PAUL CARELL: OPERACE BARBAROSSA vydal Mustang Plzeň 1996 První díl Moskva Překvapení se podaří V pratulinském lese - "Btlé G" - 3 hodiny 15 minut - Přes Bug, San a Němen - Rossieni a Libava - Smělý útoh na Dvinsk (Daugavpils, Drnaburg) - Stop pro Mansteina - Potiže u Rundstedta - Brestshri citadela Již dva dny byli i se svými tanky a dalšími vozidly v tmavémjedlovém lese. Přijeli sem v noci na 20. června se zatemněnými světlomety Přes den si hráli na myšky Žádný hluk! Jen bouchl poklop věže tanku, a už se velitelé čet hrozně vztekali. Až když se setmělo, bylo možné se jít po četách umýt na mýtinu u potoka. Když vrchní šikovatel Sarge procházel se svými muži z druhé čety kolem stanu roty k potoku, stál velitel čety poručík Weidner před vchodem. "Prima letní chládek, Oberfeldweble," řekl a vyzývavě se smál. Vrchní šikovatel Sarge zůstal stát, zatvářil se kysele a řekl: "Nevěřím na prázdniny, pane poručíku." A pak se tiše zeptal: "Co se z toho vyvine, pane poručíku? Jdeme na Ivana? Je pravda, že jen čekáme na povolení od Stalina, abychom mohli projet Ruskem a navézt se do krásné Britské říše zadními vrátky od Persie?" Weidner nebyl tou otázkou překvapen. Znal stejně dobře jako Sarge pověsti a hesla, které kolovaly od té doby co se jejich školní tankový prapor jako 3. prapor 39. tankového pluku 17. tankové divize postupně dostával nejprve do středního Polska a potom sem, do lesů u Pratulinu. Byli čtyři kilometry od hraniční řeky Bug, téměř přesně naproti mohutné staré pevnosti Brest-Litevsk, která byla od rozdělení Polska na podzim 1939 obsazena Rusy Pluk byl i s válečnou výzbrojí rozmístěn v lese. Každý tank měl navíc na věži upevněno deset kanystrů s benzinem, a kromě toho táhl přívěs se třemi sudy benzinu. To byly přípravy na dlouhý pochod, ne na rychlý boj. "Do bitvy se přece nejezdí se sudy s benzinem na tanku," říkali zkušení tankisté. To byl argument proti těm, kteří tvrdošíjně mluvili o nastávající válce proti Rusku. "Rusko? Taková hloupost! Máme přece dost války K čemuještějedna? Ivan nám přece nic nedělá, je naším spojencem, dodává nám obilí aje proti Angličanům." Tak se vyjadřovala většina. Pokud se nejelo do boje nebo do Persie, tak to celé mohla být jen velká klamná akce. 5 Ale na oklarnání koho? Asi Angličanů. Invazi do Velké Británie na opačném konci Evropyje možné zastřít tímto nástupem vojsk na Východě. Tento ar p ý ý gument si vojáci všude še tali s v znamn m mrkáním. Ti, kteří to rozšiřovali a věřili tomu nevěděli n, nery akoby slouží k t lalllly manévr v dějinách k vylodění do An lie." omu, aby odvrátil pozornost od posledních příprav g Zvláštní teorii, která vyvolávala úžas, rozšiřovali s vervou starší svobodníci tedy muži, kteří znali všechna tajemství ze spisovny a z tohoto důvodu b li ne en ak se obecně říkalo, duší roty nýbrž také jejíma očima a ušima " chyni při skatu nebo při úkl d . "Stalin, vykládali v ku- i u p p postupujemejenjako okupační vo sko.alin ro achtoval Hitlerovi Ukrajinu, a my y j Je známou věcí, že za války neni nic, čemu b lidé neuvěřili. A vrchni šikovatel Sarge věřil rád na mír. eřil na pakt, který Hitler uzavřel se Stalinem v srpnu 1939, eřil na něj stejně ako německ národ, který tellto pakt považoval za Hitleruv největší diplomatický čin. Poručík Weidner přistoupil těsně k Sargemu: "Věříte na čápa, Oberfeldweble?" zeptal se. Sarge se zatvářil hloupě. Poručík se podíval na hodinky: "Mějte ještě hodinu strpení," řekl významně a odešel do stanu. Přesně v tu hodinu, kdy spolu v pratulinském lese mluvili vrchní šikovatel Sarge ajeho poručík, probíhal ve starém paláci říšského prezidenta na berlínské Wilhelm-straáe také jeden rozhovor Ale zde se mluvilo jasněji. Ribbentrop oznamuje velké tajemství a informuje své nejbližší spolupracovníky o tom, že Wehrmacht zítra ráno zaútočí na Rusko. Tedy přece! Tušili to, a ted to vědí. Doufali, že zůstanejen u plánu, ale ted už jsou kostky vrženy Velvyslancům, vyslancům a ministerským ředitelům se mihla hlavou táž myšlenka: Může, smí za takového vývoje zůstat říšský ministr zahraničí von Ribbentrop ve funkci? Nevyžadují pravidla, aby odstoupil? Před jedenadvaceti měsíci se vrátil z Moskvy s německo-sovětskou smlouvou o přátelství a sdělil jim: "Smlouva se Stalinem nám kryje záda a vylučuje válku na dvou frontách, která se již jednou stala Německu osudnou. Já považuji tento spojenecký svazek za korunování své zahraniční olitiky" p A ted válka? Hodit korunu do prachu a krve? Ribbentrop cítil tu zed mlčení. Přistoupil k oknu, které vedlo do parku, v němž se kdysi procházíval říšský kancléř kníže Bismarck, muž, který též považoval německo-ruské spojenectví za korunování své zahraniční politiky Myslel Ribben-trop na tohle? Otočil se a řekl schválně pevně a hlasitě: "Vůdce má zprávy že Stalin proti nám rozmisfuje vojsko, aby nás v příznivém okamžiku napadl." "A," dodal, "vůdce měl až dosud vždycky pravdu. Ujistil mě, že Wehrmacht porazí Sovětský svaz během osmi týdnů, a potom už nebudou naše krytá záda záviset na Stalinově dobré či zlé vůli." Osm týdnů. A co když to bude trvat déle? Nernůže to trvat déle. Vůdce měl doposud vždy pravdu. Osm týdnů je možné bojovat i na dvou frontách. Tak se věci mají, vrchní šikovateli Sarge. Také se to brzy dozvíte. Horký den se pod hustými pratulinskými jedlemi zvolna chýlil ke konci. Ue vzduchu voněla pryskyřice a páchl benzin. Ve 21 hodin 10 minut přeskočil ze stanu velitele roty polohlasný rozkaz: "Ue 22 hodin nastoupit po rotách. 4. rota školního tankového pluku na velkém průseku." Radista Westphal to oznámil naproti na "925" a odtud šla zpráva dál z tanku na tank. Právě se setmělo, když rota nastoupila. Nadporučík von Abendroth podal hlášení kapitánovi. Ten přehlédl řady mužů. Večerní závoj zakrýval jejich tváře. Byli jen šedočernou zdí, tanková rota bez obličejů. " "4. roto zavelel kapitán Streit. "Přečtu vám rozkaz vůdce. V lese u Brest-Li-tevska zavládlo mrtvé ticho. Kapitán rozsvítil baterku, která mu visela na druhém knoflíku kabátu stejnokroje. V ruce se mu zablýskl bílý papír Vzrušen začal číst trochu chraplavým hlasem: "Uojáci východní fronty" Východní fronta? Rekl východní fronta? Tohle tu padlo poprvé. Tedy přece! Četl dál: "Byl jsem sklíčen velkými starostmi a odsouzen k mnohaměsíčnímu mlčení, ale nyní přišla hodina, ve které k vám, moji vojáci, mohu mluvit otevřeně..." Poslouchají vzrušeni to, co vůdce po dlouhé měsíce tížilo: "Na naší hranici stojí zhruba 160 ruských divizí. Už po celé týdny dochází k narušování této hranice, a to nejen u nás, nýbrž i na Dalekém severu a v Rumunsku." Poslouchají, že ruské hlídky pronikly na říšské území a byly teprve po delší přestřelce zatlačeny zpět. A pak slyší závěr: "V tomto okamžiku, vojáci východní fronty, probíhá nástup vojsk, kterýje co do prostoru a rozsahu největší,jaký kdy svět viděl. Ue spojenectví s finskými divizemi stojí naši kamarádi s vítězem od Narviku u Severního polárního moře. Na východní frontě stojíte Vy V Rumunsku, na březích Prutu, na Dunaji, až ke břehům Černého mořejsou sjednoceni němečtí a rumunští vojáci pod šéfem státu Antonescem. Až se tato největší fronta ve světových dějinách dá do pohybu, stane se tak nejen pro vytvoření předpokladů k definitivnímu ukon-čení této velké války nebo k ochraně v současné době ohrožených zemí, nýbrž také proto, aby byla zachráněna celá evropská civilizace a kultura. Němečtí vojáci! Tímto vstupujete do tvrdého a odpovědného boje. Osud Evropy, budoucnost Německé říše a existence našeho národa leží od nynějška ve Vašich rukou." Kapitán se odmlčel. Světlo kapesní lampy bloudí mimo papír v jeho ruce. Pak řekl tiše,jakoby to bylajeho slova a ne závěr denního rozkazu: "A nám všem v tomto boji pomáhá Bůh!" Po povelu "Rozchod!" to všude zabzučelo jako ve včelím úlu. Tedy přece proti Rusku! A zítra ráno! Páni! Všichni se pak rozběhli ke svým tankům. Štábní šikovatel Fritz Ebert oznámil: "Po vozidlech příjem zboží z prodejny útvaru!" Pak otevřel velkou belnu, v níž byly uloženy lihoviny, cigarety a čokoláda. 7 Třicet cigaret na hlavu a vždy pro čtyři muže zdarmajedna láhev koňaku - kořalku a tabák potřebují vojáci odjakživa. Potom začali skládat stany a připravovat tanky A pak čekali a kouřili. Koňak pilo jen málo vojáků. Báli se průstřelu břicha - ten jim i navzdory sulfonamidu naháněl strach. Jen několik tvrdých chlapů spalo. Noci vládl čas. Hodiny se vleklyjako věčnost. Stejný průběh měla noc všude na dlouhé hranici mezi Německem a Sovětským svazem. Všude bděli. Napříč ce-lým kontinentem. Od Baltského až k Cernému moři.1600 kilometrů. A na těchto 1600 kilometrech čekají 3 miliony vojáků. Schováni v lesích, na loukách, v obilných polích. Přikrytí nocí. Velení Wehrmachtu vytvořilo tři mohutná uskupení, z nichž každé mělo útočit najednom ze tří strategických směrů. Skupina armád Sever pod velením polního maršála rytíře von Leeba měla zaútočit se dvěma armádami ajednou tankovou skupinou z Východního Pruska přes Němen. Jejím úkolem bylo zničit sovětské ozbrojené síly v Pobaltí a dobýt Lenin-grad. Na čele Leebových sil měla postupovat 4. tanková skupina generálplukovníka Hoepnera. Generálové von Manstein a Reinhardt veleli svým dvěma mechanizova-ným sborům. Skupině armád byla přidělena l. letecká armáda generálplukovníka Kellera. Velitelem skupiny armád Střed je polní maršál von Bock. Její bojový prostor, ši-roký více než 400 kilometrů, sahá od Rominterských vřesovišť až na jih od Brest-Litevska. Je nejsilnější ze tří skupin armád. Skládá se ze dvou armád, z 2. tanko-vé skupiny generálplukovníka Guderiana a 3. tankové skupiny generálplukovníka Hotha. 2. letecká armáda polního maršála Kesselringa s početnými Stuhami (střem-hlavými bombardovacími letouny) dává tomuto mohutnému uskupení dodatečnou údernou sílu. Cílem skupiny armád Středje zničit silné sovětskéjednotky, které stojí s mnoha obrněnými a motorizovanými brigádami v trojúhelníku Brest - Vilnius - Smolensk. Až bude odvážným výpadem tanků dobyt Smolensk, má se rozhodnout, zda útočící vojska stočí směr útoku na sever nebo zda budou postupovat přímo na Moskvu. Na jižním směru, mezi pripeskými bažinami a Karpatami, má skupina armád Jih polního maršála von Rundstedta se třemi armádami a jednou tankovou skupi-nou obklíčit a zničit ruské síly generálplukovníka Kirponose v Haliči a na západní Ukrajině ještě před Dněprem, zajistit přechody přes tuto řeku a nakonec dobýt Kyjev Vzdušný prostor zabezpečuje 4. letecká armáda, které velí generálplukovník LOhr. Rumunští spojenci a 11. německá armáda, které spadají pod Rundstedtovo velení, stojí prozatím v záloze. Na severu čeká finský spojenec, který je připravený k útoku na 11. červenec (den stanovený pro německý úder na Leningrad). Složení německých sil jasně ukazuje, že hlavní úsilí bylo soustředěno na směru postupu skupiny armád Střed. Navzdory nepříznivému terénu s vodními toky 8 a bažinamije toto uskupení vybaveno dvěma tankovýrni skupinami, aby bylo možné v polním tažení dosáhnout rychlého rozhodnutí. Sovětské obraně zůstalo rozmístění německých sil zjevně skryto. Těžiště sovět-ské obrany totiž leželo najihu, tedy proti Rundstedtově skupině armád. Zde Stalin koncentroval šedesát čtyři divizí a čtrnáct tankových brigád, zatímco na středním úseku frontyjen čtyřicet čtyři divizí a patnáct tankových brigád a na severní frontě třicet divizí a osm tankových brigád. Sovětské vrchní velení tedy zjevně očekávalo hlavní německý nápor najihu, tzn. proti životně důležitým agrárním a průmyslovým oblastem Ruska, a připravilo zde hlavní tankové svazky na pohyblivou obranu. Poněvadž tank je ale v první řadě útočnou zbraní, vytvořilo toto nahromadění tankových sil na jižním křídle také možnost pro sovětskou ofenzivu proti Rumunsku, které bylo pro Německo životně důležitým zdrojem ropy Byla to tedy odvážná hra, do které se Hitler pustil. Byl to tentýž recept, který s úspěchem vyzkoušel v polním tažení na Západě, když, pro Francouze zcela neče-kaně, bleskově prorazil v nepříznivém terénu Arden Maginotovu linii, a tak rychle rozhodl o výsledku tohoto polního tažení. Proti Sovětskému svazu to chtěl udělat stejně: Zaútočit plnou silou na nečekaném místě, prorazit frontu, rozdrtit nepřátel-ské síly a rychle obsadit jeho životně důležitá centra - Moskvu, Leningrad a Rostov Druhá vlna se pak měla dostat až na stanovenou konečnou čáru, kterou byla linie Astrachaň - Archangelsk. To byl papírový plán operace "Barbarossa". 3 hodiny Ještě je tma. Na březích Bugu leží letní noc. Ticho občas naruší zachrastění pouzdra plynové masky Naproti u řeky kvákají žáby Kdo tenkrát, v noci na 22. června, ležel v čelní hlídce na lukách před Bugem, nikdy na toto vrzavé tokání bugských žab nezapomene. Patnáct kilometrů před Bugem, těsně u vesnice Wolka Dobrynska, stojí na kótě 158jedna z těch dřevěných pozorovatelen, které vyrostly v posledních měsících ze země po obou stranách hranice. V lesíku na úpatí této výšiny je umístěno předsunuté bojové stanoviště 2. tankové skupiny Mezi vojáky se jí říká "Bílé G", protože bílé "G"jejako taktická značka namalované na všech vozidlech této tankové skupiny Tímto způsobem bylo možné jedním pohledem zjistit, že vozidlo patří do této skupiny Guderian toto opatření vymyslel za francouzského tažení. Osvědčilo se tak, že nápad převzal i Kleist a nechal pomalovat vozidla své tankové skupiny. " bílým "K. Minulou noc, z 20. na 21., přijeli ve vší tajnosti důstojníci štábu. Seděli ve svých stanech a pracovních autobusech nad mapami a písemnými rozkazy Z antén neode-šeljediný radiogram, protože byl vydán přísný zákaz rádiového vysílání, aby se tím nevyvolalo podezření na odposlouchávacích místech Rusů. Telefonáty byly povolené 9 Libava RIGA \E / Jekabpils IOpoóka , Dvinsk (Daugavpils) , , SKUPINA lB.A l ARMÁD SEVER 5vrozá adin( Polock lB.A una5 Vilnius D Vitebsk &nigsberg B (Wálovec) " Smolensk , 1. Ielecká 4 uk ,, Jeláa arméde Glszlyn OrSa..:.::. \ i B. A Molodeéno Bodsov . 3. Iak ; en,.:. .. MINSK ..,..... z.letecká ermódn \Bialystok Grodno . \ Slom Bobru(sk Sluck . \ VAR$AVA Zg Be 2 tsk . Kobrin i Gomel a. A Pratulm Brest pripja( I Utevsk Pinsk f Koden Radom . Lublin t . Sarny . SKUPINA E t4A Korosten ARMÁDSTHED \ . 1 Isk \ fi. A . Rovno Novograd 17. A ; . B Volynskij \ qzeszow Tarnov . fitomir . ,J . b.IMeeké P ySl B U m epetova armáda Lvov B c Berdičev _ Tarnopol . SLOVENSKO Proskurov .... Cerka Vinnica , \. Jlhoz5f .. ent sr ; \ 4G1 , . SKUPINA I2. A L4 UmaR ARMÁD JIH f Čemovcy \ \ n:,.. .l. \ MAĎARSKO Botosani ,,, . 3. rum. A B ,\ Kitinév ,. \ lasi \ i 11. A Odésa \Badad : I dltnr tront i U... RUMUNSKO - -.I i ČEHNÉ M( Némecké svazy podle situaCnf mapy OKH z 21 fi t %1 q, rum. A Soétské svezy podle genpor. S. F Pletonova (1861) . Vůdce a nejvyšší velitel Wehrmachtu F A N 4 K f Něrnecké ozbrojené síly musí být připraveny k tomu, aby byly schopny i před ukončením války proti Anglii pori i. ov k Rsko ryým polním tažením Přípravy vrchního velení musí vycházet z těchto základů: Obecni Masa ruského poz mního voj ka, které je situováno v zá- padním Rusku, musí být zničena odvážnými operacemi a průniky tankových klínů do hloubky obrany nepřítele; ústupu bojeschop- ných částí ruských jednotek do hloubky ruského prostoru musí být zabráněno. Rychlým pronásledováním je nutné dosáhnout linie, ze kte- ré už ruské letectvo nebude schopno napadat říšskoněmecké úze- mí. Konečným cílem operace je odstínění asijského Ruska přibliž- ně z linie Volha - Archangelsk. V případě nutnosti pak bude mož- né vyřadit poslední zbývající ruskou průmyslovou oblast na Ura- le útoky letectva. Uedení operací A) Po z e m n í v o j s k o (v souladu s přednesenými záměry): V operačním prostoru. který je rozdělen pripeťskými baži- nami na severní a jižní polovinu, je třeba vytvořit těžiště na severu tohoto prostoru, kde je třeba počítat se dvěma sku- pinami armád. Výchozí pozice pro operaci "Barbarossa". Německé východní vojsko stálo připravené k útoku se sedmi armádami, čtyřmi tankovými skupinami a třemi leteckými armádami: 3 000 000 mužů, 600 000 vozidel, 750 000 koní, 3 580 tanků, 7184 děl a 1830 letadel. Dále najihu stály rumunská 3. a 4. armáda. Na sovětské straně stálo v příhraničním území deset armád se 4 500 000 muži. ver, operuici z Východního Pruska směrem všeobecně na Lenin-grad. Až po splnění tohoto naléhavého úkolu, po kterém musí následovat obsazení Leningradu a Kronštadtu. se bude pokračo-vat v útočných operacích, jejichž cílem bude obsazení důleži-tého dopravního a zbrojního centra - Moskvy. Jen překvapivě rychlé zhroucení ruských sil může být dů-vodem pro to, aby se přikročilo k současnému plnění obou cílů. íl m k in rm n n i ri k n je tankovými silami rychle hluboko proniknout do boku a týlu ruských sil a tyto pak napadnout podél Dněpru. K tomu je tře-ba soustředit hlavní úsilí v prostoru od Lublinu směrem vše-obecně na Kyjev. Až budou boje ,jižně, resp. severně od pripeťských bažin vítězně vybojovány, je třeba se v rámci pronásledování snažit o nji včasné obsazení hospodářsky důležité Doněcké pánve; na v r rychlé dosažení Moskvy. Dobytí tohoto města představuje politicky a hospodářsky rozhodující úspěch, navíc ještě ztrátu důležitého železniční-ho uzlu. podepsán Adolf Hitler. jen pokud byly bezpodmínečně nutné. Guderianova osobní velitelská vozidla - dva rádiové vozy džíp a několik motocyklů - stojí dobře ukrytá za stany a pracovními autobusy Z právě přijíždějícího velitelského tanku vyskočí Guderian a pozdraví: "Dobré ráno, pánové!" Jsou přesně 3 hodiny 10 minut. Guderian prohodí několik slov, a odjede se svými velitelskými vozidly směrem k pozorovací věži. Náramkové hodinky tikají. Ručičky na svítícím ciferníku se doslova vlečou. 3 hodiny 11 minut. Ve stanu operačního štábu zvoní telefon. První důstojník generálmho štábu (Ia) generálporučík Bayerlein zvedne sluchátko. Na druhé straně je podplukovník Briicker, Ia XXIV tankového sboru, tenkrátještě XXIV armádního sboru (mot.). Bez pozdravu a bez formalit řekne: "Bayerleine, u kodenského mostu to vyšlo." Bayerlein pohlédne na náčelníka generálního štábu Freiherr von Liebensteina a kývne hlavou. Pak řekne: "Dobře Briickere. Dobře! Zlomte vaz i příště!" A položí sluchátko. Kodenský most byl klíčovým bodem pro rychlý útok tanků přes Bug na Brest. Údernájednotka 3. tankové divize dostala za úkol dobýtjej překvapivým přepadem několik minut před začátkem útoku, zneškodnit ruskou stráž na druhé straně mostu a odstranit výbušné nálože. Úskok se tedy zdařil. Důstojníci v Guderianově štábu si oddechli, i když počítali i s tím, že by věc nemusela vyjít a 4. armáda proto provedla severně a jižně od Brestu přípravy na stavby mostů přes Bug. Na plánované místo, které leželo osmdesát kilometrů severně od Brestu (u Drogicynu), se po únavném a dlouhé hodiny trvajícím pochodu přesunul 178. ženijní prapor, aby postavil pontonový pro most pro těžké zbraně a další techniku 292. a 78. pěší divizi. 3 hodiny 12 minut. Každý má před očima hodinky Každý má v krku zvláštní pocit. Cítí tlukot srdce až nahoře na vázance. Tichoje nesnesitelné. 3 hodiny 13 minut. Ještě by se dalo všechno změnit. Nic není neodvolatelné. Ale s pohybem ručiček na hodinkách se blíží i válka proti Sovětskému svazu, který leží tam vpředu v mírové tmě, stále blíže, stále neodvolatelněji. Bayerlein myslí na září 1939. Tehdy ležel s Guderianem také zde, u Brestu. Bylo to na den před rokem a devíti měsíci. Tenkrát, 22. září 1939, přijeli Rusové s tanko-vou brigádou generála Krivošejina-jako spojenci. Vytyčila se demarkační linie skrze společnou kořist - poražené Polsko. Bug se stal hranicí. Němci museli, podle smlouvy, kterou podepsal Stalin s Hitlerem, zpátky za řeku a přenechali Brest včetně citadely Sovětům. Obě strany se korektně držely ujednání, uspořádaly společnou přehlídku vojsk a vyměnily si vlajky Nakonec byly proneseny přípitky protože bez vodky a přípitků není pro Rusy žádná smlouva řádně zpečetěná. Generál Krivošejin dal dohromady trochu školní němčiny a pronesl přípitek německy Přitom se ale dopustil žertovné chyby Řekl: "Připíjím na věčné nepřátelství" (Feindschaft), ale hned se se smíchem opravil, "věčné přátelství (v originále: Freindschaft - zkomoleně něco mezi přátel-stvím a nepřátelstvím - pozn. překl.) našich národů." Všichni zvedli vesele sklenice. To bylo před jedenadvaceti měsíci. Te d nastaly poslední minuty toho "Freindschaftu". Písmeno "r", doplněné tehdy generálem Krivošejinem, bylo už zase škrtnuto. Se šeřícím se ránem 22. června se vynořovalo ono "Feindschaft". 3 hodiny 14 minut. Dřevěná věž u Wolky Dobrynske se přízračně tyčí do noci. Na horizontu se slabě rozednívá. V úseku skupiny armád Střed stále vládne mrtvé ticho. Lesy spí, pole mlčí. Cožpak si ti tam naproti nevšimli, že se v lesích a vesnicích shromáždily armády? Divize vedle divize. Podél celé té nekonečné hranice. Tu ručičky přesně seřízených hodinek skočí na 3 hodiny 15 minut. Jakoby tím uvolnily nějaký kontakt, šlehne v tomtéž okamžiku nocí gigantické světlo. Zableskne se z hlavní děl všech ráží. Svítící protiletadlové granáty vyletí za horizont. Kam až oko dohlédne stojí fronta na Bugu v záblescích výstřelů. Pak se přes věž u Wolky Dobrynske přežene burácivé hřmění. Vytí baterii minometů se hrůzně mísí s duněním děl. Na druhé straně Bugu se zvedá moře kouře a ohně. Uzký srpek měsíce končící noci se schová za závoj mraků. Mír je mrtvý. Uálka nabrala svůj první strašný dech, který přináší pohromu. Přesně naproti brestské citadele leží 45. pěší divize - dříve rakouská 4. divize-pod velením generálmajora Schliepera. Oba její pěší pluky 130. a 135., mají vést první nápor proti mostům a citadele. Obějednotky se za tmy opatrně přesunuly až k Bugu. Temně a jako přelud se před nimi tyčil železniční most přes řeku. Ve dvě hodiny ráno přes něj se supěním přejel s rozsvícenými světly z ruské strany nákladní vlak. Byl to poslední vlak s obilím, který Stalin poslal svému spojenci Hitlerovi. Rafinovaný trik? Nebo nepochopitelná nevědomost? Tak spekulovali důstojníci a vojíni praporů a rot prvního sledu, kteří leželi v obilí nebo v trávě pod náspem a před západním ostrovem pevnosti. Nevěděli, kolik vlaků přejelo přes tento most v posledních týdnech, neměli tušení o tom, jak přesně Stalin plnil německo-sovět-skou obchodní smlouvu. Od 10. února 1940 až do této hodiny 22. června 1941 dodal Stalin Hitlerovi jeden a půl milionu tun obilí. Tím se Sovětský svaz stal nejdůleži-tějším dodavatelem obilí do Německa. Přes Bug se však nevalilo jen obilí, ale také jeden milion tun minerálních olejů, 2 700 kilogramů platiny, manganová ruda, chróm a bavlna. Za šestnáct měsíců přátelství dodal Stalin třetí říši veškerý materiál přesně podle smlouvy V protikladu k sovětskému dodržování smlouvy bylo Německo od počátku likna-vým dodavatelem. Ale přesto zaslalo do Sovětského svazu zboží za 467 milionů marek včetně ještě nehotového těžkého křižmku Liitzow. Když přejel 22. června v 02.00 po-slední vlak s obilím přes Bug, měl Hitler u Stalina dluh ve výši 239 milionů marek. To všechno důstojníci a prostí vojáci, kteří leželi ráno 22. června u železničního rnostu přes Bug, nevěděli. Nahoře u dřevěného domku před mostem se předstíral mír a nevědomost. Stáli tam dva němečtí celníci, kteří posléze nastoupili do vlaku. Strážný pozdravil ruského strojvůdce. Kdyby na druhé straně vlak sledovali nedůvěřivé oči, nezjistili by nic nápadného. Lokomotiva pomalu odsupěla k nádraží Terespol na německé straně. Potom i zde ukázaly ručičky hodinek 3 hodiny 15 minut. " Pal!" Začal pekelný tanec. Země se otřásala. Pluk zadýmovacích minometů zvláštního určení č. 4 dodal se svými devíti těžkými bateriemi tomuto infernu zvláštní ráz: Za hrozného skučení se za půl hodiny přes Bug přehnalo 2 880 minometných granátů na město a pevnost. Těžké ó0cm moždíře a 210mm děla, jež byly v podřízenosti 98. dělostřeleckého pluku, posílaly s temným duněním své granáty do valů pevnosti a proti zjištěným postavením sovětských dělostřeleckých baterii. Mohl tam naproti ještě vůbec zůstat kámen na kameni? Mohl! A to se mělo státjedním z nemilých překvapení. Poručík Zumpe ze 3. roty 135. pěšího pluku sledoval poslední sekundy před 03.15 na hodinkách. S prvním zaduněním artilerie vyskočil z příkopu vedle náspu. "Vpřed!" zakřičel na muže své údernéjednotky "Vpřed!" Z trávy na louce se zvedly ocelové přilby Vojáci s poručíkem v čele se hnali na most okolo opuštěného domku německé celnice. Dělostřelecká palba překryla dunění jejich skoků po prknech mostu. Natlačení vpravo a vlevo k vysoké mostní konstrukci se řítili na druhou stranu. V hlavách měli jedinou otázku: "Vyletí rnost do povětří nebo ne?" - Ne! Celník na ruské straně za svým dřevěným domečkem vystřeliljedinou dávku ze svého samopalu. Potom se zhroutil dopředu. Ale pak začal štěkat kulomet z přístřešku stráže mostu. I s tím se však počíta-lo. Lehký kulomet svobodníka Holzera bubnoval do Ivanova úkrytu. Dopředu se propracovala speciální jednotka na odstraňování překážek z l. roty 81. ženijního praporu, která byla přidělená Zumpeho úderné jednotce. Výbuch, kouř a dým. Konec! Zumpeho muži se přehnali kolem zničeného přístřešku a zalehli napravo a na-levo od železničního náspu za své kulomety Poručík a ženisté běželi zpátky na most. Na prostředním pilíři byla připevněná výbušná nálož. Pryč s ní! Rychle zkontrolovali všechny pilíře, zda na některém ještě není nějaké čertovo vejce. Nic! Zumpe na svítilně předsunul zelenou clonu. Zelené světlo. Zamával jako nějaký vedoucí pře-pravy naproti na německou stranu. Most je volný! A už se po něm řítily první průzkumné obrněné automobily V pásmu 17. a 18. tankové divize, které měly u Pratulinu překročit Bug, nebyl žádný most. Ve 4 hodiny 15 minut skočil předsunutý odřad do svých nafukovacích člunů a hnal se přes řeku. Pěchota a střelci na motocyklech s sebou vezli lehké protitankové kanony a těžké kulomety Rusové střileli z automatických pušek a leh-kých kulometů. Ale Němci je rychle zneškodnili. Jednotky motocyklového praporu se zakopávaly Pak Němci "pumpovali" do předmostí to, co bylo třeba dostat přes řeku. Ženisté začali se stavbou pontonového mostu. Ale co by se stalo, kdyby Rus napadl předmostí tanky? Čím by se Němci bránili? Tanky a těžké zbraně by mohly být přepraveny na druhý břeh na člunech nebo po nouzových mostech jen s velkými potížemi. Mohly by - kdyby nebyla k prvnímu nasazení připravená zajímavá tajná zbraň. Podvodní tanky, zvané také ponorné tanky měly na Bugu absolvovat první bojovou zkouškou a překročit řekujízdou pod vodou. Na druhém břehu řeky pak měly ihned zničit nepřátelské zajištění u řeky a odrazit případné protiútoky Dobrodružný plán. Ovšem byl už rok starý a původně vymyšlený pro jiný účel. Jmenovitě pro operaci "5eel6we", což je invaze do Anglie. Když se Hitler rozhodl přeskočit do Anglie, vznikl projekt, který měl tankům umožnitjízdu pod vodou. Měly být spuštěné na dno moře daleko před pobřežím Anglie, asi do hloubky osm metrů, a pod vodou postupovat k plochému pobřeží. Potom se měly vynořit z moře jako Neptun, prorazit anglické pobřežní zajištění na obou stranách od Hastingsu, vytvo-řit předmostí pro první německé vylodovací čluny a nakonec se rozjet do vnitrozemí a vyvolat v pobřežním pásmu paniku a zmatek. Vymyšleno - uděláno. V červenci 1940 byly z osmi osvědčených tankových pluků vytvořeny čtyři prapory obojživelných tanků a přeloženy ke speciálnímu výcviku do Putlosu u Baltského moře. Pro tankisty začal nezvyklý výcvik. Stali se se svými Panzery 111 a IV do určité míry ponorkovými námořníky Vojenské zadání vyžadovalo schopnost manévrování v hloubce osm až deset metrů. To znamenalo, že tanky musely vydržet tlak 0,8 až 1,0 atp a být odpovídají-cím způsobem utěsněny Toho se dalo snadno docílit pomocí speciálního lepidla. Také utěsnění mezi věží a vrchní částí korby se podařilo snadno vyřešit. V otáčecím věnci ležela prodloužená duše od jízdního kola, kterou mohl nafouknout nabíječ. Ústí hlavně dostalo gumový kryt, který se dal z věže odstranit během sekundy Zvláštní problém představovalo zajištění čerstvého vzduchu pro motory a osád-ky Zde se uplatnil princip pozdějšího šnorchelu u ponorek. Řešením byla patnáct metrů dlouhá speciální hadice s plovákem a nasávacím zařízením, na kterou se současně dala připevnit i anténa. Orientaci tanku pod vodou umožňoval gyrokom-pas s ukazatelem směru; poněvadž ani řidič, ani velitel pod vodou neviděli. Na konci července 1940 už všechny čtyři prapory cvičily za nejpřísnějšího utajení u HOrnumu na Syltu. Starý rujanský přívoz dopravil tanky daleko na moře. Tam je spustily pomocí odklápěcí rampy na dno, a pak manévrovaly zpět k pobřeží. Nerov-nosti mořského dna těmto obludám nevadily Výsledky experimentu byly skvělé. Ale potom byla operace "SeelOwe" uprostřed října 1940 definitivně odtroubena. Tím skončil i sen o "ponorkových tancích". Ze tří zvláštních praporů byl vytvořen obyčejný 18. tankový pluk. Jeden prapor připojili k 6. tankovému pluku 3. tankové divize. Najaře 1941, když na vrchním velitelství pozemního vojska v průběhu plánování operace "Barbarossa" probírali přechody přes Bug severně od Brestu, vzpomněl si někdo z generálního štábu na obojživelné tanky: "Tyjsme přece měli..." Začalo se pátrat. 18. tankový pluk na dotaz generálního štábu odpověděl, že ty staré obojži- velné takyještě má. Pak následoval rozkaz, aby byly poblíž Prahy postaveny bazény pro potápění. 18. tankový pluk znovu prověřoval schopnosti starých tanků pod vodou. Protože už nešlo o tojet mořem, nýbrž pouze o překonání řeky byla patnáct metrů dlouhá gumová nasávací trubice nahrazena tři a půl metru dlouhou ocelovou trubicí. Výfuk dostal zpětné ventily Zakrátko byly tyto tanky opět v perfektním stavu. A 22. června složily zkouškou ohněm! Padesát dělostřeleckých baterii všech ráží zahájilo ve 3 hodiny 15 minut palbu v úseku 18. tankového pluku, aby zabezpečilo jeho obojživelným tankům volnou cestu na druhý břeh. Generál Nehring, tehdejší velitel divize, dnes říká: "Grandiózní j divadlo, ale celkem zbytečné, protože Rusové jednotky chytře stáhli z hraničního pásma a ponechali tam jen slabé útvary pohraniční stráže, které později bojovaly velmi statečně." Ve 4 hodiny 45 minut vjíždí poddůstojník Wierschin s "obojživelným tankem 1" do Bugnz. Pěchota s úžasem přihlíží. Voda se nad tankem zavře. "On si snad hraje na ponorku!" Z vody vyčnívá jen ta tenká ocelová roura pro zásobování osádky a motoru vzduchem a ukazuje Wierschinův postup pod vodou. Bubliny výfukových plynů víří hladinu a proud je rychle odnáší. Tank za tankem - celý 1. prapor 18. tankového pluku pod velením Manfreda hraběte Strachwitze - se ponoří do řeky Ted se na protějším břehu vynořuje první z nich z vodyjako tajemné vodní zvíře. Ozvou se slabé rány - to se odpalují g-umová utěsnění ústí kanonů. Nabíječi vypouštějí vzduch z těsnicí duše ve věži. Poklopy otvorů velitelských věží vylétnou nahoru. Vysunou se velitelé a třikrát vztyčí paži, což je povel: "Tanky vpřed!" Osmdesát tanků překročilojízdou pod vodou hraniční řeku. Osmdesát tanků se valí do útoku! I A jak je pro předmostí dobře, že jsou tady Nepřátelské průzkumné obrněné automobily pohraničního vojska se velmi rychle blíží. Tanky, které se pohybují na čele, dostávají neprodleně povely k palbě: "Věž -1 hodina!" - "Průbojný granát!"-í "800 metrů!" - "Několik průzkumných obrněných automobilů!" - "Pal!" Obludy pálí. Některé z průzkumných vozidel hoří. Zbytek se velkou rychlostí i ztratí. Potom se čelní tankové hlídky skupiny armád Střed valí dál směrem na Minsk a Smolensk. Také jižně od Brestu, u Kodenu, se po úspěšném přepadení mostu podařil ; překvapivý útok XXIV tankovému sboru generála Freiherr Geyr von Schweppenburga. Přes nepoškozený most se valily tanky Předsunuté odřady 3. tankové divize generálporučíka Modela překonaly řeku po rychle postavených mostech. Velitelé stáli ve věžích svých tanků, hledali zadní voje ustupujících sovětských pohraničních jednotek, překonali se svýmijednotkami první zátarasy ukazovali prvním zajatcům cestu dozadu a valili se ke svému cíli dne: Kobrinu na řece Muchawiec. Severně od Brestu, u Drogicynu, kde v bojovém prostoru 292. pěší divize ležel u řeky Bug 178. ženijní prapor, aby rychle postavil pontonový most pro těžkou techniku divizí IX. sboru, šlo také všechno jako po másle. Posílené pěší pluky, 507., 509. a dále napravo 508., se hnaly pod ochranou dělostřelecké palby v nafukovacích a útočných člunech přes řeku. Již za půl hodiny byly sovětské stráže na protějším břehu řeky zničeny a Němci vytvořili předmostí. S prvním dělostřeleckým výstřelem vyskočili také ženisté a přitáhli k vodě první pontony Rusové vedli ještě čtvrt hodiny z protějšího břehu palbu z kulometů a pu-šek, ale pak zmlkli. Přesně v 9 hodin most stál - první v oblasti 4. armády Přes houpající se pontony se valily těžké zbraně. 78. pěší divize už čekala v sevřeném tvaru, aby také přešla přes řeku. Ze všech naplánovaných přepadů hrani.čních mostů přes 800 kilometrů dlouhý Bug neztroskotal ani jediný! Podařilo se také vytvořit všechna naplánovaná před-mostí. K výjimce došlo pouze jediné v prostoru 62. pěší divize 6. armády která však již patřila k severnímu křídlu skupiny armád Jih. Generál polní maršál von Rundstedt zahájil útok 22. června na svém levém křídle se 17. a 6. armádou, které ležely severně od Karpat. Jižně odtud zůstalaještě 11. armáda a spojenecké rumunskéjednotky v záloze (ke zmatení Rusů ajakojištění rumunské ropy). U Černého moře měl být postup zahájen teprve l. července. Na severním křídle skupiny armád Jih, u Reichenauovy 6. armády na Bugu, to první den bojů, navzdory potížím, které měla 62. pěší divize (pd) při stavbě svého mostu, šlo vpřed dobře. 56. pěší divize generálmajora von Ovena překonala na gumových ělunech řeku najednou. Palba dělostřelectva na zjištěná postavení nepřítele byla řízena tak dobře že téměř nedošlo ke ztrátám. Již v dopoledních hodinách byl v úseku 192. pěšího pluku postaven přes řeku pontonový most. Dělostřelectvo se po něm přehnalo na druhou stranu. Hned první den se pluky XVII. sboru probily přes ruská pohraniční opevnění čtrnáct kilometrů na východ. Najižním křídle skupiny armád, tam, kde hranici tvořila řeka San, to měly divize 17. armády generála von Stiilpnagela těžší. Břeh řeky San severně od Przemyslu je plochý jako dlaň. Bez lesů, roklí a bez možnosti úkrytu pro celé pluky Proto mohly prapory berlínské 257. pěší divize zaujmout své výchozí prostory pro útok teprve v noci. "Naprosté ticho!", takový rozkaz vydal velitel pluku. Zbraně byly zabalené v dekách, bodáky a ochranné 18 masky obalené. "Bože, žehnej těm žabám", šeptal poručík Alicke. Jejich kvákání totiž přehlušovalo chrastění a bouchání v rotách, které se přesunovaly k řece. Přesně ve 3 hodiny 15 minut zahájilyjednotky útok po obou stranách Radymna. Přepadení železničního mostu se podařilo. U celnice už ale Rusové kladli tuhý odpor. Padl poručík Alicke - první mrtvý divize. První z dlouhé řady Muži jej uložili vedle celnice. Kolem něho se přes "jeho most" valily těžké zbraně. Podivuhodně rychle a přesně fungoval najihu ruský systém poplachů. Překvapit protivníka se podařilojen u nejvíce vysunutých polních stráží. 457. pěší pluk musel již jeden a půl kilometru za řekou celý den bojovat s posluchači wisocké poddůstoj-nické školy 250 poddůstojnických aspirantů kladlo rozhořčený a obratný odpor. Teprve odpoledne ho zlomilo dělostřelectvo. 446. pěšímu pluku se dařilo ještě hůř. Sotva se jeho prapory dostaly přes řeku, už je z boku napadly přední voje sovětské 199. úderné divize. Jako moře se ve větru vlnila obilná pole u Stubinky A do tohoto moře se ponořily roty Cíhaly Pomalu postupovaly vpřed. Ruční granáty, pistole a samopaly byly pekelnými zbraněmi toho dne. Náhle stáli v žitném poli proti sobě: Rusové a Němci. Oko za oko! Kdo vystřelí první? Kdo zvedne jako první lopatku? Támhle se z okopu zvedá samopal Rusa. Zasáhnejeho dávka? Anebo zvítězí vejčitý ruční granát? Teprve když padl večer, skončil i krvavý boj v žitném poli. Protivník se odpoutal. Velké rudé slunce viselo nad obzorem. Ale z obilí se ještě dlouho ozývalo zoufalé bolestí oznamenané tiché volání: "Zdravotník, zdravotník A ti s ěchali s nosít-ky do polí, kde sbírali krvavou úrodu. Z jednoho dne. Z jednoho pluku. A ta úroda byla značná. Také u skupiny armád Sever proběhla dělostřelecká příprava jen na několika místech. Bezhlučně se i zde, na hranici Rusy obsazené Litvy, krátce po 3. hodině zvedla první vlna pěších a střeleckých pluků a speciální skupiny ženistů ze svých úkrytů v polích porostlých obilím. Jako přízraky,ještě ukryté v ranním šeru, vyrážejí z lesů tanky Muži šlesvicko-holštýnské 30. pd leží na jih od Němenu. První den nemusejí překonávat žádnou vodní překážku. Ženisté předsunutého odřadu pod velením nadporučíka Weisse se plíží k drátěným zátarasům. Už celé dny vše přesně pozorují. Ivan má u hraničních drátůjen hlídky Jeho opevnění leží trochu vzadu na výšinách kopcovité krajiny Tiše, tiše... Nůžky na drát cvakají. Jeden kůl bouchne o zem. Pst! Naslouchají. Ale naproti se nic nehýbá. Dál. Rychleji. Už jsou vytvořeny průchody Muži 6. roty vyskakují a přikrčení běží. Nepadne jediný výstřel. Oba vojáci sovětské pohraniční hlídky za okamžik zděšeně hledí do ústí karabin a zvedají ruce. Dál! Nahoře se na kótách 71 a 67 tyčí pozorovací věže. Tam sedí Rusové v pevných palebných postaveních. Pěšáci to vědí. Ale vědí to také dělostřelci těžkého oddílu 30. dělostřeleckého pluku vzadu v hraničním lese? Čekají. Tu "zabubnuje" z věže na kótě 71 ruský kulomet. Jsou to první výstřely mezi Němenem a Dubysou. Odpovídají mu dobře zamaskované těžké polní houfnice 2. oddílu 47. dělostřelecké-ho pluku, které stojí v palebných postaveních za pluky 30. pd na silnici Trappen--Waldheide. A kde ty zasáhnou, tam dlouho žádná tráva neroste. Samohybná děla vpřed! Přikrčeni v lese, zaútočí vojáci předního odřadu "Weiss" proti výšinám. Stojí v ruských pozicích. Rusovéjsou zmateni a překvapeni. etšina z nich ještě ani nestačila zaujmout postavení v nově budovaných, ale zčásti ještě nedodělaných obranných postaveních. Leží ve svých ubytovnách. Jsou to mongolské stavební prapory, které tady budují postavení. Tam, kde jsou ve skupinách nebo četách připraveni k boji, se brání zarputile a fanaticky Pěšáci začínají brzy chápat, že s tímto protivníkem nejsou žerty Je nejen statečný, nýbrž i lstivý. Mistr v maskování a nastražování pastí. Vynikající při palbě z pušek. A boj ze zálohyje velkým a nebezpečným uměním ruských pěšáků. Převál-cované a zraněné polní hlídky čekají, až kolem nich projede první německá vlna. Pak opět zahájí boj. Odstřelovači zůstávají ležet v okopech se svými velmi dobrými automatickými puškami s dalekohledem. Střílí na řidiče týlových jednotek, důstojníky a spojky Také vedle mužů ze Slesvicka-Holštýnska bojující porýnsko-vestfálská 126. pd měla z boje s houževnatě bojujícími sovětskými pohraničními jednotkami trpké zkušenosti. Druhý prapor 422. pěšího pluku utrpěl těžké ztráty Cást ruské kulo-metné polní stráže se ukryla v obilném poli a nechala první vlnu projít kolem. Když pak kapitán Lohmar vedl svůj prapor ze zálohy dopředu, zahájili Rusové palbu ze žitného pole. Mezi mrtvým je i velitel. Mezi těžce zraněnými jeho spojka. Celá rota potřebovala tři hodiny na to, aby Rusy zničila. Stříleli ještě ze vzdálenosti tří metrů a museli být zneškodněni ručními granáty Na levém boku, přímo na pobřeží Baltského moře, útočí na úzkém pruhu mazurská 291. pd generála Herzoga. Jejím taktickým znamením je hlava losa. Ve stejném okamžiku, kdy o 800 kilometrů jižněji útočil poručík Zumpe na železnič-ní most u Brestu, proniká plukovník Lohmeyer se svým předsunutým odřadem 505. pěšího pluku linii bunkrů naprosto překvapených ruských pohraničníchjedno-tek. Rusové se pod ochranou ranní mlhy rychle odpoutali, ale Lohmeyerje nenechal v klidu, útočil dál a večer prvního dne útoku již stál na lotyšsko-litevské hranici. Příští den obsadil 505. pluk Prekuln. Po třiceti čtyřech hodinách stál Lohmeyer se svým plukem sedmdesát kilometrů v hloubce nepřátelského území. V prostoru útoku LUI. tankového sboru generála Mansteina v lesních oblastech severně od Němenu není mnoho místa pro velkoplošné operace. Protojsou k prvnímu úderu přes hranici nasazeny jen 8. tanková a 290. pěší divize. Proražení linie bunkrii se musí podařit, protože sbor musí prvního dne proniknout do hloubky osmdesáti kilometrů na území nepřítele, a to bez nějakých ohledů a bez zastávky, aby mohl překvapivým úderem obsadit velký silniční viadukt přes údolí Dubysy u Ariogaly Pokud se to nepodaří, pak uvízne v hluboce zaříznutém údolí řeky a nepřítel bude mít čas na to, aby se zformoval. Především pak ale už nebude ani pomyšlení na překvapivý útok na důležitý Dvinsk (Daugavpils). Roty 290. pd mají již při přechodu přes hraniční potok těžké ztráty, především důstojníků. Poručík Weinrowski ze 7. roty 501. pěšího pluku (pp) je pravděpodobně prvním vojákem, který padl na severním směru v první minutě války Smrtící výstřely přišly z bunkru maskovaného jako selský domek. Ale sovětské pohraniční jednotky nedokázaly útok zastavit.11. rota postupuje před čelem 8. tankové divize (td) s úkolem odstranit kládové zátarasy na lesních průsecích, proniknout skrz les, obejít za ním ležící obec. Uelitel roty nadporučík Hinkmann padne. Do čela se postaví poručík Silzer: "Roto, přebírám velení Jednotka se blíží k říčce Mituva. Obsadí most a podle rozkazu buduje a upevňuje předmostí. Za rotou se již ženou tanky 8. td generála Brandenbergera. Generál von Man-stein jede ve svém velitelském tanku s divizí. "Vpřed!" pobízí. "Vpřed!" Starat se o boky? Starat se o zajištění? Ariogalský viadukt se musí dostat do našich rukou. A musíme překvapit Dvinsk (Daugavpils). Tento odvážný a jindy tak chladně strategický Manstein ví, že tuhle vabank válku, zvanou operace "Barbarossa", lze vyhrát jen tehdy pokud se v prvních .týdnech podaří vyhodit Rusy ze sedla. Ví, co věděl už Clausewitz: Tuhle obrovskou zemi nelze dobýt a obsadit. Je nejvýše možné šíleně smělými a překvapivými opera-cemi, mohutnými a rychlými údery do vojenského a politického srdce země svrhnout režim, zbavit zemi vedení, a tak paralyzovat její obrovskou vojenskou potenci. Jen tak to jde - snad. Jinak bude válka ztracená už v létě. Pokud ale nemá být ztracená už v prvních osmi týdnech roku 1941, musí rychle padnout Leningrad, musí rychle padnout Moskva, musí být vymanévrované, pora-žené a zajaté hlavní síly Rusů v Pobaltí a Bělorusku. A aby se to mohlo stát, musí tankové sbory postupovat rychle, musí vést tvrdé a bezohledné údery proti velkým nervovým centrům. A to v oblasti této skupiny armád znamená, že musí padnout Leningrad. A oni nyní musí přes Západní Dvinu. Tímto směrem musí pronikat Mansteinův LUI. tankový sbor a vlevo od něho i ;XXXI. tankový sbor generála Reinhardta. A aby se tyto sbory dostaly rychle a bez nebezpečné časové ztráty přes mohutný vodní tok, je nutné dobýt nepoškozené mosty přes Dvinu v Dvinsku (Daugavpilsu) a Krustpilsu (Jakobstadtu). Tyto mosty ale leží 350 kilometrů za hranicí. To říká vše. V 19 hodin došel do štábu 8. td radiogram od předsunutého odřadu: "Viadukt Ariogala - obsazen." Manstein přikývl a řekl jen jedno slovo: "Dál!" Tanky se valí. Pancéřoví granátníci jedou žhavými oblaky prachu. Dál. Manstein provádí tankový výpad, který by žádný učitel taktiky nepovažoval za možný. Překvapí se svým sborem Dvinsk (Daugavpils)? Podaří se jeho jednotkám proniknou do hloubky 350 kilometrů - tak daleko je z Hamburku do Diisseldorfu - a uprostřed silně obsazeného nepřátelského území přepadem obsadit nepoškozené mosty přes Dvinu? To, že ani první dny této tankové války v Pobaltí nebudou žádným veselým dobrodružstvím a že nepřinesou žádnou radost z bleskového vítězstvíjako předchá-zející tažení, se ukáže už po čtyřiceti osmi hodinách. Také Rusové mají tanky ajaké! ;XXXI. tankový sbor, který operuje na levém křídle 4. tankové skupiny to pocítí na vlastní kůži. 24. června ve 13 hodin 30 minut přijíždí Reinhardt na velitelské stanoviště l. tankové divize a sděluje, že 6. td narazila cestou ke Dvině u Dubysy východně od Rossienie, na silné nepřátelské tankové síly a že s nimi svádí těžký boj. Více než jedno sto nejtěžších sovětských tanků se přivalilo z východu vstříc ;XXXI. tankové-mu sboru. Nejprve však narazily na 6. td generála Landgrafa. Rossienie - v tuto chvílí ještě nikdo neví, že jméno této vesnice vstoupí do válečné historie. Označuje první velkou krizi na německé severní frontě, k níž došlo v týlu Mansteinových tankových sborů, které již pronikly do hloubky nepřátelského území. l. td zaútočí, aby ulevila 6. td. Tanky se obtížně probíjejí vpřed po písečných a bažinatých cestách. Den mine za drobných potyček, ale příští ráno začíná popla-chem. ovětský tankový útok se supertěžkými obrněnými kolosy převálcuje u Vosi-liskisu 2. prapor 113. střeleckého pluku. Ani protitankové kanony, ani tankové kanony nemohou prorazit pancéřování těchto těžkých nepřátelských strojů. Dělo-střelectvo v otevřených palebných postaveních sklopí hlavně do vodorovné polohy a přímou střelbou nakonec nepřátelský útok zastaví. Tankový pluk přejde do proti-útoku. Německé tanky obstojí proti supertěžkým sovětským tankům jen díky své velké rychlosti a obratnému manévrování. Za využití všech možností, ale především palebnou kázní a dobrým rádiovým spojením, se tankovým rotám podaří zatlačit protivníka tři kilometry zpět. Sovětské tanky které se tak překvapivě vynořily, byly neznámé typy ze série HIim-Vorošilov - KV 1 a KV 2 o hmotnosti 43 a 52 tun. Historie durynské l. tankové divize o této tankové bitvě vypovídá: "Tanky KV 1 a KV 2 byly obrovské! Naše roty zahájily palbu zhruba na vzdálenost 800 metrů, ale ta nebyla účinná. Valili jsme se blíž a blíž k nepříteli, který též neochvějně pokračo-val v postupu. Po krátké době jsme byli proti sobě na padesát až sto metrů. Rozpoutala se prudká palba bez viditelného německého úspěchu. Ruské tanky se valily dál. Všechny německé tankové granáty se od nich odrážely Došlo k děsivé situaci, nebo ruské tanky pronikly skrz řady l. tankového pluku a valily se na naše střelce a do týlu. Tankový pluk provedl obrat zpět a po něm postupoval na stejné úrovni s nepřátelskými KV 1 a KV 2. Přitom se je podařilo zneškodnit z nejmenší vzdálenosti speciálními 8ranáty Při následném protiútoku pak byly tyto ruské síly vrženy zpět a u Vosiliskisu vybudovaná za,jišťovací fronta. Obranné boje trvaly" Po celé dny zuřila tato krizová bitva u Dubysy mezi německým ;XlXI. a sovět-ským 3. tankovým sborem, který do bitvy vrhl 400 převážně supertěžkých bojových vozidel. Generálplukovník Fjodor J. Kuzněcov zasadil do boje elitní tankové divize, mezi nimi l. a 2. td. Pancíř těchto těžkých sovětských tanků měl tloušťku 80 mm, místy dokonce 120 mm. Výzbroj tvořily kanony s dlouhou hlavní ráže 76,2 nebo 155 mm a 4 kulo-mety Jejich rychlost v terénu činila asi 30 km/h. Největší potíže zpočátku způsobo-valo jejich pancéřování. Jeden tank KV 2 byl zasažen dokonce 70krát, ale žádný granát neprorazil jeho pancíř! Poněvadž německý protitankový (pt) kanon byl proti těmto tankům bezmocný, bylo nutné nejprve se pokusit zastavit je palbou do pásů, aby je pak mohla zneškodnit artilerie nebo flak, nebo je vyhodili do povětří kumu-lovanými náložemi odvážní vojáci. V časných ranních hodinách 26. 6. dochází v bitvě k rozhodnutí. Rusové útočí. Německé dělostřelectvo zaujalo palebné postavení na výšinách mezi čarami palby tankových pluků a vede z otevřených postavení přímou palbou. Potom německé pluky nastoupí do protiútoku. V 8 hodin 38 minut si podávají ruce l. tp s čelem 6. td. 3. sovětský tankový sborje zničen. Obě tankové divize v součinnosti s 36. pěší (mot.) divizí a 269. pěší divizí zničily sovětské tankové síly v pobaltských zemích. Dvě stě sovětských tanků bylo zničeno. Dvacet devět supertěžkých KV 1 a KV 2, obrněných obrů z leningradské továr-ny Kolpino, leží na bitevním poli. Cesta do Krustpilsu na Dvině je volná i pro ;XXXI. tankový sbor. A kde stojí Lohmeyer? Tato otázka se stala v 18. armádě a ve štábu 291. divize již příslovečnou. Večer 24. června stál plukovník se svým 505. pp dvanáct kilometrů před Libavou. 25. června se pokusil toto město dobýt překvapivým útokem. Pěchota a námořníci z námořních úderných oddílů kapitán-poručíka von Diesta, které byly Lohmeyerovi podřízené, útočily úzkou šíjí země proti zdím pevnosti. Ale neprorazili. Ani útok, který provedl kapitán-poručík Schenke s muži 530. oddílu námořního dělostřelec-tva, nedokázal situaci zvrátit. Dříve než Lohmeyer mohl přeskupit síly a než na místo dorazily ostatní dva pluky divize, přešla posádka Libavy do protiútoku. Bojové skupiny podporované tanky prováděly odlehčující útoky a místy se jim podařilo proniknout až před německá dělostřelecká postavení. 27. 6. Rusové uskutečnili hromadný výpad. Podařilo se jim prorazit německé obklíčení a postupovali po pobřežní silnici. Rada německýchjednotek se tak dostala do krizové situace. Mezeru, kterou Rusové svým postupem vytvořili, se podařilo zacelit jen s velkou námahou. V poledních hodinách konečně dokázaly prapory 505. pěšího pluku a pěší úderné oddíly proniknout dojižní části opevnění a příští den se oddíly prvního sledu probily do města. Boje v ulicích trvaly čtyřicet osrn hodin. Rafinovaně maskovaná kulometná hnízda Rusů v zabarikádovaných domech bylo možné zneškodnit jen přisunutými pěchotními děly polními houfnicemi a moždíři. Obrana byla organizovaná skvěle. Jednotliví vojáci byli dobře vycvičení a fana- ticky odvážní. Vojenské oddíly braly jako absolutní samozřejmost, že budou oběto- vány aby nejvyšší velení získalo čas nebo vytvořilo předpoklady pro přeskupení sil a výpad. Bezohledné obětování vojenských jednotek pro záchranu větších útvarů nebo svazků se v Libavě ukázalojako pevná součást sovětského vojenského umění. Tato metoda přinášela německým útočníkům těžké ztráty; tak například padli i oba velitelé námořních úderných jednotek, které se zapojily do bojů, kapitán-poručíci von Diest a Wolf. 29. června byla námořní pevnost konečně poražena. Pěchota 18. armády dobyla první velké vítězství. Ale toto vítězství bylo hořkým poučením. V Libavě se poprvé ukázalo, čeho je příslušník Rudé armády schopen při obraně pevných bodů, je-li rozhodně a chladnokrevně veden a dostane-li těžkopádná sovětská velitelská maši-nérie dostatek času a možnost zorganizovat obranu. Protikladem obětavé obrany Libavy byl laxní, bezhlavý a snadno panice propa-dající odpor ve Dvinsku (Daugavpilsu). Za svítání 26. června se čelo lužické 8. td žene po velké silnici, která vede z Kaunasu přímo do Leningradu. Pásy rachotí, motory burácejí. Velitelé stojí opřeni ve věžích, dalekohledy u očí. Už čtyři dny se ženou přes kopce, bažinaté doliny a probíjejí se přes vše, co se jim postaví do cesty Musí postupovat! Skrz les, písek, bažinu a Rusy Uprostřed mezi dvěma Kuzněcovovými armádami. Tři sta kilometrů daleko. Ještě osm kilometrů do Dvinska (Daugavpilsu). Ještě šest. Je to vše podivné a děsivé. V čelním tanku se vztyčí ruka velitele, a pak ukáže doprava, což je signál, který přikazuje: Vybočit vpravo za stát! Kolem zastavujících tanků projede podivuhodná kolona. Čtyři sovětské ukořistěné nákladní automobily - řidiči mají sovětské uni-formy Velitelé ve věžích tanků se zubí a mávají. Vědí, co je tento tajuplný konvoj zač. Jsou to příslušníci pluku "Brandenburg", zvaní "Brandenburgerští"; speciální jednotka admirála Canarise, šéfa německé vojenské tajné služby Nadporučík Knaak sedí se svými muži pod plachtami. Úkolje právě tak dobro-družný, jako prostý: Vniknout do města, obsadit mosty přes Dvinu, zabránit Rusům , abyje vyhodili do povětří, a udržetje až do té doby, než se k mostu probojuje 8. td. Knaakovy nákladní automobily se přeženou kolem čela tanků. Přejedou malé návrší, za nímž je vidět oblouk Dviny a město. Mosty! Přes silniční most uprostřed Dvinsku (Daugavpilsu) pulzuje doprava jako v míru. Přes velký železniční most se právě sune lokomotiva. Auta rachotí směrem do města. lžidiči v ruských uniformách volají na polní stráže a žertují s nimi. "Kdejsou Němci?" ptají se Rusové. "Ale, ještě daleko. " Knaakovy automobily jedou dál. Je krátce před 7. hodinou. V živém provozu předjíždějí tramvaje. Tadyje ten velký silniční most. Šlápnout na plyn a na něj! První nákladní automobil projede, ale druhý chce ruská stráž mostu zastavit. Když jede dál, dostane dávku z kulometu. Velitel čety vydává rozkaz: "Uen a na ně!" Střelba probudí hlídku na druhé straně. Uezme si na mušku svého kulometu blížící se vůz č. l. Ale Knaak se svými muži seskakuje. Sovětská stráž se musí krýt. Také druhá četa se dostane bez větších problémů na železniční most. Zneškodní stráže a přestřihne vedení k výbušným náložím. Ale nedopatřením přesto jedna z nich exploduje a zničí část mostu. Pozorovatelé z čelní tankové hlídky generála Brandenburgera pečlivP sledují z návrší před městem Knaakovu akci. Když se zablesknou výstřely zabouchne velitel čelního tanku poklop ve věži. "Do toho!", zavolá úplně nevojensky do mikrofonu. "Do toho!" opakuje ozvěnou řidič. "Uzavřít poklopy! Věž 12 hodin! Výbušné granáty!" A pak se ženou do města. V 8 hodin dostává generál von Manstein hlášení: "Přepadení města a mostů ve Dvinsku (Daugavpilsu) se zdařilo. Silniční most neporušený. Železniční most lehce poškozený výbuchem, ale průjezdný." Nadporučík Knaak s pěti muži padl, ostatních 20 mužů z jeho oddílu bylo zraněno. Sovětský důstojník, který měl službu na silničním mostu, byl zajat a vypo-věděl: "Neměl jsem rozkaz k vyhození mostu. Bez rozkazu jsem se toho neodvážil. Ale nemohljsem se dovolat nikoho, koho bych se mohl zeptat." Zde se projevilajedna rozhodující slabina nižšího sovětského vojenského velení, se kterou se setkáme ještě často. Ale ve válce neplatí "proč". Manstein to dokázal. Bezpříkladný tankový výpad byl korunován úspěchem. V Dvinsku (Daugavpilsu) se sice bojovalo, ale Dvinsk (Daugavpils) nebyl Libava. Ruský velitel sice nechal vyhodit do povětří některé objekty a zapálit zásobovací sklady ale potom ustoupil. Ruské dělostřelectvo střílelo do města. Sovětské letectvo se tvrdošíjně a vytrvale snažilo alespoň dodatečně zničit mosty ve městě. Německý armádní flak a stíhači 1. letecké armády však měli své velké dny a vítězství na dvinském mostě zabezpečili. Ale co znamenají vítězství, když se nevyužijí. Mohutná Dvina byla překonaná, důležitý železniční uzel na trati Vilnius - Leningrad v německých rukou a 8. tanko-vá divize s 3. pěší (mot.) divizí stály na protějším břehu řeky Co vyžadovala situace? Co bylo příkazem dne? Ano, co to bylo? Měl Manstein postupovat dál? Měl využít zoufalého zmatku v řadách protivníka a stavět na tom, že -jak se ukázalo - není schopen postavit proti německému tankovému výpadu síly které by nad ním měly převahu? Anebo podle školní teorie a s ohledem na bezpečnost zastavit a počkat na pěchotu? To byla otázka. Otázka, ve které se vznášel osud Leningradu. Clověk by myslel, že Hitler by byl pro odvážné řešení, protože při bližším pohledu nebyl vlastně pro rozhodnutí žádný volný prostor (nemohlo být tak, nebo tak). To nutně vyplývalo z povahy polního tažení, které bylo postaveno na odvaze. Hitler chtěl rychlým náporem porazit obrovskou říši, o které mu bylo známo, že mělajen ve své západní části přes 200 divizí připravených k boji. A za nimi? Za Uralem byla neznámá země, o které byly k dispozici jen ponuré zprávy o obrovských průmyslo- vých zařízeních, mohutných zbrojních centrech a nepřehledných lidských rezer- vách. Toto válečné dobrodružství tedy bylo -jestli vůbec - možné přivést vojensky k úspěšnému konci jen v případě, když blesk srazí dub k zemi. A tím bleskem byly mocné, rychlé a překvapivé údery do politických a vojenských srdečních komor sovětského státu. Nepříteli nesměl být dán čas k tomu, aby nabyl rozvahu a rozvinul své síly To varovně ukázaly už první dny války Tam, kde překvapení ochromilo velení, tam bylo vítězství jisté, kde však nepřítel dostal příležitost bojovat, tam se rval jako čert. Tento poznatek a logika plánu polního tažení "Barbarossa" tedy přikazovaly, jak Manstein jasně rozpoznal, pokračovat ve smělém postupu. Nepřítel nesměl dostat šanci, aby přisunul a nasměroval svoje rezervy proti zjištěnému a na místě setrvá- vajícímu německému čelu. Pokud by se tohle připustilo, pak, ale teprve pak, by se nekryté boky daleko do hloubky nepřátelského území proniknutých tankových svazků dostaly do smrtelného nebezpečí. Kdyby Němci postupovali dál, pak by Kuzněcov musel vrhat proti tankovým svazkům vždyjen to, co měl právě po ruce. Guderian napsal do rodného listu tankové zbraně zásadu: "Netroškařit-udeřit plnou silou!" Manstein k ní přidal druhou: "Bezpečnost tankového svazku v týlu nepřítele spočívá vjeho pohybu." Bylo samozře,jmě riskantní, aby Mansteinův sbor operoval sám severně od Dviny, neboť jak Reinhardtův ;XXXI. tankový sbor, tak i celé levé křídlo 16. armády generálplukovníka Busche bylo více než sto kilometrů zpět; ale bez rizika se toto polní tažení vůbec nedalo vést, o vítězství ani nemluvě. Protivník se projevovaljako značně necitlivý vůči pronikajicím klínům německých tanků. To znamená, že nestáhl zpět ostatní útvary, ale naopak, vrhal vše, co mohl sehnat, proti Mansteino- vým silám, které překročily Dvinu. Nebylo tomu tak proto, že by snad nejvyšší sovětské velení bralo německé bleskové klíny s klidem na vědomí, ale důvodem byla totální neznalost situace. Ani Kuzněcov, ani nejvyšší velitelé v Kremlu neměli i. přehled. A právě toho bylo třeba využít. Nejvyšší německé velení ale nechápalo logiku své vlastní strategie. Hitler zner-;i vózněl, dostal strach z vlastní odvahy Ukázalo se, že muž, jenž ve svých plánech kalkuloval nejvíce ze všech se smělostí, odvahou, štěstím a ráznou útočností, v praxi jako první s obavami ukazoval na odkryté boky a ztratil důvěru ve schopnosti svých generálů operativně reagovat na vzniklou situaci. A německé nejvyšší velení se nebylo schopné prosadit. Tak se stalo, že Manstein dostal rozkaz: "Stát! Bránit předmostí u Daugavpilsu a vyčkat příchodu levého křídla 16. armády" Argument, že zásobování a nepřátelské útoky by si toto zastavení stejně vynu-tily, ,je ve smyslu konzervativní teorie generálních štábů správný, ale pokud by se jí chtěl řídit, pak by Manstein nesměl jet ke Dvině a Guderian o dva týdny později už vůbec ne přes Dněpr. Ne, Hitlerovo "stát!" vyvolala nejistota a - a to především-to, že se nedovedl rozhodnout, zda má nejprve vrhnout síly k útoku na Leningrad nebo na Moskvu. Nerozhodnost diktovala zastavení. A tímto zastavením byl Lenin-grad prozatím zachráněn. Jako vzdálené burácení hromu se velitelům vojsk ohlašo-vala krize mezi vůdcem a vrchním velením. Přijetí rozhodnutí, zda nejdříve zaútočit na Moskvu nebo na Leningrad, způsobilo krizi, z níž vyšla pozdější chybná rozhod-nutí, která se stala hřebíky do rakve východního vojska. Sest dnů stály Mansteinovy tankové sbory na místě. Z toho tři dny daleko před ostatními silami skupiny armád. A to, co muselo přijít, přišlo. Kuzněcov dokázal během těchto dnů přisunout z prostoru Pskova, Moskvy a Minska tolik rezerv, kolik jich mohl sehnat. Vše vrhl proti Mansteinovým předsunutým postavením. Když konečně 2. července přišla zelená pro další úder se vzdáleným cílem Leningrad, uplynuly cenné dny Dny které sovětské vrchní velení využilo k tomu, aby ze svých divizí vymýtilo paniku a připravilo obranu "Stalinovy linie", starých, místy dobře vybudovaných hraničních opevnění podél původní rusko-estonské hranice m:zi Cudským jezerem a Sebešem. Začalo druhé kolo. Ajak v prvních dnech probíhaly operace najihu? Polnímu maršálu von Rundstedtovi a veliteli jeho 1. tankové skupiny generál-plukovníkovi von Kleistovi připadl v polním tažení nejtěžší úkol. Ruskájižní fronta před ukrajinskou obilní komorou byla vybudovaná obzvlášť silně a pečlivě. Generál-plukovník Kirponos, velitel Jihozápadního frontu, rozdělil svoje čtyři armády na dvě skupiny a rozmístil je do hloubky Dobře maskované linie bunkrů, těžká polní opevnění a rafinované překážky udělaly již z prvního skoku přes hranici krvavou vojenskou operaci. Divize 17. armády generála pěchoty von Stiilpnagela se musely prokousávat liniemi bunkrů mezi Lvovem a Przemyslem. Reichenauova 6. armáda se navzdory tvrdošíjnému odporu probojovala přes Styr Když se von Kleistově tankové skupině podařil východně od Lvova průlom a vozidla s bílým "K" se chtěla rozjet k "blitzu", Kirponosov snaze o obklíčení sovětských vojsk na velkém prostoru okamžitě zabrá-nil. Rychle přesunutými tankovými silami zahájil protiútok a tvrdě napadl pronika-jící německé divize. Útočí s těžkými tanky typu KV 1 a KV 2. Těžkopádně se přibližuje i supertěžký tank Vorošilov se svými pěti otočnými věžemi. Tadyje německý Pcznzer III se svými 37 nebo 50mm kanony prakticky bezmocný a musí uhnout. Do boje s tanky musí nastoupit dělostřelectvo. Nejnebezpečnější je ale sovětský tank T 34, který se vyznačuje rychlostí a obratností. Jeho vizitka: Šest metrů dlouhý, tři metry široký a dva a půl metru vysoký. Široké pásy Mohutná věž se silně zkosenými plochami, hmotnost 26 tun. Kanon ráže 76,2 mm. První z nich se valí na Styru proti střelecké brigádě 16. td. 16. protitankový oddíljim se svými protitankovými kanony spěchá vstříc. Rychle zaujal palebná postavení. Vzdálenost sto metrů. Ivan se řídí proti nim. Výstřel. Zásah! A ještě jeden! A znovu! Muži počítají: 21, 22, 23krát udeří granáty 37mm kanonu do pancíře. Ale střely se odrážejí. Miřiči vzteky řvou. Velitel čety je bledý jako stěna. Ještě dvacet metrů. "Mířit na otočný věnec!", nařizuje poručík. A ted to dostal. Tank se otáčí a jede pryč. Otočný věnec je poškozený. Tank nemůže pohybovat věží, ale jinak se mu nic nestalo. Protitankovci si oddechnou. "Clověče", říkají. "Clověče!" T 34 je pro ně od této chvíle strašidlem, které jim nahání hrůzu. A jejich dosud tak osvědčený 37mm protitankový kanon dostal přezdívku "Heeresanklopfgert" - armádní klepadlo. Velitel 26. td generálmajor Hube charakterizoval první dny bojů těmito slovy: "Jde to pomalu, ale jistě dopředu." Ale s pomalu, ale jistě se při plánování operace "Barbarossa" nepočítalo. Zničujícími obkličovacími operacemi měly být rychle po- raženy i Kirponosovy síly v Haliči a na západní Ukrajině. Na rumunsko-ruské hranici, kde stála 11. armáda generálplukovníka rytíře von Schoberta, se 22. června mnoho nestalo. Žádný dělostřelecký úder, žádný útok. Situace zůstala, až na činnost průzkumných hlídek přes řeku Prut a několik útoků ruských bombardérů, dosti klidná. Hitlerův plán zde předpokládal dobře uvážené zpoždění. Sovětské jednotky stojící před frontou měly být totiž začátkem července zahnány do ze severu vytvářeného kotle. Tak se stane, že onoho osudového dne ve 3 hodiny 15 minut plyne Prut ospale ajako vždy pod tenkou vrstvou mlhy kjihu. Generálmajor Roettig, velitel 198. pěší divize, leží se svým Ia ajedním pobočníkem na břehu řeky těsně u vesnice Sculeni a pozoruje protivníka na protějším břehu. Ruské pohraniční hlídky se chovají klidně až do doby, kdy se ozve silná detonace - průzkumná hlídka 198. pd pronikla přes řeku a zničila sovětskou strážní věž. Byla tojediná hlučná válečná událost najižním úseku východní fronty Teprve večer 22. června zahájila 198. pd průzkum bojem. 305. pěší pluk překro- čil řeku Prut a obsadil řekou a hranicí rozdělené Sculeni. Toto předmostí pak brání několik příštích dnů proti silnému nepřátelskému tlaku. Míjí den za dnem. Zpoždění na severním křídle skupiny armád, u 6. a 17. armá-! dy, znamená, že musejí čekat i Schobertovy divize. Konečně se l. července čas naplní. , 198. pd nastupuje k útoku ze svého předmostí. O dvacet čtyři hodiny později pak i ostatní divize XXX. sboru -170. pd generálmajora Wittkeho i 13. a 14. rumunská divize. Také oba ostatní sbory armády, LIV a XI., překračují vpravo a vlevo od XXX. sboru řeku Prut. I když se osm dní po začátku války už nedalo počítat s překvapeními, podařilo se 170. pd přesto přepadem obsadit dřevěný most přes Prut u vesnice Tutora. Během odvážné a lstivé akce překonal poručík Jordan se svou četou španělské jezdce sovětských hraničních zajištění. Dobyli 800 metrů dlouhou pevnou cestu přes bažinu. Porazili sovětská zajištění v boji muže proti muži. Ráno leželo čtyřicet mrtvých Rusů u svých kulometů před mostem a v bažině. Ovšem i Jordanova četa zaplatila dvaceti čtyřmi raněnými a mrtvými vysokou cenu. Utok 11. armády pokračoval v severovýchodním směru, tedy k řece Dněstr. Ale neprobíhal tak, jak předpokládal plán. Schobert nedokázal zahnat již ustupujícího nepřítele do pytle, protože před sebou tlačil houževnatě bojujícího protivníka. Po deseti dnech těžkých bojů pronikly Rundstedtovy tankové divize do hloubky sto kilometrů. Potýkají se se silami, které mají početní převahu a musí zaujmout kruhovou obranu. Silný nepřítel klade tvrdý odpor. Generálu Kirponosovi se podaří uniknout z plánovaného německého obchvatu severně od Dněstru a pomalu ustu-povat k opevněními tvořené "Stalinově linii" po obou stranách Mogileva. Casový plán skupiny armád Jih byl zcela rozbitý. Budeještě možné zpoždění dohnat? Na středním úseku fronty to ale vyšlo. Tankové a motorizované divize obou tankových skupin Hoth a Guderian tam pronikaly po prolomení nepřátelské obrany podle plánu. Postupovaly na křídlech skupiny armád mezi zmatenými a špatně vedenými armádami ruského Západního frontu a nasazovaly k velkým kleštím. Na střední frontě měl být se 1600 tanky položen od prvopočátku základ k rozhodnutí polního tažení a nakonec ho v součinnosti se 4. tankovou skupinou generálplukov-níka Hoepnera, který nejprve operoval na směru postupu skupiny armád Sever, mělo korunovat dobytí Moskvy Vypadalo to, že plán vychází. Tankové divize byly zcela zaměstnané "blitzem". Jako za starých časů. Jako v Polsku nebo při tažení na západě. Tak to alespoň vypadalo u čelních tankových hlídek. Ale pěchota už měla i jiné zkušenosti. Příkladem byla pevnost Brest-Litevsk. 45. pěší divize 22. června netušila, kolik krve si tato stará hraniční pevnost vyžádá. Kapitán Praxa připravoval svůj útok na srdce citadely velmi obezřetně. 3. prapor 135. pp měl dobýt západní ostrov a centrum s kasárenským blokem. V bedně s pískem vše přesně připravili. Rychle postavili provizorní model podle snímků ze vzduchu a starých plánů, které pocházely z polského tažení, kdy byl Brest až do předání Rusům v německých rukou. Od počátku bylo důstojníkům Guderia-nova štábu jasné, že citadelu může dobýt jen pěchota, poněvadž tankům byla nedostupná. Téměř čtyři čtvereční kilometry velký rondel byl obklopen příkopy a vodními toky a uvnitř ještě dále rozdělen kanály a umělými vodními rameny na čtyři malé ostrovy Kasemata, stanoviště odstřelovačů, pancéřové kupole s protitankovými kanony a pro-tiletadlovými děly byly dobře zamaskované za křovinami a pod stromy Brest 22. června bránilo celkem pět sovětských pluků, mezi nimi dva dělostřelecké, jeden priizkumný prapor, jeden samostatný oddíl flaku, zásobovací a zdravotnické prapory Citadela Brest-Litevsk. Útok praporů 130. a 135. pěšího pluku na citadelu. A - centrální ostrou jádro pevnosti, B - severní 1- starý pevnostní kostel, 2 - důstojnický klub, ostrov C - západní ostrov D -jižní ostrov 3 a 4 - kasárna, 5 - opěrný bod komisaře Fomi- na, 6 - východní pevnůstka. Podle zprávy o výslechu generála Karabičeva, který byl v prvních dnech války zajat u Bereziny dostal generál v květnu 1941 jako znalec ženijní problematiky rozkaz k inspekci západních opevnění. 8. června se vydal na cestu. 3. června nechala sovětská armáda provést - možná ve zlé předtuše - cvičný poplach. Ve zprávě o něm, která byla ukořistěna, byla zmínka o 204. pluku houfnic: "Baterie byly teprve šest hodin po poplachu připraveny k palbě." Nebo o 33. střeleckém pluku: "Stráže neznaly poplachové předpisy Polní kuchyně nejsou v pořád- ku. Pluk nejde pochodovým krokem..." O 246. oddílu flaku: "Strážný nebyl při vyhlášení poplachu schopen učinit nějaké rozhodnutí." Když člověk čte tuto zprávu, nediví se, že ve městě nebyl kladen žádný velký odpor. Ale v citadele čekalo na Němce překvapení. Když ve 3 hodiny 15 minut zahájilo palbu dělostřelectvo, ležel 3. prapor 135. pp třicet metrů před Bugem, přímo proti západnímu ostrovu. Zem se chvěla. Oblohu zakryl oheň a kouř. S dělostřeleckými oddíly, které měly rozstřílet citadelu tak, aby byla zralá na útok, bylo vše přesně domluveno. Každé čtyři minuty měla být palba přenesena o sto metrů. Precizní práce pekla. Tam nezůstane kámen na kameni, mysleli si muži, kteří leželi před řekou přitisknutí k zemi. To byla jejich naděje, protože kdyby se smrt nenastěhovala tam naproti, stali by se její obětí oni. Po prvních ětyřech minutách, které se zdály věčností, přesně ve 3 hodiny 19 minut, vyrazila první vlna. Táhla svoje nafukovací čluny k řece a překonala ji kryta hustým dýmem. Ve 3 hodiny 25 minut následovala druhá vlna. Muži se dostali na druhý břeh jako při manévrech a rychle vyšplhali na svah. Pak čekali přikrčeni ve vysoké trávě. Peklo nad nimi. Peklo před nimi. Ve 3 hodiny 27 minut se napřímí poručík Wieltsch, velitel l. čety Jeho pistole bylaještě připevněná na řemeni. Měl tak pro případ nouze volné obě ruce pro házení ručních granátů, které nesl na opasku a ve dvou plátěných vacích. Nebylo třeba žádné slovo, žádné zvolání. Přikrčeni prošli zahradou, minuli ovocné stromy, stáje pro koně, a pak postupovali po cestě mezi valy až k rozstřílené bráně. Ale zde je čekalo překvapení. Palba dělostřelectva, dokonce i těžkých ó0cm moždířů, nedoká- zala zdivu citadely příliš ublížit. Pouze probudila posádku a uvedlají do pohotovosti. Narychlo oblečeni Rusové zaujímali svá postavení. Kolem poledne se sice prapory 130. a 135. pěšího pluku v některých částech probojovaly hluboko do pevnosti, ale před východním opevněním severního ostrova, jakož i u důstojnického klubu a komplexu kasáren centrálního ostrova to už nešlo ani o krok dál. Sovětští odstřelovači a kulomety v pancéřových kopulích uzavírali cestu. Dělostřelectvo už nemohlo pěchotu podporovat kvůli těsnému dotyku útoční- ků a obránců. Odpoledne byla do pevnosti vržena rezerva sboru, kterou byl 133. pp. Marně! Byl proto nasazen oddíl samohybných děl. Ten vedl ze svých 76,2 mm kanonů přímou palbu na bunkry Marně. Večer bylo na německé straně rnrtvých dvacet jedna důstojníků a 290 poddůs- tojníků a vojínů. Mezi nimi i velitel praporu kapitán Praxa a velitel l. oddílu 99. dě- lostřeleckého pluku kapitán Krauá, i s jejich operačními skupinami štábu. Takhle , to tedy nešlo. Bylo rozhodnuto nasadit ještě jednou dělostřelectvo a letectvo. Z cílů byl vyjmut starý pevnostní kostel, v němž sedělo sedmdesát mužů 3. praporu a ne- mohlo vpřed ani zpátky Naštěstí měli vysílačku a mohli oznámit divizi svoji situaci. 31 Začal třetí den bojů o Brest. Když slunce proniklo hustým dýmem, dopadly jeho paprsky na rozstřílené stanoviště flaku. Tam ležela kulometná skupina Teuchler z čety poručíka Wiel-tsche. První střelec silně chroptěl. Byl zasažen do plic a zápasil se smrtí. Velitel kulometu seděl zpříma, opřený o lafetu. Byl už hodiny mrtvý. Svobodník Teuch-ler ležel s průstřelem hrudníku na bedýnkách se střelivem. Slunce, které mu svítilo do obličeje, jej přivedlo k vědomí. Opatrně se odvalil na stranu. Slyšel utrápené výkřiky: "Ošetřovatel, ošetřovatel!" Viděl, jak se naproti na 300 metrů vzdálené kasematě zablýskl výstřel pokaždé, když se někde vzpřímil raněný nebo když se pokoušel odplazit do bezpečí. Odstřelovači! Právě ti pobili Teuchlerovu skupinu. Ve 12 hodin pronikl silný úderný oddíl l. praporu 133. pěšího pluku ze západní-ho ostrova do kostela citadely a vysvobodil obklíčené skupiny Nalezl i svobodníka Teuchlera. Ale k důstojnickému klubu se nedostal. Také východní opevnění severního ostrova se stále držela. 29. června nasadil polní maršál Kesselring proti východní pevnosti eskadru Stuh. Avšak ani 500ki-logramové pumy neměly předpokládaný účinek. Odpoledne byly proto svrženy 1800kilogramové pumy Ted zdivo prasklo. Z pevnosti vyšly ženy a děti a za nimi 400 vojáků. Ale důstojnický klub se stále ještě bránil. Jeho budovu bylo nutné kousek po kousku. vyhodit do povětří. Ani jediný muž se nevzdal. 30. června konstatoval velitel 45. pd ve své zprávě o bojích, že boj je ukončen a pevnost dobyta. Divize hlásila 7 000 zajatců, mezi nimi sto důstojníků. Německé ztráty činily 482 padlých, mezi nimi čtyřicet důstojníků, a přes tisíc raněných, z nichž ještě mnozí zemřeli. Jak obrovské byly tyto ztráty lze usoudit podle toho, že na celé východní frontě bylo k 30. 6. hlášeno 8 886 padlých. Kapitola o obraně brestské citadely by našla v dějinách každé země silnou odezvu. Ale statečnost sovětských obránců Brestu zůstala bez oslav Až do smrti Stalina nevzalo sovětské vedení toto hrdinstvíjednoduše na vědomí. Protože pevnost padla a mnoho vojáků kapitulovalo, což byla v očích stalinistické epochy ostuda, nebyli ani žádní hrdinové Brestu. Tato kapitola byla z dějin války vyškrtnuta a jména velitelů vymazána. Teprve v roce 1956, tři roky po Stalinově smrti, se stalo něco zajímavého. Publicista Sergej Smirnov vydal knížečku, kterou nazval "Hledání hrdinů z Brest--Litevska". Clověk se v ní dočítá, že autor musel hrdiny, kteří přečkali vše, nejprve s námahou hledat, neboť žili skryti, protožeještě patnáct let po oné bitvě a deset let po konci války byli považováni za podezřelé a lidi v klatbě. Smirnov píše: "V Rusku je asi 400 těch, kteří přežili boje v citadele. Většina z nich se dostala těžce zraněná do německého zajetí. Je nutné říci, že u nás se s těmito lidmi nezacházelo vždy správně. Není žádným tajemstvím, že nepřítel národa Berija a jeho přisluhovači vytvořili k těmto bývalým válečným zajatcům nesprávný postoj, aniž by brali ohled na to, jakým způsobem se ten který voják dostal do rukou nepřítele a jak si v zajetí vedl. Toje také důvod toho, že se pravdu o Brest-Litevsku dozvídáme až tak pozdě." Ajak vypadá ta pravda? Smirnovji objevil na zdech kasemat. Najedné z nich našel vyryto hřebíkem do vápna: "Jsme tři Moskvané - Ivanov, Stěpančikov, Suntjajev Bráníme tento kostel a přísahali jsme, že neustoupíme. Cervenec 1941." A pod tím: "Jsem sám. Stěpančikov a Suntjajev padli. V kostele jsou Němci. Zbývá mi poslední granát, ale živého mě nedostanou." " Nebo: "Bylo to těžké, ale neztrácíme odvahu a umíráme. Cervenec 1941. Ve sklepě kasáren na západním ostrově bylo možné číst: "Umírám, ale nevlám se. Promiň, moje vlasti." Podpis se nenašel, zato datum: 20. 7.1941. Z toho vyplývá, že jednotlivé skupiny pokračovaly v podzemních sklepeních citadely v boji až do konce července 1941. V roce 1956 se také svět konečně dozvěděl, kdo obráncům citadely velel. Smirnov píše: "Z nalezeného bojového rozkazu č. 1 jsou nám známa jména velitelů, kteří bránili centrální citadelu - komisař vojska Fomin, kapitán Subačev, nadporučík Semeněnko, poručík Vinogradov" Velitelem 44. střeleckého pluku byl Pjotr Michaj-lovič Gavrilov Komisař Fomin, kapitán Subačev a poručík Vinogradov se 25. června pokusili se skupinou vojáků o únik z pevnosti, ale na varšavském šosé byli objeveni a zničeni nepřítelem. Vinogradov přežil. Smirnov jej nalezl v roce 1956 ve Vologdě, kde pracovaljako kovář. Podlejeho sdělení si "komisař Fomin před výpadem oblékl stejnokroj prostého vojáka, který padl, alejiný vojákjej v zajateckém táboře poznal, udal a Fomina zastřelili. Subačev zemřel v zajateckém táboře. Major Gavrilov zajetí přežil, i když se ještě jako těžce raněný bránil ručním granátem a zabil jednoho německého vojáka." Hrdinové brestské citadely se dostali do sovětské historie pozdě. Způsob jejich boje, oddanost a schopnost vytrvat v bezvýchodné situaci jsou typické pro bojovou morálku sovětského vojáka. Němečtí vojáci se s takovou morálkou nesetkali jenom v Brestu nebo Libavě, ale i na mnoha dalších místech. Tvrdošíjnost a oddanost obránců Brestu udělala na německé vojáky silný dojem. Válečná historie zná u obránců pevnosti jen málo příkladů takového pohrdání smrtí. Když generálplukovník Guderian obdržel zprávy o průběhu boje, řekl majoru von Belowovi, spojovacímu důstojníkovi vrchního velitelství pozemních vojsk u tan-kové skupiny: "To člověk může jen obdivovat. 2. Stalin hledá zachránce Pruní obhličouaci bituy - Proč souětshá fronta nic netušila? - StaLin znal termin útohu - Rudá hapela a Dr. Sorge - Eshadra Rowehl - Dva nedůuěřiui dihtátoři - Generál Potaturčeu je zajat a vypovidá "Materiální a morální důsledky každého velkého boje," napsal polní maršál hrabě Moltke před osmi desetiletími, "mají tak dalekosáhlý význam, že většinou zcela změní situaci." , Vojenští experti se shodují v tom, že tato slova platíještě dnes a že platila i v roce 1941. Není známo, zda Stalin Moltkeho četl, ale jeho zásadou se řídil. Pochopil, že I na střední frontě hrozí katastrofa, protože tam chyběl smělý organizátor, tvrdý a zkušený velitel vojsk, muž, který by bezohlednými improvizacemi dokázal zvlád- nout chaos, který panoval před útočícími Guderianovými a Hothovými tanky Existoval takový muž? Stalin si myslel, žejej našel na Dálném východě. Neváhal ani minutu a tomuto muži svěřil záchranu střední fronty V době, kdy poručik Wieltch útočí na brestskou citadelu, kdy Mansteinjede přes most ve Dvinsku a Hothovy tanky se řítí k historické soutěsce u Molodečna, kde kdysi Napoleon po svém ústupu od Moskvy oznámil světu, že Grande Armée je zničena, ale císař se těší nejlepšímu zdraví, právě v té době běželi po nástupišti na nádraží v Novosibirsku, 1 400 kilometrů východně od Uralu, přednosta stanice s ubytovatelem sibiřského vojenského okruhu podél transsibiřského expresu. Hle- dalijedno zvláštní kupé. Konečněje našli. Ubytovatel přistoupil k otevřenému oknu: "Soudruhu generále," řekl muži se širokými rameny "soudruhu generále, ministr obrany Vás žádá, abyste vystoupil z vlaku a dál cestoval letadlem." " Velmi dobře, velmi dobře," odpověděl generál. Ubytovatel bleskově skočil do dveří a zmizel ve vagonu, aby pomohl vynést kufry Je 27. června 1941! Odpolední slunce pálí. Na nádraží se to rojí uniformami. Z reproduktorůje slyšet chraplavé hlášení. Oznamuje výzvu sibiřského vojenského okruhu. Generál, doprovázený ubytovatelem a přednostou stanice, se prodírá davem povolanců, kteří čekají na své vlaky aby se dostali do různých posádkových měst. Generál se jmenuje A. I. Jeremenko. Je nositelem Řádu práce. Přijíždí z Chabarov- ska, kde byl až do minulého týdne velitelem 1. dálněvýchodní armády V sovětském vrchním velení má pověst tvrdého velitele s velkou osobní odvahou, skvělého taktika a absolutně spolehlivého stoupence komunistické strany Je veteránem Rudé armá- dy jedním z Trockého staré gardy který přestoupil do Rudé armádyjako poddůstoj- ník a prodělal celé tažení proti Bilým. Přitom si vysloužil důstojnickou hodnost. 22. června, v den, kdy začala válka, mu krátce po dvanácté hodině zavolal náčelník štábu Dálněvýchodniho frontu generál Smorodinov a rozrušeně mu sdělil: "Andreji Ivanoviči, Němci ode dneška bombardují naše města, začala válka." Jeremenko popisuje tuto scénu ve svých pamětech takto: "Jako člověk, který se cele upsal vojenskému řemeslu, jsem často přemýšlel o možnosti války, obzvláště o způsobu, jak by začala. Byl jsem přesvědčen o tom, že budeme vždy schopni včas rozpoznat nepřátelské úmysly, takže nás nikdo nebude moci překvapit. Te d ale, když jsem slyšel Smorodinova, mi bylo ihned jasné, že jsme byli překvapeni. Nic jsme netušili. My všichni, vojáci, důstojníci, sovětský lid. Jaké to katastrofální selhání naší výzvědné služby!" Ale náčelmk štábu Smorodinov neponechal Jeremenkovi čas na přemítání, nýbrž předal jasné rozkazy Za prvé: Bojová pohotovost pro 1. dálněvýchodní armá- du. "Tedy hrozí i přepadení od Japonců," vyhrkl Jeremenko. Smorodinovjej uklidnil. Pohotovostje preventivní opatření. O přípravě Japonců na útok nejsou žádné zprávy Že si tím na vrchním velení byli hodnějisti, to vyplývalo z druhého nařízení. V něm dostal Jeremenko pokyn, aby se neprodleně vydal do Moskvy kde převezme novou funkci. Generálporučík Jeremenko ještě nevěděl, že si Stalin mezi všemi maršály a ge- nerály vybral zrovnajeho, generálporučíka z Dálného východu, aby zachránil střed- ní frontu. Stalin jej považoval přesně za toho muže, kterého potřeboval - mistra improvizace, ruského Rommela, důvěrně seznámeného s problémy velení velkým svazům. Jeho l. dálněvýchodní armáda dostala za velmi dobré výsledky ve výcviku řád Rudého praporu práce. Kdo byl vhodnějšíjako velitel u selhávajícího sovětského Západního frontu, když ne on? Kdo by byl schopnější zvládnout pevnou rukou a neotřesitelnou vírou ve Stalina zoufalou situaci? A ví Bůh, že situace v prostoru města Bialystok zoufalá byla. Tři střelecké divize, 12., 89. a 103., nejenže nekladly žádný odpor, ale jejich vojáci dokonce zastřelili své politické komisaře, kteří je chtěli s pistolí v ruce k boji přinutit, a poté se rozutekli. Většina se prostě nechala zajmout. Stalin byl z této události úplně bez sebe. V takové situaci mohl pomocijen skutečně tvrdý muž. Ještě 22. vyjel Jeremenko transsibiřským expresem z Chabarovska. Nervózně počítal hodiny a dny nekonečné cesty Moskva totiž nechala muže, který měl zachrá- nit střední frontu, cestovat vlakem! Konečně tam dostali lepší nápad a nechali jej v Novosibirsku vystoupit. Jeremenkojel na velitelství sibiřského vojenského okruhu. Ale novinky z fronty se tam nedozvěděl. Ajako vždy se v takových případech rozšiřovaly pověsti. Tanky generála Pavlovajiž pronikly z pověstného bialystockého oblouku a prorážejí pěcho-! tě cestu na Varšavu. Kapitán Gorobin, který byl do Novosibirska přeložen teprve před pár týdny ze štábu 1. kozácké armády, vyprávěl: "Naše mapy, které jsme měli k dispozici, sahaly až k Rýnu, a byla na nich zakreslená každá německá divize." V Novosibirsku vládl optimismus. Komuniké, které přišlo 26., a v němž stálo, že "nepřítel obsadil Brest," zde nebrali příliš vážně. Brest? Ničevó, ten byl přece v Polsku! O dvě hodiny později již Jeremenko šplhá do dvoumotorového bombardéru a startuje směr Moskva. Máještě před sebou 2 800 kilometrů. Ctyřikrát je nutné let přerušit, natankovat, prohlédnout letoun a udělat přestávku. Ano, Rusko je veliké. Válka zuří 3 500 kilometrů západně od Novosibirska. A přitom Novosibirsk leží jenom přibližně uprostřed mezi Brest-Litevskem a Vladivostokem. ; Zatímco Jeremenko letí 28. června ve svém bombardéru 800 metrů nad okrajem potemnělé tajgy směrem na Omsk, a pak dále přes obrovské pláně Kazachstánu, sibiřské lány pšenice a přes bezútěšnou průmyslovou krajinu kolem Sverdlovska k Uralu, stojí muž, se kterým především změří síly, ve svém tanku asi osmdesát kilometrů jihozápadně od běloruského hlavního města Minsk. Generálplukovník Heinz Guderian, velitel 2. tankové skupiny právě vysílá plu- kovníkovi i. G. Freiherr von Liebensteinovi, náčelníkovi štábu tankové skupiny své nařízení: "29. motorizovaná brigáda, která bojovala na široké frontě 180 kilometrů jihozápadně od Minska v prostoru Slonim - Celva proti Rusům, pokoušejícím se prorazit obklíčení, nechť se co nejdříve stočí a zahájí postup ve směru Minsk- Smolensk." Když dojde Guderianův rozkaz na velitelské stanoviště tankové skupiny ve starém radziwillerském zámku v Nieswiecu, stojí I3ayerlein a Liebenstein nad ma-i povým stolem a zakreslují rychlými čarami situaci. Jejich štáb se do starého zámku nastěhoval teprve dnes ráno. Před mostem stojí dva vyhořelé ruské tanky Historka, která se k nim váže, koluje po celé tankové skupině. Velitel 18. tankové divize generál Nehring hledal v noci na 27. června štáb svého I tankového pluku. Jel ve svém obrněném transportéru opatrně k zámku. Most jistil německý Panzer III. Zavolal jej. Tu zaslechl zvuk tankových pásů. Nehring se ; napřímil a posvítil dozadu svou kapesní lampou. V tu chvíli jím pronikl ledový děs. I Těsně za ním stály dva ruské lehké tanky typu T 26 s hlavněmi kulometů ve směru jízdy 0 ; "Půlobrat vpravo," zasyčel Nehring na svého řidiče. Ten hned splnil rozkaz. Také německý tank si všiml, že něco nehraje. Netrvalo to ani sekundu, a už zazněl první výstřel z 50mm kanonu. Druhý a třetí hned následovaly Rusové se ke střelbě z kulometů vůbec nedostali. Ted ty tanky stojí před nieswieckým zámkem jako mlčící svědkové zvláštního příběhu jednoho generála. Nahoře ve třetím poschodí zámku Radziwillerů visí na stěně další zvláštnost. Fotografie lovecké společnosti z roku 1912, na které je uprostřed, jako čestný host, císař Vilém II. Když Liebenstein a Bayerlein čtou Guderianův radiogram, ihned pochopí jeho záměr Polní tažení na střední frontě se dostalo do rozhodující fáze. První velký úspěch sejiž rýsuje-17. tanková divize se užjako čelo svazků, které se stáčejí zjihu k Misku, dostala k tomuto běloruskému hlavnímu městu. Ze severu opsal oblouk ge-nerálplukovník Hoth se svou 3. tankovou skupinou a už 26. června pronikl 20. tan-kovou divizí generála Stumpfa do Minska. Skupina Hoth a skupina Guderian si tedy podávají ruce. To znamená, že ramena velkých kleští, kterými 4. a 9. armáda obepínají bialystocký oblouk, se uzavřela. Ctyři ruské armády se čtyřiceti třemi divizemi a šesti samostatnými brigádami, které leží v prostoru Bialystok - Novogro-dek a Minsk, jsou v pasti. Ctyři armády, půl milionu mužů! Začíná první obrovská zničující bitva na východní frontě, bitva, jakou válečná historie zaznamenává jen zřídka. Guderianovo strategické myšlení se zde projevilo v tom, že se neopájel rýsujícím se vítězstvím a nepropadl pokušení zajmout několik set tisíc vojáků. Věděl, že úkolem tankových svazků není hrát si na náhončího, hlídkovat na okrajích kotle a shromaždovat zástupy zajatců. To byla věc pěších divizí. Mechanizovaná vojska musí dál, musí využít příležitosti. Musí rychle postupovat přes Berezinu a Dněpr na první velký operační cíl - Smolensk. To byl také důvod toho, proč chtěl Guderian uvolnit 29. pd generálmajora von Boltensterna z obranných bojů proti pokusům Rusů proniknout z obklíčení na jižním okraji kotle u říčky Celvjanka a na obou stranách městečka Celva. Chtěl ji zasadit na severu k úderu proti Smolensku. Ale 29. pěší (mot.) divize, nazývaná divize Falke, protože používala sokolajako taktický znak, se na sedmdesát kilometrů dlouhém úseku fronty na okraji velkého kotle dostala do tvrdého obraného boje proti zoufalým sovětským pokusům proniknout ven. Rusové zde usilovali o vytvoření průchodu, kterým by z kotle unikli. Stále znovu sejednotky soustředovaly v hustých lesích a potom s podporou tanků a dělostřelectva útočily proti řídkým obranným liniim pěší divize. Jihozápadně od vesnice Jeciornica cválaly za pokřiku "urá" ve švadronách kavalerie proti kulometné palbě motocyklového praporu a 5. kulometného praporu a stále znovu se formovaly k dalšímu útoku. U Celvy se probojovaly až k postavení průzkumného odřadu. Dva německé pěší pluky,15. z Kasselu a 71. z Erfurtu, jsou bez přestávky v boji. Obzvláště prapory 15. pp zažívají těžké chvíle. 5. rota leží dva kilometry od městečka Celva, které je přeplněné Rusy Ti na Němce neustále útočí se svým rozčilujícím pokřikem "Urá! - Urá!" Roty Prapory Pluky Co přijde potom, je pro německé vojáky nepředstavitelné. Rusové útočí na široké frontě v téměř nepřehledných rojnicích, navzájem do sebe zavěšeni. Tři, čtyři řady za sebou. "Zbláznili se?" ptají se muži 29. pluku a s úžasem hledí na uniformovanou masu těl v hnědé barvě země. Těsně na sebe namačkaní muži se s dusotem blíží. Nasazené dlouhé bajonety vyčnívají z té masyjako hroty kopí. "To je přece vražda," sténá kapitán Schmidt, velitel prvního praporu. Ale co jiného je válka? Pokud má být tento gigantický útok zničen a ne jen přinucen padnout k zemi, pakje třeba vyčkat. "Čekat na povel k palbě!" nařizuje. A zed se s dupotem přibližuje: "Urrá! Urrá!" Pěšákům za kulomety divoce bijí srdce. Kdo to má vydržet! Ale tu přijde ten očekávaný povel: "Pal!" Vojáci prudce stisknou spouš. Když ne oni, tak my! Kulo-mety stěkají. "Pal!" Karabiny a samopaly rachotí. První vlna se zhroutí k zemi druhá padne přes ni. Třetí vlna se odlévá zpět. Rozlehlé pole je pokryté hnědými kopečky Večer přijdou znovu. Tentokrát s obrněným vlakem, ruskou zbraní, která je možná vhodná pro občanskou válku, ale ne pro moderní bitvu. Obrněná lokomotiva táhne vagony s děly a obrněné střelecké vagony Obluda dštící dým a oheň se blíží z městečka Celva. Současně se vlevo od kolejí ženou dvě švadrony kavalerie, vpravo se valí na bojové postavení 2. praporu tanky T 26. Jeden 37mm protitankový (pt) kanon rychle přisunuté 14. roty pancéřový vlak zapálil poté, co ženisté vyhodili do povětří koleje a vlak zůstal stát. V palbě kulometů 8. roty se zhroutil i útok kavalerie. Je to to nejhorší, co muži dosud zažili. Je slyšet bolestný křik koní. Ano, koně křičí a otřásají se bolestí. Válí se po sobě, sedí na prostřílených zadních nohách a kopají předními kopyty do vzduchujako šílení. Muži u protitankových kanonů to mají lehčí - tanky nekřičí. A tank T 26 50mm protitankovému kanonu neodolá. Žádný neprojede. Ale 29. pěší (mot.) divize stejně nemůže postupovat na sever, jak by si to Guderian přál. Večer tohoto 28. června Jeremenko přistál na vojenském letišti sovětského hlavního města a ihned odjel na ministerstvo obrany Maršál Timošenko, ministr obrany jej přijal se slovy: "Už na Vás čekáme." Žádné fráze, žádné zdvořilosti. Maršál přešel okamžitě k věci. Přistoupil k situační mapě střední fronty, ajak píše Jeremen-ko ve svých pamětech, řekl: "Příčina našeho neúspěchu na západní frontě spočívá v tom, že velitelé v hraničním pásmu nebyli schopni splnit své úkoly" Jeremenko užasl. Timošenko přednesl zničující posudek o vrchním veliteli generálplukovníkovi Dimitriji G. Pavlovovi, který byl s masou sovětských motorizovaných sil v bialystoc-kém oblouku a kterého před válkou v Rudé armádě nazývali "ruský Guderian". Jeremenko se polekal. Přímo se však zděsil, když Timošenko na mapě vyznačil území, která byla ztracena v prvním týdnu války Timošenko jel tužkou po mapě: "Němci stojí na čáře Rižský záliv, Dvinsk (Daugavpils), Minsk, Bobrujsk. Bělorusko je ztracené. Ctyři armády Západního frontu odříznuté. Nepřítel zjevně směřuje na Smolensk. My už nemáme žádné síly, abychom mu v tom mohli zabránit!" Zde Timošenko udělal krátkou přestávku. V místnosti,jak píše Jeremenko, bylo mrtvé ticho. Pak maršál studeným a zlostným hlasem pokračoval: "Nebezpečnost fašistů spočívá vjejich tankové strategii. Útočí ve velkých svazcích. Na rozdíl od nás mají celé tankové sbory které operují samostatně, zatímco naše tankové brigády nejsou nic jiného než pomocná zbraň pro střelecké sbory a tanky nasazujeme po kusech. Německé tanky přitom nejsou neporazitelné. Nemají žádné supertěžké typy, zatím je alespoň nepoužili. Povolil jsem nasazení T 34. Od moskevského školního pluku dostanete co nejdříve všechny, které mají k dispozici. Dramatičnost této chvíle nelze popsat lépe než Jeremenkovými slovy: "Maršál Timošenko řekl: Tak, soudruhu Jeremenko, ted máte jasný obraz." "Ano, je to smutný obraz", odpověděl jsem. Timošenko po krátké přestávce pokračoval: "Armádní generál Pavlov a jeho náčelník štábu budou ihned odvoláni. Usnesením vládyjste byljmenován velitelem Západního frontu." "Jak zní úkol na tomto úseku fronty?" zeptal se stručně Jeremenko. Timošenko odpověděl: "Zastavit postup nepřítele!" Jasný rozkaz. Závisel na něm osud Moskvy Nabízí se otázka: Proč nebyl při tomto rozhovoru přítomný Stalin? Který vedoucí státník a nejvyšší velitel by si nechal ujít, aby při takové příležitosti slavnostně nepředal generálovi, který byl vybrán jako vojenský zachránce, jeho úkol. Nejen Jeremenko, ale nikdo v Moskvě v prvních dvou týdnech války Stalina neslyšel. Německé přepadení oznámil národům Sovětského svazu v rozhlasu Molotov, a také je vyzval k boji. Stalin byl přitom od začátku května předsedou Rady lidových komisařů, tedy předsedou vlády "Kde je?" ptali se Moskvané. Nemluvil. Neukazoval se. Dokonce ani nepřijal britskou vojenskou misi, která přijela 27. června, aby nabídla hospodářskou a vo-jenskou pomoc. Kolovaly nejdivočejší pověsti. Byl svržen, protože důvěřoval Hitle-rovi? Dokonce se povídalo, že uprchl do Turecka nebo do Persie. Každopádně o sobě nedal vůbec vědět. A Jeremenko musel nastoupit do své funkce bez jeho požehnání. Německé zásobovací kolony se mezitím nepřetržitě valily (něm. "rollen") po horkých a prašných silnicích středního úseku. Těmto písčitým cestám se říkalo Rollbahn" (tak se za druhé světové války označovaly silnice pro přesun větších jednotek pozemních sil - pozn. překl.). Zásobovací vozidla vezla svůj náklad až do míst, kde čelní tankovéjednotky čekaly na pohonné hmoty a osádkyjejich tanků na cigarety Tyhle prokleté ruské silnice! Blesková válka nebyla jen otázkou bojové morálky nýbrž právě tak i morálky dopravní. O tempu války rozhodovala silnice. A toto tempo rozhodovalo bitvy tankových sborů. Člověk by musel ty ruské silnice poznat, aby vytušil, co týloví velitelé tichou plánovací prací dokázali. V Guderianově operační oblasti napřiklad existovaly po přechodu přes Bugjen dvě dobré silnice pro postup vpřed; z Brestu do Bobrujska a do Minska. Po obou těchto silnicích muselo projet 27 000 vozidel tankové skupiny a dalších 60 000 vozi-del pěchoty štábů a zpravodajských jednotek. Ke zvládnutí tohoto problému a vy-hnutí se chaosu vytvořil Guderian tři stupně naléhavosti, od jedné do tří. Pro všechno, co mělo "1" se silnice musela uvolnit, "2" smělajet teprve za "1". A pokud silnici nepoužíval žádný útvar s "1" nebo "2", mohla po níjet "3". To samozřejmě vy-volalo velké boje o kompetence. Například letecký spojovací pluk Hermann G6ring dostal stupeň "3", protože měl jen dopravovat a montovat telegrafní sloupy Ríšský maršál tím byl rozezlený a poslal velitele pluku za Guderianem. Gring požadoval stupeň "1 . Guderian si požadavek vyslechl, a pak se zeptal: "Mohou telegrafní sloupy střílet?" "Přirozeně že ne, pane generálplukovníku," odpověděl velitel pluku. Guderian tedy řekl: "Vidíte, proto Uám zůstane stupeň naléhavosti 3." Tím byla věc vyřízena. Alespoň služebně. Lidsky skončila tragicky protože velitel pluku se neodvážil nahlásit říšskému maršálovi svoji porážku a raději se zastřelil. Jen několik silnic se však stalo hlavními tepnami války proti Rusku. Kdyby ruské velení správně a včas rozpoznalo dosah této skutečnosti, vzniklo by v němec-kému zásobování ještě mnohem víc krizí, než kolik jich beztak muselo zvládnout. Například 3. prapor 39. tankového pluku. Staří mazáci školního tankového pluku stáli večer 28. června v lese před Minskem. Cekali na pohonné hmoty Po silnici se blížilo nákladní auto. Svobodník Piontek si začal dobírat poddůstojníka Williho Borna: "Jak je, benzinový taxikáři, měl jsi dobrou cestu? Koukej mi dát třicet kanystrů." A otevřel u svého tanku malou záklopku, za kterou byla zátka nádrže. " Ale Borna to rozčílilo: "Dvanáct kanystrů, ani o jeden víc, rozhodl. "Co," vykřikl Piontek, "to si s tím tvým benzinem naplním akorát můj zapalovač." Ale pak se uklidnil a Born vyprávěl: "Ruští stíhači (Ratas) nás rozbili. Pět aut vyhořelo. Všichni řidiči mrtví. Dál vzadu pronikl Ivan k silnici a zablokoval ji. V zásobování je ted zmatek." To byla odvrácená strana tankových útoků hustě osídleným nepřátelským územím, kde se v lesích skrývaly celé divize Rusů. Pluku už několikrát zle zatopily Jako ve Slonimu, v tom zpropadeném hnízdě! Celní tankové jednotky projely a dos-taly se až k náspu železniční tratě z Bialystoku do Baranoviči. Pak jejich vojáci zaslechli z města hluk boje. Ruská pěchota byla při průjezdu tanků zticha. Ale když přijel flak, ženisti a trén, začal pekelný tanec. l. a 2. četa 9. roty se obrátily zpět a zamířily znovu do města. "Vyčistit!" zněl rozkaz. To se snadno přikáže. Ue stejném okamžiku totiž Rus zaútočil přes násep. Slonim hořel. Pluk byl ze všech stran ostřelovaný a odříznutý. Musel zaujmout kruhovou obranu. V ranním šeru bylo na druhé straně náspu vidět přijíždějící proudy ruských vozidel. Všechny německé tanky byly na příjmu. Uelitel praporu vysílal signál pro pozornost. Radista pak přesunul páčku doprava, aby všichni ve vozidle mohli slyšet rozkaz velitele: "Nebudeme střílet dřív, než vyletí červená světlice. Necháme nepří-tele přiblížit, a potom zahájíme soustředěnou palbu na tanky" Hluk motorů se pomalu přibližoval. "Nespí?" ptali se muži. "Vždy jsou pořád blíž a blíž?" Vpředu tanky za nimi nákladáky a koňské potahy polní kuchyně a vozy s municí. První vozidla už byla jen padesát metrů od zajišovacího řetězu. Konečně! Na obloze se objevila červená osvětlovací raketa. Tanky vytvořily palebným přepadem stěnu z ohně a kouře. Plameny zachvaco-valy jedno nepřátelské vozidlo za druhým. Kolona se roztrhala. Tanky se oddělily a vjely do pole s vysokým obilím. Teprve odpoledne byl Slonim v německých rukách a ruské pokusy o únik potlačeny To bylo před třemi dny Šest dnů od začátku války A ted stála 17. tanková divize generála von Arnima na okraji Minska. Muži pozorovali hořící město. Naproti se po "rollbahnu" pohybovaly sem a tam kolony vozidel. Radista Westphal si připnul pistoli, zastrčil dalekohled do saka uniformy a posadil se na tank. Čekají ho tři hodiny hlídky Až jej vystřídá nabíječ, bude světlo. Jak daleko bylo do Moskvy? Ajak veliká byla tato země? Z Minska do Moskvy je to přesně 680 kilometrů. A do Mogileva, kde měl svoje velitelské stanoviště generál Pavlov, vrchní velitel v úseku Bialystok, 490 kilometrů. Až do vydání Jeremenkových pamětí se věřilo tezi, podle které se Pavlov zastřelil poté, cojej maršál Kulik z pověření Stalina zbavil velení a položil mu na stůl pistoli. Jeremenko líčí Pavlovův případ jinak. Podle něho k němu dorazil 29. června časně ráno. Pavlov právě ve svém stanu snídal. Návštěvou byl překvapený. Deprimovaně jej pozdravil a zeptal se: "Jak jste se dostal do tohohle zatraceného místa?" Pak ukázal na prostřený stůl: "Pojdte, vezměte si něco a vyprávějte." Ale uprostřed věty se zarazil. Cítil ledový chlad, který z Jeremenka vycházel. Ten mu místo odpovědi podal modrý dopis. Pavlov jej přelétl očima. Leknutím mu ztuhly rysy "A kam mám jít?" zeptal se. "Lidový komisař nařídil, abystejel do Moskvy" Pavlov přikývl a zdvořile se zeptal: "Nechcete přecejen šálek čaje?" Jeremenko zavrtěl hlavou: "Považuji za důležitější seznámit se se situací." Pavlov vycítil výtku a bránil se: "Překvapivý nepřátelský útok zastihl moje jednotky nepřipravené. Nepočítali jsme s bojem. Velká část byla v kasárnách a na střelnicích. Vojáci byli zařízení na mírový život. Takto nás nepřítel zastihl. Jedno-duše skrze nás projel, porazil nás a obsadil Bobrujsk a Minsk. Nikdo nás nevaroval. Poplach pro hraniční jednotky přišel příliš pozdě. Nic jsme netušili." Nic jsme netušili. To je to velké ospravedlnění. A i když Jeremenko jinak pp Pavlova nemájediné dobré slovo, k tomuhle píše: "V tom měl pravdu. Dnes to víme. Kdyby rozkaz o uvedení pohraničních jednotek do pohotovosti přišel dříve, vše by proběhlo jinak." Tím se dostáváme k rozhodující otázce historie této války Zasáhl německý přepad skutečně Rusy naprosto nic netušící a ve stavu mírové bezbrannosti? Byli opravdu tak nepřipravení a stáhli se skutečně se svými údajně mnohem slabšími silami -jak sej eště dnes na mnoha místech uvádí - podle plánu na Don a dolní Volhu, aby Němce vylákali do hlubokého prostoru a potom udeřili? Bylo to tak? Ne, tak to nebylo! Přirozeně: Taktické překvapení ruských pohraničníchjednotek německým úto-kem z 22. června bylo dokonalé. Rusům se podařilo na 1 600 kilometrů dlouhé hranici včas zničit jenom několik mostů. Němci dokázali odvážnými a lstivými přepady obsadit rozhodující mosty přes Memel (Němen), Bug, San, Prut a dokonce i přes 250 kilometrů od hranice vzdálenou Dvinu v Dvinsku (Daugavpilsu). Tedy přece jen nevědomost. Ale jak do toho zapadá, že 22. června stálo na ruské frontě proti 146 útočícím německým divizím se třemi miliony vojáků 139 sovětských divizí a devětadvacet samostatných brigád se 4,7 milionu mužů? Jen samotné sovětské letectvo mělo v Bělorusku umístěno 6 000 letadel. Je pravda, že většina z nich byla zastaralá, ale nejméně 1300 až 1500 strojů bylo moderní konstrukce. Německá Luftwaffe naproti tomu vstoupila do bojejen s 1800 letadly schopnými nasazení. Tedy přecejen dobře připraveni a perfektně zařízeni na obranu. Ale jak je potom možné vysvětlit ten neuvěřitelný šlendrián na hranici? Kde je řešení této hádanky? 24. února 1941 vydal sovětský ministr obrany Timošenko následující výnos: "Veškerý sovětský lid musí být navzdory úspěchům politiky neutrality stále připra-vený na nebezpečí nepřátelského přepadení." 10. dubna 1941 přijala ruská válečná rada usnesení o tajném uvedení takzvané-ho Západní frontu do stavu pohotovosti. Proč? Na základě jakých okolností, zpráv nebo informací? Nuže, ty zprávy přicházely do Moskvy od ledna 1941 jako Jobovy zvěsti. Dodá-vala je skvěle organizovaná sovětská výzvědná služba. Mezi Paříží a Berlínem cestoval Leopold Trepper alias Gilbert, zvaný také "Grand chef , a shromaždoval informace, které pak předával přes sovětské vyslanectví v Berlíně do Moskvy V Bruselu měl svoji kancelář major sovětské výzvědné služby Viktor Sokolov alias Kent, který shromaždoval od dobře informovaných komunistických důvěrníků "bonbonky". Jeho zpravodajské síti se říkalo "Rudá kapela". Ve Švýcarsku pak pracoval nejrafinovanější evropský agent Sovětů Rudolf RSssler zvaný Lucy, rezident "Rudé kapely", kterého řídil sovětský šéfagent Rada. A v Tokiu seděl nejlepší muž moskevské výzvědné služby Dr Richard Sorge, tis-kový poradce německého velvyslanectví. Ten udělal pro vlasteneckou válku ruských komunistů víc než celájedna armáda. Dodal Stalinovijistotu, že Japonsko nezaútočí proti Rudé armádě v Mandžusku. Na základě Sorgeho informací byly staženy sibiřské divize, které později před Moskvou, Kurskem a Stalingradem přivodily zvrat ve válce. Všichni tito agenti dodali protišpionážním oddělením Rudé armády velké množ-ství informací o Hitlerových přípravách na válku proti Sovětskému svazu. Všichni útok předpovídali. A co nevyzvěděli oni, to dodala diplomatická zastoupení západ-ních mocností z nevyčerpatelných zdrojů britské a americké tajné služby Zdeje nejpozoruhodnější důkaz pro to, že německý útok včetnějeho data nemohl být pro Rusy žádným tajemstvím. 25. dubna 1941 hlásí německý námořní atašé přes ministerstvo zahraničí v Berlíně na Velitelství námořní války: "Pověsti o nebezpečí války Německo - Rusko nabývají značných rozměrů. Anglický velvyslanec uvádí jako den útoku 22. červen." Snad půl Moskvy tedy vědělo dva měsíce před začátkem války o termínu Hitle-rova útoku. A Stalin? Že by se o tom nedozvěděl? Dozvěděl se to a význam špionáže chápal. Sám se totiž o tuto důležitou oblast osobně staral. Když v březnu 1937 hovořil před ústředním výborem Komunistické strany o úkolech tajného získávání zpráv, řekl: "Chceme-li ve válce vyhrát bitvu, potřebu-jeme několik sborů rudoarmějců. Našemu vítězství na frontě však může zabránit třeba jen to, aby někde ve štábu armády, nebo i jen divize, sedělo několik špionů, ukradlo plán operace a přihrálo jej protivníkovi". Na XVIII. sjezdu strany v roce 1939 se Stalin k tomuto tématu opět vrátil a na vysvětlenou řekl: "Naše armáda a zpravodajská službajiž nezaměřují svůj ostrý zrak na protivníky uvnitř země, nýbrž ven, na zahraničního nepřítele." Nebylo by vzhle-dem k těmto informacím přinejmenším podivné, kdyby týž Stalin v roce 1941 nevzal informace své tajné služby o německých přípravách k útoku na vědomí? Musel je znát. Dostával vynikající informace. Jeho informátoři seděli od Berlína po Tokio, od Paříže po Ženevu - mnozí jako nepodezíraní vážení muži ve vysokých funkcích-a dodávali zprávy Ajak dobré zprávy dodávali, to sejasně ukázalojiž v prvních týdnech války Když 221. německá zajišovací divize v Lomze násilně otevřela opuštěný sejf velitele l. kozácké armády, našla v něm mapy Německa s přesně zakreslenými stanovišti německých armád, skupin armád a divizí. Záznamy byly přesné, nechybělo nic. Ale to bylajen malá ryba. Došlo k mnohem větším objevům. Německá odposlouchávací služba ve východopruských mořských lázních Cranz nahrávala od počátku války zakódované zprávy mnoha neznámých špionážních vysílaček. Marně se však pokoušela tyto zakódované sloupce číslic rozluštit. Až v listopadu 1942 získal německý Abwehr v Marseille kódovací klíč. Němci dopadli sovětského šéfagenta Viktora Sokolova alias Kenta. Aby zachránil svoji milenku Margarete Barczu, vstoupil do německých služeb a klíč prozradil. To, co admirál Canaris dostal po dekódování zpráv na stůl, bylo ještě horší, než čeho se obávali největší pesimisté. Například zpráva z 2. července 1941. Deset dní po začátku války vysílal Alexander Rado ze Ženevy do Moskvy: "Rdo. řediteli. KNR 34. Platný německý operační plán je Plán I s cílem Moskva. Operace na křídlech slouží k odvrácení pozornosti. Těžiště leží na střední frontě. Rado." Zhruba o tři týdny později, 27. července, doplnil Rado na zpětný dotaz z Moskvy svoji zprávu: "Rdo. řediteli. KNR 92 pro RSK 1211. Pokud Plán I narazí na potíže, vstoupí v platnost Plán II s hlavním úderem na křídlech. Změny plánu se dozvím během dvou dnů. U Plánu III s cílem Kavkaz se nepředpokládá realizace dříve než v listopadu. Rado." Není divu, že v Berlíně byli přesnými informacemi sovětského agenta ve Svýcar- p .1 J, p " j y sku zděšeni a okoušeli se dostat k eho zdro i který se o "změně lánů ne v ššího německého velení dověděl "během dvou dnů". Ale tento zdroj nebyl nikdy objeven. Až do dnešního dne ne. Jistéje ale to, že Radovým hlavním dodavatelem byl Rudolf ROssler alias Lucy komunistický emigrant z Bavorska, který pracoval ve Svýcarsku. Britský vojenský historik Lionell Hart po důkladném studiu archivů ve své knize " Rudá armáda" konstatuje, že anonymní zdroj v německém generálním štábu informoval ROsslera o německých plánech a dokonce mu oznámil datum útoku. Co mohl Stalin, co mohl ruský generální štáb chtít víc? Hitlerova tajemství ležela v Kremlu na stole. Moskva tedy mohla operaci "Barbarossa", která byla postavená na překvapení, obrátit během prvních dvaceti čtyř hodin ve velkou Hitlerovu porážku. Kdyby - ano - kdyby Stalin z těchto zpráv yvodil správné vojenské důsledky Proč to neudělal? Abychom mohli odpovědět na tuto osudovou otázku války je třeba udělat malou odbočku. Věnujme se nejprve jiné otázce. Jak to vypadalo s německou špionáží proti Rusku? Co vědělo německé vedení o vojenských tajemstvích Sovětského svazu? Odpovědět lze dvěma slov : Velmi málo! Německá tajná služba měla v Rusku velmi žalostné zastoupení. O důležitých vojenských tajemstvích Rusů nevěděla nic - a oni věděli všechno. Znali německó zbraně, místa posádek, cvičiště a zbrojní továrny Měli i jasné představy o počtu německých divizí. Němci na počátku války odhadovali, že Rudá armáda má asi 200 divizí. Šest týdnů po jejím začátku ale museli konstatovat, že jich bylo 360. Neměli tušení, že v Rusku jsou supertěžké tanky typu KV, tanky T 34, nebo raketomety zvané "Stalinovy varhany". Je samozřejmé, že se německá vojenská výzvědná služba pokoušela - především po roce 1933 - proniknout za sovětské kulisy Ale nedůvěra Sovětů vůči Hitlerově třetí říši byla ještě silnější než proti Výmarské republice a možnosti uchytit se zpravodajsky v Rusku bylyještě menší. Německý Abwehr také nebyl příliš horlivý, protože nechtěl zbytečně riskovat. Vždy v německém vrchním velení nikdo na válku mezi Německem a Ruskem nemyslel. Když pak Hitler požadoval zesílenou zpravodajskou činnost v Rusku, ukázalo se, že něco takového nelze zorganizovat ze dne na den. Přísné hraniční kontroly komunistického státu a sledování každého cestujícího a neznámého člověka prak- ticky znemožňovaly vybudování sítě agentů. Pokud se přesto podařilo občas propa- šovat nějakého agenta z Finska, Turecka nebo Iráku, pak se objevily téměř nepře- konatelné potíže s předáváním zpráv Kurýrní služba nebyla možná, protože žádný sovětský občan nesměl cestovat do ciziny Těch pár turistů bylo velmi ostře sledová- 44 no. Zůstali jen poštovní holubi z pohraničních oblastí a rádio. Obě metody byly nanejvýš odvážným činem, a málokdo byl ochoten vzít na sebe riziko s tím spojené. Přesto tato práce přinesla ve spojení s činností německých vojenských atašé mnohý zajímavý výsledek. Například Guderian uvedl ve své knize "Pozor tank" (Achtung Panzer), na podkladě dobrých informací, že počet ruských tanků byl asi 10 000 kusů. Tehdejší náčelník generálního štábu pozemního vojska generálplukov-ník Beckjej obvinil ze zveličování, dokonce mu vytýkal, že vyvolává paniku. Přitom Guderian již preventivně od svých čísel několik tisíc odečetl. Zbytečně, protože Rusové měli na začátku války více než 17 000 tanků! V roce 1941 to nikdo nepovažoval za možné. Osudnou roli při tomto podceňování Rusů hrála finsko-ruská zimní válka v letech 1939 až 1940. To, že malé Finsko bylo schopné Sovětům tak dlouho odolávat, se chápalo jako znamení ruské slabosti. Až do dneška existuje dost seriózních lidí, kteří tvrdí, že Stalin vedl finskou válkujako velký bluff zastaralými zbraněmi a slabými silami, aby oklamal svět. Sovětské velení každopádně v této válce nenasadilo ani T 34, ani supertěžké tanky KV, které se vyráběly přede dveřmi Finska v Kolpinu, a ani raketomety Finský maršál Mannerheim ve svých pamětech píše, jak mu Hitler v roce 1942 vyprávěl, že sovětská zbrojní výroba pro ně,j byla obrovským překvapením. "Kdyby mi někdo před válkou řekl, že Rusové mohou vyrobit 35 000 tanků, pak bych jej prohlásil za blázna. Ale oni jich do dnešního dne už 35 000 vrhli do boje." by se navzdory téměř nepřekonatelnému ruskému zabezpečení proti tradičním formám špionáže přesto mohlo podívat do "ruské ložnice", uchýlilo se německé vedení k prostředku, který použili o dvacet let později Američané. Mluvím o tajném hloubkovém průzkumu fotografováním z velkých výšek. Metoda špionáže proti Sovětskému svazu pomocí rychle a neobyčejně vysoko létajících U 2 nebyla americ-kým vynálezem. Hitler tuto věc úspěšně praktikoval už před Američany Tato zajímavá kapitolaje známajen nemnohým. Podklady o ní se nacházejí v amerických archivech. A lze předpokládat, žejejich studium vedlo k experimentům s U 2. Tajná akta o německém vzdušném průzkumu nesou krycí jméno "Aufklárungsgruppe Ob.d.L.". V říjnu 1940 dostal tehdejší nadporučík Rowehl osobní a velmi tajný rozkaz: "Sestavte svazky hloubkového průzkumu, které by mohly fotografováním z velkých výšek provádět průzkum západoruského prostoru. Výška letu musí být tak veliká, aby si Rusové ničeho nevšimli. Vše musí být připraveno do 15. června 1941." Letecké firmy začaly okamžitě horečně vyvíjet z vhodných typů letounů speciál-ní stroje. Měly tlakové kabiny upravené motory pro výkon ve velkých výškách a speciální zařízení pro fotografické přístroje s velkým úhlem záběru. Lety "eskadry Rowehl" začaly už na konci zimy l. letka létala ze Seerappenu ve Východním Prusku na He 111 se speciálně upravenými motory a prováděla průzkum v prostoru Bělo- 45 ruska. 2. letka (z Insterburgu) fotografovala oblast pobaltských států a prostor až k Ilmeňskému jezeru. Tady se létalo se strojem Do 215 B-2, speciálním typem od firmy Dornier Tento letoun měl dostup až 9 000 metrů. K fotografování prostoru severně od pobřeží Černého moře startovala z Bukurešti 3. letka s He 111 a Do 215 B-2. Z Krakova a Budapešti přelétávala speciální letka výzkumné základny pro výškové lety prostor mezi Minskem a Kyjevem. Zde se používaly speciální typy letounů firmy Junkers - Ju 88B a Ju 86P; skvělé stroje, které mohly létat ve výšce 10 000 resp.12 000 metrů. Na tehdejší dobu senzační výkony Celá věc dopadla na výbornou a Rusové si ničeho nevšimli. Jen jedno letadlo mělo 20. června, tedy 2 dny před začátkem války, v prostoru Minska poruchu motoru a muselo přistát. Posádka stačila ještě před svým zajetím svého tajemného ptáka zapálit. Ale válka smazala všechny komplikace. Hloubkový průzkum eskadry Rowehl dodal v podstatějediný skutečně význam-ný průzkumný materiál pro první část polního tažení. Byla vyfotografována všechna letiště západního Ruska i dobře maskovaná polní letiště v přihraničních oblastech. Čeho by si oko pozorovatele nikdy nevšimlo, to odhalily speciální filmy Bylo zjištěno překvapivě silné obsazení letiš a objevena ohromná shromaždiště tanků v lesích na severu. Výsledný materiál umožnil zasadit ničivý úder Polní maršál Kesselring ajeho velitelé leteckých sborů strávili celé dny vyhodnocováním obrazového materiálu a poradami o přípravě a provedení leteckých akcí. Jeden problém jim dělal velké potíže - doba zahájení útoku. Čas pro zahájení útoku dělostřelectva byl stanoven na 22. června podle potřeby pozemniho vojska na první střelecké světlo. Podle něho měl úder dělostřelectva začít ve 3 hodiny 15 mi-nut. Ale na střední frontě byla v té době ještě tma, a nasazení Luftwaffe tudíž nemožné. Ruské stíhací a bojové letecké svazy které by přirozeně byly dělostřelec-kým útokem uvedené do pohotovosti, by tedy měly třicet až čtyřicet minut času na přípravu, než by se nad jejich letišti mohla objevit první německá letadla. Je samozřejmé, že zkušení letci by i před dvaceti lety svoje cíle našli i za tmy ale nesměli příliš brzy přeletět hranici a být objeveni. To by opět zalarmovalo Rusy a připravilo německá pozemní vojska o efekt překvapení. Pak někdo vyslovil spásnou myšlenku - generál Loerzer, generál von Richthofen nebo plukovník M6lders - už se nedá zjistit kdo: "Přišouláme se k letištím jako ti naši hloubkoví průzkumníci ještě za tmy a ve velké výšce". A tak to také udělali. Na každé letiště obsazené ruskými stíhacími letouny odstartovaly tři posádky bombardérů se zkušenostmi z nočních letů, ve velké výšce přeletěly hranici nad neobydlenými lesními oblastmi a močály a přišoulaly se ke svým cílům tak, že se nad jednotlivá letiště dostaly za svítání 22. června v 03.15. Současně s bombardéry, ale vysoko nad nimi, letěli Rowehlovi hloubkoví prů-zkumníci, kteří měli na palubě muže z protišpionážního pluku "Brandenburg". 46 Úkol: Seskok padákem v blízkosti železničních uzlů a silničních křižovatek, sabo-tážní akce nebo vysazení agentů. Akce proběhla podle plánu. Na ruských letištích stály sovětské stíhací letouny v přehlídkových formacích. Němcije ničili po řadách. Jen najednomjediném letišti se pokoušel jeden stíhací svazek odstartovat právě v době, kdy se objevily německé bombardéry Ale Rusové se o sekundy opozdili. Bomby a granáty palubních kanonů explodovaly uprostřed startujícího svazku. Rusové tak přišli kromě letadel i o piloty Sovětská stíhací obrana tak byla v době zahájení války vyřazená. Německé svazky Stuh a bombardérů dokázaly tímto způsobem v prvním dnu války neohrožovány nepřátelskými stíhacími letouny vybojovat útočícím vojskům volnou cestu. Zničily letiště sovětského bombardovacího letectva až v hloubce 300 kilometrů. Bez tohoto úderu by rudé letectvo bylo v prvních dnech bojů, které byly rozhodující, nebezpeč-ným protivníkem. Kdo o tom pochybuje, ten a se podívá na ztráty německé Luftwaffe v prvních čtyřech týdnech války V době od 22. června do 19. července ztratila navzdory počátečním ničivým úderům celkem 1 284 strojů sestřelením nebo poškozením. Letecká válka na Východě tedy nebyla vůbec žádná procházka. 22. června provedly všechny tři letecké armády na východní frontě 2 272 akcí s 1766 bombardovacími a 506 stíhacími letouny O sedm dní později už klesla nasazení schopná slla na 960 letadel. Teprve 3. července opět těsně přesáhla 1000 strojů. Z toho lze pochopit, jak velký význam mělo přepadení sovětského letectva pro úspěch akcí pozemních vojsk. Proto se i zde vynořuje otázka: Jak bylo toto překva-pení možné, když Moskva věděla, že Hitler zaútočí? Co znamená ta pozoruhodná skutečnost, že sovětské pozemníjednotky a letectvo v nejpřednější linii bezstarostně spaly zatímco v zázemí bylo vše velmi dobře připravené na válku? Například zatemnění bylo tak pečlivě naplánováno, že v celém západním Rusku byly na začátku války ihned k dostání modré zatemňovací žárovky a zatemňovací látky I v nejmenších vesnicích se vydávaly připravené papírové pásky, aby se s nimi mohla křížem přelepovat okenní skla na ochranu před prasknutím. Také mobilizace proběhla hladce. Vojenská doprava v týlu fungovala velmi dobře. Přechod na vojenskou výrobu proběhl bez potíží a podle připravených plánů. I vyřazení možných "nepřátel státu" v okrajových oblastech proběhlo hladce. Již v noci z 13. na 14. června 1941- tedy ještě osm dní před německým útokem - byly z pověření sovětské tajné služby přestěhovány "podezřelé rodiny" z Pobaltí do ruského vnitrozemí. Celkem 11000 Estonců,15 600 Lotyšů a 34 360 Litevců bylo během několika hodin naloženo do velkých železničních transportů a přepraveno na Sibiř. Všechno fungovalo. Korespondent americké zpravodajské agentury Asso-ciated Press Henry D. Cassidy popsal ve své první velké moskevské zprávě pro americké listy svou cestu ve vojenském transportním vlaku na trase od Černého moře do Moskvy Napsal: "Z cesty jsem získal tento dojem - Sověti odstartovali dobře!" 47 Odstartovali dobře! Ale proč tedy v nejpřednějších liniich střední fronty odstar-tovali tak špatně? Tak špatně, že generálplukovník Guderian ve svých vzpomínkách konstatuje: "Podrobným pozorováním Rusůjsem dospěl k přesvědčení, že o našich úmyslech nic nevěděli. Nepřítele se podařilo překvapit v celé šířce útočného pásma tankové skupiny" Jak to bylo možné? Překvapivou a vyčerpávající odpověd dává maršál A. I. Je-remenko ve svých pamětech vydaných v roce 1956 v Moskvě. Stalin, jenom Stalin sám to zavinil! Jeremenko píše: "J. V Stalin jako nejvyšší státní představitel věřil na smlouvu s Německem a nevěnoval symptomům, ze kterých se dal odvodit útok fašistů na naši zemi, potřebnou pozornost. Považoval informace o nastávajícím německém útoku za lži a provokace západních mocností, které podezříval, že chtějí přivodit krizi ve vztazích mezi Německem a Sovětským svazem a zatáhnout nás do války Proto v potřebném okamžiku nedal svůj souhlas se spěšnými a rozhodnými obrannými opatřeními na hranici. Obával se, že by to Hitlerovi dalo záminku k útoku na naši zemi." Byl to tedy Stalin, kdo navzdory vytrvalému naléhání generálního štábu odmítl. dát souhlas k vyhlášení poplachu pro pohraniční jednotky a v příhraničních oblas- tech zakázal přípravu účinných obranných opatření. Stalin nevěřil Richardu Sorge-mu ani "Grand chefovi" Gilbertovi a "Petit chefovi" Kentovi. Nevěřil Lucymu a už vůbec ne britskému velvyslanci. Je to myslitelné? Nuže, každopádně to není nemyslitelné. Dějiny špionáže a diplomacie znají mnoho příkladů, kdy příliš dobré a příliš přesné zprávy agentů o velkém tajemství nevzbudily nadšení, nýbrž nedůvěru. Příklad: Elyesa Bazna, arménský komorník britského velvyslance v Ankaře, kradl od roku 1943 nr-l.ůleži-tější tajné telegramy z velvyslancova sejfu a prodával je Himmlerově špionážní službě. "Cicero", jak si tento komorník sira Hugha Knatchbull-Hugessena říkal, se k tajným papírům dostával jednoduše. Zatímco pan velvyslanec snídal, nechával obvykle klíč od sejfu ve svém saku v ložnici; Arménjej vyndal, šel do pracovny utírat prach, otevřel sejf, ofotografoval dokumenty znovuje zavřel do sejfu a dal klíč zpět do saka. Jak prosté! Ale Adolf Hitler tomu triku nevěřil. Považoval to celé za fintu britské Secret service, které se bál jako čert svěcené vody Proto smetl onen materiál se stolu a odmítal vyvodit z jasných a srozumitelných plánů Spojenců závěry Zdá se, že i Stalin nedůvěřoval svým pověřencům a že se tato jeho nedůvěra zvětšovala tím více, čím více souhlasných zpráv o nastávajícím německém útoku přicházelo ze všech stran. Nejvyšší z podezřívavých, tento rafinovaný taktik, se stal sám obětí svého konspirativního způsobu myšlení. Jeho utkvělou myšlenkou bylo, že "kapitalistický Západ ho chce vmanévrovat do nepřátelství vůči Hitlerovi." Svéhlavě - takoví diktátoři často j sou - se držel své myšlenky, že Hitler nemůže být tak bláhový, aby napadl Rusko dokud neporazí Anglii. Považoval soustředování 48 německých vojsk na své vojenské hranici v Polsku za bluff. Možná, že se sovětský diktátor stal obětí teze, kterou německá strana obratně propašovala do zpravodaj-ských kanálů, že soustředění vojsk na Východě má oklamat Anglii a odvrátit pozor-nost od plánovaného vylodění na ostrově. Muže jako byl Stalin také muselo více než udivovat, že tajemství útočné války Němci zdánlivě střežili tak málo, že o něm věděl celý svět. Nejlepší znalec kremelských kulis a vojenské zpravodajské služby Rudé armády David J. Dalin to potvrzuje. Ue své knize "Sovětská špionáž" píše: "V dubnu 1941 potvrdil jeden český agent jménem Škvor zprávu o tom, že na sovětských hranicích stojí připravené německé jednotky a že zbrojní závody Skoda v Ceskoslovensku dostaly pokyn, aby již nepracovaly na sovětských zakázkách." Ismail Achmedov dosvědčuje, že na tuto zprávu Stalin napsal červeným inkoustem: "Tato informace je anglická provokace. Zjistit od koho pochází a potrestat jej." Stalinův rozkaz byl proveden. Major tajné služby Achmedov byl - maskovaný jako korespondent TASSu - vyslán do Berlína, aby nalezl viníka. Tamjej překvapila válka. Ohlášený Hitlerův útok se zcela zjevně nehodil do Stalinova konceptu. Jeho plánem bylo, aby se kapitalističtí a fašističtí kohouti navzájem vyčerpali bojem. Potom chtěl on sám sklízet úrodu. Na to čekal. Na to zbrojil. Proto se chtěl vyhnout všemu, co by mohlo vzbudit Hitlerovu nedůvěru nebo jej vyprovokovat k případné-mu úderu. Proto zakázal, jak píše Jeremenko, vyhlásit válečnou mobilizaci a poplach pro pohraaičníjednotky V zázemí ale nechal generálnímu štábu volné ruce; a generální štáb, Který - stejně jako Stalin - měl tajné informace o úmyslu Němců zaútočit, zahájil mobilizaci a soustředil v týlu vojska, která byla v létě 1941 připravovaná k obraně a ne k útoku. Generál polní maršál Manstein mi ovšem na otázku, zda bylo sovětské soustře-dění vojsk ofenzivní nebo defenzivní, odpověděl názorem, který uvedl už ve svých pamětech. "Podle počtu sil shromážděných v západních oblastech Sovětského svazu a na základě soustředění tanků jak v oblasti Bialystoku, tak i Lvova, bylo velmi dobře možné počítat s tím, že Sovětský svaz přejde na ofenzivu. Na druhé straně nesvědčilo členění sovětských sil o bezprostředních útočných úmyslech... Snad se pravdě dostaneme nejblíž, když označíme sovětské soustředění vojsk zasoustředění pro všechny případy. 22. června byly sovětské síly bezesporu ještě rozčleněné do takové hloubky, že mohly být připravené pouze k vedení defenzivy Ale tento obraz se mohl během krátké doby změnit. Rudá armáda se mohla rychle přeskupit tak, že by byla schopná přejít do útoku." Generálplukovník Hoth mi potvrdil skutečnost, kterou zjistil na svém úseku, tedy na severní.m křídle střední fronty, a kterou již uvedl ve své vynikající studii 49 o tankové válce: "Strategický přepad se zdařil. Ale nedalo se přehlédnout, že Rusové shromáždili v bialystockém oblouku nápadně značné síly a to i motorizované, kte-rých bylo víc, než se zdálo nutné pro vedení defenzivy" A se na to díváme jakkoliv, je zřejmé, že v létě 1941 Stalin zcela zjevně nechtěl a nemohl zaútočit. V Rudé armádě probíhala reorganizace, zejména u tankových svazků, a přezbrojování. To se týkalo především vybavení novými tanky a letadly A to byl také velmi pravděpodobně důvod toho, proč Stalin nechtěl Hitlera vyprovo-kovat k činu. Stalinův postoj zase posiloval Hitlera vjeho plánech. Dalo by se tedy říci, že tato válka a z ní plynoucí krvavá tragédie byla výsledkem temných politických licitací mezi dvěma diktátory dvacátého století. Jeden nestranný kritikje zajímavým korunním svědkem pro teorii o politickém mechanismu německo-sovětské válečné tragédie. Je jím Liddel Hart, ostrovtipný vojenský historik západního světa, který ji působivě vylíčil ve své knize "Rudá armáda". Domnívá se, že Stalinův úmysl spočíval v tom, že v průběhu války Němec-ka se Západem bude stále více rozšiřovat svoji pozici ve střední Evropě a případně si ve vhodných okamžicích na tísněném Hitlerovi vynucovat další ústupky Liddel Hart připomíná, že již v roce 1940, když Hitler ještě bojoval ve Francii, Stalin využil příležitosti a obsadil tři pobaltské státy včetně Litvy ačkoliv ta podle tajné sovětsko-německé smlouvy patřila do německé sféry vlivu. Stalin tedy uštědřil Hitlerovi záhlavek v době, kdy k němu byl otočený zády, tj. vojensky se angažoval na Západě. Když si pak krátce nato Kreml ve 24hodinovém ultimátu vynutil na Rumu-nech odstoupení Besarábie, a tak postoupil těsně k pro Německo životně důležitým rumunským ropným polím, Hitler znervózněl. Poslal do Rumunska vojska a garan-toval existenci této země. Stalin si to vyložil jako nepřátelský akt. Propaganda v Rudé armádě se opět silněji naladila na protifašistické tóny Hitler se to dozvěděl a posílil svoje vojska na Východě. Rusové reagovali přesuny vojsk na své západní hranice. Němci pozvali Molotova do Berlína. Ale možnost velkorysého se dorozumění obou diktátorů na rozdělení světa, přičemž Hitler chtěl Rusy odškodnit z dědictví britského impéria, ztroskotala. Hitler si to při svém egocentrickém způsobu nazírání vyložil jako důkaz Stalinovy zlé vůle. Uvědomil si nebezpečí války na dvou frontách a razil heslo: "Ted jsem si jistý, že Rusové nebudou čekat až porazím Anglii." O tři týdny později, 21. prosince 1940, podepsal nařízení č. 21- Případ Barbarossa. To obsahuje příznačnou větu: "Všechna nařízení, která vydají vrchní velitelé na základě tohoto pokynu, musí býtjednoznačně prováděna z toho hlediska, že sejedná o před-běžná opatření pro případ, že by Rusko změnilo svůj dosavadní postoj vůči nám." Stalin zase viděl v německé nabídce Molotovovi známku slabosti. Měl proto pocit převahy a věřil, že Hitlerovi, stejně jakojemu, jdejen o politické vydírání, a válečný 50 plán nebral navzdory všem informacím vážně. Každopádně nevěřil, že by Hitler už měl důvod k úderu. Proto dělal vše pro to, aby mu ho neposkytl. Jak přísný byl v této otázce a jak korektně a přesně, dokonce až úzkostlivě, muselo nejvyšší velení brát ohled na Stalinův názor, ukazuje skutečnost, že tehdej-šímu sovětskému inspektorovi ženijních vojsk generálu Karabičevovi bylo během jeho inspekční cesty začátkem června 1941 v prostoru Brestu přísně zakázáno provést kontrolu nejpřednějších hraničních opevnění. Stalin nechtěl uvést pohra-ničníjednotky do bojové nálady a chtěl se vyhnout všemu, co by mohlo vypadatjako příprava na válku - v očích jeho vlastního vojska a Hitlerovy zpravodajské služby Tak se stalo, že navzdoryjasně zjištěnému soustředování německých vojsk nebyla sovětská pohraniční vojska uvedena do bojové pohotovosti, neproběhla žádná pří-prava dalekonosného dělostřelectva k nasazení proti německým zálohám na druhé straně hranice ani žádné plánování palebné přehrady z těžkých zbraní. Následky této osudné Stalinovy teorie byly strašlivé. Jednímjejím výmluvným důkazemje na-sazení a zkáza sovětské 4. tankové divize. Generálmajor Potaturčev (narozen v roce 1898), v létě 1941 třiačtyřicetiletý (s knírkem a účesem a la Stalin), byljedním z prvních sovětských frontových gene-rálů, který padl do zajetí. Potaturčev byl velitelem 4. tankové divize v Bialystoku, která tvořila hrot sovětské obrany na rozhodujícím místě střední fronty Sovětské vrchní velení v něj vkládalo velké naděje. Byl členem strany Pocházel z rodiny drobného rolníka v moskevské oblasti. Jako carský svobodník přeběhl k Rudé ar-mádě, kde udělal kariéru. Stal se generálem a velitelem divize. To, co vypráví tento muž, je nanejvýš zajímavé. "22. června ve 24 hodin ruského časuy jsem dostal rozkaz, abych se neprodleně dostavil k veliteli VI. sboru generálu Hockilevičovi," píše generál ve své zprávě z 30. srpna 1941, kterou sepsal na stanovišti štábu 221. zajišťovací divize. "Mu-sel jsem čekat, protože velitel byl povolán k vrchnímu veliteli 10. armády generál-majoru Golubjovovi. Ve 2 hodiny se vrátil a řekl mi: "Mezi Německem a Ruskem je válka." "Ajak zní rozkaz pro nás?" zeptaljsem se. " "Musíme čekat, odpověděl. Člověk žasne. Válka je za dveřmi. Vrchní velitel 10. armády to ví dvě hodiny předem. Ale nechce, nemůže nebo nesmí dát žádný rozkaz - kromě: Čekat! Čekali dvě hodiny Tedy až do 5 hodin německého času. Potom konečně přišel první rozkaz od 10. armády: "Poplach! Zaujmout plánovaná postavení!" Zaujmout plánovaná postavení? Co to znamenalo? Znamenalo to provést proti-útok nacvičený na manévrech? Ne! Plánované postavení 4. tankové divize leželo To byla 1 hodina, resp. 3 hodiny německého letmho času. 51 v obrovských lesích východně od Bialystoku. Zde se divize měla jaksi schovat do těžko přístupných úkrytů a opět čekat. Při zahájení přesunu divize měla 10 900 mužů; chybělo 500 vojáků. U zdravot- ního oddílu, který měl mít 150 mužů, jich chybělo 125. Třicet procent tanků nebylo schopných přesunu, ze zbývajících musela být část ponechána na místě, protože nebyl dostatek pohonných hmot." Tak vyrazil do boje kádrový svazek ruských obranných sil v prostoru Bialystok. Ale sotva se Potaturčev dostal se dvěma svými tankovými pluky a střeleckou brigádou do pohybu, přišel od sboru nový rozkaz. Tankové a střelecké pluky byly rozděleny Pěchota byla odvelena k obraně přechodů přes Narev, tankové pluky měly zastavit německé svazky, které pronikaly od Grodna. Tento rozkaz ukazuje na naprostou bezhlavost sovětského velení: Roztrhlo tankovou divizi a nasazovalo ji k obraně po kouscích, místo toho, aby ji použilo vcelku k čelnímu nebo bočnímu protiútoku. Osud Potaturčeva a jeho svazků je ty- pický pro katastrofu sovětských jednotek v příhraničním prostoru - nejprve udeřily německé Stuhy. Ztráty tanků sice nebyly nějak obzvlášť velké, ale velký byl šok, který utrpěli vojáci. Přesto se Potaturčevovi podařilo zaujmout nařízenou linii. Ale pak se to stalo - pronikající německé čelní tankové jednotky jej nenapadly nýbrž projely mimo a odřízly jej. Potaturčev se pokoušel uniknout z obklíčení. Jeho roty se promíchaly a německé tanky je napadly a zničily Střelecká brigáda dopadla stejně. 29. června zbyly ze Stalinovy slavné 4. tankové divize jen trosky Heslem bylo: " Zachraň se kdo můžeš!" A záchrana - to byly ty velké lesy Ve dvou, ve třech, nanejvýš v jednotkách po dvaceti až třiceti mužích, utíkali pěšáci, dělostřelci i tan- kisté. Těch několik průzkumných obrněných vozidel ze 7. a 8. tankového pluku, které nebyly zničené, se ve dne schovávalo a v noci přesunovalo směrem k Bělověž- skému pralesu. Les, velký les - to byla jejich naděje. 30. června se generál Potaturčev s několika důstojníky od svých vojáků oddělil. Chtěli se probít pěšky do Minska a potom do Smolenska. Potaturčevovi nevydržely nohy Aby se nemusel táhnoutjako kulhající a rozedraný generál, opatřil si vjednom selském stavení civilní šaty Před Minskem jej ale stejně Němci zajali a strčili do sběrného tábora. Tam se přihlásil stráži a prozradil svoji totožnost. 52 . Operační ci1 Smolensk ProhLetý běLouěžshý Les - Mosty přes Berezinu - Souětshé protiútohy- T 34, uelhé přehuaperzí - Kruaué bituy u Rogačeua a Vitebsha - Molotouůu hohtejL - Přes Dněpr - Hothouy tanhy odříznou dálnici do Moshuy - Durynshý pěši pluh útoči na Smolensh - Postupimštt granátníci* proti Mogileuu Z Potaturčevova rozpisu výzbroje jeho divize vyplynulo pro německá místa překvapivě silné vyzbrojení: 4. tanková divize měla 355 tanků (mezi nimi dvacet jedna T 34 a deset obrovských ó8tunových tanků typu KV se 152mm kanony) a 30 průzkumných obrněných vozidel. Dělostřelecký pluk byl vyzbrojen 24 děly ráže 122 a 152 mm. Mostový prapor měl pontonové díly pro šedesát metrů dlouhé mosty, po kterých mohly přejíždět i ó0tunové tanky Zádná německá tanková divize na východní frontě nebyla vyzbrojená tak dobře! Celá Guderianova tanková skupina s pěti tankovými a třemi a půl motorizovanými divizemi měla celkem 850 tanků. Zádná německá tanková divize ale nebyla tak špatně vedená a tak nesmyslně nasazenájako Potaturčevova. Najejí poslední vojáky narazily německé divize v tvrdých bojích v bělověžském pralese. "Prokletý bělověžský les" vrčeli vojáci. Celé Německo se seznámilo s tímto hrozným pralesem, jediným, který ještě v Evropě je. Bavoři a Rakušané, Němci z Hesenska a Porýní, Durynci i Pomořané bojovali v tomto pekle. Bělověžský les! To je past. To je přírodní pevnost v týlu a na bocích fronty Je to vesnice Starij Berezov Především ale vesnice Mochnata. Kozácké švadrony cválají, chtějí se bezpodmínečně dostat pod ochranu tohoto lesa. Přeženou se přes zajištění 508. pěšího pluku. Kopyta duní. Savle se blýskají. " Urá! Urá!" Dostanou se až na sto metrů k okraji vesnice. Potomjejich útok smete 2. baterie 292. dělostřeleckého pluku přímou kartáčovou palbou. Wiirtemberská 78. pd, které byl později udělen čestný titul "78. Sturmdivision", dostala za úkol proniknout do zeleného bělověžského pekla, pročesat jej a tvrdými údery nahnat Rusy do rukou 17. pd, která se rozestavila najeho severním okraji. Rusové jsou mistry boje v lese. Naproti tomu němečtí vojáci měli v prvních týdnech války na východě jen málo zkušeností s tímto obtížným způsobem boje v neobhospodařovaných, bažinatých, listnatých a bukových lesích východního Pol- ska a Ruska. Boj v lese se v německém výcviku zanedbával, protože němečtí lesníci svoje lesy a obory střežili horlivě a bojovně. Na to bylo nutné brát ohled. Wehrmacht ale vůbec neměl prales pro výcvikové účely k dispozici. Avšak Rusové se právě v tomto důležitém způsobu boje k obraně vlasti cvičili. Obranná postavení nebudo- vali, jako německá pěchota, před lesem nebo na jeho okraji, nýbrž hluboko v lese, * něm. Grenadiere - označení pro motorizovanou pěchotu (pozn. překl.) 53 a s velkou oblibou za bažinatými místy Za kruhovými postaveními ležely úderné zálohy; rudoarmějec vyhledával i v lese boj zblízka, protože v něm byl vycepovaný. Okopy pro střelce, které nebylo možné zepředu rozpoznat a ze kterých se dalo střílet jen dozadu, a tak odstřelit nepřítele, který kolem nich pronikl, to byla specialita sovětských obranných postavení. Pokud německá pěchota vykácela široké průseky, chovali se Rusovéjako Indiáni. Vysekali mlází jen do výšky boků a udělali si střelecké tunely které směřovaly dopředu a do stran. Tak si vytvořili maskování i prostor pro střelbu současně. Německé divize musely zkušenosti s tímto druhem boje draze vykoupit. Ale bojová morálka a inteligence německého vojáka i zde umožnily aby se stal v tomto boji rychle mistrem. Bělověžský les mu byl krvavým učilištěm. 29. června zahájila 78. pd útok ve třech pochodových proudech: 215. pěší pluk vpravo,195. pp vlevo a v odstupu vpravo 238. pp. Boji dalajméno vesnice Popielovo. Zde bojovaly poslední skupiny rozptýlené 4. tankové divize generála Potaturčeva spolu s částmi tří jiných divizí, brigád a dělostřeleckých oddílů v nově sestaveném pluku pod skvělým velením plukovníka Jašina. Došlo i na boj muže proti muži. Dělostřelectvo se do boje nemohlo zapojit, protože obě strany byly do sebe tak těsně zaklíněné, že nikdo nevěděl, kdeje přítel a kde nepřítel. Jen minomet se dal použít. Krvavé odpoledne 29. června! 3. praporu 215. pp se podařilo napadnout Rusy z boku a zezadu. Ty zachvátila panika. Prchali. Plukovník Jašin ležel mrtvý u jed-noho zátarasu z kmenů. Pak u Popielova opět zavládlo ticho. Příštího dne byla divize opatrnější. Dělostřelectvo nejprve bubnovalo do lesních úseků, a až pak se roty vydaly na lesní cesty "Pěchoto, po četách vpřed!" Bilá světlice: Zdejsme my Cervená: Nepřítel útočí. Zelená: Přeložit dělostřeleckou palbu vpřed. Modrá: Nepřátelské tanky Ano, tanky Rusové totiž nasazovali i v lesním boji jednotlivé tanky na podporu pěchoty Večer měla 78. pd ten prokletý bělověžský les za sebou. Rusové zanechali na cestách 600 mrtvých. Pluky s sebou přivedly 1140 zajatců. 3 000 Sovětů bylo zatla-čeno do záchytné linie 17 pd. 78. pd ztratila za dva dny v bělověžském pralese 114 padlých a 125 raněných. Do starého polského bělověžského zámku se nastěhoval štáb 197. pěší divize. Její pluky dostaly za úkol vyčistit prales od posledních rozptýlených nepřátelských sil, které seještě na mnohých místech skrývaly a představovaly trvalé nebezpečí pro německé týlovéjednotky Také u 29. pěší (mot.) divize a u pluku "Groádeutschland", které kolem ruských armád mezi Bialystokem a Minskem - v prostoru Slonimu, tedy východně od lesů-vytvořily další "pytel", zuřily ještě 29. června boje při pokusech Rusů proniknout z obklíčení. Stále sem ještě nedorazily pěší divize 4. a 9. armády které mají obklíčené Rusy zlikvidovat. Přibližují se spěšnými pochody po mizerných silnicích, zahalené v mraěnech prachu. Dokud nedorazí na místo, musí 29. pěší (mot.) divize, Hothova 54 18. pěší (mot.) divize i 19. td udržet nastavený "pytel". Netrpělivě čekají na vystří-dání. Chtějí postupovat dál na východ. Před očima mají velký operační cíl - Smo-lensk. Ale dokud nedorazí pěchota a Rusové nejsou poraženi, musí působit v roli stráže obklíčení. "Musíme najít a zlikvidovat základnu Rusů, ze které podnikají neustálé pokusy o probití z obklíčení, musímeje v lesích vyslídit," navrhuje Ia 29. pěší (mot.) divize podplukovník Franz svému veliteli generálmajoru von Boltensternovi. Ten s ním souhlasí. "Plukovník Thomas k veliteli!" Velitel starého durynského 71. pěšího pluku se hlásí. Studují se mapy a sestavuje plán. A pak se bojová skupina Thomas s částí 10. tankové divize, protitankovou skupinou, dvěma prapory 71. pěšího pluku, dvě-ma oddíly dělostřelectva a ženisty valí ve dvou klínech do nepřehledné lesní oblasti v okolí Celvjanky Uelitel divize se účastní útoku s nimi. Ale teprve nyní se ukáže, s jakými nepřátelskými silami mají tu čest. Jsou to silné části sovětské 4. armády které se shromáždily v blízkosti Celvjanky a pokoušejí se probojovat z obklíčení směrem na východ. Chtějí se probít k Berezině. Jak se dozvěděly z radiogramů, mají tam být vybudovaná nová obranná postavení. Německé silyjsou početně mnohem slabší. Rusové bojují fanaticky ajsou vedeni těmi odhodlanými důstojmky a komisaři, kteří nezažili paniku prvních porážek. Pronikají vpřed, odříznou bojovou skupinu Thomas, valí se zezadu i se svými tanky proti l. praporu 15. pěšího pluku a pokoušejí se dobýt zpět železniční most do Celvy Důstojníci štábu divize leží s karabinami a samopaly v první linii. Podplukovník Franz dokonce velí spěšně vybudované uzávěře z protitankových kanonů. Rusové jsou zastaveni. A konečně přichází pěší divize, kteráje střídá. 29. pěší (mot.) divize se může vydat na sever, vstříc novým operacím, které rozhodují o výsledku polního tažení. Za čtrnáct dní se o ní bude mluvit všude. Berezina, německy "Birkenfluá" (Březová řeka - pozn. překl.), pravý přítok Dněpru, má v Rusku historický nimbus. Napoleon zde v listopadu 1812 utrpěl při ústupu od Moskvy těžké ztráty, které "Grand armée" francouzského dobyvatele dorazily Není pochyb o tom, že i Jeremenko byl v zajetí tohoto historického vzoru, když večer 29. června, při převzetí velení nad sovětskou západní frontou v prostoru Minsk, vydal svůj první rozkaz. Zněl: "Je nutné za všech okolností udržet přechody přes Berezinu a zastavit Němce na březích řeky" Jeremenko neměl v době, kdy vydával tento rozkaz, ještě jasno o rozsahu kata-strofy na střední frontě. Předpokládal bojující divize tam, kdejiž žádné nebyly Stavěl na postaveních, která již byla dávno opuštěná. Chtěl zastavit Němce na Berezině v době, kdyjiž Guderianovy tankové divize postupovaly na Dněpr Doufal ve svazky, kteréjiž pochodovaly do zajetí, například ve 4. tankovou divizi generála Potaturčeva. Klamné naděje! Jak byli Rusové rozprášeni, o tom mi vyprávěl generál Nehring, velitel 18. tan- " kové divize. "lečer 29. června, líčil Nehring, "proniklo čelo 18 tankové divize do 55 SITUACE: 28.červen až 2.červenec 19al tsk (Hoth) Bojové akupina Thomas sk Pruiany (Guderlan) Brest-Litevsk 0 km 50 OPM m 1996 Bialystocko-minský kotel. Mezi Bialystokem a Minskem byla vybojovaná první velká bitva na střední frontě. Německé motorizované divize obklíčily čtyři sovětské armády Minska. Cásti tankové skupiny Hoth - 20. td - dobyly město již 28. (června).18. td dostala rozkaz proniknout jižně od Minska a postupovat po dálnici na Borisov na Berezině, kde měla vytvořit předmostí." Generál Nehring si dnes myslí, že: "To celé byl podnik, který se téměř rovnal poslání na smrt." Ale dopadlo tojinak. Kdo to tenkrát mohl tušit? Uder divize, která postupovala úplně sama, vedl 100 kilometrů do hloubky nepřátelského území. 30. června ráno zahájil Nehring útok. Postupoval po nových, velmi dobrých silnicích. Velitelé tanků zářili. Ruský odpor ze silných obranných postavení však divizi zastavil. Rusové bojují tvrdošíjně. Je jasné, že Jeremenko jim neponechává jinou volbu než: "Vydržet, nebo zemřít!" Tak zní jeho rozkaz. Chce získat čas na vybudování obranné linie. Kdo vyhraje závod s časem? Nehring je rozhodnutý to dokázat. Zatímco větší část divize bojuje s Rusy, vytvoří z 2. praporu 18. tp,18. mo-tocyklového praporu, části 88. průzkumného (mot.) oddílu a dělostřeleckého oddílu majora Teicherta čelní odřad. Jeho velitelem se stal major Teege. V poledne l. července již stojí Teege se svou jednotkou před Borisovem. Rusové jsou zaskočeni, ale bojují. Jsou to kadeti, důstojničtí čekatelé a poddůstojníci tankové školy která v Borisově působí. Elitní vojáci. Chápou význam mostu přes Berezinu. Houževnatě jej brání. Kupodivu jej ale nevyhodí do povětří. Ztráty čelního odřadu jsou těžké. Jeremenko vrhá do boje vše, co kolem Borisova sežene. Pak ale dorazí hlavní síly divize. Časně odpoledne zaútočí na ruské postavení na západním břehu dva prapory 52. střeleckého pluku s podporou tanků. l. rota se propracovává ruskou obranou. První četu vede poddůstojník Bukat-schek. Dostane se k mostu a zlikviduje obě kulometná hnízda u vjezdu na něj. Je přitom zasažen do ramena. Přesto se svými muži běží přes most. Na druhé straně 2e 7. td 1. čenenc9 . l9.td l2.Id 20. t 18. mot. d " MINSK a l8. td ll a - ,t , - l7. td óYlil , l0.ld 28. mot. Bodsov 2,: Smolensk Ora ,:. ..... .. Mogilav n,Q Ó Rogaáev 10 mot. 5luck 9. td 3. td .. ál. 28. Cervna 56 zajmou destrukční jednotku dřív, než sovětský poručík stačí stisknout spouš k vý- bušné náloži. Teegeho tanky a střelci na motocyklech, ,jakož i oddil flaku Laube přejdou přes Berezinu. 88mm děla zaujmou palebná postavení, z nichž zajišťují most proti sovět- ským útokům. Když se příští ráno blíží po silnici z Borisova ruské elitní prapory na nákladních automobilech, aby Němce z předmostí vytlačily, smete poručík DOll se svou baterii 88mm děl útok ze silnice. Pak čelní odřad za těžkých ztrát, které mu způsobují především odstřelovači, úderné jednotky a tanky drží rozhodující most. Osudovou řeku se tak podařilo pokořit. Cesta ke Dněpru je volná. Také o 130 kilo- metrůjižněji, v Bobrujsku, je 3. td generála Modela, aještě dále najih 4. td ze sboru generála Freiherr von Schweppenburga již za řekou a obě směřují na Mogilev Jeremenko partii na Berezině prohrál. Je 2. červenec 1941, den, kdy Alexander Rado posílá ze Zenevy do Moskvy zprávu: "Německým operačním cílem je Moskva." Den nato převzal maršál Timošenko vrchní velení nad ruským Západním frontem. Jeremenko se stal jeho zástupcem. V noci na 3. červenec však byla Berezina mezi Borisovem a Bobrujskem překo- nána potřetí. Cásti 69. a 86. pluku 10. tankové divize překročily u Berezina řeku, vytvořily předmostí a udržely ho, ačkoliv za nimi shořel dřevěný most. Téhož dne, tedy 3. července 1941 (dvanáctého dne polního tažení), si náčelník německého generálního štábu generálplukovník Halder zapsal do svého deníku: "...celkově lze ted patrně s jistotou předpokládat, že nepřítel je v bialystockém oblouku až na zcela nepatrné trosky vyřízen. Také před skupinou armád Sever je třeba předpokládat dvanáct až patnáct zcela rozprášených divizí - a před skupinou armád Jih (je) nepřítel neustálými tvrdými údery roztříštěný a z velké části poraže- ný. Celkově tedy můžeme říci, že úkol zničit hlavní síly ruského vojska před Dvinou a Dněprem je splněný. Sn.ad tedy nebudu přehánět, když řeknu, že polní tažení proti Rusku bylo vyhrané během čtrnácti dnů. Samozřejmě, polní tažení ješt,ě není ukončené. Rozloha prostoru a tvrdošíjnost odporu vedeného všemi prostředky bu- dou vyžadovat naše sílyještě po mnoho týdnů." Dobře si všimněme, že to nebyl Hitler, nýbrž chladně kalkulující náčelník generálního štábu Halder, kdo napsal tato slova. Také on byl pod dojmem velikých úspěchů a závratných čísel, která vyjadřovala ztráty Rudé armády Tato čísla ne- mohla pro důstojníka, který myslel ve středoevropských měřítcích, znamenat nic jiného, než naprosté zhroucení takto zasaženého protivníka. Cožpak to nebyla závratná slova, která napsal polní maršál von Bockjako vrchní velitel skupiny armád Střed 8. ěervence do svého denního rozkazu? "Zdvojená bitva u Bialystoku a Minska skončila. Skupina armád bojovala se čtyřmi ruskými armá- dami v přibližné síle třicet dva střeleckých divizí, osm tankových divizí, šest moto- rizovaných (mech.) brigád a tří divizí kavalerie. Z nich bylo zničeno dvacet dva střeleckých divizí, sedm tankových divizí, šest motorizovaných (mech.) brigád a tři divize kavalerie. 57 Také ostatní svazky kterým se podařilo dostat se z obklíčení, jsou ve své bojové síle značně oslabené. Krvavé ztráty protivnlka jsou velmi vysoké. Sčítání zajatců a kořisti k včerejšímu dni dalo tento výsledek: 287 704 zajatců, mezi nimi mnoho velitelů sborů a divizí; 2 585 ukořistěných nebo zničených tanků, mezi nimi obrněná vozidla nejtěžších typů;1449 děl; 246 ukořistěných letadel. K tomu velké množství ručních střelných zbraní, munice a vozidel všeho druhu, jakož i mnoho zásobovacích skladů a skladů pohonných hmot. Nyní je třeba tohoto vítězství využít," uzavřel von Bock. Kde, jak a proč by mohlo být toto vítězství ztracené? Ale Stalin a jeho maršálové počítali jinak. 300 000 mužů pro ně neznamenalo svět. Rusko bylo čtyřicet šest krát větší než Německá říše v hranicích z roku 1938. Sovětský svaz měl 190 milionů obyvatel. Bylo možné zmobilizovat 16 milionů mužů. V zemi byl vybudovaný obrovský zbrojní průmysl, a to až daleko za Uralem. Sovět- ské velení by mohlo, i po ztrátě západního Ruska, povolat na východ od Dněpru pod rudou vlajku bez potíží deset milionů vojáků -jen kdyby mělo trochu času! Čas, to bylo to, o co sovětské velení v červenci 1941 bojovalo. "Získat čas, zastavit na východ postupující německé tanky! Vybudovat obrannou linii ať to sto í co to y j stojí To b 1 obecný rozkaz, který tenkrát vydal maršál Timošenko svému zástupci Jeremenkovi. Timošenkovi bylo jasné, že pokud by se nepodařilo Němce po překročení Bere- ziny zastavit na Dněpru a na dolní Dvině, postupovali by pak z Borisova a Vitebska až na Smolensk. Pokud by padl Smolensk, pak by Moskva leželajen 375 kilometrů za frontou. A kdyby byla ztracená i Moskva, tak by bylo Sovětskému svazu uloupeno jeho politické, duchovní a hospodářské centrum. Mohly by ostatní části země eště odolávat? Poslouchaly by? Poslouchaly by centrálu, která by musela být v něj kém provinčním městě? Možná. Možná také ne. O osudu Sovětského svazu se tedy rozhodovalo před Moskvou. O vítězství nebo porážku se bojovalo před branami hlavního města. To byla pravda, podle které Stalin jednal. Ve štábu 18. tankové divize se velmi divili, když na předmostí v Borisově došlo hlášení divizní letky: "Silný proud nepřátelských tanků postupuje v prostoru Orša po obou stranách silnice Borisov - Orša - Smolensk. Jsou v něm i velké a dosud nepozorované typy vozidel." "Odkud asi přijízdějí?" potřásal hlavou generál Nehrin e snad Rus panáček vstáváček?" g Byla to 1. moskevská střelecká divize generálmajora J. G. Krejzera, kterou Je- remenko vrhl proti čelním Guderianovým tankovým jednotkám. Elitní svazek pý cha nejvyššího sovětského velení. Německý průzkum pracoval velmi přesně a své pozorování velmi dobře vyhod- notil. Poněvadž Jeremenko píše ve svých pamětech: "Divize měla asi sto tanků, mezi nimi také tanky T 34, které dosud nebyly na střední frontě nasazené." 58 T 34 ! Tím se i na střední frontě dostává do akce ta zázračná zbraň, která se na jižním úseku objevilajiž v prvních čtyřiceti osmi hodinách války a šířila tam strach a hrůzu. Čelní tankové jednotky Nehringa a Krejzera se setkají u vesnice Lipki, deset kilometrů východně od Borisova. Chemnická 18. td, jej" e-se--dnes jmenuje Karl-Marx-Stact, narazí na elitní svazek centra světové revoluce. Čelní německé tankové a protitankové jednotky zažijí nejprve velký šok, když vidí, jak se na ně valí první T 34. Třicet metrů vedle něho postupujeještě větší kolos - 52tunový KV 2. Mezi nimi jedoucí lehké tanky T 26 a BT německé Panzery I11 rychle zasáhnou a zapálí. Ale na oba obry pálí ze svých 50mm kanonů marně. Když první Panzer 111 dostane plný zásah a vzplane, ostatní rychle uhýbají. Obě obludy se valí dál. Do cesty se jim postavily tři Panzer IV vyzbrojené 75mm tankovým kanonem s krátkou hlavní. Tyto tenkrát nejtěžší německé tankyjsou asi o tři tuny lehčí než T 34. Dostřel jejich tankového kanonu je také značně menší. Ale němečtí velitelé si brzy všimnou, že Rus je v T 34 nejistý a velmi pomalý ve střelbě. Podjedou jeho palbu, objedou ho a vyhnou se jeho granátům. lezmou jej do kleští a prostřílí mu pásy Když jeho osádka vystoupí a pokouší se uniknout, vběhne do kulometných dávek jednoho německého tanku. Mohutný 52tunový KV 2 se svým 152mm kanonem mezitím svádí souboj se dvěma Panzery III. Německé průbojné granáty zůstávají vězet v pancéřování tohoto tanku. Osádka přesto tank náhle opouští. Zřejmě mají poruchu motoru. Tato bojová scéna ukazuje na rozhodující chybu Rusů. Nenasazují svoje T 34 a supertěžké KV ve svazcích, nýbržjednotlivě mezi lehkými a středně těžkými tanky, ajako podpůrnou zbraň útočící pěchoty To byla tanková taktika velmi starého stylu. Tato taktika umožnila to, aby zpočátku dosti vyděšené německé tankové roty mohly mnohem silnější ruské tanky ničitjednotlivě. Tímto způsobem ztroskotal protiútok generála Krejzera. Nehringovi vojáci si užasle prohlíželi sovětské tankové obry Sám generál stál zamyšleně u jednoho KV a počítal průbojné granáty, které uvázly v pancéřování: jedenáct zásahů, žádný skrz. Také generálplukovník Guderian uviděl T 34 na dálnici západně od Borisova poprvé v životě. Tři tyto giganty uvázly v bažině a padly nepoškozeny do německých rukou. Guderian při jejich prohlídce hovořil s obdivem o účelných tvarech a mohutném kanonu. l. moskevská motostřelecká divize nadále vší silou vzdorovala 18. td. Tanky T 34 a KV zůstávaly nejnebezpečnějšími nepřátelskými zbraněmi. Německý gra-nátník byl postavený před první rozhodující zkoušku východmho tažení. Zlálečný deník 101. střeleckého pluku se zprávami o bojích jeho 2. praporu o tom podává svědectví. 59 "5. červenec. Na naší straně Toločina. Ruský tankový útok. Jeden z tanků uvázne v lese. Poddůstojník Findeisen jej s muži 6. a 7. roty vyřídí prostředky pro boj zblízka. Před frontou, na dálnici, se přesunuje deset tanků T 26. Poručík Isenbeck, velitel protitankové čety podřízené 88. protitankovému oddílu, přehradí svým 50mm protitankovým kanonem silnici. Rusové se valí vpřed s velkými meze- rami. Isenbeck si klekne u svého kanonu a střílí ránu za ranou. První T 26 hoří. Druhý zabočí do silničního příkopu. Třetí stojí s prostřílenými pásy jako terč na okraji silnice. Změna cíle. Pal! Pět dalších tanků zůstává stát. Devátýje zasažený ze vzdálenosti třicet metrů pod věž a hoří jako pochodeň. Desátému se podaří otočit a uniká za prudkých změn směru jízdy 7. červenec. Opět ruský tankový útok. Isenbeckův nejpřednější protitankový kanonje zasažen. Obsluhaje mrtvá nebo zraněná. 52tunový tank proniká protitan- kovou přehradou. Pak ale uvízne. Avšak i nadále ostřeluje svým těžkým kanonem postavení roty Poručík Kreuter, velitel štábní roty 101. střeleckého pluku, se s asi deseti muži probíjí ke kolosu. Krytí jim poskytuje jeden kulomet se speciální protitankovou municí s ocelovým jádrem. Ale střely se od tanku odrážejí jako hrášek. Vyskakuje poddůstojník Weber Vedle něho hlavní svobodník Kiihne. Oba běží ke střílejícímu ruskému tanku. Ten zahájí palbu z kulometu. Kolem běžících vojáků se na všechny strany zvedají fontány země. Oběma mužům se podaří dostat se do mrtvého úhlu. Nesou výbušné nálože z ručních granátů. První hází Weber. Pak Kiihne. Vrhnou se k zemi. Záblesk. Výbuch. Hvízdání střepin. Kiihnovi roztrhnou paži. Vedení věžeje poškozené. Rus už nemůže otáčet kanonem. Jako kolem divoké zvěře leží Kreuterovi muži se samopaly a kulomety kolem obra. Poručík vyskočí na ocelovou skříň a skrčí se pod hlaveň mohutné věže. Ruční granát! zavolá. Střelec Jedermann mu hodí ruční granát. Poručík jej odjistí a hodí do mohutné hlavně kanonu. Pak seskočí z tanku a odvalí se ke straně. Jako úder hromu nejprve exploduje ruční granát a pak tankový granát v hlavni. Závěr kanonu musel být vržený do věže, protože se prudce otevírá jeden poklop. Vrchní svobodník Klein dovnitř duchapřítomně vrhne kumulační výbušnou nálož. Těžká věž odletí pět metrů do strany Z obra se pak celé hodiny čoudíjako z pochod-ně. Vrak tanku doutnáještě v době, kdy kapitán Pepper, velitel praporu, kontroluje za soumraku s poručíkem Krausem postavení rot , y Úžasná skříň, řekl Pepper, ale... Větu však nedokončil. Ozvaly se dva výstřely z ruské automatické pušky Pepper a Kraus se ukryli. Tentokrát to ještě dobře dopadlo. Ale příštího dne Rusové statečného velitele praporu dostali, když jel na velitelské stanoviště pluku. Ruský odstřelovač stál za stromem. Pepper byl ihned mrtvý. Poručík Krause, který jej doprovázel i sem, podlehl o několik hodin později v lazaretu těžkým zraněním. Odstřelovač, lehce zraněný Rus, který se zde schovával před Němci, přežil kapitánajen o čtvrt hodiny Nechtěl se vzdát." Potud válečný deník 7. roty 101. střeleckého pluku. 