Lance
Armstrong
& Sally Jenkinsová
KAŽDÁ VTEŘINA SE POČÍTÁ

TRITON


Lance Armstrong, Sally Jenkinsová Každá vteřina se počítá
Tato kniha, ani žádnájejíčást, nesmí být kopírována, rozmnožována, ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.
© Lance Armstrong, 2003
Translation © Kateřina Bodnárová, 2004
© TRITON, 2004
Cover © Renata Ryšlavá, 2004
Cover photo © Markéta Eng Navrátilová, 2003
ISBN 80-7254-504-3


LUKOVI, GRACE A ISABELLE, SVÝM DĚTEM,
ZATO, ŽE MI NEUSTÁLE PŘIPOMÍNAJÍ,
ŽE OPRAVDU KAŽDÁ VTEŘINA SE POČÍTÁ.

PODĚKOVÁNÍ
    Autoři by chtěli opravdu z celého srdce poděkovat lidem, bez nichž by na této knize nemohli začít pracovat a určitě by ji nikdy nedokončili.
    Bili Stapleton, Bart Knaggs a Lee Walker poskytovali upřímné rady a stálé přátelství, stejně jako Jim Ochowicz, dr. Craig Nichols, Johan Bruyneel, George Hincapie, Jeff Garvey a Doug Ullman, kteří nám hodně pomohli. Pak je tu samozřejmě Sally Reedová a všichni v nadaci. Mnoho dalších přátel, včetně Scotta MacEachrena, Davea Mingeye a Ryana Streeta, se s námi podělilo o vzpomínky a názory. Stacy Creamerová z Broadway Books byla jako vždy velkorysou a ohromně trpělivou redaktorkou a Stuart Calderwood se věnoval rukopisu s neskutečnou péčí.
    Myslím však, že ti všichni pochopí, když řeknu, že největší díky patří mé rodině a „modrému" týmu.
   
OBSAH
Předmluva  ...................................................................................... 11
Kapitola 1
Vržený zpátky ................................................................................. 13
Kapitola 2
Obyčejný chlápek............................................................................33
Kapitola 3
Včera to bylo snadné ......................................................................61
Kapitola 4
Víra a pochyby ................................................................................91
Kapitola 5
Protivítr......................................................................................... 122
Kapitola 6
Modrý vlak (Le Train Bleu) ............................................................ 146
Kapitola 7
Má lavička v parku ........................................................................ 178
Doslov .......................................................................................... 196
...Příběh ještě nekončí.................................................................. 198

PŘEDMLUVA
    Jeho životní příběh zdá už kdekdo. Příběh o vítězství vůle a touhy žít však nezevšedněl. Lance Armstrong, cyklista, který svým příkladem pokořitele rakoviny dávno překročil hranice sportu, dnes není jen pětinásobným vítězem slavné Tour de France. Je také jedním z nejprodávanějších autorů literatury faktu se sportovní tematikou; jeho prvotina se stala bestsellerem. Čtenářský ohlas ho přivedl se spoluautorkou Sally Jenkinsovou k netrpělivě očekávanému pokračování vzpomínek.
    Profesionální cyklista, který dřív myslel jen na sebe a vlastní pohodlí, píše knihy pro miliony lidí a dává jim naději. Je to jen další z absurdit jeho života. Musel se střetnout se zákeřnou nemocí, aby mohl vyhrát nejtěžší cyklistické galeje této planety - extrémně obtížný etapový závod Tour de France. Rakovina z něj učinila úplně jinou osobnost mentálně i fyzicky. Jeho mysl obdařila nezlomným přesvědčením a odhodláním a tělo změnila natolik, že z těžkotonážníka v sedle se stal lehkonohý ohař.
    Nebýt rakoviny, nemohl by o vítězství na Tour ani uvažovat. Nebýt rakoviny, neseznámil by se s manželkou a nebyl by otcem tří dětí. Nebýt cyklistiky a posedlosti dobývat opakovaně ztrácený závod, třítýdenní trápení na silnicích celé Francie, nemusel by se na stránkách této knihy vyrovnávat s pocitem viny a osobním podílem na rozpadu manželství, které mělo být vzorem všem.
    „Musím poznat prohru, abych mohl znovu vyhrávat," píše Lance. Vítězstvím nad rakovinou a ovládnutím Tour nic nekončí. Při pátém triumfu byl blízko prohře, kterou si nepřeje žádný sportovec. Vždyť být druhý znamená být první poražený. Na páté prvenství se natrápil jako nikdy předtím a musel překonat protivenství, která si ani nedokázal představit. Může však něco zastavit člověka, který se dokázal postavit rakovině? Lance, ten tvrdohlavý chlápek se sklony k furiantsví a egoismu, naznačuje, že je stejně zranitelnou bytostí jako kdokoliv jiný, když se potýká s nejistotou, zmatkem, bolestí a výčitkami svědomí vůči nejbližším členům rodiny i týmovým kolegům.
    Tato kniha je snad až příliš přemýšlivá na sportovce vydělávajícího si na chleba šlapáním do pedálů, ale nejen fandům cyklistiky dává nahlédnout do nitra novodobého gladiátora. Do vnitřního světa plného emocí, který se skrývá za kamennou tváří ve chvílích nadlidského vze-pětí v nejtěžších stoupáních Alp či Pyrenejí.
Stal se sledovanou celebritou. O setkání s ním stojí kdekdo. Lance komentuje popularitu s ironickým nadhledem, ale nemůže popřít, a ani se o to nepokouší, že sláva a věhlas zásadně ovlivnily jeho život. Jeho soukromí se stalo veřejným majetkem. Také on přináší nejednu oběť na oltář své výjimečnosti a sportovního mistrovství, také on platí vysokou daň za popularitu a neporazitelnost. Také on se stává štvancem -všetečných médií, podezíravých fanoušků i dopingové inkvizice.
    Lance Armstrong je bez nadsázky cyklistický génius a jako každý génius je svým způsobem šílenec. Prosedět hodiny v sedle, v zimě a dešti ukrajovat dlouhé kilometry ve vražedných stoupáních a sjezdech, vydržet neuvěřitelné tréninkové dávky. I I nacím motorem jsou mu endor-finové vodopády. Sotva by bez nich dokázal žít a nehodlá se jich vzdát. A navíc ten všudypřítomný vítězný instinkt. Přelstít, překvapit, pokořit soupeře, ale vždy jen fair-play. Trpět a pak se zvednout ze sedla a uniknout všem, rivalům i kruté nemoci.
    Hezky se to poslouchá, hezky se to čte, ale dokáže to jen nemnoho výjimečných. Ale i to je důležité. Díky tomu neztrácíme naději, že člověk dokáže velké věci.

Kamil Hofman cyklistická revue VELO





Poznámka odpovědné redaktorky:
Namísto obvyklého českého přepisu příjmení ruského cyklisty Vjačeslava Jekimova je v knize použit tvar podle anglického originálu „Ekimov", v souladu s jeho uváděnou zkratkou - přezdívkou „Eki". Použití tvaru „Jeki" se nám nezdálo vhodné.

Kapitola  1 VRŽENÝ ZPÁTKY

    Tak to vypadá, že nejspíš budu žít, aspoň dalších padesát let, nebo ještě víc. Ale kdykoliv se o tom potřebuji ujistit, a někdy to potřebuji opravdu naléhavě, vyrazím na místo zvané Jáma mrtvého muže. Chvíli zírám do hloubky a pak si odhodlaně stáhnu košili a rovnýma nohama skočím do té majestátní nádhery.
    Je to způsob, jak uvěřit, že žiju. Jáma mrtvého muže je zelené minerální jezero vyhloubené uprostřed vápencové skály. Je tak hluboko skryté uvnitř kopcovité texaské krajiny, že snad ani nemá adresu. Podle různých sporných legend tu bud zastanci Konfederace utopili sympatizanty Unie, nebo sem Apačové lákali nic netušící kovboje. V každém případě mě to místo přitahuje tak magicky, že jsem koupil dvě stě akrů křovisek a pastvin v jeho okolí a vyhloubil v bahně cestu, po které se sem pořád vracím. Je nejspíš jedině v pořádku, že místo zvané Jáma mrtvého muže patří někomu, kdo skoro zemřel a kdo mimochodem rozhodně nemá v úmyslu jen trapně přežívat.
    Stávám tu u třináctimetrového vodopádu a zkoumám odletující kapky. A taky sebe. Vodní slzy padají dlouho, tak dlouho, že mi za tu dobu skoro vyschne v ústech. Je to tak dlouhý pád, že člověk má dostatek času na přemýšlení a na bláznivé nápady. Pád dost dlouhý na to, abych si nejdřív pomyslel Troška strachu ti neuškodí a pak zase Je prima, že umíš plavat z nakonec, když tělo prorazí hladinu: Sakra, to je studený. Když skáču, projeví se určité nezpochybnitelné známky toho, že jsem naživu: zrychlený pulz, zvuk dechu a bušení v hrudi. To se
    ozývá srdce, které v tu chvíli zní jako vzpurný vězeň bušící na mřížoví žeber.
    Vynořím se ze zpěněné vody a plavu ke skále. Pak vylezu ven, osuším se a jedu zpátky domů za svými třemi dětmi. Rozrazím dveře a zavolám na syna Luka a dvojčata Grace a Isabelle a dám jim pusu a pak popadnu do jedné ruky pivo Shiner Bock a druhou si v náručí přidržuji tu bandu dětí.
    Když jsem to zkusil poprvé, má žena Kik se na mě jen podívala a zakoulela očima. Věděla, kde jsem byl.
    „Bylo ti to k něčemu dobré?" zeptala se.
    Kdy se člověk vzdá představy, že nikdy neumře? Možná jsem to tak docela neudělal a možná ani nechci.
    Vím, že tam někde jsou; leží v nemocničních postelích s těmi prokletými kapačkami, sledují, jak jim ty zatracené preparáty pomalu stékají do žil a myslí si: Ten chlap má to samé, co já. Jestli to zvládl on, můžu já taky. Myslím na ně neustále.
    Můj přítel Lee Walker říká, že jsem „vržený zpátky". Myslí tím, že jsem skoro umřel (a možná jsem opravdu tak trochu umřel), ale pak jsem vletěl zpátky do světa živých. Je to docela dobrý popis toho, co se přihodilo. V pětadvaceti mě skoro zabila rakovina. Pokročilý chorio-karcinom se rozšířil do břicha, plic A mozku, takže jsem musel podstoupit dvě operace a čtyři cykly chemoterapie, abych se ho zbavil. Napsal jsem o smrti celou knihu Návrat do života. Popsal jsem v ní, jaké to je stát tváří v tvář smrti a pak jí uniknout.
    „Jste si jistý?" zeptal jsem se doktora. „Jsem."
    „Jak moc jistý?" „Jsem si velmi jistý. " „Jak si můžete být tak jistý?"
    „Jsem si tak moc jistý, že jsem vás objednal na zítřek na sedmou ráno na operaci."
    Rentgenový snímek na světelném panelu ukazoval můj hrudník. Černá znamenala čistá místa, bílá rakovinu. Můj hrudník vypadal jako sněhová bouře.
    V té době jsem nepsal a ani nemohl psát o vyhlídkách na další život. Když si uvědomíte, že budete žít, musíte se rozhodnout, jak bude váš život vypadat, a to není nic jednoduchého. Ptáte se sami sebe: Teď, když vím, že neumřu, co bych měl dělat? Proč bych měl žít dál?Tyhle věci nejsou vůbec jednoznačné, je to tak trochu záhadná záležitost. Pro mě bylo nejlepším využitím života závodit na Tour de France, nejdrsnějším závodě na světě.
    Pokaždé, když vyhraju další Tour, dokazuju, že jsem naživu — a že mohou přežít i jiní. Přežil jsem několikrát rakovinu. Vyhrál jsem čtyřikrát Tour a nevadilo by mi dosáhnout rekordního pátého vítězství. To by bylo moc fajn.
    Skutečností však je, že bych nevyhrál Tour de France ani jednou, kdyby mě nepostihla ta hrozná nemoc. Rakovina mě naučila, že bolest je jen dočasná. Když to ale vzdáte, je to navždycky.
    Jako důkaz přežití by mi stačilo Tour de France pouze dokončit. Tak náročný závod je Tour. Zúčastnit se jí je čirý nerozum. Brázdění velké francouzské země na kole, od vesnice k vesnici, po pobřeží a přes mosty a nahoru a dolů po kopcích, kterým říkají „cols", vyžaduje obrovskou fyzickou zdatnost. Tour je tak vyčerpávající, že holandský jezdec Hennie Kuiper jednou po dlouhém stoupání v horách vyčerpaně prohlásil: „Sníh mi zčernal v očích." Trochu se to podobá vytrvalosti lidí, kteří každý den bojují s nemocí. Tour je každodenní svátek lidského utrpení, malých tragédií i komedií, a všechno se to odehrává za řádění živlů, někdy v příšerném počasí, na rovině, v kopcích, s protivětrem a se spoustou nehod. A celé to trvá tři týdny. Vzpomeňte si, co jste dělali před třemi týdny. Bude vám to připadat jako před rokem.
    Ten závod se velmi podobá životu - až na to, že risk má málokdy fatální následky a na konci čeká cena. Život není tak jasně nalinkovaný.
    Na mě nečekal žádný pohádkový happy end. Přežil jsem rakovinu a úspěšně se vrátil k cyklistice, vyhrál Tour v roce 1999, ale to byl pro mě spíš začátek než konec. Život jde dál a jeho cesty nejsou někdy zrovna uspořádané, pohodlné nebo triumfální. V následujících pěti letech se nám narodily tři děti, musel jsem podstoupit stovky (doslova) antidopingových testů, srazil jsem si vaz (doslova), vyhrál nějaké další závody, některé taky prohrál, a zažil manželskou krizi. Kromě jiného. Když přijdete k Armstrongům, uvidíte všude batolit se děti. Luke se narodil Kristin (Kik) Armstrongové a mně na podzim 1999, krátce po slavné první Tour, dvojčata přišla na svět na podzim 2001. Grace a Isabelle mají kulaté modré oči a lezou po podlaze stěží uvěřitelnou rychlostí. Rády se staví na ještě vratké nohy za pomoci příhodného kusu nábytku, potácejí se, vrávorají a plánují lumpárny. Oblíbenou zábavou Isabelle je vylézt na zásobník pitné vody a pouštět vodu tak dlouho, dokud není kuchyňská podlaha jedno velké jezero. Přitom se hystericky směje. Říkám jí „Ne, ne, ne," a ona jen kýve hlavou a směje se dál, zatímco jezero se vesele rozlévá. Nemůžu se dočkat, až budou holky starší.
    Luke k celému blázinci vydatné přispívá tím, že jezdí na kole po obýváku nebo rejdí v plastovém autíčku nebo vozí holky po bytě v červeném kočárku. Je houževnatý a tvrdohlavý. Nosí cyklistickou přilbu i doma a odmítá ji sundat i u večeře. Občas to bývá zajímavý pohled -ale všechno je lepší než boj, který následuje, když se pokusíme přilbu mu sundat. Trvá na tom, že ji musí mít na hlavě prostě pořád, kdyby se mnou náhodou chtěl vyrazit na kolo. Ježdění pro něj znamená něco, čím se živí jeho táta. Jsem na cestách tak často, že když zazvoní telefon, říká rovnou „Tati".
    Jednou odpoledne jsem jel vyzvednout rodinu na letiště. Luke se na mě dlouze zahleděl a řekl: „Tati, ty vypadáš jako já."
    „Já že vypadám jako ty!" zeptal jsem se.
    „Jo."
    „A jsi si jistý, že to není naopak?"
    „Jo, jsem si jistý. Ty vypadáš jako já."
    Po domě se také potuluje kočka Chemo a malý bílý pes Boone. Pořád všechny obcházím, dívám se pod nohy a dávám pozor, abych nešlápl na zvíře nebo na děcko. Je to trochu chaos, který není tak docela bez následků. V domě je tolik dětí, dospělých a zvířat ke krmení, že někdy dochází ke zmatkům a pes dostane dětské jídlo. Jednou mi Kik podala něco, co pokládala za sklenici vody.
    „Chutná to jako Sprite," řekl jsem.
    „Jen to vypij," odpověděla.
    Připadá mi, že nikdy nemůžu najít ty správné klíče. Jednou jsem vytáhl kroužek s klíči z kapsy a zíral na ty snad stovky klíčů a pak jsem řekl ohromeně Kik: „Mám klíče k celému světu." Ona prostě opáčila: „Bezva."
    Důvodem, proč mám tolik klíčů, je to, že potřebuji mít v různých zemích a na různých místech střechu nad hlavou a nějaký dopravní prostředek. Větší část jara a léta trávím ve svém evropském domově, v Gironě ve Španělsku, a připravuji se na Tour. Když skončí závodní sezóna, vracím se do Austinu. Rodina bydlí v domě v centrální části Austinu a máme také ranč v kopcích. Mým nejoblíbenějším domovem je však malá skrýš, bouda o jedné místnosti mimo Austin, v kopcích nad Colorado River. Nad řekou je provazová houpačka, připevněná na starém ohnutém dubu, a já se v horách dnech rád zhoupnu na provaze a skočím do proudu.
Mám rád ruch velké rodiny. Dokonce mě obviňovali, že schválně vyvolávám malé domácí rozbroje, protože nesnáším ticho a klid. Jsem od přirozenosti neschopný chvíli posedět. Toužím po akci a když se momentálně žádná nenabízí, vyprovokuju ji.
    Přátelé mi přezdívají Mellow Johnny. Je to slovní hříčka s francouzským označením vedoucího jezdce na Tour de France, který právě nosí žlutý trikot: maillot jaune. Děláváme si legraci, že Mellow Johnny je texaská výslovnost. Navíc ta přezdívka naráží na mou ne tak docela vyrovnanou a klidnou (v angl. „mellow") osobnost. Jsem prostě Mellow Johnny nebo Johnny Mellow, nebo - chcete-li formální označení -Jonathan Mellow.
    Někdy jsem prostě Bike Boy. Jezdím na kole skoro každý den, i mimo sezónu a bez ohledu na počasí. Když z nebe padají kroupy jako hrachy, přátelé, kteří se mnou někdy jezdívají, v obavách očekávají zazvonění telefonu, ze kterého se ozve důvěrně známý hlas Bike Boye: „Pojedeš, nebo zalezeš?"
    Jednoho památného listopadového dne, už bylo po sezóně, jsem jezdil na kole čtyři a pul hodiny v tom nejhorším lijáku, který byl kdy zaznamenán. Přes sedmnáct centimetrů srážek, všude záplavy a uzavřené silnice. Bylo to skvělé. Všichni si samozřejmě mysleli, že jsem blázen. Jenže když jedu na kole, připadám si, jako by mi bylo třináct. Už nejezdím tolik na červenou, ale jinak je to úplně stejné.
    Některé dny si ale zase připadám mnohem starší než třicátník; jako bych žil mnohem déle. Myslím, že je to rakovinou. Strávil jsem hodně času /.koumáním toho, co se mnou rakovina udělala, kolik let života mi v/ala a jak mě změnila. Dospěl jsem k závěru, že neproměnila jen nic lilo, ale také mysl.
    Často říkám, že rakovina bylo to nejlepší, co se mi kdy přihodilo. Všichni chtějí vědět, co jsem tím myslel: čím, zatraceně, může být prospěšná nemoc ohrožující život? Říkám to proto, že choroba u mě zafungovala taky jako protijed: vyléčila mě z lenosti.
    Než mi diagnostikovali rakovinu, byl jsem v podstatě ulejvák. Dostával jsem spousty peněz za práci, kterou jsem nedělal na sto procent, a 10 nebyla jen ostuda - bylo to prostě špatně. Když jsem onemocněl, říkal jsem si: jestli dostanu ještě jednu šanci, budu to dělat správně. A budu pracovat pro něco většího než jen pro sebe.
    Mám přítelkyni, která se také vyléčila z rakoviny. Jmenuje se Sally Reedová a dokáže svou zkušenost popsat lip než kdokoliv jiný. Říká: „Můj dům shořel, ale aspoň vidím nebe."
    Na jaře 1999 diagnostikovali Sally agresivní formu rakoviny prsu. Nemoc dosáhla třetího stadia a rozšířila se do Sallyina lymfatického systému. Sally musela podstoupit ozařování i krutou chemoterapii. Všechny její dosavadní drobné starosti a obavy ustoupily do pozadí před tímhle novým problémem. Tak hrozně se bála létání, že už dobrých patnáct let neseděla v letadle. Když jí ale sdělili diagnózu, rezervovala si letenku k Niagarským vodopádům. Jela tam sama, prý aby si nerušené prohlédla to řvoucí vodní peklo.
    „Chtěla jsem vidět něco, co je větší a silnější než já," říká.
    Smrtelná nemoc, stejně jako většina jiných životních katastrof, přichází neočekávaně. Nevíte o tom předem, nemáte žádnou zvláštní předtuchu, jen se prostě jednoho dne vzbudíte a ve vašich plicích nebo játrech nebo kostech je něco špatně. Když ale nebezpečí smrti pomine, přichází nové, ohromující poznání: čas je omezený, takže bych měl každé ráno zčerstva vyskočit a uvědomit si, že mám jen jednu šanci prožít tenhle den správně, a snažit se, aby mé dny dávaly dohromady smysluplný a činorodý život.
    Jestli chcete vědět, co mě drží v sedle kola, co mě nutí šest hodin v dešti zdolávat horské stoupání, tady máte odpověď.
    Bylo dost zvláštní, že zážitek blízké smrti mi mnohé objasnil, zatímco úspěch, který následoval, mě docela zmátl.
    Výrazně a trvale mi zkomplikoval život. Důsledky vítězství na Tour de France v roce 1999 byly závažnější, než jsem si vůbec kdy byl schopen představit. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem v Austinu vystoupil z letadla do texaské noci a uviděl lidi, kteří tam na mě čekali. Na ulicích byly žluté nápisy „ Vive la Lance", přes ulice vlály fáborky a celý náš dům přátelé vyzdobili žlutými květy, vlajkami a balónky. Pozvali mě na setkání s naším tehdejším guvernérem Georgem W. Bushem a pak se konala ve městě přehlídka s více než šesti tisíci cyklisty ve žlutém, kteří jeli v čele pochodu. Na chodnících byly davy lidí, mávali transparenty a vlajkami.
    Nechápal jsem to: byl jsem přece jen další austinský cyklistický nadšenec, který má rád svou margaritu a mexická jídla; nakonec Američané se přece o cyklistiku nezajímají. „Ty tomu nerozumíš," říkal můj přítel a agent Bili Stapleton.
    Žil jsem neustále v povznesené a vzrušené náladě, všechny problémy zvládal levou zadní a k mému vzrušení ještě přispíval fakt, že jsme s Kik očekávali narození prvního dítěte, syna Luka. Čekal jsem, že se to časem všechno zklidní, ale opak byl pravdou. Billa zavalily návrhy a žádosti a obchodní nabídky. Vymyslel pro mě spoustu dalších povinností s prestižními sponzory jako Bristol-Myers Squibb, Nike a Coca-Cola. S těmito závazky mi přibyla další zodpodvědnost: natočil jsem půltuctů reklam, pózoval pro reklamy v časopisech a nechal se fotografovat na krabice s vločkami Wheaties. Získal jsem přezdívku „Lance, a. s." a z pouhého člověka se stala firma.
    Odhaduje se, že naše vítězství v devadesátém devátém pomohlo díky vysokému zájmu médií zvýšit hodnotu cyklistického týmu United States Postál Services na padesát miliónů dolarů. Náš účet vzrostl a stala se z nás firma s ročním obratem šest miliónů, s velkým podpůrným týmem, mechaniky, kuchaři a účetními.
    S úspěchem se dostavily také problémy se slávou. Musel jsem začít vážně řešit, jak nedopustit, aby mě sláva úplně pohltila a zdeformovala. Začali jsme dostávat pozvánky od různých lidí a z některých jsme s Kik byli úplně paf. Robin Williams měl letadlo. Kevin Costner nabízel svůj dům v Santa Barbaře. Klton John pořádal Super Bowl party. Připadali jsme si s Kik jako Forrest Gump, který se objevoval na pozadí fotografií se slavnými lidmi. Dělalo to na nás dojem, někdy jsme dokonce nesmazávali některé vzkazy na záznamníku a pouštěli si je s posvátnou úctou pořád dokola.
    Zjistil jsem ale, a neobjevil jsem patrně nic nového pod sluncem, že sláva člověku nesvědčí. Když vás začnou všichni oslavovat, může vás to docela dobře zničit. Pozornost druhých může být návyková. Není pochyb, že jsem se mohl snadno změnit v nafoukaného pitomce, a není také pochyb, že někteří se domnívají, že k tomu skutečně došlo, i když jsem se snažil chovat jako dřív.
    Jednou odpoledne povídám: „Volal mi Bono."
    Kik na to: „Fakt? Mně volal Brad Pitt. Chtěl vědět, kdy obědváme."
    Jo, jasně.
    Nevěděl jsem, co si o tom všem myslet, až jsem si jednou přečetl výrok J. Craiga Ventnera, muže, který pomohl zmapovat lidský genom. Prohlásil: „Sláva je ve své podstatě negativní. Lidé vycházejí z nějakých předem vytvořených představ, takže jste neustále v nevýhodě." S tím jsem souhlasil. Byl jsem jen synem svobodné matky z městečka Piano v Texasu, ženy, která svědomitě vykonávala svou práci sekretářky. Zdálo se mi špatné, aby si ze mě cizí lidé dělali modlu nebo abych já považoval cizí lidi za své idoly. Chtěl jsem, aby mým idolem byla má matka nebo členové cyklistického týmu. To byli spojenci, se kterými se daly překonat těžké časy.
    Nerad bych, abyste mi špatně rozuměli. Líbilo se mi, co přineslo vítězství v Tour člověku a sportovci Armstrongovi a co přineslo mé rodině. Velmi nám to zpříjemnilo/život a za to jsem byl vděčný. Ale zjišťoval jsem, že ne všichni lidé, kteří letěli do Paříže, aby mohli být u cílové pásky, byli skutečně přátelé. A pochopil jsem, že bohatství znamená jen to, že máte spoustu peněz. Kdybyste ve slávě a bohatství chtěli hledat něco jiného, mohli byste se v nich utopit. Mohli byste podlehnout dojmu, že úspěchu jste dosáhli vlastní výjimečností a uvěřit, že jste lepší nebo chytřejší než ostatní.
    Sláva však měla také jednu výhodu: poskytla mi širokou a vlivnou platformu, na níž jsem mohl bojovat za lidi s rakovinou. Stal jsem se symbolem, ztělesněním této těžké nemoci, byl jsem na krabicích s vločkami a v show Latě Night Davida Lettermana a pozvali mě do Bílého domu.
    Zpočátku jsem nechápal, proč jsou lidé tak zvědaví. Proč se starají zrovna o mé problémy? Jednou mi ale Kik řekla: „Byl jsi na samém kraji, stál jsi na hranici mezi životem a smrtí a mohl sis to tam prohlédnout. Viděl jsi, jak to vypadá z toho útesu, a vrátil ses zpátky. Můžeš se s ostatními podělit o svou zkušenost."
    To vržení zpátky do života byla důležitá zkušenost, to jsem si uvědomoval: už jen to, že jsem se Tour zúčastnil, ukazovalo, že jsem přežil, a když jsem přežil já, mohou i ostatní. A co víc, mohou prožít svůj další život naprosto normálně, nebo třeba i lépe než předtím.
    To bylo důležité poselství pro všechny, kdo se s rakovinou setkali. Nejen pro pacienty, ale i pro jejich rodiny, lékaře a sestry, kteří s touto nemocí bojují. Doktoři věděli, jak vážný byl můj stav a jak kruté čtyři chemoterapie, a věděli, že jsem a) přežil a b) léčení mi nezničilo tělo. To jim dalo naději a mně připadá, že lékaři potřebují naději zrovna tak jako jejich pacienti.
    Chtěli mě použít jako příklad pro ostatní a já jsem si přál, aby to udělali. Chtěl jsem však, aby mě „použili" správně. Neměl jsem rád slovo „hrdina". Na přežití rakoviny není nic heroického. Nikdo proti ní není imunní; nějakou formou rakoviny trpí osm miliónů Američanů a každý rok je diagnostikován asi milión nových případů. Stejně jako milióny dalších postižených jsem byl zkrátka zasažen osudem a dělal jsem jen to, co mi připadalo přirozené: bojoval jsem.
    Setkal jsem se se spoustou lidí, kteří se potýkali s touto nemocí. Z chemoterapie zhubli na kost a celí zežloutli. Jeďte do Sloan-Kettering v New Yorku nebo k dr. Andersonovi do Houstonu nebo na Southwest Regional Cancer Clinic v Austinu a uvidíte je. Padesát či šedesát lidí natěsnaných v čekárně s pouhými třiceti židlemi. Lidi různých typů a mezi nimi spousty utahaných sester s kamenným výrazem v obličejích.
    Jiní lidé s rakovinou zase chtěli vědět, co jsem přesně dělal, které léky dostával, chtěli podrobně popsat každé sousto, které jsem snědl.
    „Čím vás léčili při chemoterapii?"
    „Co jste jedl?"
    „Které vitamíny jste užíval?"
    „Jak často jste jezdil na kole?"
    Byl jsem ztělesněním úspěchu - alespoň v tu chvíli. Kdybych ale znovu onemocněl, už by to nebyl úspěch, a je pravda, že jsem občas byl úplně normální vyděšený a úzkostný pacient trápený dotěrnými pochybami: co když se rakovina vrátí? Pokaždé, když jsem šel do nemocnice na kontrolu, byl to zvláštní zážitek. První, co jsem si uvědomil, byl ten zápach. Kdybych měl dělat čichový test, určitě bych nemocnici našel i se zavázanýma očima: pach dezinfekce, léků a nekvalitních jídel z bufetu, vzduch recyklovaný starou ventilací, zvětralý a ztuchlý A pak to světlo: strašně oslňující, každý pod ním vypadá bledý a bezkrevný. Veškeré zvuky tu znějí uměle a skřípavě: vrzání gumových podrážek sesterských bot, zvuk nemocničních matrací. Matrace v nemocnici jsou pokryté plastem a pamatuji si, jaký to byl pocit a jak to znělo, když jsem se vrtěl v posteli, jaké praskání se ozývalo z podložky pokaždé, když jsem se pohnul, pořád samé křupání a šustění.
    Tyhle pachy, vjemy a obrazy má v sobě každý pacient s rakovinou, ať už je na tom zdravotně jakkoliv, a je to něco tak traumatického, tak intenzivního, že na to člověk může reagovat ještě léta potom.
    Některým lidem se dokonce udělá špatně, když uvidí nebo ucítí něco, co jim připomene nejobtížnější období. V New EnglandJournal of Medicíně otiskli příběh ženy, které léčili rakovinu prsu velmi silnou chemoterapií, z níž jí bylo stále nevolno. O pět let později narazila v obchodě na onkologa, který o ni tehdy pečoval. Pozvracela se. Takhle ve vás rakovina zůstává. A zůstala i ve mně.
    S nemocí jsem bojoval v naději na návrat k normálnímu životu. Vůbec jsem si však nedokázal představit, jaký ten život bude. Termín „život po rakovině" může představovat spoustu věcí: můžete se potýkat se ztrátou nohy nebo prsu, s neplodností, jak tomu bylo u mě, můžete přijít o práci a prožívat velkou úzkost. Tahle nemoc má fyzické, emocionální i finanční následky. Jinými slovy, je možné někomu zachránit život, ale je možné zachránit i kvalitu života?
    Všechny tyhle záležitosti spadají pod pojem „přežití", což je zvláštní posttraumatický stav, který jsem sám zakoušel a který prožije každý, kdo překoná rakovinu. Rozhodl jsem se, že právě tímto „přežitím" by se měla zabývat nadace, kterou jsem založil: zvládat následky je stejně důležité jako samotný zápas s nemocí. Lance Armstrong Foundation se postupně stala místem, kde lidé mohou získat velmi osobní a praktické rady. Jsou i jiné, bohatší nadace a existují webové stránky, kde se toho spoustu dozvíte. Ale do LAF můžete zavolat nebo poslat e-mail a zeptat se na všechno, co vás zajímá. Například jak by měly cvičit pacientky s rakovinou prsu nebo ty, co rakovinu už překonaly. Anebo vám jen pošlu pohlednici pro povzbuzení.
    Zjistil jsem, že většina lidí touží po tom, aby je někdo vyslechl nebo se jich dotkl. Setkal jsem se s chlapcem jménem Cameron Stewart, který má od svých šesti let leukemii.
    „Měl jste port?" zeptal se mě.
    „Jestli jsem měl port? Koukni na tohle," odpověděl jsem.
    Rozepnul jsem si košili a ukázal mu jizvu na hrudníku. On si taky sundal tričko. Port jsem spatřil přímo uprostřed jeho drobného, ptačího hrudníčku.
    Cameron a já jsme zůstali ve styku; přijel do Austinu se svou rodinou na každoroční cyklistický závod, který pořádá nadace. Je v remisi a vypadá jako zdravé dítě. Rád opakuje: „Mám nohy Lance Armstronga."
    Setkal jsem se také s jinými sportovci s rakovinou a vyprávěli jsme si historky a příhody. S Ericem Davisem, velkým hráčem baseballu, jsme se nasmáli při povídání o tom, jak se snažil jíst během chemoterapie. „Dal jsem si salát Caesar s kuřetem," vyprávěl, „snědl jsem dva, každý clen, ičsnč před chemoterapií. Protože když jsi na chemoterapii, zvracíš. A když nemáš nic v žaludku, nemůžeš zvracet. A když člověk nemůže /.vnuci, je (o snad ještě horší než samotné zvracení. Takže takhle jsem jedl sviij salát (-aesar. Nacpal jsem si ho do žaludku jen proto, abych ho mohl zase vyhodit ven."
    I lékaři dostávají rakovinu. Jeden prominentní doktor v New Yorku měl rakovinu prostaty. Seznámili jsme se spolu přes e-mail. Napsal: „Doufám, že budu žít ještě deset let." Odpověděl jsem mu: „Doufám, že jste těch deset let myslel jenom jako vtip. Myslím, že to bude aspoň třicet."
    Tohle téma mě nikdy nevyčerpalo, nikdy mě nenudilo o tom mluvit ucho slyšet nebo to v duchu znovu prožívat. 2. října 1999 jsem oslavil tříleté výročí od stanovení diagnózy. Nazval jsem to „Den Carpe Diem". I nadále je to pro mě nejdůležitější den v roce, důležitější než jakékoliv narozeniny, výročí nebo svátek. Je to den, kdy hodně přemýšlím, přemítám o tom, jaké to je, dostat druhou šanci.
    Mí přátelé a členové rodiny často zjišťovali, jak moc rakovina zaměstnává moji mysl. Jednoho odpoledne mi můj trenér Chris Carmichael řekl, že začal pracovat s dalšími sportovci, kteří mají rakovinu. Chris chtěl, abych mu poradil. „Máš spousty zkušeností, ze kterých můžu vycházet," řekl. „Zažil jsi to, přesně víš, s čím se potýkají." To tedy ano: dlouhé dny s kapačkou v paži, nevolnost a zvracení, jizvy a památky na spáleniny od chemikálií, které jim „zdobí" tělo. Ale nepřipadal jsem si jako expert na to, jak porazit rakovinu, zdálo se mi, že jsem,měl prostě štěstí.
    „Nikdy nevíš, ta věc se může klidně zítra vrátit, zase se ve mně probudit," řekl jsem Chrisovi. „Zmizelo to jen proto, že to u mě zkrátka bylo léčitelné. Ale nezmizelo to úplně, taková věc se nikdy úplně neztratí. Pořád mi nahání hrůzu."
    „Lanci, to už se nevrátí," odvětil.
    „Kdo to říká? Kdo říká, že se to nemůže vrátit?!"
    Nikdy jsem nemohl říci „Je to pryč." I když jsem vyhrál Tour, i když jsme očekávali narození dítěte, pořád jsem měl pocit, že to všechno se může přes noc změnit, že třeba už nebudu moci jezdit, nebo že znovu onemocním.
    Můj syn se narodil brzy ráno, jednoho dne uprostřed října. Porod byl hektický a těžký. Luke měl zpočátku problémy s dýcháním a sestry ho hned odnesly, aby mu vyčistily plíce. Nakonec nádherně zakřičel.
    Strach, který jsem prožíval v tu chvíli, kdy nedýchal, překonal jakýkoliv strach, který jsem kdy v životě poznal. Dívali jsme se s Kik na sebe a došlo nám, co je to rodičovství: je to stav největší zranitelnosti na světě. Později Kik řekla: „A teď už oba dokážeme snést úplně cokoliv." Stát se rodičem znamenalo být totálně odhalený, s obnaženými city, a tak to mělo zůstat až do smrti.
    Když Luka očistili a zabalili do plínky, usadili jsme se v pokoji, abychom si trochu odpočinuli. Ale všechny ty události a úzkost v nás doznívaly celou noc, takže jsme nemohli spát. Převracel jsem se na plastikové nemocniční matraci. Uvažoval jsem, jak se liší strach prožívaný při rakovině od strachu, který jsem měl o děti, když jsem se stal otcem.
    Přemýšlel jsem o své matce a říkal si, jak mě dokázala nechat podnikat spousty riskantních věcí, aniž by zasáhla, jak to asi mohla snášet, když mě viděla, jak šplhám, potápím se, padám, bourám na kole, jak to zvládala, když jsem byl nemocný. Stát se rodičem, to je ten největší citový hazard na světě; zároveň nic není tak zajímavé a nic vám nemůže přinést takový pocit zadostiučinění.
    Mít dítě je úžasný způsob, jak se cítit naživu, napadlo mě. Trochu se to podobá mému skákání do jezírka.
    Díky rakovině chci víc než jen žít: chci žít určitým způsobem. Setkání se smrtí mě zbavilo nepodstatných obav. Ostatní váhají Jsem připravený na dítě? Co se stane, když mě lidé přestanou mít rádi? Měl bych to udělat, nebo je to příliš nebezpečné? ]&. už se takhle neptám. Podle mě někteří žijí tak, že by klidně mohli být mrtví. Nemoc mě naučila rozlišovat mezi skutečným strachem a pouhými obavami, ukázala mi, co stojí za to mít a dělat.
    Důležité ale bylo ujistit se, že tenhle přístup nepovede rovnou k nějaké katastrofě. Býval jsem ha/.ardér, ale teď jsem byl také manžel, otec a podnikatel, zodpovědný za druhé lidi. Znamenalo to, že bych měl dělat nějaké ústupky, být konzervativnější? To byla zásadní otázka. Chtěl jsem žít život plný akce, ale chtěl jsem také být opatrný.
    Nebylo snadné najít kompromis. Teoretizovat je snadné, uvádět věci do praxe mnohem obtížnější. Chtěl jsem být otcem - ale taky jsem chtěl motorku. Přátelé mi vždycky říkali, abych zpomalil. Celá léta na mě kamarád John Korioth řval, abych jezdil pomaleji. Korioth mi šel na svatbě za svědka. Říkali jsme mu „College", což byla zkratka z „College Boy". Pojmenovali jsme ho tak proto, že hrával basket za školní tým. Jednou večer hráli s dalším mým dobrým přítelem Bartem Knaggsem, notně posilnění pivem, jeden na jednoho. Bart začal Johna provokovat. „Tak do toho, College," volal na něj, „ať vidíme, jestli se trefíš." (pozn. překl: „college" je označení vyšší střední školy) Od té doby jsme mu říkali College.
    Když jsem si ještě před narozením dětí koupil porsche, College mě pořád nabádal, ať sundám nohu z plynu. Svištěl jsem po dálnicích a on seděl celý ztuhlý strachy a strašně naštvaný na sedadle spolujezdce. „Ty kreténe," ječel na mě, „zpomal!" Mohl jsem umřít smíchy.
    Připadalo mi taky hrozně vtipné děsit ho při vyjížďkách na kole. Jezdili jsme na místo zvané Red Bud Hill, kde je kopec, ze kterého vede cesta dolů do prudké levotočivé zatáčky. Sjížděl jsem kopec vysokou rychlostí, jel v protisměru a pak se zanořil do zatáčky. To ho pokaždé k smrti vylekalo. Vysvětloval jsem mu, že ve srovnání s rychlým sjezdem z kopce je tohle jednoduchý manévr a že to vypadá nebezpečnější, než to ve skutečnosti je. College mi ale nevěřil, až jsem mu jednou ve Francii ukázal, co to je skutečně závodní tempo. V jedné chvíli jsme bok po boku poklidně sjížděli z hory. A v další minutě jsem byl pryč, zmizel jsem jako střela dole v mlze. Pak už mi na Red Bud Hill nikdy nenadával.
    S příchodem dětí na svět jsem ale změnil priority. Vyměnil jsem porsche za rodinný vůz. Přednedávnem mě jeden muž pozval, abych se podíval do továrny Ferrari.
    „Vy to nechápete," říkal jsem mu, „potřebuju něco, kam se vejdou tři dětské sedačky."
College tvrdí, že to nejbláznivější a nejnebezpečnější, co teď dělám, jsou hádky s řidiči náklaďáků, a možná má pravdu. Za ta léta mě vytlačilo ze silnice tolik dodávek a kamiónů, že bych to ani nespočítal. Řidiči náklaďáků v Texasu nesnášejí cyklisty; neustále s nimi na silnicích bojujeme. Kolikrát mě zahnali do příkopu, kolikrát jsem dostal kamenem a ohrožovala mě kola. Takže mám sklon to zazlívat všem řidičům kamiónů.
    Před několika lety mě a College smetl ze silnice jeden osmnáctiko-lový truck. College sletěl z kola a spadl mu řetěz. Já jsem byl fialový vzteky. Vyplivl jsem štěrk a vyrazil za kamiónem. Šlapal jsem jako šílený. Za sebou jsem slyšel College, jak huláká „Zastav, počkej na mě!"
    Truck zastavil na semaforu. Zabrzdil jsem a seskočil z bicyklu. Pak z auta vylezl nějaký chlápek... a za ním další... a pak další. Ten poslední vytáhl ze zadní kapsy nůž. Byl to jen kapesní zavírák, jak jsem si koutkem oka všimnul, ale stejně, vypadalo to, že ho milerád otevře. V té chvíli jsem byl ale tak rozzlobený, že jsem se nestihl bát.
    „Chceš mě zabít?" zeptal jsem se.
    „Vy na ty silnici nemáte co dělat," prohlásil jeden z těch výtečníků.
    „Co tím myslíš, že tam nemáme co dělat?"
    „Já platím silniční daň," řekl další.
    Vybuchl jsem smíchy. „Jo, s daněma mám taky problém," ujistil jsem ho. Pak naštěstí přijel College, postavil se mezi nás a prý abych se uklidnil. Ještě jsme se trochu hašteřili o daních a pak jsme se rozhodli nasednout každý na svoje vozítko a pokračovat dál.
    Podobné věci se mi stávají každou chvíli. Někdy je to nebezpečné, někdy je to legrace a někdy obojí dohromady. Je jeden obzvlášť špatný úsek silnice, kterému říkáme Redneckville. Opuštěné místo, kde drandí řvoucí náklaďáky a jediný záblesk civilizace na míle daleko představuje pár levných obchodů. Jednou ráno jsem jel s jedním cyklistou z Austinu po asfaltce, když na nás vyrazila stará dodávka. Řidič zamířil předkem přímo na nás a pořád se přibližoval jako ve hře na kočku a myš nebo jako v prvním slavném filmu Stevena Spielberga „Duel". Sjeli jsme ze silnice, přeletěli přes řídítka a spadli do škarpy.
    Leželi jsme tam, seškrabá val i ze sebe bláto a najednou jsme uslyšeli, jak k nám odněkud shůry promlouvá hlas bez těla.
    Vysoko na stožáru visel opravář telefonů a pozoroval nás. Všechno to viděl. Jeho hlas se k nám snášel z telefonních drátů.
    „Jestli nezavoláte policajty, zavolám je sám. Protože tohle se nemá dělat."
    Po takových dobrodružstvích si při ježdění na kole v okolí Austinu dávám větší pozor. Většinou za mnou jede ještě někdo v autě nebo na motorce, aby mě ochránil před kamióny, odletujícími kameny a šílenci v dodávkách. Nemůžu si dovolit, aby mě zranil nebo zasáhl nějaký chlápek, který se zničehonic vynoří zezadu.
Přesto pořád rád jezdím s přáteli po opuštěných silnicích. Šlapeme, nahlas přemýšlíme nebo si povídáme. Když jsme jednou jezdili s Colle-gem, diskutovali jsme o riskování, lehkomyslnosti a o tom, jaký je mezi nimi rozdíl. Co je ještě projev odvahy a co už jen neopatrnost? Já si myslím, že to, co dělám na kole nebo se svým tělem, není příliš riskant-
ní, protože jsem profesionál. Dokážu ovládat svoje končetiny a co ostatním může připadat riskantní, je pro mě jako nic. Na druhou stranu pronásledování náklaďáků je opravdu nerozvážnost.
„Představ si tuhle hypotetickou situaci," řekl College. „Umřeš a Lu-ke nebude mít otce."
Určitě se mě snažil vyděsit. Mlčel jsem.
„A tvá dvojčata vyrostou, aniž by se s tebou kdy setkala."
Přemýšlel jsem o tom.
„No, podívej," řekl jsem. „Především mě přece nikdo nezabije."
College zaklonil hlavu a zařval smíchy. „Tak tohle je Lance Armstrong, dámy a pánové," zvolal teatrálně.
Měl samozřejmě pravdu, ale to jsem nemohl připustit. Pravda je, že se možná nikdy nezměním, možná se nikdy nenaučím důsledně rozlišovat mezi rizikem a opatrností. Ale snažím se být opatrnější a moje obezřetnost stoupá s počtem lidí, které mám rád, s přibývajícími členy rodiny a přáteli. Když sjíždím z kopce, jsem méně agresivní, než jsem býval. Dřív jsem jezdil dolů tak rychle, že jsem někdy dostihl auta. Teď už to nemám zapotřebí, prostě jen sjedu z kopce, protože si neustále uvědomuji, že mám rodinu. Na sjezdu nemůžete vyhrát závod, ale můžete ho klidně prohrát nebo dokonce přijít o život. Nehodlám přijít o život, o všechno, co mám, na nějakém hloupém kopci.
Důvodem, proč jsem si pořídil rodinné auto, nejsou jen moje děti. Jezdím s ním zkrátka proto, abych zpomalil.
Některé věci se ale nikdy nezmění: rád mám věci pod kontrolou, rád vyhrávám, rád jdu až do krajnosti. Život prožitý ve strachu a obavách je podle mě promarněný.
Víte, kdy budu chtít umřít? Až budu mít života dost. Až nebudu moct chodit, jíst, nebudu vidět, až ze mě bude starý, vrtošivý a potrhlý podivín. Pak bude čas umřít.
Možná jsem se dost nevyřádil, když jsem byl mladší, protože jsem se tehdy tolik snažil zařídit si život po svém a dostat se z Plana. Nebo mám možná jiné pojetí hranic. Kdo ví? Možná, že moje vržení zpátky do života způsobilo jednu věc — posunulo moje hranice o stupeň výš.
Život je podle mě jen řada falešných omezení a já se jako sportovec snažím bořit tyhle hranice na kole. Jako lidská bytost jsem bojoval za překonání omezení na nemocniční posteli. Rakovina je asi výzva, o kterou nikdo nestojí, ale já jsem ji přijal.
Vím jen to, že něco ve mně budí touhu vrhnout se do toho po hlavě.
Takže tohle je o životě. O životě po rakovině. Životě po dětech. O životě po vítězstvích. Životě po osobních ztrátách. Je to o riziku, je to o každodennosti a je to o rovnováze. Je to o tom, jak vyhodit míč vysoko do vzduchu a pak ho tvrdě zasáhnout, a přitom ho udržet pod kontrolou. A když to zkazíte, běžte si pro ten míč a zkuste to znovu... protože způsob, jak budete prožívat svůj život, perspektiva, kterou si vyberete, to je volba, kterou musíte dělat každý den, hned jak se ráno probudíte. Rozhodnutí je na vás.
Ranč, který jsem koupil společně s tchánem Davem Richardsem, leží na srázu blízko městečka Dripping Springs. Pojmenoval jsem ho Mirasol, což znamená „sledovat slunce". Dům bude stát na nejvyšším bodě z těch 204 akrů a bude situovaný tak, aby na něj vždycky dopadalo slunce, když v létě vytrvale září, i když. v zimě kvapně zapadá za obzor.
Na Jámu mrtvého muže jsem poprvé narazil, když jsem se toulal po okolí s Davem. Prohlížel jsem si vodopád a taky jsem ho vyfotografoval. Pak už zůstal ve mně. Pořád jsem se díval na tu fotografii, ukazoval jsem ji Kik a říkal jsem jí: „Z tý skály skočím." Ona jen opáčila: „Jasně."
Nakonec jsem se tam vrátil s Davem a s přítelem architektem Rya-nem Streetem, který navrhuje dům na ranči. Nejdřív jsme řešili dům a pak jsme skočili do auta, projeli křoviska a zaparkovali v dubovém hájku. Odtamtud jsme došli k jezírku. Nejdřív jsem se s Ryanem ponořil do jezírka a zkoumal, jak je hluboké. Ryan se potopil jak nejhlouběji mohl a pak se s prskáním vynořil. Řekl: „Klesal jsem dolů tak dlouho, dokud mi nezačalo zvonit v uších."
„Možná jsi to měl zkusit ještě níž," odpověděl jsem nerozhodně.
„Dostal bych kesonovou nemoc," odsekl.
Vyšplhali jsme nahoru a opatrně přecházeli po kamenech, abychom našli dobré místo na skákání. Nakonec jsme našli, co jsme hledali. Stál jsem tam, kolena se mi třásla a v ústech jsem měl vyprahlo.
„Nesahej na mě," řekl jsem Ryanovi.
„Vždyť ani nestojím u tebe," odpověděl.
Pokrčil jsem kolena a podíval se přes okraj. „No nazdar," řekl jsem.
Dole pod námi jsem viděl Davea sedět u jezírka na vyvráceném stromu. Křičel jsem na něj, abych přehlušil zvuk vodopádu.
„Hej!" řval jsem. „Proč taky neskáčeš?"
„Příští rok bych měl dostat vyplacenou pojistku," volal na mě. „Nechci si to pokazit!"
Rozesmálo mě to. A pak jsem se narovnal a skočil. Padal jsem a padal. Paže se mi začaly rozevírat, ale hned jsem si toho všiml a přitáhl je pevně k tělu. Když moje tenisky prorazily hladinu, znělo to jako když praská cement.
Vynořoval jsem se se smíchem. Slyšel jsem Davea tleskat a povyko-vat na břehu jezírka. Vylezl jsem ven, usušili jsme se a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Došli jsme k malému potoku s vybudovanou hrází pro rybáře, procházeli jsme pastvinou plnou ostřice, která koně na pastvě škrábe do břicha. Chvíli jsme tam odpočívali a já jsem si prohlížel rybníček a hledal ryby.
Jak jsem tam tak stál, uviděl jsem jasně červenou vážku, ten nejčervenější okřídlený exemplář hmyzu, jaký jsem kdy viděl. A pak se objevila modrá vážka, hned vedle ní. Zíral jsem na ta dvě stvoření, jak poletují kolem sebe. „Kde je bílá?" ptal jsem se nahlas. A pak jsem z legrace z plných plic zanotoval státní hymnu a můj hlas rozechvěl hladinu jezírka.
Byl jsem tak idiotsky šťastný, jako bych dostal novou kůži. Strach z Jámy mrtvého muže mě oživil. Byl to osvěžující, povzbuzující strach. Strach, který bystří smysly a všechno ukazuje jasně, jako v ostrém světle. Jak říkám, malý strach člověku jen prospěje — pokud ovšem umí plavat.
Ne každý ale oceňuje moje metody kontroly životních funkcí, zvlášť přítel Bili Stapleton, který je shodou okolností také mým právníkem
a agentem, takže má jistý zájem o mou budoucnost a podobně. Když se dozvěděl, že jsem skočil do Jámy mrtvého muže, zatvářil se nevrle a proslovil přednášku o tom, jaký jsem blázen a jak jsem si mohl něco zlomit nebo poranit. Ale už při svých levitách Bili věděl, že je to k ničemu. „Udělám to znovu," řekl jsem mu. A Bili věděl, že to myslím vážně. Dobře mě totiž zná. Ví, že potřebuji akci.
„To je skvělý, to je prostě skvělý," řekl. „Proč si z toho neuděláš rovnou tradici?"
Kapitola 2 OBYČEJNÝ CHLÁPEK
Jsem obyčejný člověk. Obyčejný, tvrdě pracující chlápek, který nosí tričko. Obyčejný, tvrdě pracující, cílevědomý, komplikovaný, občas pěkně naštvaný chlápek v tričku.
V tomhle tvrzení se skrývají určité rozpory, to je mi jasné. Nemůžu slíbit, že je vysvětlím: i kdybych mohl obnažit svoji duši a prozkoumat záchvěvy všech neuronů v mozku a impulzy, které vysílají do svalů a orgánů, nejsem si jistý, že by se všechno vysvětlilo. Sebezpytování nebyla nikdy moje silná stránka: jednak to moc dlouho trvá, jednak mám podezření, že jsou to nějaká stará tajemství zasutá hluboko ve mně, dětské podvůdky a prohřešky spletené do jednoho chumlu, co mě nutí roztáčet kola.
Lidé naštěstí chápou, že za soutěživostí se skrývá citlivější člověk, než by se někdy zdálo, a když řeknu něco jako „Tak co?", znamená to ve skutečnosti „Mám větší zájem, než dávám najevo." Uznávám, že zkoumat pravý smysl mých lakonických průpovídek může být někdy únavné.
Máme jenom mlhavé tušení, proč jsme takoví, jací jsme. Co z nás vychovali, zač vděčíme jen sami sobě a s čím jsme se narodili? Tahle otázka není zrovna jednoduchá a odpověď nemůžeme najít sami; definujeme sami sebe ve vztahu k druhým lidem: rodičům, kamarádům, protivníkům, šéfům, dětem. Když přežijete rakovinu, zjistíte, jak moc jste závislí na druhých. Rakovina vás připraví o veškerou nezávislost; jste závislí na přátelích, rodině i dočista cizích lidech, stoických doktorech
a sestrách, a když se konečně uzdravíte, už nikdy, nebudete zlehčovat své postavení v lidském řetězci.
Někdy definujeme sami sebe prostřednictvím lidí, které ani neznáme. Tak tomu bylo se Sally Reedovou a mnou. Kdyby nebylo rakoviny, sotva by mohlo dojít k těsnějšímu spojení mezi cyklistou a padesátiletou ženou, která, jak někdy žertem prohlašuje, trávila dřív většinu času u televize. Na jaře 1999 jsme se vůbec neznali, ale pak se naše cesty zkřížily díky, jak Sally říkává, „pokynu shůry": byl jsem na cestě za prvním vítězstvím v Tour de France, když Sally diagnostikovali rakovinu. Den po první chemoterapii přítel Sally řekl, ať si zapne televizi a podívá se, jak si vedu na Tour, protože se mi podařila neuvěřitelná věc: dostat se /. té nemoci.
Tehdy jsem zrovna založil Lance Armstrong Foundation a jistý dobrovolník, který v nadaci pracoval a znal Sally, mě požádal, jestli bych nepodepsal plakát pro jednu milou dámu, která žije na předměstí Austi-nu a bojuje s těžkou rakovinou prsu. lak jsem to udělal.
„Buďte statečná a bojujte ze všech sil," napsal jsem jí.
Sally si ten plakát vyvěsila v kuchyni a každý den, celý půlrok, kdy podstoupila ozařování a chemoterapii, se na něj dívala. Když ozařování v prosinci devětadevadesátého roku konečně skončilo, začala pracovat jako dobrovolnice v nadaci, i když jí ještě nestačily ani dorůst vlasy. Chodila tam pravidelně každé úterý a čtvrtek, absolvovala hodinovou cestu, aby mohla odpovídat na dopisy a žádosti pacientů s rakovinou z celého světa. Stala se nejzanícenějším dobrovolníkem v celé nadaci, pomáhala informacemi, radou, rozdávala účast, povzbuzení, soucit a projevy vřelých sympatií.
Zvláštní bylo, že jsme se dlouho vůbec nesetkali osobně. Slýchali jsme o sobě, ale pořád jsme se míjeli. Chodil jsem do nadace většinou ve středu nebo v pátek, a to tam Sally nikdy nebyla. Po nějakém čase začala Sally vtipkovat, že zřejmě vůbec neexistuji. Jednou tam nechala výtisk mé knihy Iťs not About the Bike, abych se jí podepsal, s poznámkou: „Nechávám tady tu knihu, ale nejsem si jistá, že autor existuje."
Sally vytvořila na velké bílé tabuli v místnosti pro dobrovolníky speciální tabulku: Záznamy o zjevení Lanceho. Udělala kolonky pro datum, místo a čas, které se měly vyplnit po každém spatření Lanceho. Jedna kolonka byla nadepsaná SVĚDEK ZJEVENÍ. Nad dalším sloupečkem stálo OVĚŘENÍ ÚKAZU. A tak dále. V nadaci se tahle tabulka stala zdrojem neustálého veselí.
Tabule se začala zaplňovat záznamy o Lanceho zjevení; všichni dobrovolníci vyplňovali kolonky pokaždé, když jsem se tam zastavil. Ale Sally a já jsme se pořád míjeli. Dělala si legraci, že dokonce i poštovní doručovatel spatřil Lanceho Armstronga, ale ona ne. Jednou odpoledne mě její manžel viděl trénovat na kole. Sally zavedla novou kategorii: ZJEVENÍ TŘETÍ OSOBĚ.
Konečně asi po roce jsem zašel do nadace a napsal jí vzkaz do schránky. „Jsem tady," stálo tam. „Kde jste vy?" Naškrábal jsem ještě dovětek: „Až mi konečně dovolí přestat cestovat, budete mít zjevení. V listopadu a prosinci nikam nejedu, tak se setkáme."
Sally založila další kategorii: ZJEVENÍ LANCEHO PROSTŘEDNICTVÍM DOPISU.
Asi o měsíc později jsem se vrátil do města a zašel do nadace. Rozrazil jsem dveře a halekal: „Kde je Sally?"
A byla tam. Strávila v nadaci tisíc hodin, než jsme se konečně setkali tváří v tvář. Objali jsme se a hned jsme pocítili vzájemné sympatie. Vypadala tak mile a přívětivě, jak jsem očekával, ale přitom dokázala projevit i ráznost. Byla spořádanou manželkou a matkou, do jejíhož života zasáhla rakovina prsu, a to ne jednou, ale hned třikrát; stejnou nemocí trpěly také obě její sestry. Chvíli jsme spolu pobyli, povídali si trochu o nadaci a o tom, jak dodávat lidem sílu. A mluvili jsme taky o autech, protože máme oba rádi rychlé vozy.
Vlastně nikdy jsme spolu skutečně nemluvili o rakovině a nedokážu říct proč. Možná si sdělujeme tento druh myšlenek telepaticky. Nebo jsme oba zvyklí přemýšlet o tom sami, protože jen málo lidí dokáže skutečně porozumět naší zkušenosti. Nebo jsme se možná rozhodli, že už se nebudeme vracet k prožitým hrůzám. Důležité je to duchovní
spojení. Skrze Sally se můžu spojit i s ostatními. Sleduje korespondenci a žádosti od nemocných rakovinou a zařizuje vzájemná setkání. Oba víme, že pro lidi, kterým diagnostikují rakovinu, je velkým zdrojem síly rozhovor s někým, kdo přežil. Sdílená zkušenost posiluje. Sally říká, že když dokážeme dát pacientovi i jen pět minut naděje, „pak jsme mu dali to nejdůležitější."
