OKULTNÍ TIBET
J. H. BRENNAN
   
   Copyright © 2002 by J. H. Brennan 
   Translation © Martina Matoušková, 2003
   
   ISBN 80–7306–097–3 (Pavel Dobrovský – BETA)
  

NÁŠ SVĚT NEEXISTUJE!
   Tibetští buddhisté věří, že náš svět, který vypadá tak skutečně, je pouze iluzí. Tak jako hrdinové filmu Matrix se pár z nich pokouší probojovat z iluze do skutečnosti ležící za ní a někteří z nich chovají naději, že si nakonec celé lidstvo uvědomí, jak se vlastně věci mají. Vědí rovněž, protože je k tomu přivedla hořká zkušenost, že pouhá víra v to, že svět je neskutečný, nedokáže věci změnit. K tomu, abychom zlomili okolnosti, které nás vězní v naší přirozené „matrix“ (základní hmotě), je třeba jak tvrdého úsilí, tak jógového cvičení.
   Nejúžasnější na tom je, jak si tibetští filozofové poradili s jednou z nejobtížnějších otázek, která vyvstává nad buddhistickým učením: pokud je vše iluzí, jakou cenu má morální a „správné“ jednání? Odpověď je dvojí. Zaprvé, zkušenost nám ukazuje, že morální a „správné“ jednání jsou podstatné pro uniknutí z iluze. Zadruhé, ti z nás, kteří zůstávají uvězněni v neskutečném světě sansáry, nemají jinou možnost než podléhat jejím pravidlům, stejně jako ti, kteří nedokázali rozeznat, co je ve skutečnosti „matrix“, byli nuceni žít v rámci jejího přísného programu. Zatímco iluze stále trvá, můžeme se rozhodnout, že budeme shromažďovat kladnou karmu a tak zlepšovat kvalitu svých budoucích životů.
   Tibetští mágové jdou ještě o krok dál. Jako hrdinové filmu Matrix dávají přednost iluzornímu světu před skutečností ležící za ním, ale zkoumají jeho mechanismy, aby mohli provádět zázraky. V podstatě věří, že pokud je náš svět produktem mysli, pak ovládání mysli musí vést k ovládání našeho světa; co je myslí stvořeno, dá se také myslí změnit.

PŘEDMLUVA
   Phurba (někdy vyslovováno také phurpa) je artefakt tibetské ezoterické tradice. Přesněji řečeno je to rituální dýka, která někdy může mít tvar malého nože. Je to vysloveně magická zbraň, používaná k „zabíjení“ (symbolickému) nepřátel, lidí nebo démonů. I když jsou v současnosti na Západě snadno k sehnání různé obřadní předměty, pravá phurba zůstává raritou. Poprvé jsem ji zde spatřil v roce 1998 a přineslo mi to zajímavé duševní dobrodružství.
   V té době jsem byl v Británii a cestoval jsem po Cotswoldsu. Moje žena, která má skoro stejný zájem o Tibet jako já, si vzpomněla, že před nějakou dobou četla o specializované firmě, jež v této oblasti prodává tibetské zboží. Vydali jsme se ji hledat a našli jsme úplný poklad.
   Obchod měl dvě patra a jedno z nich bylo téměř zaplněné tibetskými koberci a pokrývkami. Ve druhém byla vystavena překrásná sbírka artefaktů. Byly zde známé předměty, jako například modlicí mlýnky (válečky) s dřevěnou rukojetí, kterými Tibeťané mechanizují své modlitby. Je na nich vyryta mantra Óm mani padme húm, která je rovněž napsána na malém svitku papíru uvnitř. Jak se váleček otáčí, vysílá do všehomíra tuto mantru soucitu a míru.
   Viděl jsem široký výběr zvonů a doráží, které přicházejí na Západ ve velkém množství. Dordže, „hromoklíny“, jsou zvláštní kovové obřadní nástroje různých velikostí, které vypadají tak trochu jako miniaturní činky (viz ilustrace na str. 67). Jsou symbolem hinduistického boha Indry. Během obřadu se nástroj drží v pravé ruce a vždy jej doplňuje zvon, který se drží v levé. Dohromady představují mužskou a ženskou energii. Dordže, zvony a modlitební válečky najdete doslova v každém obchodě s asijskými suvenýry, ale v tomto jsem si brzy povšiml i mnohem zvláštnějších předmětů. Z nízkého trámu viselo několik damaru, malých dvojitých bubínků používaných v tibetské tantře spolu s obřadním trojzubcem zvaným trišúla. Ve své ezoterické podobě se damaru vyrábí ze dvou polovin lebky, ale tyto bubínky byly k mé úlevě potažené kůží s řemínky. Na konci řemínků byly zavěšené malé kousky dřeva a kosti, takže když se bubínkem otáčelo, narážely na něj s charakteristickým zvukem. Byla zde rovněž veliká sbírka mis, kterými se Tibet proslavil.
   Táhlo mě to k displeji s několika velkolepými thangkami. Jsou to ochranné malby Buddhy na hedvábí s vyšívanými hedvábnými okraji. Často obsahují motiv mandaly, který Carl Gustav Jung považoval za symbol duševní celistvosti. Ve skříňce se skleněnými dvířky, umístěné pod thangkami, jsem si všiml krásně ručně vyřezávané lastury dungčhö, která se dá rozezvučet hlubokým hrdelním tónem. Tyto lastury, kdysi používané jako válečné trubky, našly pro svůj pronikavý zvuk místo v tibetských obřadech a sloužily k provolávání slávy svatým a jako symbol bohů. Vedle lastury ležel další neobvyklý předmět, tibetská pustaka. Je to ručně vyrobený opis svaté knihy, vytištěný pomocí štočků, s dřevořezbou na jednotlivých listech papíru a pak svázaný stužkou mezi dvě dřevěné destičky.
   Pomalu jsem procházel mezi ostatními artefakty vystavenými v obchodu a zkoumal tingšag (obřadní činely), modlící přívěsky, modlící praporky, mály (růžence se 108 korálky) a pár krásných taši s vyšitými osmi ochrannými znaky buddhismu. V jedné skříňce jsem si dokonce všiml kanglingu. Ten zcela jednoznačně dokazoval, že tento obchod nabízí zajímavější věci než jen turistické suvenýry. Kangling je zvláštní trumpeta, která v tantrických obřadech zahání zlé duchy. Je vyrobena z lidské stehenní kosti.
   Nakonec jsem narazil na starožitnou phurbu, která byla volně zavěšená na displeji. Kdyby tento předmět nebyl jasně označený, nikdy bych nepoznal, co to je. Viděl jsem fotografie s moderními phurbami, které vypadaly přesně podle očekávání: kovové artefakty s krátkou zdobenou rukojetí a se širokým trojúhelníkovým ostřím. Tahle věc však vypadala úplné jinak. Byla vyrobena z kosti a její ostří bylo mnohem tenčí, na konci byla zakulacená a vůbec neměla známý trojúhelníkový tvar. Nebyla větší než kapesní nůž a krátká vyřezávaná rukojeť byla zakončena dlouhým černým pletencem, což byly, jak se ukázalo, lidské vlasy. Na cedulce pod ní bylo napsáno, že jde o klášterní phurbu vyrobenou v Tibetu někdy před čínskou invazí, k níž došlo v květnu 1951. Ale kromě vysvětlení, jak se phurby používají, nebyly na popisce žádné další informace.
   Ačkoli nejsem vysloveně sběratelem tibetských zajímavostí, měl jsem již doma jeden nebo dva obřadní předměty a myšlenka, že bych si pořídil pravou phurbu, mě přitahovala. Sundal jsem ji z háčku, abych si ji prohlédl zblízka.
   Ta věc se mi vůbec nelíbila. Cop lidských vlasů a uzel vyřezaný na konci rukojeti jí dodávaly vzhled malé panenky – a pěkně zlomyslné malé panenky. Měl jsem dost peněz, abych si ji mohl koupit, ale rozhodl jsem se, že to neudělám. Pověsil jsem phurbu zpátky na háček a věnoval se zajímavějším předmětům.
   Když jsem se ten večer oblékal k večeři, uvědomil jsem si náhle, že se na jídlo vůbec netěším. Vlastně jsem se nějak netěšil vůbec na nic. Připadal jsem si apatický a podivně prázdný. To nebylo v pořádku. Do Británie jsme přijeli především proto, abychom se setkali s jedním londýnským vydavatelem, ale pracovní část naší cesty byla úspěšně vyřízena již před několika dny. Měl jsem teď dovolenou. Obvykle mám cestování po Británii rád a užívám si příjemností dobrých britských restaurací. Ale i když jsem měl tohle všechno před sebou, cítil jsem se unavený, dokonce vyčerpaný a vlastně úplně v depresi.
   V duchu jsem začal zpětně procházet zážitky toho dne, abych zjistil, kdy ty potíže začaly. Brzy jsem si uvědomil, že to bylo poté, co jsem se dotkl phurby.
   To byl pro mne zvláštní objev. V hollywoodském filmu by byla zápletka rázem jasná: lamova kletba, zlovolný předmět, neopatrná oběť… Všichni známe ty romantické příběhy o cestovateli, který ukradne smaragdové oko z pohanské modly a potká jej za to kletba, neštěstí a smrt. Skutečný život je málokdy takový, ale mě začalo zajímat, zda původní majitel nenasadil na phurbu okultního strážce, aby ji ochránil před krádeží. Neexistoval způsob, jak bych to mohl zjistit, ale věděl jsem, jak se mám v takovém případě zachovat. Stačí, když řeknu, že jsem udělal nutné kroky, a deprese okamžitě zmizela.
   Ačkoli to byla zanedbatelná záležitost, připomněla mi tu úžasnou ezoterickou tradici, která vznikla v himalájské nesmírnosti Tibetské náhorní plošiny. Za dlouhá staletí izolace prozkoumala tato jedinečná kultura záhady mysli a magie do takové míry jako žádná jiná. Pouze civilizace starověkého Egypta se přiblížila porozumění a vhledu, jakých dosáhl Tibet. Tibet byl na této planetě hlavním místem magie.
   Po čínské invazi v roce 1951 prošel Tibet hlubokou změnou. Do té doby bylo celých dvacet pět procent obyvatelstva plně zaměstnáno duchovními činnostmi. Ale kláštery nevysílaly žádné misionáře a počet zahraničních návštěvníků, kteří se do Tibetu dostali, byl po staletí nepatrný. (Těsně před první světovou válkou pobývalo v celé zemi pouze šest Evropanů.) Tibet si chránil svá tajemství sám pro sebe. Když přes hranice připochodovala Čínská lidová osvobozenecká armáda, situace se změnila. Komunistická Čína v duchu Karla Marxe zastávala názor, že náboženství je opiem lidstva. Noví páni Tibetu nepohlíželi na kláštery jako na pokladnice duchovní moudrosti, ale jako na parazity podporované těžkou prací nevzdělanců a začali je zavírat. (Až v posledních letech jich několik bylo znovu otevřeno – jako turistické atrakce.) Mnozí z těch, kteří předtím zasvětili své životy zkoumání duchovních skutečností, se stali nucenou pracovní silou nového režimu. Čína nahradila staré náboženství svou vlastní materialistickou filozofií a udělala vše pro to, aby podlomila tradiční tibetskou kulturu.
   Tento vývoj, ač zlý a brutální, měl jeden pozitivní dopad. Zatímco na Tibet padla dlouhá temná noc, zárodky tibetské duchovnosti se poprvé po mnoha staletích začaly šířit do celého světa. Uprchlíci z klášterů založili v Americe, Británii, Evropě a Irsku centra tibetské kultury. Tibetští mistři začali psát své vlastní knihy a vysvětlovat duchovní práci a vhled své rodné země. Jejich učení je všude vřele přijímáno.
   Ale i když se po světě šíří tibetská duchovnost, nedá se totéž říct o tibetské magii. Tento soubor technik, založených částečně na buddhistické praxi a částečně na šamanském bonu (domorodém náboženství Tibetu), byl západními okultisty prozkoumán jen velmi málo. Je to škoda, protože tibetská magie, která je v mnoha ohledech pevně spojena s tibetským mysticismem, obsahuje mnohé, co by se měla západní ezoterická komunita naučit. Doufám, že to tato kniha dokáže alespoň naznačit.

ÚVOD: TIBETSKÝ JAZYK A VÝSLOVNOST
   V roce 1956 jmenovali čínští představitelé dvanáctičlenný výbor, který se měl vypořádat s „problémem“ tibetského jazyka. Okupanti se nacházeli v situaci, kdy se pokoušeli zvládnout jazyk, který neměl názvy pro tak důležité věci, jako jsou nákladní auta, letadla, elektrické generátory nebo atomové bomby, ale zato byl plný různých výrazů pro nepochopitelně jemné úrovně meditace a transu.
   K dovršení všeho Číňané objevili, že tibetština má neslýchaný nedostatek druhových pojmenování. Tibeťané mohli například hovořit o topolu, smrku nebo vrbě, ale přitom jim chyběl výraz pro všezahrnující pojem „strom“.
   Situace byla dále komplikovaná rozmanitostí jazykových struktur. Čínskému uchu zněl jazyk klášterů velmi odlišně od obyčejné světské řeči. Existoval zde jazyk, kterým se hovořilo pouze u dvora, plný čestných titulů označujících hodnost a stupeň úcty. Vypadalo to, že mezi psanou tibetštinou, která byla vysloveně náboženským jazykem, a mluvenou tibetštinou, zaměřenou víc na pozemské záležitosti, zeje hluboká propast. Aby byla věc ještě složitější, byly zde oblastní rozdíly ve výslovnosti. Psaná podoba jazyka odrážela jeho výslovnost běžnou v sedmém století, kdy vznikla; přitom nářečí západního Tibetu a Khamu (na východě) se zdála bližší tomuto zdroji, zatímco střední Tibet a Lhasa vykazovaly velký rejstřík modifikací.
   S tím se prostě muselo něco udělat. Číňané se ujali úkolu zavedení „standardní tibetštiny“, založené na lhaské podobě jazyka. Po více než dvaceti letech okupanti připustili, že úspěch se dostavuje „pomalu“, i když optimisticky tvrdili, že „nakonec“ se jimi schválená podoba jazyka rozšíří mezi celou populací. Avšak mají-lis tibetštinou problémy Číňané, je jasné, že je budou mít i západní učenci. Tibetština a evropské jazyky nesdílejí stejnou abecedu, takže veškeré přepisy tibetských výrazů jsou nutně pouze přibližné. Díky tomu – a samozřejmě také díky rozdílům ve výslovnosti v různých částech Tibetu – bývají značné rozdíly v přepisu tibetských výrazů. (Například anglické přepisy „lying“ a „ling“, označují jeden tibetský výraz.)
   Tibetský pravopis se zformoval v podstatě s vytvořením tibetského písma v sedmém století a od těch dob již nedoznal podstatnějších změn. Je to tudíž pravopis silně historický, značně se rozcházející se současnou výslovností. Jinak řečeno, v tibetštině existuje velký rozdíl mezi tím, jak se slova píší a jak se dnes doopravdy vyslovují. Proto kvůli přesné identifikaci tibetských slov se v odborné literatuře ustálila praxe uvádět vedle jejich přibližné výslovnosti také jejich přesnou podobu psanou. Pokusil jsem se přepisovat tibetská slova co nejjednodušeji, ale přesto se zde pravděpodobně vyskytnou nějaká úskalí. K přepisu třiceti písmen tibetské abecedy slouží tyto české ekvivalenty (v pořadí a uspořádání tibetské abecedy):
   
   Následující (velmi) jednoduchý průvodce výslovností tibetských termínů snad čtenářům pomůže vypořádat se alespoň s těmi nejobtížnějšími.
   Souhlásky
   c, č, l', k, l, m, n, ň, p, s, š, t se vyslovují jako obdobné hlásky v češtině
   b, d, g se vyslovují méně zněle nežli v češtině
   cch, čh, kh, ph, th se vyslovují se slabým přídechem
   z, ž se vyslovují jako s, š
   h se vyslovuje jako české ch
   r se vyslovuje jako zvuk mezi českým r a ž
   w se vyslovuje jako v angličtině
   á, a, v tibetštině počítané k souhláskám, se vyslovují podobně jako v češtině
   Samohlásky a (á), e (é), i (í), o (ó), u (ú) se vyslovují jako v češtině; přehlásky ä, ó, ü se vyslovují jako v němčině.
   Komplikovanější je to u předpon, přípon a různých souhláskových spojení, kdy se výslovnost hlásek mění podle jejich postavem ve slově.
   Tvar th se vyslovuje tak, jak ho vidíte napsaný. Totéž platí pro tvary ph, dh, kh a jh.
   Běžným a velmi typickým spojením je v tibetštině ts, vyslovované tak, jak je napsáno.
   Tam, kde přepisujeme tibetská slova začínající skupinami dvou nebo tří souhlásek – jako gsang („tajemství“) nebo khor–lo („kolo“) – písmena b, d, g, h, l, m a s se nevyslovují. Písmena d, l a s se rovněž nevyslovují, pokud jsou koncovými souhláskami slova, avšak většinou mění výslovnost předchozí samohlásky kromě i a e.
   Spojení kja, khja, gja se vyslovují přibližně jako české ťa, ťha, ďa; pja se vyslovuje jako české ča; phja, bja jako české čha; mja jako ňa.
   A konečně spojení y, s, b, m, p nebo ph zcela mění výslovnost těchto souhlásek. A tak by vyslovujeme jako ž, my vyslovujeme nj, py zní jako č, zatímco phy vyslovujeme jako dvě spojené souhlásky č a h.
   Divis (spojovník) – vyjadřuje tečku, která v tibetštině vyznačuje hranici slabiky – slova. Kde jsou pro to věcné důvody, bývá však vypuštěn.

1. ZEMĚ, NA KTEROU ČAS ZAPOMNĚL
   Podle nejstarobylejších tibetských posvátných písem lidská rasa nevznikla na Zemi. Přišli jsme ze vzdálené galaxie kolonizovat tuto planetu, ale postupně jsme ztratili paměť a schopnost létat vesmírem.
   Ve výjimečném příběhu stvoření vypráví Džigten Čhagcchul, jak se na jedné planetě ve středu vesmíru vyvinula lidská rasa. Tato rasa byla známá jako Lha a její planeta byla překrásná, s kopci, údolími, řekami, potoky, stromy a květinami, které se velmi podobaly našim pozemským. Na této planetě si rozvinula neuvěřitelné schopnosti, ale stále podléhala stáří a smrti. Její příslušníci žili smrtelnými životy a měli mezi sebou rozepře o vlastnictví a majetek, podobně jako dnešní lidé.
   Džigten Čhagcchul tvoří součást čhödžungu, souboru historických nauk, který byl sepsán ve třináctém století, ale zachycuje mnohem starší tradici. Toto učení popisuje nejen počátek našeho světa, ale „všech světů“. V pasážích, které se obdivuhodně shodují s moderními vědeckými nálezy, se hovoří o prázdnotě před počátkem času, ze které se vynořila pěna, která vytvořila základ hmoty. (Teorie „velkého třesku“, kosmologické hypotézy vzniku vesmíru, vychází z principu pradávného „atomu“, před nímž byla jen bezčasá prázdnota. Kvantoví fyzici objevili, že nejzákladnějším stavem hmoty je „kvantová pěna“ kypících částic.)
   Planeta ve středu vesmíru byla pojmenována Rirab Lhünpo po mohutné hoře na svém povrchu. Naše vlastní planeta Země byla známá jako Dzambuling (planeta svět) a byla nejprve prázdným glóbem bez lidí, zvířat či vegetace. Později byla kolonizována lidmi pokolení Lha, kteří z ní učinili svůj domov.
   Neobyčejné schopnosti lidu Lha umožňovaly život v pohodlí. Prováděli jistý druh hluboké meditace, zvaný samten, pomocí něhož byli schopni stvořit hmotu, včetně potravin a užitečných předmětů, pouze silou své mysli. Jejich těla zářila vnitřním jasem.
   Naneštěstí něco v prostředí Země – písemné památky naznačují, že to byla nějaká pozemská potravina, kterou si kolonizátoři oblíbili – způsobilo, že jejich mimořádné schopnosti slábly, až nakonec zanikly úplně. Ztratili svůj vnitřní jas spolu se schopností stvořit hmotu a stali se praotci lidské rasy. Lha, říkají starověké tibetské záznamy, jsou našimi nejvzdálenějšími předky.
   Je zvláštní, že se tato mytická minulost objevuje v tradici kmene Dzopa, žijícího v odlehlých horách masivu Bajan–Kara–Ula na tibetsko–čínské hranici. Tento drobný lid, který nevykazuje žádný z etnických rysů svých sousedů, prohlašuje, že pochází ze Siria, dvojhvězdy v souhvězdí Velkého psa, vzdálené nějakých 8,6 světelných let od Země.
   Zprávy o kmeni Dzopa se poprvé rozšířily roku 1938, kdy v jeskynním systému hor Bajan–Kara–Ula objevili čínští archeologové drobné lidské kosti s nepoměrně velkými lebkami. Vedle těchto kostí ležely předměty mající tvar kamenných disků se spirálovými drážkami, vyrytými do povrchu. Tyto disky později prozkoumal Angličan dr. Karyl Robin–Evans, který do Číny přijel roku 1947, když mu předtím kdosi jeden z těchto předmětů ukázal. Dr. Robin–Evans tvrdil, že disk ve 3,5 hodinových intervalech ztrácí a zase nabývá svou původní váhu.
   Z Číny cestoval Robin–Evans do hlavního města Tibetu Lhasy a pak do hor Bajan–Kara–Ula, kde navázal kontakt s kmenem Dzöpa. Od jeho náboženského vůdce, jménem Lurgan–la, se poučil o jejich kmenové historii. Podle ní byly z hvězdného systému Sirius vyslány na Zem dvě výpravy. První z nich dorazila před více než dvaceti tisíci lety a ta druhá mnohem později, v roce 1014 n.l.. Lurgan–la tvrdil, že jeho kmen pochází z této druhé výpravy, která skončila katastrofou, když vesmírná loď havarovala.
   V roce 1962 oznámil dr. Cchun–niou z oddělení prehistorie Pekingské akademie, že dešifroval spirálové zářezy na kamenných discích. Tvrdil, že obsahují záznamy vesmírné lodi, která před dvanácti tisíci lety (rozpory v datech jen potvrzují, že je zapotřebí mnohem důkladnější výzkumné práce o kmeni Dzöpa, jeho tradicích a jeho záhadných kamenných discích) narazila do Země, ale akademická obec odmítla brát jeho zprávu vážně. (Viz kniha K. Robin–Evans: Sungods in Exile – Sluneční bohové ve vyhnanství)
   Další z podivných okolností, které jako by pronásledovaly příběh této zvláštní země, popisuje vyprávění tibetských mýtů. Podle nich před příchodem lidí na Zemi ležela Tibetská náhorní plošina pod ohromnými spoustami vod a denní světlo spatřila, až když je vysušil jeden z bódhisattvů. Podle ortodoxnějšího výkladu tibetské prehistorie prý oblast, kde se nyní nachází Tibet, před nějakými dvaceti miliony let ležela na dně moře. Tektonický posun zemských desek –pozvolný pohyb povrchu Země – způsobil pomalé, masivní vrásnění mořského dna do série rovnoběžných pohoří. A když větry od Indického oceánu přinesly deště, které způsobily erozi horských vrcholků, čtvrtohorní naplaveniny nakonec vyplnily údolí mezi jednotlivými deskami. Výsledkem je Tibetská náhorní plošina, ležící v nadmořské výšce 4000–5000 metrů.
   Obrovské pásmo himalájských hor, které dnes chrání Tibet, je pozdějšího data. Toto pohoří se zcela jistě zvedlo do své dnešní výše až v průběhu posledního půl milionu let a současné geologické výzkumy ukazují, že by mohlo být ještě daleko mladší – že mohlo vzniknout jako důsledek mohutného katastrofálního otřesu, ke kterému došlo někdy před deseti až dvaceti tisíci lety.
   Himálaj, ať vznikl kdykoli, stvořil Tibet, jak ho dnes známe. Hory vytvářejí přehradu vysokou víc než osm tisíc metrů, táhnoucí se 2500 kilometrů od východu na západ. Je to bariéra, která brání přístupu monzunových větrů a která změnila většinu tibetského území – a vlastně celé střední Asie jako celku – v ledovou poušť. Zabránila rovněž dávnému stěhování národů přes středoasijské stepi a vedla k izolaci, která zůstala po staletí převládajícím kulturním rysem Tibetu. Do čínské invaze v roce 1951 se dali cizinci žijící v Tibetu v podstatě spočítat na prstech jedné ruky.
   Země vždy utváří lidi, kteří v ní žijí. Kulturní izolace byla hlavním atributem Tibetu; z hlediska fyzikálního zeměpisu jsou jeho nejvýraznější rysy řídký vzduch a řezavý chlad, což obojí má hluboký dopad na ty, kteří zde žijí. Když dopisovatel londýnských Timesů Perceval Landon navštívil v roce 1904 Phagri, nejvýše položenou tibetskou osadu, našel zde zchátralou vesnici s apatickými, nemytými obyvateli. Otevřená odpadní stoka uprostřed hlavní ulice obsahovala exkrementy, vnitřnosti a mrtvoly dávno pošlých psů v odporné směsi, která se jen pomalu sunula klikatící se strouhou.
   Typická apatie obyvatel pramenila z nedostatku kyslíku. Se svými 5400 metry nadmořské výšky nebylo Phagri pouze nejvýše položeným osídleným místem Tibetu, ale i celého světa. Dokonce sami Tibeťané pokládali dýchání v jeho řídkém vzduchu za obtížné. Otřesný stav veřejné a osobní hygieny byl částečně způsoben apatií, ale jeho hlavním důvodem byl nedostatek tekoucí vody, protože ta byla po celý rok uvězněna v ledu. Odpad v otevřené strouze se pohyboval jen díky vnitřní teplotě exkrementů, které obsahoval. V této neúrodné zemi byl velký nedostatek paliva. To málo, které bylo k mání, sloužilo k základním věcem, jako je vaření. Voda na mytí byla luxusem. Koupání bylo zcela nemyslitelné.
   Phagri je mezní příklad, ale je typický pro zdejší úroveň hygieny v polovině dvacátého století. Ale i přes tyto špatné podmínky bylo v zemi poměrně málo infekčních nemocí a o velkých epidemiích moru, které zabily miliony lidí v sousední Číně a Indii, v Tibetu ani neslyšeli. Bylo to zčásti díky malé hustotě obyvatelstva, ale daleko důležitějším faktorem byla zima – bakteriím to tu prostě nesvědčilo a nesvědčí.
   Vezmeme-liv úvahu chlad, řídký vzduch, kamenitou, nehostinnou a neplodnou zemi a nedostatek přírodních zdrojů, jako jsou ropa, uhlí nebo dříví, dokážeme předvídat, jak se zde situace může vyvíjet. Přírodní podmínky mají především vliv na nepočetnou populaci. Země nebude schopna uživit nespočetné miliony jako Indie nebo Čína. Dalším důležitým faktorem je dlouhodobá kulturní stabilita, tíhnoucí spíše ke stagnaci. Jakmile bude dosaženo rovnováhy mezi populací a zdroji, bude zde jen málo podnětů ke změně starých způsobů a navíc žádné peníze k nějakým větším změnám.
   Pokud se zblízka podíváme na tibetské dějiny, ukážou se nám tyto faktory zcela jasně. I když byl podle západních měřítek Tibet zbídačelý, nikdy nemusel čelit hladomoru. Protože se jeho obyvatelé téměř nezajímali o vnější svět, neviděli nic, co by mohli závidět. Nebyly zde podněty ke změnám a země zůstávala feudální monarchií, i když výjimečného typu, dokud si vnější intervence nevynutila změnu.
   Ale navzdory představě, jakou o něm máme dnes, Tibet nebyl vždy mírumilovnou zemí. Po staletí zde docházelo k neustálým bojům se sousední Čínou. Tibetští vojenští vůdcové dosahovali vítězství stejně často jako jejich protivníci, ale ve dvacátém století Čína modernizovala své vojenské vybavení, zatímco Tibet ne. Dnes již uběhla dlouhá doba od chvíle, kdy Tibet zahájil experiment, v moderním světě jedinečný. Jako kultura nastoupil spirituální cestu, která vylučovala použití násilí.
   Většina učenců připisuje první váhavé kroky na této cestě rozšíření buddhismu v sedmém století našeho letopočtu. Tibetské kroniky zaznamenávají tuto událost v přiměřeně zázračných souvislostech. Podle těchto pramenů stál dávný tibetský král jménem Lhatho Thori na střeše svého tibetského paláce, když tu mu k nohám přiletěla z oblohy obrovská ozdobná truhla. Uvnitř byly náboženské spisy, maketa zlatého náhrobku a šest posvátných slabik, které byly později nazvány „Tibetská modlitba věčné pravdy“.
   I když bónpopové (vyznavači domorodého tibetského náboženství) prohlašují, že zázračné spisy patří jim, daleko rozšířenější je víra, že jsou to rané buddhistické spisy. Negramotný tibetský král si je stejně nemohl přečíst, ale dokázal rozeznat dobré znamení, neboť spadly z nebe. Proto truhlu bezpečně uschoval a začal se podle těchto knih denně modlit, což prodloužilo délku jeho života na sto dvacet let. (Myšlenka, že tibetští mystici objevili tajemství dlouhého života, je pozoruhodně vytrvalá. V oblíbeném románu Jamese Hiltona Ztracený obzor obyvatelé Šangri–la, himalájského království kdesi v Tibetu, zůstávají po staletí mladí, pokud neopustí svůj domov v údolí.)
   Krátce poté, co král Lhatho Thori zahájil své náboženské rozjímání, zjevil se mu ve snu Buddha. Řekl králi, že tajemství knih mu zůstanou skryta, ale že po pěti pokoleních jistý cizinec objasní texty lidu. Zde se opět setkáváme s dávným projevem tibetské ezoterické praxe, která, jak uvidíme později, využívá sny velmi zajímavým způsobem.
   Po pěti pokoleních se proroctví vyplnilo. Ve druhém desetiletí sedmého století král Songcän Gampo sjednotil tibetské kmeny a vytvořil mocnou konfederaci. Za jeho vlády bylo přijato tibetské písmo a král rozhodl, že zázračné rukopisy, které zdědil po svých předcích, budou přeloženy do tibetštiny, a poslal proto skupinu sedmnácti učenců do Indie, aby zde hledala poučení. V té době neměla tibetština psanou podobu, ale jeden z těchto učenců, vládní ministr jménem Thönmi Sambhóta, ji vytvořil na základech indické dévánágarí, což byl významný počin.
   Jakmile tedy byla tato překážka překonána, bylo nejen odhaleno tajemství nejstarších posvátných spisů, ale také mnoho dalších děl, jak buddhistických, tak hinduistických, bylo přeloženo do tibetštiny. Ačkoli král Songcán Gampo byl vyznavačem starého náboženství bön, nové náboženství jej silně přitahovalo. Když se později oženil se dvěma buddhistickými princeznami – jednou z Nepálu a druhou z Číny (dcerou tchangského císaře Li Š'Mina) – rozhodl se konvertovat. Tímto způsobem se dostal buddhismus do Tibetu, a i když jej zpočátku vyznávala jen královská rodina, nakonec se rozšířil po celé zemi.
   Těm, kteří byli vychováni v jednom z náboženství „zjevení“ – v křesťanství, židovství nebo islámu –, se buddhismus jeví jako podivná nauka. Popírá nejen existenci Boha, ale i lidské duše. Hovoří o reinkarnaci – o velkém koloběhu zrození, smrti a znovuzrození –, ale prohlašuje, že největší osobní aspirací je přerušení tohoto koloběhu. Jeho vyznavači následují Buddhovo ponaučení „Hledej usilovně své vlastní vykoupení“, které považují za nejvyšší.
   Toto ponaučení dalo buddhismu ohromnou sílu a vedlo k tomu, že se dokázal přizpůsobit podmínkám v zemích, kam se rozšířil, a to někdy doslova extrémním. Buddhismus, jak je praktikován v Japonsku (pod jménem zen, což je nová forma originálního čínského buddhistického učení čchanu), má jen málo společného se svými indickými kořeny. Buddhismus praktikovaný v Tibetu sdílí stejný osud.
   Když se pokoušel vysvětlit vznik náboženství bon ve své vlasti, dalajlámův starší bratr, opat Thubtän Džigme Nórbu, prohlásil:
   Každý cestovatel, který kdy stanul v Tibetu, popisoval především divokost krajiny… Je to země tak klidná a tichá a tak krásná, že dokonce i my, kteří jsme se zde narodili… jsme silně dojati. Ale stejně jako umí být tichá, umí být tak hlučná, až se zdá, že se blíží konec světa… Pokud je tato země mocná ve svých klidných momentech, je mnohem mocnější, když se zasmuší… Žije-ličlověk v takovém světě, je pro něj těžké nenechat se jím ovládnout.
   Náboženství bon bylo ovlivněno zemí svého zrodu, ale to je rovněž případ buddhismu. Mezi buddhismem a náboženstvím bon je vůbec tolik shodného, že je obtížné je od sebe rozeznat. Citujme znovu Thubtäna Džigme Norbu:
   Neexistuje způsob, jak poznat, zda je člověk, kterém jste potkali, bönpopa nebo buddhista. Jejich oděv, jejich způsob řečí, jejich chování jsou úplně stejné jako naše. Možná uvnitř jejich domu najdete trošku odlišný oltář…
   Tak jako buddhismus, měl i bon své kláštery. Život v obou komunitách byl organizován naprosto stejným způsobem – například mniši skládali stejný počet řeholních slibů: 253. Není pochyb, že bön čerpal z buddhismu. A stejně tak lze říct, že tibetský buddhismus čerpal z bonu. Tibetský okultismus vycházel z obojí tradice a ovlivnil veškerou místní kulturu. Až do čínské invaze vládli v Tibetu reinkarnovaní monarchové, jejichž rozhodnutí řídily hlasy duchů hovořící prostřednictvím státního orákula. Komunikační systém používal běžce v transu a – podle některých pramenů – i telepatii. Ještě v první polovině dvacátého století byl Tibet tím nejpodivnějším místem na Zemi.
   Jak přišel ke všem svým podivnostem? Norbu má pravdu, když hovoří o bonu. Tibet je země extrémů. Krása této země bere dech. Její klid je hluboký, ticha se lze takřka dotknout. Doslova vybízí lidskou duši k meditaci. Ale Tibet dovede být rovněž divoký. Stává se obětí zemětřesení, která dokážou pohltit celé vesnice. A i když jsou monzuny blokovány horami, bouře zde mají takovou sílu, že v několika minutách smetou celé stráně – i s lidmi, kteří se na nich právě nacházejí. Skučení větru je tak silné, že se zdá, jako by vyplňovalo celý vesmír. A odpovídá lidské přirozenosti, že ti, kteří žijí v takové zemi, udělají vše pro to, aby vyvinuli šamanské systémy, které by její přírodní síly dokázaly ovládnout.
   Ale ve hře se objevuje další, ještě zajímavější faktor. Existuje fenomén, dobře známý horolezcům ve velkých nadmořských výškách. Ti, kteří se zabývají tímto sportem, nazývají tento fenomén „neviditelným společníkem“. Horolezci – včetně těch několika, kteří se účastnili výpravy na Everest – jeden vedle druhého vyprávěli o přízračném pocitu, který se jich zmocnil v posledních fázích výstupu, kdy se jim zdálo, že je něco nebo někdo doprovází, i když byli úplně sami. A jeden nebo dva dokonce tvrdili, že jim tato neviditelná bytost zřejmě pomáhala, když se dostali do potíží, a chránila je před nejhoršími nápory sněhové bouře tím, že vedla jejich kroky zpět do bezpečí.
   Okultista Aleister Crowley, který rozhodně nebyl žádným horolezcem, poznal odvrácenou stranu povahy „neviditelného společníka“, když se v Himálaji pokoušel zdolat druhou nejvyšší horu světa, místními lidmi nazývanou Gančhen–dzönga (Kančendženga). Ač byl Crowley při výstupu tak odvážný, že to až hraničilo se stupiditou, setkal se na hoře s něčím, co ho vyděsilo. Jeden z jeho životopisců, britský spisovatel John Symonds, se domnívá, že když Crowley hovořil o „démonu Kančendžengy“, personifikoval tím samu horu – obzvlášť zrádný vrchol, který zabil mnoho horolezců – ale je mnohem pravděpodobnější, že hovořil o své zkušenosti s „neviditelným společníkem“.
   Tento fenomén se projeví, když se horolezci odváží do velkých nadmořských výšek bez zařízení dodávajícího jim kyslík, nebo když toto zařízení selže. To vedlo k domněnce, že uvedený zážitek je v podstatě halucinací způsobenou nedostatkem kyslíku – obdobou výškové nemoci, kterou zažívají někteří turisté, když navštíví místa, jako je například Nepal. Místní obyvatelé jsou však jiného názoru. Podle nich je „neviditelný společník“ přesně tím, čím se zdá: netělesnou entitou, jež se připojuje v dobrém či ve zlém k těm, kteří vstoupí do jejího království.
   Člověk je v pokušení odmítnout toto vysvětlení jako pověru, ale to by bylo možná trochu ukvapené. Anglický spisovatel Aldous Huxley, intelektuál koketující s východními filozofiemi, experimentoval s meskalinem (drogou známou rovněž jako peyotl) a později napsal o své zkušenosti zprávu, ve které se zabýval teorií „mysli ve velkém“. Podle této teorie není lidská mysl výsledkem činnosti fyzického mozku, jak se domnívá mnoho západních vědců. Je to spíš něco nad ním, mimo dosah těla, co si uvědomuje realitu na daleko hlubším stupni, než jak ji zažívá většina z nás. Mozek slouží jako „redukční ventil“, filtrující ty dojmy, které nejsou podstatné pro přežití. Mystické vědomí je rozhodně zajímavá myšlenka, ale zatímco rozjímáte nad krásami rozšířeného všehomíra, mohli byste snadno spadnout pod projíždějící autobus.
   Huxley se zabýval teorií, že psychedelické látky, jako je meskalin, a různé spirituální techniky včetně jógového dýchání zeslabují funkci mozku jako filtračního mechanismu a dovolují „mysli ve velkém“ zaplavit nás větším množstvím dojmů. Tyto dojmy nejsou ani v nejmenším halucinacemi, jsou to náznaky těch úrovní reality, ke kterým nemáme normálně přístup.
   Série experimentů, provedených v průběhu druhé poloviny šedesátých let proslulým britským neurofyziologem dr. W. Greyem Walterem, nepřímo podpořila teorii „mysli ve velkém“. Ačkoli jeho zjištění byla do velké míry přehlížena, jeho práce jednoznačně prokázala, že mysl, ať je to cokoli, nemůže být výsledkem činnosti mozku.
   Walterovy experimenty byly založeny na skutečnosti, že lidský mozek vydává měřitelné elektrické signály. Dobrovolníkům byly na vlasatou část hlavy nad oblastí čelní kůry mozkové připojeny elektrody, které zesilovaly elektrickou aktivitu mozku a vysílaly signály do speciálně upraveného zařízení. Před pokusnou osobou bylo tlačítko, jehož stisknutím se zapínal zajímavý program na televizní obrazovce.
   Rozhodnete-lise k jakékoli fyzické akci – včetně stisknutí tlačítka –, vaší mozkovou kůrou proběhne elektrická vlna o dvaceti mikrovoltech. Odborníci ji nazývají „vlnou připravenosti“. Dr. Grey Walter zesílil tuto „vlnu připravenosti“ tak, že byla schopna zapnout televizi zlomek vteřiny předtím, než pokusná osoba zmáčkla tlačítko.
   Pokusné osoby většinou rychle pochopily, oč jde, a naučily se „chtít“ zapnutou televizi, aniž by stiskly tlačítko. Aby tento trik fungoval, musela pokusná osoba naladit svou mysl jako při stisku tlačítka. Jakmile si jednou osvojila tuto dovednost, mohla si přímo přát film na obrazovce, a když skončil, vypnout ho příslušnou myšlenkou.
   Spuštění filmu na obrazovce nezpůsobila mysl, která by působila na hmotu, protože tlačítko se zapnulo zesílenou elektrickou vlnou, která měla původ v mozku pokusné osoby. Ale když se pokusné osoby naučily, jak zapnout televizi, aniž by stiskly tlačítko, jejich mysli působily přímo na hmotu – na fyzickou hmotu jejich vlastních mozků. Rozhodnutí mysli, uplatněné zvláštním způsobem, bylo vše, co potřebovaly, aby změnily elektrický potenciál kůry mozkové.
   Grey Walterův experiment přesvědčivě dokázal, že mysl ovládá mozek a nikoli naopak. (Tento závěr byl potvrzen v roce 2000, kdy při vědeckých výzkumech ve Skotsku bylo zjištěno, že v těch řídkých případech, kdy byli oživeni pacienti s rovnou čarou na monitoru EEG ve stavu mozkové smrti, mnozí z nich uváděli vzpomínky na chvíle „smrti“, což svědčí o tom, že jejich mysli nějak přežily dočasný skon jejich mozků.)
   V tibetských souvislostech by to mohlo znamenat, že základní geografické podmínky této země – zejména její řídký vzduch – utvářely po generace lid, který byl svou fyzickou i duchovní konstitucí naladěn na úrovně reality, jež jsou zbytku lidstva obvykle skryty. To byl pravý důvod, který vedl k všeobecné „posedlosti“ náboženstvím a k rozvoji okultních technik, daleko hlubších a s větším dosahem, než jsou techniky ostatních zemí. To byl ten pravý důvod, který učinil z Tibetu zemi zázraků a tajemství. Mnohé z těchto zázraků a tajemství byly skutečně velmi podivné.

