1. KAPITOLA
Nenabízím je za dvě pence," křičel děda a v každé ruce třímal hlávku zelí. „Nechci za ně ani penci, dokonce ani půlpeny. Ne, prodávám je za čtvrťák."
To byla první slova, na která se dokážu rozpomenout. Ještě předtím, než jsem se naučil chodit, mě starší sestra strkala do bedničky od pomerančů na chodníku vedle místa, kde děda prodával. Asi chtěla, abych se učil už od plenek.
Moje první slova byla děda a čtvrťák. Ve třech letech jsem už dokázal slovo od slova opakovat všechny jeho průpovídky. Nikdo z rodiny si nebyl jistý přesným datem mého narození. Táta byl právě ve vězení a maminka zemřela dřív, než jsem se poprvé nadechl. Děda měl pocit, že to byla sobota, pravděpodobně lednová. Byl přesvědčený, že to bylo roku 1900 a s jistotou věděl, že tehdy vládla královna Viktorie. Dohodli jsme se tedy na sobotě 20. ledna 1900.
Maminku jsem nepoznal, protože, jak jsem se už zmínil, zemřela v den, kdy jsem se narodil. Kněz říkal, že zemřela při porodu, ale význam jeho slov jsem pochopil až o pár let později. Otec 0'Malley mi nepřestával opakovat, že pokud někdy viděl světici, byla to moje maminka. Otec - kterého za svatého nepovažoval naprosto nikdo - pracoval přes den v docích, večery a noci trávil po hospodách a domů se vracel nad ránem jenom proto, že se tu mohl nerušené prospat.
Zbytek rodiny tvořily tři sestry. Nejstarší Sal bylo pět a znala datum svého narození přesně, protože k tomu došlo uprostřed noci a táta byl zrovna doma. Grace byly tři a byla velice tichá. Nejmladší Kitty měla osmnáct měsíců a pořád řvala.
Hlavou rodiny byl děda Charlie, po kterém mě pokřtili. Měl v přízemí domu ve Whitechapel Road, kde jsme bydleli, svůj pokoj. Nejen proto, že byl nejstarší, ale hlavně kvůli tomu, že platil činži. My ostatní jsme se tísnili ve druhé místnosti. V přízemí byly ještě dvě další. Jedna sloužila jako kuchyň a druhá připomínala větší skříň, ale Grace ji s oblibou nazývala salonem.
Záchod byl na zahradě bez jediného stébla trávy a dělili jsme se o něj s irskou rodinou žijící nad námi. Zdálo se, že jej používají výhradně kolem třetí ráno.
10

Děda - pouliční prodavač zeleniny - měl svoje místo na rohu Whitechapel Road. Jakmile jsem byl schopen vyhrabat se z bedničky od pomerančů a batolit se mezi ostatními dvoukolá-ky, zjistil jsem, že místní lidé ho považovali za nejlepšího zelináře v East Endu.
Otec, jak už jsem říkal, pracoval v docích a nikdy se o nás moc nezajímal. Byly doby, kdy vydělával i libru týdně, ale peníze vždycky skončily u Černého vola, kde je propil v pivu a prohrál v hazardních hrách se sousedem Bertem Shorrock-sem, který snad ani neuměl mluvit, jen mručel.
Nebýt dědy, nechodil bych vůbec do školy. Ale učení jsem moc nedal. Občas jsem bouchl víkem lavice nebo zatahal za copy holku, co seděla přede mnou. Přezdívalo se jí PaŠík, ale ve skutečnosti se jmenovala Rebeka Salmonová a jejímu otci Danu Salmonovi patřilo pekařství na rohu Brick Lané. Rebeka znala přesně datum i místo narození a neustále zdůrazňovala, že je skoro o rok mladší než my ostatní.
Nemohl jsem se dočkat, až ve čtyři odpoledne zazvoní konec vyučování, bouchnu naposledy víkem lavice a rozběhnu se k Whitechapel Road pomáhat dědečkovi.
V sobotu mě děda brával s sebou brzy ráno na trh do Covent Garden, kam chodil vybírat ovoce a zeleninu. Místo, kde prodával, bylo naproti pekařství pana Salmona a obchůdku, kde pan Dunkley prodával pečené ryby a brambůrky.
I když jsem se nemohl dočkat, až se školou skoncuju nadobro a budu pracovat s dědou, kdybych se ulil z jediné hodiny, nevzal by mě v sobotu odpoledne na zápas našeho místního fotbalového týmu West Ham nebo, což by bylo ještč horší, by mě nenechal ráno prodávat.
„Doufal sem, že se budeš učit jako Rebeka Salmonová," říkával. „To děvče to dotáhne daleko..."
„Čím dál, tím lip," souhlasil jsem, ale nikdy se mé poznámce nezasmál. Jen zdůraznil, že je ve všech předmětech
nejlepší.
„Krom matiky," vytahoval jsem se, „tam na mě nemá." Dokázal jsem všechno spočítat z hlavy, zatímco Rebeka si to musela napsat. Hrozně ji to štvalo.
Otec se za celou dobu mé školní docházky v základní škole v Jubilee Street nikdy neukázal, ale děda alespoň jednou za pololetí zašel za naším učitelem panem Cartwrightem, který mu tvrdil, že s mým počtářským nadáním bych se mohl stát účetním nebo úředníkem. Jednou dokonce navrhl, že by mi mohl
11
obstarat místo v City. Ale bylo to mrhání časem, protože jsem toužil pracovat s dědou.
Bylo mi sedm, když jsem si uvědomil, že jméno na dědově dvoukoláku, kde byl nápis: Charlie Trumper, poctivý obchodník, založeno roku 1823, se shoduje s mým. Otec se jmenoval George a při několika příležitostech dal jasně najevo, že až půjde děda na odpočinek, nemá v úmyslu jeho živnost přebrat, protože kumpáni z doků jsou mu bližší.
Z jeho rozhodnutí jsem měl velkou radost a oznámil dědovi, že až nastoupím na jeho místo, nebudeme muset ani měnit jméno.
Děda se zasmál. „Hochu, nechci, abys skončil v East Endu u dvoukoláku. Na to by tě bylo škoda." Jeho slova mě roze-smutnila. Copak nechápe, že právě obchod se zeleninou je to, po čem toužím?
Škola se vlekla měsíc za měsícem, rok za rokem a Rebeka Sal-monová posbírala všechny ceny za nejlepší výsledky. Každoroční slavnostní udílení cen bylo o to horší, že jsme museli vyslechnout v jejím podání třicátý třetí žalm. Stála na pódiu v bílých šatech, bílých podkolenkách a černých botách. Dokonce i mašli v dlouhých černých vlasech měla bílou.
„Řekla bych, že má každej den čistý kalhotky," zašeptala mi do ucha Kiny.
„Vsadím guineu proti čtvrťáku, zeje eště panna," Ozvala se Sal. Rozesmál jsem se, protože všichni obchodníci na Whitecha-pel Road se při zaslechnutí toho slova rozesmáli, ačkoli musím připustit, že tenkrát jsem neměl tušení, co to panna je. Děda na mě sykl: „Pšt!" a usmál se až ve chvíli, kdy jsem šel přebrat cenu za aritmetiku. Byla to krabička pastelek, která k ničemu nebyla. Ale vždycky odměnou byla buď kniha nebo pastelky.
Vracel jsem se na své místo a děda tleskal tak hlasitě, že některé matky se s úsměvem ohlížely. To dědu jen utvrzovalo v odhodlání, že do školy budu chodit až do čtrnácti let.
Teprve když mi bylo deset, dovolil mi děda ráno před odchodem do školy pomáhat ukládat zboží na káru. Brambory dopředu, zelenina doprostřed a ovoce dozadu, to bylo jeho pravidlo. „Nikdy nedovol, aby ti sahali na ovoce před placením," říkával. „Brambory nepomačkaj, ale několikrát zvednutej a polože-nej hrozen už těžko prodáš."
V jedenácti jsem přijímal od zákazníků peníze a vracel drobné. Tenkrát jsem zjistil, že mince mohou záhadně zmizet v dlani. Zákazník otevřel pěst a já viděl, že jedna z mincí, které jsem mu vrátil, zmizela. Musel jsem mu ji dát ještě jednou. Připravil
12
jsem tak dědu o pořádnou část týdenního výdělku, dokud mě nenaučil zdůraznit: „Dvě pence, paní Smithová," a zvednout mince tak, aby je všichni viděli. Teprve potom je odevzdat.
Ve dvanácti jsem uměl nakupovat od dodavatelů v Covent Garden s kamennou tváří a vzápětí zboží s širokým úsměvem od ucha k uchu na Whitechapel prodávat. Všiml jsem si, že děda dodavatele pravidelně střídá. „Aby si nikdo nemyslel, že to má umě jistý."
Ve třinácti jsem znal v Covent Garden každého z dodavatelů ovoce a zeleniny. Brzy jsem věděl, kdo zakrývá pěkným ovocem to špatné, kdo se snaží schovat potlučené jablko a kteří dodavatelé se vás snaží vzít na hůl. Na našem místě na ulici jsem se naučil, kteří zákazníci neplatí a proto není radno jim dávat na dluh.
Vzpomínám si, jak se mi pýchou dmula hruď, když mi paní Smelleyová, majitelka ubytovny na Commercial Road řekla, že jablko nepadlo daleko od stromu a podle jejího názoru bych mohl být jednou stejně dobrý zelinář jako dědeček. Večer jsem to oslavil svým prvním pivem a cigaretou. Ani jedno jsem nedokončil.
Nikdy nezapomenu na sobotní ráno, kdy mi děda poprvé dovolil pracovat samostatně. Pět hodin mlčel a nepronesl jedinou radu nebo zkušenost. Když jsme spočítali tržbu, jako vždy na konci týdne mi podal šestipencovou minci, ačkoli jsme vydělali o dva šilinky a pět pencí míň než obvykle.
Věděl jsem, že děda by rád, abych zůstal ve škole a zdokonaloval se ve čtení a psaní, ale poslední pátek v prosinci 1913 jsem školními vraty základní školy v Jubilee Street prošel s otcovým požehnáním naposledy. Podle něho bylo vzdělání mrhání časem a neviděl v něm nic užitečného. Souhlasil jsem s ním, i když Rebeka získala místo na střední škole St. Paul's, v několik mil vzdáleném Hammersmithu. A kdo by se vláčel takovou dálku, když může být ve West Endu?
Paní Salmonová to po ní ale zjevně chtěla, protože každému, kdo se musel zdržet ve frontě na chleba, vykládala o intelektuálních schopnostech své dcery, aí už ta slova znamenají cokoli.
„Vona je hroznej snob," šeptával mi děda. „Patří k lidem, který maj doma mísu ovoce, i když nikdo nestůně."
Měl jsem o Rebece stejné mínění jako dědeček o její matce. Pan Salmon nám připadal normální. Sám byl pouličním prodavačem, dokud se neoženil se slečnou Roachovou, jejíž otec vlastnil pekařství.
13
Vždycky když jsem v sobotu ráno připravoval zboží na dvou-kolák, pan Salmon přenechal obchod manželce a vytratil se do synagogy. Za jeho nepřítomnosti nám paní Salmonová neustále hlasitě dávala najevo, že ona je jiného vyznání.
Rebeka si nebyla jistá, jestli má jít s otcem do synagogy, nebo zůstat s matkou v obchodě. Tam si sedla u okna a jakmile byl otec z dohledu, začala se cpát plněnými koblihami.
„To je vždycky problém smíšenejch manželství," říkával děda. Trvalo léta, než mi došlo, že nemluví o plněných koblihách. Po odchodu ze školy jsem navrhl dědovi, že si může ráno přispat a já budu jezdit pro zboží. Nechtěl o tom ani slyšet, ale když jsme přišli na tržiště, poprvé mě nechal jednat s dodavateli. Rychle jsem našel jednoho, který mi slíbil tucet jablek za tři pence, pokud budu takové množství odebírat celý příští měsíc. Vždycky jsme s dědou snídali jablko, takže dohoda nám zajistila ranní jídlo a navíc jsem věděl, jaké zboží prodávám.
Od té chvíle jsme i ve všední den vydělávali tolik jako v sobotu a někdy náš zisk představoval i Čtrnáct šilinků týdně.
Dostával jsem týdně pět šilinků, což bylo skutečné jmění. Čtyři jsem ukládal do plechovky schované pod dědečkovou postelí. Brzy jsem ušetřil první guineu. Pan Salmon mi jednou, když stál před obchodem s rukama zastrčenýma do kapsiček u vesty a vystavoval na odiv zlaté hodinky na řetězu řekl, že gu-inea znamená pro člověka jistotu.
Po večerech, když děda odešel domů a otec do hospody, mě brzy přestalo bavit jen sedět a poslouchat tlachání sester. Stal jsem se tedy členem místního chlapeckého klubu. V pondělí, ve středu a v pátek jsme se věnovali stolnímu tenisu, v úterý, ve čtvrtek a v sobolu jsme boxovali. Ve stolním tenisu jsem nevy-nikl, ale stal jsem se slušným boxerem bantamové váhy a jednou jsem dokonce klub reprezentoval v utkání s Bethnal Green. Do hospod jsem moc nechodil a nelákaly mě ani sázky nebo hazardní hry, ale v sobotu odpoledne jsem pravidelně chodil na fotbal. Občas jsem se vypravil do West Endu na některou z muzikálových hvězd.
Když se mě dědeček zeptal, co bych si přál k patnáctým narozeninám, bez váhání jsem odpověděl: „Svůj dvoukolák." Vzápětí jsem dodal, že už na něj mám skoro našetřeno. Dědeček mi se smíchem řekl, že len starý je dost dobrý i pro mě. Varoval mě, že když je válka na spadnutí, nemá smysl investovat do nových věcí. Ačkoli mi pan Salmon vysvětlil, že už před rokem jsme vyhlásili válku Německu - nikdo z nás o arcivévodovi Fcrdinan-
14
dovi nic nevěděl - vážnost situace jsme si uvědomili až ve chvíli, kdy začali mladíci z tržiště mizet na frontu a nahrazovali je jejich mladší bratři, někdy dokonce i sestry. V sobotu ráno bývalo v East Endu víc mladíků v khaki než v civilu. . Z té doby si už vzpomínám jen na uzenáře Schultze. Chodívali jsme k němu v sobotu večer a občas nám přidal jeden párek zdarma. Později začínal dny pravidelně s rozbitou výlohou a jednou ráno zůstal jeho obchod zavřený a už jsme ho nikdy neviděli. „Internace," zašeptal děda tajemně.
V sobotu ráno za námi někdy zašel otec, ale jediným důvodem bylo získat od dědy nějaké peníze, aby se mohl odebrat k Černému volu a utratit je tam se svým kumpánem Bertem Shorrocksem.
Každý týden mu děda vysolil šilink, někdy dokonce dva, ačkoli jsme oba věděli, že si to nemůžeme dovolit. Sám nikdy nepil, nesázel ani nehrál hazardní hry, což ale otci nijak nebránilo zastrčit peníze do kapsy, dotknout se čepice a vyrazit směrem k Černému volu.
Tak to chodilo týden co týden a asi by se nic nezměnilo, kdyby se jednou v sobotu ráno jakási snobská dáma v dlouhých černých šatech a se slunečníkem, která postávala celý minulý týden na rohu ulice, nevydala k našemu dvoukoláku. Zastavila se a připevnila otci na klopu bílé pírko.
Nikdy jsem ho neviděl tak zmateného. Vypadal hůř, než když za sobotní noc prohrál všechny peníze a domů se vrátil tak opilý, že jsme se museli všichni schovat pod postel. Zvedl k dámě zaťatou pěst, ale ona se nedala zastrašit a do očí mu řekla, zeje zbabělec. Křikl na ni několik nadávek, které si obvykle šetřil pro výběr-čího Činže. Pírko hodil do kanálu a vyrazil směrem k Černému volu. V poledne, kdy Sal podávala k obědu pečenou rybu a hranolky, se neobjevil. Nijak mi to nevadilo, protože jsem před odchodem na zápas West Hamu snědl i jeho porci. Vrátil jsem se večer, ale stále ještě doma nebyl, a když jsem se druhý den ráno probudil, jeho strana postele vypadala nedotčená. V poledne jsme se s dědečkem vrátili z kostela, ale po otci nebylo stále ani vidu, ani slechu. Druhou noc jsem měl manželskou postel pro sebe.
„Asi je zase v lochu," prohlásil děda v pondělí ráno, když jsem tlačil káru prostředkem ulice a snažil se vyhnout koňským bobkům roztroušeným po celé Metropilitan Line.
Před číslem 110 jsem zahlédl paní Shorrocksovou s obvyklým monoklem a modřinami, kterými ji obdařil v sobotu v noci Bert.
15
V té chvíli jsem si uvědomil význam pojmu reputace. Podal jsem jí své celoživotní úspory a slíbil, že zbytek dostane do konce roku.
Potřásli jsme si rukama, uchopil jsem držadla a tlačil svou pýchu přes most k Whitechapel Road. Když Sal a Kitty spatřily můj úlovek, poskakovaly vzrušeně kolem a a pomáhaly mi vyrobit nápis Charlie Trumper, poctivý obchodník, založeno roku 1823. Byl jsem přesvědčený, že dědeček na mě bude pyšný.
Barvy nápisu ještě nezaschly. když jsem se vydal vítězoslavně k tržišti. Už z dálky jsem se usmíval od ucha k uchu.
Zástup kolem dvoukoláku starého pána byl větší než obvykle a jakmile jsem se objevil, někdo křikl: „Támhle de mladej Charlie." Několik tváří se otočilo. Pustil jsem držadla nové káry a vyděšeně si razil cestu davem. Lidé ustupovali, abych mohl projít. Uviděl jsem dědečka. Ležel na chodníku, hlavu podloženou bedničkou jablek a tvář popelavě bílou.
Klekl jsem si vedle něj. „Dědo, jsem tady," křičel jsem. „Co mám dělat? Řekni mi co, a já to udělám."
Těžká víčka se pohnula. „Dobře poslouchej, hochu," lapal po dechu. „Kára je teď tvoje. Nikdy ji nepouštěj z dohledu na víc než pár hodin."
„Ale to je tvoje kára a tvoje místo, dědečku. Jak bys bez nich prodával?" namítl jsem. Ale už mě neslyšel.
Do té doby jsem si neuvědomil, že někdo z mých blízkých by mohl zemřít.
18
2. KAPITOLA
Dědečkův pohřeb se konal jasného únorového rána v kostele Panny Marie a svatého Michala na Jubilee Street. Když zabral svá místa sbor, zbylo už jen místo k stání. Dokonce i pan Salmon v dlouhém černém kabátě a klobouku se tísnil vzadu.
Následující ráno dorazil Charlie na dědečkovo místo s novým dvoukolákem. Pan Dunkey vyšel ze svého obchůdku, aby mu vyjádřil obdiv.
„Vejde se na něj skoro dvakrát tolik co na starej dědečkův," vysvětloval Charlie. „A dlužím za něj už jen necelou libru." Do konce týdne ale Charlie zjistil, že kára zůstává zpoloviny naložená zbožím, o které není zájem. I Sal a Kitty ohrnovaly nos nad takovými lahůdkami jako černé banány a pomačkané broskve. Trvalo několik týdnů, než nový obchodník dokázal odhadnout množství zboží a ještě déle mu trvalo zjištění, že požadavky zákazníků se neustále mění.
Jednou v sobotu, když se vracel s nákladem z tržiště, zaslechl drsný výkřik.
„Britské jednotky pobité na Sommě," vykřikoval kamelot na rohu ulice a mával nad hlavou novinami.
Charlie koupil za půlpenci Daily Chronicle, posadil se na chodník a dal se do čtení. Vybíral si známá slova. Dozvěděl se o smrti tisíců britských vojáků, bojujících spolu s Francouzi proti armádě císaře Viléma. Nešťastné taženi skončilo katastrofou. Generál Haig předpovídal postup jeden a půl kilometru za den, ale nakonec byl nuceni ustupovat. Věta Na Vánoce jsme všichni doma teď vypadala jako hloupé chvástání.
Charlie odhodil noviny do koše. Byl si jistý, že jeho otce žádný Němec nedostane. Ale od chvíle, kdy se Grace nechala převést do lazaretu vzdáleného necelý kilometr od přední linie, se cítil provinile.
Ačkoli mu sestra psala každý měsíc, o otci nevěděla nic. Je tu asi půl milionu vojáků a všichni vypadají stejně - jsou prochladlí, promoklí a hladoví, vysvětlovala. Sal pracovala dál jako servírka na Commercial Road a zbytek času trávila hledáním manžela, zatímco Kitty neměla potíže najít jakýkoli počet mužů ochotných splnit každé její přání. Měla jako jediná během dne
19
dost času vypomoct u káry, ale vstávala až po východu slunce a než zapadlo, zmizela, takže, jak by řekl dědeček, nepředstavovala žádný užitek.
Trvalo celč týdny, než si Charlie odvykl otáčet se za sebe s otázkou: „Kolik, dědo? Můžu dát paní Rugglesový na dluh?" Do Vánoc splatil dluh za novou káru a zůstal téměř bez peněz. Začal si uvědomovat, jak dobrým obchodníkem starý pán byl.
Několik prvních měsíců vydělávali týdně jen pár pencí a Sal tvrdila, že pokud nezaplatí činži, skončí v chudobinci. Prosila bratra, aby prodal dědečkovu káru a získali tak aspoň libru. Charlieho odpověď byla neměnná: „Nikdy." Dodal ještě, že by raději umřel hlady a nechal své ostatky shnít na dvoře, než by připustil, aby na dědečkovu káru sáhl někdo jiný.
Na podzim roku 1916 se situace začala lepšit a největší dvou-kolák na světě vynesl tolik, že si Sal mohla koupit obnošené šaty. Kitty boty a Charlie oblek ze třetí ruky.
Byl sice hubený - muší váha - a nijak vysoký, ale když minuly jeho sedmnácté narozeniny, dámy, které na rohu White-chapel Road zdobily bílým peříčkem klopu každého civilistu ve věku mezi čtyřiceti a osmdesáti si ho začaly nedočkavě prohlížet. Charlie neměl z Němců strach, jen stále doufal, že válka rychle skončí a otec se vrátí domů ke svému Životu mezi doky a Černým volem. Ale jen z novinových článků nedokázal ani pan Salmon říct, co se na frontě skutečně děje.
Jak měsíce plynuly, dokázal stále lépe odhadovat požadavky svých zákazníků a oni na oplátku zjišťovali, že jeho kára nabízí lepší zboží než mnoho konkurentů. Jednou se objevila usměvavá paní Smelleyová, aby koupila pro svůj penzion víc brambor, než kolik potřebovali jiní zákazníci na celý měsíc.
„Mohl bych vám je dovézt každé pondělí přímo do domu," navrhl a smekl. „Ne, děkuji, Charlie," odpověděla. „Ráda vidím, co kupuju." „Dejte mi šanci, paní Smelleyová, a nebudete muset za kaž-dýho počasí ven, když se u vás vobjeví víc hostů."
Zadívala se mu přímo do očí. „Dobře, pár týdnů to zkusím. Ale jestli se mě pokusíš podfouknout, Charlie Trumpere.,."
„Řekněte jen kolik a čeho," odpověděl s úsměvem. Od té doby nikdo paní Smelleyovou nakupovat ovoce nebo zeleninu neviděl.
Charlie se rozhodl rozšířit dodávkovou službu i na další zákazníky v East Endu. Možná tak dokáže zdvojnásobit příjmy. Následující den ráno vytáhl dědečkovu starou káru, ometl z ní
20
pavučiny, věnoval jí několik tahů štětcem a vyslal Kitty, aby dům od domu sbírala objednávky. Sám zůstal na obvyklém místě na Whitechapel.
Během několika dní přišel o veškerý zisk za poslední rok. Ukázalo se, že Kitty nemá talent na počítání a navíc skočí na každou srdceryvnou historku. Do konce mčsíce byl Charlie skoro na mizině a zase neměli z čeho zaplatit činži.
„Jaké z toho plyne poučení?" zeptal se ho Dan Salmon, když postával na schodech před obchodem s čepičkou na temeni hlavy a rukou v kapse černé vesty, ze které visely zlaté hodinky.
„Dvakrát uvažuj, než zaměstnáš členy vlastní rodiny a nikdy nečekej, že lidi budou platit dluhy."
„Dobře," souhlasil pan Salmon. „Učíš se rychle. Tak kolik potřebuješ na nájem a na výdaje?"
„Proč vás to zajímá?" zeptal se Charlie.
„Tak kolik?" opakoval pan Salmon svou otázku.
„Pět liber," odpověděl se sklopenou hlavou.
V pátek večer Dan Salmon stáhl roletu a v prázdném krámě podal Charliemu spolu s několika oplatkami a macesy i pět liber. „Vrátíš mi to, až budeš moct, hochu. Hlavně o tom neříkej mý starý, oba bysme se dostali do maléru."
Charlie splácel pekaři pět měsíců pět šilinků týdně. Poslední splátku si zapamatoval navždycky, protože ten den Londýn zažil první velký nálet a on celou noc trávil schovaný se Sal a Kitty pod otcovou postelí.
Následující den si v Daily Chronicle přečetl, že přes sto obyvatel Londýna zahynulo a čtyři stovky byly raněny.
Zakousl se do ranního jablka, vyřídil týdenní objednávku paní Smelleyové a vrátil se na své místo na Whitechapel Road. Pondělí bylo vždycky rušné a když se zašel domů najíst, měl toho akorát tak dost. Právě polkl třetí sousto, když někdo zabušil na dveře.„Kdo to může bejt?" zeptala se Kitty a přidala Charliemu brambory.
„Existuje jedinej způsob, jak to zjistit, holčičko," podotkl ne-hnutě.
Kitty neochotně vstala od stolu a za chvíli se vrátila s vysoko zdviženým nosem. „Je to Bečky Salmonová a přej si chce s tebou promluvit."
„Teď hned? Tak to abys ji zavedla do salonu," navrhl Charlie s úšklebkem.
Když vstal a se zbytkem pečeně v ruce odcházel, Kitty už zase seděla. Odešel do jediné zbývající místnosti, kromě ložnice.
21
Posadil se do starého koženého křesla a jedl. O chvíli později vpochodovala do pokoje Bečky a zastavila se přímo před ním. Mlčela. Poněkud ho zaskočily její rozměry. Byla o dobrých pět až sedm centimetrů menší než on, ale vážila určitě aspoň o sedm kilo víc. Jasná těžká váha. Očividně se nezbavila zvyku cpát se plněnými koblihami. Charlie upíral pohled na její zářivě bílou halenku a tmavomodrou sukni. Na modrém saku měla vyšitého orla a slova, která neznal. Krátké tmavé vlasy zdobila červená stuha. Neuniklo mu, že černé boty a bílé ponožky jsou jako vždy bez poskvrny.
Navrhl by jí, aby se posadila, ale protože sám zabral jediné křeslo v mísnosti, nemělo to smysl. Nařídil Kitty, aby je nechala samotné. Chvíli upírala na Charlieho zuřivý pohled, ale nakonec beze slova odešla.
„Tak co bys ráda?" zeptal se, když zaslechl cvaknout dveře.
Rebeka Salmonová se roztřásla. „Přišla jsem kvůli tomu, co se stalo rodičům." Yyslovovovala pečlivě a k Charlieho znechucení bez místního přízvuku.
„Co se jim stalo?" zeptal se drsné, aby zakryl obavy. Bečky se rozplakala. Upřel pohled z okna, protože nevěděl, co by měl dělat.
Bečky roztřeseně pokračovala: „Tatínek zahynul při náletu a maminka je v nemocnici." Zmlkla a dál nic nevysvětlovala.
Charlie vyskočil. ..Nikdo mi nic neřek," vyhrkl a rázoval po pokoji.
„Nemůžeš to vědět," namítla Bečky. „Neřekla jsem to ještě ani pomocníkům v pekárně. Myslí si. že mu není dobře."
„Mám jim to říct já?" zeptal se. „Kvůli tomu jsi přišla?"
„Ne," odpověděla, zvedla hlavu a na chvíli se odmlčela. „Chci, abys převzal obchod."
Charlieho její návrh natolik zaskočil, že zůstal jako přimra-zený. Sice se zastavil, ale mlčel.
„Otec vždycky říkal, že to nebude dlouho trvat a budeš mít svůj obchod, tak jsem si myslela..."
„Ale já nemám o pekařství ani páru," namítl Charlie a složil se zpátky do křesla.
„Tatínkovi dva pomocníci všechno znají a myslím, že ty za pár měsíců budeš vědět víc než oni. Pekařství ale potřebuje obchodníka. Tatínek tě vždycky považoval za stejně dobrého jako byl tvůj děda, a len byl nejlepší."
, Ale co moje kára?"
„Vždyť je to jen pár metrů od obchodu, můžeš klidně dohlí-
22
žet na obojí." Po chvilce váhání dodala: „Na rozdíl od dodávko-:  iVé služby."
„Ty o tom víš?"
„Vím i o tom, že posledních pět šilinků jsi tatínkovi splatil několik minut předtím, než se jednou v sobotu odebral do synagogy. Neměli jsme před sebou tajnosti."
„A jak si to představuješ?" zeptal se Charlie s pocitem, že dívka je krok před ním.
„Ty povedeš obchod i dvoukolák a dělit se budeme napůl."
,A co budeš za svůj podíl dělat ty?"
„Povedu knihy a dohlédnu, abychom včas platili daně a neporušovali žádná nařízení městské rady."
„Daně jsem nikdy neplatil," namítl Charlie, „a koho by zajímala nějaká rada a její nesmyslný nařízení?"
Bečky na něj upřela tmavé oči. „Lidi, kteří chtějí jednou vést seriozní obchod, Charlie Trumpere."
„Dělení zisku napůl mi nepřipadá fér," snažil se Charlie převzít iniciativu.
„Můj krám má jistě větší hodnotu než tvůj dvoukolák a přináší také daleko větší zisk."
„Přinášel, dokud byl tvůj otec naživu," namítl Charlie, ale hned vzápětí svých slov litoval.
Bečky sklonila hlavu. „Tak budeme společníky nebo ne?" zamumlala.
„Šedesát ku čtyřiceti." navrhl Charlie.
Po dlouhém váhání k němu vztáhla ruku. Charlie vstal a dohodu zpečetil důkladným potřesením.
Po pohřbu Dana Salmona se Charlie snažil denně číst Daily Chronicle v naději, že v novinách najde nějakou zmínku o druhém praporu královských střelců a zjistí, kde by otec mohl být. Věděl, že jednotka bojuje kdesi ve Francii, ale přesné místo v novinách neuváděli, takže nebyl o nic chytřejší.
Začaly ho zajímat i inzeráty, které se objevovaly témě? na každé stránce. Charlie nemohl uvěřit, že nóbl lidi z West Endu jsou ochotni utrácet takové peníze za něco, co mu připadalo jako zbytečný přepych. Přesto toužil ochutnat nejnovější americký nápoj Coca Cola, jedna láhev stála celou penci, nebo vyzkoušet nejnovější holicí strojek na žiletky od firmy Gillette -šest pencí za držák a další dvě za šest žiletek. Kromě skutečnosti, že se ještě neholil ho odrazoval i fakt, že jeho otec, který používá břitvu, by už jen pouhou myšlenku na něco takového
23
odsoudil jako zvrhlost. A podvazkový pás za dvě guineje považoval za naprostý nesmysl. Sal ani Kitty nebudou nikdy nic takového potřebovat, jedině snad Bečky, pokud to takhle povede dál.
Charlieho inzeráty zaujaly natolik, že v neděli ráno jezdil tramvají do West Endu, aby se na ty zázraky podíval. Dojel do Chelsea a potom se pomalu vracel východním směrem k May-fair a cestou studoval zboží ve výkladních skříních. Všímal si oblečení kolemjdoucích a obdivoval automobily, které sice chrlily oblaka kouře, ale nezanechávaly za sebou uprostřed silnice bobky. Začal uvažovat, kolik by mohlo stát v Chelsea prona-jmutí obchodu.
První říjnovou neděli roku 1917 vzal s sebou do West Endu i Sal, aby jí ukázal památky.
Pomalu kráčel se sestrou od jedné výlohy ke druhé a nedokázal zakrýt vzrušení nad každým objevem, který učinil. Pánské oděvy, klobouky, boty, dámské šaty, parfémy, prádlo, dlouhé minuty hleděl i na sladkosti a těstoviny.
„Proboha, pojďme domů do East Endu, tam patříme," prohlásila Sal. „Jedno je mi jasný - tady bych se nikdy necejtila doma."
„Ale copak mi nerozumíš? Jednou budu mít v Chelsea obchod," zdůraznil Charlie.
„Nemluv nesmysly," obořila se na něj. „To by si nemoh dovolit ani Dan Salmon." Charlie její poznámku nechal bez komentáře.
Dobu, za kterou dokáže Charlie zvládnout pekařské řemeslo, odhadla Bečky přesně. Během měsíce věděl téměř všechno o pecích, kvasnicích i správném poměru mouky a vody a vyznal se v tom stejně jako oba pomocníci. Protože do pekařství chodili nakupovat stejní zákazníci jako k němu, prodej klesl za první tři měsíce jen nepatrně.
Bečky byla skutečně zdatná a účty držela v dokonalém pořádku. Založila dokonce i knihu pro prodej zeleniny. Na konci prvního čtvrtletí spolupráce činil jejich zisk čtyři libry a jedenáct šilinků, ačkoli nechali předělat jednu pec na plyn a Charlie si pořídil obnošený oblek.
Sal pracovala dál jako servírka v kavárně na Commercial Ro-ad, ale Charliemu bylo jasné, že se nemůže dočkat, až najde někoho, kdo by si ji vzal - na vzhledu jí nezáleželo.
Grace psala pravidelně každý měsíc. Přestože byla obklopena smrtí, její dopisy vyznívaly vesele. Otec 0'Malley říkal, že
24
je jako její matka. Kitty se vracela a odcházela, půjčovala si od sester i bratra a dluhy zásadně nevracela. „Je po otci," poznamenal otec 0'Malley.
„Máš hezký oblek," všimla si paní Smelleyová, když k ní v pondělí odpoledne zašel s objednaným zbožím. Zrudl, smekl čepici, tvářil se, že lichotku přeslechl a spěchal do pekařství.
Druhé čtvrtletí už vykazoval výraznější zisky. Varoval Bečky, že si vyhlédl ještě řeznictví, protože majitelův syn zahynul u Passchendaele. Bečky ho od dalšího dobrodružství zrazovala. Chtěla nejdřív vědět, jak si povedou a i potom by se do něčeho takového pustila jen s někým, kdo rozumí řemeslu., Jedno je jisté, Charlie Trumpere," zdůraznila, když seděli v malé místnosti za pekařstvím a kontrolovali měsíční účty. „O řeznictví nevíš vůbec nic. Trumper, poctivý obchodník, založeno v roce 1823, se mi zamlouvá," dodala. „Trumper, pomatený bankrotář, zkrachovalý v roce 1917, už tak dobře nevypadá, co?"
I Bečky si všimla nového obleku, ale až poté, co zkontrolovala dlouhý sloupec čísel. Chtěl jí lichotku vrátit poznámkou, že trochu zhubla, ale právě v tu chvíli se natáhla pro další koláč.
Přejížděla ulepeným ukazováčkem po měsíčním výkazu a potom čísla porovnala s bankovním výpisem. Pod tlustou černou čáru na konci stránky zaznamenala pečlivě zisk osm liber a čtrnáct šilinků.
„Tímhle tempem budeme ve čtyřiceti milionáři," poznamenal Charlie s úsměvem.
„Ve čtyřiceti, Charlie Trumpere?" podivila se Bečky. „Moc nespěcháš, co?"
„Co tím chceš říct?" naježil se.
„Jen tolik, že jsem doufala, že toho dosáhneme daleko dřív."
Charlie se hlasitě rozesmál, aby zakryl rozpaky, že nedokáže poznat, jestli to myslí vážně nebo jen žertuje. Když si Bečky byla jistá, že inkoust zaschl, zavřela knihy a uložila je do kabely. Charlie se chystal zamknout obchod. Vyšli na chodník, popřál své obchodní partnerce zamračeně dobrou noc, otočil klíčem a vydal se k domovu. Falešně si pohvizdoval a uvažoval, jestli by mohl skutečně vydělat první milion ještě před čtyřicítkou, nebo jestli si z něho Bečky jen utahovala.
Když došel k bytu Berta Shorrockse, zarazil se. Před vchodem do domu číslo 112 stál otec 0'Malley v dlouhé černé sutaně, černém klobouku a s biblí v ruce.
25
3. KAPITOLA
arlie seděl ve vlaku do Edinburghu a uvažoval o tom, co podnikl během posledních čtyř dnů. Bečky jeho rozhodnutí označila za ztřeštěnost. Sal se vyjádřila ještě jasněji. Paní Smelleyová si myslela, že by neměl odjíždět, dokud nedostane povolávací rozkaz a Grace, která stále pečovala o raněné na západní frontě ještě netušila, co udělal. Kitty se jen rozmrze-le zeptala, jak tu bez něj přežije.
Vojín George Trumper zahynul druhého listopadu 1917 u Passchendaele. V úředním dopise jakýsi poručík sdělil, že zemřel hrdinskou smrtí při útoku na nepřátelskou linii. Při útoku na šestnáct kilometrů širokou frontu mezi Messines a Passchendaele zahynulo přes tisíc vojáků, takže nebylo divu, že poručík psal velice stručně.
Po bezesné noci stál Charlie následující ráno jako první před odvodní kanceláří v Great Scotland Yardu. Plakát na stěně volal dobrovolníky od osmnácti do čtyřiceti let, aby se připojili k armádě generála Haiga.
Charlie se modlil, aby ho neodmítli, protože mu nebylo ještě osmnáct.
Když na něj důstojník štěkl: „Jméno?" vypnul hruď a skoro zakřičel: „Trumper." Napjatě čekal, co bude dál.
„Datum narození?" pokračoval muž se třemi proužky na rukávu.
„Dvacátého ledna 1899," odpověděl Charlie bez váhání, ale tváře mu po těch slovech zaplavil ruměnec.
Důstojník se na něho podíval a spiklenecky mrkl. Bez komentáře zapsal údaje na formulář. „Sundejte si čepici, mladíku, a hlaste se u lékařské prohlídky."
Sestra ho zavedla do místnosti, kde ho starší muž v bílém plášti vyzval, aby se svlékl do půl těla, zakašlal, vyplázl jazyk a zhluboka dýchal. Přitom se ho dotýkal nějakým studeným gumovým předmětem. Prohlédl mu uši a oči a bouchal ho gumovou tyčkou pod kolena. Poté, co si poprvé v životě musel před někým, kdo nepatřil do rodiny, odložit kalhoty i spodky, mu lékař sdělil, že netrpí žádnou nakažlivou chorobou. Charlie ale neměl tušení, o čem mluví.
Ch
26
Při měření se na sebe díval do zrcadla, „Sto sedmdesát šest," oznámil službu konající voják.
A ještě roštu, toužil dodat Charlie, když si odhrnul tmavé vlasy z čela.
„Zuby zdravé, oči hnědé," pokračoval lékař. „Celkem nic vám není," dodal. Odškrtal několik kolonek na pravé straně formuláře a oznámil mu, že se má vrátit k důstojníkovi se třemi bílými proužky na rukávě.
Chvíli musel čekat v řadě, než se znovu ocitl před seržantem.
„Dobře, hochu, tady to podepište a dáme vám příkaz k cestě."
Charlie načmáral podpis na místo, kam seržant ukazoval. Všiml si, že ten člověk nemá palec.
„Dělostřelci nebo královští střelci?" zeptal se důstojník.
„Královští střelci," odpověděl. „U nich sloužil můj otec."
„Tak tedy střelci," souhlasil seržant a odškrtl další kolonku.
„Kdy dostanu uniformu?"
„Až v Edinburghu, mladíku. Hlaste se zítra ráno v osm na King's Cross. Další."
Charlie se vrátil na Whitechapcl Road a prožil další bezesnou noc. Myšlenkami bloudil od Sal ke Grace a Kitty a uvažoval, jak se bez něj dvě z nich obejdou. Uvažoval i o Rebece Sal-monové a jejich plánu, ale vždycky skončil u otcova hrobu kdesi v cizině a u pomsty, kterou měl v úmyslu realizovat na všech Němcích, kteří mu zkříží cestu. V podobných úvahách se utápěl až do chvíle, kdy se v okně objevily první sluneční paprsky.
Oblékl si nový oblek, ten, který mu pochválila paní Smelleyová, nejlepší košili, otcovu kravatu, čepici a obul své jediné kožené boty. Chci bojovat s Němcema, nejdu na svatbu, pomyslel si, když se na sebe zadíval do zrcadla nad umývadlem. Vzkaz Bečky už napsal - s menší pomocí otce 0'Malleyho. Navrhl jí, aby prodala obchod i obě káry, pokud to bude možné, a jeho podíl nechala zatím u sebe. O návratu do Vánoc už nikdo nemluvil.
,A kdyby ses nevrátil?" zeptal se skloněnou hlavou kněz. „Co s tvým majetkem potom?"
„Všechno si rozdělí mé tři sestry," odpověděl Charlie.
Otec 0'Malley jeho pokyny sepsal a Charlie se podruhé v krátké době podepsal na úřední dokument.
Když se oblékl, zjistil, že Sal a Kitty na něj čekají u dveří, ale jejich doprovod na nádraží odmítl, i když s pláčem protestova-
27