Někdy nám hledání odpovědi na otázku, kdo vlastně jsme, komplikuje nepřítomnost důležité osoby. Například já jsem nikdy nepoznal svého otce. Eddie Gunderson by zrovna tak mohl být anonymním dárcem DNA; opustil matku krátce po mém narození a vzdal se všech rodičovských práv. Matka se mnou o něm nikdy nemluvila. Někde v novinách jsem se dočetl, že po Tour v roce 1999 se pokoušel kontaktovat mě. Já jsem si to však nepřál a zjistil jsem, že nemám žádný zájem se s ním seznámit nebo k němu mít nějaký vztah. Ale něco mě to stálo. On byl strážcem tajemství, mužem, který by dokázal zodpovědět mnohé otázky, jejichž řešení se už nikdy nedozvím. Rozhodl jsem se hledat smysl rodiny ve svých vlastních dětech. Dívám se dopředu, ne zpátky.
Někdy vám může docela stačit jeden člověk, a tak tomu bylo s mou matkou. Dokázala zastat roli obou rodičů a navíc nejlepšího přítele. Všechny tyto role se přitom koncentrovaly do osůbky vysoké pouhých 157 centimetrů. Neměla to v životě snadné. „Ty jsi dokázal přežít všechno ještě předtím, než jsi dostal rakovinu," říká. Pokud je to pravda, bylo to jen díky ní; živila nás z platu sekretářky a pořád se snažila náš život nějak zlepšit. „Jestli se něco má udělat, musíš to udělat ty," říkala mi. Piano bylo bohaté předměstí a jiné rodiny měly ve srovnání s námi spousty věcí. Když jsme si chtěli něco koupit, museli jsme si na to vydělat. Neměl jsem, čeho se mi zachtělo, ale díky matce jsem měl dost.
Teď, když jsem otec, chápu, jak hodně mi tehdy asi chtěla dát. Chápu taky, kolik úzkosti kvůli mě prožila. Býval jsem samá rošťárna a úraz z bouraček a řádění na kole. §měje se, jaké starosti si dělám s vlastními
dětmi a jak je rozmazluji. „Vidím svého syna z úplně nové stránky," říká. Také ji zajímá, jestli teď, když jsem se stal otcem, budu chtít víc zkoumat minulost. To bych také rád věděl.
Nikdy jsem se nechtěl ohlížet zpět. Přátelé se mě někdy ptají, proč se víc nezajímám o minulost. „Nerad se vracím zpátky," odpovídám. „Z toho jen bolí hlava." Ohlížet se zpátky je proti mojí přirozenosti; zkoumám a nacházím sám sebe na kole, když se řítím vpřed s větrem v zádech. Pokud vím, nejlepší, co můžete udělat, je pohybovat se kupředu.
Když jsem byl mladý, jezdil jsem, abych něčeho dosáhl. Později jsem jezdil, abych dokázal, že jsem přežil, a abych šokoval všechny skeptiky, kteří mě už měli za mrtvého. Jaký motiv mám ale teď? Co mě drží v sedle pět nebo šest hodin, až mi „sníh zčerná v očích"? S touhle otázkou jsem se potýkal při Tour de France v roce 2000. Chtěl jsem Tour zase vyhrát. Nechtěl jsem se spokojit s minulým vítězstvím. Sportovci nejde o minulost — to by znamenalo, že skončil. Jde mu o přítomnost a budoucnost.
Vím moc dobře jednu věc: nejjistější způsob, jak mě donutit něco udělat, je říci mi, že to nedokážu. Vysvětlete mi, že už nikdy nemůžu vyhrát Tour de France, a já nebudu mít jinou možnost, než se znovu pokusit Tour vyhrát. Tu zimu a jaro mělo hodně lidí z různých důvodů pochybnosti, jestli jsem toho ještě schopen. Vítězství v Tour zkazilo nejednoho jezdce. Začali být příliš spokojení sami se sebou, a to jim zničilo kariéru. Ted už vím proč.
Jednou z nejobtížnějších věcí na světě je udělat něco dvakrát. Když už se vám to podařilo jednou, postrádáte silný důvod zopakovat to. Je přece tolik dalších věcí, do kterých byste se mohli pustit! Platí to víc, než jsem byl ochoten přiznat. Usilovně jsem se snažil udržet rovnováhu mezi domovem, prací, tréninkem a obchodními závazky. Měl jsem den ze dne víc a víc povinností a marně jsem se pokoušel přizpůsobovat novým úkolům, rodině, bojovat za nemocné rakovinou, jezdit na kole a plnit závazky. Někdy jsem se něčemu z toho věnoval příliš a pak jsem zase zanedbával něco jiného - většinou Kik a Luka. Nemluvě
o běžných starostech, obchodních problémech, dopravních zácpách, o každodenním boji za přežití, který mi zaplňoval celý den a kazil někdejší optimistickou náladu.
Že štěpím energii do příliš mnoha směrů jsem si uvědomil jednou odpoledne na golfovém hřišti. Pokoušel jsem se uhrát devět jamek a užít si trochu odpočinku. Snažil jsem se zahrát míček do jamky a přitom jsem držel u ucha mobilní telefon a vyřizoval nějakou obchodní záležitost. „Nezavěšujte," řekl jsem. Položil jsem telefon do trávy, děsivě zkazil odpal a pak dokončil konverzaci.
Jindy jsem se zase přistihl, jak pádím orlandským letištěm, leje ze mě pot, třímám kolo v lepenkové krabici a snažím se stihnout let do New Yorku na obchodní jednání. Říkal jsem si, že se mi třeba podaří ukrást pár hodin a zajezdím si v Central Parku. Nakonec jsem musel nechat kolo na letišti, protože bych zmeškal let. Svalil jsem se do sedadla celý propocený, poté, co jsem se ještě pohádal s letuškou. Tohle musí přestat, pomyslel jsem si.
Uvědomil jsem si, že příliš mnoho úspěchů může člověka opravdu zničit. Raději bych chtěl jen zůstat zdravý, být dobrým rodičem a jezdit na kole. Už jsem nechtěl, aby mě neustále rozptylovaly různé povinnosti a možnosti.
Zašel jsem ke svému příteli Lee Walkerovi a mluvili jsme o kompromisech, o tom, jak zvládat všechny závazky a přitom nešidit sebe nebo lidi kolem sebe. Lee mi pomohl pochopit, že klíčový je časový plán.
„Časový plán," říkává rád Lee, „je způsob jak dát světu najevo, oč nám opravdu jde."
Znal jsem Lee Walkera zrovna tak jako každý člověk ve městě. Byl nepřehlédnutelný. Bývalý prezident Dell Computer, který se všeho vzdal a teď se procházel po městě v obnošených džínech, starých teniskách a velkém klobouku, rozdával peníze a dobré rady. Lee dřív trávil celé dny v obleku a kravatě, až se jednoho dne vzbudil s děsivou bolestí v zádech a spinální meningitidou. Když pak stonal, uvědomil si, že nesnáší svůj život, a tak napůl doufal, že ho nemoc zabije.
Po zotavení začal znovu a jinak. Opustil Dell, prodal velký dům v západním Austinu a našel si novou práci - začal učit na University of Texas. Zabydlel se blízko univerzity v pěkném starém domě s velikou zahradou a pracovnou s velikánským stolem a policemi až ke stropu, plnými knih. Pomohl mnoha mladým lidem v Austinu uspořádat si život — a pomohl i mně.
Když jsem se s Leem seznámil, ještě před rakovinou, mluvili jsme většinou o penězích. Bylo to pro mě nejdůležitější téma a chtěl jsem se učit od toho finančního kouzelníka, jak na to. Vytiskl jsem si své portfolio, aby se na ně mohl podívat a poradit mi. „Na co máš tyhle podělaný akcie?" zeptal se mě. Mluvili jsme o tom, co prodávám a proč kupuju, prostě o samých přízemních záležitostech. Štěstí pro mě znamenalo vydělávat peníze a získávat majetek.
Jenže můj pocit štěstí se brzy začal vytrácet. Začal jsem své štěstí považovat za samozřejmost. Portfolio, porsche, to byly věci, které pro mě měly význam. Taky moje vlasy. A pak jsem o všechno přišel, včetně těch vlasů. Prodal jsem auto, přišel o spoustu peněz a záleželo mi jen na holém životě. A pak se štěstí zase začalo vracet zpátky.
Potom se mezi mnou a Leem všechno změnilo. Už jsme nikdy nemluvili o penězích, jedině snad v teoretickém smyslu, a oběma nám byla jasná jedna věc: majetek se nemůže rovnat zdraví. Mluvili jsme o návratu zpátky do života a o základní otázce, kterou řešíte, když to přežijete: jak si vzít poučení ze smrtelné nemoci, a přitom žít běžný život se všemi světskými povinnostmi? Lee rád citoval básnířku Mary Oliverovou: „Co vykonáš, se svým divokým a převzácným já?"
Jako šampión z Tour a aktivista v boji proti rakovině mám teď spousty nových a složitých problémů a úkolů. Lee mě přesvědčil, že důležité nejsou peníze, ale čas. Začal jsem se ptát, co vlastně opravdu chci? Chtěl jsem vydělávat peníze, to je jasné, ale nechtěl jsem, aby mě to úplně vyčerpalo, nechtěl jsem se starat o obchodní strategii. Nechtěl jsem vidět svůj obličej vyřezaný z lepenky ve výloze obchodu a nechtěl jsem natočit film s ptáčkem Tweetym. „Nemyslím si, že chceš zvětšovat svůj majetek. Spíš chceš proslavit svoje jméno," řekl Lee. Zaměřil
jsem se na pár smysluplných úkolů a snažil jsem se mít na paměti, že všechen ten shon je vlastně určité privilegium, kterého se mi dostává díky zájmu veřejnosti. Na druhou stranu jsem doufal, že se budu moci zabývat tím, o co jsem měl zájem a v co jsem věřil, aniž bych za to musel zaplatit v osobním nebo pracovním životě.
Mezitím mě všichni z cyklistických kruhů sledovali a byli zvědaví, co se mnou udělá majetek, nové úkoly a proslulost. Miguel Indurain, velký španělský cyklista, řekl: „Každý jezdec, který vyhraje, řeší stejný problém. Změní mu to navždycky život." V USA Today otiskli článek o mých obchodních aktivitách a nazvali mě Lance, a. s. Článek přetiskly francouzské noviny I. F.quipe s kurzívou psaným komentářem, kde stálo, že trávím příli.š mnoho času vyděláváním peněz a příliš málo tréninkem.
Většina cyklistických soupeřů vnímala moje vítězství v Tour v roce 1999 jako náhodu. Sice senzační, ale pouhou náhodu. Cyklistický svět odmítal vidět mě na prvním místě a teď se snažili naznačovat, že druhé vítězství je nepravděpodobné. Jenže když mě odepsali, moc mi pomohli, protože mi dodali novou motivaci. Jenom to mě znovu vyhe-covalo.
Skeptiků přibývalo, takže Tour v roce 2000 pro mě začala být velmi důležitá, možná ještě důležitější než ta v devadesátém devátém. Cokoliv jiného než další titul by pro mě znamenalo neúspěch. „Koukejte," říkal jsem přátelům. „Vyhraju to znova. A víte proč? Protože nikdo si nemyslí, že bych to mohl dokázat."
Začal jsem přímo vyhledávat důvody, proč ještě tvrději trénovat; pátral jsem po každém výrazu skepse, každém projevu nedůvěry nebo pochybností a bral jsem je jako výzvu. Vedl jsem si seznam. Byl to starý zvyk ještě z dětství v Planu, kdy jsem nikdy neměl tolik peněz jako ostatní děti a nikdy jsem se nevěnoval tomu správnému sportu. (V Texasu vás nikdo nenutí hrát fotbal, ale určitě by chtěli, abyste to dělal.) Neměl jsem taky ty správné konvenční rodiče. Vždycky mě všichni podceňovali a já jsem věděl, jak to využít ke svému užitku. Taková atmosféra mi jenom prospívala.
„Jsem jen obyčejný chlápek," prohlásil jsem tu zimu. „A ukážu vám, co takový obyčejný chlápek dokáže."
Jenomže první věc, kterou jsem udělal ve snaze obhájit titul na Tour de France, byla, že jsem se málem zabil.
Svět je plný lidí, kteří se snaží nějak nabýt sebedůvěru, nějak si ji vyrobit nebo ji aspoň předstírat. Ale sebedůvěra se nedá zfalšovat, musíte si ji zasloužit a kdybyste se mě zeptali jak, řekl bych vám, že jedině prací. Musíte pracovat a právě tak jsem zahájil svůj boj v roce 2000. Tvrdou prací.
Na začátku května vyrazil tým U. S. Postál do Alp a Pyrenejí na intenzivní tréninkové soustředění. Myslel jsem si, že pokud si prožiju bolest, pokud dostatečně potýrám tělo a budu dost pracovat, možná to při Tour už nebude tak strašné. Prohlédli jsme si trasy, které se pojedou v Tour.
Aktuální ročník měl probíhat třiadvacet dní a vést 2 274 mil proti směru hodinových ručiček kolem celé Francie. Nepůsobilo to jako kdovíjak rozumná akce, ale nakonec celá Tour se zrodila dost zvláštním způsobem: na úsvitu průmyslového věku jedny francouzské noviny nabídly cenu šílenci, který překoná další šílence při pokusu objet celou zemi na kole. Už od samého začátku byla tato akce poznamenána podváděním, nehodami a spoustou absurdních situací. Od té doby se však vyvinula ve známou sportovní událost a oblíbený národní rituál.
Podle amerických měřítek je závodění na kole zvláštní sport, s podivnou etikou a spletitými předpisy, které obsahují nejméně tolik nepsaných pravidel jako pravidel psaných. Je to vlastně obrovsky rychlá šachová partie na kole a prozkoumat předem terén je moc důležité.
Každý z členů U. S. Postál týmu měl jinou roli. Někteří z nich, jako například můj blízký přítel Kevin Livingston, byli zdatní vrchaři. Měli mi pomáhat v horách, jet přede mnou, chránit mě před větrem a hnát mě do kopců, zatímco jiní - například další můj velký přítel George Hincapie — mi měli pomáhat zabrat v rovinách. Většina kolegů z týmu, jako Hincapie, Tyler Hamilton nebo Vjačeslav Ekimov z Ruska,
byli velmi zdatní jezdci, schopní sami vyhrávat velké závody, a bylo důkazem jejich oddanosti, že věnovali takové úsilí v můj prospěch. Pak tu byli mladší a méně zdatní jezdci, kterým se říkalo „domestiques", „nosiči vody". Ti měli různé další úkoly: blokovat soupeře nebo mi obstarat jídlo, pití a další vybavení, když to budu potřebovat.
Náš taktik či directeur sportifbyl Johan Bruyneel. Bývalý skvělý cyklista z Belgie s ohromnou reputací: jednou vyhrál slavnou etapu Tour, když porazil Induraina. Je to rozvážný muž s klidnýma šedýma očima a rýhou v bradě, jako náš šéf projevuje neuvěřitelnou trpělivost, má talent na plánování závodů a velký cit pro detaily. Byl to právě Johan, kdo trval na tom, že uspořádáme tréninkové soustředění a že se seznámíme s trasou.
Celé hodiny jsme jezdili v syrovém evropském jaru. Na začátku května v rozeklaných Pyrenejích střídavě dul ledový vítr a pálilo žhavé slunce a na svahu jednoho z těch opuštěných kopců jsem málem prohrál Tour, ještě než začala.
Vyšlapali jsme na horu zvanou Col du Soulour, abychom mohli natrénovat rychlý sjezd, který mohl být důležitý. Když jsme se ocitli nahoře, slunce doslova peklo. Sundal jsem si helmu ze zapařené hlavy a pověsil ji na řídítka. Byl jsem první, a tak jsem si dával chvíli pauzu, než jeden z mechaniků udělá nějaké úpravy na stroji. Pak jsem šlápl do pedálů a začal sjíždět dolů - helma pořád visela na řídítkách. A to byla hloupá chyba.
Sjezd byl úzký a plný zatáček, na pravé straně strmý spád do údolí, po levé straně cihlová zídka. Soustředil jsem se na zatáčky a na to, abych v nich neztrácel rychlost. Projížděl jsem jednu za druhou, užíval si ten rytmus...
...a najel jsem předním kolem na kámen.
Guma praskla.
Řídítka se bláznivě zazmítala, jako by mi je někdo vyškubl z ruky. Když jedete rychlostí čtyřicet mil za hodinu a praskne vám přední pneumatika, nemůžete řídit. Co chvíli předtím byla vysoce výkonná pneumatika, generující bezpečnou odstředivou sílu, viselo teď roztrhané na
plochém karbonovém ráfku. Bicykl se celý třásl a přední kolo mířilo přímo na cihlovou zed. Pomyslel jsem si Kdybych to srovnal, třeba bych mohl zpomalit...
Zeď se ale blížila příliš rychle. Těsně před ní byl příkop a přední kolo bicyklu se do něj zabořilo. Byl jsem doslova katapultován a narazil do zdi bez pardonu hlavou. Bylo to, jako by najednou vybuchlo slunce a obloha se roztrhla vejpůl.
Ležel jsem v příkopu, omráčený, krvácející. Johan jel v autě za mnou, a tak mě uviděl, jak tam ležím v kaluži krve. Měl jsem hlubokou ránu v čelisti, hlava mi otékala a ztrácel jsem vědomí. Dostal jsem přímý zásah do hlavy. Jinak jsem kupodivu neměl nikde ani škrábnutí. Dokonce jsem si ani neroztrhl dres.
Slyšel jsem, jak ke mně někdo běží. Pak jsem uslyšel hlasy -Johana a nějaké cizí lidi. Nedaleko zdi v trávě náhodou pořádali piknik dva kanadští lékaři a s hrůzou sledovali, jak jsem vletěl do zdi a pak se zhroutil do příkopu.
Pokoušel jsem se posadit. „Non, non," řekl mi jeden z nich a přitiskl mě zpátky na zem. Ten druhý vyskočil a běžel k autu pro led, který mi pak dali na hlavu. Byl jsem při vědomí, ale z příkopu jsem nic neviděl. Vzpomínám si, že jsem slyšel, jak Johan mluví s doktory.
„Víte," řekl jeden z nich, „když jsme to viděli a slyšeli tu ránu, mysleli jsme si, že tu najdeme mrtvolu."
Asi jsem omdlel. Pak přijela sanitka a odvezla mě z hor do nemocnice v Lourdech. Bylo to poprvé od rakoviny, kdy jsem potřeboval hospitalizaci. Jak se otevřely dveře, ucítil jsem pach léků a dezinfekce a znovu se ve mně ozval starý neklid a strach.
Zašili mi hlavu a čelist a nechali si mě tam přes noc na pozorování. Nespal jsem. Pořád jsem cítil plastový potah pod prostěradly, která se mi podařilo propotit.
Další den ráno jsem odletěl domů do Nice. Kik mě vyzvedla na letišti. Měl jsem zhruba třikrát větší hlavu, než je normál, dva černé monokly kolem naběhlých očí a jizvy a rány po celém obličeji. Kik zalapala po dechu.
„Vypadáš jako Sloní muž," povzdychla.
Celé týdny jsem vysedával doma na gauči, neschopný trénovat nebo závodit, a čekal jsem, až moje hlava nabude obvyklé velikosti. Měl jsem spoustu času na přemýšlení a postupně jsem se utvrdil v přesvědčení, že bych neměl dělat další hloupé chyby nebo zbytečně riskovat. Měl jsem rád sjezdy a zatáčky, ale teď jsem se rozhodl, že i když ztratím třicet vteřin, bude to v pořádku. Zvládnu to.
Uvažoval jsem taky o tréninku. Kvůli nehodě jsem se nemohl obeznámit s možná nejdůležitější částí trati, stoupáním zvaným Hauta-cam. Bylo to slavné lyžařské centrum na vrcholku jedné stále v mlze zahalené hory blízko l.ourd. V závodě to bude první horský úsek a zároveň také jeden /. nejobtížnějších.
A tak jsem se vrátil. Bylo bouřlivé počasí a já jsem jel přesně stejnou trasou, která nás pak čekala, jen bez diváků a sám, pouze s Johanem v doprovodném autě. Dorazil jsem k úpatí Hautacamu a začal šlapat do pedálů a propracovávat se nahoru. Po cestě jsem studoval trať a snažil se vymyslet, kde bych mohl zaútočit a kde si budu muset dávat pozor. Byl jsem celý mokrý od sněhu a vlhké břečky a můj dech se srážel do bílé páry.
Asi po hodině jsem dorazil na vrchol. Johan zastavil a vystrčil hlavu z okénka. „Okay, dobrý. Pojď si dát do auta horký čaj," řekl. Váhal jsem. Nebyl jsem spokojený s tím, jak jsem jel.
„Nepochopil jsem to," řekl jsem.
„Co tím myslíš, žes to nepochopil?"
„Nepochopil jsem to. Neporozuměl jsem tomu stoupání."
Hora může být dost komplikovaná záležitost. Neměl jsem pocit, že teď znám Hautacam. Sice jsem tam vyjel, ale pořád jsem s jistotou nevěděl, jak se tam dostat co nejlíp. Na konci náročného stoupání jsem chtěl mít pocit, že znám ten kopec natolik dobře, aby mi to k něčemu bylo.
„Myslím, že ho dost neznám," řekl jsem. „Není to můj kamarád."
„Co máš za problém?" ptal se mě. „Zvládnul's to, tak pojď."
„Musíme se vrátit a projet to znovu."
Dostat se nahoru trvalo hodinu, cesta dolů zabrala asi třicet minut. A pak jsem jel znovu, zase další hodinu. Tentokrát, když jsem na konci dne ve strašném lijáku dokončil stoupání, cítil jsem, že jsem tu horu zvládl. Johan na mě čekal s pláštěnkou. „Nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě viděl," řekl. „Dobře. Tak už pojeď domů."
Ten večer jsem poslal výsledky měření tělesných funkcí svému trenéru Chrisu Carmichaelovi. Po každém tréninku jsem studoval data z malého počítače, který jsem měl připevněný na kole a který měřil můj výkon, sílu, kadenci a srdeční pulz. Díky těm číslům jsem mohl zjistit, na kterém místě je pro mě stoupání nejobtížnější a na kterém nejsnazší. Měl jsem ve zvyku e-mailovat údaje Chrisovi, aby je okomentoval.
Ten večer Chris otevřel soubor, který jsem mu poslal, a zkoumal čísla. Druhý den ráno volal. „Byl to asi náročný den, sedm hodin v psím počasí, ale byl jsi pořád při síle," pochválil mě. „Ale jedna věc se mi nezdá. Soubor asi obsahuje chyby, protože ta čísla jsou trochu divná."
„Jak divná?" ptal jsem se ho.
„Jsou tam dvakrát," odpověděl.
„To je v pořádku."
„Tys to stoupání dělal dvakrát?"
„Jo."
Chris se na chvíli odmlčel.
„Seš magor," pronesl.
Od začátku Tour 2000 mě všichni pozorovali. Nebo jsem to tak aspoň vnímal.
Startovní pole Tour mělo nejsilnější obsazení za poslední léta a pozornost všech se upínala na mě. Povídalo se, že jsem v devětadevadesátém vyhrál jen šťastnou náhodou, protože na startu chyběli dva velcí šampióni. Tentokrát ale budou oba bývalí vítězové Tour, Ital Marco Pantani a Němec Jan Ullrich, kteří vynechali z nějakých důvodů minulý závod, na startovní čáře. Startovní pole bude nabité šampióny.
Ullrich měl pravděpodobně ze všech cyklistů na světě nejlepší fyzické předpoklady. Byl to ohromný muž s neuvěřitelnými svaly, schopný vyvinout velkou rychlost. Závod v roce 1999 vynechal kvůli zraněním a usilovně se snažil získat někdejší kondici. Teď byl „hladový" po vítězství, a hladový muž je nebezpečný. Pantani, štíhlý chlapík s ostře řezanými rysy a oholenou hlavou pod pirátským šátkem, byl také lačný, ale zase jinak. V devadesátém devátém vynechal kvůli dopingovému skandálu a teď se snažil získat zpět postavení v cyklistické ekipě.
Sám závod byl dalším soupeřem: sliboval tři velká stoupání, úmorné vedro, prach, bláto, lijáky. Nemluvě o mrňavých hotelových pokojích v zapadlých vesnicích.
Závod začal prologem, desetimílovou časovkou v tematickém parku Futuroscope. Hlavním cílem prologu bylo prosít dvě stovky jezdců a určit, kdo pojede v čele. Výsledek byl překvapivý: skončil jsem druhý za Davidem Millarem. Millar byl můj velmi dobrý přítel, odvážný mladý britský jezdec, který rád trávil každý silvestrovský večer v jiné zemi. Porazil mě o dvě vteřiny časem 19 minut, 3 vteřiny. Když hlasatel oznámil výsledky, David propukl v pláč. Byl jsem zklamaný, ale přál jsem mu to. Tu noc spal ve žlutém trikotu.
Zahájili jsme sérií poměrně nezáživných rovinných etap. Byly rychlé a plné deště; od Tours přes Limoges do Dax jsme skoro každý den šlapali v neustávajícím lijáku. Snažil jsem se jen zůstat ve hře a nenadělat si žádné potíže, než se dostaneme do hor.
V horách pro některé začíná skutečný závod. A pro mnohé naopak končí. Všechno ostatní je jen obyčejné ježdění s malými výhodami a zanedbatelným ziskem. Hory jsou podle Francouzů „esencí cyklistiky a esencí tragédie". Právě tam se projeví skutečné rozdíly: když máte před sebou výstup na poslední horský vrchol, ten nejsilnější závodník se dostane nahoru nejrychleji. Miluju hory.
První horská etapa nás měla přivést do Hautacamu.
Ráno před etapou jsem se probudil do ledového deště. Vyskočil jsem z postele, rozhrnul závěsy a začal se smát. „Paráda," řekl jsem. Bylo příšerné počasí, takové, které mnoho soupeřů porazí, sotva se ráno vzbu-
dí. Na Hautacamu bude bouřlivo a mlhavo, přesně jako tehdy, když jsem vyšlapal při tréninku nahoru dvakrát za sebou. Byla to ideální generálka.
V týmovém autobusu jsem řekl Johanovi: „Tohle se zapíše do dějin."
Na startu cítíte, jak se ostatní jezdci v pelotonu děsí nadcházejícího dne. Mají hrůzu z bolesti a cítíte, jak strach některé z nich ochromí, ještě než se do toho pořádně opřou. Brblali a skláněli hlavy v dešti a mračili se na počasí. Já jsem se cítil připravený. Oznámil jsem týmovým kolegům: „Je to jako den na pláži. Zkuste si to představit."
To ale neznamenalo, že to bude snadné. Strašné průtrže mračen neustávaly a zdatný španělský jezdec Javier Otxoa všechny překvapil únikem po padesáti kilometrech závodu. Vybudoval si solidní náskok, který mu vydržel celý den. Nikdo z nás ho nepronásledoval, šetřili jsme energii na velké stoupání.
Dlouhý den se podepsal na našich nohou a kolegové z týmu odpa-dávali jeden za druhým. Až do té doby mi pomáhali jako přídavné rakety, vynesli mě až do čela. Teď byli pryč a já jsem zůstal sám, když nepočítám spousty jezdců z jiných týmů.
Když jsme se přiblížili k Hautacamu, byli jsme na kole už čtyři hodiny, ujeli sto devatenáct mil a zažili dvě horská stoupání. Před námi byl poslední výstup, ohromné stoupání, dlouhé osm a půl míle, se sklonem 7,9 procent, tedy v průměru 7,9 stopy stoupání na každých sto ujetých stop.
Jel jsem s Ullrichem, Pantanim a Alexem Zúllem ze Švýcarska. Alex byl na Tour 1999 jedním z předních jezdců. Podle některých mě tehdy mohl porazit, kdyby nebylo nešťastné nehody hned na počátku závodu. Těsně před námi šlapal Richard Virenque z Francie, ve své zemi velmi oblíbený, a Fernando Escartin ze Španělska. Všichni jsme pronásledovali Otxou.
Dosáhli jsme úpatí Hautacamu - a Pantani se postavil do pedálů a zaútočil. Zajel k vnitřní straně cesty a zrychlil. Zíille okamžitě zareagoval a šel s ním... a já taky. Na chvíli jsem musel bojovat, abych se s nimi udržel a pomyslel jsem si Kruci, jsem vyňzenej. Zúlle ale ztratil
tempo a já jsem ho předjel. Nasadil jsem rychlost, dost vysokou, aby nebyla příjemná komukoliv, kdo by se chtěl přidat.
Ohlédl jsem se a Ziille už byl pryč. Teď jsme tu byli jen já a Panta-ni. Musel jsem si dávat pozor; bylo důležité, abych se zklidnil, protože velké výkony v horách jsou zrádné, jak Ziille právě dokázal.
Dostali jsme se ke svahu, který jsem tak dobře znal. Pantani pořád vedl. Pomyslel jsem si Dobře kámo, a ted to pěkně napálím. Postavil jsem se a pořádně šlápl do pedálů. Moje kolo vystřelilo před Pantaniho. Johan se ozval v rádiu a povídá: „Už má dost. Ztrácí tě." Mrkl jsem dozadu a viděl, jak zaostává. Ještě chvilku a ztratil se mnou úplně kontakt.
Pokořil jsem ten kopec. Netrénoval jsem pro výstup na Hautacam jen svaly, trénoval jsem taky to, jak budu působit navenek. Chtěl jsem, aby ostatní jezdci viděli, jakou mám na kole sílu. Ono totiž sledovat jiného závodníka, jak zvládá trať bez problémů, zatímco vy trpíte, pořádně nalomí morálku. Jediným vnějším projevem námahy bylo rozšířené chřípí.
Když jsem dokončil etapu, stal jsem se vedoucím jezdcem Tour de France. Ten den jsem zahajoval na šestnáctém místě, s šestiminutovou ztrátou, a ted jsem byl první.
Ullrich, Pantani, Virenque, Ziille a Escartin za mnou v cíli zaostali přinejmenším o sedm minut. Pantani, s odstupem 10:34, zalezl beze slova do svého přívěsu a práskl dveřmi. Virenque kroutil hlavou a říkal: „Armstrong se kolem nás přehnal jako aeroplán."
Ten den však přesto byl jeden jezdec rychlejší než já: Otxoa. Dojel do cíle dvaačtyřicet vteřin přede mnou a byl vítězem etapy. Podařilo se mi smazat více než deset minut rozdílu mezi námi, ale úplně ho dohnat jsem nedokázal. Nemrzelo mě to; Otxoa jel úžasně a s velkou kuráží, kterou jsem mohl jen obdivovat. Měl jsem, co jsem chtěl, celkové vedení a žlutý trikot.
Byl to dobrý den, velký den, byl to den, který možná demoralizo-val ostatní závodníky. Někteří říkali, že jsem ostatním doslova uletěl. Walter Goodefrot, Ullrichův týmový manažer, prorokoval: „Jestli si Armstrong nevybere slabší den, nakonec v Paříži vyhraje. Nikdo ho nemůže porazit."
Ale závod jsme ještě zdaleka neměli za sebou. Kterákoliv další horská etapa mě mohla dostat a ostatní to nevzdají, dokud nebudeme v Paříži. Naučil jsem se na nic nespoléhat a ten večer při jídle, když se Johan ptal, jestli si nedáme šampaňské, jsem ho zarazil. „Jestli vyhrajeme v Paříži, pak si dáme šampaňské," řekl jsem. „Paříž je ještě daleko."
Pravda byla, že jsem si nebyl jistý, jestli se mi ještě podaří podobná sólo jízda. Takový výkon vás vysaje a nedá se opakovat příliš často. Ostatní jezdci to moc dobře vědí a určitě se budou snažit izolovat mě a utahat.
Dvanáctá etapa měla být nejspíš rozhodující: byla to třiadevadesát mil dlouhá štreka na Mont Ventoux, opuštěný vrchol, který se rýsuje nad Provence asi hodinu cesty od Marseilles. Ventoux bylo nejvražednější stoupání v tom ročníku Tour i ve všech ostatních: čtrnáct mil před cílem budeme jen 900 stop nad mořem a v cíli to bude už 16 tisíc stop! To místo se ničemu nepodobalo. Mělo ráz spíš měsíční krajiny než hor. Navíc Mont Ventoux byl vrah - mohl člověka zabít.
Některé z nejslavnějších cyklistických nohou už na ten vrchol vyšlapaly, ale odehrály se tam taky tragédie. V roce 1967 britský cyklista Tommy Simpson pod parným sluncem začal kličkovat po silnici a nakonec spadl z kola. Diváci se snažili přemluvit ho, aby vzdal, ale on odpověděl: „Ne, pomozte mi zpátky do sedla." Nasedl a znovu se snažil zdolat kopec, ale opět zkolaboval a blízko vrcholu zemřel; později se v jeho krvi našly stimulanty. Ventoux bylo nebezpečné, náročné, hrůzostrašné stoupání.
Etapu jsme zahájili v mistralu, což je silný severní vítr, který útočí na celý region. Vál přímo proti nám. Přes tři hodiny jsme proti němu šlapali k Ventoux, kde teplota náhle vyskočila ke třiceti stupňům.
Samotné stoupání měří asi třináct mil, a mistrál narážel do hory rychlostí čtyřicet mil v hodině. Několik prvních mil „zlobil" Pantani, zkoušel, jestli se mu podaří proniknout do vedení. Vyrazil a pak se propadl zpátky, znovu vyrážel, a zase se propadal zpět.
Když zbývaly ještě tři míle a my se blížili k pomníku Tommyho Simpsona, stoupl jsem do pedálů a předjel Pantaniho. Přitom jsem se otočil a promluvil na něj.
„ Vince!" řekl jsem mu svou ubohou italštinou.
Znamenalo to: „Pojď, pojeď se mnou."
Chtěl jsem ho popohnat, přimět ho, aby jel se mnou, protože jsem mu chtěl pomoci k vítězství v etapě. Proč? Cítil jsem v tu chvíli, že Pan-tani si zaslouží vyhrát. Měl za sebou dlouhý, těžký rok, kdy se snažil znovu získat důvěru po dopingové aféře. Pokládal jsem ho za jednoho z nejzajímavějších sportovců, dobrodruha ve svítivě růžovém cyklistickém trikotu, se šátkem na hlavě a náušnicí. Ten den byl několikrát vzadu a pokaždé se vrátil. Respektoval jsem jeho úsilí a připadalo mi správné, aby tak vynikající vrchař jako on vyhrál na Ventoux, zvlášť když jsem mel po téměř dvou týdnech závodu desetiminutový náskok a mohl jsem si dovolit skončit na druhém místě.
Takové ustupování by bylo v jiných sportech něčím neslýchaným, ale na Tour to neplatí. Tam to vlastně bylo svým způsobem čestné. Já jsem vedl závod a nepotřeboval jsem vyhrát každou etapu - pro jiné jezdec by přitom mé honění trika mohlo znamenat poškození kariéry nebo snížení příjmů; všichni máme ve smlouvě hodnocení podle výkonu a vyhrát etapu bylo prestižní záležitostí samo o sobě. Někdy musí být vedoucí jezdec grand seigneur, to znamená velkorysý. Tohle jsem se naučil od Induraina, který vyhrál pět Tour od roku 1991 do roku 1995: není dobré vyhrávat každý den. V závodu bylo na dvě stovky jezdců, všichni se usilovně snažili a zasloužili si uznání za vrcholné výkony. Na konci Tour nebudou žádní poražení - když překonají desetiprocentní stoupání na Mont Ventoux, na vrcholu Provence, kde už jeden jezdec zemřel při snaze dostat se nahoru.
Pantani mě ale nepochopil. Myslel si, že říkám „vitesse", tedy „pospěš si". Byla to otázka porozumění: „vitesse" byla urážka, jako kdybych mu říkal, že jede moc pomalu a aby mi uhnul z cesty. Myslel si, že jsem proti němu.
Šlapali jsme v tom děsném větru vedle sebe k cíli. Měl jsem dvě možnosti: mohl jsem zasprintovat a pokusit se předjet ho, nebo se nesnažit etapu vyhrát, protože celkové vedení jsem měl jisté. Nezávodil jsem. Vypustil jsem závěr.
Celkově jsem zvýšil rozdíl mezi sebou a svým skutečným soupeřem Janem Ullrichem o dalších jedenatřicet vteřin.
Když jsem nechal etapu Pantanimu, udělal jsem něco, co pro mě nebylo úplně přirozené. Indurain to mohl dělat a všichni to akceptovali. Když jsem to ale udělal na Ventoux já, Pantaniho to rozčílilo. Měl pocit, že mu nemám co pomáhat.
„Když mi Armstrong řekl, abych zrychlil, myslel jsem si, že se snaží vyprovokovat mě," řekl potom. „Jestli si myslí, že jsem na to zapomněl, tak se plete."
To mě urazilo — a hned jsem zareagoval. „Ted bohužel projevil svoji skutečnou povahu," prohlásil jsem. Kromě toho jsem ho veřejně nazval Elefantino, což byla přezdívka, kterou nenáviděl. Vztahovala se k jeho velkým uším, které mu vylézaly zpod šátku.
Tím začal svár, který vydržel celý týden. Další den se Pantani dostal do čela a vyhrál horskou etapu bez mojí pomoci, a pak dal všem najevo, že neocenil můj smysl pro etiketu. „Je mnohem lepší vyhrát sám," řekl kousavě. „Je to úplně jiné vítězství, když necháte všechny za sebou. Triumf."
Teď jsem litoval Mont Ventoux a hlodalo to ve mně. Můj přítel Eddy Merckx, velký belgický cyklista, který pětkrát vyhrál Tour, mě peskoval. „To byla velká chyba," říkal. „Nejsilnější jezdec musí na Ventoux vždycky vyhrát. Ventoux se nikdy nikomu nedává. Kdo ví, jestli budeš mít ještě někdy příležitost tam vyhrát!" Cítil jsem, že jsem nejsilnější jezdec, ale nechal jsem se ovlivnit city. Kdyby se ještě někdy naskytla příležitost dát Pantanimu dárek, umiňoval jsem si, už mu nic nedaruju.
V dalších dnech jsem byl naštvaný a roztěkaný. Jenže vztek moc nepomáhá; jako hnací motor moc dlouho neposlouží a v tomhle případě navíc omezoval můj úsudek. Nejdřív jsem podlehl citům a pak jsem dovolil, aby mě rozptylovaly spory, a ani jedno z toho mi nijak zvlášť nepomohlo.
Dorazili jsme k závěrečné horské etapě, poslednímu nebezpečnému úseku Tour. Byla to relativně krátká, ale obtížná trať, dlouhá 122 mil.
Vedla na vrchol hory Joux-Plane. Mohla člověka nebezpečně ukolébat do falešného klidu; protože to nebyla nijak zvlášť dlouhá etapa, sváděla k přesvědčení, že to nebude až tak obtížné. To však nebyla pravda. Kratší etapy jsou rychlejší, a proto někdy náročnější.
Pantani vyrazil zostra, aby mě uštval - a vyprovokoval mě k jedné z nejhorších chyb v mé kariéře. „Chtěl jsem urvat Tour a nestaral jsem se o následky," přiznal později.
Jeho útok přivedl náš tým U. S. Postál pod tlak a Johan a já jsme spolu dlouze debatovali vysílačkou a řešili strategii. Jak moc můžeme nechat Panraniho uniknout? Tentokrát jsem ho náramně toužil porazit. Byla to náročná akce a moje nelibost byla příliš velká. Celých padesát mil zůstával Pantani vepředu a já jsem ho pronásledoval.
Ale šlo nám to a já jsem se cítil v sedle dobře. Tak dobře, že jsem prošvihl poslední příležitost se najíst a profrčel jsem občerstvovací zónou úplně bez přemýšlení. Byla to hloupá chyba, která by se profesionálovi neměla stát, ale udělal jsem ji. Byli jsme tak zaměření na taktiku a na Pantaniho, že jsem zapomněl na tu nejprostší věc. Nikdy by mě nenapadlo, jaké následky může mít, když se nenajím.
Nakonec jsem ho dohnal u Joux-Plane. Tam začal zpomalovat, měl kruté bolesti břicha a ztratil třináct minut. Podařilo se mu však, co si předsevzal: zničit mi den.
Dojeli jsme k úpatí Joux-Plane a já jsem vyrazil nahoru. Zavěsil jsem se za Kevina Livingstona. Další jezdci odpadávali, neschopní udržet rychlost. Bylo to na nás. Pak odpadl i utahaný Kevin.
Najednou jsem byl sám. A najednou jsem se necítil zrovna dobře. Začalo to varovnou únavou v nohách a pak jsem pocítil strašný hlad. Neměl jsem vodu, žádné jídlo, žádné energetické tyčinky, nic - a co hůř, nemohl jsem to nikde získat.
Bytostně jsem cítil, jak mě opouštějí síly.
Virenque a Ullrich mě dohnali... a pak mě předjeli.
Nejdřív jsem se snažil udržet s nimi, šel jsem přes bolest, ale má rychlost se nezadržitelně snižovala a pak dokonce ještě klesla. Brzy to vypadlo, jako bych klouzal dolů z kopce.
Ullrich a Virenque se překvapeně otočili. Vsadil bych se, že si říkají Co to děld? Nehraje to na nás?Na. začátku jsem jim tak lehce unikl, ale ted jsem měl problémy a bylo to na mně jasně vidět.
Ještě zbývalo deset kilometrů, šest mil. Připadalo mi to jako šedesát. Johan se mi ozval v rádiu — z mého pomalého tempa přesně poznal, co se děje. Johan jako bývalý cyklista věděl, co se může stát, když se jezdec zhroutí. Neměl až takový strach, že ztratím vedení. Bál se, že bych mohl zkolabovat nebo úplně odpadnout, prohrát tady a teď celý závod.
Johan mluvil do vysílačky normálním hlasem, i když určitě cítil stres. Byl jsem na tom zle a on navíc vezl v autě jako VIP hosta belgického premiéra. „Neboj se, máš velký náskok," uklidňoval mě. „Můžeš si dovolit o kousek přijít."
Johan mi radil, že nejmoudřejší bude udržet rychlost, pomalu vyšlapat na kopec a omezit tak ztrátu. Nejhorší, co bych mohl udělat, by bylo snažit se přidat, protože bych mohl úplně ztratit síly. V takových chvílích se člověk úplně fyzicky zhroutí a sletí z kola.
Každé šlápnutí do pedálů mě vysilovalo, ještě víc vysávalo moje tělo. Šlo o palivo, o kalorie, které zoufale chyběly.
Takové vyčerpání může způsobit zvláštní věci. Když se hroutí tělo, kolabuje i mysl.
Začnete šilhat nebo vám sníh zčerná. Máte halucinace. Mluvíte sami se sebou. Nebo slezete z kola. Zajedete ke krajnici a zastavíte, protože prostě nemůžete šlapat dál.
Když sesednete z kola, jste vyřízení, závod pro vás skončil. A já jsem od toho nebyl daleko.
Viděl jsem už jezdce, jak v takové situaci ztratili deset nebo i patnáct minut, měli před sebou dlouhé, těžké stoupání a už žádné síly. Viděl jsem, jak kolabují. Viděl jsem, jak se úplně rozložili a už nikdy nebyli stejní. A ted se to samé dělo mně. Začínal jsem být úplně rozložený. Byl to nejhorší den při závodě, který jsem kdy zažil.
Začal jsem ztrácet orientaci, nevěděl jsem, kde jsem a co dělám. Jedna z mála racionálních myšlenek, které mě napadly, byla: Vedení o sedm a půl minuty je dost velké; neztrať všechno.
Johan na mě pořád mluvil a opakoval stále to samé. „Jen se uvolni, drž si tempo, netlač na pilu. Můžeš ztratit minutu, dvě minuty, tři minuty, čtyři minuty, a nic se neděje. Jen nepřestávej."
U cíle, v luxusním VIP přívěsu, seděli Bili Stapleton a další kamarádi, kteří se přijeli podívat na můj závod. Popíjeli víno a mlsali dobroty a přitom to všechno sledovali v televizi. Nejdřív si nikdo z nich nevšiml, že zpomaluji. Pak jsem se ale propadl z čela a začal jsem zaostávat. Ullrich a ostatní mé začali o dost předhánět. Všichni v přívěsu přestali klábosit a propadli zmatku. Někdo řekl: „Proboha, co se to děje?" A pak nastalo ticho, úplné ticho.
Já už jsem nedokázal rozumně uvažovat. Byl jsem tak dehydrovaný, že se mi začala měnit tělesná teplota. Měl jsem zimnici. Moje končetiny byly úplně zesláblé, prázdné. Prázdné, prázdné, prázdné. Sváteční cyklista na běžné vyjížďce by mě v tu chvíli předjel.
V davu podél cesty sledoval moje snažení Bart Knaggs. V té době jsme toho s Bartem měli už hodně za sebou - ještě s naším dalším velkým přítelem, Collegem. Jak jsem říkal, člověk definuje sám sebe také ve vztahu k druhým lidem a Bart a College byli se mnou v některých rozhodujících okamžicích. Byli se mnou, když mi doktor sděloval rozsudek smrti a informoval mě, že i když přežiju, budu se muset z nemocnice vybelhat. Byli u mé postele po operaci mozku. Bart se svou ženou Barbarou měli dvě dcery, dvojčata, a byli našimi důvěrníky, když jsme s Kik prodělávali umělé oplodnění, ze kterého se narodil Luke.
Bart, College a já jsme společně projeli míle a míle texaské kopcovité krajiny, smáli jsme se a vyprávěli si chlapácké historky nebo si prostě jen tak povídali. Rád jsem je překonával na kole, chvíli jsem jel s nimi a pak to napálil a předjel je. A i když jsme nebyli spolu, pomáhali jsme si. Jednou jsme podnikli obzvlášť dlouhou jízdu do Wimber-ly a zpět, celé míle na rušné silnici. Nakonec toho měl Bart dost, odpojil se a vzal to domů zkratkou, ale College se snažil jet dál se mnou. Než jsme se dostali do Dripping Springs, ukazoval, že je v pořádku, ale pak začal odpadat. Vypotil spoustu soli a zeslábl. Dal jsem mu colu, což ho na chvíli povzbudilo, ale dlouho to nevydrželo, a tak jsem na
něj zahulákal, ať se chytí mého kola, že ho budu táhnout. Necelých pět mil od domova už nemohl ani šlapat. Řval na mě: „Nezvládnu to," a já na něj zase ječel: „Ale jo, zvládneš." Pak jsem se začal smát a řekl mu: „Teda kdyby ses teď mohl vidět." Byl bledý, celý bílý, visel na řídítkách. Když jsme se dostali k posledním kopcům před Austinem, začal jsem ho tlačit a vytlačil jsem ho až domů.
Nedlouho poté jsem dostal rakovinu. Snažil jsem se jezdit dál a Bart s Collegem jezdili se mnou. Teď to byli oni, kdo mě mohl nechat za sebou v prachu, protože jsem byl hrozně slabý. Jednou odpoledne, když jsem byl holohlavý, vyhublý a celý zežloutlý po třetím cyklu chemoterapie, jsem chtěl vyrazit na kolo. Měl jsem ležet v posteli a odpočívat, ale trval jsem na tom, a tak jeli Bart s Collegem se mnou. Ujeli jsme asi tři nebo čtyři míle a dostali se ke kopci. Začal jsem slábnout. „Už nemůžu pokračovat," řekl jsem jim. „Budu se muset vrátit."
College ke mně dojel, dal mi ruku na záda a vytlačil mě nahoru. Skoro jsem brečel ponížením, ale byl jsem rád, že mi pomohl. Takovéhle věci jsme pro sebe dělali. Prostě role se někdy obrátí: každý z nás někdy potřebuje zatlačit. Třeba patříte mezi ty, kteří tlačí ostatní do kopce, ale může přijít den, kdy budete potřebovat zatlačit vy. Možná, že když někomu pomáháte, jste sami blíž vrcholu.
A teď nastala další rozhodující chvíle. Na Joux-Plane Bart, který mě znal lip než kdokoliv jiný, zíral do mé popelavé tváře a očí, které teď byly celé rudé, podlité krví. Viděl, jak mě kolo neposlouchá a přesně věděl, co se stalo.
Nemohl mě vytlačit nahoru. A tak udělal druhou nejlepší věc, kterou mohl udělat.
Rozběhl se podél cesty a začal hlasitě povzbuzovat. „Jed, jeď, jeď, jeď, jeď!" řval. „Ty to zvládneš! Nepřestávej!"
Nebral jsem ho na vědomí. Jen jsem tupě zíral před sebe. Bart běžel dál, pořád nahoru, a křičel: „Dělej, vyjeď nahoru!" Pak ho stoupání tak vyčerpalo, že už nemohl dál.
Vlastně jsem nevěděl, že tam byl. Nevzpomínám si, že bych ho viděl. Pamatuju si jenom na zvuk jeho hlasu. Zdálo se, jako by byl ztracený
někde v praskání statické elektřiny, ale byl tam. Myslel jsem, že přichází z vysílačky.
Náhle mi do ucha zachraptěl Johanův hlas. Nejspíš jsem jel dlouhé minuty, aniž bych se mu ozval. Nevím, jestli mi v horách selhala vysílačka, nebo jsem prostě na kole ztratil vědomí.
„Lanci, řekni něco," zapraskal Johanův hlas ve vysílačce. „Kde jsi? Proč neodpovídáš?"
„Je to v pohodě," řekl jsem.
„Musíš se mnou mluvit," nařídil Johan.
„Je to v pohodě, oukej," blekotal jsem. „Mluvil jsem s Bartem."
„Cože?"
„Mluvil jsem s Bartem," blábolil jsem zmateně.
Byl jsem v deliriu.
Nevím přesně, co mě udrželo v tomhle stavu na kole. Proč někdo jede pořád dál, až je úplně mimo? Myslím, že je to proto, že může. Asi tu pořád ještě hrála nějakou roli rakovina: ta nemoc mě skoro zabila a když jsem se vrátil k cyklistice, věděl jsem, že jsem prošel něčím, co je náročnější než jakýkoliv závod. Pořád jsem mohl čerpat z tohoto poznání a dodávalo mi to sílu. Nikdy jsem nebyl doopravdy vysátý. Nebo jsem tím vším prošel, abych to teď vzdal? To teda ne. Uf, uf.
Ale v sedle mě držel taky Bart. Jestli mě přepadla myšlenka na ukončení toho trápení, Bártův hlas ji zaplašil. Nemohl bych tu etapu dokončit sám — a taky jsem to sám nedokázal.
Jaký jsem cyklista, to je výsledkem mnoha partnerství a vztahů k lidem. Cyklista, který si opravdu myslí, že všechno dokázal sám, je odsouzený k osamělosti a porážce. Faktem je, že život má pro každého z nás v zásobě spousty okamžiků osamělosti.
Kdybych měl o tomhle jakékoliv pochybnosti, určitě by je zahladilo to, co se stalo potom. Asi v polovině cesty na Joux-Plane mi nečekaně pomohli dva závodníci, kteří se objevili za mnou, Roberto Con-ti a Guido Trentin. Byli to dobří, uznávaní jezdci a měl jsem s nimi docela přátelské vztahy. Hned jim bylo jasné, v jakém jsem stavu. Projevili opravdu sportovního ducha, což jim nikdy nezapomenu: zůstali
se mnou a pomohli mi nahoru. Aniž bych je o to žádal, jeli přede mnou a chránili mě před větrem, dovolili mi, abych se za ně zavěsil, a tak mi ušetřili spoustu práce. Bylo to gesto, které je pro Tour typické; byli jsme sice soupeři, ale všichni jsme měli soucit s extrémním fyzickým utrpením. Kdo ví, kolik času bych bez Contiho a Trentina ztratil, než bych se dostal na vrchol?
Naštěstí posledních pár mil etapy vedlo z kopce. Jakmile mě Bart a další přátelé vytáhli na vrchol Joux-Plane, nahrbil jsem se nad řídítka a sjel supem dolů. Nakonec jsem ztratil ze svého vedení pouhých devadesát vteřin. Ale snadno jsem mohl přijít o všechno a moc dobře jsem to věděl.
„Dneska jsem mohl prohrát celou Tour," řekl jsem pak popravdě novinářům.
Když jsem uviděl svého přítele Jeffa Garveye z Austinu, šťouchl jsem do něj: „Jak se ti líbila moje amatérská hodinka na Tour de France?"
Už si příliš nevzpomínám, co dalšího jsem řekl nebo udělal od chvíle, kdy jsem se začal trápit, do okamžiku projetí cílem. Tak třeba do hotelového pokoje za mnou přišel Chris Carmichael.
Vyjel jsem na něj: „Kde jsi k čertu byl?"
„Co tím myslíš?" zeptal se udiveně. „Byl jsem tam, v cíli, když jsi dojel."
„Opravdu?"
Ten den jsem se u večeře omluvil celému týmu. Málem jsem promrhal úsilí všech, kteří mi pomáhali. „Už nikdy, nikdy to neudělám," slíbil jsem kajícně. Ze zpětného pohledu to pro mě byla poučná lekce: hory jsou tak nemilosrdné, že v jediné špatné hodince nebo dokonce minutě můžete přijít o všechno.
Další otázka byla, jestli se z toho dokážu vzpamatovat. Jak moc mě zničilo vražedné stoupání? Bylo to jako jízda autem, ve kterém není olej; šlapání přes bolest a krev mohlo rozhodit celý organismus a zničit formu, kterou jsem budoval celé měsíce. Někteří jezdci mívají neskutečné problémy s břichem, například Pantani, který měl křeče a další den nemohl závodit, takže vypadl. Kdybych se nedokázal vzpamatovat, byla
by to katastrofa. Ale k mé úlevě jsem se už večer cítil dobře a chtěl se jen pořádně vyspat.
Kik všechno napjatě sledovala doma v televizi a byla celá pryč, protože věděla, co se asi děje a jak trpím.
Zavolal jsem domů. „No, tohle byl nejhorší den, který jsem kdy na kole prožil," řekl jsem jí. „Dneska jsem skoro prohrál celou Tour de France."
Kik odpověděla: „Ale jenom skoro."
A tohle byl můj poslední špatný okamžik. Dál už následovaly jen roviny, nenáročné etapy k Paříži a jak jsme se blížili k cíli, nakonec jsem si začal připouštět, že jsem vité/.. Nebyl jsem ale úplně spokojený. Rád bych dobyl vítězství v etapě, kterou jsem ve finiši velkoryse vypustil ve prospěch Pantaniho. Pořád mě to mrzelo.
22. července jsem dokázal, co se mi předtím nepodařilo, a konečně jsem vyhrál etapu, 36 mil dlouhou časovku mezi francouzskými a německými hranicemi, od Fribourgu do Mulhouse. Vydal jsem ze sebe všechno, jak by vedoucí závodník ve žlutém trikotu měl. Chtěl jsem reprezentovat ten trikot a cítit se jako naprostý vítěz. Dojel jsem úplně vyčerpaný. Měl jsem skelný pohled a sliny mi visely od pusy. Když mi někdo položil otázku, nedokázal jsem odpovědět slovně. Jen jsem šel, kam mě vedli. Ani jsem si neuvědomoval, co jsem dokázal: vyhrál jsem s druhým nejrychlejším časem v 87 let dlouhé historii Tour, za hodinu, pět minut a jednu vteřinu, s průměrnou rychlostí 33,5 mil za hodinu.
V Paříži zavlála na Hotel de Crillon velká texaská vlajka. Při poslední jízdě jsem si konečně dopřál šampaňské a usrkoval ze sklenky, jak jsme se blížili k cíli. Nakonec jsem projel cílovou páskou s časem 92 hodin, 33 minut a 8 vteřin na těch 2 270 mil. Kik mi na pódium podala našeho devítiměsíčního syna a já jsem ho zdvihl do vzduchu se slzami v očích.
Ullrich byl velkorysým soupeřem. „Armstrong si to zasloužil," řekl. „Vypořádal se s každým naším útokem." Moc to pro mě znamenalo, potom, co ostatní cyklisté tvrdili, že už nemůžu znovu vyhrát. Z lidí,
kteří si mysleli, že mohou vyhrát Tour a porazit mě, byste postavili celý tým. A teď jsou všichni tady, myslel jsem si. Nešlo však o nějaké zadostiučinění — touhu po pomstě jsem nechal někde na Joux-Plane. V každém závodě přijde chvíle, kdy se závodník setká se skutečným soupeřem a překvapeně zjistí, že je to on sám.
Ten večer jsme měli ohromnou hostinu na oslavu vítězství v Musée ďOrsay v pronajatém sále s freskami na stropě. Byly tam stovky lidí, včetně osmdesátičlenné skupinky fanoušků, kteří přiletěli z Austinu. Povstal jsem a oslovil kolegy z týmu. „Dnes tu oslavujeme proto," řekl jsem jim, „že jsme pracovali tvrději než kdokoliv jiný. Díky tomu už nejsme jen klikaři, jsme šampióni. Mám pocit, že teď už víme, jak na to. Naučili jsme se to a teď to můžeme kdykoliv zopakovat."
Už jsem nepohlížel na svou cyklistickou kariéru jako na jednorázový comeback. Další vítězství v Tour mi připadalo jako potvrzení a pokračování toho, co jsem dokázal přežitím rakoviny. Když jsem teď vítězství v Tour zopakoval, znamenalo to pro mě radostný objev: ty dvě zkušenosti nebyly stejné. Každá byla jako neopakovatelný otisk prstu, osobitá a charakteristická.
Čím se lišily? Když jsem závodil v Tour podruhé, víc jsem trpěl, stálo mě to víc fyzických sil. Stačilo se podívat na můj tenký krk, vystouplé lopatky a žebra rýsující se pod košilí. Ale právě díky nelidskému utrpení jsem měl větší radost z triumfu.
Začínal jsem si myslet, že utrpení patří k dobrému životu stejně neodmyslitelně jako příjemné pocity. Je to velký doping. Může trvat minutu nebo měsíc, ale nakonec skončí a když se to stane, nastoupí na jeho místo něco jiného a možná si to člověk víc užije. Štěstí. Pokaždé, když jsem se setkal s utrpením, věřil jsem, že díky tomu roštu a posouvám hranice svých schopností — nejen fyzických, ale také psychických. Uvědomil jsem si, že jen díky utrpení jsem schopen rozpoznat okamžiky spokojenosti, projevovat přátelství nebo prožívat jakoukoliv jinou lidskou zkušenost.
Z bolesti můžete vytěžit velký zisk: sebepoznání. Kdybych vzdal sebenepatrnější zápas, přetrvala by pachuť porážky navždy. Kapitulace
by se usídlila v mém srdci, hyzdila by mě jako vypálený cejch slabocha a srážela mě do kolen v dalších zápasech. Když máte chuť vzdát, musíte se nejdřív zeptat sami sebe, jestli s tím pak chcete žít.
Když všechno skončilo, někdo dal Bártovi fotku. Byl jsem na ní já, smrtelně bledý, v deliriu, jak jsem trpěl při stoupání na Joux-Plane. V pozadí byl vidět Bart, jak běží a povzbuzuje mě. Za Bartem byl chlápek, oblečený jako ďábel, jedna z těch vymaškařených postav, které straší podél tratí Tour a dodávají závodu cirkusovou atmosféru. Bylo to, jako kdyby ti dva, Bart a hastroš, představovali dvě možnosti, vydržet nebo vzdát.
Fotografie také symbolicky /.podobňovala roli Bárta v mém životě. Právě takový je Bart, přítel i nejvěrnějších, je tu, když prožívám svůj nejhorší den. Nejhorší, ne nejslavnější. Ten den, ten strašný den, byl jeden z mých nejlepších přátel přímo za mnou, běžel a řval na mě, abych vydržel jet dál. Možná v tom bylo to pravé vítězství - že mám kolem sebe takové lidi, i když ležím bezmocný v nemocniční posteli nebo skoro prohrávám závod.