2. TAJEMSTVÍ TIBETU
   Někdy v průběhu patnáctého století začal po buddhistických zemích kolovat zvláštní dokument. Byl to životopis Tibeťana narozeného roku 1052 poblíž hranice s Nepálem. Byl synem obchodníka, který byl při synově narození právě na cestách. Když obchodník uslyšel tu novinu, dal svému synovi jméno Thöpaga, což znamená „příjemný ke slyšení“. Ačkoli to zřejmě mělo znamenat, že otec byl potěšen dobrou zprávou, chlapec sám dělal svému jménu čest. Vypěstoval si pěkný zpěvný hlas a rád jej používal spontánně, když při mnoha příležitostech náhle začal zpívat.
   Ale po tomto nadějném začátku došlo v Thopagově životním příběhu k nepříjemnému obratu: ve věku sedmi let ztratil otce. To byla těžká rána a ještě horší měla přijít. Jeho hamižný strýc okamžitě zkonfiskoval rodinné dědictví a vyhnal Thopagu, jeho matku a sestru, aby se ve světě protloukali, jak se dalo.
   Tibet je tvrdá země a Thopagova matka poznala, jak těžké je přežít sama se dvěma malými dětmi. Nějak to dokázala, ale zůstala v ní veliká hořkost a výčitky vůči švagrovi. Tuto hořkost sdílel i Thöpaga, který se dal nakonec na pití, aby v sobě umrtvil citovou bolest. Když mu bylo sedmnáct, přišel domů opilý a hartusící matka ho vyplísnila za to, v jakém přišel stavu. Aby to napravil, slíbil jí, že udělá všechno, oč ho požádá. Náhle v ní vzkypěla potlačovaná zášť a nařídila mu, ať najde kouzelníka, který by jej vyučil černé magii, potřebné k odplatě strýci.
   V jedenáctém století, stejně jako ve dvacátém, byla víra v černou magii v Tibetu všeobecně rozšířená a žilo zde mnoho lidí, kteří prohlašovali, že vládnou temnou mocí. Jedním z nich byl lama jménem Jöngtän Čhógjal (s tímto jménem se asi nenarodil – v překladu to znamená „hněvivý a vítězný učitel zla“), který měl hrozivou pověst a věřilo se o něm, že umí vyvolat bouři a způsobit smrt na dálku. Thopaga ho požádal, aby se směl stát jeho žákem, a lama souhlasil. Po dlouhém období učednických let byl Thopaga připraven vykonat pomstu.
   Počkal si, až nadejde svatební den jednoho z jeho bratranců, syna strýce, který se na něm a na jeho matce dopustil takové křivdy. V Tibetu jsou svatby příležitostí k velkým oslavám a hosté často urazí mnoho kilometrů, aby se jich mohli účastnit. Když se všichni hosté shromáždili ve strýcově domě, Thopaga použil kouzlo, kterému se naučil od Jöngtän Čhógjala, a naplnil dům havětí a pak ho nechal spadnout. Zemřelo třicet pět lidí, ale životopis uvádí (nejlepším anglickým pramenem je vynikající kniha W. Y. Evanse–Wentze Velký tibetský jogín Milaräpa: život Tibeťana), že Thopaga ušetřil svého strýce a tetu, aby „zakusili ještě větší utrpení“. Pobízen svou matkou, které tato pomsta zdaleka nestačila, Thopaga přičaroval krupobití na strýcovu úrodu a tak jej úplně zničil.
   Ačkoli Thopaga tvrdil, že svého činu později litoval, zůstal ve službách lámy Jöngtän Chógjal mnoho dalších let. Blížil se už střednímu věku, když se konečně rozhodl, že s černou magií přestane. Jako by v popření svého předešlého způsobu života stal se žákem Marpy, zakladatele školy tibetského buddhismu zvané Kagjüpa, který byl všeobecně považován za svatého. Marpa nového žáka odmítl zasvětit, dokud neodčiní minulé hříchy, a po dobu šesti let podroboval Thöpagu tvrdému režimu: pravidelně mu ukládal obtížně splnitelné a velmi vyčerpávající úkoly. Jedním z těchto úkolů bylo opakované stavění a bourání kamenného domu (tato budova ještě ve dvacátém století stála). Thópagovi bylo již čtyřicet čtyři let, když Marpa usoudil, že své hříchy odčinil, a udělil mu zasvěcení, o které žádal.
   Thopaga se pak stal stejně mocným vykonavatelem dobra, jako byl předtím zla. Při smrti své matky, kterou předvídal ve snu, přísahal, že svůj život zasvětí nejvyššímu duchovnímu cíli.
   Pro buddhistu, kterým Thopaga byl, je veškeré bytí ovládáno zákonem karmy. Tento zákon spočívá zhruba v tom, že naše současné myšlenky a činy předurčují naši budoucnost – neboli charakter zrození, životních prožitků a délka života jsou určeny charakterem činů, které dotyčný vykonal ve svých minulých životech: dobré činy vedou k lepším zrozením, zlé činy ke zrozením nižším. A stejně jako všichni Tibeťané i Thopaga věřil v reinkarnaci. Konečným duchovním cílem je vybojovat si v daných podmínkách osvobození z cyklu zrození, smrti a znovuzrození, který je výsledkem fungování zákona karmy. Stav osvobození, který zahrnuje prožitek mystické skutečnosti, přesahující skutečnost zdánlivou, se nazývá nirvána, avšak Tibeťané často používají definice „vstup do jasného světla“.
   I když se na nirvánu pohlíží jako na zcela zaslouženou odměnu za duchovní úsilí, Thopaga slíbil nejen to, že bude usilovat o její dosažení, ale že pokud nirvány dosáhne, zřekne se svého osobního osvobození až do chvíle, kdy všechny ostatní vnímající bytosti dospějí ke stejnému osvícení. Jinými slovy, byl odhodlán stát se buddhou. (Nepoučení lidé se většinou domnívají, že existuje pouze jediný Buddha, ale není tomu tak. Princ Gautama, který asi pět století před narozením Kristovým založil náboženství známé jako buddhismus, byl pouze jedním z buddhů minulosti a současnosti. Buddha znamená v tibetštině „osvícený“).
   Aby dosáhl tohoto cíle, Thopaga se usídlil v Bílé jeskyni nacházející se na vysoké hoře a natolik odlehlé, aby ho nikdo nevyrušoval v meditacích. A aby přežil ostrý chlad, stal se adeptem praktiky tumo, duševní disciplíny, jejíž pomocí lze nahromadit vysokou tělesnou teplotu. Od té doby nosil pouze lehkou bavlněnou róbu, v Tibetu známou jako rapa, jež mu dala jméno, pod nímž ho známe dnes –Milaräpa.
   V této vysoko položené jeskyni byla jediným Milarápovým pokrmem polévka z kopřiv, po níž získaly jeho vlasy a pleť nazelenalý odstín. V průběhu let si vypěstoval zvláštní schopnosti. Dokázal opustit své tělo a přenést se, kamkoli si přál, ne pouze na tomto světě, ale i na jiných úrovních reality. Dovedl se proměňovat v různá zvířata, ptáky, nebo dokonce v takové věci, jako je plamen nebo potůček. A uměl prý i levitovat.
   Jak se zprávy o jeho schopnostech začaly šířit, odlehlost jeskyně přestávala být ochranou před nezvanými návštěvníky, a tak odešel na jiné místo, blízko Mount Everestu. Sem mu jeden lama, který žárlil na jeho slávu, poslal darem otrávený tvaroh. Milaräpa jeho psychické schopnosti varovaly, nicméně vysvětlil poslovi, ze ačkoli na něj jed již nemůže mít žádný účinek, je ve věku osmdesáti čtyř let stejně připraven opustit tento svět. Shromáždil své následovníky a několik dní jim kázal o karmě a povaze skutečnosti. Pak se ponořil do samádhi, stavu extatického transu, který je označován za první krok na cestě k nirváně, a zemřel.
   Podle životopisu učinil několik posmrtných zázraků. Oživil svou mrtvolu, pak vstal z mrtvých v druhém těle, které pělo hymny uprostřed plamenů jeho pohřební hranice, než vstoupilo do jasného světla. Z oblohy padal déšť květů a křižovaly ji komety, které pak na ní utvořily obraz mandaly. Když plameny na hranici dohořely, nezůstala zde ani stopa po Milaräpových kostech nebo popelu – odnesli je duchové dákiní.V první chvíli jsme v pokušení pohlížet na Milaräpův příběh jako na středověký mýtus, jednu z těch zduchovnělých legend, plných kouzel a zázraků, které někdy doprovázejí vyprávění o životě skutečné historické osobnosti. Něco takového se stalo na Západě, když se do legendy o svatém grálu dostal „král“ keltských Britu Artuš, který byl asi o málo víc než kmenový náčelník. Ale i když mandala na obloze a zpívající mrtvola vypadají dost nepravděpodobně, bylo by ukvapené odmítnout celý příběh.
   Milaräpův životopis je dodnes pro buddhisty inspirací – ale do jaké míry, pokud vůbec, by mohl být pravdivý? Za celá staletí od chvíle, kdy se začal vyprávět, navštívilo Tibet příliš málo osob ze Západu, aby mohly být něčeho takového svědky. A z té hrstky, která se do země dostala, jich ještě méně mělo o podobné věci zájem. Když se například roku 1903 Younghusbandova výprava blížila ke Lhase, poznamenal dopisovatel londýnských Tímesů Perceval Landon, že prošli kolem jeskyně poustevníka, který zde strávil v odloučení několik let. Dnes bychom nejspíš ocenili mravní sílu tohoto člověka, v roce 1903 jej Landon odbyl jako někoho, kdo „promarnil život v prázdné pověře“.
   Ale to vše se změnilo v roce 1916 díky úsilí jedné pozoruhodné ženy. Louise Eugenie Alexandra Marie Davidová se narodila roku 1868 v Paříži, ale od svých pěti let vyrůstala v Bruselu v Belgii. Na rozdíl od zmíněného dopisovatele Timesů se u ní již v raném věku projevil zájem o okultismus. Bylo jí pouhých patnáct let, když se poprvé setkala s ezoternickými myšlenkami prostřednictvím publikací jedné londýnské tajné společnosti, vystupující pod jménem Supreme Gnosis (Nejvyšší poznání). O pět let později, když odjela studovat do Británie, pobývala na ústředí Nejvyššího poznání a seznámila se tam s filozofií spiritistů, rozekruciánů a Teosofické společnosti.
   V jednadvaceti letech se vrátila do Evropy, aby studovala na Sorboně v Paříži. Žila tehdy u jedné rodiny teosofů v Latinské čtvrti a tam se také probudil její zájem o buddhismus.
   Na Dálný východ se poprvé dostala, když jí bylo pouhých dvacet tři let – utratila malé jmění za cestu do Indie a na Srí Lanku (později známou jako Cejlon). Na této cestě poprvé spatřila Himálaj, který se pro ni v dalším životě stal tak významným. V roce 1904 se provdala za inženýra Philipa Neela, a i když spolu už po dvou letech přestali žít, zůstali manželi a Philip ji i nadále finančně podporoval. Byly to Philipovy peníze, které jí umožnily vydat se znovu na cesty, a tak se roku 1911 vrátila do Indie. Tam měla milostný poměr s korunním princem Sikkimu.
   Sikkim, jeden z nejmenších indických států, leží ve východním Himálaji a přímo sousedí s Tibetem. Alexandra David–Neelová byla okamžitě Tibetem a jeho zvyky okouzlena. Prostřednictvím svého přítele, korunního prince, se setkala s lamy obou hlavních větví tibetského buddhismu (sekta „červených čepců“ a „žlutých čepců“) a v dubnu 1912 jí dalajláma poprvé udělil audienci.
   Dalajlama byl jedním z nejpodivnějších monarchů na světě, ne svou osobností, ale z titulu svého úřadu. Byl jak duchovní, tak politickou hlavou Tibetu a obyvatelé jeho země věřili, že je vtělením Čänräziga, božského patrona země, a jeho vlastní třináctou inkarnací. Tato charakteristika si vyžaduje malé vysvětlení.
   Tibeťané stejně jako Indové přijímali reinkarnaci – posmrtné znovuzrození v jiném těle – jako fakt, jako neoddiskutovatelnou životní skutečnost. Ale nešlo o pouhé intelektuální přijetí. Ke zcela praktickému užití této víry patřilo například to, že jste si mohli vzít legální půjčku, splatnou v příštím životě.
   Není divu, že Tibeťané vedeni touto vírou po generace odmítali akceptovat, že by smrt měla přerušit dobrou správu jejich země. A tak když jeden dalajláma zemřel, vydali se hned hledat jeho reinkarnaci. Tento postup byl předem přesně určen.
   Tak především umírající dalajláma čerpal z celoživotního duchovního výcviku, když se pokoušel předpovědět směr, kterým by se mohla jeho duše vydat při hledání nového těla. (Buddhismus vlastně teoreticky existenci duše nepřipouští, ale v praxi je tomu jinak.) Posléze, když nastala smrt, bylo dotázáno státní orákulum. Britský pilot Robert Ford ve své knize Zajat v Tibetu (Captured in Tibet) popsal orákulum takto: „…gestikulovalo, kroužilo na místě a bilo se do prsou, syčelo, sténalo a skřípalo zuby a mělo pěnu u úst jako epileptik.“ Nicméně přítomní lámové, pověření prací s tímto pozoruhodným médiem v transu, byli obvykle schopni dát jeho poselstvím nějaký smysl, který v náznacích určil místo, kde by se mohl mrtvý dalajláma reinkarnovat.
   Pak byly vyslány výpravy, které měly vyhledat vhodné kandidáty, někdy podle dobrých znamení, jindy podle takových znaků, jako jsou mateřská znaménka nebo pigmentové skvrny, odpovídající těm, které měl starý dalajláma. Následně byli tito kandidáti, objevení obvykle jako malé děti, podrobeni zkoušce. Známe tento druh používaných testů, protože současný čtrnáctý dalajláma, žijící v exilu, popsal předměty, které rozhodly o jeho autenticitě. Přišel jej vyzkoušet hodnostář ze dvora starého dalajlámy, přestrojený za sluhu, zatímco údajným vůdcem výpravy byl sluha, vyparáděný v oslnivém hávu. Malý chlapec pravého hodnostáře okamžitě poznal. Když mu nabídli několik předmětů, vybral si pouze ty, které patřily starému dalajlámovi. Jakmile se vyslanci dohodli, že objevili tu pravou reinkarnaci – měli většinou několik kandidátů —, odvedli chlapce z domova do Lhasy ke klášternímu výcviku.
   Třináctý dalajláma udělil Alexandře David–Neelové audienci. Řekl jí rozhodně, že by se měla učit tibetštině. Je zajímavé, že ve stejné době jí jeden naldžorpa (tibetský kouzelník) poradil, aby nedbala místního zákona, který vykazoval cizince ze země, a hledala zasvěcení u duchovního mistra. Alexandra dala na dalajlámovu radu, ne však na kouzelníkovu, a vrátila se do Sikkimu.
   Vypuknutí první světové války Alexandru v podstatě uvěznilo v této zemi – neexistoval způsob, jak se vrátit do Evropy. Ale měla mnohem větší problémy osobního rázu. Korunní princ Sidkeong neočekávaně zemřel a luxusní život u dvora náhle skončil. Místo aby žehrala na svůj osud, využila okolností a stala se žákyní velkého poustevníka (gomčhena) z Lačhenu. Tento světec žil v Jeskyni jasného světla v Himálaji v téměř čtyřech tisících metrech nadmořské výšky. Alexandra se zavázala k naprosté poslušnosti a usadila se v jeskyni asi kilometr vzdálené od jeho.
   V této chvíli se nám dostává moderního potvrzení toho, že něco z Milaräpova starodávného příběhu mohlo být pravdou. Mezi technikami, kterým se Alexandra učila od gomčhena, byla praktika tumo, jógy probouzející tělesné teplo, kterou používal Milaräpa aby přežil řezavý chlad Tibetské náhorní plošiny. Je úžasné, že tato technika skutečně účinkovala, a jak uvidíme, pomohla Alexandře přežít podmínky právě tak extrémní, jako byly ty, kterým čelil Milaräpa.
   V roce 1916 se Alexandra poprvé dostala do Tibetu. Ačkoli tak učinila na pozvání pančhenlamy, mnicha, který stál v tibetské hierarchii na druhém místě za dalajlámou, její výlet rozzuřil představitele správy Britské Indie a ona byla při svém návratu vyhoštěna ze Sikkimu. Dostala se do Japonska, pak do Číny a odtud se vrátila do Tibetu.
   Strávila pak více než dva roky v klášteře Khumbum a roku 1921 se vydala na nebezpečnou cestu do tibetského hlavního města Lhasy, která trvala tři roky. Zde se uplatnil její výcvik v technice tumo, protože jen díky němu dokázala přežít túry v hlubokém sněhu, noci v promrzlých jeskyních a opakované záchvaty nemoci. Do Lhasy dorazila v únoru 1924, ale město ji zklamalo a v dubnu je opět opustila. Roku 1925 byla zpět ve Francii.
   Od roku 1925 do své smrti roku 1969 (ve věku 100 let) Alexandra publikovala četné články a několik knih o svých zážitcích. Protože se hluboce zajímala o ezoterické záležitosti, její práce zahrnuje zprávy o psychických a spirituálních úkazech, které zaznamenalo jen velmi málo dalších pramenů. Hovoří kupříkladu o svém telepatickém spojení s poustevníkem z Lačhenu, což je podle tibetské víry nejlepší způsob, jakým se vám může dostat vysokého duchovního učení. Vypadá to že rovněž podstoupila mystický rituál čöd, neuvěřitelné sebeobětování démonickým silám, které nakonec vede k osvobození ode všech závazků. A tvrdila rovněž, že mezi jinými pozoruhodnostmi viděla slavné tibetské běžce lunggompa a dokonce tulpu.
   Podle tradice byli běžci lunggompa schopni odlehčit svá těla a snad i levitovat, aby mohli přenášet vzkazy drsným terénem na ohromné vzdálenosti. Běžec, kterého viděla Alexandra David–Neelová nelevitoval, ale odrážej se v chůzi zvláštními dlouhými skoky, téměř jako poskakující míč, a vypadal, že je v transu.
   Tradice tulpů byla daleko tajemnější. Panovala víra, že intenzivní představivost a soustředění na kupříkladu náboženský obraz nakonec vytvoří mentální zobrazení, viditelné i ostatním lidem. V určitých podmínkách mohl dokonce tento obraz získat svůj vlastní život a chovat se v mnoha ohledech jako duch. Alexandra David–Neelová viděla svého prvního tulpu, když do jejího tábora dorazil mladý malíř. Tento muž byl zvláště oddán jednomu tibetskému božstvu, které mnohokrát zobrazil a ještě častěji vizualizoval ve svých meditacích, a ona spatřila éterickou, ale dokonale viditelnou postavu, která se rýsovala za malířem.
   Alexandra David–Neelová nebyla jediným evropským návštěvníkem, který ve dvacátém století přivezl z Tibetu vyprávění o podivuhodných úkazech. Theodor lllion, německý cestovatel projevující mnohem menší nadšení pro okultismus, potvrdil její zprávy o zahřívací technice tumo (ačkoli ji nepovažoval za nějak zvlášť zázračnou). Prohlásil: „Naprostá realita myšlenkového přenosu na poměrně dlouhé vzdálenosti a určitých méně překvapivých úkazů, jako je psychometrie a podobně, je nepochybná.“ Podezíral tibetské kouzelníky, že používají hypnózu, aby přiměli lidi „vidět“ věci, které neexistují, a přidal zvláštní postřeh, že některé psychické úkazy jsou závislé na počasí – například psychometrie prý byla nepříznivě ovlivňována deštěm –, zatímco další, které fungovaly výborně v třech tisících metrech nadmořské výšky, nefungovaly ve čtyřech tisících vůbec.
   Existovaly rovněž další, hůře ověřitelné zprávy o tajemné tibetské technice práce se zvukem, která se nezachovala do dvacátého století jako taková, ale zanechala po sobě určité fascinující stopy. Základním pramenem těchto zpráv je dílo s názvem Försvunnen teknik od švédského spisovatele Henryho Kjellsona, vydané roku 1961. V době, kdy píšu tuto knihu (2002), jsem nedokázal najít anglické vydání tohoto díla, ale vydavatel Nihil vydal roku 1974 v Kodani dánský překlad a britský autor Andrew Collins ukázku z této knihy použil ve své knize Bohové Edenu (Gods of Eden, Headline 1998). To, co popisuje Kjellson, je úžasné. Vypráví o švédském doktorovi, známém prostě jako „Jarl“, který byl roku 1930 jedním tibetským přítelem pozván, aby navštívil klášter ležící jihozápadně od Lhasy. Během jeho pobytu ho vzali k blízké skále. Asi 250 metrů vysoko na skalní stěně byl vchod do jeskyně, ze kterého vystupovala plochá římsa. Zde měli mniši postavit kamennou zeď.
   Jak si jistě umíte představit, nebylo snadné se k tomuto místu dostat. Jediný přístup k jeskyni představovala lana, která mniši zavěsili z vrcholku skály. Jarl neviděl ani stopu po nějakém zdvižném zařízení k umístění kmenů, ale přibližně ve stejné vzdálenosti od úpatí skály, v jaké byla římsa, ležel balvan ve tvaru mísy, zarytý do země. Za ním stála početná skupina mnichů. Jarlovu pozornost přitáhlo několik mnichů, kteří nesli veliké bubny a dlouhé trumpety.
   Jarl pozoroval, jak jeden z mnichů použil kus měřícího lana s uzly, aby umístil třináct bubnů a šest trumpet v devadesátistupňovém úhlu okolo balvanu. Asi deset mnichů utvořilo řadu za každým nástrojem, zatímco pět mnichů s bubny stálo uvnitř oblouku. Muž uprostřed měl na krku zavěšený malý bubínek. Mniši po obou jeho stranách měli větší bubny, zavěšené v dřevěných rámech, a vedle nich stáli mniši, kteří drželi tři metry dlouhé trumpety. Za nimi byly ještě další bubny, zavěšené na řemenech v dřevěných rámech, z nichž jeden pár byl největší, jaký kdy Jarl viděl. Podél oblouku byly další bubny, střídající se s trumpetami, všechny otočené směrem k balvanu.
   V saních tažených jakem přivezli k balvanu veliký kamenný blok, který skupina mnichů ručně přesunula do prolákliny v balvanu. Pak začal mnich ve středu oblouku prozpěvovat a bubnovat na bubínek. Jeho rytmus převzaly trumpety, pak větší bubny a tempo se postupně zvyšovalo, dokud nebyl zvuk plynulý.
   To trvalo tři nebo čtyři minuty. Náhle se blok uložený v balvanu zakymácel. Když se to stalo, mniši pomalu naklonili své nástroje – trumpety i bubny – směrem nahoru. Blok se zvedal s nimi, jako by levitoval podle zvuku, a sledoval dráhu oblouku směrem k ústí jeskyně vysoko na skále. Když se dostal nad římsu, mniši přestali hrát a kámen na ni dopadl, připraven k použití při stavbě zdi. Mniši pak přitáhli k balvanu ve tvaru mísy další kamenný blok.
   Kjellson uvádí další důkaz tibetské levitace zvukem podle zážitku rakouského režiséra, kterého nazývá „Linauer“. Linauer roku 1930 rovněž navštívil jakýsi odlehlý tibetský klášter. Zde mu ukázali ohromný gong, který měl střed ze zlata, obkroužený železnými a mosaznými obručemi. Ukázali mu také strunný nástroj ve tvaru mísy (vypadal trochu jako otevřená loutna), dva metry dlouhé a metr široké, která byla stejně jako gong odlita ze tří různých kovů. Tento předmět byl tak veliký, že jej musel podpírat dřevěný rám.
   Gong a mísa se spolu se dvěma deskami sestavily tak, aby tvořily trojúhelník. Když se na gong uhodilo, rozeznělo to vibrace na strunách mísy a desky vedly zvuk směrem k velikému kamennému bloku. Poté, co opakovaně udeřil do gongu, byl mnich schopen zvednout blok jednou rukou, ačkoli se to zdálo neuvěřitelné. Mnich tvrdil, že „v dávných dobách“ se nástroje tohoto druhu používaly ke stavbě obranných hradeb „okolo celého Tibetu“. Řekl rovněž, že podobná zařízení vydávala zvuky, které drtily kámen a rozkládaly hmotu.

3. AKUSTICKÁ TAJEMSTVÍ
   Co si s tím vším počneme? Ačkoli Alexandra David–Neelová byla důvěryhodným svědkem – obdržela řád Čestné francouzské legie, Zlatou medaili Francouzské zeměpisné společnosti, Stříbrnou medaili Královské belgické zeměpisné společnosti a insignii čínského řádu Briliantové hvězdy –, její příběhy o Tibetu se zdají fantastické. Henry Kjellson podává zprávy o tibetských úkazech z druhé ruky a neuvádí dokonce ani celá jména svých svědků. Tvrzení Theodora Illiona o telepatii a psychometrii se opírají o poněkud vratké důkazy.
   Není pochyb o tom, že Tibet je prostě vzdálená, málo známá země, která podněcuje zrod romantických legend. (Píše o tom i Peter Bishop ve své knize Sny síly /Dreams of Power/, která sleduje vliv tibetské kultury na západní myšlení.) Jedna z legend například vypráví o tom, jak se Ježíš Kristus pohádal s rodiči a utekl do Indie a odtud se po několika letech dostal do Tibetu. Zde studoval buddhismus v klášteře Hemis. Nakonec se vrátil do své rodné země kázat nové náboženství. Je tento příběh pravdivý? Neexistuje možnost, jak to zjistit. Rukopis, ze kterého pochází, údajně z kláštera odnesl nějaký ruský návštěvník, a když poslal zpět překlad, ten ukradl zase jiný cizí cestovatel.
   A opět – bylo by nemoudré odbýt všechna tibetská vyprávění jako nesmysl, i když se mohou zdát na první pohled bizarní. Příkladem může být ukázka z knihy, která uzavírá předchozí kapitolu. Tvrzení, že by zvuk mohl mít schopnost rozpustit hmotu a rozdrtit kámen, zní absurdně. Ale britský biolog a spisovatel dr. Lyall Watson uvádí ve své knize Nadpřirozeno (Supernature) událost, která se odehrála ve Francii a která přímo dokazuje existenci tohoto jevu v současnosti.
   Podle Watsona trpěl stavební inženýr profesor Gavraud opakovanými záchvaty nevolnosti vždy, když pracoval ve svém ústavu v Marseilles. Nemoc se tak zhoršovala, že se chystal dát v zaměstnání výpověď. Jedinou věcí, která jej od toho odrazovala, bylo podezření, že to, co způsobuje jeho trápení, se nachází někde v okolním prostředí. Zkusil některé testy.
   Jeho první myšlenkou bylo chemické znečištění. V té době (v sedmdesátých letech) byly problémy s některými složkami určitých stavebních materiálů a některými textilními čistidly. Ale testy na výskyt těch nejpravděpodobnějších škodlivých látek dopadly negativně. Profesor Gavraud pak testoval výskyt některých méně známých látek, dokonce i radioaktivity, ale stále s negativními výsledky. Chtěl to už vzdát, když zasáhla náhoda. Když se opíral o zeď své kanceláře, která byla umístěna v nejvyšším patře budovy, všiml si lehkých vibrací. Brzy si uvědomil, že celá místnost je naplněna podzvukovým šumem s velmi pomalou frekvencí.
   Začal pátrat po zdroji tohoto šumu a zjistil, že jej způsobuje větrací zařízení na střeše protější budovy. Úplnou náhodou měla jeho kancelář odpovídající tvar a byla v té správné vzdálenosti, takže rezonovala spolu se strojem. Jeho základní rytmus – sedm otáček za vteřinu – byl příčinou jeho nemoci.
   Tento objev Gavrauda fascinoval. Rozhodl se, že sestrojí něco, co by dokázalo vytvářet infrazvuk, aby jej mohl dále zkoumat. Hledal vhodný prototyp a zjistil, že standardní policejní píšťalka, kterou nosí každý francouzský četník, vydává celý rejstřík nízkofrekvenčních zvuků. Použil ji jako model a postavil píšťalu téměř dva metry dlouhou, poháněnou vzduchem z kompresoru.
   Když zařízení testovali – což prováděl technik, ne sám Gavraud –, tibetské teorie o ničivé síle zvuku se dramaticky potvrdily. Při prvním zvuku se technik zhroutil. Lékařská prohlídka ukázala, že byl na místě mrtvý. Zpráva z pitvy uváděla, že jeho vnitřní orgány se změnily v rosol.
   Navzdory této tragédii Gavraud v pokusech pokračoval, ale dbal nyní na bezpečnostní opatření. Další test prováděl venku a pozorovatelé se ukryli do betonového bunkru. Stlačený vzduch přidával velmi pozvolna, ale zvuk přesto rozbil všechna okna v dosahu půl míle.
   Během pokusů se Gavraud naučil ovládat sílu zvukových vibrací a zkusil také postavit mnohem menší infrazvukové generátory. Objevil rovněž, že zvuk se dá zaměřit určitým směrem. Tím, že namířil dva zvukové signály na cílovou budovu, dokázal ji strhnout na vzdálenost až osmi kilometrů.
   Gavraud si nechal zaregistrovat patenty na několik svých zařízení a bude pravděpodobně pouze otázkou času, kdy se o ně začnou zajímat francouzští vojenští představitelé, pokud tak již neučinili.
   Zatímco Gavraudovy pokusy přesvědčivě potvrzují tibetská prohlášení o ničivé síle zvuku, není již tak snadné brát vážně myšlenku, že zvuk se dá rovněž využít k ovlivňování váhy pevných předmětů, a dokonce k levitaci masivních kamenných bloků. Ale přitom to vypadá, že určité potvrzení těchto myšlenek existuje.
   John Ernst Worrell Keely se narodil v Chesteru v Pensylvánii, nebo možná ve Filadelfii, buď v roce 1827 nebo 1837. Zabýváme-lise Keelyho barvitým životopisem, neustále narážíme na obtíže s přesnými údaji o místě a čase. Je téměř nemožné tohoto muže někam zařadit, jeho život byl postaven na extravagantních prohlášeních a většinu z nich lze jen těžko prokázat. Elektronické vydání díla Encyclopedia Britannica z roku 1998 jej označuje lapidárně – ale možná ne s konečnou platností – za „podvodného amerického vynálezce“.
   Podle knihy Theo Paijmanse Průkopník volné energie (Free Energy Pioneer) nebyl příliš vzdělaný. Ze školy odešel ve věku dvanácti let, aby se stal tesařským učedníkem. Ale o práci se dřevem nikdy neměl skutečný zájem. Později prohlásil, že dokonce ještě než dosáhl věku deseti let, zabýval se „akustickou fyzikou“ – silou zvuku. V roce 1872 udivil svět svým prohlášením o novém zdroji energie.
   Keelyho nová energie „intermolekulárních vibrací éteru“ zní současnému člověku okamžitě podezřele, ale v devatenáctém století byl éter všeobecně přijímaným vědeckým pojmem – neviditelnou univerzální substancí, která působila jako nosné médium elektromagnetických vln. (Od této teorie bylo upuštěno až na základě zveřejnění Einsteinovy speciální teorie relativity v roce 1905, která zásadně změnila chápání hmoty, prostoru a času.) Keely prohlásil, že již dva roky pracuje na sledování vlivu zvukových vibrací na vzduch a vodu. Zvláštní reakce prý uvolnila do té doby neobjevenou sílu. Pro Keelyho bylo inženýrským počinem století zkonstruovat stroj, který by byl poháněn touto éterickou energií.
   Protože Keely nikdy nebyl člověkem, který by dělal věci napůl, dokázal zkonstruovat ne jeden, ale několik takových strojů. Díky své zálibě v absurdní terminologii, která mu zůstala až do konce života, pojmenoval jeden z nich „hydropneumatickopulzující vakuový motor“. Pouze rok po svém objevu intermolekulárních éterových vibrací narazil na další nový zdroj energie, „dosud neznámou plynnou nebo parní substanci“.
   V roce 1874 Keely předvedl své pozoruhodné stroje skupině bohatých obchodníků které přizval k založení nové společnosti, Keelyho podniku na výrobu motorů. Musela to být pozoruhodná prezentace. Ještě než setkání skončilo, vybralo se nějakých deset tisíc dolarů v hotovosti. Ale deset tisíc dolarů bylo jen tenkým pramínkem ve srovnání se záplavou milionů, které plynuly do sejfů společnosti v následujících šesti letech. Kelly pokračoval ve výrobě a v příležitostném předvádění svých úžasných strojů, ale kategoricky odmítal vysvětlit, na jakých principech pracují – přinejmenším ne v pojmech, kterým by někdo mohl rozumět.
   Roku 1880 byl Keelyho podnik na výrobu motorů bublinou, která hrozila, že každou chvíli splaskne, a nakonec to opravdu prasklo. Akcionáři odhlasovali, že odeberou Keelymu plat. Přestal být schopen platit účty a potácel se na pokraji bankrotu. Pak do jeho života vstoupila Clara Bloomfieldová–Moorová, žena, jejíž obdiv ke Keelymu a jeho práci se dal srovnat pouze s jejím bohatstvím. Pomohla mu ze stávajících obtíží a finančně ho podporovala po mnoho následujících let.
   Pokud se Keely z této hrozby úpadku nějak poučil, na jeho dalších činech to nebylo znát. Stále vydával grandiózní prohlášení o svých objevech, stále povzbuzoval investory k ohromným investicím do své společnosti na výrobu motorů a stále tvrdohlavě odmítal vysvětlit, jak cokoli funguje. (Při jedné příležitosti byl připraven raději jít do vězení, než aby odhalil podrobnosti o jednom ze svých strojů, a za tento postoj byl obviněn z pohrdání soudem.) Dokonce i paní Bloomfieldová–Moorová byla nakonec unavena jeho výstřednostmi. Přestala jej podporovat poté, když jeho vynálezy prostudoval jeden britský fyzik, který pak zveřejnil naprosto nepříznivou zprávu.
   Když Keely v roce 1898 zemřel, prohlídka jeho dílny odhalila skryté potrubí, padací dveře v podlaze a tajnou část, sousedící s předsíní. Pod hlavním pracovním prostorem se rovněž našla zakopaná dvoutunová ocelová koule. Skeptici přispěchali s prohlášením, že Keelyho úžasné stroje nebyly nikdy poháněny ničím tajemnějším než stlačeným vzduchem. Vzhledem k těmto pádným důkazům a Keelyho podezřelému způsobu života je hodnocení jeho díla, uvedené v encyklopedii, pochopitelné.
   Ale stejně bychom možná měli s odsouzením Johna Ernsta Worrella Keelyho ještě počkat. Důležitá je také otázka motivu. Povrchní pohled na Keelyho život v nás může zanechat dojem, že ty miliony, které plynuly do jeho podniku na výrobu motorů, šly do jeho kapsy. Tak tomu ale nebylo. Keely sice utratil velkou část peněz, ale ne za sebe. Tyto peníze byly použity na zaplacení nákladných strojních součástek jeho rozličných vynálezů, vyráběných na zakázku. Keely sám žil z relativně skromného platu, dokud mu ho nespokojení akcionáři neodebrali,a poté z milodarů, hlavně od Clary Bloomfieldové–Moorové. Existuje navíc záznam o tom, že i když se ocitl na pokraji bankrotu, odmítl nabídku paní Bloomfieldové–Moorové na deset tisíc dolarů a nakonec souhlasil s tím, že přijme pouze poloviční částku.
   Keely trávil život ve své dílně, kde postavil přibližně dva tisíce kusů strojních zařízení. Zřídkakdy si udělal volno. To není životní styl běžného podvodníka. Vlastně je velmi těžké najít u něho nějaký finanční motiv k podvodu.
   Byl zde snad nějaký jiný motiv? Mnoho lidí nepohání touha po penězích, ale po prestiži nebo moci. Ale ani tyto motivy Keelymu neodpovídají. Je jasné, že měl jen malý vliv na společnost, která nesla jeho jméno – vypadá to, že většinu času strávil rozepřemi s ostatními zainteresovanými –, a jeho činnost mu žádnou prestiž nepřinesla. Z podvodu jej obviňovali již za jeho života téměř tak často jako po smrti.
   Předpoklad, že jeho prezentace byly podvodné, je rovněž pouhým dohadem, A protože myšlenka, že jeho stroje byly poháněny stlačeným vzduchem, je podepřena pouze povrchními soudy, někteří inženýři ji zpochybňovali. Skryté potrubí mělo příliš úzký průměr na to, aby vydrželo tak velký tlak. Ocelová koule by vyžadovala hlučný kompresor; tichá ruční pumpa by její váhu nikdy nezvládla, A co je nejdůležitější – dílna nebyla jediným místem prezentace jeho strojů. Přinejmenším jedna z nich se odehrála v Catskillských horách, v podmínkách, které nejspíš vylučovaly jakoukoli možnost použití mechanického skrytého potrubí. Dvanáct důlních magnátů navštívilo Keelyho v naději, že najdou levný, efektivní způsob těžby zlata. Keely jim ukázal malý ruční stroj, který přiložil k několika blokům zlatonosné horniny. Když to udělal, kusy horniny se jeden po druhém rozpadly, zanechávajíce po sobě odkryté hroudy zlata. Na těžaře to udělalo dojem, ale byli opatrní a slíbili, že budou financovat průmyslovou výrobu Keelyho zařízení, ale pouze v případě, že je schopen stroje předvést v reálném prostředí dolů. Keely souhlasil a zopakoval svou prezentaci v Catskillských horách na skalní stěně, kterou vybrali těžaři. Jeho stroj vyhloubil tunel, který měl téměř půldruhého metru v průměru a byl šest metrů dlouhý, za dobu kratší než 20 minut.
   Význam tohoto příběhu tkví v tom, že pokud Keely skutečně nepodváděl, některá z jeho zařízení by podporovala tibetské teorie o tom, že zvuk se dá použít k ovlivňování váhy nebo dokonce k levitaci pevných předmětů. Keely byl posedlý myšlenkou překonání zemské přitažlivosti. V roce 1881 prohlásil, že na objednávku jednoho kalifornského klienta vynalezl tajné zařízení ke zvedání těžkých břemen. Tak jako mnoho dalších inženýrů té doby se zajímal o konstrukci létajících strojů Ale nikdy si nepředstavoval létající stroje s pohonem, na jaké jsme dnes zvyklí. Řešení neviděl ani v představě plachtění nebo pohybu ptačích křídel. Svůj princip nazval „vibračním zvedáním“ a šlo zřejmě o nějaký druh levitace dosahované zvukem.
   Keely předváděl „vibrační zvedání“ znovu a znovu. Na jaře 1890 je použil ke zdvižení modelu létající lodi o váze tři sta kilogramů, ale tvrdil, že „až bude systém dokončen, bude moci létající loď jakékoli váhy vzlétnout do vesmíru jako chmýří…“ Americký spisovatel a teosof R. Harte popisuje, jak Keely „použil určitý druh energie“ na železný válec o váze několika set kilogramů a byl poté schopen jej zvednout jedním prstem. Paní Bloomfieldová–Moorová tvrdila, že byl schopen pomocí levitačních přístrojů přenést z jedné části své dílny do druhé motor o pěti stech koňských silách.
   Jedny filadelfské noviny přinesly zprávu, potvrzenou očitým svědkem Jeffersonem Thomasem, že Keely vyzdvihl do vzduchu kovovou kouli vážící šest tisíc liber – možná tu, která byla po jeho smrti objevena pod jeho dílnou.(I kdyby tomu tak bylo, svědek asi přehnal odhad její váhy.)
   Při jednom lépe kontrolovaném pokusu nechal Keely plout po vodě závaží používané v koloniálu tím, že prudce udeřil do strun nástroje podobného harfě. V roce 1893 viceprezident Illinoiské společnosti na výrobu hodinek viděl, jak Keely nechal plout vzduchem těžké ocelové koule „prostě tím, že hrál na zvláštní foukací varhany“. Bostonský vědec Alfred H. Plum byl svědkem toho, jak Keely poháněl jakýsi stroj a způsobil, že dvoulibrová kovová koule plula po vodě a potápěla se, a toho všeho dosáhl tím, že vydával různé tóny na trumpetu.
   Všechny tyto příklady vypadají jako důkazy, které by mohly potvrzovat pravdivost příběhů o zvukové levitaci, jež známe z Tibetu, nicméně Keelyho pověst je přesto stále problematická. I když zde zjevně chybí motivace k podvodu, pokud zvážíme všechny ostatní faktory, jeho činy byly nepochybně podezřelé. Na člověka, který tvrdil, že vynalezl téměř nekonečné množství neuvěřitelných zařízení, si jich nechal patentovat jen velice málo – což bylo věčným jablkem sváru mezi ním a akcionáři jeho společnosti.
   Naštěstí nejsou slova očitých svědků z devatenáctého století – kteří mohli být podvedeni nějakým chytrým trikem – jediným svědectvím potvrzujícím zprávy o zvukových technikách starověkého Tibetu. Jak uvádím v knize Tajné dějiny starověkého Egypta (A Secret History of Ancient Tibet), umění zvukové levitace bylo známé a rozšířené u tibetských sousedů v Indii – nebo bylo přinejmenším známé a dobře zavedené ještě v době, do které sahá paměť dosud žijících očitých svědků. V roce 1961 navštívila Indii Angličanka Patricia (Paddy) Sladová (dnes ovdovělá a žijící v Bathu) se svým manželem Peterem, který pracoval pro britskou armádu. Během jejich pobytu v Puně jim přítel poradil, aby se šli podívat na jeden zvlášť zajímavý náboženský obřad, který se měl konat v tomto městě.
   Obřad, který se odehrával pod širým nebem, provádělo jedenáct kněží v bílých rouchách za použití balvanu, jehož váhu Paddy Sladová odhadla na nějakých čtyřicet tun. Kněží chodili kolem balvanu a prozpěvovali modlitby. Při jedenáctém kole modlitby ustaly, každý z kněží položil na balvan špičku prstu a pak ho společně zvedli do výše ramen. Drželi ho ve vzduchu téměř půl minuty, než ho položili.
   Aby ukázali, že to není trik, požádali kněží dobrovolníky z řad obecenstva, aby pokus zopakovali. Paddy Sladová byla mezi těmi, kteří se přihlásili. S ostatními deseti diváky chodili okolo balvanu a modlili se. Pak se ho pokusili zvednout.
   Užasla, když balvan lehce zvedli, jako to předtím udělali kněží.
   Máme-librát vážně tibetské zprávy o zvukových technikách (které se vám teď zdají pravděpodobné), měli bychom si povšimnout, že některé se zřejmé zachovaly, přinejmenším v některých aspektech, až do současnosti. Alexandra David–Neelová v knize Bandité, kněží a démoni (Bandits, Priests and Demons) podává zprávu o svém setkání s „mistrem zvuku“ v klášteře náboženství bön v Tesmonu.
   Probíhaly přípravy na jistý obřad, když došlo k vyrušení. Muži, který vstoupil, mniši přikázali, aby odešel, a on začal být velice hrubý. Lama zvedl rituální zvon a použil ho na rozeznění vln disharmonických vibrací. Výtržník zařval, upadl naznak a rychle utekl.
   Alexandra David–Neelová šla za ním a on jí tvrdil, že ze zvonu vylezl „ohnivý had“. Ostatní, kteří byli svědky této události, říkali, že neviděli hada, ale záblesky světla vycházející z nástroje. David–Neelová sama neviděla nic.
   Když se později zeptala na tu událost onoho bónistického lamy, vysvětlil jí, že to, co svědci viděli, byla síla kletby, kterou vyvolal za pomoci zvonu. Naznačil, že zvuk je schopen vytvářet formy, a dokonce i bytosti. Je zajímavé, že když na zvon znovu zazvonil pro paní David–Neelovou, nevydal již dizonantní zvuk, ale „melodickou zvonkohru“.
   Jak bönistické, tak buddhistické kláštery používají zvuk jako důležitou součást své duchovní praxe. Doslova každý klášter, který přetrval do dnešních dnů, má svůj vlastní „orchestr“, ale účelem tohoto orchestru je něco jiného než produkce hudby, jak ji známe na Západě. Jeho funkcí je vytvářet specifické kombinace zvuků na podporu činností, jako je meditace. A co víc, mezi zvukem a lidským tělem existuje zvláštní spojitost. V roce 1983 byla v Holandsku uvedena divadelní hra, založená na zesílení různých tělesných zvuků, jako je tlukot srdce a šumění krve v tepnách. Mezi těmi, kdo představení sledovali, byl spisovatel a cestovatel Erik Bruijn, který strávil dlouhou dobu studiem tibetských klášterních zvyků. Okamžitě si všiml zarážející podobnosti mezi zvuky, které provázely představení, a těmi/ které slýchal v Tibetu. Když představení skončilo, došel k závěru, že cílem tibetského orchestru je přesně reprodukovat přirozené zvuky vydávané lidským tělem.
   Všudypřítomným prvkem posvátných zvukových systémů jsou tibetské obřadní mísy. Přestože Tibeťané někdy cestovatelům tvrdí, že tyto mísy jsou obyčejné nádoby na jídlo, obřadní mísy jsou pečlivě vyrobeny ze sedmi specifických posvátných kovů a mají jasné astrologické souvislosti.
   Kovy používanými k jejich výrobě jsou zlato, stříbro, rtuť, měď, železo, cín a olovo. Planety jim odpovídající jsou:
   zlato = Slunce 
   stříbro = Měsíc 
   rtuť = Merkur 
   měď = Venuše 
   železo = Mars 
   cín = Jupiter 
   olovo = Saturn
   Když se na mísu udeří paličkou, vydá zvonivý zvuk, ale k rituálním účelům. Tibeťané všeobecně používají naprosto odlišnou techniku. Krátkou dřevěnou paličkou krouží po okraji mísy, což rychle změní původní zvuk v plynulou vibraci. (Jde o stejný princip, jako když kroužíte navlhčeným prstem po okraji sklenky na víno, ale výsledný zvuk je podstatně příjemnější.). Rozezněním mísy takovýmto způsobem lze dosáhnout některých zvláštních efektů. Když do ní nalijete vodu, neovlivníte pouze výslednou vibraci, ale můžete rovněž vytvářet vzory na vodní hladině. (Možná bude zapotřebí trochu barevného nebo třpytivého prášku, aby byly vzory vidět.) Některé mísy, pokud se na ně hraje s citem, způsobí, že voda začne šplouchat a tryskat. Má-ličlověk zkušenost, může dokonce vyvolat zvláštní úkaz stojící vlny – sloup vody, držený silou zvuku na hladině.
   Ale co je na tibetských mísách opravdu zajímavé, je skutečnost, že poměr sedmi kovů, z nichž jsou vyrobeny, lze měnit, takže vibrace, kterou vydávají, se kus od kusu liší. Tyto variace nejsou libovolné. Mísy se takto „ladí“. Důvodem tohoto ladění je víra Tibeťanů, že zvuk může ovlivňovat jemněhmotné energie, které jsou součástí lidského těla.

4. JEMNÉ ENERGIE
   Podle základních principů tibetské medicíny si embryo během počátečních osmi týdnů v děloze vytvoří komplexní energetický systém. Jako první se vyvíjejí tři hlavní kanály (rca) životní energie. Středový energetický kanál (dbu–ma) se táhne od vrcholku hlavy, přesně z měkkého místa v lebce dolů páteří k bodu vzdálenému čtyři prsty od pupku. Pravý kanál (ro–ma) vede z centrálního bodu a přesně nad obočím se odděluje od centrálního kanálu, pak běží rovnoběžně s ním asi ve vzdálenosti tří centimetrů a znovu se s ním spojí v centru pod pupkem. Levý kanál (rkjang–ma) je přesným zrcadlovým obrazem pravého na opačné straně kanálu centrálního.
   I když středový kanál odpovídá svým umístěním páteřní míše, je jako druhé dva kanály nehmotnou žílou energie, normálním zrakem neviditelnou. Ale Tibeťané věří, že tyto kanály lze rozeznat jasnozřivým viděním, a takto také získali jejich detailní popis. Centrální kanál je dutý, zářivý, modré barvy, silný asi jako šíp (asi 8 mm). Postranní kanály jsou trochu tenčí, ale rovněž duté a zářivé. Liší se barvou – jeden je bílý a jeden červený –, ale která barva přísluší které straně, to závisí na tom, zda jste muž nebo žena. U chlapců je pravý kanál bílý a levý červený. U dívek je tomu naopak.
   Jakmile jsou v těle embrya přítomny tyto tři hlavní kanály, začnou vznikat vedlejší rca, až se nakonec vytvoří síť, která se rozprostírá po celém těle. Některé tibetské prameny uvádějí sedmdesát dva tisíc těchto vedlejších kanálů, ale toto číslo je možná pouze symbolické a má prostě znamenat velké množství.
   I když jsou tři hlavní kanály často zobrazovány jako rovnoběžné čáry, důvodem je pouze zjednodušení. Ve skutečnosti se oba postranní kanály v určitých důležitých bodech svých drah proplétají s centrálním kanálem. Tyto body jsou energetickými centry, jimž Tibeťané říkají khorlo, což se překládá jako „kolo“ a přesně to odpovídá známějšímu výrazu čakra. Čakra také znamená „kolo“ (v sanskrtu) a tento výraz vstoupil do našeho západního názvosloví jako popis řady jemných vírů v auře člověka, kterými vstupuje, transformuje se a po celém těle se rozšiřuje univerzální životní síla.
   Čakry byly poprvé zmiňovány v hinduistické jógické literatuře. Systém byl přijat a pozměněn převládajícím proudem buddhistického učení a pak dále pozměňován tibetskou lamaistickou praxí. To vedlo k odlišným způsobům popisu samotných čaker, ačkoli tyto nesrovnalosti jsou možná spíš věcí přístupu a zdůraznění určitých aspektů než skutečným rozporem.
   Základní hinduistický systém operuje pouze s několika hlavními centry. Ty jsou umístěny na střední linii těla a soustředěny na páteři. Kanály ro–ma a rkjang–ma, o kterých jsme hovořili, se vinou kolem nich, aniž by je skutečně protínaly. Ačkoli hlavní směr moderní západní biologie zásadně odmítá přijmout existenci čaker, je pravděpodobné, že skutečně existují. Japonský vědec Hiroši Motojama zkusil myšlenky jógy ověřit pokusy. Umístil pokusnou osobu do olovem vyztužené kabiny, aby ji oddělil od vnější radiace, a prováděl měření energie vyzařované v určitých bodech lidského těla. Skutečně v bodech tradičního umístění čaker objevil vyzařování vysokofrekvenční energie – ale co je ještě významnější –, když požádal pokusné osoby, jež měly zkušenost s meditací, aby „otevřely“ určitou čakru (což je obvykle věc vizualizace), energie ve zkoumaném bodu se zvýšila. Je zajímavé, že když požádal jednu ženu, aby otevřela svou srdeční čakru, přístroj zaznamenal rovněž zvýšení světelné hladiny. (Viz J. Houston, Hrdina a bohyně–The Hero and the Goddess).
   Abychom lépe porozuměli tibetskému systému čaker, měli bychom něco vědět o původním hinduistickém učení o sedmi hlavních čakrách. Podle pozorování jasnovidců má každá z nich podobu vícebarevného paprsčitého kola neboli, poetičtěji řečeno, květu lotosu. Působí dojmem, že se pohybují, jakoby otáčejí. Tato pozorování byla uspořádána do systému, takže hinduistické učení přisuzuje každé čakře charakteristickou převládající barvu, počet „okvětních plátků“ a rychlost otáčení neboli energetických vibrací. Všechny tyto faktory jsou ovlivněny zdravím jedince. Při nemoci se čakry zakalí a jejich otáčení se zpomalí nebo se stane nepravidelným. V průběhu let jogíni pracující s čakrami určili každé čakře řadu charakteristických znaků. Ty zahrnují specifické zvuky, geometrické tvary, prvky a dokonce písmena abecedy. Následující tabulka nám jednoduchým způsobem přiblíží tyto informace o čakrách z původního indického pohledu.
   Tato tabulka je nutně zjednodušená. Například tvrzení, že kořenová muládhára čakra ovládá vnější pohlavní orgány, málo zohledňuje velký dosah vlivu tohoto centra. Prostřednictvím propojení se sluneční pletení (solar plexus) mozkomíšního systému ovládá rovněž dolní končetiny. Jak postupujeme centry směrem nahoru, vidíme, že se vliv každého z nich postupně zvyšuje.
Hinduistický systém čaker
   

   Křížová svádhištána čakra ovlivňuje močový měchýř, dolní část střevního systému, močové cesty a proces vylučování.
   Sluneční pleteň manipúra ovlivňuje žaludek, horní část střevního systému, žlučník, močový měchýř, žlučovody, chámovody u mužů, játra, ledviny a slezinu. Stejně jako křížová čakra ovlivňuje močové cesty.
   Srdeční anáhata ovlivňuje tělesné srdce a do určité míry plíce a tím krevní složky a rovněž krevní oběh.
   Krční višuddha má hlavní vliv na plíce a obecně na dýchací systém a ovládá rovněž horní končetiny.
   Celní ádžňa ovládá orgány smyslového vnímám, má zvláštní vztah k očím, uším, nosu, jazyku a kůži.
   Korunní sahasrára má zřejmě nejpodstatnější vliv ze všech. O této čakře se věří, že skrze ni vstupuje do těla univerzální životní síla, která je pak vedena kanály dolů k ostatním čakrám, což ji transformuje na specifický druh energie, potřebné pro jejich charakteristické funkce. Sama tato čakra je prý jiného druhu než ostatní, protože existuje, řekněme, ve vyšší dimenzi reality a umožňuje spojení s kosmickým vědomím. Na tělesnější úrovni jí její spojení s mozkem a myslí dovoluje přímo nebo nepřímo ovládat všechny tělesné funkce.
   Dokonce i zvuky, uvedené v tabulce, jsou pouze příslušnými „centrálními“ slabikami. Čakry se vizualizují jako květy lotosu s určitým počtem okvětních lístků. Každý okvětní lístek má svůj vlastní odpovídající zvuk. Sestiplátkový lotos svádhištána má například ústřední zvuk „vam“, ale každý okvětní lístek (proud energie) přitom vydává svůj vlastní tón : „bam“, „bham“, „mam“, „jam“, „ram“ a „lam“. O korunní čakře se věří, že má 972 energetických proudů a často se uvádí, že vydává nekonečnou rozmanitost zvuků, poněvadž souzní s každým tónem každého okvětního plátku ostatních čaker. (Počet harmonických tónů vydávaných korunní čakrou není sice nekonečný, ale ve skutečnosti je velmi vysoký. Pokud jsou počty energetických proudů uváděné u ostatních čaker správné, dospěl jsem k výsledku 4 423 680 tónů korunní čakry.)
   Podle základních funkcí a příslušných charakteristik byla jednotlivá centra symbolicky spojena s hinduistickými božstvy a zvířaty. Například pro srdeční čakru je základní charakteristikou pohyb, proto je jejím symbolem jelen, jehož nejvýraznější vlastností je rychlost.
   Kromě souvislosti čaker s tělesnými pochody a symboly existuje i jejich širší spojitost s obsáhlým rejstříkem vzorů chování a duševních stavů. Muládhára je sídlem pudu sebezáchovy a toho, co můžeme v kladném smyslu nazvat svou zvířecí přirozeností. Svádhištána má vliv na zdraví obecně a na náš pocit pohody. Manipúra je spojena s city a často se jeví jako faktor ovlivňující schopnost být médiem. Anáhata je spojována s vyšším vědomím a bezpodmínečnou láskou. Višuddhy se týká účinná komunikace, tvořivost a – co je dost zvláštní – některé stavy rozšířeného vědomí. Ádžňa má vztah k inteligenci, intuici, duševním silám a osvícení. Sahasrára je prý ukazatelem úrovně duchovního vývoje jedince. Je spojována s kosmickým vědomím a konečným stavem osvícení.
   Z toho všeho je vidět, že hinduistické učení o systému čaker je skutečně komplexní, stejně jako jeho tibetská variace. Když odhlédneme od rozdílů v názvosloví, nejzřejmějším rozdílem mezi nimi je skutečnost, že Tibeťané rozeznávají pouze pět hlavních čaker, zatímco hinduisté sedm. V Tibetu se kořenová čakra nazývá sang–ngag, „tajné místo“ a sdružuje svádhištánu a muládháru hinduistické jógy. Tajné místo je spojováno s celým procesem reprodukce, zatímco zažívací/vylučovací funkce svádhištány se přisuzují spíše čakře solární pleteně umístěné nad ním.
   