60 Toho dne, tedy 8. července 1941, se dále na sever, v prostoru Sjenna, na histo-rickém území rozvodí Dviny a Dněpru, setkala poprvé s T 34 také 17. td. Jeremenko vrhl na tento strategický úsek mezi Oršou a Vitebskem jednotky 20. sovětské armády s úkolem uzavřít přístup ke Smolensku, který si pokoušely vynutit Hothovy a Guderianovy tankové divize. Za ranního šera zaútočil jeden pluk 17. td. Postupoval přes lány s obilím, bramborová pole a skrz řídký les. Kolemjedenácté hodiny narazil poručík von Zieg-ler se svou četou na nepřítele. Rusové byli dohře zamaskovaní a zahájili palbu na krátkou vzdálenost. Po prvních výstřelech se všechny tři prapory tankového pluku rozvinuly do hojové sestavy Protitankové čety se spěšně přesunuly, aby zajistily boky Začala tanková bitva, která má své místo v dějinách-je známájako bitva u Sjenna. Na obou stranách se velmi rozhořčeně bojovalo od jedenácti hodin dopoledne až do setmění. Rusové neoperovali neobratně. Pokoušeli se proniknout Němcům do boků nebo do týlu. Slunce pálilo. Hořící tanky, německé i ruské, stály na rozlehlém bitevním poli. V 17 hodin dostaly německé tanky rádiem rozkaz: "Setřit municí!" V témže okamžiku uslyšel radista Westphal ve svém tanku vzrušený hlas svého velitele: "Těžký nepřátelský tank! - Věž 10 hodin. Průbojný gxanát. - Pal!" "Zásah!" zvolal vrchní šikovatel Sarge. Ale zdálo se, že ruský tank ten granát vůbec nepocítil. Jednoduše jel dál. Snad si toho ani nevšiml. Dva, tři, čtyři tanky 9. roty nyní kroužily ve vzdálenosti 800 až 1000 metrů kolem Rusa. Střílely Ale bez viditelného výsledku. Ted se nepřátelský tank zastavil a začal otáčet věží. Z hlavně blýskl výstřel. Čtyřicet metrů před tankem šikovatele Hornbogena ze 7. roty vystřík-la po zásahu zemní fontána. Hornbogen se stočil mimo dráhu střely Rusjel dál. Mířil k jedné polní cestě. Tam zaujal palebné postavení jeden německý 37mm protitanko-vý kanon. Pal!" A zase nic. Vypadalo to, že se obr musí co nevidět rozpadnout. Siroké pásy měl plné trávy a žitných stvolů. Motor řval. Ruský řidič zařadil vyšší rychlost. To nebylo při té robustní konstrukci vůbec jednoduché. Téměř každý řidič měl proto vedle svého sedadla kladivo, aby mu pomohlo, když nemohl zařadit. Sovětská improvizace! Přesto ta věc jela. Jela přímo na protitankový kanon. Ten zuřivě pálil. Ještě dvacet metrů, deset, pět. Byl tady Muži uskočili do stran a začali prchat. Tank převálcovallafetu dělajako nějaká nestvůra. Pak změnil směr trochu doprava a postupoval směrem k postave-ním těžkého dělostřelectva. Jehojízda skončila teprve patnáct kilometrů za hlavní bojovou linii. S řevem uvízl v bažinatém terénu kousek před palebným postavením německého dělostřelectva. l00mm dělo s dlouhou hlavní ukončilo jeho život. Tanková hitva trvala až do tmy Hořící tanky osvětlovaly obilná pole. Postupně v nich explodovala munice a vzduchem létaly benzinové kanystry Krajinou běhali 61 jako přízraky zdravotníci, kteří hledali naříkající raněné a přikrývali mrtvé dekou nebo stanovým dílcem. U kouřícího tanku "925" ležel velitel, kterého jeho osádka s námahou vytáhla ven. Byl to vrchní šikovatel Sarge. Mrtvý. Mnozí z těch, kteří před sedmnácti dny stáli ve vyrovnaných řadách v Pratulinu, byli mrtví. Mnozí zranění. Ale 17. td ovládla bojiště. A kdo ovládne bojiště, ten zvítězil. To, že se tank T 34 nestal v létě 1941 ruskou zbraní, která by rozhodla polní tažení, mělo dva důvody Prvním byla nesprávná ruská tanková taktika, kdy T 34 byl nasazovaný "po troškách" u lehčích svazků nebo k podpoře pěchoty místo aby - podle německých zásad - důrazně operoval na důležitých místech bojů v kompakt-ních útvarech a prorážel široké úseky v linii protivníka, ničil jeho spojení s týlem, a pak pronikal do hloubky Rusové nevěnovali pozornost základnímu pravidlu tan-kové taktiky které Guderian shrnul do ještě i dnes platných slov: "Netroškařit, udeřit plnou silou!" Druhým byla technika boje. Zde měl T 34 rozhodující slabinu. Čtyřčlenné osádce - řidič, miřič, nabíječ a radista- chyběl pátý muž, velitel. V T 34 plnil funkci velitele tanku miřič. Tato dvojí funkce - práce s dělem a občasné pozorování - omezovala rychlost palby Než T 34 vystřelil jednu ránu, měl už Panzer IV za sebou tři výstřely Tímto způsobem mohly německé tanky podjet delší dostřel T 34 a dokázaly jej, navzdory mohutnému pancéřování o tloušfce 45mm, zasahovat do pásů a jiných "měkkých míst". Kromě toho měla každá sovětská tanková jednotka jen jednu radiostanici, a to u velitele roty Proto byly v boji mnohem méně pohyblivé než jejich němečtí protivníci. Přesto zůstal T 34 nebezpečnou zbraní, které se německá pěchota po celou válku obávala. Raději nedomýšlet, jaké účinky by mělo jeho masové nasazení v prvních týdnech války! Jak působily masově nasazované německé tanky na ruskou pěchotu, to velmi působivě líčí ve svých pamětech Guderianův protihráč generál Jeremenko. "Němci útočili ve velkých tankových svazcích a někdy i s granátníky na tancích. Na to nebyla naše pěchota připravená. Když se ozval výkřik Nepřátelské tanky!, začaly naše roty prapory i celé pluky běhat sem a tam. Hledaly útočiště za postave-ními protitankových kanonů a dělostřelectva, což způsobovalo zmatek a narušovalo bojovou sestavu. Jednotky tak ztrácely schopnost manévrovat, narušily velení, vyřadily z činnosti spojení a znemožnily součinnost." Jeremenko si problém převahy německých tanků uvědomoval. A byl to on, kdo z toho vyvodil důsledky Vydával nejpřísnější rozkazy k zahájení boje s německými tanky Jeho receptem bylo koncentrované ostřelování dělostřelectvem, nasazení letectva s palubními zbraněmi a bombami, ale především ničení tanků ručními granáty Jedním prostředkem pro boj zblízka, jehož pojmenování pěšáky se udrželo dodnes, byl Molotovův koktejl. Jeho vznik je spojen se zajímavým příběhem: Jeremenko se náhodou dozvěděl, že v Gomelu je sklad se snadno hořlavou kapalinou "KS", což byla směs benzinu a fosforu. Rudá armáda s ní před válkou 62 experimentovala, pravděpodobně proto, aby mohla rychle zapalovat zásobovací sklady a důležitá zařízení. Vynalézavý Jeremenko nechal ihned dopravit na svůj úsek fronty 10 000 lahví s touto tekutinou a vybaviljimi bojovéjednotky nasazované do boje s nepřátelskými tanky Molotovův koktejl nebyl žádnou zázračnou zbraní, nýbrž improvizací, zoufalým pomocným prostředkem. Ale nezřídka se neminul účinkem. Kapalina se vznítila, jakmile se dostala do styku se vzduchem. Přídavná lahev s benzinem její účinek ještě zvyšovala. Pokud byly k dispozici jen lahve s benzinem, pak se k nim přivázala improvizovaná zápalná šňůra, která se před vrhem zapálila. Pokud se lahev rozbila nahoře na tanku nebo na pancéřování, pak hořící směs vtekla do bojového prostoru nebo do motoru a ihned zapálila olej a benzin. Pozoruhodně rychle hořely i ocel a plech, protože tank byl většinou pokry-tý vrstou oleje, mazacího tuku a benzinu. Je samozřejmé, že se benzinovými lahvemi nedaly zastavit tankové armády Osádky německých tanků navíc věnovaly po prvním použití těchto lahví zvýšenou pozornost obraně proti napadání zblízka. K zastavení Němců bylo především nutné zasazovat do boje sovětské divize a dělostřelectvo. Ruské vrchní velení proto přesunulo části 19. armády z jižního Ruska do pros-toru Vitebska. Z nákladních vagonů seskakovaly ruské pluky přímo do boje proti Hothově 7. a 12. tankové divizi. Jeremenko věděl, že tímto způsobem pomalu obětoval značnou bojovou sílu šesti střeleckých divizí a jednoho motorizovaného sboru. Ale co jiného měl dělat? Doufal, že se mu tak podaří německé čelní jednotky alespoň zdržet. Cas! Potřeboval získat čas! Ale doufal marně. Průzkumný odřad 7. tankové divize zajaljednoho sovětského důstojníka protiletadlového dělostřelectva. Nalezl u něho rozkazy z 8. července, které prozrazovaly Jeremenkův plán vyložit severně od Vitebska divize 19. armády a zasadit je do boje na tomto úzkém rozvodí. Generálplukovník Hoth reagoval okamžitě. Nechal 20. tankovou divizi generálporučíka Stumpffa, která 7. července přešla u Ully na pravý, to znamená severní břeh Dviny, postupovat podél řeky k Vitebsku. 7. a 12. tanková divize současně vázaly na rozvodí jižně od Dviny Jere-menkovy síly Stumpffovy tanky postupovaly společně s rychle přisunutou 20. pě-ší (mot.) divizí generálmajora Zorna do týlu Rusů a přímo do prostoru výsadku 19. armády Svítalo k 10. červenci.19. den polního tažení. Den plný dramatických rozhod-nutí. Situaci stále ještě ovládá německý "blitz". Na severu u Čudského jezera už padl Pskov XXXXI. tankový sbor generála Reinhardta předtím společně s l. tanko-vou divizí a částmi 6. td prorazil "Stalinovu linii" a po tuhých bojích obsadil Ostrov. K tomu došlo 4. července. Po obsazení této důležité křižovatky vydal velitel 4. tan-kové skupiny generálplukovník Hoepner rozkaz ke změně směru útoku na severo-východ, na Leningrad. Možná, že by Leningrad mohl padnout ještě rychleji než 63 Přechod přes Dněpx. I.O./11. července 1941 a z něho plynoucí dobytí Smolenska bylo první rozho-dtxjící operací letního polního tažení na střední frontě. Smolensk. A když padne, pak se zhroutí ruská vojenská síla v Pobaltí a v Baltském moři. Pak bude cesta na Moskvu ze severu volná. Pak by mohl začít závod o to, kdo vjede jako první na nádvoří Kremlu - Hoepner, Hoth nebo Guderian! Vypadalo to nadějně. Možná, že Hoepner zopakuje svůj varšavský triumf z roku 1939, kdy stál již osm dní po začátku války s 1. a 4. tankovou divizí svého XVI. motorizovaného sboru západně ajižně od polského hlavmho města. Asi 320 kilometrů jižně od Pskova leží Vitebsk, dopravní křižovatka na horní Dvině, brána ke Smolensku. A také Vitebsk padl.10. července na toto město zaúto-čila 20. td. Obránci město zapálili, ale Hothovy tankové divize nepotřebovaly uby-tování. Projely okolo hořícího města dál na východ, do týlu Smolenska. Také u Guderiana, jehož divize se u Bobrujska a Borisova probojovaly přes Berezinu a nyní mířily k Dněpru, padlo 10. července důležité rozhodnutí polmho tažení roku 1941. 64 "Co myslíte Liebensteine?" ptal se Guderian svého náčelníka štábu každý večer, když se vrátil z fronty do štábního stanu, "máme útočit dál a vynutit si přechod přes Dněpr jen tankovými silami, nebo je nutné vyčkat na příchod pěších divizí?" To byla otázka, která se ve štábu 2. tankové skupiny probírala už celé dny A vždy se kolem ní rozvinula tato diskuse: Pěchota se pro boj o přechody přes řeku hodí lépe než tankové pluky Ale bude trvat čtrnáct dní, než dorazí. Co ale bude dělat Rus, když budeme čtrnáct dní nečinně čekat na Berezině nebo před Dněprem? Podplu- kovník Bayerlein pak vždy otevřel desky 3. důstojníka generálního štábu (Ic) se zprávami o nepříteli. A ty byly jednoznačné. Vzdušný průzkum hlásil přibližování silných motorizovaných útvarů k Dněpru a soustředování dalších ruských sil seve- rovýchodně od Gomelu. Optimismus nejvyššího německého velení, který 3. července vyjádřil generálplu- kovník Halder, byl touto novou ruskou koncentrací sil zchlazen. Pokud Němci nechtěli Sověty nechat v klidu vybudovat a značnými silami obsadit linii na Dněpru, muselijednat rychle. Takové bylo stanovisko Guderiana při výměnách názorů s nadřízenými velitel- skými místy o dalším vedení operací na středním úseku fronty a jeho štáb stál jednomyslně za ním. Teprve dnes víme, jak správné byly Guderianovy obavy Podle Jeremenkových pamětí a nejnověji zveřejněných vojenských odborných informací Rusů přeskupil Timošenko na základě rozhodnutí státního Výboru pro obranu dosavadní Západní front a převzal nově zformovaný Západní úsekjakojeho vrchní velitel. Také na severu a na jihu byly dosavadní fronty přeskupeny a nově zformo- vány Tak vznikl Severozápadní úsek pod velením maršála Vorošilova a Jihozápadní I úsek pod velením maršála Budonného. Timošenko shromaždoval od 10. července podél Dněpru divizi za divizí.11. čer- vence už jeho skupina armád zahrnovala třicet jedna střeleckých, sedm tankových a čtyři motorizované divize. K těmto silám ještě patřily zbytky 4. armády, které unikly z kotle u Minska, a části 16. armády, jež byly vytlačeny z jihu na střední frontu. Celkově se tedy na horním Dněpru shromáždilo čtyřicet dva bojeschopných sovětských divizí. Z francouzského polního tažení se tradujejedna slavná historka o Guderianovi. Při přípravách útoku nechtěli plánovači přijmout jeho názor, že úspěch tankových svazků je třeba hledat v rychlém a bezohledném průniku do týlu nepřítele. Došlo k diskusím s generálplukovníky von Rundstedtem a Halderem. Když chtěl Gude- rian po proražení Maginotovy linie se svým XIX. tankovým sborem proniknout až k pobřeží Lamanšského průlivu, aby odřízl britsko-francouzské ozbrojené sily, byl i poté, co se stočil na západ, postup jeho jednotek neustále brzděný. Na velitelství skupiny armád A a ve vůdcově hlavním stanu měli totiž obavy o ohrožení boků, a proto chtěli Guderianův rychlý postup 15. a 17. května 1940 zastavit. "Odevzdáváte vítězství" - tak tehdy Guderian zapřísahal generálplukovníka von Kleista, svého tehdejšího vrchního velitele. Lstí i triky dokázal svoje zásady vždy 65 znovu a znovu prosazovat, ale u Dunkerque ztroskotal. U Dunkerque skutečně Němci vítězství odevzdali. " "Odevzdáváte vítězství, volal Guderian také začátkem července 1941 stále znovu do telefonu, když jej ze štábu velitele 4. armády napomínal generál polní maršál Hans Giinther von Kluge, aby na Dněpru počkal na pěchotu. 9. července se objevil polní maršál von Kluge osobně na Guderianově velitelském stanovišti v Toločinu. Při této příležitosti došlo k ostré výměně názorů. "Chytrý Hans" (Der kluge Hans), jak v generálním štábu nazývali v jemné slovní hříčce svého vrchního velitele, a "rychlý Heinz", tak říkali Guderianovi vojáci, se dostali do sebe. Guderian chtěl přes Dněpr Kluge ne. Guderian vášnivě obhajoval svůj plán. Kluge zůstal chladný. V té chvíli se Guderian uchýlil ke lži z nouze. Tvrdil, žejeho tankyjsoujiž z větší části shromážděné a připravené k útoku ve výchozích postave-ních na břehu Dněpru. Toje situace, kterou nelze bez nebezpečí prodlužovat. "Kromě toho jsem přesvědčený o úspěchu operace," zapřísahal Guderian Klu-geho, "a když udeříme rychle na Moskvu, očekávám rozhodnutí polního tažení ještě v tomto roce." Tolik rozhodnosti a sebedůvěry strhlo i chladného Klugeho, který se slovy: "Uaše operace visí vždy na hedvábné nitce," ponechal rozhodnutí na Guderianovi! Generálplukovník pak řekl svým důstojníkům: "Jdeme na to, pánové, na druhou stranu. Přechod zítra." Zítra - to bylo 10. července! Odvážnému štěstí přeje. Stálo také při Guderianovi. Vývoj bitvy ukázal, jak velkou měl pravdu. Jeho čelní odřady zjistily, že Rusové nejdůležitější přechody přes Dněpr - Rogačev, Mogilev a Oršu - značně posílili a obsadili. Pokusy ojejich obsazení překvapivým útokem ztroskotaly Průzkumné oddíly ale rychle vypátraly slabá místa mezi silnými opěrnými body na západním břehu Dněpru. Našly je u Starého Bychova, Sklova a Kopysu. Starij Bychov ležel na jihu v úseku XXIU tankového sboru (ts), Šklov ve středu v úseku X;XXXVI. ts, a Kopys zcela nahoře v prostoru XXXXVII. sboru. Zapadákovy bez mostů, které nikdo neznal. Rusy ani ve snu nenapadlo, že by Němci zaútočili na těchto místech. Ale ve válce jde vždy především o to, aby byl nepřítel zasažen tam, kdeje nejslabší. V průběhu 10. a 11. července byl Dněpr bez velkých ztrát na všech třech místech překonaný. Na obou stranách od Starého Bychova se 3. a 4. tankové divizi podařil přechod naráz. První prapor 3. pluku, a pak celá 10. pěší (mot.) divize překonaly u Soborova řeku, zajistily předmostí a odrazily všechny protiútoky U Starého By-chova vybojovala přechod 2. rota 34. motocyklového praporu kapitána Roda, a tím zajistila první předmostí. 79. tankový ženijní prapor začal ihned se stavbou mostu, který byl dokončen již v noci na 11. července. U Kopysu se přechod nejprve nepodařil. 29. pěší (mot.) divize sijej musela tvrdě vybojovat za nepřátelských leteckých útoků a silné palby nepřátelského dělostřelec-tva. Pod krycí palbou samohybného dělostřelectva se 11. července ráno v 5 hodin 66 15 minut ženijní roty nadporučilia Heckera přeplavily v útočných člunech přes řeku a poté převezly i pěchotu. Za pětačtyřicet minut byly čtyři prapory prvmho sledu na druhé straně. Podařilo se jim podběhnout nepřátelskou palbu a pevně se na břehu uchytit. U Sklova, v místě přechodu 10. tankové divize, musel pěší pluk "Groádeut- schland" bojovat se "Stalinovými žáky" - elitní jednotkou důstojnického dorostu. Kulometná rota nadporučíka Hánertse z l. praporu "Groádeutschland" ale nako- nec Sověty zahnala do lesa a prostor ovládla. Zenisté postavili v rekordní době most. , Přes řeku se začaly valit těžké zbraně. Guderianovy divize jednoduše projely kolem silně opevněných měst Orša, Mo- gilev a Rogačev a valily se na východ. Cíl: Smolensk. Byl nejvyšší ěas, protože na jihu, v prostoru Gomelu, už maršál Timošenko vytvořil uskupení o síle dvacet divizí. Pokusil se napadnout Guderianovy svazky z boku, a tak zachránit Smolensk. Vážnost situace podtrhovaly nejtěžší obranné boje. Ale Timošenkův plán ztroskotal. Byla to především l. divizejezdectva generála Feldta, která se vrhla proti Timošenkovým útokům; společně s 10. pěší (mot.) divizí a částmi 4. tankové divize přikryla boky 2. tankové skupiny Toto rozhodující nasazení l. divize jezdectva zasluhuje zvláštní zmínku. Jako jediný velký německý jezdecký svazek byly jezdecké brigády generálmajora Feldta nasazené na okraji těžko přístupných pripeťských bažin, tedy v terénu, kterým i by tanky neprojely Cesty v těchto bažinách byly vhodné jen pro jezdce. Křoviny a slatiny tvořily ideální terén pro nepřátelské útoky ze zálohy a pro vytváření léček. l. divizi jezdectva se podařilo tento terén ovládnout, zajistit Guderianův bok a navázat a udržet kontakt s jednotkami Rundstedtovi skupiny armád, která operovala jižně od těchto velkých bažin. Zabezpečení boku umožnilo Guderianovi úder na Smolensk. A ted to šlo ráz na ráz. 15. července večer pronikla 7. td 3. tankové skupiny generálplukovníka Hotha za silné podpory ze vzduchu severně kolem Smolenska a přeťala dálnici a železniční trať ze Smolenska do Moskvy Město tak bylo odříznuté od zásobování a patnáct sovětských divizí se dostalo do obklíčení. Sovětské vrchní velení chtělo Smolensk za každou cenu udržet. Toto město bylo stejnějako Stalingrad symbolem a strategicky životně důležitým bodem. Smolensk byl bezpečnostní zámek k branám Moskvy, národní pevnost na horním Dněpru, jedno z nejstarších ruských sídliš. Napoleon zde 16. a 17. srpna 1812 vybojoval vítězství, které mu umožnilo další pochod na Moskvu. Přesně o tři měsíce později, 16. a 17. listopadu, zde však carský generál Kutuzov francouzskou Grand armée porazil. To vše umožňuje pochopit vášeň, s níž Rusové Smolensk bránili. Vojáci 29. pěší (mot.) divize generála von Boltensterna to zažili na vlastní kůži. , 71. a 15. pluk, 29. dělostřelecký pluk, ženisté a motocyklový prapor, ale přede- vším 2. rota poručíka Henze, která šest dnů bránila most přes Dněpr východně od města, který předtím dobyla překvapivým útokem, ti všichni na tyto dny nikdy ne- zapomenou. 67 Podle zprávy generála Jeremenka měl válečný velitel města rozkaz k "totální obraně". Na ulicích stály barikády, byly vybudované lehké a těžké bunkry Každý dům, každý sklep se stal hnízdem odporu. Dělníci a ostatní zaměstnanci dostali zbraně a společně s oddíly státní policie a milice bojovali v pouličních bojích. Dostali rozkaz svoje bloky domů bud uhájit, nebo zemřít. Oporu vojenské obrany města tvořily střelecké pluky 34. střeleckého sboru. Přesto Smolensk padl. A padl rychle. Obrana nestačila na smělé a rozhodné akce durynského 71. pěšího pluku.15. července v 7 hodin ráno zahájil plukovník Thomas se svým plukem akci. Po polní cestě obešel nepřátelská postavení patnáct kilometrů jihovýchodně od města a zaútočil od jihu. Jeho 2. prapor dobyl v 11 hodin postavení těžké dělostřelecké baterie na výšině Konjuchovo. Z výpovědí zajatců vyplynulo, že ijižní východ z městaje silně opevněný. Thomas se svým plukem protoještějednou změnil postupu doprava a napadl město od jihovýchodu. Když obránci v 17 hodin spatřili čelo německých oddílů, bylojiž příliš pozdě. Za setměníjiž byly úderné oddíly 71. pp v ulicích jižní části města. Příští ráno ve 4 hodiny začal hlavní útok. Společně s 15. pp se do něho zapojilo těžké dělostřelectvo, 88mm flak, minomety samohybná děla a jednotky s plameno-mety Právě plamenomety prorážely pěchotě cestu. V severní části města, kde byly průmyslové závody bojovala NKVD a dělnické milice. Dům za domem, sklep za sklepem musely být dobyté pistolí, ručním granátem a bodnou či sečnou zbraní. 16. července kolem 20.00 dosáhli vojáci severního okraje města a Smolensk byl dobyt. Za 25 dnů polního tažení se podařilo splnit první operační cíl operace "Barba-rossa". Mechanizovaná vojska skupiny armád Střed stála v prostoru Jarcevo-Smolensk - Jelňa - Roslavl. Měla za sebou 700 kilometrů. Do Moskvy to bylo ještě 350 kilometrů. Jen v Mogilevu, ležícím daleko v německém týlu, se ještě tvrdě bojovalo. Toto oblastní hlavní město Běloruské sovětské republiky na horním toku Dněpru se 100 000 obyvateli a obrovskými železničními dílnami, středisko hedvábnického prů-myslu a staré sídlo metropolity katolíků ruské říše stále vzdorovalo. Tři divize 13. armády generálporučíka Gerasimenka jej houževnatě bránily 20. července bylo město západně od řeky obklíčeno čtyřmi německými divizemi VII. sboru. Ve 14 hodin téhož dne zahájily dva pluky berlínsko-brandenburské 23. pd gene-rálmajora Hellmicha útok. Postupimský 9. pěší pluk, pokračovatel tradice starého postupimského gardového pěšího pluku, se sice dostal přes řeku, ale uvázl na malém předmostí. 68. pp nedokázal prorazit sovětskou obranu a stejně se dařilo i 67. pěší-mu pluku příštího dne. Protože čelní útok uvázl na okraji města, Helmich se pokusil vést útok z jihový-chodu přes most, který spojoval Mogilev s Lupolovem. 9. pěšímu pluku se po tvrdém nočním boji podařilo zahnat velmi dobře a obratně opevněného nepřítele. 68 Ale ztráty byly vysoké. 11. rota 67. pp nadporučíka Schrottka utrpěla značné ztráty Dostala se v ovocném sadu do boční palby Všichni důstojníci padli. Rota ztratila dvě třetiny své bojové síly Na západním břehu Dněpru mezitím 10. rota poručíka Brandta (67. pp) nepo-zorovaně pronikla, kryta vysokým břehem řeky k silničnímu mostu. Vojáci přeběhli most mezi ruskými vozidly a navázali spojení s 9. pěším plukem, který uvázl na východním břehu. Brandt držel most a předmostí proti prudkým sovětským útokům, proti náhlým dělostřeleckým přepadům i proti nebezpečným odstřelovačům, kteří občas vytvořili téměř neudržitelnou situaci, protože nikdo nemohl vystrčit z úkrytu ani hlavu. Když major Hennig s l. praporem 9. pp zaútočil na východní část města, uvázl v sovětské kulometné palbě. Major ležel těžce zraněný na mostě a vyzýval své muže k tomu, aby pokračovali v útoku. Odstřelovači jej dalšími zásahy dobili. Ráno 26. července se Rusům podařilo vyhodit do povětří a z části zničit asi 200 metrů dlouhý dřevěný most do východní části města. Sovětské jednotky tím za sebou v nejvlastnějším slova smyslu spálily mosty Nyní bojovaly na ztracené vartě. A bojovaly do posledního náboje. Nakonec jim pod drtivým tlakem 78., 15., 23. a 7. pd došel dech. Cást posádky se pokusila uniknout na nákladních autech na západ, ale byla rozstřílena. 23. pd postupovala po rychle opraveném dřevěném mostě dál směrem na východ. 15. pd obsadila Mogilev Po hlavních ulicích města tekla pozoruhodně vonící hnědá tekutina. Rusové totiž prostříleli obrovské pivní sudy ve velkém pivovaru. Pivo teklo proudem do Dněpru. Němcům nemělo být dopřáno. 23. a 15. pd zajaly celkem 12 000 vojáků. Bylo mezi nimi podivuhodně málo důstojníků. Bud padli, nebo se probili. Ztráty 23. pd dosáhly 264 padlých, 83 ne-zvěstných a 1088 raněných. To byla velmi vysoká cena za město daleko v týlu fronty 4. Moskva nebo Kyjev? Pehelná bitua u oblouhu Jelni - Náuštěua z Mauerwaldu - Hitler nechce do Moshvy - Guderian letí do vůdcoua hlauního stanu - Drrzmatichý zcpas ue "Wolfsschanze"- "Moji generáloué uůbec nerozuměji uálečnému hospodářstui" Žádný generál, žádný důstojník, žádný muž na východní frontě nepochyboval o tom, jak se po pádu Smolenska musí pokračovat, a že novým cílem bude přirozeně Moskva. Moskva, hlava a srdce sovětské říše. Kdo se podívá na předválečnou mapu Ruska, ten může potvrdit větu, že: "Všechny cesty vedou do Moskvy" Duchovní 69 a politická metropole byla také dopravně-politickým centrem. Pokud někdo toto srdce probodne, pak se dá předpokládat, že se mohutný svaz rozpadne. To si myslel vrchní velitel pozemního vojska generál polní maršál von Brau- chitsch. Tak kalkuloval Halder To vyvozovali i Guderian, Hoth, Bock, a všichni vrchní velitelé na východní frontě. Ti všichni mysleli jako Clausewitz, otec moderní strategie, který navzdory Napoleonově porážce v Rusku jeho pochod na Moskvu obhajoval jako smysluplný s správný. Objektem války je nepřátelská země, její hlavní město a její politická moc. "Ale", říká Clausewitz, "obrovská ruská říše není zemí, kterou je možné formálně dobýt, to jest udržovat obsazenou. Je nutný otřes, který pronikne až do srdce státu. Jen když Bonaparte dosáhl prudkým úderem až do Moskvy, mohl doufat..." Ano, jen tak mohl doufat, že otřese říší, strhne ji do vnitřních zmatků, probudí neshody a smete režim. Ze se mu to nepodařilo, mělo příčinu v Napoleonových příliš slabých silách, ve strategii operativního ústupu, kterou Rusové s úspěchem prakti- kovali, a v pevném a neotřesitelném spojení mezi lidem a carem. Němečtí generálové četli Clausewitze dobře. Neprobíhalo snad vše podle jeho receptu? Ustup Rusů daleko do vnitrozemí se nekonal. Postavili se na odpor. Německé síly nad nimi měly převahu. Ruský lid vzbuzoval dojem, že bolševismus nenávidí, neboť na mnoha místech západního Ruska útočníky vítali jako osvobodi- tele. Co se mohlo nepodařit? Nic. Tedy Moskva! Hitler ale vůbec nepovažoval za správné, aby ted proklamoval Moskvu jako operační cíl druhé části polního tažení. Najednou se Stalinova hlavního města zalekl. Měl strach před Napoleonovým osudem? Nedůvěřoval tradičním strategickým zá- sadám? Nebo Moskvu a Rusko nechápal? Ať tomu bylo jakkoliv: Nechtěl do Moskvy! Když byly u Smolenska všechny výhybky nastaveny na úder do ruského srdce, když se vítězství zdálo na dosah, když celý svět čekal na rozkaz "Tanky vpřed, cíl Kreml!", udělal Hitler všem škrt přes rozpočet. Ztuhlí leknutím četli 22. srpna generálové v hlavním stanu vrchního velení pozemního vojska i skupiny armád Střed (po pětitýdenním dohadování, po pěti týdnech čekání) Hitlerův rozkaz z 21. srpna: "Tím nejdůležitějším cílem, který je třeba dosáhnoutještě před nástupem zimy, není obsazení Moskvy, nýbrž zabrání Krymu. . . " 22. srpna okolo půlnoci zazvoní na velitelském stanovišti 2. tankové skupi- ny v Prudkém telefon. Z Borisova, z velitelství skupiny armád, volají Guderiana. U aparátu je sám polní maršál von Bock: "Přijedte, prosím, zítra ráno k nám, " Guderiane, dostaneme návštěvu z Mauerwaldu, říká polní maršál. Guderian přemýšlí. Vysoce postavená návštěva? Byly snad již kostky vrženy? Jede se konečně na Moskvu? Ale generálplukovník ihned vycítí, že Bock není dobře naložený. "Na kolik hodin poroučíte, pane polní maršále?" ptá se proto stručně. " "Rekněme v 10 hodin, odpoví Bock: A rozloučí se. 70 I Návštěva z Mauerwaldu! Tam nahoře ve Východním Prusku sedí v sousedství vůdcova hlavního stanu vrchní velitel pozemního vojska a náčelník generálního štábu. Nebo přijede sám Hitler? Guderian se zeptá, zdajsoujeho náčelník štábu a Iaještě vzhůru. O dvě minuty později sedí s Liebensteinem a Bayerleinem v autobusu u stolu nad mapou. Na velké situační mapě jsou černými a rudými šipkami, praporky čísly, plnými a přerušova-nými čarami, oblouky a různými bizarními tvary zakresleny boje, které proběhly v posledních týdnech. Vše je zakresleno čistě. A přece to znamená krev, strach a smrt. Ale to není vidět. Není vidět, že aby bylo například možné protáhnout tuhle šipku sem, přes vesnici Kruglovka, muselo zemřít mnoho mužů. Už čtyři týdny leží Guderian se svým štábem v Prudkém, západně od Počinoku. Uprostřed července obsadily německé motorizované divize tenhle pověstný oblouk Desny s městečkem Jelňa. Od té doby mělyjenjednu myšlenku: Moskva. Výchozího postavení bylo dosaženo. S vyplazeným jazykem, to přiznávají. Se scvrklými tanko-vými pluky Se decimovanými zásobovacími vozidly Ale dokázali to - podle plánu. Malá přestávka, vybudování nové zásobovací základny, a pak zahájit poslední úder tohoto polního tažení do srdce Sovětského svazu. Na tento rozkaz nyní čekali. 4. srpna hlásili Guderian a Hoth v rozhovoru s Hitlerem - také u von Bocka v Borisově:15. až 20. srpna budou tankové divize opět připravené k útoku, k úderu na Moskvu. A Guderian připojil: "Můj vůdče, dobyjeme ji." Ale Hitler projevil podivuhodnou rezervovanost. Nenechal nikoho na pochybách, že má jiné myšlenky Chtěl nejdříve do Leningradu, možná i na Ukrajinu. Generá-lovéjej poslouchali s úžasem. Potřásali hlavami. Velmi ochladli. Hitler vycítil odpor a ponechal všechno otevřené. Nepadlo žádné rozhodnutí. Nadále váhal. A frontoví generálové doufali, že se přece jen rozhodne k útoku na Moskvu. Nechali vědomě pokračovat v přípravách na ofenzivu. Již od počátku srpna stály 137. a 263. pd XI. sboru generála Geyera na frontě. V noci z 18. na 19. srpna pak vystřídaly tankové a motorizované svazky Mohlo se tedy začít. Držení a obrana pozic přinášely jenom ztráty "Jak dalekoje do Moskvy z nejvýchodnějšího postavení 292. pd v oblouku u Jel-ni?" ptal se Guderian. Podplukovník Bayerlein nepotřeboval nic počítat. "298 kilometrů na okraj měs-ta," řekl. 298 kilometrů! Guderian pohlédl na situační mapu. Oblouk u Jelni vystupoval z fronty jako odrazový můstek. Zcela vpředú byl takzvaný "Hřbitovní nos". Už celé týdny se zde bojuje tak rozhořčeně, jako na žádnémjiném místě východní fronty To dokazuje také denní rozkaz sboru, nalezený v aktech. Velitelství ;XXXVI. tankové-ho sboru jej 10. srpna 1941 nechalo přečíst až do stupně rot: "Po jednom z těžkých obranných bojů na severovýchodní frontě u Jelni byla skupina FOrster l. roty motocyklového praporu SS Langemarck divize Das Reich, která měla za úkol zajišťovat levý bok roty, nalezena v tomto stavu: 71 Velitel skupiny Unterscharfiihrer FOrster s rukou na odjišťovací šňůře svého posledního ručního granátu - průstřel hlavy První střelec Rottenfiihrer Klaiber s kulometem opřeným o rameno a s nábojem v hlavni - průstřel hlavy Druhý střelec Sturmann Buschner a třetí střelec Sturmann Schyma s puškami mířícími na nepří- tele - mrtví v okopech pro střelce. Spojka na sólo motocyklu Sturmann Olderboer- shuis mrtvý v pokleku u svého stroje, s rukou na řídítkách - padl v okamžiku, kdy měl předat svoji poslední zprávu. Řidič Sturmann Schwenk - mrtvý ve svém okopu. Na straně protivníka bylo vidět jen mrtvé, kteří leželi v půlkruhu okolo posta- vení skupiny ve vzdálenosti hodu ručním granátem. To je příklad pojmu obrana." To byla Jelňa. Beznadějně rozstřílené hnízdo na řece Desna, sedmdesát pět kilometrů východně od Smolenska. Dala za pětitýdenní bitvy jméno přilehlému úseku fronty Sovětský odpor u Jelni nebyl náhodný. Náhodou také nebylo, že ve velkém pokynu o soustředování sil v rámci "Barbarossy" byljako první operační cíl skupiny armád Střed kromě Smolenskajmenován i "vyvýšený terén u Jelni". Proč? Protože to byla křižovatka cest a okolí ovládající terénní předěl, tedy důležitá strategická pozice pro toho, kdo chce do Moskvy nebo pro toho, kdo ji brání. Němci to věděli, a věděli to i Rusové. Timošenko nasazoval na budování opev- nění civilní obyvatelstvo, aby v úseku fronty od Jelni na jih stihl vybudovat proti- tankové překážky Všechny síly, které dokázala Moskva sehnat, byly posílány do prostoru Jelňa. Postavení na Desně se měla stát novou velkou bariérou. Německý vzdušný průzkum tento plán odhalil. Bylo tedy nutné udeřit dříve, než Rus vybuduje silnou obranu. 10. tanková divize generálporučíka Schaala a motorizovaná divize Waffen SS "Das Reich" generála Haussera proto dostaly rozkaz obsadit Jelňu a terén za ní! Je třeba obsadit! To zní jednoduše, ale tak jednoduché to ani pro Guderianovy tankové divize, které za boje postoupily zhruba o 1000 kilometrů po prašné poušti, bezedných silnicích a skrze prales, nebylo. Také palebná síla dělostřelectva byla značně oslabená výpadkem mnoha těžkých a středních baterii. S čerstvými svazky a s větší tankovou a dělostřeleckou silou by výšiny u Desny nebyly žádným problé- mem. Ale ted se jím staly Když tehdejší velitel 10. tankové divize generál Schaal vyprávěl o operacích své divize za Dněprem, kde se už ruskéjednotky nestavěly německým v otevřeném boji, nýbrž se zdokonalovaly v taktice, která se později stala metodou velkých partyzán- ských oddílů, uvedl tento příklad: "Přední voj divize projížděl za svítání úsekem pralesa mezi Gorodičem a Gorka- mi. Podstatná část divize tím místem projela v noci. Následující dělostřelecký oddíl byl ale z obou stran zasypán palbou z minometů a napaden v boji muže proti muži. Měl však štěstí, protože blízko bivakoval motocyklový prapor SS "Reich", který mu přišel na pomoc a dostal dělostřelce ven. 72 i Daleko horší než takové šarvátky však bylo opotřebování materiálu tanků. Bídné silnice, horko a prach nám byly nakloněné stejně nepřátelsky jako Rudá armáda. Motory se prachem vybrušovaly Filtry byly neustále zanesené a ucpávaly se. Záso- bování nedokázalo pokrýt obrovskou spotřebu oleje. Motory se přehřívaly, písty zadíraly Tímto způsobem ztratila 10. td na postupu k Jelně mnoho svých těžkých tanků Panzer IV. Ne Rus, ale prach je porazil. Vojáci a důstojníci inženýrsko-tech- nických jednotek dřeli jako koně. Ale chyběly náhradní díly A náhradní díly nedo- cházely, protože už nefungovalo zásobování. Vzdálenosti k armádním výdejním místům byly příliš veliké. Třetina vozidel na cestě pro munici a potraviny bud uvázla na cestě, nebo byla vyřazena po útocích nepřítele ze zálohy Ale nejen stroje, také muži už byli delší dobu přetížení. Stávalo se, že část pochodového proudu po přestávce nepokračovala dál, protože důstojníci a mužstvo upadli do mrákotného , spánku." Tak tomu bylo nejen u 10. td, ale všude na středním úseku fronty U Guderiana i u Hotha. V jednom dopise z těchto dnů píše Hoth polnímu maršálu von Bockovi: "Výpadek tanků nyní činí 60 až 70 procent tabulkového stavu." 10. tanková divize však přesto 19. července Jelňu obsadila. Široký protitankový příkop, který kolem města vykopalo civilní obyvatelstvo během nepřetržitých opevňovacích prací, překonali vojáci 69. pluku, a to i přes vražednou dělostřeleckou palbu. Divize měla těžké ztráty, ale probojovávala se metr po metru dopředu. Večer vojáci prorazili obranu, pronikli skrz Jelňu a zakopali se. Generál Rokossovskij, velitel narychlo sehnaných rezerv, hnal svoje pluky proti německým postavením. Ale 10. td svoje postavení udržela. Jednotky divize SS "Reich" pronikly 20. července do postavení na výšinách. Vojáci si ted potřebovali oddechnout. Oblouk u Jelni byl vysunutý daleko z linie fronty Ta se směrem na jih stáčela zpět ke Kyjevu, na sever se pak lámala ke Smolensku a ve velkém oblouku mířila k Leningradu. Když se člověk podívá na mapu, musí mu být jasné, že oblouk u Jelni byl předmostím strategického významu a přirozenou výchozí základnou pro ofenzi- vu proti Moskvě. To pochopili i Rusové a to pro ně znamenalo, že oblouk u Jelni musí rozbít. Od konce července do začátku září zde zuřila první velká obranná bitva skupiny armád Střed. Devět německých divizí prošlo během této doby krvavou lázní. Byly to 10. td, divize SS "Reich", 268., 292., 263.,137., 87.,15. a 78. pd a posílený pěší pluk "Groádeutschland". Timošenko dostal od sovětského vrchního velení vše, co se v rezervách dalo sehnat. Na jeho frontu byly přesunuty části čtyř armád. Timošenko zaútočil na oblouk devíti střeleckými divizemi a třemi tankovými svazky, zatímco na německé straně jej nikdy nebránilo více sil, než jednotky čtyř německých divizí. Bojové zkušenosti, disciplína, ale především houževnatost spolu srostlých německých pra- porů a rot rozhodovaly o výsledku této strašlivé bitvy 73 Zde je jedna scéna z bojového úseku motorizovaného pěšího pluku "Grol3deut-schland", všude zkráceně nazývaného "GD". Nadporučík Hánert sedí ve svém střeleckém okopu u nůžkového periskopického dalekohledu uprostřed postavení své 4. (kulometné) roty Jeho velitelské stanoviště je umístěno před železničním přejezdem u Kruglovky v oblouku Jelni. Ruské dělo-střelectvo už tři hodiny nepřetržitě střílí. Telefonní spojení je přerušeno. Zádná spojka však nemůže opustit svůj okop. Palba právě nabývá na prudkosti. Ale přesunuje se dál za úsek praporu. Překládají ji dozadu. To znamená, že brzy přijdou. To jde nadporučíkovi Háner-tovi hlavou. A už je také vidí ve svém dalekohledu. Žasne. Roty jsou těsně sražené! Důstojníci na koních, jako ovčáčtí psi okolo stáda, jedou před, vedle i za houfy v hnědých uniformách barvy země. Přikrčení Rusové táhnou za sebou dvoukolové vozíky s těžkými kulomety s tlustostěnnými hlavněmi. Jsou chlazené vodou a říká se jim "Maxim". Také pěchotní děla a protitankové kanony tlačí poklusem do svých postavení. Je mezi nimi i nebezpečný 76,2mm polní kanon "račbum". Vojáci mu tak říkali kvůli razanci jeho střel, která byla tak silná, že člověk slyšel nejdříve dopad, a teprve potom výstřel. Ted by se mělo ozvat německé dělostřelectvo. Alejeho palba se ozývájen spora-dicky Poprvé od začátku polního tažení chybí munice, protože se téměř zhroutilo zásobování. Ohlašuje se jedna bolavá kapitola. Rusové skákají do koryta potoka, který je asi 2 000 metrů před německým postavením, a už je není vidět. Zase se však objevují na vrcholu svahu. Důstojníci, nyní již dole z koní, před řadou. Muži 2. roty nadporučíka ROsserta, která leží vpravo od 4., hledí přes okraje svých střeleckých okopů. Rusové jsou ještě 700 metrů od nich. 600 metrů. "Proč nadporučík Hánert nenařídí zahájit palbu z kulometů?" ptají se muži svého šikovatele Stadlera. " "Ten jistě ví proč, bručí šikovatel. A Hánert to ví. Visí na okuláru svého dalekohledu. Nyní už dokáže rozeznat obličeje Rusů. Ale nedává žádný rozkaz. Čím dříve nechá střílet, tím dříve padne Rus k zemi a bude se propracovávat vpřed lépe chráněný. Ze zkušeností, které získal v prvních válečných týdnech ví, že Rusaje nutné zasáhnout pokud možno najednou, poněvadž on je ve svých útocích na zteč houževnatý. S tvrdošíjností, která hraničí až s tupostí, opakuje své útoky stále znovu a znovu na jednom a témže místě. A i když tam bude stát deset kulometů a všechny vlny skosí, Rus přijde znovu. Bude " křičet "urá a padne. Cím to bylo? Výpovědi zajatých důstojníků a poddůstojníků dávají na tuto otázku odpověd. V Rudé armádě je velitel osobně odpovědný za ztroskotání útoku. Žene proto svoje muže stále znovu proti udanému cíli. Oběti jej samozřejmě skličují také, ale ohled na člověka není v sovětské armádě žádným rozhodujícím hlediskem, 74 tak jako tomu je v pozemních armádách západních zemí. Bojová zajištění, opěrné body i obklíčené jednotky jsou bez rozpaků obětované, pokud z toho vyplynou strategické výhody Rusovi je od jeho prvního dne přijetí do armády očkováno, že "bitva znamená boj zblízka." Proto boj zblízka vyhledává. Je pro něj obzvlášť tvrdě vycvičený. Utok na bodáky se cvičí do úmoru. A Rus toto kruté řemeslo ovládá. Také ve střelbě od boku je vycvičený. A údery pažbou a lopatkou umí stejně dobře jako německé jednotky prvního sledu. V sovětském polním řádu z roku 1943 stojí: "Je- nom útok, který je vedený s divokou rozhodností a s cílem zničit nepřítele v boji zblízka, přináší vítězství." A ve smyslu této věty Rusové útočí. Nadporučík Hnert je na železničním náspu u Kruglovky vidí přicházet. Jsou vzdáleni ještě 500 metrů. Tu se Hnert vztyčí a zakřičí: "Nepřetržitá palba!" A rá- zem se spustí rachotící orkán. Rus padne k zemi. Přes padlé a raněné první vlny se . plazí druhá vlna. Střílí. Skáče dál. Střílíjednotlivými mířenými výstřely A Rus střílí dobře. Granátníci 2. roty musí vystrčit hlavy z okopu, pokud chtějí střílet. A střílet musí, pokud se nechtějí nechat od Rusů zabít. Ale kde se zvedne hlava, tam střílejí z druhé strany ruští odstřelovači ze svých excelentních automatických pušek vyba- vených záměrnými dalekohledy Stále více zbraní v bojovém postavení 2. roty pěšího " pluku "Groádeutschland mlčí. Ale posledních padesát metrů Rus nepřekoná. Přichází noc. Ruské dělostřelectvo opět zahajuje palbu. V terénu bez možnosti krytí zabije mnoho vlastních vojáků. O půlnoci palba utichne. RSssertovi a Hnertovi muži vylezou ze svých okopů. Před bitvou v nich seděli po dvou. Ale většinou se zvednejiž jenjeden. Volají o pomoc pro zraněné, přivolávají nosítka pro mrtvé, vedle kterých se často po celé hodiny krčili a stříleli. Za úsvitu to začíná znovu. Tak to trvá pět dní. Rus se přes stovky mrtvých prohrabe do postavení l. praporu. Kulomet dvacet metrů vpravo od šikovatele Stadlera mlčí - poslední střelec dostal, Bůh ví jak, zásah do břicha, snad odražená střela. Šikovatel Stadler slyší, jak z okopu šlehne výstřel. Svobodník nechtěl bídně umírat. O deset minut později do toho okopu skočí dva Rusové. Stadler se vztyčí a položí před sebe tři ruční granáty Odjistí první. Hodí. Příliš blízko! Druhý zasáhne okraj, pokryje okop střepinami. Třetí se skutálí dovnitř. Kulometná munice v okopu exploduje jako ohňostroj. Šestou noc, 27. července, Němci postavení na náspu u Kruglovky vyklidí. 2. rota se stáhne o 800 metrů k okraji lesa. Rus postoupí vpřed. A vše začíná od začátku. 18. srpna je pluk vystřídán. 2. prapor 463. pp odrazí během deseti dnů třicet sedm ruských útoků. 25. srpna zaútočí v sousedním úseku, u 2. praporu 483. pěšího plu- ku, na nepřítele, který se vlomil do obrany na "výšině račbum", 263. průzkumný oddíl. O tuto výšinu se vede tvrdý boj. Padne v něm šikovatel Orschler, velitel 263. průzkumného oddílu, první voják německého Wehrmachtu, který dostal Ně- 75 mecký kříž ve zlatě. 29. srpna skočí do těchto krví nasáklých střeleckých okopů roty 15. pd. Boj pokračuje. Jen v severním úseku Jelni nechá Timošenko vykrvácet tři ruské divize. Vedoucí lékař obvaziště Stamjatka, který byl zajat, vypověděl, že v úseku 263. divize musel za týden ošetřit 4 000 raněných. Na situační mapě, která před Guderianem ležela na stole vjeho štábním auto-busu, tyto lidské tragédie zaznamenané nebyly Tady byly vidět jen trojúhelníkové vlaječky bojových postavení 15., 292. a 268. pd a černé obdélníkové vlaječky bojo-vých postavení pluků. Před jejich postaveními byly zakreslené známé sovětské divize. 22. srpna to bylo devět střeleckých a dvě tankové divize. Ale Guderian, stále na cestách a vepředu u svých vojáků, věděl, co se skrývalo za nákresy jeho štábních důstojníků. "Sbalte tu mapu! Vezmu ji zítra ráno s sebou do Borisova," řekl. " "Dobrou noc pánové, dodal. A jak to v té době vypadalo u druhé tankové skupiny skupiny armád Střed, u generálplukovníka Hotha, který operoval severovýchodně od "rollbahnu"? V pamětech generála Jeremenka, Timošenkova zástupce, čteme lapidární větu: "Opětovné dobytí Smolenska se ukázalo jako nemožné. Na konci července se tedy vrchní velení rozhodlo vydat 20. a 16. armádě, které byly obklíčeny Hothovými silami severně od Smolenska, rozkaz k proražení obklíčení. Divize těchto armád měly nanejvýš 2 000 mužů. V celé 20. armádě bylo ještě šedesát pět tanků a devět letadel." To byl Hothův triumf. Stejnějako Guderianjižně od dálnice Smolensk-Moskva nechal i Hoth severně od něj postupovat svoje divize dál. Dosáhl řeky Vop, kde se svými, nyní už také vypumpovanými divizemi, narazil na pozoruhodně rychle vybudovanou "Stalinovu linii". Z části svých motorizovaných jednotek a z rychle přisunuté pěchoty vytvořil kruh okolo zhruba patnáeti Jeremenkových divizí, které měly znovu dobýt Smolensk. Jeremenko se zoufale bránil. Musel bojovat bez zásobování a udržet svoje postavení. Sovětské vrchní velení jej totiž svými rozkazy doslova přibilo na místo. Kdo ustoupil, přišel před stanný soud. Vojáci, kteří opustili svá postavení, byli zastřeleni. Sovětské vrchní velení chtělo za všech okolností znovu dobýt Smolensk. Právě zde chtělo zlomit německý útok. Byla to jedna z generálních zkoušek na Stalingrad. Jak odhodlaná byla Moskva, to dokazuje skutečnost, že na Stalinův osobní rozkaz byla nasazená přísně střežená tajná zbraň, ačkoliv se ještě masově nevyrá-běla, a proto zde nemohla sehrát rozhodující úlohu. Jeremenko o tom velmi zajímavě informuje: "Uprostřed červencejsem dostal z hlavního stanu toto telefonické sděle-ní: V boji proti fašistům se plánuje nasazení eresy. Bude vám přidělenjeden oddíl. Vyzkoušejteji a sdělte nám svůj názor" 76 "Eresa" byl název pro první raketometné baterie. Ani Jeremenko tohle tajemství neznal. "Novou zbraň jsme vyzkoušeli u Rudni," pokračuje Jeremenko. "Rakety letěly vzduchem se strašným hvízdavým tónem. Vyletěly do vzduchujako komety s rudým ohonem, a pak explodovaly s hromovými výbuchy Učinek 320 raket, které explodo-valy v časovém úseku dvaceti šesti sekund a na velmi malém prostoru, překonal všechna očekávání. Němci utíkali v panickém strachu. Naši vojáci ovšem také ustupovali. Kvůli uchování tajemstvíjsmeje o nasazení nové zbraně neinformovali." Překvapení zasáhlo jednotky Hothovy 12. td. Učinek byl zpočátku skutečně děsivý. Vojáci raketomety pokřtili na "Stalinovy varhany". Rusové jim říkali "Kaťu-še". Naštěstí pro Němce měl Jeremenko jen jeden oddil. Jejich nasazení u Rudni proto bitvu nerozhodlo, ale jejich hvízdání znovu dokázalo technické schopnosti Sovětů a napomínalo optimisty v německém vrchním velení k opatrnosti nebo-chceme-li - ke spěchu. 23. srpna krátce před desátou hodinou přistál Guderian se svým letounem na letišti v Borisově a odjel na velitelství skupiny armád. Přijeli také velitelé 4., 9. a 2. armády polní maršál von Kluge, generálplukovmk Strauá a generálplukovník von Weichs. Šéf generálního štábu pozemního vojska generálplukovník Halder, který měl být onou návštěvou z Mauerwaldu, ještě nedorazil. Přijel před jedenáctou hodinou. Vypadal špatně a působil sklíčeným dojmem. Příčina byla brzy všem,jasná. Halderjim totiž sdělil: "Vůdce se rozhodl, že nepovede ani dříve uvažovanou operaci proti Leningradu, ani ofenzivu proti Moskvě, kterou navrhuje generální štáb pozemního vojska, ale že nejdříve obsadí Ukrajinu a Krym." Všichni měli pocit, jako by dostali ránu do hlavy To snad ani nemůže být pravda," vzpřímil se impulzivní Guderian. "Je to tak," odpověděl rezignovaně Halder. "Bojovalijsme pět týdnů o úder proti Moskvě.18. srpnajsme předložili plán útoku. Zdeje odpověd." A začal číst: "Nařízení vůdce z 21. 8.1941. Návrh pozemního vojska z 18. 8. na pokračování operací na východě se nesho-duje s mými úmysly Proto přikazuji následující: l. Nejdůležitějším cílem, který je nutné dosáhnout ještě před příchodem zimy, není dobytí Moskvy, nýbrž zabrání Krymu, průmyslové a uhelné oblasti na Donu a odříznutí ruských dovozů nafty z oblasti Kavkazu, na severu pak obklíčení Lenin-gradu a spojení s Finy" V bodu 2 tohoto nařízení pak byly stanoveny operační cíle pro bitvu v prostoru skupiny armád Jih a Střed, pod bodem 3 byly uvedeny pokyny pro skupinu armád Střed k účasti na operacích s dostatečně velkými silami ke zničení ruské 5. armády, a nařízení obsahovalo i vysvětlení k pokračování operací po bitvě o Ukrajinu. To znělo: 77 "4. Obsazení poloostrova Krym je pro zajištění našeho zásobování ropou z Ru-munska nanejvýš důležité. Protoje nutné se snažit o rychlý přechod přes Dněpr ve směru na Krym - a to i nasazením motorizovaných jednotek - dříve, než tam nepřítel shromáždí nové síly 5. Teprve obklíčení Leningradu, spojení s Finy a zničení ruské 5. armády vytvoří předpoklady a uvolní síly k tomu, aby bylo možné ve smyslu doplňujícího rozkazu k Nařízení č. 34 z 12. 8. napadnout s vyhlídkou na úspěch Timošenkovu skupinu armád. podepsán Adolf Hitler." Ted tu tedy bylo ono rozhodnutí. Generálové sejej vždy obávali, ale doufali, že nepřijde. Ted bylo vysloveno. Toto Hitlerovo odvrácení se od Moskvy se často označuje za hlavní chybné rozhodnutí letního polního tažení. Neexistuje důkaz o opaku, alejá si nemyslím, že toto rozhodnutí a s ním spojená časová ztráta samo o sobě zavinilo pozdější tragédii před Moskvou. Objektivní pohled může ukázat Hitlerovo rozhodnutíjako v mnohém odůvodněné a rozumné. Letní bitvy přece zřetelně ukázaly jedno: Z rozdílnosti pochodových rychlostí tanků a pěchoty nutně vyplynulo rozdělení pozemního voj ska na dva po sobě následující sledy, které se nejen odděleně pohybovaly ale také odděleně bojovaly V tom spočívala velká slabina, kterou protivník dokázal využívat, jakmile poznal německý operační postup. Různé doložené Stalinovy výroky dokazu-jí, že to pochopil už na konci července 1941. Vyčcrpávající působení rozlehlého geografického prostoru a velké opotřebování nepotřebuje žádné další zdůvodňo-vání. K tomu přistoupilo i to, že vzhledem k pomalému postupu obou skupin armád (Sever i Jih) zůstaly boky skupiny armád Střed nekryté. 5. sovětská armáda skutečně představovala nebezpečí pro dlouhý odkrytý bok von Bocka. Bylo proto nutné přijmout opatření k jeho zajištění. Zkušenosti z obkličovacích operací dále mluvily pro to, aby v budoucnosti nebyly ruské síly ničeny v tak prostorově rozlehlých operacích, nýbrž postupně a za úzké součinnosti tanko-vých skupin a pěších armád. I mezitím získané poznatky o velké sovětské tanko-vé síle a nevyčerpatelných rezervách vojáků ukazují nyní projevenou Hitlerovu opatrnost jako pochopitelnou. Ale - a toto "ale" má velkou váhu - pro strategii opatrnosti již bylo příliš pozdě. Němci na středním úseku fronty už stáli přiliš hluboko v ruském prostoru. Kdyby vzdali bleskovou válku do srdce Sovětského svazu a darovali protivníkovi čas, bylo by polní tažení a pravděpodobně i celá válka ztraceny Viděno v tomto světle bylo Hitlerovo rozhodnutí přiznáním, že se Jelňa a Smolensk staly vlnolamy německé bleskové války Pokud by to generalita akceptovala, přišla by operace "Barbarossa" o svoji výchozí základnu. To bylo to, čemu se bránili náčelmk generálního štábu Halder a frontoví velitelé na čele s Guderianem. 78 "Co můžeme proti tomuto rozkazu udělat?" zeptal se Bock. p Halder otřásl hlavou a řekl: "Je neodvolatelný. " "Musíme jej zvrátit," trval na svém Guderian. "Pokud půjdeme nejprve do Kyjeva, dostaneme se do zimního polního tažení dříve, než dosáhneme na Moskvu. Cesty a zásobování si pak ani nelze představit. Pochybuji, že naše tanky budou schopné zvládnout takovou námahu. Moje tankové sbory, především XXIV, neměly od začátku polního tažení ještě žádný volný den." Polní maršál von Bock souhlasil. Rozvinula se prudká diskuse. V jejím závěru padlo rozhodnutí, aby Guderian doprovodil Haldera do vůdcova hlavmho stanu a pokusil se Hitlera přesvědčit. Pozdě odpoledne letadlo do Rastenburgu odstarto-valo. Když se Guderian loučil s von Bockem, citoval polní maršál legendární slova, která údajně řekl Lutherovi jeden důstojník ve stráži před biskupským palácem ve Wormsu, když se tento chystal předstoupit před císaře s obhajobou svého učení: "Mníšku, mníšku, máš před sebou těžkou cestu. " Ju 88 letěl přes nekonečně rozlehlá pole. Guderian si cestou dělal poznámky a studoval mapy Když se přiblížil soumrak, letoun přistál na polním letišti vůdcova hlavního stanu u Ltzenu ve Východním Prusku. Jeli na druhou stranu k "Vlčímu doupěti" - polnímu táboru z betonových baráků pod vysokými duby kde sídlil Hitler a OKW Stráž u závory vzdala čest a propustila automobil dovnitř. Asfaltová silnice. Hned vedle brány tiskové středisko. Vlevo a vpravo, rozptýlené ve velkém komplexu, nízké šedivé budovy najejichž střechách byly vysazené křoviny Pak kolem čajovny Vlevo byl Keitelův barák. A na konci, trochu ponořený v terénu, "vůdcův barák". Kolem něho dvojitý plot a zdvojená stráž. Aby se člověk dostal do vnitřního kruhu, potřeboval zvláštní žlutou propustku. Budova byla stejná jako ostatní - ponurá, spartánská, s dubovým nábytkem a několika tisky na stěnách. Zde vůdce sedával po celé noci nad mapami, studiemi, fotografiemi, tabulkami a úvahami. Za dvě hodiny po svém příjezdujiž Guderian stál ve vůdcově operační místnosti s mapami a referoval o stavu své tankové skupiny Moje líčení se opírá o údaje generála Bayerleina, jemuž vylíčil svoji rozmluvu s Hitlerem sám Guderian kvůli zanesení do deníku, a o údaje, které po sobě zanechal samotný generálplukovník. Hitlerovi nikdo neřekl, co má Guderian v úmyslu. Generál polní maršál von Brau-chitsch mu dokonce zakázal, aby před vůdcem začal sám od sebe na téma Moskva hovořit. Guderian tedy mluvil o svých tankových sborech. O výpadcích motorů, o situaci v zásobování, o síle ruského odporu a o ztrátách. Nemaloval ponurý, ale realistický pohled. A Hitler mu, jak doufal, nahrál kjeho vlastnímu vystoupení, když se zeptal: "Považujete svoje jednotky za schopné ještě jedné velké zátěže?" Všichni hleděli na Guderiana. Ten odpověděl: "Pokud budou postavené před velký cíl, který každého vojáka nadchne - pak ano!" "Myslíte přirozeně Moskvu," řekl Hitler 79 "Ano můj vůdče, dovolíte mi vyjmenovat moje důvody?" "Prosím, řekněte, co máte na srdci. " Ted přišla ta chvíle. Ted na tom záleželo. "Moskvu nelze srovnávat s Paříží nebo s Varšavou, můj vůdče. Moskva neníjen hlavou a srdcem Sovětského svazu, ale také zpravodajskou centrálou, politickým centrem, mohutnou průmyslovou oblastí a především dopravním pavoukem celé rudé říše. Pád Moskvy bude mít rozhodující význam pro výsledek války" Hitler poslouchal mlčky Guderian proto pokračoval: "Stalin to ví. Ví, že pád Moskvy znamená definitivní porážku. A protože to ví, nasadí před Moskvu celou svoji vojenskou sílu. Již ted přisunuje vše, co ještě má. Už několik týdnů to prožíváme u Jelni. Před Moskvou narazíme na celou podstatu ruské vojenské moci. Pokud chceme zničit vojenskou sílu Sovětů, zde se s ní setkáme, zde je to bitevní pole, a pokud shromáždíme všechny síly, dokážeme to naráz." Hitler stále ještě mlčel. Guderian vsadil do hry všechno: "Pokud před Moskvou a v Moskvě porazíme hlavní nepřátelské síly a vyřadíme centrálni seřazovací nádra-ží Sovětského svazu, pak nám mnohem snadněji připadne i Pobaltí a hospodářské oblasti Ukrajiny, mnohem snadněji než s nedotčenou Moskvou před naší frontou. Odtud mohou Rusové provádět přesuny sil - především ze Sibiře - na sever i najih." Guderian se rozohnil. V operační místnosti zavládlo ticho. Keitel se opíral o mapový stůl, Jodl si dělal poznámky Heusinger napjatě sledoval výklad. Okna byla otevřená. Do místnosti jimi pronikal večerní chlad. Husté pletivo zadržovalo komáry a tiplice, které Hitler nenáviděl. Okolo objektu jich u jezírek a vodních tůní poletovala obrovská hejna. Už několikrát zde proto byla nasazena ženijní jednotka, která nad bažinatým rybníčkem poblíž vůdcova baráku rozprašo-vala petrolej. Jeho zápach byl sice cítitještě dlouho, ale komáři tu proceduru přežili. Guderian přistoupil k mapě, položil ruku na oblouk u Jelni a pokračoval: "Můj vůdče, až do dnešního dnejsem udržel toto předmostí směrem na Moskvu. Plány na rozvinování vojsk a bojové pokyny jsou zpracované. Všude jsou již připraveny ukazatele a záznamy pro postup na Moskvu. Vojáci už na mnoha místech připevnili ukazatele, na kterých je uvedena vzdálenost do Moskvy v kilometrech. Když rozká-žete, nastoupí tankové sboryještě dnes v noci a prolomí Timošenkovo soustředění vojsk před Jelňou. Stačí, abych telefonicky předal svému štábu heslo. Nechte nás pochodovat na Moskvu, myji dobyjeme." Dějiny pruské a německé armády neznají žádnou podobnou scénu mezi generálem ajeho nejvyšším velitelem, která by byla tak vzrušující a dramatickájako tato. Bylo to také asi naposled, kdy Hitler tak dlouho a tak trpělivě naslouchal generálovi, který byl jiného mínění než on. Podíval se na Guderiana. Pak vstal a rychlými kroky přistoupil k mapě. Zastavil se vedle Jodla, náčelmka operačmho štábu ve vrchním velení Wehr-machtu, položil ruku na Ukrajinu a začal ostře svoji obhajovací přednášku. "Moji generálové znají Clausewitze, ale vůbec nerozumějí válečnému hospodář-ství. Kromě toho, i já znám Clausewitze, a také jeho slova: Nejprve je nutné zničit 80 nepřátelské armády, pak obsadit jeho hlavní město. Ale na tom ted nezáleží, poněvadž my potřebujeme ukrajinské obilí. Průmyslová oblast na Donu musí pracovat pro nás, ne pro Stalina. Musíme Rusa odříznout od nafty z Kavkazu, pakjeho vojenská sila vyschne. A musíme především dostat do našich rukou Krym, abychom odstranili nebezpečnou letadlovou lod" proti rumunským naftovým polím." Guderianovi se nahrnula krev do hlavy Uálečné hospodářství přece není žádná strategie. Uálka znamená zničit vojenskou sílu protivníka a ne žito, vejce, uhlí a naftu. To byla koncepce kolonizátora, ne Clausewitze. Ale Guderian mlčel. Co by mohl, kromě toho, co už řekl, jako frontový velitel říci představiteli nejvyšší politické a vojenské výkonné moci? Zde rozhodl odpovědný politik a možnosti vojáka byly vyčerpané. O půlnoci tato historická schůzka skončila. Když o ní Guderian vyprávěl Halde-rovi, kterého Hitler ke schůzce nepřizval, náčelník generálního štábu se nervově zhroutil a křičel: "Pročjste mu Uaše velení nehodil pod nohy?" "Pročjste to neudělal Vy?" zeptal se Guderian. "Protože u nás by to nemělo smysl," odpověděl Halder, "poněvadž on by byl rád, kdyby se nás zbavil, ale my musíme zůstat." O půl hodiny později zazvonil ve štábu 2. tankové skupiny v Prudkém telefon. Ia, který měl službu, zvedl sluchátko. Guderianův hlas zněl unaveně: "Bayer-leine, to cojsme připravovali se nekoná. Začneme to druhé, dolů, rozumíte?" "Rozumím, pane generálplukovníku." 5. Stalinův velký omyl Ničivé bituy u RosLaule a Klinců - Stalin uěři sué tajné službě - Tanhouý úder na jih - Jeremenho věří u útoh nr Moshuu Bayerlein rozuměl Guderainovi velmi dobře. Již v průběhu dne přišly od skupiny armád Střed první pokyny ze kterých vyplynul nový plán - úder částmi 2. tankové skupiny najih, na Ukrajinu. Po onom telefonickém hovoru svolal náčelník štábu 2. tankové skupiny plukov-ník Freiherr von Liebenstein i důstojníky štábu. Znal Guderiana. Generálplukovník určitě předpokládá, že než se vrátí z Rastenburgu, bude nový plán v obrysech zpracovaný. Ve štábu nebyl nikdo, kdo by nebyl Hitlerovým rozhodnutím hluboce deprimo-ván. Ukrajina místo Moskvy Nechápali to. Toto rozhodnutí považovali za chybné. Školený smysl štábních důstojníků se bouřil. Nařízení se příčilo základním strate- 81 gickým pravidlům vedení války v Clausewitzově duchu, podle nichž bylo nutné se nenechat žádným lákadlem odvrátit od hlavního cíle, zůstat věrný zásadám operač- ního plánu a zaměřit veškerou sílu proti těžišti nepřátelské moci. Odvrácení se od Moskvy v době, kdy ležela na dosah ruky, necelých 300 kilomet- rz od opět osvěžených tankových sil Guderiana a Hotha, sebrzy ukázalo jako hrubá chyba velen.í. Pokyny pro novou operaci bylyjasné. Pro oba Guderianovy tankové sbory zněly: Uder na jih, do týlu sovětské 5. armády, jež byla jádrem Jihozápadního úseku maršála Budonného, který bránil Ukrajinu po obou stranách Kyjeva na protějším břehu Dněpru. Prvním Guderianovým cílem byl velký železniční uzel Konotop na trati z Kyjeva do Moskvy Další měl vyplynout z toho, jak se bude vyvíjet situace u skupiny armád Jih. Když se Guderian 24. srpna objevil v Sumjači, v jedné selské usedlosti u mos- kevské silnice, kde Liebenstein zřídil velitelské stanoviště tankové skupiny byl už opět plný aktivity Pozdravil Liebensteina, Bayerleina a 3. důstojníka svého štábu (Ic) majora von Heuducka, kteří měli v rysech obličeje vepsáno zklamání, a přešel s nimi ihned do štábního autobusu. "Vím, co si myslíte," řekl klidně. "Proč to nedokázal, proč ustoupil?" A aniž by počkal na odpověd, pokračoval. "Nedalo se nic dělat, pánové. Museljsem se podřídit. Byl jsem sám. K přednášce u Hitlera mě nedoprovázel ani vrchní velitel generál polní maršál von Brauchitsch, ani náčelník generálního štábu. Stál jsem proti jednotné frontě OKW Všichni přítomní přikyvovali při každé vůdcově větě, ajájsem byl se svými názory sám. Vůdce zřejmě přednášel svoje argumenty pro toto pozoru- hodné rozhodnutí již několikrát. Mluvil jsem jako anděl, ale bylo to zbytečné. Nesmíme nad našimi plány truchlit. Ted se musíme ze všech siI pustit do nového úkolu. Ty tvrdě vybojované výchozí pozice na Moskvu - u Roslavle, Kričeva a Go- melu - pro nás nyní budou odrazovým můstkem na Ukrajinu." Guderian měl pravdu. Boje, které vedla skupina armád začátkem srpna o Ros- lavl a Kričev a při nichž zajala zhruba 54 000 ruských vojáků, se nyní ukázalyjako rozhodující také pro novou operaci. Vraťme se proto o tři týdny zpět. l. srpna zaútočil Guderian proti Roslavli. Plán předpokládal provedení typické obkličovací operace podle Guderianova receptu - operoval se dvěma pěšími ajedním tankovým sborem. Pěší divize měly podle plánu čelně zaútočit na nepřítele, aby poutalyjeho síly 292. pd sejako úderná divize IX. sboru měla tlačit za silné podpory dělostřelectva a zadýmovacích minometů v týlu Rusů najih. Zjihozápadmho křídla měly 3. a 4. td provést rychlé obkličovací údery, nejprve na východ a pak na sever přes silnici z Roslavle do Moskvy A u ní měly s 292. pd uzavřít obklíčení. Plán vyšel. U Roslavle se podařilo uskutečnit sice malou, ale opravdovou obkličovací operaci. Válečný deník spojovacího důstojníka dělostřelectva 197. pd kapitána Kiipperse, zprávy o bojích VII. armádního sboru a hlášeníjednoho pěšího praporu, které máme v originále k dispozici, nám působivě přibližují průběh bojů. 82 Í Ve 4 hodiny 30 minut to začíná: Na celé frontě VII. sboru je bez dělostřelecké přípravy zahájen útok. Celní jednotky pěších pluků se propracovávají vpřed kolem velitelského stanoviště velitele dělostřelectva, který z něho spolu s nadporučíkem Marcardem od tří hodin pozoruje postavení Rusů. Je tam klid. Do ranního šera třeskly první výstřely z pušek pěchoty která právě prošla kolem. Nervózní ruce zmáčkly spouště příliš brzy Noční hlídky Rusů vyhlásily poplach. Ruské kulomety ihned zahajují palbu. Zavyjí i minomety Velitel 197. pd generálmajor Meyer-Rabin-gen jede se svým osobním vozem do přední linie. Naproti, ve vsi Šašky, už pronikl 3. prapor 332. pěšího pluku majora Weichhardse do ruských postavení. Ke slovu přichází bajonet, lopatka a pistole. Po třiceti minutách se na obloze objeví bílé světlice: "Jsme tady " "Dělostřelectvo vpřed!" hlásí rádiem předsunutý pozorovatel. A už kolem něho projíždí kapitán Bried, velitel 2. oddílu 229. dělostřeleckého pluku. Jeho vozidlo se dostane až na kraj vesnice. Potom se objeví záblesk a ozve rána. Minové pole. Pravé přední kolo Briedova vozu letí vzduchem. I následující vůz pozorovatele najede na minu, když chce sjet z cesty Na signál: "Zenisté vpřed!" odklidí miny ženijní 229. prapor Mezitím dorazily baterie 2. oddílu a zahajují palbu, aby podpo-řily pěchotu. První zajatci jsou přiváděni k výslechu. Jeden malý Ukrajinec mluví německy a působí důvěryhodně. Tlumočnický oddíl mu dává pláš z drilichu (troj-vazný kepr) a bílou pásku na rukáv s nápisem "Deutsche Wehrmacht". 2. srpna 4 hodiny ráno. Pěchota znovu zahajuje útok. Jeho cílem je silnice spojující Smolensk s Roslavlí. 347. pp to má dnes obzvlášť těžké. Jeho prapory uváznou v nepřehledném terénu před bažinatým úsekem hustého lesa a postupují vpřed jen po krocích a za velkých ztrát. Rusové jsou mistry boje v lese. V nepronik-nutelných porostech se pohybují instinktivně a s jistotou. Postavení, která nejsou na okraji lesa, nýbrž hluboko v něm, jsou skvěle maskovaná. Ďábelskou lstí jsou bojová postavení a okopy pro střelce, které mají otvory ke střelbějen dozadu. Zpředu a shora nejsou vidět. Německý pěšák proběhne kolem a nepřítel ho zastřelí zezadu. Rusové velmi dobře ovládají umění proniknout do nepřátelských linii. Jednot-livci se v nepřehledném terénu dorozumívají hlasy zvířat a po proniknutí do nepřá-telského postavení se znovu shromáždí do úderných jednotek. Obětí této ruské taktiky se stane štáb 347. pěšího pluku. Jsou dvě hodiny v noci. "Poplach!" Palba ze samopalů. Rusové stojí před velitel-ským stanovištěm pluku. Obklíčili je. Vtrhnou do německých ubytoven s bodnými a sečnými zbraněmi. Plukovní adjutant, spojovací důstojník a plukovní lékař jsou u dveří své lesní chaty smrtelně zraněni. Poddůstojníci a pomocníci ve štábu padají k zemi dříve, než mohou sáhnout po pistoli nebo karabině. Podplukovník Brehmer, velitel pluku, se ukryje za naskládané klády a dvě hodiny se brání samonabíjecí puškou. Nakonec jej odtud vyseká jeho dělostřelecká jednotka. Mezitím proniká 332. pp k silnici Roslavl - Smolensk. Nadporučík Wehde s 10. ro-tou ji přehradil a vniká do vesnice Glinki. Rusové v Roslavli pochopili, že by mohli 83 být obklíčeni. Vyjíždějí na nákladních automobilech z města a pokoušejí se prorazit postavení 10. roty Ale 10. rota drží své postavení až do poledne. Pak už nemůže sovětským útokům odolat. Rusové obec obsadí. Následuje německý protiútok. Nadporučík Wehde sežene dohromady všechno, co má k dispozici - trén, ševce, pekaře - a Rusy zažene. Ale odpoledne jsou v Glin- kách zas. Nový protiútok. Dům od domu se bojuje plarnenomety a ručními granáty Aještě to není poslední výměna. 3. srpen, neděle. 197. pd se dostává do obtížné situace kvůli 347. pp, který zůstává daleko zpět. Sověti se pokoušejí prorazit v místě styku 347. a 321. pěšího pluku. Dělostřelectvo pálí ze všech hlavní. K tomu všemu ještě začíná lít jako z konve. Cesty začínají být bezedné. V 16 hodin padne před Glinkami nadporučík Wehde. 321. pp musí tvrdě bojovat. Jednotlivé skupiny jsou obklíčené a zaujaly kruhovou obranu. Na pravém křídle VII. sboru to jde lépe. Okolo 11. hodiny dosáhly hlavní síly 78. pd "rollbahn" Kričev - Roslavl. Pěchota s úžasem pozoruje postup 4. td, která zahájila útok k obchvatu Roslavle. Na nejzazším levém křídle, u 292. pd, se mezitím trápí 507. a 509. pluk na bezedných cestách směřujících na jih. V čelní rotě 507. pp, tedy pluku na levém křídle, postupuje vedle kapitána voják s červenými lampasy na kalhotách. Je to generálplukovník Guderian. Zprávy o potížích při postupu 292. pd, který byl rozhodující pro realizaci celko- vého plánu, jej přiměly k tomu, aby sejako pěšák přesvědčil sám o situaci. Ajakoby to byla samozřejmá věc, informuje Guderian později svůj štáb: "Tímto způsobem jsem bez dlouhých řečí zabránil zbytečným zastávkám." "Rychlý Heinz jako pěšák," volají vojáci. A dávají se dohromady Když se v čele jedoucí samohybné dělo zastaví několik kilometrů před cílem dne - moskevskou silnicí -je Guderian ihned na vozidle. "Co se děje?" ptá se "U silnice stojí tanky, pane generálplukovníku," hlásí velitel děla. Guderian se podívá dalekohledem a vydá povel: "Dejte bílý světelný signál!" Pistole vystřelí. Z druhé strany přichází odpověd. Má také bílou barvu. 35. tan- kový pluk 4. td již tedy stojí u silnice do Moskvy V 10 hodin 45 minut pronikne 23. pd do severní části města. Němci 4. srpna ztratí Glinkiještějednou. Stuhy napadají hnízda odporu Sovětů. Sovětské tankové útoky, které směřují do levého i pravého boku 197. pd se zhroutí v soustředěné dělostřelecké palbě ze všech dostupných hlavní. Glinki jsou opět dobyté. Rusové zakolísají, ustupují. Formují se k zoufalým akcím s cílem uniknout po moskevské silnici. 5. srpna se ukáže, že v obci Kosaki, v úseku 292. pd, si prorazil cestu z obklíčení silný ruský tankový svazek. Pluky divizejsou tak roztažené do šířky a zaměstnané obrannými boji, že vzniklou mezeru nemohou uzavřít. Sovětijí proudí ven: trén, pěchota, oddíly dělostřelectva. Guderian k tomuto otvoru v kotli okamžitě 84 odjede. Osobně proti unikajícím ruským jednotkám nasadí jednu tankovou rotu, sestaví z tanků, samohybných děl a dělostřelectva bojovou skupinu, která pod vele-ním velitele dělostřelectva VII. sboru generála Martineka otvor přehradí. Unikající Rusové běží vstříc zkáze. 8. srpna všechno skončilo. Němci napočítali 38 000 zajatců. Ukořistili 200 tan-ků, mnoho děl a různých vozidel. 28. ruská armáda generálporučíka Kačalova byla rozbita. Ale to nebylo rozhodující. Daleko významnější bylo, že ve směru Brjansk a směrem na jih už nebyly do vzdálenosti 40 kilometrů žádné nepřátelské síly Tím se otevřela obrovská brána pro pochod na Moskvu. Ale Guderian chtěl mít jistotu. Aby měl skutečně volné boky k úderu na Stalinovo hlavní město, bylo třeba odstranit nebezpečí, které mu mohlo hrozit zprava, od Kričeva. Generál Geyr von Schwappenburg, chytrý a rozhodný velitel XXIV tankového sboru, který se svými divizemi právě uzavřel past u Roslavle, ihned otočil své tanky a odvážně napadl Timošenkovy divize v prostoru Kričev Již 14. srpna skončily i tyto boje vítězně. Tři další ruské divize byly zničené, zajato 16 000 vojáků a ukořistěno velké množství děl a výzbroje nejrůznějšího druhu. Jako železným kladivem rozbil Guderian Timošenkův zámek brány, která střežila přístup na Moskvu. Guderianův úspěch probudil i vůdcův hlavní stan k touze po činech. Již příští den nařídil, aby byla napadena i Timošenkova silná bojová skupina v prostoru Gomel, a tím se ulevilo 2. armádě generálplukovníka von Weichse. Guderian měl ke 2. armádě odeslat jednu tankovou divizi. Ale na tento rozkaz odpověděl: "Pokud vůbec, pakje třeba nasadit celý sbor, poněvadž sjedinou divizí nelze operovat na tak velké vzdálenosti." A tak to také udělal. 15. srpna nastoupily 3. a 4. tanková divize XXIV tankového sboru znovu do útoku, tentokrát směrem na jih. 10. pěší (mot.) divize postupovala za nimi. Po úspěšném proražení nepřátelské obrany měla divize na pravém křídle zaútočit na Gomel. 16. srpna obsadila 3. td velkou silniční křižovatku Mglin,17. srpna železniční uzel Uneča. Tím byla přerušena železniční trať Gomel-Brjansk-Moskva. 21. srpna dosáhly oba Guderianovy tankové sbory důležité výchozí pozice Starodub a Počep. Všechny výhybky pro pochod na Moskvu byly nyní nastavené. Ale přesně toho dne Hitler všem plánům proti Moskvě odtroubil a nařídil pochod na Ukrajinu. Dramatická skutečnost. A stane se ještě dramatičtější díky událostem, které se v té době odehrávaly v Kremlu. 10. srpna dostal Stalin od svého špičkového agenta ve Svýcarsku Rada zprávu. Rado měl bezpečné informace o tom, že skupina armád Střed zamýšlí útok ve směru Brjansk - Moskva. Bezpochyby správná informace, protože přesně takový byl plán německého generálního štábu pozemního vojska. Jakou reakci tato zpráva vyvolala, o tom podává zprávu generál Jeremenko ve svých pamětech. 12. srpna dostal od maršála Timošenka rozkaz, aby se okamžitě 85 yj p j j v dal do Moskv Jeremenko o tom píše: "Do Moskv sem ři el v noci a ihned sem byl přijat Stalinem a náčelníkem generálního štábu Sovětského svazu maršálem B. M. Šapošnikovem. Šapošnikov krátce vylíčil situaci na frontách. Jeho závěr na základě zjištěného postavení nepřítele ajiných informací (Rado) zněl: Na středním úseku fronty nás čeká z prostoru Mogilev - Gomel útok přes Brjansk na Moskvu. Po maršálu Sapošnikovovi mi J. V Stalin ukázal na své mapě směr hlavních útoků nepřítele a prohlásil, žeje třeba vybudovat v prostoru Brjansk no óu obran- nou linii k ochraně Moskvy Ale zároveň s tímje také nutné vytvořit novou údernou armádu na obranu Ukrajiny Stalin se Jeremenka zeptal, kde by chtěl být nasazený jako velitel. Diskuse o tomto problému nám podává zajímavé informace o názorech sovětského generál- ního štábu a o způsobu, jakým Stalin zacházel se svými generál Takto ji líčí Jeremenko: y "Odpověděl jsem: Jsem připraven jít tam, kam mě pošlete. Stalin se na mě p J J p ozorně zadíval a v eho obliče i se kmitl nes okojený výraz. Uelmi stručně se zeptal: Ale kam tedy. Tam, odpověděljsem rychle, kde e situace nejtěžší. J Je stejně komplikovaná a stejně těžká - ať už jde o ochranu Kr mu, nebo Brjanska, odpověděl Stalin. y Soudruhu Staline, pošlete mě tam, kde nepřítel zaútočí motorizovanými ednot-kami. Myslím, že tam budu moci být nejužitečně ší. Znám způsob a taktiku něrnec-kého boje s tanky řekl jsem. Dobře, řekl Stalin spokojeně, vyrazíteještě ted ráno a začnete ihned s v stav-bou fronty u Brjanska. Ue směru Brjanskje nasazená Guderianova tanková skupina. Bude útočit všemi silami, aby si probojovala cestu na Moskvu. Narazíte na motori-zovanéjednotky Uašeho starého přítele,jehož metodyjsou Uám známé." Jistota, s níž Stalin přednesl záměry skupiny armád Střed, je zaráže ící kd ž uvážíme, jak špatně bylo sovětské velení v prvních týdnech války inf řmované o německých záměrech. To, že Moskva byla součástí německého plánu útoku bylo jasné a dalo se to předpokládat i bez tajných zpráv Avšak mohlo to přece stejně dobře být i tak že by Němci naplánovali svůj útok ze severu. Ještě v nařízení OKW č. 34 z 10. res ektive 12. srpna se s touto možností počítalo. Guderian ale v žádném ří adě nechtěl postupovat přes Brjansk, nýbrž z prostoru Roslavl útočit po obou stra ách rnoskev-ské silpnice přímo na Moskvu. Plán operace, který předložil náčelník generálního štábu ozemního vojska generálplukovník Halder 18. srpna Hitlerovi jako návrh J P J P Gády Sov ťt u R šlavl a) Kr eva (2) a v p st tr nkové a ěší svazky 2. tankové skupiny a 2. ar- hájí obkli óvací kyjevskou operaci. o u Gomel (3), vynutí si přechod přes Desnu, a tím m za 86 197. dlv. 23. div. 78. dlv. 3. Id b.td Kriáev 258. div. ;L.:i;; rméde 18. Id a. td Surai 31. dlv. e 167. dlv. Klincy 131. div. . 2a. 8. e Novozybkov Gomel e 25. 8. a. ta Kostobobr 26. 8. :. Ngorod Severskij AIPM (R)1996 Rx% H ! 2 17. td lEREMfiNKO I.te :.:, Brjansk s b Mglin 8v, e . Poéep 2fi. 8 Uneéa Trubiáevsk :: <.i !,, Pogar Starodub e " I 20. 8. 2a. 8. 3.td a. I Roslavl Yj . 87 288. dlv. 1J7. div. ak 282. div. (Gudeden) 10. mot.dlv. 263. dlv německého vrchního velení, zahrnoval prostor Brjansk a odpovídal přesně tomu, co Stalin 12. srpna vyložil Jeremenkovi. Stalin věřil na brjansko-moskevskou operaci, věřil Alexandru Radovi. Věřil na ni i tehdy, když Hitler plán vrchního velení zavrhl a vydal Guderianově tankové skupině rozkaz k postupu najih. Jak strnule se ruské velení drželo myšlenky že jde o Moskvu, ukazuje skuteč-nost, že nebz.alo v úvahu ani velmi výmluvné výpovědi německých zajatcú, ani alarmující výsledky vzdušného průzkumu. Jeremenko píše: "Koncem srpnajsme získali zajatce, kteří vypověděli, že němec-ká 3. td, která dobyla Starodub, má za úkol postupovat najih, aby se spojila s tankovou skupinou Kleist. 4. tanková divize, vypovídali zajatci, se má držet vpravo a postupovat paralelně s 3. td. Tyto výpovědi byly 25. srpna potvrzeny naším vzdušným průzkumem, který zjistil pohyb silných nepřátelských motorizovaných kolon najih." Výpovědi zajatců byly správné. Museli to být dobře informovaní vojáci, když mohli nepříteli poskytnout takové informace. Guderian totiž 25. srpna nasadil svoji 3. a 4. tankovou i 10. pěší (mot.) divizi k přechodu přes Desnu v prostoru Novgorod Severskij - Korop.17. td a 29. pěší (mot.) divize při této akci zajišťovaly bokjednotek proti Jeremenkovým divizím. Ale sovětský generální štáb i Jeremenko věřili na ofenzivu proti Moskvě. Pova-žovali Guderianův postup najih za daleko vysunuté rameno obkličovacího manévru. Jeremenko zaznamenává: "Z akcí protivníka jsem vyvodil závěr, že provádí silnými předsunutýmijednotkami aktivní průzkum a ma.névr s cílem udeřit do boku "brjan-ské fronty". Jaký to omyl! Guderianovy na jih útočící tankové divize neměly opsat oblouk a operovat proti Moskvě. Ani 29. pěší a 17. tanková divize, které bojovaly proti Jeremenkovým pozicím v nebezpečných, léčkami prošpikovaných lesích u silnice a železniční tratě na Brjansk, neměly za cíl dobytí Brjanska. Jistily pouze Guderia-novy jednotky při přechodu Desny Tato operace měla uzavřít obklíčení sovětských vojsk východně od Kyjeva. Bojejednotek, které zabezpečovaly boční zajištění, byly krvavé a vyžádaly si velké oběti. Místo nejtvrdších bojů májméno Počep. Pocítilaje i 167. pd, která zde vedla těžké obranné boje. 331. pp zde ztratil za jediný den celou třetí rotu. 3. td (berlínská Medvědí divize) mezitím rychle postupovala k hornímu toku Desny, široké bažinaté řece, kterou Timošenko v posledních týdnech opevňoval za nejtvrdšího nasazení civilního obyvatelstva. Ve dne postupovali a bojovali, v noci spali pod tanky a na nákladních automobilech. Cílem postupu jednotek divize byla města severní Ukrajiny Ne Moskva! Ale sovětské vrchní velení bylo slepé. Stalin nejen nasadil jednotky na nespráv-ném směru, ale udělalještě něco horšího. Podřídil totiž divize 21. a 3. armády-tedy armád, které tvořily zámek před severní Ukrajinou - Jeremenkovi a dal mu je 88 k obraně Moskvy Jeremenko k tomu hořce poznamenává: "Vrchní velení nám dále dalo na vědomí, že Guderianův úder je zamířen proti pravému křídlu brjanského uskupení, to jest proti Moskvě. 24. mě soudruh Šapošnikov upozornil, že útok můžeme očekávat již zítra nebo pozítří." Cekali marně. A Jeremenko konstatuje: "Ale tento předpoklad se neuskutečnil. Nepřítel zaútočil na jihu a jen se o naše pravé křídlo otřel. Naše vrchní velení a velení frontu však v té době nemělo žádné podklady o tom, že směr útoku německé skupiny armád Střed byl změněn a zaměřen na jih. Tato hrubá chyba generálního štábu nás najihu dostala do velmi zlé situace." Jak je vidět, Hitler a Stalin se předháněli v přijímání chybných rozhodnutí. Zatím se ovšem projevovalyjen důsledky Stalinových chyb. 25. srpen. Horko. Z pórů se řine pot. Zvířený prach z hrozných cest zahaluje kolony hustými mračny, usazuje se na obličejích, vniká pod uniformy až na kůži, pokrývá tanky, obrněné transportéry motocykly a osobní automobily centimetry silnou vrstvou špíny Tento nepříjemný prach je jemnýjako mouka a proniká vším. Už pět hodin se 3. td valí po silnici ze Starodubu najih. Velitel divize generálpo-ručík Model postupuje ve svém terénním osobním automobilu na čele velitelského sledu s jedním průzkumným tankem, rádiovým vozem, motospojkami a vozidlem štábu. Vojáci klejí, když je tato vozidla míjí, protože víří prach do ještě neproniknu-telnějších mračen. Model ukazuje ze svého džípu na starý větrný mlýn vlevo u cesty Vůz přejede most přes potok, sjede z cesty a zastaví se. Velitel nechá rozložit mapy Rádiový vůz vysune dlouhou anténu. Spojky odjedou. Modelův řidič přinese z potoka dvě polní vědra vody na mytí. Velitel divize si čistí monokulární dalekohled. Když se leskne jako zrcadlo, opět ho skládá. Právě v tom okamžiku se mu hlásí velitel 6. tp nadpo-ručík von Lewinski. Ruská mapa v měřítku 1 : 50 000 leží na bedně od ručních granátů. Model po ní vede tužku až na navazující mapu, kterou drží jeho pobočník. Cára končí u provinčního městečka Novgorod Severskij. "Kolik kilometrů zbývá Ic změří vzdálenost kružítkem a hlásí: "Třicet pět, pane generále." Radista předává zprávu, kterou obdržel od předního odřadu: "U Novgorodu tvrdošíjný odpor Nepřítel udržuje na západním břehu Desny silné předmostí na obranu obou velkých mostů." "Rusové tedy chtějí frontu na Desně bránit," přikyvuje Model. Chtějí! Aje to pochopitelné. Údolí Desny totiž tvoří přirozenou překážku, která je široká 600 až 1000 metrů. K překročení bažinatého údolí řekyjsou proto potřeb-né dlouhé mosty Velký silniční most u Novgorodu Seversléhoje dlouhý 700 metrů, malý most pro pěší je o něco kratší. Oba jsou ze dřeva. A oba, podle zpráv divizní průzkumné letky brání silné nepřátelské jednotky 89 " "Jeden z těchto mostů musíme dostat do rukou neporušený, Lewinski, říká Model veliteli svého tankového pluku. "Jinak budeme potřebovat dny, ne-li týdny, k přechodu přes tu prokletou řeku." "Pokusíme se o to, pane generále," odpoví Lewinski a rozloučí se. "Jedeme dál!" nařídí Model svému štábu. Protože silnice je přecpaná, jede štáb po lesních cestách pokrytých hlubokým pískem. Prodírá se hustými lesy, padesát kilometrů v hloubce nepřátelského území. Každým okamžikem mohou zaznít vý-střely Ale kdo by na to chtěl brát ohled, ten by nemohl postupovat vpřed. Dál. Zepředu je slyšet hluk boje. Celní tankové hlídky narazily na nepřítele. Moto-cykloví střelci leží jako zajištění při přestřelce s ruským kulometem. Jedna baterie těžkého dělostřelectva zaujme bojové postavení. Velitel vidí ve svém binokulárním dalekohledu věže kostelů a klášterů Novgorodu Severského, které leží nad městem. Za nimi silnice klesá do údolí Desny s oběma mosty Ruské 152mm dělostřelectvo zahajuje ze svých palebných postavení ve městě palbu. Střílí dobře. Dělo je nejoblíbenější zbraní Sovětů - bylo také zamilovanou zbraní carů. "Dělostřelectvoje bohem války," napsal Stalin vjednom svém pozdějším denním rozkazu. Te d se ozývají i minomety A už je slyšet dopady a exploze. Modela zraní na ruce střepina granátu. Nechá si ránu přelepit náplastí. Hotovo. Ale velitel 75. dělostřeleckého pluku plukovník Ries to dostal. Umírá cestou na obvaziště. !" Utočí ruští hloubkoví letci. "Flak dopředu zazní rozkaz. Nepřátelské dělostřelectvo se zastřeluje. Změna postavení. 6. tp a 3. motocyklový prapor přecházejíještě za soumraku do útoku. Ale široké pro-titankové přfkopy s naraženými kmeny stromů tanky zastaví. Střelecký pluk, který měl Rusy současně napadnout ze severozápadu, uvázl na cestách v hlubokém písku. Všechno stát! Utok se překládá na příští ráno. V 5 hodin to začíná znovu. Dělostřelectvo rozbíjí granáty protitankové překážky Ženisté vytvářejí pomocí výbušnin průchody Vpřed! Rusové ale bojují. Někde tvrdě a neúprosně, ale na mnoha místech nedbale. Přicházejí první přeběhlíci - většinou muži mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti lety Jsou to převážně nevojáci, kteří mají jen několikadenní výcvik. Ti nebojují. Navzdory komisaři. Na nejslabší místa útočí tanky, samohybná děla a motocykloví střelci. V 7 hodin zaujímá severně od Novgorodu Severského výchozí postavení skupina nadporučíka Vopela, kterou tvoří tanky jeho 2. roty a obrněné transportéry l. roty 349. střeleckého pluku. Má za úkol podporovat ženijní údernou skupinu poručíka StOrcka při plnění zvláštního úkolu, jehož cílem je 700 metrů dlouhý dřevěný most. Také nadporučík Buchterkirch ze 6. tankového pluku, Modelův specialista pro akce týkající se mostů, je se svými tanky u malé bojové skupiny Okolo osmé hodiny prozrazuje exploze a ohromné mračno prachu dále na jihu, že Rusové vyhodili do povětří malý most. Ted vše závisí na StOrckově a Buchterkirchově akci. Tedy vpřed! 90 Strck sedí i se svými lidmi v obrněném transportéru uprostřed kolony tanků. Nestarají se o to, co se děje vpravo a vlevo. Ženou se po prašných cestách vpřed. Pod ochranou neproniknutelných oblak prachu se zařazují do ruských kolon, valících se zpět. Projíždějí severní částí města do říčního údolí. Tam je ten obrovský most. "Ještě stojí," volá Buchterkirch. Ridič, radista i střelec září. "Protitankový kanon před mostem. Na něj!" nařizuje nadporučík. Rusové utí-kají. Poručík Strck se svými muži seskakuje s transportéru. Zenou se na most. Překonají odpor Rusů, kteří jej zajišťují. Tam, na zábradlí, vedou dráty k výbušným náložím. Pryč s nimi. Tady jsou nálože. Rychle je hodí do vody Vpravo a vlevo visí na trámech kanystry s benzinem. Také ty srážejí dolů. S plesknutím dopadají do vody Běží dál. Strck stálejako první. Za ním šikovatel Strucken. Vrchní svobodník Fuhn a svobodník Beyle táhnou kulomet. Střídavě se kryjí za velkými nádržemi s vodou nebo pískem. Strck se náhle zastaví. Poddůstojník ani nemusí křičet. Poručík už to také zahlédl. Přiskočí k tomu. Uprostřed mostu leží těžká ruská letecká bomba s odjiš-těným časovým zapalovačem. Stěrck jej se železným klidem vyšroubovává. Je to závod s časem. Podaří se? Ano. Pět lidí rychle odsunuje to zneškodněné dábelské vejce stranou. Pak běží dál. Teprve ted si muži na mostě uvědomují, coje to 700 metrů. Stále nejsou na konci mostu. Ale pak ho přece jen dosáhnou. Smluvená světlice pro tankovou hlídku zasyčí k obloze, most je volný! Buchterkirch mezitím sjel se svým tankem opatrně až pod most. Vopel s ostat-ními tanky ho zajišťuje na úrovni břehu. To je chytré, protože jakmile si Rusové uvědomí, že Němci mají most, začínají vysílat destrukční jednotky v síle třicet až čtyřicet mužů. Nesou kanystry s benzinem, kumulační nálože a Molotovovy koktej-ly Běží pod most a šplhají na konstrukci. Buchterkirch na ně chladnokrevně zahájí z druhého břehu kulometnou palbu. Explodují při ní některé kanystry s benzinem. Ale kde most zachvátí oheň, tam rychle přiběhnou ženisté a hasí. Ruské dělostřelectvo se snaží zničit dobyvatele i most. Nedaří se to. StOrckovi muži pronikají pod most a odstraňují tam připevněné ploché nálože- zelené gumové sáčky s vysoce explozivní výbušninou. Stačil byjeden zásah granátem, aby explodovaly O půl hodiny později se přes most valí tanky, motocykly a samohybná děla. Obá-vaná Desna, závora před Ukrajinou, je překonána. Hrstka mužů a několik odhodla-ných důstojníků rozhodlo první akt polního tažení proti Ukrajině. Obilná komora Ruska leží před Guderianovými tanky otevřená. A ty se pod zářivou oblohou pozd-ního léta valí najih. Poručík StOrck si právě nechával ošetřit poraněný hřbet levé ruky když se k němu po mostě přiblížil velitelský tank generála Modela. 91 Poručík podal hlášení. Model zářil: "Ten most má cenu celé jedné divize, Strcku." Ruské dělostřelectvo v tu chvíli opět zahájilo palbu. Jejím cílem byl samozřejmě most. Ale mířilo špatně. Granáty dopadaly do vody Generál se svým tankem proto most rychle opustil. Tanky l. tankového praporu 6. tankového pluku a 2. rota 394. střeleckého pluku se valí do předmostí. Hluk boje zesílil. Ozvaly se minomety a kulomety Do toho je slyšet i štěkáni 50mm tankových kanonů 2. ro- ty nadporučíka Vopela. Rusové zaútočili proti ještě malému Modelovu předmostí narychlo sehnanými silami podporovanými tanky a dělostřelectvem. Chtěli Němce zatlačit zpět a most u Novgorodu Severského znovu obsadit nebo alespoň zničit. Ale Model dobře věděl, jaký význam tento most má. Znamenal šanci rychle proniknout ze severu hluboko do týlu Budonného Jihozápadního frontu. Když pak tanková skupina Kleist, která operovala u Rundstedtovy skupiny armád Jih, pře-kročila dolní Dněpr a postupovala na sever, byl vytvořený kotel, o jakém si mohl kterýkoli stratég nechat,jen zdát. 6. Bitva o Kyjev Rundstedtůu těžhý boj na jižním hřidle - Kleistouo tanhoué vitězstuí u Umaně- Maršál Budónnyj ,se chce zachránit ze smyčhy - Stalin přihazuje: Ani hroh zpáthy - Guderian a Kleist uzauiraji past: 665 000 zajatců Kde ale byl generálplukovník von Kleist? Jak to vypadalo u generála polního maršála von Rundstedta? Kde byly tanky a vozidla s bílým "K", pěst skupiny armád Jih? Co se dělo na jižní frontě v době, kdy na střední frontě probíhaly rozhodující bitvy u Bialystoku, Minska, Smolenska, Roslavle a Gomelu? To, co znamenal Smolensk pro skupinu armád Střed, to byl Kyjev pro skupinu armád Jih. Hlavní město Ukrajiny na pravém břehu zde 600 metrů širokého dolního Dněpru mělo být obsazeno po zničení ruských sil západně od řeky Ale u Rundstedtovy skupiny armád Jih nebyl plán plněn tak hladcejako u sku-piny armád Střed. Docházelo zde k velmi nepříjemným překvapením. Protože musel být z politických důvodů vynechán 400 kilometrů dlouhý rumunský karpatský oblouk, mohlo těžiště útoku ležetjen na levém, to znamená severním křídle skupiny armád. Zde měla 17. armáda generála von Stiilpnagela se 6. armádou generála polního maršála von Reichenaua prolomit obranu ruských pohraničních sil, pronik-nout daleko na jihovýchod, a potom - s tankovou skupinou Kleist na čele - stočit směr postupu na jih a obklíčit Sověty Kleistovými tankovými sbory které měly vytvořit čelist kleští. Dobře si všimněme, že jednu čelist! Rundstedt měl totiž na 92 rozdíl od skupiny armád Střed jen jednu tankovou skupinu. Druhou, kratší čelist kleští, měla vytvořit 11. armáda generálplukovníka Rittera von Schoberta, která byla daleko na jihu Rumunska. Ta měla postupovat přes Prut a Dněstr na východ-vstříc Kleistovým tankům - a uzavřít obrovský kotel za Budonného Jihozápadním frontem, v němž měl uváznoutjeden milion mužů. Bylo to dobře naplánované, ale protivník, na kterého Rundstedt narazil, nebyl hloupý a navíc byl dvakrát tak silný. Proti HIeistovým 600 tankům jich Budonnyj mohl nasadit 2 400. Mezi nimi kolosy typu KV a především celé brigády tanků T 34, které německé protějšky svými vlastnostmi převyšovaly Německé divize sice 22. června úspěšně pronikly přes hraniční řeky a linie bunkrů v pohraničních opevněních, ale z rychlého průlomu na severním křídle nebylo nic. Nasaditjednujedinou tankovou skupinujako údernou sílu k dobytí tak velkého a tak dobře bráněného území, jakým byla Ukrajina, nebylo správné rozhod-nutí. Rychlé úspěchy na střední frontě byly výsledkem revolučního operačního umění. Obě silné a odvážně operující tankové skupiny byly schopné obklíčit a zneš-kodnit hlavní síly protivníka. To, že najihu a na severu takové tankové kleště o dvou čelistech chyběly, znemožňovalo dosažení vytčených cílů. Pro takto velkoprostorově naplánované operace, které Hitler od východního vojska na celé frontě požadoval, nebylo k dispozici dost tankových svazků. To, že najihu nebylo operačních cilů dosaženo podle plánu, nemělo důvod v neschopnosti polních velitelů, malé odvaze, a už vůbec ne v malé výkonnosti vojsk. Příčinou bylo přiliš málo tankových jednotek, oné sily která byla podle smyslu a osnovy operace "Barbarossa" nositelem operační vůle. Až po osmi dnech těžkých bojů, tedy 30. června, sovětská fronta zakolísala. Rundstedtovo severní křídlo se řítilo vpřed. Ale na další čáře, dosud neznámé "Stalinově linii", se postup opět zastavil. Prudké bouřkové lijáky navíc rozmočily cesty Tanky se jen těžce propracovávaly vpřed. Granátníci museli přivážet z vesnic stále nové fůry slámy a pokládat je na rozbahněné cesty Také pěchota se svými vozidly uvázla a postupovala vpřed jen krok za krokem. Za ranního šera 7. července se tankové skupině Kleist podařilo po obou stranách Cviahelu vniknout do "Stalinovy linie".11. td prorazila v celé hloubce linii bunkrů a opevňovacích zařízení a odvážným úderem obsadila město Berdičov Rusové se odpoutali. Ale neustoupili všude.16. pěší (mot.) divize musela u Ljubaru zůstat ležet v liniich bunkrů. Protivník zde dokonce podnikal tankové protiútoky Také 16. td generála Hubeho narazila u Starokonstantinova na tvrdý odpor Došla jí také mu-nice. Tanky musely být zásobované transportními letadly I bitevní letouny Stuhy a stíhací bombardéry 4. letecké armády přišly na pomoc a zaútočily na shromaždiště ruských tanků. Bojová skupina HOfer 16. tankové divize pronikla dále na východ a převálcovala ustupující sovětské dělostřelecké pluky l. prapor 64. střeleckého pluku absolvoval svůj nejkrvavější boj zblízka u Staré Bajcymy Během dvou hodin padl u jeho 2. roty třikrát její velitel. 93 Hlavní síly 16. td se 9. července po těžkých bojích a nasazení 210mm moždířů probily u Ljubaru skrz "Stalinovu linii". Generál Hube si oddechl. K Dněpru to však měl ještě 200 kilometrů. Jedinou potěšitelnou věcí v těchto týdnech byl nadbytek vajec. Divize začátkem července ukořistila obrovský potravinový sklad Rudé armády s jedním milionem slepičích vajec. Zásobovači se vybavili. Poddůstojníci v kuchyních měli ještě dlouho jen jednu starost: "Jaké vajeěné jídlo dnes uděláme?" Ve štábech divizí, sborů a skupin armád ale převládaly jiné starosti. Kdo si myslel, že sovětské elitní svazky kterým Stalin svěřil obranu Ukrajiny mají nyní rozklepaná kolena, ten se brzy přesvědčil o opaku. I když právě poražené, již se opět soustředovaly Držely Stahovaly se zpět. Opět zaujímaly bojová postavení. Krvavě se bojovalo především o Berdičov Ruské dělostřelectvo zasadilo do boje vše, co kde schrastilo. Německé dělostřelectvo bylo zcela pokryté palbou. Criiwellovi se jen s námahou podařilo s posílenou 11. tankovou divizí město udržet. Tak to bylo na jižním úseku všude. Rus byl nezdolný. Rundstedtovi se nepodařilo dostat jednotky generála Kirponosa pod kontrolu. Bojovalo se už více než dvacet dní, ale ještě nebyl dosažený žádný rozhodující operační úspěch. Ve vůdcově hlavním stanu začali být netrpěliví. Hitlerovi se zdálo že všechno trvá moc dlouho. Proto požadoval, aby tanková skupina Kleist operoa-la ve třech oddělených bojových skupinách a vytvářela malé kotle. Jedna bojová skupina měla v součinnosti s 11. armádou, která postupovala odjihu, vytvořit malý kotel v prostoru Vinnica. Další měla postoupit na jihovýchod, aby předpokládanému ústupu nepřítele z prostoru Vinnica zabránila. A konečně třetí bojová skupina měla v součinnosti se 6. armádou útočit na Kyjev a vytvořit na východním břehu Dněpru předmostí. Polní maršál von Rundstedt se proti takovému rozdrobení své jediné tankové skupiny, které by znamenalo smrtelný hřích proti duchu tankové strategie, energic-ky ohradil a telefonoval do Vlčího doupěte, že "nasazení v malých skupinách nevede na žádném místě k úspěchu." A Hitler se nechal přesvědčit. Tanková skupina Kleist pak postupovala na západním břehu Dněpru se silami soustředěnými kolem Kyjeva dále na jihovýchod, a tak vytvořila možnost uzavřít bud menší oblouk v prostoru Vinnica, nebo větší obklíčení v prostoru Umaň. "Výhybky" byly nastavené pro menší i pro větší koteljižně od Kyjeva. Ale Němci psali účet bez hostinského. Bez Budonného. Maršál s knírem, který byl 10. července jmenován vrchním velitelem Jihozápadního úseku, vytáhl svoje poslední trumfy Nasadil divize své 5. střelecké armády generálmajora Potapova z pripeťských bažin, nepřístupných pro tanky proti severnímu boku Reichenauovy 6. armády Také zde, jako u skupiny armád Střed, došlo na levém. boku k těžkým a krizovým obranným bojům. Ale i tady to pro německéjednotky dopadlo dobře. 94 17. A OBKLIČOVACÍ BINA U UMANĚ : Gomel Novgorod Severskij j Konotop Desna 7. bk (Klefet) Romny fitomir >. KYdEV Bdá Cerkev , Čerkassy x innica I4emenéug Dnépropetrovsk . Dnéstr ., Novoarcha. sk ... Prut Parvomajs : Krivoj Rog. Zéporoff &Pr - ------ starárusko-polskáhranice D Stalinova linie :~ s. h G. 22. 6. - 7. 8. 7. 8. af zeéétek zálí CharSon MPN (R) 1996 Odéaa Obkličovací operace u Umaně. HIeistovy tankové sbory objely 25 ruských divizí a zatlačilyje proti německé pěchotě 6.,17. a 11. armády Podařilo se zničit tři sovětské armády 16. července dosáhly HIeistovy tanky klíčový bod - Bílou Cerkev Nabízela se první větší obkličovací operace. Rundstedt chtěl nasadit k velkému kotli. Avšak Hitler přikázal to menší řešení, a tentokrát měl pravdu. Změna počasí příznivě ovlivnila pohyby tankových divizí. HIeist udeřil do nepřátelských sil, které .již proudily zpět. l. srpna dosáhl Novo-Archangelsk a okamžitě zahájil útok na Pervo-majsk. Potom změnil směr postupu na západ a v součinnosti s pěšími divizemi 7.7. a 11. armády uzavřel obklíčení kolem ruských sil v prostoru Umaň. Nebyl to žádný kotel jako u Bialystoku, Minska nebo Smolenska. Byly zničeny tři sovětské armády - 6., 12. a 18. Vrchní velitelé 6. a 12. armády se vzdali. Ale výsledkem této klasické obkličovací operace, která probíhala za velice obtížných podmínek, bylo "jen" 103 000 zajatých nepřátelských vojáků. Silným částem nepří-tele se podařilo uniknout, i když horští myslivci l. a 4. horské divize i vojáci 257. ber-línské pěší divize neustále ucpávali mezery l. dělostřelecký oddíl majora Wiesnera z 257. pěší divize ničil v boji s unikajícími Rusy kolonu za kolonou. Rozsah bojů dokazujejednojediné číslo. Čtyři děla 9. baterie 94. horského dělostřeleckého pluku vystřílela během obkličovací operace v prostoru Umaň za čtyři dny 1150 granátů. To bylo víc, než tato baterie vystřílela během celého francouzského polního tažení. Zničené a ukořistěné zbraně vypovídají o tvrdosti boje - 850 děl, 317 tanků, 242 pro-titankových a protiletadlových kanonů - to vše zanechaly ustupující jednotky Rudé armády na bitevním poli. 95 Kdo ale měří význam obkličovací operace podle čísel, nebude v tomto případě spravedlivý. Operační úspěch, který skupina armád Jih vybojovala, byl mnohem větší, než by se dalo soudit podle počtu zajatých vojáků. Cesta na východ k sovětským rudným ložiskům u Krivého Rogu a k černomoř-ským přístavům Oděsa a Nikolajev byla volná. Kleistovy tankové sbory však mohly především proniknout na dolní Dněpr a dobýt západní břeh oblouku Dněpru od města Cerkassy po Záporoží. Tím se však také nabízela šance k rozhodující bitvě o Kyjev Šance, která Hitlera tak fascinovala, že zastavil ofenzivu skupiny armád Střed na Moskvu a nařídil Guderianovým tankům změnit směr postupu na jih, na Kyjev, aby v nové gigantické obkličovací operaci sevřel dvěma silnými tankovými rameny sovětský Jihozápadní front o jednom milionu mužů. 29. srpna letí Guderianův letoun z Novgorodu Severského v drzém oblouku nad ruskou frontou. Nad Jeremenkovými divizemi, které napadají německé předmostí, klesne hluboko dolů, pak se otočí a letí přes Desnu k hlavním stanu tankové skupiny Je kolem 18. hodiny Generálplukovník navštívil 3. a 4. tankovou divizi, které se pokoušejí rozší-řit předmostí a pokračovat v úderu na jih. Ale jejich pluky uvázly Byl také u X;XXXVII. sboru, jehož 10. pěší (mot.) a 17. a 18. tankové divize musejí na bocích odrážet prudké protiútoky Rusů. Také tam není situace růžová. Vojácij sou přetížení. Mají příliš málo tanků a příliš málo spánku! Vedle Guderiana sedí podplukovník BayerlEin, situační mapu na kolenou. Tlusté rudé šipky na mapě znázorňují ruské síly před čelem útočících německým jednotek a najeho bocích. "Jeremenko nasazuje všechno, aby naše předmostí zatlačil zpět," uvažuje Guderian. "Pokud se mu podaří nás i nadále zdržovat a pokud sovětské vrchní velení rozpozná, že máme v úmyslu postupovat proti Budonného silám, potom by se celý plán našeho vrchního velení mohl změnit v plácnutí do vody" Bayerlein potvrzuje starosti svého velitele. "Včera jsem telefonoval s 2. armá-dou. Vypadá to, že von Weichs má stejné obavy Podplukovník Feyerabend (Ia) naznačil, že má od hloubkového průzkumu zprávu o začínajícím ústupu Rusů z fronty jižně od Kyjeva. Současně byly zjištěny práce na budování nového postavení na Donu." "Tu to máme," rozhorlil se Guderian, "Budonnyj se z porážky u Umaně poučil. Vytahuje hlavu ze smyčky Všechno ted záleží na tom, kdo bude rychlejší." Ale Guderianovy a také Weichsovy starosti byly neodůvodněné. Budonnyj sice věděl o nebezpečí, které hrozilo jeho frontu, situovanému v oblouku Dněpru kolem Kyjeva a vysunutému daleko na západ. Věděl, žejehojednotky mohou být odříznuty údery ze severu a z jihu. Plánoval proto pohyby k odpoutání se od nepřítele a budo-val na Donu novou obrannou linii. Ale Stalin nechtěl o ústupu ani slyšet. Naopak. 96 Nacpal do beztak již plného obrovského oblouku ještě dvacet osm velkých svazků. Co opustilo výrobní haly slavné tankové továrny v Charkově, bylo vrženo do oblouku Dněpru - moderní T 34, T 28, těžká samohybná děla, klasická těžká děla, "Stali-novy varhany". "Ani krok zpátky Držet pozice a v případě nutnosti zemřít," tak zněl Stalinův rozkaz. A Budonného sbory uposlechly Rundstedtovy divize na severním křídlejeho skupiny armád to brzy pocítily Zkušená francko-sudetoněmecká 98. pd ztratila během bojů o klíčový bod Korosten zajedenáct dní 78 důstojníků a 2 300 poddůstoj-níků a mužstva. Osm dní zuřil na Desně boj mezi Guderianovými a Jeremenkovými divizemi. Byl to strašný boj o každý metr. Guderian ho nazval "Krvavým boxerským zápa-sem". Ale pak přišla ona hodina, zrozená ze štěstí a odvahy, ve které padly kostky proti Budonnému. Odpoledne 3. září položil Ic XXIV tankového sboru před svého velitele generála von Schweppenburga svazek špinavých a poněkud ohořelých papírů. Pocházely z kurýrního pytle sestřeleného sovětského kurýrního letadla. Generál si se zájmem přečetl přeložený materiál, prostudoval mapu a rozjasnil tvář, nebo ze získaných dokumentů a údajů se dalo jasně rozpoznat slabé místo na styku sovětské 13. a 21. armády Do této mezery Schweppeburg okamžitě zasadil 3. tankovou divizi. A telefonicky o tom informoval Guderiana. Příští dopoledne byl Guderian u von Schweppenburga. Potřeboval čtyři a půl hodiny jízdy autem na překonání 75kilometrové vzdálenosti. Tak rozmáčené byly cesty po krátkém dešti. Ale zprávy, které na něj u Geyra von Schweppenburga čekaly byly potěšující. 3. td generála Modela skutečně zaútočila do zjištěné mezery Její tanky roztrhly boky obou sovětských armád. Jako přes protrženou hráz proudily touto mezerou pluky pěchoty a dělostřelecké oddíly najih. Guderian odjel ihned k Modelovi. "Toje ta šance, Modele." Nemusel nic dodávat. V divoké jízdě se Modelovy svazky hnaly k Desně a na Konotop. O tři dny později, 7. září, se přednímu odřadu 3. td podařilo překonat řeku a vytvořit předmostí. 9. září překonala Desnu i 4. td. Stuhy prorážejí cestu 35. tankovému pluku i 12. a 33. pluku přes svazky sovětské 40. armády, která byla právě zasazená proti před-mostí. Rusové ustoupili. Mezitím postoupil Modelův 6. tankový pluk ke Konotopu. Ve východopruském Vlčím doupěti a ve von Bockově smolenském hlavním stanu sledují s napětím po-stup Guderianových jednotek. Jde o to, aby generálplukovník von Kleist dostal ve správný okamžik rozkaz k zahájení postupu z jihu. Major Frank projel okolo Konotopu. Následuje telefonát skupiny armád pro Guderiana. "Definitivní rozkaz: Úder ve směru Romny Těžiště vpravo." To znamená, že v prostoru Romny se má uzavřít kotel za Budonným, zde se mají setkat Guderianovy a Kleistovy tanky 97 Romny - zde měl za severských válek v prosinci 1708 svůj stan švédský král Karel XII. Je tojen 150 kilometrů od Poltavy kde car Petr Veliký uštědřil v roce 1709 Švédům zdrcující porážku. Švédské severské impérium tím utrpělo smrtelný úder a Rusko vstoupilo do dějin jako moderní velmoc. Měla tato epocha v Romném opět skončit? Všechno běží jako hodinky Guderianovým tankům se u Konotopu podařil roz-hodující průlom. Leje jako z konve. Ale vítězství dává křídla. Celní jednotky 3. tan-kové divize se řítí na Romny Jsou již v týlu nepřítele. A kde je Kleist? Kde je druhá čelist velkých kleští. Němci ji chytře pozdrželi, aby Rus nerozpoznal zkázu příliš brzy 10. září večer se jednotky Kleistovy l. tankové skupiny valí u Kremenčugu na západní břeh Dněpru, kde 17. armáda drží malé předmostí. Také zde je provázejí prudké bouře pozdního léta, proudy deště, letní bláto a bezedné cesty Přesto je v poledne 11. září most hotový. Jednotky 16. td po něm překonají řeku. Rýnsko-vestfálská divize překračuje Dněpr během deštivé noci. Příští ráno v 9 hodin zahájí útok Hubeho tanky Za dvanáct hodin divize postoupí o 70 kilometrů. Cestu jí znepříjemňuje jak tvrdě se bránící nepřítel, tak i cesty plné bezedného bláta. Za ní postupuje vídeňská 9. tanková divize. 13. září zaútočí 16. td na Lubny Město brání jednotky flaku, dělnických milicí i oddíly NKVD, Stalinovy tajné policie. 3. rota 16. ženijního praporu obsadí překva-pivým útokem most přes další řeku, která stojí v cestě. Vystřeluje "pěší Stuhy"-hvízdající dýmové granáty - a tímto způsobem Rusa mate a oslepuje. Smělým útokem ovládne předměstí. Za ní postoupil 2. prapor 64. střeleckého pluku. Rozpou-tal se krvavý pouliční boj. Sovětský velitel povolal do zbraně veškeré civilní obyva-telstvo. Střílí se ze střech a sklepních oken. Za barikádami čekají skupiny bojovníků s Molotovovými koktejly, které vrhají proti tankům. Ta hrůza trvá celý den. Neděle 14. září. Do bojůje zasazen 79. pluk. Odpoledne Lubny padnou. Večerje průzkumný oddíl divizeještě vzdálený sto kilometrů od čela 3. td. Rusové mezitím poznali hrozící nebezpečí. Německý vzdušný průzkum 2. a 4. le-teeké armády hlásí, že se nepřátelské kolony všech zbraní přesunují z fronty na Dněpru proti Guderianovým a Kleistovým svazkům, aby zpevnily mezeru a zabrá-nily spojení kleští. Obklíčení je nutné uzavřít, pokud nemá velká část sovětských armád uniknout. Od severu obsadily Guderianovy divize Romny a Priluki. S jedním plukem se Model trápí po bezedných cestách až k Lokvici. Zbytek divize trčí daleko zpět v blátě. Ia 3. td major Pomtow si trhá vlasy Obě tankové skupiny dělí ještě padesát kilometrů. Nad mezerou krouží ruská výzvědná letadla. Navádějí zásobovací kolony které se pokoušejí proniknout němec-kými liniemi. Narychlo vytvořená tanková jednotka postupuje před nimi, aby jim probila cestu. Generál Geyr von Schweppenburg je na svém předsunutém velitel- 98 Gomel Er .ai i., A .0 fitomir KYJEVSKÝ KOTEL XIOV Is . A dl e GD 1 Id 7. g m Putivl Konotop F H ! m Homny Ď m 3. td Prilu Lochvica O Senáa P 9 š m ir orod Lubny lb.td 9. t .;s: is.ta :, erkassY v "~ m Kremenáu tsk (Klelet) A 14. 9. 78.20 Poltava m MPN (R) 1996 Bitva u Kyjeva byla typickou klešžovou operací s dvěma tankovými údernými rameny Ze severu udcřil Guderian, z jihu přijel HIeist. Zatímco Rusové byli vázáni v oblouku Dněpru v tvrdých obranných bojích, uzavřela rychlá vojska vjejich týlu past. ském stanovišti náhle napadenjednou kolonou unikajících Rusů. Ze štábu se stane pevnost. 6. tp vyslal na pomoc část svých sil. Ale taje 20 kilometrů daleko. V posled- ním okamžiku zachrání velícího generála a štáb XXIV tankového sboru před rych- lým koncem 2. rota nadporučíka Vopela. Útok najih pokračuje. V poledne proniká kolonou vozidel na okraji rozbahněné cesty před Lochvicí povel: "Nadporučík Wartmann k veliteli!" Wartmann, velitel jedné tankové roty se ve vysokých botách brodí blátem k velitelskému tanku podplukovníka Munzela, nového velitele 6. tp. Po čvrthodině se dají do pohybu tanky a obrněné transportéry 3. čety l. roty 394. praporu pod velením vrchního šikovatele Schrddera. Protitan- kovci shazují ze svých vozidel maskování. Nadporučík Wartmann vytváří silnou I průzkumnou jednotku. Úkol: "Proniknout postavením nepřítele a navázat spojení s tankovou skupinou Kleist." Ve 13 hodin projede tato malá bojová skupina německým zajištěním u Lochvice. Stuhy ji ještě kus cesty doprovázejí. Na bezmračné obloze stojí slunce. Zvlněná krajina se táhne do dálky Naproti je vidět tmavý okraj lesa. Dál! Cestu jim zkříží kolona ustupujících Rusů. Těžké dělostřelectvo, stavební prapory letištní personál, jezdecké svazky správní služba a kolony s pohonnými hmotami. Vozy tažené trak- tory i koňmi. Na nich sudy s benzinem a olejem. 99 "Věž 1 hodina, trhavé granáty Palba povolena!" zazní rozkaz. Vozy s benzinem hoří jako pochodně. Koně utíkají. Rusové se ženou do lesa a za slámou pokryté rolnické domy ve vesnici. Na silnici je chaos. Dál! Ukolem není boj, nýbrž podání ruky čelním jednotkám skupiny armád Jih. Neviditelnou šňůrkou, kteráještě spojuje průzkumný oddíl s divizí,je rádio. U divize sedí vedle radisty major i. G. Pomtow a napjatě sleduje hlášení o situaci nepřítelo, terénu, mostech a řadu dalších zpráv Cte: "Zesílený odpor nepřítele." Potom nasta-ne ticho. Proč? Před Wartmannovou skupiny mezitím stojí na silnici jednospřežné vozíky a trak-tory bez osádek. Ze slunečnicových polí se ozývá palba nepřátelských kulometů a protitankových kanonů. Jednotkou pronikne povel "Stát!" Wartmann se rozhlédne dalekohledem. Jeho pohled se zastaví na větrném mlýnu na pahorku. Podivuhodné! Ramena se otáčejí, jednou doleva, pak zase doprava. Pak se pro změnu zastaví. Wartmann zapíská skrz zuby Sedí tam pozorovatel a řídí odpor. "Tanky vpřed!" Za chvíli na mlýn dopadnou 50mm granáty Už se netočí. Dál! Pomtowův radista ale naslouchá a píše: "V 16.02 překonali řeku na úrovni Luky po nepoškozených mostech. Pomtow se usmívá. Dobře. A Wartmann postupuje. Všude kolem něho nepřátelské kolony Wartmannovy tanky již překonaly padesát kilometrů. Den se chýlí ke konci. Nejednou se přeruší rádiové spojení. Na jihu je na večerní obloze vidět siluetu nějakého města - to musí být Lubny Je slyšet hluk boje. Jsou tedy již blízko u bojujících jednotek skupiny armád Jih. Ale kde je nepřítel? Mají jej před sebou? Nebo je natočen bokem? Průzkumné obrněné automobily pomalu postupují přes obrovské obilné pole. Támhle je nějaké letadlo. "Páni! Německé průzkumné letadlo!" "Bílou světlici," nařizuje Wartmann a k nebi se syčením vyletí světlice, která oznamuje: "Zde jsme my, Němci!" Napětí. Ano, všiml si toho. Spouští se dolů. Krouží. Ještějeden oblouk. "Podívej, chystá se přistát." A stroj už jede po poli a zastavuje mezi panáky Uprostřed nepřátelského území! Stisky rukou. Dnes už nikdo neví, kdo byli ti tři odvážní letci, kteří informovali nadporučíka Wartmanna o situaci na frontě. Sdělili mu, že asi deset kilometrů před ním stojí jednotky HIeistovy 16. td. Pak opět odstartovali. A Wartmannovi muži vidí, jak letadlo na druhé straně široké rokle klesne, aby odhodilo zprávu. "Tanky vpřed!" zazní rozkaz a skupina postupuje dál přes rokli a nahoru do svahu. Pěšáci v šedých polních uniformách postupují v bojové sestavě do svahu. "Bílé světlice," nařizuje Wartmann toho dne již podruhé. Okamžitě přichází odpověd, také v bílém. Křičí radostí, zvedají ruce nahoru. Je to 2. rota ženijního 100 praporu tankové divize nadpoz.učíka Rinschena, která jim přichází vstříc. Dojde k opravdovému, pevnému podání rukou obou důstojníků. Potvrzuje, že obklíčení je 200 kilometrů východně od Kyjeva, i když zatím jen symbolicky uzavřeno. V Modelově štábu opět zavrčí rádio. "Máme znovu spojení," oznámí radista a naslouchá. O pět minut později diktuje Ia kresliči map zápis na místo vedle malého jezera, zakresleného modře: "14. září 194118.20. Setkání l. a 2. tankové skupiny" Tanky a transportéry s bílými "G" a "K" stály dobře zamaskované pod keři a stro-my, na zahradě velitelského stanoviště 2. tankového pluku. Na obloze bylo vidět blesky výstřelů dělostřelectva a nocí hvízdaly salvy minometů. Začalo poslední dějství dosud největší obkličovací bitvy v dějinách válek. Již příští ráno se čelní odřad 9. td spolu s částmi 33. tp, které po obsazení Mirgorodu postupovaly po silnici na sever, setkal s čelními jednotkami 3. td. Obklí-čení tak bylo skutečně uzavřeno, past za padesáti nepřátelskými divizemi sklapla. Rozhořčené boje s armádami uzavřenými v kotli i se silami, které sovětské vrchní velení nasadilo k záchraně Budonného zvenčí, však pokračovaly Docházelo k dramatickým krizím, především na Guderianově dlouhém boku. U Romného zaútočily 18. září čtyři sovětské divize do boku 10. pěší (mot.) divize a proti několika bateriim flaku. Pronikly až do vzdálenosti 800 metrů od Guderianova pozorovaczho stanoviště na strážní věži městského vězení. Jen s námahou se je podařilo zastavit. U Putivlu útočili charkovští žáci válečného učiliště se zpěvem proti pozicím 17. td a pěšímu (mot.) pluku "Groádeutschland". Padll do posledního muže. U Nov-gorodu Severského provedlo protiútok proti zkušeným vojákům 29. pěší (mot.) divize šest sovětských divizí podporovaných tankovými svazky Ale nic nepomáhalo. Ruské útoky nebyly zaměřené na jedno místo, a tak sice způsobovaly krize, ale ne zvrat. Rusům se nepodařilo Guderianův 250 kilometrů dlouhý bok ani najediném místě zatlačit zpět. 19. září obsadila německá pěchota Kyjev 26. září byla tato velká bitva u konce. Němci zcela zničili pět sovětských armád a dvě další zničili z velké části. Rusové ztratili jeden milion mužů (padlí, zranění, rozehnaní, zajatí). Maršál Budonnyj, starý Stalinův bojový druh a bývalý strážmistr v carské armádě, byl na nejvyšší rozkaz z kotle evakuován letecky Neměl padnout do rukou Němců. Stalin chtěl zachránit starého hrdinu revoluce. Velení po Budonném převzal opět generálplu-kovník M. P Kirponos. Ten padl spolu se svým náčelníkem štábu generálporučíkem Tupikovem při pokusu o únik z obklíčení. Bilance bitvy v číslech: 665 000 zajatců, 3 718 ukořistěných děl, 884 tanků. Jeden jediný tankový sbor, ;XXXVIII. generála Kempfa, který byl se svými třemi divizemi v ohnisku této obrovské bitvy, zajal sám 109 097 vojáků, cožje víc, než počet zajatců v bitvě u Tannenbergu, jedné z bitev první světové války, která přinesla nejvíc zajatců. 101 Historie takovou bitvu dosud nepoznala. Vždy při ní bylo zničeno pět nepřátel-ských armád. Pět armád! A co bylo příčinou takového vítězství? Především převaha ve velení, v manévrovatelnosti a vytrvalost německých vojsk. Byla to Stalinova obrovská porážka. Když se Guderian ptal velitele sovětské 5. armády čtyřicetiletého tankového generála M. J. Potapova, kterého zajalajedna Modelova protitanková jednotka, proč sovětská vojska nevyklidila včas oblouk Dněpru, generál odpověděl: "Front už rozkaz k vyklizení vydal. Už jsme zahájili ústup směrem na východ, když nás rozkaz z nevyššího místa (to znamená od Stalina) přinutil k tomu, abychom se opět otočili ajednali podle zásadyStát a držet pozice, a v případě nutnosti i zemřít." Potapovova výpověd byla přesná. Budonnyj vydal 9. září rozkazy k přípravě ústupu a požádal Stalina o souhlas k vydání Kyjeva a oblouku Dněpru. Ale diktátor dostal záchvat zuřivosti a vydal svůj slavný rozkaz "Stát a zemřít!". !" "Stát a zemřít . Tento rozkaz znamenal smrtjednoho milionu mužů, znamenal ztrátu celé Ukrajiny A to otevřelo přístup na Krym a k sovětskému Porůří - Doněc-ké pánvi. Stalinův omyl a svéhlavost měly strašné následky Jen o vlásek, a mohly být smrtelné. Ale při pohledu od konce tento omyl možná přinesl sovětské vítězství, poněvadž rychlé úspěchy víra ve zdánlivě vydařené strategické překvapení a v ne-porazitelnost německého pozemního vojska vyvolala v Hitlerovi stav, který v příš-tích měsících vedl k celému řetězu chybných rozhodnutí. Prvním velkým omylem, který vyvolalo vítězství u Kyjeva, byl Hitlerův závěr, že: "Rus už nebude na Jihu schopný vybudovat obrannou linii, z níž by mohl klást vážný odpor." Na základč tohoto závěru nařídil: "Doněcké pánve a Donu je nutné dosáhnout ještě před příchodem zimy Uder do průmyslového centra Sovětského svazuje třeba vést rychle." Hitler chtěl rychle získat průmyslové srdce Sovětského svazu a nechat ho bít pro německé válečné hospodářství. A když se Stalinova moc po ničivých úderech letního polního tažení otřásá, proč neudeřit přímo do politického srdce? Proč nevyužít morální krize nepřítele a neza-sadit mu dobytím Moskvy smrtelný úder? Neměli by Němci posledním prudkým útokem srazit potácející se a zmatený kolos k zemi? Utok! Ano, to bylo to správné slovo. A proto Hitler v závěrečný den bitvy o Kyjev přikázal zahájit přípravy k bitvě o Moskvu. Krycí jméno "Tajfun". Den útoku: 2. říjen. Cíl: Moskva. Vojáci a důstojníci na východní frontě poslouchali bez dechu denní rozkaz z Hitlerova hlavního stanu: "Poslední velká rozhodující bitva tohoto roku zasáhne nepřítele zničujícím způsobem." 102 7. Krycí jméno "Tajfun" Kauiár pro Churchilla - Tajemné město Brjansh - Moshevshé obranné pásmo převálcováno - V Sadové ulice se pleni - Bahno si uynuti zastaueni - Boje o Tulu a KaLiningrad - Poznámhy z denihu jednoho rushého poručiha - Tajná honfe- rence v Orše - Maršál Žuhou odhaluje jeden souětshý trih Pan Colville za sebou ještě nezavřel dveře od ložnice svého šéfa, když uslyšel zuřivý řev Vrátil se zpět. Pan Churchill seděl vzpřímený na posteli. Kolem sebe měl poházené ranní noviny V obličeji byl rudý jako krocan a malebně tak kontrastoval se svým hedvábným županem. Před ním ležely rozevřené "Daily Express". Hněvivě udeřil rukou do novin: "Jen se na to podívejte," sípal, a stále znovu tloukl rukou na článek z Moskvy I Churchillův tajemník nemohl hned popadnout dech, když očima přeletěl zprávu Philipa Jordana. Lord Beaverbrook, tak to tam stálo, který dlí spolu s britskamerickou delegací od 28. září v Moskvě, aby smluv-ně stanovil vojenskou a hospodářskou podporu Sovětského svazu v boji proti Ně-mecku, pověřil jednoho důvěrníka, aby za úctyhodnou sumu nakoupil kaviár pro pana Churchilla. "To je perfidní," nadával Churchill. Vždyť Anglie měla v těchto zářijových dnech roku 1941 velké starosti. Rommel obklíčil v severní Africe Tobrúk, pronikl až k průsmyku Halfája a hrozilo, že zaútočí na Káhiru. Ale to ještě nebylo to nejhorší. Hitlerova ponorková válka udržovala Británii v napětí. Nová taktika "smeček" a velké typy ponorek začínaly opět mařit britské úspěchy z léta. Bitva o Atlantik zuřila s nezmenšenou prudkostí. V září poslali " Ddnitzovi "šedí vlci na dno moře 683 000 tun lodního prostoru. Tím se bilance potopených lodí od začátku války dostala na 13,7 milionu tun.13,7 milionu - to bylo víc než polovina obchodní flotily Velké Británie. A stavbou nových lodí bylo možné nahradit jen deset procent. Zásobování Anglie bylo v krizi. Každý Brit na ostrově byl rád, když dostal svoje přídělové vejce alespoň na neděli. A ted napsal Beaver-brookův masově rozšiřovaný list, že lord nakoupil pro ministerského předsedu, který od svého národa denně požadoval pot a slzy kilogramy lukrativních rybích vajíček, kterájsou odedávna ztělesněním luxusu. Churchill nadiktoval ještě z postele rozhněvaný telegram do Moskvy Beaver-brook jej dostal od jednoho tajemníka britského velvyslanectví v Moskvě přímo na jednání, které právě měl s Molotovem a Harrimanem. Výměna názorů tiskového lorda s jeho moskevským korespondentem, kterého si zavolal na koberec, proběhla hlučně, ale bez výsledku. Philip Jordan byl tvrdohla-vý. O té věci se dozvěděl. Je pravdivá. Proč by o ní neměl napsat? Neodpovídalo to snad zásadě tiskového lorda? Beaverbrook rezignoval. A Churchill kaviár nedostal. 103 To vše se odehrávalo 30. září 1941 v Moskvě. Tento den se již osud Stalinova hlavmho města zdál být zpečetěn tisíci rozkazy a nařízeními k postupu; jednotky skupiny armád Střed polního maršála von Bocka se daly do pohybu, aby dobyly Moskvu. Ale Moskvané o tom všem nic netušili. Od doby, kdy byl v polovině července německý "blitzkrieg" zastavený za Smolenskem a v oblouku Jelni, si lidé zvykli na to, že nepřítel stojí ve vzdálenosti pouhých 300 kilometrů. Casem se Moskvanům zdálo, že 300 kilometrů je značná vzdálenost. Moskva byla ušetřená. Válka se odklonila velkým obloukem na jih. Tam se něco stalo s Kyjevem. Ale sovětské armádní zpravodajství lakonicky konstatovalo: "Naše vojska se na celé frontě nacházejí v tvrdých obranných bojích." K tomu vyjmenovalo fantastická čísla o se-střelení a zničení kolem 560 německých letadel za posledních šest dní. Tedy-vítězství ve vzduchu. A nepřítel nepostoupil vpřed. "Co říká vojenská zpráva o situaci nahoře u Leningradu?" zeptal se Ian Ivano-vič svého otce, když se ráno 30. září vrátil domů od protitankového příkopu daleko na severu města. "Nic neříkají," odpověděl svému synovi domovmli v Kalužské ulici č. 5. "A co říkají ti rozhlasoví lháři o tom, jak to vypadá na jihu?" "Ze jsme na naší jihozápadní frontě zničili mnoho německých tanků a že jsme se podle plánu přesunuli do nových obranných postavení." "A před městem? Jak to vypadá tam? Byla v rozhlasu nějaká zpráva?" "Ano," přikývl pyšně otec. "Naši partyzáni vyhodili u Vitebska mnoho fašistů do povětří. A také silnice. Hitlerovci se tedy asi nedostanou dál." Ivan Ivanovič přikývl a šel do kuchyně hledat kousek chleba. Bylo slyšet, jak nadává. Kousek, který našel, se mu zdál příliš malý. "Vem si ten zbytek zelné polévky" zavolal zvenku otec. A zatímco Ivan Ivanovič Krylenko v to dopoledne 30. září v domovnickém bytě na moskevské Kalužské ulici č. 5 nabíral lžící svoji řídkou polévku, vydal 500 kilo-metrů odtud, na severní Ukrajině u Gluchova, poručík Lohse, velitel l. roty 3. stře-leckého pluku, ze svého obrněného transportéru povel "Vpřed!" A stejně jako zde, u Gluchova, kde se valilo směrem na východ obrněné čelo 3. tankové divize, nastou-pila vedle 4. td, 10. pěší (mot.) divize, celý XXIV tankový sbor; vlevo od něho pak ;XXXVII. tankový sbor generála Lemelsena se 17. a 18. td a 29. pěší (mot.) divizí. Za nimi ;XXXVIII. tankový sbor generála Kempfa; k tomu dva pěší sbory se šesti divizemi a l. divize kavalerie, která měla později zajistit boky Tak se 2. tanková skupina opět vylila k severu. Začala operace "Tajfun" - "Poslední bitva roku ke zdolání nepřítele," jakji ohlásil Hitler. Generálplukovník Guderian měl tři dny náskok, aby mohl zahájit plnění své role ve velké útočné operaci ve správném okamžiku a na správném místě, poněvadž plán, podle kterého měl vymanévrovat Stalinovy síly před Moskvou, byl odvážný a chlad-ně vykonstruovaný. Nejchladnokrevnější a nejpřesnější plán bitvy celé války který fungoval jako hodinky 104 Tato moderní bitva u Cannae měla proběhnout ve dvou fázích. První fáze: Průlom obrany sovětského Západního frontu severně ajižně od dálnice Smolensk--Moskva. Vymrštění dvou tankových skupin vpřed (3. tanková skupinajako sever-ní, a 4. tanková skupinajakojižní rameno kleští). Spojením čelistí na "rollbahnu" u Vjazmy uzavřít v kotli nepřátelské síly stojící před frontou. Současně zaútočit Guderianovým tankovým sborem z jihozápadu, tedy z prostoru u severoukrajinské-ho Gluchova, na Orel a proniknout do Jeremenkova týlu. Pak změnit směr postupu na Brjansk a obklíčit tři sovětské armády Druhá fáze: Pronásledování unikajících nepřátelských sil na široké frontě všemi třemi tankovými skupinami. Uder až k Moskvě s dobytím nebo obklíčením města. Byla to úctyhodná vojenská síla, se kterou polní maršál von Bock vytáhl do velké bitvy - tři pěší armády (9., 4. a 2.), obě staré tankové skupiny střední fronty, Guderian (2.) a Hoth (3.), a k tomuještě 4. tanková skupina (Hoepner), která byla přesunutá najih z leningradské fronty a zde převzala velení nad pravou čelistí kleští u dálnice Smolensk - Moskva, zatímco její LUI. tankový sbor posílil levé křídlo Hothovy tankové skupiny Tímto způsobem bylo shromážděno čtrnáct tankových a osm motorizovaných divizí, dvě motorizované brigády a čtyřicet šest pěších divizí. Ofenzivu podporovaly dvě letecké armády Armádám byly přiděleny silné oddíly protiletadlového dělostřelectva. Všechno bylo skvěle naplánované. Jenom počasí nebylo možné předvídat. Vydrží, nebo začne vládnout podzimní bahno dříve, než se Němci dostanou do Moskvy? Jak napsal Moltke v roce 1864: "Žádné operace nelze stavět na počasí, ale spíše na ročním období." Ale příznivé roční období, na kterém se dalo stavět, bylo pryč. Hrozila zima. Přesto se toho Hitler odvážil. 30. září začala palbou tanků, protitan-kových kanonů a flaku dvojitá bitva u Brjanska a Vjazmy - Cannae druhé světové války Perfektní obkličovací operace do dějin válek. Vojáci 3. roty přesunovaní jako posila, sedí na obrněných transportérech l. roty 3. střeleckého pluku, kterému velí plukovník von Manteuffel. Proč jít pěšky když se nestřílí? Vpředu jede ve velitelském voze l. roty poručík Lohse. "Dejte pozor na psy, Eikmaiere," říká svému řidiči. "Na psy?" diví se vrchní svobodník. "Proč na psy pane poručíku?" Také vrchní svobodník Ostarek, střelec z kulometu, se překvapeně dívá na poručíka. Lohse pokrčí rameny: "K pluku se včera dostali tři zajatci. Každý měl s sebou psa. Při výslechu uvedli, žejsou příslušníky speciální moskevskéjednotky, která má nasadit proti tankům psy s odjištěnými náložemi." Ostarek se uchechtává: "To je ale úžasná historka. " Lohse zvedá omluvně ruce. "Kdyby velitel pluku osobně nevaroval kapitána , Peschkeho a mne, také bych se o tom nezmínil, ale takto ano. Takže ted to každo-pádně víte." 105 Tanky jedou přes široké pole. Zleva se z ruského postavení na okraji do šířky roztažené vesnice ozývá palba ruského kulometu. Pak i palba 37mm protitankového kanonu. A opět štěkání kulometů. Vojáci 3. roty seskočili z vozidel a dál postupují pěšky mezi obrněnými transportéry Do vesnických domků létají ruční granáty Plot z latěk se bortí pod pásy tanků. U kostela jsou opět vidět dohře zamaskovaná postavení. Pozor! Poddůstojník Dreger drží svým kulometem v šachu ruské vojáky v zákopu. Eikmeier náhle vykřikne: "Pes!" Je to dobrman. Blíží se dlouhými skoky Na zádech nese podivuhodný pytel. Než stačil Ostarek otočit svůj kulomet, zamířil na běžící zvíře svoji karabinu kapitán Peschke. Pes udělalještějeden skok, a pak se zhroutil. Ale to už křičí vrchní svobodník Miiller: "Pozor! Ještě jeden." Ovčácký pes, nádherné zvíře, se blíží opatrně. Ostarek střílí. Příliš vysoko. Pes stáhne ocas mezi nohy a chce se vrátit. Tu je slyšet ruské výkřiky A ted se rozběhl přímo k Lohseho vozidlu. Všichni střílejí, ale zasáhne hojen vrchní svobodník Seidinger s ukořistěnou ruskou rychlopalnou puškou, která se nabíjí tlakem plynů. "Vydejte rádiem varování před minami, Miillere," nařizuje Lohse. A pak všichni slyší: "Dora 101 všem! Pozor na minové psy přepínám..." Minoví psi. Tato chvíle vytvořila nový výraz. A ted je tady jako označení pro novou, více než spornou zbraň Sovětů. Psi nesli na zádech ve dvou sedlových plátěných brašnách výbušninu, respektive protitankové miny Deset centimetrů dlouhá dřevěná tyčka sloužilajako mechanický zapalovač. Psi byli vycvičeni tak, aby vbíhali pod tanky Pokud se tyčka ohnula nebo zlomila, nálož explodovala. U 3. tankové divize dopadl duel se živými minami "Moskevské lovecké roty" dob-ře. Stejně neúspěšně působili i v úseku 7. td. O pět dní později měla 18. td generála Nehringa menší štěstí. Tanky převálcovaly vybudovaná polní postavení a palposty protitankových kanonů na východním okraji Karačeva. Motorizované střelecké svazky se probojovaly do města. 9. rota 18. tankového pluku útočila na severní okraj města a postupovala přes obrovské kukuřičné pole. Podařilo se jí vyřadit z boje několik postavení protitankových kanonů. Pak už nepadl žádný výstřel. Velitelé stáli ve věžích tanků. Velitel roty dal právě znamení: "Doprava za sebou! Stát! Vypnout motory!" Poklopy věží vyletěly nahoru. V tom okamžiku se z kuku-řičného pole vyřítili dva ovčáčtí psi. Blížili se dlouhými skoky Najejich zádech byly zřetelně vidět ploché brašny "Copak to je?" divil se radista. "Snad spojovací nebo zdravotničtí psi," mínil střelec. První se přihnal k čelnímu tanku a skočil podjeho pásy Následoval záblesk a po něm hromová rána, prach, kouř a oheň. Poddůstojník Vogel byl první, který pocho-pil: "Ten pes," křičel, "ten pes." Ale to už miřič namířil pistoli a zahájil palbu na druhého čtvernožce. Mimo. Další výstřel. Opět mimo. Pak zaštěkal samopal z tanku číslo "914". Pes se zapotácel 106 a klesl na přední běhy Když se k němu dostali, ještě žil. Rána z pistole ukončilajeho trápení. Sovětská literatura se o této dábelské zbrani nezmiňuje. O jejím nasazení však není žádných pochyb. Zmiňují se o něm i válečné deníkyjiných svazků, jako napří-klad l. a 7. tankové divize. Z výslechu zajatých vodičů psů u 3. td vyšlo najevo, že "Moskevská lovecká rota" měla 108 psů. Jejich výcvik probíhal na traktorech. Psi dostávali potravujen pod traktory s běžícími motory Pokud siji tam nevzali, museli hladovět. Do akcí byli posíláni hladoví, protože hlad je měl nahnat pod tanky Ale tam, kde čekali něco k snědku, číhala smrt. Velký úspěch "Moskevské lovecké rotě" dopřán nebyl. Jenom velmi málo psů získalo takovou odolnost vůči hluku, že skutečně vběhli pod tanky To byl zjevně důvod toho, že v dalším průběhu války se minoví psi objevovali jen tu a tam, vlastně jen u partyzánských oddílů. Ale vrame se zpět k bitvě. Clověk by očekával, že Guderianův útok na brjan-ském křídle narazí na připraveného protivníka, a tedy na silný odpor. Vždyť generál Jeremenko budoval svoji slavnou linii již od svého rozhovoru se Stalinem 12. srpna, tedy celé týdny, a stále ji zesiloval. Maršál Jeremenko zastává ve svých pamětech tezi, že by Guderian koncem srpna jeho obrannou linii neprošel a že úder na jih, na Kyjev, byl v podstatě jen úhybný manévr. Lišákovi Guderianovi se zdály moskevské hrozny příliš vysoko, a proto jel na Kyjeu Je pozoruhodné, že nyní, o šest týdnů později, visely tak nízko. A generálplukovník Guderian se po nich natáhl odvážně a bez váhání sáhl po Brjansku, železničním a silničním uzlu. Brjansk. Když se Guderian v srpnu obrátil na Ukrajinu, toto městojiž stálojako tajemná hrozba, jako sfinga najeho boku. Od zajatců se vědělo, že tam sídlil generál Jeremenko se svým štábem, se speciálními jednotkami a elitními svazky Vědělo se, že toto město bylo centrem sovětské obrany před Moskvou. Leželo v náručí hlubo-kých lesů, chráněné bažinatými rovinami. Odtud vycházely neustálé útoky na Guderianův dlouhý bok. A ted, když se Němci chystali z prostoru Roslavl - Smo-lensk k rozhodujícímu úderu na Moskvu, bylo toto město a armády kolem něho opět hrozivým blokem na boku. Odstranění tohoto bloku bylo předpokladem k hlavnímu útoku na Moskvu stejně jako zničení krycích sil v prostoru Vjazma. To byl taktický smysl dvojité bitvy v prostoru Vjazma - Brjansk. Guderianův útok proti Jeremenkově obranné linii se k všeobecnému překvapení podařil najednou. K průlomu došlo u 13. armády Bylo krásné podzimní počasí. V posledních zářijových dnech byly silnice v pros-toru útoku 2. tankové skupiny ještě suché. Čelní jednotka XXIV tankového sboru, 4. tanková divize, vyrazila vpřed jako čert. Když Guderian honil přední odřad, který major von Jungenfeldt vedl již proti Dimitrovu Orlovskému, narazil na velitele sboru a na velitele 4. td, tedy na generály Geyra von Schweppenburga a von Lan-germanna, přezdívaného von Erlenkamp. Otázka zněla: Mají postupovat dál a do- 107 razitjiž zmatenou sovětskou 13. armádu, nebo se mají zastavit, zformovat a doplnit pohonné hmoty? Oba generálové varovali. Pohonné hmoty už podle zpráv docházely a také vojáci už byli u konce se silami. Později, blízko u pahorku s větrným mlýnem, se Guderian setkal s plukovníkem Eberbachem, velitelem tankové brigády " "Slyšel jsem, že musíte zastavit, Eberbachu, řekl Guderian. "Zastavit, pane generálplukovníku?" zeptal se plukovník a suše dodal. "Jsme na tahu, to by se člověk neměl zastavovat." "Alejakje to s pohonnými hmotami? Podle mých zpráv už nemáte žádné." Eberbach se zasmál. "Jedeme na to, co jsme služebním postupem sebrali od velitele čety až po velitele oddílu." Také Guderian, který znal svoje vojáky se zasmál. Pak vydal povel "Dál!" Tanky 4. td toho dne postoupily o 130 kilometrů. Sovětská 13. armáda byla na hlavu poražena. Došlo k tomu, co bylo pro Jeremenka nepředstavitelné-město Orel, které leželo 200 kilometrů za brjanskou linii, 3. října dobyly překvapivým úderem Eberbachovy tanky Hlídky před městem byly tak překvapené a vyděšené, že ani nevystřelily První vozidlo, které tanky potkaly byla plně obsazená tramvaj. Cestující si zřejmě mysleli, že do města přijely sovětskéjednotky a nadšeně mávali. Čas ted pracoval proti Jeremenkovi. 17. a 18. td ;XXXVII. tankového sboru změnily směr postupu na Karačev a přeťaly silnici z Brjanska do Orlu, tedy za Jeremenkovým štábním stanem. 5. října dobyla 18. td Karačev Past se tedy uzav- řela. Jeremenko tu pohromu viděl. Zavolal do Kremlu a prosil o plnou moc k úniku z obklíčení. Avšak náčelník generálního štábu Sapošnikov jej utěšoval, aby ještě chvíli počkal. Jeremenko tedy čekal. I Ale Guderianovy čelní tankové jednotky nečekaly I Major Gradl udeřil se svým odřadem posíleným o 39. tankový pluk od Karačeva, tedy odzadu (padesát metrů mimo Jeremenkova velitelského stanoviště), na Br- jansk.17. td generála von Arnima- a to ani největší optimista nepovažoval za možné - dobyla překvapivým útokem město a most přes Desnu. Brjansk byl obsazen. Město nacpané vojskem, těžkým dělostřelectvem a oddíly GPU jednoduše padlo. Marně leželo ve skladech 100 000 Molotovových koktejlů. Marně byl vydán přísný rozkaz, že žádný dům nesmí být vydán bez boje. Jeden z nejdůležitějších železničních uzlů i evropského Ruska byl v německých rukou. Guderianova 2. tanková sxupina a 2. ar- máda, která se přibližovala od západu, se spojily Úsek kolem a severně od Karačeva jistila 18. td a podřízený pěší (mot.) pluk "Groádeutchland". Dál na jih, po obou stranách Dobriku, kryla boky 29. pěší (mot.) divize. Past za třemi sovětskými ; armádami, 3.,13. a 50., se uzavřela. Bylo 6. října. , V noci ze 6. na 7. října napadl první snih. Sirá země se na několik hodin zahalila do bílého hávu. Ráno sníh roztál. Silnice se proměnily v bezedné močály Z "rollbah- 108 nů" se staly klouzačky "Generál Bahno" převzal vládu. Ale Stalinovy armády v prostoru Vjazma - Brjansk už zachránit nemohl. Celé divize pěchoty byly nasazovány na úpravu cest. Vojáci pracovalijako blázni, aby udrželi ofenzivu v chodu. A ta v chodu zůstala. Také útok podle dálnice Smolensk - Moskva se rozběhl úspěšně. Hoepnerova 4. tanková skupina se svými třemi tankovými sbory, X;XXX., X;XXXVI. a LUII., se jižně od dálnice (u Roslavle) valila za 2. tankovou divizí přes ruskou frontu. Rozvi-nula se a zaútočila na sever, směrem k dálnici. Když se 6. října čelo 10. td nacházelo již jen 18 kilometrů jihovýchodně od Vjazmy, kde se potýkalo s ustupujícími Sověty dospěla bitva u Vjazmy k předělu. Noc vyplnily neustálé sovětské pokusy o únik z obklíčení. Všude se střílelo. Hořely stohy slámy Světlice celou tuto strašidelnou scenérii boje vždy na několik sekund osvětlovaly Prostor se hemžil rozptýlenými rudoarmějci. Operační oddíl ;XXX. tan-kového sboru, ležící daleko vpředu, si musel ze všech sil bránit vlastní kůži. Kde byla fronta? Kdo obkličoval koho? Když noc konečně končila, pokusila se za šerajedna sovětská jezdecká švadrona o prf:nik. Za ní postupovala skupina nákladních auto-mobilů, na kterých seděly ženy-rudoarmějky Kulometná palba 2. td zmařila i tento pokus o únik z obklíčení. Byl to hrůzný pohled, který vyrážel dech. Koně a jezdci padající a umírající v kulometné palbě. Dopoledne 7. října pronikly čelní jednotky 10. td generála Fischera sněhovou břečkou do předměstí Vjazmy a zlikvidovaly odpor v hořícím městě. Před severním okrajem města vnikli muži Wansbekerova 2. praporu 69. střeleckého pluku do opuštěných ruských okopů. Tím dosáhlo čelo ;XXX. tankového sboru generála Stummeho, za kterým následovaly 2. td a 258. pd, cíle první fáze operace. Jižněje následoval XXVI. tankový sbor generála von Vietinghoffa s 1 l. a 5. tan-kovou divizí i 252. pd. Za nimi LUII. tankový sbor generála Kuntzena s 20. td, pěší (mot.) divizí SS "Das Reich" a 3. pěší (mot.) divizí. Oba Hothovy tankové sbory (LUI. a X;XXXII.) a VI. pěší sbor si musely po průlomu obranyjižně od "rollbahnu" probíjet cestu ve zvlněném terénu západně od Cholmu proti nejtvrdšímu odporu několika dobře opevněných střeleckých divizí i proti několika ruským tankovým brigádám. Kvůli velmi nepříznivému terénu shromáždil generálplukovník Hoth tanky LUI. tankového sboru, většinou typu Panzer 111, do tankové brigády Koll, která po tvrdém boji prorazila po cestě z hru-bých klád přes bažiny sovětská postavení na řece Vop. Následující ;XXXI. tankový sbor s 1. td a 36. pěší (mot.) divizí převzaly za útoku na Syčevku ochranu severního křídla. 6. a 7. tanková divize se mezitím dostaly k nepoškozenému mostu přes Dněpr u Cholmu, a také se stočily na Vjazmu. Večer 6. října stála osvědčená 7. td, Romme-lův úderný svazek z francouzského polního tažoní, potřetí během patnácti týdnů 109 u dálnice na Moskvu v týlu nepřítele, čelem na západ. 7. října se ve Vjazmě setkaly Hothovy tanky s Hoepnerovými. Kotel okolo šesti sovětských armád byl uzavřen. Spolu s průlomem ve směru na Vjazmu dosáhla bojová skupina von Manteuffel překvapivým postupem také dálnici na Moskvu a uzavřelaji. Vrchní velitel pozem-ních sil polní maršál von Brauchitsch poslal divizi radiogram tohoto znění: "Zdatné 7. tankové divizi, která má svým útokem na Vjazmu potřetí během tohoto polního tažení podstatný podíl na obklíčení nepřítele, moje zvláštní uznání." Také u Brjanska mezitím Guderianovy sbory obklíčily vjednom severním ajed-nom jižním kotli Jeremenkovy armády, zahrnující dvacet šest divizí. A pak začaly tvrdé boje pěchoty proti pokusům Rusů o únik, rozdělení kotlů, boj proti hnízdům odporu a zajímání Sovětů, kteří nakonec kapitulovali po celých plucích. Boje se táhly až do 17. října. Některým jednotkám nepřítele se nakonec podařilo uniknout, a to především z jižního kotle u Brjanska. Zde z obklíčení unikl i Jeremenko se svým štábem. Jeremenko sám byl těžce raněn a musel být evakuovám letadlem. Velká bitva byla dobojovaná. První akt operace "Tajfun" skončil. Bylo zajato 663 000 vojáků a 1242 tanků a 5 412 děl zničeno nebo ukořistěno. Jinak řečeno. Tři týdny po bitvě o Kyjev, ve které bylo najihu zničeno půl tuctu sovětských armád Budonného Jihozápadního frontu a zajato přes 665 000 sovět-ských vojáků, bylo nyní opět zničeno devět armád se sedmdesáti až osdmdesáti divizemi a brigádami na střední frontě. Byly to armády které měly chránit Moskvu. V obrovských zbědovaných průvo-dech nyní pochodovaly po rozbahněných cestách do zajetí. Moskva přišla o svůj štít a meč. V jejím obranném pásmu vznikl široký průlom. Německá skupina armád Střed mohla s masou svých tanků a motorizovaných svazků volně postupovat ke Stalinovu hlavnímu městu. Mohla začít druhá fáze operace "Tajfun" - pronásledo-vání nepřítele až ke zdem města a setkání tanků na Rudém náměstí. A tanky jely Vlastně nejely protože se spíše prodíraly bahnem. Celé roty vytahovaly uvázlé nákladní automobily z bláta cest. Střelci na motocyklech dělali z prken a klád sanice, na kterých táhli svoje stroje vpřed. Velitel zásobovacích jednotek 18. td major Vogt zoufale přemýšlel, jak to dělají Rusové, kteří se přece musi vypořádat s rozbahněnými cestami každý rok, protože musí jezdit. A pak to vyřešil. Pořídil si malé, ale houževnaté venkovské koníky a maléjednozpřežné vozy a těmito vozíčky, na kterých se dalo vézt vždyjen několik metrických centů nákladu, zásoboval svoji divizi. A šlo to. Kolony nákladních aut zůstávaly v bahně. Ale tyhle koňské povozy projížděly Cíl, kterým byla Moskva, motivoval muže k vydání všech sil. Zdvojená operace v prostoru Vjazma - Brjansk byla perfektně připravenou operací k obklíčení velkých sil nepřítele. Ramena kleští tvořily svazky tří tankových skupin. Zúčastnily sejí i pěší divize tří armád. Obranné sily sovětského hlavního města byly obklíčené a zničené a cesta na Moskvu volná. 110 Kalinin Stanca .: Rtev ó q,:JS. Belyj v MOSKVA k Cholm Rn x I 3 Gtatsk y p Borodino Vjazma 3sf I.i dll IzM 1 c Smolensk A. 9ek Roslavl Serpuchov Juchnov Kaluga 0.:: Suchiniál Tula ......... BBIev i.1 \ k BOIChV Orel Buda 0 km 50 o Kursk Glucho Rylsk Puhvl inaermádStted, Konotop S_kup tna sm dh Skup Romny Suy ..... O MPN l996 Bqai l ř uk Seredina 111 II 13. října padla Kaluga, která leží 160 kilometrůjihozápadně od Moskvy 14. října dobyl čelní odřad Eckinger z l. tankové divize město Kalinin, které leží 150 kilomet-rů severozápadně od Moskvy přerušil železniční tra Leningrad - Moskva a dobyl jediný most přes Volhu, který padl za druhé světové války německým vojskům do rukou neporušený. Úzké předmostí na východním břehu řeky které bránila l. td a jí podřízená školní brigáda (mot.), most krylo. Tím byly poražené rohové pilíře 320 kilometrů dlouhého 1. moskevského obranného pásma. Avšak jeho jádro, blo-káda dálnice sto kilometrů před Moskvou, leželo mezi Borodinem a Možajskem. 14. října stála také pěší divize SS "Das Reich" u Borodina,100 kilometrů před Moskvou. Historická půda. Zde se Napoleonova armáda dostala v roce 1812 na okraj porážky Zde chtěl Stalin v roce 1941 zastavit Hitlera. Přisunul proto to nejlepší, co měl. Spěšnými transportyjeden elitní svazek ze Sibiře, 32. střeleckou divizi se třemi střeleckými pluky a dvěma novými tankovými brigádami s tanky T 34 a KV 2 z Vladivostoku. Stalin začal bezohledně odkrývat svoje záda na Dálném východě. Mohl to udělat. Věděl, že Japonsko jej nenapadne. Japonsko přece plánovalo útok proti USA v Pacifiku. Stalin to spolehlivě věděl od svého špiona Dr Sorgeho, poradce německého velvyslance v Tokiu. A Dr. Sorge pracoval dobře. Pro Stalina měl větší cenu, než celá jedna armáda. Pluky divize SS "Das Reich", brigáda Hauenfeld z 10. td se 7. tankovým plu-kem, jeden oddíl 90. dělostřeleckého pluku a 10. motocyklový prapor zahájily akce proti Sibiřanům, velkým a silným chlapům v dlouhých pláštích, kožešinových čepi-cích a v botách s kožešinou. Ti byli až rozhazovačně vyzbrojeni flakem, protitanko-vými kanony a především "račbumem", nebezpečným 76,2mm víceúčelovým dělem. Byli tvrdošíjní. Paniku neznali. Stáli a čelili nepříteli. Zabíjeli a nechávali se zabíjet. Byl to hrozný boj. Rusové nasadili svoje raketomety zvané "Kaťuše", německými vojáky nazývané "Stalinovy varhany", jejichž střepiny měly pustošivé účinky U Borodina se také poprvé objevily těžké sovětské tanky T 34 v síle svazku. Protože 88mm protiletad-lový kanon nebyl vždy po ruce, museli je Němci ničit kumulačními náložemi. ý J " Rozhodnutí o v sledku bo e stálo několikrát na hraně. Ztráty divize SS "Das Reich byly tak děsivě vysoké, že její třetí pěší pluk byl rozpuštěný a zbytek vojáků a výzbroje rozdělený mezi ještě existující pluky "Deutschland" a "Der Fiihrer". Všechno dělostřelectvo hlavního velitelství, které bylo v úseku tankových skupin k dispozici, bylo shromážděno pod velení velitele dělostřelectva (Arko) plukovníka Weidlinga, aby pro granátníky SS, kteří pohrdali smrtí, vystřílelo díru do sovětské obrany Nejprve ale bylo nutné překonat stojany s plamenomety s elektrickým zapalováním, potom minová pole a po nich drátěné zátarasy a bunkry Zkušené německé úderné jednotky podběhly obrannou palbu masově nasazených protitan-kových a protiletadlových kanonů a minometů, a pak odrazily protiútoky sovět-ských tanků v boji zblízka. Nad hlavami německých vojáků přelétávala sovětská 112 hloubková letadla. Vlastní stíhací letouny VIII. leteckého sboru se míhaly mezi cáry mraků zakouřeného nebe. Obvaziště se plnila. Velitel divize SS "Das Reich" Gruppenfiihrer a generálpo-ručík Hausser byl těžce raněn. Leželi tam v řadách. V černých uniformách tankisté, v roztrhaných polních blůzách grenadýři, ve skvrnitých maskovacích blůzách muži. od Waffen SS. Těžce zranění. Popálení. Mrtví. Vojáci na obou stranách bojovali zaslepeni zuřivým hněvem. Nikdo už neznal slitování. A pak Němci najednom místě prorazili linii bunkrů a zákopů Sibiřanů. Oba pěší pluky divize SS "Das Reich" zaútočily Nebyl čas na střelbu. Za zbraň sloužily pažba a polní lopatka. Sibiřské baterie byly dobyté odzadu. Obsluhy za chráněnými stano-višti flaku a kulometů se tvrdě bránily Němcije pobili v boji zblízka. Naprosto stejně bojovaly i střelecké pluky 10. tankové divize. Útočily na houževnatě bráněná histo-rická opevnění v Semenovském. Sibiřané se bránili marně. 32. sibiřská střelecká divize zemřela na borodinských výšinách. Tím byl rozbit velký zámek l. moskevského obranného pásma u dálnice do Moskvy 10. td postou-pila přes zasněžená pole k řece Moskva. Zde zlomila poslední odpor ruských jedno-tek.19. října padl Možajsk. Možajsk! Ten leží před branami Moskvy Ještě 100 kilo-metrů dálnice. A silnice z Možajska vede přímo do sovětského hlavního města. "Možajsk padl," povídali si lidé v moskevských ulicích, "Možajsk padl. Němci přicházejí." Komíny v Kremlu kouřilyjako při 30 stupních mrazu. Spalovaly se tajné archivy které nebylo možné evakuovat. Moskvané to vůbec nechápali. Ještě před čtrnácti dny do nich režim naléval víru ve vítězství a sliboval americkou pomoc, poněvadž 2. října podepsal Churchilův zástupce lord Beaverbrook a Rooseveltův zmocněnec Harriman protokol o anglo--amerických dodávkách zbraní. I když Spojené státy bylyještě neutrální a nebojova-ly, bylo oznámeno, že tři velmoci jsou rozhodnuté spolupracovat za účelem vítězství nad úhlavním nepřítelem všech národů. Pro prvních deset měsíců - počínaje l. říj-nem - bylo přislíbeno, a také dodáno: 3 000 letadel - o 2 000 víc, než měla k 30. září na východní frontě k nasazení německá Luftwaffe, 4 000 tanků - třikrát víc, než měly 30. září k dispozici všechny tři německé tankové skupiny, 30 000 motorových vozidel. Ale nepřišlo to všechno příliš pozdě? Nevyhrál Hitler opět závod se západními mocnostmi, jako ho vyhrál už v roce 1939 v Kremlu? 10. října ještě měli zahraniční diplomaté v moskevském "Hotelu National" k večeři bliny, kaviár, zeleninovou polévku, rostbíf, bramborovou kaši, dušenou mrkev, čokoládový puding a kávu. Připíjelo se na Stalina, na odpor hlavního města 113 a na vítězství. Byl to den, kdy byl odvolán Timošenko a najeho místo postaven muž, kterého dosud znalo jen málo lidí - armádní generál G. K. Zukov Stal se vrchním velitelem Západního frontu, generálporučík V. D. Sokolovskij byl jmenován jeho náčelníkem štábu a N. A. l3ulganin ělenem válečné rady (politickou hlavou frontu). O pět dní později, 15. října ve 12 hodin 50 minut, přijal ministr zahraničí Molotov amerického velvyslance Steinhardta a sdělil mu, že vláda - až na Stalina-opouští Moskvu a že diplomatický sbor bude evakuován do Kujbyševa, cožje 850 ki-lometrů východně od Moskvy Každá osoba může vzít seboujen tolik zavazadel, kolik sama unese. Když se tato zpráva po městě rozšířila a když dokonce vešlo ve známost, že byla z mauzolea na Rudém náměstí odvezena Leninova rakev, vypukla panika. "Němci přicházejí!" Domovníci na moskevské Možajské ulici natahovali uši, aby uslyšeli rachot tanků. Už jedou? V těchto dnech považovali v Moskvě všichni všechno za možné. Také města mají nervy A kdyžjsou příliš podrážděné, dojde ke kolapsu.19. října 1941 byly nervy Moskvy předrážděné. Městem se rychlostí blesku šířily poplašné zvěsti, že vláda uprchla, diplomatický sbor opustil Moskvu a že i Leninova rakev, skleněná rakev s otcem revoluce, byla odvezena. Někam. Nejsenzačnějším tématem všech zpráv a pověstí však byla zvěst, že Němcijsoujiž před městem. A lidé šeptem dodávali, že "německé tanky tady mohou být každou minutu." Tato možnost Moskvany zcela vyváděla z míry a zbavila je strachu ze Stalinovy tajné policie i milice. Ve frontách na chleba si lidé povídali o tom, že už by měl být konec války A potom dav zaútočil na první obchod v Sadové ulici, vyplenil nákladní auto s konzervami, které pak převrátil a zapálil. V chladných a vlhkých ulicích číhala rebelie. Skrývala se ve špatně vytápěných bytech, seděla u stolu s hladovějícími lidmi. Stalinova moc se kymácela. Jeho obrazy zmizely ze stěn, vzplály první stranické legitimace. Náhle se v poštovních schránkách objevily letáky-jednoduché, narychlo zhotovené lístečky Stálo na nich: "Smrt komunistům!" a další protižidov-ská hesla. Příjemci zděšeně zírali na tyhle primitivní, vzrušující texty Moskva, matička Moskva, se potácela. Srdce Sovětského svazu se zastavovalo. A svět se nezbořil. Úřední sovětský kronikář A. M. Samsonov o tom píše ve své knize "Velká bitva před Moskvou" toto: "Ve městě se šířila poplašná nálada. Evakuace průmyslových podniků, ministerstev, úřadů a institucí se zrychlovala. V té době se u obyvatelstva projevovalyjednotlivé projevy zmatku. Našli se lidé, kteří šířili paniku, opouštěli svá pracoviště a spěchali z města. Našli se také zrádci, kteří kradli majetek v socialistic-kém vlastnictví a pokoušeli se podkopat moc sovětského státu." Tehdy udeřil diktátor 20. října vyhlásil v Moskvě stav obležení. Hlavní město bylo vyhlášeno za válečné území. Zivot určoval zákon fronty 114 Samsonov píše: "V usnesení bylo rozhodnuto okamžitě předávat všechny nepřá-tele pořádku stanným soudům, a všechny provokatéry, špiony ajiné nepřátele, kteří by vyzývali k rebelii, na místě zastřelit." A střílelo se. Hlavní město se stalo frontou. Prakticky všichni obyvatelé byli začleněni do armády Již v prvních červencových dnech bylo z rozhodnutí Výboru pro obranu během čtyř dnů rekrutováno z obyvatelstva jedenáct divizí domobrany se 100 000 muži a přeloženo do západních okrajových okrsků. V pozdějších zimních bojích narážely německé divize ve všech ohniscích odporu na střední frontě na tyto jednotky domobrany, které mnohde bojovaly s fanatismem. Bylo tomu tak především u Seligerskéhojezera, Rževa, Dorogobuše a Malojaroslavece. Uřady probraly po 1. říjnu seznamy obyvatel ještě jednou. Opět bylo do zbraně povoláno dalších 100 000 Moskvanů. V kurzech trvajících 100 hodin-to bylo dvacet dní - byli vyškoleni ke službě ve zbrani a odesláni na frontu. Od 13. do 17. října sestavil moskevský městský sovětještě dvacet pět samostat-ných dělnických praporů. Tvořili je muži, kteří pracovali a současně sloužili se zbraní, bylo to celkem 11700 mužů, tedy jedna divize. Ti byli nasazeni především na východním břehu kanálu Moskva - Volha. Ve stejné době byly ze záložníků ještě sestaveny l. a 2. moskevská střelecká divize a dvacet pět bezpečnostních praporů o 18 000 mužích jako pořádková služba města. Bylo to vpravdě totální vojenské vyčerpání velkoměsta. Každý muž, každá žena byli začleněni do vojenského stroje. 40 000 chlapců a dívek mladších 17 let bylo povoláno ke stavbě opevnění pro druhé obranné pásmo před Moskvou ajednotně postaveno pod vojenské velení. Společně s 500 000 ženami a starci budovali za velmi těžkých pracovních podmínek (na tři směny, ve dne v noci) 98 kilometrů protitankových příkopů, 284 kilometrů drátěných zátarasů a 8 063 ki-lometrů zákopů. Ale všechen fanatismus strany, všechny stanné soudy a exekuce nemohly kon-cem října zastavit všeobecné známky rozkladu. Byty evakuovaných byly pleněné. Usazovali se v nich dezertéři. Po ulicích se potulovali zranění, uprchlíci z pracovních komand a děti. Pořádkové oddíly musely neustále pročesávat podzemní dráhu, velká nádraží a opuštěné domy Zdálo se, že Moskvaje u konce svých sil. Tyto tvrdé a nepopiratelné skutečnosti zpracoval židovský vesnický učitel z Pol-ska Mendel Mann, jenž uprchl do Ruska, do zprávy, kterou sice označil za román, ale jejíž obsah se v rozhodujících částech děje opírá o skutečné události. Jeho v Izraeli vydaná kniha "Před branami Moskvy" už byla přeložena do téměř všech západních jazyků. Na stranách 141 a 142 je pro situaci v Moskvě koncem října 1941 charakteris-tická scéna. "Z jedné postranní uličky se vyřítili dva zranění vojáci. Jeden z nich, velký a kostnatý, měl sádrový obvaz na ruce, druhý, malý a kulatý, chodil s velkou 115 obratnosti o berlích. Měl poraněné koleno. Ted byli uprostřed poloprázdné hlavní třídy a volali: Německé tanky v Kalužské a Psočské ulici! Už jsou ve městě! Přichá-zejí! Zachraňte se Rusové! Hlídka složená ze šesti ozbrojených mužů, tři z milice, tři z NKVD, zůstala stát u jedné brány a pak zahájila pomalý ústup přes ulici Sadovskaja. Neřekli si ani slovo, jen se na sebe němě dívali... Obchody byly náh-le zavřené. Železné rolety padaly s rachotem dolů. Domovní dveře se otevíraly a u vchodů se shromaždóvali zvědavci. Oba zranění zůstali stát na jednom rohu, a ten hubený ukázal někam zdravou paží a vykřikl: Odtud přicházejí Němci! Hlídka zmizela vjedné tmavé domovní chodbě. Po chvíli se všech šest mužů opět ukázalo, prostovlasí a beze zbraní; na jejich vojenských pláštích chyběla hodnostní označení. Krysy opouštějí potápějící se lod! zvolalajedna žena. Ať jdou k čertu! Stejně je někdo dostane! Masa se pomalu zformovala do zástupu. Na čele pochodovali oba zranění, pak několik žen a za nimi dav Zjedné postranní ulice vyšli asi patnáctiletí chlapci, kteří pracovali v továrnách, a s jásotem se připojili k dospělým. Jeden muž náhle rozvinul bílé plátno a mával jím jako vlajkou nad hlavou. Uprostřed byl černý hákový kříž. Dav ustoupil a zůstal stát jako přibitý. Smrt komunistům! volal muž s vlajkou. Pryč se židy! Sedé nebe nad Moskvou ztichlo. Jako blok strnulého strachu viselo nad lidmi. Válka skončila! Děkuji Ti, svatá panno, matko boží! Samopaly udělaly konec tomu přízraku. A Němci nepřišli. Proč ne? Kde zůstali, vždyť už na mnoha místech v předpolí Moskvy překročili dálnici a silnici - v průmě-ru slabou hodinu jízdy od města?" Ano, kde zůstali? Nadporučík Wagner právě rozložil mapu na bedně od ručních granátů. Důstoj-níci 19. ženijního praporu stojí okolo svého velitele. "Zde," ukáže Wagner prstem na jeden bod, "zdeje Malojarovec,je devatenáct kilometrů před námi. Tam se zítra musí dostat naše tanky A zde je Podolsk, třicet čtyři kilometry před Moskvou, cíl divize pro příští týden." Wagner zvedl hlavu od mapy a přelétl pohledem po tvářích svých podřízených. "Proto musíme rozbít to prokleté postavení s bunkry před námi. Silnici je nutné uvolnit. Tanky nemohou jet přes bažinatá pole a jednotky pěchoty které postupují jižně od silnice, potřebují přísun zásob." Bylo 16. října. Dolnosaská 19. tanková divize uvázla před městem Ilinskoje, které bylo jádrem l. moskevského obranného pásma. Bunkry naproti obsadili žáci a aspiranti rudé válečné školy z Podolska. Ti doslova rozstříleli útok 5. roty 27. tp. Zničili přitom dvanáct tanků. 116 Stuhám ani dělostřelectvu se nepodařilo bunkry zničit. Mají to provést Wagne-rovi ženisté. A oni to provedou. Úderná jednotka se dvěma plamenomety a kumulovanými náložemi opatrně pronikne do plochého a bažinatého terénu před linii bunkrů. Trychtýře po bombách a granátech jsou užitečné jako okopy Dělostřelectvo zahájilo hustou přehradnou palbu. Jeho granáty dopadají přímo před bunkry Pod touto ochranou se ženisté propracovávají až těsně k betonovým obludám. Dělostřelecké granáty nyní před nimi dopadají nepříjemně blízko. Poddůstojník Tripp se natlačil do kráteru po granátu. Zvedl signální pistoli a vystřelil smluvené znamení -jednu bílou. To znamená: "Jsme u nich." Jako na povel se dělostřelectvo odmlčí. "Pal!" Plamenomety plyvají svůj proud ohně z hořícího oleje na dva bunkry uprostřed a napravo. Oheň syčí do střílen. Kouř zahaluje vše. Ted nemůže žádný Rus střílet nebo vrhat ruční granáty Levý bunkr drží v šachu palba ze samopalů na střílny Svobodník Vogel vyskočí s kumulační náloží na šedivý blok. Seshora vhodí do střilny ruční granát a vrhne se zpět. Hromová exploze. Záblesk. Kouř. Přesně tak padne i druhá překážka. Ale z betonové chodby která bunkry spojuje, náhle zazní kulometná palba a skosí pravou plamenometnoujednotku. Tripp vysko-ěí. Zarachotí samopal a Rusové zvedají ruce. Jen komisař vrhá jeden ruční granát za druhým, dokud ho výstřely nesrazí k zemi. Opět signál světlicí. Iílý! Vojáci vzadujej vidí a volají: "Hotovo." Zámek Ilinskoje je rozbitý. 27. tankový pluk nadporučíka Thomaleho nastoupí společně s 2. oddílem 19. dě-lostřeleckého pluku kapitána Zubehera ajednou baterii 88mm flaku do útoku a valí se po nyní volné silnici na Malojaroslavec. Jako první postupuje l. rota nadporučíka von Wertherna. Po obou stranách "rollbahnu" pak roty 74. střeleckého pluku. Ještě 100 kilometrů do Moskvy Řeka Protvaje rychle překonaná. Dál! Směr Verabyl na řece Istě. Přechod zuřivě brání posádka sovětské protitankové uzávěry "Střelba ze všech hlavní a vpřed přes řeku!" zazní v rádiu rozkaz von Wertherna jeho velitelům. Poručík Range velí vedoucímu tanku. Ridič Kurt Wiegmann povel zaslechl a nepotřebuje pobízet. Zařadil rychlost a vyráží vpřed. Právě přejeli most, když je zasáhl sovětský protitankový kanon, který stojí vlevo na břehu. V tanku se ozve rána a do bojového prostoru se hrne dým. "Ven!" velí poručík Range. Všem se podaří vyskočit z tanku do přikopu. Ještě vidí, že i druhý tank dostane plný zásah a ihned vzplane. Ven se dostanejenom velitel. Ale to už se přes most valí třetí tank, natočí věž na 10 hodin a zazní výstřel. Plný zásah do sovětského kanonu. V ohni sovětského dělostřelectva, které stojí u okraje lesa, se přes most žene tažné vozidlo s 88mm protiletadlovým kanonem. Spěchá do paleb-ného postavení. Palba na sovětské baterie. Ted se to podaří. 117 Werthernova 1. rota vede boj proti zuřivě bojujícím Rusům. Jsou to žáci důstoj-nické školy kteří bojují až nepravděpodobně statečně a neustále napadají německé tanky v boji zblízka. Rotě se nakonec podaří vytvořit malé předmostí. Podplukovník Thomale vrhne přes most všechno, co má jeho 27. tankový pluk k dispozici. Ted stojí čtyřicet kilometrů před divizí. Předmostí na Istě e nutné " J udržet. Io se bojové skupině Thomale podaří. Večer je ruské obranné postavení, spěšně vybudované teprvc před několika dny ale obsazené silnými protitankovými a dělostřeleckými silami, rozbité. Velitel 19. td generálporučík von Knobelsdorff přijel k čelním jednotkám a vy-světluje: "Rus nesmí dostat čas, aby se mohl posadit. Musíme dál. Nový cíl - Nara." Nara je ale součástí druhého, a podle předpokladu i posledního moskevského obranného pásma. Prší. Je chladno. Cesty se stále víc rozbahňují. Tanky se prodírají vpřed a váznou v bahnu. A stále častěji zaznívá volání: "Ruské tanky!" Tanky T 34 se na svých širokých pásech rychle valí z vyvýšenin dolů. Jsou dobře zkonstruované pro bahno a sníh. Boje s nimi stojí oběti. V nejvyšší nouzi často pomůžejen SSmm protiletadlový kanon. Přesto se motocyklovýmjednotkám a tan-kům 19. td podaří Naru obsadit. Severně od "rollbahnu" se přepravily na druhou stranu po pontonovém mostu, který postavil během noci a za palby sovětských minometů, jež si vyžádala krvavé ztráty,19. ženijní prapor Podařil se tedy průlom do posledního moskevského obranného pásma. Stane se z něj prolomená hráz? Tankům se po překvapivém úderu podaří obsadit výšiny východně od Nary "Kamarádi, jde to," volají na sebe vojáci. 59. střelecký pluk 20. tankové divize, který je zde podřízený 19. td, je vržený přes řeku. Nyní je třeba se dostat na "rollbahn" a zničit silnou uzávěru, kteráje vybudovaná mezi Gorkami a Nikolským. Pak bude cesta na Kreml volná! Také 98. pd postupuje po bezedných cestách usilovným pochodem za tankisty U Delčina se probíjí rafinovaně umístěnými polními opevněními a hluboce členěný-mi liniemi bunkrů. Jejich posádkyjsou složeny z Mongolů a Sibiřanů; ti se nedávají zajmout, protože jim bylo řečeno, že Němci by jim uřízli uši, a pak je zastřelili. Rozhořěené boje trvaly pět dní. Německé prapory musely zaplatit krvavou daň. 282 ., 289. a 290. pěší pluky značně prořídly Většina velitelů praporů a rot padla nebo byla zraněna. Ženijní prapor ztratil sto mužů. Ale Moskva žene muže vpřed. Dělostřelci , pěchota, a také konějsou na konci se silami. Tvrdý boj navíc komplikuje déš, chlad a vši. Ale myšlenka, že jde o rozhodnutí, je drží na nohou. Vydávají ze sebe to poslední, ne, to úplně poslední. 23. říjen. U Tarantina, které dobyla 34. pd, přechází 98. pd přes Naru a ihned se stáčí na sever, aby pomohla 19. tankové divizi uvolnit "rollbahn". Prapory podplukovníka von Boseho a kapitána Strdhleina (1. a 2.) z 289. pp obsadí lesem pokryté výšiny před Gorkami. Rusové zahájí okamžitý protiútok 118 a zatlačí 289. pp zpět. Příští den zápas pokračuje. Němci i Rusové bojují o každý metr země v boji zblízka. Němcům nakonec zbývá k silnici jen 200 metrů. Nadporučík Fmmert, velitel 1. praporu 282. pp, strhne svoje muže do útoku. Velitel roty poručík Bauer padne. Vpravo i vlevo vojáci klesají k zemi. Ale těch prokletých 200 metrů přece musejí zvládnout! Podařilo se jim to. Muži se z posled-ních sil vrhají k zemi před domy Gorek. Jsou sice jen v jižní části města, ale přece jen za posledním moskevským obranným pásmem. Gorki! Do Moskvy je to ještě pětašedesát kilometrů. "Sedesát pět kilometrů - tak dalekoje to z Norimberka do Bamberka," konsta-tuje věcně poručík Frey, velitel čety 198. protitankového oddílu, na velitelském stanovišti těsně za přední linii. Ale on zvládne již jen čtyři. Hned za Gorkami, u Kusoleva, byl pohřben. Ofenziva proti Moskvě byla hlavně bojem o silnice. Již v létě byly životně důležitými tepnami pro zásobování. Ale nyní, v období zimního bahna, kdy nebylo možné použít polní cesty o volném terénu ani nemluvě, záviselo nejen zásobování, nýbrž také pohyb tanků a pěchoty na stavu silnic. To byla pro útočníka velká nevýhoda a pro obránce šťastná okolnost. Silniční uzel zablokovaný bunkry a pol-ními opevněními se dal obejítjen ve zcela výjimečných případech. Musel být dobytý čelním útokem. To udělalo ze silničních uzlů bitevní pole boje o Moskvu. Jedním takovým uzlem byly Gorki na Naře. Naro-Fominsk u železnice Smolensk - Kaluga - Moskva byl další. A pak Krimskoje mezi dálnicí do Moskvy a slavnou poštovní silnicí. Zvenigorod, Istra, Dmitrov, Tula a Kalinin byly dalšími body na velké půlkru-hové linii okolo Stalinovy centrály Tato místa tvořila jádra sovětské obrany ve 2. moskevském obranném pásmu, za kterým leželo hlavní město se svými četnými dopravními cestami jako pavouk v síti. Krvavého zápasu o Moskvu se zúčastnilo více než šedesát německých divizí. Sedesátkrát s průměrně 5 000 až 10 000 muži. Každá divize by si zasloužila, aby se o ní napsalo. Ale na tomto místějich můžeme najejich cestě doprovázetjen několik. Jejich vojáci se místy dostali ke svému cíli tak blízko, že na něj mohli dosáhnout. Viděli věže Kremlu, stáli na autobusových zastávkách předměstské dopravy Jedna jednotka se dokonce dostala až osm kilometrů před Moskvu. Německé tanky stály začátkem prosince 1941 patnáct až třicet kilometrů od Kremlu. Po "rollbahnu" rozbitém krátery a kalužemi postupuje z Vjazmy směrem na Moskvu pěchota 78. pd. Chvíli prší a chvíli sněží. Mužům kručí v žaludku. Polní kuchyně někde uvázly Jejich uniformy jsou provlhlé a ztuhlé od špíny To už není postup jako za horkých letních dnů. Jak už je to dávno? To už nevědí. Pochodovali celé léto a podzim. A nyní postupují bahnem do zimy Zatímco po pravé straně "rollbahnu" postupuje v dlouhé, nekonečné řadě pěcho-ta 78. pd, po levé straně se namáhavě vlečou roty 87. pd. Střed silnice je volný pro provoz v opačném směru. 