J. H. Brennan
   
   
   
   
CESTOVANÍ ČASEM
   
Nálezy, důkazy, perspektivy
   

















Přeložila Ludmila Klabačková

IVO ŽELEZNÝ PRAHA 1998
   
   
    


Tuto knihu s láskou věnuji Kate a Kenovi
   
    






Část první

NÁLEZY
   
   
    

Kapitola první
   
    V Jižní Mrice se ukrývá tajemství. Horníci v západním Transvaalu poblíž městečka Ottosdalu již po léta nacházejí ve vrstvě předkambrického sedimentu kulaté kovové předměty.
    Jsou dvojího druhu. Jednou je to jednoduchá masivní kovová koule, namodralá s bílými skvrnami, jindy dutý prstenec s bílým porézním středem. Většinou jsou velké asi jako baseballový míč, kterému se navíc podobají i třemi rovnoběžnými drážkami. Ze země už byly vyjmuty stovky těchto těles. Vypadají, jako by byly vyrobené lidskou rukou, ale podle svého umístění musí být staré přinejmenším dvě až tři miliardy let.
    Profesor A. Bisschoff, význačný geolog z univerzity v Potchefstroomu, se domnívá, že jsou to limonitové konkrece, jeho teorie má však několik nedostatků.
    Limonit-hnědel je konečným produktem zvětrávání železných rud, je to směs oxidů a hydroxidů železitých. Vyskytuje se v mokřinách a v některých typech sedimentárních hornin, zejména ve vápencích. Výrobci barev jej znají jako surovinu pro výrobu okrových a umbrových barviv.
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
Má tendenci vytvářet konkrece (nepravidelné útvary různé velikosti, odlišné od okolní usazené horniny, které vznikají koncentrováním nerostné substance), avšak limonitové konkrece bývají žluté, hnědé nebo černé, nikoliv modré s bílými skvrnami. Vyskytují se pohromadě, většinou slepené, nikoliv jako jednotlivé samostatné útvary. Ještě nikdy neprojevily drážkový efekt. Vykazují faktor tvrdosti od 4 do 5,5 podle standardní Mohsovy stupnice, což znamená, že jsou relativně měkké. Tyto kovové útvary jsou vytvořeny z tak tvrdého materiálu, že je nelze poškrábat ocelí.
    Pokud to není limonit, co to tedy je? Podle Roelfa Marxe, správce Klerksdorpského muzea, kde je několik těchto útvarů vystaveno, byly nalezeny ve vrstvě jílovité horniny pyrofylitu. Je možné, že jde o konkrece tohoto křemičitého nerostu? A opět se zdá, že odpověď bude záporná.
    Křemičité minerály tvoří pod tlakem krystaly, nikoliv kovové koule. Pyrofylit vypadá jako mastek a většinou se využívá stejným způsobem. Může utvářet zrnitou hmotu, na omak mastnou, která má matnou barvu. A pokud jde o tvrdost, Mohs připisuje pyrofylitu stupeň 1 až 2. Nic měkčího už nenajdete.
    Nejde-li o přírodní útvary, kde se tato tělesa vzala? Vyhlížejí jako artefakty, koule průmyslově vyrobené ze zvláště. tvrzené oceli pro specifický účel. A přece je na nich znát, že nemohou být dílem lidských rukou.
    Podle odborníků se předchůdce člověka současného typu, Homo sapiens sapiens, poprvé objevil zhruba před 100 000 lety v jižní Mrice. Místo souhlasí, ale čas nikoliv a úroveň vývoje je naprosto jiná. První lidé žili životem lovců - sběračů. Používali kameny, kosti, dřevo, ale ne kov. Vyrobit i ten nejjednodušší nástroj ze železa bylo nad jejich možnosti, o tavení oceli se vůbec nedá uvažovat.
    I kdybychom ignorovali otázku technických schopností, je nemožné dosáhnout časové shody. Fosilní druh rodu Homo, Homo erectus (neboli člověk vzpřímený), stavěl své přístřešky v Olduvajské rokli před 1,6 miliony let, dlouho před tím, než se objevil Homo sapiens, ale dávno potom, co se už v západním Transvaalu vyskytovala tato tělesa.
    I náš vzdálenější předek, Homo habilis (člověk zručný), fylogeneticky nejstarší druh člověka, si vyráběl primitivní kamenné nástroje (ovšem nikoliv kovové koule) někdy před 1,7 až 2,3 miliony let - stále příliš pozdě na to, aby tato záhada byla jeho dílem. V té době naše útvary už dávno musely být na místě.
    
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   Abychom zhruba stanovili stáří jihoafrického nálezu: předkambrické období zahrnuje dlouhou periodu utváření Země v období před 4,6 miliardami až 600 miliony let.
    Nálezy zkamenělin z tohoto období jsou vzácné, nicméně geologové se pokusili sestavit alespoň hrubý obraz podmínek, které tehdy panovaly. Atmosféru můžeme stěží přirovnat k dnešní, ale byly zde oceány a pevniny, ačkoliv jejich obrysy už dnes nelze rozeznat. Světu dominovaly superkontinenty, obrovské masy prehistorické Země, které se nakonec rozpadly a utvořily kontinenty, jak je známe dnes.
    Existovaly zde i jisté formy života. V jihoafrických skalách, starších než tři miliardy let, byly nalezeny zkamenělé řasy a bakterie. Tento fakt je potvrzen i přítomností stromatolitů, vápencových útvarů s laminovanou vnitřní stavbou, vzniklou růstem řas a usazováním vápenitého kalu, které se vytvářely v příbřežních oblastech moře. Na Zemi však nenalézáme žádné stopy po živočišném životě a prakticky se tu nevyskytují ani zkamenělé ulity, které by dokazovaly život v moři. Nejpokročilejší stopy života, z kterých mohou geologové vycházet, jsou otisky měkkých mnohobuněčných organismů, oficiálně klasifikovaných jako živočichové, ale stojících na vývojovém žebříčku ještě níž než medúza. Je zřejmé, že žádný z tvorů, žijících v předkambrickém období, by transvaalské útvary vyrobit nedokázal.
    Nejsou to pouze tyto artefakty, co přitahuje naši pozornost. Maximilien Melleville, vicepresident Société Académique ve francouzském Lybnu, uveřejnil v dubnu 1862 v časopise The Geologist článek o odkrytí dokonale tvarované vápencové koule v lignitovém souvrství z raného eocénu poblíž jeho bydliště. Koule a její bezprostřední okolí vypadaly jako pečlivě vymodelované z většího bloku, pak vyražené ostrým úderem - jinými slovy vyrobené. Nebylo pochyb, že byly do lignitové vrstvy umístěny dodatečně.
    Melleville napsal:
    Více než čtyři pětiny jsou prostoupeny asfaltově černou barvou, nahoře zakončenou žlutým kruhem, která je evidentním důkazem kontaktu s lignitem, v němž byla koule takovou dobu zaražena... Pokud jde o skálu, v níž byla nalezena, mohu potvrdit, že je zcela panenská a nevykazuje nejmenší stopy, že by se zde někdy v minulosti něco těžilo. Horní vrstvy v místě, kde byla koule nalezena, byly naprosto neporušené, není tam žádná puklina ani jiná dutina, kterou by tam tato koule snad mohla propadnout.
    Opět by se zdálo, že je to předmět vyrobený lidskou rukou, avšak umístění koule ve vrstvě lignitu určuje její stáří do doby před pětačtyřiceti a pětapadesáti miliony let, dávno před objevením lidstva na naší planetě.
    Ještě větší záhada obestírá zprávu o poměrně nedávném nálezu. V roce 1928 byl horník jménem Atlas Almon Mathis svědkem toho, jak v hlubinném dole dvě míle severně od Heaveneru v Oklahomě odstřel odkryl několik asi třiceticentimetrových hladkých krychlových bloků, na první pohled vyrobených z materiálu podobného betonu. Fakt, že bloky byly nalezeny v uhelné sloji v této oblasti, znamená, že jsou staré přinejmenším 280 milionů let. Vnucuje se nám otázka: kdo je vytvořil?
    Možná stejní tvorové, kteří upustili zlatý řetěz „neuvěřitelné řemeslné zručnosti“ na místě dnešní uhelné sloje v dolech Tayorville nebo Pana v jižním Illinois. Objevila jej paní S. W. Pulpová, když rozlomila kus uhlí, který chtěla přiložit do kamen.
    Z téhož období pochází ještě několik dalších záhadných předmětů. V uhelném do1e ve Wilburtonu v Oklahomě byl vytěžen sudovitý blok čistého stříbra s „otisky skruže“, jak uvádějí současné zdroje. V tomtéž dole byl nalezen železný hrnec. Frank Kenwood, který v roce 1912 pracoval pro městskou elektrárnu v Thomasů, rozbil příliš velký kus uhlí perlíkem. Kus se rozpadl a před Kenwoodovýma očima z něj vypadl hrnec.
    Ještě podivnější je vyřezávaný kámen, nalezený v uhelné vrstvě v dole u Webster City v Iowě. List Daily News of Omaha v Nebrasce o tom 2. dubna 1897 přinesl tuto zprávu:
    Přes neobyčejně tvrdý povrch kamene se táhnou rýhy, které tvoří dokonalé kosočtverce. Ve středu každého kosočtverce je krásná tvář starého muže s výrazným čelem, což mají všechny tyto vzájemně si podobné obrázky společné.
    Všechny tváře, až na dvě, se dívají doprava.
    V červnu 1884 vyšla v London Times zpráva o nálezu dlouhého zlatého vlákna, zapuštěného do kamene ve skalním bloku poblíž řeky Tweed. Všechny tyto nálezy jsou staré nejméně 260 milionů let. Zlaté vlákno možná dokonce 360 milionů.
    Člen Britské asociace pro rozvoj vědy, fyzik sir David Brewster, podpořil roku 1844 svou reputací zprávu, že v Kingoodie Quarry ve Skotsku byl nalezen kovový hřeb, zaražený v bloku pískovce, jehož vznik je datován do devonského období, tj. do doby někdy před 360 až 410 miliony let. Hlava hřebu byla celá obalena kamenem, což naprosto vylučuje možnost, že by se tam dostal až poté, co se utvořila hornina.
    Ještě starší byl předmět nalezený v červnu 1852 v Dorchesteru v Massachusetts. Zpráva v časopise Scientific American popisuje, jak odstřel v Meeting House Hill odkryl dvě poloviny kovové nádoby, kterou výbuch vyrazil z pevné skály. Ve zprávě stojí:
    Když se tyto dvě části sestaví dohromady, vznikne zvonovitá nádoba 4,5 palce vysoká, 6,5 palce široká u dna a 2,5 palce u vrcholu a asi tak osminu palce silná. Materiál připomíná barvou zinek nebo nějakou slitinu se značnou dávkou stříbra. Po straně je šest postava květina nebo kytice, překrásně cizelovaná ryzím stříbrem, spodní část nádoby lemuje réva nebo věnec, taktéž vykládaný stříbrem. Cizelování, řezby a vykládání jsou nádherně provedeny zručným umělcem. 
    Nicméně řemeslníci, kteří by vyrobili tuto nádherně zdobenou vázu, neexistovali. Podle původu kamene, v němž byla nalezena, musíme předpokládat, že je stará víc než 600 milionů let. 
   

 Kapitola druhá
   
     Pro nálezy tohoto druhu existují jenom dvě možná vysvětlení. Jedno z nich je, že jde o podivné přírodní útvary. Tím argumentoval profesor Bischoff při popisu „transvaalskýsh koulí“. Jednoduché vysvětlení se nabízelo v případě vápencové koule z Francie, ale jak by mohly pouhým přírodním procesem vzniknout předměty jako kovový hřeb, hrnec, a zejména složitě zdobená váza?
    Pokud nejde o přírodní útvary, musely být tyto předměty někde vyrobeny, a to někým - nebo něčím - inteligentním. Je možné, že máme co do činění s prvním skutečným důkazem mimozemského života?
    Pokud uvažujeme o možnosti života na jiné planetě, musíme vzít v úvahu tři důležité podmínky: teplotu, vodu a atmosféru. Přestože tyto podmínky nemusí být přesně stejné jako na Zemi, vědci stanovili hranice, za nimiž život, jak ho známe my, prostě nemůže existovat.? Tyto podmínky jsou svázány s tím, čemu se říká ekosféra. Ekosféra je pro jakoukoliv danou hvězdu definována jako určitý (obvykle malý) rozsah vzdálenosti od této hvězdy, v němž by se mohla nalézat planeta s teplotou vhodnou pro život, s vodou v tekuté formě a atmosférou, která se nevypařuje do vesmíru.
    Ekosféra Slunce zahrnuje Zemi, Měsíc a Mars, avšak průzkum posledních dvou planet ukázal, že ani v teto ekosféře neexistují vhodné podmínky pro život. Na Měsíci chybí atmosféra a voda. Teplota jeho povrchu se pohybuje mezi 117 až      -119 °C. Mars má podmínky o něco slibnější.
    Voda se zde pravděpodobně. vyskytuje ve formě ledu v sezónně se měnících ledových čepičkách. Teplota se pohybuje od -157 °C na pólech až do +25 °C v rovníkové oblasti - tam by mohla být pro lidského návštěvníka příjemná -, zato atmosféra obsahuje oxid uhelnatý, oxid uhličitý a jen malé množství vody a tlak je pouhých 6 milibarů.
    (Atmosférický tlak na Zemi je přes 1 000 milibarů,). Nedávno byl sice objeven jakýsi důkaz přítomnosti mikroskopických organismu na Marsu, ale většina vědců nás ujišťuje, že inteligentní Marťani existují pouze na stránkách vědeckofantastické literatury.
    Opustíme-li ekosféru, vnitřní planety Merkur a Venuše jsou příliš horké, než aby se na nich udržel život, zatímco vnější planety jsou zase příliš chladné. Pokud je v naší sluneční soustavě nějaký další kandidát na život, může to být jedině Io, třetí nejbližší satelit planety Jupiter a zároveň pevné těleso s největší sopečnou aktivitou, jaké známe. Fotografie pořízené z vesmírné lodi Voyager 1 ukazují těleso o průměru 2,259 mil (asi tak čtvrtina průměru Země), které se jeví jako žluté, červené, hnědé, černé a bílé. Teplota na jeho povrchu je podle měření -148°C, ale v blízkosti vulkanického mraku naměřil Voyager teplotu 27 °C. Tím vzniká prostor ke spekulacím o možnosti omezeného organického života, ale většina vědců v něj nevěří, lze si totiž stěží představit, že by se takový život mohl vyvinout na úroveň vyšší než řasy. Ať se „transvaalské koule“ vzaly odkudkoliv, z Io to být nemohlo. 
   Nicméně podíváme-li se za hranice sluneční soustavy, obraz se změní. Ve vesmíru je tolik hvězd, že se zdá téměř jisté, že zde možnost života někde existuje. A stejně jisté je, že nějaká jeho forma musí být inteligentní. Pokud bychom ovšem hledali návštěvníky s nákladem kovových koulí, přichází ke slovu otázka vzdálenosti.
    Nejrychleji se ve vesmíru pohybuje světlo, které má rychlost 299 792 kilometrů za vteřinu. Einstein dokázal, že rychlost světla je absolutní - nic ji nemůže překonat. Astronomická míra světelný rok je vzdálenost, kterou světlo urazí za jeden rok ve vakuu - je to nějakých 9,46 trilionů kilometrů. Náš nejbližší hvězdný soused, Alfa Centauri, je od nás vzdálena 4,3 světelných let.
    Z toho vyplývá, že jakákoliv mimo zemská návštěva by musela pocházet z naší galaxie, každá jiná by byla příliš vzdálená. Jaké jsou možnosti civilizace, schopné cestovat vesmírem v mezích Mléčné dráhy?“ Pokus o stanovení různých faktorů, které ovlivňují tuto možnost, provedl radioastronom Frank Drake svou slavnou rovnici, dnes známou jako Green Bank Formula:
N = R*ne fl  fi fc L.
   
    Tato odstrašující rovnice vyjadřuje možný počet technicky vyspělých civilizací v galaxii Mléčná dráha s přihlédnutím k faktorům, nezbytným pro existenci inteligentního života. První tři z těchto faktorů jsou fyzikální poměr, v němž se utvářejí hvězdy, poměrná část hvězd, které mají planety, a průměrný počet planet, na nichž je možný život, na jednu hvězdu. Další dva faktory jsou biologické: poměrná část těchto planet, na nichž skutečně vznikne život, a poměrná část těch, na nichž je život inteligentní. Poslední dva faktory jsou sociální. Představují poměrnou část planet, osídlených inteligentním životem na určitém stupni technické civilizace, která je schopná mezihvězdné komunikace, a průměrnou životnost takové civilizace.
    Každý z těchto faktorů lze velice těžko stanovit. Můžeme předpokládat, že průměrný počet oběžnic na jednu hvězdu v naší galaxii je deset, ale tím zabředáváme stále hlouběji do dohadů. Oběžnice asi poloviny našich nejbližších hvězd by mohly být planetami, ale i kdyby se to prokázalo nade vší pochybnost, neznáme způsob, jak zjistit, je-li to pravidlo platící pro celou galaxii.
    Otázka vzniku života je rovněž pochybná. Roku 1953 americký biochemik Stanley Lloyd Miller dokázal, že jsou-li vodík, dusík, metan a  vodní páry vystaveny záření, vytvoří se organické molekuly. Pozdější experimenty ukázaly, že se tímto způsobem dají vyprodukovat také komponenty DNA a RNA, základy života na Zemi. Od té doby byly objeveny organické molekuly, volně poletující vesmírem, ale dosud není známo, jakým způsobem by se z nich mohl vyvinout život.
    Soustředíme-li se na otázku technického vývoje, problém se ještě prohloubí. Jediný známý případ technické civilizace je naše, pozemská. Odhad času, po který trvá vývoj takové civilizace, záleží na tom, jak definujeme začátky techniky. Je to objev ohně? Vynález kola? Nebo snad hodiny s kukačkou? Jinými slovy záleží na subjektivním hodnocení.
    Tyto pochybnosti vedly badatele k tomu, že různým faktorům připisovali co nejlépe odhadnuté hodnoty. Výsledkem jejich úvah pak bylo, že počet technických civilizací v naší galaxii se rovná zhruba jedné - objev, na který by jim stačil prostý pohled z okna. Rozdílné hodnoty zřejmě vedly k rozdílným výsledkům, někteří vědci pak dosazovali cifry, které jako celkový počet všech technicky vyspělých civilizací v galaxii udávaly deset milionů. Nikdo nepředstírá, že to je něco víc než dohady, ale tyto dohady vedly k vytvoření projektu SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence?).
    Po staletích, kdy lidstvo studovalo oblohu ze Země pomocí teleskopů, hledání života v naší sluneční soustavě dosáhlo vrcholu v den, kdy roku 1976 dvě vesmírné lodě Viking přistály na Marsu. Na palubě nesly zařízení zkonstruované na zjišťování biologických procesů metabolismu, fotosyntézy a dýchání. Pokud jde o pokus s metabolismem, vzorek půdy z Marsu byl pokryt živnou látkou obsahující radioaktivní izotop uhlíku 14C, což by mohlo znamenat, že nějaký organismus trávil tuto živnou látku a vylučoval plynný 14C. Značné množství tohoto plynu zde bylo skutečně zjištěno, ale vědci se shodli na tom, že ho nelze pokládat za známky života. V roce 1996 ohlásili vědci z NASA (Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku), že při analýze meteoritu z Marsu, nalezeného v Antarktidě, byly objeveny stopy fosilních bakterií. Tyto primitivní formy života existovaly na povrchu Marsu před miliardami let, ale vědci zdůrazňovali, že ani to není žádný důkaz vyššího života, o inteligenci nemluvě.
    Hledání mimozemské inteligence mimo sluneční soustavu v současnosti probíhá pomocí radioteleskopů. První pokus učinil roku 1960 Frank Drake v Národní radioastronomické observatoři v Green Bank v Západní Virginii.
    Drakeův projekt Ozma se soustředil na hvězdy Epsilon Eridani a Tau Ceti.
    V letech 1960-1980 bylo na Zemi provedeno alespoň osm podobných pokusů, všechny s omezeným trváním a všechny bezúspěšně. Navzdory tomu, že čas od času někdo vzrušeně oznamuje opak, tato situace se dodnes nezměnila.
    Jen proto, že jsme dosud nevypátrali život mimo Zemi, nemáme důvod tvrdit, že žádný neexistuje, a pokud je někde život dnes, mohl tam stejně dobře být před 2,8 miliardami let. Je těžké si představit, proč by si taková civilizace vybrala k návštěvě obskurní planetu, kde nejvyšší inteligenci zastupovaly chomáče řas, ale stát se to mohlo.
    Lze připustit, že neznámí tvorové přiletěli z dálky do naší galaxie, přistáli v předkambrické divočině jižní Mriky a pohodili tu kovové koule.
    Avšak pět set milionů let starý otisk nohy, nalezený v Utahu, patří nepochybně člověku.
   
    
   
   
   
    Kapitola třetí
   
    Trilobiti jsou vyhynulí mořští členovci, jejichž zkamenělé. schránky pocházejí z doby přibližně před 600 miliony až 225 miliony let.
    William J. Meister, povoláním kreslíř, sbírá zkamenělé trilobity, je to jeho koníček. V létě 1968 rozštípl v Antelope Spring v Utahu blok jílovité břidlice, doufaje, že obohatí své sbírky, a nalezl zkamenělý otisk boty. Pata byla vytlačena asi o osminu palce hlouběji než chodidlo a podle charakteristických znaků se dalo určit, že jde o pravou botu. 
   4. června přivedl Meister na místo dr. Clarence Coombse z Columbia Union College v Tacomě v Marylandu a geologa Maurice Carlisla z Coloradské univerzity v Boulderu. Carlisle kopal dvě hodiny, než odkryl hliněnou vrstvu, která bývala kdysi na povrchu, a proto se v ní uchovala ona fosilní stopa.

    Problém byl v tom, že už dlouho na povrchu nebyla. Břidlice, v níž se uchovaly pozůstatky trilobitů a otisk boty, pocházela z kambrické vrstvy, která se utvořila někdy před 505 až 590 miliony let.
   
    
Otisk podobný stopě boty, nalezený W Meisterem v kambrické jílovité břidlici roku 1968 v Antelope Spring v Utahu
   
     Tohle už bylo příliš, s tím se vědecký svět vyrovnat nedokázal. Když Meister publikoval zprávu o svém objevu, jeden geolog z Univerzity Brighama Yunga jednoduše prohlásil, že tato „stopa“ je ve skutečnosti zvláštní jev, způsobený povětrnostními vlivy; Profesor evoluční biologie z Michiganu zase tvrdil, že není vyloučeno, že jde o padělek záměrně podstrčený. „Neexistuje jediný prokázaný nález podobného typu, s nímž by bylo možné tento případ srovnat,“ řekl. „Jedním z důvodů, proč srovnatelný nález nebyl nikdy prokázán, je možná fakt, že vědci se častěji spokojí s vynesením posudku, místo aby se namáhali zkoumáním,důkazů. Nejspíš to nikoho nepřekvapí. Pan Meister byl natolik pošetilý, že oznámil svůj nález v Creation Research Society Quariérly, antievolučně zaměřeném čtvrtletníku, který vždy popudil i tu hrstku vědců, kteří se obtěžovali ho číst.
    Biolog a geolog William Lee Stokes z univerzity v Utahu se uvolil otisk prozkoumat, ale se svými méně svědomitými kolegy se shodl v názoru, že nemůže být pravý.
    Jak později uvedl, problém vězel v tom, že přinejmenším se dá předpokládat, že ke skutečné šlépěji by měla patřit ještě druhá do páru, stopa levé nohy téže velikosti a mířící tímtéž směrem.“ Stokes shledal „nanejvýš významným“, že nebyly získány žádné další otisky.
    Laikovi by se mohlo zdát nerozumné žádat celé série zachovaných fosilních otisků z doby před více než 500 miliony lety, ale Stokes kategoricky prohlásil, že nezná „jediný případ, kdy by byl ojedinělý otisk uznán a uváděn ve vědeckém časopise jako pravá šlépěj, bez ohledu na to, jak je zachovalý.
    Autoři Michael A. Cremo a Richard L. Thompson tvrdí, že se měl spojit se Scientic American. Tato uznávaná publikace ochotně přijala a uveřejnila svého druhu jediný zkamenělý otisk lidské nohy, nalezený Henrym de Lumly v Terra Amata v jižní Francii roku 1969.
    Thompson, který otisk sám zkoumal, také nesouhlasil se Stokesovým prohlášením, „že otisk pravé nohy svědčí o posunutí nebo sklouznutí po měkkém materiálu, do něhož se noha vtiskla“, a při svém výzkumu zkameněliny pro to nenalezl důkaz. Poukázal na to, že jakékoliv posunutí by záviselo jak na povaze objektu, který otisk zanechal, tak na konzistenci podkladu.
    „Pozorovali jsme,“ prohlásil, „že boty a sandály mohou v poměrně kompaktním vlhkém písku na pláži nechávat velmi ostré otisky jenom s nepatrnými známkami sklouznutí, bez ohledu na podklad.“
    Totéž, tvrdil, může stejně dobře platit pro jisté konzistence jílu, bláta nebo naplavenin - materiály, z nichž se původně formovaly kambrické jílovité břidlice. A zejména v tomto případě, když vezmeme v úvahu, že zkoumaná zkamenělina vypadá jako otisk boty, což není totéž jako otisk nohy. Zaoblené kontury bosé nohy vytlačí mnohem více jílu než ostré hrany boty.
    Cremo a Thompson vypracovali počítačovou analýzu otisku a shledali, že se v nejmenším neodchyluje od otisku, který by zanechala moderní bota, pokud však je tato šlépěj pravá, nelze se spokojit s představou, že naši Zemi kdysi poctili návštěvou mimozemšťané. Máme před sebou důkaz, že před pěti sty miliony lety se po Utahu procházel zástupce lidské rasy.
    Důvod, proč jsou vědci proti této myšlence tak zaujatí, spočívá v tom, že z hlediska evoluce je to zcela absurdní.
    Běžně uznávaný obraz lidského vývoje vychází z předpokladu, že vývoj současného člověka probíhal až od konce třetihor a postupně procházel stadiem hominizace a sapientizace.
    Homo habilis, člověk zručný, fylogeneticky nejstarší druh člověka, už byl schopný vyrábět jednoduché nástroje. Zkamenělé kosti těchto našich prapředků objevil v roce 1964 v Olduvajské rokli v Tanzanii ve východní Mrice britský antropolog Louis Leakey. Zkameněliny se lišily od kostí australopitéka, jiného vymřelého hominida, množstvím anatomických znaků, včetně větší mozkovny, menších stoliček a skeletních kostí, které daleko víc připomínaly kosti moderního člověka.
    Přesné místo Homo habilis ve vývoji člověka je stálé; nejisté. Někteří vědci věří, že to byl první člověk, jímž začala dlouhá vývojová linie, nezávislá na australopitékovi. Jiní tvrdí, že reprezentuje evoluční přechod mezi dřívějším australopitékem (Australopithecus africanus) a pozdějšími zástupci druhu Homo erectus, neboli člověka vzpřímeného.
    Ať už je pořadí jakékoli, vědci tvrdí, že člověk a dnešní lidoopi se vyvinuli na konci mladších třetihor ze společných předků, od nichž probíhal vývoj jednak k dnešním primátům, jednak k současnému člověku - Homo sapiens sapiens. Vývojová řada člověka podle nich vypadá takto: 1. australopiték, 2. člověk vzpřímený, opočlověk (Homo erectus), 3. člověk rozumný, pračlověk (Homo sapiens neanderthalensis), 4. člověk předvěký (Homo sapiens sapiens).
    V tomto vývojovém náčrtu zůstává prostor pro určité hypotézy. Není těžké si představit, že nové objevy mohou lidský vývoj posunout o pár set tisíc let zpátky, možná dokonce o milion nebo dva, ale absolutně nepřichází v úvahu, že by se na naší planetě vyvinulo lidstvo během kambrického období. Přesněji řečeno, lidstvo se nemohlo vyvinout dříve než před pětašedesáti miliony let, a to z jednoho prostého důvodu.
    Do doby před pětašedesáti miliony let spadá historický předěl ve vývoji, kterým je vyhynutí dinosaurů. Vědci si nejsou ještě zcela jistí, proč vlastně vymřeli, ale ví se, že jim to trvalo pozoruhodně krátký časový úsek. Poslední uznávaná teorie hlásá, že se se Zemí srazil asteroid a způsobil klimatické změny, které byly sice dočasné, ale trvaly dostatečně dlouho, aby z povrchu zemského vyhladily dinosaury, kteří na naší planetě vládli 185 milionů let.
    Toto vyhlazení mělo za následek vývojovou mezeru, kterou spěšně zaplnily menší druhy. Byli to především savci, k nimž patřil i člověk. Dokud byli na Zemi dinosauři, savci měli pramalé vývojové možnosti. Až když byli dinosauři zlikvidováni, mohly se tyto druhy rozvíjet až do své současné rozmanitosti.
    Ovce, kozy, krávy, koně i lidstvo, všichni vděčí za svou existenci drobounkému rejskovi podobnému tvorovi, žijícímu na stromech, tvorovi, který se na Zemi začal rozšiřovat v důsledku srážky s hypotetickým asteroidem. Navzdory několika hollywoodským pokusům přesvědčit nás o opaku člověk nikdy nebyl současníkem dinosaurů - evoluční základy lidstva nebyly položeny dříve, než dinosauři zmizeli ze scény. 
    Je tedy možné, že by naše důvěra v evoluční teorii byla neoprávněná? Je zde ještě představa, kterou nám vnuká Písmo, totiž že Bůh stvořil člověka odlišného a odděleně od zvířat. Tato teorie nemá problémy s člověkem jurským nebo kahmrickým, nebo dokonce předkambrickým, protože člověk se vůbec z ničeho nevyvinul. Byli jsme prostě posláni na svět plný jiných živočišných druhů, abychom mu vládli.
    Když roku 1859 Charles Darwin vydal své mistrovské dílo O původu druhů, vyvolal bouři odporu, který zachvátil nejenom osoby věřící, ale i tehdejší vědecký svět. Zkamenělé otisky jeho evoluční teorii nezvratně potvrzují.
    Počítačové modely, například ty, které vyvinul Richard Dawkins ukazují, jak celý proces probíhal. Jak nevrle podotýká jeden profesor: „Já tyhle ,stvořitele?? házím do jednoho pytle s lidmi, kteří věří, že je Země placatá. Oni prostě odmítají věřit faktům a pádným důkazům. V posledních letech nevyšlo najevo nic, co by vyvracelo fakt, že evoluce existuje a pokračuje dál.“1) 
    Pokud je evoluční teorie stále v platnosti a lidstvo se na této planetě prostě nemohlo vyvinout dříve než před pětašedesáti miliony let, jak potom vysvětlíte pět set milionů let starou šlépěj? Napadá mě pouze jediná možnost. Člověk, který ji udělal, podnikl cestu zpátky v čase.









Část druhá

 FYZIKA
   
   
   
   

 Kapitola čtvrtá
   
     Cestování v čase má své problémy. Jedním z nejvážnějších je takzvaný dědečkův paradox. Jednoduše řečeno, tento paradox říká, že pokud byste mohli cestovat v čase, pak by bylo možné, abyste zabili svého dědečka. Ale kdybyste zabili svého dědečka, pak byste se nikdy nenarodili a nemohli byste cestovat časem a zabít svého dědečka.
    Variace na toto téma (které též rozmarně zahrnuje vraždu) je Hitlerův paradox. Pokud cestujete v čase, abyste zabili Hitlera, dříve než začne druhou světovou válku, zachráníte miliony životů. Ale když zabijete Hitlera řekněme v roce 1938, válka vůbec nevznikne? a vy nebudete mít důvod vracet se časem, abyste ho zabili!
    Značný počet lidí, většinou filozofové, ale někdy i vědci, řeší takové paradoxy prohlášením, že cestování v čase není možné. Jiní si tím tak jistí nejsou. Řešení dědečkova paradoxu, které přesto cesty časem připouští, zní tak že můžete cestovat časem, ale svého dědečka smíte zabít až potom, co zplodí vašeho otce. Pokud se ho pokusíte zabít před touto kritickou událostí, zákony času vám to nedovolí.
    Toto řešení má jediný problém - nikdo totiž neví, co vlastně zákony času jsou. Ve skutečnosti jsou tyto paradoxy zkonstruovány na základě nevyřčeného předpokladu, že víme, co je čas, nebo aspoň jak funguje.
    Jde o obecné povědomí, založené na zkušenosti. Myslíme si, že čas plyne jako řeka, od minulosti k budoucnosti.
    Ze je zkrátka lineární, fyzikové mluví o časové přímce, což je fráze, která vyvolává krásný obrázek času, jak letí rovně a přesně odkudsi kamsi.
    Na správnou míru nás uvede zjištění, že tento obrázek časuje relativně nový. Je také po většinu své historie dosti lokálně podbarvený. Aristoteles se domníval, že čas probíhá v kruhu, a všechny národy starověku s výjimkou Hebrejců a Peršanů s ním souhlasily. Stoikové spojovali kruhový čas s astronomickou observatoří a věřili, že když se konstelace planet vrátí do stejné pozice, v níž byly na počátku času, vesmír se obnoví. Tentýž názor najdeme u hinduistů, kteří věřili, že svět a lidské cesty se skrz celé věky, známé jako yugas, vždycky vracejí ke svým začátkům jako věčně se točící kolo.
    Tato představa se znovu objevuje v devatenáctém století, kdy vynikající vědec Henri Poincaré vyslovil teorém, který praví, že pokud dáme jakémukoliv uzavřenému systému dostatek času, zákonitě nakonec dospěje do svého původního stavu. Pokud máte k dispozici neomezené množství času, pak se systém bude vracet k původnímu stavu znovu a znovu, nekonečně. Jelikož vesmír je (nebo si to aspoň myslíme) sám o sobě uzavřený systém, Poincarého teorie návratu podporuje názor stoiků a hinduistů.
    Ve čtvrtém století biskup Nemesius z Emesy tuto teorii rozvinul. „Sokrates a Plato a každý jednotlivý člověk budou žít znovu, se stejnými přáteli a spoluobčany,“ řekl.
    „Budou procházet stejnými zkušenostmi a věnovat se stejným činnostem. Každé město, každá vesnice bude přesně stejná jako byla dřív. A toto obnovování vesmíru se neodehraje jednou, nýbrž znovu a znovu - vskutku navěky a bez konce.“2) 
   Variace na toto téma se objevila ve filmu Groundhog Day, kde hlavní hrdina, kterého hrál Bill Murray, téměř přišel o rozum, protože byl odsouzen prožívat stále znovu a znovu jeden den. Přesně tutéž myšlenku vyjádřil ruský filozof P. D. Uspenskij, který došel k závěru, že život a čas jsou záležitostí věčného opakování. Narodíte se řekněme v roce 1912, budete žít své biblické tři dvacítky let a zemřete v roce 1972... a v tom okamžiku se promptně znovu narodíte v roce 1912 a všechno prožijete znovu, přesně tak jako předtím. Uspenskij o tom napsal román Podivný život Ivana Osokina, v němž má hrdina možnost svobodně volit v celkovém rámci opakování situací. Ale ve svých filozofických dílech jasně prohlašuje, že věří v obtížnost, ne-li přímo nemožnost uchýlit se od předem určeného vzorce.
    Hlavní proud vývoje našich židovsko-křesťanských tradic nemá s tímto typem ruského zoufalce trpělivost. Pro nás šíp času skutečně letí rovně a přesně, nikdy se při cestě ze vzdálené minulosti do vzdálené budoucnosti neuchýlí ani o píď. Plujeme po řece času, a jakmile předměty a činy zapadnou do minulosti, jsou navždycky ztraceny.
    Přestože ztráta minulosti je možná smutná, lineární čas nám to vynahradí pokrokem, svobodnou vůlí, odpouštěním a zapomínáním. Umožnil Darwinovi spekulovat o původu druhů a evolučním procesu - což by nebylo možné, pokud by čas cirkuloval nebo, jak věřil Uspenskij, pokud bychom se točili v kole věčného znovurození.
    Problém obecného povědomí a zkušenosti spočívá v tom, že nás někdy mohou zavést z cesty. Podle toho, co vidíme, se Slunce otáčí kolem Země, to může za bezmračného dne každý hlupák pozorovat na vlastní oči. Přesto je toto pozorování mylné. Pohyb Slunce kolem Země je iluze, způsobená rotací naší planety, což nevíme přímo z vlastní zkušenosti, a tudíž se tato vědomost nikdy nevstřebala formou vjemu do obecného povědomí. Miliony lidí, kteří kdysi věřili, že Země je plochá, také nebyli hlupáci. Prostě vycházeli z obecného povědomí a ze zkušenosti. Až do doby, kdy se člověk naučil létat, což mu umožnilo vidět zaoblení Země na vlastní oči, se k takovému poznatku mohl dostat pouze pomocí logické dedukce. Obecné povědomí a zkušenost zase jednou zanechaly zavádějící dojem.
    Mohlo by naše vnímání času být také zavádějící? Historie ukazuje, že když věda zkoumá zákony obecného povědomí, realita, která se za nimi skrývá, se často velice liší od toho, co skutečně vystoupí na povrch. Co nám tedy věda poví o povaze času?
    Sir Isaac Newton, anglický fyzik, matematik a astronom, si pohodlí obecného povědomí přímo pochvaloval:
    ,,Absolutní, pravý a matematický čas sám o sobě a sám od sebe plyne stejnoměrně a bez vztahu k jakémukoliv vlivu zvenčí. Podle něj, pokud je za deset minut tři v Londýně, je za deset minut tři i na Alfě Centauri, na vesmírné lodi Enterprise a kdekoliv jinde ve vesmíru.
    Zradily ho však jeho vlastní výpočty.
    Se vší pravděpodobností jste se, stejně jako já, ve škole učili tři Newtonovy zákony pohybu a stejně jako já jste stihli do dneška zapomenout výpočty kolem nich. Přitom tyto výpočty jsou neobyčejně zajímavé pro případného cestovatele v čase. 
    Rovnice popisující Newtonův druhý zákon pohybu spojuje zrychlení s použitou silou - čím silněji tlačíte, tím rychlejší je pohyb. To znamená, že čas se v rovnici objeví dvakrát, měří hodnotu změny rychlosti i hodnotu změny pozice. Jistě vás potěší, že nepředpokládám, že se pustíte do studia současné matematiky, která mi připadá stejně obtížná jako vám. Stačí, když se zmíním, že hodnota pro čas je v rovnici umocněná na druhou. To je podstatný údaj, neboť to znamená, že když dosadíte negativní čas (čas, běžící pozpátku) místo pozitivního, ve výsledku nebude absolutně žádný rozdíl. Násobíme-li záporné číslo záporným číslem, dostaneme kladný výsledek. 
    Newton tedy omezil pohyby nebeských a jiných těles na sérii matematických zákonů, které zůstávají naprosto stejné, ať čas letí dopředu, od minulosti k budoucnosti, nebo zpátky, od budoucnosti k minulosti. Jinými slovy, obrácení směru času (ke kterému musí dojít, pokud máte ambice stát se cestovatelem v čase) neobrátí naruby žádný Newtonův fyzikální zákon. 
    Je to převratná myšlenka. V podstatě znamená, že si lze představit svět, ve kterém vstanete jako mrtvola z vlastního hrobu, strhnete rubáš a začnete žít pozpátku. Mládnete a mládnete, dokud nejste vtažen do matčina lůna, pak devět měsíců odpočíváte a stále se zmenšujete až do dne, kdy se rozdělíte na dvě části, poté se jedna vstřebá do matčina vaječníku a druhá je vsáta otcovým penisem. Je to bizarní představa, nicméně podle Newtonových zákonů to není nemožné. 
    Má to však něco společného se skutečným světem? Neznám nikoho, kdo žije pozpátku, a pochybuji, že někoho takového znáte vy. Mimoto, směr času způsobuje obrovské rozdíly ve výsledku jakéhokoliv procesu. Zkuste dát dohromady rozbité vejce nebo dostat z čaje mléko, které jste tam právě nalili. Spadne-li talíř na podlahu, rozbije se, ale dřív byste se dočkali dne, kdy peklo zamrzne, než toho, že se kusy zase spojí a vyskočí zpátky na stůl.
    Všechny tyto každodenní zkušenosti jsou v rozporu s newtonovskou fyzikou, a pokud jsme ochotni to akceptovat - vy a já -, vědci nemohou. Problém tkví v tom, že Newtonovy zákony fungují, a fungují báječně. Využíváme je ke konstrukci aut i vesmírných raket. Ignorujeme je na vlastní nebezpečí. Takže narazíme-li na něco takového, jako je rozkřápnuté vejce nebo rozbitý talíř, které jim zdánlivě odporují, je nezbytné najít nějaké vysvětlení.
    Vědci se babrají se spoustou vysvětlení. Jedno z nich je prohlášení, že rozbitý talíř, který se sám od sebe poskládá, není vlastně nic nemožného, je jen neobyčejně vzácný.
    Tato teorie je založena na poznání, že zatímco existuje nekonečné množství způsobů, jak talíř rozbít, je jen jeden způsob, jak jej zase dát dohromady. Další možnost je, že vyplýtvaná energie (například hluk při rozbíjení) celou věc komplikuje, a z toho vyplývá jednosměrný čas, aniž by došlo k rozporu s Newtonovými zákony.
    Z nejrůznějších důvodů jsou obě tyto teorie - a bezpočet teorií dalších - prokázány neuspokojivě, nicméně zůstává jedno potenciální vysvětlení, které fascinuje všechny vědce včetně Einsteina. Je to myšlenka, že čas vůbec nepřísluší k fyzikálnímu vesmíru, ale že je funkcí lidské mysli.
    Jinými slovy, to co známe jako čas, není nic jiného než způsob, jakým naše mysl srovnává události, abychom v nich měli pořádek.
    Měl bych se zmínit o tom, že lidská mysl má výborné organizační schopnosti. Podívejte se z okna. Vidíte stromy, trávu, pole, řeku a tak dál. Nebo, pokud bydlíte ve městě, vidíte kolem sebe domy, kanceláře, ulice a auta. Ve skutečnosti nic z toho nevidíte. Dochází k tomu, že světlo, které se odráží od různých struktur, projde vaším okem a podráždí receptory na sítnici. Ty předají pomocí elektrického impulzu, přenášeného nervem, informaci mozku.
    Váš mozek je každou vteřinu každé minuty dne zahlcován všemi možnými informacemi. Má za úkol tyto informace organizovat tak, abyste se v nich vyznali. Třídí je podle předem daných obrazů - toto je obraz domu, toto je obraz trávy a tak dále.
    Tato organizační schopnost nám umožňuje poznat strom, i když jsme tento druh stromu ještě nikdy neviděli. Nemusíte vědět, že jej jistý kmen trpaslíků nazval stromem ngorongoro, ale víte, že je to strom a ne kočka.
    Důležitost této schopnosti zdůrazňují ty vzácné případy, kdy přestane fungovat. Neurolog Andrew Sachs takový případ popisuje v knize Muž, který si myslel, že jeho žena je klobouk. Když tomu nešťastnému pacientovi ukázali rukavici, popsal ji jako krabici s pěti přihrádkami, ale nebyl schopný si představit, k čemu může sloužit. Když odcházel, uchopil hlavu své ženy a pokusil se posadit ji na svou, doveden jakousi asociací k přesvědčení, že je to jeho klobouk, a nebyl schopen zorganizovat své vjemy do té míry, aby si uvědomil, že to nic takového není.
    Po odhalení organizační funkce lidského mozku se vědci začali zajímat, zda objektivní čas není jen iluze, pouhý aspekt lidské psychologie. Našla se celá řada dobrých důvodů pro podezření, že by to tak mohlo být, nicméně tato teorie má několik ožehavých bodů.
    Jeden z nich je zjištění, že pokud by čas byl pouhým aspektem mysli, pak musí podléhat myšlenkové kontrole, což znamená, že vaše mysl, pokud ne vaše tělo, by měla být schopna cestovat v čase.
   