   Hlavní čakry a kanály lidského těla. V tibetském systému jsou obě horní čakry sloučeny v jednu, stejně jako obě spodní. 
   
Tibetský systém čaker
   
   
   Na opačném konci stupnice se rovněž sdružuje korunní čakra s čelní a tvoří dohromady jedno centrum, zvané 'dabtong, „tisíc lístků lotosu.“ Toto splynutí je zajímavé tím, že adžná čakra mezi obočím souvisí s legendárním „třetím okem“, o kterém panuje na Východě rozšířená víra, že je sídlem vizionářské zkušenosti. Tibeťané, jak dále uvidíme, nesdílejí převládající západní názor, že vize jsou vždy subjektivní. Věří, že přinejmenším některé vizionářské stavy představují přímý zážitek jiných úrovní reality. Tabulka na protější straně vám poskytne základní údaje o čakrách z tibetského pohledu.
   Čakry jsou zde vlastně nahlíženy jako aspekty – i když dost kritické – hlavních kanálů rca. Tabulka naznačuje jejich vztahy a propojení funkcí.
   Některé ezoterické systémy pokládají dráhy (kanály) a energie, které jimi proudí, v podstatě za jedinou věc, ale tibetské učení je rozlišuje. Kanály jasně označuje jako rca, energetické dráhy podobné vodnímu potrubí, elektrickému vedení nebo korytu řeky. Energie samotné jsou známy jako rlung, což se překládá jako „větry“ nebo „síly“ (ekvivalent čínské čchi).
   Třetím prvkem rovnice jsou thigle (někdy přepisované jako thig–le nebo thig–li), zastřešující termín pro určité jemné esence, které – podle víry Tibeťanů – prostupují každou lidskou bytost. Existují dva druhy thigle – podmíněné a absolutní. Podmíněné thigle jsou vylučovány základním thigle v srdeční čakře, která obsahuje jak esenci životní síly, tak esenci pěti živlů. Podmíněné thigle jsou jakoby kapkami centrální esence, které si nalézají cestu kanály rca k různým částem těla. Tibetské učení hovoří o červené „mateřské“ kapce, která se pohybuje středním kanálem směrem dolů, a bílé „otcovské“ kapce, která stoupá tímto kanálem vzhůru. Podmíněné thigle nikdy neopouštějí svůj kanál, ale tím, že se nacházejí na svých specifických místech, fungují jako podpora života a uvědomění.
   Absolutní thigle je úplně odlišná. Není to kapka ani několik kapek a nemá žádné dané umístění. Místo toho prostupuje každým kanálem, čakrou, proudem energie a esencí celého systému. Lámové ji považují za sebeozařující, neměnnou, osvícenou mysl prvotní moudrosti, která naneštěstí zůstává u většiny z nás nepovšimnuta.
   Dohromady jsou tyto tři prvky – rca se svými čakrami, rlung a thigle – hlavními složkami jemněhmotného těla, které prostupuje tělem fyzickým a o kterém Tibeťané věří, že tvoří zásadní spojnici mezi ním a tím, co považují za dordže (dordže je rovněž rituální nástroj; zde znamená „blesk“ nebo „diamant“, což je zvláštní obraz jemněhmotného těla), neměnné „diamantové tělo“, které představuje základní buddhovskou přirozenost neboli božskou jiskru každého jedince.Tyto rozličné prvky ovlivňují fyzické tělo a známé duševní pochody a jsou jimi rovněž ovlivňovány, a tvoří tak jeden celek – lidskou bytost. Z tibetského pohledu fyzické tělo závisí na duševních kanálech rca. Rca zase závisí na rlung neboli energiích. Rlung závisí na mysli. Abychom tuto vazbu správně pochopili, je dobré projít si tento postup pozpátku. Když to uděláme, uvědomíme si, že mysl (obvykle pomocí vyvolaných citů) ovládá tělesné energie, které ovládají kanály, které zase ovládají všechny početné procesy fyzického těla. Takto je vše ovládáno myslí – ale to neznamená nutně ovládání na vědomé úrovni. Tibeťané říkávají, že energie rlung jsou jako divocí koně. Mysl je jezdcem, ale vědomá mysl se musí naučit koně ovládat.
   Sama mysl není tak zcela tím, co jako mysl vnímáme. Tibetská filozofie se shoduje se západní psychologií v tom, že existují celé oblasti mysli, které si normálně neuvědomujeme. Ale Tibeťané jdou ještě dál, protože stanoví jemné úrovně mysli a souhry mysli a energie, kterými se na Západě nezabýváme. To nás přivádí zpět k představě absolutní thigle. Ačkoli většina z nás prožívá mysl jako místo kdesi uvnitř lebky za očima, Tibeťané věří, že absolutní esence mysli prostupuje celým tělem. Je spojnicí s naší buddhovskou přirozeností.
   Vztah mezi myslí a systémy jemněhmotné tělesné energie je jedním z nejzajímavějších aspektů tibetského učení. Když dalajláma vystoupil roku 1992 v indické Dharamsále na čtvrtém bienále Konference o mysli a životě, dotkl se ve svém projevu tohoto vztahu a prohlásil, že mysl ani vědomí nejsou věci samy o sobě, protože ve skutečnosti existuje mnoho jemných úrovní a stupňů mysli a vědomí. To, co nazval „hrubým vědomím“ – vědomí, které zakoušíme v našem každodenním bdělém stavu –, je svou existencí závislé na mozku. Dokud pracuje mozek, funguje i hrubé vědomí. Ale když nastane mozková smrt, známý zážitek vědomí se již nedostaví.
   Až k tomuto bodu se jeho poznatky shodovaly se západní neurologií, ale pak se dalajláma dostal k myšlence jemné „esence mysli“, která existuje nezávisle na mozku a proniká do energetického systému těla, zejména v srdeční čakře. To znamená, že z tibetského pohledu může mysl přežít mozkovou smrt, přinejmenším pokud zůstává energetický systém těla funkční. Jak dále uvidíme, Tibeťané vlastně předpokládají, že ta nejjemnější esence mysli přežívá, dokonce i když přestane existovat sám fyzický základ energetického systému – což znamená, když maso shnije a kosti se rozpadnou v prach.
   Jak jste si již pravděpodobně uvědomili, tibetské doktríny o jemněhmotných energiích není v žádném případě snadné pochopit. A co víc, obměny tibetského systému čaker mohou být zavádějící pro ty, kdo se již seznámili s hinduistickým učením na stejné téma. Ale pochopení teorie energie je pro porozumění tibetské okultní praxi rozhodující, protože manipulace s energetickým systémem je základem téměř každého spirituálního či magického jevu, který se kdy v Tibetu odehrál.

5. MANIPULACE S ENERGIEMI
   Znalost tibetského systému energií nám otevírá cestu k pochopení práce s tibetskými mísami. Tyto mísy jsou speciálně – a jednotlivě – vyrobeny tak, aby zvláštním způsobem ovlivňovaly jednu nebo více čaker. Obvykle se používají při léčení a k meditaci.
   V minulé kapitole jsem se krátce zmínil o tom, že při nemoci se čakry zakalí a jejich rotace se mění. Ačkoli je to pravda (je zde absolutní interakce mezi energetickými systémy jemněhmotného těla a procesy těla fyzického), je rovněž pravdou, že určité podmínky ovlivňují pouze určité čakry. Pokud máme například nemocné srdce, je docela dobře možné, že se to nejprve projeví výhradně na srdeční čakře. Pouze po skutečném infarktu, který masivně zasáhne celé tělo, můžeme očekávat reakce ve všech hlavních čakrách.
   Součástí ezoterické tradice Tibetu je víra, že pro zdraví a nemoc existují astrologické předpoklady. Přesněji řečeno, pozice planet individuálního horoskopu ukazují na náchylnost k určitým onemocněním. Tato souvislost je zřejmě energetická; planetární pozice v podstatě ovlivňují energetický systém těla.
   Jak jsme již viděli, existují rovněž astrologické předpoklady k výrobě tibetských mis. Všechny kovy, ze kterých se vyrábějí, mají souvislost s některou z planet. Obměnou poměrného množství určitého kovu tak může být mísa více či méně naladěna na příslušnou planetu. Když například přidáme víc mědi, získáme mísu se silnějším aspektem Venuše.
   Poměrné množství obsažených kovů je rozhodujícím faktorem naladění mísy. Takto, pomocí planetárních vztahů – a člověk je v pokušení se domnívat, že rovněž staletími pokusů a omylů – se dá mísa naladit na určitou čakru. (Ne všechny tibetské mísy se vyrábějí z kovů, někdy se také používá křemenný krystal. I když zde nejsou dány žádné přímé astrologické souvislosti, takovéto pečlivě vyrobené mísy se dají rovněž naladit na určitou čakru.) Mísy se navíc dají harmonicky vyladit tak, aby současně ovlivňovaly více čaker najednou, nebo dokonce energetický systém jako celek.
   Pokud není mísa vyrobena k nějakým zvláštním účelům, bude pravděpodobně v harmonii s jednou z čaker. Necháte-liji rozeznít, zvlášť pokud ji držíte v úrovni příslušné čakry, má posilující a vyrovnávající účinek. Některé mísy jsou zřejmě určeny spíš k diagnóze než k léčbě. Jak energie procházejí pacientovým systémem čaker, jejich harmonie se mění. Zkušený léčitel dokáže podle poslechu změn určit, zda daná čakra pracuje správně.
   V Tibetu před okupací se „zpívající“ mísy používaly k náboženským a/nebo meditačním účelům (což bylo v mnoha případech totéž) dokonce častěji než k léčení. Byly přitom doprovázeny mnoha dalšími nástroji, včetně lidského hlasu. I když se o kombinaci těchto nástrojů často hovoří jako o tibetské duchovní hudbě, není to (jak jsem se krátce zmínil ve 3. kapitole) hudba v tom smyslu, jak ji chápeme na Západě. Když Tibeťan dříve vstoupil do kláštera, obvykle jako dítě, stala se tato duchovní „hudba“ součástí jeho zasvěcení. Chlapec většinou strávil svá první léta prováděním podřadných úkolů, jako například servírováním osoleného čaje s máslem, s jehož pomocí Tibeťané odolávají chladu. Teprve když byl shledán hodným té cti, prošel svým prvním (osobním) zasvěcením, po kterém mu bylo dovoleno hrát na veliký buben, jenž při náboženských obřadech a procesích odbíjí čas. To je zvlášť zajímavá první volba. Na rozdíl od ostatních hudebních nástrojů slouží bubny pouze k udávání rytmu a určité rytmy mají zvláštní účinek na lidskou mysl.
   Nervové buňky mozku ustavičně vydávají elektrické impulzy, jejichž vzorce se mění. V roce 1929 psychiatr Hans Berger zahájil své pokusy s telepatií, na jejichž základě později sestrojil elektroencefalograf, přístroj měřící a zaznamenávající bioelektrickou aktivitu mozku, množství potenciálových změn, ke kterým dochází při činnosti nervových buněk mozkové kůry i podkoří. Záznam získaný tímto přístrojem se nazývá elektroencefalogram, zkráceně EEG. EEG normálního dospělého člověka, který je při vědomí a bdělý, ukazuje převahu vlnění beta o 15 až 30 Hz. Když se uvolníme, stav mozkových vln se mění na alfa o 7–14 Hz. Některé meditační stavy doprovází vlnění theta o 4–7 Hz a hluboký bezesný spánek je charakterizován vlněním delta o 0,5–4 Hz. To je však pouze hrubé rozdělení.Rozličné změněné stavy vědomí vykazují své vlastní typické vzorce mozkových vln.
   Používání elektroencefalografu vedlo k objevu procesu známého jako nastavení mozkových vln. Jednoduše řečeno, lidský mozek má tendenci převzít jakýkoli dominantní rytmus ze svého bezprostředního okolí. Tento rytmus může být vizuální, zvukový nebo dokonce dotekový a může být příčinou, která způsobuje tzv. stroboskopovou epilepsii u náchylných jedinců. Skutečnost nastavení mozku na určité vlnění byla experimentálně ověřena monitorováním mozkových vln pokusné osoby vystavené rytmickým podnětům; tento úkaz je však součástí lidské zkušenosti od počátku dějin.
   Je známo, že bubnování při obřadech voodoo uvádí lidi do stavu transu a posedlosti zvaného loa. Šamanské bubnování umožňuje dosáhnout změněných stavů vědomí, potřebných pro cestování duše. Kultura za kulturou používala rytmický zvuk ke změně duševních procesů člověka. A zdá se, že ani Tibet není výjimkou.
   Avšak nastavení mysli je pouhým startovním bodem velice sofistikovaného systému posvátných zvuků, který vznikl v tibetských klášterech. Když novic zvládne buben, učí se hrát na dlouhý roh, vyrobený z mědi kombinované se stříbrem. Roh vydává hluboký, zvučný, dutý tón, který je slyšet na velké vzdálenosti. Po tomto dlouhém rohu se novic učí hrát na hoboj, na lasturu a správnému užití rozličných zvonů, činelů a gongů. Vhodní kandidáti podstoupí cvičení v harmonickém liturgickém zpěvu a někteří jsou podporováni v nácviku hlubokého drsného vokálu, velmi charakteristického, který je doslova nemožné popsat. Cvičení v tomto umění začíná ve velmi raném věku – dlouho před pubertou – a tento druh liturgických zpěvů je považován za tak důležitý pro duchovní vývoj, že jeho adepti jsou připraveni riskovat, že budou mít již ve středním věku zničené hlasivky.
   S používáním nástrojů úzce souvisí praxe prozpěvování manter. Mantra je zvuk, slovo nebo řada slov, používaných jako pomůcka při koncentraci. Nejvýznamnější tibetskou mantrou je ona známá Óm mani padme húm, která se překládá jako „O klenote v lotosu“. Vyvolává ochranné božstvo a je podle starobylého učení prapodstatou všeho štěstí, blahobytu a vědění, stejně jako hlavní cestou k osvobození.
   Stejně jako mnohé další účinné mantry i tato se stále opakuje, až zní jako had požírající svůj vlastní ocas: „Óummm manííí padme húmmm óummm manííí padme húmmm“ a tak stále dokola, kdy „húmmm“ poslední slabiky splývá s počátečním „óummm“. Prozpěvována tímto způsobem účinkuje tato mantra tak, že uklidňuje mysl a ta opouští vnější myšlenky, které by mohly narušit meditaci.
   Můžete to sami vyzkoušet; zaujměte svou oblíbenou meditační pozici, uvolněte tělo a zkuste nahlas prozpěvovat tuto mantru. Až se stále se opakující rytmus zautomatizuje, můžete si mantru zvnitřnit tím, že pokračujete v jejím prozpěvování v duchu. Pokud to zkoušíte poprvé, jistě si okamžitě všimnete, že ve srovnání s běžnou praxí jste tak omezili rušivé myšlenky na minimum.
   Ale to je pouze jedna z funkcí této mantry. Překlad „Ó klenote v lotosu“ ukazuje na další, dokonce ještě významnější funkci. Vodítkem zde je výraz „lotos“, který přímo odkazuje na čakry. „Klenot“ v čakře je vzácná buddhovská přirozenost, stav úplného osvícení, o jehož dosažení tibetští mystici usilují. Tato mantra je tedy stvořena, přesně jak to tvrdí starověká tradice, aby se stala hlavní cestou k osvobození. Když se podíváte na tabulku na straně 50, uvidíte, že zvuk příslušející korunní čakře, „kolu blaženosti“, je „óm“, zatímco zvuk „húm“ náleží srdeční čakře. Tak sama mantra kombinuje akustické struktury, získané dlouhověkou praxí, aby přímo ovlivňovaly jmenovitě hlavové a srdeční centrum.
   Používání této mantry nastaví v korunní a srdeční čakře rezonanci, která kultivuje celý systém a skutečně vede ke stavu kosmického vědomí. Ale neočekávejte rychlý výsledek. Proces kultivace může zabrat celý život a Tibeťané říkávají, že i několik životů. Přesto si však můžete ověřit účinnost těchto zvuků tím, že věnujete pečlivou pozornost svému hlavovému a srdečnímu centru, když nahlas zpíváte tuto mantru. Téměř okamžitě zaznamenáte účinek na úrovni srdce. Když vytrváte, bude následovat účinek na korunní centrum.
   Manipulace s energií se rovněž týká nácviku běhu lunggompa, o kterém podala zprávu Alexandra David–Neelová. Svého prvního běžce viděla, když cestovala Čhangthangem, vysoko položenou travnatou oblastí severního Tibetu, obydlenou pouze malým počtem nomádských pastevců. Muž vypadal jako pouhý bod na vzdáleném horizontu, ale dalekohledem hned rozeznala osamělého člověka, pohybujícího se mimořádnou rychlostí. Jeden člen z její společnosti ji varoval, aby se běžce nepokoušela zastavit nebo s ním dokonce mluvit, protože by to přinutilo božstvo, kterým je posedlý, k odchodu – a něčím takovým by byl běžec tak otřesen, že by mohl zemřít.
   Když se běžec přiblížil, Alexandra David–Neelová si všimla, že jeho tvář je nehybná a jeho oči zaměřené na nějaký bod na obloze. Levou rukou svíral látku svého roucha a v pravé držel phurbu. Pohyboval touto obřadní dýkou, jako by to byla berla, ačkoli nebyla zdaleka tak dlouhá, aby se dotýkala země. Neběželobvyklým způsobem, ale odrážel se dlouhými skoky jako poskakující gumový míč. Nezdálo se, že by si uvědomoval přítomnost skupiny, když ji míjel.
   Později viděla paní David–Neelová jiného lunggompu za ještě podivnějších okolností. Kráčela se svým adoptivním synem Jongdenem lesem v západním Tibetu, když narazili na nahého muže, omotaného těžkými řetězy. Seděl na kameni a zdálo se, že je pohroužen v meditaci. Ale pak si uvědomil jejich přítomnost a neuvěřitelnou rychlostí utekl pryč. Jongden jí vysvětlil, že lunggompové někdy nosí takové řetězy, protože kázeň učinila jejich těla tak lehkými, že je nebezpečí, že odletí vzduchem pryč.
   V Khamu, skalnaté oblasti Tibetu, kde geriloví bojovníci způsobili okupantům z Číny tolik starostí, se Alexandra David–Neelová setkala s lunggompou při cvičení. Tento muž se přidal k jejich společnosti a byl s nimi již několik dní, než se dozvěděla o jeho schopnostech. Pak jej viděla vystupovat do svahu s neobvyklou rychlostí a mrštností, přičemž se pohyboval stejným skákavým pohybem, kterého si všimla u předchozích lunggompů. Když se dostal až k ní, nebyl vůbec udýchaný, ale zdálo se, že je sotva při vědomí a neschopen řeči. Uvědomila si, že je v transu. Později se dozvěděla, že tuto techniku začal studovat v blízkém klášteře a že nyní hledá nového učitele, protože ten jeho odjel ze země.
   Vyšlo najevo, že stav transu, kterého byla svědkem, přišel na tohoto muže samovolně, vyvolán chutí na grilované maso. Ačkoli metody nácviku běhu lunggompů byly tajné, dokázala z něho dostat informaci, že součástí přípravy na tuto techniku je pokyn dívat se upřeně na hvězdnou oblohu. Rovněž se dozvěděla, že západ slunce nebo jasná noc je nejlepší dobou k provádění běhu.
   Tento muž mířil do kláštera Žalu gonpa, střediska specializujícího se na nácvik techniky lunggompa. Podle tradice pocházející ze čtrnáctého století byly tyto techniky vyvinuty, když bylo potřeba hbitého běžce, který by shromáždil různé démony, roztroušené po celé zemi. Přítomnost těchto démonů vyžadoval mocný a významný náboženský obřad, který se až do čínské invaze odehrával každý dvanáctý rok. Běžec byl tradičně vybrán z jednoho ze dvou klášterů, aby hrál roli démonova protivníka. Jeho příprava, probíhající v odloučení a úplné temnotě, trvala tři roky a tři měsíce.
   Zahrnovala dechová cvičení a velmi zvláštní druh jógy, vyvinutý zřejmě za účelem odlehčení těla. Tato jóga, připomínající praxi, která je součástí moderního hnutí transcendentální meditace, sestává ze skákání v pozici se zkříženýma nohama, jež následuje po sérii hlubokých vdechů. Ruce se při tom nepoužívají, v podstatě jde o prudké pohyby hýžďových a/nebo stehenních svalů. Ale ať toho dosahují jakkoli, adepti se nakonec naučí skákat do pozoruhodné výšky. Tibetská legenda praví, že po letech praxe se tělo stane tak lehkým, že může sedět na klasu ječmene, aniž ohne jeho stonek. Jinými slovy, tato jóga skoků nakonec vede k levitaci.
   Slovo lung ve slovním spojení lunggompa je jiným přepisem výrazu rlung, jenž popisuje energie, kterými jsme se zabývali ve čtvrté kapitole – což vystihuje základní povahu přípravy na běh lunggompa. Spojení lunggom je zastřešujícím výrazem pro sérii cvičení, konaných za účelem dosažení fyzických a duchovních schopností, z nichž běh v transu je pouze jedním příkladem. Je zřejmé, že hlavní myšlenkou těchto cvičení je pokusit se ovlivnit energetický systém jemněhmotného těla.
   Alexandra David–Neelová byla tak fascinována technikou lunggompa, že vyvinula značné úsilí, aby něco zjistila o jejích metodách. Dozvěděla se, že nejprve je třeba několik let nácviku jógového dýchání, a teprve když je žák dokonale ovládá, dostane od svého gurua svolení k tomu, aby se pokusil o vlastní běh. Přitom obdrží mantru, kterou má v duchu odříkávat jak v součinnosti s dechem, tak při každém kroku.
   Nejprve se běh začne provádět ze jasných nocí v jednotvárném, plochém terénu. To znamená, že žákovi může být určena hvězda, na kterou má při běhu upírat pohled. Také to znamená, že se během nácviku nesetká s velkými obtížemi. Alexandra David–Neelová si poznamenala, že někteří běžci se zastavovali, když jejich hvězda zapadla za obzor, ale jiní si její obraz dokázali představit, a mohli tak nerušené pokračovat v cestě. (Viz její kniha Kouzla a tajemství v Tibetu – Magie and Mystery in Tibet)
   Dáme-lisi všechny tyto informace dohromady, dokážeme si lépe představit, oč zde vlastně šlo. Jak jógové dýchání, tak zvuk ovlivňují energie rlung. Zatímco kontrola dechu téměř jistě postupovala podle tradičních technik, posilujících energetický systém a zlepšujících zdraví, guru pravděpodobně vybral mantru, jejíž zvuk nejlépe vyhovoval specifickému systému čaker jeho žáka. Ta se nejprve odříkávala nahlas, aby stimulovala čakry, a teprve potom se zvnitřnila.
   Mantry jsou samozřejmě něčím víc než jen zvuky, které obsahují. Vhodná mantra se odvíjí ve zvláštním rytmu – a ten rytmus je hypnotický. Ale rytmus není jediným hypnotickým prvkem cvičení lunggompa.
   Přípravou k navození transu bývá obvykle pokyn, aby dotyčná osoba upřela pozornost na určitý bod nad úrovní očí. To většinou oči rychle unaví a vyvolá pocit uvolnění a ospalosti, který pak může být u vhodného jedince snadno změněn nastav transu. Je evidentní, že v požadavku, aby běžci lunggompa upřeli pohled na hvězdu, jde o naprosto stejný proces.
   Další pomůckou k navození transu je plochý, jednotvárný terén. I když jde nepochybně také o bezpečnostní opatření, nuda při běhu takovouto krajinou je sama o sobě hypnotická. Když se v Evropě a Británii zaváděly dálnice, chtěli jejich konstruktéři logicky zkrátit vzdálenosti tím, že je navrhovali co nejpřímější. Ale docházelo k tolika případům, kdy řidiči „usnuli“ za volantem, že k nim museli přidat umělé zatáčky. Mnoho řidičů ve skutečnosti vůbec neusnulo. Upadli do hypnotického transu.
   Upřený pohled, nezajímavá krajina a rytmus zvnitřnělé mantry, synchronizovaný s pravidelným dýcháním a pohybem nohou, tvoří kombinaci, která silně navozuje hypnotický trans. Tak jako první uživatelé dálnic běžci rychle upadají do transu.
   Tento typ transu má několik zajímavých důsledků. Jak stále znovu dokazuje hypnóza, osoby v transu jsou schopny takových činů síly a vytrvalosti, jakých by nikdy nemohly dosáhnout v bdělém stavu. Jejich představivost se zlepšuje, takže obraz hvězdy nahradí realitu a dovoluje běžci pokračovat i v denních hodinách. Je zajímavé, že se rovněž zlepšuje paměť. V Tibetu byli běžci lunggompa tradičně používáni k předávání vzkazů, a přitom v žádném popisu či v záznamech Alexandry David–Neelové ani jiných autorů není uvedeno, že by nesli svitky, knihy nebo jiné texty. Tyto vzkazy, jakkoli složité, si běžec zřejmě uložil do paměti.
   Takže typický lunggompa je běžec v transu s posíleným energetickým systémem a značnou zkušeností s řízením dechu – což jsou tři prvky, které do značné míry vysvětlují jejich úžasné výkony, co se týče rychlosti a vytrvalosti. Ale není možná i levitace? Mnoho tibetských textů tvrdí, že po určitém čase se běžec lunggompa stává tak výkonným, že se jeho nohy již nedotýkají země.
   „Hypnotické“ levitace, která bývá součástí tolika kouzelnických představení na jevišti, se dosahuje pomocí mechanických prostředků, nikoli transu. Ale trans ve vás zcela jistě může zanechat subjektivní dojem, že vaše tělo je lehčí, i když stejně možný je subjektivní pocit tíhy. Pokud je levitace skutečně jedním z faktorů běhu lunggompa, dochází k ní pravděpodobně spíš vlivem zvučného prozpěvování nebo nějaké jiné manipulace s energetickým systémem než pouhým transem.
   Jen málo obyvatel Západu je připraveno podstoupit dlouholeté úsilí, které vyžaduje tato technika – navíc běh v transu městskými ulicemi by asi byl mnohem nebezpečnější než běh po Tibetské náhorní plošině –, nicméně si můžete vyzkoušet některé prvky techniky lunggompa třeba v tělocvičně. Nejprve si ověřte svou momentální fyzickou kondici na některém z mechanických tréninkových přístrojů, jako je trenažér běhu nebo kolo. Pak si odpočiňte a zopakujte pokus při synchronizaci svých pohybů s vnitřní mantrou – možná by se vám líbilo vyzkoušet slavnou „Óm mani padme húm,“ ale postačí jakákoli rytmická slovní formule. Zjistíte, že vaše kondice se zlepšuje. Pokud se vám podaří synchronizovat rovněž své dýchání, zlepšení bude až dramatické. Dokonce prostý akt zavření očí a představa hvězdy nad a před vámi může znamenat rozdíl.
   Principy lunggompa nejsou jedinými tibetskými technikami, které můžete vyzkoušet, pokud jste ochotni obětovat tomu určitý čas a úsilí. Jednou z dalších je technika zahřívací jógy neboli tumo.
   Adepti techniky tumo dostali titul rapa (jako Milaräpa) podle tenkých bavlněných rouch, která nosili za každého počasí. Je typické, že žák tumo obdržel své roucho až poté, co podstoupil tvrdou zkoušku. Vysvlečen donaha, byl zabalen do pokrývky, kterou namočili v mrazivé vodě horského potoka, a poručili mu, aby ji vysušil pouze svým tělesným teplem. Když byla pokrývka suchá, okamžitě požadovali, aby vysušil druhou a pak třetí. Teprve po vysušení třetí pokrývky byl prohlášen za znalce tohoto umění. Když získali potřebnou kvalifikaci, jogíni tumo někdy pořádali soutěže, sedíce na vysoko položených himalájských sněhových polích. Vítězem se stal ten, který svým tělesným teplem rozpustil na sněhu nejširší kruh.
   Výraz tumo vlastně znamená „horko“ nebo „teplo“, ale pouze ve zvláštním smyslu psychického tepla. Tibeťané rozlišují tři typy:
   1. tumo, které přichází spontánně při zážitku náboženské extáze
   2. mystické tumo, které je ohněm blaženosti
   3. ezoterické tumo, které udržuje adepta psychicky v teple.
   Třetí typ tumo – o který v tomto případě jde – se vztahuje k jemnému ohni, který zahřívá semennou tekutinu muže a je zdrojem jeho energie (v Tibetu se nazývá šugs). Zvýší-lise teplota, energie proudí kanály rca. Je jasné, že tumo není výhradně výsadou mužů, protože také Alexandra David–Neelová byla schopna aplikovat tuto techniku, takže odkazy starověkých textů k semenné tekutině se zřejmě vztahují spíš k mužské realizaci tibetské ezoterické praxe než k technické realitě. Co je zde zřejmě nejdůležitější, je energie shromážděná v sexuálním centru, základní čakře „kola zachování štěstí“. Tato energie je samozřejmě stejná jak u mužů, tak u žen. Zasvěcení do techniky tumo je v podstatě oprávnění, předání wangkuru (schopnosti), které uděluje guru svému žákovi. Ale uznání přichází až po dlouhém období zkoušek a cvičení, takže je pravděpodobné, že žák ve skutečnosti vykonává většinu práce a zasvěcení je spíš označením určité úrovně, které dosáhl, než předáním nějakého ústředního tajemství.
   V Tibetu byli učedníci vždy varováni, aby nikdy necvičili uvnitř domu nebo poblíž jiných lidí, protože „nečistý vzduch“ a „záporné vibrace“ by mohly zpomalit postup cvičení nebo dokonce způsobit škodu. Zde opět pozorujeme náznak toho, že se tato praxe týkala manipulace s energií na jemné úrovni.
   Po zasvěcení se po adeptovi požadovalo, aby odmítal používat kožešinové nebo vlněné oděvy a nikdy se neohříval u ohně. Tak jako mnoho formálních tradic měla i tato praktické kořeny. Tumo vyžaduje stálé procvičování. Jako atlet, který ztrácí svou vrcholnou formu, když přestane trénovat, může adept techniky tumo nakonec ztratit svou dovednost, pokud příliš spoléhá na vnější zdroje tepla nebo teplé oblečení.
   Nezbytný nácvik techniky tumo postupuje třemi jasně vymezenými stadii –předběžnou přípravou, základní praxí a praktickým použitím. Každé stadium se skládá z několika kroků a všechna tři jsou detailně probrána v následující kapitole.

6. TUMO
   Nácvik techniky tumo vyžaduje značnou časovou investici. V Tibetu trval tradiční nácvik tři roky, tři měsíce a tři dny, a i když má tato doba zřetelně symbolický význam, zvládnutí této praxe v čase kratším než třicet šest měsíců by bylo pro většinu z nás obtížné. Rozličné kroky cvičení jsou prospěšné samy o sobě a mohou je s užitkem provádět i ti, kteří netouží po tom stát se adepty techniky tumo. Pro názornost zde uvádíme nácvik techniky tumo, tak jak ho podávají staré tibetské texty, rozložený na dílčí cvičení.
STADIUM 1: PŘÍPRAVNÁ CVIČENÍ 
Přípravné cvičení 1: představa bohyně
   Při prvním z pěti přípravných cvičení začnete s modlitbou ke svému guruovi, v níž požadujete pomoc ve svém podnikání. Vztah guru–žák má v Tibetu, tak jako ve většině zemí Dálného východu, povahu, kterou obyvatelé Západu těžko chápou. Není to pouhý svazek učitele a žáka, ani mistra a učedníka, ačkoli zde už jsme pravdě blíž. Předpokládá se, že správné předávání ezoterických technik vyžaduje spirituální vazbu mezi těmito dvěma, která zahrnuje jejich telepatické spojení za guruova života a která je natolik hluboká, aby přetrvala i po jeho smrti. Tudíž ať je guru přítomen nebo není, ať je živý nebo mrtvý, žák s ním vždy může komunikovat prostřednictvím modlitby, aby obdržel jeho pomoc.
   Po modlitbě byste si měli představit sami sebe jako nahou šestnáctiletou panenskou Vadžrajóginí, tantrickou bohyni, která zosobňuje duchovní energii. Tato bohyně má zářící rubínově červenou pleť a viditelné třetí oko uprostřed čela. V pravé ruce drží nad hlavou lesklý zahnutý nůž, kterým odřezává veškeré rušivé myšlenkové procesy. V levé ruce proti své hrudi drží lidskou lebku naplněnou krví. Na hlavě bohyně spočívá diadém z pěti vysušených lidských lebek a okolo krku má náhrdelník z padesáti lidských hlav, z nichž odkapává krev. Má náramky na pažích, na zápěstích a na kotnících, ale jedinou její další ozdobou je „pancíř ze zrcadla karmy“, který má upevněný na prsou dvojitými šňůrami korálů z lidských kostí, ovázanými kolem pasu a přehozenými přes ramena. Na levé paži má zavěšenou dlouhou hůl a celé její tělo obklopuje plamenná aura. Bohyně tančí, pravou nohu má ohnutou a chodidlo zdvižené, zatímco levou nohou dupe na člověka ležícího pod ní s tváří obrácenou k zemi.
   Tento popis bude znít západnímu člověku nechutně, ale i ty nejhorší z uvedených hrůz mají symbolický význam. Například náhrdelník z uříznutých lidských hlav bychom měli vnímat jako symbol oddělení od koloběhu zrození, smrti a znovuzrození, které vězní lidstvo ve světě iluze – což je pojetí, které si dále probereme podrobněji.
   Zatímco vnější vzhled bohyně je takto popsán, měli byste si sami sebe představit vnitřně prázdné, jako hedvábný stan nebo nafouknutý balon.
   Když s vizualizací začínáte, zkuste se vidět v podobě bohyně ve své běžné velikosti. Ale jakmile si tento obraz pevně uložíte v mysli, měli byste si představit, že vyrůstáte do velikosti domu, pak do velikosti kopce. Pokračujte v růstu, dokud není podoba bohyně dostatečně velká, aby zabrala celý vesmír, a rozjímejte chvíli v tomto stavu.
   Poté se musíte postupně zmenšovat, kousek po kousku, dokud nejste větší než hořčičné semínko.(Původní texty používají sanskrtský výraz til, název drobného semínka jedné indické rostliny. Hořčičné semínko, jež čtenáři znají, lépe navodí představu velikosti.) Pak zmenšete tuto vnitřní představu ještě víc, takže je mikroskopická co do velikosti, i když obsahuje všechny jemné detaily. Rozjímejte o sobě rovněž v tomto drobném rozměru. Tato kontemplace uzavírá vaše první přípravné cvičení.
Přípravné cvičení 2: představa kanálů
   Druhé cvičení vychází z prvního v tom smyslu, že začnete s představou sama sebe jako bohyně Vadžrajóginí v normální velikosti. Ale jakmile ji navodíte, musíte se soustředit na představu energetického kanálu dbu–ma, který se táhne středem vašeho těla. Měli byste jej vidět rovný, dutý, asi tak velikosti šípu, jasný, téměř zářivý, červené barvy.
   Stejně jako předtím se po vás žádá, abyste postupně zvětšovali tuto představu, dokud kanál nebude mít velikost vycházkové hole, pak sloupu, domu, kopce, a nakonec bude tak velký, že obsáhne celý vesmír. V této podobě kanál prostupuje celým vaším tělem až do konečků prstů, ačkoli ve svém přirozeném stavu takový vůbec není.
   Opět jako při prvním cvičení svou představu zmenšete, dokud tento dutý kanál nebude větší než tisícina lidského vlasu.
Přípravné cvičení 3: pozice a dýchání
   Vaše třetí cvičení zahrnuje speciální pořadí pozic a dýchání, které předchází cvičení vizualizace. Doporučená pozice se nazývá buddha nebo v Tibetu pozice dordže a odpovídá lotosové pozici v hathajóze. Posaďte se na podlahu se zkříženýma nohama, tak abyste měli chodidla na stehnech, otočená vzhůru. Pravá noha by měla být výš.
   Tato pozice je pro člověka ze Západu téměř nemožná, pokud již předtím neprošel důkladným tréninkem v józe, a zdá se, že je obtížná i pro Tibeťany, protože nám nabízejí snadnější alternativu. Je to pozice síddhy – dokonalá pozice hatha–jógy – při které máte zkřížené nohy, takže levá pata tlačí na perineum (hráz), zatímco pravé chodidlo spočívá na ohnutém koleni levé nohy. Doporučuje se použití meditační pásky. Je to pás pevné látky, přibližně čtyřikrát delší než obvod vaší hlavy, jehož smyčku si můžete přehodit zezadu kolem krku a pod koleny a který tak pomůže udržet základní pozici. Povoluje se rovněž používat dobře vycpaný čtvercový meditační polštářek o stranách asi 60 centimetrů a čtyři prsty silný.
   Ať už zaujmete jakoukoli pozici, měli byste si ruce položit do klína těsně pod pupkem, s vnitřní stranou zápěstí přitisknutou na stehna. Palec, ukazováček a malíček by měly být natažené a zbylé dva prsty ohnuté do dlaně. Narovnejte páteř a roztáhněte bránici, jak nejvíce můžete. Bradu přitiskněte ke krku, jazyk opřete o horní patro a pohled upřete na špičku nosu, na obzor nebo na oblohu.
   Až budete usazeni v této pozici, úplně vydechněte, abyste plíce zbavili vydýchaného vzduchu. Zopakujte to třikrát, pak se nadechněte tak zhluboka, jak je to možné, a zvedněte lehce bránici, takže vaše hruď teď bude mít tvar hrnce. Zadržte dech tak dlouho, jak to dokážete bez nadměrné námahy. Jak vydechujete, představte si pětibarevné paprsky, které vycházejí ze všech pórů vašeho těla a naplňují celý svět. Jsou to barvy, které odpovídají živlům – modrá, zelená, červená, bílá a žlutá – a symbolizují éter, vzduch, oheň, vodu a zemi. Při nádechu si představte, že se tyto paprsky vracejí zpět vašimi póry a naplňují vaše tělo duhovým světlem. Cvičení sedmkrát opakujte.
   Dále si představte, že každý z těchto paprsků se mění v pětibarevnou verzi slabiky „húm“. To bude samozřejmě mnohem snadnější pro ty, kdo znají tibetskou abecedu, ale pro vaši představu je zobrazení této slabiky znázorněno níže.
   
   
   Zobrazení slabiky „húm“
   
   Při výdechu si představte svět vyplněný těmito pětibarevnými slabikami „húm“ a naslouchejte jejich zvuku. Při vdechu si představte, že slabiky vstupují do vašeho těla a celé ho naplňují. Tento postup dýchání a představ zopakujte sedmkrát.
   Nyní si při výdechu představte, že se ze slabik „húm“ stávají obrazy hněvivých božstev velikosti hořčičných semínek. Jako mniši v Tibetu jste byli obklopeni rozličnými zobrazeními těchto rozhněvaných božstev, která se nacházejí v mnoha náboženských textech a v mnohých náboženských uměleckých dílech. Možná byste si přáli nejprve některé z jejich podob poznat a prostudovat, než se pustíte do další části cvičení, ale představa těchto božstev, tvořivě založená na následujícím popisu, je rovnocenným přístupem k jejich poznám.
   Zaprvé, nepokoušejte se napodobit vícehlavá a mnohoruká božstva z některých panteonů Dálného východu. Bohové a bohyně, které si budete představovat by měli mít pouze jednu tvář a dvě ruce. Pravá ruka drží ve výšce dordže (viz obr. na str. 67), zatímco levá je položena na srdci. Stejně jako předtím paprsky jsou i všechna božstva pětibarevná. Pravou nohu mají ohnutou, levá je natažená. Měli byste si je představit jako velmi zuřivé, hněvivé a výhružné.
   Tak jako předtím si při výdechu představte, jak z vás s dechem vycházejí tato božstva a vyplňují svět, zatímco při nádechu se vracejí a naplňují vaše tělo. Opět tento postup sedmkrát zopakujte.
   