Bart se na fotku podepsal a dal mi ji. „Lanci, už jsme spolu prožili spoustu věcí... ale tohle už opakovat nebudeme, jo?" napsal tam.
Zarámoval jsem si tu fotografii a pověsil ji na zeď.
Kapitola 3 VČERA TO BYLO SNADNÉ
Některé věci se nedají vyhrát, i když to nerad přiznávám. Nemám ve zvyku příliš prohrávat, ať už jde o závod nebo o debatu, ale mezi věci, o které jsem málem přišel, patří můj život, můj krk a mé dobré jméno. Něco jsem tím ale získal - uvědomil jsem si, že život plný samých úspěchů je nejen nemožný, ale pravděpodobně ani žádoucí.
Některé ztráty se dají snést snáze než jiné, z některých se pro změnu nikdy nevzpamatujete, a pár z nich vyústí v krizi. Je až překvapující, čeho se člověk dokáže za jistých okolností vzdát. Když si tohle potřebuji připomenout, vzpomenu si na vlasy Sally Reedové.
Když Sally v létě roku 1999 podstupovala léčbu rakoviny, sledovala mě na Tour de France. Ležela v posteli, bylo jí zle a byla strašně vyčerpaná po infuzích chemoterapeutik, ale zapínala televizi a dívala se, jak jedu horami a vedu peloton Tour. Čas od času zašla do koupelny vyzvracet se, ale vždycky se vrátila a sledovala, jak zvládám horské stoupání. „Bylo mi strašlivě špatně, ale z Lanceho výkonů mi svítala naděje," říká.
Vyhrál jsem závod v den jejích padesátých narozenin. To ráno, kdy jsem projel v Paříži cílovou páskou, jí bylo právě padesát let a přišla o všechny vlasy. Vypadávaly jí po hrstech. Ale protože jsem vyhrál Tour, vůbec jí na tom nezáleželo. Byla tak plná...něčeho... že se o to vůbec nestarala. Místo toho vyšla s dcerou na verandu a jak jí vítr povlával zbytky slábnoucích vlasů kolem obličeje, chvíli zamyšleně stála a pak si vytrhala i všechny zbylé vlasy. Otočila se a hodila je po větru.
„Ať si z nich ptáčci udělají hnízda," prohlásila.
Ztráty mají svůj význam, ale dobře vím, že si můžu dovolit ztratit cokoliv, kromě svého života a životů lidí, na kterých mi záleží. Nijak zvlášť povedená sezóna 2000-2001 měla znamenat ztráty, na kole i mimo ně, ale kdybych neměl tohle přesvědčení, byla by ještě mnohem obtížnější. Jak říká Sally, můj dům shořel, ale aspoň vidím nebe.
Ten rok začala dlouhá, těžká bitva o můj charakter. Prodělal jsem určitě nejvíc dopingových testů na světě. Testují mě třicetkrát až čtyřicetkrát za rok, v soutěži i mimo soutěž, a já to vítám, protože je to upřímné řečeno jediný důkaz nic neviny.
Jak dokážete, že jste „čistí"? Můžu udělat jen to, že se podřídím nekonečným jehlám a kelímkům na v/.orky, ať je večer nebo ráno nebo i když to narušuje můj soukromý život. Nevina je něco, co musím prokazovat a demonstrovat skoro každý den, a ne vždycky se mi to daří. „Dopuje!" volají na mě Francouzi. To je v pořádku. Já to zvládnu.
Nikdy jsem v testech nepodváděl. Ani jednou. A nemám to ani v úmyslu. Víte proč? Protože jediná věc, pro kterou můžete opravdu najít důkazy, je tvrdá práce, a na to žádné testy nejsou.
Podstoupil jsem spousty testů, přesto mě někteří stále považovali za viníka. Mysleli si, že jsem dopingový mág, který přechytračil všechny vědce na světě. Tohle podezření dostoupilo vrcholu právě v letech 2000-2001.
Jednu dobu se někteří dokonce domnívali, že jsem dostával nějakou zázračnou drogu při chemoterapii. Reportéři volali mému onkologovi dr. Craigu Nicholsovi a útočili na něj: Co mi to vlastně dal? Které konkrétní léky jsem bral a jaké byly jejich účinky?
Jednoho dne, kdy nějaký reportér zase osočoval mého lékaře, jakého Frankensteina ze mě udělal, měl už dr. Nichols otázek plné zuby.
„Během operace jsem mu přidal třetí plíci," řekl.
Čekal výbuch smíchu. Ale nikdo se ani neusmál. Všichni to vzali vážně!
Dr. Nichols si myslel, že ta skepse plyne z nedůvěry, že by někdo mohl nejen přežít rakovinu, ale dokonce vyhrávat závody a žít lépe než před nemocí. Většina lidí si myslí, že když jste měli rakovinu, málem
jste umřeli, a pokud se vám náhodou podařilo přežít, nemohli jste z léčby vyjít jinak než jako kripl. Já jsem ale tyhle názory nepotvrzoval, protože jsem se vrátil k plnému, produktivnímu životu. Podle Nicholse jsem se choval tak, jako by „smrt byla jen jedna z možností."
„Léčení je velmi náročné," řekl dr. Nichols. „Jsou tu určitá rizika."
„Jako například?"
„No, třeba obyčejná primitivní infekce by mohla ohrozit váš život."
„ Vy mé nemůžete zabít," řekl jsem mu.
„ Ujišťuji vás, že mohu."
Boj s rakovinou a vyhrávání závodů bylo svým způsobem mnohem jednodušší a přímočařejší než problémy, které mě čekaly v nadcházejících měsících. Jak máte bojovat s neviditelným protivníkem - s podezřením? To nejde; ale s tím se nikdo z nás nechce smířit a možná nejtěžší věc na světě je... nedělat nic.
Jak se můžete vypořádat s pochybnostmi, a co víc, s pochybnostmi o sobě samém? A jak se naučit prohrávat?
Problém je, že vás čeká víc proher než výher, ať jste kdokoliv. Mnozí z nás nesou příliš těžce porážku a příliš oslavují, když něco získají, a já nejsem v tomto směru výjimkou. Mám k prohrám rozporuplný vztah: jsem pak zádumčivý a protivný. Faktem však je, že porážka nebo ztráta znamená důležité poučení a má mezi životními zkušenostmi stejnou hodnotu jako vítězství.
Když se živíte ježděním na kole, vidíte spousty věcí a zanedlouho pochopíte, že závody nejsou jen soutěžení, ale také přehlídka lidských charakterů a chování. A to může být statečné, falešné, směšné, váhavé, povznášející nebo přímo parazitní. Něco z toho, co vidíte, se vám líbí, a něco ne. Všechno je to velmi zajímavé a poučné, ale není to válka a není to smrt a není to porod, a prohry vám pomáhají srovnat si v hlavě, co je skutečně důležité.
V srpnu 2000 jsem měl další nehodu na kole. V Itálii se říká, že kočka má dvanáct nebo třináct životů, ne devět jako u nás. Já musím být
asi italská kočka, protože to byla moje druhá životu nebezpečná nehoda v jediném roce.
Trénoval jsem v kopcích nad Nice s týmovými kolegy Frankie An-dreuem a Tylerem Hamiltonem. Jen jsme chtěli dostat po Tour nohy zpátky do formy ;i začít se připravovat na olympiádu v australském Sydney.
Horami nad místem se klikatila jediná cesta. Sledovali jsme ji, dokud nezačala být natolik úzká, žť středová čára ztratila smysl. Byla dost opuštěná, a proto jsme si ji vybrali: můžete jet celé hodiny, aniž byste potkali jediné auto. Byla to opravdu nešťastná náhoda, že jedno najelo přímo do mě.
Zatáčeli jsme /.rovna do prudké levotočivé zatáčky, já v čele. V té chvíli přijížděl do zatáčky v opačném směru francouzský pár - a v polovině serpentiny jsme do sebe čelně narazili. Tyler sjel za mnou do příkopu. Frankiemu se podařilo nějak to uřídit.
Ozval se kovový náraz a moje kolo se rozpadlo. Přeletěl jsem přes kapotu.
Frankie viděl vrak mého kola, jak padá na asfalt, změť polámaných a zkroucených trubek, některé z nich s logem firmy Trek.
Ležel jsem otřesený na zemi. Pomalu jsem se posadil. Tupě jsem zíral na zbytky svého stroje. Rám byl na tři kusy, vidlice vejpůl a kola se válela kolem. Zadní část bicyklu se urvala od řetězu, který byl také na dvě půlky.
No nazdar, napadlo mě, doufám že moje ruce a nohy nejsou v podobném stavu. Pro jistotu jsem začal s inventurou končetin. Rameno a krk mě hrozně bolely. Podíval jsem se dolů a uviděl svou helmu v prachu cesty. Byla prasklá, jako když rozlousknete ořech.
Trochu jsem se pohnul a ucítil strašlivou bodavou bolest v zádech. Skoro jako by se nějaká kost pokoušela prodrat se skrz kůži ven.
„Frankie, podívej se mi na záda," řekl jsem. „Nekouká mi z nich něco?"
„Ne, nic nekouká."
„Něco tam musí být. Cítím to."
Najednou jsem cítil, že si musím zase lehnout. Vydal jsem ze sebe nedefinovatelný zvuk a padl zpátky na vozovku.
Francouz vystoupil z auta a začal na nás ječet. Frankie s Tylerem ho požádali o pomoc, ale brzy bylo jasné, že dokáže jen řvát. Frankie a Tyler zkoušeli své mobilní telefony, ale v horách byl špatný signál a spojení se nedařilo. Prohlédli si Francouze. Ale nevypadalo to, že by nás nechal zavolat ze svého mobilu.
Frankie s Tylerem se usadili do špíny vedle mě a uspořádali jsme válečnou poradu. Rozhodli jsme se, že Tyler pojede dolů, kde buď najde pomoc, nebo bude moci použít mobil a zavolá Kik, aby pro nás přijela.
Tyler odjel a já jsem si začal lehat zpátky na silnici, když mě něco napadlo.
„Frankie," řekl jsem, „odtáhni mě z tý silnice, nebo mě někdo přejede."
Tak jsme tam s Frankiem seděli. Ta silnice byla opravdu opuštěná. V příštích dvou hodinách neprojelo jediné auto - a pak přijela Kik. Byla to skutečná pustina a my jsme měli pěknou smůlu.
Kik mezitím prožívala své vlastní drama. Tylerovi se nakonec podařilo dovolat se jí a vysvětlit, co se stalo, ale nebylo slyšet tak dobře, aby rozuměla jménu nejbližší vesnice. Telefonní spojení začalo vypadávat. Kik slyšela: „Jsme v (praskavé zvuky), jmenuje se to (další praskání)." A pak telefon oněměl.
Kik otevřela mapu, zírala na drobným písmem tištěné názvy vesnic a snažila se najít nějakou, jejíž název by zněl podobně jako to, co slyšela. Konečně něco našla a hned si to označila perem.
Popadla klíče a hnala se na stanoviště taxíků. Našla známého řidiče a poprosila ho, jestli by jí nemohl ukázat cestu. Skočil do svého auta a vyrazili honem do hor. Po půldruhé hodině nás konečně našli.
Když Kik dorazila, pořád jsme seděli na krajnici. Naštěstí se jí podařilo zachovat klid, když uviděla tu spoušť. Naložila mě do auta i se zbytky bicyklu.
Když jsme sjížděli dolů, zeptala se: „Kde tě to bolí?" Odpověděl jsem: „Přímo tam, kde končí záda a začíná krk."
Kik mě odvezla rovnou do místní nemocnice na rentgen — ale na snímku nebylo nic vidět. „Je to jen naražené," tvrdil lékař. „To nemůže být pravda," prohodil jsem ke Kik, ale odjel jsem domů, vzal si aspirin a čekal, až bolest přejde. Bylo to ale pořád horší.
Šel jsem k chiropraktikovi, protože jsem si myslel, že mám rozhozenou páteř, ale jakmile se mě jen dotkl, měl jsem pocit, že se mi páteř rozlamuje na dvě poloviny. Jak jsem tam ležel na stole, začal jsem brečet. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy plakal bolestí - asi ještě jako kluk. To rozhodlo; vrátil jsem se do nemocnice, ale tentokrát na moderní kliniku do Monaka, na počítačovou tomografii.
Doktor mi oznámil: „Máte velký problém." Na obrazovce byla jasně vidět prasklina a lékař mi vysvětlil, že jsem si zlomil obratel C-7, který spojuje záda a krk.
„Co to znamená?" ptal jsem se ho.
„Srazil jste si vaz."
Bolelo to tak, že jsem tomu klidně věřil. Zeptal jsem se ho, jak to ovlivní ježdění na kole. Vysvětlil jsem mu, že plánuji start na olympiádě v roce 2000 a potřeboval bych začít s intenzivním tréninkem. Jak dlouho nebudu smět sednout na kolo? Budu moci startovat v Sydney?
Doktor se zatvářil skepticky. „Měl byste si to radši pořádně promyslet," řekl. „Já bych vám to neradil. Vyhrál jste zrovna Tour, nač je vám olympiáda? A kdyby se zranění obnovilo, mohla by to být katastrofa."
Vysvětlil mi rizika: může trvat celé týdny, než se mi vrátí správná hybnost krku a budu moci bez omezení otáčet hlavou. Když nebudu mít periferní vidění, může se mi snadno stát nehoda. Není jasné, jestli budu dost zdravý, abych mohl trénovat, a i kdybych byl, on si nemyslí, že bych to měl riskovat. Ujistil jsem ho, že budu uvažovat o tom, co mi řekl, a odešel jsem domů odpočívat.
Musel jsem se rozhodnout. Pro mě to nebylo složité rozhodování: jestli budu schopen závodit, půjdu do toho. Srážkám se v cyklistice nevyhnete a smůla vás taky může postihnout kdykoliv. Kdybyste se měli pořád bát, že spadnete z kola, nikdy byste na ně nesedli. Prostě jsem ne-
mohl vynechat olympiádu, byla moc důležitá. I kdybych vyhrál Tour třeba šestkrát, kdybych nezískal olympijské zlato, všichni by říkali: „Co to s ním je? Mysleli jsme, že to má být dobrý cyklista."
Olympiáda pro mě měla i osobní význam. Do té doby pro mě představovala jen neúspěchy a porážky, a to jsem chtěl změnit. Už jsem se jí zúčastnil dvakrát předtím a moc se mi nevedlo.
V Barceloně v roce 1992 jsem jel hrozně - nezkušená horká hlava. Do Atlanty v roce 1996 jsem cestoval jako americký favorit, ale zklamal jsem a zůstal zase bez medaile, šestý v časovce a dvanáctý v silničním závodě. Připadalo mi, že olympijský neúspěch za sebou vláčím jako závaží. Špatné výsledky jsem přisuzoval nervům nebo nedostatečnému tréninku, ale krátce poté jsem se dozvěděl diagnózu: ukázalo se, že jsem závodil s tuctem tumorů v plicích. Rakovina mě připravila o možnost vyhrát olympijskou medaili na rodné půdě.
K cestě do Sydney jsem měl ještě další motiv. Hry měly končit 2. října, což bylo pro mě důležité datum — čtyři roky ode dne stanovení diagnózy. Být na olympiádě v tenhle den by byl další způsob, jak definitivně triumfovat nad nemocí. Trenérem amerického týmu byl navíc můj blízký přítel Jim Ochowicz, který sedával u mého lůžka při všech nemocničních pobytech a chemoterapiích. Byl to Jim, který ze mě v počátcích kariéry vychoval cyklistického šampióna. Taky šel za kmotra synovi Lukovi. Chtěl jsem znovu jet kvůli němu a chtěl jsem na olympiádě oslavit výročí rakoviny získáním zlaté medaile.
Po pár týdnech byl krk pořád ztuhlý, ale zlepšovalo se to a mohl jsem jezdit, takže jsem začal trénovat. Mezitím účast na hrách zrušily některé závodnické veličiny a v tisku se spekulovalo, že se chtěli vyhnout, antidopingovým testům. Začali mi volat reportéři a vyptávat se, jestli se objevím v Sydney. Poselství bylo jasné: kdybych se neukázal, znamenalo by to, že mám co skrývat. Nikdo ale nevěděl, jak usilovně se snažím trénovat, abych se tam dostal.
Přijel jsem do Sydney, celý rozrušený z toho, že poprvé vidím Austrálii. Cítil jsem se ve slušné formě a dalo se očekávat, že vyhraju: ostatně ani jsem neměl jiný důvod tam být. Už jsem se her zúčastnil dvakrát
předtím a nepřivezl domů žádnou medaili. Nejel jsem do Sydney na rekreaci, i když se mi australské scenérie moc líbily.
První byl na řadě silniční závod na 148 mil. Ze dvou soutěží byla pro mě tahle obtížnější. Trať byla dlouhá a rovinatá, což našemu týmu zrovna moc nesedělo. Na trase totiž nebyla žádná prudká stoupání, kde bychom mohli uniknout dalším jezdcům, a to znamenalo tlačenici ve finiši. Vítěz se bude muset probojovat skrze dav závodníků a ve startovním poli se mři objevit i Jan Ullrich se svým německým týmem.
Už od začátku se nic nedařilo. Náš tým postihly problémy s vysílačkami, které se projevily zrovna v klíčovém momentu, kdy jsme potřebovali komunikovat a plánovat taktiku. Velkou část závodu jsem nevěděl, kde na trati je Ullrich. Myslel jsem si, že je za mnou, a tak jsem plýtval časem a jen udržoval tempo. Pak jsem se dotáhl na svého velkého přítele a stájového kolegu George Hincapieho a myslel si, že když se do toho pořádně opřeme, máme vítězství v kapse.
„Georgi, Georgi, už se někdo trhnul?" ptal jsem se ho.
„Ne," odpověděl.
Připravoval jsem se na závěrečný nápor. A pak jsme projížděli kolem jedné z velkých obrazovek podél trati. Byl na ní Ullrich - zrovna se blížil k cíli. Ukázalo se, že byl přede mnou, daleko vepředu. Unikl mi a já jsem o tom ani nevěděl.
„Georgi, kdo to je?" ptal jsem se.
Ullrich si dojel pro zlato, zatímco já jsem slábl a přejel cílovou čáru na třináctém místě. Musel jsem se tomu neštěstí smát. Nebyl jsem moc zklamaný, protože jsme měli ještě jedno želízko v medailovém ohni. Byl to další závod, časovka, kde jsem měl realističtější naději na získání zlaté medaile.
Devětadvacet mil dlouhá trať se klikatila ulicemi Sydney a končila na starém kriketovém hřišti. Časovky byly moje silná stránka; vyžadují od závodníka nejenom rychlost, ale taky přesnost a techniku, a já jsem za poslední dva roky během Tour de France vyhrál hned čtyři.
Ale ani tentokrát nešlo všechno tak, jak mělo. Neměl jsem žádný velký kolaps, jen mi trochu „odešla" forma. Po prvním kole jsem byl
vteřinu za nejrychlejším časem a odstup pak jen narůstal. Na konci druhého kola jsem zaostával o šest vteřin a už jsem byl mimo hru o zlato.
Skončil jsem víc než půl minuty za vítězem Vjačeslavem Ekimovem.
Alespoň nějaká útěcha: Eki byl můj kolega ze stáje U. S. Postál a člověk, kterému jsem bezmezně fandil a kterého jsem opravdu respektoval. Ullrich získal stříbrnou medaili. Já bronz.
Prohra mě štvala, ale měl jsem radost z Ekiho. Moc jsem se snažil dostat ho do týmu a on mi to všechno vrátil v Tour, odedřel spousty hodin nevděčné práce a já jsem získal slávu. Naše přátelství a úcta byly vzájemné. „Dneska mám zlato a on bronz," řekl Eki. „On to chápe. Příští rok strávíme spolu."
Byl jsem prostě poražený. Snažil jsem se, jak jsem mohl: můj tep byl na maximálních 190, což ukazovalo, že jsem ze sebe vydal všechno. Když se připravujete na závod a děláte, co umíte, a pak nevyhrajete, musíte jen přiznat, že jste si nezasloužili vyhrát. Někdo byl lepší.
„Jelo se mi dobře," řekl jsem novinářům. „Nemůžu říct, že bych měl nějaké velké problémy. Žádné mechanické závady, žádné potíže na trati, žádné problémy s krkem. Příprava byla dobrá. Nemůžu se na nic vymlouvat. Dal jsem do toho všechno a získal třetí místo. Dva závodníci přede mnou byli lepší, rychlejší a silnější."
Po slavnostním ceremoniálu jsem odtlačil kolo a šel políbit svou rodinu. Kik tvrdila, že na mě nikdy nebyla pyšnější. Moje matka se svěřila se svými pocity reportérovi.
„Je to prostě ohromné štěstí, že je tady," řekla. „Tomu se nic nevyrovná."
Já jsem si to však ještě neuvědomoval, protože jsem cítil příliš velké zklamání. Tu noc jsme vyrazili s pár nejbližšími přáteli na loď do syd-neyského přístavu. Jak jsem tak seděl na palubě a upíjel víno, měl jsem pocit, že jsem zklamal každého, kdo mi věřil. Stál jsem americký cyklistický svaz hodně: extra kola, extra mechanika, speciální ubytování, a nakonec jsem nevyhrál. Povstal jsem k přípitku a taky abych se omluvil.
„Chtěl bych, aby všichni věděli, že mě to moc mrzí," řekl jsem. „Vím, kolik úsilí jste věnovali, abyste mi pomohli dostat se sem, abych
tu mohl být. Oceňuji vše, co každý z vás udělal, a rád bych, abyste věděli, že už jsem nemohl jet tvrději a rychleji. A je mi líto, že jsem nevyhrál."
Další den bylo 2. října. Kik pro nás vymyslela výlet do australské vinařské oblasti. Ve mně ale pořád hlodalo zklamání, že jsem nezískal zlato. Snažil jsem se užít si výlet, ochutnával jsem místní vína a pak jsme si dali oběd na krásné terase s výhledem do krajiny. Ale veškerá moje konverzace byla jen nucená a na konci dne už jsem skoro nemluvil.
Další den dopoledne jsem letěl do San Franciska na plánovanou přednášku. Ještě pořád jsem měl na sebe vztek, a když jsem po přistání volal Kik, aby vyřídila doklady, slyšela mi to v hlase. Najednou ji to taky rozčílilo.
„Víš, nikdy jsem na tebe nebyla hrdější, než když jsi tam prohrál," řekla mi. „Ale ty sis toho nevšiml. Vůbec jsi to nezaznamenal. Jen jsi mrzutý na všechny okolo. Prožil jsi krásný den, kdy jsme měli spousty důvodů pociťovat vděčnost, a ty jsi ho zkazil."
Měla pravdu a já jsem to věděl. Omlouval jsem se a uvažoval o vítězstvích a porážkách a o tom, jak je zvládnout. Když vyhrajete, moc o tom nepřemýšlíte, jen si gratulujete. Můžete snadno dojít k mylnému přesvědčení, že jste zvítězili jen díky vzácným osobním kvalitám. Ale výhra jen ukazuje, jak tvrdě jste pracovali a jaké máte fyzické předpoklady; nic dalšího se v ní neprojeví.
Na druhé straně když prohrajete, objeví se, jací skutečně jste. Ukáže se, jestli začnete obviňovat druhé, nebo vezmete prohru na sebe. Budete analyzovat svůj neúspěch, nebo si budete jen stěžovat na smůlu?
Když chcete prozkoumat příčiny selhání a nedívat se přitom jen na svůj fyzický výkon, ale také na to, co se děje uvnitř, může mít porážka pro vás svou hodnotu. To, jak se v těchto okamžicích chováte, může mít možná větší osobní přínos, než by kdy mohlo mít vítězství. Někdy vám prohra ukáže, kdo skutečně jste.
Další den jsem letěl domů, abych si mohl začít užívat období mimo sezónu. Luke udělal první krůčky a společně jsme oslavili jeho narozeniny v mexické restauraci Chuy's. „Řekl mi, že se tam chce najíst,"
prohlásil jsem. Luke počmáral jídelní lístek, nadrobil tortilla chipsy po celé podlaze a jedl questadillas. Já s Kik jsme si užívali dlouho odpírané margarity.
Kik mě překvapila, když pověsila mou bronzovou medaili na čestné místo. Stále trvala na tom, že to byl jeden z nejlepších dnů v jejím životě. Díval jsem se na ni jako na blázna.
„Chtěl jsem zlatou," řekl jsem jí.
„To já taky," odpověděla.
Možná se malý kluk a dospělý muž, rozháraný mladík a rozvážný člověk, liší ve zvládnutí situace, kdy nedostane, co chce. „Nikdy jsem nebyla pyšnější," opakovala Kik, „ani na vteřinu. Ani na Champs-Ely-sées v létě 1999 a 2000. Byla to jedna z nejhezčích věcí, které jsem v životě zažila. Protože tys tu zlatou medaili opravdu strašně chtěl, ale nikomu jsi to neřekl. Ale chtěls ji."
V tom měla pravdu. „Jo, ale nezískal jsem ji," já na to. „Neuspěl jsem."
„Víš co?" řekla mi. „Přijde den, kdy Luke něco zkazí. Bude strašně smutný a bude si myslet, že jeho táta šampión to nikdy nepochopí. Ale my budeme mít video z toho dne v Sydney, kdy byl ještě moc malý na to, aby si to zapamatoval, ale kde uvidí, jak se dá prohrávat. A já mu to ukážu a řeknu mu, že jsem tě nikdy nemilovala víc než tehdy."
Na Den díkuvzdání v roce 2000, krátce po mém návratu z olympiády, oznámily francouzské úřady, že mě vyšetřují kvůli dopingu.
Byl jsem ohromený. Už neříkali, že jsem podvodník - teď jsem pro ně byl zločinec.
Zvedl jsem telefon a zavolal Billu Stapletonovi, který se zrovna procházel v parku se ženou a s rodinou. „Co se to k čertu děje?" zlobil jsem se. Bili slíbil, že to zjistí a dá mi vědět. Za chvíli volal zpátky. „Je to směšné," řekl. „Ale musíme být trpěliví."
Stalo se tohle: během Tour někdo tajně natočil na video dva lidi z našeho zdravotnického týmu, jak vyhazují pytle s odpadky. Pásek byl anonymně zaslán prokurátorovi a televizní stanici France 3. Televize
záznam odvysílala v rámci senzační reportáže o „podezřelém chování" při zacházení se „zdravotnickým materiálem".
Francouzské autority zareagovaly zahájením oficiálního vyšetřování.
Zatelefonoval jsem pár lidem a snažil se pochopit, jak jsme mohli spadnout do takového svrabu. Podle stájového doktora a chiropraktika zabalili po etapě v Morzine zdravotnický odpad jako vždycky. Nechtěli ho však nechávat v hotelu, kde jsme bydleli, protože někteří nevybíraví zástupci médií měli ve zvyku pídit se v odpadcích po důkazech mého dopingu. Takže se rozhodli trochu novináře vytrestat, vzít odpadky z hotelu v Morzine s sebou a vyhodit je do popelnice někde u silnice. To bylo celé „podezřelé" chování.
„Zdravotnický materiál" pozůstával z pár obalů, vatových tampón-ků a prázdných krabiček, nic víc tam nebylo. Ve Francii stejně jako v USA platí přísná pravidla pro zacházení s kontaminovaným lékařským odpadem, například jehlami a stříkačkami. S těmi se nakládalo jak se patří, byly umístěny do žlutých kontejnerů na biologický odpad, které dodali francouzští pořadatelé.
Ihned jsem vydal prostřednictvím mluvčího týmu Dana Osipowa důrazné negativní prohlášení. Tým „absolutně netoleruje" jakoukoliv formu dopingu, ujistili jsme. Znělo to jako klišé, které se v takových situacích obyčejně říká, ale mysleli jsme to vážně. Byli jsme naprosto nevinní.
Brzy se však ukázalo, že o nevinu tu nejde. Právní systém ve Francii vypadá jako opak amerického právního řádu. Nefunguje v něm žádná presumpce neviny a podle pár kusých informací, které se mi podařilo získat, francouzské autority nepotřebují příliš mnoho důkazů k rozhodné akci. Bál jsem se, že až se vrátím do svého domu ve Francii, třeba se rozhodnou zatknout mě před očima celého světa a odvést v poutech.
Ze všeho nejdřív jsme se snažili najmout francouzského právníka. Byl to muž jménem George Kiejman. Vysvětlil nám, jak to ve Francii funguje. Je tumjuge ďinstruction čili vyšetřující soudce, který posuzuje důkazy a zastává roli podobnou velké porotě v Americe. V našem pří-
padě šlo o soudkyni Sophie-Helěne Cháteauovou, která měla rozsáhlé pravomoci.
Ihned zabavila jako důkaz všechny mé vzorky moči z Tour 2000, stejně jako vzorky všech ostatních z týmu. Vedením vyšetřování pověřila asistenta prokurátora Francoise Franchiho. Bylo nám sděleno podezření z užívání zakázaných podpůrných látek a toxických látek.
Nejdřív jsem se snažil nebrat si to osobně a porozumět motivům vedoucím k vyšetřování. Když sportovec dopuje, jeho soupeři, diváci a novináři se cítí podvedení. Cyklistika nedlouho předtím zažila velký dopingový skandál a Francouzi se snažili hájit svou Tour, která pro ně není jen závodem, ale především národním symbolem. Nechtěli za nic na světě připustit poškození pověsti Tour nějakými pitomými stříkačkami a ampulkami. Ale nelíbilo se mi, že mě obvinili bez jakýchkoliv důkazů.
Uvědomil jsem si, že problém zčásti spočívá ve velmi nedostatečném informování veřejnosti a vyšetřovatelů o tom, jak náročná cyklistika ve skutečnosti je. Lékařská péče je při ní absolutní nutností. Tour de France není obyčejný závod. Jedete při něm přes sto mil za den, celé tři týdny, ve strašných podmínkách, které se neustále mění. Takový stres by nevydržela ani některá auta, natož lidské tělo. Potřebujeme pomoc ve formě injekčně podávaných vitaminů, minerálů a fosfátů. Z jídla a pití nemůžete pokrýt potřebu látek důležitých pro organismus.
Injekce jsou naprostou nutností. Kromě toho každý závodník na Tour utrpí při srážkách řezné rány, podlitiny a odřeniny, a to nemluvím o všelijakých vyrážkách ze zapaření a podobně. A pak jsou tu ještě různé bolesti, natažené svaly, vymknutí atd. Požadujeme od našich těl něco nelidského, a to se prostě nedá dělat bez lékařské asistence.
Existuje bohužel jakýsi dvojí metr: když fobalista dostane křeč, od-belhá se do šatny, tam mu něco píchnou a na trávník se vrací jako hrdina. Ale my cyklisté jsme podezřelí z dopingu, jen někdo zahlédne jehlu a ampuli.
Neustálá podezření doprovázejí sport oprávněně. A cyklistika má naneštěstí za sebou dlouhou historii dopingu. Stalo se to mnohokrát: sportovci lhali, podváděli, kradli. V roce 1998 na Tour, kterou jsem vynechal
kvůli rekonvalescenci, vyústil dopingový skandál ve velké zatýkání a tresty, když se zjistilo, že auto jednoho týmu převáží velké množství látky erytropoetin (EPO). Od té doby spolupracovali pořadatelé Tour s Mezinárodní cyklistickou unií při vývoji nových dopingových testů a snažili se obnovit důvěryhodnost závodu v očích veřejnosti.
Antidopingoví inspektoři přijížděli do hotelu pokaždé mezi sedmou a devátou hodinou ranní v den, kdy začínala Tour, a odebírali krev. Pak se dělaly ještě namátkové testy - nikdy jste nevěděli, kdo zaklepe na dveře pokoje a bude chtít vzorek krve. Kromě toho se denně po etapě ve speciálním přívěsu testovaly vzorky moči. (Někdy tam byla dlouhá fronta, a já jsem často zadržoval moč několik posledních hodin závodu, abych si byl jistý, že budu mít co odevzdat. V cíli jsem bleskově seskočil z kola a hnal se do toho přívěsu.)
I mimo sezónu jsem podstupoval a stále podstupuji testy United States Anti-Doping Agency (Americké antidopingové agentury — pozn. překi). Už to znám nazpaměť: sedím doma v kuchyni, je příjemné texaské ráno, popíjím kávu a šeptám, abych nevzbudil děti, když najednou divoce zadrnčí zvonek. Před domem stojí zástupce USADA, jako John Wayne, drží v ruce papír podobný zatykači a vyhrožuje, ať podstoupím test, nebo mi zakážou výkon činnosti.
V Austinu dělali testy pořád ti samí lidé, muž a jeho manželka. Neznal jsem jejich jména a nebyl jsem vůči nim obzvlášť srdečný, protože oni se ke mně také nechovali srdečně. Zazvonili, já jsem otevřel, oni se představili „Namátková antidopingová kontrola" a podali mi kus papíru s poučením o mých právech. A taky o tom, na co právo nemám: kdybych odmítl test, považovali by mě automaticky za pozitivního a zakázali mi výkon činnosti.
Navíc jsem USADA musel neustále informovat, kde zrovna jsem. Nezáleželo na tom, kam jsem jel. Pokaždé, když jsem odjížděl z města, musel jsem jim poslat fax nebo e-mail s informací o místě pobytu. Bylo to jako být pod neustálým policejním dohledem.
Jenže bez ohledu na spoustu negativních testů neustále přetrvávaly skeptické názory na mé výkony, zvlášť ve Francii. Evropská média
mi projevovala krajní nedůvěru už od prvního vítězství na Tour v roce 1999. Po ní lidé z francouzské cyklistiky i tisku neustále tvrdili, že moje vítězství je příliš zázračné, že musím brát zakázané látky, a chytili se jedné formální podobnosti: používal jsem analgetický krém obsahující kortikosteroid na léčení odřenin od sedla, a tak tisk začal tvrdit, že jsem byl pozitivně testován na zakázané steroidy. Nebyla to pravda. Od pořadatelů závodu jsem dostal svolení používat tento krém. Všechny testy byly negativní, což pořadatelé na mou žádost zveřejnili.
Při závodu v roce 2000 skepse přetrvávala. Titulek v L 'Equipe nad mou fotografií oznamoval sarkasticky LES DEUX VITESSES. „Dvojí rychlost." Narážka byla jasná: jedu jinou, nepřirozenou rychlostí.
Hautacam někteří vítali jako potvrzení neviny, ale jiní se zase utvrdili v tom, že používám nějakou záhadnou látku na zlepšení výkonu. Daniel Baal, prezident francouzské cyklistické federace (a muž, který se má stát příštím ředitelem Tour de France) trousil v tisku různé narážky to odpoledne poté, co mě viděl.
„Rád bych věděl, co se tu děje," řekl. „Nevím, jestli máme mluvit o nové metodě nebo o nové chemické látce. Viděl jsem už mnoho závodníků potýkat se se stoupáním, a tohle je dobré. Ale... musím být nadšený z toho, jakým způsobem se ten závod vyhrává?"
Snažil jsem se ze všech sil nebrat si vyšetřování osobně, ale nešlo to. Francouzský tisk si zvykl potulovat se kolem mého domu v Nice celý rok, i když jsem byl pryč a zůstala tam jen Kik. Kouřili, zírali mi do oken nebo se věnovali svému oblíbenému sportu: drze se přehrabovali v odpadcích.
Naneštěstí jsem nemohl pochybovat, že celé vyšetřování bylo zčásti motivováno antiamerickými náladami. Tour je francouzská, jako slunečnice a víno, a já jsem nebyl Francouz. Ještě hůř - byl jsem z Texasu a teprve druhý Američan, kterému se podařilo vyhrát Tour od jejího založení v roce 1903. Vyhrál jsem dvě Tour za sebou, zatímco rodilým Francouzům se v závodě nedařilo. Nebylo těžké uhodnout, že mě pronásledují, protože mám úspěch a jsem Američan. Jel jsem pro americký
tým, na americkém kole Trek. Měl jsem na sobě červenomodrobílý dres s vlajkou.
„Proč?" ptal jsem se týmového kolegy Cédrica Vasseura, Francouze. „Proč to dělají?"
Cédric odpověděl: „Ve Francii nemají rádi vítěze. Mají rádi toho, kdo byl druhý."
Francouzi bůhvíproč věřili, že já jako vítěz jsem byl totálně nado-povaný — zatímco závodníci na druhém a třetím místě nic nebrali. To nedávalo smysl. Ale oni tak opravdu uvažovali.
Mezitím se do sporu v Americe vložil jediný další Američan, který tenhle závod kdy vyhrál, CJreg LeMond, a začal zpochybňovat moji nevinu. Tvrdil, že jsem jeden z největších „podvodníků" v historii cyklistiky. Vyšetřování, říkal, je pro Francouze způsob, jak si uchránit svou Tour, která je podle jeho slov víc než jen závod - je to oblíbený francouzský rituál, založený na „velké lásce ke sportu".
Odrazil jsem útok: „Jejich láska ke sportu není o nic větší než moje."
To nepřátelství mě mátlo a trápilo. Měl jsem Francii rád a nejsem ten typ, který říká, že má něco rád, když to není pravda. Uchvacovala mě krása místní krajiny a od roku 1997 jsem měl na Cóte ďAzur jeden ze svých domovů. Kik a já jsme tam byli na svatební cestě a Lu-ke tam strávil velkou část prvního roku svého života. Zil jsem ve Francii, a to docela šťastně. Strávil jsem tam mnohem víc času než v Americe. Jezdil jsem na francouzských závodech, abych doladil formu před Tour, choval jsem v úctě jejich současné i minulé šampióny a snažil se naučit francouzsky a mluvit tak na veřejnosti, i když to znělo příšerně.
Na ničem z toho nezáleželo, nebylo mi to nic platné. Michael Spec-ter z časopisu The New Yorker napsal, že mě Francouzi nemají rádi ze dvou důvodů: vadí jim, že moje antidopingové testy byly negativní, zatímco někteří francouzští cyklisté měli pozitivní výsledky, a navíc jedu na kole jako robot. Francouzští diváci rádi vidí bolest ve tváři závodníka zdolávajícího horské stoupání, utrpení tam má velkou tradici. Stále dokola si vyprávějí některé historky, například o chlapíkovi, co si na Tour v roce 1910 musel svařit rám kola. Na takové věci nikdy
nezapomenou. Já jsem jim ale příliš podobných podnětů neposkytl; příliš výrazně jsem se neprojevoval, často jsem neviděl důvod, proč něco komentovat, a snažil jsem se na kole působit klidně.
Nepokoušel jsem se ukojit francouzskou sentimentalitu, dramatizovat, zaútočit už v prvních kilometrech a třeba prohrát celý závod, aby se Francouzi cítili dobře. Měl jsem Francii rád, ale neměl jsem v lásce francouzský tisk a fanatiky, a teď jsem navíc neměl rád francouzskou byrokracii.
Vyšetřování dospělo k výsledku v prosinci, stejně jako tiskové zprávy. Zaměřili se na záhadnou látku zvanou Actovegin - krabičku od ní našli právě v odpadcích. Téměř všechny zprávy o ní byly senzacechtivé, leč mylné: Actovegin podle jedné obzvlášť šílené reportáže v londýnských Times prý nikdy předtím nebyl použit na lidech.
V životě jsem o tom neslyšel.
Nikdy jsem to nepoužíval a nepoužívám ani dnes. Zjistilo se, že o tom neslyšel ani žádný z mých týmových kolegů. Tisk však trval na svém: je to prostředek na zvýšení vitality (není), je zakázaný (není), jeho účinek je podobný jako u zakázaného erytropoetinu (není).
Musel jsem si zjistit dostupné informace. Ve skutečnosti se Actovegin používá od šedesátých let. Je to extrakt z telecí krve a v lékařských kruzích se velmi debatovalo o tom, k čemu je vlastně dobrý, pokud vůbec k něčemu. Používal se převážně v evropských zemích k léčení diabetů, ale také na rány, odřeniny, vyrážky, akné, vředy, popáleniny, záněty šlach, otevřené rány, problémy s očima, poruchy oběhu a senilitu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl zlepšovat fyzický výkon a nebyl na žádném seznamu zakázaných látek. Musím to říci znovu. Byl to legální preparát. Nebyl zakázaný.
Týmový lékař si před závodem přibalil Actovegin do kufříku. Měl ho s sebou, protože jeden z našich asistentů byl diabetik, a kromě toho se mu mohl hodit, kdyby došlo k nějakému poranění kůže — třeba když spadnete na asfaltku v rychlosti padesát mil za hodinu.
Francouzská ministryně sportu Marie-George Buffetová oznámila, že všechny vzorky moči našeho týmu z Tour 2000 budou předány vy-
šetřovatelům k dalšímu testování a stejně bude naloženo s vyhozenými odpadky.
To byly vlastně docela dobré zprávy. Já jsem si přál všechny ty testy, protože jsem věděl, že výsledky budou negativní. Jedině díky nim jsem mohl dosáhnout satisfakce. „To je ta nejlepší zpráva za dlouhou dobu," řekl jsem. „Protože vím, že jsem čistý."
Další dobré zprávy přišly, když Mezinárodní cyklistická unie (UCI) oznámila, že provede svoje vlastní testy. UCI se v tichosti rozhodla ponechat si 91 zmražených vzorků moči ze závodu v roce 2000 bez vědomí cyklistů, a chtěla je případně podrobit modernějším testům na EPO.
Předtím neexistoval způsob, jak zjistit, jestli sportovec tuto látku používá. EPO je syntetický hormon, který byl původně vytvořen pro pacienty na dialýze, ale sportovci bažící po vítězství zjistili, že může zlepšovat jejich výkony, a to zvláště v cyklistice, plavání, veslování a běhu. EPO může cyklistovi pomoci tak, že podpoří tvorbu hemoglobinu a díky tomu se do svalů dostane více kyslíku. Právě tato látka vyvolala skandál na Tour v roce 1998.
Nové testy na EPO dokážou určit, jestli jste tuto látku užili za posledních 72 hodin. Zkoumají viskozitu krve a počet červených krvinek. Když je červených krvinek víc, krev je hustší a máte více hemoglobinu. Test srovnává viskozitu krve sportovce s krví průměrného člověka; pokud výsledky překračují určité parametry, považuje se to za známku užití EPO.
Vyšší hustota krve, kterou EPO způsobuje, se považuje z dlouhodobého hlediska za velmi nebezpečnou a někteří dokonce spekulují, že by mohla vyvolávat mrtvici. Podle New York Times bylo u asi dvou tuctů cyklistů podezření, že zemřeli právě z těchto důvodů. Jestli si někdo myslí, že bych prošel čtyřmi cykly chemoterapie a pak riskoval život užíváním EPO, pak je blázen. Snažit se maximalizovat výkon nebo prozkoumávat šedou zónu farmakologie je jedna věc. Vystavovat se nebezpečí smrti věc druhá.
Praktikoval jsem jiný, přirozenější způsob okysličení krve. Trénoval jsem a žil ve vyšší nadmořské výšce. Trénoval jsem ve vyšších polohách
- byla to podstatná součást mého režimu, byla naprosto bezpečná, ale nebyla to žádná legrace. Člověk při tom skoro vyplivoval plíce, měl závratě, bylo to nepříjemné, ale legální a fungovalo to. Jak?
Když snížíte příjem kyslíku, tělo se musí přizpůsobit, být výkonnější a začít vyrábět více červených krvinek. Každý rok jsem na měsíc jezdil trénovat do sv. Mořice a když jsem nebyl v horách, často jsem spal ve speciálním stanu.
Tenhle stan, jak si asi dokážete představit, není zrovna ta nejromantičtější věc, kterou si můžete přinést do manželství. Vypadá jako normální stan, ale obsahuje speciální zařízení, které odfiltruje část kyslíku ze vzduchu, aby byla simulována vyšší nadmořská výška. V Evropě se hodně používá a doma jsem měl taky jeden a občas v něm přenocoval, i když to znamenalo spát bez Kik a s nepříjemným strojovým rámusem. Někdy si v něm hrál Luke - to jsem pak našel stan plný hraček a polámaných sušenek.
Jednou v noci jsme v něm s Kik zkusili spát oba. Kik říkala: „To je tak romantické, pojďme kempovat."
Vydrželi jsme tam asi tři hodiny, než se spustil alarm signalizující vážný nedostatek kyslíku. Vzbudili jsme se lapajíce po dechu, se strašnou bolestí hlavy.
„Promiň," omlouval jsem se Kik. „Nevěděl jsem, že to není pro dva."
„Měl bys takový sehnat," ucedila.
Podivné mlhavé vyšetřování ve Francii mě stále frustrovalo, ale teď, když měly proběhnout specifické testy, cítil jsem se lip. Kdybych byl podvodník, hned by se to ukázalo, až by rozmrazili moje vzorky z Tour 2000, kdy testy na EPO ještě neexistovaly a já jsem ani netušil, že si vzorky schovají a zmrazí.
Testy pro francouzské vyšetřovatele měli vést tři forenzní lékaři. Každou kapičku moči i krve mé i kolegů z týmu měli podrobit vyčerpávajícímu rozboru. Až do této chvíle jsme se nemohli nijak bránit. Podle úřadů měly být testy hotové v lednu a to znamenalo, že budu už brzy očištěn. Těšil jsem se na tu velkou chvíli, kdy budu zproštěn obvinění.
Ta chvíle však nikdy nepřišla. Byl tu leden, pak konec ledna, a žádné výsledky testů. Vyšetřovatelé mi to odmítli vysvětlit, neřekli proč.
Ta zima byla nezvykle pochmurná. Nazval jsem ji „velmi neuspokojivá zima". Jedna rána následovala druhou. Začal jsem mít pocit, že nás neustále někdo obtěžuje: prohrabávali odpadky, zkoumali pod mikroskopem moji krev a moč, a teď se francouzské úřady ještě začaly zabývat mými daněmi.
Na jaře předvolali k výslechu do Paříže Johana Bruyneela. Policejní stanice byla obsypaná novináři. Každý novinář ve městě tam byl, s mikrofonem nebo kamerou. Bruyneel strávil uvnitř tři hodiny. „Cítil jsem se jako zločinec," líčil později.
Když výslech skončil, zeptal se Johan jednoho z policistů, proč vyšetřování trvá tak dlouho. Odpověděl: „Všechny testy jsou hotové, všechno je hotové, a nebylo tam nic, nic."
Policejní vyšetřovatel projevil sympatie, skoro se omlouval. Prozradil Johanovi: „Expert, který testy prováděl, si myslí, že něco přehlédl. Říká, že není možné, aby tam nic nebylo."
„ Cože?!" zařval Johan nevěřícně.
„Expert říká, že Armstrongův výkon byl tak neskutečný, že to není normální. Chce tam něco najít."
Takže v tom byl náš problém. Ničím jsme se neprovinili, ale to nestačilo francouzským vědcům, kteří si naši vinu přáli. Mohli jsme se jen pokusit zapomenout a pokračovat dál. Ale vypadalo to, jako by se nám snažili znepříjemnit život co možná nejvíc. Konečně mi to došlo. Rozhodl jsem se dát vale Francii a začít hledat nový domov ve Španělsku.
Život ve Francii býval docela poklidný - Středomoří a pravidelný režim tréninků. A budou mi chybět bagety, květiny, přátelé a výhled z hor na moře. Bude se mi stýskat po večerech, kdy jsem sedával na terase a sledoval západ slunce nad světly města. Nebudou mi ale určitě chybět prohledavači odpadků a vyšetřovatelé.
Zdálo se, že vyšetřování může vážně ohrozit mou pověst. Bili Staple-ton zaznamenal potíže v byznysu. Coca-Cola ode mne zděšeně prchala, stejně jako další sponzoři.
Bili jim nakonec řekl: „Podívejte, on žádný doping nebere, jasné? Na to bych vsadil celou svoji kariéru."
Do smluv jsme začali zahrnovat antidopingové klauzule: kdybych měl někdy při testování pozitivní výsledek, vrátím sponzorům peníze.
Bili se také pokoušel vyjednat novou čtyřletou smlouvu s U. S. Postál Service, což byl hlavní zdroj mých příjmů. Ale byli ostražití, nechtělo se jim a dokonce jednu chvíli uvažovali i o tom, že neobnoví svoje sponzorství. A to všechno kvůli francouzskému honu na čarodějnice. Bylo těžké nebrat si to osobně.
Další, mnohem osobnější rána mě však postihla, když Kevin Living-ston, jeden z mých nejbližších přátel, opustil tým. Chtěl víc peněz a nezávislosti a dospěl k názoru, že už ho unavuje jezdit v můj prospěch. A tak to vzdal. Přijal lepší nabídku, nejdřív od týmu sponzorovaného potravinářskou společností Lindy McCartneyové. Tento tým však neměl dlouhého trvání a zkrachoval, takže Kevin přijal nabídku Deutsche Telekom, aby pracoval pro mého největšího rivala Jana Ullricha.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Kevin a já jsme spolu na kole strávili skoro deset let. Jezdil jsem vedle něj, trénoval s ním, zdolával horská stoupání. Jako cyklista bych mu určitě dokázal hodně pomoci, jako přítel bych pro něj udělal cokoliv a doufal jsem, že budeme jezdit spolu až do konce kariéry. Cítil jsem se zrazený: věřil jsem, že když se s někým přátelíte deset let, neuděláte to, co udělal on. „To už by Colin Powell mohl začít pomáhat Číňanům," konstatoval jsem.
Kevin a já jsme spolu přestali mluvit a nějakou dobu nám to vydrželo. Nakonec jsme si začali trochu povídat na kole nebo když jsme na sebe náhodou narazili. Pak, díky zprostředkování společných přátel, jsme se setkali a vyjasnili si to na společném flámu. Dali jsme si pár piv a zase se sblížili. Problém byl asi v tom, že moje očekávání a nároky na Kevina se neshodovaly s jeho očekáváními. Neměl jsem právo určovat, co bude nejlepší pro jeho kariéru.
Ale už nikdy jsme spolu nejeli jako týmoví kolegové a já si pořád myslím, že neměl odcházet. Nakonec ho kolo přestalo bavit a zanechal sportu. Vlastně se svým odchodem z cyklistického cirkusu taky trochu
pomstil antidopingovým komisařům. Jednou na podzim roku 2002 časně zrána zabouchali na jeho dveře a strčili mu obligátní papír. Ke-vin jim prokázal tu laskavost, že se vyčural do nádobky. Pak odevzdal vzorek se slovy: „Opravdu doufám, že tam něco najdete. Já už jsem totiž skončil."
Tu zimu jsme si ale ještě nesáhli až na dno. K tomu došlo, když se nám s Kik nepodařilo počít další dítě. V únoru Kik podstoupila umělé oplodnění, ale neúspěšně.
Nezasvěceným se obtížně vysvětluje, jak svízelný ten proces byl, všechny ty pilulky a injekce a testy, Kik celá rozpíchaná... aby nám pak řekli, že to bylo k ničemu. Mysleli jsme si, že to bude tak snadné jako s Lukem. Nepovedlo se.
Já jsem bral ten telefon. Kik se mi dívala do tváře, když mi sdělovali výsledek, a věděla, že odpověď zní ne. Poznala to z mého výrazu a tónu hlasu. Řekl jsem, tak nezávazným tónem, jakého jsem byl schopen: „Dobře, v pořádku, díky."
Zavěsil jsem. „Není to odpověď, kterou jsme chtěli slyšet," řekl jsem.
Kik se rozplakala. „To bude v pořádku," řekl jsem. Ale oba nás to sebralo. „Hele, koukni," řekl jsem jí, „prostě to zkusíme znovu."
Jenže zkusit to znovu znamenalo, že Kik zase bude muset vytrpět jehly, pilulky, sonogramy. Znamenalo to, že kvůli spoustě vyšetření bude muset zůstat doma, když budu na cestách. Znamenalo to dlouhé odloučení a především možná další zklamání.
Několik dní jsme uvažovali o tom, že počkáme až do příštího roku. To by ale bylo ještě více deprimující, tak jsme se rozhodli jít do toho znovu a hned.
Bojovali jsme s časem: měl jsem jet na každoroční týmové tréninkové soustředění a připravovat se na Tour 2001 a když se k tomu přidal ještě proces umělého oplodnění, znamenalo to, že budu bez rodiny déle než kdy jindy. Luke se den ode dne měnil a mně to utíkalo. Žvatlal ta-tí tohle a ta-tí tamto a ukazoval na kola a říkal „ta-tí?" A nakonec rozmrzele pronesl „ta-tí papá."
Jel jsem na soustředění do Španělska a když jsem měl volný den, hledal jsem nám nové bydlení. Nakonec jsem ho našel, byl to starý byt ve městě Girona, oblíbeném útočišti cyklistů. Asi pětačtyřicet minut cesty odtamtud žil Kikin starý přítel José Alvarez-Villar a se vším mi pomohl, najít realitku i uzavřít smlouvu s překladateli a právníky.
Španělsko se mi vždycky líbilo a teď jsem se pustil do renovování krásného bytu, který byl součástí starého paláce a vyžadoval zvláštní péči. Hledal jsem řemeslníky, kteří by ho mohli zrestaurovat — aspoň jsem se mohl zabývat něčím jiným než neustálými úvahami o trapném vyšetřování.
Bylo to pro nás hodně náročné, odloučení, vyšetřování, odchod mého nejlepšího přítele do konkurenčního týmu, rozhodnutí o stěhování, problémy s hledáním nového bytu a neúspěšné oplodnění. Ale ať ty měsíce byly sebevíc příšerné, snažili jsme se s Kik neztrácet odvahu, protože jsme to všechno mohli srovnávat s mojí nemocí: pak nás zvraty v kariéře a problémy s dopingovým vyšetřováním nemohly vyděsit.
Kdykoliv jsme si potřebovali připomenout rozdíl mezi drobnými problémy, které zrovna zažíváme, a skutečně vážnými starostmi, vytanula nám na mysli rakovina.
Pořád jsem docházel dvakrát ročně ke svému onkologovi dr. Ni-cholsovi na odběry krve a vyšetření. Nebylo to nikdy nic příjemného. Za vyléčeného mě mohli formálně prohlásit až po pěti letech. Ten podzim jsme s Kik letěli do Oregonu na čtvrtou výroční prohlídku.
Legrační bylo, že si každý myslel, že jsem s rakovinou skoncoval. Mysleli si, že jsem ji porazil, vyhnal, vypudil pryč. Přežít rakovinu však není jednorázová záležitost, je to otázka vývoje.
Někdy se mi zdálo, jako bych tu nemoc prožil už před celými věky, jindy jsem zase měl pocit, že to bylo včera. Měl jsem divný dojem, že pořád ze svého těla vylučuji nějaké jedy, že jsou ve mně pořád toxiny. Moje tělo se muselo vypořádat nejenom s drsnou chemoterapií, ale taky s anestetiky ze dvou operací. Anestezie může zůstávat v buňkách. Byla to zkušenost podobná smrti - jste nadopovaní tolika chemikáliemi
a ve stavu tak hlubokého bezvědomí, že jste jen krůček od smrti. A ty chemikálie vás tam drží.
Měl jsem oholenou hlavu a na ní malé značky. Chirurg mi vysvětloval postup, jako kdyby mluvil o řezání dřeva.
„Prostě tam vyřízneme malou díru, odklopíme to, odstraníme leze, dáme to zpátky a zakryjeme. "
Mluvil o mé lebce.
Pořád jsem se strachoval o své zdraví. Drobné potíže, kterých by si ostatní ani nevšimli - boule, bolest - ve mně hned vyvolávaly obavy typu „takovina se vrátila". I obyčejné nachlazení jsme doma hned řešili, rozebírali, přemítali o něm a byli ve stresu.
I lehká únava nás vyděsila, hned jsme volali doktorům a trenérům. Pořád jsem nosil ponožky, nikdy jsem neběhal naboso, pořád jsem měl něco kolem krku. Když jsem začal popotahovat, hned jsme o tom mluvili, dostal jsem horkou polévku a šel si lehnout. Když jsem se necítil dobře nebo jsem se ten den na kole vyčerpal, byl jsem duchem nepřítomný a přímo jste mohli cítit napětí, které ze mě vyzařovalo.
Kik a já jsme přijeli do oregonské Health Sciences University v Port-landu na sérii testů. Snažili jsme se pokaždé tvářit, že návštěva u dr. Ni-cholse je jen rutinní prohlídka, ale tak to nebylo. Výsledky mohly být perfektní nebo strašlivé: buď rakovinu nemám, nebo mám. Kdyby se rakovina vrátila, dala by se jen nasadit ještě intenzivnější chemoterapie, která by ale neměla velkou naději na úspěch.
Byl jsem unavený, když jsem se vzbudil, unavený, když jsem jedl, unavený, když jsem se sprchoval. Prospal jsem dvacet hodin denně; jako bych si vzal ten nejsilnější prášek na spaní, který kdy existoval. Jednou ráno jsem se probudil tak unavený, že jsem se nemohl ani odplazit do koupelny. „Myslím, že budu zvracet," varoval jsem matku. Pomohla mi z nemocniční postele a já se na ni zavěsil, potácel se přes místnost zlomený v pase a pyžamo se mi rozevíralo.
V duchu jsem nadával na sestry, které měpropichovaly jehlami, braly mi krev nebo měřily krevní tlak. Ležel jsem v posteli, obklíčený bezbarvými stěnami pokoje, obdélníku deset krát čtrnáct stop s výhledem na cihlovou budovu, s šedozeleným linoleem, bezovými zdmi a světle hnědými prostěradly. Byl jsem příliš unavený, než abych vstal a něco s tím deprimujícím prostředím udělal. Stapleton, Och a já jsme hráli karty, dokud se mi znovu nezačaly zavírat oči. Hráli jsme karty tak často, že jsme si vymysleli vlastní jazyk. Kluk byl lump, králové byli kovbojové. Otráveně jsem zíral na televizi v rohu. „Nesnáším baseball," řekl jsem. A stejně jsem se na něj koukal. Byl jsem tak unavený, že jsem nemohl přepnout program.
Z každoroční prohlídky jsme s Kik byli vždycky nervózní, ale tentokrát bylo napětí obzvlášť silné, vzhledem k tomu, co se dělo v našem životě. Doktoři a sestry důvěřovali mému zdraví mnohem víc než já sám, takže si možná neuvědomovali, jak velké máme obavy.
Byl tam štáb s kamerou, točili vzdělávací program o rakovině a ptali se, jestli mě mohou natáčet při různých vyšetřeních. Souhlasil jsem, ale téměř vzápětí jsem toho začal litovat. Podstoupil jsem rentgen hrudníku a napadlo mě Hele, vždyť nevíme, jak to dopadne. Jděte s tou kamerou pryč.
Jak jsem chodil od vyšetření k vyšetření, zdálo se mi, že je všude spousta lidí, sestry s hromadami formulářů k podpisu, technici, kteří si chtěli povídat. Zdálo se, že si nikdo neuvědomuje, že každé zabliknu-tí na monitoru CT pro nás může znamenat katastrofu. Postávali tam, jedli koblihy, žádali mě o autogram, fotili. Všem bylo předem jasné, že jsem zdravý.
Najednou jsem chtěl být sám. Připadal jsem si odhalený. Rozumem jsem věděl, že šance na návrat rakoviny je zanedbatelná, ale stejně jsem měl hrůzu z výsledků testů. Pro lidi trpící rakovinou bych udělal cokoliv, ukazoval se na veřejnosti, rozdával podpisy, promluvil si s kýmkoliv, ale nechtěl jsem to dělat teď, protože v tuhle chvíli jsem měl strach jen sám o sebe.
Chtěl jsem být normální pacient, mít trochu soukromí a klidu, abych zvládl cokoliv, co se může stát. Ať už si budu moci ulehčené vydechnout, nebo se stane něco strašného, chtěl jsem mít v tu chvíli soukromí.
Testy byly v pořádku.
„Všechno vypadá dobře," řekl dr. Nichols. Kik mě objala a ulehčené se usmála.