ly. Obě ho políbily a, aby mohl uchopit balík v hnědém papíru, který skrýval všechny jeho pozemské statky, musel vyprostit dlaň ze sevření nejmladší sestry.
Sám odešel na tržiště a naposledy zašel do pekařství. Oba pomocníci přísahali, že dokud se nevrátí, všechno zůstane při starém. Vyšel z obchodu a zjistil, že na jeho místě už prodává nějaký kluk kaštany. Zvolna prošel tržištěm směrem ke King's Cross, aniž by se ohlédl.
Na severní nádraží přišel o půl hodiny dřív a okamžitě se hlásil u seržanta, se kterým se setkal předešlý den v odvodní kanceláři. „Dobře, Trumpere, dejte si čaj a potom čekejte na třetím nástupišti." Charlie si nevzpomínal, kdy mu naposled někdo něco přikázal a on poslechl. Po dědečkově smrti určitě ne.
Třetí nástupiště bylo už plné mužů v uniformách i v civilu. Někteří se hlučně bavili, jiní stálí tiše stranou, ale na všech byla patrná nejistota.
V jedenáct, tři hodiny poté, co se měli dostavit, dostali konečně pokyn nastoupit do vlaku. Charlie zabral místo v rohu tmavého vagónu a zaprášeným oknem sledoval krajinu, kterou nikdy předtím neviděl. Někdo hrál na chodbičce na foukací harmoniku známé melodie, i když trochu falešně. Projížděli městy, o jejichž existenci neměl dosud tušení - Peterborough, Grantham, Newmark, York - lidé jim mávali a zdravili je jako hrdiny. V Durhamu bylo nutné doplnit uhlí a vodu. Seržant jim zavelel vystoupit, protáhnout si nohy a dát si čaj. Dodal, že pokud budou mít štěstí, dostanou i něco k jídlu.
Charlie se procházel po nástupišti a ukusoval upadaný koláč. Vojenská kapela hrála „Zemi naděje a slávy". Válka byla všude. Když se ocitli zpátky ve vlaku, provázelo je zuřivé mávání kapesníků dam v kloboucích, které zůstanou zbytek Života starými pannami.
Vlak supěl na sever a stále se vzdaloval od nepřítele. Nakonec zastavil na nádraží Wawerley v Edinburghu. Jen co vystoupili z vagónu, vítal je kapitán, tři další důstojníci a asi tisícovka žen.
Charlie zaslechl slova: „Dejte se do toho, hlavní seržante." O chvíli později se objevil dvoumetrový chlap s širokou hrudí pokrytou stužkami vyznamenání.
„Nastupte do řady," křikl obr s nerozeznatelným přízvukem. Rychle, ale Charlie později zjistil, že podle jeho měřítek pomalu, zorganizoval muže do trojstupu a podal hlášení někomu dalšímu. „Všichni jsou přítomni a v pořádku, pane," oznámil
28
a nejlépe oblečený muž, jakého Charlie kdy viděl, mu odpověděl zasalutováním. Vedle seržanta vypadal titěrně, i když měřil určitě kolem sto devadesáti centimetrů. Jeho uniforma byla bez poskvrny, ale nezdobila ji žádná vyznamenání. Puky na kalhotách měl tak ostré, že Charlie uvažoval, jestli měl kalhoty už někdy předtím na sobě. Rukou v rukavici svíral krátkou koženou hůlku, kterou čas od času švihl, jako by seděl na koni. Charlie-ho upoutal důstojníkův kožený pásek a vysoké boty. Jejich zářivá čistota mu připomněla Rebeku Salmonovou.
.Jmenuji se kapitán Trentham," informoval mladý muž tlupu nevycvičených válečníků způsobem, který by podle Charlieho zapadl spíš do Mayfair než na skotské nádraží. „Jsem pobočníkem velitele praporu," pokračoval ve vysvětlování a přešlapoval při tom z nohy na nohu. ..Budu za vás odpovídat po dobu vašeho pobytu v Edinbughu. Nejdřív se odebereme do kasáren, kde dostanete výstroj a ubytujete se. Večeře se podává přesně v šest a v devět se zhasíná. Zítra ráno je budíček v pět. Vstanete, nasnídáte se a v šest zahájíme výcvik. Tento denní řád bude platit následujících dvanáct týdnů. A mohu vám slíbit, že to bude dvanáct týdnů pekla," dodal s výrazem, jako by ho ta představa nijak netěšila. „Velet vám bude hlavní seržant Philpott. Bojoval na Sommě, kde dostal válečnou medaili, takže přesně ví, co můžete očekávat, kdybychom se náhodou ocitli ve Francii tváří tvář nepříteli. Pokračujte, hlavní seržante."
„Děkuji, pane," vyštěkl Philpott.
Pestrý zástup sledoval s úctou postavu, která bude bude mít následující tři měsíce v rukou jejich životy. Koneckonců, střetl se s nepřítelem a vrátil se, aby je připravil.
„Dobře, tak jdeme na to," pronesl a postavil se do čela, aby své nováčky - s různými zavazadly od potlučených kufrů po balíky v hnědém papíře - co nejrychleji odvedl. Nechtěl poskytnout obyvatelům města čas všimnout si, že vede nedisciplino-vanou hordu. Kolemjdoucí se i přes nevojenský vzhled pochodujících zastavovali a radostně je zdravili. Charlie si koutkem oka všiml, že jeden z nich si opíral jedinou ruku o jedinou nohu. O dvacet minut později, po výstupu na nejvyšší kopec, jaký kdy viděl a který mu doslova vyrazil dech, vešli do kasáren na edinburghském hradě.
Ten večer sotva otevřel pusu, jen naslouchal různým přízvu-kům mužů kolem sebe. Po večeři, kterou tvořila hrachová polévka, ve které na jednoho vojáka připadal jeden hrášek, jak vtipně podotkl desátník, a tvrdé hovězí, se ubytovali v tělocvič-
29