   Další krok je jakýmsi kritickým momentem cvičení. Vyžaduje na vás, abyste si představili, že v každém póru vašeho těla je jedno z těchto drobných božstev s tváří obrácenou ven. Výsledkem vaší vizualizace – pokud ji provádíte správně –bude, že uvidíte sami sebe s druhou ochrannou kůží, vytvořenou ze zuřivých, rozhněvaných božstev, která se stane vaším brněním.
Přípravné cvičení 4: vizualizace písmen
   Čtvrté přípravné cvičení začněte vizualizací dutých kanálů ro–ma a rkjang–ma po obou stranách středového kanálu. Dále si představte pět samohlásek abecedy uvnitř levého kanálu a dvacet jedna souhlásek v pravém kanálu. (Původní tibetské texty uvádějí, že byste si měli představit jednu samohlásku a jednu souhlásku zvlášť v levém a v pravém kanálu, ale pozdější pokyny jasně praví, že se má použít celá abeceda.) Každé písmeno by mělo být pečlivě nakresleno a měli byste je vidět červeně vybarvené. Představte si písmena seřazená ve svislé řadě, jedno nad druhým. Dechový stereotyp nastavte tak, abyste střídali levou a pravou nosní dírku – možná budete muset uzavřít nosní dírku palcem nebo ukazováčkem –, a pak si představujte, jak písmena proudí s vaším výdechem ven, jedno za druhým. Při nádechu se zase vracejí zpět, ale nyní vstupují do vašeho těla penisem nebo vagínou. Tibetské texty (viz Evans–Wentz, Tibetská jóga a tajné nauky Tibetan Yoga and Secret Doctrines) při popisu používají zvláštní přirovnání: hovoří o písmenech následujících jedno za druhým „jako pohádkové ohně“. Ačkoli původní texty jistě předpokládají, že adept bude používat tibetskou abecedu, zdá se, že latinská abeceda funguje právě tak dobře.
Přípravné cvičení 5: vizualizace gurua kořene
   Páté a poslední přípravné cvičení může představovat pro západní adepty menší problém. Toto cvičení po vás vyžaduje představit si svého „gurua kořene“, jak sedí se zkříženýma nohama ve vaší srdeční čakře. Ezoterická tradice Východu je založena na předpokladu, že každý, kdo nastoupí spirituální cestu, je provázen řadou gurů, z nichž mnozí již nejsou vtělením a někteří jsou božstvy, ke kterým má žák zvlášť blízký vztah. Guru kořene je ovšem lidský učitel, který je zásadním prostředníkem k řetězu nadlidských entit, které žáka vedou. Pro Tibeťana je vztah ke guruovi tak samozřejmý, jako je třeba váš vztah k vašemu nadřízenému v práci ale na Západě chybí formální uspořádání takového vztahu, jako je vztah gurua a žáka. Zde jsou ezoterické poznatky spíše nabyté z knih, přednášek nebo skupinových studií, než že by je žákovi předával mistr.
   Kdo je tedy guru kořene? Zodpovězení této otázky bude vyžadovat trochu intelektuálního úsilí. Existuje někdo, muž nebo žena, kdo vás jako první vyslal na cestu ducha? Máte svého duchovního rádce? Pokud je vaše odpověď na tyto otázky záporná, zkuste si vzpomenout na člověka, který vás hluboce ovlivnil svým příkladem – kdo je, jinými slovy, takovým člověkem, jakým byste se sami rádi stali, modelem vaší duchovní role. Pokud ani zde nikoho nenacházíte, mohli byste jej najít v osobě autora knihy, která nejvíc ovlivnila probuzení vašich duchovních zájmů.
   Určení svého gurua kořene je bohužel pouze začátek, protože náš text po vás vyžaduje, abyste si představili celou řadu netělesných guruů, od nejméně důležitého k nejdůležitějšímu, jeden vždy nad hlavou druhého ve svislé linii podél centrálního kanálu. V tibetské tradici je hierarchie duchovního vedení jasně stanovena, se svrchovaným guruem Vadžradharou na nejvyšším místě. Pro člověka ze Západu, který možná nikdy neslyšel o Vadžradharovi, není tato představa srozumitelná. Zde budete muset opět trpělivě meditovat o duchovních osobnostech, které vás nejvíc inspirovaly. Pro křesťana by to mohl být jeden ze svatých, kteří představují spojení s Kristem. Pro žida by to mohl být některý velký rabín nebo biblická postava jako Šalomoun nebo Mojžíš. Muslimský řetěz by vrcholil v proroku Muhammadovi a tak dále, podle příslušné duchovní tradice.
   Poté co jste určili tento řetězec, měli byste se k těmto guruům pomodlit, používajíce při tom „formuli Šesti učení“. Zde opět nastávají pro západní žáky problémy, protože tato modlitební formule není standardním textem – je to modlitba předaná žákovi jeho guruem kořene. Pokud jste tento dar neobdrželi, musíte si vymyslet svou vlastní modlitbu. A chcete-lizůstat věrni duchu tibetské tradice, součástí modlitby by měla být žádost o pomoc v následujících věcech: v uvědomění si iluzorní povahy skutečnosti a existence jasného světla v jádru této skutečnosti, ve zdokonalení fyzického těla jógou a jemněhmotného těla oživením centrálního kanálu a v dosažení nirvány a buddhovství. Protože tato průprava je zaměřena jmenovitě na techniku tumo, měli byste rovněž vznést žádost o pomoc při zažehnutí duševního žáru.
   Až modlitbu dokončíte, představte si celý řetěz guruů, splývající s tělem vašeho gurua kořene, který ještě dál splyne se samou podstatou blaženosti. Nechte tímto zážitkem blaha naplnit celé své tělo.
STADIUM 2: VYTVÁŘENÍ DUŠEVNÍHO ŽÁRU
   Po dokončení průpravy jste připraveni vstoupit do druhého stadia nacvičování techniky tumo, které již zahrnuje samo vytváření duševního žáru. Začněte toto stadium tak, že zaujmete pozici buddhy nebo síddhy, popsané v přípravném cvičení 3. (Pokud jste prováděli přípravná cvičení pečlivě, měla by pro vás již být některá z těchto pozic pohodlná.) Když tibetské texty popisují narovnávání páteře, hovoří o sloupci čínských mincí. Tato představa je zvlášť vhodná, protože čínské mince mají uprostřed díru, kterou může procházet středový energetický kanál.
   Až zaujmete zvolenou pozici se zápěstími na stehnech, jazyk dotýkající se horního patra a pohled upřený na špičku nosu nebo na obzor, měli byste vědomě sladit svůj myšlenkový proces s rytmem dýchám. Tibetská ezoterická tradice učí, že váš myšlenkový proces se mění po době dané jedním nádechem a jedním výdechem. Ovládnutí mysli – prvořadého aspektu tibetské ezoterické praxe – se dá dosáhnout pouze ovlivněním tohoto rytmu. Protože dechový a myšlenkový proces závisejí jeden na druhém, ovládání dechu je prvním krokem k ovládání mysli.
Ovládání dechu 1: klidné dýchání
   Doporučený postup ovládání dechu je dost komplexní. Začíná tím, co Tibeťané nazývají „klidným dýcháním“. Rozlišujeme dvě jeho části: první se nazývá „vání devíti měchů“, druhá „čtyři kombinované dechy“.
   Vání devíti měchů
   Uzavřete si ukazováčkem levou nosní dírku tak, abyste dýchali pouze pravou.
   Pomalu otáčejte hlavou zprava doleva a přitom provádějte tři nádechy a tři výdechy pravou nosní dírkou. Nyní uzavřete svou pravou nosní dírku a třikrát se nadechněte a vydechněte, zatímco pomalu pohybujete hlavou zleva doprava.
   Nakonec se s hlavou nehybnou a očima upřenýma přímo před sebe třikrát nadechněte a vydechněte oběma nosními dírkami najednou.
   Toto pořadí devíti nádechů byste měli zopakovat třikrát.
   Při první z těchto tří sestav byste měli dýchat tak mírně, že je to sotva znát. Při druhé musíte dýchat silněji a při třetí byste měli při výdechu úplně vyprázdnit plíce a při nádechu je celé naplnit (budete k tomu muset použít sílu svých břišních svalů).
   Čtyři kombinované dechy
   Až dokončíte celou sestavu „vání devíti měchů“, postoupíte ke druhému prvku klidného dýchání, který je znám jako „čtyři kombinované dechy“. Musíte při něm nejprve ohnout hlavu dopředu, takže váš krk bude vypadat jako hák. Nyní nasajte vzduch oběma nosními dírkami na vzdálenost asi třiceti centimetrů, aniž byste přitom vydali jakýkoli zvuk. (Není to příliš logický pokyn, ale přesně popisuje, co je třeba udělat.) Vzduch z tohoto tichého nádechu by měl dosáhnout až na dno vašich plic. Stáhněte bránici, až vám to zvedne hrudník, takže se vám nadmou prsa.
   Brzy zjistíte, že takovéto rozšíření hrudi se nedá dlouho vydržet. Aby to bylo snadnější, zkuste se nadechovat v sérii rychlých nádechů a s pomocí svalů směřovat vzduch do pravé a levé plíce, aby se jeho tlak rovnoměrně rozložil. Ačkoli se to snadno popisuje, není tak snadné to provést a asi vám to dá trochu práce.
   Až dostatečně vyrovnáte tlak v obou plicích, vydechněte nejprve mírně oběma nosními dírkami, pak větší silou, pak zase mírně, vše při jednom výdechu. Tento postup se popisuje jako „vystřelení dechu jako šípu“. Až to zkusíte, sami poznáte proč.
Ovládání dechu 2: prudké dýchání
   Druhý aspekt ovládání dechu technikou tumo, tzv. „prudké dýchání“, je další z praktik, které se dají snadněji popsat než zvládnout. Skládá se z pěti jednotlivých technik.
   První z nich je pouze úplným vyprázdněním plic a následně jejich pomalým naplněním, až do krajní plnosti. Zde musíme zdůraznit pomalost uvedeného procesu. Účelem cvičení je předejít efektu zpětné reakce – sklonu k rychlým, krátkým vdechům – která je přirozenou reakcí na vyprázdnění plic.
   W. Y. Evans–Wentz popisuje druhou techniku jako „umění vdechovat tak, aby se vzduch dostal do všech svých přirozených kanálů“. Původní texty nepodávají žádné další vysvětlení, ale Evans–Wentzův komentář naznačuje, že to zřejmě znamená snažit se, aby se první cvičení „prudkého dýchání“ stalo pro vás zvykem. Je to docela dobře možné, ale moje vlastní zkušenosti s ezoterickými technikami mě vedou k domněnce, že jde o něco víc. Všem velkým náboženstvím předchází tradiční víra ve spojitost dechu a ducha (nebo duchovní energie) – ta se datuje až do prehistorie šamanské praxe. Pneuma starověkého Řecka se dá přeložit buď jako „dech“, nebo jako „duch“. Mnohé kultury věřily, že duch (životní energie) umírajícího člověka opouští tělo s posledním výdechem. Afričtí kmenoví kouzelníci někdy vdechují pacientovi duchovní energii, aby napomohli jeho uzdravení. Stejnou souvislost nacházíme i na Východě, kde lidé věří, že univerzální životní síla pochází ze Slunce, ale je přenášena vzduchem. Vzhledem k těmto poznatkům a ke cvičením, která následují, se domnívám, že tato druhá technika by se měla provádět s vědomím, že s každým vdechem nasáváte energii. Ačkoli se to nikde v tibetských textech neobjevuje, věřím, že představa této energie jako bílého světla je zde ku prospěchu věci.
   Třetí technika, známá jako „maximální rozšíření plic“, má adepta naučit ovládat dech. Vztahuje se bezpochyby na zadržení dechu, které tělu umožní plněji čerpat životní energii ze vzduchu. Praxí samozřejmě získáte schopnost zadržet dech na stále delší dobu, ale je důležité dělat to bez nadměrného vypětí. Při žádném jógovém cvičení byste neměli zrudnout v obličeji a lapat po dechu. Rovněž je důležité uvědomovat si smysl cvičení – načerpání životní energie ze zadrženého vzduchu. Zde také pomůže vizualizace.
   Čtvrtá technika se snaží o úplné zvládnutí dechového procesu, kde životní energie načerpaná ze vzduchu proniká do rozličných kanálů rca. Tento postup, připomínající jistá cvičení používaná západní ezoterickou tradicí, může být podpořen vizualizací. Představte si světlo, jemně se šířící celým vaším tělem a pronikající každým pórem.
   Poslední technika této řady slouží ke smísení zvnitřnělé životní síly s velikým rezervoárem kosmické energie všude okolo nás. Hovoří se o ní jako o „umění uvolnění dechu“, což naznačuje, že se týká výdechu. Čakry jsou centra, kde splývají vnitřní a vnější životní energie, takže vodítkem vám může být představa čaker v jejich náležitých barvách (viz tabulka na str. 50 ve čtvrté kapitole).
   Duševní představy
   Po dokončení dechových cvičení přicházíme ke třetí a poslední části techniky tumo. Nyní by pro vás nemělo být překvapením zjištění, že se týká manipulace s duševními představami.
   První z nich již znáte z přípravných cvičení – je to představa Vadžrajóginí. Ale nyní, místo abyste si představili sami sebe jako toto božstvo, měli byste si představit bohyni v normální lidské velikosti, jak stojí před vámi. Tato představa se stane vaším spojovacím článkem s univerzální energií a částí „generátoru“, který si budete představovat, abyste vyvolali duševní žár.
   Druhou je představa centrálního energetického kanálu dbu–ma, po jehož stranách táhne pravý kanál ro–ma a levý kanál kjang–ma. Začněte s představou dutého svislého centrálního kanálu červené barvy, ale přitom průsvitného a zářivého. Tento kanál, jak si vzpomínáte, začíná na temeni hlavy a končí čtyři prsty pod pupkem. Dále si představte oba postranní kanály, které se táhnou přes vrchol hlavy a procházejí otvory nosních dírek dolů podél centrálního kanálu, dokud se nestočí dovnitř, aby se spojily u kořene. (Podívejte se zpět na obr. na str. 49 v kapitole čtvrté, kde je zobrazen způsob, jakým se postranní kanály proplétají s kanálem centrálním jako caduceus.)
   Až budete mít jasnou představu těchto tří kanálů, přidejte k ní čakry. Korunní čakru byste si měli představit jako centrum vyzařující třicet dva „energetických paprsků“ – vedlejších kanálů rca – dolů do hlavy. Ty se setkávají s dalšími šestnácti, které vyzařují nahoru z krčního centra. Osm kanálů vyzařuje dolů ze srdečního centra a šedesát čtyři nahoru z pupečního centra. Texty se vyjadřují o čakrách jako o něčem, co připomíná loukotě kol vozu, kde ojí je centrální kanál: tento obraz je ale jen velmi přibližný.
   Nyní přichází to, co je jádrem vizualizace v technice tumo a co je naprosto neočekávané. Podle starověkých textů spočívá tajemství vytváření psychického žáru v použití jedné poloviny písmene A.
   V přípravných cvičeních se používaly představy písmen abecedy k projasnění psychických kanálů. V tomto stadiu jsem doporučil použít latinskou abecedu, částečně proto, že zcela neznámé znaky tibetské abecedy (která má šestnáct samohlásek a třicet čtyři souhlásky) by západním čtenářům činily značné potíže, a částečně proto, že mi připadá, že jsou v tomto bodě důležitější instinktivní asociace rodné abecedy.
   Ale nyní jsme v odlišné situaci. Je obtížné vyložit frázi „jedna polovina písmene A“, když používáme první písmeno latinské abecedy. Jde o charakteristický tvar, podobný polovině tibetského A, který má mít ze své podstaty vliv na energetický systém těla.
   Není to vůbec tak podivné, jak to zní. V roce 1949 si český radioinženýr Karel Drbal nechal úspěšně patentovat vynález malého kartónového modelu Velké pyramidy, o kterém zjistil, že dokáže naostřit čepel žiletky. Vypadá to, že tvar modelu nějakým způsobem „shromažďoval“ přírodní energii, která pak působila na molekulární strukturu čepele žiletky. Tato pyramida je jen jedním ze série vynálezů – většinu z nich vynalezl Rus jménem Robert Pavlita –, které, jak se zdá, účinkují svým základním tvarem, což se dá doložit měřením.
   Tibetské písmeno A je symbol, který se píše takto: Polovinou tohoto symbolu musí být tedy nebo možná. Podle Evans–Wentze je první tvar, podobný arabské číslici 3, znám a používán tibetskými mystiky, ale to neznamená, že bychom měli přestat experimentovat s druhým tvarem (který vypadá trochu jako dlouhé dělicí znaménko), abychom zjistili, který z nich na nás účinkuje lépe.
   Ať vyberete ten či onen, měli byste si tento tvar představit na místě, kde se stýkají tři hlavní kanály, tedy čtyři prsty pod pupkem. Představte si jej nakreslený linkou tenkou jako vlas, barvy červenavě hnědé a na dotek horký, pohyblivý a vlnící se. Při pohybu tvar vydává zvuk jako prskání zapálené svíčky.
   Dále si na středním kanálu uvnitř korunní čakry na temeni hlavy představte tibetské písmeno am. Toto písmeno, které vypadá takto … , byste si měli představit bílé, s jedinou kapkou nektaru dole na „ocásku“.
   Nasajte dech, abyste přivedli životní energii do levého a pravého kanálu, a představte si svým vnitřním zrakem, že se rozšiřují, jako by se tím vzduchem nafukovaly. Pozorujte, jak životní síla vstupuje do středového kanálu a klesá dolů, až dospěje k představě písmene. Zde naplní původní kresbu tohoto písmene, která tím získá plný tvar a červenou barvu. Jak vydechujete, představte si, že vzduch opouští středový kanál modravým proudem.
   Stále dodržujte tento postup dýchání a vizualizace, dokud nedosáhnete toho, aby se jeho rozličné prvky objevovaly samy od sebe, a pak ho lehce pozměňte tak, že z nakresleného znaku při vdechu šlehá drobný špičatý plamen, ne širší než polovina tloušťky prstu. Plamen by měl být přímý, jasně červený a průhledný. Měl by rovněž plápolat tak, aby vypadal, že se otáčí. Pak si představte, že s každým nádechem roste o polovinu tloušťky prstu do výše, takže až dokončíte osm dechových cyklů, dotkne se pupeční čakry. O dva cykly dále se plamen musí rozšířit do všech plátků tohoto centra.V průběhu dalších deseti dechových cyklů takto rozhořelý imaginární plamen klesá dolů do dolních částí těla, naplňuje spodní část břicha, nohy, chodidla a prsty u nohou.
   Při dalších deseti dechových cyklech se postupně pohybuje směrem nahoru a naplňuje vaše tělo až k srdeční čakře.
   Během dalších deseti cyklů se dostane ke krční čakře, pak se dalším dýcháním dotkne „tisíců lístků lotosu“ – korunní čakry na temeni hlavy.
   Vzpomínáte si, že jste již do tohoto centra umístili písmeno am ( ). Když imaginární oheň vstoupí do této čakry, v průběhu dalších deseti dechových cyklů pomalu rozpustí tento symbol v perlivou „měsíční tekutinu“, která se rozlije a naplní celý lotos.
   Tato měsíční tekutina je klíčem k účinku techniky tumo. Pozorujte svým vnitřním zrakem, jak přetéká z tisíců lístků lotosu a naplňuje krční, srdeční a pupeční čakru a posléze celé tělo, vše postupně po deseti dechových cyklech.
   Celkový počet 108 dechových cyklů představuje jedno kolo techniky tumo. Abyste tuto techniku dobře zvládli, budete muset v počátečním stadiu nácviku zopakovat během dvaceti čtyř hodin šest těchto kol, takže budete dodržovat přestávky pouze na jídlo a spánek. Ale hluboké dýchání, které tato jóga vyžaduje, účinkuje tak, že se vám zvětší kapacita plic, což zaznamenáte asi po měsíci. Se zvětšenou kapacitou plic budete přirozeně přijímat více životní síly. To vám dovolí snížit počet opakovaných kol na čtyři.
STADIUM 3: SPUŠTĚNÍ TUMO
   Až dokončíte tuto přípravnou práci, můžete spustit „žár tumo“ jedním ze tří způsobů. Daleko nejjednodušším způsobem je použití dýchání: stlačte vdechnutý vzduch až na dno plic, pak stáhněte bránici, aby se vám rozšířila hruď. Druhé dvě metody jsou tyto:
   1. Sedíte v jednoduchém sedu se zkříženýma nohama a rukama uchopíte spodní stranu stehen. Zapojíte svaly na žaludku a břišní svaly a zakroužíte břichem třikrát doprava a třikrát doleva, zatímco trup by měl zůstat nehybný. (Můžete se na to připravit tak, že nejprve pohybujete svaly doleva a pak doprava a postupně přecházíte do krouživého pohybu.) Rozviňte prudce žaludek tak, že rozehrajete svaly odshora dolů, pak zatřeste tělem jako pes, který právě vylezl z vody. Trochu se přitom pozvedněte na zkřížených nohách, pak dopadněte zpátky na polštář, což vás trochu odrazí od země. Celé cvičení zopakujte třikrát a zakončete prudším odrazem.
   2. Vizualizujte sami sebe jako Vadžrajóginí se zřetelnými třemi hlavními kanály, čakrami a symbolem. Na svých dlaních a chodidlech si představte planoucí slunce. Spojte dlaně a chodidla dohromady, takže se dvojice sluncí setkají. Další slunce si představte na spojnici tří hlavních kanálů čtyři prsty pod pupkem. Nyní třete společně slunce v dlaních a na chodidlech. Až to uděláte, oheň vzplane a zasáhne slunce pod pupkem, pak symbol a nakonec pronikne celým vaším tělem. (V tomto bodu můžete zažít zajímavý úkaz, kdy oheň často vzplane před vaším vnitřním zrakem do výšky, aniž byste si to přáli, což by mohlo hovořit pro tibetskou myšlenku blízkého vztahu mezi energetickým systémem a představivostí.) Při dalším výdechu si představte, že z vás tento psychický žár vychází ven a naplňuje celý svět.
   Starověké texty slibují, že pokud provedete jednadvacet prudkých odrazů, zatímco se budete zabývat sledem představ, a cvičení budete opakovat po sedm dní, budete schopni odolat téměř jakémukoli chladu, i když na sobě budete mít pouze tenké bavlněné roucho rapa.
Zkušební cvičeni
   Je jasné, že stát se adeptem tumo vyžaduje velké úsilí. Můžeme vůbec předem vědět, že tyto svérázné tibetské techniky budou skutečně účinné? Naštěstí se dá účinnost tibetského tumo vyzkoušet – přinejmenším do určité míry –, aniž bychom se museli pouštět do celého tréninkového programu, který jsme právě popsali. Za chladného dne můžete například vyzkoušet představu ohně na úrovni pupku. Učiňte tento mentální obraz tak životným a realistickým, jak jen můžete, a současně se co nejvíc tělesně uvolněte. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že dokonce i toto jednoduché cvičení stačí na to, aby vytvořilo subjektivní pocit tepla.
   Účinek bude silnější, pokud spojíte vizualizaci s rytmickým dýcháním. Já při svém experimentu použil s dobrým výsledkem dechový rytmus dva/čtyři. Je to dechový postup, který jsem si osvojil ze západní ezoterické tradice. Vdechnete na čtyři doby, zadržíte dech na dvě, vydechnete na čtyři a zadržíte dech na dvě doby. Procvičujte to, dokud se vám tento rytmus nebude zdát snadný, pak si představte oheň na pupku. Úspěšnou variací tohoto cvičení je sladění dechového rytmus údery srdce. Výsledkem je synchronizace dvou hlavních tělesných rytmů, čímž se vizualizace stává ještě účinnější.
   Existuje rovněž zjednodušená verze nácviku techniky tumo, která by mohla zajímat ty z vás, kteří nemají dostatek času na to, aby zkusili celý program. Začínáte při ní vsedě se zkříženýma nohama v jedné ze dvou základních jógových pozic – „buddha“ nebo „síddha“, které jsou popsány na začátku této kapitoly. Začněte zhluboka dýchat nosem, abyste si pročistili nosní dutiny. Představte si, že vydechujete ven všechnu svou pýchu, zlobu, žádostivost a další záporné city a že vdechujete požehnání, buddhovství a moudrost.
   Pokračujte v tomto dýchání provázeném představami, dokud nedosáhnete klidu mysli, pak si na úrovni svého pupku představte zlatý lotos. Uprostřed lotosu si představte jasně zářící tibetský symbol „húm“, představující životní sílu božských bytostí:
   
   Jak hledíte na symbol, vystoupí z něj Vadžrajóginí (popsaná na začátku této kapitoly) a vy s ní silou své představivosti splynete. Když se tak stane, představte si v pupeční čakře krátké písmeno A ( ) a v korunní čakře písmeno am ().
   Pomalu a zhluboka vdechujte, abyste probudili oheň v pupku. Tyto vdechy účinkují jako měchy a oheň vzniká jako malý míček, který se postupně zvětšuje. Pak putuje vzhůru centrálním kanálem. Představte si kanál nejdříve jako nit naplněnou ohněm, která se rozšíří na tloušťku vašeho malíčku, dále vaší ruky, až naplní celé vaše tělo sloupem ohně. Rozšiřte tento sloup, aby zaplnil celý svět.
   Podržte si na chvíli představu světa naplněného ohněm, pak obraťte postup vizualizace, takže oheň se zmenší a naplní vaše tělo, stane se slábnoucím sloupem, potom planoucí nití v centrálním kanálu, která nakonec zmizí.
   Tato zjednodušená verze cvičení tumo vás nepromění v adepta, ale mohla by být natolik účinná, aby vás přesvědčila, že plný nácvik techniky tumo by přinesl daleko dramatičtější výsledky.

7. REINKARNACE
   Tradiční tibetská kultura vyrostla v zemi řezavého chladu. Dřevo bylo tak vzácné, že bylo zvykem topit zvířecím trusem. V nejchladnějších částech této rozlehlé země si místní obyvatelé vykopávali obydlí pod zemí, aby přežili kruté zimy. Lze tedy snadno pochopit, proč v této kultuře vznikla jóga, určená k vytváření tělesného tepla.
   Méně snadno lze porozumět tomu, proč tibetská ezoterická tradice zahrnuje také rituál zvaný čöd. Jak popisuje Alexandra David–Neelová, tento hrůzný obřad je tak nebezpečný, že někdy vede k šílenství nebo dokonce ke smrti. (Kouzla a tajemství v Tibetu) Obřad se odehrává na místech, která nějakým způsobem vzbuzují hrůzu – nejvhodnější je dům, kde straší, nebo hřbitov, stejně jako místo nedávné tragédie. V Tibetu se obvykle vybírala divoká, pustá a prázdná místa.
   Zasvěcenec je vybaven zvonem, „hromoklínem“ dordžem, obřadní dýkou zvanou phurba, malým dvojitým bubínkem damaru a trumpetou z lidské stehenní kosti zvanou kangling. Po dlouhých přípravách, zaměřených mimo jiné na uklidnění citů, zasvěcenec evokuje děsivé ženské božstvo, které, pokud jde vše dobře, se vynoří z temene jeho hlavy a stojí před ním s hrozivým mečem v ruce.
   Od středověku je evokace důležitým prvkem západní ezoterické tradice, ale přivolané entity mají obvykle kouzelníkovi pomoci. V tomto případě se však po božstvu žádá, aby useklo zasvěcenci hlavu. Když to jediným švihem meče udělá, začnou se sbíhat hladoví upíři. Pak se bohyně pustí do ohavné řezničiny. Oddělí zasvěcenci paže a nohy od trupu a stáhne mu kůži z celého těla. Poté mu řezem otevře břišní dutinu, takže jeho lesklé vnitřnosti vyklouznou na zem. Upíři se vrhnou na hostinu. Co se to tady proboha děje? Tento příšerný rituál čöd je pokládán za tak významný, že někteří lámové obětovali léta k jeho nácviku a ve snaze najít pro něj nové lokality putovali do Indie, Nepálu, Bhútánu a Číny, když vyčerpali vhodná místa ve svém rodném Tibetu. Jedna tradice požadovala, aby se obřad prováděl poblíž 108 jezer a 108 hřbitovů. Našemu skeptickému pohledu se to ovšem jeví jako bláznovství.
   Skutečnost, že se čöd může provádět více než jednou, naznačuje, že se tato řezničina netýká fyzického těla zasvěcence. Tento zážitek je v podstatě vizionářský, je to trans a noční můra, opakovaná dobrovolně zas a znova, takže zasvěcenec cítí zuby upírů, trhající mu maso od kostí, a pak vidí sám sebe jako ubohou hromádku kostí v kaluži břečky. Vypadá to pomalu hůř než fyzická sebevražda. Při sebevraždě přinejmenším zemřete pouze jednou.
   Abychom porozuměli čödu a jeho dalekosáhlému významu v tibetském ezoterickém myšlení, musíme se nejprve seznámit s široce rozšířenou tibetskou vírou, které jsme se již dotkli dříve: s naukou o reinkarnaci. Ačkoli myšlenka placení dluhů v příštím životě zní západnímu člověku směšně, existují doklady, které naznačují, že reinkarnace je životní skutečností. Jedním z nich je případ Imada Elawara.
   Imad Elawar se narodil v Libanonu v odlehlé primitivní vesnici na jednom z těch míst, kde se čas zastavil a nikdo necestuje příliš daleko od domova. Jednoho dne prohlásil, že již kdysi žil jako muž jménem Ibrahim Bouhamzy ve vesnici zvané Khriby, vzdálené asi třicet kilometrů. Ačkoli toto prohlášení znovu a znovu opakoval, jeho rodina ho nebrala vážně–dokud Imad nenarazil na člověka, kterého znal v minulém životě, muže, který pocházel z Khriby. Imadova rodina tohoto muže vyzpovídala a zjistila, že měl kdysi souseda, nyní již mrtvého, jménem Ibrahim Bouhamzy. To je podnítilo k pátrání, při němž zjistili, že čtyřicet čtyři ze sedmačtyřiceti informací, které jim Imad podal o rodině Bouhamzyových bylo naprosto přesných, včetně faktu, že Ibrahim měl poměr se ženou jménem Džamila.
   Jak mohl Imad v malé izolované libanonské vesnici vědět, co se dělo v životě rodiny vzdálené třicet kilometrů? Normální zdroje informací jako noviny nebo hospodské klepy můžeme klidně vyloučit. Když začal Imad Elawar mluvit o rodině Bouhamzyových a Džamile, byly mu pouhé dva roky.
   Podobné případy spontánního rozpomenutí na minulé životy se vyskytují po celém světě. Šanti Devi, Bišin Cand a Rína Gupta v Indii, Joey Verwey v Jižní Africe, Rómy Crees ve Spojených státech a mnoho dalších byli ještě dětmi, když se začali rozpomínat na minulé životy a uvádět jasné, podrobné informace, které byly později ověřeny a ukázaly se jako pravdivé.
   Dospělí si také spontánně rozpomínají na minulé životy, jak ukazují případy z mých osobních záznamů. Před několika lety za mnou přišla jedna žena s dotazem ohledně snu, který se jí pořád vracel. Ve snu přecházela arénu, která vypadala jako starověký amfiteátr. Bylo to něco jako římský cirk, ale menší a s přátelštějším publikem. Ve snu byla mladší a byla oblečená v tunice řeckého stylu. Nešlo o žádný gladiátorský zápas ani něco podobného. Přecházela prostě přes písek, protože se z nějakého důvodu potřebovala dostat na druhou stranu, ale než to mohla udělat, vždy se vzbudila.
   Ptal jsem se jí, jestli se zajímá o řeckou nebo římskou historii, ale ukázalo se, že ne. Ani symbolika tohoto snu pro ni neměla žádný zvláštní význam. Jedinou věcí, kterou mi o něm mohla říct, bylo, že tento sen měla poprvé jako dospívající dívka a pak se po určitých obdobích znovu vracel až do jejího současného středního věku. Byl vždy velmi živý a vždy stejný.
   Neměl jsem ani nejmenší potuchy, proč mívá tento sen, ale dotyčná žena byla dobrým hypnotickým médiem, a proto jsem ji pozval, aby se účastnila série výzkumných reinkarnačních experimentů, které jsem prováděl o několik let později. Tyto pokusy používaly proces známý jako hypnotická regrese.
   Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy a psychoterapeutické školy, zjistil, že mnoho citových problémů má kořeny v dlouho zapomenutých zážitcích z dětství. Vytvořil slavnou psychoanalytickou metodu, aby svým pacientům pomohl znovu si na ně vzpomenout. Jeho následovníci k ní přidali své vlastní techniky, jako je hypnóza a narkoanalýza, ale všechny měly zhruba stejný cíl: vrátit pacienty zpět do jejich dětských let a pomoci jim rozpomenout se.
   Skutečnost regrese je dobře prokázána. Když se pokusná osoba vrátí do raného věku, používá typický slovník daného věku a někdy dokonce začne mluvit dětským tónem. Dochází ke změně osobnosti. Vzorce chování odpovídají danému věku. Pokud pokusnou osobu požádáme, aby něco nakreslila, vytvoří dětskou kresbu. Nejzajímavější jsou změny rukopisu, které často přesně odpovídají ukázkám rukopisu, vytvořeným pokusnou osobou v době, kdy byla ve věku, na který si nyní rozpomíná.
   Při jednom pokusu dvacetiletá žena pod vlivem regrese, kdy se vrátila do věku šesti let, vyměnila ruku, ve které držela křídu, a uchopila ji do levé. Ukázalo se, že se narodila jako levoruká, ale když začala chodit do školy, donutili ji tam používat pravou ruku místo levé. Fenomén výměny rukou se při pokusech s regresí objevuje dost často a spontánně, i když pokusná osoba nemá žádné vědomé vzpomínky na to, že by kdy byla levoruká. V takových případech obvykle výsledky regrese potvrzují rodiče nebo starší příbuzní. Problém dominantní ruky svědčí o tom, že pokusné osoby podstupující regresi nehrají pouze příslušnou roli. Další série pokusů to jasně dokázala.
   Nejpozoruhodnější z nich se týkal třicetiletého muže, který seděl ve speciálním křesle, používaném psychology k podnícení citových reakcí. (Jeho součástí je zařízení umožňující rychlou změnu polohy ze sedu do lehu.) Když se navrátil do věku jednoho roku, zařízení se spustilo a mrštilo mužem do lehu. Reakcí dospělého by bylo reflexní roztažení rukou a nohou. Ve svém regresivním stavu však vykřikl, padl nazad a pomočil se do kalhot.
   Nejprve se hypnotické regrese tohoto druhu zastavovaly v dětství. Ale pak se v roce 1898 nadšený přívrženec regresí jménem Albert de Rochas, francouzský vědec pracující v Paříži, rozhodl, že zjistí zda by bylo možné někoho vrátit do doby před narozením. A pacienti začali brzy uvádět vzpomínky na zážitky v mateřském lůně. Nakonec de Rochas učinil poslední skok. Experimentálně vrátil své pokusné osoby do doby před mateřským lůnem. Kupodivu začaly tyto osoby uvádět vzpomínky, které vypadaly jako zážitky z minulých životů.
   Albert de Rochas se nedočkal za svůj objev mnoha díků. Ti, kteří v Evropě věřili v reinkarnaci – zejména teosofové –, měli o jeho práci značný zájem, ale byla v rozporu s jejich učením o tom, že minimální dobou, která uplyne mezi dvěma inkarnacemi, je 1200 let. (De Rochasovy pokusné osoby uváděly návrat v desetiletích.) Danému předmětu zajistil trochu akademického uznání britský psychiatr Alexander Cannon. Podrobil regresi 1400 pacientů a postupně po delší době dospěl k přesvědčení, že jejich vzpomínky na minulé životy jsou autentické.
   Několik dalších psychiatrů následovalo jeho příkladu, ale pak zástupci této profese rychle opustili regrese do „minulých životů“ jako téma příliš kontroverzní. Sebraný materiál byl odmítnut jako fantazie a celý případ odbyt s tím, že šlo o nedůležité selhání lidské mysli. Naznačovalo se, že pseudovzpomínky tohoto druhu jsou vzácné a vyskytují se zpravidla u zvlášť kreativních pacientů. Mé vlastní výzkumy svědčí o něčem jiném. Početné pokusy s regresí za dobu tří desetiletí ukázaly, že vzpomínky na minulé životy jsou téměř univerzální.
   Otázka falešných vzpomínek je komplexnější. Není pochyb, že některé ze „vzpomínek“ jsou skutečně fantaziemi, které si pokusná osoba vytvořila nebo které jí uvízly v paměti z dávno zapomenutých knih, her nebo filmů. Ale bylo by velkou chybou předpokládat, že všechny vzpomínky předcházející narození spadají do této kategorie. Dr. Arthur Guirdham, někdejší přední psychiatr v anglickém Bathu, měl pacientku, která si vzpomněla na svůj minulý život, kdy byla příslušnicí sekty katarů ve Francii. V době, kdy se její informace objevila, bylo o této sektě známo velmi málo a historici považovali těch několik údajů, které žena uváděla, za nesprávné. Ale průzkum prováděný v následujícím desetiletí brzy potvrdil, že její vzpomínky byly správné a že se mýlili historici. Podrobnosti, které uváděla, byly ověřeny pozdějšími objevy. Jak snadno může být takovýto druh údajů odbyt jako fantazie!
   V průběhu série pokusů, která zahrnovala i případ ženy s opakujícím se snem, jsem praktikoval použití hypnotické regrese, abych se dostal k příběhům minulých životů, a na dalším stupni se pokusil o jejich historické ověření. Někdy bylo toto ověření možné. Častěji možné nebylo. Neexistoval způsob, jak předem určit, co by mohlo případ dokázat.
   Během prvního vyvolání regrese se má pokusná osoba upamatovala na své viktoriánské zrození, které jsem nebyl schopen ověřit. Pak následovaly vzpomínky na zážitky zdravotní sestry na frontě za první světové války. Sestra zahynula při plnění svých povinností, když ji do zad zasáhl dělostřelecký granát. Nebyl jsem schopen ověřit si ani tento životní příběh, ale zaujalo mě, když jsem si všiml, že dotazovaná žena trpěla bolestmi zad v místě, kde ji v „předešlém životě“ zasáhl granát.
   Při třetím sezení v regresi má pokusná osoba – která dosahovala tak hlubokých stavů transu, že tím otevírala svou paměť – uvedla, že sedí vedle bazénu. Její oblečení – řecká tunika – naznačovalo, že jde o starověký svět, a opatrnými otázkami jsem od ní získal informaci, že patří k národu Médů. Jmenovala se Andreas.
   V průběhu několika měsíců začal vycházet najevo její dramatický životní příběh. Andreas žila ve městě jménem Xanthus a byla dcerou vládce země Adaha. Šlo o prosperující přímořskou civilizaci, ale Adah byl ohrožován koalicí guvernérů provincií, kterou vedl jeho vlastní bratr Periklés. Nepokoje vyústily v otevřenou vzpouru a Periklés nakonec uchvátil trůn. Adah zmizel. Andreas se pokusila uprchnout, ale zajali ji a uvěznili v podzemní kobce, kde onemocněla. Podle všech projevů nemoci šlo o zápal plic.
   Zatímco se Andreas potýkala s chorobou, ve světě za zdmi jejího vězení se dostávaly do pohybu politické události. Narůstalo podezření, že Periklés zavraždil Adaha a zřejmě také Andreas, a protože stará panovnická rodina byla oblíbená, vedlo to ke značným nepokojům. Ve snaze umlčet tyto fámy se Periklés rozhodl přivést Andreas do veřejné arény, aby lidé viděli, že dívka je živa a zdráva. (Nemohl ovšem předvést také Adaha, který byl skutečně zavražděn, téměř jistě na jeho popud.)
   Do podzemní kobky přišli muži, aby Andreas umyli a oblékli jí čistou tuniku. V té době si již byla jista, že umírá, ale když slyšela, že se má ukázat v aréně, dostala nápad. Soudní systém Médie umožňoval, aby každé formální veřejné obvinění vznesené před králem bylo prošetřeno, i kdyby se týkalo těch nejvýše postavených v zemi. Andreas se rozhodla, že pokud se jí podaří zůstat naživu, obviní Perikla z vraždy svého otce a tak zajistí, aby byl přinejmenším souzen za spáchání tohoto zločinu.
   Takto pevně rozhodnutou ji přivedli do arény a v tomto bodu jsem byl konfrontován s jejím opakujícím se snem. Ve snu se pokoušela přejít arénu, ale nevěděla jak a probudila se vždy dřív, než to mohla udělat. Nyní, v transu dávné paměti, byla zpět ve stejné aréně, ale uvědomila si, že ji musí přejít, aby mohla obvinit svého strýce. Příběh neměl šťastný konec. Andreas zemřela, než mohla vznést obvinění, a Periklés se mohl těšit z toho, co tak ohavným způsobem získal.
   Byl to příběh hodný romanopisce – složitý, fascinující, podrobný. Ale problém nastal, když se měl ověřit. Andreas se prohlásila za příslušnici národa Médů. Ve starověku skutečně existovalo Médské království, na místě dnešního severozápadního Íránu. Odpovídalo přibližně dnešním územím Ázerbajdžánu, Kurdistánu a části Kermanšáhu. Paradoxně bylo známo svým sofistikovaným právním systémem – bible se odvolává na „zákony Médů a Peršanů“ –, které nevyjímaly nikoho, ani krále, z povinnosti respektovat zákon. Ale pak už se příběh princezny Andreas začal rozcházet s historickou skutečností.
   Zaprvé se ukázalo, že hlavním městem Médie nebyl Xanthus, ale Ekbatan (dnešní Hamadán). Z toho, co jsem byl schopen zjistit, vyplývalo, že v Médii nebylo žádné město jménem Xanthus. A navíc země, kterou Andreas popisovala, měla přímořskou kulturu, což znamená snadný přístup k moři, zatímco Médie byla ve středozemí. (Dotýkala se sice krátkého pobřežního pruhu, ale to zdaleka nestačilo k tomu, aby se zde vyvinulo výhradně přímořské hospodářství.) V historických pramenech nebyla v celých jejích tisíciletých dějinách ani zmínka o králi Adahovi či Periklovi. Nedošlo zde ani ke vzpouře guvernérů provincií.
   Chvíli to vypadalo, že celý příběh o Andreas byl jen velmi detailní fantazií, ale když pracujeme na ověření faktů dávných vzpomínek tohoto druhu, je důležité ověřovat si data více než jednou – a dvojnásob důležité je nesoudit předčasně. Ukázalo se, že takovým předčasným soudem byl můj předpoklad, že když byla Andreas Médka, musela žít v Médii. Tak tomu ale nebylo.
   Ačkoli Médie byla založena jako nezávislé království, nakonec ji ovládla Persie, kde Médské království hrálo důležitou roli v říši Achaimenovců. Jednou z oblastí imperiálních výbojů byla Lýdie, která se kdysi rozkládala na středomořském pobřeží mezi Kárií a Pamfylií a zasahovala až do středozemí k pohoří Taurus. Nacházela se tedy v dnešní přímořské části Turecka.
   V achaimenovské Persii se Lýdie těšila relativní svobodě, ale její vládnoucí třídou byli Médové. Byla to třída, ke které patřila Andreas – a i když jsem nemohl najít žádný přímý historický záznam o její osobě, zbytek jejího příběhu přesně odpovídal skutečnosti. Lýdie byla přímořskou kulturou s hlavním městem jménem Xanthus (které leželo na řece stejného jména) a krále Perikla dosadilo na trůn povstání satrapů (guvernérů provincií).
   Žena, která si vybavila tyto vzpomínky, nevěřila v reinkarnaci. To není nijak neobvyklé. Dr. James Parejeko z Chicagské státní university vypracoval v roce 1980 studii, ve které uvádí, že 93 procent hypnotizovaných pokusných osob se nejen rozpomnělo na své minulé životy, ale že nejlepší z nich byli ti, kteří předtím odmítali jakoukoli víru v reinkarnaci.
   Na pozadí podobných studií, jako byl případ Andreas a Imada Elawara, se jeví tibetská víra v reinkarnaci dobře odůvodněnou. Dr. lan Stevenson, profesor psychiatrie na Virginské univerzitě, shromáždil více než dva tisíce ověřených dokladů reinkarnace. Dokazuje na nich, že mateřská znaménka a další tělesné odlišnosti se někdy zřejmě „přenášejí“ z jednoho života do dalšího, přesně tak, jak to vždy tvrdili Tibeťané.
   Ale rozumové přijetí toho, že nauka o reinkarnaci je možná založena na skutečnosti, má ještě daleko k porozumění citové dynamice tohoto základu tibetské víry. K tomu skutečně potřebujete osobní zážitek minulého života. Naštěstí existují rozličné techniky, díky kterým se vám tyto zážitky mohou vybavit.*1 První a nejprůkaznější z nich je ta, o níž jsem se již zmínil – hypnotický trans.
   Hypnóza bývá často nepochopenou metodou. Mnoho lidí si představuje, že při ní musí usnout nebo přinejmenším ztratit vědomí. Tak tomu však není. Dobrý hypnotizér může téměř každému navodit lehký trans, aniž by si to dotyčná osoba vůbec uvědomila. Lehké stavy transu se vyznačují uvolněním a jistými sotva patrnými známkami, které většinou rozezná pouze sám hypnotizér. Je rovněž pravdou, že lehký trans není příliš účinný k vyvolání vzpomínek na minulé životy. K tomu je třeba navodit střední až hluboký stav transu.
   Podle statistik dosáhne stavu hlubokého transu pouze deset procent populace. Ale navodit střední stav transu lze více než polovině lidí, takže vaše šance na přivolání vzpomínek na minulé životy jsou docela velké. A mohou být dokonce ještě větší, pokud se přidají takové faktory, jako je opravdová touha prozkoumat dávné vzpomínky, připravenost spolupracovat s hypnotizérem a trpělivost, pokud první pokusy selžou. Dalo by se říct, že v podstatě všichni, kdo si s tím dají práci, mohou dosáhnout potřebného stavu transu. Najděte si spolehlivého hypnotizéra, nejraději někoho, kdo již má nějakou zkušenost s regresí. Musíte si být naprosto jisti, že tomuto člověku můžete důvěřovat. Teorie, že ve stavu transu nemůžete být přinuceni udělat nic morálně nepřijatelného, je nesmysl. Pokud jste náhodou dobrým médiem pro hluboký trans, hypnotizér, který zná danou metodu, vás může přimět k tomu, abyste udělali cokoli, včetně vraždy.
   Jakmile bylo dosaženo žádané úrovně transu, regrese je už jednoduchým procesem. Hypnotizér začne tím, že vám navrhne, abyste se vrátili do dne svých posledních narozenin a popsali, co se tehdy stalo. To použije jako startovní bod a pak vás zpravidla požádá, abyste se vrátili k dřívějším narozeninám, třeba v pěti nebo desetiletých intervalech, dokud nebudete popisovat své narozeniny v dětství. V tomto stadiu se může změnit váš hlas a slovník.
   Někteří hypnotizéři zabývající se zkoumáním reinkarnace se mohou pokoušet vyvolat v tomto stadiu zážitky z mateřského lůna. Já jsem se jim vždy raději vyhýbal. Narození a smrt jsou největšími traumaty reinkarnace a nevidím žádný důvod, proč pokusnou osobu těmto vzpomínkám vystavovat. Proto je mým zvykem „zrychlit“ regresivní proces tím, že pokusná osoba rychle projde dětstvím a obdobím po narození a pak „přeskočí“ zážitky narození, lůna a smrti prostým doporučením: „Nyní se vracíte zpět… zpět… zpět… zpět do doby před narozením, před mateřským lůnem, stále zpět… a nyní se zastavte.“
   Jakmile se regrese „zastaví“, otázka „Kde jste teď?“ většinou stačí, aby hypnotizovaný začal popisovat svůj minulý život, nebo je přinejmenším startovním bodem tohoto popisu. Úkolem hypnotizéra jako průvodce regresivním experimentem je nasměrovat pokusnou osobu tak, aby se jí objevil jasný obraz celého života. Toho dosáhne kladením otázek. Vhodnými otázkami (při první regresi) mohou být tyto: „Kde jste?“ „Kdo jste?“ „Jaký je právě rok?“ „Jak jste oblečen/a?“ „Jak vypadáte?“ „Jaké máte zaměstnání?“
   Kde jste? Tato otázka má vyjevit bezprostřední okolí, v němž se pokusná osoba nachází. Jeden z mých klientů na tuto otázku například odpověděl: „Jdu po břehu řeky.“ Pak se hypnotizér pokusí zjistit jméno řeky, jméno země, kterou řeka protéká, jméno města nebo vesnice, v nichž dotyčný žil, a tak dále.
   Kdo jste? Takto se lze dozvědět jméno, ale ne vždy. Podle mých zkušeností je jen málo regresí, které zavedly pokusnou osobu do kultur tak vzdálených a primitivních, že se v nich ještě nepoužívala jména. V takových případech bývá někdy odpovědí popis zaměstnání – voják, rybář a podobně – ale někdy také nic.
   Jaký je právě rok? Odpověď na tuto otázku může být kupodivu velmi složitá. Ne všechny pokusné osoby budou patřit k nějaké známé kultuře v nedávném historickém období. Například minulý život v Číně by mohl znamenat, že datum, které pokusná osoba uvede, bude rok Krysy. A pokud se dostane někam dál, než je doba před několika tisíci lety, obtíže se ještě znásobí. V průběhu dějin vypracovalo lidstvo mnoho způsobů členění času a ne všechny z nich dokážeme dnes pochopit. A co víc – některé osoby procházející regresí nemají naprosto žádný zájem o data – do této kategorie například patří pastevci a příslušníci primitivních kultur. Sledují roční období, protože jsou důležitá pro zemědělství a pohyb lovné zvěře, ale jinak jsou pro ně data něčím tak vzdáleným jako povrch Venuše.
   Pokud tedy hypnotizér nechce na tuto otázku dostat matoucí odpověď, musí vynaložit svůj důvtip a pokusit se zjistit datum nějakým jiným způsobem. Jednou z možností je zeptat se na jméno současného vládce – krále, královny, císaře nebo císařovny. Jinou možností je pátrat po podrobnostech nedávných bitev a dalších významných historických událostí. Když vše ostatní selže, může nám být někdy dostatečným vodítkem k upřesnění data způsob oblečení nebo úroveň dobové technologie. (Pokud ale přisuzujete určitou technologii nějaké kultuře, musíte být velmi opatrní. Odkaz na rozvod plynu určí většina z nás do současnosti, nanejvýš do doby viktoriánské. Ale plynové potrubí bylo ve skutečnosti zavedeno v některých částech Číny již ve čtvrtém století před naším letopočtem. Splachovací toalety se objevily dokonce již dříve, a to v Indii. Jako tolik věcí při výzkumu reinkarnace, i určení času může být jen přibližné a je výsledkem trpělivé detektivní práce.)
   Jak jste oblečen/a? Taková otázka může někdy přinést důležitou informaci, ale zrovna tak nás může jenom zmást.
   Určitý styl oblečení – a takzvaná řecká tunika je toho dobrým příkladem – se mohl objevovat v mnoha kulturách a v mnoha různých dobách. A co si počnete s informací, že osoba v regresi není oblečená vůbec? To se stalo během jednoho z mých experimentů a teprve opatrné dotazy objasnily, že šlo o velmi primitivního Egypťana, který nenosil ani bederní roušku.
   Jak vypadáte? Na tuto otázku dostanete většinou velmi mlhavou odpověď – což se samozřejmě nestává pouze při výzkumu reinkarnace, protože obraz sama sebe je u mnoha lidí velmi odlišný od skutečnosti. Doporučuje se zaměřit pozornost pokusné osoby na její ruce. Hypnotizér by se měl zeptat na barvu kůže, protože osoba v regresi se nebude cítit jinak než obvykle a zapomene se zmínit o své barvě, která nám někdy může alespoň zhruba naznačit zeměpisnou polohu.
   Jaké máte zaměstnání? V některých případech můžeme ze zaměstnání osoby v regresi mnohé odvodit. Například řemeslník vyrábějící brnění patří k jasně určenému časovému období, bez ohledu na kulturu nebo zeměpisnou polohu. Vraťte se hluboko do minulosti a stejně nenajdete nikoho, kdo by nosil brnění. Přibližte se víc současnosti – a nikdo už zde brnění nenosí.
   Jakmile hypnotizér získá přibližný obraz minulého života pokusné osoby, může experimentovat a zavést tuto osobu na její specifické životní dráze zpět nebo pokračovat dál. Často k základní řadě otázek přidávám „Kolik je vám let?“, protože odpověď mi naznačí, jakým směrem putovat. Jakmile znáte věk – třeba jen přibližný – můžete celkem rychle odhadnout, kde hledat klíčové aspekty zkoumaného života. Pak už je jen věcí opatrného kladení otázek, kdy se vynoří celkový obraz tohoto života.
   Osoba ve středním stupni transu si bude vybavovat minulý život dost podobným způsobem, jakým si připomínáme události z dětství: jako útržkovité nebo ucelenější mentální obrazy. Naproti tomu osoba v hlubokém transu zpravidla úplně otevře svou paměť. Tento zážitek může přinést výjimečně živé mentální obrazy, ale také něco, co pokusná osoba dočasně nedokáže odlišit od skutečnosti. Z toho důvodu musíme zacházet s lidmi v hlubokém transu velmi opatrně, zvlášť pokud se rozpomínají na traumatické události.
   Ačkoli může hypnóza přinést pozoruhodné výsledky, pokud jde o prozkoumání a zkušenosti minulých životů, není to technika vhodná pro každého. Schopných hypnotizérů je velmi málo a ještě méně je těch, kteří jsou ochotni vynaložit svůj čas na regrese. Pak také nemusíte být jako pokusná osoba schopni dosáhnout stavu transu, potřebného k úspěšné regresi. Naštěstí existují další techniky nevyžadující trans. Mezi mé oblíbené patří cvičení představivosti, kterému říkám „obchod s oděvy“.
   K tomuto cvičení potřebujete pohodlnou židli, kde se uvolníte a představíte si následující řadu událostí, kterou vám, pokud chcete, může předříkávat přítel nebo si ji třeba můžete nahrát na kazetu:
   Představte si, že vstupujete do velikého obchodního domu. Když vcházíte do dveří, uvědomíte si, že v tomto obchodě se prodává pouze oblečení – ale nejenom současné oblečení nebo místní móda. Jak procházíte obchodem, vidíte oděvy z celého světa a ze všech historických období, jaké si jen umíte představit. Jsou zde narovnány pánské, dámské a dětské šaty, včetně bot, rukavic, pokrývek hlavy a doplňků.
   V obchodě je tolik oblečení, že se nemůžete rozhodnout, co byste si vlastně chtěli koupit. Ale naštěstí ještě předtím, než vás úplně unaví chození a prohlížení, přiběhne majitel obchodu (elegantní mužík s pleší) a říká: „Tady jste! Mám něco přesně pro vás. Prosím pojďte se mnou.“
   Jdete za ním zadní částí obchodu a on vás dovede do velké šatny. Stěnu napravo ode dveří zabírá veliké zrcadlo. Přímo naproti dveřím je skříň zakrytá sametovým závěsem.
   „Je to právě tady!“ prohlásí majitel obchodu. „Nechám vás tady, abyste si to mohl/a vyzkoušet.“
   Majitel opustí šatnu a vy odtáhnete závěs skříně. Uvnitř je oděv, který si oblečete a který vám přesně sedí. Přistoupíte k zrcadlu a pohlédnete na sebe.
   Ačkoli se tato technika zdá jednoduchá, je výjimečně účinná k prozkoumání minulého života. Prohlédněte si svůj obraz v imaginárním zrcadle a povšimněte si všech změn, které na sobě najdete, poté co jste si oblékli nový oděv. Změnili jste například pohlaví, barvu kůže, rasu, váhu nebo výšku? Prohlédněte si rysy svého obličeje, barvu očí a vlasů. Téměř okamžitě zjistíte, že ten, kdo se na vás dívá ze zrcadla, není tatáž osoba, kterou jste předtím viděli vstupovat do obchodu. Prohlédněte si oděv samotný, což může být cokoli od bederního pásu po krinolínu, protože podle něho můžete zjistit zemi původu nebo časové období.
   Tento postup vám poskytne určitou představu o jednom z minulých životů, ale pouze na velmi omezeném stupni. Abyste se dostali dál, musíte se ztotožnit s osobou v zrcadle. Jakmile to uděláte a odstoupíte od zrcadla, zjistíte, že jste úplně jinde než v obchodě s oděvy. Dovolte, aby se tato představa ve vaší mysli rozvinula, a když se to stane, položte si některé z otázek uvedených v pokynech k hypnóze. Nebo můžete toto cvičení vyzkoušet s pomocí přítele, který vám pomůže vyvolat danou představu kladením vhodných otázek.
   Použití hypnózy a technik zaměstnávajících představivost, jako je „obchod s oděvy“, není žádnou zárukou, že „vzpomínky“, které se takto objeví, budou autentické. Jediný způsob, jak si to zajistit, je zaznamenat si pečlivě všechny zážitky, a až nahromadíte celý soubor údajů, pokusit se ověřit podrobnosti podle spolehlivých historických pramenů. Možná zjistíte, že je zde mnohé, co nejste schopni ověřit nebo co je vyložená fantazie. Ale přijde čas – a on přijde, když vydržíte –, kdy budete schopni potvrdit své zážitky, a tím se dostanete blíž k tibetskému rozpoložení mysli, co se týče reinkarnace. A to je první krok – ale pouze první –k porozumění tibetskému zaujetí pro rituál čöd.