119 Jižně od dálnice, mezi Juchnovem a Gžatskem, se po špatné silnici směrem na východ prodíral 197. pd. Dne 19. října, za deštivé a sněhové neděle, její vojáci překročili svůj 1500 kilometr! Veliteli 1. oddílu 229. dělostřeleckého pluku kapitánu Kiippersovi se zdá, že nepostupují dost rychle. Cesta, po kteréjedou, je tak vyjetá a rozbahněná, že vozidla se v hluboké kaši dostávají kupředu jen velmi těžce. Se svolením nadřízeného velitele přesunu podplukovníka Ruederera proto odbočil na příčnou silnici Juch-nov - Gžatsk, po níž se chtěl dostat na dálnici a jet vpřed pohodlněji a svižněji. Dělostřelci se k dálnici dostali. Ale ta vypadá! Nacpaná vozidly jedna díra naplněná bahnem vedle druhé. Hluboké krátery Ani tady není pro koňmi tažené baterie naděje, že by se dostaly kupředu. Jen na úseku dálnice Gžatsk - Možajsk uvázlo dva až tři tisíce vozidel. Když dělostřelci 197. pd zhodnotili situaci, urychleně se otočili zpět. Opět do bahna! Pochodová rychlost, která činila v létě průměrně čtyřicet pět kilometrů za den, klesne na jeden, nanejvýš pět kilometrů denně. Vyčerpaní bojem, špinaví, zavšivení, hladoví a na smrt unavení se večer ve vesničkách tísní kolem kamen v ubohých selských domcích. Ubozí koně stojí venku, sražení těsně k sobě, a žerou prastarou, mechem porostlou slámu z nízkých střech. Vojáci uvnitř suší své unifor-my A když se někdo zeptá na to, kde jsou, dostane obvyklou vojenskou odpověd-"V prdeli světa!" A příští ráno táhnou dál, za motorizovanými divizemi. Stále dál. Směr Moskva. Ve druhé polovině říjnaje l. obranné pásmo mezi Kalugou a Kalininem na široké frontě prolomené. Na třech velkých silnicích: Malojaroslavec - Moskva, Naro-Fo-minsk - Moskva a Možajsk - Moskva útočí německé divize proti 2. a poslednímu moskevskému obrannému pásmu. Je vybudováno od Tuly na Serpuchov, odtud podél Nary přes Naro-Fominsk k narským rybníkům u dálnice, potom údolím řeky Mosk-vy přes Zvenigorod, Istru, isterskou přehradní nádrž a Klin k Moskevskému moři, které leží jihovýchodně od Kalininu. Obranné pásmo nebylo žádnou linii, nýbrž do hloubky rozčleněným obranným polem. Směrem na západ byly všechny silniční křižovatky a železniční stanice silně opevněné. Směrem dozadu, tedy k Moskvě, sahaly protitankové příkopy a polní opevnění až k okraji hlavního města. Odtud pokračovaly až na Rudé náměstí ve formě barikád, silničních zátarasů, tankových léček a zakopaných bojových vozidel. Koncem října se zdálo, že pro Moskvu nastává tragická hodina. Na severu, u Hothovy bývalé 3. tankové skupiny, které nyníjako 3. tankové armádě velí generál Reinhardt, se podařilo durynsko-hesenské l. td překročit u Kalininu Volhu. Bojová skupina von Heydebrand s podřízenou 900. školní brigádou pronikne podél silnice do Toršoku až k Mednému a odřízne silnice a železnici na sever O několik dnů později však musí po tvrdých bojích s čerstvě přisunutými sibiřskými tankovými svazky ustoupit zpět na okraj Kalininu. Rusové se snaží prudkými protiútoky získat 120 tento důležitý pilíř moskevské obrany na horní Volze zpět. Marně. Jednotky 6. tan-kové divize, 14. a 36. pěší (mot.) divize a později i 129. pd pomáhají skupině toto důležité předmostí udržet. ;XXXI. tankovému sboru, kterému nyní velí generál Model, se podařilo Kalinin ubránit. Avšak těžiště německého útoku leží po obou stranách dálnice do Moskvy V ohnisku bojů zde stojí ;XXX. tanková skupina generála Stummeho. Jeho 10. td dobyla důležitou a silně opevněnou silniční křižovatku Selovka a pronikla přes Moskvu do prostoru severně od Ruzy Sbor má s pěší divizí SS "Das Reich" a 10. tan-kovou divizí napadnout Moskvu od severozápadu.10. td chce být první na Rudém náměstí. Ne Rusové, nýbrž bahno ji přinutí - sedmdesát osm kilometrů před Moskvou-zastavit. Divizi generála Fischeraje nutné zásobovat na patnáct kilometrů dlouhé, kmeny vyložené cestě přes močály Po obou stranách této cesty stojí vozidla, děla, a tanky tak, jak uvázly Pěchota, ženisté, příslušníci protitankových jednotek a mo-tocyklisté leží ve vesnicích a v lesích. Tanky už nemají pohonné hmoty Děla dostá-vají na den jen tucet granátů. A Rusové neochvějně útočí se svými dobře se v bahně pohybujícími tanky T 34. 10. td drží své pozice, ale v bahně mezi Prokovským a Skirminovem pomalu vykrvácí. Kdo se odtamtud dostal, ještě dnes ta dvě místa proklíná. Zoufalí muži sedí v malých domečcích a každý den se modlí, aby přišel mráz a oni mohli jet dál. Ale mráz na sebe nechá čekat. A divize krváci. Když generálmajor Fischer hlásí nadřízenému generálovi počty svýchjednotek, řekne Stumme zděšeně: "Můj Bože, to už přece je jen zesílená průzkumná hlídka. " Padesát kilometrů jižně od XXXX. tankového sboru vytvořila 78. pd klín. do ruské obrany v hloubce třicet kilometrů. Nyní stojí těsně před linii hlavních opev-nění 2. moskevského obranného pásma. V těžkých lesních bojích i v boji proti silným silničním zátarasům dokáží především 195. a 215. pluk téměř nemožné. Podaří se jim dobýt opevněný prostor západně od Lokotni. Ještě šedesát pět kilometrů do Moskvy! Ale také zde zaúřaduje "generál Bahno" a donutí vojska k zastavení. Musejí čekat, dokud nezačne mrznout! Jižně od dálnice, v oblasti von Klugeho 4. armády, má útok zpočátku úspěch. 7. a 292. pěší divize ovládnou Krjukovo a stojí v předpolí 2. moskevského obranného pásma. Zahájí další útok a - zůstanou vězet v bahně. K útoku na hlavní postavení na Naře už nedojde. Příroda se spikla. Opravdu to už dál nejde? Jde. 258. pěší a 3. motorizovaná di-vize mají více štěstí. 258. se 22. října podaří smělou akcí 2. praporu 479. pp, kterému velel major Liibke, obsadit Naro-Fominsk na velké silnici Roslavl - Moskva. Tím se podařil vlom do 2. obranného pásma sedmdesát kilometrů před Moskvou. 121 3. motorizovaná divize zaútočila 22. říjnajižně od Naro-Fominska 29. pěší (mot.) divizí přes Naru a získala dvanáct kilometrů široké předmostí. "Jde to!" volají vojáci. Ano, jde to. Jeden pluk 8. pěší (mot.j divize nejen odrazil všechny ruské protiútoky ale navíc přešel sám do protiútoku a zničil silnou ruskou bojovou skupinu. Navíc zajal 1700 vojáků, mezi nimi 52 důstojníků. Jsou to příslušníci moskevských pocho-dových praporů, pracovní milice a Ukrajinci. Mnozí z nich volají: "Vojna kaput," a udávají své komisaře, kteří si strhli hodnostní označení. Také o třicet kilometrů jižněji se 98. pd podaří skok přes hlavní překážku 2. moskevského obranného pásma - přes silně opevněnou Naru. Na východním břehu se otočí na sever, aby v součinnosti s 19. tankovou divizí dobyla velký most v Gorkách na silnici z Podolska do Moskvy Dolní Sasové 19. td překonají - jak už bylo uvedeno - severně od Gorek řeku ajejich 27. tp odrazí všechny ruské protiútoky Dobytím Naro-Fominska a překoná-ním Nary na obou stranách od Gorek byl na třech místech proražen poslední obranný val před Moskvou. Hráz postavená potem, krví a slzami půl milionu žen, starců a dětí, která měla zastavit německou záplavu, má ted díry Podaří se ji prolomit? Moskvané se toho obávali. Ale zatímco očekávali německé tanky kterým, jak se zdálo, už nestálo v cestě nic kromě rozedraných a vyhladovělých moskevských pochodových praporů, vrhne i zde své kostky počasí. Déšť vytvoří bahno. A bahno se stane neproniknutelným. Polní maršál von Bock mu musí přenechat vítězství. Stát! Počkat, až přijde mráz, až země ztvrdne a budeme zase moci jezdit. Kdyby měli 5 000 vozidel se širokými pásy, jaké měl T 34, byla by Moskva ztracená. Ale kdeje Guderian, ten osvědčený útočník skupiny armád Střed? Kdejsou čela jeho zkušených divizí? Také jeho tanková skupina byla mezitím doplněna a povýšena na tankovou armádu - 2. TA - takže Guderian disponuje dvanácti a půl divizemi. Stojí na jižním křídle skupiny armád Střed. Má zaútočit na Tulu a uzavřít odjihu přístup k Moskvě. Vrchní velení vsadilo také tentokrát na Guderianovo umění provést bleskové akce a doufalo v rychlé odříznutí rudé metropole. Zpočátkujde také vše podle plánu. 30. září zahájil XXIV tankový sbor se 3. a 4. tankovou divizí v přední linii postup na severovýchod. Již příští den bylo dosaženo město Sevsk. Čelní jednotky toho dne postoupily o 130 kilometrů. 3. října padl po nečekaném a rychlém úderu 4. td Orel. 5. října se podařilo rozšířit předmostí za Okou severně od Orlu. 3. td mezitím za Dmitrovskem opustila "rollbahn", aby mohla postupovat na sever Po nočním pochodu v prudké sněhové vánici s vichřicí překročila řeku Con. Postupuje stále dál na sever Padne Bolchov, kde bylo zajato 8 000 nepřátelských vojáků. V polovině října se části 3. a 4. tankové divize s pěším plukem "Grol3deutschland" připravují 122 severozápadně od Mcenska k útoku přes Sušu. Řeka Suša je překročena 23. října. Poražené sovětskéjednotkyjsou pronásledovány V průběhu pronásledování Němci obsadí Cern. Od Tulyje dělí ještě devadesát kilometrů. Avšak i zde převezme velení "g enerál Bahno". Silnice do Tuly nevydrží zatížení těžkými vozidly Její povrch praská. Hluboké výmoly ji mění v bažinu. Zásobování vázne. Postup se zpomalí. Tím získají ruské zadní voje čas ke zničení mostů na silnici a k položení minových polí po oboujejích stranách. Také zde je nutné budovat dlouhé cesty z kmenů a klestí, aby se zásobo-vání mohlo dostat k čelním jednotkám. Avšak Guderian se vzepře proti přírodě a přijme pro něho typické rozhodnutí. Spojil všechny tanky XXIV sboru, části 75. dělostřeleckého pluku, 3. střeleckého pluku a pěší pluk "Groádeutschland" do rychlého předního odřadu, jehož velitelem jmenoval energického plukovníka Eberbacha, kterému vydal rozkaz: "Bez ohledů vpřed a dobýt Tulu!" Eberbach vyrazil. Jehojednotky se prodírají bahnem a probíjejí přes nepřítele. Kde se jim postaví do cesty sovětské jednotky, tam se nejprve objeví Stuhy, které se s typických hvízdáním řítí dolů na nepřátelská postavení, potom útočí Eberbach s tanky a granátníky Padl Mcensk i Cern. 29. října stojí čelo odřadu čtyři kilometry před Tulou, průmyslovým městem s 300 000 obyvateli. Rusové posílili jižní pilíř posledního moskevského obranného pásma protitan-kovým a protiletadlovým dělostřelectvem. Je to pochopitelné, protože pokud Gude-rian pronikne přes Tulu, potom se Moskva dostane do smrtícího sevření. Staré stříbrné město Tula, i kdyžještě vzdálené 160 kilometrů od Moskvy,je něcojakojejí předměstí. Rusové to vědí. Guderian to ví také. A ví to i Eberbach. Tula musí padnout! Tulaje polovina Moskvy Tulaje symbolická. Má i kreml. 2. rota pp "Groádeutschland" má ještě šedesát mužů. Šedesát ze sto padesáti. A poručík von Oppen chce do města. "Vpřed, chlapci!" Posune si ocelovou přilbu dozadu. "Vpřed " Druhá rota z "Groádeutschlandu tvoří čelo útoku celé Guderianovy tankové armády A to jí dává křídla. A zdá se, že se jí to podaří. Tula před ní leží v oparu říjnového večera. Nad městem se vznáší kouř po výbuších. Bojují s pistolí a ručním granátem, skok za skokem, muž proti muži a pronikají po nepřítelem obsazené úvozové cestě. Rusové chytají ruční granáty a házejí je zpět. Němci se však přecejen dostanou až k dělnickému sídlišti na okraji města. Rus ustupuje. Ale Eberbach nechce riskovat. Rádiem proto zastaví postup. Pak sám uklidňuje reptající rotu. "Zítra ráno se do toho pustíme. Zítra ráno v 5.30." Plukovník Eberbach je příští ráno přesně v určenou dobu v bojových postave-ních. Osobně se přesvědčuje o situaci. Skáče přikrčený od domu k domu malého dělnického sídliště a hovoří s muži 2. a 3. roty 123 "Naproti, za tou hromadou dříví, tam leží přední stráže Rusů," hlásí poručík von Oppen. "A ta budova z červených cihel, pravděpodobně kasárna, je plná proti-tankových kanonů, minometů a odstřelovačů." Eberbach přikývne. 1řichází plukovník Hoernlein, velitel pluku "Grol3deut-schland". Pohlédne na náramkové hodinky "Je 5 hodin 30 minut," řekne. Patos a formálnostijsou zbytečné, byly by směšné v očích těchto mužů, kteří tu stojí u stěn a zdí (už celé dny neholení, holínky a uniformy špinavé, kapsy plné ručních granátů, přilbu v týlu hlavy). Cigarety schovávají v dlani, aby nepřítel nezahlédl jejich oheň. Poručík zamáčkne cigaretu a vytáhne svoji starou pistoli z koženého pouzdra. "Jdeme na to, chlapci!" řekne, a pak už jen vydává tiché povely Tady se ozve zakašlání, jinde zachrastí plynová maska. Pak to začne! 2. rota překonává v rojnici zahrádky sídlištních domků. Jedna četa osvědčené 4. (kulometné) roty se k ní přidává. Von Oppen se podívá na vojáky této roty Vypadá to, že hledá svého přítele nadporučíka Hánerta. Ale ne, nehledá ho. Vždyť ho 17. října u lesního potůčku nedaleko Karačeva sám pochoval. Dvacet sedm let bylo prvnímu nositeli rytířského kříže z pluku "Groádeut-schland" nadporučíku Hinertovi. Byl veli.telem 4. roty Padl v noci 14. října. Zasáhl ho do břicha sovětský voják, který se ukrýval za stromem. Nadporučík byl vzorem vojáka ze školy berlínského strážmho pluku. V oblouku Jelni hájil šest dní se svou kulometnou rotou, střeleckou rotou a částmijinýchjednotek pluku "Groádeutschland" zaujaté postavení proti nepřetržitým útokům dvou sovětských divizí. Za dělostřelecké palby vydával chladnokrevně rozkazy i když už měl tři střely v paži a nohou. Když se 14. října po praporech rozšířila zpráva ojeho smrti, stalo se něco, čemu " y ý y y- staří mazáci říkají "nic necítit. Dávk z rusk ch zbraní už nikoho neděsil M š lenka, že tahle válka zasahuje tak nešetrně a tak nevybíravě, že zabila takové muže , jakým byl Hánert a jeho kamarádi nadporučík Daijes, poručík Lemp, poručík Bau-mann, poručík Ehrmann, šikovatelé Schneider a Jonasson a mnoho dalších skvělých kamarádů, je naladila fatalisticky Bojovali rozhořčeně a tvrdě. Sovětský útok byl odražen, ohrožený bok pluku "Grol3deutschland" úspěšně pokryt. Mezitím se poručík von Oppen s čelní skupinou dostal až těsně k hromadě dří-ví. Zleva, ze silnice, je slyšet hřmění tankových motorů. Předsunutí dělostřelečtí pozorovatelé postupují vpřed vedle kulometné čety V rojnicích poněkud vpravo je v ranním šeru vidět dlouhé řady 3. praporu. Najednou začne štěkat první ruský kulomet. Rychle se krýt. Válkajako na povel otevře svoje stavidla. Dělostřelectvo, minomety "račbum", pušky - všechno střílí. Od této chvíle bude každý skok zkouškou odvahy Za každým domem se shromáždí několik mužů. Čekat! Pakjeden skočí. Pak druhý. A potom ostatní. Za další dům. Zcela vpředu odvážně postupují staří mazáci. Konečnějsou za posledními domy sídliště. Před nimi 124 je 200 metrů rovného terénu. Pak následuje široký protitankový příkop a 300 metrů za ním stojí velká novostavba z červených cihel. Jednotlivě přebíhají přes volnou plochu. Komu se to podaří, ten se skutálí do protitankového příkopu. Z budovy z neomítnutých cihel vychází nepřetržitá střelba. Kdyby se jí tak mohli dostat na tělo. Ale tanky se přes příkop nedostanou. Předsu-nutému dělostřeleckému pozorovateli rozstříleli telefonní dráty Nemá spojení se svými bateriemi, a nemůže proto říditjejich palbu na budovu. Zbytek 2. roty uvázl v protitankovém příkopu. 3. rota leží vlevo od silnice před cihelnou. Když někdojen vystrčí hlavu, ruští odstřelovači okamžitě zahájí palbu ze svých poloautomatických pušek. Stále vícjich zůstává ležet - mrtvých. Stále vícjich volá zdravotníka. Potom konečně soustředí dělostřelectvo, které trpí velkým nedo-statkem munice, na budovu několik salv z polních houfnic. 3. rota zaútočí a uspěje. Avšak ted čelí zuřivé kulometné a minometné palbě z prvních bytovek na okraji města, která je přinutí k tomu, aby se kryla. Ani 3. prapor se nedostal dál. "Kdybychom pronikli k tamté kůlně, mohli by-chom tu prokletou novostavbu pokropit z boku," přemítá poddůstojník Wichmann. A tři muži obsluhyjeho těžkého kulometu přikyvují. "Tak do toho," řekl Wichmann. Vyskočil a běží přes volný prostor před kůlnou. Třicet metrů, padesát metrů. Rusové se ho snaží zasáhnout. Obsluha kulometu supí za svým poddůstojníkem. Ještě několik skoků. Už jen pár. Wichmann padne. Zasáhli ho do břicha. Cestou do polního lazaretu zemřel. Ale muži s kulometem to dokázali. Složili ho a nyní posílají dávky do řady oken novostavby 2. rota postoupila o padesát metrů. Ale pak se opět zastavila. Když 30. října zapadlo slunce, bylo jasné, že útok se před Tulou zastavil. Utok na Moskvu od jihu je odražen. Podniklo ho příliš málo tankových jednotek, příliš málo dělostřelectva, příliš málo praporů granátníků. Také ostatní svazky XXIV tankového sboru se nedostaly dál. Eberbachovy tanky stojí na silnici před ruskými protitankovými uzávěrami. Obrněné transportéry 3. td, l. rota(OT), 3. střelecký pluk a protitankovájednotka majora Franka se potýkají se zbrusu novými tanky T 34. Tyto boje se protáhly až hluboko do noci. Plukovník Eberbach se 29. října 1941 dostal se svými jednotkami jen čtyři kilometry před Tulu. Pokus o dobytí tohoto důležitého města rychlým útokem ztroskotal za značných ztrát na silné obraně zesílené protitankovými a protiletad-lovými kanony Ani důkladněji připravený útok 30. října, vedený bojovými skupina-mi 3. a 4. tankové divize a plukem "Grol3deutschland", nepřinesl žádný rozhodující úspěch. 3. td generálmajora Breitha se sice ještě podařilo, a to po těžkých bojích a ztrátách, získat malá území, ale útočící jednotky byly večer toho dne zcela vyčer-pané a jejich zásobování kvůli špatnému stavu silnic neobyčejně ztížené. Ani shoz munice a sudů s benzinem z letadel, která klesla na pět až deset metrů nad zem, na tom nemohl nic změnit. Sudy se stejně o tvrdou zem rozbily A útoky Luftwaffe 125 ztroskotaly na sovětské protiletadlové obraně rozmístěné kolem Tuly 31. října měla 3. td u Tuly již jen čtyřicet tanků - čtyřicet z původních zhruba sto padesáti. Proto se toho dne zastavil i útok Breithovy 3. tankové divize na jižním okraji města. Rus bojuje o Tulu s krajní zarputilostí. Nasazuje všechny dosažitelné svazky a zbraně, aby zastavil útok Guderianových jednotek. Poprvó mimo jinó zasadil i silnější jednotky svých raketometů, "Stalinových varhan". Vysílené německé svazky už nemohou. A jak jsou vysílené! Celo XXIII. pěší-ho sboru nedostalo podle hlášení už celý týden žádný chléb. Dělostřelectvo XXIV tan-kového sboru musí počítat salvy protože bezednými cestami už nelze dopředu dopra-vit prakticky žádné granáty Vojáci hladoví, mrznou, nemají pohonné hmoty a skoro žádnou munici. Ne sila Rusů, ale slabost německého zásobování zachránila Tulu. Generál J. F C. Fuller, jeden z nejvýznamnějších anglosaských válečných histo-riků, to potvrzuje, když ve své knize o druhé světové válce píše: "Se vší pravděpo-dobností to nebyl ani tak odpor Rusů - i když byl velký - nebo vliv počasí na činnost Luftwaffe, co Moskvu zachránilo, ale spíše to, že se německá transportní vozidla utopila v bahně." Také u pěchoty to v úseku 2. TA (tankové armády) nevypadalo lépe. Ve válečném deníku 112. pd je například zapsáno: "22. října začal útok a s ním i čas největších potíží s cestami, jaké 112. pd kdy zažila. I když divize už měla bohaté zkušenosti se špatným stavem cest, to, s čím se nyní setkávala, mnohonásobně překonávalo všechny dosavadní zážitky Popsat zcela rozměklé lesní cesty bahnitá místa a lepka-vé bahno ve volném terénu není vůbec možné. Když čelo divize dorazilo 26. října 1941 u Utkina k řece Oka, naskytl se následující obraz - všechna motorová vozidla beznadějně zapadlá. Co nesedělo v bahně, nemohlo kvůli nedostatku pohonných hmot dál. Pěší pluky byly roztažené do nekonečných kolon. Těžká vozidla nemohla vzhledem k nedostatku pohonných hmot jet a musela být tažena nebo tlačena lidmi. Nejhorší situace byla u dělostřelectva. Stále více děl postupně zůstávalo zpět. Normální zásobováníjednotek stravou, krmením a pohonnými hmotami bylo vylou-čené. Veškerá motorová vozidla divize, protitankový oddíl, všech 14 rot, těžká švadrona 121. průzkumného oddílu a radiotelegrafníjednotka 112. zpravodajského oddílu byly proto sloučeny pod velení majora Wildhagena. Tenje shromáždil v Nisině a později přemístil do Orlu. K divizije znovu připojil až začátkem prosince. Ve dnech 26. až 30. října byla západně od Oky zorganizována zastávka, které bylo využito ke shromáždění jednotek a současně ke stavbě mostu přes Oku u Ignatěva. Zásobovací potíže se odstranily tím, že se vojsko pomalu přizpůsobovalo životu na venkově. Oves pro koně byl na obou stranách silnice v dostatečném množství, u zadních jednotek byly zásobovací potíže samozřejmě větší. Pro polní kuchyně byla k dispozici kromě masa, brambor a občas i zelí také v tomto kraji pěstovaná čočka. Největší starosti dělalo shánění chleba. "Ruský chléb" byl příliš těžký a způsoboval trávicí potíže. 126 Proto jednotlivé prapory vytvářely takzvané pekařské jednotky, které byly vysílané vpřed spolu se zajišťovacím odřadem. Ty pak pekly z rekvírované mouky chleba, který byl postupně stále lepší. Při dalším postupu na východ od Oky byly cesty se začínajícím mrazem sice trochu lepší, ale zato se tam terén vyznačoval hlubokými, takzvanými dešťovými roklemi, jejichž překonání znamenalo pro unavené koně největší vypětí. 5. listopadu 1941 dosáhla divize - s divizním štábem stále na koních - silnici Plavsk - Tula. Pochodové výkony při tak špatném stavu cest a nepřízni počasí ocenil velitel 2. TA generálplukovník Guderian zvláštním uznáním. Motorizované a tankové jednotky tankové armády zůstaly na rozmáčených cestách téměř úplně viset, takže v pohybu vpřed byly již jen pěší divize. Teprve začínající mráz umožnil motorizovaným jednotkám další postup." Vpravdě příkladná zpráva, která mluví za všechny pěší divize na střední frontč na konci října 1941. Krátce před půlnocí 31. října shromaždují zdravotníci raněné a mrtvé u prvních domů na okraji Tuly Velitelé čet obcházejí výklenky zdí, sklepy hromady kamení a všechna další místa, kde leži jejich podřízení. Organizují zajišťovací postavení. "Udržet pozice!" tak zní rozkaz. "Udržet až do pokračování ofenzivy!" Nikdo ještě netuší, že do té doby uplynou tři týdny Také na nejsevernějším bodu moskevského obranného pásma, u Kalininu, na předmostí ;XXXI. tankového sboru u Volhy se na severovýchod předsunuté divize a bojové skupiny 3. TA generála Reinhardta dostávají do těžké situace. Generálpo-ručík Maslennikov nařídil 18. října 1941 sibiřským praporům své 29. armády, posí-leným o početné dělostřelecké jednotky, minometné baterie a tanky, zaútočit proti čelnímjednotkám posílené l. td, kterým se při útoku na sever podařilo proniknout podél silnice přes Volhu do Toršoku. Maslennikov chtěl poté, když tanková bojová skupina von Heydebrand (posílená první střelecká brigáda) musela 19. října po částečném zničení znovu odevzdat železniční most přes Volhu u Mědného, dobýt zpět i samotný důležitý železniční a silniční uzel - Kalinin. Rudí komisaři zde stáli s "přehradnými rotami" za útočícími svazky a hrozili, že pokud by ustupovaly, budou na ně střílet. Také na severozápadním okraji města zuří boje. Rusové stále znovu pronikají přes Volhu, aby se pokusili dobýt železniční most nebo aby přerušili zásobovací silnice ;XXXI. tankové skupiny do Kalininu ("rollbahny" ze Starice a Latošina do předmostí na Volze, které leželo hluboko v ruském týlu). Několikrát se podaří situaci zvládnout jen zasazením posledních rezerv Dochází ke krvavé zkoušce měření sil. VIII. letecký sbor generála von Richthofena opakovaně zachraňuje velmi napjatou situaci masivním nasazením svých Stuh proti pohotovostním postavením početných ruských tanků a palebným postavením minometných baterii. 127 129. pd a 36. pěší (mot.) divize posílená o 900. školní (mot.) brigádu brání sever-ní ajihovýchodní část města.1. tanková divize, která stojí mezi nimi, drží úsek Volhy s oběma mosty v severozápadní části. Její 37. dělostřelecký pluk stojí se svými dělostřelci z Výmaru, Erfurtu a Hamburku-Wandsbeku v palebných postaveních najižním břehu Volhy a poskytuje tvrdě bojujícímjednotkám dělostřeleckou podpo-ru. Společně s podřízenými armádními dělostřeleckými oddíly pak drží v šachu ruské baterie na severním okraji města. Divize generála Modela se na horním toku Volhy drží. Avšak na pokračování ofenzivy na sever, jak se plánovalo, aby se spojily s divizemi skupiny armád Sever, které se blížily přes Valdajské výšiny, na to už byly příliš slabé. Jsou vyčerpané bojem. Početní stavy 1. a 11. tankového pluku, jakož i 101. tankového oddílu značně klesly Vojáci nemají náhradu za vyřazené těžké zbraně. A tak i u Kalininu vítězí "generál F3ahno". Ofenziva skupiny armád Střed pomalu zaniká. "Držet!" zní rozkaz i u svazků 3. tankové armády zatímco pomalu dochází pěchota 9. armády "Držet pozice do doby než přijde mráz!" A tak je drží. Na vojenském hřbitovu před kostelem, u jižního přístupu k velkému silničnímu mostu přes Volhu, přibývá stále více křížů. Pod jeden z nich je 20. října uložen k poslednímu odpočinku také první nositel Dubové ratolesti k Rytířskému kříži u l. td major Dr. Joseph Eckinger. I3yl to rodák ze Stýrska. 14. října obsadil s posí.leným praporem obrněných trans-portérů 113. střeleckého pluku náhlým přepadem oba mosty přes Volhu v neporu-šeném stavu! Ale ani přes všechny nezdary neztrácejí vojáci odvahu, a dokonce ani humor Podplukovník i G. Wenck, věrný své vášni hovořit ve verších, 24. října například odvysílal z Kalininu svému kolegovi ze 6. td majoru i. G. Kielmanseggovi tento text: "Lieber Kilian, gib mal Laut, wo Ihr jetzt au f die Pczuhe haut? Wir himpfen hier nach West und Nord und auch im Siiden vor dem Ort. Mal driingt er uns in n Keller rein, mal hommt auch wieder Sonnenschein! Wir lassen uns durch nichts erschiittern, wenn auch die Wiinde heftig zittern. Wir hoffen auf ein Wiedersehn in einem ruhigen Kalinin!" Stejná jako u Tuly nebo Kalininu je začátkem listopadu 1941 situace všude na tisíc kilometrů dlouhé frontě skupiny armád Střed. Ani u armád útočících přímo proti Moskvě, u 4. tankové skupiny a u 4. armády, to nevypadalo lépe. To dokumentuje zpráva o průběhu bojůjedné tam zasazené pěší divize z poslední třetiny měsíce října. 128 25. října dostal 195. pěší pluk 78. pd v Ruze za úkol zahájit útok k dobytí Zvenigorodu, silného opěrného bodu 2. moskevského obranného pásma. Když vyšel 2. prapor z lesů okolo Voroncova, snesla se na něj z výšin na obou stranách Panova prudká palba. Prapor přesto po krátké přípravě zaútočil, přehnal se přes tři děla, ukořistil jeden kulomet a tři "Stalinovy varhany" a za soumraku obsadil Panovo. V noci ještě pronikl hlubokým lesem do Krivošejna. 27. října zaútočil celý pluk z Krivošejna přes Apaltčino směrem na Lokotňu. Němci brzy narazili na silně opevněné nepřátelské postavení s bunkry které mělo pravděpodobně blokovat sil-nici Ruza - Zvenigorod - Moskva. Zde se Rus velmi houževnatě bránil. Tvrdost boje narůstala. Byly zasazeny i tanky Přesto se Němcům večer podařilo dobýt Apaltčino i Koljupjakino. V noci na 28. října se muselo o obě obce znovu tvrdě bojovat, protože nepřítel zahájil od jihu protiútok, do kterého zasadil tanky s pěchotou. Všechny prapory pluku i podřízená samohybná děla musely zasáhnout do těžkých bojů. Následkem situace na jihu, zvláště vpravo, na styku se VII. sborem, musel být další postup zastaven. Protože ale ovládnutí Lokotně sjejí výhodnou polohou na výšině bylo pro obnovení útoku důležité, byl vydán příslušný rozkaz. 29. října došlo v lesích západně od Lokotně k těžkým bojům. Lokotňu už se nepodařilo dobýt. Nyní byly další útoky zastavené. Divize se rozestavila na dosažené linii Osakovo-Koljupjakino-Apaltčino k obraně. Nepřítel před IX. sborem se ukázal jako příliš silný. Také zde bylo nutné nejprve vyčkat na konec bahnitého období. Divize nyní leží v bahně a sněhové břečce na silnicích a u nich. Jejich zásobovací cesty jsou nejen dlouhé, ale také sotva ještě sjízdné. Rychlé německé divize, zvyklé na akce bleskové války, jsou nyní těžkopádné. Téměř stejně těžkopádné jako záso-bovací jednotky napoleonských knechtů v roce 1812. Prozatím si pomáhají tak, že svoje náklady dopravují pomocí místních vozidel. Navíc svoje oslabené jednotky přeskupují a vytvářejí menší úderné útvary Tak byly u ;XXXI. tankového sboru shromážděné tanky vždy dojednoho "útočného oddílu" - namísto dosavadních dvou nebo tří praporů s osmi až dvanácti rotami v jednom pluku; ze zbytků obrněných transportérů (OT) osmi rot vytvořili tři roty jednoho divizmho praporu na OT Průzkumné oddíly a motocyklové praporyjsou sloučené do nově vytvořených moto-cyklových praporů, čety průzkumných obrněných automobilů do jedné jediné roty podřízené bezprostředně divizi. Tak se vojsko pokouší zvládnout těžkosti improvi-zací, vynalézavostí a obětavostí. Všichni doufají, že také nejvyšší německé velení bude novými opatřeními správně reagovat na změněnou bojovou situaci. Ale vůdcův hlavní stan leží daleko - u ftastenburgu ve Východním Prusku. Je tedy vzdálený mnoho stovek kilometrů od fronty Naproti tomu sovětské vrchní velení využívá tu výhodu, že musí vést válku před branami Moskvy - výhodu takzvané "vnitřní linie". Stalin může ze svého sídla zasazovat do boje spěšně přivolané svazky z východu, předměstskými vlaky a spěš- 129 nými pochodyje rychle přemisovat a koncentrovat na rozhodující úseky a krizová místa. A tak každá německá bojová skupina, které se podaří průlom, naráží stále znovu na početně silnější sovětské svazky a silné tankové záložní jednotky Přitom není bojová morálka většiny sovětských svazků příliš dobrá. Když odhlédneme od dálněvýchodních a sibiřských gardových divizí a některých divizí kavalerie, nejsou před Moskvou bojující ruské řadové divize žádní Sparťané, i když to sovětská válečná historie tak líčí. Zde jsou poznámky z deníku sovětského poručíka S., jehož jméno kvůli jeho rodičům nebo dětem neuvedeme. Padl 12. listopadu u Tuly 31. října si do deníku napsal: "V noci z 30. na 31. října jsme překročili silnici Orel - Tula v prostoru Gorbače-vo - Plavsk a dostali jsme se do vsi Fedorovka. Případy dezerce dosáhly před překročením silnice neuvěřitelných rozměrů. Pomocník velitele nadporučík Alapor-cev ajiní si vzali důstojnické koně, mezi nimi i mého, a ujeli zpět do oblasti lihovaru. To jsou důstojníci! Já mám stále ještě chřipku. Jsem hrozně slabý, mívám závratě a bolesti ve spáncích. V našem praporu je 80 procent dezertérů, přičemž dokonce zdánlivě spolehliví lidé, jako u třetí čety, dezertují. Jdou do vesnic, odhodí zbraně, výstroj a uniformy a oblečou si hadry Ve vesnicích násilím likvidují kolchozy rozdě-lují si mezi sebou koně, nádobí a povozy Ze sběrných skladů odvážejí obilí a rozdělují obilí na setbu. Všude vykládají o tom, že válkaje prohraná a že už brzy nebude žádné kolchozní hospodářství." Tak to tedy vypadalo. Ale bylo to jako při boxu, když už oba protivníci nemají v pěstích žádnou silu. Promáčené a špatně zásobované německé bojové svazky v přední linii už neměly sílu, která by potácející se sovětský kolos srazila. "Kéž by tak přišel mráz," naříkali němečtí vojáci. "Kdyby jen byly silnice už opět pevné!" Kdyby! Kdyby! V noci ze 6. na 7. listopadu mráz přišel. Na všech úsecích fronty skupiny armád Střed zaklepala zima na teploměry Byl to mírný, krásný mráz, který zpevnil zem a učinil jí sjízdnou. Vojáci na silnicích si oddechli. Neměli sice zimní výstroj a mnozí ještě chodili v letních stejnokrojích, ale to strašné bahno bylo konečně za nimi. Vytáhli děla ze zmrzlé půdy Občas se přitom něco polámalo. Ale co na tom záleželo? Přijelo zásobování - vojenské prodejny potravin, cigarety, pošta, pohonné hmoty, náhradní díly Tanky vyjížděly z opravárenských dílen. I munice se konečně dostala dopředu. Válečný stroj se opět pomalu dostával do pohybu. A s tím i naděje, že do Moskvy přecejenomještě dojdou. Pokud ovšem vůbec, tak by se nyní muselo přikročit k poslednímu úderu rychle. Vrchní velitelství pozemního vojska naléhalo. Vrchní velitel skupiny armád Střed polní maršál von Bock byl pochopitelně stejně tak zainteresován na tom, aby bylo vydáno rozhodnutí o dalším vedení operací. Ale armády byly tak vysilené, že jejich zotavení potřebovalo čas. Zatím měly své velké dny zásobovacíjednotky Na náklad- 130 ních automobilech, saních a koňských povozech dopravovaly dopředu materiál pro další vedení bojů. Při snaze zásobit frontu vším potřebným se ovšem stávaly pozoruhodné věci, které vojáky snadno popudily Nějaké zásobovací místo ve Francii například chtělo udělat pro bojovníky na východní frontě dobrý skutek a současně oživit francouzské vinařství. Rozhodnuto, vykonáno. Z Paříže byly vyslány na cestu dva nákladní vlaky s francouzským červeným vínem v lahvích. Vlaky s vínem na-místo nutně potřebných vlaků s municí! Ví Bůh, kdy se tenhle transport vydal na cestu. Když v Juchnově dorazil ke 4. armádě, bylo minus 25 stupňů. Vykládací oddíly vynášelyjen velké kusy červeného ledu smíchaného se střepy "Mražený punč místo zimní výstroje," nadávali vojáci. Generál Blumentritt - tehdy náčelník štábu 4. armády - říká, že zřídkakdy viděl vojáky tak rozčílené, jako při pohledu na tento skutečně trapný kocourkovský kousek. 12. listopadu ukázal teploměr minus 15 stupňů. 13. listopadu klesl na minus 20 stupňů. Na letišti v Orše vládl čilý ruch. Z Rastenburgu přiletěl Halderův letoun. Přistávaly zde i obratní "čápové" štábů skupin a velitelů armád. Náčelník generál-ního štábu pozemního vojska generálplukovník Halder nařídil náčelníkům štábů tří skupin armád a všech armád východní fronty účast na tajné konferenci. Téma konference bylo jasné. Co dělat? Mají se divize zakopat, zaujmout zimní postavení a vyčkat do jara? Nebo mohou a mají v ofenzivě - také proti Moskvě-pokračovat i v zimě? Porada má svůj zvláštní válečně historický význam. Je patrně klíčem pro dnes tak vášnivě diskutovanou otázku "Kdo vydal rozhodnutí o pokračování nešfastné zimní ofenzivy? Kdo nese odpovědnost?" Byl to Hitler? Byl to generální štáb? Nebo - a to je v poslední době nová senzační teze - to byl trik Stalina, který svedl Hitlera k obnovení ofenzivy pomocí falešných zpráv, propašovaných přes německou tajnou službu, a tak jej vlákal do pasti? Dramatická teze. Zajímavý je i její původ. Sovětský důstojník generálního štábu Kyril D. Kalinov, který v roce 1949 emig-roval z Berlína na Západ a během války pracoval v sovětském vrchním velení, cituje ve své knize "Slovo mají sovětští maršálové" jedno Žukovovo prohlášení, ke kterému ovšem neuvádí žádné přesné údaje o zdroji. Podle něho měl maršál v roce 1949 -patrně při nějaké přednášce - tvrdit následující: "Němci odhadovali celkové množství jimi zničených sovětských ozbrojených sil na fantastických 330 divizí. Proto nevěřili, žeještě máme čerstvé rezervy a počítali s tím, že proti nim budou státjen kontingenty pracovních milicí, které byly v oblasti Moskvy spěšně povolané do zbraně. V tom také spočíval rozhodující důvod pro to, že se Hitler vůbecještě odvážil závěrečné ofenzivy proti našemu hlavnímu městu. Mohu zde sdělit skutečnost rozhodujícího významu, která byla doposud tajná. Zprávu o údajně zničených 330 divizích jsme dostali do Německa nepřímou cestou 131 my, přičemž jsme jako prostředníka použili vojenského atašé jednoho neutrálního státu, o kterém nám bylo známo, že byl ve spojení s vojenskou zpravodajskou službou Německa. Slo nám o posílení pozice Hitlera vůči generálnímu štábu. Gene- rálové se totiž vyslovovali pro to, aby se německá vojska, přesně jako v roce 1914, opevnila v zákopech tam, kde právě stála, a tam si také vybudovala svoje zimní obydlí. Naproti tomu bylo v našem zájmu, aby se Němci nevzdali svého úsilí o Moskvu a aby dál útočili do rovného a lesnatém terénu, ve kterém by mohli být definitivně poraženi. Soudruh Stalin mě velmi důrazně podporoval a dokonce přijal i riziko, že by se musel vzdát hlavního města. Proto jsme po čtyři dny nechali na frontě bojovat jen divize milice, které měly bránit jen postavení bezprostředně před hlavním městem. Němci měli získat dojem, že proti jejich na vítězství zvyklým divizím skutečně můžeme postavit jen tyto formace." Vzhledem k prominentnímu autorovi této teorie nelze celou věc přejít jen mávnutím ruky Je příliš vzrušující a příliš významná. Musíme ji pečlivě zkoumat. Rozhodnutí o pokračování ofenzivy proti Moskvě padlo v Orše 13. listopadu. O průběhu oršské konference máme hodnověrné zprávy mimo jiné i od generálma- jora Blumentritta, tehdejšího náčelníka štábu Klugeho 4. armády který se porady zúčastnil. Podle nich na ní Halder informoval o celkové situaci na 2 000 kilometrů dlouhé frontě mezi Ladožskýmjezerem a Azovským mořem. Jeho zpráva vrcholila otázkou: Zůstat i nadále v ofenzivě, nebo zaujmout obranná postavení? Zástupce polního maršála von Rundstedta generál pěchoty von Sodenstern požadoval pro oblast sku- piny armád Jih zastavení ofenzivy a přechod do obrany Rundstedtjiž stejně stál na Donu před Rostovem, který ležel o 350 kilometrů východněji než linie fronty skupi- ny armád Střed před Moskvou. Náčelník štábu polního maršála rytíře von Leeba generálporučík Brennecke nemusel dlouho zdůvodňovat návrh, aby skupina armád Střed zůstala v obraně, do které přešla už před delší dobou, protože její síla po odvelení veškerých tankových sil značně klesla a ofenzivní akce nepřipadaly v úvahu. i, Jiný byl postoj skupiny armád Střed. Přimlouvala se za pokračování ofenzivy na i Moskvu. Generálmajor von Greiffenberg zastupoval názor svého polního maršála, že je vojensky a psychologicky nutné Moskvu dobýt. Nebezpečí, že se to nepodaří, je sice třeba vzít v úvahu, ale nemůže být horší, než muset ležet padesát kilometrů před lákavým cílem ve sněhu a mrazu. Bockovy argumenty vycházely vstříc názoru vrehmho velení, poněvadž ve vůd- cově hlavním stanu věřili, že Rusje na konci sil a že bude stačitjen poslední nápor, aby byl definitivně sražen k zemi. Bock a jeho štáb, a to jak Greffenberg, tak i Ia podplukovník i. G. von Tresckow, tento optimismus nesdíleli, protože znali stav 132 vojska a věděli o problému krátkého časového období, které zbývalo do nástupu tuhé zimy Ale Bock přesto považoval útok za lepší řešení, než přezimování v pustině a nebezpečí, že Stalin dostane dost času na to, aby nabral dech. Halder i vrchní velitel pozemního vojska polní maršál von Brauchitsch byli s postojem skupiny armád Střed spokojeni. Oba byli pro obnovení ofenzivy protože v ní viděli jedinou šanci k vítěznému ukončení polního tažení. Proto měl již Halder v aktovce připraveny rozkazy k nasazení jednotek, které nyní přednesl. Cíle byly stanoveny velkoryse. Guderianova 2. TA měla po dobytí Tuly, která měla také velmi dobře vybavené letiště, útočit jihovýchodně kolem Moskvy a přes Kolomnu na starý Nižnij Novgorod na Volze (nyní Gorkij), který leží 400 kilometrů za Moskvou. Na severu měla 9. armáda s 3. TA postupovat na východ až za kanál Volha-- Moskva, a potom se stočit na Moskvu jako levé rameno obklíčení. Ve středu měly 4. armáda vpravo a 4. tanková skupina vlevo útočit čelně. Termín zahájení útoku nebyl ještě stanoven. Polní maršál von Bock chtěl začít okamžitě, ale stav v zásobování jednotek si vynutil několikadenní odklad. Toto vylíčení dokládá, že německé vrchní velení, i když zřejmě mělo i z věcných důvodů oprávněné pochybnosti o užitečnosti této poslední velké útočné operace roku 1941, neobnovilo ofenzivu proti Moskvě - jak tvrdí Zukov - jen na Hitlerovo naléhání. Polní maršál von Bock, ať už z jakýchkoli důvodů, byl rozhodným zastán-cem ofenzivy Jeho cílem, na němž neochvějně trval, byla vždy a v každé fázi polního tažení Moskva. V tom se naprosto shodoval s vrchním velitelstvím pozemního vojska, které neustále prohlašovalo Moskvu za nejdůležitější válečný cíl. Jeho naléhání na to, aby se do konce roku dostal do Moskvy bylo zcela pochopitelné. Za prvé to vyžadovala všeobecná strategická situace. Měla se skupina armád Střed na tisíc kilometrů dlouhé frontě zakopat? Sjednoujedinou divizí pěchotyjako rezervou za bojovou linii, a jinak zcela prázdným zázemím ovládaným partyzány? Měli Němci přenechat Rusům iniciativu k neustálým místním útokům? Měli přihlí-žet, jak Stalin přes ideální seřadovací nádraží - Moskvu - povolává a nasazuje svoje síly ze všech částí velké říše proti řídkým a zmrzlým německým liniim? Ne, to by bylo špatné řešení. Aleještě něco hrálo důležitou roli. Bylo to to, že vrchní velitel pozemního vojska generál polní maršál von Brauchitsch, náčelník jeho štábu, a také polní maršál von Bock a generálplukovník Guderian zpracovávali od obkličovací bitvy u Smolen-ska Hitlera, aby dal konečně zelenou pro útok na Moskvu. Bojovali protijeho plánu, podle kterého bylo nejprve třeba soustředit síly do bitvy o Leningrad, aby se tak pro moskevskou ofenzivu získal krytý bok. Stavěli se proti jeho kyjevské operaci a ne-ustále proklamovali Moskvu za nejdůležitější válečný cíl. Naproti tomu Hitler, na rozdíl od svého generálního štábu, zastával od počátku názor, že dobytí Moskvy není tak důležité. V průběhu operací se musí ukázat, zda 133 je možnéji dobýt. "Rusko bude dobyté, když na severu obsadíme Leningrad a Finský záliv a když budeme na jihu disponovat ukrajinským obilím a ovládneme průmys-lovou oblast na řece Donec," argumentoval. Je s podivem, že se přece jen nechal-v protikladu ke svým zvyklostem - od svého cíle (Leningradu) odvrátit. Alejeho plánem, plánemjeho srdce, Moskva nebyla. Byla a zůstala plánem srdce jeho generálního štábu. Nyní mu to přání splnil. Mohli ted Brauchitsch, Halder, von Bock a Guderian k němu přijít a říct: My to nedokážeme, musíme se v nepříz-nivém terénu a s vyhlídkou na zimu zakopat padesát, čtyřicet, třicet kilometrů před naším cílem? Ne. Oni chtěli pokračovat v útoku. Chtěli Moskvu dobýt. A také věřili, že to mohou dokázat. A to bez ohledu na to, zda bylo nebo nebylo zničeno 330 ruských divizí. Zukov se mýlí, když si myslí, že Hitler nařídil provést zimní útok na Moskvu proti vůli svého vrchního velení. A tím padá i logika jeho dobrodružné teorie, že falešnými čísly o počtu zajatců posílil Hitlerovo postavení proti vrchnímu velení, neochotnému obnovit útok, a tím - jako kdysi kníže Kutuzov Napoleona - vlákal skupinu armád Střed do záhuby ó. Závěrečný nápor na Moskvu "Čas čeháni je pryč" - Útoh havalerie u Musina - U volžshého hanálu - Osm hilometrů před Moshvou - Paniha v Kremlu - Stalin telefonuje s frontou- Minus 40 stupňů - Boj o dálnici - Lidé, honě rz tanhy v ledu a sněhu - Všechno stát Jako termín útoku pro "Herbstoffensive 1941" (podzimní ofenziva - pozn. překl.) byl stanoven 19. listopad. Vojsko dělalo, co bylo vjeho silách, aby se připravilo na tuto poslední těžkou operaci. Odhodlání nasaditještějednou vše, coje k dispozici, je zřejmé i z denního rozkazu 4. tankové skupiny k novému náporu na Moskvu: "Velitelům 4. tankové skupiny Čas čekání je pryč. Můžeme opět útočit. Je třeba rozbít poslední ruské obránce před Moskvou. Musíme zastavit srdce bolševického odporu v Evropě, abychom pro tento rok ukončili polní tažení. Tanková skupina má to štěstí, že může vést rozhodující úder Protoje ke zničení protivníka nutné zmobilizovat všechny síly bojového ducha i tvrdou vůli." V úseku plánovaného útoku 4. tankové skupiny leželo mezi Šelovkou a Dorocho-vemjedno z klíčových míst bitvy o Moskvu. Zde se totiž křížila stará poštovní silnice 134 (táž cesta do Moskvy po které táhl Napoleon), nová dálnice a železniční traf Smolensk - Moskva s důležitou dopravní osou sever -jih, tedy se silnicí z Kalininu do Tuly Kdo držel Šelovku, Dorochovo a výšiny před nimi, ten ovládal tento rozho-dující dopravní uzel. 10. tanková divize obsadila koncem října Šelovku. Ale Rusové ještě ovládali okolní výšiny Právě když tankovou divizi střídala mnichovská 7. pěší divize, v níž bojovali první dobrovolníci "Francouzské legie" (638. pp), provedly ruské jednotky protiútok, který zahájil celý řetěz krvavých bojů. Stalin zasadil do bojů o zpětné dobytí Šelovky 82. střeleckou divizi, která byla přisunuta z Vnějšího Mongolska. Její útok účinně podporovaly také právě přisunuté tankové brigády, raketometné oddíly a armádní dělostřelectvo. Německé 88mm protiletadlové dělostřelectvo, nasazené do pozemních bojů, nemohlo být všude. Mnichované tak byli proti tankům T 34, které proti nim útočily ve skupinách, bezmocní. 7. pd nakonec musela po tvrdých bojích, při nichž utrpěla velké ztráty, důležitou dopravní křižovatku vyklidit. To, že prostor Šelovka - Dorochovo opět ovládli Rusové, mělo dalekosáhlé následky Pro všechnyjednotky ;XXX. tankového sboru rozmístěné v tomto prostoru tak byla uzavřenajediná zásobovací silnice.10. td, která těžce krvácela na cestě (rychle postavené z kmenů stromů) přes bažiny mezi Pokrovským a Skirminovem, zůstala bez munice, pohonných hmot a potravin. Nemohla už odsunovat ani raněné. Projejí podporu nanejvýš potřebné jednotky divize SS "Das Reich" musely zůstat v nečin-nosti u Možajska, protože prozatím nemohly být přisunuty O vyřešení této hrozivé situace podal hlášení kapitán Kandusch, 3. důstojník generálního štábu (Ic) na velitelství ;XXX. tankového sboru, jehož originál je k dispozici: "Večer téhož dne jsem dostal rozkaz od náčelníka štábu plukovníka von Kurow-skiho provést ve 4 hodiny ráno průzkum ve směru silniční kříž a co nejrychleji hlásit, zda je možné přisunout motocyklový prapor divize SS "Das Reich". Vyrazil jsem 27. října v 04.00 z velitelského stanoviště v Ruze. Doprovázeli mě vrchní svobodníci Schiitz a Michelsen na motocyklu s postranním vozíkem. Rekognoskace musela být provedena osobním vozem, protože průzkumný obrněný automobil nebyl k dispozi-ci. Až po most přes řeku Moskvu (Staraja Ruza) byl všude klid. Cestu do Makjejchy doprovázela jednotlivá rušivá palba. Samotná Makjejcha byla několikrát cílem ruského palebného přepadu. V 5 hodin 15 minut, při výměně zpráv u 440. zpravo-dajského oddílu tankového sboru, jsem přibral jednoho velitele stavební jednotky a nechal natáhnout telefonní vedení ve směru silniční kříž. V 05.40 bylo obnoveno spojení s velitelem 637. oddílu moždířů kapitánem Gruschou, cirka tři kilometry jižně od Makjejchy Obsluhy moždířůjsem nalezl v těsné kruhové obraně palebného postavení. Po telefonickém hlášení náčelníkovi štábu o situacijsem v 06.00 zahájil přesun k velitelskému stanovišti nově přisunutého pěšího praporu 267. pd, který se 135 nacházel přibližně 1 500 metrů severně od křižovatky silnic, a nechal jsem tam protáhnout telefonní vedení. V té době už byl německý protiútok k opětnému dobytí křižovatky v plném proudu. Hluk boje se značně zvýšil. Prostor, o který se bojovalo, byl pod silnou dělostřeleckou palbou. Silnici trvale ostřeloval ruský kulomet. Při dalším postupném pokládání telefonního vedení (podle toho, jak útočící dělostřelec-tvo měnilo palebná postavení) jsem mohl náčelníkovi štábu v 7 hodin 30 minut hlásit čištění prostoru křižovatky od nepřítele a v 8 hodin první skupiny střelců motocyklového praporu divize SS "Reich", které jím v té době už projely s relativně nepatrnými ztrátami." Začátkem listopadu byl do útoku zasazen VII. sbor generála Fahrmbachera s bavorskou 7., středněrýnsko-sárskofalckou 197. a dolnosaskou 267. divizí, aby konečně vytláčil Rusy z okolních výšin a zabezpečil průchodnost silniční křižovatky projednotky které uskuteční budoucí ofenzivu. Útok podporoval 2. oddíl 31. tanko-vého pluku 5. td. Tanky rychle postupovaly do postavení mongolských brigád. Ale synové stepí neustoupili a napadali tanky Molotovovými koktejly Za tanky postupující pěchota musela dobývatjednotlivé opěrné body v boji zblízka. Získané pozice se ihned staly cílem salv ruských raketometů. Ztráty na obou stranách byly vysoké. Po dvoudenním zápasu byly ruské jednotky z tohoto prostoru definitivně vytla-čeny Křižovatkou u Šelovky mohly opět projíždět německé automobily Zásobovací silnice na pravém křídle 4. tankové skupiny byla opět volná. Divize skupiny armád Střed zahájily mezi 15. a 19. listopadem postupně posled-ní útok na Moskvu. Nižší i vyšší velitelé věděli, o co šlo. Generálplukovník Guderian píše ve svých pamětech, jak podřízeným velitelům objasnil, že déle už není možné čekat. Zapřísahal je, aby vynaložili veškeré úsilí pro dosažení vytčeného cíle. Také generálplukovník Hoepner chtěl vyprovokovat svojejednotky k poslednímu náporu. Ve svém denním rozkazu ze 17. listopadu nařídil velitelům: "Vyburcujte vojáky Osvěžtejejich ducha. Ukažtejim eíl, kterýjim přinese slavné zakončení těžkých bojů a vyhlídku na zasloužený odpočinek. Vedte je s činorodostí a vírou ve vítězství! Nech Vám Ten, kdo řídí bitvy, dá štěstí." Tento denní rozkaz zde necituji kvůli patosu a ve válce obvyklým velkým slovům, ale především kvůli tomu, že ukazuje, že i tak vynikající velitel a statečný muž jako Hoepner, který později patřil k aktivním spiklencům proti Hitlerovi, za což skončil na popravišti, byl 17. listopadu 1941 přesvědčen o tom, že Moskvu je možné dobýt. 16. listopadu zaútočil Hoepnerův V. pěší sbor na město Klin, které leží severo-západně od Moskvy na silnici do Kalininu. Vlevo od něj měl postupovat LVI. tankový sbor 3. tankové armády Nad Musinem, jihozápadně od Klinu, svítá. Je temné a mlhavé ráno 17. listopa-du. Slunce se kolem 9. hodiny prodralo mlhou. Na jedné z výšin je umístěna pozo- 136 rovatelna těžké dělostřelecké baterie. Asi tři kilometry před ní je v mlze nejasně vidět okraj široké lesní oblasti. Je zima. Všichni čekají na povel k útoku. 10 hodin. K nedočkavým očím vyletí dalekohledy Na okraji lesa se vynořují jezdci na koních. Cválají za blízkou výšinu. "Ruské tanky," zvolá někdo. Tři T 34 se po nerovném terénu blíží přes zmrzlé pole. Protitankový kanon na okraji vesnice zahájil palbu. Je divné, že za tanky nepostupuje pěchota. Co to má znamenat? Zatímco dělostřelečtí pozorovatelé ještě přemítají, někdo volá: "Pozor! Kavalerie vpravo od lesa!" A skutečně. Kavalerie. Přibližuje se. Průzkumné oddily postupují vpředu, za nimi zajištění o čtyřiceti až padesáti jezdcích. Nyní je jich sto nebo dvě stě. A ted vyrážejí z lesa. Eskadrona vedle eskadrony Formují se do dlouhé řady Druhá řada kluše za první. Je to sen? Savle důstojmků vyletí nad hlavy Čepele se blýskají v ranním slunci. Přecházejí do cvalu. "Utok kavalerie v síle pluku. Celo ve vzdálenosti 2 500 metrů," hlásí poněkud stísněně dělostřelecký pozorovatel do telefonu. Leží v díře na stanovém dílci. Peris-kopický dalekohled byl po prvním sněžení narychlo natřený na bílo kaší z vápenných tablet. Splývá tak se sněhovou pokrývkou, která je ještě na polích a kopcích před Musinem bílá. Ještě! Ale od lesa se tryskem blíží švadrony Rozdupávají sníh a zem. Koně třmen vedle třmenu, jezdci hluboce skloněni vpřed. Tasené šavle se lesknou u ramen. Obsluha kulometu v okopu vedle dělostřelecké pozorovatelny má zbraň připra-venou k palbě. Střelec stahuje palčáky a pokládá je vedle pažby Velitel má u očí dalekohled. "2 000 metrů," slyší obsluha volat dělostřeleckého pozorovatele do telefonu. Potom předává baterii prvky palby Trvá to jen okamžik. A přes sněhová pole před Musinem se žene přízrak, jaký by nedovedla vymalovat ani nejbujnější fantazie. 3. baterie 107. dělostřeleckého pluku 106. pěší divize vede palbu z nekrytého postavení. Dělostřelecké granáty explodují uprostřed útočících švadron. Trhavé granáty protitankového kanonu z vesnice, která bylaještě před chvílí napadena tanky T 34, explodují v čelní skupině Rusů. Koně padají. Jezdci létají vzduchem. Záblesk. Kouř. Fontány země a ohně. Pluk však útočí dál. Provedl dokonce obrat kolem pravého křídla a nyní míří na vesnici. Dělostřelecké baterie vedou palbu na odraz. Granáty explodují ve výšce osmi metrů. Účinek střepinje strašlivý. Jezdcijsou trháni v sedlech, koně padají k zemi. Hrozné divadlo všakještě nekončí. Z lesa vyjíždí do útoku druhý pluk. Mužstvo a důstojníci museli vidět tragédii sesterského pluku. Přesto se ted sami ženou do záhuby Zastřílené německé baterie rozbijí druhý sled ještě rychleji. Jen jedna čelní skupina o třicetijezdcích na malých, jako střela rychlých kozáckých koních, pronik-ne smrtonosnou palbou. Třicet z tisíce! Zaútočí na výšinu, na kteréje dělostřelecký pozorovatel. A zde, v ohni kulometné palby, udělají svůj poslední skok. 137 Dva tisíce roztrhaných, rozdupaných a zraněných koní a jejich jezdců - oba pluky 44. mongolské divize kavalerie - leží na zkrvaveném sněhu. Jednotliví koně bloudí bojištěm, klusají bud k vesnici, nebo k lesu. Kulhající lehce zranění jezdci hledají úkryt. Toje okamžik, ve kterém dá generálmajor Dehner povel k protiútoku. Z vesnice a od výšiny vyrážejí rojnice vojáků 240. pěšího praporu. Nepadne jediný výstřel. Pěchota kráčí plná hrůzy hřbitovem 44. mongolské divize kavalerie. Bitevní polejednoho z posledních velkýchjezdeckých útoků druhé světové války Když granátníci opět obsadí obec Spas-Bludi, naleznou tam své kamarády z 240. pp, kteří byli zajati, ubité. Ruský útok byl z vojenského hlediska nesmyslný. Dva pluky byly obětovány, aniž by nepříteli zkřivily vlas. Na německé straně nebyl ani jeden zraněný. Ale útok ukázal, sjakou bezohlednou rozhodností chtělo sovětské vedení klást odpor němec-kým útočníkům a vést boj o Moskvu. Další příklad. V deníku již citovaného sovětského poručíka, velitele čety mino-metů na moskevské jižní frontě, je 17. listopadu zapsáno: "Prapor dostal kategorický rozkaz obsadit postavení fašistů na výšinách před vsí Teploje. Ale nemohli jsme udělat ani krok, protože palba Němců byla přiliš silná. Kryvolapov ohlásil pluku, že bez dělostřelecké podpory dopředu nemůžeme. Odpověd zněla: Bud budete za dvacet minut útočit, nebo postavím důstojmky před stanný soud. Rozkaz byl šestkrát opakován. Šestkrátjsme útočili. Velitel padl. Také adjutant Tarorov a stranický tajemmk Ivašenkovjsou mrtví. Prapor máještě dvacet pušek." Tak nechával Stalin bojovat. Pro obranu své metropole nasadil všechno. Veškeré lidské a materiální rezervy povolal k boji o Moskvu. Uchyloval se ke každému prostředku, jen aby zachránil Moskvu, protože věděl, co Moskva znamená. Rooseveltovu vyslanci Harry Hopkinsovi jednoho dne řekl: "Pokud padne MQskva, bude muset Rudá armáda vyklidit celé Rusko západně od Volhy" Jeho zoufalou náladu zřetelně ilustruje prosba Rooseveltovi, o které informuje Hopkins: "On, Stalin, by přivítal, kdyby se na nějakém místě ruské fronty objevila americká vojska, a to i pod neomezeným velením americké armády" Stalinův životopisec Isaac Deutscher právem konstatuje: "Je tojeden z nejpouč-nějších výroků Stalina, jaké byly zaznamenány pisateli memoárů druhé světové vály" Je to tak, protože ukazuje jako žádná jiná skutečnost, za jak zoufalou Stalin situaci považoval. Roosevelt na sovětskou frontu žádná vojska neposlal. Stalin si tedy musel pomoci tím, co sehnal doma. Nebyly tojen bojechtivé svazky Mnoho pluků už prošlo i výhní letních bitev Celé divize však bylo možné přinutit k bojijen pod pohrůžkou, že pokud ustoupí, budou postříleny Silné a bojovné však byly mongolské a sibiřské divize, které Stalin stáhl z Dál-ného východu. Stalin totiž mohl s klidem obnažit 9 000 kilometrů dlouhou námořní 138 hranici od Beringova průlivu po Vladivostok a 3 000 kilometrů dlouhou pozemní hranici od Vladivostoku po Vnější Mongolsko, aniž by měl strach, že japonská kvangtungská armáda, která stála na Dálném východě v pohovu, překročí sovětskou východní hranici, vpadne Rusům do zad, a tírn přijde na pomoc svému německému spojenci. Mohl to udělat, protože věděl od svého mistrovského agenta Dr Sorgeho, že Japonci se chystají přepadnout Američany v Pearl Harboru, aby ovládli Pacifik. Toto rozhodnutí zachránilo Sovětský svaz. Stalin za to však Japoncům později špatně poděkoval. Nasazení sibiřských elitních divizí před Moskvou mělo rozhodující význam, i když to maršál Žukov popírá, aby se o svoji slávu polního velitele nemusel dělit se sibiřskými rezervami. Podle Kyrila D. Kalinova Žukov prohlásil: "Posílení sibiřský-mijednotkami pro nás bylo neobyčejně užitečné. Sibiřané však netvořili víc než pět procent jednotek, které se zúčastnily bitvy Bylo by směšné označit jejich roli jako rozhodující." Sovětská válečná historie maršála dementuje. V Samsonovově "Velké bitvě před Moskvou" stojí: "Vrchní velení koncentrovalo (během období bahna) v okolí Mosk-vy silné strategické rezervy které byly přesunuty z hlubokého zázemí, ze Sibiře a Střední Asie. Byly z nich vytvořeny nové operační svazky" Tyto rezervy byly značné. Samsonov konstatuje, že ruské obranné síly před Moskvou jsou při obnovení ofenzivy uprostřed listopadu poprvé početně silnější než německá vojska. Uvádí poměr pěších divizí 1 ku 1,2 ve prospěch Sovětů. Pokud člověk uváží, že německé pěší divize ztratily po nekonečných pochodech a těžkých bojích 30 až 50 procent živé sily a techniky, že tankové d.ivize bylyjiž jen svými stíny a bojovaly se slabou třetinou tabulkových stavů, pak pochopí, co se před Moskvou mezi 18. listopadem a 5. prosincem stalo a co ruská válečná historie nazývá "zázra-kem před Moskvou". Útok ruské kavalerie u Musina byl krvavou předehrou pro nápor V sboru na levém křídle 4. tankové skupiny proti moskevské severozápadní tepně života: silnici Kalinin - Klin - Moskva. Gnerál pěchoty Ruoff se měl se svými jednotkami probít mezi touto silnicí a kanálem Volha - Moskva ke Stalinově metropoli. 2. td generálporučika Veiela útočí svižně v mírném zimním počasí prvních dnů ofenzivy přes řeku Lama. Odpor Rusů je zlomen. Divize proniká obranou jižně od Klinu, na který útočí ze severozápadu LVI. tankový sbor 3. TA. Kjednotkám dorazí první skrovná zimní výstroj -pro každou obsluhu dělajeden kožešinový pláš. Jeden! To bylo 19. listopadu. Toho dne se počasí mění. Teploměr klesá pod hranici minus 20 stupňů. Padá sníh. I ve dne se nad poli válí mlha. Krutá ruská zimaje tady Přišla dříve než jindy, ovšem ne tak výjimečně, jak se často uvádí. 23. listopadu pronikne čelní bojová skupina podplukovmka Deckera z V sboru spolu s jednotkami posíleného 3. tankového pluku od západu do Solněčnogorska. 2. střelecká brigáda plukovníka Rodta zaútočí svým 304. střeleckým plukem na 139 město ze severovýchodu. Ruské jednotky jsou zatlačeny zpět a dva tucty tanků zneškodněny Mosty přes kanál se dostanou neporušené do německých rukou. Opět to jde jako dřív A vídeňská tanková divize generála Veiela stojí šedesát kilometrů před Moskvou na bezvadné silnici. 25. listopadu obsadí plukovník Rodt Peški, které leží jihovýchodně od Solněčno-gorska, o devět kilometrů blíž k Moskvě. Plukovník stojí na návrší. Ve svém daleko-hledu vidí, že se k nim blíží tři tanky Ptá se svého pobočníka: "Coje to za typy?" "Nemám ponětí, pane plukovníku," zní pobočníkova odpověd. To už ale třesknou výstřely 1. prapor 3. tp, který byl dosud za terénní vlnou, vyrazí vpřed a zahájí ze svých 75mm kanonů palbu na překvapené tanky Dva to dostanou. Třetí se stáhne. Když plukovník Rodt uvidí vraky je překvapen. Jsou to anglické tanky typu Mrh III, které je možné účinně ničit i německým 37mm protitankovým kanonem. Ruské překlady originální anglické příručky s popisem tanku a další vysvětlivkyjsou napsané křídou na pancíři. Jsou to první na východní frontě nasazené britské tanky, které byly do Sovětského svazu dodány od západních spojenců. Také pěší divize V sboru útočí vpravo a vlevo od hlavní silnice směrem na jih (na Moskvu) a najihovýchod (ke kanálu Volha - Moskva). Jsou to 106., 35. a 23. pěší divize. Kanál je poslední přirozenou překážkou proti obklíčení Moskvy ze severu. Pokud se ho podaří překonat, pak má severní útočná skupina, 4. tanková skupina a 3. TA, to nejhorší za sebou. Postupimská 23. pd s 9. pěším plukem postupuje ke kanálu přes Ikšu. Druhý pěší pluk této divize, 67. pp, a 23. průzkumný oddíl se severovýchodně od Krasnoj Poljany také probíjejí k této vodní překážce. Sousedovi vpravo, který byl posílen 2. střeleckou brigádou, se podařilo do l. prosince ještě obsadit Kaluški. Tato obec změní několikrát svého majitele. Průzkumné hlídce 2. roty 38. ženijního tankového praporu se podařilo proniknout k nádraží v Lobni. Vypadá to, že znovu zavládl starý "blitz". Rusovéjsou zpočátku zmatení. Ajako vždy v takových situacích visí ve vzduchu možnost velkého překvapení. Jak šance vypadají, ukazuje následující epizoda. Průzkumné motocyklové hlídky 62. ženijního tankového praporu - zpočátku nasazeného u 2. td, ale 30. listopadu samotným Hoepnerem předisponovaného před její čelní jednotky na nádraží v Lobni a do oblasti jižně od něho - projedou, aniž by narazily na odpor, až k malému přístavn.nu moskevskému předměstí Chimki, vzdálenému osm kilometrů od okraje města. Vyvolají u obyvatelstva paniku a hrůzu a zase ustoupí. Tito vojáci se spolu s ženisty sboru dostali nejblíže ke Stalinovi. Téměř stejně blízko se k němu u Luněva dostali i vojáci 106. pd, která útočila vpravo od 2. tankové divize - byla to bojová skupina 240. pěšího pluku posílená protiletad-lovými kanony 52. protiletadlového pluku. Ruské zdroje píší až do dnešního dne o této skutečnosti se stejnou hrůzou, se kterou před dvaceti lety přijal Kreml zprávu, že "Němci jsou před Chimkami!" 140 Avšak velké zděšení zavládlo v bunkru generálního štábu v Kremlu již 27. listo-padu. Stalin chodil se zachmuřeným výrazem okolo velkého stolu, na němž byly rozloženy mapy Jobova zpráva z fronty zněla: "Jednotky nepřátelské 3. TA překro-čily sedmdesát kilometrů severně od Moskvy, u Jachromy, kanál Volha-Moskva a na východním břehu vybudovaly předmostí. Hrozí průlom do Moskvy od severu." Poněvadž za kanálem už neexistovala žádná obranná postavení, mělo konstatování, že "hrozí průlom od severu" stejný význam jako přiznání, že pokud nebude možné zabránit přechodu větších nepřátelských sil přes kanál, je Moskva ztracena. Co se stalo? Zkušený LUI. sbor generála Schaala, na počátku polního tažení Mansteinův úderný svazek, který nyní operoval vlevo od U sboru, obsadil 24. listopadu se 6. a 7. tankovou a 14. pěší (mot.) divizí Klin a krátce nato Rogačevo. Na styku mezi 30. a 16. sovětskou armádou pronikl až ke kanálu Volha - Moskva a hned ho překročil. Plukovník Hasso von Manteuffel s posíleným 6. střeleckým plukem a částmi 25. tp ovládl rychlým a smělým útokem most přes kanál u Jachromy, překročil vodní tok a zaujal kruhovou obranu na předmostí. Mezitím byl do boje zasazen ruský pancé-řový vlak, který byl neprodleně napaden tankovou rotou 25. tp pod velením nositele Rytířského kříže nadporučíka Ohrloffa, a rychle zničen. Zcela zmatení Rusové byli zajati a Němci obsadili neporušenou velkou elektrárnu. Manteuffel tak dobyl nej-východnější bod moskevské fronty, a vedle předmostí 3. TA na východním břehu měl v rukou i vypínač světla pro Kreml. Stalin vytrvale telefonoval z kremelského bunkru se Žukovem, Vorošilovem a velitelem l. úderné armády generálporučíkem Kuzněcovem. Svými telefonáty často ovlivňoval operativní i taktická rozhodnutí vojáků, což později využili Chruščov a jeho stoupenci, ke kritice Stalina, poněvadž tak měla být způsobena část porážek v prvním roce války Na druhé straně však nelze popřít, že Stalinova autorita si vynutila přijetí mnohých rozhodnutí, která by jinak možná nebyla učiněna. Tak to vypadalo také 27. listopadu. Stalin nařídil, aby byly ihned zasazeny, a to bez ohledu na cokoliv, dvě brigády proti Manteuffelově předmostí a za každou cenu ho zničily Hans Leibel si na ten den před dvaceti lety u Jachromy ještě přesně pamatuje. Vypadalo to, že bůh povětrnosti straní Rusům. 27. listopadu odpoledne spadl teplo-měr během dvou hodin na minus 40 stupňů. Muži bojové skupiny Manteuffel měli proti tomuto arktickému chladu jen své jednoduché kukly krátké pláště a příliš těsné, nízké holínky S takovou výstrojí se při minus 40 stupních nedalo bojovat, a to ani proti slabému nepříteli. Nedostatečnou přípravu na ruskou zimu museli Němci hořce zaplatit. Nechy-běly však jen kožešinové pláště a vysoké boty s plstí. Stejně zlá - vlastně ještě horší 141 - byla skutečnost, že něrnecké vrchní velení nevidělo a nebralo v úvahu zcela jednoduchá a snadno aplikovatelná základní pravidla zimní války v Rusku. Pokud je třeba důkazu o tom, že tato válka proti Rusku nebyla (v každém případě ne německým generálním štábem) připravovaná dlouhodobě a pečlivě, pak je v této naprosté nevědomosti o nejjednodušších pravdách zimní války Když například Fino- vé viděli, že němečtí vojáci chodí i po prvním sněhu stále ještě ve svých půllitrech s ocelovými hřeby v podpateích, kroutili udiveně hlavami a říkali: "Vaše podbité podpatkyjsou ideálními vodiči chladu, to můžete rovnou chodit v ponožkách!" Maršál Žukov řekl koncem války přijedné přednášce před moskevským důstoj- nickým klubem, že jeho respekt před německým generálním štábem byl otřesen, když uviděl první německé zajatce zimní bitvy "Všichni, důstojníci i vojáci, měli přesně padnoucí boty Němcům uniklo, že v ruské armádě dostávají vojáci od 18. století vysoké boty kteréjsou o číslo větší, aby si do nich v zimě mohli dát slámu nebo novinový papír, a tak předejít omrzlinám." Rusové se jim tímto způsobem vyhnuli. U německých frontových jednotek postihly v zimě 1941/1942 omrzliny nohou až 40 procent mužů. Postižené však nebylyjen nohy vojáků. Také olej v ústrojích zamrzal. Karabiny, samopaly a kulomety vypovídaly poslušnost. Tankové motory nenaskakovaly Je možné se divit, že Manteuffelova skupina za takových okolností neudržela, navzdory rozhořčené obraně, předmostí u Jachromy? Zaútočily na ni 28. a 50. brigáda sovět- ské l. úderné armády v plstěných botách a v bílých maskovacích pláštích. Vojáci měli pušky v kožešinových pouzdrech, závěryjejich kulometů byly ošetřené zimním olejem. Žádné poruchy při nabíjení, žádná zaseklá péra. Rusové mohli ležet celé hodiny na sněhu, v příznivém okamžiku se přiblížit k německé hlídce a zneškodnit ji. Jejich pěchotu podporovaly tanky T 34, zatímco 25. tankový pluk 7. td měl z větší části tanky typu Penzer 111 a Panzer 38 (t) s 37mm tankovým kanonem a několik kusů Panzer IV s kanonem ráže 75 mm. 29. listopadu musel Manteuffel předmostí vyklidit. Obsadil obranná postavení na západním břehu kanálu. Šance na bleskový úder proti Moskvě od severu byla pryč. Zato se dramaticky vyostřila situace třicet kilometrů najih od Jachromy Jižně od Rogačeva útočil ;XXXI. tankový sbor, přesunutý od Kalininu, vpravo od něho 3. TA s cílem překročit kanál severně od Lobni. Nejprve ale šlo o osvobození části postupimské 23. pd, která byla obklíčenajižně od Fedorovky Dále najih, severozá- padně od Lobni, ohrožovala Moskvu od severozápadu 2. tanková divize generála Veiela. Její levá bojová skupina podplukovníka Deckerem se za sněžení a kruté zimy nepozorovaně přiblížila po zaminované silnici Rogačevo - Moskva až k Ozereckému a tuto obec obsadila. "Nastupovat do Kremlu, linka přes Rudé náměstí," volali na sebe vojáci stráž- ního zajištění. Stáli totiž na kryté autobusové zastávce do Moskvy, mávali pažemi 142 I.i kolem těla a podupávali, aby si zahřáli nohy "Kdy ten zatracený autobus přijede?" smáli se. "Vypadá to, že má zpoždění." A když kolem zastávky projel se svým vozem poručík Strauss z l. roty 38. pro-titankového oddílu směrem na Gorki, řidič vtipkoval: "Proč nejedeme autobusem, pane poručíku? K soudruhu Stalinovi je přece nanejvýš čtyřicet pět minut jízdy" Poddůstojník počítal s příliš velkou rychlostí sovětských autobusů. Na Rudé náměstí to bylo stále ještě třicet osm kilometrů. Ale bojová skupina posílené 2. střelecké brigády pod velením plukovníka Rodta se dostala ještě blíž k cili. Poté, co již 30. listopadu dobyla přes rozhořčený odpor sem rychle dopravené sibiřské kavalerie a moskevských pracovních milic Krasnuju Poljanu, pak Puški a příští den Kauški, obsadil 2. prapor 304. střeleckého pluku dokonce i Gorki. Z nich bylo třicet kilometrů ke Kremlu a dvacet kilometrů na okraj Moskvy Jedna úderná jednotka dokonce pronikla až k nádraží v Lobni a zničila koleje a další zařízení, aby zabránila přisunutí sovětských rezerv - sedmnáct kilo-metrů od okraje Moskvy sedmadvacet kilometrů ke Kremlu. Stáby v Moskvě zatajily při příchodu této zprávy dech. Ten den přinesla "Prav-da" na první straně dvě vzrušující a příznačné zprávy Jedna informovala o zastře-lení záškodníků na hlavních ulicích města a druhá o rozsudcích smrti nad speku-lanty s potravinami. Moskva byla frontovou oblastí a vlastně již zákopem. Městem se valily T 34, které přijížděly z továren na východním okraji města, k nádražím směřovaly náklad-ní automobily s pracovními milicemi a komsomolci - tyto rezervy byly spěšně posílány ke Kauškám a Gorkám. Sibiřské prapory dopravovaly na frontu taxíky a zabavená auta státních a stranických funkcionářů. V rekvírovaných dodávkách a autobusech se do ohnisek bojů dopravovala munice. Pracovní prapor se mohl za jednu hodinu dostat z traktorového závodu na východním okraji města na frontu a zasáhnout do bojů na západě nebo severozápadě. Stratég tomu říká "vnitřní linie". A zákon vnitřní linie umožnil Stalinovi zastavit přísunem dostatečných rezerv německé čelní jednotky před Kauškami a Gorkami. Na "rollbahnu" ze Starici přes Volokolamsk do Moskvy leží městečko Istra. Sověti zde zřídili centrum 2. moskevského obranného pásma, které obsadily sibiřské střelecké pluky XXXX. a XVI. tankový sbor 4. tankové skupiny musí na Sibiřanech vybojo-vat vesnici za vesnicí, les za lesem. Krok za krokem se přední odřady a bojové skupiny 5. a 10. tankové divize i divize SS "Das Reich" propracovávají terénem přes otevřená pole bičovaná větrem a hluboce zasněžené lesy 23. listopadu sejim podaří proniknout k Istře a stejnojmennému přehradnímu jezeru. Hluboké jezero je osm-náct kilometrů dlouhé a průměrně dva kilometry široké. Napájí padesát metrů širokou řeku Istru, která se vlévá do Moskvy Východní břeh je vysoký a hustě zalesněný. Rusové, kteří zde sedí ve vybudovaných postaveních, mají daleký výhled 143 na zasněžená pole na západním břehu. Kdo chce zaútočit, musí přes řeku nebo ezero. Přesto se 24. a 25. listopadu podaří 11. a 5. tankové divizi překonat řeku ijezero a vybudovat předmostí. 61. motocyklový prapor 11. td odvážně zaútočí pod vedením majora von Usedoma po ledu Istry Rusové zahájí palbu z děl. Vzduchem létají střepiny železa a ledu. Ale německým vojákům se přesto podaří zachytit se ve zamrzlé zemi na druhém břehu. V nejužším místě, u Lopatové, překonají i přehrad- ní jezero. Nekonečně dlouhé a plné úzkosti se pak zdají být minuty během nichž vojáci pronikají k přehradní hrázi. Je určitě připravená k vyhození do vzduchu. Co se stane, když se hráz náhle protrhne a vyvalí se obrovské množství vody? Ale překvapivý útok úderných jednotek 1 l. td se zdařil. Žádný Rus už nestačil stisknout knoflík. Ženisté nadporučíka Breitschuha z hráze vyzvedli 1 100 min a 4 000 kilogramů výbušnin. I dále najihu se podařil úder přes důležitou řeku Istru. Podplukovmk von der Che- vallerie obsadil s posíleným 86. střeleckým plukem most v Bušarevu. Akci přikrylo husté sněžení. Chevallerieho skupina je zbytkem kdysi tak hrdé 10. td. Její 7. tan- kový pluk má ještě 28 tanků a její dva střelecké pluky (69. a 86.) ještě čtyři slabé střelecké prapory po 120 mužích. Dělostřelecký oddíl Boehringer má již jen jeden jediný tažný automobil a celý dělostřelecký pluk má deset hlavní. Ale zbytky 10. tan- kové divize vytrvale bojují. Protivník se zoufale bránil, a jak stojí v deníku jednoho účastníka bojů, přisu- noval na místa bojů vše, co mohl sehnat. Rusk;l obětavost byla obdivuhodná, ale zatím bezvýsledná, poněvadž útočné svazky skupiny armád Střed se navzdory všem potížím doslova prokousávaly k Moskvě. 26. listopadu, za studeného a mlhavého dne s mrazem okolo 20 stupňů, zaútočí bojová skupina 10. td ze severu na město Istra. Dojde k tvrdému boji. Na lesem postupující útočníky zahájí ničivou palbu sovětské raketomety Přesto se Němcům podaří sovětské jednotky přisunuté z Chabarovska vytlačit z lesů a s posledním vypětím sil dosáhnout severního okraje města Istra. Mezitím do tohoto úseku dorazily prapory divize SS "Das Reich". Motocyklový prapor této divize musel předtím na silnici z Volokolamsku do Moskvy, západně od Istry, zničit uzávěru z lesních bunkrů, kterou bránily části slavné 78. sibiřské střelecké divize. Tato divize byla známa tím, že nebrala zajatce a sama se také I nenechávala zajímat. Bunkr za bunkrem museli Němci dobývat v boji zblízka, ,ii I ručními granáty a polními lopatkami. Vojáci Klingenbergova motocyklového prapo- ru bojovali s nadšením a mnoho z nich zde padlo. Když kapitán Kandutsch podával generálu Stummemu zprávu o průběhu bojů, měl v očích slzy Před Istrou leží v oblouku řeky městská citadela, která ovládá západní přístupy k městu. Divize SS "Das Reich" ji nečekaným útokem obsadí. Pěší pluky SS "Deut- schland" a "Der Fiihrer", podporované dělostřeleckým plukem SS "Das Reich, " 144 li vnikly do města z jihu a dostaly se do opevněných ulic. Hitlerovy a Stalinovy gardy si nic nedarují. Sibiřané musejí ustoupit. Istra, jádro posledního moskevského obranného pásma, je dobytá. 27. listopadu padne Polevo. Téhož dne zahajuje sovětské letectvo nepřetržité útoky na Istru. Sověti nechtějí Němcůrn přenechat dopravní uzel před Moskvou neporušený; německé štáby nemají -jak vyplývá z odposlouchaných ruských rozka-zů - najít žádné ubytování. Cibulové věže kostelů se hroutí. Rudé letectvo ničí dům za domem. Na městečko dopadne dva tisíce bomb, a pro štáb skutečně nezůstal ani jeden neporušený dům. 28. listopadu ráno obsadí Waffen SS Vysokovo a postupují dál směrem na Mosk-vu. Německé úderné jednotky již stojí uvnitř třicetikilometrového kruhu kolem Kremlu. Teploměr ukazuje 32 stupňů pod nulou. Muži musí v noci ležet venku. Navlékají si vše, co mají k dispozici. Ale nestačí to. Nemají kožešiny kožešinové čepice, plstěné holínky kožešinové rukavice. Prsty na nohou omrzají. I prsty na rukou v tenkých vlněných palčácích bělají a tuhnou. Ale i v oněch černých a hořkých dnech se našly potěšující hodiny a okamžiky Za tmavých a napětím nabitých nocí na přelomu listopadu a prosince 1941, kdy celý kraj ztuhl v třeskutém mrazu a noční horizont osvětloval oheň sovětského flaku, který zahájil palbu na letouny Junhers, jež mířily nad Moskvu, někdo ve 22 hodin naladil Belgrader Wachposten, a pak zazněl temný hlas Laly Andersenové. Vojáci " poslouchali: "Von der Kaserne... wie einst Lili Marlen. Nechce se tomu věřit, ale kdo byl tenkrát před Moskvou a dostal se odtamtud živý, ví a nikdy nezapomene, jak sentimentální píseň dokáže vehnat do očí slzy stesku a touhy po domově. 2. prosince stojí čelní jednotky pěší divize SS "Das Reich" před obcí Lenino. Poručík Weber, pobočník velitele armádního dělostřelectva plukovníka Weidlinga, píše své matce do Hamburku: "Vypadá to, že tihle Rusové mají nevyčerpatelný zdroj lidského materiálu. Denně zde vykládají nové jednotky, především Sibiřanů, přivá-žejí nové dělostřelectvo, zřizují nová minová pole. 3. (prosince) jsme naposledy zaútočili na jednu kótu - takzvanou Hruškovou výšinu - a na vesnici jménem Lenino. Pomocí zadýmovacích minometů se podařilo ovládnout kótu a polovinu vesnice. Ale v noci jsme ji museli zase vyklidit, abychom se mohli lépe bránit neustálým ruským protiútokům. Chyběloještě dvanáct kilometrů, abychom dostali hlavní město pod dělostřeleckou palbu, ale už to prostě nešlo." Dál dopředu už to nešlo u 4. tankové skupiny Její útočné svazky se dostaly již jen o několik kilometrů dál. To se ukázalo i u 10. td. Bojová skupina osvědčeného 69. střeleckého pluku sice s podporou posledních tanků této divize dosáhla již l. prosince Lenina, ale dokázala Rusům vyrvatjen západní okraj vesnice. Ve východ-ní části, oddělené od Němců korytem potoka, seděl protivník jako zabetonovaný. 145 Čtyři dny leželi Němci a Rusové naproti sobě. Ruské dělostřelectvo vedlo nepřetrži- tou palbu do německých postavení. Stav 69. pluku se neustále snižoval a jednotky už nezískaly ani čtvereční metr půdy Ke Kremlu toještě bylo třicet čtyři kilometrů, k severozápadnímu okraji Moskvy dvacet tři a k Severnímu přístavu osmnáct. Ale sněhem a mrazem se k Moskvě ještě prodírají ostatní divize. Jižně od Istry, po obou stranách silnice Ruza - Zvenigorod a podél řeky Moskvy se o to pokouší IX. sbor generála Geyera s 252., 87. a 78. pěší divizí. Jejich prvním cílem je silnice Zvenigorod - Istra a město Zvenigorod, které je centrem arzenálů a skladů pro západní úsek moskevského obranného pásma. Město leží uprostřed zasněženého pralesa. V němjsou v nespočetných zemních a betonových bunkrech rozmístěny pluky sovětské 5. armády Prvním cílem je Lo- kotňa. Zde zůstala koncem října vězet v bahně wiirtenberská 78. pd. Nyní chce tuto překážku obejít. Během odvážné obkličovací operace, při níž jednotka postupuje muž za mužem po úzkých cestičkách a přes nebezpečné mýtiny zasněženým pralesem, pronikne plukovník Merker s posíleným 215. plukem "šeptavým pochodem" do týlu Rusů a odtud napadne tvrdošíjně bráněná postavení. 20. listopadu se mu konečně podaří obsadit Lokotňu. Pěší pluky za podpory ženistů proniknou do 24. listopadu k silně opevněnému Alexandrovskému a do poledne 2. prosince k Jeršovoj-východ. Tímje ale síla divize vyčerpaná. Dobýt Zvenigorod se jí už nepodaří. Mezi levými sousedy 78. pěší divize, 87. pěší divizi - IX. pěší sbor - a pěší I divizi SS "Das Reich" - ;XXX. tankový sbor -je zasazena 252. pd, která se zaboří do sovětských obranných postavení. V průběhu těžkých bojů v neprostupném les- ním terénu se německé pluky dostanou do velké tísně. 461. pěší pluk byl odříznut a bojoval dva dny odkázán jen na sebe. Stuhy ničí ruskou obranu. 7. pp dosáhne Prokovskoje. Jedna bojová skupina 2. praporu posune l. prosince hlavní bojovou linii proti neustále útočícímu nepříteli o několik kilometrů za tuto obec. Pak už to dál nejde. Sníh, mráz, vyčerpání a ruská obrana útok zastavily Ukazuje se, že Rusové byli mistry v narychlo improvizované obraně, a to přede- vším v zimních lesích a bažinách. Jejich před Moskvou zasazené sily by byly před čtyřmi měsíci německými divizemi s velkou pravděpodobností zničeny Proti přetí- ženým, vysíleným a napůl zmrzlým německým jednotkám, které neměly dostatek těžkých zbraní a tanků, byl však Rus silný dost. Nejbližší, nejkratší a nejlepší cestou do Moskvy byla dálnice ze Smolenska. Tam, kde se se starou poštovní silnicí proplétá úzkým údolím rybniků u Nary východně od křižovatky silnic Šelovka - Dorochovo, se Rusové opevnili a blokovali důležitou tepnu německé ofenzivy 4. tanková skupina se marně pokoušela prolomit obranu v prostoru narské rybníky - "rollbahn" - poštovní silnice - ohyb řeky Moskvy Hannoverská 267. pd, 146 il bojující severně od řeky Moskvy, už nemohla v krutém mrazu a hlubokém sněhu dál. V bojích osvědčená 197. pd, zvaná "Rollbahn-brecher" divize, a bavorská 7. pd (se statečně bojující francouzskou legii) se marně snažily obejít tvrdošíjný odpor nepří-tele v úseku narské rybníky - "rollbahn" - poštovní silnice - Poljetské jezero - ohyb řeky Moskvy posunutím úderu vlevo. Jezerní údolí u Kubinky však zůstalo zablo-kované. Aby polní maršál von Kluge přece jen získal nově vybudovanou dálnici do Moskvy jihovýchodně od Naro-Fominska, zahájil l. prosince XX. pěší sbor jeho 4. armády na styku se 4. tankovou skupinou ještě jednu odvážnou operaci. Skoro se to podařilo. Oficiální sovětský vojenský kritik plukovník Dr P A. Zilin píše ve své knize "Nejdůležitější operace Velké vlastenecké války": "Počátkem prosince podnikl nepřítel ještě jeden pokus o proniknutí do hlavmho města od západu. K tomu byly v prostoru Naro-Fominska shromážděné tanky motorizované a pěší divize 4. armády Nepříteli se podařilo proniknout do hloubky našich obra-nných postavení." Tak to také bylo. Kluge chtěl ovládnout dálnici za narskými rybníky provedením velkého obličovacího manévru. S těžištěm útoku v pásmu 258. pd, která již držela most přes Naru u Taširova, zaútočil l. prosince kolem 5 hodiny ráno XX. sbor generála Materny s 3. pěší (mot.) divizí, 183., 258. a posílenou 292. pěší divizí na dálnici východně od Naro-Fominska. Při více jak 30 stupních mrazu Němci prolo-mili dobře vybudovaná polní postavení jihovýchodně a severně od města. 292. pd, posílená jednotkami 27. tankového pluku 19. td, se pak stočí na sever Plukovník Hahne obsadí se štábem a 2. praporem 507. pěšího pluku Akulovo, vzdálené šest kilometrů od dálnice a padesát sedm kilometrů od Moskvy Na pravém křídle XX. sboru pronikne 2. prosince 183. pd se dvěma prapory 330. pěšího pluku západně od Šalamova až k dálnici a zaujme kruhovou obranu. 3. prosince časně ráno se 330. pp stáhne podle rozkazu zpět do svých výchozích pozic na Naře východně od Naro-Fominska, a to bez jakéhokoliv tlaku ze strany nepřítele. 3. pěší (mot.) divize a 258. pěší divize zaútočily obchvatem na Naro-Fominsk. 34 stupňů mrazu a ledový vítr bolí. Poprvé se objevily případy, že vojáci padli na sníh a volali: "Už nemůžu dál!" Stavy praporů značně klesly, na čemž měl největší podíl mráz. Některé mělyjižjen 80 mužů. U brandenburské 3. pěší (mot.) divize ztratil l. prapor 29. pěšiho pluku během prvních dnů bojů všechny velitele rot. 5. rota, která šla do této závěrečné ofenzivy se sedmdesáti vojáky měla večer ještě dvacet osm mužů. Velitel roty byl zraněný, oba šikovatelé a čtyři z devíti poddůstojníků padli, tři další byli zraněni. 29. pp přesto dobyl Naro-Fominsk a pronikl ještě pět kilometrů východně na dálnici. Pak se ale útok ve 38stupňovém mrazu zastavil. Jen soused vlevo, 258. pd, pronikl ještě dál na východ. Rychlá skupina, jíž velel velitel protiletadlového praporu, zde na levém křídle divize pronikla na severový-chod ve směru na Podasinski. Čelní odřad Bracht dokonce pronikl se svým 53. prů- 147 zkumným oddílem (mot.),1. rotou 258. protitankového oddílu, dvěma četami l. roty 61 l. protiletadlového praporu a několika samohybnými děly až k Juškovu, které leží vlevo od "rollbahnu". Odtud je to jen čtyřicet čtyři kilometrů do Kremlu. Na druhé straně silnice ležela vesnice Burcevo. Ubohý zapadákov s třiceti slámou pokrytými domky na konci hluboce zasněženého vojenského prostoru byl konečnou stanicí čelních jednotek 258. pd. Pozdního odpoledne 2. prosince pronikl po silnici Naro--Fominsk - Moskva do Burceva také 3. prapor 478. pěšího pluku. Cásti 2. praporu se už několik hodin zoufale bránily útočícímu nepříteli. Pětadvacet nebo třicet slámou pokrytých domků malé vesnice vojáky přitahovalo jako magnet. Dým, který stoupal z komínů přímo vzhůru do třeskuté zimy, sliboval teplá kamna. Minulou nocje ve starých bunkrech tankového cvičiště západně od vesnice překvapil náhlý vpád studené vlny s minus 35 stupni. Kolchozníci tyto bunkry využívali jako kurníky Slepice byly pryč, ale blechy tam ještě zůstaly Byla to strašná noc. Kdo uprchl před blechami, mohl se schoulitjen za betonovými bloky A tam zase číhal mráz. Dříve než to vojáci pochopili, měli bílé prsty a v holínkách omrzlé nohy Třicet mužů se před nástupem hlásilo k ošetření v sanitním úkrytu se zčásti vážnými omrzlinami. Ale nemělo vůbec žádný smysljim vyzouvat boty poněvadž kůže zůstávala včetně přimrzlých ovinovaček uvnitř. Léky proti omrzlinám nebyly a možnost přepravy na hlavní obvaziště také ne. Vojáci proto museli zůstat u jednotky a dou(zli v teplé domy l3urceva. Prapor nastoupil do út.nku za ranního šera. Bez dělostřelecké přípravy Podpo-rovala ho tři samohybná děla ajeden 88mm protiletadlový kanon. Rusové ve svých postaveních v Burcevu také zjevně trpěli zimou. Byli na tom se zimním oblečením stejně špatně jako Němci a nepouštěli se do žádných velkých bojů. Zranění a pře-běhlíci v sobě měli hodně vodky Tvrdili, že za nimi je až do Moskvy už jen několik postavení flaku. Na dvou místech se Rusové pokusili vesnici zapálit. Zde se zřetelně ukázal strašlivý smysl Stalinova rozkazu o "spálené zemi". Major Staedtke omezil zajištění a přední stráže na nejnutnější minimum a pustil muže do domů, k teplým kamnům. Tam si společně s ruskými civilisty hověli v místnostech namačkaníjako sardinky Do kamen vkládali cihly Při každé výměně stráže, která probíhala po hodinách, si noví strážní vzali jednu cihlu s sebou. Ne proto, abyjim venku ohřívala nohy nebo ruce. Slo totiž o něco mnohem důležitějšího. Teplý kárnen zabalili do hadrů a položili na závěr kulometu, aby nezamrzl olej. Pokud by náhle za nějakým zasněženým kopečkem vyskočil Rus, který tam už několik hodin číhal, nesměly být problémy s nabíjením. A tak každou hodinu tahali ven svoje kameny aby zahřáli zbraň. Kdo seděl v místnosti, cítil se asi jako v ráji. Ale ráj trvaljen šest hodin. Velitel 258. pd totiž stáhl posílený 478. pěší pluk zpět do Juškova; 3. prapor tvořil zadní voj. Ve 22 hodin zde Rus zaútočil s T 34. eděl, o co jde, a proto palbou plánovitě zapaloval slámou pokryté domy Potom vtrhl do 148 vesnice. V záři hořících domků boj pokračoval. 88mm protiletadlový kanon zničil dva tanky ale pak dostal plný zásah. Samohybná děla a T 34 se honily po hořící vesnici. Pěšáci leželi v zahradách za pecemi a ve sklepích. Poručík Bossert s údernou jednotkou 9. roty dorážel na T 34 starými ruskými protitankovými minami. Už půl tuctu těch skvrnitých tanků stálo kouřících na silnici uvnitř vesnice. Ale také dvě ze tří samohybných děl už byla vyřazená z boje. Jedno hořelo právě před zahradou, kde vrchní lékař Dr. Sievers zřídil ve sklepě na brambory plukovní obvaziště. Zdravotnický poddůstojník Pingel zraněným vytrvale píchal morfium nebo S. E. E. (kombinaci scopolaminu, eukodalu a efetoninu), aby jim alespoň zmírnil bolesti. Měl injekce vždy v kapse kalhot, protože jinak by jehly zamrzly Sterilní? Samozřejmě ne. Ale důležité bylo pomoci mužům, kteří tam leželi a mrzli. Když se začalo rozednívat, 3. prapor stále ještě držel zbořeniny Juškova. Šest vyhořelých a rozstřílených tankiž T 34 stálo ve vesnici. Ruská pěchota tam ale nepřišla. Utok se podařilo odrazit. Ale bylo jasné, že také nebylo ani pomyšlení na další postup k Moskvě. Muži byli u konce svých sil. V ledově studených bramboro-vých sklepích leželo sedmdesát těžce zraněných. Pak přišel rozkaz k vyklizení Juškova a k ústupu za řeku Nara. Prapor ho obdržel ve stejné době, ve které celá 4. armáda zastavila útok a stáhla své čelní jednotky do výchozích postavení. Dr. Sievers nechal těžce raněné naložit najednozpřežné vozy které přijely v noci s municí a potravinami. Ale nebylo na nich dost místa. Ranění proto byli umístěni i na rozstřílená vozidla, která byla připojenajako saně za tažné vozidlo 88mm flaku. Nejtěžší případy přišly na samohybné dělo. Mrtví museli zůstat nepohřbení. Byl to téměř napoleonský ústup. Kolona ještě neopustila protáhlou vesnici, když Rusové zahájili dělostřeleckou palbu. Do pochodového proudu začaly dopadat granáty Před dvěma povozy se zraněnými padli koně. Vozy se převrátily Zranění zoufale volali o pomoc. Náhle se u protějšího lesa objevily sovětské tanky Mezi německými vojáky se začala šířit panika. Jedinou myšlenkou byl útěk. Vrchní lékař Dr. Sievers poprvé sáhl po své pistoli. "Pingel, Bockholt, sem!" zavelel a postavil se se svými poddůstojníky na silnici proti postupujícímu nepříteli. Tohle gesto pomohlo. Rozum naráz opět zvítězil v myslích vojáků. Raněné znovu naložili a vždy dvanáct mužů se zapřáhlo do povozů. Poddůstojník Pingel vedl jeden, Bockholt druhý. "Vpřed!" Hnali se k lesíku, kde poslední samohybné dělo zaujalo palebné postavení a kde čekala kolona s koňmi. 4. prosince byli opět za Narou. Uderné svazky 3. TA a 4. tankové skupiny na levém křídle skupiny armád Střed, situované ve velkém oblouku severně a severozápadně od Moskvy, se 5. prosince nacházely v útočných i obranných bojích. U kanálu Volha - Moskva, zhruba sedm-desát kilometrů na sever od Kremlu, se bránily jednotky 7. td v prostoru západně 149 od Jachromy Asi čtyřicet kilometrů dále na jih útočila bojová skupina Westhoven l. tankové divize v součinnosti s částmi 23. pd přes Belyj Rast na jihovýchod a vý- chod na přechody přes kanál severně od Lobni. Její 1. motocyklový prapor posílený tanky a dělostřelectvem obsadil pozdě odpoledne Kusjajevo (dva kilometry na západ od kanálu) - asi třicet dva kilometrů severně od Kremlu. V Gorkách, Kaťuškách a Krasnoj Poljaně - na nejvýchodnějších místech, vzdálenýchještě šestnáct kilomet- rů od Moskvy - vedli vojáci vídeňské 2. tankové divize rozhořčený boj, který se v ničem nelišil od tvrdých obranných bojů jejich sousedů, XXXXVI., XXXX. tanko- vého sboru a IX. a VII. pěšího sboru 4. tankové skupiny V Kaťuškách -jednom z nejvíce najihovýchod vysunutých opěrných bodů 2. td - bojovaly jednotky 2. střelecké brigády, posílený 1. prapor 304. střeleckého pluku pod velením majora Bucka. Kaťuški leží od Moskvy tak dalekojako Oranienburg od Berlína. Major Buck mohl z půdy selského stavení u hřbitova pozorovat ve svém periskopickém dalekohledu život na moskevských ulicích. Vše leželo na dosah. Ale nemohli na to dosáhnout. Už neměli sílu. 4. prosince přišlo několik zimních plášfů a několik párů dlouhých vlněných ponožek. Ve stejné době se z rádia ozvalo: "Pozor, varování před mrazem! Teplota klesá až na 35 stupňů." Zimní pláště pro všechny vojáky l. praporu ještě zdaleka nestačily Navíc často dostali za celý den sotva lžíci teplé stravy Ale ani to by nebylo to nejhorší. Daleko nejhorší byl totiž nedostatek zbraní a munice. Protitanková jednotka měla na četu dva 50mm protitankové kanony, dělostřelecký pluk měl pouhou třetinu svých hlavní. A s tím měli vojáci při 30 až 40 stupních mrazu dobývat , Moskvu. Vojáci u svých kulometů, protitankových kanonů a ve sněhových úkrytech vy- drželi nemožné. Plakali zimou. A plakali také vztekem a bezmocností, protože leželi před cílem a už jej nedokázali dobýt. Nejvíce do předu vysunuté divize obdržely v noci z 5. na 6. prosince rozkaz k zastavení útočných operací. 2. td v té době byla pouhých šestnáct kilometrů severozápadně od Moskvy Ve stejnou dobu, tedy v noci z 5. na 6. prosince, musel i generálplukovmk Gude- rian, jehož jednotky působily na jižním křídle skupiny armád Střed, zastavit útok na Tulu a stáhnout daleko předsunuté části své tankové armády do obrany na všeobecnou linii horní tok řeky Don - Šat - Upa. Guderian musel poprvé v průběhu tohoto polního tažení ustoupit. Také u něho se nová ofenziva dobře rozběhla. 2. TA zahájila útok s dvanácti divizemi a posíleným pěším plukem "Grol3deutschland". Ale dvanáct a půl divize to bylojen na papíře; z hlediska bojové sily to byly nanejvýš divize čtyři. 5. prosince 1941 stály divize skupiny armád Střed před branami Moskvy Obě obranná pásma města byla proražená. Čelní odřady pronikly až do předměstí Chimki, tedy do vzdálenosti osmi kilometrů od okraje města. 150 110 dlv 1B1 div Kalinin VI ermfdnf Moskevské mole abor 128. dlv. 28. dN.B dl. l B2. dlv . v BB. dlv p(VII. eimódrd abor Rn 3B mot. dlv. 6 A RogaBevo ; I LVI. b 7t mot. 5.: V rdnl I. b Klin dN. Dmláov 7. b ,;: Lelakino B.ld a Jachmma " ,. . Solnéánogorsk 23. dN Volokolamsk Isterské ... 2 M pTehrednl ... 8 106. alv. / lčero Musinot t. td Wasna)a ... X700(Vl.b Poljane A Pokrovskje o0l. b Istre B . dN. lO ld d SS himkl OG ennódn! abor 262. dRaah Ruza e7. dN. [e.9 : 78. dN. 0 enigorod MOSKVA VII. ňb idni 287. dlv. 5bré po31ovnf ailnice $elovka 197. dN. Borodino 8. div I 3. mot dN. UrCevo dálnice 7. dlv. 292. dN. Ju$kovo X7C. ermódnl be abor Naro-Fomlnsk 183. dN. ta. td LVII. a 15. dN 98. dN 39. dl Medyn Mslojaroslev č pl fdnf 137. dlv. .enn ebor 17. div. Serpuchov XIII. ermEdnf 52. dlv. rbor 288. dlv Tanrsa km 50 aaaa dor- do Kazané na Urel ..., \ $ . Kaira L aardový Kaluga t7. W Aleksln Atter vo Mokroj Bor 131. dN. d GD 29. mot. dN. II ermódnf 31. dN. 3. td abo, Venev Tlla 187. dN. 2B. moL dN. Michejlov 286. dN. 10. mol. dN. 1. moskevskB obrenné pásmo 2. moskevské obrenné pásmo 112. dN. XIW b Sblinogorsk ..9 I naja Poljana ull. ermwnt I. a , Gorlovo. . 1e. m TA Jepiten Jehemov 283. dlv. OMrM IH6 151 Mistrovský kousek se podařil 18. listopadu poručíku StOrckovi se ženijní četou štábní roty 394. střeleckého pluku 3. tankové divize. Smělým a překvapivým úto-kem obsadil jihovýchodně od Tuly železniční most přes Upu. Specialista na mosty StSrck si tentokrát vymyslel zvláštní trik. Hlavní bojová linie probíhala sedm kilometrů před mostem. 7 000 metrů! V za-mrzlém a rovném terénu neexistovala možnost se k mostu nepozorovaně přiblížit a bleskovějej dobýt. Poněvadž se ale Rusové, stejnějako Němci, v noci kvůli mrazu stahovali do osad, počítal StOrck s tím, že noční zajištění bude řídké a že bude možné se obranou protivníka protáhnout. Vymyšleno, uděláno. Udernájednotka, která měla celkem devatenáct mužů a tři kulomety se v noci proplížila podle kompasu ruskými pozicemi. Za ranního šera byla od mostu vzdálena pouhých 500 metrů. Nyní přišla na řadu realizace druhé části plánu. StOrck, desátník Strucken a svobodník Beyle předstírali německé zajatce. Dva Ukrajinci, Vasil a Jakob, kteří byli u ženijní četyjiž několik měsíců, si přehodili přes ramena pušky a v ruských pláštích a čepicích vypadali zcela věrohodně. Za hlasitého ruského klábosení vedli tři "zajatce" k mostu, zatímco šikovatel Heyeres ajeho muži čekali. První sovětská stráž na mostu měla čtyři muže. Všichni leželi ve dvou okopech a spali. Boj trval jen sekundy a proběhl bez hluku. Ted těch pět pochodovalo po 80 metrů dlouhém mostu. Jejich kroky duněly Vasil a Jakob hlasitě hovořili. Hráli svou roli skvěle. Když byli v poslední třetině mostu, odlepil se od jeho konce stín. Jeden strážný jim vykročil naproti. "Dobře, že jde," řekl Vasil hlasitě, "jsme v sousedním úseku. Tady už od nás ty zajatce převezmou." Dřív než mohl Rus zvětřit nebezpečí, bylo po všem. Ale druhý strážný na konci mostu byl pozorný. Když se přiblížili, zavolal na ně. Pochopil nebezpečí, skočil z náspu do úkrytu a vyhlásil poplach. Bylo však příliš pozdě! StSrck vystřelil dvě bílé světlice. Šikovatel Heyeres se svými kulomety byl po tomto signálu za okamžik na mostě a střílel na všechno, co se hýbalo. Beyle a Strucken házeli ruční granáty na zemljanky stráže mostu. Sověti se vypotáceli rozespalí ven a začali zvedat ruce. 87 zajatců, 5 kulometů, 2 těžké protitankové kanony 3 minomety a neporušený most - to byla kořist! Výsledkem lsti a odvahy hrstky mužů byl úspěch, který měl cenu vítězné bitvy 24. listopadu obklíčily 3. a 4. tanková divize spolu s pěším plukem "Groádeut-schland", a to i přes tvrdý odpor sibiřských střeleckých divizí, Tulu odjihovýchodu a čelní odřad 17. td se blížil k městu Kašira. Ale generálporučík I. V Boldin zasadil proti slabým Guderianovým silám sovětskou 5. armádu. Tlak na řídkou a roztaže-nou německou frontu začínal být nebezpečný. V dopise své ženě píše Guderian hořce a pesimisticky: "Ledový chlad, bídná přístřeší, nedostatečné oblečení, vysoké ztráty na mužstvu a materiálu a mizerné 152 zásobování pohonnými hmotami dělají z války muka. Já jsem postupně stále víc stísněný nesmírnou tíhou odpovědnosti, kterou ze mě navzdory všem krásným slovům nemůže nikdo sejmout." Přesto se 26. listopadu podařilo 167. pd a 29. pěší (mot.) divizi obklíčit na druhé straně horního toku Donu, v prostoru Danskoj, jednu sibiřskou bojovou skupinu. Zajaly 4 000 mužů, ale hlavním silám 239. sibiřské pěší divize se podařilo uniknout. Obkičovací síy - na seern 33. st,řeecký pk 4. ,ci, na jhz a západě čás, LIII. sboru se 112. a 167. pěší divizí a na východě části 29. pěší (mot.) divize - byly jednoduše početně příliš slabé. Skvěle vyzbrojení a vybavení Sibiřané (v bílých maskovacích oblecích s podšívkou a dokonce i s bíle natřenými zbraněmi) v noci neustále napadali obkličovací síly a mezi 2. praporem 71. pěšího pluku a l. prapo-rem 15. pěšího pluku se jim podařilo probít na východ. Německé svazky už neměly sílu, aby tomu zabránily Prapory 15. a 71. pěšího pluku měly těžké ztráty Navzdory jejich úsilí se jim však obklíčenou Tulu - malou Moskvu - nepodařilo dobýt ani proniknout dál za Kaširu; o dosažení vzdáleného Nižního Novgorodu, dnešního Gorkého, ani nemluvě. 131. pd ol>sadila 27. listopadu při útoku na východ Aleksin, 3. a 4. tanková divize dokázaly 2. prosince proniknout až k železniční trati Tula - Moskva a vyhodit ji do povětří a 4. td dosáhla o den později u Kostrova silnici Tula - Serpuchov XIII. sbor se pak znovu pokusil navázat dotyk se 4. td a zatlačit protivmka na sever Jeho čelo, 82. pěší pluk 31. pd, se 3. prosince dostalo až na patnáct kilometrů od 4. td. Ale ke spojení nedošlo. 6. prosince musel být i zde útok zastaven. Jednotky uvázly se svými vozidly v arktickém mrazu, který měl hodnotu minus 30, občas dokonce až minus 45 stupňů. Guderian seděl na svém velitelském stanovišti patnáct kilometrů jižně od Tuly nad mapami a zoufal nad zprávami přicházejícími z fronty Všechny zprávy od podřízených jednotek se kupily na jeho stole na Tolstého statku v Jasnoj Poljaně. Guderian přenechal zámecké prostory Tolstého rodině a ubytoval se v muzeu, přičemž dvě místnosti, v nichž byly uloženy muzejní exponáty, nechal zapečetit. Zde, na Tolstého statku, dospěl Guderian v noci z 5. na 6. prosince k rozhodnutí stáhnout předsunuté síly své tankové armády a přejít do obrany Musel přiznat: "Utok na Moskvu ztroskotal. Utrpělijsme porážku." 153 9. Proč nemohli Němci dobýt Moskvu? Zima a Sibiřané - Zázrah před Moshuou nebyl žádný zázrah - Z historie němecho-sovětshé spolupráce po prvni suětoué uálce - Neznámá armáda- Tuchačeushého suazeh s říšshou armádou - velhá Himmleroua intriha - StaLin sLal hlavy Rudé armády Když Rusové stáli v dubnu 1945 v Oranienburgu, Postupimi a Henningsdorfu, bylo o osudu Berlína rozhodnuto. Německá vojska stála v roce 1941 stejně blízko před branami Moskvy, ale byla poražena. Proč? V čemjsou příčiny porážky která měla pro další průběh války rozhodující význam? Z ran, které divize skupiny armád Střed před Moskvou utržily, se totiž už nikdy úplně nevzpamatovaly Už nikdy nebyly doplněné na plné stavy už nikdy uvedené do plné bojové síly. Před Moskvou byla zlomena německá síla: zmrzla, vykrvácela, vyschla. Před Moskvou se také poprvé otřásla dosud neotřesitelná víra v neporazitelnost Wehrmachtu. Kdo a co rozhodlo o této porážce? Byl to snad "generál Zima" se svýrni 30, 40 i 50 stupni pod nulou, kdo porazil německé východní vojsko? Nebo to snad byly vybrané a pro zimní válku skvěle vyzbrojené sibiřské divize a turkestánská kavale- rie? Extrémní zima, jež dosáhla maxima minus 52 stupňů a na kterou nebyl žádný i německý voják připravený a žádná zbraň konstruovaná, působila jistě zhoubně. Také vojensky silné sibiřské divize jistě hrály rozhodující roli, ale zima a Sibiřané byli jen v popředí stojícími důvody německé porážky "Zázrak před Moskvou", jak Rusové nazývají zvrat předjejich hlavním městem, spočíval na jednoduché skutečnosti, která nebyla vůbec zázračná a kterou lze i shrnout do několika slov: příliš málo vojáků, příliš málo zbraní, příliš málo předví- davosti nejvyššího německého velení, ale především téměř žádné prostředky na ochranu před mrazem a jen částečné zabezpečení alespoň nejnutnějším zimním oblečením! Právě to, že chyběly prostředky pro ochranu zbraní před mrazem, bylo zlé. Bude ten krám střílet, nebo ne? Bude kulomet fungovat až Ivan zaútočí, nebo se zase zasekne? To byly otázky, které Němce stály poslední zbytky nervů. V obraně bylo možné si v nejhorším případě nějak pomoci, ale na ofenzivu nebo na protiútok nebylo při takové nejistotě ani pomyšlení. Adolf Hitler i rozhodující hlavy jeho generálního štábu protivníka podcenili, odhadli příliš nízko jeho rezervy na lidech a výkonnosti. Věřili, že i se značně vyčerpanou armádou mu budou schopni zasadit smrtelný úder To byla ta zásadní chyba. Nejvýznamnější vojenský spisovatel západního světa, Angličan Liddell Hart, připisuje ve své knize "Sovětská armáda" záchranu Sovětů především houževnatosti ruského vojáka, jeho schopnosti snášet útrapy a bojovat dál i za podmínek, které by každou západní armádu ochromily Liddell Hart dále uvádí: "Ještě větší ruskou 154 výhodou byly primitivní silnice. Většina z nich nebyla nic jiného než písčité polní a lesní cesty Když pršelo, proměnily se v bezedné bažiny Tato skutečnost přispěla k odvrácení německého vpádu víc než všechny oběti Rudé armády Kdyby měl Sovětský svaz takový silniční systém, jaký je v západních zemích, byl by převálco-vaný stejně rychlejako Francie." To Hitler nevzal v úvahu, i když se to mohl dozvědět z vynikajících "Vojensko--zeměpisných popisů" o Rusku, které před válkou vydal generální štáb pozemmho vojska. Poslední odpor před Moskvou by svěží, dobře vybavená a dostatečně zásobo-vaná armáda v přibližně stejné síle, v jaké 22. června útok zahájila, byla schopná překonat. Ale pět měsíců nepřetržitého bojového nasazení snížilo tabulkové stavy pluků frontových divizí na jednu třetinu i méně. Zbytek obstaral mráz. Omrzliny končetin vyřadily před Moskvou v průměru více německých vojáků než ztráty způsobené v důsledku bojů. Podle originálního výčtu ztrát ;XXX. tankového sboru ztratily obě divize - "Das Reich" a 10. td - a sborové jednotky od 9. října do 5. prosince 7 582 důstojníků, poddůstojníků a vojáků. To bylo zhruba 40 procent tabulkových stavů bojujících jednotek. Celkové německé ztráty na východní frontě dosáhly k 5. prosinci 750 000 mužů, což bylo 23 procent ze tří a půl milionu vojáků, kteří 22. června zahájili útok. Téměř každý čtvrtý voják tedy padl, byl zraněný nebo nezvěstný. Rus měl mnohem větší ztráty, ale měl také větší rezervy Skupina armád Střed nedostala v prosinci 1941 ani jednu čerstvou divizi. Sovětské vrchní velení naproti tomu vrhlo na moskevskou frontu třicet čerstvých střeleckých divizí, třicet tři brigád, šest tankových divizí a tři divize kavalerie. Je přirozené, že stratég odpoví na otázku "Proč jsme se nedostali do Moskvy?" jinak, než velitel vojsk nebo letec. A hospodářský expert bude určitě mít také jiné argumenty Například generál Blumentritt, náčelník štábu 4. armády a později náčelník týlu v generálním štábu pozemmho vojska, vidí příčinu katastrofy v chybném strategic-kém plánování Hitlera a v tom, že nezaútočil na Moskvu a Leningrad včas, to jest hned po Smolensku. Tolik stratég. Kdo si vzpomene na účinky letecké války proti německým městům, ten se zřejmě zeptá: Co dělali letci? A s úžasem zjistí, že německé Luftwaffe se nepodařilo přerušit přísun sovětských vojsk přes největší dopravní uzel - Moskvu - na frontu, zabránit zasazení sibiřských divizí ani ochromit zázemí. Nestalo se nic! V noci 25. října byl proveden poslední německý nálet na Moskvu s osmi letadly Až do prosince pak probíhaly jen rušivé útoky To znamená, že v rozhodující fázi boje nebylo centrum ruské obrany ze vzduchu rušeno. Proč? Každý německý letec, který létal nad Moskvou, odpověd zná. Rusové vybudovali okolo města velmi silnou protiletadlovou obranu. Lesy se hemžily bateriemi flaku. 155 Kromě toho bylo německé letectvo na východní frontě (stejně jako pozemní vojska) zdecimované neustálým bojovým nasazením a muselo početně dvakrát tak silnému sovětskému letectvu přenechat před Moskvou iniciativu. K tomu navíc přistoupilo i to, že sovětské letectvo mělo blízko fronty početná a dobře vybavená letiště s vytá-pěnými halami. To sovětským letcům umožňovalo startovat do akcí za každého počasí a zkracovalo dobu jejich letu do prostoru nasazení. Němečtí letci museli naopak operovat z primitivních letišť daleko za frontou, z nichž mohli startovatjen za příznivých povětrnostních podmínek. Proto zůstala Moskva ze vzduchu prakticky ušetřena. Maršál Zukov ovšem nepovažoval slabou německou leteckou válku za rozhodující. V jedné přednášce před sovětskými důstojmky tvrdil: "Němci před Moskvou prohráli proto, že se nepostarali o dostatek lokomotiv s vhodným rozchodem kol, aby mohli po nejdokonalejší železniční síti Sovětského svazu, která je právě v oblasti Moskvy, dopravovat na frontu větší množství zásob a rezerv bez ohledu na bahno a sníh." Je na tom něco pravdy, ale rozhodující je a zůstává, že Stalin vyhrál závod o nasazení schopného člověka, o bojovníka a zbrojního dělníka. Boj o lidi byl nejvážnějším problémem války Nenahraditelné ztráty a z nich vyplývající nedostatek vojáků na německé straně rozhodly bitvu o Moskvu. V již vydaných dokumentech a dopisech bývalého náčelníka vrchního velitelství Wehr-machtu polního maršála Keitela nalezneme k tomuto dosud příliš málo zvažované-mu tématu zajímavé údaje. Keitel píše: "Musel jsem si na novém ministrovi pro zbrojení a munici Speerovi vynutit program, který pošle zpět na frontu čtvrt milionu vojáků uvolněných pro zbrojní průmysl. Boj o člověka tenkrát začal a už nikdy neskončil." Armáda tento boj prohrála. Počet vojáků, kteří byli staženi ze služby ve zbrani, se odhaduje na půl milionu mužů. Keitel uvádí: "Co by tito muži znamenali pro východní vojsko? Výpočet je jednoduchý - posílení jeho bojové síly o polovinu tabulkového stavu. Místo toho se prořídlé jednotky doplňovaly muži z týlových jednotek a ty nahrazovali váleční zajatci, kteří k tomu byli ochotni." Keitel uvádí dvě čísla, která jsou pro problém příznačná: "Měsíční výpadek byl jen u pozemního vojska a v normálních časech - tj. vyjma období velkých bojů-v průměru 150 000 až 160 000 mužů; nahrazeno jich však mohlo být jen 90 000 až 100 000. Počet vojáků v poli se tedy každý měsíc snižoval o 60 000 až 70 000 mužů. Bylo možnéjednoduchým způsobem spočítat, kdy bude německá fronta vyčerpaná." A jak vidí zázrak před Moskvou Rusové? Jejich odpověd je ve všech válečně historických pohledechjednoduchá. Zvítězilijsme, protožejsme zvítězit museli. Byli jsme lepší, byli jsme silnější, protože bolševismus je lepší než všechny ostatní systémy Samsonov to formuloval takto: "Sovětský lid a jeho armáda... zlomily v těžkých bojích odpor útočící skupiny armád Střed a přinutilyji v předpolí hlavního města k zastavení." 156 Jak si ale potom vysvětlit vítězný německý pochod až před brány Moskvy? Ajak skutečnost, že i samotná Stalinova vláda počítala se ztrátou hlavního města? To je až do dneška čertovým kopýtkem sovětské teorie o neporazitelnosti armády dělníků a rolníků, o které ani Stalin zjevně neměl příliš vysoké mínění. Nikita Chruščov se pokusil tento rozpor odstranit a oznámil příčinu ruských porážek v prvním půlroce války, o níž si sovětští důstojníci již dlouho potají povídali, ale pro kterou chyběla oficiální legitimace. Chruščov tak učinil na XXII. sjezdu strany v říjnu 1961 v Mosk-vě. Příčinou porážek bylo podle něho to, že Stalin připravil v letech 1937 až 1938 v šílených čistkách důstojnický sbor Rudé armády o jeho nejlepší síly Popravami a uvězněním údajně straně nepřátelských velitelů téměř zbavil armádu velení a dezorganizoval ji. To v roce 1941 umožnilo postup Němců až před brány Moskvy! Dramatická teze. Po prokletí, že svou lehkověrností připravil Hitlerovi šanci k překvapení, se tímto na Stalina svaluje vina i za vojenskou porážku. Jak je to se silou historických důkazů pro tuto teorii? Je pravda, že Stalin nechal při čistkách v letech 1937 a 1938 podle jistých údajů zli.kvidovat 20 000 až 35 000 aktivních důstojníků Rudé armády Chruščovova teorie je proto evidentní, protože kdo zabíjí své maršály, generály a důstojníky nesmí se divit, že armáda ztratí bojeschopnost. Odstranění důstojníka generálního štábu je jako poražení stromu - než si armáda znovu vycvičí majora generálního štábu, který organizuje zásobování divize (Ib) nebo plánuje její operace (Ia), uběhne osm až deset let. Stalin ale nechal nejméně polovinu těchto důstojníků popravit nebo zavřít. Ale proč připravil rudý diktátor téměř polovinu celého důstojnického sboru Rudé armády o život? Proč nechal zlikvidovat kulkou do týla 90 procent všech generálů a 80 procent všech plukovníků? Proč museli výstřely popravčích čet zeleně unifor-movaných jednotek NKVD zemřít 3 z pěti maršálů,13 z 15 velitelů armád, 57 z 85 velitelů sborů,110 ze 195 velitelů divizí, 220 ze 406 velitelů brigád a všichni velitelé vojenských okruhů? Proč? A nyní přijde senzace, jíž je odpověd Chruščovova, kterou dal na XXII. sjezdu. Ty desetitisíce důstojníků, zlikvidovaných kvůli velezradě a straně nepřátelské činnosti, byly vesměs nevinné. Žádný z nich nebyl nepřítelem strany, nikdo nechtěl převrat a žádný nebyl německým špionem, jak tvrdil Stalin. Ne! To všechno bylo dílo Hitlera, který prostřednictvím své tajné služby přihrál Stalinovi padělané materiály o spiknutí pod vedením maršála Tuchačevského a jiných prominentních vojenských činitelů. Ještě víc - materiály o spolupráci Tuchačevského a jeho přátel s německou armádou! Chruščov skončil doslova takto: "S hlubokou bolestí se zde hovořilo o mnoha významných stranických a státních funkcionářích, kteří přišli nevinně o život. Obětmi represálii byli i vážení armádní veliteléjako Tuchačevskij, Jakir, Uborevič, Kork, Jegorov, Eidemann a další. Byli to zasloužilí mužové naší armády, obzvláště Tuchačevskij, Jakir a Uborevič. Byli to 157 vážení armádní velitelé. Pozdějšími obětmi represálii se stali i Bljucher a jiní vý- znamní armádní velitelé. V zahraničním tisku se jednou objevila velmi zajímavá zpráva, podle níž nám nechal Hitler při přípravě přepadení naší země tajnou službou podstrčit padělaný dokument, ze kterého vyplývalo, že soudruzi Jakir, Tuchačevskij a jiní byli agenty německého generálního štábu. Tento údajně tajný dokument se dostal do rukou prezidenta Československa Beneše, který, zjevně veden dobrými úmysly jej postoupil Stalinovi. Jakir, Tuchačevskij a jiní soudruzi byli zatčeni a později zlikvidováni. Tak bylo zavražděno mnoho vynikajících velitelů a politic- kých pracovníků Rudé armády" Tolik Chruščov I když májako ministerský předseda a stranický vůdce přístup ke všem archivům a informacím, neuvádí pro svoji teorii žádné konkrétní dokumen- tární důkazy nýbrž se odvolává na zahraniční tiskové zprávy Asi má k takovému jednání důvod. Nechce tajemství zcela vynést na světlo. Jisté všakje, žejeho tvrzení , není, a to i přes svoji příšernost, nové. Tato dobrodružná historiejiž ve světě straší celá desetiletí. Materiál k ní doda- li jak v roce 1948 zesnulý československý prezident Beneš a Winston Churchill, tak i vedoucí funkcionáři Himmlerovy tajné služby (Geheime Sicherheitsdienst), Dr Wilhelm Hdttl (alias Walter Hagen) a Walter Schellenberg. Když si k tomu přidáme seriózní informace německých a českých diplomatů z let 1936 a 1937, pak objevíme temnou a příšernou frašku Machiavelliů našeho století. Hra, která není tak úplnějednoduchá,jakji nyní servíroval Chruščov ajakji líčili Beneš, Churchill a Himmlerovi paladinové. Vyplatí se však tyto temné nitky sledovat, protože případ Tuchačevskij je nejvýznamnější intrikou moderních dějin s nejtěžšími důsledky Má mnoho spolu-I hráčů, tisíce kulis a zasahuje do tajemné intimní spolupráce mezi Reichswehrem a Rudou armádou v letech 1923 až 1933. Himmler a Heydrich hrálijen v posledním dějství, ale uvádím to pro lepší orientaci už nyní. Toto poslední dějství začalo i v polovině prosince 1936. Paříž 16. prosince 1936. Bývalý bilý ruský generál Skoblin, který pracujejak pro Stalinovu, tak i pro Himmlerovu tajnou službu, přihraje důvěrmkovi německé tajné služby dvě informace. První zpráva: Velení sovětské armády plánuje puč proti Stalinovi. Vůdcem komplotu je náměstek ministra války maršál Tuchačevskij. Druhá zpráva: Tuchačevskij a jeho nejbližší stoupenci mají spojení s generály z německého vrchního velení a s Abwehrem. To byly úžasné informace. Vždy muž, který byljmenovánjako hlava nadcháze- jící vzpoury proti Stalinovi, byl náměstkem ministra války bývalým náčelmkem generálního štábu a nejskvělejším, nejschopnějším vojákem Sovětského svazu. Ten- krát třiačtyřicetiletý maršál reprezentoval Rudou armádu, která usilovala o moc. Byl šlechtického původu. Na vybrané carské Alexandrově akademii vystudoval na důstojníka generálního štábu. Po německém zajetí přešel k Leninově vojsku. V roce 158 1920 porazil generála Denikina, vůdce bílé kontrarevoluce. Od té doby byl generál občanské války oslavován jako zachránce rudé revoluce. Ledově chladný Heydrich, který měl jemný čich pro velké úklady ihned zavětřil lovecký revír, který se po obdržení informace z Paříže otevřel. Pokud by byla Skoblinova zpráva pravdivá, pak by se Sovětský svaz možná mohl dostat pod vládu vojenské diktatury Do čela rudé říše by pak nastoupil naprosto povolaný organizátor a stratég, rudý Bonaparte, ruský Napoleon. Posloužilo by to Hitlerově Německu? Heydrichova odpověd zněla: Ne. A Ize předpokládat, že si pro svůj názor zajistil Hitlerův souhlas. Je nepochybné, že o té věci ihned mluvil s Hitlerem. A je také j nepochybné, že Hitler neměl zájem na silném Rusku. Co při takovém postoji napadne spíš, než úvaha přihrát informaci z Paříže Stalinovi, a tím Tuchačevského, nejlepší vojenskou hlavu Ruska, vydat včetnějeho stoupenců katovi? Ale Heydrichův spolupracovník Jahnke varoval, že Skoblin je ve spojení se sovětskou tajnou službou a že není vyloučené, že Kreml celou věc pařížskému carskému generálovi přihrál. Proč? Snad proto, aby vzbudil Hitlerovu nedůvěru vůči jeho vlastním generálům nebo aby vlákal Hitlerovu tajnou službu do pasti a svedl německé vedení k chybným dispozicím. Kdo ví? Avšak Heydrich dal Jahnkemu domácí vězení a začal realizovat svůj plán. Tuchačevskij měl být vydán katu. Heydrich přitom rozehrál několik falešných zpravodajských triků, které dokazují, jakým rozeným intrikánem tento muž byl. S chladným úsměvem se vychloubal před svým přítelem Standartenfiihre- rem SS Hermannem Behrensem: "I kdyby chtěl Stalin Skoblinovou informací ně- mecké vedení jenom bluffovat, já tomu starému v Kremlu, když to bude zapotřebí, dodám důkaz pravdivostijeho vlastní lži." Nechal vniknout skupinu specialistů na vloupání do tajného archivu vrchního velení Wehrmachtu a ukrást složku Tuchačevskij. Byla to akta takzvané "Sonder- gruppe R", maskovací firmy Reichswehru, která existovala v letech 1923 až 1933 s úředním označením "Gefu" - Gesellschaft zur FSrderung gewerblicher Unterneh- mungen (Společnost pro podporu živnostenského podnikání). Byla podřízena zbroj-i nímu úřadu a jejím úkolem bylo vyrábět v Sovětském svazu všechen vojenský materiál (včetně zbraní), který byl podle versailleské dohody pro německou armádu zakázaný. V těchto aktech bylo zaznamenáno i mnoho porad německých důstojníků a pověřenců se sovětskými vojáky, a především také s Tuchačevským, který byl v letech 1925 až 1931 náčelníkem generálního štábu Rudé armády Heydrich nechal tato akta padělat, doplnit korespondenci rafinovanými vsuvkami a vytvořit k nim nové dopisy a poznámky v aktech. Tak vznikl perfektní dossier s dopisy a razítky, který by každého generála každého státu přivedl před válečný soud pro velezradu. Heydrich si ve sklepeních na Prinz-Albrecht-Strasse se zalíbením prohlížel dilo svých specialistů. První dějství skončilo. Nyní bylo na řadě druhé. Jeho cilem bylo přihrát tyto dokumenty Stalinovi do rukou. 159 Zfalšovat konkrétní dokument není pro experty tajné služby žádný problém. Ale dostat takový dokument na správnou adresu tak, aby nevzbudil nedůvěra, to problémje. Ajak velký problém to musel být, když se adresátjmenoval Josef Stalin. Heydrich ho však vyřešil. Německé ministerstvo zahraničí v roce 1936 občas opatrně ventilovalo s českým vyslancem v Berlíně otázku, jak by se asi vláda v Praze zachovala v případě němec- kcfrancouzské války Zde se Heydrich zachytil. Koncem ledna 1937, jak píše československý prezident Beneš ve svých pamětech, telegrafoval zjevně užaslý český vyslanec Mastný do Prahy žejeho německý partner v ministerstvu zahraničí náhle o tohle téma ztratil zájem. Z náznaků bylo možné usuzovat na to, že Němci jsou v kontaktu se skupinou důstojmků Rudé armády která je nepřátelská vůči Stalinovi. Berlín zřejmě očekává výměnu vlády v Moskvě, což vychýlí rovnováhu v Evropě ve prospěch nacistického Německa. Prezidenta Beneše vyhlídka na to, že vůči Německu ztratí sovětské krytí zad, velmi rozrušila. Ceskoslovensko se svým menšinovým dynamitem, se sudetoněmeckým ohniskem neklidu, žije v neposlední řadě z rozporu mezi Německem a Sovětským svazem. Smíření, dokonce možná spojenectví mezi ruskou vojenskou diktaturou a ně- meckým fašismem by znamenalo nejvyšší nebezpečí. Benešův stát byl produktem ver- sailleské mírové smlouvy ale Hitler prohlásil, že odstranění důsledků této smlouvy jejeho cí.lem. Ve spojení s Ruskem by to pro něj nemohlo být těžké. Prezident Beneš si pozval sovětského velvyslance v Praze Alexandrovského a předal mu Mastného zprávu - všeobecný komplot proti Stalinovi. Hitler hraje také. I A účastníkyjsou i generálové Wehrmachtu. i Uelvyslanec si vše vyslechl, odešel, sbalil si diplomatický kufřík a ihned odletěl Í do Moskvy Heydrichova pošta odešla. Dva nebo tři dny po rozhovoru mezi Benešem a Alexandrovským si vzal několi- kanásobný francouzský ministerský předseda Daladier, tenkrát ovšem právě nebyl premiérem, nýbrž pro změnu ministrem války na jednom diplomatickém večírku stranou sovětského velvyslance Vladimíra Potěmkina a odvedl jej k okennímu vý- klenku. Po ujišťujícím pohledu, že nejsou přítomni nežádoucí svědkové, Daladier velvyslanci s vážnou tváří řekl, že existují zprávy o možné změně kurzu v Moskvě. Mluví se o tajných jednáních mezi nacistickým Wehrmachtem a Rudou armádou. Může jej pan velvyslanec uklidnit? Potěmkin nasadil strnulý výraz. Vysvobodil se nic neříkajícími slovy a o deset minut později večírek opustil, aby bleskově odeslal šifrovanou depeši s Daladierovými informacemi do Moskvy Jak Heydrich dostal informaci k Daladierovi, se už nedá přesně zjistit. Existoval pravděpodobně kontakt přesjednoho pracovníka "Deuxieme Bureau" na francouz- ském velvyslanectví v Moskvě. Po těchto přípravách se otevřela scéna pro druhý akt. Zvláštní Heydrichův důvěrník, Standartenfiihrer Behrens, odjel do Prahy, navázal spojení s jedním důvěrným přítelem prezidenta Beneše a upozornil ho na existenci dokumentace 160 proti Tuchačevskému. Když se to Beneš dozvěděl, okamžitě informoval Stalina. Krátce nato sdělila Benešova kontaktní osoba Heydrichovu důvěrníkovi, aby navá-zal spojení sjedním pracovníkem sovětského velvyslanectví v Berlínějménem Israj-lovič. Byl to pracovník NKVD na ruském velvyslanectví, které sídlilo na třídě Unter den Linden. Heydrichův muž se s ním setkal a nechal jej nahlédnout do dvou originálních dopisů ze souboru padělaných dokumentů. Israjlovič se, jak je obvyklé, tvářil lhostejně. Zeptal se na cenu. Behrens pokrčil rameny Israjlovič tedy slíbil, že se s ním za týden opět setká a přivede zmocněnce. To se také stalo. Zmocněnec byl mužem šéfa sovětské tajné služby Ježova. Také on se nejprve zeptal na cenu. Heydrich ji kvůli tomu, aby nevzbudil podezření, vyhnal na fantastickou sumu tři miliony zlatých rublů. "Jste však zmocněn k tomu nechat se usmlouvat směrem dolů," přikázal Heydrich svému muži. Ale o smlouvání nebyla řeč. Ježovův zmocněnec na sumu, kterou Behrens s hranou samozřejmostí vyslovil, jen přikývl. Byla to nejvyšší suma, jaká kdy byla v dějinách tajných služeb zaplacena zajeden dossier Žádný plán útoku, žádná zrada ani zrádce nedosáhl ve světových dějinách takovou cenu. Obchod byl uzavřen během jednoho dne. Ježovův muž pak odjel s dossierem do Moskvy Byla polovina května 1937. O tři týdny později,11. června 1937, vyrazila celému světu dech zpráva sovětské tiskové agentury TASS, že maršál Tuchačevskij a sedm dalších generálů bylo nej-vyšším soudem za předsednictví vrchmho válečného komisaře Ulricha odsouzeno k smrti zastřelením. Rozsudek byl ihned vykonán. "Zatčení byli obviněni," stálo ve zprávě, "že porušili svoje vojenské povinnosi;i, vojenskou přísahu, a že v zájmujednoho cizího státu zradili Sovětský svaz." V úřed-ním komuniké se dále uvádělo: "V průběhu vyšetřování se ukázalo, že obžalovaní, a také náměstek komisaře pro obranu Gamarnik, který nedávno spáchal sebevraž-du, organizovali hnutí nepřátelské státu a že byli ve spojení s vojenskými kruhy cizího státu, který provádí protisovětskou politiku. Obžalovaní prováděli ve pros-pěch tohoto státu vojenskou špionáž. Jejich činnost byla zaměřena na to, aby přivodila v případě útoku porážku Rudé armády Jejich konečným cílem bylo obno-vení moci velkostatkářů a velkého kapitálu. Všichni obžalovaní se přiznali." Senzace byla úplná, když TASS ještě zveřejnil Vorošilovův rozkaz, který byl přečten ve všech vojenských okruzích. Byl v něm vznesen požadavek, aby na všechny podezřelé osoby byla podávána udání. V rozkazu stálo: "Konečným cílem zrádců bylo zničení sovětského pořádku za každou cenu a všemi prostředky Chtěli svrhnout vládu dělníků a rolníků a připra-vovali zavraždění stranických a vládních představitelů. Očekávali pomoc od fašis-tických kruhů cizího státu a přitom byli ochotni obětovat sovětskou Ukrajinu. Hlavní organizátoři byli v bezprostředním spojení s generálními štáby fašistických zemí." 161 Poprava Tuchačevského a tento denní rozkaz uvolnily lavinu, proti které brzy nebyla žádná obrana. Každý rozzlobený voják, každý ukřivděný podřízený si vyrov-nával účty a udával neoblíbené nadřízené. Ve vášni politických čistek ale neexistuje pardon. A každý odsouzený s sebou do zkázy strhával svoje stoupence, přátele a známé. Nejprve po stovkách, pak po tisících a nakonec po desetitisících nastupo-vali důstojníci strašlivou cestu do sklepení NKVD ke střele do týla a nebo do sibiřských gulagů. Během jednoho roku byl důstojnický sbor Rudé armády zredu-kován na 50 procent a nejvyšší velení téměř úplně zlikvidované. Zdá se tedy, že je podán důkaz o tom, jak Hitler pomocí perfektní intriky svého Obergruppenfiihrerra SS Reinharda Heydricha zničil tři roky před přepadením Sovětského svazu veškerý řídicí aparát Rudé armády a že tedy svoje vítězství připravoval ve sklepeních NKVD a vykachlíkovaných popravčích prostorách Lub-janky Odolá tato obludná teze v plném rozsahu pečlivému ověření? Zemřelo třicet až čtyřicet tisíc důstojníků Rudé armády kvůli politickému gaunerskému kousku podsvětí tajných služeb? I když zdání hovoří pro toto průkazní řízení, je tojenom zdání. Heydrich nebyl aktérem, byl jen pomocníkem. Jeho dossier nebyl příčinou soudu proti Tuchačev-skému a jeho přátelům, byl jen Stalinovým alibi. Tragédie, jíž padl za obě výkvět sovětského důstojnického sboru, měla hlubší příčiny Byla výsledkem skutečného a nemilosrdného boje o moc mezi mocnými rivaly Byla krvavým koncemjediné moci, která by dokázala svrhnout Stalina. Byla osudovým vítězstvím gruzínského despo-tismu nad velkoruským Bonapartem Tuchačevským, který - i když patrně ještě nenatáhl ruku po moci - již byl připravený vystřídat šileného diktátora a pomocí armády udělat konec tureckému hospodářství stalinismu. Tato krvavá aféra tedy byla dramatickým procesem - ne špinavým trikem. Takto se jako tragický vrchol zařazuje do německo-sovětských vztahů po první světové válce a stává se historickou součástí nejkrvavější tragédie našich dějin jménem "Operace Barbarossa". Začala dlouho před Hitlerovou hrou se zbraněmi a skončila ozbrojeným střetnutím. Je třeba znát tuhle kapitolu, aby člověk pochopil německo-sovětskou válku v celéjejí tragice. Začátkem dubna 1925 se ve svobodném přístavu Štětín odehrál pozoruhodný příběh. Ke štětínskému celnímu úřadu čerstvě přeložený celní tajemmk - říkejme mu Ludwig, i když to není pravé jméno tohoto ještě dnes žijícího dobového svědka - při noční obchůzce zahlédl, jak se několik lidí pokouší ze Skladu I vynést velkou bednu. Po zavolání ji nechali stát a zmizeli. Ludwig vyhlásil poplach. Jeden kolega, který se překvapivě rychle objevil na místě, se pokoušel celou věc bagatelizovat. Ludwig pojal podezření a na bednu posvítil. V kuželu světla se objevil německý a pod ním ruský nápis "Strojní součásti". Pevně nalepená etiketa prozrazovala adresu příjemce: Gefu Berlín, Německo. Odesilatel: Gefu Lipeck, SSSR. Když se celní 162 tajemník chystal k tomu, aby tajemnou bednu prozkoumal, podezřelý kolega se ho zeptal: "Byl jste na vojně, Ludwigu?" Ludwig užasl: "Přirozeně". "A prodělal jste válku?" zeptal se druhý úředník. "Mám Vám ukázat svůj E. K. I?" (Železný kříž - pozn. překl.) odpověděl Ludwig uraženě. "Nebo chcete vidět moje papíry od dobrovolnického sboru?" "Ne, ne, kolego Ludwigu," odpověděl smířlivě úředník, "ale myslím, že ted Vám už mohu říci, co je v té bedně. Je to totiž zinková rakev s jedním mrtvým leteckým důstojníkem Reichswehru." Ludwig leknutím o krok ustoupil: "Co to říkáte? Mrtvý? Letecký důstojník? Ale na bedně je přece napsáno, že to jsou strojní součásti. A pochází z Ruska." "Ano," přikývl ten druhý. A potom spolu před Skladem I v noční štětínském svobodném přístavu půl hodiny hovořili. Pak se celní tajemník Ludwig s pozdravem rozloučil a odešel. Jeho kolega tiše zahvízdal. Ze stínu skladiš se odlepili čtyři muži v civilním oblečení. "V pořádku," řekl jim tiše celník, "to byl jeden nový, který o tom nevěděl. Ale ted se dejte rychle do práce, abychom to stihli." Muži pak bednu odvezli na vozíku na přístavní hráz, kde byl uvázaný člun. Náklad do něho opatrně naložili a skočili na palubu. Pozdravili na rozloučenou a tiše veslovali pryč. Kdyby celní tajemník Ludwig patřil k politické levici místo k pravici, pak by noční příhoda pravděpodobně vyvolala politický skandál, který by oběhl celou země-kouli. Epizoda ze štětínského svobodného přístavu s mrtvolou v bedně z ruského Lipec-ku, deklarovanájako "Strojní součásti", by totiž strhla oponu mlčení zjedné z nejpozo-ruhodnějších kapitol Výmarské republiky - z kapitoly o tajné spolupráci mezi němec-kým Reichswehrem a Rudou armádou. Tvoří pozadí k aféře okolo Tuchačevského a dramatický úsek německo-sovětského spojenectví, jehož propagátory a reprezen-tanty nechal Stalin popravit a Chruščovje později rehabilitoval. Německo bylo velkým poraženým v první světové válce. Ale ani Rusko, dřívější protivník Německa, nestálo na straně vítězů. Stálo stranou. Bylo od ostatního světa izolované stejně jako Německo, protože Říjnová revoluce a vytvoření komunistické-ho sovětského státu vyprovokovalo vznik koalice kapitalistických států, které bojo-valy za svržení bolševiků. Tyto státy se o to nejprve pokusily vojenskou interven-cí. Když nevedla k cíli, chtěly Sověty přinutit hospodářským a politickým tlakem k uznání závazků carského režimu. Ale Leninova vláda se bránila. Republika rad odmítla zaplatit dluhy carského režimu západním zemím. Také Německo se vzpíralo proti reparacím. Bránilo se především myšlence západních státníků, že by mělo západním mocnostem zaplatit také staré dluhy cara. Z tohoto postavení na stejné straně fronty proti západním vítězným mocnostem vznikl svazek poražených a nemaniců. Začal se logicky formovat na hospodářském 163 poli. Jeho prvním plodem byla smlouva z Rapalla; rychle dojednaná dohoda, která byla německými a sovětskými vyjednávači uzavřena o prvním dnu Velikonoc 1922 v malém lázeňském městečku na italské Riviéře. Rapallo odstranilo mezi Sovětským svazem a Německem pozůstatky války Obě mocnosti se vzdaly náhrady válečných nákladů a škod. Bylo rozhodnuto navázat diplomatické styky považovat se navzájem za rovnoprávné a v obchodní politice zavést doložku nejvyšších výhod. Rapallská smlouva neobsahovala tajné vojenské klauzule, i když je rnožné tento názor až do dnešního dne slyšet. Omyl vyplynul ze skutečnosti, že ze smlouvy o hospodářských zájmech se brzy stalo víc. Logicky Rapallo prolomilo diplomatickou a hospodářskou izolaci Německa a Sovětského svazu. Proč by se Němci neměli pokusit vytvořit z ducha a textu této dohody také nástroj na prolomení blokády podmínek a zákazů, které uložila versailleská smlouva Reichswehru? Nesměl například mít žádné tanky protitankové kanony žádná těžká motorizovaná (samohybná) děla, žádná letadla a chemické bojové látky S takovými omezeními se nedala vybudovat moderní armáda. Především striktní zákaz tankové zbraně přerušil jakýkoliv kontakt s revolučním vývojem, který zahájily za první světové války velké svazky obrněných vozidel. Vítězové Německu s rozmyslem zakázali nejen výrobu obrněných bojových vozidel, nýbrž i "dovoz obrněných vozi-del, tanků a všech vozidel podobných konstrukcí, která by bylo možné využít pro válečné účely". Co se tadyještě dalo dělat? Pokud by se toto ustanovení nedalo obejít, byla by každá marka určená pro Reichswehr nesmyslným výdajem. Byl to Karl Radek, brilantní intelektuál Leninovy gardy který zprostředkoval první kontakty mezi Sověty a generálplukovmkem von Seecktem z velitelství Reichs-wehru, a tím zahájil proces rozbití versailleských pout. Radek, zapřisáhlý bolševik, lidový tribun, spoluzakladatel německé komunistic-ké strany a Leninův společník v době švýcarské emigrace, byl ohnivým propagáto-rem myšlenky poražení "společného nepřítele, totiž versailleských vítězů", spoje-nectvím mezi Německem a Sovětským svazem. Radek nepovažoval pro takové spojenectví za nutné, že by Německo muselo být komunistické. Viděl v německých nacionalistech jen přechodný jev na cestě k bolševismu. Když byl například Albert Leo Schlageter, poručík a příslušník sboru dobrovolníků, bojovník proti francouz-skému obsazení Porůří, v květnu 1923 Francouzi odsouzen za sabotáž a zastřelen, Radek jej 20. června 1923 před Komunistickou internacionálou hodnotil ve svém senzačním projevu známém pod názvem "Leo Schlageter, poutník nikam." Tento Karl Radek byl porodním asistentem při zrození vojenského spojenectví mezi Rudou armádou a Reichswehrem. Stal se také jeho hrobníkem. Sověti chtěli využít zkušenosti německých důstojníků ve své mladé armádě a s pomocí Německa znovu vybudovat svůj téměř neexistující zbrojní průmysl. Reichswehr potřeboval zbraně, jejichž výroba byla v Německu zakázaná, a cvičné prostory pro tyto zakázané zbraně. Na tomto podkladu byla mezi Reichswehrem a rudým generálním štábem uzavřena celá řada tajných dohod. Příslušným němec- 164 kým řídicím místem byla "Zvláštní skupina R" (Sondergruppe R; R = Rusko), přísně tajné oddělení německého vojenského velitelství. Jejím exekutivním orgánem byla již zmíněná Gefu (Gesellschaft zur Fdrderung geverblicher Unternehmungen), organizace, která byla maskovanájako hospodářská. Tato firma měla jednu kancelář v Berlíně a jednu v Moskvě. Byla financovaná z tajného fondu Reichswehru a uzavírala smlouvy se sovětskými úřady řídila dce-řinné společnosti v nejrůznějších částech Ruska, a také založila německo-ruské společenství pro tajné zbrojení, k jehož výrobnímu programu nepatřily jen letecké bomby, tanky, letadla a chemické bojové látky, ale také ponorky, zkrátka všechno, co se v Německu po versailleské smlouvě nesmělo vyrábět a používat. Geoffrey Bailey, americký specialista na velkou zákulisní hru Rudé armády píše ve své knize "Spiklenci okolo Ruska": "V roce 1924 vyráběla firma Junhers na moskevském předměstí Fili několik stovek celokovových letadel ročně. Každým rokem odcházelo z přestavěných a modernizovaných arzenálů v Leningradu, Tule a Zlatoustu přes 300 000 granátů; bojový plyn vyráběla firma Bersol v Trocku (dnes Krasnogvardějsk); ponorky a lodě byly konstruované a spouštěné na vodu v loděni-cích v Leningradu a Nikolajevsku. V roce 1926 bylo přes sto padesát milionů říš-ských marek, tedy téměř jedna třetina ročního rozpočtu Reichswehru, určeno na nákupy zbraní a munice v Sovětském svazu." Řídicí centrálou pro veškerou práci v Sovětském svazu byl tajemný aparát s označením "Z.MO.", což byla zkratka pro "Centrála (Zentrale) Moskva". Z.MO. byla ministerstvem zahraničí německého armádního velitelství v Rusku. Jeho zá-stupci von der Lieth-Thomsen a profesor Dr. Oskar Ritter von Niedermayer, zvaný Neumann, vedli jednání s nejvyššími místy Rudé armády a sovětské vlády Z.MO. byla všudypřítomná. Byla v podstatějakýmsi stínovým kabinetem Výmarské repub-liky sídlícím v Rusku. Její zástupci přitom stále zůstávali v pozadí. Výroba zakázaného válečného materiálu byla ovšem jen jednou stránkou této spolupráce, neboť dovoz těchto zbraní do Německa byl zakázán a nedal se ani utajit. Proto bylo neméně důležité i uzavření dohody o vytvoření cvičných prostorů k vyzkou-šení těchto zbraní mimo Německo. Sovětský svaz se tak stal cvičištěm Reichswehru. V letech 1922 až 1930 bylo založeno a vybudováno německé letecké centrum ve Vivupal/Lipecku, asi 400 kilometrů jihovýchodně od Moskvy; škola pro výcvik ply-nové války v Saratově na dolní Volze, která zahájila činnost v roce 1927; tanková škola s cvičištěm v Kazani na střední Volze, jež byla v používání od roku 1930. Na oplátku seděli vybraní sovětští důstojníci, bývalí poddůstojníci carské armá-dy zasloužilí bojovníci z občanské války a vyznamenaní političtí komisaři, společně s německými uchazeči o místa v generálních štábech ve školních lavicích válečných akademii a učili se válečnému umění Moltkeho, Clausewitze a Ludendorffa. Rozsáhlé vojenské letiště leželo na výšinách okolo lázeňského města Lipeck. Od roku 1924 bylo budovánojako moderní letecká základna, oficiálně domovské letiště 165 4. letky jedné sovětské perutě. Ale ve 4. letce se mluvilo německy Jen spojovací důstojník a milice, která základnu střežila, byli Rusové. A také několik starých průzkumných letadel s velikými výsostnými znaky, které stály dobře viditelné před hangáry, bylo ruských. Jinak bylo vše německé. Reichswehr vyčleňoval ročně ze svého rozpočtu na Lipeck dva miliony marek. Prvních sto stihacích strojů, na kterých probíhal výcvik německých pilotů, bylo zakoupeno od nizozemské firmy Fokker V Lipecku bylo umístěno 200 až 300 německých pilotů. Ti zde zkoušeli první německé Jabos - stíhací bombardovací letouny "Lipečtí stíhači" zde nacvičovali hloubkové bombardovací nálety a položili základy pro později tak obávané Stuhy. První typy lehkých bombardérů a stíhacích letounů, které byly v roce 1933 při výstavbě německé Luftwaffe připravené k sériové výrobě, byly vyvinuté a vyzkou-šené právě v Lipecku. Prvních 120 skvěle vycvičených stíhacích pilotů, kmenový stav německého stíhacího letectva, pocházelo z Lipecku; prvních sto důstojníků-le-teckých pozorovatelů taktéž. Bez Lipecku by Hitler na vybudování moderního letectva potřeboval o deset let víc. Lipeck byl dobrodružstvím, jaké si už dnes nelze ani představit. V době, kdy nedůvěřivé oči kontrolorů západních spojenců a pacifis-ticky naladěné německé levice pátraly v Německu po nejmenších známkách nedo-voleného zbrojení, se ve vysněné zemi německých komunistů proháněli po obloze nad Donem němečtí stíhači, shazovali bomby na cvičné cíle a zkoušeli nové zamě-řovací přístroje. Ve vojenském prostoru Voroněž působili v plné výzbroji v součin-nosti se sovětskými pozemními jednotkami jako dělostřelečtí letečtí pozorovatelé. Rozsah organizátorské práce si nijak nezadal s vojenskými výsledky Materiál musel být až do posledního hřebíku dovezen z Německa. Rusové dodali jen zemi a kameny -jinak nic. Potřebný materiál přicházel ze svobodného přístavu Štětín do Leningradu. Zvlášť tajné díly, které se nedaly zamaskovat, nebo nebezpečný náklad však nebylo možné nakládat ve Štětíně. Takové zboží se nakládalo někdejinde na malé plachet-nice s posádkou složenou z důstojníků a převáželo přes Baltské moře "načerno". Na zpáteční cestu se nakládaly bedny s rakvemi pilotů, kteří se v Lipecku zřítili, a deklarované jako "strojní součásti" se dopravovaly do Štětína. Ze svobodného přístavu se pak za pomoci zasvěcených celních úředníků propašovaly dál. Všichni důstojníci, kteří odcházeli do Lipecku, byli nejdříve propuštěni a oficiál-ně vyškrtnuti ze seznamu podle hodností. Bylo jim sice přislíbeno opětovné přijetí po návratu, ale na to neexistoval žádný zákonný nárok, a kdyby se mezitím všechno prozradilo, pak už teprve ne. V tom bylo riziko, které museli přijmout. Čím byl Lipeck pro letce, tím byla Kazaň pro tankisty Tam, na střední Volze, byl položen základ Guderianových, Hoepnerových, Hothových a Kleistových tankových divizí. Tato skutečnost vysvětluje lépe než všechno ostatní, proč až do Hitlerova nástupu k moci nepomyslel žádný ruský ani žádný německý vojenský velitel na možnost, a už vůbec ne na plán německo-sovětské války Reichswehr se svým zakladatelem a vzorem generálplukovníkem von Seecktem chtěl ve svazku s Rus- 166 kem odstranit následky versailleské smlouvy, korigovat porážku na západě a obnovit starou západní hranici a rozbitím Polska znovu získat starou východní hranici. Když se německý velvyslanec v Moskvě hrabě Brockdorff Rantzau v létě 1922 stavěl proti jednostranné německé orientaci na Rusko a prohlašoval vojenskou spolupráci s Rudou armádou za osudnou, odpověděl mu von Seeckt 11. září ve svém memorandu: "Existence Polska je nesnesitelná a neslučitelná s životními podmín-kami Německa. Musí zmizet a zmizí kvůli vlastní vnitřní slabosti a přičiněním Ruska - s naší pomocí. Polsko je pro Rusko ještě nesnesitelnější než pro nás; žádné Rusko se s Polskem nevyrovná. S Polskem padne jeden z nejsilnějších pilířů versa-illeské smlouvy mocenské postavení Francie." A Sověti? Co pro ně znamenalo spojenectví s pruskými generály? Posílení, výstavbu a rozvoj Rudé armády "pro poslední bitvu", pro níž jim byl dobrý každý prostředek. Ale důležité bylo také za každou cenu zabránit spojenectví Německa se západními mocnostmi, poněvadž jak Lenin, tak Stalin považovali novou západní intervenci za účasti německých vojsk za velmi nebezpečnou. A konečně byl ci1 německé pravice - rozbití Polska - také cilem Moskvy Protizápadní koncepce Reichswehru se tedy hodila do konceptu Lenina ijeho nástupce Stalina. Hodila se především muži, který byl na sovětské straně vojenským partnerem německého armádmho velení a stával se stále více ideálem Rudé armády - maršálu Tuchačevskému. Kdo byl tenhle Tuchačevskij? Hrdina a vojenský génius,jak byl až do roku 1936 po celéjedno desetiletí oslavován? Zrádce, špion německého Reichswehru, "prašivý pes", jak jej nazýval Stalin, poté, co jej nechal zastřelit? Nebo vlastenecký protista-linista, první nejosudnější oběť zlovolného starého muže, jak řiká Chruščov? Co z to všeho souhlasí? Když generálplukovník Guderian vydal 5. prosince 1941 z hluboce zasněženého statku hraběte Tolstého v Jasnoj Poljaně rozkaz své 2. tankové armádě k zastavení útoku na Moskvu, 45. pěší divize, čelní divize 2. armády, stáleještě vedla rozhořčený boj o Jelec. Bylo to nevýznamné městečko, ale leželo na křižovatce velké silnice Moskva - Tula - oblast Donu a západo-východní železniční tratě, která vede z Orlu přes Lipeck do Stalingradu. Do Lipecku, starého tajného výcvikového prostoru Reichswehru, kde se před rokem 1933 učil létat dorost německého letectva, to ještě bylo 70 kilometrů. Zkušené pluky 45. pd, se kterými jsme se už setkali při líčení krvavých bojů u Brest-Litevska, se za třeskutého mrazu probojovaly v tvrdých pouličních bojích do města Jelec a vytlačily Rusy Tím se divize dostala 25 kilometrů od horního Donu. Za ní leželo 2100 pochodových kilometrů. 2100 kilometrů pochodu a bojů. Za pět měsíců a dva týdny Dva dny před útokem na Jelec se odposlouchávací jednotce 135. pp podařilo napojit na telefonní linku Rusů a odposlouchávat rozhovory velitele protistojících sovětskýchjednotek. V nich se stále znovu objevoval odkaz najeden bojový svazek 167 na západním okraji města, který nazývali "Chabarovjaki". Ve štábu 135. pěšího pluku to nejprve považovali za krycí jméno, až se z výpovědi jednoho zajatého příslušníka fanaticky bojujícího praporu dozvěděli, že se jedná o část dávno rozpuš-těné, ale kdysi tajemné vojenské jednotky, kterou ted osud zavál do tohoto města aby se osvědčila na frontě. Její důstojníci si říkali "Chabarovjaki". Byl to takzvaný "speciální sbor" dálněvýchodní armády jádro staré a dávno zapomenuté vojenské politiky maršála Tuchačevského. Historie tohoto sboru je klíčem k tajemství Tuchačevskij. Začíná v létě roku 1932. V Německu tenkrát bylo šest milionů nezaměstnaných. V Sovětském svazu vypukl největší hladomor moderních dějin. Stalinova nucená kolektivizace, vyvlast-ňování a masové deportace sedláků vedly k naprostému zhroucení zemědělské pro-dukce. Miliony sovětských občanů zemřely hladem. K vnitropolitické katastrofě přistoupila i krize v zahraniční politice. Japonci už o rok dřív, tedy v roce 1931, přeskočili ze svých přelidněných ostrovů na čínskou pevninu, aby získali přístup k surovinám pro svůj průmysl a zajistili si odbytiště pro svoje výrobky V roce 1932 pak obsadili úrodné a na rudy bohaté Mandžusko, které hraničí s východní Sibiří, a vytvořili zde satelitní stát - císařství Mandžukuo. Tokio tak světu demonstrovalo, že chce - v případě nutnosti i s pomocí zbraní - vytvořit velkoasijský hospodářský blok. Pro dálněvýchodní zájmy Sovětského svazu to bylo vážné ohrožení. Japonsko--ruský konflikt v pohraničních oblastech Dálného východu se značně přiblížil. A to v okamžiku, kdy Stalinova říše hleděla do očí smrti hladem. V tu dobu dostal generál Gamarnik v Moskvě nápad, který s pomocí Tuchačev-ského i uskutečnil. Založil dálněvýchodní "speciální sbory", nazývané také kolchoz-ní sbory jejichž důstojníci si brzy začali říkat "Chabarovjaki" (podle města Chaba-rovsk na mandžuské hranici). To, co Gamarnik a Tuchačevskij touto organizací sledovali, bylo jednoduché a geniální. Příslušníky sboru byli totiž vojáci a současně rolníci - vlastně rolníci v uniformě. Měli v případě válečného konfliktu s Japonskem učinit dálněvýchodní armádu nezávislou na obtížném zásobování potravinami a krmením po jednokolejné trans-sibiřské železnici. To bylo jediné možné řešení tohoto rozhodujícího problému, protože maršál Bljucher, velmi autokratický vrchní velitel dálněvýchodní armády, vyvlastňování velkých sedláků a kolektivizaci zemědělství na Sibiři zakázal. Obával se totiž o morálku svých rekrutů, kteří byli z 90 procent rolnického původu. Armádě tak zůstalo pro výstavbu spolehlivé zemědělské zásobovací základnyjenjedno řešení - to, které měl v úmyslu Gamarnik. Spočívalo v zakládání vojenských osad, ve kterých by se vojáci po odsloužení své vojenské služby usazovali i se svými rodinami. Vytvářela se tak rolnická společenství, jejichž členové byli vojensky organizováni, ozbrojeni a udržováni ve stavu vojenské připravenosti. Mnozí zemědělští dělníci 168 a synové rolníků z centrálmho Ruska se do těchto sborů hlásili dobrovolně. Dostali zde vlastní dům, velký kus země pro osobní potřebu, k tomujednu krávu, osvobození od daní na deset let a mnoho dalšího. V roce 1936 již "kolchozní sbor" měl 60 000 aktivních vojáků a na armádních farmách 50 000 rezervistů. Vznikla tak úderná branná moc o deseti divizích, vybu-dovaná podle vlastních zásad, prakticky nezávislá na řídícím aparátu Rudé armády a daleko od moskevské sovětského režimu - ideální nástroj pro ctižádostivého generála s politickými ambicemi. A tím Gamarnik byl. Ale ještě víc jeho přítel Tuchačevskij, který byl náměstkem komisaře pro válku. Od hladomoru a vraždění sedláků se stal rozhodným odpůrcem Stalina a vůdcem aktivního generálského sboru proti diktátorovi. Muž, který čekal na hodinu, v níž by mohl svrhnout moci chtivého Stalina. "Kolchozní sbor" se projeho plány hodil a hrál v nich rozhodující roli. V případě střetnutí s jednotkami armády věrnými Stalinovi a straně by se totiž obtížně přístupná východosibiřská pozice speciálmho sboru mohla stát jakousi pevností povstalců, případně územím, na které by se stáhli. Ve světle těchto skutečností dostává maršál Tuchačevskij jiné rysy, než vjakých jej maluje stalinská propaganda nebo povrchní západní životopisci. Kdo tohoto muže vidí jen jako "padlého anděla", jako carského gardového důstojníka, který přešel k bolševikům, i když mu v žilách proudila krev francouzských hrabat a italských vévodů, ten si uzavírá cestu k pochopení této fascinující a svým způsobem velkolepé postavy sovětské historie. Byl opravdovým protihráčem Stalina. Jen on by byl schopen svrhnout tyrana, nastoupit na jeho místo a dát Sovětskému svazu, to znamená celému světu, jiný směr. Celá jeho životní dráha ukazuje, že to byl neobyčejný muž. Narodil se v roce 1893. V roce 1915 byl zajat v bitvě u Uaršavy, u města, které se o pět let později, téměř na den, mělo opět stát místemjeho vojenské porážky Dostal se do zajateckého tábora č. 9 u Ingolstadtu. V roce 1917 uprchl a dostal se až do Petěrburgu. Když tam přišel, město na Něvě už nebylo metropolí Ruska. Car byl sesazený. Válka skončila. Leninovi bolševici u moci a v boji s kontrarevolucí bílých generálů. Gardový důstojník Tuchačevskij, pokrevně spřízněný s půltuctem západoevrop-ských šlechtických rodů, se nepřidal k bílým, nýbrž k rudým. Říká se, že náhodou. Jiní uvádějí jako důvod tohoto pozoruhodného rozhodnutí politickou nezkušenost mladého muže. A konečně se mu přisuzuje i obyčejný oportunismus. Nic z toho nevystihuje pravdu. Tuchačevskij se stal rudým z přesvědčení a ze ctižádosti. Revoluce proti měšáckému světu odpovídala právě kvůli svému bezohlednému vyhlášení boje všem existujícím pořádkům jeho vlastnímu bouřlivému odmítání západních tradic, křesanství a evropského duchovního světa. Tuchačevského sny kroužily kolem Východu, ne Západu. Západ zažil v zajateckém táboře. Západ, to byl také car ajeho korupční, dekadentní režim. Západ a carismus, za něž bojovali bílí, to nebyla Tuchačevského strana. Budoucnost pro nové myšlenky a novou moc ležela na Východě. 169 A kromě toho se pro mladého a ctižádostivého důstojníka, pro kterého zname-nalo vojenské řemeslo vše, nabízela u rudých velká šance. Trockij, tvůrce rudé revoluční armády potřeboval pro své divoké houfy vojáky z povolání, velitele a štáb-ní důstojníky Tuchačevskij tedy vstoupil do komunistické strany a stal se důstojní-kem generálního štábu. V květnu 1918, v pětadvaceti letech, se stal velitelem l. armády a zahnal české legionáře zpět za Volhu. V roce 1919 jej vidíme v čele 5. armády na Uralu. Rudí ovládali již jen šestinu ruské říše. Pro Lenina to vypadalo zle. Avšak Tuchačevskij rozdrtil bílé divize admirála Kolčaka, které se dostaly až do Kazaně, a vytlačilje za Ural. V roce 1920 zahnal za tři měsíce bílou armádu generála Denikina do Černého moře. Pak se ale přiblížilo největší vojenské nebezpečí pro mladý Sovětský svaz. Poláci totiž využili slabost Ruska, vtrhli na Ukrajinu, obsadili Kyjev a ovládli obilní komoru hladovějícího mladého sovětského státu. Opět pomohl Tuchačevskij. V geniální operaci vytlačil Poláky z Ukrajiny Tuchačevskij je pronásledoval a pochodoval na Varšavu. Na Západ. Stane se Varšava první etapou vítězného pochodu rudé revoluce do Evropy? Maršál Pilsucki píše ve svých pamětech, že osud Polska se mu tenkrát zdál temný a beznadějný. Ale Rudá armáda došla do Varšavy a Evropy až o dvacet čtyři let později. V roce 1920 ještě zachránil Poláky a Evropany před Leninovými zástavami zázrak na Visle". A ten zázrak nebyla žádná zásluha Evropy nýbrž hloupost a neposlušnost Josefa Stalina. Tuchačevskij již stál na dostřel dělostřelectva od Varšavy Revoluční rada v Mosk-vě, nejvyšší instance Rudé armády, na něj přenesla vrchní velení nad všemi ozbro-jenými silami na západní frontě, a také nad Jihozápadní armádou, jejímž jezdeckým svazkům veleli Jegorov a Budonnyj. Politiekým komisařem Jihozápadní armády byl Josef Stalin. Tuchačevskij vydal Jihozápadní armádě správný rozkaz, aby se stočila na sever, na Lublin, a tak chránila bokjeho úderné armády útočící na Varšavu. Ale Josef Stalin měl jiné cile. Chtěl dobýt Lvov Přemluvil Budonného a Voroši-lova, aby Tuchačevského rozkaz ignorovali a místo na Lublin postupovali na Lvov Poradce polského vrchního velitele Pilsuckého, francouzský generál Weygand, se chopil příležitosti. Poláci pronikli mezerou na levém boku Tuchačevského a napadli jeho armádu na křídle. Vypukla panika a následoval útěk. Polsko bylo zachráněno. Jaké pocity Tuchačevskij od té doby vůči Stalinovi choval, to si asi každý dovede představit. Jestliže se přesto pod pozdější vládou diktátora vypracoval na maršála, na náčelníka generálního štábu a na náměstka ministra války, ukazuje to na jeho sebeovládání a vojenské schopnosti, bez kterých se Stalin nemohl obejít. Výstavba moderní Rudé armády, především její motorizace a zavedení tanku do výzbroje,jejeho dilo. Učitelem, kterého si sám zvolil, byl šéf německého Reichsweh-ru generálplukovník von Seeckt. Prus Seeckt a revoluční generál Tuchačevskij. Nebylijako oheň a voda? Rozdělovalyje sice světy ale mnohéje naopak svádělo k sobě. Stalinův systém donašečů v armádě, který sžíral ducha důstojnického sboru jako rakovina, hospodářské experimenty diktátora s kolektivizací a likvidace sedláků učinily 170 z Tuchačevského rozhořčeného nepřítele stalinismu. Rozhodnutí o změně jeho po-litické fronty však způsobila spíše zahraniční politika. Stále více totiž docházel k pře-svědčení, že spojenectví mezi Německem a Sovětským svazemje historickým příkazem doby aby bylo možné vést zápas proti "dekadentnímu Západu". Tuchačevskij přirozeně věděl, že takového cíle je možné dosáhnout jen bojem proti Stalinovi a jeho omezené byrokracii. Bylo tedy nutné se na toto střetnutí vyzbrojit. Jeho oporou byl chabarovský sbor V roce 1935 Tuchačevskij v Chabarovsku (centru východní Sibiře) vytvořiljakýsi revoluční výbor Náleželi k němu vysocí správní úředníci, armádní velitelé a mladší straničtí funkcionáři ve vysokých postaveních, jako například stranický vůdce na severním Kavkazu Boris Šeboldajev Složení tohoto orgánu je důležité. Ukazuje, že Tuchačevskij nebudoval žádné protikomunistické hnutí. Jeho snahou bylo mobili-zovat pokrokové a patriotické křídlo bolševismu proti Stalinově tyranii. Najaře 1936 se Tuchačevskij (jako vedoucí sovětské delegace) zúčastnil pohřbu krále George V v Londýně. Tam i zpět jel přes Berlín. Této příležitosti využil k rozhovorům s vedoucími německými generály. Chtěl se ujistit o tom, že by si Německo nevzalo za záminku pro útok na východ revoluční nepokoje v Rusku. Především mu ale šlo o jeho myšlenku německo-ruského spojenectví po pádu Stalina. Důkaz? Geoffrey Bailey cituje ve své již jmenované knize doloženou poznámku Tucha-čevského, s níž se v oněch dnech obrátil na rumunského ministra zahraničí Titules-ca. Tuchačevskij řekl: "Je nesprávné, že vážete osud své vlasti na země, které jsou staré a u konce, jako Francie a Velká Británie. Nové Německoje ten stát, ke kterému bychom se měli přiklonit. Německo nyní převezme na určitou dobu hlavní úlohu na evropském kontinentu." To bylo na jaře 1936. Zapamatujme si datum, neboť o tři čtvrtě roku později přihrál agent Skoblin důvěrníkům Gruppenfiihrera SS Heydricha informaci o při-pravovaném puči rudých generálů proti Stalinovi. Hitler si myslel, že tím dostal příležitost nechat zlikvidovat rudého Napoleona a vzít sovětské armádě její hlavu. Ale Heydrich si ve skutečnosti zahrál jen roli Stalinova přisluhovače, protože diktátor se už dávno rozhodl proti Tuchačevskému udeřit. Zdeje důkaz. V lednu 1937 zahájil velký inkvizitor Sovětského svazu, generální prokurátor Vyšinskij, ve velkém sále bývalého moskevského šlechtického klubu proces, který byl součástí politických čistek, jež směřovaly proti Stalinovi nepřátel-ské staré gardě bolševiků. Hlavní postavou na lavici obžalovaných byl Karl Radek. Ano, ten muž, který v letech 1919 až 1922 "navlékl" spolupráci Reichswehru a Rudé armády Nyní ji měl také "vyvléci". Na dopoledním líčení 24. ledna uvedl na zcela mimoděk položenou Vyšinského otázku do hry jméno Tuchačevskij. Jen tak mimochodem. Vyšinskij do věci trochu vrtal. A Radek řekl: "Tuchačevskij přirozeně neměl tušení o zločinné roli, kterou jsem hrál." 171 V jednací síni zavládlo ledové mlčení. A do tohoto mlčení Radek zamumlal jméno důvěrníka Tuchačevského generála Putny "Putna byl mým spoluspiklencem," doznal Radek. Putna byl ale zahraničním politikem Tuchačevského skupiny který jako vojenský atašé v Berlíně, Londýně a Tokiu navázal mnohé kontakty A Putna byl v hodině tohoto výslechu již zatčený - zatkli ho již koncem roku 1936. Hra proti Tuchačevskému byla v chodu již od konce roku 1936. Maršál a jeho přátelé si samozřejmě uvědomovali nejvyšší nebezpečí. Kdyby Putna promluvil... Raději nedomýšlet. Museli si pospíšit! V březnu 1937 nabýval závod mezi Tuchačevským a Stalinovými slídicími psy na dramatičnosti. Jako hřmění blížící se bouře zazněla Stalinova poznámka na zasedání ústředního výboru, kterého se zúčastnil i Tuchačevskij: "V řadách Rudé armády pracují špioni a nepřátelé státu." Proč ted maršál nejednal? Proč ještě váhal? Odpověd je jednoduchá. Akce důstojníků generálního štábu a členů vrchního velení, jejichž působiště byla od sebe vzdálená tisíce kilometrů, se obtížně koordinovaly a při přísném sledování tajnou policii bylo nutné postupovat velmi opatrně. Puč proti Stalinovi byl stanoven na l. květen 1937, tedy na den, kdy kvůli prvomájovým přehlídkám bylo možné do Moskvy nenápadně dopravit větší kontingenty vojsk. Náhoda nebo Stalinova rafinovanost si mezitím vynutila odklad. Kreml hlásil, že maršál Tuchačevskij povede sovětskou delegaci na slavnostní korunovaci krále George VI., která proběhne 12. května 1937 v Londýně. To mělo Tuchačevského ukolébat. A také se to podařilo. Tuchačevskij odložil spiknutí o tři týdny To se mu stalo osudným. Už se nedostal do Londýna ani k puči. Kolem 25. dubna byl ještě viděn najarním plese v moskevském důstojnickém kasinu. 28. dubna se objevil při přijetí na americkém velvyslanectví. To bylojeho poslední známé veřejné vystoupe-ní. Co se stalo potom, to je známé jen z pološera pověstí a neověřitelných zpráv z druhé a třetí ruky Poslední úřední prohlášení o maršálovi pochází z 11. června 1937. A to byla ona zpráva agentury TASS, že Tuchačevskij byl spolu se sedmi ostatními generály zatčen, odsouzen a zastřelen. O generálu Gamarnikovi v ní bylo uvedeno, že spáchal sebevraždu. Ve skutečnosti jej však při výslechu ubili. O procesu a popravě koluje mnoho příběhů. Snad nejblíže pravděje verze, podle níž se konalo přelíčení s Vyšinským jako žalobcem. Maršálové Bljucher a Budonnyj a další vysocí důstojníci byli členy soudu. Nebyli přizváni žádní svědkové. Vyšinskij žádné nepotřeboval. Jeho ničemnost byla předlohou padělaných akt Reichswehru dodaných Heydrichem. Tyto papíry byly pro Stalina a stranu důkazem o špionážní činnosti Tuchačevského a jeho přátel. Tyto dokumenty znemožňovaly jakékoliv vystoupení generálů a maršálů ve prospěch spiklenců. Tímto způsobem se podařil první průlom na frontě generality Soudili své kamarády a tím se v očích ostatních 172 stali také viníky Zákon zlého činu, který musí následně zrodit opět zlo, začal působit. Netrvalo dlouho a Tuchačevského soudci stáli před novými soudci, a pak kati před novými katy Pořád dál. Zda byli Tuchačevskij a dalších sedm obžalovaných přítomni hlavnímu líčení a dokonce ani to, zda se jej vůbec dožili, není prokázané. Tehdejší náměstek šéfa GPU Frinovskij řekl podle zprávy hodnověrného svědka, funkcionáře NKVD Špí-glglase: "Celá sovětská vláda visela na vlásku. Nebylo možné postupovat jako za normálních časů - nejprve soudní přelíčení, pak zastřelení. V tomto případě jsme museli nejprve zastřelit a až potom odsoudit." Ajak byl zavražděn Tuchačevskij, který pro záchranu Leninovy revoluce udělal víc než Stalin a všichni jeho kumpáni dohromady? Ani to nikdo přesně neví. Ale je velmi pravděpodobné, že byl ve vykachlíkovaném sklepení Lubjanky střelen do týla osmirannou automatickou pistolí a spolu se svými kamarády vhozen do hromadné-ho hrobu. A masové hroby byly den od dne, týden od týdne větší. Stalin decimoval důstojníky štábů, nechal zastřelit zkušené velitele, ale především rozbil vojenskou disciplínu, kterou Tuchačevskij s takovou námahou vybudoval tím, že intronizoval politické komisaře a nadvládu strany nad armádou. Učet přišel o dva roky později, v zimě 1939/1940. Tři měsíce po Hitlerově útoku na Polsko přikročil i Stalin k "trestné expedici" proti sousednímu Finsku. Sověti požadovali odstoupení poloostrova Hangd, který leží v jihozápadní části Finského zálivu, "k zajištění Leningradu a Kronštadtu". Když finská vláda odmítla, odpově-děla Moskva zprávou, že finské dělostřelectvo ostřelovalo sovětskou pohraniční vesnici Mainila. Finové tušili o co jde. Nabídli proto společné vyšetření incidentu. Stalinovou odpovědí byl vojenský útok na vodě, na zemi a ve vzduchu. Začala nechvalně známá finsko-ruská zimní válka. Probíhala všakjinak, než si Stalin ajeho vojenští poradci představovali. Stalin kalkuloval s bleskovou válkou podle vzoru svého spojence Adolfa Hitlera. Místo ní se však útok změnil v krvavé polní tažení s velkými ztrátami a blamujícími sovětskými porážkami, které uváděly svět v úžas. Tyto porážky měly mít osudný vliv na světové dějiny Ale do dneška bývá slyšet oblíbená teze, že Stalin tenkrát úmyslně veal finskou válku se slabými a špatně vyzbrojenými vojsky Ale to je legenda. Rusko totiž zaútočilo se 7., 8., 9. a 14. armádou. 150 000 až 200 000 finských vojáků stálo proti 700 000 sovětským. Sověti však byli přesto poraženi. Rudou ar-mádu charakterizovala špatná taktika, ještě horší strategie a mizerná bojová morál-ka. To byl důsledek čistek. Finové udělali ze své nouze, tedy z nízkého početního stavu, taktickou ctnost-taktiku motti (kotlů), malých předchůdců pozdějších velkých německých obkličova- 173 cích bitev Rychlé finské bojové skupiny na lyžích odřízly sovětským divizím cesty zatlačily je do lesů a v noci napadaly rozptýlené ruské kolony etšinou bezhlučně , s puuko - finskou dýkou. Sověti tak ztráceli divizi za divizí. Finové samozřejmě nemohli rudý kolos natrvalo zastavit sami. Když maršál Timošenko 11. února 1940 zahájil velkou ofenzivu, nechal na dvacetikilometro-vém úseku fronty útočit proti finské obraně třináct hluboce rozčleněných divizí. 