ně, kde bylo přechodně umístěno čtyři sta lůžek. Na lůžko připadal i s uličkou necelý metr. Na tenké matraci byla připravena jedna přikrývka, polštář a prostěradlo. Všechno podle královského výnosu.
Bylo to poprvé, kdy si Charlie uvědomil, že jeho domov ve Whitechapel může být považován za přepychový. Zničeně padl na nerozesílanou postel a usnul. Ráno se vzbudil jako obvykle o půl páté. Tentokrát samozřejmě nemohl vyrazit na tržiště a úvahy, které jablko si dá k snídani, nebyly k ničemu.
V  pět zatroubila polnice budíček a probudila zbytek spáčů. Když vešel muž se dvěma bílými proužky na rukávu, Charlie byl už umytý a oblečený. Zabouchl za sebou dveře a zařval: „Vstávat, vstávat!" a kopal do postelí, na kterých ještě někteří leželi. Noví odvedenci vyskočili a vytvořili fronty na mytí v la-vórech s ledovou vodou. Vyměňovala se až po každém třetím muži. Někteří se pak vydali na látrinu, která páchla hůř než kanál na Whitechapel Road v nejparnějším letním dni.
K snídani se podávala naběračka ovesné kaše, půl hrnku mléka a jeden suchar, ale nikdo si nestěžoval. Hovor v jídelně by nenechal žádného Němce na pochybách, že tito nováčci stojí všichni svorně proti společnému nepříteli.
V šest hodin, po kontrole ustlaných lůžek, se všichni vydali do chladného ranního vzduchu na nádvoří pokryté vrstvou sněhu.
.Jestli tohle je krásný Skotsko," zaslechl Charlie z davu, „tak já sem Holanďan." Zasmál se a vydal se k menšímu mladíkovi, který si zahříval ruce mezi stehny.
„Odkud seš?" zeptal se.
„Z Poplaru, kámo. A ty?"
„Z Whitechapel."
„Zatracenej cizinec."
Charlie si nového společníka důkladně prohlédl. Mladík mohl měřit tak metr šedesát, hubený, s černými kudrnatými vlasy a lesknoucíma se očima, které nevydržely chvíli v klidu. Zdálo se, že se neustále rozhlíží po nějakém maléru. Jeho oblýskaný, na loktech spravovaný oblek na něm visel jako na ramínku.
„Jmenuju se Charlie Trumper."
„Tom Prescolt," natáhl mladík zahřátou ruku. Charlie ji s vervou stiskl.
„Ticho," ozval se seržant. „Teď se seřaďte do trojstupu. Nejvyšší napravo, nejmenší nalevo. Pohněte sebou."
30
Následující dvě hodiny věnovali činnosti, kterou seržant nazval dril. Sníh nepřestával padat, ale seržant se zřejmě rozhodl nepřipustit, aby se jediné vločce podařilo dopadnout až na cvičiště. Pohybovali se v deseti trojslupech za sebou. Později Charlie zjistil, že tento útvar se nazývá četa. Ruce zvedali do výše pasu, hlavu drželi vzhůru a za minutu měli udělat sto dvacet kroků. „Hlavu vzhůru a držte krok. Skopčáci taky někde pochodujou a nemůžou se dočkat, až se s várna střetnou," ujišťoval je seržant. Sníh padal vytrvale dál.
Kdyby byl Charlie doma, šťastně by pobíhal od pěti ráno do sedmi večer po tržišti, pak by si šel do klubu zaboxovat pár kol, nakonec by si dal pár piv a následující den by to bez velkého uvažování zopakoval. Když jim ale v devět poskytl seržant de-setiminutovou přestávku, svalil se zničený na trávník, vzhlédl a uviděl nad sebou Tommyho Prescotta. „Dáš si práska?"
„Ne, díky," odpověděl Charlie. „Nekouřím."
„Co děláš?" zeptal se Tomy a zapálil si.
„Mám na rohu Whitechapel Road pekařství," odpověděl, „ataky..."
„Dej tam něco jinýho, na tohle ti neskočím," přerušil ho Tomy. „Příště mi budeš vykládat, že tvůj táta je v Londýně starostou."
Charlie se rozesmál. „Vážně. A co děláš ty?"
„Pracuju v pivovaru, ne? Whitbread a Company na Chiswell Street, EC1. Nakládám sudy na vozy a pak je s koňma rozvážím po East Endu. Moc dobře neplatěj, ale můžeš se do večera zadarmo zpít do němoty."
„Proč ses přihlásil do armády?"
„To je dlouhá historie," odpověděl Tomy. „Víš, jak bych začal..."
„Zpátky na cvičiště, bando," křikl seržant Philpott a nikomu se během příštích dvou hodin nepodařilo popadnout dech na jediné slovo. Bez ustání pochodovali tam a zpátky. Charlie měl pocit, že kdyby náhodou zastavili, upadne.
K obědu dostali chleba se sýrem. Ani jedno ani druhé by se neodvážil prodat ani paní Smelleyové. Při hladovém polykání se dozvěděl, jak Tommy dostal v osmnácti na vybranou. Sloužit dva roky Jeho Veličenstvu a dobrovolně bojovat za krále a za vlast nebo jít do vězení. Hodil si mincí a padla mu hlava krále.
„Dva roky?" podivil se Charlie. „Ale za co?"
„Občas sem střelil nějakej sud bokem, měl sem dohodu s několika hospodskejma. Celý léta mi to procházelo. Před stovkou
31
let by mě pověsili nebo poslali do Austrálie, tak si ani nemám na co stěžovat. Nakonec, jsem v tom školenej, ne?'
„Tomu nerozumím," ozval se Charlie.
„No, můj otec byl profesionální kapsář, ne? A jeho táta taky. Měls vidět kapitána Trenthama, když zjistil, že sem si místo vězení vybral střelce."
Po dvacetiminutové přestávce na oběd se odpoledne věnovali výběru uniformy. Charlie měl běžnou velikost, takže byl vystrojen celkem rychle, ale najít pro Tommyho něco, v čem by nevypadal jako že se chystá na závody v pytli, zabralo téměř hodinu.
Po návratu do ložnice Charlie složil svůj nejlepší oblek a uložil ho pod postel vedle Tommyho lůžka a v nové uniformě si pyšně vykračoval uličkou.
„Šaty po mrtvým," podotkl Tomy při pohledu na Charlieho sako.
„Co tím chceš říct?"
„Poslali je zpátky z fronty, ne? Vyčistili a zašili," ukázal Tommy na pěticentimetrový šev těsně nad Charlieho srdcem. „Podle šířky to vypadá na bajonet, řek bych," dodal.
Po dalších dvou hodinách na namrzajícím cvičišti byli propuštěni na večeři.
„Zase ten strašnej chleba se sejrem," mračil se Tommy, ale Charlie byl na stěžování příliš hladový a posbíral vlhkým prstem i drobečky. Stejně jako předešlý večer se unaveně sesunul na postel.
„Tak jsme si první den služby králi a vlasti pěkně užili, co?" zeptal se desátník svých svěřenců, když v devět zhášel.
„Ano, díky, desátníku," ozval se sarkastický výkřik.
„Dobře," souhlasil desátník. „První den býváme vždycky mírní."
Následovalo zasténání, které muselo být slyšet snad až uprostřed Edinburghu. V místnosti se rozproudil nervózní šepot, ale desátník už odcházel. Charlie ještě zaslechl z ochozů hradu troubit večerku a hned nato okamžitě usnul.
Ráno se probudil jako první, vyskočil a než se další pohnuli, byl už umytý a oblečený. Ustlal postel a když se ozval budíček, leštil si boty.
„Seš ňáký ranní ptáče, ne?" ozval se Tommy. „Ale proč se honit, když k snídani dostáném stejně jen červy."
„Když seš první v řadě, jsou ty červi aspoň teplý," odsekl Charlie. „A v každým případě.
32
„Nohy na zem. Na zem," křičel desátník, procházel mezi postelemi a bušil rákoskou do čel postelí.
„Jistě," souhlasil Tommy a snažil se zakrýt zívnutí. „Majet-nej člověk jako ty musí vstávat časně, aby si byl jistej, že zaměstnanci jsou na svým místě a neulejvaj se."
„Přestaňte se vybavovat, vy dva, a makejte," ozval se desátník. „Koukejte se oblíknout, jinak dostanete rajóny."
„Ale já sem oblečenej, desátníku," namítl Charlie.
„Neodmlouvej, hochu a neříkej mi desátníku, pokud nechceš mejt latríny." Hrozba byla natolik důrazná, že přiměla i Tommyho spustit nohy na podlahu.
I toto ráno následoval další příděl drilu i sněhu, který měl pět centimetrů náskok a jako oběd následoval další chleba se sýrem. Odpoledne byly na programu podle rozkazu Hry a odpočinek. Znamenalo to převléknout se a naklusat do tělocvičny na cvičení a základy boxu.
Charlie, teď střední váha, se nemohl dočkat, až se dostane do ringu, zatímco Tommymu se dařilo držet se vzadu. Oba si byli vědomi přítomnosti kapitána Trenthama. Dával ji najevo údery rákosky. Procházel se mezi nimi a pozorně je sledoval. Úsměv se mu mihl na tváři jen ve chvíli, kdy byl někdo knockoutován. Když míjel Tommyho, pokaždé se zamračil.
„Jsem prostě průšvihář," svěřil Tommy Charliemu později večer. Určitě takový lidi znáš. No, a já k nim patřím taky," vysvětloval, zatímco jeho kamarád ležel a upíral pohled do stropu.
„Dostaneme se vocaď někdy, desátníku?" zeptal se Tommy, když desátník přišel před devátou zhasnout. „Myslím třeba za dobrý chování."
„V sobotu večer budete mít od šesti do devíti volno. Budete si moct dělat, co budete chtít. Ale nesmíte se vzdálit od kasáren víc než tři kilometry, musíte se chovat slušně a nejpozdějc minutu před devátou se budete naprosto střízliví hlásit u služby. Hezky se vyspěte, krasavci." Po těchto slovech desátník zhasl všechny lampy.
Když konečně nastal sobotní večer, vojáci s oteklýma nohama a bolavými lýtky se rozptýlili po městě ve snaze užít si během tří hodin s pěti šilinky v kapse co nejvíc. Finanční situace je omezovala ve výběru hostince.
Zdálo se ale, že Tommy dokáže z každého hospodského dostat za jedinou penci víc piva, než Charlie tušil. Z jejich rozhovoru ale nechápal ani slovo. Na poslední zastávce, v baru jménem Dobrovolník, se Tommy dokonce vytratil s drzou, kyprou servírkou Rose. Za deset minut byl zpátky.
33
„Cos tam dělal?" zeptal se Charlie. „Co tak asi, ty pitomče?" „Vždyť si tam byl jenom deset minut." „To stačí," namítl Tommy. „To jenom důstojníci potřebu jou delší čas."
Následující týden zažili první setkání se zbraní a s mapou. Zatímco Charlie se rychle zorientoval ve čtení mapy, Tommy se během jediného dne sžil s puškou. Během tří lekcí dokázal zbraň rozebrat a složit rychleji než instruktor.
Ve středu dopoledne jim kapitán Trentham udělil první lekci z historie královských střelců. Charliemu by se celkem líbila, kdyby Trentham nedával neustále nejevo, že nikdo z nich není hoden být ve stejné jednotce jako on.
„Ti z nás, kteří si zvolili střelce díky historickým rodinným vazbám se obávají, že přijímání zločinců jen kvůli tomu, že je válka, pověsti praporu neprospěje," pronesl a významné pohlédl směrem k Tommymu.
„Sklapni, snobe," pronesl Tommy dostatečně hlasitě, aby jeho slova slyšeli všichni kromě kapitána. Na všeobecný smích reagoval kapitán zachmuřeným výrazem.
Ve čtvrtek odpoledne se kapitám Trentham znovu objevil v tělocvičně, tentokrát bez obvyklé rákosky. Oblečený byl do tmavě modrých trenýrek a silného bílého svetru. Sportovní oblečení měl stejně neposkvrněné jako uniformu. Procházel kolem, sledoval instruktory a stejně jako posledně ho zajímalo hlavně dění v ringu. Asi hodinu se mužům, rozděleným do dvojic, dostávalo základních instrukcí ohledně obrany a útoku. „Držte kryt, hoši," ozvalo se pokaždé, když někdo dostal pěstí do brady.
Než přišla řada na Charlieho a Tommyho, Tommy jasně naznačil, že by dal přednost třem minutám markýrování.
„Pusťte se do sebe, vy dva!" křikl Trentham. Charlie sice začal ohrožovat Tommyho čelist, ale skutečnou ránu nevypálil.
.Jestli se do toho nedáte, vypořádám si to s každým z vás zvlášť," křičel Trentham.
„Vsadím se, že by nevyrazil ani krém z pudinku," sykl Tommy, ale tentokrát jeho slova Trenlhamovi neunikla. Vyhoupl se do ringu a oznámil: „To se uvidí." Požádal instruktora o rukavice.
„Dám si tří kola s každým z nich," oznámil, když mu instruktor zavazoval tkanice. Všichni ostatní přerušili trénink a sledovali, co se bude dít.
34
„Začnu s vámi. Jak se jmenujete?" ukázal na Tommyho.
„Prescott, pane," odpověděl Tommy s úšklebkem.
„Ach ano, ten trestanec," podotkl kapitán. Tommy kolem něho poskakoval a snažil se nedostat do problémů. Ve druhém kole Trentham přitvrdil, ale ne tak silně, aby Tommyho složil. Ponížení si schoval až na poslední kolo, kdy ho složil ďirektem, jaký hoch z Poplaru ještě nezažil. Když Tommyho vynášeli z ringu, Charlie si šněroval rukavice.
„Teď je řada na vás, vojíne," oznámil Trentham. „Jak se jmenujete?"
„Trumper, pane."
„Dobře. Tak se do toho pustíme, Trumpere," řekl a vyrazil.
První dvě minuty se Charliemu dařila obrana, využíval provazů a rohů, snažil se rozpomenout na všechny zkušenosti z chlapeckého klubu ve Whitechapelu. Měl pocit, že by mohl soupeře i pořádně prohnat, ale ten měl výškovou i váhovou převahu.
Ve třetí minutě získával Charlie postupně sebevčdomí a občas uštědřil protivníkovi k radosti přihlížejících nějakou ránu. Po zazvonění spustil paže a otočil se ke svému rohu. O vteřinu později mu přistála na nose kapitánova pěst. Všichni v tělocvičně slyšeli ránu a Charlie se zhroutil mezi provazy. Nikdo ani nemukl a kapitán si začal rozvazovat rukavice a opustil ring. „Nikdy neopouštějte střeh," podotkl suše.
Když si Tommy večer prohlížel Charlieho obličej, řekl jen: „Promiň, kamaráde. Byla to moje vina. Ten mizera je sadista. Ale neboj, jestli ho nedostanou Němci, postarám se o něho sám."
Charlie se zmohl jen na slabý úsměv.
Do soboty se oba vzpamatovali natolik, že se spolu s ostatními postavili na cvičáku do fronty na pětišilinkový týdenní žold. Peníze se během následujících tří hodin závratnou rychlostí rozkutálely, ale Tommymu se opět podařilo nějakým způsobem za ně získat víc než ostatním odvedencům.
Na začátku třetího týdne sotva dokázal Charlie nasoukat oteklé nohy do těžkých kožených bot. Když se ale ráno zahleděl na řady chodidel dopadajících na podlahu rozlehlé ložnice, viděl, že jeho kolegové na tom nejsou o moc lip.
„To budou rajóny, hochu, to je jasný," křičel desátník. Charlie po něm střelil pohledem, ale desátníkova slova patřila Tommymu na vedlejší posteli.
„Za co, desátníku?" zeptal se Tommy.
35
„Za stav povlečení. Podívej se na to. Jako bys měl za noc v posteli tři ženský."
„Byly jen dvě, desátníku."
„Dávej si pozor na klapačku, Prescotte, a hned po snídaní se koukej hlásit na latríně."
„Díky, ale já už dneska byl, desátníku."
„Zmlkni, Tommy," ozval se Charlie. „Bude to jen horší."
„Vidím, že mi začínáš rozumět," zašeptal Tommy. „Ten desátník je prostě horší než zatracený Němci."
„To doufám, pro tvoje vlastní dobro, hochu," odsekl desátník. „Protože jenom tak máš šanci přežít. A teď na ty latríny -a poklusem."
Tommy zmizel a když se za hodinu vrátil, smrděl jako tchoř.
„Moh bys zničit celou německou armádu bez jedinýho výstřelu," podotkl Charlie. „Stačilo by, aby ses před ně postavil a doufal, že vítr vane správným směrem."
Pátý týden - Vánoce a Nový rok minuly téměř bez povšimnutí -byl Charlie rozpisem určený velet družstvu. „Než to skončí, bude z tebe plukovník," poznamenal Tommy. „Neblázni," odsekl Charlie. „Každej dostane během dvanácti tejdnů možnost velet."
„Nezdá se, že by měli v úmyslu to riskovat i se mnou. Já bych obrátil hlavně proti důstojníkům a první výstřel by patřil tomu grázlovi Trenthamovi."
Charlie zjistil, že odpovědnost za organizování výcviku mu vyhovuje a když po týdnu předal velení dalšímu, pocítil lítost.
Po šesti týdnech už dokázal rozložit a složit pušku skoro stejně rychle jako Tommy, ale jeho přítel se ukázal jako rozený střelec. Dokázal trefit cokoli, co se pohybovalo v okruhu dvou set metrů. Jeho zručnost udělala dojem i na seržanta.
„Všechny ty hodiny na střelnici sou asi dobrý," připustil Tommy, „ale chtěl bych vědět, kdy si budu moct střelit po ňá-kým skopčákovi."
„Dřív, než si myslíš, hochu," slíbil desátník.
„Musíme přece dokončit dvanáct tejdnů výcviku," ozval se Charlie. „To je královskej výnos. Takže ještě tak měsíc jsme bez šance."
„K čertu s královskejma výnosama," zaklel Tommy. „Válka může skončit a já si ani nevystřelím."
„Na to bych nesázel," odpověděl desátník, zatímco Charlie nabíjel a mířil.
36


„Trumper," ozvalo se odněkud.
„Ano, pane," odpověděl Charlie a překvapeně zjistil, že vedle něho stojí jeden ze seržantů.
„Chce s várna mluvit pobočník, pojďte se mnou."
,Ale seržante, nic jsem neudělal..."
„Nediskutujte hochu a jdeme."
„Jdeš před popravčí četu za umazaný prostěradla," podotkl Tommy. „Řekni jim, že se dobrovolně hlásím, tak budeš mít jistotu, že to budeš mít rychle za sebou."
Charlie vyndal náboj, položil pušku a vydal se za seržantem.
„Nezapomeň, že můžeš chtít zavázat oči. Škoda, že nekouříš," byla poslední slova, která zaslechl, když rychle kráčel přes cvičiště.
Seržant se před pobočníkovým barákem zastavil a Charlie ho bez dechu dostihl právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře. Objevil se starší seržant se slovy: „Postavte se do pozoru, mladíku, držte se krok za mnou a nemluvte, dokud nebudete tázán. Jasný?"
, Ano, pane."
Prošli kanceláří k dalším dveřím s nápisem Kpt. Trentham, pobočník. Když seržant zaklepal, Charlie cítil srdce až v krku.
„Vejděte," ozval se znuděný hlas a oba muži vpochodovali dovnitř. Po čtyřech krocích se zastavili před kapitánem Trentha-mem.