8. SMRT
   Když jsem používal hypnózu, abych zkoumal reinkarnaci, zpravidla jsem dával pokusné osobě, podstupující toto zkoumání poprvé, pokyny jako: „Jděte zpět před okamžik svého narození… zpět do doby před mateřským lůnem… zpět a ještě dále, dále… a teď se zastavte.“ Pak jsem se zeptal: „Kde jste teď?“
   Celé roky tato technika vedla k popisu místa nebo události v minulém životě, které jsem pak mohl použít jako startovní bod k podrobnějšímu prozkoumání daného života, a nakonec postoupit k dalším životům. Ale jednoho dne mě jeden muž překvapil odpovědí: „Já nevím.“ Chvíli jsem si myslel, že prostě nezná jméno místa, kde se nachází, ale když jsem ho požádal, aby popsal své okolí, řekl mi, že je v „husté mlze“. (Jiná pokusná osoba – žena – řekla v podobné situaci, že je v „růžové mlze“.) Ač jsem dělal, co jsem mohl, nedokázal jsem ho z mlhy vyvést ven. Rady, aby kráčel kupředu nebo dozadu, nebyly nic platné. Nepomohla ani rada, aby se posunul vpřed nebo zpět dobou života, na který vzpomínal, což bylo velmi překvapivé. Výsledkem byla stále stejná jednotvárná mlha.
   Nakonec jsem si uvědomil, oč jde, a potvrdil jsem svou intuici jednoduchým testem. Podařilo se mi dovést pokusnou osobu ne do minulého života, ale do doby mezi minulými životy. To, co zde zažil, nezanechalo v jeho paměti žádné stopy. V Tibetské knize mrtvých jsou jasné důkazy toho, že lamové–mystici si byli po celá staletí vědomi „husté mlhy“, kterou zažil tento muž, a dokonce věděli, proč je mezidobí dvou reinkarnací v podstatě mimo dosah technik regrese.
   Bardo thódol, Tibetská kniha mrtvých (přesnější je překlad „Kniha velkého vysvobození“), byla zřejmě napsána ke konci osmého století našeho letopočtu. Je zvláštní, že údajný autor knihy, guru Padmasambhava, nebyl Tibeťan, ačkoli ji zapsala jeho žačka Tibeťanka Ješe Cchogjal.
   Je těžké najít nějaké rozumné informace o Padmasambhavovi, jehož život je tak prostoupen mytologií, že se o něm říká, že přišel na tento svět ze Země blaženosti jako meteor s ohonem z duhy. Meteor přistál v jezeře na místě dnešního Pákistánu, kde se proměnil v obří lotos, z něhož se vynořil překrásný chlapec. Byl to Padmasambhava, který prohlásil, že jeho matkou je Moudrost, otcem Soucit a jeho zemí Dharma skutečnosti (dharma = univerzální řád světa formovaný karmou, Buddhovo učení).
   Pravděpodobnější verze je, že se tento adept zřejmě narodil v Indii, kde si vysloužil tak svaté jméno, že byl do Tibetu pozván samotným císařem Thisongem Decänem. Tibetská říše v té době byla extrémně agresivní – Tibet vedl úspěšná tažení do východního Turkestánu a Číny, vysílal diplomatické a kulturní mise do Indie a Nepálu. Bylo to dlouhé období, ve kterém tibetští vojevůdci okupovali podmaněnou Čínu a císař si od založení prvního buddhistického kláštera v zemi sliboval nastolení rovnováhy.
   Padmasambhava a další Ind jménem Šantarakšita se ujali tohoto úkolu. Šanta–rakšita se stal opatem kláštera, zatímco Padmasambhava „zkrotil mnoho tibetských démonů“, což je výraz, který by mohl symbolizovat rozšíření jeho duchovní nauky.
   K této nauce patří Velké vysvobození, soubor učení o smrti a posmrtných stavech známých jako „bardo“ („mezi“). O Padmasambhavovi se věřilo, že měl zvláštní poznatky o těchto stavech, protože jimi uměl putovat podle své vůle, zatímco byl stále naživu – což je legenda, která by mohla být založena na skutečnosti, jak uvidíme dále.
   Ačkoli se tibetský buddhismus objevil a rozšířil v osmém století našeho letopočtu, v devátém století došlo k obratu, který vedl k takovému pronásledování, že nové náboženství bylo téměř zlikvidováno. Padmasambhava, jako by tento vývoj předvídal, ukryl několik nejdůležitějších textů včetně Velkého vysvobození na různých místech po celé zemi. Velké vysvobození zůstalo ukryto téměř pět set let a poté bylo znovu objeveno ve čtrnáctém století za duchovní renesance. V průběhu této renesance vznikl soubor tibetských nauk o zrození, smrti a znovuzrození.
   Západní věda nedávno objevila, co Tibeťané zřejmě znají již celá staletí – že smrt není událostí, ale procesem. Několik minut poté, co vaše srdce přestane tlouct, mohou lékaři stále ještě zaznamenávat minielektrokardiogram tím, že sondují signály uvnitř srdeční komory. Po třech hodinách se budou zřítelnice vašich očí stále prudce stahovat v reakci na pilokarpinové kapky, stejně jako když jste byli naživu. Pokud bude někdo opakovaně poklepávat na vaše svaly, budou se stále stahovat. Chirurgové mohou do dvaceti čtyř hodin po smrti na jakémkoli místě vašeho těla odříznout životaschopný transplantát kožní tkáně. Do čtyřiceti osmi hodin mohou získat životaschopný kostní transplantát a tepenný transplantát dokonce do sedmdesáti dvou hodin. Prostě celý život neskončí najednou; buněčná smrt může následovat velmi pozvolna.
   Dokonce i na makroskopické úrovni je zřejmé, že smrt je procesem. Elektrická aktivita mozku pokračuje čtyři minuty nebo ještě déle poté, co se zastavilo srdce. K případům oživení došlo po hodinách, a dokonce po dnech, kdy tělo nevykazovalo žádné známky dýchání nebo srdeční činnosti. Ačkoli známe charakteristické příznaky smrti, jako je livor mortis, kdy gravitace zalije tělesné otvory krví, a rigor mortis, který způsobuje dočasnou ztuhlost svalů, zdá se, že si nemůžeme být úplně jisti smrtí, dokud se mrtvola nezačne rozkládat díky působení bakterií.
   Tibetský pohled na proces smrti je ještě podrobnější a mnohem propracovanější než náš. Podle jejich nauky při umírání zažijete toto: Nejprve máte pocit slabosti a klesání, po kterém následuje pocit rozplývání, vaše tělo se jakoby scvrkává. Tvary se rozostřují, jak se vaše vidění zamlžuje. Je to, jako byste se dívali na svět pod vodou. Všechno se stává rozmazaným a nejasným.
   Dále máte pocit, že se vaše tělo začíná vysoušet, ale to je také poslední z vašich starostí, protože pak začínáte ztrácet citlivost. Dochází k celkové ztrátě pocitů. Vidění a slyšení slábne, jak vaše oči a uši přestávají pracovat. Připadáte si obklopeni vířícím kouřem (to je ta jednotvárná mlha, kterou zažil můj adept regrese). Brzy poté vám začne být zima.
   V tomto bodě se začnou projevovat změny vašich duševních procesů. Zjistíte, že vaše myšlenky začínají být nejasné. Už vás tolik nezajímá, nebo si dokonce přestáváte uvědomovat, co se s vámi děje. Vaše dýchání slábne a čich se ztrácí. Připadá vám, že jste obklopeni jiskrami.
   Nyní vaše dýchání úplně ustává. Jazyk vám jakoby natéká a již necítíte žádnou chuť. Dokonce i pocit doteku mizí. Žijete už jen jako v plameni svíčky, která bliká těsně předtím, než úplně zhasne.
   Podle západního pojetí jste nyní klinicky mrtvi. Tlukot srdce ustal, krevní oběh se zastavil a záznam mozkové činnosti je nulový. Ale stále si udržujete vědomí (i když ne o světě kolem vás) a stále je zde aktivita, o které západní věda nic netuší, v jemných kanálech rca. Je znatelná zvlášť v centrálním kanále dbu–ma a jeho přidružené srdeční čakře. Ačkoli frekvence vašich myšlenek zeslábla a pozbyli jste smyslového vnímání fyzického světa, zůstává vám vědomí rozlehlé oblohy osvětlené nejdříve měsíčním světlem a pak jasně oranžovou sluneční září. Oba vjemy jsou iluzorní. Je to obraz perly – kapky mužské energie, klouzající dolů středovou linií z korunní čakry do srdce, a červené kapky ženské energie, stoupající z pohlavní čakry a rovněž se usazující v srdci. Když se tyto dvě kapky setkají, zahalí samo vědomí a vytvoří podvědomí, které jste nikdy během života nezakusili, něco jako zářící temnotu. V té chvíli ztrácíte vědomí úplně.
   Nebo přinejmenším zažijete něco více či méně podobného omdlívání nebo usínání. Ale vědomí úplně nezmizí. Místo toho projde změnou. Přejde do stavu, kterému Tibeťané říkají „jasné světlo“, mystické formy všeobjímajícího vědomí, s níž se pravděpodobně předtím setkali jen málokteří z nás.
   Když se podíváte na obrázek na straně 49 ve čtvrté kapitole, uvidíte, jak se oba postranní kanály vinou kolem čaker umístěných na centrálním kanálu. Tibeťané to chápou tak, že tvoří jakýsi uzel, který drží čakry na správném místě. Uzel vaší srdeční čakry byl uvázán ve chvíli vašeho početí a důkladně udržován po celý váš život. Nyní se začíná uvolňovat.
   Když se tento uzel rozváže úplně, poslední zbytky vašeho vědomí opouštějí vaše tělo. Nyní, z tibetské perspektivy, přichází skutečná chvíle vaší smrti: objevuje se mnohem později než klinická smrt, konstatovaná západními lékaři. Nyní jste tak mrtvi, jak jen můžete být. Nepodporovaná procesy fyzického těla a jemným energetickým systémem se vaše mysl stala tak nejasnou, že je stěží zjistitelná, dokonce i pro vás samotné. Vaše vědomí je tak slabé, že téměř zmizelo.
   Ale to není konec.
   Co se stane dál, závisí na stupni vašeho duchovního vývoje. Pokud jste dospěli k porozumění skutečné přirozenosti reality a jste natolik silní, abyste vydrželi tuto zkušenost, budete schopni rozeznat a snést „jasné světlo“. Bez svého těla a energetického systému jste kvintesencí svého vědomí a jako takoví jste se stali jedním s boží myslí, která se projevuje skrze vesmír. Dostali jste se tak daleko, že se již nemusíte znovu zrodit. Dosáhli jste osvícení – buddhovství. Vstoupili jste do nirvány.
   Ačkoli se osvícení nabízí – dalo by se říct – při každé smrti, tento transcendentální zážitek zůstává pro ostatní z nás nedostižným. Většinou je totiž úroveň vědomí tak slabá, že jej nikdy nepoznáme. Hledíme skrze něj a projdeme jím, naprosto si nevědomí jeho významu. A i když je úsilí potřebné k dosažení nirvány minimální, nikdy k němu nedojde a ráj je zase jednou ztracen. Někteří vidí „jasné světlo“, ale stáhnou se zpět, protože se bojí rozpadu starých struktur a návyků, který s sebou nese přijetí této úrovně vědomí. Tím se odsuzují k dalšímu zrození v kole reinkarnací a k nevyhnutelnému utrpení, které zrození znamená.
   Ústup od „jasného světla“, buď z nevědomosti nebo ze strachu, znamená dočasnou ztrátu vědomí. Vzbudíte se do temnoty – k vědomí temnoty – bez nejmenšího ponětí o ceně toho, co jste právě ztratili. Vaše základní já, ta božská jiskra netělesného vědomí, začne stavět struktury, které potřebujete, abyste se mohli znovu zrodit ve světě jevů.
   Ale ještě stále máte možnost dosáhnout nirvány.
   Když se vynoříte ze svého krátkého setkání s „jasným světlem“, začnete si uvědomovat, co se kolem vás děje. Vaše nejvnitřnější já vystavělo nové tělo, ale to je slabé, nehmotné jako tělo ducha nebo snové tělo. Vaše smysly se vrátily, takže nyní vidíte a slyšíte ty, kteří se shromáždili kolem vašeho smrtelného lože. Ale nemůžete s nimi komunikovat. Již jste zapomněli na pocity svého rozkladu. Je to, jako byste na chvíli ztratili vědomí, než jste se vynořili ze svého těla jako duch.
   Někteří lidé, silně závislí na okolnostech svého posledního života, se na tomto stupni nedokážou odtrhnout od země. Putují po ní jako duchové a marně se pokoušejí ovlivnit události ve hmotném světě. Příležitostně se jejich přítomnost dotkne těch, které zde zanechali, a výsledkem je strašení. Ještě častěji proniknou do snů svých příbuzných nebo milovaných. Ale většina se strašení vyhýbá. Je zde nutkání odejít za zážitky nadzemských světel a zvuků. Odcházíte do nové říše posmrtných zážitků, silnějších a živějších nežli cokoli, co jste poznali na Zemi.
   Ale jakkoli jsou silné a živé, jsou to snové zážitky. Podle tibetského učení jste si jak nebe, tak peklo svého posmrtného života stvořili sami, stejně jako božstva a démony, se kterými se zde setkáváte.
   Tibetské texty stanoví dobu sedmi dnů, během níž jsou sny zesnulých zaplněny mírnými, laskavými božstvy, a pěti dalších dnů, kdy se setkávají s božstvy hněvivými. Zobrazení těchto božstev můžete najít v mnoha tibetských textech (zvlášť v kterémkoli z překladů Tibetské knihy mrtvých, které jsou nyní k dostání), ale pro západního člověka jsou poněkud akademická. Tibeťané dobře věděli, že vize v bardu nemají objektivní existenci, ale představují nevědomé projekce nadějí a obav jednotlivce. Podoba, kterou na sebe berou, je kulturně podmíněná. To znamená, že zatímco Tibeťané mohou očekávat, že uvidí něco velmi podobného zobrazovaným vizím, obyvatelé Západu to očekávat nemohou. Místo toho se bude naše mysl snažit stvořit přiměřené symbolické postavy z našeho vlastního kulturního a/nebo náboženského prostředí. (Před několika lety jsem hovořil o posmrtných zkušenostech se ženou, která zažila klinickou smrt na operačním stole. Než ji oživili, setkala se s Ježíšem, který jí poskytl velkou útěchu tím, že jí řekl, že její čas ještě nepřišel a že se vrátí na zem. Nejzajímavější na tomto zážitku je, že tato žena nebyla křesťanka, ale židovka. Poněvadž židé byli tam, kde žila, v podstatné menšině a většina jejích přátel a známých byli křesťané, zřejmě přijala jako základ svého posmrtného snu převládající kulturní paradigma místo svého vlastního náboženského založení.)
   Důležité zde nejsou samy postavy božstev, a dokonce ani to, co představují, ale skutečnost, že jsou stvořeny samotným umírajícím. Tibetská kniha mrtvých je v podstatě návodem k osvobození ze stavu mezi životy a opakuje zas a znovu, že bardo jsou iluze, projekce z hlubin mysli. Pokud dokážete v bardu přijmout tento vhled, pak máte možnost uniknout z tohoto snu a vrátit se do „jasného světla“ prvotního vědomí. Podle tibetských nauk se toho dá dosáhnout na všech stupních zážitku barda. Skutečně panuje široce rozšířená víra, že osvícení je snadnější zde než v kterémkoli okamžiku života.
   Ale je rovněž pravdou, že jak zkušenost barda pokračuje, osvobození je stále obtížnější, protože vize posledních pěti dnů přinášejí negativní zvyky a city nahromaděné v průběhu celého minulého života; a co víc, v průběhu řetězu minulých životů, které mu předcházely. Pokud nepoznáte v těchto snových postavách symboly těchto zvyků – a někdy dokonce i když je poznáte –, převládá zde tendence utéct od nich v hrůze, stejně jako má mnoho z nás hrůzu z toho, že by si měli přiznat své nedostatky během života. Je to tento úprk, více než jiné faktory, který nás žene k dalšímu zrození.
   Pro Tibeťany, tak jako pro všechny ostatní buddhisty, je znovuzrození řízeno procesem známým jako karma, což je určitě jedna z nejméně nepochopených nauk na světě. Lidé ze Západu mají sklon vykládat karmu ve světle židovsko–křesťanské tradice. Jsou známy dva biblické citáty, o kterých se věří, že se odvolávají na tuto nauku. Starozákonní Kniha Jobova prohlašuje: „Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí.“ (4,8). V Novém zákoně se objevuje ještě známější citát (Galatským 6,7), který varuje: „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.“
   Myšlenka, že dostáváme, co si zasloužíme, apeluje silně na náš vrozený smysl pro spravedlnost a fair play, ale je v rozporu s tím, co kolem sebe pozorujeme. Je jasné, že jen velmi málo lidí dostává, co si zaslouží. Přízeň osudu kráčí po stopách podvodu, lží a přetvářky, a někdy přímo zločinu. Slušní, dokonce svatí lidé umírají v prodloužené agónii na rakovinu. Špatné věci postihují dobré lidi, stejně jako dobré věci se dějí lidem špatným.
   Pro zbožného křesťana je tento rozpor vyřešen představou odměny v nebi. Království boží je zlým uzavřeno. Má přijít den posledního soudu, aby oddělil zrno od plev. Na nauku o karmě se dá pohlížet jako na obměnu tohoto tématu: spravedlnost v nebi tu nahrazuje spravedlnost v dalším zrození. Pro dnešní ortodoxní křesťany může být myšlenka reinkarnace omylem (ačkoli existují pádné důkazy, že v ni prvotní křesťané věřili), ale pojetí božské spravedlnosti zůstává v jejich náboženství pevně zakotveno.
   Dokonce i na Východě se na karmu pohlíží jako na rozsudek udělený nějakou nadpřirozenou mocí, jako na odměnu za ctnost nebo trest za špatnost. Výrazy jako „páni karmy“ se berou doslova a životy jsou obezřetně sledovány bdělým okem nějakého nadpřirozeného „velkého bratra“.
   Když jsem se na počátku svých studií východní ezoterické tradice poprvé setkal s učením o karmě, dokázal jsem se vyhnout pojetí jakéhosi božského soudce. Ale okamžitě jsem upadl do jiného omylu. Připadalo mi, že pokud karma existuje, pak je tomu tak z důvodu fungování nějakého principu rovnováhy, vlastního přírodě. Jinými slovy, viděl jsem tento mechanismus, jako by působil „tam venku“ a byl spouštěn mými činy, ať byly dobré či zlé.
   Mnoho lidí tento názor na karmu sdílí – nakonec slovo samo znamená „čin“ –ale to je stejně chybné jako myšlenka nadpřirozeného soudce. Karma není proces, který funguje v přírodě. Je to proces fungující v lidské mysli.
   Karma není ani tolik činem jako reakcí. Vaše reakce na jakoukoli zkušenost, vnitřní nebo vnější, zanechává ve vaší mysli stopu. (Tibetští lámové by dodali, že vaši reakci způsobuje averze nebo touha, což jsou téměř univerzální motivace západního člověka.) Tato mentální stopa podmiňuje vaše následné reakce, které zase zanechávají další mentální stopy, které určují budoucí reakce a tak dále. Protože vaše reakce ovládají vaše činy, karmický proces, pokud ho ponecháte bez kontroly, bude rozhodovat o průběhu vašeho života.
   Vyjádřena tímto způsobem, stává se karma něčím víc než jen zajímavou teorií a může být doložena množstvím psychologických studií. V následujícím případu z mých osobních záznamů jsem změnil jméno a okolnosti života dané osoby, abych chránil její soukromí.
   Deirdre byla vedoucí pracovnicí v jedné kalifornské firmě. Bylo jí třicet pět let. Její kariéra byla úspěšná, ale její osobní život byl vzhůru nohama. Byla už dvakrát vdaná a rozvedená, oba manželé s ní zacházeli hrubě. Od druhého rozvodu měla řadu poměrů s naprosto nevhodnými muži. Jeden z nich byl alkoholik, který se choval agresivně pokaždé, když se napil. Další byl drogový dealer a měl kontakty s mafií. Při terapii se ukázalo, že Deirdre v dětství sexuálně zneužíval její otec a pak ji bil, aby to nikomu neprozradila. Cítila se kvůli těmto sexuálním kontaktům provinilá, myslela si, že za ně může ona, a věřila, že si bití zaslouží. Sexuální kontakt se opakoval ještě dvakrát, pak zneužívání přestalo. Otec se od Deirdre odtáhl a stranil se jí. Deirdre, která ho stále milovala, se cítila odstrčená.
   V dospělosti jí její terapeut vysvětlil, že tato zkušenost z dětství nastavila v její mysli nevědomý vzorec chování, který se v jejím životě stále opakoval. (Před prvním manželstvím, které uzavřela dvacetiletá, skončila řada jejích teenagerovských vztahů tak, že se s ní její chlapec bez okolků rozešel hned potom, co s ním spala, což dělala již v začátcích vztahu.) Pokoušela se vlastně vynahradit si citovou ztrátu svého otce tím, že přitahovala podobný typ mužů. Doufala, že s nimi něco pochopí. Samozřejmě že nepochopila nikdy nic, protože celý proces byl nevědomý.
   Karmická analýza Deirdřiny situace se příliš neliší od té konvenční psychologické. Deirdre reagovala na zneužívání, které zažila jako holčička, s averzí a s touhou. Její reakce zanechala mentální stopu. Když se po pubertě pokoušela získat chlapce, tato karmická stopa ji nutila, aby mu nabídla sex (protože se od svého otce naučila, že to je to, co muži chtějí za svou lásku), a pak ji tato stopa učinila tak závislou na jeho náklonnosti, že dotyčný mladý muž – který byl často sám ještě dítětem – vyděšeně utekl a přerušil jejich vztah.
   Naneštěstí – ale podle očekávání – Deirdre reagovala na tento vývoj událostí stejně silně jako na původní zneužívání a tím přidávala další karmické stopy, které záporně ovlivňovaly její příští teenagerovský vztah, který zase přidal další stopy. Tak karma vytvářela karmu po sestupné spirále, která vedla dlouhou cestou až k úpadku jejího života, ještě než dosáhla středního věku.
   Deirdre si mohla vybrat, jak reagovat na okolnosti, které zanechávaly ony mentální stopy, když ne jako dítě, tedy kdykoli v budoucnu, kdy stále opakovala daný vzorec chování. A opravdu, konzultace s terapeutem vedly k rozhodnutí udělat právě to. Deirdre si uvědomila, že společným jmenovatelem všech jejích neúspěšných vztahů byla ona sama. Pokud chtěla něco udělat s bolestí, která se vždy znovu vracela do jejího života, musela se změnit ona sama, což řečeno jinými slovy znamená, že musela vynulovat dané karmické stopy.
   Deirdřin příběh a mnoho jemu podobných ukazuje, že karma nikdy nefunguje, jak jsem kdysi věřil, jako jakási kosmická rovnováha, která nakonec uvádí věci do pořádku. Deirdre nebyla ani v nejmenším zkažené dítě. Byla prostě obětí sexuální frustrace svého otce. Ale zaplatila za to úplně stejným trápením.
   Abychom porozuměli karmickým skutečnostem a následně s nimi uměli zacházet, je lepší přestat myslet v pojmech dobra a zla a místo toho uvažovat v pojmech příčiny a následku. Je rovněž velmi užitečné si zapamatovat – a nikdy na to nezapomínat –, že je to naše reakce na okolnosti, a ne tyto okolnosti samotné, co vytváří karmickou stopu. Spolu s rozvinutým smyslem pro zodpovědnost za sebe sama může toto uvědomění položit základy podstatně lepší budoucnosti.
   Ve sledu příčin a následků existují jisté reakce, které většinou přitahují nepříjemné karmické důsledky. Vezměme si například emoci hněvu. Když nás něco rozčílí, víme všichni, jak je snadné reagovat v hněvu. Tak tomu zpravidla bývá, když čelíme hněvu někoho jiného. Vypadá to jako ta nejpřirozenější věc na světě a existují dokonce (západní) školy psychologického myšlení, které věří, že potlačovat hněv je špatné.
   Avšak hněv, i spravedlivý hněv, zanechává negativní karmickou stopu. Ta není sama o sobě ani špatná, ani dobrá. Je to prostě posílená tendence jednat v hněvu. S tímto předpokladem je daleko pravděpodobnější, že se začnete nacházet v situacích, kdy můžete svůj hněv vyjádřit. Západní psychologie na to pohlíží jako na nevědomé vyhledávání takových situací. Tibetští lámové jdou ještě dál, jak hned uvidíme. Ale ať je mechanismus tohoto chování jakýkoli, jeho výsledkem je pozorovatelná skutečnost. Pokud znáte někoho, kdo obvykle reaguje hněvem, všimněte si, že se tento člověk ustavičně dostává do situací, které jaksi ospravedlňují takovou reakci. A jakoby zázrakem lidé, kteří reagují mírně, se do takových situací nedostávají.
   Jedna moje přítelkyně zjistila, že pěstování reakcí nekontrolovatelného hněvu jí umožňuje zastrašit lidi a dosáhnout tak svého. Naneštěstí ji karmické stopy, které takto položila, stále víc nutily čelit situacím, kdy tato reakce byla nezbytná. Výsledkem je, že ztrácí přátele a trpí stále větší citovou izolací.
   V historii nacházíme příklad takového chování u Adolfa Hitlera, vůdce nacistického Německa. Hitler rovněž zjistil, že když se poddá neovladatelnému vzteku, zastraší tak lidi okolo sebe a přinutí je jednat podle svého přání. Jakmile jednou dovolil svému hněvu, aby se projevil, začal jej potřebovat stále častěji. Ke konci druhé světové války byl hněv vším, co mu zůstalo. Jeho karma ho dovedla až k osamělé, hořké sebevraždě na zahradě berlínského bunkru ve zpustošené zemi.
   Nicméně působení karmy je nejzřejmější v procesu znovuzrození. Protože všichni, kdo jsou uzavřeni ve snovém světě barda, se nevyhnutelně musí znovu narodit a okolnosti jejich příštího života jsou absolutně určeny karmickými stopami, které jedinec v minulosti zanechal svými činy. Podle tibetských nauk existuje šest „říší“, do kterých se můžete narodit, a každá z nich je důsledkem vašich předchozích karmických stop. Jsou to – od nejhoršího k nejlepšímu – pekelná říše, říše hladových duchů, zvířecí říše, lidská říše, říše polobohů a říše bohů.
   V pekelné říši je devět studených a devět horkých pekel, kde vás po nekonečnou dobu mučí až k smrti, oživí a znovu mučí. Základní emocí pekelné říše je hněv, který vede ke ztrátě sebekontroly a nakonec až ke ztrátě vědomí sama sebe. Jakmile jednou uvíznete ve svém hněvu, stanete se aktivním účastníkem pekelné říše.
   Říše hladových duchů je založena na nenasytnosti, která bývá definována jako touha, kterou nelze nikdy uspokojit. Pro nenasytnost je charakteristickým zvykem vyhledávání naplnění svých potřeb vně sebe sama, zatímco buddhisté věří, že naplnění lze dojít jen obrácením se do vlastního nitra. Jako obyvatel říše hladových duchů budete mít obrovský žaludek, ale malinká ústa a krk, takže se nikdy nenajíte dosyta. Vaším prostředím by mohla být třeba vyprahlá poušť. Hladoví duchové bloumají krutým světem bez nejmenší naděje na uspokojení, světem, který vytvořily karmické stopy jejich nedostatku štědrosti.
   Zvířecí říši vládne nevědomost. Zasela ji neschopnost prohlédnout vnější zdání a poznat skutečnost vlastní přirozenosti a okolního světa. Tato říše je přesně taková, jakou ji nazýváme – znovuzrozením v těle zvířete, divokého nebo ochočeného, které žije životem instinktů, strádání a strachu.
   Říši polobohů charakterizuje pýcha. Její obyvatelé, známí jako asurové, prožívají své životy v nadbytku a pohodě, ale mívají velmi často sklon k válčení. Nebojují pouze mezi sebou navzájem, ale napadají i bohy, kteří však vždy vítězí. To zraňuje pýchu asurů, což vede k dalším válkám, k dalším porážkám, k další zraněné pýše, dalším válkám, dalším porážkám a tak stále dokola, donekonečna.
   Říše bohů vypadá na první pohled téměř tak dokonalá jako nirvána, protože narodit se zde znamená vést dlouhý, předlouhý život, v němž jsou všechny vaše potřeby a touhy naplněny. Ale karmickým základem říše bohů je stopa vytvořená tím, že se necháte odvést od skutečně důležitých věcí honbou za potěšením. Hedonismus je jistě přitažlivý, ale je v podstatě nesmyslný. Sami bohové se příliš rozptylují svými potěšeními, takže nehledají osvícení a jsou stejně jako my ostatní odsouzeni k nekonečnému cyklu zrození, smrti a znovuzrození.
   Z tibetských textů lze těžko uhodnout, zda máme těchto šest říší brát jako jiné úrovně skutečnosti, nebo prostě jako symbolické aspekty našeho známého lidského světa. Je jasné, že jejich popis zní symbolicky. Život v pekelné říši, plný mučení, následovaný smrtí a znovuzrozením, zrcadlí buddhistické učení o životě jako o věčném kole znovuzrození v utrpení. Jen málo z nás dosud nepotkalo „hladového ducha“, který zasvětil svůj život hromadění bohatství a majetku, a přesto nikdy nemá dost. Říše zvířat poukazuje na to, jak snadno nás mohou instinkty a nevědomost odvést od osvícení, ačkoli zůstává otázkou, zda se skutečně můžeme znovu narodit jako zvířata, jak věří mnoho buddhistů. (Existuje jen málo případů dávných vzpomínek, týkajících se zrození ve zvířecím těle; pouze jeden účastník mého reinkarnačního pokusu popsal svůj minulý život v těle gorily.) Neustálá posedlost válkou odvádí velmi účinně pozornost od hledání osvobození, ale na druhou stranu je jasně vidět, že dlouhý život v pohodlí a přepychu rovněž nepodněcuje ke snaze věci změnit.
   V každém případě zrození v lidské říši (podle tibetských nauk založené na karmické stopě žárlivosti) je záležitostí osobní zkušenosti. Je rovněž předmětem překvapivě logického mechanismu, nastíněného v Tibetské knize mrtvých.
   Jak se dostáváte do závěrečných stadií svých snových setkání s hněvivými božstvy, která zosobňují záporné aspekty vaší povahy, vaše šance na dosažení osvobození se stále snižují. Tím, jak jemněhmotné tělo, které stavíte, nabývá na síle, vaše vědomí se vzdaluje od své podstaty. Vaše myšlenky se téměř nevyhnutelně obracejí k potěšením tělesné existence. I když vaše osobní posedlosti jsou karmicky určeny, existuje základní pud, vlastní celému lidstvu – pohlavní žádost životní síly. Vzpomínky na život ve fyzickém těle probouzejí touhu, která vás táhne zpět do hmotného světa. Vaše fantazie o sexuálních potěšeních zavádějí vaše vědomí do blízkosti milujících se dvojic.
   Nebezpečí takového přiblížení je vyjádřeno v mile lascivním tibetském lidovém vyprávění. Jeden velký guru se skupinou svých následovníků procházel krajem, když náhle bez varování popadl hezkou mladou dceru jednoho z nich a chtěl se s ní milovat. Otec dívky a několik jeho přátel gurua odtáhli, zbili jej do bezvědomí a nechali ho, kde zůstal ležet, aby zde zemřel. Jeho následovníci, šokovaní jeho hanebným chováním, jej opustili, kromě nejvěrnějšího žáka, který s ním zůstal, dokud guru nenabyl znovu vědomí.
   „Pane, proč jste udělal něco tak ohavného?“ křičel žák.
   Velký guru se postavil na nohy. „To je jednoduché,“ řekl. „Jak jsme tak šli krajinou, uviděl jsem svým jasnozřivým zrakem ducha svého vlastního svatého učitele, plujícího vzduchem při hledání příštího zrození. Tak jsem se pokusil pomilovat tu dívku, abych mu pro jeho příští život poskytl vhodné tělo. Ale ti hlupáci mě zastavili, dřív než jsem to mohl udělat, a protože na poli, které jsme zrovna míjeli, právě kopulovala dvě zvířata z blízkého statku, bojím se, že se můj svatý učitel nyní zrodí jako osel!“ Ačkoli tento příběh není míněn vážně, poukazuje na vážnou skutečnost: když se duch potuluje příliš blízko aktu početí, bývá vtažen do mateřského lůna, aby zde začal svůj další život.