140 000 mužů na dvacet kilometrů, na každý metr sedm. K tomu tanky dělostřelec-tvo a minomety Tímto způsobem Stalin nakonec vyhrál a vzal si svoje opěrné body Ale neodvážil se vnutit Finsku komunistickou vládu. Jeden ruský generál prohlásil: "Byli jsme rádi, že jsme se z toho dostali. Získali jsme právě tolik území, abychom měli místo na hroby našich padlých." Stalin se z finské katastrofy poučil a pokusil se rychle odstranit projevené nedostatky Avšak katastrofální porážky Rudé armády posílily Hitlera v názoru, že útok na Sovětský svaz bude vojenskou procházkou a že si bez příliš velkého rizika zajistí sovětské nerostné zdroje, aby obstál ve válce proti západním mocnostem. Z tohoto pohledu je osudný útok na Sovětský svaz 22. června 1941 také pozdním dědictvím Stalinovy vraždy na Tuchačevském. Stalinův zločin proti tomuto vojenskému géniovi tedy přivedl Sovětský svaz na pokraj propasti; uvědomění si jeho odkazu a návrat k jeho principům a ctnostem vojenského velení nakonec zemi a bolševismus zachránily Závan této pravdy němec-ká vojska pocítilajiž poslední den ofenzivy proti Moskvě. V lese u Tachirova, na předmostí na Naře prošpikovaném bunkry zajal v prvních prosincových dnech 2. prapor 508. pěšího pluku zajímavého zajatce. Byl jím velitel 222. sovětské střelecké divize. Německá ženijní jednotka jej zraněného vyprostila z úkrytujakojediného, kdo přežil. Kapitán Rotter, velitel 2. praporu, plukovníka vyslýchal. Zpočátku deprimovaný a lhostejný Rus pomalu roztával. Toto je pátá válka, do které mě poslali, vyprávěl. Na otázku Rottera, zda věří, že Rusko ještě může válku vyhrát, odpověděl, že ne, protože na všechna volání o pomoc dostával vždy stejnou odpověd: "Už nic nemáme. Musíte vydržet až do posledního muže." Zajeho divizíjsou až k Moskvějen pracovní prapory a pouze několik sibiřských svazků. Když ale německý kapitán prohlásil, že ruské jednotky kladou všude velmi tvrdý odpor, plukovník přikývl. V posledních týdnech přišlo mnoho nových důstojmků. Většinou starší ročníky Všechny přivezli ze sibiřských trestných táborů. Byli to muži, které zatkli během velké čistky spojené s Tuchačevským, ale vyvázli životem ve vězeních a sibiřských táborech. "Nasazení na frontě je jejich šance na rehabilitaci. A kdo má v zádech trestný tábor, toho smrt neděsí," řekl plukovník. Pak tiše, jakoby se i v zajetí bál uší Stalinovy GPU, dodal: "Kromě toho chtějí dokázat, že nebyli zrádci, nýbrž vlastenci hodní Tuchačevského." Když se zpráva o výslechu dostala k armádě, padla v Klugeho štábu tato slova: "Mrtvý Tuchačevskij jede před Moskvu." Bonmot. Ale měl hloubku. 174 Druhý díl Lenngrad l. Jízda Pobaltím Ostrou a Pshou - Dělostřelectuo u boji s giganty KV 1 a KV 2 - OKW zadrži Hoepnera - V bažině u Čudoua - Mansteinůu sbor odřiznut - Cesta na Lenin- grad je uolná - Pohažené potěšeni z houpáni v jezeře Samro Jedno finské přísloví praví: "Šastný ten, kdo nemusí jíst svoje slova z předvče- rejška." Každý Němec, který byl ve Finsku v létě roku 1941, ho často slýchal. Předevčírem, to byl německý postoj během finsko-ruské zimní války a vágní pro- hlášení německých politiků a diplomatů k ruské agresi. Hitler dodržoval vůči Sově- tům neutralitu. 22. června 1941 však bylo vjeho prohlášeních, která přinesljak tisk, tak rozhlas a která velitelé přečetli všem svým vojákům na frontě mezi Severním ledovým oceánem a Cerným mořem, napsáno: "Němečtí vojáci stojí ve svazku s finskými divizemi a chrání Finsko." Když autor v pozdním létě roku 1941 navštívil maršála Mannerheima v tajném hlavním stanu v idylickém městečku St. Michel, kritizoval maršál tento pasus vůdcova prohlášení a řekl: "Pan říšský kancléř touto formulací ne zcela dbal mezinárodně právních skutečností, nehledě k tomu, že předešel událostem." Mannerheim pak po- ukázal na skutečnost, že na berlínském ministerstvu zahraničí bylo ještě 24. června veřejně konstatováno, že podle mezinárodmho práva Finskoještě není ve válce s Rus- kem. Ovšem Mannerheim hned smířlivě dodal: "Pro vývoj situace to nemělo žádný , význam, protože jsem si jistý, že Stalin by nás napadl v každém případě, aby si zajistil svůj bok - Leningrad a Baltské moře - i kdybychom byli jakkoli rozhodnuti zůstat neutrální." Po krátké pauze ještě dodal: "Jenom přechod do sovětského tábora by nás mohl zachránit před útokem. A to by bylo stejné, jako kdybychom prohráli." , Mannerheim pak na podporu své teze citoval Stalina, který krátce po zimní válce řekl finskému vyslanci v Moskvě: "Rád věřím, že byste chtěli zůstat neutrální, ale kdo má takovou polohu jako Vaše malá země, ten neutrální zůstat nemůže. Zájmy velmocí to zakazují." Aještě něco zajímavého řekl maršál Mannerheim: "Bylo mi od ledna (1941) jasné, že sovětské vedení předpokládalo možnost otevřené roztržky s Německem a počítalo s ozbrojeným střetnutím, ale chtělo získat čas, aby jeho začátek oddálilo." To vše řekl velmi vážně, zcela nevzrušeně a téměř rezignovaně. 175 Mannerheim využíval každé příležitosti k tomu, aby dal najevo, že Německo nebylo spojencem Finska, nýbrž jak říkával: "Spolucestujícím ve válce, který Finsko vede k aktivní obraně." Říkal to různým pověřencům ministerstva zahraničí, Wehr- machtu a především chytrému velvyslanci ve Finsku panu von Bliicherovi. Mannerheim rád a s neproniknutelným úsměvem vyprávěl historku, která byla před vypuknutím války v Helsinkách hodně známá a která vzbuzovala veselí. Když se na podzim roku 1940 na čajovém dýchánku ujedné známé finské dámy rozčiloval rada anglického vyslanectví nad tím, že Finsko povolilo německým vojskům průjezd do severního Norska, Finkajej poučila. "Jsme ve špatné situaci. Rusové si na nás vynutili průjezd ke své základně HangO. Jakým právem bychom měli odepírat Němcům průjezd do jejich základen v severním Norsku?" "Ano," připustil Angličan, "máte pravdu. Ale většina Finů přijímá Němce s otevřenou náručí." Dáma se zasmála a odpověděla: "To dělám také, poněvadž čím víc Němců do naší země přijde, tím klidněji budu večer usínat." Tak to skutečně bylo. Finové se od zimní války, která Stalinovi přinesla jen poloviční vítězství, pochopitelně obávali pomsty Moskvy A pociťovalijako vykoupení zprávu, že když v listopadu 1940 Molotov v Berlíně požadoval německý souhlas s opětovnou sovětskou akcí proti Finsku, Hitler jej zastavil jasným odmítnutím. Finský ministr zahraničí Witting to při jednom soukromém obědě formuloval takto: "Když mě Bliicherův vyslanec opatrnými slovy sdělil zprávu o výsledku Molotovovy návštěvy a bylo jasné, že Adolf Hitler se v protikladu ke svému dřívějšímu postoji postavil proti ruským úmyslům, spadl mi kámen ze srdce." Tuto skutečnost a tyto okolnosti je třeba znát, abychom pochopili postoj a poz- dější rozhodnutí našeho vojenského "partnera" na dalekém severu. Finové jsou ! stateční, velkolepí lidé a příkladní vlastenci. Stačí jen vzpomenout na už téměř legendárního generála Pajariho, který si za zimní války vysloužil finský rytířský kříž tím, že sám obsluhoval ukořistěný sovětský protitankový kanon a vedl s ním palbu proti útočícím sovětským tankům. Závěr a mířidla byly poškozeny Pajari mířil hlavní a střílel tak, že sekerou udeřil na kolík rozněcovače. Tímto způsobem zničil tři ze čtyř sovětských tanků. Takoví muži byli tím tajemstvím téměř nepochopitelného odporu v zimní válce. Nakonec se museli sklonit před obrovskou přesilou a přijmout tvrdou mírovou smlouvu s těžkými ztrátami území a měst. Žádná ze západních velmocíjim nepřišla na pomoc. I bratrský švédský národ je nechal na holičkách. Je proto pochopitelné, že 22. června viděli šanci, jak pod mocnou záštitou německého Wehrmachtu Rusům opět sebrat ztracená území, především staroslavný Vyborg, a obnovit starou finsko- -ruskou hranici. Německé vrchní velitelství však vkládalo v Mannerheima větší naděje. 176 Když skupina armád Sever pod velením polního maršála rytíře von Leeba 22. června zahájila útok mezi Suvalki a Němenem, měla jasný cíl - Leningrad. V pokynech pro rozvinutí vojsk k operaci "Barbarossa" stálo, že po porážce nepřátelských sil v Bělorusku skupinou armád Střed se mají silné části motorizova-ných vojsk stočit na sever, aby v součinnosti se skupinou armád Sever zničily v Pobaltí rozmístěné nepřátelské síly Po splnění tohoto úkolu měly zahájit operace k obsazení Leningradu. Teprve po dobytí Leningradu měl následovat útok na Moskvu. Je důležité si zapamatovat toto pořadí vojenského jízdního řádu. Jeho nedodržení bylo jednou z příčin zimní katastrofy před Moskvou. Leningrad byl perlou evropského Ruska. Puškin v jedné své básni napsal: "Novgorod otec, Kyjev matka, Moskva srdce a Petěrburg hlava ruské říše." I když se mezitím Petěrburg nejmenoval Petěrburg (respektive Petrograd), ale Leningrad, a město u ústí Něvy už nebylo hlavou říše, bylo ještě stále jejím svědomím, nebof nese jméno otce revoluce, která zde vypukla. Ve zdejších loděnicích, muničních a tankových továrnách, obuvních a textilních závodech vznikla sociálně revoluční garda bolševiků. Najejím čele začal Lenin svůj boj. Když si člověk navíc uvědomí strategickou polohu Leningradujako pevnosti ve Finském zálivu ajako domovského místa rudého baltského lodstva, pakjejasné, jak důležitý vojenský, hospodářský a politický cíl toto město představovalo. Jeho dobytí by pro Hitlera znamenalo velké vítězství, jeho ztráta by byla pro bolševický režim velikou pohromou. Nadporučík Knaak se už nedožil úspěšného završení útoku jeho jednotky na silniční most v Dvinsku (Daugavpilsu). Zasažený dávkou z kulometu ležel u vjezdu na most a mrtvý bděl nad svými třiceti muži, kteří odolávali zuřivě útočícím Rusům. Pokud měl být Rytířský kříž udělován za činy, které rozhodovaly bitvy, pak kříž, jenž byl propůjčen mrtvému veliteli přepadového oddílu, za takový čin udělen byl. Rychlé dobytí přechodů přes Dvinu totiž rozhodujícím způsobem ovlivnilo bitvu o předpolí Leningradu. Postup tankové skupiny Hoepner za Dvinu umožnil přikrytí boku 18. armády generálplukovníka von Kiichlera, která operovala na pobřeží Baltského moře. Ta ted mohla v Pobaltí útočit dál. Plukovník Lasch, velitel 43. pěšího pluku, pronikl se svým čelním odřadem, který tvořily mechanizované síly l. armádního sboru, proti-tankové kanony flak, ženisté a samohybná děla, do hloubky sto kilometrů - přes Bausk až do Rigy - aby i tam přehradil cestu ustupujícím sovětským divizím. Utrpěl sice těžké ztráty a Rusové stačili mosty vyhodit do povětří, ale přesto svůj úkol splnil. Prchající sovětské kolony se už přes Dvinu nedostaly a před Rigou vběhly do záhuby Zatímco Kiichlerova 18. armáda pronikla do lotyšsko-estonského prostoru, pře-kročila Hoepnerova 4. tanková skupina starou ruskou hranici do Estonska v oblasti 177 jižně od Čudského jezera. Tam byla vybudovaná takzvaná Stalinova linie - lilavní obranná linie s bunkry a těžkými polními opevněními. Generálplukovník Kuzněcov se pokoušel přesunout do klíčových bodů opevněné linie posily Slo mu především o posílení dopravního uzlu, kterým bylo město Ostrov Německý letecký přůzkum však tyto pohyby objevil. Nyní šlo o to, aby se Hoepner dostal do Ostrova dřív než Sověti. Tak začala velká honička generála Reinhardta ve směru na Ostrov Zatímco při Mansteinově útoku ke Dvině tvořila čelo útočících jednotek 8. tan-ková divize, u Reinhardtova X;XXXI. tankového sboru to byla l. td. A l. td generál-poručíka Kirchnera závod z dvinského předmostí Jekabpils přesjižní část Estonska do Ostrova vyhrála. l. střelecká brigáda generálmajora Kriigera spolu se 113. stře-leckým plukem posíleným o části 1. tankového pluku pronikla 4. července do města od jihu. Zatímco se od jihozápadu přiblížil l. motocyklový prapor, pronikl ma-jor Dr Eckinger s praporem obrněných transportérů, který podporovala 7. báterie 73. dělostřeleckého pluku, přes město na sever a dobyl silniční mosty přes řeku Velikaja. Ruské posily s těžkými tanky které hlásil letecký průzkum, dorazily přesně o dvacet čtyři hodiny později. Příliš pozdě na to, aby ještě mohly Ostrov bránit. Zaútočily tedy se svými těžkými tanky KV 1 a KV 2 na Ostrov-sever, ale byly odraženy Když 5. července kolem 14. hodiny zahájily čelní jednotky 1. td s bojovou skupi-nou Kriiger útok na Pskov, dostaly se do silného sovětského tankového útoku.. Motorizované protitankové čety l. roty 37. protitankového oddílu s jejich 37mm protitankovými kanony byly těžkými sovětskými tanky jednoduše převálcovány Vojáci opět poznali, stejně jako již dříve u Rossieni a Saukotasu, svoji bezmocnost vůči těmto pojízdným dělostřeleckým bunkrům a ustoupili. Rusové projeli také kolem německých tanků a postupovali dál na Ostrov Cožpakje nikdo nezastaví? To byla chvíle majora S6tha, velitele 3. oddílu 73. dělostřeleckého pluku (dříve 2. oddíl 56. dp z Hamburku-Wandsbeku). Zaujal u silnice palebné postavení s těž-kou polní houfnicí 9. baterie. Její střelec, vrchní svobodník Georgi, nechal první KV 2 přiblížit na tu správnou vzdálenost. V hlavni byl protibetonový granát, který se používá k ničení těžkých bunkrů. "Pal!" KV 2 odletěl za obrovského záblesku na stranu a zastavil se. Pak kanon museli znovu rychle nabít, zamířit a vystřelit. Obsluha zničila pod velením vrchního svobodníkaještě dalších dvanáct sovětských tanků. Také ostatní děla úspěšně zasáhla do tohoto protitankového boje. Sovětské tanky se podařilo zastavit. Tento úspěch vrátil sebevědomí i pěchotě. Ta začala za dělostřelecké podpory 3. oddílu napadat nepřátelské tanky kumulovanými nálože-mi. Brzy nato mohl generálmajor Kriiger hlásit, že ofenziva pokračuje. O dva dny později, tedy 7. července, zahájil l. tankový pluk na čele vytvořené bojové skupiny Westhoven, předního odřadu l. td, a za ní postupující 6. td útok proti zbytkům sovětských tankových svazků před Pskovem. Severozápadně od od těchto 178 sil postupuje 36. pěší (mot.) divize ;XXXI. tankového sboru. Velitel čelní roty posílené o obrněné transportéry l. praporu l. střeleckého pluku, kapitán von Falc-kenberg stojí ve věži svého tanku "700" na silniční křižovatce severně od vesnice Letovo s dalekohledem u očí. Sleduje na silnici před ním postup poručíka Frommeho, jehož l. četa útočí na čele 2. praporu l. tankového pluku. Poručík vede palbu ze svého tanku "711" na blížící se ruský tank. Zasáhl ho. Z nepřátelského tanku se sice kouří, ale jede dál. Přímo na Frommeho vozidlo, které taranuje. Tři Rusové vyskočí ven ze svého tanku. Také Fromme se dostává s pistolí v ruce ven. Rusové zvedají ruce nad hlavu. V tom okamžiku si všimnou, že se přes pole blíží další dva sovětské tanky Oba zajatci zavětří možnost vyváznout a skočí za svůj tank. Fromme chce střílet, alejeho pistole selhává. Jeden z Rusů se proti němu rozběhne. Ale Fromme se bleskurychle vrhne k plechovému krytu pásů, vytrhne tam upevněnou sekeru a jde s ní na nepřítele. Ten utíká. Fromme zmizí v tanku. Kapitán von Falckenberg se ponoří do svého tanku a zavře poklop. "Vpřed!", zavolá na řidiče, "ke křižovatce silnic!" Také poručík KOhler z 2. čety pozoroval Fromeho souboj se sekerou a vyráží vpřed. Najede si napravo od Frommeho čety a neprodleně zasahuje do boje. Jeho čtyři tanky přijíždějí právě včas, aby napadly stále se přibližující ruské tanky z boku. Večer stojí před von Falckenbergovými tanky osmnáct sovětských obrněných vozi-del. Tím se podařilo sovětský útok jihovýchodně od Čudského jezera definitivně zastavit. Cesta na Pskovje volná. Bojové skupině Westhoven se podařilo spolu s posíleným 1. střeleckým plukem proniknout až na pskovské letiště, které nějaký vysoký sovětský letecký velitel, jenž očividně propadl panice, vyklidil v poslední minutě. Mapy v operační místnosti poskytly velmi poučné informace o úmyslech protivníka. Generálmajor Kriiger s l. střeleckou brigádou obsadil překvapivým přepadem neporušený most v prosto-ru Cerjoga. Hořící město dobyla 9. července čelním útokem 36. pěší (mot.) divize. Také 6. tanková divize mezitím třicet kilometrů dále na jihovýchod prorazila Stalinovu linii. Ženisté zničili třicet těžkých bunkrů, silné nepřátelské tankové síly byly zatlačeny zpět. Tanková skupina Hoepner tím splnila svůj první velký cíl. Prorazila ruskou obranujižně od Čudského, přehradila Rusůmjižní únikovou cestu z Pobalťí a dosáhla výchozí pozice pro útok na Leningrad. Rychlý úder na toto město měl být vedený po šíji mezi Ilmeňským a Čudským jezerem. Cílem stále ještě bylo Leningrad obsadit, tedy dobýt. Útok měla podpořit finská armáda svým postupem ze severu přes karelskou šíji a současně na východ od Ladožského jezera, aby tak třímilionové město obklíčila od severu a východu a znemožnilajeho osvobození a únik z obklíčení. Velitel 4. tankové skupiny se na základě tohoto obecného rozkazu rozhodl postupovat Reinhardtovým tanknvým sborem podél silnice Pskov - Luga - Lenin- 179 grad a východně od něho Mansteinovým tankovým sborem, který měl využít druhou silnici do Leningradu, a to silnici přes Novgorod. Jen tyto dva velké silniční tahy vedly přes rozsáhlý bažinatý terén, který chrání Leningrad z jihu a jihozápadu. Tanková skupina zahájila útok 10. července. LUI. tankový sbor, který 6. července se svou motorizovanou pěší divizí SS "Totenkopf prorazil Stalinovu linii u Sebeše a následujícího dne po tvrdém boji obsadil Opočku na řece Uelikaja, se měl nyní vysunout na východ, rychle postoupit přes Porchov a Novgorod a u Cudova přerušit spojení Leningrad - Moskva. V předních liniich byly nasazené 8. td a 3. pěší (mot.) divize. Bylojasné, že si budou muset prorážet cestu velmi neschůdným terénem. ;XXXI. tankový sbor, v jehož čele postupovaly 1. a 6. tanková divize a za nimi 36. pěší (mot.) divize, byl nasazený podél velké silnice vedoucí přes Lugu. Nepřítel se zde zpočátku bránil jen zadními voji. Ustupoval. Že by Rusové tuhle hru na severu už vzdali? Omyl. Vorošilov nebyl ochotný vyklidit Leningrad ani Finský záliv Již příští den se postup Reinhardtova tankového sboru zpomalil. Jeho divize se dostaly do nepřehledného bažinatého lesního terénu, který nepřítel velmi dobře využil k vedení obranné činnosti. Když chtěl generál Reinhardt stábnout ze silnice Pskov - Luga svoje tanko-vé prapory, jednotky obrněných transportérů a především bojové skupiny Kriiger a Westhoven 1. tankové divize, aby s nimi provedl obchvat a napadl ruské obránce silnice zezadu, vyšlo najevo, že napravo i nalevoje terén pro tanky téměř neschůdný. Také 6. td musela být stažena ze špatných vedlejších cest zpátky na hlavní "rollbahn" sboru za l. tankovou divizi, protože její vozidla zapadávala v bažinách. Terén tak znemožnil rozvinutí sil. Pohyblivost a rychlost tanků se nemohly uplatnit. I 12. července útok sboru stále visel na linii Zapolje - Pljusa. Ještě větší odpor kladl nepřítel před Mansteinovým sborem, tedy na pravém křídle tankové skupiny kde mělo podle rozkazu OKW ležet těžiště útoku na Lenin-grad. Ukázalo se, že Rus vybudoval nové opevněné pásmo k obraně Leningradu a Simsku na levém břehu Ilmeňského jezera, které vedlo podél řeky Luga až k Narvě. Město Luga bylo na "rollbahnu" Dvinsk (Daugavpils) - Leningrad jádrem celého postavení, a proto silně opevněné. Vzdušný průzkum 4. tankové skupiny však zjistil, že na levém křídle, tedy na dolním toku řeky Luga,jsoujen slabé nepřátelské síly Rus zde kvůli špatnému stavu cest s útokem nepočítal. Jen na východním břehu Cudského jezera, u Gdova, byla rozmístěnajedna silnější nepřátelská skupina. Generálplukovník Hoepner stál před rozhodnutím. Měl i nadále vést útok podle rozkazu s těžištěm na pravém křídle ve směru Novgorod, a nechat tak Reinhardtův tankový sbor, aby si rozbíjel hlavu o silnou obranu Lugy? Nebylo by snad správnější provést odvážný manévr doleva k dolnímu toku řeky Lugy napadnou nepřítele na jeho slabém místě a vést útok na Leningrad ze západu, tedy rovnoběžně s železniční tratí Narva - Kingisepp - Leningrad? 180 Hoepner se rozhodl pro druhé řešení. 1. a 6. tanková divize se - uprostřed ofenzivy- pod ochranou skupiny Westhoven, bojující východně a severně od Zapolje, stočily na sever. Na velké silnici před Lugou je nahradily pěší divize. Obě tankové divize pak od 13. července postupovaly, následované 36. pěší (mot.) divizí, neschůd-ným terénem na sever. Tyto tři divize se při usilovném pochodu. dlouhém 150, respektive 180 kilometrů trápily, místy nebezpečně roztažené, často jen na jediné rozbahněné cestě. Malé mosty praskaly Silnice se proměnila v bažinu. Zenisté zpevňovali cesty kmeny a vět-vemi. Průzkumné oddíly zajišťovací motocyklové a protitankové skupiny a předsu-nuté dělostřelecké baterie se tlačily těsně podél boků postupujících divizí, aby na nejohroženějších místech mohly zaujímat co nejvýhodnější postavení a z nich odvra-cet neustálé nepřátelské útoky které vycházely z velkých bažinatých oblastí. Avšak tento velmi odvážný manévr se nakonec podařil. Čelo 6. td, které tvořil čelní odřad - 4. střelecký pluk posílený o tanky a dělostřelectvo, jemuž velel major Roth - dobyl 14. července Porečje. Dva tamější mosty padly neporušené do rukou zvláštního oddílu pluku "Brandenburg" - tak překvapený byl nepřítel. l. td společně s posíleným praporem obrněných transportérů 113. střeleckého pluku majora Dr Eckingera dosáhla téhož dne u Sabska řeku Luga a do 22. hodiny vytvořila na východním břehu řeky předmostí. Brod byl upraven, předmostí ještě v noci rozšířeno a obsazeno hlavními silami 113. střeleckého pluku. Bojová skupina Kriiger pak udržela Sabsk i 15. července, kdy protivník zahájil prudké protiútoky Ovšem most byljiž předtím zničený. Příští den se podařilojiž dobyté předmostíještě opevnit. Nepřátelskou bojovou skupinu na západním křídle 4. tankové skupiny, u Gdova na východním břehu Cudskéhojezera, zničila 36. pěší (mot.) divize v sou-činnosti s 58. pd. Tak se podařilo překročit dolní tok řeky Luga a 115 kilometrů před Leningra-dem vytvořit odrazový můstek k zahájení konečného útoku na město. Na dvou velkých předmostích byly připraveny k útoku pěší i tankovéjednotky Reinhardtova sboru. Sověti byli touto operací dokonale překvapeni. Zpočátku neměli před novou německou frontou vůbec žádnéjednotky které by bylo třeba brát vážně. S narychlo přisunutými silami, mezi nimiž byli i žáci leningradské důstojnické školy se pokou-šeli Němce vytlačit z předmostí. Ale to se jim nepodařilo. Všechny ruské útoky byly, i když až po rozhořčených bojích, odraženy Německé divize si své pozice dokonce ještě rozšířily vybudovaly si zásobovací cesty a čekaly na rozkaz k pokračování v útoku. Před nimi ležel ve vzdálenosti dvou denních pochodů nekrytý Leningrad. Ale v této chvíli se i na severní frontě opakovala tragédie, jakoujsme už poznali u skupiny armád Střed po rychlém dobytí Smolenska. Vrchní velení Wehrmachtu zadržovalo po tři týdny Hoepnerovy tanky v předmostích na Luze. Tři dlouhé týdny Proč? Proč Němci tuhle šanci nevyužili? Byla to opět byrokracie velení, která zabránila rychlému a velmi pravděpodobně i úspěšnému úderu na Leningrad. 181 P O FINSKÝ ZÁLIV o O . TAlIIN a o I Vyborg Ledoiské jezero Wonktadt d a v LENINGRAD ./ v iB.B. IIL stf. div. Narva n Samontovo Q5 stf. div. .1 e reé a Volosova Cg Sabsk $udovo Čudské SEverozáoadnt Gdov Luga Norotllovl Tartu (Dorpat) 8 / rt áN......... Pljussa Za Vy / é é a Novgorod ... É $ims Ilmeňské d jezaro a Pskov ,rN. L8. B. td Staraje Russa \ ESTONSKO ; ,s.a:,z. Porcho Šelon I X70(70. b a Ostrov (RNnherdt 9 o . 8l ". o D Rezekna OpoCka 18 A Ve/ika vP. u (Menateln) Velikije Luku DvinSk (Daugavpils) 1 B. A . Polock č rVilnius , M VRebSk 0 km 50 m O YPN 1996 Operace skupiny armád Sever od konce června do poloviny srpna 1941. Stalinova linieje proražená. Hoepnerova tanková skupina útočí přes dolní Lugu na Leningrad. 182 Hitler a OKW byli zafixováni na operaci s "těžištěm útoku vpravo", to znamená, že Leningrad měl být dobyt velkým obchvatem z jihovýchodu. Křídla útočících vojsk měla pravděpodobně zajišovat ze západu se blížící 16. armáda. Mezeru mezi ní a 4. tankovou skupinou prozatím kryly dvě divize LUI. tankového sboru. V plánu této operace se zároveň počítalo s tím, že z Pobaltí ustupující ruské divize budou tímto obchvatem zachyceny v obrovském oblouku, jehož bok by chrá-nila bažinami protékající řeka Volchov Dobře vymyšlené. Ale ten výpočet měl jednu chybu. V tomto lesním a bažinatém terénu totiž nebylo možné využít tanky Hoep-ner právě proto přesunul svůj XXXXI. tankový sbor vlevo. Na jihovýchodě tak nyní byly soustředěny pěší divize, dělostřelectvo i letectvo, ale nebyly tam žádné tankové síly, nebo 8. td a 3. pěší (mot.) divize byly mezi 15. a 19. červencem vázány rozhoř-čenými boji se silnými svazky pěti sovětských sborů u města Solcy Naproti tomu byly vlevo, tedy na dolním toku řeky Luza, tanky předmostí, výchozí pozice a před v tomto prostoru stojícími silami žádný nepřítel, avšak nebyly tam pěší divize k zabezpečení dlouhého postupu tanků na Leningrad. Hoepner zkoušel všechno možné, aby místo chybějící pěchoty jejíž přisunutí by trvalo přiliš dlouho, dostal na sever Mansteinův sbor a mohl vyrazit do útoku. Ale skupina armád se nedovedla nebo nechtěla prosadit proti vůdcovu hlavnímu stanu. Tam zastávali názor, že Reinhardtovy sílyjsou příliš slabé na to, aby mohly vést útok na Leningrad. Navíc zatím nikdo neposlal posily na pravé křídlo k Ilmeňskémujezeru, kde Němci museli vést tvrdé a namáhavé boje. Generál Reinhardt dnes právem říká: "Proč k nám nemohl být přesunutý Mansteinův sbor? Nebylo správnější přeložit těžiště útoku nalevo, rychle přehradit úzkou šíji u Narvy, potom se stočit na východ a vpadnout nepříteli, který bránil střední Lugu, do zad?" Když byl Guderian před Smolenskem na Dněpru v podobné situaci, nechali jej polní maršálové von Kluge a von Bock postupovat dál. A von HIuge i von Bock, kdyby byli na Leebově místě, by pravděpodobně nechali pokračovat v útoku také Reinhardta. Ale Leeb nebyl von Bock. Pohrával si sice s myšlenkou nechat Hoepne-rovi volnost a pokoušel se dosáhnout zrušení pokynu OKW o "těžišti vpravo", ale to první neudělal a druhého nedosáhl. A tak začalo osudné licitování, které trvalo celé týdny Týdny, které Rusové využili k tomu, aby vrhli všechny sily, které měli k dispozici, před Reinhardtova předmostí na Luze. Před německými jednotkami se objevilajedna proletářská divize. Dvě další divize,111. a části 125. střelecké divize, byly dopraveny železničními transporty Vlaky přijížděly až na dohled a vojska vystupovala na otevřené trati. A pak se objevily i tankové svazky s těžkými tanky KV I a KV 2. Zbrusu nové supertanky se objevovaly zčásti ještě s civilními posádkami, urče-nými pro zkušební jízdy Mezi jejich doprovodným dělostřelectvem byly i celé pra-covní brigády žen a studentek leningradské univerzity Němci později našli mrtvé a zraněné ženy i ve zničených tancích. 183 Zesilující nepřátelský odpor v boji o předmostí se projevil i na sovětských letec-kých útocích. Německé bojové a stíhací letectvo tady nebylo, protože operovalo v prostoru Ilmeňskéhojezera, věrno zásadě "těžiště vpravo". Jenom stíhací skupina Trautloft příležitostně zasahovala do bojů na Luze ze svého předsunutého bojového letiště západně od Pljusy jednou nebo dvěma letkami Bf 109. Ano, Sověti se na nejslabším místě své obrany Leningradu chytili a posílili svoje pozice. Sance dobýt městojediným rychlým úderem od severozápadu byla promeš-kána. Reinhardt k tomu později řekl: "To, že nebylo možné myslet na okamžité pokračování útoku, bylojasné. Nejprve bylo nutné opravit silniční síť pro zásobování a přísun potřebných posil. K tomu bylo zapotřebí několika dní." Několik dní, ne tři týdny! A trpce pokračoval: "Sbor stále znovu naléhal na brzkém pokračování útoku a doufal v rychlý přesun alespoň částí Mansteinova sboru, který už skoro vůbec nepostupoval vpřed, ale marně." Generál Reinhardt si 30. července (to už byl dávno připravený k útoku) zapsal do svého deníku: "Nový odklad. Děsné! Příležitost, která se nabízela, je definitivně promeškaná. Tedto bude stále těžší." Jak moc měl pozděj ší generálplukovník pravdu, to ukázaly další události. Zatím-co ;XXXI. sbor překročil za šťastných okolností dolní Lugu, ale musel se podle rozkazu zastavit, schylovalo se na východním úseku tankové skupiny, tedy u Man-steinova LVI. sboru, ke krizi. Mansteinovým úkolem bylo dobýt Novgorod, potom zaútočit na důležitý dopravní uzel Čudovo a přerušit silnici i železnici z Leningradu do Moskvy 8. td pronikla až za Solcy, kde vybudovala předmostí na řece Mšaga. 3. pěší (mot.) divize se přesunula vlevo od ní, kryla bok 8. td a postupovala na severovýchod a na sever. Avšak odpor nepřítele sílil. Také bažinatý terén zde byl stále obtížnější. Když se ;XXXI. sbor stočil na sever, uvolnil sovětské síly v tomto prostoru. Mansteinův sbor, který se skládaljen z 8. tankové a 3. pěší (mot.) divize a rychle pronikl daleko dopředu, byl pak náhle napaden několika divizemi sovětské 11. armády Vorošilov vrhl všechny dostupné síly proti v čele postupujícím nebezpečným německým tan-kovým jednotkám, které směřovaly na jeho řídicí centrum Novgorod a životně důležitý dopravní uzel Čudovo. Sovětské 146. střelecké divizi se podařilo proniknout mezi obě německé divize a odříznoutjejich zásobovací cesty Manstein ihned správně zareagoval, stáhl 8. tankovou divizi zpět a zaujal kruhovou obranu. Následovaly tři krizové dny Vorošilov chtěl úspěch a pokoušel se všemi prostřed-ky zničit obklíčené německé divize. Nasadil půl tuctu střeleckých a dvě tankové divize, silné dělostřelectvo a letectvo. Ale odolnost německých divizí a vynikající Mansteinovo velení zabránily katastrofě. Rozhořčenost bojů dokládají bojová hláše-ní 3. pěší (mot.) divize, která musela běhemjediného dne odvracet sedmnáct útoků. 184 Dokonce i dělostřelectvo bojovalo v přední linii. l. baterie 3. dělostřeleckého pluku nadporučíka von Tipelskircha musela odrážet hromadný útok ruských sil. Palebné postavení baterie leželo na mýtině tři kilometry za přední linii pěchoty, u Gorodiče. Vlevo a vpravo od silnice se rozkládala neprostupná bažina. Ale byla neprostupná i pro Sověty? Dělostřelci se proti překvapení z bažin zajistili tak, že na kládami a větvemi narychlo upravené cesty postavili hlídky To hylo jejich štěstí, protože Vorošilov nechal jeden nově vyzbrojený prapor své 3. tankové divize provést místními obyva-teli bažinou, aby odřízl čelní jednotky německých divizí. Tento prapor narazil 15. července na německé zajištění. To spustilo poplach. Rusové si asi mysleli, že před sebou mají jednotku pěchoty a ukvapeně zaútočil, aniž by věděli o postavení těžké dělostřelecké baterie. Sověti se blížili se svým pokřikem "Urrá". Z bažinyje podpo-rovala kulometná palba. Dělostřelci skočili ke svým dělům. Obsluhu č. 2 smetla dávka z kulometu. Pomocník velitele baterie poručík Hederich se s veliteli čet dostal k dělu a převzal velení. Rusové se dostali až na vzdálenost 300 metrů. Dělo bylo připraveno k přímé palbě. "Pal!" l00mm granáty vybuchovaly v řadách útočníků. Do toho střílel kulomet baterie. První vlna útočících vojáků zůstala ležet na okraji mýtiny Rusové však zaujali palebné postavení se svým těžkým kulometem a okamžitě zahájili palbu. Ochranné kryty děl byly za chvíli děravéjako řešeto. Minometná palba navíc vyřadila kulomet baterie. Tucet sovětských vojáků se propracoval až na deset metrů k Hederichově dělu. Pak Rusové vyskočili a zaútočili. Hederich a jeho muži se bránili lopatkou, pistolí a bodákem. Ctyři Rusové zůstali na místě mrtví, tři nebo čtyři zmizeli v mlází. Poručík Hederich a celá obsluha byli zraněni. Boj už trval dvě hodiny Němci už vystříleli téměř všechnu munici. Většina důstojníků padla nebo byla zraněna. Do boje se zapojili všichni včetně obsluh tažných vozidel. Celkem 120 mužů se bránilo útoku celého praporu. V poslední chvíli se objevil velitel baterie, který vedl moto-cyklovou četu 8. pěšího pluku. Rozhodl se napadnout útočníky z boku. To Rusy zmátlo. Ustoupili, vzali s sebou část raněných, ale nechali na místě těžkou výzbroj a padesát mrtvých. Když dal velitel 4. tankové skupiny Mansteinovi opět k dispozici divizi SS "To-tenkopf", podařilo se LVI. tankovému sboru do 18. července krizi jihozápadně od Ilmeňského jezera zvládnout a vybojovat zpět i zásobovací cesty sboru. 18. července bylo tedy nebezpečí zažehnáno. Manstein využil tento dramatický příklad k tomu, aby důrazně upozornil skupinu armád a dokonce OKH na to, že je nezbytné oba sbory tankové skupiny konečně soustředit na jednom hlavním směru (těžišti). Manstein se přitom nikterak nezasazoval za svůj bojový prostor, nýbrž doporučil, aby se základnou útoku na Leningrad stala předmostí vybojovaná Rein-hardtovým tankovým sborem. Ale ani on svůj názor neprosadil. Skupina armád i OKl-I totiž trvaly na tom, že těžiště útoku má být vpravo. Nadřízené stupně bylyjen ochotny uvolnit Mansteinův 185 sbor z bojů na řece Mšaga a zasadit ho do bojů na střední Luze proti důležitému městu Luga. Manstein dostal při nadcházející generální ofenzivě za úkol dobýt "rollbahn" u Lugy zničit nepřítele, a pak zaútočit na Leningrad. Byl to nepochopitelný plán. Už celé týdny se vědělo, jak silná jsou nepřátelská opevnění v prostoru města Luga. A když se i zde ukázal terén pro tankyjako téměř zcela neprůchodný, zůstává nepochopitelné, proč byly LVI. tankovému sboru, který byl nasazenýjakojižní útočná skupina, přidělenyjen 3. pěší (mot.) a 269. pěší divize a nově přisunutá policejní divize SS, zatímco divize SS "Totenkopf zůstala u Ilmeň-skéhojezera a 8. td honila v týlu partyzány 8. srpna to začalo. V 9 hodin, za lijáku, zahájily z předmostí na Luze útok Reinhardtovy divize, kvůli špatnému počasí zcela bez letecké podpory Obě tankové divize a část 36. pěší (mot.) divize měly rychlým úderem dobýt prostor jižně od železniční tratě Leningrad - Kingisepp - Narva. Pak měla být do boje zasazena 8. td a větší část 36. pěší (mot.) divize. Všechnyjednotky měly za železniční tratí změnit směr útoku na východ a napadnout Leningrad. Takový byl plán. Ale tam, kde před třemi týdny stály jen slabé sovětské polní stráže, nyní ležely v dobře vybudovaných polních opevněních, které stavěly dnem i nocí desetitisíce civilistů, žen, dětí a komsomolců,125. a 111. sovětská střelecká divize. Proti předmostí Porečnoje stála sovětská bojová jednotka s velmi silným dělo-střelectvem, která, jak prozradili ve svých výpovědích zajatci, plánovala na 8. srpna útok na předmostí. Ale 6. td tomuto úderu předešla. Zabránila tím pohromě, která německé ofenzivě hrozila. Ale i tak to bylo dost zlé. Po prvním dni bojů zvažoval sbor s ohledem na ztráty otázku, zda je vůbec možné pokračovat v útoku. Ofenzivu nakonec zachránilo optimistické posouzení situace l. tankovou divizí a především velitel bojové skupiny Wietersheim podplukovník Wend von Wietersheim, který se energicky bránil proti opětnému vydání těžce vybojovaného terénu. Von Wieters-heim a Ia 1. tankové divize podplukovmk i. G. Wenck měli pravdu. Příští ráno postupovaly pluky vpřed. Prolomily nepřátelskou obranu, pomohly útokem ve směru na Opolje těžce bojující 6. tankové divizi z předmostí a pronikly skrz dvacet pět kilometrů široký pás lesa jižně od železniční tratě na Leningrad, který byl poslední přirozenou překážkou před metropolí u Baltského moře. Vše se valilo vpřed. 14. srpna se všechny divize dostaly na příznivý terén za bažinatými lesy Nepřítel byl poražen. Před postupujícími německými jednotkami stályjen slabé nepřátelské síly Cesta na Leningrad byla opět volná. Nepřítel však ještě mohl ohrozit levý bok Němců silami, které ustupovaly z Estonska směrem na Leningrad. Reinhardt proto nemohl postupovat až k okraji města, což by, kdyby bral v úvahu pouze situaci protivníka před jeho jednotkami, mohl udělat. Co vyžadovala situace? "Potřebujeme síly, které by nám kryly levý bok," úpěnlivě žádal, prosil a upomínal Hoepner "Dvě, možná ijenjedna divize by s.tačila," zapří-sahal polního maršála Rittera von Leeba. Hoepner byl ve velmi podobné situacijako 186 Guderian před pěti týdny, když si na Klugem vybojoval pokračování svého úderu od Bereziny přes Dněpr na Smolensk. "Odevzdáte vítězství, pokud mě nenechátejet," zapřísahal tehdy Klugeho. Totéž mohl nyní říci Hoepner i polnímu maršálu Leebovi. 15. srpna se Leeb objevil na Hoepnerově velitelském stanovišti. Po vzrušené diskusi se polní maršál podvolil a souhlasil s vyčleněním zkušené 3. pěší (mot.) divize z pásma útoku Mansteinova tankového sboru a s jejím podřízením Reinhardtovi. Tuto divizi bylo možné dole u Lugy postrádat. Manstein sice 10. srpna, jak bylo plánováno, také zahájil ofenzivu, aby dobyl Lugu, ale přišlo to, co přijít muselo. Uvázl v silné palbě sovětských jednotek. 3. pěší (mot.) divize, která měla být později použita k zajištění boků, ještě vůbec nebyla zasazena. Také Mansteinovo velitelské stanoviště mělo být právě přemístěno na sever do blízkosti Reinhardtova pásma. U Hoepnera zavládla po tomto Leebově rozhodnutí vítězná nálada. "Te d už nám Leningrad nikdo nevezme," říkali důstojníci. Také v Mansteinově štábu pociťovali jako vykoupení to, že už konečně skončilo období rozptýlených útoků a tanková skupina se konečně dostane ke společnému útoku najednom směru. Když Manstein 15. června předal velení u Lugy I. sboru generála Lindemanna, skočil se svými důstojníky do velitelského vozu a odjel k jezeru Samro, kde měl Hoepner svůj hlavní stan. Silnice byla tak hrozná, že na ujetí těch 200 kilometrů potřebovali 8 hodin. Špinaví dorazili pozdě večer kjezeru. "Jdeme na to, pánové. Oblečte si plavky a dojezera!" nařídil Manstein. Ale právě v tu chvíli se z velitelského vozu přihnala spojka: "Telefon z tankové skupiny, pane generále!" Manstein se zatvářil rozmrzele. Spojka se omlouvala: "Velmi naléhavé, pane generále, u aparátu je sám pan vrchní velitel." Manstein rychle odešel k polnímu telefonu. 2. Průlom fronty na Luze Krize u Staroj Russy - Bitua o Nougorod - Karelec přinese rushé mapy- 21. němechá pěší diuize proti 21. sovětshé tanhoué diuizi - Shrz lesy před Lugou - U Orjedeše - Lužshý hotel - Na Duderhofshých uýšinách - Poručíh Darius vysilá: Vidim Petěrburg a moře Slunce právě zapadalo zajezerem Samro. Generál von Manstein šel k velitelské-mu vozu. Radista rnu podal sluchátko. "U aparátu je pan generálplukovník." " "Manstein, ohlásil se generál. " "Tady Hoepner, ozvalo se ze sluchátka. "Nemám dobrou zprávu, Mansteine. Z našeho útoku na Leningrad nebude nic. U 16. armády před Ilmeňským jezerem, 187 u Staroj Russy, došlo k těžké krizi. Budete si muset zahrát na "hasiče". Ihned zastavte Uaši 3. pěší (mot.) divizi a pošlete ji na jih. Z lužské fronty Uám bude ještě přidělena divize SS "Totenkopi z XXVIII. sboru. Vy sárn s Vaším štábem se budete zítra ráno hlásit na štábu 16. AOK v obci Dno. Tam se od generálplukovníka Busche dozvíte vše ostatní." Manstein z toho neměl pražádnou radost. Hoepner vycítiljeho zklamání. "Musí to jistě být nebezpečná situace, když donutila polního maršála Leeba zastavit náš postup na Leningrad," řekl Hoepner "Tedy zlomte vaz Mansteine. Doufám, že brzy budete opět zde, nahoře." Klamná naděje. Když Manstein sdělil svému štábu nový rozkaz, protáhlijeho důstojníci obličeje. Jak tomu měli rozumět? Právě před chvílí hovořili o nevyhnutelném pádu Lenin- gradu. A ted tohle! "Zpátky Rodrigo," sténal zásobovací důstojník major i. G. Kleischmidt a chystal se k tomu, aby zcela přeorganizoval transport a zásobování sboru. Příštího večera, tedy 16. srpna, Manstein dorazil do štábu 16. armády ve Dnu, tentokrát po třináctihodinové jízdě. Třináct hodin na 260 kilometrů! Situace, sjakou se tam shledal, byla podlejeho stručného vojenského vyjádření "posraná. X. armádní sbor se svými třemi pěšími divizemi -126., 30. a 290. - zahájil před čtrnácti dny útok proti důležitému dopravnímu uzlu Staraja Russajižně od Ilmeň- skéhojezera. Zkušení Holštýňané 30. pd se zakousli do silného obranného postavení patnáct kilometrů před městem. Ale navzdory zoufalému úsilí 6. a 26. pěšího pluku se nepodařilo prorazit hluboce rozčleněný systém obrany I pluky dolnosaské 290. pd uvázly před a v širokém protitankovém příkopu, který tvořil páteř ruského obran- ného postavení. Mladí leningradští dělníci, kteří se dostali poprvé do boje, a aktivní svazky sovětské 11. armády se rozhořčeně bránily v boji zblízka. Němci museli bojovat o každý metr země bajonetem, lopatkou, pistolí a plamenometem. Německý útok nakonec zastavily zakopané sovětské tanky, boční kulometná palba a palba těžkého , dělostřelectva. I Nepříjemným překvapením byly i poprvé zjištěné dřevěné miny, na které elek- trické vyhledávací přístroje nereagovaly Ženisté jich museli na mnoha místech odstranit z cesty až 1500. Více štěstí než 30. a 290. měla porýnsko-vestfálská 126. pěší divize na severu útočného pásma, u silnice ze Simska do Staroj Russy Jejím plukům se podařilo po třech dnech tvrdých bojů prorazit obranné postavení nepřítele. Bojů se účastnily bojové skupiny vybavené ke zvýšení pohyblivosti jízdními koly Protiútok ruských tanků odrazila 12. kulometná rota poručíka Fahrenberga ze 426. pp, která v boji s nepřátelskými tanky použila kumulované nálože. 188 15. až 23. srpen 1941: Manstein zachraňuje X. sbor a rozbíjí sovětskou 34. armádu. Když po tomto hlubokém vlomu 126. pd zaútočila z boku také 30. pd, Rusové se stáhli z posledního postavení před městem zpět. Kolem poledne 6. srpna zaútočil major Bunzel na čele 3. praporu 426. pěšího pluku na západní část Staroj Russy Útok byl tak překvapivý, že byl zajat dokonce i zraněný 1. důstojník štábu sovětské 11. armády Po těžkém leteckém útoku na silně opevněnou východní část města na druhé straně řeky Polstij, kde Rusové vytvořili z každého domu pevnost, se plukům podařilo proniknout až na východní okraj města. Protivník se však stáleještě bránil. Podnikal protiútoky a pouštěl se v moři plamenů do rozhořčeného boje zblízka. V následující čtyřdenní bitvě, při níž sovětské jednotky vedly boj na zdrženou, Němci postoupili na široké frontě k řece Lovat. Zdálo se, že se tak podařilo zabezpečit pravý bok skupiny armád Sever pro útok na Leningrad. Ale význam této německé operace si uvědomil i maršál Vorošilov, vrchní veli-tel sovětského Severozápadniho frontu. Zaútočil proto 12. srpna nově přisunutou 34. armádou do trychtýře mezi Ilmeňským a Seligerským jezerem, v jehož středu leželo město Demjansk. Operace skupin armád Sever a Střed, které byly vedeny 189 různými směry - jednou na Leningrad a podruhé na Moskvu - vytvořily tento nálevkovitý prostor, který Rusy přímo vybízel k útoku. Početně mnohem silnějšími silami, osmi pěšími divizemi,jednímjezdeckým ajedním tankovým sborem, proved- la 34. sovětská armáda obchvatný manévr a obklíčila tři divize X. sboru. Hrozilo nebezpečí, že je zažene do Ilmeňského jezera. Vorošilov měl navíc v úmyslu, že po vyřazení X. sboru zaútočí na západ, přehradí šíji mezi Ilmeňským a Cudským jezerem, a tím odřízne německé síly operující proti Leningradu odjejich týlu. Po čertech kritická situace! Proto sem poslali Mansteina, který ji zvládl. Zatímco X. sbor generála Hansena vedl těžké obranné boje s nepřítelem útočí- cím od jihu a s Ilmeňským jezerem v zádech, obě Mansteinovy motorizované divize se odvážným přesunem, který Rusové nezpozorovali, přesunovaly do otevřeného boku a zad 34. sovětské armády 19. srpna překvapily 3. pěší (mot.) divize a divize SS "Totenkopf Rusy prud- kým útokem do boku 34. armády a přerušilyjejí spojení s týlem. Průzkumný odřad "Totenkopf", který pronikl daleko před ěelníjednotky LUI. tankového sboru, zahnal protivníka daleko zpět. Při okamžitě vedeném dalším útoku byla sovětská čela vytlačena až za Lovat. Velitel průzkumného odřadu Sturmbannfiihrer Bestmann, který později padl, byl jako první voják divize SS "Totenkopf vyznamenán Rytíř- ským křížem. V době, kdy bylo velení protivníka ochromeno zděšením z překvapení, zaútočily také pluky X. sboru. Tím byla katastrofa Vorošilovy 34. armády dokonána. Mezi 246 kusy děl, které byly v boji ukořistěny, se nacházel i první neporušený raketomet, obávané "Stalinovy varhany", a- st;ejnějako u Dvinsku (Daugavpilsu), kde našli vjednom sovětském skladu mnoho originální výzbroje vyrobené v Němec- ku - zbrusu novou 88mm protiletadlovou baterii, rok výroby 1941. Odkud? To se nikdy nepodařilo zjistit. Ale když se o tom prostí němečtí vojáci dozvěděli, jistě je napadalo všelicos. Tímto úspěchem bylo nebezpečí na pravém boku skupiny armád Sever prozatím opět zažehnáno. Ale na návrat Mansteinova tankového sboru k Hoepnerově lenin- gradské útočné skupině nebylo přesto ani pomyšlení, protože Uorošilov se nevzdal. Přisunul další tři sovětské armády aby přece jen dosáhl svého operačního cíle, kterým bylo přehrazení šíje mezi Ilmeňským a Čudským jezerem. Zde se zřetelně ukázalo, jak Rusové čerpali z nepřeberných zásob - jedna armáda byla zničena, a přesto se do ohroženého úseku mezi Lugou a Ilmeňskýmjezerem valily na němec- ké jednotky svazky tří nových, mezitím doplněných armád. i A co se mezitím stalo na úseku před "zlatým Novgorodem" na severním břehu Ilmeňskéhojezera, přímo naproti Staroj Russy, o který obě strany urputně bojovaly? V tomto prostoru, v původním těžišti německé leningradské ofenzivy a vjižním pilíři leningradského obranného pásma, se německé velení už po celé týdny pokou- 190 šelo prorazit sovětskou obranu, aby se dostalo do Čudova, uzlového bodu železniční tratě Leningrad - Moskva. U Cudova také ústí murmanská železnice od polárního moře do takzvané Říjnové železniční tratě. Po této železnici přicházela pomoc západních spojenců z přístavu Murmansk u Barentsova moře. Sovětská vojska tak byla po této trati zásobována anglickými, především ale americkými tanky, náklad-ními automobily, potravinami, municí a letadly Bylajasná noc. Divize východopruského l. sboru tiše zaujaly výchozí postavení pro útok přes širokou a bažinatou řeku Mšaga. Němci tentokrát chtěli pilíř lenin-gradského obranného pásma vyvrátit ze základů. Hlavní tíha útoku ležela na 21. pěší divizi generála Sponheimera, která měla, posílena o 424. pěší pluk 126. pd, postupovat podél silně opevněné silnice na Nov-gorod. Terén byl obtížný i pro pěchotu. Bažiny mlází, potoky a řeky omezovaly pohyb. Rusové navíc celou oblast přeměnili na pevnost - bunkry, minová pole, kulometná hnízda a postavení minometů přehrazovaly těch několik cest, které touto bažinatou krajinou vedly Když začalo svítat, přiletěly eskadry VIII. leteckého sboru a začaly svrhávat svůj smrtonosný náklad na postavení na protějším břehu řeky Stuhy hvízdaly při hloubkových útocích asi 50 metrů nad řekou a shazovaly bomby na bunkry, dělo-střelecká postavení a kulometná hnízda. Válečný stroj fungoval precizně. Sotva dopadla poslední bomba, spustilo palbu 200 děl všech kalibrů. To bylo skutečné soustředění úsilí podle staré školy Přesně ve 4 hodiny 30 minut vyskočili velitelé 2. a 3. roty 3. pěšího praporu a l. praporu 45. pěšího pluku ze svých úkrytů. Muži vlekli gumové čluny a pod ochranou dělostřelecké palby se přepravili na druhou stranu. S pěchotou překročili Mšagu i ženisté, kteří zřídili na protějším břehu řeky průchody v minových polích pro za nimi postupující úderné jednotky Nejprve šlo vše pozoruhodně jednoduše. Zdálo se, že nepřítel byl leteckým bombardováním a soustředěnou palbou dělostřelectva drtivě zasažen. Jeho těžké zbraně a dělostřelectvo mlčí. Vojáci úderných jednotek běží přikrčeni podél bílých pásek, kterými ženisté vyznačili průchody Předmostí je zajištěno. První těžké zbraně se dostávají na prámech přes řeku. Potom je zahájena stavba mostu. Je dokončen ve 12 hodin. Divize se valí na druhý břeh. I 24. pěší pluk je přisunutý. Nepřítel se pomalu vzpamatovává ze šoku. Jeho odpor sílí. 24. pěší pluk ovládl pozdě odpoledne obec Mšaga. Večerje sovětské obran-né postavení proraženo do hloubky osmi kilometrů. Příštího dne padne i Simsk. 12. srpna je frontálním útokem překonána řeka Ušnica. Pěchota musí vléct svoje zbraně a bedny s náboji. Všechny se musí nést. Rusové se už brání houževnatě. Především u železničního náspu bojují o každý metr země. 191 Sovětští vojáci střílejí, dokudje protivník vjejich okopu nezlikviduje palbou nebo ručními granáty Jak mají Němci postupovat vpřed? Dochází k rozhořčené bitvě o každý metr země. V příkopu u silnice před Volinovem leží štáb 45. pěšího pluku. Panuje zde stísněná nálada. Zprávy o ztrátáchjsou katastrofální. Uelitel pluku plukovník Chill telefonuje s divizí. "Musíme sem dostat ještě jednou Stuhy," prosí a zapřísahá. Vtom do příkopu skočí svobodník Willumeit. Bez dechu salutuje před svým velitelem pluku. "Zpráva od 2. praporu: Podplukovník Matussik posílá tuhle uko- řistěnou nepřátelskou mapu. Sebrali ji padlému sovětskému majorovi. Byl to zřejmě pobočník nějakého vyššího velitele." Plukovník Chill se podívá na mapu a užasne. "Clovíčku, za to dostanete můj předposlední doutník," říká spojce a vyloví svoje pouzdro na doutníky Willumeit se rozzáří a vezme si doutník. "Vyměnímjej pane plukovníku,jsem totiž nekuřák." Ve štábu se konečně všichni zasmějí. Ta mapa byla hotový poklad. Bylo na ní zakreslené celé, do té doby neznámé postavení sovětské 48. armády na Uerendě, se všemi opěrnými body klamnými a skutečnými postaveními dělostřelectva a kulometnými hnízdy Že toto postavení bylo příští den proraženo smělou akcí, to v neposlední řadě umožnilo i vyhodnocení této ukořistěné mapy Tak si osud - nebo pokud je to někomu milejší - slepé štěstí pohrává s výsledky bitev Proto přece i pruský král Bedřich II, zvaný Ueliký, říkával: "Generálové musí být nejen stateční, ale musí mít také přízeň štěstěny" Generál Sponheimer si před Novgorodem nemohl na nepřízeň štěstěny stěžovat. Po ukořistěné mapě mu štěstí seslalo - opět prostřednictvím 45. pěšího pluku- zajatce obrovské ceny Byl jím ženijní důstojník ze štábu 128. sovětské střelecké divize. Byl to Karelec, rodem Fin, který nechtěl mít s bolševiky nic společného. "Nix Bolschewik," ujišťoval stále znovu německého poručíka. Když se pak dostavil tlumočník, vyšla najevo senzační zpráva. "Znám plán pevnosti," řekl Karelec, "papíryjsou v lese," dodal lstivě. " y "Chlape, řekl poručík, "chceš nám věšet bulík na nos " Při mé matce!" odpověděl Karelec a zvedl tři prsty "Jestli plánuješ nějakou neplechu, přítelíčku, přepad ze zálohy nebo něco podob-I ného, pak a ti pomůže pánbůh," pohrozil poručík zajatci pistolí. Tlumočník to přeložil a Karelec přikývl. "Tak tedy jdeme," rozhodl poručík a vyrazil na čele skupiny své čety, opatrně a vždy se zajištěním, do lesa. Karelec nehledal dlouho. V hustém křoví měl pod I velkým kamenem schovanou svoji brašnu z plachtoviny Byl to pořádně tlustý balik. Obsahoval veškeré jím zpracované mapy opevnění Novgorodu a plány minových polí. Poručík okamžitě předal bahk i se zajatcem Ic divize. Ten s nimi zase spěchal k Ia majoru i. G. von der Chevallerie. Major byl radostí celý bez sebe. Na mapách 192 bylo přesně zakresleno obranné postavení před Novgorodem včetně obrany města a opevnění na malém ostrově v řece Volchov, která rozděluje město na dvě části. Nyní už nebylo těžké prorazit na rozhodujícím místě systém ruských postavení a dostat se bez velkých ztrát k sídlišti na okraji města. Slavný "zlatý Novgorod" ležel ráno 15. srpna před 3. pp zalit sluncem. Novgorod -jedno z nejstarších ruských sídlišť. Byl založen v 9. století Rurikem Dobyvatelem z kmene Rus, praotcem Ruska. Ve středověku byl spravován podle liibeckého měst-ského práva. Několikrát ho vylidnily epidemie moru a cholery, ale vždy znovu povstal z popela. "Zlatý" se nazýval podle svého výnosného a významného obchodu s kože-šinami a solí s německou Hanzou. Kvůli svému bohatství byl během jednoho století dvakrát úplně vypleněn Ivanem III. a Ivanem Hrozným a jeho občané odvlečeni nebo zavražděni. Kolem známého novgorodského kremlu, který ovládal mosty přes Volchov, bylo postaveno čtyřicet sedm nádherných kostelů s krásnými starými freskami. Město hrdé a nepokořené, poněvadž až do roku 1941 nebylo, kromě krátké epizody v severských válkách na začátku 17. století, nikdy dobyto zahraničním nepřítelem. Nyní však měl zlaté město Ruska potkat i tento osud. 15. srpna 1941 zachytila východopruská 21. pd radiogram z Moskvy sovětské 48. armádě. Stálo v něm: "Novgorod musí být hájen až do posledního muže." Náhoda chtěla tomu, že právě v Novgorodu se měla bránit až do posledního muže sovětská 21. tanková divize útoku 21. německé pěší divize. 15. srpna v 17 hodin 30 minut zahájil útok VIII. letecký sbor. Novgorod hoří. Tři pěší pluky 21. pd nastupují. Před prastarými širokými městskými příkopy štěkají kulomety, duní déla a vyjí minomety Držet do posledního muže! "Až do posledního muže," opakují komisaři, kteří stojí v bojových pozicích s pistolí v ruce, dokud je smrt nezprostí plnění tohoto rozkazu. Za ranního šera 16. srpnajsou německé úderné roty v hořícím městě. Příslušníci l. praporu 424. pěšího pluku 126. pěší divize, kterýje pro tento útok podřízen 21. pd, vyvěšují v 7 hodin na novgorodském kremlu říšskou válečnou vlajku. Ale na oslavy vítězství není čas. Cílem je Čudovo a Říjnová železnice, "Kupředu," pobízí major von Glasow, velitel průzkumného odřadu 21. pd, své podřízené. Vojáci cyklistických rot 24. a 45. pluku šlápnou do pedálů a jezdecké švadrony se dají do klusu. Za nimi pak postupuje motorizovaná protitanková četa a těžké motorizované baterie 2. oddílu 37. dělostřeleckého pluku. Žádný tank, jen několik samohybných děl 666. baterie. Bitva leží výhradně na ramenou pěchoty, ženistů a protitankovců. Podporu jim poskytuje 37. dělostřelecký pluk, pod velitele dělostřelectva (Arko) 123 sloučené těžké dělostřelecké baterie, 9. minometný oddl a 272. oddíl vojskového protiletadlového dělostřelectva. Je 20. srpna. Roty 45. pěšího pluku útočí. Kolem poledne pronikne vrchní šikovatel Fege se svojí četou na silniční most přes potok Kerestj, který vede od 193 jihovýchodu do Čudova, a nečekaným útokem jej obsadí. Poručík Kahle obsadí železniční most přes Kerestj dříve, než sovětský mostní oddíl stačí odpálit připravené nálože. A 24. pluku se podaří ovládnout most Říjnové železnice. Získá jej neporušený. Ale to ještě není vše. Den připomíná nikdy nekončící šťastný řetěz. Podplukovník Matissik využívá duchapřítomně šanci a postupuje se svým 2. praporem 45. pp dále na východ. Tam se nad řekou Volchov tyčí mohutný železniční most na trati do Moskvy Matussik jede s ukořistěným nákladním automobilem až k mostu. Nikdo ho nezastaví, a takjede až na druhou stranu. Prapor se žene přes řeku, která se brzy stane osudovou řekou skupiny armád Sever Uznávaný učitel pruského generálního štábu Carl von Clausewitz kladl svým žákům naléhavě na srdce, aby se od dobře připraveného strategického plánu nechali odvrátit jen za velice zvláštních okolností. Ale má-li to být skutečně nutné, pak je třeba tak učinit bez váhání, radikálně a rozhodně. U Lugy, kde od poloviny července blokovala nepřekonatelná sovětské obranná skupina velkou a pro vedení války velmi důležitou silnici z Dvinsku (Daugavpilsu) do Leningradu, se německé vrchní velení Clusewitzovou radou neřídilo ani v prv-ním, ani ve druhém smyslu. Podle původních plánů nejvyššího velení měl být po obou stranách této silnice veden hlavní nápor na Leningrad a tatojediná asfaltovaná silnice se měla používat jako "rollbahn" pro zásobování. Ale generálplukovník Hoepner-jak už bylo vylíčeno - stáhl Reinhardtův sbor. A nakonec se musely od tohoto směru odpoutat i hlavní síly Mansteinova LVI. sboru a změnit směr svého postupu na východ ke Staroj Russy Od té doby vedl boj o Lugu jen sem přisunutý XXVIII. armádní sbor s policejní divizí SS a 269. pěší divizí. Čelní útok obou divizí proti silně opevněnému předmostí na Luze nevedl zpo-čátku, navzdory velkému nasazení a těžkým ztrátám, k úspěchu. Boj v lesích a údol-ních bažinách u řeky byl záludný a krvavý. Jen sama policejní divize SS ztratila 2 000 mužů, kteří bud padli nebo byli zraněni. Postavení na Luze bylo z operačního pohledu po pádu Novgorodu a Čudova už sice vymanévrované, ale Rusové ho drželi bez ohledu na svou strategicky beznadějnou pozici. Avšak německé velení tuto velkou silnici nutně potřebovalo, pro zlepšení záso-bování na severním úseku. Proto se měla 16. armáda pokusit dobýt silně opevněnou Lugu obchvatem. Splnění tohoto úkolu bylo přeneseno na XXVIII. sbor, kterému velel generál Wiktorin. Sbor zahájil útok 13. srpna východně od města 122. pěší divizí. Zpráva o útoku divize zaznamenala tyto podrobnosti. Záložní důstojnický čeka-tel střelec Lothar Mallach z l. roty 410. pp běžel se svými muži přes lesní mýtinu. Ze všech stran zněly výstřely Rusové seděli v dobře zamaskovaných okopech a stří- 194 ; leli teprve tehdy když kolem nich němečtí vojáci proběhli. Střelecké okopy nebylo možné rozeznat až do vzdálenosti jednoho metru. Byl to hnusný pocit. Člověk běžel a myslel na to, že ho zastřelí zezadu. "Pozor!" vykřikl poddůstojník Pawendat, vrhl se za pahýl stromu a vystřelil , dávku z ukořistěného sovětského samopalu. Ani ne tři metry od něho vystřelil z okopu jeden Ivan. Vrchní šikovatel Tdt, který velel 1. rotě, poněvadž její velitel nadporučík Krámer převzal velení praporu, čekal ukryt za naskládanými kmeny a vedl palbu ze svého kulometu na ruské okopy Z pravého strany od okraje mýtiny se stále znovu blýskaly rychlé výstřely ruské automatické pušky "Kde jenom ten chlap sedí," vrčel TOdt a třásl se vztekem. Vrchní svobodník Schmidt za ním držel na rukou svobodníka Brauna, střelce z kulometu 2. skupiny, a mluvil na něho. Braun se svíjel bolestí. Byl zasažený do břicha a stehna, a to právě tím Ivanem z okraje mýtiny Naproti se opět zablýsklo. Tři výstřely rychle po sobě. Ale tentokrát byl svobod- ník Hans Miiller, druhý střelec, který převzal kulomet, pozorný jako rys a spustil svoji "stříkačku". Přesně tam, odkud vyšly výstřely, létal vzduchem mech, úlomky větví, a také jedna ruská ocelová přilba. Už odtamtud nikdo nevystřelil. Vrchní šikovatel TOdt nechal rotu dojít. Muži ještě minutu počkali. Střelec z kulometu 2. skupiny svobodník Braun zemřel ve Schmidtově náručí. Zabalili ho do stanového dílce. Tři muži ho nesli dál. Pochovají jej večer Vojáci vlekli i bedny s municí. Pod palebnou ochranou jedné německé těžké baterie polních houfnic se propracovávali k ruinám staré palírny "Pozor!" zazněl výkřik. "Ruské tanky! Protitankový kanon vpřed!" Obsluha 37mm protitankového kanonujej v běhu dotlačila do palebného posta- vení. A už tu také byly ruské tanky Lehké typy, T 26 a T 28, používané pro doprovod pěchoty Jeden poslal svoje granáty nad protitankový kanon. Obsluha se skryla v úkrytu. Rota se rozptýlila. První tanky projely mimo. Vtom se adjutant praporu poručík Knaak rozběhl mlázím ke kanonu a otočil lafetu na opačnou stranu. Zamířit! Pal! Po třetím výstřelu začal jeden T 26 hořet. To zapůsobilo. Vojáci roty, kteří byli schovaní za stromy, vybíhali ze svých krytů a vrhali kumulované nálože pod pásy ruských tanků. Kryla je palba kulometů. Druhý T 26 se zastavil. Rychle nahoru, zvednout poklop a vrhnout dovnitř ruční granát. Bum! Také třetí tank hořel. Zbývající tři se otočily zpět. Ruská pěchota se vracela s nimi. Vrchní svobodmk Schmidt a poddůstojník Pawendat se ženou se svými kulomety po silnici za ustupujícími Rusy Tak se roty 410., 411. a 409. pěšího pluku dostaly přes Lugu. Vesnice Čepino a Volok, obávaný železniční násep, rozstřilená palírna, bažinaté lesy a starý dřevěný carský lovecký zámeček uprostřed hlubokého lesa, který vzal 195 za své v ohni dělostřelectva, to byla krvavá místa bojů generála Macholze a jeho mužů ze 122. pd. Za sedm dnů prapory postoupily k poslední překážce jejich ofenzivy k místy až 500 metrů široké a bahnité řece Orjedeš. Tu bylo nutné překonat. Pak by mohly postupovat volným terénem na západ až k té velké silnici do Leningradu, přehradit ji a napadnout pevnost Luga od severu. Vymyšleno. Naplánováno. V první vlně měl útočit 1. prapor 409. pěšího pluku. Měl za úkol proniknout, pokud možno nepozorovaně, přes řeku, nečekaným útokem dobýt obec Panikovo a z boku napadnout ruská postavení, která kryla silnici. Na zahradě jednoho rybářského domku sedí velitel praporu kapitán Reuter se svými veliteli rot a probírá plán útoku. Terénje příznivý. Vlastní břeh řekyjen vyšší než břeh na ruské straně. Je tedy možné terén naproti dobře přehlédnout. Před vesnicí probíhá od jednoho okraje lesa k druhému čerstvě vykopaný protitankový příkop. Ale co je v lese a co za ním, to nevíme. Vlastní břeh spadá poměrně prudce do řeky ale domky, zahrady kůlny a křovi-natý terén dávají dostatek možností k tomu, aby se vojáci dostali nepozorovaně k řece. To je dobré. Naproti se nic nehýbá. Je poledne. Horko jako v peci. Vzduch se tetelí. Krátce před 14. hodinou jsou ženisté a jejich útočné čluny ve výchozích postaveních dole u řeky Dosud nepadl jediný výstřel. Krátký pohled na hodinky Vteřinová ručička musí ještě jednou oběhnout. Ted! Je přesně 14.00. Ozve se krátké zapískání signální píšťalky První skupiny vojáků vyskočí a táhnou svoje čluny do vody Zavyjí motory Cluny se ženou přes řeku jako šípy Střelci 1. a 2. roty 409. pp leží napjatě na břehu u svých kulometů, prst na spoušti. Až protivník zahájí palbu na čluny, začnou střílet, aby Rusy přinutili ke krytí. Ale nepadne žádný výstřel. Uplynulo deset sekund. Cluny prvních čtyř skupin jsou v plné jízdě na řece. Třicet sekund. Další skupiny nastupují do člunů a prudce vyplouvají. Ženisté úderné skupiny stojí svlečení do půl těla ve člunech a obsluhují kormidla. Posádky jsou hluboce přikrčené. Jen ocelové přilby přesahují nad úroveň člunu. Padesát sekund. První čluny mají ke břehuještě třicet metrů. V místě přechodu l. roty padne první výstřel. Projde až do morku kostí, poně-vadž všictmi si myslí, že ted začne ohnivý tanec a že čluny budou rozstřílené. Ale nestane se nic. Zarachotí pár karabin a ozvou se dvě dávky z německého kulometu. Pakje zase ticho. Ruské zajištění zmizí. Ale určitě spustí poplach. Podivuhodné. Ani v příštích třiceti minutách se nestane nic. Praporje za řekou. Rychle sestavené průzkumné hlídky provedly průzkum až k okraji lesa a vrátily se. Zádný dotyk s nepřítelem. Ivan asi spí. Tak tedy vpřed! 196 Prapor zahájí ve 3 hodiny 15 minut útoku skrz les na Panikovo. Ozve sejen roztroušená rušivá palba lehkých děl. Výstřel a dopad těsně po sobě. Důstojníci nastraží uši. To by mohly být tanky! Doufají, že ne. Ale jsou. Na lesní mýtině, která leží asi osmdesát metrů před levým křídlem roty náhle zavyjí motory Větve letí do stran. Přes mladé smrčky se za palby valí tři, čtyři, pět, šest lehkých ruských tanků typu T 26. Tankový úder do boku! To je to nejhorší, co se může pěchotě stát. To byl tedy důvod toho ticha. Rusové nastražili léčku. Smrtelnou léčku pro celý prapor Muži 2. roty skočí do úkrytů. Z lesa se vyřítí ruská pěchota. Vybuchují první ruční granáty Vzduchem se míhají dráhy světelné munice. Tanky jezdí křížem krážem a pokoušejí se přejet německé vojáky schované za stromy, pařezy a v hustém mlází. Je to opravdový hon na zajíce. Kam se přiblíží tank, tam se němečtí pěšáci vrhají nebo odvalují za stromy nebo do křoví. "Zatraceně," drtí mezi zuby Ano, zatraceně, protože prapor s sebou nemá ani jediný protitankový kanon. Velitelé se obávali těžkostí při tažení děl v lese a bažinách. Te d jim Rusové vystavili účet. T 26 mohou nerušeně kroužit sem a tam. A aby bylo neštěstí úplné, vypadne jak vysílačka praporu, tak i přiděleného dělostřeleckého pozorovatele. Kapitánu Reuterovi nezbývá nic jiného, než vydat rozkaz: "Zaujmout kruhovou obranu a držet!" Ruská pěchota útočí kryta palbou svých tanků. Bojuje se tváří v tvář. Ale Rus je naštěstí slabý aje možné ho udržet v šachu. Tanky stále krouží po bojišti. Kdyby příslušný sovětský velitel přisunul ke svému půl tuctu tanků silnější střelecké svazky, pak by byl osud praporu kapitána Reutera zpečetěn. Ale nějaký sovětský velitel tuto šanci nepochopil a nějaká německá spojka z velitelského stano-viště 3. roty nadporučíka Neitzela dala zprávu o těžké situaci nějakým způsobem na vědomí dalším praporům pluku, které přešly řeku dál na východ. A tak kolem 19. hodiny kdy německý odpor stále více slábne, lesem proniknou kovové zvuky A ještě jednou. Potřetí! Jeden sovětský tank odletí za ohnivého záblesku do strany A už se zase ozývá palba. Staří mazáci vystrčí hlavy z mlází. "Pánové! 75! Německé tanky!" Ale to se již šedé kolosy valí mlázím. Jsou to samohybná děla. Ruské tanky najednou zmizí. A protože bylo třeba dohnat ztrátu, shromáždí se rychle zbytek roty a vybíhá za samohybnými děly z lesa proti ruským postavením, která je ted jasně vidět. Příští den kolem poledne padne Panikovo. Cesta do týlu sovětských obránců okolo Lugy je volná. Policejní divize SS a 269. pd, které se čelně propracovaly až těsně k Luze, ted zaútočíještějednou. Vysunují se vpravo a vlevo k obchvatu města. Posílený 2. pluk policejní divize SS, která byla přesunuta za 122. pěší divizí do lužského předmostí, proniká i na sever a postoupí až na okraj města Luga. 197 Také útok 96. pd na pravém křídle se úspěšně rozvíjel. 11. srpna překročili Dolnosasové Mša,uz, stočili se na sever a pronikli sovětským obranným postavením. Jeden čelní odřad překonal v dalším průběhu operací u obce Pečkovaja řeku Orjedeš a odřízl sovětské svazky kteréještě bojovaly u Lugy od týlu. Zraněný náčelník štábu sovětské lužské armády zde padl do rukou 96. pd. Pro pět divizí sovětského 41. sboru nyní nastala kritická situace. Vjejich týlu se natahovaly po jediné silnici vedoucí bažinatou oblastí roty 96. a 122. pěší divize. Zprava i zleva hrozil útok do boku. Sovětský vrchní velitel dal proto svým svazkům jediný správný rozkaz - pokusit se v malých skupinách probojovat do Leningradu. Rozkaz však přišel příliš pozdě. Zpět ustupující skupiny byly zatlačeny do bažin východně od velké silnice a později v součinnosti s 8. td a 96. pd zničeny v takzva-ných lužských kotlích. Němci v průběhu těchto bojů zajali celkem 21000 vojáků a získali 316 tanků a 600 děl. Ještě významnější však byla skutečnost, že sejim podařilo uvolnit jedinou pevnou silnici do Leningradu jak pro pěchotu L. a XXVIII. sboru, tak i pro zásobování. "3. září byla silnice," jak informoval náčelník štábu tankové skupiny Hoepner generál Chales de Beaulieu, "s hlubokým výdechem úlevy uvedena do provozu pro všechny velitelské a zásobovací služby" Onen "hluboký výdech úlevy" je pochopi-telný, protože rozhodující tepna pro závěrečný útok na Leningrad mohla konečně pulzovat. Ale co se mezitim dělo u Reinhardtova !;XXXI. tankového sboru? Jak to vypa-dalo u útočících čelních jednotek 4. tankové skupiny, která nastoupila od západu k závěrečnému útoku na Leningrad a mezi níž a velkým cílem polního tažení už neměly být nepřátelské síly, které by stály za zmínku? Tato otázka obklopuje tragédii bitvy o Leningrad, tragédii naplněnou omyly a chybami, které se staly osudnými nejen pro celkový průběh války Poté, co byl od 4. tankové skupiny v polovině srpna odvelený LUI. tankový sbor generála von Mansteina kvůli krizi u Staroj Russy, byl generálplukovník von Hoep-ner nucen svůj úspěšně zahájený útok na Leningrad opět zbrzdit, nebo se příliš natahovaly nechráněné boky jeho skupiny Především severní bok 4. tankové sku-piny bylo nutné zajistit proti nepřátelským divizím, které ustupovaly z Estonska přes Narvu a Kingisepp. I když prozatím mohla být k ochraně odkrytého levého boku využita přisunutá východopruská l. pd - zatímco 58. pd, která ji následovala, se stočila na sever a útočila proti železniční trati směřující z Kingiseppu do Narvy-musel generál Reinhardt brzy nasadit téměř všechny své motorizované svazky k bočnímu zajištění. Posílená 6. střelecká brigáda plukovníka Rause a později i 36. pěší (mot.) divize generálporučíka Ottenbachera musely krýt levý bok. V druhém sledu a na druhém křídle sboru bojující 8. td byla postupně stáčena k jihovýchodu až změnila směr postupu na jih, aby se podílela na závěrečném útoku na Lugu. Pro vlastní útok na 198 Leningrad ze západu tak zůstaly jen posílená 1. tanková divize a bojová skupina Koll, což byl posílený 1 l. tankový pluk 6. td. Dobýt s tak nepatrnými silami miliono-vé město bylo opovážlivé. Vždyť úderná skupina l. tankové divize měla 16. srpna vedle dvou slabých praporů obrněných transportérů již jen osmnáct tanků typu Panzer II, dvacet Panzer III a šest Panzer IV Tady nepomohl žádný příkladný útoč-ný elán a ani nasazení letek VIII. leteckého sboru. Generálplukovník Hoepner sice využil toho,.že před jeho svazky nestály žádné silné řadové sovětské divize, a každý den opatrně postoupil asi o deset kilometrů. Celní jednotky 4. tankové skupiny tak do 21. srpna postoupily do prostoru severozápadně a jihozápadně od Krasnogvar-dějska. Byly tedy čtyřicet kilometrů před Leningradem! Vzhledem k tomuto vývoji situace mělo pro skupinu armád Sever existovat jen jedno rozhodnutí, které Hoepner od 15. srpna neustále kladl polnímu maršálovi rytíři von Leebovi na srdce:18. armáda generálplukovníka Kiichlera musí konečně opustit Estonsko, zapojit se do bojů na lužské frontě, přikrýt levý bok 4. tankové skupiny, a tím uvolnitjejí motorizované svazky pro závěrečný útok na Leningrad. Vrchní velitel skupiny armád Sever se nakonec před tímto oprávněným poža-davkem už nemohl déle uzavírat. Ale místo toho, aby 18. armádě stanovil jasně a jednoznačně cíl, dal jí polní maršál Ritter von Leeb 17. srpna dvojitý úkol: Měla na estonském pobřeží Baltského moře zničit sovětskou 8. armádu, která ustupovala z Estonska přes Narvu, to znamená odstranit ohrožení boků Reinhardtových tan-kových divizí před Krasnogvardějskem, a současně dobýt pás pobřežních opevnění na jižním pobřeží Finského zálivu, kde se opevnily sovětské krycí síly To byl přímo osudný dvojitý rozkaz. Poskytl sice 18. armádě šanci dobýt pozoruhodné úspěchy ale byla to vítězství, která spotřebovávala drahocenný čas. A podíváme-li se na tato vítězství z hlediska cíle polního tažení, byla zbytečná. Němci mohli ruské opěrné body na obou stranách Narvy zcela jednoduše odříznout krycími a zajišovacími silami a nechat vyhladovět. Místo toho se pustili do potyček, při nichž ztratili mnoho vojáků i času a které vázaly značné síly na vedlejší frontě v době, kdy měl u úderných svazků skupiny armád před Leningradem každý přisunutý prapor dvakrát či třikrát větší váhu. 18. armáda tak potřebovala na překonání vzdálenosti z Narvy do Opolje, to je čtyřiceti kilometrů vzdušnou čarou, celýchjedenáct dní. Náčelník štábu 4. tankové skupiny napsal ve své studii o boji o Leningrad správnou poznámku: "A to v době, kdy před Leningradem bylo třeba každé ruky" Kdyby 4. tanková skupina dostala k dispozici síly 18. armády včas a v dostatečné míře, pak by se generálplukovníkovi Hoepnerovi naskytla možnost dobýt svými motorizovanými svazky Leningrad překvapivým útokem již ve druhé polovině srpna. To, že starý kavalerista Hoepner, jeden z nejzkušénějších tankových velitelů Wehrmachtu, na to měl, dokazují úspěchy jeho XVI. tankového sboru za polského a francouzského tažení i jeho úspěšný tankový úder velmi těžkým terénem až před brány Leningradu. Proč byla taková možnost promeškána? 199 Generál Chales de Beaulieu se domnívá - a já bych řekl, že správně - že polní maršál Ritter von Leeb chtěl, aby velitel 18. armády, který byljeho přítelem, měl na porážce Leningradu také svůj podíl. Z psychologického pohledu pochopitelný, ale z hlediska konečného výsledku osudný ohled, poněvadž každý den, který Stalin na severním úseku získal, využil k tomu, aby na leningradské obranné pásmo přisuno-val spěšně sestavené rezervy z hloubky své říše, a také k tomu, aby svazky které ustupovaly z Pobaltí za Lugu, nově zformoval v prostoru Oranienbaum a nadálejimi ohrožoval levý bok 4. tankové skupiny Každý den, o který byly německé úderné svazky severozápadně od Krasnogvardějska zdrženy, využil k posíleníjednotek před Leningradem. Každý den tvrdošíjného odporu obránců Lugy, jenž vázal německé tankové svazky bral Hoepnerovi náskok, který si vybojoval na Dvině při proražení "Stalinovy linie" a při nástupu do útoku z předmostí na Luze. Sance na překvapivé sevření a dobytí největší a duchovně nejvýznamnější sovětské metropole u Baltské-ho moře se stále zmenšovala. Začátkem září bylo konečně možné odvážit se útoku na "bílé město" na Něvě. Jak dlouho už na to Hoepnerovy divize a čelní pluky pěších sborů 18. armády čekaly! Vždyť Leningrad byl velkým cílem polního tažení na severu. Cilem, který byl pochopitelný pro každého vojáka a který dodával jeho bojovému duchu křídla. 8. a 9. září 1941 byl konečný útok zahájen. Jeho těžiště leželo v pásmu XXI. tan-kového sboru generála fteinhardta. Němci velmi pečlivě prozkoumali terén, a to především ze vzduchu. Nebylo pochyb o tom, že politický komisař pro obranu Leningradu a Stalinův korunní princ Ždano který současně s maršálem Vorošilovem velel na leningradské frontě, využil času, který mu byl dopřán neustálým oddalováním útoku ze strany německého velení. Uprostřed srpna, vzhledem k bleskovým vítězstvím Němců, povážlivě poklesla nálada sovětských vojsk i civilního obyvatelstva. Nikdo nevěřil, že by město bylo možné udržet. Zdá se, že i Ždanov si pohrával s myšlenkou najeho vyklizení. Odklad německého útoku pak poskytl čas na oddech a mobilizaci sil obránců. Velitelem města se stal generál Zacharov Pro obranu jeho středu sestavil pět brigád po 10 000 mužích. Z 300 000 leningradských dělníků bylo vytvořeno asi dvacet divizí rudé milice. Tito legionáři továren byli i nadále dělníky ve zbrojních továrnách, ale současně i vojáky - dělníky v uniformách, kteří byli kdykoli k dispo-zici pro vojenské akce. Vojsko a civilní obyvatelstvo včetně dětí budovalo s velkým pracovním úsilím ve dne i v noci kolem města hluboký obranný systém. Jehojádrem byla dvě pásma opevnění - vnější a vnitřní obranné pásmo. Vnější nebo také první obranné pásmo probíhalo v půlkruhu od Petrodvorce přes Krasnogvardějsk až po Něvu. Od středu města bylo vzdáleno přibližně čtyřicet kilometrů. Vnitřní neboli druhé obranné pásmo tvořil půlkruh hluboce členěných pevnostních staveb. Bylo vzdáleno kolem pětadvaceti kilometrů od středu města. Těžiště pásma tvořily Duderhofské výšiny Pilířem obrany dále bylo průmyslové předměstí Kolpino a staré Carskoje Selo. 200 Bitva o Leningrad od 8. do 17. září 1941. Německý vzdušný průzkum zjistil velké množství polních opevnění, a také obrovské protitankové příkopy Systém příkopů doplňovaly stovky bunkrů se zabu-dovanými děly To byl ten pravý terén pro úderné jednotky bojiště pěchoty Tanky mohly útočit jen ve druhé vlně po proražení obranné linie a poskytovat postupující pěchotě palebnou ochranu. Reinhardtův XXXXI. tankový sbor měl vést hlavní úder tankové skupiny Hoep-ner proti centru leningradských obranných postavení v prostoru Duderhofských výšin. 36. pěší (mot.) divize tvořila "špičku kopí". Za ní postupovala l. td připravená k zasazení do útoku. Vpravo stály připravené k útoku pluky 6. tankové divize. U "rollbahnu" z Lugy měly pod L. armádním sborem útočit známé divize od Lugy policejní divize SS a 269. pd, na Krasnogvardějsk. Na levém křídle, kde postupovala 18. armáda, útočily v prvním sledu východopruská 1., 58. a 291. pd. Na pravém křídle (na Ižoře) stályjako čelní úderné divize 16. armády připraveny k úderu 121., 96. a 122. pd pod velením XXVIII. armádmho sboru. Na nejzazším pravém křídle, tedy najižním okraji Ladožskéhojezera, měla posilená 20. pěší (mot.) divize s bojo-vými skupinami Harry Hoppe a Graf Schwerin XXXXI. tankového sboru za úkol zničit předmostí Annenskoje a Lobanov Jejich vzdáleným cílem bylo dobytí města Šlísselburg (něm. Schliisselburg, později Kirovsk). 201 Na Duderhofských výšinách kdysi stávali ruští carové, když přihlíželi manévrům petěrsburských gardových pluků. Garda i carové už byli dávno ti tam. Jejich zkuše-nosti však byly i v Rudé armádě stále živé. Každá terénní vlna, každý les, každý potok, cesty i vzdálenosti byly přesně známé. Dělostřelectvo bylo zastříleno na důležité terénní body Ve střeleckých krytech, bunkrech a protitankových příkopech okolo Duderhofských výšin nasadil Zdanov, "rudý car" Leningradu, svoji gardu-elitní pluky komsomolců a nejlepší prapory leningradské dělnické milice. První sledy německého 118. pěšího pluku 36. pěší (mot.) divize se musely pro-bojovávat vpřed jen po skocích. Ueškeré dělostřelectvo sboru i 73. dělostřelecký pluk 1. td sice bušily do sovětských postavení, ale bunkry Rusů byly skvěle maskované a především dobře a silně vybudované. "Musí sem Stuhy," odvysílal zastavený l. prapor divizi. Generálporučík Otten-bacher zavolal ;XXXI. tankovému sboru. 4. tanková skupina zalarmovala prostřed-nictvím svého spojovacího leteckého důstojníka 1. leteckou armádu. O půl hodiny později přiletěly letky Ju 87 Richthofenova VIII. leteckého sboru nad bojový úsek 118. pěšího pluku, vrhly se téměř kolmo do hloubky, s nervy drásajícím vytím proletěly těsně nad zemí a shodily svoje bomby na sovětské bunkry, kulometná hnízda a postavení pěchotních děl. Do vzduchu vyletěly ohnivé fontány Pak se objevil dým a prach ajako hustý závoj zakryl i ještě neporušené nepřátelské opěrné body To byl správný okamžik pro útok. "Vpřed!" zvolali velitelé čet. Granátníci vyskočili a kulomety začaly štěkat. Explodovaly ruční granáty Plamenomety ženistů vystřelovaly prskající olejovéjazyky do střílen bunkrů. Němci ničili bunkr za bunkrem a postu-povali od jednoho přIkopu k druhému. Skočit dovnitř. Kulometné dávky ve směru příkopu doprava a doleva. "Ruki věrch!" Ale Rusové většinou stříleli tak dlouho , dokud je Němci nezasáhli. 118 pěší pluk tak pronikl do prvního leningradského obranného pásma a dobyl Aropakosi. Boje utichly až v noci. Ráno 10. září měli pěšáci a ženisté praporů prvního sledu před sebou do výše se tyčící Duderhofské výšiny-baštu posledního leningradského obranného pásma. Zde bylo srdce druhého obranného pásma Leningradu. Železobetonové bunkry kasema-ta s lodními děly na bokujistící kulometná hnízda a do několika řad členěný systém příkopů s podzemním propojením jistily přístup k oběma vše ovládajícím výšinám-kótě 143 a východně od ní "Studené výšině", na mapě označené jako kóta 167. Němečtí vojáci postupovali vpřed opětjen po metrech. U 6. tankové divize, která útočila vpravo od 36. divize, došlo dokonce k nebezpečné krizi. Soused 6. td, policejní divize SS, se zastavil před těžkými bunkry 6. td generálmajora Landgrafa však už postoupila dál. Rusové správně zhodnotili situaci a zaútočili jí do boku. Divize ztratila během několika hodin čtyři velitele. Uestfálští a porýnští Němci zápasili v rozhořčeném boji zblízka ojiž dobyté pozice. V této situaci přišla velká chvile l. td. Generál Reinhardt stočil 6. tankovou divizi na východ proti z boku útočícím Sovětům a do takto vzniklé mezery zasadil vpravo od 36. pěší (mot.) divize l. td. 202 Generálporučík Ottenbacher zatím "sedí" se svým velitelským sledem těsně za velitelským stanovištěm 118. pp. Jeho prapory prvního sledu přibila k zemi silná obranná palba Rusů. Ottenbacher nařizuje diviznímu dělostřelectvu a 73. dělostře-leckému pluku zahájit palebný úder na severní hřeben Duderhofských výšin. Ve 20 hodin 45 minut dozní poslední exploze granátů. Velitelé rot vyskočí ze svých děr. Uelitelé čet a skupin navádějí svoje muže. Utočí na dýmající výšinu, ze které bubnují výstřely z pušek a salvy z kulometů. Granátníci supí, vrhají se k zemi, střílejí, znovu vstávají a klopýtají dál. Jeden střelec z kulometu padne na zem a už nevstává. "Franzi," volá číslo jedna. "Franzi!" Žádná odpověd. Třemi skoky je u něho a vrhne se vedle svého kamaráda. "Franzi!" Ale Franz už je obklopen jen velkým tichem, které neruší žádný granát ani samopal. Ruceještě drží držadla obou bedniček s napojenými pásy munice. Pouzdro na náhradní pásy do kulometu se mu při pádu svezlo přes ocelovou přilbu. "Franzi!" O dvacet minut později se první četa 4. roty vrhne do příkopu na severním hřbetu Duderhofské výšiny vlom okamžitě rozšiřuje a zajišťuje. Cást jádra leningradské obrany s kótou 143 je rozbitá. Svítá k 11. září. Zářivý den pozdního léta. Bude to den l. tankové divize. Plu-kovník Westhoven, velitel l. střeleckého pluku, a také osvědčený velitel bojových skupin, se se svou útočnou skupinou pouští do "Studené výšiny". Hlavní úder vede major Dr Eckinger se svým praporem obrněných transportérů. Je posílený 6. rotou l. tp ajednou četou 37. ženijního praporu. Palebnou podporu mu poskytuje 2. oddíl 73. dělostřeleckého pluku. Major Eckinger byl muž, o kterém se mezi vojáky vědělo, že má dobrý nos. Dovedl vycítil šanci a zavětřit, kde by mohlo být nejvýhodnější místo pro útok. Ovládal ono umění bleskurychlé reakce a obratného velení, se kterým se vyhrávají bitvy Plán útoku na kótu 167 pochází z jeho hlavy Akci také velel. Zatímco l. střelecký pluk zajišoval bok na východě, zaútočil posílený 113. střelecký pluk podle silnice do Duderhofu a zahnal Rusy do protitankového příkopu druhého obranného pásma. Mezi prchajícími Rusy postupují i Eckingerovy obrněné transportéry Poddůstojník Fritsch vtrhne se svou četou ženijního praporu tankové divize do velkého protitan-kového příkopu, zlikviduje sovětskou stráž příkopu, která kryje přechod, překazí jeho vyhození do povětří u ubrání ho. Pak pomocí útočných žebříků překonají strmé stěny příkopu vpravo a vlevo od přechodu. Položí příčné a podélné trámy, čímž vytvoří přechod pro za nimi postupující tanky a obrněné transportéry Roty Eckin-gerova praporu, usazené na obrněných vozidlech, se ženou k přechodu přes příkop. Nyní se odehrálo vzrušující divadlo. Nad čelními vozidly praporu neustále přelétávají Stuhy VIII. leteckého sboru. Spouštějí se do střemhlavého letu a svrhá-vají 200 až 300 metrů před prvními vozidly praporu své bomby Dopadají přesně na bunkry příkopy tankové léčky i protitankové kanony, které se snažily spěšně za-ujmout palebná postavení. 203 Důstojníci navádějící letce jedou v čelních tancích a obrněných transportérech. Jeden letecký zpravodajský důstojník, který udržuje rádiové spojení se Stuhami, sedí za věží tanku "611" poručíka Stoveho. Velká říšská válečná vlajka umožňuje rozlišit vozidlo s "naváděčem bomb". Tento důstojník Luftwaffe navádí uprostřed krupobití střel piloty Stuh pomocí hrdelního mikrofonu. Utok probíhá s přesností hodinového stroje. Vesnice Duderhof, do které proti-vník znovu částečně pronikl, je opět dobyta. Eckinger stočí svůj prapor na jih, pak opět na východ a zaútočí na "Studenou výšinu". Kulatý vrchol kopce porostlý řídkým nízkým lesem je pevností dštící oheň. Ale Rusovéjsou nervózní, překvapení a znejistělí Eckingerovým rafinovaným a překva-pivým útokem. Celé tankové rotě a čelní rotě obrněných transportérů se podaří v mrtvém úhlu podjet palbu na západ zamířené ruské námořní baterie bezjediného zásahu. Za nimi postupující druhá polovina čety tanků typu Panzer IV 8. roty (poručík Koch) l. tan-kového pluku zničí děla rozmístěná v palebných postaveních vpravo a vlevo od cesty Ženisté se pod ochrannou jejich palby probojovávají k postavením těžkých lodních děl. Po přiblížení zaútočí ručními granáty a plamenomety Obsluhy děl jsou přemo-ženy v boji zblízka. Velitelský sled l. tankové divize zachytí v 11 hodin 30 minut radiogram, který odeslal velitel 6. tankové roty nadporučík Darius svému veliteli praporu. Ia divize podplukovník Wenck, který se přesunuje spolu s generálmajorem Kriigerem ve spojovacím tanku za praporem obrněných transportérů, si pojeho přečtení vydech-ne, ale také se srdečně zasměje romantice mladého tankového velitele uprostřed bitvy Darius vysílá: "Vidím Petěrburg a moře." A Wenck rozumí. Darius stojí na kótě 167, tedy na vrcholu "Studené výšiny". Leningrad mu leží u nohou. Je opravdu blízko. Citadela posledního obranného pásma na kopci carských vojevůdců padla. V předměstích Leningradu "Prosim vystupovat, honečná stanice!" - V zahradách SLucha - Harry Hoppe dobýuá Šlísselburg - Rozhaz z Vlčího doupěte: Leningrad nesmi být dobyt- Hitlerůu velhý omyl Ze "Studené výšiny" se nabízel jedinečný pohled na panoráma bitvy o Lenin-grad. V ukořistěném sovětském periskopickém dalekohledu byl zřetelně vidět po-uliční provoz ve městě. Něva se třpytila, tovární komíny kouřily, poněvadž obyvatelé Leningradu stále ještě horečně pracovali. 204 Na severu, na nejzazším levém křídle, bylo vidět německé svazky, které postu-povaly proti Petrodvorci a Oranienbaumu. Byla to 291. pd, zvaná "Losí divize", generálporučíka Herzoga, která společně s východopruskou l. pd prolornila silně opevněnou linii bunkrů u Ropši.155 bunkrů, některé se zabudovanými děly, musely 11. září rozbít jen prapory 505. pp. Pak se divize stočila na sever, na Petrodvorec, aby přikryla levé křídlo proti dvanácti sovětským divizím, které stály v oranien-baumském kotli. l. pd dosáhla 20. září u Strelny pobřeží Baltského moře. Ze "Studené výšiny" bylo možné dohlédnout až do Kronštadtu. Bylo vidět přístav a velkou sovětskou bitevní lod Marat, která vedla palbu ze svých těžkých děl na pozemní ciZe. Její granáty ráže 305mm vyhazovaly obrovské zemní fontány přede-vším v bojovém pásmu 58. pd, která spěchala k pobřeží, aby uzavřela past od Leningradu po Oranienbaum. Pluky 58. pd prolomily linii bunkrů u obce Krasnoje Selo. Prapory 209. pěšího pluku pronikly skrz město a zahnaly Sověty Pak postupovaly dál na sever, směrem k domům leningradského předměstí Uricka. To patří k Leningradu stejně jako Blankenese k Hamburku nebo Marienburg ke Kolínu nad Rýnem. Je 15. září 20.00. Nadporučík Sierts, velitel 2. roty 209. pp, poručík Lembke a šikovatel Pape se na čele l. praporu propracovali až k velké pobřežní silnici z Uricka do Petrodvorce a leží v silničním příkopu. Vedle nich vedou koleje tramva-je do Leningradu. Z Petrodvorce přijíždějí civilisté na jízdních kolech a s malými vozíky Zdá se, že vůbec netuší, jak je nepřítel blízko. A támhle přijíždí, pane bože, i tramvaj plná civilistů, kteří mají namířeno do Leningradu. "Vpřed!" velí Sierts. Pape ajeho muži vyskočí na silnici. Průvodčí zazvoní. Opravdu zvoní! Uvolněte silnici pro tramvaj do Leningradu! Ale potom asi přece jen pochopil, že tito muži v ocelových přilbách a se samopaly u pasu nejsou překážkou silničního provozu. Dupne na brzdu. Kola skřípou. Cestu-jící padají přes sebe. Pape vyskočí na plošinu a se smíchem německy volá: "Vystupovat, konečná !" p stanice A otom křičí na druhou stranu směrem k Lembkemu: "Pane poručíku, nastoupíme si? Jedinečná příležitost. Řidič je k dispozici." " "Zadržte ho do zítřka do rána, odpovídá mu Lembke. "Možná, že ho budeme potřebovat ráno." Tito vojáci jsou právem optimističtí. Do centra Leningradu je to už jen deset kilometrů. Sierts, Lembke, Pape a další muži 209. pp plukovníka Kreipeho jsou prakticky ve městě. A Leningrad je směrem na západ odříznutý. Když se periskopický dalekohled na duderhofské "Studené výšině" otočil na východ, bylo v něm možné rozeznat velkou silnici Čudovo - Leningrad a hluboce zaříznuté údolí řeky Ižora, podle které probíhalo první leningradské obranné pásmo. 205 Čtyři metry vysoký severní břeh řeky Rusové kolmo seřízli, a tím jej učinili téměř nepřekonatelným. Právě zde bojovala 96. pd generálporučíka Schedeho. Ižoru musela překonat. S bojovými skupinami Arntzen a Hirthe z 284. pěšího pluku podplukovníka von Chappuise se generálporučík Schede pustil 12. září do zdolání této silně opevněné překážky Dělostřelectvo a Richthofenovy neúnavné Stuhy opět provedly palebnou přípravu a zahalily břehy řeky do hustého dýmu. Pod jeho ochranou se Hirtheho roty přepravily přes dvacet pět metrů široký tok řeky "Žebříky vpřed!" zazněl povel. Na tento rozkaz zahájily akci speciální úderné skupiny s útočnými žebříky které zhotovil 196. ženijní prapor. Jako při dobývání pevnosti ve středověku přistavily pěti a šestimetrové žebříky k příkrému břehu řeky Za podpory kulometů se úderné skupiny 2. praporu 284. pp šplhaly na vysoký severní břeh. Seshora zaútočili granátníci majora Arntzena a přidělení ženisté ručními granáty a plamenomety na kulometná postavení a střelecké okopy ve strmé stěně. Také bojová skupina von Chappuis se tímto způsobem dostala přes řeku. Ale potom se musela před nečekanýn útokem těžkých sovětských tanků stáhnout do protitankového příkopu, protože 37mm protitankové kanony proti kolpinským tankům T 34 a KV nic nepořídily Situaci v posledním okamžiku zachránily Stuhy, které svým útokem zabránily tomu, aby těžké nepřátelské tanky granátníky po jednom nerozmačkaly 13. a 14. září probíhaly těžké boje s útočícími sovětskými tankovýmijednotkami. Jen 88mm protiletadlové kanony ajedno l00mm dělo, které se přesunuly do paleb-ných postavení v první linii, situaci zachránily a tanky odrazily 16. září pronikly prapory 96. a také 121. pěší divize do proslulých zahrad ve Slucku. V rozlehlém parku stály zasněné pavilony ve francouzském stylu. Patřily k letní rezidenci carů, slavnému Carskému Selu, které bolševici přejmenovali na Puškin. Nyní se přes tohle idylické místo přehnala válka se svou ohnivou rukou. Puškin padl. Tím se také 96., 122. a 121. pd dostaly dvacet pět kilometrů před Leningrad. Jenom důležité průmyslové předměstí Kolpino s obrovskou tankovou továrnou a výšiny u Pulkova, kde v roce 1919 uvázly útoky Bílých na rudý Leningrad, seještě nacházely v ruských rukou. Pulkovo Němci ovládli 17. září, Kolpino pak přece jen dobyli 29. září. Jednu rozhodující část bitevního pole ovšem z Duderhofských výšin vidět neby-lo. Boj o Šlísselburg (Kirovsk), město ležící na západním břehu Ladožského jezera, a to v místě, kde z jezera vytéká Něva a směřuje širokým obloukem do Leningradu a k Baltskému moři. Kdo má Šlísselburg, ovládá - i jméno to prozrazuje (Klíčový hrad) - bránu z Leningradu na východ, blokuje vodní cestu mezi Baltským mořem a Ladožským jezerem, a tím také systém kanálů k Bilému moři, a tedy i k k Sever-nímu ledovému oceánu. 206 Tento bod boje o Leningrad měl být dobyt zvláštní akcí. Muž, který byl tímto úkolem pověřen, se jmenoval plukovník Harry Hoppe. Byl velitelem 424. pěšího pluku 126. pd. Jeho vojáci mu říkali stručně a samozřejmě "Harry", protože plukov-ník se pouštěl do všech úkolů a problémů s takovou prostotou ajednoduchostí, které dodávají prostému vojákovi absolutní sebedůvěru a pevnou víru v úspěch. Moto-spojka Kray to před Šlísselburgem zažil takhle. Plukovník stál s plánem města před prvním dělnickým sídlištěm a vydal rozkaz: "Jedte touhle cestou do města, pak první ulicí doprava, a tam na mě počkejte." Spojky odjely v pevné víře, že Harry přijede za nimi. Jižní břeh Ladožskéhojezera se Slísselburgem byl strategicky neobyčejně důle-žitým územím. Rusové využívali jezero a propusti na jeho kanálech k výrobě elek-trické energie. Hustý systém kanálů byl propojený se železniční sítí v leningradském zázemí, lesní a bažinaté oblasti byly zkultivované. Tak před Šlísselburgem vzniklo osm velkých dělnických sídliš zvaných "pose-loki". Tato sídliště byla pokřtěna s proletářskou střízlivostí. Nedostalajména, nýbrž čísla: Poselok 1, Poselok 2, Poselok 3 a tak dále až po Poselok 8. Z tohoto předpolí citlivého dopravmho a energeticko-hospodářského systému se řídila vodní doprava z Leningradu a Baltského moře k Volchovu, Oněžskémujezeru, a pak až nahoru do Bílého moře a Severního ledového oceánu s přístavy Archangelsk a Murmansk. Druhý směr spojoval Leningrad s Moskvou přes Rybinské přehradní jezero a kanál Moskva - Volha. Kdo tedy chtěl Leningrad napadnout, odříznout a dobýt nebo vyhladovět, musel uzavřít tato životně důležitá spojení. Klíčovou dírkou pro to byl Šlísselburg. Historický kout Evropy 235 let před Harry Hoppem zde bojoval Petr Veliký, aby sebral Švédům klíč od Baltského moře. Podařilo se mu to. Ruský car vybojoval pro Rusko poprvé přístup k nejdůležitějšímu evropskému vnitřnímu moři. Aby zajistil svůj úspěch, založil pevnost St. Petěrburg, nyní Leningrad. O tuhle pevnost ted opět šlo při boji o Šlísselburg. Z Novgorodu se začátkem září vydal na pochod po velké silnici 424. pěší pluk 126. pd s 20. pěší (mot.) divizí generálmajora Zorna. Mířily na sever, přes Čudovo směrem na Šlísselburg. Plán byl dobrý. Divize "skupiny Schmidt" (XXVIII. armádní sbor a XXXIX. tankový sbor) pod velením generála tankových vojsk Rudolfa Schmidta mělyještě před zahájením generální ofenzivy proti Leningradu ovládnout nepřátel-ská předmostí na východní Něvě, přes která sovětské svazky v leningradském předpolí udržovaly spojení s oblastí Volchova. Pod ochranou této operace měly bojové skupiny plukovníků hraběte Schwerina a Harry Hoppeho s jejich posílenými pěšími pluky (76. a 424.) do 8. září 1941, tedy do dne zahájení velké ofenzivy proti Leningradu, vybojovat výchozí postavení k útoku na Šlísselburg - bojová skupina Hoppe vpravo, bojová skupina Schwerin vlevo. 207 6. září nastupují do útoku. Zpočátku jde vše podle plánu. Tanky 12. tankové divize útok podporují. Protitankové jednotky a baterie flaku - mezi nimi jedna 88mm-jsou připraveny odrazit útoky nepřátelských tanků. Na čele postupují střelci na motocyklech a ženisté. Těžiště útoku leží u skupiny Hoppe. I. a VIII. letecký sborjí poskytují podporu střemhlavými bombardéry Němci vezmou útokem pověstný želežniční násep u Mgy Vniknou do lesa po obou stranách silnice vedoucí do Kelkolova. Ale tam čekají Rusové v dobře zamaskovaných kulometných a protitankových hnízdech. Útok se zastaví. Pěchotní děla, protitankové kanony a minomety v téhle divočině příliš nepomohou. Plukovník Hoppe sedí u náspu. Spojka od 3. praporu přeběhne násep a hlásí: "U praporujsou těžké ztráty Padli tři důstojníci." Také 2. prapor žádá posily "Musíme najít nějakou díru," přemítá Hoppe nad mapami. "Rus nemůže být všude stejně silný. Tu mezeru musíme vypátrat." Hoppeho recept zní: Frontálním útokem bud najít slabé místo, nebo obejít nepřítele z boku. Spojují se v něm rozhodná útočnost velitele úderných jednotek z první světové války s chladnou taktikou éry Reichswehru. Spojky opět zmizí. Na velitelském stanovišti se objeví generálmajor Zorn. Už nevěří, že Hoppe ve svém úseku obranu prorazí. Posílá tanky ke skupině Schwerin, kam také přenáší těžiště útoku. Ale generál míní ajeden poručík mění. Sotva tanky odjely z fronty, najde poručík Leliveldt s 11. rotou tu tak usilovně hledanou mezeru - slabé místo nepřítele. Pronikne do ní, zaútočí vpravo i vlevo a vytvoří v obraně nepřítele široký otvor "Uháněj k Harrymu," zavolá poručík na svoji spojku. "Máme tu díru. Frontaje otevřená!" Spojka odběhne. Za půl hodiny se k mezeře valí celá bojová skupina. Kelkolovo padne. Pověstný trojúhelník kolejí průmyslové dráhy z Gorodku do Mgy a Šlíssel-burgu je obsazen stejně jako Poselok 6. V 16 hodin padne do rukou 3. praporu Sinjavino i se svými obrovskými sklady a muničními skladišti. Z malého návrší severně od města je vidět obrovská vodní plocha Ladožského jezera. Od vody vane lehká bríza. Na jezeře probíhá živý lodní provoz. "Dál," nařídí Hoppe. Také Poselok 5 je dobyt a Němci ihned postoupí až do Poseloku l. Odtud vede "Rudá cesta" k "Rudému mostu" přes kanály a pobřežní železnice. Jsou v nervovém centru šlísselburgského areálu. Na bitevní pole se snáší noc. Od Sinjavina se ozývá dunění a k obloze stoupá gigantický ohňostroj - několik ruských muničních skladů bylo zasaženo a letí do povětří. S obrovskými explozemi jdou ovšem k čertu také veškerá spojení divize. Příští ráno, 8. září, má být dobyt Šlísselburg. Čas? I-Ioppe jej neznal, poněvadž divize sijej vyhradila pro pozdější sdělení, neboť musel být sladěn s nasazením Stuh. 208 Ale štáb divize nebyl kvůli přerušenému spojení k dosažení. Velmi nepříjemná situace! Ráno byl zahájen generální útok proti Leningradu. Ale ve Šlísselburgu zůstalo zatím vše v klidu. Když vyšlo slunce, leželo město se špičatými věžemi a silným starým opevněním před Hoppeho prapory Rídký les poskytoval dobré možnosti pro útok. Ale stále ještě nebylo spojení s divizí. 9. rota prováděla průzkum bojem až k východnímu okraji města. 6 hodin 15 minut. Poddůstojník Becker hlásí 3. praporu: Východní okraj města jejen slabě obsazen nepřítelem. Rusové z této strany tedy zezadu, útok neočekávají. Toje šance! Hoppeho mučí otázka: Mám nebo nemám? Když zaútočí na město a Stuhy přiletí, až prapory budou uvnitř - raději nedomýšlet! Ale přece nemůže jenom čekat. Cekat a nedělat nic, to je podle polního řádu to nejhorší, co voják může udělat. Spatné rozhodnutí je lepší než žádné. Hoppe se podle toho zařídí. Krátce před 7 hodinou vydá rozkaz. 424. pluk má za úkol dobýt Slísselburg a proniknout až k 1000 metrů širokému výtoku Něvy, který odděluje Slísselburg od Seremeťovky a jižní břeh Ladožského jezera od západního. Utok má být zahájen v 7 hodin. Harry má plán. 7 hodin 30 minut. Prapory pronikají slabě bráněným východním okrajem města. Rusové se po neočekávaném útoku chovají bezhlavě. 7 hodin 40 minut. Sikovatel Wendt vyvěšuje na špičaté věži kostela prapor Od začátku útoku sedí poručíci Ful3 a Pauli u přenosné radiostanice a pokoušejí se navázat spojení s vedlejší těžkou baterii, která stojí naproti u Gorodku. Možná, že se odtamtud podaří navázat spojení se štábem divize. Už třičtvrtě hodiny mluví Fuá do mikrofonu. Volá. Jde na příjem. Znovu volá. Nic. "Clověče, co když to nevyjde. Co když přiletí Stuhy!" 8 hodin 15 minut. V praskající radiostanici se hlásí baterie. Podařilo se! "Zde skupina Harry Předejte ihned na divizi, že Šlísselburg je dobyt. Je třeba zastavit Stuhy. Rozuměljste?" "Ano, rozuměl Zástupce velitele baterie hlášení ihned předává dál. Stuhy jsou už ve vzduchu, protože Hoppeho útok byl naplánovaný teprve na 9. hodinu. Většinu strojů se podaří odvolat. Alejednu letku už nový rozkaz nezastihne. Přes baterii u Gorodkuje Hoppe vyrozuměn, že hrozí nebezpečí. Přesně v 8 hodin 45 minut se letadla Ju 87 s hučením přiblíží. Hoppeho muži mávají signálním plátnem a vystřelují bílé světlice - signál: Zde jsme my! Uvidí to letci? Nebudou to považovat za trik? Rozkaz, který letci dostali, zní: Bombardovat Slísselburg! Střemhlavé bombardéry se spouštějí po křídle. Pak první opět vystoupí trochu výš, řítí se dál a odhodí bomby do Něvy Ostatní ho následují. V poslední sekunděje 209 informoval velitel letky palubním rádiem. Harry Hoppe ajeho muži si s ulehčením vydechnou. V deset hodin vstupují do jižní části města i prapory bojové skupiny Schwerin. Dobytím Šlísselburgu byl Leningrad odříznut z východu. Město bylo nyní ostro-vem, který obklopili vojáci a voda. Otevřený zatím ještě zůstal úzký koridor k zá-padnímu břehu Ladožského jezera, protože Finové stáli na karelské šíji nečinně. Čekali na německý úder, který měl vést mimo Leningrad až do Tichvinu. Potom chtěl Mannerheirn na východním břehu Ladožského jezera zaútočit přes Svir a vytvořit východní rameno kleští, a tak uzavřít velký kotel kolem Leningradu. Příliš vysoko postavený cíl. Sovětské vrchní velení bylo porážkou u Šlísselburgu zděšeno. Maršál Uorošilov se všemi prostředky snažil znovu získat tuto důležitou výhybku pro spojení s výcho-dem. Nasadil proti nepříteli celé pluky na útočných člunech a výsadkových lodích, které vyplouvaly od západního břehu přes jezero proti šlísselburgskému břehu. Současně zahájil útok po souši ve směru od Lipek. Pluk plukovníka Hoppeho byl dočasně odříznut. Rusové přisunovali na bojiště stále více sil. Vojáci na německé straně začali tušit, že na ně čeká krvavý boj plný obětí. A začali také tušit, že uzavření Leningradu směrem na východ se stane iluzorní, až jezero v zimě zamrzne. Optimisté se takovým pochybám smáli. "Zima?" Ptali se. "Dřív než přijde mráz, Leningrad dávno padne." Ale Leningrad nepadl. A proč? Protože se Hitler a OKW rozhodli, že už Leningrad neobsadí, ale že ho obklíčí a vyhladoví. Jakkoli paradoxně to zní, bylo to tak. Přesně v okamžiku, kdy bylo poslední leningradské obranné pásmo proraženo, Duderhofské výšiny dobyty, Urick a Slís-selburg obsazeny a město samotné leželo před německými svazky zachvácené pani-kou, přišlo z vůdcova hlavního stanu (Vlčího doupěte) červené světlo, které zname-nalo Stop! Pozdější generálplukovník Reinhardt, velitel XXXXI. tankového sboru, dnes vzpomíná: "Doprostřed oprávněné radosti vojáků z vítězství vpadlo 12. září jako studená sprcha sdělení tankové skupiny, že Leningrad nemá být obsazen, ale jen obklíčen. V útoku se má pokračovatjen po silnici Puškin - Petrodvorec. XXXXI. tan-ková skupina bude v příštích dnech stažena a nasazenajinde. Bylo to nepochopitelné pro všechny V poslední minutě byla vojsku, které bojovalo s krajním nasazením, odebrána koruna vítězství." Poddůstojník Fritsch si ukal na čelo, když mu velitel velitelské čety 2. roty 37. ženijního praporu tankové divize řekl: "Do Leningradu nás nepustí. Dřív, než tam vstoupíme, nás odvolají. Mám to od jednoho radisty ze štábu divize." "Asi ti přeskočilo," přidal ještě Fritsch ke svému gestu. A šel pryč. 210 Také u l. tankového pluku l. td se něco proslechlo. Ale důstojníci kroutili hlavami: "To přece není možné. Tojsme se probojovali z Východního Pruska až sem, před brány Leningradu, abychom zase jednoduše odešli, jako by to celé bylo nějaké nedopatření?" Takhle a podobně uvažovali a nadávali. A každý rozhovor o tom končil slovy: "To přece není možné!" Skupina armád udržovala rozkaz v tajnosti, protože Leningrad měl být obklíčen tak těsně, jakjen to bude možné, a proto byloještě třeba dobýt důležité terénní body, jako například Kolpino a výšinu u Pulkova. Kterájednotka ale bojuje s elánem, když vojáci vědí, že jejich boj má za cíl jen vedlejší korektury na fronté a že velký cíl už nemá být vůbec dosažen! Proto byl rozkaz utajován, aby vojáci věřili, žejejich cílem je dobytí Leningradu a bojovali ze všech sil. Jedna scéna z demku poručika Stovese, velitele 1. čety 6. roty l. tankového pluku, to ukazuje se vší důrazností. 13. září se v mlhavém ránu valí z kolpinské tankové továrny nové tanky typu KV 1 a 2, některé ani nenatřené, po silnici od Pulkova dolů ke křižovatce na silnici Puškin - Krasnoje Selo. Stoves alarmuje své tři tanky, které stojí po obou stranách silnice k puškinskému letišti. Vlastní tank nechá zajet za jednu kůlnu. Motor tanku stále běží. Zajištění prochází spolu s kapitánem von Berckefeldtem před vesnicí Malaja Kabosi. Všude se válí hustá mlha, která bojuje se sluncem. 7 hodin. Tank šikovatele Bunzela se posouvá směrem k silnici. A tam, jakoby vyrostly ze země, se náhle blíží dva obrovské tanky KV 2. Stoves a Berckefeldt se vrhají do příkopu u silnice. A už je slyšet výstřely Bunzel dával pozor Jeho 50mm tankový kanon vystřelí podruhé. Z předního sovětského tanku se kouří. Zůstává stát. Druhý projede okolo něho. Toho zničí vrchní šikovatel Gulich na druhé straně silnice se svým tankem "614". Hned první výstřel sedí. Posádka tanku KV 2 vystupuje. Ale to se již přibližuje dalších pět oblud KV 2. A z mlhy kolem Maloj Kabosi se řítí tři KV 1 přímo na tank "613" poddůstojníka Oehrleina. Ruská pěchota seskakuje z tanků a postupuje dál ve střelecké rojnici. Přední KV vypálí ze svého 150mm kanonu. Plný zásah do Oehrleinova tanku. Jeho velitel visí těžce zraněný ve věži. Stroves vyskočí a běží tam. Vpravo a vlevo od něho útočí ruská pěchota. Němečtí pěšáci, kteří zajišují obec Malaja Kabosi, ustupují. V mlze lze jen obtížně rozeznat, kdo je přítel a káo nepřítel. Stoves táhne společně se střelcem Oehrleinova tanku nejprve řidiče, který je zraněný nejvážněji, k tanku vrchního šikovatele Gulicha, který stojí zajinou kůlnou a kryje je palbou z kulometu. Pak se vracejí zpátky pro poddůstojníka Oehrleina. Pokoušejí se také vytáhnout těžce raněného radistu. Nejde to. Nedostanou se k němu. Z mlhy sejako přízraky vynořují Rusové se svým pokřikem "Urrá!" Poručík Stoves rychle zavírá všechny poklopy a zamykáje čtyřhranným klíčem. Až později přejdou do protiútoku, pokusí se radistu vyprostit. Do té doby se Rusové do tanku nesmějí dostat. V tu chvíli miřič vykřikne. Kulka ho zasáhla do ruky 211 " "Rychle, člověče, běžte, volá na něho poručík. Střelec, student medicíny, si drží svoji zraněnou paži a vyběhne do mlhy Stoves si naloží na hřbet Oehrleina, kterýje v bezvědomí, a spěchá pryč. Vpravo a vlevo od něho běží ruští pěšáci s nasazenými bajonety Zřejmě považují poručíka, který má na sobě vatovanou ruskou vestu, zajednoho ze svých. Stoves se dostane ke svému tanku, který stále stojí u kůlny Za chvíli k němu přijede zdravotní vůz, naloží Oehrleina, řidiče i střelce a vyrazí pryč. Kolem je stále hustá mlha. Vypadá to, jako kdýby byli v kotli nějaké čarodějnice. Mezitím zachvátila 1. rotu 113. střeleckého pluku panika. Ustoupí od silniční křižovatky v Maloj Kabosi. Už tam delší dobu nejsou ani pěchotní děla, ani proti- tankové kanony Dvacet pět metrů od kůlny projede jeden KV 1 okolo tanku "611" poručíka Stovese a ukáže mu svůj bok. Střelec svobodník Bergener jej dostane. Druhou ranou pak vyřadí z boje ještě dalšího Rusa. Stovesůs tankje skvěle ukrytý. Te d se opatrně přesouvá ke konci kůlny na dřevo. Na té straně se kolem valí třetí a čtvrtý tank KV. Jejich velitelé jsou nervózní a nejistí z toho, že nevědí, odkud přichází smrtící nepřátelská palba. Bergener číhá. "Pal!" Je příliš krátká. "Ještě jednou!" Tentokrát je přesný. I čtvrtý tank, který chtěl rychle změnit směr a zmizet, se podařilo zasáhnout. Stoves si všiml, že šikovatel Bunzel se svým tankem ustupuje. Pronásleduje ho ,jeden tank KV. Ale Bunzel nemůže střílet. Kanonjeho tanku byl zasažen. Stovesův střelec Bcrgener Bunzela zachrání. Zničí totiž jeho pronásledovatele - dnesje to už pátý sovětský tank. Nyní však Rusové zjistili, kde se schovává ten nebezpeěný německý tank. Protitankové pušky zarachotí. Granáty z "račbumů" dopadají těsně u kůlny "Pryč!" velí Stoves. V malém chlumku se setkají s Bunzelovým tankem "612". Ten hlásí: , "Mám poškozený kanon, ale oba kulometyjsouještě v pořádku." Třicet metrů za nimi stojí také Gulichův tank "614". Je značně poškozený. V příkopu naprotije palebné postavení kulometného družstva. Stoves tam doběhne. Kapitán von Berckefeldt, s ocelovou přilbou svezlou na stranu, k němu suše podo- tkne: "Pěkné svinstvo. Moji vojáci vzali nejdřív roha. To kvůli těm těžkým tankům. Ale poručíkje právě opět shromažďuje. Brzy zase nastoupí do boje." Stoves se vrací ke svému tanku. Motor zařve. Opatrně se přibližují zpět ke křižovatce, aby se dostali k Oehrleinovu tanku a vyprostili radistu. O dvacet minut později se v nadporučíkovi Dariovi, veliteli 6. tankové roty, zastaví dech. Radista ze Stovesova tanku hlásí roztřeseným hlasem: "Poručík Stoves." Co se stalo? Jeden KV 1 zasáhl tank ze vzdálenosti 400 metrů. Několik střepin zasáhlo poručíka do hlavy a do ohličeje. Krví zalitý Stoves padl na sedadlo velitele. Smrt ho však nedostala. Za pět týdnů byl opět u svého pluku. Ale to už nebylo před Leningradem. 212 l. tanková divize ještě dobyla předměstí Alexandrovka. Byla to konečná stanice leningradské tramvajové linky směrjihozápad, dvanáct kilometrů od centra města. Potom byl tankový sbor (17. září) stažen z fronty aby byl zasazen u Moskvy Německé jednotky před Leningradem tak přišly o "obrněnou pěst". 96. a 121. pě-ší divize zůstaly stát před legendárními výšinami u Pulkova, kde v roce 1919 uvázly i bílé pluky, které chtěly dobýt zpět rudý Leningrad. Osvědčená 58. pd stojí v Uricku a ostřeluje svým středním dělostřelectvem cíle v centru Leningradu. Muži v příkopu pobřežní silnice vidí šest kilometrů vzdálené kouřící komíny leningradských továren. Průmyslové závody a loděnice ve městě pracují dnem i nocí pro armádu - vyrábějí tanky granáty a staví útočné čluny Ue městě je nacpáno třicet sovětských divizí. A Němci je nemohou zneškodnit. Dopřejí jim, i když už mají před očima konec bitvy, přestávkiz, a tím i čas na překonání paniky Je to nepochopitelné! Co stálo za tím neuvěřitelným rozhodnutím? V plánu operace "Barbarossa" bylo stanoveno: Po zničení sovětských ozbroje-ných sil v prostoru Minsk - Smolensk se tankové síly skupiny armád Střed stočí k severu, aby v součinnosti se skupinou armád Sever zničily sovětské síly v Pobaltí, a potom dobyly Leningrad. V pokynu jednoznačně stálo, že útok na Moskvu se povede až po obsazení Leningradu. Plán byl ze strategického hlediska zcela správný a účelný. Především z hlediska hlavních směrů útoků a cíle získat rychle Baltské mořejako dopravní cestu a k navázání spojení s Finy Hitler však po pádu Smolenska svůj úmysl změnil. Proč? Vrchní velitelství pozemního vojska a frontoví generálové na něho útočili pros-bami, aby se využila šancc nečekaně rychlého zhroucení ruské střední fronty a byla dobyta Moskva, srdce, hlava a dopravní centrum Sovětského svazu. Ale Hitler nechtěl. Během šestitýdenního dohadování o rozhodnutí byl promeškán drahocenný čas. Hitler nakonec nezůstal u původního plánu (dobýt nejdříve Leningrad), ale nedal zelenou ani útoku na Moskvu. Rozhodl se naopak pro něco zcela nového - pro kavkazskou ropu a ukrajinské obilí. Dal Guderianovi rozkaz, aby se svou tanko-vou skupinou provedl pochod dlouhý 450 kilometrů na jih a v součinnosti s Rund-stedtem vybojoval bitvu o Kyjev Němci v ní dosáhli gigantického vítězství. Zajali více než 665 000 nepřátelských vojáků a zničili značné množství ruských ozbrojených sil najižní frontě Sovětského svazu. Po tomto vítězství na Ukrajině se Hitler domníval, že Sovětský svaz stojí krátce před vojenským zhroucením. Tento omyl jej inspiroval k přijetí dalších osudných rozhodnutí. Na začátku září nařídil německému východnímu vojsku, aby- navzdory již pokročilé roční době - zaútočilo na Moskvu a dobylo ji. Současně však mělo po-kračovat i v ofenzivě na jihu, tedy směrem na kavkazská naftová pole a Krym. Leningrad měl být naproti tomu přinucen ke kapitulaci obklíčením a vyhladověním. 213 Clausewitz, velký učitel pruského generálního štábu, razil větu: Za útočné operace nemůžeme být dosti silní za a) vůbec a za b) na rozhodujícím místě. Hindenburgjednou před dráždanskou válečnou školou řekl: "Strategie bez těžiště je jako muž bez charakteru." Hitler si tato poučení k srdci nevzal. Věřil, že se silami, které měl k dispozici, bude moci ještě před koncem roku dobýt Moskvu a Kavkaz a sevřením pěchoty přinutit Leningrad ke kapitulaci. Protože k obklíčení Leningradu nebyly nutné tankové síly ale útok na Moskvu musel být kvůli hrozící zimě proveden rychle, stáhl Hitler 17. září tankovou skupinu Hoepner a bojové svazky letectva z leningradské fronty Rozkaz k tomu vydal právě v okamžiku, kdy už stačil jen poslední nápor a Leningrad by byl dobyt. Rozhodnutí přejít k obležení Leningradu patrně vyvolal i postoj Finů. Polní maršál von Mannerheim, nejvyšší finský velitel, měl skrupule překročit starou finskou hranici na karelské šíji a zaútočit na Leningrad. Byl sice ochoten postupovat východně od Ladožského jezera za řeku Svir, pokud se německé jednotky dostanou do Tichvinu, ale vůči finské "dobyvatelské operaci" proti samotnému městu Lenin- grad se stavěl odmítavě. Maršál ve svých pamětech vysvětluje, že nechtěl, aby se finská vojska podílela na předvídaném hrozném zničení Leningradu. Mannerheim tak zůstal věrný své zásadě "aktivní obranné války", ze které se neměla stát válka dobyvatelská. Ať tak, či tak: Hitlerův rozkaz k zastavení dobývání a k zahájení obléhání tak strategického a i z hlediska válečného hospodářství tak významného města, jakým je Leningrad, byl hříchem proti zákonům války A t.ento hřích se měl později vymstít. Z vojenského hlediska by pádem Leningradu a kotle u Oranienbaumu bylo odzbrojeno téměř čtyřicet sovětských divizí. Stejně velký význam by mělo i vyřazení Leningradujako zbrojního centra. Vždy tanková továrna i dělové a muniční závody I nerušeně po celou válku vyráběly a zásobovaly Rudou armádu rozhodujícími dodáv- kami zbraní. Pád Leningradu by navíc uvolnil 18. německou armádu pro jiné operace, zatímco takto musela až do roku 1944 hrát úlohu stráží. A konečně by ani nebylo možné dostatečně vysoko ocenit význam Leningradu jako zásobovací základny pro německou východní frontu. Všechny zásobovací trans- porty by totiž bylo možné vést Baltským mořem, čímž byje neohrožovali partyzáni. Spojení s Finy by navíc mohlo přinést i obrat v boji o Petrozavodsk a o spojeneckou zásobovací základnu Murmansk na dalekém severu. I Tím, že se německé velení zřeklo obsazení Leningradu, připravilo se o všechny tyto očividné výhody Toto rozhodnutí mu naopak přivodilo jen velké nevýhody Sovětské vrchní velení to přímo provokovalo k tomu, aby městu pomáhalo zvenčí, tedy skrz obklíčení, a současně zevnitř podnikalo neustálé pokusy o únik. Zoufalé snahy sovětské 55. a 8. armády o proražení německého obkličovacího prstence přes Kolpino a Dunrovku jsou význačnými bitvami v krvavém boji o ideologickou metro- poli rudé revoluce, který trval více než dva roky 214 Omyl německého vedení s nejtěžšími důsledky ale spočíval ve skutečnosti, že Leningrad byl obklíčený jen v létě. Velké překážky - jezera, toky a bažiny - které v létě pomáhaly německé obléhací armádě, se v zimě, když Ladožské jezero a Něva zamrzly staly dobrými dopravními cestami a obrovskými dírami v obkličovací fron-tě. Těmito dírami pak bylo možné město stále znovu zásobovat, a tak přerušovat obklíčení. Východně od Leningradu zůstal navíc ještě sedmdesát pět kilometrů široký koridor až k Ladožskémujezeru (dokud Finové nepřekročili starou říšskou hranici na karelské šíji). Díky tomu mohl komisař pro obranu Ždanov po příchodu zimy vybudovat na ledě Ladožského jezera "Silnici života" - silnici a železniční přípojku k murmanské dráze. Po této "ledové dráze" bylo město zásobované z východního břehu jezera. Leningrad byl náhle volný. Německý obkličovací prstenec rozbil bez boje "generál Mráz". Skupina armád Sever proto zahájila k uzavření této zimní mezery prostorově rozsáhlou tichvinskou operaci. Jejím cílem bylo obklíčit i Ladožské jezero a uzavřít Leningrad na východ od jezera. Finové měli od severu překročit řeku Svir, a poté si východně od jezera podat ruce se 16. německou armádou. XXXIX. tankový sbor generála Rudolfa Schmidta chtěl se čtyřmi motorizovanými divizemi provést úder do severoruské tajgy ve které bylojen velmi málo cest a kterou "Vojensko-geogra-fické popisy" označily za "téměř neprozkoumanou". Sbor se vydal 15. října s 12. a 8. tankovou a s 18. a 20. pěší (mot.) divizí z vol-chovských předmostí přes tuto velkou řeku na cestu na východ. Prvním cílem byl Tichvin. Němci zde měli přerušit poslední železniční spojení z Vologdy do Leningra-du. Po dalším postupu měli dosáhnout řeky Svir, a tak navázat spojení s Finy Tímto podáním ruky by pak bylo obklíčení Leningradu, zahrnující i Ladožské jezero, dokončeno. Pomořané a Slezané 12. tankové divize a 18. pěší (mot.) divize pronikli večer 8. listopadu, po tvrdých a krvavých bojích, do Tichvinu. Obě divize se připravily na obranu.12. td generála Harpeho západně,18. pěší (mot.) divize generála Herrleina východně od města. Vojáci 18. pd tak bojovali na severovýchodním cípu německo--ruské fronty Tato část operace proběhla díky nasazení v boji zkušených pluků tak dobře, že vůdcův hlavní stan položil sboru vážně míněnou otázku, zda by byl možný úder až do Vologdy, tedy 400 kilometrů dále na východ. 400 kilometrů! V zimě! Ia 18. pěší (mot.) divize major i. G. Nolte si v odpovědi nebral žádné servítky Jak utopická byla tato představa, to se ukázalo o dva dny později.15. listopadu začal divizí očekávaný mohutný úder čerstvé sibiřské divize, která byla posílena tankovou brigádou se zbrusu novými tanky T 34. Den začal ohnivým orkánem z nejnovějších "Stalinových varhan". Došlo k rozhořčené bitvě. Baterie 18. dělostře-leckého pluku plukovmka Bergera vyřadily padesát sovětských tanků. Sibiřské 215 prapory útočily proti německé obraně tak dlouho, až úplně vykrvácely Tichvin sice zůstal v německých rukou, ale byl už jen hromadou kouřících trosek. Sovětské vrchní velení samozřejmě poznalo, že smělá něm.ecká tanková operace má za cíl spojení s Finy na 8viru. Stalin proto zasadil proti tankovému sboru další sibiřské divize. Těžká krize u nově přisunuté 62. pěší divize, které hrozilo obklíčení, snižovala bojovou sílu sboru. Nepomohla žádná statečnost. Ani otužilí Finové, kterým bylo klima severoruské tajl,y důvěrně známé, přes Svit nepřešli. XXXIX. tan-kový sbor visel ve vzduchu. Nemohl v té hrozné pustině svá exponovaná postavení udržet proti neustálým útokúm sibiřských úderných skupin. Gerál von Arnim, Schmidtův nástupce, proto svoje divize stáhl na Uolchov To, co vykonaly prapory, které kryly ústup jako zadní voj, bylo obdivuhodné. Tehdejší první důstojník štábu 18. pěší (mot.) divize a pozdější plukovník i. G. Nolte k tomu konstatoval: "Není mnoho těch, kteří se hodí jako velitelé čelního odřadu. A přesto je to jednoduchá věc ve srovnání s úlohou velitele roty zadního voje. První opírá svoji věc o všechno, druhý o nic. Prvního pohání vpřed rozmach tisíců za ním, druhého srážejí k zemi starosti a nouze poražených." Uelikost statečnosti, kterou vojáci na cestě z Tichvinu do Volchova prokázali, je, jak konstatoval generálplukovník Halder, slavnou kapitolou vojenské ctnosti. Jako příklad uvedme 11. a 12. rotu 51. pěšího pluku pod velením nadporučíka Grossera, které se v nejvlastnějším významu slova obětovaly, aby kryly cestu svých kamarádů. Když byly zcela vyčerpané zbytky XXXIX. tankového sboru 22. prosince 1941 při 52 stupních mrazu převedeny přes Volchov, měly za sebou strašné dobrodružství. Jen samotná slezská 18. pěší (mot.) divize při něm ztratila 9 000 mužů. Její bojová síla činila k tomuto dni 741 mužů. Pouze tolik se jivrátilo za Volchov Operace Tichvin, která byla pokusem o velké obklíčení Leningradu, ztroskotala. Jak se tento boj o Tichvin podepsal na bojové sílejednotek, to demonstruje osud 3. praporu 30. pěšího (mot.) pluku. Při pochodu z Gudova do Tichvinu ztratil (za náhlého mrazu 40 stupňů) 250 mužů, polovinu své bojové síly etšinu z nich kvůli omrzlinám. Některým z nich zamrzla mozková tekutina, protože neměli pod ocelo-vou přilbou žádnou vlněnou ochranu hlavy Fronta mezi Leningradem a Volchovem se však od té doby stala trvalým ohnis-kem nebezpečí pro německou východní frontu. To vše bylo výsledkem toho, že bylo ustoupeno od dobytí Leningradu. Výsledkem snahy dobýt příliš mnoho na příliš mnoha místech. Důsledkem pak bylo, že Hitler v roce 1941 nedosáhl svoje operační cíle ani na severu, ani na střední frontě-Leningrad i Moskva zůstaly nedobyté. 216 Třetí díl Iostov l. Nogajskou stepí Noué cile pro jižni frontu - Berislaushý most - Ženisté přehonáuaji dolni toh Dněpru - Mldersouy stihačhy útoči - Dueře he Krymu jsou zavřené na záuoru - Bitua u Tatarshého přihopu - KoLotoč u Nogajshé sLepi - Mezi Berdjanshem a Mariupolern Když 12. září 1941 útočily na Leningrad pod zářivým sluncem pozdního léta 36. pěší (mot.) divize a 1. tanková divize na druhé straně Duderhofských výšin, lilo u Ilmeňskéhojezerajako z konve. Stáb LUI. tankového sboru zřídil svoje velitelské stanoviště vedle jednoho vyhořelého statku jihozápadně od Demjanska. Generál von Manstein seděl se svými pobočníky v promáčeném stanu. Všichni čekali na večerní zprávy a krátili si chvíli partii bridže. Uprostřed hry zazvonil telefon. Kapitán Specht zvedl sluchátko. "Pan vrchní velitel si přeje pana generála," řekl. Manstein mrzutě vzdychl. Podobné telefonáty v této době obvykle neznamenaly nic dobrého. Ale tentokrát to nebyla žádná Jobova zvěst. Generálplukovník Busch, velitel 16. armády blahopřál svému příteli Mansteinovi. "Gratulace? K čemu, pane generálplukovníku?" ptal se užaslý Manstein. Busch udělal malou pauzu a potom přečetl radiogram, který právě přišel z vůdcova hlav-ního stanu: "Generál von Manstein okamžitě převezme 11. armádu." 11. armádu! Ta byla dole na nejzazším pravém křídle skupiny armád Jih. Před několika hodinami tam musel se svým Storchem nouzově přistát velitel armády Ritter von Schobert a dostal se doprostřed ruského minového pole. Pilota i generála to roztrhalo. Manstein přijal jmenování se smíšenými pocity Velení armádě sice znamenalo korunování životní dráhy důstojníka, ale jako velitel arrnády se bude muset zříci osobního, aktivního veleníjednotkám. Manstein byl tělem i duší vševojskový velitel. Ale tento bývalý náčelník štábu u Rundstedtovy skupiny armád A dokázal již při západním polním tažení jako velitel XXXVIII. armádního sboru, že je vynikajícím stratégem. Koncepce polního tažení proti Francii pocházela ostatně od něho. 217 Smutek při loučení se svým LUI. tankovým sborern, který přivedl až před brány Leningradu, s nímž vyřešil řadu krizí, rozbil sovětské armády a stál vždy uprostřed nebezpečných ohnisek polního tažení skupiny armád Sever, mu něco ulehčovalo. Jako nadaný stratég totiž poznal chyby nejvyššího velení na severu a ve středu, a trpěl licitacemi mezi IIitlerem a OKH o velká operační rozhodnutí. Teprve dopo- ledne 12. září si zapsal do svého deníku za zprávu o úspěších sboru v boji proti obrovské sovětské převazejižně od Ilmeňskéhojezera: "Přesto mi chybí pocit oprav- dového uspokojení nad těmito úspěchy" A proč mu chybělo uspokojení? Protože Manstein viděl, že úplně nahoře neměli jasno o tom, jaký cíl ted má být vlastně sledován a jakému vyššímu účelu jeho tak úspěšné boje slouží. Bock chtěl, stejně jako vrchní velení pozemního vojska, do Moskvy Leeb chtěl podle původního Hitlerova zárněru do Leningradu. A sám Hitler už mezitím nechtěl ani do Leningradu, ani do Moskvy Sledoval totiž válečnhos- podářské cíle - obilí, naftu a rudy Na Ukrajině. Na Kavkazu. To, že Hitler poslal svého nejlepšího muže ze severu najih právě na vrcholu bitvy o Leningrad, a v rozhodujícím stádiu úspěšných bojů 16. armády proti bočnímu postavení moskevského obranného pásma, nebyla žádná náhoda. Polní maršál von Rundstedt stál uprostřed září, po pomalých a obtížných počá- tečních operacích na jižní frontě, před ukončením obkličovací bitvy o Kyjev Rund- stedtova vojska zničila společně s tankovou skupinou Guderian sovětské hlavní síly na Ukrajině. 11. armáda, která zaútočila z Rumunska, se bitvy o Kyjev nezúčastnila. Měla společně se dvěma rumunskými armádami znovu dobýt Besarábii, kterou si Sověti na Rumunech vynutili v roce 1940. Její opětovné dobytí bylo Hitlerovou cenou za rumunskou účast na východním tažení. Po osvobození Besarábie měla 11. armáda ovládnout dolní tok mohutného Dněpru, který protékaljako velká překážka operač- ním územím obou skupin armád. Vybojování přechodů přes Dněpr zahajovalo dvojí j. operační úkol, který zněl: 11. armáda ovládne s částí svých sil poloostrov Krym a hlavními silami zaútočí podél severního pobřeží Azovského moře na Rostov Krym a Rostov byly bezpochyby dva velmi důležité operační cíle. Rostov na Donu se svými velkými nádražími a nesčetnými křižovatkami cest na východ, západ, sever a jih je branou ke Kavkazu. A kdo má Krym, ten ovládá Černé moře a může na ostatní státy na jeho pobřeží, tedy i na sousedy - Turecko a Persii - vyvíjet politický tlak; zde stálo v Hitlerově zorném poli především Turecko. Velmi toužil po tom, aby ho měl na své straně. Tím by byl položený most ke Středozemnímu moři a k nafto- vému ráji arabského světa. Rommelův africký sbor a východní vojsko by si mohly podat ruku. Mohly by! Myšlenku na dobytí Krymu kromě toho určovala jedna palčivá válečně hospo- dářská starost - poloostrov byl totiž nebezpečnou sovětskou letadlovou lodí pro letecké útoky na rumunská naftová pole u Ploješti. Tato skutečnost Hitlera neustále znepokojovala. 218 11. armáda tedy měla ovládnutím Krymu a Rostova vytvořit základnu, ze které by pak Rundstedt měl dobýt "Porůří Sovětského svazu" - Doněckou pánev Stalin-grad na Volze a Astrachaň u Kaspického moře byly dalšími vzdálenými cíli, které měl Hitler před očima. Ty již byly zaznamenány ve vysvětlení k plánu operace "Barbarossa" a figurovaly jako A-A linie v pojednání o vlastním cíli války Linie A-A: Archangelsk - Astrachaň! Gigantická čára napříč Sovětským svazem začínala u Archangelska na břehu Bílého moře a pokračovala proti proudu Severní Dviny a podél Volhy k jihu. Představovala vzdálenost zhruba 2 000 kilometrů. Byla to Hitlerova konečná linie ve válce proti Stalinovu impériu. Z této linie měly být pomocí ozbrojených nájezdů z velkých pevností na Volze a Dvině držené v šachu sovětské ozbrojené síly a jejich základny na obou stranách Uralu. Člověk si musí vzít k ruce mapu, aby si ujasnil, za jakými fantastickými cíli se německé vedení hnalo. Jen samotné stanovení cíle pro 1 l. armádu ukládalo vojskům úkoly které musely nutně vést k rozdrobení jejich sil. Chladný a střízlivě uvažující stratég Manstein ihned pochopil, že 11. armáda byla přetížená. Převzal sice vynikající vojsko, ale věděl, že ani od divizí s tak dobrým bojovým duchem nelze požadovat to, co vysoce přesahuje jejich síly 1 l. armáda často prokázala svoji údernou sílu. Jedním z jejích nejvýznamnějších činů byl přechod přes Dněpr dolnosaské 22. pěší divize u Berislavi. Tento klasický příklad násilného přechodu velké vodní překážky si zaslouží podrobné vylíčení. V neposlední řadě i proto, že zde byla napsána slavná kapitola ženistů, kteří v his-torii válek přijdou často zkrátka. Ženisté nestojí, jako například tankové síly nebo motorizované divize, na výsluní vítězství, nýbrž jako jeho pomocníci ve stínu bitev Nic neukáže rozhodující položení mostu přes dolní Dněpr lépe než střízlivá zpráva o průběhu událostí. 24. srpen. Podplukovník von Boddien dosáhne s čelním odřadem 22. pd, vytvo-řeným z 22. motorizovaného průzkumného oddílu, 2. roty 22. protitankového oddí-lu, 3. roty 22. ženijního praporu a jedné skupiny protiletadlového dělostřelectva, Berislav na západním břehu řeky Toto místo zajišují silné sovětské síly Boddien příští ráno na město zaútočí.16. pěší pluk, posílený 2. rotou 22. ženij-ního praporu a 2. oddílem 54. dělostřeleckého pluku, je přivážený na nákladních automobilech. Vojáci skáčou přímo z vozidel do již zuřícího pouličmho boje. Večer 26. srpnaje Berislav dobyta. Nyní přichází velká chvíle ženistů. Dněpr, druhý největší tok evropského Ruska, je zde široký 700 metrů. A na druhé straně sedí Sověti a vědí, že Němci plánují násilný přechod řeky Plukovník ftitter von Heigl, velitel ženijního pluku, řídí první část akce-přeplavení. Dva divizní ženijní prapory, 22. a 46., 741. armádní ženijní (mot.) prapor a 903. oddíl útočných člunů mají za nepřátelské palby přepravit údernou skupinu pěchoty přes řeku. 219 30. srpen. Ještě je tma. Vojáci 22. pd, muži z Hannoveru a měst a vesnic Olden-burska, již zaujali výchozí postavení u řeky Prapory 16. pp leží na jednom říčním ostrově, na který by se místa neznalý člověk nedostal. Přístup na ostrov Němcům prozradil jeden ukrajinský rybář. Vojáci 47. pěšího pluku očekávají povel k útoku na úpatí vinohradů, přitisknuti k zemi v terénu, který téměř nedává možnost krytí. Sovětské bombardovací a bitevní letouny přilétávají stále znovu, svrhávají světelné bomby na padácích a pátrají po cílech. Každý pohyb musí v tu chvíli ztuhnout. Jako dar z nebe přichází se svítáním hustá mlha. 4 hodiny 27 minut. Motory útočných člunů zavyjí. Připravené dělostřelectvo a těžké pěchotní zbraně současně pokryjí řeku mohutnou palebnou clonou. Sovětská obranaje neschopná akce. Vojáci spouštějí za útočnými čluny na vodu malé a velké ,,-umové čluny Z protějšího břehu stoupají k obloze bílé světlice. To je sinál, že útočné čluny přistály Dělostřelectvo přenese palbu dopředu. Stěkají kulomety a rachotí karabiny Stuhy a bombardéry 4. letecké armády burácejí nad řekou a shazují svoje bomby na sovětské pozice. Utočné čluny se vracejí a nakládají další vojáky A už opět sviští naproti. Tři hodiny už stojí ženisté útočných člunů u kormidel. Reka se vaří po dopadech granátů nepřátelského těžkého dělostřelectva. Támhle je roztrhán člun! Jiné se převrátí na vzedmutých vlnách. Ale Rusové už zjevně u řeky nemají žádného dělostřeleckého pozorovatele. Jejich palba není koncentrovaná. Vojáci první vlny vytlačili sovětské zajištění od řeky a získali první malé před-mostí. Na ženijních prámech se nyní přes řeku přepravují těžké ženijní zbraně. Tím se násilný přechod zdařil. Pěchota rozšiřuje předmostí. O dva dny později je hluboké čtyři kilometry Druhé dějství - postavení mostu pro hlavní síly divize - může začít. Plukovník Zimmer, velitel 620. horského ženijního pluku a ženijní náčelní XXXXIX. horského sboru, převzal velení nad složitým technickým aparátem při stavbě osmitunového mostu složeného ze 116 pontonů. Jsou nasazeny 46. a 240. že-nijni prapor, 54. prapor horských ženistů a 10. rumunská mostní stavební rota. Celkem více než dva a půl tisíce mužů. Sedm kilometrů proti proudu od místa stavby leží dobře zamaskované pontony Po dvou se sestavují do prámů. Spojením několika prámů vzniknou články mostu. Ty se pak podle stanoveného plánu jednotlivě přivážejí a od obou břehů se s nimi zajíždí do linie mostu. Most tak roste směrem do proudu a uzavře se uprostřed. Uzavření mostuje obvykle nejnapínavějším okamžikem, protože ukáže, zda souhlasí složité výpočty ženijních důstojníků a zda do sebe poslední mostní články zapadnou a nechají se přesně spojit. 31. srpna v 18 hodin práce začíná. V 1 hodinu v noci jsou od sebe oba okraje mostu vzdálené již jen dvacet pět metrů. l. září ve 3 hodiny 30 minut je most spojen. Ve 4 hodiny po něm projíždí na protější břeh jako první 22. pěší divize. Pak přijde bouře. Proti pontonům se valí 220 jeden a půl metru vysoké vlny Pohazují s koňskými potahy na mostě sem a tam a prorazí několik pontonů. Do tohoto obtížného manévru zahájí útok sovětské bombardéry Spouští se nízko nad vodu. Plný zásah. Dva prámy se potopí. Mezi ženistyje šestnáct mrtvých a raněných. Opravy mostu trvají v rozbouřeném proudu dvě a půl hodiny Pak se přeprava zase dává do pohybu. Ale už jsou tady opět sovětské bombardovací a bitevní letouny chráněné stíha- cími letadly Kdoje na mostě, ten nemůže uhnout. Rekaje hluboká sedmnáct metrů. Kolony postupují se železnou kázní dál po mostě. Vybuchují dopadající bomby Ctyři , prámy se potopí. Oprava škod trvá tentokrát sedm hodin. Zenisté jsou promáčení na kost. Mají krvavé dlaně. Tento most přes 700 metrů široký, bouřemi bičovaný a silně bráněný Dněpr vstoupil do historie. Ochranu mostu, který Rusové chtějí za každou cenu zničit, převezme plukovník MOlders se svou 51. stíhací eskadrou. Tato jednotka setřelí za dva dny dvacet sedm sovětských bombardérů. Dva oddíly flaku Luftwaffé, 1. oddíl 14. protiletadlového pluku a l. oddíl 64. protiletadlového pluku, z oblohy sestřelí dalších třináct ruských bombardérů. ; I přes tyto úspěchy však v příštích dnechještě padne mnoho ženistů l. a 4. hor- ské divize. Most u Berislavi si vyžádal krvavou daň. Byl to patrně ten pontonový most poslední války, o který se nejvíce bojovalo. Most, přes který 11. armáda zahájila rozhodující útok na Krym a Kavkaz. Poloostrov Krymje od pevniny oddělen takzvaným "Shnilým mořem", Sivašem, slanou bažinou, která je pro pěchotu neprostupná. Ale po této bažině zalévané mořskou vodou nelze plout ani na lodích, dokonee ani v útočných nebo gumových člunech. Přes bažinu vedou na poloostrov tři přístupy Na západě přes perekopskou šíji, kteráje široká sedm kilometrů, uprostřed železniční přejezd u Salkova a na východě jen několik set metrů široký koridor u Geničesku. 12. září 1941, v den, kdy padl , generálplukovník rytíř von Schobert, zaútočil XXX. armádní sbor v součinnosti se ;XXXIX. horským sborem východně od Berislavi po obou stranách Antonovky Na , čele jižněji postupujícího LIV armádního sboru vedly boj čelní odřady 22. a 73. pd pod velením podplukovníka von Boddiena a majora Stiefvatera. Tyto jednotky se snažil předběhnout posílený motorizovaný průzkumný odřad SS "Leibstandarte Adolf Hitler" pod velením Sturmbannfiihrera Meyera, který se hnal proti šíji u Perekopu. Do útokuje poslal poslední rozkaz generálplukovmka Schoberta. Úko- lem bylo dobýt šíji smělým přepadem, a tak otevřít západní bránu ke Krymu. Jsou 4 hodiny 30 minut. Mezi Dněprem a Cerným mořem září ve vycházejícím slunci Nogajská step. Fantastická hra barev Stepní tráva kvete. Žádný strom, žádný kopec, o který by se oko mohlo opřít. Pohled dosáhne do nekonečna a utopí se 221 v oparu horizontu. Jenom sloupy anglo-íránské telegrafní linky, postavené na pře- lomu dvacátého století německou firmou Siemens, stojí jako ukazatele cesty v tiché stepi. V létě zde není ani kapka vody Potoky a říční koryta jsou vyschlá. Takto , vzniklé mrtvé a hluboké strže ("balky") rozřezávají rozsáhlou pustinu o rozloze 32 000 čtverečních kilometrů. Vojáky okamžitě napadne, že to je ideální terén pro tanky Ale 11. armáda nemá kromě průzkumných obrněných automobilů žádné tanky Zde, kde byjich bylo tak naléhavě zapotřebí, chybí svazky tanků i obrněných transportérů. Motocykly a průzkumné obrněné automobily z "L. A. H." postupují na čele. Čelní odřad 73. pd následuje těsně za nimi. Sturmbannfiihrer Meyer, který jede s čelní rotou, prohledává dalekohledem obzor Zádný pohyb. Dál! Motocyklová četa von Biittnera postupuje podél pobřeží ve směru na Adamany, odkud musí být vidět terén po obou stranách Tatarského příkopu. Na obzoru se jako přeludy objeví několik jezdců na koních a opět zmizí - sovětský průzkum! Nyní platí: "Pozor! Dál postupovat v rozptýleném tvaru!" Tichoje až strašidelné. Vojáci na motocyklech jsou neustále připraveni seskočit ze svých strojů. I řidiči sedí bočně, aby se z nich rychleji dostali dolů. Je krátce po 6 hodině. Motocyklová skupina Westphal se opatrně blíží k prvním domům Preobrašenka. Vesnice leží u silnice z Berislavi do Perekopu. Blíží se od ní stádo ovcí. Westphal gestikuluje na ovčáka: "Clověče, zažeň ty ovce ze silnice, nemáme čas!" Ale zdá se, že Tatar nechápe. Nebo nechce? Westphal proto vjede se svým motocyklem do stáda. Ovce se rozutíkají. Ovčák křičí a posílá za nimi psy Ale nepomáhá to. Stádo běží do stepi. O minutu později se ozve hrozná rána se zábles- kem. Ovce letí do povětří roztrhané na kusy Následují další výbuchy a hrozné bečení. Stádo se dostalo do minového pole. A jako by pekelná scéna umírajících ovcí měla být nějakým znamením, začíná najednou palebný přepad nepřátelského dělostřelectva. Granáty vybuchují před a ve vesnici. Vojáci seskakují z motocyklů a postupují proti Preobrašenku. Už při seska- kování zahlédnou širokou ohnivou stěnu. Za vesnicí, jen pár stovek metrů od čela útočícího německého odřadu, stojí sovětská tanková četa a vede palbu z kanonů i z kulometů do Meyerových a Stiefvaterových rot. Její účinekje strašlivý. "Krýt se!" Vojáci se na tento povel těsně přitisknou k zemi. Nad jejich hlavami hvízdají kulometné dávky Ale ty nepřicházejí od tankové čety, ale z dobře zamasko- vaných ruských okopů, kteréjsou sotva padesát metrů před Němci. Sturmbannfiihrer Meyer vydává rozkaz k ústupu od Preobrašenka. Jeho prů- zkumné obrněné automobily zahajují palbu ze svých 20mm kanonů proti tankové četě. Pak se za použití dýmovnic také stahují. Mezitím na místo doraziljeden 37mm protitankový kanon a zahájil palbu na nepřátelské tanky Ale sotva vypálí několik střel, dostane plný zásah. Kanon se rozletí na kusy, ocel praská a přehlušuje výkřiky mužů. 222 Meyer se svou spojkou mezitím proběhne vesnicí až k posledním domkům. Nyní vidí hluboce členěný obranný systém Perekopu. Příkopy Drát. Bunkry Okamžitě pochopí, že tady se překvapivým útokem nic nepořídí. Každý další pokus by zname-nal konec odřadu. Velitel skupiny Westphal, který také přiběhl dopředu, volá sběrače raněných. Granát mu utrhl paži. Vpravo a vlevo leží mrtví a ranění vojáci jeho skupiny !" J J "Pryč odtud zavelí Sturmbannfiihrer eště ednou a současně dává znamení, kteréjeho spojky šíří dál. Zezadu se rychle přibližují motocykly Nasednout. Otočit. A pryč. Zajízdy nakládají raněné a mrtvé kamarády do postranních vozíků a ujíždějí zpět. Průzkumné automobily vytvářejí před Preobrašenkem dýmovou clonu, aby zamezily nepříteli ve výhledu.Velitel družstva Helmut Balke se pod ochranou tohoto závoje ještě třikrát vrátí a přiveze další zraněné vojáky Meyer se vrací s posledním. Je to Untersturmfiihrer Rehrl. Střepina granátu mu roztrhla záda. Zemřel v náruči svého velitele. První pokus 11. armády o proniknutí na Krym nečekaným útokem vpřed vysla-ných částí LIV sboru, který stočil svůj směr postupu k jihu, tedy ztroskotal. O ho-dinu později čte velitel 73. pd generálporučík Bieler radiogram od Meyera a Stiefva-tera: "Dobytí Perekopu překvapivým přepadem nemožné. Podrobná zpráva o boji následuje." "Panzer-Meyer" a Stiefvater mají pravdu. Před jen sedm kilometrů širokým perekopským přístupem na Krym bez možnosti krytí byl vybudován hluboce členěný obranný systém. Jeho jádro tvořil dvanáct až patnáct metrů hluboký Tatarský příkop, který byl vykopaný v 15. století, za doby Turků, na obranu poloostrova proti útoku z pevniny O pět set let později byl upraven na gigantickou překážku a nebez-pečnou léčku pro tanky Obejítjej nebylo možné. Opevnění sahala až ke slané bažině Azovského moře na jedné straně a až k Černému moři na straně druhé. Brána k poloostrovu Krym byla dobře uzavřena na závoru. Když generál von Manstein převzal 17. září v Nikolajevu, centru stavby lodí u Cerného moře, velení nad 11. armádou, rychle poznal, že se silami, které měl k dispozici, nemůže dobývat současně Krym a Rostov Dosažení jednoho cíle musí být odloženo na později. Ale kterého? Manstein dlouho nepřemýšlel. Krym byl stálým nebezpečím pro pravý bok celé německé východní fronty, protože Sověti mohli z jihu, tedy přes moře, "pumpovat" na poloostrov stále nové síly V rukou nepřítele také představoval velké nebezpečí pro rumunské naftové oblasti. Z tohoto důvodu se Manstein rozhodl dát přednost dobytí Krymu. Proti Rostovu se chtěl, za udržování doteku s protivníkem zahnaným k Antonovce, jen opatrně pohybovat vpřed, aby zůstal poraženému nepříteli na dosah. Mansteinův plán byl dobrý. LIV sbor generála Hansena měl nejprve překonat perekopskou šíji frontálním útokem. Pro tento těžký úkol dostal Hansen odjednotek podřízených hlavnímu velení veškeré dělostřelectvo, ženisty a protiletadlové dělo- 223 střelectvo. Dodatečně mu měla být podřízena (ke dvěma vlastním pěším divizím, 73. a 46.) i poněkud vzadu se nacházející 50. pd. Uctyhodná bojová síla proti jen sedm kilometrů široké obranné fřontě. Ale Manstein měl dost zkušeností, aby věděl, že s těmito silami sice může otevřít bránu, ale ne dobýt 26 000 čtverečních kilometrů velký Krym - oblast velkou jako Belgie - s jeho silnými opevněními a opěrnými body StratégT prusko-německé školy generálního štábu proto postavil druhou část svého plánu na přesnosti a štěstí. Proto rozhodl, že XXXXIX. horský sbor generála Kiiblera a brigáda SS "L. A. H." pod velením Obergruppenfiihrera Dietricha budou po průlomu obrany uvolněny z frontyjižně od oblouku Dněpru. Jejich úkolem bude ovládnout usilovným pochodem ve tvaru vějíře celý Krym. Samohybnými těžkými zbraněmi, flakem a samohybným dělostřelectvem, mo-tocykly průzkumnými obrněnými automobily a motorizovanou pěchotou vyzbro-jená "Leibstandarte" dávala možnost, aby při pronásledování předhonila ustu-pujícího nepřítele a odřízla mu cestu k Sevastopolu. Pak by tuto důležitou námoř-ní pevnost na jihu poloostrova dobyly náhlým přepadem, a to dřív, než ji protivník stihne posílit. Horský sbor měl být nasazen v téměř 1500 metrů vysokém pohoří Jaila, potom dobýt poloostrov Kerč a odtud později zaútočit přes Kerčský průliv na Kubáň a Kavkaz. Tento plán nebyl žádnou iluzí. Mansteinjej považoval za realizovatelný. Ovšem jon tehdy, když nepřítel nepodnikne překvapivé akce v Nogajské stepi, protože zde leželo riziko pro operace 11. armády Manstein totiž musel odvelením "Leibstandar-te" a !;XXXIX. horského sboru svoje síly na pozemní frontě redukovat na minimum aby mohl soustředit hlavní síly pro dobytí Krymu. XXX. sbor generála von Sal-mutha, ke kterému patřily 72. a 22. pd, pak musel spolu s rumunskou 3. armádou držet frontu v Nogajské stepi sám. Manstein toto riziko vědomě přijal v důvěře ve své v bojích osvědčené divize. 24. září 1941. Jižní slunce nemilosrdně žhne na h.olou step před Perekopem a vypařuje bažiny Sivaše. V hluboce členěné obraně leží sovětská 156. střelecká divize. Střední přístup ke Krymu brání 276. střelecká divize. Patří k sovětské 51. armádě, které velí generálplukovník Kuzněcov Jeho rozkaz zní: "Nevydat ani píd země!" Ale rozkaz generála platí jen do smrti jeho vojáků. Po třídenní bitvě proniknou 46. a 73. pd sovětskou obranou. Překonají Tatarský příkop, potom obsadí silně opevněnou obec Armjansk, a tím dosáhnou volný terén. Generálplukovník Kuzněcov vrhne do svého posledního obranného postavení na šíji u Išunu 40. a 42. divizi kavalerie a 271. a 106. střeleckou divizi. Manstein stojí před závěrečným aktem svého plánu. Nyní se sem musí přesunout "Leibstandarte" a horský sbor, aby dokončily průlom a vzaly poloostrov útokem. Vítězstvíje na dosah. Avšak sovětské vrchní velení mezitím odvážný plán útoku zmaří. 224 V Nogajské stepi u protitankového příkopu před Timoševkou probíhají v nocích mezi 23. a 24. zářím opatrné příchody a odchody Střídají se pluky l. a 4. horské divize, které budou zasazeny na Krymu. Úsek přebírají rumunské horskéjednotky l., 2. a 4. horské brigády Jejich štábyjsou zasvěcené do situace. Prapor po praporu předává Rumunům svoje postavení a odchází k jihu. "Rychleji chlapi, jde se na krásný Krym," pobízejí poddůstojníci muže 91. pluku horských myslivců. Vojáci se přesunují spěšným pochodem. Příští ránojsoujiž třicet devět kilometrů daleko. Před skupinou 13. pěšího pluku je ve svých postaveních již jen jeden prapor a jeden oddíl dělostřelectva. Velitelský odřad 4. horské divize chce na Kryrn vyrazit společně s nimi. "Všechno v pořádku?" ptá se Ia 4. horské divize podplukovník i. G. Schaefer vedle stojícího majora Edera, velitele 2. oddilu 94. pluku horského dělostřelectva. "Vše je připraveno k pochodu, pane podplukovníku," odpovídá dělostřelec. "A copakje tohle?" žasne Schaefer. Naproti ustupuje rumunská pěchota. "Edere, uhánějte k veliteli rumunské brigády a zeptejte se ho, co se děje!" Eder se nemusí dlouho ptát. Rumuni balí. Házejí svoje krámy do nákladních automobilů a ujíždějí pryč. "Ruský průlom," tvrdí. Na potvrzení tohoto ujišťování začnou zcela blízko praskat výstřely z pušek. Jsou tu Rusové! Poplach! K Sovětům se zřejmě donesla zpráva o vystřídání rumunskými svazky S nově přisunutými silami proto napadli krycí frontu právě přeskupované 11. armády Části zde nasazené rumunské 3. armády ihned ustoupily Rusové prorazili obranu, obrátili celou 4. brigádu na útěk a vytvořili průlom široký patnáct kilometrů. Vzhledem k této situaci neměl Manstein žádnou jinou možnost, než otočit horský sbor a pře-hradit s ním průlom. Aby neštěstí dovršili, prorazili Sověti také na jižním křídle u generála von Sal-mutha. Průlom u rumunské 5. brigády kavalerie dokázala zachytit bojová skupina von Choltitz s částmi 22. pd a frontu zde podepřela. Potom následoval vlom na severním křídle sboru. Rumunská 6. brigáda kavalerie couvla. K odstranění krize y p .p " musela b t horskému sboru odřízená 170 d zastavená, a "Leibstandarte na svém pochodu na Krym obrácena a zasazena na místo vlomu. Mansteinův plán na překvapivé ovládnutí Krymu a dobytí Sevastopolu náhlým přepadem ztroskotal. Místo toho nyní hrozilo v Nogajské stepi nebezpečí, že 11. ar-máda bude od Krymu odříznuta, obklíčena mezi Dněprem a Černým mořem a do-konce zničena. Ale při rozsáhlých operacích s jejich proměnlivými situacemi se krize často změní ve šastnou okols3nst. Obě sovětské armády, které se tak prudce tlačily na Mansteinovy divize, neměly kryté boky ani týl. To se jim brzy vymstilo. Jejich osud se jmenoval Kleist. 225 T ; US/DY GenePalsky Most Budonnyj Most 4 BOO W. Cn, O; s 1, R D nŽ T r,a SuNan Saly ,o:,. " 1 .: (R)INPNI996 Balalsk Boje o Rostou 1941. l. tanková skupina generálplukovníka von Kleista splnila koncem září svoji úlohu v obrovské obkličovací bitvě u Kyjeva a byla tedy volná pro nové operace. 3. tankovému sboru generála von Mackensena se u Dněpropetrovska podařilo vy-tvořit předmostí přes Dněpr a Samaru a udržet ho. Z tohoto předmostí a ze Záporoží pronikl Kleist sovětskou obranou, stočil se k jihu, směr Azovské moře, a pronikl oběma sovětským armádám do zad. Dříve než sovětské vrchní velení prohlédlo, seděly jeho armády které se právě chystaly zničit Mansteinovy divize, v pasti. Z lovců se stali pronásledovaní a z ofen-zivy útěk. Bitva u Azovského moře mezi 5. a 10. říjnem burácela a řvala Nogajskou stepív prostoru Černigovky Její výsledek byl pro Sověty zdrcující. Hlavní sily sovětské 18. armády byly zničeny mezi Mariupolem a Berdjanskem. Její velitel generálporuručík Smirnov padl 6. října 1941 a byl nalezen mrtvý na bitevním poli. Více než 65 000 zajatých sovětských vojáků pochodovalo na západ. 212 tanků a 672 děl padlo do německých rukou. Německé vítězství. Ale během těchto tří týdnů visel osud 11. armády dosti často na nitce. Tento hořký poznatek na jižním úseku východní fronty snad posloužil nejvyššímu německému velení jako varování, že s roztříštěnými silami a nedosta-tečně navzájem sladěnými operacemi nelze vybojovat žádnájistá vítězství. Manstein tak konečné dostal rozumný úkol. Měl se svou 11. armádou zaútočit pouze na Krym. Rostov měla dobýt tanková skupina Kleist, které měla 11. armáda předat nejprve XXXXIX. horský sbor, ale později i brigádu SS "L. A. H.". 227 Avšak toto rozhodnutí přišlo o tři týdny později. Kdyby 1 l. armáda dostala tento úkol, který odpovídal jejím silám, o tři týdny dříve, pak by Krym padl a Sevastopol by s velkou pravděpodobností, tak jak to předpokládal Mansteinův smělý plán, dobyly překvapivým útokem vpřed vyslané motorizované svazky Tři týdny jsou ve válce dlouhá doba. A obratné využívání času bylo jednou I z vynikajících vlastností sovětského vrchního velení. Manstein tak nyní musel se I svou armádou podstoupit dlouhou a krvavou bitvu. 2. so o x Shryté lodštuo rnezi Uděsou a Seuastopolem - Osm dnů bojů o zemshou šíji- V ouocném holchozu Ashanija Noua - Pronásledouání napřič Krymem - "Osm diueh bez hošů"- Pr-uni útoh na Seuastopol - V záhopech Fort Stalina - Rusoué se uylodi u Feodosije - Jeden generál uypoui poslušnost - Manstein zastauuje útoh na Seuastopol - Připad Sponech Zatímco sovětsk vrchní velení vyklidilo 16. října Oděsu, kterou obklíčila ru- munská 4. armáda, a přepravilo odtamtud svazky na Krym, připravoval se severně od šíjí na Krym LIV armádní sbor generála Hansena k útoku. Vrchní svobodník Henrich Weseloh a střelec Jan Meyer z 2. praporu 16. pěšího pluku 22. pěší divize skočí přikrčení do okopu ve výchozím postavení pro útok. Na Sivaš, slané bažiny, které oddělují poloostrov Krym od ruské pevniny, padá večer 17. října 1941. Pole posetá krátery a domy se strašidelně rýsují ve večerním oparu. Je chladno. Ve vzduchuje cítit déšť. Vpravo od obou vojáků klečí předsunutý dělostřelecký pozorovatel a vykopává si lopatkou ochranný okop. Vlevo leží mužijejich skupiny a rýpají do země. Weseloh i Meyer se proto vrhnou na chladnou zem a začínají si také hloubit okop na noc. Lopatky lehce zvoní. Jejich díry se postupně zvětšují. Oba se do nich natlačí. "Dole, na pobřeží, je prý v tuto dobuještě teplo," říká Weseloh. Jan Meyer přikývne. Myslí na svůj statek v hannoverském kraji a nadává: " Posraná válka." "Už to nemůže trvat dlouho," utěšuje ho Weseloh. "Před 14 dnyjsme nahoře ve stepi zajali skoro 100 000 mužů. Před třemi týdny u Kyjeva 665 000 a krátce před- tím u Umaně 100 000. Na střední frontě už prý zkasírovali kolem 650 000 Sovětů. A zdá se, že také u Vjazmy a Brjanska Stalin právě dostal ránu do hlavy Zpráva Wehrmachtu mluví o 663 000 zajatcích. Sečti si to. Toje přes dva miliony vojáků!" "Ale Ivanů přesto neubývá," bručí Jan Meyer 228 Sovětský stíhací letoun typu Il-15 se žene přes německé postavení a zahajuje palbu ze svého palubního kanonu. Vzduchem létá zemina. Sověti zde ovládají vzdušný prostor. To nemůže změnit ani major Gotthardt Handrick se svou 77. stí-hací eskadrou "Herz-Ass". Sověti nad ním mají velkou početní převahu. Kromě bitevních letounů a stíhacích bombardérů neustále nasazují dvě stíhací eskadry s 200 stíhacími letouny typů Il-15 a Il-16. Německé svazky musí poprvé a hned velmi intenzívně používat lopatku. Zakopat se - to je to první a hlavní v boji o Krym. Jiný úkryt než okop se ve zcela holém terénu solné stepi nenajde. A kde není rudé letectvo, tam do německých postavení buší sovětské dělostřelectvo. Je umístěno ve výborně zamaskovaných, částečně betonem a částečně pancířem zodolněných palebných postaveních a zastří-leno na dobře zvolené body Velké množství dělostřeleckých hlavní se stále zapojuje do koncentrovaných dělostřeleckých přepadů. Němeeké dělostřelectvo ho jako cíl jen těžko nachází. Zde pomůže jen solidní okop. Nepotřebují ho jen pěšáci. Každé vozidlo, každé dělo i každý kůň musí hluboko do země. Nad Išunem leží noc. Noc na 18. říjen. V postaveních mezi Cerným mořem a slanými bažinami čekají vojáci na svítání. Také Sověti čekají. Vědí, co přijde a horečně organizují obranu důležitého poloostrova. Před dvěma dny, 16. října, Stalin vyklidil Oděsu, která byla od začátku srpna obklíčená rumunskou 4. armá-dou. Pobřežní armáda generála J. E. Petrova měla pomoci bránit Krym. V improvi-zovaných námořních transportech měla být přepravena do Sevastopolu. Toto roz-hodnutí bylo správné. Kdyby se totiž Mansteinovi podařil skok na Krym, neměla by Oděsa jako námořní základna na Černém moři stejně žádný význam. Důležitější bylo udržet Krym a především Sevastopol. Rychlá přeprava celé jedné armády z Oděsy byla smělým podnikem, jehož provedení se u Sovětského svazu, nezkušeného v námoř-ních opera cích, nepředpokládalo. Hlavní síly pobřežní armády - 70 000 až 80 000 vojáků - se nalodily na třicet sedm velkých transportních lodí o celkovém výtlaku 191400 BRT a na velká i malá válečná plavidla, kteráje přepravila do Sevastopolu, anižje zjistilo německé letectvo. Ovšem z Oděsy se podařilo odvézt jen vojáky Koně a vozidla tam Rusové museli nechat. Těžké dělostřelectvo potopili v přístavu, poněvadž pro něj nebyly k dispozici nákladní jeřáby Ze sovětského 57. dělostřeleckého pluku se na lodě nedostal ani jeden kanon, žádné vozidlo a ani žádný materiál. Svazky generála Petrova, tak jak dorazily do Sevastopolu - pomíchané a zcela nedostatečně vyzbrojené - se urychleně přesunovaly na frontu u Išunu. Manstein nasadil k útoku přes zemskou šíji do první linie tři divize LIV armád-ního sboru. Pro více bojových svazků prostě nebylo na jen sedm kilometrů úzkém koridoru místo. Zleva doprava postupovaly: 22. pd, 73. pd, 46. pd a části 170. pd. Za 229 nimi stál XXX. sbor se 72. pd a s hlavními silami 170. a 50. pd. X;XXXII. sbor se 132. a 24. pd, které mají být později přisunuty k útočícím sborům 11. armády, se ještě přesouvají. Vůdcův hlavní stan dal tento sbor Mansteinovi k dispozici s požadav-kem, aby jeho divize nechul, a to co možná nejdříve, přeskočit z Kerče do Kubáně, předpolí Kavkazu. Proti Mansteinovým šesti divizím stálo osm polních divizí sovětské 51. armády, čtyři divize jezdectva i pevnostní jednotky a námořní brigády v Sevastopolu. Na přesunu z Oděsy byly svazky generála Petrova. Noc se zdá nekonečná. Předsunutí pozorovatelé leží za svými periskopickými dalekohledy Radoví vojáci dřepí namačkaní těsně u sebe v okopech pro dva muže a třesou se zimou. Bezprostředně za předními opěrnými body pěchoty stojí, kryté zemními valy a maskovacími sítěmi, děla středního dělostřelectva a zadýmovací minomety, které se zde, v úseku 11. armády, mají použít poprvé. Vzadu zaujalo palebná postavení těžké dělostřelectvo se 150mm a 210mm děly 5 hodin. Mohutné zahřmění otřese svítáním. Bitva o Krym začíná mohutným palebným přepadem ze všech hlavní 11. armády Rány záblesky, zemní fontány dým. K tomu všemu se přidává syčivé vytí raket zadýmovacích minometů, které letí do nepřátelských postavení s pekelným ohnivým ohonem a pokrývají obránce Išunu ohněm a železem. 5 hodin 30 minut. Peklo ted leží sto metrů před postavením úderných pluků. Nyní dělostřelba na okamžik ustane, ale pak pokračuje. Granáty však nyní dopadají dál - dělostřelectvo přeneslo palbu dopředu! To je pro pěchotu signál k útoku. Muži se hrabou ze svých okopů. Utočí. Kulometná palba je kryje. Minomety drží nepřá-telská palebná ohniska v šachu. Avšak německý palebný přepad Sověty v jejich dlouho připravovaných postave-ních z boje nevyřadil. Ruské kulomety rachotí. Rudé dělostřelectvo vede dobře mířenou palbu a útočníci se musí stále znovu krýt. Utočící pěchota postupuje vpřed jen metr po metru. Na levém křídle, u dolnosa-ské 22. pd, pronikne plukovník Haccius se svými muži vybranými z praporů 65. pě-šího pluku do nepřátelských postavení a obsadí opevněný násep, který bránil přístup k dalším obranným objektům. Tamje nepřátelské dělostřelectvo přinutí k tomu, aby se zakopali. U sesterského pluku, 47. pěšího pluku, tojde méně dobře. Úderné roty zůstanou ležet před mohutným drátěným zátarasem ajsou cílem sovětské palby Kdo nepadl, ustupuje pomalu zpět. Němci musí zasadit zálohu -16. pp 22. pd - která zaútočí obchvatem a napadne sovětské obranné postavení před 47. pp z boku. Ted už tojde zase dopředu. Takzvaný "Obří hrob" před Assisem, pahorek, který ovládal zcela rovný okolní terén, vezmou vojáci 47. pěšího pluku útokem. Ale Rusové se nevzdají. Zemřou ve svých okopech. 230 Také u 73. pd, která bojuje vpravo od 22. pd, pluky pomalu postupují. I na pravém křídle se části 46. pd a 170. pd propracovávají do silně opevněného sovět-ského obranného pásma. Avšak do hloubky rozčleněný sovětský obranný systém se zdá nekonečný. Drátěné zátarasy a znovu drátěné zátarasy hustá minová pole s dřevěnými minami, které vyhledávací přístroje ženistů nenajdou, i zabudované a dálkově ovládané plamenomety postup značně zpomalují. Zenisté k tomu musejí zneškodňovat zako-pané tanky a dokonce i námořní miny s elektrickým zapalováním, které vytvářejí " hotové "dábelské zahrady. Pěchota musí za těžkých ztrát dobývatjedno polní postavení za druhým. K pod-poře pěchoty zasazené doprovodné dělostřelectvo - valící se nestvůry 190. oddílu samohybných děl -je často zachráncem z nouze. Vytváří rotám průchody v drátě-ných zátarasech i v linii bunkrů. Boj trval osm dlouhých dní. Osmkrát dvacet čtyři hodin. Teprve po osmi dnech se podařilo prolomit sovětskou obranu. Ani Petrovova pobřežní armáda na tom nemohla nic změnit. Podle plukovníka P A. Zilina ztratila během posledních tří dnů bitvy nejlepší část svých vojáků a výzbroje. Zilin zdůvod-ňuje těžké ztráty "masivními německými tankovými útoky". Ale mýlí se. Manstein neměl vůbec žádné tankové svazky Byly to tva tucty samohybných děl 190. oddílu majora Vogta - podle svého taktického znamení zvané "Lvi" - které v součinnosti se 170. pd drtivě porazily sovětskou pobřežní armádu generála Petrova. Velení 11. armády ovšem muselo v průběhu těchto těžkých bojů s obavami konstatovat, že se značně snižují bojové síly úderných svazků. Především 25. a 26. říjen přinesly krizové hodiny 27. října došlo k těžkým bojům právě s Petrovo-vými oděskými pluky tedy předtím, než začal sovětský odpor ochabovat. Nato Manstein určil 28. říjenjako termín útoku pro definitivní vytvoření průlo-mu. Ale úder již směřoval do prázdna. Sovětská 51. armáda opustila v noci svoje postavení a ustoupila na východ. Zbytky Petrovovy pobřežní armády proudily ne-uspořádaně na jih, tedy do Sevastopolu. Německý průlom na Krym se podařil. 11. armáda mohla zahájit pronásledování. Ve správní budově ovocnářského kolchozu Askanija Nova, zhruba třicet kilometrů severovýchodně od Perekopu, si spojky 28. října podávaly kliku. Ve velkém sále štábu armády rozložil své situační mapy Mansteinův Ia plukovník Busse. Sipky, čáry, kroužky a praporky na nichjasně ukazovaly začínající útěk Rusů. Kolem poledne přichází Manstein s náčelníkem štábu 11. armády plukovníkem WOhlerem do operační místnosti. "Co si myslíte o situaci, Busse?" ptá se Manstein svého Ia. "Vyklidí Rus Krym?" "To si nemyslím, pane generále!" odpovídá Busse. "Já také ne!" řekl generál. "Ztratil by tím nadvládu nad Cerným mořem a obětoval svoji ohrožující pozici na boku skupiny armád Jih. To sám o sobě neudělá. Kromě toho bude těžké nalodit a odvézt dvě armády" 231 WShler ukáže na mapu: "Rus se s určitostí pokusí ubránit Sevastopol, Feodosiji a Kerč. Stáhne do těchto pevností svoje poražené jednotky, aby mohly nabrat nové síly, a pakje povede znovu do útoku. Dokud bude držet námořní pevnost Sevastopol, bude to moci dělat." "A právě tomu musíme zabránit," odpoví Manstein. Busse přikyvuje. "Ale jak uděláme z naší pěchoty motorizované svazky? Ted bychom měli mít tankovou nebo motorizovanou divizi. Pak by byla celá věc jedno-duchá." Plukovník WOhler se toho chytí. "Shromáždíme všechny dostupné motorizované části pěších divizí, od průzkumných odřadů až po flak a protitankové jednotky, a vyšleme je jako rychlou bojovou skupinu!" Busse s tímto návrhem rozhodně souhlasí. "Dobře," rozhoduje Manstein. "Busse, vydejte pokyny k sestavení takové bojové skupiny Povedeji plukovník Ziegler Jeho prvním cílemje Simferopol, hlavní město a dopravní centrum poloostrova. Tam je průchod k Sevastopolu a na jižní pobřeží. Ten je třeba uzavřít." Manstein uchopí barevnou tužku a několika rychlými í;ahy kreslí svůj plán na mapu. XXX. armádní sbor s 22. a 72. pěší divizí bude postupovat za Zieglerovou rychlou skupinou přes Simferopol a Bachčisaraj na Sevastopol a Jaltu. Cerstvý ;XXXII. armádní sbor se 46. 73. a 170. pd na Feodosiji a šíji u Parpače. LIV sbor s 50. a 132. pd zaútočí na jih, tedy přímo na Sevastopol. Možná, že se podaří dobýt pevnost překvapivým útokem. Takovýje Manstein. Odvážný, rychle se rozhodující velitel sjistým pohledem na celkovou situaci. Jeho plán zkříží nepřátelské záměry poněvadž generál Kuzněcov se podle rozkazu uchýlí se sovětskou 51. armádou na jihovýchod, do Feodosije a Kerče, aby tam bránil tuto pozici. Pobřežní armáda generála Petrova je zcela dezorganizovaná. Nemá už žádné spojení s vrchním velením, a tím ani žádný rozkaz pro ústupové operace. Petrov shromáždí všechny velitele, náčelníky štábů a komisaře divizí a brigád na velitel-ském stanovišti 95. střelecké divize v Ekibaši. Vzrušeně se diskutuje. Každý má strach před odpovědností. Nakonecje přijato rozhodnutí stáhnout se najih k obraně Sevastopolu. Přesně tak si Manstein představoval reakci Sovětů, když v Askaniji Nova načrtl svůj plán. "Máte nějaké otázky, pánové?" "Ne, pane generále!" "Dobrá, zařidte to všechno, Busse! Já tedjedu ke XXX. sboru." Podpatky cvakají. Na dvoře kolchozu zavrčí motor velitelského vozu. Radiosta-nice jedou napřed. Pohyblivý velitelský odřad, předsunuté velitelské stanoviště 11. armády se valí na frontu. Když Manstein přijel ke XXX. sboru, přijde tam právě zpráva, že 22. pěší divize generálmajora Wolffa, která je jako bývalá vzdušná výsadková divize trochu lépe 232 vybavená motorovými vozidly, vytvořila ze ženijních a protitankových jednotek, armádní protiletadlové obrany, pěchoty a dělostřelectva vlastní motorizovaný čelní odřad. Vede ho major Pretz. Tatojednotkajiž pronikla přes Taganaš až k silničnímu a železničnímu uzlu Džankoj. l. listopadu obsadí bojová skupina plukovníka Zieglera Simferopol. Potom pro- nikne spolu s průzkumným odřadem podplukovníka von Boddiena přes pohoří až na jižní pobřeží u Jalty a odřízne silné jednotky sovětské pobřežní armády, které proudí zpět do Sevastopolu. Ve východní části Krymu dosáhne 46. pd šíji u Parpače a zablokujeji dřív, než se tam dostanou hlavní síly sovětských svazků. 