za-
„Vojín Trumper, 7312087, hlásí se na váš příkaz, pane," hřměl, ačkoli stáli metr od kapitána.
Pobočník vzhlédl od svého stolu.
„Ach, ano, Trumper. Vzpomínám si, vy jste len pekař z Whi-techapelu." Charlie ho chtěl opravit, ale Trentham se otočil

k oknu a žádnou odpověď očividně nečekal. „Hlavni seržant už vás nějakou dobu pozoruje," pokračoval po chvíli. „Má pocit, že byste byl dobrým kandidátem na povýšení na svobodnika. Musím připustit, že mám pochybnosti. Uznávám ale, že občas je nutné v zájmu udržení morálky povýšit i někoho z dobrovolníků. Předpokládám, že to přijímáte," dodal, aniž by pohlédl směrem, kde Charlie stál.
Charlie netušil, co odpovědět.
„Ano, pane, děkuji, pane," pomáhal mu hlavní seržant. Vzápětí křikl: „Čelem vzad, pochodem chod, levá, levá."
O několik vteřin později byl čerstvý svobodník královských střelců Charlie Trumper zpátky na cvičáku.
„Svobodník Trumper," opakoval užasle Tommy. „To ti mám teď říkat pane?"
37
„Neblázni, Tommy. Bude stačit svobodníku," odpověděl Charlie s úsměvem. Seděl na posteli a přišíval si na uniformu jeden proužek.
Následující den jeho družstvo začalo litovat, že si za předešlých čtrnáct let zvykl vstávat o půl páté, aby byl včas na tržišti. Jejich vycvičenost, vzhled, vystupování i střelecké dovednosti se staly za Charlieho působení vizitkou celé jednotky. Vrcholný moment pro něho nastal v jedenáctém týdnu výcviku, kdy Tommy porazil všechny důstojníky a střelce z ostatních sedmi pluků a získal královu cenu ve střelbě.
„Byls skvělej," obdivoval ho Charlie poté, co obdržel stříbrný pohár.
„Zajímalo by mě, jestli je v Glasgowě nějakej překupník," bylo jediné, co k poháru podotkl Tommy.
Vyřazovací přehlídka se konala v sobotu 23. února 1918. Na konci pochodovalo Charlieho družstvo a on sám si poprvé připadal jako voják, i když Tommy stále připomínal spíš pytel brambor.
Po ukončení přehlídky jim hlavní seržant Philpott pogratulo-val a oznámil, že zbytek dne mají volno, ale před půlnocí musí být zpátky v kasárnách.
Horda dobrovolníků byla naposled vypuštěna do Edinbughu. Tommy séujal velení a jedenáctá četa pochodovala od hospody k hospodě. Opilost se stupňovala, až nakonec skončili ve svém oblíbeném lokále Dobrovolník na Leith Walk.
Deset šťastných vojáků postávalo kolem piána, popíjeli jedno pivo za druhým a zpívali: „Sbal svý starosti do torny" a další kousky ze svého omezeného repertoáru. Tommy, který je doprovázel na foukací harmoniku, si všiml, že Charlie nedokáže odtrhnout oči od servírky Rose. Bylo jí sice už hodně přes třicet, ale nepřestávala flirtovat s mladými odvedenci. Tommy se oddělil od skupinky a připojil se ke kamarádovi postávajícímu u baru. „Líbí se ti, co?'
„Jo, aleje moc mladá," namítl Charlie a dál upíral pohled na dlouhovlasou blondýnku, která se tvářila, Že si jejich zájmu nevšimla. Zaznamenal, že má na halence rozepnutý o knoflík víc než obvykle.
„Neřek bych," zamručel Tommy. „Každopádně sem ti eště dlužnej za ten rozbitej nos."
Charlie se rozesmál a Tommy dodal: „Kouknu se, co by se dalo dělat." Mrkl na Rose a odvedl ji na vzdálenou stranu barového pultu.
38
Charlie se nedokázal přinutit pohlednout jejich směrem, i když v zrcadle nad barem viděl, že jsou zabráni do hovoru. Rose se několikrát podívala směrem k Charliemu. O chvíli po-
rěji stál Tommy už zase vedle něho. „Máš to domluvený," oznámil.
„Co tím myslíš?"
„Přesně to, co říkám. Stačí vyjít do přístřešku za hospodou, kde skladujou prázdný bedny. Rose bude za chvíli u tebe."
Charlie seděl na barové stoličce jako přikovaný.
„Tak jdi na to, než si to ta zatracená ženská rozmyslí."
Charlie sklouzl ze stoličky a bez ohlédnutí vyšel zadním vchodem ven. Skoro běžel neosvětlenou chodbou a doufal, že si ho nikdo nevšiml. Stál osaměle v rohu dvora, připadal si hloupě a protože mu bylo zima, začal poskakovat. Chvěl se a zatoužil být zpátky u baru. O chvíli později se zachvěl znovu, potáhl a usoudil. Že je načase vrátit se za kamarády a na celou věc zapomenout. Vydal se ke dveřím a právě v tu chvíli se objevila Rose.
„Ahoj, já sem Rose. Nezlob se, že to trvalo tak dlouho, ale právě když jsi odešel, objevil se novej zákazník." Zíral na ni ve slabém světle pronikajícím okénkem nade dveřmi a všiml si, že je rozepnutý ještě další knoflík.
„Charlie Trumper," představil se a natáhl k ní ruku,
„Já vím," zahihňala se. „Tommy mi vo tobě řek všechno, říkal, že seš nejlepší kluk v četě."
„To přeháněl," namítl a začal rudnout. Rose vztáhla obě ruce a položila mu je na ramena. Políbila ho nejdřív na krk, potom na tvář a nakonec na ústa. Pak mu zkušeně vnikla mezi rty a začala si pohrávat s jeho jazykem.
Charlie si nebyl zcela jistý, co se děje, ale moc se mu to líbilo a za chvíli jí začal odpovídat. Rose se od něho odtrhla.
„Ne tak tvrdě, Charlie. Uvolni se. Tady se rozdávají ceny za výdrž, ne za sílu."
Začal ji znovu líbat, tentokrát jemněji. Do zadku ho tlačil roh jedné z beden. Napjatě jí položil ruku na levé ňadro a nechal ji tam. Nebyl si zcela jistý, co by měl dělat dál. Zdálo se ale, že na tom příliš nezáleží, protože Rose přesně věděla, co se od ní čeká, a rychle si rozepnula zbylé knoflíčky. Vyvalila se bujná ňadra hodná jejího jména. Jednou nohou se opřela o staré bedny a Charlie zíral na nahé růžové stehno. Instinktivně položil na měkké maso i druhou ruku. Toužil posunout prsty výš, ale nedokázal se pohnout.
39
Rose se znovu chopila iniciativy, spustila paže z jeho ramen a začala mu rozepínat knoflíky na kalhotách. O chvíli později zajela rukou do spodků a začala ho třít. Charlie nemohl uvěřit, co se děje, byl si ale jistý, že za rozbitý nos to stojí.
Rose ho třela stále rychleji a rychleji a volnou rukou si současně svlékla kalhotky. Charlie nad sebou úplně ztratil vládu, když Rose najednou ztrnulá, odtáhla se a zírala na své šaty. Jestli jsi to nejlepší, co může vaše četa nabídnout, nezbejvá než doufat, že tuhle zatracenou válku vyhrajou Němci."
Následující ráno byly v důstojnické jídelně vyvěšeny rozkazy. Nový střelecký pluk se stal bojovou silou a očekávalo se, že se připojí ke spojeneckým jednotkám na západní frontě. Charlie uvažoval, jestli kamarádství, které se vyvinulo během posledních tří měsíců mezi členy jeho čety, bude natolik silné, aby obstáli v boji s elitou německé armády.
Cestou na jih je na každém nádraží zdravili civilisté. Tentokrát měl ale Charlie pocit, že si obdiv dam v kloboucích zaslouží víc. Večer konečně dojeli do Maidstonu, kde vystoupili a na noc se ubytovali v místních kasárnách.
V šest hodin ráno jim kapitán Trentham sdělil podrobné informace. Dozvěděli se, že odjedou lodí do Boulogne a po deseti dnech dalšího výcviku se vydají na pochod do Étaples, kde se přidají k brigádě, které velí podplukovník sir Danvers Hamil-ton. Jeho jednotky se připravují k rozsáhlému útoku proti německé obraně. Zbytek dopoledne kontrolovali výzbroj a večer se nalodili.
Po šesti zahoukáních lodní sirény vypluli z Doveru. Na palubě parníku Resolution stálo namačkáno tisíc mužů, kteří zpívali Iťs a Long Way to Tipperary.
„Už jsi byl někdy v cizině?" zeptal se Tommy.
„Ne, jestli nepočítáš Skotsko," odpověděl Charlie.
„Já taky ne," pokračoval Tommy nervózně. Po několika minutách zamumlal: „Bojíš se?"
„Ne, jasně že ne," zamumlal Charlie. Jsem k smrti vyděše-nej."
„Já taky," souhlasil Tommy.
„Sbohem, Piccadilly, nashledanou Leicester Square. Je to dlouhá, dlouhá cesta do..."
40
4. KAPITOLA
arlie pocítil příznaky mořské nemoci několik minut poté, co se britské břehy vzdálily z dohledu. „Na lodi jsem poprvé v životě," přiznal se Tommymu. „Teda když nepočítám parník v Brightonu." Víc než polovina mužů během plavby zvrátila i to málo jídla, co dostali k snídani.
„Koukám, že z důstojníků nikdo nezvrací," podotkl Tommy.
„Asi jsou na moře zvyklí."
„Nebo to dělaj ve svejch kajutách."
Když se konečně objevilo francouzské pobřeží, většina vojáků na palubě si oddechla. Všichni už toužili spočinout nohama na pevné, suché zemi. Suchá ale nebyla, protože se zrovna silně rozpršelo. Hlavní seržant jim sdělil, aby se připravili na třicetikilometrový pochod. Charlieho družstvo se brodilo bahnem za zpěvu muzikálových melodií, doprovázených Tommy ho foukací harmonikou. V Étaples založili tábor a Charlie si uvědomil, Že tělocvična v Edinburghu byla konec konců přepychová.
Po odtroubení večerky se tisíc párů očí poprvé zavřelo pod celtami. Každá četa určila do strážní služby dva muže, kteří se po dvou hodinách střídali. Na Charlieho s Tommym vyšla hlídka od čtyř do šesti.
Po bezesné noci plné převalování na hrbolaté, vlhké francouzské půdě Charlieho ve čtyři vzbudili. Strčil do Tommyho, ale ten se jen otočil na druhou stranu a znovu usnul. O pár minut později byl už Charlie venku, zapnul si kabát a snažil se poplácáváním zahřát. Pomalu se rozkoukal a začal procházet mezi řadami hnědých stanů, rozprostírajících se všude, kam oko dohlédlo.
„Dobrýtro, svobodníku," dohonil ho Tommy krátce před půl pátou.,.Našels už jitřenku?"
„Ne. Teď potřebuju hrnek horkýho kakaa nebo něčeho jiný-ho, ale horký to bejt musí."
„Rozkaz, svobodníku."
Tommy zamířil ke kuchyni a za čtvrt hodiny se vrátil s dvěma hrnky horkého kakaa a suchary.
„Obávám se, že je to hořký," oznámil. „Cukr dostávaj jen od seržanta vejš. Tvrdil sem jim, že seš maskovanej generál, ale
Ch
41
prohlásili, že všichni generálové sou v Londýně a chrápou ve svejch postelích."
Charlie se usmál, obemkl zkřehlými prsty horký hrnek a po-malounku začal upíjet, aby mu slastný pocit vydržel co nejdéle. Tommy zkoumal obzor. „Tak kde sou všechny ty zatracený Němčouři, vo kterejch nám vykládali?"
„Bůh ví," odpověděl Charlie. „Ale někde tam určitě budou a možná se jeden druhýho ptaj, kde sme my."
V šest hodin Charlie probudil zbytek družstva. Během třiceti minut měli všichni sbalené stany a byli připraveni (na kontrolu. Trubač oznámil nástup na snídani a vojáci se zařadili do fronty. Charlie usoudil, že by její délka naplnila radostí kteréhokoli obchodníka na Whitechapel Road.
Když konečně přišla řada i na něho, natáhl ešus a dostal na-bčraČku hrudkovité ovesné kaše a krajíc chleba. Tommy mrkl na vojáka v bílé blůze a modrých, kostkovaných kalhotách: „Když si pomyslím, kolik let sem čekal, až se seznámím s francouzskou kuchyní!" „Blíž k frontě to bude eště horší," sliboval kuchař. Následujících deset dnů trávili v táboře. Dopoledne pochodovali v dunách, odpoledne probíhalo Školení o použití plynu a po večerech jim kapitán Trentham líčil, kolika různými způsoby mohou zahynout.
Jedenáctý den si sbalili věci i stany a nastoupili, aby k nim mohl promluvit velitel pluku.
Přes tisíc mužů stálo kdesi ve Francii na rozbahněném poli a uvažovali, jestli je šestitýdenní výcvik a deset dnů „aklimatizace" dostatečně připravily na střetnutí s německými silami.
„Možná cvičili taky jen dvanáct tejdnů," ozval se Tommy s nadějí v hlase.
Přesně v devět hodin se objevil podplukovník sir Danvers Hamilton na černé klisně a zastavil uprostřed nastoupených vojáků. Z jeho patnáctiminutové řeči Charliemu nejvíc zaujala skutečnost, že kůň se po celou dobu ani nepohnul.
„Vítejte ve Francii," začal plukovník a nasadil si na levé oko monokl. „Byl bych moc rád, kdybyste tu byli jen na výletě." Vojáci se zasmáli. „Doufám ale, že to nebude dlouho trvat, a pošleme skopčáky zpátky do Německa, kam patří, s ocasem mezi nohama." Tentokrát se ozval nadšený souhlas. „Nezapomínejte, že jde o zápas, kde jsme v nevýhodě a Němci nedodržují pravidla." Ozval se smích, ale Charlie se obával, že podplukovník mínil každé slovo naprosto vážně.
42

„Dnes," pokračoval podplukovník, „vyrazíme k Ypres, kde založíme tábor. Potom zahájíme nový, doufám, že tentokrát poslední, útok na německé linie. Slavní střelci se jistě nedají zahanbit. Ať při vás všech stojí štěstí. Bůh ochraňuj krále."
Po nadšeném pokřiku spustila kapela národní hymnu a vojáci se přidali.
Po pěti dnech pochodu zaslechli první výstřely z děl a ucítili pach zákopů. Bylo jasné, že se blíží k bitevnímu poli. Další den minuli velké zelené stany Červeného kříže. Před jedenáctou Charlie zahlédl prvního mrtvého vojáka, poručíka z yorkshir-ského pluku.
„Zatraceně," ozval se Tommy. „Kulky nerozlišujou důstojníky a vobyčejný vojáky."
Během další míle zahlédli takové množství nosítek, těl a končetin, které už k žádnému tělu nepatřily, že nikdo z nich neměl na žertování žaludek. Bylo jasné, že prapor dorazil na místa, která noviny označují jako západní frontu. Ale žádný válečný zpravodaj by nedokázal vylíčit sklíčenost, která tu panovala a beznaděj v tvářích lidí.
Charlie zíral na planinu, která bývala úrodnou půdou. Místa, kde kdysi existoval civilizovaný život, označovaly jen ohořelé zbytky domů. Ale po nepříteli nebylo stále ani vidu, ani slechu. Snažil se vrýt si do paměti krajinu, která se stane po následující měsíce jeho domovem - pokud přežije. Každý voják věděl, že průměrný život v přední linii trvá jen sedmnáct dnů.
Charlie nechal své muže odpočívat a vypravil se na obhlídku. Přešel přes druhou linii zákopů a dostal se několik set metrů před lazaret na území vzdálené pouhých čtyři sta metrů od přední linie, kde každý voják trávil čtyři dny. Potom byl vystřídán a čtyři dny odpočíval v zákopech druhé linie. Procházel se jako turista, kterého se válka vůbec netýká. Pohovořil s několika muži, kterým se podařilo vydržet déle než několik týdnů. Mluvili o domově a toužili po lehkém zranění, které by jim umožnilo pobyt v lazaretu a kdyby měli štěstí, možná i odjezd domů do Anglie.
Najednou kolem začaly svištět kulky. Charlie padl na kolena a plížil se zpátky do druhé linie, aby informoval své vojáky o tom, co mohou očekávat.
Zákopy se táhly od obzoru k obzoru a mohlo v nich být tak deset tisíc vojáků. Asi dvacet metrů před nimi zahlédl přibližně metr vysoký zátaras z ostnatého drátu. Podle staršího svobod-
43
nika stál už tisícovku životů. Za ním ležela země nikoho, původně asi pět set akrů půdy jakési nevinné rodiny, které se ocitla uprostřed čísi války. Následoval německý zátaras z ostnatého drátu a Němci ve svých zákopech.
Obě armády ležely celé dny, někdy i měsíce v bahně a čekaly na pohyb protivníka. Oddělovala je přibližně jeden a půl kilometrová vzdálenost. Pokud se objevila na jedné straně hlava, obhlížející terén, z druhé strany následoval výstřel. Při povelu k postupu byly šance přeběhnout dvacet metrů téměř nulové. Pokud se voják dostal k ostnatému drátu, existovaly dva způsoby, jak zemřít. Dostal-li se až k německým zákopům, bylo jich už víc jak deset.
Když člověk zůstal na místě, mohl zemřít na choleru, gangré-nu, tyfus, otravu plynem nebo na následky zranění bajonetem. Podle staršího seržanta byly stejné ztráty za liniemi jako při útoku. Nijak nepomáhalo ani vědomí, že Němci prožívají stejné problémy o několik set metrů vpředu.
Charlie se snažil udržovat ve své jednotce stanovený režim. Plnili každodenní povinnosti, vylévali vodu ze zákopů, čistili si výzbroj - dokonce hráli na ukrácení dlouhé chvíle fotbal. Z toho, co se povídalo, se Charlie snažil zjistit, co by je mohlo v nejbližší době potkat. Obával se ale, že skutečnou představu o dění má pouze plukovník z hlavního stanu, který sídlil dva kilometry za frontou.
Kdykoli vyšly na Charlieho čtyři dny v přední linii, jeho jednotku zaměstnával urputný boj s přívaly vody, kterou bylo nutné ze zákopů vylít ešusy. Někdy sahala voda až po kolena.
„K námořnictvu jsem se nedal proto. Že neumím plavat," brblal Tommy. „Nikdo mi neřek ani slovo vo tom, že stejně dobře se můžu utopit u pěšáků."
Byli sice promoklí, prokřehlí a hladoví, ale dobrá nálada je neopouštěla. Sedm týdnů čekali na nové rozkazy k postupu. Za celou dobu se doslechli o jediném útoku, který provedl von Lu-dendorff. Výsledkem akce německého generála byla ztráta téměř sta kilometrů území a čtyř set tisíc vojáků. Dalších osmdesát tisíc mužů se dostalo do německého zajetí. Takové zprávy obvykle přinášel kapitán Trentham. Charliemu ale daleko víc vadilo, že vždy vypadal upraveně, čistě, a co bylo ještě horší, nezdálo se, že by trpěl zimou nebo hladem.
Dva muži z jeho družstva už zemřeli, aniž zahlédli nepřítele. Většina vojáků by ráda vyrazila, protože už nevěřili, že by tu nekonečnou válku mohli přežít. Nudu zpestřoval jen hon na
44
H
krysy, vylévání vody nebo naslouchání Tommyho obehraným melodiím na foukací harmoniku.
Devátý týden konečně přišly rozkazy. Celý pluk byl svolán na nástup a podplukovník s monoklem na svém místě je informoval ze hřbetu nehnutě stojícího koně. Následující den ráno měli střelci zaútočit na německé linie. Dostali za úkol prorazit jejich severní křídlo. Zprava je budou krýt Irské gardy, zleva Welšané.
„Zítra bude pro královské střelce slavný den," ujistil je podplukovník. „Teď si odpočiňte, bitvu zahájíme hned za úsvitu."
Při návratu do zákopů Charlieho překvapilo, jak myšlenka na opravdový boj dokáže mužům zlepšit náladu. Každá puška byla vyčištěna, promazána a několikrát zkontrolována, každý náboj pečlivě uložen, každý kulomet vyzkoušen, naolejován a znovu vyzkoušen. Všichni do jednoho se před prvním setkáním s nepřítelem oholili. Charlieho první zkušenost s holením poznamenala ledová voda.
Slyšel, že před bitvou žádný voják nespí klidně. Mnozí psali v takové chvíli dlouhé dopisy milovaným doma, někteří našli dokonce odvahu k sepsání závěti. Charlie napsal Bečky - nevěděl sice přesně proč, ale požádal ji, aby se postarala o Sal, Gra-ce a Kitty, kdyby se nevrátil. Tommy nepsal nikomu. Důvodem nebyla jen skutečnost, že neuměl psát. O půlnoci posbíral Charlie dopisy a předal je službu konajícímu důstojníkovi.
Na puškách měli připevněny nabroušené bajonety a s míjejícími minutami se jim zrychloval tep. V tichosti čekali na povel k útoku. Charlieho pocity se zmítaly mezi děsem a vzrušením. Sledoval kapitána Trenthama, jak prochází od jedné čety ke druhé a udílí poslední instrukce. Charlie polkl jedním douškem příděl rumu, který každý z vojáků před začátkem bitvy dostal.
Za jejich úsekem zákopu zaujal pozici podporučík Makepca-ce. Charlie ho viděl poprvé. Měl chlapeckou tvář a představil se jako by se setkali na nějakém večírku. Požádal Charlieho, aby se družstvo shromáždilo několik metrů za zákopy, aby k nim mohl promluvit. Deset prokřehlých, vyděšených vojáků vylezlo nahoru a v tichosti mladého důstojníka vyslechli. Den útoku byl vybrán na základě meteorologické předpovědi, podle které slunce vyjde v pět padesát tři a nebude pršet. Ohledně slunce měli pravdu, ale ve čtvrt na pét se spustil déšť. „Liják nahrává Němcům," poznamenal Charlie. „Ale na čí straně je Bůh?"
Podporučík Makepeace se slabě usmál. Čekali na povel k útoku. „Nezapomeňte, že heslo je výstřely a zkáza. Pošlete to dál."
45