    
   
    

Kapitola pátá
   
    Před pár lety jsem během lékařského ošetření ležel pod vlivem sedativ na pohovce v ordinaci svého doktora, když vešla sestra. S rostoucím potěšením jsem sledoval, jak prochází místností v sériích vzájemně nesouvisejících fází, které mému drogami obluzenému vnímání připadaly jako vytržené z času.
    Byla to moje druhá zkušenost toho druhu. První byla daleko výraznější. V šedesátých letech jsem se jako kluk nemohl dočkat, až si dám sklenici kořalky a případně i něco, o čem se říkalo, že je to mnohem víc psychedelické.
    Výsledkem byl zážitek, během něhož se prostor zdeformoval, světlo změnilo barvu, mě se zmocnila paranoia a ve vrcholném okamžiku jsem se přemístil mimo čas a do věčnosti. Věčnost mě překvapila. Až do toho okamžiku jsem si o ní myslel (pokud jsem na ni vůbec myslel), že se prostě čas nekonečně natáhne, ale nic takového to nebylo. Byla to spíš absence času.
    Vždycky mi bylo jasné, že žádná z těchto zkušeností nebyla nic víc než iluze, vyvolaná drogami. Ne že bych se o tento bod chtěl přít, ale drogy mají dost společného s myšlenkou, že čas je spíš otázka vnímání než reality vnějšího světa. Svým způsobem vás dostanou do jiného času a jiných okolností. Einsteinovi se připisuje následující postřeh o relativitě času: sedíte-li na kamnech rozpálených doruda, minuta vám připadá jako hodina, ale když sedíte s krásnou dívkou na lavičce v parku, hodina vám připadá jako minuta. Ti z nás, kterým se podařilo vyhnout se zkušenosti s rozpálenými kamny, si možná přesto dokážou představit, že se. minuta zdá být hodinou, když posloucháte nudnou přednášku.
    Kritický výraz je zdá se. Neexistuje způsob, jak předvést, že drogy nebo emocionální stavy opravdu ovlivňují let času jakýmkoliv skutečným způsobem, ať je náš subjektivní dojem jakýkoliv. Můžeme pouze říci, že obecné povědomí - čas letí, když se dobře bavíte - podporuje teorii o čase jako aspektu mysli. Abychom to dokázali, musíme zajít mnohem dál.
    Roku 1935 položil pro takový důkaz první základy dr. J. B. Rhine, který s psychologem Williamem McDougalem založil parapsychologickou laboratoř Dukeovy university v Severní Karolíně. Ani jeden z nich se nezajímal o povahu času. Šlo jim spíše o vysvětlení jistých podivných vloh, o nichž se domnívali, že sídlí v lidské mysli a jsou ovládány MSV neboli mimosmyslovým vnímáním.
    Mimosmyslové vnímání je definováno jako schopnost vnímat předměty, planety, myšlenky nebo události bez použití jakéhokoliv známého smyslového kanálu. Rhinův génius spočívá v jeho pokusu podrobit MSV tvrdé statistické analýze. Při svých experimentech vycházel z dřívějších pokusů badatele v oboru lidské psychiky Charlese Richeta, který při studiu myšlenkového přenosu a jasnozřivosti používal karty. Rhine použil balíček pětadvaceti karet, na nichž se pětkrát opakovalo pět symbolů - kruh, kříž, vlnovky, čtverec a hvězda. Když byly karty (známé jako Zenerův balíček) dobře zamíchány a otočeny symboly dolů, měl zkoumaný subjekt po každém zamíchání uhodnout v průměru pět karet správně. Ale někteří z Rhinových subjektů soustavně dosahovali průměru mezi šesti a deseti správnými odhady. Protože pravděpodobnost takovýchto výsledků byla extrémně malá, Rhine a jeho společníci usoudili, že dosažené výsledky jsou důkazem existence paranormálního vnímání.
    Jak práce pokračovala a Rhinův experiment opakovalo stále více vědců, povšimli si, že některé subjekty chybně hádaly karty, které jim mentálně „posílali“ experimentátoři, ale měly velice dobré výsledky při hádání příští karty, která teprve měla být z balíčku vytažena. Jinými slovy předpovídali budoucnost.
    Fakt, že šlo o budoucnost vzdálenou pouze jednu nebo dvě vteřiny (čas, který potřebuje experimentátor k vytažení další karty), dojem z těchto odhalení poněkud zastírá. Jednoduše řečeno, realita vědění věcí příštích žádá nový pohled na povahu času. Pokud je možné předvídat budoucnost, i když jen na dvě vteřiny, znamená to, že budoucnost je cosi, co lze vidět. Tudíž to není čas, který plyne jako řeka a unáší nás z mizející minulosti do průběžně se tvořící budoucnosti. Spíš se zdá, že to my „plyneme“, zkoumajíce cestou události ve svém časovém úseku. Zkrátka se nabízí, že na představě času jako funkce lidského vnímání by mohlo něco být.
    Je zde jedna námitka; zatímco jasnozřivost je prokázaný psychologický fakt, její výskyt v laboratoři je dosud vzácný - mnohem vzácnější než například telepatie. Proto by se dalo namítat, že statistické výsledky, dosažené Rhinem, jsou důsledky vrtošivého nadání, které má daleko víc co dělat s povahou mysli než s povahou času.
    A pokud by čas opravdu nebyl víc než způsob, jakým organizujeme své zkušenosti, nebylo by případů jasnozřivosti mnohem víc?
    Nicméně se zdá, že je skutečně daleko víc případů jasnozřivosti, než si uvědomujeme. Dokonce tolik, že tento fenomén můžeme považovat za téměř univerzální. Důvod, proč si to do značné míry neuvědomujeme, je ten, že většina případů jasnozřivosti probíhá ve spaní.
    Myšlenka, že jasnozřivost ve snu by mohla být samozřejmostí, byla naznačena roku 1925, když vyšlo tiskem dílo Experiment s časem od britského inženýra jménem J. W. Dunne, které dramatik J. B. Priestley popsal jako „nejvíce fascinující, podivuhodnou a možná nejdůležitější knihu našeho století“. Po dosti neuspořádaném začátku, kde autor diskutuje mimo jiné o animismu, představivosti a budících, Dunne v šesté kapitole přechází k jádru věci následujícím vyprávěním:
    V lednu 1901 jsem byl v Allassiu na italské Riviéře. Byl jsem poslán domů z búrské války jako invalida. Jednou v noci se mi zdálo, že jsem na místě, o kterém jsem se domníval, že je to Fašoda, město ležící kousek proti proudu Nilu od Chartúmu. 
    Ten sen byl docela obyčejný a v žádném směru živý, až na jeden moment. Tím bylo náhlé objevení tří mužů, přicházejících z jihu. Byli úžasně otrhaní, v khaki oblecích, vybledlých do barvy pytloviny, a jejich tváře pod zaprášenými tropickými helmami byly spálené téměř do černa. Upřímně řečeno, vyhlíželi jako vojáci z kolony, s kterou jsem předtím táhl po Jižní Africe, a jako takové jsem je bral. Nešlo mi do hlavy, jak mohli projít celou zemí až do Súdánu, a tak jsem se jich na to zeptal.
    Ujistili mě, že přesně to udělali. „Přišli jsme přímo z Kapského Města,“ řekl jeden. „Bylo to hrozné. Div jsem neze mřel na žlutou zimnici.“ V té době jsme pravidelně dostávali z Anglie Daily Telegraph. Ráno po noci, kdy se mi zdál tento sen, jsem u snídaně otevřel noviny a můj pohled se zarazil na křiklavých palcových titulcích:

Z KAPSKÉHO MĚSTA DO KÁHIRY - EXPEDICE DO CHARTÚMU.
   
    Přesně za rok Dunnea varoval další jasnozřivý sen. Tentokrát to byl výbuch sopky na ostrově Martinique, při němž bylo zasypáno město St. Pierre a za oběť mu padly čtyři tisíce životů. V době, kdy se mu sen zdál, Dunne tábořil se Šestou jízdní pěchotou na vzdáleném území Svobodného státu oranžského. Když přišla další zásilka novin, Daily Telegraph podrobnosti jeho snu potvrdil až na jednu pozoruhodnou výjimku. Dunne byl přesvědčen, že mrtvých byly čtyři tisíce. Daily Telegraph uváděl cifru 40 000. Právě tato nesrovnalost vyvolala v Dunneovi podezření, oč vlastně jde. V rozčilení totiž přečetl číslici v novinách špatně a patnáct let věřil, že jeho sen o čtyřech tisících mrtvých byl potvrzen. To by napovídalo, že jeho sny nebyly předvídáním skutečných událostí, ale spíš čtením zpráv v novinách, které tyto události popisovaly.
    Dunne si uvědomoval, že nejde o žádné spiritistické záležitosti, parapsychologii ani nic podobného, ale spíš o dosud nevídanou anomálií ve struktuře času. Uvědomil si, že většina lidí své sny prostě zapomíná, a usoudil, že známý úkaz déja vu by mohl být vyvolán zapomenutým jasnozřivým snem. To ho přimělo k následující úvaze:
    Sny - sny jako takové, všechny sny, sny každého z nás se skládají z představ minulých zážitků a představ budoucích zážitků, smíchaných v přibližně odpovídajících poměrech. Že vesmír je, koneckonců, opravdu protažen v čase a že pokřivený pohled, který na něj máme - pohled, v němž „budoucí“ část nevysvětlitelně chybí, oddělená od narůstající „minulé“ části „současným okamžikem“ - je dílem čistě mentální bariéry, která existuje, pouze když jsme v bdělém stavu.
    Aby tuto úvahu ověřil, navrhl „experiment s časem“, z něhož vychází název jeho knihy. Dodal čtenářům odvahu zaznamenávat vlastní sny - zejména ty, které se jim zdají před nějakou změnou oproti běžnému životu, třeba před nějakou cestou - a analyzovat je kvůli představám jejich bezprostřední budoucnosti.
    Dunneova kniha byla přijata s takovým zájmem, že se stala bestselerem. Johna Buchana inspirovala k napsání románu a mnoho intelektuálů ten úžasný experiment podniklo. Do dalšího vydání Dunne přidal i výsledky práce jiných lidí na tomto poli a v jednom případě vypočítal možnosti ve prospěch časové anomálie na 320 000: l.
    Dunneovo nahlédnutí do struktury snů bylo podrobeno zevrubnému zkoumání. Psycholog Carl Jung krátce před svou smrtí také prohlásil, že nejhlubší vrstvy mimovolních funkcí dávají nezávisle na zákonech prostoru, času a příčinných souvislostech vzniknout paranormálním fenoménům, jako je jasnozřivost. Ptal jsem se mnoha profesionálních psychoanalytiků, jejichž práce sestává ze soustavného zkoumání pacientových snů, a zjistil jsem, že bez výjimky přijali jasnozřivý aspekt snů jako samozřejmost.
    Tatáž struktura je zřetelně vidět v mém vlastním záznamu snů, vedeném denně po několik let.
    Tento fenomén je, jak tvrdí Dunne, otevřený osobnímu zkoumání kohokoliv, kdo se o to pokusí. Vtip je v tom, že si musíte pamatovat, že nehledáte okázalou předpověď světoborných událostí - ty budou dostatečně zřejmé, až k nim dojde - ale spíš představy získané z budoucích zážitků, které vaše mimovolná mysl vetkala do snové fantazie.
    Některé zkušenosti s analýzami snů by mohly být užitečné, jelikož snící mysl předkládá fakta v symbolické formě, a má-lije člověk přesně vyladit, chce to trochu praxe. Dunne například popisuje historii jednoho případu, v němž se sledovanému zdálo o skupině lidí, kteří mu házeli hořící cigarety do obličeje. Za bdělého stavu si na tento sen vzpomněl, když viděl spršku jisker, způsobenou cirkulárkou, která řízla do hřebíku. Psychoanalytikové jsou zvyklí dobývat tento druh symbolismu z pacientovy minulosti.
    V Dunneově experimentu je nezbytné jej dobývat z budoucnosti. Dunne využil výsledky svého pokusu k vybudování teorie sériového času, v němž pozorovatelé sledují pozorovatele v nekonečném zpětném pohybu. Pojetí sériových pozorovatelů nějaký smysl má, ale vědecká společnost se nekonečného zpětného pohybu bojí. Zkušenost ukázala, že když jakákoliv hodnota v rovnici dosáhne nekonečna, pak s vaší teorií nejspíš něco není v pořádku. Vědci, a zvláště fyzikové, mohou žít i s nekonečnými hodnotami, např. ve výpočtech, týkajících se singularity černé díry, ale jenom neuspokojivě. Musíte jim předložit skálopevný důkaz, aby se nad tou možností vůbec zamysleli, a to Dunne neudělal. Jeho experiment stále budí zvědavost, ale jeho koncepce sériového času nebyla nikdy brána vážně. 
    Nicméně existuje zcela odlišná koncepce času, která se napohled hodí k Dunneovu objevu a která po mnoha stránkách vážně brána je. A to je představa času jako čtvrté dimenze.
   
    

Kapitola šestá
   
   Všichni dobře známe tři rozměry prostoru: délku, šířku a výšku. Avšak filozofové a v poslední době i vědci uvažují o možnosti, že čas je vlastně čtvrtý prostorový rozměr.
    Z tohoto hlediska je představa smrti iluzorní. Kdybyste mohli sami sebe vidět zvenčí, viděli byste mohutného červovitého tvora, na jednom konci zmenšeného do miminka, rozpadajícího se na konci druhém a bloudícího třemi rozměry prostoru, který se rozšiřuje do čtvrtého.
    Mnohem jasnější obraz získáme, prostudujeme-li si fotografii sprinterského závodu. Vidíte série rozmazaných snímků atleta, nataženého od startu k cílové pásce. Každý z těchto snímků představuje trojrozměrného atleta, takříkajíc zamrzlého při běhu, ale celý obrázek zachycuje jeho roztažení v čase.
    Pokud je čas čtvrtou dimenzí prostoru, snadno pochopíte, jak Rhinovo předvídání karet a Dunneovy věštecké sny fungují. Ze čtyřrozměrné perspektivy je každý z nás kompletní bytostí, rozšířenou i do těch oblastí prostoru, které za normálních okolností považujeme za budoucnost. Před pár měsíci jsem v Londýně přednášel na jednom semináři a měl jsem pocit, že jsem v Londýně už jednou byl, přímo na tomto semináři, protože moje čtyřrozměrné tělo mělo časové rozšíření, které mě tam odneslo.
    Takhle samozřejmě svůj život neprožívám o nic víc, než vy prožíváte svůj. Nemůžeme naše časové rozšíření přímo cítit, jsme si vědomi pouze toho, že do něj dorůstáme. Naše vědomí dlí na špici tohoto růstu, o kterém uvažujeme jako o přítomném okamžiku. Je to ohnisko našeho vědomí, které nám dává pocit, že čas ubíhá, stejně jako pohled z okna vlaku v nás vyvolá pocit, že ubíhá okolní krajina, přestože víme, že svět kolem vlaku ve skutečnosti stojí.
    Možná že subjektivní dojem růstu v našem časovém rozšíření není tak úplně iluze. Narodili jsme se s omezeným rozšířením v trojrozměrném prostoru a dorůstáme do plné velikosti někdy kolem puberty. Možná začínáme také s omezeným časovým rozšířením. Možná je to zkušenost dorůstání do našeho rozšíření v čase, která nás připravuje na to, abychom uvěřili v cestování vědomí, přebývajícího na ostří rozvíjejícího se času. Možná že tato příprava občas selže a umožní našemu vědomí poletovat podél našeho časového rozšíření dosti dlouho, abychom uhodli příští kartu v Zenerově balíčku, nebo si přečetli zítřejší noviny. 
    Tato forma cestování v čase by vlastně mohla být funkcí paměti. Dokonale známe promítání vědomí zpět po naší vlastní časové stopě, vyvoláváme si tak včerejší radosti a bolesti. Díky experimentům s hypnózou a elektrickou stimulací mozku je dokonce známo, že nic není zapomenuto navždy, přestože vyvolání některých informací bývá obtížné. Jinými slovy, naše mysl má přístup k celé naší zpětné časové stopě, přesně tak, jak by člověk očekával u čtyřrozměrného prostoru.
    Potíž je v tom, že ke zpětné časové stopě nemáme neomezený přístup. Těm nejlepším subjektům se v předpovídání karet podařilo dosáhnout výsledku jen o něco málo lepšího, než se předpokládalo. Ani Dunneovi spáči nevyrvali budoucnosti víc než příležitostnou představu. porovnáno s minulostí, naše časové roztažení vpřed se našeho, vědomí stěží vůbec dotýká.  
    A opět to může být z velké části otázka víry. Přesvědčte se, že je něco nemožné, a bude to opravdu nemožné. Platí to zejména u psychologických procesů. Pokud jste nikdy: neviděli do budoucnosti, je to možná tím, že jste si jistí, že předvídání není možné, a tak jste se o to nikdy nepokusili.
    Pro tento názor existují důkazy. Parapsychologové své ji subjekty někdy dělí na „ovce“, které věří v MSV a „kozy“, které nevěří. Testy dokazují, že „ovce“ vykazují víc pozitivních znaků než „kozy“.? Je také pravdou, že specialisté na předpovídání budoucnosti (například kmenoví šamani) jsou v tomto oboru mnohem lepší než my ostatní. Výcvik šamanů obsahuje základní mentální gymnastiku a někdy užívání posilujících psychoaktivních drog. Dále, šaman je vychováván ve víře, že má předvídací schopnosti vrozené. To jsou faktory, které by zcela odbouraly podmíněnou odpověď.
    Takže čtyřrozměrný prostor by vysvětloval, proč někdy zachytíme záblesk budoucnosti a máme tu a tam menší potíže pamatovat si minulost. Jeto prostě otázka pozornosti. Za normálních okolností naše vědomí tkví v přesném bodě našeho časového rozšíření a cestuje vpřed. Když se soustředíme na tu část rozšíření, která zůstává za námi, jde o uvědomění minulosti. Ale jsme jako běžci se zavřenýma očima, takže si vůbec neuvědomujeme časové protažení dopředu, pouze za výjimečných okolností zůstanou naše oči otevřené dost dlouho, aby nám poskytly složitější obraz.
    Co koncepce čtyřrozměrného prostoru vysvětlit nemůže, to je zjevná schopnost některých lidí vidět za své časové rozšíření.
    Roku 1992 jsem vydal knihu, nazvanou Nostradamus. Vize budoucnosti, která pojednává, jak napovídá titul, o životě a proroctvích slavného francouzského jasnovidce. ze šestnáctého století. Mnoho Nostradamových čtyřverší, v nichž se pokouší předpovídat budoucnost, je kontroverzních, ale některé z nich jsou tak jasné předpovědi, že nelze jejich význam ignorovat. Mezi nejdůležitější patří verše, které se týkají Francouzské revoluce.
    Francouzská revoluce začala roku 1789 a trvala dohromady deset let. První případ, kdy ji Nostradamus doopravdy předvídal, je obsažen v rozechvělém dopise Jindřichu II, odeslaném roku 1555:
    „To pak bude začátek, který v sobě obsáhne, co dlouho potrvá, a v jeho prvním roce nastane velké pronásledování křesťanských církví, ukrutnější než v Mrice, a toto vypukne v roce jeden tisíc sedm set devadesát dva, který bude považován za obnovení času.“
    Revoluce skutečně znamenala obrovskou perzekuci křesťanských církví, ale spojení roku 1792 s revolucí v kategorii času je skutečně ohromující - rok 1792 byl rokem, kdy byl ve Francii zaveden revoluční kalendář. To byl jenom začátek. Dále ve svém dopise králi Jindřichovi II. Nostradamus uvádí, že perzekuce kléru bude trvat bezmála jedenáct let. Pokud za začátek této perzekuce považujeme 24. červen 1793, den, kdy byla přijata Občanská ústava, a za její konec vydání zákoníku Code civil v roce 1804, skutečné období perzekuce trvalo jedenáct let a tři dny. Tuto nepřesnost by bylo možné omluvit hrůzou muže, který viděl události ze vzdálenosti více než dvě stě let, ale ve skutečnosti žádné omluvy není třeba. V roce 1792 přijetí revolučního kalendáře způsobilo, že se devět dní ztratilo. Pokud započítáme i tuto událost, je jasné, že Nostradamus byl absolutně přesný, když ohlásil, že perzekuce bude trvat „bezmála jedenáct let“.
    Nejvýstižněji však Nostradamus popsal detaily své předpovědi o revoluci ve svých čtyřverších, a nejjasněji se vyjádřil v části „Útěk do Varennes“, kde píše o Ludvíkovi XVI. a jeho manželce, nenáviděné královně Marii Antoinettě.
    Roku 1792, kdy byla revoluce na vrcholu, byli Ludvík XVI. a jeho choť odsouzeni k zajetí ve vlastní zemi a rozhodli se, že utečou. Jejich cesta vedla přes Varennes. Nostradamus 230 let před touto událostí předpověděl:
   
   Za noci přijde z hvozdů Remešských 
   manželský pár na své úhybné pouti.
   Královna, kámen bílý, 
   král v šedém jak mnich ve Varennes, vyvolený vládce.
   To přinese bouři, oheň a krvavou řež.
   
    V celém čtyřverší je podle historika Jamese Lavera jediný omyl: na žádné mapě není „Remešský hvozd“. Nicméně tato připomínka je příliš puntičkářská. Je zde manželský pár, král a královna, který cestuje do Varennes na úhybné pouti. Královna měla bílou róbu a král byl oblečen v šedém. Ludvík byl skutečně zvolený král, první v historii, neboť před revolucí králové vládli z božského práva.
    Když král dojel do Varennes, byla tma a královská družina nemohla najít čerstvou přípřež ke kočáru, která tam měla být připravena. Když ji hledali - koně byli ve skutečnosti na druhé straně města - dostihl je revolucionář Drouet, který krále už dříve poznal a od té doby jej sledoval.
    Drouet na úzký můstek převrátil vůz s nábytkem a zablokoval tak únikovou cestu. Pak zavolal monsieura Saulce, dodavatele Komuny.
    Král se svým doprovodem dojel do středu města, kde hlídka nádherný kočár zastavila a dožadovala se dokladů.
    Ty byly neprodleně předloženy a shledány pravými (není divu, vždyť je král podepsal vlastní rukou), ale v té chvíli se do Varennes přihnaly davy, znepokojené zprávou o králově útěku. Saulce trval na tom, že se králova družina musí zdržet přes noc, a Ludvík, který neměl jinou možnost, souhlasil. Ráno přijel posel z Národního shromážděnÍ. Králi bylo přikázáno, aby se vrátil. Nostradamus tyto události shrnul do následující předpovědi:
   
   Osamělý manžel obdrží mitru 
   vraceje se, konflikt proletí Tuilleriemi.
   Pět set mužů udělí zrádci Narbonnův titul 
   a od Saulce budeme mít olej.
    Ten „osamělý manžel“ byl Ludvík. Po jeho návratu z Varennes byl palác v Tuilleriích přepaden davem, který krále donutil, aby si posadil na hlavu rudou čapku svobody, pokrývku hlavy, která nápadně připomínala biskupskou mitru. O dva měsíce později historie zaznamenala další invazi přesně pěti set mužů. Hrabě de Narbonne byl králův ministr války a jeho titul si brzy přivlastnili revolucionáři. Saulce byl dodavatel, který krále zastavil ve Varennes. Původním povoláním byl kupec a hokynář. Jednou z jeho hlavních činností byl obchod s olejem.
    Dalo by se říct, že Nostradamus verš po verši nelítostně zaznamenal události, které následovaly po osudném útěku. I pár citovaných veršů postačí, aby byl čtenář s otevřenou myslí přesvědčen, že Nostradamus dokázal nějak nahlédnout do budoucnosti, vzdálené víc než dvě stě let. 
    Studium Nostradamových proroctví ve značné míře zabíhá do oblastí okultismu, nesmyslů a fanatické víry, které se převážně zaměřují na to, aby z jeho díla extrahovaly informace o naší budoucnosti. S výjimkou Jamese Lavera však nenajdeme uznávaného historika, který by bral Nostradama vážně. Žádný vědec by se neodvážil přiznat ani k tomu, že jeho dílo vůbec zkoumal. Je to velká škoda, protože kdyby se byť jen jediné Nostradamovo proroctví ukázalo pravdivým, mělo by dalekosáhlý dopad na naši představu o povaze času. Především by potřebovalo vysvětlení, na které čtyřrozměrný prostor prostě nestačí.
    Nostradamus se narodil roku 1503 a zemřel v roce 1556, žil tedy v časovém rozpětí třiapadesáti let. Nazíráno ze čtyřrozměrné perspektivy byl třiapadesát let dlouhým závitem času, převážně situovaným v geografické oblasti Francie. Pokud byl díky přirozené schopnosti či tréninku schopen osvobodit své vědomí natolik, že dokázalo cestovat kupředu podél vlastní časové linie, měl by být schopen zachovat si vzpomínky na události ležící v jeho vlastní budoucnosti (což, zdá se, udělal). Teorie čtvrtého rozměru nám však nenabízí žádný mechanismus, který by dokázal jeho vědomí promítnout za bod, v němž jeho časové rozpětí končí - tedy za bod jeho vlastní smrti. A pokud akceptujeme představu, že Nostradamus předvídal Francouzskou revoluci, nějakým způsobem dokázal promítnout své vědomí do budoucnosti, vzdálené víc než 230 let.
    Nostradamus nebyl jediný věštec, který prorokoval Francouzskou revoluci, byl pouze nejslavnější. Roku 1625 Johann Englebrecht, německé médium, spatřil dobytí Bastily, k němuž došlo o nějakých 154 let později, dlouho po tom, co měl zemřít. Duchovnímu Pierrovi d?Aillymu se vedlo ještě lépe. Dokázal předpovědět Francouzskou revoluci už ve čtrnáctém století, stejně jako jeho současník Pierre Turrel. Je důležité si uvědomit, že poslední dvě předpovědi udávají přesné datum revoluce a byly zaznamenány v rukopisech, které se zachovaly až do dnešních dnů. Není zde žádná nejasnost, tak charakteristická pro Nostradamova čtyřverší. D?Ailly i Turrel jednoznačně sdělili, co očekávají.
    Většinou méně okázalé, ale často podrobnější jsou studie tohoto druhu ve spisech Společnosti pro psychická bádání v Británii a v Americe. Jedna z nich se týká vojáka z americké občanské války, Johna R. Davise.
    Velšan Davis vstoupil počátkem šedesátých let minulého století do 53. ohijského pluku armády Unie. V srpnu 1863 mu jeho nadřízený, major E. C. Dawes, oznámil, že pluk byl odvelen do Natchezu na Mississippi. Nato mu Davis vyprávěl svůj sen, v němž viděl, jak se pluk vylodí nikoliv v Natchezu, ale v Memphisu v Tennessee. Do detailů popsal, jak se celá scéna odehraje.
    Sen se vyplnil do všech podrobností, jak major Dawes potvrdil v dopise Společnosti pro psychická bádání. Měl skutečně mnoho charakteristických znaků předpovědi Dunneova typu, až na jednu věc: 5. září Davis zemřel na zranění, které utrpěl v bitvě u Chicamaugy, ještě než se pluk pohnul. Stejně jako Nostradamus, d?Ailly, Turrel a další předpověděl něco, co se stalo mimo jeho časové rozpětí. Pojem čtyřrozměrného prostoru nezná způsob, jak by to vysvětlil.
   
    
   
   
   
   
    

Kapitola sedmá
   
    Newtonští fyzici se kdysi domnívali, že jsou schopni vysvětlit proroctví Nostradamova typu. Pokud znáte zákony pohybu (a Newton byl přesvědčen, že je dokonale zpracoval), můžete předpovědět budoucnost pohybujícího se předmětu. Čím více informací máte do začátku, tím přesnější bude vaše předpověď.
    Vzniká tak podivuhodný logický řetěz. Pokud přírodní zákony určují budoucnost podle událostí, pak z toho vyplývá, že máte-li dostatek informací, můžete budoucnost předpovědět, v minulosti. A dále, máte-li dostatek informací, mohli byste ještě předtím předpovědět svou předpověď, předpovědět že ji předpovíte. To vše nevyhnutelně vede k závěru, že pokud byste měli dostatek informací v okamžiku, kdy byl stvořen vesmír, mohli byste předpovědět jakoukoliv událost z jakéhokoliv období jeho budoucí historie. Jinými slovy, všechno by mohlo být absolutně předurčeno.
    V newtonském vesmíru se události přehrávají jako kazeta v magnetofonu, seřazené jediným možným způsobem.
    Kosmos je obrovský hodinový stroj, slepě odtikávající staletí, a vy a já v něm nejsme víc než drobounká kolečka. To, o čem zdánlivě můžeme rozhodovat, naše usilování o lepší život, naše morální závazky, základní pojem svobodné vůle, to všechno je pouhá iluze. Takový vesmír umožňuje Nostradamovi předpovídat události, které se odehrají dávno po ukončení jeho života, ale je to sterilní místo pro život, kosmos bez vlastní vůle.
    Naštěstí už víme, že nežijeme v předem určeném vesmíru. Newtonovy fyzikální zákony byly nakonec překonány. Ve vesmíru bicyklů a kulečníkových koulí fungují výtečně, ale pokusíte-li se je aplikovat, v drtivé většině případů se jim odírají hrany, například když dojde na rychlost blížící se rychlosti světla a na chování nejmenších částic, jako jsou atomy a elementární částice. Ten kdo odpískal konec newtonské fyziky, byl Albert Einstein. 
    Přiměl ho k tomu paradox, s nímž fyzikové zápolili od roku 1887, kdy dva z nich, Edward Morley a Albert Michelson, provedli pokus, který mimo jiné dokázal, že rychlost světla zůstává stejná, nezávisle na rychlosti, kterou se pohybujete, když ji měříte.
    Tento paradox je docela prostý. Víte, že rychlost světla je 299 792 kilometrů za sekundu. Nainstalujte na jeden konec závodní dráhy fotografický blesk a sami nehybně stůjte na druhém konci. Když vyjde blesk, jeho světlo se k vám řítí rychlostí přesně 299 792 km za sekundu. Dejme tomu, že nestojíte nehybně. Dejme tomu, že sedíte na zázračném Nortonu o obsahu 1200 cm3, schopném pohybovat se rychlostí 100 000 km za sekundu. Je pochopitelné, že jedete-li proti blesku, světlo vás dostihne dříve, než když nehybně stojíte, a pokud před bleskem ujíždíte, potrvá mu o něco déle, než vás dožene. Váš Norton by de facto zvýšil rychlost světla na 399 792 km/sec, pokud byste jeli proti němu, kdybyste jeli opačným směrem, snížil by ji na 199 792 km/sec.
    To je obecná úvaha odvozená z newtonské fyziky, ale je to úvaha zcela chybná. Když Morley a Michelson provedli svůj slavný experiment (známý jako Morley-Michelsonův experiment), zjistili, že ať Norton jede jakoukoliv rychlostí jakýmkoliv směrem, světlo jej dostihne za naprosto stejný čas. Nedává to smysl, ale je to tak.
    Toto odhalení fyziky neobyčejně rozčililo, ale nedalo se s ním nic dělat. Potýkali se s tím paradoxem osmnáct let, až do roku 1905, kdy Albert Einstein uveřejnil svou speciální teorii relativity. Einstein v ní paradox ani tak nevyřešil, jako ho spíš spolkl vcelku. Místo aby se staral o to, jak je možné, že vás světlo dostihne za stejnou dobu, ať jedete kterýmkoliv směrem, vycházel prostě z faktu, že tomu tak je. Jinými slovy vycházel z experimentem prokázané jistoty, že rychlost světla je konstantní.
    Když se pro tu chvíli tohoto drobného problému zbavil, vypůjčil si teorii relativity. Většina lidí se domnívá, že Einstein tuto teorii vynalezl, ale ve skutečnosti na ní má zásluhu proslulý astronom ze sedmnáctého století, Galileo Galilei. Pět let předtím, než sestrojil svůj první teleskop, se Galileo zajímal o fyziku pohyblivých objektů. Říká se, že pouštěl předměty neobvyklé váhy ze šikmé věže v Pise. Jeho pozorování ho přesvědčilo, že zákony, kterým podléhají padající tělesa, platí pouze v případě, když se souřadnicové systémy, v jejichž mezích uvažujete, jeden vzhledem k druhému pohybují stejnoměrně. Pokud jste tohle dokázali pochopit, pak jste pochopili první teorii relativity na světě.
    Einsteinova teorie relativity (či spíše Einsteinovy teorie relativity, neboť uveřejnil dvě) jsou poněkud komplikovanější. Einstein rozšířil Galileovu myšlenku za zákony pohybu, aby obsáhla všechny fyzikální zákony. Takže Einsteinova speciální teorie relativity je postavena na dvou principech. První z nich je, že přírodní zákony jsou právě ty, které zajišťují, aby se vaše souřadnicové systémy v poměru k sobě navzájem pohybovaly stejnoměrně. Druhý, že rychlost světla zůstává stejná ve všech souřadnicových systémech, které se v poměru jeden k druhému pohybují stejnoměrně. Pokud chápete tohle, chápete speciální teorii relativity.
    Možná ovšem hned nepochopíte její důsledky, protože důsledky druhého principu - že rychlost světla je konstantní - jsou dokonalá noční můra.
    Chcete-li zjistit rychlost čehokoliv, musíte změřit čas a vzdálenost. Jinými slovy, potřebujete něco jako hodinky a pravítko. Ale když své hodinky a pravítko použijete při měření rychlosti světla, zjistíte, že je stále stejná, ať se pohybujete od zdroje, nebo ke zdroji, nebo nehybně stojíte - dá se říct i přes tři různé souřadnicové systémy.
    A teď to začíná být na pováženou. Pokud se rychlost světla nemění přes tyto souřadnicové systémy, pak se musí změnit vaše měřicí nástroje. Je to nemožné, ale nic jiného nemá smysl. Einstein se snažil dokázat, že rychlost světla je konstantní následkem toho, že se pravítko zkrátilo a hodiny zpomalily, když se pohnuly.
    Dejme si to do souvislosti. Vy, vaše hodiny a vaše pravítko jste všichni společně v pohyblivém souřadnicovém systému - ve vlaku, v letadle nebo v kosmické lodi. Nesejde na tom, v čem, pokud se to hýbe. Já zatím stojím na zemi se svými hodinkami a pravítkem a vy i já máme měřit rychlost světla. Oba to uděláme a o něco později si porovnáme výpočty. Protože jsem ze staré školy, řeknu vám, že z mého měření mi vyšlo 186 000 mil za sekundu. Vy mi řeknete, že vám vyšlo 299 792 km/sec. Když si převedeme jednotky, zjistíme, že jsme došli oba k přesně stejnému výsledku, což je ovšem nemožné. (Zeptejte se kteréhokoliv fyzika z devatenáctého století.) 
    Po nějaké době vás napadne, že s vašimi hodinkami a pravítkem se muselo něco stát, když se dostaly do pohybu. Přesněji řečeno, pravítko se zkrátilo, takže světlo podél něj urazilo kratší vzdálenost, a hodinky se zpomalily, takže na to světlo mělo víc času. Nevšimli jste si toho jenom proto, že když jste byli v kosmické lodi, byli jste sami kratší a pomalejší ve stejném poměru.
    Z tohoto scénáře, hodného Lewise Carrolla, si Einstein vybral myšlenku, že pohybující se objekt (jakýkoliv pohybující se objekt, nejenom pravítko) se smršťuje ve směru pohybu a pohybující se hodiny jdou pomaleji než hodiny v klidu. A co víc, objekt se zkracuje a hodiny zpomalují tím víc, čím větší rychlostí se pohybují. Při rychlosti světla se objekt zkrátí natolik, že dočista zmizí, a hodiny se zpomalí natolik, že stojí, ale to všechno se děje pouze z hlediska člověka, který se nepohybuje. Pokud se pohybuje zároveň s hodinami a oním předmětem, nezpozoruje nic neobvyklého.
    Ještě než vás zmizení objektu a stojící hodiny příliš oslní, měl bych se zmínit, že se zde skrývá past. Povídání o zpomalujících a zastavujících se hodinách připomíná jakési mechanické selhání, jako když se zastaví dědečkovy hodiny, protože starý pán zemřel. Tak to Einstein rozhodně nemyslel. Myslel tím, že se čas zpomaluje, když se dostanete do pohybu, a úplně se zastaví, když dosáhnete rychlosti světla.
    Je to natolik fantastická představa, že asi budete žádat velice solidní důkaz, než o ní začnete vážně přemýšlet.
    Není to nakonec nic, čeho byste si povšimli, když se podíváte na hodinky v autobuse. Autobusy se totiž pohybují příliš pomalu, než aby výsledek vůbec stál za povšimnutí. Avšak letadla ne. V roce 1972 byly pečlivě sesynchronizo-vány osmery nejpřesnější atomové hodiny, jaké vědci dokázali zkonstruovat. Čtvery z nich byly naloženy do letadla a zbylé čtvery byly postaveny na pevnou zem. Letadlo, pak absolvovalo let kolem světa. Když opět přistálo, hodiny na palubě se oproti svým duplikátům na zemi opožďovaly. Tentýž experiment, provedený tentokrát s raketou vykázal stejné výsledky, čímž pozitivně dokázal, že se Einsteinova teorie osvědčila i v reálném světě.
    Osvědčuje se i ve světě subatomárním. Víme, že jisté nestabilní elementární částice, zvané mezony, žijí pouze krátký časový úsek. Víme to, protože jsme dokázali vyrobit mezony v laboratoři. Volně se pohybující mezony vydrží sedmkrát déle, protože mezony cestují rychlostí rovnající se devadesáti procentům rychlosti světla. Pion, jiná elementární částice, má podobné vlastnosti. Divoké piony, které cestují rychlostí rovnající se osmdesáti procentům rychlosti světla, vydrží 0,67 krát déle než jejich laboratorní protějšky - až na to, že to vlastně není otázka delšího života, jako když divoký lev žije déle než lev v ZOO, protože má víc pohybu. Je to vlastně otázka času, ubíhajícího pomaleji volným pionům a mezonům díky rychlosti, které dosáhnou, když vzniknou ve Slunci.
    Kosmická loď uhání pětadvacetinásobkem rychlosti zvuku - asi 26 550 km/h. Takže pomineme-li Star Trek, ani naše nejrychlejší rakety se neblíží rychlosti světla. Kdyby se jí přiblížily, byl by to velký kus cesty ke zkonstruování stroje času, ale to je problém čistě technický. Už víme s absolutní jistotou, co se stane, když vstoupíme na palubu kosmické lodi, která je schopná nás unášet rychlostí mezonu. Zpracoval to už Albert Einstein ve svém proslulém paradoxu dvojčat. 
    Podle tohoto scénáře máme párek identických dvojčat, z nichž jedno se stane astronautem na kosmické lodi, schopné vyvinout rychlost světla. Astronaut odstartuje, aby neohroženě doletěl někam, kde ještě žádný astronaut nebyl, zatímco jeho dvojče doma krmí kočku. 
    Dejme tomu, že v době, kdy astronaut odletěl, bylo dvojčatům třicet let. Na lodi astronaut zestárne o pět let podle jakéhokoliv měřítka, které lze použít. Když se vrátí domů, je mu tedy pětatřicet let, ale vzpomeňte si na mezony. Tento vesmírný koráb letěl rychlostí rovnající se devětadevadesáti procentům rychlosti světla, takže na jeho palubě běžel čas sedmkrát pomaleji než na zemi. To znamená, že dvojče, které zůstalo doma, zestárlo o pětatřicet let. Je mu tedy pětašedesát a kočka už je dávno po smrti. Jinými slovy, jen díky tomu, že se proháněl po galaxii krkolomnou rychlostí, je nyní astronaut o třicet let mladší než jeho dvojče. Jistě chápete, proč se tomu říká paradox.
    Spisovatelé science-fiction tento paradox obcházejí jednoduchým trikem, upírají dvojčatům právo stát se astronauty. To umožňuje logicky rozvíjet příběhy o hvězdných korábech, které si vedou ještě lépe než mezony a letí rychlostí rovné 99,9 % rychlosti světla. Když se vrátí domů, posádka září mládím a zdravím, ale na Zemi mezitím uplynula celá staletí, ba i tisíciletí. Přestože jde o fikci, takové věci jsou v naprostém rozporu s fyzikálními zákony, popsanými ve speciální teorii relativity, a podle veškerých rozumných měřítek jsou cestami v čase.
    Jeto cestování v čase jediným směrem, z přítomnosti do budoucnosti. Rovnice speciální teorie relativity žádným způsobem neukazují cestu do minulosti. Pohybujeme se kupředu časem, tak jak jsme to dělali vždycky.?
    Z Einsteinových myšlenek lze vyvodit, že teoreticky neexistuje žádná bariéra, která by nám bránila pohybovat se kupředu časem o něco rychleji a o něco déle, než se pohybujeme od přírody. Když člověk vyskočí na koňská záda, je schopen pohybovat se v prostoru rychleji a déle, než by se pohyboval bez pomoci. Když nastoupí na koráb, jehož rychlost se blíží rychlosti světla, je schopen dokázat totéž v čase.
   
   
   
   
   
   
    