3. listopadu obsadí pluky 170. pd město a přístav Feodosija. 46. a 170. pd proniknou za tvrdých bojů přes parpačskou šíji. Před jejími bunkry a drátěnými zátarasy padne velitel 401. pp podplukovník Thilo a jeho adjutant nadporučík von Prott. Ztráty jsou vysoké. Roty už mají jen dvacet, nejvýš třicet mužů. Ale vítězství je úplné. Jen sovětskému štábu armády a rozbitým svazkům bez těžkých zbraní se podaří uniknout přes Kerčský průliv na pevninu. 15. listopadu je dobyt těžce opevněný Kerč. I čelní odřad Pretz 22. pd jede jako podle jízdního řádu. Zaútočí mimo Simfero- polu na rozeklané pohoří Jaila. V horách nezkušení muži dokáží pozoruhodné věci. V součinnosti se 124. pp 72. pd dobyjí Alučtu a obklíčí jednu sovětskou divizi kava- lerie. Jalta, věhlasný přístav a lázně, sovětské "Monte Carlo" u Cerného moře, je obsazená. Podplukovník Miiller se se 105. pěším plukem 72. pěší divize stočí na pobřež- ní silnici na západ, proti Sevastopolu, a nečekaným a odvážným útokem ovládne Balaklavu, nejjižnější pevnůstku pevnosti. Zdá se, že všechno vychází podle plánu. Také 50. a 132. pěší divize LIV sboru proniknou ze severu do předpolí Sevasto- polu. Ale zde odpor nepřítele náhle zesílí. Sovětská námořní pěchota, pevnostní dělostřelectvo a nedotčené elitní svazky, mezi nimi i žáci ze 79. brigády žáků důstoj- nické školy z Novorossijska, zasahují do bojů. A drží se se železnou pevností. Uka- zuje se, že Sevastopol není možné s vyčerpanými německými pluky dobýt překvapi- vým útokem. Poslední cena za vítězství zůstane Mansteinovi odepřena. Ale i když pronásledování 1 l. armády nemohlo být korunováno rychlým pádem námořní pevnosti Sevastopol, vedlo přece jen k téměř naprostému zničení protivní- ka v otevřeném terénu. Dvanáct střeleckých a čtyřijezdecké divize byly z velké části zničené. Šest německých pěších divizí zajalo přes 100 000 Sovětů a zničilo nebo ukořistilo přes 700 děl a 160 tanků. l l. armáda stála od 16. listopadu před úkolem dobýt útokem ze země poslední nepřátelskou baštu na poloostrově Krym, jednu z nejsilnějších námořních pevností světa. Sevastopol musel padnout. Tak nebo tak. Němci se nesměli omezit na to, že by obrovskou pevnost s jejím výkonným přístavem ušetřili nebo jen obklíčili na pevnině. Sovětská vojska by totiž mohla z této mohutné základny kdykoliv podnikat 233 obojživelné operace proti boku německé východní fronty Bylo tedy nutné připravit a naplánovat útok na pevnost. Nasazení dělostřelectva ajeho zásobování střelivem bylo vedle bojů k definitivnímu obklíčení pevnosti ze země rozhodujícím problémem. U všech dělostřeleckých svazků to proto vypadalo podobně jako u dělostřelec-kých baterii 22. pd severovýchodně od Sevastopolu. Právě když tady poddůstojník Pleyer vylil z rezavé konzervy dešťovou vodu, která kapala skrz strop starého ruského dřevěného bunkru, zazvonil telefon. " "Zde Dora dva, hlásí se Pleyer "Dora dva" je velitelské stanoviště 22. dělostřeleckého pluku. Leží v pověstném údolí Belbek, na kótě 304, blízko vesničky Sjuren. Do Sevastopoluje toještě dvacet osm kilometrů. Volající se hlásí jako "Albatros tři". "Slyším," odpovídá Pleyer a pomalu opakuje a přitom zapisuje: "Dnes v noci přišlo osm dívek bez košů! Konec!" "Rozuměl! Konec!" Pleyer položí sluchátko a sáhne po zelených deskách, které leží na prkně vedle telefonu. A už opět zvoní telefon. Na opačné straně vedení je tentokrát "Jeřáb pět". A "Jeřáb pět" má pro Pleyera " p ještě kurióznější sdělení, než "Albatros tři. Tentokrát totiž sice ne řišlo osm dívek bez košů, nýbrž: "Na Gerdu střílel varhaník dortem " Poddůstojník Pleyer se nesměje. Se smrtelnou vážností zapisuje a pomalu opa-kuje: "... varhaník dortem!" Podobné pozoruhodné rozhovory se neustále opakují. Jsou to hlášení předsunu-tých pozorovatelů,jednotek optického průzkumu a zvukoměrnýchjednotek pozoro-vacích baterii. Předávají tak zjištěné údaje o sovětských dělostřeleckých postaveních v obvodu sevastopolské pevnosti. Zprávyjsou zak.ódované, protože Rusové se v ne-přehledném horském terénu na německá telefonní vedení neustále "napichují". Tak dostaly ráže hlavní, terénní body postavení baterii, vojenské svazky, vlastní pozorovatelny, a tak dále krycí jména, která pak vedou k tak podivuhodným kombi-nacím, že "přicházejí dívky bez košů" nebo "na Gerdu střílí varhaník dortem". U velitelů dělostřelectva byly tyto a podobné informace zanesené do map jako cíle. Každé zjištěné dělo, každá pozorovatelna a každý bunkr byly pečlivě zaneseny a přesně zaměřeny Tím se dostaly všechny důležité body do zaměřovačů dělostřelců. Pevnost a její předpolí byly tímto způsobem neúnavně studovány, prozkoumávány a zaměřovány Takjako u "Dory dva" to koncem listopadu vypadalo na velitelských stanovištích všech dělostřeleckých velitelů 11. armády Pracovalo se horečně. Manstein chtěl dobýt Sevastopol ještě před vánocemi, protože 11. armáda musela být co možná nejdříve uvolněna pro příští úkol - pro útok na Kavkaz. Nesměla se zdržovat celé měsíce na Krymu. Proto Manstein shromaždoval všechny síly k útoku na Sevasto-pol. 234 V obtížných horských bojích, ve kterým mohla 11. armáda zasadit i nově přisu-nutou rumunskou l. horskou brigádu, byla uzavřena mezera mezi levým křídlem LIV sboru a XXX. sborem, který stál v pohoří Jaila. Avšak ty čtyři divize, které koncem listopadu stály východně od pevnosti, by těžko stačily na závěrečný útok. Jako všude během celého ruského polního tažení bylo i zde příliš málo sil pro příliš velký cíl. Manstein se proto musel smířit s rizikem obnažení exponovaného Kerčské-ho poloostrova. Ponechal tamjen 46. pěší divizi. 250 kilometrů dlouhá pobřežní linie byla potom zajištovaná víceméně jen zesílenými polními hlídkami. Co by se však stalo, kdyby se Rusové na Kerči vylodili? Manstein v tom musel nechat věcem volný průběh. Na tomto úseku se spoléhal na osvědčeného a energického velitele ;XXXII. armádního sboru generála Sponecka a na 46. pěší divizi. 17. prosince je před Sevastopolem vše připraveno. Za svítání zahřmí na celé dvacet kilometrů široké frontě LIV sboru děla všech ráží. Do dělostřelecké přípravy se opět zapojí i VIII. letecký sbor generála von Richthofena. Jeho bitevní letouny a střemhlavé bombardéry napadají opevňovací stavby a dělostřelecká postavení Sovětů. První bitva o Sevastopol začala. Město hoří. Má být dobyto od severu. Těžiště útoku spočívá na 22. pd, která tvoří pravé křídlo LIV sboru. Vedle se do bojů zapojily 132., 24. a 50. pd. Grenadýři 16. pěšího pluku běží po úbočích údolí Belbek a pronikají hluboko do sovětských obranných postavení. 2. prapor se probojuje až do pověstné strže Kamyšly a smělým útokem obsadí dominující kótu 192. Vyčerpané útočící čety se vrhnou do mlází. Mají velké ztráty Společně s částmi svého jižního souseda,132. pd, čistí 16. pp předpolí od nepřítele a zaútočí proti vlastnímu pásmu opevnění jižně od údolí Belbek. Uderné prapory 132. pp, podporované minometnou palbou úderných skupin ženistů, postoupí první den útoku do hloubky šest kilometrů. Ani hrozné účinky Stuh nernohou zpočátku zlomit houževnatý odpor statečných obránců. Vpravo, na hřebeni kopce, se v ledovém zimním větru probojovávají prapory 65. pp skrz bunkry a drátěné zátarasy vpřed. Jde to jen po krocích. Zcela vpravo, u 47. pp a rumunského motorizovaného pluku, leží roty, které uvázly před opevněními v údolí Kača, tři dny ve vražedné obranné palbě. 21. prosince vyrve u 47. pěšího pluku 22. pěší divize kapitán Winnefeld svoje roty z pekla. Horší už to přece být nemůže. Když zůstanou ležet, zemřou. Když zaútočí, pak snad mají šanci, že uniknou smrti. Musí vpřed do zákopů Sovětů. Ruční granáty Lopatka. Samopal. Ty nebojá! Také 3. prapor 47. pěšího pluku útočí a vlomí se do ruské obrany Svadrony 22. průzkumného odřadu ajedna rota, 6. ze speciální-ho pluku "Brandenburg", obsadí na pobřeží nejvíce vysunuté sovětské opěrné body Ted začne hrozné prodirání a prokousávání se vpřed.16. pěší pluk plukovníka von Choltitze (22. pd) dosáhne 23. prosince severojižní silnici k pevnosti. Tím je dobyt vnější prstenec opevnění Sevastopolu. 235 Ale Sevastopolje silný. Z dvojitých věží těžké podzemní obrněné baterie "Maxim Gorkij" vysílají obránci svoje 305mm granáty na německá postavení. Bunkry a ku-lometná stanoviště dští oheň. V tomto pekle stráví němečtí vojáci Stědrý večer. Bez svíček, zvonků a bez pošty Pro mnohé není dokonce ani trocha teplého jídla. U 24. a 132. pd to šlo vpřed doslovajen metr po metru. Sověti likvidovali dobře mířenou minometnou palbou rezervy v průsecích a na cestách. Zemní a dřevěné bunkry poskytovaly obráncům dobrou ochranu a musely být ničeny jeden po dru-hém. Utok se tak rozdrobil do mnoha bojů jednotlivců. Prapory 24. pd se doslova ubojovaly k smrti. Jen u 22. pd to ještě šlo dopředu. 28. prosince v 7 hodin nastupují vyčerpaní muži 22. a 24. pd k poslednímu úto-ku na jádro pevnosti. Velitelé pluků sedí u polních telefonů a přijímají rozkazy "Nasadit všechno," tak zní rozkaz. "Do Silvestra musí pevnost padnout!" Do Silvestra! Tak se do toho pustili. Kdo tam byl, tenještě dnes cítí tu hrůzu. Olejový vrch, Návrší s novým domem, Hacciusův hřeben. Tojsou strašlivá místa bojů vojáků 65., 47. a 16. pěšího pluku. Plukovník von Choltitz bojuje se svými vojáky 16. pěšího pluku v centru útoku. Večer 28. prosince sejeho údernéjednotky probojovaly až těsně k mohutnému "Fort Stalinu", který ovládá severní úsek Sevastopolu. Pokud ovládnou tuto baštu, bude volná cesta k Severní zátoce, obrovskému sevastopolskému přístavu. A kdo ovládá zátoku, ten uzavře přísun do pevnosti. V tomto okamžiku, tedy dopoledne 29. prosirzce, vpadne do Mansteinova hlav-ního stanu jako bomba Jobova zvěst. Silné sovětské invazní síly se po předcházející přistávací operaci u Kerče právě vylodily také u Feodosije, v zálivu mezi Krymem a Kerčským poloostrovem, převalily se přes slabé německé zajištění a dobyly město. V tomto prostoru je pro obranu k dispozici jen 46. pěší divize a slabé rumunské jednotky Vše ostatní bojuje u Sevastopolu. "Co budeme dělat, pane generále," ptá se Ia v hlavním stanu 11. armády svého vrchního velitele. Necháme věcern u Kerče a Feodosije volný průběh, dokud nepadne Sevastopol? Nebo máme zastavit boj o pevnost a uvolněné síly vrhnout na ohrožené úseky v týlu fronty? Manstein nebyl mužem ukvapených rozhodnutí. Sel naproti do školní budovy vesnice Sarabus, kde od poloviny listopadu sídlil štáb 11. armády, aby si prostudoval nejnovější zprávy On sám, jeho náčelník štábu a Ia bydleli ve starém statku vedle školy, jehož pzostory byly zařízené skromně - postel, stůl, židle, stolek s umyvadlem a věšák - to byl veškerý nábytek. Manstein si nepotrpěl na pohodlí, které si prostý voják musel odříkat. Mapa v operační místnosti ukazovala smrtelné nebezpečí, ve kterém se již pět hodin nacházela krymská armáda. Invazní síly sovětské 51. armády neočekávaně překonaly už o vánočních svátcíchjen pět kilometrů širokou mořskou úžinu u Kerče a po vydařeném vylodění se 26. prosince zachytily na obou stranách města. 236 Sověti se vylodují na Kerči. Generálporučík hrabě von Sponeck, velitel XXXXII. sboru, měl po odvelení 73. a 170. pd na poloostrovu k dispozici jen 46. pěší divizi. Přesto se jejím třem plukům podařilo (při 30 stupních mrazu a zasazení posledních rezerv) sovětská předmostí odříznout a dokonce i částečně zatlačit. Manstein si oddechl a nechal útočné operace před Sevastopolem běžet dál. Avšak nyní, 29. prosince od 2 hodin 30 minut, byli Rusové ve Feodosiji. Manstein viděl na mapě rudé šipky Pokud proti Sovětům rychle něco nevrhne, mohli by uzavřít šíji u Parpače, dvacet kilometrů široký průchod z Krymu na ; Kerčský poloostrov, odříznout 46. pd a vpadnout německé frontě před Sevastopolem do zad. Opět se ukázal jeden prohřešek nejvyššího německého velení proti zákonům vedení moderní války -11. armádě chyběly úderné rezervy pro pohotové nasazení, které by tvořily rychlé motorizované svazky Zůstalo jen jedno řešení. Z fronty u Sevastopolu bylo nutné přesunout síly k Feodosiji. Náčelník štábu, Ia i Manstein stáli před mapou plni obav Měli v tomto okamžiku přerušit boj o Sevastopol? Ale přesně to Sověti svým vyloděním u Kerče sledovali. Manstein ajeho důstojníci zvažovali rozhodnutí. Cožpak to před Sevastopolem u 22. pd nevypadalo, jakoby bylo třeba již jen posledního úsilí, aby se probojovala alespoň k rozhodující zátoce s přístavem? Kdyby se to podařilo, byla by ovládnuta dominující pozice a útok na město by bylo možné bez rizika na několik týdnů i přerušit. Kontrola zátoky Severnaja by umožnila zabránit přísunu sil po moři. Pak 237 by bylo možné posilovat obklíčení a uvolněnými divizemi zatlačit do moře sovětské invazní síly u Feodosije a Kerče. Hrabě Sponeck by musel vydržetjen dva až tři dny S narychlo sehnanými rezervami by musel poutat Rusy bojem na zdrženou. Ano, to by to mělo jít. A Manstein nařídil: "Na severním úseku před Sevastopo-lem dobude 22. pd "Fort Stalin" a postoupí až k přístavní zátoce. Z východu bude útok na pevnost zastaven,170. pd ihned stažena z fronty a přesunuta k Feodosiji." Tím začíná závod s časem. Vyjde tenhle záměr? 29. prosince 1941 v 10 hodin dopoledne přijde do hlavního stanu armády zakódovaný radiogram od generála Sponecka. Jeho obsah je alarmující: "Velení vyklízí poloostrov Kerč. 46. pd se vydala na pochod ve směru parpačská šíje." Manstein není schopen slova. Již o vánocích, když se na obou stranách města Kerč vylodila sovětská 244. střelecká divize, hrabě Sponeck navrhl vyklidit poloos-trov Manstein tuto myšlenku ostře odmítl a výslovně nařídil obranu tohoto důleži-tého předpolí Krymu. Nyní jednal velitel X;XXXII. sboru svévolně proti tomuto striktnímu rozkazu. Manstein nechá vyslat odpověd: "Stahování ihned zastavit! Ale radiogram není možné předat. Velitelství se už nehlásí. Hrabě Sponeck již nechal demontovat svoji radiostanici. První jasný případ neposlušnosti velitele stál na jevišti dějin východního polního tažení. Byl to symptomatický, zásadní případ, poněvadž z diisseldorfské důstojnické rodiny pocházející generálporučík Hans hrabě von Sponeck, bývalý císařský gardový důstojník (ročník 1888), byl statečný muž a vynikající velitel. Jako velitel slavné 22. výsadkové divize, která v roce 1940 smělým přepadem dobyla "pevnost Holandsko", si za západního polního tažení vysloužil Rytířský kříž. Jako velitel 22. pd (vytvořené z výsadkové) později prokázal velkou osobní statečnost při přechodu Dněpru. Exemplární význam tohoto případu spočívá v tom, že hrabě Sponeck byl prvním velícím generálem východní fronty který byl útokem dvou sovětských armád proti jedné jediné německé divizi postaven před alternativu bu d čelit nepříteli a být zničen, nebo ustoupit, a který zvolil druhou možnost. Neodpověděl na sovětské ohrožení podle hitlerovských principů velení, ale zůstal věrný pruské výchově generálního štábu - situaci precizně a chladně posoudit a elasticky reagovat, avšak nenechat se zabít, pokud to ovšem nevyžaduje nevyhnutelný a naléhavý důvod. Takový důvod však Sponeck neviděl. Jaké úvahy vedly hraběte k neuposlechnutí rozkazu? Od něho sice nemáme žádné pozůstalé písemnosti, ale jeho Ia a zástupce náčelníka štábu major Einbeck v jedné úvaze popsal uvažování velení, a také od náčelníka štábu 617. ženijního pluku podplukovníka von Ahlfena existuje poučná zpráva. Podle těchto dokumentů se věci měly takto. 46. pd generálporučíka Himera rozdrtila 28. prosince 1941 po soustředění všech rezerv sovětská předmostí severně od Kerče. Sověti, především Kavkazané, dokázali nepředstavitelné. Při 20 stupních mrazu se brodili až po krk ve vodě těsně u strmého břehu a pevně se tam drželi. Bez 238 zásobování se bránili dva dny Zranění se postupně měnili v kusy ledu - zmrzli. Invazní sílyjižně od Kerče se podařilo zablokovat. V tomto okamžiku však zaútočily sovětské válečné lodě sto kilometrů v týlu Kerče, u Feodosije. Jeden těžký křižník, dva torpédoborce a vylodovací čluny vpluly v noci do přístavu. 147. oddíl vojskového pobřežního dělostřelectva, který měl bránit Feodosiji, dorazil na místo se čtyřmi kanony ráže 105 mm a štábem. Kromě nich byly v přísta-vu již jen jedna německá a jedna česká houfnice. Sovětské válečné lodě osvítily palebná postavení děl světlomety a rozstřílely je svými těžkými děly Potom se Rusové vylodili. Pro boj pěchoty byla k dispozici pouze ženijní četa, velení jednoho útočného člunu a protitanková četa se dvěma 37mm protitankovými kanony Naštěstí se ve Feodosiji na noc ubytoval 46. ženijní prapor, který byl na přesunu do Kerče. Hrabě Sponeck pověřil podplukovníka von Ahlfena obranou proti sovětskému vylodění. Podplukovník vrhl do boje vše, co dokázal sehnat - účetní, opravářské čety, personál skladů a polní pošty, jednu silniční stavební rotu a rotu spojovaciho důstojníka. S tímto smíšeným houfem zaujal první zajišovací linii před městem. V 7 hodin 30 minut dnstal hrabě Sponeck v Kenegesu tuto zprávu: "Sověti se vylodují severo-východně od Feodosije na otevřeném pobřeží. Na břeh přešla celá jedna divize." O několik minut později bylo telefonní spojení mezi armádou a Feodosijí přeru-šeno. Hrabě Sponeck seještě stačil dozvědět, že Manstein vyslal k Feodosiji 170. pd ze Sevastopolu a dvě rumunské brigády z pohoří Jaila. Co měli Rusové v úmyslu? Jejich taktickým cílem mohlo být uzavření šíje mezi Krymem a Kerčským poloostrovem a zničení v pasti sedící 46. pěší divizi. Operač-ním cílem Sovětů ale muselo být zaútočit motorizovanými silami ze získané pozemní základny u Feodosije na Krym, obsadit dopravní uzly za frontou u Sevastopolu a odříznout 11. armádu od zásobování. Že Rusové skutečně sledovali tento operační cíl a ne jen místní přepady na pobřeží, vyplynulo ze skutečnosti, že jejich invazní síly tvořily dvě armády - 51. generála Lvova u Kerče a 44. generála Pervušina u Feodosije. 44. armáda se již také vylodila se zhruba 23 000 muži 63. a 157. střelecké divize. Generál hrabě Sponeck se ptal sám sebe. Dokáží síly 46. pd zahnat do moře nepřítele vyloděného u Kerče a současně ubránit šíji u Parpače proti nově vylodě-ným jednotkám nepřítele u Feodosije? Jeho odpověd zněla: Ne! Major Einbeck píše: "Velení na sebe mohlo opět strhnout aktivitujen tím, že by neprodleně přeneslo těžiště do prostoru Feodosije. Zde bylo také možné odvrátit nebezpečí hrozící 11. armádě úderem ve směru Džankoj nebo Simferopol. Toto rozhodnutí současně znamenalo vzdát se Kerčského poloostrova až po postavení u Parpače. Hrabě Sponeck si myslel, že vzhledem k odpovědnosti za svých 10 000 vojáků nesmí čekat už ani hodinu. Považoval se za oprávněného jednat z pozice lepší znalosti místní situace proti rozkazu svého nadřízeného. Věděl, že riskuje hlavu. 239 Sponeck znal železný zákon poslušnosti, ale cítil i mravní povinnost vojenského velitele postavit smysluplný rozkaz nad formální. Nevyhýbal se tragickému rozhod-nutí, které je nutné učinit, když nejsou v souladu povinnost poslušnosti a vlastní názor o operační nutnosti. V 8 hodin 29. prosince vydal hrabě Sponeck 46. pd rozkaz, aby se u Kerče odpoutala od protivníka, provedla usilovný pochod k parpačské šíji, "napadla u Feo-dosije nepřítele a zahnalajej do moře". O svém rozhodnutíještě informoval armádu a potom nechal demontovat radiostanici. Potud operační a taktické úvahy hraběte Sponecka. Jsou smysluplné, střízlivé a odvážné. Není v nich ani stopa zbabělosti, nerozhodnosti nebo špatného svědomí. Za mrazu, který dosahoval 30 stupňů, a v mrazivé sněhové bouři se prapory 46. pd, protiletadlové dělostřelectvo, ženijní a dělostřelecké jednotky vydaly na cestu. Byla dlouhá 120 kilometrů. Odpočinek byl organizován jen tu a tam, když se vydávala horká káva. Muži pochodovali čtyřicet šest hodin. Mnohým při pochodu omrzly prsty na rukou, nohou a nosy Většina koní neměla zimní přikrývky a byla vyhladovělá. Vyčerpáním se hroutili. Děla zůstávala stát na zledovatělých cestách. Zatímco pluky 46. pd jsou ještě na těžkém, ale spořádaném ústupu, probíhá Mansteinův plán - nejprve dobýt "Fort Stalin", a potom jít na pomoc hraběti Sponeckovi. Roty 16. pěšího pluku nastupují do posledního útoku. Příkře a ponuře se tyčí valy pevnůstky nad změtí drátů a příkopů. Německé údernéjednotky se tiše prostřihaly drátěnými zátarasy K obloze stoupá rudá svět-lice. Německé dělostřelectvo zahájí palbu dýmovými granáty, aby zakrylo Rusům výhled. První val padl po útoku, první kasematy byly dobyty, první nepřátelé zajati. Jsou vyčerpaní bojem, smrtelně unavení a Ihostejní. Ale i roty 16. pp mají již jen šedesát až sedmdesát mužů. Má vzhledem k vývoji situace na šíji u Parpače pokračovat v krvavých bojích? Manstein dochází k rozhodnutí, že ne! Už nechce s ohledem na situaci u Feodosije podstupovat žádné riziko. Odtroubí boj. Je Silvestr 1941. Plukovník von Choltitz vyklidí se svým 16. pp těžce dobyté valy pevnůstky a dostane rozkaz k přesunu zpět na hřeben údolí Belbek. 24. pd udrží svoje dosa-vadní pozice. Ale i pro ni, stejnějako pro všechny svazky 11. armády na sevastopol-ské frontě, nyní platí povel: "Cekat!" Bude to trvat pět měsíců, než znovu začne boj o nejsilnější pevnost druhé světové války a pět a půl měsíce, než vojáci 16. pěšího pluku opět proniknou do "Fort Stalin". Do poledne 31. prosince dorazily první prapory 46. pd na parpačskou šíji. Před nimijiž ale leží čelní odřad sovětské 63. střelecké divize a drží Vladislavovku, která leží severně od Feodosije. Byl snad celý ústupový manévr divize k ničemu? !" g p "Zaútočit. Prorazit. Dobýt Vladislavovku zní rozkaz enerála Himera ro 46. pd. Následuje krátká příprava na zasněženém a jako stůl rovném náhorním 240 terénu. Ledová vichřice, která fičí od Kavkazu přes náhorní planinu, proniká tenkými plášti mužů. Slzy bezmocnosti zmrznou dříve, než stečou do vousů. Sedm kilometrů se vyčerpané pluky probíjejí vpřed. Pak zůstanou ležet. Muži prostě padnou na zem. Pod ochranou noci se prapory nakonec protáhnou vpravo kolem ruskýchjedno-tek, přesještě neobsazenou část šíje, a zaujmou na studené zerni "postavení" čelem kjihu a východu. Poslední zadní voje, které dorazí do narychlo zaujatého postavení, patří 1. rotě 88. ženijního praporu. Rusové zaútočíjiž příští poledne. Ale němečtí vojácije zadrží. Také západně od Feodosije se podaří vytvořit před sovětskou 157. divizí tenoučkou zajišťovací linii, kterou zaujal 213. pěší pluk 73. pd, rumunské svazky a části rumunského horského sboru, které tam byly poslány v poslední chvíli. Když se přiblíží ruské tanky vzniklou kritickou situaci zachrání poslední tři samohybná děla "Lví brigády". Kapitán Peitz je od Bachčisaraje, kde působily jako zajištění proti partyzánům, vrhl na frontu. Poručíku Damannovi, veliteli čety, se s nimi ve vlnitém terénujihozápadně od Vladislavovky podaří dojet až na 600 metrů k nepřátelským tankovým pohotovostním postavením. Potom to začne bouchat. Je to pekelný duel. Sestnáct sovětských tanků T 26 zůstane na bitevním poli. Tankové čelo sovětské 44. armádyje rozbité. Nebezpečí ruského átoku až do sevastopolského zázemí je zažehnáno. Rusovó jsou zastaveni. Z hlediska úspěšnosti byl tedy hrabě Sponeck ospravedlněn. Nebo ne? Manstein ve svých pamětech neodpovídá na tuto otázku jednoznačným ano, ale ani jedno-značným ne. Má námitky proti tomu, že hrabě Sponeck postavil armádu před hotovou věc, a tak znemožnil každéjiné řešení. Manstein říká: "Takto ukvapený ústupový manévr 46. pd nebyl prostředkem k udržení její bojové síly Kdyby protivník u Feodosije jednal správně, nebyla by divize v tom stavu, v jakém dorazila k Parpači, patrně schopna probojovat se na západ." Kdyby Ale protivník tak nejednal a rozhoduje úspěch. A se na "případ Sponeck" dívámejakkoliv, gererálovo rozhodnutí neurčily ani nečestné motivy ani zbabělost. Zproštění Sponecka velení, které vyslovil Manstein, lze na podkladě zásadních úvah k otázce rozkazu a poslušnosti chápat jako oprávněné. Avšak ve vůdcově hlavním stanu seještě sešel válečný soud za předsednictví říšského maršála Gringa, který předvedeného generálporučíka hraběte von Sponecka degradoval, zbavil všech řádů a vyznamenání a odsoudil k smrti. Sám Hitler asi neměl při vynesení tohoto barbarskému rozsudku dobrý pocit, poněvadž jej po protestu velitele 11. armády změnil na sedm let pevnosti. Měřeno podle jeho pozdějších verdiktů to bylo pozoruhodné rozhodnutí, které se prakticky rovnalo osvobození. Ovšem Himmlerova popravčí četa změnila o dva a půl roku později, po 20. červenci 1944, Hitlerovu milost na brutální vraždu. Hrabě von Spo-neck byl zastřelen bez příčiny a bez rozsudku. 241 Odsouzení hraběte Sponecka válečným soudem pocítila i 46. pd. To, co polní maršál von Reichenau, který mezitím převzal skupinu armád Jih, s muži této divize dělal, bylo téměř tak kruté, jako vynesený rozsudek nad jejich velitelem. V prvních lednových dnech roku 1942 byly jeho čtyři velitelé pluků předvoláni na velitelské stanoviště divize. Bledý a rozrušený velitel divize generálporučík Himer je tam seznámil s obsahem dálnopisu ze skupiny armád. Zněl: "Za nedůrazné počínání při vylodění Rusů na Kerčském poloostrovu a za uspěchaný ústup z poloostrova vyslo-vuji 46. pěší divizi ztrátu vojenské cti. Vyznamenání a povýšení jsou až na další zrušené. Podepsán generál polní maršál von Reichenau." Odpovědí na tento rozsudek smrti nad statečnou divizí bylo ledové mlčení. Cím se provinila? Rídila se rozkazem svého velitele. Absolvovala namáhavý přesun a po jeho ukončeníještě statečně bojovala a zabránila průlomu nepřítele na Krym. Ated tohle. Bylo to kruté ponížení, které podsouvalo vinu tam, kde nebyla, které mělo přehnaným chápáním cti zakrýt přetížení divize a které ponechávalo mimo úvahu všechna opravdová měřítka. Ale přisouzení vinyjedné celé divizi nemohlo zprovodit ze světa vlastní příčinu tohoto případu, totiž skutečnost, že na frontě bylo stavěno příliš málo sil před příliš velké úkoly Tato skutečnost, která se jako blesk projevila "případem Sponeck" a ponížením 46. pd, se měla brzy projevit jako tragická pravda, a nejen na Krymu. Nejen na tomto poloostrově se totiž ukázalo, že Stalin ještě nebyl poražený, ale že naopak mobilizoval všechny síly svó obrovské říše, aby napravil letní porážky A dostával se k tahu, protožo se začala projevovat osudná německá slabost - příliš málo vojáků pro těžké bitvy na obrovských prostorech. Dnes, v éře technických válek s mechanizací a automatizací, mohou zbraně hromadného ničení vyrovnat lidský potenciál početně silnějšího nepřítele. V době útoku Hitlcra na Rusko však takové zbraně ještě vyvinuté nebyly Clověk, voják, počet divizí hrál rozhodující roli. Když se k tomu přidala podpora zbraněmi, kterou Sovětskému svazu poskytovaly Spojené státy s jejich silným válečným hospodář-stvím, pak mohl být lidský potenciál dokonce rozhodujícím faktorem. V tom spočí-vala převaha Rusů. Po půlroce obrovských německých vítězství se velmi oslabený a několikrátjiž vrávorající protivník zotavil a dosahoval úspěchů, které naznačovaly obrat ve válce. Příkladně se to projevilo v bojích skupiny armád Jih, ke které nyní opět obrátímc náš pohled. Nemůžeme ale opustit bojiště na Krymu, opředené statečností, tragikou a tem-nou symbolikou, aniž bychom nezaznamenali korekturu, která stojí v aktech dějin války o statečné 46. pěší divizi. Koncem ledna 1942 nechal Reichenaův nástupce polní maršál von Bock před divizí přečíst tento denní rozkaz: "Vyslovuji 46. divizi za její vynikající výkony při obranných bojích na zemské šíji, trvajících od začátku ledna, svoje obzvláštní uznání a očekávám odpovídající návrhy na povýšení a vyznamenání." 46. pěší divize měla opět svoji čest. ž42 3. V Porůří Sovětského svazu Tanhouá armáda Kleist obsa.di Stalino - 6. armáda obsadi Clzarhou - P>-uni holo boje o Rostou - Obersturmfilarer Olboeter a třicet mužů - Rundstedt musi ode,jit - Zuoněni na poplacla Jak to vypadalo na ostatních frontách skupiny armád Jih? V době, kdy Manstein vtrhl na Krym, se ostatní armády skupiny armád Jih mezi Dněprem a Donem probojovaly dále najih. Tanková skupina Klcist, mezitím povýšená na l. tankovou armádu, zahájila při pronásledování poraženého nepřítelc útok na Rostov Mezi 12. a 17. říjnem padl po tčžkých bojích přístav Taganrog u Azovského moře. Za jakých obětí, to ukazuje jcdiný příklad. 3. rota pěšího pluku "L. A. H." se z těchto bojů vrátila se scdmi muži. Zbytek padl. Ale překonali řeku Mius. 20. října vyrvala německá 1. horská divize sovětslcó 12. armádě Stal.ino. Tím bylo důležité zbrojní centrum v Doněcké pánvi, nejdiiležitější průmyslové oblasti Sovětského svazu, v německých rukou. Podle Hitlerovy teorie, kterou prosazoval proti generálnímu štábu a vrchnímu velení, že válka bude rozhodnuta dobytím průmyslových center, by tím musela být zpečetěna Stalinova porážka. 28. října stál generálplukovník von Kleist se všemi částmi své l. tankové armády na řece Mius,17. armáda generálu von Stiilpna;ela na řece Donec. O čtyři dny dříve dobyla Reichenauova 6. armáda na severním křídle skupiny armád Jih průmyslovou metropoli Charkov Jako na celé východní frontě, tak také zde, na jihu, zastavilo období bahna všechny operace. Armády v bahně prostě uvázly Teprve 17. listopadu, tedy když začalo mrznout, mohl Kleist na pravém křídle pokračovat v útoku. Ctyřicet osm hodin přcdtím zahájil na střední frontě polní maršál von Bock útok na Moskvu. Ale Sověti přestávku, kterou způsobilo bahno, dobře využili. Na Kavkazu vydu-pal maršál Timošenko ze země nové divize, sbory a armády Clenem jeho frontu byl tenkrátještě neznámý muž, který se osvědčil při vytváření nových bojových svazků a především při organizaci činnosti partyzánských oddílů. Jmenoval se Nikita Sergejevič Chruščov Zatímco rudé vrchní velení mobilizovalo nové armády na německé straně se ukazovalo stále zřetelněji, že "přikrývka byla všude příliš krátká". Nikde nebyly k dispozici rezervy Pokud se Rusům někde podařil průlom, pak musely být najiném místě fronty staženy německé jednotky, aby díru ucpaly Bylo zjevné, že na německé východní frontě chyběly nejméně tři německé armády a to pro každou skupinu armád jedna. Smutným příkladem xapjaté situace a přetížení vojskje boj skupiny armád Jih o Rostov 243 17. listopadu zahájil 3. tankový sbor generála von Mackensena s 13. a. 14. td , 60. pěší (mot.) divizí a "Leibstandarte" úder na tuto bránu ke Kavkazu. "Leibstan-darte", posílená 4. tankovým plukem 13. td, prorazila opevnění v předpolí u Sultan--Saly 14. td zaútočila vlevo na Bolšoj-Saly Generál Remezov, který bránil Rostov s 56. armádou, odpověděl silným tankovým útokem do boku 14. td. Mackensen proto zasadil 60. pěší (mot.) divizi k obchvatu východním směrem, aby si zabezpečil bok. 20. listopadu pronikly tyto tři divize do města, které tehdy mělo 500 000 obyva-tel, a naráz pronikly až k Donu. l. prapor "Leibstandarte" zaútočil po rostovském železničním mostu a dobyl jej neporušený. 60. pěší (mot.) divize mezitím úspěšně pokryla v rázně a daleko najihovýchod vedeném útoku hluboce otevřený bok sboru a dobyla Aksaskaju. Cásti 13. td mezitím znovu zaútočily na ustupujícího protivníka ze západu. Rostov, vstupní brána do sovětského naftového ráje, byl v německých rukou. Bylo to rozhodující vítězství, protože rostovské mosty přes Don byly víc než jen přechody přes řeku - byly to mosty, které vedly na Kavkaz a do Persie. Ne bez důvodu obsadily Anglie a Sovětský svaz koncem rku 1941 Persii a vybudovaly zásobovací silnici od pobřeží Perského zálivu přes Tabríz až k ruské kavkazské hranici. Tím bylo pro Sovětský svaz vytvořeno přímé pozemní spojení -jediné - s jeho bohatým západním spojencem. Stará í,rruzínská vojenská silnice, cesta přes průsmyky vybu-dovaná Rusy v polovině 19. století, z údolí Tereku přes Kavkaz do Tbilisi, získala znovu uplatnění. Rostov se tak stal jakousi spojovací centrálou mezi Sovětským svazem a Velkou Británii pro zásobování přes Perský záliv Bylo tedy pochopitelné, že sovětský generá?ní štáb se všemožně pokoušel Rostov Němcům znovu vyrvat a zkřížit tanko-vé armádě Kleist cestu na Kavkaz. S 37. a 9. armádou generálů Lopatina a Charitonova Timošenko uskutečnil velmi obratnou operaci. Stočením Mackensena najih totiž vznikla mezi 17. armádou a l. tankovou armádou mezera, kterou nebylo možné z důvodu nedostatku sil ihned uzavřít. Tuto šanci Timošenko využil. Rozjel se do mezery a tím do týlu 3. sboru. Nebezpečná situace! Aby zažehnal nebezpečí, musel Mackensen uvolnit nejprve 13., a později i 14. tan-kovou divizi z fronty a zasadit je u Generalskeho Mostu a Budonného Mostu na ohrožený úsek. Sotva ale byla kritická situace v týlu sboru jakž takž zežehnána , napadl Timošenko oslabený Mackensenův sbor na východním ajižním křídle. Tyto útoky zasáhly plnou silou 60. pěší (mot.) divizi a "Leibstandarte". 25. listopad. Průzkumný motocyklový oddíl "Leibstandarte" brání osm kilomet-rů široký .ísek najižnírn okraji Rostova, přímo na břehu 1000 metrů širokého Donu. Ale obrovská řeka už není překážkou. Zamrzla. Je zoufalá zima. Muži se proti pronikajícímu mrazu mohou chránitjen nouzovými prostředky Viz mapa na straně 227. 244 5 hodin 20 minut. Poplach! Sovětské pluky části 343. a 312. střelecké divize, jakož i 70. divize kavalerie, napadají německá postavení na celé šířce. V přední linii leží 300 granátníků. 300! A přicházejí tři sovětské divize. Němcům se zastavuje srdce. Zavěšeni do sebe, se zpěvem a s výkřiky "urrá", pochodují prapory stále blíž z ledového jitřního šee a. Nasazené bajonety trčí jako kopí ze živé zdi. Zed vstoupí na led Donu. Následuje rozkaz a Rusové pře,jdou do běhu. Ještě stále jsou do sebe zavěšení a dupají po ledě. Obersturmfiihrer Olboeter, volitel 2. roty leží vpředu u těžkého kulometu 3. sku-piny "Ještě čekejte," připomíná. Na ledě vybuchují první miny, které němečtí ženisté nastražili do sněhu, a vy-rvou do útočících řad mezery Ale masa dupe dál. "Pal!" velí nyní Olboeter. Kulomet se rozštěká. Jenom o okamžik později se přidají ostatní a vytvoří tak pekelný koncert. Jako obrovský neviditelný srp vletí dávky do čelní vlny útočících Sovětů a vrhne ji na led. I druhá vlnaje smetena. Kdo chce vědět, jak dovede sovětská pěchota útočit a umírat, ten měl ležet na břehu Donu u Rostcva. Přes mrtvé a raněné skáčou další vlny A každá postoupí blíž, než ji kulometná palba položí na led. S chvějícíma se rukama vede devatenáctiletý Horst Schrader, druhý střelec kulometu, naplněný nábojový pás do závěru. V očích má zděšení. Z hlavně kulometu se kouří. Jako z dálky slyší křičet velitele: "Výměna hlavně! Výměna hlavně!" V úseku 2. roty útočí sovětský 111. střelecký pluk sc třemi prapory Tři vlny leží na ledě. Poslední, v síle praporu, se blíží. Rudoarmějci pronikají do postavení a likvidují obsluhy ku.lometů. Pobijí granít-níky v jejich střelcckých okopech. Potom se ruské síly formují. Pokud je Němci protiúderem nevrhnou zpět, může to pro vojáky průzkumného oddílu "Leibstandar-te" špatně dopadnout. Jižní přístup do Rostovaje v nebezpečí. Také před l. rotou to začíná být na pováženou. Utočí zde dva sovětské střelecké pluky,177. a 248. Celní vlna leží nejvýš dvacet metrů před postavením německých vojáků. Avšak to už byla do protiútoku u 2. roty zasazena tři samohybná děla, na kterých sedí grenadýři. Tím se podaří odříznout vlomené Rusy Sest důstojníků a 390 mužů se vzdá. Většina je zraněná. Více než 300 padlých Sovětů leží před německými postaveními. Den proběhne v ohni boje. Příštfho dne však Rusové zaútočí znovu. A další den opět. 28. listopadu Rusové pronikli do postavení l. roty Jsou to části ruské 128. stře-lecké divize, sestavené v červenci a přesunuté z Krasnodaru ke svému prvnímu bojovému nasazení. Obersturmfiihrer Olboeter zahájí protiútok, tentokrát všakjen se třiceti muži a dvěma samohybnými děly Ale nejprve mu musí odříznout holínky z omrzlých nohou. Nohy si pak obalí mulovým obvazem, ovinovačkami a dvěma přikrývkami pro koně, které připevní motouzem. Potom se vyšplhá na samohybné dělo. "Jdeme na to!" řekne. "Jdeme na to!" 245 I Olboeterje zkušený taktik. Jedním samohybným dělem zaútočí na levém křídle, ,. druhým nechá objet postavení, takže se vynoří na pravém boku Rusů. Olboetererovi I muži se drží těsně kolem samohybných děl, střílejí, a tak proniknou do ruských postavení. Navzdory svým omrzlým nohám se Obersturmfiihrer stále znovu vyno- řuje vpravo a vlevo od samohybného děla. Neúnavně dirinzje své vojáky Vrhá se do sněhu a střílí ze samopalu. Tento boj trval dvě hodiny Pak se Olboeter vrátil zpět se třemi tucty zajatců. Předtím napadl sovětská postavení z boku. Překvapení a bojem vyčerpaní Rusové uprchli přes Don. Opět se ukázula typická slabost Rusů -jejich nižší velení nebylo dost obratné, aby místní úspěch ve velkém stylu zvětšilo. V opětně dobytém posta- vení leželo 300 padlých Rusů. Vedle nich ale i většina důstojníků a vojáků l. roty z průzkumného oddílu Obersturmbannfiihrera Meyera. Avšak co byl platný místní úspěch? Rusové přišli znovu. Jejich masové útoky se tvrdohlavě valily proti již jen slabě obsazenému německému obrannému postavení. Sebevětší statečnost nemohla změnit tu skutečnost, že německé svazky ve městě i v okolí Rostova byly příliš slabé. Tři už velmi vyčerpané divize, jejichž roty měly i nanejvýš ještě jednu třetinu tabulkového stavu, nemohly dlouho odolávat nepřetr- žitým útokům patnácti sovětských střeleckých a jezdeckých divizí a několika tan- kových brigád. Znovu se projevila typická německá slabina - příliš málo sil. Sířka pásma 3. sboru dosahovala 115 kilometrů. Se silami, které byly k dispozici,ji nebylo možné udržet. Polní maršál von Rundstedt to pochopil. Telefonicky žádal náčelníka gene- rálního štábu pozemního vojska a hlavní stan o povolení k vyklizení Rostova. Ale Hitler nechtěl o ústupu ani slyšet. Nechtěl připustit, že by Rusovó byli silnější. Požadoval tvrdost tam, kde mohl pomoci jen rozum. Rundstedt tedy dostal rozkaz, aby zůstal tam, kdeje. Hitler však tentokrát narazil na nepravého. Polní maršál se zdráhal rozkaz splnit. Hitler jej proto zbavil funkce. Polní maršál von Reichenau, dosud velitel 6. armády, převzal skupinu armád Jih a ihned zastavil Rundstedtem už prozíravě zahájený ústup. Avšak ani Reichenau nemohl uvedené skutečnosti vymazat ze světa. Dvacet čtyři hodin po převzetí skupiny armád, l. prosince 1941 v 15.30, zavolal do hlavního stanu: "Rus proniká skrz přetíženou řídkou německou frontu. Pokud chceme zabránit katastrofě, musí se fronta zkrátit, to znamená přeložit zpět za řeku Mius. ; Nejde to jinak, můj vůdče!" Co Hitler o dvacet čtyři hodiny dříve odepřel Rundstedtovi, musel nyní povolit Reichenauovi. Ustup. Vydání Rostova. To byl první velký zvrat ve válce, i když ještě žádná katastrofa. "Měkký skok zpět" byl proveden obratně. Větší část důležité oblasti zůstala stále v německých rukou. 246 Čtvrtý díl Zlyl2f2l bZtllL Přicházejí Sibiřané 5. prosinec 1941- Zádná zimní uýstroj - Boj o Klin - 3. tanhová shupina se probojuje zpět - 2. tanhová armáda musi ustoupit - Dram.a rza ledě Ruzy- Brauchitsch odcházt - Historichý rozhouor ue "Vlčtm doupěti" - Udržet se za haždou cenu - Průlom u 9. armády - Tragédie XXIII. ,sboru - Jizdni řád až po "Gie/3en"- Guderian je propuštěn Hlídky bojového zajištění 87. pěšího pluku se právě vystřídaly Je 5 hodin ráno a mrzne. Teplomčr stáleještě ukazuje minus 25 stupňů. Muži dupají snčhem k po-toku Jachroma. Z komínů selských domků v údolí potoka stoupá dým kjitřní obloze. Je ticho. 87. pěší pluk patří k 36. pěší (mot.) divizi. Rýnsko-hesenské pluky mají bránit úsek mezi přehradním jezerem jižně od Kalininu., také nazývaným "Moskev-ské moře", a Roačevem. Mohou ho bránit jen v opěrných bodech, protože úsek je příliš dlouhý a pluky příliš slabé. Vykrvácely v tvrdých bojích aještě více "vymrzly". Nikdo nevydrží ležet v díře při 30 až 40 stupních mrazu déle než hodinu. Jen. kdyby měl ovčí kožich, holínky s plstí, kožešinovou čepici a vycpané rukavice. Ale to muži 36. pěší (mot.) divize nemají. .Ieště třicet metrů k vesnici. Jednospřežné vozy stojí u potoka. Studny s hákem se tyčí nad nízké střechy a u nich podupává několik Rusek. Musely pro vodu. A tu se všichni hroznč leknou, vojáci, vystřídané hlídky i Rusky Všichni se instinktivně přikrčí. A pak se rychle rozběhnou k prvním domkům. A už je tady to "vyjící divoké zvíře". Útočí s velkým hřmotem. Vzduchem víří sněhové fontány Žhavé střepiny se odrážejí od zmrzlé země. Bubnují do sauny Poplach! Je 5. prosinec 1941. Pátek. V knize dějin války se obrací list. Začíná velká ruská protiofenziva před Moskvou. Zde, u 36. pěší (mot.) divize, v úseku LUI. tankového sboru, probíhá krvavá předehra historického dramatu. O dvacet čtyři hodin později se rozhoří i na ostatních úsecích fronty skupiny armád Střed velká bitva - bitva mezi Ostaškovem a Jelecem, tedy v šířce 1000 kilometrů. Jak to onoho 5. prosince před Moskvou vypadalo? Německé čelníjednotky se na severu a západě Moskvy probojovaly až na několik kilometrů k okraji města. 9. ar- 248 máda na severním křídle skupiny armád Střed působila na 170 kilometrů širokém úseku od Kalininu k "Moskevskému moři". Pivize 3. tankové skupiny, které měly Moskvu obklíčit ze severu, pronikly až k městu Dmitrov, jež leží na kanálu Moskva-Volha. Dále na jihu útočily čelní jednotky :XXXI. tankového sboru na přechody přes kanál severně od Lobni. Bojová skupina Westhoven l. td pronikla po obsazení Nikolska a Belovo Rastu na západní okraj Kusjajeva. 4. tanková skupina dále napravo vytvářela kolem Moskvy čtvrt-kruh, který sahal od Krasnoj Poljany ke Zvenigorodu; žádný bod nebyl od Kremlu dál než čtyřicet kilometrů. Hlídky bojového zajištění 2. tankové divize stály na prvních zastávkách moskevské tramvajové linky Uderná skupina 62. ženijního praporu se dostala ke Stalinovi nejblíže, když pronikla do předměstí Chimki, osm kilometrů od okraje města a šestnáct kilometrů od Kremlu. Na jižním křídle Hoepnerovy 4. tankové skupiny stály zleva doprava: 106. a 35. pd, 11. a 5. td, pěší (mot.) divize SS "Das Reich", 252., 87., 78., 267., 197. a 7. pd. Pak následovaly divize Klugeho 4. armády Stály padesát kilometrů před Moskvou mezi moskevskou dálnicí a řekou Oka. Dále na jih stála Guderianova 2. tanková armáda. Postoupila kolem zarputile bráněnó Tuly a ležela v daleko na východ roztaženém výběžku fřont.y kolem Stali-nogorska; s na sever proti Oce nasazenými čelními útočícími jednotkami a 17. tan-kovou divizí před Kaširou. Jižní bok skupiny armád Střed kryla 2. armáda, která zároveň udržovala spo,jení se skupincu armád Jih. Na této 1000 kilometrů dlouhé linii německá ofenziva začátkem prosince uváz-la, ztuhla, zamrzla v nejvlastnějším s?ova smyslu. Zima (45, někde dokonce i 50 stup-ňů) uchopila do ledovéh.o sevření člověka, zvíře, motor i zbraň. V deníku jednoho voiíka 69. pluku 10. td je napsáno: "Vedeme zimní válku tak, jakoby to byla zima ve Schwarzwaldu." Přesně tak to bylo. Důstojníci a prostí vojáci neměli žádné oblečení na zimu. Navlékli na sebe to, co sehnali nebo co našli v ruských textilních továrnách, dílnách a skladech. To jim ale spíše snížilo pohyblivost, než aby je to hřálo. A tyhle špinavé slupky oděvů, které už nikdo nesundával, byly líhněmi vší, které se zakusovali do kůže. Avšak vojáci nejen mrzli, ale také hladověli. Máslo se k nim dost;ávalo zmrzlé na kost a dalo se jen po kouscích cucat jako "máslová zmrzlina". Chléb museli sekat sekerou, a pak rozehřívat nad ohněm. Důsledkem toho byly ošklivé průjmy Počty vojáků v rotách stále více klesaly Denní výpadky kvůli omrzlým koněetinám a ho-rečnatým střevním onemocněním. byly vyšší než bojové ztráty Stejně jako lidé, trpěli zimou a hladem i koně. Oves se k nim nedostal. Zmrzlá sláma ze střech domků hlad neutišila a navíc vyvolávala nemoce. Koně obcházela prašivina, řádily koliky Zvířata se hroutila a houfně pocházela. Také motory vypovídaly službu, protože nebylo dost mrazuvzdorných prostřed-ků. Voda v chladičích zamrzala, bloky motorů praskaly Tanky nákladní auta a ra- 249 diostanice byly pak nepohyblivé. Zbraně selhávaly, protože zamrzal olej v závěrech. Zapomnělo se na dostatečné zásobování zimním olejem. Chyběl také zimní tuk na skla polních a periskopických dalekohledů a zaměřovačů děl. Okuláry proto zamr-zaly byly neprůhledné, a tím i nepoužiteln.é. Nebylo takřka nic, co bylo v této prokleté ruské zimě nutné pro život a válku. Vůdcův hlavní stan věři.l, že se dostane po Moskvy před začátkem mrazivého období. Tento chybný předpoklad v jízdním řádu bitvy a z něho vyplývající nedostatky se nyní krutě vymstily Proč se pro nedostatkem strádající frontu nedopravilo z Evropy to, co potřebo-vala? Protože zamrzlo i těch několik lokomotiv, které Němci měli. Místo potřebných dvaceti šesti zásobovacích vlaků denně pro skupinu armád Střed, jich přijíždělo osm, nejvýš deset. A většina rlu 52 zásobovacích letek nemohla kvůli třeskuté zimě a chybějícím letištním halám z polních letišť v Polsku a Bělorusku startovat. Svobodník Werner Burmeister z 2. baterie před nedávnem z Francie přeložené-ho 208. dělostřeleckého pluku. píše v dopise domů: "Co má člověk dělat? Před dělo je zapřažených šest koní. První čtyři je možné vést rukou, ale ty dva u oje! Tam je nutné nasednout, poněvadž neustálému bouchání oje do boků zvířat se dá zabránit jen tak, že člověk na ni ze sedla tlačí nohou. V těsných holínkách má člověk při minus 30 stupních omrzlé prsty ani se nenaděje. U naší baterie není nikdo, kdo by neměl omrzlé prsty na nohou a paty" Tak nepatetická, tak krutá byla tato ruská zima. Ruský voják dostával své kožené holínky zásadně o jedno nebo dvě čísla větší, aby si je v zimě mohl vycpat slámou nebo novinovým papírem, což byla velmi účinná a praktická ochrana před mrazem. I staří mazáci německých divizí tohle věděli. Alejejich holínkyjim, bohužel, padly přesně. Není divu, že vojáci byli, vzhledem k těmto okolnostem, u konce se silami? Početní bojová síla pluků klesla na méně než polovinu. Nejhorší však bylo, že důstojnický a poddůstojnický sbor i zkušení svobodníci byli zdecimováni smrtí, omrzlinami a nemocemi. Nadporučíci veleli praporům, šikovatelé rotám. Nikde žádné rezervy Skupina armád Střed přitom musela bránit více než 1000 kilometrů fronty To je třeba vědět, aby člověk pochopil to, co přišlo. A jak to vypadalo na sovětské straně? Ještě když probíhala německá ofenziva, shromáždilo sovětské vrchní velení pojedné skupině bojových siljižně a severně od Moskvy Všichni vojáci, kteří byli v obrovské říši k dispozici, byli povoláni do Moskvy a hranice najihu a východě země byly bezohledně obnaženy Sibiřské divize, zvyklé na zimu a pro zimní válku vyzbrojené, tvořilyjádro nově přisunutých sil. Třicet čtyři sibiřských divizí poslalo sovětské vrchní velení na svoji západní frontu. Z nich dvacet jedna proti skupině armád Střed, která měla v říjnu sedmdesát osm divizí, ale začátkem prosince disponovalajižjen bojovou silou třiceti pěti divizí. Tato relativně malá bojová síla byla vyrovnánajižjen čerstvými sibiřskými svazky Jejich nasazení bylo rozhodující. 250 Sovětské nahromadění sil před Moskvou bylo výsledkem patrně největší zrady druhé světové války Stalin znal japonské úmysly eděl, že Japonsko nehodlá napadnout Rusko, nýbrž Ameriku. eděl to od svého agenta v Tokiu Richarda Sorgeho, kterýjako důvěrný spolupracovník německého velvyslance a přítel nejvý-znamnějších japonských politiků znal úmysly německého a japonského vedení. Hlásil Stalinovi, že Japonsko se vůči německé vládě zdráhalo napadnout Rusko. Podával zprávy, žejaponští vojenští činitelé připravují válku proti Americe v Pacifi-ku. Poněvadž Sorgeho hlášení o německých útočných plánech z jara 1941 byla událostmi stoprocentně potvrzena, Stalin tentokrát uvěřil zprávám z Tokia a stáhl hlavní síly svých vojsk z Dálného východu do Moskvy, ačkoliv v Mandžusku stála japonská kvantungská armáda připravená k útoku. I3ez těchto opatření by Moskva padla. Poslední důkaz spojení mezi Sorgeho informacemi a vojenskými událostmi spočívá ve skutečnosti, že Stalin zahájil svoji ofenzivu v den, kdy Japonci zamířili se svými loděmi k Pearl Harboru, aby se vrhli do války s USA. I toto supertajné datum zahájení války v Pacifiku nahlásil Sorge Stalinovi. A když sovětský průzkum japonské soustředění sil potvrdil, věděl chorob-ně podezřívavý Stalin jistě, že informace Dr Sorgeho souhlasí. Mohl tedy svoje Sibiřany s klidem odeslat před Moskvu. Sovětské vrchní velení přisunulo začátkem prosince 1941 celkem sedmnáct a půl armády k útoku na skupinu armád Střed. Tři z nich, l.,10. a 20 armáda, se skládaly ze sibiřských a asijských divizí, které byly nově sestavené. Ostatní armády jak píše spolehlivý historik Samsonov, "Sověti po doplnění rezervami posilili až na čtyřnásobek." Sovětské válečné písemnictví, které rádo podceňuje, když jde o vlastní síly ale naopak přeceňuje, pokud jde o německé síly, udává poměr mezi německými a sovět-skými vojsky na počátku protiofenzivyjako 1,5 :1 ve prospěch ruských bojových sil. A sovětská převaha se týden od týdne zvětšovala. Skupina armád Střed nebyla v prosinci posílená ani o jedinou čerstvou divizi. Proti ní stojící Západní front však byl ve stejném časovém úseku posílen o třicet tři divizí a třicet devět brigád. Tato čísla říkají vše. Německo mělo jednoduše málo sil. Jaký plán protiofenzivy mělo sovětské vrchní velení? Ani kdyby pro něj nebyly žádné sovětské údaje, byla by odpověd snadná. Vyplývala ze situace. Nejprve totiž bylo nutné rozbít dva silné německé tankové klíny, které Moskvu ohrožovaly ze severu a z jihu. Zda - jak tvrdí sovětská válečná historiografie - sovětské vrchní velení od začátku plánovalo, že na první akt naváže druhý, jehož cílem bude obklíčení celé skupiny armád Střed, je sporné. Zdá se to však málo věrohodné. Pokud ale tento plán skutečně existoval, byl špatně koncipovaný. To ještě uvidíme. Sovětská protiofenziva začala severně od Moskvy bojem o klinský oblouk. Tento daleko vysunutý úsek fronty představoval největší nebezpečí pro hlavní město. 251 V ohnisku této bitvy stály XXXXI. a LUI. německý tankový sbor s 36. a 14. pěší (mot.) divizí, 6. a 7. tankovou divizí a od 7. prosince podřízenou 1. tankovou divizí. Generál Schaal, bývalý velitel osvědčené 10. td, velel LUI. tankovému sboru. Od něho pochází válečná zpráva, která společně s bojovými zprávamijednotlivých divizí podává působivý a zajímavý obraz dramatických událostí. Tyto zprávy mají velký význam, neboť dokládají, že osud severního křídla skupiny armád Střed visel začátkem prosince často na vlásku, ale zároveň ukazují, za jakých podmínek, s jak nepatrnými silami a s jakým nasazením čelili vojáci a velitelé nebezpečí. Když za ranního šera 5. prosince první ruský dělostřelecký úder přinutil vystří-dané hlídky 87. pp u potoka Jachroma ke krytí, útočilyjiž sovětské pluky na nejdále vysunutá postavení 36. i sousední 14. pěší (mot.) divize mezi Rogačevem a jižním okrajem volžské přehradní nádrže. Jeden ruský prapor na lyžích společně s tuctem tanků prolomil obranu v úseku 36. pěší (mot.) divize a postupoval dál na západ. Rusové napodobovali německou strategii "blitzu". 7. prosince v poledne, tedy o čtyřicet osm hodin později, se Rusové vynoří před velitelským stanovištěm sboru generála Schaala v Bolšom Sčapovu - šest kilometrů severovýchodně od HIinu. Důstojníci štábu, spojky a písaři se chopí karabin. Tři průzkumné obrněné automobily, několik 20mm samojízdných protiletadlových lafet a dva protitankové kanony ozbro,jeného doprovodu sboru vedou palbu ze všech hlavní. Velitel leží s karabinou za jedním nákladním autem a střílí jednotlivými výstřely Ia vede oddíl ilaku a spolu se dvěma kulometnými družstvy uzavře severní pžístup do obee. Večer se stáhne jedna rozbitá rota 14. pěší (mot.) divize z prostoru, kde byla obrana proražena, a ihned zaujme bojové postavení. Krátce nato dorazí v čele svého bojového sledu spěchající velitel 1. střeleckého pluku plukovník West-hoven, za nímž krátce po půlnoci následují hlavní síly 2. praporu 1. střeleckého pluku, které přicházejí od Belovo Rastu. Příští ráno v 8 hodin 30 minut zaútočí ruské tanky Blíží se konec štábu sboru? První tanky proniknou na severním okraji obranou. Dva pluky pěchoty, které podporujc palbou silné dělostřelectvo, postupují mimo Ščapovo na jihozápad. V tu chvíli je zleva slyšet hluk boje. To zaútočil plukovník Westhoven s částmi první tankové divize. Také první tanky 25. tp 7. td dorazí přesně v pravou chvíli a udeří pod velením nadporučíka Ohrloffa do boku nepřítele. Rusovéjsou takovým útokem překvapeni. Jejich pěchota ustoupí a má těžké ztráty Stáb sboru se přesune do Klinu. Také zde však generála Schaala zastihne nová Jobova zvěst. Nepříteli se na styku 36. a 14. pěší divize podařil hluboký vlom. Proraženou mezerou vnikly silné svazky severně mimo Klin, zablokovaly zásobovací silnici sboru a stočily se přes Jamugu na Klin. 3. tanková skupina nyní měla k dispozicijižjenjednu silnici. Ataké ta byla vážně ohrožena. Pokud by ji nepřítel přehradil, hrozila by celé tankové skupině katastrofa, protože by byla odříznuta od ostatních sil. Zbývalo byjen probít se pěšky a nechat na místě všechna vozidla a těžké zbraně. 8. prosince kolem 2,.52 Obranná bitva u Klinzz. poledne se toto nebezpečí stalo akutním. Sověti obsazují Spas Saulok, a potom i Jamugu, která leží osm kilometrů severně od Klinu. Durynská l. a vídeňská 2. tanková divize - společně s v té době u Guderiana nasazenou berlínskou 3. td kmenové divize německých tankových vojsk - jsou Schaalovou poslední nadějí. Mají zachránit situaci a udržet životně důležitou silnici pro ústup na novou záchytnou linii 3. tankové skupiny na Lamě. Hlavní síly l. td byly 7. prosince ránoještě nasazené u silnice Rogačevo-Moskva. Generál Reinhardt je odtamtud stáhl a přesunul do Klinu. Stále vážnější nebezpečí, že tento doprav-ní uzel, tak důležitý pro ústup motorizovaných svazků, bude ztracen před jejím příchodem, se podařilo 8. prosince večer odvrátit útokem spěšně přisunutých hoto-vostních (poplachových) svazků pod velením plukovníka Koppa. 37. ženijní prapor tankové divize obsadí a udrží Majdanovo na severním okraji města. Ihned budovaná obrana severního okraje města je průběžně posilovaná, aby se mésto dalo ubránit až do příchodu prvních jednotek l. tankové divize. Je to těžký úkol, protože Sověti velmi dobře vědí, o co tu jde. Generál Schaal říká: "Povzbuzen německým ústupem, poháněn pohledem na německé ústupové silnice a rozkazy svého velení, bojoval Rus s krajní houževnatostí a zarputilostí. Přitom měl téměř všechny výhody terénu na své straně. Těžkopádné německé motorizované svazky se v lesnatém terénu s málo cestami mohly pohybovat téměř jen po pevných silnicích. Bitva se stále víc stávala bojem zblízka, při kterém sejindy tak osvědčená německá součinnost zbraní nemohla příliš uplatnit, a proto měl Rus většinou převahu." 253 Přesto se bojovým skupinám posílené l. td, v součinnosti s bojovými skupinami 5. a 2. tankové divize, podařilo udržet a krýt ústupovou silnici z Klinu na západ, zatlačit pronikajícího nepřítele zpět a z posledních sil a za cenu krvavých obětí umožnit ústup čtyřem motorizovaným a několika pěším divizím. Aby se vymanil ze zoufalého flekování, přijal generál Schaal odvážné rozhodnutí, které mělo sboru a tankové skupině získat prostor a obnovit jejich iniciativu. Chtěl napadnout postupujícího nepřítele několika protiútoky, a tak ho vyvést z rovnováhy Velitel 25. tankového pluku plukovník Hauser, smělý a rázný člověk ze 7. td, měl dostat všechny tanky které měl sbor k dispozici, a také ty které nabídla tanková skupina - asi padesát kusů - vyrazit z postavení východně od Klinu, "vybrat" všechny nepřátelské divizní štáby mezi Jamu;ou, Spas Saulokem a Bire- vem zjištěné rádiovým průzkumem, zničit spojení, zapálit střelbou obce obsazené ncpřítelem, napadnout zezadu ruské dělostřelectvo a vyřadit ho z boje a po vyvola- ném zmatku se vrátit do německého obranného postavení. Vše se připravovalo na tento protiútok. Mezitím zahájily dvě bojové skupiny l. tankové divize odlehčující úder smě- rem na sever Bojová skupina Westhoven nejprve vrhla zpět silné nepřátelské sí- ly u Bireva a 9. prosince přibližně v 10 hodin 30 minut zaútočila bojová skupina von Wietersheim s l. motocyklovým praporem, šesti tanky Pa.nzer III poručíka Sto- vese, podporovaná dělostřeleckým oddílem Dr. Borna, podél kalininského "rollbah- nu." ve směru na Jamu,ru. Utok měl zpočátku velmi. dobrý průběh. Rusové, navzdory své početní převaze, ncudrželi postavení a ustoupili. Nechali na místě 180 mrtvých, 790 zajatců a mnoho těžkých zbraní včetně tří tanků T 34, ale samotnou obec se dobýt nepodař,ilo. l. tanková divize pak k večeru tuto bojovou skupinu stáhla na severní okraj Klinu, kde se připravila k obraně. Pronásledující nepřátelskó svazky byly odraženy v boji zblízka. 9. prosince v noci obdrželo velitelství l. td rozkaz k převzetí celkové obrany Klinu. Generál Krii;er bránil město až do 14. prosince. Nyní přišla chvíle pro "akci Hauser". Vše je připraveno. Poslední tanky 1. a 7. td, jedna tanková rota 2. td a zhruba dvacet pět tanků 5. td. Tu však přijde z pravého křídla zpráva, že u 4. tankové slzupiny, přesněji v pásmu 23. pd, prolomil nepřítel obranu. To l. úderná armáda I generála Kuzněcova zahájila útok jižního ramene kleští na Klin. Je zřejmé, že l. a 30. sovětská armáda se chtějí západně od Klinu spojit, aby obklíčily 3. tankovou skupinu a všechny síly, kteréještě v klinském obloukujsou. Poplach! Jenom silný a rychlý protiúder tankovými silami může situaci zachrá- nit. I kdyžje to trpké, Schaal musí bojovou skupinu Hauser vrhnout najihovýchod, aby odvrátil akutní nebezpečí. 12. prosince ráno postupují německé tanky jihovýchodním směrem. Změna počasí vyhnala rtuť teploměru najen několik stupňů pod nulou. Působením zimního 254 slunce a obroušených pásů tanků je silnice hladká jako zrcadlo. Přesto se podaří Rusy zachytit, vysvobodit rozptýlené německé svazky a bojující skupiny doprovodit zpět do postavení 3. tankové skupiny okolo Klinu. Samotnou obranu Klinu, v němž leží i přes zpětné transporty stále ještě tisíce raněných, v těchto dnech zabezpečují tři zatarasovací oddíly Zatímco město nejprve bránily narychlo sestavené hotovostní oddíly plukovníka Koppa a podplukovníka Knopfa se ženisty, silničními stavebními jednotkami, několika oddíly protiletadlo-vého a protitankového dělostřelectva, třemi samohybnými děly pozemním personá-1em Lu ftwaf f a dílenskými rotami s opravenými tanky v následujících dnech se do obrany muselo zapojit vše, co se dalo splašit. I dvacet pět hudebníků z hudebního tělesa 25. tankového pluku stojí v čele se svým dirigentem v obranném postavení na severním okraji města. Potom se na severovýchodním a severozápadním okraji zapojí do bojů smíšené bojové skupiny Westhoven, von Wietersheim a Caspar. Sovět;-ské dělostřelectvo ostřeluje město. Na všech stranách hoří. 13. prosince nařídí tanková skupina, po souhlasu Hitlera, vyklizení obranného postavení východně od Klinu. Jednotky, které zde bojovaly, mohou ustoupit pojediné silnici - přes Klin. Východní okraj města brání od noci 13. prosince posílená 14. pěší (mot.) divize s bojovýzni skupinami 2. tankové divize a skupinou plukovníka Hausera. l. td kryje vedle severní části Klinu i velkou ústupovou silnici západně od města. I3ráníji proti prudkým útokům ze scveru, opětovněji uvolňuje, a tak zajišťuje transport poslední ti.sícovky rančných a těžké techniky Klinský obloukje 14. prosince v polednc vykli-zen. Alo zatímco vojáci bojující vpředu vydávali poslední zbytky svých sil, stala se z ústupu týlových a rozptýlených jednotek opravdová tragédie. Generál Schaal líčí svoje osobní zkušenosti takto: "...disciplína so začíná uvol-ňovat, přibývají vojáci, kteří ustupují beze zbraně, vedou na provazu telo nebo táhnou saně s bramborami. Vojáci zabití leteckými bombami se už nepohřbívají. Trón, kterýje často bez velení, udává na silnici tón, zatímco bojujícíjednotky všech zbraní včetně flaku se vpředu drží z posledních sil. Veškeré doprovodné části vojska -pokud ncjsou pod pevným velením-utíkají zpět. Trén, dosud zvyklýjen na rychlý postup vpřed, zachvátila psychóza hraničící s panikou. I3ez zásobování a vystaveni mrazu spěchají bezhlavě zpátky Jsou mezi nimi i ranění, kteří již nemohli. být odvezeni. Můžete spatřit i osádky vozidel, kteró nechtěly čekat, až se uvolní ucpaná silnice, a protojdou pěšky do nejbližší obce. Přišla nejtěžší chvíle tankového sboru." Jak to bylo možné? Jak mohlo dojít k takové panice v těsném sousedství discip-linovaně vedeného boje v přední linii? Odpovědjejednoduchá. Německý Wehrmacht se nikdy neučil zásadám a meto-dám ústupu. Německý voják neviděl v ústupu zvláštní druh boje, nýbrž neblahv osud, který mu vnutil nepřítel. Již za Reichswehru byl výcvik ústupu zakázaný. Platilo pohrdavé úsloví, že odpoutání se necvičí, protože vojáci se tak naučí jen utíkat. 255 Později, po roce 1936, byl z výcvikových programů dokonce vyškrtnut i boj na zdrženou. "Utok" a "obrana" bylyjediné zpúsoby boje, které se německý voják učil. Wehrmacht šel do války z hlediska k umění boje za ústupu nevycvičený. Učet za to byl trpký. Poprvé jej Němci dostali u Klinu. 14. prosince ve 13 hodin se u velitele 8. roty 3. tp kapitána Hingsta, který byl spolu s částmi 2. střeleckého pluku nasazený u bojové skupiny Hauser na jihový- chodním okraji msta, objevil ruský podporučík s bílou vlajkou. Přinesl dopis, který podepsal plukovník Juchvin a který požadoval kapitulaci Klinu. "Situace obráneů ,je beznadějná," psal plukovník. Byla to první sovětská výzva ke kapitulaci, kterou předal parlamentář. Kapitán Hingst jednal s Rusem velmi zdvořile a poslal jej po hlášení a zpětném dotazu u plukovníka Hausera ve 14 hodin zpět s odpovědí, že plukovník se mýlí, protože situace obránců není beznadějná. Hingst měl pravdu. Odpoutávací pohyb LVI. tankového sboru už mezitím začal podle plánu. V 16 hodin 30 minut se l. tanková divize se svým motocyklovým praporem vydala po silnici na západ. Do 15. prosince se všechnyjednotky dostaly do záchytného postavení 2. td u Někrasina. Na jižním okraji města převedl plukovník I-Iauser svoje síly přes řeku Sestra do západní části Klinu. Když přejel poslední tank, byl most vyhozen do povětří. Štáb a bojové skupiny 53. pěšího (mot.) pluku i tanková rota Veiel 2. td brání hořící Klin ještě do 21 hodin. Potom se i tato zadní pochodová záštita vydá na západ. Rusové proniknou do města. Klin je ztracený a 3. tanková skupina zatlačená zpět. Německý tankový klín, mířící od severu do Moskvy; je rozbitý. Oběma sovětským armádám, 30. a l., se podařilo odvrátit nebezpečí, které Moskvě hrozilo. K zamýšlenému zničení německé 3. tankové skupiny však nedošlo. Díky statečnosti všech zde bojujících jednotek a obratnému velení l. td se podařilo divizím dvou tankových sborů a částem V ar- mádního sboru uniknout z obklíčení a vyvést vojáky i s větší částí zbraní a techniky o devadesát kilometrů zpět do nového postavení na Lamě. Jak to ale vypadá na ostatních úsecích moskevské fronty, tedy západně od města u 4. tankové skupiny a najihu u Guderianovy 2. tankové arrnády? Moskva leží na 37. poledníku. Obě křídla Guderianovy tankové armády která měla obklíčit hlavní město širokým obloukem odjihu, stály 5. prosince takto:17. td před Kaširou, asi šedesát kilometrů severně od Tuly 10. pěší (mot.) divize okolo Michajlova a 29. pěší (mot.) divize severozápadně od Michajlova. A Michajlov leží na I 39. poledníku. Guderian tedyjiž byl za Moskvou. Proto byl Guderianův úder, ačkoliv ještě vzdálený 120 kilometrů jižně od Moskvy, stejně hrozivý, jako od Kremlu tři desítky kilometrů vzdálený tankový klín na severu. Guderianovo pásmo, prostor jižní břeh řeky Oka - Tula - Stalinogorsk, proto bylo druhým těžištěm sovětské protiofenzivy Sovětské vr chní velení nasadilo k provedení obkličovací operace tři armády a jeden sbor kavalerie. Cílem operace bylo obklíčení a zničení Guderianovy obávané 256 úderné armády Sovětská 50. armáda tvořila pravé,10. armáda levé rameno kleští. Generál Zukov - vedoucí osobnost STAVKI; který osobně vedl sovětský protiúder u Moskvy - se pokusil, stejně jako se svazky generála Kuzněcova u Klinu, i zde o německý recept. Chtěl odříznout vysunutéjednotky německé 2. tankové armády tak rychle, aby německým divizím nezbyl čas na ústup. Plán to byl dobrý. Ale Guderianův strategický cit byllepší. 5. prosince ztroskotal jeho pokus navázat severně od Tuly dotyk mezi 4. td a 31. pd, aby mohl město konečně obklíčit. Tak byla i 2. tanková armáda "přikována"na místo těžkými obran-nými boji. Proto v noci z 5. na 6. prosince, tedy noc před sovětskou ofenzivou, Guderian nařídil stažení svých vyčerpaných čelních svazků na linii Don - Sat - Oka (Upa). Tento pohyb probíhal v době, kdy Rusové 6. a 7. prosince u Michajlova zaútočili proti LIII. armádnímu a ;XXXVII. tankovému sboru. Narazili jen na zadní voj, který zajišťoval probíhající ústup bojem na zdrženou. I tak to však bylo dosti zlé. Pochod za ledového větru, po boky hluboko ve sněhu a po zledovatělých silnicích byl velmi obtížný. Jednotky, které se vyčerpané táhly po silnici, se nezřídka dostaly do boje se sibiřskými lyžařskými prapory Sibiřané se vždy objevilijako přízrak ve svých bílých maskovacích oblecích. Tiše se přiblížili na lyžích až k silnici a zahájili palbu. Pak opět zmizeli. Vyhazovali do povětří mosty, blokovali důležité silniční křižovatky přepadávali trén a pobíjeli lidi i koně. Avšak ani Guderianovy v bojích zkušené divize se neskládaly z poplašených zajíců. Například 3. td ustupovala se svými vozidly z prostoru severně od Tuly od úseku k úseku, za mrazivé sněhové bouře. Motorizované smíšené roty se svými obrněnými transportéry, protitankovými a protiletadlovými zbraněmi tvořily zadní voj nebo úderné zálohy 3. a 394. pluku. Když se hlavní síly odpoutaly od nepřítele, předstíraly rychlými protiútoky nebo neustálou změnou postavení, zdůrazněnou silnou palbou ze všech zbraní, že proti Rusům stojí větší jednotky Při vhodné příležitosti také provedly úspěšné bleskové protiúdery na vzdálenost pět až deset kilnmetrů. 14. prosinec u Panina. Pluky se musí dostat po mostě přes Sat. Rusové dotírají se svými tanky a s lyžařskými prapory Vesnice před mostem musí Němci spálit, aby měli volné palebné pole a sovětským jednotkám nenechali žádné opěrné body Poručík Eckartjistí se svou 2. rotou 3. střeleckého pluku rozhodující křižovatku. Rusové přicházejí v síle praporu. Jsou to Uzbekové z jednoho střeleckého pluku 50. armády Mají v přední linii protitankové kanony a těžké minomety Eckart zavolá rádiem poručíka Lohseho, velitele l. roty, ve které jsou shromážděné obrněné transportéry střeleckého pluku, že potřebuje podporu. Lohse si ke svým šesti obrněným vozidlům vezme ještě čtyři tanky a vyráží. Za kouřícími troskami jedné vesnice se přiblíží k boku útočících Rusů. Vrhají se vpřed. Převálcují tři protitankové kanony Rusové jsou zatlačeni do palby 2. roty Kdo nepadne, předstírá, že je mrtvý - oblíbený trik Sovětů. 257 Lohseho velitelský transportér jede přes most jako poslední. Na horizontu se rýsuje široká siluetajednoho tanku T 34. Pálí. Ale míří špatně. Němci dokáží most zničit. S praskotem vyletí do povětří. Lohseho rota obrněných transportérů ztratila jedno vozidlo s protitankovým kanonem. Šikovatel Hoffmann je zraněný, jeden muž se pohřešuje. Ale podařilo se zničit celýjeden sovětský prapor. Tito Lohseové a Eckartové - poručíci a poddůstojníci, kapitáni i střelci u kulo- metů, řidiči tanků, obrněných transportérů, tažných vozidel, nákladních automobi- lů nebo koňmi tažených vozidel všech druhů - to byli muži, kteří často řešili kritické situace za celé bojové skupiny nebo divize. Dramatický ústup ledovou bouří a kru- pobitím střel němeeké frontové vojáky zoceloval; vytvořil houževnatého, na strádání zvyklého, nenáročného a vynalézavého bojovníka pro boj muže proti muži, bez něhož by německé východní vojsko zimu před Moskvou nepřestálo. Jak krutá byla tato zima, jak nešetřila Němce ani Rusy to se ukázalo o čtvrtém adventu roku 1941 v ponuré scéně před zadním vojem 3. střeleckého pluku u Osa- rova. Německý poručík spatřil v dalekohledu skupinu koní a vojáků, která se prodí- rala hlubokým sněhem do mírného svahu. Němečtí vojáci se k ní opatrně přiblížili. Je pozoruhodné ticho. Sovětská skupina stojí s děsivou strnulostí ve třpytivém světle. Poručík si náhle uvědomil, že koně a jezdci, natlačení těsně k sobě a až po břicho stojící ve sněhu, jsou mrtví. Zůstali stát, tak jak podle rozkazu odpočívali, strnulí a zmrzlí. Strašlivý pomník války Tam stojí jeden voják opřený o bok svého koně. Vedle sedí v sedle zraněný voják s nohou v dlaze, oči pod zledovatělými řasami široce otevřené, pravou rukou zachy- cený v rozježené hřívě svého valacha. Poručík a strážmistr, kteří přepadli dopředu, ještě drží v pěstích otěže. Mezi dvěma koňmijsou stisknuti tři vojáci. Zjevně se u nich chtěli ohřát. Ale i koně stojí jako na podstavcích pomníků - hlavy vztyčené, oči zavřené, srst zledovatělá, ztuhlý ohon bičovaný ledovým větrem. Zmrzlý dech ii . věčnosti. Když si chtěl svobodník Tietz tento strašlivý pomník vyfotografovat, zmrzly také I jeho slzy a clona fotoaparátu se také nehýbala. Spouš zamrzla. Bůh války podržel , svoji ruku před infernem, nemělo se stát varováním. ; Stejně jako 3. td ustupovaly za boje i ostatní divize obou tankových sborů j z frontového oblouku severovýchodně od Tuly před údery sovětské 50., 49. a 10. úder- né armády Tak unikly sovětským kleštím, které se po 2. tankové armádě natahovaly jako pracky medvěda. V Michajlově, kde 8. prosince překvapivě zaútočila Žukovova úderná armáda , měla 10. pěší (mot.) divize, vedoucí boj na zdrženou, značné ztráty U XXIV tanko- vého sboru zdržela první úder Sovětů od Kaširy 17. td. Pluk "Groádeutschland" se jihovýchodně od Tuly postavil proti prudkým útokům ruských jednotek z Tuly a bránil levé křídlo sboru při ústupu na linii Don - Šat - Oka (Upa). Pod ochranou 258 těchto bojů hlavní síly armády ustoupily Vyklidily Stalinogorsk a Jepifan. Nová obranná linie Don - Šat - Oka (Upa) byla obsazená 11. prosince. Avšak Guderianova naděje, že se tam bude moci udržet, se nedala uskutečnit. 3ednotky sovětské 13. armády pronkly jižně od Gderianovy t,ankové armády, po obou stranách Jelecu, do obrany 2. armády generála Schmidta. Ta se 13. prosince vzdala Jefremova.134. a 45. pd -jejichž jednotky byly několik dní u Livny obklíčené - se zoufale bránily, ale musely ustoupit a při přesunu bojovat o život. Svobodník Walter Kern ze 446. pěšího pluku 134. pěší divize vzpomíná: "Když jsme večer přišli do vesnice, museli jsme nejprve vyhnat Rusa. A když jsme ráno nastupovali k další-mu pochodu, v našem týlu už zase bubnovala palba z jejich kulometů. Naši mrtví kamarádi, které jsme nemohli vzít s sebou, lemovali společně s těly koní silnici a zůstávali ležet v roklích, v nichž jsme se bránili a které byly často nebezpečnými smrtelnými pastmi." Podobné to bylo i u jižně od 134. pd bojující 45. pd, bývalé rakouské 4. divize. Nejdříve byla odříznuta, pak se z obklíčení probojovala ven. Trén byl zničený ajejí bojové skupiny dostávaly letecky pokyny a instrukce pro boj a ústup, a diliy tomu se jim podařilo uniknout z kotle u Livny na jihozápad. Po ústupu pravého souseda z prostoru Jelec - Livny na jihozápad viselo Gude-rianovo pravé křídlo v postavení Don - Šat - Oka (Upa) ve vzduchu. I Guderian musel ustoupit osmdesát kilometrů na západ, a to do pozic na Plavě. Když Rusové s dvaadvaceti divizemi prorazili obranu mezi Jelecem a Livnami, musel Guderian ustoupitještě dál. Přitom bylo přerušeno spojení mezi 2. tankovou a 4. armádou, takže mezi Kalugou a Belevem vznikla třicet až čtyřicet kilometrů široká mezera. Sovětské vrchní velení tuto šanci využilo a zasadilo do mezery l. gardovýjezdec-ký sbor. Pluky kavalerie generála Bělova, podporované bojovými skupinami na lyžích a motorových saních, postupovaly na západ ve směru na Suchiniči a na sever k Juchnovu. Nyní to začínalo být dramatické. Tato mezera se stala noční můrou německého vrchního velení, protože nyní hrozilo nebezpečí, že se nepříteli podaří obejít jižní křídlo 4. armády A pokud by se Rusům podařil průlom přes Kalugu do Vjazmy u moskevské dálnice, pak by se jim dokonce nabídla šance dostat se 4. armádě do týlu a odříznoutji. A úderem ze severu by mohli uzavřít velký kotel. Bylo logické, že sovětské velení takový cíl sledovalo. Velký strategicky odvážný čin se zde přímo nabízel. Nad značně zesláblými silami skupiny armád Střed se vznášela porážka. Sovětské vrchní velení postavilo svůj operační plán správně. HIugeho 4. armádu v centru skupiny armád Střed vystavily zpočátku jen útokům k poutání sil. Těmito útoky chtěli Sověti zabránit tomu, aby Kluge odevzdal síly na pomoc křídlům skupiny armád nebo dokonce stáhl svoji armádu zpět a takto uvolněné velké svazky 259 i \ \ SOVĚTSKÁ PROTIOFENZIVA \ \ : o. A \ \ Jelec OD 5. DO l S.PROSINCE 1941 \\ \\ PROTI SKUPINĚ ARMÁD STŘED / (R) hIPN l 996 1 I. oard v$ Mofajsk ima Stalmogorsk Jthozáoadnffront laQv ROslav n ^d / i \ \; / \ \ O p TA \\ _ Brjansk\ \ I / I / / Qrel " r / 2 A I 3I A Kallninskú front 0 km 100 / m " I,;;.s "y Ostafkov n / / "/ Stanca t dorná cile sovětských útoků / / \ aráda I / Dmitrov Vladimir I / _Rfev I I o 3 tak Klin 2 \ \ v:divlá armáda R97- Vjazma =.:: ň 43.A a Kaluga,;: Smolensk Obzat před Moskvou. Sovětské vrchní velení chce obklíčit a zničit vyčerpané armády skupiny armád Střed, které stojí těsně před Moskvou. nasadil proti sovětské ofenzivě na jihu a severu. Kluge měl být poután v centru středního úseku tak dlouho, dokud ramena severních a jižních ruských kleští nerozbijí německá křídla. Tak to se Sověty udělal von Bock u Bialystoku a Minska, Hoth u Smolenska, Rundstedt u Kyjeva, Guderian u Brjanska a HIuge u Vjazmy Dokážé nyní Zukov totéž druhým, tentokrát sovětským úspěchem u Vjazmý? Mohlo se to stát, kdyby se Sovětům podařilo prorazit na západ také severně od 4. armády potom se stočit na jih a postupovat ve směru na dálnici Moskva-- Smolensk. Jak to ale vypadalo u 4. tankové skupiny? VII. a IX. armádní sbor se začátkem listopadu zastavily u kanálu Volha - Moskva. Zde se IX. armádní sbor naposledy pokusil útokem vylepšit své postavení. Nadporučík Hanz Brámer přitom zažil v sestavě 367. pd se svou 14. rotou 487. pp poslední záchvěvy frontálního německé- I 260 ho útoku na Moskvu Hoepnerovou 4. tankovou skupinou u dálnice. To bylo 2. pro-since 1941. Hannoverská 267. pd to měla zkusit ještě jednou. Měla prorazit sovětskou obranu od Kubinky obchvatným útokem přes zamrzlou Moskvu. Při 34 stupních mrazu trvalo hodiny než naskočily motory transport;ních vozidel, které měly dopra-vit vojáky a těžké zbraně do výchozího postavení. Zato dělostřelectvo vedlo palbu ze všech hlavní jako za starých časů. Ale přesto to nešlo. Proti němeekým jednotkám již stály čerstvé sibiřské pluky které zaujaly skvěle maskovaná pevná lesní postave-ní. Ani pro střelbu na pozemní cíle tak vhodný 37mm protitankový kanon Brňme-rova 14. protitankového oddílu na tom nemohl nic změnit, ačkoliv praporům l. sledu bojové skupiny podplukovníka Maiera byly přiděleny dvě čety po šesti hlavních. Muži zjejich obsluh padli. Kanony zůstaly na bojišti. Konec. Zpátky! Dál už to prostě nešlo. 267. pd se pak přesunula o několik kilometrů na sever do vyhlídnutých zimních postavení na západním břehu Moskvy, nyní jako divize levého křídla VII. sboru. IX. sbor navazoval severně se 78., 87. a 252. pd. Tak byla fronta až k Istře obsazená docela obstojně. Ale vpravo, podle Moskvy byla 267. pd se zbytky slabého 497. pp schopná obsadit úsek široký zhruba šest kilometrůjon opěrnými body, tedy praktickyjen zesílenými polními strážemi. To se mělo, vlastně muselo stát osudným. Rusové v následujících dnech neustále útočili přes Moskvu. Jednou malými, podruhé většími silami. Zcela zjevně se snažili na místě styku Hoepnerovy 4. tanko-vé skupiny se 4. armádou najít slabá místa. Co když objeví prakticky neudržitelnou mezeru na pravém křídle 267. pd? Jednotka, která zde prováděla zajištění, tuto slabinu hlásila a stále znovu na ni upozorňovala. Ale bez úspěchu, protože sbor a armáda neměly žádné rezervy, kterými by mohly pomoci. 11. prosince kolem 10. hodiny vstoupí do Brámerova přístřešku spojka, vrchní svobodník Dohrendorf, a vzrušeně hlásí: "Pane nadporučíku, vpravo od nás postu-pují na západ kolony na lyžích. Myslím, že tojsou Rusové!" "Clověče," vyrazí Brámer a je hned venku. Dalekohled přiloží k očím. Potlačil kletbu. Běží k telefonu a hlásí pluku: "Sovětské síly několik velkých kolon v síle praporu, postupují na lyžích přes frontu na západ." Poplach! Vrchní svobodník Dohrendorf a nadporučík Brámer pozorovali správně. Ruské kozácké prapory a bojové skupiny na lyžích pobily německé polní hlídky na slabě obsazeném úseku řeky Moskvy a nyní se valily mimo dobře opevněné opěrné body 467. a 487. pěšího pluku, kde byly také hlavní síly divizního dělostřelectva. Velitel 267. pd generál Martinek se neúspěšně pokoušel ucpat vykrvácenými rotami svého 497. pp tuto mezeru. Rusové svůj vlom rozšířili. Spojení mezi divizním štábem a oběma severními pluky bylo přerušeno. Sousední 78. pd, která byla proni-kajícími Sověty ohrožená na boku a v týlu, nasadila jednotky svého 215. pěšího 261 Islra Trostenské jezero f " 252. dlv. 9ora ,n;w ,.. IX ermfdnl f sbor " r" 87 div. Dakovo w" sY Polakfno , r"ac . r Zvenigorod.. 78 div gy Y D 255 drv v , Ruza f " 2s7. div. TA Céstl 3. mot. dlv. dgarCQV ezdeckú Dorochovo z9T div.7 $elchovka i Kubinka mkb:.... dálnice smér Moskv Nbniky Možá sk 7. dlv. 1 VII. arm8dnt Frsncouzeké legie . sbor m MPN 1996 Údex Dovatorova kozáckóho sbozzx do týlu IX. armádnftxo sboru. pluku proti nepříteli. Plukovník Merker velitel 215. pp, převzal v prostoru průlomu velení a vybudoval zde s částmi jednotek 467. a 487. pp a 267. dělostřeleckým plu-kem, za podpory podřízených praporů a baterii armádního dělostřelectva, novou obranou linii. Rusové však v lesnatém terénu operovali velmi obratně, Istivě a neohroženě. Žádný div Šlo o jednotky 20. sovětské divize kavalerie - elitní svazek ze slavného kozáckého sboru generálmajora Dovatora, který Stalin 2. prosince prohlásil za gardový a který nyní nesl hrdý název 2. gardovýjezdecký sbor. Kozácké pluky se po průlomu shromaždovaly na různých důležitých bodech, vytvářely bojové skupiny a nečekaně napadaly německé štáby a zásobovací sklady v zázemí, blokovaly silnice, ničily komunikační spoje, vyhazovaly mosty a viadukty a stále znovu přepadávaly a pobíjely trén. Také 13. prosince rozdrtily švadrony 22. kozáckého pluku dvacet kilometrů za hlavní bojovou linii jednu skupinu dělostřelectva 78. pd. Ohrožovaly zásobovací základnu a silniční dopravní uzel Lokotňa. Jiné švadrony postupovaly v týlu 78. a 87. pd na sever. 262 Nyní visela fronta celého IX. sboru ve vzduchu. Postavení divizí byla sice neporušená, ale spojení do týlu byla přerušená. Zásobování municí a potravinami nefungovalo, a to při několika tisících raněných v přední bojové linii. 14. prosince v 16 hodin 35 minut napadla 35 kilometrů za frontoujedna kozácká švadrona 10. baterii 78. pd, která byla na přesunu směrem na západ. Kozáci útočili s tasenými šavlemi. Sekali do překvapených dělostřelců, pobíjeli vojáky i koně. I na dálnici a na starou poštovní silnici, kde měla postavené hlídky 197. pd, se Rusové pokoušeli proniknout. Vojáci 197. pd se ale měli na pozoru. Kam Rusové pronikli se svými tanky tam byli zastaveni soustředěnou palbou a zahnáni zpět. Tak to bylo den po dni. Ve 3 hodiny ráno přicházeli Rusové z vesnic, kde se zahřívali, večer se do nich opět vraceli. Raněné odnášeli, mrtvé nechávali ležet. V noci na 14. prosince sejedna zásobovací kolona kozáků se čtyřiceti nákladními auty pokusila objet postavení 229. dělostřeleckého pluku 197. pěší divize. Teploměr ukazoval 36 stupňů pod nulou. Zákluzová zařízení na dělech byla částečně zamrzlá a optika zaměřovačů slepá. Dělostřelci stříleli odhadem a přesto zasahovali. Kozáckou kolonu zničili přímou střelbou. Avšak ani pevnost obrany u dálnice, statečnost granátnických praporů a dělo-střeleckých oddílů 197. pd a ani houževnatý a úspěšný obranný boj 7. pd, v jejíž sestavě bojovala francouzská dobrovolnická legie, už nemohly nic změnit na celkové katastrofální situaci, která pro VII. a IX. sbor vznikla po vlomu kozáckého sboru severně od "rollbahnu". Dalo se dělat jen jedno. Stáhnout celé pravé křídlo 4. tan-kové skupiny Jako nová hlavní bojová linie pro obranný boj bylo určeno postavení na Ruze, čtyřicet kilometrů za dosavadní hlavní bojovou linii. 197. pd a rychle přisunuté části 3. pěší (mot.) divize udržovaly za těžkých bojů "rollbahn" u smutně proslulé křižovatky silnic Selovka - Dorochovo průchodný pro ústup 4. tankové skupiny a přesun těžkého materiálu. Rozkaz, který 78. divize vydala pro ústup svých pluků, objasňoval situaci: "Je třeba prorazit nepřátelské příčné postavení za frontou. V případě nouze je nutné opustit vozidla a zachránit alespoň lidi." Zpět se probojovali Svábové 78. pd, kteří měli v divizním znaku ulmskou kated-rálu a železnou pěst GStze z Berlichingenu, Durynci 87., Slezané 252., porýnští Hesenci 197. pd a prapory sem přisunuté 255. pd. Francouzští legionáři táhli vedle Bavorů ze 7. pd ajejich rozkazy v Napoleonovějazyce přízračně zaznívaly třeskutě mrazivými nocemi a sněhovými bouřemi jako před sto dvaceti devíti lety I nadporučík Brámer z 267. pěší divize táhne v prosinci se svými muži zpět po cestě, po níž se na podzim probíjeli vpřed. Své zraněné vezou s sebou. Dva vojáci vedou ukořistěného kozáckého koně, na němž sedí svobodník, kterému střepina granátu utrhla nohu pod kolenem. Ránaje zamrzlá, což zastavilo krvácení. Železná vůle drží muže v sedle. Chce žít. A kdo chce žít, musí na západ. 263 A kdo byl ten vítěz mezi Zvenigorodem a Istrou? Kdo byl muž, jenž velel kozákům, kteří na křídle VII. sboru prorazili obranu, vyvrátili postavení IX. sboru a přinutili jcho divizo k ústupu? Ten vítěz se jmenoval generálmajor L. M. Dovator. I Tento kozácký generál byl skvělým jezdeckým velitelem. Se svým sborem ope- I roval v rámci sovětské 5. armády mimořádně obratně, směle a agresivně. Uedl své rychlé jezdecké svazky jako tankový velitel, a tanková zbraň je přece technické pokračování staré kavalerie. "Uelí se vepředu," bylo Dovatorovo heslo. A on vpředu velel. I3yl se svým štábem stále na čele. Mnohokrát byla v sovětském válečném zpravodajství vyzvedávánajeho osobní statečnost. Sovětská válečná historie neříká nic o jeho původu, což naznačuje, že nebyl proletářský, nýbrž buržoazní. Vyšel pravděpodobně z důstojnického sboru carské armády Jeden o oněch mužů buržoazního původu, kteří se jako vojáci vyvinuli v bezvýhradné přívržence bolševiekého režimu, a pak za svoji volbu nasadili i život. Mezi divizemi, které se musely probíjet zpět až k postavení u Ruzy, byla i 252. pd, slczská "Divize dubového listu". A byla to právě ona, která se pomstila Dovatorovým kozákům. Zdejejejich příběh. Vypráví o statečných německých vojácích a o velkém ruském generálovi, který uměl bojovat i zemřít. 17. prosince 1941 se u Troskenského jezera vrhl zesílený 461. pp proti Dovato- rovým čelním odřadům, které se pokoušely odříznout cestu 252. divizi. Katastrofa byla zažehnána. Všechny jednotky divize se dostaly k Ruze, ovšem až po závodě s Dovatorovýmijezdeckými pluky 19. prosince přešli vojáci 252. divize severně od města Ruzy stejnojmennou řeku. Alo byl zdo i Dovator Nochtěl nechat nepřátelskoii divizi na pokoji. Reka byla zamrzlá. Generál se připravoval k úderu do boku protivníka. Chtěl napadnout Slezany zprava přes řeku. U Djakova a Polaškina, dvou malých osad, pak došlo i k boji. Nadporučík Prigann ležel se zbytky 2. praporu 472. pěšího pluku a s 9. baterii i 252. dělostřeleckého pluku před Djakovem na vyvýšeném západním břehu. Vpravo, Í v Polaškinu, zaujal postavení major Hoffer s 3. praporem schweidnického 7. pěšího pluku. Dobrá, dominující postavení. Hoffer a Prigann byli rozhodnuti je využít. Den byl šedivý a studený. Pozdě dopoledne začalo sněžit. Vítr hnal po polích suchý, lehký prosincový sníh a po ledě Rusy Přikrýval mrtvoly koní, vyhořelá auta, padlé, mrazem ztuhlé vojáky pohřebním sněhovým rubášem. Generál Dovator pozoroval od okraje lesa svoje přední voje, které se blížily k řece. I Ozvaly se zvuky přestřelky Kozáci sesedli. Dovator se obrátil na velitele čelního pluku, kterým byl major Linnika. "Zaútočte ! vpravo od předního voje." Major pozdravil a vytáhl šavli. Pak vydal rozkaz. 2. švadrona vyjela z lesa. Kozáci divoce cválali kolem vesnice Tolbusina k řece. Ale v tom zarachotily německé kulomety 264 Svadrona se okamžitě rozvinula, sesedla a vrhla se do sněhu. Utok se nezdařil. Generál Dovator byl rozzlobený. Jel s velitelem pluku lesní cestou k silnici z Ruzy do Volokolamsku. Zde stálo čelojeho 20. divize.14. jízdní oddíl dělostřelectva za nimi právě vjížděl do lesa. Bylo poledne. Z okraje lesa bylo dobře vidět Polaškino. Po cestách na západ se přesunoval trén 252. pd. " "Plukovníku Tavlijeve, zavolal generál. Uelitel 20. divize se ukloni.l. "Přejedeme řeku vpravo od vesnice Polaškino. Pak do týlu a boku kolon. Jedu s vámi." Švadrony se daly do klusu. Sotva vyjely z lesa, udeřila do nich kulometná palba. "Rozviňte se, plukovníku," zakřičel generál. "Vyžeňte fašisty z vesnice." Dovator se se svým štábem rozjel cvalem k jedné kůlně těsně u řeky Generál seskočil z koně a poplácal valacha na krku. Hnědák se jmenoval Kazbek. "Stůj, Kazbeku," napomínal ho generál a podal otěže vodiči koní Akopjanovi. "Proved ho trochu, jinak mu bude zima." Dovator sledoval situaci dalekohledem. Vpravo hořelo Djakovo. Střilelo do něj ruské dělostřelectvo. Ale rojnice sovětského 22. jezdeckého pluku byly přibité k zemi. 103. pluk vyjel klusem z lesa, rozvinul se, ale musel také sesednout z koní. Kavaleristé postupovali pěšky Dostali se na led řeky Tam je palba německých kulometů přinutila padnout k zemi. "Někdo musí ty muže zvednout z Iedu," zvolal generál. Vytáhl z pouzdra pistoli a rozběhl se k řece. Adjutant, politruk štábní švadrony, pobočník a štábní stráž za ním. Generála dělilo od střelecké rojnice, která ležela uprostřed řeky ještě dvacet metrů. Tu se z pravého okraje vesnice ozval palba německého kulometu. Dovator zůstal stát, jako by se něčeho polekal. Pak těžce padl do závěje z prachového sněhu, kterou nafoukal na led vítr. Adjutant k němu přiskočil. Ale německý kulomet stále ještě rachotil. Německý svobodník naproti nesundal prst ze spouště. Fontány sněhu mu přesně ukazovaly místa zásahů jeho palby A ta skosila i adjutanta s německým jménem Teichman. Zasáh.la i plukovníka Tavlijeva, který padl vedle generála. "Psi!" vykřikl politruk Karasov "Psi!" S vlajícím pláštěm se vrhl po ledě k Do-vatorovi a zvedl ho. Tu se však k němu přiblížila stopa kulek ve sněhu a přešla přes něho. I Karasov padl mrtvý na led. Teprve nadporučíku Kulikovovi se podařilo společně s podporučíkem Sokirko-vem připlazit se ke generálovi. V palbě štěkajících kulometů táhli svého generála po ledě, a pakjel přenesli za kůlnu. Ualach Kazbek s sebou polekaně škubal, když přineslijeho pána. Z Polaškina se ozýval kulomet. Schweidničtí myslivci se bránili zuřivě útočícímu Šamjakinovu jezdeckému pluku, který se chtěl pomstít za Dovatora. Za všech časů si porážky vyžadovaly obětní beránky Tak tomu bylo i zde. V den, kdy na Ruze padl generál Dovator, se přežene také přes německou generalitu první 265 politická vichřice - Adolf Hitler propouští vrchního velitele pozemního vojska generála polního maršála von Brauchitsche a osobně přebírá velení nad pozemním vojskem. Polní maršál von Bock, vrchní velitel těžce zkoušené skupiny armád Střed, dostane "zdravotní dovolenou". Na jeho místo nastoupí polní maršál von Kluge. A Klugeho nástupcem ve funkci velitele 4. armády se stává generál Heinrici. 20. prosince 1941 letí generálplukovník Guderian do vůdcova hlavního stanu. Chce Hitlera přesvědčit, aby přeložil frontu zpět do výhodně,jších úseků, v případě nutnosti dokonce velmi daleko. Pětihodinový rozhovor je z hlediska historie války důležitý. Ukazuje podráždě-ného, strachem trpícího, ale k fanatickému boji odhodlaného vůdce, moci zbave-né a přikyvující vrchní velení, které se podobá spíše vojenské dvorní společnosti, a osamoceného, kurážného a vášnivého Guderiana, který Hitlerovi nezakrytě a ne-bojácně sděluje mínění fronty Když padlo poprvé slovo "ústup", Hitler dostal záchvat vzteku. Vypadalo to, jako by ho uštkl had. Tohle slovo v něm oživuje strašidlo napoleonské katastrofy roku 1812. Jen žádný ústup! Vášnivě se snaží Guderiana přesvědčit. "Jakmile povolím ústup, vojsko už nikdo nezastaví. Bude utíkat. A v tomto mrazu, vysokém sněhu a na zledovatělých silni-cích zůstanou zpět nejprve těžké, a pak i lehké zbraně. Vojáci budou nakonec zahazovat i pušky Ne! Obranné linie je třeba udržet. Dopravní uzly a zásobovací střcdiska se musí bránit jako pevnosti. Vojáei musí k zemi, zakopat se a nesmí ustoupit ani o krok." "Můj vůdče, zeměje ted v Rusku zamrzlá do hloubkyjednoho a půl metru, nikdo se tam nemůže zakopat." Upozornil Hitlera Gudez.ian. " "Potom musíte nechat vystřílet do země postzvení moždíři, opáčí Hitler, "to jsme za první světové války ve Flandrech také dělali." Guderian musel i v tomhle případě Hitlera poučit. "Ve Flandrech byla země měkká. Ale v Rusku nyní granáty vytvoří v zemi, kteráje tvrdájako železo, nejvýš deset centimetrů mělké díry velikosti umyvadla. Kromě toho divize nemají dostatek moždířů, a především, žádné granáty pro takové experimenty Já mám na jednu divizi ještě čtyři těžké houfnice a žádná nemá víc než padesát nábojů. A to na frontu širokou dvacet kilometrů." Dříve, než ho Hitler mohl přerušit, pokračoval: "Poziční válka v tomto terénu přinese materiální bitvy jako v první světové válce. Ztratíme výkvět našeho důstoj-nického a poddůstojnického sboru a budeme mít obrovské ztráty, aniž by nám to přineslo prospěch, a tyto ztráty budou nenahraditelné." Ve vúdcově "Vlčím hnízdě" zavládlo mrtvé ticho. I Hitler mlčel. Potom přistoupil těsně ke Guderianovi a řekl zapřísahajícím hlasem: "Myslíte si, že granátníci Bed-řicha Velikého umírali rádi? A přesto byl král oprávněn žádatjejich život. Stejně tak se já považuji za oprávněného žádat od každého německého vojáka jeho život." 266 ; Guderian okamžitě poznal, že Hitler tímto patetickým srovnáním argumentuje mimo věc, protože nejde o oběf, nýbrž o zbytečnou oběť. A proto s klidem řekl: "Naši vojáci dokázali, žejsou připraveni obětovat svůj život. Tuto oběť ale můžeme žádat jen tehdy když ji ospravedlňuje cíl. Toto ospravedlnění nevidím, můj vůdče!" Ve zděšených obličejích přítomných důstojníků se objevil strach, že by Hitler mohl explodovat. Ale neexplodoval a téměř tiše řekl: "Vím o tom, že postupujete v čele svých vojsk. Ale právě to Vás vystavuje nebezpečí, že pozorujete věci příliš zblízka. Pociťujete ke svým vojákům příliš velký soucit. Z většího odstupu jsou věci jasnější. Žádná oběť nemůže být dost velká, když jde o ubránění fronty, protože pokud ji neubráníme, jsou armády skupiny armád Střed ztracené." Ještě celé hodiny se přeli. Když Guderian pozdě v noci opouštěl operační místnost vůdcova bunkru slyšel, jak Hitler Keitelovi řekl: "Toho muže jsem nepřesvědčil." Bylo to tak. Muže, který stvořil německou tankovou zbraň, nemohl přesvědčit. Pro Guderiana byla Hitlerova operační zásada s rozkazem k udržení se za každou cenu aještě k tomu za nejhorších myslitelných okolností výsměchem tradičnímu, více než sto let starému a vyzkoušenému strategickému myšlení pruského generálního štábu. V beznadějné situaci je třeba ustoupit, aby se zabránilo zbytečným ztrátám a znovu se získala volnost k novým operacím. Clověk se přece nenechá zabít. Na druhé straně ovšem nebylo možné mávnutím rukou přejít argument, že ústup, povolený v ruské zimní pustině a pod tlakem vítězstvím okřídlené a zfanati- zované Rudé armády, by mohl podlomené vojsko "uvést do běhu". Co by se stalo, kdyby se první rozběhl? Panika se za ústupu šíří rychle a udělá z něj divoký úprk. Nic není těžšího, než zachytit vojsko propadlé panice. Kdo, jak a kdy ho zastaví? Tyto úvahy byly pro Hitlera pohnutkou k tomu, že proti Guderianovým argu- mentům postavil železné "Ne!" Dokonce zrušil vydaná povolení ke zkrácení a pře- ložení fronty, která sám vydal v prvních dnech sovětské ofenzivy, a vyřkl svůj, v dějinách války tak velmi sporný rozkaz k udržení pozic: "Za osobního nasazení vyšších a nižších velitelú a důstojníkůje nutné vojska přinutit k fanatickému odpo- ru v jejich postaveních, a to bez ohledu na průlomy nepřítele na křídlech a do týlu. Teprve když rezervy obsadí vybudovaná týlová záchytná postavení, může se začít myslet na přesun." Tento rozkaz vyvoláváještě dnes prudké spory Jedni říkají, že tento rozkaz byl šílený, poněvadž vedl k tomu, že byla zbytečně obětována podstata německého východního vojska, které bylo schopné uskutečnit spořádaný ústup. Příznivá obran- ná postavení, asi na úrovni Smolenska, by sovětské vrchní velení přinutila podnikat útoky provázené značnými ztrátami, při kterých by vykrvácely sovětské divize a ne ; německá vojska. Tato teze je pro mnohé frontové úseky patrně správná. Avšak i dnes se najdou velitelé, důstojníci generálního štábu a velitelé armád, kteří zastávají názor, že 267 všeobecný ústup pod tlakem sibiřských úderných divizí, které měly v zimní válce převahu, by na mnoha místech vedl k chaosu a ke zhroucení velkých úseků fronty Vznikly by mezery, které by žádný velitel nebyl schopen uzavřít. Sověti by frontu prolamovali, mezerami pronikali do hloubky a při pronásledování německéjednotky snadno předstihli. Za Smolenskem by pak Sověti mohli za celou skupinou armád " Střed nechat "spadnout závoru. Možná, že tato teorie Sovětům podsouvá příliš mnoho síly a schopností. Nedá se však popřít, že z vojenského hlediska jednoduchý a drakonický Hitlerův rozkaz k udržení pozic dával jedinou reálnou šanci čelit strašnému nebezpečí zhroucení fronty Průběh událostí dal Hitlerovi za pravdu. Kronikář, který se chce pohybovat I v rámci dě,jin války, to musí akceptovat. Politické, morální a filozofické úvahy patří na jiný list. Jak těžké konflikty svědomí vyvolal tento rozkaz u vojskových velitelů, jaké I tragédie způsobil a sjakou bezpříkladnou statečností a obětavostí byl přesto posluš- ně plněn, to ukazuje boj 9. armády na severním křídle skupiny armád Střed v pros- toru Kalinin - Ržev, a obranné boje sousední 16. armády skupiny armád Sever mezi Seligerským a Ilmeňskýmjezerem. 9. armáda generálplukovníka Strausse držela od konce října se svými třemi armádními sbory úsek mezi "Moskevským mořem" a Seligerským jezerem. Fronta sahala od Kalininu až po Volžskéjezero- místo zrození Volhy- a přetínalajako velká závora oblouk Volhy, na jehož jižním ohybu leží město Ržev Od poloviny prosince 19419. armáda postupně ustupovala z Kalininu na jiho- západ. První útoky sovětské 31. a 29. armády směřovaly proti XXVII. sboru generála Wágera do prostoru jihovýchodně od Kalininu. Bylo 30 stupňů mrazu. Na kámen zmrzlou zemi pokrývala vysoká vrstva sněhu. Dělostřelecká příprava nebyla valná. Sovětskou pěchotu doprovázelo přes zamrzlou Volhujen několik tanků. U vestfálské 86. pd generálporučíka WitthOfťa, která byla rozmístěna u volžského přehradního jezera na pravém křídle sboru, se útok sovětské pěchoty zhroutil v palbě německých kulometů. Avšak u sousední pomořanské 162. pd Rusové s několika tanky T 34 prolomili obranu, rozšířili vlom a pronikli sibiřskými lyžařskými prapory do hloubky němec- kého postavení. Navzdory tomuto ohrožení držel vlevo od XXVII. sboru rozmístěný VI. sbor generála FOrstera svůj úsek proti tvrdým sovětským útokům. U 26. pd se bránil osvědčený diisseldorfský 39. pp plukovníka Wiese, který už měl jen dva prapory (třetí prapor byl rozdělen k doplnění vykrvácených rot). Rovněž oslabená vestfálská 6. pd musela bránit úsek široký šestadvacet kilometrů, ale Rusové se skrz frontu nedostali. Naproti tomu u 110. pd, která byla rozmístěna na levém křídle XXVII. armád- ního sboru, se sovětským jednotkám podařil skok na jižní břeh Volhy Odtud nyní 268 ohrožovaly jedinou zásubovací silnici VI. sboru, která vedla ze Starice do Kalininu. Kromě toho se rýsovalo obklíčení Kalininu. 3. prapor vestfálského 18. pěšího pluku, rezerva 6. pd, dostal úkol vytlačit se svými 200 muži vlomeného Rusa zpět za Volhu. Vestfálci zahájili protiútok. Teplo- měr ukazoval 40 stupňů pod nulou. Při útoku zapadávali po kolena do hlubokého sněhu. Třikrát se pokusili o splnění úkolu. Ale Rusové už byli za řekou v síle pluku. Zahnat je zpět přes řeku se nepodařilo. Prapor sice přivedl sto zajatců, ale sám měl dvacet dva padlých, čtyřicet pět raněných a padesát pět mužů s těžkými omrzlinami. Alespoň se mu podařilo zastavit další postup Sovftů. Důležitá zásobovací silnice byla uvolněná a zajištěná. Hrozba obklíčení Kalininu přestala být akutní. Sbor tím získal čas k tomu, aby stáhl zpětjednotky bojující ve městě. Kalinin byl 15. prosince 1941 vyklizen. 16. prosince do města vstoupila sovětská vojska generálů Svecova a Juškeviče. Průlom německé obrany na Volze a ztráta Kalininu byly tvrdými ranami. Vý- chodní křídlo 9. armády muselo být staženo zpět. Sovětské vrchní velení si tak vytvořilo předpoklad pro úder do boku německé armády Generálplukovník Strauss si toto nebezpečí uvědomoval. Chtěl - podobně jako najihu Guderian po Zukovově průlomu na Stalinogorsk-vzdát výběžek fronty před Kalininem a se svými sbory zaujmout novou obrannou pozici na silně zkrácené frontě. Jádrem obrany měl být Ržev Krycí jméno pro toto postavení bylo "KOnig-, sberg". Plánovité stažení mělo být uskutečněno po malých skocích přes přesně určená mezipostavení, která dostala z důvodu utajení krycí jména - Augsburg, Bremen, Coburg, Dresden, Essen, Frankfurt, Gieáen, Hanau, Ilmenau a KOnigsberg. Ale jízdní řád fungoval jen do stanice "Gieáen". Tam se "vlak" zastavil. Do "Gieáenu" se divize dostaly ještě celkem neporušené, na čemž měly velkou zásluhu především statečně bojující zadní voje. Navzdory metr hlubokému sněhu s sebou dokonce vezly i větší část svých těžkých zbraní. Dařilo se jim bránit se po dva týdny útokům nepřítele a přitom zachovat souvislou frontu. Vojáci dokázali nemožné. Vozidla se často podařilo uvést do pohybu teprve po dvanácti až patnácti hodinách tvrdé práce. Ohníčky pod motorovými vozidly roz- mrazovali převody Téměř každé se muselo roztlačit. i Zajištění bojových svazků mezitím udržovalo horečně pracujícím vojákům dorá- žející Sověty od těla. Hlídky zajištění ležely se svými kulomety za vysokými závějemi a odrážely prudké sovětské útoky Tenké rukavice nestačily ochránit prsty před omrzlinami. Vojáci si proto zabalovali ruce do hadrů a pruhů plátna. S takto zaba-; lenýma rukama však nemohli stisknout spouště kulometů a samopalů. Proto si mezi hadry přivazovali tyčky, větvičky nebo třísky ze zuhelnatělých trámků selských domků, aby mohli střílet. 269 Sbory na pravém křídle 9. armády tak "cestovaly" přes "Augsburr" a "Bremen", "Coburg", "Dresden", "Essen" a "Frankfurt" až do chvíle, než Hitlerův rozkaz k udržení pozic ukončil plánovanou cestu daleko před "KOnigsbergem". Divize 3. a 4. tankové skupiny svůj ústup zastavily již v postavení na Ruze. Z tohoto důvodu dostala 9. armáda rozkaz bránit pokračování této frontové linie až k Volze. Polní maršál von Kluge, nový vrchní velitel skupiny armád Střed, vyžadoval striktní splnění rozkazu. 9. armádě nařídil: "Každý se musí udržet tam, kde stojí. Kdo to neudělá, vyrve ve frontě díru, kterou nebude možné ucpat." Světlým bodem rozkazu byla tato pasáž: "Odpoutání se od nepřítele má smysl jen tehdy povede-li k příznivějším bojovým podmínkám, a pokud možno k vytvoření rezerv" Ale polní maršál tuto možnost ihned omezil: "Pro každé odpoutání v síle od divize výšje nutné moje osobní svolení." 19. prosince 1941 přijíždí generálplukovník Strauss na velitelské stanoviště velitele XXIII. sboru generála Schuberta, ke kterému patří 251., 256., 206., 102. a 253. pd, a přiváží rozkaz: "Už ani o krok zpět!" O tři dny později zaútočí proti pravému křídlu sboru úderné pluky 39. armády generála Maslennikova s tanky T 34 a pokoušejí se zatlačit frontu saské 256. pd. Maslennikov chce postoupit do Rževa. Saské pluky 256. pd se zoufale brání. Nechají ruské tanky projet kolem sebe a ze svých sněhových doupat likvidují palbou sovětskou pěchotu. Protitankové dělostře-lecké jednotky si pak vezmou do parády T 34.. Poručík Falck z l. oddílu 256. dělostřeleckého pluku leží za závějí. Kvůli masko-vání si přes sebe přehodil bílý plášť, který si sám ušil. Kolem projede sovětský tank a pokropí terén dávkami z kulometu. To je vhodná chvíle pro Falcka. Rozběhne se k tanku a vyšvihne se vzadu na korbu. Pak přeručkuje podél věže a odjistí dva vejčité ruční granáty Pravou rukou se přidržuje hlavně. Vykloní se daleko dopředu a levou rukou prudce zasune ruční granáty do hlavně. Rychle seskočí z tanku do měkkého, tři čtvrtě metru hlubokého sněhu. Pak se ozývá exploze a po ní praskot jako při ohňostroji - ruční granáty vyvolaly explozi tankové munice. 256. pd drží své pozice 22. a 23. prosince i na Štědrý večer a svátky vánoční. Je 25 až 30 stupňů mrazu. Ponurá, mraky pokrytá obloha a lehké sněžení zastiňují zemi. Je vidět nejvýš na sto metrů. Z této kulisy "napoleonské zimy" se stále znovu jako přízraky vynořují ruské tanky Němečtí vojáci z protitankovýchjednotek na ně vedou palbu ze svých 37mm protitankových kanonů často ještě i na vzdálenost šesti metrů. Zůstane-li tank vítězem, osádku kanonu převálcuje. Jen bojovéjednotky Luftwaffe s 88mm flakem , nebo kumulované nálože, se kterými zničí většinu tanků neohrožení osamocení vojáci, jako například poručík Falck, jsou často poslední záchranou. 2 70 29. prosince bojují muži 256. pd již sedmý den proti desetinásobné sovětské přesile. Už se drží jen v malých opěrných bodech - na křižovatkách cest, v lesních průsecích a na svazích u vesnic. Rusové útočí i proti sousední divizi. Tři armády Kalininského frontu buší do německé fronty před obloukem na Volze. Je to stálejasnější. Koněv chce přes Ržev k moskevské dálnici, aby se v týlu skupiny armád Střed spojil s Zukovovým jižním ramenem kleští. Ržev se stává osudovým bodem východní fronty 31. prosince, tedy na Silvestra 1941, je hlavní obranná linie 256. pd, navzdory podpoře VIII. leteckého sboru, na mnoha místech proražena. Rusové prosakují německou obranou. Také 206. pd jc u konce s dechem. 301. pěší pluk má již jen několik stovek mužů. Toho dne je západně od Starice přerušená souvislost fronty 9. armády Severozápadně od hořící Staricy zaujaly v pásmu 26. pd kruhovou obranu oba prapory 18. pp a zbytky 84. pp s 2. oddílem dělostřeleckého pluku divize a od-rážejí neustále dotírající sovětskéjednotky Také nádraží Staro-Novoje hoří jasným plamenem. Shoří tam vánoční balíčky speciální potravinové zásoby i konečně dovezená zimní výstroj divize. Zásoby švý-carského sýraještě stačili vyložit. Ve všech venkovských domcích v okolí leží velká kola sýrů. Kdo se vrátí ze sluky kus si odřízne. Ale o dvacet čtyři hodin později jdou k čertu i domky a kola sýrů. Pluk musí deset kilometrů najihozápad odtud, u Klimova, zaujmout příčné postavení proti průlomu nepřítele. Vzdušný průzkum hlásil silné nepřátelské kolony všech druhů zbraní na pravém křídle 256. pd před Mologinem. Mologino leží třicet kilometrů před Rževem. A ve Rževu leží 3 000 zraněných. Divize dostane od sboru rozkaz, aby posílila svoje pravé křídlo a "za všech okolností ho držela". Zbytky 476. a 481. pěšího pluku se vrhnou u silnice vstříc Rusům. Rozkaz vůdce, že "9. armáda už nesmí udělat ani krok zpět", prozatím přibije sbor k této 3. ledna 1942 dosažené linii. Ve 13 hodin 31. prosince se objeví generál-plukovník Strauss na velitelském stanovišti sboru generála Schuberta ve Rževu. Jeho rozkaz zní: "Mologino musí být bráněno do posledního muže!" Co jiného by mohl nařídit? O dvacet minut později, ve 13 hodin 25 minut, vejde do dveří velitel 256. pd generálporučík Kauffmann. Přichází z Mologina. Je bledýjako stěna a napůl zmrz-lý. Vzrušením třesoucím se hlasem hlásí veliteli armády: "Pane generálplukovníku, moje divize májižjen bojovou sílu pluku aje obklíčena sovětskýmijednotkami, které postupují na lyžích. Muži už nemohou. Padají k zemi. Zůstávají ležet ve sněhu a umírají vyčerpáním. To, co se od nich požaduje, je sebevražda. Mladí vojáci křičí svým důstojníkům do tváře: Zabijte mě, je přece jedno, kdo mě zabije. Mologinoje už ztracené." 271 Generálplukovník Strauss stojí jako zkamenělý. Potom pomalu řekne: "Výslov- ný rozkaz vůdce je, že se fronta musí držet. Není jiná cesta než se udržet, nebo zemřít." Pak se obrátil ke generálu Kauffmannovi a řekl: "Odjedte ke svýmjednot- kám, pane generále, tam je ted Uaše místo." Generál němě pozdravil a opustil místnost. Situace u Mologina však nebyla tak zoufalá, jak ji vylíčil genErál. Odpoledne 31. prosince byly do města vyslány zbytky posíleného l. praporu 476. pěšího pluku. I Město stále ještě houževnatě bránil průzkumný odřad pod velením majora v záloze Mummerta. Ostatní jednotky pluku byly vřazeny do naplánované další linie obrany i západně od obce. Avšak sibiřské lyžařské skupiny obsadily po setmění les mezi Mologinem a plánovaným obranným postavením. Co se tadyještě dalo bránit? Ted už mohlojítjen o to, bránit Mologino tak dlouho, jakjen to bude možné, aby se tam pokud možno co nejdéle vázaly značné ruské síly a tak bylo umožněno další staho- vání sboru. Za těžkých bojů odrážely vojáci průzkumného odřadu a l. praporu útoky Sibiřanů. Casto byli zatlačeni jen k jedné jediné skupině domů uprostřed obce, ale díky protiútokům zase získávali prostor. Rádiové spojení s divizí se přerušilo už 2. ledna. Kyvadlové průzkumnéjednotky udržovaly kontakt s levým sousedem. Přesto byl major v záloze Mummert rozhod- nut Mologino bránit. V noci na 3. ledna se radiotelegrafní jednotce podařilo opět navázat spojení s divizí. Tam užasli, že Mologino,je stáleještě drženo a nařídili majorovi, aby město okamžitě vyklidil a probil se k divizi. V 6 hodin ráno opustil Mummert Mologino. Těžký materiál tam musel nechat. Po stezce průzkumných hlídek se muži v zástupu proplížili nocí přes postavení sibiřských jednotek k sousedu vlevo. I 206. pd se sice podařilo ještě jednou uzavřít frontu 9. armády, ale 4. ledna 1942 byla obranná linie definitivně protržena. Mezi VI. a XXIII. sborem vznikla patnáct až dvacet kilometrů široká mezera. A touto mezerou nyní proudily značné sovětské síly přes Volhu. Sovětská 29. armáda se stočila na Ržev a pokusila se město dobýt od jihozápadu. Její první úder zde zachytil agilní náčelník zásobování divize major Disselkamp s narychlo sestavenými hotovostnímijednotkami. Byli to řidiči ze záso- bovacích kolon, zásobovací jednotky, několik sam.ohybných a protitankových děl, částijedné opravárenské roty a především zdravotníci a zvěrolékaři veterinární roty 6. pěší divize, se kterými Sověty zastavil. Takto se VI. sboru podařilo zaujmout se svou 26. a 6. pd novou obrannou linii. Ržev byl bráněný jako pilíř budoucích protiakcí. Sovětská 39. armáda a sovětský jezdecký sbor generála Gorina však zaútočily západně od města směrem na jih přes Syčevku na Vjazmu. Nyní se z fronty, hořící na všech stranách, jasně rýsovaly operační cíle Rusů. Generálplukovník Koněv chtěl po rozdělení XXIII. sboru na severním křídle skupiny armád Střed obklíčit a zničit 9. armádu. Na jižním křídle útočil maršál Žukov mezerou mezi 2. tankovou a 4. arrnádou. Mířil na Vjazmu a současně se chtěl dostat do boku 2. tankové armády 272 Generál Golikov obklíčil se svou 10. armádou město Suchiniči. Ale silná bojová skupina generála Gilsy, která měla asi 4 000 mužů, se nevzdala, a také zde, najihu, učinila z jednoho města "vlnolam". Skupina ve městě vydržela čtyři týdny Ještě o ní bude řeč. Rok 1941, který začal s takovou jistotou ve vítězství, končil v ponurých staros- tech. O druhém vánočním svátku využil Hitler stížnost nového vrchního velitele skupiny armád Střed, aby se zbavil nepohodlného kritika Guderiana. Polní maršál von Kluge, který měl s Guderianem už v prosinci značné názorové rozpory, mu vytýkal neposlušnost. Hitler Guderiana sesadil. Frontě tohle rozhodnutí vyrazilo dech. Co s nimi bude, když armádě berou nejlepší vojenské hlavy? Pln obav končil Guderian svůj rozkaz na rozloučenou se svou osvědčenou 2. tankovou armádou: "Moje myšlenky vás budou provázet na vaší těžké cestě." Ajak byla těžká! Německé velení nemělo nikde dostatek rezerv, abyjimi zastavilo ruské průlomy Rudé jezdecké svazky již pronikly slabým zajištěním severně od Juchnova a ohrožovaly životně důležitý "rollbahn" do Smolenska. Sovětské vzdušné výsadkovéjednotky byly vysazené za německými liniemi. Partyzáni se stali velmocí. Hitler reptal na osud, proklínal ruskou zimu a byl rozčílený na boha a své generály Jeho hněv zasáhl i osvědčeného velitele 4. tankové skupiny Když generál- plukovník Hoepner začátkem ledna svoji 4. tankovou skupinu - od Nového roku přejmenovanou na 4. tankovou armádu - stáhl zpět, aniž by se, jak si mysleli ve vůdeově hlavním stanu, zeptal, využil Hitler tuto "neposlušnost" k tomu, aby vytvo- řil odstrašující příklad. Hoepner byl sesazen, de,rradován a vyloučen z Wehrmachtu. Fronta tak po Guderianovi ztratila i druhého vynikajícího tankového velitele. Ze se tak stalo bez jakéhokoliv věcného zdůvodnění, vyplývá z líčení tehdejšího spojovacího náčelníka tankové armády generála Negendancka, který tento incident zažil z bezprostřední blízkosti. Rekl autorovi: "Seděli jsme v malém kroužku s ge- nerálplukovníkem Hoepnerem, který se právě vrátil z fonty, u jídla. Právě v rozho- voru s náčelníkem štábu plukovníkem Chales de Beaulieu rozvíjel myšlenku, že pravé křídlo 4. tankové armády musí být staženo zpět, protože navazující křídlo 4. armády nevydrží úder Rusů do mezery, která tam vznikla. To bylo také ihned telefonicky tlumočeno náčelníkovi štábu skupiny armád Střed. Ještě kdyžjsme spolu seděli, zavolal polní maršál von Kluge a probíral tu věc s generálplukovníkem Hoep-. nerem. Ještě si vzpomínám, jak Hoepner na konci rozhovoru opakoval: Tak tedy, pane maršále, stáhneme nejprve jen těžké dělostřelectvo a trén, abychom o ně nepřišli. Vy přednesete dnes večer vůdci nezbytnost tohoto opatření a vyžádáte si jeho svolení. Když si k nám generálplukovník po skončení hovoru znovu přisedl, řekl: Beaulieu, připravte vše potřebné. O půlnoci nás pakjako úder blesku překva- pilo odvolání. Jak mi pak krátce nato vyprávěl jeden důstojník štábu skupiny armád 273 Střed, nepřednesl polní maršál von Kluge celou záležitost Hitlerovi ve smyslu domluvy s generálplukovníkem Hoepnerem, nýbrž ho informoval o přeložení fronty zpětjako o hotové věci. Hitler ihned explodoval a přikázal odvolání našeho vynika-jícího a všemi podřízenými velmi váženého velitele armády" Potud generálmajor Negendanck. Jeho zpráva je z hlediska historic války mi-mořádně zajímavým a cenným příspěvkem k tolik diskutovanému Hoepnerovu pro-puštění a k rozporné roli, kterou zde polní maršál von Kluge - stejně jako při propuštění Guderiana - hrál. 2. Jižně od Ilmeňského jezera Rybářslá uesnice Vsuad - Bouře pi-es zamrzlé jezero - Ctyi-i souětshé armády se př.eženou přes jednu rzěrraechou diuizi - Staraja Russa - Valdajshé uýšiny- rler.emerzlo mluui se Stalinem u lremelshém bunhru - Garda hladoui - Toropec a Aradr.eapoL - Tragédie 189. pěšihu pluhu Vraťme se však zpět na frontu. Stejně jako v centru, na severní a jižním boku skupiny armád Střed, udeřilo sovětské vrchní velení také proti pravému křídlu skupiny armád Sever Jižně od Ilmeňskéhojezera, kdc: stála severoněmecká 290. pd, začala začátkem ledna velká sovětská bitva o průlom. Viktor Nikolajevič byl zkušený rybář na Ilmeňském jezeře. Nosil dlouhý knír Vjeho rybářské vesnici Vsvad mu neřeklijinak než "zemský rada". Vedl domobranu v síle osmdesáti mužů proti přepadům partyzánů, protože Viktor Nikolajevič ajeho přátelé si přáli klid. Němci přišli začátkem září sjejich přátelským podplukovníkem Ifllandem a jeho 290. protitankovým oddílem. Usadili se na nejsevernějším bodu strategicky důležitého území mezi Seligerským a Ilmeňskýmjezerem, poněvadž tam končila jediná silnice, která vedla ze Staroj Russy šestnáct kilometrů stepí, Iesem a bažinou kjezeru a k ústí Lovatu. Rybářská vesnice Vsvad byla tedy opěrným bodem, pevnůstkou na silnici a kon-covým bodem fronty na zemském mostu - pruhu země, ohraničeném dvěma jezery - na křídle 290. pěší divize. Na podzim protitankový oddíl opět odtáhl. Co by hledali v bažinách? Koncem prosince se ale někteří jeho vojáci opět vrátili, protože to, co byl v létě terén, kterým mohl projít jen ten, kdo se tam dobře vyznal, se v zimě změnilo v bažinu zmrzlou na kámen, a tím na příznivé místo k proklouznutí skrz německou frontu. Vyzvědači a zásobovací kolony partyzánů zde pokoušeli štěstí. Průzkumné hlídky z ruské fřonty která probíhala v lesích severně od Sinecké zátoky jezdily na lyžích přes bažiny a zamrzlé vodní plochy 274 Větší nečekaný sovětský průlom ve směru na dopravní uzel Staraja Russa by byl pro oba německé sbory na zemském mostu velmi nebezpečný. Rusovéjiž několikrát úspěšně dobyli týlová zásobovací střediska, a tím vyvrátili německé jednotky které byly velmi závislé na zásobování, z jejich postavení. 6. ledna 1942 bylo 41 stupňů mrazu. Na jezeře měl led tloušťku šedesát pět centimetrů. Všude leželo půl metru sněhu. Německé průzkumné hlídky byly stále na nohou. Hledaly v terénu stopy Ale bez úspěchu. Po poledni přišel ke kapitánovi Prhlovi, veliteli protitankového oddílu ve Vsvadu a zástupci podplukovníka Ifflanda, "zemský rada" a řekl mu: "Ve vesnici se šušká, že dnes, o ruských vánocích, začne osvobozovací bitva o Staruju Russu." Kapitán už dávno zjistil, že Viktor Nikolajevič není žádný žvanil. Věděl také, že ani dobré zajištění nezabrání tajemným cestám rybářů mezi frontami. Ihned vyslal dvě průzkumné hlídky na lyžích. Už za dvě hodiny byla první z nich zpátky "Množství lyžařských stop u řeky Lovat," znělo ,její hlášení. Druhá průzkumná hlídka s sebou přivedla dva zajaté sovčtské vojáky ajednoho podezřelého civilistu. Snesla se noc. Pr5h1 nařídil zvýšenou pohotovost. Naproti stoupaly k obloze červené a zelené světlice. Mrazivá noc uběhla v klidu a pokoji. Na hluboce zasněženém zemském mostu mezi Ilmeňským a Seligerským jezerem nepadl jediný výstřel. Tlumočník vyslýchá zajatce. Civilista tvrdí, že pochází z vedlejší vesnice. Oba vojáci jej údajně přinutili, aby jim ukázal cestu do Vsvadu. Jeho vystříhaná hlava ale prozrazuje, žeje také voják. Kapitánjej nechá zavřít do sauny Při výslechu obou uniformovaných vojáků vychází najevo několik zajímavých skutečností. Obajsou příslušníky sovětského 71. lyžařského praporu a vyprávějí, že jejich prapor byl právě přesunutý k frontě. Je vybavený sněhovými pluhy a motoro-vými saněmi. Stěžují si, že zásobování potravinami je špatné. Veškerý přísun se skládájen ze zbraní a munice. Když se tlumočník ptá, zda se mluví o útoku, zajatci nejprve váhají, ale pak se rozpovídají. "Ano, šušká se, že začne zítra. " Pr5h1 vezme hlášení o této výpovědi opatrně na vědomí. Vždyť si přece musí všimnout, když dělostřelectvo spustí svou palebnou přípravu. To je vždy neklamné znamení toho, že to začne. 7. ledna ráno informuje divizi. Potom opět vyšle průzkumné hlídky Ledový východní vítr značně zesílí. Změní se ve vichřici a zavane stopy, cesty, a také silnici do Staroj Russy Teploměr na rybářském domku "zemského rady" ukazuje 45 stup-ňů mrazu. Když se setmí,je slyšet vrčení letadel. Zelezenský maják neustále vysílá světelné signály Zjevně slouží sovětským letcůmjako orientační bod. Je zvláštní, že anijediný stroj se nedostane do blízkosti fronty Nepadne jediný výstřel. Ani z děl. 275 21 hodin 20 minut. Zazvoní telefon. Poručík Richter z opěrného bodu na "Pozo-rovatelně číslo 5", která l.eží tři kilometry jihovýchodně od Vsvadu hlásí: "Velkó pohyby nepřítele. Kolem projíždějí motorové saně ajednotky na lyžích." Pak přijde spojka z pozorovatelny na kostelní věži vo Vsvadu a hlásí: "Kolony motorových vozidel s rozsvícenými světly se přibližují od jihovýchodu." Do noci vyběhnou dvě silné průzkumné hlídky Spojka za spojkou boz dechu hlásí: "Křovinatý terén u Pozorovatolny číslo 5 obsazen nepřítelem." "U vísky Podborovka, tedy již jihozápadně od Vsvadu, u silnice na Staruju Russu, nepřátelskéjednotky na lyžích. Zajišťují sněhové pluhy, ktoréjsou nasazenb k odklízení sněhu na silnici." Co to znamená? Dobře maskovaní Sověti zřejmě nenápadně pronikli skrz jen v opěrných bodech obsazenou frontu. F3ez dělostřelecké přípravy Poplach! Poplach! Telefonní vedení k "Pozorovatelně číslo 5" je ještě v pořádku. Prhl volá poručíka Richtera: "Zmizte odtamtud, probijte se se svými muži do Vsvadu." " "Pokusíme se o to, odpovídá Richtor. Kolom pozorovatelny nepřetržitě táhnou sovětské kolony Richter ajeho dvanáct mužů si přos uniformy přetáhnou bílé maskovací pláště a vřadí se do sovětského pochodového proudu. Na vhodném místě opět odbočí a v pořádku přijdou do Vsvadu. Ve 3 hodiny ráno Rusové napadnou německý opěrný bod. Telefonní spojení je naráz přerušeno. Kapitán Prihl ale ví i bez rozkazu, že musí bránit opěrný bod Vsvad jako "vlnolam". Pot, co se sem uchýlí ještě 6. rota l. leteckého spojovacího pluku, části 38. motocyklového praporu 18. pěší (mot.) divize a ?. rota 615. strážního praporu, má Prhl pod svým velením celkem 543 mužů. Tito muži drží třináct dní izolovaný opěrný bod u Ilmeňskóho,jezera, který lcží. daleko před němockou hlavní bojovou linii. Rusovó se zuřivě snaží rozbít Vsvad - povnost na silnici. Nasazují lyžařské prapory, "Stalinovy varhany", stíhací bombardéry a nakonec i tanky Ale Vsvad se ubrání. Sověti střílejí do vesnice zápalné granáty které obsahující dvacet až třicet fosforových zápalných složí, aby zničili stávení. Dřevěné domky hoříjako pochodně. Vzplane i ošetřovna. Dvacet osm raněných je nutné uložit na matracích a dekách za trosky domů do sněhu. Při 35 stupních mrazu! Deník a radiogramy 18. pěší (mot.) divize ve Staroj Russe, které byl Pr5h1 podřízen, když se přerušilo spojení k 290. pd,jsou dokumenty,jenžjsou otřesné svou střízlivostí a nutně budí obdiv 12. leden. Nepřetržitá nepřátelská dělostřelecká palba. Jeden německý letec shazuje munici. Ale místo trhacích jsou v nádobách protiletadlové granáty, které nelze použít. Vjednom kontejneru leží Rytířský kříž pro kapitána PrShla. Radiogra-mem od divize je uděleno ještě pět EK 1 a dvacet EK 2. 276 16 hodin 40 minut. Dochází munice a obvazový materiál. Zádost o shoz z větší výšky, protože včera explodovaly všechny čtyři shozené kontejnery s municí. V 19 hodin Prhl opakuje velmi naléhavě požadavek na munici a potraviny Zranění koně jsou poraženi. Tím Němci získají jednu denní dávku potravin. Ale brambory a chléb zcela chybí. 20 hodin. Pět padlých, třicet dva raněných. 14. lcden. Velitel sovětského 140. střeleckého pluku vysílájezdce s bílou vlajkou. Požadujc kapitulaci. PrOhl jej posílá zpět a vypálí z protitankových a pěchotních děl jednu salvu na Podborovku, kde je umístěn štáb pluku protivníka. V noci přijedou Rusové s tanky Jeden T 26 pronikno obranou a zastaví přímo před Prhlovým velitelským stanovištěm. Uvnitř chladnokrevně čekají, zda Ivan otevře věž. Ale nedělá to. Házejí mu na kůži kumulované nálože. Výbuchy granátů Rusa znervózní. Odjíždí k jižnímu okraji Vsvadu. Tam jede přímo před hlaveň protitankového kanonu vrchního šikovatele Schliinzo. Dva výstřely Dva zásahy Tank hoří. I% ieseler SLorcla přiváží sekundárního lékaře Dr. Giinthera a léky Hitlerův radio-gram chválí obráncc a současně sděluje, že osvobození z obklíčení není možné. Na Próhlovije ponecháno rozhodnutí vyklidit Vsvad, až bude hrozit nebezpečí zničení. Tato "volnájízdenka" naloží na PrOhlovo svědomí těžké rozhodnutí. Rxistujejiž nebezpečí zničení, nebo ne? Opěrný bod je již Sověty obklíčen do hloubky šestnácti kilometrů. Má jej vyklidit? Od 18. pěší (mot.) divize přichází ve chvíli zvažování radio;ram: "Staraja Russa se drží, i když je obklíčená." Prhl pochopí. Tyto ostrovy pevností na sebe vážou jednotky nepřítele, a tím brzdí jcho prudkou ofenzivu. Drží ji tedy i Vsvad. 18. leden, jedenáctý den obklíčení. Teploměr klesl na 51 stupňů pod nulou. Prilzkumné hlídky se v noci vydávají ven. Stahují mrtvým sovětským vojákům plstěné holínky a berou jim kožešinové čepice. Odřezávají z těl, zmrzlých na kámen, kožešinové pláště. 19. leden. Noční hromadný útok Sovětů. Vlomy Boj zblízka v ohni posledních hořících domů. Krvavý boj o saunu a kolchozní stodolu. Čtyři tanky zničeny v boji zblízka ručními granáty Boj trvá osm hodin. Sověti jsou odraženi. Vlastní ztráty činí sedmnáct mrtvých a sedmdesát dva raněných. "Ještějeden takový útok a skončíme," hlásí příští ráno nadporučík Baechle tichým hlasem kapitánu Prdhlovi. Ten přikývne. Jejiž rozhodnutý. "Příští nocje naše poslední šance. Ivan se bude po ztrátách přeskupovat. To bude naše hodina!" Prbhl svolá důstojníky velitele čet a velitele místní domobrany Je rozhodnuto. Ustoupí z obklíčení přes zamrzlé Ilmeňskéjezero. Cílemje Ušin na západním břehu Tulebské zátoky Ceká je dvacetikilometrový pochod přes ledové bariéry jezera ve sněhu, kterým jim sahal až po prsa. 277 Spaskiskopes Némecké opérné body: 1- Pustynka š, P Ilmeriské 2-Ram ouch, 3 - Robinson 4 - ertův ostrov $penéld meják I elezno 1/J \ \f.?\o , Vsvaó. / 502. pp .. 0 Uin Bol. Ufin Mal. Ušin r ernéc Tulrtovo rr r 501. pp 1 Staraja Russa ; 2 3 4 b 2. div. 503. PP Pola 30. div. 0 nádr. Beglova l8. mót. dlr. , $\ Oa QO\ :, . \. e r m MPN l996 Ilmenské /ezero j II A 34. A H .. 1 Staraia 290 dlv Russa P Pola3o. dle Valdaj 18 mot. divlze SS dv 1 Totenkopf ;, 8 OUS\ y . š Céstl l2 dl Demjansk 32. dlv. " ar 123. div a Molvotlcyi 3 úderná ,, \ 4 úderná Seligersk6 rm d Cholm : G jezelo /ezdeck8 brlg.55 Kus un Peno 253 dlv He oióo 278 Mrtvé pochovali ve spáleném domě, kde byla zem po požárech ještě rozměklá a mohl tam být výbušninami vyhlouben, a pak ručně upraven masový hrob. Sedesát dva raněných, kteří nejsou schopni pochodu, naložili na saně, do kterých zapřáhli poslední zdravé koně. Sněží. Vzduch je mlhavý. Zato není taková zima. Teploměr ukazuje "jen" kolem 30 stupňů. Když se setmí, vydá se skupina na cestu. Průzkumná hlídka s místními lidmi prošlapává cestu. Muži 38. motocyklového praporu se brodí až po břicho ve sněhu. Každých 30 minut se musejí na čele střídat, protože za tu dobu je i nejsilnější muž vyřízený. V odstupech po deseti minutách následují, těsně sražené, jednotlivé po- chodové skupiny I domobrana ze Vsadu odchází s nimi. Na jejím čele jde "zemský rada" Viktor Nikolajevič. Žádný z nich nechce zůstat. Byla by tojejich smrt. Poslední radiogram 18. pěší (mot.) divizi zní: "Prizlom začíná. Naše znamení: Světlice v pořadí zelená, bílá, červená. " Jako zadní voj zůstává zpět poručík Richter se dvěma četami. Vedou ze Vsvadu ještě dvě hodiny divokou rušivou palbu a předstírají nepříteli obsazená postavení. Pak ustoupí nejprve vrchní šikovatel Steves s ženijní četou. 3. četa průzkumné švadrony zůstáváještě půl hodiny a střílí z kulometu. Potomjedna zbraň po druhé utichá. Ue spáleném a rozbitém Vsvadu je podivné ticho. Vrchní šikovatel Willich odchází jako poslední - kolem domu, kde odpočívají mrtví. Je to velmi obtížný pochod. Nejprve sejde po ledu Lovatu na sever až k majáku, potom na severozápad na led jezera, a nakonec na jihozápad směrem ke břehu. Venku najezeřeje mráz 50 stupňů. Z mužůjsou kráčející krápníky Koně vrávorají. Někteří se hroutí k zemi. Rána z milosti. Dál. Střelky kompasů zamrzají. Už pochodují šest hodin. Nadporučík Mundt nechá kolem sebe projít svoji skupinu. "V pořádku?" ptá se poručíka Vosse, když přichází jebo četa. "Ano, všechno v pořádku," odpoví poručík. Ale u 2. čety není na čele nadporučík Beisinghof. Vpředu těžce našlapuje pod- důstojník Matzen. Beisinghofje s vrchním štábním lékařem Dr Wiebelem ujedno- ho muže, který už nechce dál. Sedl si do sněhu, aby si odpočinul. "Jen půlhodinku. Než přijde další skupina," prosí. Ale to by usnul navždy Zvednou ho ze sněhu. Domlouvají. Přikazují. Nadporučík a štábní lékař vojáka podpírají. Pomalu a vrávo- ravě se přibližují k četě. Beisinger už opět postupuje na čele své kolony Stejnějako on si počínají i kapitán PrOhl, poručík Matthias, poručík Giile a sekundární lékař Dr Giinther u hlavních sil, vrchní šikovatel Feuer u čelní skupiny a poručík Richter u zadního voje. Jako ovčáčtí psi pendlují podél kolon dopředu a zpět a dávají pozor, aby žádný muž Sovětská ofenziva mezi Ilmeňským a Seligerským jezerem v lednu 1942 a bojový prostor 290. pěší divize a 18. pěší (mot.) divize. 279 nezůstal zpátky nebo se v zoufalství nevrhl na sníh. Sami na smrt unavení projdou trasu pochodu dvakrát i třikrát. Po čtrnácti hodinách to dokázali. V 8 hodin vidí vrchní šikovatel Feuer zahalené muže v německých ocelových přilbách. Volá, klopýtá k nim a vrhne se na prvního: "Kamaráde, kamaráde!" j Leží si v ob, etí. Ale co to ten muž říká I euer rozumí jen slovům "Santa Maria" a "Gamarada". A jen tuší, co znamená "bienvenido" - Vítejte! Německé bojová skupina narazila na Španěly Dobrovolníky 269. pěšího pluku na Východě nasazené "Modré divize", která stojí na sever od Ilmeňskéhojezerajako 250. pd. 10. ledna vyrazila španělská lyžařská rota kapitána Ordáse s 205 muži od sever-ního břehu Ilmeňskéhojezera, aby posílila německé kamarády ve Vsvadu. Ale ledové bariéry na jezeře udělaly z třiceti kilometrů vzdušnou čarou šedesát pochodových kilometrů. Radiostanice neiúngovaly a i Španělům zamrzly střelky kompasů. Když se kapitán Ordás dostal na jižní břeh Ilmeňského jezera, daleko na západ od Vsvadu, měla polovina jeho mužů těžké omrzliny Na dalším pochodu je napadli sibiřské úderné jednotky Spanělé bojovali skvěle a dokonce část protivníka zajali. Dobyli zpět Černec a společně s četoujedné policejní roty odvraceli zuřivé sovětské protiútoky 21. ledna žilo z původních 205 mužů španělské lyžařské rotyjiž jen 34. A ti sedm kilometrů východně od Ušinu bouřlivě vítali německé bojovníky ze Vsvadu. O dva dny později zahájili s německou pěchotou v úseku 81. pd, právě převelené z Francie , protiútok, jehož cílem bylo získat zpět ztracené opěrné body Mal, Ušin a Bol. Zbylo dvanáct španělských vojáků, dvanáct z 205. Bojová skupina Vsvad ztratila na svém pochodu přes jezero pět mužů. Zmrzli. Ztratili nervy a někde si, k smrti unaveni, sedli nepozorovaně do sněhu a v bílé pustině usnuli navždy Když ti, kteří přežili, s klopýtáním vcházeli v Ušinu do svých studených ubyto-ven, slyšeli dunění fronty a viděli požáry ve Staroj Russe. Prastará perla, obchodní středisko u Ilmeňského jezera, zase hořela. V dějinách se o ni často bojovalo. Byla dobývaná a ničená. V zimě 1941/1942 je Staraja Russa dopravním uzlem, zásobovací základnou a srdcem německé fronty na zemském mostě mezi Ilmeňským a Seliger-ským jezerem. Když padne, padne i fronta. Je to liegnitzká 18. pěší (mot.) divize generálmajora Herrleina, která zde, ve Staroj Russe zažije svůj "super Vsvad", a bude se pod velením plukovníka Wernera von Brdmannsdorffa, který zastupuje těžce nemocného generála, v zoufalém obran-ném boji v obklíčení bránit proti divizím sovětské 11. armády 18. pěší (mot.) divize svým odporem ve Staroj Russe zmaří operační plán sovětské 11. armády generála Morozova. Jak tento plán vypadal? Morozov měl útočit kolem Ilmeňského jezera, a pak v součinnosti sjednou silnou armádní skupinou, která operovala severně odjezera 280 proti Volchovu, napadnout východně od Leningradu divize 18. armády generálplu-kovníka Kiichlera, a tím zahájit osvobozování Leninova města. Plán to byl dobrý. Na jeho základě byly proto na Staruju Russu na západním křídle sovětské 11. ar-mády nasazené vynika,jící gardovéjednotky- l. a 2. gardový sbor. To ukazuje na to, jakou. důležitost sovětské velení této úloze přikládalo. Vždyť se takéjako cíl rýsovaly dva významné úspěchy, které mohly rozhodnout bitvu - volný prostor pro další operace (ten blokovala Staraja Russa) a obrovské zásobovací sklady a parky mate-riálu 16. armády Takové zásoby a na takovém místě představovaly ideální kořist pro další vedení operací všeobecně špatně zásobovaných sovětských sborů, které navíc měly operovat v týlu Němců. Morozovova garda pronikla během prvního týdne bojů pětkrát až do středu města, dokonce až do armádního zásobovacího skladu. Ale pětkrát byla vytlačena zpět. Muniční sklady vyletěly do povětří. Co zbylo ze staroslavných ruin Staroj Russy po letních bojích, to bylo zničené v krupobití granátů a moři plamenů. Ale Staraja Russa byla skálou v příboji bitvy, bod krystalizace, ze kterého X. sbor znovu postavil frontu na rozbitém boku 16. armády Zásluhu na tom měli v neposlední řadě prustí vojáci, především ale velení 18. pěší (mot.) divize. Její úspěch v obraněje příkladem velitelskéhu umění na úrovni divize, podloženého zkušenostmi z bojů v Rusku. Je dobré vědět něco o tom, cu předcházelo. 18. pěší (mot.) divize, silně oslabená po tichvinských bojích, byla generálplukov-níkem Buschem přeložená do prosturu Staraja Russa k doplnění a zotavení jako rezerva armády Průzkum, zkušenosti z bojů se Sověty a příslovečný "nos" pro situaci umožnily diviznímu štábu předvídat, že Rusové přijdou přes hluboko zamrzlé Ilmcňské jezeru, aby zaútočili na Staruju Russu. Lastupující velitel plukovník von Ermannsdorff proto se svým Ia naléhali na sbor, a nakonec dokonce i na armá-du, aby divizi se všemi částmi včetně trénu. soustředili a nasadili do jednoho pru-zkoumaného postavení u juzera. Sbor o takovém předběžném opatření nechtěl nic slyšet a považoval obavu ze sovětského útoku přes led Ilmeňskéhojezera za "nerealistickou". Generálplukuvník Busch však dovedl naslouchat a Erdmannsdorffovu přání vyhověl. Armáda vydala příslušné rozkazy 4. ledna. 4. ledna! O sedmdesát dva hodin puzději, v noci ze 7. na 8. ledna, přišel Rus přes led. Sbor a armáda ihned po prvních hlášeních z prostoru bojů pochopily, že sovětský útok na severním křídle zemského mostu není žádná místní akce. Nato byla poplašná hlášení z vysunutých opěrných bodů příliš výmluvná. Ofenziva nezačala jako obvykle, tedy dělostřeleckým přepadem. Tuto velkou ofenzivu Rusové zahájili v tichosti, aby Němce oklamali eo do jejího rozsahu. Když nakonec sovětské dělostřelectvo svou palbou zahájilo čelní útok proti 290. pěší divizi s těžištěm na Tulitovo a Pustynku, pronikly již silné ruské útočné síly velkou mezerou ve frontě po zamrzlých vudách a bažinách do delty Lovatu, a především přes zamrzlé Ilmeňské jezero to týlu 290. pd. 281 Nákladní kluzáky a transportní letadla přistály na zamrzlémjezeře, kde vyložily lyžařské prapory a střelecké brigády Sovětské tankové brigády překročily s těžkými tankyjezero a valily se do prostoru vlomu. 52tunové kolosy třídy KV válcovaly smlz na jezeře. Sněhové pluhy rachotily před sovětskou pěchotu i tankovými prapory a razily jim cestu. Motorové saně svištěly terénem. Převážely na nich usazenou pěchotu. Žádné německé oko něco takovéhoještě nevidělo. Ue štábu sboru a armády proto ještě i po prvních hlášeních potřásali s podivem a skepsí hlavami. Ale brzy nebylo pochyb o tom, že se po ledě jezera valí mohutná rudá ofenziva a že první cílem ruského útoku bude Staraja Russa, dopravní uzel německé fronty u Ilmeňskéhojezera. V samotném městě předal generál Hansen vpřed spěchajícímu veliteli 18. pěší (mot.) divize velení nad tam stojícími strážními jednotkami, trénem, týlovými službami a stavebním praporem. Plukovmku von Erdmannsdorffovi se sjeho 18. pěší (mot.) divizí podařilo kolem města vybudovat a zaujmout obranu a stabilizovat situaci. Na této obraně slezských pěších pluků a jim podřízených jednotek ztroskotala první část sovětského plánu. Sovětská 11. armáda musela nechat stát Staruju Russu vpravo. Zbývala jí jen možnost věnovat se svému druhému úkolu, kterým bylo zaútočit hlavními silami podél řeky Lovat na jih a vpadnout divizím německého X. sboru do zad. Generál Morozov při této operaci narazí na severoněmecké pluky 290. pd generálporučíka von Wreda. Stejně jako vojáci ve Vsvadu zůstaly i roty 290. pd ve svých postaveních, drželi je s nepatrnými silami, a tím vytvářeli "vlnolamy" proti útokům sovětských divizí. V Tulitově se 2. prapor 502. pěšího pluku držfl téměř pět týdnů. Rusové se pak přes něj doslova přehnali. V Pustynce se poručík F3ecker s l. rotou 503. pěšího pluku držel přesně dvacet šest dní a vázal na sebe značné síly nepřítele. Opěrné body "Teufelinsel", "Eiszapfen" a "Robinsoninsel" bránily po celé dny roty Eckardt a Wetthauer 503. pluku, aniž by se k nim dostal jediný kousek potravin. Typický pro tuto situaci je záznam rádiového spojení jednoho dne mezi 290. pd a X. armádním sborem. Divize vysílá: "Požadujeme naléhavě munici." "Podle našich propočtů jste spotřebovali příliš mnoho munice," odpovídá sbor 290. pd reaguje lakonicky: "Uaše propočty nejsou směrodatné." Slabé pluky s asi osmdesáti puškami na jeden kilometr přesto zadržovaly celé divize sovětské 11. armády Zabránily tím rozhodujícímu frontálnímu průlomu obrany Ale nemohly zabránit obchvatnému manévru, který uskutečnily dva elitní sovětské svazky 2. gardový sbor ovládl Parfino, nádraží na důležité železniční trati Leningrad - Staraja Russa - Moskva. l. gardový sbor pronikl ještě dál do týlu 290. pd, do které se mu nakonec podařilo i prosáknout. Za této dramatické situace prolomila sovětská 34. armáda obranu vpravo od 290. pěší divize, u šlesvicko--holštýnské 30. pěší divize, přerušila spojení obou divizí 282 a rovněž se stočila do týlu 290. pd. U Poly, na stejnojmenné řece, se obě ramena kleští 2. gardového sboru spojila. Past za 290. pd sklapla. Levé křídlo německé fronty u Ilmeňského jezera je vymanévrované. Sověti X. sbor rozdělili a dostali ho do tísně. Jak to ale vypadalo na pravém křídle, tedy u německého II. armádního sboru hraběte Brockdorff-Ahlefeldta? 9. ledna se po Seligerském jezeře začala valit velká sovětská ofenziva, která, co do koncentrace sil a prudkosti úderu, předčila vše, co Němci dosud poznali. Čtyři sovětské armády 22. a 53. armáda a 3. a 4. úderná armáda, útočily se zhruba dvaceti divizemi a několika desítkami samostatných tankových a lyžařských brigád přes zamrzlou jezerní oblast. Narazily najen slabě obsazený, osmdesát kilometrů široký, obranný úsekjediné německé divize, brandenburské 123. pd, a najejího pravého souseda, 253. pd, která byla boční divizí skupiny armád Střed. Hlavní úder sovětského útoku mířil proti 123. pd a doslova roztříštil obranu brandenburských pluků. Nepomohla ani pomoc vlevo sousedící pomořanské 32. pd, která jim poslala všechny síly, které mohla postrádat.123. pd byla smetena. Jaké cíle měli Rusové? Úderné armády nebyly zasazené proto, aby operovaly na zemském mostě. Měly jiné strategické cíle, které sahaly daleko za prostor operace proti oběma německým sborům na frontě u Ilmeňského jezera. Naproti tomu útok sovětské 53. armády byl zaměřen výhradně proti německé frontě na zemním mostě. Po průlomu obrany se rychle stočila na severozápad, aby se spojila se silami od severu přicházející sovětské 11. armády a obklíčila hlavní síly X. a celý II. sbor. Ve středu kotle, vytvářejícího se v oblasti dominujících Valdajských výšin, leželo dosud neznámé a nevýznamné městečko Demjansk. Podle tohoto městečka byla pojmenována jedna ze strategicky nejvýznamnějších obkličovacích bitev v historii válek - "Obkličovací bitva Demjansk". Přesjeden rok, až dojara 1943, zde probíhaly těžké krvavé boje o pralesy, bažiny a ubohé vesnice Valdajských výšin. V oblasti, v níž pramení řeky Volha, Dvina, Dněpr a která je rozvodím evropského Ruska, se šest německých pěších divizí (II. sboru) pod velením generála hraběte Brockdorff Ahlefeldta, odříznutých od hlavních sil, odkázaných na sebe a po větší část té doby jen nouzově zásobovaných ze vzduchu, bránilo obrovské převaze nepřítele. Znemožnily Sovětům proniknout na jih a západ, a tím zachránily skupinu armád Sever před zničením. Jakou úlohu však měly ty tři zbývající sovětské armády, které se 9. ledna rovněž převalily přes trosky německé 123. pěší divize u Seligerskéhojezera? Kde leželjejich operační cíl? Co zamýšlelo sovětské vrchní velení touto ofenzivou? Začala s daleko-sáhlými a odvážnými úmysly 3. a 4. úderná armáda i 22. armáda měly mohutným úderem hluboko do týlu německé fronty přivodit zhroucení celé skupiny armád 283 Střed. Tato ofenziva byla tedy myšlenájako strategické korunování sovětské zimní bitvy Muž, který měl její plody sklidit, se jmenoval Andrej Ivanovič Jeremenko, generálplukovník a velitel sovětské 4. úderné armády Byl to týž generál, kterého Stalin nasazoval již během německé letní ofenzivy v mnoha ohniscích střední fronty jako odvážného improvizátora a zachránce. Nyní Jcremenko chystal odvetu za svoje porážky Jeho úkolem bylo prolomit na citlivém místě, na styku skupin armád Střed a Sever německou obranu, obě skupiny armád oddělit a zničit těžkými údery již kolísající německou střední frontu. Operačním cílem byl Vitebsk, město vzdálené 280 kilometrů od Jeremenkova výchozího prostoru u Selierskéhojezera. Toto rozhodnutí sovětského vrchního velení vyplývalo ze Stalinova přesvědčení, že předcházející zimní bitvy jižně a severně od Moskvy oslabily německé armády natolik, že jim bude stačit jon rána z milosti. Generál Jeremenko, pozdější maršál Sovětského svazu, podal ve své velice zajímavé knize s názvem "Západním směrem", jako první sovětský vojskový velitel, zčásti podivuhodně kritické líčení svých polních tažení, mezi nimi také operace se 4. údernou armádou. Je dobré si k této rozhodující etapě války na Východě poslech-nout muže druhé strany Uprostřed října 1941 "dostal" generála Jeremenka během obkličovací bitvy u Brjanska ,jeden německý stíhací bombardér. Než se generál mohl ukrýt do jednó hájovny srazilo ho k zemi několik střopin svržené bomby Těžce zraněný byl z kotle evakuován letecky Až do poloviny prosince ležel v kujbyševském lazaretu. 24. pro-sinco si ho k sobě zavolal Stalin. Generalisimus ho přijal ve svóm podzemním velitelském stanovišti v Kremlu. Jcremenko o tom píšc: " Rekněte, soudruhu Jeremenko, jste velmi citlivý? zeptal se Stalin. Ne, velmi ne, odpovědčl jsem. Neurazíte se, když Uás přechodně podřídím soudruhům, kteří byliještě nedávno Uašimi podřízenými? Odpověděl jsem, že jsem připravený převzít sbor nebo každé jiné místo, pokud to strana považuje za nutné a já budu tímto způsobem moci být užitečný své vlasti. Stalin přikývl a řekl, že toto opatření je nutné k vyřešení jednoho velmi důleži-tého úkolu. A po chvíli dodal, že mě považuje za toho pravého muže pro splnění tohoto úkolu." V dalším rozhovoru Stalin Jeremenkovi prozradil, o co sejedná. Generálplukov-ník měl jako zkušený vojskový velitel převzít nově utvořenou 4. údernou armádu, elitní svaz, svým způsobem gardovou armádu, která byla i ve zvýhodněních posta-vcna na roveň gardovým svakům. Její důstojníci dostávali jeden a půlkrát a vojáci dvakrát větší služné, a také lepší stravu než normální armády Význam, který Stalin přisuzoval úkolům 4. úderné armády, jasně ukazuje sku-tečnost, žejejím velením pověřiljednoho z nejlepších sovětských vojskových velitelů 284 v hodnosti generálplukovníka, zatímco velitelem Severozápadního frontu byl gene- rálporučík P A. Kuročkin. Jeremenko dostal všechny myslitelné plné moci pro budování, výzbroj a zásobo- vání své armády Když se Stalin se svým generálem v kremelském bunkru loučil, nenechal nikoho na pochybách, že operace 4. úderné armády má korunovat ruskou zimní ofenzivu. Naděje vrchního velitele, generálního štábu i vlasti ležela na Jere- menkových ramenech. Braní kořistije staré a legitimní válečné právo. Co náleží nepřátelskému vojsku, je cenou pro vítěze. Polní maršál Rommel dočasně udržel pohyblivost svého Afrika- korpsujen díky ukořistěným nákladním automobilům a pohonným hmotám z brit- ských zásobních skladů; anglický corned beef z dobře zásobených skladů polního maršála sira Clauda Auchinlecka byl často vysvobozující změnou za Blutwurst a Schweinefleisch, a vonící viržinský tabák deseti milionů cigaret "Navy Cut" z tob- rúckých skladů značně pozvedl náladu "pouštních lišek". Ale budovat rozhodující ofenzivu ve válce na předpokladu, že se kručící žaludky vojáků nasytí z ukořistěných konzerv nepřátelských skladů, to je jedinečná záležitost. Generálplukovník Jeremenko obohatil dějiny válek o tento zajímavý fenomén. Ve své zprávě o operaci 4. úderné armády píše: "Týlové služby by při odborně správné přípravě ofenzivy měly uložit do skladů v bezprostřední blízkosti operační- ho prostoru velké množství potravin. Namísto toho nás ale štáb Severozápadního frontu osvobodil od našich, s velkou námahou přivezených zásob. Museli jsme našeho pravého souseda, 3. údernou armádu, která neměla prakticky žádné potra- viny, spoluzásobovat." To bylo zlé, ale pokračovalo toještě hůř. " Po deseti dnech," píše Jeremenko, "byly i naše zásoby úplně spotřebované." Jednotlivé divize neměly na začátku ofenzivy zásoby ani na jeden jediný den. Například 360. střelecká divize. Do jejího válečného deníku bylo 8. ledna zapsáno: " Divize nemá žádné zásoby potravin." Tentýž zápis se objeví příští den i ve válečném deníku 332. střelecké divize. V den útoku, tedy 9. ledna, nedostali vojáci všech divizí snídani. Sli do bitvy s prázdným žaludkem. 360. divize nakonec dostala suchý chléb od 358. divize, aby mohla svým vojákům večer vydat alespoň kousek potravy Jak bylo možné tuto katastrofální situaci vyřešit? Jak měly celé armády bojovat a vítězit při 40 stupních mrazu, když neměly nic k jídlu? I elitní divize potřebují chléb a nemohou žít z hesel. Jeremenko řešení našel. Svým divizím nařídil: "Vezmě- te si potraviny u Němců!" Dobytí polních kuchyní, zásobovacích vozidel, kolon trénu a skladů potravin se stalo nejdůležitějším bojovým úkolem. Válka se vrátila ke své archaické formě. V jakém rozsahu určovala válečná kořist operační rozhodnutí, objasňuje Jere- menko: "Z výpovědí zajatců a z hlášení našich zvědů za německou frontou jsme věděli, že se v Toropecu nacházely sklady s obrovským množstvím potravin, protože Toro- 285 pec byl zásobovacím opěrným bodem skupiny armád Střed. Tato okolnost pro nás měla rozhodující význam. Zde se nabízela možnost získat potraviny pro mou i pro sousední armády Uelitel 249. střelecké divize generálmajor Tarasov dostal za úkol dobýt Toropec překvapivým obkličovacím útokem a získat neporušené sklady Plán se podařil. Ukořistilijsme přibližně čtyřicet skladů s máslem ajinými tuky, masem, rybími konzervami, různými koncentráty moukou, kroupami, cukrem, sušeným ovocem, čokoládou a s mnoha dalšími potravinami. Z německých skladů se staly naše armád-ní zásobní sklady vyměnil sejen personál. Armáda se z těchto zásob stravovala celý jeden měsíc. Tento úspěch v Toropecu měl pro operace obrovský význam. S pýchou jsem jej proto hlásil hlavnímu stanu." Jeremenkovy údaje o důležité kořistijsou správné, ale pokudjde o bojové nasa-zení, tam trochu přikrašloval. Nebyla to totiž jen jedna divize, která dobyla Toropec. Jeremenko poslal do bojů o toto město 249. střeleckou divizi, dvě střelecké brigády, 48. a 39., a část jednotek 360. střelecké divize. Proti těmto silám bránilo Topo-rec 1200 polních četníků a policistů, jeden pluk 403. zajišťovací divize, jedna četa cyklistů a jedna protitanková četa 207. zajišfovací divize. V průběhu bojů se k nim přidaly zbytky 416. a 189. pěšího pluku a několik desítek mužů z Fegeleinovy pře-válcované jezdecké brigády SS. Tato ubohá bojová síla přirozeně nestačila na Jere-menkovu útočnou bouři. Nezbyljí ani čas na zničení obrovských toropeckých skladů. Téměř stejně senzační jako informace o životních podmínkách sovětských ofen-zivních armád v zimě 1941/1942 je i nahlédnutí do vojenské přípravy a výcviku vojsk, které měly na střední frontě sbírat vavříny Generálplukovník Jeremenko píše: "Udaje, které mi sdělil štáb frontu o situaci nepřítele, se mi nezdály hodnověrné. Pochyboval jsem o tom, že by Němci, jak tvrdil front, měli ještě jeden do hloubky členěný obranný systém bunkrů a polních opevnění. Zjistiljsem, že v úseku německé 123. pěší divize západně od Seligerskéhojezerajsme za poslední dva měsíce nezajali ani jednoho Němce. Proto jsem po svém příchodu k armádě nařídil 249. střelecké divizi, aby prováděla aktivní průzkum a přivedla zajatce. Divize tento úkol splnila velmi dobře. Již za pět dní jsem měl údaje o obranném systému protivníka a o jeho vojenských útvarech. V hloubce patnáct až dvacet kilometrů nebyla zjištěna žádná druhá obranná linie." Tento příklad ukazuje důležitost výpovědí zajatců. A Sověti byli mistry v tom, jak rozvázat jazyky i německým vojákům rozhodnutým mlčet. Zaručené právo zajatce odepřít výpověd ztratilo za německo-sovětské války - na obou stranách-prakticky úplně svůj význam. Jeremenko přikládal velký význam výcviku svých svazků pro zimní boj v lesích. Vymyslel si sice krutou, ale účinnou metodu. Poslal divizi včetně jejího velitele a důstojníků ve stavu, v jakém právě byla, na čtyři dny do hlubokých lesů; bez 286 přístřeší, bez polní kuchyně a potravin. Při 30 až 40 stupních mrazu. Vojáci nesměli rozdělat oheň. I3ěhem dne probíhal výcvik, v noci školení. Voda ze sněhu a dvě plné dlaně suchých jáhel z chlebníku, to byla celá denní dávka potravin. Zádná jiná armáda na světě by tohle nemohla od svých vojáků požadovat. To je odedávna jedno z tajemství ruské armády Je nepřekonatelná ve snášení útrap a schopná bojovat i za nejprimitivnějších podmínek, které by pro každou západní armádu znamenaly katastrofu. Zima s jejími extrémními mrazy šetřila zbraně a přístroje Rusů stejně málo, jako na německé straně. Ale Rusové uměli improvizo-vat. Dokázali být na zamrzlé technice nezávislí. Když radiostanice za velkých mrazů vypověděly službu, byli u každého útvaru urěeni spojovací důstojníci, kteří, vybaveni jezdeckými koňmi, saněmi nebo lyžemi, rychle převáželi rozkazy a hlášení od svazku ke svazku. Kromě toho byla ze staro-módních, ale odolných, lehkých a obratných letadel vytvořena letecká spojovací skupina. V nepřehledném lesním terénu to byla důležitá pomoc. Navíc Sověti nikdy nezapomínali na propagandu. Věnovalijí více námahy a péče než zásobování potravinami. Političtí důstojníci vtloukali až do poslední minuty před útokem do mozků a srdcí rudoarmějců sugestivní hesla. To, co v dřívějších dobách dokázala kořalka, nyní dokázala fanatizující hesla. Spolu s kořalkou byl výsledek často hrůzný. Jeremenko píše: "Aby se jednotky upevnily, přidělovali jsme do nich stovky komunistů a komsomolců z týlových vojenských útvarů. Pracující z oblasti Sverd-lovska a Čeljabinska navštěvovalijednotky vjejich výchozích postaveních. Tito lidé se posadili v zákopech a postaveních, povídali si s vojáky a vyprávěli jim o svých úspěších na výrobní frontě. Slibovali vojákům, že budou vyrábět ještě víc a že dají frontě všechno, co bude potřebovat pro vítězství, zatímco prostí vojáci a důstojníci se slavnostně zavazovzli, že budou statečně a odvážně bojovat, porazí nepřítele a svoje úkoly čestně splní. U všech vojenských útvarů a jednotek na frontě se konaly stranické a komso-molské schůze. Komunisté a komsomolci byli slavnostně zavazováni k tomu, že v nadcházejících bojích půjdou příkladem, nebudou se šetřit a budou všechny ostatní strhávat s sebou. Zástupci strany u vojsk tak svým činorodým působením vytvářeli předpoklady ke zvládnutí vojenských úkolů na svěřených úsecích." Vjakém rozsahu působil politický fanatismus komunistické strany ve vojenském aparátu, to ukazuje Jeremenkova zpráva velmi působivě. Maršál píše: "Ve 249. střelecké divizi bojovalo 567 členů a 463 kandidátů komu-nistické strany a 1096 komsomolců." To byla čtvrtina bojové síly divize. "Ukoly, které vyžadovaly nejvíce pocit odpovědnosti," stojí dále v Jeremenkově zprávě, "byly přenášeny na komsomolce. U 1195. střeleckého pluku 360. střelecké divize byli jako střelci z kulometů, samopalů a na průzkum nasazováni komsomolci." 9. ledna 1942 zahájil Jeremenko ofenzivu. "Útok," píše maršál, "je pro vojáka obvyklé, každodenní slovo. Ale tenkrát, v zimě 1941/1942, znělo slavnostně. S tímto 287 slovem byla spojena naděje na zničení nepřítele, na osvobození naší země a na vysvobození našich příbuzných a všech krajanů, kteří upadli do fašistického područí. Byla s ním spojena i naděje na pomstu na věrolomném nepříteli a sen o mírovém životě a mírové práci." A s patosem, který připomíná naši vilémovskou éru, Jerememko končí: "Avšich- ni vojáci, od zásobovacího řidiče po příslušníka úderné jednotky, snili o útoku jako o nejnádhernější a nejdů.ležitější věcijejich života." "Nejnádhernější a nejdůležitější věc," o které rudoarmějci podle Jeremenka snili, vypadala takto- dvě hodiny dělostřelecké palby útok pěchoty dvou divizí, která zapadala po prsa do hlubokého sněhu, na město Peno, útok po ledě v německé kulometné palbě. Peno bylo po těžkých bojích s velkými ztrátami dřuhý den útoku dobyto. Sověti se převalili přes průzkumný odřadjezdecké brigády SS Fegelein a vytvořili v nepřá- telské obraně první mezery pro Jeremenkův průlom. Avšak na obou křídlech sovětské armády to navzdory obrovské převaze dopředu moc nešlo. Utok 360. střelecká divize uvázl před postaveními braniborského 416. pě- šího pluku. Na levém křídle, ujezera Volgo u Boru a Seliče, byla 334. střelecká divize zle "zřízena" Vestfálci z 253. pd a zatlačena zpět. Ruská 249. střelecká divize však postupovala dál dopředu. Byl to elitní svazek, krátce poté Stalinem povýšený na 16. gardovou divizi a vyznamenaný Leninovým řádem. Generál Tarasov se se svou divizí hnal na Andreapol. Cílem útoku divize bylo německé zásobovací centrum a dopravní uzel Toropec, Jeremenkův vytoužený "koš s chlebem". Ale do cesty k lákajícímu cíli se jí postavil do Andreapolu s velkým spěchem vržený slezský 189. pěší pluk plukovníka Hohmeyera. Patřil k 81. pěší divizi a byl posílený 2. oddílem 181. dělostřeleckého pluku, ženijní rotou a několika zásobovacími jednotkami Jeremenko mnohokrát vyzdvihl to, co tento německý pluk dokázal, a jak se obětoval. Dal jeho armádě ve středu útoku pořádně co proto. Vzdoroval dvěma sovětským elitním divizím v nejvlastnějším slova smyslu do posledního muže a způ- sobil čelním divizím 4. úderné armády těžké ztráty Tragédie Slezanů a sudetských Němců ze 189. pp se odehrála mezi železniční stanicí Ochvat a vesnicemi Lugi, Veličkovo a Lauga. Jen několik mužů přežilo bitvu s Jeremenkovou gardou v metr hlubokém sněhu a za mrazu, který dosahoval 46 stupňů. Jedním z mála vojáků, kteří tento boj přežili a mohou podat zprávu o zkáze jejich pluku, je nadporučík Erich Schlsser. Za bojů před Andreapolem byl poddůstojníkem 3. roty 81. pěší divize, ke které 189. pěší pluk patřil, prošla francouzským polním tažením bez velkých ztrát. Když se blížily vánoční svátky roku 1941, ležela na pobřeží Atlantiku v příjemném zázemí. Ale z vánočních svátků v mírném podnebí sešlo. 22. prosince 1941 přišel rozkaz, který divizi uvedl do pohotovosti k přesunu. 23. prosince se roty vyšplhaly do 288 , ;. vagonů. Kam směřovaly? Nezdálo se, že daleko. Jednotky divize nedostaly žádné dodatečné potravinové dávky žádnou zimní výstroj ani nové zbraně, žádné technické vybavení. Nikdo nevěřil slovům, která ze šířila z vagonu štábu pluku, že se jede na východní frontu. Do Ruska. Německá fronta je začátkem ledna 1942 roztržena také na místě styku mezi skupinami armád Střed a Sever Sovětská 4. úderná armáda směřuje na Vitebsk a na Smolensk. 289 Kola železničních vozů rachotila po kolejích napřič Francii. Štědrý večer oslavili na slámě ve vagonech. Mužům začala být vjejich lehkých pláštích zirna. Projeli Německem a pokračovali dál. Ue Uaršavě se vydávala strava. Příštíjídlo dostali uprostřed Běloruska , v Minsku. Teploměr zde ukazoval 25 stupňů pod nulou. Mráz byl skrz stěny vagonů znát. A citelně. Malá železná kamna sice sálala, ale mužům byla zoufalá zima. Po třinácti dnech ,jízdy roty vyskákaly z vlaku. Byl 5. leden 1942. Stály na nádraží v Andreapolu. Vítal je metr hluboký sníh a 30stupňový mráz. Ani jediný muž neměl zimní plášť. Nebyly žádné kukly na hlavu, ani klapky na uši. Než se nadáli, mělo mnoho z nich omrzlé prsty u nohou a uši. Uálečný deník II. sboru zaznamenává: "Vybavení pluku zimními věcmi nestálo za zmínku." Dříve, než bylo možné pluk, který měl 3 000 mužů, opatřit tím nejnut- nějším, přišel rozkaz k nasazení proti Jeremenkovým gardovým plukům 249. stře- lecké divize, které pronikly mezerou vytvořenou u Pena najihozápad od Andreapolu. Lyžařské prapory sejiž hnaly přesjezero Ochvat. Plukovník Hohmeyer proti nim vrhl svoje prapory 3. ženijní rota 181. pp mu byla podřízena. 1. prapor 189. pěšího pluku, posílenýjednou baterii 181. dělostřeleckého pluku, se dostal do vesnice a železniční stanice Ochvat současně s ruskými čelními odřady Rusové drželi východní okraj, 3. rota kapitána Lindenthala se pevně zachytila na západním konci. 249. sovětská střelecká divize zasadila do boje 925. pluk, Sibiřany kteří útočili přes zamrzléjezero s pokřikem "urrá". Hohmeyer přesunul do Ochvatu také 3. prapor. Na náspu se kapitán Neumann pokusil se svou 11. rotou odrazit ruské útoky a ulehčit 1. praporu v Ochvatu. Rusové museli být zastaveni, a to alespoň na tak dlouho, dokud nebude na široké frontě mezi Dvinou a Volhou zřízena a zaujata nouzová obranná linie. Kdyby se to nepodařilo, valily by se sovětské divize přesně tam, kam chtěly tedy do Vitebska, Smolenska a k dálnici, aby se spojily se sovětský- mi armádami postupujícími od jihu a uzavřely past za skupinou armád Střed. Na jihozápadním okraji Ochvatu leží vrchní šikovatel Maziol se svou četou. ; "Tanky. zakřičí náhle v domku vrchní svobodník Gustav Praxa. Uen K vesnici se Í blíží první tank, lehký T 60. A v zákrytu za nímjedou další -jeden, dva, tři - celkem osm. Je to bojová skupina sovětského 141. tankového praporu. Í Tanky střílejí do domů. Rozmetávají slaměné střechy Chtějí zjevně rozbít ubytovací možnosti pro Němce. Typická metoda boje Rusů. ; Maziol leží s Praxou a poddůstojníkem Miillerem, který vede první skupinu, za I rohem jednoho domu. Sovětské kulometné dávky z jednoho tanku hvízdají na opačné straně široké vesnické silnice. Zviřují sníh a přibíjejí ty tři vojáky k zemi. , "Jestli tudy projedou, rozbijou nám trén a dostanou se až do Andreapolu," j konstatuje Maziol s nezaměnitelným širokým slezským dialektem kter m se mluví , ý v Opoli. A potom věcně dodá: "Musíme je vyřídit kumulovanými náložemi." I 290 Miiller a Praxa rychle svážou zkřehlými prsty svoje ruční granáty dohromady A první T 60 již rachotí kolem rohu domu. To je Miillerova chvile. Vyskočí a běží podle tanku. Vyšplhá se najeho zád. Uchopí rukoje poklopu a zvedne ho. Přidržuje ho levačkou. V pravé svírá vejčitý ruční granát. Odjistí ho zuby a čeká s ledovým klidem dvě sekundy Pak hodí "vajíčko" do tanku. Dolů! Bum - záblesk. Druhý tank zůstane stát. Zvedne se poklop. Rus se chce rychle podívat, co se děje. Maziolovi tento krátký okamžik stačí k tomu, aby na něho zamířil svůj samopal. Z hlavně vyšlehne dávka. Rus padá zpět do věže. Ale to už je Miiller na tanku a vrhá svůj ruční granát s rukojetí do ještě otevřeného poklopu věže. Oba tanky zahalí kouř. Vítrjej žene na vesnickou silnici. Skrz něj sejako přízrak přibližuje třetí tank. Chce zpátky Přitom však uvázne ve sněhu. Vrchní svobodník Praxa vyskočí na věž. Ale nepodaří se mu zvednout poklop. Ruský střelec ho však sám zevnitř otevře. Chce se rychle rozhlédnout. Když zahlédne Praxu, rychle se zase ponoří dolů. Ale ruční granát se kutálí do věže s ním. Ostatních pět tanků se divoce otáčí ve sněhu. Nakonec se na široké vesnické ulici obrátí a ujíždějí zpět. S příchodem noci zaútočí Sibiřané 925. střeleckého pluku znovu. Generál Tara-sov se rozhodl jejich útok podpořit 1117. a 1119. střeleckým plukem 332. střelecké divize. l. prapor podplukovmka Proskeho má značné ztráty Také 11. rota kapitána Neumanna, která bojuje na železničním náspu, musí ustoupit. V noci na 13. ledna klesne teploměr na 42 stupňů pod nulu. V každé rotě vypadne dvacet až třicet mužů kvůli těžkým omrzlinám. Ránoje průměrná bojová síla německých rot snížená na padesát až šedesát pušek. V bojovém postavení l. praporu jsou ještě tři selské domky ve kterých se muži mohou občas ohřát. Koně stojí venku. Mají horečnaté oči a chvějí se zimou. Jeremenko se zlobí, že jediný německý pluk zastavil jeho postup na Andreapol a Toropec, a tím přístup k vytouženým skladům zásob. Proto nasadí 249. a 332. stře-leckou divizi k obchvatu. Sověti 14. ledna zaútočí do týlu 189. pluku. V prostoru Lugi a Veličkovo rozbijí německý trén, zablokují zásobovací cesty převalí se přes hlavní obvaziště a polní lazarety a uzavřou past. V 18 hodin vydá plukovník Hohmeyer rozkaz k úniku z obklíčení. Poslední dělostřelecké granáty jsou využity k soustředěné palbě na Veličkovo a Lugi. Po ukon-čení dělostřelecké palby zaútočí pěší roty Je 15. ledna. Od 1 l. ledna se vojáci pořádně nevyspali a jen dvakrát dostali teplé jídlo. Lugi obsadí 1. prapor Protiútoky Sovětů s tanky zastaví poručik HIausing u vjezdu do vesnice. Jenom u kostela se ještě drží sovětské kulometné hnízdo, které blokuje silnici palbou. Jeho obětí se stane poručík Gebhardt, jehož četu Rusové zcela zničí. Jeden anonymní svobodník se proplíží troskami v kostelní lodi a vyřadí kulo-metné hnízdo třemi ručními granáty Veličkovo ale už není možné dobýt zpět. Posílený 2. prapor uvázne uprostřed obce a vykrvácí. 