Nikdy jsem si nezvykl na ten pocit: pocit naprosté čistoty. Byl jsem čistý. Rentgeny a skeny ukazovaly, že jsem v pořádku, že všechno je jak má být. Takové odhalování mi nevadilo. Na těch obrázcích byl člověk: s pěti smysly, chutí k jídlu, určitým intelektem, s duší a nervovým systémem, se čtyřmi končetinami, páteří a obratli, ne v úplně ideálním stavu, ale zase ne v tak špatném, se stopami po otvoru na hrudníku, s podkovovitým zubem po operaci na skalpu, s jizvou ve slabině. Sem tam nějaké zajizveniny, sem tam něco chybělo. Ale ne moc.
Vyšetřovací spis, který proti mně Francouzi shromažďovali, byl stále objemnější. Na deskách byl můj obrázek, fotografie z cíle Tour de France, jak jsem jel po Champs-Elysées s vlajkou.
Nad něj někdo přidal obrázek injekční stříkačky. Takže tak nějak to vypadalo s presumpcí neviny a nezaujatostí vyšetřovatelů.
Měsíce ubíhaly a pořád nebyly k dispozici výsledky testů. Byl jsem si jistý, že vzorky jsou naprosto čisté - a oni to určitě museli vědět také. Bylo obtížné uvěřit, že by jakékoliv testy mohly trvat takhle dlouho. Ale vyšetřovatelé odmítali případ uzavřít nebo vydat prohlášení; místo toho neustále tvrdili, že potřebují více testů, a nechávali případ otevřený.
Mezitím každého, kdo se mnou spolupracoval, nařkli ze spoluviny. Mého kouče Chrise Carmichaela neustále propírali v tisku. Někteří novináři napsali, že jestli jsem dopoval, tak on mi určitě ty drogy dodával.
„Chápeš to?" divil se Chris. „Pracuješ do úmoru a pak si někdo dovolí tvrdit, žes to ve skutečnosti nedokázal."
„Vykašli se na to," poradil jsem mu. „Nenech se otrávit." Chris pracoval s hokejistou Saku Koivu. Finský kapitán Montreal Canadians se vyléčil z nehodkinovského lymfomu a prožíval ohromující comeback. Zrovna když Canadians hráli play-off, dozvěděl se Koivu, že je zdravý, a majitel Canadians George Gillet najal Chrise, aby mu pomohl dostat se zpátky. Měsíc po skončení chemoterapie zahájil Chris s Koivem pravidelný každodenní trénink - půlhodina na stacionárním kole a posilování s lehkými činkami. Brzy už Koivu trénoval pět hodin denně, šest dní v týdnu.
Ještě před koncem sezóny se vrátil k hokeji, uhrál deset bodů ve dvanácti zápasech a dovedl Canadians k vítězství v play-off. Byl to neuvěřitelný příběh.
„Jemu jsem taky dával doping, nebo co?" ptal se Chris s hořkostí v hlase.
Vyšetřování, které mělo být v lednu uzavřené, na jaře pořád pokračovalo. Jako kdyby se rozhodli „Budeme tak dlouho provádět testy, dokud něco nenajdeme." Nemohl jsem nic dělat. Byl jsem zvyklý držet osud ve vlastních rukou, na kole, v podnikání i na nemocniční posteli, ale teď jsem byl bezmocný.
Vypadalo to, že „dopingová" aféra se potáhne donekonečna. Vždycky bylo dlouho ticho po pěšině a já jsem neměl ani potuchy, co se děje, a to mě přivádělo k šílenství. Nemohl jsem se bránit, nemohl jsem mluvit se soudci nebo vyšetřovateli, nemohl jsem kontrolovat testování, nemohl jsem na nikoho zařvat (kromě Billa) a nemohl jsem to nijak urychlit. Měl jsem všeho plné zuby a Bili už mě měl taky dost.
„Co s tím budeme dělat?"
„Proč je ta soudkyně pořád na dovolené?"
„Neděláme toho dost. Proč něco neuděláme?"
Můj právník ve Francii psal dopisy francouzským úřadům, aby urychlil vyšetřování. Já sám jsem napsal soudkyni a nabídl jí plnou spolupráci. Když z UCI nechtěli dát moje vzorky krve a moči vyšetřovatelům kvůli nějakým procedurálním zádrhelům, prosil jsem vedení svazu, aby spolupracovalo.
Všechno bylo k ničemu. Rychlost procesu jsme nemohli absolutně ovlivnit, a to jsem těžce nesl. Bili nakonec dospěl k přesvědčení, že čím víc se budeme snažit, tím pravděpodobněji se nám podaří vše jen protáhnout. Sophie-Helěne Cháteauová byla všemocná a mohla proces prodlužovat po libosti.
V noci jsem zíral do stropu a přemýšlel, jak nejhůř by to mohlo dopadnout: co když výsledky nebudou v pořádku, protože to v laboratoři někdo pokazí, nebo co když bude někdo tolik toužit najít nějakou zakázanou látku, že zfalšuje závěry? Kdyby byly výsledky pozitivní, všichni by si už navždycky pamatovali, že jsem dopoval. A nikdo ve Francii si nepřál rezultát, který by ukazoval, že celá aféra byla bouří ve sklenici vody.
Bili se mě snažil uklidňovat. „Dopadne to takhle," říkal. „Jednoho dne se prostě vzbudíme a bude to za námi, někdo oznámí, že vyšetřování skončilo."
„Já nevím."
„Počkej," řekl přesvědčivě. „Ono to jednou skončí."
Pak přišel duben a zpráva, která vypadala pro nás dobře. Přes reportéra z Reuters jsme se doslechli, že všechny testy byly v pořádku - přesně jak jsme celou dobu tvrdili. Můj právník v Paříži zavolal soudkyni Cháteauové. Potvrdila to.
Zrovna jsem závodil ve Francii, a tak jsem přijel do Paříže a svolal tiskovou konferenci, abych oznámil výsledky: všechny vzorky týmu, nejen moje, byly negativní. V odpadcích se taky nic nenašlo. Jen krabičky a obaly, to je všechno.
Nemohl jsem si odpustit pár sarkastických poznámek k rychlosti vyšetřování. Zdůraznil jsem, že zatímco probíhá tisková konference, soudkyně je na dovolené. „Já v noci nespím, chci očistit svoje jméno, a ona si tři týdny užívá někde na pláži," upozornil jsem. Vyjádřil jsem také víru v brzký konec vyšetřování, když už existují pozitivní důkazy, že já i tým jsme byli čistí.
Ale Cháteauová se nedala. Když jí reportéři zavolali kvůli potvrzení mých informací, uznala, že testy byly negativní - ale mou tiskovou
konferenci označila za „předčasnou" a naznačovala, že ještě nemají všechny důkazy.
Reportér se zmínil o tom, že doufám v rychlé uzavření vyšetřování.
Stroze odpověděla: „// révě." (v překladu něco jako „to je jeho sen"— pozn. překl.)
Někdo se mě ptal, co by mohlo přesvědčit skeptiky o mé nevině. Odpověděl jsem: „Nevím." Propadal jsem malomyslnosti, že po zbytek života ponesu cejch provinilce.
Soudním verdiktem jsem mohl ztratit vše, oč jsem se tak dlouho snažil, kariéru, renomé, sportovní úspěchy. O co můžete přijít, když si lidé nemyslí, že jste poctivý člověk? Vyšel mi dlouhý seznam a já přemýšlel, jestli bych se bez těch věcí a hodnot dokázal obejít. Mezitím očerňovali moje jméno a já jsem cítil, že očistit se bude obtížné, ne-li nemožné. Mé jméno zaštiťovalo mou víru, práci, živobytí, rodinu. Mohl jsem se obejít bez peněz, bez kontraktu s firmou Coca-Cola, ale kdybych přišel o dobré jméno a pověst? Možná bych je už nikdy nezískal zpátky.
„Je to pro mě hrozně důležité," zdůraznil jsem Kik. „Luke se jmenuje Armstrong a lidé to jméno znají. A já nechci, aby někdo předhazoval mému synovi, až půjde do školy: Jo, tvůj táta je podvodník, co bral doping.' To bych nepřežil."
O jednu věc ale přijít nemůžete - o sebe sama. Měl jsem svou nevinu, a o tu mě nikdo nemohl připravit.
Prohrál jsem závody, přišel o zdraví i staré dobré „já", ale každá ztráta měla místo v mém životě. A jestli přijdou další ztráty a prohry, taky budou patřit k životu. Nedá se jim vyhnout. Člověk zraje, stárne. Musíte dělat kompromisy, které jste si dřív nedokázali představit, a potýkat se s problémy, proti kterým jste přece měli být imunní. Najdete si práci a možná o ni přijdete. Budete bojovat se svým partnerem, budete muset snést spoustu zodpovědnosti a vypořádat se s nefér jednáním. Nemůžete si dovolit, aby vás prohry demoralizovaly. Dovolte jim, aby vás formovaly, a věřte - nakonec budete silnější a bohatší o životní zkušenost.
Kik radila: „Zachovej si odstup."
To jsme se snažili dělat. A pak se stalo něco, co nám to trochu usnadnilo. V dubnu jsme zjistili, že Kik je těhotná. Vlastně byla víc než jen těhotná, byla extrémně těhotná. Pořád říkala: „Cítím se tak podivně," a jak se později ukázalo, měla k tomu dobrý důvod.
Byl jsem zrovna ve Španělsku, když šla na gynekologické vyšetření. Svěřila se svému lékaři Marco Uribemu: „Bojím se, že mám trojčata."
Zeptal se jí: „No a nechcete to vědět jistě?"
Na sonografii měla jít až za deset dní, ale doktor jí vysvětlil, že mno-hočetné těhotenství by už možná mohlo být znát.
„Chcete to vědět teď hned?"
Kik byla sama. Bylo asi šest hodin večer, na druhé polovině světa byla hluboká noc a já jsem spal. Váhala a pak řekla: „Jo, chci to vědět. Jasně že to chci vědět."
Vzápětí spatřila na obrazovce dvě vibrující tečky. Kik chtěla počkat až do rána, než mi zavolá, ale byla tak rozrušená, že popadla mobilní telefon a vyťukala moje číslo v Evropě. Zatímco jsem spal, namluvila na záznamník vzkaz hlasem, který kolísal mezi seriózností, dojetím a roz-jařenou opilostí.
„Jsou to dvojčata," vydechla.
Kapitola 4 VÍRA A POCHYBY
Lidé mi dávají věci, které chtějí, abych měl, a věci, o kterých předpo-/ kládají, že bych je měl mít: bible s mým jménem, modlitební knížky s označenými pasážemi. Nejspíš si myslí, že potřebuji především víru. Já věřím, ale nejspíš ne tak jako oni. Jsem duchovní člověk, ale neumím to popsat. Tím si ale říkám o problémy.
Jednou na letišti ke mně přistoupil nějaký chlápek. „Lanci, chtěl bych s vámi mluvit o vašem vztahu k Bohu," řekl mi.
„To asi nebude dlouhý rozhovor," odpověděl jsem.
Můj život si žádá vysvětlení: jak to, že žiju? Odmítám jednoduchou odpověď. To neudělal Bůh. Nechci se nikoho dotknout a uvědomuji si, že tím asi některé lidi zklamu, ale nevěřím typicky náboženským způsobem. Moc se nemodlím, nepatřím k žádnému náboženství s kostely, nelíbí se mi lanaření na víru. Nicméně nosím křížek. Jak bych to vysvětlil cizímu člověku na letišti při čekání mezi dvěma lety?
Čemu věřím? Věřím v tajemství. Věřím, že díky víře je většina světa v pořádku. Věřím, že když budete pátrat a budete se snažit pochopit smysl věcí, dokážete je zařadit na správné místo: daně, skandály, pomluvy, bolesti hlavy, dopravní zácpy. Věřím ve zdrženlivost vůči náboženství. Věřím, že zodpovědný člověk by měl náboženství zpochybňovat. Věřím, že je jedině správné zpochybňovat církev, která kryje zneužívání dětí. Věřím, že je správné tázat se na legitimitu víry, která povzbuzuje represe a teror. Cokoliv jiného by znamenalo nedostatečně používat rozum a mravní cítění.
Myslím, že příliš mnoho lidí používá náboženství jako výmluvu, berličku nebo záchranu. Myslím, že člověk prostě má to, co má, tady a teď. I když jsem hleděl smrti do tváře, nikdy jsem si nemyslel, že je něco „na druhé straně". J. Craig Ventner v diskusi o genomu řekl něco, co bych sám nikdy nedokázal zformulovat, ale dobře to shrnuje všechno, co si myslím o rakovině, náboženství a o světě vůbec.
„Je nepochybně jasné, že život začíná narozením a končí smrtí," řekl, „a kdyby to pochopila většina lidí na téhle zemi, žili by úplně jinak. Hledáme náboženství nebo mystické síly, aby vyřešily naše konflikty, ale nebe a peklo jsou přímo tady, každý den, a my v nich žijeme svůj život."
Pohlížel jsem na rakovinu z vědeckého hlediska. Bojoval jsem proti zhoubné buňce, která napadla moje tělo, a chtěl jsem vědecké zbraně, abych ji mohl porazit, něco, co se dá změřit: data, medicínu, informace. Chtěl jsem se o nemoci dozvědět co nejvíc, protože statistiky jasně ukazují, že čím víc toho pacient o rakovině ví, tím větší je jeho šance na přežití. Studie také ukazují, že ten, kdo věří, prožívá onemocnění lépe. To nepopírám. Jen chci říct, že když jsem byl nemocný, viděl jsem spousty lidí, kteří se vyhýbali osobní zodpovědnosti, nechtěli spolupracovat při léčení. Pokaždé se mnou cuklo, když jsem slyšel někoho říkat: „Je to v Božích rukách" nebo „Bůh to zařídí."
Spal jsem tak dlouho, až jsem si říkal, jestli spánek není skoro jako smrt. Možná jsem umíral. „Opravdu?" ptal jsem se. Věříte, že budete žít, ale nevíte to jistě.
Můj přítel Scott MacEachern z Nike za mnou přišel na návštěvu. Zaklepal na přední dveře a já jsem otevřel. Stál jsem v hale svého velkého domu, sám, bez vlasů, bez obočí, se strhaným obličejem. Scott mě tehdy viděl poprvé od té doby, co jsem onemocněl. Jak jsme tam stáli, sklonil jsem hlavu a ukázal Scottovi velké podkovovité jizvy po operaci mozku a pak jsem si vytáhl tričko a ukázal mu další místa, kde mě řezali.
Ten večer jsme se Scottem seděli a povídali si o nemoci a o životě po smrti. Vzpomínám si, jak řeč plynula a jak jsem byl vyděšený, ale snažil
se být statečný. Vzpomínám, jak jsem mu říkal, že se pokouším zachovat si nadhled a získat informace a že jsem příšerně unavený, ale taky odhodlaný.
Další den ráno se Scott vzbudil a šel běhat a když se vrátil, slyšel z garáže dunět hudbu. Obešel dům a nahlédl dovnitř. Seděl jsem tam na stacionárním kole, v cyklistických botách a šortkách, hlavu holou jako kulečníková koule, a činil se.
Neseděl jsem v sedle, stál jsem v pedálech a šlapal ze všech sil. Scott mi později řekl: „ Tehdy mi došlo, že ať budeš žít, nebo zemřeš, teď bojuješ. "
"Liány z mých povahových rysů nejde dohromady s obvyklou definicí spirituality. Někteří mě dokonce berou jako zvláštní případ: „Ten chlap potřebuje pomoc."
Já ale můžu žít s konfliktem, jestli tomu chcete říkat „konflikt". Prožívám konflikt z dobrého důvodu: když jsem byl malý, neměl jsem zvlášť kladnou představu o organizovaném náboženství. Můj nevlastní otec Terry Armstrong byl jáhen v kostele - ale to mu nebránilo zacházet špatně s mou matkou a bít mě pádlem. Takže jsem náboženství vnímal jako něco, čemu se nemá důvěřovat, co se dá použít jako nástroj dobra, ale i strachu, a to, že někdo chodí každou neděli do kostela neznamená, že je to dobrý člověk.
Mé děti jsou vychovávané jako katolíci a jejich matka je praktikující katolička. Moje domácnost je v tomto směru otevřená. Nikdy jsem se s Kik nehádal o tom, co by se děti měly učit, nebo jak by se měly vychovávat; podle mě mají chodit do kostela se svou matkou. Jak jsem tak o tom přemýšlel, říkal jsem si, že děti mají dostatek rozumu a nezávislosti k samostatnému rozhodnutí; a jestli budou věřit, tím lip.
Kik je pro svou víru postupem času stále víc nadšená, zatímco já jsem zůstal skeptikem. Brali jsme se sice v katolickém kostele, ale teď už se v náboženských otázkách neshodneme. Mé pochybnosti ji někdy rozčilovaly. Někdy nás zastavil nějaký cizí člověk a povídá: „Proč se nemodlíte?" Kik odpověděla: „Jestli vám to pomůže, budu se modlit za něj." Někdy jsem taky míval sklony být protivný chytrolín a otravovat ji.
Když šla na mši, neodpustil jsem si kousavý komentář.
„Proč to děláš?"
„Ráda chodím na mši."
„Ale vždyť je sobota. Pojď radši na večeři."
„Mám ráda sobotní mše."
Chvíli jsem o tom přemýšlel.
„Nemůžeš to změnit?" prohodil jsem.
Jednou mě ale utřela, přesvědčila mě, že bych neměl dělat další narážky. „Ať svou sílu beru odkudkoliv, ty bys měl být jenom rád," řekla mi. „Protože ty na mě hodně spoléháš, takže jsi na té síle závislý." Měla pravdu; pokud víra ovlivňovala její život, měla vliv i na život můj. Když jsem jel na závod, Kik zašla do kostela a zapálila tam za mě svíčku, a já jsem si toho cenil. Při Tour jsem se jí ptal: „Zapálila jsi dneska za mě svíčku?" Ale nikdo mi doma nikdy neřekl: „Chceš jít s námi dnes do kostela?" Měli rozum.
Kik si s Lukem brzy začala povídat o Ježíši Kristovi. Pro mě Vánoce neměly zvláštní význam, jen jsem je měl spojené s dětstvím. Když Luke prožíval své druhé Vánoce, byl jsem bez sebe vzrušením a vstal jsem ráno jako první. Koupili jsme mu malý džíp na dálkové ovládání a já jsem se nemohl dočkat, jak se bude tvářit, až otevře krabici. Jenomže on se zrovna ten den rozhodl přispat si. Neklidně jsem brousil po kuchyni. Kik a její rodiče, Dave a Ethel Richardsovi, vstali a všichni jsme společně v kuchyni popíjeli kávu a četli noviny. Najednou jsem to už nemohl vydržet.
„Pojďte ho vzbudit," vyzval jsem je.
Vstal jsem ze židle, popadl vánoční punčochu se zvonečky a zamířil nahoru. Před Lukovým pokojem jsem punčochou pořádně zatřásl. Nic. Tak jsem třásl znovu a znovu, čím dál netrpělivěji. Kik se dole hroutila smíchy, protože slyšela ty vánoční zvonečky a mě, jak křičím jako Santa Claus: „Ho! Ho! Ho!" Konečně můj syn vystrčil hlavu zpod peřiny.
Kik si myslela, že můj skeptický postoj je zapříčiněný zážitky z dětství a že se možná nechám přesvědčit, že možná jednoho dne „ocením zdroj" svého uzdravení. Já jsem s ní nesouhlasil a nesouhlasím ani teď.
To mi však nebrání, abych nechoval úctu k některým aspektům náboženství, či aby mě dokonce nezaujaly, zvlášť různé obřady a všechno co k nim patří.
Proto nosím křížek na krku - je to výraz soucitu s trpícími. Byl jsem stále v remisi, když se Stacy Pounds, který pracoval mnoho let pro Billa Stapletona jako asistent, dozvěděl, že má rakovinu plic. Má matka přinesla dva stříbrné krucifixy. Stacy si vzal jeden a já jsem nosil druhý. A nosím ho pořád.
V zimě a na jaře roku 2001, když jsem se připravoval na další Tour de France, začal jsem se snažit o zrestaurování staré rodinné kaple v našem novém domově v Gironě. Koupil jsem přízemí bývalého malého paláce v jedné z nejpůvodnějších uliček starého města, protože mě ohromila jeho zašlá krása a taky proto, že jsem věděl, jak se bude líbit Kik. Byt byl vlhký a zdivo stěn se rozpadalo; muselo se to tam kompletně předělat a opravit, ale ze vzduchu jsem cítil dávné události. Z těch skvrnitých, vybledlých zdí a zavlhlého, šedivého kamene, gotických klenutých stropů a barevných skel dýchal zvláštní žár.
Girona je živoucí archeologické naleziště, s pozůstatky z různých období, památkami od Římanů, Maurů, židů, muslimů i ze středověku. Gotická katedrála je jedna z největších v Evropě a přitom tam stojí jen tak, na konci křivolaké uličky dlážděné kočičími hlavami, kde je plno malých knihkupectví, kavárniček a dalších podniků. Podle historických záznamů v nejkrvavějších obdobích náboženstvím prodchnutých dějin města stékaly tou ulicí dolů doslova potoky krve.
Byt má vysoká okna a terasu z tepaného železa. Z ní vidím na svou oblíbenou kavárnu dole přes ulici. Mají tam hluboká proutěná křesla, do kterých se můžete zabořit a popíjet kávu. V bytě jsou staré gotické oblouky a římsy a patří k němu také dvě malé zahrádky se zurčícími kamennými fontánami. Ústředním místem je tu ale malá rodinná kaple s temně modrými stěnami, zlatými hvězdami a malým dřevěným oltáříkem.
Najal jsem v Barceloně řemeslníky, aby opravili fresky na zdech a zrestaurovali půlnočně modré a purpurové stěny s pozlacenými ozdo-
bami. A jako korunu snažení všech jsem koupil obraz, výjimečný kousek křesťanského umění z 15. století, který visí nad oltářem a je stře-dobodem celé místnosti.
Pro mě ta kaple neznamená jen bohoslužby, ale také historii věků, stovky roků, které se vepsaly do klenutých stropů, zlaté barvy a originálních barevných skel. Je to ohromující. Cením si té kapličky jako protiváhy k veškerému logickému myšlení; některé věci se prostě dají změřit, a některé ne.
To, že jsem přežil, je také nezměřitelná věc. Do jaké míry se o to zasloužila věda, víra a jaký podíl má vůle? Odpověď neznám, ale nevěřím snadným, pohodlným vysvětlením, protože, upřímné řečeno, s mým přežitím má také co dělat pořádná porce obyčejného štěstí. Nevím je někdy ta nejlepší a nejupřímnější odpověď, kterou můžete dát.
V roce 2001 jsem se blížil pětiletému výročí přežití rakoviny a vyhlídka na to, že mě prohlásí za oficiálně vyléčeného, mě přiměla uvažovat o všech těchhle věcech znovu. Zase jsem měl důvod pokusit se vyhrát Tour ještě jednou. Závod mě vždycky znovu utvrdil v tom, že moje existence pokračuje. Zdálo se jedině správné pokusit se otestovat možnosti těla, které jsem dostal zpět do života. Bez ohledu na to, co si druzí budou myslet o mé účasti v dalším ročníku závodu, mi připadalo, že s tím musím něco udělat.
A závodění je právě to, co dělám. Ale začalo se mi zdát, že je to také to nejjednodušší, co dělám. Bylo to mnohem snazší než bránit se dopingovým nařčením, udržovat manželství nebo se pokoušet uhladit konflikt mezi vědou a vírou.
Začátkem jara jsem vyrazil do Lourd, ne abych tam zapaloval svíčky nebo si hověl v místních lázních, ale abych si zajezdil v horách nad městem.
Jednou jsem se snažil vystoupat přes sedm horských průsmyků ve vzdálenosti sto třiceti mil. Některé vrcholky byly zasněžené a já jsem se na ně nemohl vyškrábat. Jel jsem tak daleko, jak to šlo, otočil kolo a sjel dolů, a pak jel zase nahoru, do dalšího velkého stoupání.
Obsedantní trénink mi měl pomoci uniknout frustraci z dopingového vyšetřování, které se nechutně táhlo. Francouzské úřady nejdřív tvrdily, že do Tour se vše vyřeší, ale aféra zůstávala otevřená. Asistent prokurátora Francois Franchi si vyžádal nové testy - nedokázal říct proč. „Zatím jsme žádné EPO nenašli," řekl. „Nemáme nic konkrétního ani pozitivního." Nadále se naprosto zbytečně snažili najít něco ve vzorku moči.
Přítel, komik Robin Williams, vtipkoval: „Co to je? Chardonnay? Zraje věkem, nebo co?"
Rozhodl jsem se, že nejlepší odveta bude vyhrát Tour znovu. Další   \ vítězství možná neuspokojí skeptiky, ale uspokojí mě.
Tentokrát bude můj syn už dost starý, aby trochu pochopil, čím se živím. Vyškolil jsem ho dobře.
„Kdo vyhraje?" ptal jsem se ho.
„TÁTA!" zařval.
Tour začínala na severním pobřeží Francie, v Dunkirku, krátkým deštivým prologem u moře. Lukovi se hrozně líbilo být na závodech. Nacpal se do týmového autobusu a předváděl se, kolik umí slov - kolo, auto atd. Neustále mi nabízel, ať si kousnu i, jeho chleba, když jsem se zahříval před prologem. Zdvořile jsem odmítl - tohle není ideální svačinka před závodem.
„Jaká je tátova barva?" ptal jsem se ho.
„Jo-jou," odpověděl.
Nedokázal říct „yellow", žlutá, a tak bylo všechno jo-jou, celý den. Jo-jou autobus, jo-jou kolo, jo-jou náklaďák... no umíte si to představit. Všechno komentoval jako jo-jou.
Na startu jsem se usmíval - na tuhle chvíli jsem čekal. Šlápl jsem do pedálů a rozjel se po ulicích Dunkirku, kluzkých od deště. Ale skončil jsem trochu zklamaný na třetím místě. Táta nebude mít na sobě jo-jou. Luke bude muset počkat - nakonec déle, než si všichni mysleli.
Jeli jsme severovýchodní Francií, paralelně s Kanálem, já proti Janu UUrichovi. Už zase byl můj největší soupeř, nejtalentovanější a největší vyzývatel v pelotonu. Přijel v úžasné formě, mnohem lepší než minulý
rok, lícní kosti mu ostře vystupovaly z obličeje a pod dresem se nadou-valy svaly. „Bud letos, nebo nikdy," prohlašoval.
Přijeli jsme do Verdunu, posádkového města asi 160 mil od Paříže, kde za první světové války přišlo o život na šest set tisíc francouzských, německých a amerických vojáků a kde jsem vyhrál svou první etapu v Tour v roce 1993. Tentokrát jsme tam měli jet týmovou časovku. Při 41 a půl míle dlouhém závodě na nás útočil vítr a déšť. Asi v polovině trati uklouzli dva jezdci z našeho týmu, Christian Van deVelde a Robeno Heras, na nově namalované čáře na silnici. Kolo Van deVeldeho podklouzlo a narazilo do druhého bicyklu. Oba se zřídli na jednu hromadu. Christian si zlomil ruku a musel z Tour odstoupit. Robeno přes bolesti pokračoval ještě týden.
Jezdili jsme celé dny v neustávajícím dešti. Nakonec jsme od pobřeží zamířili do hor a po osmi etapách jsme stanuli na úpatí Alp.
Když jsme tam přijížděli, byli jsme děsivě pozadu. Dříve neznámému francouzskému závodníku Francois Šimonovi a talentovanému Rusu Andreji Kivilevovi se podařily velké úniky a Simon byl vedoucím jezdcem ve žlutém trikotu s velkým náskokem pětatřiceti minut. Tento pro nás neradostný stav zavinila naše konzervativnost. Když vyrazili do úniku, nikomu se nechtělo pronásledovat je. Mysleli jsme si, že je důležitější udržet si ze začátku závodu pokud možno co nejvíc sil, a stejně to brali i ostatní. Bylo to jako poker, člověk se musel dívat, kdo asi blafuje, jenže nikdo nechtěl vyložit karty na stůl, takže si Simon bez potíží začal budovat impozantní odstup. Já jsem byl na čty-řiadvacátém místě a Ullrich na dvacátém sedmém.
Cekaly nás dlouhé, náročné dny plné pronásledování, zvlášť vzhledem k přítomnosti Kivileva. Simon nebyl vrchař a všichni jsme věděli, že v horách se propadne. Ale Kivilev, sedmadvacetiletý závodník ze stáje Cofidis, byl na čtvrtém místě, o více než třiatřicet minut přede mnou, a měl jsem obavy, že jen tak nezmizí. Už jsem ho nějakou dobu sledoval a poznal jsem v něm cyklistu, který se rychle propracovává do samotné špičky a má vysokou pracovní morálku i schopnosti. Pravda byla, že jsem si přál, aby byl raději v mém týmu. Tehdy jsem
nemohl vědět, že Andrej nikdy nedostane šanci naplnit svůj potenciál: o dva roky později se zabil při nehodě na kole ve vysoké rychlosti. Jeho výkon na této Tour dával tušit, co z něj mohlo být.
Unik rozmetal Johanův pečlivě připravený plán závodu pro náš tým Postál. Museli jsme dát hlavy dohromady a vymyslet novou strategii. Johan zachovával klid. Budeme prostě muset přidat, říkal, bude nám trvat o pár dní déle, než získáme žlutý trikot. „Musíme zaútočit při každé příležitosti," nabádal.
Takže první horská etapa měla být už zase kritická, z psychologického i fyzického hlediska. V horách se závodní pole vždycky protřídilo, protože tam šlo o skutečnou fyzičku. Na tomto ročníku Tour měla první horská etapa vést na Alpe ďHuez, což je jedna z nejkrutějších hor ve Francii.
Byla to etapa dlouhá 130 mil se stoupáním do výšky šesti tisíc stop přes tři vysoké vrcholy zařazované jako hon de catégorie— mimo veškeré kategorie, co se týče obtížnosti. První dvě stoupání však byla jen předehrou kAlpe ďHuez, dvanáctimílovému výšlapu do srázu s jedenadvaceti serpentinami.
Chtěl jsem získat Alpe ďHuez. Patří mezi nejslavnější a nejvíce ceněná stoupání na Tour de France. Není dlouhé, ale je velmi strmé. Všechny serpentiny jsou očíslované a na každém milníku je napsáno jméno bývalého vítěze. Je to pravá výzva pro milovníka cyklistiky.
Jako tým jsme však nebyli ve formě. Měli jsme za sebou těžký první týden závodu s neustálým deštěm a protivětrem na silnicích. Christian vypadl. Robeno trpěl zánětem šlach v důkladně zabandážovaném koleni. Tyler Hamilton boural při etapě do Antverp a měl bolavé šlachy v celé levé paži a zápěstí. Ti z nás, kteří zrovna nebyli zranění, se cítili celí rozbolavělí a unavení. Kvůli větru jsme si na kole nemohli ani chvilku oddechnout, a to si začínalo vybírat svou daň. Následky Tour se sčítaly; každý den člověku ubere trochu síly z nohou.
S tolika zraněnými nebo unavenými jezdci v týmu jsme měli pochybnosti, jestli ty tři vrcholy zvládneme. Já jsem se cítil dobře - ale nemohl jsem jet v čele sám, navíc mi musely zbýt síly na Alpe ďHuez.
Ullrichův rým Deutsche Telekom přitom vypadal zdatně a zdravě -a do hor povede Ullricha můj starý přítel Kevin Livingston.
To ráno Ullrich se svým týmem odedřeli těžkou práci, protože jeli v čele pelotonu. Zavěsili jsme se za ně a drželi tempo. Někdy musíte být flexibilní; používat jiný styl jízdy, než na který jste zvyklí.
Zavolal jsem Johanovi, že bych chtěl k autu. Johan zrychlil a přijel ke mně, abych s ním mohl mluvit. Jel jsem vedle okénka a diskutovali jsme o situaci. „Možná by nebylo špatné předstírat slabost," mínil Johan. „Když si budou myslet, že na tom nejsi dobře, ještě přidají. Budeme odpočívat až k úpatí Alpe ďHuez. A pak vyrazíme."
Johan zkrátka chtěl, abych blafoval. Když budu předstírat únavu, vyprovokuji tým Telekomu, aby vyčerpal více energie tím, že se mě bude snažit odstavit z cesty. Budu muset být nejenom cyklista, ale také herec. Jestli to ale bude fungovat, zvětší to podstatně naše šance na vítězství v etapě.
Když jsme jeli do prvního těžkého vrchu, Col de Madeleine, ohnul jsem se nad řídítky a dělal grimasy. První horská etapa je pro tělo vždycky šok a jezdci, kteří nejsou úplně ve formě, se mohou odrovnat. V polovině cesty na Madeleine tři závodníci vzdali - a odjeli. Choval jsem se, jako bych se k nim měl záhy připojit. Coural jsem se na konci pelotonu jako utahaný pes se svěšenou hlavou, jako bych chtěl být někde úplně jinde, jen ne na kole. Další závodníci začali být zvědaví, jestli mi není špatně, stejně jako televizní komentátoři. Dokonce i týmoví kolegové začali být trochu nervózní.
Každý tým má svůj doprovodný vůz s televizí, na které vedoucí sledují pozorně celý průběh závodu a poslouchají komentáře ostatních stájí. Sledovat záznam bylo později vcelku zábavné. Můj přítel, komentátor Paul Sherwen, nazval zastírací manévr pro americké vysílání krycím jménem „Armstrong má potíže".
Sunul jsem se v zadních řadách skupiny. Jeli tam ti, kteří se jen zavěsili za ostatní a sotva drželi tempo. Závodník vzadu jen namáhavě šlapal celý dlouhý den. „Neviděli jsme Lance Armstronga nikde poblíž vedoucí skupiny," říkal Sherwen. „Nejede se mu dobře."
Ullrich a jeho rýmoví kolegové z Telekomu to spolkli i s navijákem — v předních řadách proběhla vlna neklidu a pak vyrazili ostrým tempem, celí vzrušení. Bylo jasné, že dostali zprávu o mém trápení. Zareagovali přesně tak, jak Johan předpověděl. Horlivě se vepředu činili a my vzadu jsme se nechali táhnout.
Několik dalších hodin rým Telekomu vedl peloton. Šlapali strojově do pedálů horskými průsmyky, míli za mílí. Já se mezitím plazil hlemýždím tempem a tvářil se unaveně. Sál jsem vodu z láhve, klopil hlavu a můj hrudník se zlověstně nadouval z té příšerné námahy, kterou mi pohánění bicyklu způsobovalo.
Můj rýmový kolega José Luis „Chechu" Rubiera počkal na naše auto, aby vyzvedl další láhve s vodou, kdybych je náhodou potřeboval. Johan Rubierovi podal okénkem několik láhví. „Armstrong má zjevně problémy," komentoval Sherwen. „...Armstrong dnes pije obrovské množství tekutin."
Johan se zeptal Chechua, jak mi to jde. „Hele, on se skoro vznáší," řekl Chechu. „Je v pohodě."
Jeden novinář z televize přijel za Johanem na motorce a vyptával se ho skrz okénko. Johan věděl, že cokoliv řekne, dozvědí se členové ostatních rýmů, kreří pozorně poslouchají.
„Nevím, co se děje," řekl Johan. „Tohle mi k Lancemu nesedí, nikdy jsem ho v takovém stavu neviděl, a ani zbytku týmu se nedaří dobře. Takže se jen snažíme nějak to přežít."
V čele šlapal Telekom pořád tvrději. Všichni už začínali cítit trať v nohách. Zelená úbočí kopců byla stále strmější. Cesta se zužovala a ze všech stran nás začínaly svírat skály. Kus odtud už byly vidět ledovce.
Komentátoři poskytovali další užitečné informace o mé špatné formě. „Už dlouho je vidět, že Armstrong nevypadá dobře a neměl by jet tak vzadu, určitě má smolný den."
Překonali jsme další velké stoupání, Col du Glandon, a dostali se k nejkrásnějšímu sjezdu z celé Tour, který vedl kolem jezera na dně zeleného údolí s rýsujícími se rozeklanými ledovými vrcholy všude okolo.
„Nemyslíš, že bychom měli začít postupovat dopředu?" zeptal se mě Chechu.
„Jen počkej," krotil jsem jeho netrpělivost. A ve španělštině jsem dodal: „Miramos, esperamos, decidimos, atacamos. "
„Uvidíme, počkáme, rozhodneme se a pak zaútočíme."
Za Glandonem jsem postoupil na dvanácté místo. Minuli jsme jezero a jeli podél velké žulové skály. Proměnlivé teploty začínaly unavovat; v údolích bylo vedro a na vrcholcích zima, a teplotní rozdíly vyčerpávaly svaly.
Vedoucím jezdcem byl v tu chvíli Francouz Laurent Roux a těsně za ním jel Ullrich. Byl jsem o víc než sedm minut pozadu.
„Jen trošku," žadonil Chechu. „Neměl bys trošku přidat?"
„Chechu," řekl jsem. „Miramos, esperamos, decidimos, atacamos."
Johan přijel s týmovým autem, takže jsem se s ním mohl poradit osobně. Vystrčil hlavu z okna a já jsem jel co nejtěsněji u auta. Za ta léta jsem od Johana pochytil trochu vlámštiny a jak jsme dávali hlavy dohromady, mluvili jsme napůl anglicky a napůl vlámsky.
„Dobrý, vypadá to skvěle," řekl. „Všechno jde jak má. Až se dostaneme k úpatí Alpe ďHuez, tak vyrazíš. A až vyrazíš, jeď vollebak. "
Vollebak znamená „na plný plyn". Napal to.
„Vollebak, "řekl ještě jednou. „Chápeš to?"
„Uvidíš takovej vollebak, jakej jsi ještě nikdy neviděl," já na to.
Připojil jsem se k Chechuovi. Blížili jsme se k Alpe ďHuez. Ullrich jel stále v čele.
Chechu řekl: „Teď?"
„Okay. Uvidíš ten mazec," slíbil jsem mu.
Vyrazili jsme kupředu. Zdálo se, jako by se davy na krajích silnice rozestupovaly, jak jsme zrychlili.
Prolétli jsme přes most a přejeli kolem divokého bílého vodopádu. Projeli jsme dlouhou a širokou levotočivou zatáčku - a byli na úpatí hory. Cesta stoupala vzhůru.
Přímo před námi byl Ullrich.
Vyrazil jsem za jeho kolem.
„Armstrong dnes možná hrál neuvěřitelnou partii pokeru, seděl vzadu a nechal ostatní oddřít všechnu práci," řekl Sherwen.
Zavěsil jsem se za Ullrichovo kolo, Chechu vedle mě.
Až do té chvíle si Ullrich myslel, že jsem vyřízený. Celý den poslouchal jen zprávy o tom, jak se trápím a bojuju. A teď jsem byl tady.
Předjel jsem ho.
Významně jsem se ohlédl přes rameno. Dlouhou chvíli jsem zíral do Ullrichových slunečních brýlí.
Bylo důležité podívat se soupeři do tváře: vidět jeho obličej, jak se potí a jestli mu za brýlemi neujíždí pohled. Ten pohled vám řekne všechno: jestli je unavený nebo svěží, kolik toho v něm ještě je. Ullrich se očividně trápil. Jeho sluchátko od vysílačky se bezmocně klimbalo, dres měl rozepnutý a ústa otevřená.
Zadíval jsem se na něj přes rameno o chvilku déle a někteří diváci pak říkali, že to vypadalo, jako bych se Ullrichovi posmíval, jako bych mu chtěl říct: „Celý den jsem si s tebou hrál a teď začíná skutečný závod. Chyť mě, jestli to dokážeš." Ve skutečnosti jsem se ale snažil zjistit, jak jsou na tom ostatní závodníci. Nedíval jsem se jen na Ullricha - díval jsem se mu přes rameno. Co jsem viděl, mě přesvědčilo dát se do díla.
Zaměřil jsem se dopředu. Stoupl jsem si do pedálů a vyrazil.
Byl jsem pryč. Během pár vteřin jsem se ztratil z dohledu. Byla to taktika šoku, naprosto spontánní, a zafungovala bezchybně. Tímhle jediným zrychlením jsem zmizel v prachu a Ullrich nemohl reagovat.
Johan mi vzrušeně hučel do ucha: „Má dost, má dost!"
Neustále jsem zvyšoval náskok, šlapal jako stroj. Propracovával jsem se nahoru. Mezi mnou a cílovou čárou zůstal pouze jediný člověk. Laurent Roux zahájil stoupání se sedmiminutovým náskokem. Předjel jsem ho.
Pohledem jsem se soustředil výhradně na silnici před sebou, nevnímal jsem nic kromě příští ostré zatáčky. Asi v polovině stoupání jsem měl dojem, že jsem projel kolem Chrise Carmichaela. Stál na krajnici a křenil se jako idiot. Všiml jsem si, že má boty Oakley výrazné ocelově modré barvy.
Projel jsem cílovou čáru. Zubil jsem se a zvedal k nebi pěsti tak zběsile, že mě to skoro vyhodilo ze sedla. Měl jsem za sebou šest hodin a třiadvacet minut jízdy.
Zabrzdil jsem a vyčerpaný se sesunul z kola. Vyhráli jsme jednu z nejslavnějších etap Tour, navíc v den, kdy to ode mě nikdo neočekával, a dokázali jsme to spíš obratnou taktikou než agresí. Byl to zvláštní pocit uspokojení, který může přinést jen vítězství v etapě. Trik s předstíranou únavou už nebudeme moci nikdy použít - ale vyplatil se nám.
Později za mnou Carmichael přišel do hotelu. Řekl jsem mu: „Tys měl na sobě ty úděsný boty, co? Viděl jsem je. Carmichaeli, ty parchante, jak můžeš něco takovýho nosit?"
Chtěl jsem žlutý trikot. Chtěl jsem si ho navléknout a ukázat se v něm synovi, aby mohl říct „jo-jou táta". Byl jsem však pořád vzadu, navzdory výkonu na Alpe ďHuez jsem zaostával za vedoucím jezdcem Simonem.
Luke s Kik přijeli další den, zrovna aby mě viděli vyhrát časovku v horách, jejíž romantická trasa vedla od lyžařského města Grenoblů k zimnímu turistickému centru Chamrousse. Díky tomu jsem se dostal na celkově třetí místo, stále za Simonem. Ten den se však přihodilo něco ještě mnohem významnějšího.
Setkal jsem se s Kik v cíli a jeli jsme do hotelu, takže jsme mohli před večeří strávit pár chvil sami dva. Kik totiž přivezla důležitou obálku. Byl v ní výsledek ultrazvukového testu, který měl prozradit, jestli děti, které chová pod srdcem, jsou kluci nebo holčičky.
Když jsme se na podzim rozhodli zkusit ještě jednou umělé oplodnění, věděli jsme, co to znamená: Kik bude muset část procesu podstoupit sama, protože já budu trénovat. Předtím jsme vždycky pečlivě plánovali pokusy o otěhotnění mimo sezónu, abych s ní mohl chodit k lékařům, ale tentokrát to nešlo: jestli jsme chtěli mít další dítě, musela to Kik udělat v době, kdy budu závodit. Beze mě se dozvěděla, že máme dvojčata. Nechtěli jsme, aby cokoliv dalšího zjistila zase sama nebo abychom o tom vedli dálkové telefonní rozhovory.
Poprosila tedy lékaře, aby napsal výsledek na kus papíru a zalepil do obálky. Kik odnesla obálku domů a nechala ji několik dní ležet na stole, než si ji přibalila do zavazadel.
Byl krásný alpský večer, když jsme se s Kik usadili v hotelovém pokoji s výhledem na vesnici. Z okna jsme viděli, jak Kikini rodiče na zahrádce kavárny popíjejí a odpočívají spolu s Billem Stapletonem a Bar-tem Knaggsem. Luke pobíhal po hustém trávníku.
Kik obřadně vytáhla obálku z batohu. Nervozitou se jí potily ruce.
„Dej mi to," nevydržel jsem.
Vytrhl jsem jí obálku z ruky. Kik se zahihňala. Roztrhl jsem obálku, podíval se na ten list papíru a pak jsem pohodil hlavou a nahlas se zasmál.
„Nech mě kouknout, ukaž," dotírala Kik.
Chvíli jsem ji napínal a držel obálku nad hlavou, ale pak jsem papír vydal. Kik na něj mrkla a uviděla číslo 2 a písmeno „g". Na okamžik podlehla omylu a myslela si, že to znamená „gargons", tedy francouzsky „chlapci", ale pak se podívala ještě jednou a pochopila, že to znamená „girls - dvě děvčata, gratuluji." Kik zavýskla radostí.
Z nějakého důvodu jsme to vůbec nečekali. Hned se mi zalíbilo, že máme dvojčata; fascinovalo mě to, ta jejich unikátnost a přitom stejnost. Mluvili jsme o dvou chlapcích nebo o klukovi a holce, ale že by to mohla být dvě děvčata nás vůbec nenapadlo. A teď to tak bylo. Byli jsme nadšení. Bart Knaggs a jeho žena Barbara měli dcery, také dvojčata. Byla to rozzářená, legrační blonďatá stvoření a Bart je obě naučil říkat: „Jsem geniální!" A teď jsme měli svoje vlastní, připadalo mi to jako krásné doplnění rodinné konstelace, mít párek ženských protějšků k Lukovi.
Objal jsem Kik a pak strčil hlavu do chodby a vyvolával novinku na kluky z týmu. Pak jsem rozrazil okno, vyklonil se nad nádherný trávník a hulákal:
„Hej, Ethel!"
„Jo!" ozvala se matka Kik a vzhlédla.
„Jsou to dvě holky!" halekal jsem.
Terasa pod námi jako by explodovala. Všichni dole nadšeně křičeli a radovali se. Ethel plakala a pak se rozplakala i Kik a tak jsme tam stáli a mávali tím kusem papíru z okna. Později jsme sešli dolů, dali si se všemi večeři a připili si na své dvě dcery.
Rodinná návštěva znamenala jen krátký oddych při závodě. Další dny jsme jezdili v Pyrenejích. Scenérie se úplně změnila. V Alpách byla průmyslová města nebo lyžařská střediska s hotely velkými jako mrakodrapy. Pyreneje byly divočejší, menší, ale svým způsobem dramatičtější, s dlouhými zelenými údolími a zasněženými vrcholky. Ty romantické hory si ovšem při závodě vybíraly krutou daň. Jeden závodník -Christophe Moreau z Francie - odhodil znechuceně kolo a opustil peloton s plicními problémy.
Ullrich a já jsme i nadále pronásledovali jeden druhého, někdy jsme jeli i těsně vedle sebe. On zdolával trať na velký převod, zatímco já jsem šlapal do pedálů s vysokou frekvencí na malý převod. Rozdíly v našem stylu byly jasně patrné: on šlápl pětasedmdesátkrát za minutu, zatímco já devadesátkrát. On byl velký, silný dravec a já jsem zase podle některých působil jako kočka šplhající na strom.
Simon byl stále třináct minut před námi na prvním místě. Ale v Pyrenejích čekaly tři náročné horské etapy s jedenácti vrcholy. Věděli jsme, že přijde den, kdy Simon odpadne, a předpokládali jsme, že k tomu možná dojde při etapě s obtížným stoupáním, etapě zvané Pia ďAdet a dlouhé 120 mil, která nás povede přes šest vrcholů.
Trasa etapy vedla kolem místa, kde při Tour v roce 1995 zemřel můj přítel Fabio Casartelli. To místo označoval krásný mramorový památník. Při jarním tréninku jsem k němu vyšlapal a nějakou dobu u něj v mlze postál. Ostatní jezdci z týmu jeli dál, ale já jsem tam zůstal notnou chvíli. Překvapovalo mě, kolik emocí jsem cítil pokaždé, když jsem jel okolo, a vzpomínal jsem, jak jsem tehdy plakal v hotelovém pokoji.
Při závodu však nebyl čas na úvahy. Musel jsem věnovat pozornost spoustě dalších věcí, Ullrichovi, Šimonovi, boji o žlutý trikot a neustálému stoupání a klesání.
Krátce po závěrečném stoupání se odehrálo něco děsivého, co nám připomnělo, jak nebezpečný a tragický může být sport. Jel jsem přímo za Ullrichem obtížný sjezd, rychlostí kolem padesáti mil v hodině. Nebylo tam mnoho zatáček, ale bylo to rychlé a na cestě ležel štěrk, na kterém kola podkluzovala.
Ullrich se ohlédl přes rameno po ostatních ze svého týmu a něco prováděl s mikrofonem. Sáhl po něm jednou rukou a začal mluvit. Ale v tom větru při rychlém sjezdu asi nebylo slyšet, takže si přitáhl mikrofon blíž a sklonil hlavu až k němu.
Před ním se objevila zatáčka.
Neviděl ji.
Sakra, pomyslel jsem si a začal zpomalovat. Měl by radši zabrzdit, říkal jsem si. Kruci, proč nebrzdí?!
Ullrich vzhlédl, ale už bylo pozdě. Přejel krajnici a letěl dolů. Jednu chvíli byl přede mnou a v další vteřině zmizel.
Vypadalo to děsivě - jako by sletěl po hlavě z útesu.
Tak ten to má za sebou, pomyslel jsem si. Okamžitě jsem zpomalil a zavolal Johanovi, aby se podíval, jestli je Ullrich v pořádku.
Jak jsem zpomalil, přibrzdili i ostatní závodníci. Kevin Livingston přijel a zastavil. „Čekáme," řekl jsem ostatním. „Všichni na něj počkáme."
Za chvíli mi Johan zavolal, že viděl Ullricha, jak šplhá nahoru. Zdál se mu v pořádku. Naštěstí spadl na travnatý okraj strmé rokle a teď se snažil dostat kolo zase na trať a pokračovat v závodě.
Jel jsem dál pomalu a čekal, až se Ullrich chytí. Takový je zvyk. Americké publikum to možná někdy nechápe, ale k našemu sportu to neodmyslitelně patří a každý jiný špičkový jezdec by pro uznávaného protivníka udělal totéž.
Ullrich si zasloužil úctu celého pelotonu. Nikdy to nevzdal; někdy se propadl, ale vždycky se probojoval zpátky do čela závodu a nikdy se mu úplně nevzdálil. Zkrátka byl vždycky tady, blízko mě, a nehodlal se vzdát. Vždycky byste si měli vážit nejurputnějšího soka, neboť čím lepší je on, tím lepší musíte být vy.
Dohnal mě. Zeptal jsem se ho: „Jsi v pořádku?" Přikývl. „Je mi fajn." Zrychlili jsme. Dosáhli jsme závodní rychlosti a zůstávali pořád vedle sebe až do mety 3,7 mil před cílem.
Poslední stoupání na Pia ďAdet jsem znal velmi dobře: byl jsem tam během jara třikrát a studoval strmé části. Byl to svah, na kterém jste mohli získat odstup od ostatních závodníků, a já jsem na to byl připravený. Sice jsem obdivoval Ullricha a byl jsem rád, že je v pořádku, ale ted jsem se ho chtěl zbavit. Chtěl jsem žlutý trikot a mohl jsem ho získat, když vyhraju etapu. Pomyslel jsem si: jo-jou táta.
Když jsme se dostali k závěrečnému stoupání, vyskočil jsem ze sedla a pořádně se opřel do pedálů. Ullrich se ani nepokusil následovat mě. Během pár vteřin to vypadalo, jako bych byl před ním o dobrých sto yardů. Sklopil smutně hlavu a Šlapal dál.
Jel jsem sám a během půl míle jsem předjel i posledního cyklistu před sebou, Laurenta Jalaberta z Francie. Později o tom Jalabert řekl: „V Armstrongově podání to vypadalo tak snadné, že to bylo až krásné."
Jalabert se ale mýlil, snadné to určitě nebylo. Bolelo to, hluboko uvnitř těla, tam, kde se svaly napojují na kosti. Já jsem zkrátka jen předstíral, že to nebolí, a ovládal svoje chování. Chápal jsem, jak je de-moralizující strávit takový den na kole a pak se nechat předjet závodníkem, který se přitom zjevně vůbec netrápí. Je to pocit mentální a fyzické porážky, který znají právě jen cyklisté.
Samozřejmě, že to bolelo. Kdybyste mě viděli zblízka, poznali byste to podle krví podlitých očí. Výkon podávaný na Tour se nedá srovnat snad s ničím. Zkrátka mě to nebolelo až tak hrozně jen díky tomu, že celoroční trénink přinesl svoje plody. Byl jsem dobře připravený, věděl jsem, které části stoupání jsou nejhorší. A naučil jsem se podávat stabilní vyrovnaný výkon a vyhýbat se krizím. Ale stejně to bolelo.
Cílovou čáru jsem přejel sám a pak jsem se svalil vyčerpaně z kola, jako nový vedoucí jezdec Tour de France. Udělali jsme to, co Johan chtěl, a zaútočili při každé příležitosti - a výsledkem bylo, že jsme vyhráli tři ze čtyř posledních etap, získali pětatřicetiminutový náskok a čtyřiadvacet umístění. Jen během dvou dnů jsme dokázali zvýšit ná-
skok o dvaadvacet minut! To byl rekord, největší překonaný deficit v historii.
Johan přijel celý rozjásaný v týmovém voze. Ten den s ním jel ještě jeden pasažér - Phil Knight, spoluzakladatel firmy Nike. Knight byl snad u každé významné sportovní události na světě a byl svědkem bezpočtu napínavých okamžiků, ale nikdy předtím neviděl etapu Tour de France. Vyskočil z auta a zdálo se, že je tím vším ohromený: duhové barvy na dresech závodníků v pelotonu, děsivé nehody a zázračná uzdravení, strmá stoupání pod žhavým sluncem. Podíval jsem se mu do tváře a viděl, že tu máme dalšího cyklistického nadšence. „Tohle je největší den, který jsem ve sportu zažil," horoval Knihgt.
Konečně jsem si natáhl žlutý trikot. Byla to úleva, mít na sobě kus oblečení, o který jsem tak bojoval.
Ullrich a já jsme pokračovali v zápolení po celý zbytek části závodu, která se odehrávala v Pyrenejích. V děsném vedru z nás lil pot. V poslední horské etapě jsme překonali masivní, 6 874 stop vysoký Col du Tourmalet, a pak mi Ullrich unikl až v cíli. Když vyhrál etapu, spustil ruku z řídítek a ve vstřícném gestu ji natáhl dozadu. Popadl jsem ji.
Nevěděl jsem přesně, co tím mínil, ale měl jsem dojem, že to má co dělat s přátelstvím a kolegialitou. Odvedli jsme spolu spoustu práce. Možná to myslel i jako gratulaci. Měl jsem pětiminutový náskok, který už nemohlo ohrozit snad nic - musel jsem jen vydržet až do Paříže.
„Mám toho dost," řekl Jan. „Tenhle rok nemám proti Lancemu žádnou šanci. Nejsem si jistý, že jsem udělal nějakou chybu. Nechal jsem všechny ostatní za sebou. Kromě něj."
Vítězství bylo jisté, ale než vystoupím na stupínek vítězů, musel jsem udělat ještě jednu věc: vyjádřit se na téma dopingu. Ten problém mě sžíral celé měsíce a nezapomněl jsem na něj ani při závodě. Titulek v UEquipe říkal MUSÍME ARMSTRONGOVI VĚŘIT? V následujícím článku stálo: „Je tu příliš mnoho šeptandy, příliš mnoho podezření. Vyvolává obdiv i opovržení." Během závodu na mě někteří francouzští diváci pískali.
Bylo zvykem, že majitel žlutého trikotu před příjezdem do Paříže pořádá tiskovou konferenci a já jsem se na ni přímo těšil. Chtěl jsem se postavit tváří v tvář skeptikům a žalobcům a podívat se jim zpříma do očí. Chtěl jsem reagovat na obvinění a chtěl jsem prohlásit, že jsem nevinný
Přišly asi tři stovky reportérů a já jsem celou hodinu odvracel jejich útoky.
„Zil jsem podle pravidel," řekl jsem. Poukázal jsem na fakt, že během minulých Tour jsem byl testován minimálně třicetkrát a vždycky s negativním výsledkem. „Tady je důkaz," řekl jsem jednomu reportérovi. „Vy tomu zkrátka nechcete věřit."
Dodal jsem, že bych si nikdy nevzal látku jako EPO nebo růstový hormon, abych ohrozil své zdraví po tom všem, čím jsem prošel.
„Dávám do toho všechno," řekl jsem jim. Moje výkony jsou výsledkem tvrdé práce; skutečnosti, že jsem trénoval a byl na kole i mimo sezónu, kdy nikdo jiný nejezdil, a to za jakéhokoliv počasí. Jezdil jsem v Alpách ve sněhu. „A neviděl jsem tam žádné další jezdce," zdůraznil jsem.
Nevinný člověk nikdy nemůže prokázat nevinu. Jak můžete dokázat, že jste negativní?
Přihlásil se další reportér a zeptal se na italského lékaře Michele Ferra-riho, který byl vyšetřován kvůli dopingu. Ten v roce 1994 pronesl nešťastnou a neuváženou poznámku v tom smyslu, že EPO „není škodlivější než pomerančový džus." Zabavili mu dokumentaci a v ní byla zmínka i o mně. A tohle spojení podle některých jenom dokazovalo, že užívám doping.
Michele Ferrariho jsem znal dobře; byl to přítel a já jsem si k němu někdy chodil pro rady ohledně tréninku, jak jsem řekl reportérům. Nebyl to jeden z mých hlavních poradců, ale byl jedním z největších odborníků na cyklistiku a já jsem se s ním někdy radil. Poučil mě o tréninku ve vyšších nadmořských výškách a poradil mi ohledně stravování. Fakt je, že Ferrari, ať už si o něm myslíte cokoliv, byl velký expert. Vyznal se v kombinacích techniky a fyziologie jako málokdo a mohl zasvěceně mluvit o čemkoliv z cyklistiky, od řetězu po výkon. Jeho znalosti jsem obdivoval.
Odmítl jsem se obrátit proti Michelovi nebo se omlouvat za to, že ho znám, a pokud jsem věděl, nebyly proti němu žádné důkazy. Vyšetřování vycházelo z faktu, že před několika lety měl v péči cyklistu Fi-lippo Simeoniho, u kterého se později zjistilo, že dopuje. „Je nevinný, pokud se u soudu nedokáže opak," řekl jsem.
Ten novinář se mě zeptal, jak mohu zastávat negativní postoj k dopingu a přitom udržovat vztahy s Ferrarim. „To je moje rozhodnutí," odpověděl jsem. „Věřím, že je čestný, poctivý a nevinný. Ať uspořádají soudní proces. S tím, co jsem viděl na vlastní oči a co znám ze zkušenosti, bych nemohl odsuzovat člověka, kterého jsem nikdy neviděl udělat nic špatného."
Řekl jsem jim, že si uvědomuji, že v sázce je pověst celé cyklistiky a že já jsem se stal hromosvodem. „Cyklistika je pod mikroskopem a já na to musím reagovat a nemám s tím problém," řekl jsem. Ale zdálo se mi smutné, že Tour je tak prosáklá podezřívavostí.
„Je to závod, nemělo by se z toho stát soudní přelíčení," prohlásil jsem.
Nakonec jsem vstal. Už jsem řekl všechno, co jsem měl říct. „Odcházím jako poctivý člověk, šťastný muž a snad i vítěz." A opustil jsem místnost.
„To jsem potřeboval," utrousil jsem k Billovi cestou ven.
Po zbytek cesty do Paříže už mě nic dramatického nečekalo, ani na kole, ani mimo ně. Jen jsme jeli a užívali si krásy krajiny a lánů slunečnic.
Na konci závodu, na Champs-Elysées, jsme měli za sebou 2 150 mil - za 86 hodin, 17 minut a 28 vteřin přesně. Byl jsem dost spokojený, protože jsme vyhráli taktikou a zároveň silou a náš tým byl soudržnější a zralejší.
Vedoucí Ullrichova družstva Rudy Pevenage nám složil zvláštní kompliment. „Pořád čekáme, až bude mít Armstrong špatný den," řekl. „Jenže jediný špatný den, který má, je den po skončení závodu v Paříži."