9. ZASTAVENÍ KOLA
   Jednoho dne roku 1930 seděl americký spisovatel Peter Kelder na lavičce v parku a četl své odpolední noviny, když se vedle něho posadil starší gentleman. Začali si povídat a ukázalo se, že onen starší muž je britský důstojník ve výslužbě a zároveň diplomat, který strávil velkou část svého života v Indii.
   Plukovník Bradford, jak mu Kelder říkal, se zmínil o zvláštním vyprávění, které slyšel o jednom klášteře v Tibetu, kde mají lámové „fontánu mládí“, jež udržuje jejich energii a vitalitu ještě dlouho poté, kdy již měli zemřít přirozenou smrtí. Plukovník sbíral po několik let informace o umístění kláštera a nyní připravoval výpravu do Tibetu, aby jej našel. Zeptal se Keldera, zda by se chtěl také zúčastnit.
   Ačkoli Kelder později tvrdil, že věřil plukovníkově upřímnosti a tomu, že by jeho vyprávění mohlo být pravdivé, lze snadno pochopit, proč pozvání odmítl. Představa lidí, kteří v nějakém odlehlém tibetském klášteře zůstávají věčně mladí, příliš připomínala romantickou literaturu jako Ztracený obzor Jamese Hiltona nebo román H. Ridera Haggarda Ona. Obě knihy jsou v podstatě založeny na stejném tématu. V každém případě popřál Kelder plukovníkovi mnoho štěstí, ale řekl mu, že cestu bude muset podniknout bez něho.
   Minulo několik let a Kelder na celou záležitost zapomněl, když náhle obdržel od plukovníka dopis. Plukovník mu sděloval, že má již velmi blízko k nalezení fontány mládí, kterou tak dlouho hledal. Zpáteční adresa chyběla. O několik měsíců později dorazil další dopis. Tentokrát plukovník psal, že konečně fontánu mládí našel a že ji během následujících dvou měsíců přiveze do Spojených států.
   Kelder neuvádí, nakolik bral tyto dopisy s rezervou, ale za několik týdnů měl návštěvu. Ačkoli se příchozí ohlásil jako plukovník Bradford, Kelder ho vůbec nepoznal. Plukovník Bradford, s nímž se setkal dříve, byl shrbený starý muž, kterému táhlo na šedesátku a který chodil za pomoci holi. Návštěvník byl mnohem mladší muž s hustými tmavými vlasy, ve kterých bylo sotva pár šedin. Ale při bližším pohledu Kelder zjistil, že to je opravdu plukovník; nebo přinejmenším plukovník, jaký býval ve svém nejlepším věku. Nějak dokázal obrátit čas zpět a zrušit nejhorší následky stárnutí.
   Když si odbyli běžné společenské zdvořilosti, plukovník Kelderovi vysvětlil, jak to udělal. Celý příběh je popsán v Kelderově nevelké knize Oko zjevení, poprvé vydané roku 1939. (Revidované a rozšířené vydání tohoto díla vyšlo pod názvem Starověké tajemství fontány mládí /Ancient Secret of the Fountain of Youth, Harbor Press 1985/. Já čerpal z verze publikované v Británii jako Tibetská tajemství mládí a vitality /Tibetan Secrets of Youth and Vitality, Aquarian Press 1988). Jádro tajemství, které plukovník objevil, je následující: klíčem k udržení mládí se ukázala být manipulace s čakrami. Je zajímavé, že plukovník tvrdil, že centrální čakra leží na úrovni kolen, ale možná že měl na mysli mnohem známější pohlavní čakru, která je „na úrovni kolen“, když adept zaujímá pozici v sedu se zkříženýma nohama. Ale ať už je tomu jakkoli, umístění této čakry nejspíš nebude rozhodujícím faktorem účinnosti celého systému.
   Systém sám zahrnuje pět tělesných cvičení – Kelder je nazývá „rituály“ –, které se provádějí v pevně daném pořadí. V prvním týdnu provádíte každé z nich třikrát. Ve druhém týdnu přidáte další dvě opakování. Další dvě se přidají ve třetím týdnu a tak se postupuje dál, dokud každé cvičení nezopakujete jednadvacetkrát. Cvičení tak provádíte každý den anebo přinejmenším třikrát za týden, abyste dosáhli plného účinku.
   Dvě z těchto cvičení jsou téměř totožná s pozicemi hathajógy určenými k protažení svalů a dosažení pružnosti páteře, ale všech pět je především zaměřeno na řízení „rotace“ čaker, takže fungují jako u pětadvacetiletého člověka. Protože Tibeťané věří v naprostou vzájemnou závislost fyzického těla a jemněhmotného energetického systému, jsou přesvědčeni, že tato cvičení přinášejí celkové zdraví a dlouhý život.
   Ale i když podobné systémy nepochybně tvoří součást tibetské ezoterické tradice, je důležité dodat, že hlavním úsilím lámů není prodloužit dobu strávenou na Zemi, ale spíše ji zkrátit. Tibeťané se po staletí zaměřovali na rozvíjení technik, které zastaví kolo reinkarnace a dovolí jim uniknout z toho, co pokládají za koloběh životů khorwa. Tento pojem se někdy překládá jako „utrpení“, ale má naprosto stejný význam jako indický výraz sansára, který naznačuje, že jak utrpení, tak svět, který je způsobuje, jsou v podstatě iluzí.
   A zde se konečně dostáváme k pochopení rituálu čöd. Protože pokud je svět iluzí, jsme jí i my sami a správně prováděný rituál čöd nám může pomoci si tuto skutečnost uvědomit. Rituál začíná známou vizualizací, při níž si adept představuje sám sebe, jak se náhle proměňuje v Bohyni všenaplňující moudrosti, která se stejně jako v technice tumo zvětší a naplní celý vesmír.
   Pak následuje troubení na kangling, trumpetu z lidské stehenní kosti. Záměrem je zdánlivě přivolat různé místní démony, ale protože takovému účelu by mohl posloužit jakýkoli nástroj, má použití části lidského těla hlubší význam. Tlumočí zásadní pohrdání, které kouzelník cítí k fyzickému tělu.
   Pak jogín nahlas vyjádří důvod rituálu – což je dobrou magickou praxí jak východní, tak západní ezoterické tradice. Prohlašuje, že zasvěcuje všechny své myšlenky a energii uvědomění, že sansára a nirvána jsou neoddělitelné. Pro většinu z nás to zní úplně nesmyslně: konečné vysvobození v nirváně je přece v úplném protikladu ke karmickému klamu materiálního světa, charakterizovanému nevědomostí, zotročením a utrpením. Ale pro adepta rituálu čöd je dualita této víry sama o sobě důmyslnou pastí. Nirvána a sansára nejsou odlišnými stavy.
   V samé podstatě existuje a vždy existoval pouze jeden stav, ačkoli naše zkušenosti (a naše strachy) nás nutí věřit, že tomu tak není. „Tančím,“ prohlašuje jogín, „na duchovních bytostech, které zosobňují ego. Ať zničím hledisko duality, náležející sansáře.“
   Pak adept přivolává na pomoc různé guruy a božstva a začne s tancem, kterým má zadupat do země určité jasně vizualizované entity elementálů. Ale současně musí jogín tyto elementály rozeznávat jako nic víc a nic méně než zosobnění nenávisti, pýchy, žádostivosti, žárlivosti a hlouposti, které všechny dohromady tvoří celé vědomí ega.
   Popření ega je ovšem pouze prvním krokem procesu. Dále následuje mnohem dramatičtější a potenciálně nebezpečnější stránka rituálu – nyní zaměřuje kouzelník svou vůli k uvědomění, že jeho fyzické tělo je stejně neskutečné jako vědomí jeho ega. „Nabízím jako oběť všem božstvům zde shromážděným toto iluzorní tělo, které jsem pokládal za tak vzácné a na které již neberu nejmenší ohled.“
   V některých verzích obřadu dává adept na vědomí, že jeho tělo bylo udržováno naživu řetězem reinkarnací nespočetných živých bytostí, které vraždil kvůli jídlu a oděvu bez ohledu na jejich blaho, a že přišel čas splatit tento dluh.
   Po modlitbě ke svému guruovi si adept představí své tělo jako výsledek karmy, jako ohromnou, tlustou, „sytě vypadající“ mrtvolu. A pak si představí hněvivou bohyni (kterou si živě vizualizují také adepti techniky tumo), symbol kouzelníkova vlastního intelektu, jak stojí vedle jeho těla, v jedné ruce drží nůž a ve druhé lebku. Božstvo mu vmžiku setne hlavu a promění ji v lebku, kterou obrátí a udělá z ní obrovský kotel, stojící na třech dalších lebkách. Pak rozřeže tělo a vhodí jeho kusy do kotle z lebky jako oběť bohům.
   Kouzelník nyní začne odříkávat mantry „óm“, „ah“, „húm“ a „ha–ho–hri“. A musí vizualizovat paprsky těchto manter, jak proměňují části jeho těla v amritu, substanci více či méně shodnou s řeckou abmrózií, o které se věřilo, že je nektarem bohů.
   Toto vše je v podstatě jen přípravou (představy) těla na vyvrcholení obřadu, které následuje. Jogín přivolá božstva, pět řádů duchovních bytostí, elementály, a dokonce spoustu zlých duchů, a pozve je, aby přistoupili a zjevili se, v jaké podobě si přejí, aby mohli hodovat na kusech těla v kotli z lebky. Představuje si tento morbidní banket tak živě, jak jen dokáže, a pak vidí, že je celé jeho tělo pohlceno.
   Ačkoli se to může zdát západnímu pohledu přemrštěné, klíč k celému obřadu leží v poslední větě. Adept se dívá, jak jeho tělo mizí, a tím si postupně uvědomuje, že přežívá i bez něho. Tělo bylo iluzí a jako takové se může rozplynout jako ranní mlha, aniž by on sám utrpěl nejmenší újmu. Jedinou skutečností byla vždy pouze mysl.
   V tibetské tradici je pojetí mysli jako jediné skutečnosti dovedeno do extrému. Před dávnými dobami vyvinuli tibetští mystici techniku, proti které se dokonce obřad čöd jeví jako krotký. V knize Magické použití myšlenkových forem (Magical Use of Thought Forms), kterou jsem napsal ve spolupráci s Dolores Ashcroftovou–Nowickovou, uvádím dramatický záznam vývoje této disciplíny, jejíž technické podrobnosti zde nyní přiblížím.
   Tato technika je vyhrazena pro zvláštní zasvěcence, u nichž jejich guru rozezná neobvyklý potenciál pro duchovní vývoj. Je vždy předávána pouze z očí do očí; nikdy při vyučování celé skupiny. Typický postup vypadá takto: žák se od svého gurua učí základům mystického umění, což může trvat několik let. Jak se stává v tomto umění zběhlým, potřebuje přirozeně čím dál méně pomoci od svého gurua. Nakonec přijde den, kdy mu guru vysvětlí, že již není nic, čemu by ho mohl naučit. Žák musí hledat pokročilejšího mistra. Guru až do konce žákovi doporučuje, aby se pokoušel vyvolat ochranné božstvo jidam.
   Jidam je božský učitel, který ztělesňuje určitý aspekt osvícené mysli, a proto se těší obzvláštní úctě Tibeťanů. Existují čtyři hlavní druhy jidamů: mírumilovný, mocný, hněvivý a rostoucí. Každý z nich se projevuje ve své specifické formě, aby mohl bojovat s konkrétními druhy záporných sil. Guru doporučuje vyvolání nějakého mocného jidamu, protože takové stvoření bude moci sloužit žákovým potřebám po zbytek jeho života. Pokud žák souhlasí, činí tak většinou s určitými obavami. Je známo, že vyvolávání jidamu je nebezpečný proces a jidam sám je nebezpečnou entitou. Celá věc se bere skutečně velmi vážně.
   Na úvod kouzelník studuje obrazy božstva. Je snadné je najít, protože ilustrují mnoho tibetských spisů. Stvoření samo je děsivá entita; jako mnoho tibetských božstev připomíná lidem ze Západu spíš démona než boha. Studium jidamu trvá dlouho a je velmi důkladné. Tibetská zobrazení božstev jsou stylizovaná a nejmenší detaily jsou často symbolické. Žák zaznamenává vše, čeho si na jidamu povšiml. Zabarvení kůže, oblečení, ozdoby, předměty, které bytost drží v rukou. To vše je důležité pro úkon, který následuje.
   Dalším gumovým pokynem žákovi je najít vhodné místo k evokaci. Musí být osamocené a odlehlé. Jakékoli vyrušení by mohlo znamenat tragédii. Ale musí to být rovněž místo, kde může žák pobývat dlouhou dobu. Tento úkon se nedá provést v několika hodinách, dokonce ani v několika dnech. Guru žákovi navrhne, aby si našel jeskyni, nejraději vysoko položenou, kam se lze těžko dostat.
   Výběr vysoko položeného místa k obřadu není náhodný. Jak jsme již uvedli, nedostatek kyslíku ovlivňuje mentální funkce a někteří jedinci jsou pak schopni lépe komunikovat s duchovními bytostmi. V každém případě začne žák hledat vhodné místo, a až se čas naplní, jedno objeví. Jeho guru mu doporučí, aby je vybavil zásobami, které mu vystačí na dlouhý pobyt. Ale zároveň jsou to zásoby omezené, základní a spartánské. Je jasné, že žák stráví v jeskyni dobu plnou nepohodlí, zimy a hladu.
   Než budou pokračovat dál, naučí guru žáka umění stavby kjilkhoru. Tento pojem se překládá jako „kruh“ nebo „magický kruh“ (mandala) a zdá se, že dobře odpovídá obřadu evokace. Magický kruh zaujímá v západní ezoterické tradici významné místo. Čarodějnické obřady používají kruh o průměru tří metrů jako místo kouzelné moci. Než přivolají duchy, nakreslí kouzelníci při svých obřadech kruh. Ale podobnost s tibetskou praxí není zdaleka taková, jak by mohla na první pohled vypadat.
   Již od středověku používali západní okultisté, kteří se pokoušeli o evokaci viditelného zjevu, dva geometrické obrazce současně: „trojúhelník evokace“ a „kruh ochrany“. Na severní straně se zakreslí rovnostranný trojúhelník, obvykle s menším rovnostranným trojúhelníkem uvnitř. Prostor mezi trojúhelníky je zaplněn božími jmény, často se sem pokládají lampy a dovnitř obrazce se někdy postaví kadidelnice. Příležitostně se do středu zakreslí malý kruh, který se dotýká stran vnitřního trojúhelníku.
   Stejně jako „trojúhelník evokace“ je i „kruh ochrany“ obvykle dvojitý. Bývá také o dost větší. Na podlahu se tedy nakreslí křídou dvojitý kruh a opět se jako trojúhelník opevní božími jmény a různými znameními. Na základní body se mohou položit nádoby se svatou (tedy svěcenou) vodou. Do prostoru uvnitř kruhu může být umístěn oltář, kadidelnice a různé magické zbraně. Tento prostor musí být dost velký pro kouzelníka a rovněž jednoho nebo více asistentů.
   V západní praxi není kruh nikdy považován za dokončený, dokud do něj nevstoupí kouzelník. Jak jeho název naznačuje, je vytvořen jako ochrana před duchovní entitou, která má být evokována. (V době středověku byly takové entity často démonické, ale kouzelníci chovali vždy zdravou úctu ke všem duchům – dobrým, špatným nebo neutrálním – a většinou to brali tak, že ochranná opatření prostě patří k věci.) Entita sama je přivolána dovnitř „trojúhelníku evokace“, což je druhotné bezpečnostní opatření. Malý kruh, který bývá občas zakreslen uvnitř trojúhelníku, je třetí linií obrany.
   Jak má tohle všechno dohromady fungovat? Západní okultisté se nevyznačují právě analytickým myšlením a mnoho praktikujících kouzelníků na tuto otázku odpoví prázdným pohledem nebo zamumlají něco o starobylé tradici. Jejich středověcí předkové by s odpovědí tolik neváhali. Ve zbožnějších dobách, než jsou ty naše, by rozvíjeli teorie o tom, že svatá jména, svěcená voda a rozličná znamení připravují cestu boží moci, která pak drží evokované duchy pod kontrolou. Duchové sami byli pokládáni za objektivně existující entity, bytosti stejné jako sám kouzelník (ačkoli jiného řádu), které obývají jinou realitu, dokud nejsou povolány do té naší.
   Tibetské evokace, jak uvidíme, jsou založeny na naprosto odlišných předpokladech a kjilkhor je stavba, která se podstatně liší od magických kruhů Západu. Jak by guru vysvětlil svému žákovi, kjilkhor se staví, aby se v něm zdržoval jidam, ne kouzelník. Kouzelník stojí vně magického kruhu a přivolává jidam, aby se zjevil uvnitř. Ale logika věci je stejná jako na Západě. Kruh kjilkhoru má chránit adepta. Když je jidam evokován, má zůstat bezpečně uvnitř a nechat kouzelníka na pokoji.
   Kjilkhor sám je mnohem komplexnějším dílem než západní magický kruh. Má stejný tvar jako mandala. Toto slovo pochází ze sanskrtu a rovněž znamená „kruh“, ale v hinduistické a buddhistické tantře je to vlastně komplexní symbolické schéma užívané při posvátných obřadech a jako nástroj meditace. Všeobecně se o mandale věří, že je posvátným prostorem, ve kterém se shromažďují síly vesmíru, a nádobou bohů, takže lze snadno porozumět jejímu použití při evokaci.
   Zatímco pravé mandaly mohou být namalovány na papíře nebo látce, vytepány v bronzu nebo dokonce vystaveny z kamene, mandalový kjilkhor používá úplně odlišnou techniku: jedinečné tibetské umění malby z písku, „kruh mandaly z barevného prachu“. V procesu, jehož dokončení může trvat týdny nebo dokonce měsíce, guruův učedník nejprve vyčistí a připraví místo na podlaze své jeskyně. Pak se musí nazpaměť naučit jména, rozměry a umístění základních linií, na kterých bude založena hrubá stavba. Používané rozměry se přizpůsobují danému místu, nejsou neměnné. Mandaly mohou být různých velikostí, ale tradiční poměr zůstává vždy stejný.
   Teprve potom se žák začne učit technice malby z písku. Je to náročný proces, protože jde doslova o miliony zrnek písku, která se musí pečlivě upravit do daného obrazce. Používá se šest základních barev písku – bílá, černá, modrá, červená, žlutá a zelená – ale čtyři z nich (modrá, červená, žlutá a zelená) jsou ve tmavém, středním a světlém odstínu, takže žák pracuje se šestnácti barvami. Písek je uložen v malých skladných nádobách, a jeho zrnka se na povrch malby přenášejí pomocí zahrocené měděné trubičky. Kouzelník naplní trubičku požadovanou barvou z nádobky, přičemž uzavře úzký konec trubičky prstem. Pak ji nakloní a lehce na ni poklepává tyčkou. Poklepávání jemně otřásá trubičkou a uvolňuje tenký pramínek písku. Tibetští mniši se procvičováním naučí uvolňovat zrnka písku po jednom.
   Když žák dosáhne zručnosti, pustí se do výstavby kjilkhoru ve skutečné velikosti. Nejprve označí hlavní osy a čtyři základní čáry, které vymezí jeho kjilkhor, s pomocí křídových provázků, které předtím posvětil jeho guru. Pak, počínaje středem, začne pečlivě pracovat na obrazu.
   Je to skutečně komplexní obraz. Typická tibetská mandala se skládá z vnějšího ohraničení, uvnitř kterého leží jeden nebo více soustředných kruhů, které obklopují čtverec. Ze středu do rohů čtverce se táhnou čáry a rozdělují ho tak na čtyři trojúhelníky. Ve středu je pět kruhů s obrazy božstev a tento obrazec se odráží uprostřed každého trojúhelníku. Kruh v samém středu zobrazuje lotosové listy, symbol duchovního znovuzrození. Vně tohoto kruhu je „kruh osmi hřbitovů“, který symbolizuje poznání. Pak následuje „kruh diamantů“, který zastupuje osvícení. Vnějším kruhem je „kruh ohně“, který má zabránit proniknutí nevědomosti.
   Je jasné, že zapamatování a reprodukce takto komplexního obrazu vyžaduje pozoruhodnou zručnost v umění představivosti. Ale to je jen začátek. I když částmi tohoto obrazu jsou velké plochy barev, jiné obsahují čáry tak jemné, že nemají na šířku více než dvě zrnka písku. Soustředění potřebné k vytvoření takových čar je obrovské. A co víc, jak žák začne poklepávat na zahrocenou měděnou trubičku, jíž přenáší zrnka písku, ta se chvěje a vydává charakteristický zvuk. Tento zvuk je hypnotický. Po určité době práce na pískové mandale upadá adept do stavu transu. Teprve tehdy, až dosáhne požadovaného soustředění, představivosti a stavu transu, nutných k dokonalému provedení pískové mandaly, dá mu jeho guru svolení aby pokračoval v evokaci jidamu.
   Vybaven nově rozvinutými dovednostmi, vydá se žák do své jeskyně a zahájí obtížný úkol stavby kjilkhoru. Práce sama o sobě může trvat i měsíce. Tvorba poslední pískové mandaly, kterou jsem viděl, zabrala týdny, ale tehdy na ní pracovala skupina mnichů, kteří se střídali. Samotnému kouzelníkovi, ať je jakkoli zručný, to musí trvat mnohem déle. Po celou tu dobu trpí hladem, zimou a úplnou izolací. Když je kjilkhor dokončen, přijde si jej guru prohlédnout. Pokud je spokojen, žák může pokračovat v dalším postupu. Pokud spokojen není, celý obrazec se smete a začne se znovu.
   Je-liguru přesvědčen, že kjilkhor bezpečně udrží jidam, začne vlastní evokace. Na Západě by to vyžadovalo vypracovaný rituál, zahrnující zdlouhavé modlitby a kouzla. V Tibetu je však hlavním prvkem prostá vizualizace. Na žákovi se žádá, aby se usadil vně kjilkhoru a své myšlenky soustředil na natolik živou představu božstva, až se bude zdát, že je uvnitř magické mandaly fyzicky přítomno.
   Výcvik západních zasvěcenců také zahrnuje tento stupeň schopnosti vizualizace, i když požadovanou představou bývá málokdy božstvo. Adepti si většinou mají představovat plamen svíčky či květinu ve svých rukou, dokud nejsou schopni jakési záměrné halucinace. (Viz Kouzelník, jeho výcvik a práce/The Magicien, His Training and Work/ od W. E. Butlera) Někteří trvají na tom, že pokud se vizualizace provádí správně, mohou vyvolanou představu vidět i přihlížející. I když se to přesně netýká vyvolávání jidamu, kdy adept vždy pracuje sám, Alexandra David–Neelová uvádí, že vizualizované entity – známé v Tibetu jako tulpové – může skutečně vidět každý (tulpa = dosl. úsměv, smích).
   Jak dlouho trvá, než je žák schopen vidět ve své jeskyni jidam jako fyzicky přítomný, je skutečně spíš záležitostí osobního talentu a kondice. Někteří adepti dosáhnou řízené halucinace dříve než ostatní. Ale nakonec je úkol dokončen: adept vidí jidam v životní velikosti. Když se představa stabilizuje, spěchá to dolů oznámit svému mistrovi.
   Od gurua se mu dostane povzbuzení i varování. Gratuluje žákovi k jeho dosavadnímu postupu, ale varuje ho, že prosté přivolání božstva a jeho viditelné zjevení – čehož dosáhl svou vizualizací – nestačí. Pokud se má duchovní entita stát jeho učitelem, musí být schopen slyšet její slova. Nyní se musí vrátit do jeskyně a zdvojnásobit své úsilí, dokud k němu jidam opravdu nezačne mluvit. Musí s ním začít hovořit, aby jej mohl žádat o radu.
   Tento aspekt daného rituálu většinou zabere méně času než postup od počáteční představy až k viditelnému zjevení. Různí autoři – včetně mě – často zaznamenávají, že jejich postavy mají sklon žít svým vlastním životem, říkat a dělat věci, které autor neplánoval, ba ani nečekal. V průběhu rituálu, který popisujeme, adept nejdříve slyší slova jidamu ve své mysli, jako by entita komunikovala telepaticky. V tomto stadiu s ní již může zahájit rozhovor. Chytrý žák požádá jidam o radu, jak dále postupovat. Když tomu věnuje dostatek času, úsilí a velký díl soustředění, jednou nevyhnutelně přijde den, kdy uslyší jidam hovořit naprosto stejně, jako slýchává svého gurua.
   Znovu oznámí tento vývoj událostí guruovi, ten mu opět pogratuluje, ale sdělí mu, že práce stále není u konce. Když teď slyší slova božstva, musí se mu dostat jeho požehnání. V Tibetu je požehnáním míněn přenos energie, provedený vložením obou rukou na čelo žehnaného. Adept nyní musí spolupracovat s jidamem, dokud se tato bytost nezhmotní. Když mu uděluje požehnání, žák musí být schopen cítit ruce božstva na svém čele a musí vědět, že jidam je fyzicky přítomen, hmotný a skutečný.
   A opět může tato práce trvat několik týdnů nebo měsíců. Někteří žáci to nikdy nedokážou, tak jako někteří nedokážou ani spatřit jidam v kjilkhoru. Ale ti úspěšní nakonec přinesou svému guruovi zprávu, že božstvo je nyní živoucím, dýchajícím stvořením, které se v jejich jeskyni plně projevilo.
   Nyní jim guru sdělí, že ač se již jasně rýsuje konec jejich úsilí, musí vykonat ještě jednu věc. I když žák evokoval učitele nepřekonatelné moudrosti, jidam má pro něj jen málo užitku, pokud zůstává uvězněn v kjilkhoru. Žák ho musí přesvědčit, aby vystoupil z magického kruhu, aby jej mohl doprovázet a propůjčit mu pro zbytek života své síly, svou moc, požehnání a moudrost.
   V tomto stadiu se tibetští žáci často zdráhají poslechnout, protože tradice pohlíží na jidam jako na entitu stejnou měrou nebezpečnou jako užitečnou. Ale guru dokáže žáka uklidnit. Skutečnost, že jidam prokázal žákovi tolik laskavosti a hovořil s ním a požehnal mu, naznačuje, že božstvo žáka považuje za hodna své pomoci. Nemusí se bát, že by mu někdy uškodilo.S tímto povzbuzením se žák vrací do jeskyně a obnoví své meditační úsilí. Časem dosáhne úspěchu. Jidam vystoupí z kjilkhoru, zaujme místo za žákovým levým ramenem a souhlasí s tím, že jej bude provázet po zbytek jeho života.
   Mnoho žáků považuje tento vývoj za dostačující a stráví zbytek svých dnů v doprovodu společníka, kterého může spatřit jen několik dalších lidí. Činí tak s požehnáním gurua, který je zpravidla ujistí, že nyní mají přístup k mistrovi, naplněnému nejvyšší moudrostí. Ale několik žáků začne pochybovat. Nejsou schopni se zbavit podezření, že jidam není božstvem–učitelem, které si přivolali, ale spíš propracovanou konstrukcí jejich vlastní mysli bez skutečné vnější existence. Ti pochybující se obvykle vrátí ke svému (lidskému) guruovi a kajícně se doznají. A guru je bude posílat znovu a znovu zpět do jeskyně s pokynem, aby se modlili a meditovali, dokud z mysli nevykoření takové bezcenné myšlenky.
   Avšak jakmile se jednou pochybnosti objeví, je velmi těžké je vymýtit. Ti postižení, kteří dopřáli sluchu podezření o svém jidamu, zřídkakdy znovu dosáhnou své nezkalené nevinnosti. Ať se snaží sebevíc, pochybnosti zůstávají a žák se k nim opět musí doznat před svým guruem.
   „Nevidíš svůj jidam?“ ptá se guru žáka, který připustí, že jej vidí. „Neslyšíš jej snad, nemůžeš se jej dotknout, necítíš energii jeho požehnání? Není tak hmatatelný a skutečný jako hory okolo tebe?“ Adept ochotně přitaká, že je tomu tak, ačkoli je nyní více než kdy jindy přesvědčen, že jidam je jen výplodem jeho vlastní mysli.
   A tehdy guru sklapne svou past, protože jsou to pouze ti, kteří pochybují, kdo jej zajímají. Sdělí žákovi, že jidam skutečně není ničím víc než produktem jeho vlastní mysli, ale jako takový se neliší od hor, jeskyně, písku, který vytváří kjilkhor. Neliší se skutečně od ničeho ve fyzickém světě. Celý svět a vše bez výjimky je produktem žákovy mysli.
   To je ono veliké tajemství tibetského okultismu: uvědomění, že svět – vše na světě, bez výjimky – je duševní konstrukcí. Vně mysli, která jej stvořila, nemá žádnou existenci. Pro mystiky je tato veliká pravda klíčem k osvobození z věčného koloběhu zrození, smrti a znovuzrození: proč se vracet do světa, který vlastně neexistuje?
   Avšak kouzelník pohlíží na věc jinak.

10. SNOVÉ SVĚTY
   V roce 1999 byl v Hollywoodu natočen Matrix, jeden z nejpozoruhodnějších filmů, které kdy byly vyrobeny. Hlavní postavu ztvárnil Keenu Reeves a film byl distribuován jako akční sci–fi thriller, ale jeho základní myšlenkou je něco, co je důvěrně známé mnoha Tibeťanům.
   V Matrixu žije postava Keenu Reevese normálním životem v moderním americkém velkoměstě, dokud nezjistí, že život a vše kolem něj je vlastně propracovanou iluzí. Planetu zdevastovala válka lidstva s inteligentními stroji, v níž stroje vyhrály. Ale stroje potřebovaly elektřinu a rozhodly se používat zbytků lidstva jako biologických baterií. (Jako všechny živé organismy lidské tělo skutečně produkuje nízké elektrické napětí.)
   Aby udržely lidi pod kontrolou, stroje jejich těla uložily do tanků s výživným roztokem a jejich mozky napojily na komplikovaný počítačový program, sestavený tak, aby vytvářel iluzi, že všichni žijí normálním životem. Protože jim tato iluze byla zavedena přímo do mozkové kůry, snový svět (zvaný matrix) byl téměř všemi lidmi přijímán jako skutečně existující. Ale několik z nich dokázalo s ohromným úsilím tuto iluzi prohlédnout.
   Tento film má dvě stránky, které nesmírně zaujaly okultisty. Zaprvé, iluzorní svět zde má své vlastní zákony, které nemohou být překročeny (stejně jako zákony fyziky), dokud si neuvědomíte, že vaše skutečnost je iluzí. A nestačí pouze vědět, že jste součástí uměle vytvořené matrix – musíte to pocítit, jak na těle, tak na duchu. To vyžaduje náročný trénink. Pouze tehdy můžete dělat zázraky, jako je chytání střel nebo skoky z vysoké budovy. Druhou zajímavou stránkou tohoto filmu je jeho zápletka. Keenu Reeves se stane členem skupiny lidí, kteří zasvětili svůj život zničení matrix a kteří chtějí lidstvu umožnit prožít pravou, i když hroznou skutečnost, ležící za ní. Ale jeden člen skupiny nakonec zradí. Uzavře obchod se stroji udržujícími matrix, přejde na jejich stranu a podílí se na udržení status quo. Jeho motiv nás ohromí. Dává přednost pohodlnému životu uvnitř iluzorní matrix před tvrdou vnější realitou.
   Pokud jste četli předchozí kapitoly, naznačenou podobnost ihned pochopíte. Tibetští buddhisté rovněž věří, že náš hmotně se jevící svět je iluzí, i když udržovaný myslí, ne stroji. Tak jako hrdinové filmu Matrix se pár z nich pokouší probojovat z iluze do skutečnosti ležící za ní a někteří z nich chovají naději, že si nakonec celé lidstvo uvědomí, jak se vlastně věci mají. Vědí rovněž, protože je k tomu přivedla hořká zkušenost, že pouhá víra v to, že svět je neskutečný, nedokáže věci změnit. K tomu, abychom zlomili okolnosti, které nás vězní v naší přirozené „matrix“, je třeba jak tvrdého úsilí, tak jógového cvičení.
   Nejúžasnější na tom je, jak si tibetští filozofové poradili s jednou z nejobtížnějších otázek, která vyvstává nad buddhistickým učením: pokud je vše iluzí, jakou cenu má morální a správné jednání? Odpověď je dvojí. Zaprvé, zkušenost nám ukazuje, že morální a správné jednání jsou podstatné k uniknutí z iluze. Zadruhé, ti z nás, kteří zůstávají uvězněni v neskutečném světě sansáry, nemají jinou možnost než podléhat jejím pravidlům, stejně jako ti, kteří nedokázali rozeznat, co je ve skutečností matrix, byli nuceni žít v rámci jejího přísného programu. Zatímco se stále udržuje iluze, můžeme se rozhodnout, že budeme shromažďovat kladnou karmu a tak zlepšovat kvalitu svých budoucích životů.
   Tibetští kouzelníci jdou ještě o krok dál. Jako hrdinové filmu Matrix dávají přednost iluzornímu světu před skutečností ležící za ním (přinejmenším dočasně), ale zkoumají jeho mechanismy, aby mohli provádět zázraky. V podstatě věří, že pokud je náš svět produktem mysli, pak ovládání mysli musí vést k ovládání našeho světa; co je myslí stvořeno, dá se také myslí změnit.
   To jsou výjimečné myšlenky a měli bychom se ptát, odkud pocházejí. Když už jsme u toho, mohli bychom se rovněž ptát, kde tibetští mystici získali tak podrobné informace o stavech v bardu a o jemněhmotných energiích, které jsou základem takových technik jako lunggompa nebo tumo. Odpověď leží v dějinách této země. V současnosti si lid Tibetu vysloužil mezinárodní pověst nejmírnějšího, duchovně nejpokročilejšího národa na světě. Tak tomu nebylo vždy. Po staletí se v Tibetu rodili váleční vůdcové, kteří patřili mezi nejbrutálnější a nejagresivnější v celé Asii. Obsazení Tibetu v roce 1951 předcházela více než jedna tibetská okupace čínského území v dřívějších dobách.
   Ale to vše se změnilo s příchodem buddhismu. Mírná filozofie prince Gautamy z nějakého důvodu uhodila na správnou strunu tibetské duše. Jeho základní pravidlo – hledej pilně své vlastní vykoupení – převzali v Tibetu v nevídané míře. Generace tibetských lámů, mystiků, poustevníků a kouzelníků se pustily do zkoumání lidské mysli, jaké nemělo nikde ve světě obdoby. Osobní zkušenost byla vším. Stali se „psychonauty“, zkoumajícími nejzazší hlubiny vnitřního prostoru. Mezi nejzvláštnější tibetské nástroje patří praxe jógy snění. Ačkoli velké množství lidí věří, že mají sny jen málokdy nebo nikdy, toto pozorování je nesprávné.
   Každý sní – všichni savci, ptáci, a dokonce i někteří ještěři – každou noc, kromě případů vysoké horečky. Ale ne všichni si své sny pamatují; pokud jste ve věku mezi deseti a pětašedesáti lety, strávíte přibližně čtvrtinu svého spánku sněním.
   Pokud jste starší nebo mladší, doba snění se prodlužuje.
   V posledních dvaceti pěti letech přinesl mnohá zjištění vědecký výzkum spánku a snění. Pokusné osoby byly ukládány ke spánku v laboratořích, připojeny na různá záznamová zařízení měřící mozkové vlny, krevní tlak, srdeční tep a tak dále. Štípali je nebo na ně lili vodu. Vystavovali je hlasitému hluku, aby se ukázalo, k budou reagovat. Při typickém nočním spánku se děje toto: Nejprve přichází přechodná fáze mezi bdělým stavem a spánkem. Myšlenky začnou být nejasné a reagujete méně na vnější podněty. Tento stav je nyní znám jako navozující spánek a vede ke krátkému halucinačnímu prožitku (zejména vnímání hlasů) a mozkové aktivitě značené řeckým písmenem psí.
   Asi po pěti minutách se dostáváte do druhého stadia a EEG (elektroencefalogram), který zaznamenává elektrickou aktivitu vašeho mozku, ukazuje obrazec, zvaný spánkové vlny. Ty se na snímku objevují jako ostré špice.
   Pak přichází třetí stadium, známé jako fáze delta. Mozek vykazuje vlnění delta, které je pomalejší a větší než vlny charakteristické pro předchozí stadia. Po určité době ve třetím stadiu se obvykle na chvíli vracíte do druhého stadia.
   A nyní, asi devadesát minut po usnutí, se dostáváte k tomu, čemu se říká spánková fáze REM. Fáze REM byla objevena roku 1953, kdy si vědci zkoumající spánek povšimli, že asi hodinu a půl po usnutí pokusných osob většinou dochází rychlým pohybům očních koulí (rapid eye movements – REM) za zavřenými víčky. Tuto fázi provází změna vln vysílaných mozkem. Je zvláštní, že vzorec vlnění se vrací ke vzorci vlnění osoby vnímající v bdělém stavu. Když byly pokusné osoby probuzeny ze spánku REM, ve dvaceti ze sedmadvaceti případů měly právě velmi živé sny. (A naopak, pouze čtyři ze dvaceti tří pokusných osob prohlásily, že snily, když byly probuzeny ze spánku v jiné fázi než REM.) Vědci z toho vyvodili, že existuje souvislost mezi fází REM a sněním, což nyní potvrdilo několik tisíc experimentálních studií.
   (To neznamená, že sníte pouze během spánkové fáze REM. Průzkum ukázal, že spánek REM znamená živé vizuální sny v průměru z 80 procent. Ale 30–50 procent právě probuzených pokusných osob uvádí nějaký druh snové aktivity i mimo fázi REM. Ale protože tuto aktivitu označují za „jakoby myšlenkovou“ a „podobnou bdělému stavu“, můžeme tento stav popsat jako určitý druh duševního nastavení ve spánku, možná dokonce jako jakési paradoxní „spánkové vědomí“, spíš než skutečné snění. Viz Encyclopedia Britannica, elektronické vydání z r. 1998, heslo „Sen“.)
   Při snění se vaše mozková aktivita ani v nejmenším nepodobá ostatním stavům spánku. V mnoha ohledech to vypadá, jako byste vlastně byli vzhůru. Vaše svaly jsou dokonale uvolněné. První sen noci obvykle trvá od pěti do deseti minut, po kterých se vracíte zpět do druhého stadia – stadia „spánkových vln“ – před návratem k dalšímu krátkému snu. Tento cyklus střídání druhého stadia a snění po sedmdesáti až devadesáti minutách se opakuje po zbytek noci.
   Pokud se těšíte dobrému zdraví, budete mít během jedné noci asi čtyři spánkové periody. Délka každé periody se v průběhu noci prodlužuje a většinu spánku druhé poloviny noci strávíte sněním. Zatímco sníte, hladina různých hormonů a chemických látek v organismu se mění. Teplota mozku stoupá a dýchání se zrychluje. Ačkoli sny vidíte barevně, když se na ně rozpomínáte, bývají často černobílé.
   Vnější podněty, jako postříkání vodou, nevyvolají sny, i když se často stávají součástí již probíhajícího snění. Většina drog včetně alkoholu snění potlačuje. Po období omezeného snění se objevuje efekt odrazu. Vaše sny jsou častější a delší a občas se objevují i v jiných fázích spánku. Vypadá to dokonce, že sny jsou biologickou nezbytností. Pokud po určitou dobu trpíte jejich nedostatkem, začnou se u vás projevovat známky psychózy.
   Doba snění není po celý život vždy stejná. Jako nemluvně jste prosnili asi polovinu spánku. Když jste vyrostli, tato doba se zkrátila asi na čtvrtinu – přesněji na pětinu až čtvrtinu doby spánku. Po pětašedesátce se doba snění lehce prodlužuje, ačkoli se již nikdy nevrátíte k tak dlouhému snění jako v dětství.
   Západní neurofyziologové pohlížejí na snovou aktivitu jako na více či méně nahodilou stimulaci mozkové kůry v části mozkového kmene zvané pontine tegrnentum. Snová aktivita je tak z jejich pohledu pokusem vyšších mozkových center dát těmto nahodilým podnětům během spánku nějaký smysl.
   Další badatelé přirovnávají funkci snového procesu k počítačové funkci, k reviznímu postupu programu, který má sloučit nové zkušenosti se staršími vzpomínkami uloženými v mozku. Někteří teoretici se dokonce domnívají, že sny jsou pokusy mozku o odstranění „špatných“, náhodných spojení mezi mozkovými buňkami.
   Ale takovéto myšlenky jsou nového data. Ve starověkém světě většina lidí věřila, že jim sny sesílají bohové a že mohou sloužit k předvídání budoucnosti, vypracování léčebných postupů a ke získávání informací. Díky tomu je brali vážně. Bible uvádí, že velký hlad v Egyptě předpověděl faraónův sen, jak jej vyložil Josef. (Egypťané dokonce zavedli do výkladu snů ucelený systém, jak dokazuje čtyři tisíce let starý papyrus ze sbírky Chestera Beattie.) Pilátova žena svému muži radila, aby se nepletl do obvinění Krista, což jí vyjevil sen. Cecilia Metella, manželka konzula, na základě snu přesvědčila římský senát, aby nařídil obnovení chrámu. Císaři Marcianovi se zdálo, jak se láme luk hunského krále Attily právě tu noc, kdy Attila zemřel. Řecký spisovatel, filozof a historik Plútarchos zaznamenal, jak sen přesvědčil císaře Augusta, aby opustil svůj stan, přestože byl v té době nemocen. Po několika hodinách jeho lůžko probodaly nepřátelské meče. Croesus viděl ve snu, jak byl zabit jeho syn. Calpurnia se na základě snu pokoušela varovat svého manžela Julia Ceasara před hrozbou úkladné vraždy.
   Ale významné sny neměli jen velcí a mocní. Římský spisovatel Cicero píše o dvou mužích z Arkádie, kteří se jednu noc na cestách ubytovali každý jinde – jeden v hostinci a druhý v soukromém domě. V noci se pak cestovateli, který spal v domě, zdálo o tom, že jeho přítel potřebuje pomoc. Vzbudil se, ale rozhodl se nebrat sen vážně a znovu usnul. Měl znovu sen a objevil se v něm jeho přítel, sdělující mu, že byl zavražděn a že jeho tělo ukryli do povozu pod hromadu hnoje. Podle Cicerona byl vůz s tělem později nalezen.
   Ačkoli mohou tyto zprávy vypadat jako přitažené za vlasy, máme důvod věřit, že bychom je měli brát stejně vážně jako současné teorie o náhodné stimulaci mozkové kůry. V článku uveřejněném v časopisu Americké společnosti pro výzkum psychiky Journal of the American Society for Psychical Research popsala dr. Mary S. Stowellová, jak analyzovala jednapadesát zjevně prorockých snů a zjistila, že třicet sedm z nich se později potvrdilo – a to natolik, že shoda okolností nebo náhoda byly vyloučeny. Jedna žena ve snu viděla, jak se na jistém místě zřítilo letadlo, a druhý den ráno vyprávěla sen svému manželovi. Pak viděla ve zprávách zřícení letadla na přesně stejném místě, jen o několik týdnů později. (Viz M. S. Stowell, „Prorocké sny: fenomenologická studie“, citováno v Corlessových Hranicích věd/ Science Frontiers)
   Dokonce i kdyby sny nepředvídaly budoucnost, byly by daleko užitečnější, než se dá očekávat od náhodné stimulace nervových buněk. V roce 1948 například americký antropolog dr. Kilton Stewart uveřejnil pojednám pod názvem Teorie snů v Malajsii (Dream Teory in Malaya), v němž popisoval své setkání s domorodými obyvateli tohoto poloostrova, zvanými Senoi, k němuž došlo v roce 1935.
   Příslušníci kmene Senoi nežili pouze na Malajském poloostrově, ale také na pobřežních rovinách indonéské východní Sumatry. V době Stewartovy studie jich bylo přibližně osmnáct tisíc. Jejich obživa byla založena na pěstování rýže a manioku v kombinaci se starodávnými lovecko–sběračskými technikami, při kterých používali foukací zbraně s otrávenými šipkami. Byl to primitivní lid, který neuměl zpracovávat kovy ani plést (uměl ovšem plést koše), nicméně dr. Stewart ve své studii tvrdí, že vytvořili tak neuvěřitelně dokonalý psychologický systém, že by mohl klidně pocházet z jiné planety. Věřil, že tento systém byl hlavním důvodem, proč byly těmto lidem déle než dvě stě let cizí násilné činy a duševní poruchy.
   (Podle dr. Stewarta stejně dlouhou dobu nevedli žádné války, ale za to spíš mohla jejich pověst nebezpečných kouzelníků. I když kmen Senoi ve skutečnosti nepraktikoval žádná zlá kouzla, utvrzoval okolní kmeny v domnění, že je kdykoli připraven se k nim uchýlit, pokud by byl napaden. Proto jej nechávali na pokoji. Jeho vlastní kultura byla stabilní, takže neměl zájem napadat jiné kmeny.)
   Systém sám, tak jak jej dr. Stewart převedl do západní terminologie, byl založen na myšlence, že my všichni si v mysli vytváříme personifikace vnějšího světa, což je součástí procesu adaptace. Ale některé tyto představy jsou v konfliktu s námi a rovněž jedna s druhou. Pokud je přijmeme za své, nepřátelství, které je jim vlastní, nás obrátí samy proti sobě a/nebo proti ostatním.
   Avšak sny nám umožňují hledět na tyto psychické skutečnosti přímo. Nepřátelské personifikace se jeví jako obrazy jiných lidí, zvířat, nočních přízraků a podobně. Pokud jim to dovolíme, začnou se projevovat v životě jedince, ovlivňovat jeho reakce a psychologii, dokud nenavodí určitý druh asociálního chování. Představy se oddělí od centra osobnosti a propojí se s citovým stresem a svalovým napětím. Ale lidé kmene Senoi se jimi nedali ovládat. Vedeni vhledem svých medicinmanů, zvaných tohatové, pustili se již před dávnými dobami do procesu výkladu snů, při němž mohou být tyto psychologické repliky přesměrovány a přeorganizovány tak, že dotyčné osobnosti pomáhají, místo aby s ní byly v konfliktu.
   Dr. Stewart uvádí, že Senoiové pevně věřili, že každý člověk může s malou pomocí svých přátel vyzvat k boji, překonat a nakonec využít všechny projevy světa snů. Ze svých dlouholetých zkušeností rovněž dovozovali, že dobrá vůle vůči ostatním v hodinách probouzení jim zajišťuje pomoc snových představ. Ideálem pro ně bylo úplné zvládnutí spirituálního (snového) světa, což dávalo jedinci právo vyžadovat pomoc a spolupráci od všech bytostí, s nimiž se v něm setkal.
   Jejich kmenoví medicinmani (tohatové) se jako šamani mnoha jiných kultur specializovali na stavy transu, nicméně analýzy snů zde prováděli všichni. Stewart popisuje dobu snídaně v typické senoiské domácnosti jako jakousi ordinaci pro výklad snů. Dospělí povzbuzovali děti, aby jim vyprávěly sny předchozí noci. Otcové a starší bratři (analýzy snů byly zjevně výsadou mužů) jejich vyprávění pozorně poslouchali, pak dětem vysvětlili význam každého snu a dávali jim užitečné rady. Po těchto rodinných sedánkách následovaly formálnější kmenové rady, opět každý den, při nichž se společně projednávaly sny dospělých a starších dětí.
   Jako příklad analýzy Senoiů uvádí Stewart běžnou noční můru – sen o padání. Pokud vyprávěl takový sen například senoiský chlapec, vyvolalo to nadšení a řekli mu, že to je jeden z nejlepších snů, jaké mohl mít. Ptali se ho, kam spadl a co zde objevil.
   Dítě pravděpodobně odpovědělo, že se ve snu necítilo nijak úžasně nebo že se probudilo v panice, než se mohlo kamkoli dostat. Jeho otec nebo starší bratr mu pak vysvětlili, že probuzení nebo strach byly chybou. Vše, co se odehrálo ve snu, mělo nějaký důvod, i když tomu člověk během snění nemusel rozumět. Padání bylo nejrychlejším způsobem, jak se setkat s mocnostmi duchovního světa, takže to vlastně bylo cestování ke zdroji duchovní síly, která pád způsobila. Dospělí pak dítě ujistili, že „duchové pádu“ ho milují a že se pokoušeli přivolat ho do své země. Pokud se dítě uklidnilo, zbavilo se strachu a znovu usnulo, mohlo se s nimi setkat.
   Dítěti rovněž poradili, že pokud by dostalo strach z neobyčejné síly „duchů pádu“, má přesto vytrvat. Dokonce i kdyby ve snu umíralo, znamená to pouze, že se mu dostává duchovní síly onoho světa.
   I když se jejich terminologie liší od terminologie západní psychologie, sofistikovanost takové analýzy je obdivuhodná. Dr. Stewart poznamenává, že po určité době tato kombinace společenské spolupráce, chvály a rad proměnila strach z padání v radost z létání. Co se začalo v mysli zabydlovat jako úzkost, bylo transformováno v potěšení.
   Ve své zprávě dr. Stewart uvádí několik postřehů o úspěchu takové techniky. Dovolila dětem, aby si uvědomily, že jsou stále společensky přijímány, dokonce i po odhalení svých nejhlubších obav. Umožnila jim, aby převzaly osobní zodpovědnost za své pocity. Uvolnila energii zakletou ve snových představách. Ukázala, jak může úzkost bránit tvořivosti. A co bylo nejdůležitější, usměrnila agresivní instinkty do společensky konstruktivních postupů – což bylo důvodem, proč se společnost Senoiů dokázala po tak dlouhou dobu vyhnout zločinům násilí a mezikmenové agresi. 
   Úplný systém snů národa Senoiů, jak jej shrnul dr. Kilton Stewart, se dá vyjádřit následovně:
   1 Ve snech musíte vždy čelit strachu a pokusit se ho ovládnout. Pokud se vám zdá, že vás nebezpečí rozdrtí, zavolejte na pomoc své přátele, ale sami dál bojujte, dokud se neukážou. Skutečný přítel vám neuškodí ani neodmítne ve snu pomoc. Pokud vás napadne někdo, kdo vypadá jako váš přítel, uvědomte si, že to není ve skutečnosti on, ale duch, který používá jeho podobu jako masku, aby vás zmátl. (Ale dejte si v bdělém životě tu práci a obnovte své přátelství, aby duch nemohl zničit váš vztah.) Měli byste vždy kráčet nebezpečí vstříc, a pokud je to nutné, bojovat. Uvědomte si, že síla vašich nepřátel je vaší silou, kterou ukradli, takže čím silnější je nepřítel, tím silnější jste vy. Jakmile jednou zaútočíte či zabijete snového nepřítele, jeho duch se pak bude vždy zjevovat jako váš sluha nebo spojenec. Snoví nepřátelé jsou strašní jen do té doby, než se rozhodneme se s nimi vypořádat.
   2. Vyhledávejte potěšení a užívejte si příjemné zážitky, dokud nedojdete k řešení, které vám ponechá něco z krásy nebo užitku této zkušenosti pro společnost, v níž žijete. Pokud si například užíváte zážitek létání, pokračujte v letu, dokud se nedostanete tam, kam míříte. Zde se setkávejte s místními lidmi nebo bytostmi a všimněte si jejich poezie, hudby, designu nebo vynálezů. Toto všechno nebo něco z toho může být prospěšné jak pro vás, tak pro vaše blízké v bdělém životě. Pokud je potěšení sexuálního rázu, projděte jím až k orgazmu a pak požádejte svého snového milence o báseň, píseň, tanec nebo něco jiného, co vyjádří jeho nebo její krásu, až budete sen vyprávět svým přátelům. (Při tomto zážitku se ujistěte, že snový milenec nekrade vaši lásku tomu, komu ve skutečnosti patří ve vašem bdělém životě.) Neobávejte se incestu nebo dalších zakázaných vztahů, protože váš snový milenec má na sobě pouze uklidňující a vám dobře známou masku. Svá snová sexuální potěšení nemůžete nikdy přehnat, neboť bohatý milostný život ve snech naznačuje pouze to, že duchové vašeho citového světa jsou vám přátelsky nakloněni.
   3. Pokud byste snad zjistili, že jste ve snu ublížili příteli nebo mu odmítli pomoc, měli byste mu naopak vyjádřit přátelství a pomoci mu nebo jí při probouzení. Senoiové totiž věří, že nepřátelští duchové mohou používat pouze obraz takového přítele, k němuž váš vztah chladne.
   4. Obraťte negativní zážitky v jejich opak a využijte toho ve svůj prospěch. Pokud zjistíte, že ve snu padáte, změňte svůj pád v let. Pokuste se zjistit, kam máte podle duchů jít. Prozkoumejte nové prostředí a zapamatujte si je. Pozorně sledujte vše, co má nějakou cenu pro váš běžný život. Toto pravidlo uplatněte na všechny záporné zážitky, které zde budete mít.
   Na straně jedné techniky popisované dr. Stewartem okouzlily celou jednu generaci Američanů, na straně druhé jeho zpráva vyvolala zuřivý odpor. Jeden jeho kritik prohlásil, že Senoiové nemohli mít žádnou snídani, natož nějakou radu na výklad snů. Ale ať už je pravda o pojednání dr. Stewarta jakákoli, není pochyb, že snů se dá tvořivě využívat.
   Marie Jean Antoine Nicolas de Caritat, markýz z Condorcetu, francouzský filozof osmnáctého století a zastánce reformy vzdělávání, přemýšlel a psal mnohem plynuleji a snadněji, když snil, než když byl vzhůru. Italský houslista osmnáctého století Giuseppe Tartini poprvé slyšel svou Ďábelskou sonátu ve snu a prostě ji jen po probuzení zapsal. Anglický autor lyrické poezie Samuel Taylor Coleridge učinil totéž se svým slavným dílem Kublajchán, ale během zapisování jej vyrušila návštěva a on si pak nedokázal vzpomenout, jak snová báseň skončila. Svatý Gennadius Konstantinopolský, byzantský teolog, uvěřil v nesmrtelnost své duše poté, co v jednom svém snu hovořil s duchem.
   Americký inženýr devatenáctého století Elias Howe ze Spenceru v Massachusetts vyřešil ve snu konstrukci šicího stroje. Roku 1846 byl Howe jedním z několika vynálezců, kteří se snažili tento problém rozluštit. Když byl vzhůru, neměl příliš štěstí. Ale jednou v noci se mu zdálo, že ho zajali kanibalové a dali ho do velkého kotle. Jak divoši tančili okolo ohně, všiml si, že jejich pozvednutá kopí mají ve hrotu otvor, a uvědomil si, že přesně to potřebuje, aby jeho prototyp šicího stroje správně fungoval. Slavný německý chemik August Kekulé učinil podobnou zkušenost, když pracoval na objevu cyklické struktury benzenu. Zdálo se mu o hadu, který požírá svůj vlastní ocas, a okamžitě mu došlo, že pouze kruhové propojení je to správné.
   V roce 1940, kdy v Evropě propukla druhá světová válka, se britský elektroinženýr D. B. Parkinson zabýval návrhem regulačního potenciometru k telefonu.Ačkoli pracoval v civilním oboru bez jakéhokoli vojenského využití, jednu noc se mu zdálo, že je v Evropě a stojí vedle spojenecké protiletadlové zbraně. Zbraň byla výjimečně úspěšná: pokaždé, když vypálila, sestřelila jedno německé letadlo. Po několika výstřelech přivolal voják obsluhující zbraň Parkinsona k sobě. Když se k němu inženýr přiblížil, zjistil, že na zbrani byl připevněn telefonní regulační potenciometr, na kterém právě pracoval. Přímým výsledkem tohoto snu byl zaměřovač M9, který byl později vyroben a s obrovským úspěchem používán proti německým letadlům a bombám.
   Tyto příklady tvořivosti snů, které představují pouze malou špičku velikého ledovce, se objevily spontánně, ale mnoho dalších lidí využívalo tvořivých snů zcela záměrně, přesně jako kmen Senoiů, o němž píše dr. Stewart. Používali k tomu zvláštní techniky práce se sny, zřídkakdy zmiňované v literatuře. Je to takzvaná technika lucidního snění.