291 16. ledna zbývají ze 189. pěšího plukujižjen bojující zbytky Rusové proniknou s pěti tanky znovu do vesnice Lugi, převalí se přos lyžařskou kolonu pluku a postoupí před Andreopol. Plukovník Hohm.eyer dá praporům volnou ruku, aby se přes lesy probojovaly zpět do Toropecu, ktcrý,je vzdálen padesát kilometrů. Plukovník sám jede na koni ,jako průzkumná hlídka. Je tojízda nikam. Už se nevrátí. Zemře někde ve sněhové pustině před Andreapolem jako většina mužú jeho pluku. Posmrtně je povýšen na í;enerálmajora. Takó podplukovník Proske vyjíždí na koni spolu se dvěnza důstojníky, aby našel únikovou cestu. Nikdo z nich se nevrátí. Důstojníci a poddůstojníci se v malých skupinách pokoušejí proniknout hustě zasněženými lcsy Avšak,jenjednomu oddílu l. praporu se poštěstí dojít do Toropecu. Když se vydal na pochod, měl 160 mužů. Ctyřicetjich 18. ledna došlo do cílo. "189. pěší pluk zznechal na bojišti 1100 mrtvých," hlásí Jeremenko. Tisíc sto! Po rozbití obranyjednotek majora Hohmeyera měl Jeremcnko volnou cestu ke svému operačnímu cíli, obrovským zásobním skladům v Toropecu. Týlov německé íztvary 403. zajišťovací divize s několika ukořistěnými tanky a policejními jednotka-mi nemohly město ubránit. Pět sovětských elitních pluků zahájilo obchvatný ma-nóvr. 21. Iedna mc:l generál Tarasov neporušené toropecké sklady ve svých rukou. Jeremenkovi vojáci měli poprvé od začátku ofcnzivy opět dost jídla. Po prúlomu u Toropecu už neexistovala v šířce 125 kilometrů, mezi městy Veli-kije Luki a Ržev, souvislá německá fronta. Byla to nejnebezpečnější hodina skupiny armád Střed od 6. prosince 1941. Iři sovětské irmády daloko vpředu Jeremonkova 4. úderná armáda se čtyřmi střeleckými divizemi, dvěma střeleckými bril;ádami a třemi lyžařskými pzapory, se natahovaly po velkém vítězství, od kterého si Stalin sliboval zničení německé skupiny armád Střed, a tím i obrat ve válce. V této situaci dostal ;enerál von der Chevallerie, velitol LIX. sboru, rozkaz, aby se třemi divizemi ucpal tuto díru ve frontě před Vitebskem. Rozkaz se vydá snadno, ale z oněch tří divizí nebylaještě anijediná celá v Rusku. Hlavní síly všech tří divizí se právě přesunovaly z Trancie na východní frontu. Byla to severoněmecká 83. pd, wiirtember-ská 330. a bádenská 205. pěší divize. Disponovat mohl jedině se zbytky 416. pěšzlzo pluku berlínskcrbrandenburské 123. pd, která prošla peklem u Seligerského jezera. Generál von der Chevalleriese se svým štábem ve Vitebsku horečně pracoval na rychlém přisunutí přidělenýchjednotek. Byl to závod s časem. 249. střelecká divize generála Jeremenka spolu s částmi 358. střelecké divize mezitím pronikla z Toropecu k městům Ostrovskije a Veliž, což byly důležité silniční křižovatky na Dvině a poslední závory před Vitebskem, které bylo nervovým cen-trem přísunu, zásobování a týlu skupiny armád Střed. Generálporučíkovi Kurtu von der Chevallerie nezbylo nic jiného, než zasazovat své přijíždějící,jednotky "po kapkách" přímo z vlaků proti Tarasovovým plukům. To, 292 co dokázaly z mírné francouzské zimy přijíždějící německé prapory v těchto kritic- kých dnech za 40 až 50 stupňů mrazu, aby odvrátily katastrofu skupiny armád Střed - kterou v průběhu po měsíce trvajících bojů také skutečně zažehnaly - je dnes pro nás nepředstavitelnó. Chevallerie bránil se svými bojovými skupinami mezeru mezi 9. a 16. armádou, za kterou koncem ledna 1942 převzala odpovčdnost 3. tanková armáda. Jména následu,jících měst a obcí jsou krvavými památníky zimní bitvy - Demidov, Veliž, Kresty, Su.raš a Rudňa. Němci ze severu Německa a ze Svábska, Bádenska a z Bra- niborska vytvořili z těchto spálených obcí "vlnolamy", na kterých se Jeremenkův i útok lámal a nakonec i zastavil. 1 ; Nejtěžší bojc zuřily o Veliž a Kresty Iady se útokům Rusů houževnatě bránila bojová skupina plukovníka Sinzingera, velitele 257. pp, spolu s částmi 83. pd. Muži z Liineburských vřesovišf, ze Slesvicka-Holštýnska, Hamburku a Brém leželi v noci ! za mrazu 25 až 40 stupňů bez slámy a táborového ohně ve svých stanech. Ve dne se prodírali po prsa hlubokým sněhem vpřed. Dostávali sc často do obklíčení, ale vždy z nich unikli. Prostříleli se vpřed, a pak zase zpátky Ale boj nevzdávali. i A to všechno proti čtyřem divizím a částem tří střeleckých brigád, které se ze všech sil snažily proniknout přes silniční uzel Rudňa k dálnici Minsk - Smolensk- Moskva, aby přeťaly nervové spojení skupiny armád Střed. Nepodařilo se,jim to. Sovětský útok vykrvácel na neočekávaném odporu LIX. sbo- ru. Jeremenko uvádí bez přikrašlování důvody ztroskotání této rozsáhlé ofenzivy- sovětské vrchní velení podcenilo schopnost odporu německého vojáka v zimní válce za sibiřských mrazů. Považovalo německé divize za smrtelně vyčerpané. Stalin tak udělal stejnou chybu jako Hitler před Moskvou. Sovětské vrchní velení podcenilo , protivníka a přecenilo vlastní síly Nedostatečné zásobování municí, pohonnými hmotami a potravinami, chybějící důstojníci, špatný výcvik vojáků, nečekaně vysoké ztráty to vše utlumilo bojový zápal sovětských jednotek. Jeremenkova 249. střelecká divize měla podle vlastních údajů koncem ledna 1942 již jen 1400 mužů. 9. ledna zahájila boj s 8 000 vojáky Ani energické rozkazy rudého vrchního velení nemohly Jeremenkovu 4. úder-I nou armádu dostat k vytčenému cíli, k Vitebsku. Dál už to prostě nešlo. Také obě sousední armády, 3. úderná západně a 22. na východě, svých operač- ních cílů, kterými byly Velikije Luki a Jarcevo, jež leží na smolenské dálnici do l Moskvy, nedosáhly 3. úderná armáda generála Purkajeva uvázla před Cholmem, kde se v kruhové obraně bránila německá bojová skupina Scherer, která ruské divize zastavila. 22. armáda generála Vostruchova se nedostala přes Belyj, kde se neoch- vějně držely části hesenské 246. pěší divize. , Tím ztroskotal nejnebezpečnější úder sovětské zimní ofenzivy proti skupině armád Střed v týlu 9. armády Vnější čelisti ruských kleští, které se měly sevřít hluboko za německou frontou, byly zlomeny 293 3. Přichází Model Potravinouý shlad u Syčeuce - "Co s sebou přiuážite, pane generále?" - Jeden pLuh drži oblouh Volhy - "Já jsem posledni z roty" - Stalinoua ofenziua uuázne - Suchiniči aneb myš u chobotu slona - Farář a strážmistr - Stručné zpráuy z druhé strany: Dva rushé denihy a jeden dopis na rozloučenou Avšakještě hrozila katastrofa severně ajižně od dálnice, u Rževa a u Suchiniči. Vnitřní kleště rudé ofenzivy bezprostředně ohrožovaly bojující části 9. a 4. armády. Především Ržev byl cílem sovětských útoků. Rusové chtěli tento pilíř německé střední fronty za všech okolností dobýt. Kdyby se to podařilo, hrozilo by 9. armádě obklíčení. Když přede dveřmi velitelského stanoviště armády náhle projedou nepřátelské tanky a fronta je vzdálená jen jeden kilometr, pak se blíží katastrofa. Německá 9. armáda hleděla v pozdním odpoledni 12. ledna 1942 takové katastrofě do tváře. 16. hodin. V operační místnosti velitelského stanoviště armády v Syčevce stál l. důstojník štábu armády podplukovník i. G. Blaurock s velitelem durynské l. tan-kové divize generálmajorem Kriigerem před situační mapou. Dále byli přítom-ni Ia divize podplukovník i. G. Wenck a podplukovník von Wietersheim, velitel 113. pluku a velitel 73. dělostřeleckého pluku podplukovník Holste, aby se seznámi-li se situací. Celní bojová skupina l. tankové divize právě dojela před Syčevku. Malá obec s obrovským nákladovým nádražím byla ještě před týdnem klidným týlem, hlavním stanem armády a týlovým zásobovacím centrem. Ráj intendantů a účet-ních. Za poslední dva dny se stala frontou. Stěkání krátkých dávek z kulometu a bouchání minometů pronikalo do místnosti. "Dovolím si pana generála krátce uvést do téhle podělané situace," řekl l. dů-stojník štábu armády Kriigerovi. "Od 9. ledna probíhá velký ruský útok z prostoru Ostaškov proti levému křídlu odříznutého XXIII. armádního sboru, který byl zatla-čen najih, a současně i silné útoky proti levému křídlu VI. armádního sboru, který je zde." Blaurock ukázal prstem na mapě prostor, ve kterém bojovaly jednotky VI. sboru, a pokračoval. "Naše prosba, abychom směli stáhnout frontu zpět do postavení na čáře Gžatsk - Volha, byla zamítnuta. Od 12. ledna směřují silné nepřátelské útoky ze severozápadu západně od Syčevky na jih. Nepřátelské čelní jednotkyjsou na západním okraji Syčevky" Blaurock položil ruku na Syčevku a řekl zapřísahajícím tónem "Ubraňte nám Syčevku, pane generále. Tu nesmíme ztratit." Velitel a důstojníci l. tankové divize přikývli. Chápali svízelnost situace. Udivo-valo je však, že na poradě nebyl přítomen velitel armády generálplukovník Strauss. Ia to vysvětlil. "Generálplukovník Strauss je zdravotně vyřízený; i náčelník štábu si musí vzít dovolenou. Každým dnem očekáváme nového velitele armády generála Modela." Žasnoucí obličeje! 294 Sověti prolomili začátkem ledna 1942 obranu 9. armády a pronikli do týlu skupiny armád Střed. Tím vznikla jedna z nejtěžších německých krizí. Model se tedy měl stát novým velitelem 9. armády Rychle stoupající hvězda. I Před třemi měsíci byl ještě velitelem slavné 3. tankové divize. Ve štábech skupiny armád Střed znali toho malého hubeného muže, ročník 1891, z Genthinu. l. tanková divize, která pod jeho velením v rámci XXXXI. tankového sboru od Kalininu bojovala, jej znalaještě lépe. Velmi si ho cenila, i když byljiný než jeho předchůdce, kterým byl generálplukovník Reinhardt. Všichni věděli, že kde velí Model, tam se nastěhovalo bojové štěstí, tam se podaří i nejodvážnější operace a vyřeší každá situace. Kde by byl nyní takový muž potřebnější než u 9. armády? Blaurock přistoupil ještě jednou k velké znapě. "Situace se v posledních čtyřiceti osmi hodinách stala skutečně víc než kritickou," řekl á klidem důstojníka generál- ního štábu a ukázal na mapě silné rudé šipky "Zde, západně od Rževa, Rusové prorazili patnáct kilometrů širokou díru. Dvě sovětské armády, 29. a 39., tudy , 295 ncpřetržitě proudí už celé dny s tanky, pěchotou a lyžařskými kolonami na jih. Prolomil.o se už zhruba devět divizí. Náš XXIII. sbor,je odříznutý, obklíčený a může být zásobovaný již jen ze vzduchu. VI. sboru so podařilo západně a jihozápadně od Ržova vybudovat a ubrúnit novou obrannou linii." Blauroek na mapě rukou dál sledoval rud šipky a pokračoval: "Celní sovětské jednotky kavaleriejsoujiž západně od Vjazmy u dálnice, životní tepny colé skupiny armád Střod. Ale zdá se, že tyto síly nejsou ještě příliš silné a nopředstavují hlavní problém. Mnohom nebezpečnější ,je v současnosti situace zde." Blaurock ukázal na sple rudých kroužků a šipek asi padesát kilometrů jihozápadně od Rževa. "Vidíte," pokračoval Ia, "silné sovětskéjednotky se za čelními silami 29. a 39. ar-mády stáčejí na Syčevku. Rus chce zcela zjevně Syčcvku dobýt, zatočit na sevcr a armádu obklíčit. V tomto okamžiku bojuje o železniční trať do Rževa. Pokud ji dostano, tak přeruší zásobování celé naší armády protože celý náš přísun závisí na této jediné železnici. Když padne Syčovka, jsme vymanévrovaní. Rus stojí již před našimi dveřmi, pánové! Jeho čela již pronikla do prostoru nádraí, naštěstí se ale zzměstnávají pleněním. Říkám naštěstí, protože okraj města brání jen narychlo sohnan poplachové jednotky vytvořené ze spojek a trénu, které vede plukovník Kraus, velitel dělostřelectva armády Na nákladovém nádraží stojí Uaše 6. rota l. střeleckého pluku, která dorazila kolem půlnoci." Generálmajor Kriiger, ktcróho hned tak něco nevyvedlo z jeho královsko-saské-ho klidu, zamumlal slovo, volmi často užívané prostými vojáky Dlouhý Wietresheim přikývl a poznamenal: "Dá se to tak říct!" Půl hodiny po tomto rozhovoru na velitelském stanovišti armády v Syčevce se čclní jednotky bojové skupiny von Wietersheim valily proti Sovětům, kteří již byli v prostoru nádraží a v barácích rozlehlých zásobovacích skladů. Byla složena z ně-kolika obrněných transportrů, jedné posílená roty l. motocyklového praporu a z mužů z Langensalzy a Sonderhausenu pod velením nadporučíka Pátzolda. P:itzold, který se se svou spojkou propracoval až k jednomu baráku, pozoroval v dalekohlodu nákladové nádraží Syčevka-sever "Tamje živojako na výročním trhu v Sonderhausenu," řekl užasle. Vojáci na motocyklech si zasunuli ruce do podpaždí, aby se zahřáli. Nadporučík se vrátil a nasedl na svůj motocykl: "Vpřed!" Mezi kůlnami a baráky nákladového nádraží to skutečně vypadalo "jako na výročním trhu". Rusové tahali bedny a balíky s potravinami z baráků a byli bez sebe radostí nad těmi vybranými pochoutkami. Zvláštní příděly pro letce a tankisty vyvolávaly obzvláštní nadšení. Cokoláda, sušené ovoce, ale i vepřové nohy v aspiku, Leberwurst a rybí konzervy vítali s jásotern. Otvírali konzervy pomocí bajonetů a neúnavně ochutnávali: "Bratříčku, zkus tohle. " A potom cigarety! O jak voní - vůbec ne po tiskařské černi jako machorka v novinovém papíru. 296 Obzvláštní přitažlivost pak měl francouzský koňak. Vojáci uráželi hrdla lahví a pili ten skvělý nápoj, který - měřono podle jejich silné a nekvalitní vodky - byl jemnýjako slazený čaj. Rozveselili so, Ivanové. Necítili 40 stupňii mrazu. Gapomněli na tu prokletou válku. Zpívali. Jásali. Líbali se. Žádná stráž je nezburcovala. Zádný varovný výstřel. Náhle mezi baráky zazněly kulometné dávky Pátzoldových střelců na motocyklech. Vybuchovaly i ruční granáty Z obrněných transportérů svištěly střely ze samopalů. Sověti se dali na divoký úprk. Nedostali se daleko. Padali v kulometné palbě a umírali mezi konzervami, cigaretami "R-6", Henessy a balíčky sušenek. Rečeno frivolní pointou: Cokoláda a francouzský koňak vybojovaly první "vítěz-ství" u Syčevky Protože Rusové se zabývali kořistí, podařilo so slabým částom l. tankové divize vyrvat početně daleko silnějšímu nepříteli důležitý prostor nádra-ží. Okolnost, která mimochodem nebylajedincčná. Velitel španělské "Modré divize" generál Infantes v jedné pisobivé studii o na-sazení španělských dobrovolníků v Rusku například píše: "Nezřídkajsme zažili, že ruští vojáci po vydařeném místním útoku zapomněli na svůj úkol a promrhali drahocenný čas. Při rychlých protiútocíchjsme,je často dokázali překvapit v našich bunkrech, které předtím nečekaným útokem dobyli, při hledání potravin. Narazili jsme na ně, když otvírali plechovky s marmeládou nebo lahve s koňakem. Jejich přečin měl pro ně vždy fatální následky, protože zřídkakdy vyvázli životem. Při našich protiúderechjsmeje někdy přemohli, neboť ztratili orientaci v bludišti našich zákopů. Je pravda, že rudoarmějci bez váhání útočí na cíl, který je jim určený. Nebezpečná neníjenjejich moderní výzbroj. Často podávaná vodka z nich totiž navíc dělá divoké bojovníky Jejich velké, většinou dlouho připravované masivní útoky v sobě skutečně skrývají značné nebezpečí, poněvadž ruský parní válec potom rozdrtí všechno, co se mu postaví do cesty Pak pomůže ,jen to, že se postavíte útočníkům se zbraní v ruce. Dobře organizovaná protiakce Rusy vždy překvapí." V příštích dvou dnech dorazily další části l. tankové divize. Společně s 337. pě-ším plukem, který byl dopravený letecky z Francie, vyčistily okolí Syčevky a znovu navázaly spojení s frontovým letištěm v Novém Duginu, kde se letectvo několik dní bránilo v kruhové obraně. I obklíčené pekařské roty které se zabarikádovaly kolem svých velkopecí, a jedna zle tísněná armádní spojovací rota byly osvobozeny Také muži z armádní nemocnice pro koně byly vyproštěni z obklíčení. Ihned následující sovětské protiútoky se podařilo úspěšně odrazit. Několik dní po své první instruktáži v operační místnosti velitelství 9. armády byli velitel a Ia l. td opět u Ia 9. armády aby se informovali o úmyslech armády k vedení boje v prostoru Ržev - Syčevka. Právě se pozdravili, když venku bouchly dveře. Pak zazněly povely, vstoupil pobočník a ohlásil: "Generál Model." Nový velitel 9. armády stál v místnosti. Měl na sobě tříčtvrteční plášť, na uších staromódní, ale praktické klapky, měkké vysoké holínky a nepostradatelný monokl 297 v levém oku. Z tohoto muže vyzařovala činorodost a nebojácnost. Pozdravil důstoj-níky a odhodil pláš, čepici a ušní klapky na židli. Vyčistil si monokl, který se v teplé místnosti orosil, a přistoupil k situační mapě. "Dost podělaná situace," řekl suše a krátce studoval poslední záznamy "Už jsem pány v hrubých rysech orientoval o nejnutnějším," hlásil Blaurock. "9. armádě půjde o to, aby nejprve stabilizovala situaci kolem Syčevky a zajistila železniční tra Ržev - Syčevka - Vjazma. Po stabilizaci kolem Syčevky 1. tankovou divizí do tohoto prostoru v současné době přijíždí pěší (mot.) divize SSDas Reich." Generál Model, rázný vojskový velitel a současně i chladně uvažující důstojmk generálního štábu, přikývl: "A potom, jako první, uzavřeme tu díru tady nahoře," řekl a jel rukou po tlustých rudých šipkách, které vyznačovaly ruské průlomy západně od Rževa, mezi obcemi Nikolskoje a Solomino. "Proniklým ruským divizím musíme zavřít kohoutek na zásobování. A odtud zdola," a položil ruku na Syčevku, "pak vjedeme Rusovi do boku a zardousíme ho." Kriiger a Wenck se podivovali takovému optimismu. A Blaurock ten údiv vyjád-řil opatrnými slovy: "Pane generále, co nám pro tyhle operace s sebou přivážíte?" Model se na svého Ia klidně podíval a řekl: "Sebe." A zasmál se. Ajako vysvobození se ostatní smáli s ním. Bylo to po mnoha dnech poprvé, kdy v situační místnosti velitelství 9. armády opět zazněl hlasitý a srdečný smích. Nastěhoval se sem nový duch. Bylo pozoruhodné, že od toho okamžiku, kdy Model začal velet armádě, se zdálo, že plukyjsou silnější. Clověk nejen pociťoval precizní rozkazy nového velitele, on se také všude objevoval osobně. Zatímco jeho náčelník štábu plukovník i. G. Krebs v Syčevce tahal za nitky štábu, byl Model na frontě. Náhle vyskočil před praporním velitelským stanovištěm ze svého velitelského džípu, na koni se rozjel hlubokým sněhem do nejpřednější linie, povzbuzoval, chválil, káral a dokonce útočil s pistolí v ruce na čele jednoho praporu proti vlomenému nepříteli. Tenhle jako rtuť živý generál byl všude. A kde nebyl, tam přesto pociovali jeho ducha. Tento duch v neposlední řadě rozhodl nadcházející bitvu. Aby ji člověk pochopil, musí znát to, co jí předcházelo. Generálplukovník Strauss se pokusil již 8. ledna přehradit mezeru na severu. Části opětně doplněné jezdecké brigády SS Fegelein pod velením Obersturmban-nfiihrera Zehendera byly vržené z prostoru Nelidovo obloukem na východ a nastou-pily přes Olenino do útoku. Svazky VI. sboru ze Rževajim vyrazily vstříc západním směrem. Ale Rusové již byli v místě průlomu příliš silní a německé jednotky příliš slabé. Protiútok bojové skupiny Zehender byl po několika hodinách zcela ochromen hroznou sněhovou bouří a nemohl proti několika sovětským brigádám prorazit. Proto byl útok východně od Olenina zastaven. Pokus o přehrazení mezery ve frontě tím ztroskotal. Aby pokus zopakovala se silnějšími silami, stáhla skupina armád Střed z fronty na Ruze l. tankovou divizi a poslalaji do Rževa. Naštěstí! Poněvadž tak mohla být 298 přesměrovaná a vržená do Syčevky, aby tam nejdříve vyřešila vzniklou krizovou situaci. Ale obranou udržených prostorů toho Němci ještě moc nevyhráli. "Útočit, znovu t iniciativu diktovat nepříteli zákon činu," to byl Modelův recept. Durynská ;. ziska , 1. tanková divize ze starých středoněmeckých měst Výmaru, Erfurtu, Eisenachu , Jeny, Sonderhausenu a Kasselu udělala z nouze (chybějící tanky) ctnost. Z tankistů se rázem stali pěšáci na lyžích. Nadporučík Darius, náš starý známý z Duderhofských výšin, nyní velel této neslyšně operující "lyžařské rotě". Vojáci této roty odvážnými výpady a průzkum- nými akcemi chránili železniční ženisty, kteří museli stále znovu opravovat koleje železniční tratě mezi Syčevkou a Rževem, které nepřítel vyhazoval do povětří. Ale železnice byla dlouhá. To vnuklo veliteli 2. oddílu 4. protiletadlového pluku ma oru Richterovi neobvyklou myšlenku. Aby zajistil životně důležitou železniční j " , t ..dopravu do Rževa, nechal svými muži ve Rževu postavit "pojízdnou baterii flaku. Na nízké nákladní vagony namontovali dva 88mm protiletadlové kanony, čtyři kulomet a dvě lehká 20mm protiletadlová děla. Před vagony se připojila lokomoti-, y " va, to celé obsadil nadporučík Langhammer se čtyřiceti muži a "obrněný vlak byl hotový. ,. I Vlak pendloval mezi Rževem a Syčevkou sem a tam. Nejprve, na naléhavé přání zmocněného transportniho důstojmka na jih, aby přivedl muniční vlak. Nadporučfk ; Langhammer se prý, když ten úkol dostal, trochu pochybovačně zeptal: "Nedala by se ta věc snad lépe vyřídit s ponorkou?" Ale protiletadloví dělostřelci se brzy v celém úseku působení slavného "protiletadlového obrněného vlaku" zhostili své úlohy skvěle. Akce na nechráněném "obrněném vlaku" byly tělesnou trýzní. Proudící vzduch srážel teplotu u zbraní na otevřených vagonech na 50 a někdy dokonce i na 58 stup- ňů. Zahalení pozorovatelé na lokomotivě měli na obličeji kožené masky, protože by jim jinak za několik minut omrzly nosy a tváře. Lokomotiva před sebou tlačila nákladní vagony, které sloužily jako "hledači min". "Obrněný vlak" velmi často zaháněl skupiny, které pronikaly k trati s úkolem ; poškodit koleje a přerušit dopravu na trati. Především však doprovázel zásobovací vlaky do Rževa, a tím právě v nejtěžších dnech zajistil nejnutnější přísun materiálu. Sovětům v prostoru vlomu se v těchto dnech také nevedlo právě nejlépe. To ukazuje pohled na druhou stranu fronty Sergej Kambulin, stáří dvacet šest let, poručfk a velitel samopalné čety střeleckého pluku 381. střelecké divize, popohání svoje lidi."Dava, volá,"rychle, pospěšte si! Muži se s reptáním zapřáhnou do postroje a táhnou dvě ukořistěná pěchotní děla. Koně pochcípali hladem a zimou. Z mužů roty odpadnou každý den dva, tři i čtyři. Postupují po široké, zasněžené a tanky uježděné silnici na jih. Pásy tanků slisovaly sníh tak, že je tvrdý jako beton, ale také kluzký jako ledová dráha 299 v Ienin,rradském městskm parku.. Irápí se, ale jdou vpřed. Jeden se zoptá: "Jak se jmenujc to hnízdo tam naproti, soudruhu poručíku?" Kambulin se podívá do mapy "Solomino," řekne. Palcem a ukazováčkem odmě- řuje na mapě vzdálenost,. "Jsme již třicet kilometrů na západ od Rževa a táhneme na jih. Víte, co to znamená? To znamená, že vpadneme fašistům do zad!" U Solomina leží nejzápadnější místo průlomu, velké mezery ve frontě, skrz kterou Kambulinova rota pochoduje najih. Postavení protitankových kanonů a těž- ké polní houfnice ráže 152mm zajišťují místo průlomu. Sto motrů vpravo od roty táhne koňmi tažoná kolona trnu. Z polních kuchyní so kouří. Kambulinovi muži se tam toužebně dívají. Od včcrejšího večera nejedli nic teplóho. A nyní je 11 hodin dopoledne. 22. leden. Poručík Kambulin dostal předchozího dne konečně pár plstěných holínek. Nechtěl je, doliud jimi nebyl vybavený i poslední muž roty Teploměr ukazuje 45 stupňů pod nulou. "Němci prýještě chodí v těsných kožených holínkách a mnozí dokonce v plátě- ných," říkájeden z vojáků, mladý učitel. " "Ať zmrznou, psi, zabručí Kambulin. "Letceký poplach! Krýt so!" zavolá najednou jeden z mužů. Všichni sc rozběh- nou, skočí do sněhu. A tujiž zarachotí palubní kanonjcdnoho německého bitevního letounu. I naproti u trénu lotci střílejí do ruských řad. Krátce nato so přiženou sovčtskó stíhací letouny Hned nato se na obloze ukáží i německ stíhací letouny a zaženou ruské stroje. Ze západu duní němcckó dělostře- Icctvo. Jeho granáty dopadají těsně před Kambulinovu rotu, postupně se blíží. Pak se však přenesou dál. Na východ. Díky bohu! Kambulin se vztyčí. Copak to jo? Naproti prchají kolony trénu zpět. Je slyšot štěkot kulometů. Od západu se blíží rojnice v bílých maskovacích pláštích. Mezi nimi se pohybují mohutnó tanky bez věží. "To jsou samohybná děla, německá samohybná děla," bleskne Kambulinovi hlavou. I učitel volá: "Tojsou Němci, soudruhu poručíku!" Poručík Kambulin vydá rozkazy Skupiny se rozběhnou od sebe. A již proti nepříteli hvízdají první kulometné dávky Obě ukořistěná lehká děla se rozštěkají. Němci naproti se vrhají do sněhu. Je vidět, jak ukazují dozadu. Žádají, aby do boje zasáhlajejich pěchotní děla. Modelova bitva o místo velkého sovětského vlomu západně od Rževa začala. Nový velitel 9. armády zahájil druhý akt své operace proti prolomeným sovět- ským armádám. A to při mrazu 45 stupňů, kdy zamrzá i dech. Velitelé divizí a pluků Modela požádali, aby útok kvůli hroznému mrazu odložil. Odpověděl jim: "Proč, pánové? Zítra a pozítří nebude tepleji. Rusové přece také pochodují." 300 It Utok - to byl Modelův živel. Velikost toho, co dokázal v lednu 1942, spočívala v tom, žc: vyvedl 9. armádu ze zoufalé kruhové obrany na každém druhém rohu do osvobozující protiofenzivy s jasnými těžišt,i úderů. Jeho plán byl jednoduchý. Ze Syčevky nechal zasadit do útoku na severozápad, směr Osujskoje, posílenou l. tankovou divizi a části nově přisunuté divize SS "Das Reich", aby sovětské svazky, které pronikly nejdále napadly z boku. O dvacet čtyři hodin později, 22. ledna, zahájil Model z prostoru západně od Rževa útok údernó skupiny VI. sboru vytvořené z praporů čtyř pluků 256. pd ; posílených dělostřelectvem, protitankovými oddíly a flakem. Utok směřoval na západ proti místu. sovětského průlomu. Ze západu ve stejnou hodinu zaútočil u Olenina odříznutý XXIII. sbor s 206. pěší I divizí, jezdockou brigádou SS Fegelein a 189. oddílem samohybných děl, aby se probil na východ, tedy vstříc VI. sboru. I3yli to muži bojové skupiny SS Zehender a samohybná děla brigády "Ritter Adler (189)", které naproti sobě náhle spatřil poručík Kambulin. Pokoušel seje ale zastavit marně. Jedna německá hlídka ho našla o dva dny později mrtvého ve sněhu. ; Ležel uprostřed své postřílené roty Kambulin byl těžce raněn a zmrzl. Joště krátce před smrtí do svého deníku napsal: "Německá samohybná děla jsou smrtící zbraní. Nemáme proti nim žádné prostředky" ! S vypětím všech sil vedený německý dvojitý úder proti místu průlomu Sovětů, , tedy do prostoru mezi Nikolskoje a Solomin, se podařil. VIII. letecký sbor generála letectva Wolframa von Richthofena rozbil protiletadlová a dělostřelecká postavení Sovětů v prostoru vlomu. Těžké moždíře zničily sovětská protitanková postavení. , Již 13. ledna ve 12 hodin 45 minut si podaly ruce čelní jednotky XXIII. sboru a skupina Recke ze VI. sboru. XXIII. sbor opět mohl - i když zatím jen po úzkém mostě - navázat kontakt s 9. armádou. Obě sněhové silnice přes Volhu byly zablokované a prolomené sovět- ské sbory 29. a 39. armády odříznuté od svých týlů a od veškerého přísunu. To byla Modelova hodina. Znovu získal iniciativu na bitevním poli mezi Syčev- kou a Volhou a nehodlal si ji opět nechat vzít. Jako první posílil právě vybojované pozemní spojení mezi VI. a XXIII. sborem, protože Sověti se pochopitelně ze všech sil snažili toto spojení opět přerušit a navázat spojení s devíti divizemi uzavřenými v průlomu. A Model tomu chtěl a musel zabránit. Model hledal pro tento úkol toho nejlepšího muže. A jako vždy, když předával obtížné bojové úkoly, našel i tentokrát toho správného - Obersturmbannfűhre-; ra a velitele pluku Otto Kumma z divize SS "Das Reich". Kumm byl s plukem "Der Fiihrer" vržený k Volze, přesně na místo, kde přes zamrzlou řeku přejela 29. sovětská armáda. 301 " Ubránit za všech okolností," zněl Modelův rozkaz Kummovi. "Za všech okol- ností," opakoval důrazně ještě jednou. Kumm odpověděl: "Ovšem, pane generále!" Bude schopen se udržetjen sjedním plukem? Zatímco Model na severu posiloval závoru, nechal 28. ledna na jihu, z prostoru Osuga - Syčevka, zahájit všemi dostupnými silami obchvatný manévr proti sovět- ským jednotkám v prostoru průlomu.1. tanková divize, 86. pěší divize, hlavní síly divize SS "Das Reich", 5. tanková divize, 309. pěší pluk a bojová skupina Decker 2. td byly soustředěné pod velením generála von Vietinghoffa u ;XXXVI. sboru a tlačily se na severozápad. Rusové věděli, o co jde a zoufale se bránili. Boje byly rozhořčené. V lesích s hlubokým sněhem byla každá kůlna na dříví pevností, každý zbořený dům ve vesnicích infernem. Sovětské jednotky zahájily 26. ledna hromadný útok proti 256. pd a pravému křídlu XXIII. sboru, kde stála 206. pd. Vyvolaly několik nebezpečných krizí, které se dařilo překonatjen nasazením posledních sil vyčerpaných vojáků. Model ve dne seděl asi hodinu před mapami a deset hodin byl mezi vojáky Kam přišel, působil jako baterie, která nabíjela vyčerpanou energii velitelů. Změny počasí, na které nebyli zvyklí, vystavovaly německé vojáky novým zkouš- kám. Oteplilo se, ale přišly sněhové bouře. Potom teploměr znovu náhle klesl na 52 stupňů pod nulu. Prokletá ruská zima! Přesto byli Sověti na železniční trati Ržev- Olenino vrženi zpět, zatlačeni k sobě a rozděleni. Ruští velitelé obětovali celé prapory v nesmyslných protiútocích. 4. února dobyli Vestfálci 86. pěší divize klíčový bod Osujskoje. O čtyřicet osm hodin později pronikli durynští granátníci l. tankové divize na obrněných transpor- térech k železniční trati u Certolina. Setkali se zde s čelními jednotkami bojové skupiny Wietersheim a čely bojové skupiny Zehender Kruh kolem devíti sovětských divizí, hlavních sil dvou armád, byl uzavřený. Kumm se svým plukem, který měl 650 mužů, si mezitím u zamrzlé Volhy vybudoval nouzově použitelná postavení. Pomocí náloží a min vystříleli do zmrzlé země díry Stanoviště kulometů a střelecká hnízda byla rozmístěna v pravidelných odstupech od sta do dvou set metrů. Byla tojen řídká linie, ale Kumm neměl rezervy Rusové nepřetržitě útočili. Den ode dne se silnějšími svazky Chtěli se probít k obklíčeným divizím. Zde se rozhodovala bitva o Ržev Kummovo velitelské stanoviště bylo jen 800 metrů za bojovou linii 3. praporu. Model přiletěl každý den ve svém Fieseler Storchu. Přistával s ním na ledě Volhy Někdy však přijel v džípu ajednou dokonce na koni, protože vůz uvázl. 28. ledna byl Model právě u Kumma, když vojáci 3. praporu přivedli na velitelské stanoviště zajatého rudoarmějce. Byl to radista ze štábu sovětské 39. armády Takoví lidé byli vzácní. Uěděli víc než mnohý velitel. 302 ř Hovorný Rus vyprávěl, že na příští den je plánovaný velký útok. Tvrdil, že je připravených několik ruských střeleckých a tankových brigád. Průlom k osvobození, obklíčených sborů si musí vynutit, a to stojí cokoliv Plný obav opouštěl Model velitelské stanoviště. "Obersturmbannfiihrere, spo- " léhám na Vás, řekl při loučení Kummovi. A s úsměvem dodal: "Ale možná, že nás Ivan oklamal." Zajatec si však nevymýšlel. Příští ráno začal ten velký útok. Přesně na původním místě průlomu sovětské 29. armády, tam, kde přes led Volhy vedly široké stopy tanků. Kummův pluk byl sice početně slabý, ale dobře vyzbrojený. V přední linii stál jeden SSmm protiletadlový kanon. Protitanková rota měla čety s 50mm protitanko-vými kanony jednu těžkou a jednu lehkou četu s pěchotními děly Dvě další čety vyzbrojené 37mm protitankovými kanony patřily kjeho těžké rotě. V průběhu bojů byl pluku ještě podřízen i motocyklový prapor "Das Reich" a přisunuta jedna baterie 189. oddilu samohybných děl. Přesto měl v porovnání s útočícími Sověty skromnou sílu. Rusové útočili bez přestávky - ve dne i v noci - tři týdny Ovšem dělali taktickou chybu, typickou chybu Rusů. Nenasadili vše k jednomu velkému průlomu. Nesou-středili síly v prostoru hlavního úsilí. Vrhali do bitvy prapor za praporem, pak pluk za plukem a nakonec brigádu za brigádou. Protitankovou obranu převzaly od skupin v Klepeninu dvě protitankové čety 561. protitankového oddílu. Třináct protitankových kanonů ráže 50mm zničilo do 3. února dvacet tanků T 34. Za zraněného Petermanna převzal 5. února protitan-kovou četu poručík Hoffer Jak tvrdý to byl boj ukazuje skutečnost, že u kanonu před Klepeninem musela být během pěti hodin třikrát obnovenajeho obsluha. Dva tucty zničených tanků stály před předním okrajem obrany Sousední dělo převálcoval jeden tank T 34. Pěšáci museli ten kolos zničit minami a kumulovanými náložemi. Šestý den se před 10. rotou objevilo třicet ruských lehkých tanků. Pronikly až na padesát metrů před postavení. Zastavily a zahájily palbu na střelecké okopy a kulometná hnízda ze všech svých zbraní. To trvalo třicet minut. Pak odjely zpět do lesa. Nad plání leželo mlčení a třeskutá zima. Po dvou hodinách se z rozstříleného postavení 10. roty doplaziljeden muž k velitelskému stanovišti praporu. Donesli ho. Byl to Rottenfiihrer Wagner Těžce raněný a s omrzlýma rukama se pokusil před velitelem praporu Bollertem vstát, aby podal hlášení. Ale zhroutil se na zem a hlásil vleže: "Hauptsturmfiihrere, jsem poslední z roty! Všichni jsou mrtví!" Pak padl naznak. A z 10. roty už nežil nikdo. V obraně je nyní mezera široká tisíc metrů. Náhradníci vpřed! Řidiči, kuchaři, ševci, krejčí a účetní tvoří čety Poctiví muži, ale zcela nezkušení v boji. Odcházejí do postavení 10. roty Rusové po minometném palebném přepadu zaútočí s pokřikem "urrá". To nervy mužů z týlových služeb nevydrží. Jednoduše utíkají pryč. Rusové je postřilejí jako zajíce. 303 Když se setmí, stojí Sověti padesát metrů před velitelským stanovištěm Kum-mova pluku v Klepeninu. Ucsnička měla původně třicet dornků, ted tu stojí jen osm selských stavení. Spojka velitele pluku Hauptsturmfiihrer Holzer výkopal do podlah hluboké díry z zřídil ve spodním trárnování střílny Od velitelo pluku po řidiče stojí každý s kara-binozz, samopalem nebo kulometem vjednom okopu. Uedle nich protitankový kanon a jako pěchota nasazcní vojáci 561. protitankového oddílu. Sověti se při žádném útoku nedostanou blíž než na patnáct metrů k domům. Noní to frázo, nýbrž hrozná skutečnost v plnóm smyslu slova, když v zápisech o bojích stojí: "Přod Klepeninem leží mrtví ve velkých hromadách." Sbor poslal na pomoc jedon pluk pěchoty Ale Sověti ho při jeho protiútoku rozstříloli. Zbylí vojáci pluku byly rozděleni do Kummových praporů a k zajištění boků. V noci na 8. února Rusové pronikli do postavení 2. roty Čtyři hodiny se pak J J "p p rozhořčeně bo ovalo v bo i zblízka. 2. rota pluku "Der Fižhrer adla do osledního muže. V této hodině dorazil do Klepeninu. motocyklový prapor divize "Das Reich". Kromě toho byly do Kummova obranného pásma vržené i části 189. oddílu samo-hybných děl a průzkumný odřad 14. pěší (mot.) divize pod velením majora Mum-merta. V lese zaujala palebnc: postavení obsluha 210mm moždíře a rozstřílela nepřítele, který pronikl do "Lesíka Rusů". Ten změnil desetkrát svého majitele. Pojedenáctém zítoku zůstal pevnč v rukou průzkumného odřadu majora Kummerta. Kummovy jodnotky obranu na severním okraji velkóho kotle držely Brigády sovětskó 39. armády které měly osvobodit z obklíčení ruská vojska, se přes Volhu nedostaly Vykrváccly Tisíce mrtvých ležely před německou obrannou linii v ohybu Volhy Mozitím pokračoval jižně a západně od Rřeva boj s obklíčenými sovětskými divizcmi.17. února pronikla bojová skupina von Wietersheim v součinnosti s tanky ženisty tankových jednotek a obrněnými transportéry posílené l. tankové divize do centra posledního většího sovětského kotle, do lesního terénu kolem Mončalova. Poslední zoufalý pokus o únik, který podniklo asi 500 vojáků pod velením jednoho generála, ukončila palba německé bojové skupiny Bitva skončila. 29. a větší část 39. sovětské armády byly zničené. Model, od 1. února generálplukovník, se svými divizemi způsobil obrat v zimních bojích na německé střední frontě. Jak tvrdý byl tento boj, to nejlépe ukazují statistické údaje. 5 000 Sovětů bylo zajato, 27 000 jich leželo mrtvých na bitevním poli. Sest nepřátelských střeleckých divizí vykrvácelo, čtyři byly rozbité, devět dalších divizí a pět tankových brigád utrpělo těžké ztráty Také německé ztráty byly vysoké. Když se 18. února hlásil Obersturmban-nfiihrer Otto Kumm na velitelském stanovišti své divize, byl tam právě i Model. Rekl 304 Kummovi: "Vím, co musel Váš pluk prodělat, Kumme, ale ještě ho nemohu postrá-dat. Jak silný je ještě?" Kumm ukázal rukou k oknu a odpověděl: "Pane generxlplukovníku, můj pluk je nastoupený venku." Model se podíval z okna. Venku stálo třicet pět mužii. I když to byla vysoká a strašlivá cena, kterou musela 9. armáda zaplatit, aby zničila sovětské jednotky, které pronikly mezi Syčevku a ohyb Volhy přesto nebyla příliš vysoká, když uvážíme, že šlo o osud celé skupiny armád Střed. Smrtelné nebezpečí obklíčení, které jí hrozilo ze severu, bylo zažehnané. Jak to ale vypadalo najižním křídle skupiny armád, kde divize sovětské 10. armády pronikly proraženou mezerou v německé obraně mezi Belevem a Kalugou až k. Suchiniči, aby se východně od Smolenska dostaly v hlubokém týlu 4. armády k dálnici, životní tepně skupiny armád Střed? Stáje a hospodářské budovy kolchozu Vojn ležely hluboce zasněžené v rozlehlé krajině mezi Orlem a Mzenskem. Generál Nehring zde umístil štáb svó 18. tankové divize. Velitel štábního stanu nadporučík Winter rozestavil traktory a mlátičky, staré sovětské nákladní automobily a německé obrněné transportéry mezi ploty a budovy kolem bývalého carského statku tak, že vznikla opravdová pevnost, kruhové obran-né postavení štábu divize. Toto opatření bylo nutné, protože zimní válka sjejími rychlými a nebezpečnými ru.skými průlomy a partyzánskými přepady udělala i z vysokých štábních stanů frontu. ry tvořily systém opevněných opěrných bodů mezi tenkou německou hlavní bojovou linii a týlovou oblastí. Generálmajor Nehring se právě vrátil z inspekční cesty na frontu. Jeho Ia major Estor jej přivítal slovy: "Uelitel armády naléhavě prosi, abyste jej zavolal. Něco se děje. Máte se ihned telefonicky ohlásit." Nehring se nechal spojit s generálplukovníkem Schmidtem, Guderianovým ná-stupcem ve funkci velitele 2. tankové armády Byl to krátký rozhovor. Schmidt pouze řekl: "Potřebujeme Uás. Přijedte sem, prosím, zítra ráno. Jde o rozhodující věc, " List deníku, na kterém major Estor telefonát zaznamenal, nesl datum 6. leden 1942, úterý. Příštího rána jel Nehring do Orlu, rušného týlového města, které se přes noc stalo frontou. Generálplukovník Schmidt tam nebyl. Odjel ke zle tísněné sousední armádě, ke generálovi Kiiblerovi, který od vánoc velel 4. armádě. Nehringa přijal náčelník štábu armády plukovník von Liebenstein. Nalil mu horký kuřecí vývar z konzervy, na který si generál vzpomíná ještě dnes. Byl oprav-dovým posilněním v třeskutě mrazivé ruské zimní pustině roku 1942. Liebenstein přešel bez velkých formalit k věci. "Situace v mezeře mezi Belevem a Kalugouje stále kritičtější. Pokud se nic nestane, 4. armáda se dostane do velkého 305 a r a Juchnov nérr obs posl Malojaros e os ms ,.:.a 20 18. td m MPN 1996 III I Sovětský průlom v lednu 1942 mezi 4. armádou a 2. tankovou armádou. Suchiniči je "vlnolamem" za proraženou frontou. nebezpečí." Pak ukázal na mapu a pokračoval. "Značné sovětské sily už pronikly hluboko do Kiiblerova týlu. lelitelství armády v Juchnově je již v přední linii. Rezervy nejsou. 216. pěší divize generála von Gilsy byla sicejiž koncem prosince OKW přemís-těna z Francie a zasazena u Suchiniči, poněvadž tam stály jen narychlo sehnané sily které zastavily první sovětský útok, ale ted užjsou části Gilsovy divize obklíčené Sověty Gilsa se zoufale brání. Má sice velmi dobře vyzbrojené a statečné vojáky ale nejsou zvyklí na zimu a mají jen nedostatečné zásobovaní ze vzduchu. Již hlásil tisíc raněných. Pokud bude tento poslední vlnolam zničený, máme tady katastrofu." 306 Nehring stál před situační mapou a viděl rudé šipky a obloučky v obávané, osmdesát kilometrů široké díře ve frontě mezi Kalugou a Belevem, která byla už dva týdny noční můrou štábů. Co budeme dělat?" zeptal se Nehring. Liebenstein odpověděl: "Nezbývá nic jiného, než stáhnout síly z naší už beztak tvrdě bojující orelské fronty, abychom stabilizovali sit;uaci v mezeře. Musíme navá-zat spojení s Gilsou a posílit jeho obranu. A to musíte udělat Vy se svou osmnáctou. Dostanete přirozeně ještě další síly, které Vám budou podřízené. Mám na mysli 12. střelecký pluk 4. tankové divize a 208. pěší divizi generálmajora von Scheeleho, která právě dorazila z Francie. Ta v současné době stojí jižně od Beleva jako boční zajištění. 309. a 337. pěší plukjsmejí ovšem odebrali. Jsou nutně potřebné u 9. ar-mády v prostoru Syčevky" Nehring, v mnoha krizových situacích vyzkoušený velitel, nebyl tímto úkolem nijak potěšený. Ale chápal nutnost této akce. Deset dní trval ten zhruba 200 kilometrů dlouhý přesun pluků z fronty přes Orel, Brjansk a Ordžonikidzegrad do shromaždovacího prostoru Šisdra. Třeskutý mráz 40 stupňů, osmdesát centimetrů sněhu a vysoké závěje udělaly z přesunu peklo. Kapitán Oskar Schaub z Vídně, velitel praporu 12. střeleckého pluku, líčí ve svém bojovém hlášení, jak útvary postupovaly, cestou necestou, vpřed: Uzká kola děl a vozidel trénu zapadala až po osy do sněhu. Nákladní auta zůstávala stále znovu viset. Nejlépe se dařilo hipomobilním jednotkám, kterým prostí vojáci začali podle motorizovaných jednotek říkat stručně a výstižně "hot-útvary". Houževnatí malí koně dělali s vozem nebo saněmi v průměru čtyři a půl kilometru za hodinu. Moto-rizované jednotky s jejich pásovými a kolovými vozidly to dotáhly jen na dva kilo-metry - polovinu toho, co ujde za normálních okolností chodec. Kůň měl tedy nyní nad tankem nebo nákladním autem velkou převahu. To se zřetelně odrazilo ve skutečnosti, že se všechny tankové divize v zimě dodatečně vybavily koňmi. Posílená 18. tanková divize zahájila 16. a 17. ledna útok od Šisdry Levé křídlo zabezpečoval 12. střelecký pluk plukovníka Smilo von Liittwitze, pravý bok chránily před překvapeními nepřítele části 208. pěší divize. Silné průzkumné hlídky na lyžích zajišťovaly prostor postupu. Pomocné sněhové pluhy prorážely cestu pro pochodové kolony Akce Suchiniči běžela. Jeden z nejneobvyklejších, nejodvážnějších a nejris-kantnějších podniků zimní války byl odstartován. Nehring dnes říká: "Byla to vlastně strategická nestydatost." Má pravdu, protože v prostoru Suchiniči operovalo ne méně než třicet sovět-ských střeleckých divizí, šest střeleckých brigád, čtyři tankové a dvě výsadkové brigády a čtyři jezdecké divize. To byla vpravdě gigantická bojová síla; slon, proti kterému vytáhla do boje myš. Avšak lstí, obratností a odvahou byly ruské síly vymanévrované. Myš pronikla do chobotu slona. 307 Na svých malých ruských saních stojí jednoruký plukovník Kuzmany Rakušan, velitel 338. pěšího pluku. Jede na čele své bojové skupiny Má tři prapory, posílené o tanky a dělostřelectvo. Utočí uprostřed, přes Bukan a Slobotku na Suchiniči. Plukovník Jollasse, velitel 52. střeleckho pluku, mu dělá prostor na levém boku a v týlu a zaíitočí se svou bojovou skupinou na silně bráněné Ljudinovo. Jeho síly tvoří dva prapory, tanková rota von Stiinzer, 2. rota 88. protitankovóho oddílu ajedna baterie 208. dělostřeleckého pluku. Rusové,jsou naprosto překvapeni, že tak daleko od frontyje napadají německé skupiny Roty bojové skupiny Jollase vyženou překvapeného nepřítele z Ljudinova a pro-následují ho do lesů a zasněžené jezerní oblasti. V prudkém boji se sovětskými pohotovostními jednotkami si prapory Wolter a Aschen probojují cestu městem. Velká kořist na zbraních, 150 zajatců a přes 500 mrtvých, to je výsledek tohoto prvního střetnutí. I Kuzmany si mezitím proráží cestu skrz překvapeného nepřítele. Kde se Rus zformuje k odporu, tam je zničen masivním nasazením všech zbraní. Nadporučík Klauke, velitel 2. baterie 208. dělostřeleckého pluku, stojí na saních a řídí palbu svých polních houfnic. Přímou palbou rozbíjí útočící prapory ničí kulometná hnízda i postavoní minometii. Dělostřelci nemají čas na vedení nepřímé palby "Jenom jsem se podíval skrz hlaveň, zda je směr v pořádku," vzpomíná si vrchní svobodník Burmeister, miřič 2. baterie. Mezití.m so propracovává vpřed plukovník von Liittwitz s posíloným 12. střeleckým plukem, který postupuje na západním boku Nehringových svazků. Kapitán Schaub o tom ve své bojové zprávě píše: "Kola stálo znovu váznou ve sněhu sahajícím po prsa. 2. rota si až do noci prohazuje cestu k strážnímu domku na trati Ordžonikidzef;rad - Suchiniči. Je 40 stupňů mrazu. Puška i kulomet musejí být obaloné stejně pečlivě jako nos a ruco, jinak zamrzne olej, a to by bylo osudné." Prohazují každý metr cesty A každou minutu se může zprava, zleva, zezadu ncbo zopředu objevit nepřítel. Lilttwitz za této situace vyvine novou bo;jovcnz metodu. Schaub ji popisuje takto: "Celní rota se prodírá po obou stranách cesty sněhem až k příští vesnici, a v tomto úzkém a hlubokém členění prudce napadne protivníka. Přepad zahajuje mohutná minometná palba. Hlavní zbraní je ruční granát a v boji zblízka lopatka. Mezitím prohází následující roty cestu pro motorová vozidla. Tak se naše bojová skupina podobá cestujícímuježkovi." Frontaje všude. Dokonce i štáb divize si musí 20. ledna bránit vlastní kůži, když v pozdním večeru napadne za bílého přítmí jeden ruský prapor Slobotku. Jeden 20mm protiletadlový kanon zajišťující skupiny zachraňuje štáb, dokud situaci nevy-řeší narychlo povolaný ženijní prapor. Díky tomuto velmi odvážnému a improvizovanému vedení boje s neustálým střídáním útoku a obrany se operace "Suchiniči" podaří. Dvě slabé německé divize vytvoří šedesát kilometrů dlouhý koridor skrz nepřátelskou armádu až k obléhané pevnosti. 308 24. ledna ve 12 hodin 30 minut podává plukovník Kuzmany ruku hlídkám bojového zajištění bojové skupiny Freiherr a pěší divize generála Gilsy Most k od-říznuté 216. pd a jí podřízeným jednotkám je proražený. Je sice úzký, ale drží. Příštího rána vjíždí Nehring do města, aby s Gilsou prodiskutoval situaci. Ue sklepích a troskách domů leží tisíc raněných. Jejich evakuace je nejnaléhavějším úkolem. Také tohle je provedeno, jako všechno v průběhu této operace, jedinečným způsobem - 500 saní s ruskými sedláky a zajatci jako povozníky stojí připravených v Ljudinovu. Každé saně mají místojen projednoho raněného. Každý povozník tedy musí udělat šedesát kilometrů dlouhou jízdu zemí nikoho čtyřikrát. Ale nikdo nevypadne. Všichni zvládnou namáhavé n.očníjízdy se saněmi i přes mráz, sněhovou bouři a nepřátelské hlídky Velení nad touto flotilou milosrdnosti převzal svobodník Gendolla, občanským povoláním vikář. Jeho pobočníkem byl vrchní šikovatel Noack. Jejich pomocníky bylo 500 Rusů. Dva železné kříže, které pro ně připravil Nehring, jim nemohly být předané, poněvadž oba samaritáni zmizeli v bitevním shonu. Jaký význam měla operace Suchiniči pro celkovou situaci, to dokazuje skuteč-nost, žeji Hitler ocenil vjednom svém výnosu. Chtěl tím dokumentovat, že obklíčené jednotky které se řídily jeho rozkazem a bez ohledu na pronikajícího nepřítele odolávalyjako vlnolam, nebyly obětované. Tento důkaz byl důležitým předpokladem pro odolnost vojska na jiných místech fronty, kde se dostávaly do obklíčení menší i větší svazky, jako například v Cholmu a Demjansku. "Dostanou nás ven" - tato pevná víra prostých vojáků a důstojníků v obklíčení se v zimních kotlích 1941/1942 stále znovu ukazovala jako oprávněná. To je třeba mít před očima dříve, než budeme nechápavě kroutit hlavou nad slepou vírou 6. armády, která byla o rok později obklíčena ve Stalingradu. Suchiniči znamenalo rozhodující strategický úspěch. Po moudróm posouzení situace sice nechal velitel XXIV tankového sboru generálporučík Freiherr von Lan-germann und Prlenkamp exponovaně situované město Suchiniči vyklidit, ale t.ím umožnil vybudování příznivější obranné linie ve velké a nechvalně proslulé mezeře fronty, která tak byla uzavřena. Noční můra německého velení zmizela. Byl vytvořen předpoklad pro rozbití jižních ofenzivních kleští Sovětů. V těžkých, týdny trvajících bojích, které se protáhly až do jara, se nakonec podařilojihovýchodně od Vjazmy zničit hlavní síly prolomených divizí sovětské 10. a 33. armády, l. gardového jezdeckého sboru a 4. vzdušně výsadkového oddílu. Došlo k tomu v průběhu velké bitvy v oblouku Ugry s ohnisky Juchnov, Kirov a Sisdra. Pluky brandenburských a bavorských, šlesvicko-holštýnských a meklenbur-ských, hornofalckých a hanoverských, hesenských a saských divizí, samostatný 4. pluk SS "Totenkopf i výsadkový úderný pluk Meindl dokázaly v této bitvě téměř nemožné. 309 Jak se tento krvavý boj jevil na druhé straně, to demonstrují dva ukořistěné deníky sovětských důstojníků. Urnožňují nahlédnout do stavu mysli ruských fron-tových jednotek v bojovém prostoru Suchiniči - Juchnov - Ržev První deník patřil jednomu veliteli roty a dočasnému veliteli praporu 616. stře-leckého pluku nadporučíku V Gončarovovi. Padl 9. února 1942 severozápadně od Juchnova. Druhý deník psal poručík 385. střelecké divize, který byl navržený na "Hrdinu Sovětského svazu". Není jisté, zda ještě nežije. Proto neuvádíme jeho jméno. Oba deníky existují v originálu a pocházejí z dokladů Ic ;XXX. německého tankového sboru. Gončarovovy zápisy prozrazují prostou duši muže, který věřil politickým heslům Stalina, rozčiloval se kvůli nadřízeným a rozšiřoval frontové povídačky všech odstí-nů. Je třeba si je přečíst, aby člověk leccos pochopil. "2. leden 1942. Při ústupu 4. praporu z Jerdinovajsme tam museli nechat naše mrtvé a raněné. Raněné Němci ubili. 5. leden 1942. Mluvil jsem s civilním obyvatelstvem o Němcích. Všichni říkají zhruba totéž - krádeže, střílení, znásilňování. Je mi však divné, že o krutostech fašistů nemluví s opovržením. Mluví o nich, jakoby vyprávěli o projevu předsedy jejich kolchozu. Přitomje přece všechno na té árijské rase odporné. Žádný smysl pro slušnost. V přítomnosti žen se svlékají do naha a zabíjejí vši. Doposud jsme Němce pokládali za lidi s kulturou. Nyní se ale ukazuje, že jsou tupí, hloupí a nestydatí buržuové. 10. leden 1942. Dnes jsem četl Molotovovu nótu o zvířecím jednání Němců. Clověku vstávají vlasy hrůzou, když si přečtejen několik příkladů, o kterýchje řeč. Podle mého mínění není místa, kde bychom se mohli pomstít za to všechno, co nám tato nordická rasa způsobila. Avšak pomstíme se na celé rase, navzdory našemu velmi humánnímu a mírnému vůdci Stalinovi. K čertu s mezinárodními ohledy! Dříve nebo později budeme muset bojovat i s Anglii. 14. leden 1942. V Sanskom Zavodí jsem spal v bytě jedné partyzánky Téměř polovina vesnice spolupracovala s Němci. Partyzány nejen nepodporovali, ale dokon-ce je zrazovali a bojovali proti nim! Ve 3 hodiny jsem musel vstát. Nechtělo se mi. Spal jsem na teplé peci. Byla vyzděná bílými kachlemi, které jsem viděl prvně v životě. Musím přiznat, že to vypadá velmi pěkně. 23. leden 1942. Patnáct kilometrů za námi, ve vesnici Agroževo, jsou Němci. Silně mrzne. Museljsem si několikrát třít nos sněhem,jinak by mi omrzl. 50 procent mých mužů má omrzlé nosy, některým už začínají hnisat. Večer je jasné, že jsme obklíčeni. Žádné zásobování. Hlad. 25. leden 1942. Víte, řekl mi včera jeden z mých lidí, když je člověku moc velká zima, nakonec se stane lhostejným, je mu pak úplně jedno, zda zmrzne, nebo zda ho zastřelí. Má už jen jedno přání, být pokud možno brzy mrtvý. Ano, je to tak. Zima bere lidem sílu k boji. . 310 26. leden 1942. Ve 12 hodin v noci zahájíme útok k úniku z obklíčení směrem na Rubichonov 4. rota se pokusila s jedním kulometem a třemi minomety o obchvat zleva. Jedna mina zasáhla obsluhu kulometu mé první čety Tři muži jsou zranění, tři mrtví. Jeden raněný křičel, plakal a žadonil, abychom ho rychle odnesli. Druhý mě zapřísahal, abych ho zastřelil. Pod širým nebem je tak silný mráz, že jsem ho nemohl obvázat, protože jsem ho musel svléknout. Měl jsem jen na vybranou, zda ho mám nechat zmrznout, nebo vykrvácet. Prapor má ještě sto mužů včetně štábu a trénu. V hlavní bojové liniijeještě čtyřicet až padesát pušek. Naše síla vyprchává. Ti proklatí Němci bojují jako čerti. l. únor 1942. Cass už není velitelem našeho pluku. Mám z toho radost. Ten člověk byl věčně opilý a v opilosti dělal blbá rozhodnutí. Kvůli němu jsme ztratili hodně lidí. 6. únor 1942. Několik mužů lyžařského pluku bylo dnes zastřeleno kvůli kráde-ži, nedovolenému opuštění útvaru a přestupkům ve stráži. 8. únor 1942. Němci útočí." To je poslední zápis. U Papajeva, devět kilometrů severozápadně od Juchnova, Gončarov 9. února padl v boji s útvary hesenské 34. pd. Jeho pluk byl zničen. Autor druhého deníku, poručík V, je z jiného těsta než Gončarov Také on bojoval jihovýchodně od Vjazmy Proti němu v té době stály části 19. německé tankové divize a 3. pěší (mot.) divize. Fanatický, ctižádostivý a přece vybavený udivující silou úsudku je tento mladý "Hrdina Sovětského svazu". Jeho deník je zajímavým pramenem pro studium nižších velitelů Rudé armády Osobní statečnost tohoto poručíka několikrát zachránilajeho pluk před těžkými krizemi. " Morální stav roty je vynikající," píše 7. února do svého deníku, "jen kdyby nebylo té zoufalé situace v zásobování. Kdyby byli lidé sytí, dala by se s nimi vyhrát každá bitva." 10. února zaznamená: "Jsem slabý z nomádského života posledního roku. Včera jsem si ze špatného chleba a zmrzlé mrkve zkazil žaludek. Ale musím zůstat na nohou. Když jsem byl naposledy dvanáct dní od roty, šel veškerý pořádek k čertu. Kdyby konečně přišel ten zatracený přísun potravin. Lidé by se vrhali do krupobití kulek. Ale hladovějí. Ztrácejí sílu. Zbraně rezavějí, nemáme mazací olej. Včerajsem s politrukem uspořádal ve stodole schůzi roty Vysvětlil, proč musíme nechat zajaté fašisty naživu -jako zdroj informací. Chtěljsem podat žádost o vstup do strany, protožejsem si myslel, že dnes budeme bojovat. Odevzdám ji až před bojem, aby mě nikdo nepodezříval, že hledám osobní výhody 19. únor 1942. Včera jsem odevzdal žádost o vstup do strany abych se stal bolševikem. Večer jsem dostal rozkaz, abych dobyl jen se samopalníky les, který nedokázala dobýt 3. rota. Plán je šablonovitý. Ale rozkaz je rozkaz. Za hodinu odcházíme." 311 Po útoku stojí v deníku. "Lidé se drželi dobře a útok se podařil. Deset Němců padlo, pětjsme zajali. Ctyři z nichjsme museli zastřelit, protože s námi nechtělijít. Mých třicet mužů dostalo kořalku, několik balíčků papirosek, sušenky salám a más- lo z rezerv velitele. 24. únor 1942. Dnesjsem se stal kandidátem strany Začínám být zaujatý válkou. Nebyl bych ani špatný partyzán. 25. únor 1942. Dnes přišel inženýr - důstojník intendanční služby B. Když uslyšel, že je v přední linii, velmi se zasmušil a poprosil Gladeva, aby mu na kytaru zahrál smuteční pochod. Ten mu vyhověl. O padesát minut pozdji padl. Osud? Nebo snad kulka našla zbabělce? Jádro našeho důstojnického sboru šlo do důstojnické školy jen kvůli uniformě a zlatým nárameníkům. Pochodování jim jde líp než taktické znalosti a hlásit se umějí lépe než provádět rozkazy V nejlepším případč útočí vpřed a padnou. 26. únor 1942. Dnes ,jsem byl fotografovaný na stranický doklad. Budeme nasazcni pro zvláštní úkol. Moje rota je připravena k boji. Doufejme, že akce neproběhne ve dne, toje nebezpečné a hloupé. Rudá armáda musí bojovat v noci. 27. únor 1942. Museljsem vykonat rozsudek válečného tribunálu. Na můj dotaz se ihned přihlásili tři dobrovolníci. Ti dva delikventi přijedné průzkumné akci zběhli a ukryli se. Jak hloupé. lVIysleli si, že ujdou čestné smrti a místo toho musí zemřít v hanbě. 4. březen 1942. Konečně dopis od mé ženy Ctu,jej stále znovu. Dopisy z domova přinášejí štěstí a zármutek." Tato mnohoznačná větaje posledním zápisem. Pochází z doby kdy se zhroutily sovětské naděje ve vítězství na střední frontě. Byly to dny ze kterých pochází i dopis jednoho mladého Rusa, který adresoval svému příteli. Měl ho připravený v kapse, když ho Němci našli u Dorogobuše mrtvého. Nechje zde otištěnýpro všechnylidi na světě, kteři ztratili ve válce přitele. A snad sejeho uveřejněním i po desetiletích splní naděje pisatele, aby sejeho dopis jednoho dne dostal adresátovi. Zní: "Dobrý den, můj drahý příteli! Dobrý den a žij blaze, poněvadž já už nejsem riaživu. Tento dopis Ti odešlou jen v případě mé smrti. Ta ale není daleko, cítím to. Nevím, ,jak dlouho bude tenhle dopis ležet přeložený v mé kapse, ale dříve nebo později se dostane k Tobě, aby Ti naposledy připomněl Tvého přítele ze školních let. Chtěl bych toho, naposledy, velmi mnoho říct. Chtěl bych ze sebe na papír dostat celý ten smutek z nesplněných nadějí. Chtěl bych Ti sdělit svůj strach před tou neznámou smrtí. Ano, můj drahý, strach, protože mám strach z toho, co přijde po smrti. Nevím, jak a kde přijdu o život, nevím, zda mě trefí kulka z německého kulome-tu, zda mě roztrhá letecká bomba, nebo zda mě usmrtí granát nebo jeho střepina, 312 ale první, druhé i třetí mě děsí stejně. Viděl jsem stovky mrtvých. Několikrát jsem slyšel smrtelné chroptění kamarádů, se kterými jsem předtím ještě vesele jedl z jednoho hrnce. Velmi, velmi často jsem hleděl smrti do očí. Jednou mi střepina granátu strhla z hlavy čepici. Jindy mi kulka prolétla hrníčkem, ze kterého jsem jedl polévku, a já zůstal hladový. Ale ještě nikdy jsem neměl takový strach jako právě ted. Pohled, bude jaro. To slovo mě nenechává v klidu. A není to žádné obyčejné jaro - tohoto jara mě bude dvacet let! Dvacet let - téměř muž. A zemřít, když se na tebo usmívá příroda, kdy Ti buší radostí srdce, protože zpívají ptáci, protože lehounce vane vlhkýjarní vítr..." t3ylo jaro, když byl tento dopis psaný, ale když německý dělostřelec I3rumeister před Ljudinovem zaměřoval svoji houfnici, když nekonečné kolony saní odvážely raněné ze Suchiniči, když v ohybu Ugry rachotily samopaly a všude na frontě se ozývalo volání: "Ruské tanky pronikají frontou!" - toještě ležel na bitevních polích metr hluboký sníh. Avšak kostky zimní bitvyjiž byly vrženy Voják na frontě toještě neviděl. Stále ještě bojoval. Ale mapy v armádních štábech už tu pravdu ukazovaly - velká krizo u skupiny armád Střed byla odvrácená. V následujících týdnech sice ještě pohyblivó sovětské jezdecké útvary pronikly až do Dorogobuše, východně od Smolenska, ale to byly poslední vlny Sověti byli se ; svou ofenzivou v koncích. Svůj operační cíl zimní bitvy nedosáhli. Nepodařilo sejim zničit sku.pinu armád Střed, a proto se ani nezhroutila celá centrální němocká fronta. Způsobily to dvě okolnosti. První bylo to, že se sovětské vrchní velení přecenilo. Velení, stav a zásobování jeho ofenzivních armád neodpovídalo požadavkům tak rozsáhlých operačních cílů. Druhou bylo vynikající bojové umění německých svazků, které odepřely Sově- tům úspěch a zabránily katastrofě. Prostí vojáci i důstojníci překonali v poslušnosti, , statečnosti,0dříkání a v obětování vše, co bylo dosud známé. Vojenská organizace I zůstala navzdory přetížení vojsk, hladu a nedostatečnému oblečení stále pružná a funkční. To v zimě 1941/1942 zachránilo situaci na ohrožené střední frontě. To umožnil.0 udržet Ržev, zastavit nepřítele v poslední minutě a posledními silami před dálnicí Smolensk - Moskva, a tím zmařit obchvat skupiny armád Střed. Velká krize na střední frontě tím byla prakticky vyřešena. Jak to však vypadalo u skupiny armád Sever? Jak tam, na leningradské frontě, na řece Volchov, Němci přečkali sovětskou zimní ofenzivu? 313 4. Útok na Valdajské výšiny Souětshá 17. úderná brigáda útoči přes Volchou - Setháni u lesnim průsehu Eriha - Dvě souětshé armády u "pytli"- Demjansh:100 000 Němců obhličeno- Neobyčejný denni rozhaz hraběte Brochdorff Ahlefeldta - Pruni leteché zásobo- váni hotle - Operace "Briichenschlag" - Cholm, pevnost bez dělostřelectua U ústí řeky Tigody do Uolchova bylo místo styku německé 61. a 21. pěší divize. Taková místa byla stále ohrožena, protože Rus s oblibou zaměřoval svoje útoky na takové body Vycházel ze zkušenosti, že překrývající se velitelské kompetence na místech dotyku ztěžují při vlomech obranu. Kdo byl odpovědný za to, aby se ucpala díra na místě styku při vlomu? Žádný velitel se o to nehlásil. Raději přenechal odpovědnost sousedovi. V první světové válce byly proto obvyklé "zálohy k zabezpečení styku". Slabá německá fronta si však v zimě 1941/1942 takový luxus nemohla dovolit. "Přirozeně, to zatracené místo styku," nadával plukovník Lohmeyer, když 3. ledna 1942 dostal od velitele 293. pd telefonicky stručný ajasný rozkaz k zasazení svýchjednotek. "Mezi 61. a 21. pd vytlačit vlomeného nepřítele u ústí Tigody získat zpět a držet hlavní bojovou linii." Teprve před několika dny byli Východní Prusové, tzv "Losí divize", staženi z fronty, aby si odpočinuli. Ale co to pomohlo. Se svým osvědčeným 505. pěším plukem a částmi z Finska přesunutého prapo-ru SS pluku "Totenkopf" se Lohmeyer vrhl proti vlomeným sovětským praporům u ústí Tigody - po prsa ve sněhu, 42 stupňů mrazu, propletené mlází, husté lesy Byl to přízračný boj. Navečer 4. ledna padl plukovník Lohmeyer, hrdina od Libavy, na jedné pasece v ohni nepřátelských minometů. Zpráva o jeho smrti proběhla plukem jako šok. Plukovník Hesse převzal velení a s rozezlenými prapory 505. pp odrazil sovětské jednotky, které se vlomily do obrany Ale to nebyl ten očekávaný velký sovětský útok. Všude mezi Kiriši a Novgorodem probíhaly ve dnech po Novém roce těžké místní boje. Rus oťukával volchovskou frontu a hledal slabá místa, prováděl průzkum bojem, aby zjistil, kde jsou německá postavení a vojenské útvary Hledal místo pro průlom. Staří mazáci cítili, žeje něco ve vzduchu a že co nevidět dojde k velkému útoku. Ale kdy? Kde Rus udeří? To byly skličující otázky Major Riidiger, velitel zpravodajského oddílu 126. pd, si vydechl, když mu pozdě večer 12. ledna jeden poddůstojník z roty naslouchací služby položil na stůl tento zachycený a dekódovaný radiogram sovětské 52. armády podřízené 327. střelecké divizi: "Za všech okolností držet pozice, ofenziva odložena, pokračovat v klamných útocích." 314 Tedy žádná ofenziva, alespoň tady u nás ne, usou.dil Riidiger a ihned zavolal ; generálporučíka Lauxe, svého velitele. Zkušený Laux mu v němčině durynského i tajného rady poděkoval, ale dodal: "Člověk nemůže těm bratrům nikdy důvěřovat." Obsah Riidigerovy kořisti z éteru se rychle rozšířil. Když pak ruské dělostřelec- tvo příští den, 13. ledna, zahájilo v 8 hodin na široké frontě palbu na německá postavení, nebrali to prostí vojáci zpočátku příliš vážně. Ale potom to přece jen začalo být povážlivé. Ta bubnová palba nevypadala na klamný útok. Ale to už byla přeložena dozadu. Bylo 9 hodin 30 minut. Kryty palbou kmitaly v mlžném oparu nadcházejícího zimního dne houfy střelců z lyžařských jednotek přes led Volchova. "Ivan přichází!" Radiogram z předešlého večera byl sovětský trik k oklamání německého velení. Bitva na Volchovu začala zde, severně od Novgorodu, na místě styku 126. a 215. pěší divize. Již v 10 hodin 30 minut vybojovali Sověti u Gorky, v úseku 422. pěšího pluku, první předmostí přes Volchov a vnikli ho německé hlavní obranné linie. Plukovmk Harry Hoppe, dobyvatel Šlíssselburgu, provedl s částmi svého 424. pě- šího pluku protiútok a uzavřel místo vlomu. Ale získat zpět hlavní bojovou linii se nepodařilo. Ráno 14. ledna zaútočil nepřítel znovu. Jeho silné útvary pronikly do hustě zasněžených lesů za německými postaveními. Rychlé čelní sovětské lyžařské prapo- ry již večer stály před palebnými postaveními diviznilzo dělostřelectva. Němečtí dělostřelci se bránili lopatkou, karabinou, pistolí a vytlačili Sověty zpět. Ale na jak dlouho? Zatímco na divizi a sboru si ještě mysleli, že u 422. pp leží těžiště sovětského úderu, došlo dále na sever v prostoru Jamno - Arefino k větší pohromě. Tam, do místa styku 126. a 215. pd, kde spolu hraničily úseky 426. a 435. pěšího pluku, Sověti položili hlavní úder své operace. Sovětská 327. elitní střelecká divize a skvěle vyzbrojená samostatná 57. úderná brigáda útočily přes Volchov proti postavení tří slabých praporů jednoho jediného německého pluku, 426. pp, kterému velel podplukovník Schmidt. Současný útok na vlevo sousedící 435. pp zabránil tomu, aby odtamtud mohla přijít pomoc. Za obratného využití hlubokých muld před německou hlavní bojovou linii se Sověti probojovali do německých postavení, překonali linii bunkrů a valili se s hlavními silami XIII. jezdeckého sboru 2. úderné armády jako přílivová vlna prolomenou hrází do zázemí. Tři až čtyři kilometry širokou mezerou neustále pronikaly další a další ruskéjednotky Směřovaly k "rollbahnu" Novgorod - Čudovo. Za krutého mrazu (50 stupňů) se rozptýlené německé roty zachytily na lesních průsecích a za návějemi a způsobovaly postupujícím Sovětům těžké ztráty Čtyři dny potřebovali rudoarmějci na osm kilometrů dlouhou cestu k silnici. A když se na ní dostali, moc jim to nepomohlo, protože uprostřed prolomené mezery stály na "rollbahnu" tři německé opěrné body: Mostki, Spaskaja Polist a Semticy 315 l3itva na Volchovu. Operaco probfhaly od začátku ledna do konce března 1942. Prolomené hlavní sily sovětské 2. úderné armády Němci v průseku Erika odřlzli. Obklíčené nepřítelem se tyto opěrné body držely po týdny v týlu kolem nich proudících Sovětů. Staly se ohnisky odporu v boji o důležitou silnici, která zabezpe-čovala severojižní spojení na volchovské frontě. Sovětské velení zasadilo do 24. ledna do místa vlomu tolik sil, že mohlo přistoupit k úderu do hloubky Kavalerie, tanky a lyžařské prapory se odvážně hnaly skrz úzké - příliš úzké - hrdlo lahve na severozápad. Průlom se podařil. Alejeho základna byla nebezpečně úzká. Co ruské velení zamýšlelo? Směřovaly jeho operace přímo na Leningrad, nebo mělo ještě jiné dalekosáhlé plány? To byla otázka, která ovládala témata hovorů 316 důstojníků v německých štábech. Na odpověd nemuseli čekat dlouho. Po osmi dnech již čela ruských úderných pluků stála devadesát kilornetrů za německou frontou. Kdyby Sověti chtěli do Leningradu, měli by polovinu eesty za sebou. 28. ledna napadly ruské čelní odřady Jeglino. Utok tedy nyní směřoval na severozápad a mířil jižně mimo Leningrad k sovětsko-estonské hranici. Dnes víme, že tento velký, Leningrad obchvacující úder měl být skutečně veden až ke Kingisep-pu - více než optimistický plán! Pak se ale Rusové před Jeglinem zastavili a stočili se na severovýchod, na Ljuban, který ležel na silnici Cudovo - Leningrad. Tedy přece Leningrad? Generálu jezdectva Lindemannovi, který velel 18. armádě poté, co polní maršál von Kiichler převzal 15. ledna skupinu armád Sever, stačil jen pohled na velkou situační mapu, aby četl ruské myšlenky Jejich prostor průlomu, hrdlo lahve, kterým se tlačili, bylo příliš úzké a nekryté boky příliš dlouhé. Další postup by byl více než šíleně odvážný. A protože sovětská 54. armáda v těchto dnech napadla jižně od Ladožského jezera, u Pogostě, 269. pěší divizi, bylo na mapě jasně vidět, o co Rusové usilují. Chtěli nejprve sevřít do kleští a zničit německý I. sbor. "Musíme být připraveni na všechno a zachovat klidné nervy," připomínal gene-rál pěchoty von I3oth, velitel východopruského I. sboru v Ljubani, když byly důstoj-níkům a písařům štábu vydávány karabiny a samopaly Zachovat klidné nervy - to byl ale problém! Později 126. pěší divizi hořce vyčítali, že u se ní Rusům podařil průlom. Je to nespravedlivé. Zádný pluk žádné jiné vykrvácené východní divize by tento masivní sovětský útok nedokázal zastavit. Při posuzování 126. pěší divize nesmíme brát v potaz to, že u ní Sověti prolomili obranu, nýbrž skutečnost, že divize udržela strany a pilíře zhruba třicet kilometrů široké mezery, a tak zabránila rozšíření místa průlomu. Rusům se navzdory neustálým krvavým útokům nepodařilo tento úzký koridor rozšířit. Zanechali 15 000 mrtvých před postavením 126. pd. Z této skutečnosti vyplynuly dramatické důsledky I3yl to plukovník Harry Hoppe, který se svým 424. pěším plukem (jako jádrem) umožnil vybudování nové hlavní bojové linie na jižním okraji místa vlomu. Severní okraj držela s obdivuhodnou odolností 215. pěší divize generálporučíka Kniesse. Hrála přitom významnou úlohu tvrdošíjná obrana opěrných bodů Mostki, Spaskaja Polist a Semticy které ležely uprostřed místa vlomu. Tady bránila po celé týdny svoje postavení ad hoc vytvořená "brigáda KSchling", která byla složena z částí patnácti divizí. Příkladný pro tyto boje byl odpor, který kladl kapitám Klossek se svým 3. pra-porem 422. pěšího pluku v prostoru Semticy Pokud by ještě bylo třeba důkazu o tom, že prostý a železný rozkaz k udržení postavení a jeho splnění, spojené s vel- 317 kými oběťmi vojáků, v určitých situacích zabránily katastrofě a staly se předpokla-dem úspěšných operací, pak byl podán v bitvě na Volchovu. Mezitím stáleještě leží 200 kilometrů od volchovské fronty nahoře v leningrad-ském předměstí Urick, dolnosaská 58. pěší divize, která se před pěti a půl měsíci dostala k první tramvajové zastávce před Leningradem, a tak prakticky sedí v met-ropoli rudé revoluce. V 11 hodin probíhá situační porada všech důstojníků na velitelském stanovišti divize. Telefony řinčí. "Situační porada u generála," hlásili telefonisté dál svým přátelům u praporů a rot. "Něco se děje," zní doplňující informace. Je l. březen 1942. Generál Dr Altrichter, velitel 58. pěší divize, zdraví svoje důstojníky Všiclíni již tuší, že jejich divizi opět čeká zvláštní úkol. "Jistě Volchov," šeptali si důstojníci, protože věděli, že už před čtrnácti dny odjel směrem k Volchovu nadporučík Strasser s 9. baterii 158. dělostřeleckého pluku spolu s pohotovostním praporem LOrges jako "lyžarská baterie". A před týdnem se vydaly na cestu do Novgorodu další baterie. Předtucha se ihned potvrdí. "Pánové, jsme povoláni k úkolu, jehož splnění bude mít rozhodující význam na celkovou situaci," zahajuje Altrichter poradu. "Tedy přece Volchov," poznamená tiše plukovník Kreipe, velitel 209. pěšího pluku, k podplukovníkovi Neumannovi. Generál Dr. Altrichter to slyší, přikývne a pokračuje: "58. divize je vybrána k tomu, abyjako úderná divize uzavřela z jihu místo vlomu na Volchovu a uzavřela nepřátelské síly v kotli." Bývalý učitel na válečné škole v Dráždanech Friedrich Altrichter, doktor filozo-fie a autor zajímavých studii o vojenské výchově, umí vysvětlit strategický problém. Je vynikajícím instruktorem. Mnoho důstojníků prošlo jeho školou. V roce 1949 zemřel v sovětském zajetí. Altrichter přistoupil k velké situační mapě a spustil: "Zde vidíte situaci. Nepřítel již pronikl se silnými silami do naší hloubky Frontální boj už nemůže vést k cíli, poněvadž k tomu nemáme dost rezerv, a mohlo by to pokračovat donekonečna. Jedinou možností je napadnout Rusy v základně jejich operace, v místě průlomu, přeštípnoutji, a tím prolomené Rusy odříznout. Naštěstí 126. a 215. pd vytvořily na okrajích hrdla pevné fronty podjejichž ochranou se můžeme shromáždit. Zaútočíme do mezery odjihu. Ze severu bude postupovat policejní divize SS. Místem setkáníje průsek Erika. Pluky 126. pd a všechny ostatní útvary, které tam jsou nasazeny, především prapory španělské Modré divize, které až dosud bojovaly vynikajícím způsobem, nám budou podřízené. S nimi bychom to měli dokázat. A my to musíme dokázat, protožejinakje 18. armáda ztracená. Pokud se ale podaří uzavřít záklopku, sedí hlavní síly dvou ruských armád v pasti." V malé místnosti zavládlo ticho. Potom zacvakaly podpatky Venkuje stáleještě třeskutá zima. 318 "Volchov," šeptají si na spisovnách. Volchov Vojáci hledají to místo na mapě. "200 kilometrů jižně od nás. A v tomhle počasí," bručí. 15. března je vše připraveno. Patnáctý březen - to už lidé v západní a střední Evropě myslí na jaro. Ale na Volchovu je ještě 50 stu.pňů mrazu. V hustých lesích stále leží hluboký sníh. Rus ví, o co v místě průlomu jde. Posilil se, jak ,jen to bylo možné. U silnice, kterou drží, jsou umístěny plamenomety Před schůdnými lesními průseky položil hustá minová pole. 220. pěší pluk útočí se svými ukořistěnými tanky a údernými oddíly ženistů na sovětská obranná postavení. Bitevní letadla a Stuhy I. leteckého sboru útočí na sovětská postavení a bunkry Avšak hluboký sníh střepiny pohlcuje. Jejich účinekje nepatrný. Rusové svá postavení drží, 220. pěší pluk neprorazí. O tři kilometry dál na západ tojde lépe. Krok za krokem se prapory 209. pěšího pluku probíjejí dopředu přes průseky téměř neproniknutelného zimního lesa. Také 154. pp se prodírá mlázím. Samohybná děla a ženisté prorážejí cestu. V lese zuří nemilosrdná válka. Ve velkém mrazu selhávají minomety, poněvadž v jejich hlavních se usazuje námraza, takžejimi neprojdou granáty Dělům se trhají hlavně, protože drážkyjsou zledovatělé. Také kulomety stávkují. Nejjistější zbraní zůstávají ruční granáty lopatka a bajonet. 19. března asi v 16 hodin 45 minut se čelní části 2. praporu 209. pp pod velením majora Materneho probíjejí přes průsek, kterýje na mapě označený písmenem "E". Říká se mu průsek Erika. Jméno, které zná každý voják na Volchovu. Označuje kousek neutěšeného lesa, o který se tvrdě bojovalo. Na cestě z kmenů, jež přes průsek vedla a sloužila pro zásobování, umístil jeden voják tabulku, na níž bylo napsáno: "Zde začíná prdel světa." Vydržela celé měsíce přesně tam, kde 19. března stojí čela Materneho praporu. "Stát!" Z protějšího okraje průseku zaštěkal kulomet. "Ten je německý," říká jeden z vojáků. "Pozor, chlapci," připomíná major Materne. Naproti stoupá k obloze bilá světlice. "Odpovědět!" přikazuje Materne. Malé bílé slunce zasyčí nad průsekem. Naproti vystoupí z mlází zakuklená postava v německé ocelové přilbě a volá na ně. "Naši," jásají muži. A vyběhnou si sněhem vstříc, plácají se po ramenou, loví z kapes cigarety a strkají sije do úst. "Pánové," volají na kamarády z čelní údernéjednotky policejní divize SS. "Pánové, dokázali jsme to Je hotovo. Díra je ucpaná. Na průseku Erika si Němci podali ruce a přeťali zásobovací cestu vlomené sovětské 2. úderné armády Dvě sovětské armády seděly v pytli. Jako u Rževa, jako u Suchiniči, tak i zde vytvořila odolnost a vytrvalost jednotlivých svazků možnost odvážnými protiútoky 319 PrJ MPN 1996 127. div. : StaraÍa Russa 18. mot.: 122. div. skuplna dlv, SeYdIlIz. ....5. leh. dlv. ::.::. C e. leh. dlv. I X. ermódní sbor ::.... 329. dlv. ., , . v áa skuplna Cholm ;;,r ,n H 218. dlv ^. >,,v.;Dckermsnn ; s Cóstml 122. div. V tkl 2sk Flna <.a azor O a Elck N Irmá Velje 290 dl sbo dnt Domjan5k 32. dlv. d 123. dlv. 12. dlv. Vatolino 1 , Molvolicy rr Seligerské jezero a DEMJANSKÝ KOTEL Německé divize ve "vlnolamoch" u Demjanska a v Cholmu zastavily t.ři sovětské armády. Těžké boje trvaly až do jara 1942, kdy byly německé jednotky z obou kotlů osvobozeny zvrátit bezvýchodnou situaci a ruským armádám, ukolébaným pocitem vítězství do přílišné odvahy a lehkomyslnosti, vyrvat iniciativu. Z lovců se stali štvanci, z proná-sledovatelů pronásledovaní. Tak byl sovětský útok na lolchovu zastaven a pokus Rusů o osvobození Lenin-gradu zmařen. Co se ale mezitím stalo na zemském mostě mezi Ilmeňským a Seli-gerským jezerem, kde pět prolomených sovětských armád roztrhlo frontu mezi skupinami armád Střed a Sever? Na tomto rozhodujícízn úseku již byla jen dvě místa, na kterých záviselo vše a před kterými se ještě ruská záplava zastavovala - Demjansk a Cholm. Pokud by obě tato hnízda odporu byla vyvrácená a převálcovaná, pak by měly sovětské armády volnou cestu do otevřeného, prakticky nebráněného týlu německé fronty 320 V prostoru Demjansk se drželo šest německých divizí a nedovolilo Rusům projít. Jiným vojenským částem, například svazkům 290. pěší divize, které za ruského průlomu u Ilmeňského jezera zůstaly stát a už nebyly schopné se z částečného obklíčení stáhnout do Staroj Russy, se později podařilo proniknout jihovýchodním směrem k II. sboru a posílit obránce demjanského kotle. II. armádní sbor generála hraběte Brockdorff Ahlefeldta na sebe vázal hlavní útočné síly pěti armád. Jižně od nich útočící sovětská 3. úderná armáda se také nedostala dál, protože vjinak volné mezeře mezi Demjanskem a městem Velikije Luki ležel Cholm, který blokoval cestu do týlu 16. armády Demjansk a Cholm měly rozhodující význam pro obrat situace na severním křídle německého východního vojska. Odolnost a vytrvalost obránců Demjanska a Cholmu vyvzdorovaly na Sovětech vítězství. Vlastní historie demjanské obkličovací operace, která trvala dvanáct a půl měsíce a byla nejdelší obkličovací operací války na Východě, začala 8. února 1942. Hrabě Brockdorff Ahlefeldt, velitel II. armádního sboru, právě telefonoval se 16. ar-mádou. "Budeme se za všech okolností snažit udržet dotyk," řekl mu generálplu-kovmk Busch. Vtom to v lince zapraskalo. Oba generálové slyšeli věcný hlas telefonisty z ústřed-ny sboru: "Odpojuji, na lince je napojený nepřítel." Generál položil sluchátko, pohlédl na svoji spojku a řekl: "To byl prozatím poslední rozhovor s armádou." "Pakje tedy kruh uzavřen?" zeptal se adjutant. "Ano," odpověděl generál. A po krátké chvíli dodal: "Ted máme jasno. Dál uvidíme." "Dál" trvalo dvanáct měsíců a osmnáct dní. Celou tu dobu vyplnily rozhořčené boje. Sbor byl obklíčený na území velkém 3 000 čtverečních kilometrů (větší než Sársko nebo čtyřikrát větší než je oblast města Hamburk). Proč se vedl tento boj a proč musel být kotel na Valdajských výšinách kolem neutěšeného Demjanska udržený, to generál vysvětlil vjednom svém neobyčejném denním rozkazu. Neobyčejném proto, že v něm důstojníkům a prostým vojákům nejen něco nařídil, ale zároveň jim zdůvodnil, proč a nač to nařizuje. 20. února, dvanáct dní po začátku obklíčení, nechal hrabě Brockdorff Ahlefeldt přečíst ve všech jednotkách následující dokument: "Protivmk se v nejchladnějších zimních měsících dostal přes led Ilmeňského jezera, jindy bažinatou deltou Lovatu a mělkými údolími Poly Redji, Polistu ajejich četných přítoků mezi II. sbor a jeho týlová spojení. Tato říční údolí patří k velké nížinné a bažinaté oblasti, která se v době, kdy roztaje sníh a led, stane nesjízdnou, a dokonce i neschůdnou. Doprava, zvláště objemný přísun zásob protivmka, bude potom zcela vyloučená. Zásobování Rusů bude ve vlhkémjarním období možnéjen po velkých a pevných silnicích. Křižovatky těchto silnic,jmenovitě Cholm, Staraja Russa a Demjansk,jsou 321 pevně v německých rukou. Kromě toho sbor se svými šesti osvědčenými divizemi ovládá jediný opravdu vyvýšený terén v tomto kraji. Je vyloučeno, aby takové množství ruských vojákú najaře v této vlhké nížině vydrželo bez zásobování. Musíme tedy udržet křižovatky a výšiny kolem Demjanska až do doby tání. Dříve nebo později budou Rusové muset povolit a ustoupit. Navíc na ně ze západu zaútočí značné síly" Prostí vojáci a důstojníci poslouchali a přikyvovali. Pochopili. A byli rozhodnuti "hrabství", jak říkali svému kotli podle velitele generála hraběte Brockdorff Ahle-feldta, ubránit. Bitva začala. Byla to první velká obkličovací operace, ve které německá vojska bojovala uvnitř. Poprvé v historii válek byl celý sbor se šesti divizemi se zhruba 100 000 muži, praktickyjedna armáda, úspěšně zásobovaný ze vzduchu. Na Valdaj-ských výšinách byl vybudovaný první vzdušný most v historii válek. Půl tisícovky transportních letadel přiváželo 100 000 mužům II. sboru den co den věci nutné k životu a boji. Stroje létaly za sněžení a mrazu, za mlhy a blesků zimních bouří i za zuřivé obrany Sovětů. Cestu do kotle a zpět muselo denně podniknout zhruba sto letadel. Někdy jich bylo dokonce 150. To znamená, že každou hodinu během krátkého dne přistávalo (a startovalo) na špatných a nouzových letištích deset až patnáct letadel. Výkonnost těchto dopravních leteckých sil, kterým velel velitelem vzdušného transportu plukovník Morzik, byla na tehdejší dobu jedinečná. Dvě čísla pro před-stavu: 64 844 tun zboží bylo dopraveno do kotle, 35 400 zraněných a určených vojáků evakuováno. Tento vzdušný most byl rozhodující podmínkou úspěchu. Stal se ale také osudnou hypotékou německé strategie. Německé transportní letky byly postupně zdecimované. Mnoho pilotů padlo. Ještě osudnější však byla skutečnost, že Hitler se cítil vydařeným příkladem Demjanska posílený ve svém rozhodnutí zůstat ve Stalingradu, protože věřil, že bude moci obklíčenou 6. armádu s jejími zhruba 300 000 vojáky také zásobovat ze vzdu-chu. Major Ivan Jevstifejev, ročmk 1907, velel na Volchovu slavné 57. brigádě, špičce oštěpu sovětské 2. úderné armády - skvělý důstojmk, odvážný, óperačně velmi nadaný a vybavený veškerými dovednostmi sovětského důstojníka generálního štábu. Když byl zajat, řekl: "Při tolika hloupostech našeho nejvyššího velení to tak muselo dopadnout." Zpráva, kterou vyhotovil, ukazuje, že zvěst o odříznutí 2. úder-né armády v hrdle láhve u průseku Erika zapůsobilo, v Moskvě jako krupobití na jarní setbu. Stalin se cítil podvedený, protožejeho naděje na osvobození Leningradu a zničení skupiny armád Sever nevyšly. Hledal obětního beránka. A tak jako v prvním lednovém týdnu sesadil vrchmho velitele armády Sokolov-ského, protože zaútočil na přiliš široké frontě a neprorazil, tak museli nyní uvěřit 322 ve svoji vinu generál Klykov ajeho náčelník štábu, protože prolomili frontu na příliš úzkém prostoru. Kdo by však ještě mohl zachránit situaci? Kdo by dokázal znovu vyrazi, korek z brdla lábue n průsek Erika a osuoboďit, hlauní síly ďuon armád, které seděly v obrovském kotli? Stalinova volba padla na muže, který tenkrát patřil ke hvězdám sovětské generality - Andreje Andrejeviče Vlasova. V pozdním létě 1941 dva měsíce statečně bránil Kyjev, a pakjako velitel sovětské 20. armády zahnal u Solněčnogorska a Vo-lokolamska severní křídlo německé útočné skupiny proti Moskvě. Rády pochvaly v rozkazu, sláva a funkce zástupce velitele skupiny armád Volchov bylyjeho odmě-nou. Nyní měl jít opět do ohně a ukázat, co dovede. Vlasov byl synem drobného rolníka. Narodil se v roce 1901. Otec ho za velkých obětí poslal na seminář. Leninova revoluce z něj udělala komunistu, rudoarmějce, důstojníka z povolání a nakonec generála. Protože byl ve třicátých letech v Číně poradcem Čankajška, zůstal za velkých čistek, kterým padli za obě maršál Tuch-čevskij a téměř všichnijeho přátelé, ušetřený. Když se Vlasov konečně dostal z Cíny domů, nestály jeho kariéře v cestě žádné překážky A brzy se jeho sláva šířila v sovětských vojenských časopisech. Nyní měl tento muž, který z 99. střelecké divize, nejzpustlější a s nejhorší po-věstí v celé Rudé armádě, udělal elitní svazek, zachránit obě obklíčené armády Vlasov byl do volchovského kotle dopravený letecky za svítání 21. března. Zde převzal velení nad sedmnácti divizemi a osmi brigádami v lesích mezi Cudovem a Ljubanem. Hned se pustil do příprav na to, aby zevnitř vyrazil na závoru zavřené dveře. Pozoruhodná paralela - ve chvíli, kdy Vlasov v hájovně východně od Finevlugu shromáždil svoje velitele, aby projednal postup při rozbití obkličovacího kruhu kolem sovětské 2. úderné armády u Volchova, ohlásil se 160 kilometrůjihovýchodně odtud německý plukovník Ilgen ve Fedorovce na velitelském stanovišti generálpo-ručíka Zorna v demjanském kotli, aby projednal plán na rozbití ruského obklíčení kolem šesti německých divizí v kotli u Demjanska. "Dnesje prvníjarní den, pane generále," ohlásil se s úsměvem plukovnmík Ilgen u generála Zorna. Generál stál před pobořeným dřevěným domem, kde bylo umís-těno velitelské stanoviště skupiny sboru Zorn. "Krásné jaro," zavrčel, "šedesát centimetrů sněhu a 30 stupňů pod nulou." "Takové je právě jaro v Demjansku," tropil si posměch Ilgen. "Ano," přikývl Zorn, "ale jen to nechte, Ilgene, doufejme, že mráz ještě trochu potrvá, poněvadž bahno v době tání bude hrozné. To se neotočí žádné kolo. A do té doby tu Seydlitz musí být." Rudý kotouč ranního slunce se proklubal mlžným oparem začínajícího dne. Naproti, v úseku 290. pd u Kalitkiny a u skupiny Eicke na nejzápadnějším okraji kotle, se zablýskaly výstřely těžkého dělostřelectva. Zorn se podíval na hodinky "7 hodin 30 minut," řekl. "Seydlitz zahajuje operaci." 323 V tomto okamžiku začaly jihovýchodně od Staroj Russy (asi čtyřicet kilometrů odtud), v úseku širokém zhruba deset kilometrů, dunět kanony Stuhy svištěly a hvízdaly nad ruskými liniemi. A potom zaútočily pluky skupiny sboru generála von Seydlitz-Kurzbacha jako ve dnech letní ofenzivy Začala operace "Briicken-schlag", německá ofenziva k vyproštění II. sboru z kotle u Demjanska. Už čtyřicetjeden den byl uzavřený kruh kolem sboru hraběte Brockdorff Ahle-feldta. Gtyřicet kilometrů dělilo "hrabství" od německé hlavní bojové linie. Obklí-čené divize musely bránit 300 kilometrů fronty Vytvořit souvislou bojovou linii nebylo za takové bojové situace možné. Mnohé úseky byly proto bráněny jen opěrnými body Uedle nízkého početního stavu mělo na obranu neblahý vliv také jen stěží postačující zásobování. 96 000 mužů a zhruba 20 000 koní muselo být zásobovaných ze vzduchu. Dávky byly sníženy téměř na polovinu. A zásobovací letadla přirozeně nemohla vozit seno a slámu pro koně. Zvířata i přes vynalézavost jejich ošetřovatelů očividně hubla. Stará zkažená sláma z roz-střílených rolnických chatrčí nebyla dostatečnou náhradou za krmivo. Kůru stromů, jedlové chvojí, rákos a fazole koně sice žrali, ale jejich hlad to nemohlo utišit. Žrali také písek a umírali na koliky Veterináři bojovali o každé zvíře, ale často byla rána z milosti to jediné, co mohli předepsat. Poslední služba koní pak končila v polní kuchyni. Ruské civilní obyvatelstvo žijící v kotli si potom odnášelo kosti a vnitřnosti. Nezbylo nic, jen kopyta. Ted to všechno mělo skončit. Generál von Seydlitz-Kurzbach zaútočil se čtyřmi divizemi ze Staroj Russy, aby prorazil koridor, který by demjanské divize opět spojil s hlavními silami. V protažené západní části kotle byla mezitím sestavena sborová skupina Zorn, aby v příhodném okamžiku výpadem (operace "Fallreep") vyrazila vstříc Seydlitzo-vým divizím. Čelo měl tvořit Ilgenův pluk sestavený z různých praporů a divizí v kotli. "Jak má ta celá věc probíhat, pane generále, a kdy začneme?" ptal se plukovník Ilgen. Generál Zorn nakreslil do sněhu demjanský kotel a vlevo od něho oblouk pevné fronty kolem Staroj Russy "Hrabě Brockdorff mě informoval, že skupina Seydlitz vyrazí z fronty u Staroj Russy se čtyřmi divizemi." Generál Zorn načrtl do sněhu čtyři šipky "Zde," ukázal na obě střední šipky "jsou slezská 8. horská a wiirtemberská 5. horská divize. Jsou nasazené v těžišti útoku. Obě byly začátkem roku přesunuté z Francie a obě mají bojové zkušenosti. Především ulmští myslivci se skvěle osvědčili začátkem února za těžkých bojů u Staroj Russy" Zorn ukázal holí napravo a nalevo. "Boky osvobozovacího útoku jsou kryté 329. pěší divizí vpravo a 122. pěší divizí vlevo. Seydlitz bude se svými pěšími divizemi útočit přímo sem, na nejzápadnější 324 bod okraje našeho kotle, na Kalitkino a Vasilkovo. Když se přiblíží k přechodu přes Lovat v Ramuševu, které leží na "rollbahnu" Staraja Russa - Demjansk, tedy ještě dvanáct kilometrů od nás, zahájíme útok. Uaším úkolem, Ilgene, bude prolomit ruská postavení před naším kotlem a dostat se k Lovatu u Ramuševa." Ilgen přikývl. Sníh jiskřil v ranním slunci. Fronta duněla. Z domu vyšla spojka velitele. "Telefon, pane generále." Zpočátku šlo vše podle plánu. Ofenziva skupiny Seydlitz se po dělostřelecké přípravě a hromadném nasazení Stuh valilajako v prvních týdnech blitzkriegu. Ale pak začaly potíže. Sníh, les a křoviny východně od Staroj Russy zpomalily tempo útoku. Bylo třeba prorazit do hloubky rozčleněnou obranu Rusů. Byl to nemilosrdný boj. Trval čtyři týdny Když začal, ukazoval teploměr 30 stupňů pod nulou a bažiny byly zmrzlé na kámen. O několik dní později vystoupil teploměr na nulu a přišlo tání. Všechno začalo zapadat do bahna. Koncem března bylo opět 20 stupňů mrazu. Ve dne hustě sněžilo, v noci přichá-zely ledovéjarní bouře, které bičovaly bažiny a hnaly se skrz lesy tak, že každá živá bytost, která si nenašla úkryt v jeskyni, chatě, zemním okopu nebo alespoň pod narychlo pokácenými kmeny beznadějně zmrzla. Duben přinesl definitivní zvrat počasí. Sníh a led tály Na silnicích stála sněhová břečka. Bylo jí po kolena. Muži se brodili až po pás v ledových močálech a bažinách. Pro těžké kulomety se musely stavět podklady z kmenů a křovin, aby se neutopily v bahně. Ranění byly poklúdáni na nosítka z větví stromů, jinak by se utopili. Vše, co mělo nějakou hmotnost - pušky, koně, lidé - se bořilo do bažin. Uniformy byly promočené. V hustém lesnatém terénu navíc číhal nepřítel. I pro něj bylo bahno pekelným protivníkem. Těžké sovětské tanky nemohly zasáhnout do boje, sovětské dělostře-lectvo uvázlo v bahně. 12. dubna se před Seydlitzovými čelními jednotkami objevily z mlžného oparu a dýmujako fata morgana rozstřílené věže Ramuševa. To byl cíl. Obsazením Ramu-ševa stála a padala operace "Briickenschlag", poněvadž Ramuševo ovládalo "roll-bahn" a místo přechodu přes Lovat, který byl nyní - po tání - opět velkou překážkou. Příštího dne byl plukovník Ilgen při průzkumu prostoru svého útoku těžce zraněn. Jeho pluk, pro který vše do detailu připravil, převzal podplukovník von Bor-ries.14. dubna za svítání zahájil útok. O šest dní později, 20. dubna za soumraku, stály jeho prapory na východním břehu Lovatu před prvními domy Ramuševa. Mezi jeho nejčelnějšími jednotkami byl i posílený protitankový oddil SS "Totenkopf Hauptsturmfiihrera Georga Boch-manna. Západní část města na druhém břehu řeky hořela. Světelné střelivo létalo nocí. Přes řeku bylo slyšet hluk boje. Mohutný proud vedl vířící velkou vodu a byl více než 1000 metrů široký. Nebylo vidět, co se děje na druhé straně. Dým a plameny bránily výhledu. Tak tomu bylo i po celý druhý den. 325 Seydlitzovy roty sváděly tvrdý boj o kus břehu. Když se začalo stmívat, rozeznali Borriesovi muži na druhém břehu vojáky v německých ocelových přilbách, kteří mávali na druhou stranu. "Jsou tam! Jsou tam!" Bylo 21. dubna 18 hodin 30 minut. Jenom vířící Lovat dělil koridor, který opět spojoval hlavní fřontu s pluky v kotli. Demjansk, velký "vlnolam" na Ualdajských výšinách, svou úlohu splnil. Sest německých divizí několik měsíců křížilo sovětským armádám cestu. Nyní se opět vrátily k hlavním silám. Jak to ale vypadalo o devadesát kilometrů jižněji, v Cholmu? Bojová skupina generála Scherera se zhruba 5 000 muži zde držela silniční uzel uprostřed obrovské bažinaté oblasti, pevnost na horním Lovatu, která ovládala řeku a zázemí, už sto dní. Cholm - jediné pevné místo v roztržené frontě mezi městy Velikije Luki a Demjansk a závora před zadními vrátky k 16. armádě - zastavil sovětský útok na západ, stejnějako Demjansk najih. Přes noc se krajské město se svými 12 000 obyvateli stalo městem frontovým. Týlovéjednotky spolu s rozptýlenýmijednotkami frontových divizí se připravovaly k obraně. Velitel 281. zajišťovací divize generálmajor Scherer byl jmenován velite-lem pevnosti. Jeho rozkaz zněl: Cholmje bezpodmínečně nu.tné udržet! Udržel se. A od té doby se stal úctyhodnou kapitolou dějin války Kapitolou plnou odvahy, vojenského umění improvizace a vojenské ctnosti. Bojová skupina Scherer byla pestře složeným svazkem. Byly tu části 123. pd, 218. pd, která byla právě přeložena z Dánska na východní frontu, 553. pěší pluk 329. pd, 8. Jagdkommando (horští myslivci z Korutanska a Štýrska), 3. prapor l. polního pluku letectva, 65. rezervní policejní pluk 285. zajišťovací divize a dokon-ce ijedna motorizovanájednotka námořnictva. Z těchto skupin a skupinek vytvořil plukovník Manitius, velitel 386. pěšího pluku, který patřil k 218. pd, jednotku o velké úderné síle - zapřisáhlé bojovníky On sám byl jejich duší. 28. ledna Rusové Cholm obklíčili. Do kotle siceještě pronikly části 10. kulomet-ného praporu, ale za nimi se past definitivně uzavřela. Dva kilometry čtvereční, později dokoncejižjenjeden a půl, tak malý byl prostor pevnosti. Bránilo ho 5 000, někdy 5 500 mužů. Obranné postavení místy vedlo středem města. Muži znali každý dům, každou zbořeninu, každý strom a kráter po bombě mezi severním hřbitovem, ostrou zatáčkou, věznicí GPU a roklí u budovy milice. To jsou čtyři z nejpověstnějších opěrných bodů pevnosti. Tři sovětské stře-lecké divize obléhaly město a denně na ně útočily Zásobování bylo možné jen ze vzduchu. Na jedné louce v zemi nikoho ženisté vybudovali provizorní letiště o rozměrech sedmdesát na dvacet pět metrů. Každé přistání bylo dobrodružstvím. A většina Ju 25 se také poškodila. Louka kolem letiště byla brzy pokrytá vraky Letectvo proto přešlo k tomu, že dopravovalo posily a těžký materiál nákladními kluzáky potraviny a munici shazovalo v kontejnerech. Byly to vždy minuty plné úzkosti, když se na západě nad okrajem lesa objevil jeden nebo dva Junhersy s nákladními kluzáky Pokud se kluzák vyhákl i jen o ně- 326 kolik sekund dříve, přistál u Rusů. Když se dostal dolů správně, musela vždy v pohotovosti stojící údernájednotky toužebně očekávaný náklad rychle odvést do bezpečí, protože i Sověti číhali na kořist. Často to byl divoký závod o to, kdo bude u místa přistání dříve. V kotli přistálo celkem osmdesát nákladních kluzáků. Dvacet sedm Junhersů bylo ztraceno při přistání. Na Cholmu ale nebylo charakteristické a zvláštní záso-bování ze vzduchu, nýbrž něco mnohem pozoruhodnějšího- Cholm byl totiž pevností bez dělostřelectva. Několik 80mm minometů, jeden 50mm a několik 37mm protitankových kanonů a dvě lehká pěchotní děla - to byly všechny těžké zbraně, které byly ve městě. Kanony a houfnice v pevnosti nebyly Jak se měla, jak se mohla taková pevnost bránit proti silnému nepříteli, který útočil na město děly a tanky? Která pevnost může odolávat bez svého vlastního jádra obrany, bez pevnostního dělostřelectva? V Cholmu našli pro tento problém řešení, které je v historii válek jedinečné. Pevnostní dělostřelectvo stálo mimo pevnost. Jeho palba však byla řízena zevnitř. Dělostřeleckou palbu, která ve dne v noci pokrývala sovětské výchozí prostory k útoku, i přehradnou palbu, jež při nepřátelských útocích dopadala mezi útočníky a obránce, vedly baterie těžkého dělostřelectva, které stály na okraji úzké "hadice", kterou bojová skupina generála von Uckermanna dostala až na deset kilometrů od Cholmu a uprostřed nepřátelského území ji bránila. Proti všem pravidlům válečného umění stály baterie 218. dělostřeleckého pluku a 536. oddíl těžkého dělostřelectva na čele této hadice jako na servírovacím talíři a vedly palbu. Nadporučík Feist a poručík Dettmann seděli v Cholmujako předsunutí pozoro-vatelé a řídili palbu radiotelegraficky Za jeden den často přehvízdalo přes Cholm na ruská postavení nebo do útočících nepřátelských jednotek více než 1000 těžkých granátů. Předsunutí pozorovatelé v Cholmu, důstojníci řízení palby a jejich radisté, zís-kali časem takovou praxi, že bylo možné dostat pod palbu a vyřadit i útočící ruské tanky Sověti chtěli Gholm bezpodmínečně dobýt ještě před obdobím tání. Chtěli se dostat za tuhle prokletou závoru, která stála v eestě celéjedné armádě. V některých dnech podnikli až osm útoků. Když se jim podařilo prolomit obranu, Němci je v krvavém boji zblízka zahnali zpět. Za chvili přišli znovu. Obsadili tadyjednu ruinu, tam jednu sněhovou návěj nebo kráter po bombě. Následoval protiútok s ručními granáty a plamenomety A tak to šlo každý den. U německých bojových skupin byli specialisté na házení ručních granátů, kteří dokázali zasáhnout přímo cíle, ničitelé tanků, kteří ovládali svoje řemeslo jako montéři na lešení mrakodrapu. Začínající tání s bahnem a vodou po určitou dobu znemožnilo sovětské útoky ale zároveň udělalo peklo ze života v kotli. 1500 raněných leželo ve sklepích ruin na 327 holé zemi. Když začala stoupat voda, sloužil jim za postel dřevěný rošt. Jejich osud byl horší než osud u těch 700 raněných, které se podařilo z kotle letecky evakuovat. Lékaři a zdravotní personál pracovali pod vedením Dr Ockera až do naprostého vyčerpání. Chirurg, vrchní lékař Dr Huck, se odvažoval nejsmělejších operací, aby zachránil život těžce raněných. Špína a vši však byly snad ještě horším nepřítelem než granáty Rusů, které si neúprosně žádaly svoji daň. Situaci nejlépe demonstrují tyto dva údaje: 2 200 raněných a 1550 mrtvých. 12. března si poručík Hofstetter do svého deníku poznamenal: "První případ skvrnitého tyfu." Ted tu tedy bylo i strašidlo všech pevností. Letadla shodila očkovací látku. Zdravotníci a lékaři očkovali v každé volné minutě. Vším byl vyhlášen boj. Začal závod s časem. A pak přišla zpráva: Vydržte, divize pod velením generála von Arnima přijdou a dostanou vás ven. Ale l. května to vypadalo, že všechno hrdinství a oběti byly marné. Rus zahájil hromadný útok. Bubnová palba, tanky, pěchota, "urrá!" Obrana ve východní části byla prolomena. Rus stál sto metrů před Lovatem. Kdyby dokázal postoupit o těch sto metrů, pak by seděl na vyvýšeném břehu a mohl by pevnost rozbít zevnitř. Ale těch sto metrů už nedokázal postoupit. Sověti ztros-kotali na nasazení Stuh, Uckermannovu dělostřelectvu a na chladnokrevnosti Sche-rerových mužů. Vrchní šikovatel Behle stojí u svého 50mm protitankového kanonu u jižního hřbitova. Zaměřovací dalekohled je poškozený. Blíží se pět sovětských tanků. Behle míří hlavní. Nabíjí a zavírá závěr. "Pal!" Bum! Zásah! Vystřelí dvacetkrát. Žádný z pěti tanků neprojede. Poslední zůstane stát čtyřicet metrů před kanonem. Na letišti číhá šikovatel Bock se svou protitankovou puškou. Opřený o zbořenou zed s ní zničí čtyři lehké tanky 2. května zavládl klid. Ale 3. května ve 3 hodiny ráno to zase začalo. Byl deštivý, mlhavý den. Německé letectvo nemohlo být nasazeno. Muži v kotli však slyšeli, jak se odjihozápadu blíží hluk boje. "Tojsou naši," volali na sebe. Atojim dodávalo sílu. Jenom nepovolit! 4. května viděli, jak německé Stuhy shazují bomby mimo kotel. Prorážely cestu bojovým jednotkám. 5. května. Opět mrholí. Jedna spojka vrazí na velitelské stanoviště Ualdov "Pane rytmistře, dvě německá samohybná děla!" Ale to už vojáci slyšeli rachot. Přikrčení vedle nízké, větvemi pokryté obludy postupovali granátníci. "Jsou to ale skutečně naši? Nebo si Ivan vymyslel nějaké svinstvo? Pozor!" Ale ty ocelové přilby muži-a už tu také byla samohybná děla oddílu Greif nadporučíka Tornaua a ženisté ze 122. pd. Poručík Dettmann si vzpomíná: "Zíralijsme na nějako na bytosti zjiného světa." Bylo to vysvobození v poslední minutě. Už jen 1200 mužů stálo ve střeleckých okopech, zákopech a ruinách.1500 raněných leželo ve svých bídných přístřešcích. 328 Stejně tolik mrtvých bylo pohřbeno mezi postaveními. Položili k nim i podplukovní-ka Tromma, kterého zasáhl sovětský granát. Gholm byl opět součástí fronty Stal se znovu součástí hlavní bojové linie ve stabilizovaném prostoru jižně od Ilmeňskéhojezera. Tato hlavní bojová linie (HBL) pak vydržela až do roku 1944. 5. Generál Vlasov Souětshá elitni armáda u bažině - Na cestě z hmenů u průsehu Eriha - Nemilo- srdný boj -158. ženijni prapor - Unih z pehla - Katastrofa 2. úderné armády- "Nestřilet, jsem generál Vlasov - Uhrytý hrob map u řece Jak to ale mezitím vypadalo na Volchovu, kde ležela Vlasovova 2. úderná armáda odříznutá v lesích? Také sem přišlo jaro. Sníh roztál, led na řekách a bažinách také. V bunkrech a zákopech bylo po pás vody V mrtvých lesích se probudily miliardy komárů. Kde se ještě před krátkou dobou hnaly kolony na saních a lyžích, tam byly nyní vodní toky a stále hlubší bažiny A uprostřed tohoto pekla seděl ruský generál Vlasov se čtrnácti střeleckými a třemi jezdeckými divizemi, jednou tankovou a sedmi střelec-kými brigádami -jedna armáda v bažině. Vlasov byl energický generál. Již 27. března prorazil se sibiřskými údernými brigádami od západu závoru u průseku Erika. Sice jen v šířce dvou kilometrů, ale přecejen mezeru, kterou Rusové mohli protlačit zásobování. Prapory 58. pd a poli-cejní divize SS se marně snažily vytlačit Vlasovovy Sibiřany z průseku. Nešlo to. Německéjednotky byly příliš slabé a terén bažinného lesa po obou stranách průseku Erika příliš těžkýna to, aby bylo možné přisunout dostatečně velké útvary pro definitivní odříznutí velkých sovětských sil. Proto musela 58. pd a na ni severně navazující skupina odolávat po více než šest týdnů v těžkých obranných bojích neustálým útokům odříznutých Sovětů. Teprve druhý útok, který po pečlivé přípravě uskutečnila nyní posílená 58. pd, vedl začátkem května 1942 k úspěchu, to znamená k pevnému spojení s policejní divizí SS, jež bojovala severně od lesního průseku. Tehdy se Vlasov rozhodl z bažinatého pekla na Volchovu uniknout. Ale jeho pluky už nemohly postupovat přes zamrzlé bažiny a tiše se pohybovat napříč lesy Podmáčená lesní půda a močály je vyháněly na cesty A existovala jen jedna cesta, cesta z kmenů přes průsek Erika. 829 20. května vydává generál jezdectva Lindemann denní rozkaz své 18. armádě. Začíná slovy: "Rus vyklízí volchovský kotel." To znělo pro německé vojáky u Volcho-vajako volání na poplach. 20. května opět uzavřeli mezeru v průseku Erika. Po celé měsíce se tvrdých bojů za nejtěžších podmínek zúčastnili vedle pěších, dělostřeleckých a protitankových jednotek i ženisté 158. ženijního praporu pod ve-lením kapitána Heinze. I3yli věrnými pomocníky pěchoty Pracovali ve dne i v noci. Ztráty byly těžké. Když byl ženijní prapor po skončení bojů stažen, tvořili bojový početní stav všechjeho ženijních rotještě tři důstojníci, tři poddůstojníci a třicet tři mužů. Poručíkovi Dunckerovi, veliteli 2. roty ženijního praporu, který byl civilním povoláním farář, byl za úspěšný boj u lesního průseku Erika propůjčen Rytířský kříž. Koncem května bylo vítězství v těžké bitvě na Volchovu vybojováno. Co z Vlaso-vovy armády ještě nebylo venku, to zůstalo neodvolatelně v pasti. Bylo to devět střeleckých divizí, šest střeleckých brigád a části jedné tankové brigády Nadešel konec sovětskó 2. úderné armády A tento konec byl strašlivý. Jen 32 000 mužů přežilo bitvu a bylo zajato. Dese-titisíce ležely v lesích a bažinách - utonuli, zemřeli hladem a na následky zranění. Hrůzné lesy poseté mrtvolami. Ohromná hejna much kroužila nad močály, nad těly mrtvých, která vyčnívala z bahna. Nad průseky se vznášel oblak strašného zápachu. Bylo to peklo. A tímto peklem táhl také Andrej Andrejevič Vlasov se svým štábem. Němci ho pronásledovali. Generál zmizel. Kde byl? Padl? Zastřelil se? Nebo se ukrýval? Němci shodili tisíce letáků se zatykačem na Vlasova a s jeho fotografii nad vesnicemi volchovského kotle. Na jeho dopadení byla vypsaná vysoká odměna a zvláštní dovolená. Denně pak přicházelo mnoho hlášení, že Vlasov byl viděn, nalezen mrtvý, zajat. Když se všechny tyto zprívy ověřily, ukázalo se, že jde o omyl, touhu dělat ze sebe důležitého, nebo nedorozumění. 1 l. července došlo ke XXXVIII. sboru opět jedno hlášení, že Vlasov byl nalezen mrtvý. Ic kapitán von Schwerdtner se ihned vydal na cestu. Našel mrtvého důstoj-níka, který byl přikrytý generálským pláštěm. Výška asi metr devadesát - tedyjako Vlasov Ale mrtvého už nebylo možné identifikovat. Podoba se nedala zjistit. Schwerdt-ner nařídil vyzvednutí mrtvoly ajel zpátky V blízké vesnici ho zastavil ruský starosta a hlásil: "Zavřel jsem jednoho muže, který vypadal jako partyzán, do své stodoly Má s sebou i nějakou ženu, možná agentku. Chcete je vidět?" Schwerdtner se nechal dovést ke stodole. Starosta odemkl. Tlumočník a dopro-vodný oddíl namířili samopaly "Vychodi zakřičel starosta. Obrovský muž, špinavý, s vousem, v dlouhém důstojnickém plášti s koženým opaskem a špinavých holínkách vystoupil ze tmy na světlo. Mžoural za silnými 330 černými kostěnými brýlemi. Uviděl samopaly, zvedl ruce a řekl lámanou němčinou: "Nestřílet, jsem generál Vlasov!" Slunce stálo vysoko na obloze. Mouchy bzučely Bylo ticho. Ze stodoly jedné volchovské vesnice vystoupila historie a tlačila před sebou muže: Zde, vezměte si ho, je jedním z nejlepších, které Rusko má. Vezměte si ho, v mrtvolných polích Volchova se stal úhlavním nepřítelem Stalina. On je Rusko. Pokud vůbec někdo, tak on může Stalina porazit. Byla to strašlivá bitva, která se odehrála v lesích Volchova. A skutečnost, že jeden z nejlepších a politicky nejspolehlivějších sovětských generálů se v ní stal Stalinovým odpůrcem, ukazuje o to víc, jaké to bylo peklo, skrz které musela Vlasovova 2. úderná armáda projít. Tento muž od nynějška stojíjako politický faktor nemalého významu v pozadí zápasu mezi Hitlerem a Stalinem. Jiný, ovšem méně spektakulární výsledek bitvy byl známjen několika specialistům, ale měl právě tak obrovský vojenský význam. Z prvních výslechů zajatých štábních důstojníků vyplynulo, že sovětská ofenziva na Volchovu byla v každém ohledu výtečně zabezpečená-také mapami, ve speciálně pro tuto ofenzivu sestaveném velkém kartografickém oddílu. Ale kde ty mapy byly? Němci prohledali obrovské bitevní pole, ale nenašli po nich ani stopu. Nakonec objevili podporučíka, který ke kartografickému oddilu patřil. A ten se rozpovídal. Přivedl německé specialisty k říčce, poradil odvést na určitém místě vodu z řečiště - a zakopaný ve dně řeky se objevil úkryt sovětského kartografického oddílu. Jako kdysi západní Gótové pochovali svého krále Alaricha, tak nechal i sovětský velitel kartografického oddílu zakopat na dně řeky tři nákladní auta nejcennějšího mapového materiálu, a pak tam opět přivést vodu. Byl to nejvýznam-nější nález map, jaký německý Wehrmacht udělal za celou válku. Byly tam mapy od ruské západní hranice po Ural. Němci odvezli kořist do Berlína. Německé frontové jednotky byly brzy vybaveny ruskými mapami podle nejnovějšího stavu. 331 Pátý díl Přstavy u polárnho moře Operace "Platinfuchs" Murmanshá dráha - Ofenziua na honci suěta - Generál Dietl se natahuje po Murmanshu - Přes Titouhu a Licu - Tundra nemá silnice - Omyl Finů stojí uítězstuí - Horšti mysliuci u předmosti na Lice Již v prvních návrzích pro operaci "Barbarossa" je jmenován pozoruhodný cíl-Murmansk. Toto téměř neznámé místo stálo vedle operačních cílů jako Moskva, Leningrad, Kyjev a Rostov Co bylo na tomto místě tak důležité? Byl to přístav a nádraží na větrném hřebeni střechy Evropy který ležel na pobřeží Barentsova moře. Obyvatelé tohoto přístavu žili na stejné rovnoběžce, na jaké leží ledovcová poušť Grónska. V létě 1941 v Murmansku bydlelo 100 000 obyvatel. Tři měsíce v roce tam vládne léto, osm měsíců hlubší zima a polární noc. Kolem dokola se rozkládá bezútěšná tundra, ve které neroste ani,jediný strom či keř. Proč stálo toto bohem zapomenuté místo vedle velkých cílů v tajném katalogu cílů operace "Barba-rossa"? Proč stál Murmansk na stejném stupni důležitostijako Moskva, Leningrad, Doněcká pánev, vedle ukrajinské obilní komory a kavkazského ropného ráje, tedy vedle oněch cílů, na které byly nasazené celé skupiny armád, letecké a tankové armády a o které byly vybojované nejkrvavější bitvy? Proč? "Pod každým pražcem murmanské dráhyje pochovanýjeden Němec," vyprávěli Laponci. Jako všechny legendy nesmí se ani tato brát doslova. I když není zase tak moc vzdálená od pravdy Rusko totiž nasadilo v letech 1915 až 1917 v pralesích, bažinách a v arktické tundře mezi Petěrburgem a Murmanskem 70 000 německých a rakouských váleč-ných zajatců na stavbu železnice, kterou začali budovat již v roce 1914 trestanci. Co museli váleční zajatci vytrpět,je nepředstavitelné. Během krátkých létje kosil tyfus. V osmi polárních zimních měsících je zabíjely mráz a hlad. Za dvacet čtyři měsíce zemřelo 25 000 mužů. Každý kilometr 1400 kilometrů dlouhé tratě stál sedrnnáct mrtvých. Když Adolf Hitler přijímal 21. dubna 1941 v berlínském říšském kancléřství generála Eduarda Dietla a připomínal mu význam murmanské železnice, nedělal 332 mu výčet mrtvých lidí, kteří železnici stavěli, nýbrž transportních vlaků, zboží, zbraní a vojáků, které Kirovská dráha - jak ji Sověti nazývali - mohla přepravovat mezi polárním mořem a Leningradem. Generál Dietl, hrdina od Narviku, velitel horského sboru Norsko, věděl od konce prosince o směrnici č. 21, tedy o operaci "Barbarossa". Jako většina generálů se i on nejprve zděsil, když se mu tenhle tajný dokument dostal do rukou. Alejako poslušný voják se pustil do své práce, aby připravil to, co vyžadovala ona směrnice pro den svého zahájení. A plán pro den X určoval, že: "Horský sbor Norsko bude nejprve nasazen k zajištění území okolo finského Petsama (dnešní Pečenga, patřící Rusku-pozn. překl.) a jeho rudných dolů, jakož i Silnice polárního moře, aby posléze spo-lečně s finskými silami zaútočil proti murmanské železnici a přerušil zásobování murmanské oblasti po zemi." Generál Dietl a čtyři důstojníci jeho štábu, které zasvětil, již tři a půl měsíce studovali tento úkol. Nyní, 21. dubna, den po oslavách svých dvaapadesátých naro-zenin, chtěl Hitler vědět, jak to vypadá s touto části jeho útočného plánu. On ani Dietl během svého rozhovoru ještě netušili, jaký význam získá murmanská dráha pro sovětské válečné hospodářství. Ještě nevěděli, že po vypuknutí války budou do polárních moří směřovat americké a britské konvoje, aby v Murmansku vykládaly zbraně, munici a další válečný materiál. Pro Hitlera byla tato železnice spojem, po kterém mohl Stalin rychle vrhnout velké kontingenty vojsk - dělostřelectvo, letectvo a tanky z centrálního Ruska - na sovětsko-finskou hranici, aby Německu opět vyrval životně důležité niklové doly v Petsamu a narvickou rudu. To byla Hitlerova noční můra. To, že na murmanské dráze číhalo úplně jiné, mnohem větší a pro výsledek války rozhodující nebezpečí, to před začátkem ruského polního tažení vůbec nerozeznal - alespoň ne v celém rozsahu. Přitom si to on ajeho stratégové mohli vypočítat. Car tuhle dráhu za první světové války nevydupal ze země proto, aby dobyl Norsko, nebo aby se natáhl po niklu v Petsamu, ale proto, aby využil jediného nezamrzajícího přístavu jeho říše, odkud mělo Rusko neomezený přístup do světo-vých moří. Murmansk je jediný nezamrzající přístav v celém obrovském Rusku, a odtud je volná cesta do Atlantiku. Také Archangelsk u Bílého moře má přístav, který umožňuje cestu na širé oceány, avšak na tři měsíce zamrzá, i když leží jižněji než Murmansk. A také Vladivostok, "Ovládni Východ", jak zní překlad jména tohoto města, je zhruba sto dní v roce vystaven nebezpečí zamrznutí. Kromě toho leží u "zadních vrátek" Ruska a s evropským Ruskem jej spojuje 7 000 kilometrů dlouhá železnice. Přístavy na Cerném moři blokuje turecký Bospor a na Baltském moři Kattegat, mořská úžina mezi Dánskem a Švédskem. Jedinou neblokovanou branou pro námořní plavbu je tedy Murmansk. Osamělé město vděčí za svůj význam divu přírody Ten div sejmenuje Golfský proud. Přichází 333 jedním výběžkem své teplé vody 1200 kilometrů širokou branou mezi Grónskem a Norskem, ve které se potkávají Severní ledový oceán a Atlantik. Tyto teplé vody Golfského proudu způsobují, že Kolský záliv s přístavem Murmansk (a také s pří- stavem Poljarnoje) ani v těch nejstudenějších polárních zimách se 40 až 50 stupni mrazu nezamrzá. Proto stavěl car železnici z Petěrburgu do rybářské vesnice Murmansk. A již v roce 1917, kdy do války vstoupila Amerika (také na straně Ruska proti Německu), se z murmanské železnice stala nejkratší, nejdůležitější a po celý rok použitelná zásobovací tepna ze Spojených států do Ruska. Do místnosti říšského kancléřství, v níž byly uloženy mapy svítilo dubnové slunce. Uelká okna na zahradu byla otevřená. Zde se na zeleň mohutných stromů dívali i vládcové staré Evropy, poněvadž tato místnost byla ve starém kancléřství tím salonem, ve kterém v roce 1878 zasedal Bismarckův Berlínský kongres, aby odstranil ruskou nadvládu na Balkáně. Když generál Dietl 21. dubna vstupoval do této místnosti, generál Jodl právě Hitlerovi předkládal návrh Zprávy Wehrmachtu. Hitler měl svoje staromódní pozla- cené niklové brýle, četl zprávu a občas ji korigoval. Vítězství! Všude vítězství! V Řecku útočí německé divize přes Larisu na jih, u Metsovonu se horští myslivci šplhají přes pohoří Pindus a ženou před sebou Angličany V severní Africe vyrvaly Rommelovy pluky Ras el Madaur v tobrúckém obranném pásu a bojují u průsmyku Halfája, tedy v polovině cesty do Káhiry Před třemi dny složila srbská armáda zbraně. Zajedenáct dní byla Jugoslávie sražena na kolena. V Recku už to také může trvatjiž jen několik dní. Pro německého vojáka není nic nemožné! Hitler sejmul brýle a pozdravil generála Dietla. Měl rád toho bavorského velitele horských myslivců, populárního hrdinu od Narviku. Pobočník od Wehrmachtu major Engel rozložil mapu finsko-norské oblasti v měřítku l:l 000 000. "Postupujete dobře se svými přípravami?" zeptal se Hitler. "Už nemáme moc času." A aniž by vyčkal na odpověd, přistoupil k mapě a opět si nasadil brýle. Suverénně, jakoby nikdy nedělal nic jiného, než plánoval vojenské operace, začal přednášet. "Murmanskje nejnebezpečnější nástupní prostor Rusů na severu. Přístav a ná- draží mají značnou přepravní kapacitu, kasárna a letiště mají pravděpodobně silné posádky Stalin sem může ve velmi kratké době přesunout několik dalších divizí . a zaútočit na západ. Nenechal Murmansk rozšířitjen tak pro nic za nic. V roce 1920 mělo to hnízdo 2 600 obyvatel, dnes 100 000. Vzdušný průzkum zjistil obrovské pří- stavní objekty mohutné přístavní hráze, továrny, výpadové silnice, zkrátka moderní pevnost, nebezpečnou vojenskou základnu v řídce osídlené polární oblasti." Hitler se za řeči rozohnil. Položil ukazováček pravé ruky na Murmansk, levé na Petsamo a řekl: "K niklovým dolům je to jen sto kilometrů." Pak ukázal na jiný bod: "A jen dalších padesát z Petsama sem do Kirkenessu u Varanger jordu. Rusové v této oblasti! To by byla katastrofa! Nejenže bychom 334 .: ztratili nikl, který je nepostradatelný pro výrobu naší oceli, ale i strategicky by to pro celé východní polní tažení byla velká rána. Rus by totiž stál na Silnici polárního moře, dopravní tepně severního Finska. Ta vede hluboko do týlu finské fronty a k zadním vrátkům do Svédska. A Rus u Uaranger jordu, to znamená velmi vážné ohrožení Norského moře a našich severonorských přístavů." Hitler se vzpřímil, opět sejmul brýle, podíval se na Dietla a řekl: "To vše závisí na Uašem horském sboru, Dietle. Toto nebezpečíje třeba odstranit hned na počátku ;. východního polního tažení. Ne vyěkáváním, ale útokem. Musíte překonat těch směšných sto kilometrů z Petsama do Murmanska a udělat tomu strašáku konec." Když řekl "těch směšných sto kilometrů", takje to hotové. A kdo by se mu divil, po zprávě Wehrmachtu, kterou právě parafoval? Generál Eduard Dietl se opět jednou podivoval, jak tento bývalý svobodmk umí vysvětlit velké strategické souvislosti a operační cíle. Jemu se ale ta věc příliš nezamlouvala. Těch sto kilometrů z Petsama do Murmanska mu vůbec nepřipadalo směšných. A upřímně a bez zábran se o tom rozhovořil. S klidem položil Hitlerovi na stůl výsledky studii důstojníků svého štábu. "Můj vůdče," řekl svým dobrosrdečným způsobem, "tam nahoře, v tundře před Murmanskem, to vypadá jako krátce po stvoření světa. Ani jediný strom, keř, ani jedno lidské sídlo. Žádná cesta ani stezka. Jen skály a suť. Mezitím nesčetné divoké potoky, jezera a prudké řeky s peřejemi a vodopády V létě bažina, v zimě led, sníh a 40 až 50 stupňů mrazu. Během osmi měsíců trvající polární noci dují ledové vichřice. Těch sto kilometrů široký pás tundry který se kolem Murmanska rozpros- tírá jako ochranný pancíř, je nehostinná pustina. V této tundře se ještě nikdy nevedla válka, poněvadž kamenná pouš bez cestje pro vojenskéjednotky prakticky neprostupná. Bylo by nutné vybudovat silnice, přinejmenším cesty pro povozy, aby bylo možné dopravovat zásoby pro vojáky, pro tažná zvířata. Pokud to mám dělat vlastními silami, pak to bude na účet bojujících jednotek. A přitom obě moje horské divize na tom nejsou s technickou výzbrojí nejlépe. Moji důstojníci mluví o výstroji řemeslnického učně. Nemáme dost tažných vozidel, soumarů, není dost pohyblivého dělostřelectva. Navíc má každá divize jen dva pluky" Každému jinému by Hitler měl takovou řeč za zlé. Dietl si ji mohl dovolit. Argumentoval střízlivě, bez patosu, a sem tam do ní vložil nějaké to bavorské úsloví. Jeho námitky pro které mu připravil podkladyjeho schopný náčelmk štábu podplu- kovník i. G. von Le Suire, měly odvrátit Hitlera odjeho útočných úmyslů vůči městu a pevnosti Murmansk a obrátit jeho pozornost k obraně oblasti Petsamo, důležité z hlediska váleěného hospodářství. Zeleznice měla být podle Dietlova názoru přeru- šena dalekojižněji, v příznivějším bojovém terénu. "Může se také klidně stát, že Rus zaútočí," přihříval Dietl dál svoji polívčičku ajel prstem po mapě z Murmanska do Petsama. "Pro něj je útok snažší než pro nás. 335 Jeho zásobovací základna leží přímo za jeho frontou a železnice vede prakticky až do bojové oblasti, zatímco my musíme dopravovat každý granát, každý bochmk chleba, každou otep sena a pytel ovsa bud po velmi dlouhé cestě po moři z Hambur-ku a přístavů na Baltském moři přes Kirkeness, nebo z Rovaniemi po 600 kilometrů dlouhé Silnici polárního moře do Petsama. Odtud pak nákladními automobily, povozy soumary a nakonecje do bojových postavení musejí donést nosiči. Když však Rusovi na nějakém místě zablokujeme železnici, bude na tom stejně špatnějako my" Na Hitlera udělal Dietlův výklad velký dojem. Pochopil. Vyřazení Murmanska nevyžaduje nutně přímý útok. Životní tepna této pevnosti se může přerušit i na jiném místě 1400 kilometrů dlouhé železnice. Potom konečná stanice zpustne. A ani krásný leduprostý přístav už nebude mít cenu, protože mu bude chybět odtok. "Nechte mi tu svoje podklady," řekl Hitler zamyšleně, "budu o té věci přemýš-let." S tímto výsledkem se generál rozloučil a následně pak o něm s nadějí referoval svému štábu. O tři týdny později, 7. května 1941, přinesl kurýr, přes vrchního velitele armády v Norsku generálplukovníka von Falkenhorsta, rozhodnutí. Nebyla to ani ryba ani rak, nýbrž špatný kompromis. Hitler nařizoval armádě v Norsku, na kterou byly přenesené operace v severním Finsku, útok na murmanskou dráhu na třech mís-tech. Dietlův horský sbor o dvou divizích měl z Petsama zaútočit na město a přístav Murmansk, dvě pěší divize XXXVI. sboru měly současně zahájit útok o tři sta padesát kilometrů jižněji přes Sallu na Kandalakšu, a tam přerušit železnici, a na-konec měl o dalších sto padesát kilometrů jižněji ještě postupovat i finský III. sbor, opět se dvěma divizemi, přes Kiestinki na Louchi, a tam obsadit železnici. Šest divizí na třech různých místech! Těžiště tvořili Dietlovi rakouští horští myslivci 2. a 3. horské divize. V den zahájení polního tažení měly překročit z norského Kirkenessu finskou hranici a obsadit oblast Petsama. O sedm dní později byl stanovený den X pro operaci "Platinfuchs", což byl útok tundrou na město a přístav Murmansk. Není známo, kdo Hitlerovi vyvrátil Dietlovy působivé argumenty Jejichjediným důsledkem bylo přeložení dvanácti zdatných a s oddaností se lopotících oddílů říšské pracovní služby do Dietlova bojového prostoru. Byly to skupiny RAD K 363 a K 376 pod velením Oberarbeitfiihrera Welsera. S rozkazem, který Dietlovi 7. května přinesl posel, byly odeslány i mapy Na nich to nevypadalo zas tak špatně. Jen úzké hraniční pásmo útočného prostoru bylo bez cest. Ale za ním byly hned po pár kilometrech zakreslené silnice a cesty od mostu přes hraniční řeku Titovka dále k Lice, na jihu od jezera Čapr do Motovského, a odtud dokonce opět probíhala silnice nahoru k Lice. A všechny byly propojené s výpadovými silnicemi z Murmanska. No prosím! 22. červen. Byly dvě hodiny v noci, ale nad obzorem stálo slunce, částečně překryté lehkým oparem, a halilo zemi do soumraku podobného měsíčnímu světlu. 336 Přehledná skica fronty na Dalekém severu a situační mapa bojů 2. a 3. horské divize horského sboru Norsko v době od 29. června do 18. září 1941. Na pevnině mezi Baltským a Cerným mořem čekaly v tomto okamžiku na 2 000 ki-lometrů dlouhé frontě tři miliony vojáků na rozkaz k velké válce. Tady před Murmanskem, ve světle půlnočního slunce, se Němci museli vzdát momentu překvapení. Mezi norskými nástupními pozicemi německých vojsk a rus-kou hranicí leželo finské území. A v Petsamu seděl ruský konzul. Obsazení Petsama před 22. červnem by si všiml a alarmoval Moskvu. Tím by mohl být ohrožený moment překvapení celé operace "Barbarossa . Proto přejela v noci z 20. na 21. června na finské území, se souhlasem Finů, jen jedna ženijní rota, a to po malých jednotkách a v ošumělém civilu, a připravila přechod přes řeku Petsamo. Finové byli navenek velmi přesní a korektní. Finští pohraničníci čekali s byro-kratickou přesností, až ručičky hodinek ukazovali 2 hodiny 31 minut místního času. Ted! Uálka s Ruskem začala podle jízdmho řádu před jednou minutou. Závora se 337 zvedla. Také muži ze Stýrska, Tyrolska a Solnohradska vyrazili do dobrodružství severně od polárního kruhu! 24. června byl prozkoumán terén až k hranici. Finští přespolní běžci vedli německé průzkumné hlídky přes suťová pole, červeně probleskující pahorkatiny potoky a přes sněhová pole. První větší překážkou byla Titovka, ledově chladná horská řeka. U jejího ústí, na východním břehu, měli Rusové vojenský sklad s jednotkami pohraničmho plu- ku NKVD. Finští zvědové objevili také jedno letiště. Zvláštní problém představoval Rybářský poloostrov Nevědělo se, jak silně je obsazen. Generál Schlemmerjej měl s částmi své 2. horské divize najeho pevninské šíji odříznout, a tak zajistit bok sboru před překvapeními. Současně měly prapory jeho 136. pluku horských myslivců obsadit most přes Titovku těsně ujejího ústí do fjordu. Zpočátku šlo všechno hladce. Jednotky 136. pluku přehradily Rybářský poloos- trov, obsadily most a přešly přes řeku. Vojenský sklad a letiště byly opuštěné. Prapory 137. horského pluku to měly těžší. Dostaly se totiž před již dokončenou sovětskou linii bunkrů na hranici. Naštěstí přišla mlha. Ta sice zabránila dělostře- lecké podpoře a nasazení Stuh na bunkry, ale usnadnila rychlý průlom přes opevnění bez velkých ztrát. Bunkry zůstaly neporušené zpět a Němci je později dobyli střem- hlavými bombardéry a flakem. Odpor sibiřských a mongolských posádek bunkrů dal dobyvatelům představu o tom, coje čeká. Neustoupily Ani plamenometyje nepřiměly ke kapitulaci. Bojovaly, dokud nebyly pobity, zastřeleny nebo spáleny Zůstalo jen sto zajatců. Sovětská letadla se objevovalajen sporadicky Rusové nechali i po 22. červnu stát svých sto stíhacích letounů na obou letištích u Murmanska bez ochrany a masková- ní. Jedna německá eskadra na tato letiště zaútočila a zničila hlavní síly sovětského stíhacího letectva. Večer 30. června stály čelníjednotky 2. horské divize generálmajora Schlemme-; ra u řeky Lica. Pluky 3. horské divize generálmajora Kreysinga se těžce prodíraly vpřed u jezera Čapr a hledaly silnici, která byla zakreslená na mapě. Po ní se chtěly dostat do Motovského. Kdyby vše vyšlo, měly pak s podporou l. roty 40. tankového praporu pro zvláštní účely který byl vyzbrojený francouzskými kořistními tanky, postupovat po nové ruské silnici dál na Murmansk. Ale nevyšlo to. Po silnici nebylo ani stopy Místo ní se objevilo vzrušení, rozčílení, spojky běhaly sem a tam a nakonec byl odeslán radiotelegram do štábu sboru. Následoval průzkumný úkol pro Luftwaffe. A vzdušný průzkum to potvrdil. Do Motovského nevedla žádná silnice, dokonce ani žádná cesta nebo stezka. A brzy bylo jasno i u 2. horské divize. Ani v jejím úseku nebyla žádná silnice z Titovky do Zapadnoj Licy a ani žádná odtamtud dolu do Motovského. 338 Němečtí vyhodnocovači map v OKW se drželi značek, které jsou obvyklé ve střední Evropě, a pochopili dvojité čárkované linie na ruských mapáchjako cesty Ve skutečnosti sejednalo o telegrafní vedení a zimní směry putování Nomádů a Lapon-ců tundrou. Tím padla původně plánovaná operace 3. horské divize. Bez silnice se nedalo postupovat vpřed. Bylo sice možné proniknout deset až patnáct kilometrů v terénu bez cest, ale nedalo se tam delší dobu vydržet, nebo dokonce postupovat ještě dál, aniž by byly vybudovány alespoň cesty pro vozíky s nejnutnějším zásobováním. Bylo tedy nutné přeskupení. Mladí muži z pracovní služby začali bez oddechu budovat cesty pro soumary 3. července se l. prapor 136. pluku dostal do rybářské vesnice Zapadnaja Lica na západním břehu řeky Licy, těsně pod jejím ústím. Myslivci se přeplavili v nafu-kovacích člunech přes řeku. Přišli do opuštěného vojenského tábora. Našli.tvrdý chléb, krupici, machorku a 150 nákladních aut. Kde jsou nákladní auta, tam přece nemůže být daleko silnice. A brzy mohli jásat. Dole v údolí vedla bezvadná silnice-- cesta do Murmanska. Horští myslivci netrpělivě čekali na přísun potravin, munice a na dělostřelectvo. 6. července mohl být na široké frontě zahájen útok přes Licu. 3. horská divize překročila řeku v gumových člunech. Zenisté 83. horského ženijního praporu pod-plukovníka Klatta neúnavně pádlovali od jednoho břehu k druhému. Při vykládání museli sahat po karabinách, aby odrazili útoky Rusů. Místa přechodu kryla dělo-střelecká palba. Rusové však útočili především bitevními letouny Německé letectvo zde nebylo. 5. letecká armáda se přemístila k podpoře druhého útoku proti murmanské dráze, 400 kilometrů jižněji, u Sally Před 138. plukem horských myslivců ležela silnice do Murmanska na dosah. Kdyby měli tucet Stuh, tucet tanků a těžké dělostřelectvo, dokázali by prolomit sovětskou obranu, která před nimi ležela. Ale takhle to nedokázali. Porazilje terén. Koňmi tažená děla se nedostala dopředu. Dvě horské baterie, které vpředu byly, měly jižjen čtyřicet granátů. Dvě třetiny divize byly nasazeny na přísun,jenjedna mohla bojovat. Po silnici z Murmanska přijížděly dlouhé kolony ruských nákladních aut k k 1 t f 1 s posilami až k bitevnímu poli. Prapor za praporem ses a ova z au a ormova se k boji. Do této napjaté situace přišla na velitelské stanoviště Dietla v Titovce zpráva, že se u ústí řeky Lica vylodily tři prapory námořního vojska, tedy na boku a v týlu 2. horské divize. Podařilo se je sice odrazit, ale jen na úkor úderné síly pluků horských myslivců generálmajora Kreysinga, které byly nyní velice přetížené. Ale muži ze Stýrska a Korutan se ještě nevzdávali. Boční útok na dominující výšiny jim měl získat prostor. Dietl si tak chtěl vynutit přístup k silnici. Mezitím měla 6. flotila torpédoborců fregatního kapitána Schulze-Hinrichse držet sovětské sily v zátoce Lica v šachu. Krásný plán. 339 Detailni rozkaz sboru je předáván plukům. I motospojka 136. pluku se vydává na cestu. Ale velitelské stanoviště svého pluku mine. Pomalu jede dál přes suť. Německá hlídka křičí a střílí do vzduchu, aby muže varovala. Nic, motocykl vše přehluší. Spojka se dál prodírá vpřed desetikilometrovou rychlostí, až před sebou náhle uvidí Rusy Odhodí motorku a utíká. Jeden Rus vystřelí a vojáka zasáhne. Tři muži táhnou německou spojku do ruských postavení. Němci provedou protiútok, ale už je příliš pozdě. Rusové se spojkou stačili zmizet. Plány útokujsou tedy na druhé straně. 13. července to Dietl zkouší podle nového plánu. Vlom do sovětských postavení se sice podařil, ale průlom nikoli. Rusové se na dominujících kótách 322 a 321,9 u Dlouhého jezera pevně drželi. Němci se na ty proklaté, 300 metrů vysoké oblé vrcholy nedostali. Chybělo dělostřelectvo, chyběly Stuhy i rezervy Štáby, muži pracovní služby a vodiči soumarů už dlouho pracovali bez oddechu a bez spánku. Aby bylo možné dopravit jednoho zraněného vojáka dozadu na obvaziště, bylo potřeba dvakrát čtyři muže, aby se střídali, protože ho museli nést až deset hodin. Tímto způsobem se celé prapory velice ztenčovaly Večer 17. července se generál Dietl s těžkým srdcem rozhodl útok zastavit a přejít do obrany Do Murmanska to byloještě čtyřicet pět kilometrů. Kronikář vrtí hlavou. Proč se do toho Němci pustili pěstí, když byl třeba parní buchar? Dietl to přece Hitlerovi řekl. A Hitler tak ohnivě mluvil o významu brány k polárnímu moři. Proč přesto Němci troškařili místo toho, aby udeřili plnou silou? Proč útočili na třech různých úsecích fronty vždy dvěma divizemi a vrhali letectvo sem a zase tam místo toho, aby soustředili všechny dostupné síly na zemi i ve vzduchu? Odpověd na tyto otázkyje prostá. Finové se zmýlili a Němcům špatně poradili. Vrchní velitelství polního maršála Mannerheima prohlásilo, že kvůli terénu nelze na žádném místě laponské fronty nasadit a zásobovat více než dvě divize. Toto tvrzení Finů bylo důvodem toho, že se Hitler rozhodl útočit na třech úsecích vždy dvěma divizemi. A výsledkem bylo, že divize na žádném úseku neprošly Obě divize XXXVI. sboru pod velením generála jezdectva Feigeho,169. pd a bo-jová skupina SS "Nord", které 1. července zahájily útok 400 kilometrů jižně od Dietlova úseku a měly dosáhnout murmanské dráhy u Kandalakši, se sice probily přes Sallu až do Alakurti, tedy třicet šest kilometrů před cíl, ale pak jim došly síly Konec. A finský III. sbor generálmajora Siilasvua, se 6. a 3. divizí, se také dostal jen do Uhtuy a Kiestinki a zůstal stát sedmdesát kilometrů před cilem. Byla to od Finů špatná rada. Zjejich pohledu a sjejich vojenskou technikou však byla pochopitelná. Zkušenost ale ukázala, že by bylo možné soustředit síly a zaútočit jak na Murmansk, tak ještě lépe ze Sally na Kandalakšu, kde by byla k dispozici železnice z Rovaniemi až k frontě. Pro ofenzivu se čtyřmi nebo šesti divizemi by však bylo třeba použít revoluční metody zásobování, v případě potřeby i zásobování ie 340 vzduchu, ale především by bylo nutné velké nasazení sil a technických prostředků na stavbu silnic. K takovým opatřením se OKW nedovedlo nebo nechtělo odhodlat. Tušilo sice význam cíle, ale současně tento prostor prohlásilo za vedlejší bojiště. Ke zvládnutí "těch směšných sto kilometrů" považovalo OKW za dostačující odvahu elitního vojska a osvědčené velení vynikajícilzo generála. V OKW nechtěli pochopit, že takovým způsobem to v arktické tundře nepůjde. A tak se nemůžeme divit tomu, že Dietl obdržel rozkaz, aby to zkusil ještě jednou. 8. září, v den kdy u Leningradu zahájily útok tankové divize generála Hoepnera, aby srazily Leninovo město na kolena, a Guderianovy divize se valily do obkličovací bitvy u Kyjeva, sebrali Dietlovi horští myslivci opět svoje soumary vyzvedli si munici, opřeli se do svých horských děl a znovu se vydali do boje, aby pokořili tundru, Sověty a dobyli Murmansk. I když se vědělo, že Rusové mezitím přisunuli na obrannou frontu vedle 14. a 52. střelecké divize další elitní svazky byl horský sbor posílený jen o 9. pluk SS "Totenkopf a 388. pěší pluk - oba bez zkušeností z horských bojů. Co muselo přijít, to se i stalo. Chytře naplánovaný obchvatný manévr po počá-tečních úspěších uvázl na posledních sovětských obranných postaveních ve změti jezer a bažinatých šíjí. Části 3. horské divize se sice probily až k silnici do Murman-ska a na levém křídle srazily pluky 2. horské divize sovětský 58. střelecký pluk z výšin u Dlouhéhojezera, ale potom následovaly sovětské protiútoky vždy "živené" ze zásobovacích center blízko fronty Sibiřané útočili stále znovu. Číhali za každým výčnělkem sutě, vyskakovali ze záhybů terénu i z jeskyní. Padali v německé palbě, ale místo mrtvých přišli další. Každý krok vpřed, každý metr trval hodiny a stál mrtvé a raněné. 19. září musely Dietlovy pluky zase za Licu, osudovou řeku v arktické tundře. I třetí pokus o její překonání ztroskotal. Tato řeka si již vyžádala 2 211 mrtvých, 7 854 raněných a 425 nezvěstných. Zatímco v kyjevském kotli pálilo slunce na nekonečné zástupy 665 000 sovět-ských zajatců, napadl u Murmanska 23. září první sníh. Začínala polární zima s nocí a ledem. Do Murmanska to bylo ještě padesát kilometrů - v arktické zimní noci věčnost. Což ale nebylo nutné je překonat? Murmansk ukazoval stále více svoji skutečnou roli. Přístavem se nesl hluk jeřábů. V zákoutích jordu kotvily lodě s anglickými a americkými jmény Velký proud západních dodávek začal téct, a poněvadž byl Archangelsk od listopadu zamrzlý, mohly se na frontu před Leningradem a Moskvou dostat jen přes Mur-mansk. Nekonečný proud, který mohutněl a už nevyschl a který rozhodl německo--ruskou válku. Ano. Rozhodl! Na důkaz stačí uvést šest čísel: Devatenáct konvojů západních spojenců dopra-vilo v prvním roce programu pomoci Rusku jen severní cestou, tedy přes Murmansk a Archangelsk, následující materiál: 341 3 052 letadel (Německo šlo do války na Východě s 1830 letadly). 4 048 tanků (němeeký Wehrmacht měl 22. června 19413 580 tanků). 520 000 motorových vozidel všeho druhu (Německo vstupovalo do války se 600 000 vozidly). Cožpak nebylo nutné tuto den ode dne nebezpečnější díru u Barentsova moře ucpat? 2. Bitva v polární noci Z Atén do Laponsha -1400 honi musi zemřit - Petsamojohi - Jde o zásobouáni - Pochod hrůzy po Silnici polárniho moře - Souětshá 10. střelechá diuize slaui Řijnouou reuoluci - Jubilejni útoh - Boj na Vrcholu ručnich granátů - Konuoj P-17 - Souětshá 155. střelechá diuize zmrzne - Fronta na Dalehém seueru znehybni "Ten prokletý sníh!" " Prokletá země!" Vichřice odnáší kletby ze rtů a nese je do prázdnoty Není vidět ani na deset kroků. Již dvacet čtyři hodin fičí polární vichřice tundrou, žene vzduchem jemný prachový sníh a dělá z přítmí arktického zimního dne ledové peklo. Bouřlivý vítr proniká až na kůži. Píchá do očí jakojehly Clověk má dojem, že proniká až do mozku. Hans Riediger zakopne. Batoh mu sklouzne do týla. Vysmívá se mu snad ta vichřice? Těžce našlapují v dlouhé řadě prachovým sněhem, který holínky nestlačí. Uhne jako mouka a nohy nemají žádnou oporu. Najednou stojí před čelem kolony zakuk-lená hlídka. Ukazuje rukou doprava k malé odbočce, která vede od Silnice polárního moře dolů. A tojiž poručík Eichhorn vidí obrysy mostu přes Petsamojoki. Je to most směrem na frontu, do tundry kde mají střídat kamarády "Doprava!" vykřikne poručík dozadu. Horští myslivci předávají povel dál. Dlouhá řada přejde doprava, na okraj silnice před příjezd k mostu. Odtamtud přichází nějaký zástup. Jsou to zakuklení muži. Většinou vousatí. Jdou naklonění dopředu. Těžká zavazadla na zádech. "Kdo jste?" volají proti vichřici. "Šestá horská divize, vaše střídání," odpovídají Eichhornovi muži. Ti odnaproti jim unaveně mávají. "Nepřišli jste z Recka?" 342 Ano." "To jste tedy udělali výměnu!" Ajdou dál. Utržky několika kleteb letí vichřicí. Jako přízraky minou tihle muži Eichhornovu rotu. Te d přicházejí čtyři lehce ranění, zmrzlé náplasti na obličeji, ruce v tlustých obvazech. Hned za nimi táhne šest mužů akju - saně do sobího spřežení. Na nich je sbalený stanový dílec. Zastavují. Mávají rukama kolem těla. "Jste ze šesté?" "Ano. A vy. "138. pluk horských myslivců". Tedy ze 3. horské divize. Svobodník v čele saní pozná na Eichhornově plášti důstojnické náramemky Přiloží ruku k čepici a nařídí svým mužům: "Dál!" Minou je. Na saních, zavázaný v celtě, leží jejich poručík. Mrtvý. Padl před pěti dny "Musí mít slušný hrob," řekl poddůstojníkjednotky myslivců, "nemůže zůstat ležet v téhle proklaté zemi!" Tři hodiny snášeli mrtvolu z kužele kopce, na kterém měli postavení. Přes žulovou suť, pak mechem kolem pěti zakrslých trpasličích bříz až k první borovici. Tam stála jejich akja. Ted už ji táhnou čtyři hodiny Ještě dvě hodiny měli do Parkiny, kde je vojenský hřbitov Bylo 9. října. Den předtím, 8. října, byl dokončený "Most prince Eugena" přes Petsamojoki. Sotva padla poslední rána kladivem, spustila se polární vichřice. Přihnala polární zimu. Po padesáti hodinách se zastavil každý transport na frontu. Silnice polárního moře byla zavátá, nově vybudované cesty do oblasti fronty zmizely pod vysokým sněhem. Avšak vpředu čekaly prapory 2. a 3. horské divizejiž deset dní na vystřídání, na přísun zásob, munici, poštu a trochu tabáku, o lahvi kořalky ani nemluvě. Od 28. září přicházely zásoby jen po kapkách. Vinu na tom měla pozoruhodná pohroma, která odpoledne 28. září úplně zničila devadesát metrů dlouhý dřevěný most přes Petsajomoki u Parkiny Několik sovětských leteckých bomb vybuchlo na břehu řeky po proudu od mostu. 0 několik minut později se dal celý břeh do pohybu, jako byjej tlačila ruka nějakého obra. Kolem tří milionů kubických metrů zeminy začalo klouzat dolů. 500 metrů široká terasa mezi řekou a Silnicí polárního moře se v délce 800 metrů svezla do údolí řeky Celé lesíky břízek spadly dojejího koryta. Voda Petsamojoki, řeky velkéjako Isar, se vzdula do výšky a zaplavila silnici. Most u Parkiny se pod množstvím horniny roztříštil, jakoby byl ze zápalek. Telefonní sloupy u silnice spadly a zmizely včetně drátů ve valící se zemině. Celá krajina se naráz změnila. Ke všemu bylo přerušené i veškeré spojení přes řeku k frontě. Do štábů letěla poplašná hlášení. Všichni hleděli s obavami k Silnici polárního moře. Odlomí se také? 343 Co se stalo? Podařila se Rusům obrovská čertovina? Ne, Rusové k tomu úspěchu přišli asi jako k výhře v loterii. Příčinou zemní laviny u Petsamojoki byla geologická kuriozita. Reka vyhloubila osm až deset metrů hluboké řečiště do měkkéjílové terasy, kte- rá byla kdysi mořským dnem. Tvořily ji tedy mořské usazeniny Po geologickém vyzvednutí visely tyto usazeninyjako 500 metrů široká terasa z tuhého bahna mezi žulovými masivy po obou stranách řeky Když nyní udeřilo do břehu těsně vedle sebe půl tuctu 250kilových bomb, mířených na most, ztratilo měkké dno držení a utrhlo se v obrovské, téměř kilometr dlouhé brázdě. Hmotnostjednotlivých vrstev tlačila zeminujako obrovský buldozer do osm metrů hlubokého a až sto padesát metrů širokého říčního údolí. Dějiny válek neznají žádný jiný případ tak kuriózního a dramatického zablokování zásobování fronty se dvěma celými divizemi. Celkem 10 000 až 15 000 mužů a 7 000 koní a sou- marů bylo naráz odříznuto od veškerého spojení s týlem. Generálmajor SchOrner dal ihned všechnyjednotky a štáby své 6. horské divize, které už dorazily, k dispozici pro boj proti této přírodní katastrofě. Ženisté prokopali skrz zeminu v korytě řeky široké strouhy k odvedení zadržené vody Během dvanáctihodinové noční práce vybudovali z obou stran řeky dvojitou cestu. Pak byly sestaveny kolony nosičů - vždy sto mužů přenášelo dvě hodiny potraviny, krmení, munici, pohonné hmoty stavební hmoty a dřevěné uhlí z narych- lo vybudovaného skladu na západním břehu na východní břeh. Celkem 150 tun denně. Ženisté 6. horské divize současně zahájili stavbu nového mostu. I to bylo zde, na konci světa, dobrodružství s nepředstavitelnými těžkostmi. Těžké trámy pro nový most u Parkiny museli muži z 91. horského ženijmho praporu přivézt z 200 kilometrů vzdálené, nově vybudované pily Lehčí prkna při- vezla lod z Kirkenessu do Petsama. 25 000 kmenů si ženisté přivezli ze zásob dřeva v niklových dolech. Mezitím byly prapory 2. a 3. horské divize na frontě bez vystřídání a dostateč- ného zásobování. Dopadne to dobře? Je za těchto okolností vůbec možné obsadit a udržet průzkumem zjištěná zimní postavení. Prapory které zde bojovaly od června, byly vyčerpané bojem. Vykrvácené. Vojáci tělesně a duševně u konce se silami. Proto se německé OKW s těžkým srdcem rozhodlo stáhnout tyto dvě divize z fronty a nahradit je posílenou 6. horskou divizí generálmajora Schdrnera. Ovšem SchSrnerovi myslivci byli v té době ještě v Recku. Na jaře 1941 prolomili linii "Metaxa", překonali obranu u Olympie a v součinnosti s vídeňskou 2. tankovou divizí dobyli Larissu, obsadili Atény a nakonec bojovali na Krétě. Nyní byli od Středozemního moře vrženi k Severnímu ledovému oceánu, do zimních postavení v předmostí na Lice. Na podzim roku 1941 byjich bylo naléhavě I. zapotřebí před Leningradem nebo Moskvou. To, žeje Hitler neposlal tam, nýbrž do 344 severního cípu východní fronty, dokazuje odhodlání německého velení nevydat před Murmanskem ani metr půdy Nechtělo a nemohlo tam nahoře zpátky Mezitím zahájené obrovské dodávky americké pomoci Sovětům dodaly Murmansku nový, rozhodující význarn. Zatímco na začátku války chtěl Hitler odstranit ohrožení důležitých rudných dolů u Silnice polárního moře, bylo ted cílem dostat pod kontrolu pro vedení války rozhodující přístav a jeho železnici. Výchozí pozici, odrazový můstek pro novou ofenzivu proti Murmansku, bylo proto nutné ubránit. 8. října byl nový most u Parkiny dokončen. Dva dny před stanoveným termínem! Pokřtili hojménem "prince Eugena" na počest rakouských horskýchjednotek, které tvořily hlavní síly horského sboru generála Dietla. V dlouhých frontách stálo po celé týdny zadržované zásobování na Silnici polárního moře. Nyní se mohlo dát do pohybu. Ale bylo to jako začarované. Překvapivě brzy, jako všude na východní frontě, přišla zima. Zde se ohlásila hroznou polární vichřicí. A večer 9. října se zastavil veškerý pohyb směrem k frontě. Řidiče, kteří se přesto pokusili se svými nákladáky projet, zavál sníh a oni se udusili výfukovými plyny Kolony nosičů zabloudily a přišly o život. Dokonce i sobi odmítali poslušnost. I rota poručíka Eichhorna zůstala stát před mostem. Výpadek zásobování měl na frontě hrozné následky Vojáci hladověli, mrzli a chybělajim munice. Situace raněných byla katastrofální. Nebylo dost nosičů, kteří byje rychle odnesli do týlu. Obzvláš tvrdě trpěli také koně a soumaři. Náčelník týlu horského sboru Norsko major i. G. Hess ve své studii "Fronta u polárního moře 1941" píše, že obzvláště těžcí koně 388. pěšího pluku a jeho l. oddílu 214. dělostřeleckého pluku tohle strádání nevydrželi. Během několika týdnů pošlo 1400 koní. Z malých řeckých mezků nově převelené Schernerovy divize nepřežil peklo tundry anijediný. Přesto se fronta na Lice držela. Rakouští myslivci se postavili na odpor zimě, která frontu u polárního moře zasáhla o osm týdnů dřív než divize před Moskvou. Konečně přišlo vystřídání. Roty Schernerovy 6. horské divize, které koncem října převzaly úseky 2. a 3. horské divize, obsadily postavení v lickém předmostí a na Titovce. Vystřídání na této obtížné bojové frontě uprostřed polární noci a vojáky, kteří přišli z horkého jihu a neměli ponětí o zemi, boji a životních podmínkách na Dale-kém severu, bylojedním z nejodvážnějších experimentů celé války Roty táhnou v dlouhých zástupech po zasněžených stezkách mezi jezery a na-horu do žulových masivů. Na zemi leží třicet centimetrů sněhu. V těchto dnech je již deset stupňů mrazu. V blízkosti fronty vojáei narazili na zakuklené postavy - regulovčíky Gesta, přidušené výkřiky Pozor! O několik stovek metrů dál číhá Rus. Čas od času vystře-luje světlice a střílí krátkými kulometnými dávkami. 345 "Následovat!" Za ukazateli cesty odbočují čety, potom skupiny Tak se pochodová kolona rozplyne v nic. Zmizí. Kam? Tady klopýtá za průvodcem poddůstojník myslivců Sailer s osmi muži z Inns- " brucku. "Sakra, kampak nás to ten člověk vede, kleje Sailer Průvodce cosi zabručí a zůstane stát. "Jsme tady " Před nimije mohutná žulová skála a na ní kulomet. Za skalním kuželem několik ubohých jeskyní vyložených mechem a překrytých borovými větvemi. Na nich žulové kameny a přes vchod na kámen zmrzlý stanový dílec - to je zimní bojiště a ubytovna. Myslivci strnou. Zádné přístřeší, žádný bunkr, žádný příkop, žádná souvislá linie fronty - to je na umření! A k životu? Jeskyně, ve které se nedá vzpřímeně stát, nýbrž se jen na bobku k sobě choulit? Tak to je ta zimní linie v lickém předmostí? To je tedy konec cesty To je cíl jejich dlouhého přesunu. Aby se dostali až sem, prošli celou Evropou ze sluncem rozpálených Atén, přepluli Botnický záliv a pocho- dovali po 650 kilometrů dlouhé Silnici polárního moře z Rovaniemi. Jiní pluli pomalu lodí podél pobřeží severního Norska, dokud je na úrovni Hammerfestu neobjevili Angličané a nezahnali do jordů. Odtud pochodovali 500 ki- lometrů po říšské silnici číslo 50 do Kirkenessu. Ted leží, pohlceni polární nocí, v tundře před Murmanskem. Vyhublí vojáci 2. a 3. horské divize jim šeptají poslední pokyny a utěšují je: "Určitě dostanete materiál na přístřeší a lepší bojová stanoviště." Pak si sbalí svoje batohy a s úlevou zmizí v noci. Mnozí z nich, především prapory 3. horské divize, půjdou nyní stejnou cestou po Silnici polárního moře, kterou přišli jejich kamarádi ze 6. divize. Jenom posílený 139. horský pluk zůstane jako rezerva armády v prostoru horského sboru "Norsko"; ten zůstane ušetřený strašné cesty polární silnicí na jih. Strašné cesty, poněvadž je zima, a ta dělá z pochodu do jižního Laponska drama. Silnice polárního moře je životně důležitou zásobovací spojnicí ke frontě. Kdo cestoval opačným směrem, byl druhý v pořadí. Proto každý den pochodovaljenjeden prapor s určenými pevnými cíli cesty a bivakovými prostory Všechno pěšky Jen zavazadlajim vezli. Rozložená děla, ruční zbraně a munice zůstala u mužů a koní. V historii alpské 3. horské divize píše generál Klatt, tenkrát podplukovmk, velitel 138. pluku horských myslivců a bojových skupin: "Jakmile jsme dosáhli hranici lesa, měli jsme to nejhorší za sebou. Nyní nás každý den vedl k hřejivým táborovým ohňům. Ty pomáhaly především našim vyhublým zvířatům: Přesto se první z nich asi po deseti dnech cesty hroutila. Co dělat? Zvedli jsme chvějící se tělo ze země, shromáždili dříví na oheň a podpírali bezmocný bok, až se zvíře ohřálo a vstalo. Pokud si opět vyhledalo své obvyklé místo v řadě, podařilo se ho vyrvat smrti. To se sice podařilo často, ale ne vždy O osudu našich srstnatých spolucestu- jících často rozhodovaly minuty" 346 Za Ivalem se objevily první osady Laponců a potom finské rolnické domy Vojáci spatřili první elektrické světlo, hrající si děti, sobí spřežení a železnici z Rovaniemi. Poslední usilovný pochod a měli na dohled okrajovou oblast Botnického zálivu. Dosáhli svého cíle. 24. výročí socialistické Ríjnové revoluce, které připadá podle nyní platného gregoriánského kalendáře na 7. listopad, bylo pro Moskvu ve znamení německého útoku na hlavní město. Metropole hladověla a chvěla se. Městem táhli nemocní. Zasedaly stanné soudy 8. a 9. listopad, slavné svátky byly vzhledem k situaci prohlášené za pracovní dny Jenom 7. listopadu se měly konat krátké oslavy Velké tradiční masové shro- máždění moskevského městského sovětu muselo být přeložené pod zem. Stalin promluvil ke straně a Rudé armádě ve spodní hale stanice metra Majakovskij. Přísahal na vítězství a požadoval věrnou poslušnost. Ráno 7. listopadu defilovaly na zasněženém Rudém náměstí bojové útvary které odcházely na frontu, před Stalinem. Stál na Leninově mauzoleu - ve kterém mělo na sedm let spočinout i jeho tělo - a zdravil jednotky, které němě kráčely chumele- nicí. Kolem náměstí zaujaly postavení početné protiletadlové baterie. Rusové se obávali německého náletu. Ale GOringova Luftwaffe nepřiletěla. 2 600 kilometrů od Moskvy, v ledem pokrytém bojovém prostoru před Murman- skem, si velitel sovětské 10. střelecké divize vymyslel zvláštní oslavu. Chtěl Stalinovi darovat vítězství. V noci ze 6. na 7. listopad si vrchní svobodník Andreas Brandner přiložil před 3. opěrným bodem (Kampfstiitzpunkt - zkratka "K") ruku k uchu. Východní vítr přinášel ze sovětského postavení zpěv a bouřlivé veselí. Stále znovu a znovu zazní- vala Internacionála. Vrchní svobodník hlásil tuto "zvláštní událost" na rotu. Velitel roty to oznámil na prapor Němci byli opatrní a nedůvěřiví. Když se u Rusů pila kořalka, nezname- nalo to většinou nic dobrého. Byla to tentokrát jen oslava nebo úvod k útoku? Ve 4 hodiny to věděli přesně. Přicházeli! S pokřikem "urrá" zaútočil jeden pluk proti K 3, další proti K 4. Sibiřané útočili fanaticky Podbíhali německou přehradnou palbu. Uhnízdili se na dvou dominantních neobsazených skalních vrcholech přímo před německým postavením. Němci Rusy zahnali protiútoky Ale ze skalního kužele před K 3 se rudoarmějci zahnat nenechali. Tam nyní začal týdny trvající boj úderných jednotek, který byl typický pro tento úsek fronty Připomínal akce úderných skupin za první světové války u Verdunu a v Dolomitech. Sibiřané leželi pod ochranou skalního převisu v mrtvém úhlu, ani ne deset metrů ., pod německými obránci. Ručními palnými zbraněmi nebo děly je nebylo možné ohrozit. Jedinou zbraní, kterou se zde dalo bojovat, byl ruční granát. 347 Sibiřané šplhali stále znovujako kočky nahoru na převis, kde se vyšvihli najeho vrchol před malý německý opěrný bod. Pak zahájili palbu ze samopalů a vrhali se na obránce. Muž proti muži zápasil, zasazoval údery, bodal. Lopatkou, nožem, pažbou pušky Tak to šlo pět dní. Žulová skála dostala brzy název "Vrchol ručních granátů". A ten voják z 2. praporu 143. horského pluku, který se šplhal nahoru jako směna, měl v srdci úzkostnou otázku: Sejdu dolů sám, nebo mě budou muset snést mrtvého nebo raněného? Celkem 5 000 ručních granátů vrhli němečtí obránci. Rusové na tomto místě zanechali 350 mrtvých. Potom nastal na lickém předmostí zimní klid. Trval až do poloviny prosince 1941. Také na šíji Rybářského poloostrova, kde ležely 13. a 14. kulometný prapor a roty 388. pěšího pluku 214. pěší divize, se toho moc neudálo. Vrcholící polární zima nedovolovala větší bojové operace. Všude ležel metr sněhu. Přes skály a údolní sníženiny fičela ledová vichřice. Jen průzkumné hlídky válčily dál. Němci Ivanovi podřezali sloupy telegrafního vedení do Murmanska a spálili je v kamínkách, které mezitím do přístřešků dostali. Rus se revanšoval přepady hlídek a kolon nosičů. 21. prosince, tři dny před Štědrým večerem, začala i na Dalekém severu sovětská zimní ofenziva, která se na hlavní frontě dala do pohybu už před čtrnácti dny 10. střelecká divize, mezitím povýšená za svůj útok k výročí revoluce na gardovou, i 3. a 12. námořní brigáda opět útočily na K 3, potom i na K 4 a K 5. To byl úsek 143. pluku horských myslivců. Myslivci sesterského 141. pluku, kteří leželi v jižní části předmostí, zůstali prozatím ušetřeni. Byli nasazovaní do protiútoků při nepřátelských vlomech. Jeden prolomený pluk sovětské 12. námořní brigády zasáhl za třeskutého mrazu a hustého sněžení na kótě 263,5 protiútok v záloze ležícího 3. praporu 143. pluku a obrátil ho na útěk. Kdo unikl, ten vběhl do palby německého dělostřelectva. U Barentsova moře nezískala Stalinova zimní ofenziva ani metr půdy Tento neúspěšný útok, vedený skvěle vyzbrojenými a na zimu zvyklýmijednotkami, doká-zal, že terén a povětrnostní podmínky představovaly pro útočníka téměř nepřeko-natelnou překážku, pokud je ve svůj prospěch využil odhodlaný obránce. Avšak Stalin byl ochotný akceptovat tento zákon stejně tak málojako Hitler Pro rudého diktátora bylo nebezpečí, že by mohla být odříznuta životní linie Murmansk, příliš hrozivé. Byla by to smrtelná rána. Proto se pokoušel nasazením co největších sil toto nebezpečí odstranit a zničit německý horský sbor Žádná cena mu nebyla dost vysoká, protože věděl, co před Murmanskem brání. V bitvě u Kyjeva na podzim 1941, největší německé obkličovací bitvě východního polního tažení, německé armády po několikatýdenních bojích ukořistily nebo zničily zhruba 900 tanků, 3 000 děl a odhadem 10 000 až 15 000 motorových vozidel. Ve 348 druhé nejničivější bitvě války na Východě, v bitvě u Vjazmy a Brjanska, Rusové ztratili 1250 tanků. Po těchto úspěších nechal Hitler ústy svého tiskového mluvčího prohlásit: "Tento protivník se již nezvedne ze země!" Ale americké zbrojní dodávky z roku 1942 ve skutečnosti téměř vyrovnaly všechny materiální ztráty Rudé armády Na tom je jasně vidět rozhodující vliv americké pomoci na výsledek války Západní mocnosti se postupně naučily zabezpečovat svoje konvoje proti němec-kým ponorkám operujícím z norských jordů i proti německým letadlům startujícím ze severonorských a severofinských letiš. Obrovské konvoje obchodních plavidel o třiceti, čtyřiceti i více nákladních lodích doprovázely silné eskorty válečných lodí až k Murmansku a do Bílého moře. Svoje "školné" Spojenci zaplatili při katastrofě konvoje PQ-17. Tento konvoj byl navíc pro německé velení varovným signálem o obrovském objemu americké pomoci, která proudí do Ruska severní polární trasou. Konvoj PQ-17 má tedy ve dvojím slova smyslu historický význam. Začátkem července 1942 vplulo třicet tři nákladních lodí, z toho dvacet dva amerických, do Norského moře. Téměř stejné množství válečných lodí - křižníků, torpédoborců, korvet, protiletadlových lodí, ponorek a minolovek - doprovázelo tuto těsně u sebe plující obchodní Armadu jako blízké jištění. Vzdálené jištění poskyto-valo britské Domácí lodstvo se dvěma bitevními a jednou letadlovou lodí, dvěma křižníky a čtrnácti torpédoborci. Když konvoj 4. července zabočil kolem ostrova Jan Mayen do Barentsova moře, dostala britská admiralita v Londýně toto poplašné hlášení svého agenta: "Německé hladinové námořní síly, bitevní lod Tirpitz, těžké křižníky Admiral Scheer a Admi-ral Hipper spolu se sedmi torpédoborci a třemi torpédovými čluny vypluly ze severonorského Alta jordu!" To mohlo znamenatjen velký útok na konvoj PQ-17. Domácí lodstvo bylo příliš daleko, než aby mohlo včas zasáhnout. Eskorta konvoje tedy dostala rozkaz stáhnout se zpět a rozpustit konvoj. Nákladní lodě se měly pokusit dosáhnout cílejednotlivě. Toto rozhodnutí bylo osudnou chybou. Německé námořní síly vůbec na PQ-17 nezaútočily protože se kvůli obavě z nepřátelských letadlových lodí vrátily zpět do svých přístavů. Nyní však opuštěný konvoj napadly Dčnitzovy ponorky, bombardovací letky a torpédová letadla "velitele letectva Kirkeness". Během dramatické a několik dní trvající konvojové bitvy bylo mnoho lodí zničeno. Němci potopili dvacet čtyři náklad-ních a záchranných plavidel. Celý rozsah způsobených škod si člověk uvědomí teprve tehdy, když se dozví, co bylo naloženo v "břichu" potopených nákladních plavidel. Spojenci ztratili 3 350 mo- 349 torových vozidel, 430 tanků, 210 letadel a 100 000 tunjiného nákladu. To přibližně odpovídalo střední zničující bitvě, například bitvě u Umaně. Spojenci se z této katastrofy poučili. Jejich konvoje už nikdy nepluly bez silné eskorty válečných lodí včetně letadlových. Uspěchem bezesporu bylo, že ze 16,5 mi-lionu tun celkových dodávek dosáhlo 15 milionů místa určení - většinou přes Murmansk. Součástí těchto dodávek bylo i 13 000 tanků,135 000 kulometů, deva-desát milionů metrů látky na uniformy ajedenáct milionů párů vojenských holínek. Avšak vrafme se k výchozímu bodu našeho líčení, tedy k boji o Murmansk. Koncem dubna 1942, po několikaměsíční přestávce v bojích, zahájil velitel sovětské karelské fronty generálplukovník Frolov za burácejících jarních vichřic velkou ofenzivu. Měla přinést rozhodnutí a zničit německý horský sbor před Murmanskem, který od ledna 1942 bojoval pod velením generálplukovníka SchSrnera. V odvážně naplánované kombinované pozemní a námořní operaci chtěli Sověti 6. horskou divizi mohutnými obchvatnými manévry rozdrtit, postoupit do Kirkenessu a rud-ných dolů a obsadit severní Finsko. Operaci zahájil útok 10. gardové a 14. střelecké divize na lické předmostí. Za hromadné dělostřelecké palby a burácející bouře se ve tři hodiny ráno objevily v mléčném světle polární záře před německými postaveními husté vlny ruských vojáků. Nejprve tiše, pak s hromovým "urrá". Kryti palbou těžkého dělostřelectva a zahaleni ve sněhové vichřici, která snížila viditelnost na sotva deset metrů, stáli muži rakouského 143. pluku horských mys-livců ve svých opěrných bodech a neustoupili ani o krok. Když se Rusovi podařilo podběhnout kulometnou palbu a proniknout do některého postavení, zabili ho v boji zblízka. Tři dny se 14. a 10. divize hnaly proti Němcům jako v amoku. Potom jim došly síly Nezískaly ani metr. Avšak generál Frolov se nevzdával. Měl ještě jedno želízko v ohni. Sest lyžař-ských brigád, mezi nimi i slavnou 31. sobí brigádu. Ty objely německou linii opěr-ných bodů a pronikly do týlu 6. horské divize. Současně se k západnímu pobřeží Motovské zátoky přiblížila odpočinutá a posí-lená 12. rudá námořní brigáda s 10 000 až 12 000 muži. Kryti palbou sovětských torpédových člunů se příslušníci námořní pěchoty vylodili, prolomily slabé zajišující síly, které se skládaly jen ze šesti rot, a hnali se proti zásobovací silnici Parkina-- Západní Lica. "Odveta za 28. prosinec," bylo jejich heslo. Vypadá to, že by jim mohla vyjít. Nebezpečí bylo obrovské. Generál SchSrner vedl osobně týlové jednotky trén a štábní personál k ohrožené zásobovací silnici. Tam se vrhl do boje vedle myslivců, střílel z karabiny řídil protiútoky a stále znovu připomínal: "Musíme se udržet! Potřebujeme získat čas!" 350 Dokázal to. Obránci získali tolik času, že mohly být přisunuty zalarmované prapory 2. horské divize, která ležela u Kirkenessu. 