Můj recept na trénink a závodění byl vpodstatě prostý: tvrdě jsem pracoval a vyhrál. Závod je prostá záležitost, start a cíl, a výsledek závisí na schopnostech. Člověk zkrátka vyhraje nebo prohraje a takový
konkrétní výsledek má v sobě něco uklidňujícího. O čem jiném se to dá tak snadno říct?
O ničem - zvlášť ne po 11. září 2002, kdy teroristická letadla zaútočila na Světové obchodní centrum v New Yorku.
Letěl jsem zpátky do Států a na pár dnů se zastavil v New Yorku. Na jedno odpoledne jsem zmizel a nikdo mě nemohl najít. Pak jsem se zase vrátil do hotelu.
Jezdil jsem na kole po Central Parku.
Miluju New York; to obrovské zářící město ke mně bylo vždycky laskavé. Znal jsem ho docela dobře, protože jsem jím vždycky projížděl cestou do Kvropy. Chodit nebo jezdit po New Yorku bylo jako překonávat překážkovou dráhu a dávalo mi to pocit uspokojení. Když se člověk jednou naučí milovat New York, má ho rád víc, a taky kompli-kovaněji, než kterékoliv jiné místo.
Tím chci říct, že 11. září zasáhlo každého, určitě. Ale především, nejhůř a nejvíc, zasáhlo Newyorčany.
To dopoledne jsem byl doma v Austinu a díval se jako spousty jiných otců se svým synkem na Sesame Street. Zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a Bili Stapleton na druhém konci povídá: „Měl by sis radši pustit zprávy." Přepnul jsem na zpravodajský kanál a nemohl jsem uvěřit svým očím. Seděl jsem v křesle a s pocitem naprosté bezmoci zíral na ty hrozné věci, co se v New Yorku děly.
Krátce po 11. září mi zavolali z Červeného kříže a ptali se, jestli bych nemohl přijet do New Yorku pomoci pozvednout morálku hasičů a záchranářů a tím jim také tak trochu poděkovat. Okamžitě jsem souhlasil - nebyl jsem si jistý, jestli moje návštěva něco zmůže, ale vadilo mi nečinně sedět v Texasu a sledovat události v televizi; konečně jsem dostal šanci něco udělat. Řekl jsem jim, že chci přijet bez ohlášení a že trvám na jednom: žádný tisk.
Poprosil jsem Bárta Knaggse, aby jel se mnou, a večer 20. září jsme společně odletěli do New Yorku. Všechna velká letiště byla stále zavřená, takže jsme přistáli na soukromém letišti ve White Plains. Pamatuji si, že když jsme přelétali nad městem, z reproduktorů hrála písnička
AC/DC „Back in Black" a opravdu se zdálo, že je všude temno. Po přistání jsme se setkali s přítelem z Nike Davem Mingeyem a se zástupci Červeného kříže; společně naplánovali můj program ve městě.
Jelil jsme rovnou do přístaviště na řece Hudson, které teď fungovalo jako řídící štáb. Podobalo se rušnému obchodnímu centru, všude stovky lidí od požárníků po pobřežní hlídku, od zástupců ocelářské unie po FBI, a všichni pobíhali v organizovaném zmatku a řídili záchranné práce.
Setkal jsem se s pár lidmi z Červeného kříže a prohlédl si zeď plnou fotografií. Všude byly přišpendlené obrázky nezvěstných: přátel a příbuzných, manželů, synů, bratranců. Prosím, zavolejte. Nikdy jsem nic takového neviděl. Na jednom obrázku byly čtyři děti a nápis naškrábaný pastelkou- Táti, prosím, vrať se domů, chybíš nám. Nečekal jsem, že někdy něco takového uvidím, a už bych takový zážitek nechtěl nikdy opakovat.
Nejvíc mě však zasáhla naděje. I uprostřed zkázy se lidé rozhodli nepodlehnout, stále dokázali doufat, že se jim manžel, manželka nebo dcera jednou vrátí. Stáli před strašlivou otázkou - Když nejsou doma a nejsou ani v nemocnici, kde asi jsou:'- ale rozhodli se nevěřit nejhoršímu a doufat v nejlepší.
Další den byla sobota a program začal už brzy ráno. Se zástupci Červeného kříže jsme chodili po požárních stanicích. Začali jsme na Manhattanu, na Lower East Side, a když jsem vkročil k prvním hasičům, připadal jsem si jako blázen. Nevěděli, že přijdu, a možná o mou návštěvu ani nestáli, snad už měli návštěv dost. Před stanicí byly neustále davy lidí, kteří přinášeli jídlo a dárky, nechávali tam svíčky a psali vzkazy. Bál jsem se, že až tam vejdu, řeknou mi: „čo tady k čertu děláte? Koukejte vypadnout."
Vkročil jsem na stanici v Bowery Station 33, kde přišli o jedenáct mužů. Chvíli jsem tam stál a nevěděl, co dělat. Pak mě ale jeden hasič poznal. Řekl jako správný Newyorčan: „Hele, to je ten zatracenej Lance Armstrong." A pak mě objal a rozplakal se. Jeho kolegové nás obstoupili, začali jsme si potřásat rukama. „Nikdo nám neřekl, že přijdete," povídali mi.
Jeden z nich se otočil a zavolal na chlápka, který seděl v kuchyňce. Vyšel ven a potřásl mi rukou a řekl bych, že byl hodně vyřízený, možná z toho, že ztratil přátele, nebo z toho, co viděl, nebo z obojího. Trochu jsme si spolu popovídali, o tom, co se stalo a co viděli. Vyprávěli mi o zápachu a žáru a kusech těl, které se válely po ulicích.
Hasič, který vypadal jako nejvíc zdrcený, byl skutečný cyklistický fanda. Jeden z jeho kamarádů navrhl: „Měli byste si zazávodit." Ukázalo se, že na každé stanici mají pár starých kol na pochůzky. Hasiči spolu trávili dlouhé hodiny v kuchyni, vařili si a společně jedli. Kdykoliv potřebovali nakoupit, vždycky někdo ochotně skočil na kolo a sjel do obchodu.
Někdo mi podal kolo s velkými tlustými pneumatikami. Smál jsem se a nasedl na ně. Ten cyklistický nadšenec také skočil na svůj stroj, začal se prohánět ulicí sem tam a provokovat k závodu. Pořád říkal: „Tak jedem, jedem." Jeden z jeho kamarádů prohodil: „Heleďte, má teď fakt těžké období. Všichni máme těžké období, ale on obzvlášť."
Můj přítel hasič šlapal ze všech sil. Bral to hrozně vážně. Muselo mu to připadat jako vítaná příležitost jak odsud uniknout, dostat se pryč a sprintovat na kole. A tak jsem vyrazil za ním.
Byli jsme uprostřed ulice v centru New York City, kolem nás všude auta a lidé, ale on byl úplně posedlý. Zuřivě drtil pedály a já ho pronásledoval. Objeli jsme roh a zamířili zpátky ke stanici a on mě snadno porazil. Ostatní hasiči jásali a tleskali a on se na ně zubil.
Strávil jsem tam ještě asi půl hodiny. Pak jsem se rozloučil a vyrazil za dalšími hrdiny těch pohnutých dnů.
Navštívili jsme celkem deset stanic. Všechny byly stejné a já jsem říkal Bártovi: „Tohle bych mohl dělat celý den." Všude byly velké kuchyně s dlouhými stoly, kolem kterých seděli hasiči a deprimovaní rodinní příslušníci. Na starých tabulích s rozpisem služeb bylo pořád napsáno 11. 9. a jména mužů, kteří byli ten den v práci. Před stanicemi byly všude svíčky, obrázky a květiny, a davy lidí stály okolo, aby vyjádřili vděčnost hasičům, nebo se jen tak dívali, celí ztichlí a vážní, jako v muzeu.
Někdo si myslí, že hrdinství je jen reflex, že to funguje samo, jako když poklepete kladívkem na koleno a noha vystřelí nahoru. Někdo si myslí, že hrdinství je touha něco znamenat, být užitečný. A pak také existuje nenápadné hrdinství — „každý den chodit do práce a živit rodinu," jak se vyjádřil starosta New Yorku Rudolph Giuliani o lidech, kteří zemřeli v těch budovách. Na konci mise jsem dospěl k názoru, že hrdinství je asi kombinace toho všeho dohromady. Ale ať definujete hrdinství jakkoliv, ti chlapi to v sobě měli.
Ten den odpoledne jsem byl pozvaný na setkání s Giulianim. Uvedli mě na velitelské stanoviště a on se postavil a objal mě. Na jeho stole ležel životopis Abrahama Lincolna. Giuliani byl vyčerpaný, i citově, ale dokázal se dokonale ovládat a byl to tehdy rozhodně správný muž na správném místě. Starosta se otočil k dalšímu muži v místnosti a představil mě: Bili Clinton. Pozvali mě na cestu vrtulníkem nad Ground Zero.
Vypadalo to, jako by se celá spodní část Manhattanu proměnila na smetiště. Všude byly rozeseté zkroucené kusy kovu, kusy materiálu se dostaly až na střechy okolních budov. Žádná kamera nemohla zachytit celých 360 stupňů perspektivy, celý rozsah zkázy. Kovové a skleněné trosky se blýskaly na slunci a uprostřed Ground Zero se tyčilo inferno, surrealisticky působící doutnající vidlicovitá zřícenina. V některých sousedících budovách byly obrovské díry, jako by do nich nějaký obr zaryl neohrabané prsty. Z okna jednoho domu visel dobrých 40 stop dlouhý ocelový nosník, který něco vytrhlo jako párátko.
Pak jsem jel do jednoho skladiště, kde na rozkládacích lehátkách na střídačku odpočívali záchranáři - přijeli z celé země, i ze vzdáleného Texasu, Kalifornie a Ohia. Sedl jsem si tam, povídal si s nimi a poslouchal, co zažili. Přijeli přes celou zemi, aby pomohli při té strašlivé práci, a byli vyčerpaní a otřesení, ale přitom pořád bez přestání pracovali. Cítili hlavně zlost. New York Post vydal plakát Usámy bin Ládina s nápisem WANTED DEAD OR ALIVE a tuhle věc měli vylepenou po celé budově. Tehdy jsem si uvědomil, že jsme ve válce.
Záchranářství je nesmírně náročná dřina. Newyorská zkušenost zgruntu změnila mé představy o skutečné práci, protože všechno tam
bylo rozmetané napadrť a co si s tím počít věděli jen lidé, kteří umí řídit vysokozdvižný vozík nebo ovládat sbíječku; svářeči a tesaři, kteří dělají takovou práci, v jaké se většina lidí už nevyzná. Byla to také velmi riskantní práce, protože pokaždé, když vytáhli kus čadícího kovu, něco spadlo nebo začalo hořet. Na hlavy se jim sypalo rozbité sklo a doutnající zbytky jim doslova upalovaly podrážky. Oni však pokračovali v hledání a doufali, že najdou někoho živého, i když nenacházeli vůbec nic.
Kiosky, výlohy restaurací, drátěné ploty i betonové zdi byly poseté letáky. Bratři, sestry, manželky, manželé, příbuzní, přátelé. Obyvatelé New Yorku plakali v taxících, ve vlacích, někdy prostě jen tak stáli uprostřed ulice a po tvářích jim tekly slzy. Každý den záchranáři odstranili další ohromný kus oceli a odhalili další oheň. Do vzduchu vyletěl další oblak kouře. A všichni cítili tu zkázu ve svém srdci, jako by to bylo nezastavitelné vnitřní krvácení.
Poslední věc, kterou jsem udělal, byla návštěva na Union Square, kde jsem viděl lidi se svíčkami a poslouchal projevy bojovníků za mír. Respektoval jsem jejich názory, ale viděl jsem už příliš mnoho neštěstí. Chtěl jsem říct: „Kamaráde, kašli na mír." Bylo těžké být shovívavý nebo pociťovat něco jiného než silnou, nemilosrdnou, nelítostnou a velmi nebiblickou pomstychtivost. Stačilo se zajít podívat na nejbližší zeď nebo plot, na ty obrázky pohřešovaných, nebo jít ke Ground Zero a vnímat ten zápach. Nějak jsem nedokázal uvěřit, že je tam přítomen Bůh. Ve vzduchu byl cítit jen puch spáleniny a... smrti.
Ale bylo tam i dobro, skutečné dobro, v každodenní nesobecké práci dobrovolníků při odstraňování škod. Beton byl rozpadlý na prach, ocel zkroucená a uprostřed toho všeho záchranář našel nepoškozenou dětskou hračku. Nevěděl jsem, co si o takovém „štěstí" myslet - nebo o tom, že lidé, kteří v té budově vyletěli do vzduchu, se přitom modlili.
Jedním z nejzajímavějších rysů smrti je její nezpochybnitelnost. Jako by součástí lidské povahy byla vrozená schopnost ignorovat možnost,
že jednou nebudeme existovat. Nevím, jak můžeme popírat něco tak jasného a zjevného. Ale děláme to, možná proto, že to potřebujeme, abychom dokázali každý den produktivně žít. Jinak by nás tak ohromovalo, jak je každá vteřina krátká, že bychom přestali chodit do práce a odstěhovali se na Tahiti.
Já jsem o schopnost takového popření přišel a Newyorčané také. Mluvit s nimi bylo podobné, jako když mluvíte s někým, kdo se právě dozvěděl, že má rakovinu. Sdíleli jsme podobné pocity: děsivá diagnóza a nový, nepřikrášlený pohled na realitu. Znovu mi to připomnělo, že přežití je proces: musíte se naučit přežít spousty věcí, nejen svou nemoc.
Ta doba byla opravdu zvláštní. Blížilo se mé soukromé pětileté výročí vyléčení z rakoviny a kromě toho jsme každou chvíli čekali dvojčata. Dřív mi to páté výročí připadalo jako hodně významný den. V ten den mi doktoři řeknou: „Dobře, tak se mějte." Teď ho úplně překryly strašlivé události v New Yorku a brzký příchod dvou dalších dětí. Zase se mi to zařadilo do patřičné perspektivy: daně, skandál, pomluvy, bolest hlavy, dopravní zácpa. Šlo o to dokázat rozlišit nevýznamné od důležitého.
Když konečně nadešel termín pětileté prohlídky, bylo to méně významné, než jsem čekal. Kik zůstala doma, protože byla už v sedmém měsíci těhotenství. Místo ní se mnou do Oregonu letěl Bili Stapleton, takže jsme mohli spojit cestu s obchodním jednáním v ústředí Nike. Tak takhle jsem jednoho podzimního rána 2001 cestoval za dr. Nichol-sem do Oregon Health Sciences University v Portlandu na svou poslední prohlídku.
Seděl jsem schlíple na svém sedadle v letadle American Airlines, zadumaný. Bylo mi zle a nezlepšovalo se to. Výsledky vyšetření nebyly zrovna příznivé. Personál letadla mě už znal. Byl jsem ten plešatý chlápek bez řas a obočí, se scvrklou a vysušenou kůží. Chlápek, který vypadal jako smrt-a taky se tak cítil.
Stevard ke mně přišel uličkou.
„Jak se daří?" zeptal se.
„ Víte jak?" řekl jsem. „Nedaří se mi moc dobře. Vůbec se mi nedaří dobře."
I když jsem jel na svou poslední prohlídku, neznamenalo to pro mě konec rakoviny. Byl jsem si teď víc než kdy jindy jistý, že rakovina tu bude stále se mnou, v podobě rakoviny jiných lidí. Byla tu v podobě přátel, kteří byli nemocní, přátel, kteří umírali: ve smrti mého přítele Stacyho Poundse, ve smrti mého prvního velkého přítele a dobrodince v Austinu J. T. Neala a taky malého kluka Billyho Rutledgeho a malé holčičky Kelly Davidsonové, kterou jsem měl moc rád.
Kelly diagnostikovali neuroblastom, když byla teprve ve třetí třídě. Setkali jsme se a spřátelili, když jsme byli oba v remisi, bez jediného vlasu na hlavě a plní strachu. Oba jsme potřebovali pohyb a oba jsme měli pěkně proříznutou pusu. Můj stav se zlepšoval, ale její ne. Její nemoc útočila den ze dne silněji, ale ona se stále snažila bojovat.
Dal jsem jí kolo a kolečkové brusle a jezdili jsme spolu. Byla neúnavná. Byl to jediný člověk, který mi mohl radit, co mám dělat. „Půjdeš se projet na kole?" zeptal jsem se jí jednou. Jo, a pak jdeme na ryby," odpověděla.
Ale bylo jí pořád hůř. Podstoupila operaci ledviny a z břicha jí vyndali tumor.
„Bojuj," řekl jsem jí. „Neporazilo tě to a ani tě to nemůže porazit. Když mě něco kopne, nakopnu to taky."
To dítě, které hrozilo doktorům a sestrám, že jim ujede na kolečkových bruslích, bylo pořád slabší a slabší a potřebovalo kolečkové křeslo. Brzy nato přestala slyšet. Nejdřív to byla záležitost týdnů, pak už jen dnů. Putovala do hospiců a zanedlouho zemřela.
Volal jsem jí z Evropy krátce před zahájením Tour v roce 2000. „Můžu pro tebe něco udělat?" ptal jsem se jí.
„Jo, získej žlutej trikot," řekla mi.
Kelly zemřela v srpnu 2000. Kik a já jsme se předtím stále snažili překonávat zármutek, říkat ty správné věci a dělat to nejlepší, co se dá,
dát jí najevo, jak ji máme rádi. Ale když jsme ji ztratili, cítili jsme jen bezmoc a prázdnotu.
Byli jsme v Evropě a nemohli jsme se vrátit domů, ale moje matka šla místo nás na Kellyin pohřeb a přečetla tam náš dopis. Smutek se zatím nějak zapouzdřil, zastrčili jsme ho do temného kouta, zakopali hluboko pod zem.
Když jsme se vrátili do Texasu, setkali jsme se s Kellyinou rodinou, ale nevěděl jsem, co bych jim měl říct. Obdivoval jsem jejich sílu. Dívčina matka Jamie si našla práci v lékařském výzkumu a založili nadaci pro výzkum rakoviny u dětí, pojmenovanou po jejich dceři. Jednou šla Kik s Jamie podívat se na Kellyin hrob. Já jsem tam nedokázal jít. Kik mi to popsala: klidné místo pod krásným stinným stromem, kam lidé dávají květiny a různé ozdoby. Luke a Kik také donesli květiny - žluté, aby věděla, že jsou od nás.
Nedobrovolně jsem se dostal do tohohle rakovinového bratrstva a z nějakých důvodů jsem přežil, zatímco spousty lidí nepřežily. Jakékoliv závody na kole jsou nicotné ve srovnání s tím, co zažijete, když se něco přihodí člověku, kterého máte rádi; to pak musíte být mnohem silnější, než byste kdy věřili, že můžete být. Můžete se jen snažit dodávat si odvahu. Smutku se ale nedá vyhnout, někdy padne na každého z nás.
V den závěrečné prohlídky jsem se v hotelovém pokoji vzbudil brzo. Vypil jsem baryum, které se ukáže na rentgenu a skenech. Pak jsem se vydal do nemocnice. Bili a můj dobrý přítel z Nike Scott MacEachern šli se mnou. Pili kávu a povídali si, zatímco já jsem si oblékl nemocniční oblečení a podstoupil rentgen hrudníku a pak CT břicha a pánve. Dr. Nichols všechno pozorně sledoval, aby se ujistil, že není nic v nepořádku. Scott a Bili tam postávali se svou kávou. Pak mi vzali krev, aby mohli vystopovat případné známky rakoviny.
Vyšetření nebylo nijak hrozné a trvalo všeho všudy asi půldruhé hodiny. Prostě jen úkol, který jsem už potřeboval mít za sebou, poslední položka na dlouhém seznamu. Připomnělo mi to však všechno, co jsem prožil před pěti lety: 16 až 20 hodin spánku za den, všechny ty léky
a rozvrh, co mám brát a kdy. Všechno, co jsem udělal, abych si udržel od nemoci odstup a získal potřebné informace, odhodlaný udělat tak pro své zdraví aspoň něco. A připomnělo mi to, co moji nemocní přátelé zažívají každý den.
Nakonec mě dr. Nichols ještě rychle vyšetřil - běžná prohlídka. A pak už byl konec. Šli jsme se posadit.
„Riziko, že vás to znovu potká, je skoro nulové," řekl. „Musíte tu nemoc dostat z hlavy, už nemáte rakovinu."
Potřásl jsem si s Craigem rukou a bylo to tady, ta velká chvíle. Vyzvedl jsem přátele a definitivně jsem opustil to neblahé zařízení. Zavolal jsem Kik a řekl jí: „Hotovo." Rozplakala se. Já jsem se jen usmíval.
Po návratu do Austinu jsme uspořádali večírek na oslavu. Pozvali jsme asi sto přátel a členů rodiny do našeho budoucího domova v kopcích nad Austinem, do místa, které jsme nazvali Milagro, což je ve španělštině „zázrak". Je to cedry posetý pozemek na kopci. Vlastníma rukama jsem tam vymýtil křoví a nechal postavit malou chatku. Jsou tam velké trávníky pro děti, schválně vymyšlené tak, aby dítka mohla válet sudy po těch měkkých, zelených kopečcích, a navíc ohniště. Taky jsem vybudoval cestu.
Na večírek jsme všude rozvěsili barevné žárovičky a postavili venkovní pódium pro mého kamaráda muzikanta Lyla Lovetta. Lovett hrál a pak se k němu přidal ještě další náš dobrý přítel Shawn (Sunny) Colvin. Naši přátelé si rozložili po trávníku deky a usadili se na nich, nebo se krmili mexickými jídly a pili margaritu. Na závěr večera jsem se postavil, s Kik po boku, a poděkoval všem, že přišli. Poznamenal jsem, jak příhodně jsme pojmenovali naše sídlo — Milagro - mně to totiž taky připadalo jako zázrak. Kdysi jsem nevěděl, jestli budu žít. Teď se mi to zdálo skoro neuvěřitelné, že jsem získal zpátky svoje zdraví a celý život, že mám zdravého syna Luka a dvojčata na cestě a že se dokážu dívat na svět jinýma očima.
Ve skutečnosti však dosažením těch pěti let vlastně nic nekončilo. Můj příběh povzbuzoval lidi, kteří bojují s rakovinou, ale co ti, kterým bylo hůř, kteří už pozbývali odvahy a nedostávalo se jim síly k dalšímu
zápasu? Kteří ztráceli půdu pod nohama nebo už nereagovali nebo se s něčím snažili vypořádat, ať už to byla ztráta milované bytosti v New Yorku nebo další chemoterapie?
S primárním problémem přežití jsem jim nemohl pomoci a nemohl jsem nic udělat s rakovinou jako takovou. Nemohl jsem nikomu pomoci. Mohl jsem se vlastně jen snažit povzbudit jejich vůli a odvahu, zkusit mluvit o tom, co jim rakovina udělat nemůže.
Rakovina vám nemůže vzít duši. A nemůže vám vzít lásku.
Kapitola 5 PROTIVÍTR
Když někdo neustále poměřuje vaši hodnotu a podle toho vás odměňuje, jako je tomu u sportovců, můžete z toho mít zmatek v hlavě a začít si myslet, že vyhrávat rovná se prožívat dobrý a šťastný život.
Problém je v tom, že nikdo, kdo se živí tím, čím se živím já, není při tom kdovíjak šťastný. Nesjíždím z kopce rychlostí sedmdesát mil za hodinu se spokojeným úsměvem na tváři. Když chcete vyhrát, musíte se zaměřit jenom na to, a pak se vám může snadno stát, že skončíte úplně osamělí.
Při závodě se cvičíte v tom, jak nechat ostatní za sebou, a někdy to může zahrnovat i ty, které máte rádi. Je to složitý problém, který jsem ještě nevyřešil. Například jednou jsem vzal syna na projížďku na kole. Posadil jsem ho do malého přívěsu, připojil si ho k bicyklu a vyrazili jsme.
Luke najednou zezadu pronesl: „Už nechci letadlo, táto."
„Cože?" otočil jsem se k němu.
„Táto, už nechci letadlo. Zůstaň doma se mnou."
„Dobře," povídám. „Dobře."
Trávit svůj život v sedle kola je osamělá záležitost a věci kolem vás ubíhají v neustále se zrychlujícím tempu. Rychlost je vlastně paradoxní: tisíc malých, primitivních, opakovaných pohybů vyústí v opravdu vysoké tempo a vám se může stát, že se natolik zaměříte na výsledky, měření, čísla a rytmus, že úplně pomíjíte ostatní věci. Vaše síla sportovce může být zároveň slabostí: to, že někdo dokáže být rychlý, nemusí
vždycky znamenat, že je taky vnímavý. Ze života se stane jen rozmazaná skvrna.
Stejně jako do každé jiné sezóny, i do cyklistické sezóny 2001-2002 jsem vstupoval s pocitem jakési naléhavosti, který pramenil z rakoviny. Když jsem se zrovna nesnažil jet co nejrychleji na kole, snažil jsem se překonat nemoc. Zaměřil jsem se na dva typy čísel - výkony na kole a výsledky krevních testů, které mi měly ukazovat, jak si vedu. Možná jsem ale taky některé věci opominul.
Tehdy v září jsem prožíval iracionální pocit, že se rakovina vrátila. Bitva s rakovinou začala a skončila, byla tam vítězství i prohry, ale bál jsem se, že zákeřná nemoc může zůstávat někde skrytá, spící, a vrátit se za dvacet let, zničehonic, třeba až se budu procházet při západu slunce. Rozhodně jsem nechtěl ztratit respekt vůči té nemoci. Nikdy se k ní nemůžete obrátit zády.
Necítil jsem se dobře. Byl jsem unavený a nebylo to proto, že bych vypil moc piva, i když to s tím mohlo mít co do činění. Byl jsem stresovaný a vyčerpaný z celého roku, ale zdálo se mi to horší než obvyklá únava. Spal jsem dvanáct až čtrnáct hodin denně, hlubokým, bezesným spánkem, který se podobal bezvědomí. 1 )ěsivým spánkem. Připomínalo mi to, jak jsem se cítil, když jsem byl nemocný.
Čím víc jsem na to myslel, tím víc mi to nešlo z hlavy. Myslel jsem na to každou hodinu.
Nakonec jsem zavolal svému příteli a lékaři dr. Ace Alsupovi.
„Ace," řekl jsem, „musím k tobě zajít na nějaké testy."
„Proč?"
„Není mi dobře. Jsem nervózní a já nechci být nervózní."
„Co s tím chceš dělat?" zeptal se mě Ace.
„Chci, abys mi vzal krev a udělal nějaké testy," řekl jsem. „Chci krevní testy a chci je ještě dnes. Prosím tě, zavolej mi hned, jak budou výsledky, protože jsem z toho fakt strašně nervózní."
Odpověděl: „Dobře. Tak přijď."
Odpoledne jsem vyklouzl z domu. Vzal jsem si klíče a odešel, aniž bych o tom řekl Kik. Její těhotenství se chýlilo ke konci a zatím zvlá-
dala nosit dvojčata v pohodě, jako všechno, ale určitě to pro ni nebylo snadné. Nechtěl jsem jí zbytečně přidělávat starosti a říkat jí: „Hele, jen jedu k Acemu na nějaké krevní testy." Nechal jsem si obavy pro sebe. Nic jiného mě nemohlo uklidnit - potřeboval jsem prostě ty výsledky. A tak jsem si vymyslel na odpoledne nějakou výmluvu a vypařil se.
Jel jsem do ordinace a Ace mi vzal krev. Pak jsem se vrátil domů a usadil se u telefonu. Slíbil, že mi zavolá, jakmile budou výsledky. Zajímala mě jen hladina HCG, protože to je nejdůležitější ukazatel u rakoviny varlat. HCG je hormon, který se naprosto běžně vyskytuje u těhotných žen, ale u mladého muže by měl být jen ve stopovém množství. Kdyby moje hladina HCG byla víc než dva, znamenalo by to jedinou věc: rakovina se vrátila. V rakovině čísla znamenají všechno. Chtěl jsem od Aceho Alsupa slyšet jen jednu věc — že je to míň než dva.
Když jsem byl nemocný, hladina HCG vyletěla nahoru. Jednou ráno mi volal College a ptal se, jak mi je. Řekl jsem: „Hladina HCG stoupá. " Byla vyšší než 109.000. Rakovina se šířila a teď jsem ji měl v mozku. Moje matka celé dopoledne proplakala, ale mně se kupodivu ulevilo. College mě vzal na oběd, abych vypadl z domu.
„Nechápu, proč pořád pláče," řekl jsem. „Jájsem v klidu. Aspoň teď vím všechno. Teď vím, co dělat. "
Čekal jsem na telefonát Aceho Alsupa a ptal jsem se sám sebe, co bych dělal, kdyby se nemoc vrátila. Říkal jsem si Okay, můžeš si vybrat: můžeš to vzdát... nebo se s tím porvat a doufat, že budeš žít navždycky. Když jsem byl poprvé nemocný, někteří doktoři odhadovali, že mám asi poloviční šanci přežít. Jiní tvrdili, že jen čtyřicetiprocentní a další mi dokonce dávali pouhých dvacet procent naděje. Jedno však bylo jisté: jakékoliv číslo bylo lepší než nula.
Zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a byl to Ace.
„Jen mi řekni, že to je míň než dva," požádal jsem ho. „Když to uslyším, zavěsím a budu v pohodě."
„Je to míň než dva," odpověděl.
Poděkoval jsem mu, zavěsil a tím to skončilo. Neskončily však moje obavy.
Žiju s neustálým pocitem, že mě tlačí čas. Všechno musím udělat teď hned. Oženit se, mít děti, vyhrávat závody, vydělávat peníze, jezdit na motorce, skákat z útesu, protože později k tomu třeba nebudu mít příležitost. Je to zvláštní dar, takový koncentrovaný život, a možná se vždycky nepouštím do těch správných věcí. Buď funguju na sto padesát procent, nebo spím.
Když se na něco upnu, neslyším, nevidím, nevnímám nic kolem sebe. Najal jsem si jednoho mladého Australana jménem Christian Knapp, aby mi pomáhal při tréninku. Christian byl všeuměl, masér a trenér. Jeho úkolem bylo pomáhat mi k lepším výkonům a doprovázet mě na motorce, když trénuju dlouhé tratě, a chránit mě před auty. Jednoho jarního dne jsme jeli sedm hodin v hrozném lijáku. Když jsme konečně sjeli z kopců do krásného zeleného údolí, opřel se do nás silný vítr.
„Člověče, vsadím se, že z toho protivétru teda nejsi nadšenej," řekl mi z motorky Chris.
„Jaký protivítr?" utřel jsem ho.
Listopad jsme strávili v Austinu a v klidu jsme přečkávali poslední měsíc Kikina těhotenství; dvojčata se měla narodit kolem 1. prosince. Den před Dnem díkuvzdání ale Kik šla na běžnou prohlídku a zmínila se lékaři, že se cítí trochu divně. Dr. Uribe ji rychle prohlédl a řekl: „Co dneska dělá váš manžel?" Kik odpověděla, že bych se měl zúčastnit několika obchodních jednání.
„No, raději byste mu měla zavolat, aby zrušil program, protože zanedlouho budete rodit. Měla byste zajet domů a vzít si věci."
Kik mi zavolala s jedinou otázkou: „Můžeš zrušit ty schůzky?"
„Ale jo," odpověděl jsem.
„To je dobře. Dneska se holky narodí."
Kik jela domů. Vešla dovnitř a pobídla mě: „Zabal nám věci." Stáli jsme tam a usmívali se na sebe. Je to naposledy, poznamenala Kik, kdy
jsme spolu, jen my dva, bez dětí. Zařídili jsme, aby Luka vyzvedli prarodiče a pak, celí šťastní a rozrušení, jsme naházeli do tašky pár věcí. Byl jsem zrovna v hale a držel tašky, když zazvonil zvonek. Otevřel jsem dveře.
„Namátková antidopingová kontrola," oznámila žena za dveřmi.
„To si snad děláte legraci," řekl jsem.
Ta dáma mi strčila kus papíru. „Tady jsou vaše práva."
Bezmocně jsem tam stál. „Cože?" zíral jsem nevěřícně.
Podala mi ten papír.
„Chcete něco slyšet?" řekl jsem.
Civěla na mě.
„Moje žena bude rodit. Takže si radši pospěšte."
Zalapala po dechu a otočila se ke svému společníkovi, který přicházel po cestičce. Pobídla ho: „Panebože, dělej, dělej."
Celá procedura ale i při sebevětším spěchu zabere patnáct až dvacet minut. Musel jsem načurat do nádobky a pak se to muselo rozdělit do dvou dalších nádobek, museli změřit pH a pak vyplnit hromady papírů. Připadalo mi, že jich je snad padesát. „Podepište tenhle formulář a přečtěte si tenhle," řekla mi ta žena. Posbíral jsem všechny papíry, naškrábal na ně svůj podpis, zatímco Kik tam stála s nevěřícným pohledem a zdálo se, že každou chvilku vybuchne.
Nakonec jsme je dostali z domu. Usadil jsem Kik do auta a vyrazili jsme do nemocnice, kde jsme Kik ubytovali na pokoji.
Setkali jsme se tam s Collegem; předtím jsme mu volali, abychom mu oznámili tu šťastnou novinu. Nechal si na cestu zabalit mexické jídlo, a teď seděl na gauči v pokoji Kik, otevřel krabici, povídali jsme si a jedli chipsy a salsu. Škádlili jsme College, který byl zapřísáhlý starý mládenec, a on zase škádlil nás. Říkal Lukovi „Dítě Svůdce," protože Luke podle jeho názoru patří k těm dětem, které vás svádí, abyste si pořídili vlastní. College tvrdil: „Jestli nechcete děti, nevoďte svou přítelkyni k Lukovi, protože si pak bude myslet, že každé dítě je skvělé. Popadne vás za ruku, bude si chtít s vámi hrát nebo si číst knížky. A přítelkyně zanedlouho řekne: ,Miláčku, proč nemáme taky takový-
ho?' Tenhle Luke dělá jenom potíže. Rozhodně ho neukazujte své přítelkyni."
Kik trpěla, když cítila jídlo, protože nesměla celý den nic jíst, aby se připravila na porod. Říkala: „No tak, Collegi, dej mi pět chipsů. Jenom pět." Nakonec se nechal obměkčit a dal jí pět chipsů.
Pak přišla sestra a požádala Kik, ať se otočí. Měla dostat epidurální anestezii. Sestra si připravovala dlouhou jehlu a College neměl ani tušení, nač to může být. Kik se smála: „Hele, Collegi, mohl bys mě na chvíli omluvit, než mi dají injekci?" College vyskočil jako zasažený elektrickým proudem a vyběhl na chodbu.
Pak už byl čas přejít na porodní sál. Šel jsem tam s Kik a čekali jsme na naše holčičky. Porod dvojčat je složitější a náročnější než porod jednoho dítěte a v sále byla spousta personálu - lékaři, sestřičky a specialisté na poporodní péči. Atmosféra byla formálnější, trochu děsivá a napjatá, ale nakonec proběhlo všechno hladce, vlastně ještě lépe, než když se narodil Luke - asi i proto, že Kik byla tak statečná a sebejistá. Vypadalo to, jako by jen dvakrát zatlačila a už byly na světě, Grace Elizabeth ve 20:54 hodin a Isabelle Rose ve 20:57 hodin.
Nikdy jsem neměl silnější pocit, že žiju, než když jsem sledoval naše děti, jak přicházejí na svět; bylo to neuvěřitelné, když se objevily. Stejně jako Luke to byly zázračné děti, které se mohly narodit jen díky kouzlu umělého oplodnění. Bylo mi jedno, jestli to budou holky nebo kluci, malí nebo velcí, s modrýma nebo s hnědýma očima. Záleželo mi - a dodnes záleží - jen na tom, že tu jsou a že jsou zdravé.
Přestřihl jsem pupeční šňůry a očistil holčičky. Pak jsme se na ně dívali, celí šťastní. Grace a Isabelle jsem od sebe dokázal hned odlišit, byly to dvě velmi rozdílné bytosti, i když byly obě stejně nádherné. Později jsem nechápal, když je někdo od sebe nedokázal rozeznat. Jak si je mohli plést? Grace byla trochu menší a na dítě neuvěřitelně klidná; zdálo se, že všechny pusinky a výrazy obdivu jen blahosklonně přijímá, jako by se rozuměly samy sebou. Isabelle se podobala mně, i osobností, byla to moje kopie v menším, divočejším vydání. Měla podobné rysy obličeje a čertíky v očích. Jak rostla, stalo se z ní komické dítě,
takový šašek. Už od začátku jsme jim skoro nikdy neříkali celými jmény. Grace byla „Gee" nebo „Grácie" a Isabelle zase „Izzy" nebo, jak jí říkal Luke, „Isabo".
Další den byl Den díkuvzdání a my jsme si dali večeři v nemocnici. Byla příšerná - odporná káva, ohřívané jídlo, dokonce i vzduch obíhal klimatizací pořád dokola - ale bylo nám to jedno, protože jsme byli hrozně unavení a taky šťastní. Další den jsme vzali holky domů a začali si zvykat na nový rozvrh dvojího krmení. Lukovi se hned zalíbily, staral se o ně a chtěl si s nimi hrát. Najal jsem noční sestru, aby se Kik úplně nevyčerpala. Sestra dávala holčičkám noční krmení a pak je vracela do postýlek. Kik zatím mohla aspoň něco naspat.
Jednou ráno, asi týden poté, co se děvčata narodila, jsme si s Kik užívali luxusu klidné společné snídaně, když někdo zaklepal na dveře. Otráveně jsme se na sebe podívali; bylo sotva sedm ráno, děti ještě spaly a my jsme si v županech dávali kávu. Ozvalo se další zaklepání a pes se rozštěkal. Kik a já jsme prostě nemohli být sami. Nejradši bychom toho člověka za dveřmi zabili, ať už to byl kdokoliv.
Kik otevřela.
„Namátková antidopingová kontrola," řekla žena za dveřmi.
Kik tomu nemohla uvěřit. „Je sedm ráno," odsekla.
Zena jen vytáhla všechny ty svoje papíry.
Došel jsem ke dveřím.
„Co to děláte?" zeptal jsem se.
„Namátková antidopingová kontrola," opakovala.
„Namátková? Co to znamená? To je snad vtip, ne?"
Kik byla tak rozčilená, že se až třásla. Kontroloři jí vždycky vadili, protože nebyli ani trochu lidští, cpali se do domu a udíleli rozkazy. „Kdyby tak řekli: Jak se dneska máte?'" přála si. Ale tohle bylo málem jako znásilnění, jak se tu zjevili na prahu, my v pyžamu a novorozené děti v domě. Sotva před týdnem viděli Kik, jak se chystá rodit, a ve všech austinských novinách se psalo, že jsme si děti dovezli domů. Moc dobře věděli, jak nás taková kontrola zrovna v tuhle chvíli musí rušit. Nemám nic proti namátkovým testům, ale tohle zašlo příliš daleko.
Tohle už bylo nezdůvodnitelné obtěžování v té nikdy nekončící hře na honěnou.
Pro Kik to byla nejhorší možná chvíle, kdy by k nám měl přijít cizí člověk. Chtěla chránit své děti a tohle byla poslední kapka. Pouhá přítomnost komisařů v obýváku otrávila celý den.
Když jsem podstoupil obvyklou rutinu a vyplnil papíry, Kik je vyprovodila ke dveřím. Když došli k prahu, Kik rozpřáhla ruce a zablokovala jim cestu, aby nemohli odejít. Naklonila se k té ženě a procedila skrz zaťaté zuby: „Nepřeju si, abyste sem chodili takhle brzo ráno a abyste nás ještě někdy obtěžovali." Ale oba jsme věděli, že se vrátí.
Zavřeli jsme dveře, vrátili se dovnitř a snažili se přivolat zpátky ten pocit klidného rána. Ale už byl pryč a nikdo si neuměl představit, jak vzácné takové chvíle pro nás jsou. Moc nám jich dopřáno nebylo.
Když na to teď vzpomínám, uvědomuji si, že ta epizoda byla příznačná. Život byl neustálým sledem malých a větších narušení, přerušení, přetrhávání vazeb.
Snažil jsem se dohlížet na renovace v našem novém bytě v Gironě a přestěhovat se z Francie do Španělska, provozovat nadaci a k tomu ještě zvládat cyklistickou kariéru na špičkové úrovni. Nejdůležitější však bylo, že jsme rodiči novorozených dvojčat a dvouletého chlapce.
Žili jsme v neustálém shonu — sice smysluplném, ale přesto shonu — a někdy jsme zapomínali na ty nejzákladnější věci, což mívalo žertovné následky. Jednou jsem například Kik sehnal nějaké cyklistické vybavení včetně kvalitních bot, které se připnou do pedálů. Zašla do fitness centra a přihlásila se na spinning. Sedla na trenažér, zastrčila nohy do pedálů a cvičila. Když skončila, chtěla slézt z kola - a nedokázala si uvědomit, jak se ty boty sundávají. Celá zmatená zkoumala všechny ty ře-mínky a přezky. Zapomněl jsem jí ukázat, jak na to.
Před celým fitcentrem musela Kik potupně vyklopýtat ze dveří, sejít po schodech dolů a dojít na parkoviště. Nasedla do auta a dojela domů v cyklistických botách. Seděl jsem zrovna v kuchyni a jedl vločky, když jsem uslyšel, jak se z haly ozývá cvak - cvak - cvak.
„Proč máš na nohách ty boty?" řekl jsem.
„Musíš mi je pomoct sundat."
Vybuchl jsem smíchy.
Druhý den šla Kik zase do fitcentra. Zrovna tam cvičil College. Kik si navlékla cyklistickou výstroj a nasedla na spinningové kolo. College dokončil cvičení a vydal se za Kik.
„Chtěl bych jen vědět, jestli tu nemám ještě půlhodinky počkat, abych ti pomohl z bot," provokoval.
Zapomněli jsme ale i na některé důležité věci. Například jsme si zapomněli vyrazit na klidnou večeři jen ve dvou. Poletovali jsme po domě, občas si dali pusu nebo se rychle objali, a pak už jsme měli na práci něco jiného, péči o děti nebo důležitý telefonní hovor.
I mimo sezónu jsem musel cestovat víc, než bych si přál, většinou kvůli nadaci nebo obchodům. Pokaždé jsem se snažil být zpátky doma aspoň na večeři, ale někdy to nešlo. Typický týden: jel jsem na 48 hodin jen tak na skok do Evropy, pak letěl concordem z Paříže zpátky do New Yorku, přesedl na další letadlo, vystoupil v Austinu a jel přímo na fotografování. Odtamtud jsem spěchal podepisovat knihy, dresy a plakáty pro lidi, kteří přežili rakovinu. Pak jsem zamířil domů, převlékl se a vyrazil na pětatřicet minut trénovat na kole. Osprchoval jsem se, zase převlékl a byl chvíli s Kik a dětmi. Pak jsem se znovu převlékl a šli jsme na slavnostní večer pro sponzory nadace.
Mezitím Kik věnovala stejnou energii mateřství - a se stejným per-fekcionismem. Nic si neulehčovala. Například nekupovala dětem hotové jídlo; chtěla jim dávat skutečnou zeleninu namísto zpracovaných potravin, tak ji vařila a mixovala sama.
Měli jsme na výpomoc chůvu od devíti do pěti hodin a pomocnici v domácnosti, ale stejně bylo práce dost. Zaplatil jsem si soukromé letadlo, abych se mohl dostat domů i v noci a nevynechal příliš důležitých věcí a velkých událostí.
Když jsem se vrátil z cesty, prošel dveřmi a Luke mi skočil do náručí, cítil jsem příval nové energie. Zvědavě jsem si prohlížel Grace a Isa-belle: měnily se ze dne na den. Grace brzy Isabelle přerostla a já jsem
se ptal se zármutkem v duši sám sebe, co ještě se děje, když nejsem s nimi.
Luke dostal nové kolo od Treku a byl tak nadšený, když ho poprvé uviděl. Vykřikoval „NOVÉ KOLO, NOVÉ KOLO!" Skočil na něj a vyrazil, jezdil po celém domě a šikovně se vyhýbal nábytku. Podíval jsem se na Kik a řekl: „No nazdar."
Když jsme si poprvé vyjeli ven, vyboural se stejně jako jeho táta. Kik ho vzala do míst, kde nebyl provoz a byly tam hladce vydlážděné ulice. Luke se tak těšil, že měl helmu na hlavě už celou cestu v autě. Skočil hned na kolo a vyrazil jako blesk — Kik se hnala za ním. Zahnul prudce doleva a svištěl dolů po ulici z kočičích hlav. Najel na hrbol, sletěl z kola a přistál přímo na obličeji. Vstal celý pohmožděný a odřený, brečel... ale jen si utřel nos o Kikino rameno, nasedl znovu. Přesně jako jeho otec.
Rodičovství mě zajímalo a chtěl jsem být dobrým otcem. Nevyhýbal jsem se zodpovědnosti. Respektoval jsem a obdivoval dobré otce, zvlášť svého tchána Davea. Doufal jsem, že mi to půjde také, a chtěl jsem se tomu věnovat - i když jsem si nebyl jistý, jak na to. Měl jsem rád ty tatínkovské činnosti - mazlit se s holčičkami, vodit Luka do školky, mluvit s jeho učiteli. I ten nejzanedbatelnější otcovský úkol měl pro mě symbolický význam a byl velmi důležitý.
Ted jsem ale zjišťoval, jak je to náročné. Zvládat najednou tři děti a k tomu řešit další úkoly bylo střídavě radostné, chaotické i vyčerpávající. Bylo tu tolik malých tvorečků a tolik povinností, že jsem se někdy ani nedostal na WC.
Jednou ráno, když byly holky teprve krátce na světě, se Kik probudila do špatného dne. Cítila se naprosto vyčerpaná z toho, že musí zvládat tři děti a má k tomu jen dvě ruce. Já jsem jezdil venku a ona byla sama. Dvojčata dvojhlasně brečela a Luke zběsile pobíhal bytem.
Kik měla pořád v rukou některé z dětí, takže ani nemohla zvednout telefon nebo si svléknout pyžamo. Najednou někdo zaklepal na dveře. Kik otevřela, pořád v pyžamu a s jedním dítětem na každé ruce. Byl to její táta Dave. „Ahoj, zlato," řekl. „Volal jsem a pak jsem to zkoušel i na
mobil, ale tys to nezvedala, tak jsem si říkal, že se zastavím. Napadlo mě, jestli nepotřebuješ pomoct."
„Bůh ti žehnej," řekla Kik. „Tumáš, vem si dítě."
Jednou odpoledne jsem trénoval na kole, když mi zazvonil mobil. Byl to David Millar, známý mladý britský cyklista a můj přítel. Volal z Paříže. Byl ve městě, dal si pár drinků a rozhodl se zavolat.
„Prosím tě, řekni, že nejsi na kole," povídá.
„Jsem na kole."
„Ne! Ty bastarde! Vždyť je sakra prvního prosince! Jak dlouho už jedeš?"
„Tři a půl hodiny."
„Ty bastarde!"
Kdybyste se mě zeptali, kdy jsem se začal připravovat na další Tour, moje odpověď by zněla: „Den po závodu." Podle mého názoru se Tour nevyhrává v červenci, vyhrává se tak, že šlapete na kole i tehdy, když se ostatním nechce.
To znamená, že jsem v podstatě nikdy nebyl mimo sezónu. Jezdil jsem celý rok. Vlastně jsem měl trénink radši než kteroukoliv jinou povinnost. Nebýval jsem nikdy moc dlouho ve Státech, a tak jsem tam měl pořád hodně práce, schůzky s lidmi, závazky a úkoly. Byla to popravdě řečeno úleva, když v únoru začala cyklistická sezóna a my se vraceli do Evropy.
To jsem pak trénoval s až meditativním soustředěním. Trochu mě to izolovalo, ale zároveň to byl vítaný únik ze zmatků a problémů. Všechno se rázem zjednodušilo.
Ten rok jsem se těšil na návrat do Evropy a víc klidu s rodinou, protože náš nový domov v Gironě byl konečně hotový.
Výsledek byl ohromující. Z dříve vlhkých a rozpadajících se místností se stal velký, nádherný byt. Na francouzských oknech, vysokých od podlahy ke stropu, visely bohaté purpurové závěsy a původně otříska-né sloupky byly nově pozlacené. V malé atriové zahradě zurčela fontána pod kamennými oblouky a klenbami z 12. století. Můj přítel, architekt Ryan Street, vytvořil čtyřpokojový domov pro rodinu s veškerým
komfortem a moderním vybavením, a přitom se mu podařilo zachovat atmosféru a cenné detaily starých místností. Kaple byla překrásná, opravili dokonce i vitrážové dveře pod gotickými oblouky. Nad oltářem viselo krásné umělecké dílo, které jsem sehnal pro Kik - malba na dřevě z 15. století s výjevem z ukřižování.
Holčičky potřebovaly pas. Luke už pas měl, s malou dětskou fotkou. Když ho fotografovali, zrovna křičel, takže místo jeho obličeje bylo na obrázku jen velké rudé „O". Dokonce i věčně zamračené francouzské celníky to náramně pobavilo.
Chtěl jsem, aby měla Kik cestování s dětmi a s naším zvěřincem co nejjednodušší, a tak jsem pro ně objednal soukromý let. Místo obvyklých zmatků s přesedáním na další letadla a pokusů projet odbavovací přepážkou s kočárkem pro dvojčata tak mohla Kik s dětmi jít přes soukromý terminál a letět přímo z Austinu do Girony - jen něco přes osm hodin. Bylo to to nejlepší, co jsem mohl za daných okolností udělat. Přesto bychom byli oba raději, kdybych jí přitom mohl pomáhat.
Já jsem se už stihl do Girony zamilovat - do toho města, které kdysi dobyl Karel Veliký a později Maurové. Nikdy mě nepřestalo bavit procházet se pod elegantními arkádami nebo si prohlížet gotickou katedrálu, za níž ležely ruiny a podivuhodné zahrady, vysázené v dávných dobách.
Kik vstoupila do bytu a zjistila, že všechny naše věci dorazily z Francie v pořádku a že každý kousek nábytku a nádobí je na svém místě. Její reakce byla taková, jakou jsem čekal: rozhlížela se po ohromných místnostech s vysokými stropy a říkala, že je to tam jako v paláci. Celé to bylo na hony vzdálené stěhování před pár lety, kdy vezla matraci přivázanou na střeše renaultu.
Kik miluje historii a eleganci starého centra Girony s klenutými kamennými průchody a ulicemi dlážděnými kočičími hlavami. Nikdy předtím v podobném městském domě nežila, takže to pro ni byla nová zkušenost — jet soukromým výtahem do přízemí a dojít si pár bloků pěšky nakoupit. Chodila po Ramblas, hlavním náměstí s pěší zónou, a v různých místních obchůdcích s potěšením nakupovala chleba, čaj
nebo plody moře. Ovšem stejně dobře si mohla objednat potraviny přes internet a nechat si je doručit až domů.
To jaro jsme nechali pokřtít Grace a Isabelle, kterým bylo už skoro půl roku, v gironské katedrále. Stáli jsme toho večera u staré křtitelnice ve střední chrámové lodi spolu s rodinou Kik a pár přáteli. Kněz sloužil obřad ve španělštině a v jednu chvíli udělal zajímavé gesto. Luke si ho vyložil tak, že kněz si chce potřást pravicí s přítomnými, a tak šel přímo k němu a uprostřed obřadu ho chytil za ruku. Všichni jsme se smáli, včetně kněze.
Náš byt byl blízko Ramblas a Kik mohla s kočárkem snadno jezdit po centru. Koupili jsme Lukovi malý skateboard a přivázali ho za kočárek, takže se vozil přímo za holčičkami. Luke se ve Španělsku brzo zabydlel, což nebylo nijak překvapivé. Říkal „holá"z „gracias" a „hasta luego" každému, koho potkal, takže všechny okouzlil a často dostával zdarma koláčky nebo jiné drobnosti. Vypadal ale bez sebemenších pochyb naprosto americky, s teniskami Nike a čepicí UNIVERSITY OF TEXAS, kterou nosil kšiltem dozadu.
Typický den: vstal jsem asi v sedm, dal si kávu a přečetl noviny. Pokud mi tenhle rituál něco narušilo, byl jsem mrzutý. Pak jsem vyřídil e-maily a zbavil se obchodní korespondence. Někdy Bili Stapleton dorazil v devět do kanceláře a už tam ode mě měl 20 zpráv. Snídal jsem podle toho, jak jsem trénoval a kolik kalorií jsem ten den potřeboval: někdy to bylo ovoce, někdy músli, jindy vaječné bílky a čerstvý chléb. Pak jsem odjel na kole trénovat tři až sedm hodin.
Po návratu z tréninku jsem se osprchoval, dal si nějaké těstoviny, vyřídil další telefonáty a e-maily a pak si šel zdřímnout. Zatímco jsem spal, Kik udělala večeři, většinou rybu nebo kuře a dušenou zeleninu. Když jsem se probudil, pohrál jsem si s dětmi a pak snědl večeři. Večer jsme si četli nebo se dívali na televizi a do deseti jsme už byli všichni v posteli. Takhle to probíhalo. A bylo to tak každý den, celé měsíce.
Zdálo se, že Kik je s takovým životem spokojená. Když jsem se vrátil z tréninku, na plotně bublaly těstoviny nebo polévka, děti byly úžasné a šťastné a ona pokaždé říkala, že prožila hezký den. Jen zřídkakdy
si stěžovala nebo reptala na můj intenzivní trénink nebo na osamělost, kterou v Evropě, daleko od rodičů a přátel, zažívala. Kdybych řekl: „Po-třebuju večeřet trávu a jít na kutě v šest," odpověděla by, že je to v pořádku, a pomohla by mi s tím. Měla optimistickou povahu a dokázala doma udržet pozitivní náladu. Skoro nikdy jsme se nehádali.
Když se však nad tím zamyslím zpětně, možná jsme měli. První dva společné roky to pro nás bylo dobrodružství, žít život cyklisty v Evropě. Postupem času se ale dobrodružství vytratilo, měli jsme tři děti, a to znamenalo, že musíme trávit víc času odděleně. Bylo nadmíru náročné pořád děti někam vypravovat a stěhovat, a nechtěli jsme je nechávat s chůvou.
Už jsme společně nejezdili tolik jako dřív. V březnu jsem odjel na jednodenní závod Milán - San Rcmo, kam se mnou Kik v minulosti vždycky jezdívala. Ted ale zůstala doma v Gironě. Letěl jsem do Milána sám a ujel tři sta kilometrů, pak jsem se převlékl do suchého, spěchal na letiště a letěl domů. Zvládl jsem to do večeře. Padal jsem únavou, ale byl jsem doma.
To kvůli dešti vypil Floyd Landis třináct šálků cappuccina.
Ne proto, že by to pokládal za tak dobrý nápad.
Floyd a ještě jeden mladý člen týmu U. S. Postál, Dave Zabriskie, bydleli na jaře 2002 spolu v jednom bytě. Celé týdny jen pršelo. Kromě ježdění na kole nebylo moc co dělat a oni už nevěděli, jak se zabavit. Když se jednou zase vzbudili do zamračeného dne s ulicemi plnými deště, Floyd řekl Daveovi: „Kašlem na to, dneska nebudeme jezdit. Pojď do kavárny."
Prošli se po náměstí a nakonec se usadili v jedné kavárně. Sledovali kolemjdoucí a Floyd si poručil cappuccino. Donesli ho, voňavé, s krásnou pěnou. Zanedlouho si objednali další a pak ještě jedno. „Kolik jich chceš vypít?" zeptal se Zabriskie. Floyd pokrčil rameny. A tak se k němu Zabriskie připojil a objednal si taky. Celé to pokračovalo tři hodiny, Floyd a Dave seděli a pili kávu a další kávu a pak další a byli pořád veselejší. Když dostali účet, Floyd zjistil, že měl třináct šálků cappuccina.
Další den jsem se o tom doslechl já. Floyda jsem pozorně sledoval. Byl zajímavým přírůstkem týmu a měl v sobě stejně talentu jako rozpustilosti. Bylo mu 26 let a pocházel z mennonitské rodiny z Lancas-teru v Pennsylvánii. Odjel odtud, aby mohl závodit na horských kolech a pak se začal věnovat silniční cyklistice. Vypadal slibně, ale měl dost smůlu a taky se ještě nenaučil chovat úplně profesionálně. Byl halasný a drzý a rád si pouštěl na plné pecky kapelu ZZ Top, což v kombinaci s jeho prapodivným tréninkovým oblečením vyvolávalo u starších cyklistů z týmu dojem, že je to flákač. Oni totiž brali ve svém speciálním tréninkovém dresu všechno velmi vážně. Jestli Floyd neznal nic lepšího, než vypustit trénink a otravovat si tělo kofeinem, potřeboval dostat lekci. A taky proto, že byl mladý.
Zavolal jsem mu. „Floyde, co děláš zítra?"
Odpověděl: „No, jdu na dvě hodiny jezdit s klukama."
Řekl jsem mu: „Ne, to teda ne. Pojedeš na pět hodin se mnou a trochu si popovídáme."
Setkali jsme se další den ráno a jeli do kopců nad Gironou a já jsem mu řekl, že jsem slyšel, co vyváděl.
„Člověče, tohle prostě nemůžeš dělat," řekl jsem mu. „Nemůžeš se svým tělem takhle zacházet, nemůžeš takhle trénovat a nemůžeš se takhle chovat ke kolegům z týmu."
Floyd byl velmi otevřený a mrzelo ho to. Říkal: „Já vím, já vím."
„Koukej, musíš si to trochu srovnat v hlavě," řekl jsem mu. „Musíš se celý trochu srovnat. Nenarodil ses jako profesionál. Musíš se jím stát. Musíš dělat správné věci. Musíš správně jíst. Musíš dobře spát."
Věděl jsem, že Floyd prožívá těžký rok. Jeho bývalý tým Mercury zbankrotoval, když se ho vzdal sponozor. Floyd měl splacenou jen polovinu svých dluhů a na osm měsíců vypadl ze závodění. Nakonec toho měl dost. Zkontaktoval Postál a zeptal se, jestli o něj stojíme. Dozvěděl se, že určitě ano. Ted byl jedním z dvaceti jezdců týmu a měl šanci stát se jedním z devíti, které Johan vybere na Tour - pokud se ovšem bude snažit.
Floyd byl ale roztěkaný. Měl spousty dluhů, protože přečerpal své kreditky, když se jeho tým položil. Měl dluhy u lékařů a u zubařů, sna-
žil se podporovat svoji rodinu, ženu Amber a šestiletou dcerku Ryan. Nevěděl, co může od nového týmu čekat, nebo co se naopak očekává od něj, nevěděl ani, jestli má jako jezdec budoucnost.
„Koukni, kámo," řekl jsem mu, „musíš to všechno dát do pořádku. Poslouchej mě a dělej, co ti řeknu."
Vysvětlil jsem mu týmové počty: Floyd vydělával šedesát tisíc dolarů, ale kdyby se snažil a dostal se mezi devět vyvolených pro Tour, získal by v případě vítězství týmu prémii padesát tisíc dolarů. „A já k tomu pak ještě přidám Lanceho bonus," slíbil jsem mu. „Ale abys to dokázal, musíš se na to zaměřit a přestat se starat o všechno ostatní. Musíš zapomenout na rodinu, na dluhy, peníze, stres. Musíš se zaměřit jen na tuhle jednu věc."
Floyd odpověděl, že se to snadněji řekne než udělá.
„Zapomeň na to," opakoval jsem mu. „Prostě jen jezdi na kole."