V pět padesát tři se objevil na obzoru rudý kotouč slunce a oblohu ozářila světlice.
PodporuČík Makepeace se vyhoupl ze zákopu a zavelel: „Za mnou!"
Charlie vyskočil hned za ním a s hlasitým pokřikem, vycházejícím spíš ze strachu než z hrdinství, se hnal směrem k ostnatému drátu.
Podporučík neuběhl ani patnáct metrů, když ho zasáhla první kulka. Přesto se ještě dokázal udržet na nohou a dostat se až k zátarasům. Charlie s hrůzou pozoroval, jak padl na ostnatý drát a nehybné tělo zasáhla další smršť nepřátelských střel. Dva z mužů se mu rozběhli na pomoc, ale ani jeden z nich se k drátům nedostal. Charlie běžel asi metr za nimi a už se blížil k mezeře v zátarasu, když ho předběhl Tommy. Charlie se na něho usmál a to byl poslední okamžik, který si z bitvy pamatoval.
O dva dny později se probudil tři sta metrů za frontou v lazaretním stanu a nad ním se skláněla nějaká dívka v tmavomodré uniformě s královskou korunkou nad srdcem. Něco mu říkala. Poznal to podle pohybu rtů, ale nerozuměl jí ani slovo. Díky bohu, že jsem naživu, pomyslel si. Teď mě snad pošlou domů. Jakmile byl voják úředně uznán hluchým, vždy to znamenalo podle králova nařízení propuštění.
Ale sluch se mu během týdne vrátil, a když zahlédl Grace, jak se mu chystá dát napít čaje, poprvé se mu objevil na rtech úsměv. Když se dozvěděla, že ve vedlejším stanu leží v bezvědomí voják jménem Trumper, požádala o přeložení a bylo jí vyhověno. Vysvětlila bratrovi, že patří k těm šťastnějším. Výbuch miny ho připravil jen o jeden z prstů na noze, naštěstí ne o palec. Jeho ale ta zpráva rozladila, protože ztráta palce by znamenala cestu domů.
„Jinak máš jen pár odřenin a škrábanců. Nic vážnýho. Za pár dnů jsi zpátky na frontě," dodala smutně.
Znovu usnul. Po probuzení začal uvažovat, jestli přežil Tommy.
„Ví se něco o vojínu Prescottovi?" zeptal se jednoho z důstojníků.
Poručík se podíval do desek a zamračil se. „Je ve vězení. Vypadá to na válečnej soud." ,^a co? Proč?"
„Nevím," odpověděl mladý důstojník a přešel k dalšímu lůžku.
46
Následující den se Charliemu podařilo něco málo sníst a další den učinil za velkých bolestí i několik kroků. O týden později už dokázal běžet. Dvacet jedna dní po povelu podporučíka Makepeacea byl odeslán zpátky na frontu.
Po návratu do zákopů zjistil, že z jeho jednotky přežili jen tři muži a o Tommym nikdo nic nevěděl. Dopoledne dorazily z Anglie nové posily, které doplnily stav a nastal rutinní režim -čtyři dny v přední linii, čtyři dny odpočinku. K Charliemu se všichni chovali jako k veteránovi.
Byl zpátky jen několik hodin, když se v rozkaze objevilo sdělení, že podplukovník Hamilton chce příští den v jedenáct dopoledne hovořit se svobodníkem Trumperem.
„Co mi může chtít?" vyptával se Charlie seržanta.
„Obvykle jde o válečnej soud nebo vyznamenání - velitel na nic jinýho nemá čas. A nezapomínej, že se můžeš dostat do maléru, tak si dávej pozor na jazyk. Můžu ti říct, že hned vybuchne."
Přesně za pět minut jedenáct stál svobodník Trumper rozechvěle před podplukovníkovým stanem. Měl z velitele skoro stejný strach jako z dalšího útoku. O několik minut později pro něho přišel hlavní seržant.
„Postav se do pozoru, zasalutuj a zahlaš se jménem," štěkl na něho Philpott. „A dokud nebudeš tázanej, nemluv," dodal.
Charlie vpochodoval dovnitř a před podplukovníkovým stolem se postavil do pozoru. „Svobodník Trumper, 7312087 se hlásí na váš rozkaz." Poprvé viděl podplukovníka sedět na židli, nikoli na koni.
„Aha, Trumper," vzhlédl podplukovník. „Dobře, že jste zpátky. Jsem rád, že jste se tak rychle zotavil."
„Děkuji, pane," odpověděl Charlie a poprvé si všiml, že podplukovník pohybuje jen jedním okem.
„No, je tu jeden problém týkající se vojína z vaší jednotky. Doufám, že mi ho pomůžete objasnit."
„Pokusím se, pane,"
„Dobře. Zdá se, že Prescott," podplukovník si nasadil monokl a zadíval se na list papíru na stole, „ano, vojín Prescott, se záměrně střelil do ruky, aby se vyhnul střetu s nepřítelem. Podle zprávy kapitána Trenthama ležel s čistým průstřelem levé ruky jen několik metrů od našich zákopů. Takový čin by byl označen za zbabělost tváří tvář nepříteli. Ale nechtěl jsem svolávat válečný soud, dokud si nevyslechnu i vaši verzi. Koneckonců, je z vaší jednotky. Možná byste chtěl hlášení kapitána Trenthama doplnit."
47
HHHBMHBH

„Ano, pane," odpověděl Charlie. Snažil se soustředit a přesně se rozpomenout na téměř měsíc staré události. „Po vystřeleni světlice podporučík Makepeace vyrazil ze zákopu. Já a zbytek jednotky jsme běželi za ním. Podporučík byl první u drátů, ale dostal několik zásahů. V tu chvíli byli přede mnou jen dva muži. Ti mu šli statečně na pomoc, ale padli dřív, než se k němu dostali. Když jsem doběhl k drátům, zahlédl jsem průchod a zamířil k němu. V tu chvíli mě vojín Prescott předběhl a mířil k nepřátelské linii. Dostal jsem zásah po výbuchu miny. Stejná mina mohla zranit i vojína Prescotta."
„Jste si jistý, že vás předběhl skutečně vojín Prescott?" zeptal se podplukovník s tázavým výrazem.
„V bojové vřavě je těžké si zapamatovat každý detail, pane, ale vojín Prescott mě skutečně předběhl."
„Proč vám utkvělo právě tohle?" zeptal se podplukovník.
„Protože je to můj kamarád a naštvalo mě, že je přede mnou."
Charlie měl pocit, že se podplukovníkovi mihl tváří úsměv. „Je Prescott vaším blízkým přítelem?" upřel na něj podplukovník monokl.
„Ano, pane, ale to na věci nic nemění a nikdo nemá právo si něco takovýho myslet."
„Uvědomuješ si, s kým mluvíš!" zahřímal hlavní seržant.
„Ano, seržante. Mluvím s člověkem, který se chce dozvědět pravdu, aby mohl spravedlivě rozhodnout. Nemám sice žádný vzdělání, ale jsem čestnej."
„Svobodníku, budete se hlásit..." spustil hlavní seržant.
„Děkuji vám, seržante, to je všechno," přerušil ho podplukovník. „A vám, svobodníku Trumpere, děkuji za jasné a stručné svědectví. Už vás tím nebudu obtěžovat. Můžete se vrátit k četě."
„Děkuji, pane," odpověděl Charlie. Udělal krok vzad, zasalutoval, provedl čelem vzad a vypochodoval ze stanu.
„Mám to vyřídit sám, pane?" zeptal se hlavní seržant.
„Ano, to bych rád," souhlasil podplukovník. „Trumpera povýšíte na desátníka a vojína Prescotta okamžitě propustíte."
Odpoledne se Tommy ještě se zavázanou rukou vrátil k jednotce. „Zachránils mi život, Charlie." „Jen sem řek pravdu."
„Já vím, já taky. Rozdíl je jen v tom. Že tobě uvěřili." Charlie ležel večer ve stanu a uvažoval, proč se kapitán
48
Trentham chce Tommyho za každou cenu zbavit. Copak je možné poslat někoho na smrt jen proto, že byl ve vězení?
Uběhl další měsíc, než dostali rozkaz připravit se k pochodu na Marnu a k boji s jednotkami generála von Ludendorffa. Když si Charlie přečetl rozkaz, srdce mu pokleslo. Bylo mu jasné, že naděje přežít dva útoky je téměř nulová. Podařilo se mu ještě zajít za Grace. Svěřila se, že se zamilovala do jednoho welšského desátníka, který po stoupnuti na minu přišel o oko.  ^
Láska na první pohled, pomyslel si sarkasticky.
O půlnoci ve středu 17. července 1918 vládlo nad územím nikoho naprosté ticho. Charlie nechal všechny spát až do tří do rána. Jako velitel čety měl teď na starosti čtyřicet mužů, které bylo potřeba na bitvu připravit. Celá četa pak podléhala velení kapitána Trenthama, kterého od Tommyho návratu neviděli.
O půl čtvrté se k nim připojil poručík Harvey. Všichni muži byli v plné bojové pohotovosti, zatímco poručík dorazil na frontu teprve v pátek.
„To je Šílená válka," podotkl Charlie, když se představili.
„No, nevím," odpověděl dychtivě poručík. „Nemůžu se dočkat, až vyrazíme na skopčáky."
„S takovejma cvokama Němce do pekla nepošlem," zašeptal Tommy.
„Mimochodem, pane, jaké je dnes heslo?" zeptal se Charlie.
„Ach, promiňte, úplně jsem zapomněl. Červená Karkulka," odpovčděl poručík.
Všichni čekali. Přesně ve čtyři nasadili bajonety a ve čtyři dvacet se objevil na obloze světelný signál. Kolem zasvištěly kulky.
„Na ně!" vykřikl poručík Harvey. Vystřelil do vzduchu a vyhoupl se ze zákopu jako by Šlo o hon na lišku. Charlie běžel několik metrů za ním. Zbytek jednotky ho následoval bahnem pustou krajinou, kde nezůstal jediný strom. Vlevo před sebou zahlédl další jednotku. Vzadu rozeznal neposkvrněnou uniformu kapitána Trenthama. V čele běžel stále poručík Harvey. Elegantně se přehoupl přes ostnatý drát a ocitl se v zemi nikoho. Charlie nemohl uvěřit, že by někdo takovou šílenost přežil. Harvey pokračoval stále kupředu, jako by byl nedotknutelný nebo očarovaný. Charlie očekával, že musí každou chvíli padnout, ale poručík přeskočil německý zátaras a pokračoval k nepřátelským zákopům. Připomínalo to cílovou rovinku školního závodu. Dvacet metrů před cílovou páskou ale poručíka skolila smršť střel. Charlie se ocitl v čele a začal pálit po hlavách vykukujících ze zákopů.
49

Neslyšel o nikom, komu by se podařilo dostat až k německým zákopům. Nebyl si jistý, co dělat. Ani po tvrdém výcviku nebylo jednoduché střílet v běhu. Když se před ním objevili čtyři Němci s puškami, bylo mu jasné, že už nebude muset dělat nic. Vystřelil a protivník přímo před ním padl zpátky do zákopu. Už jen sledoval, který ze zbylých tří ho dostane. Najednou kolem něho prosvištělo několik střel a tři těla se zhroutila. Uvědomil si, že vítěz královy ceny musí být ještě na nohou.
Ocitl se na dně německého zákopu a zíral do očí vyděšeného kluka, ještě mladšího než on sám. Po chvíli váhání mu zabodl bajonet do hrdla. Vytáhl čepel a uštědřil protivníkovi ještě jednu ránu, tentokrát do srdce. Rozběhl se dál. Tři z jeho mužů před ním honili prchající nepřátele. Tommy štval napravo dva Němce do malého kopce. Zmizeli mezi stromy a Charlie zaslechl i přes bitevní vřavu zřetelně výstřel. Otočil se a běžel k lesu kamarádovi na pomoc. Na zemi ležel ale jeden z Němců a Tommy stále běžel do kopce. Charlie ho dohonil až ve chvíli, kdy se zastavil za jedním ze stromů.
„Byl jsi zatraceně skvčlej, Tommy," lapal po dechu a hodil sebou vedle kamaráda.
„Ne tak dobrej, jako ten důstojník, jak se menoval?"
„Harvey, poručík Harvey."
„Koneckonců nás voba zachránila jeho pistole," pokračoval Tommy a pohladil zbraň. „To se vo tom hajzlovi Trenthamovi říct nedá."
„Co tím myslíš?"
„Německý zákopy ho vyděsily a zmizel do lesa. Dva z Němců toho zbabělce zahlídli a vyběhli za ním, proto sem je sledoval. Jednoho sem dostal, ne?"
„A kde je Trentham teď?'
„Někde tam nahoře," ukázal Tommy na vrcholek kopce. „Schovává se před tím Němcem, to je jasný."
Charlie se zadíval do dálky.
„Tak co teď, desátníku?"
„Vyrazíme za tím skopčákem. Musíme ho dostat dřív, než nám zastřelí kapitána."
„Co kdybychom se vrátili a doufali, že ho ten Němčour dostane dřív než já?" navrhl Tommy.
Ale Charlie už rázoval směrem vzhůru.
Pomalu postupovali kupředu, kryli se za stromy a naslouchali každému šustnutí. Na vrcholku byla nekrytá planina.
„Není po nich ani vidu, ani slechu," zašeptal Charlie.
50
„Fajn. Tak se vrátíme za naše linie, protože jestli nás Němci chytnou, pochybuju, že by nás pozvali na Čaj a sušenky."
Před nimi se rýsoval kostelík, jakých zahlédli za dlouhého pochodu z Étaples na frontu spoustu.
„Raděj se mrknem ještě do toho kostela," navrhl Charlie. Tommy nabíjel Harveyovu pistoli. „Ale nebudem zbytečně riskovat."
„A co sakra už celou hodinu děláme?" zeptal se Tommy.
Opatrně se plížili přes otevřené prostranství ke vchodu. Charlie pomalu otevřel. Očekával záplavu střel, ale jediným hlasitým zvukem byl skřípot pantů. Uvnitř se pokřižoval.Vídal to u dědy, když vcházel do kostela Panny Marie a svatého Michala na Jubilee Street. Tommy si zapálil.
Charlie ostražitě zkoumal vnitřek kostelíka. Díky anglickému nebo německému granátu přišel už o polovinu střechy, ale loď i sloupoví zůstaly nedotčené.
Charlieho přitahovaly mozaiky na vnitřních stěnách, malé čtverečky, tvořící portréty v životní velikosti. Obcházel dokola a prohlížel si sedm Kristových učedníků, kteří zatím válku přežili.
U oltáře poklekl a sklonil hlavu. V mysli se k němu blížil otec 0'Malley. V tu chvíli kolem proletěla kulka, narazila do mosazného krucifixu a srazila ho na zem. Charlie se snažil za oltářem krýt. Kolem proletěla další střela. Pohlédl za roh oltáře a uviděl německého důstojníka zasaženého do hlavy, jak se svezl na kamennou podlahu.
„Doufám, že se stih vyzpovídat," ozval se Tommy.
Charlie vylezl po kolenou z úkrytu.
„Proboha, nehejbej se, blázne. V kostele je eště někdo a mám takovej divnej pocit, že to není všemohoucí." Oba zaslechli nějaký šramot z kazatelny a Charlie rychle zmizel za oltářem.
„To jsem jen já," ozval se známý hlas.
„Kdo já?" křikl Tommy, bránící se smíchu.
„Kapitán Trentham. Nestřílejte."
„Ukažte se. Sejděte dolů s rukama nad hlavou, abychom měli jistotu, že jste to vy," přikázal Tommy a vychutnával si každý okamžik velitelova ponížení.
Trentham se objevil na nejvyšším stupni kamenného schodiště a s rukama nad hlavou se vydal dolů. Dostal se ke kříži, který spadl z oltáře, překročil mrtvého Němce a pokračoval směrem k Tommymu. Ten mu mířil pistolí přímo na hruď.
„Promiňte, pane," sklonil zbraň. „Ale musel jsem se ujistit, že to není nějakej Němec."
51
„Kterej mluví skvěle anglicky," podotkl Trentham.
„Ale vy jste nás před tím varoval v jcdný svý přednášce, pane," namítl Tommy.
„Zmlkni, Prescotte. Jak ses dostal k důstojnické pistoli?"
„Patřila poručíku Harveyovi," vysvětloval Charlie. „Upustil ji, když..."
„Když sic útek do lesa," doplnil Tommy s pohledem upřeným Trenthamovi přímo do očí.
„Pronásledoval jsem dva Němce, kteří se pokoušeli utéct."
„Z mýho pohledu to vypadalo jinak," namítl Tommy. „Až se vrátíme, budu vo tom vyprávět všem, který budou mít zájem si to poslechnout."
„Bude to jenom tvoje slovo proti mému," odsekl Trentham. „Ti Němci jsou každopádně mnVí."
, Jo, díky mně. A ta mrtvola tady to taky všechno viděla."
„Potom je vám jasné, že moje verze je pravdivá," oznámil Trentham a díval se Charliemu do očí.
„Vím jenom, že bychom měli místo dohadování vylézt na věž a zjistit, jak se dostat zpátky k našim," pronesl Charlie.
Kapitán přikývl, otočil se a rozběhl se po kamenných schodech na věž. Charlie se rozběhl za ním. Obhlédl pozice z obou stran. Slyšel sice za lesem zvuky bitvy, ale nedokázal usoudit, kdo vyhrává.
„Kde je Prescott?" zeptal se Trentham po několika minutách.
„Nevím, pane. Myslel sem, že jde za mnou." Za několik minut se Tommy v helmě zastřeleného Němce objevil na schodech.
„Kdes byl?" zeptal se Trentham podezíravě.
„Hledal sem něco k snědku, ale nezbylo tu ani mešní víno."
„Zaujmi pozici," nařídil kapitán a ukázal na místo. „Je potřeba mít se na pozoru. Do setmění tu zůstaneme. Zatím vypracuju plán, jak se dostat k našim liniím."
Všichni tři obhlíželi francouzskou krajinu, nad kterou se začal snášet soumrak, až nakonec zmizela ve tmě.
„Neměli bychom vyrazit, kapitáne?" zeptal se Charlie, když asi hodinu seděli ve tmě.
„Půjdeme, až rozhodnu," zavrčel odměřeně Trentham. „Ne dřív."
„Ano, pane," odpověděl Charlie a dalších čtyřicet minut se třásl zimou.
„Za mnou," oznámil náhle kapitán. Zvedl se, seběhl ze schodů a zastavil se až u vchodu. Pomalu otevřel dveře. Skřípání
52
pantů připomínalo zvuk kulometu. Všichni tři zírali do noci a Charlie uvažoval, jestli někde nečeká další Němec s puškou. Kapitán se zadíval na kompas.
„Nejdřív se musíme dostat mezi stromy," zašeptal Trentham. „Pak určím další trasu."
Charlie už se rozkoukal ve tmě a začal studovat pohyb mraků.
„Úsek ke stromům je nekrytý," pokračoval kapitán. „Nebudeme riskovat a přeběhneme po jednom až nebude svítit měsíc. Až řeknu, Prescotte, vyrazíš jako první."
, Já?" podivil se Tommy.
„Jo, ty. Jakmile doběhneš ke stromům, vyrazí desátník Trumper."
„Vy počkáte, jestli přežijem, co?" poznamenal Tommy.
„Nezapomínej na subordinaci!" sykl Trentham. „Tentokrát by ses mohl octnout před válečným soudem a ve vězení, kam jsi měl původně namířeno."
„To byste potřeboval svědka," odsekl Tommy. „Natolik krá-lovskýmu výnosu rozumím."
„Nech toho, Tommy," klidnil ho Charlie.
V tichosti čekali u vchodu, dokud nezmizel úsek mezi kostelem a stromy ve stínu velkého mraku.
„Jdi!" nařídil kapitán a plácl Tommyho po rameni. Chlapec vyrazil jako vypuštěný honicí pes. Zbylí dva muži sledovali jeho běh po otevřeném prostranství. Za dvacet vteřin zmizel mezi stromy.
Stejná ruka postrčila o chvíli později i Charlieho. Vyrazil co nejrychleji, i když svíral v jedné ruce pušku a na zádech mu poskakovala torna. Jakmile se ocitl vedle Tommyho, ulehčené se usmál.
Oba se otočili směrem ke kapitánovi.
„Na co, k čertu, čeká?" sykl Charlie.
„Řek bych, že na to, jestli nás někdo nezastřelí," poznamenal Tommy, když se měsíc znovu objevil.
Oba mlčky čekali, dokud zářící koule nezmizela za dalším z mraků. Konečné se kapitán rozběhl.
Zastavil se vedle nich, opřel se o strom a snažil se popadnout dech.
„Dobře," zašeptal nakonec. „Budeme pomalu postupovat lesem. Po každých několika metrech se zastavíme, jestli nezaslechneme nepřítele. Krýt se budeme za stromy. Když se objeví měsíc, nesmíte se ani pohnout. Dokud se neozvu já, budete zticha."
53