Kapitola osmá
   
    Byla to Einsteinova speciální teorie relativity, která nám dala pojem času jako čtvrté dimenze prostoru. Hermann Minowski, Einsteinův učitel matematiky, přišel s touto myšlenkou v roce 1908, poté co se seznámil s teorií svého nejlepšího žáka. Einstein se jí sám ujal a propracoval ji - až na to, že ji nepojal stejně jako Minowski. 
    Ve skutečnosti řekl, že neexistují (odděleně) takové věci jako prostor a čas. Existuje pouze jeden jediný časoprostor a ten tvoří kontinuum. Kontinuum je něco, co sice má části, ale ty jsou k sobě sraženy tak těsně, že je vlastně nemůžeme oddělit. Možná si ze středoškolské geometrie pamatujete, že přímka se skládá z nekonečného množství bodů. Tyto body jsou součástí přímky, ale jsou tak těsně u sebe, že je ve skutečnosti nelze oddělit. To znamená, že přímka je kontinuum.
    Kdybyste byli jednorozměrné bytosti, které překřížily přímku, vůbec byste si neuvědomovali její protažení. Kdybyste kráčeli po ní, byli byste si na své nekonečné cestě vědomi pouze pohybu od bodu k bodu. Ať byste se jakkoliv snažili, nikdy byste si tu přímku neuvědomovali jako kontinuum, přestože kontinuem jednoznačně je. Je to něco podobného, jako když uvažujete o časoprostoru. Můžete si dovodit, že to musí být kontinuum, ale sami v tomto směru zkušenosti nemáte. Ať se snažíte jakkoliv, pořád chápete prostor jako prostor a čas jako čas.
    Newton se domníval, že existují tři rozměry prostoru a že všechno prostorové se pohybuje kupředu jedním rozměrem času. Po staletí jsme tuto domněnku akceptovali.
    Věříme jí dokonce i dnes, kdy už víme více, protože právě taková je naše zkušenost s časoprostorem. Nicméně víra nestačí, aby se domněnka stala pravdou. Realita z hlediska speciální teorie relativity je taková, že ze čtyřrozměrného hlediska vše minulé, přítomné i budoucí už existuje jako jediný výtvor, jediné kontinuum. Poznat to ze zkušenosti nemůžeme, máme v tomto směru stejné možnosti jako jednorozměrný tvor, má-li rozpoznat přímku jako přímku, ale je tomu tak.
    A přesto názor, který jsem vám s takovou vervou předneslo několik kapitol dříve, že čas je čtvrtým rozměrem prostoru, není tak docela přesný. Je zajisté užitečný - poskytl nám vodítko k vysvětlení způsobu, jakým může pracovat jasnozřivost - ale je to jen přiblížení. Nebo, přesněji řečeno, je to příklad. Skutečný vztah mezi prostorem a časem může být vyjádřen pouze matematicky. Pokud jsem mluvilo čase jako o tajemném „směru“ ve čtyřrozměrném vesmíru, snažil jsem se vyjádřit slovy, co pravděpodobně může být vyjádřeno výhradně matematicky. Věděl jsem, že to nebude tak docela přesné, ale musel jsem se o to pokusit, protože v matematice příliš nevynikám.
    Einstein jednou poznamenal, že v matematice taky nevynikal. Ale naštěstí měl Hermanna Minowského, který byl vždycky po ruce, dokonce ještě dlouho potom, co vyšel ze školy. Tři roky po vydání Speciální teorie relativity zkoumal Minowski důsledky teorií svého bývalého žáka Einsteina.
    Jeho výpočty byly dokonalá poezie. Vytvářely obraz časoprostoru, hodný Shelleyho, Yeatse nebo Byrona. Byl to obraz, který matematicky dokazoval, že celá vaše minulost a celá vaše budoucnost se musí setkat, může se setkat, stále a navždy se potkává v jediném bodě. Když ten bod dosadíte do Minowského rovnic, díváte se do věčnosti časoprostoru. Ještě Více vzrušující je, že výpočty určují tomuto bodu setkání specifické umístění. Nikdy nelze nalézt jiné, než je přesná poloha pozorovatele. Všechno z vaší minulosti, všechno z vaší budoucnosti se sbíhá v okamžiku, kdy čtete tato slova, přesně na místě, kde je čtete.
    Můžete změnit své umístění v prostoru, a nezničíte přitom vesmír. Celá konvergence „kupředu/dozadu“ vaší minulosti a budoucnosti se pohne s vámi. Ale otázka je, zda můžete změnit své umístění v čase. Minowski nikde netvrdí, že můžete, ale pokud ano, pak jeho rovnice, zdá se, naznačují, že musíte zachovat své umístění v prostoru.
    Zajímavé je, že totéž naznačuje i překvapivé množství případů, které se některým mimořádným šťastlivcům přihodily.
    V roce 1912 navštívil Řecko třiadvacetiletý historik Arnold Toynbee. 10. ledna stál na jednom ze dvou vrcholků Farsalu, rozhlížel se po sluncem zalité krajině a myslel na bitvu, která se tam odehrála roku 197 před Kristem. Náhle sklouzl do časové kapsy (řečeno jeho vlastními slovy) a shledal, že se ocitl zpátky v době, kdy v tomto údolí čelila armáda Filipa Makedonského římským legiím. Počasí se změnilo. Padla hustá mlha, která se rozestoupila, takže mu umožnila výhled na makedonské šiky, které se řítily do záhuby. Římané zpozorovali slabinu v makedonské obraně, obklíčili protivníka a zaútočili tak zuřivě, že Toynbee musel od toho masakru odvrátit tvář. Krvavá scéna náhle zmizela a on byl opět v mírumilovné, slunečné přítomnosti.
    O dva měsíce později se mu něco podobného přihodilo znovu, tentokrát na Krétě. Byl ve zříceninách horské vily, kde se opět s pocitem cestujícího v letadle, vtahovaného i do vzdušné díry, propadl do časové kapsy. Tentokrát byla mnohem mělčí než ona 2109 letá kapsa u Farsalu. Sahala přes pouhých 250 let do minulosti ke dni, kdy byl dům náhle evakuován a opuštěn.
    Sklouznutí v čase ho potkalo i v Efesu, když si prohlížel zříceniny přírodního divadla, kde došlo k hádce svatého Pavla s místním cechem stříbrotepců. Ve Skutcích apoštolských je psáno, že stříbrotepec jménem Demetrius si naříkal na Pavlovo jednání, protože dodávalo lidem odvahu nekupovat sochy do chrámu. Biblické líčení pokračuje Demetriovými slovy: 
    „Takže nejen tento náš um je v nebezpečí, že přijde nazmar, ale také chrám velké bohyně Diany bude opovrhován, a za své vezme lesk té, které se klaní celá Asie a svět.“
     A když uslyšeli slova ta, hněv je naplnil, a vykřikli, pravíce: „Velká je Diana Efeská!“
     Toynbee to celé viděl. Byl dokonce s to rozpoznat dva Pavlovy druhy, Gaia a Aristarcha. Když dozněl pokřik „Velká je Diana Efeská“, vytratil se z časové kapsy do současnosti.
    O měsíc později, 23. dubna 1912, se ocitl v další. V tomto případě byl v Lakonii a lezl na citadelu Monemvasia. Šplhal po spárách ve zdi a narazil v podrostu na pozůstatky několika bronzových děl. Náhle měl známý pocit pádu do vzdušné díry: propadl se časem do roku 1715, kdy citadela padla do rukou Turků.
    Další měsíc ve zříceninách Mistry ve Spartě pozoroval hordy horalů z Mani, jak v roce 1821 pustoší citadelu. Byl to tak silný zážitek, že ho inspiroval k napsání monumentální dvanáctidílné Studie dějin.
    Na Toynbeem bylo něco, co časové „skluzavky“ přitahovalo. Rok před svým výletem do ciziny se přemístil z Oxfordu na dvůr v Teanu do roku 80 před Kristem, kde se stal svědkem sebevraždy vůdce spiknutí, kterého zradila vlastní žena. Toto sklouznutí bylo nepochybně vyvoláno tím, že o té události četl.
    Toynbeeova několikanásobná zkušenost - zvlášť ta poslední - mi zněla velmi blízce a důvěrně, protože roku 1973 jsem v Irsku zažil cosi velmi podobného. Bydlel jsem tenkrát v Dunboynu v sídle z osmnáctého století a dával dohromady materiál na knihu o nacistickém Německu, kterou jsem zamýšlel napsat. Ke své radosti jsem objevil záznam z Norimberského procesu. Zapnul jsem přehrávač, lehl si na pohovku a nasadil si polstrovaná sluchátka, která mě odřízla od veškerých zvuků zvenčí. Zavřel jsem oči a poslouchal hlas Joachima von Ribbentropa, bývalého nacistického ministra zahraničí.
    Náhle už jsem nebyl v Irsku. Subjektivní pocit byl přesně takový, jak ho popisoval Toynbee, jako pád do vzdušné díry. S nárazem jsem se ocitl v soudní síni a sledoval proces. Byl jsem skutečně schopen rozpoznat kvalitu světla a převládající prašný pach místnosti. Trvalo to jen pár okamžiků, pak jsem se opět vrátil domů.
    Klíčová slova celého odstavce jsou samozřejmě „subjektivní pocit“. Celá naše zkušenost s realitou je věcí subjektivních pocitů a není pochyb, že naše mysl ovládá všechny možné triky. Toynbee a já jsme mohli trpět halucinacemi, nebo mírněji řečeno vidinami či živou představivostí. Toynbee se vyznal v dějepise, což mu mohlo poskytnout stavební materiál na jakékoliv imaginární opětovné stvoření této reality. V mém případě byl zážitek z Norimberského procesu součástí intenzivního nepřetržitého bádání o nacistickém Německu.
    Je to stále totéž, i když tyto zkušenosti jistě mohou být dílem fantazie, je třeba po pravdě říct, že jsme v pokušení je vynechat, protože věříme, že časové skluzy nejsou možné. Určitě jste nepochybovali o té části, kde jsem popisoval, jak si přehrávám záznam z Norimberského procesu.
    To proto, že jste ochotni uvěřit (aniž by bylo nutné to dokazovat), že existují zvukové záznamy z Norimberského procesu.
    Existují však svědectví i o jiných zkušenostech, které lze stěží vysvětlit jako tvůrčí fantazii. Spisovatel Stephen Jenkins vypráví o svém zážitku u Mounts Bay v Cornwallu, kdy viděl hordu ozbrojených mužů ve starodávných oděvech, jak se plíží křovinami u cesty, po níž šel. Utíkal před nimi, pak měl pocit, jako by proběhl clonou horkého vzduchu, a zjistil, že muži jsou pryč.
    Frank L. Smythe popisuje, jak zažil časové sklouznutí i v okamžiku, kdy vešel do travnatého údolí u Glen Glomach na Skotské vysočině. Viděl, jak skupinku unavených mužů, žen a dětí napadli ze zálohy muži, mávající oštěpy, sekyrami a kyji. Masakr, který následoval, nepřežil ani jediný člověk ze skupinky. Smythe z místa zděšeně utekl. 
    Na této příhodě - odehrála v roce 1940 - je zajímavé to, že Smythe nebyl historik, ale horolezec. Neměl o místě, kde se celá věc přihodila, žádné znalosti, ani ho k němu nepoutal žádný zvláštní zájem. Později trochu pátral po jeho historii, ale až v důsledku toho, co zde viděl. Nicméně nikdy si svůj zážitek nepotvrdil. Zjistil, že se na tom místě odehrály dva masakry, ale ošacení a výzbroj jeho vidině neodpovídaly. 
    Jiné případy naopak jednoznačně potvrzují, že zážitky tohoto druhu mohou zobrazovat určitou historickou skutečnost. Jeden z mých zápisů se týká ženy jménem Stella Knuttová?, která byla na sklonku sedmdesátých let na výletě ve Wicklow Mountains v Irsku. Zabočila na úzkou silničku a jela kolem osaměle stojícího hostince, pak pokračovala nahoru, ale cesta se začala ztrácet. Bylo jí jasné, že daleko už nedojede, a tak otočila vůz a vracela se zpět. Když dojela k hlavní silnici, uvědomila si, že cestou nemíjela hostinec.
    Napadlo ji sice, že možná prostě nedávala pozor, ale přesto ji zvědavost přiměla otočit a vrátit se na silničku jen proto, aby se podívala po tom hostinci. Nenašla ho, ale našla prázdné místo, kde býval, a zbytky základů, napůl pohřbené v podrostu.
    V tomto případě se pocit pádu do vzdušné díry nekonal, ale jinak má její popis časového sklouznutí mnoho společného s ostatními, zvláště to dokonale skutečné zabarvení. (Naprosto jasně si vybavovala, že viděla staré jízdní kolo z třicátých let, opřené o zeď hostince.)
    P. J. Chase z Wallingtonu v Surrey byl také schopen si své sklouznutí časem ověřit. Roku 1968 čekal jednou odpoledne na autobus a rozhodl se, že se projde kousek po silnici, aby si zkrátil dlouhou chvíli. To se mu dokonale podařilo. Sel kolem dvou pitoreskních chaloupek s doškovými střechami a s proskurníky v zahradě. Na jedné z nich byl letopočet 1937.
    Den nato se Chase o těch chaloupkách zmínil příteli jen proto, aby se dozvěděl, že neexistují. Šel se na to místo podívat a zjistil, že přítel má pravdu. Jediné budovy, které tam stály, byly dva cihlové domy. Když se vyptával v okolí, starší občané mu potvrdili, že tam chaloupky kdysi stávaly. Před několika lety byly zbourány, aby uvolnily místo těm domům.
    Spisovatel Colin Wilson ve své knize Beyond the Occult, vydané v roce 1968 v Londýně, popisuje časové sklouznutí ve fotheringhayském kostele v Northamptonshirském hrabství, kde byla popravena skotská královna Marie. Nějakou dobu se říkalo, že v budově straší, a řada lidí tvrdila, že zevnitř slyší alžbětínskou hudbu, přestože tam nikdo není. Nicméně když paní Jane O?Neillová, učitelka z Cambridge, počátkem zimy 1973 navštívila kostel, o žádných strašidlech nevěděla.
    Návštěva probíhala naprosto normálně a ona poměrně dlouho obdivovala nádherný obraz Ukřižování, visící za oltářem na levé straně kostela. Říkala, že byl ohraničen klenbou, na níž byla zobrazena holubice s křídly tvořícími stejný oblouk jako klenutí.
    O několik hodin později seděla v hotelovém pokoji se svou přítelkyní Shirley, která nahlas četla článek popisující jakýsi zvláštní typ klenutí.
    „To vypadá jako ta klenba u obrazu, který jsem viděla v kostele,“ poznamenala paní O?Neillová. Shirley se na ni překvapeně podívala. Přestože byla v kostele mnohokrát, nikdy ten obraz neviděla.
    Její reakce paní O?Neillovou znepokojila. Před dvěma měsíci zažila totiž ošklivý otřes a od té doby se jí stávalo, že viděla podivné věci. Zavolala vedoucí místní pošty, která každou neděli v kostele aranžovala květiny, a ta jí řekla, že v kostele žádný obraz Ukřižování není, ale že za oltářem je deska s malbou holubice.
    O rok později se Jane O?Neillová do fotheringhayského kostela vrátila. Zvenčí vypadal přesně tak, jak si jej pamatovala, ale když vstoupila dovnitř, měla pocit, že je v jiné budově. Byla mnohem menší než kostel, který navštívila rok předtím. Jak jí řekla vedoucí pošty, žádný obraz Ukřižování tam neměli. A dokonce i holubice za oltářem byla úplně jiná než ta, kterou viděla. 
    Paní O?Neillová, teď už opravdu rozčilená, se obrátila na místního historika, který jí vysvětlil, že původní kostel byl v roce 1553 zbořen a na jeho místě byl postaven tento. Další pátrání brzy potvrdilo, že kostel, do kterého paní O?Neillová vstoupila roku 1973, byl ten, který byl zničen před více než čtyřmi sty let.
   
    

 Kapitola devátá
   
     Všechny případy popsané v předešlé kapitole odpovídají Minowského rovnicím v tom, že zde došlo (nebo aspoň zdánlivě došlo) ke sklouznutí v čase, ale nikoli v prostoru.
    Když paní O?Neillová vstoupila do fotheringhayského kostela, přenesla se do šestnáctého století, ale zůstala přesně na stejném místě. Totéž se přihodilo Jenkinsovi, Smythovi a ostatním. Našel by se pouze jeden přesvědčivý záznam sklouznutí v čase, které mohlo být i sklouznutím v prostoru - i když to nelze s jistotou tvrdit. Toto jsou fakta:
    Biolog Ivan Sanderson strávil se svou ženou nějaký čas na Haiti, kde vedl biologický výzkum. Když byl s asistentem Fredem Allsopem v terénu, jejich auto zapadlo do bahna ve vzdálené části ostrova a oni byli nuceni vrátit se domů pěšky. Allsop kráčel první. Sanderson, který šel se svou ženou, ke svému úžasu spatřil po obou stranách cesty řady třípatrových domů různých typů. Byla noc, ale v jasném měsíčním svitu je viděl naprosto zřetelně, a povšiml si dokonce i stínů, které vrhaly na zem. Sanderson svůj zážitek popsal v knize Things and More Things, vydané v roce 1967 v New Yorku.
    Ty domy vyčnívaly přes cestu, která náhle vypadala jako vydlážděná. Pocházely (podle mého názoru) z alžbětinské doby v Anglii, ale z nějakého důvodu jsem věděl, že je to Paříž. Měly taškové střechy s vikýři, lomenice, dřevěné verandy a malá okénka s tabulkami, zalitými olovem. Tu a tam za nimi plála matná narudlá světélka, jako od svíček.
    Z trámů, které z některých domů vyčnívaly, visely kovové lucerny a kymácely se jako ve větru, ale vzduch kolem nás se ani nepohnul.
    Sanderson měl zřejmě zprvu podezření, že jde o halucinaci, neboť když se jeho žena zastavila tak prudce, že do ní vrazil, zeptal se jí, co se děje. Chvíli tam stála bez dechu a s rozšířenýma očima a pak...
    ... mě vzala za ruku, ukazovala prstem a popisovala mi přesně to, co jsem viděl... Řekla: „Jak jsme se dostali do Paříže před pěti sty lety?“
     Bylo naprosto jasné, že oba manželé viděli totéž, což by halucinaci vylučovalo. Porovnávali si jednotlivé podrobnosti a ukazovali jeden druhému různé maličkosti, kterými se domy od sebe navzájem lišily. Pak náhle pocítili slabost a začali se potácet. V tom okamžiku Sanderson zavolal na Freda Allsopa, jehož bílou košili bylo ještě v dálce vidět.
    Sandersonovi pociťovali závrať a zhroutili se na vysoký, hrubě tesaný obrubník. Fred přiběhl zpátky a dal jim každému cigaretu. V té chvíli podivné domy a dlážděná cesta zmizely. Fred, jak se ukázalo, nic nezvyklého neviděl. 
    Fakt, že si dva lidé navzájem potvrdili, co viděli, vylučuje jakoukoliv pochybnost o subjektivitě vnímání. Na druhé straně fakt, že Fred si ničeho neobvyklého nevšiml, svědčí pouze o tom, že v okamžiku, kdy došlo k časovému sklouznutí, byl od místa příliš daleko. Pokud se Sandersonovi, jak to oba cítili, skutečně přenesli do Paříže před pěti sty lety, pak jejich zážitek odporuje Minowského rovnicím. 
    Nicméně stejně dobře lze poukázat na to, že myšlenka na Paříž byla pouhým dojmem. Šlo nesporně o dojem sdílený, ale pokud byly ty domy postavené ve francouzském stylu, nepřekvapuje, že takový dojem budily. Sandersonovi zůstali na místě, kde byli, což dokazuje fakt, že ani na chvíli neztratili z dohledu Freda, který určitě nezmizel do Paříže ani kamkoliv jinam, ale kráčel před nimi po cestě. Proč tedy došlo k tomu časovému sklouznutí, které stvořilo na karibském ostrově francouzské domy? Odpovědí může být to, že Haiti bylo donedávna francouzskou kolonií. I když jeho kolonizace začala až roku 1697, což je později, než jak Sandersonovi odhadovali stáří domů, mohly být tyto domy postaveny v dřívějším slohu.
    Mezitím byl podán další důkaz o časových sklouznutích. Spisovatelka Joan Formanová si během své návštěvy, u soudu v Haddon Hall v Derbyshiru povšimla skupinky dětí, hrajících si u dveří. Jedno z nich byla devítiletá holčička v krajkovém čepečku a zelených hedvábných šatech. Když k nim vykročila, celá skupinka náhle zmizela. Když však později vešla do soudní síně, objevila portrét děvčátka - dávno mrtvé lady Grace Mannersové.
    Tento případ nabízí další možnost. Zažila Joan Formanová skutečně časové sklouznutí, nebo se setkala s duchy? Diferenciální diagnóza je obtížná, ale tyto obtíže jsou oboustranné. Mezi psychology panuje obecný názor, že mnohá zjevení duchů nemají nic společného s duchy zemřelých, lze je spíš srovnat s nahranou páskou (možná jde o dojem způsobený průvodním výskytem elektrických polí), která v určitou chvíli pro některé lidi „přehrává“ minulost. Tento konsenzus se zakládá na pozorování, že mnoho takzvaných duchů si pozorovatele vůbec neuvědomuje, ale jednají bezmyšlenkovitě, jako by opakovali něco, co dělali před staletími. Vyskytly se i případy, kdy se duchové objevili ve dveřích, které už dávno neexistovaly (ale kdysi v tom místě zřejmě byly), nebo kráčeli po podlahách, které byly v jiné úrovni. Pokud tato pozorování odpovídají konceptu přírodního nahrávání, odpovídají i časovému sklouznutí.
    Jedna z nejpozoruhodnějších duchařských historek je příběh o duchovi Trianonského paláce, který má veškeré charakteristické znaky časového sklouznutí.
    Tento příběh se odehrál jednoho horkého srpnového odpoledne v roce 1901, kdy se dvě vážené a úctyhodné viktoriánské dámy, trávící prázdniny ve Francii, rozhodly navštívit palác Marie Antoinetty ve Versailles. První z dotyčných dam byla slečna Charlotte Anne Elizabeth Moberlyová, ředitelka Koleje svatého Hugha na Oxfordské univerzitě. Druhá byla slečna Eleanor Frances Jourdainová, učitelka, která vedla vlastní dívčí školu ve Watfordu. Bylo to v době, kdy panoval názor, že dívky potřebují „zformovat“, a jediné civilizované místo, kde je bylo možné „zformovat“, byla Paříž. V zájmu této bohulibé činnosti měla slečna Jourdainová v Paříži pronajatý byt.
    Slečna Moberlyová a slečna Jourdainová se v roce 1901 setkaly poprvé. Slečna Jourdainová udělala na slečnu Moberlyovou obrovský dojem a slečna Moberlyová jí nabídla, že ji zaměstná jako svou zástupkyni ve svém ústavu, v Koleji svatého Hugha. Než se slečna Jourdainová rozhodla, pozvala slečnu Moberlyovou, aby s ní nějaký čas bydlela v jejím pařížském bytě, chtěla poznat, jak spolu budou vycházet. Slečna Moberlyová souhlasila. Odjely do, Francie na třítýdenní prázdniny a zamýšlely navštívit i různé historické pamětihodnosti. Jedním z bodů jejich itineráře byl palác ve Versailles, což sice není přímo v Paříži, ale je to velice blízko.
    10. srpna 1901 obě cestovatelky společně nasedly do vlaku do Versailles.
    V bývalém sídle francouzského dvora je toho k vidění hodně. Slečny Moberlyová a Jourdainová strávily většinu dne procházením pokojů a galerií samotného paláce, pak se odebraly k odpočinku do Salle des Glaces. Bylo už kolem čtvrté odpoledne, když slečna Moberlyová navrhla, že by mohly navštívit Malý Trianon.
    Malý Trianon je jeden z menších paláců ve Versailles impozantní sloupová budova uprostřed rozsáhlých, pečlivě udržovaných zahrad, navržená architektem Gabrielem a vystavěná za vlády Ludvíka XV. Nejproslulejší obyvatelkou Trianonu byla nepochybně nešťastná Marie Antoinetta, které roku 1774 manžel tento dům věnoval.
    Malý Trianon leží asi kilometr a půl na sever od hlavního paláce. Dámy se poradily s mapou a vydaly se jej hledat. Nakonec dorazily k Velkému Trianonu, sousední budově, a tam zabloudily. Místo aby zabočily doprava, jak měly, šly rovně a dostaly se na úzkou cestičku mezi živými ploty, která se v pravých úhlech klikatila k hlavní cestě.
    Šly na sever, pak obešly několik budova zeptaly se na cestu dvou mužů, které pokládaly za zahradníky.
    Bylo jim řečeno, že mají jít rovně, ale ony ve zmatku zabočily doleva. Pak minuly menší budovu, kterou popsaly jako „kiosk“ (ale o níž později usoudily, že to musel být Chrám lásky), a tam náhle začaly mít velmi podivný pocit. 
    „Od chvíle, kdy jsme sešly z pěšinky, na mě dolehla neobyčejná deprese,“ vypověděla později slečna Moberlyová, „která se stále prohlubovala, ačkoliv jsem se ji všemožně snažila setřást. Připadala mi absolutně bezdůvodná. Nebyla jsem ani trochu unavená a stále víc jsem se zajímala o své okolí.“ Slečna Moberlyová nechtěla výlet pokazit, a tak o svých pocitech nemluvila. Ale slečna Jourdainová se cítila naprosto stejně.
    „Nad tím místem visel pocit tíhy a opuštěnosti,“ napsala. „Měla jsem pocit, jako kdybych kráčela ve spánku, v těžkém skličujícím snu.“3 
    Pokračovaly dál, obě s přemáháním, a v zahradách Malého Trianonu potkaly (a při dvou příležitostech s nimi také mluvily) bezpočet lidí, kteří jim všichni připadali velice staromódně oblečení. Rozmlouvaly s nimi - převážně šlo o otázky po směru cesty - ve francouzštině. Obě si všimly podivného přízvuku oněch lidí a slečna Jourdainová usoudila, že poslední muž používal zastaralé tvary slov.
    Nakonec se ocitly na hlavní cestě a podivná sklíčenost rázem zmizela. Aniž by o svém zážitku diskutovaly, vzaly si drožku do hotelu Des Réservoirs a objednaly si čaj.
    Týden se o Malém Trianonu ani nezmínily, ale pak psala slečna Moberlyová dopis domů a přemohla ji tatáž deprese, kterou cítila při návštěvě Versailles. Impulzivně se zeptala slečny Jourdainové, jestli si myslí, že v Malém Trianonu straší. Slečna Jourdainová okamžitě odpověděla, že ano.
    Obě ženy si porovnaly své dojmy a společně začaly vzpomínat na oblečení lidí, které potkaly. Ale přestože v nich už klíčilo podezření, trvalo slečně Moberlyové tři měsíce, než zjistila, že slečna Jourdainová vůbec neviděla jednu ženu, kterou viděla ona. Přesto „nebylo možné, aby to individuum přehlédla: neboť jsme kráčely vedle sebe a šly jsme přímo k ní, minuly jsme ji a pak se na ni dívaly z terasy“.3
    Jelikož si uvědomily, že nemusely nutně vidět obě totéž, dohodly se, že napíšou podrobný popis toho, co viděly, a pak budou pokračovat v pátrání. Pátrání však mohlo pokračovat až po dlouhé době. Trvalo plné tři roky, než se vrátily do Versailles a znovu navštívily Malý Trianon.
    Při této návštěvě shledaly, že je docela jiný, než jak si ho pamatovaly. Byl zmodernizován, ale když se obrátily na průvodce a informační kancelář, zjistily, že tato modernizace neproběhla v posledních třech letech. Oproti své první návštěvě by tedy neměly najít žádné změny. Nyní se už zcela zmatené a nejspíš i trochu vyděšené dámy pustily do studia historických knih, v nichž byl popisován Trianon takový, jaký býval v době Ludvíka XVI.
    Základní obraz celého místa byl znepokojivě povědomý. Při své první návštěvě v roce 1901 se dostaly do Malého Trianonu, tak jak vypadal před koncem osmnáctého století. Došly k závěru, že jedna z žen, které tam viděly, mohla být Marie Antoinetta. 
    Po zveřejnění jejich zážitku byla celá záležitost kritiky odmítnuta jako pošetilá, neboť se zjistilo, že Proustova přítelkyně madame de Greffuhle pořádala v té době v Trianonu maškarní ples. Usoudilo se, že naše dvě dámy se připletly k oslavám, a jejich kniha byla vzhledem ke zmíněnému vysvětlení stažena z tisku. Toto vysvětlení však brzy padlo, večírek se totiž konal sedm let před jejich návštěvou Trianonu.
    Při první návštěvě obou dam bylo jiné i celé zařízení! paláce. Nemohlo jít ani o přírodní nahrávání: Ti duchové z Trianonu obě návštěvnice z moderní doby vnímali a dokonce jim odpovídali na otázky. Zdá se, že opět zbývá jediné vysvětlení: časové sklouznutí buď o sedm let (pokud trváte na myšlence maškarního večírku), nebo o více než sto let.
    Colin Wilson zaznamenal mnohem novější případ, který sice vykazuje pár typických znaků tradiční duchařské historky, ale přesto není téměř pochyb, že je dalším případem časového sklouznutí. Zpráva se týká páru, který označil jako pana a paní Allanovy.
    Roku 1954 se Allanovi rozhodli strávit den na venkově a ocitli se ve vesnici Wotton Hatch. Rozhodli se, že navštíví rodinnou hrobku diaristy Johna Evelyna.
    Když vyšli ze hřbitova, vydali se po zarostlé pěšině, která vedla na kopec k dřevěné lavičce, odkud byl nádherný výhled na údolí. Seděli tam a jedli sendviče, když si paní Allanová náhle uvědomila, že přímo za nimi vešli na mýtinu tři muži. Viděla je svým vnitřním zrakem tak jasně, že byla schopna zaznamenat, že jeden z nich je oblečený jako duchovní. Když se pokusila otočit a podívat se na ně, zjistila, že je paralyzovaná. Po pár okamžicích pocit přešel a Allanovi opustili mýtinu v povážlivě dezorientovaném stavu.
    V roce 1956 se paní Allanová na to místo vrátila. Navštívila hrobku, ale nemohla najít cestu na mýtinu. Nejen to, prostor, kudy cesta vedla, byl zastavěný. Kopec, na který s manželem vylezli, když šli k lavičce, tam už nebyl. Sdělila to svému manželovi, který podnikl příští neděli tentýž výlet a zjistil, že jeho žena má pravdu. Nikde v okolí hrobky žádná lavička nestála. Případ o několik let později vyšetřovala Společnost pro psychická bádání. Nikde v celé oblasti nebylo nic, co by připomínalo kopec, mýtinu a lavičku, jak je popisovali Allanovi, ale Společnost objevila záznam ze sedmnáctého století o třech zločincích, kteří zde byli popraveni. Jeden z nich byl kněz.
    Ochromení paní Allanové, její vidina tří mužů a náhlý pokles teploty, kterého si povšimla ona i její manžel, jsou typické pro zjevení duchů. Ale ani duchové popravených, ani „přírodní nahrávání“ nedokážou stvořit kopec, na který se dá vylézt, a ani lavičku, na níž se můžete posadit. To dokáže jenom časové sklouznutí.
    O duchy však nešlo ani náhodou v časovém sklouznutí generálporučíka letectva sira Victora Goddarda. Roku 1935, kdy byl ještě velitelem letky, byl poslán na inspekci nepoužívaného letiště u Edinburghu, na místo nazývané Drem. Shledal, že letiště je velice zanedbané, na trávě, vyrážející z prasklin na přistávací dráze, se pásly krávy.
    Ještě týž den se dostal do nepříjemné situace, protože vletěl se svým dvojplošníkem do hustého deště, a tak se rozhodl, že se vrátí nad Drem, aby se orientoval.
    Když se blížil k letišti v Dremu, prudký déšť se znenadání změnil v jasný slunečný den. Podíval se dolů a viděl, že letiště je kompletně zrenovováno a je opět v provozu.
    Procházeli tam mechanici v modrých uniformách a na dráze stála čtyři žlutá letadla. Jedno z nich byl model, který navzdory všem svým aviatickým zkušenostem nedokázal rozpoznat. Byl to velice rozčilující zážitek, neboť tak rychlá renovace není možná, a navíc mechanici měli být oblečeni v khaki a letadla Air Force natřena stříbrnou hliníkovou barvou.
    O čtyři roky později Goddard tu záhadu vyřešil. V Evropě řádila válka a on náhodou znovu navštívil Drem... a našel letiště přesně takové, jaké je viděl v roce 1935, i s modře oblečenými mechaniky a žlutými letadly. Našel dokonce i letadlo, které předtím nebyl schopen identifikovat - byl to typ Miles Magister.
    Podobné případy potvrzují důležitý aspekt Minowského výpočtů, ale byl to Arnold Toynbee, kdo doplnil celý Minowského obrazec. Připomeňme si, že rovnice dokazují, že veškerá minulost a budoucnost každého jedince se vždy stýká v jediném bodě, který určuje specifické umístění pozorovatele v časoprostoru. Toynbeeho specifické umístění v časoprostoru bylo v jižní části Buckingham Palace Road v Londýně těsně po vypuknutí první světové války, kdy „… se nalézal v kontaktu nejen s tou či onou epizodou historie, ale se všemi, které se už udály nebo teprve měly přijít“.4
    Toynbee popisuje, jak si náhle byl „doslova vědom“, jak přímo skrze něj mocným proudem prolétá úsek dějin s jeho vlastním životem, plynoucím jako vlna v proudu tohoto obřího přílivu. Díky tomuto zážitku došel k jakémusi osobnímu uvědomění oné struktury, popisované v Minowského rovnicích.
   
    
   

 Kapitola desátá
   
   Všechny citované případy, možná s výjimkou zážitku manželů Sandersonových na Haiti, odpovídají Minowského rovnicím, ale pouze jediná - let sira Victora Goddarda nad Dremem - potvrzuje Einsteinovu speciální teorii relativity jako celek. Einstein svým slavným paradoxem dvojčat dokazoval, že cestování v čase je možné..., ale jenom jedním směrem. Astronauti se mohou přesunovat v čase vzhledem ke svým příbuzným, ale pouze z přítomnosti do budoucnosti. Když pátráme ve speciální teorii relativity po cestování časem, nacházíme vlastně jen něco jako akceleraci časem. Dvojče astronaut prosviští proudem času tak rychle, že se dostane do vzdálené budoucnosti mnohem dřív než jeho dvojče na Zemi.?  
    Na speciální teorii relativity je zvláštní, že moc dobře nefunguje. Nebo přesněji řečeno funguje pouze v omezeném rámci okolností. Vůbec například nefunguje v prostředí, kde působí gravitace.
    S gravitací měli fyzikové odjakživa trápení. Newton popsal její zákony, ale nevysvětlil, jak to Země dělá, že k sobě umí přitáhnout jablko. Je to akce na dálku, a hrstka pomlouvačů ji zamítla jako okultní bláznovství. Jeden z nich, Leibniz, jízlivě prohlásil, že to musí být „účinek zázraku“.
    Měli samozřejmě pravdu, a celé generace fyziků byly nuceny bojovat s problémy, které jim gravitace působila, aniž by věděli, kde se taková akce na dálku bere.
    Roku 1916 se Einstein vytasil s dalším ze svých divadelních triků. Stejně jako spolkl vcelku paradox rychlosti světla, spolykal vcelku i problém gravitace.
    Po pravdě řečeno, do roku 1916 vědci stejně jako my všichni ostatní věřili, že gravitace je nějaký druh síly, něco jako kinetická energie nebo magnetismus. Einstein po dlouhém úporném přemýšlení rozhodl, že není. Proces začal v roce 1907, kdy vyhlásil svůj princip ekvivalence.
    Tento zákon jsem pochopil v den, kdy jsem si koupil sportovní vůz. Rozdíl mezi ním a plečkou, kterou jsem dosud jezdil, spočíval v tom, že měl turbomotor, a tedy vyšší akceleraci a lepší poměr hmotnosti a výkonu. Následkem toho mě pokaždé, když jsem se šlápl plyn, uhodilo sedadlo do zad. Tento vzrušující úkaz byl důsledek zrychlení.
    Zrychlení má vliv na vaši váhu. Kdybyste stáli na koupelnových vahách v raketě v okamžiku jejího startu, mohli byste vidět, jak se vaše váha zdvojnásobuje i ztrojnásobuje, a kdybyste stoupali dál, až byste dosáhli druhé kosmické rychlosti, kdy se zastaví tah motorů, vaše váha by náhle klesla na nulu, jako byste pluli ve stavu beztíže nad zemskou atmosférou.
    Spisovatelé science fiction i spisovatelé vědeckých knih (což jsou často tytéž osoby) si také všimli, co se stane, když sešlápnete plyn v autě, které má turbomotory, nebo si stoupnete na koupelnovou váhu v raketě. Už dávno upozorňují na to, že pokud někdy budeme chtít vybudovat obří kosmické stanice - tak velké, aby udržely celé kolonie lidí po měsíce nebo roky v čase - musíme je sestrojit tak, aby se otáčely, protože pak budou generovat umělou gravitaci.
    Einstein roku 1907 prohlásil, že na tom není nic nepřirozeného. Gravitace a zrychlení jsou si rovny. Tím ovšem neřekl, že je to totéž. Ve skutečnosti řekl, že v uzavřeném systému neexistuje absolutně žádný způsob, jak je od sebe rozeznat, což se vlastně velice blíží tvrzení, že jde o totéž.
    Einstein nebyl spokojen. Ve svém vášnivém úsilí vypracovat fyzikální teorii, která by všechno vysvětlovala, se rozjel do Curychu ve Švýcarsku za svým starým přítelem ze školy Marcelem Grossmanem, toho času profesorem geometrie. „Marceli,“ řekl, „musíš mi pomoct, nebo se zblázním.“ A Grossman, když ho vyslechl, prohlásil: „Podívej se do Riemanna.“2
    Chcete-li tomuto útržku rozhovoru porozumět, musíte si uvědomit, že to, co jste se naučili z geometrie na střední škole, je jen vrcholek ledovce. Že geometrie je založena na Euklidově učení.
    Neboť kdysi žil jeden Řek, ještě slavnější než Zorba, jehož jméno bylo Euklides. Žil v letech 320-260 př. n. l. a učil v Alexandrii v Egyptě - to je asi všechno, co o něm víme. Ale Euklidovy Základy, jeho úvod do geometrie, se staly nejvyhledávanější učebnicí matematiky v historii.
    Začíná definicemi, postuláty a axiomy včetně známého zákona o rovnoběžkách, který jste se učili ve škole. Je to ten, který říká, že daným bodem lze k dané přímce vést pouze jednu rovnoběžku.
    Euklides to předložil jako samozřejmý předpoklad a vystavěl na něm celou svou konstrukci geometrie. Od dob, kdy jeho kniha vyšla poprvé, spatřilo světlo světa více než tisíc dalších vydání, a v každém byl bezpočet komentářů, přehledů a vylepšených formulací jeho objevů. Děti na celém světě se z nejrůznějších učebnic učí, že součet tří úhlů trojúhelníka je vždy 180°, že čtverec nad přeponou se rovná součtu čtverců nad odvěsnami, že obvod kruhu je 2?r a spoustu jiných užitečných vědomostí, všechny založené na samozřejmém předpokladu o rovnoběžkách a daném bodu.
    V devatenáctém století se pár pomatených matematiků začalo zajímat o to, co by se stalo, kdyby tento postulát, navzdory obecnému povědomí a zkušenosti, prostě nebyl pravdivý. Výsledkem byl vznik dvou nových geometrií hyperbolické a eliptické.
    Hyperbolická geometrie se zakládá na předpokladu, že daným bodem procházejí přinejmenším dvě přímky, rovnoběžné s danou přímkou. Eliptická geometrie naopak vychází z myšlenky, že žádná taková přímka neexistuje.
    Když se nad tím zamyslíte, tyto tři případy - jedna přímka (Euklidovská geometrie), dvě nebo více přímek (g. hyperbolická) a žádná přímka (g. eliptická) - zahrnují všechny možnosti.
    Hyperbolická i eliptická geometrie jsou vnitřně konzistentní. Dá se říct, že když jednou změníte počáteční Euklidův postulát, všechno do sebe zapadá právě tak logicky, jako to do sebe zapadalo za předpokladů, které jste se učili ve škole. Avšak výsledky jsou úplně jiné. V hyperbolické geometrii je například součet úhlů trojúhelníka vždy menší než 180° a jeho plocha je úměrná rozdílu mezi součtem jeho úhlů a 180°. V eliptické geometrii je tomu přesně naopak. Ani jedna z nich nesouhlasí s euklidovskou.
    Za tento zmatek jsou zodpovědní především Maďar Janos Bolyai a Rus Nikolaj Lobačevskij, kteří v devatenáctém století vypracovali základní zákony hyperbolické geometrie. Riemann, o němž se zmiňuje Marcel Grossman, je Georg Friedrich Bernhard Riemann, jeden z největších německých matematiků devatenáctého století. Ve svém pojednání Über die Hypothesen, welche der Geometrie zu Grunde liegen (O hypotézách, na nichž stojí základy geometrie), vydaném v roce 1854, zpracoval eliptickou geometrii.
    Dlužno podotknout, že pro většinu lidí byly neeuklidovské geometrie pouhou fiktivní motanicí, zvláštnůstkou, která nemá spojitost se skutečným světem. Zprvu nebyla jejich hodnota uznávána, stálo proti nim mnoho lidí, kteří s religiózní horlivostí prohlašovali, že patent na pravdu má výhradně euklidovská geometrie. Ale to byl jen důsledek neschopnosti pochopit, že geometrie je matematický systém, určený předpoklady. Do jaké míry jakákoliv geometrie (včetně euklidovské) reprezentuje skutečný svět, to už záleží na pozorování.
    Více než dva tisíce let pozorování ukázalo, že v tomto případě pracuje euklidovská geometrie velmi spolehlivě. Měli byste značné problémy, kdybyste mi chtěli přinést trojúhelník, jehož úhly nedávají součet 180°. Nicméně takové trojúhelníky najít lze, a nejen jako teoretické předpoklady Georga Riemanna.
    Když Einstein přednesl svou naléhavou prosbu Grossmanovi, měl před vnitřním zrakem obraz časoprostoru, který mu prostě nefungoval. Vysvětloval hodně, ale nevysvětloval gravitaci. Když ho Grossman odkázal na Riemanna, chtěl tím říct, že musí vzít v úvahu časoprostor podléhající zákonům geometrie eliptické, nikoliv euklidovské.
    Když stojíte na Salisburské pláni v Anglii a bezútěšně hledíte na to, čemu úřady říkají Stonehenge, svět vypadá plochý. Až když vzlétnete v raketoplánu, začne svět vypadat takový, jaký ve skutečnosti je - jako koule. Prostor sám o sobě, jak zjistil Einstein, je také takový. Když měříte své trojúhelníky lidskou stupnicí, euklidovská geometrie funguje dokonale, protože na této stupnici se prostor natolik blíží ploše, že v tom není žádný rozdíl. Když začnete brát v úvahu prostor v makrokosmu - galaktický prostor, měřený v parsecích a světelných rocích - ukáže se zakřivení.
    Rozumějte, mluvím obrazně. Ve skutečnosti nemůžete vidět zakřivení prostoru, ať se dostanete jakkoliv daleko ve vesmíru, protože pokud zůstáváte v prostoru, vidíte vše stále z jedné perspektivy. Ale i když nemůžete zakřivení prostoru vidět, můžete je rozpoznat z jiných způsobů pozorování. Právě o to se chtěl pokusit Einstein. Nyní, díky Grossmanově radě pronesené právě včas, si uvědomil, že prostor je zakřivený a podléhá zákonům riemannovské geometrie.
    Přesně měsíc před Vánocemi roku 1915 Einstein předložil Pruské akademii věd svou novou práci, Rovnice gravitačního pole. To, co vědci v komisi četli, byla konečně ona obecná teorie relativity.
    Tím se uzavírá kruh problému s gravitací. Poté co jej roku 1907 vystrčil na kraj útesu prohlášením, že přitažlivost má stejnou hodnotu jako zrychlení, v roce 1915 jej srazil až dolů tvrzením, že ve skutečnosti vůbec neexistuje - rozhodně ne jako síla. Gravitace, řekl, je jen iluze, vytvořená tím, jak se předměty v časoprostoru pohybují.
    Abychom se v této problematice zorientovali i my ostatní, vypůjčil jsem si nápad Bertranda Russella. Russell vám radí, abyste si představili, že jste v upoutaném v balonu, vznášejícím se nocí nad světelným majákem na zemi. Tam dole jsou lidé. Vidíte, jak se při chůzi chvějí plameny jejich pochodní.
    Jak se tak díváte na ty pochodně, všimnete si něčeho podivného. Stále se pohybují po přímce, ale když se náhodou přiblíží k majáku, nastane změna. Některé z nich zatočí kolem majáku širokým obloukem. Jiné se přiblíží víc, ale pak se od něj prudce odkloní. Po nějaké době přijdete na jeden ze základních zákonů majáku: čím blíž se k majáku dostanete, tím ostřeji se odrazíte. Protože v balonu nemáte nic lepšího na práci, snažíte se tomu přijít na kloub.
    Nejspíš velmi rychle dojdete k názoru, že na tom majáku je něco, co odpuzuje každého, kdo se k němu přiblíží.
    Možná že zblízka je prostě příliš horký. Možná z něj vychází nebezpečná radiace. Možná vylučuje smrtící plyn.
    Možná je v něm velmi silný elektromagnet a lidé dole mají oděv z kovu se stejnou polarizací.
    Pokud se na to pokoušíte přijít ještě za svítání, zjistíte podle Russella - že žádná z těchto pravděpodobných představ se ani vzdáleně nepodobá pravdě. Skutečná příčina je v tom, že maják stojí na vrcholu hory, která má velice strmá úbočí. Lidé s pochodněmi se k majáku nepřibližovali prostě proto, že chodili po různých cestách kolem hory.
    Čím strmější cestu si zvolili, tím blíž se k majáku dostali a tím ostřeji se od něj potom odklonili kvůli příkřejšímu stoupání. Dívali jste se tedy na lidi, kteří se pokusili dostat tam, kam chtěli, co nejsnadnější cestou - jenom to ve tmě vypadalo jinak.
    Einstein začal přemýšlet o tom, zda časoprostor nevypadá v každou denní dobu jinak. Představil si ho jako terén a vypočítal, že je zdeformován přítomností velkého množství různých vlivů, jako je vliv planet, nebo ještě výrazněji vliv Slunce. Naše Slunce by mohlo být takovou analogickou horou s majákem a oběžné dráhy planet je pak možné vysvětlit jako nejsnadnější časoprostorové cesty kolem hory. Ne abyste si mysleli, že to takhle sepsal ve své práci z roku 1915. Rovnice gravitačního pole byla přesně tím, co říkal její název - sérií vzorců, které vyjadřovaly specifické struktury. Pokud jste do těchto vzorců dosadili informace získané pozorováním, získali jste představu o tom, co je čas a prostor. Co vyjde na druhém konci, to je obraz časoprostoru, zdeformovaného hmotou tak, abychom dostali pseudoterén, okořeněný kopci a horami.
    Einstein tušil, že to ještě není všechno. Předpokládal, že ve skutečnosti nejde o otázku zakřivení časoprostoru. To je vize, připomínající mystické vědomí: neexistuje nic takového jako gravitace, nic takového jako hmota, nic takového jako energie. Je jenom časoprostor. To, co vidíme jako planetu obíhající kolem Slunce, jeho oběžnici, kterou v její dráze drží síla gravitace, je ve skutečnosti vychýlení časoprostoru, které si našlo nejsnadnější cestu kolem většího vychýlení. Je to představa, z níž se točí hlava, a Einstein, který zemřel roku 1955, ji naneštěstí nebyl schopen dokázat.
    Ale to, co dokázal v rámci obecné teorie relativity, mělo mnoho společného s našimi vyhlídkami na cestování v čase.
   
   
   
   
    

Kapitola jedenáctá
   
    Pokud má gravitace stejný účinek jako zrychlení, a zrychlení, jak jsme si všimli v paradoxu dvojčat, může ovlivnit plynutí času, pak si asi položíte otázku, zda může plynutí času ovlivnit i gravitace. Einstein byl přesvědčen, že může. Počítal s tím, že tam, kde působí gravitace, jdou hodiny pomaleji. Je-li gravitační pole hodně silné, hodiny jdou velmi pomalu. Tento úkaz nazval „gravitační dilatace času“.
    Roku 1924 Einstein navštívil Kalifornský institut technologie v Pasadeně, kde na jeho počest uspořádali večeři.
    Zlatým hřebem večera se stalo čtení básně, kterou profesor W. H. Williams k této příležitosti složil a kterou nazval Einstein a Eddington. Šlo o onoho Arthura Eddingtona, který už potvrdil význam obecné teorie relativity. Ve Williamsově básni, která byla parodií na Lewise Carrolla, se pravilo:
   
      „Přišel čas,“ Eddington mu praví, 
      „čas promluvit si o mnohém.
      O krychlích, hodinách a metrech 
      a co že kývá kyvadlem.
      Co dolů táhne olovnici 
      a jestli čas je okřídlen.
      Říkáš, že čas je strašně křivý, 
      i světlo že je ohnuté.
      A mě to celé trochu mate, 
      pokud chápu myšlenky tvé, 
      to, co mi přišlo dnešní poštou, 
      až zítra bude poslané.“ 
      „Nejkratší vzdálenost,“ dí Einstein, 
      „nevede vždycky po přímce.
       Točí se kolem sebe samé 
      a podobá se osmičce.
      A jestli půjdeš příliš rychle, 
      pak zaručeně zpozdíš se.
      Velikonoce máš místo Vánoc 
      a dálka velice je blízká.
      A dvě a dvě jsou víc než čtyři, 
      tady je tam a výška nízká.“ 
      „Snad pravdu máš,“ Eddington vece.
      ,,Ač nechápe to hlava lidská.“2
   
    Obecná teorie relativity vypadala příliš podezřele, než aby byla přijata bez nějakého solidního důkazu. Jenomže důkaz dlouho nepřicházel. První signál, že Einstein by mohl mít pravdu, se objevil ve světě astronomie. Anomálie v oběžné dráze Merkuru celé roky jako by naznačovaly astronomům, že ve sluneční soustavě se skrývá ještě další planeta. Jediná věc, která mohla vysvětlit podivný způsob, jakým se Merkur pohybuje, bylo silné gravitační pole.
    Potíž byla v tom, že tuto chybějící planetu nebylo možné najít.
    Vskutku podivná situace. Moderní tele skopy pracují skvěle, sluneční soustava je relativně malá, planeta, schopná generovat takové množství gravitace, aby ovlivnila Merkur, by tedy musela být dost robustní a musela by obíhat uvnitř dávno zmapovaného systému. Diskutovalo se o možnosti, že tato mimořádná planeta, které již bylo přisouzeno jméno Vulkán, se stále před Zemí schovává za Slunce, to by však vyžadovalo, aby její oběžná dráha byla přesně synchronizovaná s oběžnou dráhou Země, což není zcela nemožné, ale tak extrémní shodu okolností většina vědců odmítala připustit.
    Einsteinova teorie, zveřejněná v roce 1916, ten problém náhle vyřešila. Pokud přestanete Merkur zkoumat z hlediska newtonovské fyziky a použijete Einsteinovu novou obecnou teorii relativity, podivný pohyb Merkuru se vám bude zdát dokonale pochopitelný - a nepotřebujete žádnou skrytou planetu. S Merkurem bylo největší trápení, ale i při zkoumání menších anomálií v oběžných drahách I jiných planet bylo možné využít Einsteinovy obecné teorie relativity.
    Einsteinovu předpověď, že světlo bude ohýbáno gravitačním polem, potvrdil Eddington v roce 1919. Byl to rok, kdy zatmění Slunce umožnilo změřit světlo hvězd, obvykle skryté za slunečním zářením. Eddington, který byl stejně jako Williams poetická duše, se vrátil z Guinejského zálivu, kde toto zatmění pozoroval, a na večeři v Královské astronomické společnosti přednesl následující verše:
   
      Nechť moudří měření naše porovnají, 
      alespoň něco víme: že světlo něco váží.
      Jedno je jisté a nevím, proč to tajit -
      paprsky světla se Slunce ohnout snaží!2
   
    Ohyb světla a anomálie planet byly jedna věc, ale deformace času - to už šlo o něco jiného. Einsteinově předpovědi, že čas je gravitací ohýbán, se svět bránil stejně jako dříve prohlášení, že gravitace ohýbá světlo.
    Vzrůstající veřejný zájem o ekologii měl před několika lety mezi jiným za následek nárůst prodeje malých elektronických zařízení, zvaných ionizéry. Jsou to přístroje, které generují negativní ionty, a pokud je v okolí hodně negativních iontů, lidským bytostem je dobře. V přírodě se negativní ionty tvoří v tekoucí vodě, což vysvětluje, proč je příjemné udělat si piknik u vodopádů. Ionty můžete generovat i tím, že pohladíte kočku, ale největším zdrojem iontů, negativních i pozitivních, je Slunce, a díky tomu lze ověřit Einsteinovu myšlenku o gravitaci a čase.
    Ionty jsou elektricky nabité částice vytvořené z neutrálního atomu ztrátou či získáním jednoho nebo více elektronů. Slunce je produkuje po miliardách a vysílá je do prostoru. Při pohybu kmitají. Je to velice přesná oscilace, určená přesnými a neměnnými frekvencemi elektronů obíhajících kolem jádra atomu. Jinými slovy, takový ion jsou vlastně nepředstavitelně přesné hodiny.
    Jakmile si uvědomíte tohle, uvědomíte si, že víte, jak otestovat předpovědi obecné teorie relativity o čase. Pokud měl Einstein pravdu, pak ionty mohutného gravitačního pole Slunce kmitají pomaleji než ionty na Zemi, kde je gravitace mnohem slabší. Rychlost, s jakou nějaký ion kmitá, můžete určit z vlnové délky jeho záření, která se zvětšuje, když se oscilace zpomaluje.
    Když byly změřeny vlnové délky iontů slunečního gravitačního pole, astrofyzici zjistili, že Einstein měl pravdu: byly o něco delší, než být měly. Jelikož rozdíl byl poměrně malý, pokračovali měřením iontové radiace z bílých trpaslíků, což jsou hvězdy, které mají podstatně silnější gravitační pole. Vlnové délky byly také o mnoho větší. Pomyšlení, že na tělesech s velkou gravitací běží čas pomaleji, se zdálo dost bláznivé.
    Během zimy 1975 Carroll Alley, vědec z Marylandské univerzity, skutečně dokázal, že poměr rychlosti ubíhání času na Zemi je rozdílný v závislosti na lokálních podmínkách. Alley použil dvě skupiny superpřesných atomových hodin, z nichž jedna zůstala na zemi, zatímco druhá létala kolem Chesapeake Bay ve výšce šest tisíc metrů. I když vzal v úvahu účinek pohybu (o kterém už víme, že ovlivňuje čas), stále mezi hodinami na zemi a hodinami v letadle nacházel rozdíl. Byl nepatrný - ale byl tu, a způsobil ho fakt, že čím víc jste vzdáleni od středu Země, tím je gravitace slabší.
    Je-li nyní vliv gravitace na čas jasně prokázán, lze uvažovat o druhém stroji času, srovnatelném s naší raketou, jejíž rychlost se blíží rychlosti světla. Stačí, když jedno z dvojčat vystavíte mnohem větší gravitaci, a bude stárnout pomaleji, takže docestuje do budoucnosti svého blížence později. Naneštěstí dvojče, vystavené vysoké gravitaci, dřív rozmačkáte na placku, než dosáhnete skutečně účinné dilatace času - když ho postavíte na bílého trpaslíka, bude rozdrceno svou vlastní vahou. Přesto nelze tuto teorii zavrhnout, i když naše současná technologie má stále problémy s jejím uvedením do praxe. Nicméně je důležité zapamatovat si jedno: i teoreticky můžete dvojče, vystavené vysoké gravitaci, vyslat pouze jedním směrem. Podobně i naše kosmická loď, letící rychlostí blížící se rychlosti světla, míří do budoucnosti a nikdy do minulosti.
   