11. PRŮZRAČNÉ SNĚNI
   V roce 1913 zveřejnila Společnost pro výzkum psychiky ve svém Sborníku článek jednoho ze svých členů, holandského psychiatra Frederika van Eedena, který od roku 1896 pracoval na studii o svých snech (A Study of Dreams). O 352 z 500 zaznamenaných snů van Eeden tvrdil, že si v nich plně uvědomoval svůj bdělý život a že mohl „jednat z vlastní vůle“, i když spal tak tvrdě, že do jeho vnímám nepronikl žádný fyzický podnět. O zážitcích tohoto druhu hovořil jako o „lucidních (průzračných) snech“, což bylo poprvé, kdy byl tento výraz použit.
   „V lucidních snech,“ píše van Eeden, „je integrace psychických funkcí tak komplexní, že si snící pamatuje svůj denní život a podmínky, v nichž žije, a je schopen zaměřovat svou pozornost a vykonávat různou činnost podle své svobodné vůle. Přesto je takový spánek – což mohu prohlásit s naprostým přesvědčením – nerušený, hluboký a osvěžující.“
   Způsob jeho sdělení může dnešní čtenáře trochu zmást, ale jakmile začne Eeden uvádět příklady, vše se dokonale vyjasní.
   V noci z 19. na 20. ledna 1898 se mu zdálo, že leží na zahradě na břiše a oknem pracovny pozoruje svého psa. Ačkoli to byl snový zážitek, věděl zároveň „s naprostou určitostí“, že je to sen; pamatoval si totiž, že ve skutečnosti leží na zádech v posteli.
   V tomto bodě se van Eeden pokusil o zajímavý experiment. Rozhodl se, že se pomalu probudí, aby mohl sledovat, jak se (snový) pocit, že leží na břiše, změní v (bdělý) pocit ležení na zádech. Udělal to a zjistil, že přechod je přesně takový jako vklouznutí z jednoho těla do druhého. Jasně si pamatoval jak pocit „na zahradě“, tak v posteli. Protože tato zkušenost dvojí vzpomínky se pak opakovala v mnoha lucidních snech, vyvodil z toho, že „téměř nevyhnutelně“ vede k pojmu snového těla.
   „V lucidním snu je pocit, že má člověk tělo – oči, ruce, ústa, která hovoří, atd. –naprosto zřetelný; i když zároveň víte, že vaše fyzické tělo spí a zaujímá úplně jinou polohu. Při probouzení se tyto dva pocity téměř spojí dohromady a vy si jasně pamatujete činy svého snového těla, stejně jako odpočinek těla fyzického.“
   S tím, jak přicházely další průzračné (lucidní) sny, van Eeden pokračoval v experimentech. Při jednom snu si nakreslil slinami na ruku kříž, aby zjistil, zda bude po probuzení na jeho fyzické ruce. (Nebyl tam.) Také se pokoušel ve snu křičet, aby zjistil, jestli ho uslyší jeho žena. (Neslyšela ho.) Jindy se pokoušel rozbít skleněnou tabuli, ale zjistil, že je nerozbitná. Později ve stejném snu vzal křehkou červenou sklenici a také se ji pokusil rozbít. Rozbila se, až když pohlédl jinam a teprve po chvíli zase zpět. Měl přízračný pocit, že je ve falešném světě, který velmi chytře napodobuje ten skutečný, ale občas selhává.
   Několikrát se van Eeden vzbudil z lucidního snu, jen aby si uvědomil, že stále spí a o probuzení se mu pouze zdálo. Rovněž zjistil, že sny mohou plynule přecházet z lucidních na běžné, někdy i víckrát za noc. V lucidních snech mohl dělat spoustu věcí, které jsou v bdělém životě prostě nemožné, jako létat nebo hovořit s mrtvými.
   Jednou mu lucidní sen přinesl vhled do budoucna, který se pak uskutečnil v bdělém životě. V květnu roku 1903 se ve snu setkal se svým mrtvým švagrem, který mu řekl, že jej čeká finanční katastrofa. V té době to naprosto nevypadalo, že by měl mít nějaký problém s financemi, ale krátce nato se po řadě událostí dostal na mizinu. Je zajímavé, že začátek těchto událostí neměl se samotným van Eedenem nic společného – byla to národní stávka železničářů, jejíž důsledky se nedaly logicky odhadnout.
   Van Eeden nebyl samozřejmě první lidskou bytostí, která měla lucidní sny, byl pouze prvním člověkem západní kultury, který na ně upozornil akademickou veřejnost. V době, kdy tak učinil, panovalo všeobecné přesvědčení jak vědecké, tak laické veřejnosti, že sny jsou něčím, co se člověku děje, snad výsledkem nevědomé mysli, ale co zcela určitě nemůžeme sami řídit. A většina lidí tomu zřejmě věří dodnes. (V docela nedávné době, 6. ledna 1990, uveřejnil časopis New Scientist článek britské psycholožky Susan Blackmoreové, který představoval lucidní snění jako novinku). Přitom ale bez velké publicity probíhá rozsáhlý výzkum fenoménu lucidního snění, který jednoznačně potvrzuje van Eedenův objev, že během snění je možné nabýt vědomí. Část tohoto výzkumu ukázala, že pocit, že je snící při vědomí, není jen iluzí. Lidé ve stavu lucidního snu dokázali vědcům signalizovat okamžiky, kdy se ve snu „probudili“, a to předem dohodnutými pohyby očí nebo změnami dechu.
   Ale nejúžasnějším objevem – který van Eeden zaznamenal, ale nijak zvlášť nezdůrazňoval – je, že s lucidním snem se dá manipulovat podle přání snícího. Je zde však jedna podmínka: musíte věřit, že to je možné. Známe případy, že snící osoby nebyly schopny změnit prostředí svého snu vlastní vůlí, ale to bylo zřejmě způsobeno nedostatkem sebedůvěry. Moje žena měla například sen, kdy se jí zdálo, že je v jedné místnosti domu našich přátel, když se sen stal lucidním a ona si uvědomila, že sní. Protože věděla, že lucidní sny se dají řídit, napadlo ji, že by chtěla nějaké květiny. Okamžitě zjistila, že drží v ruce kytici. Potěšilo ji to a rozhodla se, že by chtěla víc květin. Celá místnost se ihned naplnila květinami.
   Květiny jsou tím nejmenším potěšením, které vám může lucidní snění přinést. Známé zákony fyziky zde neplatí, takže můžete dělat, cokoli si přejete, a jít, kamkoli chcete. Mrknutím oka můžete dosáhnout ideální váhy a výšky. Můžete letět bez vesmírné lodi do Alfa Centauri. Můžete se setkat, s kým si přejete, stát se, čím chcete být, dělat, co vás napadne. Jste omezeni pouze rozsahem a tvořivostí své vlastní představivosti. A protože lucidní sny bývají velmi živé, světy, které stvoříte, mohou být tak přesvědčivé, že je nadmíru obtížné rozeznat je od světa skutečného. Studie provedené na Stanfordské univerzitě ukázaly, že zážitky lucidního snění jako dýchání, počítání, zpěv, sexuální aktivita a odhad času mají na fyzický mozek – a někdy dokonce na celé tělo – stejný vliv, jako je účinek bdělých zážitků. (LaBerge, Lucidní snění – Lucid Dreaming).
   Protože vliv zážitků snového těla na tělo fyzické je mnohem silnější než účinek bdělé představivosti, vědci nyní začali zkoumat možnost využití lucidních snů k usnadnění terapeutických postupů. Lucidní sny by mohly rovněž napomoci osobnímu rozvoji, zvýšení sebevědomí a schopnosti řešení problémů. Byly již úspěšně použity jako nástroj k boji s opakovanými nočními můrami. Zvlášť zajímavé je jejich použití pro handicapované osoby, které mohou v lucidním snu v podstatě získat zpět plné zdraví. A není to jen planá iluze. Jeden vědec naznačil, že díky souhře těla a mysli by senzomotorický nácvik tohoto typu mohl napomoci uzdravení určitých zdravotních potíží, zejména mrtvice. Značnou pozornost si rovněž získal vliv lucidního snění na životní styl. Lucidní sen je přirovnáván k leteckému simulátoru, který umožňuje pilotovi trénovat, aniž by mu hrozila smrtelná nehoda. Jedinci mohou v lucidním snu „vyzkoušet“ různé postupy, aby poznali jejich následky, dříve než je použijí v bdělém životě. Lucidní sny se objevují ve fázích snění s vysokým stupněm aktivity autonomního (vegetativní) nervového systému. Dochází přitom k poklesu pulzu spolu se zvýšením jak rychlosti dechu, tak oční aktivity, dokonce i ve srovnání s pohyby očí při normálním REM spánku. Během první půl minuty lucidního snu dochází k poklesu alfa vlnění (které normálně naznačuje stav uvolněného bdění) v zadní části levé mozkové hemisféry, což znamená zvýšenou aktivaci mozku v této oblasti. Protože levá část mozku ovládá řeč, tato aktivace možná probíhá současně s tím, jak snící v myšlenkách formuluje své uvědomění: „Teď mám sen.“
   Mnoho lucidních snů – snad celých 80 procent popsaných případů – přichází spontánně, když se obyčejný sen z nějakého neznámého důvodu změní v lucidní. To je nejpravděpodobnější při nočních můrách nebo úzkostných snech, i když existují důkazy, že by tuto změnu mohl způsobit nějaký silný cit, včetně rozpaků, hněvu nebo radosti. Většina lidí přinejmenším jednou v životě tento typ lucidního snu zažila, ale stejně jako normální sny si jej zřejmě nepamatuje. Lucidní sny bývají krátké. Vedl jsem si deník snů déle než deset let a během této doby jsem jich měl snad půl tuctu nebo o málo víc. V každém případě mě uvědomění, že jde o lucidní sen, vždy natolik rozrušilo, že jsem se téměř okamžitě probudil. Výzkum ukazuje, že většina lidí reaguje stejně, ale zkušenost může vzbudit touhu po dalších takových zážitcích. Existuje několik technik (a několik šikovných nástrojů), které mohou zlepšit vaše šance. Ale dříve než některé z nich použijete, musíte se především naučit zapamatovat si své sny.
   Ačkoli každý z nás má několik snů za noc, průměrný člověk si jich nepamatuje víc než jeden nebo dva za týden, a to pouze krátkou dobu. Přirozenou vlastností procesu snění je, že když se ráno probudíte, pamatujete si zpravidla jen poslední sen té noci a i ten se vám během okamžiku ztratí z mysli. Když se vzbudíte ze sna uprostřed noci, také si ho zapamatujete, ale opět pouze na chvíli.
   Naneštěstí neexistuje žádný snadný způsob zapamatování snů. Musíte si k posteli připravit poznámkový sešit a tužku nebo malý diktafon a zaznamenat své sny hned po probuzení. A to opravdu okamžitě po probuzení; počkáte-liněkolik vteřin, váš sen se začne vytrácet. I když se probudíte několikrát za noc, nebudete si pravděpodobně pamatovat všechny své sny, ale tomu se nedá zabránit. Pokuste se zapamatovat si jich co nejvíc.
   V počátečních stadiích se budete muset přinutit, abyste zapsali každou podrobnost snu, kterou si pamatujete. Sny mají zpravidla svou vlastní strukturu, která se značně liší od známých příčin a následků bdělého života. Nepokoušejte se najít smysl daného snu; prostě zaznamenejte, jak jste ho prožili, se všemi jeho zvláštnostmi.
   Později, až se vaše paměť na sny zlepší, můžete záznamy svých snů omezit na charakteristické momenty, které pak rozvinete ve svém deníku snů. Pokud zjistíte, že si žádný sen nepamatujete, můžete vyzkoušet několik triků. Jedním z nich je vrátit se do pozice, ve které jste se probudili. Z nějakého důvodu to oživuje vzpomínky na sny. Další možností je pokusit se zachytit „pocit“ svého snu spíš než nějaké detaily. Mohou vám pomoci otázky typu:
   „Byl ten sen příjemný, nebo nepříjemný?“ „Odehrával se ve městě, nebo v přírodě?“ „Objevil se v něm některý z mých přátel?“ „Měl nějaké hlavní téma?“ „Jakou měl můj sen celkovou podobu?“
   Ráno nejprve přepište své poznámky do deníku snů a ke každému zápisu připojte datum. Snažte se, aby se jak zapisování poznámek, tak i jejich přepisování do deníku stalo vaším zvykem. Čím déle budete odkládat konečný zápis snu, tím obtížnější to bude. Dokonce i když budete mít poznámky, drobné detaily se začnou ztrácet. Pokud nespíte sami, je zaznamenávání snů nespolečenskou činností. (Pořiďte si třeba malou baterku, abyste si mohli v noci zapisovat poznámky, aniž byste rozsvítili. Existuje dokonce speciální pero, které si můžete koupit od Lucidity Institute /http://www.llewellyn.com/a které vydává přesně tolik světla, kolik potřebujete pro psaní ve tmě.) Po několika měsících se však vzpomínky na sny stanou jasnějšími a vy se pak obejdete bez psaní poznámek (ale ne bez detailních zápisů v deníku snů). Pokud spíte s partnerem, je dobré hovořit o snech hned po probuzení jako Senoiové, což silně podpoří jejich zapamatování. Někteří odborníci naznačují, že už samo zaznamenávání snů vede ke zvýšenému výskytu snů lucidních. Ať je tomu jakkoli, než začnete používat techniky pro podnícení lucidního snění, měli byste se tak dva až tři měsíce soustředit na prostý záznam snů.
   Asi nejjednodušší z těchto technik je autosugesce. Není to nijak zvlášť účinná metoda (účinkuje pouze ve 14 % případů; méně než v jednom případu z pěti), ale je tak snadná, že stojí za to ji vyzkoušet. Těsně před ulehnutím si zapište na papír: „Dnes v noci budu mít lucidní sen“ a podepište se, jako by šlo o úřední dokument. Pokud si k tomu přizvete nějakého svědka, tím lépe. I když tato procedura vypadá hloupé, někdy může mít tento trik vliv na vaši podvědomou mysl.
   Další zajímavou a velice starou metodou je použití krystalu křemene. Podle šamanské tradice je křemen jednou z mála látek, jejíž astrální (vnitřní, abstraktní) stavba přesně odpovídá jejímu fyzickému vzhledu. (Abyste pochopili co to znamená, můžete si připomenout sen, v němž jste se setkali s nějakým přítelem. Přátelé v mnoha případech vypadají úplně jinak než v bdělém životě, i když jejich totožnost ve snu rozeznáte. V těchto případech vnitřní, astrální vzhled přítele nesouhlasí s fyzickým.) Díky tomu je křemen výbornou branou k vnitřním úrovním – což je možná jedním z důvodů jeho obliby v šamanské praxi po celém světě. Vyberte si špičatý krystal křemene a očistěte jej pramenitou vodou s trochou soli. Věnujte dostatek času jeho prozkoumání, dokud nebudete dokonale znát jeho vzhled včetně všech jeho vnitřních vad a rysů. Pak požádejte krystal o pomoc při přivolání lucidních snů. Pokud se při tom cítíte ještě hloupěji než při podepisování lístku popsaného výše, může vás uklidnit vědomí, že se opět pouze pokoušíte ovlivnit svou nevědomou mysl.
   Až dokončíte tyto přípravy, položte si krystal na noční stolek, a až půjdete spát, učiňte předsevzetí, že najdete krystal ve snu. Stejně jako ono napsané tvrzení to neúčinkuje na každého, ale pokud ano, po nalezení krystalu následuje lucidní snění.
   Většina zbývajících technik vyžaduje větší nebo menší stupeň osobní přípravy: čím více úsilí do nich vložíte, tím větší šanci na dosažení lucidního snění máte. Zde jsou nejoblíbenější metody uvedené podle pořadí obtížnosti.
ROZEZNANÍ ODCHYLEK
   Tato metoda je založena na běžném pozorování, že bdělý život podléhá přísným racionálním pravidlům, zatímco sny ne. Místo abyste se pokoušeli dosáhnout přímo lucidního snění, jak jste to dělali při předcházejících dvou technikách, měli byste pozornost zaměřit na vyhledávání odchylek jak v prostředí, tak ve svém chování. Pokud kupříkladu najednou zjistíte, že jste obklopeni červenými skřítky, kteří tančí podle hudby lesního rohu, je vysoce pravděpodobné, že je to sen. Tímto poznáním si zároveň uvědomíte, že sníte, a sen se změní v lucidní.
   Rozeznání odchylek ve vlastním chování vyžaduje určitý stupeň sebepozorování v bdělém stavu. Ale když už jednou dosáhnete určitého poznání, rychle si začnete všímat všech svých neobvyklých reakcí ve snech. Můžete třeba zjistit, že na někoho rozzlobeně ječíte, i když vaše vrozené dobré chování by normálně takovému výbuchu zabránilo. Nebo můžete zjistit, že se milujete s někým jiným než se svým partnerem. Tyto věci nejsou absolutními ukazateli toho, že sníte – neobvyklé chování není samozřejmě v bdělém životě úplně neznámé –, ale mohly by stačit k tomu, aby vyvstaly pochybnosti, které obvykle vedou k uvědomění, že sníte.
   Takovéto náznaky lucidního snění, známé badatelům jako „znaky snu“, jsou někdy sotva znatelné. Jeden spící poznal, že spí, pouze díky tomu, že změřil délku svého stínu. Z postavení slunce vypočítal, že by jeho stín měl měřit stejně jako on. Když zjistil, že je stín kratší, odvodil z toho, že sní, ovšem se značnými pochybnostmi, protože zážitek byl velmi živý.
PLÁNOVANÉ JEDNANÍ
   Tato metoda je vlastně obměnou techniky rozeznávání odchylek, popsané výše. Je založena na tom, že procvičujeme sami sebe v určitých reakcích, které vyvolají ve snech úplně jiné důsledky než v bdělém životě. Jednoduchým příkladem je pokus o létání (bez letadla). Když v bdělém životě zamáváte pažemi, nic se nestane. Stejná činnost ve snu může skončit tím, že se vznesete. Podstatou této techniky tedy je, že se pokoušíte stvořit odchylky, které vedou k lucidnímu snění.
   Velmi užitečný bývá zvyk číst jakýkoli text dvakrát. Zajímavé je, že texty, které se objevují ve snech, mají zřetelný sklon se měnit, když se k nim vrátíte a čtete je podruhé. Jakmile si to uvědomíte, měnící se text se stane ukazatelem lucidního snění.
   Podobně jako při používání krystalu si můžete určit prakticky jakoukoli reakci nebo událost, která se pak stane ukazatelem lucidního snění. Spisovatel Carlos Castaneda navrhuje, abyste se podívali na své ruce, což praktikuje několik ezoterických škol. Ve snech občas zjistíte odchylky – pokud jste běloch, mohou být vaše ruce černé a naopak –, ale i bez takových změn se prozkoumání rukou stane připomínkou, abychom se zeptali sami sebe, zda sníme. V podstatě tím stanovíte paměťový signál.
OPAKOVANÉ SNY
   Tato metoda se neomezuje pouze na opakované sny, ačkoli opakované sny do této kategorie zcela jistě patří. Podstatou je pěstování rostoucího povědomí o svých snech. Můžete toho dosáhnout tím, že si budete opakovaně pročítat svůj deník snů a hledat v něm často se vyskytující témata nebo místa. Brzy zjistíte, že si ve snu občas uvědomíte, že jste podobný sen měli již předtím. Toto uvědomění pak může spustit lucidní snění.
M. I. L. D.
   Jedna z vůdčích osobností v oboru lucidního snění, dr. Stephen LaBerge ze Stanfordské univerzity, vyvinul techniku mnemotechnického navození lucidních snů na podporu základních myšlenek svého učení a používá ji s takovým úspěchem, že si nyní dokáže lucidní sny libovolně přivolat. Tato metoda je dnes obecně známa pod zkratkou M. I. L. D. (mnemonic induction of lucid dreams).
   Používá se poté, co jste se probudili ze sna, a předtím, než znovu usnete. Prvním krokem je zaměřit se na sen a pokusit se vzpomenout si na co nejvíc podrobností. Když pak znovu začnete upadat do spánku, soustřeďte se jasně na svůj záměr uvědomit si v přicházejícím snu, že sníte. Měli byste začít odříkávat mentální mantru: „Až budu příště snít, vzpomenu si, že je to sen.“ Zkuste se zaměřit na tuto jednoduchou myšlenku. Pokud zjistíte, že vaše mysl přeskakuje k jiným věcem, mírně ji přitáhněte zpět k této mantře, tak jako v meditační praxi.
   S myslí pevně soustředěnou na záměr vzpomenout si představte si sami sebe zpět ve snu, ze kterého jste se právě probudili. Ale tentokrát si představte, že si uvědomujete, že sníte. (Můžete toho dosáhnout použitím některé z metod popsaných výše. Jakmile najdete prvek, který dokazuje, že jde o sen, představte si, že si jasně říkáte, že sníte.) Pokračujte ve vizualizaci podrobné představy, jak byste změnili sen, který se stal lucidním, pak si představte, že přesně to děláte v lucidním snu, který budete mít, až usnete. Opakujte svou mantru a vizualizaci, dokud se neuskuteční.
DŘÍMÁNÍ
   Když se probudíte uprostřed spánku a pak znovu usnete, možnost lucidního snění se přirozeně zvyšuje. To znamená, že pokud s ním správně manipulujeme, zdřímnutí – krátký, obvykle lehký spánek – může se stát výbornou cestou k lucidnímu snění.
   Nařiďte si budík tak, abyste se vzbudili o hodinu dřív než obvykle. Zůstaňte vzhůru asi půl hodiny, během které se snažte přemýšlet nebo číst o lucidním snění, pak se pokuste znovu usnout a použijte přitom techniku jejich mnemotechnického navození. Tato jednoduchá změna režimu zvýší vaše šance na úspěch asi patnáctkrát až dvacetkrát.
TESTOVÁNÍ SKUTEČNOSTI
   Testování skutečnosti je jednou z nejobtížnějších metod navození lucidního snění, ale stejně jako M. I. L. D. také jednou z nejúspěšnějších. Testování skutečnosti zpočátku provádějte každý den několikrát. Mohli a měli byste tak učinit, kdykoli si na to vzpomenete, ale je velice užitečné stanovit si na to určitou dobu. Testy byste mohli například provádět vždy, když dorazíte do práce, nastupujete do auta, podíváte se do zrcadla, pouštíte se do jídla nebo se díváte na hodinky. Ačkoli se při tom můžete cítit divně, čím častěji testy provádíte, tím účinnější se metoda stává.
   Test reality se sám skládá ze tří částí. Pro začátek se musíte vybavit nějakým psaným textem nebo digitálními hodinkami. Když nastane čas provádění testu, přečtěte si text nebo se podívejte na čísla na hodinkách. (Mohli byste se dokonce pokusit přimět je ke změně.) Pokud sníte, text se změní v sedmdesáti pěti procentech při prvním opakovaném čtení a téměř na sto procent při druhém. Takže změna textu, nebo dokonce text, který vypadá divně nebo přestává dávat smysl, znamená, že sníte. Když je text i po několika přečteních stále stejný, je zde velká pravděpodobnost, že jste vzhůru (i když ne úplná jistota; ve snu může zůstat nezměněný text v pěti procentech případů).
   Pokud tedy lze předpokládat, že jste vzhůru, měli byste si jako součást druhé části testu představit, že se vlastně nalézáte ve snu. Představte si, že věci mění svou podobu a význam tak, jak tomu bývá ve snu. Nepokoušejte se přesvědčit samy sebe, že vlastně sníte, ale prostě si představte, jaké by to bylo, kdyby to byl sen. Nicméně svou představu učiňte co nejživější. Jakmile dosáhnete pocitu, že sníte, přejděte k dalšímu stadiu.
   Posledním stadiem kontroly skutečnosti je představa sama sebe, jak si ve snu s radostí užíváme určité činnosti. Třeba byste si rádi představili něco, co plánujete pro své příští lucidní snění – pokus o levitaci, nějaký sexuální zážitek nebo cokoli jiného – představte si tedy, že se z toho radujete právě teď. Jakmile se tato série testů skutečnosti stane obvyklou součástí vašeho chování, vstoupí nakonec do vašich snů a zcela jistě vám přinese lucidní snění.
W. I. L. D.
   W. I. L. D. je zkratka další techniky, oblíbené lucidními snivci. Její plný název je „bděle navozené lucidní snění“ (wake induced Jucid dreaming) a je jednou z obtížnějších technik. Jde v podstatě o přímý přechod z bdělého stavu do snu bez ztráty vědomí.
   Ačkoli se to většině z nás musí zdát naprosto nemožné, tento postup je popsán v tibetské literatuře a potvrzen současným západním výzkumem. Tato metoda se dost snadno vysvětluje, ale vyžaduje náročný nácvik. Nejlepší dobou k jejímu provádění je ráno hned po probuzení nebo chvíle, kdy si dáváme „šlofíka“. Soustřeďte se na svůj poslední sen a uvolněte se současně s tím, jak se snažíte mentálně se do něj „dostat“. Stále se soustřeďte; jakmile dovolíte své mysli, aby se nechala unést jinam, pravděpodobně usnete obyčejným spánkem. Budete-liale postupovat správně, pak velmi pravděpodobně před usnutím zakusíte jak vizuální, tak sluchové hypnotické představy. Poté možná ucítíte, jak se propadáte nebo vznášíte ven ze svého těla, což je zážitek podobný astrální projekci. Nebo můžete mít pocit, že jste „vtahováni“ do sna; jedna pokusná osoba uvedla, že ji tam zanesl vítr. I ten nejzkušenější praktik může zažít momentální ztrátu vědomí, ale ta by měla být velice krátká, pokud k ní vůbec dojde. Až přechod ukončíte, měli byste být ve snu, a to lucidním.
   Americký ústav Lucidity Institut, jehož stránky najdete na internetu pod adresou www.luciditi.com, nabízí zajímavou technologii, vyvinutou k podpoře lucidního snění. Součástí přístrojů jako NovaDreamer a DreamLight je spánková maska s vestavěnými čidly, která zaznamenávají rychlé pohyby očí, jež naznačují, že právě probíhá snění. Tyto přístroje pak vyšlou signál – což může být blikající světlo nebo nějaký zvuk –, který uživatele upozorní, že sní. Nikdo netvrdí, že tyto přístroje, které představují dost velkou finanční investici, vám zajistí lucidní sny, ale mohou podpořit různé metody nácviku, popsané výše, a pro někoho mohou znamenat urychlení procesu.
   Avšak dosažení lucidního snění ještě nemusí být vším. Jednou z velmi častých potíží je udržet si je. Váš sen se stane lucidním, ale než s ním stihnete něco udělat, probudíte se. Nebo se váš sen stane lucidním, ale po určité době je znovu snem obyčejným. Naštěstí byly vyvinuty techniky, které se zabývají oběma těmito problémy.
   Častým signálem, že se brzy probudíte, bývá vyblednutí snu. Ale pokud situaci pečlivě prozkoumáte, obvykle zjistíte, že slábne pouze vizuální stránka snu, zvlášť zpočátku. Když se to stane, můžete většinou sen stabilizovat upřením pozornosti na jeho přetrvávající prvky. Můžete se například pokusit naslouchat hlasům, začít s někým hovořit nebo se dotýkat snových předmětů. Mohli byste se rovněž soustředit na vůně a chuti, které sen přináší.
   Vaše snové tělo a snová půda pod nohama jsou nejtrvalejšími prvky všech snů, a tudíž bývají tím posledním, co vymizí. Proto pohled na zem nebo na vlastní ruce či nohy zabraňuje probuzení. Rovněž pomáhá otevírání a zavírání snových očí, tření snové tváře nebo prostě provádění jakékoli činnosti, která zaměřuje pozornost na vaše snové tělo.
   Dalšími užitečnými technikami jsou vědomé uvolnění snového těla, úmyslné padání a víření. Všechny tyto tři metody občas vedou k tomu, že začnete věřit, že jste vlastně vzhůru, ale navyklé testy vám rychle ukážou, že se vám o probuzení pouze zdálo, a lucidní sen se vrátí. Nejúčinnější ze všech tří je asi víření. První známkou probouzení bývá obvykle zmizení barev z okolí, poměrně rychle následované vymizením vizuálních podrobností. Nalézáte se v nezřetelném, vybledlém světě, kde začíná pohasínat světlo. Hned jak si uvědomíte některý z těchto náznaků, rozepněte paže a začněte vířit jako derviš. Soustřeďte se na pocit otáčení a připomeňte si, že cokoli vidíte, slyšíte nebo cítíte, bude pravděpodobně sen. I když tato technika občas oživí předchozí sen, častěji vytvoří nové snové prostředí (včetně iluze, že jste se probudili), takže se obvykle vyplatí provést kontrolu znaků snu. (Pokud se přece jen náhodou probudíte, pokuste se zůstat ležet úplně bez pohybu a co nejvíc se tělesně uvolnit. Pak bude velká šance, že se vrátíte přímo zpět do snu.)
   Změna lucidního snu na obyčejný bývá problémem začátečníků, i když s tím čas od času může zápolit i odborník. Pokud se vám to opravdu stane, uplatnění metod, které přímo navozují lucidní sny, je téměř vždy přinese zpět. Ale pokud se vám to stává často, výbornou prevencí je hovořit ve snech sám se sebou. Zvlášť byste si měli průběžně připomínat, že sníte – ať se věta „Toto vše je sen“ stane vaší mantrou. Výborným prostředkem je také určení snových situací nebo zážitků, které mívají za následek ztrátu lucidního snu. Jakmile se je naučíte rozeznávat, obvykle znovu dosáhnete lucidního snění pouhým aktem vůle.
   Až zvládnete umění lucidního snění, budete postaveni před problém, co s ním dělat. Už jsme se zmínili o několika důležitých možnostech uplatnění – při osobním rozvoji, léčení a tak dále –, ale průzkum ukázal, že většina lucidních snivců na Západě využívá svého nově nalezeného talentu k navození zajímavých sexuálních zážitků, zvláště v raných stadiích svých pokusů. Tibetští mistři však šli zcela odlišnou cestou. V jejím průběhu vytvořili několik vlastních technik lucidního snění a dostali se mnohem dál a nakonec vlastně někam úplně jinam.

12. JÓGA SNĚNÍ
   Podle starověkých tibetských nauk není žádný sen náhodný. Mechanismus snění, který rozhoduje o obsahu snů, se vztahuje k jemněhmotným rlung (pránickým energiím) uvnitř těla.
   Tibeťané věří, že mysl a energetický systém jsou na sobě vzájemně závislé. Prána je často popisována jako slepý kůň, který má potenciál snadného pohybu, ale neví, kam uhání. Mysl je naopak kulhavý jezdec – vidí, kam by mohl jet, ale není schopen pohybu nebo – což je ještě přesnější – není schopen zůstat chvíli na jednom místě. Ti dva dohromady tvoří jeden celek, který funguje daleko efektivněji, než by fungovali odděleně jako jedinci, ale pouze tehdy, když se jezdec naučí řídit koně. Když se dají dohromady necvičeny jezdec s koněm, cválají často velmi daleko, ale obvykle bez valného ponětí o tom, kam jedou.
   Tím, že při usínání ztrácíte ponětí o fyzickém světě, slepý kůň energie rlung unáší vaši mysl do určité čakry. Pro neosvícené je cílová čakra absolutně určena karmickými stopami, které v sobě nese sama tato energie. Tibeťané věří, že každá čakra je bránou jedné ze šesti říší, které jsme probírali v předešlé kapitole (pekla, říše hladových duchů, zvířecí říše, říše lidí, polobohů a bohů), což znamená, že každá čakra se pojí se specifickou úrovní vědomí.
   Spouštěcím mechanismem, který táhne mysl k určité čakře, bývá něco, co se vám přihodilo v průběhu dne. Mohli jste se například pohádat se svým partnerem nebo utrpět hořké zklamání v lásce. Událost pak aktivuje karmickou stopu vedoucí k srdeční čakře. I ve spánku je vaše mysl vtažena do stejné čakry a tento zážitek se projeví jako sen.
   Každý sen zpravidla poskytuje příležitost zabývat se určitým aspektem vaší nahromaděné karmy. Protože Tibeťané věří, že sny a bdělé vědomí jsou prostě protilehlými póly lidské mysli, reakce ve snu jsou stejně dobře schopny vybít karmu nebo založit čerstvé karmické stopy jako reakce v bdělém životě. Naneštěstí si většina z nás stále neuvědomuje duchovní možnosti, které nám sny přinášejí, a není schopna využít jejich výhod, i kdyby byly sebevíc zdůrazněny. Z tohoto důvodu vznikla tibetská jóga snění. Mezi její cíle patří soustředění mysli a energie rlung do středového kanálu lidského těla. Pokud toho dosáhneme, naše snění se (relativně) osvobodí od osobních karmických vlivů (avšak ne od kolektivní karmy, jak uvidíme později), což umožňuje vznik dvou nových druhů snů. Tibeťané je nazývají „sny jasnosti“ a „sny jasného světla“.
   Sny jasnosti jsou v podstatě sny vědění. Jak postupně stále lépe ovládáte jógu snění, vaše sny jsou jasnější, živější a podrobnější. Takovéto sny nemusí být (nutně) lucidní, ale většinou se snáz pamatují, a představují tak zvýšené povědomí o tom, že sníte. Budete již schopni vidět, jakým způsobem jste v obyčejných snech vrháni z jedné scény do druhé, bez jakéhokoli smyslu. Vše je proměnlivé a pohyblivé a vy jste téměř neschopni jednat nějakým racionálním způsobem.
   Sny jasnosti mají mnohem více stability a také vy jste v nich mnohem stabilnější. To odráží skutečnost, že slepým koněm a kulhavým jezdcem již necloumají osobní karmické víry, ale že se vymanili z čaker a našli útočiště v centrálním kanálu.
   Ve snech jasnosti se stále setkáváte s představami a zážitky, ale informace, které ztělesňují, již nejsou důsledky vaší osobní karmy. Namísto toho čerpají z nadosobního zdroje. V takových snech se vám může nabízet poučení od božských bytostí nebo snových představitelů vašeho gurua a jako takové se mohou stát užitečnými průvodci při vaší duchovní praxí. Přesto sny jasnosti nezahrnují vrcholný zážitek osvícení, protože je zde stále v činnosti kolektivní karma, která udržuje iluzi duality.
   I když sen jasnosti může zažít každý, dokud nedosáhnete zdatnosti v józe snění, zažijete ho zřídka. Tibetští mistři varují, že ne všechny sny, v nichž se objevuje duchovní vedení, jsou nutně sny jasnosti. Pokud se zajímáte o ezoterické záležitosti (a možná jste právě zahájili nějaký druh duchovní praxe), je jen přirozené, že budete snít o těchto věcech. Ale takové sny, které se objeví, dříve než se stabilizuje mysl a energie rlung, jsou téměř vždy stimulovány karmou a poučení, která přinášejí, bývají proměnlivá a mění se s aktivací každé další karmické stopy.
   Možná jste se již setkali s lidmi, kteří se stali obětí karmických snů „vědění“.Vypadají, že nejsou schopni učinit nejjednodušší rozhodnutí bez nějakého druhu „duchovního vedení“. Veškerý čas tráví tím, že plní příkazy svých „vnitřních kontaktů“. Jsou chyceni v osobním dramatu vlastní výroby a všude vidí předzvěsti a znamení. Jejich jedinou skutečnou nadějí je vycvičit si smysl pro rozlišování a oddělit vzácné sny, které přinášejí opravdovou duchovní moudrost, od těch ostatních, které vycházejí z osobní fantazie.
   Může trvat deset i více let jógové praxe, než se objeví sny jasného světla, protože ty pocházejí z dokonalé energie rlung v centrálním kanálu, nezasažené žádnou karmickou stopou. Známe dva druhy těchto snů. První může být stěží nazván snem, jelikož v něm člověk dosahuje neduálního stavu prázdnoty, prostého všech představ nebo dokonce myšlenek. Ten druhý odpovídá popisu ještě méně: duševní činnosti včetně snových představ se v něm sice stále objevují, ale jedinec je již nezažívá v podmínkách duality. Protože ego zmizelo, myšlenky a představy již nejsou „tam venku“, s jedincem jako pozorovatelem. Naše osobní prožívání se zde spojilo v nedělitelnou jednotu s tím, co zažíváme.
   Pokud jste obeznámeni s asijskými naukami, možná jste si všimli podobností mezi snovým stavem „jasného světla“ a stavy mystického osvícení nebo dokonce nirvánou. Ty nejsou v žádném případě náhodné. Tibeťané nazývají tento zážitek jednoty (nedvojnosti) rigpa, což je stav osvícení, v němž si člověk konečně uvědomí, že neexistují žádné hranice mezi ním a veškerým projeveným bytím; vše je jedno, vše je jednota a jedinou konečnou skutečností je skutečnost čisté, jasné prázdnoty. Byly vytvořeny rozličné jógové systémy, které mají podněcovat toto uvědomění tím, že umožňují praktikujícím setrvávat stále déle ve stavu rigpa. Ale protože snové a probuzené vědomí jsou prostě jen dva aspekty jedné mysli, rozvíjení stavu rigpa v průběhu dne povede nevyhnutelně ke snům „jasného světla“ (rigpa) v noci. A naopak, praxe jógy snění, která vede ke snům „jasného světla“, bude podněcovat zážitky rigpa v průběhu dne.
   Celé učení tibetské jógy snění je prostoupeno uvědoměním, že karmické stopy nás obvykle vězní ve stavu nevědomosti. Abychom rozbili zámek, musíme si být neustále vědomi toho, jak vytváříme a oživujeme karmické stopy. Toto uvědomění nám umožní zrušit návyky mnoha předchozích životů a oprostit se od nich. Je pochopitelné, že čím víc času věnujeme svému úsilí, tím dříve se dostaví výsledky. Tibeťané jako nadmíru pragmatický národ před dávnými dobami dospěli k rozhodnutí, že jelikož strávíme přibližně třetinu svého života spánkem, je důležité vytvořit si „praktiky noci“. Poskytuje člověku víc času, kdy se může zabývat duchovními disciplínami, a nezasahuje do praktických záležitostí denního života.
   (Ačkoli nejzazším cílem je nirvána, ve které jsou všechny protiklady uvedeny v soulad, dokud jí nedosáhneme, musíme žít v dualistickém světě. Takže věci jako vydělávání si na živobytí jsou stále důležité.)
   Nicméně abyste mohli praktikovat duchovní disciplíny ve spánku, musíte si uvědomovat svůj aktuální stav, jinak nemáte možnost řídit své činy. Nejpokročilejší mistři jógy si skutečně umějí udržet bdělé vědomí po celou dobu spánku, což je pro západní vědu téměř nepochopitelné. Ti ostatní se spokojují s bdělým vědomím v průběhu snů; jinými slovy s lucidním sněním.
   Tibetský systém umožňující dosažení (a následné překonání) lucidního snění se liší od rozličných západních technik, které jsme zde již vysvětlili. Obsahuje známé postupy tibetského okultismu: práci se zvuky, představivost, kontrolu mysli a manipulaci s energiemi rlung. Úspěšný adept jógy snění musí ovládat účinnou kontrolu, díky které se vyhne tomu, aby byl smeten přílivovou vlnou karmických stop, jež se manifestují ve snech. Praxe proto vůbec nezačíná prací se sny, ale zvláštní meditací vytvořenou ke stabilizaci mysli. Tato kontemplativní meditace je známá jako „klidné snášení“, v tibetštině žinä, a je v podstatě totožná se západní náboženskou praxí kontemplace.
   Technika začíná nácvikem upření pozornosti na nějakou jednoduchou věc a postupně se rozvíjí až ke stadiu, kdy je mysl fixována i bez vnějšího objektu. Stadia této praxe jsou známa jako „nucené žinä, přirozené žinä a konečné žinä“.
   Ačkoli klidné snášení, pokud se praktikuje samo o sobě, může použít k soustředění jakýkoli předmět, při přípravě na jógu snění je tibetskými guruy často navrhováno použití tibetského písmene A, které vypadá takto:
   
   Vyrobte si meditační kartičku. Může být čtvercová, ale měla by obsahovat šest soustředných kruhů. Kruh v samém středu o průměru asi tři centimetry bude mít indigovou barvu, další kruh modrou, následující kruhy zelenou, červenou, žlutou a bílou. Do vnitřního kruhu pečlivě vymalujte bílou barvou tibetské písmeno A tak, aby jeho tvar jasně vystupoval z indigového pozadí. Pak kartičku upevněte na tyčku, asi tak dlouhou, abyste ji měli v úrovni očí, až budete sedět v pozici se zkříženýma nohama. Tyčku připevněte na vhodný podstavec.
   Než začnete, posaďte se do pohodlného sedu se zkříženýma nohama a s rukama složenýma v klíně, dlaněmi vzhůru, jednu položenou na druhé. Páteř držte vzpřímeně, ale ne ztuhle a zastrčte bradu, zatímco krk je narovnaný. Stojánek s kartou postavte před sebe tak, aby byla asi půl metru od vašich očí. Měli byste se dívat přímo na kartu, aniž byste museli zvednout oči nahoru nebo je sklopit dolů. Nechte své oči odpočinout, neměly by být ani široce otevřené, ani zavřené. Dýchejte normálně a pohled upřete na daný objekt. Zůstaňte úplně v klidu a pokuste se soustředit svou pozornost výhradně na bílé tibetské A.
   Nejprve vám to bude připadat příliš obtížné, hlavně pokud nemáte zkušenosti s meditací. Vaše mysl bude mít tendenci nechat se unést myšlenkami na jiné věci. Všechny pohyby a zvuky kolem vás vyruší. Vždy, když k tomu dojde, přitáhněte svou mysl zpět ke kartě. Brzy pochopíte, proč se první stadium jmenuje „nucené žinä“. Je třeba, abyste stále nutili svou mysl, aby se znovu vracela zpět k objektu kontemplace. Zpočátku je docela užitečné dělat si častější přestávky a nepokoušet se rovnou o dlouhé sezení v meditaci, ale i během těchto přestávek si stále připomínejte, že to je pouze krátký, dočasný odpočinek od obtížné duchovní praxe.
   To, oč se zde pokoušíte, je přesný duševní ekvivalent procvičování určitého svalu. Pokud chcete dosáhnout nějakého výsledku, musíte vydržet. Snažte se překročit své vlastní meze a postupem času tento mentální sval zesílí.
   Když upíráte pohled na objekt své kontemplace, pokuste se o něm nepřemýšlet. Pokud zjistíte, že vedete vnitřní dialog, jako například: „Toto je písmeno A v tibetštině… má zajímavý tvar…“a tak podobně, míjíte se s cílem kontemplace. To, čeho máte dosáhnout, je jednoduché, v dané chvíli přítomné povědomí tohoto písmene; nic víc a nic méně. Dovolte svému dýchání, aby se uklidnilo, dokud si ho nepřestanete uvědomovat. Nechte své tělo, ať se uvolní. Dovolte své mysli ponořit se hlouběji a hlouběji do stavu klidu a míru, ale vyvarujte se upadnout do spánku nebo transu.
   V tomto stadiu a někdy i ve stadiích dalších si můžete povšimnout neobvyklých fyzických pocitů. Jsou přirozeným výsledkem vašeho úsilí – mysl se brání výcviku, a pokud bude moci, bude vás rozptylovat –, ale vy jste schopni je ignorovat.
   Jak získáváte rutinu, půjde vše stále snadněji. Zjistíte, že chvíle, kdy mysl nebloudí, jsou stále delší, a náhle budete schopni kontemplovat nad symbolem bez toho, abyste se museli zas a znovu nutit k pozornosti. Vstoupili jste do stadia „přirozeného žinä“.
   V tomto bodě můžete vyzkoušet velmi zajímavý experiment. Pokuste se dosáhnout stejného duševního stavu bez daného symbolu. Odložte kartu a zkuste, zda dokážete soustředit pozornost na prázdný prostor. Rozloha jasné oblohy je asi tím nejlepším, na co se můžete dívat, ale bude stačit jakýkoli prostor. Pamatujte si, že se nepokoušíte soustředit se na nějaký bod v tomto prostoru, ale na prostor samotný. Zůstaňte klidní a uvolnění a dovolte své mysli, aby se rozšířila po celém prostoru, nad kterým kontemplujete. Tibeťané to nazývají „rozplynutím mysli“, což je úžasně výstižné vyjádření tohoto zážitku.
   Když se vaše mysl úspěšně rozplyne, vstupujete tím do třetího stadia cvičení, „konečného žinä“. Svého úspěchu si můžete, ale také nemusíte všimnout. (Kdybyste byli žáky v Tibetu, váš guru by vás na něj upozornil.) Není charakterizován žádnou dramatickou změnou, spíš určitou snadností a lehkostí. Zjistíte, že vaše myšlenky se vynořují a posléze rozpouštějí bez jakéhokoli úsilí nebo ovlivňování. Pečlivě situaci pozorujte – to je další věc, na kterou by vás guru upozornil –a budete schopni rozlišit mezi činností své mysli v podobě myšlenek nebo obrazů a její stálou, neměnnou přítomností.
   Správně řízená praxe žinä vás sama o sobě může posunout daleko na mystické stezce, ale pro mnoho adeptů je úvodním krokem k úžasným zážitkům jógy snění. První cvičení jógy snění se pokouší omezit chaos typického stavu snění tím, že provede jisté změny ve vašich karmických stopách. Tato metoda je podobná západní praxi lucidního snění, ale s jedním velmi důležitým rozdílem.
   Na Západě se potenciální lucidní snivci podřizují (bdělému) režimu, který po nich vyžaduje, aby čas od času ustali ve své činnosti a přesvědčili se, že jsou doopravdy vzhůru. Teorie praví, že tím, jak se testování skutečnosti stává zvykem, začnou snící osoby provádět stejné instinktivní testy i ve spánku. Jakmile to udělají, snadno poznají, že vlastně sní, a tím se sen stává lucidním.
   Lidé ze Západu zabývající se touto praxí berou jako danou skutečnost, že je podstatný rozdíl mezi bdělým stavem a snem. Když jsme vzhůru, fungujeme v reálném světě; když sníme, tak nikoli. Tibeťané to tak ostře nerozlišují. A tak západní „testy skutečnosti“, které mají rozlišit bdělou skutečnost od snové iluze, nahrazují v Tibetu „testy neskutečnosti“, které mají adeptům připomínat, že ať sní či bdí, vše, co zažívají, je iluzí. Tibetští guruové radí svým žákům, aby si během denního bdění stále připomínali, že žijí ve snu. Automobil, který řídíte, je snovým automobilem. Budova, kde pracujete, je snovou budovou. Peníze, které vyděláváte, jsou snovými penězi. Vše zjevené je výtvorem vaší mysli.
   Ale nestačí jen si prostě stále opakovat: „Toto vše je sen.“ Musíte si dát práci a cítit to v kostech, uvědomit si hlubokou pravdu, kterou vyjadřujete. Využijte svou představivost i cokoli dalšího, co vám pomáhá. Je zvláštní, že tato praxe nezmění váš bdělý svět ve chvějivou fáta morgánu, ale učiní jej ještě živějším a vzbudí ve vás větší smysl pro přítomný okamžik, což je znamením, že postupujete ve své duchovní práci správně a neuvízli jste v pouhém navyklém opakování.
   Středem pozornosti při této technice musíte být vy sami, stejně jako vaše okolí. Koneckonců, pokud je vše sen, vy jste snivci. To ale znamená, že sníte o svém těle se všemi jeho zažívacími obtížemi a artritidou, hněvem na šéfa a zklamáním nad svými dětmi. Přiznejte si rovněž, že sníte o chtíči, který vás ovládá, o potěšení z přátelství, o štěstí, které někdy cítíte, když se probouzíte do úsvitu nového dne. Všechny tyto věci, o kterých jste po celý život věřili, že jsou vaší podstatou, nejsou ničím víc než výtvory vaší mysli.
   Tím, jak se stále zabýváte touto technikou, dojde ke změně ve vašem pojetí života. Začínáte si uvědomovat, že vše, co se děje, je pomíjivé a pevně propojené s projekcemi vaší mysli. To nevyhnutelně mění vaše reakce na události, které byly v minulosti beztak většinou nevědomé. Život má nad vámi menší moc, protože vy mu již svou moc nepostupujete. Možná si vzpomenete na tibetskou víru, že karmické stopy jsou vytvářeny vašimi reakcemi víc než zážitky nebo dokonce činy. Za tímto poznáním následuje další, a sice že změna vašich reakcí, podnícená rozeznáním iluzorní povahy světa, vás přivede k vytváření menšího počtu karmických stop. Karmická změna pak naopak povede ke změně obsahu snů.
   (Ačkoli to není součást teorie tibetské jógy snění, lze snadno pochopit, že navyklé testování reality bdělého stavu musí dříve nebo později vést k testování povahy snění. Jakmile pak položíme správnou otázku, následuje lucidní snění.)
   Důsledkem „testů neskutečnosti“ – které Tibeťané hodnotí jako samostatné stadium praxe – je omezení touhy i averze. Takový postup je mocnou protilátkou proti depresím, strachu, závisti a dalším nešťastným pocitům.
   Dalším stadiem jógy snění je variace na techniku dobře známou mnoha západním okultistům: je to „večerní bilance“. Sama o sobě je velmi jednoduchým cvičením. Vyžaduje po vás, abyste si těsně před usnutím znovu připomněli události onoho dne, bez jakéhokoli afektu nebo hodnocení. V tibetské variaci cvičení jste vybízeni, abyste na tyto události hleděli jako na vzpomínky na sny. Využijte veškerý svůj intelekt, abyste to plně pochopili – koneckonců všechny vzpomínky mají mnoho společného se sny – a pokuste se najít projekce, které tyto vzpomínky udržují. Je užitečné všimnout si rozdílu v chápání zážitku jako snu a naopak ve vnímání stejného zážitku jako něčeho skutečného a stálého.
   Až dokončíte „denní bilanci“, soustřeďte se na svůj záměr rozeznat události nadcházející noci jako sny, kterými také jsou. Tibetští guruové to nazývají „vysláním přání“ a tento pohled pro vás může být rovněž užitečný. Pokuste se prožít svůj záměr jako modlitbu ke svým vnitřním učitelům nebo bohům, kdy jim slibujete, že rozeznáte skutečnou povahu svých snů a požádáte je o pomoc ve svém úsilí.
   Ráno byste se měli snažit vzpomenout si na sny minulé noci. Možná to nebude snadné a je naprosto v pořádku, když si k posteli připravíte sešit nebo diktafon, abyste si mohli dělat poznámky. Na revokované sny pohlížejte jako na iluze, kterými vlastně jsou, a učiňte rozhodnutí, že si budete uvědomovat iluzorní povahu zážitků nadcházejícího dne.
   Všechny tyto techniky dohromady jsou čtyřiadvacetihodinovým kolem duchovní praxe, zaměřeným na to, aby vám ozřejmilo skutečnost, že váš vnitřní i vnější svět jsou svou podstatou mája – zdání, iluze, vidina.