3. května kolem půlnoci se zapojily do bojů části 136. a 143. pluku horských myslivců. Až do 10. května probíhaly těžké boje. Jejich výsledkem byly velké ztráty na obou stranách. Potom rnusely Frolovovovy jednotky námořní pěchoty ustoupit. Sovětské válečné lodě v Motovské zátoce je opět nalodily na palubu. Severní čelist sovětských kleští se zlomila. Jižní rameno kleští, ve středu s postupující 31. sobí brigádou, narazilo u řeky Titovka na zajištění, které drželi staří bojovníci od Narviku, 139. pluk horských myslivců. Ti si svoje opěrné body udrželi. Ale Sověti pronikli v malých skupinách frontou a jednotkami vybavenými sobími spřeženími ohrožovali Silnici polárního moře, letiště a niklové doly I zde zasadil SchOrner úspěšný obranný úder. Prapory 137. a 141. horského pluku, bojová skupina 112. průzkumného odřadu a 91. ženijní prapor útok zastavily a rozprášily nepřítele. Rudé vrchní velení však mělo ve hře ještě jeden trumf, a to nebezpečný trumf. Ale ani ten nevedl k úspěchu. Válečné štěstí se hrůzným způsobem postavilo na Sch&rnerovu stranu. Generál Frolov měl na zcela nekrytém jižním boku německé fronty v nejhorší pustině tundry,155. střeleckou divizi. Ta měla zasadit německému horskému sboru ránu z milosti. Ale i Rusové vařili jen z vody 155. střelecká divize nedostala včas zimní výstroj. Rudoarmějci mrzli v tundře po celých rotách. Leželi pohřbeni pod obrovskými závějemi podél svých nástupních stezek. Bylo to strašlivé opakování napoleonské tragédie. Jen 500 ze 6 000 Rusů dorazilo do určeného bojového prostoru. Byli však natolik vysílení, že je dokázali. rozbít i nejmenší německé zajišťovací hlídky Výsledek polního tažení na Dalekém severu byl i přes úspěchy v obraně zničující. Pro nedostatek sil uvázly úderné klíny německo-finské armády v pustině mezi finskou východní hranicí a murmanskou dráhou. Ofenziva horského sboru "Norsko" se zastavila na předmostí východně od Licy XXXVI. armádní sbor generála Feigeho sice dokázal obsadit Sallu, rozbít sovět-ský 46. sbor a dobýt horní toky Vojtji a Lysaje, ale tím bylajeho útočná síla vyčerpa-ná. Fronty finského III. sboru pod velením generála Siilasvuoa znehybněly západně od Uhtuy, na předmostí východně od šíje mezi jezery Top a Pjá. Cíl - murmanská dráha - ležel na dosah, ale nedostaly se k němu. Otázka, která se nabízí, zní: Když se nepodařilo získat ruskou tepnu života vedoucí od Barentsova moře k leningradské a moskevské frontě, proč, pro všechno na světě, nebyly mosty železnice a murmanská přístavní vykládací zařízení alespoň vyřazeny z provozu leteckými útoky? Odpověd, kterou lze najít v aktech německé 351 Šestý díl Iavlaz a ropa Předehra ke Stalingradu Halder jede do "Vlčiho doupěte" - Starosti náčelniha generálniho štábu- Izjumshý oblouh - Balahleja a Slavjansh - Vůdcoua směrnice č. 41 - Plán "Modrý" - Zahájeni na Krymu - Nevydařený Dunherque Rusů - Uprostřed huětna jižně od Charhoua - "Fridericus" se nehoná - Kleistouy jednoramenné tanhoué hleště - Cesta smrti - 239 000 zajatců Vůz generálplukovníka Haldera odbočuje z východopruského Mauerwaldu, kde se nachází dobře ukrytý hlavní stan OKW, na silnici vedoucí do Rastenburgu. Jarní bouře se prohání nad korunami mocných buků. Bičuje hladinujezera a žene mraky tak nízko nad zemí, až se zdá, že se musí rozervat o vysoký kamenný kříž, který ční nad vojenským hřbitovem u Ltzenu. Je odpoledne 28. března 1942. Generálplukovník Halder, náčelník generální-ho štábu pozemního vojska, jede do Hitlerova hlavniho stanu, nazývaného "Vlčí doupě", kterýje ukrytý v lesích poblíž Rastenburgu. Pobočník drží na klíně desky s mapami. Jsou to v těchto hodinách nejcennější desky světa. Obsahují plán německého generálního štábu pro rok 1942. Halder si ještě jednou promýšlí své návrhy Několik týdnů rozpracovával myš-lenky nápady a přání, které v denních rozhovorech formuloval Hitler jako vrchní velitel pozernního vojska a nejvyšší velitel Wehrmachtu. Jádrem celého tohoto plánu polního tažení pro rok 1942 je velká ofenziva na jižním úseku směrem ke Kavkazu, jejímž cílem je zničit hlavní ruské síly mezi řekami Donec a Don, získat přechody přes Kavkaz a ovládnout obrovská ropná pole u Kaspického moře. Náčelník generálního štábu není tímto plánem právě nadšen. Má značné pochyb-nosti o tom, zda taková velká německá ofenziva je po zimních ztrátách rozumná. Mnohé těžké krizové situace, o jejichž odstranění jsme v předešlých kapitolách už v předstihu podali zprávu, tíží ještě koncem března německé vrchní velitelství a generální štáb pozemního vojska. Koncem března 1942 ještě stále není zničena armáda generála Vlasova na Volchově. 353 Hrabě Brockdorff Ahlefeldt je se svými divizemi II. sboru uvězněn v kotli u Demjanska. Operace "Briickenschlag"je sice v běhu, ale koncem března 1942ještě šťastně neskončila. V této době ještě není osvobozena Schererova bojová skupina v Cholmu. Rovněž v prostoru Dorogobuž - Jelňa, pouze čtyřicet kilometrů východně od Smolenska, je koncem března napjatá situace. Sověti zde zasadili jednotky 33. ar-mády l. gardový jezdecký sbor a 4. vzdušný výsadkový sbor Dále na sever drží sovětská 39. armáda stále ještě nebezpečný výběžek fronty západně od Syčevky To však zdaleka nejsou veškeré starosti, které koncem března 1942 tíží německý generální štáb. Na Krymu uvázla před Sevastopolem 11. armáda generála Manste-ina a Rusové v lednu dokonce dobyli zpět Kerčský poloostrov Kritická situace je ale především u Charkova. Od poloviny ledna zde zuří těžké boje. Sovětské velení se pokusilo vzít všemi silami Charkov do kleští. Uder severního ramena kleští sice Němci u Belgorodu a Volčanska zachytili, avšakjižní rameno, 57. armáda, prolomilo německou obranu na řece Donec v šířce 80 kilometrů, po obou stranách Izjumu. Sovětské divize zde vytvořily předmostí a pronikly do hloubky 100 kilometrů. Jejich čela ohrožovala Dněpropetrovsk, srdce zásobování skupiny armád Jih. To, zda se tento vlom sovětských vojsk rozvine v průlom s nepředstavitelnými následky, záviselo na udržení obou bočních pilířů, Balakleje a Slavjanska, které leží severně, respektive jižně od vlomu. Zde již týdny probíhal téměř legendární boj několika praporů dvou německých pěších divizí. Najeho výsledku byl závislý vývoj celkové situace najižní frontě. Berlínská 257. pěší divize držela Slavjansk, 44. pěší divize z Vídně druhý pilíř, Balakleju. V krvavých bojích bránily berlínské pluky pod velením generála Sachse, později plukovníka Piichlera, jižní okraj izjumského oblouku. Bojová skupina plukovníka Drabbeho, velitele 457. pp, se bila s takovou odvahou, obratností a obětavostí o zbí-dačené vesnice, kolchozy a usedlosti, že ji obdivovali i sovětští váleční zpravodajové, jinak velice zdrženliví při oceňování německých výsledků. Krvavým symbolem tohoto boje se stala vesnice Čerkasskaja. Během jedenácti dnů Drabbeho skupina ztratila téměř polovinu ze svého tisíce mužů. Šest set bojovníků bránilo kruhové postavení o délce 14 kilometrů. Sověti před touto vesnicí ztratili asi 1100 vojáků. Když ji konečně dobyli, byla i jejich síla, síla pěti pluků, značně vyčerpaná. Ještě než se generálplukovník Halder vydal 28. března odpoledne na cestu do "Vlčího doupěte", nechal si předložit bojovou zprávu 257. pd o této, již sedmdesát dní trvající bitvě, nebo tato divize měla být jmenována v rozkazu velení Wehr-machtu. Pluky odrazily 180 nepřátelských útoků, před frontou divize bylo napočí-táno 12 500 padlých ,Sovětů. Tři sovětské střelecké divize ajednajezdecká brigáda byly zničeny, čtyři střelecké divize a jedna tanková brigáda značně oslabeny O tvr-dosti bojů však vypovídají i vlastní ztráty: 652 mrtvých, 1 663 raněných, 1 689 omrzlých, 296 nezvěstných - celkem 4 300 mužů, což představuje polovinu veške-rých ztrát, které divize utrpěla během deseti měsíců ruského tažení. 354 Na severním okraji izjumského vlomu, v prostoru Balakleji, bojovala vídeňská 44. pěší divize, jejíž 134. pěší pluk udržoval tradici Hoch- a Deutchmeisterů. Divize plukovníka Deboise držela úsek od Andrejevky přes Balakleju a Jakovenkovo až po Volochov Jar To bylo celkem 100 kilometrů. A na těchto 100 kilometrech proti ní útočil sovětský sbor posílený tankovými jednotkami a bateriemi raketometů. Také zde byly duší odporu bojové skupiny a jejich velitelé. K mimořádným kapitolám východní války patří především boje skupiny plukovníka Bojeho, velitele 134. pp, v úsecích Jakovenkovo a Volochov Jar na vyvýšených březích u Balakleji, neustále bičovaných ledovým větrem. Boj se soustředil na vesnice a selské dvory to znamená na prostory vhodné k ubytování. Při čtyřicetistupňových mrazech byla hodina spánku v domě u teplých kamen otázkou života a smrti. Němci se úporně drželi ve vesnicích, Rusové se je z nich pokoušeli vytlačit, nebof i oni chtěli opustit svoje sněhová obydlí, ve kterých se připravovali k útoku. I oni se chtěli dostat pod střechu, do teplého kouta. Chtěli také zas jednou zavřít oči ke spánku bez strachu ze smrti zmrznutím. Němci i Rusové bojovali do posledních sil. Tak se shodovaly zájmy vojáka a generálního štábu. Obě strany chtěly Balakleju a vesnice severně od ní, které bránila 44. pd, kvůli domům i vlastní strategii. Pokud by Němci ztratili Balakleju a výšiny ze kterých bylo možné ovládat silnice na západ, pak by Timošenko mohl změnit izjumský vlom na obrovský průlom ve směru na Charkov Balakleja se ale držela. Vytrvale ji bránil 131. pěší pluk pod velením plukovníka Poppingy Opěrný bod č. 5 l. praporu 134. pěšího pluku, který ležel severně od Balakleji, se však stal cilem silného útoku nepřítele a nebylo možnéjej nadále udržet. Prapor se však sovětským tankovým útokům bránil do posledního muže. V tomto boji padl také poručík von Hammerstein, synovec bývalého velitele pozemního vojska, von Hammerstein-Equorda. Ke každému riziku a obětem připravení mladí důstojnícijako Hammerstein, byli v těchto těžkých obranných bojích velmi významným prvkem. Spolu s otrlými a neohroženými staršími poddůstojníky a svobodníky vytvářeli malé bojové skupiny které dosahovaly téměř neuvěřitelných výsledků. Tak například nadporučík Vormann se zbytky své 2. roty rozbil v krvavém nočním boji celý sovětský prapor Velitel 13. roty nadporučík Jordan ležel u Jakovenkova celé noci těsně před ruskými liniemi a zaměřoval palbu svých pěchotních děl proti nepřátelským kulo-metným hnízdům na výšinách. Díky tomu se Němcům podařilo jedno dělo po druhém vyřadit z boje. Vormann i Jordan leží pohřbeni ve Stalingradu. Jak rozhořčený byl boj na úseku fronty Balakleja, o tom svědčí i skutečnost, že sám plukovník Boje a příslušnícijeho štábu se museli několikrát s pistolí a granátem utkat s nepřítelem v přímém boji zblízka. Nakonec se ruský lyžařský prapor dostal na rozhodující silnici Balakleja - Jakovenkovo na jižním boku bojové skupiny a zaujal postavení v obrovských stozích. Plukovník Bojejej s posledními zálohami 355 napadl, aby se svou bojovou skupinou unikl hrozícímu obklíčení. Rusové neustoupili ani o krok. Stříleli ještě i z hořících stohů, které zapálily Stuhy. Bojovali až do posledního dechu. Byly to strašné boje. Typické na nich bylo, že jejich výsledek závisel na jednot-livých vojácích. Tenkrát ještě převyšovala zkušenost a bojová morálka německých vojáků stejné hodnoty na ruské straně. Pouze na tomto základě je možné pochopit úžasné výsledky kterých němečtí vojáci, často ponecháni sami sobě, dosáhli na všech úsecích fronty mezi Šlísselburgem a Sevastopolem proti nepříteli, který měl převahu jak v počtech, tak i ve výzbroji. Z těžkých bojů v prostoru Charkova zde uvedeme za všechny ostatní jeden příklad, kterýje ukázkou. odvahy neohroženosti a taktického umění. V březnu zde bojovala 3. tanková divize, často používaná k "hašení" na neustále ohrožené frontě. Sikovatel Erwin Dreger s patnácti muži 1. roty 3. střeleckého pluku držel dva kilometry široký úsek u obce Nepokrytaja. Obrana tak širokého úseku s tak malými silami byla možná jen díky obzvláštní taktice a železným nervům německých vojáků, "starých lišáků" východní fronty Dreger vyzbrojil každého jedním ukořistěným kulometem. Tři další si ponechal v záloze pro každý případ. Ve vesnici, najejím okraji i v terénu ležely hromady ukořistěné kulometné munice, takže u kulometů nemusel být pomocník střelce pro zásobování střelivem. Dregerovi muži leželi v širokém oblouku, rozčlenění do hloubky Čelo obránců směřovalo proti špičce lesa, ze kterého neustále vyráželi Rusové k útoku, protože právě zde - což přirozeně nevěděl ani Dreger, ani 3. tanková divize - se sovětské předsunuté odřady rozhodly provést průlom.17. března asi v půl jedenácté zahájil ruský prapor útok. Dreger se svým kulometem zaujal postavení ve středu, v nejhlub-ším bodě obranné linie. Rusové se blížili, aniž by padl jediný výstřel. Dreger svým mužům neustále připomínal: "Cekat, dokud sám nezahájím palbu." Až když se čelo nepřátelského útoku dostalo na vzdálenost asi padesáti metrů, zahájil Dreger palbu ze svého kulometu. I kdyžjeho staří mazáci měli dobré nervy přecejen sejim ulevilo, když mohli zahájit palbu. Protože nepřátelský útok směřoval do středu obranné linie, mohl být vjistém smyslu odražený obchvatem. Za účinné palby z obou křídel se ruský výpad po dvaceti minutách zhroutil. Zatímco protivník ztratil mnoho mužů, skupina Dreger neutrpěla žádné ztráty Když Rusové po hodinové přestávce pokryli jim známá kulometná postavení dělostřeleckou palbou, Dreger a jeho muži se jen smáli, neboť tato postavení už dávno opustili a zaujali nová. Rusové zaútočili pětkrát během čtrnácti hodin. Pětkrát jejich prapor ztroskotal na soustředěné palbě Dregerových kulometů. Šestnáct odhodlaných mužů vzdoro-valo nepříteli, který měl víc než stonásobnou převahu! O tři dny později si však válka vyžádala i Dregerův život. Sovětům se konečně podařilo vytlačit jeho četu z vesnice. Ale muži potřebovali při 30 stupních mrazu alespoň na noc nějakou místnost či sklep, aby se mohli chránit před mrazem 356 a zejména před ledovým větrem. Dreger chtěl smělým útokem znovu dobýt jeden kolchoz. Byl přitom zasažen dávkou ze samopalu. Jeho mužijej odtáhli a ustlali na otepi slámy Dreger klepal proti sobě prsty na rukou, aby si je zahřál. Přitom naslouchal zvukům ledově studené noci. Pak jinak zcela nepatetický muž svým kamarádům tiše řekl: "Poslouchejte, kmotřička smrtjiž přichází!" Potom zemřel. Generálplukovník Halder sice neznal přfběh šikovatele Dregera, ale bojová hlášení o nasazení 44. pd u Balakleji si přesně pamatoval. 13. únoraje odeslal Jodlovi k zaznamenání do zpráv Wehrmachtu.14. února byli Vídeňáci v rozkaze poprvé jmenováni. Od té doby již opět uplynulo šest týdnů. Sovětský tlak byl díky bojovým výkonům jednotek v opěrných bodech izjumského oblouku zlomen. I když člověk byl optimistou a vycházel z toho, žc toto krizové " ohnisko bude jako všechny ostatní brzy odstraněno, přesto zůstala oprávněná otazka: Nebylo by lepší udělat na celé východní frontě přestávku, nechat Rusa přijít, a pak ho z obrany rozdrtit a nechat vykrvácet jeho rezervy? To byla otázka, kterou si Halder ajeho důstojníci neustále kladli při plánování operací na rok 1942. Náčelník operačního oddělení generálmajor Heusinger však upozorňoval na to, že by tím Němci ztratili iniciativu a neodhadnutelně mnoho času. Čas však pracuje pro Rusy Pokud vůbec, pak se Wehrmacht musí co nejdříve pokusit srazit Rudou armádu na kolena. Halder tuto námitku akceptoval. Podlejeho názoru však měla být nová ofenziva vedena opět proti srdci Sovětského svazu, proti Moskvě. Právě tomu se Hitler všemožně bránil. Vypadalo to, že má z Moskvy přímo hrůzu. Chtěl nyní udělat něco zcelajiného. Po špatných zkušenost z minulého roku na střední frontě chtěl nyní rozhodnout na jihu. Měl v úmyslu zabrat Stalinovi kavkazskou ropu a udeřit na Persii. Do tohoto plánu byla zahrnuta i Rommelova africká armáda. "Lišák pouště", který právě připravoval svou ofenzivu z Kyrenajky proti britským postavením v Gazale a severoafrickému srdci britské obrany Tobrú- ku, měl zaútočit přes Egypt a arabskou pouš až k Perskému zálivu. Potom by byla vyřazena i Persie, jediné místo styku Angličanů a Rusů, a vedle Murmanska druhá největší zásobovací základna americké pomoci pro Rudou armádu. A spolu s ruský- mi nalezišti by se ocitla v německých rukou i bohatá arabská naleziště ropy Halderův vůz zastavil před závorou u brány na začátku ochranného pásma I " ýp "Vlčího doupěte, vlastního vůdcova tábora. Strážn ozdravil a závora se zvedla. ; Po úzkých asfaltových cestičkách vede cesta do Hitlerova lesniho hradu. Nízké betonové baráky s maskovacími nátěry a porostlými plochýni střechami jsou dobřo I I, ukryté mezi vysokými buky Z letadla je nelze rozeznat. Již daleko odtud je okolí I hermeticky uzavřeno, zajištěno drátěnými zátarasy a prstenci minových polí. Silnice I jsou zablokované a lokálka mimo provoz. Použiváji pouze Gring, který májižně od i Rastenburgu, v blízkosti jezera Spirding v polesí Johannisberg, svoje velitelské I, stanoviště. 357 Letní ofenzivou 1942, operací "Modrý", chtěl Hitler rozhodnout situaci najižním křídle. Západně od Stalingradu měly Sověty obklíčit obrovská ramena kleští. Potom měl být zahájený úder do kavkazské ropné oblasti. Generálplukovník Jodl jednou řekl, že "Vlčí doupě" je směs koncentračního tábora a kláštera. V každém případě to byl spartánský tábor, který se od běžného vojenského tábora lišil tím, že Hitler udělal z noci den - pracoval v noci do dvou, tří a někdy i čtyř hodin, a pak spal velmi dlouho do příštího dne. Jeho nejbližší spolu- pracovníci si museli, chtě nechtě, podle toho přizpůsobit svůj rytmus. Halder jede kolem zpravodajské centrály říšského tiskového šéfa. Po pravé straně je rádiová a telefonní ústředna tábora, vedle sídla Jodla a Keitela. Vlevo u cesty mají svoje příbytky Bormann a říšská bezpečnostní služba. Na okraji lesa 358 i; ; jsou vůdcovy baráky které jsou ještě jednou ohraženy vysokým drátěným plotem. j Tento plot je společně s Hitlerovým ovčáckým psem Blondim poslední překážkou P řed vůdcovým sídlem v rastenburgském hvozdu. Hitler pozval na poradu 28. březnajen úzký okruh vrchního velení Wehrmachtu. I Spolu s Keitelem, Jodlem a Halderemje zdeještě asi půl tuctu vysokých důstojnxků ; všech tří částí Wehrmachtu. Postávají nebo sedí na dřevěných stoličkách kolem dubového mapového stolu. Hitler stojí v polovině delší strany stolu, bokem k němu, u užší strany stolu, náčelnxk generálnxho štábu. Halder dostal slovo a začal přednášku o svém plánu. Nese krycí název "Fall Blau" (Případ Modrý). Původně se měljmenovat "Siegfried". Hitler však od té doby, co se císař Rudovous ("Barbarossa") neukázal jako přxliš šťastný, už nechtěl pro své operace používat jako patrony zavazující mytické postavy Hitler Haldera neustále přerušuje otázkami. Jde do velkých podrobností. Po třech hodinách však souhlasí se základními rysy plánu. I. dějství: Dvě armádní skupiny vytvoří mohutné kleště. Severní rameno kleští udeří z prostoru Kursk- - Charkov podle středního toku Donu jihovýchodním směrem, zatímco pravé křídlo zaútočí z prostoru Taganrog přímo na východ. Obě ramena se spojí západně Stalin- gradu, uzavřou obklíčení sovětských hlavních sil mezi Donecem a Donem, a zničíje. II. dějství: Útok ve směru Kavkaz a dobytí kavkazské ropné oblasti. Bylo poledne, když Halder znovu opouštěl "Vlčí doupě" ajel zpět do Mauerwal- du. Náčelnxk německého generálního štábuje unavený a deprimovaný, plný pochyb- ností a rozmrzelý z Hitlerova poučování. Přesto však věří, že Hitlera získal alespoň pro uskutečnitelný plán. Pro plán, který počítá s reálnými německými silami a který bude krok za krokem sledovat jasně stanovené cíle na jižní frontě. Pokud to vyjde, pak Stalin ztratí celý Kavkaz i s Astrachaní a ústím Volhy, to znamená pozemní a vodní cestu do Persie. Jižní cíl plánu "Barbarossa" by tak byl dosažený. Nyní je potřebné celou záležitost zformulovat do jasného rozkazu pro velení jednotlivých částí Wehrmachtu. O sedm dní později, 4. dubna 1942, předložil generálplukovník Jodl návrh rozkazu. Operační štáb Wehrmachtu tento úkol vyřešil podle tradičních zvyklostí g jP " enerálnxho štábu - ne rve stručně nastínit situaci, zformulovat cxle do "úkolů, a tímto způsobem předat provedení celé operace do vlastní odpovědnosti veliteli skupiny armád Jih polnímu maršálovi von Bockovi. To byla již 130 let osvědčená tradice generálnxho štábu, od Scharnhorsta přes Schlieffena až k Ludendorffovi. Ale už na tomto bodě verze OKW pro operaci "Modrý" ztroskotala. Hitler ztratil během zimní krize důvěru v poslušnost svých generálů. Velitelé skupin armád a velitelé sborů prokázali, že jeho rozkazy často plnili jen s nechutí. Proto po Brauchitschově spektakulárním odchodu převzal vrchní velení nad pozemním voj- skem on sám. A nebyl ochoten nechat si svoji velitelskou pravomoc omezovat "elasticky formulovanými úkoly". 359 Poté, co si Hitler návrh OKW přečetl, zdráhal se s ním souhlasit. Zdálo se mu totiž, že navrhovaný plán nechával veliteli skupiny armád Jih příliš volné ruce. On - Hitler - nechtěl nic slyšet o "elasticky formulovaných úkolech". Požadoval detailní vydání rozkazů. Chtěl, aby byl přesně stanoven průběh operace až do poslední podrobnosti. Jakmile se Jodl snažil něco říci, vzal mu Hitler materiály se slovy: "Sám tu věc přesně rozpracuji." Příští den předložil výsledek na deseti stánkách strojopisujako Směrnici Vůdce č. 41 z 5. dubna 1942. Tato směrnice je vedla plánu "Barbarossa" (Směrnice č. 21), nejosudovějším dokumentem druhé světové války Je to směs operačního nařízení, zásadních rozhodnutí a prováděcích pokynů a předpisů o zachovávání vojenského tajemství. Protože tato směrnice nebyla pouze gigantickým plánem polního tažení, nýbrž i "jízdním řádem do Stalingradu", a šlo tedy o dokument, podle kterého mělo dojít k obratu v průběhu války budeme některé pasáže přímo citovat. Již v úvodu je stanovena odvážná teze: "Zimní bitva v Rusku končí. Nepřítel utrpěl těžké ztráty na lidech a materiálu. Ve snaze využít zdánlivých počátečních úspěchů vyčerpal během letošní zimy většinu svých záloh, které byly určeny pro pozdější operace." Na této tezi je postavený následující rozkaz: "Jakmile to dovolí počasí a budou i vhodné terénní podmínky musí německé velení a vojska využít své převahy, znovu se chopit iniciativy Cílem operaceje s konečnou platností zničit Sovětům zbývající živou sílu a zba- vitje nejdůležitějších vojenskhospodářských zdrojů." Provedení plánu vidí Hitler tak, že za dodržování původních cílů východního polního tažení je důležité, při zachování pozic skupiny armád Střed, nejdříve sjednotit všechny použitelné síly vjižním úseku s cílem zničit nepřítele před Donem, aby bylo možné ovládnout ropná naleziště v kavkazském prostoru i samotné pře- chody přes Kavkaz. Jeho direktiva k operativnímu vedení polního tažení zní: "Prvním úkolem pozemního vojska a letectva po skončení období blátaje vytvoření výchozích podmí- nek k provedení hlavní operace. To si vyžádá urovnání a stabilizaci celé východní fronty včetně týlových oblastí vojsk... Nejbližšími úkolyje vyčištění poloostrova Kerč a dobytí Sevastopolu na Krymu." Základním problémem této hluboké ofenzivy byl dlouhý bok na Donu. Aby odstranil nebezpečí, které z této situace vyplývalo, vydal Hitler osudové rozhodnutí, kterým přivolal katastrofu u Stalingradu. Nařídil totiž, že k obsazení této stále více a více se prodlužující fronty budou v první řadě nasazeny svazky spojenců..., budou potom bojovat víceméně ve vlastních úsecích tak, že nejseverněji budou nasazeni Madaři, dále Italové a nejdál najihovýchodu Rumuni. 360 ii Potud tedy velká strategie, tojest teorie. A nyní provedení, tedy praxe. Realizace plánu začíná operací "Trappenjagd" na Krymu. Sovětský válečný historik plukovník P A. Žilin ve své knize "Nejdůležitější operace Velké vlastenecké války" o situaci na Krymu na jaře 1942 píše: "Houževnatý boj sovětských jednotek a Cernomořskě flotily nám přinesl značný stategický užitek a zkřížil plány protivníka.1 l. německá armáda, která zde byla poutaná sovětskými silami, nemohla být nasazena k útoku na Volhu a na Kavkaz." Toje zcela správné. A protože pro Sověty bylo tak důležité ponechat 11. armádu generála Mansteina zabředlou na Krymu a nadále ji tam zdržovat, vyčlenil Stalin pro tento úkol značnou bojovou sílu. Tři sovětské armády - 47., 51. a 44. - se sedmnácti střeleckými a dvěmajízdními divizemi, třemi střeleckými a čtyřmi tankovými brigádami uzavřely 18 kilometrů úzkou šíji u Parpače, přístup z Krymu na Kerčský poloostrov A Kerč byl odrazovým můstkem k východnímu pobřeží Černého moře, a tím do předpolí Kavkazu. Každý kilometr tohoto rozhodujícího mostu byl bráněný zhruba 10 000 sovět-skými vojáky Na každý metr 10 mužů. Rudoarmějci leželi za deset metrů širokým a pět metrů hlubokým protitanko-vým příkopem, který protínal celou šíji. Za ním byly natažené široké drátěné zátarasy apoloženo tisíce min. "Španělštíjezdci", obrovské železnéjehlany ze svařených kolejnic, zabezpečovaly kulometná hnízda, opěrné body a palebná postavení děl. Na obou koncích 18 kilometrů dlouhé fronty byla voda, tedy žádná šance ji obejít. "A tam máme projít, pane generálplukovníku?" Ptal se Mansteinův řidič a spo-lečník Fritz Nagel svého velitele poté, eo se podíval periskopickým dalekohledem z pozorovatelny 114. dělostřeleckého pluku, odkud byl velice dobrý výhled na sovět-ská postavení. "Tudy musíme projít, Nagele," odpověděl Manstein. Posunul si čepici do týla a postavil se opět k dalekohledu, do kterého před chvílí hleděl jeho vrchní šikovatel. Fritze Nagela rádi viděli v každém štábu. Tento rodák z Karlsruhe jezdil jako Mansteinův řidičjiž od roku 1938. Při každéjízdě byl neuvěřitelně klidný a soustře-děný. Zvládl i mnoho nebezpečných situací. Byl několikrát raněn, ale Mansteinovi se nikdy nic nestalo. Nagel byl něco na způsob talismanu. Mansteinjel na předsunutou pozorovatelnu 114. dělostřeleckého pluku v sever-ní části fronty před Parpačskou šíjí, aby seještějednou podíval na systém sovětských postavení. "Jinak něco nového?" zeptal se velitele 46. pěší divize. "Nic zvláštního, pane generálplukovníku," odpověděl generálmajor Haccius. "Tak zlomte pozítří vaz," popřál Manstein a zavolal na svého řidiče. "Nagele, jedeme domů." Pozítří, 8. května, měla operace "Trappenjagd", jak znělo krycí jméno pro průlom na Kerč, začít. 361 Když má člověk před sebou třikrát silnějšího nepřítele v rafinovaném obranném postavení, může jej z něho dostat jen statečností a lstí. A právě na lsti založil Manstein svůj plán. Sovětská obrana na šíji probíhala kuriózně. Vjižní části rovně směrem k severu, v severní části však byla jakási bublina obrácená na západ. Ta vznikla, když Sověti v zimě obrátili na útěk rumunskou 18. divizi a německým praporům se potom jen s námahou podařilo zablokovat sovětský vlom. Co se v této situaci nabízelo? Přirozeně úder do boku tohoto výběžku fronty A právě proto, že se tato varianta doslova nabízela, Rusové s ní počítali. Soustředili v tomto úseku dvě armády a téměř všechny zálohy Manstein se ale k této přirozeně sejevící útočné operaci nenechal svést. Vynikající stratég 2. světové války šel na věc úplně jinak. Generálplukovník dělal ovšem vše proto, aby utvrdil nepřátelský průzkum v přesvědčení, že bude útočit na severu. Nechal vybudovanat klamná dělostřelecká palebná postavení, inscenovat pohyby vojsk v severní a střední části fronty, vést klamný rádiový provoz, a dokonce zahájil zdánlivý průzkum bojem. i Mezitím však připravoval útok najižním úseku. XXX. armádní sbor pod velením generálporučíka Fretter-Pica měl svými třemi pěšími divizemi - 50., 28. lehkou a 132. - vytvořit najižním úseku mezeru v obraně sovětské 44. armády Potom měla 22. tanková divize generálmajora Wilhelma von Appela a jedna motorizovaná bri- gáda pod velením plukovníka von Groddecka touto mezerou s velkou prudkostí proniknout hluboko do rudého týlu, tam se stočit k obchvatnému úderu na sever a zároveň proniknout i dál na východ. Smělý plán. S pěti pěšími a jednou tankovou divizí proti třem armádám. Na podporu pěchoty byly vyčleněny svazky střemhlavých bombardérů VIII. leteckého sboru plukovníka Freiherr von Richthofena a části 9. protiletadlové divize generál- majora Pickerta. K provedení soustředěného palebného úderu bylo ze Sevastopolu přisunuto těžké vojskové dělostřelectvo. Při vedení úderu proti hlavnímu opevnění, kterým byl protitankový příkop, si Manstein vymyslel něco obzvláš lstivého. V noci ze 7. na 8. května vládne na pobřeží Feodosije neobyčejně čilý ruch. Na vodu se spouštějí útočné čluny Ženisté a pěchota bavorské 132. pěší divize nasedají. Motory ale zůstávají němé. Člun za člunem odráží bezhlučně od břehu. Pohání je pouze vesla. Toto tajuplné lodstvo brzy pohltí noc. Čtyři úderné roty se pohupují na " vlnách Černého moře. Kolem druhé hodiny se dávají do pohybu podél pobřeží N směrem na východ. 3 hodiny 15 minut. Jako úder hromu v dávné prehistorii země zahřměla němec- ká dělostřelecká palba. Těžké houfnice burácejí, minomety vyjí, protiletadlové kanony práskají. Oheň, dým a ranní opar se převalují nadjižním úsekem parpačské šíje. S hvízdáním se blíží Stuky a spouštějí se střemhlavě dolů. Jejich bomby rozme- távají bunkry a změ drátů. 362 3 hodiny 25 minut. Všude stoupají k obloze dvě světlice. Útok pěchoty Před ní musí ještě ženisté obstarat tu nejhorší práci - odstranit miny, přestříhat dráty, a to vše v palbě obránců. Rusové zahájili přehradnou palbu ze všech hlavní. Sovětští střelci z kulometů jenom tisknou ve střílnách bunkrů spouště. Ani nepotřebují mířit. Jejich palebné sektory se překrývají. Jen střílet a střílet. Sovětská lodní děla hřmí. Minomety vyjí. Stále dopředu, tam, odkud musí přijít Němci. Musí přece přejít přes ten úzký pás země. Nebo? Se zahájením německé dělostřelecké palby startují čluny své motory Nikdo z Rusů ted nemůže slyšet jejich zvuk. Čluny se řítí jako šipky k pobřeží. Přesně na místo, kde v moři končí široký sovětský protitankový příkop, otevřený jako vrata od stodoly a naplněný vodou. Útočné čluny jednoduše vplouvají do příkopu. Vojáci vyskakují na zem a ihned zahájí palbu od boku ze svých kulometů. Sověti ve střeleckých postaveních ve stěně příkopu padají v palbě ještě dříve, než si stačí uvědomit, co se děje. V tom ale začne dštít oheň zabudovaný ruský plamenomet. První německá vlna se přitiskne k zemi a zůstává ležet. Jeden Messerschmitt se stáčí od moře a přibližuje se. Letí podél příkopu a svými palubními zbraněmi přinutí Sověty, aby se kryli. Muži německého námořního výsadku vyskakují a vnikají dále do příkopu. První Rusové zvedají ruce, nastává nezvládnutelný zmatek. Vlevo od 132. pd, po obou stranách silnice Feodosija - Kerč, se mezitím probíjí minovými poli 49. pěší pluk slezské 28. lehké pěší divize. Kapitán Greve vede čelo 1. praporu jižně od silnice. Běží v krupobití střel a probíhá úzkými průchody v mi-novém poli. Divizi byla přidělena samohybná děla 190. oddílu. Nadporučík Buff postupuje s těmito třemi železnými pevnostmi u 1. praporu, a tak poskytuje Greveho mužům palebnou ochranu. Již ve 4 hodiny 30 minut se pěchota propracovala do protitankového příkopu. Těžce oddychující kapitán leží na jeho okraji. Poddůstojník Scheidt střílí ze svého kulometu doleva i doprava. Ženisté přicházejí s útočným žebříkem a Greve se do příkopu spouští jako první. Major Kutzner, velitel 2. praporu, zůstává ležet těžce zraněný na Tatarském pahorku v sovětské palbě z račbumu. Sověti zde vybudovali protitankovou obranu z kanonů celého protitankového pluku. Situaci zachraňuje poručík Fiirnschuá se svými samohybnými děly 190. oddilu. Jejich 75mm kanony s dlouhou hlavní ruskou protitankovou obranu rozstřílí. Nadporučík Reissner vyráží na čele své 7. roty vpřed. Podbíhá palbu nepřátel- ského těžkého dělostřelectva a vrhá se k zemi. Opět se zvedá. Již je u protitankového příkopu. Jeho okraj je rozstřílený. Reissner se sveze dolů. Ze strany se ozve dávka 363 ze samopalu a srazí jej k zemi. Zraněný dává svým vojákům pokyn, aby zaútočili na sovětské palebné postavení. 50. pěší divize se na levém boku průlomu prokousává minovými poli a drátěnými zátarasy Dobře maskované a dělostřeleckým přepadem nezasažené kulomety vedou překrývající se a boční palbu. l. prapor 123. pěšího pluku má těžké ztráty a už nepostupuje. Teprve úderem podle fronty se podplukovníkovi von Viebahnovi podařilo sovět- ská kulometná hnízda umlčet. K večeru se k příkopu probojuje i 3. prapor Poručík Reimann se svou 9. a částmi podřízené 10. roty napadne příkop z pra- vého křídla pluku a pronikne až k Parpačskémujezeru. V zuřivém boji zblízka ničí všechny střílny a bunkry a vyhazuje do vzduchu stěny příkopu, aby se vytvořil základ pro přechod tanků. Jádro sovětské obrany je dobyté v celé šířce útoku. Roty motorizované brigády plukovníka von Groddecka, složené z rumunských a německých jednotek, například z 22. průzkumného oddílu 22. pd, pronikly ještě první den útoku v odpoledních hodinách, v místech, kde předtím přistály útočné čluny, po rychle vytvořených přechodech přes protitankový příkop a udeřily do týlu sovětské fronty Úderné skupiny 22. tankové divize v tu dobu ještě čekaly na rozkaz k zahájení útoku. Teprve 9. května dopoledne bylo předmostí za příkopem rozšířeno do té míry že mohly zahájit přesun za příkop. Tankové roty spolu s obrněnými transportéry se rozvinuly, pronikly do druhého a třetího obranného pásma, zlomily odpor nepřítele, dosáhly zatáčky silnice do Arma , Bli a náhle se objevily uprostřed prostoru soustředění sovětské tankové brigády Jako by to měli nacvičené, vjelo do tohoto prostoru ve stejném okamžiku i šest kolosů ze 190. oddílu samohybných děl. Než se Sověti mohli rozvinout, byli ničeni jak palbou tanků, tak i samohybných děl. Nyní se 22. tanková divize podle plánu stočila ze svého směru na sever, za linii dvou daleko vpřed vysunutých sovětských armád, které poutaly útoky francko-su- detoněmecké 46. pěší divize a rumunských brigád. Vše běželo podle Mansteinova plánu. Přesto se však situace naráz zcela změnila. V pozdním odpoledni 9. května se spustil prudký jarní liják. Během několika málo hodin proměnil cesty a jílovou zem v bezedné močály Provoz osobních a nákladních vozidel byl ochromený. Pouze pásové tahače byly schopné jízdy Mansteinova vůle nyní bojovala i proti nepřízni přírody Bojová vozidla 22. tankové divize se ještě dlouho do noci snažila prodrat vpřed. Potom však zaujala kruhovou obranu. Když se ráno rozednilo, tankisté zjistili, že se nacházejí hluboko na boku a v týlu sovětské 51. armády Rusové provedliještějeden útok silnými tankovýmijednotkami, ale byl odražen. Zvedl se vítr a půdu vysušil. Divize postupovala dál na sever. 11. května již byla u Ak-Monai na břehu moře, a tím také v týlu sovětské 47. armády Deset rudých 364 divizí se tak dostalo do obklíčení. Zbytek uprchl na východ. 22. td tímto statečným bojem více než vyrovnala jedno "minus" ze své historie. Tohle minus si připsala v březnu 1942. Tehdy byla nově sestavená divize vržená OKH na Krym.1 l. armáda ji bez jediného dne výcviku nasadila do protiútoku na parpačské frontě. Její části zaútočily za ranní mlhy na sovětská pohotovostní postavení, promícha-ly se a Sovětije rozbili. Polní maršál von Manstein sám později řekl, že bylou chybou vrhnout ještě nezkušenou divizi do mohutného útoku. Ale co bylo tohle prohlášení velitele platné. U frontových svazků 11. armády se od tohoto 20. března dívali na 22. tankovou divizi úkosem. A také u OKH měla od toho dne špatnou pověst. Nepomohla žádná statečnost v pozdní zimě. Na vojácích divize ulpěla neprávem poskvrna 20. března. Mezitím plukovník von Groddeck provedl se svou motorizovanou brigádou smělý výpad směrem na východ, a tak zabránil tomu, aby Rusové někde v týlu vybudovali další obranné pásmo. Právě v místech, kde měly sovětské pluky snahu se zachytit, Groddeck udeřil. A pak se hnal dál. Když brigáda postoupila do hloubky padesáti kilometrů a naprosto překvapivě se vynořila u "Tatarského příkopu", tedy daleko v týlu hlavního stanu generálporu-číka D. T Kozlova, velitele Krymského frontu, bylo již sovětské velení rozložené. Vojska i štáby ztratily pevnou organizaci. Po silnicích se valily obrovské kolony prchajících vojsk ve směru na Kerč, který leží na východním pobřeží poloostrova. Doufaly, že se jim podaří zachránit se přes úzký průliv na druhé straně - na pevnině. Sovětské elitní zálohy se zoufale pokoušely zastavit čela postupujících němec-kých vojsk, aby se co nejvíc sovětských svazků, nahromaděných na východním pobřeží Kerčského poloostrova, dostalo pomocí motorových člunů a kutrů na pevni-nu. Přesně tak, jak to Angličané - skoro přesně na den před dvěma roky - u Dun-kerque na francouzské pevnině předvedli se svým expedičním sborem. Manstein však neměl v úmyslu nechat si zkazit svoje vítězství sovětským Dun-kerque. Zasadil proto tankové a motorizovanéjednotky a severoněmeckou 170. pěší divizi generá?majora Sandera s podřízeným 213. pěším plukem k pronásledování a předstižení protivníka. Ovšem plukovník Groddeck už u toho nebyl. Byl těžce raněn a svým zraněním podlehl.16. května se Němci dostali do Kerče. Sovětskému vrchnímu velení se Dunkerque nepodařil. Stalin své armády nedokázal zachránit. Nasazení samohybného dělostřelectva udělalo improvizovaným námořním trans-portům brzy konec. 170 000 zajatců, 1 133 děl a 258 tanků bylo německou kořistí této bitvy Tři sovětské armády byly v průběhu osmi dnů poražené šesti německými divizemi. Časně ráno 17. května stojí Manstein spolu s generálplukovníkem Freiherr von Richthoffenem na malém pahorku u Kerče. Před nimi leží Kerčský průliv a naproti, ani ne dvacet kilometrů odtud, je v zářícím slunci vidět břehy Tamaňské-ho poloostrova, předpolí Asie, přístup ke Kavkazu. Manstein svým vítězstvím otevřel zadní vrátka do Stalinova ropného ráje. 365 V době, kdy se Manstein dívá směrem k velkému cili, zahajují 650 kilometrů na i sever odtud, v prostoru Charkova, divize armádní skupiny von Kleist útok, aby také na Donecu vybojovaly rozhodující výchozí pozici pro letní ofenzivu, pro plán "Modrý". Po probdělých nocích a starostlivém zvažování, které vyvolal jeden sovětský překvapivý útok, zahájil generálplukovník von Kleist úder, který nemá co do odvahy a operačního nasazeníobdoby "Ve 3 hodiny," říká poručík Teuber, velitel roty 466. pěšího pluku. Nikdo neod- povídá. Proč také? Je to přece jen konstatování. Znamená. Ještě pět minut! Horizont na východě se barví do červena. Na obloze není ani mráček. Ticho. Je slyšet pouze vlastní dech a tikot velkých náramkových hodinek poručíka, který je opřený o okraj zákopu. Kapky času padají do moře věčnosti. A pakje to tady Vzduch se naplnil hřměním. Zatímco nováček na bitevním poli postřehne pouze nervy drásající rány, rozeznávají staří vojáci tlumené výstřely I houfnic, třeskot kanonů a hvízdání pěchotních děl. j Naproti v lese, kde leží postavení Sovětů, stoupá dým. K obloze tryskají zemní fontány kmeny stromů víří vzduchem nad místy zásahů granátů. Kulisa soustředě- né dělostřelecké přípravy před ofenzivou. Takové jako zde, ve výchozím postavení útoku berlínské medvědí divize, je to i u pluků 101. lehké divize, u granátníků 16. tankové divize i u myslivců l. horské divize - čel útoku von Mackensenova 3. tankové skupiny Všude mezi Slavjanskem a Losovajou stojí 17. května 1942 roty armádní skupiny von Kleista připravené k útoku. Palebný val před německými vojáky připravenými k útoku udělá náhle zřetelný skok vpřed. V tom okamžiku přelétávají nad německými liniemi německé střemhla- vé bombardéry IV leteckého sboru. "Vpřed!" vykřikne poručík Teuber Takjako on, křičí v té chvíli pět set poručíků a nadporučíků. "Vpřed!" Otázka, která v posledních dnech důstojníky a vojáky trápila, je pryč. Zmizela. Ta velká otázka zněla: Podaří sejiž pět dní trvající ruskou ofenzivu na západ vyvrátit z kořenů? O co vlastně 17. května 1942 šlo? Jaký účel měl mít útok Kleistovy armádní skupiny? K zodpovězení této otázkyje třeba se ohlédnout zpět. Aby získal výchozí základnu pro svou velkou ofenzivu roku 1942 z prostoru Charkova ve směru Kavkaz - Stalingrad, nařídil Hitler ve své směrnici č. 41 rozbít výběžek ruské fronty po obou stranách Izjumu, který představoval stálé ohrožení Charkova, a to formou klešové operace. Velitel skupiny armád Jih polní maršál von Bock vytvořil pro tuto operacijednoduchý plán. 6. armáda měla útočit ze severu, armádní skupina von Kleista s částmi l. tankové armády a 17. armády z jihu. Jejich úkolem bylo odříznout Timošenkovův výběžek fronty a v takto vzniklém kotli zničit zde shromážděná sovětská vojska. Krycí název tohoto plánu zněl "Fridericus". 366 Avšak nejen polní maršál von Bock, ale také Rusové měli svůj plán. Maršál Timošenko chtěl zopakovat svou neúspěšnou lednovou ofenzivu, a proto připravil útok sještě mohutnějšími silami, který měl mít rozhodující vliv na další vývoj války. S pěti armádami a množstvím tankových svazků chtěl z tak těžce vybojovaného výběžku fronty u Izjumu a severně od něho, z prostoru Volčansk, kde uvázla jeho lednová ofenziva, dvěma údernými klíny roztříštit německou frontu. Obchvatnou operací chtěl potom získat zpět Charkov, správní centrum ukrajinského těžkého průmyslu. Tím by Němci ztratili své obrovské zásobovací středisko jižní fronty ve kterém byly uskladněny obrovské zásoby Timošenko chtěl současně zopakovat svůj pokus z ledna a vyrvat Němcům také Dněpropetrovsk se 100 kilometrů vzdáleným Záporožím, jehož obrovská přehradní nádrž představovala ve čtyřicátých letech jeden z divů světa. Realizace tohoto plánu by byla pro skupinu armád Jihještě osudnější než ztráta Charkova, neboť přes Dněpropetrovsk a Záporoží vedly silnice a železnice k rozleh-lému ajezernatému dolnímu toku Dněpru, přes který už nebyl směrem najih, a to až k Černému moři, žádný pevný přechod. Veškeré zásobování armád německcho jižmho křídla, které byly rozmístěné východně od Dněpru v Doněcké pánvi a na Krymu, muselo probíhat po těchto komunikacích. Jejich ztráta by vyvolala katastrofu. Takto kroužily myšlenky obou stran najaře roku 1942 kolem velkého izjumské-ho oblouku fronty který byl jak pro Bocka, tak i pro Timošenka osudovou základnou budoucích rozhodujících bitev Otázkou tedy bylo, kdo udeří první, kdo zvítězí v závodě o čas. Timošenko, nebo von Bock? Německý plán předpokládal, že útok bude zahájen 18. května. Timošenko byl ale rychlej ší. 12. května zahájil s překvapivě mohutnými silami svoji klešfovou operaci proti 6. armádě generála Pauluse. Severní rameno kleští tvořila sovětská 28. armáda se šestnácti střeleckými a jezdeckými divizemi, třemi tankovými brigádami a dvěma motorizovanými brigádami. To představovalo obrovskou přesilu proti dvěma ně-meckým sborům, XVII. sboru generála Hollidta a LI. armádnímu sboru generála von Seydlitz-Kurzbacha, dohromady se šesti divizemi. Ještě větší síly mělo jižní rameno kleští z výběžku fronty u Izjumu. Zde to byly dvě sovětské armády, 6. a 57., které tvořilo dvacet šest střeleckých divizí, osmnáct jezdeckých divizí a čtrnáct tankových brigád. Tato ohromná bojová síla se valila proti VIII. sboru generála dělostřelectva Heitze a rumunskému IV sboru. Šest němec-kých a rumunských pěších divizí, zpočátku bez jediného tanku, tak stálo proti mnohonásobné přesile s ohromnými tankovými silami. Ruský útok nebylo možné zachytit v místech zasazení úderů. Německé linie byly převálcované. Ovšem stejnějako v zimní bitvě se i nyní mnohé německé opěrné body držely v týlu prolomeného nepřítele. Generál Paulus vrhl proti pronikajícím ruským silám všechnyjednotky 6. armá-dy, které měl v té chvili k dispozici. Dvacet kilometrů před Charkovem se podařilo, 367 skutečně v poslední chvíli, zastavit severní Timošenkovo rameno kleští údery do boků, které zasadily rychle přisunuté 3. a 23. tankové divize a 71. pěší divize. Silnéjižní rameno, které útočilo z izjumského oblouku, však nebylo k zastavení. Hrozila katastrofa. Rusové pronikali stále na západ a 16. května pronikli se svými jezdeckými útvary až k Poltavě, hlavnímu stanu polního maršála von Bocka, která leží více než sto kilometrů jihozápadně od Charkova. Situace se stala dramatickou. Bock stál před těžkým rozhodnutím. Za dva dny měl začít německý útok. Situace se ale zahájením ruské ofenzivy zcela změnila. 6. armáda byla plně poutaná ruskými silami a musela se bránit. Jako severní úderná skupina tedy nepřipadala v úvahu. Tím padl i plán na provedení klešťové operace. Má se vzdát celého plánu, nebo provést operaci "Fridericus" pouze jedním ramenem kleští? Bockův náčelník štábu generál pěchoty von Sodenstern neustále naléhal na váhajícího polního maršála, aby zvolil variantu "jednoramenných kleští". Vzhledem k síle protivníka byla sice riskantní, ale pro tento vskutku smělý plán hovořila skutečnost, že se každým kilometrem, o který Timošenko postoupil na západ, nebezpečně prodlužoval jeho bok. To byla Bockova šance. Polní maršál se jí nakonec i chopil. Rozhodl se provést plán "Fridericus" pouzejednou stranou kleští. Aby nedal Rusům možnost k pokrytí jejich dlouhého boku, zahájil útok dokonce ojeden den dříve, než bylo plánováno. Tak tedy Kleistova armádní skupina zahájila útok 17. května ráno z prostoru jižně od Izjumu s částmi l. tankové armády a 17. armády Osm pěších divizí, dvě tankové divize a jedna motorizovaná pěší divize tvořily Kleistovu bojovou sílu. Rumunské divize zajišťovalyjeho levé křídlo. Ve 3 hodiny 15 minut vyskakuje poručík Teuber na čele své roty ze zákopu a vyráží proti ruským postavením na okraji lesa. Nad jeho hlavou hvízdají Stuhy, spouštějí se dolů a vrhají bomby na průzkumem zjištěné opěrné body, bunkry a palebná postavení nepřítele. Mezi Teuberovými četami se pohybují protiletadlové kanony které mají nahradit chybějící tanky 20mm kanony 616. vojskového protiletadlového oddílu bičují pří-i. j mou palbou hnízda odporu nepřítele. Pěchota měla ráda tuto zbraň ajejí neohrožené obsluhy, které s ní vždyjely do útoku v nejpřednější linii. První, dobře vybudovaná obranná postavení Rusů, jsou zničena krupobitím bomb a granátů. Ti, kteří tuhle palbu přežili, však kladou tuhý odpor Jeden prapor, najehož postavení útočí 466. pěší pluk, se drží až do posledního muže. 450 mrtvých svědčí o rozhořčenosti boje. Pluky sejen pomalu a postupně probíjejí přes nízký porost, minová pole a stro- mové zátarasy dopředu. Poručík Teuber se se svou rotou ocitl v obzvláš houževnatě Uelká bitva jižně od Charkova v časném létě 1942. Předehra k operaci "Modrý". 368 ,: oa)ra2 16. td 0 km 10 m 60. mot. diit h TIMOSENKO b 1. hd g,A Lozovenka 298. Izjum dlv. ec I 86. div. 389. div. 16. td v, Bogorodiánoe 100. dlv. a ul.u Lozovaja garvenkovo 257. dlv.Slavjansk m NlM 1996 369 Mrejevka Balakleja ov PRŮBĚH BI1VY bráněném prostoru u včelařského kolchozu Majaki. Rusové vedou palbu z kulome-tů, karabin a minometů. Rota nemůže postoupit ani o krok dál. "Žádám o podporu dělostřelectva," volá Teuber na styčného důstojníka dělostře-lectva. Ten předává jeho požadavek přenosnou radiostanicí dozadu. "Palbu do čtverce 14." O několik minut později začne pekelný tanec. Také ruské dělostřelectvo soustředilo svou palbu do prostoru před kolchozem. Teuber ajeho muži vyrážejí. Tadyje ruský zákop. Sovětijsouještě uvnitř, těsně přitisknutí kjeho stěnám. Utočící němečtí vojáci se vrhají dovnitř, a také se okamži-tě přikrčí před hvízdajícími granáty, které dopadají před, za, i do zákopů. Sedí na bobku, nebo leží bok po boku s Rusy Nikdo nikomu nic nedělá. Všichni se tisknou k zemi, každý z nich je jenom člověk, který se chce zachránit před hvízdajícími vražednými železnými střepinami. Zdá se, že nepřátelství lidí najednou odválo strašlivé krupobití, dopadající na Rusy i na Němce. Teprve když po půlhodině dělostřelecká palba náhle ustane, Teuberovi muži se vztyčí a zákopem zazní: "Ruki věrch! Ruki věrch!" Rusové pustí samopaly a pušky a zvedají ruce. Teuberovy čety postupují dále dopředu. Dva kilometry za včelařstvím narážejí na deset kouřících ruských polních kuchyní, které právě uvařily čaj ajáhlovou kaši. Rusové jsou zmatení, když se najednou k výdeji stravy postaví němečtí vojáci. "No tak, Ivane, vydávej," volají. Sovětští kuchaři se zprvu bojí cokoliv udělat, ale brzy s úsměvem nabírají plné naběračky a plní "Germanskim" misky kaší a nalévají vonící, zeleně se třpytící čaj do polních láhví. Snídaně skončí pochmurným divadlem. Náhle se spustí k zemi jeden sovětský dvojplošník a svými palubními zbraněmi zaútočí na místo přestávky Vojáci Teube-rovy roty na tenhle létající "šicí stroj" zahájí palbu z pušek a kulometů. Některé střely zasahují motor a prorvou nosné plochy Stroj se začne ve vzduchu kymácet a snáší se klouzavým letem asi 200 metrů od vojáků. 1. četa zaútočí na letoun, ale pilot se brání palubním kulometem. Když vystřilel veškerou munici, snaží se se svým spolubojovníkem, oba v kožených leteckých kombinézách, uniknout z letadla. "Ruky věrch!" volají Němci. Oba Rusové však nemíní uposlechnout a vytahují pistole. "K zemi!" křičí velitel čety To však není nutné. Oba letci se nechtějí bránit, ale pouze vyhnout zajetí. Nejdříve se střelí do hlavy druhý důstojník a po něm i pilot. Když Teuberovi muži došli k mrtvým, zjistili, že druhým důstojníkem byla žena v hodnosti podporučíka. 17. května večer dosáhly pluky 257. pěší divize plukovnika Piichlera v celém pásmu svého útoku útoku Donec.18. května obsadily nejsevernější cíl útoku, Bogo-rodižnoje. Když se nadporučík Gust, velitel 3. praporu 447. pp, přiblížil se svou čelní četou k okraji obce, na přepravišti přes Donec se ještě pokoušel třiceti koňmi 370 naplněný přívoz odpoutat od hořících břehů. Převozník však toto dobrodružství vzdal, když spatřil Němce. Řeka unáší hořící čluny, které vypadají jako ohnivé ostrůvky I levý soused,101. lehká divize, se do večera 18. května probojuje až k Donecu. Prapory musí za tropicky vlhkého horka proniknout obrovským lesním územím. Tam na ně číhají v dobře maskovaných postaveních ruští vojáci a široká minová pole. n Nemečtí ženisté dokáží pravé divy Příslušníci 213. ženijního praporu zneškodní ,:: u 101. lehké pěší divize během prvního dne 1750 min všeho druhu. Poprvé od loňské letní ofenzivy se opět objevují minoví psi, vlčáci a dobrmani, v s odjištěnými protipancéřovými minami na hřbetě. Psovodi v dobře zamaskovaných postavení psi neustále pobízejí proti postupujícím německým svazkům. Němcije za odporné honičky střílejí. Objevují se celé smečky psů, které se snaží, v souladu se svým výcvikem, dostat se pod vozidla a nápravy německých vozidel. Pokud se jim to podaří, potom silná nálož exploduje i se psem a v okruhu několika metrů všechno , roztrhá na kusy Po ovládnutí části toku Donecu zajišfují 257. pěší a 101. lehká divize východní bok obrněných úderných jednotek, které zahájily útok k vlastnímu vytvoření kotle. 16. tanková divize, která postupuje na čele úderné skupiny generálporučíka Hube- ho, pronikne se svými třemi bojovými skupinami, von Witzleben, Krampen a Siec- kenius, ruskými postaveními a zatlačí nepřítele zpět. Odrazí silné protiútoky nepří- tele a potom postoupí až do předměstí Izjumu. 18. května ve 12 hodin 30 minut ovládnou tanky a střelci na motocyklech vest- fálské 16. tankové divize jedinou velkou silnici v této oblasti, která vede ve směru západ - východ přes Donec. Bojová skupina Sieckenius, jejímž jádrem je 2. prapor 2. tankového pluku, se otočí doleva a pokračuje v postupu na západ, přímo do kotle. Avšak hlavní úder operace "Fridericus" měl provést generál jezdectva von Mac- kensen se svým III. tankovým sborem. S dráždanskou 14. tankovou divizí upro- střed, vpravo a vlevo 100. lehká divize a bavorská l. horská divize, srazí u bažina- tého Suchého Torecu překvapeného Rusa zpět, obsadí Barenkovo a postaví most. Potom může 14. tanková divize udeřit na sever Převalující se mračna prachu zahalí tanky Jako moukajemná černozem dělá z tankistů kominíky V součinnosti s eisenašskou tankovou rotou bojové skupiny Sieckenius překročí řeku Bereka a odrazí sovětské tankové protiútoky 22. května dosáhne Bajrak v se- verním oblouku Donecu. Tím bylo rozhodnuto, protože naproti, na druhém břehu, stála čela 6. armády- - roty vídeňské 44. pěší divize. Tímto podáním ruky byl proražen izjumský oblouk a odříznuty Timošenkovy armády, které již pronikly daleko na západ. Kotel byl uzavřený. Maršál Timošenko zjistil nebezpečí příliš pozdě. S takovou odpovědí na svou ofenzivu nepočítal. Nyní mu nezbývalo nicjiného, než přerušit svůj nadějně vyhlí- 371 žející postup na západ, obrátit své divize a pokusit se proniknout z obklíčení směrem na východ. Vydrží tenká stěna německého kotle? Začíná rozhodující část bitvy Generálplukovník von Kleist nyní musel nutně posílit své síly tak, aby byly schopné odrazit sovětské pokusy o prolomení obklíčení jak ze západu, tak i z výcho- du. Opět začal závod s časem. Generál von Mackensen soustředil všechny své podřízené motorizované a pěší divize do jakéhosi vějíře, jehož osu tvořila 14. tanková divize.16. tanková divize se pak stočila na západ a postupovala směrem k Andrejevce na Donecu. 60. pěší (mot.) divize, 380. pd, 389. pd a 100. lehká divize se rozvinuly do vějíře na západ a vytvořily frontu proti Timošenkovým armádám, které zahájily zpáteění postup. Ve středu, jako pavouk v síti, seděla l. horská divize, kterou Mackensen uvolnil z fronty, aby ji měl pro všechny případy po ruce. Tato předvídavost nakonec rozhodla celou bitvu, poněvadž Timošenkovi velitelé vrhali své divize proti německému obklíčení s divokou rozhodností. Snažili se za každou cenu prorazit ve zvoleném těžišti německou obranu a proniknout ke spásné linii na Donecu. O svatodušní pondělí se podařilo obklíčeným ruským vojskům probít se přes německou 60. pd (mot.) a 389. pd., a postoupit až k Losovence. Bylo zcelajasné, že " Rusové se chtěli dostat k "rollbahnu do Izjumu. Avšak ted se projevilo Mackensenovo preventivní opatření. Sověti narazili na 1. horskou divizi, která obsadila a bránila příčné postavení východně od Lovosenky. I část sil 384. pd, podporovaná IV leteckým sborem, se vrhla proti Sovětům. To, k čemu pak došlo, patří k nejkrvavějším událostem války v Rusku. Naše vyprávění se opírá o líčení tehdejšího velitele l. horské divize generálma- jora Lenze, kterýje autorem dějin divize. Ruské kolony útočily ve světle tisíců světlic proti německým liniim. Prapory byly povzbuzované pronikavými povely velitelů a komisařů. Rudoarmějci postupovali vpřed zavěšeni do sebe. Nocí se rozléhalojejich " chraplavé "urrá. Po povelu "Pal!" zahájí palbu německé kulomety a pěchotního děla. První vlny padají. Kolony v barvě země se stáčejí k severu. Avšak i zde narážejí na zátarasy a horské myslivce. Ustoupí, a pak se bez ohledu na ztráty rozběhnou proti německým postavením. Zabíjejí a probodávají vše, cojim stojí v cestě. Proniknou o několik stovek metrů dál a ocitají se v boční palbě němec- kých kulometů. Co není mrtvé, to se potácí, plazí, klopýtá zpátky do strží Bereky Příští večer se scéna opakuje. Tentokrátje uprostřed těsného klubka rudoarměj- ců několik tanků T 34. Zavěšené masyjsou pod vlivem vodky Odkud také mají tihle ubožáci brát odvahu k tomu, aby se s hlasitým "urrá" vrhali do náruče smrti? Kde se Sověti převalí přes německý opěrný bod, tam Němci při protiútoku naleznoujen rozpolcené lebky, bajonetem probodnutá a k nepoznání pošlapaná těla. Tento boj je naplněný hrůznou zuřivostí. Je to strašlivá cesta smrti. 372 hl. Třetího dne je síla Rusů konečně zlomená. Velitelé sovětské 6. a 57. armády, generálporučík Gorodňanskij a generálporučík Podlas i jejich štábní důstojníci, leží mrtvi na bitevním poli. Velká bitvaje u konce a Timošenkoje poražen. Ztratil hlavní sily svých dvaadvaceti střeleckých a sedmi jízdních divizí. Čtrnáct tankových a mo-torizovaných brigád bylo úplně zničeno, 293 000 rudoarmějců odešlo do zajetí. Zničeno nebo ukořistěno bylo 1250 tanků a 2 026 děl. Tak skončila bitva jižně od Charkova, při které chtěli Sověti obklíčit Němce, ale byli sami obklíčeni. Bylo to neobvyklé německé vítězství, vykouzlené během několika dní z porážky Vítězné německé divize však netušily, že tento úspěch, který byl výsledkem velitelského umění a statečnosti, otevřel bránu chmurnému osudu, neboť nyní směřovaly na Stalingrad. Nikdo ještě neviděl stíny tohoto města. Myšlení vojáků i zprávy Wehrmachtu ovládly Charkov a Kerč. Bylo to přece tak ohromující. Dvě velké obkličovací bit-vy v průběhu tří týdnů, při nichž bylo zničeno šest sovětských armád, zajato 409 000 vojáků, zničeno nebo ukořistěno 3159 děl a 1508 tanků. Německé východ-ní vojsko opět ukázalo svoji sílu. Štěstí opět pochodovalo spolu s Hitlerovými prapo-ry Hrozná zima sjejím strašákem porážky byla zapomenuta. Zatímco v kotli jižně od Charkova ještě padaly poslední výstřely a skupiny vyhladovělých rudoarmějců vylézaly ze svých úkrytů, soukolí nové bitvy se již roztáčelo. Boje o Sevastopol, poslední opěrný bod Sovětů na jihozápadním cípu Krymu a nejsilnější pevnost na světě, znovu začaly 2. Sevastopol Hrob na hřbitouě u Jaltě - Mezi údolim Belbeh a Růžouým pahorhem - Každou sehundu 324 granátů - Obří moždíře "Karl" a "Dora" - Hrad, hterý dšti olaeň - Baterie "Maxim Gorhij" letí do pouětří - "Je nás ještě dvacet dva... žijte blaze" - Boj o Růžouý pahoreh - Komsomolci a homisaři "Můžeme vyplout, pane generálplukovmku." Italský námořní poručík zasaluto-val. Manstein se dotkl okraje své čepice, kývl hlavou a s úsměvem řekl: "Tak tedy, pánové, nastupme do našeho křižníku." Tím křižníkem byl italský rychlý člun, jediná válečná lod, kterou měl Manstein k dispozici. Sehnal jej námořní kapitán Joachim von Wedel, velitel přístavu v Jaltě. Manstein chtěl 3. června l.942 plout podél jižniho pobřeží Krymu, aby se sám přesvědčil, zda není z moře vidět pobřežní silnici, nebo po ní probíhalo veškeré zásobování XXX. sboru, který pod velením generála Frettera-Pica ležel na jižní 373 frontě před Sevastopolem. Ohrožení zásobování sovětskými námořními silami by mohlo pořádně zamíchat plánem bitvy o Sevastopol. Člun plul v zářícím slunci rychle podle pobřeží. Jaltské zahrady rámovaly svými vysokými stromy bílé vily a paláce. Až k výšině u Balaklavy plul člun západním srněrem. Na holé skále čněla k modré obloze stará pevnost se dvěma obrannými věžemi. Modře zářila i zátoka, která se u paty skály zařezávala do pevniny Zde v průběhu Krymské války, v letech 1854 až 1855, bojovali Angličané, Francouzi, Turci a Pie- monťané, kteří se svým expedičním sborem přistáli v Jevpatorii s cílem přivést cara Mikuláše k rozumu. Téměř jeden rok, 347 dní, trvalo tenkrát obléhání a boj o Se- vastopol. Teprve potom se Rusové vzdali. Celkový počet obětí včetně civilního obyvatelstva byl na tehdejší dobu velmi vysoký. Odhady se pohybují mezi stem až pěti sty tisíci. Generál Manstein tyto skutečnosti znal. Četl všechny studie o Krymské válce a věděl, že Sověti vybudovali pod starou pevností úplně nové moderní obranné dílo; obrovské kasematy, betonová postavení děl s pancéřovými kopulemi a labyrintem podzemních zásobovacích skladů. Nebylo pochyb o tom, že i Stalin v roce 1942 bude chtít město bránit zuby nehty, stejně jako car Mikuláš I. v letech 1854/1855, nebo Sevastopol byl se svým výborným přírodním přístavem hlavním opěrným bodem válečného lodstva na Černém moři. Jestliže by padl, nezbylo by lodstvu nicjiného, než se stáhnout do menších přístavů na východním pobřeží. Manstein a kapitán Wedel byli zabráni do rozhovoru, když se ozvaly hrozné rány záblesky praskot a křik. "Letadla!" vykřikl Mansteinův pobočník nadporučík Specht. Italové přiskočili ke svým protiletadlovým kulometům příliš pozdě. Se sluncem v zádech, od Sevasto- polu, přilétly dva sovětské stíhací letouny, spustily se dolů a zaútočily na plavidlo palubními zbraněmi. Desky paluby praskaly a lámaly se jako třísky Kapitán Wedel, který stál vedle Mansteina, se po zásahu zhroutil mrtvý k zemi. Italský vrchní lodník u zábradlí byl také mrtev Fritz Nagel, Mansteinův věrný průvodce v každé bitvě od prvních dnů války, byl s těžkým průstřelem stehna vržený na vzduchovou šachtu. Měl proraženou tepnu. Jeho krev prudce stříkala. Italský velitel strhl z těla košili, aby mu tepnu podvázal. Nadporučík Specht se svlékl, skočil do vody a plaval ke břehu. Úplně nahý zastavil na břehu užaslého řidiče nákladního automobilu a řítil se s ním do Jalty Zde zabavil motorový člun, co nejrychleji se vrátil k hořící lodi a odvlekl ji do přístavu. Generálplukovník dopravil Fritze Nagela osobně do lazaretu. Bylo však již pozdě. Pro Nagela už nebylo záchrany O dva dny později, kdy se eskadry VIII. leteckého sboru generála Richthofena připravovaly k prvnímu dějství velké bitvy a nahazovaly motory, stál Manstein na 374 I I jaltském hřbitově u hrobu svého řidiče. To, co řekl generálplukovník nad rakví svého řidiče, si zaslouží v jinak hrozné kronice ještě hroznější války zaznamenání. "Ve společných letech každodenního životajsme se stali přáteli. Pouto přátelství nemůže přervat ani záludná kulka, která tě zasáhla. Můj vděk a věrnost i všechny moje vzpomínky tě budou provázet až na věčnost. Nyní odpočívej v pokoji, žij blaze, můj nejlepší kamaráde!" Čestná salva se nesla nad stromořadím. Od západu zaznívalo temné hřmění. Richthofenovy eskadry startovaly směrem k Sevastopolu. Uelká, dvacet sedm dní trvající bitva proti nejsilnější pevnosti světa, začala. Ze skalní kupole nad vesnicí byl vynikající výhled na celou oblast Sevastopolu. Zenisté vybudovali ve skalní stěně pozorovatelnu, která byla do určité míry bezpečná proti dělostřeleckému a leteckému ostřelování. Odtud mohl člověk periskopickým dalekohledem přehlédnout v celé šíři město a oblast pevnostijako z vyhlídkové věže. Na této pozorovatelně strávil Manstein se svým Ia plukovníkem Bussem a se svým pobočníkem "Pepo" Spechtem dlouhé hodiny Odtud pozoroval účinek prvních úderů letectva a dělostřelectva. Byl 3. červen 1942. Zde, kde Řekové ve starověku zřizovali první tržiště, Gótové stavěli během stěhování národů své skalní hrady, kde později bojovali Janované a Tataři o přístavy a úrodná údolí a kde v průběhu Krymské války v 19. století tekla krev Angličanů, Francouzů a Rusů, seděl nyní německý vojevůdce těsně přitisknutý ke skále a znovu vedl bitvu o přístavy a zálivy ruského rajského černomořského poloostrova Krym. "Úžasný pekelný tanec," žasl Specht. Busse souhlasně přikyvoval. Byl ale skeptický. "Přesto není jisté, jestli se nám podaří vytvořit v pevnostním pásu dostatek děr pro útok pěchoty" Manstein stál u velkého dalekohledu a díval se do údolí Belbeku s do výše se tyčícím kulatým kopcem, který prostí vojáci nazývali "Olejový kopec". Nad jejich hlavami přelétávaly v letkách Stuhy. Spouštěly se nad Sevastopol, svrhly bomby a nechaly rozeznít palubní zbraně. Potom odlétly zpět. Bitevní letadla hučela nad náhorní rovinou. Na obloze se míhaly stíhací letouny a kroužily bombardéry 1 l. ar-máda ovládla vzdušný prostor již několik hodin po zahájení bombardování. Slabé sovětské letectvo pobřežní armády bylo zničeno. Šlo do boje s třiapadesáti letouny VIII. letecký sbor generála von Richthofena prováděl denně 1 000, 1 500 i 2 000 vzletů. "Postupně útočící vlny" - tak zní odborný název pro takovou letec-kou bitvu jako na běžícím pásu. A zatímco z nebe nad Sevastopolem padal smrtelný déš, chrlilo dělostřelectvo všech ráží granáty na nepřátelský obranný systém. Dělostřelci vyhledávali zabudované baterie, srovnávali se zemí okopy a drátěné zátarasy, posilali ránu za ranou na střílny a pancéřové kupole betonových postavení dělostřelectva. Ve dne i v noci - pětkrát dvacet čtyři hodin. To si totiž Manstein vymyslel jako zahájení útoku. Ne, jak je obvyklé, soustře-děný palebný úder dělostřelectva a letectva v trvání jedné až dvou hodin, a pak zteč. 375 Ne, Manstein věděl, že silná pevnostní zařízení Sevastopolu se stovkami betonových a pancéřových staveb, široký pás bunkrů, mohutné tankové baterie, tři obranná pásma s celkem 350 kilometry okopů, hluboké drátěné a minové zátarasy a ve skalách vybudovaná postavení raketometného dělostřelectva a minometů nelze vyřadit obvyklou dělostřeleckou palebnou přípravou. Proto nařídil vést pět dní hromadnou palbu dělostřelectvem, minomety, protile-tadlovými kanony i samohybnými děly Kolem 1300 hlavní střílelo na průzkumem zjištěná pevnostní zařízení a polní postavení Sovětů. K tomu svrhávaly bojové eskadry VIII. leteckého sboru své náklady bomb na pozemní cíle. Země se pokrývala železem. Byla to vražedná předehra. Nikdy v průběhu 2. světové války ani před, ani po Sevastopolu, nebylo na německé straně soustředěno a nasazeno takové množství dělostřeleckých sil. V severní Africe zahájil Montgomery koncem října 1942 před el Alamejnem britskou ofenzivu proti Rommelovi s tisíci hlavněmi, které vešly do historie. Man-stein nasadil u Sevastopolu ještě o tři sta hlavní více. Zvláštní roli v dělostřeleckých úderech měly zadýmovací minomety Tato hrozná zbraň zde byla poprvé nasazená v tak mohutné koncentraci. Na frontu před pevnost byly přisunuty dva minometné pluky - l. těžký minometný pluk a 70. minometný pluk - jakož i dva oddíly - l. a 4. - a soustředěné pod společný zvláštní štáb plukovníka Niemanna, který řídil 21 baterii s 576 hlavněmi, mezi nimi i baterie těžkého pluku s tříštivými a zápalnými granáty ráže 280 a 320 mm, kteréjsou proti pevnostním zařízením obzvlášť účinné. Každou sekundu vylétlo z hlavní pouze tohoto pluku 324 granátů, které dopa-daly na přesně zaměřená polní opevnění protivníka. Morální účinek na Rusy byl stejně velký, jako smrtelná ničivá síla. Když pouze z jedné baterie se šesti hlavněmi dopadlo najednou 36 obludných granátů s ohnivým chvostem a s nervy drásajícím vytím na nepřátelská postavení, byl účinek strašlivý. Tříštivá síla jednoho granátu nebyla sice tak velká jako u dělostřeleckého, ale tlaková vlna při detonaci v malém prostoru plošného cíle způsobovala praskání cév Vojáci, kteří neleželi v bezprostřední blízkosti výbuchu, byli demoralizováni ohlušu-jícím rachotem a ochromeni tlakovou vlnou. Leknutí a strach vedl k panice. Podob-né účinky měly najinak tak necitlivé Rusyjiž jenom Stuhy - střemhlavé bitevní le-touny Mimochodem, německéjednotky při nasazení ruské raketové zbraně, "Stali-nových varhan", reagovaly podobnou hrůzou a strachem. Mezi klasickým dělostřelectvem, které působilo u Sevastopolu, byli i takoví výjimeční giganti, jako moždíř "Gamma", moždíř "Karl", také nazývaný "Thor", a železniční dělo "Dora". Všechny tři zázračné zbraně byly vrcholem vývoje dělo-střelectva. Byly zkonstruované pro boj proti pevnostem. Před válkou existovaly vedle belgických valů a Maginotovy linie pouze pevnosti v Brestu, Lomše, Kronštad- 376 tu a právě v Sevastopolu. Leningrad nebyl pevností v pravém slova smyslu a staré městské pevnosti na francouzském atlantickém pobřeží již vůbec ne. Moždíř "Gamma" byl znovuzrozením "Tlusté Berty" z první světové války Jeho granáty ráže 427 mm měly hmotnost 923 kg a mohly zasáhnout cíle na vzdálenost 14,25 km. Hlaveň měla délku 6,72 m. K obsluze tohoto neobyčejného obra bylo zapotřebí 235 dělostřeleů. Avšak "Gamma" byla trpaslíkem proti moždíři "Karl" ("Thor") s ráží 615 mm, jednomu z nejtěžších děl 2. světové války a speciální zbrani pozemního vojska proti nejsilnějším betonovým opevněním. Protibetonové granáty o hmotnosti 2 200 kilo-gramů, které prorazily i nejsilnější betonové desky, byly vystřelované z příšery, jež měla velmi málo společného s klasickým moždířem. Zavalitá, pět metrů dlouhá hlaveň s mohutnou lafetou na podvozku připomínala spíše továrnu s pahýlem komína. A ani "Karl" však nebyl dělostřeleckým nonplusultra. To stálo v Bachčisaraji, "paláci zahrad" tatarských chánů, a jmenovalo se "Dora". Prostí vojáci ji též nazý-vali "Těžký Gustav". Bylo to nejtěžší dělo poslední války Mělo ráži 800 mm. K přepravě tohoto monstra bylo zapotřebí 60 vagonů. Z jeho 32,5 m dlouhé hlavně byly na vzdálenost 47 km vystřelované granáty o hmotnosti 4 800 kg, tedy téměř pět tun těžké trhavé granáty A ještě těžší granáty, protipancéřové, o hmotnosti 7 000 kg, střílela "Dora" na cíle vzdálené 38 km. Střela a nábojnice byly celkem 7,8 m dlouhé. Vzpřímené byly zhruba vysokéjako dvoupatrový dům. "Dora" střílela rychlostí 3 střely za hodinu. Toto obří dělo přitom při střelbě stálo na dvou zdvojených kolejích. Dva protiletadlové oddily byly neustále nasazené kjeho ochraně. Obsluha, ochrana a údržba si vyžadovaly celkem 4120 mužů. Jenom k vedení palby byl určen jeden generálmajor, jeden plukovník a 1500 mužů. Těchto několik údajů ukazuje, že tradiční dělo bylo v tomto případě předimen-zováno do gigantičnosti tak, že jeho konečný užitek byl již velmi sporný. Je ovšem pravda, že jediný granát z "Dory" zničil u Sevastopolu v zátoce Severnaja muniční sklad, který ležel 30 metrů pod zemí. Manstein stál již třetí hodinu ve svém skalním hnízdě. Studoval výsledky palby a porovnával je s precizními podklady, které mu poslali oba velitelé dělostřelectva jeho armády generálporučík Zuckertort, velitel dělostřelectva LIV sboru, a generál-poručík Martinek, velitel dělostřelectva XXX. sboru. Manstein byl při vší své geni-alitě vojevůdce mužem detailu. Snad také v tom leží tajemstvíjeho úspěchů. "Kam dopadne granát 88mm protiletadlového kanonu, tam už žádný Ivan nevykoukne z bunkru," řekl Pepo Specht, který právě stál u periskopického dale-kohledu. "Protiletadlové kanony jsou pro taková opevnění jednoduše nenahratitelné," opáčil Manstein. A jako na potvrzení jeho slov se v nepřetržitém hromobití palby tlumeně ozvaly kovové rány ráže 88 mm. 377 Flak byl skutečně nenahraditelný.18. protiletadlový pluk se účastí v dělostře- leckém boji u Sevastopolu proslavil. Razantní "acht-acht" (osmaosmdesátka) byla nejlepší zbraní k ničení pevnostních staveb, které vyčnívaly nad úroveň země. "Osmaosmdesátky", nasazené stejně jako minomety v nejpřednější linii, ničily pří- mou palbou bunkry a střilny Jen baterie 18. protiletadlového pluku spotřebovaly v průběhu bitvy o Sevastopol 181787 střel. Z Mansteinovy pozorovatelny bylo mož- né dobře rozpoznat tři do hloubky členěné obranné systémy které chránily centrální pevnost. První byl 2 až 3 km široký. Skládal se ze čtyř za sebou členěných a zadrátovaných postavení zákopů, mezi nimiž ležely dřevěné bunkry a betonová bojová postavení. Výbuchy min při zásazích dělostřelectva před a mezi okopy prozrazovaly, že Rusové kromě toho položili hustč. minová pole. Muselo se počítat s tím, že mnohá z těchto neviditelných minových polí zůstanou jako obrana proti zteči pěchoty Druhé obranné pásmo bylo široké asi 1,5 km. Patřil k němu především severní úsek (mezi belbeckým údolím a zátokou Severnaja), tvořený řadou nejtěžších opev- nění, kterým dali němečtí dělostřelečtí pozorovatelé přiléhavá jména: "Stalin", "Molotov", "Volha", "Sibiř", "GPU" a především "Maxim Gorkij I" se svými 305mm bateriemi. Ten měl ještě doplněk, "Maxim Gorkij II", který se nacházel jižně od Sevastopolu, s podobnou výzbrojí. Východní strana pevnosti byla obzvláš zvýhodněna terénem, jehož hluboká skalnatá údolí a opevněné vrcholy kopců nabízely ideální obranu. "AdlerhOhe" (Orlí výšina), "Zuckerhut" (Cukrový klobouk), "Nordnase" (Severní nos) a "Rosenhiigel" (Růžový pahorek), tojsou pro bojovmky od Sevastopolu nezapomenutelnájména. Třetí obranné pásmo probíhalo těsně okolo města. Byl to opravdový labyrint zákopů, kulometných hnízd a palebných postavení minometných a dělostřeleckých baterii. Podle sovětských údajů Sevastopol bránilo sedm střeleckých divizí, jedna jízdní divize, která byla změněna na pěší, dvě střelecké brigády, tři námořní brigády, dva pluky námořní pěchoty, různé tankové prapory a samostatné svazky - celkem 101238 mužů. Dále v obraně stálo deset dělostřeleckých pluků a dva minometné oddíly, jeden pluk protitankových kanonů a 45 oddílů nejtěžšího dělostřelectva po- břežní obrany s celkem 600 děly a 2 000 minomety Vpravdě oheň dštící hrad, který chtěl Manstein dobýt se svými sedmi německými a dvěma rumunskými divizemi. Noc mezi 6. a 7. červnem byla horká a dusná. Nad ránem zavála od moře lehká bríza, která však s sebou nepřinesla mořský vzduch, ale prach, jenž se táhl z rozry- tého předpolí Sevastopolu přes německé linie, a černý dým, který přicházel od hořících muničních skladů vjižní části města. Když se rozednívalo, německá palba mohutně zesilila. Pak vyrazila do útoku pěchota. V silném palebném obklíčení zaútočily ve 3 hodiny 50 minut úderné sku- piny pěchoty spolu s ženisty na celé frontě proti nepřátelské hlavní bojové linii. 378 i I i oleovyn .. Bllbek údoll Belkek mySly ermfdnl rbor ČERNE 22. dN. MOŘE... Mrrlm 132.dlv. 2a.dN. Ooálll so. aN. za. dN. Molotov rkr Strlln GPU v Srwm/ SIhlI plmoet Volhr Ural DOBYTÍ SEVASTOPOLU . Srwml koer Sevemlzátoka 13z. v. ui! vmódnf 22. div. rbor 0 km 50 m 2a. dN. S0. div. A e Juchary V I Grjtany Karalls I Sevastopol rumunrké SEVASTOPOL t /. hd V an9llckýhMltov A I anglický hMitov I I Zu 72. dN. NI 0 km 20 KI R I 170. dlv. pevnůstky I A=Orl( výina, Zu=Cukrový klobouk, Ooikl/ II _ . ZI 2a,"h, dlv. N=Severní nos, K=jeskyné Kamary, &Irhlrw R=Růfový pahorek, Zi=Rumělka . rrm8dnf rbor OWM H96 Dobytí Sevastopolu,0perace Stěrfang". Po pětidenní ničivé dělostřelecké palbě a útoku letectva nastoupila 7. června pěchota k útoku na nejsilnější pevnost světa.3. července 1942 padla poslední pevnůstka. Těžiště útoku leželo na severu. Tam útočil LIV sbor s 22.,24.,50.,132 pěší divizí a 213. zesíleným pěším plukem, který patřil k 73. pd a byl zálohou sboru. Ze západu a z jihu zaútočil XXX. sbor Avšak to ještě nebyl hlavní úder 72. pd, 28.1ehká divize a 170. pd si měly společně s rumunskými svazky nejprve vybojovat výchozí postavení pro hlavní útok, stanovený na o několik dní pozdější termín. Nahoře, v údolí Belbek a v rokli Kamyšly vytvořili ženisté průchody v minových polích, aby mohla být co nejdříve nasazena samohybná děla 190. a 249.0ddílů k podpoře pěchoty Ta mezitím svádí tvrdý boj o první postavení nepřítele. Dělostře- 379 lectvo sice zničilo zákopy a bunkry, ale Rusové, kteří přežili, se zoufale brání. Němci je v jejich dobře maskovaných okopech museli likvidovat ručními granáty Dolnosasům 22. pd generála Wolffa opět připadla těžká úloha. Měli dobýt pevnůstku "Stalin". Již předchozí zimu se úderné roty 16. pěšího pluku vyšplhaly až k vnějším valům tohoto opevňovacího dila, ale byly odraženy a musely se vrátit do údolí Belbek. Nyní museli tou krvavou cestou projít znovu. První pokus, podniknutý 9. června, ztroskotal.13. června zaútočili vojáci 16. pluku pod velením plukovníka von Chol-titze na pevnůstku znovu. "Stalin" byl v rozvalinách, ale z každé skuliny nebojámy vycházela střelba. Na Andrejevově křídle nasadil velitel pouze komsomolce a členy strany V bojové zprávě 22. pd je uvedeno: "Byl to patrně nejhouževnatější nepřítel, jakéhojsme kdy potkali." Jenjeden z mnoha příkladů za všechny Třicet mrtvých leželo vjednom bunkru, který dostal plný zásah do střílny Přesto se deset sovětských vojáků, kteří přežili, bránilo. Nakupili mrtvé před střílnu jako ochranu proti střelám. "Ženisté," volají pěšáci. Plamenomety vrhají své ohnivé paprsky proti stěně z těl a ruční granáty dokonávají dílo. Někteří němečtí vojáci zvracejí. Teprve odpoledne se čtyři úplně vyřízení Rusové vypotácejí z rozvalin. Vzdali se, když se jejich politruk zastřelil. Oba útočící prapory dolnosaského 16. pp byly v těchto nemilosrdných bojích silně zdecimovány Všichni důstojníci brzy vypadli. Velení nad zbytkem rot obou střeleckých praporů převzal jeden poručík z velitelské zálohy pluku. Do 17. června pokračovaly ve žhnoucím horku krvavé boje v druhém obranném pásmu. Nesnesitelný zápach se vinul nad bitevním polem, na kterém leželo bezpočet mrtvol. Nad nimi bzučela ohromná hejna much. Bavorská 132. pd vpravo od Dolno-sasů utrpěla tak velké ztráty, že musela být dočasně vyvedena z boje. Na její místo nastoupila 24. pěší divize, která - později vystřídaná rumunskou 4. horskou divizí - byla zasazena mezi 132. a 22. pěší divizi. U německých svazků nebyla situace právě růžová. Ztráty se stále zvyšovaly a citelný nedostatek munice nutil k dočasnému přerušení bojů. Někteří velitelé již radili boje zastavit do doby, dokud nebudou přisunuté nové síly Manstein však věděl, že s posilami počítat nemůže. 17. června vydal rozkaz k novému generálnímu útoku ze severu. Vykrvácené pluky zahájily ještě jednou útok s pevnou vůlí dobýt hlavní překážky V údolí Belbek, 4 kilometry západně od "Olejového kopce", zaujaly palebná po-stavení dva moždíře ráže 355 mm. Patřily k 641. oddilu (mot.) vojskového těžkého dělostřelectva. Jejich úkolem bylo zničit pancéřové kopule "Maxima Gorkého I". Těžká 305mm děla v sovětské pevnůstce ovládala údolí Belbek a cestu k pobřeží. Dostat oba obry do palebných postavení bylo velmi obtížné a namáhavé. Po čtyřhodinové námaze stavebních oddilů může konečně velitel baterie nadporučík von Chadim vydat rozkaz k palbě. 380 Obludy zahájí palbu. Po třetí salvě hlásí Wachtmeister Meyer, jenž leží v nejpřed-nější linii 213. pěšího pluku jako předsunutý pozorovatel, že zásahy nemají na pancéřové kopule žádný účinek. "Speciální granáty rOchling," velí Chadim. Pomocí jeřábů jsou dopraveny 3,6 metru dlouhé náboje o hmotnosti 1000 kilogramů. Již se osvědčily při polním tažení do Francie proti opevněním Lutychu. Tenhle granát neexploduje při dopadu, ale až po vniknutí do překážky Poddůstojník Friedel Frster ajeho čtrnáct kamarádů u prvního děla si zacpali uši, jakmile dal nadporučík rukou povel "Pal!" O dvacet minut později následoval tentýž povel pro obě děla současně. Krátce poté přišlo od Meyera rádiové hlášení: "Pancéřová kopule vyletěla z úchytů!" Hlava "Maxima Gorkého I" je proražená. Hlavně 305mm lodních děl trčí šikmo do vzduchu. Baterie mlčí. Nyní přišla chvile plukovníka Hitzfelda, dobyvatele Tatarského přikopu u Ker-če. Na čele praporů svého 213. pěšího pluku útočí proti pevnůstce, obsazuje pancé-řové věže a přístupy "Maxim Gorkij I" už nemůže vést palbu. Sovětská posádka mohutné, 300 metrů dlouhé a 20 metrů široké betonové obludy, se však nevzdává. Sověti dokonce prová-dějí po skupinách bleskurychlé výpady tajnými přístupy a únikovými kanály 2. rota 24. ženijního praporu dostala za úkol udělat tomuhle strašáku konec. Na výzvy ke kapitulaci Sověti odpovídají palbou ze samopalů. Na první vyhození do povětří použijí Němci horu dynamitu, zápalných a zadýmovacích látek. Když se plyny a dým rozptýlily, zahájili Sověti palbu ze střílen a otvorů. Při druhém použití trhaviny se betonové monstrum konečně rozvalí a uvolní své přístupy Před ženisty se otevírá obrovské břicho. "Maxim Gorkij I" sahá do hloubky tří poschodí. Uplné město. Je zde vlastní vodárna a elektrárna, nemocnice, kantýny a strojírny s muniční-mi výtahy Každý prostor a chodbajsou uzavřené dvojitými ocelovými dveřmi. Každé z nich musí ženisté jednotlivě odpálit trhavinami. Vojáci se tisknou ke stěnám. Potom,jakmilej sou dveře rozervané, vrhají do dýmu ruční granáty a čekají, až se dým rozplyne. Pak teprve postupují dál. Na chodbách leží mrtví Sověti. Vypadají strašidelně, nebo všichni mají plynové masky, kjejichž nasazení je donutil kouř a zápach. Z další chodby jsou postupující Němci ostřelováni ze samopalů. Létají ruční granáty práskají výstřely z pistolí. Potom se ocelové dveře zabouchnou. Krvavá hra začíná nanovo. Takto to jde hodinu za hodinou, dokud se boj nepřiblíží k mozku pevnosti, k velicímu středisku. Boj v pevnosti "Maxim Gorkij I" pečlivě sledují i v Sevastopolu, ve velitelském bunkru viceadmirála Okabrského, který je umístěn nedaleko přístavu. Radista podporučík Kuzněcov sedí u svého aparátu v rádiovém středisku a naslouchá. Kaž- 381 dých třicet minut obdrží z "Maxima" hlášení o situaci. Rozkaz admirality všem velitelům a komisařům zní: "Boj do posledního muže!" Přichází signál. Kuzněcov poslouchá a píše: "Zbývá nás ještě 46. Němci buší na pancéřové dveře a požadují, abychom se vzdali. Dvakrát jsme otevřeli střílnu, abychom vedli palbu. Nyní to již není možné." O třicet minut později přijde poslední radiogram: "Je nás ještě dvacet dva! Připravujeme se na vyhození do povětří. Přestáváme vysílat. Zijte blaze!" Tak se také stalo. Centrum pevnosti vyhodilo samo sebe do vzduchu. Boj skončil. Z posádky, která měla na začátku bojů tisíc vojáků, padlo do zajetí pouze 40 raně-ných. Tohle číslo říká vše. Zatímco zuřily boje o pevnost "Maxim Gorkij I", dobyly saské prapory 31. pěšího pluku 24. pd 17. června pevnůstky "GPU", "Molotov" a "Čeka". Také 22. pěší divize generálmajora Wolffa si vlevo od Sasů razila cestu na jih a 17. června obsadila spolu s 65. pp, posíleným 2. baterii 190. oddílu samohybných děl, pevnůstku "Sibiř". 16. pěší pluk ovládl pevnůstky "Volha" a "Ural". Vojáci 22. pěšího pluku pronikli 19. červnajako první k zátoce Severnaja, poslední severní překážce před jižním městem. Braniborsko-meklenburská 50. pd generálmajora Friedricha Schmidta a ru-munská 4. horská divize generála Laszara měly nevděčnou úlohu. Musely se prodí-rat křovinami porostlými skalami od severovýchodu až k výšině Gajtany Dokázaly to a dosáhly východmho cípu zátoky Severnaja. XXX. sbor pod velením Fretter-Pica zahájil útok ze západu podle plánu, tedy teprve 11. června. Nejprve do útoku přešly 72. pd generálporučíka Miiller-Gebhar-da a 28. lehká divize generálporučíka Sinnhubera, později ještě i 170. pd generál-majora Sanderse. Divize postupovaly po obou stranách velké silnice, která vedla od pobřeží k městu. Šlo o ovládnutí dominujících výšin Sapun, které byly klíčem k jižnímu městu. Zde se bojovalo o kopce a strže. Boj se skládal z množství drobných potyček o dobře ukryté opěrné body a opevněná skalní hnízda. "Severní nos", "Kopec s kap-lí" a jeskyně Kamary byly hlavními ohnisky tohoto boje. Horské pluky 28. lehké divize se probíjely přes strmé skály pobřežních hor. Pevnůstka Balaklava byla dobytá již na podzim roku 1941 nečekaným útokem 105. pěšího pluku, ale horští myslivci zde měli co dělatještě i v červnu 1942. To byly chvíle příslušníků úderných skupin ajejich statečných velitelů. Nezapomenutíjsou poručík Koslar, vrchní šikovatel Keding a šikovatel Hindemith. Výšiny "Pulec", "Rumělka I, II, III", stejně jako "Růžový pahorek" a pověstná vinice, to jsou místa krvavých bojů na tomto úseku. Zesílená 170. pd, čerstvě zasazená mezi dvě úderné divize, dobyla důležité výšiny Sapun. Duší útoku byl nadporučík Bitlingmeier s l. praporem 391. pp. Za jeden 382 a půl hodiny se jeho prapor probil až na hřebeny výšin. Zde, u cile, byl Bitlingmeier smrtelně zasažený kulkou. 18. června dobyl major Baake se 72. průzkumným oddílem "Orlí výšinu". Ponurý úkol obdržel 420. pěší pluk. Ten musel zaútočit na starý anglický hřbitov, ve kterém byli pochováni padlí z Krymské války Sověti jej přeměnili na opevněné palebné postavení dělostřelecké baterie - byla to pevnost, která budila hrůzu. 20. června dobývá posílený 97. pěší pluk 46. pd, který podporovala 3. baterie 190. oddílu samohybných děl, pevnůstku "Lenin". Když 24. pěší divize po těžkých bojích dobyla severní pevnůstku a pověstnou baterii "Konstantinovskij" na úzké zemské šíji zvané Severní kosa, a tím ovládla vjezd do přístavu, ležel celý Sevastopol v německém sevření. Manstein měl všechna opevnění kolem Sevastopolu ve svých rukou. Přesto sovětské vrchní velení vrhlo v noci na 26. června na všech možných mořských plavidlech do městaještě 142. stře-leckou brigádu. Dostala se tam právě včas, aby zažila pád Sevastopolu. Úder z milosti vedly 22. a 24. pd. 22. dělostřelecký pluk vystřelil svůj stotisící granát. Vybuchl na břehu na druhé straně zátoky Severnaja. Pluky se za jasné měsíčné noci připravovaly k akci v prašné "Vlčí strži". 27. června krátce po půlnoci sejednotlivé roty na nafukovacích člunech bezhluč-ně přesunují přes zátoku. Nepřítel odhalí tento manévr příliš pozdě. První úderné skupiny jsou již u elektrárny, která jim záhy padne do rukou. Prapory se přibližují k městu. Při rozednění přilétají Stuhy a svými údery uvolňují pěchotě cestu. Poslední velký protitankový příkop je překonaný. Sovětská obrana se zhroutila do chaosu a paniky Tu a tamještě ojediněle bojuje komisař, velitel nebo komsomolec do posledniho dechu. Ve strmém břehu Severní zátoky sedí okolo tisíce dětí, žen a vojáků v zabariká-dované štole. Komisař odmítá otevřít brány Ženisté proto připravují trhavinu. Komisař najednou vyhazuje celou štolu i se všemi lidmi do vzduchu. Smrt zde nachází i tucet německých ženistů. 3. července vše skončilo. Sevastopol, nejsilnější pevnost světa, padl. Dvě sovětské armády jsou rozdrcené, devadesát tisíc rudoarmějců zajato. Na bitevním poli leží vedle tisíců mrtvých i 467 děl, 758 minometů a 155 protitankových a protiletadlo-vých kanonů. Velitelé pevnosti, admirál Okťjabrskij a generálmajor Petrov, však na bojišti nezůstali. 30. červnaje z pevnosti odvezl rychlý člun. Mansteinova 11. armáda byla volná projiž zahájenou ofenzivu proti Stalingradu a Kavkazu. 383 3. Prozrazený plán ofenzivy Srnči pečeně a hrymshý seht- Pohažená oslaua-Major Reichel zmizel - Osudný let - Dva tajemné hroby - Rusoué znaji plán o fenziuy - Útoh je přesto zahájen- Hodina zrozeni tragédie Komisařova vila byla zařízená s překvapivě dobrým vkusem. Ležela v malé zahradě na okraji Charkova a měla dvě poschodí. I sklepní prostory byly obytné. Soudruh komisař si nežil špatně. Byl to ostatně muž s velkou odpovědností. Těžký průmysl v Charkovské oblasti podléhal jemu. Podléhal, nebo nyní ve vile sídlil generál tankových vojsk Stumme se štábem jeho ;XXX. tankového sboru. Stumme byl vynikající důstojník a navíc i milovník života. Malý postavou, ale velký svou energii. Nikdy ho nebylo možné vidět bez monoklu, který nosil již jako mladý důstojník jezdectva. Kvůli vysokému krevnímu tlaku měl stále lehce načer-venalou tvář. Při jeho tělesné konstituci se přímo nabízela i přezdívka. Důstojníci a vojáci jeho štábu mu tajně říkali "Kulový blesk". Stumme to přirozeně věděl, ale nedával to najevo. Proto ani nijak nereagoval, když náhodně zaslechl, že je takto titulovaný. Nebyl to štábní důstojník vědeckého typu, ale spíše muž praxe s citem pro taktické a operační myšlení. Patřil ke špičce německých tankových velitelů. Byl to chytrý plánovač se schopností okamžitějednat. Muž fronty, milovaný svými vojáky, o které pečoval s nezdolným úsilím. Respektovali ho i jeho důstojníci, kteří obdivo-vali jeho energii a "nos. " Jeho slabostí, příjemnou slabostí, bylo dobré jídlo a pití. "Uálka, a ještě k tomu špatnějíst? To ne, pánové!" bylojeho oblíbené rčení. Se svými hosty se ovšem vždy dělil o dobrá sousta, která obstarávaljeho štábní ubytovatel. Na večeři do sídla svého štábu pozval hosty i 19. června 1942. Byli zde tři velitelé divizí sboru a velitel dělostřelectva - velitel 23. tankové divize generálmajor von Bo-ineburg-Lengsfeld, velitel 3. tankové divize generálmajor Breith, velitel 29. pěší (mot.) divize generálmajor Fremerey a velitel dělostřelectva generálmajor Angelo Miiller Přítomni byli rovněž náčelník štábu sboru podplukovník Franz, Ia podplu-kovník Hesse, poručík Seitz a adjutant sboru, světoznámý sportovníjezdec na koni, podplukovník Harry Momm. Měla to být "katova večeře", jak se Stumme žertovně vyjádřil. "Ještě pár dní se můžeme vyspat, pánové, a pak to začne. Tentokrát to doufejme vyjde a Stalin se ocitne na kolenou." "Doufejme," zabručel robustní generál Breith, falcký tankový velitel par excel-lence. Všichni tři velitelé divizí bylijiž dva dny předtím ústně seznámeni s úkoly sboru v rámci první fáze operace "Modrý". Zdůrazněme, že ústně, nebo o plánu nebo 384 rozkazech pro sbor v souvislosti s ofenzivou so nesměl, podle přísných předpisů o utajení, které Hitler zformuloval před zahájením útoku, dozvědět ani velitel divize. "Nemohli bychom přece jen dostat alespoň stěžejní body písemně?" zeptal se jeden z velitelů. Bylo to sice proti přísným předpisům o utajení, ale Stumme souhlasil. "Tankový sbor nelze vést na příliš krátkých opratích," řekl svému náčolníkovi štábu a Ia a nadiktoval asi půl stránky strojopisu poznámek. Byly určeny pouze pro velitele divizí! A týkaly so pouze první fáze operace "Modrý". Podplukovník i. G. Hesse nechal tento supertajný dokument dopravit zvláš spolehlivými kurýry kjednotlivým divizím. Tato praxe byla obvyklá u mnoha sborů, neboť jak by velitel divize, tedy velitel motorizovaného svazku, kterému se podařil průlom, mohl využít téhle šance, pokud by nevěděl, má-li pokračovat v útoku na sever, jih nebo západ? Sbor, kterému velel Stumme, měl například podle směrnice k operaci "Modrý" v první fázi útoku za úkol udeřit v rámci 6. armády na Oskol, a potom se stočit severné k obkličovací operaci. Jestližo by divizo rychle překonaly řeku, bylo nutné, aby velitelé tento plán znali a mohli bez ztráty času rychle v útoku pokračovat. Stumme měl se svou metodou vydávání krátkých písemných informací velitelům divizí vesměs dobré zku.senosti. Nikdy takto nepromeškal žádnou šanci a nikdy se také nic nestalo - nikdy, až do onoho 19. června. Stumme s úsměvem vychutnával překvapení "katovy večeře". Podával se srnčí hřbot ze srnce, ktorého zastřelil podplukovník Franz při objíždce postavení. Jako předkrm servírovali misku kaviáru a k tomu krymský sekt. Tyto pochoutky objevil snaživý zásobovací důstojník v jednom charkovském skladu. Hosté se nonechali pobízet. Sladký krymský sekt povzbuzuje náladu, o černž svědčí jak hostiny curů, i,ak i sovětských občanů. I u tohoto stolu zavládlo 19. června večer veselí. Důstojníci, kteří všichni prodělali krutou zimu, opět hleděli s důvěrou do budoucnosti Především sám veli.cí generál byl plný energie a optimismu. Odpoledne hovořil s velením armády Také tam byla dobrá pohoda. Generál von Mackensen vytvořil nad Charkovem, v prostoru Volčanska (východně od Donecu) pro 6. armádu průlom, a tímjí na protilehlém břehu řeky u Burluku vytvořil velmi výhodnou výchozí pozici pro velkou ofenzivu. Během odvážné obkličovací operace rozdrtil Mackensen svými čtyřmi rychlými a čtyřmi pěšími divizemi podstatně silnější svazky Rusů, jež byly navíc dobře opevněné v kopcovitém terénu u Donecu. Sbor celý prostor obsadil a přitom zajal 23 000 vojáků. 6. armáda generála Pauluse tak nebude muset při nadcházející ofenzivě podstupovat při přechodu řeky Donec žádné velké riziko. Podplukovník Franz demonstroval pomocí nože, vidličky, kávové lžičky a skle-ničky tuhle zajímavou Mackensenovu operaci, dovedenou s mimořádně malými 385 ztrátami do úspěšného konce. A ta také byla důkazem toho, že německé východní vojsko opět získalo svoji bývalou údernou sílu. "A nyní se to Mackensen chystá celé zopakovat jihovýchodně od nás, aby vyčistil předpolí Donecu a vytvořil i pro nás výhodnou výchozí pozici pro operaci "Modrý" na Oskolu. Ten Mackensenje vynikající, i pro nás to dokáže!" Stumme zvedl sklenici. Veselí získalo dobrými zprávamiještě další impulz. Bylo pět minut před desátou. Na zdi se neobjevila žádná ohnivá písmena jako na hostině Baltazarově. Ve veselé společnosti nevybuchla žádná bomba. Přišel jen Hessův písař Odinga, protáhl se k podplukovníkovi a cosi mu šeptal do ucha. Hesse vstal a omluvně pronesl ke Stummemu. "Volají mne naléhavě k telefonu, pane generále." "Jenom nám nepřineste nějakou nepravdivou povídačku," zasmál se Stumme. "To si nemyslím, pane generále,je to pobočník od 23. tankové divize," odpověděl Hesse. Když se oba ocitli venku a scházeli se schodů k operační místnosti, poznamenal šikovatel Odinga: "Vypadá to, že u 23. divizeje pěkně husto, pane podplukovníku." "Opravdu "Ano, zdá se, žejejich Ia major Reichel dnes odpoledne zmizel." "Cože?" Hesse seskočil z posledních schodů a vzápětí byl u telefonu. "Co se děje Teichgrábere?" !" Poslouchal, a pak řekl: "Ne, u nás není Podíval se na náramkové hodinky "Říkáte, že odletěl ve čtrnáct hodin? Tedje 22 hodin. Člověče! Cože měl u sebe?" Hesse pozorně naslouchal. "Svoji aktovku a desky s mapami? Co? Také desky s poznámkami? Pane bože, s takovými věcmi létá na průzkum?" Hesse byl jako bez ducha. Hodil sluchátko na vidlici a pospíchal do jídelny Povznesená nálada společnosti rázem zmizela. Všichni viděli, že se něco stalo. Krátkými větami je informoval, střídavě obrácený ke Stummemu a von Boine-burg-Langsfeldovi. Ia 23. tankové divize major i. G. Reichel, výtečný a spolehlivý důstojník, odletěl ve 14 hodin se Storchem, který pilotoval nadporučík Dechant, na velitelské stanoviště XVII. armádního sboru, aby si odtud, jak napsal ve sdělení pro velitele divize, ještě jednou prohlédl prostor nástupu divize. Reichel zjevně přeletěl nad velitelským stanovištěm sboru dál k hlavní bojové linii. Dosud se nevrátil a v prostoru divize také nepřistál. Měl s sebou jak poznámky tak i mapy s vyznače-nými divizemi armádního sboru a zakreslenými cíli útoku v první fázi operace "Modrý. Stumme okamžitě vyskočil ze židle. Boineburg-Langsfeld se ho snažil chlácholit. p j " "Asi přistál někde za našimi divizemi. Nemuselo se řece hned stát to ne horší. Bránil se myšlence, která se dala vyčíst ve všech obličejích. Zajat Rusy! Se směrnicí. S cíli operace "Modrý"! 386 Stumme se nyní opravdu změnil v kulový blesk. Ihned se spojil se všemi divizemi na frontě a nařídil velitelům divizí a pluků, aby zjistily, zda dělostřeleětí pozorova-telé nebo velitelé rot vepředu něco nevědí. Ve štábu sboru bylo najednou jako v úle. Zavládl úžasně čilý ruch. Netrvalo to ani ětvrt hodiny a ohlásila se 336. pěší divize. Jeden předsunutý dělostřelecký pozorovatel viděl za hrozně dusného odpoledne mezi 15. a 16. hodinou Fieseler Storcha, jak se mezi velmi nízko visícími mraky snášel dolů, a když se nad celým bojovým úsekem spustila prudká letní bouře, přistál těsně u ruských linii. Stumme ihned nařídil: "Vyslat silnou údernou skupinu!" Podplukovmk Hesse vydal podrobné rozkazy k pátrání. V první řadě nás zají-mají oba zmizelí. Nebudou-li nalezeni, pak hledat aktovku a mapy Jestliže již byl v prostoru nepřítel, tak zjistit, zda na místě nejsou stopy po požáru nebo boji, ze kterých by se dalo soudit na zničení těchto dokladů. 336. pěší divize vyslala za ranního rozbřesku 20. června zesílenou rotu do značně nepřehledného terénu. Další rota ji zajišovala boky a vedla palbu k odvrácení pozornosti nepřítele. Vjednom údolíčku nalezli letadlo, ale bylo prázdné. Žádná aktovka, žádné desky s mapami. Přístroje byly vymontované, jak to Rusové rádi dělali, když ukořistili německé letadlo. Nebylo vidět žádné stopy po požáru, které by ukazovaly na zničení písemností a map. Také žádné stopy krve a ani známky boje. Nádrž stroje měla průstřel a byla prázdná. "Prohledat okolí," nařídil kapitán. Po skupinkách pročesávali terén. Za chvíli se ozvalo volání jednoho poddůstojnfka. "Tady!" Ukazoval na dva kopečky země, vzdálené asi třicet metrů od letadla. Dva hroby Tím se veliteli roty zdálo vše jasné. Zavolal tedy zajištění zpět a vydal rozkaz k návratu. Generál Stumme kroutil hlavou, když obdržel hlášení o dvou hrobech. "Odkdy dbají Rusové na dodržování piety a pohřbívají mrtvé. A přímo u letadla." "Mně to také nejde do hlavy" podotkl podplukovník Franz. "Chci to vědět přesně. Možná, žeje v tom nějaká čertovina," rozhodl Stumme. 336. pd obdržela rozkaz, aby provedla celou akciještějednou, otevřela oba hroby a prověřila, zda v nich leží major Reichel a nadporučík Dechant. Vojáci vyrážejí znovu. Spojka majora Reichela jde s nimi, aby identifikovala nezvěstné. Vojáci otevřeli hroby Mladý muž se domníval, že v jednom z mrtvých poznal rnajora, ačkoli mrtvola byla oblečená pouze do spodního prádla, a ani jinak neskýtala právě příjemnou podívanou. Také ve druhém hrobě se nenašly součásti uniformy Jaké hlášení podal armádě o vyšetřování a nalezených mrtvolách XX. sbor, v jehož štábu se sbíhaly nitky vyšetřování a předávané zprávy to se dnes již nedá přesně zjistit. Někteří důstojníci štábu si vůbec nevzpomínají, že by byly nalezené nějaké mrtvoly Ic XXXI. tankového sboru, který se v tom čase nalézal se zajišova- 387 cím odřadem na stanovišti vzdálenóm,jen několik málo kilomctrů od místa neštěstí a ihnod se zapo,jil do pátrací akce, považu,jo Reichola za beze stopy zmizelého. Naproti t,omu tohde,jší podplukovník Franz je přesvědčen, žo mrtvoly byly,jednir značně identifikovány I přes zcela ;jasnó úda,jo štábních důstojníkii 336. pěší divize je však možnó spekulovat o tinn, zda 5ověti přece,jen nepr,ovedli ně,jaký trik, aby Němco zmátli. Ianí Reichelová ovšem dostala od plukovníka Voeltera, Ia 6. armády, písemnó sdě-loní, že,je,jí manžel byl se: všemi vojenskými poctami pohřben na vojenském hřbitově v (;harkově. Obdržela takii foto;rafii hrobu. Snubní prstýnek, který její muž stále nosil, ,jí však zasluný nebyl. A tak ziistává ještě i dnes nad tímto případem stín pochybností. Pro německé veloní bylo koncem června 1942 přirozoně velmi důležitó vědět, zdaje Roichi:l mrtvý, nebo so nachúzí živý v ruském za;jetí. Jestliže byl mrtvý, mohli Rusovó vědět pouze to, co měl zakreslenó na mapách a co bylo v písemnostech-první fáze oper,uce "Modrý". I3yl-li však živý v ruském zajetí, existovalo nebezpečí, že ,jej specialistó GPU donutí říci všechno, co věděl. A Reichel věděl, přirozenč v hrubých rysech, vše o velkém plánu. Raději nedomýšlet, jestli sovětská tajná sl.užba najdo prostřcdky a cesty, jak přinutit živého Reichelu k hovoru. A bylo dost diivodů se toho obávat. Nebylo tajemstvím, že ruské frontové jednot;ky měly striktní rozkaz okamžit.ě dopravit do ncjbližšího vyššího štábu každého důstojníka s červenými lampasy na kalhotách, to znamenú dústojníka ;enerálního štábu. Také padlí důstojníci genorál-ního štábLi museli být odsunuti pryč. Tímto způsobem se měla u Němců vyvolávat ne,jistota u pochyby, zda ne,jsou ještě naživu. Obrztnou frontovou propaandou tuto t1(,tl5tOtll,)CStC 7Vft50Vt111. Proč se Sověti najednou od toho všeho odklonili? Proč to pohřbívání? l3ylo pouze,jedno řešoní této záhady, které by bylo logické. Reichel ajeho pilot byli zajati sovětskou priizkumnou hlídkou a zastřeleni. Když velitel hlídky přinesl mapu a dokumonty svému nadřízenému, ten okamžitě poznal, že jde o vyššího německého štábního důstojníka. Aby se vyhnul oplétačkám, eventuální kontrole a pátrání po mrtvolách, vyslal hlídku zpět a nechal oba zabité důstojníky pohřbít. Přirozeně, že Stummo musel tuto událost ihned nahlásit armádě. Podplukovník I ranz informoval o případu již v noci na 20. června kolem jedné hodiny náčelníka štábu 6. armády tehdejšího plukovníka a později enerálporučíka Arthura Schmid-ta. A gonerálovi tankových vojsk Paulusovi nezbylo nicjiného, než celou věc v sou-ladu se svými povinnostmi a s těžkým srdcem hlásit dál přes skupinu armád až do vůdcova hlavního stanu v Rastenburl,ru. Hitler byl naštěstí v I3erchtesgadenu a nedozvěděl se o této záležitosti, když byla ještě horká. Generál polní maršál Keitel vedl první vyšetřování. Měl chuť navrhnout Hitlerovi, aby proti spoluvinným důstojníkům přijal "nejpřísnější opatření". 388 Keitel přirozeně tušil Hitlerovu reakci.. V souladu s rozkazem vzdce bylo napros-to jasné, že operační plány smějí být vyššími štáby sdělovány pouze ústně. Ue směrnici číslo 41 vydal sám I-Iitlerještějednou přísnó předpisy o utujení přímo pro rozhodující operaci "Modrý". Takó pi-i každc: jiné příleiitosti připomínal svoji zász-du, vyplývající i zjeho strachu ze špionů, že nikdo neszní vědčt víc, ncžje pro splnční úkolu bezpodmínečně nutnó. Gencrál Stumme, ,jeho náčel ník štábu podplukovník I ranz a velitel 23. td ;ene-rál von I3oincburf;-Lan.gsfeld byli - tři dny před oIenzivou - odvoláni ze svých funkcí a Stumme a l ranz postaveni před mimořádný senát říšského válečnc:ho soudu. Předsedal mu žíšský maršál Girinl;. Obžaloba obsahovala dva body - příliš včasné a příliš obsáhlé vydání rozkazu. I3ěhem dvanáctihodinového projednávání se Stummcmu a Iranzovi podařilo dokázat, že o příliš včasnm vydání rozkazu nemůže být ani řeči.. Jenom k přisunutí tankovéhc. sboru do předmostí Volčansk, přesjediný most na Donecu, bylo nutných pět krátkých červnových nocí. Obžalobě tak zústal jcn jeden bod. "Příliš obsáhló vydání rozkazu". Ien byl těžištčm žaloby neboť sbor upozornil tankovó divize nu to, že po piekročení Oskolu se po stočení na sever mohou setkal s posttzpujícími madarskými svazhy které mají hnčdé unilormy podobnó ruským. Toto upozornění bylo důležitó, protože existovalo nebezpečí, že si nčznccké tankovó svazky zmýlí Madary s Izzsy Avšak toto zdizvodnční soud odmítl. Oba obžalovaní byli odsouzeni na pčt, respektive dva roky pevnosti. Nz závěrjednání však (tirinl; podal oběma dizstu,jní-kům ruku a řekl: "I3ojovali jste o svou věc statečně a bez vytáček. Podám o tom hlášcní vůdci." Zdú so, žc: slovo dodržel. Iakó polní maršál von I3ock se při rozhovoru s I-Iitlerem vjeho hlavním stanu postavil za oba osvědčenó důstojn.íky Cí slovo bylo rozhodu.jíc;í, to u.ž nelzc určit. Po čtyřech týdnech však Stumme a Franr obdzželi dopisy ste,jnóho znění, žc vůdcc vzhledem kje.jich zzsluhám a příkladné statečnosti rozsudky ruší. Stumme odjel jako Rommelúv zástupcc do Afriky a I ranz jej následoval jako náčelník štábu africkóho sbor.u. Generál Stumme padl 24. žíjna při ;enerálním útoku u el Alamejnu. Tam,jc také pohřben. Velení nad ;XXX. sborem převzal po Stummeho odvolání generál tankových vojsk Leo Freiherr Geyr von Schweppenburg, osvědčený velitel XXIU tankového sboru. Připadlo mu těžké dědictví. Nebylo možné pochybovat o tom, ruské vrchní velení nejpozději od 21. června znalo plán první fáze velké německé ofenzivy Kreml tedy věděl, že Němci chtěli úderem mohutných sil ze západu přímo na východ, z prostoru Kurska, a obchvat-ným úderem G. armády z prostoru Charkova, získat Voroněž, aby v kotli, který takto vznikne mezi Oskolcm a Donem, zničili sovětské síly před Voroněží. Z mapy a dokumentů, které měl u sebe nešfastný Reichel, nemohli Sověti přesto vyčíst, že Wei.chsova armádní skupina měla hned nato udeřit na jih, respektive 389 jihovýchod, a že velkými operačními cíli byly Stalingrad a Kavkaz. Leda kdyby jim Reichel padl živý do zajetí, oni jej přinutili mluvit a do hrobu u letadla pohřbili někoho jiného. Při rafinovanosti sovětské tajné služby bylo nutné počítat se vším. Otázka, která tím pro vůdcův hlavní stan vznikla, zněla. Má se plán operace ajejí termín změnit? Jak polní maršál von Bock, tak generál Paulus byli proti. Termín útoku byl přede dveřmi a Rusové nemohli takjako tak už moc dělat. K tomuještě 22. června generál Mackensen zahájil svou druhou "operaci na urovnání cesty" a v součinnosti s částmi 1. tankové armády vytvořil pro 6. armádu výhodné výchozí pozice v oblasti Kupjan-ska. Výsledkem těchto bojů bylo 24 000 zajatců a získání prostoru za Donecem až po dolní Oskol. Odrazové můstky pro zahájení dobrodružství operace "Modrý" byly tedy vytvo-řené. Nyní již nebylo možné vzájemně zapadající soukolí velkého plánu měnit. Nastartovaný stroj musel běžet. Hitler proto rozhodl, že věc proběhne podle plánu včetně termínu útoku. Pro armádní skupinu Weichs na severním křídle byl dnem X 28. červen, pro 6. armádu se XXXX. tankovým sborem 30. červen. Kostky byly vrženy Co se stane nyní, je velmi úzce spojeno s tragickým případem Reichel a předsta-vuje hodinu zrodu německé tragédie ve válce v Rusku. Uvidíme začátek řetězu tragických chyb, které zákonitě vedly ke katastrofě u Stalingradu, k obratu ve válce, a tím i k německé porážce. Kdo chce pochopit tento obrat, který německá vojska na východě tak prudce zasáhl na vrcholu jejich úspěchů, ten si musí dát práci s tím, aby pochopil poněkud obtížné, ale dramatické strategické rysy operace "Modrý". Základem první fáze německé letní ofenzivy roku 1942 bylo dobytí Voroněže. Toto město na dvou řekách bylo důležitým zbrojnízn a hospodářským centrem. Navíc ovládalo jak Don s řadou přechodů, tak i řeku Voroněž. Kromě toho bylo i význam-ným uzlem ruského severojižního spojení po silnici, železnici i řekách z Moskvy k Černému a Kaspickému moři. Voroněž představovala v německém plánu "Modrý" výhybku pro pohyb směrem na jih a oporu při zajišťování boků. 28. června zahájila Weichsova armádní skupina s 2. armádou, madarskou 2. ar-mádou a . tankovou armádou útok na Voroněž. Hlavní úderný klín představovala Hothova 4. tanková armáda. Vjejím středu byl opět "beranem" XVIII. tankový sbor generála tankových vojsk Kempfa s 24. td ve středu, 16. pěší (mot.) divizí vpravo a divizí "Groádeutschland" vlevo. Úkol dobýt Voroněž byl svěřený 24. tankové divizi - kdysi l. východopruské a jediné jezdecké divizi Wehrmachtu, která byla v zimě 1941/1942 přezbrojena na tankovou. Divize, které velel generálmajor rytíř von Hauenschild, udeřila plnou silou. Pod ochranou VIII. leteckého sboru se převalila přes sovětská obranná postavení, dosáh- 390 TA Kursk 9.td 3. mot div. III. tn dlvlze SS Grorede Wehlond 2C.td " Voroéf 1B. mot. div. mederekf 2. A 100. leh. pd 23. td 29. mot. dlv. X700C. b Volbansk 3. td Charkov OMrMl996 .9 0 km 50 m První takt operace "Modrý" (28. červen až 4. červenec 1942). Má být dobyta Voroněž a v součin-nosti 4. tankové armády se 6. (polní) armádou vytvořený první kotel v prostoru Staryj Oskol. Ale sovětské armády se poprvé nepostaví na odpor, nýbrž rychle ustoupí na východ za Don. la řeku Tim a útokem dobyla most, na kterém se jí podařilo vytrhnout již hořící zápalnou šňůru. Velitel divize pak ve svém obrněném transportéru přejel most na čele zesíleného tankového pluku. Tanky se s jezdeckým elánem hnaly k řece Kšen. Cestou zničily dělostřelectvo a pochodové proudy sovětských střeleckých divizí. Také zde Němci získali neporu-šený most. Operace se podobala divokému honu. Velitel divize s velitelským sledem postupoval bez ohledu na nekrytá křídla na čele, věren Guderianovu receptu: "Tankovému vojsku se velí vepředu. Toto vojsko je ve šťastné situaci, protože má vždy volné boky" Když bylo potřeba doplnit pohonné hmoty, jednotky se přeskupily a rychle zformované bojové skupiny se hnaly dál. Večer prvního dne útoku se střelci na 391 motocyklech a části 3. przporu 24. tankové divize připravovali k útoku na vesnici Jetrosinovka. "(;o se to tam dě,je?" přcmýšlí šikovatel L;ichhorn. Na kraji vesniceje totiž vidět les tabulí, radiovozy štábní automobily u nákladní vozy To může býtjenom ně;jaký Vy551 Stilb. Iouze o vlásck unikl střelciim na motocyklech velký úlovek. Štáb sovětské 40. armády který zde měl své stanoviště, prchá na poslední chvíli. Už sc ho ncpodz-řilo dostihnout. Celá armádaje však v tuto chvíli bez velení. 24. tanková divize opakujc v těchto žhavých letních dnech roku 1942 ještě jednou klasickó tankovó iídery z prvních týdnů války a tak předvádí, co všcchno múžc dobře vyzbrojenú, svěží u rázně vcdená tanková divizc proti Rusúm dokázut. Pouze prittrž mračen dolcúžc zastavit svazky které byly přcsvědčeny o tom, že zvítězí. Gaujmou kruhovou obranu a čekají, až je dojede mechanizovaná pěchota. Potom vyrazí čelo pod velením plukovníka Ricbela dál. 30. června má 24. tanková divize za sebou již polovinu vzdálenosti do Voroněže. Nyní stojí před mohutně vyhudovaným sovětským obranným postavením, ktoré brání čtyři střelecké brif;ády V záloze byly zji.stěné dvě tankové brigády Toje vážnó. Sovčti se třomi tankovými sbory pokusili obklíčit německé svazky v průlomu, a tím zachránit Voroněž. Generálporučík Fedorenko, zástupce lidového komisaře pro :brunu a náčclník tankových vojsk, iídil tuto operaci osobně. G toho jc patrn, že Rusovó si byli včdomi významu němcckého úderi na Voroněž. Avšalc Fedoronlcovi nepřálo štěstí. Jcho na velkém prostoru připravovaný tan-kový ídcr proti čelu Hothovy 4. tanková armády sc nepodařil. Lopší německá talctilca, do hloubky prováděný průzkum a pohybliv velení vybojovaly vítězství nad silně,jšími sovětskými tanky typu T 34 a KV. 30. června, v den, kdy 24. td postupuje do svc: první velké tankovó bitvy zahaju,je o 150 km jižněji svůj úder severovýchodním směrem 6. armáda. Cílem jcjího útoku ,je Voroněž. Němci nasazují k velkým kleštím, kter měly Stalinoví vytrhnout první zub. Ze vzduchu opezaci podporuje IU letecký sbor generála letectvu Pflughcila. X:XXX. tankový sbor prudce vyrazí z prostoru Volčansk. Je to mohutná pěst vytvož.ená ze zkušených jednotek - 3. a 23. tanková divize,100. lehká pěší a 29. pěší (mot.) divize. Jen 23. td byla v roce 1942 na Východě nová. Jejím taktickým zname-ním byla Iifelova věž, a to prozrazovalo, odkud přijela. I3yla nasazená ve Francii jak.o okupační svazek. Sověti tuhle zkušenost využili v psycholol,rickóm vedení války. Nad prostorem 23. tankov divize shodili letáky, ve kterých stálo: "Vojáci 23. tanko-vé divize, vítáme Vás v Sovětském svazu. Ueselý pařížský život skončil. Od jiných kamarádů uslyšíte, co se tady děje, ale brzy to zažijete na i vlastní kůži." Působilo to. Příslušníci 23. td byli zaražení z toho, že Rusové jsou o jejich přítomnosti tak dobře informovaní. 392 První úkol Ireiherr von Geyru zněl: Po dosažení Oskolu se stočit na sever a v součinnosti s Kempfovým :XXXVIII. tankovým sborem vytvořit v prostoru Sta-ryj Oskol kotel. Nyní se však událo něco pozoruhodného. Vojska zjistila, že nepřítel sice ener;ic-ky bojuje v silně vybudovaných obranných postaveních svými zadními voji, avšak hlavní síly Sovětů organizovaně ustupují na východ. Rus poprvó nepřijal bo,j velkými silami. Stahujc; se z prostoru, kde hrozilo uzavření kotle. Co to znamená? Ví tak přesně, co mají Němci v íimyslu? 4. Nová taktika Rusů Osudrtá vor-oněž - TirrLo.šenho nepř.ijme bituu - HitLer opět rněrti plári - TálečrLá ra(L(l u Klerltlu - BLLU(Z 5L ualL jlžrLirrLu DorLu - BOj O ťOSLou - POLlLLCrLL bOJ s NKVD - Batajslý rn.ost Když se velitel X:XXX. tankového sboru dozvěděl o ústupu. IZusiz, okaznžitě pochopil, žeje tím ohrožena celá první část německé oporace. Na základě této situaco žádal o povolení, aby mohl bez prodlení udeřit na východ k Donu. 6. armáda v5ak trvala na plánu a přikázala, aby se sbor stočil na sever a podal ruku 4. tankovó armádě. Rozkaz je rozkaz. Kotel se uzavřel, ale nic v něm nebylo. Rusové se stáhli dokoncc i s těžkými zbraněmi. Hora porodila myš. Nyní došlo i vizdcovu hlavnímu stanu, že operace neprobíhá podle plánu. Rusové se rychle stahují k Donu. Podaří sc jim dokonce uniknout až za řcku, zatímco 4. tanková armáda operuje směrem na Voroněž? Potozn by byla celá první fáze operace "Modrý" plácnutím do vody Nebezpečí jc velké. Nelze ztrácet čas. Vzhledem k této situaee dochází Hitler 3. července ke zcela správnému závěru, že trvání na plánu, podle kterého by měla být nejdříve dobyta Voz-oněž, může ohrozit celou operaci "Modrý". Při jedné bleskové návštěvě ve von l3ockově hlavním stanu polnímu maršálovi sdělí: "Již netrvám na dobytí města, nepovažuji to ani za nutné. Nechávám na Uašem uvážení, zda okamžitě zaútočíte jižním směrem". To je. rozho-dující okamžik. Válečné štěstí je na váhách. Která miska klesne? Geyr si vydechne, když 3. července pozdě v noci obdrží od 6. armády rozkaz udeřit na východ, přímo na Don, a tam zachytit ruský ústup. Avšak již 4. července v poledne jej zastihne nový rozkaz. Má podle něho postu-povat ne na východ, nýbrž přece jen na sever směrem na Voroněž a krýt jižní bok 4. tankové armády Co se u Voroněže stalo? Co vězí za tímhle sem a tam? 393 Jednoje pozoruhodné. Všechna správná rozhodnutí během první poloviny války Hitler vydal s udivující, jemu jinak vůbec ne vlastní plachostí. A stejně tomu bylo i v případě Voroněže. I. i Nenařídil polnímu maršálu von Bockovi, aby nechal město ležet vlevo a postu- poval bez ztráty času podle plánu na Stalingrad. Ne, pouze von Bockovi sdělil, žejiž netrvá na dobytí Voroněže. Odpovědnost, zda přesunout směr útoku bez dobytí tohoto důležitého dopravního centra, tedy zůstala na veliteli skupiny armád Jih. Tím se von Bock musel rozhodnout, zda má dobýt město, nebo ho má nechat být. Střízlivě myslící von Bock zvažoval. Nebylo by přecejen lepší nejdříve rychle obsadit Voroněž, když to půjde? Alespoň se o to pokusit? Bock kolísal. Uáhal. Tu přišlo hlášení, že posílený 26. pluk 24. tankové divize vytvořil předmostí na i místě přívozu přes Don. Přes sovětský vojenský most se valily prapory uprostřed ustupujících ruských kolon. V pozdním večeru stály průzkumné oddíly tři kilometry před Voroněží. Levý soused, pěší (mot.) divize "Groádeutschland", která chránila 24. tankové divizi severní bok, také postupovala rychle vpřed a 4. července kolem 18 hodin se rovněž dostala k Donu. Na jihu pronikly k řece i zesílené motocyklové prapory 16. pěší (mot.) divize. Sověti nezničili most u Semiluk, který vedl na Voroněž. Tato skutečnost svědčí o tom, že oni sami chtěliještě svýmijednotkami přejít přes řeku. Za podpory tanků T 34 se silnými protiúdery pokoušeli vytlačit Němce od mostu a ubránit široké předmostí na západním břehu. Okolo 20. hodiny 4. července postoupil nadporučík Blumenthal s muži své 7. ro- ty z divize "Groádeutschland" k silničnímu mostu přes Don do Voroněže a vytvořil na východním břehu předmostí. Sověti se ještě snažili most rychle zničit. Neměli však připravené elektrické odpalování, a proto použili normální zápalné šňůry, které vedly k dynamitovým náložím v mostních pilířích. Ohniví hadi doutnali vstříc zkáze. Vtom skočil do řeky poddůstojník Hempel z Blumenthalovy roty přebrodil řeku pod mostem a vytrhl hořící šňůru (posledních 20 centimetrů) od šedesátikilogramo- vé nálože dynamitu. Ruské kolony se však i nadále valily přes most ze západu na východ. Na východním břehu je přátelsky vítala Blumenthalova rota: "Ruky věrch!" Most tedy měli. Podaří se přepadem dobýt také Uoroněž? Skupiny vojáků z l. pluku "GD", posazené na samohybných dělech, provedly průzkum bojem a dostaly se až k nádraží. Odtud se však musely po rozhořčených protiúderech obránců stáhnout. Ale byly už ve městě. To byly zprávy po jejichž obdržení se Bock rozhodl, že se nebude řídit Hitlerovým návrhem nechat Voroněž stranou a že na město zaútočí. Chtěl využít příznivou chvíli a město obsadit prud- kým útokem. Věřil, že se mu pak ještě podaří dostat se rychlými jednotkami z Voroněže do týlu Timošenkovy armády a zabrání jí v ústupu přes Don. To byl ten základní omyl, ze kterého se pak krok za krokem vyvíjela stalingradská tragédie. 394 5. ěervence večer, když žhavý den se čtyřiceti stupni vedra ustupoval noci, stály z motorizovaných svazků ;XXXVIII. a XXIV tankového sboru v širokém předmostí východně od Donu před Voroněží jak oba motorizované pluky divize "Groádeut-schland", tak i 24. td a motocyklovéjednotky 3. a 16. pěší (mot.) divize. Od severu jejistily přibližující se pěší divize. Avšak nyní se ukázalo, že skupina armád chybně posoudila situaci nepřítele. Město bylo doslova nacpané sovětskými vojsky Rusům se podařilo ve velice krátké době mimořádně posllit obranu Voroněže. Timošenko patrně vyvodil z plánů nalezených u majora i. G. Reichela správné závěry Když se Hitler dozvěděl o této situaci, začal energickyjednat. Striktně zakázal útok na město. Na jih, připomínal, na jih. Avšak 6. července byly jednotky 24. td a divize "Grossdeutschland" ve městě. Zdálo se, že Rusové ustupují. Tento úspěch ovlivnil i Hitlera, který pak opětovně povolil dobytí Voroněže. Nařídil však, aby alespoň jeden tankový sbor, ;XXX., pokračoval v útoku, který začal 4. července jižním směrem, a neprodleně se vydal na pochod po proudu Donu. 4. tankové armádě pak nařídil, aby co nejdříve uvolnila další tankové svazky, aby mohly následovat XXXX. tankový sbor. Tak začala druhá fáze operace "Modrý", a to rozmělněním sil, protože i když byl boj o Voroněž zpočátku vedený pro tento úkol málo vhodnými tankovými svazky byly nyní nejsilnější divize Bockovi postupně odebírány Ty pakještě zůstávaly i když jen zpočátku a na krátkou dobu, z důvodu nedostatku pohonných hmot jižně od Voroněže nepojízdné. Tím došlo k tomu, že skupina armád Jih neměla dostatek sil k tomu, aby rychle rozhodla boj o důležitou Voroněž. Na druhé straně byl jeden tankový sbor, a to i přes přisunuté posily, příliš slabý na rychlé přehrazení Donu, a také na následný úder najih. 7. července obsadily 3. a 16. pěší (mot.) divize po těžkých bojích západní část Voroněže. Nepodařilo se ale přejít řeku Voroněž, která protéká napříč městem od severu na jih. Rusové podnikali neustálé protiúdery a vrhali do boje pěchotu i sku-piny tanků. Timošenko k Voroněži přisunul hlavní síly sovětské 40. armády (devět střelec-kých divizí, čtyři střelecké brigády sedm tankových brigád a dvě protitankové brigády). Soustředění těchto sil nepřipouštělo pochybnosti o tom, že Timošenko viděl Hitlerovi do karet, a tak prováděl správné tahy - zadržet hlavní německé síly severního křídla před Voroněží, získat tak čas, odpoutat se svými hlavními silami od Oskolu a Donecu, ustoupit za Don. Kam? Zvláštní je, že do Stalingradu. Německý rozhlas hlásil dobytí Voroněže už 7. července. Avšak 13. července se v univerzitní čtvrti a v lesích severně od města ještě tvrdě bojovalo. Ani v dalších dnech se nepodařilo ovládnout východní část města a most v severní části, a tím ochromit severojižní železnici na východním břehu řeky která byla rozhodující pro ruské zásobování. I významná zásobovací silnice z Moskvy na jih zůstala v ruských rukou. 395 Místo toho, aby motorizované německé svazky po rychlém pádu Uoroněže útočily na jih podle Donu, a zde se od východu postuvily 1imošenkovým divizím, které u.stupovuly z obrovskó oblasti mezi Donecem a Donem, ,jak byl.o plánováno, jsou cenné tankové a motorizované divize ;XXXVIII. ajednoi;ky XXIV tankovóho sboru zakousnutó do tohoto prokletho města. Maršál 1imošenko řídí operace osobně. Město mělo být bráněné co nejdélc:, aby se oddálil německý úder na ,jihovýchod. Každý den byl pro Timošcnka výhrou. Vo večerních hodinách 6. července stál 1. prapor 3. pluku 3. tankové divize (čelo ;XXX. tankového sboru );jižně od Voroněže, asi osmdesát kilometrů od Rossoše. I3ylo málo pohonných hznot. Ma,jor Vellmann se přesto rozhodl, že budc pokračovat v útoku sc dvěma obrněnvmi rotami ujodnou batorií 75. dělostřeleckóho pluku. I3ěhem ,jasnó noci plné hvězd postupovali stopí. Na čele l3uschova rota, za ní von l3remerova. Velitol si vzpomíná: "Kdyžjsme chtčli získat nepoškozený most přes Kalitvu, museli jsme se do Rossošc dostat za úsvitu. Vzhledem k nodostutku paliva a municejsmo sc museli vyhýbat každómu boji s nepřítelem. Dařilo se nám dodržo-vat časový plán pochodu. Nepozorovaně postupovali vedle vpřed sc přesunujících ruských dělostřeleckých a pěších jednotek." Krátco před třetí hodinou se dostali k prvním ubohým domkizm v Iiossoši. 1ruporní tlumočník, poddůstojník Krakowka, chytiljednoho z překvapených Rusů a dostal z něj connó informace. Uvedl, že kromě dvou na mapě zakreslcných mostů vede přos Kalitvu jcště jedon most, u to znost pro tanky, ktcrý byl vybudovaný přcd nedúvnem. Uclitoló rot I3remer a l3usch vyprucovali ;polu s velitelem praporu bojcvý plán. Zu ranního úsvitu pronikly Wellmanovy kolony do ještě spící a nic netušící Rossošo. Na sportovním hřišti stála kurýrní letadla, občas nějaký tank. Předjednou větší budovou o třoch poschodích, bylo zřízono strážní stanoviště. Strážní ule v blí-žícím se oblaku prachu nepředpokládali nic ncpřátelského. 1a obrněnými transportéry (Olj 1. roty jel obrněný transportér majora Well-mannu. I,ota,již překonávala most. Wellmann se dostal až k sovětskmu strážnému na severní stranč mostu. Ten rozpoznal nebezpečí a strhl z ramene pušku. Radista Ienning bleskově seskočil z vozidla, vrazil Rusovi do břicha samopul, vyrval mu pušku z ruky a zatáhl ho jako prvního, ale důležitého zajatce do velitel-skóho vozidla. Rus vypověděl, že je v Rossoši umístěný vysoký štáb, a že ke své ochraně má asi osm tanků. Vtom se už na druhém břehu ozvaly výstřely Tak začal téměř pětihodinový úporný boj s překvapenou, ale silnou jednotkou, která byla rozmistěna ve městě. Ze všech směrů se ozývaly výstřely Po bojišti se přesunovaly tanky T 34. Sovětská pěchota se formovala. Wellmanovi muži však drželi mosty Zachránila je baterie plních houfnic, která jela s nimi, a jejíž děla staří praktikové umístili do takových postavení, ze kterých pak mohli ovládat širokou silnici u řeky 396 V Rossoši se rozhořel velmi prudký boj. Dlán a lepší ncrvy Němců však nakonec zvítězily Sovětské tanky byly většinou zničené v bo,ji zblízka. Zvláštní úlovek zazna-menal šikovatel Naumann. Podařilo se mu vyslídit mapové oddělení štábu Timošen-kova frontu a zajmout dvacet dva vysokých štábních důstojníkú, většinou v hodnosti plukovníka. Timošenko sám byl údajně v noci také v Rossoši. Musel uprchnout na poslední chvíli. Přes veškerou statečnost by tento boj asi neskončil dobře, kdyby do Rossoše nedorazily hlavní síly 3. tankové divize. Sovětský odpor byl zlomen. Generálmajor Breith dosáhl se svou berlínskou divizí další rozhodující mezník na své cestě podl Donu. Boj o Voroněž narušil plán, což mělo všude svoje následky Protože se jižně od Rossoše, v prostoru Millerovo, předpokládalo silné nepřátelské uskupení, bylo roz-hodnuto ho zničit přímým útokem. Tím došlo k dalšímu odklonu od původního plánu a k dalšímu rohřešku proti duchu rychlé operace ve směru na Stalingrad. p V tóto velmi zmatené situaci začala třetí fáze operace "Modrý. Ta měla podle plánu vlastně rozhodnout velkou letní ofenzivu roku 1942. Předpokládal se útok jižního ramena kleští se 17. armádou generála Ruoffa a l. TA generálplukovníka von Kleista. Zahájení útoku bylo stanoveno na 9. července. Jeho cílem bylo spojení v prostoru (všimněme se, že v prostoru, ne ve městě) Stalingradu, a tím obklíčení a zničení ruských jednotek, které se budou nacházet mezi řekami Donec a Don. Stejně jako na severu bojoval Timošenko i na jihu jen v určitých ohniscích, přičemž se velmi rychle rozhodl uhnout hlavními silami své armády na východ a na jih. Utok jižního křídla tedy nedosáhl nic jiného, než že před sebou čelně tlačil uhýbající ruské síly do velkého ohybu Donu. Tam ale ještě nebyla zřízena žádná německá obranná linie, která by se mohla postavit uhýbajícím ruským svazkům. Jakmile Hitler poznal, že tato obkličovací operace na středním Donu se v dů-sledku rychlého ústupu Rusů a zdržení německých vojsk těžkými boji u Voroněže nemůže podařit, chtěl alespoň obklíčit a zničit předpokládané nepřátelské síly na dolním toku Donu. Aby mohl realizovat tento cíl, nechal padnoutjádro svého velkélzo plánu-všemi dostupnými silami postupovat co nejrychleji na Stalingrad a přehradit dolní tok Volhy Hitler by byl jistě schopen tuto operaci provést, dokonce ji v téhle situaci vlastně provést měl, protože když se nepřítel nenechá obklíčit a prchá, potom je nutné ho pronásledovat a nedat mu sebemenší čas na vybudování obrany Takovým způsobem je možné dosáhnout stanovený cíl. A cílem bylo vyřazení nepřátelských sil v prostoru Stalingradu. Tento cíl byl dosažitelný. Hitler měl k dispozici dvě tankové armády a získal i důležité přechody přes Don. Ve Stalingradu mohl být brzy Byl však v zajetíjednoho velkého omylu. Věřil totiž, že Sověti jsou u konce se silami. Neviděl v sovětském 397 ústupu nic jiného než útěk, rozklad a morální zhroucení. Ve skutečnosti se však jednalo o plánovitý ústup. Některé projevy paniky, které se na mnoha úsecích projevovaly byly výsledkem neschopnosti nižšího velitelského sboru. Z operačního hlediska měl Timošenko tento ústup zcela v rukách. Zahájil jej velmi rychle. Jeho cílem bylo zachránit sovětské hlavní síly pro rozhodný odpor v hloubce země. Hitler však toto nebezpečí neviděl a ani nechtěl vidět. Asi si myslel, že Stalingrad vyřídí levou rukou a přitom ještě bude schopen na dolním toku Donu, s centrem u Rostova, připravit další mohutnou obkličovací bitvu. Přerušil proto přesun 4. tan- kové armády podél Donu na Stalingrad. Zastavil ji před ohybem Donu a naprosto změnil třetí fázi plánu tím, že ji stočil přímo na jih. Stejně jako v časném podzimu I roku 1941 zastavil pochod na Moskva a vrhl Guderianovy motorizované sílyjižním I směrem do obkličovací bitvy u Kyjeva, chtěl i nyní Rusy překvapivě porazit impro- vizovanou operací u Rostova na Donu. Měla to být největší obkličovací bitva celé války 6. armáda mezitím postupovala na Stalingrad bez rychlých svazků ;XXX. tan- kového sboru, jež byly rovněž nasazeny na Rostov V den tohoto osudného rozhodnutí musel ze své funkce odejít polní maršál von Bock. Nesouhlasil totiž s Hitlerovými rozdvojenými operačními úmysly a chtěl nasadit skupinu armád vjednom směru pod svým velením. Vůdcův hlavní stan ale již mezitím nařídil rozdělení skupiny armád. 7. července si polní maršál von Bock do svého deníku poznamenal: "Přišel rozkaz, že velení nad 11. a 17. armádou a l. tankovou armádou převezme polní maršál List. Tímje bitva rozříznuta na dvě části." Bitva byla rozříznuta na dvě části. Přesně to se stalo. Hitler nezměnil jen jízdní řád své velké letní ofenzivy, změnil i celou podobu jižní fronty Skupina armád A polního maršála Lista, které měla být později dočasně podří- " zena i 4. tanková armáda, obdržela vnitřní název "Kavkazská fronta. Skupina armád B (se 6., 2. armádou a madarskou 2. armádou), kterou po von Bockovi pře- vzal generálplukovník von Weichs, si ponechala původní úkol - Stalingrad. Z rozdělení na tyto skupiny jasně vyplývá, že Hitler 13. července věřil, že oba operační cíle letní ofenzivy roku 1942, které měly být původně splněné po sobě, dosáhne jednoduchým rozdělením svých sil současně. Osudově se zapletl do svého omylu, že "Rus je hotový". Rus ale nebyl "hotový". Tato fáze východní války vrcholí až strašidelnou para- lelností. V den, kdy Hitler nařídil osudný postup na jih, roztříštění sil a odvolal von Bocka, zasedala v Kremlu válečná rada za předsednictví Stalina. Přítomni byli ministr zahraničí Motolov, maršál Vorošilov, náčelník generálního štábu Šapošnikov, a také styční důstojníci USA, Velké Británie a Číny Rudá genera- lita vysvětlila Stalinovi, že si sovětské ozbrojené slyjiž nemohou dovolit žádný další 398 . I, Kyjev nebo Vjazmu a že již nemohou snést žádné "držet za každou cenu". Stalin se nechal poučit. Schválil rozhodnutí velkého generálního štábu, které Šapošnikov objasnil na zasedání 13. července. Jeho podstatou byl ústup sovětských vojsk až k Volze a na Kavkaz. Tam bylo třeba vybudovat obranu, čímž budou muset německá vojska strávit příští zimu v nehostinných podmínkách. Veškerý důležitý průmysl evakuovat na Ural a na Sibiř. Německý generální štáb obdržel o tomto zasedání zprávu odjednoho agentajiž v polovině července. Hitler ji ale považoval za "kachnu". Ten, kdo ještě pochyboval o tom, zda Timošenko skutečně vyvedl svoje síly se vším všudy z operační oblasti mezi Donecem a Donem, se o tom mohl přesvědčit u Millerova. y;XXX. tankový sbor, který byl nejzazším východním ramenem kleští, narazil při svém další úderu od Rossoše na jih všemi svými třemi divizemi v první linii na ustupující Rusy Po železnici i po "rollbahnu" jižně od Millerova se sovětské síly valily směrem na jihovýchod. Divize německého sboru nebyly dostatečně silné, aby mohly tyto nepřátelské proudy zastavit. Kvůli odporu u Millerova však nemohly ani prorazit k dolnímu toku Donu, a tam přetnout dopravní tepny Bitva se valí najih. Tam Hitler hledal nepřítele. I tam si byl takjistý vítězstvím, že Mansteinovu 11. armádu, která byla na Krymu připravená k úderu přes Kerč- skou úžinu, škrtl z operačního plánu. 11. armáda byla přeložena na sever Měla dobýt Leningrad. 20. července dosáhl Geyerův X:XXX. tankový sbor po tvrdých bojích dolní Don a vytvořil předmostí u obcí Konstantinovka a Nikolajevskaja. Mezitím se také 1. tanková armáda, vnitřní obkličovací rameno nové operace, probojovala na jih, překročila Donec a společně se 17. armádou, postupující od západu z prostoru Stalino, se nyní připravovala k útoku na Rostov - rozsáhlé předmostí, které sovětské jednotky brání obzvláš urputně. 17. armáda prolomila 19. července západně od Rostova nepřátelská obranná postavení a postupovala, s LUII. tankovým sborem vlevo a V sborem vpravo, k Do- nu mezi Rostovem a Batajskem. Generál Kirchner - také zde podporovaný spoleh- livým plukovníkem i. G. Wenckem - nasadil LUII. tankový sbor ke smělému útoku na Rostov Cílem sboru je obsadit překvapivým útokem toho důležité město u ústí Donu a získat nepoškozený velký most přes Don mezi Rostovem a Batajskem. Ke sboru patří i 13. tanková divize, mechanizovaná divize SS "Viking", 125. pěší divize a slovenská "Rychlá divize". Ze severu, na čele l. tankové armády, postupuje na Rostov III. ts generála von Mackensena se 14. a 22. td. Mackensenovy svazky tedy opět, jakojiž v listopadu 1941, bojují o toto město. 22. července se 22. tanková divize plukovníka Rodta dostala severovýchodně od města do tvrdých bojů. 204. tankový pluk zaútočil najih. 14. td se stočila na Novočerkassk. Celý den a noc probíhají urputné boje v silně opevněném a překážkami prošpikovaném severním předpolí města. 399 Téhož dno zaútočily zo západu a severozápadu 13. tanková divize generálmajora Herra a mechanizovaná divize SS "Viking" f;enerála Waffen SS Steinera. Rostov byl od začátku roku přebudovávaný na pevnost. Kromě silných postavení v předpolí měl ještě tři kruhová postavení s rozsáhlými minovými poli, protitankovými příkopy a zátarasy Uderným skupinám LUII. tankového sboru se však podaří prolomit zajištění na okraji města. Ncobrněná bojová skupina 13. td zaútočí svým 93. plukem ze západu, zatímco obrněná skupina posíleného 4. tp postupuje podél silnice Stali-no - Rostov a proniká až do severního města. Vpravo od ní útočí tanková skupina Gille mechanizované divize SS "Viking" přes četná hnízda odporu a protitankové příkopy, překoná vnější prstenec a tankový prapor SS Sturmbannfiihrera Miihlen-kampa obsadí rostovské letiště. 23. července proniká 22. td od severu pomalu dál k okraji města. Iaké u LVII. tankového sboru pokračuje 13. td v útoku do města. Mechanizovaná divi-ze SS "Viking" nejprve uvázne v těžkých pouličních bojích. Na ní navazuje 125. pěší divize. Po rozednění prorazí nadporučík von Gaza s 2. rotou 66. pluku postavení nepřítele, překoná malou říčku. a obsadí silniční most. 43. motocyklový prapor proniká do města. 13. tanková divize odklízí čet;n zátarasy a barikády a získává půdu ve směru na Don. Zatímco se čelní jednotky probíje;jí vpřed, vzrůstá ve vedlejších ulicích, v silně opevněných domech a obzvláště na bočních náměstích odpor nepřítele. U divize "Viking" se zpočátku tanky v pouličních bojích nemohly dostat dál. Pak se však pluku Sturmbannfiihrera Dieckmanna podaří zatlačit nepřítele zpět, a tak opět dostat útokjihozápadním směrem do pohybu. Motocyklový prapor 13. td získá během dopoledno severní břeh Donu, dostává se však ve spleti přístavních zařízoní a dílen k řece příliš daleko od mostu na hlavní silnici. Ale dříve, než se střelci na motocyklech konečně dostanou na most přes Don, po kterém vede silnice do Batajska, byljeden z jeho pilířů vyhozen do povětří a spadl do vody Zatímco 13. td čistí okolí mostu od nepřítele, ženisté s obrovským nasazením sil zprovoznili do druhého dne most-nejprve alespoň pro pěšíjednotky a lehčí vozidla. Do večeraje v německých rukou i část města severně od rnostu. l. prapor 66. pluku ovládl čtvrf v blízkosti hlavní pošty a budovy NKVD, kde se nepřítel bránil zvlášť houževnatě a zarputile. Město na mno-hých místech hoří. Cásti 22. td, která postupuje v noci, navážou první dotyk mezi čely útoku III. a LUII. tankového sboru uprostřed Rostova. 24. července časně ráno se boj o město okamžitě rozhoří znovu. Zatímco se podaří poměrně rychle zdolat nepřítele v okolí pošty, budovu NKVD obratně brání elitní jednotky Teprve kolem poledne se vojákům 13. td za pomoci tanků 22. td podaří zlomit tento odpor nepřítele a obsadit celý blok. Mezitím další části 13. tankové divize a divize "Viking" vyčistí centrum Rostova a zatlačí houževnatě se bránícího nepřítele na východ nebo na západ. Zatímco 13. td nejprve brání část města severně od mostu do Batajska, zaútočí tankový prapor 400 "Viking" pod velením Sturmbannfűhrera Miihlenkampa podle severního břehu Donu, překvapivým úderem obsadí deset kilometrů západně od města brod, přos který právě ustupuje nepřítel, a tak vytvoří předpoklad k tomu, aby zde ještě v noci na 25. července překročily Don čelní jodnotky XXXXIX. horského sboru a čelní odřady 73. a 2,98. pěší divize. V centru Rostova však i nadále probíhají urputné pouliční boje, které ustanou až o několik dní později. To, co se zde událo, demonstruje zpráva generála Alfrc:da Reinhardta, který v červenci 1942 velel, tehdyjako plukovník, 421. pp 125. pd. Tato zpráva popisu,je krvavé boje o ulice a domy v zabarikádovaném městě, které se patrně, vedené takovým způsobem a s takovou urputností, už nikdy neopakovaly Byl to boj, který by německá vojska očekával i v Moskvě a v Lcnin,n-adu. 23. červenco večer. Končí horký den. Prapory švábskho 421. pěšího pluku stojí v severní části Rostova. Tankové roty a vojáci 13. a 22. tankové divize a mechanizo-vané divize SS "Vikin" postoupili na obou stranách města až k Donu. Bojují rovněž i v centru, ale nedaří se jim všude postupovat silně opevněným středem města. Asi jim chybí něco z bojové sílyjednotek pěchoty Ale musí zde projít, pokud chtějí útočit po velkém mostu přes Don na jih a dále na Kavkaz. Zenisté, příslušníci NKVD, a další jednotky ta,jné policie Rostov zabarikádovali a brání ho do poslední patrony To říká vše. Tyto ochranné jednotky bolševického režimu, Stalinova SS, páteř státní policie a tajné služby, .jsou svým způsobem elita. Fanatičtí, perfektně vycvičení, tvrdí až krutí, znalí všech možných bojových triků a bezpodmíncčně poslušní. Příslušníci NKVD jsou především mistry v pouličním boji, protože v tom bylo i jejich hlavní poslání jako ochranného sboru režimu prot;i možným revolučním nepokojům. To, co tito specialistó na pouliční boj udělali z Rostova, je nepředstaviteln(.. Silnice jsou rozkopané, dlažební kostky navršené do metru silných barikád. Boční ulice uzavřoné bunkry z cihel. "Spanělští jezdci" a miny zcela znemožňují jakókoliv nepozorované přiblížení. Domovní dveře jsou zazděné, z oken za pomocí pytlů s pískem vytvořen střílny, balkony přeměněné na kulometná hnízda. Na střechách jsou dobře zamaskovaní odstřelovači. A ve sklepech leží tisíce tzv Molotovových koktejlů, primitivních, ale účinných protitankových bojových prostředků vyrobE-ných z lahví s benzinem, k nimž je připevněný fosfor s kapalinou, která se na vzduchu vznítí. Tam, kde lákal ke vstupu nezazděný vchod, tam určitě čekala mina, která explodovala při stisknutí kliky, nebo slabý drátek natažený těsně nad prahem a spojený s dábelskou náloží trhaviny Taková aréna není bojištěm pro tankové jednotky a nabízí pramálo šancí na úspěch metodou nečekaného přepadu. Tankovéjednotky sice vytvořily první rozhcr dující průlom, ale centrum Rostovaje bojištěm pro úderné skupiny Zde šlo o obsa-zování jednoho domu za druhým, ulice za ulicí, bunkru za bunkrem a postupné odklizování záludných pastí. 401 Proti této potměšilé pevnosti postupují Reinhardtovi švábští vojáci. Plukovník ničí svého protivníka stejnou metodou - precizností, lstí a neohrožeností. 1. prapor 421. pp majora Ortlieba a 3. prapor kapitána Winzenajsou rozděleny do tří úderných rot. Každá dostávájeden těžký kulomet, jeden protitankový kanon, jedno pěchotní dělo a pro hlavní ulice ještě jednu lehkou polní houfnici. Utok je vedený severojižnírn směrem. Plán města je rozdělen na přesné bojové úseky Každá údcrná rota smí postupovat vjí přidělené severojižní ulicijen k určité konečné linii, která na plánu města platí pro všechny roty a vede od západu na východ (linie A, B, C a Dj. Potom musí být vyčištěna celá čtvrť a navázán styk se sousedními údernými skupinami. Na těchto liniich bylo nutné setrvat do té doby dokud se sousední jednotky nedostaly na stejnou úroveň a pluk nevydal rozkaz k dalšímu útoku. Tímto způsobem bojuje těch šest úderných skupin neustále na stejné úrovni. Rota, která postupuje rychleji, nemůže být napadena nepřítelem z boku. Tak zůstává boj ve spleti domů a ulic stále pod pevnou kontrolou velení. Když úderné skupiny l. a 3. praporu zcela ovládly svou čtvrť, vytvořil Reinhardt z 2. praporu dalších šest úderných skupin, které prohledávají každý dům od sklepa až po střechu. Všichni civilisté včetně žen a dětí jsou odvedeni z oblasti boje do určených shromaždišť. V domech tak za údernými skupinami nezůstane jediná ruka, která by mohla hodit granát nebo držet samopal. Na čele bojující roty mají zcela bezpečné zázemí. Plán fungoval přesně. Rostov je patrně rychle vyčištěný od zarputile bojujících nepřátelských sil jen díky jemu. Tvrdý a nemilosrdný boj trval padesát pět hodin. Generál Reinhardt k tomu doslova uvádí: "Boj o centrum Rostova byl bojem nemilosrdným. Obránci se nenechávali zajmout. Bojovali do posledního dechu. I zranění obránci vedli palbu. Když je německé jednotky nezpozorovaly a minuly stříleli dál, dokud je Němci nepobili. Vlastní ranění museli být ukládáni do obrně-ných transportéru a střeženi. Pokud tomu tak nebylo, nalézali jsme je ubité nebo probodnuté." Nejtěžší boje probíhají na Taganrogské ulici, která ústí přímo do nájezdu na most přes Don. Zdeje německý útok několikrát zastaven, protože není možné zjistit dobře zamaskované obránce z NKVD sjejich kulomety Nad ulicí se vznáší prach, tmavý dým ajiskry z hořících domů. Kapitán Winzen doběhne podél domů až k velké barikádě, odkud volá muže s lehkou polní houfnicí: "Do toho, hoši, oholit všechny balkony " Obsluha protitankového kanonu běží se svou zbraní dolů ulicí a zaujme palebné postavení za barikádou. Nakonec se k ní připojí i obsluhajednoho pěchotního děla. "Biisingu," volá Reinhardt. Nadporučík, velitel 13. roty se připlazí. Reinhardt ukáže na balkon ve druhém poschodí jednoho domu. "Tam, Biisingu, ten balkon s oranžovými bednami. Právě se tam zvířil písek. Tam leží ten Ivan. Rychle, ten balkon musí pryč!" 402 Biising se skoky vrací ke svému těžkému pěchotnímu dělu. " Pal!" Druhým výstřelem balkon sundává. V prachu zdivaje vidět, jak Rusové i sjejich kulometem padají na ulici. Nakonec Reinhardt přivolá několik tanků 13. td. Tanky postupují ulicí a podjejich ochranou se malé skupinky probojovávají vpřed. Nejhorši to však je ve starém městě a v přistavní čtvrti. Doposud do určité míry pravidelně probíhající ulice se zde mísí do spleti uzoučkých a klikatých uliček. Zde již není místo pro pěchotní dělo, dokonce ani s kulometem se už nic nepořídí. Boj zblízka! Doplazit se až ke sklepnímu okénku, ke dveřím, k rohu domu. Člověk cítí dech nepřítele. Slyší, jak pohybuje závěrem karabiny a s bušícím srdcem poslouchá, jak si šeptá se svým sousedem. Pevně uchopit samopal, rychle se postavit, vystřelit dávku a znovu se krýt. Na druhé straně uličkyje plamenomet. Vybuchují tam ruční granáty Dojednoho sklepního okna padá kumulovaná nálož. Strašidelnou uličkou se pak rozléhá proni- kavý křik zasaženého vojáka, protáhlý, bolestný křik: "Zdravotník, zdravotník..." Dřevěné domy pohltí plameny Stiplavý kouř ztěžuje boj, i když vane příznivý vítr, který žene kouř směrem k Donu. Kdyžje konečně dosažena linie D, už se stmívá. Již jen několik stovek metrů dělí roty 421. pp od bojových skupin tankových svazků, kteréjsou na severním břehu Donu po obou stranách silničního mostu do Batajska. Přichází noc. Muži leží mezi dřevěnými baráky, skladišti s materiálem, kůlnami a sutinami. Nocí se nese štěkot kulometu. Světlice vždy na několik sekund jasně ozáří tuto strašidelnou kulisu. Vrchní šikovatel Rittmann leží se svou četou 11. roty u jednoho přístavního skladiště. Z protějšího domku neustále střílí nějaký Rus. "Vpřed!" velí Rittmann a se třemi muži ruský kulomet umlčí. Pak běží dál. Hází vlevo i vpravo ruční granáty Okolo 23. hodiny je Rittmann a jeho muži na břehu Donu, kde se zakopávají. 25. července za svítání úderné roty 125. pěší divize opět zaútočí. Najednou to však jde snadněji. Poslední nepřátelské skupiny unikly během noci přes Don. V 5 hodin 30 minut dosáhly všechny úderné roty pluku Don. Tím se město zcela ocitá v německých rukou. Rostov však nabude významu brány ke Kavkazu teprve tehdy, když spolu s ním bude obsazena i cesta k této bráně - most přes Don a přiléhající šest kilometrů dlouhá hráz přes bažinu na druhé straně řeky, která vede do Batajska. Za Batajskem je již rovina, a tedy volná cesta ke Kavkazu. Jsou to "Braniboři", ta tajemstvím opředená, často pomlouvaná, ale úžasně statečnájednotka dobrovolníků, kteří v součinnosti s částmi 13. tankové divize tuto cestu k bráně otevřou s konečnou platností. 24. července překračuje 43. motocyklový prapor, který se jako první německá jednotka dostal k Donu, řeku. Poručík Eberlein, velitel 1. roty, se s osmadvaceti dobrovolníky nechá ženisty 13. tankové divize přepravit na druhou stranu. Součas- 403 ně, ovšem nejprve místně odděleni od střelců na motocyklech, překonají Don i "Bra-ni.boři" v síle poloviny roty .Jejich úmyslem je získat důležité mosty před l3atajskem, přodevšírn asi tři kilonzetzy dlouhý viadukt na jižním břehu Donu, který se vlastně skládá z mnoha malých mostú a po kterém vede.jcdiná silnice srněrem najih. V noci z 24. na 25. července zaútočí nadporučík Grabert sc svou polovinou roty nz dlouhou hráz do Batrzjska. Hrstka mužů 43. motocyklovho praporu poručíka Dberlcinajiž leží před vclkým mostem, aby držcla v šachujeho sovětsk zajištní. Avšak vojáci nemohou )ni zvednout hlavu od země, protože pak se ihned ozvc střelba z pilířů železničního mostu, kde l,usovó urnístili kulomet. Dopadají sem i minometné granáty Vojáci se snaží zjistit, kdejsou nopžátelskó rninomeLy umístě-ny a pak na ně zahájí vlastní minometnou palbu. Ue 2 hodiny 30 minut pronikne nadporučík Grabert so svou čelní skupinou na most. Muži za kulomety se kryjí, prst na spoušti. Ale u Rusů se nic nebýbo. Grabertovi muži se jako přeludy pohybují po obou stranách vozovky vpřed. V kz.át-kých odstupech núsledují další čety Pak Rusové něco zpozorovali. Zahájili palbu z kulometú a minometii. Německéjednotky odpovídají palbou ze všech hlavní. Ted jde o to, zda se Grabertovi podaří projít. Podařilo. Přinutil silnou sovětskou ostrahu mostu k. írstupu a vytvořil malC přodmostí. Dvacct, čtyi-i hodin ho držel proti všem nopřátelským protiútoki)m. Jednotlivé roty a jcjich velitelé se v pravém slova smyslu obětují za most. Nadporučík Grabert a poručík Hiller od "I3raniborských" padnou. Poddůstcjníci a prostí vojúci sc hroutí pc)d pokelnou palbozi Sovětů. V poslední minutě přiletí ,5tuhy. Pak po hrázi a po mostě přicházejí dal.ší posily Pod posledním pilírom loží Si,,-fried Grabert a asi dvě stě motrů přcd ním, v bahnité díře, poručík Hiller. Vedlc něho, v ruceještě balíčok s obvazy, zdravotn.ík, který byl la5lG(ny d0 lllaVj! Pr(5 mOSt SC VSali %. Č(rV(nCf Vall tallky a InOtOrIGOVanC,)(dnOt-Icy I.UII. Lankovcho sboru a tníří na Kavkaz. 5. Fronta ve vysokých horách Dř-euěrzý barálz rc Vinnicy - Směrrrice uiidce č. 45 - V ritočnýclc člccnecla do Asie - Manyčstroj a Martiri.ulza - V předpolí Kauhazu - Jizda Kubárrí - Machercserz ouládrzc Majřzop - V zerrri Cer-lzesů V červenci 1.942 se vůdcův hlavní stan nacházel hluboko v Rusku, blízko Vinnicy na Ukrajině. Pracovní štáby vrchního velení pozemního vojska a jeho náčelník í;onezálního štábu se nastěhovali nu okraj tohoto města. Todtova organizace vybu-dovala v rozlehlé lesní oblasti pro Hitlera ajeho štáb dobře skryté dřevěn budovy 4 ()4 16. července se zde Hitler ubytoval. Dny byly v tó dobč h.ork. Ani vonící jehli.čnatý les neposkytoval chládek. I v noci bylo tísnivé dusno. Hitler takov klima nesnášel a měl většinou i špatnou náladu. I3yl často agresivní a velmi nedůvěřivý. Generálo-vé, důstojníci a političtí prostředníci, kteří patřili k Hitlerovu okolí, sejednoznačně ahodují v tom, že doba ukrajinského pobytu byla plná napětí a konfliktů. Vůdcův hlavní stan u Vinnicy dostal krycí název "Vlkodlak". Ajako vlkodlak zde také Hitler vjednom z barákú sídlil. 23. července si předvolal f;enerálplukovníka Haldera, aby ho informoval o situa-ci. Hitler horkem velmi trpěl a zprávy z frontyještě zesilovalyjeho stísnčnost. Němci vítězí a vítězí, Rus utíká, ale pozoruhodnéje, že velký zničující úder mezi Donecem a Donem se nepodařil ani u Starého Oskolu, ani u Millerova. Zdá se, že nevyjdc ani u Rostova. V čem to vězí? Co se vlastně dělo? "Rusové plánovitě ustupu,jí, můj vůdče," ar,nzmentoval I-Ialder "Nesmysl," přerušil ho Hitlcr, "utíkají, jsou na dně po úderech, kteró jsme jim v posledních měsících uštědřili." Halder zachoval klid, ukázal na mapu, která ležela na velkém pracovním stole a pokračoval: "Zatízn ,jsme ještě nedostali T imošenkovy hlavní síly, můj vůdče. Naše operace u Starého Oskolu a Millerova bylyjen plácnutím do vody Timošenko přesunul své hlavní síly i s částí těžkých zbraní na východ, do oblasti Stalingradu, jiné části pak najih, na Kavkaz. Jaké zálohy tamjsou, to nevíme." "Ach, Vy a Vaše zálohy Ríkám vám, že Timošenkovy prchající sílyjsme u Starho Oskolu a u Millerova nedostali jen proto, že se I3ock příliš dlouho zdržoval u Voro-něže. Nemohli.jsme pakjiž v panice zpět utíkajícíjižní skupimr zastavit severně od Rostova, protože se našo motorizovaná vojska pozdě stočila na jih a 17. armáda zahájila příliš brzy tlalc na východ. Ale to ať so mi podruh nost.ane. 1od je nutnó rychle uvolnit soustředění našich rychlých svazkiz z prostoru Rostova a to, aby 17. armáda, jakož i l. a 4. tanková armáda Rusa zachytilyjižně od Rostova, v před-polí Kavkazu, oblclíčily ho a zničily 6. armáda musí zároveň zasadit smrtelný úder zbytkům ruských sil, které se uchýlily ke Stalingradu. Na žádné z těch.to rozhodu-jících front nesmírne nechat potácejícího se nepřítele ani t.rochu vydechnout. Iěžištč ale musí ležet v úderu skupiny armád A, tedy na Kavkaz." Náčclník generálního štábu pozemního vojska generálplukovmk Halder se 23. čer.-vence 1942 za rozhovoru v baráku ukrajinského hlavního stanu "Vlkodlak" marně snažil Hitlerovi jeho teze vyvrátit. Zapřísahal ho, aby upustil od rozptýlení sil a zaútočil na Kavkaz teprve tehdy až bude dobytý Stalingrad a dostatečně zajištěný týl a bok na Donu a mezi Donem a Volhou. Hitler však námitky generálního štábu smetl ze stolu. Jak se cítil jistý ajak byl přesvědčený o tom, žc Rudá armáda je už s konečnou platností poražená, o tom svědčí i další ohromující skutečnosti. Přesunul 11. armádu polního maršála Man-steina (pět divizí), která stála na Krymu připravená k útoku ve směru na Kavkaz, na Leningrad a uložiljí za úkol dobýt konečně tuhle proklatou pevnost. 405 Ale to ještě není všechno. Stáhl také výteěně vyzbrojenou mechanizovanou divizi SS "Leibstandarte" z východní fronty a přesunul ji k odpočinku a přezbrojení na tankovou divizi do Francie. Další elitní svazek jižní fronty, pěší motorizovanou divizi "Groádeutschland", později rovněž stáhl z boje. Nařídil, aby byla po dosažení přehrady na Manyči vyvedena z boje a přesunuta do Francie k dispozici OKW U tohoto opatření hrál určitou roli nedostatek pohonných hmot na úseku jižní fronty Při těchto rozhodnutích se Hitler odvolával především na informace, že na Západě lze každou chvíli očekávat invazi. Nepochopitelný a osudný omyl, neboť tyto z jižní fronty - zbytečně - odsunuté síly o celkovém počtu sedmi divizí by s velkou pravděpodobností stačily k tomu, aby zabránily stalingradské katastrofě. Zatrpklý Halder se 23. července vracel z porady do svého štábu na okraji Vinnicy Do svého deníku si zapsal: "Neustálé podceňování nepřátelských možností nabývá stále více groteskní formy a stává se nebezpečným." Hitler však zůstal při svém chybném hodnocení situace nepřítele a své myšlenky shrnul do zásadní "Směrnice č. 45". Nadiktoval ji ještě 23. července, tedy v den svého střetnutí s Halderem. 25. červencejiž byla u skupin armád. Hitler vjejím úvodu konstatoval, v rozporu se skutečnými událostmi a s poznatky z bojů během posledních tří týdnů, že se slabým nepřátelským silám Timošenkovy armády podařilo uniknout z německého obklíčení a dosáhnout jižních břehů Donu. V protikladu ke "Směrnici č. 41" (plánu "Modrý"), podle kterého měl být nejdříve ovládnut Stalingrad, a teprve pak se předpokládala další ofenziva ve směru na Kavkaz k získání ruské nafty, stanovil v tomto dokumentu operační cíle následovně: l. Nejbližším úkolem skupiny armád Aje obklíčit a zničit nepřátelské síly, kterým se podařilo uniknout přes Don, v prostoru jižně a jihovýchodně od Rostova. K tomu účelu zasadit z předmostí, které bude třeba vytvořit v prostoru ; . Konstantinovskaja - Cymljanskaja, ve směru na jih, přibližně na Ticho- reck, motorizované síly Pěší, lehké pěší a horské divize pak zasadit ; z prostoru Rostov přes Don. Vedle toho platí i nadále úkol přerušit předsunutými silami železniční tra Tichoreck - Stalingrad... ! 2.Po zničení nepřátelského uskupení jižně od Donu zůstává nejdůležitěj- ším úkolem skupiny armád A obsazení celého východního pobřeží Čer- ného moře, a tím i vyřazení jeho přístavů a nepřátelského Černomořské- ho lodstva... Dalším uskupením sil, ve kterém budou soustředěny všechny zbývající horské a lehké pěší divize, si vynutit přechod přes Kubáň a obsadit vyvýšenou oblast u Majkopu a Armaviru. 406 3.Uskupením sil, které bude vytvořené z motorizovaných svazků,je rovněž nutné obsadit Groznyj a částmi těchto sil přehradit hlavní osetijskou a gruzínskou vojenskou silnici, pokud možno v místech horských prů- smyků. Následným úderem podél Kaspického moře obsadit Baku. Skupina armád může počítat s pozdějším přisunutím italského alpského sboru. Tyto operace skupiny armád A dostávají krycí název "Edelweiss". 4. Skupina armád B má za úkol -jakjiž bylo stanoveno - vedle vybudování obrany na Donu, zaútočit ve směru na Stalingrad, tam zničit formující se nepřátelské uskupení, obsadit město a přehradit zemský most mezi Donem a Volhou. Následně zasadit motorizované svazky k útoku podle Volhy až do Astra- chaně a zde přehradit hlavní rameno Volhy Tyto operace skupiny armád B dostávají krycí název "Fischreiher". Následovaly směrnice pro letectvo a námořnictvo. Polní maršál List, Bavor z Oberkirchenu, člověk ze staré bavorské školy gene-rálního štábu, který si svoje renomé vydobyl během tažení do Polska a Francie a který nyní velel skupině armád A, byl chytrý a chladný počtář. Žádný nadšenec, nýbrž člověk solidního operačního plánování a řízení, vzdálený každé hře vabank. Když 25. července obdržel ve Stalinu prostřednictvím zvláštního kurýra "Směr-nici č. 45", jen potřásl hlavou. Později, v zajetí, v důvěrném kroužku řekl, že pouze přesvědčení o tom, že nejvyšší německé velení musí mít k dispozici mimořádné a spolehlivé zprávy o situaci nepřítele, umožnilo jemu a jeho náčelníkovi štábu generálu von Greiffenbergovi nový operační plán pochopit. Stanovení těžiště-tojejiž od Clausewitze strategická a operační moudrost. Zde však byla právě tato moudrost popřena. Tak například došlo k tomu, že se svazky zesfleného italského alpského sboru s jeho výbornými horskými divizemi přisuno-valy za 6. armádu, která útočila na Stalingrad a Volhu. Listova skupina armád A, která měla před sebou první opravdu vysokohorské úkoly- dobytí Kavkazu-však měla k dispozici pouze tři horské divize, dvě německé ajednu rumunskou. Lehké pěší divize armádní skupiny "Ruoff" (17. armáda) neby-ly pro boj v horách vycvičené a ani k němu neměly dostatečnou výzbroj a výstroj. Čtyři německé horské divize s vybranými a pro boj v horách vycvičenými vojáky z německých alpských zemí byly rozptýlené po celém světě. Ve vůdcově hlavním stanu si to uvědomí příliš pozdě - až když za několik týdnů zůstanou prapory horských myslivců generála Konrada viset na hřebenech Kavkazu. Polní maršál List vytvořil podle toho, co mu zásadně předepisovala "Směrnice č. 45", a podle sil, které měl k dispozici, schůdný plán. Armádní skupina "Ruoff", zesilená 17. armáda, měla z prostoru Rostova útočit na jih, na Krasnodar Motori- 407 I zovaná vojska l. tankovc; armády von Kleista - na levém křídle náslodována von Hot- hovou 4. tankovou armádou - měla za úkol prorazit jako vnější rameno kleští z donských předmostí východním směrem na Majkop. rímto způsobcm měly být v součinnosti pomalu postupujících Ruoffových pěších divizí a Kleistových rychlých svazků obklíčeny a zničeny nepřátelské síly jižně od Rostova. 4. tankové armádě generálplukovníka HoLha na východním křídle připadl úkol zajistit východní bok celó operace. Jejím prvním cílem byl Vorošilovsk (Stavropol). Utok pokračoval podle tohoto plánu na jih. Začala operacc, jejíž průběh byl velice dramatický a která měla rozhodující wznam pro celkový výsledek východního tažení. Zatímco armádní skupina "RuoII" ještě bojovala o Rostov, postoupily l. a 4. tan- ková armáda až k Donu. Již 20. července sc motocyklovému praporu 23. tankové divize podařilo u obce Nikolajevskaja překonat řeku a najejímjižním břehu vytvořit předmostí. Jen o tři dny později vyrazíjedna bojová skupina 3. td najih a u Orlovky překročí Sal. Odtud ;XXX. tankový sbor zaútočí s 3. a 4. tankovou divizí směrem k řece Manyč. Ruské velení projevovalo i nadále odhodlání nenechat už obklíčit svoje svazky Sovětský generální štáb a vojskoví velitelé se přísně drželi nové - i když v podstatě staré - strategio, kterou byl poražen již Napoleon. Nalákat nepřítele do hloubky a šířky země, zde rozdrobitjeho síly, aby ho bylo možné ve vhodnou chvíli napadnout na široké frontě. Německ svazky narazily,jižně od Donu na zcela nové bojové podmínky Musely překonat 500 kilometrů stcpi a následnĚ: zdolat jedno z nejvyšších pohoří světa, které se rozkládalo mezi Cerným a Kaspickým mořem, napříč před německými údernými vojsky Stepní oblasti severně od Kavkazu nabízely nepříteli výborné podmínky k po- hyblivému odporu. Bezpočet velkých a malých řek, které směřují od kavkazského rozvodí jak do Kaspického, tak i do Cerného moře, byl překážkou, kterou mohl obránce dobře bránit i s rolativně slabými silami. Stejně jako v poušti, tak i zde musel útočn.ík stanovovat své pochodovó trasy podlo zdrojů pitné vody Byl to cizí svět, do kterého se nyní boj dostal. A kdo překročil 700 km dlouhý Manyč, opustil Evropu a vstoupil do Asie. Reka tvoří hranici mezi j oběma kontinenty Jako první tuto hranici překročily vestfálská 16. pěší (mot.) divize a berlínsko- -braniborské 3. tankové divize. Jako útočné čelo . ts generála Breitha pronásledovala 3. tanková divize ustupující Rusy od Donu přes Sal až k městu Proletarskaja na Karyčeplaku, přítoku Manyče. Breithovi tankisté pak dosáhli břehu širokého Manyče. Tato řeka se v podstatě I skládala z množství přehradních jezer, na mnoha místech kilometry širokých, s vybu- dovanými mohutnými hrázemi určenými pro elektrárny v Manyčstroji. Druhý břeh ovládal dobře opevněný sovětský přední voj. Manyč byl pro Sověty ideální obrannou linii, bariérou v předpolí Kavkazu. 408 Situace na jižní flontě od 25. července do počátku srpna 1942 a - ve v5,řezu - původní plán podle "Směrnice č. 45". "Jak se dostaneme na druhou stranu?" ptal se ustaraně generál Breith svého Ia majora Pomtowa a velitele 3. pluku podplukovníka Zimmermanna. "Tam, kde je řeka nejužší, je Rusů nejvíc," odpověděl Pomtow a upozornil na hlášení vzdušného průzkumu.. "Zajatci vypověděli, že na driihé straně sedí útvary NKVD," doplnil ho Zirnmer-mann. "Ajak ukazují letecké snímky dobře opevněni," dodal Breith. "Co kdybychom Ivana zmátli, a vyhledali nejširší místo v blízkosti velké přc-hradní hráze, kde je šířka řeky dva až tři kilometry? 7am Rusové očekávají útok nejméně," navrhl Pomtow 409 Byl to dobrý nápad. A tak to také provedli. 39. ženijní prapor tankové divize s sebou naštěstí táhl 21 útočných člunů. Ty byly přesunuty na místo akce. Zhavá letní vedraje sice tak vysušila, že při vodních zkouškách se dva čluny hned potopily Zbylých devatenáct bylo také trochu netěsných, ale když se rychle vylévala voda, byly schopné provozu. Poručík Moewis a dvanáct neohrožených "Braniborských" při průzkumu našli dvě vhodná místa pro přechod řeky, a to přibližně vjejím nejširším úseku. Oba úseky se nacházely nad městečkem Manyčstroj, které leží přímo na protějším přístupu k přehradní hrázi a zajišťuje zaminovanou a zatím jen na několika místech neprů-chodnou hráz. Úkol zněl: Obsadit překvapujícím úderem město a v němjistě připra-veným ženijním oddílům znemožnit úplné zničení hráze. Pro tuto akci byla vytvořena bojová skupina z částí 3. mechanizované brigády 2. prapor 3. mechanizovaného pluku útočil vlevo, l. prapor vpravo. Z 2. praporu 3. mechanizovaného pluku byla sestavena silná úderná jednotky Této bojové sku-pině velel nadporučík Tank, osvědčený velitel 6. roty Jejím úkolem bylo vytvořit na protilehlém břehu přehradníhojezera předmostí a po přepravení všech částí bojové skupiny prolomit nepřátelskou obranu a dobýt Manyčstroj." Do sestavy bojové skupiny byl začleněný i dělostřelecký pozorovatel, jehož úkolem bylo řídit palbu dělostřelectva ze severovýchodního břehu, a tím zabezpečit účinnou dělostřeleckou podporu. Odvážný útok X;XXX. tankového sboru přes Manyč se zdařil. Přispěl k tomu zejména klamný útok jednoho praporu 6. tankového pluku 3. tankové divize ze severozápadu a současně provedený útok 1. praporu 3. mechanizovaného pluku přes řeku. Celá akce byla mezi půlnocí a jednou hodinou připravena palebným přepadem divizního dělostřelectva. Tankovi muži leželi na břehu. Ženisté dopravili čluny na vodu. Nad hlavami vojáků hvízdaly granáty a vybuchovaly na druhém břehu, který byl zahalený hus-tým dýmem. "Vpřed!" nařídil Tank. Vojáci naskákali do člunů a ženistéje odrazili od břehu. Posádky museli usilovně plechovkami čerpat vodu, aby se čluny nepotopily Zvuk motorů zcela přehlušovala dělostřelecká palba. Z ruské strany nepadljediný výstřel. Řeka byla překonána beze ztrát. Kýly devatenácti člunů zachrastily na oblázko-vém dně druhého břehu. Tank vyskočil jako první. Stál v Asii. "Bílou světlici!" vykřikl na velitele roty Ten vystřelil ze signální pistole. Němec-ké dělostřelectvo přesunulo palbu dopředu. Zenisté se se svými čluny ihned otočili a vraceli se pro druhou vlnu. Tankovi muži vyběhli na plochý břeh. Sověti v prvních zákopech byli naprosto zmatení a dali se na útěk. Dříve, než stačili zalarmovat druhý zákop, skosil Tankův kulomet nepřátelské hlídky a stráže. 