Ale právě ta rada, kterou jsem Floydovi dával - zaměřit se jen na cyklistiku a vyloučit všechno ostatní - postihovala něco, co mi dělalo pořád problémy. Neustále jsem zvažoval, jak srovnat tak náročnou kariéru, jakou je cyklistika, s požadavky rodiny. Jak vyhovět obojímu? Mohl jsem být dobrým otcem v tom, že jim zařídím co nejlepší život a využiju k tomu skutečnosti, že jsem teď zrovna světový šampión. Profesionální úspěch ale může znamenat osobní problémy, pokud děláte cyklistiku na úkor rodiny.
Ve Floydově případě to v té době byla správná volba, jediná možná. V životě není moc jasných, zřetelných rozhodujících okamžiků, ale někdy nastanou a vy máte na výběr. Buď můžete pokračovat ve vyjetých kolejích, nebo můžete udělat změnu a lepší rozhodnutí. Musíte být schopní tu chvíli rozpoznat a jednat, i s rizikem, že budete později říkat: „Tehdy mohlo být všechno jinak." Pokud si chcete vybrat náročnější cestu, můžete změnit svůj život. Teď byla chvíle, kdy mohl Floyd všechno změnit, a já jsem chtěl, aby to věděl.
Floyd souhlasil a dalších několik týdnů jsme trénovali spolu. Jel se mnou do sv. Mořice na výškový trénink. Spolu jsme projeli trasy etap Tour. Jezdili jsme vedle sebe celé hodiny a on se postupně učil, co to
je profesionalita. Učil se soustředit, ignorovat rozptylování a koncentrovat se na jízdu. Učil se být odhodlaný.
Někdy vás ostatní pokládají za mnohem schopnějšího, než za jakého se sami považujete. V mládí jsem se podobal Floydovi, také jsem byl talentovaný divoch, který nevěděl, jak dobrý by mohl být. Co platilo o něm, platívalo kdysi i o mně: byl jsem ambiciózní, ale neměl jsem žádný směr, tak trochu velkohubý Američan... dokud mě starší jezdci nenaučili něco lepšího.
Nikdy jsem si nemyslel, že Tour de France je závod, který bych dokázal vyhrát, dokud mi Johan Bruyneel neřekl, že bych to zvládl. Pamatuji si dokonce, jak mi to říkal. Bylo to v roce 1998. Johan byl tehdy nově jmenovaným ředitelem týmu Postál a já jsem byl pro změnu čerstvý lídr. Začínal jsem se vyhrabávat z nemoci, ale stále jsem jezdil „na zkoušku". Chvíli předtím jsem skončil čtvrtý na Tour of Spain, což byl třítýdenní silniční závod, a Johan mě pozorně sledoval.
Měl jsem zrovna jet na světový šampionát v Holandsku, když za mnou Johan přišel do hotelového pokoje. A hned začal chrlit své představy o týmu Postál a mé roli v něm.
„Hele," řekl, „právě jsi skončil ve Španělsku na čtvrtém místě, aniž by ses na to nějak zvlášť připravoval, aniž bys mimořádně trénoval. Ukázal ses, ani jsi neměl ambice dostat se do první pětky, a skončil jsi čtvrtý. Takže si myslím, že příští rok bychom se měli soustředit na Tour de France."
„Jo, jasně," odpověděl jsem. „Dokázal bych vyhrát nějakou etapu."
„Ne, ne, mám na mysli vyhrát to celé," upřesnil.
Spadl snad z višně? Na okamžik jsem zapochyboval, nakolik vážně to myslí. Byl jsem v té době náramně spokojený s tím, že žiju, že mám zase své kolo a svou práci. Řekl jsem: „Jo, no, dobře. Koukni, teď musím myslet na světový šampionát. Popovídáme si o tom později."
Johan nechal téma Tour takticky chvíli uležet, ale za pár dní ho otevřel znovu. Je tradicí, že vítěz světového šampionátu nosí po celý další rok duhový trikot jako nepřehlédnutelné označení držitele titulu. Těsně před závodem jsem od Johana dostal e-mail. Psal mi: „Hodně
štěstí. Myslím, že na pódiu Tour de France budeš v duhovém trikotu vypadat skvěle."
Světový šampionát jsem nevyhrál - byl jsem čtvrtý. Ale myšlenka na vítězství v Tour se ve mně zahnízdila.
Johan znal především moji pověst: velký talent, který ze sebe ještě nevydal všechno. Občas se mi podařilo skvěle zajet závod. Když mi bylo jedenadvacet, vynořil jsem se z neznáma, vyhrál světový šampionát a pak jednu etapu Tour de France. Většinou jsem ale jen tak jezdil, podával slušné, ale nijak výjimečné výkony, a jen sotva naplňoval definici „profesionála".
Tehdy jsem si myslel, že dělám, co můžu. Po překonání rakoviny jsem si uvědomil, že jsem fungoval jen na půl plynu. Ve skutečnosti jsem nikdy netrénoval tak tvrdě, jak bych mohl, nikdy se nesoustředil tolik, jak bych mohl.
Taky jsem na sobě nosil o patnáct až dvacet liber víc, než bych měl -něco z toho byla mladická „oplácanost", za něco mohly margarity a tor-tilla chipsy. Po rakovině jsem byl náhle o dvacet liber lehčí.
Pod Johanovým vedením jsem začal pořádně trénovat, držel si váhu a zjistil, jak ohromně důležité je to v horách, kde je vlastní tělo největším nepřítelem. Zjistil jsem, že štíhlejší jsem v horské etapě o deset až dvanáct minut rychlejší; spočítal jsem, že tak ušetřím asi tři minuty na každém horském průsmyku, kterým projedu.
Také jsem začal pracovat na tom, aby se ze mě stal opravdu výkonný jezdec. Zamlada jsem vystřelil jako dělová koule a zkrátka šlapal. Vlastně jsem nevěděl, jak závodit. Šlapal jsem na velký převod a zmítal jsem se na kole ze všech sil, ale tělo jsem měl v úplně špatné poloze. Teď jsem s Johanem a Chrisem Carmichaelem studoval správnou aerodynamickou polohu těla a optimální kadenci. Místo velkého převodu bez jakékoliv techniky jsem se teď pokoušel jezdit do vrchu s menším převodem a rychleji šlapat do pedálů. Stal se ze mě opravdu dobrý technický jezdec. Pouhý sportovec se změnil v trénovaného a zkušeného cyklistu.
Vyhrát Tour de France v roce 1999 mi nepomohla žádná zázračná droga, nebylo v tom žádné tajemství, vysvětloval jsem Floydovi. Šlo jen
o to rozpoznat správný okamžik. Šlo o to lépe trénovat a zdokonalit techniku. Také s tím měla co dělat niterná zkušenost s rakovinou a z toho plynoucí ochota přinášet oběti. To bylo celé tajemství. Pokud chcete dokázat něco velkého, musíte mít silnou vůli a věnovat pozornost detailům. Kdybyste sledovali všechny skutečně úspěšné lidi na světě, viděli byste, že někteří z nich jsou charizmatičtí a jiní zase ne, někteří jsou velcí a jiní pro změnu malí, někteří hubení a další tlustí. Společnou však mají schopnost vydržet a zaměřit svou pozornost.
Od té doby jsem se na Tour de France zafixoval v myšlenkách ještě víc. Bral jsem ten závod jako osobní, ale i objektivní vyzvu. Už mi tolik nešlo o to porazit druhé, ale spíš poprat se sám se sebou. Byl jsem posedlý myšlenkou jezdit vždycky o trošičku lépe než předtím, lépe než minulý rok nebo minulý měsíc nebo i předešlý den.
Tour je především matematický problém - je to závod dlouhý dva tisíce mil, trvající tři týdny, který se vyhrává někdy jen s minutovým nebo i menším náskokem. Jak se dokázat hnát prostorem na kole, někdy taky strmě vzhůru, tři týdny a stále udržet rychlost? Každá vteřina se počítá.
Musíš být ochotný prozkoumat i sebemenší části svého těla nebo kola, abys získal pár vteřin navíc, říkal jsem Floydovi; hledat zlomky vteřiny třeba i v něčem tak nepodstatném, jako jsou rukávy trikotu. „Když se dostaneš na určitou úroveň, každý je tam dobrý a tvrdě trénuje," vysvětloval jsem mu. Rozdíl je v tom, kdo je větší pedant, kdo dokáže pátrat po každém ždibíčku času, a jak stárneme a získáváme zkušenosti, dokážeme těch rezerv vypátrat pořád méně a méně.
Musíš se zaměřit na data, indikátory výkonnosti jako třeba kadence šlapání a výkon měřený ve wattech. Musíš měřit doslova každý srdeční stah a každé sousto, které sníš, každou lžíci vloček. Musíš být ochotný vypadat jako upír a snížit množství tělesného tuku na tři nebo čtyři procenta, pokud tím získáš rychlost. Když budeš vážit příliš málo, nebude tělo schopné vyvinout dostatečnou rychlost. Když budeš vážit příliš mnoho, bude tělo tížit jako břemeno. Je nutné vyrovnat sílu a váhu.
Kdo ví, jestli nenajdeš chybějící čas, který ti zaručí vítězství, ve větrném tunelu, v prosinci při testování vybavení? Další zlomek času můžeš najít v pozici na kole nebo v helmě nebo v konstrukci stroje. Na každém typu trati je jiná aerodynamika, jinak je to na mírném stoupání, jinak na strmých svazích nebo ve dlouhém stoupání, takže jsem posiloval flexory kyčlí a spodní záda, abych dokázal udržet určitou pozici - protože i ten nejnepatrnější detail, třeba pohyb ruky na řídítkách, vás může na úseku dlouhém pětadvacet mil zpomalit o tři vteřiny. Zkoušel jsem změny rytmu, akceleraci.
Vývojáři u Treku ze mě šíleli, když se testovalo nové vybavení a já jsem pořád pátral, kde ušetřit zlomky vteřin. Chtěl jsem, aby kolo bylo lehčí, aby bylo aerodynamičtější, chtěl jsem lepší kola. Karbonový rám byl tak lehký, že bych ho zdvihl jedním prstem, ale stejně jsem se ptal: „Nemohlo by to být lehčí?" 1 drobná změna ve váze nebo konstrukci kola může ušetřit při čtyřiadvacet mil dlouhé časovce deset až patnáct vteřin. Hráli jsme si s počítačovým designem, s kosmickými materiály. Nainstalovali mi „zavlažovací" systém, takže jsem mohl usrkávat tekutinu, aniž bych se musel pohnout z ideální aerodynamické pozice - to mohlo ušetřit dalších deset vteřin.
Neustále jsem na svém kole něco vylepšoval. Měnil jsem výšku sedla nebo řídítek, trochu dolů a pak zase o kousek nahoru. Diskutoval jsem s mechaniky a osobně se seznámil s každou trubkou a drátem. Znal jsem svoje kolo natolik, že jsem dokázal cítit sebenepatrnější změnu, jako v té pohádce o princezně na hrášku. Mechanik třeba o mikrometr posunul sedlo.
„Kdo se mi hrabal v kole?" reptal jsem.
Když jsem byl v remisi, projížděl jsem s přítelem Collegem Evropu. Najali jsme si renault a jájsem jezdil tak rychle a tvrdě, že jsem něco provedl s motorem. Když jsem sešlápl plyn k podlaze, ozýval se slabý vysoký kňou-ravý zvuk, ouííííí.
Na cestě z Itálie do Švýcarska jsem byl už unavený. Půjčil jsem Colle-gemu volant, ale jen když mi slíbil, že bude držet plyn až u podlahy.
„Sešlápni to," naváděl jsem ho.
Podřimoval jsem na sedadle spolujezdce. Když si byl College jistý, že tvrdě spím, uvolnil plynový pedál. Ouíííí se zpomalilo na ouaaaa. Otevřel jsem oči. „Sešlápni to k podlaze, "poručil jsem.
Vítězství závisí na detailech, vštěpoval jsem Floydovi. Jen detaily tě posunou dopředu. A v závodě platí, že „když nejedeš dopředu, můžeš se taky propadat dozadu," tloukl jsem mu do hlavy.
Data, čísla a detaily posouvají hranice fyzična, ale také psychiky. Pokaždé, když jsem jel podruhé obtížné stoupání, opakoval jsem si, že dělám něco, co nikdo jiný nedělá; že nikdo v Tour tolik neprotrpěl a netrénoval tak tvrdě jako já. To mě ještě více posilovalo.
Ve špatném počasí jsme trénovali proto, vysvětloval jsem Floydovi, že závod nebude zrušený jen kvůli tomu, že je právě sotva deset stupňů nebo padají kroupy. Když nebudeš jezdit v zimě, nebudeš vědět, jaké to je, nepochopíš, co to je, když se ti zima usazuje v nohách a postupně je ochromuje. Potřebuješ určitý druh síly, který získáš jen tak, že v takových podmínkách budeš jezdit.
Většinu května jsme strávili trénováním v horách a jezdili jsme tak vysoko, že jsme byli celí zasněžení.
Jednou, když jsem trénoval, ke mně dojel Johan a povídá: „Šest kilometrů před vrcholem je sníh, nemůžeš se dostat přes průsmyk."
„Kolik sněhu?" zeptal jsem se ho.
„Je to sníh z laviny," odpověděl.
„Co kdybych jel dál?"
„To nemůžeš."
„Kdo to říká?"
Takhle se musíte připravovat, abyste vyhráli Tour.
Jednou jsem jel na vysokou horu zvanou La Plagne. Dosáhl jsem vrcholu po šesti a půl hodinách a pak jsem klesal dolů. Na úpatí jsem otočil kolo a vyšplhal nahoru znovu. Toho dne jsem jezdil víc než osm hodin. Z kola jsem sesedl už za tmy.
Takovou sebedůvěru nemůže dodat sportovci nikdo jiný, jen on sám. Nedá se to napodobit nebo vykouzlit v poslední minutě. Sebevědomí získáváte ze všeho, co jste pro závod udělali, takže v den startu se rozhlédnete po ostatních silných jezdcích a ujistíte se: „Jsem připravený. Udělal jsem víc než oni. Zvládnu to."
Tyhle věci jsem ale nezvládal vždycky. Johan Bruyneel a Chris Car-michael ze mě získali všechno a já chtěl totéž od nich. Volal jsem Johanovi čtyřikrát až pětkrát denně.
Byl jsem známý tím, že dokážu vzbudit Carmichaela telefonem v jednu ráno a zeptat se ho: „Co zrovna děláš?" Když mi jednou neposlal e-mailem nejnovější tréninkový program, chtěl jsem vědět proč.
„Proč ho tu nemám? Říkal jsi, že ho máš připravený."
„Zapomněl jsem."
„Ty jsi zapomněl? Co tím chceš říct? Co kdybych zapomněl dorazit na Tour?!"
„Udělám to," řekl Chris. A vstal z postele a šel k počítači, zatímco já čekal na telefonu.
„Poslechni," řekl jsem, „loni touhle dobou byla moje kadence třiadevadesát. Ted je na devadesáti, ale výkon je stejný. Jak je to možné? Musíme se na to podívat, a na výsledky posledních dvanácti testů, a porovnat je s výsledky před dvěma lety..."
Závodění byl poměrně snadný a lákavý způsob, jak dosáhnout úspěchu. Byla tu matematická jistota: poměrně jistě jsem věděl, jaký výkon podám v závodu, protože jsme měli všechno změřené. Měl jsem naprostou, totální důvěru v čísla a data.
Ale záležitosti jako manželství nebo stěhování nebo rodičovství byly ve srovnání se závoděním mnohem složitější a mnohem méně jednoznačné. V květnu jsme s Kik oslavili čtvrté výročí svatby. Užili jsme si vzácný společný večer v Gironě, jen my dva. Taková noční schůzka se nám v poslední době podařila tak jednou za rok, na narozeniny nebo na výročí.
Byla to příležitost ke vzpomínkám. S Kik jsme se seznámili, když jsem se vzpamatovával z rakoviny a ještě jsem nevěděl, co si počnu se
svým životem nebo kolik času mi vlastně zbývá. Ona pracovala pro marketingovou firmu, kterou jsme najímali pro nadaci. Peskovala mě, že nedělám víc pro našeho sponzora. Pak jsme šli na usmířenou na skleničku - a od té doby jsme už byli pořád spolu. Potkal jsem ženy, které byly chytré nebo hezké nebo vtipné, ale než jsem se seznámil s Kik, nepoznal jsem žádnou, která by měla všechny tyto přednosti dohromady.
Kikin otec Dave Richards neměl rád žádného přítele své dcery. Všechny je zavrhl. Nakonec Kik vybuchla: „Táto, najdu si vůbec někdy někoho, s kým budeš spokojený?!" Dave věděl, že by se měl snažit, aby se mu další přítel líbil, pokud nechce Kik ztratit. „Už jsem vystřílel všechnu munici," řekl své ženě. Další kluk, kterého si Kik přivedla domů, jsem byl já. Pozvala mě na Vánoce ke svým rodičům do Rye v New Yorku. Už tehdy jsem myslel na to, že ji požádám o ruku, a doufal, že mou nabídku přijme. Po svátcích jsem poslal Kikině matce Ethel děkovný e-mail: „Vychovala jste báječnou dceru." Ethel mi odepsala: „Díky za kompliment, ale nechcete si u mě náhodou udělat oko?" Odpověděl jsem: „Jestli to zabere, tak určitě." Za čtyři měsíce jsem požádal Kik o ruku.
Na té večeři v den výročí jsme vzpomínali, co jsme od té doby udělali: měli jsme tři děti a čtyři rezidence, za sebou spousty karambolů na kole a různé lékařské prohlídky a taky tři Tour. Všechno to šlo rychle. Rychle jsme se zamilovali, rychle vzali, rychle měli dítě, rychle dosáhli úspěchu a rychle měli další děti. Ale taky jsme rychle mohli mít problémy.
Navenek vypadalo všechno krásně a snadně, zkrátka pohádkový život, a často tomu tak skutečně bylo. Začínali jsme však vnímat rostoucí napětí mezi tím, co ostatní očekávali, že budeme cítit, a co jsme opravdu cítili. Popravdě jsme na tom večer po namáhavém dni byli stejně mizerně jako kdokoliv jiný. Děti byly unavené a hladové, a já s Kik taky. Přišel jsem domů fyzicky grogy. Kik byla zmožená obletováním tří capartů. A navíc nikdo z nás nechtěl přiznat únavu nebo hrozící potíže — nečekalo se, že budeme pociťovat běžné každodenní starosti,
když jsme toho tolik dostali. Ani jeden z nás nedokázal říci: „Tohle se mi moc nelíbí." Jen jsme se přes to přenesli a snažili se jít dál.
Vytrvalost mnohem víc než cyklistický závod otestují každodenní drobné starosti a přízemní problémy, například jak zařídit, aby vám život fungoval. Běžně se předpokládá, že zkušenosti ze sportovního zápolení jsou přenosné do běžného života. Někdy opravdu jsou, ale někdy taky ne.
Jak můžete změřit, jestli jste dobrý partner a správný rodič? V životě se úspěchu nedosáhne tak jednoznačně jako v cyklistickém závodě, vlastně je to mnohem obtížnější. Nedá se to změřit žádnými přístroji. A uspokojení, které z toho můžete získat, je také nesouměřitelné.
Byl jsem vzorem těch, kteří bojovali s rakovinou — ale nebyl jsem imunní vůči vedlejším účinkům přežití. Jedna ze záludností přežití spočívá v tom, že pořád spěcháte za štěstím. Ze všech sil pádíte za radostí a říkáte si, že nemůžete promarnit ani chvíli něčím, co se vám nelíbí nebo je vám nepříjemné. „Proč to dělám?" říkal jsem si. Jenomže tohle nutkání hnát se za štěstím je něco, co se nedá ovládnout. Čisté štěstí je jako lano, které vyklouzává z prstů, něco hodně hladkého, co nemůžete pořádně uchopit. Místo toho jsou tu jen další úkoly, tvrdá práce, nároky, závazky a pak zase další den.
Kapitola 6 MODRÝ VLÁK (LE TRÁIN BLEU)
Představte si to: dvě stě závodníků řítících se po úzké cestě rychlostí pětačtyřicet mil za hodinu, a všichni se snaží dostat dopředu, narážejí do sebe, strkají se, šťouchají, snaží se vyšachovat ostatní a dokonce přeskakují obrubník, aby pronikli do čela. Někteří by vám klidně přejeli po zádech, kdybyste je nechali. Tohle je jen jedna z mnoha věcí, v nichž se Tour de France podobá reálnému životu.
Je potřeba osmi jezdců týmu U. S. Postál Service, aby mě dostali až k cíli jakžtakž živého a nechali mě vyhrát. Cyklistika je týmovým sportem mnohem víc, než si diváci uvědomují. Cítím se náramně trapně, když stojím na stupních vítězů Tour de France sám, jako bych dokázal zvítězit vlastními silami. Není to tak, že bych se tam zničehonic vynořil po takřka třech tisících mil a řekl: „Podívejte, co jsem dokázal." Když mám na sobě žlutý trikot, uvědomuji si, že si z něj zasloužím sotva tak zip. Zbytek, každý rukáv, přední a zadní část, patří klukům.
Tour de France nutí klást si zajímavou otázku o týmové práci: proč by se mělo osm závodníků tři týdny potit a trápit, když si cenu odnese jen jeden? Jde o extrémní sebeobětování, možná až nepřirozené. Chytrý sportovec i člověk však ví, že sebeobětování je sice obtížné, ale sobectví je horší. Zničí celý tým, promění ho v nesourodou skupinu individualit, které mají náhodou na sobě stejné tričko.
Velký tým je záhadná záležitost, složitě se vytváří a ještě kompliko-vaněji kopíruje. Špatných týmů je mnohem víc než těch dobrých. Jen se rozhlédněte po cyklistickém cirkusu. Mnoho stájí, které mají zvlá-
dat náročné úkoly, nedrží pohromadě — stačí se podívat na NFL, NBA nebo do velkých firem v Americe. Přitom všichni dokola mluví o týmové práci. Je to otřepaný a často zneužívaný pojem. Odborníci se ho snaží vysvětlit a definovat, šarlatáni o něm píší knihy, ale jen málokdo mu doopravdy rozumí.
A není divu. Členové týmu mají mezi sebou zvláštní vztahy oscilující mezi kamarádstvím a příbuzenstvím. Já však tvrdím, že lidé jsou stvořeni ke společné práci. Nikdo by neměl pracovat sám. Určitá míra sebeobětování není nepřirozená, ale naopak přirozená. Přemýšlejte o tom: už od úsvitu dějin se lidé spojují, aby něco dokázali.
Když se skutečně angažujete v týmu, investice se vám zaručeně vrátí, a to je velká výhoda oproti méně soudržným ekipám. V týmu Postál Service investujeme své úsilí — a často máme pocit, že závodíme proti týmům, které se jen vyčerpávají, mrhají energií. Co je chytřejší — investovat, nebo utrácet? Investice je dlouhodobý závazek, není to nic povrchního nebo pomíjivého, má trvalejší charakter a delší návratnost.
Byly časy, kdy jsem prakticky sdílel jeden kufr s Georgem Hinca-piem. Celé týdny jsme byli vedle sebe na kole, v malých hotelových pokojích, sdíleli každou bolest a trápení, dělili se o jídlo. To se pak dozvíte jeden o druhém všechno, včetně věcí, které byste raději nevěděli.
Například vím, že George má tak hrozné strniště na bradě, že se musí holit málem každou hodinu. Zjistil jsem to jednou v srpnu, když jsme na cestách bydleli v jednom pokoji. Jednou ráno se George v koupelně holil a najednou jsem ho uslyšel zakřičet.
„Proboha! Už se mi to zase povedlo!"
Běžel jsem do koupelny. „Co se stalo?"
Vykoukl zpoza rohu, celý zářící a čistě oholený.
„Zase chvíli vypadám lip," řekl.
Nedá se jednoznačně říct, co dělá dobrý tým — ale až takový uvidíte, poznáte ho neomylně, protože jeho členové se mají navzájem rádi. Někdy jsme bydleli v hotelu ještě s dalšími dvěma třemi mančařty a občas jsme se sešli na večeři. Náš tým seděl u jednoho stolu, smáli jsme se a cpali se loupáčky, a když jsme dojedli, odsunuli jsme talíře a těšili se
ze své společnosti. Přes uličku sedělo družstvo složené ze samých individualit, kde se nikdo kvůli nikomu zrovna nepřetrhl. Jedli s hlavami skloněnými nad talíři, nebavili se spolu a když dojedli, odešli každý do svého pokoje. A ve sprintu k cílové čáře je takový sólista bez spojenců nebo přátel unavený smutný muž a nakonec prohraje.
Tým U. S. Postál Service v roce 2002 byl jedním z nejlepších cyklistických družstev, které kdy brázdily silnice. Čím to je, že devět rozdílných mužů, devět osobností na kole se spojí do jednoho pohodového celku? Odpověď zní: vzájemnost. Mnoho lidí (a zvlášť šéfů) vyžaduje nebo se snaží nastolit týmovou práci, a přitom jim uniká to nejdůležitější: tým je jen jinou variantou komunity nebo společenství. Každá společná činnost se řídí stejnými principy, ať jde o zahrádkářskou kolonii, sousedskou hlídku nebo ježdění na kole po Francii. Když něco chcete, nejdřív musíte sami něco dát. Musíte investovat.
Když nechci ztratit kontakt s kluky z týmu, musím jim dát pocítit, že když vyhrávám já, vyhrávají i oni. Jedním ze způsobů, jak to udělat, je několikrát za rok pomoci v závodě k vítězství zase jim. Každý rok trávím část jara jako podpůrný jezdec a snažím se kolegům z týmu pomoci vyhrávat závody. Funguji jako „nosič vody", chráním je před větrem, pomáhám jim v pelotonu a vezu jim láhve - a tuhle část sezóny mám moc rád. A víte proč? Cítím se při tom dobře. Nedělám to jen proto, aby oni udělali pro mě to samé při Tour de France. Dělám to taky proto, že je to lepší než samota, že je to mnohem uspokojivější než jezdit osaměle.
Tým U. S. Postál Service v roce 2002 byl složený ze samých podobně uvažujících závodníků. Tím nechci říct, že bychom se shodli v politice nebo měli rádi stejnou hudbu. Jen jsme vyznávali stejnou etiku. Jak jsme toho dosáhli? Celých pět předcházejících let jsme s Johanem pečlivě vyhledávali, přitahovali a zapojovali takové lidi, se kterými jsme chtěli pracovat. Cyklistika je svět individualistů. V tomhle sportu najdete spousty jezdců, kteří se budou trochu držet stranou a budou závodit spíš pro sebe než pro tým, budou je zajímat jen vlastní záležitosti. Pro takové u nás není místo. Mívali jsme v týmu cyklisty, které jsme
podezírali z podobně sobeckého myšlení - takoví se u nás dlouho neohřáli.
Za ty roky někteří jezdci přišli a zase odešli jen proto, že byli zkrátka tak dobří, že je to lákalo vytvořit si vlastní tým. Při najímání jezdců „na volné noze" je dvojnásob obtížné vytvořit soudržný kolektiv, protože jeho osazení se pravidelně rok od roku mění. Rok 2002 nebyl výjimkou. Tylera Hamiltona, který mi pomáhal třikrát vyhrát Tour, přetáhli do týmu Dánové. (Zůstali jsme dobří přátelé, Tyler bydlí kousek ode mě.) Všichni naši jezdci jsou však naštěstí oddaní týmové strategii a dělají dobře svou práci.
Jako na začátku každé sezóny jsme začali trénovat s dvaceti cyklisty z celého světa. Devět členů týmu, kteří budou startovat v Tour de France, se vybíralo podle mnoha různých faktorů, včetně toho, kdo zrovna jezdil dobře a jakou roli dokázal plnit. Potřebovali jsme pár vrcha-řů, potřebovali jsme kluky na roviny a potřebovali jsme „nosiče vody". Nejdůležitější ale bylo, aby se dokázali obětovat. Kdo nemyslel týmově, zůstal doma. Takhle jednoduché to bylo.
Říkali jsme tomu „pravidlo mrtvého muže". Když jste se zpronevěřili etice, porušili pravidla, překročili hranice, museli jste z týmu pryč. Každý, kdo jel na Tour, věděl, že tam nejede za sebe. Buď tým, nebo nic. Když někdo takhle neuvažoval, nechtěli jsme ho, i kdyby to byl ten nejlepší jezdec na světě, protože nám nebyl k ničemu. Díky tomu jsme nebyli vždycky zrovna dobří přátelé s lidmi mimo tým - pohlíželi na mě jako na chladnokrevného tyrana. Moc jsem se nevybavoval s ostatními cyklisty. Když někdo nebyl z našeho týmu, dvakrát jsem se s ním nedružil.
Chtěli jsme jezdce, kteří dokážou závodit se stoprocentní agresivitou. Recept našeho týmu pro přípravu na Tour byl prostý. Zjistěte váhu vlastního těla, váhu kola a sílu nohou. Snižte váhu a zvyšte sílu. Dávali jsme si pozor na stravování, poctivě trénovali a projeli každý centimetr trati. (Možná si myslíte, že to dělá každý tým, ale není tomu tak.) Neomlouvali jsme lenost - člen týmu musí vědět, že všichni ostatní dřou zrovna tak, jako on - ale snažili jsme se udržet dobrou náladu,
protože jsme věřili, že otupuje bolest. Musíte tvrdou práci proložit smíchem a dokázat si jeden ze druhého utahovat, aniž byste se urazili.
Pár týdnů před Tour 2002 Johan určil oněch devět, kteří stanou na startovní čáře. Každý z nich bude v různých etapách závodu muset hrát jinou roli a plnit rozdílné úkoly. Jejich hlavním posláním ale bude udržet všechny kromě mě mimo vítěznou pozici.
Tým:
George Hincapie byl vtipný člověk a jeden z nejlepších jezdců americké cyklistiky. Byl velmi zásadový, solidní a seriózní ve vztahu k profesionálním povinnostem a pro mě byl jako bratr. Zdálo se, že George nikdy nic nevyvede z konceptu, nic ho nepřipraví o jeho humor - ani ta nejnáročnější etapa Tour.
Georgův styl jsem popsal jako „prsty v nose". Často můžete vidět, jak ostatní jezdci ztěžka dýchají s pusou dokořán, lapají po vzduchu snad i ušima, očima a póry. Ale kdybyste viděli George, třeba i v plném sprintu - tomu se ani nezachvělo chřípí. Jako by ani nepotřeboval dýchat. Takový byl George, dokázal by jezdit i „s prstem v nose".
Victor Peňa z Kolumbie, Pavel Padrnos z České republiky a Benoít Joachim z Lucemburska byli při Tour dokonalými „nosiči vody". Byli to profesionálové, kteří mohli vyhrávat a také vyhrávali různé typy závodů po celém světě, ale byli ochotní po tři týdny nasměrovat úsilí do nejdelšího etapového závodu na světě jen proto, že to pro ně byla čest. Byli skvělí, kamenný výraz v obličeji, svalnaté postavy. Občas se s nimi kvůli jejich výhružnému zevnějšku lidé až báli promluvit, ale ve skutečnosti to byli takoví dobráčtí medvědi, kteří by se rozdali, a každý den se snažili všemožně pomáhat. Strážili mě před dvěma stovkami dalších závodníků, kteří mě chtěli převálcovat, ochraňovali mě před srážkami a údery z boku, stíhali uprchlíky z pelotonu, vozili jídlo a vodu, bránili mě před větrem. Čím déle dokázali vydržet přede mnou, tím čerstvější nohy jsem měl na konci.
Svého starého přítele Vjačeslava Ekimova, olympijského šampióna, bych rád charakterizoval jediným slovem: nezmar. Byl opravdu zdatný.
Nikdy si nestěžoval, nikdy nekňoural, vždycky všechno zvládl. Stokrát radši jsme v týmu měli člověka s jeho náturou než nějaký miliónový talent, který jede ze všech sil, jenom když se na to cítí.
Ekimov přestal jezdit po skončení sezóny v roce 2001, ale cyklistika mu chyběla. V únoru, když jsme byli na tréninkovém soustředění v Evropě, zavolal Johanovi. Svěřil se mu s obrovskou chutí k závodění a zajímal se, jestli pro něj ještě máme místo. „Pro tebe je v našem týmu místo vždycky," ujistil ho Johan. Eki začal trénovat, ale mysleli jsme si, že do Tour se nestihne dostat do závodní formy. Jenže na začátku května se objevil na tréninkovém soustředění s neuvěřitelnou fazónou - byl na tom lip než kdokoliv z nás.
Johan ho pár dní sledoval a pak prohodil: „Eki, co si myslíš o letošní Tour de France?"
„Go s ní má být?" opáčil Eki.
„chtěl bys tam jet?"
„Jo, to bych moc rád."
„No, nemáš na výběr. Musíš jet. Potřebujeme tě."
Od té doby byl Ekimov jedním ?/. našich nejvytrvalejších jezdců. Měl mentalitu mladého kluka, byl celý nadšený, že je zpátky, a každý den si užíval, že zase jezdí na kole.
Roberto Heras ajosé Luis „Chcclm" Rubiera byli mladí Španělé s kultivovaným projevem, ale na kole šlapali do kopců jako šílení. Heras byl štíhlý a rezervovaný, ale když na kole zdolával stoupání, zdálo se, že doslova překypuje energií a čilostí hodnou kolibříka. Byl tak dobrý, že jsme občas měli potíže udržet rychlost, kterou nasadil.
čhechu byl smíšek, jeden z nejdružnějších a nejoblíbenějších kluků v týmu, ale dokázal být i seriózní. Studoval techniku a do týmového autobusu si brával učebnice. Oba tihle chlapíci ze sebe při každé jízdě vydávali všechno, bez ohledu na to, jak byli rozbolavělí nebo utahaní. Nikdy nepolevovali, snad nikdy neměli špatný den nebo mrzutou náladu.
Pak tu byl Floyd Landis. Jednou odpoledne jsme spolu jezdili a já se ho ptal: „Go myslíš, koho bychom měli vybrat na Tour?"
„No, určitě mě," nezaváhal.
Smál jsem se. Pak jsem vyjmenoval sedm našich nejlepších jezdců. A nakonec jsem dodal: „A samozřejmě ty."
Floyd samým rozrušením skoro vyskočil ze sedla. „Fakt? Fakt?"
„Pokud to vydrží, jak je to teď," řekl jsem.
Poslední velký testovací závod před Tour byl Dauphine Libéré. Vyhrál jsem ho - a Floyd dojel druhý. Bylo to poprvé, kdy Floyd něco dokázal v evropském závodě. Na začátečníka to byl skvělý výsledek a bylo jasné, že jsme ho do týmu vybrali správně. Gratuloval jsem si, že jsem byl tak prozíravý a bezpečně rozpoznal jeho kvality. Prokoukl jsem ho dřív, než si své přednosti uvědomil on sám. Byl všestranný, uměl jezdit kopce i časovky a dokázal si poradit v pelotonu, nebál se všeho toho strkání a šťouchání při vysoké rychlosti. A hlavně nikdy nic nevzdával; byl to pěkně tvrdohlavý bastard.
Protože jsme měli v týmu lidi z tolika zemí, dorozumívali jsme se jakousi zpitvořenou angličtinou. Nechali jsme stranou zaběhané fráze a úsloví a vytvořili si vlastní vtipy. Naučil jsem Chechua „utrhnout se ze řetězu". Byl tak pilný, seriózní a poctivý, že cokoliv bláznivého působilo v jeho podání jako bomba. Když někdy řádil jako utržený ze řetězu, byli jsme všichni smíchy bez sebe.
„Chechu, kde máš řetěz?" ptali jsme se ho.
Nejjistější způsob, jak rozesmát kluky při večeři nebo v týmovém autobusu, byl učit americké fráze civilizované lidi, například Ekiho nebo Pavla. Mluvili výborně anglicky, ale někdy je zmátly hovorové pojmy.
Eki třeba zpovídal Hincapieho: „Georgi, co znamená ta věta, jak ji pořád říkáte: Jak to jde?'"
Cech Pavel Padrnos byl jedním z nejmlčenlivějších závodníků. Odvedl perfektně svou práci, ale mluvil jen zřídka. Ve vysílačkách ho skoro nebylo slyšet, až jednou za jízdy prosil o mechanika, protože něco nebylo v pořádku na jeho stroji. Johan vyslal jednoho člena technického doprovodu vyřešit problém, a pak se zajímal: „Tak, Pavle, je to teď lepší?"
„Méně více," odpověděl Pavel.
Vybuchli jsme smíchy. „Má to být ,víceméné<" vysvětloval jsem mu. „Říká se ,víceméně'."
„Vždyť to je to samé."
„Ne. To není to samé."
„Jaký v tom může být rozdíl?" mudroval. „Méně více nebo víceméně? V čem to je jiné?"
Dlouho jsme se dohadovali.
Jeden druhého jsme si v týmu neškodně dobírali, kvůli národnosti, drobné slabosti nebo typickým osobním rysům a zvykům. Naše vtípky by někomu zvenčí sotva připadaly legrační.
Každý den jsem chodil s Georgem cvičit do posilovny. Sedávali jsme vedle sebe na stacionárních kolech.
Jednou odpoledne George povídá: „Máš nějakej špuntík?"
„Proč?"
„Protože jsem celej napumpovanej," odpověděl a ukázal sval.
Smích nám pomáhal zapomenout na trápení při tréninku. Naše vtipy byly primitivní, klukovské a hloupé, ale v týmu devíti lidí, kteří se znali, měli se rádi a věřili si, bylo důležité se každý den od srdce zasmát a zvednout si tak morálku.
„Dejte mi dětskou tříkolku a já někomu natrhnu tričko," kasal jsem se.
Taky jsme si na kole zpívali. Floyd třeba jel vedle mě a začal notovat: „Přiveďte mi ženskou, chci ňákou ženskou!" A všichni kluci začali sborem ječet „ááááá!" a měli /. toho hroznou legraci.
George, když se cítil opravdu dobře, používal typické úsloví: „Nemám řetěz". Řetěz na bicyklu uvádí do pohybu kola a působí napětí v nohou, které musí pohánět stroj dopředu. Ale představte si, že byste řetěz neměli. Šlapali byste naplano, jen naprázdno vířili vzduch. A tak jsme s Georgem takhle vtipkovali.
„Hele, můžeš se na něco podívat?" říkal.
„Na co?"
„Necítím řetěz," odpověděl. „Mám na kole vůbec řetěz?"
Nakonec se to zkrátilo na „nemám řetěz".
Halekal jsem třeba: „Hej, Georgi, jak se ti dneska jede?"
„Nemám řetěz, nemám řetěz."
Rozhodl jsem se, že si na start Tour de France 2002 obléknu obyčejný modrý dres, stejný, jaký nosili ostatní z týmu. Chtěl jsem navodit určitou náladu pro celý závod: vítěz minulého ročníku většinou zahajuje ve žlutém trikotu, ale já jsem se nechtěl vyčleňovat. Kromě toho v letošním závodu jsme si žlutou ještě nezasloužili. Řekl jsem Johanovi: „Prostě ho získáme."
Prolog byl sedmikilometrový sprint v majestátních ulicích Lucemburku se siluetami štíhlých věží na obloze, a pro mě bylo důležité vyhrát žlutý trikot hned první den. V testovacích závodech jsem prohrál pár časovek a v pelotonu se určitě říkalo, že jsem se zhoršil; každý soupeř bude pátrat po náznacích, že jsem porazitelný. Kdybych vyhrál prolog, bylo by to jasné poselství: Tak hoši, jsem tady a tohle je Tour, ne nějaký testovací závod, tady je všechno jinak.
Kromě toho mi šlo o historický rekord: usiloval jsem stát se čtvrtým jezdcem, který kdy vyhrál čtyři Tour za sebou. Seznam ostatních, kteří to dokázali, je krátký a výmluvný: Jacques Anquetil, Eddy Merckx, Miguel Indurain.
Bude to ale složité: na startu 189 dalších jezdců, kteří se mě budou snažit celou dobu porazit, a kromě toho tu byl ještě jeden velký soupeř - trasa samotného závodu. Tentokrát měla být dlouhá 2 034 mil s horskými etapami před koncem. Což znamenalo, že když přijde špatný den, vyčerpáte se a už nikdy nenaženete ztracený čas.
Organizátoři Tour trať výrazně změnili: bude kratší, ale drsnější. Bylo jasné, že chtěli vymyslet závod, který bude obtížnější zvlášť pro mě. V předcházejících Tour jsem jel tak zdatně a najel v horách na soupeře tolik času, že závod v posledních etapách už trochu nudil. Tentokrát to pořadatelé vymysleli tak, aby až do cíle nebylo jasné, kdo vyhraje. Mezi posledními osmi etapami se čtyři klíčové odehrávaly v horách. Tři dny předtím, než se dostaneme do Paříže, budeme ještě ztékat horské velikány.
Celkový vítěz bude členem nejkvalitnějšího týmu a podaří se mu zůstat svěží až do konce. Byl jsem přesvědčený, že náš tým je nejlepší a nejsilnější, zvlášť když nestanoval Jan Ullrich. Měl za sebou těžký rok, zranil si koleno a pak ještě boural v autě.
V den prologu šla Kik jako obvykle do katedrály zapálit svíčky pro štěstí, a pak vzala děti na závod, aby mě viděly, ještě než to začne. Když se prodírala davy, dostala se omylem na špatnou stranu, kde svištěla kola a doprovodné vozy. Musela požádat policisty, aby jí pomohli dostat se přes zábrany a přejít ulici. Nesla Luka a nějací ochotní diváci z davu drželi ve vzduchu kočárek s děvčaty, jako kdyby se snažili prodrat davem na rockovém koncertu. Když se konečně dostali na druhou stranu, všichni v davu jásali.
Seděl jsem na stacionárním kole a zahříval si nohy, zatímco Luke mi upíjel iontový nápoj a prohlížel s mechaniky kolo a všechny součástky. Dvojčata trůnila v kočárku, zírala na mě a Kik se jim při tom snažila nacpat do pusy nějaké jídlo.
Byl čas jít. Políbil jsem rodinu, popadl kolo a vyrazil na startovní rampu. Pak, když všichni ostatní závodníci v minutových intervalech odstartovali, jsem sjel z rampy a vyrazil na trať. Byla to těžká, technická trať, která vyžadovala precizní jízdu, a Johan mě do vysílačky neustále zahrnoval instrukcemi. Jel jsem s pohledem upřeným před sebe a ignoroval zástupy diváků, kteří mlátili do zábran. „Skvěle, Lanci, moc dobrý," pochválil mě Johan a nahlásil mi kontrolní čas.
Vede prý Laurem Jalabert z Francie, velký favorit diváků, který oznámil, že po Tour skončí s cyklistickou kariérou. Řítil jsem se posledním rovným úsekem a honil čas, který zajel „Jaja". Podařilo se mi to! Vyhrál jsem etapu s odstupem dvou vteřin. Když jsem protínal cílovou čáru, Kik a Luke vykřikovali: „Jed, jo-jou táto!"
Žlutý trikot byl náš. Věděl jsem, že ho budeme muset zase vrátit — není možné udržet si ho od startu do cíle. Bude moudřejší vzdát se ho na pár dnů a šetřit energii, a pak ho dobýt zpět na cestě do Paříže. Stejně ale bylo příjemné mít ho aspoň den. „Je to dobrý pocit, vědět, že jsem ho získal zpátky," řekl jsem Billu Stapletonovi.
Po prologu jsem se vrátil do hotelu k rodině. Měla to být na tři týdny poslední klidná společná chvilka. Vzal jsem si na klín obě holčičky a mazlil se s nimi. Taky jsem znovu proškolil syna o tom, kdo vyhraje Tour de France.
„Co táta udělá?" ptal jsem se ho.
„Táta je potrápí v horách," nezapochyboval.
Nejdřív jsme se tam ovšem museli dostat.
Dny byly dlouhé jako asfaltka před námi. Jeli jsme rovinatou krajinou kolem Reims a Epernay, hnali se vysokou rychlostí přes severní Francii. Museli jsme být pořád bdělí. Každé ráno jsme si v týmovém autobusu pouštěli muziku ZZ Top.
ZZ Top byli jedním z neopominutelných příspěvků Floyda Landi-se pro tým. Floyd byl hlučný a bujarý a každý den jsme se náramně bavili, když jsme ho sledovali, jak se snaží pro ZZ Top nadchnout Herase, Rubieru či Ekiho. Poskakoval při písničkách jako „She Wore a Pearl Necklace". Nakonec se ho Heras, ten tichý, slušný Robeno, snažil usměrnit. „Už žádní ZZ Top," prosil. „Už ne."
ZZ Top se ale přesto stali součástí našeho rituálu, stejně jako ranní setkávání v autobusu. Nejdřív jsme diskutovali o strategii a Johan udílel pokyny. Pak se porada většinou zvrhla a my jsme začali řádit. Věděli jsme, že okna autobusu jsou tak tmavá, že nás nikdo nemůže vidět, a tak jsme bláznili a řvali smíchy z těch kšeftařů s autogramy, lovců lístků a šílenců v kostýmech.
Někdy do autobusu zaskočil můj přítel Robin Williams a předvedl pár komických čísel. Zahrál ožralého Francouze, jak kouří gitanesky a popíjí pernod, nebo se otočil na mě a všechny rozesmál, když mi začal říkat „Jednokulkař" nebo „Dlouhej zip".
Jednou ráno, když byla zábava obzvlášť drsná, nás napadlo, že bychom měli otestovat, jestli okna autobusu opravdu chrání naše soukromí. Poslali jsme Johana ven, aby se podíval oknem - a všichni jsme na něj vystrkovali zadky. On na to nikdy nepřišel.
Bylo to dětinské, ale potřebovali jsme nějak uvolnit napětí a překonat nudu rovinatých etap. Chtěli jsme se vyhnout veškerým nehodám, než se dostaneme do hor, ale byly tu nebezpečné sprinty s bouřlivým průběhem, kde se často někdo snažil zaútočit a utrhnout se a kde hrozilo vysoké riziko karambolů. Tým jel dobře, ale
unavovalo nás to, zvlášť Floyda, kterého jsme hodně využívali. Floyd si impozantním finišem na Dauphine vydobyl takovou reputaci, že o něm soupeři na Tour dobře věděli. Chtěli jsme, aby Floyd sprinto-val ze všech sil, peloton ho začal pronásledovat a sokové se vydali z rezerv.
Floyd si nestěžoval. Poslouchal, šlapal jak mohl nejvíc, nasával rady zkušenějších jezdců jako houba a nikdy to nevzdával. Jednu slabost ale měl - své mládí. Tour není závod pro mladé závodníky. Pro zelenáče, kteří ještě nejsou úplně zocelení a připravení na třítýdenní závod, je to velmi náročné.
Floyd byl nervózní. Špatně spal a v noci mu prudce bušilo srdce. Bál se, že není dost připravený, že na to nemá. Jednou ráno jsme spolu byli v autobuse jen my dva a povídali jsme si. Zíral na mě s hrůzou v očích. „Hele," řekl jsem mu, „potřebuju tě."
„Já vím, já vím, já vím," drmolil.
„Nech toho," řekl jsem mu. „Vykašli se na to. Jsi v pohodě. Přestaň si dělat starosti o tým. Jsme dobrý."
„Ale Lanci, člověče, tak hrozně mi buší srdce..."
„To mi nevykládej," zarazil jsem ho. „Bojíš se. Co ti dělá starosti? Tvůj kontrakt s týmem?"
„Ne."
„Já myslím, že jo. Musíš na to přestat myslet. Přemýšlej radši o tomhle: vzpomeň si, proč jsi tady."
„Okay, dobře."
„Žádný řeči," odpověděl jsem. „Nechci slyšet výmluvy. Koukej se sebrat, jo?"
Ale Floyd nebyl jediný, kdo cítil únavu a napětí. Prožívali jsme to všichni. Už jsme ztratili pojem o čase, nevěděli jsme, který je den ani kolikátou etapu právě jedeme. Někdy se člověk ráno vzbudil a měl pocit, jako by ho převálcoval náklaďák. Pak ale nasedl na kolo a za hodinu už se cítil lépe. Když jste zocelený závoděním, nakonec se do toho vždycky dostanete. Dosáhnete bodu, kdy vás přestane zajímat cokoliv jiného, všechno ostatní zmizí. Nemáte energii ani na jeden telefonát.
Je to agonický stav, kdy jen šlapete na kole a pak si jdete lehnout a ležíte, dokud není čas vstát a začít zase makat.
Kromě větru a strkání a šťouchání v nabitém pelotonu nás obtěžovaly menší technické problémy. Pár kluků muselo zajet k autu kvůli opravě stroje, a to nás dost znervóznilo.
Jednou ráno jsem se rozhodl uvolnit všeobecné napětí. Vzal jsem vysílačku a povídám: „Johane, potřebuju se vrátit k autu."
Johan řekl: „Co potřebuješ?"
„Mám problém. Musíš se mi podívat na kolo."
Bylo ticho a cítil jsem, jak si Johan na druhém konci láme hlavu. Musel přeorganizovat tým, aby mě dostal zpátky k autu.
„Johane, slyšíš mě?"
Johan začal chrlit instrukce. Řekl: „Dobře. Floyde, Chechu, Eki a Pavle, pojedete s Lancem. Vrací se k autu. Musíme ho dostat zpátky."
Řekl jsem: „Ne, ne, to není potřeba. Chtěl jsem se jen o něčem přesvědčit."
„O čem?"
„Potřebuju vědět, jestli mám na kole řetěz. Vůbec ho necítím."
Nastalo ticho a pak se ve vysílačce ozval Johanův hlas.„Ty hajzle."
Všichni z týmu se začali smát.
„Myslím to vážně. Je tam řetěz?"
Čtvrtá etapa byla týmová časovka přes Epernay. Byl to test naší schopnosti fungovat jako tým a také svým způsobem test loajality, protože jste museli dostat přes cílovou čáru nejméně šest závodníků najednou, jinak nabíhal trestný čas. To se snadněji řekne než udělá, když si uvědomíte, co všechno se může stát ve vysoké rychlosti: defekt, nehoda nebo někdo vypadne z tempa. Čas se bude měřit kolektivně a náš čas jako týmu bude zároveň individuálním časem každého z nás. Jinými slovy, pokud hodně lidí z týmu pojede příliš pomalu, možná mě to bude stát vítězství v celé Tour.
Tradičním favoritem byl tým ONČE, který vedlo několik specialistů na časovky. Žádný americký tým se v časovkách nikdy zvlášť neukázal, ostatně říkalo se, že je to slabina i naší ekipy. Tentokrát jsme ale cítili,
že na Evropany máme. Vyjeli jsme všichni ve svých modrých dresech na nádherných černých karbonových speciálních kolech Trek Time Trial. Svištěli jsme průměrnou rychlostí třicet mil v hodině, na některých místech jsme dosahovali dokonce až pětačtyřiceti mil v hodině. Střídali jsme se v čele, každý chvíli táhl ostatní a když se unavil, zpomalil, a nastoupil další. Žádné chyby, žádné katastrofy. Všichni se drželi.
cílovou čáru jsme projeli společně, s časem 1:20:05 -jen o šestnáct vteřin pomaleji než tým ONCE a pro ten den na druhém místě.
Celý týden jsme zvládli jen s jedním vážným incidentem. Asi míli od konce sedmé etapy jsme se Roberto a já zamotali. Jeli jsme uprostřed nahuštěného pelotonu a snažili se vyvarovat zběsilého závodění. Roberto, který měl ten den za úkol krýt mi záda, byl přímo za mnou. Někdo mu narazil do kola a on upadl. Jak padal, řídítka jeho stroje se zachytila o moje zadní kolo. Kolo se zablokovalo - a já se zastavil.
Seskočil jsem a začal škubat Robertovými řídítky, abych je vymotal z drátů. Asi minutu mi trvalo, než jsem je vytáhl a pak dostal kolo zpátky. Eki mě zezadu roztlačil, aby mi pomohl nabrat rychlost do finiše. Ta nehoda stačila, abych se ze třetího místa propadl na osmé.
A bylo ještě hůř. Devátá etapa byla individuální časovka kolem Lo-rientu, přímořského města s krásným přístavem plným lodí, který často malovali impresionisté. Časovce se na Tour říká „závod pravdy", protože tam jste jen vy, trať a čas, a musíte jet na plný plyn. Je to disciplína vyžadující dobrého technického jezdce, který dokáže jet sólo, umí přiměřeně a bezpečně riskovat, a právě v tomhle jsem byl pokládán za jednoho z nejlepších na světě. Od prvního startu na Tour v roce 1999 jsem vyhrál sedm z devíti časovek.
Když jsem se před závodem rozehříval, dobíral jsem si jednoho z našich mechaniků, Jean-Marca Vendenbergheho. Jeho otec stavěl silnice a my jsme o tom vtipkovali. Když jsem byl ve formě, říkal jsem: „Radši bys měl zavolat tátovi, protože dneska tu silnici rozdrtím."
Ten vtip jsme opakovali už tak dlouho, že se mě ani nemusel ptát, jak se zrovna cítím. Stačilo říct jen: „Mám zavolat tátovi?"
To ráno jsem nečekal, až se zeptá. Rovnou jsem mu oznámil: „Hele, radši bys měl zavolat tátovi, protože ta silnice bude na cucky, až skončím."
Tentokrát jsem ale silnici nepokořil. Někdy se vám všechno daří, a někdy jsou dny, kdy neuděláte správně zkrátka vůbec nic. Tohle byl jeden z těch špatných dnů. Trať mi moc neseděla a moje technika nebyla dobrá. Vyrazil jsem se špatnou kadencí, příliš vysokou, a nedokázal jsem to napravit. Věděl jsem, že něco není v pořádku, ale nedokázal jsem vykoumat, co to je.
Prohrál jsem o jedenáct vteřin se Santiagem Boterem, dalším specialistou na časovky. Druhé místo bylo pořád dobré, ale protože jsem byl považován za horkého favorita, všichni to brali jako drtivou porážku a v pelotonu se začalo šeptat: to už není ten Armstrong, co býval. Igor González de Galdeano ze Španělska, který si v rovinách držel žlutý trikot, tvrdil, že období mé vlády v tomhle závodě asi skončilo. „Tour se změnila," řekl zástupcům tisku.
Vracel jsem se do hotelu znepokojený, se sebevědomím na bodu mrazu. Ostatní měli pochybnosti, a tak jsem začínal také pochybovat. Měl jsem na sebe zlost, že jsem se Jean-Marcovi vychloubal, jak rozcupuju silnici.
Před hotelem na mě čekala nějaká rodina, jejichž malý syn měl rakovinu. Otec chlapce byl šéfkuchařem z Lyonu, hlavního města světové gastronomie, a všichni urazili dlouhou cestu z Lyonu do Lorientu, aby si se mnou mohli promluvit. Dokonce si koupili francouzské vydání knihy Iťs Not About the Bike. Zastavil jsem se na travnatém kopečku, abych si s nimi chvíli popovídal. Když jsme mluvili, začalo zapadat slunce a události uplynulého dne pozvolna bledly. Nemohli vědět, že když si můžu popovídat o rakovině, je to pro mě jako léčivý balzám.
Má setkání s dalšími bojovníky proti rakovině se často špatně vykládají. Neangažuji se v boji proti rakovině jen proto, abych pomáhal ostatním. Dělám to také proto, abych pomohl sám sobě. Když jsem si ten večer mohl promluvit s tím malým chlapcem a jeho rodinou, postavilo mě to na nohy. Zbytek týmu vyrazil na večeři a já jsem pořád
stál na trávníku před hotelem a povídal si s nimi, nebo se o to spíš pokoušel svou texaskou francouzštinou. Dozvěděl jsem se, co má ten hošík všechno za sebou. Strávil dvakrát pět týdnů ve sterilním stanu, protože jeho imunitní systém se totálně zhroutil - už rok však byl bez rakoviny. Bylo pro mě nepředstavitelné, co museli prožívat jeho rodiče. Modlil jsem se: ať mám třeba ještě miliónkrát rakovinu, jen aíji nemají moje děti!
Cítil jsem klid a byl jsem rád, že ten malý kluk je v pořádku, a že já jsem taky v pořádku. Objal jsem ho jednou paží a nechal jsem ji kolem jeho ramínek. Pošťuchoval jsem se s ním, plácal ho po zádech a tahal za uši, abych mu byl co nejblíž. Poděkoval jsem jim, že přišli a šel dovnitř za ostatními na večeři. Najednou jsem měl pocit, že s větší jistotou vím, co je v životě správné a opravdové, cítil jsem, že vždycky budu patřit do větší komunity, ze které budu moci čerpat sílu v těžkých časech.
Další den jsem měl pusu na zámek. Pamatoval jsem si, jak jsem se vytahoval před časovkou a rozhodl se, že už nebudu mluvit lehkovážně. „Už nikdy nebudu říkat takové věci," řekl jsem Georgovi. George však odpověděl: „A proč ne? My to rádi posloucháme."
Díky Georgovi jsem si uvědomil jednu věc: pochybnosti, to je poslední věc, co by náš tým potřeboval. Nikdo nechce spolupracovat s někým, kdo si není jistý sám sebou, protože to je plýtvání energií. Kolegové z týmu strávili tolik těžkých a nevděčných hodin v sedle kola, protože věřili, že vyhrajeme, trénovali se mnou v Alpách a vzdali se osobního života, protože jsme do toho šli společně. Tahle společná víra nám dávala energii, táhla nás dál, po silnicích a horách.
Nechtěli uprostřed závodu slyšet, že jsem najednou začal ztrácet důvěru.
Když jsme dorazili k úpatí rozeklaných skalnatých Pyrenejí, už jsem si byl jistější sám sebou. „Zaútočíme a urveme ten čas zpátky," říkal jsem.
Jedenáctá etapa nás zavedla do vesnice jménem La Mongie, rozkládající se v polovině cesty na proslulý Tourmalet. Věděl jsem, co nás čeká a jak těžké to bude. A věděl jsem ještě jednu věc, která mi dodávala jistotu: nebudu to muset zvládat sám. Utkáme se s tou horou spolu,
všichni, a když se do toho pustíme, ostatní soupeři odpadnou. „Sesypou se," slíbil jsem týmu.
Ten den jsme měli překonat tři obrovská stoupání. První byl Col ďAubisque - strmý, zrádný, jedenáct mil dlouhý výstup do výšky 1 709 metrů nad mořem. Když jsme se blížili k Col ďAubisque, zavelel jsem do vysílačky: „Jdeme na to."
Při stoupání je týmová práce obzvlášť důležitá: když můžu jet za někým z týmu, ušetřím až čtyřicet procent námahy, takže jsem pak svěží na závěrečný sprint ve finiši. Měli jsme v plánu střídat kluky z týmu jednoho po druhém, dokud se neunaví. Každý z nich byl jako pomocná raketa, která mě dostane k cíli.
Laurent Jalabert se hnal k Aubisque takovým tempem, že fanoušci u trati doslova šíleli - jenže náš tým mu byl těsně v patách. Vypadali jsme jako obrovský letící modrý roj, s Ekimovem a Hincapiem v čele.
Když jsme se však dostali až k úpatí kopce, Floyd Landis pochopil, proč je Tour nejtvrdším závodem na světě. Jeho přední kolo se dostalo na stoupání - a on zůstal stát. Jako by se jeho stroj zastavil a rozhodl se, že bude couvat zpátky. Tak prudké stoupání pro něj znamenalo šok. Nedokázal s námi zkrátka udržet krok. Odpadl. Závodník, který se směle prodíral davy soupeřů, se teď sám škrábal do kopce se sklíčeným výrazem v obličeji.
Pokračovali jsme bez něj. Dorazili jsme k úpatí Tourmaletu, George stále v čele. George většinou nebyl vrchař, ale tentokrát bylo potřeba, aby odvedl práci v kopci, zvlášť když Floyd měl potíže. Problém byl v tom, že stoupání na Tourmalet se bál jako čert kříže, a já jsem to věděl.
Řekl jsem: „Georgi, prostě nás táhni, co to půjde." George se na mě díval skepticky. Nebyl si jistý, že to vůbec přežije, natož aby pomáhal ostatním. „Ty to zvládneš, chlape," řekl jsem mu.