    
   
   
   
    

Kapitola dvanáctá
   
    Einsteinova obecná teorie relativity přinášela zcela nový pohled na vesmír, v němž energie, čas, prostor a hmota spolu byly těsně propojené. Einstein tím potvrdil hledisko, které prosazoval ve speciální teorii relativity, když se snažil dokázat, že je zásadní chybou uvědomovat si prostor a čas jako dvě odlišné kategorie. Nahradil je obě jedinou koncepcí časoprostoru, kontinuem, které oba pojmy zahrnuje.
    Na základě tohoto stanoviska Einstein pokračoval v dokazování, že hmota kontinuum časoprostoru deformuje, což je úkaz, který známe jako gravitaci. Gravitace tedy není síla v tradičním slova smyslu, ale zvrásnění nebo pokroucení časoprostoru. Pokud shromáždíte dost hmoty na jednom místě, deformace času bude tak výrazná, že to její struktura nevydrží. Výsledkem je černá díra.
    Černá díra je zbytek hvězdy, jejíž povrchová gravitace je tak silná, že jí nic nemůže uniknout. To bylo známo už dávno před Einsteinem. Roku 1798 francouzský matematik Pierre Simon de Laplace vydal monografii, v níž hlásal, že pokud se hvězdě, jako je Slunce, dodá dostatek hmoty, její gravitační síla vzroste natolik, že nejmenší rychlost, jakou je možné jí uniknout, musí přesáhnout rychlost světla. Světlo tedy povrch hvězdy opustit nemůže. Zabliká a stane se neviditelným.
    Einsteinův názor, že nic se nemůže pohybovat rychleji než světlo, znamená, že Laplaceovy černé hvězdy musely být černé díry, protože pokud se od nich světlo nemůže odpoutat, nedokáže to ani cokoliv jiného. Vlastní termín „černá díra“ vytvořil roku 1967 americký fyzik John Wheeler během svého proslovu na konferenci v New Yorku, ale v teorii se tento pojem objevilo devět let dříve. Jiný americký fyzik, David Finkelstein z Yeshiva University v New Yorku, vypočítal, že podle obecné teorie relativity se musí za určitých okolností vytvořit cosi, co nazval jednosměrná membrána. Jednosměrné membrány, prohlásil Finkelstein, vznikají následkem extrémní gravitace. Jsou v podstatě prahem, přes nějž fyzické předměty, dokonce i světlo, přejdou a už se nemohou nikdy vrátit. Povrch černé díry se chová jako Finkelsteinova membrána: cokoliv může spadnout do ní, ale žádná informace nebo energie se nedostane ven.
    Následující rok mluvil Finkelstein o své teorii na univerzitě v Londýně. Nadchl pro ni graduovaného studenta jménem Roger Penrose (dnes jeho jméno najdete mezi velkými jmény mezinárodní fyziky) natolik, že ten ji sám rozvinul do moderní teorie černé díry. Černé díry byly házeny do jednoho pytle s hvězdami příliš velkými, než aby unesly vlastní váhu - což znamená každou hvězdu, která je víc než třikrát větší než naše Slunce. Taková hvězda se začne v určitém stadiu vývoje hroutit do sebe, je stále menší a menší a má čím dál tím větší hustotu. První kategorie tohoto zhroucení je formace neutronové hvězdy.
    Neutronové hvězdy jsou extrémně malá hvězdná tělesa s vysokou hustotou, složená z elementárních částic, přitisknutých těsně k sobě. Teorie o jejich existenci byla poprvé veřejnosti předložena v roce 1932 sovětským fyzikem Lvem Landauem, teoretizujícím o skupenství hmoty, která je stabilní pouze při neobyčejně vysoké hustotě.
    Abyste si o její hustotě mohli udělat představu: v současnosti vědci odhadují, že v neutronové hvězdě se hmota velikosti našeho Slunce směstná do koule o průměru pouhých dvanáct a půl míle.
    Neutronové hvězdy zůstávaly pouhou teorií až do roku 1967, kdy britští radioastronomové Jocelyn Bell Burnellová a Antony Hewish konečně jednu objevili. Byla to nejpodivnější věc, se kterou se kdy setkali: rychle rotující hvězdné těleso, které v pravidelném rytmu vysílalo elektromagnetické záření. V dalším roce se vynořila myšlenka, že pulsary jsou ve skutečnosti rotující neutronové hvězdy - krátké intervaly a pravidelnost impulzů vypovídaly o malé masivní hvězdě, právě takové, jakou předpovídala teorie. Brzy se došlo k závěru, že tato úvaha byla správná.
    Mnoho neutronových hvězd zůstane neutronovými hvězdami, divoce se točí a svými impulzy rozčilují radioastronomy. Avšak v roce 1917 německý astrofyzik jménem Karl Schwarzschild pomocí Einsteinovy obecné teorie relativity spočítal, že pokud je původní hvězda dostatečně velká, jakmile se zhroutí pod kritický poloměr, stane se z ní černá díra. Kritický poloměr byl na jeho počest nazván Schwarzschildovým poloměrem.
    Hypotetická sféra, vymezená Schwarzschildovým poloměrem, se nazývá horizont událostí, bod, v němž se úniková rychlost vyrovná rychlosti světla. Pokud se hvězda velikosti našeho Slunce stane černou dírou - což je nereálné, protože nemá dostatečnou hmotnost - délka tohoto rádia bude přibližně tak tři kilometry neboli dvě míle. Velikost Schwarzschildova poloměru kteréhokoliv jiného objektu zjistíte tak, že dvojnásobek jeho hmotnosti vynásobíte univerzální gravitační konstantou a výsledek vydělíte rychlostí světla.
    V blízkosti černé díry ztrácí platnost mnoho fyzikálních zákonů - a všechny zákony obecného povědomí. Matematici odvodili, že uvnitř černé díry musí existovat cosi, čemu se říká singularita, oblast, kde určité hodnoty dosáhnou nekonečna. Už jsme si všimli, že vědci jsou vůči singularitě podezíraví, a až zjistíte, co dokáže singularita provádět v černé díře, brzy pochopíte proč.
    Kdybyste měli smůlu a dostali se do statické černé díry, pak ve chvíli, kdy byste dosáhli singularity, byl by váš objem zredukován na nulu (je to nemožné, ale nevadí) a ocitli byste se v prostředí, kde prostor a čas doslova přestávají existovat. Propočty kolem singularity statické černé díry znásilňují fyzikální zákony natolik, že vědci začali spekulovat o možnosti, že byste vlastně vůbec nebyli zredukováni na nulový objem, ale spíš vcucnuti skrz časoprostor do úplně jiného vesmíru. Neradi ovšem přemýšlejí o tom, v jakém stavu byste se tam dostali.
    Vědcům se myšlenka alternativního vesmíru nezamlouvá. Sám Einstein viděl, že jeho obecná teorie relativity by mohla naznačovat jeho existenci, a přikláněl se proto k názoru, že jeho teorie má vadu. Přesto v sobě našel duševní sílu a roku 1935 své objevy publikoval. Pod pojednáním byl jako spoluautor uveden jeho kolega Nathan Rosen. Pojednání otvíralo zcela nečekané perspektivy. Černá díra byla chápána jako oblast tak intenzivní gravitace, že do sebe vsaje všechno, co se octne v její blízkosti. Nic jí nedokáže uniknout. Ale Einsteinovy a Rosenovy výpočty ukázaly, že základní aspekt tohoto nepřekonatelného vakuového vysavače spočívá v tom, že musí být v páru s „bílou dírou“, což je taková oblast v prostoru, v níž jsou hmota a světlo vyvrhovány v tomtéž poměru, v jakém hmota a světlo vstupují do černé díry.
    Problém vězel v tom, že odpovídající „bílá díra“ v našem vesmíru nemůže existovat. Je takříkajíc na druhé straně černé díry - v jiném, odděleném kontinuu reality. Přechod mezi černou dírou na této straně a „bílou dírou“ na straně druhé vstoupil ve známost jako Einstein-Rosenův most.
    Pokud Einsteinovi připadalo toto odhalení nepříjemné, to nejhorší mělo teprve přijít. Z výpočtů založených na statické černé díře vzešla koncepce dvou (a pouze dvou) vesmírů. V reálném světě není pravděpodobné, že by černá díra byla statická. Z astronomických pozorování vyplývá, že prakticky všechna nebeská tělesa jsou v pohybu. Země se otáčí kolem vlastní osy, Slunce také, rovněž i většina hvězd. Kdyby se naše hroutící se neutronová hvězda točila, ponese si tento charakteristický znak i do fáze černé díry. Výsledkem by byla rotující černá díra.
    Roku 1963 australský fyzik Roy P. Kerr dokázal, že rotující černá díra je ohniskem nekonečného množství paralelních vesmírů, z nichž všechny kromě jednoho jsou teoreticky z tohoto vesmíru dosažitelné.
    Pokud byla statická černá díra pro ustarané astronauty špatnou zprávou, pak výpočty, ohlašující rotující černou díru, se zdály docela zajímavé. Singularita rotující černé díry má tvar prstence, nikoliv pevné koule. Takže když do ní vletíte, s trochou štěstí ji úplně minete. Pokud ano, fyzici věří, že existuje možnost, že proniknete skrz černou díru - nezaručují, že vcelku - a objevíte se v jiné oblasti prostoru. Je tedy možné, že se objevíte i v jiném čase?
   
    
   
   
   
   
    

Kapitola třináctá
   
    Autor vědeckých knih Gary Zukav nazval černou díru „nedostižným strojem času“.? Ale je možné ji tak použít? V roce 1917, kdy Schwarzschild vypracoval své výpočty, a dokonce ještě v roce 1935, kdy Einstein a Rosen vydali své společné pojednání, si nikdo nebyl jistý, jestli černé díry existují mimo kontinuum čiré matematiky. Jinými slovy, v té době to byly pouhé teoretické konstrukce, které mohly a nemusely mít protějšek v reálném světě. Od té doby se mnoho změnilo.
    První změna spočívá v tom, že fyzikové už nevěří, že černá díra je černá. Ačkoliv světlo z našeho vlastního časoprostorového kontinua je samozřejmě vsáváno a nemůže uniknout, fotony a jiné částice z vesmírů za černou dírou mohou klidně projít jednosměrnou membránou díky procesu, známému jako kvantový tunel. Na kvantovou fyziku se podíváme později. Prozatím nám bude stačit vědomí, že někteří fyzikové věří, že černé díry mohou svítit.
    I když černá díra zůstane dokonale neviditelná, mohutně signalizuje svou přítomnost. Jedním z těchto signálů jsou rentgenové paprsky. Ty se tvoří proto, že černá díra nasává vodík a různé jiné atomy a částice. Když jakoukoliv nabitou částici zrychlíte, vydává záření. Jelikož černá díra zrychlí kdejakou částici v dohledu, musí kolem ní působit silná radiace. Hledáte-li černou díru, dívejte se (pravděpodobně) po temné oblasti prostoru, která zběsile vyzařuje rentgenové paprsky.
    Dalším signálem je gravitace. Jak už jsme si všimli, černá díra je největší generátor gravitace ve vesmíru. Pokud se v jejím sousedství náhodou vyskytne normálně viditelná hvězda, bude ovlivněna gravitačním polem. Může být přitažena na oběžnou dráhu kolem černé díry. Hvězdná hmota z ní může být vsáta do černé díry. V některých případech může černá díra pohltit celou hvězdu. Takže uvidíte-li hvězdu, která se chová nepřístojně, zvlášť pokud vypadá, jako by obíhala kolem neviditelného tělesa, pak je značně pravděpodobné, že jde o systém, jehož součástí je černá díra.
    (Je také možné, že je zde něco jako systém preventivního varování, upozorňující, že se utvoří černá díra. Pokud kolabující hvězda není kulatá, třeba proto, že byla zploštěna na pólech, obecná teorie relativity předpovídá, že bude před kritickou transformací vysílat gravitační vlny. Gravitační vlny jsou teoretické poruchy gravitačního pole. Šíří se rychlostí světla a ovlivňují pohyb ostatních objektů jsou analogické k elektromagnetickým vlnám. Jejich existence nebyla ještě potvrzena, ale už se budují detektory.) V roce 1970 zachytila astronomická družice jeden z těchto signálů v souhvězdí Labuť (Cygnus) na severní obloze, které je od Země vzdáleno jedenáct světelných let.
    Nějaký zdroj v souhvězdí Labuť generoval milionkrát větší elektromagnetické záření než naše Slunce. Astronomové, kteří tento zdroj pojmenovali Cygnus X-1, pak zaznamenali modrého veleobra, který vypadal, že se pohybuje po jeho oběžné dráze. Vzhledem k těmto pozorováním došli k závěru, že byla konečně nalezena první černá díra.
    O pět let později identifikovala britská družice Ariel další zdroj rentgenových paprsků. Brzy nato se objevil třetí ve Velkém mračnu Magellanově. Od té doby bylo zachyceno více než sto podobných signálů.
    Černé díry se mohou vyskytovat v extrémním rozsahu velikostí. Anglický fyzik Stehen Hawking se domníval, že při velkém třesku, který byl počátkem vesmíru, mohly vzniknout drobné černé díry velikosti elementárních částic. Je možné, že existuje i druhý extrém, gigantické černé díry o hmotnosti sto milionů Sluncí, které se vyskytují ve středech galaxií. Taková masivní černá díra byla hlášena ve středu obří eliptické galaxie M 87.
    Takže černé díry nejsou sice úplně běžným jevem, ale pár se jich kolem nás najde.
    Otázka zní: mohl by člověk z naší vzdálené budoucnosti proletět s vesmírnou lodí černou dírou, pak se vrátit na Zemi před 500 miliony lety a zanechat šlépěj v blátě v Utahu? Je jasné, že tento scénář přináší spoustu technických problémů, ale je to možné aspoň teoreticky?
    Princetonský fyzik Martin Kruskal se jako jeden z prvních pokusil o sestavení přesné mapy vnitřku černé díry. Začal singularitou, reprezentovanou Schwartzschildovým poloměrem.
    Singularita je matematická konstrukce, v níž určité hodnoty dosahují nekonečna. Když vědci dosáhnou singularity, obvykle se domnívají, že tím jejich teorie padá. Většinou nepředpokládají, že taková singularita existuje v reálném světě. Mnoho fyziků věří, že právě tak to je s černými dírami. Einsteinova obecná teorie relativity předpověděla jejich existenci. Astronomové si dnes už jsou naprosto jistí, že byly nalezeny. Ale když jde do tuhého, při popisování toho, co se vlastně děje v černé díře, je obecná teorie relativity k ničemu. Pokud tuto teorii použijete, dostanete se k singularitě, a singularita znamená, že teorie je na cucky.
    Je to velice rozumný přístup. Nikdo nikdy nevypátral singularitu v reálném světě. To neznamená, že singularita nemůže existovat v černé díře - koneckonců jsou tam pěkně extrémní podmínky - ale znamená to, že s tím nemůžete počítat.
    Poslední dobou přišli vědci s něčím, co vypadá, jako by skutečná singularita existovala ve světě kartografie. Na mapách, jak asi víte, je náš svět rozdělen přímkami rovnoběžek a poledníků. Představte si, že chcete na glóbus nakreslit čtyřúhelník, jehož jedna strana je rovnoběžná s poledníkem a jedna s rovnoběžkou. Funguje to báječně, pokud se nepokoušíte sestrojit čtyřúhelník, který má jeden vrchol na severním pólu (nebo na jižním, na tom nesejde). Rovnoběžky nejsou na pólech přímkami, ale pouhými body, takže pokud byste se pokusili sestrojit čtyřúhelník, dospěli byste k singularitě.
    Až na to, že ve skutečnosti tomu tak není. Můžete svůj trojúhelník narýsovat i tak, pomocí mapy s jinými souřadnicemi (například plán), kde se poledníky s rovnoběžkami protínají v pravém úhlu. Vaše singularita nebyla skutečná singularita - dá se říct, že neexistovala v reálném světě. Vznikla pouze proto, že jste se dívali ze špatného úhlu. Měli jste špatnou mapu.
    Kruskal se začal zajímat o to, nedíváme-li se třeba ze špatného úhlu na černé díry. Začal si pohrávat s novou mapou. Aby se zbavil singularity, musel najít nové souřadnice, vzájemně k sobě kolmé. Jenomže souřadnice, které za normálních okolností používáme pro měření časoprostoru, takové nejsou.
    Pokud vám to zní neuvěřitelně, zapomínáte na relativitu. Jak dokázal Einstein, všechno záleží na tom, z jakého hlediska se díváte.
    Skutečná zkouška ohněm už nespočívá v obecném povědomí, ale v tom, jestli můžete nebo nemůžete najít ve fyzikálním vesmíru hledisko, podle kterého jsou vaše myšlenky možné. Je to neuvěřitelné, ale Kruskal takové hledisko našel. Pokud jste částice s nulovou délkou života, směřující k černé díře, pak singularita, vyznačená Schwarzschildovým poloměrem, už neexistuje. Vaše nové hledisko vám dává chybějící souřadnice. Vyskytují se v reálném světě částice s nulovou délkou života? Odpověď je jednoznačně kladná. Když čtete tato slova, jsou jich kolem vás celé biliony. Částice s nulovou délkou života jsou fotony, základní komponenty světla.
    Nové hledisko nás nezbaví jiné singularity v černé díře té ve středu, kde se gravitace stává nekonečnou - ale rozetne ji vedví a tyto poloviny umístí do rozdílných pozic. To stále napovídá, že obecná teorie relativity je jako teorie vyřízená, ale také že černá díra má symetrii. Fyzikové milují symetrii téměř stejnou měrou, jako nenávidí singularitu a také ze stejného důvodu. Jestliže singularita znamená, že vaše teorie je k ničemu, pak symetrie znamená, že jste pravděpodobně na správné stopě. Takže Kruskal se v zájmu své symetrie rozhodl žít se svými dvěma novými singularitami. Vykasal si rukávy a sestavil svou mapu.
    Kruskalova mapa vnitřku černé díry je vzrušující. Jsou na ní čtyři oddělené zóny. Dvě z nich obsahují nové singularity. Zbývající dvě jsou náš vesmír a paralelní, odlišné, zbrusu nové, až dodnes netušené kontinuum časoprostoru. Zkrátka jiný vesmír. V tomto druhém vesmíru ubíhá čas pozpátku. Fyzik Fred A. Wolfpopsal, co by se stalo s astronautem, který by proletěl takovou černou dírou, jakou zmapoval Kruskal:
    Jakmile přestoupí kritický poloměr, uvidí světelný bod ve středu díry. Tento světelný bod bude obklopen temnotou a temnota kruhem světla z jeho vesmíru... Jak se bude blížit singularitě ve středu, světelný bod rozkvete do světelné koule...
    Teprve až se dostane za kritickou Schwarzschildovu plochu, uvidí nekonečno. Před jeho očima se bleskem mihne celá historie vesmíru - neboť vesmír, který opustil, pozoruhodně rychle zestárl.
    Pak proletí do černé díry a spatří druhý vesmír. Nicméně stále bude vidět světelný kruh, vycházející z jeho vesmíru. Tento kruh se mu bude jevit jako stejný film, jaký právě zhlédl, jenomže tentokrát poběží pozpátku. Takže uvidí všechny události ze své minulosti, jak k němu přicházejí v opačném sledu...5
    Cestování časem? Ne tak docela, protože Wolfův hypotetický astronaut jej ani v nejmenším neovládá. Možná by chtěl v nějakém okamžiku návrat v čase zastavit, ale nemůže. Je spolu s prostorem a časem vsáván trubicovitou strukturou černé díry. V okamžiku (pokud má tato fráze za daných okolností vůbec nějaký význam) bude vyvržen do paralelního vesmíru. A protože tam ubíhá čas pozpátku, neposlouží mu to k ničemu dobrému. Nemůže se dostat do minulosti ani do budoucnosti, kam by chtěl, protože ty už neexistují jinde než ve vesmíru, který opustil.
    Ovšem jak Kruskalova mapa, tak Wolfovo líčení vycházejí ze statické černé díry. Jak by všechno dopadlo v rotující černé díře?
    První, čeho si povšimneme, je fakt, že má dva horizonty událostí, jeden uvnitř druhého. První z nich je identický s horizontem statické černé díry, ale druhý je jeho absolutní negativ. Průchodem prvním horizontem se změní prostor a čas: už nejste schopní se pohybovat v prostoru s výjimkou směru tahu, ale zato v čase se můžete pohybovat, kam vás napadne. Průchod druhým horizontem vrátí věci do starých kolejí: čas a prostor se začnou chovat tak jako vždycky. Střet se singularitou ve středu vás spojí s oblastí negativního prostoru, kde vás převrácená gravitace vyplivne jako jadérko z jablka. Naštěstí - vrátíme-li se k výpočtům Roye Kerra, fyzika, který zmapoval rotující černé díry - ke srážce se singularitou vás nic nenutí. Pokud se jí vyhnete, můžete si zvolit nejlepší východ: všechny vedou do paralelních vesmírů, ale žádný z nich od vás nevyžaduje, abyste cestovali rychleji než světlo, takže jsou teoreticky přístupné. A opět Fred Wolf:
    Nejprve projde vnějším horizontem a dostane se do vnitřního prostoru díry - což je pásmo, kde se jeho normální orientace času a prostoru převrátí. V tomto pásmu bude nucen pokračovat, už nikdy se nevrátí do našeho vesmíru...
    Potom projde vnitřním horizontem a vstoupí do zóny, sousedící se singularitou. Pokud se díra stále otáčí, projde přímo kolem singularity. Už to není „prostorová“ singularita, která by ho nutila, aby do ní spadl. Protože čas a prostor byly znova převráceny, čas je zase ve svých kolejích.
    Singularita už pro něj nechystá žádné hrůzy...
    Brzy vyjde z nejvnitřnější zóny a ještě jednou proletí vnitřním horizontem. Čas a prostor se mu opět převrátí a bude nucen pokračovat směrem ven. Když projde vnějším horizontem, dostane se do paralelního vesmíru - zcela nového světa...
    Pokud je jeho dráha dost přesná, projde svou paralelní minulostí, možná až k době svého narození. Pokud je ten druhý vesmír přesnou kopií našeho, uvidí sám sebe, jak se znovu rodí.5
    Fred Wolf vyslovil hypotézu, že koncepce paralelních vesmírů je klíčem k cestování časem:
    Minulost a budoucnost jsou prostě orientační body, založené na našem vnímání dneška. V nazírání času paralelních světů probíhají zároveň s naší současností.
    Minulost a budoucnost jsou... bok po boku paralelní vesmíry. Minulost a budoucnost, které si pamatujeme, jsou jen ty, kterými časové vlny řinčí největší silou a s největší rezonancí.5
    Nepředstavoval si světy minulosti a budoucnosti přesně jako naši vlastní minulost a budoucnost, ale spíš jako zrcadlové odrazy naší minulosti a budoucnosti, protažené do nekonečna. Kdybychom mohli do některého z těch odrazů vstoupit jako Alenka za zrcadlo, dokázali bychom podle všech předpokladů cestovat v čase. Kdyby byly v dalším kontinuu jemné rozdíly, není pravděpodobné, že bychom si jich vůbec všimli. Koneckonců, do jaké míry si uvědomujete, že když stojíte před zrcadlem a zvednete pravou paži, váš zrcadlový obraz zvedne levou?
    Nicméně pokud chcete vstoupit do odrazu minulosti nebo budoucnosti vašeho světa, je vůbec možné absolvovat výlet do černé díry, jak ho popisuje dr. Wolf, a přežít?
    Fyzikové povětšinou říkají, že ne. Dlouho před tím, než byste se přiblížili k černé díře natolik, abyste mohli těžit z jejích zvláštností, gravitace by zesílila do té míry, že by vás stačila roztrhat.
    Tady musíme být opatrní. Celá historie vědy se hemží nemožnostmi - železné lodě nepoplují, nikdy se neodlepíte od země -, které se později staly pouhými technickými problémy. Byly doby, kdy fyzikové nevěřili, že lidské tělo vydrží bez úhony větší rychlost, než je rychlost tryskem běžícího koně. To, co dnešní fyzikové popisují jako prvotní nebezpečí černé díry, je technický problém, nikoliv teoretická nemožnost. Každý, kdo by kategoricky prohlásil, že s tímhle se technika nikdy nevypořádá, zapomíná na zrudlé tváře těch, kteří přesvědčivě tvrdili, že rakety ve vesmíru nemůžou fungovat, protože se tam jejich stlačený plyn nemá o co opřít.
    Ale stojí vůbec za to riskovat život a lézt do černé díry?
    Možná že nabízí cestu časem, ale jenom jakoby. Neotevře vám cestu do minulosti, pouze do kopie minulosti. Může vypadat stejně, být stejná na omak, vonět a chutnat stejně, ale pořád je to jen kopie, a člověk už je od přírody takový, že reprodukce Van Gogha si nikdy nebude cenit tak jako originálu.
    Mimochodem, zdá se, že je to ošemetná otázka, zda vám černá díra umožní přejít hranice vaší (kopie?) osobní časové přímky. Jakkoliv je to zajímavé, za původem utažské šlépěje se budeme muset vydat dál.
   

 Kapitola čtrnáctá
   
    Počátkem šedesátých let vydal uznávaný autor sciencefiction Ray Bradbury v časopise Playboy povídku nazvanou Sound of Thunder. Píše o operacích společnosti Safari v čase, která se specializovala na výlety do minulosti, kde zákazníci mohli lovit dnes již vyhynulá zvířata.
    V této povídce se jedna skupina vrací do období druhohor, aby ulovila nejnebezpečnějšího dravce všech dob, což je Tyrannosaurus Rex, největší z masožravých dinosaurů. Vedení společnosti Safari v čase je velmi citlivé na možnost, že by svými činy v minulosti mohli ovlivnit budoucnost, takže dravci se smějí lovit pouze v těch případech, kdy mají tak jako tak zemřít, a všichni cestovatelé časem jsou bez diskusí odkázáni na vznášející se kovový chodník, aby nepředloženě nepoškodili místní floru.
    Lovený tyranosaurus měl podle plánu zemřít do hodiny po příjezdu cestovatelů, měl ho zabít padající strom. Členové safari byli přísně varováni před zasahováním do minulosti, neboť by mohlo dojít k ovlivňování budoucnosti, ale když se objevil tyranosaurus, jeden z nich se tak vylekal, že sestoupil z chodníku a šlápl na motýla. Byla to maličkost, ale když se skupina vrátila do své doby, zjistili, že místo mírumilovného politického režimu mají náhle neofašistickou diktaturu.
    Bradburyho povídka se dotýká zajímavého bodu. Pokud bude jednou možné cestovat do minulosti, musí naši potomci dávat velký pozor, aby se vyhnuli činům, které by ovlivnily budoucnost. Možná že povaha času nebo cestování v čase automaticky vyloučí jednoznačné paradoxy. Ale i bez nich, jak ukazuje Bradbury, může mít sebemenší zásah velice nepříjemné následky.
    Pokud je tato myšlenka správná, umožňuje nám spekulovat o omezeních, která bude v budoucím cestování časem nutno zavést. Pokud trváte na cestování do historické minulosti, musíte dávat dobrý pozor, abyste splynuli se současnou kulturou, vyhnout se zasahování do politiky nebo místních zvyklostí (ať jsou jakkoliv odporné) a ujistit se, že tam nezavádíte paradoxní techniku. Navzdory Bradburyho povídce by bylo pravděpodobně bezpečnější cestovat do vzdálené minulosti. Potulovat se Gondwanou? v dávných dobách, kdy život ve formách, v jakých ho dnes známe, ještě neexistoval, by pravděpodobně bylo méně riskantní, než vrátit se o století zpět, i když budete natolik neopatrní, že tam, kde jednou bude jižní Afrika, vytrousíte náklad kovových koulí.
    Tato omezení, jako všechna omezení, by měla být v rovnováze s lidskou přirozeností, která se za posledních deset tisíc let změnila jen nepatrně a za dalších deset tisíc se nejspíš nezmění o nic víc. Lidská přirozenost naše potomky povede ke zkoumání zajímavějších oblastí času za cenu jakéhokoliv rizika. Jednou z takových oblastí, jak znamenitě předpověděl Bradbury, je období triasu, jury a křídy, velká mezozoická éra dinosaurů.
    Jak víme z velice úspěšného Jurského parku Michaela Crichtona a Stevena Spielberga, dinosauři by mohli být největší turistickou atrakcí všech dob. Nicméně skutečné safari v čase zítřka musí nařídit mnoho omezení; už jen množství turistů jistě způsobí, že dojde k chybě. Nemusí to nutně vést k fašistické diktatuře (a možná už to k ní vedlo), ale nějaké stopy by zůstaly. Možná ne mnoho, protože mluvíme o období před 65-213 miliony let, ale něco přece.
    A kupodivu taky zůstalo.
    V roce 1968 archeologové, kteří prohledávali fosilní pozůstatky v křídovém souvrství v Saint-Jean de Liver ve Francii, odkrytém při odstřelu, narazili na hromadu oválných kovových trubic. Lišily se velikostí, ale tvar měly stejný. Na rozdíl od kovových koulí nalezených v jižní Africe nemohla být ani řeč o konkrecích. Žádná známá substance se nespojuje takovým způsobem, aby vytvořila řadu identicky tvarovaných trubek.
    Tento nález je stejně záhadný jako předkambrické artefakty v jižní Africe. Křídová vrstva, v níž byly objeveny, je stará šedesát pět milionů let. To znamená, že trubky tam byly uloženy před koncem křídového období, v době zániku dinosaurů.
   
    
   
   
   
   
   
   
   

Kovová trubka, nalezená v pětašedesát milionů let starém 
křídovém útvaru ve Francii
   
    Vědci, kteří je objevili, Y. Druet a H. Salfati, byli nálezem ohromeni. Zvážili a zamítli několik hypotéz a posléze došli k závěru, že trubky musí být důkazem inteligentního života. Pokud je to pravda (a stěží lze tento závěr zpochybnit) musíme se ptát, kde se takový inteligentní život vzal.
    Ze všech závěrů, k nimž dojdeme při zkoumání zkamenělin, lze usoudit, že téměř 200 milionů let byli na naší planetě dominantní formou života ještěři. Pro konkurenci tu prostě nebylo dost místa. Mohli se v té době sami dinosauři vyvinout v inteligentní bytosti? Bylo by to skutečně možné, i když málo pravděpodobné. Spielberg si představoval, že rychlí dravci Jurského parku byli dost chytří, aby dokázali otočit klikou u dveří, a vědci nepopírají, že toho byli schopni. Ale kovové trubky svědčí nejen o inteligenci, ale dokazují i vyspělou techniku, která rozhodně nepatří mezi možnosti ještěrů.
   
   
   
   
   












Otisk, podobný botě i se švy; ve skále z období triasu.
 Ohlášen W. H. Ballouem v Nevadě roku 1922
    
   Otázku mimozemských návštěvníků jsme řešili už ve vztahu k předkambrickým nálezům. A ani zde možnost návštěvy z jiné planety v období křídy nelze zcela vyloučit, i když zbytky mezozoických nálezů ukazují opět na lidskou civilizaci. Takže po zralé úvaze můžeme prohlásit, že trubky, nalezené Druetem a Salfatim, jsou náhradní díly ke stroji času.
    Taková spekulace, ač se zdá divoká, se zrodila z jednoho z nejpozoruhodnějších objevů vůbec. Podle dr. W. H. Balloua? hledal roku 1922 geolog T. Reid v Nevadě zkameněliny a stejně jako William J. Meister v Utahu narazil na zkamenělý otisk boty. Nebo přesněji řečeno na cosi, co vypadalo jako zkamenělé pozůstatky části kožené podrážky.
    Přední část podrážky chyběla, ale dobré dvě třetiny zůstaly. Byly na nich znát stopy nití v místech, kde byl původně přišitý svršek boty, a prohlubeň tam, kde botu prošlapala pata jejího vlastníka.
    Reid tento nález odnesl k fotografovi, který udělal dvacetkrát zvětšené snímky. Bylo na nich jasně vidět zakroucení a zkrabacení nitě a také něco, co vypadalo jako perforace na stehy, rovnoběžná s okrajem.
    Fosilii si prohlédli profesoři H. F. Osborn, W. D. Matthew a E. O. Hovey z Amerického muzea přírodní historie a shodli se na tom, že pochází z období triasu, ale protože celá věc byla příliš absurdní, usoudili, že jde o hříčku přírody, která nějakou neuvěřitelnou shodou okolností nabyla tvaru podrážky moderní boty. Dr. James F. Kemp, geolog z Kolumbijské univerzity, došel v podstatě ke stejnému závěru ohledně stáří i povahy předmětu.
    Výrobci bot (nejmenovaní), kteří nález zkoumali, byli méně zdrženliví. Kategoricky prohlásili, že to jsou zbytky ručně vyrobené podrážky. Pokud by měli pravdu, pak je hypotéza o mimozemšťanech opět neudržitelná. Máme před sebou nepopiratelně lidský výrobek, pocházející z doby mnohem starší, než se na naší planetě vyvinulo lidstvo.
    Skoro to vypadá, jako by podrážka upadla z ručně šité boty nějakého zákazníka Safari v čase, když se prodíral drsnou krajinou a hledal svého dinosaura.
    Pokud cestovatel časem hledal v Nevadě dinosaura, existuje důkaz, že jeden z jeho kolegů ho v Turkménii skutečně našel. Roku 1983 přinesly moskevské noviny krátkou zprávu o lidské stopě, otisknuté v jurské skalnaté vrstvě.
    Neuváděly se tam žádné podrobnosti, jenom zmínka, že nález zkoumal profesor Amanijazov z Turkmenské akademie věd, který se vyjádřil přibližně v tom smyslu, že se nález „podobá“ otisku lidské nohy. Profesorovu zdrženlivost lze vysvětlit faktem, že otisk byl nalezen vedle jiného, který udělal tříprstý dinosaurus.
   
    
   
   
   








Otisk mince nalezený roku 1871 ve 200-400 tisíc let staré vrstvě půdy v Illinois
   
   
   





















Hliněná figurka, vykopaná roku 1889 v pliocenní vrstvě 
v Nampě v Idahu pří vrtání studny
    Důkazy už na sebe začínají navazovat, ale k potvrzení hypotézy, že cestování časem je teoreticky možné, nám zbývá ještě pořádný kus cesty. Propadnutí černou dírou by asi mnohé vysvětlilo, ale máme-li být k sobě upřímní, musíme si přiznat, že to není stoprocentní.
    Především bychom se k té černé díře museli nějak dostat. Víme, že nejbližší je vzdálená víc než deset světelných let. I když připustíme, že jsme natolik technicky vyspělí, abychom dokázali cestovat rychlostí blížící se rychlosti světla (k vyšší rychlosti nám žádná technika nepomůže), cesta tam a zpátky nám zabere přinejmenším dvacet let plus libovolnou dobu, po kterou se budeme potulovat kopií své minulosti. Dvacet let je dlouhá doba, pokud bychom ji vyjmuli z vymezeného intervalu lidského života, ale musíme vzít v úvahu ještě něco jiného. Protože letíme rychlostí blížící se rychlosti světla, zažijeme časovou dilataci, tak jak ji předpověděl Einstein - pamatujete na naši diskusi o paradoxu dvojčat? Vrátili bychom se na Zem, kde by naši přátelé a příbuzní byli už dávno mrtví, kde by celá společnost byla o krok dál, kde by se používala nám neznámá technika, kde by celá naše cesta byla jen notickou v učebnici dějepisu. To je za výlet časem dost vysoká cena. 
   
   
   







Reliéfní znaky nalezené v mramoru, vytěženém roku 1830 
z dvacetimetrové hloubky v lomu poblíž Philadelphie
    
   Pokud jste přesto ochotni ji zaplatit, musíte vyřešit ještě problém s gravitací. To je, jak jsem už poukázal, problém technický, ale technický problém tak velký, že nemáme nejmenší ponětí, jak se s ním vypořádat, a to i v oblasti teorie.
    I kdyby se stal zázrak a vědci vyvinuli svou verzi Cavouritu, antigravitační clony, kterou vymyslel H. G. Wells, stejně bychom nevěděli, zda vstupujeme do konečného stroje času, nebo ne. Navíc se fyzikové musí ještě vyrovnat se singularitou, neboť mnoho jejich předpovědí je založeno na předpokladu, že singularita v přírodě existuje a na rozdíl od singularity kartografické není chybou úhlu pohledu. V obou případech prohráváme. Pokud singularita ve skutečném světě neexistuje, pak možnost, že černou díru lze využít jako stroj času, mizí. Pokud existuje, pak vám žádný vědec nebude ochoten říct, co to v praxi znamená.
    Všechno, co jsme kdy četli o tom, co se děje v černé díře, není víc než fyzikův odhad. A nejlepší z nich přiznávají, že ten odhad není zvlášť dobrý.
    A konečně, pokud jste ochotni vsadit vlastní život, měli byste ten zážitek ještě přežít. Nevím o žádném duševně zdravém pojišťovákovi, který by vás pro takový případ pojistil. Pro budoucí cestovatele časem je černá díra hodně mizerná investice.
    Naštěstí existují náznaky, že možná nebude třeba.
    Více než třicet let po vydání Einsteinovy obecné teorie relativity přišel logik Kurt Gödel s rovnicemi, které za jistých vzácných okolností přiPouštějí cesty časem. Nebyla to jen jiná verze efektu dilatace času - Gödel se jasně vyjádřil, že cesta se dá nasměrovat do minulosti. A nejenom to, může dosáhnout i za hranice vašeho života. Můžete zkrátka pátrat v historii jako Marty McFly v Návratu do budoucnosti.
    „Vykonáte-li okružní let v raketě dostatečně širokým obloukem,“ tvrdí Gödel, „je v těchto světech možné cestovat do jakékoliv oblasti minulosti, přítomnosti a budoucnosti a zase zpátky.“2 
   Gödel sám byl vůči své teorii velice opatrný. Existuje nahrávka, na které říká: „Tento stav věcí nás zdánlivě dovádí k absurditě, protože člověku umožňuje... cestovat zpátky do blízké minulosti míst, kde sám žil. Tam najde člověka, kterým býval v dřívějším období svého života. Mohl by tedy s tím člověkem udělat něco, co se mu, pokud si vzpomíná, nestalo.“2
    To byla Gödelova verze dědečkova paradoxu s mnohem méně hrůzostrašným výkladem. I tento problém však stejně jako kartografická singularita může spočívat někde jinde než jen v úhlu pohledu. Vede-li teorie k nějaké absurditě, nemusíme ji proto ještě zavrhnout. Newtonovy teorie vedly k absurditě akce na dálku. Speciální teorie relativity nám nabídla absurditu dilatace času. Spíš lze proti Gödelově práci namítat, že model, který objevil, není podobný světu, v němž žijeme. Jinými slovy, že jde o teoretickou konstrukci, která v tomto případě sice nepřekračuje fyzikální zákony, ale je závislá na situacích a konfiguracích, které ve skutečnosti, jak ji známe, nemohou prostě nastat. Bylo by riskantní zavrhnout každou teorii, jakkoliv divokou, která se přizpůsobuje matematickým základům moderní fyziky. Ale Gödelovo přiblížení nám podstatu cesty časem nevysvětlí.
    Další důsledek obecné teorie relativity vypadá daleko slibněji. Je to koncepce „červí díry“. Fyzik John Wheeler, který na tuto souvislost upozornil jako první, prohlásil, že červí díra je velice zvláštní druh roury, která spojuje to, co by jinak bylo vzdálenými částmi vesmíru... nebo jiných časů vesmíru. Podle Minowského rovnic červí díra znamená, že můžete cestovat buď v prostoru, ale nikoli v čase, nebo v čase, ale ne v prostoru.
    Stejně jako první postuláty černé díry, i červí díry jsou pouhé teoretické rysy časoprostoru. Nikdo nikdy nenašel něco takového hned za oběžnou drahou Marsu, ani dobře ukrytou díru v řídce zalidněné oblasti státu New York. Pokud ovšem to nebyla právě červí díra, co koncem .šestnáctého století spojilo Jižní Ameriku s Filipínami.
    24. října 1593 se v paláci v Ciudad de México hlásil do služby španělský voják. Vypadal nesvůj a zmatený. A co víc, byl nesprávně oblečený. Jeho uniforma nepatřila palácové stráži, byla na první pohled vojenská.
    Byl přiveden k výslechu k veliteli, kterému se brzy přiznal, že si není jistý, kde je. Domníval se, že když šel do paláce, nějak si popletl cestu, ale brzy vyšlo najevo, že palác, který hledá, není v Ciudad de México. Měl se hlásit do služby v paláci v Manile na Filipínách.
    Ale to ještě není všechno. Ten muž trval na tom, že je posádkou v Manile a že tentýž den ráno dostal rozkazy.
    Dodal, že večer předtím byl na Filipínách zavražděn španělský guvernér. Když mu řekli, že teď je v Jižní Americe, nedůvěřivě a ohromeně kroutil hlavou.
    Stalo se to v době, kdy cesta po moři z Manily do Mexika trvala několik týdnů. Neexistoval způsob, jakým by se dotyčný mohl během jediného dne dostat z Filipín do Ciudad de México. Protože bylo evidentní, že lže, vojenské úřady ho zatkly.
    Několik měsíců zůstal pod zámkem. Pak připlula loď z Filipín a potvrdila, že guvernér je skutečně mrtvý - byl zavražděn večer předtím, než se ten voják tak záhadně objevil v Mexiku. Muž byl osvobozen a později vrácen ke své posádce v Manile.
    Historek tohoto druhu existuje velmi mnoho, ale většinou jde o nevysvětlitelná zmizení předmětů či lidí, kteří už se nikde neobjevili. Například v takzvaném „Dračím trojúhelníku“ jižně od Japonska bylo od roku 1968 do roku 1972 oficiálně hlášeno zmizení 1472 malých lodí (o výtlaku menším než dva tisíce tun). Počet větších lodí, ztracených v této oblasti, dosáhl od roku 1949 cifry čtyřicet. V březnu 1957 zde během dvou týdnů zmizela tři letadla.
    Mnoho těchto zmizeni má zcela přirozené vysvětlení, ale mnohem víc jich odporuje veškeré logice. V letech 1949-1954 zmizelo deset velkých lodí se stovkami námořníků a nezanechaly po sobě sebemenší stopu. Roku 1942 zmizela bojová jednotka Japonského císařského námořnictva, sestávající ze tří torpédoborců a dvou letadlových lodí.
    Nebyla nalezena žádná zpráva, která by naznačovala, že tato plavidla zmizela následkem nepřátelské akce.
    Takové případy jsou v tisku často označovány za největší záhady světa a žádný fyzik, který má jen špetku sebeúcty, o nich nechce ani slyšet. Je to škoda, protože manifestace takových šíleností, jako jsou „červí díry“, bude mít nejspíš šílené účinky. Pokud vědci předpokládají, že jejich nejbizarnější hypotézy lze aplikovat jen na vzdálené oblasti galaxie, nejsou schopni vidět důkazy, které mají přímo před nosem.
    Fyzikům by se snad dalo odpustit to slepé místo, které se týká „červích děr“, protože s jejich existencí byly spojeny některé teoretické problémy. Když teorii „červích děr“ prozkoumáte z perspektivy newtonovské nebo i einsteinovské fyziky, výpočty vám ukážou, že j sou to roury, které vedou nikam. Problém je v tom, že newtonovská „červí díra“ může existovat jen po tak krátký časový úsek, že není možné do ní vstoupit, a i kdyby se vám to podařilo, její struktura by se zbortila dřív, než byste se někam dostali. Také vzorce speciální nebo obecné teorie relativity tuto její charakteristiku potvrzují. Pokud „červí díry“ existují, existují pouze zlomek sekundy.
    Nicméně známe alespoň tři úctyhodné vědce - kosmology Michaela Morrise, Kipa Thorna a Ulviho Yurtsevera kteří jsou přesvědčeni, že nějaké „červí díry“ - je jich možná dokonce spousta - mohou existovat dostatečně dlouho, aby je bylo možno použít. K tomuto závěru dospěli tak, že do svých kalkulací započítali tajuplné nálezy z oblasti kvantové fyziky.