Začali pomalu strom od stromu postupovat ze svahu. Jednotlivé úseky nebyly delší než několik metrů. Charlie netušil, jak ho může vylekal neznámý zvuk. Cesta dolů jim zabrala víc než hodinu. Na úpatí kopce se zastavili. Před nimi se rozprostíralo nechráněné území.
„Země nikoho," zašeptal Trentham. „Zbytek cesty absolvujeme s břichem na zemi." Zalehl do bahna. „Půjdu první, potom Trumper a nakonec Prescott."
„No, aspoň že ví, kde sme," zašeptal Tommy. „Je mu jasný, vodkud by se mohlo střílet a kdo bude nejvíc na ráně."
Pomaloučku, centimetr za centimetrem, se sunuli k osm set metrů vzdáleným spojeneckým liniím. Pokaždé, když se objevil měsíc, tiskli tváře do bahna a nehnutě vyčkávali.
Trenthama viděl Charlie neustále před sebou, ale Tommy postupoval tak tiše, že se musel občas ohlédnout a ujistit, jestli se kamarád plazí za ním.
Během první hodiny urazili pouhých sto metrů. Charlie toužil, aby se nebe zakrylo mraky. Zbloudilé kulky z obou stran jej spolehlivě držely při zemi. Měl pořád plnou pusu bahna a jednou se ocitl tváří v tvář Němci, který ale naštěstí už nemohl ani mrknout.
Další centimetr, další metr - plížili se studeným bahnem územím, které nepatřilo nikomu. Najednou za sebou Charlie zaslechl zakvílení. Vztekle se ohlédl, ale nebyl to Tommy, jak si myslel. Mezi nohama mu ležel potkan velikosti králíka. Tommy mu proklál břicho bajonetem.
.Jela po tobě, desátníku. Po tom, co povídala Rose, bych řek, že sex v tom nebyl. Musela na tebe mít chuť k večeři."
Charlie si zakryl ústa, aby se neprozradil smíchem.
Měsíc znovu osvítil krajinu. Všichni tři se přitiskli k zemi a čekali na další mrak, aby mohli zase postoupit o několik metrů. Za další dvě hodiny se dostali k zátarasům z ostnatého drátu.
Trentham změnil směr, postupoval podél ostnatého drátu a hledal průchod. Objevil ho až po dalších osmdesáti metrech, které Charliemu připadaly jako kilometr. Od bezpečí je dělilo už jen padesát metrů.
Zaskočilo ho, že kapitán zpomalil, dokonce ho pustil před sebe.
„Zatraceně," zamumlal si, když se měsíc objevil v plném lesku a jim znovu nezbylo než znehybnět kousek před vlastní linií. Jakmile světlo zmizelo, Charlie postupoval k zákopům v hrůze ze zbloudilé kulky z vlastních řad. Už dokázal rozeznat hlasy,
54
anglické hlasy. Nikdy by neřekl, že může nastat chvíle, kdy bude rád, až uvidí zákopy.
„Dokázali sme to," vykřikl Tommy tak silně, že jeho hlas musel dolehnout až k Němcům. Charlie se zavrtal do bahna.
„Kdo tam?" ozvalo se. Uslyšel natahování pušek. Ospalí muži se rychle probírali.
„Kapitán Trentham, desátník Trumper a vojín Prescott od královských střelců," zavolal Charlie odhodlaně.
,Jríeslo?" vyžadoval hlas.
„Pane bože, co jen to..."
„Červená Karkulka," ozval se za ním Trentham.
„Ukažte se."
„Prescott jako první," nařídil Trentham. Tommy se po kolenou blížil k zákopu. Charlie zaslechl zezadu zvuk kulky a v hrůze sledoval, jak Tommy padl na břicho do bahna.
Ohlédl se na Trenthama. „Zatracení skopčáci. Držte se při zemi, ať se vám nestane totéž," nabádal ho kapitán.
Charlie se bez ohledu na rozkaz snažil co nejrychleji dostat ke kamarádovi. Objal ho kolem ramen. „Zbejvá už jen dvacet metrů," zašeptal mu. „Je tu raněnej," oznámil směrem k zakopu.
„Prescotte, nehýbej se, dokud měsíc nezmizí," nařídil Trentham.
, Jak je, brácho?" zeptal se Charlie a pokoušel se odhadnout zranění podle kamarádova výrazu.
„Už mi bylo i lip," odpověděl Tommy.
„Ticho, vy dva," sykl za nimi Trentham.
»„Mimochodem, to nebyla německá kulka," zajíkal se Tommy : úst se mu začal hrnout proud krve. „Když nebudu mít šanci stát toho haj zla sám, bude to na tobě." „Budeš v pořádku," uklidňoval ho Charlie. „Tommyho Pres-cotta přece nemůžou zabít."
Měsíc zmizel a ze zákopu se vynořilo několik mužů včetně dvou zdravotníků s nosítky. Položili je vedle Tommyho, převalili ho na ně a rozběhli se zpátky k zákopu. Z německé strany vylétla série střel.
V bezpečí zdravotníci upustili nosítka na zem. „Honem s ním k doktorovi," křičel Charlie. „Rychle, pro boha, rychle." „Není proč, desátníku," odpověděl jeden. ,Je mrtvěj."
55
5. KAPITOLA
Velitelství stále čeká na tvoje hlášení, Trumpere." ;,Já vím, seržante."
„Nčjakej problém, kamaráde?" zeptal se starší seržant. „Umíš psát?"
„Jistě."
Následující hodinu sepisoval zvolna své myšlenky. Nakonec napsal krátkou zprávu o tom, co se 18. července 1918 během druhé bitvy na Marně stalo.
Pročítal hlášení a uvědomoval si, že sice vyzdvihl Tommyho odvahu, ale o Trenthamově útěku před nepřítelem se nezmínil. Pravdou je, že za sebe neviděl. Mohl napsat svůj názor, ale to by později při případném křížovém výslechu neobstálo. A co se týče Tommyho smrti, má nějaký důkaz, že jedna ze zbloudilých střel vyšla z pistole kapitána Trenthama? I kdyby měl Tommy v obou případech pravdu a on jen tlumočil jeho slova, stálo by proti sobě jeho tvrzení a tvrzení vyššího důstojníka a Šlechtice.
Mohl udělat jediné. Napsat svou zprávu tak, aby z ní kapitán Trentham nevyšel jako hrdina. S pocitem zrádce se podepsal a předal zprávu službě.
Později odpoledne ho seržant na hodinu uvolnil, aby mohl vykopat vojínu Prescottovi hrob. Když skončil, proklínal všechny, kteří jsou za tuhle válku odpovědní.
„Prach jsi a v prach se obrátíš," pronesl kaplan. Následovalo Če-pobití. Vpravo se objevila skupinka mužů, aby vykopala hrob pro dalšího mrtvého. Na Marně položilo život sto tisíc mužů. Charlie došel k přesvědčení, že za takovou cenu Žádné vítězství nestojí.
Sedl si se zkříženýma nohama a aniž by vnímal čas, vyřezával bajonetem kříž. Když byl hotový, zasadil ho v hlavách hrobu. Uprostřed byl vyrytý nápis VOJÍN TOMMY PRESCOTT.
Měsíc vrhal tu noc světlo na tisícovku čerstvě vykopaných hrobů. Charlie přísahal, že na otce, Tommyho ani kapitána Trenthama nikdy nezapomene.
Usnul mezi svými kamarády. Za úsvitu ho probral budíček. Naposledy pohlédl na Tommyho hrob a vrátil se k četě. Dozvěděl se, že v devět k nim promluví plukovník.
56
O hodinu později stál v pozoru mezi ostatními, kterým se podařilo bitvu přežít. Plukovník Hamilton oznámil mužům, že ministerský předseda označil druhou bitvu na Marně za největší vítězství této války. Charlie se ale nedokázal přidat k hlasitým
výkřikům radosti.
„Pro královské střelce to byl den, na který mohou být hrdí," pokračoval plukovník s monoklem pevně usazeným na oku. Prapor získal jeden Viktoriin kříž, šest válečných křížů a devět válečných medailí. Jednotlivá jména Charliemu nic neříkala až do chvíle, než se ozvalo jméno poručíka Arthura Harveye, který obdržel in memoriam Válečný kříž za vedení jedenácté čety k německým zákopům. Jeho zásluhou mohli ostatní prorazit německou obranu.
O chvíli později slyšel z plukovníkových úst jméno kapitána Guye Trenthama. Líčil praporu, jak tento důstojník bez ohledu na nebezpečí pokračoval v útoku zahájeném poručíkem Harve-yem, ještě před zákopy zabil několik nepřátel a v zákopech potom sám zlikvidoval celé družstvo. Při pronásledování dvou Němců přešel nepřátelské linie. Oba nepřátele se mu podařilo zastřelit a navíc zachránil další dva britské vojáky a odvedl je zpátky do spojeneckých zákopů. Za prokázané hrdinství mu byl udělen válečný kříž.
Trentham vystoupil a plukovník za hlasitých ovací vytáhl kříž z kožené krabičky a připnul ho kapitánovi na hruď.
Dále byli jmenováni jeden hlavní seržant, tři seržanti, dva desátníci a čtyři vojíni a u každého jména bylo vyznamenání doloženo jejich skutky. Ale jen jeden z nich si pro vyznamenání přišel.
„Mezi těmi, kteří s námi dnes být nemohou," pokračoval plukovník, , je i mladík, který následoval poručíka Harveye do německých zákopů. Zastřelil čtyři, možná pět nepřátel, ale nakonec ho těsně před našimi zákopy zasáhla zbloudilá střela." Následovalo další provolávání slávy.
O chvíli později plukovník shromáždění rozpustil. Vojáci se vraceli do svých stanů, ale Charlie se vydal k rozlehlému pohřebišti.
Poklekl u známého hrobu a po chvíli váhání uvolnil kříž, který tam předešlý den sám umístil.
Odepnul si od opasku nůž a k nápisu doplnil písmena V. K.
O dva týdny později byla tisícovka mužů bez nohou, rukou a očí odeslána domů. Doprovázet je měl seržant Charles Trum-
57

per od královských střelců. Důvodem byla pravděpodobně skutečnost, že tři útoky na nepřátelské linie ještě nikdo nepřežil.
Charlieho pocit viny prohluboval vděk a radost vojáků nad holým životem. Vždyť sám přišel jen o jediný prst. Cestou domů pomáhal bez reptání mužům s oblékáním, mytím, jídlem a vším*ostatním.
V Doveru vítaly davy své hrdiny už v přístavu. Připravené vlaky je rozvezly do všech koutů země. Po zbytek života si budou uchovávat těch několik okamžiků poct a slávy. Charlieho se to ale netýkalo. Měl pokračovat do Edinburghu a pomáhat s výcvikem další skupiny vojáků, kteří měli nahradit hrdiny na západní frontě.
11. listopadu 1918 přesně v jedenáct hodin zapomněl celý národ na válečné útrapy a v tichosti prožil tři minuty, kdy bylo ve vlaku u Compiégne podepsáno příměří. Charlie se o vítězství dozvěděl při výcviku odvedenců na střelnici. Někteří z nich nedokázali skrýt zklamání nad skutečností, že nebudou mít možnost postavit se nepříteli.
Válka skončila a království zvítězilo - politikové prezentovali válku jako konflikt Německa a Británie. „Víc než milion mužů zemřelo za vlast, někteří nestačili ani
dospět," psal Charlie sestře Sal.„A k čemu všechno to krvepro-
lití bylo?"
Odepsala mu, jak je šťastná, že přežil a sdělila mu, že se zasnoubila s jedním kanadským letcem. „Během několika týdnů se chceme vzít a odjedeme do Toronta k jeho rodičům. Příští dopis už ode mě dostaneš z druhýho konce světa.
Grace je pořád ve Francii, ale po Novým roce by se měla vrátit do Londýnský nemocnice. Povýšila a asi víš, že ten její welš-skej desátník dostal zápal plic. Umřel pár dnů po vyhlášení příměří.
Kitty zmizela beze stopy a náhle se nečekaně objevila ve Whitechapelu v autě s nějakým mužským. Zdálo se, že ani ten chlap ani to auto k ní nepatřej, ale vypadala moc spokojeně."
Poslední větě Charlie nerozumněl. „Kde budeš po návratu do East Endu bydlet?"
20. února 1919 byl seržant Charles Trumper mezi prvními propuštěn z činné služby. Nakonec byl chybějící prst přece jen k něčemu dobrý. Složil uniformu, navrch položil přílbu a spolu s botama všechno odevzdal výstrojnímu důstojníkovi.
58
„Málem jsem vás v tom starém obleku a čepici nepoznal, seržante. Nějak vám nepadnou. Asi jste u střelců výrost, co?"
Charlie se podíval dolů na délku nohavic. Končily asi tři centimetry nad okrajem bot.
„Asi jsem výrost," zopakoval.
„Vsadím se, že vaše rodina vás ráda uvidí."
.Jestli z ní něco zbylo," zabručel Charlie a otočil se k odchodu. Zbývalo mu už jen zajít pro poslední žold a lístek na cestu domů.
„Trumpere, službu konající důstojník by s vámi rád mluvil," vyřizoval hlavní seržant ve chvíli, kdy si Charlie myslel, že s armádou skončil.
Cestou do kanceláře si vzpomněl na podporučíka Makepea-cea a poručíka Harveye. Na jejich místě teď seděl nějaký mladík, který nepřítele ani nezahlédl.
Charlie chtěl zasalutovat, ale uvědomil si, že už na sobě nemá uniformu. Tak jen smekl.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane?"
„Ano, Trumpere, v osobní záležitosti." Mladý důstojník ukázal na krabici na stole. Charlie neviděl, co je uvnitř.
„Váš kamarád vojín Prcscott odkázal ve své závěti všechno vám."
Charlie nedokázal zakrýt překvapení, když poručík posunul krabici přes stůl k němu.
„Mohl byste prosím zkontrolovat obsah a potvrdit ho podpisem?"
Ležel před ním další formulář. Pod strojem psaným jménem Vojín Thomas Prescott byl těžkou rukou napsaný odstavec a pod ním místo podpisu křížek. Jako svědek byl podepsán hlavní seržant Philpott.
Charlie začal z krabice vybírat jednotlivé předměty. Rozpadající se Tommyho harmoniku, sedm liber a jedenáct šilinků, přílbu německého důstojníka a malé kožené pouzdro s Tommyho válečnou medailí. Byl na ní stručný nápis Za statečnost v boji. Vyjmul ji z pouzdra a podržel v dlani.
„Musel to bejt statečnej chlápek, ten Prescott," poznamenal poručík. „Ušlechtilej, a tak."
„Jo," souhlasil Charlie.
,3yl taky zbožnej?"
,.Ne, to bych neřek," usmál se Charlie. „Proč se ptáte?'
„Kvůli tomu.obrazu," odpověděl poručík a ukázal na krabici. Charlie se naklonil a udiveně zíral na obraz Panny Marie s Je-
59