Zavěsil jsem se za něj a on nás táhl tak dlouho, dokud si nemyslel, že se mu roztrhne srdce. Táhl, táhl a pak už skutečně trpěl. Výstup trval asi hodinu. Ještě po dvaceti minutách byl George pořád v čele a měl jsem pocit, že i přes rozepnutý dres vidím, jak mu buší srdce. Ústa měl otevřená a lapal po dechu. Snažil se koncentrovat.
Napadlo mě, že se pokusím trochu odpoutat jeho pozornost od bolesti, a začal jsem ho škádlit. Vzal jsem vysílačku a povídám: „Hele, Johane, George se mě zrovna ptal, jestli bys mu mohl říct, až to stoupání začne."
„Teď toho nech," řekl George.
Nakonec George odpadl. Chtěl jsem mu něco říct, ale když jsem se na něj podíval, rozmyslel jsem si to. Byl vyřízený - ale podal ohromný výkon.
Po něm převzali štafetu Chechu a Roberto — a v několika následujících minutách rozmetali závodní pole. Nasadili takové tempo, že během pár okamžiků měla většina soupeřů dost.
Stoupali jsme výš a výš, po silnicích bez svodidel, a slunce nás spalovalo. Ďábelské tempo dokázalo vydržet sotva deset závodníků. Ostatní se propadli. Předjeli jsme i Jalaberta.
Chechu měl čepici otočenou štítkem dozadu, aby sála pot. Mně bylo takové vedro, že jsem si stáhl tu svou a hodil ji do davu.
Teď začal zpomalovat Chechu, byl už úplně vyčerpaný. Nastoupil Roberto. Šlápl do pedálů tak razantně, že zredukoval skupinu na tři: on, já a jediný závodník, který mi měl být v následujícím týdnu soupeřem, Joseba Beloki ze Španělska.
Jel jsem hned za Robertem a oči měl upřené na jeho kudrnatou hlavu, která se houpala do rytmu. Ohlédl jsem se přes rameno. Zbytek pelotonu byl rozesetý po celém kopci jako trosky po výbuchu.
Roberto ale jel tak rychle, že to začalo vadit i mně. Navenek to nebylo vidět. Nechtěl jsem, aby si někdo všiml, že trpím, aby to viděli manažeři, kteří sledovali závod v autě, nebo Beloki, a tak jsem se snažil vypadat klidně a udržet si uvolněný výraz.
Mezitím jsem řekl Robertovi, který byl přímo přede mnou: „ Tran-quilo, tranquilo" což znamenalo „klídek, klídek."
Roberto k mé velké úlevě trochu zpomalil. Jenže mně se natolik podařilo zamaskovat únavu, že si Johan, který mě sledoval na obrazovce v týmovém autě, myslel, že jsem v pohodě. Viděl šanci, jak vybojovat čas, a nechápal, proč jsme zpomalili, a tak se ohlásil do vysílačky: „Roberto, venga, venga." „Rychleji, rychleji."
A Roberto poslušně zrychlil. Zopakoval jsem mu naléhavě: „Rober-to, tranquilo." Zase zpomalil.
Johan znovu zakřičel do vysílačky: „ Venga, venga, venga, venga!"
Nakonec jsem do vysílačky zařval: „Do háje, Johane, řekni mu, ať zpomalí!" Johan předal můj vzkaz a Roberto zvolnil na tempo, které mi bylo příjemnější.
Beloki se štval pořád za mnou. Věděl jsem, že přemýšlí, jak nám vyfouknout vítězství před nosem. Nechal jsem ho zajet mezi sebe a Roberta a několik minut jsme ho tam drželi.
Z výrazu Belokiho obličeje se dalo vyčíst, že se trápí mnohem víc než já. Ústa měl dokořán a oči přivřené.
Asi dvě stě metrů před cílem jsem zničehonic vyrazil před Belokiho. Vztyčil jsem se v sedle a šlapal ze všech sil až na pásku. Nedokázal zareagovat.
Na pouhých padesáti yardech před cílovou metou jsem předjel Belokiho o sedm vteřin a stal se vedoucím jezdcem Tour. Znovu jsme získali žlutý trikot. Všichni odpadli, kromě mě - díky týmu. Bylo to, jako by mi otevřeli dveře, drželi je otevřené a nechali mě projít.
V cíli jsem našel Johana. „Co's to prováděl?" řekl jsem mu. „Říkal jsem Robertovi, ať zpomalí, a ty's ho naváděl, ať zrychlí."
Řekl: „Tobě to dělalo problémy?"
„Sakra, myslel jsem, že umřu."
„Člověče, v televizi to vypadalo, že jsi naprosto v pohodě."
„Fakt?"
Na konci dne se Floyd vyškrábal do týmového autobusu. Byl úplně grogy. Svalil se na sedačku.
„Víš, mě to fakt mrzí," začal.
„Máš zařazenou zpátečku," řekl jsem mu.
Někdo napodobil vysoký tón, jako když couvá traktor. „Píp, píp, píp, píp!"
Všichni se začali řehtat.
Nebyli jsme z Floyda zklamaní. Všichni jsme to už zažili - sice jsme se smáli, ale taky jsme s ním soucítili, protože první horská etapa v Tour
byla pro každého nového jezdce něco jako přechodový rituál. Floyd se musel naučit, že je v pořádku trpět, trápit se a nezvládat stoupání.
Také se dozvěděl, že Tour ho vyždíme do poslední kapky, že se nemůže soustředit na nic jiného, jen na kolo. Pohltí ho úplně celého. Nezbyde mu žádná energie na další stresy. Bude muset jen doufat, že si poradí s každou další bolestí nebo problémem, který se objeví, že zvládne to každodenní vyčerpání, po kterém je dřina i jen sedět na židli.
Nebylo snadné být na Tour začátečníkem. A co horšího, jeho tým byl na prvním místě, a to znamenalo jet každý den v čele a odrážet útoky. Floyd byl polichocený a překvapený, když se dozvěděl, že první rok v našem týmu pojede Tour. Ale byl taky vyděšený a plný obav, protože si uvědomoval, že musíme pečlivě vybírat a brát jen ty, kteří tuhle práci zvládnou. Nechtěl nám zkazit triumf.
Ujistil jsem Floyda, že mu to jde dobře. Jeho úkolem bylo obětovat se pro ostatní, a to také dělal. Jedině starší a zkušenější cyklista mohl očekávat, že dokáže podávat výborný výkon v každé etapě.
Floyd byl ohromený Nemohl uvěřit, že devět lidí, všichni tak unavení a vystresovaní, dokáže projevit takovou shovívavost k jeho výkonu. Ale právě proto jsme byli tak silný tým. Povzbuzovali jsme jeden druhého a navzájem se hecovali. Někdy jsme měli příliš velká očekávání, někdy jsme to podcenili, ale pořád jsme se snažili zjistit, jestli ze sebe nemůžeme vydat ještě víc. Odhalit schopnosti, o kterých člověk netušil, že je má - to bylo smyslem Tour.
Pozdě večer vysílali v televizi sestřih etapy. Běžel jsem ke Georgovi do pokoje a dívali jsme se společně. A byli jsme tam, „modrý vlak", jak nás nazval komentátor, se valil silnicí s Georgem v čele. V úžasu jsme sledovali, jak silný máme tým. Byla to podívaná.
„Koukni na to, člověče," řekl jsem. „To se mi líbí."
Do týmu nepatří jen jezdci. Jsou v něm také mechanici, maséři, kuchaři, soigneurs a doktoři. Ale možná vůbec nejdůležitějším mužem týmu byl chiropraktik.
Tour poznamená tělo ze všech stran. Všichni jsme byli rozbolavělí. Bolel nás krk, kolena, trápily stehenní svaly. Kluci měli neustále zánět šlach. Nabourali nebo celé hodiny šlapali ve stále stejné pozici, a šlachy nevydržely. Jednoho dne se vzbudili a bylo to tu — v rameni nebo v koleni.
Měli po těle rozsáhlé odřeniny. Vysvětlím vám proč. Stává se to, když spadnete z kola a brousíte asfalt rychlostí čtyřiceti mil v hodině. Nemám na mysli pouhé odřené koleno. Mluvím o tom, jaké to je, když se kutálíte po hrubém, kamenitém asfaltu silnic v severní Francii a sedřete si celé tělo z obou stran, zepředu i zezadu. Zůstanou po tom ošklivé strupy v místech, kde byla kůže sedřená — někdy až na kost. Bolí to jako čert. Bolí to celé dny nebo týdny. Bolí to tak, že nemůžete spát. Jen se převalujete v posteli a pouhý dotek prostěradla na kůži vás probudí a vy začnete uprostřed noci sténat. Pokud se vybouráte a jste hodně odření, může vás to trápit až do konce Tour.
Člověk, který nás dával dohromady, byl chiropraktik Jeff Spencer. Jeff působil v týmu už od mého prvního vítězství v Tour v roce 1999. Měl smlouvu jenom na deset dní, ale po třech dnech závodu jsem svolal vedení a řekl: „Chci vám něco říct. Vidíte támhletoho chlápka? Nikam ho nepusťte. Potřebujeme ho."
Jeff je tak trochu doktor, guru a šaman v jedné osobě. Má nejrůznější „udělátka", rituály a lektvary a dokáže vyléčit úplně všechno. Dělá věci, které se nedají vysvětlit rozumem - ale zřejmě fungují. Jeho metody sahají od základního strečinku a masáže k high-tech laserům, podivným zábalům, tinkturám a bandážím. Když máte odřeniny, zabalí zranění do nějaké stříbřité fólie a bude na vás svítit laserem. George přísahá, že díky Jeffovu laseru se odřeniny hojí dvakrát rychleji.
Někdy provádí cosi tajemného i s částmi těla, které právě nebolí. Řekněme, že vás třeba zlobí chodidlo. On zamíří laser na váš krk a bude vám vyprávět o „nervovém propojení", což budete poslouchat jen na půl ucha. Ale druhý den noha nebude už tolik bolet.
Jeff měl však ještě něco lepšího než jakýkoliv laser, zábal nebo elektrický masážní strojek. Měl PÁSKU. Byla to speciální, zářivě růžová
lepicí páska pro sportovce, vyrobená v Japonsku, která měla asi nějakou zvláštní moc.
George měl problém se spodní částí zad. Jeff ho otočil a začal mu na záda lepit tu růžovou pásku. George byl skeptický: „K čemu to je?" Ale další den bolest zmizela — byla pryč.
Za Jeffovu zázračnou růžovou pásku bychom dali ruku do ohně. Vyléčil s ní úplně všechno. Bolelo vás koleno? Zalepil ho. U někoho se objevil zánět šlach a Jeff řekl: „Neboj se. Žádný problém. Zalepíme to." Všichni jsme měli na nohou růžovou náplast.
Každé ráno před další etapou nám oblepil bolavé části těla. Georgo-vi záda, Chechuovi kolena. Někdy jsme byli tak zalepení, že jsme vypadali jako panenky, hromada polámaných panenek.
Jednou Johan zašel za Jeffem a povídá: „Ta páska hrozně září. Lidé to vidí a myslí si, že jsme všichni úplně vyřízení."
Jeff řekl: „A co s tím jako mám dělat?"
„Nějak tu pásku přebarvi," zněla odpověď. „Nemohla by být šedá?"
Ale růžová páska fungovala, a tak jsme si ji nechali, protože dokázala ledacos napravit. Opravdu.
Večer jsme stávali na Jeffa frontu. Všichni jsme věřili, že dokáže vyřešit jakýkoliv problém. Někdy kluky ani nic nebolelo, byli jen unavení nebo psychicky či emocionálně na dně. Peňa byl unavený, Pavel byl unavený, dokonce i Roberto byl unavený. I to dokázal Jeff napravit. Dával nás dokupy fyzicky, ale zároveň také psychicky. Říkal: „Víš, dneska vypadáš o hodně lip."
Odpověděl jsem: „Fakt?"
„Jo, vidím ti to ve tváři."
Pokud byste považovali za nejdůležitějšího člověka v týmu toho, u koho se vystřídalo nejvíc lidí, pak by to byl Jeff. Věděli jsme, že bez něj bychom to až do Paříže nikdy nedotáhli.
Náš „modrý vlak" frčel dál. Teď už se nás ostatní závodníci báli, měli strach ze schopnosti ďábelského zrychlení, a když nás viděli přijíždět, mizeli pryč. Šlapali jsme vepředu a oni prosili: „Mohli byste,
prosím vás, trochu zpomalit?" Slyšeli jsme, jak závodníci ze zadní části pelotonu křičí: „Prosím vás, trochu klídek, jo?!" Šlapali jsme, dokud se nezačali naklánět nad řídítka a hlavy jim nepoklesly jako vadnoucí tulipány.
Nechtěli jsme je mučit, chtěli jsme jen, aby jim bylo tak nepříjemně, že nebudou schopni to vůbec vydržet, natož zaútočit. Jeli jsme jako jedna bytost, jeden organismus s mnoha zády a stehny, žádný zbytečný pohyb, jako bychom všichni dýchali ve stejném tempu a šlapali ve stejném rytmu.
Den po La Mongie jsme vyhráli druhou horskou etapu, tentokrát na Plateau de Beille. Byla to štreka s pěti hrozivými výstupy; poslední stoupání vedlo k lyžařskému středisku na vrcholu a bylo hon de catégorie — zařazené „mimo veškeré kategorie", už jsem vysvětloval, jaké peklo to znamená. Byl to tak těžký den, že šest závodníků opustilo Tour. Já jsem se však cítil skvěle. Soupeři trpěli, ale já se vezl v „modrém vlaku".
Během deseti mil jsme vystoupali do výšky čtyř tisíc stop. Chechu a Roberto zase vyřídili úplně všechny, kromě mě a Belokiho - a ještě pořád jsme nejeli úplně nadoraz. Teď jsme měli šanci potvrdit nadvládu v celém závodě. Roberto Belokiho zablokoval a já jsem se prohnal okolo. Vklidu jsem zvýšil náskok a pak se ohlédl přes rameno. V cíli jsem nadšeně zvedl obě ruce, protože jsem věděl, že jsme položili základ k celkovému vítězství.
Po zbytek závodu jsme jen doráželi soupeře a s každým dnem je nechávali o kousek dál za sebou. Čtrnáctá etapa nás zavedla k mému starému příteli, hoře Mont Ventoux, jejíž obrysy jsou vidět z celé Provence. Kvečeru to vypadalo, že už máme celkové vítězství v kapse. Přehnali jsme se tou kamenitou pustinou dvě minuty před Belokim a zvýšili celkové vedení na 4:21.
Brzdy používáte většinou při jízdě z kopce, rozhodně ne při stoupání. Ten den jsme ale jeli tak dobře, že jsme brzdili i nahoru. Do některých zatáček jsme vjížděli tak rychle, že jsme prostě museli přibrzdit.
Beloki pak kapituloval. „Jedu si pro druhé místo," řekl. „Dneska to vypadalo, jako kdybychom jeli na měsíc, a Armstrong byl astronaut."
Jako poslední zkouška čekala závěrečná individuální časovka v Máco-nu. Sluneční paprsky zalévaly trať, která se klikatila mezi vinicemi, a zástupy diváků podél cesty. Bolestně jsem toužil vyhrát - ukázat, že jsem pořád nejsilnější jezdec, vynahradit si předcházející prohranou časovku. Tentokrát jsem se cítil dobře. Všechno se dařilo a opravdu jsem „roztrhal silnici".
Po zbytek cesty do Paříže jsme se soustředili na bezpečnou jízdu a užívali si úspěchu. Náš tým byl neporazitelný, každý člen byl stejně silný jako ostatní. Pavel dokázal jet pěkným tempem rovinky. Roberto a Chechu byli zdatní ve stoupání. Floyd trpěl jako pes, ale zvládl to a vypracoval se. George a Eki fungovali jako bodyguardi, doprovodili mě jako osobní strážci skrz vítr i davy.
Závod ještě neskončil a já už jsem říkal Billovi: „Tvoje priorita je udržet ty kluky u týmu." Bylo jasné, že Chechu dostane spoustu nabídek, a já jsem věděl, že bude řešit dilema. Byl s námi rád, stejně jako my byli rádi, že ho máme. Promluvil jsem si s ním a ujistil ho, že ho zaplatíme, ať to stojí co chce. Odpověděl: „Nikam neodejdu."
Celé roky jsme se snažili vylepšovat tým, personál a mechaniky, a teď už byl takřka dokonalý. Výra/.nč mi to usnadnilo život. Největší problém, který jsem při Tour měl, byl na La Mongie, když se nám s kolegou z týmu zamotala kola.
Před finišem do Paříže do našeho hotelu přišla mladá Holandanka trpící rakovinou. Možnost promluvit si s ní mi opět dodala pocit klidu a vyrovnanosti. Pozval jsem ji do jídelny, sedli jsme si ke stolu vedle našeho týmu a povídali si asi tři čtvrtě hodiny. Její příběh byl drsný: léčili ji, pak relaps a znovu léčení. Chvíli jsme mluvili o možnostech léčby a ona byla zvědavá, jak se léčí v Americe. Ptala se mě: „Co jste dělal?"
„Léčili mě, bojoval jsem ze všech sil, a pak se to zlepšilo," odpověděl jsem.
Diskutovali jsme o léčení v amerických nemocnicích. Ptala se mě, co jsem jedl a jak jsem cvičil. Řekl jsem jí pravdu. „Ze začátku jsem jedl hodně špenátu a pak už jsem v sobě udržel jen lívance s jablky." Vyprá-
věl jsem jí, že jsem se snažil jezdit na kole co nejvíc to šlo, až jsem jednoho dne omdlel.
Rozhovor se nachýlil k závěru a ona mi předala dárek. Přinesla mi dřeváky, pravé holandské dřeváky pro celou rodinu. Bylo jich pět párů, včetně malinkých pro děti. Schovávám si je jako vzácnou vzpomínku; dárkyně už zemřela.
O pár dní později mě „modrý vlak" dovezl do Paříže a já jsem projel cílovou páskou s oficiálním časem 82 hodin, 5 minut a 12 vteřin a s náskokem 7:17. Byl jsem nevýslovně pyšný. Neudělali jsme ani jednu taktickou chybu. Ani jedinou. Jak závod pokračoval, byli jsme pořád silnější a silnější, sebejistější a klidnější. Cítil jsem pocit uspokojení, jaký jsem nezažil při žádné předcházející Tour - byl to zkrátka nádherný týmový výkon.
Zdálo se, že to vnímají i ostatní. Novináři v Paříži nás poprvé vzali na milost. Titulek v Le Parisien chválil Jalaberta i mě v jedné větě: DÍKY, JAJA... BRAVO, ARMSTRONGU. Byl jsem za ten kompliment vděčný. Citovali jednoho francouzského vinaře, který řekl: „Největší hodnota člověka tkví v jeho duchu, ne v jeho národnosti." Francouzi pro mě také vymysleli přezdívku: Boss.
V cíli jsem promluvil ve francouzštině se zástupci místního tisku. „Miluju Francii," řekl jsem. Možná lidé konečně pochopili, co jsem se snažil vyjádřit, ať už anglicky nebo francouzsky: jezdci z našeho týmu nejsou roboti nebo chladní američtí obchodníci. Jen se snaží co nejlépe jezdit na kole, mít co nejdokonalejší techniku, a to není záležitost chladnokrevnosti, ale lásky. „To není divadlo, to je sport," řekl jsem. „Věřím ve výkon a v krásu tohoto závodu."
Nejvíc ze všeho jsem ale věřil kolegům z týmu - a chtěl jsem pro ně něco udělat. Každý rok jsme pořádali v Musée ďOrsay, velkém bývalém nádraží, kde teď zařídili muzeum francouzského malířství, večírek na oslavu pro asi tři stovky lidí. Byla to luxusní party, jenomže jsme tam seděli každý u svého stolu. Chtěl jsem udělat něco intimnějšího, nějakou společnou oslavu pro nás devět. Všichni celé týdny otročili, trpěli zánětem šlach, byli odření, noci trávili celí rozlámaní a bolaví
v nepohodlných hotelích. Chtěl jsem, aby se aspoň jednu noc cítili jako rockové hvězdy, protože pro mě opravdu byli hvězdami. Chtěl jsem, aby se cítili každým coulem jako vítězové.
Kik mi pomohla objednat malý salonek v Hotel de Crillon, kde jsem vždycky poslední noc v Paříži přespával. Vyvěšovali tam totiž texaskou vlajku nad Champs-Elysées, a za to ve mně získali věrného zákazníka. Kluky vyzvedlo pět mercedesů třídy S a dovezlo je do hotelu. Všechny ostatní týmy jezdily na svoje večírky autobusem, ale naši kluci jeli mercedesem.
Auta dopravila členy týmu a jejich rodiny do soukromého salónku v Crillon, kde se pořádal banket. Potřásli jsme si rukama. Všichni dostali obálku, kterou si uložili do kapsy, aby ji později otevřeli.
Posadili jsme se tam i s rodinami, uzobávali z bufetového stolu, popíjeli, vyprávěli si historky a vtipkovali. Hodně jsme se nasmáli, když jsme se pokoušeli překládat texty ZZ Top. Kik sešla dolů a připojila se k nám. Vplula do místnosti jako nějaká divá v černých kalhotách a bílé blůze, na které zářila šňůra perel. Všichni okamžitě začali zpívat písničku ZZ Top o perlovém náhrdelníku: „She wore a PEARL NECKLACE!"
Nakonec jsme se rozešli a hoši se vydali prozkoumávat pařížská zákoutí. Když nastupovali do limuzín, někteří nedočkavě otevřeli obálku. Bylo už tradicí, a jedině správnou tradicí, že vítěz Tour dává svým kolegům celkem čtyři sta tisíc dolarů odměny, a oni očekávali, že v obálce najdou šek na tuhle částku. Co však nevěděli bylo, že jsem sumu zdvojnásobil, abych jim tak vyjádřil vděčnost. Začali mi všichni volat na mobil a výskat nadšením. Slyšel jsem v telefonu, jak někdo trhá obálku a pak se ozvalo: „To je asi omyl, ne? Napsal tam nějak moc."
Jezdili jsme po Paříži a byli venku do pozdních nočních hodin; ani nevím, kde všichni nakonec skončili. Někteří, například George, zůstali vzhůru celou noc. Floyd se uklidil do postele nejdřív ze všech. Neviděl svou ženu dva měsíce, a tak o půlnoci odešli. Byl tak unavený, že to nedokázal ani popsat. Dokonce i osprchovat se bylo pro něj strašlivě namáhavé.
Zapadl do postele - a vzbudil se až další den ve čtyři odpoledne. Zůstal ale vzhůlu jen ktátce, něco snědl a pak zase usnul až do deseti dopoledne dalšího dne. Ještě měsíc potom se necítil ve své kůži.
Pomohl nám ale vyhrát, a tím pomohl i sám sobě. Zaplatil všechny dluhy a dostal od našeho týmu novou smlouvu: velkorysý dvouletý kontrakt s více než dvojnásobným platem. „Nikdy jsem neměl dvouletý kontrakt — v ničem," jásal.
Proč se angažovat v týmu a nebýt jenom sám za sebe, zvlášť když si říkáte: „Co z toho mám^'?" Fungovat sám za sebe člověka izoluje. Když s někým spolupracujete, máte zodpovědnost vůči sobě navzájem a je méně pravděpodobné, že se budete zodpovědnosti vyhýbat nebo že budete podvádět svého partnera. Týmová práce zlepšuje výkonnost, ale také přináší klid. Nikdy nejste sami a ať už vás čeká šest mil horského stoupání s bandou útočných soupeřů v zádech nebo cyklus chemoterapie, dodává to odvahu.
Profesionální sportovci pořád mluví o „své hře". Jenže ta „hra" není nikdy jen vaše, když jste součástí týmu - nic takového jako „moje" hra neexistuje, je to prostě jen „hra". Váš výkon patří všem z týmu stejně jako výkony ostatních patří i vám. Jsou od sebe neoddělitelné. To samé platí kdykoliv, když se skupina lidí shromáždí za nějakým účelem na jednom místě.
Podle mě je tým skupina lidí, kteří mají stejný cíl, zkušenosti a hodnoty. Už z této definice je jasné, že společenství lidí bojujících proti rakovině je také mým týmem. Vždycky o nich vím a oni vědí o mně. Stále se setkávám s lidmi, kteří jsou úzkostí šediví a polomrtví strachy, a to mi pořád připomíná, že jsem také býval nemocný, že jsem se uzdravil a že oni prožívají to samé. A tenhle příběh, na rozdíl od závodu, nikdy nekončí.
Myslíte si, že to máte za sebou, ale není to tak. Tohle nezmizí nikdy.
Ráno poté, co jsem projel v Paříži cílovou páskou, přišel za mnou do Hotel de Crillon Bart. Byl jsem v apartmá, poskytoval rozhovory a bojoval s ospalostí a lehkou kocovinou, když se objevil v1 hale před pokojem, celý bledý a se zarudlýma očima. Bili ho potkal u dveří, podíval se na něj a povídá: „Co je?"
Bart nemohl ani promluvit. Ráno mu volali z Austinu zpanikaření příbuzní: jeho mladšímu bratru Davidovi právě diagnostikovali agresivní formu rakoviny. David byl hospitalizovaný v St. Daviďs Hospi-tal a právě dostával krevní transfuzi.
Vyšel jsem do haly. „Co se děje?"
„Právě zjistil, že jeho mladší brácha má rakovinu," řekl Bili.
Chvíli jsem na Bárta zíral. „Okay," řekl jsem. „Dáme se do práce. Vyřešíme to."
Objal jsem Bárta kolem ramen a Bili ho objal z druhé strany, podpírali jsme ho a dovedli do apartmá. Můj pokoj byl v naprostém chaosu; snažili jsme se něco zabalit, děti běhaly všude kolem a taky tam bylo pár lidí od tisku. Bili jim nařídil, aby odešli.
Bart nám postupně vylíčil celý příběh. Jeho mladší bratr David si při víkendovém basketbalu narazil prst. Byl celý modrý a oteklý, ale David si myslel, že o nic nejde. Další den mu začala téct krev z nosu a nešla zastavit. Tekla mu proudem po obličeji a nakonec musel na pohotovost, kde doktor diagnostikoval leukemii a poslal ho do nemocnice na transfuze. Přes noc se David dostal do kritického stavu a hrozilo, že zemře.
Davidu Knaggsovi bylo 31 let. Jeho žena Rhiannon zrovna čekala první dítě.
Ve Státech byla hluboká noc, ale to mi bylo jedno. Začal jsem telefonovat a rozesílat e-maily všem odborníkům na rakovinu, které jsem znal. Volal jsem dr. Jefřovi Murrayovi, dětskému onkologovi z Fort Worth, který léčil Kelly Davidsonovou. Volal jsem také Stevovi Wolffo-vi, vedoucímu vědeckého výboru naší nadace, který pomáhal i mně a posílal mě k těm pravým specialistům. Vzbudil jsem ho, ale hned mi nabídl pomoc. Slíbil, že zjistí, jak na tom David je, a doporučil, abychom ho nechali ihned převézt do onkologického centra.
„Budeme muset tvého bratra přestěhovat," řekl jsem Bártovi.
Bart jen přikývl, byl stále tak zničený, že nemohl ani mluvit. „Poslouchej, jsem tu s tebou," řekl jsem mu. „Nemůžeš teď odpadnout. Musíme něco dělat."
Pak jsme zařídili, aby někdo pomohl dostat Bárta zpátky do Austi-nu. Sehnal jsem Jima Ochowicze, který byl ještě v Paříži, poprosil ho, aby vyzvedl Bárta na pařížském letišti a postaral se o něj. Och se s ním setkal u zavazadel, pomohl mu při odbavení a držel ho celou dobu za ruku - doslova.
Těsně před tím, než Bart nasedl do letadla, volal Steve Wolff a měl znepokojivé zprávy. Počet Davidových bílých krvinek byl 177 000 — za normálních okolností je to u mladého muže něco mezi čtyřmi až sedmi tisíci. „Má asi třicetkrát víc bílých krvinek, a to znamená, že je hodně nemocný," řekl dr. Wolff. „Je to velmi agresivní."
Říkal, že mu bezprostředně hrozí leukostáze, což je nadměrné zvýšení hustoty krve, které ohrožuje život. „Je v kritické situaci," říkal Wolff. Doporučil, aby byl David co nejrychleji přemístěn do specializovaného zařízení, které je vybavené k léčbě agresivní leukemie; jinak by se jeho stav mohl rychle zhoršovat. „Okamžitě se musí něco dělat," řekl nám.
Bart nasedl do letadla, polomrtvý hrůzou a starostmi. Letěli s Ochem do Států, Bart seděl strnule jako socha. Pak konečně přistáli v Chicagu a během přestupování na letadlo do Austinu zavolal Bart znovu dr. Wblffovi. Davida měli přemístit sanitkou na prestižní onkologické oddělení M. D. Andcrsona v Houstonu, kde už na něj čekali specialisté.
Bart přistál v Austinu, nasedl do auta, vyzvedl svou matku a vyrazili do Houstonu. Byl tak unavený, že mu matka musela zpívat, aby ho při řízení udržela vzhůru. Dorazili asi ve čtyři ráno a setkali se s Davidovými lékaři Archie Bleyerem a Williamem Wierdem. Následující události jsou svědectvím o tom, co dnes dokáže věda.
V sedm ráno udělali Davidovi kostní biopsii a určili typ rakoviny. Pak nasadili speciální postup, aby snížili nebezpečně vysoký počet bílých krvinek. Postupně mu přes stehno odsávali krev z těla, aby z ní mohli odstranit část bílých krvinek. Krev prošla centrifugou a pak se vracela zpátky do Davidova těla. Kolem poledne byla procedura dokončena a počet bílých krvinek klesl na sto tisíc.
Když Bart předtím Davida naposledy viděl, byl jeho mladší bratr robustní bezstarostný mladý muž, jeden z mnoha sportovců v Austinu, kterému se ve městě dobře žilo. Přes den ťukal do počítače a večer hrával basketbal a byl natolik zabezpečený, že si mohl budovat rodinu.
Teď stál Bart u Davidovy postele. Během čtyřiadvaceti hodin naskákaly Davidovi všude po těle modřiny. Byly to projevy toho, že jeho kapiláry praskají a krvácejí, protože nemá žádné krevní destičky. Dýchal namáhavě a mělce, protože měl krevní výrony v hrudníku.
Když se Davidův stav stabilizoval, nasadili mu klinickou chemoterapii, která se dělala jen ve specializovaných onkologických centrech. Kolem 1. srpna už se potýkal s chemoterapeutickými jedy a třesavkou a měl velkou šanci na přežití.
Mluvil jsem s Bartem každý den a Davidovi jsem pravidelně posílal dopisy. „Věřím Ti," napsal jsem mu. „Vím, že to, co zažíváš, je ještě horší, než to, co jsem zažil já. Vidím, jak těžké je to pro Tvého bratra. Ale vím, že jsi silný a také on je silný Také já jsem měl rakovinu a vím, že Ty to zvládneš."
Davidovi se dařilo celkem dobře až do listopadu, kdy se jeho zdraví prudce zhoršilo. Kvůli poškození nervů ztratil schopnost používat ruce a nohy. Mohl pohnout jen jedním prstem. Takové to bylo. Lékaři začali mluvit o transplantaci kostní dřeně a hledali dárce. Začali s testováním členů rodiny.
Davidova žena Rhiannon strávila většinu těhotenství na sklápěcím lůžku v jeho pokoji v onkologickém centru. Jednou večer, když David spal, začala pracovat k porodu. Nechtěla ho budit, a tak odjela s matkou do Texaské ženské nemocnice. Později, mezi bolestivými stahy, zavolala svému muži. Ležela na porodním sále a David ji po telefonu uklidňoval. Na druhém konci drátu slyšel, jak jejich první dítě přišlo na svět. Isabella Knaggsová se narodila 24. listopadu 2002.
Na Vánoce našli pro Davida dokonalého dárce kostní dřeně: Bárta.
Den po Vánocích odjel můj šestatřicetiletý nejlepší přítel do Houstonu na odběr. Po sérii kontrolních vyšetření na EKG a magnetické rezonanci mu doktoři začali dávat Neupogen, lék na povzbuzení krve-
tvorby, který jsem dostával při chemoterapii i já. Také mu píchali série injekcí, aby podpořili tvorbu kmenových buněk. Celých pět dní, dvakrát denně, musel Bart snášet injekce dlouhou jehlou do břicha.
Po injekcích a lécích ho strašlivě bolely kosti. Stěžoval si na silné, tupé a neustávající bolesti. Věděl jsem přesně, o čem mluví: říká se tomu „pálení kostí" a pacienti na chemoterapii jím trpí pořád. Jednu chvíli ležíte v posteli a je vám docela dobře, a v další minutě vás týrají hrozné bolesti až morku kostí, hluboko pod svaly, kam snad žádný lék proti bolesti nemůže dosáhnout.
Dobíral jsem si Bárta, abych to trochu odlehčil, ale trápilo mě pomyšlení, že můj nejlepší přítel musel konečně naplno pochopit, jaké to je mít rakovinu. „Ohó," říkal jsem. „Ted jsi členem bratrstva bolavých kostí."
Na Silvestra odsáli Bártovi krev a prohnali ji centrifugou. Odebírali mu ji z levé paže a přes pravou paži zase vraceli zpátky. Oddělili plazmu. Nakonec zůstalo nepatrné množství tekutiny, malý žlutý sáček, který obsahoval kmenové buňky z Bártových kostí a mohl jeho bratrovi pomoci přežít. Transplantace byla hotova: Bart předal Davidovi část svého života.
Trvalo sto dní, než jsme se měli dozvědět, jestli se transplantace podařila. Dny ubíhaly a Bart stále doufal. Já jsem situaci sledoval zpovzdálí a posílal jim zprávy ze svých četných cest. „Síla je v Tobě,'1 psal jsem Davidovi. „Musíš tomu jen věřit."
Jednoho dne na začátku května mi Bart zavolal. Chvěl se mu hlas, když říkal: „David je v pořádku a vrací se domů."
6. května 2003 se David vrátil domů do Austinu. V tu chvíli byl bez leukemie a počet jeho krevních destiček byl v normě. Ještě dostával léky proti nervovým bolestem a byl o padesát liber lehčí - rakovina vás zčásti stráví. Přišel o práci a o své tělo, jak ho znal dřív. Měl před sebou hodně rehabilitace a nejisté vyhlídky. Ale byl doma.
Jeho návrat domů jsem sledoval z Evropy, ale poslal jsem mu dárek. Bylo to kolo, černé horské kolo Trek, pěkná věcička. Bart ho zapojil na trenažér v Davidově obýváku. David na něm jezdil každý den v rámci
rehabilitace. Seděl, sledoval v televizi zápasy Cubs a šlapal na kole. Doufali jsme, že se mu vrátí síla, ale marně. O měsíc později ho postihl re-laps a podle toho, co mi psal, byl zpátky v centru M. D. Andersona a začínal znovu od nuly.
Nikdo z nás nedělá nic sám. Já jsem určitě neporazil rakovinu sám, neuzdravil jsem se nějakým sólo výkonem. Přežil jsem s pomocí šesti různých lékařů, čtyř chemoterapií, tří operací, své milující matky, tuctu neúnavně pečujících přátel a několika často proklínaných sester včetně onkologického anděla LaTrice Haneyové. Důležité bylo, že se nepřeli nebo nebojovali mezi sebou. Mí přátelé se o mě střídavě starali a žádný z mých lékařů se nebránil jiným názorům nebo konzultaci s dalším odborníkem. Společně se snažili mě uzdravit. Mohli jsme se teď jen pokusit udělat to samé pro Davida.
Když jsem v roce 1999 poprvé vyhrál Tour, sledovali mé výkony všichni, co mi pomáhali bojovat s rakovinou. Každý den jsem vzpomínal na halu v Indiána University Medical Center v Indianopolis a představoval si, jak LaTrice zapíná televizi a celá nervózní sleduje, jestli mi budou v horách stačit plíce. Věděl jsem, že LaTrice každý den přichází do práce, ukazuje na obrazovku a říká každému, o koho pečuje: „Tenhle se tu léčil." Pořád to mám na paměti.
Pokaždé, když jsem projel cílovou páskou, začala tancovat po pokoji, objímat sestry, lékaře a pacienty. Jednou řekla: „Ty jsi nás cítil. Vím, že ano." A opravdu to tak bylo.
Kdo by chtěl být sólista, když může dostat tohle všechno? Každý, kdo si představuje, že může pracovat sám, bude obklopen jen soupeři a žádnou spřízněnou duší. Nikdo nemůže stoupat vzhůru sám.
Kapitola 7 MÁ LAVIČKA V PARKU
Budu k vám upřímný: neprobouzím se každé ráno s myšlenkou, že bych dnes chtěl někomu dodat inspiraci. Jsou dny, kdy se mi nechce ani obouvat. Chci se jen potulovat bosý, courat nohavice džínů v texaské trávě a řešit „složité" problémy typu: mám si dát pivo, nebo si zahrát golf, nebo snad obojí? Většinou se rozhodnu, že si dám jedno pivo za každou golfovou jamku, kterou uhraju.
Když jsem zvítězil ve čtvrté Tour, přestal jsem se na chvíli holit. Ráno jsem vstal, podíval se do zrcadla a pomyslel si Proč bych měl? Komu na tom zaleží? Strniště na bradě rostlo, až bylo celé hrubé a rozježené, a přátelé mi přezdívali „Chewbacca" nebo „Grizzly Adams" (pozn. překl: Chewbacca je chlupatá postava z Hvězdných válek, Grizzly Adams byl v 19. století v Americe známý jako velký přítel divé zvěře.)
College říkal: „Proč to děláš?"
Dělal jsem to proto, že pivo a vousy byly pro mě způsob, jak se trochu „odvázat".
„Nic jiného nemám," řekl jsem.
Ale pak už mě to unavovalo. Ať jsem se snažil sebevíc, lenošení mi vůbec nesedělo. Každý potřebuje něco dělat, něčím zaměstnat mysl a na něco vydat energii, a v mém případě to platí obzvlášť. Nepotřebuju se vydat z posledních sil, ale potřebuju se něčemu aspoň trochu věnovat. Když jsem se poflakoval příliš dlouho, nadmíru lenošil, podíval jsem se na sebe nešťastně do zrcadla a řekl si: „Ty ubohej flákači." A začal jsem zase zuřivě jezdit na kole.
Nemůžu ale jezdit Tour de France navěky a nakonec si budu muset najít jinou náplň. Myslím, že moje další kariéra nebude v oblasti diplomacie. O tom, co budu dělat, až skončím, musím uvažovat takhle: na Joux-Plane jsem prožil svůj nejhorší den na kole, ale pořád to bylo jednodušší než pronášet proslov.
Jednoho dne se budu chtě nechtě muset vyrovnat s koncem kariéry - a co pak? Co budu dělat, až svaly a šlachy nebudou schopné dostát diktátu mozku, začnu být zranitelnější a už nebudu vyhrávat jednu etapu za druhou? Nebo utrpím nějakou smolnou nehodu, ze které se už nedám dohromady? Všechny tyhle věci určí, kdy budu muset skončit.
Chtěl bych závodit ještě v roce 2004 a pokusit se získat rekordní šestý titul na Tour. Jestli to skutečně zvládnu, to je jiná záležitost. Lidé se mě na to pořád ptají, ale já jsem pověrčivý. Vím o tom závodě příliš mnoho, vím, jaké nehody se mohou přihodit a jak může zradit vlastní tělo. Nemůžu tvrdit, že to dokážu.
Nejlepší cyklisté vám potvrdí, že pátá Tour je těžká a šestá už nemožná. Za sto let nikdo nevyhrál šestkrát, a ne že by se o to ti nejlepší nepokoušeli. Jako by tu byla nějaká neviditelná bariéra. Indurain vyhrál pětkrát, od roku 1991 do roku 1995, a vážně se pokoušel o šesté vítězství v roce 1996, ale na velkém stoupání Les Arcs v sedmé etapě ho tělo zradilo. Tour pak vyhrál Dán Bjarne Riis. Jacques Anquetil vyhrál svou pátou Tour v roce 1964, ale pak se úplně stáhl ze scény. Velký Eddy Merckx si jel pro šesté vítězství v Tour v roce 1975, když ho napadl nějaký šílený fanatik: vyskočil z davu a udeřil ho do břicha. Dva dny se Merckx ještě trápil a snažil se dál, ale nakonec ho porazil Bernard Thevenet.
Bernard Hinault prodělal strašný karambol na cestě ke svému pátému titulu v roce 1985, když ho při sprintu srazil kolega z týmu. Do cíle dojel s krvácejícím nosem a porazil svého týmového kolegu Grega LeMonda. V dalším roce ho LeMond připravil o šestý triumf.
Člověk se musí smířit s tím, že jednoho dne může spadnout z kola. Jediná věc, na kterou se v Tour nemůžete připravit, je srážka. Tak to je.
Budu tam ležet a pak se zvednu a vydám se na pláž a budu říkat: „Jsem v pohodě. Přineste mi opalovací krém a nějaké margarity."
Je možné, že má kariéra skončí nešťastnou událostí nebo zraněním nebo hloupou nehodou. Mám dojem, že je tu sice mizivá, ale děsivá možnost, že nějaký nepřátelský šílenec u silnice se rozhodne zaútočit, jak se to stalo Eddy Merckxovi. Na Tour je hezké právě to, že probíhá v otevřené krajině a vstup je volný. Nemusíte procházet pitomým turniketem, abyste mohli sledovat závod; jen si počkáte u trati a peloton projede kolem. Dav diváků k závodu vždycky patřil a někdy hraje i aktivní roli. Diváci tlačí jezdce do kopce, plácají je po zádech, tleskají jim, podávají jim jídlo a pití. Patří už k atmosféře, že někteří fanoušci vyskakují a ječí, ať už rozčilením, nebo protože jsou blázniví nebo podnapilí. Nevšímám si jich, protože se to při každé Tour stane snad stokrát. Snažím se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby některý z nich přišel s něčím víc než jen s projevy vzteku.
Jednou, při horské časovce v Chamrousse, se odněkud zničehonic vynořil nějaký kluk a začal mě pronásledovat s časopisem a propiskou v ruce. Říkal: „Můžu dostat autogram? Dáte mi autogram?"
Podíval jsem se na něj a sarkasticky pronesl: „Hele, řeknu ti, jak to uděláme. Nech mě dokončit práci a já se pak vrátím a vyzvednu si tě."
Večer jsem to vyprávěl Georgovi a ten se začal hrozně smát. „Nemůžu uvěřit, žes mu řekl, že se vrátíš a vyzvedneš ho," chechtal se.
Raději věřím v dobrou vůli fanoušků. Víc mě trápí možnost nehody. Všichni cyklisté si znovu uvědomili, jak nebezpečnému sportu se věnují, když zahynul Andrej Kivilev. Andrej zemřel na jaře roku 2003, když utrpěl zlomeninu lebky při srážce v druhé etapě každoročního závodu Paříž - Nice. Byl to skvělý, útočný jezdec, který se držel statečně v čele, když se objevil kopec. Rád jsem s ním závodil, protože když byl v závodě on a objevilo se stoupání, věděl jsem, že se bude snažit ze všech sil. To byl, pane, útočník. A vypadalo to, že to nejlepší ze sebe vydává v těch nejtěžších závodech, jak se ukázalo třeba na jeho čtvrtém místě v Tour v roce 2001.
Andrej po sobě zanechal ženu a půlroční dítě. Vždycky si ho budu pamatovat jako džentlmena, přítele a soupeře, který ve svých rivalech vyburcoval ty nejlepší kvality.
Doufám, že se dočkám konce kariéry živý a zdravý a že budu natolik inteligentní a rozumný, abych dokázal odejít, až nastane ten pravý čas. Možná, že přestanu dokonce o trochu dřív, než by ostatní čekali -možná se jednoho dne vzbudím a rozhodnu se, že nebudu dělat nic náročnějšího, než trénovat své děti v T-ballu.
Nechci natahovat kariéru za každou cenu, kdyby to mělo znamenat totálně se odrovnat. Nechci zaclánět příliš dlouho, až budu viset na chvostu pelotonu. To není nic pro mě; nemohl bych jet vzadu. Když nejste v čele, ale zavěšení vzadu, bolí to nejvíc ze všeho, až tam, kde se svaly upínají na kosti, a to je hrozná, beznadějná bolest. Vedoucí jezdec závodu cítí bolest, ale protože má velkou čáku na výhru, dá se to snést. Když jedete vzadu, nedostáváte za své utrpení skoro nic. Jen dobrý pocit, že jste se zúčastnili a vydrželi.
Často se ptám sám sebe, co bych dělal, kdyby mě někdo připravil o hodně času a předjel mě v horách tak, jako jsem to já dělával ostatním závodníkům. To by mi to vrátili, to tedy ano. Chci s tím přestat, než k tomu dojde. Doufám, že to poznám a že to poznají i lidé kolem mě a že pak prostě půjdu a zabalím to.
Nejsem posedlý představou, že bych měl vyhrát určitý počet Tour, protože jediný rekord, který mě zajímá, je tenhle: na Tour nikdy nevyhrál někdo, kdo přežil rakovinu. Kdybych po fyzických, mentálních a emocionálních útrapách ztratil jen dvě procenta své kapacity, nemohl bych soutěžit. Myslím, že nikdo, ani já sám, nečekal, že se z toho takhle dostanu. Nečekal jsem, že mi rakovina dodá takové soustředění, že mi změní priority. Vyhrát Tour pro mě znamenalo říci rakovině: „Neporazila jsi mě a taky mě neporazíš."
Délku mé kariéry nebude vymezovat nějaký rekord. Moje kariéra bude pokračovat dál a v sedle mě nebude držet nějaké číslo, ale štěstí. Způsob, jakým jezdím, byl vždycky založený na jednoduchém faktu: rád šlapu na kole. Ani nedokážu dělat to jinak. Jak dlouho se mi bude
líbit dřít na světové úrovni? O tom musím přemýšlet. Nemůžu to přesně říci nebo zaručit.
Ve sportu se neustále zaznamenává, co jste udělali, co jste řekli a jak se chovali. Všechno se měří a dokumentuje stopkami nebo kamerou. Všechno je zaznamenané, nahrané na videu, všichni se na to mohou podívat. Žádné měření mi ale nemůže říct, jak jsem šťastný, jak se mi líbí na kole nebo mimo kolo. Vím jen to, že na každou minutu, o kterou jsem se fyzicky zlepšil, připadají dny, kdy třeba na pětačtyřicet vteřin ztratím motivaci, a začínám víc rozumět tomu, co pro mě jako pro člověka sportovní výkony znamenají a jakou mají cenu.
Takže není mým úkolem spekulovat, jaké místo zaujmu v historii cyklistiky, jestli se na mě bude vzpomínat nebo jestli se zapomene, protože - ne že bych neměl patřičný respekt, ale za deset let mě nebude trápit, kdo vyhrál nejvíc Tour.
Jen doufám, že budu spokojený, až skončím. Proč by se to, co jste dělali mezi dvacítkou a třicítkou, mělo stát vrcholem vašeho bytí? V Texasu to vidíte pořád: lidi, kteří lpí na vzpomínkách na úspěchy ve školním týmu. Sportovec je ale jen jedna složka osobnosti; já osobně jsem ještě bojovník za oběti rakoviny a otec, který vodí děti do školky.
Myslím, že jedna z největších záludností vrcholového sportu spočívá v tom, že si zvyknete na vysokou hladinu adrenalinu a pozornost, a to vám později bude působit velké problémy. Jednou ráno se vzbudíte a zjistíte, že potřebujete pořádnou dávku. A nebude kde si ji opatřit. Co se týče slávy, asi už mě nic nepřekvapí. Hlavně vím, že sláva není pro člověka nic dobrého. Až budu mít dost cyklistiky, zmizím. Nemám žádnou smlouvu, ve které by stálo, že se musím objevovat v televizi a mluvit s novináři. Těším se, že budu mít víc času přemýšlet a naslouchat. Moc mě nezajímají interview a přednášky, je to pro mě spíš komplikace a život je příliš krátký na to, aby byl komplikovaný.
Jedním z důvodů, proč mám rád Gironu, je, že v ulici, kde bydlím, jsem prostě jen normální obyvatel. Je tam malá kavárna, na kterou vidím z okna, s hlubokými proutěnými křesly venku na zahrádce. Do jednoho z nich se rád zanořím, dám si kávu a pročtu si noviny.
Až skončím s kariérou, rád bych vzal děti na tři měsíce do Evropy, žil v Gironě a chodil na všechny závody jako divák, abych jim mohl ukázat, jak krásný je svět ze sedla kola. Rád bych jim ukázal, proč je Španělsko ráj. Ve Španělsku objevujete krásu věcí a tvarů: plaza vede na další plazu, zdi otevírají průhledy do překvapivých prostor, kde zurčí skryté fontány a kapradí obrůstá staré cihly. Ulice vedou na větší náměstíčka a rambLts, a nedaleko se už rozkládají pláže, z nichž ční stožáry jachet a je slyšet vrzání provazů v lanoví.
Na kole nikdy nevíte, co je za dalším kopečkem, jaký výhled se vám otevře, nebo kdy se najednou vynoří Alpy. Myslím, že i v padesáti budu nejspíš jezdit za každého počasí. Třeba si na sebe navleču všechno oblečení, co mám, abych se mohl projet a užít si kolo a nádherné výhledy.
Kolo je ideální dopravní prostředek pro všechny, kteří mají divoké srdce. Na kole můžete svobodně drandit přes obrubníky a projíždět louže; první kolo v životě znamená volnost od rodičovského dohledu, už vás nemusejí vozit autem a zakazovat vám pozdní návraty. Osvobodíte se ze závislosti na rodičích a můžete se sami dopravit do kina nebo za kamarády. Je to zkrátka první šance, jak si zvolit vlastní směr.
Je to první vozidlo s koly, které máme jen pro sebe, a možná proto k němu chováme hluboké city a zvláštní vzpomínky. Já už jsem měl stovky kol, ale pořád zůstávají se mnou, jako staří přátelé. To až fyzické spříznění, které s kolem získáte, nemůžete pocítit s žádným jiným vozidlem, ať už se na něm jezdí jakkoliv dobře. Někdy bych přísahal, že kolo je jen prodloužením paží a nohou. I po letech v sobě uchovávám dávnou vzpomínku na své první kolo Schwinn, ten pocit, když dlaně svíraly gumové konce řídítek a podrážky tenisek se opíraly do šlapek.
I když prožívám na kole náročný den, někde za bolestí a stresem se skrývá pocit úlevy a radosti, že dokážu pořád jezdit. Jezdím proto, abych dokázal, že i v naší vědecké a mechanizované éře je lidské tělo pořád zázrakem. V cyklistice nemáte kolem sebe kovový štít, který by vás chránil před nepřízní živlů. Máte jen tenký dres, a proto je tenhle
sport živočišný, smyslný a drsný. Cyklista vnímá spoustu krásného, vidí nádherné výhledy, zažívá závratné vzrušení při horském sjezdu, zaplatí však za to svým tělem, potem a někdy i krví. Za všechnu krásu a potěšení z jízdy musí tělo vydat daň, která jezdci připomíná, že je jenom člověk.
Kolo, ať je vyrobené vyspělou technologií z nejmodernějších materiálů, je stále řízeno lidským tělem. Na bicyklu je něco primitivního: je to rám s hřídelí, řetězem a dvěma koly, poháněný jen lidskýma nohama. Na kole jste odkázaní jen na vlastní sílu a řídí vás jen vlastní ruce. Sami jste motorem.
Pořád mě moc láká závodění. Chápu, že máme v životě jen pár příležitostí a že to může být moje jediná šance vyhrát... znovu.
Sportovec musí přemýšlet, jak obohatit lidi kolem sebe, a ne jen sebe sama. Jinak jeho počínání nemá smysl.
Stále se snažím přijít na to, co můžu a co nemůžu udělat pro druhé. Můžu být něco jako amulet pro štěstí, symbol naděje, společník v utrpení, poradce a dobrý posluchač. Můžu se pokusit znovu a znovu vyhrávat Tour de France a tím zašlapávat rakovinu do země. Můžu říkat lidem, že jediná věc, kterou o té nemoci s jistotou vím, je, že tu nejsou sami: nádorová nemoc je tak rozšířená a běžná, že postihuje skoro každého - přátele, rodinu, kolegy v práci nebo spolužáky ve škole. Můžu se zkrátka snažit být nápomocný.
Někdy se mi to ale tolik nedaří. Jsou chvíle, kdy prostě nevím, co říct někomu, kdo zrovna prožívá hrůzy rakoviny. V září 2002 jsem šel do Bílého domu, abych podpořil výzkum rakoviny a požádal o více zdrojů a financí. Před samotnou prezentací mi někdo z tiskové kanceláře Bílého domu zařídil soukromou schůzku s pacientem trpícím Hodgkino-vou nemocí. Byl to Paul de la Garza, novinář ze St. Petersburg Times, který zrovna podstupoval chemoterapii. Když mu stanovili diagnózu, jeden přítel mu dal výtisk mé knihy Iťs Not About the Bike, a on pak sledoval Tour. Když se doslechl, že budu v Bílém domě, abych podpořil výzkum rakoviny, dojednal si se mnou schůzku. Později o našem se-
tkání napsal: „Kdo jiný, myslel jsem si, mi může zvednout morálku, než nejznámější člověk na světě, který přežil rakovinu?"
Já ale nejsem nijak významný; jsem jako každý jiný a když mě zastihnete v nevhodnou chvíli, nejsem k ničemu. Když mě představili de la Garzovi, uvedli nás do malého předpokoje blízko Modrého sálu, abychom si popovídali, ale v Bílém domě se rozvrh dodržuje velmi přísně a protokol je zákon. Neměli jsme tedy moc času a já jsem byl nervózní při vyhlídce na setkání s prezidentem. Snažil jsem se naslouchat a přitom ještě dostal nějaké věci k podepsání, plakáty a časopisy.
De la Garza mi začal klást velmi specifické otázky o své rakovině, co má dělat a co nemá dělat. Tápal jsem po odpovědích. Neměl jsem zrovna po ruce žádnou zázračnou radu, ale dal jsem mu tu, kterou dávám pokaždé a které skutečně věřím: najít si ty nejlepší doktory a naprosto jim důvěřovat.
„Jak to můžu přežít?" ptal se.
Upřímně jsem odpověděl: „Poslouchejte své lékaře. Snažte se získat to nejlepší léčení."
Ale tahle rada, jak později napsal v článku, který o naší schůzce publikoval, pro něj „nebyla zrovna zjevením".
Bolela ho levá ruka, pálily ho všechny cévy a také další části těla se bouřily proti léčení. Největší rebel se však skrýval v jeho mysli. Měl za sebou sedm chemoterapií a s každou další byl slabší a slabší. Věděl jsem přesně, co prožívá - nevolnosti, kovová pachuť v ústech. Moc dobře jsem si na to vzpomínal. Byl demoralizovaný a od schůzky se mnou si sliboval informace a vysvětlení.
„Jak to přežiju, když už nemůžu ani vystát pomyšlení na další ka-pačky?" ptal se.
„Utrpení patří k uzdravování," řekl jsem mu. „Musíte je vítat."
Myslel jsem tím tohle: utrpení je lék. Musíte ho přivítat, protože vás může zachránit. Jakýkoliv prožitek můžete změnit svou myslí — je na vás, abyste si určili způsob prožití každé chvíle. Díky koncentraci a víře se i z chemoterapie, ať je jakkoliv hrozná, může stát pozitivní zážitek. Není to snadné, ale je to možné. Já jsem si říkával, když jsem
zvracel nebo když mě trápilo hrozné pálení při močení, že tyhle pocity znamenají, že rakovina opouští moje tělo. Vyčural jsem ji, vyzvracel, vykašlal. Nehodlal jsem bádat o tom, jestli zemřu. V medicíně i mimo ni byli tací, kteří si mysleli, že zemřu - ale já jsem se rozhodl obklopit se doktory a sestrami, kteří věřili, že to můžu zvládnout.
Pomohla mi LaTrice Haneyová, moje onkologická sestra. Jednou, když jsem prožíval nejhorší chvíle chemoterapie, jsem se LaTrice zeptal, jestli se vůbec někdy dostanu z nemocnice. LaTrice řekla: „Lanci, pokaždé, když sem vkročíte, taky vyjdete ven. A pak nastane doba, kdy už sem chodit nebudete - protože budete zdravý."
Tohle všechno jsem měl říct Paulovi de la Garza. Anebo jsem měl radši projevit sympatie k jeho situaci a říct mu jednu prostou, věcnou pravdu: jo, rakovina bylo to nejlepší, co se mi kdy stalo — ale už bych ji nechtěl prožít znovu.
Místo toho jsem mu řekl jen: „Až budete mít léčení za sebou, rychle se z toho vzpamatujete. Aspoň u mě to tak bylo."
Pak nás přerušil člověk z Bílého domu a uvedl mě do Modrého sálu ke krátkému rozhovoru s prezidentem. De la Garza zůstal v předpoko-ji, zklamaný a nespokojený.
Napsal o tom:
Naše setkání trvalo snad pět minut. Sice jsem ocenil, že mi věnoval čas - později jsem se dozvěděl, že měl zrovna 31. narozeniny - a musel dodržovat protokol Bílého domu, nicméně neřekl nic, co by mě nějak ohromilo, neukázal mi žádné světlo na konci tunelu, po kterém jsem tak toužil. Přesto mi schůzka pomohla, protože jsem si díky ní uvědomil něco jiného. Když jsem jel večer předtím z práce, měl jsem při představě našeho setkání slzy v očích. Počítal jsem, že mi Armstrong odhalí něco, díky čemu bude všechno lepší. Díky jeho životnímu příběhu jsem předpokládal, že drží v rukou tajemství, jak se vyléčit z rakoviny. Ale téměř okamžitě, ještě než jsem vyšel z bran Bílého domu, mi došlo, že se nemůžu obracet na bohaté a slavné, na hrdiny sportovního světa, s přáním, aby mě dostali z mé úzkosti, deprese a strachu z budoucnosti. Mí hrdinové stojí přímo přede mnou. Jsou to obyčejní
lidé, kteří každý den pomáhají zlepšovat můj život. Do seznamu těchto lidí patří především má žena, děti... rodina, přátelé, spolupracovníci, sestry a lékaři.
Měl pravdu, není možné naplňovat představy o hrdinství: laťka je příliš vysoko. Pokud někdo chce slyšet nějakou objevnou zkušenost, nemůžu mu vyhovět. Hrdina je nejčastěji stejně člověk, který jedná bez přemýšlení. Pokud se deset nebo milión lidí rozhodne označit vás za hrdinu, můžete jim jen poděkovat, pokračovat dál a především nikdy neztratit ze zřetele, že snažitsebýt hrdinou není zrovna ta nejužitečnější věc, kterou můžete dělat.
Trpícím mohu nejvíc prospět ujištěním, že být nemocný je velmi důležitá lidská zkušenost, která může obrátit naruby život vlastní i dalších lidí.
Někdy se mi daří sdělovat tohle poznání, jindy zase ne. U de la Gar-zy se mi to moc nepodařilo. Nedlouho poté jsem se však setkal se ženou, která byla také nemocná a přišla o všechny vlasy. Jediní lidé, kteří ji kdy viděli bez paruky, byli její lékaři, ale když jsem za ní přišel, sundala si paruku také. Společně jsme se vyfotografovali. Nikdy se nepřestanu chtít přátelit s lidmi s rakovinou a vždycky budu říkat: „Pojďte sem, vedle mě."
Není to pro mě obtížné břemeno, je to příležitost a budu to dělat tak dlouho, dokud o to někdo bude stát. Může nastat doba, kdy nějaké patnáctileté děvče už nebude vědět, kdo jsem, a ani ji to nebude zajímat a možná přijde někdo jiný, kdo ji bude inspirovat. Do té doby se ale budu snažit vyhovět každému požadavku, každému člověku, kterému můžu trochu pomoci.