 Kapitola patnáctá
   
    Kvantová fyzika přišla na svět takřka ze stejného důvodu jako speciální teorie relativity: Einstein si všiml prapodivného chování světla. V tomto případě však Einstein příliš nepokročil. Sám vycházel z práce německého fyzika Maxe Plancka. Planck na rozdíl od něho zápolil s obzvlášť spletitými problémy, které se vztahovaly k tzv. záření absolutně černého tělesa.
    Člověk stěží uvěří, že v době, kdy jsem chodil do školy, byly atomy nejmenší nedělitelné částice. Vezmu-li kus hmoty - třeba cihlu - a rozříznu ji napůl, zůstanou mi dva menší kousky. Pokud rozříznu napůl jeden z těch kousků, mám dva další kousky, a ty budou ještě menší. A budu-li půlit dál, kousky budou čím dál tím menší, a pak už budete potřebovat mikroskop, abyste vůbec viděli na to, co děláte. Nakonec vám zbude tak malý kousek, že už rozkrojit nepůjde. Tento kousek je atom, kus hmoty tak malý, že už ho nelze dál dělit.?
    Teorie atomu má docela zajímavou historii. Sahá až do roku 500 př. n. 1., kdy řecký filozof Leukippos z Milétu poprvé vyslovil myšlenku, že tělesa jsou složena z konečného počtu velice malých nedělitelných a věčně se pohybujících částic - atomů (atomon = řec. nedělitelné). Leukippovo učení pozpracoval v ucelenou soustavu jeho pokračovatel Demokritos z Abdér. Atomy, atomisty nazývané jsoucnem, a jim protikladné neomezené prázdno (nejsoucno), umožňující jejich pohyb, jsou jediné prapůvodní skutečnosti.
    Aristoteles a Plato brzy popřeli toto učení, protože tvrdili, že cihlu můžete štěpit donekonečna. Prostě nedosáhnete stadia, kdy už ji nelze dál dělit.
   
    A jenom díky obrovské prestiži těchto dvou velkých myslitelů bylo toto stanovisko přijímáno po celá tisíciletí. Začalo se o něm pochybovat až začátkem devatenáctého století, kdy experimentální věda předhonila čisté myšlení jako královská cesta k pravdě. Anglický fyzik a chemik John Dalton došel k závěru, že existence atomů by mohla vysvětlit jisté chemické reakce a chování plynů. Definoval atom jako nejmenší nedělitelnou jednotku hmoty, která si ještě zachovává své charakteristické vlastnosti.
    Zatímco jeho kolegové chemici uznávali, že teorie atomu je užitečná, nepřijímali bezvýhradně tvrzení, že atomy skutečně existují v reálném světě. Konečný důkaz byl ohromující. Skutečným převratem se stal jev popsaný jako Brownův pohyb. Vezměte si spolehlivý mikroskop a prohlédněte si jím kapku vody. Pokud jsou tam nějaká zrnka pylu, prachu nebo sazí, uvidíte, že tančí kolem dokola. To je Brownův pohyb. Ale co jej způsobuje? Teoreticky ho vysvětlil Einstein v roce 1905.
    Když fyzikové konečně došli k závěru, že atomy skutečně existují, stáli před úkolem určit, jak vlastně vypadají, jak fungují: zkrátka před problémem struktury atomu.
    Jako první to formuloval britský fyzik Ernest Rutherford, profesor na univerzitě v Cambridgi, který se zabýval studiem radioaktivity. S kolegy Hansem Geigerem? a Ernestem Marsdenem bombardovali zlatou fólii paprsky alfa záření. Jako zdroje záření použili radioaktivního materiálu a výsledky měřili. K jejich překvapení některé částice poskakovaly, místo aby se pohybovaly přímo - jak poznamenal Rutherford, bylo to něco podobného, jako když zapálíte světlici zabalenou v hedvábném papíru a zjistíte, že se vrací přímo na vás.
    Alfa částice mají kladný elektrický náboj. Rutheford usoudil, že jediné, co je mohlo donutit takhle poskakovat, byla hmota s pozitivním nábojem. Došel k závěru, že atomy zlata musí mít pozitivně nabité jádro.
    Rutherford provedl svůj experiment se zlatou fólií v roce 1909. Rok nato oslavil Vánoce zveřejněním své teorie atomové struktury - navrhl planetární model atomu. Podle jeho názoru je atom povětšinou prázdný prostor. V jeho středu je kladně nabité atomové jádro - největší shluk hmoty v celém atomu. Kolem něho je elektronový obal, tvořený částicemi, tzv. elektrony, které jsou na rozdíl od jádra nabité záporně. Jinými slovy atom je jakási malá sluneční soustava: Rutherford jádro přirovnával ke Slunci, elektrony byly planety.
    Přestože to tenkrát nikdo nekomentoval, tento model atomu byl vyjádřením velice staré myšlenky: mystického pojetí mikrokosmu, v němž se odráží miniaturní struktura makrokosmu. V moderní době je stejně populární jako ve starověku. O modelu atomu mě poučil tentýž učitel, který mi vysvětlil, že chci-li získat atom, musím především rozbít cihlu. Avšak Rutherfordův mikrokosmos byl nepředstavitelně malý.
    Abyste si vůbec udělali obrázek, představte si, že jádro má poloměr 10-15 m. Jádro, jak si vzpomínáte, je přitom největší součást atomu. Nikdo se ani nepokusil vyčíslit, kolik měří elektron, víme jenom, že obíhá kolem jádra ve vzdálenosti přibližně 10-14 m. Tato dráha určuje vnější hranici atomu.
    Když si to všechno dobře spočítáte, zjistíte, že 999 999 999 999 999/1 000 000 000 000 000 průměrného atomu je prázdný prostor.
    Rutherfordův model sice zpočátku vypadal dobře, ale brzy se začaly projevovat jeho omezené možnosti. Nejzřetelnější byly v oblasti radioaktivity. Radioaktivita byla tehdy pojímána jako spontánní emise částic určitých prvků.
    Brzy bylo zřejmé, že jediné místo, odkud mohou být tyto částice vysílány, je právě vnitřek jádra. To naznačovalo, že pokud by se podařilo rozbít jádro, našli bychom v něm další, ještě menší strukturu. Ale jádro se rozbít nedalo, vzpomeňte si na cihlu, o které se zmiňují staří Řekové (a já): atom byl klasifikován jako nerozbitný.
    Přesto se zdálo, že Rutherfordův model v rámci možností funguje výborně. Jakmile však fyzikové začali na elektrony uplatňovat Newtonovy zákony, aby předpověděli, jak se budou na svých drahách chovat, okamžitě se dostali do nesnází. Když své výpočty ukončili, bylo jasné, že kdyby elektrony vyzařovaly světlo podle newtonské fyziky, rychle by vyzářily veškerou energii a spirálovým pohybem by se srazily s jádrem podobně jako planeta padající do Slunce. Kdyby byly atomy tak nestabilní, jak fyzikům vycházelo, znamenalo by to, že cokoliv, co se skládá z atomů (což znamená všechno, včetně samotných fyziků), se může každou chvíli rozpadnout.
    Asi deset let před tím, než se vědci začali strachovat, že se rozpadnou, zápolil Max Planck s problémem vztahu mezi teplotou tělesa a množstvím radiace, které vyzařuje.
    Toto vyzařování se dramaticky mění s měnící se teplotou. Teplý pohrabáč stěží vůbec něco vyzařuje a je černý. Rozpalte ho v krbu a začne zářit a zčervená. Rozpalte ho ještě víc a charakter jeho radiace se změní tak, že zbělá.
    Ve snaze pochopit vztah mezi těmito změnami nahradili fyzikové skutečný svět se všemi jeho nedokonalostmi světem ideálním, v němž existoval dokonalý materiál, vyzařující a pohlcující radiaci. Nazvali ho „absolutně černé těleso“. Ve skutečnosti nic takového neexistuje, je třeba to chápat jako základ, na němž lze vystavět teorii záření.
    Záření, které fyzikové zkoumali, bylo nazváno „zářením absolutně černého tělesa“.
    První teorie, která se vyvinula z jejich zkoumání, byla zčásti dobrá a zčásti k ničemu. Pokud šlo o nízkou frekvenci na dolním konci spektra, o červené a infračervené paprsky, byla docela dobrá. Výpočty bylo možno ověřit pokusem a všechno souhlasilo. Jakmile jste ji však použili na horním konci spektra, z výpočtů vycházelo, že radiace je nekonečná. Kdyby se něco takového dělo uvnitř černé díry, říkalo by se tomu singularita. Takhle tomu fyzikové devatenáctého století říkali „ultrafialová katastrofa“ a snažili se na to zapomenout. Věděli, že je to nesmysl. Jejich pozorování potvrdila, že zahřátá tělesa nevydávají nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo nekonečnému množství záření v ultrafialovém spektru. Záření vysoké frekvence bylo ve skutečnosti stejně krotké jako nízkofrekvenční. Vrchol byl někde uprostřed.
    Roku 1900 Max Planck váhavě přišel s teorií, která fungovala. Váhavě, protože jako jediný z tehdejších fyziků na atomy nevěřil. Zůstal u Aristotelova a Platonova názoru, že cihlu lze štěpit donekonečna. Překvapilo ho, že teorie, která odpovídala záření absolutně černého tělesa - a odpovídala jí dokonale - byla založena na existenci atomů.
    Ale to nebylo to nejhorší. Aby se svými výpočty mohl vůbec začít, musel Planck předpokládat věc na první pohled úplně šílenou. Musel předpokládat - navzdory zdravému rozumu - že atomy vyzařují energii v dávkách, nikoliv souvislým proudem. Jinými slovy: to, co vypadá jako souvislý paprsek radiace, je ve skutečnosti malé množství energie (kvantum), následované dalším malým množstvím energie, následované dalším, ad infinitum - nebo aspoň dokud nějaká energie zbývá.
    Jako kdyby to nestačilo, Planck zjistil, že ty dávky energie mají specifickou velikost. Nemůžete jen tak nasekat paprsek energie, do kolika balíčků chcete. Jejich počet a velikost jsou předurčeny, dalo by se říct, že závisejí na povaze záření. Záření se zkrátka předem pěkně naporcuje do malých balíčků a vy s tím nic nenaděláte. Z tohoto zjištění vzešel takzvaný Planckův vyzařovací zákon, který udává závislost intenzity záření absolutně černého tělesa (tj. tělesa pohlcujícího záření všech vlnových délek) na kmitočtu záření a teplotě tělesa - a Planckova konstanta, další ze základních fyzikálních hodnot, jako je třeba rychlost světla. Pokud znáte Planckovu konstantu, dokážete vypočíst množství vyzařované energie. Jedním skokem (s pomocí Maxe Plancka) jsme tedy vyřešili hlavolam záření absolutně černého tělesa.
    Planck nazval každý balíček energie kvantum, v množném čísle kvanta. Tenkrát to ještě nevěděl, ale právě pomohl na svět celému novému vědnímu oboru - kvantové fyzice.
    Jako porodní bába byl dost váhavý. Problém byl v tom, že nechtěl čelit následkům svého objevu. Pořád předstíral, že to byl jen momentální způsob pohledu, nikoliv vědecký popis jednoznačné skutečnosti. Einstein byl odvážnější. Viděl následky až příliš dobře, čelil jim zpříma a za své bolesti se dočkal Nobelovy ceny. Většina lidí se domnívá, že Nobelovu cenu za fyziku získal Einstein za jednu ze svých teorií relativity, případně za obě, ale tak to nebylo.
    Byla mu udělena (roku 1921) za přínos v oblasti kvantové fyziky, za práci, kterou udělal v roce 1905 na fenoménu zvaném fotoelektrický jev, fotoefekt. Jeto termín pro jistý kuriózní jev, kdy vzájemným působením záření a látky dochází k pohlcování fotonů a uvolňování elektronů. Světlo je, jak víme, proud částic, které se jmenují fotony. Když narazí na kov - rychlostí světla - vytlačí pár elektronů. Počet elektronů závisí na intenzitě světla, zatímco jejich energie závisí na jeho barvě. Jde o interakci mezi světlem a hmotou, kterou klasická fyzika neumí vysvětlit. Einstein ji vysvětlil rozšířením Planckovy teorie. Prohlásil, že záření absolutně černého tělesa není jediné, co je „nabalíčkováno“ - týká se to i světla. Během zhruba deseti let pokusy prokázaly, že měl pravdu.
    Roku 1913 dostal dánský fyzik Niels Bohr báječný nápad aplikovat nové zákony kvantové mechaniky na Rutherfordův atom. Padly jak ulité. Běsi byli vypuštěni a bylo jen otázkou času, kdy někdo přijde s plně ověřenou kvantovou teorií.
    Přišli s ní rovnou dva. Jeden byl německý fyzik se sennou rýmou, který se jmenoval Werner Karl Heisenberg.
    Zotavoval se z alergického záchvatu na ostrově Helgolandu v Severním moři, v ovzduší bez pylů, a vytvořil tam teorii „maticové mechaniky“, první souvislou formulaci kvantové teorie na světě. A byla to šílená formulace.
    V algebře je a krát b totéž jako b krát a, jinak řečeno 3 x 4 je totéž jako 4 x 3. V maticovém postupu tomu tak není.
    Vím, že to zní nesmyslně, ale to si vyřiďte s Heisenbergem.
    Ten tvrdil - a od té doby si i jiní fyzikové všimli, že měl pravdu - že pořádek, ve kterém měříte hodnoty v subatomárním světě, ovlivňuje konečný výsledek.
    Další byl rakouský fyzik s manželskými problémy, který se jmenoval Erwin Schrödinger. Ukrýval se se svou milenkou v rakouských Alpách a vytvořil tam teorii vlnové mechaniky, která popisuje z jiného hlediska totéž jako Heisenbergova maticová mechanika. Zrození kvantové fyziky, zcela nového způsobu pohledu na subatomární svět, bylo u konce.
   
   

 Kapitola šestnáctá
   
    V oblasti kvantové fyziky existuje jeden základní experiment, který přináší tak paradoxní výsledky, že mění náš pohled na svět v cosi fantastického. I cestování v čase se proti tomu zdá běžným zážitkem. Ten experiment, stručně nastíněno, vypadá takhle:
    Paprsek elementárních částic je namířen proti povrchu s citlivou vrstvou, která zaregistruje jeho dopad. Pak je mezi zdroj a citlivý povrch umístěna deska, v níž jsou dva otvory, kterými mohou částice procházet - jinak je deska blokuje. Každý z těch otvorů se dá otvírat a zavírat nezávisle na experimentátorovi.
    Elementární částice byly kdysi chápány jako úplně maličké dělové kuličky. Obecné povědomí - a newtonská fyzika, pokud trváte na využívání Newtonových objevů říká, že když jsou oba otvory otevřené, projde jimi dvakrát tolik těchto dělových kuliček, než když je otevřený jen jeden.
    Tentýž experiment můžete podniknout se světlem. Posviťte si otvorem v kartě a na jakékoliv ploše za kartou se objeví ozářená oblast. Udělejte dva otvory a budete mít dvě ozářené oblasti. Tam, kde se překrývají, se budou střídat světlé a tmavé pruhy - model rozhraní. Ale světlo, jak víme, je proud částic nazývaných fotony. Pokud zredukujete světelný zdroj tak, aby propustil pouze jediný foton, čekali byste, že projde jedním nebo druhým otvorem, když jsou oba otevřené. Nicméně budou-li oba otvory otevřené, ten jediný foton nepřistane nikde kromě modelu rozhraní. Opakujte pokus několikrát a jednotlivé fotony začnou budovat model rozhraní přesně stejně, jako by byly proudem fotonů. A co je horší, model rozhraní nevznikne, když je otevřený jen jeden otvor. Takže k otázce, jak dokáže jeden foton tvořit rozhraní sám se sebou (nebo s jinými fotony, které dopadly dřív nebo ještě nebyly vyslány), přibývá otázka, jak ten foton poznal, že jsou otevřené oba otvory, a ne jenom jeden. Einstein, který byl po celý svůj život vůči kvantové fyzice velmi podezíravý, jednou potměšile poznamenal, že fotony musí ovládat telepatii.
    Jiní vědci s tímto dilematem zápasili seriózněji. Začali předpokládat, že elementární částice nejsou vůbec hmotnými částicemi, ale formou vlnění. Nikdo z vlastní zkušenosti neví, jak subatomární svět vypadá: nemáme přístroje, které by nahlédly do jeho tajemství. Fyzikové vytvářejí modely tohoto světa podle výsledků svých pokusů. Začali tedy s modelem elementárních částic jako miniaturních dělových koulí, pak tento model upravili podle výsledků pokusů, jako byl ten, o kterém jsme právě mluvili, na model částic, které byly vlastně vlněním.
    Na vlnění není nic záhadného ani obtížného. Můžete si ho představit jako vlny na moři. Stoupá a klesá a pohybuje se dopředu.
    Když si představíte vlnění, není tak těžké pochopit, že na rozdíl od jednoduché částice (jinými slovy na rozdíl od dělové koule) mohou vlny projít oběma otvory zároveň. To znamená, že v případě, že budou otevřené oba otvory, lze očekávat, že na citlivém povrchu nenajdete o nic víc stop nárazů, než kdyby byl otevřený jen jeden. Nestane se nic víc, než že se každá vlna rozštěpí, aby se protáhla otvory, a na druhé straně se znovu spojí. Ale protože se nějaké procento těchto rozštěpených vln srazí (a tudíž navzájem zruší), projde ve skutečnosti dvěma otvory méně vln, než by prošlo jedním - přesně jak ukazují výsledky pokusů.
    Vlnová teorie světla naši záhadu zdánlivě řeší, až na jeden důležitý bod. Částice, které se při průchodu otvory v desce chovají jako vlny, se ihned potom zase změní v částice. Vlna, která narazí do citlivého povrchu, by do něj měla narazit celá najednou, jako když se mořská vlna rozbíjí o pláž, ale pokus ukázal, že tomu tak není. Částice narážejí do povrchu na specifických místech - jako maličké dělové koule.
    Fyzikové se začali odvolávat na dualitu vlnových částic (kterou nazývali chováním, ale nevysvětlovali ji) a po léta žili s nepříjemným vědomím, že částice se za jistých okolností chovají jako částice a jindy zase jako vlny. Je třeba ocenit, že dualita vlnových částic funguje a vědci dokázali přesně předpovědět jejich chování v celé řadě situací. Jinými slovy, dualita je reálná - má jen jedinou vadu: nedává smysl. 
    Vlastně trochu smysl dává, protože fyziky začalo zajímat, zda v objektivním světě vlny vůbec existují. Napadlo je, že by to vlastně mohlo být psychické působení, které člověku umožňuje držet se ve stopě toho, co vidí, tedy příklad organizačních schopností lidské mysli.
    Nakonec dospěli k názoru, že veškerá dualita vlnových částic je ve skutečnosti součástí organizační schopnosti mysli pozorovatele. Vlnění je vlastně kolekce možností, které se chovají jako vlnění. Jinými slovy, základní částicí je stále ta maličká dělová koule, ale místo abyste prostě pozorovali její chování, vezmete v úvahu souhrn všech možných věcí, které se malé dělové kouli mohou přihodit - tedy všechny její vyhlídky - a vaše mysl je zorganizuje do představy vlny. Kvantové částice byly proto stále častěji nahlíženy Jako vlny pravděpodobnosti.
    Fyzikové jsou inteligentní a zpravidla vzdělaní lidé a jejich způsob myšlení není pro nás laiky snadné sledovat.
    Pokud jej aplikujete na problematický pokus se dvěma otvory, poznáte jeho klady. Pokud přijmete koncepci vln pravděpodobností, můžete se vrátit k příjemné představě částic jako maličkých dělových koulí. Když tyto koule procházejí dvěma otevřenými otvory v desce, vlna pravděpodobnosti (která ve skutečnosti existuje pouze v mysli pozorovatele) reprezentuje různé možnosti, které se částici otevírají - zda projde horním nebo dolním otvorem, nebo narazí na desku a je pohlcena nebo odražena. Vlna pravděpodobnosti nepředpovídá, kam přesně částice půjde, jenom kam nejpravděpodobněji bude směřovat.
    Vlny pravděpodobnosti předpovídaly výsledek stejně spolehlivě jako původní koncepce fyzikálních částic vlnění. Nejen to, bylo velmi snadné pochopit, že pravděpodobné možnosti se mění podle toho, je-li otevřený jeden otvor, nebo oba dva. Teorie vln pravděpodobnosti elegantně vysvětlila chování částic, ale jeden malicherný problém tu zůstal. Pokud jsou vlny částic vlastně vlny pravděpodobnosti a vlny pravděpodobnosti jsou vlastně vysvětlující představou mozku - jak potom pro všechno na světě vysvětlit očividný fakt, že se eventuální možnosti mohou nějak střetávat jedna s druhou, přesně jako fyzikální vlnění?
    Odpověď na tuto otázku našel roku 1957 mladý Američan Hugh Everett III. ve své disertační práci na Princetonské univerzitě. Argumentoval s oslnivou jednoduchostí; prohlásil, že mohou-li se dvě vlny pravděpodobnosti spolu srazit, každá z nich musí skutečně existovat. Ale protože není možné, aby obě pravděpodobnosti existovaly současně v našem vesmíru, logicky z toho vyplývá, že musí být ještě druhý, paralelní vesmír, v němž se nalézá ona druhá pravděpodobnost.
    Přijetí Everettovy teorie mělo dost bizarní následky.
    Vědci přidali interakci dvou paralelních vesmírů, které se plynule štěpí a slučují podle vztahu k jednotlivým událostem. V proslulém experimentu s dvojím štěpením došlo štěpením dvou vesmírů ke vzniku chování podobného vlnění, zatímco jejich slučováním se nám vrátily naše malé dělové kuličky. My se teď ovšem musíme vrátit až k paralelním vesmírům, o nichž teorie relativity tvrdí, že existují v černých dírách. Zatímco nejbližší černá díra je od Země vzdálená celé světelné roky a roztrhala by vás, kdybyste byli tak šílení a chtěli proniknout do její blízkosti, Everettovy paralelní vesmíry se zdají být přístupné přímo tady, na naší domácí planetě. Je to tak, v té spoustě voleb, které za život uděláte, byste se docela přirozeně mohli celou tu dobu vlnit směrem do nich a zase z nich.
    A právě úvahy tohoto typu Einstein opustil, znechucen kvantovou fyzikou. Jednou řekl, že prostě nemůže věřit, že celý vesmír se změní jenom proto, že se na něj podívá myš - přitom ale čím dál víc fyziků bere Everettovy myšlenky vážně. To proto, že jediná alternativní teorie je ještě horší. Tato „divoká“ teorie - která bývala klasickou teorií kvantové fyziky - říká, že samo pozorování způsobuje, že vlnění pravděpodobnosti „se zhroutí“ do jednotlivé reality.
    Nezní to tak špatně, dokud mluvíme o částicích ženoucích se skrz otvory, avšak v širším pojetí je z toho jenom zmatek. Dojdeme tak k paradoxu, jako je ten o Schrödingerově kočce, která je živá a mrtvá zároveň až do okamžiku, než vědci otevřou krabici a podívají se, zda je, nebo není otrávená. V kosmickém kontextu musíte zajít ještě dál a ptát se, který pozorovatel působí na vlny pravděpodobnosti, jež určují, že se z hvězd stávají novy a galaxie se srážejí. Nábožensky založení jedinci mohou odpovědět, že nejvyšší pozorovatel musí být Bůh, ale pro fyziky je Bůh pouze jméno dané konečnému neznámému, a je to tudíž doznání porážky. Dosadit do naší rovnice Boha je totéž jako najít singularitu - je to znamení toho, že naše teorie je k ničemu.
    Teď to tedy vypadá, jako by nám oba velké postuláty moderní fyziky, teorie relativity a kvantová teorie, poskytly zázrak mnohočetného časoprostorového kontinua, teoretickou možnost jich dosáhnout a jistotu, že pokud můžeme takříkajíc sklouznout stranou v prostoru, určitě můžeme sklouznout i v čase.
   
    
   
   
    

Kapitola sedmnáctá
   
    Co myslíte, zahrnuje technika zítřka i cestování v čase? Kde hledat důkaz, že naši potomci odhalí možnosti takového cestování? Pokud může cesta časem mít jen jediný směr, tedy vpřed, pak se to nikdy nedozvíme. Pokud, jak tvrdí nová fyzika, je možné se pohybovat časem i zpátky, pak bude hledaný důkaz reprezentovat sám sebe jako anachronismus. Lidé jsou tvorové lehkomyslní. Pohazují věci, které by pohazovat neměli, jako kovové trubky, nalezené v Saint-Jean de Livet ve Francii. Jsou také zranitelní. Ať jim poskytnete jakoukoliv ochranu, dříve nebo později se někdo dostane do úzkých v jiné době, než kam patří, a zemře tam. Pokud je to už v historickém období, nezanechá jeho smrt žádnou anachronistickou stopu. Zkoumáme-li však prehistorické hlubiny, můžeme vystopovat série časových katastrof, po nichž zbyla halda mrtvol někde, kde by rozhodně neměly být.
    Evoluční proces lidského druhu je dnes dokonale zmapován. Odborníci nás ujišťují, že první skuteční lidé (příslušníci rodu Homo včetně dnes už vyhynulých druhů Homo habilis a Homo erectus) se objevili těsně před koncem pliocénu, přibližně před dvěma až třemi miliony let.
    Vývoj lidstva se tedy datuje převážně do doby pleistocénu, což znamená od období před dvěma a půl miliony let až do současnosti. Takže pokud byste našli lidské pozůstatky z doby podstatně starší, než je tato, věděli byste, že tu něco nehraje. Najdete-li lidské pozůstatky, vykazující charakteristické znaky moderního člověka - tedy pozůstatky Homo sapiens sapiens - budete vědět, že něco není v pořádku. Takové pozůstatky prozrazují anachronismus.
    Koncem léta roku 1860 geolog profesor Giuseppe Ragazzoni z Technického institutu v Brescii v Itálii sbíral zkamenělé ulity v pliocénní vrstvě v Colle de Vento, na návrší poblíž Castenedola, a objevil několik lidských kostí a horní část lidské lebky. Ukázal nález dvěma přátelům paleontologům, kteří tvrdili, že dotyčný musel být pohřben nedávno. Kosti evidentně patřily člověku s dnešní anatomií, ale soudě podle umístění v pliocénní vrstvě, mělo by jejich stáří odpovídat nějakým třem až čtyřem milionům let - tedy době mnohem starší, než se na naší planetě vyvinul Homo sapiens.
    Přestože kus lebky byl zcela vyplněn zkamenělými korály a modrozeleným jílem, charakteristickým pro vrstvu středního pliocénu, Ragazzoni se nechal přesvědčit a kosti odhodil jako vědecky bezcenné.
    Přesto mu nález vrtal hlavou. Podle vlastních slov se nemohl zbavit myšlenky na tělo, které omývalo prastaré moře, jež se kdysi dotýkalo jižních svahů Alp, než ho pokryly korály, ulity a jíl. Nakonec mu to nedalo a vrátil se k vykopávkám. Ke své radosti našel ve stejné vrstvě další kosti. Teorie o nedávném pohřbu začínala mít trhliny.
    O patnáct let později poradil Ragazzoni svému příteli Carlovi Germanimu, aby u Castenedola koupil pozemek.
    Domníval se, že by Germani mohl mít slušný příjem, budeli jíl bohatý na fosfáty, prodávat farmářům jako hnojivo.
    Vzhledem k předchozím nálezům požádal Ragazzoni Germaniho, aby si při dobývání jílu všímal jakýchkoliv lidských pozůstatků. Germani slíbil, že pokud na něco narazí, dá mu vědět.
    Uplynuly další čtyři roky. 2. ledna 1880 Germani kopal ani ne pět metrů od místa, kde Ragazzoni učinil svůj objev, a odkryl hotové skladiště lidských kostí. Opět ležely v pliocénní vrstvě mezi korálovým valem a zelenomodrým jílem. Germani dodržel svůj slib, nechal kosti na místě a zavolal Ragazzoniho, který je osobně vyjmul s pomocí svého asistenta Vincenza Fracassiho.
    O pouhých třiadvacet dnů později Germani našel další dva úlomky čelisti a několik zubů, které poslal Ragazzonimu. To profesora tak rozrušilo, že se vrátil na místo nálezu a zahájil vlastní seriózní vykopávky. Byly velmi úspěšné.
    Nález byl už tak rozsáhlý, že si Raggazzoni uvědomil, že se musí jednat o pozůstatky více lidí. Uvědomil si také, že už nepřichází v úvahu teorie, že by byli pohřbeni nedávno.
    Všechny kosti byly dokonale obalené a prostoupené jí- i lem a malými úlomky korálů a ulit, což vylučovalo jakékoliv podezření, že by mohly patřit lidem pohřbeným do hrobů, a naopak to potvrzovalo teorii, že je sem zanesly mořské J vlny.
   
   
   
   










 Lebka Homo sapiens nalezená roku 1880 v italském Castenedolu 
ve vrstvě pocházející z období středního pliocénu
   
    A počátkem následujícího měsíce došlo k nejúžasnějšímu objevu ze všech - byla nalezena kompletní lidská kostra. Pokud ještě existovaly nějaké pochybnosti o stáří nálezů, tento poslední je rozptýlil. Kostra jevila známky toho, že se pohybovala zároveň s celou vrstvou, což jednoznačně dokazovalo, že nemohla být pohřbena v poslední době.
    Lebka byla roztříštěná na několik kusů, ale Ragazzoni ji dal sestavit expertům. Výsledkem bylo „cranium nerozpoznatelné od lebky dnešní ženy“.1
    Geologové, kteří zkoumali modré jílové souvrství, se shodli na tom, že pochází ze středního pliocénu, což by znamenalo, že nálezy musí být staré tři až čtyři miliony let. Giuseppe Sergi, profesor anatomie na římské univerzitě, který pozůstatky prozkoumal, došel k závěru, že patří čtyřem jedincům, dospělému muži, dospělé ženě a dvěma dětem. Rodinný výlet časem, který skončil tragicky?
    Oblast kolem Castenedola musela být v pliocénu díky teplému korálovému moři a okolním strmým horám kouzelná, ale číhala tam řada nebezpečí. Nebo tam ta rodina možná uvízla vinou nějaké technické závady, jako je dnes havárie letadla.
    Je tu ovšem pořád možnost, že se naši paleoantropologové pletou a lidstvo - dnešní lidstvo, Homo sapiens sapiens - se vyvinulo dřív, než se obecně předpokládá - a v jiné oblasti. Avšak čím dál do minulosti zacházíme, tím je to méně pravděpodobné. Nakonec, přihlédneme-li k ostatním objevům, zjistíme, že to není možné ani teoreticky. Castenedolské nálezy však nejsou poslední anomálií, která si žádá vysvětlení.
    Kost v horní části paže se nazývá humerus (kost pažní, známá z tisíce medicínských žertíků). Uznávaný americký fyzikální antropolog William White Howells se svým kolegou Bryanem Pattersonem objevili roku 1965 při vykopávkách v Kanapoi v Keni starý humerus. Kost ležela blízko povrchu, ale všechny charakteristické znaky včetně stupně mineralizace byly v souladu s nálezy v sedimentech. Antropologové dospěli k názoru, že kost erodovala s nimi.
    Sedimenty leží pod souvrstvím vulkanické horniny, starým 2,5-2,9 milionů let, z něhož se dobývaly draselné soli argonu. Srovnání s jinými nalezišti napovídá, že sedimenty samy byly staré 4-4,5 milionů let.
    Bylo velmi obtížné rozhodnout, kde se tam v té době vzal humerus. Patterson a Howells rychle určili, že nepatří gorile ani orangutanovi. Další kandidáti byli šimpanzi, australopitéci? a lidé. Podrobné měření však vyloučilo šimpanze i hominidy. Nález odpovídal průměrné lidské pažní kosti a vlastně potvrdil měření několika specifických lidských vzorků.
    Mezi jinými ho zkoumali také antropologové Henry M. McHenry a Robert S. Corruccini z Kalifornské univerzity. Porovnali svá měření se všemi druhy lidoopů, třemi druhy opic a dvěma fosilními hominidy. Na základě všech srovnání došli k závěru, že kost je nejpodobnější pažní kosti dnešního Eskymáka. Podle nich je „stěží rozeznatelná od kosti dnešního člověka“.1 Ovšem až na to, že v době, kdy se tam kost dostala, nebyl dnešní člověk po ruce. Připomíná to Bradburyho Safari v čase. Ne všichni si přejí vrátit se do doby dinosaurů. Lovy na divokou zvěř v Mrice jsou populární celá staletí a výlet do pliocénu by dokonce ani nebyl omezen ekologickými zájmy. Možná ale, že divoká zvěř se ukázala nebezpečnější než lovec a potrestaný cestovatel se vrátil zpět do dvacátého století bez ruky.
    Další sbírku starých kostí - podstatně starších, než by odpovídalo stupni lidského vývoje - objevil roku 1853 dr. H. H. Boyce v Clay Hill v okrese El Dorado v Kalifornii. Šlo o lopatku, klíční kost a části prvního, druhého a třetího žebra z lidské kostry. Boyce, který byl praktickým lékařem, vypracoval podrobnou anatomickou studii a o tom, co našel, neměl naprosto žádné pochybnosti. Problém byl v tom, že kosti nalezl při hloubení šachty budoucího dolu. Vrstva, v níž byly kosti odkryty, pocházela z raného pliocénu nebo pozdního miocénu, což znamenalo, že by měly být pět milionů let staré.
    Tyto kosti nebyly jediným případem, kdy byly v Kalifornii nalezeny lidské pozůstatky staré pět milionů let. V říjnu 1886 vytáhl majitel jednoho dolu v Bald Hillu u Angels Creek ze čtyřicet metrů hluboké vrstvy štěrku lidskou lebku. Stěrk ležel těsně u kamenného podloží a pod několika vrstvami vulkanického materiálu, který se sem dostal v oligocénu, miocénu a pliocénu. To stanoví jeho stáří na víc než pět milionů let, s možností, že by mohl být i podstatně starší, možná i devět milionů let. Nález způsobil senzaci, ale nakonec byl odmítnut jako nejapný vtip. Někteří tvrdili, že lebku umístil na dno šachty jako kanadský žertík nějaký horník, který chtěl splést odborníky.
    I kdyby tomu tak bylo, podařilo se mu pro svůj žert najít pořádně starou lebku - ti, kteří ji zkoumali, se shodli, že jeví vysoký stupeň fosilizace. To znamená, že je stará aspoň několik století.
    Geolog George Becker oznámil, že vedoucí geolog Amerického geologického průzkumu Clarence King, paleontolog a bývalý prezident Národní akademie věd O. C. Marsh a Harvey Putnam z Peabodyho muzea v Harvardu lebku dokonale prozkoumali a jsou o její autentičnosti a stáří přesvědčeni.
    Pokud jsou tyto nálezy pravé, znamená to, že lidé s charakteristickými znaky dnešního člověka museli být v Kalifornii dlouho předtím, než na to z evolučního hlediska měli právo. Pokud přišli ze vzdálené budoucnosti, pak jim něco zabránilo v tom, aby se vrátili domů živí.
    Jejich těla a šaty shnily, jejich kosti zkameněly a na ty, které se zachovaly, se ukládaly stále silnější vrstvy sedimentů - až do té doby, než je našel nějaký zběsilý geolog.
    Už sama vzácnost takových objevů dokazuje jejich původ. Pokud je přes to všechno náš obraz lidského vývoje tak děsivě zkreslený, že Homo sapiens sapiens byl v Americe před více než pěti miliony let, pak bychom očekávali, že najdeme pozůstatky sídlišť, kolonií raného lidstva - ne pouze jednotlivé kosti, ale také doprovodné artefakty a další známky osídlení. To se však nestalo. Místo toho před námi leží pouhé lebky a kosti. Byl to snad nějaký náhodný turista časem, který se nevrátil domů?
   
   
   
   











 Lidská lebka nalezená roku 1896 v Buenos Aires v raně pleistocénním útvaru
   
     Cestování časem se zdá tak neobvyklé, že nezbývá než je uvést do nějakého kontextu. Před nějakou stovkou let byla Afrika černým kontinentem, který znali jen největší dobrodruzi mezi neohroženými viktoriánskými badateli.
    Austrálie byla trestaneckou kolonií. Japonsko bylo kulturně zcela izolované. Čínská Říše středu zakázala absolutně všem cizincům přístup. Američtí osadníci v té době ještě bojovali s Indiány, ti nejbohatší možná jednou za život podnikli módní velkou cestu po Evropě. Všichni ostatní seděli doma. V takové době by lidem turistika, tak jak ji známe dnes, připadala stejně podivná, jako nám dnes připadá cestování časem. Situaci změnila technika. Způsobila nárůst bohatství vyspělých států a snížení cestovného. Člověk, který se za dob našich dědečků dostal leda kousek za humna, si dnes létá na Bahamy. Za dvě stě, pět set, možná pět tisíc let nebude nejspíš o nic divnější nasednout na loď, která vás donese přímo do přírodního Jurského parku nebo do jakékoliv jiné doby podle libosti.
    Nálezy, které dokazují posuny v čase, pokud ne přímo cestování časem, se dále vrší navzdory tomu, že se je vědci pokoušejí diskreditovat, pohřbít nebo prostě ignorovat. Například o lidské kostře, nalezené v miocénní vrstvě v Midi de France koncem devatenáctého století, není ve vědecké literatuře víc než letmá zmínka. Máme prý ten nález brát s rezervou. Není divu. Nález znamená, že tento lidský exemplář běhal po Francii někdy před pěti až pětadvaceti miliony let.
    Více podrobností se dozvíme z nálezu v Missourském tunelu. Pod lávou zde byly nalezeny dvě lidské kosti, z toho jedna holenní. Roku 1989 badatel Stephen Bernath požádal o informace Kalifornský ústav pro výzkum hornictví a geologie a bylo mu řečeno, že andezitové horniny v této oblasti obsahují draselné soli argonu, staré 8,7 milionů let.
    Kalifornie je, zdá se, pro naše předpokládané cestovatele časem vděčnou lokalitou. Na Nový rok 1873 přinesl prezident Bostonské společnosti přírodní historie oficiální zprávu o dalším podivuhodném nálezu, který zde byl učiněn před několika lety. 
    Měl ho na svědomí kapitán David B. Akey, velící důstojník kalifornských dobrovolníků. Akey se zúčastnil těžby v Tuolumnském okrese právě v době, kdy tam byla odkryta kompletní lidská kostra, která ležela v hloubce asi šedesáti metrů ve štěrkové vrstvě těsně u skalnatého podloží. V téže vrstvě poblíž kostí byla nalezena zkamenělá borovice.
    Štěrková vrstva, která měla vulkanický povlak, je stará asi 33-55 milionů let, takže kostra by mohla pocházet nejpozději z období miocénu a možná dokonce z oligocénu.
    (Jen tak pro zajímavost: v jiné oblasti byly v téže vrstvě objeveny zuby mastodonta, což naznačuje, že toto zvíře se v SeverníAmerice možná objevilo dřív, než se obecně předpokládalo.) V Delémontu ve Švýcarsku byla jen o pár let dříve nalezena kostra podobného stáří. Jílové vrstvy, z nichž byla vyzdvižena, byly eocénní, tedy z doby mezi 38-45 miliony let.
    Mnohem starší kostru odhalili podle zprávy uveřejněné v časopise The Geologist v Macoupinském okrese v Illinois.
    Kosti dospělého muže ležely asi třicet metrů pod povrchem země v uhelné vrstvě, pokryté půlmetrovou vrstvou břidlice. Zajímavé na tom bylo, že kostra byla potažena zvláštním tvrdým materiálem, černým a lesklým (ten možná vznikl chemickým pochodem působením uhlí).
    Illinoiské uhlí pochází z tzv. pensylvánského období, které spadá zhruba do druhé poloviny karbanu. To by znamenalo, že macoupinské kostře může být 286-320 milionů let. Je to dost drsný anachronismus, svědčící o tom, že reprezentant našeho druhu zkoumal Severní Ameriku dříve, než se na Zemi vyvinul první savec, ba dokonce dříve, než se zde objevili dinosauři...
   