¦¦¦¦¦
zulátkem. Obraz měl rozměr asi patnáct krát patnáct centimetrů a byl zasazen do černého rámu. Zvedl portrét a chvíli ho držel.
Vnímal syté barvy a byl si jistý, že ho už někde viděl. Vrátil obraz spolu s ostatními věcmi do krabice.
Nasadil si čepici a s krabicí pod jednou paží, balíkem v hnědém papíře pod druhou a lístkem do Londýna v náprsní kapse se otočil k odchodu.
Vyšel z kasáren směrem k nádraží a uvažoval, za jak dlouho se ocitne v normálním světě. U strážnice se zastavil a ještě jednou se ohlédl po cvičišti. Pochodovala tam skupina nových od-vedenců a instruktor vypadal stejně odhodlaně jako seržant Phil-pott, podle kterého na plochu nesměla spadnout jediná vločka.
Otočil se a vydal se na cestu do Londýna. Bylo mu devatenáct, o několik centimetrů vyrostl, holil se a téměř přišel o panictví.
Svou povinnost splnil a s ministerským předsedou se shodl alespoň v jedné věci - zúčastnil se války, která by měla znamenat konec všech válek.
Noční vlak z Edinburghu byl plný vojáků v uniformách. Na Charlieho v civilu se dívali podezíravě, jako na někoho, kdo ještě nebyl na frontě nebo jako n* zarytého odpůrce války.
„Brzy ho povolaj," zaslechl hlasitý Šepot nějakého desátníka. Usmál se, ale nic neříkal.
Spal neklidně a pobaveně si pomyslel, že se mu lépe odpočívalo ve vlhkém zákopu plném bahna ve společnosti potkanů a Švábů. Než v sedm ráno dojel vlak na nádraží Kings's Cross, měl ztuhlý krk a bolela ho záda. Protáhl se, uchopil svůj balík a Tommyho krabici a vystoupil.
Na nádraží si koupil sendvič a Šálek čaje. Zaskočilo ho, že po něm chce dívka tři pence. „Pro vojáky v uniformě je to za dvě," sdělila mu pohrdavě. Práskl čajem a beze slova vyšel z nádraží. Ulice byly rušnější ,než si pamatoval. Bez váhání naskočil do tramvaje s nápisem City. Seděl sám na dřevěné lavici a uvažoval, jak se za tu dobu asi změnil East End. Vzkvétal jeho obchod, pokračoval setrvačně dál, nebyl prodaný nebo snad dokonce nezbankrotoval? A co největší dvoukolák na světě?
Rozhodl se poslední dva kilometry dojít pěšky a vystoupil už na Poultry. V rychlé chůzi sledoval, co všechno se změnilo. Gentlemani ze City v dlouhých tmavých kabátech uvolnili místo profesionálům v tmavých oblecích a měkkých kloboucích, aby je vzápětí nahradili mladíci ve špatně padnoucím oblečení a čepicích. Když se konečně dostal do East Endu, zjistil, že mladíci zaujali i místa na lodích.
60
Jak se blížil k Whitechapel Road, zastavoval se a sledoval rušné dění kolem sebe. Na každém rohu míjel háky s masem, káry s ovocem a zeleninou, plechy koláčů a krabice čaje.
Co pekařství a dědovo místo? Bude všechno v pořádku? Stáhl si čepici hluboko do čela a nenápadně vešel na tržiště.
Na rohu Whitechapel Road si ale nebyl jistý, jestli nezabloudil. Pekařství nahradilo zakázkové krejčovství pod jménem Ja-cob Cohen. Přitiskl nos k výloze, ale nikoho uvnitř nepoznával. Otočil se k místu, kde téměř celé století stávala kára s nápisem Charlie Trumper, poctivý obchodník, a zahlédl jen skupinku mládeže, zahřívající se u roštu prodavače pečených kaštanů. Kornout za penci. Charlie dostal za patřičnou minci kornout, ale nikdo mu nevěnoval jediný pohled. Pomyslel si, že Bečky asi podle jeho instrukcí všechno prodala. Opustil tržiště a vydal se dolů po Whitechapel Road. Snad se setká aspoň s jednou ze svých sester, odpočine si a urovná myšlenky.
Před číslem 112 s potěšením zjistil, že dveře mají nový nátěr. Bůh žehnej Sal. Opřel se do dveří a vešel rovnou do salonu. Ocitl se před obtloustlým, napůl oholeným mužem ve vestě a kalhotách s otevřenou břitvou v ruce.
„Co tu pohledáváš?" zeptal se a sevřel břitvu pevněji.
„Já tu bydlím," namítl Charlie.
„To těžko. Tady bydlím už půl roku já."
„Ale..."
„Žádný ale," odsekl muž a bez varování vystrčil Charlieho zpátky na ulici. Dveře se za ním zabouchly a cvakl zámek. Nevěděl, co podniknout. Začínal mít pocit, že se neměl vracet.
„Ahoj, Charlie. Seš to ty, ne?" ozvalo se za ním. „Tak přece jenom nejsi mrtvěj."
Otočil a uviděl paní Shorrocksovou.
„Mrtvěj?" podivil se.
„Jo. Kitty nám řekla, žes zahynul na západní frontě a proto musí byt prodat. Ale to už je pár měsíců, od tý doby sem ji neviděla. Copak ti to nikdo neřek?"
„Ne, neřek," radoval se Charlie, že našel alespoň někoho známého. Prohlížel si starou sousedku a uvažoval, proč mu připadá jiná.
„Co takhle dát si voběd, hochu? Vypadáš vyhládle."
„Děkuju, paní Shorrocksová."
„Právě sem si přinesla vod Dunkleye rybu a brambůrky. Po-řádnej kus tresky a pytel hranolků."
Charlie šel za ní do malé kuchyně a svezl se na dřevěnou židli.
61
¦ntn IIHHWH^BBn*MMIMwtwME ilBBMB Hran
„Asi nevíte, co je s mou károu a Salmonovým pekařstvím, co?"
„Slečna Rebeka obojí prodala. UŽ to musí bejt tak devět měsíců, nedlouho potom, cos vodešel." Položila doprostřed stolu rybu na kusu papíru a sáček s hranolky. „No, vona Kítty tvrdila, žes byl na seznamu mrtvejch z bitvy na Marně a než sme zjistili pravdu, bylo už pozdě."
„Klidně to mohla bejt pravda, spousta se jich nevrátila." „No, nevím," zamručela paní Shorrocksová, otevřela láhev piva a posunula ji před Charlieho. „Slyšela sem, zeje dneska na prodej spousta kár a některý za výhodný ceny."
„To rád slyším. Ale nejdřív si musím promluvit s Bečky, protože nemám skoro žádnou hotovost." Odmlčel se a vzal si kus ryby.,.Nevíte, kde bych ji našel?"
„Tady sem ji neviděla, Charlie. Vždycky chodila s nosem nahoře, ale Kítty ji přej viděla na Londýnský univerzitě."
„Na univerzitě? No, tak brzy zjistí, že Charlie Trumpcr je naživu." Zvedl se, posbíral své věci a nechal paní Shorrocksové na stole poslední dva hranolky.
„Mám votevřít eště jednu láhev,'Charlie?" „Teď se nemůžu zdržet, paní Shorrocksová. Ale díky za pivo i jídlo.. .a pozdravujte pana Shorrockse."
„Berta?" podivila se. „Tys vo tom neslyšel? Umřel chudák před půl rokem na infarkt. Moc se mi po něm stcjská." V tu chvíli Charliemu došlo, proč mu sousedka připadala jiná - neměla monokl ani modřiny.
Rozhodl se najít univerzitu a Rebeku Salmonovou. Rozdělila snad peníze podle jeho instrukcí mezi jeho tři sestry - Sal, která je teď v Kanaděl Grace, ta je stále ještě kdesi ve Francii a Kitty, o níž nikdo nic netuší? V tom případě by do začátku neměl nic jiného než Tommyho úspory a pár liber, které ušetřil sám. První policista, kterého se zeptal, kudy se dostane na Londýnskou univerzitu, ho odeslal směrem ke Strand. Po necelém kilometru došel k bráně s nápisem King's College. Prošel dovnitř, zaklepal na dveře s cedulkou Informace a zeptal se, jestli je tu zapsaná Rebeka Salmonová. Muž za přepážkou pročetl seznam a odpověděl: „Tady ne, ale můžete se zeptat v univerzitním registru v Ma-let Street." Při další cestě tramvají Charlie uvažoval, kde přespí. „Rebeka Salmonová?" opakoval muž v uniformě desátníka a probíral se objemnou knihou. „Zní mi to povědomě. Jasně, tady to mám. Bradford College, historie umění."
62
Charlie nedokázal zakrýt vzrušení.
„Nemáte tam taky adresu, desátníku?" zeptal se.
„Hochu, nejdřív by sis měl něco odsloužit, než mi budeš říkat desátníku. Cím dřív se přihlásíš, tím lip."
Charlie usoudil, že na jediný den toho bylo už příliš. Přestal se ovládat. „Seržant Trumper, 7312087. Já vám budu říkat desátníku a vy mě pane seržante. Je to jasný?"
„Ano, pane seržante," vypnul se desátník do pozoru.
„Tak co je s tou adresou?"
„Je v podnájmu v Chelsea Terrace 97, pane seržante."
„Díky," odsekl a vydal se na další cestu přes celý Londýn.
Unavený konečně vystoupil na rohu Chelsea Terrace. Bylo něco po čtvrté. Uvažoval, jestli bude Bečky už doma.
Pomalu procházel známou ulicí a obdivoval obchody. Kdysi po takovém toužil. Číslo 131 - starožitnictví s množstvím nádherně vyleštěného mahagonového nábytku. Číslo 133 - dámské oděvy a prádlo z Paříže. Při pohledu do výlohy měl Charlie pocit, že muž by si takové věci neměl prohlížet. Číslo 135 - na hácích viselo maso a drůbež a vypadaly tak lákavě, že Charlie zapomněl na nedostatek potravin. Pak spočinul pohledem na restauraci s názvem Pan Scallini, kterou otevřeli v čísle 139. Uvažoval, jestli se italská jídla mohou v Londýně uchytit.
Číslo 141 - staré knihkupectví plné prachu a pavučin. Nebylo tam vidět jediného zákazníka. Potom krejčovství v čísle 143. Z výlohy ujišťoval kolemjdoucí nápis, že si tu nechávají šít obleky, vesty, košile a límce skuteční gentlemani. Do Čísla 145 vábila vůně čerstvě upečeného chleba. Nedůvěřivě sledoval dobře oblečené ženy na každodenních pochůzkách. Zdálo se, jako by světová válka nikdy nebyla. O existenci potravinových lístků zřejmě nemají tušení.
Konečně se zastavil před číslem 147. Nadšeně vydechl při pohledu na vyrovnané řady čerstvého ovoce a zeleniny. Sám by byl na takové zboží hrdý. Na zákazníka, který si vybíral hrozny, čekaly dvě prodavačky v zelených zástěrách a na první pohled šikovný mladík.
Charlie ustoupil kousek dozadu a zíral na jméno nad obchodem. Skvěl se tam modrozlatý nápis Charlie Trumper, poctivý obchodník, založeno roku 1823.
63
¦
p-------
!                                          !
---------mm^^m
6. KAPITOLA
Od roku 1480 do roku 1532," pronesl. Podívala jsem se do poznámek, jestli mám správné údaje a uvědomila si, jaké potíže mi dělá soustředit se. Byla to poslední přednáška toho dne. Dokázala jsem myslet už jen na návrat na Chelsea Terrace.
Odpoledne se diskutovalo o Bernardinu Luinim. Rozhodla jsem se, že o tomto nedoceněném umělci z Milána budu psát diplomovou práci. Miláno...další důvod ke vděku, zeje konečné po válce. Teď mohu uvažovat o cestách do Říma, Florencie, Benátek a Milána a studovat Luiniho práce v originále. Michelangelo, Leonardo da Vinci, Bellini, Caravaggio, Berni-ni - polovina světových uměleckých klenotů je soustředěná v jediné zemi a já se zatím nedostala vůbec nikam.
V půl páté se ozval zvonek oznamující konec vyučování. Posbírala jsem knihy a sledovala profesora Tilseye, jak se šourá ke dveřím. Bylo mi toho staříka trochu líto. Nemohl odejít na odpočinek, protože spousta mladých odborníků odešla bojovat na západní frontu. Smrt Matthewa Makepea-cea, muže, který měl dnes odpoledne přednášet, podle starého profesora jednoho z nejslibnějších vědců své generace, znamenala pro katedru i celou univerzitu nenahraditelnou ztrátu. Nezbývalo než s ním souhlasil. Makepeace byl jedním z mála anglických znalců Luininiho. Stihla jsem tři jeho přednášky, potom se rozhodl vstoupit do armády a odjel do Francie...Ironie osudu, že právě takoví lidé skončili provrtaní německými kulkami na zátarasech z ostnatého drátu někde ve střední Francii, se mě hluboce dotýkala. Studovala jsem první rok na  Bedfordu.  Pronásledoval  mě  pocit,  že nedokážu všechno stihnout a zoufale jsem toužila, aby se Charlie už vrátil a převzal obchod. Psala jsem mu do Edinburghu, ale byl už v Belgii, když jsem psala do Belgie, byl ve Francii, a když jsem psala tam, právě se vracel do Edinburghu. Zdálo se, že královská pošta ho nikde nedostihne a teď jsem chtěla vidět jeho reakcí na to. do čeho jsem se pustila.
Jacob Cohen slíbil, že jakmile se Charlie objeví na White-chapel Road, pošle ho do Chelsea. Nemohla jsem se dočkat.
66
Nacpala jsem knihy do staré aktovky, můj otec - táta - mi ji daroval, když jsem se dostala na střední školu St. Paul's. Písmena R. S. byla už sotva znatelná a ucho bylo tak ohmatané, že jsem aktovku musela nosit pod paží. Táta by nikdy neuvažoval o koupi nové, dokud stará může sloužit ještě alespoň jeden den.
Táta na mě byl vždycky přísný. Několikrát na mě vzal dokonce řemen. Jednou proto, že jsem mu za zády sebrala nějaké koláčky. Když jsem požádala, mohla jsem si vzít v obchodě cokoli, ale bez dovolení nic. Podruhé, když jsem se řízla při loupání jablka a uklouzla mi nadávka. Ačkoli jsem nebyla vychovaná v židovské víře, matka by to nikdy nepřipustila, snažil se mi vštípit zásady, ve kterých vyrostl, a nebyl ochoten tolerovat to, co čas od času nazýval mým „nepřijatelným chováním".
Až o mnoho let později jsem se dozvěděla, jakým omezením se táta podrobil poté, co požádal moji matku, římskou katoličku, o ruku. Zbožňoval ji a nikdy si v mé přítomnosti nestěžoval, Že musel chodit na bohoslužby sám. Pojem smíšené manželství zni dnes zastarale, ale na přelomu století znamenalo pro oba manžele značné oběti.
Střední školu St PauFs jsem si zamilovala od okamžiku, kdy jsem prošla hlavní bránou - nejspíš hlavně proto, že se mi nikdo neposmíval pro mou přehnanou píli. Vadila mi jen přezdívka Pa-šík. Vedlejší význam toho slova mi vysvětlila později o rok starší spolužačka Daphne Harcourt-Brownová, kudrnatá blondýnka známá pod přezdívkou Náfuka. Ačkoli jsme nebyly přítelkyně, spojovala ji se mnou náklonnost k sladkostem - zvlášť když zjistila, že mám nevyčerpatelné zdroje. Daphne by za ně klidně zaplatila, ale nedopustila jsem to, protože jsem chtěla, aby nás ostatní považovali za kamarádky. Jednou mě dokonce pozvala k nim do Chelsea, ale pozvání jsem nepřijala, protože mi bylo jasné, že bych ji na oplátku musela pozvat k nám do Whitechapelu.
Právě od Daphne jsem dostala výměnou za několik kremrolí se šlehačkou svou první knihu o umění. Poklady Itálie. Od té chvíle mi bylo jasné, že jsem našla obor, kterému bych se chtěla věnovat celý zbytek života. Nikdy jsem se Daphne nezeptala, ale zajímalo by mě, proč byla jedna strana vytržená.
Daphne pocházela z jedné z nejlepších londýnských rodin, z vrstvy, kterou jsem považovala za horní, takže jsem usoudila, že po ukončení střední školy ji už nepotkám, protože Lowndes Square nepatřilo k místům, kde bych se pohybovala. Ale mám--li být upřímná, nepatřila jsem ani do East Endu plnčho takových lidí jako byli Trumperovi nebo Shorrocksovi.
67
Co se týče Trumperových, nezbývalo mi než souhlasit s otcem. Mary Trumperová musela být svatá žena. George Trumper patřil k lidem s nepřijatelným chováním a vůbec se nepodobal svému otci, o kterém látá mluvil jako o pašákovi. Mladý Charlie - který podle mého názoru za nic nestál - měl před sebou podle mého olce slibnou budoucnost. Kouzlo osobnosti zřejmě jednu generací přeskočilo.
„Ten kluk není na góje špatnej," říkával mi. „Jednou bude mít vlastní obchod, možná i víc, věř mi." Jeho názorům jsem nevěnovala příliš pozornosti až do chvíle, kdy mě tátova smrt donutila se na Charlieho obrátit.
Táta si často stěžoval, že nemůže nechat své dva pomocníky v krámě samotné déle než dvě hodiny, aniž by se něco stalo. „Nechci myslet na to, co bude s obchodem, až nebudu moct."
Jeho slova mi zněla v mysli i ve chvíli, kdy rabín Glikstein končil svou řeč. Matka ležela v bezvědomí v nemocnici a nikdo mi nedokázal říct, jestli se zotaví. Zatím jsem měla zůstat u zakřiknuté tety Harriet, se kterou jsem se znala jen letmo z rodinných setkání. Bydlela někde v Romfordu a měla mě tam odvézt den po pohřbu. Na rozhodování jsem měla tedy jen pár hodin. Pokusila jsem se zvážit, co by v takové situaci udělal táta a došla jsem k závěru, že by podnikl to, co tak Často nazýval „odvážným krokem."
Když jsem druhý den ráno vstala, byla jsem rozhodnutá obchod prodat tomu, kdo nabídne nejvíc - pokud by jej Charlie Trumper odmítl převzít. Když se zamyslím, měla jsem určité pochybnosti, zda takový úkol zvládne, ale převážilo tátovo dobré mínění.
Během vyučování jsem si připravila plán. Hned po skončení školy odjedu do Whitechapelu a zajdu za Charliem.
Zabouchala jsem v čísle 112 pěstí na dveře a čekala. Vzpomínám si, jak mě překvapilo, že Trumperovi nemají klepadlo. Otevřít mi přišla jedna z Charlieho strašných sester, ale nebyla jsem si zcela jistá která. Sdělila jsem jí, že chci mluvit s jejím bratrem a nijak mě nepřekvapilo, že mě nechala čekat na zápraží a zmizela v domě. O několik minut později se vrátila a zamračeně mě zavedla do malé místnosti v zadní části domu.
Když jsem o dvacet minut později odcházela, bylo mi jasné, že výsledek pro mě není nijak skvělý, ale nebyla jsem v situaci, kdy bych mohla diktovat podmínky.
Následující den jsem se zapsala do kursu účetnictví. Lekce probíhaly večer, takže jsem odpoledne stihla přípravu do Školy.
66
Zpočátku mi účetnictví připadalo nezáživné, ale postupem Času mě začalo fascinovat, jak přesné zaznamenání každé transakce může být přínosné i pro náš malý obchod. Netušila jsem, kolik je možné ušetřit už jen tím, že Člověk porozumí bilančním archům, splácení dluhů a odpisům z daní. Starosti mi dělalo jen podezření, že Charlie nikdy žádné daně neplatil.
Na návštěvy ve Whitechapelu jsem se začala těšit, protože jsem mohla předvést nově získané dovednosti. Stále jsem trvala na tom, že naše partnerství s Charliem skončí ve chvíli, kdy získám místo na univerzitě, ale byla jsem přesvědčená, že kombinace jeho energického nadšení a mých finančnických schopností by udělala dojem na mého otce i na Charlieho dědu.
Když se blížil čas přijímacích zkoušek, rozhodla jsem se nabídnout Charliemu můj podíl k odkoupení a sehnat za sebe kvalifikovaného účetního. Jenomže mé plány překazili Němci.
Tentokrát zabili Charlieho otce, což byla velká chyba, protože jeho smrt přiměla toho mladého blázna vstoupit do armády a vypořádat se s nimi. Ani se neobtěžoval poradit se s někým o svém kroku. Odebral se ve strašném dvouřadovém obleku, čepici s kšiltem a jasně zelené vázance do Great Scotland Yardu a na bedrech mu spočinuly problémy impéria. Mě nechal posbírat zbytky. Není divu, že jsem následující rok výrazně zhubla, což moje matka považovala za malou kompenzaci skutečnosti, že se musí stýkat s lidmi jako Charlie Trumper.
A aby se všechno zamotalo ještě víc, několik týdnů po Charlieho odjezdu mi bylo nabídnuto studium na Londýnské univerzitě.
Charlie mě tu nechal se dvěma možnostmi - pokusit se vést pekařství sama a vzdát se studia nebo obchod prodat. Vzkázal mi, abych se pokusila o prodej, tak jsem ho poslechla. Ačkoli jsem strávila spoustu času hledáním vhodného kupce, našla jsem jediného zájemce - pana Cohena, který několik let provozoval krejčovskou dílnu nad otcovým obchodem a chtěl ji rozšířit. Za daných okolností byla jeho nabídka celkem slušná. Další dvě libry jsem získala prodejem Charlieho velké káry. Prodat dědečkův hrozný prastarý vůz z 19. století se mi přes veškerou snahu nepodařilo.
Všechny získané peníze jsem okamžitě uložila v Bow Buil-ding Society v Cheapside 102 na rok se čtyřprocentním úrokem. Neměla jsem v úmyslu se jich do Charlieho návratu dotknout. Ale o pět měsíců později za mnou přišla Kitty Trumperová. Rozplakala se a tvrdila, že Charlie na frontě padl.
69
Plakala, že neví, co bude se zbytkem rodiny, když už se o ně bratr nepostará. Vysvětlila jsem jí, jakou dohodu jsme s Charliem měli. Trochu jí to uklidnilo a dokonce se usmála. Následující den jsme se společně vypravily vybrat Charlieho podíl.
Chtěla jsem splnit přání svého společníka peníze rozdělit rovným dílem mezi jeho sestry. Ředitel společnosti nám ale zdvořile vysvětlil, že před uplynutím roční lhůty nelze vybrat ani penci. Odkazoval mě na smlouvu, kterou jsem se společností uzavřela. Když Kitty pochopila, o co jde, vyskočila, zaječela několik nadávek takového kalibru, že ředitel společnosti zrudl, a zmizela.
Později jsem byla ráda, že to tak dopadlo. Vždyť jsem mohla Charlieho šedesát procent rozdělit mezi Sal, Grace a tu příšernou Kitty, která si bratrovu smrt vymyslela. To jsem se ale dozvěděla až v červenci, kdy mi Grace psala, že Charlie byl po druhé bitvě na Marně odeslán do Edinburghu. Tehdy jsem přísahala, že jakmile se objeví v Anglii, odevzdám mu jeho podíl a budu mít od Trumperových a jejich problémů pokoj.
Moc jsem si přála, aby se táta dožil mého vstupu na univerzitu. Jeho dcera na vysoké škole, tomu by ve Whitechapelu těžko kdo uvěřil. Ale povedlo se. Maminka byla tou skutečností nadšená a všem přítelkyním připomínala, že patřím k několika prvním ženám z East Endu zapsaným na univerzitu.
Když jsem odpověděla, že nabídku studia přijímám, začala jsem se rozhlížel po nějakém bydlení poblíž univerzity. Rozhodla jsem se žít samostatně. Maminka se nikdy zcela nevzpamatovala ze ztráty tatínka a odstěhovala se k tetě Harriet do Romfordu. Nechápala, proč potřebuju bydlet v Londýně, a trvala na tom, že ubytování, které si najdu, musí schválit škola. Zdůrazňovala, že smím bydlet jen s takovou dívkou, kterou by tatínek považoval za „přijatelnou". Nikdy nepřestala opakovat, že s uvolněnou válečnou morálkou nesouhlasí.
I když jsem udržovala kontakty s několika spolužačkami ze střední školy, věděla jsem o jediné, která bude bydlet v Londýně. Doufala jsem, že neodmítne a já nebudu nucena trávit zbytek života ve vlaku někde mezi Romfordem a Regenťs Parkem. Následující den jsem Daphne Harcourt-Brownové napsala.
Pozvala mé na návštěvu svého malého bytu v Chelsea. Když jsem ji znovu uviděla, překvapilo mě, že vyrostla a zhubla skoro tolik jako já. Nejenže mě přivítala s otevřenou náručí, ale k mému překvapení byla myšlenkou na společné bydlení nadše-

ná. Trvala jsem na tom, že jí budu za pokoj platit pět šilinků týdně a nejistě jsem ji požádala, jestli by mohla zajet k mé matce do Romfordu na čaj. Zdálo se, že Daphne ta představa pobavila a následující úterý jsme se společně vypravily do Essexu.
Maminka i teta za celé odpoledne sotva ztratily slovo. Plesy, lovy, pólo a úpadek mravů důstojníků nepatřily k obvyklým tématům jejich hovorů. Když ale teta servírovala druhý talíř vdolečků, s překvapením jsem zjistila, že maminka mé přítelkyni nadšeně přikyvuje.
Jediný nepříjemný okamžik nastal, když se Daphne odebrala s tácem do kuchyně - měla jsem podezření, že něco takového ještě v životě neudělala - a všimla si mého závěrečného vysvědčení přišpendleného na dveřích. Maminka se usmála a dokončila mé ponížení hlasitým přečtením: „Slečna Salmonová vyniká nezměrnou pílí, což jí ve spojení s hloubavostí a nápaditosti umožní úspěšné studium na Bedford College. Podepsaná slečna
Potterová, ředitelka."
„Moje mamka si vysvědčení nikde nevystavila," podotkla
Daphne.
Nastěhovala jsem se do Chelsea Terrace a život nás obou se zaběhl do rutinních kolejí. Daphne poletovala z večírku na večírek, zatímco já se rychlým krokem přemisťovala z přednášky na přednášku. Potkávaly jsme se zřídka.
Přes mé počáteční obavy se Daphne ukázala jako ideální spolubydlící. O můj akademický život se nezajímala, soustředila se na hony na lišky a důstojníky gardy. Snad právě proto, že se ke všemu stavěla zdravým selským rozumem, přitahovala na Chelsea Terrace 97 nepřetržitý proud žádoucích mladíků.
Se všemi jednala stejně pohrdlivě, protože, jak se mi svěřila, její skutečná láska slouží na frontě. Jeho jméno ale v mé přítomnosti nikdy nezmínila.
Kdykoli jsem měla čas odpoutat se od knih, vždycky měla po ruce nějakého důstojníka, aby mě doprovodil na koncert nebo taneční zábavu. O mé studium se nezajímala, ale Často se vyptávala na East End a fascinovalo ji vyprávění o Charliem Trumperovi a jeho káře.
Takhle to mohlo pokračovat donekonečna, kdybych se jednou v pátek večer nezačetla do novin Kensington News, které Daphne odebírala kvůli programu místního kina.
Listovala jsem stránkami a najednou mě zaujal jeden inzerát. Pečlivě jsem ho prostudovala, abych se ujistila, že obchod se skutečně nachází na místě, které mám na mysli. Složila jsem
71
noviny a vydala se ověřit si adresu. Šla jsem po Chelsea Tcrrace a zahlédla ve výkladní skříni místního zelináře oznámení. Musela jsem je několik dnů míjet bez povšimnutí. Na ceduli bylo napsáno: Na prodej. Obraťte se na Johna D. Wooda, Mount Street 6, Londýn Wl.
Vzpomněla jsem si, že Charlie vždycky chtěl znát srovnání cen obchodů v Chelsea a na Whitechapelu, a tak jsem se rozhodla, že mu to zjistím.
Druhý den ráno jsem se vyptala pana Balese, prodavače novin. Měl vždycky velmi dobrý přehled o dění na Terrace a s radostí se o své informace poděli) s každým, kdo měl zájem. Ohlásila jsem se v kanceláři Johna D. Wooda na Mount Street. Nějakou dobu jsem musela čekat, až ke mě přistoupil jeden z úředníků, představil se jako pan Palmer a zeptal se. Čím mi může posloužit.
Důkladně jsem si mladíka prohlédla a usoudila jsem, že ten nemůže posloužit nikomu ničím. Mohlo mu být tak sedmnáct a byl tak hubený a bledý, Že by ho odfoukl i jemný vánek.
„Chtěla bych znát podrobnosti o čísle 147 na Chelsea Terrace," oznámila jsem.
„O Čísle 147 na Chelsea Terrace?"
„Ano, o čísle 147 na Chelsea Terrace."
„Omluvte mě, prosím, madam," odpověděl a odebral se k registrační skříni. Když míjel jednoho z kolegů, pokrčil provokativně rameny. Chvíli se probíral lejstry a potom se vrátil k přepážce s jediným archem v ruce. Ani mi nenabídl Židli.
Položil papír před sebe a začetl se.
„Je to zelinářský krám," oznámil. „Ano."
„Průčelí domu," popisoval unaveným hlasem,, je sedm metrů široké. Obchod sám má asi sto čtverečních metrů a patří k němu malý byt v prvním patře s výhledem na park."
, Jaký park?" zeptala jsem se v obavách, jestli mluvíme oba o tomtéž obchodě.
„Princess Gardens, madam," odpověděl.
„Máte na mysli ten úzký proužek trávy?" ujišťovala jsem se a bylo mi jasné, že pan Palmer na Chelsea Terrace v životě nebyl.
„Obchod není nijak zatížen," pokračoval, aniž by moji poznámku nějak komentoval, ale aspoň se přestal opírat o pult. „A majitel ho uvolní do třiceti dnů po podepsání smlouvy".
„Kolik majitel žádá?" zeptala jsem se a stále víc se bavila jeho povýšeným chováním.
72
ííási?