13. PRAKTIKY NOCI
   Tibetští mystici berou spánek vážně. Věří, že očištění mysli před ulehnutím ke spánku podporuje vědomou účast na snech, omezuje karmické vlivy a přináší celkově pozitivnější zážitky. Očištěná mysl je zvlášť potřebná, pokud se vydáváte na cestu jógy snění. Jedna z metod, jak toho dosáhnout, je známa jako „devět očist dechu“.
DEVĚT OČIST DECHU
   Toto cvičení je založeno na pozorování, že stres ovlivňuje způsob, jak dýcháme. Tibeťané se před dávnými dobami rozhodli, že zjistí, zda není pravdou pravý opak – zda způsob, jakým dýcháme, nemůže ovlivnit hladinu stresu. Zjistili, že může, a výsledkem jejich pozorování bylo vytvoření techniky „devíti očist dechu“.
   Začněte tím, že se usadíte ve své obvyklé pozici vsedě se zkříženýma nohama: páteř vzpřímenou, ale ne ztuhlou, bradu přitaženou k narovnanému krku a ruce položené do klína s dlaněmi vzhůru, levou ruku na pravé.
   Nyní si představte tři hlavní energetické kanály svého těla, kanály rca, probírané ve čtvrté kapitole. Při tomto cvičení si nemusíte vizualizovat čakry; místo toho se soustřeďte na jasnou představu kanálů. Nejprve na centrální kanál. V průměru má zhruba osm milimetrů a vede středem vašeho těla. Od úrovně srdce až k temeni hlavy se lehce rozšiřuje. Má světle modrou barvu.
   Až svým duševním zrakem jasně uvidíte středový kanál, soustřeďte se na kanály postranní. Jsou užší než kanál středový, asi jako tenká tužka. Tyto kanály se obtáčejí kolem středového kanálu a ve spodní části vašeho těla se s ním spojují, asi deset centimetrů pod pupkem. Pak stoupají po obou stranách středového kanálu, obtáčejí se kolem lebky a za očima opět klesají dolů, takže tvoří uzavřený okruh.
   Postranní kanály mají stejně jako středový kanál charakteristickou barvu, která se liší podle pohlaví. Pokud jste muž, kanál na pravé straně vašeho těla je bílý, zatímco levý kanál je červený. Pokud jste žena, je tomu naopak – pravý kanál je červený a levý bílý. Rozdíly v barvě kanálů se odrážejí v drobných variacích techniky „devíti očist dechu“, které rovněž závisí na tom, jste-ližena nebo muž.
   Ačkoli se většina praktik, včetně právě popisované, zabývá těmito třemi hlavními energetickými kanály, v těle se ve skutečnosti nachází veliké množství dalších energetických okruhů. K jemnému ovlivňování těchto proudů energie slouží rozličné jógové pozice a gesta rukou, zvaná mudry.
   Jednoduchou mudrou, používanou v „devíti očistách dechu“, je prosté tlačení palcem na spodní, širší část prsteníčku. Správný postup cvičení je následující (liší se podle pohlaví):
Muž
   1. Přitlačte pravý palec zespodu na nejširší článek pravého prsteníku. Zvedněte pravou ruku a prsteníkem uzavřete pravou nosní dírku. Levou nosní dírkou vdechněte zelené světlo. Nyní uzavřete svou levou nosní dírku (opět pomocí pravého prsteníku) a vydechněte pravou. Při výdechu si představte, že tím z bílého kanálu odstraňujete všechny své mužské problémy a potíže. Vzduch, který si představujete, by přitom měl změnit barvu na světle modrou.
   To je jedna očista. Opakujte postup tak, abyste provedli tři kola vdechů a výdechů.
   2. Vyměňte ruce a provádějte další tři kola vdechů a výdechů, přesně tak jako předtím, ale opačnou nosní dírkou. Při každém výdechu si představte, že tím z červeného kanálu odstraňujete všechny ženské problémy a potíže. Barva vydechovaného vzduchu by se přitom měla změnit na bledě růžovou.
   Tím jste dokončili šest kol z „devíti očist“.
   3. Přesvědčte se, že vaše levá ruka spočívá na pravé, která leží v klíně s dlaní obrácenou vzhůru. Oběma nosními dírkami vdechněte zelené světlo. Představte si je jako léčivý balzám sestupující oběma postranními kanály dolů, kde se na spodní části vašeho trupu spojí s kanálem středovým. Při výdechu si představte světlo stoupající středovým kanálem a vycházející ven z temene vaší hlavy. Přitom si uvědomte, že tak odstraňujete všechny své problémy a nemoci spolu se zlými duchy, kteří teď vycházejí z temene vaší hlavy v podobě černého kouře.
   Tři kola tohoto postupu dokončí „devět očist dechu“.
Žena
   1. Přitlačte levý palec zespodu na nejširší článek levého prsteníku. Zvedněte levou ruku a prsteníkem uzavřete levou nosní dírku. Pravou nosní dírkou vdechněte zelené světlo (opět za použití levého prsteníku) a úplně vydechněte levou nosní dírkou. Když vydechujete, představte si, že tím z bílého kanálu odstraňujete všechny své mužské problémy a potíže. Vzduch, který si představujete, by přitom měl změnit barvu na světle modrou.
   To je jedna očista. Opakujte postup tak, abyste provedli tři kola vdechů a výdechů.
   2. Vyměňte ruce a provádějte další tři kola vdechů a výdechů, přesně tak jako předtím, ale opačnou nosní dírkou. Při každém výdechu si představte, že tím z červeného kanálu odstraňujete všechny ženské problémy a potíže. Barva vydechovaného vzduchu by se přitom měla změnit na bledě růžovou. Tím jste dokončili šest kol z „devíti očist“.
   3. Přesvědčte se, že vaše levá ruka spočívá na pravé, která leží v klíně s dlaní obrácenou vzhůru. Oběma nosními dírkami vdechněte zelené světlo. Představte si je jako léčivý balzám, sestupující postranními kanály dolů, kde se na spodní části vašeho těla spojí s kanálem centrálním. Při výdechu si představte světlo stoupající středovým kanálem a vycházející ven z temene vaší hlavy. Přitom si uvědomte, že tak odstraňujete všechny své problémy a nemoci spolu se zlými duchy, kteří teď vycházejí z temene vaší hlavy v podobě černého kouře.
   Tři kola tohoto postupu dokončí „devět očist dechu“.
   Po provedení „devíti očist“ si můžete lehnout do postele a začít s cvičeními, která uvedou vaše sny do pořádku a nakonec přivodí lucidní snění. Popis asi nejsnadnějšího takového cvičení je následující:
   Několikrát se zhluboka nadechněte, abyste se uklidnili a soustředili, pak zaměřte svou pozornost na bílou podobu písmene A ve středu svého těla. Měl by to doprovázet příslušný zvuk –“ahhh“ – vy možná dáte přednost obvyklejšímu „ááá“ i když ten se samozřejmě v původních tibetských textech nevyskytuje. Jako mnoho dalších ezoterických praktik můžete tuto variaci ověřit metodou pokusu a omylu: pokud vám vyhovuje, použijte ji.
   Zastánci stylové čistoty asi dají přednost tibetskému symbolu, který si už jistě umíte představit, pokud jste prováděli meditaci žinä, popsanou ve dvanácté kapitole:
   
   Ať již latinský nebo tibetský, oba dva symboly představují stejný zvuk „ahhh“. Snažte se slyšet tento zvuk ve své mysli, jako by ho vydávalo samo písmeno.
   Pokuste se soustředit svou mysl na písmeno tak dlouho, jak to bude možné, ale pokud by to bylo obtížné, uvědomte si, že je důležité vnímat tento symbol, když usínáte. Pokud byste měli potíže s vizualizací písmene, zkuste si představit, že z prvního se vynořuje druhé, z toho třetí, dokud se z oblasti vašeho srdce netáhne řetěz těchto symbolů až k temeni vaší hlavy. Pak si představte, jak se písmeno po písmeni tento řetěz stahuje zpět dolů, až zde opět je jen jeden centrální symbol. Opakujte tento postup, dokud neusnete. I když to zní obtížně, má to uspávací účinek, podobný známému „počítání oveček“.
   Skutečným cílem cvičení však je provádět je tak dlouho, dokud se celý postup nestane automatickým. Až dosáhnete tohoto stadia, nebude vám již připadat, že si symbol představujete, ale budete si ho spíš přivolávat. Jakmile dosáhnete této úrovně, symbol se vám vždy objeví bez jakéhokoli úsilí. Můžete se tedy úplně uvolnit a klidně se pohroužit do spánku, aniž byste tím narušili své soustředění nebo onen symbol. Pokud je cvičení prováděno správné, vede k lucidnímu snění, ačkoli to se pokládá za vedlejší efekt. Hlavním cílem je vyrovnat energie v centrálním kanále.
   Ještě komplexnější cvičení, které má v podstatě stejný cíl, začíná pokynem, abyste před usnutím zaujali přesně danou polohu. Muži by měli ležet na pravém boku, ženy na levém, všichni s hlavou směřující na sever. Natáhněte trochu kolena, aby pozice byla stabilnější, hlavu si položte do dlaně spodní ruky a horní paži nechte spočinout rovně podél těla. Uvolněte se a zklidněte dech, tak aby nebyl slyšet.
   Na místě své krční čakry si představte červený lotos se čtyřmi lístky. V duchu do jeho středu umístěte zářící tibetské A (t?f) a pozorujte, jak písmeno získává stejnou barvu jako okvětní plátky. Představte si tibetské slabiky „ra“, „ša“, „la“ a „sa“ na každém okvětním plátku vpředu, vzadu, vlevo a vpravo, přesně v tomto pořadí. Dané slabiky vypadají takto:
   
   Při usínání stále soustřeďujte mysl na tibetské A uprostřed ((?T). Spěte dvě hodiny (je-lito nutné, nařiďte si budík), pak přistupte k následující části cvičení. Vraťte se do původní spánkové polohy, pokud ji stále nezaujímáte, vdechněte a mírně zadržte dech. Sevřete svaly pánevního dna, takže ucítíte, jak se dech tlačí vzhůru a stlačuje se těsně pod pupkem. Zadržte dech ještě na několik dalších sekund a pak vydechněte a zároveň uvolněte všechny svaly těla, včetně svalů hrudníku a pánevního dna.
   Když provádíte toto dechové cvičení, věnujte pozornost svému „třetímu oku“, čelní čakře umístěné těsně nad bodem, kde se stýká vaše obočí. Představte si zde malou zářící kouli bílého světla. Pokuste se ji tam skutečně fyzicky cítit.
   Zpočátku budete vynakládat všechno úsilí pouze na vizualizaci, ale pak přijde chvíle, kdy se představa stane automatickou a její vyvolání nebude již vyžadovat žádnou námahu jako u předchozího cvičení. Až k tomu dojde, můžete nechat svou mysl, aby se spojila se světlem oné malé zářící koule a tak se postupně vyjasňovala. Zjistíte, že tato část cvičení bude nejenom podněcovat lucidní snění, ale může vám také pomoci udržet si plynulé vědomí mezi stavem spánku a bdění.
   Další část cvičení se provádí dvě hodiny po předchozí. (V Tibetu je tradiční dobou zahájení spánkové jógy desátá hodina večerní. To znamená, že druhá část cvičení přichází o půlnoci a třetí asi dvě hodiny před svítáním. I když se zdá, že přesné načasování cvičení nemusí být rozhodující, tibetští jogíni si zřejmě byli dobře vědomi svých přirozených fází spánku.) Měli byste se ještě jednou probudit (s pomocí budíku, je-lito nutné), ale tentokrát musíte zaujmout novou spánkovou polohu. Hodně si natřeste polštáře a lehněte si na záda s volně zkříženýma nohama a pokrčenými koleny, takže pokud byste se posadili, přešli byste do pozice podobné meditační.
   Zaměřte pozornost na svou srdeční čakru a představte si zde tibetskou slabiku „húm“.
   Tato slabika vypadá takto:
   
   Měli byste si ji představit černou, ale zářící. (Představa zářících černých objektů není tak paradoxní, jak by se mohlo zdát, což poznáte, až se pokusíte o jejich vizualizaci.) Začněte řadou jednadvaceti hlubokých nádechů, provedených bez jakékoli námahy, a nechte své vědomí splynout se slabikou „húm“. Usněte v tomto stavu splynutí.
   I když se čtvrtá část tohoto cvičení má tradičně provádět dvě hodiny po dokončení části třetí a těsně před příchodem prvních paprsků tibetského úsvitu, bude stejně účinná, když se vzbudíte přirozeným způsobem. Pokud jste na tom při probouzení stejně jako já, jistě se vám uleví, až uslyšíte, že tato část nezahrnuje žádné zvláštní pozice nebo dechová cvičení. Místo toho si prostě udělejte pohodlí a zaměřte pozornost na svou kořenovou čakru umístěnou mezi pohlavními orgány a konečníkem. Představte si na tomto místě černou zářící kouli a nechte s ní opět splynout své vědomí. Pak naposledy dovolte svému vědomí upadnout do příjemného snění, než budete muset vstát a zabývat se všedním pracovním životem.
   Vaše sny mohou být (přinejmenším v této části) všechno jiné, jen ne příjemné. Všechna čtyři stadia tohoto cvičení jsou zaměřena na určitý způsob manipulace s energiemi, které pak přinášejí specifický druh snů.
   První část, cvičení před spaním, přináší klidné, mírné sny.
   Druhá část, prováděná o dvě hodiny později, v sobě nese příslib přechodu vědomí a zvýšenou možnost lucidního snění v průběhu spánku; nicméně již předtím byste měli ve snu samotném najít známky pokroku. Vaše sny budou svědčit o tom, že někam směřujete, a měly by být živé a radostné.
   Třetí část cvičení, zabývající se slabikou „húm“, stimuluje rozvoj vaší duševní síly; konkrétně vás má spojit s prvotní silou, nalézající se ve vás. S tímto spojením přichází pocit bezpečí, který by se měl promítnout do vašich snů. Můžete se rovněž nacházet v dobrém postavení nebo sklízet uznání svých bližních.
   Závěrečné cvičení většinou přináší sny, které jsou mnohem méně příjemné, ale stejně důležité. Tibeťané o nich mluví jako o „snech zloby“ a možná v nich budete drceni bouřemi nebo povodněmi nebo nějakými jinými druhy agresivních sil. Na Západě hodnotíme takové sny jako noční můry a snažíme se na ně co nejrychleji zapomenout. Pro tibetské adepty jógy snění jsou příležitostí, jak se naučit nebojácnosti.
   Takový vývoj přichází přirozeně s tím, jak si uvědomujeme, že i když je naše snové já ničeno hrůzami zlých snů sebevíc, vždy nějakým zázračným způsobem přežije bez úhony. Toto ponaučení je v mnohém podobné zážitkům rituálu čöd, kdy se necháte úplně pohltit. Poznání zlých snů vás přivede nikoli k pohrdání skutečností, ale k uvědomění si toho, že vám vlastně nic nemůže uškodit. Toto uvědomění samozřejmě těsně souvisí s pochopením, že okolnosti vašich snů, jakkoli skutečně a hrozivě vypadají, jsou pouhým snem, a tudíž produktem vaší vlastní mysli. Souvisí zkrátka s lucidním sněním.
   Ačkoli lucidní snění není konečným cílem tibetské jógy snění, je jistě nezbytným nástrojem, na jehož vytvoření tibetští mistři těžce pracovali. Bez lucidních snů bychom byli odsouzeni přijmout iluzi reality, kterou nám sny podávají, za skutečnou. S lucidními sny se můžeme začít opravdu duchovně vyvíjet. Jeden starobylý tantrický text radí těm, kteří dosáhli lucidního snění:
   Hned na počátku procesu uvědomění, že je to mája (iluze), potlačte všechny pocity strachu. A pokud je sen o ohni, proměňte oheň ve vodu, protijed ohně. A pokud je sen o drobných věcech, změňte je na velké; je-lisen o velkých věcech, změňte je na malé, čímž pochopíte přirozenost rozměrů. A pokud je sen o jediné věci, proměňte ji na množství věcí, či pokud je sen o mnoha věcech, proměňte je v jedinou, čímž pochopíte přirozenost mnohosti a jednoty. (Citováno z knihy W. Y. Evanse–Wentze Tibetská jóga a tajné nauky)
   Existují dva důvody, proč tibetští adepti usilují o dosažení tohoto stupně kontroly snů: jeden se pojí k životu, druhý ke smrti.
   Koncem dvacátého století duchovní učitel Ločhen Dharma–šrí, který sám sebe nazýval „hloupým mnichem“, o rozvíjení lucidního snění prohlásil:
   Jak chápat sny
   V průběhu dne, ve stavu bdělosti bez vyrušení, odtrženy od síly duševních otisků, jevy neexistují.
   Všechny způsoby projeveného, záporné i kladné, jsou jen snové, ač jsou chápány jako vnější jevy.
   Bez vyrušení, soustředěně udržuj neustále svou bdělost a dbej o tuto pravdu. (Citováno z knihy Gjatula rinpočhe Starobylá moudrost)
   To je, dalo by se říct, stručné vyjádření technik probraných ve dvanácté kapitole. Tyto techniky jsou zaměřeny na navození lucidního snění tím, že se naučíte pohlížet na bdělé zážitky jako na sny. Jakmile se tento návyk zakoření ve vaší mysli, bude přenesen do snového stavu a následuje lucidní snění.
   Ale Ločhenova rada jde ještě dál. Hlavní myšlenkou jógy snění je zkušeností prokázat pravdu buddhistické nauky o máje, stejnou pravdu, jakou si uvědomují ti, kteří pochybují o realitě svého jidamu. Stane-lise vaše snění lucidním, neubere to snu nic z jeho skutečnosti, přesvědčivosti, z jeho podrobností. Pokud se nějak změní, tedy jen tak, že je často ještě živější než předtím. Pouhým pochopením jeho skutečné přirozenosti můžete sen změnit podle svého přání. Můžete, jak tvrdí onen tantrický text, změnit oheň ve vodu nebo velké věci v malé.
   Když to provedete několikrát, pak si v sobě téměř nevyhnutelně vypěstujete určité hluboké výhrady k realitě svého bdělého světa. Myšlenka, že vaše denní existence by mohla být rovněž iluzí, už není jen intelektuálním cvičením k vytvoření správného nastavení mysli pro noční lucidní snění – postupně se stává pevným přesvědčením.
   A v tom, ačkoli se to nezasvěceným málokdy sděluje přímo, je základní tajemství tibetské magie. Pokud je naše bdělá realita sněním, pak bychom s ní vlastně mohli zacházet stejně jako se sny při nočním spánku? Vše, co k tomu skutečně potřebujeme, je mít stále na zřeteli pravdu.
   Po zvládnutí jógy snění získáte potenciál změnit okolnosti bdělého života vlastní vůlí. Pokud je svět mája – neboli iluze vytvořená vaší myslí –, pak manipulace s touto myslí může změnit přirozenost oné iluze. Tak jako ve snění můžete dělat vše, co chcete – přivolávat bouře, měnit olovo ve zlato, chodit po vodě, mít všechny úžasné schopnosti kouzelníků všech kultur od úsvitu věků. Není náhodou, že doslova každý systém magie na této planetě je založen na dvou základních předpokladech: že můžete dělat, v cokoli věříte, a že jasná, podrobná představa výsledku tento výsledek přináší. Za všemi rituálními praktikami a teoriemi o astrálních energiích vždy najdeme tyto dva principy, stojící u základů západní ezoterické tradice. Všechna cvičení, vnější znaky a techniky slouží pouze k jejich podpoře. Na Západě neexistuje žádná jasná teorie o tom, proč metody magie účinkují, pouze zkušenost, že pokud se jimi zabývají určití lidé, pak k tomu skutečně dochází.
   Ale magie je vrtošivá, jak může potvrdit každý, kdo se ji pokoušel praktikovat; je to spíš umění než věda. Bez podpory platné teorie jen obtížně pochopíme proč. Z Tibetu však přichází jednoznačná odpověď. Nezbytná víra v sebe sama a představa žádaných výsledků přinese tyto výsledky v míře přímo odpovídající stupni vašeho uvědomění, že svět kolem vás je neskutečným výplodem vaší mysli.
   Před staletími se obyvatelé Tibetu vydali po cestě, která je v dějinách naší planety zřejmě ojedinělá: jako kultura se rozhodli dát duchovním hodnotám jedinečnou šanci. Zatímco jiné národy se k nim hlásily jen naoko, Tibeťané začali uplatňovat duchovní principy v praxi. Vzdali se svých válečných praktik, přestali bažit po majetku jiných a obrátili se do svého nitra. Nakonec jejich úcta ke spiritualitě dosáhla takové úrovně, že se v celém národě vždy jedna osoba ze čtyř stala mnichem nebo mniškou a téměř celý zbytek národa byl chápán jako podpůrný systém.
   Avšak navzdory tomu tento pokus nevedl k ideální společnosti. Jak zdůraznil profesor Peter Bishop ve své knize Sny moci (Dreams of Power), v Tibetu došlo k úpadku dávno před vpádem Číňanů. Dokonce i dalajláma připouští, že jeho milovaná vlast byla příliš izolovaná a trpěla kulturní nevyvážeností. Nicméně tibetská duchovní praxe znamenala velký přínos: zprostředkovala ty nejpozoruhodnější vhledy do přirozenosti skutečnosti a mysli, jaké kdy svět poznal.
   Do určité míry jsou mnozí kouzelníci, které Tibet zrodil, (víceméně) lepší verzí zrádce z filmu Matrix. Uvědomují si iluzorní povahu světa, v němž žijí, ale dávají přednost změně snu před proniknutím do hrozivé reality za ním. Mnozí z nich pracují na tom, aby sen změnili v lepší tím, že léčí nemocné a podporují chudé. Několik z nich se pokouší změnit sen v horší praktikováním toho, co nazýváme černou magií, aby zlepšili své vlastní podmínky na úkor svých bližních.
   Změna snu k lepšímu nebo k horšímu je velkým pokušením, ale je to koneckonců jen hloupá hra. I ten nejmocnější kouzelník světa, ať svatý nebo hříšník, bude muset ve chvíli své smrti nevyhnutelně čelit marnosti své existence. A to nás přivádí k druhému důvodu, proč se tibetští mistři věnují praxi ovládání snů.
   Pro takové lidi, jako byl svatý Milaräpa, který opustil cestu magie a vydal se po cestě mystické, se stala jóga snění výjimečně účinným kompasem pro prozkoumám posmrtného stavu, díky čemuž mohl dosáhnout osvícení a osvobození z kola zrození, smrti a znovuzrození. „Hloupý mnich“ Ločhen popisuje tento proces následovně:
   Osvojte si sjednocení se stavem bardo,
   až se v průběhu noci obeznámíte s neoddělitelností
   iluzorního těla, snu a stavu bardo,
   představte si přechod duchovního těla skrze postupné rozpouštění
   do nejzazšího jasného světla smrti.
   Představte si všechna sama o sobě vznikající klamná zdání
   jako zjevení falešného iluzorního těla.
   Pomněte na prázdnotu a neexistenci vstupních cest
   a cvičte se v cestách emanace těla.
   (Citováno z knihy Gjatrula rinpočhe Starobylá moudrost)
   Ačkoli jejich jazyk je na některých místech trochu mlhavý, hlavní myšlenka těchto pokynů je dostatečně jasná. Ločhen Dharma–šrí radí svým čtenářům, aby se připravovali na smrt tak, jako by prováděli zkoušku předtím, než smrt sama přijde. Jóga snění je k tomu účelu dokonalou metodou, protože snění má tolik společného se stavem bardo.
   Ločhen zde tedy říká, že prozkoumáním mechanismů snění samotného v lucidních snech můžete dojít k pochopem toho, že vaše snové tělo, okolnosti vašeho snu a skryté struktury vaší mysli jsou jedno a totéž – tělo a prostředí jsou prostě duševními projekcemi. Když toho dosáhnete, můžete prostřednictvím lucidního snění prožít postupné rozpuštění svého vědomí v okamžiku smrti, dříve než skutečně zemřete. Můžete pocítit, jaké to je, když vstoupíte do jasného světla, a pak pokračovat v rozličných stavech barda, které mohou následovat. Tak se připravíte na to, abyste se setkali se smrtí při plném vědomí všeho, k čemu při ní dochází.
   Adepti jógy snění mohou touto přípravou pouze získat, ať je individuální úroveň jejich duchovního vývoje jakákoli. Pokud vás vaše duchovní praxe přivedla blízko osvícení, tato příprava vám dovolí, abyste při umírání přešli beze strachu nebo odporu přímo do stavu jasného světla a již zde zůstali. Nebudete muset projít zážitky rozličných stavů bardo. Již se nebudete muset reinkarnovat. Osvobození a nirvána budou vaše.
   Méně dokonalí jedinci mají také stále možnost osvícení. Dokonce i když zprvu nejste schopni vytrvat ve stavu jasného světla, příprava lucidního snění vám přinejmenším umožní, abyste jej rozeznali a předvídali pomyslný příchod iluzorních stavů bardo. Toto uvědomění už samo může stačit k tomu, abyste setrvali v jasném světle, navzdory menším počátečním potížím.
   A protože to je zejména strach, co vyhání lidi ze stavu jasného světla, dokonce i začátečníci mohou těžit ze svých zkušeností jógy snění. Snáz tak pochopí, že na snovém stavu smrti není nic, čeho by se měli obávat, a že „únik“ k reinkarnaci je jen prázdnou iluzí. Někdy už to samo může stačit k zastavení procesu znovuzrození a dovolit člověku, pokud má výdrž a rozhodnost, aby dospěl do říše jasného světla. Podle výše jmenovaného tibetského mistra je zde vždy naděje.

DOSLOV
   Jak vážně máme tohle všechno brát? Myšlenka, že magie funguje, protože život je iluzí, odporuje celkovému pojetí západního náboženského myšlení a téměř všem západním filozofiím. Ale dostává se jí podpory z jedné neočekávané oblasti: ze světa fyziky.
   Občas padne poznámka, že veřejnost chápe vědecké poznání se staletým zpožděním. Pokud je tomu tak, mnoho lidí pravděpodobně přemýšlí o fyzice v pojmech viktoriánského materialismu, který zastával přesvědčení, že žijeme v bezduchém vesmíru energie a hmoty. Ale toto pojetí se začalo hroutit počátkem dvacátého století, kdy Einstein přišel se svou teorií, že prostor a čas jsou propojené. Později, se zavedením kvantové mechaniky, přestalo platit úplně.
   Kvantová mechanika je nejlepší fyzikální teorií, jakou kdy lidstvo vytvořilo. Vysvětluje více pozorovaných úkazů – a lépe než teorie ostatní. Její základní principy byly prověřeny časem, zas a znovu. I když pravděpodobně nebude schopna vysvětlit naprosto všechno, její porozumění přirozenosti reality je hluboké. Ale dopady tohoto porozumění jsou dost výjimečné.
   Teorie atomu byla poprvé formulována ve starověkém Řecku během pátého století před naším letopočtem, kdy filozof Démokritos zavedl pojem atomu jako základní, dále nedělitelné částice hmoty (řec. atomon = nedělitelné). Tělesa jsou složena z konečného počtu těchto malých, věčně se pohybujících částic, které tvoří jsoucno; jemu protikladné je neomezné prázdno, nejsoucno, tvrdil.
   Po staletí pak atomy zůstávaly pouhou teorií (i když podepřenou stále větším množstvím důkazů). Později, ve století dvacátém, vědci nejenom potvrdili existenci atomu, ale rovněž zjistili, že atomy se mohou dále štěpit, i když se značnými obtížemi. Uvnitř atomu byly objeveny dokonce ještě menší kousky hmoty, které vědci nazvali částice.
   Elementární částice se naneštěstí odmítaly chovat jako kousky hmoty. Při jednom z prvních pokusů byl proud těchto částic namířen na citlivý povrch, který reagoval na jejich náraz. Mezi zdroj částic a cílový povrch byla umístěna dělící stěna se dvěma otvory. Každý z otvorů se mohl samostatně otevřít a zavřít. Člověk by předpokládal, že budou-liotevřené oba otvory, projde jimi dvakrát tolik částic, než když je otevřený jen jeden. Ale vědci na konci pokusu zjistili, že se na druhou stranu dostalo více částic, když byl otevřený jen jeden z otvorů.
   Pokus byl zopakován za použití světla (které se skládá z elementárních částic, zvaných fotony). Když prosvítíme špendlíkovou dírku, vytvoří se na jakékoli ploše za ní světelný kruh. Prosvítíme-lidvě špendlíkové dírky, vytvoří se dva světelné kruhy. Když se kruhy překryjí, objeví se interferenční vzorec (vzorec narušení), který ukazuje střídavě světlá a tmavá pásma. Ale pokud se vyzařování světelného zdroje omezilo jen na jeden samostatný foton, v případě, že byly otevřené obě špendlíkové dírky, interferenční vzorec se nezměnil – byla-liotevřená jedna, zmizel. Takže spolu s otázkou, jak dokázal jediný foton narušit sám sebe, se museli vědci ptát, jak foton „věděl“, že jsou otevřené dvě špendlíkové dírky, a ne pouze jedna. (Einstein jednou kysele poznamenal, že foton musí mít schopnost telepatie.)
   Další pokus se týkal jevu nazvaného systém dvojité částice s nulovou rotací. Systém dvojité částice je sám o sobě komplexní, není to jen sňatek z rozumu, uzavřený dvěma oddělenými částicemi. Každá částice v tomto systému má svou vlastní rotaci, ale systém jako celek nemá rotaci žádnou. Důvod je ten, že rotace těchto částic jsou rovnocenné a protikladné – jinými slovy, jedna druhou ruší.
   Fyzici zjistili, že částice takového systému mohou oddělit, aniž by nějak narušili faktor rotace. Také dokázali ovlivnit rotaci každé jednotlivé částice tím, že ji protáhli magnetickým polem. Ale jakmile to udělali, rotace druhé částice se rovněž změnila. Otázka tedy zní, jak se druhá částice „dozvěděla“, že se má změnit, když první byla protažena magnetickým polem. Druhá částice tímto polem neprošla, nic se s ní nedělo, a přesto se změnila. Je zřejmé že na definici částic jako „nejmenších kousků hmoty“ není něco v pořádku.
   K určitému průlomu v tomto způsobu myšlení došlo, když fyziky napadlo, že částice možná vůbec nejsou malými kousky hmoty, ale spíš vlnami energie. Elementární částice nemůžeme pozorovat přímo, jejich vlastnosti lze pouze odhadovat podle jejich chování. Někdy se chovají přesně jako vlny energie, ale ne vždy. Jindy se totiž chovají přesně jako kousky hmoty.
   Tento problém neodradil fyziky od hledání základní částice, toho malého kousku čehosi, co by skutečně mohlo být základním stavebním kamenem hmoty, který měli na mysli starověcí Řekové. Chvíli teoretizovali o kvarcích a leptonech, ale nakonec si uvědomili, že celý pevný fyzický vesmír je stvořen z ničeho.
   To byl objev, z něhož šel mráz po zádech. Základní podstatou všeho projeveného, tedy i našich fyzických těl, je prázdnota vyplněná kvantovou pěnou, tvořenou částicemi, které se nakrátko vynoří z nicoty, aby v ní znovu zmizely. A co víc, jestli vůbec něco existuje, je otázkou spíš pravděpodobnosti než jistoty.
   Německý vědec Werner Heisenberg odhalil úhelný kámen moderní fyziky –obvykle zvaný Heisenbergův princip nejistoty – na základě pozorování, že nemůžete zároveň měřit jak rychlost, tak polohu atomové částice. Můžete měřit jedno, nebo druhé, ale ne oboje. Důvod, proč nemůžete měřit oboje, je velmi podivný – je to proto, že pozorujete částici. Jakmile se zabýváte jedním aspektem – řekněme polohou částice – pak si automaticky uzavíráte možnost zabývat se aspektem jiným. To znamená, že vaše mysl – lidská mysl, nebo možná jen mysl bez jakéhokoli přívlastku – je aktivně propojena s vesmírem jako s celkem. Ovlivňuje vlastně určité události na kvantové úrovni. Výsledkem je, že fyzikové začali postulovat obecnou jednotu jevů, onu jedinost, o které mystici prohlašují, že je konečnou realitou.
   Takže když si tohle všechno dáme v závěru dohromady, k čemu dospějeme? Dostaneme se ke světu jevů, který vypadá báječně pevný, ale v samé své podstatě je iluzí, vytvořenou náhodným pohybem malých kousků záhady, která se vynořuje z prázdnoty a do prázdnoty se vrací v ustavičném tanci, ovládaném činností mysli. Nezní to stejně podezřele jako tibetský mysticismus?

SLOVNÍČEK TIBETSKÝCH VÝRAZŮ
   angur – oprávnění k provádění určité dovednosti, obvykle předávané žáku učitelem
   asura – obyvatel říše polobohů
   Bajan–Kara–Ula – tibetský horský masiv
   Bardo thödol – Tibetská kniha mrtvých
   bardo – mezistav, který jedinec zažívá po smrti
   bon – tibetské domorodé náboženství
   bönpopa – vyznavač náboženství bon
   buddha – „osvícený“. Obvykle se vztahuje k poslednímu historickému Buddhovi, indickému princi Gautamovi
   Čhangthang – oblast severního Tibetu
   Čänräzig – božský ochránce Tibetu, o kterém Tibeťané věří, že se vždy znovu rodí jako dalajláma
   čód – obřad magického sebeobětování
   čhódžung – tibetské historické spisy pochází Butönův čhödžung (z roku 1322)
   'dabtong – korunní čakra, „tisíc lístků“ (lotosu)
   dákiní – ženská duchovní bytost
   damaru – malý dvojitý bubínek
   dbu–ma – středový energetický kanál lidského těla
   Džigten Čhagcchul – tibetská posvátná písma
   pozice dordže – lotosová pozice hathajógy
   dordže – obřadní nástroj, „hromoklín“
   dungčho – obřadní lastura
   Dzöpa – tibetský horský kmen, který věří, že je potomstvem mimozemšťanů, kteří cestovali vesmírem
   gomčhen – „velký poustevník“
   ham – písmeno tibetské abecedy
   húm – tibetský symbol pro božskou životní sílu
   Gančhendzónga – druhá nejvyšší hora světa (v Sikimu)
   kangling – trumpeta z lidské stehenní kosti
   Kagjüpa – škola tibetského buddhismu, založená tibetským světcem Marpou
   khorwo – koloběh životů ekvivalent indického výrazu sansára
   khorlo – energetické centrum (čakra) lidského těla
   kjilkhor – magický kruh, mandala
   lama – tibetský mnich
   lha – bůh, bohové
   Lhasa – tibetské hlavní město
   lunggompa – tibetský běžec v transu
   mála – sanskrtský název pro tibetský růženec
   mandala – viz kjilkhor
   naldžorja – tibetský kouzelník
   nirvána – stav, kterého člověk dosáhne, když rozptýlí všechny dvojnosti a již se více nezrodí
   óm – mantra, která údajně odráží základní zvuk vesmíru
   pančhenlama – druhý nejvyšší lama Tibetu po dalajlámovi
   phurba – obřadní dýka
   pustaka – kniha
   rapa – lehké bavlněné roucho; z něho byl rovněž odvozen titul, udělovaný adeptům techniky tumo
   rigpa – zážitek nedvojnosti
   rinpočhe – titul překládaný jako „vzácný“
   Rirab Lhünpo – hora Kailás, sídlo bohů
   rkjang–ma – levý postranní energetický kanál lidského těla
   rlung – energie, která obíhá kanály rca; ekvivalent čínské čchi
   ro–ma – pravý postranní energetický kanál lidského těla
   rca – energetický kanál lidského těla
   samádhi – stav extatického transu, o kterém se často věří, že předchází nirváně
   sang–ungag – dháraní, mantra = zaříkadlošugs – energie obsažená ve spermatu
   thangka – malba, obraz
   thigle – jemné esence prostupující každou lidskou bytost
   tingšag – obřadní činel
   trišúla – obřadní trojzubec
   tulpa – myšlenková entita, doslova úsměv, smích
   tumo – druh jógy, charakterizovaný vytvářením tělesného tepla
   Vadžrajóginí– tantrická bohyně
   jidam – ochranné božstvo
   Žalu gónpa – tibetský klášter, který se specializuje na výcvik běžců lunggompa
   žinä – kontemplativní meditace

POUŽITA LITERATURA
   Ashcroft–Nowicki, Dolores–Brennan, J. H.:Magical Use ofThought Forms, Llewellyn Publications 2001
   Bishop, Peter: Dreams ofPower, Athlone Press 1993
   Brennan, J. H.: Discover Reincarnation, Aquarian Press 1992
   A Secret History ofAncient Egypt, Piatkus 2000
   Butler, W. E.: The Magician: His Training and Work, Aquarian Press 1963
   Clifřord, Terry: Tibetan Buddhist Medicíně and Psychiatry, Samuel Weiser, Inc. 1990
   Collins, Andrew: Gods of Eden, Headline 1998
   David–Neel, Alexandra: Bandits, Priests and Demons, Uitgeverij Sirius en Siderius 1988
   Initiations and Initiates in Tibet, Rider 1970
   Magie and Mystery in Tibet, Souvenir Press 1967
   David–Neel, Alexandra – Lama Yongden: The Secret Oral Teachings in Tibetan Buddhist Sects, City Lights 1971
   Evans–Wentz, W. Y.: Tibet's Great Yogi Milarepa: A Biography front the Tibetan, Oxford University Press 1951
   Evans–Wentz, W. Y.: (ed.): Tibetan Yoga and Secret Doctrines, Oxford University Press 1969
   Ford, Robert: Captured in Tibet, Pan Books 1958
   Govinda, Lama Anagarika: Foundations of Tibetan Mysticism, Samuel Weiser, Inc. 1969Guiley, Rosemary EUen: Harper 's Encyclopedia ofMystical and Paranormal Experience, HarperSanFrancisco 1991
   Gyatrul Rinpoche: Ancient Wisdom, Snow Lion Publications 1993
   Illion, Theodor: In Secret Tibet, Adventures Unlimited Press 1991
   Houston, Jean: The Hero and the Goddess, Aquarian Press 1993
   Jansen, Eva Rudy: Singing Bowls, Binkey Kok Publications 1997
   Kelder, Peter: Tibetan Secrets of Youth and Vitality, Aquarian Press 1988
   Kjellson, Henry: Fórsvunnen teknik, Nihil 1961
   La Berge, Stephen, Eucid Dreaming, Ballantine 1985
   Landon, Perceval: Ehasa, Hurst and Blackett 1905
   Norbu, Namkhai: Dream Yoga and the Practice of Natural Light, Snow Lion Publications 1992
   Norbu, Thubten Jigme – Turnbull Colin: Tibet: Its History, Religion, and People, Pelican Books 1972
   Paijmans, Theo: Free Energy Pioneer: John Worrel Keely, IllumiNet Press 1998
   Robin–Evans, Karyl: Sungods in Exile, Sphere Books 1980
   Stowell, Mary S.: „Precognitive Dreams: A Phenomenological Study.“ Journal oj the American Society Jor Psychical Research 92(1997). Citováno v knize Williama Corlesse Science Frontiers, The Sourcebook Project 2000
   Tibetan Book oj the Dead, Aquarian Press 1994
   Van Eeden, Frederik: „A Study of Dreams“ Proceedings oj the Society for Psychical Research 26, 1913
   Wangyal Rinpoche, Tenzin: The Tibetan Yogas oj Dream and Sleep, Snow Lion Publications 1998
   Watson, Lyall: Supernature, Hodder & Stoughton 1973
   
   
J.H.BRENNAN
  OKULTNÍ TIBET
    TAJNÉ PRAXE HIMALÁJSKÉ MAGIE
   
   Z anglického originálu
   Occult Tibet: Secret Practices of Himalayan Magic
   vydaného nakladatelstvím Llewellyn Publications
   St. Paul, MN 55164 USA, www.llewellyn.com,
   přeložila Martina Matoušková. 
   Grafická úprava obálky Eva Bystrianská. 
   Odpovědná redaktorka Anna Staňková.
   Vydalo nakladatelství
   Pavel Dobrovský – BETA
   (Praha 4, Květnového vítězství 332)
   PRAHA 2004.
   www.dobrovsky.cz
   e–mail: nakladatelství@dobrovsky.cz
   Sazba SF SOFT Praha.
   Tisk Ekon Jihlava.
   Vydání první
   
     1 Zevrubnější vysvětlení tohoto tématu, než jaké může poskytnout tato kniha, najdete v mé starší knize Objevte reinkarnaci (Discover Reincarnation, Aquarian Press 1992)
   ??
   
   ??
   
   ??
   
   ??