   
   
   
   
    

Kapitola osmnáctá
   
    Anachronismus v prehistorické době se pozná snadno.
    Kovová trubka nebo lidská kostra ve vrstvě uhlí jasně trčí jako něco, co tam nemá co dělat. Poznat historické anachronismy je mnohem obtížnější. Kostra cestovatele v čase, který zemřel v Sumeru, se nebude nijak výrazně odlišovat od kostry původního obyvatele - Sumera. Ani nevhodně umístěný šperk nemusí nutně upoutat pozornost, i kdyby měl některý z archeologů to štěstí a narazil na něj. A přesto historické anachronismy existují. Jeden se objevil v roce 1936. Německý ředitel laboratoře Iráckého muzea Wilhelm König popsal nový nález těmito slovy:
    Váze podobná nádoba ze světle žluté hlíny, s odstraněným hrdlem, obsahovala měděný válec, který byl připevněn asfaltem. Váza byla vysoká asi 15 cm, měděný válec měl dno o průměru 26 mm a byl 9 cm dlouhý. V něm byl za jakousi asfaltovou zátkou dokonale zoxidovaný železný drát, jehož špička přečnívala zátku asi o 1cm a byla pokryta žlutavě šedým, zcela zoxidovaným povlakem z kovu, který vypadal jako olovo. Dolní konec železného drátu nedosahoval až ke dnu válce, byl oddělen asi třímilimetrovou vrstvou asfaltu.
    Když byly jednotlivé části nálezu prozkoumány, König si uvědomil, že stačí jen přidat kyselý nebo zásaditý roztok a celé zařízení se změní v elektrický článek. Jinými slovy, byla to baterie, ale tato baterie byla nalezena v parthském městě, což znamená, že musela být vyrobena, nejpozději roku 226 n. l. - ale možná už roku 248 př. n. l. i Dr. Arne Eggebrecht vyrobil přesnou kopii tohoto artefaktu a přidal alkalický roztok v podobě hroznové šťávy. Naměřil půl voltu elektrického napětí.
    Moderní využívání elektřiny se datuje až od devatenáctého století. Když byl v roce 1791 zveřejněn pokus Luigiho Galvaniho s „živočišnou elektřinou“, italský fyzik Alessandro Giuseppe Antonio Anastasio Volta začal s experimenty, kterými dokázal, že jevy pozorované Galvanim jsou způsobeny elektrickým proudem, vznikajícím ponořením dvou různých kovů do elektrolytu nezávisle na živočišné tkáni.
    Roku 1800 to dokázal svým vynálezem, takzvaným Voltovým sloupem, který je považován za první elektrický článek. Pokud to byla skutečně první baterie na světě, kde vzali v roce 226 baterii Parthové?
    Podobný problém vyvolal strojek z Antikythery.
    Roku 1900 hledal tým potápěčů ve skalnatých útesech u ostrova Antikythera (severovýchodně od Kréty) mořské houby a narazil přitom na vrak starověké lodi. Loď byla naložena sochami. V témže roce o něco později se potápěči na místo ztroskotání vrátili, protože logicky usoudili, že potápěním pro poklad by mohli vydělat víc než potápěním pro houby.
    Během akce, která trvala několik měsíců, se jim kromě různých jiných věcí podařilo zachránit značný počet bronzových a mramorových soch. Všechny byly umístěny v Národním archeologickém muzeu v Athénách.
    Čištění a restaurování soch zaměstnávalo personál muzea bezmála rok. Až v květnu 1902 se archeolog Spyridon Stais konečně dostal k prozkoumání dalších nálezů. Jeden z nich, velice zkorodovaný kus bronzu, obsahoval ozubená kolečka.
    Nález byl povážlivě kontroverzní - a přitom se jím až do roku 1958 nikdo příliš nezabýval. Teprve potom se avalonský profesor historie věd z Yaleovy univerzity dr. Derek de Solia Price pustil do podrobného zkoumání a restaurování.
    Pomalu vycházely najevo zajímavé skutečnosti. Vypadalo to, že artefakt se původně skládal ze sady dřevěných krabic s různými ciferníky a zápisy, které obsahovaly astronomický kalendář. Uvnitř bylo asi dvacet ozubených koleček a soustava diferenciálů. Na rentgenové fotografii, kterou roku 1971 pořídila Řecká komise pro atomovou energii, je vidět soustavu vzájemně do sebe zapadajících soukolí. Až do konce šestnáctého století neexistovalo nic, co by se tomuto mechanismu mohlo rovnat. První podobné soukolí se objevilo až v hodinách. A přece z nápisů na krabicích vyplývalo, že toto zařízení bylo vyrobeno kolem roku 80 n. l. Celý ten artefakt byl ještě rafinovanější: vypadal jako funkční model vesmíru, nebo alespoň sluneční soustavy, který má ukazovat různé zákony pohybu.
    Můžete tvrdit, že bagdádská baterie představuje nanejvýš raný, nedokončený objev využití elektřiny, který byl možná ve starověku běžnější, než si uvědomujeme. Pozoruhodná dovednost, kterou prokázali na zlatých plíšcích řemeslníci už ve starém Egyptě, budí podezření, že používali nějakou primitivní formu elektrolýzy. Avšak strojek z Antikythery spadá do úplně jiné kategorie. Price napsal bez obalu:
    Nic podobného, jako je tento přístroj, se zatím nikde nevyskytlo. O ničem srovnatelném není zmínka v žádném starověkém vědeckém textu ani v literatuře. Naopak, ze všeho, co víme o vědě a technice v helénistické době, máme dojem, že takové zařízení nemohlo existovat.6
    Pokud tento přístroj nebyl produktem současné techniky, musel být dovezen. Ale odkud? Jak správně řekl Price, uznávaný odborník v této oblasti, nikde v celém tehdejším světě není ani stopy po takové technické rafinovanosti.
    Dostal se strojek z Antikythery na starověkou Krétu z budoucnosti? Nebo spíš dostal nějaký řemeslník v prvním století našeho letopočtu menší pomoc a radu od cestovatele časem?
    Tato teorie se na první pohled zdá vyloženě nesmyslná.
    A přece nic z toho, co jsme našli v moderní fyzice, nepopírá možnost cestování v čase a prehistorie se zdá být přikrášlena dostatečným množstvím anachronismů, abychom si mohli dovolit této teorii věřit. A navíc ji silně podporují jisté texty, nalezené v Madridu roku 1965.
    Madridské texty pocházejí z konce patnáctého století.
    Je nutné si uvědomit, že byly důkladně ověřeny rozborem i porovnáním s jinými texty stejného data. Nevznikl kolem nich žádný vědecký spor, přestože obsahují přesné a podobné popisy výbušných střel, moderní výzbroje, raketových střel a dokonce bicyklu. 
    Prvním krokem k vyvinutí bicyklu byl vynález celerifery neboli „dřevěného koně“ ve Francii v devadesátých letech osmnáctého století. Protože jeho přední kolo bylo pevné, vozidlo se nedalo řídit a jezdec je ovládal tak, že se odrážel nohama od země. Německý baron Karl von Drais k němu roku 1817 připojil řiditelné přední kolo. V roce 1838 skotský kovář Kirkpatrick Macmillan vyrobil první stroj s pedály, které poháněly zadní kolo pomocí zalomené hřídele. Na velocipedu, vynalezeném ve Francii v šedesátých letech minulého století, poháněly pedály přední kolo, které se točilo stejně jako pedály. Rychlost stroje závisela na velikosti předního kola: čím větší kolo, tím rychlejší bicykl. Přední kolo „kostitřasu“ - používaného od sedmdesátých let - mělo v průměru nejméně půldruhého metru a zadní kolo tak asi čtvrtinu. Se sedadlem, připevněným na velkém předním kole, byl bicykl nebezpečně vratký a jeho užívání na špatně udržovaných cestách vedlo k mnohým nehodám.
    Všechny tyto vynálezy byly předstiženy na nákresu bicyklu, nalezeném v Madridských textech o čtyři sta let dříve. Má stejně velká kola - jako základní prototyp dnešního bicyklu, který se objevil až v roce 1885 jako Stanleyho bezpečný model. Co je možná ještě úžasnější, má moderní pedály a zadní kolo je poháněné řetězem přes převodové soukolí. Profesor Augusto Marinoni z Universita Cattolica v Miláně prohlásil:
    Povaha stroje byla určena nade vši pochybnost, avšak vědci, kteří kresbu zkoumali, rozhodně odmítají uznat jeho starobylost. Protože řetěz se k pohánění bicyklu používá až od konce minulého století, navrhují zařadit ho do počátku tohoto století. Nicméně taková hypotéza naráží na nepřekonatelné překážky.
    Madridské texty obsahují také náčrtek něčeho, co se až podezřele podobá dnešní řízené střele. Má stabilizovaná křidélka a je tvaru proudnicového. Je to skutečně vysoce výbušný dělostřelecký náboj, nakreslený dlouho předtím, než přišel jeho čas. Další dvě křidélka, vyčnívající ze zaostřené přední části, obsahují prášek, který se při nárazu vznítil. To je jen jedna z mnoha vyspělých zbraní, které jsou v textech podrobně popsané. Dále zde máme šrapnely (vynalezl je britský generál Henry Shrapnel až počátkem devatenáctého století), dělo nabíjené zezadu, vodou chlazené hlavně, granáty na raketový pohon a strojní pušku. 
    Bern Dibner, ředitel knihovny v Burndy v Norwalku v Coloradu, je označil jako texty...
    ... často čtené, jako dnešní poštou objednávané katalogy, které nabízejí geniální nástroje nebo vymoženosti pro všechny myslitelné účely. (Jedno) zařízení... mechanizuje primitivní technické postupy, pak se využije na výrobu drátu, prostě se protáhne matricí... (Další) pozoruhodně připomíná dnešní soustruh a lidé si je často pletou. Ve skutečnosti sloužilo k vrtání děr do klád. Hoblovka na dřevo se dá použít jako sada seřizovatelných svorek... Sada matic se závitem nadzvedne prkno, aby se dal ohoblovat povrch...
    Kolem roku 1495... (autor textů vyrobil) střihací stroj... na stříhání vlasu z vlněné látky - úkon, který obstarával střihač s abnormálně velkými nůžkami, který musel vlas zastřihávat jako holič... Přístroj na pečení… využije žár ohně k automatickému otáčení masa. V době, kdy se téměř veškeré vaření odbývalo na otevřeném ohni, nejenže slibuje, že osvobodí kuchaře, ale poskytuje důkaz o prvním známém použití skutečné vrtule.7
    Zázraky se vrší dál. Rukopisy prozrazují, že jejich autor obsáhl prakticky všechny oblasti vědy. Obsahují nejenom řešení každodenních problémů - například broušení čoček a stavbu kanalizace a opevnění - ale předjímají i takové budoucí možnosti jako létající stroje a automatizaci. Jeho pozorování a pokusy v oblasti přírodních jevů zahrnují rozvrstvení skal, proudění vody, růst rostlin a chování světla. Mechanické přístroje, které načrtl a popsal, se zabývají i přenosem energie.
    Texty popisují uvolňovací mechanismy, které, jsou-li zapnuty na nejvyšší stupeň, automaticky vyklopí náklad, vzduchové a vodní turbíny, mechanické tkalcovské stavy. 
    Podrobně popisují moderní metody mědirytectví v době, kdy byl sotva vynalezen tiskařský lis a nejpokrokovějším způsobem tisku byl dřevoryt. Obsahují komplex třírozměrných útvarů prostorové geometrie. Prozrazují úctyhodnou znalost optiky (je mezi nimi návrh jednoduché kamery), architektury, hydrauliky, planetární astronomie a především techniky. Z jedné vědecké analýzy textů vyplývá, že obsahují podrobné popisy šroubů, klíčů, nýtů, ložisek, svorníků, náprav, pístů, hřídelí, drátů, řemenů, řetězů, třecích kotoučů, ozubených kol, setrvačníků, pák, ojnic, západek, soukolí, ozubených tyčí, brzd, řadicích pák, trubic, pístů, čerpadel, ventilů, pružin, zalomených hřídelí, vaček a řemenic.
    Je to neuvěřitelný seznam, hromadící anachronismus na anachronismus, zejména uvážíme-li, že autorem textů byl nemanželský syn florentského notáře, který si stěžoval, že se mu v dětství dostalo pouze nejzákladnějšího vzdělání. Je to vůbec možné? Nebylo by daleko logičtější usoudit, že tyto neuvěřitelné záznamy tu zbyly po nějakém cestovateli v čase?
    Možná, ale já jsem trochu švindloval. My víme, že autor Madridských textů nebyl žádný cestovatel v čase. Narodil se 15. dubna 1452 nedaleko od Florencie v Itálii. Jmenoval se Leonardo da Vinci a proslul jako největší malíř, kterého kdy země nosila. 
    Jeho život byl pečlivě prošetřen do posledního detailu. Jeho umělecký talent se projevil brzy. Roku 1469 byl dán do učení k přednímu renesančnímu mistru Andreovi Verrocchiovi a zůstal u něj až do roku 1476. Roku 1472 vstoupil do malířského cechu. V roce 1478 byl pověřen malováním oltáře pro Palazzo Vecchio ve Florencii. O tři roky později slíbil namalovat výjev Klanění tří králů pro klášter San Donato a Scopeto, ale roku 1482 odjel do Milána.
    V Miláně pak pracoval pro vévodu Lodovica Sforzu téměř devatenáct let, maloval portréty, navrhoval slavnosti a věnoval se spoustě dalších činností. Vrhl se na rozličná pole vědy, jako je anatomie, biologie, matematika a fyzika.
    Během tohoto období také dokončil jedno ze svých mistrovských děl, Poslední večeři.
    Když jeho patron odjel roku 1499 do Francie, Leonardo opustil Milán. Odjel do Mantovy a Benátek, pak se vrátil do Florencie. Pobyt ve Florencii dočasně přerušil kvůli práci ve střední Itálii, kde působil jako malíř map a vojenský technik pro Cesare Borgiu. Když se v roce 1503 vrátil do Florencie, věnoval se několika velice významným uměleckým projektům, mimo jiné nástěnné malbě Bitvy u Anghiari pro radnici, portrétu Mony Lisy a ztracenému obrazu Lédy s labutí.
    V červnu 1506 se vrátil do Milána, kam ho povolali, aby pracoval pro novou francouzskou vládu. Až na krátký pobyt ve Florencii v letech 1507-1508 zůstal v Miláně sedm let. Roku 1513 doprovázel bratra papeže Lva X., Giuliana de Medici, do Říma, kde zůstal tři roky, stále více pohlcen teoretickým bádáním. Někdy v roce 1516 či 1517 opustil Itálii navždy, aby se stal architektonickým poradcem francouzského krále Františka I., který ho velice obdivoval.
    Zemřel ve věku šedesáti sedmi let 2. května 1519 v Cloux u Amboise ve Francii.
    Není zde žádný prostor na spekulace, zda tento nebetyčný génius byl či nebyl návštěvníkem z budoucnosti.
    Pokud se do jeho kariéry vůbec zapletly nějaké cesty časem, můžeme připustit pouze to, že mu možná radil někdo z jiné doby. A přesto mají práce Leonarda da Vinci jednu zvláštnost, která nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Jeho rozsáhlé poznámky byly psány pečlivým, až uměleckým rukopisem - ale pozpátku. Můžete je přečíst pouze tehdy, když je podržíte před zrcadlem.
    Proč psal Leonardo tímto způsobem? Někteří vědci tvrdí, že chtěl, aby jeho poznámky byly soukromé, ale i pětileté dítě přijde na to, jak se dá zrcadlové písmo přečíst.
    Pokud by mu šlo o zachování soukromí, pak mohl použít kód nebo šifru a svou práci před zvídavýma očima prostě zašifrovat. Mělo by to i smysl, protože jeho sešity jsou nabité podrobně popsanými výkresy, které vysvětlovaly jeho „tajnosti“ daleko srozumitelněji než tisíc slov.
    Zdá se, že zvyk velkého umělce psát zrcadlově signalizuje, že se zde skrývá nějaká záhada. Je to záhada, která, připomíná něco, o čem jsme mluvili v kapitole třinácté: hypotézu fyzika Freda Alana Wolfa, že existují přesně stejné zrcadlové světy, které teoreticky umožňují přístup k budoucnosti a minulosti.
   
   
    

Kapitola devatenáctá
   
    Je možné poukázat na to, že nic v newtonovské fyzice, nic v teorii relativity, nic ve kvantové teorii nevylučuje možnost cestování v čase, ale právě tak je možné říct, že nemůžeme vyloučit ani existenci růžových slonů. Čeká nás ještě dlouhá cesta k prohlášení, že růžoví sloni a cesty v čase skutečně existují. Takže naše důkazy o cestování v čase jsou nepřímé - artefakty a lidské pozůstatky v obdobích, v nichž nemají co pohledávat. Lze najít v práci moderních vědců něco, co by ukazovalo na cokoliv sebemenšího a nedůležitého, co skutečně, jednoznačně, definitivně potvrdí cesty časem?
    Už v první kapitole této knihy jsem konstatoval, že Einstein dokázal, že rychlost světla je absolutní - nic ji nemůže překonat - ale dva fyzici, Gerald Feinberg a George Sudarshan, by mě mohli obvinit ze lži. Nezávisle na sobě, si v polovině šedesátých let uvědomili, že teorie relativity vlastně nevylučuje pohyb rychlejší než světlo. Vylučuje pouze možnost, že by se vyšší rychlosti dosáhlo zrychlováním.
    Pokud vám připadá, že je to totéž, vzpomeňte si, jak Einstein dospěl ke svým názorům na rychlost světla. Speciální teorie relativity ukazuje, že hmotnost pohybujícího se objektu narůstá s jeho zrychlením. Kdybyste dosáhli rychlosti světla, bude vaše hmotnost nekonečná. Jediný důvod, proč se fotony (světelné částice) pohybují rychlostí světla, spočívá v tom, že nemají žádnou počáteční hmotnost.
    Takže nemůžete něco popadnout - třeba kosmickou loď nebo astronauta - a donutit to k větší rychlosti, než je rychlost světla, protože by to potom mělo větší než nekonečnou hmotnost, což je na první pohled nemožné. Jenomže Feinberg a Sudarshan to chápali poněkud laterálně. Dejme tomu, řekli, že začneme takříkajíc z druhé strany rychlosti světla. Dejme tomu, že není třeba zrychlovat až na 299 792 nebo i víc kilometrů za sekundu. Dejme tomu, že už takovou rychlostí letíte. Víme, že hmotu zvětšuje zrychlení, nikoliv rychlost. Když už tu rychlost jednou získáte, můžete si tak létat třeba věčně, a hmota se nezvětší.
    To znamená, že teoreticky mohlo existovat něco - řekněme nová částice - která už při svém vzniku letěla rychleji než světlo. Feinberg a Sudarshan tuto novou částici pojmenovali tachyon, což v řečtině znamená rychlý. Jejich výpočty ukázaly, že tachyon nikdy nemůže zpomalit pod rychlost světla: rychlost světla zůstává absolutně oboustrannou bariérou.
    Tachyony mají pár velice zvláštních vlastností. Když ztrácejí energii, pohybují se rychleji namísto pomaleji.
    Když ztratí všechnu energii, pohybují se nekonečnou rychlostí. Zdá se to uhozené, ale to neznamená, že takové částice nemohou existovat. Současná fyzika zná pár podobných částic, které se chovají stejně bláznivě. Na kodaňské konferenci nukleárních fyziků v roce 1932 vědci dali dohromady jednoaktovku, založenou (velmi volně!) na Goethově Faustovi. Ve hře vchází na scénu Markétka a zpívá:
   
        Klidovou hmotu mám nulovou, 
        můj náboj je to samé 
        Tebe chci zváti svým hrdinou 
        Neutrino jméno mé!
   
    Fausta hrál Wolfgang Pauli, jeden z nejpřednějších nukleárních fyziků světa. Stal se terčem vtipů díky předpovědi, kterou proneslo dva roky dříve, předpověděl novou částici, neutrino, s velmi zajímavými vlastnostmi - nebo spíš s nedostatkem vlastností.
    Bude to, jak Pauli tvrdil, nejnepolapitelnější částice ze všech, neboť nemá prakticky vůbec žádné charakteristické rysy - hmotu, elektrický náboj ani magnetické pole. Není vystavena přitažlivosti ani ovlivněna elektrickým či magnetickým polem jakékoliv jiné částice, s níž přijde do styku. Je to zkrátka něco jako odhmotněná rotace, a může projít jakýmkoliv pevným tělesem - i planetou - jako by procházela volným prostorem. Jediná věc, která může tuto částici zastavit, je čelní srážka s jiným neutrinem: a šance, že k tomu dojde, se odhaduje na deset miliard ku jedné.
    Ačkoliv je to velice nepatrná pravděpodobnost, neutrin je tolik, že skutečně občas ke kolizi dojde. Roku 1956 vědci F. Reines a C. Cowan konečně jedno objevili v jaderném reaktoru Komise pro atomovou energii na řece Savannah.
    Pauliho myšlenka, jakkoliv faustovská, se ukázala správnou: neutrino skutečně existuje.
    Pokud existují také tachyony, musí mít vlastnost, která t je pro naše současné úvahy neobyčejně důležitá. Mohou cestovat zpátky časem. Podle speciální teorie relativity mají tuto vlastnost všechny objekty, které jsou rychlejší než světlo. Chceme-li to pochopit, dostaneme se do jedné z nejobtížnějších oblastí moderní fyziky - do oblasti časoprostoru.
    Až dosud jsem termínu „časoprostor“ užíval proto, abych vám připomněl, že od roku 1915 nemá žádný fyzik právo uvažovat o prostoru a čase jako o oddělených pojmech. Ale jak časoprostor vypadá? S touto otázkou vám nejspíš nastanou velké potíže, protože stejně jako já znáte ze zkušenosti prostor jako prostor a čas jako čas. S čím jste se přímo nesetkali, to je časoprostor jako jediná jednotka.
    Pokud vás to uklidní, fyzikové mají stejné potíže. Většina z nich se ani nepokusila časoprostor vizualizovat: používají jen pojem a provádějí výpočty, aniž by si tím zatěžovali hlavu. Ale ti, kteří se o to pokusili, se museli uchýlit ke geometrii.5
    Představte si trojúhelník. Na tom není nic těžkého. Když se rozhlédnete po pokoji, uvidíte asi půl tuctu příkladných trojúhelníků, kterými si můžete pomoci. Právě se na jeden dívám: kniha, opřená na poličce, tvoří trojúhelník s poličkou a se stěnou. A teď, jaký je rozdíl mezi prostorovým trojúhelníkem (tím, který jste si právě představili) a časoprostorovým trojúhelníkem? Odpověď zní: v prostorovém trojúhelníku jsou všechny strany v reálném prostoru, zatímco v časoprostorovém trojúhelníku je jedna strana v imaginárním prostoru. Ale imaginární prostor neznamená nereálný nebo neexistující prostor. Imaginární prostor je ve skutečnosti velice reálný. My ho známe jako čas. Od Einsteina víme, že způsob, jakým ho chápeme, je chybný. Víme, že to, čemu říkáme čas, a to, čemu říkáme prostor, jsou dvě části jedné věci, ale protože je nemůžeme takhle odděleně poznat, musíme si je představit jinak. Proto říkáme, že čas je imaginární prostor. 
    Zajímavé na tom je, že matematický vztah mezi stranami časoprostorového trojúhelníku je stejný jako matematický vztah mezi stranami obyčejného prostorového trojúhelníku. Jediný rozdíl je v tom, že v časoprostorovém trojúhelníku musíte jednu stranu měřit v imaginárním prostoru.
    Tady to začíná být poněkud praštěné, protože je opravdu možné měřit délku imaginární strany našeho trojúhelníku (tu, kterou známe jako čas) pomocí stejného metru, jaký používáme na ostatní strany. O vzdálenosti - obyčejné fyzikální vzdálenosti - už fyzikové neuvažují ve stopách a palcích, nebo dokonce v centimetrech a metrech.
    Chceme-li získat přesné hodnoty, nejvýhodnější je obrátit se na starou dobrou absolutní hodnotu - rychlost světla. Každý den slyšíte, jak tuto míru používají astronomové: řeknou, že nějaká hvězda je vzdálená tolik a tolik světelných let. Jeto měřítko vzdálenosti, ale také času - určuje čas, za jaký světlo urazí vzdálenost mezi námi a tou hvězdou. Měření vzdálenosti v časových pojmech není nic divného, když se nad tím zamyslíte. Možná to děláte sami - nezmínili jste se někdy o příteli, který bydlí hodinu od Londýna? V tom případě jste mluvili o čase, za který tuto vzdálenost ujede autem, ale princip je přesně stejný.
    Ale abychom se vrátili k našemu časoprostorovému trojúhelníku: pokud měříte imaginární prostorový rozměr (čas) ve vteřinách, měli byste ostatní strany měřit ve světelných vteřinách. Jsou spolu dokonale srovnatelné, takže si můžete geometrii svého časoprostorového trojúhelníku představit pomocí měřítka rychlosti světla.
    Z této časoprostorové geometrie vyplývá pár docela vzrušujících věcí. Zatímco v reálném světě se nemůžete pohnout v prostoru, aniž byste se zároveň nepohnuli v čase, na druhé straně je docela jednoduché pohnout se v čase, aniž byste se pohnuli v prostoru. Nejspíš to děláte právě teď, když si ve vlaku čtete tuto knihu. Pohyb v čase je to, co obvykle nazýváme nehybností, ale ať to cítíte jakkoliv, nejste nehybní. Cestujete imaginárním prostorem. A co víc, pohybujete se rychlostí světla.
    Fyzikové využívají časoprostorový trojúhelník, aby si představili vlastnosti některých částic. Fotony, částice, které tvoří světlo, nemají ve svém časoprostorovém trojúhelníku žádnou imaginární přeponu. I když to zní bláznivě, netráví v našem světě vůbec žádný čas. Jak je tedy možné, že je vidíme? Díky zákonu relativity. Netráví v našem světě vůbec žádný čas ze svého hlediska. Z našeho hlediska tu setrvají dost dlouho na to, abychom na ně reagovali - což je dobře, jinak bychom byli slepí jako krtci.
    Pokud se vám to zdá příliš vzdálené, nechte se překvapit, co se stane, až budete aplikovat časoprostorovou geometrii na tachyony. Imaginární prostor neznáme ze zkušenosti (můžeme si ho pouze představovat). Ze zkušenosti známe reálný čas, jenomže tachyon reálný čas nezná. Tachyon zná realitu prostoru, který nazýváme imaginární prostor, a protože imaginární prostor je pro něj realitou, může se pohybovat kupředu i dozadu imaginárním prostorem stejně snadno, jako se my pohybujeme prostorem reálným. To znamená, že tachyon se může pohybovat kupředu i dozadu v čase.
    Co z toho plyne? Jak poznamenal dr. Richard Morfia, „kdyby bylo možné využít tachyonové paprsky k přenosu signálů, bylo by možné poslat zprávu do minulosti.“8
    Neudělal další tvůrčí, fantastický krok, neřekl, že pokud lze tachyonové paprsky využít k řízení lodi, byla by ta loď strojem času.
    Existují vůbec tachyony? Člověk by si mohl myslet, že něco tak zvláštního, jako je tato částice, lze vypátrat hůř než Pauliho neutrino. Naštěstí je tu možnost pomoci si Čerenkovovým zářením.
    Čerenkovovo záření vyzařuje jakákoliv nabitá částice, která se pohybuje určitou látkou rychleji než světlo. Jak už jsme viděli, nic nelze zrychlit na rychlost větší, než je rychlost světla - ale tím mám na mysli rychlost světla ve vakuu. V některých látkách, jako je blok ze skla nebo plastu, je rychlost světla redukována. Pokud je nabitá částice zrychlena až na rychlost jen o málo menší, než je rychlost světla, a pak zavedena do skleněného nebo plastového bloku, její rychlost může v bloku dosáhnout rychlosti světla a ona pak vyzařuje Čerenkovovo záření. Připomíná to trochu otřesovou vlnu (aerodynamický třesk), kterou způsobí letadlo prorážející zvukovou bariéru.
    Bylo zjištěno, že tachyony musí spontánně vyzařovat Čerenkovovu radiaci i ve vakuu. V současné době se fyzikové zoufale snaží vypátrat tachyony, zkoumají příslušné Čerenkovovo záření a analyzují reakce elementárních částic. Zatím ještě žádný tachyon nenašli. Je to pro ně zklamání, protože důkaz jeho existence by znamenal velký kus cesty k potvrzení reálnosti cestování v čase. Ale naštěstí není vše ztraceno. Existují jiné částice, které to dokážou stejně dobře - a ty už byly nalezeny.
   
    

 Kapitola dvacátá
   
    Rokem 1931 se problémy nové fyziky staly akutními. Při pokusu srovnat Einsteinovu teorii relativity se Schrödingerovou vlnovou teorií Paul Dirac z Cambridge vycházel z toho, že prostor není vůbec prázdný, ale že je plný elektronů se záporným nábojem.
    Mluvilo stínové substanci, o něčem, co existuje, ale co je jednoznačně nemožné najít. Dirac tyto záporné částice pojmenoval antielektron a předpověděl, že budou mít extrémně krátkou životnost, protože mají tendenci nechat se zničit při srážce s kladnou částicí.
    Kdyby se nejednalo o fyzika vyznamenaného Nobelovou cenou, pochybuji, že by ho vědecká společnost brala vážně. Niels Bohr prohlásil, že tahle teorie by se měla vyvěsit na stromy v africkém pralese, aby tam fascinovala slony, protože pak by mohli být snáz chytáni. Nicméně do roka od jejího zveřejnění fyzik Carl D. Anderson z Kalifornského technického institutu narazil na nový typ elektronu, který nazval pozitron. Tato částice byla v každém směru identická s antielektronem, který předpověděl Dirac.
    Nastal doslova průlom. Během relativně krátkého období fyzikové objevili antičástice, odpovídající každé známé částici. Nakonec dr. Edward Teller, vědec, který se více než kdo jiný zasloužilo sestrojení vodíkové bomby, vykonstruoval všeobecnou teorii antihmoty, celého negativního vesmíru, který - pokud by se dostal do styku s naším (pozitivním) vesmírem - vyvolal by gigantickou explozi.
    Tato koncepce byla probírána vědeckou společností, pak ji nezbedný dr. Harold P. Furth v listopadu 1956 předhodil v New Yorkeru veřejnosti:
   
    Nahoře za troposférou, 
   kde říše hvězd je lhostejných, 
   tam na ostrůvku antihmoty
   žil doktor Anti-Teller kdys.
   Daleko od vodíkové pumy 
   žil v klidu, aniž by co tušil, 
   s celou svou antirodinou 
   a nenechal se ničím rušit.
    Až jednou zří, že z pláže ční 
   plechovka nesmírně veliká 
   a na ní nápis A.E.C.? se skví.
   Hned k hostu ze Země utíká 
   a za radostných výkřiků 
   dojde k setkání dvojníků.
   Ruce si dychtivě podají...
   A zbylo jen gama záření.
   
    Elektrony jsou hmota. Pozitrony jsou antihmota. Po objevu antiprotonu v roce 1955 a antineutronu o rok později došli fyzici k závěru, že pro každou elementární částici existuje antičástice. Antičástice mají stejné základní vlastnosti (hmotnost, rotaci atd.) jako obyčejné elementární částice, ale opačný náboj, který ovšem mění některé jejich jiné vlastnosti.
    Zkoumáním spektra nepoznáme, co je hmota a co antihmota, protože částice, z nichž se skládá světlo, jsou identické se svými antičásticemi. Protože hmota ve vzdálených částech vesmíru může být zkoumána výhradně tímto způsobem, nejsme s to spolehlivě zjistit, jde-li o hmotu, nebo antihmotu.
    Ve skutečnosti je čirou spekulací, kolik částí vesmírů je hmota a kolik antihmota. Víme jen, že takové částice existují, takže antihmota existuje.
    Existence antihmoty nás přivádí k tomu, co fyzikové nazývají časově obrácená invariance. Antihmota i invariance jsou zřejmě součástí celkové symetrie časoprostoru.
    Viděli jsme už, jak velice fyzikové milují symetrii, neboť symetrie je ukazatelem toho, že daná teorie je správná.
    Přestože jsme uvedený termín dosud nepoužili, s časově obrácenou invariancí jsme se už setkali. Je to okázalý způsob, jak říct, že cestování v čase neporušuje platné fyzikální zákony.
    Pokud je podle známých fyzikálních zákonů nějaký pohyb možný, pak je téměř vždycky možný pohyb časově obrácený. Například by bylo dost neobvyklé pozorovat, jak se vejce, rozbité na podlaze, spojí a vletí zpátky do skořápky jako film, pouštěný pozpátku; podle zákonů fyziky to však není nemožné, jen velice nepravděpodobné. Přitom filmy nebo některé jednodušší procesy, jako je pohyb vibrujícího zvonku, se zdají téměř normální, pustíme-li je pozpátku.
    Nicméně i když časově obrácenou invarianci dokládají přírodní zákony, přírodní procesy takto neprobíhají. Důvod je prostý: spojíte-li dohromady hodně částic, děje se příliš zkomplikují. Vezměte si ten příklad s rozbitým vajíčkem. Abyste dospěli k časově obrácené invarianci, kdy se vejce zase poskládá dohromady, museli byste obrátit rychlosti a směry všech molekul. U tak komplikovaného procesu je extrémně malá pravděpodobnost, že k němu dojde. Po pravdě řečeno, ta pravděpodobnost je tak malá, že můžeme s klidem říct, že to je nemožné. Komplexní systémy se pohybují většinou jedním směrem v čase a jedním směrem vůbec.
    Na subatomární úrovni jde o něco jiného - například o velkou nukleární sílu, která drží pohromadě atomová jádra, nebo o slabou sílu, která je zodpovědná za radioaktivní rozpad takových částic, jako jsou neutrony. Neutrony se rozpadají na protony, elektrony a antineutrina. Obraťte to časově a antineutrina, elektrony a protony se složí dohromady a vytvoří neutrony. Aby došlo k časovému obrácení, energie částic přicházejících musí být stejná jako energie částic vyzářených a rychlost a rotace těchto částic musí být v obráceném poměru. Tento proces je jakžtakž možný, ale stejně jako zmrtvýchvstání vajíčka je dost nepravděpodobný.
    A přesto byla časově obrácená invariance testována pokusy s elementárními částicemi a ukázalo se, že má teoretickou hodnotu pro všechny procesy kromě rozpadu nestabilních částic zvaných mezony K; to ovšem pořád mluvíme teoreticky. Ve skutečnosti potřebujeme nějaký důkaz, že cesty časem skutečně existují, na jakékoliv úrovni. Existuje někde něco, co fyzikové opravdu mohou vidět?
    Je možné (ale poněkud komické) graficky znázornit události v časoprostoru. Dejme tomu něco jako sprint na sto metrů. Předpokládejme, že děj začíná, když atletka jde ke startovnímu bloku, pak se dostane na místo a čeká na výstřel startovní pistole, pak běží závod tak zuřivě, že se pár metrů za cílovou páskou zhroutí vyčerpáním.
    Obyčejný prostorový graf tohoto děje by byl jednoduchý a nudný. Vypadal by asi jako diagram A, kde je celá záležitost reprezentována jedinou čarou.
   
    Diagram A: Prostorový graf závodu
   
    
   
    
   
Časoprostorový graf (diagram B) je mnohem zajímavější. Tento graf vyjadřuje fakt, že naše atletka se nemůže pohnout v prostoru, aniž by se přitom pohybovala i v čase.
    První čára na grafu znázorňuje chůzi ke startovnímu bloku. Stoupá v dost strmém úhlu, protože jenom jde, takže to můžete chápat tak, že se pohybuje víc v čase než v prostoru. Druhá čára znázorňuje její čekání na výstřel. Teď nehybně vyčkává na startu, v prostoru se vůbec nehýbá, ale v čase se pohybuje dál. V okamžiku, kdy začne závod, pohybuje se rychle v prostoru, což zredukuje poměr pohybu v čase, takže graf stoupá povlovněji. Jakmile se zhroutí na cílové čáře, přestane se také pohybovat v prostoru, ale v čase se samozřejmě pohybuje dál. Všechno je úhledně znázorněno na našem grafu.
   
    Diagram B: Časoprostorový graf závodu
   
    
   
    
   
   Fyzikové neztrácejí čas konstruováním časoprostorových grafů závodů a namísto toho přesně graficky znázorňují chování částic. Podívejte se na diagram C.
   
    
   
Diagram C: Časoprostorový graf pohybu částice
   
   
   
   
   
    
   
   
   
   
   
   
   
   
   Je na něm znázorněn elektron, který se pohybuje stejnoměrně prostorem a časem až do okamžiku, kdy v zakroužkovaném místě vyzáří foton. Z hlediska částice je to, jako když vystřelíte raketu. Jak foton uhání pryč, vychýlí elektron z kurzu, takže místo aby pokračoval v původním směru, vrací se zpátky.
    Narýsujeme-li si pohyb částic přesně, dostaneme časoprostorový graf, který se jen málo podobá znázornění závodu. Americký fyzik Richard Feynman roku 1949 zaznamenal, že časoprostorové diagramy tohoto druhu přesně odpovídají matematice interakce částic. Takže to není jen přiblížení - je to přesné znázornění pravděpodobnosti toho, co se má stát.
    Raul Dirac nás ujišťuje, že v případě, kdy se částice setká se svou antičásticí, dojde ke vzájemné anihilaci. Obě zmizí v oslepujícím záblesku světla. Diagram D je Feynmanův diagram, znázorňující právě tento děj:
   
   
 Diagram D: Časoprostorový graf srážky částice s antičásticí
   
    
   
    
   
   
   
   
   
   
   
   
   Vlevo je elektron pohybující se prostorem a časem. Vpravo je pozitron (antičástice elektronu), který míří k místu srážky. Jak ukazuje diagram, setkají se v zakroužkovaném místě a vzájemně se zničí, přesně jak předpověděl Dirac. Výslednou explozí vzniknou dva fotony, které ob. starají nezbytný záblesk.
    Toto je přinejmenším jeden způsob pohledu. S podobnými subatomárními ději je ovšem ta velká nesnáz, že si u nich nemůžeme být ničím jistí. Nejenže si nemůžeme být jistí výsledkem - podle Heisenbergova principu neurčitosti jediné, co můžeme udělat, je, že si spočítáme počet pravděpodobností - ale vůbec si nemůžeme být jistí, co vlastně vidíme.
    Vezměme si hned první diagram elektronu, který sám sebe vychýlí z dráhy, když vyzáří foton. Při bližším pohledu můžete usoudit, že takhle to vůbec nebylo. Můžete říct, že  ve skutečnosti se elektron dostal do zakroužkovaného místa a tam byl zničen. Ve výsledné explozi vznikl foton, který odsvištěl doprava rychlostí světla, a zbrusu nový elektron, který se odploužil vlevo jinou rychlostí než původní elektron.
    Možná to není nic víc než vaše fantazie, tiché odhodlání nedovolit fyzikům, aby bylo všechno po jejich, ale v celé kvantové fyzice nenajdete nic, na základě čeho by se dalo říct, že nemáte pravdu. Vaše interpretace platí absolutně.
    Podporuje ji diagram, podporuje ji matematika. Každý elektron ve vesmíru je absolutně identický s kterýmkoli jiným elektronem, takže neexistuje způsob, jak zjistit, zda elektron, který míří doleva, je stále tentýž původní elektron. Mohl by to být, jak správně říkáte, zbrusu nový elektron.
    To není nějaké akademické hledisko. Stoupenci kvantové fyziky prohlašují, že každý subatomární děj zahrnuje anihilaci původních pozorovaných částic a vznik nových.
    Sám Bůh ví, jestli je to skutečně pravda, ale svými odhady mohou dosáhnout konsenzu, a pokud dosáhnou konsenzu, mohou se těšit z výhod shodného pohledu na subatomární vesmír. Takže i když představa částice, která vybuchuje, aby stvořila jinou částici, vypadá dost podivně, pokud fyzikové dosáhnou konsenzu, mohou s vámi souhlasit, že se to stalo právě takhle. Ani vy ani ten konsenzus to neprokážete, ale to patří ke způsobu, jakým se dnes pohlíží na fyzikální problémy.
    Zkusme tento shodný pohled aplikovat na naši srážku částice s antičásticí. Zde je diagram E s dvěma malými, leč velmi důležitými odchylkami:
    
    Diagram E: časoprostorový graf cesty částice časem
      
Postřehli jste ten rozdíl? Změnila se jedna šipka. Abychom co nejsnadněji rozlišili částice od antičástic, budou šipky částic mířit nahoru a šipky antičástic dolů. Pokud tyto šipky udávají směr cesty částic, na diagramu nyní vidíte částici (elektron vlevo), která se pohybuje kupředu v čase, a antičástici (pozitron vpravo), která se pohybuje v čase nazpátek.
    To není žádná eskamotáž, ale způsob, jak by to nakreslil fyzik. Už v roce 1949 Feynman zjistil, že - matematicky řečeno - pozitron pohybující se kupředu v čase je přesně totéž jako elektron pohybující se dozadu. Což nás dovádí k druhé malé, leč důležité změně. Antičástice vpravo se nyní nazývá elektron, stejně jako částice vlevo.
    Teď jsme dospěli k úplně jinému pohledu na subatomární děj. Místo srážky částice s antičásticí tu je elektron, který míří do zakroužkovaného místa, pak zmizí v záblesku světla (dva fotony) a na místě se otočí a uhání zpátky v čase! Případně, a taky blíž ke konsenzu, studujete elektron, který je zničen, aby z něho mohly vzniknout tři nové částice - dva fotony a nový elektron, ale tento nový elektron zároveň také cestuje zpátky časem.
    Konečně jsme u toho. Děj, který je znázorněný na našem diagramu, se skutečně odehrává. Výklady, které jsme použili, když jsme měnili směr pohybu, jsou dokonale platné a zahrnují i jednoznačnou cestu zpátky časem, ne jako přípustnou možnost, ne jako teoretickou pravděpodobnost, ale jako fakt.
    A pokud to mohou dokázat elementární částice, pak můžeme i my. Potřebujeme jenom stroj času.
   
    
   
   
    

Kapitola dvacátá první
   
    I v sedmdesátých letech se podle spisovatele vědecké literatury Eda Regise staly cesty časem „víceméně přijatou možností“ mezi odvážnějšími ze severoamerických fyziků.9 
    Na bázi Einsteinova čtyřrozměrného časoprostoru opravdu neviděli, co by nám v tom mohlo zabránit. Je zapotřebí jen dostatek hmoty k deformaci kontinua, což dokázaly rovnice teorie relativity.
    Jeden z těch odvážlivců, rakouský Kanaďan Han Moravac, se stále drží teorie černých děr. Ačkoliv nevěřil, že by bylo možné výlet do černé díry přežít, napadlo ho, že by se do ní možná dalo nahlédnout jako křišťálovou koulí do budoucnosti. Ale teprve další fyzik, Frank Tiplej, dal stroji času podobu na rýsovacím prkně. V sedmdesátých letech spolupracoval Tipler s univerzitou v Marylandu.? Roku 1974 publikoval své představy o cestování v čase v časopise Physical Reuiew pod odstrašujícím titulem „Rotační válce a možnost účelného kruhového zakřivení.“ Z článku vyplývalo, že účelné kruhové zakřivení je v tomto případě tou nejšílenější částí geometrie, s jakou jste se kdy mohli setkat: chodník, který se vine prostorem a otáčí se v čase.
    Takové věci se mezi fyziky říká patologie - je to něco, co se nechová tak, jak by se to chovat mělo. I singularity jsou samozřejmě patologické, ačkoliv patologie neznamená vždycky singularitu. Většinou si to neuvědomujeme, ale obecná teorie relativity zanechává příliš mnoho prostoru pro takové patologie a nejhorší na tom je, že fyzikové dnes docházejí k názoru, že nejde jen o matematické kličky.
    Tipler pochopitelně nevěřil, že jeho patologie vinoucího se chodníku je matematická klička. Nevěřili tomu ani jiní, kteří přemýšleli o cestování v čase, jako třeba fyzik Brandon Carter. Domnívali se, že by bylo možné vytvořit takový chodník rotací velkého množství extrémně husté hmoty. Ale proč by se tím měli trápit?
    Odpověď najdeme v předpokládané povaze tohoto chodníku. Mluvíme tu o něčem, co vás odnese zpátky časem, ale co obnáší obrat, který vás zároveň vrátí tam, odkud jste vyrazili, ve chvíli, kdy jste vyrazili. Mohli byste si báječně užívat, jak dlouho budete chtít, ale pro svět kolem nebudete vůbec pryč, protože se vrátíte do stejného okamžiku.
    Něco takového zní jako science-fiction, a k tomu špatná science-fiction. Pokouší vás to, abyste si dělali legraci z toho, že nevíte, jestli odcházíte nebo přicházíte. Jenomže fyzikové to berou velmi vážně. Dokonce ten chodník už pojmenovali. Říkají mu uzavřená časová linie. výpočty dokazují, že existují uzavřené časové linie, spojené s černými dírami, abyste dokončili obrat, musíte dvakrát projít černou dírou. Jsou spojeny i s „červími“ dírami a je zde opět dvojí cesta - musíte na své uzavřené časové linii projít párem děr, abyste se dostali do stejného vesmíru, odkud jste vyšli, a dorazili ve stejnou dobu na stejné místo. Tiplerova myšlenka vytvoření takového chodníku za (víceméně) kontrolovaných podmínek vypadá přitom mnohem bezpečněji než chůze po přirozených cestách, vytvořených černými nebo „červími“ dírami.
    Jak tedy Tipler předpokládal, že by se to dalo provést?
    Vyjádřil to jedinou větou: „Obecná teorie relativity tvrdí, že když sestrojíme dostatečně velký rotační válec, stvoříme stroj času.“9
    Brandon Carter o podobném zařízení prohlásil: „Centrální oblast (časoprostorového zakřivení) má vlastnosti stroje času. Je možné vyrazit z jakéhokoliv bodu vnějších oblastí prostoru, dopravit se do vnitřních, pohybovat se časem dozadu... a pak se vrátit do původní pozice.“9
    Závěrečná část jeho prohlášení vyvolala mezi fyziky hotové pozdvižení. Do té doby všechny úvahy o cestování v čase narážely na nepřekonatelný problém: všechny hypotézy vypadaly jako cesta bez návratu. I kdybyste se nějak dokázali dostat skrz černou díru nebo „červí“ díru celí, nikdo by nevsadil ani pěťák na to, že se v pořádku vrátíte.
    Cestovali byste si sem a tam časem, to je všechno krásné, ale bylo by to naprosto nekontrolovatelné. Kdybyste měli skutečně abnormální štěstí, černá díra by vás mohla vyklopit někde ve starém Římě, ale museli byste mít štěstí přímo astronomické, abyste se dostali aspoň do svého století. Náš člověk v Mexiku, pokud skutečně prošel tou „červí“ chodbičkou, měl štěstí, že se přemístil podél prostorové, a nikoliv časové osy. Aspoň tam byly lodi, které ho mohly přepravit zpátky na Filipíny. Kdyby se přemístil v čase, byl by zůstal tam, kde přistál.
    Tiplerova teorie rotačního válce byla dost přímočará.
    Pokud je válec dost velký a hustý a točí se dost rychle, zprohýbá časoprostor patřičným způsobem. Jeho tvar je popisován jako sinusoida, což zní jako nějaká nemoc, ale ve skutečnosti je to název pro cokoliv, co kmitá nebo se ohýbá nebo se jinak vychyluje a zase vrací do původní polohy. Kyvadlo na hodinách dědečka mé ženy je na sinusoidě v prostoru - vždycky se vrací tam, kde začalo, aspoň pokud nezapomenu hodiny natáhnout.
    Tiplerova sinusoida není prohnutá jen v prostoru, ale v časoprostoru. Deformuje uspořádání, takže čas, místo aby běžel po staré dobré vyšlapané cestě z minulosti do budoucnosti, ve skutečnosti kmitá. Houpe se dozadu a dopředu jako kyvadlo dědečkových hodin. Naskočte v jednom zhoupnutí a jedete časem kupředu. Nasedněte v jiném a cestujete dozadu. Tyto oscilace tvoří zóny. Budete-li dávat dobrý pozor, můžete vletět do zóny času s opačným chodem, aniž byste byli roztrháni na kusy gravitační silou. 
    Na diagramu F je zobrazen Tiplerův válec s nejdůležitějšími zónami, tak jak je znázorněn v Paralelních vesmírech Freda Allana Wolfa. Nelze ho měřit a vy se díváte na jeho přední stranu.
    Válec jako takový je tmavý kruh uprostřed. Je gigantický, je hustý a rotuje, čímž právě tvoří zóny.
    