Rád bych se také naučil využívat svého vlivu ke změně názorů veřejnosti na rakovinu. Možná bych dokázal formovat názory, ovlivnit antirakovinovou politiku a zvýšit objem peněz, věnovaných ve prospěch léčby rakoviny. Když jsem navštívil Bílý dům, pokračoval jsem se stejným posláním na Capitol Hill - abych podpořil výzkum rakoviny a požádal o více peněz. Setkal jsem se se senátory Tedem Kennedym (Massachusetts), Samem Brownbackem, konzervativcem z Kansasu,
a Dianě Feinsteinovou z Kalifornie. To setkání dobře ilustrovalo představu, kterou má většina z nás o rakovině.
Syn senátora Kennedyho, Teddy Jr., přišel v dětství o nohu následkem rakoviny kostí. Senátor nás zavedl do své kanceláře a začal mi ukazovat obrázky na zdi, obrázky všech bratrů a sester, kteří už nejsou mezi námi. O každém z těch lidí na fotografiích něco řekl a pak se obrátil k další, k obrázku svého syna.
„Když můj syn dostal rakovinu, zkoušel jsem všechno možné, abych ho rozptýlil," vyprávěl senátor. „Ale jediná věc, která mu umožnila na chvíli zapomenout, byly zápasy Celtics-Lakers. A tak jsem sehnal lístky na všechna možná utkání, šli jsme tam a on na pár hodin přestal myslet na rakovinu."
Ukázal mi ještě další fotografii: Ted Jr. na sjezdovce, s protézou, s rukama zvednutýma v triumfu. Právě vyhrál zlatou medaili na para-lympiádě. Když jsem se k senátorovi otočil, abych mu něco řekl, všiml jsem si, že mu po tváři stékají slzy.
Pak jsme šli k senátorovi Brownbackovi. Věděl jsem o něm, protože přežil rakovinu podobně jako já. Senátor si byl jistý, že rakovina změnila jeho pohled na život i na to, co je po životě: stal se znovuzrozeným křesťanem. Posadili jsme se na pohovku.
„Řekněte mi, jak rakovina změnila vaši duši," řekl.
A bylo to tu zas, ta nesnadná otázka. Nevěděl jsem, jak senátorovi vysvětlím, že moje spiritualita je jen moje věc. Ale ještě než jsem otevřel ústa, můj přítel Jeff Garvey, ředitel mojí nadace, pochopil moje dilema a vstoupil do rozhovoru. „Lanceho žena Kristin je katolička," řekl chvatně. „A mají v domě kapli."
Byl jsem mu za to přerušení vděčný, ale rozhodl jsem se, že budu mluvit přímo. Zvolil jsem tu nejupřímnější odpověď a řekl senátorovi: „Spolehl jsem se na své lékaře, na medicínu a vědu, oni byli moje naděje." Dodal jsem, že věřím v osobní zodpovědnost za léčení, že jsem se vzdělával a porazil tu nemoc.
Senátor je duchovní člověk a horlivý bojovník proti rakovině. Řekl: „Musíme si stanovit nějaké datum a říci si, že do deseti let chceme na-
jít lék." Tahle řeč se mi líbila, byla velmi odhodlaná. Ale oba jsme znali realitu a věděli, že rakovina není jen jedna nemoc, ale 250 nemocí, každá má jiné symptomy, jiné léčebné postupy a případné léky. Takže jsme nemluvili o jednom léku, ale o dvě stě padesáti. Na rozloučenou jsme si potřásli rukama a shodli se, že se ještě setkáme.
Nakonec jsem se zastavil u senátorky Feinsteinové na nejoptimističtější z těch tří rozhovorů. Byla to okouzlující dáma beze stopy domýšlivosti. Setkali jsme se v její pracovně, posadili se a povídali si o tom, jak je důležité podporovat výzkum rakoviny a snažit se zlepšit informovanost veřejnosti.
Pak řekla: „Dovolte, abych se vás na něco zeptala."
„Jistě," odpověděl jsem.
„Taky jezdím na kole. Bolí vás zadek?"
Rozesmál jsem se. „Jasně," řekl jsem. „Proto mám vycpané šortky."
Když jsem odjížděl z Washingtonu, napadly mě další otázky o zvláštním postavení sportovce. Sportovci jsou normální lidé, a přesto máme sklon věřit, že by se měli zapojit do politiky a veřejných záležitostí, jenom proto, že jejich pníce je podávat dokonalé výkony svým tělem. Podle mého názoru to ale nestačí. Nejde o kolo. A nikdy nešlo. Jde o dobrou věc: myslím, že každý by měl za něco bojovat.
Pořád si nejsem jistý, jestli je mým úkolem poskytovat veřejná prohlášení. Když byla na spadnutí válka s Irákem, zástupci amerického i zahraničního tisku chtěli vědět, co si o tom myslím, když mám přátelské vztahy s prezidentem Georgem W. Bushem. Odpovídal jsem, že nejsem pro válku - kdo by taky byl? - ale že podporuji prezidenta a naše vojáky. Někdo se zeptal: „Takže s ním nesouhlasíte?" Odpověděl jsem: „No, na Americe je hezká jedna věc - je to místo, kde můžete nesouhlasit se svým přítelem."
Mnohem důležitější odpověď na tuhle otázku mi ale dal můj přítel Lee Walker. Jednou odpoledne jsem ho navštívil a ptal se ho, co si myslí o Iráku.
Lee řekl: „Povím ti dvě věci. Zaprvé si nejsem jistý, co si myslím, ale jsem Američan a následuju svého prezidenta. Jdu tam, kam jde on.
Zadruhé: je to globální záležitost a nemůžu ji nijak ovlivnit. Nemůžu s Irákem udělat vůbec nic a Saddám Husajn není můj známý. Ale můžu udělat tohle. Můžu vyjít na ulici a snažit se z ní udělat lepší místo. To můžu. Můžu ovlivnit park. Můžu mít vliv na zastávku autobusu. Můžu něco udělat támhle s tou lavičkou a možná mít nějaký vliv na to, jak někdo jiný prožije svůj den nebo jednu minutu nebo život. To můžu."
Lee ukázal na lavičku před svým domem. Koupil ji, aby na ní mohli odpočívat staří lidé ze sousedství cestou na nákup v blízkých obchodech. Leeovi přesně došlo, co staroušci potřebují nejvíc. A tak je teď můžete vidět, jak před Leeovým domem, ověšení balíčky, dávají vděčně odpočinout unaveným nohám.
Lee tvrdí, že jeho filozofie spočívá v tom, rozdrobit problémy na co nejmenší části, na to, co se přímo týká nějakého dospělého nebo dítěte, a tam začít něco dělat. „Je spousta věcí, se kterými nemůžeme dělat vůbec nic," vysvětlil Lee. „Můžeme ale ovlivnit drobné věci bezprostředně kolem sebe."
A to bych chtěl dělat také. Chtěl bych stavět lavičky v parku. Rakovina je taková moje lavička. Stejně jako děti v mém náručí.
Není žádný rozdíl mezi člověkem, který nemá žádnou moc, a člověkem, který moc má, ale k ničemu ji nepoužívá. K tomuhle jsem dospěl, pokud jde o sportovce a jejich angažovanost ve veřejných věcech. Kdybych byl pobožný, řekl bych, že Bůh chce, abych bojoval v záležitostech rakoviny, ale já takový nejsem. A tak jen řeknu, že právě tohle mohu dělat a k tomu se hodím.
Když se kniha chýlí k závěru, každý chce vědět, co bude dál. Bude hrdina žít, nebo zemře? Vyhraje, nebo prohraje? Je šťastný, nebo nešťastný? Co se s ním stane?
Tady je několik věcí, které se staly po létě roku 2002. 2. září 2002 bylo konečně oficiálně uzavřeno francouzské vyšetřování ohledně dopingu. Bili Stapleton měl pravdu - aféra postupně tiše vyšuměla. Po jedenadvaceti měsících vyšetřovatelé přiznali, že nenašli jediný důkaz,
a vydali nenápadné prohlášení prostřednictvím kanceláře prokurátora. Případ byl odložen pro nedostatek důkazů.
Uspořádali jsme party na Milagru na oslavu šestiletého výročí od stanovení diagnózy a taky mých 31. narozenin. Dětí byla plná zahrada. Holky lezly po trávníku a Luka jsem naložil do vozíku a drandil s ním po cestičkách. Měli jsme barbecue, basy piva Shiner Bock a dva dorty, na jednom stálo CARPE a na druhém DIEM.
Děvčata začínala chodit a Kik jim nalakovala nehty na nohou narů-žovo. Luke začal na podzim navštěvovat předškolní přípravku. Byl to už zkušený světoběžník, takže první cesta do školky nebyl žádný problém. Zamával nám a zmizel ve třídě. Na první rodičovské schůzce ho chválili: byl živý a hezky si hrál s ostatními dětmi. „Spolupracuje a je otevřený," říkala učitelka. „Je to vůdce třídy a s každým se kamarádí. A má rád děvčata."
Když jsme dorazili domů, sedli jsme si k večeři a povídali si. Řekl jsem Lukovi: „Chutná ti večeře?"
„Jo, chutná."
„Slyšel jsem, že máš rád zajíčky."
„Jo, zajíce k večeři," odpověděl.
Jak roste, má Luke stále víc a víc otázek a já se snažím nacházet ty správné odpovědi. Pak jsou ale také věci, které se snažím vyřešit kvůli sobě, a taky kvůli nému a jeho sestrám.
V únoru 2003 jsme se s Kik dohodli na odluce a začali jsme chodit do manželské poradny. Přestěhoval jsem se do své jednopoko-jové chaty na Milagru, na tom malém ranči, který jsem vyčistil a osázel hebkým zeleným trávníkem. V houpacím křesle na verandě jsem tam přemýšlel o příčinách svých manželských problémů, ale nemohl jsem na nic přijít. Věděl jsem jen, že jak jsme se snažili udělat všechno, zapomněli jsme dělat to nejdůležitější. Zapomněli jsme být manželé. Jako kdyby nás unášel neviditelný proud. Jednoho dne jsme vzhlédli a zjistili, že nás to smetlo někam úplně jinam, než jsme chtěli. Jako bychom ztratili všechny ukazatele a opěrné body.
Zkušení varují, že manželství je tvrdá práce, ale vyje neposloucháte. Řešíte šaty pro družičky, ale nemluvíte o tom, co se bude dít dál, o tom, jak obtížné bude zůstat nebo začít znovu. Nikdo vám neřek-ne, že to nebude jen pár těžkých dnů. Nastanou těžké týdny a možná i roky.
V únoru jsem se vrátil do Evropy, abych mohl trénovat, a Kik zůstala v Austinu. Nepřestali jsme však spolu mluvit a snažit se ukotvit manželství na lepších základech. V dubnu přijela Kik do Evropy a jeli jsme do Nice, kde jsme spolu žili, než jsme se vzali. Bylo to poprvé během čtyř let, kdy jsme byli skutečně sami, bez dětí.
V době, kdy tohle píšu, nevíme, co nám budoucnost přinese, ale víme tohle: chceme do řešení manželských problémů vnést stejně odhodlání a disciplíny, jako věnujeme ostatním oblastem života. A bez ohledu na osobní selhání i na to, jak to dopadne, je naše manželství úspěchem: dostali jsme za ně tři velké ceny.
A vím taky tohle: ta touha užívat každého dne, která se ve mně zrodila díky nemoci, mi nebyla pokaždé ku prospěchu. V zápalu téhle touhy je velkým pokušením vyhnout se jakémukoliv problému, který se zdá být moc složitý nebo nepříjemný, říkat si, že nebudu plýtvat drahocenným časem a začnu dělat něco důležitějšího. Některé věci vyžadují trpělivost.
Otázka, jak přežít rakovinu, se pro mě změnila na jinou: jak žít po rakovině? Přežití se podobá závodu; obojí je emocionálně velmi náročné a ani jedno nemůže vyústit v patové řešení, i když bychom si to přáli. U obojího se musíte pořád ptát sami sebe, jaké poučení si z toho máte vzít a co stojí za to přenést do dalšího života.
Rakovina a závodění mě ale naučily jednu velkou, nezpochybnitelnou věc, kterou se může naučit myslím každý člověk, ať je zdravý nebo nemocný, ať je sportovec nebo ne: osobní pohodlí, příjemné pocity, to není jediná věc, o kterou jde.
Ať už člověk závodí na kole, bojuje s rakovinou, nebo prostě jen žije, zájem o osobní pohodlí nás daleko nedovede. Kdy vznikl ten dojem, že jediné, co stojí za to mít nebo kvůli čemu se snažit, je saténové po-
vlečení, kávovar nebo elektrický zubní kartáček? Až příliš často komfort ochuzuje vnitřní život.
Nikdo například nedokáže vysvětlit, proč někteří lidé jezdí Tour de France, někteří nikdy nezávodí a další sice jedou, ale neriskují. Znám takové, kteří ze sebe nikdy nevydali všechno, a víte, jak dopadli? Prohráli. Jediná minuta může po skoro měsíc trvajícím utrpení rozhodnout o vítězství. Stojí to za to? Záleží na tom, co chcete získat. Já mám dost vůle, abych snesl utrpení. To tedy mám.
Když se snažíte podávat co nejlepší výkon, nastanou i chvíle, o kterých se tolik nemluví, a v těch chvílích jde už jen o bolest a ztrátu. Jak se donutíte vydržet? Musíte si připomínat, že jen naplňujete vnitřní závazek dostat ze sebe to nejlepší, a že všechny velké věci se rodí z utrpení.
Když trpíte, je to jako objevování a nacházení něčeho nečekaného a nového. Když dosáhnete až na dno bolesti, strachu nebo nejistoty, zažijete pocit, že rostete, že se zvyšují vaše schopnosti.
Bolest je dobrá, protože zdokonalí tělo i duši. Jako by vaše nevědomí říkalo: „Tohle si budu pamatovat, budu si pamatovat, jak to bolelo, a zvýším svoje schopnosti, aby to příště nebolelo tak moc." Tělo doslova staví na vašich zkušenostech a tělesná zdatnost i temperament, které jste na Tour jednou projevili, budou příště lepší, protože můžete stavět na minulých zážitcích. Možná, že to samé platí i o životě.
Pokud vedete příliš snadný život, můžete někdy narazit na zeď. Některé překážky nemusí být vidět, dokud do nich nevrazíte. Pak je důležité prozkoumat překážky uvnitř sebe sama, abyste je dokázali překročit. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je klást si bolestné otázky — jako když se snažíte protahovat svaly a ty při tom bolí.
Takže skutečnost, že v mém životě jsou nezodpovězené otázky, mi nevadí. Nevím, co se bude dít dál, a nepotřebuji to vědět, protože mám rád objevování. Podle mě neexistují žádná jednoduchá a konečná vysvětlení. Nemohou existovat, ani nikdy nebudou. Když se dívám, jak moje děti rostou, zdá se mi, že zatímco dáváte tvar svému životu, zanechává na vás stopy spousta dalších věcí. Vidím to na vlastních jizvách -
není možné někam se v životě posouvat a přitom nebýt poznamenán něčím neočekávaným.
Když jdeme dál, zanecháváme za sebou stopy, ať chceme nebo ne. Stopy svých činů, stopy zvuků, barev, světla. Kdo ví, jak dlouho budou viditelné?
Když vylezu z vody v Jámě mrtvého muže, přelezu přes kameny, otočím se a ohlédnu, vidím, jak postupně mizí mokré otisky mých nohou. Mizí mi před očima. Když se podívám před sebe, co vidím? Vidím další podobné stránky a na těch stránkách budou další události, problémy, oslavy, tragédie, děti, svatby, promoce, nehody a šťastné náhody.
Chci ten život prožívat, cítit, tak jak přichází. Ne jak by možná mohl přicházet. Nebo jaký by býval mohl být, kdyby... Chci ho prožívat, jaký je: být nahý nebo oblečený, bosý či v botách, vychutnávat život v zimě i v horku, složitý i prostý, děsivý i šťastný, neuspokojivý, báječný, plodný, sobecký, štědrý, zkrátka cítit to.
Vím jen, že bych neměl být naživu, a přesto se cítím víc živý než kdokoliv jiný. Pokaždé, když se vracím k Jámě mrtvého muže, vždycky tam znovu skočím. Protože si stále myslím, že je dobré se trochu bát. Věřím tomu natolik, že až se z toho skoku stane rutinní záležitost, začnu hledat na okolních skalách nějaké vyšší místo.
Tohle všechno získávám z toho opravdu děsivého, padesát stop dlouhého skoku do vody. Dlouho jsme to místo s přáteli okukovali a se smíchem se sázeli, jestli někdy někdo z nás bude mít odvahu skočit. A nakonec to jednoho odpoledne udělal můj přítel Morris Denton. Vrhl se ze skalnatého útesu po hlavě do studené, zelené vody. Když lezl ven, všichni jsme křičeli a tleskali. Pak skočil Ryan Street.
Vylezl jsem nahoru a podíval se přes okraj skály. Jak jsem tam stál, cítil jsem, že se mi krev stahuje z hlavy do nohou a narůstá ve mně slabost. „Ani náhodou," volal jsem dolů a můj hlas se odrážel od skal. „To nemůžu udělat." Opatrně jsem couvl a stáhl se z útesu.
Morris v hloubce pode mnou šlapal vodu. „Co je?" volal.
„Nezvládnu to," řval jsem na něj.
„Bojíš se? Jseš mistr sketa!"
Zastavil jsem se. Bujarý smích Ryana a Morrise se odrážel od kamenných stěn kaňonu. „Mistr sketa! Mistr sketa!"
„To je směšný," křičel jsem.
Chvíli jsem tam stál a smál se s nimi. A pak jsem se otočil... a vrhl se z útesu.
Padal jsem do prázdna. Nohy opustily kamennou římsu a já jsem na zlomek vteřiny visel ve vzduchu, ruce máchaly jako větrný mlýn a nohy kopaly kolem sebe a pode mnou nebylo nic, jen zelená voda. Přestal jsem dýchat. Přátelé se dívali vzhůru a zplna hrdla se smáli, jak jsem zděšený, že se řítím vzduchem...
r\r\
LANCE ARMSTRONG
FOUNDATION
DOSLOV
Už jsem to řekl mnohokrát - kdybych si měl vybrat mezi vítězstvím na Tour de France a rakovinou, vybral bych si rakovinu. Myslím si, že mám štěstí, že jsem mohl prožít tu zkušenost, a cítím povinnost naplňovat „závazek vyléčeného". Proto jsem založil nadaci Lance Armstrong Foundation (LAF). Cílem LAF je pomáhat devíti miliónům lidí, kteří přežili rakovinu a řeší stejné problémy jako já.
Sedm let po stanovení diagnózy je pro mě LAF stejně důležitá jako v den založení. Rakovina změnila můj život. Od chvíle vyřčení osudové diagnózy se postupně měnily moje priority, začal jsem se zaměřovat na úplně jiné věci. Musel jsem se potýkat se spoustou problémů - fyzických, psychických i sociálních. Proto se LAF snaží zlepšovat kvalitu života těch, kteří žijí s rakovinou nebo po ní. Život po rakovině není jednoduchý a LAF chce pomáhat přeživším i jejich blízkým, aby byl jejich život co nejlepší.
Díky pokrokům v medicíně a vědě mají nemocní rakovinou v současné době mnohem lepší vyhlídky. Naneštěstí většina léčebných programů se nestará o jejich zvláštní potřeby. Z vlastní zkušenosti znám význam uspokojení specifických potřeb a považuji za veliké štěstí, že jsem měl přístup k tolika expertům a zdrojům informací, díky kterým
jsem mohl poučeně rozhodnout o svém dalším životě. LAF se snaží zpřístupnit všechno tohle lidem s rakovinou, poskytovat jim pomoc a potřebné informace.
Mně osobně pomohly čelit nemoci čtyři hlavní věci: informace, podpora, motivace a naděje. Chci tyhle čtyři dary předat dalším postiženým rakovinou, aby i oni mohli lépe zvládat životní změny způsobené nemocí. LAF se toho snaží dosáhnout především osvětou.
Cílem LAF je, aby péče o onkologické pacienty byla optimální a aby vyšli z nemoci co nejlépe po fyzické, psychické i sociální stránce. O to samé usilujeme pro jejich blízké. Své úsilí zaměřujeme do čtyř oblastí: vzdělávání a informace, komunitní programy, boj za práva nemocných rakovinou a granty pro vědecký a klinický výzkum. Nabízíme pacientům, profesionálním zdravotníkům a široké veřejnosti informace o tom, jak přežít nemoc, pomáháme rozšiřovat spektrum služeb a podpory, řešíme otázky poskytování lékařské péče a podporujeme výzkum, abychom rakovinu lépe pochopili a dozvěděli se víc o tom, jak s ní úspěšně bojovat.
Překvapuje mě, jak je LAF úspěšná. Od svého založení v roce 1997 získala přes 23 miliónů dolarů na grantech. Naše příjmy se zvýšily z 250 000 dolarů v roce 1997 na víc než 7 miliónů dolarů v roce 2002. Investovali jsme do mnoha speciálních programů a pomohli mnoha lidem s rakovinou a jejich blízkým.
Zvu vás, abyste nám v našem důležitém úkolu pomohli - a podpořili kvalitu života těch, co žijí s rakovinou a po rakovině. S vaší pomocí můžeme pro tyto lidi něco udělat a také probudit naději. Je mnoho způsobů, jak můžete pomoci: jako dobrovolníci, dárci, nebo když se připojíte k našemu Peloton Project či pomůžete zvyšovat povědomí lidí o této problematice. Pro další informace volejte do Lance Armstrong Foundation, (512) 236-8820 nebo navštivte naše internetové stránky www.laf.org. Díky za vaši podporu.
...PŘÍBĚH JEŠTĚ NEKONČÍ...
Jsou chvíle, kdy si myslíte, že je konec, a pak možná není...
Myslel jsem si, že už mám hotovou tuto knihu, která měla vyprávět o překonávání smůly a negativních očekávání, a to v celém životě, nejen v jednom období. Stalo se ale, že jsem se rozhodl vyhrát svou pátou Tour de France a dostával při tom pěkně na frak. Díky tomu jsem si znovu uvědomil, jak obtížné může být dostat se zase nahoru. A o to právě jde: není to tak, že prostě jednou překonáte všechny překážky a je to. Víte, pořád se něco děje.
Při Tour 2003 se pořád něco dělo. Spousty věcí. Nehody, horko, viry, rozbitá kola, zkrátka tolik neštěstí, že se až začínalo zdát, že závod je snad prokletý. V jednu chvíli jsem stál někde uprostřed Pyrenejí, celý rozbitý a pohmožděný, a řval jsem, protože jsem si byl jistý, že jsme prohráli. Někdy mě na kole udržel jen „magnetismus cílové pásky", jak tomu říká reportér Phil Liggett.
Je v historii skrytá skutečná síla? Mně to tak připadalo. Vypadalo to, jako bych při sté Tour závodil proti nějakému hrůzostrašnému neviditelnému protivníkovi. Jako kdyby se sešli duchové minulých velikánů a rozhodli se, že letošní vítěz musí dokázat nejen, že si vítězství zaslouží, ale že je také schopný poradit si s různými absurdními a téměř nesnesitelnými věcmi.
Mohl jsem tušit, že to bude tvrdý závod, když pár dní před jeho začátkem znečistil Johana nějaký drzý pták. Seděli jsme zrovna před týmovým autobusem a radili se, když mu to spadlo na košili. Bylo to špatné znamení? V některých zemích by to považovali spíš za známku naděje. Později jsme měli dlouhou diskusi o štěstí a smůle. Podle mě jsou to ale všechno výmluvy. Fakt je, že v předchozích čtyřech letech
jsem závod vyhrával, aniž bych musel překonávat smůlu: žádné bouračky, žádné defekty, žádné problémy. A teď se pokazilo všechno najednou - nebo se to všechno jen vyrovnalo.
Začalo to už v zimě, když jsme se rozešli s Kik. Každý, kdo prožil něco podobného, pochopí, jak ničivě to působí na psychiku a jak takový krach zatlačí do pozadí všechno ostatní. Snažil jsem se namlouvat si, že to zvládám a že moje osobní problémy nemají s ježděním nic společného, ale působilo to na mě. Nikdy jsem se fyzicky nezhroutil, nezažil jsem den, kdy bych nemohl vstát z postele nebo jezdit na kole. Ale rozvrátilo mě to a nemyslím si, že rozvrat je trénink. Byl to rozvrat v mojí hlavě a v srdci.
Když se Tour přiblížila, nastaly další, menší problémy. Naboural jsem se v důležitém testovacím závodě před Tour, který se jmenuje Dauphine Libéré a konal se ironicky v pátek třináctého. Těžko jsem se vzpamatovával. Vyšel jsem z toho se zánětem šlach v kyčli. Chytil jsem od dětí nějaký střevní bacil ten týden, kdy jsem měl odjíždět do Paříže a sotva jsem zvládl cestu. Bylo mi zle ještě den před začátkem závodu.
Když jsem se připravoval na prolog, říkal jsem si, že se forma možná objeví na trati, až závod začne. Ostatní ale ode mě očekávali další velké, působivé vítězství a jejich očekávání bylo větší než kterýkoliv rok předtím. Když to slyšíte pořád, zapůsobí to na vás a začnete mít pocit, že už nemáte co vyhrát. Můžete jen prohrát.
A vzápětí jsem prohrál. V prologu jsem skončil sedmý a začal Tour v naprosté krizi. Teď všichni věděli, co jsem se tak usilovně snažil skrývat: v pelotonu se hned začalo šuškat, že už nejsem ten závodník jako dřív. Můj výkon musel povzbudit naděje každého jezdce včetně Jana Ullricha, který v Paříži nastoupil stejně štíhlý a fit jako vždycky, a závodil za nový tým Bianchi.
A od té chvíle se všechno začalo ještě zhoršovat. První etapa, do Meaux, byla poznamenána děsivou nehodou. Když už jsme se blížili k cíli, peloton byl plný nervozity a těsně nahuštěný. Jediná drobná událost vyvolala řetězovou reakci. Jednomu jezdci sklouzla noha z pedálu. Nic víc. Během pár vteřin se do sebe napasovalo 176 závodníků, na-
prostý masakr. Nejhůř to odnesl můj přítel a soused Tyler Hamilton, který si zlomil pravou klíční kost, ale nějak se z toho vzpamatoval a jel dál. Já jsem měl větší štěstí; měl jsem pár modřin a odřeniny. Ten ka-rambol ale ukazoval, jaký závod nás čeká.
Stejně tak teplo. V celé Francii bylo vedro, děsné horko, a všem se jelo špatně. V úvodních sprintech teplota vystoupila až téměř ke 38 stupňům a teplo útočilo na naše hlavy a záda. Bylo to, jako by na mně leželo něco těžkého a neustále mě to vysávalo. Místo abych se s každým dalším dnem cítil lépe, připadal jsem si slabší a slabší.
Kolegové z týmu mě ale v prvním týdnu podrželi. Dosáhli jsme úžasného kolektivního vítězství v týmové časovce z Joinville do St. Dizier, měřící 42,9 mil. Byla to hodně technická etapa, která vyžadovala, aby všech devět jezdců šlapalo společně ze všech sil proti proudu času. Chtěli jsme ukázat, že náš tým je nejlepší, a jeli jsme perfektně, frčeli jsme jako rychlá modrá letka.
Vyhráli jsme tu etapu v čase 1 hodina, 18 minut a 27 vteřin, což byl čas o půl minuty rychlejší než čas našich největších soupeřů. Posunulo mě to ze dvanáctého místa na druhé. Stejně uspokojující bylo, že jezdci z našeho týmu zaujali osm prvních míst v celkovém hodnocení a já jsem trochu vytáhl svého kolegu Victora Huga Peňů, kterému šlo o žlutý trikot. Před cílem jsme už byli všichni grogy, ale já jsem Victora hecoval a říkal jsem mu: „Jakou barvu chceš mít dneska na sobě? Jakou?"
Po týdnu závodu jsme se dostali do Alp a já jsem se pořád necítil zrovna skvěle. Uklidňoval jsem se, že je to dlouhý závod a že musím počkat, až znovu získám sílu. Ale každý, kdo mě znal, viděl, že se trápím - zvlášť když jsme přijeli do osmé etapy na Alpe ďHuez. V minulosti jsem v Alpách vždycky přebíral kontrolu nad průběhem závodu a předpokládalo se, že znovu mohutně zaútočím. Ale na Alpe ďHuez mě čekala další smůla a neštěstí.
Součástí etapy bylo obrovské stoupání na Galibier, třicetikilometrový výstup, který patřil v Alpách k nejobtížnějším. Když jsme stoupali, cítil jsem, že mám nezvykle unavené nohy, a nechápal jsem proč. Při
sjezdu jsem se konečně podíval dolů a zjistil, že mi zadní brzda drhne o kolo.
Zavolal jsem Johanovi vysílačkou. „Johane, mám pro tebe dobrou zprávu a špatnou zprávu," řekl jsem mu.
Jeho hlas zapraskal v odpověd. „Dobře, řekni mi nejdřív tu dobrou."
„Ne, řeknu ti nejdřív tu špatnou. Spatná zpráva je, že jsem totálně vyřízený. Dobrá zpráva je, že asi vím proč. Ted jsem se podíval a zjistil, že mi brzda celou dobu drhne o kolo."
Ujel jsem prvních asi 120 kilometrů etapy se sešlápnutou brzdou. Bylo to jako pokoušet se plavat v kanadách. Bylo to skoro trapné: měl jsem si toho všimnout dřív.
Vyřešil jsem problém s kolem, ale potíže s tělem jsem odstranit nemohl. Byl jsem unavený. Zase bylo 38 stupňů tepla a blížili jsme se k cílovému stoupání na Alpe ďHuez. Ostatní soupeři se chystali zaútočit. Vyrazil Joseba Beloki. Nastoupil i mladý talentovaný Španěl Iban Mayo. Do pedálů se opřela také vycházející kazašská hvězda Alexandr Vinoku-rov. Vyrazil dokonce můj přítel Tyler Hamilton se zlomenou klíční kostí.
Nemohl jsem je dostihnout. Nějak jsem vyšlapal nahoru a skončil čtvrtý. Znamenalo to vedení v celkovém hodnocení, ale určitě to nebyl ten ohromující výkon, který ostatní očekávali. Čísla nelžou: můj čas na Alpe ďHuez byl o čtyři minuty pomalejší než v roce 2001. Měl jsem žlutý trikot, ale hořkou pachuť v ústech; věděl jsem, že jsem ten den nebyl nejsilnější jezdec a musel jsem se vyrovnat s faktem, že nejedu dobře a že můžu prohrát celý závod.
Další den jsme jeli z Bouř ďOisans do Gap a znovu museli odrážet útoky. Vinokurov, Mayo a Beloki mi šlapali na paty. Vedro roztavilo asfalt na silnicích a zápolení bylo ještě drsnější — a taky nebezpečnější.
V jednu chvíli došlo k jedné z těch událostí, kdy se spojí smůla a štěstí. Dojeli jsme konečně k poslednímu velkému klesání. Zajeli jsme do místa, kde podkluzoval a lepil změklý asfalt. Beloki se pustil do pronásledování Vinokurova, který unikl, a já jsem se zavěsil za ně, pár metrů za Belokim.
Vletěli jsme do zatáčky rychlostí asi padesát mil za hodinu.
Belokimu začalo podkluzovat kolo.
Snažil se brzdit - a kolo se zablokovalo. Brzda se „kousla", bicykl sebou trhl a sjel ke straně.
Belokiho to vystřelilo ze sedla. Sletěl na silnici přímo přede mě. Člověk a stroj se kutáleli po asfaltu v jednom chumlu.
Snažil jsem se brzdit - a moje zadní kolo se taky začínalo blokovat. Ztrácel jsem kontrolu. Měl jsem dvě možnosti: buď najet do Belokiho, nebo sjet ze silnice. Sjel jsem.
Vjel jsem do pole. Netušil jsem, co se stalo Belokimu. Věděl jsem jen to, že mám štěstí, že jsem pořád v sedle. Vedle silnice klidně mohl být nějaký sráz nebo zeď. Naštěstí tam bylo otevřené pole. Navíc jsem měl štěstí, že pole bylo sklizené a nebylo plné úrody.
Kolo kodrcalo přes brázdy od traktoru a polámané lodyhy. Uvažoval jsem o tom, že bych to otočil zpátky, ale to by mě stálo drahocenný čas. Rozhlédl jsem se a uviděl, že trať se o kus dál stáčí směrem ke mně. Pomyslel jsem si: možná bych mohl projet polem a dostat se znovu na trať. Prudce jsem stočil kolo a šlapal dál přes uschlé zbytky rostlin. Byl jsem si jistý, že každou chvíli přeletím přes řídítka nebo píchnu. Nakonec jsem pole přejel. Za ním byla trať.
Najednou se tam objevil příkop, kanál na dešťovou vodu. Prudce jsem zabrzdil a jen taktak do něj nevletěl po hlavě. Přes příkop nevedla žádná cesta, a tak jsem seskočil z kola a hodil si ho přes rameno jako pytel brambor. Přeskočil jsem kanál. Podklouzla mi noha a za mnou zůstal oblak prachu.
Přistál jsem na druhé straně, běžel k silnici a naskočil zpátky na kolo. Zrovna v tu chvíli jel kolem Tyler a zamával mi na pozdrav. Šlápl jsem do pedálů, abych chytil vedoucí skupinu. Jel jsem dál a byl jsem rád, že jsem pořád v závodu.
Dokončil jsem tu etapu v docela slušném stavu a stále ve žlutém trikotu. Ale neměl jsem dobrý pocit kvůli Belokimu. Večer jsem zavolal jeho týmovému lékaři Pedrovi Celayaovi. Zjistil jsem, že Beloki si poranil stehno, zápěstí a loket. Když jsem volal, byl Celaya zrovna v nemocnici u Belokiho, tak jsem mu vzkázal, že mě to opravdu mrzí. „Je
mi to moc líto," řekl jsem. „Vyřiďte mu, že jel skvěle." Myslel jsem to vážně. Nikdy si nepřejete, aby vašeho velkého soupeře vyřadila ze závodu nehoda. Takové nehody závodu neprospívají.
Pak jsme se s Belokim skamarádili. Po zbytek Tour volal každou chvíli Johanovi a přál nám hodně štěstí.
Doufal jsem, že výlet na pole byl mou poslední nehodou - nic horšího už se přece nemohlo stát. Ale mýlil jsem se. O pár dní později jsem se dostavil na start v kritickém stavu. Byla to individuální časov-ka, 47 kilometrů z Gaillac do Cap'Découverte. Znovu pálilo slunce a jak mi bylo teplo, propotil jsem oblečení. Cítil jsem se vysátý a unavený už při čekání na start. Věděl jsem, že Jan Ullrich jede rychle.
Vystřelil jsem na trať a nahrbil se nad řídítky. Nejdřív bylo všechno v pořádku, ale bylo takové horko, že jsem pořád sahal po láhvi s vodou. Ve třetině trati už jsme s Ullrichem byli úplně vyřízení.
Vedro mi proniklo pod helmu a do cyklistického dresu a já jsem se nedokázal nijak ochladit. Pil jsem a pil. Dehydratace začíná několik dní před tím, než ji opravdu ucítíte. A teď mě postihla: najednou jsem byl úplně vyprahlý a neměl žádnou sílu.
A pak mi došla voda.
Na druhém kontrolním stanovišti jsem na Ullricha ztrácel 39 vteřin a zpomaloval jsem. Nemohl jsem si nijak opatřit další vodu; podle pravidel nesmí závodníkovi při časovce nikdo na trati pomáhat. Bylo mi už jedno, jaké mám kontrolní časy. Chtěl jsem se jen napít.
Když jsem projel cílem, zaostával jsem za Ullrichem o minutu a šestatřicet vteřin a kolem úst jsem měl zaschlé bílé vrstvy soli. Sesunul jsem se z kola. Jen během téhle jízdy jsem ztratil patnáct liber v tekutinách. Nějak se mi podařilo dojet druhý a pořád jsem si držel žlutý trikot, ale byl jsem celý roztřesený a pěkně utahaný vedoucí jezdec.
Nevěděl jsem, co řeknu lidem z týmu. Johan mě poplácal po zádech a řekl: „Hele, zítra to bude lepší." Večeře ale proběhla ten den v naprostém tichu. Skoro jsem slyšel, jaké myšlenky se klukům honí hlavou: co se asi děje, má vůbec na to, aby vyhrál? Cítil jsem se mizerně a pro-
vinile. Hoši v modrém neúnavně dřeli v můj prospěch a já jsem jejich tvrdou práci nedokázal zúročit. Naopak to vypadalo, že každý den se objevují nové problémy, a teď jsem fyzicky selhal v tak důležité etapě. Ani jsem se jim nemohl podívat do očí. Nikdo však nereptal, nestěžoval si ani nahlas nepochyboval. Jen snědli jídlo, drželi jazyk za zuby a dělali svou práci.
Další den, když jsme vjížděli do Pyrenejí, George dojel ke mně. Byl jsem pořád na dně a George to viděl. „Chtěl jsem jen, abys něco věděl," řekl.
„Co? Že jsem vyřízenej?"
„Ne. To, cos udělal včera, byla možná nejúžasnější věc, kterou jsem tě kdy viděl udělat."
„Proč?"
„Protože jsem viděl, že se trápíš, a přitom jsi vydržel."
Georgova slova mi dodávala sílu po celý ten všivý den. Dostávali jsme se k nejobtížnějším horským etapám v celé Tour, a já jsem neměl takovou formu, abych uhájil vedení. Když proděláte těžkou dehydrataci, nemůžete se z ní dostat za jediný den, ani za dva dny. Ten den nás čekalo náročné stoupání do vesnice Bonascre a bylo jasné, že to pro mě bude utrpení. Věděl jsem to - a věděli to všichni ostatní.
Po tom dni jsem ztratil dost času ve prospěch Ullricha. Byl teď už jen patnáct vteřin za mnou.
V cíli jsem vypadal zase strašně. Měl jsem zapadlé oči a působil jako stařec. V pelotonu se šeptalo, že už dlouho nevydržím a že mě Ullrich brzy porazí.
Přes to všechno mě kluci z týmu podporovali, s Johanovou pomocí. Nikdo z nich nepodléhal panice. Naopak, Johan trval na tom, že brzy nabudu síly a Ullrich určitě začne slábnout. Taky prakticky promýšlel, jak by nás udržel ve vedení. Přišel s chytrou taktikou, jak mě ochránit před neustálými útoky soupeřů. Zkrátka Johan se rozhodl, že zvrátí situaci. Vyslal do útoku naše vrchaře Chechua a Manuela Beltrána, kterému jsme říkali „Tricki", což je španělský výraz pro Cookie Monster (pozn. překl: jméno postavičky z animovaného seriálu Sesame Street).
Vyrazili dopředu a tak přinutili peloton k pronásledování. Fungovalo to: soupeři měli tolik práce s Trickim a Chechuem, že nemohli útočit na mě. Mohl jsem jet ve větším klidu.
A pak, jednoho dne, jak Johan sliboval, jsem se začal cítit trochu lip. Johan tvrdil, že vidí, že mi to jede lip. „Tvrdě jsi pracoval a jsi připravený," říkal. „Měl jsi smůlu, ale v posledním týdnu Tour hraje největší roli zkušenost, mentalita a odhodlání, a já si myslím, že v těchhle třech věcech není nikdo silnější než ty." Pořád mi věřil — a to pomohlo uvěřit i mně.
Společné snídaně a večeře byly i nadále tiché a pochmurné. Každý se soustředil jen na to, jak udržet nepatrný náskok. Říkal jsem si, že potřebuji jeden silný den.
A potřeboval jsem ho brzy — vlastně hned další den. Čekalo nás poslední stoupání na vrchol zvaný Luz Ardiden. Pokud mám vyhrát Tour, musím to dokázat tam.
Pocítil jsem strach: co když prohraju, po tom všem, co máme za sebou? Když se k vám upínají naděje a očekávání týmu, cítíte velkou zodpovědnost. A bylo tu ještě něco jiného. Asi v polovině pyrenejských etap před Luz Ardiden mi Kik poslala textovou zprávu. Zdálo se jí, jak šlapu na nějakou horu. K mému kolu byl v tom snu připřažený vozík a v něm spousta lidí — těch, co přežili rakovinu, sponzorů, fanoušků — a já jsem se snažil vytáhnout je všechny na ten kopec. V tom snu, napsala mi, jsem odpojil tu káru a ujel. „Odhod všechno, co tě táhne zpátky," psala.
Kik měla pravdu. Snažil jsem se to všechno utáhnout, a to mě příliš zatěžovalo. Tahle zpráva pro mě hodně znamenala a schoval jsem si ji.
Večer před Luz Ardiden za mnou přišel Bili Stapleton a řekl mi něco, co mě taky povzbudilo. Mluvili jsme o tom, jak obtížné je zvládnout tenhle závod a o tlaku, který pořád prožívám. Bili se na mě klidně zahleděl a řekl: „Kámo, ty tam prostě šťouchneš tu poslední kouli."
Nevěděl jsem, co tím myslí. „Poslední kouli," opakoval jsem.
„Jo, nic jinýho už na stole nezbejvá," řekl. „Jen ta poslední koule, tak si vem tágo a zahraj ji. Ty na to máš."
Tu noc jsem spal hlubokým spánkem a když jsem se další den vzbudil, cítil jsem se dobře, lip než kdykoliv od začátku téhle Tour. Zašel jsem do týmového autobusu na šálek kávy. „Myslím, že už jsem to zase já," řekl jsem Johanovi.
Popíjel jsem kávu a přemýšlel o Luz Ardiden. UUrich a vedoucí jeho týmu Bianchi, Rudy Pevenage, všude vykládali, že na vrcholu převezmou vedení oni. Tenhle den mě prý bude stát vítězství v Tour.
Když jsem tak seděl v autobuse, popíjel kávu a přemýšlel, objevil se jeden z našich asistentů Geert Duffy a začal vyprávět jeden příběh. Loni ho Pevenage poprosil, jestli by mu nesehnal jako suvenýr žlutý trikot. Duffy mu to slíbil, ale pak zapomněl. A teď, když byl Ullrich za mnou jen patnáct vteřin, Pevenage za Duffym zašel.
„Hele, Dufíy - nedělej si starosti s tím trikotem," povídá, „protože my si pořídíme vlastní."
Poslouchal jsem Duffyho. Pak jsem položil šálek.
„Tour je rozhodnutá," řekl jsem. A vyšel jsem z autobusu.
Pomohlo mi, že jsem znal jejich plány. Já měl totiž svůj vlastní. Na startovní čáře jsem uviděl Tylera Hamiltona. „Připrav se," procedil jsem mezi zuby. „Jdu na to."
Byla to moje poslední šance. Po Luz Ardiden nás čekala ještě jedna kritická etapa, časovka do Nantes, a Ullrich už mě v časovce jednou porazil. Nechtěl jsem jet do Nantes jen s patnáctivteřinovým náskokem. Potřeboval jsem získat čas v téhle poslední horské etapě.
Byl to možná nejdelší a nejdrsnější den v horách na celé Tour. Když jsme přejeli masiv Tourmalet, Ullrich po nečekaném útoku krátce unikl. Rozhodl jsem se, že nebudu plýtvat energií na pronásledování, ale radši ho nechám oddřít všechnu práci. Postupně jsem se mu zase přiblížil na dosah, protože začal zvolňovat. Dostali jsme se do skupiny s Mayem a Vinokurovem a blížili se k dalšímu sjezdu.
Po pěti hodinách v sedle jsme se konečně propracovali k úpatí Luz Ardiden - tempo se zvýšilo a začal souboj v pedálech.
Iban Mayo zaútočil. Odpověděl jsem stejně a předjel ho.
Ted jsem byl v čele. Letěl jsem po silnici jako šíp. Kde je Ullrich? ptal jsem se sám sebe. Doufal jsem, že teď platí za Tourmalet.
Johan mi klidně oznámil do vysílačky: „Ullrich má dost."
Za mnou se táhl Ullrich se zmučeným výrazem v obličeji. Šlapal ze všech sil, ale nedokázal zvládnout zrychlení. „Deset vteřin," potvrdil Johan. Začal jsem pociťovat vzrušení.
Šlápl jsem do pedálů, stoupal nahoru a přemýšlel, jak co nejvíc zvýšit náskok před Ullrichem. Držel jsem se těsně u krajnice a řezal všechny zatáčky. Proletěl jsem kolem diváků a skoro jsem si jich nevšiml...
Žlutý záblesk upoutal můj pohled. Malé dítě drželo v rukou žlutou reklamní tašku Tour a mávalo s ní sem a tam.
Jo, chytnu to, pomyslel jsem si.
Najednou se ta taška zamotala do brzdové páky. Cítil jsem, jak sebou kolo pode mnou prudce škube -
Pak se převrátilo
Bylo to, jako kdyby mě něco vystřelilo. Sletěl jsem a tvrdě přistál na pravém boku.
Vysekal jsem se? Ted? pomyslel jsem si nevěřícně. Jak se mi to mohlo stát?
Moje další myšlenka byla No, Tour skončila. Bylo toho moc, moc se toho pokazilo.
Pak se ale objevila další myšlenka.
Vstávej.
Byla to stejná myšlenka, která mě burcovala dlouhé měsíce na nemocniční posteli. Po operaci. Vstávej. Po chemoterapii. Vstávej. Ozývala se ve mně, pošťuchovala mě a podněcovala. A teď tu byla zase. Vstávej.
Vstal jsem. Johan mi později vyprávěl, že to vypadalo, jako bych znovu vyskočil na nohy téměř okamžitě, jako čertík z krabičky. Sebral jsem kolo a ze všech sil se snažil znovu nasadit spadlý řetěz - tahal jsem za něj a rval ho zpátky. Přitom jsem začal řvát. Byl to hrdelní, primitivní jekot. Řval jsem vzteky a zklamáním. Rinula se ze mě snad všechna sprostá slova, která znám. Řval jsem, protože jsem si myslel, že jsem ten závod definitivně prohrál.
Nasadil jsem řetěz, skočil na kolo a začal šlapat. To už se za mnou objevil mechanik z našeho týmu a začal mě tlačit nahoru. Slyšel jsem ho řvát, jak se snažil a taky měl vztek.
Chechu na mě čekal. Teď zrychlil a makal jak nejvíc mohl, aby mě vytáhl za sebou. Vztyčil jsem se a šlápl do pedálů. Proklouzlo mi však kolo a noha mi sjela. Kolo se bláznivě zazmítalo a já jsem přepadl hrudí na rám. Později jsem zjistil, že jedna součástka u zadní brzdy byla prasklá. Nějak se mi podařilo nespadnout a zaháknout nohu zpátky.
Tyler Hamilton vepředu byl taky vzteky bez sebe. Podle etikety Tour vedoucí jezdci měli počkat, až se znovu chytím, stejně jako jsem já čekal na Ullricha, když před dvěma roky sjel z trati při té hrůzostrašné nehodě. Tour měl vyhrát nejsilnější jezdec, ne ten, který má nejvíc štěstí, takže se předpokládalo, že nikdo nebude těžit z nehody druhého.
Později Ullricha oceňovali, že na mě počkal. Já si ale nejsem tak jistý, že to opravdu udělal. Z útržků vzpomínek mi spíš připadá, že jel nadále závodním tempem. Nezaútočil, ale ani nepočkal - dokud je Tyler všechny nepředjel, nezamával na ně, aby zpomalili a nezakřičel: „Počkejte! "
Vedoucí skupina zvolnila. Mezitím se ke mně dostal Johan, který se chtěl přesvědčit, jestli jsem v pořádku. Měl jsem zranění na lokti. Johan stáhl okénko a začal něco říkat. Otočil jsem k němu hlavu a vrhl na něj zběsilý pohled. Johan zmlkl a zavřel beze slova okno. Viděl všechno, co potřeboval. „Věděl jsem, že je to v pohodě," řekl později.
Kolo ukusovalo další a další metry trati. Po několika minutách šíleného snažení jsem se dostal do vedoucí skupiny.
Sotva jsem se zařadil, Mayo na mě dozadu mrkl - a znovu zaútočil. Okamžitě jsem se vztyčil v sedle a vystřelil za ním.
Byl jsem úplně sinalý. Dupal jsem do pedálů a v každém pohybu byl adrenalin, strach a frustrace.
Za pár okamžiků jsem byl sám. Unikl jsem skupině tak náhle, že mě nikdo nedokázal následovat. Ullrich za mnou znovu zaostával.
„Odpadl," říkal mi Johan. „Máš deset vteřin."
Zrychlil jsem a skoro přitom vrčel. Jel jsem a stále ještě mě poháněl strach a pocit vzteku po té nehodě. A taky stísněná nálada po týdnech bouraček a problémů a pochybností.
„Dvacet vteřin," řekl Johan s větším nadšením.
Našel jsem svůj rytmus a začal tančit na pedálech jako bych vybíhal schody. „Třicet vteřin..."
Už jsem měl zase žízeň. Při té nehodě jsem přišel o láhev a začínal jsem být unavený. Johan ale přijel ke mně a začal pokřikovat, tak rozrušeně, že jsem mu skoro nerozuměl.
„Makej, makej! Máš to v kapse! Vyhraješ Tour! Tohle je šance!"
Vydal jsem ze sebe všechno a byl jsem vyřízený. Posledních pár kilometrů bylo jedno velké utrpení. Ale pak už se konečně přiblížila cílová čára a mě poháněl adrenalin a vztek. Myslel jsem na to, jak o mně v pelotonu pochybovali, na tu šeptandu, že jsem moc starý nebo moc bohatý nebo moc nesoustředěný nebo moc Američan, abych mohl popáté vyhrát Tour de France. Pomyslel jsem si: tenhle závod patří mně a nikdo jiný ho nevyhraje.
Když jsem projížděl cílem, byl jsem nahrbený nad kolem, záda ohnutá, příliš vyčerpaný a vyřízený, abych zvedl ruce. Krvácel jsem, byl jsem utahaný a vyschlý jako troud, ale vyhrál jsem tu etapu před Ullrichem o celých čtyřicet vteřin.
Teď jsem vedl Tour s náskokem 1:07. To jednominutové vedení mi po dvou týdnech utrpení a pochybností připadalo jako hodina. Bylo to víc, než jsme za daných okolností mohli čekat. Vylezl jsem na stupínek vítězů a natáhl si žlutý trikot a jak jsem tam stál se zdviženýma rukama, spatřil jsem George projíždět cílem. Únava ze mě spadla, rozzářil jsem se, ukázal na něj a mával triumfálně rukama.
Pak jsem slezl z pódia. Šel jsem na antidopingové testy a pak na tiskovou konferenci, takže jsem se setkal s Johanem až později. Vrhl jsem se k němu a on mě popadl do svého medvědího objetí, třásl se mnou a drmolil: „Jo, jo, jo, jo!"
„Ten závod je můj," řekl jsem.
Nastoupili jsme spolu do auta a jeli dolů do hotelu. Zbytek týmu jel před námi v týmovém autobusu. Najednou jsem cítil, že potřebuju vidět kluky z týmu. Na tom pódiu jsem ve žlutém trikotu mohl stát jen proto, že byli se mnou a chránili mě. Nechtěl jsem teď jet sám, chtěl jsem jet s nimi. „Pojďme je dohnat," řekl jsem Johanovi.
Zrychlil a za chvíli jsme uviděli náš autobus. Zavolali jsme vysílačkou řidiči a on na nás počkal. Když jsme tam dojeli, vyskočil jsem z Johanova auta, běžel k autobusu a vyběhl po schůdcích nahoru. Vskočil jsem dovnitř, postavil se do uličky a řval nadšením.
„Tak jak se vám líbím teď?! Jak se vám sakra teď líbím?!!"
Kluci začali řádit. Vyskočili ze sedadel a křičeli a dalších deset minut panovala v autobusu naprostá vřava. Všichni jsme se objímali, plakali a plácali se po zádech.
Tour ještě neskončila, ale teď jsem bezezbytku věřil, že ji vyhraju. Poprvé jsem se necítil slabý nebo uštvaný. Cítil jsem se jako opravdový vůdce Tour de France. A navíc, a to bylo ještě důležitější, jsem zase mohl svým kolegům pohlédnout do očí.
Po další tři dny jsme s Ullrichem jeli v jakémsi limbu a sledovali jeden druhého. V těch etapách nebyla příležitost nahnat zvlášť významně čas, takže jsme jen udržovali stálé tempo a mířili k Nantes — k rozhodující etapě, jak jsme oba věděli, k časovce. Neměli jsme co na práci, jen šlapat a přemýšlet. Napětí vzrůstalo. Cítili jsme skutečně každou vteřinu.
V Nantes jsme se probudili do strašlivého lijáku. Johan a já jsme přesto vstali v půl sedmé a jeli si prohlédnout trať. Pomalu jsem křižoval silnici a studoval zatáčky, koleje, dokonce i poklopy kanálů. Na mokré silnici mohla i stopa barvy znamenat osudné uklouznutí. Posledních deset kilometrů mělo být zvlášť náročných, jak jsem si všiml -spousty kruhových objezdů a zatáček, kde se skrývala potenciální katastrofa. Když jsme se vrátili do hotelu, doslechli jsme se, že Ullrich tam spal taky a že si radši prohlédl videozáznam trati, aby nezmokl.
To ráno bylo v týmovém autobuse ticho. Déšť stékal po okenních sklech. Můj přítel komik Robin Williams to ticho občas narušil svojí obvyklou bujarostí. Snažil jsem se smát, ale čelist se mi klepala.
Pak už byli na trati všichni soupeři. Přicházely zprávy od kluků z týmu: každých pár minut nějaká bouračka. Spadli už tři z Ullrichových kolegů. Nesmím zaváhat.
Johan mi dal pár posledních taktických instrukcí a varování: já ne-potřebuju riskovat. To Ullrich mě pronásleduje, ne já jeho.
S touhle myšlenkou jsem vyrazil na trať - a začal zvolna. Po prvních patnácti stech metrech jsem na Ullricha ztrácel šest vteřin.
Cítil jsem, jak mi kola v dešti podkluzují.
Zůstal jsem v klidu. Měl jsem podezření, že Ullrich vyrazil ostře, aby na mě hned zpočátku zatlačil nebo mě dokonce demoralizoval. Soustředil jsem se na vlastní tempo a našel si rytmus.
Při dalším průběžném měření jsem zaostával jen o dvě vteřiny.
Ullrich se pořád snažil, přestože na celé trati doslova stála voda. Na každém rohu nám zpod kol tryskaly úplné gejzíry.
Většina kluků z týmu měla už trať bezpečně za sebou a teď seděli v autobusu a nervózně sledovali závod v televizi. Zakrývali si obličeje rukama, když jsem svištěl přes kluzký chodník. Vykukovali škvírami mezi prsty.
Nahnal jsem deset vteřin.
Ullrich vepředu usilovně šlapal do pedálů. Dostal se do nejhoršího úseku trati, na posledních deset kilometrů. Vjel na kruhový objezd.
O chvíli později jsem uslyšel ve vysílačce Johanův bezvýrazný hlas. „Lanci, Ullrich se vyboural."
Ullrich vletěl do kruhového objezdu a jak se nakláněl do zatáčky, smeklo se mu kolo. Bylo to, jako by silnice pod ním zničehonic prostě zmizela. Několik nekonečných, hrůzostrašných vteřin klouzal po vodou nasáklém asfaltu a pak narazil do balíků slámy na kraji.
Ullrich se snažil dostat se co nejrychleji zpátky na nohy a nasednout honem na kolo, ale závod byl rozhodnutý. Já jsem byl vítěz Tour, pokud se mi podaří zůstat v sedle. „Lanci, v klidu, prosím tě. Žádné riskování," řekl Johan. „Ted už můžeš do cíle skoro dojít pěšky a stejně budeš vítěz Tour."
Od té chvíle se závod změnil na příjemnou projížďku po Nantes. Vlastně jsem jen tak šlapal a užíval si krásnou vyhlídku. Ale na rozích jsem si dával stále pozor.
Tři kilometry od cíle mě v autě dojel Johan a gestikuloval zdviženými palci. Zamával jsem na pozdrav. Texas může slavit.
Jak jsem se přibližoval k cílové čáře, všechno utrpení uplynulých tří týdnů se rozplývalo. Cítil jsem, jako by mě na obličeji hřálo slunce, a pak mi došlo, že je to můj vlastní úsměv. Projel jsem cílem, zdvihl do vzduchu zaťatou pěst a snažil se užít si ten okamžik: právě jsem se stal pětinásobným vítězem Tour de France.
Je však těžké prožívat takový rekord. Rekord slouží jako určité měřítko nebo laťka, podle níž nastavujeme své limity. Říct, že někdo pětkrát vyhrál Tour de France je jenom abstraktní prohlášení, které vůbec nepostihuje všechny události a emoce, které jsme v závodě prožívali, všechny dílčí porážky a vítězství v etapách, všechno trápení a vzrušení. Co to znamená, když se řekne „pět vítězství na Tour de France", mohli plně pochopit možná jenom kolegové z týmu a čtyři borci, kteří to dokázali přede mnou. Ti všichni mají nějaké osobní asociace k číslu pět. Věděl jsem jasně, co pětka znamená pro mě: právě tolikrát jsem se vyškrábal znovu na vrchol.
Když jsem sešel z pódia, potkal jsem Bernarda Hinaulta. Popadl mě prostě za ruku a řekl: „Vítej do klubu."
Jízda do Paříže následující den byla už jedna velká oslava. Jel jsem zvolna, upíjel šampaňské a přemítal o smyslu toho závodu: jak se člověk musí pořád znovu škrábat vzhůru, řešit stále nové problémy, ať už hlavou nebo vůlí. Hruď se mi dmula pýchou, když jsme vjížděli do Paříže. Projížděli jsme kolem Hotel de Crillon a já jsem uviděl, že pro mě vyvěsili texaskou vlajku, stejně jako v předcházejících pěti letech.
Skutečně jsem si však vychutnal vítězství až později, na večírku s týmem. Povstal jsem a všem připil. „Tenhle rok byl pro mě moc těžký, jak osobně, tak z profesního hlediska," řekl jsem. „Občas jsem nebyl zrovna nejlepší a moc dobře to vím. Všem jsem vám nahnal strach a slibuju, že už se to nikdy nestane. Ale vy jste mi, kluci, pomohli. By-
lo pro mě hrozné jít na večeři a muset se vám dívat do tváře, když jsem vás takhle nechával na holičkách. Po Luz Ardiden jsem vám konečně mohl směle pohlédnout do očí. Opravdu jsem vás potřeboval, a vy jste tam byli a já jsem teď tady díky vám. Díky, že jste stáli při mně. Tenhle trikot patří vám. Tahle oslava, tahle noc je na vaši počest. Díky."
A to byl pro mě konec toho ročníku Tour de France. Ale jak říkám, pořád se něco děje.
Kik, děti a já jsme se vrátili do Girony společně. Uložili jsme děti, zapnuli baby monitor a sešli dolů do kavárny, co máme přímo pod okny. Dali jsme si studené pivo, španělskou šunku a chleba a tiše tam seděli. Chtěli jsme se nadále snažit, přemýšlet a věnovat úsilí našemu vztahu.
V dalších dnech jsem se vyhýbal každému pozvání, všem rozhovorům a akcím. Tentokrát, na rozdíl od týdnů po předcházejících Tour, jsem prostě zůstal doma. Hrál jsem si s dětmi a chodil s nimi na pláž. Koupili jsme si nový gril na barbecue, vařili si venku na zahradě a poslouchali Boba Marleyho. Zdokonalil jsem se v přípravě ledové marga-rity. Přemýšlel jsem, že bychom jen tak pro radost vyrazili do Amalfi na italském pobřeží. Pro jednou jsem přestal uvažovat o závodech.
Někde přede mnou je další cílová čára. Ale nechci se k ní dostat -ještě ne.