410 Potom se však probudili Rusové vpravo a vlevo od přepraviště. Když se blížily čluny s druhou vlnou, Sověti je zasypali palbou. Dva čluny se jim podařilo potopit. Zbylých sedmnáct se 120 muži, štábem 2. praporu a municí řeku překonalo. Tím byl ale s přepravou přes řeku konec. Majoru Boehmovi, veliteli praporu, se ještě podařilo předmostí na jižním břehu Manyče rozšířit. Potom byl těžce raněn. Nadporučík Tank převzal jako nejstarší velitel roty 2. praporu velení na předmostí. Sověti pokryli celý břeh boční palbou. Ruské dělostřelectvo všech ráží tam přeneslo svou palbu. Začínající rozbřesk zcela znemožnil všechny další transporty Nadporučík Tank se svými muži stále ležel v dobytých sovětských zákopech a v narychlo vyhrabaných střeleckých okopech. Rus je ostřeloval minomety, kropil z kulometů a dvakrát se odhodlal k protiútoku, který skončil několik metrů před Tankovým postavením. Nejhorší ale bylo, že docházela munice. Kulomet na pravém křídle měl už jenom dva pásy nábojů. U ostatních to nevypadalo o mnoho lépe. Minometná munice už byla spotřebovaná. "Proč nezaútočí letectvo?" ptali se vojáci a hleděli k zamlžené obloze. Ajakoby velitel eskadry uslyšel jejich nářky, poslal krátce po šesté hodině, kdy už vycházející slunce rozehnalo mlhu a umožnilo start, na pomoc německé bitevní letouny Ty umlčely sovětské dělostřelectvo a kulometná hnízda. Pod ochranou letounů se přece jen podařilo dokončit přepravu třetí vlny Nadporučík Tank využil příznivé chvíle. Běhal odjednoho velitele čety k druhé- mu a vydávaljim potřebné pokyny Potom sejednotlivé čety postupně zapojovaly do útoku na Manyčstroj. Sověti byli zcela ohromeni. Utok na silně bráněnou vesnici z boku a týlu neoče- kávali. Veškerou pozornost soustředili dopředu, k hrázi. Tankovi muži rychle na- padli týlová postavení Rusů. Když sovětský velitel konečně přeorganizoval svou obranu zády k hrázi, rozjely se první tanky a obrněné transportéry po úzké silnici přehradní hráze.. Manyčstroj padl. Wellmanův prapor se dostal přes hráz. Manyč byl překonaný, poslední velká závora na cestě k jihu, ke Kavkazu a k naftě, prolomená. Už 2. srpna ráno pronikla bojová skupina von Liebenstein do Iku-Tuktumu, za- tímco skupina Pape vybudovala v Pregatném předmostí. . ts Geyra von Schwep- penburga a na jeho pravé straně také III. ts generála von Mackensena již bojovaly v Asii. Velmi odvážný přechod přes Manyč a otevření brány ke Kavkazu doplnila stejně smělým a úspěšným činem bádensko-virtemberská 23. tankové divize. Ta vyřadila z boje Istivou a silnou léčku Rusů, která vážně ohrožovala německý bok, aniž by někdo tohle nebezpečí zpozoroval. Timošenko rozmístil a zamaskoval v léčce u Martynovky na přechodu přes řeku Sal celý motorizovaný sbor s mnoha tanky 411 Generálmajor Mack zaútočil za ;. tankovou divizí se svým zesíleným 23. moto-cyklovým praporem na Martynovku, která byla podle výsledkiz německóho vzduš-ného průzkumu označenajako "pouze slabě obsazená". Utok zahájil právě ve chvíli, kdy se ruský sbor rozmisloval. Mack okamžitč poznal hrozící nebezpečí. Vázal nepřítcle čelními útoky a zároveň ho chladnokrov-ným manévrem obešel zesíleným 201. tankovým plukem bojové skupiny I3urmeister a zcela překvapivě vpadl časně ráno 28. července Sovětům do týlu. V tankových soubojích, často na nejkratší vzdálenost, Němci likvidovaly ruskó tanky T 34 a rozbíjeli nepřátelskou obranu palbou protitanknvých kanonů. Samot-ná 9. rota 201. tankového pluku, která se do Martynovky dostalajako první, zničila dvanáct tanků T 34, šest T 70 i několik protitankových kanonii a pěchotních děl. Tanková bitva u Martynovky byla pu delší době operací, při níž se díky lepšímu taktickému velení v boji tanku proti tanku podařilo zachytit a zničit velký sovětský svazek. Sedmdesát sedm ruských tanků bylo vyřazeno. Podařilo se ukořistit mnoho děl. Ve stejnou dobu, kdy ve velkém vcdru (50 stupňů) němečtí tankoví granátníci a tankisté zahájili stíhání ustupujících Sovětů přes Manyč do Kalmycké stepi, sledováni velbloudy a dromedáry, seděl Hitler v dřevěném baráku svého ulcrajinské-ho hlavního stanu u Vinnicy Měl před sebou velkou situační mapu a poslouchal výklad genorála Jodla. Předmětem tóto porady však nebyly úspěchy u Manyče, nýbrž nepříjomná situace, do které se dostala 6. armáda ve velkém oblouku Donu. Generál Paulus sice dosáhl svýmjižním i severním ki-ídlem Don, ale předmostí u Kalače, kteró zabezpe-čovalo přístup k úzkčmu pásu země mezi Donem a Volhou, Sověti nejen ubránili, ilýbrž z něho vytvořili i výchozí prostor pro protiolenzivu. Volitel 5talingradského frontu generálporučík Gordov měl proti 6. armádě k dis-pozici čtyři armády, 21., 62, 63., 64. a dvě tankové armády - l.. a 4.- které sc právč přemisťovaly do výchozích postavení k útoku. Sovětská 4. tanková armáda se chystala k obklíčení XIV tankového sboru Pau-lusovy armády Také LI. armádní sbor generála Seydlitz-Ku.rzbacha najižním křídle byl zle tísněný. I3ojovou sílu celé 6. armády navíc citelně ochromoval nedostatek munice i pohonných hmot. Tím, že se Hitler rozhodl vést úder zároveň na Kavkaz a na Stalingrad, muselo nutně dojít i k rozdělení zásobování německých vojsk. Vzhledem k tomu, že najihu musely být překonávané větší vzdálenosti, rozhodl hlavní zásobovací důstojník ;enerálního štábu pozemního vojska přiblížit těžiště zásobování pohonnými hmo-tami ke Kavkazu. Mnoho týlových kolon, které byly piivodně určeny pro 6. armádu, tals bylo přesunuto najih. 31. července musel již i Hitler konečně pochopit, že jeho optimismus nebyl oprávněný. Už nemohl zavírat oči před skutečností, že síla 6. armády byla značně 412 omezena nedostatky v zúsobování a že nemá dostatek sil k tomu, aby překonala silný sovětský odpor a dobyla Stalingrad. Proto také téhož dne rozhodl o další změně svého plánu. 4. tanková armáda-ovšem bez X;XXX. tankového sboru - byla vyčleněna z liavkazské fronty, podřízena skupině armád B a přesunuta severovýchodním směrem do oblasti jižně od Donu s úkolem zatlačit z boku sovětskou kalačskou frontu před Stalingradem zpět. Dobrá myšlenka. Ale přišla pozdě. Zasazení 4. tankové armádyjiž nic nezměnilo na jednou provedenóm roztříštění sil. Co Hitler nyní odebral skupině armád A, to oslabilo její bojovou sílu v oblasti Kavkazu, ale pro skupinu armád B to bylo příliš málo a přišlo to příliš pozdě na to, aby mohla rychle dobýt Staling-rad. Dvě stejně silná uskupení vojsk tak nyní směřovala v pravém úhlu od sebe, ke dvěma daleko od sebe vzdáleným cílům. Nejožehavější problém - zásobování - byl zcela neřešitel-ný, neboť celkové operaci zcela chybělo stanovení jednoho těžišt;ě - hlavního směru údezu.. Německé vrchní velení se tak samo vmanévrovalo do bezvýchodné situace tím, že bylo zcela závisló na vůli velení protivníka. V oblasti Staling-radujiž nyní určoval místo a čas bitvy "Sm.ěrnico vůdco" z 31. července ukládala vojskům na kavkazské rontě zahájit druhu fázi operace "Edelwoiss", tj. obsazoní pobřeží Cerného moře. Skupina armád A měla zasadit své motorizované svazky; které byly nyní soustředěny v l. tan-kovó armúdě, ve směru Armavir - Majkop. Další součásti skupiny armád, armádní skupina Ruoff s LVII. ts ;enerála Kirchnera, měly proniknout přes Novorossijsk a Tuapse dále podól pobřeží (;erného mořo ve směz.u na Batumi. Německé a rumLin-ské horslsé divize ze XXXXIX. horského sboru gonorála Konrada měly hýt zasazoné na levém kžídle přes vysokohorské průsmyky Kavkazu s úkolem udeřit na Tuapsc a Suclzumi. Ze začátku probíhá vše podle plánu a s podivuhodnou precizností. V den vydání nového vůdcova nařízení udělají III. i LUII. tankový sbor značný skok vpřed vo směru na Kavkaz. Gonerál von Mackensen s podřízenou 13. td obsadí téhož večcra Salsk. Přes několik protitankových příkopů se divize 6. srpna dostane do Kurganin-sku na řece Laba a 16. pěší (mot.) divize do Labinsku. 9. srpna večer zaútočí 13. td generálmajora Herra na město Majkop, sídlo správy obrovské nafťařské oblasti. Ukořistí zde padesát nepoškozených letounů. Sověti však bohužel zničili sklady nafty a demontovali důležité součásti nafťařských zaří-zení, a tímje zcola vyřadili z provozu. Také u XXYIX. horského sboru a V armádního sboru, které si východně od Rostova vybojovaly předmostí, to šlo dobře. Do 13. srpna jejich divize obsadily Krasnodar a přechody přes řeku Kubáň. Stejně úspěšně mezitím probíhal i útok LUII. tankového sboru. Po rychlém postupu Kubáňskou stepí na jih se tanková bojová skupina Gille mechanizované 413 divize SS "Viking", následovaná bojovými skupinami "Norland" a "Germania", dostaly až na severní břeh Kubáně. Tanková skupina Gille překročí řeku. Skupina von Scholz se u Krapotkina přepraví, rychle vybuduje předmostí, a tak připraví cestu pro další postup armádní skupiny generála Ruoffa najih. Divize "Viking" se pak na čele LUII. tankového sboru stočí na jihozápad, na Tuapse. Skandinávští, baltští a němečtí dobrovolníci, shromáždění v divizi "Viking " pod velení generála Waffen SS Felixe Steinera, proniknou do severozápadní a jiho-západní části naftařské oblasti u Majkopu. V prvních srpnových dnech roku 1942 se na celé stepní frontě ženou motorizo-vané svazky skupiny armád A Kubáňskou a Kalmyckou stepí, aby ustupující a v po-hyblivé obraně bojující ruské divize dostihlyještě před Kavkazem, a tímjim zabrá-nily v přechodu do hor, kde by se opět mohly zformovat k úporné obraně. Radista Otto Tenning, který v té dobějel ve velitelském vozidle čelního praporu 3. tankové divize, vypráví: "Příští obec, kamjsme přijeli, byl Salsk. Pro další postup Kalmyckou stepí jsme dostali rozkaz nestřílet na nepřátelská letadla. Tím se mělo zabránit tomu, aby Rus objevil naše čelní oddíly, protože v oblacích zvířeného prachu je prakticky nemožné ze vzduchu rozeznat přítele od nepřítele. Byl jsem se svým průzkumným vozidlem odvelený k l. rotě ajedu se šikovatelem Goldbergem v prů-zkumné hlídce. Když jsme se opatrně blížili k jedné malé vesnici, zjistil velitel průzkumné hlídky něco podezřelého a vysílačkou hlásil: Na východním okraji se objevily nepřátelské tanky Jak velké bylo naše překvapení, když jsme o několik minut později zjistili, že místo tanků se jedná o dromedáry Uelké veselí. Dromedáři pakjiž pro nás nepředstavovali nic neobvyklého. Především naše zásobovacíjednot-ky sije oblíbilyjako dobrá tažná zvířata." Celní jednotky 3. tankové divize dosáhnou 3. srpna města Vorošilovsk. Ruské síly ve městě jsou překvapené. Němci město po krátkém boji kolem 16. hodiny obsadí. Ruský protiútok, do kterého byly zasazeny tanky ajezdectvo, Němci odrazí. Jede se dál. "Braniborští" se drží vpředu. Jsou vždy připraveni k plnění zvlášt-ních úkolů. V sestavě 3. tankové divize postupují i rumunští horští myslivci. Původ-ní obyvatelé Kavkazujsou přátelští a vítají Němcejako osvoboditele. A nelze sprovodit ze světa skutečnost, že celé kmeny i vesnice se dobrovolně, a vlastně i proti vůli nejvyššího německého velení, hlásily do boje proti Rudé armádě. Tito svobodymilovní lidé věřili, že nastává hodina jejich národní samostatnosti. Stalinův hněv, který je později zasáhl, byl strašlivý. Všechny tyto kmeny poslal z jejich nádherné vlasti do vyhnanství na Sibiř. Čím rychleji Němci postupují ve směru na Kavkaz, tím je jasnější, že Rusové ustupují bez velkých ztrát na lidech a materiálu. Německé svazky získávají prostor, stále větší prostor, ale nedaří se jim zasadit nepříteli větší úder, nebo ho dokonce zničit. Několik převržených vozidel a pár mrtvých koní, to bylo vše, co lemovalo osy pochodu. 414 K zajištění stále se prodlužujícího levého boku hlubokého průniku na Kavkaz dostane LII. armádní sbor generála Otta rozkaz, aby se na široké frontě stočil na východ a zajišoval postupující síly ze směru od Kaspického moře. Elista, jediné větší město v Kalmycké stepi, padne 12. srpna. , 3. a 13. tanková divize mezitím postupují stále dál na jih. Kalmycká step je ; rozpálená. Teploměr ukazuje 55 stupňů. Na zářivě modré letní obloze se v dálce ; objeví bílý obláček. Ale nepohybuje se. A příští i přespříští den je neustále na svém ; místě. Ale není to obláček, nýbrž 5 633 metrů vysoký Elbrus se svými zářícími , ledovci a věčným sněhem - nejmohutnější horský masiv centrálního Kavkazu. "Kolik kilometrů to dnes bylo?" zeptá se velitel 421. pěšího pluku plukovník Reinhardt svého pobočníka. Nadporučík Boll pohlédne na mapu se zakreslenými pochodovými osami 125. a sousední 198. pěší divize, obě z V sboru, a změří vzdále-nost pravítkem. "Šedesát kilometrů, pane plukovníku." Šedesát kilometrů. Šedesát krát tisíc metrů urazila pěchota tento den. Za obrovského vedra, v Kubáňské stepi bez stromů. Pochodové proudy jsou zahalené hustými šedohnědými mračny prachu. Vyční-vají z nich pouze hlavy jezdců. Cím více na jih, tím je i spojení mezi jednotlivými pluky složitější. Pouze podle oblaků prachu bylo možné rozpoznat, že se někde vlevo nebo vpravo v dálce pohybuje další kolona, rovněž ve směru najih. Reinhardt studuje ve stínu radiovozu mapu. "Z těch vzdáleností může člověku být až úzko," řekne pobočník. Reinhardt přikývne a jede prstem po mapě směrem ke Kalmycké stepi. "Kleis-tovy tanky na tom nejsou o nic lépe." Skutečně nejsou. XXXX. tankový sbor - od 2. srpna podřízený l. tankové armá-dě - dosáhl 10. srpna 3. tankovou divizí Pjatigorsk, 23. td dobyl Mineralnyje Vody a stojí již na úpatí Kavkazu. Poslední velká překážka, která před ním ještě byla, byl Terek. Zdolají tuto řeku, aby pak mohli ovládnout průsmyky přes které vede osetijská a gruzínská vojenská silnice? III. a LVII. tankový sbor mezitím směřují, za horka a rovnoběžného pronásledo-vání, od Donu do majkopské ropné oblasti. Plukovník Reinhardt ukne prstem na Krasnodar "Totoje náš cíl." Potom ukáže na Majkop. "A sem se musí dostat Kleist. Pak uvidíme, co se ocitne v kotli, který pomocí těchto dvou rohových pilířů vytvoří naše 17. armáda a Kleistova l. tanková armáda." Pobočník přikývne. "To je dobře naplánované, pane plukovníku, ale mám pocit, že Ivan nám již neprokáže tu laskavost, aby čekal, až se pytel uzavře." Reinhardt podá mapu zpět Bollovi. "Uvidíme," zabručí. "Máte ještě doušek vody?" "Už ani kapku, pane plukovníku. Také se mi už hodinu lepí jazyk na patro." 41,5 Vyšvihnou se do vozidla. "Dál! Dnes musíme urazitještě deset kilometrů." Stejně jako u 421. pěšího pluku 125. pěší divize to v prvních srpnových dnech roku 1942 vypadalo u všech pěších, lehkých pěších i horských jednotek Ruoffovy armádní sku.piny Uálka na jižní frontě nabrala dočasnč charakter pouštníhc boje. G pronásledování Sovětů po Kubáňské stepi se stala honba od jednoho zdroje vody k dalšímu. Zastávky k občerstvení se dělaly jon zřídka. Ue velkých cisternách byla sice pro nouzový případ pitná voda pro vojáky ale tolik vody kolik potřebovali koně, Í, s sebou nebylo možné vozit. To nutilo nižší velitele k tomu, aby se každý den snažili ,. obsadit nějaký zdroj vody Na pravém křídle skupiny armád A ruské jednotky vcdou boj na zdrženou a ustupují,jah tojiž s úspěchem předvedly na středním Donu. V těch několika málo obcích, a ze,jména na vodních tocích, se Sověti zastavovali, nejdříve se úporně bránili, a pak v pravý čas ustoupili, a to tak, aby neutrpěli větších ztráty V tom se řídili podle novóho nařízení maršála Timošenka - zpomalovat postup nepřítele, v rozhodujícím okamži.ku se vyhnout dalšímu boji, v každém případě se vyhnout nebezpečí obklíčení. To byla ta nová elastická strate,ie Rusů. Rudý generální. štáb se oprostil od Stalinova způsobu bojc bránit každou píd země, čímž většinou docházelo k obklíčení a obrovským ztrátám. Nižší velitelé Rudé armády velice rychle ovládli taktiku boje na zdrženou, druhu boje, který byl od roku 1936 vyškrtntttý z něme:ckých výcvikových plánů. Při ; obratném využití řady vodních toků, křižujících postup německých vojsk, se Rusům dařilo zdržovat německý postup a včas stáhnout svoji pěchotu. Za těchto okolností se německým divizím armádní skupiny Ruoff a 1. tanko- vé armádě ncpodai-ilo splnit zásadní bod Hitlcrovy "Směrnice č. 4.5", který zněl: Nepřátelské síly kterým se podaří ustoupit za Don, obklíčit a zničit v prostorujižně a jihovýchodně od Rostova." I-Iitlerův plán opět nevyšel. Německé,jednotky pronásledovaly jely a pochodovaly stále dál a dál. Překoná- valy jednu řeku za druhou. Překročily Kagalnik i Jeju, ale jejich pochodovou osu stále ještč kžížilo několik řek. (;estu wiirtenberského V. sboru, který postupoval mezi z.umunslsou 3. armádou, jež byla od něho vpravo, a XVII. ts a následujícím ;XXXIX. horským sborem, nasazeným vlevo na Novorossijsk, ještě křížilo osm vodních toků. , U 7 ichorecka se křižoval ropovod z Baku do Rostova se železnicí a "rollbah- nem". Rusové tento důležitý uzel úporně bránili silným dělostřelectvem, protitan- kovými kanony a tanky Bo,jové oddíly SSmm protiletadlových kanonů, které byly podřízeny 125. pd, mly tčžkou práci. Nakonec si ale předsunuté odřady 125. a 198. pd mohly podat rucc. Tichoreck padl. Rusové opět ustoupili, ale neprchali v panice. Němcekéjednotky bývaly často překvapené nečekanou palbou vcdanou z obrov- ských slunečnicových polí. Vždy když se Němci chtěli dostat ke střelcům, Rusové 416 včas uprchli. V noci pak přepadávali jednotlivá vozidla. Proto už nebylo možné posilat samotné spojky s hlášením. 10. srpna 1942 dosáhl V sbor se 125., 198., 73. a 9. pd prostor Krasnodaru. Během šestnácti dnů bojů a pochodů pěšáci urazili z Rostova až k hlavnímu městu kubáňských kozáků okolo 300 kilometrů. Jejich cesta vedla vyprahlou zemí žhavé Kubáňské stepi, ale i plodnými nížinami říčních údolí. Tam se rozprostírala nekonečná slunečnicová pole, lány pšenice, konopí, prosa a tabáku. Po rozlehlých stepích se pohybovala obrovská stáda dobytka. Zahrady v kozáckých vesnicích byly opravdovými oázami. Meruňky, mirabelky, jablka, hruš-ky melouny, víno a rajčata zde rostly v hojném množství. Vajec byla velká spousta, stejně jako prasat. Proviantní poddůstojníci i kuchaři měli dny plné hojnosti. Krasnodar, hlavní město Kubáňské oblasti, leží na severních březích řeky Kubáň. Měl tenkrát 200 000 obyvatel. Byl centrem velkých naftových rafinerii. K soustředěnému útoku na město nasadil generál Wetzel svůj V sbor - od severozápadu 73. pěší divizi, ze severu hesenské pluky 9. divize a od severovýchodu a východu 125. a 198. pěší divizi. Rus bojoval v zahradách a předměstích tvrdošíjně a zarputile. Chtěl udržet střed města a most přes Kubáň tak dlouho, jak jen to bude možné, aby stačil přes řeku odsunout co nejvíce lidí a materiálu. Co nestačil odvézt, to zapálil. I obrovské cisterny s naftou. 11. srpna kolem poledne se major Ortlieb s 1. praporem 421. pěšího pluku propracoval k mostu na vzdálenost zteče. K mostu zbývalo již jen 50 metrů. Ruské kolony se tlačily přes řeku. 2. rota dostává rozkaz k útoku. Kapitán Sátzler vyskočí s pistolí ve vztyčené ruce. Udělájen tři kroky a padne na zem s průstřelem hlavy Rota však útočí dál. Ještě dvacet metrů ji dělí od začátku mostu. V tomto okamžiku odpaluje pozorný sovětský důstojník mostní stráže nálože. Na šesti místech letí most za mohutného dunění i s ruskými kolonami do vzduchu. V kouři a prachu je vidět navzájem promíchaná těla lidí a koní, kola od vozů a zbraně. Splašená spřežení se přes odlomené zábradlí řítí do řeky a tonou. Tato akce ukazuje, že Rusové se již něčemu naučili. Němci ztratí v důsledku zničení mostu dva dny času. Teprve v noci z 13. na 14. srpna překonala řeku 125. pěší divize v útočných a gumových člunech. Major Ortlieb přes den prozkoumával jednotlivá místa přepravy Rusové ho pozorně sledovali z druhého břehu. Převlékl se za vesnickou ženu a pohyboval se po břehu s motykou přes rameno a nůší na zádech. Pod ochranou palby německého dělostřelectva a 37mm protiletadlových baterii se podaří skok na druhý břeh Kubáně a stavba pontonového mostu. V sbor pocho-duje do "země Čerkesů". Muslimské obyvatelstvo vyvěsilo na svých domech vlajky s tureckým půlměsícem a zdraví Němce jako osvoboditele z ateisticko-komunistic-kého jha. 417 6. Mezi Novorossijskem a Kluchorským průsmykem Thalasa, thalasa! - Ve uysohohorshých průsmycich Kauhazu - Boj o staré uojenshé silnice-Expedice na urchol Elbrusu -rleště duacet hilometrů h pobřeži Černého moře - Chybi ten poslední prapor Překonáním Kubáně byla překonána poslední větší vodní překážka před Ruof- fovou armádní skupinou. Divize tak mohly zahájit útok na vlastní operační cíle- přístavy Novorossijsk, Tuapse, Soči, Suchumi a Batumi. Tento operační ci1 byl mimořádně významný. Ne pouze proto, že by Černomoř- ské lodstvo přišlo po obsazení přístavů o poslední opěrné body a byla vytvořena možnost zásobovat německou kavkazskou frontu po moři, ale především proto, že by po ovládnutí celého ruského pobřeží Cerného moře přešlo s velkou pravděpodob- ností do německého válečného tábora Turecko. To by mělo nepředstavitelné násled- ky pro spojenecké vedení války Britsko-ruské pozice v severní Persii by se tím zhroutily a s nimi i jižní zásobovací cesta americké zbrojní pomoci Stalinovi, která vedla z Perského zálivu do Kaspického moře, a odtud proti proudu Volhy Do sfér proveditelnosti se dostával i velmi smělý plán na nasměrování Rommela s jeho Afrikakorpsem přes Egypt do Mezopotámie. Vojáci německo-italské africké tankové armády stáli v těchto dnech po oslnivém pronásledování nepřítele v pozd- ním létě 1942 před el Alamejnem a před branami Káhiry Zenisté již počítali, kolik článků bude třeba na stavbu mostu přes Nil a prostí vojáci odpovídali na otázku "Kam se jde?" zpupným "K Ibn Saudovi." U armádní skupiny Ruoff bylo toto fantastické stanovení cíle neméně populární. Když se svazky ;XXXIX. horského sboru dozvěděly, že půjdou na Kavkaz, vymyslely si také svá rčení. Alex Buchner píše ve své knize "Horští myslivci na všech frontách" o odpovědijednoho z vojáků na otázkujeho kamaráda po smyslu a cíli pochodu stepí: "Nahoru a dolů přes Kavkaz, pak vyřídíme Angličany zezadu a řekneme Rommelovi Pozdrav pánbů, takjsme tady" Koncem srpna 1942 zahájily divize V sboru útok na Novorossijsk, první velkou námořní pevnost východního černomořského pobřeží. Novorossijsk, kterýjiž tehdy měl asi 95 000 obyvatel, byl významným přístavním a průmyslovým městem s vel- kými chladicími zařízeními, s doky, továrnami na zpracování ryb a s cementárnami. 125. a 73. pd pronikly přes výběžky Kavkazu do kopcovitého předpolí města. Najednou před nimi leželo moře. Když plukovník Friebe, velitel 419. pěšího pluku, spatřil z jednoho návrší pobřeží, nechal spontánně odvysílat svému sousedovi plu- kovníku Reinhardtovi starý řecký citát: "Thalasa, Thalasa - moře, moře 2 400 let předtím, jak uvádí dějepisec Xenofón, pozdravily řecké předvoje tímto voláním spásné moře, když po namáhavém ústupu pouštěmi a pohořími Malé Asie dosáhly u Trabzonu, přesně proti Novorossijsku, pobřeží. 418 I Bylo však ještě třeba tvrdých a krvavých bojů, než pluky 125. a 73. pd získaly kontrolu nad Novorossijskem, které rozhořčeně bránila sovětská 47. armáda. 6. září 1942 zahájil 1. prapor 186. pěšího pluku pod velením nadporučíka Zieg-lera na čele 73. pěší divize útok. 10. září bylo město a okolí pevně v německých rukou. První operační cíl Ruof-fovy armádní skupiny byl dosažený. Další sejmenuje Tuapse. Byl to klíčový bod na úzké pobřežní rovině. Toto místo se stalo osudem Listovy armádní skupiny K 17. armádě patřil vedle U pěšího, :XXXIV lehkého pěšího a XLUII. tankové-ho sboru i !;XXXIX. horský sbor s l. a 4. horskou divizí a 2. rumunská horská divize. Tato kombinace pěchoty, lehké pěchoty a horských myslivců měla svůj smysl. Zatímco pěší divize generála Wetzela útočily přes zalesněné výběžky severozápad-nfho Kavkazu frontálně na Novorossijsk, probíjeli se specialisté na středohory z 97. a 101. lehké pěší divize lesnatým Kavkazem k přístavnímu městu Tuapse. Horští myslivci generála Konrada však měli proniknout přes 3 000 až 4 000 metrů vysoké průsmyky centrálního Kavkazu na černomořské pobřeží takříkajíc zadními vrátky Jejich cílem bylo Suchumi, palmami porostlé město na subtropickém pobřeží a hlav-ní město Abcházské sovětské republiky Odtud zbývalo zhruba 160 kilometrů k tu-recké hranici u Batumi. Za bojovými skupinami motorizované divize SS "Viking" a slovenské "Rychlé divize", které vyrazily dříve, vystupují 13. srpna ze stepi také horští myslivci generála Konrada k útoku na vysoké průsmyky Kavkazu. 4. horská divize postupuje vpravo s cílem získat průsmyky v prostoru pramenů velké Laby l. horská divize vlevo, ve směru na vysokohorské průsmyky blízko ledovců Elbrusu, ze kterých pramení řeka Kubáň. Nejdůležitějším přechodemje 2 815 metrů vysoký Kluchorský průsmyk, který je zároveň výchozím bodem staré suchumské vojenské silnice. 1. horská divize majora von Hirschfelda rychle postupuje až k zabarikádované-mu vstupu do průsmyku, který brání značné ruské sílý Čelním útokem není možné toto postavení obsadit. Von Hirschfeld však předvede, jak vypadá německá taktika boje v horách. Zatímco část sil lstivě předstírá útok a poutá ftusy čelně, von Hir-schfeld průsmyk po srázných svazích obejde, napadne sovětská postavení zezadu a naráz je vyvrátí. Již 17. srpna večer je nejvyšší bod suchumské vojenské silnice v německých rukou. Von Hirschfeld postupuje rychle dál do Klydšského údolí, obsadí osadu Klydš na úpatí hor a stojí již uprostřed bujných lesů černomořského pobřeží. Pobřežní nížina již byla velmi blízko. Překvapivý úder proti pobřežní rovině se však se slabými silami již nepodaří. Rus brání východ z hor zuřivě a zarputile. Pouhých 40 kilometrů před Hirschfeldo-výma očima leží velký cíl - Suchumi. Daleko vepředu, odkázanýjen na sebe, se major s hrstkou vojáků ocitá v nebezpečném postavení. Vlevo od něho už není nic, nebo Kleistova tanková armáda stojí ještě ve stepi severně od Elbrusu. 419 V této situaci se generál Konrad rozhodne k odvážné operaci. Kapitán Groth dostává za úkol, aby s horskou rotou, složenou z horských průvodců a alpinistů, vystoupil na více než 4 000 metrů vysoké průsmyky Elbrusu a odřízl údolí Baksan, ze kterého Rusové ohrožovali německý levý bok. Před námi se objevuje nejdobrodružnější bitevní pole války Rozeklaná, rezavě červená porfyrová úbočí elbruského masivu padají do hloubky větší než 1000 metrů. Na slunci svítí do dálky ledová pole asausského ledovce. Všude kolem jsou ledové stěny, rozeklané skály a divoké suťové svahy Na krvavé horské boje o starý carský lovecký zámek Krugozor, který leží ve výšce 3 000 metrů - tedy tak vysoko jako Zugspitze - hledí přes hlubokou brázdu údolí Baksanu 4 697 metrů vysoká Ušba, jedna z nejkrásnějších hor na světě. Převyšuje ji pouze daleko na východě, u staré n-uzínské vojenské silnice ležící Kazbek a dvojitý vrchol Elbrusu. Bylo pochopitelné, že muži l. horské divize, v jejichž útočném pásmu Elbrus ležel, toužili po dobytí tohoto vrcholu. Vojenský smysl tento podnik neměl. Svět by však jistě pozorně naslouchal, kdyby Němci oznámili, že jejich jednotky vztyčily říšskou válečnou vlajku na nejvyšším vrcholu Kavkazu. Proto také generál Konrad s výstupem souhlasil. Stanovil však podmínku, že útok na vrchol provedou muži l. a 4. horské divize společně. To bylo moudré rozhodnutí. Generál Konrad se tak vyhnul tomu, aby se 4. divize cítila dotčena. Expedici vedl kapitán Groth. Příslušníkům ze 4. horské divize velel kapitán Gěmmerler Expedice začala kuriózním překvapením. Nadporučík Sclneider se svými spojaři vyrazil před hlavní skupinou, protože radiostanice byly těžší než ostatní náklad. Daleko před sebou, na opačném konci ledovce, uviděli fantastický dům Inturistu, který Sověti postavili ve výšce 4 200 metrů. Mohutný oválný betonový špalek bez jakékoliv římsy nebo výběžku, pokrytý hliníkovým plechem. Vypadaljako gigantická gondola vzducholodě. Uvnitř fantastického ledovcového hotelu bylo čtyřicet míst-ností s jedním stem lůžek. Meteorologická stanice byla nad a kuchyňský blok pod hlavní budovou. Schneider se svým oddílem rychle postupoval přes ještě sluncem nerozměklý firn ledovce. Náhle v dalekohledu zjistil, že před domem stojí ruský voják. "Pozor," varoval Schneider svoje vojáky a změnil směr postupu tak, aby hotel obešli. Ve skalách nad hotelem pak zaujal bojové postavení. V té chvíli sejako velká voda přihnal kapitán Groth. Dříve, než ho mohli varovat, ho Rusové měli. Sovětská posádka se skládala pouze z tří důstojníků a osmi vojáků. Vystoupali sem také teprve ráno. Groth si zachoval přehled a pevné nervy Jednomu ruskému důstojníkovi, který hovořil německy vysvětlil bezvýchodnost situace. Kapitán ukázal na přicházející německá lanová družstva a na postavení spojařů. Nakonec dosáhl toho, že se Sověti 420 dobrovolně stáhli. Čtyři rudoarmějci však dali přednost tomu, aby počkali s Grothem na hlavní skupinu, a pak se nechali najmout jako nosiči. Následující den, 18. srpen, byl vyhlášený dnem klidu. Horští myslivci si mají postupně přivykat na výšku.19. srpna má být zahájen útok na vrchol. Výstup však ztroskotá na náhlé sněhové bouři. I 20. srpna zůstávají muži vzhledem k prudkým bouřím s krupobitím a poryvy větru v hotelu. Teprve 21. srpna slibuje zářící ranní slunce krásný den. Kapitán Groth se šestnácti a kapitán Gámmerler s pěti muži vyrážejí ve tři hodiny V šest hodin je pěkné počasí už zase to tam. Od Cerného moře začíná foukat fén. Mlha a brzy i sněhová bouře brání vrchol elbrusského obra. V maličkém nouzovém přístřešku nabírají Groth a Gěmmerler se svými muži dech. Mají se opět vrátit? Ne! Horští myslivci chtějí vrchol pokořit. Jde se na to! Výstup v řídkém vzduchu a za třeskutého mrazu se stává závodem. Oči mají zalepené sněhem. Prudkým ledovým úbočím se žene orkán. Viditelnost je necelých deset metrů. V 11 hodin je ledová stěna zdolaná. Kapitán Gámmerler stojí na nejvyšším výčnělku dosaženého horského masivu. Před ním se hřeben opět lehce svažuje. Musí tedy být na vrcholu. Vrchní šikovatel Kiimmerle z l. horské divize zaráží hluboko do firnu žerd říšské vlajky Na nejvyšším místě výstupu zůstávají i zástavy l. a 4. horské divize s protěží a enciánem. Stisk rukou a skupina rychle opět sestupuje východní stěnou, kde západní vichřice nemá takovou sílu. A svět s úžasem vyslechne zprávu, že na nejvyšší hoře Kavkazu vlaje německá vlajka. Dobytí vrcholu Elbrusu německými horskými myslivci, kteří v pekelném počasí pokořili jim naprosto cizí horu na první pokus, bylo mimořádným alpinistickým výkonem. Nesnižujejej ani skutečnost, kterou konstatoval zvláštní zpravodaj sboru dr. Riimmler za několik dní, když bylo opět pěkné počasí, že prapory zjevně nebyly na trigonometrickém bodu nejvyššího vrcholu, ale na nejvyšším bodu hřebenu, který je o 38 metrů níž a který myslivci v mlze a ledové vichřici považovali za vrchol. Vrafme se ale k bojům ve vysokohorských průsmycích. Zatímco se prapory l. horské divize na dohled od 5 633 metrů vysokého Elbrusu trápily při svém postupu přes Kluchorskij průsmyk a starou, rozpadlou suchumskou vojenskou cestu, postupoval generálmajor Eglseer na pravém křídle s rakousko-bavorskou 4. horskou divizí vysokohorskými průsmyky hlavmho hřebenu. Plukovník von Stettner překročil l. a 3. praporem 91. horského pluku průsmy-ky Sančaro a Alustrachuve výškách mezi 2 600 a 3 000 metrů. Tím překonal hlavní hřeben pohoří a pokračoval v postupu dolů k průsmykům v podhůří a dále do sub-tropických suchumských lesů. 421 Major Schulze se svým 3. praporem 91. horského pluku zaútočil přes průsmyk Bgalar a stál přímo nad strmými, lesem porostlými svahy, které klesají do pobřežní nížiny K pobřeží zbývalo pouhých dvacet kilometrů. Dvacet kilometrů k cíli. Horští myslivci měli za sebou přes 200 kilometrů horského a vysokohorského terénu. Bojovali s nepatrnými silami ve výškách nad 3 000 metrů, všude dobývali nepřátelská skalní postavení, která se zdála nedobytná, a zaháněli nepřítele. Nyní byli těsně před cílem. Ale přesto jej nedosáhli Ve svém rozhodujícím postavení, na prahu pobřeží, měla bojová skupina von Stet-tnera k dispozici pouhá dvě děla, každé s 25 granáty "Pošlete munici," žádal rádiem. "Cožpak nejsou žádná letadla? Nepřijdou italští alpinisté se svými soumary?" Ne. Nebyla žádná letadla a alpinisté pochodovali směrem na Don a na Stalin-grad. Plukovník von Stettner, velitel 91. horského pluku, stál v údolí Bysbu, dvacet kilometrů před Suchumi. Major von Hirschfeld ležel v údolí Klydš, čtyřicet kilometrů před pobřežím. 97. lehká pěší divize generálmajora Ruppa se probojovala asi padesát kilometrů před Tuapse. V jejím svazku bojovali Ualoni z dobrovolnické brigády "Wallonie" pod velením podplukovníka Luciena Lipperta. 421. mechanizovaný pluk, který byl podřízený 198. pd, se jako čelní jednotka útoku LVII. tankového sboru proboxoval až na vzdálenost zhruba třiceti kilometrů vzdušnou čarou od Tuapse. Fceinhardtovi muži ještě dobyli důležitou kótu 415, a tak navázali spojení se 101. lehkou pěší divizí, která postupovala podél silnice Kabardinskaja - Šaumjan. Ale nikde to nestačilo k poslednímu, rozhodujícímu skoku. Sovětský odpor byl příliš silný. Útočné svazky skupiny armád A byly oslabené předchozími několikatý-denními boji, zásobovací linie překračovaly svojí délkou rozumnou míru improviza-ce. A síly letectva byly roztříštěné nasazením mezi Donem a Kavkazem. Ruské letectvo náhle ovládlo vzdušný prostor Sovětské dělostřelectvo mělo převahu. Na německé straně chybělo několik desítek stíhacích letounů, půl tuctu praporů a ně-kolik stovek soumarů. Ted, když se rozhodnutí zdálo na dosah ruky, tady nebyly Takové to bylo na všech frontách. Všude něco chybělo. Všude, kde válka stála v zenitu a rozhodující cíle byly na dosah. Před el Alamejnem, sto kilometrů od Nilu, volal Rommel po několika desítkách letadlech proti britským vzdušným silám a po stovce tanků s několika tisíci tunami benzinu. V balkách západně od Stalingradu prosily úderné roty 6. armády o několik samohybných děl, o dva tři čerstvé pluky s několika protitankovými kanony o úder-ný oddíl ženistů, o několik tanků. Před prvními domy Leningradu a v předpolí Murmanska, všude fronta volala po příslovečném "posledním praporu", který ve všech dobách rozhodoval bitvu. 422 Hitler však tento poslední prapor nemohl nikomu dát. Válka dosáhla příliš velkých rozměrů a pláš Wehrmachtu byl příliš krátký. Vojska byla všude přetížená ajejich vrchní velení fronty nebezpečně roztáhlo. Na bitevní pole mezi Atlantikem, Volhou a Kavkazem se vkradl strašák hrozící katastrofy Kde udeří nejdříve? Průzkumná hlídka před Astrachaní V průzhumném obrněném automobilu 150 hilometrů nepřátelshým územim- Neznámá naftařshá železnice - Poručih Schliep telefonuje s nádražim u Astra- chani - Kozáci rytmistra Zrzgorodného U východní části skupiny armád A, kde operuje l. tanková armáda, kryje 16. pěší (mot.) divize hluboce otevřený levý bok řetězem silných opěrných bodů. Je 13. září 1942. Kalmycká step východně od Elisty "Hej, Georgu, připrav se, za hodinu vyrážíme!" "Slušaju, gospodin Oberleutnant - podle rozkazu," zakřičí kozák Georg a pádí pryč. Nadporučík Gottlieb má radost z jeho služební horlivosti. Georg pochází z Krasnodaru. Tam se také na pedagogické fakultě naučil němec-ky Minulý podzim vběhljako spojka přímo do rukou vojáků 16. pd. Od té doby sloužil u 2. roty Nejdříve jako pomocník kuchaře, poté se dobrovolně přihlásil jako tlumoč-ník. Georg měl mnoho důvodů k pořádnému vzteku na Stalinův bolševismus a u ro-ty nebyl nikdo, kdo by mu nedůvěřoval. Ve zvláště kritických situacích dokonce zaskakoval jako střelec z kulometu. Nadporúčík Gottlieb právě přišel z porady, kterou svolal velitel 165. motocyklo-vého praporu - pozdějšího 116. tankového (obrněného) průzkumného praporu. Projednávaly se zde poslední detaily vyslání průzkumné hlídky přes Kalmyckou step ke Kaspickému moři. Generálporučík Heinrici, velitel 16. pěší (mot.) divize, která u Elisty vystřídala LII. sbor, chtěl vědět, co se děje v rozlehlé pustině na boku kavkazské fronty Mezi prostorem jižně od Stalingradu a řekou Terekem, kterou 30. srpna u Mozdoku dosáhla 3. tanková divize se svým 394. mechanizovaným plukem pod velením majora Papeho, zela skoro 300 kilometrů široká mezera. Tato neznámá země meži Volhou a Terekem měla tvar trychtýře. Jeho základnu tvořilo pobřeží Kaspického moře. Odtud se Němci mohli dočkat všech možných překvapení. Proto musela být střežená. Ochrana této obrovské země nikoho byla koncem srpna svěřena jedné jediné 16. pěší (mot.) divizi. Její základnou byla Elista v Kalmycké stepi. Úkol střežení 423 a průzkumu až ke Kaspickému moři a deltě Volhy musely zpočátku zabezpečovat hloubkové průzkumné hlídky, které představovaly smělé výpravy, nebo s posilami se dalo počítat nejdříve koncem září. Měl je sem dopravit generál letectva Felmy se " svým oddílem zvláštního určení "F. 16. pěší (mot.) divize si v té době vysloužila jméno "Chrtí divize", které potom 16. mechanizovaná, aještě později 116. tanková divize s hrdostí nosila. Kromě několika málo nutných specialistů byli pro tyto akce vybíráni pouze dobrovolníci. V polovině září zahájili první velkou expedici po obou stranách silnice Elista - Astrachaň. Divize nasadila čtyři průzkumné hlídky Jejich úkol: 1. Zjistit, zda a kde má nepřítel síly v mezeře mezi Terekem a Volhou, zda nepodniká pokusy o přepravení přes Volhu, kde se nacházejí nepřátelské opěrné body a zda se po pobřežní silnici Stalingrad - Astrachaň přesunují vojska. 2. Přesně zjistit stav cest, povahu pobřeží Kaspického moře a západního břehu Volhy a podrobně prozkoumat zatím neznámou novou železnici Kizljar-Astrachaň. 13. září, v neděli, akce začíná. Ve 4 hodiny 30 minut muži vyrážejí. Ze stepi vane ostrý vítr Do východu slunce je ještě citelně chladno. Průzkumné hlídky jsou ke své dobrodružné cestě odpovídajícím způsobem vybavené. Každý oddíl má dvě osmikolová obrněná průzkumná vozidla s 20mm protiletadlovým kanonem, jednu motocyklovou četu v počtu 24 mužů, dva respek-tive tři 50mm protitankové kanony - tažené nebo namontované na OT - a jedno ženijní družstvo s technikou. Pět nákladních aut - po dvou s pohonnými hmotami a vodou, a jedno s proviantem - a opravárenský oddíl ve skříňovém automobilu. K tomuještě sanitní vůz s lékařem, radistu, motospojku a tlumočníka. Schroederova hlídka se však brzy střetne s nepřátelskou hlídkou. Poručík Schroe-der padne, tlumočník Maresch a šikovatel Weissmeierjsou zraněni. Hlídka se proto vrátí. Příští den vyrazí znovu, tentokrát pod velením poručíka Eulera. Nadporučík Gottlieb, poručík Schliep a poručík Hilger se svými hloubkovými průzkumnými hlídkami mezitím pronikli severně, jižně a těsně podél komunikace Elista - Astrachaň. Nadporučík Gottlieb, který postupuje nejdříve podél silnice a poté se stáčí na severovýchod do stepi na Sadovskou, stojí 14. září 40 km před Astrachaní.15. září je pouhých 25 km od Volhy Z vysokých písčitých dun je daleký výhled až k řece. Písek a slané močály činí terén téměř neprůchodným, ale průzkum-ná hlídka si cestu vždy najde. Mapy, které Gottlieb dostal na cestu, nejsou příliš dobré. Kozák Georg se musí u každé studny ptát kočovných Kalmyků, kteří jsou vůči Němcům velice přátelští. V dlouhých hovorech se jich vyptává na cestu a shromažduje informace. Velká železnice?" "Ano, vlak tam jezdí několikrát denně mezi Kizljarem a Astrachaní." "A Sovětskije 424 425 "Ano, jezdí stepí na koních. Právě včera přenocovala velká hlídka u studny támhle naproti, hodinu cesty na východ. Přišli ze Sadovské, tam jich musí být hodně." "Aha," kývne hlavou Georg a rozdává pár cigaret. Smích je náhle přerušen zvoláním. Jeden kočovník ukazuje na sever, odkud přijíždějí dvajezdci. Sověti. Kalmykové zmizí. Oba obrněné vozy stojí za dunou a Rusovéje nemohou vidět. Nadporučík Gottlieb volá na Georga: "Poj d sem!" Ale kozák neodpovídá. Zastrčí si svou polní čepici za dlouhý motocyklový pláš, posadí se na studnu a kouří cigaretu. Oba Rusové se opatrně přibližují. Jeden důstojník ajeho ošetřovatel koně. Georg na ně něco volá. Důstojník sesedá ajde k němu. Nadporučík Gottlieb ajeho spolubojovníci pozorují, jak se oba se smíchem baví. Stojí vedle sebe. "Ten pes," říká radista. Potom však vidí, jak Georg vytahuje bleskurychle pistoli a s úšklebkem říká: "Ruky věrch!" Sovětský důstojník zvedá ruce, aje tak překvapený, že k sobě volá i ošetřovatele koně, aby se vzdal. Tak se Gottliebova hlídka vrací zpět do Chalchuty se dvěma cennými zajatci. Poručík Euler mezitím dostal speciální úkol. Měl přesně zjistit povahu obran-ných zařízení v Sadovské. Druhou částí úkolu bylo zjistit, zda jsou v prostoru severně od Astrachaně přepravována vojska přes Volhu. Z Utty do Sadovské je to sto padesát kilometrů vzdušnou čarou. Euler hned odbočuje z velké silnice na sever Po hodinějízdy se poručíkovi zastaví srdce. Spatřil, že k nim rychle směřuje obrovské mračno prachu. "Vozidla rozvinout!" nařídil s dalekohledem u očí. Mračno se blíží. A tu se poručík hlasitě rozesměje. To, co se na ně řítí, nejsou žádní Sověti, ale antilopy Obrovské stádo antilop saiga, které žijí ve stepích jižního Ruska. Když konečně zavětřily pach lidí, stáčejí se a cválají na východ. Jejich nohy se kmitají v suché stepní trávě a zvedají mračna prachu, která jsou tak mohutná, že se zdá, jakoby touhle nekonečnou plání jel celý tankový pluk. Euler nyní zkoumá severovýchodní směr Nalézá osady Justa a Chazyk, kteréjsou silně obsazené nepřítelem. Proto je objíždí a stáčí se na Sadovskou, svůj hlavní cil. 16. září stojí se svými dvěma obrněnými průzkumnými vozidly pět kilometrů před Sadovskou, a tím sedm kilometrů před dolní Volhou. Do Astrachaně je ještě třicet pět kilometrů. Eulerova průzkumná hlídka je pravděpodobně tou jednotkou pozemního vojska, která se v průběhu operace "Barbarossa" dostala nejdál na východ, a tím se nejvíce přiblížila k cíli války Astrachani. To, co průzkumný oddíl zjistil, mělo obrovský význam. Rusové vykopali okolo Sadovské protitankový příkop a vybudovali do hloubky členěnou linii bunkrů. To Mezera mezi kavkazskou frontou a Stalingradem byla široká 300 kilometrů. P,růzkumné hlídky 16. pěší (mot.) divize pronikly až před brány Astrachaně. 426 : . ukazovalo na připravované postavení v předmostí, které mělo zjevně zabezpečovat .. plánovaný přechod Sovětů přes dolní Volhu. Když ruské strážní hlídky zpozorovaly německá průzkumná vozidla, bylo vjejich : i postaveních vidět panické vzrušení. Doposud bezstarostní vojáci se vrhli do bunkrů a okopů a zahájily divokou palbu z protitankových pušek a těžkých kulometů. Dvě- ma Rusům, kteří ve všeobecném zmatku letěli jako blesk terénem, odřízl Euler svými vozidly cestu. Dávka z kulometu před nohy "Ruki věrch!" Vyděšení k smrti, se oba rudoarmějci vzdali. Byl to štábní důstojník 36. kulomet- ného praporu se svou spojkou. To byl skvělý úlovek. Te d ale rychle pryč! Poručík Jiirgen Schliep, velitel průzkumné obrněné roty, vyrazil, stejně jako ostatní průzkumné hlídky,13. září se svými muži do neznámého terénu. Jeho trasa : . vedla jižně od velké silnice. Jeho hlavním úkolem bylo zjistit, zda skutečně, jak ; vypovídali zajatci, existuje používaná železnice z Kizljaru do Astrachaně, která ; nebyla zakreslena v žádné mapě. Bylo velice důležité dozvědět se o této naftařské dráze něco bližšího. Vždyť by se přece po ní mohla také přepravovat vojska. Schliep tu železnici našel. Vypráví: "V časných ranních hodinách druhého dne jsme již z dálky viděli solná jezírka, která se třpytila na slunci. Motocykly se jen s námahou prodíraly hlubokým pískem vpřed. Naše dvoučlenná opravárenská hlíd- ka v osobním automobilu měla neustále mnoho práce s drobnými opravami." Když Schliep konečně v dalekohledu spatřil koleje železnice, ponechaljádro své hlídky na místě a vyrazil s oběma průzkumnými vozidly a ženijním družstvem k železničnímu strážnímu domku. Bylo to nádraží Senseli. Schliep vypráví dál: "Z dálkyjsme viděli asi 50 až 60 civilistů, kteří pracovali na železničním náspu. Dráha bylajednokolejná a po obou stranách obehnaná písečným valem. Dozorci při našem objevení vzali roha, ale ostatní civilní dělníci nás vítali s jásotem. Jednalo se o ukrajinské staré muže, ženy a děti, kteří sem byli násilně evakuováni ajiž měsíce nasazeni na tomto místě. Mnoho Ukrajinců hovořilo němec- ky a oslavovalo nás jako osvoboditele." Zatímco se prostí vojáci bavili s Ukrajinci, objevil se náhle najihu sloup dýmu. " "Vlak, volali dělníci. Schliep zaujal se svými vozidly postavení zajedním písečným pahorkem. Ale to " tu už byl nekonečně dlouhý nákladní vlak s cisternovými vozy s olejem a benzinem. Tahly ho dvě lokomotivy Šest výstřelů z 20mm kanonů stačilo ke zničení lokomotiv I Pára unikala z kotlů, ohnivé jazyky z topeniště vířily ve vzduchu. Vlak stál. Němci začali vagon za vagonem zapalovat palbou. "Zatraceně, tolik benzinu," bručeli dělostřelci. Ve chvíli, kdy chtěli ženisté zapálit i nádražní domek, zazvonil telefon. Polekaní vojáci se prudce napřímili. "Pánové, to jsem se ale vyplašil," vydechl poddůstojník . I Engh z opravárenské hlídky Okamžitě se ale vzpamatoval a pronikavým hlasem i zavolal na Schliepa: "Pane poručíku, telefon!" 427 Schliep okamžitě pochopil situaci a spěchal se svým tlumočmkem do boudy "Stan-cija Senseli, načalnik," hlásil tlumočmk a zubil se. "Da, da tovaryšč," ubezpečoval. Na druhé straně aparátu bylo nákladní nádraží Astrachaň. Astrachaň! Jižní konec linie A - A (Astrachaň - Archangelsk), cíl války Předsunuté síly Wehrmachtu už s ním telefonicky hovořily Dispečer v Astrachani chtěl vědět, zda již projel naftový vlak z Baku, protože v protisměru stojí před výhybkou u Bassyjiný vlak. Vlak z opačné strany! Tlumočník se pokusil soudruhovi z Astrachaně namluvit, aby ho klidně poslal. Avšak tenhle návrh vzbudil u soudruha v Astrachani nedůvěru. Položil proto několik záludných otázek a neodborné odpovědi jej v jeho nedůvěře utvrdily Rozčílil se a sprostě nadával. Tlumočník tedy svoji hru vzdal a řekl: "Jen počkej, tatíčku, brzy budeme v Astrachani." Na to ruský soudruh s nejhoršími nadávkami praštil sluchátkem, a tak již nemohl slyšet, jak dvě minuty poté dřevěné nádraží v Senseli vyletělo do vzduchu. Poručík Schliep, který neměljiž od prvního dne rádiové spojení, seještě pokusil o průzkum do Bassy Avšak dispečer v Astrachani již vyhlásil poplach. Před obcí zaujalo postavení sovětské dělostřelectvo a těžké kulomety Hloubková průzkumná hlídka poručíka Schliepa se proto obrátila a 17. září se v pořádku a beze ztrát vrátila do Utty Ještě týž den musel Schliep podat zprávu divizi, a také veliteli skupiny armá d B generálplukovníkovi von Weichsovi, který byl náhodou právě na jejím velitelském stanovišti.16. pěší (mot.) divize totiž nyní patřila ke skupině armád B. Mohli si oddechnout. Ze stepi ani od dolní Volhy, tedy z kavkazského boku, ještě nehrozilo žádné nebezpečí. ro byl rozhodující poznatek, protože skupina armád A se již od konce srpna pokoušela ještě jednou rozhýbat svoji ofenzivu v kavkazském prostoru na levém křídle. Von Kleistova tanková armáda měla celou svou silou prorazit bránu do Baku, obsadit sovětský ropný ráj a dosáhnout alespoň jednoho z rozhodujících cílů letní ofenzivy Poslední překážkou před tímto cílem byla řeka Terek, před níž čela HIeistovy armády uvázla. Kleist zkusil štěstí, a zdálo se, že válečné štěstí skutečně nabídlo německému Wehrmachtu ještě jednu šanci na vítězství. Generálplukovník von Kleist vyvedl, po domluvě s velitelem ;XXX. tankového sboru, 3. td obratným příčným manévrem ze silně bráněného údolí Baksan a vedl ji za frontou 23. td podél Tereku na východ. Po urputných pouličních bojích obsadila divize 25. srpna Mozdok. Potom vyslala u obce Išerskaja další bojovou skupinu k překvapivému přechodu řeky Hamburský 394. mechanizovaný pluk -1940/1941 vytvořený z hamburského 69. pěšího (mot.) pluku - ten rozhodující skok přes řeku dokázal udělat. 30. srpen 1942. Ručička hodin se blíží ke třetí hodině. Útočné čluny, ženisté i tankoví granátnícijsou připraveni. Čekají na dělostřeleckou palbu, která májejich přechod přes řeku krýt. 428 Ve smluvenou dobu se vzadu objeví kouř, nad nimi s hvízdáním přeletí granáty a s výbuchem se rozpsknou na protějším břehu. Osmdesát osm hlavní buší do ruských postavení deset minut. Tato doba ženistům a granátníkům stačí. Vyskočí ze svých úkrytů a dopraví útočné čluny na vodu. První skupiny l. praporu se přepravují. Ale ted se dá do pohybu i Rus. Jeho polní kanon, vynikající "račbum", opětovně zasahuje místo nalodění. Byla to jedna z nejúčinnějších a nejnebezpečnějších ruských zbraní. Terek, v místě přepraviště asi 250 metrů široký, s dravým proudem a víříci i spodní vodouje záludná horská řeka. Vedle plujících člunů vysoko vystřikují zpěněné ; sloupy vody - zásahy nepřátelských minometů. Mezi nimi tancují malé útočné čluny Jejich přídě se tyčí vysoko do vzduchu. Vzadu na zádi dřepí přikrčení tankoví granátníci. Čluny palbou přímo proletí. Hned na začátku útoku, ještě na vlastním břehu, padne velitel 1. praporu kapitán Freiherr von der Heyden-Rynsch a jeho adjutant poručík Ziegler. Také poručík Wurm padne smrtelně raněný na zem. Nadporučík Dr. Diirrholz, velitel 2. roty byl zraněn na řece a přepadl z útočného člunu do vody Od té doby je nezvěstný. Ze zatáčky vyjede útočný člun. "Rychle nastoupit!" Příští skupina skáče blesko- vě do člunu. "Tři, čtyři, pět -ještě jeden," počítá ženista u kormidla. Zařve motor ajede se. Vlevo i vpravo dopadají granáty Hvízdání. Stříkající voda. Ženista stojí neohro- ženě u rukojeti kormidla a dovede člun na druhý břeh. Malá zatáčka. Skok ven. Pod palebným zvonem vlastního dělostřelectva se vojáci probíjejí krok za krokem vpřed. Zárodek předmostí je vytvořený. Pouze zárodek, víc nic, neboť se brzy ukazuje, že nepřítel je silnější, než se zpočátku zdálo. Brání se na okraji vesnice Mundar-Jurt. So -ěti sedí v dobrých polních postaveních a v jednom protitankovém příkopu. Odtul ostřelují německé granátníky, kteří leží na otevřeném poli. Odpoledne překračuje Terek i mladý velitel pluku major Giinther Pape se štábem svého 394. mechanizovaného pluku, aby se zorientoval přímo na místě. Rozmístíjednotku tak, aby úspěšně vybojované předmostí mohla ubránit i s malými silami, které měla k.ďispozici. Pět dní se drželi muži 394. mechanizovaného pluku na protilehlém břehu Tereku. Bojovalijižně od 44. stupně zeměpisné šířky Pouze čelníjednotky l. horské divize v údolí Klydš se dostalyjižněji. Stály u 43. stupně, přesně na 43 20, což byl nejjižnější bod, který německé pozemní vojsko v průběhu operace "Barbarossa" na sovětské půdě dosáhlo. V nepřízniném terénu a bez těžkých zbraní se Papeovi muži rvali s mnohem silnějším a rozhořčeně bojujícím protivníkem. Jeden pluk poutal tři sovětské divize. Sověti museli stáhnout síly z jiného místa. Toto předmostí, vybojované 3. tankovou divizí za značných ztrát, vytvářelo podmínky pro útok nově přisunutého LII. armád- 429 ního sboru.11 l. a 370. pěší divizi se 1. a 2. září u Mozdoku rovněž podařilo překročit Terek a vytvořit předmostí.111. pd násilně překonala prudký, pět metrů hluboký horský proud prapory svého 70. pěšího pluku. Čelní skupině velel kapitán Lyme, který v odvážném akci dobyl první malé předmostí. A držel ho, dokud ženisté nepřepravili přes řeku těžké pěchotní zbraně. Muži 394. mechanizovaného pluku mohli svoje nepříznivé postavení vyklidit. Avšak ani u Mozdoku již nestačily síly na pokračování v ofenzivě. Rus byl jednoduše příliš silný a vlastní síly příliš slabé a vyčerpané. A tak poslední šance k ovládnutí ropného prostoru v okolí Baku nemohla být využita. Tak jako naproti, na západních výběžcích Kavkazu nad Cerným mořem, se zastavila bitva také na Tereku. Fronta ustrnula. Krátce před dosažením cíle plánu "Barbarossa" se ofenzivní síla rozplynula. Terek se stal limesem (opevněná hranice Rímské říše a říše Karla Velikého - pozn. překl.). V obranné linii u Tereku, uprostřed praporů 3. tankové divize, bojoval na straně německých granátníků pozoruhodný svazek - kozáci. Byl to pro tuto válku typický přfběh, který přivedl kozácké švadrony rytmistra Zagorodného na německou stranu. Když v létě zajal :XXX. tankový sbor generála Freiherr von Geyra 18 000 ne- přátelských vojáků, bylo problémem číslo 1 to, kdo dovede Sověty do zázemí. Scvrklé jednotky německých divizí k tomu nemohly vyčlenit žádné vojáky Tu přišel kapitán Kandutsch, Ic sboru, s nápadem vyčlenit ze zajatců tehdy Němcům velmi přátelsky nakloněné donské a kubáňské kozáky posadit je na koně, kterých stejně všude pobíhalo bezpočet, a použítjejako doprovodný oddíl zajatých rudoarmějců. Kozáci, všechnojiné než přátelé bolševismu, byli tím nápadem nadšeni. Rytmistr Zagorodný měl v okamžiku pohromadě jednu švadronu a vydal se s 18 000 zajatými Sověty na cestu. Nikdo ve štábu sboru nevěřil, že je ještě někdy uvidí. Avšak v prvním zářijovém týdnu se v hlavním stanu X:XXX. tankového sboru I v Ruskim na Tereku najednou otevřely dveře místnosti, kde sídlil Ic. Dovnitř vstou-i pil kozácký důstojník v nádherně barevné uniformě a hlásil lámanou němčinou: "Rytmistr Zagorodný se švadronou se hlásí." Kandutsch stáljako opařený. Ještě léta po válce s úsměvem vyprávěl: "Takjsmeje tam měli zase. " i Co ted s kozáky? Kandutsch zavolal náčelníka štábu podplukovníka i. G. Carla ; Wagenera. Následovalo dlouhé dohadování. Nakonec padlo rozhodnutí. Zagorodné- ho jednotka bude jako kozácká švadrona 1/82 nově zformovaná, absolvuje čtyři týdny výcviku, a pak bude nasazená na frontě. A tak se i stalo. Vpředu, v postavení u obce Išerskaja, Zagorodný udržoval železný pořádek a disciplinu. Ten první noc přistihl dva muže přední stráže, jak spí. Okamžitě se ozvaly dva výstřely z jeho pistole. Potom už na stráži žádný kozák neusnul, a také se nevyskytl ani jediný dezertér Nejspolehlivější rytmistrovou oporou byl jeho velitel 1. čety nadporučik Koban. Širokoplecí kozák, který byl věrný své švadroně, stejně jako Zagorodný, až do 430 posledních dnů. Když byl Koban nemocný, shromáždila četu jeho žena. Tato atrak- tivní, řízná kozačka, jezdila od začátku sjezdeckou četou svého muže. Chodilajako každýjiný kozák na hlídky a se svou švadronou také zemřela. I Tato smrt po tvrdých a statečných bojích na východní frontě,ji zasáhla ponurým a tragickým způsobem tisíce kilometrů od vlasti, o níž si v roce 1942 myslela, že ji ; pomůže osvobodit. Kapitán Kandutsch vypráví: "Koncem května 1944, když XXXX. tankový sbor překročil rumunské hranice na západ, bylo nařízeno přeložení švadrony do Francie. V zastoupení velitele generála von Knobelsdorffa se s kozáky rozloučil pobočník sboru major Dr Patow Rytmistr Zagorodný konečně obdržel vytoužený Zelezný kříž ;1. třídy Poctivě si jej zasloužil. Potom se kozáci ještě jednou zformovali - asi také naposledy - k přehlídce ve cvalu. Nezapomenutelný pohled." I O šest týdnů později se švadrona u Saint-Lo ve Francii stala během invaze cílem útoku střemhlavých bombardérů a byla úplně rozbita. Pouze několik mužů se zachránilo. Ti přinesli do Německa zprávu o osudu kozáků. Mezi padlými byli všichni důstojníci, a také žena nadporučíka Kobana. Muži XXXX. tankového sboru však na své bojové druhy z mnoha tvrdých bojů nikdy nezapomněli. ó. Terek se stane limesem Hitlerůu uýstup s Jodlem - Náčelníh generálniho štábu a polni maršál List museji odejit - Magie nafty - Tanhouí granátnici na osetijshé uojenshé silnici- Kauhazshá fronta ustrne 7. září 1942 sálalo nad ukrajinskými lesy horko podzimmho léta. Ve strohých blocích vůdcova hlavního stanu "Vlkodlak" vystoupil teploměr na 30 stupňů Celsia. Hitler v těchto dnech počasím obzvlášť trpěl. Tím se ještě zvětšovalo jeho trýznivé rozčilení nad situací mezi Kubání a Terekem. Všechny zprávy z "ropné fronty" vyjadřovaly skutečnost, že vojsko je na konci svých sil. Skupina armád A uvázla na Kavkazu a Tereku. Údolí k pobřeží Černého moře, především do Tuapse, blokovali Sověti. a Terek se ukázal jako těžce opevněná překážka, poslední před stxrými vojenskými cestami do Tbilisi, Kutaisi a Baku. Dál už to nejde, hlásily divize. "Už to dál nejde, už to dál nejde, nic jiného neslyším," křičel rozčíný Hitler Nechtěl připustit, že to na Tereku a na horské frontě nešlo kvůli nedostatku sil. Hledal chybu u velitelů ajejich údajně nesprávné- ho vedení operací. 431 7. září dopoledne proto Hitler vyslal náčelníka štábu operačního řízení Wehr- machtu generála dělostřelectva Jodla do Stalina k polnímu maršálovi Listovi, aby zjistil u toho pravého, proč to nejde dopředu především na silnici do Tuapse. Jodl měl Hitlerovým rozkazům dodat váhu. Jodl se vrátil pozdě večer a jeho hlášení vyvolalo v barácích hlavního stanu nejostřejší krizi vedení Wehrmachtu od zahájení války Jodl bránil polního maršála Lista a sdílel jeho názor, že sílyjsou pro vytčené cíle příliš slabé. Požadoval, stejně jako List, rozsáhlá přeskupení na frontě. Hitler to odmítl a podezříval Jodla, že se Listem nechal obalamutit. Generálplu- kovník, stejně jako Hitler podrážděný počasím a namáhavým dnem, se rozohnil a citoval rozčíleně a hlasitě vůdcovy osobní rozkazy a nařízení posledních týdnů, kterými se polní maršál List přesně řídil a které vedly k těžkostem, v nichž se nyní nacházela skupina armád A. Hitler zůstal nad Jodlovými výtkamijako opařený. Jeho důvěrně známý generál nejen rebeloval, nýbrž zcelajasně pochyboval ojeho vojevůdcovském umění a dával mu vinu za krizi na Kavkaze a za nadcházející porážku najižní frontě. "Lžete," křičel Hitler, "nikdyjsem takové rozkazy nevydal, nikdy!" Poté nechal Jodla stát a vyběhl z baráku do temného ukrajinského lesa. Teprve po hodinách se vrátil zpět, bledý a ztrhaný, s planoucíma očima. Jak dotčený se Hitler cítil, to ukázala skutečnost, že od této chvíle už nikdy nesedal k jídlu se svými generály Zatrpklý jedl od toho dne až do své smrti sám ve spartánských celách svého hlavmho stanu. Pouze ovčácká fenka Blondi sedávala vedle jeho židle. I To však nebyla jediná reakce na Jodlovy výtky Došlo i na zásadnější věci. Náčelník generálního štábu generálplukovník Halder a polní maršál List byli sesa-! zeni. Hitler rozhodl dokonce i o vystřídání jemu oddaných generálů Keitela a Jodla í a měl v úmyslu nahradit je polními maršály Kesselringem a Paulusem. Tenhle plán však nebyl, bohužel, realizovaný. Taková dalekosáhlá změna, příchod zkušených gene- rálů z fronty na čelo OKW, mohla snad zabránit alespoň katastrofě u Stalingradu. Avšak Hitler se se svými dlouholetými vojenskými pomocníky Keitelem a Jod- lem, přece jen nedokázal rozloučit. Pouze nařídil, že v budoucnosti se bude každé jeho slovo a každý názor generálů na vojenských poradách stenografovat. V ostat- ním tvrdošíjně trval na svém rozkazu - pokračovat v útoku na kavkazské frontě. Nechtěl se v žádném případě vzdát hlavního cíle letní ofenzivy Kavkazská ropa, Groznyj, Tbilisi, Baku a přístavy Černého moře měly bezpodmínečně padnout do německýcň rukou. Podzim 1942 měl alespoň na jihu přinést dosažení cílů polního tažení na východě. Zde se opět projevilo, jak svéhlavým se Hitler stal, a to i ve vojenských otázkách. Tento rys jeho osobnosti se od nynějška stal osudným i pro frontu. V ostatních oblastech už bylo dávno patrné, že měl utkvělé představy, které jej ovládaly jako démonové. 432 V hospodářské oblasti byla Hitlerovou utkvělou myšlenkou ropa. Ropa pro něj byla prvkem pokroku a hnací silou technického vývoje v tomto století. Četl všechno, co bylo kdy o ropě napsáno. Znal historii arabských a amerických ropných polí, věděl mnoho o těžbě ropy a těžební technice. Kdo začal hovořit o ropě, mohl si být jistý jeho zájmem. Hochštapleři si tímto způsobem získávali jeho pozornost. Gdring se stal pánem hospodářského čtyřletého plánu, protože hrál na Hitlerovu oblíbenou kartu - ropu. Jako typický se uvádí skutečný příběh, kdy Hitler řekl o jednom zdatném úředníkovi obchodně politického oddělení ministerstva zahraničí: "Nemohu toho chla a v stát, ale o ropě toho ví dost." Hitlerova balkánská politika byla prováděna P y " jen z hlediska rumunské ropy Do směrnice k plánu "Barbarossa začlenil svoje vlastní polní tažení na Krym, poněvadž se bál o ropná pole v Ploješti, která byla podle něho ohrožená sovětskými leteckými útoky z Krymu. Především však zanedbával nejrevolučnější zdroj energie 20. století, jadernou fyziku, poněvadž se jeho myšlení točilo kolem ropy V hlavě mujiž nezůstal prostor pro pochopení vojenského významujaderného štěpení, které bylo objevené v Němec- ku, a nejprve vyvíjené německými fyziky I v tom se ukazuje, jak velmi byl Hitler I mužem devatenáctého století, ne však dvacátého. Všechny Hitlerovy utkvělé představy hrály za ruské války osudnou roli. Nejsil- něji však působilo kouzlo ropy To od počátku určovalo východní polní tažení. V létě 1942 to bylo patrně právě tohle kouzlo, jež Hitlera svedlo k rozhodnutím, která si najižní frontě vyžádala takové oběti, jež nakonec rozhodly polní tažení v roce 1942, a tím i průběh války Poslední pohled na ropnou frontu roku 1942 poskytuje této tcorii mnoho argumentů. Skupina armád A uvázla na severním a západním okraji Kavkazu. Hitler však nechtěl brát v úvahu meze své vojenské síly Chtěl starými vojenskými silnicemi do Tbilisi a Baku. Proto nařídil opětovné přenesení ofenzivy za Terek. Rozkaz byl rozkaz. V týdny trvajících bojích se 1. tanková armáda pokoušela 0 postupné rozšíření předmostí na Tereku směrem najih a západ. Byly soustředěné všechny síly - LII. armádní sbor posílený o části :XXX. tankového sboru a od III. tankového sboru přisunutá 13. td. Této tankové divizi se 20. září skutečně po- dařilojihozápadně od Mozdoku Terek překonat. Potom nastoupil generál von Mac-r.:. kensen s celým svým III. tankovým sborem k útoku na Ordžonikidze, které leži na cestě do Tbilisi. Poté, co jí 23. td s částmi 111. pd urovnaly cestu, podařil se mecha- nizované divizi SS "Viking", přeložené ze západního Kavkazu, průlom ke gruzínské , vojenské silnici. Prastará vojenská silnice do Tbilisi byla dosažena. Bojová skupina mechanizovaného pluku SS "Nordland" vstoupila na bitevní pole z lesnatého Kavkazu. Divizi "Viking" se s ní podařilo vynutit si přístup do 433 severní části naftové oblasti u Grozného a na dvou místech zablokovat gruzínskou vojenskou silnici. Rozhodující výšinu, kótu 71 l, dobyl prapor finských dobrovolníků, kteří bojovali v rámci divize "Viking". Ti pak tuto kótu ubránili proti všem nepřá-telským protiútokům. Zbudouještě síly k poslednímu úderu? Zbudou síly na posled-ních sto kilometrů? Trvalo čtyři týdny než III. tankový sbor shromáždil všechny nezbytné zálohy (lidi, pohonné hmoty atd.) k zahájení nového, posledního útok. 25. a 26. října sbor nastoupil ze svého předmostí na západním břehu Tereku s cílem prolomit obranu nepřítele a postupovat na jihovýchod. Prapory zarputile bojovaly Zničily nepřátelské bojové uskupení o síle čtyř divizí a zajaly 7 000 vojáků. Rumunští horští myslivci uzavřeli horská údolí, která vedla najih.13. a 23. tanková divize udeřily na jihovýchod a prudkým útokem obsadily l. listopadu Alagir a ose-tijskou vojenskou silnici po obou stranách od tohoto města.13. tanková divize, které velel generálmajor Herr, se 5. listopadu dostala až na vzdálenost pět kilometrů od Ordžonikidze. Tím však byly veškeré síly vyčerpané. Sovětské protiútoky ze severu odřízly německé divize odjejich týlových spojení.1. tanková armádajim nemohla zpočátku pomoci. Její velení nařídilo, přes odpor vůdcova hlavního stanu, únik. Čelní bojová skupina mechanizované divize SS "Viking" dorazila právě včas, aby úderem vstříc svým starým druhům ve zbrani z 13. td pomohla. Vybojovala jim cestu zpět a spo-lečně s nimi se vracela. V noci z 11. na 12. listopadu získala 13. td znovu dotyk se sborem. V rozhořče-ných bojích společně s divizí SS "Viking" odrazila dotírající nepřátelské síly Zlom počasí v polovině listopadu ukončil všechny pokusy o obnovení operace. Na pravém křídle, u 17. armády, horští myslivci již předtím vyklidili zasněžené průsmyky Kavkazu, protože se k nim už nedostávalo zásobování. Pěší a lehké pěší pluky se zakopaly Utok na černomořské přístavy, ropná pole u Baku, Tbilisi a Ba-tumi ztroskotal na dosah od těchto cílů. Celá fronta stála na místě. Proč? Protože nová sovětská taktika ústupů zmařila odvážně naplánované operace k obklíčení nepřátelských vojsk mezi řekami Don a Donec. Protože se sovětskému velení podařilo v posledním okamžiku dostat po kontrolu svoje svazky, které ustoupily od dolního Donu až na Kavkaz. A především proto, protože z Iránu přes Kaspické moře dorazily k už značně oslabeným sovětským armádám americké vojenské dodávky Vyčerpané německé svazky byly příliš slabé na to, aby zlomily tento poslední odpor. Také zde chyběl ten poslední prapor. 434 Sedmý díl Stalingrad . Mezi Donem a Volhou Kalač, osudouý most přes Don - Tanhouá bitua na pisečném moři stepi- Tanhouý úder generála Hubeho h Volze - "Vprauo stalingradshé uěže" - Ženy u těžhého flahu - Pruni boj před Stalinouým městem Kdo se zajímá o bitvu u Stalingradu, ten nejdříve narazí na skutečnost, že toto město nebylo žádným důležitým cilem v plánech velké letní ofenzivy V plánu "Modrý" figurovalo na okraji. Mělo se "dostat pod kontrolu zbraní", to znamená, že mělo být vyřazeno jako důležité zbrojní centrum a přístav na Volze. To byl úkol pro letadla a dalekonosné dělostřelectvo a ne důvod k vyslání celé jedné armády Bylo absolutně možné dosáhnout tohoto cíle pomocí bomb a granátů, neboť Stalingrad strategický význam neměl. Operace 6. armády také měly, podle plánu, zabezpečit pokrytí boku pro vojska na kavkazské frontě s jejich válečně hospodářskými cí). Úkol, kjehož splnění bylo sice obsazení Stalingradu užitečné, ale v žádném případě nutné. To, že se z tohoto zajišování ze strany 6. armády nakonec stal kulminační bod války a bitva, která měla rozhodující význam pro výsledek celého polního tažení, patří k oněm ponurým okolnostem stalingradské tragédie. Člověk si uvědomí, jak často výsledek války závisí na náhodách a omylech, až když se tím začne zabývat. Když v září 1942 uvázly hlavní operace letní ofenzivy, bitva na Kavkazu a na Tereku, přišly do vůdcova hlavniho stanu povzbudivé informace ze stalingradské fronty Tam, kde mělo být pokryté křídlo a týl bitvy o naftu, a to obsazením oblouku Donu a ohybu Volhy u Stalingradu, tam to po několika krizových týdnech šlo náhle dopředu. Od 6. armády došlo 13. září hlášení, že 71. pěší divie, která patřila k LI. sboru enerála dělostřelectva von Seydlitz-Kurzbacha, prorazila do hloubky g cleněná opevnění u Stalingradu a dobyla výšiny před jádrem města. Příštího dne, 14. září 1942, prorazily části dolnosaské 71. pd generálporučíka von Hartmanna po krvavých pouličních bojích přes severní ze dvou nádraží až k Volze. Hartmannovy úderné skupiny tvořily sice jen úzký úderný klín, ale ten prorazil skrz celé město. Nad centrem Stalingradu zavlála říšská válečná vlajka. To byl povzbuzující úspěch, který oživil naději, že se přecejenještě před začátkem zim y , 435 podaří úspěšně dokončit alespoň donsko-volžskou operaci. S takto dobře krytým bokem pak bude možné pokračovat v ofenzivě na Kavkazu. Jak došlo k tomuto povzbuzujícímu úspěchu ze 14. září 1942? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku,je nutné se podívat do letních dnů operace mezi Donecem a Donem, kdy 6. armáda ve druhé polovině července osamoceně postupovala podél Donu východním směrem ke Stalingradu, zatímco hlavní síly skupiny armád Jih, l. a 4. tankovou armádu, Hitler poslal najih, do bitvy u Rostova. Na čele 6. armády postupoval XIV tankový sbor generála von Wietersheima. Byl tojediný tankový sbor v sestavě armády a skládal se z 16. tankové divize, 3. a 60. pě-ší (mot.) divize. Před touto "obrněnou pěstí" Rusové ustupovali přes Don na sever, ale především na východ, ke Stalingradu. Tento ústup, kterv bezpochyby nařídilo sovětské velení a zamýšlelo jej jako operační ústup, přesto u mnoha sovětských divizí přerostl v divoký úprk, neboť rozkazy k němu byly vydané nečekaně a nebyly dostjasně formulované. Odpoutání bylo špatně organizované, protože velení ani vojska Rudé armády neměly v této nové taktice zkušenosti. Důsledkem bylo, že nižší a střední stupně velení ztratily moc nad svými jednotkami a útvary Na mnoha místech vznikla panika. Tato okolnost je důležitá k pochopení té skutečnosti, že na německé straně si tento ústup vykládali jako zhroucení. Na mnoha místech se bezpochyby projevily určité znaky rozkladu, ale to se netýkalo vrchního sovětského velení. To mělo jasný program. Staling-rad, město Stalinovajména v ohybu Volhy, starý Caricyn, se měl podle vůle rudého generálního štábu stát definitivně posledním centrem obrany Stalin se nechal svými generály přesvědčit k ústupu přes Donec a Don. Volha však už měla být konečnou stanicí. 12. července 1942 řekl maršálu Timošenkovi: "Nařizuji vytvořit Stalingradský front. Město samotné bude bránit 62. armáda až do posledního muže." V tomto strategicky výhodném prostoru si chtěl vynutit rozhodující obrat v průběhu války Podařilo se to již jednou, v revoluční válce roku 1920 proti kozác-kému generálovi Denikinovi. Bylo třeba jen trochu času k přisunutí záloh, k vybu-dování obranných postavení na severních přístupech k městu, na zemském mostě mezi Donem a Volhou a na výhodnýchjižních výšinách, které se táhly až do Kalmyc-ké stepi. Poskytnou ale Němci Rudé armádě čas, aby mohla zmobilizovat všechny své síly a nově se zformovat v prostoru Stalingradu? 62. armádě v té době ještě velel generálmajor Kolpakči. Jeho štábní důstojníci stáli se samopaly na přechodech přes Don u Kalače, aby vnesli alespoň trochu pořádku mezi zpět proudící sovětské pluky Němci však nepřišli. "Už žádný dotyk s nepřítelem," hlásily zadní voje. Kolpakči potřásl hlavou a ohlásil na velení frontu: "Němci nás už nepronásledují." 436 "Co to znamená?" ptal se maršál Timošenko svého náčelníka štábu. "Změnili enad Němci své plány?" Výtečné sovětské špionážní organizace neměly o těchto změnách žádné infor-mace. Ani Richard Sorge z německého velvyslanectví v Tokiu, ani nadporučík Schul-se-Boysen z ministerstva letectví v Berlíně o změně v ofenzivě nic nehlásili. Rovněž tak šéfagenti Alexander Rado ze Svýcarska a Gilbert z Paříže o ničem podobném neinformovali. Ale někdo přece ty informace určitě má. A právě hlášení švýcarského agenta Rbsslera, který uváděl jako zdroj "Werthera", jehož zprávy pocházely z dobře informovaného místa v OKW, v oněch dnech ukazovala, že zdroje informací fungují dobře. 0 nějakém novém německém plánu ohledně Stalingradu však neexistovalo nic. Přesto se to nedalo sprovodit ze světa. Obávané tankové čelní jednotky generála Pauluse nepřijely Sovětský vzdušný průzkum hlásil, že německé čelní odřady zůstaly stát u Millerova. Sověti to nechápali. Nemohli tušit, že důvodem tohoto chování bylo, že LIV tankový sbor neměl pohonné hmoty Po rozhodnutí vůdcova hlavního stanu z 23. července - vést úder na Kavkaz dříve, než bude vyřazený Stalingrad - byla větší část pohonných hmot určených pro 6. armádu předisponovaná na kavkazskou frontu, protože tam Hitler viděl těžiště svých operací. Tak se stalo, že značná část motorizovaných vojsk a zásobovacích jednotek byla náhle ochromena. Osmnáct dní stály hlavní síly 6. armády, zvláště XIV tankový sbor, na místě. Celých osmnáct dní. Rusové toho okamžitě využili. "Když nás Němci nepronásledují, pak zformujeme obranu západně od Donu," rozhodl Timošenko. Generálmajor Kolpakči shromáždil hlavní síly 62. armády ve velkém oblouku Donu a v oblasti Kalače vybudoval před-mostí. Tím zabarikádoval významný přechod přes Don, a to pouhých sedmdesát kilometrů před Stalingradem. Opevněný ohyb Donu vyčníval na západ jako balkon, který na severu ajihu kryl mohutný tok řeky Když byla 6. armáda kolem 20. července konečně opět schopná dalšilo postupu, musel Paulus nejprve překonat tuto překážku před Kalačí, aby mohl pokračovat v útoku na Stalingrad. Tak byla zahájena bitva o Kalač, zajímavá a z vojenskohisto-rického hlediska významná operace - první akt bitvy o Stalingrad. Generál Paulus naplánoval útok na kalačské předmostí jako klasickou obkličo-vací operaci. Na levém křídle měl útočitjeho XIV tankový sbor XXIV tankový sbor Hothovy armády který byl podřízen 6. armádě, měl velkým obloukem obejít nepřá-telskéjednotky a spojit se se XIV tankovým sboremjihozápadně od Kalače. VIII. pě-ší sbor kryl bok armády na severu, zatímco LI. Seydlitzův sbor útočil mezi tankový-mi sbory na Kalač čelně. Hlavní tíha bojů v této bitvě ležela především na dvou tankových divizích-16. tankové divizi XIV tankového sboru a 24. tankové divizi XXIV tankového sbo-ru. Motorizované divizejim kryly boky 437 Východopruská 24. tanková divize generálmajora von Hauenschilda měla za úkol překročit Čir, a potom postupovat podél Donu severně na Kalač. Proti ní stály silné jednotky 64. armády, které v té době ještě velel generálporučík Čujkov První útok 24. td a částí mechanizované pěchoty se nezdařil kvůli minovým polím, za kterými se Rusové opevnili. Ale 25. července ve 3 hodiny 30 minut divize zaútočí znovu. Tentokrát je nepřítel ze svých dobře opevněných pozic vytlačen a divize ovládla důležité výšiny západně od potoka Solenaja. 21. mechanizovaný pluk plukovníka von Lengerkeho odrazí nebezpečné sovět-ské údery proti severnímu boku. Odpoledne začne průtrží mračen. Na rozmoklé a rozbahněné půdě je útok stále složitější. Počasí spolu s houževnatou a urputnou obranou 229. a 214. střelecké divize znemožňují provést překvapivý úder směrem k Donu. Ale již následující den Němci postoupí. 26. mechanizovaný pluk prorazí obranu u potoka Solenaja. Německéjednotky na obrněných transportérech pronikají vytvo-řenou mezerou na východ. Průlom se zdařil. Mechanizované pluky ajeden tankový prapor se valí k přechodu přes Cir u měs-ta Nižnij Cir Jejich čelní jednotky narazí ve 14 hodin na řeku a stočí se na jih k mostu. V nočním pouličním boji město obsadí a ještě před půlnocí ovládnou most přes Cir a brod, který leží východně od mostu. Zatímco tankoví granátníci vytvářejí předmostí, útočí tanky a obrněné transpor-téry z postavení u mostu přes nepřítelem obsazený les až k mostu přes Don. Za svítání se dostávají k mohutnému toku osudové řeky operace "Barbarossa". Pokus nepřítele o zničení mostu naštěstí ztroskotá. Podaří se mu vyhodit do vzduchu pouze malou část mostu, ale ta je rychle opravena. 24. td tak opět dobyla takřka neporušený most. Úder přes řeku, po úzké šíji mezi Donem a Volhou, ve směru na Stalingrad, však ještě nelze uskutečnit. Nejdříve musí být vyřazeny silné ruské síly západně od řeky Také východně od Donu mezitím Rusové soustředili dvě armády, proti nimž nebylo možné se slabou čelní tankovou záštitou pořídit nic rozhodujícího. Poslední kolo bojů o Kalač je zahájeno 6. srpna. Tanková úderná skupina 24. td plukovníka Riebela, velitele 24. tankového pluku, zahájí útok z předmostí na Ciru a postupuje přes zabezpečovacíjednotky 294. pd severním směrem na Kalač. Do cíle jim zbývá třicet pět kilometrů. Rusové se zoufale brání. Vědí, o co jde. Jestliže Němci projdou, pak bude vše, co se nachází západně od řeky, zcela odříznuto a bude prolomena i závora před branami Stalingradu. Ale "obrněná pěst" 24. td se probíjí přes ruská obranná postavení a minová pole a odráží četné protiútoky nepřátelských tankových jednotek. V jejím doprovodu se dostanou přes na mnoha místech ještě neporušenou sovětskou obranu i neobrněné části divize. 438 Potom se 24. tanková divize valí v mnoha proudech vedle sebe stepí aještě před setměním ovládne kótu 184, která leží těsně před Kalačí v týlu nepřítele. I na levém křídle, u XIV tankového sboru, probíhala operace podle plánu. Vestfálská 16. tanková divize generálporučíka Hubeho zahájila útok 23. července ve čtyřech bojnvých skupinách od horního Čiru. První silný odpor jí klade divize dobrovolníků sovětské 62. armády na kopcích u obce Roška. Muesův mechanizova-ný prapor s pěchotou posazenou na obrněných transportérech se dostal až těsně k bunkrům a polním postavením nepřítele. Granátníci seskočili s vozidel a za pomo-ci ručních granátů a pistolí vytlačili Rusy z jejich skrýší. Odpoledne už byla v obraně proražená široká mezera. Příštího dne, 24. červen-ce, dosáhla bojová skupina von Witzleben, postupující na obrněných transportérech, úsek u potoka Liska, severozápadně od Kalače. Ještě dvacet kilometrů. Tankový prapor hraběte Strachwitze,1. z 2. tp, posílený dělostřelectvem a me-chanizovanou pěchotou, se v sestavě bojové skupiny plukovníka Lattmanna hnal na východ. Za svítání se dostal k posledním zátarasům před Kalačí. Po tvrdých bojích byli Sověti zatlačeni zpět. Hrabě Strachwitz se stočil na jih a napadl celou ruskou obranu z boku. Ještě deset kilometrů. Mezitím se již části 60. a 3. pěší (mot.) divize od severozápadu zasunuly mezi 16. tankovou divizi a Don. Zde se střetly v tvrdých bojích s nepřátelskými tankovými brigádami a střeleckými divizemi, které sem byly přisunuty z protějšího břehu přes mosty v Kalači a Ryčkovu. Obě německá útočná seskupení tak již bojovala v týlu obránců sovětského předmostí. Za generálem Kolpakčim se začínal rýsovat kotel. Sověti rozpoznali nebezpečí a všemi silami, které ještě měli k dispozici, zaútočili proti severnímu ramenu kleští. Začal boj na život a na smrt, který Sověti vedli nejen se zuřivým odhodláním, nýbrž také s překvapivě velkou tankovou silou. Historie 16. td dává nahlédnout do dramaticky se vyvíjejícího tankového boje. Na obou stranách fronty stály proti sobě mobilní tankové síly Navzájem se objížděly a snažily se jedna druhou obklíčit. Zde již neexistovala fronta. Skupinky tanků bojovaly na písečném moři stepi jako torpédoborce a křižníky na moři. Snažily se vytvořit si lepší střeleckou pozici, zahnat nepřítele do úzkých, zachytit se v obcích, unikat, otáčet se a znovu útočit proti nepříteli. Zatímco se ve stepi, bujně zarostlé býlím, do sebe pouštěly tanky, probíhaly tuhé boje i na bezmračné obloze. Letci se snažili ničit nepřítele v balkách (stržích), napadali a vyhazovali do povětří zásobo- vací oddíly s municí a zapalovaly kolony automobilů s pohonnými látkami. Jen v bojovém prostoru skupiny Reinisch vrhl Rus do boje 200 tanků. Sedesát sedm z nich dokázali Němci zničit. Zbytek ustoupil Skupinu plukovníka Krumpena Sověti obklíčili. Divize vrhla všechny volné síly do tohoto nebezpečného místa. Týlová spojení už neexistovala. Bojující jednotky 439 musely být zásobované pohonnými hmotami ze vzduchu. Krizi se podařilo zažehnat až po velkém úsilí. 8. srpna si čelní jednotky 16. a 24. tankové divize podaly u Kalače ruce. Kotel byl nyní pevně uzavřen. Zelezný kruh tvořily XIV a XXIV tankový sbor, jakož i XI. a LI. pěší sbor. V kotli se nacházelo devět střeleckých divizí, dvě motorizované a sedm tankových brigád sovětské l. tankové armády a 62. armády V boji bylo ukořistěno nebo zničeno 1000 tanků a obrněných vozidel a 750 děl. Tím se od časného léta - od bitvy u Charkova - opět podařilo úspěšně dokončit obkličovací operaci. Podle plánu "Barbarossa" měla být poslední. Byla vybojována šedesát kilometrů před Volhou a zaslouží si pozornost, protože zde, před branami Stalingradu, prokázalo velení 6. armády ještě jednou svoji velkou převahu v mobil-ním boji nad početně mnohem silnějším nepřitelem. Znovu se jasně ukázalo, že pokud materiální síla alespoň trochu odpovídala bojovým podmínkám, pak žádný sovětský odpor nedokázal německé svazky zastavit. Vyčišťovací boje v prostoru Kalače, dobytí mostů a předmostí na Donu, nutných k úderu na Stalingrad, to vše trvalo kvůli houževnaté sovětské obraně ještě téměř čtrnáct dní. V té době se 24. tanková divize a 297. pěší divize vrátily zpět k Hothově 4. tankové armádě. Ani zoufalá odvaha Rusům nepomohla. 16. srpna dobyl poručík Kleinjohann s částmi 3. roty 16. ženijního praporu velký kalačský most. Poškozenou vozovku ve střední části mostu se podařilo rychle odstranit. Ted už to šlo ráz na ráz. 21. srpna přešly pěší divize von Seydlitzova sboru, 76. a 295. pd, severně od Kalače na dvou místech přes hluboko zaříznutý a asi sto metrů široký Don a vybu-dovaly předmostí u Lučinskoj a Vertjači. Paulusův plán byl již stanovený. Prorazit koridor mezi Donem a Volhou, odříznout Stalingrad od severu, a poté jej z jihu dobýt. Generálporučík Hube, původně pěšák a nyní vynikající tankový velitel, sedí s podplukovníkem Sieckeniusem, velitelem 2. tankového pluku, poblíž pontonového mostu v zahradě jednoho selského stavení ve Vertjači. Před sebou mají rozloženou mapu. Hubejede pravou rukou po mapě. Levý rukávjeho uniformyje prázdný a konec rukávu zastrčený do kapsy blůzy O paži přišel v první světové válce. Velitel 16. tan-kové divize je jediným jednorukým generálem tankových vojsk Wehrmachtu. "Zde máme nejužší místo země mezi Donem a Volhou. Je to pouhých šedesát kilometrů," řekl. "Vyvýšený hřeben 137, který nám byl v armádním rozkaze stano-vený jako cesta pro útok, je pro tanky ideální. Cestu nekříží žádné potoky a rokle. Toje šance. Můžeme naráz prolomit obranu nepřítele a vytvořit koridor až k Volze." Sieckenius přikývne: "Rus bude tuto část země bránit všemi silami, pane generále. Je na to již odedávna zařízený. Tatarský příkop, který se táhne napříč od Donu k Volze, je starý obranný val proti vpádům ze severu proti ústí Volhy" 440 Hube přejede prstem na mapě vyznačený Tatarský příkop a odpoví: "Rusové ho jistě vylepšili. Určitě ho upravili do podoby protitankového příkopu. Ale my už jsme překonalijiné protitankové příkopy Vše musí proběhnout rychle, bleskově, takjako dřív " V tom se přižene motospojka. Přináší poslední rozkaz sboru k úderu na Volhu. Hube čte, pak vstane a říká: "Zítra ve 4 hodiny 30 minut to začne, Sieckeniusi." Víc už říkat nemusí. Všechny podrobnosti útoku, až na termín, bylyjiž 17. srpna stanoveny v rozkaze armády nyní je tady dán i čas - 4 hodiny 30 minut 23. srpna. 16. tanková divize měla na jeden zátah postupovat přímo na východ a pronik- nout až k Volze, a to těsně u severmho okraje Stalingradu. Boky tohoto smělého tankového výpadu měla vpravo zajišfovat gdaňská 60. pěší (mot.) divize a vlevo , braniborská 3. pěší (mot.) divize. To je dobrodružství zcela podle Hubeho vkusu- ve stylu tankových úderů prvního roku války Tedy zítra. Stalingrad. Volha. Hube ví stejně jako Sieckenius, že Stalingrad a Volhajsou poslední cíle, nejvýchodnější body které mají být dosaženy Jimi skončí " ofenzivní válka, tam leží koncový bod operace "Barbarossa, tam čeká vítězství. "Na shledanou zítra, Sieckeniusi. " "Na shledanou, pane generále." Hube přiloží pravou ruku k okraji polní čepice. Pak seještějednou otočí: "A zítra večer ve Stalingradu." Během noci se 16. tanková divize přesunula v obrovských pochodových prou- dech k donskému předmostí, které u Lučinskoj vytvořila 295. pd. Rusové tento důležitý most bez přestávky napadali bombardovacími letouny Hořící vozidla ozna- čovala nepřátelským letcům cíle útoku jako pochodně. Ale Rusům nepřálo štěstí. Most zůstal nepoškozený. Kolem půlnoci se již vojska nacházela těsně před hlavní bojovou linii, ve volné krajině, v níž nebyla možnost se krýt. Granátníci si ihned budovali okopy nazývané "Hubeho díry", aještě k nim přisunovali obrněná vozidla. Po celou noc dopadala na pět kilometrů dlouhé a dva kilometry široké předmostí dčlostřelecká palba a "plošné koberce" Stalinových varhan - nevlídná noc. Ráno 23. srpna 1942 přejedou čelní jednotky 16. td přes pontonový most u Ver- tjači. Na druhé straně se jednotky rozvinou a vytvoří široký klín. Vpředu postupuje bojová skupina Sieckenius, za ní, s odstupem do stran a dozadu, bojové skupiny Krumpen a Arensdorff. Tanky obrněné transportéry a tažná vozidla 16. td, obrněné součásti 3. a 60. pě- ší (mot.) divize se bez obav z nepřátelských sil valí po obou stranách vyvýšeného hřebenu, v údolích potoků a v balkách, na východ. Nad nimi hučí bitevní letouny a eskadry Stuh VIII. leteckého sboru. Letí na Stalingrad. Při zpátečním letu se snášejí těsně nad tanky a uličnicky houkají sirénami. U Tatarského příkopu se Sověti pokusí německý tankový útok zastavit. Ale marně. Němci ruskou obranou prorazí a starý, slavný příkop i sjeho valy překonají. 441 BINA O KALAČ A ÚTOK K VOLZE .e 2_LA Vetenskaja KremenSkaja 4. TA I. ermódnf ebor i.,a.,.r. . ermédnt ....:., ebor 3 mol dlv. " 1fi. td 23. fi. Rynok 60. mot. dlv. 16. W 2 xlvu,.. 199 ( Millerovo .. armédnl .... 7l. dfv. abor 7l. dfv. Kalaé Bekelovka erm8dnf e l97. dlv. lT6 z/. Id Nitnij ir Donec Morozovsk . Iv u SA Potómkinskaja ;: D on A TA (R) MPN n 96 U Kalače byla zahájena bitva o Stalingrad. Sovětské sily západně od Donu byly obklíčeny a cesta na zemský most mezi Donem a Uolhou otevřená. Sověti jsou tak mohutným útokem naprosto překvapeni a -jako vždy v takových situacích - neschopni rychle irnprovizovat. Useky průlomujsou často pouze 150 až 200 metrů široké. Generál Hube řídí boj z velitelského vozu rádiové roty v přední linii a je tak o všem ihned informován. V tom spočívá umění řídit tankové útoky Radisté, vrchní šikovatel Schmidt a oba svobodníci Quenteux a Luckner mají svoje velké dny Práce radistů je při takových akcích velmi důležitá. Jeden údaj to jasně dokládá: Rádiová rota divize zpracovala během prvního dne útoku 456 zakó- dovaných radiogramů. Problémem pro postupujícíjednotky byla sovětská hnízda odporu, kterým veleli odhodlaní důstojníci a komisaři. Ta totiž na některých místech úzkého vlomu bojovala dál. Němci proti nim použijí novou metodu, která spočívá v tom, že průzkumná letadla nahlásí rádiem nebo označí kouřovými signályjejich polohu, určená bojová skupina pak hnízdo obejde, napadne ho ze strany a zničí. 442 Krátce po poledni volá velitel čelního tanku do hrdelního mikrofonu: "Vpravo silueta Stalingradu." Všichni velitelé tanků stojí ve věžích a dívají se na široké panoráma starého Carycinu, nyní moderního průmyslového města, táhnoucího se čtyřicet kilometrů podél Volhy Těžební věže, tovární komíny vysoké domy Najihu jsou vidět i k obloze čnějící cibulovité věže katedrál. Nad některými částmi Stalin- gradu leží oblaka kouře, protože Stuhy bombardují křižovatky a kasárna. Pásy tanků drtí vysušenou stepní trávu. Za vozidly se zvedají oblaka prachu. Celní tanky Strachwitzova praporu se blíží k severním předměstím Spartakovka, Rynok a Latašinka. Najednou, jako na povel, se dostanou do dělostřelecké palby Těžké ruské protiletadlové kanony zahajují bitvu o Stalingrad. Strachwitzův oddíl postupně likviduje třicet sedm dělostřeleckých palebných postavení. Jeden zásah za druhým dopadá do postavení protiletadlových kanonů a rozmetává je i s jejich obsluhami. Pozoruhodnéje, že tankový oddíl přitom neutrpí téměř žádné ztráty Záhada se brzy vyjasnila. Když se tankisté dostali do zničených palebných postavení, strnuli údivem. Obsluhy těžkého flaku se skládaly z žen. Byly to dělnice z továrny na výrobu děl "Rudá barikáda". Byly patrně vyškolené pro nouzové zasazení u protivzdušné obrany, ale o pozemním použití svých kanonů neměly ponětí. Když se 23. srpen schyloval k večeru, pronikl první německý tank těsně u před- městí Rynok až na vysoký západní břeh Volhy Téměř sto metrů vysoko ční břeh nad dva kilometry širokým tokem. Voda je tmavá. Několik vlečných lodí a parníků se plaví oběma směry Na druhé straně probleskuje asijská step. Chmurný pozdrav z nekonečna. Na noc divize zaujme nedaleko Volhy, bezprostředně u severního okraje města, kruhovou obranu. Uprostřed je velitelské stanoviště divize. Radiostanice bzučí, poboěníci přicházejí a odcházejí, celou noc se pracuje. Budují se postavení, kladou miny, opravují se tanky a jiná technika, doplňují se pohonné hmoty a munice na příští den. Na den, v němž má dojít k boji o průmyslové čtvrti severního města. 16. tanková divize si je jista vítězstvím a pyšná na svůj úspěch. Nikdo ještě netuší, že tato předměstí ajejich závody nebudou nikdy zcela dobyty Ani to, že zde, kde padl první výstřel stalingradské bitvy, padne i poslední. Divize už neměla dotyk s částmi, které postupovaly za ní. Pluky 3. a 60. pěší (mot.) divize se k ní ještě nepropracovaly Nebylo se čemu divit, protože v průběhu . svého úderu k Volze urazili Hubeho tankisté zajeden den více než šedesát kilometrů. Cil, Volha, byl dosažený a řeka a všechny spojovací cesty na šedesát kilometrů širokém pásu země mezi Donem a Volhou zablokované. Sověti byli tímto vývojem naprosto překvapeni. Na postavení divize byla během noci vedena pouze sporadická palba. Možná, že již příští den Stalingrad pod německým úderem padne jako zralý plod k Hubeho nohám. 443 2. Bitva v předpolí Tatarshý ual - T 34 z továrny na biteuni pole - Protiúder souětshé 35. diuize- SeydLitzůu sbor postoupí upřed - Nepřehonatelná Behetouha - Hothůu oduážný manéur - Stalingradshé obranné postaueni uyhlizeno 24. srpna ve 4 hodiny 40 minut ráno, po nasazení střemhlavých bombardérů, zahájila Krumpenova bojová skupina, která byla vytvořena z tankových, pěších, dělostřeleckých, ženijních a minometnýchjednotek, útok na nejsevernější průmys-lové sídliště Stalingradu - Spartakovku. Nenarazila však na zmateného, či neroz-hodného nepřítele. Naopak. Tanky a mechanizovanou pěchotu přivítala palebná smršť. Předměstí bylo silně opevněné, každý dům zabarikádovaný. Jeden pahorek, německými vojáky nazvaný "Velký hřib", byl prošpikovaný bunkry kulometný-mi hnízdy a postaveními minometů. Zbraně obsluhovali příslušníci lehké pěchoty pracovních milicí ze stalingradských továren a vojáci 62. armády Sovětští obránci bojovali rozhořčeně o každý metr půdy Rozkaz, kterýje přibíjel najejich stanoviště, zněl: "Už ani krok zpátky!" Především dva muži změnili toto heslo na neúprosnou skutečnost-vrchní velitel Stalingradského a Jihozápadního frontu generálplukovník Andrej Ivanovič Jere-menko a jeho politický komisař, člen válečné rady, Nikita Sergejevič Chruščov Důstojníci 16. tankové divize slyšeli tehdy totojméno od zajatých sovětských vojáků poprvé. Spartakovku tedy nebylo možné se silami, které byly k dispozici, dobýt. Sovětská postavení byla nepřekonatelná. Jak rozhodně Sověti bránili své pozice, to dokazuje i skutečnost, že pro ulehčení situace před Spartakovkou zaútočili proti severnímu křídlu Hubeho "ježka". Bojové skupiny D6rnemann a von Arensdorff se jen s vel-kým úsilím bránily neustále sílícím útokům. Zbrusu nové tanky T 34, někdy i bez nátěru a optiky, útočily znovu a znovn. Vyjížděly z výrobní haly traktorové továrny "Dzeržinskij" přímo na bojiště, často s osádkou složenou a dělmků. Jednotlivé tanky se probily až k velitelskému stano-višti 64. mechanizovaného pluku a Němci je museli zničit až v boji zblízka. Jenom u Volhy se ženistům, dělostřelcům a protitankovcům Strehlkeho bojové skupiny podařilo zmocnit se nečekaným útokem přístaviště velkého železničního přívozu, a tím přerušit spojení z Kazachstánu přes Volhu do Stalingradu a Moskvy Strehlkeho muži se zakopali ve vinicích na břehu Volhy Obrovské ořechy a kaštany ukrývalyjejich děla, která svou palbou znemožňovalajak říční dopravu, tak veškeré pokusy o vylodění z druhého břehu. Situace 16. tankové divize byla navzdory všem úspéchům velmi kritická. Sověti drželi přístupy k severnírnu městu a současně s čerstvě přisunutými silami z pros- 444 toru Voroněže vytvářeli tlak na divizi. Hlavním úkolem bylo zajistit vytvořený německý koridor.16. td netrpělivě očekávala příchod 3. pěší (mot.) divize. Kolo vedle kola vyjely 23. srpnajejí předsunuté odřady společně s 16. tankovou divizí z donských předmostí na východ. V poledne se jejich cesty rozdělily Zatímco 16. td směřovala dál na Stalingrad-sever, rozvinuly se pluky generálmajora Schlme-ra vějířovitě v severním směru, aby zaujaly zajišťovací pozice u Tatarského valu v prostoru Kuzmiči. Spolu s předsunutým odřadem postupoval i generál. Ue svém dalekohledu pozo-ruje naproti u železniční zastávky na 564. kilometru, západně od Kuzmiči, stojící zásobovací vlaky a horečně probíhající vykládací práce. Okamžitě nařídí útok. Motocykly a bojová vozidla 103. tankového praporu ihned vyrazí. Dělostřelci 312. vojskového protiletadlového oddílu posílají na zastávku několik granátů. Ruské kolony ujíždějí pryč. V nákladních vagonech zůstaly užitečné věci z Ameriky Byly přepraveny přes Atlantský a Indický oceán, Perský záliv a Kaspické moře, pak po Volze do Stalingra-du a nakonec putovaly po železnici na frontu k zastávce na 564. kilometru. Nyní je přejímá 5chl5merova 3. pěší (mot.) divize. Krásné, úplně nové nákladní vozy Ford, pásové tahače, džípy, dílenská zařízení, miny, ženijní technika. Tanky čelního odřadujiž odjely když se náhle objeví pět T 34, kteréjsou zjevně nasazené, aby znovu dobyly důležité dárky ze Spojených států. Jejich 76,2mm granáty doslova dopadají do hrachové polévky, která se právě vydává pro bojový sled divize. Generál a Ia nechají svoje nádobí stát a běží se skrýt. Dva tanky čelního odřadu naštěstí zůstaly blízko zastávky kvůli poruše na pásech. Palbou sejim podaří zničit dva tanky T 34 a zbytek se otočí a ujíždí pryč. Zatímco Schldmerovy útvary ještě usilovně pospíchaly za 16. tankovou divizí, rýsovala se další pohroma. O tanky zesílená sovětská 35. střelecká divize zaútočila po usilovném pochodu od severu z chodu na šíji mezi Volhou a Donem. Podle dokladů nalezených u zajatého kurýra bylo jejím úkolem odříznout předmostí na Donu a udržet šíji až do příchodu následujících sil. Sovětská 35. divize postupovala za 3. pěší (mot.) divizí jižním směrem a převál-covala týlové sledy obou čelních divizí tankového sboru von Wietersheim. Současně se vklínila mezi sousední VIII. německý pěší sbor na donském předmostí a německé síly u Tatarského příkopu. Zabránila tak napojení německé pěchoty která právě pochodovala přes Don do koridoru. Tím došlo k odříznutí týlu od obou daleko vpředu bojujících čelních německých divizí. Sice se podařilo navázat spojení 3. pěší (mot.) divize se 16. td, ale obě divize nyní musely zaujmout dvacet devět kilometrů širokou kruhovou obranu, která sahala od Volhy až k Tatarskému příkopu, aby mohly odrážet sovětské útoky, jež se 445 valily ze všech stran. Zásobování se muselo nejdříve organizovat s využitím letectva nebo konvojů s obrněným doprovodem, které musely proklouznout sovětskými liniemi. Tato nepříjemná krizová situace trvala až do 30. srpna. Teprve potom se na pravém křídle napojily pěší svazky VI. sboru generála dělostřelectva Seydlitze sjeho dvěma divizemi. I 60. pěší (mot.) divize se po prudkých bojích nakonec dostala do fronty v koridoru. Tím byla koncem srpna šíje mezi Donem Volhou od severu odříznuta a vytvořeny předpoklady k frontálnímu útoku na Stalingrad. Jižní obchvatný úder Hothovy tankové armády byl na severním křídle zajištěný. Generál von Seydlitz-Kurzbach nosil Dubové ratolesti již na jaře 1942. Tehdy jako osvědčený velitel meklenburské 12. pěší divize se svou sborovou skupinou "Seydlitz" vytvořil koridor ke kotli u Demjanska a osvobodil šest divizí hraběte Brockdorff Ahlefeldta ze smrtelného sovětského sevření. I v bitvě o Stalingrad vkládal Hitler velké naděje do osobní statečnosti a taktic-kého umění tohoto muže, který se narodil v Hamburku-Eppendorfu a nesl jméno staré pruské důstojnické rodiny Seydlitz zahájil koncem srpna se dvěma divizemi z centra 6. armády čelní útok na střed Stalingradu. Jeho prvním cílem bylo stalingradské letiště Gumrak. Pěchota to měla velice těžké. Na řece Rossoška, která tvořila hluboce zaříznuté údolí, vybudovala sovětská 62. armáda silnou a do hloubky členěnou obrannou zónu. Ta byla součástí vnitřního prstence opevnění Stalingradu, které se nacházelo třicet až padesát kilometrů od města. Až do 2. září se Seydlitz přes tuto překážku nemohl dostat. 3. září se však prostor náhle uvolnil. Sověti ustoupili. Seydlitz zahájil pronásledování, prolomil poslední ruská postavení před městem a 7. září již byl východně od Gumraku, pouhých osm kilometrů před branami Stalingradu, . Co se stalo? Co přimělo Rusy k náhlému ústupu z posledního pevnostního pásma před Stalingradem a k otevření přístupu do města? Zhroutila se síla jejich vojsk? Nebo snad velení nemělo svá vojska pevně v rukou? Vzrušující otázky Tento vývoj bitvy o Stalingrad měl nepochybně rozhodující význam pro další průběh operací. Událostem, k nimž došlo v tomto období bojů, se v německých publikacích věnuje velmi malá pozornost. Přitom boj o metropoli na Volze stál v oněch čtyřiceti osmi hodinách, tedy 2. a 3. září, na ostří nože. Zdálo se, že osud města je zpečetěny 4. tanková armáda protrhne 30. srpna vnitřní obranné pásrno Stalingradu. Ze severu jí mají přijít vstříc Paulusovy sily ale XIV tankový sbor je vázaný nepřátelskými útoky Hothovy divize podají ruce 71. pěší divizi o dva dny později, ale to už bylo přiliš pozdě, nebot Rusové v poslední minutě ustoupili na okraj města. 446 447 Tajemství náhlého zhroucení ruské obrany v silném vnitřním obranném pásmu u potoka Rossoška odhalil ve svých pamětech maršál Cujkov, tehdyještě generálpo-ručík, zástupce velitele 64. armády Rešení je skryté v činnosti a rozhodnutích obou vynikajících protihráčů během mobilní stalingradské bitvy - Hotha na německé a Jeremenka na ruské straně. Jeremenko, razantní a neohrožený, přitom však strategicky uvažující velitel Stalingradského frontu, vylíčil ve svých pamětech některé zajímavé detaily této velké bitvy Čujkov pak mnohé doplnil a některé skutečnosti teprve správně osvětlil. Generálplukovník Hoth, velitel 4. tankové armády Prus nejlepšího ražení, který dnes žije v Goslaru, kde před válkou -jako Guderian a Rommel - sloužil u goslar-ských pěšáků, dal autorovi k dispozici svoje osobní podklady o plánování a provedení ofenzivy která způsobila zhroucení sovětské fronty Hothova 4. tanková armáda dostala koncem července rozkaz změnit směr svého útoku na Kavkaz a postupovat od jihu Kalmyckou stepí proti ohybu Volhy pod Stalingradem. Její útok měl ulehčit Paulusově 6. armádě, která byla v té. době zle tísněná v oblouku Donu. Německé vrchní velení se ale i tentokrát odhodlalo pouze k polovičnímu opatře-ní, neboť Hoth přicházel jen s polovinou svých sil. Jeden z jeho dvou tankových sborů, ;XXX., musel zůstat na kavkazském směru. Úderná sílajeho armády se tedy skládala pouze ze XXXXVIII. tankového sboru generála Kempfa sjednou tankovou ajednou motorizovanou divizí a IV sboru generála von Schwedlera se třemi pěšími divizemi. Později mu bylaještě přidělena 24. tanková divize. K zajištění boků byl do podřízenosti armády přidělen rumunský VI. sbor generálporučíka Dragaliny se čtyřmi pěšími divizemi. Sověti okamžitě rozpoznali v útoku Hothovy armády hlavní nebezpečí pro Stalingrad. Jeho tanky totiž již byly na druhé straně Donu, zatímco Paulusovu 6. armádu držely sovětské obranné sílyještě západně od řeky Kdyby se Hothovi podařilo dostat se z Kalmycké stepi až k ohybu Volhy a tam ovládnout dominantní výšiny u Krasnoarmejska a Beketovky, pak by byl osud Sta-lingradu zpečetěný a Volha, jako nejdůležitější dopravní osa pro americké dodávky z Perského zálivu, vyřazena. 19. srpna se Hoth dostal až k nejjižnější obranné linii 64. armády a na první pokus se mu ji podařilo prolomit v oblasti Abganerova. Kempfův tankový sbor s 24. a 14. tankovou divizí a 29. pěší (mot.) divizí útočí prudce dál. Vlevo ho následují Schwedlerovyjednotky pěchoty O dvacet čtyři hodiny později se Hothovy tanky a tankoví granátníci již pouštějí do výšiny u Tundutova, jižního pilíře vnitřního pevnostního pásma kolem Stalin-gradu. Generálplukovník Jeremenko vrhl do tohoto výhodného a rozhodujícího úseku obrany veškeré své síly Tankové jednotky l. tankové armády, pluky 64. armády 448 jednotky milice a dělnické domobrany bránily do hloubky členěný, drátěnými záta-rasy a dřevěnými a zemními pevnůstkami pokrytý řetěz pahorků. Do Krasnoarmej-ska u ohybu Volhy zbývalo jen patnáct kilometrů. Roty 24. tankové divize se za neustálého povzbuzování zkušených velitelů jednotek a skupin vrhají stále znovu do útoku. Tentokrát však bez úspěchu. Padne plukovník Riebel, velitel 24. tankového pluku a dlouholetý Guderianův pobočník. Při útoku na železnici do Krasnoarmejska je smrtelně zasažen i velitel 21. mecha-nizovaného pluku plukovmk von Lengerke. V pekelné obranné palbě Sovětů zahy-nuli mnozí velitelé praporů, rot a zkušení poddůstojníci. Hoth se rozhodne útok zastavit. Chladný stratég nechce hrát vabank. Chápe, že zdejeho útočné síly nestačí. Sedí skloněný nad mapami na svém velitelském stanovišti v prostoru Plotovito-je. Jeho náčelník štábu plukovník i. G. Fangohr zakresluje situaci podle posledních hlášení. Před dvěma hodinami Hoth navštívil Kempfa najeho velitelském stanovišti. Jel s ním ke generálu rytíři von Hauenschildovi a nechal se informovat o situaci, která se vytvořila v úseku 24. td. Byl i na druhé straně, u nádraží Tinguta. Tam mu v jedné balce, oné typické hluboce zaříznuté strži jižního Ruska, vysvětlil těžkou situaci 14. tankové armády generálmajor Heim. I u něho už to nešlo dál. " Musíme se do té celé věci pustit jinak, Fangohre," přemítá Hoth. "Před těmi zatracenými výšinami vykrvácíme. To není bojiště pro tankové svazky Musíme se přeskupit a útok zahájit na zcelajiném, vzdáleném úseku. Dávejte pozor..." A generálplukovník rozvíjí svůj plán. Fangohr horlivě zakresluje do mapy porovnává hlášení průzkumu, měří vzdálenosti. "To půjde," říká tiše stále znovu a znovu. Ale zcela vhod mu Hothův plán není, protože přeskupením se opět ztratí spousta času. A při přejíždění se spotřebuje značné množství pohonných hmot. A ty nejsou. Konečně také proto, že ty zatracené kopečky u Krasnoarmejska a Beketovky musí být tak jako tak dobyté, nebo ovládají celé jižní město a přístupy k němu-tytéž argumenty proti přeskupení měl i generál Kempf. Nakonec se ale Kempf i Fangohr nechají svým velitelem přesvědčit. Hoth zavolal skupinu armád a půl hodiny hovořil s Weichsem. Ten souhlasil a hned ohlásil i svoji návštěvu, aby prodiskutoval některé operační problémy, zejmé-na zásobování pohonnými hmotami. A pak to začalo. Spojky velitelů pobíhaly s rozkazy spojaři žhavili telefonní dráty Všichni ve štábu se pohybovali poklusem. Přeskupení! Aniž by nepřítel něco zpozoroval, vyvedl v noci Hoth svoje tankové a motorizo-vané svazky a nahradil je pěchotou saské 94. divize. Touto smělou rošádou dokázal přesunout během dvou nocí rychlé útvary za IV sbor, soustředitje padesát kilometrů za frontou v prostoru Abganerovo a zformovat je do útočné sestavy S těmito silami potom 29. srpna, k naprostému překvapení nepřítele, udeřil na sever, do boku 64. armády Místo čelmho útoku na ohyb Volhy přes silně opevněné, 449 tanky a dělostřelectvem obsazené výšiny u Krasnoarmejska a Beketovky se rozhodl tato postavení a soustředění sil nepřítele obejít, potom se stočit, na celou oblast výšin jižně od města zaútočit obchvatem a současně "zkasírovat" i levé křídlo 64. armády Celá akce probíhá pozoruhodně hladce. Společně s útočící pěchotou IV sboru prolomí 30. srpna rychlé svazky vnitřní obranné pásmo kolem Stalingradu u Gav- rilovky a převalí se přes týlová postavení sovětského dělostřelectva. Večer 31. srpna stojí 24. tanková divize generála Hauenschilda u železnice Stalingrad - Karpovka. Nečekaný vlom do hloubky dvaceti kilometrů se podařil. To mění celou situaci. Nabízí se velká šance. Už ale ne v útoku na výšiny u Beketovky a Krasnoarmejska. Jako mnohem reálnější se náhle ukazuje obklíčení obou západně od Stalingradu rozmístěných sovětských armád, 62. a 64., pokud ovšem udeří rychlými svazky i 6. armáda ze svého postavení jižním směrem, tedy naproti Hothovi, aby společně uzavřeli past. Hothova smělá operace vytvořila možnost ke zničení obou nepřátelských armád, které brání Stalingrad. Velení skupin armád šanci okamžitě rozpoznalo. V rozkazu generálu Paulusovi z 30. srpna je uvedeno: "Poté, co 4. tanková armáda dobyla dnes v deset hodin předmostí u Gavrilovky záleží vše na tom, aby 6. armáda, i přes velmi složitou situaci v obraně, soustředila co nejvíce sil... zaútočila jižním směrem... a v součin- nosti se 4. tankovou armádou zničila nepřátelské síly rozmístěné západně od Sta- lingradu. Rozhodnutí si vynutí bezohledné obnažení vedlejších front" Když se 31. srpna ke skupině armád dostala i informace o hlubokém průlomu 24. tankové divize západně od Voroponova, vydal Weichs 1. září Paulusoviještějeden detailní, a patrně ijako pobídku míněný rozkaz. Bod l. zněl: "Na základě rozhodu- jícího úspěchu 4. tankové armády dne 31. srpna se nabízí možnost rozdrtit nepřítele rozmístěného jižně a západně od železnice Stalingrad - Voroponovo - Gumrak. Rozhodující je, navázat co nejdříve dotyk mezi oběma armádami, a potom se probít do středu města." 4. tanková armáda reagovala okamžitě. Generál Kempf ještě l. září posílil 24. tankovou divizi útočící ve směru Pitomnik o 14. tankovou divizi a 29. pěší (mot.) divizi, přičemž skutečně bezohledně obnažil jejich dosavadní úseky 6. armáda však nepřišla. Generál Paulus nebyl zpočátku schopen vzhledem k silným sovětským úderům proti jeho severnímu křídlu uvolnit motorizované svazky k úderu na jih. Považoval za zcela nemožné ubránit severní úsek pouze s protitankovci, několika tanky a samohybnými děly, a to i s podporou bitevmho letectva VIII. leteckého sboru, a přitom vyčlenit jednu tankovou skupinu, vytvoře- nou z pěti tankových praporů XIV tankového sboru, k úderu na jih. Obával se, že by pak došlo ke zhroucení celé severní fronty Snad měl pravdu. Možná byjiné rozhodnutí bylo hrou vabank. V každém případě se však tak propásla obrovská příležitost. O dvacet čtyři hodiny později, 2. září ráno, 450 I; zjistil bojový průzkum 24. tankové divize, že před frontou již není žádný nepřítel. Rusové ustoupili ve stejný den ze svých obranných postavení jak na jižním, tak na západním úseku fronty Co je přimělo k tomuto překvapivému kroku? Generál Čujkov, zástupce velitele 64. armády rozpoznal nebezpečí, které vzniklo Hothovým úderem. Zalarmoval generálplukovníka Jeremenka. A ten nejenže ne-bezpečí pochopil, ale i bleskově jednal, a to zcela v protikladu k těžkopádnosti rus-kého velení za obdobných situací v minulosti. Jeremenko přijal složité, nebezpečné, alejediné správné rozhodnutí. Vzdal se dobře vybudovaného vnitřního pevnostního pásma. Obětoval bunkry drátěné zátarasy, tankové překážky a zákopy aby zachránil své divize před hrozícím obklíčením, a přesunul se s oběma armádami na novou, i když improvizovanou obrannou linii těsně u okraje města. Tento příklad ukazuje, jak důsledně se sovětské velení řídilo novou taktikou, o které na jaře rozhodla STAVKA - za žádných okolností nepřipustit obklíčení větších jednotek. Kvůli dodržení tohoto principu, přijali Sověti nebezpečí ztráty města. Když se generál Paulus 2. září odpoledne přecejen rozhodl zaútočit motorizova-nými silami XIV tankového sboru na jih a když konečně 3. září mohli pěšáci Seyd-litzova sboru podat ruku Hothovým tankistům, byl sice předpokládaný kotel uzav-řený, ale nepřítel už z něho unikl. Čtyřicet osm hodin zpoždění! To stálo Stalingrad. Ještě to však nikdo netušil. Velení skupiny armád nyní vydalo Paulusovi a Hothovi rozkaz, aby využili vzniklou situaci a co nejrychleji pronikli do města. 3. Úder na město Generál Lopatin chce Stalingrad vyhlidit - Chruščou přijme přisahu generála Čujhova - Pluhy 71. pěši diuize útoči na střed Stalingradu - Granátnici 24. tanhové diuize u hlauniho nádraži - Čujhououa posledni brigáda - Jde o deset hodin - Rodimcevoua garda Středem Stalingradu protéká Carica. Její hluboké koryto dělí město na dvě části - na severní a na jižní polovinu. Carica si své jméno ponechala i když se z Caricynu stal Stalingrad. V roce 1942 byla tato řeka a jí vytvářené údolí místem styku a hranicí mezi Hothovou a Paulusovou armádou. Podél ní měla do města rychle proniknout vnitřní křídla obou armád až k Volze. Mnohé v té době svádělo k do-mněnce, že nepřítel se bude bránit jen zadními voji a samotného města se vzdá. V pamětech maršála Čujkova se můžeme dočíst, jak katastrofální byla situace obou sovětských armád poté, kdy Sověti vydali opevnění v předpolí města. Ani 451 zkušení vojevůdci nedávali Stalingradu velkou šanci. Generál Lopatin, velitel 62. ar- mády, byl toho názoru, že město nelze ubránit. Proto se rozhodl Stalingrad vydat nepříteli. Když však chtěl toto rozhodnutí uskutečnit, jeho náčelník štábu s ním nesouhlasil, zalarmoval Chrušěova a Jeremenka, načež byl Lopatin zbaven funkce. Přitom to vůbec nebyl zbabělec. Proč došel k onomu rozhodnutí se nám ozřejmí, když si u Čujkova přečteme, jak to před Stalingradem vypadalo. Čujkov píše: "Bylo velmi hořké vzdávat se těch posledních kilometrů a metrů půdy před Stalingradem a muset se dívat na převahu protivníka v počtech, vojenském umění a iniciativě." Maršál zažil a líčí, jak mechanici ze sovchozů, ve kterých byl rozmístěný štáb 64. armády, tajně utíkali - k Němcům. "Silnice ke Stalingradu a k Volze byly ucpané. Na cestě byly rodiny rolníků z kolchozů a dělníků ze sovchozů se vším svým dobytkem. Všichni se snažili dostat se k přechodům přes Volhu. Hnali před sebou dobytek a na zádech nesli svůj inventář. Stalingrad hořel. Fámy, že Němci jsou již ve městě, šířily paniku." Tak to vypadalo. Stalin však nebyl ochotný vzdát se svého města bez boje. Proto poslal na tuto frontu jednoho ze svých nejosvědčenějších stoupenců, zapáleného bolševika a člena válečné rady Nikitu Sergejeviče Chruščova s úkolem zmobilizovat vojska a civilní obyvatelstvo k poslednímu boji. Ten udělal ze smrti při obraně města nejčestnější věc každého komunisty Čísla k těmto skutečnostem jsou uvedena ve třísvazkových dokumentech gene- rálporučíka Platanova o historii druhé světové války: 50 000 dobrovolmků z řad civilmho obyvatelstva bojovalo v rámci "lidové obrany"; 75 000 obyvatel bylo přiděleno k 62. armádě; 3 000 mladých děvčat bylo nasazeno jako zdravotní sestry a pomocnice při předávání zpráv; 7 000 mladých třinácti až šestnáctiletých příslušmků Komsomolu bylo zařazeno do bojujícíchjednotek. Z každého se stal voják. Dělníci odcházeli ze závodů přímo do boje se zbraněmi, které právě vyrobili. Kanony z továrny "Rudá barikáda" odjížděly po dokončení z výrobní haly okamžitě do svých postavení a vedly palbu. Jejich obsluhy tvořili dělníci. 12. září Jeremenko a Chruščov povolali generála Čujkova ajmenovali ho velite- lem 62. armády kterou po sesazení generála Lopatina vedl náčelnik štábu Krylenko, a pověřili ho obranou pevnosti na Volze. Byla to skvělá volba. Čujkov byl nejlepší muž, kterého měli k dispozici. Tvrdý, ctižádostivý, strategicky nadaný, osobně odvážný a úžasně houževnatý. Nepodilel se na katastrofách Rudé armády v roce 1941, protože v té době ještě sloužil na Dálném východě. Byl neopotřebovaný a neúspěchy minulosti ho nepoznamenaly tolik, jako mnoho jeho přátel. 452 I, 12. září přesně v deset hodin se Čujkov hlásil u Jeremenka a Chruščova v hlav-nfm stanu frontu, který byl u obce Jamy, na druhém břehu Volhy Zajímavé je, že rozhovor s ním vedl Chruščov a ne vojenský velitel Jeremenko. Podle Cujkovových záznamů Chruščov řekl: "Dosavadní velitel 62. armády generál Lopatin je toho názoru, že jeho armáda nemůže Stalingrad ubránit. Ale už není možné dále ustoupit. Proto byl zbaven své funkce. Po dohodě s vrchním velitelem Vás válečná rada frontu vyzývá, abyste, soudruhu Čujkove, převzal velení 62. armády Jak vidíte Uáš úkol?" Tuto otázku jsem nečekal," píše Čujkov, "přesto jsem neměl mnoho času na rozmyšlenou. Tak jsem řekl: Vydání Stalingradu by zničilo morálku našeho lidu. Přísahám, že město neopustím. Bud město udržíme, nebo zemřeme." N. S. Chruš-čov a A. I. Jeremenko se na mne podívali a řekli, žejsem správně pochopil svůj úkol." 0 deset hodin později začal útok Seydlitzova sboru proti středu Stalingradu. Cujkovovo velitelské stanoviště armády na kótě 102 bylo bombardováno. Generál ho musel se svým štábem, kuchařem a servírkou opustit a uchýlit se do krytu ve strži Caricy, těsně u jejího ústí do Volhy Příští den, 14. září, již byli vojáci 71. pěší divize generála von Hartmanna ve městě. Překvapivým úderem se probili až do středu města a dokonce vybojovali úzký koridor až k Volze. Ve stejné době útočila motorizovaná pěchota 24. tankové divize jižně od strže Caricy uličkami starého Cyricynu, dobyla hlavní nádraží a 16. září dosáhl von Heydenův oddíl rovněž břehu Volhy Mezi Beketovkou a Stalingradem, v předměstí Kuporoznoje, se již od 10. září nacházely části 14. tankové divize a 29. pěší (mot.) divize, které přehradily město a řeku od jihu. Pouze v severní části se Cujkov ještě pevně držel. "Musíme získat čas," říkal svým velitelům. "Cas, abychom mohli přisunout zálohy, čas abychom Němce vyčerpali." "Časje krev," tak chladnokrevně změnil staré americké rčení, že časjsou peníze. Časje krev To od nynějška platilo pro Stalingrad. Čujkovův kuchař Glinka si oddechl, když uviděl prostor pro svou kuchyni na novém velitelském stanovišti. Nad sebou měl deset metrů vysokou vrstvu země. Blaženě se obrátil na generálovu servírku: "Tasjo, holubičko moje, tady nám nebu-dou létat střepiny granátů do polévky Tímto stropem neproletí žádný granát." "Ale ano," odpověděla Tasja, "generál říkal, že tisícikilová bomba jím projde." "Padají 1 OOOkilové často?" ptal se starostlivě kuchař. Tasja se ho snažila utěšit: "Generál říkal, že by to musela být strašná náhoda, aby spadla přímo na náš bunkr." Hřmění z fronty se v tichých velkých podzemních klenbách ozývalo jakoby z velké dálky Strop a stěny byly čistě obložené deskami. Pro desítky pracovmků 453 štábu byla přepážkami vytvořena pracoviště. Uprostřed byla velká místnost pro generála a jeho náčelníka štábu. Jeden východ tohoto takzvaného "Caricynského krytu", který vybudovali již v létě jako ubytovnu štábu frontu, vedl do Caricynské strže těsně u strmého břehu Volhy, druhý ústil na Puškinovu ulici. Na dřevěném obložení Cujkovovy pracovny visel namalovaný, tři metry vysoký a dva metry široký plán Stalingradu: pracovní mapa bojové činnosti pro generální štáb. Zde se už nejednalo o fronty a týl. Měřítkem už nebyly kilometry, nýbrž metry Slo o rohy ulic, domovní bloky, jednotlivé budovy Náčelník štábu generál Krylov zakresloval nejnovější hlášení. Německé útoky modře, ruská obranná postavení červeně. Modré šipky se stále těsněji přibližovaly k velitelskému stanovišti. "Prapory 71. a 295. pěší divize útočí na Mamajevovu mohylu a hlavní nádraží. Podporuje je 204. tankový pluk, který patří k 22. td. 24. td bojuje před jižním nádražím," referuje Krylov Cujkov upřeně hledí na plán města. "Jak to dopadlo s našimi protiútoky?" "Nedostaly se z místa. Od rozednění jsou němečtí letci opět nad městem. Všechno přibíjí k zemi." Spojka přináší náčrt situace od velitele 42. střelecké brigády plukovníka Batra- kova. Krylov si bere tužku a kreslí polokruh kolem velitelského stanoviště. "Fronta je od nás vzdálena pouze 800 metrů, soudruhu veliteli," hlásí důrazně. 800 metrů. Bylo poledne 14. září. Generál Čujkov věděl, na co chtěl Krylov upozornit. Jako zálohu měli ještě jednu brigádu s devatenácti tanky T 34. Má je nasadit do bojů? "Jaká je situace na levém křídle jižního města?" ptá se Čujkov Krylov zakreslí modrý útočný klín 29. pěší (mot.) divize až za Kuporoznoje. Tohle předměstí padlo. Durynští generála Fremereye útočí dále ve směru obilní silo. Pily a továrna na konzervy už leží uvnitř německých linii. Sovětská obranná linie se táhne již jen od jižního přístaviště přívozu k vysokému obilnímu silu. Čujkov zvedne telefon a volá front. Vylíčí Jeremenkovi situaci. Ten ho zapřísahá: "Udržte všemi prostředky centrální přístav s přístavištěm. Vrchní velení vám pošle 13. gar- dovou střeleckou divizi. Ta má 10 000 mužů aje to elitní svazek. Držteještě 24 hodin předmostí a pokuste se také vjižním městě ubránit přístaviště přívozu." Čujkovovi vystoupí na čele pot. V podzemí je těžký vzduch. "Krylove, sežeňte všechno, co se dá a ze štábních důstojníků udělejte velitele bojových skupin. Musíme pro Rodimcevovu gardu udržet přívoz." Do boje je také vržena poslední brigáda s celkem 19 tanky Jeden prapor před velitelské stanoviště, odkud se kryje i hlavní nádraží a centrální přístav, druhý do linie obilné silo -jižní přívoz. Ve 14 hodin se objeví generálmajor Rodimcev, "Hrdina Sovětského svazu", legendární velitel, zašpiněný a krvácející. Honil ho německé stíhací bombardéry 454 I Hlásí, že jeho divize stojí na druhém břehu a v noci má přejít Volhu. Se svraštělým čelem se dívá na červené a modré linie zakreslené na plánu města. V 16 hodin volá Čujkov Jeremenkovi. Do setmění zbývá pět hodin. Ve svých memoárech popisuje, o co se během těchto pěti hodin bál: "Budou se moci naše roztříštěné a rozbité skupiny ajednotky udržetještě deset nebo dvanáct hodin? To je ted moje největší starost. Když velitelé a vojáci nebudou schopni splnit tento doslova nadlidský úkol, nebude se moci 13. gardová divize přepravit a stane se jen svědkem hořké tragédie." Krátc před setměním se objeví major Chopka, velitel posledních záloh nasaze-ných v oblasti přístavu. Hlásí: "Pouze jeden T 34 je ještě schopen palby, ale jezdit už také nemůže. Brigáda máještě sto mužů." Čujkov na něj pohlédne: "Shromážděte své muže kolem tanku a braňte přístup k přístavu. Pokud se neudržíte, nechám Vás zastřelit." Chopka padl. Polovinajeho lidí padla. Ale zbytek se udržel. Konečně přišla noc. Všichni důstojníci štábu byli v přístavu. Tak jak roty Ro-dimcevovy divize přecházely přes Volhu, hned byly nasazeny na nejdůležitější úseky obrany, aby zastavily útok 71. pěší divize a odrazily pokusy 295. pěší divize o dobytí Mamajevovy mohyly na dominantní výšině. To byly rozhodující hodiny Rodimcevo-va garda zabránila 15. září Němcům dobýt útokem z chodu střed Stalingradu. Její obětování zachránilo Stalingrad. O dvacet čtyři hodin později byla 13. gardová divize zničená- rozbombardovaná Stuhami, rozbitá granáty a kulomety I v jižní části města bojovala jedna gardová divize, 33. Jejím velitelem byl plukovník Dubjanskij. Její záložní prapory byly nasazené z levého břehu přes jižní přívoz proti ěelu 29. pěší (mot.) divize s cílem udržet linii obilní silo - přívoz. Avšak střemhlavé bitevní letouny generálporučíka Fiebiga její prapory pobily a zbytek byl rozdrcen v kleštích, které vytvořily 94. pd a 29. pěší (mot.) divize. V prostoru obilím naplněného sila se ale stále ještě usilovně bojovalo. V obrovském betonovém špalku, silném jako pevnost, zápasili Němci a Rusové o každé poschodí. Bojovaly zde úderné oddíly a ženisté 71. pěšího pluku proti zbytkům 35. gardové střelecké divize. V dýmu a zápachu doutnajícího obilí. 16. září to na Čujkovově plánu města opět vypadalo zle. 24. tanková divize dobyla Jižní nádraží, stočila se na západ a zničila obranu na okraji města a na výšině s kasárnami. U Mamajevovy mohyly a Hlavmho nádraží probíhaly krvavé boje. Čujkov zavolal člena válečné rady frontu N. S. Chruščova: "Ještě pár dní tako-vých bojů a armáda bude zcela zničena. Opět nemáme žádné zálohy Potřebuji bezpodmínečně dvě až tři čerstvé divize." Chruščov zmobilizoval Stalina. Ten uvolnil ze své osobní zálohy dva plně vyzbrojené elitní svazky-brigádu námořní pěchoty s tvrdými námořníky Severního lodstva a jednu tankovou brigádu. Tanková brigáda byla zasazená v centru, v ob- 455 lasti Hlavmlo nádraží, s úkolem ubránit zásobovací centrum fronty Námořní pěchota byla vržentlojižní části města. Oba svazky zachránily 17. září frontu před zhroucením. Téhož dne podřídilo německé vrchní velení všechny svazky, které bojovaly na stalingradské frontě, 6. armádě. Tím přešel do podřízenosti generála Pauluse i XXXXVIII. tankový sbor ze 4. tankové armády generála Hotha. Hitler neustále naléhal: "Je nutné udělat konec, město musí konečně padnout. " Proč se tak nestalo, ačkoliv němečtí tankisté, tankoví granátníci, ženisté, proti- tankovci a protiletadlovci usilovně bojovali o každý dům, to objasňuje jeden jediný fakt: Cujkov dostával díky Chruščovovu vytrvalému boji o poslední rezervy Rudé armády neustále další zálohy Od 15. září do 3. října jednu divizi po druhé, celkem šest čerstvých a plně vyzbrojených pěších divizí, z nich dvě gardové. Všechny tyto síly byly vržené do ruin domů ve středu města, do pevností vybudovaných z továr- ních hal a zařízení ve Stalingradu-sever Německý útok na město byl v první fázi vedený sedmi vyčerpanými a v uplynu- lých několikatýdenních bojích mezi Donem a Volhou oslabenými divizemi. Více než deset divizí současně nebylo na německé straně do boje o město nikdy nasazeno. Samozřejmě, že ani tak zdatná sibiřská 62. armáda už v první fázi bojů tak silná nebyla. Krvavé boje a ústupy zanechaly stopy najejí fyzické a morální síle. Začátkem září měla na papíře ještě pět divizí, pět tankových a čtyři střelecké brigády, tedy celkem kolem devíti divizí. To se zdá mnoho, ale například 38. mechanizovaná brigáda měla již jen 600 mužů a 244. střelecká divize 1 500 mužů, to znamená bojovou sílu jednoho pluku. Zádný div, že generál Lopatin byl toho názoru, že s touto armádou nemůže Stalingrad ubránit, navrhl jej vzdát a ustoupit za Volhu. Avšak odhodlání dokáže hodně a štěstěna, která ráda přeje odvážným vojevůdcům, rozhodla již mnohou bitvu. ; l. října měl Čujkov, Lopatinův nástupce, již jedenáct divizí a devět brigád, tedy zhruba patnáct a půl divize. V tom nejsou započítané útvary milice a dělnické domobrany Němci ovšem měli převahu ve vzduchu. Osvědčený VIII. letecký sbor generála Fiebiga prováděl denně v průměru tisíc vzletů. Čujkov neustále zdůrazňuje zničující účinky německých Stuh a stfhacích bombardérů na obránce města. Letadla rozbíjela výchozí postavení k protiúderům, rozstřelovala barikády, ničila spojení, tlačila štáby a velení k zemi. Ale co byly platné úspěchy "dělostřelectva ze vzduchu", když byla pěchota příliš slabá na to, aby zlomila poslední odpor? 6. armáda sice mohla po uklidnění situace na Donu stáhnout z tohoto prostoru například 305. pěší divizi a vystřídat takjednu z vyčerpaných divizí LI. armádního sboru, ale generál Paulus nedostal ani jedinou čerstvou divizi. Kroměpěti ženijních praporů, přepravených letecky z Říše, dostával 456 náhradu za své vykrvácené pluky jen z armádních záloh. Německé vrchní velení nemělo na podzim 1942 na celé východní frontě žádné zálohy U všech skupin armád, od Leningradu po Kavkaz, vznikla krizová situace. Na severu musel polní maršál von Manstein s hlavními silami svých bývalých krymských divizí nastoupit do protiútoku proti hluboce vklíněným sovětským silám. Teprve po tvrdých obranných bojích skupiny armád Sever na Volchově se mu do 2. října v první ladožské bitvě podařilo zatlačit Rusy zpět. V prostoru Syčevka - Ržev dokázal generálplukovník Model jen s velkým úsilím a za nasazení všech sil odvrátit ruské pokusy o průlom. Musel se přitom potýkat se třemi sovětskými armádami. Také ve středu a najižním křídle střední fronty potřeboval polní maršál von Klu-ge každého vojáka, aby zabránil průlomu na Smolensk. A také v průsmycích Kavkazu a na Tereku podstupovala vojska skupiny ar-mád A zoufalý závod s hrozící zimou. S nasazením všech sil se pokoušela přece jen proniknout na černomořské pobřeží a do naftové oblasti u Baku. Ve Francii, Belgii a Nizozemsku bylo naproti tomu divizí dost. Ty si krátily čas skatem. Zde udělal Hitler, který podceňoval Rusy, tu chybu, že přecenil západní spojence. Již tehdy, na podzim 1942, se obával spojenecké invaze. Tajné služby Američanů, Britů a Sovětů podporovaly tento strach prostřednictvím účelových zpráv o druhé frontě. Dvacet devět divizí, jako například skvěle vyzbrojená "Leib-standarte", 6. a 7. tanková divize a další, vázal tenhle obratně vytvořený strašák invaze na Západě, která přišla až o dvacet měsíců později. Dvacet devět divizí. Čtvrtina z nich by možná dokázala přispět k obratu na stalingradsko-kavkazské frontě. 4. Poslední linie na strmém břehu Útěh Čujhova z carycinshých štol - Jižní město u němechých ruhou - Tajemstuí Stalingradu: přihrý břeh - ObiLné silo - Pehárna - "Tenisouá raheta - Deuět desetin města u němechých ruhou V noci ze 17. na 18. září musel Cujkov vyklidit i svůj caricynský, proti bombám odolný úkryt. Byl to spíše útěk, nebo granátníci dolnosaské 71. pěší divize, která měla jako taktické znamení trojlístek, se kolem poledne náhle objevili u vchodu v Puškinově ulice. Čujkovovi štábní důstojníci se museli chopit samopalů. Podzemní chodby se rychle začaly zaplňovat raněnými a rozptýlenými vojáky Ridiči, spojky i důstojníci se pod různými záminkami protlačili přes stráže do bezpečí bunkru, "aby 457 vyřídily naléhavé záležitosti". Protože podzemní stoly neměly ventilaci, byly pros- tory brzy plné zápachu, dýmu a nesnesitelného vedra. Zbývalo jediné: "Pryč!" Štábní stráž kryla ústup druhým východem do strže Caricy Ale i tam se již pohybovaly německé úderné skupiny 191. pěšího pluku majora Fredebolda. Pod ochranou noci a mlhy se Čujkov s nejdůležitějšími dokumenty a mapami protáhl ke břehu Volhy a přepravil se společně s Krylovem ve člunu na druhý břeh. Odtud se v jednom z obrněných kutrů znovu dostal k hornímu přístavišti v se- " verním městě a zřídil zde, za továrnou "Rudá barikáda, v příkrém břehu Volhy, velitelské stanoviště. Tvořilo ho několik zemních jeskyní, které byly odpáleny ve 200 metrů vysoké pobřežní stěně, mimo střelecký úhel německého dělostřelectva. Jednotlivé kryty byly propojené dobře maskovanými zákopy Glinkova kuchyně byla umístěná ve zkušební chodbě odpadové šachty z továrny "Rudá barikáda". Servírka Tasja musela přímo akrobatickými výkony vynášet kuchyňské hrnce a nádobí na denní světlo po železném žebříku, a potom balancovat po lávce na příkrém břehu až k zemnímu bunkru velitele. Počet stravovaných ve štábu se ovšem značně snížil. Někteří vysocí důstojníci, mezi nimi i Čujkovovi zástupci pro dělostřelectvo, ženijní vojsko, tankové a mecha- nizované vojsko, se během změny velitelského stanoviště "ztratili" a zůstali na levém břehu Volhy "Neplakalijsme pro ně," píše Čujkov, "bez nich byl vzduch čistší." Tato změna prostředí, ke které se velitel obrany Stalingradu musel rozhodnout, byla symbolická nejen s ohledem na morálku. Těžiště boje se přesunulo na sever, jižní a střední část města se již nedala udržet. 22. září začalo vjižní části města poslední dějství. Uderné oddíly 29. pěší (mot.) divize zaútočily společně s granátníky 94. pěší a 14. tankové divize na kouřem zčernalé obilné silo. Když ženisté vyhodili přístupy k silu do vzduchu, vyvrávorala do zajetí hrstka žízní téměř šílených příslušníků námořní pěchoty z kulometné čety seržanta Andreje Choz;ajnova. Poslední, kteří přežili. Muži 2. praporu 35. gardové divize leželi v troskách betonového špalku udušení, spálení, roztrhaní na kusy Vchody byly zazděné. Velitel a komisař tak znemožnili jakýkoliv ústup nebo útěk. Němci obsadili takéjižní přístaviště volžského přívozu. Zajištění břehu Volhy na jižním okraji města převzala saská 94. pěší divize generálporučíka Pfeiffera, která měla ve znaku míšeňské meče. Sovětská obrana se zhroutila i ve střední části, v samém centru města. Pouze několik obránců se ještě drželo v troskách Hlavního nádraží a v přístavišti velkého přívozu v centrálním přístavu. 27. září mohl člověk podle běžného posuzování bojů o město říci, že obránci Stalingradu už byli přemoženi. 71. pd například dosáhla v celém svém pásmu až k Volze; 211. pěší pluk stál jižně od mininské strže, 191. pěší pluk mezi Mininou a Caricou a 194. pěší pluk severně od Caricy 458 ; PLÁN MĚSTA STALINGRADU 1- traktorový závod 2 - závod na výrobu děl "Rudá barikáda" 3 - pekárna 4 - metalurgický závod "Rudý říjen" 5 - chemička Lazur s "Tenisovou raketou" 6 - pahorek "Mamajevova mohyla" 7 - Hlavní nádraží 8 - obchodní dům s "Rudým náměstím" 9 - Jižní nádraží 10 - silo 11- Čujkovův kryt u Caricy 459 Boj se nyní vedl již jen o severní dělnická sídliště a průmyslové závody v této části města. Názvy které vstoupily nejen do historie války, nýbrž i do světových dějin - továrna na kanony "Rudá barikáda", huť "Rudý říjen", traktorový závod "Dzer- žinskij", chemická továrna "Lazur" s pověstnou "tenisovou raketou", jak se říkalo její železniční přípojce podle jejího tvaru - to byly "pevnosti" průmyslového města Stalingradu. Boje v severní části Stalingradu byly nejkrvavějšími a nejtvrdšími boji celé války Co do bojového odhodlání, palebné koncentrace a nasazení lidí na co nejmenším prostoru jsou srovnatelné pouze s některými bitvami první světové války, zvláště s bitvou u Verdunu, kde v roce 1916 padlo v průběhu šesti měsíců přes půl milionu německých a francouzských vojáků. Bitva v severní části Stalingradu byla bojem zblízka. Rusové, kterým obrana vyhovuje víc než Němcům, těžili především ze své převahy v maskování a ze svého umění ve využívání terénu. Kromě toho byli pro boj v domech a na barikádách lépe vycvičeni a připraveni. K tomu přistupovalo i to, že Čujkov pod dohledem Chruščova zfanatizoval obránce až na bod varu. Každé rotě, která překračovala Volhu do Stalingradu, se vtloukala do hlavy tři hesla: Každý uojáh je pevnosti! Za Volhou už pro nás neni země! Můžeme jen bojovat nebo padnout! i To byla totální válka. To byla realizace hesla "Casje krev". Kronikář 14. tankové divize Rolf Grams, tehdy major a velitel 64. motocyklového praporu, cituje příznač- nou bojovou zprávu, ve kteréje uvedeno: "Byl to příšerný, únavný a deptající boj na zemi i pod ní. V rozvalinách, sklepech i kanálech. velkoměsta a průmyslových závo- dů. Muž proti muži. Tanky se se skřípáním šplhaly přes haldy suti a šrotu, plazily se chaosem rozbitých hal a střílely na co nejkratší vzdálenosti v troskami pokrytých ulicích a továrních dvorech... To vše byještě bylo snesitelné, ale byly tuještě hluboké zvětralé sprašové rokle, příkře se svažující k Volze, ze kterých Sověti znova a znova nasazovali nové síly do boje. Na druhé straně, v lesích na nižším východním břehu Volhy, nebylo nepřítele vidět, ale byl tam a střilel. Noc co noc odtamtud na stovkách člunů vyplouvaly posily přes mohutný tok do ruin města." Tento přísun, toto přes řeku stále přicházející vysvobození pro obránce, tato tepna života, kterou stále proudila čerstvá krev, to byl hlavní problém bitvy Tajem- ství leželo právě v těch sprašových stržích na břehu Volhy V tomto příkrém břehu, nedosažitelném pro německé dělostřelectvo, byly rozmístěné štáby, lazarety i sklady . munice. Zde byla ideální místa pro soustředění materiálu a lidí, které se podařilo v noci přepravit přes Volhu. Zde ležela výchozí postavení k zahájení protiútoku. Zde ústily odpadní kanály z průmyslových závodů, nyní prázdné podzemní cesty které 460 k vedly do týlu německých jednotek. Sovětské úderné skupiny se jimi proplížily, opatrně nadzvedly poklop kanálu a zahájily palbu. Ku.lometné dávky bubnovaly v týlu postupujících německých jednotek a kosily nosiče s jídlem a zásobami. Pak poklop opět klesl a skupina zmizela. Německé úderné skupiny, vyslané proti těmto záškodníkům, byly bezradné. Ano, tento příkrý břeh měl cenu do hloubky členěného a proti bombárn odolného opev-nění. Bylo to častojen pár set metrů, které dělily německé pluky od břehu Volhy Generál Doerr ve své studii o stalingradských bojích zcela právem konstatuje: "V těch posledních stovkách metrů před Volhou leželo proto pro oba, pro útočníka i pro obránce, rozhodnutí." Cesta k rozhodujícímu břehu na severu Stalingradu vedla přes opevněná sídliště a průmyslové pevnosti. Ty chránily tajemství Stalingradu. Kdybychom měli vylí-čit tyto boje, potřebovali bychom na to velkou samostatnou kapitolu a ani to by nestačilo. Typické bojové scény svědčí o hrdinství na obou stranách. Generál Paulus se koncem září pokusil soustředěným útokem dobýt poslední bašty Stalingradu. K velkému manévru na obklíčení celého průmyslového komplexu mu však již nestačily síly Osvědčená východopruská 24. tanková divize útočí z jihu, tedy od letiště, na sídliště "Rudý říjen" a "Barikády". Tankový pluk s částmi 389. pd ovládne i sídliště traktorového závodu "Dzeržinskij" a 18. října se probije do cihelny Východní Pru-sové tak stojí u příkrého břehu Volhy Na tomto úseku se to tedy podařilo. Potom se divize stočila k jihu, do bojového prostoru továrny "Lazur" a železniční vlečky nazývané "Tenisová raketa". 24. tanková divize svůj úkol sice splnila, ale neptejte se, jak vypadala. Každýjejí mechanizovaný pluk stačil právě tak na sestavení jednoho praporu, zbytky tanko-vého pluku měly sílu zesílené roty osádky bez techniky vytvořily jednu střeleckou rotu. Na mohutný traktorový závod "Dzeržinskij", který byl jedním z největších producentů tanků v Sovětském svazu,14. října zaútočí generál Jaenecke s Hesenci své 389. pd a pluky saské 14. td. Tanky a granátníci ze 14. divize se propracují přes trosky továrního zařízení ke břehu Volhy stočí se k jihu, pronikají do továrny na výrobu děl "Rudá barikáda" a dostávají se do těsné blízkosti strmého břehu, v němž má velitelské stanoviště Čujkov V troskách obrovských továrních hal traktorového závodu, ve kterých vždy znovu ožívá odpor Sovětů, zaujaly postavení prapory bádensko-wiirtemberské 305. pd - bodamské, která sem byla 15. října přesunuta z donské fronty Muži od Bodamského jezera se bijí s vojáky 308. střelecké divize plukovmka Gurtjeva. Tato okolnost dokazuje, jak pravdivá byla věta, kterou generál Čujkov zapsal do svého deníku: "Mapa generálního štábuje nahrazena plánem městské čtvrti, skicou spleti ruin v prostoru továrny" 461 24. října dosáhla 14. tanková divize svůj cíl - pekárnu u jižního cípu "Rudé barikády". Utok vede 64. motocyklový prapor Při dobytí prvního domu pekárny mu první den pomáhal kapitán Sauvant s částmi 36. tankového pluku. 25. října se útok na druhý dům zastaví v silné palbě Rusů. Poddůstojník Esser dřepí za jedním zničeným tankem. Naproti, u rohu domu, leží velitel roty - mrtvý. Deset kroků za ním velitel čety - mrtvý. A vedle něho již jen tiše sténá jeden velitel družstva s průstřelem hlavy Tu Essera popadne zuřivost. Vyskočí. "Vpřed!" křičí. Četa běží za ním. K budově zbývá šedesát metrů. Sedesát metrů plochého a otevřeného dvora. Ale dokáží to. Udýchaní se vrhají ke stěně domu, v níž pomocí kumulované nálože prorážejí otvor Pak se opatrně proplíží dovnitř. Za okny sedí Sověti a ostřelují dvůr Když se zajejich zády ozve palba ze samopalů, nemohou pochopit, co se děje. Jen se hroutí na zem. Do dalšího poschodí! Opatrně postupují po schodech nahoru. U každých dveříje voják. "Ruky věrch!" Rusové zděšeně zvedají ruce. Tak se Esserovi spolu s dvanácti muži podaří dobýt budovu, zajmout osmdesát Rusů, ukořistit protitankový kanon a šestnáct těžkých kulometů. Sto mrtvých Sovětů zůstává ležet na ponurém bojišti druhého domu pekárny Naproti, u řady správních budov, bojuje kapitán Domaschk se zbytky 103. stře- leckého pluku. Všichni velitelé rot padli. Brigáda vysílá ze svého štábu poručíka Stempela, aby byla alespoň funkce velitele roty obsazená důstojníkem. Jeden šikovatel ho seznámí se situací. Stempel potom nastupuje se svými střelci mezi železničními kolejemi a rozbitý- mi zdmi do útoku. Nepřítele před ním "zpracovávají" Stuhy. Skok za skokem postupují vpřed za vybuchujícími bombami, obsadí ruiny správních budov a pronik- nou až do blízkosti strmého břehu Volhy Zůstalo však již jen asi dvacet pět mužů. A ze strží příkrého břehu vyskakují neustále noví sovětští vojáci. Mnozí z nich jsou zranění. Velí jim štábní důstojníci. Do boje se zapojují i vojáci zásobovací jednotky a dokonce i námořníci z přívozu. Padají jako listí na podzim. Ale přicházejí stále noví. , Stempel posílá spojku s hlášením. Bez posil se není možné udržet! I. Krátce nato přichází sedmdesát mužů, kteří nastupují do boje přímo z frontové roztřidovací stanice. Vede je jeden nadporučík. Po dvou dnech je všech sedmdesát zabito nebo zraněno. Stempel se s vojáky 103. střeleckého pluku musí stáhnout a břeh Volhy přenechat Rusům. V těchto dnech se nacházely čtyři pětiny Stalingradu v německých rukou. A když se Vestfálcům 16. tankové a pěšákům 94. pěší divize 26. října podaří dobýt předměs- tí Spartakovka, o které se tvrdě bojovalo už od srpna, a přitom zničit obě sovětské střelecké brigády (124. a 129.), které ho bránily, měly německé jednotky pod kon- trolou již devět desetin Stalingradu. 462 Před velitelským stanovištěm generála Čujkova se brání 45. střelecká divize, která drží jen úzký úsek břehu o průměru asi 200 metrů. Jižně odtud, v hutním závodě "Rudý říjen", Sověti drží již jen trosky východní části závodu, třídírnu, slévárnu litiny a kalibrační dílnu. Zde urputně bojovaly o každý roh budovy části 39. gardové střelecké divize generálmajora Gurjeva. Úderné skupiny 94. a 79. pěší divize musely zaplatit krví každý kout i každou hromadu trosek. Dotyk s vojsky 14. tankové divize na severu zajišťovaly roty 100. lehké pěší divize, která byla koncem září do Stalingradu přesunuta z fronty v ohybu Donu; další příklad toho, jak byla donská fronta zbavovaná německých svazků, aby už konečně padl ten prokletý Stalingrad. Jižně od hutního závoáu "Rudý říjen" mě-li Sověti pod kontrolou již jen chemickou továrnu "Lazur", "Tenisovou raketu" a maličké předmostí u přístaviště v centrálním přístavu. Když se vše shrne, bránil Čujkov začátkem listopaduještě desetinu Stalingradu - několik továrních budov a několik kilometrů příkrého břehu. 5. Osudný Don Známhy nebezpečí na hřidle 6. armády - Myši jaho lihuidátorhy tanhů - Ne- štastný měsic listopad - Ještě jednou zteč proti břehu volhy - Prolomení rumunshé fronty - Bitua u týlu 6. armády - Průlom i jižně od Stalingradu- 29. pěši (mot.) diuize zasazuje úder - Rusoué u Kalače - Paulus leti do hotle Stalingrad leží na stejné zeměpisné šířce jako Vídeň, Paříž nebo kanadský Uancouver V těchto šířkách je počátek listopadu ještě poměrně mírný. Generál Strecker, velitel XI. sboru, který byl rozmístěn ve.velkém oblouku Donu, jel proto na velitelské stanoviště rakouské 44. pd, divize velmistrů a německých mistrů, jen v lehkém plášti. Cestou viděl, jak vojáci na polích sbírají brambory, krmnou řepu, kukuřičnou slámu a seno - zásoby na přicházející zimu. XI. sbor generála Streckera měl zajišovat levé křídlo Stalingradu ve velkém oblouku řeky Don. Ale ohyb Donu je 100 kilometrů dlouhý. A sto kilometrů není možné zajistit třemi divizemi. Generál, ať chtěl, nebo nechtěl, musel zaujmout postavení v tětivě oblouku, čímž sice ušetřil 50 kilometrů, ale oblouk řeky u Kre-menskoj musel přenechat Sovětům. Generál Batov, velitel sovětské 65. armády ihned využil této šance, překročil Don a obsadil poměrně hluboké předmostí na jižním břehu. Batovovy pluky denně útočily na postavení Streckerových divizí s cllem zničit protistojící německé jednotky 463 Streckerovy divize však seděly v dobře vybudovaných postaveních. Například plukovník Boje, který velitele sboru přivítal na velitelském stanovišti 134. pěšího pluku, měl na donských výšinách vybudován tak rafinovaný systém postavení, že mohl s klidem hlásit: "Tudy neprojde žádný Rus, pane generále." Strecker si nechal velmi podrobně doložit především to, co od konce října sledovali z pozorovatelny divize u malého lesíku jihozápadně od obce Sirotinskaja a nahlásili. Z lesa na výšině bylo vidět daleko přes Don. V periskopickém dalekohledu bylo možné pozorovat postavení německého VIII. sboru až k Volze, ale především nepřá- telské zázemí, které se rozprostíralo před očimajako plastická mapa. A to, co člověk spatřil, bylo informačně mimořádně výmluvné. Rusové totiž přisunovali v nepřetr- žitých transportech, ve dne v noci, vojska a materiál k Donu, před Streckerovu frontu, především ale před frontu vlevo stojící rumunské 3. armády Štáb sboru každý večer pečlivě registroval tato hlášení, která potvrzoval i letecký průzkum. Strecker je pak každé ráno předával do obce Golubinskij, hlavního stanu generála Pauluse. A Paulus je od konce října předával dál skupině armád. A skupina armád informovala vůdcův hlavní stan: Rusové se rozmisťují na hlubokém boku 6. armády Kromě Streckerova sboru stála v ohybu Donu rumunská 3. armáda, která bránila pásmo široké asi 150 kilometrů. Na ni se napojovala italská 8., a ještě dál madarská 2. armáda. Í "Proč stojí v tak širokém pásmu pouze Rumuni, pane generále?" ptali se štábní důstojníci svého velitele sboru. Neměli nic proti Rumunům, byli to stateční vojáci, ale každý věděl, že mají špatnou výzbroj. Ještě horší než Italové. Nosili zastaralé zbraně, ale hlavně neměli dostatek protitankových prostředků. Jejich zásobování bylo také nedostatečné. Každý to věděl. Nejvyšší představitel rumunského státu maršál Antonescu však požadoval, stej- ně jako Mussolini, aby síly které dal k dispozici na východní frontu, byly zasazené výhradně pod vlastním armádním velením. Hitlerovi nezbylo nicjiného než souhla- sit, i když by raději, jak navrhovali jeho generálové, použil takzvanou "metodu korzetovýchjehlic", tzn. střídavé nasazení malého cizího svazku vedle německého. To ale ztroskotalo na národní citlivosti spojenců. Tak tedy byla ochrana boku hlavních německých sil u Stalingradu (s jejich třinácti pěšími, třemi motorizovaný- mi a třemi tankovými divizemi) svěřena spojeneckým armádám, jejichž bojová hodnota byla nedostatečná. Hitler přirozeně hlášení o sovětské koncentraci sil před rumunskou frontou četl. Na situační poradě vyslechl připomínku rumunského generálplukovmka Dumitres- ca, který navrhl, aby Němci dali rumunské 3. armádě k dispozici protitankové a tankové jednotky nebo zkrátili frontu. Zkrácení fronty, to byl návrh, který Hitler 464 mohl vzít na vědomí jen s rozhořčením. Chtěl totiž ubránit všechno. Přitom však zapomínal na staré heslo pruského krále Friedricha: "Kdo chce ubránit všechno, neubrání nic." K požadavku Rumunů na protitankové kanony a tankovou podporu Hitler projevil porozumění. Ale jediný velký svazek, který mohl být uvolněný a nasazený za rumunskou 3. armádou, kromě několika zatarasovacích oddilů protiletadlových kanonů, tanků a dělostřelectva, byl XXVIII. tankový sbor generálporučíka Hei-ma s jednou německou a jednou rumunskou tankovou divizí a částmi 14. tankové divize. Hlavní velení bylo v krátkém čase vyčleněné ze 4. tankové armády a přemís-těné do prostoru jižně od Serafimovičova. Normálně by jeden německý tankový sbor představoval značnou bojovou sílu a silné pokrytí týlu pěší armády Stačil by k zajištění ohrožené fronty rumunské 3. armády Ale Heimův sbor byl všechno, jenom ne sbor Jeho jádro tvořila 22. tanková divize. Ta od září ležela za italskou 8. armádou, kde měla být doplněná a přezbrojená. V rozporu s přáním OKH byla teprvejen zčásti přezbrojená z českých tanků na německé, a měla proto k dispozici jen několik německých tanků Panzer III a Pan-zer N. Svůj 140. mechanizovaný pluk, kterému velel plukovník Michalik, divize již před několika měsíci předala v prostoru Voroněže do podřízenosti 2. armády Tam z "brigády Michalik" vytvořili 27. tankovou divizi. Také ženijní prapor divize byl už několik týdnů nasazen do pouličních bojů u Stalingradu. Je clůležité si uvědomit tyhle skutečnosti, abychom pochopili, jakými chimérami chtělo německé vrchní velení čelit zcela zjevnému ohrožení rumunského úseku fronty Věděl to Hitler? Bylo mu známo, že přezbrojení 22. td nebylo dokončeno? Mnohé naznačuje, že mu to zamlčeli. 10. listopadu obdrželo velení sboru a 22. tanková divize rozkaz k přesunu do pásma rumunské 3. armády Poslední části divize se 16. listopadu vydaly na cestu jižním směrem, do velkého oblouku Donu. Čekal je 250kilometrový přesun v mrazu a na umrzlém sněhu. Avšak hlavním problémem nebyl ani mráz, ani sníh. Vypadalo to, jakoby byl tenhle sbor začarovaný. Objevovalo se totiž jedno trpké překvapení za druhým. Poněvadž 22. tankové divizi nebyly během jejího pobytu na "klidné frontě" přidělené téměř žádné pohonné hmoty pro cvičné a opravárenské jízdy zůstal její 204. tankový pluk, který byl roztroušený daleko za italskou frontou na Donu, zcela nepohyblivý. Tanky byly dobře ukryté v okopech a proti chladu pokryté slámou. Tankisté nedokázali nadřízeným velitelským místům vysvětlit, že motorizovaný svazek musí i v období klidu se svými vozidly jezdit, a proto potřebuje pohonné hmoty Protože je neměl, nepřezkušovaly se motory V tomto stavu nalezl plukovmk von Oppeln-Bronikowski 204. tankový pluk krátce předjeho přemístěním. Když bylo nutné spěšně opstit okopy, naskočilajen 465 necelá polovina motorů. Další tanky vypadly během přesunu. Motory se zastavovaly, s většinou věží se nadalo otáčet. Stručně řečeno: stávkovala veškerá elektrická zařízení. Co se stalo? Odpověd je velmi groteskní: Myši, jež se uhnízdily ve slámě, která chránila tanky před zimou, si vyšly na loupežné tažení a pustily se do kabelů. Přitom poškodily elektrická zařízení. Zapalování motorů, kabely od akumulátorů, vedení k věžové optice a tankovým kanonům, to vše bylo mimo provoz. Několik tanků díky krátkým spojením vzplálo. A protože neštěstí nechodí nikdy samo, došlo v době přesunu k citelnému ochlazení. Pluk však neměl sněhové nástavce na pásy pro zimní provoz. Ztratily se kdesi na dlouhé cestě k Donu. Tak se stalo, že tanky na zledovatělých cestách klouzaly z jedné strany na druhou a vpřed postupovaly jen velmi pomalu. Protože 204. rota oprav techniky nemohla být kvůli nedostatku pohonných hmot začleněna do přesunu, pluk nemohl během cesty provádět žádné větší opravy 22. tanková divize tak do prostoru pohotovostních postavení :XXXVIII. tanko- vého sboru nepřisunula 104 tankú, jak bylo uvedeno v hlášení počtů skupině armád, ale pouze 31. Dalších 11 tanků dojelo později.19. listopadu tak divize měla 42 tanků. To stačilo právě tak na to, aby z tanků, obrněných transportérů, střelců na moto- cyklech ajedné motorizované baterie mohla být vytvořena "tanková bojová skupina Oppeln". Druhý velký svazek sboru, rumunská l. tanková divize, disponoval 19. listopadu 108 tanky Avšak 98 z nich bylo českých typu Praga LT 38, což byla sice dobrá bojová vozidla, ale pancéřováním a palebnou silou se nemohla rovnat žádnému ruskému střednímu tanku. A tak byla rumunská 3. armáda na středním Donu v polovině listopadu vyztužená korzetovoujehlicí, kterájí však ve skutečnosti nebyla. A Rusové před frontou armády zaujímali bojové postavení. Listopad 1942 byl měsícem katastrof. Ctvrtého listopadu zasadil Rommelovu Afrikakorpsu tvrdý úder u el Alamejnu Montgomery Rommel se musel zachránit únikem z Egypta do Tripolisu. O čtyři dny později se ve Francouzské severní Africe, tedy v týlu ustupující Rommelovy armády vylodila Eisenhowerova invazní vojska a zahájila postup na Tunis. Tyto otřesy v Afri.ce zapůsobily na všechny německé frontyjako vzdálené země-I třesení. Hitler se rozhodl vojensky zabezpečit dosud neobsazenou částjižní Francie. K tomu byly určeny čtyři výtečně vycvičené a vybavené svazky, které by jinak byly k dispozici pro východní frontu - 7. tanková divize a divize Waffen SS "Leibstandar- te", "Reich" a "Totenkopf". Čtyři divize, jejichž palebné a bojové síle by Čujkov se svými vojsky na břehu Volhy nemohl odolávat déle než 48 hodin. 9. listopadu se Hitler vrátil zpět do Berchtesgadenu, když předtím řekl před svými starými kumpány, pučisty z roku 1923, v mnichovském "LOwenbráukelleru" o Stalingradu: "Žádná sila na Zemi mě odtamtud nedostane!" 466 Jodl mu předložil poslední hlášení. Tato hlášení obsahovala i zprávu o tom, že Rusové se nesoustředují jen severozápadně od Stalingradu, na středním Donu před rumunskou 3. armádou, ale také jižně od města, tam, kde tři sbory rumunské 4. armády zajišťují bok Hothovy 4. tankové armády Vše nasvědčuje tomu, že se blíží termín zahájení velkého ruského útoku. Hitler hlášení přečetl a zamračeně se sklonil nad mapu. Jeden pohled stačil k tomu, aby poznal, jaká hra se chystá. Soustředění sovětských sil na obou křídlech stalingradské fronty ukazovalo na to, že Rusové připrzvují operaci k obklíčení 6. armády I když měl stáleještě tendenci podceňovat sílu sovětských záloh, přecejen viděl nebezpečí ve velkých rumunských úsecích fronty "Kdyby tam byly německé svazky y " mohl b ch klidně spát, mínil, "ale takhle 6. armáda už tomu musí konečně udělat konec a rychle obsadit zbylé části Stalingradu." Chtěl rychle ukončit v podstatě operačně zbytečné vázání mnoha divizí ve městě, aby konečně opět získal operační volnost. "Těžkosti bojů o Stalingrad a klesající bojová sílajsou mi známé," nechal Hitler 16. listopadu odvysílat generálu Paulusovi. " Těžkosti Rusů jsou ale nyní, při zamrzání Volhy, ještě větší. Jestliže toto období využijeme, ušetříme si později mnoho krve. Očekávám proto, že velení, stejně jako vojska, nasadí s rázností a mnohokrát prokázanou energii ještě jednou vše, aby alespoň u továrny na výrobu děl a metalurgického závodu prorazila až k Volze a obsad:Ia tyto části města." Jak velkou měl Hitler pravdu svým poukázáním na těžkosti Rusů v době, kdy po Volze pluly ledy, to dokazují poznámky generálporučíka Cujkova z těchto dní. S odkazem na zprávy o situaci sovětské 62. armády ajejích těžkostech v zásobování, si Čujkov do deníku zapsal: "14. listopad. Jednotkám chybí munice a proviant. Zamrzání přerušilo spojení s levým břehem. " 27. listopad. Přísun munice a odsun raněných musely být zastaveny Velení na frontě se proto rozhodlo dopravit munici a proviant přes Volhu letadly typu Po-2. Ta ale nemohla příliš pomoci, nebo musela svůj náklad svrhnout nad jen asi 100 metrů širokým pásmem. Při sebemenší odchylce zásilka dopadla bu d do Volhy, nebo na území držené nepřítelem. Paulus nechal Hitlerův radiogram se zapřisáhajícím apelem 17. listopadu přečíst všem ve Stalingradu nasazeným velitelům. 18. listopadu pak německé úderné jednotky stalingradských divizí znovu nastoupily do útoku. Doufaly, že naposledy Ve svém úseku útočí vyhublí ženisté z 50.,162., 294. a 336. ženijního praporu. Přikrčení vojáci 305. pd vybíhají ze svých úkrytů se samonabíjecími puškami pod paží a s tlumoky plnými granátů. Se supěním táhnou kulomet a minomet přes trychtýře a ruiny výrobních hal. Běží vpřed kryti protiletadlovými kanony na samo- 467 jízdných lafetách a za hvízdání Stuh a bubnování nepřátelských kulometů se vrhají na nepřítele. Jsou promočení, protože mrholí i sněží, zablácení a potrhaní, ale útočí. Utočí u přívozu, u pekárny v kolejišti "Tenisové rakety". První den postoupí o tři-cet, padesát, a také sto metrů. Jde to. Pomalu, ale jde. Ještě dvacet čtyři, možná čtyřicet osm hodin a budou to mít za sebou. Ale příští ráno, 19. listopadu, když se útočné skupiny za ranního rozbřesku opět krok za krokem probíjely přes rozvaliny výrobních hal ke břehu Volhy a překonávaly barikády, které Rusové navršili ze starých dělových hlavní, tehdy Rusové zahájili 150 kilometrů severozápadně odtud, na Donu, útok proti rumun-ské 3. armádě. Generálplukovník von Richthofen, velitel 4. letecké armády zapíše do svého deníku: "Rusové opět mistrně využili nepříznivou povětrnostní situaci. Déš, sníh a mrznoucí mlha brání jakémukoliv nasazení letectva na Donu." Se dvěma tankovými sbory, jedním jízdním sborem a šesti střeleckými divizemi přichází sovětská 5. tanková armáda z prostoru Serafimovičova, tedy přímo tam, kde měl být silný německý tankový sbor, ale kde byl pouze jeho stín, totiž Heimův sbor Vlevo od 5. tankové armády současně útočí sovětská 21. armáda s jedním tankovým sborem, jedním gardovým jízdním sborem a šesti střeleckými divizemi z prostoru Kletskaja. Počet sovětských sborů zní hrozivě. Ale jedna sovětská armáda všeobecně odpovídalajednomu silnému německému sboru,jeden sovětský sbor se rovnaljedné německé divizi ajedna sovětská divize měla zhruba sílu německé brigády Generál-plukovník Hoth právem říká: "Přecenili jsme Rusa na frontě, ale jeho zálohy jsme naprosto podcenili." Útok zahájila osmdesátiminutová dělostřelecká příprava. Poté v husté mlze zaútočily první rudé vlny Rumunské prapory se bránily statečně. Svá postavení držely především l. jezdecká divize a pluky rumunské 6. pěší divize, které patřily ke skupině generála Mihaila Lascara. Avšak Rumuni se brzy ocitají tváří v tvář fenoménu, kterému nedokáží čelit. Propadnou "děsu z tanků", jak Guderian nazval stav, jenž někdy zachvátí přísluš-níky jednotky která nemá zkušenosti z bojů s tanky Nepřátelské tanky, kterým se podařilo proniknout obranou, najednou přijíždějí zezadu a útočí. Zazní pokřik: "Nepřátelské tanky zezadu!" Propuká panika. Fronta se zachvěla. Ke vší smůle je také prakticky ochromené rumunské dělostřelectvo. Vzhledem k mlze nemůže vést přímou palbu. Již v poledne 19. listopadu se rýsovala katastrofa. Celé divize na rumunské frontě, především 13.,14. a 9. pěší divize, se rozpadávají a v panice ustupují. Sověti je pronásledují na západ k řece Čir, na jihozápad i na jih. Pak se ale svými hlavními silami stáčí na jihovýchod. Ukazuje se, že se chtějí dostat do zad 6. armády 468 19. listopadu, v době, kdy 6. armáda ve Stalingraduještějednou útočí, aby dobyla poslední sovětská postavení, prolomí Sověti se čtyřmi armádami a jedním tankovým sborem rumunské úseky na severním a jižním boku 6. armá.dy a postupují na Kalač. Výřez dole ukazuje průběh fronty skupiny armád B před průlomem. Nyní přichází chvile VIII. tankového sboru. Ale svazkům generála Heima skutečně chybí požehnání. Skupina armád sbor zasazuje k protiútoku na severový-chod, do prostoru Kletskaja, tedy proti pěchotě sovětské 21. armády která má 100 tanků. Sbor sotva zahájil plnění úkolu, když v 11 hodin 30 minut přichází z vůdcova hlavmho stanu opačný rozkaz: Útok na severozápad, proti -jak správně rozpoznali - mnohem nebezpečnějšímu průlomu rychlých svazků sovětské 5. tan-kové armády v prostoru Blinov - Pesčany Tedy čelem vzad! Jako podporajsou sboru podřízeny tři divize rumunského II. sboru, zničené a rozložené svazky které měly už jen velmi malou bojovou sílu. Večer 19. listopadu pronikla čela sovětských tankovýchjednotek mezerou u Bli-nova do hloubky 50 kilometrů. Německý sbor, především obrněná skupina 22. tankové divize plukovníka von Oppeln-Bronikowského, zvládne obrat o 180 stupňů mistrně a vrhne se proti nepřátelským tankovým silám u Pesčan. Te d se však opět projeví následky útoku 469 žravých myší. Také násilný přechod přes zledovatělé rokle bez protiskluzových nástavců vedl k dalším ztrátám. Statečná, ale štěstím neoplývající divize se vrhne u Pesčan se zbylými dvaceti tanky proti silnému nepříteli. Naštěstíje na svém místě protitankový oddíl, který směle vrhá do boje na sovětské čelní tankové jednotky kanon proti tanku. Před spěšně vybudovanou obranou hoří dvacet šest tanků T 34. Kdyby byl vpravo a vlevo jeden tankový pluk, jeden jediný tankový pluk, bylo by možné rudou bouři na tomto nebezpečném místě zastavit. Ale vpravo ani vlevo není nic, vůbec nic, jen prchající Rumuni. A tak Rusové pronikají dál. 22. tankové divizi, která ve skutečnosti kromě Oppelnovy obrněné skupiny disponuje již jen protitankovým oddílem, jedním mechanizovaným praporem a ně- kolika málo dělostřeleckými bateriemi, hrozí obklíčení. Musí proto ustoupit. Tím je rumunská l. tanková divize, která bojuje dál na východ pod velením generála Radu, odříznuta od 22. tankové divize. Sbor je rozštěpen, a tím i jeho úderná síla. Skupina armád rozpozná nebezpečí a předává rumunské l. tankové divizi radiogramem rozkaz, aby se stočila najihozápad, a tak opět navázala kontakt s obrněnou skupinou plukovníka von Oppelna. Avšak Heimův sbor pronásleduje smůla. Vypadá to, jakoby v jeho neprospěch zasahovaly neblahé síly Německá radiostanice u rumunské l. tankové divize byla vyřazena z bojejiž při prvním útoku Rusů. Rozkaz tedy nemůže být předán. Místo najihozápad, bije se divize stále čelem na sever. A Rusové nerušeně postupují na jihovýchod. Jejich cíl už není těžké rozpoznat. Chtějí na Kalač. Nic už jim nestojí v cestě. Větší část rumunské 3. armádyje v rozkladu a zachvácena panikou. Během čtyř dnů ztratí 75 000 mužů, 34 000 koní a všechny těžké zbraně pěti divizí. Sovětská ofenziva byla připravená podle vzoru německých obkličovacích operací roku 1941, dobře připravená. Zatímco se severní dvoubřitá čelist prořezávala rozbitou rumunskou 3. armá- dou, zaútočily 20. listopadu na jižním boku stalingradské fronty z prostoru Beke- tovka - Krasnoarmejsk a ze dvou dalších prostorů, sovětské sbory, které tvořily jižních čelistí nůžek. Také zde si Sověti pro vedení své ofenzivy vyhledali úsek, který bránily rumun- ské jednotky Byly to úseky rumunského VI. a VII. sboru. Útok zahájily 57. a 51. ar- máda Jeremenkova frontu se dvěma plně motorizovanými, tzv mechanizovanými sbory, jedním jízdním sborem a šesti střeleckými divizemi. Mezi oběma armádami ! číhal v záloze IV mechanizovaný sbor se 100 tanky Ten měl po provedeném průlo- mu prudce vyrazit k rozsáhlé obkličovací operaci na Kalač. Hlavní síly 57. armády narazily svými tanky a motorizovanými prapory západně od Krasnoarmejska na rumunskou 20. divizi a prvním náporem ji rozbily Vznikla nebezpečná situace, neboť úder směřoval nejkratší cestou přímo do týlu 6. armády 470 t; Nyní se ale ukázalo, co dokážejedna zkušená a dobře vyzbrojená německá divize, a také to, že ruské ofenzivní armády nebyly v žádném případě vynikajícími bojovými svazky Osvědčená durynsko-hesenská 29. pěší (mot.) divize byla ve dnech katastrofy soustředěnájako záloha skupiny armád asi 50 kilometrůjihozápadně od Stalingra-du. Již koncem září byla stažena ze Stalingradu a doplněna na plné počty Vůdcův hlavní stan ji určil k úderu na Astrachaň. V důsledku těžkostí na kavkazské frontě však obdržela na začátku listopadu prostřednictvím Hothovy tankové armády rozkaz, aby byla připravená k přesunu na Kavkaz. Divize se tam měla připravovat na jarní ofenzivu. Tak optimisticky vidělo německé vrchní velení situaci u Stalin-graduještě počátkem listopadu. V souvislosti s tím odvezl zvláštní vlak okolo tisíce mužů divize na dovolenou do vlasti. 19. listopadu byla tato divize o plné bojové síle, nyní pod velením generálmajora Leysera, darem z nebes. Protože se velitel tankové armády generálplukovník Hoth nemůže telefonicky spojit se skupinou armád, jedná samostatně. 20. listopadu v 10 hodin 30 minut zasadí Leyserovu divizi přímo ze cvičení v terénu proti jednot-kám sovětské 57. armády kterým sejižně od Stalingradu podařil průlom. Vojáci vyrazí jako na divokém honu. Vpředu 129. tankový prapor, který má 55 tanků Panzer III a IV. Na křídlech protitankovci, za nimi na obrněných vozid)ech pěchota. A potom dělostřelectvo. Navzdory mlze postupují rychle vpřed. Míří tam, odkud je slyšet dunění bitvy Velitelé stojí ve věžích tanků. Dohlednostje malá- necelých 100 metrů. Mlha se najednou trhá.