   Diagram F: Tiplerův válec a zóny 
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   Je obklopen dvacet kilometrů širokou vrstvou, kde je uspořádání časoprostoru dokonale zprohýbané. Na diagramu je označena jako „smrtící zóna“. V této zóně nemůžete žádným způsobem existovat. Většina fyziků je dokonce přesvědčena, že se tam nemůžete ani dostat - zapudila by vás sama povaha časoprostoru na její vnější hranici.
    Kolem smrtící zóny je zóna neobyčejně zajímavá, zóna časového obrácení. Je to oblast prostoru, kde sinusoidová oscilace, vytvořená rotujícím válcem způsobí, že čas jde pozpátku. Jakmile se dostanete do této zóny, stane se z vás cestovatel v čase.
    Zóna cestování v čase je obklopena zónou nulového času, kterou představuje rozhraní mezi negativním časem na jedné straně a pozitivním časem na straně druhé. V zóně nulového času čas zůstává stát. Kolem ní je zóna pozitivního času - tedy ta, kde čas běží známým směrem z minulosti do budoucnosti.
    Takhle stroj času vypadá na nákresu. Dal by se sestrojit i ve skutečnosti? Odpověď zní ano, ale teď ještě ne. Tipler se spokojil s tím, že svou teorii o stroji času vyložil, ale představivostí nadaný Fred Alan Wolf postoupilo krok dál, když ukázal, jak by se (aspoň potenciálně) dal skutečně postavit.
    Největší problém s Tiplerovým válcem tkví v tom, z čeho ho vyrobit. Nestačí vykovat obrovský válec z oceli nebo ho vylisovat z plastu. Kdybyste použili takový materiál, musela by ta věc být tak velká, že by vyplnila galaxii. Potřebujete nějaký superhustý materiál, takový, který má ohromnou hmotnost, ale zabere velmi málo místa. Takový druh hmoty skutečně existuje v samých jádrech atomů.
    Je to nejhustší substance ve vesmíru. Kdybyste jí dokázali extrahovat tolik, aby zaplnila kávovou lžičku, vážila by víc než bilion tun.
    Z toho by mělo být zřejmé, že vlastně není možné extrahovat patřičné množství nukleárního materiálu v laboratoři, ani kdyby se vám podařilo najít správný postup, ale na tom nezáleží. Jak upozornil Wolf, příroda to už udělala za nás. Mohli bychom (teoreticky) těžit nukleární materiál na jakékoliv neutronové hvězdě.
    Neutronové hvězdy, jak si vzpomínáte, jsou hvězdy, které utrpí gravitační kolaps, ale nedokončí přeměnu v černou díru. Elektrony jejich atomů, místo aby poklidně obíhaly, jak si představoval Rutherford, proniknou do jádra, kde splynou s protony, a stanou se z nich neutrony (odtud pojem neutronová hvězda). Atomy se sloučí navzájem, takže celá hvězda se stane jedním velkým atomovým jádrem.
    Vskutku ideální materiál pro stavbu Tiplerova válce.
    Kromě toho, pokud byste chtěli postavit válec zvládnutelných rozměrů, nestačilo by vám vy těžit materiál z neutronové hvězdy, potřebujete tu hvězdu celou. Potřebovali byste jich dokonce víc. Wolf vypočítal, že funkční Tiplerův válec by musel být asi 40 km široký a 4000 km dlouhý.
    Jeho velikost je určena funkcí. Celý projekt je dohoda.
    Potřebujete něco, co generuje zónu obráceného času natolik daleko od rotujícího povrchu, aby člověk mohl do té zóny vstoupit, aniž by byl rozdrcen gravitací. Tedy válec opravdu velice dlouhý.
    Na válec dlouhý 4000 km byste spotřebovali asi tak stovku neutronových hvězd. Zdá se to hodně, ale přestože mají neutronové hvězdy nesmírnou hmotnost, jsou (v kosmickém měřítku) maličké.
    Gravitace, generovaná stovkou neutronových hvězd, a délka Tiplerova válce jasně určují, že náš stroj času nelze postavit na Zemi. Čtyři tisíce kilometrů, to je zhruba šířka Spojených států, ale i kdybyste donutili Kongres, aby to povolil, tolik hmoty by naši planetu zničilo. Takže Tiplerův válec se bude muset sestrojit někde v prostoru, pokud možná někde“kde je malá nebo žádná gravitační interference. Wolf měl fantastickou představu hvězdných „honáků“, kteří budou pomocí nepředstavitelně vyspělé techniky shánět stáda neutronových hvězd.
    Tiplerovy plány nevyžadují jenom válec, vyžadují také, aby se otáčel. Naštěstí se většina neutronových hvězd už sama točí kolem vlastní osy. Wolf vypočítal, že válec potřebuje rotaci kolem 10 000 otáček za sekundu, což odpovídá rozsahu typické neutronové hvězdy. Synchronizací stovky neutronových hvězd, rotujících rychlostí 10 000 otáček za sekundu a sehnaných do řady, získáte válec, jehož povrch se bude otáčet rychlostí rovnající se zhruba třem čtvrtinám rychlosti světla. To jsou výborné podmínky pro vytvoření zón v dostatečné vzdálenosti od válce, abychom je mohli použít.
    Jakmile je válec hotový a otáčí se, stroj časuje připravený k použití. Počítač v kosmické lodi musí nastavit kurz tak, aby se loď k válci přiblížila zpředu. Kdyby se blížila v pravém úhlu - nebo vlastně v jakémkoliv šikmém úhlu - nepronikla by do vnitřní zóny.
    Díky interakci částic jsou zóny slušně viditelné. Například smrtící zóna kolem válce žhne, jak boj hmoty s antihmotou generuje fialové fotony. Časoprostorová loď zamíří do druhé zóny, do zóny cestování časem, po dráze rovnoběžné s osou válce. Když vstoupí do zóny, už neletí prostorem. Přepnuli jste na čtyřrozměrnou osu a letíte časem.
    Když s pomocí techniky ovládneme neutronové hvězdy, stroj času, založený na teorii Tiplerova rotačního válce, lze skutečně sestrojit. Co myslíte, nebyla to nějaká verze tohoto válce, co dopravilo jihoafrické artefakty na předkambrickou Zemi? A co „turisté“, kteří přišli o život v pliocénu, miocénu, oligocénu, v karbonu, neproklouzli náhodou naší zónou obráceného času?
    Tento typ cestování má jeden aspekt, o kterém jsme se ještě nezmínili, ale který by nám mohl pomoci najít odpověď.
    Ačkoliv by podle propočtů Tiplerův válec mohl vytvořit použitelné zóny, cestovatel v čase by nicméně byl vystaven extrémnímu gravitačnímu přetížení. Aby byl tento efekt minimalizován (zejména gravitační rozdíl mezi vrcholem válce a jeho spodní částí), podle Wolfa by byl jediným přijatelným tvarem pro loď času zploštělý disk - kterému bychom mohli říkat létající talíř.

 Kapitola dvacátá druhá
   
    Zprávy o létajících talířích většinou začínají zážitkem Kennetha Arnolda roku 1947. Arnold, civilní pilot, letěl ve svém jednomotorovém letadle nad Mount Rainier ve státě Washington a hledal havarované letadlo. Náhle spatřil devět diskovitých předmětů, které letěly ve dvou rovnoběžných řadách. Jejich rychlost vypočítal přibližně na 1600 mil za sekundu, což tenkrát značně převyšovalo možnosti jakéhokoliv letadla. Když Arnold později ohlásil, co viděl, popsal, že předměty se pohybovaly „tak trochu jako talíř, když ho hodíte přes vodu“.? Termín se ujal. Létající talíře byly na světě.
    Arnold neřekl, pokud vím, že létající talíře byly kosmické lodě z jiné planety, ale brzy to řekli jiní. O pouhých pět let později přišlo první hlášení, že létající talíř přistál.
    Muž, který přistání hlásil, byl Američan jménem George Adamski. V knize, jejímž byl spoluautorem,10 později popsal, jak 20. listopadu 1952 odpoledne přistála nějakých deset mil od Desert Center v Kalifornii kosmická loď. Vylezl z ní neobyčejně pohledný dlouhovlasý muž v čokoládově hnědém lyžařském obleku. Adamski s ním komunikoval prostřednictvím směsice znakové řeči a „telepatie“ (když chtěl něco říct, představil si to). Muž mu sdělil, že přichází z planety Venuše a že ho zajímají zkušební atomové výbuchy na Zemi, které ovlivňují životní prostředí ve vesmíru. Po další „konverzaci“ (při níž se cizinec vyznal, že věří v Boha) společně došli ke kosmické lodi a Venušan odlétl.
    Informace, kterou Adamski při tomto setkání údajně získal, je samozřejmě nesmysl. Dnes už víme, že podmínky na Venuši život vylučují. (Teplota jejího povrchu je tak vysoká, že by dokázala roztavit olovo.) Už v té době byly vzneseny dotazy, jak dokázal cizinec přežít v pozemské atmosféře bez tlakového obleku a přilby. Desmond Leslie, který s Adamskim zmíněnou knihu napsal, byl nakonec nucen uznat, že věci nejsou přesně takové, jaké se zdají.
    O několik let později mi řekl, že se domníval, že Adamského návštěvník ve skutečnosti pochází z astrální úrovně Venuše. Avšak jiní měli mnohem méně pochopení. Mnoho lidí usoudilo, že Adamski trpí halucinacemi nebo prostě lže. Tyto názory byly podepřeny vydáním druhé knihy, v níž Adamski tvrdil, že byl na výletě v létajícím talíři, který obletěl Měsíc a pak ho vysadil doma.
    Přestože to člověka svádí vysvětlit celou záležitost šílenstvím, něco tu nehraje. Téměř všichni Adamského kritici ignorují fakt, že když se poprvé setkal se svým „Venušanem“, nebyl sám. Bylo s ním ještě šest lidí a všichni byli ochotní podepsat místopřísežné prohlášení, že koráb a jeho pilota viděli také. Právě tak byl ignorován fakt, že při svém výletu na Měsíc si Adamski všiml několika překvapivých zvláštností kosmického letu - včetně podivné optické iluze na povrchu Měsíce - které byly posléze potvrzeny Americkým kosmickým programem.
    Nic z toho nedokazuje, že Adamski nebyl cvok, ale mohlo by to podpořit možnost alternativního vysvětlení. Pokud je talířovitý tvar nejlogičtější pro stroj času - kosmickou loď, která proletí zakřiveným polem, generovaným Tiplerovým válcem - pak možná tvor, kterého Adamski potkal, byl přesně tím, čím se zdál být: dlouhovlasým mužem v čokoládově hnědém lyžařském obleku. Byl to člověk, stejně člověčí jako sám Adamski, ale pocházel ze vzdá1ené budoucnosti. Pokud je tato teorie správná, proč tvrdil, že přiletěl z Venuše, a vyjádřil zájem o atomové testy?
    Jsou tu dvě možnosti. Jednak vystrašený Adamski mohl špatně pochopit znakovou řeč a „telepatickou“ zprávu. Když se ho ptal na původ, muž ukázal k obloze a udělal prstem dva kroužky. Adamski to interpretoval jako odkaz na planetu na druhé oběžné dráze od Slunce - Venuši.
    Právě tak dobře bychom v tom mohli vidět odkaz na dva oblety kolem Tiplerova válce, umístěného kdesi v hlubinách vesmíru. Nebo je tu ještě jednodušší možnost, totiž že nelhal Adamski ani jeho přátelé, ale „Venušan“. Utkal fantastický háv, kterým zahalil svůj skutečný původ.
    Dlužno přiznat, že Adamského zážitek byl považován za příliš výstřední, než aby jej úřady seriózně vyšetřovaly, ale Arnoldova originální zpráva nikoliv.
    Arnold byl vážený obchodník a zkušený pilot a rok po jeho obhlídce Mount Rainieru letectvo Spojených států zahájilo projekt Znamení, který měl vyšetřit tyto zprávy i všechny další, neboť se s nimi najednou doslova roztrhl pytel. Projekt Sign metamorfoval do projektu Grudge a poté do projektu Modrá kniha.
    Účelem projektu Modrá kniha bylo vyhodnotit tato pozorování, aby bylo možné rozhodnout, zda pro Spojené státy nepředstavují hrozbu od nějaké cizí mocnosti nebo z vesmíru. 
    Za období osmnácti let se nahromadilo 12 600 zpráv. 11 899 z nich bylo následně vysvětleno (kritikové projektu by řekli „odvysvětleno“) a 701 zůstalo zahaleno tajemstvím.
    Roku 1966Americké vojenské letectvo sponzorovalo dodatečné nezávislé vyšetřování, které vedl fyzik dr. Edward Condon, bývalý ředitel Americké asociace pro rozvoj vědy. Za další dva roky bylo prošetřeno padesát devět případů, z nichž třiadvacet zůstalo nevysvětleno. 
   Dr. Condon přitom dost překvapivě vycházel z poslední zprávy z roku 1969, z níž vyplývalo, že bádání v oblasti UFO nepřidalo k vědeckým znalostem vůbec nic, a absolutně zamítl možnost, že by létající talíře byly důkazem mimozemského života. Letectvo bezvýhradně souhlasilo a od toho dne upustilo od oficiálního vyšetřování UFO.?
    Oficiální odmítnutí nicméně nedokázalo zarazit záplavu dalších pozorování. Od roku 1947 se létající talíře objevily téměř ve všech zemích světa. Kupodivu počet pozorování nezůstává rok od roku stejný, ale vykazuje náhlé vzestupy a poklesy. Takový vzestup UFO například nastal ve Francii a v Itálii roku 1954, na Nové Guinei roku 1958 a v SSSR roku 1967. Ve Spojených státech byly vrcholy v letech 1947, 1952, 1957, 1965-67 a 1973. Vědci, kteří prováděli výzkumy UFO, nebyli schopni tyto vrcholy předpovědět ani vysvětlit. Pokusy připsat je mediální publicitě, davové hysterii nebo společenskému nátlaku byly bezúspěšné.
    Počet pozorovaných UFO je mnohem vyšší, než si většina lidí představuje. V roce 1973 Gallupův průzkum veřejného mínění zjistil, že jedenáct procent dospělé populace ve Spojených státech vidělo něco, o čem se domnívá, že to bylo UFO. Po celém světě bylo oznámeno více než 50 000 pozorování - což je obecně chápáno jako nepatrná špička obrovského ledovce. Studium těchto zpráv napovídá, že UFO lze spatřit náhodně, a nikdo dosud nepřišel na žádný systém jejich výskytu. Svědkové se rekrutují ze všech etnických skupin a společenských vrstev, mají nejrůznější stupně vzdělání a ekonomické postavení a je mezi nimi přinejmenším jeden americký prezident.?? Nicméně větší procento zpráv přichází od lidí z venkovských oblastí než od lidí z měst. Příčiny této nevyrovnanosti nejsou známé, i když to může být prostě tím, že venkované mají lepší výhled na noční oblohu než lidé ve městech.
    Největší počet zpráv hovoří o objektech spatřených ve velké vzdálenosti, ale existují i pozorování zblízka. K některým z nich došlo dokonce na zemi nebo u země. Pozorovatel často hlásí, že po objektu něco zůstalo. Někteří tvrdí, že se přitom projevily fyzikální účinky na nějaké elektrické nebo mechanické zařízení, že došlo k poruše televizního vysílání nebo zhasínání motorů aut. Přibližně devadesát procent zprávo UFO je interpretováno jako špatné pochopení běžných jevů, jako podvod nebo halucinace. Zbývajících deset procent tvoří hádanku, zvanou UFO.
    Fascinující, i když poněkud rušivý je v této hádance v posledních letech počet únosů, sexuálního obtěžování, znásilnění a dokonce oplodnění, kterých se údajně dopouštějí mimozemští „ufoni“ na pozemských ženách a v prvních třech případech dokonce i mužích. Zcela typický je případ muže jménem Antonio Villas Boas, třiadvacetiletého brazilského farmáře, který byl unesen v říjnu 1957.
    Na palubě lodi byl napřed podroben krevnímu testu a pak vešla do místnosti překrásná nahá žena a svedla ho.
    Když odcházela, poznamenala, že otěhotněla, tedy aspoň doufá.
    Popisy takových únosů, které se z pacientů, postižených amnézií, často musely dobývat v hypnóze, pomíjejí dvě zcela základní otázky. První je, proč by produkt vývoje na cizí planetě měl jevit větší sexuální zájem o pozemskou ženu než třeba o aligátora. Druhá, ještě jasnější, je nepravděpodobnost, že by došlo ke křížení druhů. Lev se za výjimečných okolností může spustit s tygrem a zplodit ligra nebo tigona, ale v žádném případě se nemůže zkřížit s vlkem, slonem nebo hadem. Genetická nekompatibilita je v takových případech příliš extrémní; přitom tento stupeň nekompatibility je bezvýznamný ve srovnání s živočišnými druhy z jiného světa - i kdybychom připustili, že se rozmnožují pohlavně.
    A přesto pouhý počet zprávo únosech - který dnes v celosvětovém měřítku dosahuje desítek tisíc a stále stoupá - z nich činí fenomén, jenž sám o sobě stojí za prostudování. Máme co dělat s davovou sexuální hysterií? Jde o vnější projev potlačovaných citů? Halucinaci, vyvolanou frustrací?
    Je nutné poukázat na to, že navzdory odmítavým kritikám jsou létající talíře hmotnou skutečností. Objevují se na obrazovkách radarů a mnohokrát byly úspěšně vyfotografovány. I když připustíme, že v devadesáti procentech případů jde o mýlku, není pochyb, že tam nahoře něco je a podle počtu zpráv je tam docela slušný provoz. Za takových okolností je možná nemoudré zamítnout všechny případy únosů jako halucinace.
    Přestože se nám zdá nepravděpodobné, že by cizinci měli zájem na znásilňování, nebo že by ho vůbec byli schopni, nedá se totéž říct o lidstvu. Sexuální násilí, dobývání a experimentování jsou ústřední rysy lidské aktivity už od hlubin prehistorie a určitě budou ústředními rysy lidské aktivity i v nadcházejících stoletích. I zde, jako u Adamského až příliš lidského Venušana, máme náznak, že létající talíře možná nejsou lodi z nějaké cizí planety, ale z naší vlastní vzdálené budoucnosti.
    Protože není dost dobře možné zajmout některého z pilotů, nevidím žádnou cestu, jak by se tyto teorie daly dokázat. Pokud je na chvíli přijmeme jako funkční hypotézy, vyjdou nám celé řady důkazů na podporu anomálních archeologických nálezů.
    Na rozdíl od anomálních nálezů, které mnohem snadněji nalezneme v prehistorii než v dnešní době, většina pozorovaných létajících talířů je takřka zákonitě úkaz historický. Přesto je několik skalních řezeb v provincii Hunan v Číně považováno za něco, co má představovat UFO.
    Pokud je tato interpretace správná, pak musely koráby času studovat neandertálské lidstvo, nikoliv příslušníky Homo sapiens. Řezby jsou staré 47 000 let.
    Jeden egyptský text z doby vlády Thutmóse III. (1504-1405 př. n. l.) popisuje následující událost:
    V roce 22, třetího zimního měsíce, o šesté hodině... písaři z Domu Života spatřili ohnivý kruh, který se blížil oblohou... Když pak minulo několik dní, ty věci na obloze byly početnější než kdy dřív. Zářily více než sluneční jas... Faraon na ně hleděl uprostřed své armády... a ty ohnivé kruhy vystoupily výše na oblohu směrem k jihu... A to, co se stalo, rozkázal faraon zapsat do knih v Domě Života... aby to nebylo nikdy zapomenuto. 11 
    Thutmóse III. nebyl monarcha, který by se nechal unést fantazií. Je obecně pokládán za největšího z egyptských panovníků. Rozšířil a upevnil egyptskou nadvládu nad impériem nevídaných rozměrů v západní Asii a Mrice.
    V bitvě na východním břehu Eufratu porazil mocného krále z Mitanni, svého hlavního soupeře o vládu na Blízkém východě. Zatím se jeho armády v Núbii protlačily za čtvrtý nilský katarakt. Thutmóse do dobytých území dosadil schopné úředníky a porobení vládcové a náčelníci byli nuceni platit Egyptu vysoké daně. To lze stěží nazvat kariérou snílka.
    Létající talíře byly spatřeny i ve starém Římě. Julius Obsequens zaznamenal „kulatý štít“, který se objevil na obloze asi 180 mil východně od Říma roku 216 př. n. l., „kulatý nebo kruhový štít“, který přeletěl oblohou od západu k východu nad Tarquiniem roku 99 př. n. l., a něco podobného, ale ohnivějšího, co přistálo a zase se vzneslo nad územím Spoletia roku 90 př. n. l.
    Spisovatel z šestnáctého století, profesor Conrad Wolffhart, zaznamenal formaci UFO v době císaře Theodosia léta Páně 393. Vyskytly se zprávy o létajících talířích nad Francií v roce 1034, nad Japonskem v roce 1180 (ten byl kupodivu popsaný jako „kameninová nádoba“) a nad Anglií ve dvanáctém století. Tehdejší popis zjevení zněl takto:
    V Bylandském nebo Begelandském opatství na silnici v Severním Yorkshiru, zatímco opat a mniši byli v refektáři, přeletěl nad opatstvím disk a způsobil bezbřehou hrůzu.12
    Bylo by náročné pokoušet se zaznamenat každý případ z historie, kdy se někde objevilo UFO. Možná by stačilo říct, že v každém století už od starověku se vyskytly zprávy o návštěvách UFO. Pokud jde skutečně o koráby času, vypadá to, že budoucí historikové konají četné exkurze.
   
    
   
   
   

 Kapitola dvacátá třetí

    Teorie, že naši potomci možná jednoho dne zkonstruují Tiplerův válec, má jeden zajímavý důsledek. Pokud časové pole, generované válcem, existuje v budoucnosti, a talířovitá loď je použije, aby se dostala do naší doby, pak z toho logicky vyplývá, že musí existovat i v současné době.
    Kdyby neexistovalo, žádný koráb času by se nemohl vrátit domů. Je to vzrušující pomyšlení. Znamená to, že někde za oběžnou drahou Pluta leží časová brána, kterou vy nebo já můžeme skutečně použít, abychom se dostali do minulosti nebo do budoucnosti. Naneštěstí je pro nás tato znalost prakticky zbytečná. Současná technika by nás dokázala s vynaložením obrovských investic dopravit na Mars.
    Nedisponujeme však ničím, co by nás bezpečně přeneslo za planetu Pluto. A protože nemůžeme následovat příklad George Adamského a vyrazit si na výlet v kolem letícím létajícím talíři, cestovat časem je pro nás nemožné.
    Nebo že by nebylo?
    Nyní jsme v naší studii dosáhli kritického bodu, a jako mnoho kritických bodů i tento vyžaduje skutečnou snahu o pochopení. Ve fyzice dochází k vývoji, který je tak šílený, tak rozdílný oproti našemu normálnímu pohledu na svět, že je obtížné brát ho vážně - nebo přinejmenším je obtížné uvěřit, že bychom s tím mohli mít něco společného. Pokud se dokážete řídit logikou a přijmout důsledky, myslím, že vám mohu slíbit dost neobyčejný zážitek.
    Tento kritický bod se poprvé objevil v roce 1935, kdy Albert Einstein, obratně vyprovokován svými starými přáteli Nathanem Rosenem a Borisem Podolskim, se doslova uťal. Einstein, jak si vzpomínáte, byl ten, kdo založil celý svůj pohled na svět na jediném názoru - nic nemůžete dotlačit k tomu, aby se to pohybovalo rychleji než světlo. Pokud něco věděl s absolutní jistotou, pak to bylo právě tohle.
    V roce 1935 se o rychlost světla nezajímal - to už bylo pro něho dávno odbytou kapitolou. Zajímal se o cosi, čemu se říkalo „kodaňská interpretace“.
    „Kodaňská interpretace“ byla dohoda mezi velkou skupinou vážených fyziků, že kvantová fyzika reprezentuje vysvětlení vesmíru, v němž žijeme. Einstein nesouhlasil. Byl přesvědčen, že tato teorie poskytuje skutečně nejlepší současné vysvětlení,? ale ne úplné. Rozčiloval ho především aspekt kvantové fyziky, který by se dal přeložit „co vidíte, to máte“. Celá kvantová teorie vám říká, že nemůžete oddělovat realitu od svého pozorování reality. Je to první krůček od různých mystických a okultních myšlenek o tom, že realitu vlastně vytváříte činností svého mozku. Einsteinovi se takové pojetí nezamlouvalo.
    Ve spolupráci s Podolskim a Rosenem, kterým se toto pojetí také nezamlouvalo, vydal publikaci, kterou nazval Může být popis reality, vycházející z kvantové teorie, považován za kompletní? Popisovali v ní pokus, který měl dokázat, že to možné není. Tento experiment podle interpretace fyzika Davida Bohma vypadal takto:
    Začnete systémem párové částice s nulovou rotací. Systém párové částice je ucelený sám v sobě, nejsou to jen dvě náhodně spojené částice. Každá částice v systému má svou vlastní rotaci a příčina toho, že systém jako celek nemá žádnou rotaci, spočívá v tom, že rotace obou částic se sobě rovnají a jsou opačné - jinými slovy se navzájem ruší.
    Je možné oddělit částice takového systému, aniž byste jakkoli ovlivňovali faktor rotace? Mohli byste to například udělat pomocí elektřiny. Můžete také ovlivnit rotaci každé individuální částice. Stačí, když ji protáhnete magnetickým polem. Ale pokud to uděláte a změníte rotaci jedné z částic, změní se i rotace druhé částice, takže rotace celého systému bude dál nulová.
    Otázka je, jak se teď, když jste částice oddělili, ta druhá dozví, že má změnit rotaci, když první protáhnete magnetickým polem. Druhá částice magnetickým polem neprojde. Neuděláte s ní vůbec nic, ale přesto změní rotaci. Proč?
    Einstein a spol. problém přehráli na kodaňské fyziky, jako by jim chtěli říct: Když je kvantová teorie tak úžasně chytrá, jak to, že nedokáže vysvětlit takovou pitomost?
    Nebo důstojněji vyjádřeno: Kvantová teorie nemůže být ucelená, protože nepopisuje jisté aspekty reality - jako spojení mezi dvěma částicemi systému párové částice o kterých víme, že existují, i když je nemůžeme přímo pozorovat.
    A tady se právě Einstein uťal: a byla to rána, která mimochodem dodnes otřásá světem nukleární fyziky, protože kodaňští fyzikové se nevzdali své myšlenky, že kvantová mechanika je ucelená teorie. Místo toho se podrobněji podívali na experiment Einsteina, Podolského a Rosena a usoudili, že demonstruje až dosud netušené spojení mezi dvěma částicemi. Dokonce jej, za těchto okolností dosti neomaleně, nazvali EPR (Einstein-Podolski-Rosen) efektem.
    Kámen úrazu v celém EPR efektu je v tom, že když změníte rotaci jedné částice, rotace druhé se okamžitě změní také. To se stane, ať je od sebe vzdálíte jakkoliv daleko.
    Aby u druhé částice vůbec došlo ke změně, musí mezi nimi existovat výměna informací. EPR efekt znamená, že tato informace je přenášena něčím, co se pohybuje rychleji než světlo.
    Einstein, který věřil v rychlost světla, stejně jako někteří lidé věří v Boha, to vůbec nedokázal akceptovat. Ve svém životopise napsal:
    Podle mého mínění bychom se měli pevně držet jednoho předpokladu: faktická situace systému S2 (částice, které se nedotknete) je nezávislá na tom, co se stane se systémem S1 (částice, s níž manipulujete), který je od něho prostorově oddělen.13
    Nyní se tento mladý výtržník, který ztropil ve fyzice hotovou revoluci, stal usedlým konzervativcem a stejně jako tolik jiných lpěl na starých jistotách. Kdyby si udržel svou bývalou pružnost, možná by si uvědomil, jako to udělal už kdysi, že výsledek experimentu je to jediné, na čem se dá stavět. Když obrátíte jednu částici, ovlivníte tím druhou; před tím neutečete. Pokud to znamená komunikaci rychlostí větší než světlo, naučte se s tím žít a pokuste se to vysvětlit.
    V době Einsteinovy smrti v roce 1955 už kolem rychlosti světla vyvstávaly vážné problémy. Vědci zjistili, že vůbec není absolutní, že se vlastně mění. I když je těžké tomu uvěřit, světlo bylo v roce 1930 pomalejší než po druhé světové válce. Tato změna byla tak výrazná, že fyzikové museli roku 1972 rychlost a priori stanovit.
    Ani tím se však nevysvětlil EPR efekt. A dokonce ani takovými metodami, jako je telepatie, které se začaly šířit mezi opozičními klikami. Všechny staré výklady se octly v dost obtížné situaci - až na jeden. Fyzikové stanovili základní jednotu fenoménu, něco jako celistvost, určitou jednotnost, kterou mystikové po staletí prohlašovali za konečnou realitu. Ovšem rozdíl mezi mystiky a fyziky je v tom, že mystikové hlásají jednotu vesmíru. Fyzikové mluví o jednotě časoprostoru.
    Tady fyzikové začínají unikat. Vzpomeňte si, že teď mluvíme o realitě, kde jsou prostor a čas spojené dohromady v jeden veliký celek. O realitě, kde hmota tento celek deformuje a možná (pokud bylo Einsteinovo tušení správné) je tou deformací sama hmota. O realitě, kde věci dávají smysl, pouze pokud máte víc než jeden vesmír, a kde se neustále propojuje bezpočet vesmírů. A nyní vám fyzikové vykládají, že všechno, úplně všechno v této obrovské, nepředstavitelné realitě je jednotné. Že to „jednotné všechno“ ví, co se stane jakékoliv jeho části, stejně jako vy víte, kde se podrbat, když vás něco svědí, ale tady nejde jen o prostor - to „všechno“ ví i v čase. Jelikož vy jste také částí tohoto celku, musíte to vědět taky.
    Fred Wolf to vysvětluje na příkladu jednotlivé světelné částice: „Žádá nás, abychom předpokládali, že tento foton byl vyzářen minutu nebo dvě poté, co asi tak před 15 miliardami let došlo k velkému třesku. Od té doby míří sem k nám na Zemi. Jistě si vzpomínáte, že světlo se nepohybuje přímo - je ohýbáno gravitací. Takže když náš foton míjel zdroje vysoké gravitace, třeba galaxie nebo černé díry, vychýlil se. Jak se vychýlil? To se nedá s jistotou říct: ve fyzice částic nejsou jistoty, jenom pravděpodobnosti. To znamená, že foton k nám mohl doputovat různými cestami, ale pro zjednodušení předpokládejme, že ty dráhy jsou jenom dvě.
    Pokud v klidu sedíte a čekáte, až k vám dorazí foton (a jen se díváte, kdy dorazí?), částice cestují oběma směry.
    Já vím, že to není možné, ale mluvíme v kvantových pojmech. V tomto případě jsou oba předpokládané vesmíry, otevřené pro částici, sloučené až do okamžiku pozorování.
    Protože jste se neobtěžovali s pozorováním, kvantová realita je taková, že částice se zachovala jako vlnění a nikoliv jako malá dělová koule. Taková už je kvantová realita.
    Vlnění se pohybovalo oběma cestami.
    Pokud chcete vědět, kterou dráhou se foton pohybuje, můžete na bodech obou drah instalovat videokamery a ohlídat si ho. Tím vytvoříte naprosto rozdílnou kvantovou situaci. Znamená to, že částice se musí zachovat jako dělová koule a vydat se jedním nebo druhým směrem. Jakmile tedy začnete částici pozorovat, bude se pohybovat pouze jedním směrem.
    Pokud jste mě dokázali sledovat až sem, můžeme postoupit dál.
    Částice se začala pohybovat svou dráhou už před 15 miliardami let, ale vy jste se rozhodli, že ji budete sledovat, teprve před týdnem. Takže rozhodnutí, které jste udělali před týdnem, ovlivnilo situaci před 15 miliardami let. Což znamená, že vaše rozhodnutí v budoucnosti může ovlivnit minulost. Dále z toho vyplývá, že vaše rozhodování v budoucnosti může mít vliv na vaši přítomnost. Je to přesný opak toho, co jsme si o čase vždycky mysleli. Odjakživa jsme se domnívali, že dnešní rozhodnutí a dnešní činy tvoří naši budoucnost. Teď se zdá, že tvoří naši minulost. V pojmech příčinné souvislosti tedy žijeme pozpátku.
    Vzpomínáte si na poznámku, že začínáte život v hrobě a končíte jej ve spermatu svého otce? Možná to nakonec není tak bláznivé, jak se zdálo.
    Možná se vám bude zdát neuvěřitelné, že tato hypotetická situace s fotonem je přesně v souladu se zákony kvantové mechaniky. Dokonce to bylo experimentálně ověřeno. Tři fyzikové: Carroll Alley, Oleg Jakubowitz a William Wickes provedli roku 1985 v Marylandu v USA následující pokus: Vyslali jednotlivý foton přes přístroj, který vyrobili ze zrcadel, čímž v miniaturním provedení navodili přesně tu situaci, kterou jsem právě popsal. Přidejte jedno konkrétní zrcadlo a foton projde dvěma kanály zároveň. Odstraňte ho a foton projde buď jedním, nebo druhým. Ale fyzikové se ohledně zrcadla dohodli až poté, co foton vnikl do jejich systému. Jejich současné rozhodnutí ovlivnilo minulé chování fotonu.
    Ne, nemusíte se obávat o své zdraví. Uvědomte si, že ať se s fotonem stane cokoliv, s vámi to nemá nic společného.
    Většina paradoxů subatomárního světa zůstává v subatomárním světě. Ale teď je nejvyšší čas představit vám fyzika J. S. Bella.
    Roku 1964 publikoval Bell hypotézu, které se dnes říká Bellův teorém. Tento teorém je čistě matematická konstrukce, založená na studiu EPR efektu. Roku 1972 byl experimentálně testován Johnem Clauserem a Stuartem Freedmanem v laboratořích Lawrence Berkeleyho a ukázalo se, že funguje. Výchozím bodem Bellova teorému je zjištění, že kvantové efekty představují v subatomárním světě částic dosah do makroskopického světa baseballu a dvoupatrových autobusů. Už nemůžete věřit všeobecnému povědomí. Už si nemůžete být jisti tím, co je zřejmé.
    Už se nemůžete domnívat, že žijete svůj život kupředu, že se přemisťujete z minulosti, která je navždycky pryč, do budoucnosti, kterou cestou tvoříte. Bellův teorém to všechno ukončil a svět už nikdy nebude stejný.
    Ale není to zas tak docela špatná zpráva. Ve skutečnosti vám - ano, vám - může napomoci k cestování v čase.
   
   
   
   
    

Kapitola dvacátá čtvrtá
   
    Jednou z největších záhad moderní fyziky je otázka, kde a jak se bere lidský rozum. Heisenbergův princip neurčitosti, pilíř této moderní fyziky, je založen na faktu, že nemůžete změřit rychlost a zároveň umístění elementární částice. Můžete změřit buď rychlost, nebo umístění, ale není možné změřit oboje. Fyzikové nevědí, proč tomu tak je, ale vědí, co tu situaci navozuje: je to akt pozorování. Jakmile začnete sledovat jeden aspekt situace (dejme tomu umístění částice), automaticky a absolutně tím vyloučíte jakoukoliv možnost zaměřit se na jiný. Pár expertů se pokusilo tuto skutečnost zamlžit tím, že trvali na tom, že akt pozorování může být prováděn kamerou nebo nějakým jiným přístrojem, ale tím se celý problém nanejvýš oddálí. Skutečně se nic nestane, pokud vy nebo nějaká inteligentní bytost někde zkoumá obrázek z kamery. Lidská mysl není jen součástí vesmíru, také jej neustále značně ovlivňuje.
    Spousta fyziků vymyslela spoustu teorií o tom, jak daleko ten vliv sahá. Z některých by vám vstávaly vlasy na hlavě. Fredan Hoyla například napadlo, že kdybyste klouzali paralelními vesmíry, mohli byste se každé ráno vzbudit vedle jiné manželky. Ale protože vaše paměťová stopa odpovídá jenom tomu vesmíru, v němž náhodou právě jste, ani si nevšimnete, že se něco změnilo. Profesor Hoyle o tom napsal povídku, takže to možná nebral moc vážně, ale tato teorie skutečně odpovídá objevům kvantové mechaniky. Zato bere vážně myšlenku, že mnoho paralelních vesmírů je konstruováno z budoucnosti. Hugh Everett, fyzik, který jako první přišel s teorií paralelních vesmírů se domnívá, že paměť je výběrem představ, uložených v mnoha paralelních vesmírech. Z toho, co pokládáme za svou jedinečnou, jednou provždy danou minulost, tak vzniká neví daná montáž z celé spousty různých zdrojů.
    V roce 1969 zveřejnili fyzikové Leon Cooper a Deborah van Vechtenová teorii, že kdyby byla mysl dost jednoduchá, mohla by prožívat dvě paralelní reality ve stejnou dobu. Věřili však, že mysl tak složitá, jako je naše, by s tím měla problémy.
    Je to neobyčejně zajímavé prohlášení. Ale abychom pochopili proč, musíme se podívat ještě za samotnou fyziku.
    Čas od času někdo z vědců - Gary Zukav, Fritjof Capra, Deepak Chopra a další - poznamená, že je pozoruhodná podobnost mezi objevy moderní fyziky a jistými mystickými naukami. Zukav to formuloval takhle: 
    Elementární částice se budou navždy podílet na tomto nepřestávajícím tanci zániku a tvoření. Po pravdě řečeno, elementární částice jsou tímto nepřestávajícím tancem zániku a tvoření. Toto odhalení dvacátého století... není novou myšlenkou. Ve skutečnosti se velice podobá způsobu, jakým nazírá realitu značná část pozemské populace včetně hinduistu a buddhistů.
    Hinduistická mytologie je vlastně zvětšené promítání mikroskopických vědeckých objevů. Hinduistická božstva, jako třeba Šiva a Višnu, bez ustání tančí tanec tvoření a ničení vesmírů, zatímco buddhistická představa kola života symbolizuje nekonečný proces zrození, smrti a znovuzrození, který je součástí světa tvarů, který je prázdnotou, který je formou.13
    Východní víry, které předkládají tyto doktríny, nejsou zjevená náboženství jako judaismus, křesťanství a islám. Jsou založeny na mystice. Lépe řečeno, jsou založeny na interpretaci zvláštního psychologického stavu, který zažili jejich zakladatelé nebo vyznavači nebo obojí. Tento stav, jak věří, umožňuje individuální přímý přístup k základní povaze reality. Podobnost mezi doktrínami mysticismu a objevy kvantové fyziky naznačuje, že tvrzení mystiků jsou správná - mystický pohled je skutečně přímým pojímáním reality. Ale dejme opět slovo Zukavovi:
    Panuje názor, a jsou pro to i důkazy, že vědomí na nejzákladnější úrovni je kvantový proces... Pokud je tomu tak, pak je myslitelné, že dokážeme-li rozšířit naše vědomí i na funkce, které za normálních okolností leží mimo jeho meze..., budeme schopni si uvědomovat i tyto procesy jako takové.13
    Fyzik z Londýnské univerzity David Bohm jde ještě dál. Zastává teorii, že vesmír má holografickou strukturu, že je to projekce z jiné úrovně reality, která v každé své části obsahuje informaci o celku. Ke stejnému závěru došel nezávisle na něm neurofyziolog ze Stanfordské univerzity, Karl Pribram. Jejich názoru se dostalo jisté experimentální podpory v roce 1982, když tým, vedený Alainem Aspectem z Institutu teoretické a užité optiky v Paříži, zjistil, že jsou-li oddělené částice od sebe vzdáleny deset metrů, ovlivňují jedna druhou ve stejný okamžik. Tento výsledek dává o něco větší smysl v holografickém vesmíru než ve vesmíru, jak ho běžně chápeme.
    Teorie holografického vesmíru se nadšeně chopilo mnoho fyziků a psychologů, protože nabízí vítané vysvětlení celé řady anomálních jevů. Dr. Kenneth Ring, psycholog z univerzity v Connecticutu, ji použil k vysvětlení zážitků zdánlivé smrti - což je, jak tvrdil v roce 1980, důsledek i vědomí, vytaženého z jedné úrovně hologramu do jiné. V roce 1987 na schůzi Společnosti pro studování snů všudypřítomný Fred Alan Wolf poukázal na to, že tato nová teorie hlásá, že lehce srozumitelné sny mohou být návštěvami v paralelních realitách. Kanadský fyzik dr. F. David Peat viděl významné shody okolností jako kazy v konstrukci holografické reality.
    Všechno tohle vzrušení se uklidnilo, když si tito zastánci teorie holografického vesmíru uvědomili, že naše myšlenkové procesy jsou s fyzickým světem spojené mnohem intimněji, než kdy kdo tušil - další podpora pro mystické tvrzení, že je možné přímo prožívat kvantové procesy.
    Královskou cestou k mystickým zážitkům bylo odjakživa jogínské cvičení. Jóga se objevuje na celém Dálném východě, zejména v Indii a Číně, s podobnými metodami, kterými se dochází k podobným výsledkům. Objevila se i v Evropě, obvykle přestrojená za okultní nebo kouzelnickou techniku. Nejzákladnější technikou vůbec, univerzálně používanou na Východě i na Západě, je meditace. Zde se dostáváme zpět k teorii Leona Coopera a Deborah Van Vechtenové, že prostá mysl by mohla být schopna prožívat dvě paralelní reality, neboť celé meditační cvičení v každé sestavě jógy je určeno k uklidnění (zjednodušení) mysli.
    Většinou si neuvědomujeme, že jisté mystické systémy - zejména západní - předpokládají jeden nebo více paralelních vesmírů, ale trvají na tom, že tyto reality může člověk přímo vnímat. Lze to dokázat pomocí lidské představivosti, což je psychologická funkce, kterou většina z nás podceňuje, ale mystická tradice ji pokládá za téměř stejně účinnou jako zrakový orgán. Když použijete představivost z tohoto hlediska, hledíte vlastně do jiného světa, do časoprostorového kontinua, které se liší od fyzické reality kolem vás, ale je stejně objektivní, stejně skutečné. Fakt, že vždycky nevypadá jako paralelní vesmír, je vysvětlen bizarní povahou kontinua jako takového.
    Když zavřete oči a představíte si hastroše, máte výsledek zcela pod kontrolou. Můžete si s tou představou po libosti zahrávat. Můžete ji postavit na hlavu, přimět ji, aby dělala přemety nebo mluvila. Je to jednoznačně něco, co jste stvořili, ne něco, co jste hledali a našli v paralelním vesmíru. Jenomže mystická doktrína trvá na tom, že ten hastroš skutečně někde existoval, aspoň na krátkou chvíli. Byl stvořen hnutím vaší mysli z tenké, křehké hmoty paralelního vesmíru, která je neobyčejně tvárná. Můžete ji hníst a tvarovat s lehkostí, jakou ve fyzickém vesmíru neznáme. Jeto jinými slovy svět, který dává tvar myšlenkám. Je to také svět, který obsahuje odraz aspoň některého z řady paralelních vesmírů, které leží v podstatě za ním.
    V minulosti bylo až příliš snadné zamítnout teorie tohoto druhu jako bohapusté žvásty. Jejich stoupenci hlásali, že to nejsou výsledky experimentu, ale přímé zkušenosti.
    Vědecký názor tvrdil, že takzvaná „zkušenost“ není nic jiného než subjektivní psychologický proces. Dnes je už naprosto jasné, že toto tvrzení neobstojí. Fyzikové nejen uvažují o tom, že alternativní reality lze přímo prožívat (viz například Wolfovu teorii o srozumitelných snech), ale kvantová fyzika sama potvrzuje hodnotu mnoha informací, získaných čistě mystickou cestou.
    Pokud jsou však tyto mystické teorie správné - to jest pokud lze paralelní reality prožívat přímo - pak zde vyvstává možnost experimentálního cestování časem. Jak jsme viděli, objevy kvantové fyziky napovídají, že alespoň některé z paralelních vesmírů jsou představami naší historické minulosti i vzdálené budoucnosti. Kdybychom mohli těchto realit dosáhnout prostřednictvím vizuální představivosti, bylo by to podle každé rozumné definice cestování časem.
    Ale máme skutečný důkaz, že je to možné?
   
