Předností starořeckých tragických básníků bylo, že se nespokojovali uváděním lidských osudů na jeviště bez hlubšího pronikání lidského nitra, ale že ve svých dílech řešili hluboké etické i mravní problémy. Proto vede od jejich děl přímá cesta k Shakespearovi, Goethovi, Schillerovi nebo Ibsenovi. K těmto uměleckým cílům se zvlášť hodily mnohdy až děsné mythické osudy mykénských Atreovců a thébských Labdakovců.
Řecké tragedie bývaly spojovány do trilogií. Šťastnou náhodou se nám jedna z nich plně zachovala, totiž Aischylova Oresteia. Jsou zde tři názvy od prvního do třetího dílu: Agamemnon, Choéforoi (volný překlad Oběť na hrobě) a Eumenides (opět volně přeloženo Usmířené lítice). Dramata byla provozována na athénském jevišti roku 458 př. Kr. a obdržela v soutěži první cenu. Autorovi bylo v té době již sedmdesát let.
Po úspěšné válce proti Troji se vrací vrchní velitel řeckého vojska Agamemnon do vlasti; přiváží s sebou i milenku nebo spíše otrokyni Kassandru, dceru poraženého a již mrtvého trojského krále Priama. Doma vítá svého manžela choť Klytaiméstra, počínajíc si velmi lstivě a licoměrně. Také ona má milence, Aigistha, jejž už Homér nazývá slabým (analkis). Agamemnon je poctěn koupelí, ale v ní ho jeho manželka zabije. Ku pomstě za svého otce se vypraví Orestés, provázený věrným přítelem Pyladem a poslušný příkazu boha Apollona Delfského, jenž mu velí pomstit otcovu smrt. Orestés zabíjí nejdříve Aigistha; maje udeřit matku zaváhá, ale čin vykoná též na Pyladovo napomenutí: "Měj v každém nepřítele, jenom v bohu ne!" Za matkovraždu je stíhán sborem lític, Erinyí, které jsou skutečnými bohyněmi, ne snad výčitkami svědomí, ač i tento rys jejich charakteru lze z tragedie vyvodit. Štvaný, nešťastný Orestés se posléze uteče do Athén, je souzen na Areopagu občanským tribunálem a konečně osvobozen zásahem bohyně Pallas Athény, která rozhodne přelíčení, končící rovností hlasů, svým příslovečným "calculus Minervae", Orestovým osvobozením a plným očištěním z matkovraždy.
Stejný děj vypodobnil také Sofoklés ve své tragedii Elektra a Euripides, od něhož se zachovalo drama Orestés. Pozoruhodné jsou rozdíly v pojetí problému: Sofoklés nechává Oresta i jeho sestru Elektru pokorně vykonat vůli bohů, Euripides se proti rozuzlení příběhu vnitřně bouří, ač ovšem, jsa poután konservativismem řecké tragedie i mythologie, nemůže děj měnit. Dovoluje však, aby sbor, který býval v řeckém dramatu jakýmsi "veřejným míněním", Orestův čin bez ohledu na božský příkaz přísně odsoudil. Ale Aischylos zde zůstává uprostřed. Pracuje v duchu své snahy dokázat naprostou neomylnost a plnou spravedlnost bohů, zvláště nejvyššího z nich Dia. Proto se myšlenkové náplni Aischylových dramat říkává "theodicea", tj. obrana bohů.
Ale byl si vědom toho, že etický problém Oresteje je vlastně neřešitelný; proto i nerozhodný výsledek uvedeného soudního jednání; proto je Apollon v předchozím slovním utkání s Erinyemi (jež se v závěru stanou usmířenými líticemi) dvakrát poražen. To, že se tragedie končí rozhodnutím lidského soudního dvora, někteří kritikové odsuzují jako nelogičnost, vnitřní nedůslednost básníkovu, jiní se však obdivují tomuto na svou dobu revolučnímu závěru.
Mnozí starořečtí myslitelé, do značné míry též Sofoklés, mluvívají o t. zv. "závisti bohů" (fthonos theón). Podle této teorie bozi nepřejí smrtelníku, který se příliš vyšvihl nad ostatní, jeho úspěchy a postavení a ničí jej. Aischylos proti tomu rázně polemisuje v Agamemnonu: je to podle něho lidský zlý čin, chceme-li, hřích, který plodí další zlo téhož ražení, pokud není usmířen. Tuto pravdu lze z dějin starořeckých rodů aplikovat i na pozdější dobu a větší lidské společnosti.
Jako básník je Aischylos z trojice řeckých dramatiků nepochybně největší. V každé jeho tragedii je počet výrazů, jež se nikde jinde nevyskytují, tedy tak zvaných "hapaxů", několik set. V Oresteji zvlášť vynikají smělé obrazy, např. "bůh smrti, zlý směnárník, beroucí si jako náhradu lidské životy"; "oheň a voda, staří hašteřivci, uzavrou spojeneckou smlouvu k útoku na řecké loďstvo"; manželovou krví skropená Klytaimestra se raduje jako "rozvíjející se kvítí ovlažené jarním deštěm" a podobně. Zaslouženého obdivu se dočkala též mstivá píseň Erinyí v druhém dílu trilogie a stupňování dramatického napětí v Agamemnonu, kde básník dosahuje Shakespearovy výše.
Do češtiny byla Oresteja přeložena několikrát. Snad každý z překladatelů postupoval po svém a dočkal se jak uznání, tak i odmítavé kritiky. Tento náš překlad usiloval o naprosto přesný převod řecké formy do českých přízvučných veršů, a to ještě věrněji než velmi věrný dogmatik a "normotvorce" Josef Král. Proto mohou některá místa v textu vypadat staromódně, ba i kostrbatě. Překlad byl však vyhotoven s láskou k věci a v úctě k básníkovi, vzoru to starých attických ctností, který ve svém náhrobním nápise o své básnické činnosti mlčí, ale hrdě zdůrazňuje svou statečnost v bitvě u Marathonu.
| Osoby: | |
| Strážce Agamemnonova paláce, | |
| Sbor argejských starců, | |
| Klytaimestra, choť vládcova, | |
| Agamemnon, argejský král, | |
| Kassandra, jeho otrokyně, | |
| Hlasatel, | |
| Aigisthos, milenec Klytaimestřin. |
Místo děje: Argos, hlavní město stejnojmenné země.
Doba děje: herojská
datum premiéry: r.458 př. Kr.