   
   

 Kapitola dvacátá pátá
   
    V dubnu 1994 vydal archeolog Brian Slade stručný, leč vzrušující článek, nazvaný „Doznání archeologa“.14 Přiznává v něm, že hledá pozůstatky dávných dob pomocí proutkaření.
    Proutkaření je metoda hledání podzemní vody, zakopaných kovů nebo kovových rud pomocí rozvětveného proutku, virgule. Je to prastará zázračná technika, která má mnoho stoupenců, přestože nikdy nebyla vědecky vysvětlena ani prokázána. Německý lékař a mineralog Georgius Agricola se ve svém dvanáctisvazkovém pojednání o hornictví a hutnictví De re metallica libri XII zmínilo použití vidlice z lískového proutku při hledání stříbrné rudy v dolech ve střední Germánii. Proutkař drží prut ve tvaru velkého Y za kratší konce rovnoběžně se zemí a pomalu prochází daným územím. Když se octne nad vodou nebo nad tím, co hledá, proutek se skloní k zemi. Proutkař může používat dřevěné nebo železné pruty, kyvadla, nebo prostě jen svou vlastní ruku.
    Teorie o proutkaření obvykle spadají do dvou kategorií.
    První říká, že je to čistě psychologický fenomén. Proutkař podvědomě čerpá z prostředí tušení, kde přibližně voda nebo kov bude, a toto tušení způsobí chvění svalů, které pohne proutkem. Druhá teorie je založena na myšlence, že proudící voda nebo případně kov generují slabé elektrické pole, které proutkař vnímá, opět podvědomě, a indikuje ho podle pohybů proutku. Žádná z těchto teorií není ovšem s to vysvětlit, jak dokáže proutkař najít staré zříceniny, které netečou ani nejsou z kovu.
    A přesto Slade kategoricky prohlašuje, že roku 1983 provedl podrobný průzkum s proutkem, který ho přesvědčil, že uvnitř návrší, kde žije, jsou ukryty pozůstatky anglosaského ženského kláštera ze sedmého až devátého století, normanského opatství, které tu stálo od jedenáctého do šestnáctého století, budov, které k nim příslušely a části klášterních hřbitovů. Sheppeyská archeologická společnost zahájila o několik let později na tom místě vykopávky. Slade napsal:
    Vykopali jsme sedm anglosaských bronzových spon ze sedmého až devátého století, pozůstatky dřevěných budov z téže doby, saskou stříbrnou minci z let 737-758, čtyři „latinské kříže“, stříbrné penny z doby Jindřicha III (1216-1272), vzorky anglosaského skla, deset kusů římských hrnčířských výrobků a tolik anglosaských ipswichských, kolik se našlo na všech canterburských vykopávkách dohromady. Ty pocházejí ze stejné doby jako komplex anglosaského kláštera Sexburga zhruba z roku 670, a pozůstatky normanského opatství na tomtéž místě.
    Slade také tvrdil, že „vedoucí archeologických vykopávek příležitostně najímají proutkaře, ale až poté, co je zavážou přísahou mlčenlivosti“. Ať už to znamená cokoliv, není pochyb, že Slade není jediný archeolog, který při svém povolání používá proutkaření. Tom Lethbridge, který si vybudoval velmi solidní reputaci na základě mnoha svých - objevů, když později odešel na odpočinek, přiznal, že využíval nejenom proutkaře, ale někdy i to, čemu se říká proutkaření na mapě. Při této metodě proutkař drží prut nebo kyvadlo nad mapou místa vykopávek a rozhoduje se podle něj. Kdyby přímo na místě bylo nějaké elektrické pole nebo podvědomá vodítka, proutkaření na mapě by nebylo možné. A přesto funguje.
    Jedna možnost, jak vysvětlit proutkaření na mapě - a také proutkaření v terénu, které Slade prováděl - je vyvolat kvantový efekt přímého zapojení lidské mysli do toho, co pojímáme jako minulost. Pokud jsou běžné kvantové obrazy složeného vesmíru správné, znamená to vlastně, že podvědomé myšlení proutkařů je v některých případech naladěno na nějaký paralelní vesmír. Ve Sladeově případě byl tento vesmír zrcadlem minulosti, o kterou se zajímal.
    Existovaly jisté pochybnosti, zda se podvědomé myšlení může spojit s minulostí v souladu s oběma mystickými doktrínami a kvantovými předpověďmi. Jeden klasický případ nastal v roce 1907, kdy byl architekt Frederick Bligh Bond pověřen vykopávkami ve zříceninách Glastonburského opatství. Bond se zajímalo spiritismus a experimentoval s automatickým psaním, o kterém se věřilo, že může zprostředkovat komunikaci s mrtvými. Při tomto experimentu Bond navázal kontakt s Gulielmem Monachem, Vilémem Mnichem, který mu poskytl podrobné informace o opatství v dobách jeho slávy.
    Dnes je automatické psaní obecně považováno za manifestaci podvědomého myšlení toho, kdo píše. Pokud je tomu tak, pak podvědomí Bligha Bonda muselo dosáhnout jiného rozměru reality, neboť informace, které získal, mu umožnily určit, kde se nalézají dvě kaple, o nichž dosud nikdo nevěděl, a nakonec nakreslit přesný plán původního opatství.? 
    Tentýž duchovní kontakt je zřejmý v procesu psychometrie, ale s tím podstatným rozdílem, že zde spolupracuje i vědomí. Termín psychometrie bývá psychology užíván v souvislosti s měřením jistých psychologických jevů.
    V psychických výzkumech jeho užití souvisí s něčím, čemu se dá říkat objektivní čtení - je to poznávání historie určitého objektu během fyzického kontaktu s tímto objektem - a v tomto smyslu ho užíváme i my.
    Psychometrie je spolehlivá metoda. Colin Wilson zaznamenal zprávu o pokusu, který provedl Metafyzický institut v Paříži roku 1921, při němž se malíř a romanopisec Pascal Fortuny pokusil psychometrizovat dopis:
    Začal vtipně improvizovat. ,,Ach ano, vidím zločin... vraždu...“ Když skončil, dr. (Gustav) Geley?? řekl: „To byl dopis od Henriho Landrua.“ Landru byl v té době souzen pro vraždu jedenácti žen - následující rok byl za své zločiny popraven.
    ... Geleyho žena zvedla ze stolu vějíř. „Uvidíme, jestli to nebyla jen šťastná náhoda. Zkuste tohle.“
    Fortuny, stále stejně lehkomyslně, přejel profesionálním gestem prsty po vějíři a vážně se zadíval do prázdna. „Mám pocit, jako bych se dusil. A slyším volat jméno: Eliso!“
     Madam Geleyová na něj ohromeně hleděla. Vějíř patřil staré dámě, která před sedmi lety zemřela na plicní embolii. Společnice jejích posledních dnů se jmenovala Elisa.
    ... Madam Geleyová trvala na dalším pokusu. Podala mu důstojnickou hůl. Tentokrát měl Fortuny v tváři vážný výraz, už když po ní nechal bloudit prsty. Začal popisovat vojenské manévry někde na Východě. Mluvilo mladém francouzském důstojníkovi, kterému hůlka patřila, o jeho návratu po moři do Francie a o tom, jak byla loď torpédována. Dále řekl, že ten důstojník byl zachráněn, ale dostal nějakou nemoc a o dva roky později zemřel. Madam Geleyová potvrdila, že to byla do puntíku pravda.15
    Případ podobných schopností byl zaznamenán při kurzu paranormálna, který vedl profesor Arthur Ellison roku 1992 na Loughboroughské univerzitě. Paní Jenny Brightová předstoupila s demonstrací, při níž po dobu několika minut držela v levé ruce určitý počet předmětů a udělala celkem 160 prohlášení o jejich historii. 125 z nich bylo nakonec s naprostou přesností ověřeno. To je příklad kvantového efektu v akci - přímá účast mysli paní Brightové v minulosti předmětu, který držela v ruce.
    Psychometrie je umění, které vychází z vizuální představivosti a může se jí naučit překvapivě velké množství lidí, jak hned uvidíme. Rozdíl mezi zkušenými praktiky a začátečníky spočívá ve schopnosti ignorovat jakékoliv osobní spojení, které mohou s předmětem mít, a jasně popsat, co vidí jejich vnitřní zrak.
    Několik dalších takzvaných „duševních vloh“ pracuje povětšinou stejným způsobem. Nahlížení do křišťálu je jedna z mnoha forem zázraků, u kterých je viditelná výbava pouhým stimulem nebo ohniskem pozornosti média.
    Informace získané touto metodou v polovině případů ukazují minulost.
    Zdá se, že klíč přímého kvantového prožívání jiných realit včetně času je především ve využívání vizuální představivosti. I když to zní jednoduše, není to zdaleka tak snadné. Problém je v tom, že představivost, jako dopravní prostředek k tomu, co bychom mohli nazvat kvantovým pohledem, je také bez ustání ovlivňována subjektivními faktory - splněním přání, představami, sněním s otevřenýma očima atd. Proto je fenomén kvantového vidění vzácný. Většina z těch, kteří se o něj pokusí, zkreslí své vjemy do té míry, že jsou téměř nesmyslné.
    Existují však různé techniky, jak tento problém překonat, nebo přinejmenším zredukovat. Nejúspěšnější z nich představuje dvoudenní experimentální program, vytvořený speciálně pro tuto knihu a úspěšně otestovaný několika skupinami v Británii a v Irsku. Tento program je založen na statistickém faktu, že vysoké procento populace je ve velice krátké době schopno se naučit úspěšně psychometrizovat předměty, ale nabízí vylepšený konsenzus kontroly celého procesu, umožňující přesnější čtení a zároveň vytvářející živý vnitřní zážitek, který většina lidí shledává neobyčejně příjemným. Program je navržen tak, aby vám umožnil sladit své vlastní zkušenosti s přímým vnímáním kvantové reality. Především vám umožní prověřit možnost skupinového cestování časem.
   
   
   

   
   
   
   
   
   
   
   
 Část třetí

 PROGRAM
   
   
   
   

 Kapitola dvacátá šestá
   
     Program je rozdělen na dvě části - přípravný trénink a skutečný pokus. Rozhodnete-li se jej absolvovat, musíte shromáždit menší skupinu. Počet členů zkušebních skupin se pohyboval mezi deseti a pětadvaceti, ale mělo by to jít i s pětičlennou skupinou. Skutečně nezbytný předpoklad je nadšení - zatímco experiment sám je obvykle velice zábavný, příprava na něj je vysloveně obtížná. 
    Protože program je založený na psychometrii, budete potřebovat nějaký předmět nebo artefakt z doby, kterou chce vaše skupina prošetřit. To může být cokoliv od prehistorického sekyromlatu po středověké kalhoty. Pokud možno mělo by jít o něco, co se dnes příliš nepoužívá. Každý člen skupiny by měl být také vybaven hrotem z krystalického křemenu, který použije v předběžném cvičení jako ohnisko vizualizace, a párem drátěných ramínek na šaty, takových, na jakých vám vydávají prádlo z čistírny, jejichž účel si brzy objasníme. Budete potřebovat také nejmíň jednu soupravu kleští nebo nůžek na drát.
    Kromě toho potřebujete už jenom místnost, kde se experiment odehraje, a svíčku nebo noční lampičku, která poslouží jako vizuální ohnisko. Chcete-li obohatit zařízení o kazetový magnetofon, to záleží jen na vás, ale mohu to doporučit.
   
    Předběžný trénink, technika 1
    Trénink začíná technikou vyvinutou psychology ke stimulaci živých snů. Využívání živých snů někdy vskutku přináší dobré výsledky a zkušenost ukazuje, že mohou alespoň dočasně ulehčit od citové zátěže, což může ovlivnit konečný experiment.
    Pro tento postup je nezbytné, aby se pracovní skupina rozdělila do dvojic. Nejlepších výsledků lze dosáhnout, když se dvojice vzájemně příliš neznají, nebo se pokud možno neznají vůbec, i když sestavit páry z úplně cizích lidí není vždycky možné. Jednomu členovi dvojice budeme říkat A a druhému B.
    Člen A zahájí proces tím, že si zvolí u sebe doma nebo v zaměstnání nějakou místnost a začne ji uklízet. Může to být obývák, ložnice, jídelna, koupelna, dokonce i kůlna na nářadí. Je naprosto nezbytné, aby to byla skutečná místnost, existující ve fyzické realitě.
    Nyní jde o to, aby se každý jednotlivec při vybírání řídil intuicí. Důležitá je flexibilita. Například jeden účastník semináře, kde se tato technika použila, se teprve před týdnem přestěhoval a ptal se, jestli by neměl raději uklízet pokoj ve starém domě než v novém, který ještě nebyl úplně zařízený. V takovém případě je zřejmě lepší zvolit místnost ve starém domě. Jediné nezměnitelné pravidlo je, že pokoj musí skutečně existovat.
    Člen A se rozhodne, jaké vybavení bude používat. Dovoleno je všechno - kbelíky, spreje, saponáty, mýdlo, štafle a tak dále. Jakmile učiní toto předběžné rozhodnutí, začne si představovat, že uklízí příslušnou místnost a podrobně vykládá členovi B, co přesně právě dělá.
    Místnost by se měla uklízet v tomto pořadí:
   
* Začínáte stropem, vyčistíte ho a pokračujete po stěnách dolů.
* Když se dostanete k obrazům, knihovnám atd., vyčistíte je a odsunete, abyste mohli uklidit za nimi.
* Vyčistíte jednotlivé předměty, například knihy a ozdoby.
* Pokud je to nutné, odstěhujte nábytek do středu místnosti.
* Až vyčistíte strop, stěny, nábytek a ozdoby, vyluxujte koberec, pak ho nadzdvihněte a umyjte podlahu pod ním.
   
    Při uklízení se rozhodujete, kterou věc si necháte a kterou vyhodíte.
    Předměty, které se rozhodnete vyhodit, dáte před dveře.
    Malé přijdou do krabice, větší prostě naházíte na hromadu. Až s tím budete hotovi, ještě jednou zkontrolujete, co chcete vyhodit a co si chcete nechat, a podle potřeby upravíte uspořádání. Až si budete zcela jisti, čeho se chcete zbavit, jdete ven a odpadky buď spálíte na imaginární hranici, nebo je naházíte do imaginárního jezera.
    Je velmi důležité, aby člen A během celého procesu popisoval až do nejmenších podrobností, co právě dělá, aby oznamoval barvu té které ozdoby, název knihy, popisoval, co je na obrazech, a tak dál.
    Když člen A skončí, přijde na řadu člen B a dopodrobna popisuje členovi A, co dělá on.
    Toto cvičení je úplné, když oba členové svůj proces dokončí.
    Pak přijdou na řadu další dva, kteří se mají různými způsoby vypořádat s individuálními citovými problémy, které by mohly narušit proces vizualizace. První z nich je „věžové cvičení“.
   
    Předběžný trénink, technika 2
    Prvním krokem v tomto cvičení je přimět jednotlivé členy skupiny, aby sestavili seznam sedmi svých největších současných problémů a každý z nich očíslovali. Až to udělají, musí se uvolnit a představit si, že stojí přede dveřmi.
    Až budou připraveni, otevřou dveře a představí si, že jimi projdou. Řekněte jim, že jakmile projdou, budou stát u vysoké kamenné věže s jedinými dveřmi. Dveře jsou dubové, pobité železem a jsou pootevřené.
    Požádejte je, ať ve svých představách vstoupí do věže. Až tam budou, oznamte jim, že se nacházejí ve velké, jediné centrální místnosti s dalšími dveřmi ven a kamenným točitým schodištěm, které se vine po její straně. V místnosti hoří v krbu velká polena, ale přesto je tu velice chladno.
    Když se podívají nahoru, uvidí, proč je tomu tak - na boku věže jsou okna, jedno nad druhým, a všechna jsou otevřená.
    Pak začnou stoupat po točitých schodech až na vrchol věže a vy jim přitom popisujete ozvěnu jejich kroků. Až vystoupí nahoru, zjistí, že oken je celkem sedm.
    Na konci schodiště se podívají z horního okna. Upozorníte je, že uvidí scénu, která symbolizuje jejich problém číslo jedna. Chvíli je necháte dívat a pak je požádáte, ať okno zavřou. Vysvětlíte jim, že to není popírání problému, ani ignorování, ani se od něj neodvracejí, a už vůbec ho tím nevyřeší, ale přestanou kvůli němu ztrácet energii. Když je okno zavřené, řekněte jim, ať si všimnou, že ten problém se transformoval do něčeho mnohem méně hrozivého.Ať se vracejí po schodech, u každého okna celý postup zopakují a pak jedno po druhém zavřou. Až se vrátí dolů, měli by si všimnout, že se tam oteplilo, protože okna jsou zavřená. Nabízí se otázka: kdo ta okna předtím otevřel?
    Na to jim odpovězte, že okna otevřel jejich „sabotér“.
    Řekněte jim také, že tohoto „sabotéra“ najdou ve sklepě, kam se dostanou druhými dveřmi z centrální místnosti.
    Pokud mají odvahu setkat se se svým „sabotérem“, měli by projít dveřmi bez jakýchkoliv zábran. Dveře vedou na dřevěné schody, které se ztrácejí v příšeří sklepa. Jakmile sestoupí z těchto schodů, najdou „sabotéra“, což může být žijící osoba, mrtvá osoba nebo i mytická postava.
    Vysvětlete své skupině, že na „sabotéra“ nesmějí útočit, ale musí přímo na něj vyslat paprsek světla ze svého srdce. Až to udělají, „sabotér“ se změní ve „spojence“.
    Poučte je, že jakmile se odehraje tato proměna, musí vyjít ze sklepa společně s bývalým „sabotérem“. Pak členové skupiny vyjdou ze svých věží do normálního bdělého vědomí a bývalého „sabotéra“, nyní „přítele“ a „spojence“, nechají ve věži se zvláštním úkolem udržet okna zavřená.
   
    Předběžný trénink, technika 3
    Poslední přípravné cvičení je založeno na metodě „strkání do přihrádek“. Každý z nás v sobě celý život nosí vlivy jednotlivců, víry, politických nebo sociálních skupin.
    Někdy jsme si těchto vlivů vědomi, někdy ne, ale pokud je v sobě máme, jsme pro jedince nebo skupiny, které jsou jejich příčinou, pouhými „přihrádkami“.
    Příkladem takového jednání je třeba dítě, které je postrkováno, někdy dokonce nuceno vydat se na určitou životní dráhu, protože to od něj očekávají rodiče. V tomto případě se dá říct, že dítě strčili do přihrádky jeho rodiče.
    Další příklad je jedinec, který se chová určitým způsobem, protože je členem určité etnické skupiny - je to třeba černoch, nebo žid, nebo bílý anglosaský protestant. Tento jedinec je v přihrádce své skupiny.
    Z těchto příkladů je zřejmé, že strkáme do přihrádek své přátele, sousedy, příbuzné, vyznavače té které víry, dokonce celé země (což se obvykle nazývá patriotismem). V některých případech mohou tito jednotlivci být dokonale šťastní, ale v jiných přihrádky fungují jako bariéra, která brání osobní svobodě nebo vyjádření. Může dokonce dojít ke konfliktu mezi osobním myšlením a myšlením, které nám určuje naše přihrádka, což blokuje vnitřní vnímání, ke kterému náš experiment směřuje.
    Začněte cvičení diskusí o strkání do přihrádek. Je to náročné téma, takže si dejte na čas, abyste si byli jisti, že vám všichni rozumějí. Požádejte každého, aby uvážil, koho nebo co strká do přihrádky, se zvláštním důrazem na jedince nebo skupiny, kteří v žádných přihrádkách být nechtějí.
    Pak si členové skupiny zvolí své přihrádky - nádoby, které se nejlépe hodí na to, co do přihrádek zařazují. Můžete jim navrhnout, že to nemusí být nic velkého - ideální je šálek nebo pohár, ale volba záleží na nich. Nyní je požádejte, aby nádobu nakreslili „špatnou“ rukou: praváci levou a leváci pravou. Pak do ní napíšou, stále „špatnou“ rukou, co do ní dávají.
    Až s tím budou hotovi, přiveďte skupinu k následující představě, kterou by měli projít vestoje a se zavřenýma očima:
    Stojíte před širokým chladným jezerem s křišťálově čistou léčivou vodou. Vytáhněte zvolenou nádobu ze solaru plexu - což je místo, kde se takové nádoby ukládají - vztáhněte ruku a vysypte obsah do jezera. Dokonale ji vyprázdněte. Sledujte chemickou změnu, když voda transformuje obsah nádoby v křišťálovou čistotu.
    Když je vaše nádoba naprosto prázdná a její obsah absorbován a transformován vodou, otočte se zády k jezeru a jděte k fontáně, kterou vidíte hned před sebou. Až k ní dojdete, naplňte z ní svou nádobu a pijte, kolik můžete.
    Zjistíte, že ať vypijete jakékoliv množství, nádoba je stále plná. Až se napijete, uložte si nádobu do oblasti srdce.
    Nakonec každý z členů zničí obrázek své nádoby.
    Tím tato předběžná cvičení končí. Vaším dalším krokem je důležitý program tréninku senzitivity a po něm už následuje cesta časem.
   
   
   
    

Kapitola dvacátá sedmá
   
    Jednou z největších překážek jakéhokoliv neobvyklého zážitku je přesvědčení, že je to nemožné, nebo - daleko častěji - že je to možné pro ostatní, ale ne pro nás. První tři cvičení v tréninku senzitivity jsou určena právě k tomu, aby demonstrovala členům vaší skupiny, že ten typ přímého vnímání, o který nám jde, je pro ně skutečně možný.
    Dvě z dalších tří cvičení vyžadují nadání, která jsme už zkoumali - psychometrické nadání a proutkařské vlohy.
    Třetí je prostě důkazem osobní senzitivity. Přibližně jeden člověk ze tří je schopen naučit se psychometrizovat předměty nebo proutkařit. Téměř každý je schopen osobní senzitivity.
   
    Cvičení senzitivity, technika 1
    Na toto cvičení rozdělte skupinu do dvojic. Opět dosáhnete lepších výsledků, když se dvojice navzájem příliš nebo vůbec neznají. Jednomu členu budeme říkat A, druhému B.
    Členové A a B se mezi sebou dohodnou, kdo bude vysílat a kdo přijímat. V našem případě vysílá A a B přijímá. Člen B zavře oči. Člen A se soustředí na to, aby směrem k B vysílal hněvivé myšlenky po dobu maximálně dvou minut. (Pokud za tu dobu tato technika nezabere, pravděpodobně nezabere vůbec.) Člen B zvedne ruku ve chvíli, kdy tyto myšlenky pocítí. Na jeho signál přestane A vysílat, i kdyby dvě minuty ještě neuplynuly. Člen B by si měl zapamatovat, jak se jeho pocit projevil Gako bolest, tlak, svědění atd.) a kde (v hlavě, krku, srdci, solaru atd.).
    Opakujte experiment se stejnými, účastníky, ale nyní zavře oči člen A. Sotva B pocítí dopad jeho myšlenek, s vypětím vůle si představí tyrkysový štít, který je odblokuje. Jakmile A pocítí, že B vztyčil štít, dá signál pohybem ruky.
    Opakujte celý postup ještě jednou, ale tentokrát B místo imaginárního štítu pozvedne v místech, kde vnímá tlak myšlenek, krystalický křemen. (Brzy zjistí, že kámen působí ještě efektivněji.) Když A pocítí, že B zvedl křišťál, opět dá znamení rukou.
    Obraťte role a opakujte celý postup od začátku s tím, že nyní B vysílá a A přijímá.
    Pak utvořte kruh a zjistěte, co má každý člen vaší skupiny nejraději. Všichni se soustředí na předmět svých citů a vy je rozdělíte zase do stejných dvojic. Každý z nich bude k tomu druhému vysílat láskyplné myšlenky. Příjemce si zapamatuje, jak a kde se tyto myšlenky projevovaly. U láskyplných myšlenek není třeba stavět bariéry. Když je tato část ukončená, páry se rozdělí a členové skupiny se vrátí na své původní pozice.
    Nakonec se zeptejte, zda někdo z nich nemá negativní myšlenky o svém těle. Zdůrazněte, že pokud dokážou cítit myšlenky druhých - a pokus jim právě ukázal, že to dokážou - nesmějí se divit, když někdy onemocní, neboť to může být následek toho, že vysílali negativní myšlenky sami proti sobě. Uzavřete cvičení tím, že všichni budou vysílat láskyplné myšlenky částem svého vlastního těla, začnou chodidly, pak budou postupovat přes kotníky, lýtka, kolena, stehna, genitálie, břicho a tak dále, Většina skupin zjistí, že tento konečný aspekt cvičení je velice posilující.
   
    Cvičení senzitivity, technika 2
    Teď přijde na řadu proutkařský výcvik. Proutkařit se naučí téměř kdokoliv. A přesto to většině lidí připadá nemožné. Je to proto, že téměř každý začíná tradiční rozvětvenou holí, kterou je velmi obtížné manipulovat - tak obtížné, že člověk obvykle selže.
    Abyste to zvládli, potřebujete dvě drátěná ramínka na šaty (taková, jaká se používají v čistírnách) a pár kleští na drát.
    Když si prohlédnete ramínko, zjistíte, že je to jediný kus silného vy tvarovaného drátu. Rozmotejte jej v místě, kde se spojuje v háček, a oba konce od sebe lehce odtáhněte. Pak drát ohněte do tvaru velkého L. Zjistíte, že prostředek teď tvoří docela slušné L, ale konce jsou všelijaké.
    U střihněte konce kleštěmi na drát a zůstane vám pěkně tvarované drátěné L. V ideálním případě by kratší rameno L mělo být o něco delší než šířka vaší ruky.
   
    
   
   
   
   
   
    
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   Tentýž postup opakujte s druhým ramínkem, až budete mít takovouto sadu proutkařských drátů.
   
    
   
    
   
   
   Každý z nich volně uchopte za kratší rameno, takto:
   
   
    
   
   
   
   Je nezbytné, aby se dráty mohly snadno otáčet doleva a doprava, takže je musíte držet jen zlehka.
    Stát se proutkařem vyžaduje trochu cvičení, ale ne příliš. Nejlepším místem pro začátek je jakýkoliv kus země, o kterém víte, že tam je podzemní pramen nebo vodovodní potrubí. Ideální je, když znáte přesné umístění koryta.
    Důležitější je, aby šlo o tekoucí vodu, protože tu je nejsnadnější najít. Začněte v určité vzdálenosti od místa, o kterém víte, že tam teče voda, a držte své dva dráty rovnoběžně - takto:
   
    
   
   
   
   
   
   
   Držte je volně, tak jak je zobrazeno nahoře. Pak přitiskněte lokty k bokům a zvolna jděte po dráze, která vede napříč přes vodní tok, zhruba v pravém úhlu.
    Až půjdete přes pramen nebo potrubí, zjistíte, že delší konce drátů se pomalu stáčejí dovnitř a zkříží se - takto:
   
   
    
   
   
   
   
   Není třeba, abyste jimi sami pohybovali. Držte dráty volně, jděte pomalu a ony se stočí a zkříží docela samy.
    Každý člen vaší skupiny si tímto způsobem vyrobí sadu drátů. Pak zorganizujte vycházku a vyzkoušejte je. Účelem není vyzkoušet vědecký experiment v oblasti proutkaření, vycházka má pouze poskytnout osobní zkušenost, jak takové proutkaření funguje. Pokud chcete docílit ještě víc, můžete své svěřence nechat, aby si vyzkoušeli hledání kovu pomocí mincí.
    Začněte mincí viditelně položenou na podlaze. Budoucí proutkař drží zároveň s dráty minci stejné hodnoty. Dráty by se měly zkřížit nad mincí na zemi. Jakmile je tato reakce ověřena větším počtem proutkařů, minci ukryjte a vyzkoušejte, kolik členů skupiny ji najde pouze s pomocí drátů. Budete postupovat tak, že křížem krážem procházíte oblastí, kde je mince schovaná, dokud dráty nezareagují.
   
    Cvičení senzitivity, technika 3
    Poslední a nejdůležitější cvičení senzitivity je samozřejmě psychometrie. Technika sama o sobě je docela jednoduchá. Oběma rukama si předmět přidržujte na klíně nebo si ho tiskněte k čelu. Uvolněte se, pročistěte si mysl, pak prostě podrobně popište jakoukoliv scénu či dojem, který vám vaše představivost nabídne. Je obtížné psychometrizovat plasty, ale v podstatě jakýkoli jiný materiál přinese dobré výsledky. Výborné jsou krystaly, včetně nejvzácnějších drahokamů, a také většina kovů.
    Na psychometrické cvičení opět rozdělte skupinu do dvojic. Jeden člen dvojice se pokusí „číst“ nějaký osobní předmět (třeba hodinky, brož, prsten a podobně), který patří druhému. Zdůrazněte, že nejčastější zábranou v psychometrii je autocenzura, a povzbuďte dotyčného, aby řekl nahlas všechno, co mu přijde na mysl, i když se mu to třeba bude zdát nepatřičné.
    Zdůrazněte také, že jde o pouhé cvičení, nikoliv vědecký experiment, takže majitel předmětu by měl dodat „čtenáři“ co nejvíc odvahy, a zejména by měl potvrdit každý „zásah“, který se mu podaří. Když je čtení u konce, členové dvojic si vymění role.
    Bedlivě si všímejte toho, kdo v této technice vynikne.
    Použijte ho později jako stimul pro skupinový experiment s cestováním v čase.
   
    
   
    

Kapitola dvacátá osmá
   
    Až dokončíte cvičení senzitivity, máte před sebou už jen jednu přípravu. Je to vážná meditace, která zahrnuje použití krystalického křemenu jako ohniska představivosti. Každý člen vaší skupiny by měl být vybaven vlastním krystalem, který by měl mít tvar čistého hrotu (protiklad koule). V ideálním případě by měly být jednotlivé krystaly vybrány intuitivně, ale protože v období New Age přicházejí křišťály do módy, je možné, že někteří z členů vaší skupiny už mají krystal, který si tímto způsobem vybrali.
    Veďte s členy skupiny následující meditaci:
    Posaďte se vzpřímeně a přesvědčte se, že je vám teplo, pohodlně a že jste uvolnění. Držte krystal v ruce a buďte klidní a vnímaví, dýchejte pravidelně a pomalu.
    S láskyplnými a jasnými myšlenkami požádejte krystal, aby otevřel svou strukturu tak, abyste mohli vstoupit do jeho tvaru. Představte si, že pro vás udělá zvláštní místo.
    Vstupte do krystalu světelnými dveřmi, které pro vás udělal, s pocitem dokonalé rovnováhy, a prozkoumejte jeho vnitřek.
    Dovolte svým smyslům, aby se krystalu otevřely. Dotýkejte se jeho stran a základů rukama i tváří. Tělem se opřete o jeho stěnu. Naslouchejte všem zvukům, které uslyšíte. Musíte mít pocit, že jste v krystalu doma a naprosto vítaní. Nějakou dobu si užívejte tohoto souladu.
    Nyní se připravte k odchodu. Poděkujte krystalu, že se s vámi podělilo svou energii.
    Soustřeďte se na dýchání. Pohněte rukama a nohama, pak se vraťte do přítomnosti.
    Otevřte oči.
    Nyní jste připraveni na konečný experiment. Hrubým odhadem by vám na dokončení měly stačit dvě hodiny.
    Experiment s cestováním v čase
    Dříve než s tímto experimentem začnete, je třeba vybrat adepty na dvě funkce. První je mluvčí. Přestože prostřednictvím této techniky může každý člen skupiny pocítit stejné vize, mnoho lidí se napoprvé stydí své pocity vyjádřit. Mluvčí zastupuje „oficiální“ vnitřní oko skupiny a bude „zahřívat motory“ v prvních fázích, než získá sebedůvěru i zbytek skupiny. V jedné z britských zkušebních skupin byli vybráni dva mluvčí, aby pracovali ve dvojici, a přineslo to velice dobré výsledky.
    Dále je třeba jmenovat rozhodčího. Kdyby skupina zjistila, že není schopná se v nějakém okamžiku během experimentu shodnout na dalším postupu, členové mohou zavolat rozhodčího, aby učinil konečné rozhodnutí.
    Musíte jim jasně vysvětlit, že tyto role nejsou v žádném případě oficiální a neznamenají, že jsou vůdci skupiny. Celá technika spočívá ve společném zapojení všech členů. Pokud má experiment být úspěšný, musí každý z nich vyjádřit, co vidí svým vnitřním zrakem, a zúčastnit se diskusí a rozhodování. Ten, kdo se stane rozhodčím, NESMÍ převzít velení nebo se pokoušet skupinu vést. Jedná pouze tehdy, když se členové skupiny dostanou do slepé uličky a nemohou se mezi sebou dohodnout, co dál. V tomto případě povolají rozhodčího, aby učinil závazné rozhodnutí.
    Obě funkce může zastávat i jeden člověk. Jsou to v podstatě jediní členové, na kterých počátkem experimentu skutečně záleží. Až sebedůvěru získají všichni, bude skupina stále lépe fungovat jako jediná soudržná entita.
    Jakmile rozdělíte funkce, ztlumte světlo, takže uprostřed místnosti zůstane jen jediná svíčka nebo noční lampička jako ohnisko pro skupinu, která se posadí kolem ní. Nejschopnější psychometrik ze skupiny drží v rukou předmět náležející do doby, kterou chcete propátrat. Zároveň popisuje nahlas a podrobně všechno, co ho přitom napadne.
    Ostatní procesu napomáhají tím, že mu tiše kladou otázky vedoucí k objasnění vize. Pokuste se získat zejména takové informace, z nichž se dá sestavit podrobná scéna z příslušného období.
    Jakmile pocítíte, že máte dostatek informací, přimějte psychometrika, aby se uvolnil. Pak požádejte ostatní, aby zavřeli oči, a zpětně na ně zapůsobte podrobným opakováním scény, kterou popsal psychometrik, jako kdyby členové skupiny byli její součástí. Zde je příklad takového popisu, který jedna ze zkušebních skupin použila; vydobyli jej z egyptského artefaktu:
    Stojíme mezi Knězi sluhů před domem Amónovým v jižním Harimu. Po obou stranách se tyčí mohutné sloupy věže Chrámu, na jejichž vlajkových žerdích se třepetá nekonečný lán jásavě zbarvených praporků. Naše oči sledují obrovské reliéfy zobrazující faraona, nezkrotného a odvážného jako býk, který sráží své nepřátele jakýmsi palcátem.
    Odvracíme se od reliéfů a díváme se opět na vlajkové žerdě. Jsou z dřeva libanonských cedrů, stejně jako masivní vchodové dveře mezi sloupy. Thutmóse, Otec Boží, se pohne a spolu s ním se pohne celé důstojné procesí přede dveřmi. Sekhet, vlevo od Thutmóse, vztáhne svou levou ruku, aby převzal obřadní hůl, a jednou udeří do dveří.
    Zvuk se vrátí tupou ozvěnou. Pak o krok ustoupí, dveře se otevřou a my stojíme tváří v tvář nočním kněžím.
    Otec Boží mezi nočními knězi předstoupí před současného Thutmóse se svitkem papyru, inventářem Chrámu.
    „Je vše v pořádku?“
    „Vše je v pořádku, bratře.“
    Noční kněží vyjdou do slunečního svitu. Vycházíme s denními knězi na otevřené nádvoří, obklopené kolonádou s mohutným sloupovím. Tato kolonáda je nová, vyřezávané, pestře zbarvené sloupy, které nechal faraon zhotovit jako dar Chrámu, mají představovat lotosový květ. Sestupujeme z nádvoří po třech nízkých schodech do hypostylu, části střední lodě se sloupovím, jen matně osvětlené bočními okny. Zde nás očekávají kněžky.
    Nejvyšší kněz Khaemuas pozdraví velekněžku skloněním hlavy a ona se mu hluboce ukloní. Kněžky zaujmou své místo mezi kněžími, tiše pobrukujíce k doprovodu sister.
    Skupina nyní pomalu kráčí do svatyně, jediné místnosti, v níž stojí oltář. Stejně jako hypostylos i tato místnost je matně osvětlena, ale naše oči se brzy přizpůsobí, takže jasně rozeznáváme hrdinské fresky na stěnách. Na všech je zobrazen faraon: faraon ve válce, faraon triumfující, ale především faraon vykonávající náboženské rituály.
    Kamenný oltář boha je uzavřen dvojími roztahovacími dřevěnými dveřmi, upevněnými závorami a papyrovými šňůrami, zapečetěnými velkou hliněnou pečetí.
    Předstoupí kněz a začne zapalovat kadidelnici, krásně tvarovanou kovovou paži, jejíž ruka drží nádobu s kadidlem. Když ke stropu začnou stoupat obláčky dýmu, podá ji nejvyššímu knězi, který podkuřuje jeho, celou společnost, svatyni a nakonec i sám sebe. Místností se vznáší nasládlý, těžký pach kadidla.
    Khaemuas, Nejvyšší kněz, položí kadidelnici a natáhne ruku, aby ze závory na dveřích oltáře strhl papyrové šňůry a pečeti.
    „Dvojité dveře oblohy jsou otevřeny!“ recituje. „Dvojí dveře země jsou odemčeny. Geb dává pozdravení, řka bohům, kteří setrvávají na svých trůnech: Nebesa jsou otevřena! Společnost bohů vyzařuje sílu! Amon-Ra, Pán Karnaku, je povýšen na svém skvostném trůně! Velkých devět je povýšeno na svých trůnech! Jejich krása je tvá, Ó, Amone-Ra, Pane Karnaku!“ Na oltáři je vyryta podoba Boha.
    „Očištěn, očištěn je Amon-Ra, Pán Karnaku!“ zvolá Khaemuas a nalije na oltář proud průzračné vody. „Přijmi tuto vodu, která je v oku Hórově, tobě dáno je oko tvé, tobě dána je hlava tvá, tobě dány jsou kosti tvé před tváří Geba!“ Voda proudí z oltáře a vsakuje se do písku...
    Úkolem skupiny je sehrát scénu, kterou viděl psychometrik, převést ji do formy živého obrazu, v němž už jsou členové skupiny přítomni. Je důležité, aby byla dodržena psychometrikova vize a historická přesnost, ale pokud není obraz, který vytváříte, barvitý a živý, vaši svěřenci si jej těžko dokážou zvizualizovat.
    Až budete mít pocit, že jste scénu zvládli, dovolte jim, aby otevřeli oči, a tiše se jich zeptejte, kam se chtějí vydat.
    V případě, který jsme uvedli, se mohou rozhodnout, zda prozkoumají zbytky chrámového komplexu, nebo je nechají být a raději se půjdou podívat do města, které k chrámu patří. Kam půjdou, to záleží pouze na nich.
    Až opustí prostředí, které jste zpočátku revokovali, přestaňte popisovat okolí a místo toho se zeptejte mluvčího, co vidí, a postupně povzbuzujte další členy skupiny, aby popisovali, jaké představy vyvstávají před jejich vnitřním zrakem. S trochou trpělivosti. zjistíte, že se skupina do značné míry sjednotí na jediné vizi. Dovolte jim, ať se touto vizí po libosti potulují a všímají si podrobností kolem sebe.
    Shodou okolností všechny zkušební skupiny, účastnící se tohoto programu, spontánně ukončily svůj experiment přibližně po dvou hodinách - členové měli pocit, že nastal čas vrátit se do přítomnosti. Pokud k tomu ve vaší skupině nedošlo, zvolte vhodnou scénu, ve které zasáhnete a tiše je vyzvete, aby se vrátili do místnosti a znovu si přivykli na přítomnost. Je dobré, aby členové skupiny bezprostředně po tomto zážitku něco snědli - aspoň sušenku a šálek čaje - protože po takovém pokusu mohou mít sklony k duševní nepřítomnosti a snění.
    Pokud je zážitek této skupiny typický, bude pokus členy bavit a bude jim připadat vzrušující, ale ta nejzajímavější část teprve přijde, až porovnáte své záznamy s historickými materiály a zjistíte, zda jste se nechali jen příjemně unést fantazií, nebo jste dokázali jednoznačně cestovat časem.
   
   
   
    

Příloha
   
    Archeologické datování
   
    Jakmile archeologové učiní nějaký objev, jejich první starostí je určit dobu vzniku. Tento problém vzroste, když jde o prehistorické nálezy, to jest artefakty, které vznikly dříve, než bylo vynalezeno písmo.
    První průlom v metodách určování doby vzniku přišel se systémem tří věků, vzájemně odlišených podle toho, jak byly v dávné prehistorii kamenné nástroje postupně nahrazeny bronzovými a pak železnými. To znamená, že o vrstvě s kamennými artefakty lze s jistotou říct, že pochází z dřívější doby než podobná vrstva, obsahující bronz.
    Jak jsme už konstatovali, bronz a železo nevydrží navěky, a proto periodizace nálezů podle systému tří věků má své meze; nicméně dlouhou dobu to bylo jediné vodítko, kterého se archeologové mohli chytit a které pečlivou analýzou techniky a stylu ještě zdokonalili. Na základě úsudku, že různé nástroje, zbraně a šperky se vyvinuly od primitivních počátků do dokonalejších a ušlechtilejších tvarů, bylo možné stanovit určitý chronologický sled. Když se do něho doplnily příslušné artefakty, vznikl prakticky použitelný jízdní řád historie.
    Způsoby analýzy se dále vyvíjely, od vědců se vyžadovala přesnost až puntičkářská, avšak i ta byla leckdy k ničemu. Hledání přesnějších metod určování doby vzniku pokračovalo a ve dvacátém století přišly celé série vědeckých objevů. Mezi první z nich patří takzvaná dendrologie, velkolepě znějící pojem, za nímž se skrývá pozorování, které zná každý skautík: věk poraženého stromu určíte tak, že spočítáte letokruhy v jeho kmeni.
    V archeologii hledají experti překrývání vzorců v živých stromech se vzorci letokruhů ve starém dřevu. Z tohoto jednoduchého nápadu vznikl systém určování doby vzniku, který obsáhne 7000 let (lze tedy poznat i nález z doby kolem roku 5000 př. n. 1.) Naneštěstí je použitelný pouze pro datování předmětů ze dřeva.
    Počátkem dvacátého století vědci přidali další objev, který určování chronologie značně rozšířil - šlo o stanovení stáří varvy. Varva je roční vrstva sedimentu, usazeného na dnech ledovcových jezer. Počítání těchto vrstev plní stejnou roli jako počítání letokruhů, ovšem v rámci událostí, jako je konec poslední doby ledové.
    Stejně jako dendrologie i určování stáří varvy mělo svá omezení, a proto vědci dál hledali způsob, jakým by stáří artefaktů určili přesněji. Průlom nastal někdy v polovině tohoto století. Koncem čtyřicátých let vedlejší produkty jaderného výzkumu poskytly archeologům tři nejužitečnější nástroje, jaké si mohli představit - termoluminiscenci a určování stáří pomocí radioaktivního izotopu uhlíku 14C nebo draselných solí argonu.
    Jedním z nejobvyklejších archeologických nálezů jsou hrnčířské výrobky. Jsou vyrobeny z hlíny, která stejně jako mnoho jiných materiálů vykazuje nízký, nicméně měřitelný stupeň radioaktivity. Tato radioaktivita způsobuje po celou dobu uvolňování elektronů, které ovšem zůstávají uvězněné v hlíně, dokud ji nevystavíme žáru. A přesně to se stane, když se hliněný hrnec vypaluje. Je-li nádoba vystavena žáru, elektrony se uvolní ve formě světla. Tento proces je znám jako termoluminiscence, světlo uvolňované žárem.
    Vezmete-li vypálenou hlínu a vystavíte ji žáru znovu, množství uvolněného světla vám umožní zjistit, kolik času uplynulo od prvního pálení. To je základ pro určování data vzniku pomocí luminiscence.
    Určování stáří pomocí radioaktivního izotopu 14C je mnohem známější. Je založeno na zjištění, že izotop uhlíku vykazuje pevný poločas rozpadu (asi 5570 let). Změříte-li míru rozpadu, zjistíte délku života dané látky. Protože uhlík je obsažen ve většině organických materiálů v kostech, ulitách a jiných pozůstatcích živočichů a rostlin - je možné určit stáří vykopávek, kde se takové zbytky nalézají. I když je určování stáří pomocí radioaktivního izotopu 14C velice populární jak v médiích, tak u archeologů, má dvě důležitá omezenÍ. Zaprvé ho lze použít jen u organických nálezů. Není možné takto určit například stáří menhirů v Británii. Zadruhé ho lze s úspěchem aplikovat pouze na nálezy staré méně než 40 000 let.
    Určování stáří pomocí draselných solí argonu je v zásadě stejné jako pomocí radioaktivního izotopu 14C (změří se míra radioaktivního rozpadu), ale tato metoda je omezena na vulkanické materiály. Přestože to její použití očividně omezuje, časový dosah této metody představuje miliony let.
   
   
   
    
   
Citace z literatury
   
    1 Cremo, Michael A. - Thompson, Richard L.: Forbidden Archaeology, San Diego 1993 
   2 Coveney, Peter - Highfield, Roger: The Arrow of Time, London 1991 
   3 Wilson, Colin: Beyond the Occult, London 1988 
   4 A Study of History, vol. 10, Oxford University Press 1954 
   5 Wolf, FredAlan: Parallel Universes, New York 1990 
   6 Welfare, Simon - Fairley, John: Arthur C. Clarke?s Mysterious World, London 1982 
   7 The Unknown Leonardo, London 1974 
   8 Morris, Richard: The Nature of Reality, New York 1988 
   9 Regis, Ed: Great Mambo Chicken and the Transhuman Condition, London 1992 
   10 Leslie, Desmond - Adamski, George: Flying Saucers Have Landed, London 1970  
   11 Calkins, Carroll C.: Mysteries of Unexplained, London 1982 
   12 William of Newburg?s Chronicle 
   13 Zukav, Garry: The Dancing Wu Li Masters, London 1982 
   14 Fortean Times, London, issue 74. Apríl/May 1994 
   15 The Supernatural, Robinson Publishing, London 1991
   
    
   
   
   
   
   
   
   
OBSAH

Část první
NÁLEZY
Kapitola první	4
Kapitola druhá	10
Kapitola třetí	15

Část druhá
FYZIKA
Kapitola čtvrtá	21
Kapitola pátá	28
Kapitola šestá	35
Kapitola sedmá	43
Kapitola osmá	50
Kapitola devátá	58
Kapitola desátá	67
Kapitola jedenáctá	74
Kapitola dvanáctá	79
Kapitola třináctá	84
Kapitola čtrnáctá	92
Kapitola patnáctá	103
Kapitola šestnáctá	110
Kapitola sedmnáctá	115
Kapitola osmnáctá	124
Kapitola devatenáctá	132
Kapitola dvacátá	138
Kapitola dvacátá první	147
Kapitola dvacátá druhá	154
Kapitola dvacátá třetí	162
Kapitola dvacátá čtvrtá	169
Kapitola dvacátá pátá	174


Část třetí
PROGRAM
Kapitola dvacátá šestá	180
Kapitola dvacátá sedmá	186
Kapitola dvacátá osmá	192
Příloha	198
   
   
   
   
    
     ? Spisovatelé science fiction spekulují o zcela odlišných životních formách, ale nemáme žádný důkaz, že je něco takového vůbec možné.

? Hledání mimozemské inteligence (pozn. překl.)
? Ti, kdo věří, že člověk byl stvořen odděleně od všeho.
1 a další odkazy - viz seznam literatury na konci knihy
? Nebo pokud bude, přinejmenším ji nezpůsobí Hitler.
? Nedá se říct, že vykazují větší schopnosti MSV. Kozy často mimovolně používají MSV k dosažení negativních výsledků, které jsou statisticky nižší, než předpovídají zákony náhody.
? Je to alespoň předpoklad. Speciální teorie relativity, stejně jako newtonovská fyzika nijak nepotvrzuje, že čas musí nutně plynout jedním směrem. Takže stejně odůvodněné je tvrzení, že dvojče zanechané na Zemi bude nakonec mladší než jeho astronautický sourozenec. Není ale odůvodněné tvrzení, že oba omládnou nebo že kosmická loď dokáže přistát dříve, než vůbec odstartovala.
? Jméno jsem změnil v zájmu zachování jejího soukromí.
? To pouze přežije tak dlouho, aby se výletu zúčastnilo.
? Ve svém nesmírně čtivém přehledu nové fyziky, The Dancing Wu Li Masters, London 1982.
? Superkontinent, z něhož se před 190 až 135 miliony let oddělily Afrika, Jižní Amerika, Austrálie, Antarktida a Indie.
? Článek „Záhada 5 000 000 let staré zkamenělé podrážky“ v New York Sunday Times z 8. října 1922.
? Jako malého kluk mě hrozně naštvalo, když jsem se dozvěděl, že někdo rozštěpil atom. Když se atomy podle definice dělit nedají, připadalo mi takové rozštěpení až nestydatě nelogické.
? Ten později sestrojil známý Geigerův počítač na měření radioktivity.
? Australopitéci jsou rod vyhynulého hominida (podobného člověku), který byl dříve všeobecně považován za možného vývojového předka dnešního člověka.
? Atomic Energy Comission, Komise pro atomovou energii.
? Roku 1994 byl profesorem fyziky a matematiky na Tulanské univerzitě v New Orleansu.
? Grolierova elektronická encyklopedie, pod heslem „Neidentifikované létající objekty“.
? Moji přátelé, kteří přijali létající talíře jako skutečnost, naléhají, abych slovo oficiální podtrhl. Říkají, že úřady v prakticky každé zemi na světě rozbíhají tajné projekty, a naopak veřejná prohlášení jsou částí celosvětového zastíracího manévru, aby se zabránilo panice kolem situací skutečně velice tajemných a hrozivých.
?? Jimmy Carter, který sepsal úřední zprávu o UFO v době, kdy byl guvernérem v Georgii. Když to použili jeho političtí odpůrci jako argument během volební kampaně, Carter svůj zážitek zahrál do autu s vtipnou poznámkou, že to možná byla „hvězda, která ho zvala do Bílého domu“.
? A to dodnes.
? Opravdu ho můžete vidět. Když se vaše oči přizpůsobí tmě, mohou vnímat i jednotlivé fotony.
? Když církevní úřady zjistily, jak ke svým informacím přišel, dostal výpověď.
?? Přední francouzský badatel v oblasti psychologie.
??

??

??

??