„Naše klientka, paní Chapmanová..." pokračoval. „Žena Ábela Seamena Chapmana, vojáka Jeho Veličenstva," informovala jsem ho. „Padl 8. února 1918 a zůstala po něm sedmiletá dcera a pětiletý syn." Pan Palmer zbledl.
„Vím také, že paní Chapmanová trpí artrózou a po těch schodech do bytu téměř nevyleze," dodala jsem.
Zdál se vyvedený z míry. „Ano," blekotal, „no, ano." „Tak kolik si paní Chapmanová myslí, že by mohla dostat?" zeptala jsem se důrazně. Palmerovi tři spolupracovníci se přestali věnovat své práci a sledovali náš rozhovor.
„Požaduje sto padesát guineí," oznámil Palmer s očima upřenýma na svůj list papíru.
„Sto padesát guineí," zopakovala jsem užasle. Neměla jsem ponětí, kolik takový obchod může stát. „Ta snad žije v říši divů. Copak si nevšimla, že je válka? Nabídněte jí sto a pokud by chtěla jedinou penci navíc, už mě neobtěžujte." „Guineí?" zeptal se Palmer nadějně.
„Liber," odsekla jsem, napsala na druhou stranu jeho poznámek své jméno a adresu a položila papír na pult. Palmer nebyl mocen slova a když jsem odcházela, zíral za mnou s otevřenou pusou.
Zpátky do Chelsea jsem šla s vědomím, že Žádný obchod kupovat nebudu. V každém případě nemám ani těch sto liber. V bance jsem měla asi čtyřicet a jinak nic, ale ten pitomec mě rozčílil. Usoudila jsem, Že paní Chapmanová stejně tak nízkou nabídku nepřijme.
Přijala ji následující ráno. Odpoledne jsem složila zálohu deset liber. Pan Palmer mi sdělil, že pokud obchod neuzavřeme do třiceti dnů, záloha se nevrací.
„To není žádný problém," odpověděla jsem sebevědomě, ačkoli jsem netušila, kde tolik peněz vezmu.
Během následujících dvaceti sedmi dní jsem obešla všechny od Bow Building Society až po vzdálené tety a spolužáky, ale nikdo neměl zájem půjčit mladé studentce šedesát liber na zelinářství.
,Ale je to skvělá investice," vysvětlovala jsem všem. „Navíc mám výborného společníka. Charlie Trumper je nejlepším zelinářem v East Endu." Dál jsem se obvykle nedostala, protože výraz zdvořilého nezájmu nahradila nechuť.
Po prvním týdnu jsem usoudila, že Charlie by nebyl rád, kdybych utratila jen tak deset liber - šest jeho a čtyři svoje. Než abych před nim vypadala jako hlupák, rozhodla jsem se nést celou ztrátu sama.
73
„Ale proč ses předem neporadila s matkou a tetou?" podivila se Daphne. „Obě mi připadaly celkem rozumné."
„To bych s nimi nevydržela. Ne, díky," odsekla jsem. „Navíc si nejsem jistá, jestli mají šedesát liber. A i kdyby, do Charlieho Trumpeta by neinvestovaly ani penci."
Na konci měsíce jsem se doploužila do kanceláře Johna D. Wooda vysvětlit, že zbylých devadesát liber nepřijde a nemovitost je volná. Představa Palmetová výrazu no to jsem si mohl myslet, až budu situaci vysvětlovat, mí naháněla hrůzu.
„Ale váš zástupce včera obchod dokončil," ujistil mě pan Palmer překvapeně. „Můj zástupce?"
Palmer zalistoval v deskách. „Ano, slečna Daphne Harteourt-Brownová..."
„Ale proč?" zeptala jsem se.
„Na tuto otázku vám těžko odpovím," podotkl Palmer. „Nikdy předtím jsem ji neviděl."
„To je jednoduché," odpověděla Daphne, když jsem jí večer položila tutéž otázku. „Jestli je Charlie Trumper alespoň zpoloviny tak schopný jak tvrdíš, udělala jsem dobrou investici."
„Investici?'
.Jistě. Požaduji zpátky svůj kapitál plus čtyři procenta úroků do tří let."
„Čtyři procenta?"
„Správně. Nakonec, tolik dostávám i za válečnou půjčku. Pokud nesplatíš dluh do tří let, budu požadovat od následujícícho roku deset procent ze zisku."
„Ale Žádný zisk být nemusí."
„V tom případě mi automaticky připadne šedesát procent majetku. Charlie potom bude vlastnit dvacet Čtyři procent a ty šestnáct. Všechno je to tady v té smlouvě." Podala mi několik hustě popsaných stránek, poslední z nich měla Číslo 7. „Zbývá už jen tvůj podpis."
Pomalu jsem papíry pročetla a Daphne si zatím nalila sherry. Uvážila se svými právníky všechny eventuality.
„Mezi tebou a Charliem Trumperem je jediný rozdíl," podotkla jsem, když jsem dokončila podpis.
„Jaký?"
„Ty ses narodila v posteli s nebesy."
74
Bylo mi jasné, že vést obchod a studovat na univerzitě nedokážu a rozhodla jsem se najmout na přechodnou dobu někoho, kdo bude zelinářství řídit. Skutečnost, že tři prodavačky, které byly v čísle 147 zaměstnané, se při každém mém požadavku jen hihňaly, naléhavost rozhodnutí uspíšila.
Následující sobotu jsem se vydala do Chelsea, Fulhamu a Kensingtonu. Nahlížela jsem do výkladních skříní, sledovala mladíky a hledala toho pravého na vedení obchodu.
Nakonec jsem si z několika kandidátů pracujících v místních obchodech vybrala chlapce, který pomáhal zelináři v Kensingtonu. Jednoho listopadového večera jsem počkala, až skončí s prací a vydala se za ním.
Rusovlasý mladík se vypravil směrem k nejbližší autobusové zastávce. Těsně před ní jsem ho oslovila. „Dobrý večer, pane Makinsi."
„Prosím?" rozhlížel se překvapeně kolem sebe. Když zjistil, že ho oslovila jménem neznámá dívka, pokračoval v chůzi.
„Vlastním zelinářský obchod na Chelsea Terrace..." začala jsem a snažila se udržet s ním krok. Zdál se ještě víc zaskočený, ale mlčky rázoval dál. „A hledám do něj vedoucího."
Po této informaci Makins konečně zpomalil a pozorně se na mě zadíval.
„Chapmanův krám," poznamenal. „To vy jste koupila Chap-manův krám?"
„Ano, ted se jmenuje Trumperův," odpověděla jsem. „A nabízím vám místo vedoucího a týdně dostanete o libru víc, než berete ted." Neměla jsem nejmenší tušení, kolik teď dostává.
Mluvila jsem do něho celou cestu autobusem a ještě před vchodem do domu, kde bydlel, jsem zodpověděla mnoho otázek. Nakonec mě pozval, abych se seznámila s jeho matkou. O dva týdny později Bob Makins nastoupil.
Na konci prvního měsíce jsem zklamaně zjistila, že i přes nového vedoucího obchod prodělal tři libry, takže Daphne jsem nemohla vrátit ani penci.
„Neztrácej odvahu," namítla. „Pokračuj klidně dál a pokud se pan Trumper ukáže alespoň zpoloviny tak dobrý, jak jsi tvrdila, na penále nikdy nedojde."
Následujících šest měsíců jsem měla celkem dobrý přehled o Charlieho pohybu díky mladému důstojníkovi, kterého mi představila Daphne. Pracoval na vojenském velitelství a zdálo se, že přesně ví, kde se seržant Charles Trumper od královských
75
střelců právě nachází. Stále jsem se snažila udržet obchod v chodu a vykázat zisk ještě před Charlieho návratem.
Od Daphneina přítele jsem se dozvěděla, Že Charlie byl 20. února 1919 propuštěn do civilu. Na kontrolu účetních knih mnoho času nezbývalo. Navíc jsme museli hledat náhradu za dvě ze tří prodavaček, které se staly oběťmi vlny Španělské chřipky a třetí jsme museli pro neschopnost propustit.
Snažila jsem se rozpomenout na všechny tatínkovy rady. „Když je obchod plný lidí, je potřeba obsluhovat svižně, pokud je zákazníků jen několik, je možné dát si na čas. Potom obchod nebude nikdy liduprázdný. Lidé neradi vcházejí do prázdného obchodu," vysvětloval mi tenkrát, „cítí se v něm nesví."
,,Na obchodě musí být velkými písmeny nápis Dan Salmon, vždy čerstvý chléb, založeno v roce 1879," tvrdil., Jméno a rok opakuj při každé příležitosti. V East Endu žijí lidé, kterým vyhovuje pocit, že nakupují u starousedlíka. Plný krám a tradice, to jsou hodnoty, kterých si Angličaní cení."
Usoudila jsem, že Chelsea se od East Endu příliš neliší a snažila se jeho filozofii uplatnit. Na obchod jsem nechala umístit modrý nápis: Charlie Trumper, poctivý obchodník, založeno v roce 1823. Několik dní jsem uvažovala o názvu Trumper a Salmon, ale upustila jsem od něj, protože bych se tak s Charliem spojila na zbytek života.
Mezi East Endem a West Endem byl jeden zásadní rozdíl -zatímco na Whitechapel se jména dlužníků psala křídou na tabuli, v Cbelsea bylo zvykem otevřít si úvěr. Ke svému překvapení jsem zjistila, že s placením dluhů jsou v Chelsea větší potíže než ve Whitechapelu. Příští měsíc jsem stále ještě nebyla schopná Daphne cokoli splatit. Den ode dne bylo jasnější, že mou jedinou nadějí je Charlie.
V den, kdy se měl vrátit, jsem obědvala na univerzitě se dvěma přáteli z ročníku. Okusovala jsem jablko, rýpala se v kousku sýra a snažila se soustředit na jejich názory na Karla Marxe. Dopila jsem mléko, posbírala si knihy a vrátila se do přednáškové síně. Ačkoli normálně mě umělci ranné renesance nesmírně zajímali, tentokrát jsem s radostí zjistila, že profesor si skládá papíry už několik minut před plánovaným koncem přednášky.
Zpáteční cesta mi připadala jako věčnost, ale tramvaj nakonec přece jen zastavila na rohu Chelsea Terrace.
Vždycky jsem se zájmem sledovala, jak prosperují ostatní obchody. První bylo starožitnictví pana Rutherforda. Vždycky
76
když mě zahlédl, smekl. Následoval obchod s dámskou konfekcí v čísle 133. Měla jsem pocit, že šaty vystavené ve výloze si nikdy nebudu moct dovolit. Hned vedle bylo řeznictví pana Kendricka, kde měla Daphne otevřený úvěr. O několik vchodů dál lákala hosty italská restaurace. Věděla jsem, že se majiteli příliš nedaří, protože už ani my jsme mu neprodávali na úvěr. Poslední bylo knihkupectví, ve kterém bojoval o živobytí pan Sneddles. I když neprodal jedinou knihu, šťastně proseděl celý den nad milovaným Williamem Blakem až do chvíle, kdy byl čas otočit cedulku Otevřeno na stranu s nápisem Zavřeno. Když jsem míjela výlohu, usmála jsem se, ale nevnímal mě.
Spočítala jsem, že pokud Charlieho vlak přijel ráno včas, měl by můj společník už dorazit, i kdyby šel celou cestu pěšky.
Před obchodem jsem na chvíli zaváhala, ale potom jsem rázně vešla. K mému překvapení tu Charlie nebyl. Zeptala jsem se Boba Makinse, jestli mé někdo nesháněl.
„Nikdo, slečno Bečky," odpověděl. „Nemějte obavy, všichni víme, co se od náš čeká, kdyby se pan Trumper objevil." Obě nové prodavačky Patsy i Gladys souhlasně přikyvovaly.
Podívala jsme se na hodinky a zjistila, zeje několik minut po páté. Usoudila jsem, že když se Charlie neobjevil doteď, přijde zřejmě až následující den. Zamračeně jsem navrhla Bobovi, že může začít zavírat. Když hodiny nade dveřmi odbily šestou, neochotně jsem požádala, aby stáhl roletu a zamkl, zatímco jsem kontrolovala denní tržbu.
„Je to divné," poznamenal Bob s klíči v ruce.
„Co je divné?"
„Támhle ten člověk. Sedí tam už hodinu a neodtrhl od obchodu pohled. Doufám, že je v pořádku."
Pohlédla jsem na druhou stranu ulice. Na lavičce seděl Charlie a díval se přímo na mě. Když si všiml, že jsem ho zahlédla, zvedl se a vydal se pomalu ke mně.
Po chvilce mlčení se zeptal: „Tak jaký jsou podmínky?"
77
7. KAPITOLA
Dobrý den, pane Trumpere. Rád vás poznávám," pozdravil Bob Makins, a než si potřásl s novým majitelem rukou, utřel si dlaň o zelenou zástěru.
Gladys a Patsy předstoupily a zlehka se uklonily. Bečky se pří pohledu na ně neubránila úsměvu.
„Tohle není zapotřebí," namítl Charlie. „Pocházím z White-chapelu a uklánět se budete dál už jen zákazníkům."
„Ano, pane," pronesly dívky jednohlasně a Charlie už neměl slov.
„Bobe, odneste, prosím, věci pana Trumpera nahoru do jeho pokoje," požádala Bečky. „Já ho zatím provedu po obchodě.
.Jistě, slečno," souhlasil Bob s pohledem upřeným na balík a krabici vedle Charlieho nohou. „To je všechno, pane Trumpere?" zeptal se. Charlie přikývl.
Díval se na prodavačky v bílých halenkách a zelených zástěrách. Obě stály za pultem a zdálo se, že si nejsou jisté, co by měly udělat. „Můžete jít," oznámila jim Bečky. „Ale zítra ráno tu buďte včas, pan Trumper si potrpí na dochvilnost."
Děvčata si vzala kabelky a odešla. Charlie se posadil na stoličku vedle bedničky švestek. „Teď jsme sami a můžeš mi říct, jak se to seběhlo." „No," začala Bečky, „na začátku byla bláznivá hrdost, ale..." Ještě nebyla s vyprávěním zdaleka u konce, když Charlie pronesl: „Jsi zázrak, Bečky Salmonová, naprostej zázrak."
Pokračovala v líčení všeho, co se stalo za poslední rok. Zamračil se jen ve chvílí, kdy mluvila o Daphne a její investici.
„Takže na splacení šedesáti liber dluhu a úroků máme dva a půl roku?"
„No, ještě připočti ztráty za posledních šest měsíců." „Znovu opakuju, Rebeko Salmonová, že jsi zázrak. Kdybych
nedokázal něco tak jednoduchýho, nezasloužil bych si být tvým
společníkem."
Bečky se rozlil po tváři úlevný úsměv.
„Bydlíš tady?" zeptal se Charlie s pohledem upřeným ke schodišti.
78

„Ne. Bydlím s jednou bývalou spolužačkou, s Daphne Har-court-Brownovou. Bydlíme nahoře v Čísle 97."
„To je ta dívka, která ti půjčila peníze?"
Přikývla.
„Musí to být dobrá přítelkyně," podotkl Charlie.
Na schodech se objevil Bob.
„Věci pana Trumpera sem odnes do ložnice a celej byt prošel. Všechno vypadá v pořádku."
„Díky, Bobe. Dnes už není nic potřeba, uvidíme se zítra ráno," rozloučila se Bečky.
„Půjde pan Trumper ráno do tržnice, slečno?"
„Pochybuji, přivezte zboží jako obvykle. Pan Trumper se k vám určitě někdy v týdnu připojí."
„Kupujete v Covent Garden?" zeptal se Charlie.
, Ano, pane."
„No, jestli je to na starým místě, uvidíme se tam zítra o půl pátý."
Bečky sledovala, jak Bob zbledl. „Nemyslím, že pan Trumper to od vás bude vyžadovat každé ráno," zasmála se. „Jenom dokud se všechno nezaběhne. Dobrou noc, Bobe."
„Dobrou noc, slečno, dobrou noc, pane," rozloučil se Bob a s vyděšeným výrazem ve tváři opustil obchod.
„Co je to za nesmysly to slečno a pane?" zeptal se Charlie. „Vždyť jsem tak o rok starší než Bob."
„Mnoho důstojníků na frontě taky nebylo o mnoho starších a oslovoval jsi je pane."
„To jo, ale já nejsem důstojník."
„Nejsi, jsi šéf. Navíc už nejsi ve Whitechapelu, Charlie. Pojď se podívat na svůj byt."
„Byt?" zopakoval Charlie. „Něco takovýho jsem nikdy neměl. Poslední dobou jsem bydlel v zákopech, stanech a tělocvičnách."
„No tak teď ho máš." Bečky ho vedla po dřevěném schodišti do prvního patra. „Tady je kuchyň," začala s prohlídkou. „Je sice malá, ale tobě bude stačit. Mimochodem, příborů a nádobí tu máš dost pro tři lidi a uklízet ti bude Gladys. Tady je salon," oznámila a otevřela dveře. „Pokud se něco tak malého dá nazvat salonem."
Charlie zíral na pohovku a tři křesla, všechen nábytek byl očividně nový. „Co se stalo s mejma starejma věcma?"
„Většina shořela v den příměří," připustila Bečky. „Ale za křeslo a postel se mi podařilo získat šilink."
79

„A co dědova kára? Tu jsi snad spálit nenechala?" „Samozřejmě Že ne. Pokoušela jsem se ji prodat, ale nikdo
mi nenabídl víc než pět šilinků. Bob na ní vozí ráno z tržnice
zboží."
„To je dobře," poznamenal Charlie s úlevou.
Bečky se otočila a vedla ho do koupelny.
„Omlouvám se za tu skvrnu pod kohoutkem se studenou vodou, ale nikomu z nás se nepodařilo ji odstranit, ať jsme ji drhli čímkoli. A taky tě musím upozornit, že záchod občas nespla-chuje."
.Ještě nikdy jsem neměl záchod uvnitř v domě," utrousil Charlie. „Je to fakt nóbl."
Bečky přešla do ložnice.
Charlie si chtěl pokoj prohlédnout, ale nedokázal odtrhnout pohled od obrazu, který visíval nad jeho postelí v bytě na White-chapel a kdysi patřil jeho matce. Místnost mu hned připadala útulnější. Vybavení tvořil prádelník, dvě křesla a postel, jakou v životě neviděl. Zoufale chtěl dát Bečky najevo, jak si cení všeho, co udělala. Usadil se na okraji matrace a zkoušel, jak pruží.
„Další premiéra," podotkl.
„Premiéra?"
„Jo, záclony. Děda by něco takovýho nedovolil, víš. Vždycky říkal..."
„Ano, vzpomínám si," přerušila ho Bečky. „Ráno člověka zdržujou v posteli a odvádějí pozornost od práce."
,Jo, něco v tom smyslu, jen si nejsem jistej, jestli znal děda slova odvádějí pozornost," podotkl Charie a začal rozbalovat Tommyho krabici. Bečky zahlédla obraz Panny Marie s Jezulát-kem, když jej položil na postel. Zvedla malou olejomalbu a zblízka si ji prohlížela.
„Kdes k tomu přišel, Charlie? Je nádherný."
„Nechal mi ho kamarád, co padl na frontě."
„Ten kamarád měl vkus." Studovala malbu dál. „Nevíš, kdo to namaloval?"
„Ne, to netuším." Charlie se zahleděl na reprodukci, kterou mu Bečky pověsila nad postel. „A sakra," vyhrkl, „to je úplně stejnej obraz."
„Není," namítla Bečky s pohledem upřeným na reprodukci nad postelí. „Tohle je fotografie Brozinova mistrovského díla, zatímco obraz tvého přítele je zatraceně dobrá kopie." Pohlédla na hodinky. „Musím běžet," oznámila nečekaně. „Slíbila jsem, že budu v sedm v Queen's Hallu. Na Mozarta."
80
„Mozart. Znám ho?"
„Brzy tě s ním seznámím."
„Takže mi mou první večeři neuvaříš?" zeptal se Charlie. „Potřeboval bych se zeptat ještě na spoustu věcí. Spoustu toho nevím. Nejdřív..."
„Promiň, Charlie, ale nemohu přijít pozdě. Uvidíme se ráno a odpovím ti na všechny otázky."
„Hned ráno?"
„Ano, ale ne podle tvých měřítek," rozesmála se. „Myslím tak kolem osmé."
„Máš toho Mozarta ráda?" zeptal se a upíral na ni pohled.
„No, abych pravdu řekla, moc o něm nevím, ale Guy ho má rád."
„Guy?' podivil se Charlie.
, Ano, Guy. To je mladík, se kterým jdu na koncert a neznám ho ještě natolik dobře, abych si mohla dovolit přijít pozdě. Zítra ti řeknu o obou víc. Na shledanou, Charlie."
Cestou do podnájmu u Daphne se Bečky zmocnil provinilý pocit, že Charlicho jeho první večer doma opustila. Možná je od ní sobecké, že přijala na ten večer od Guye pozvání na koncert. Ale jeho jednotka mu neposkytovala příliš volných večerů a kdyby pozvání nepřijala, viděla by ho až za několik dní.
Když odemkla, slyšela Daphne cákat v koupelně.
„Změnil se hodně?" křičela přítelkyně přes zavřené dveře.
„Kdo?" zeptala se Bečky cestou do ložnice.
„Přece Charlie," otevřela Daphne dveře koupelny. Zabalená do ručníku se opírala o kachlíkovanou stěnu a nořila se z oblaku páry.
Bečky chvíli uvažovala. „Ano, změnil se. Asi hodně. Ale hlas a šaty má stejné."
„Co tím chceš říct?"
„No, hlas má stejný - poznala bych ho kdekoli. A šaty taky -i ty bych poznala. Ale on je jiný."
„Myslíš, že by mi takové vysvětlení mělo stačit?" zeptala se Daphne a vytírala si ručníkem vlasy.
„No, sice zdůrazňoval, že Bob Makins je asi o rok mladší než on, ale Charlie mi připadal tak o deset let starší než my všichni. Asi to souvisí se službou na západní frontě."
„To by tě nemělo zaskočit. Zajímá mě ale jiná věc - překvapil ho obchod?"
„Ano, myslím že ano." Bečky vyklouzla ze šatů. „Asi nemáš pár punčoch, které bys mohla postrádat, že ne?"
81
„Třetí zásuvka zdola," ukázala Daphne. „Na oplátku bych si půjčila tvoje nohy." Bečky se zasmála.
„Jak vypadá?" pokračovala Daphne ve vyptávání a hodila ručník v koupelně na podlahu.
Bečky chvíli přemýšlela. „No, může mít tak sto sedmdesát osm centimetrů, je vysoký jako jeho otec, ale je samý sval, ani trošku sádla. Není žádný Douglas Fairbanks, aleje pohledný."
„Zdá se mi. Že bude můj typ," poznamenala Daphne a hledala něco vhodného na sebe.
„To těžko, moje milá," namítla Bccky. „Nedokážu si představit, jak brigádní generál Harcourt-Brown vítá Charlieho Trum-pera na ranním sherry před honem v Cottenhamu."
„Jsi hrozný snob, Rebeko Salmonová," oznámila Daphne se smíchem. „Bydlíme sice spolu, ale nezapomínej, že pocházíš ze stejného prostředí jako Charlie. Když se to tak vezme, s Guyem ses seznámila díky mě."
„To je pravda," souhlasila Bečky. „Malou výhodu by mi snad mohla poskytnout maturita a univerzita."
„V mém prostředí nikoli," konstatovala Daphne a prohlížela si nehty. „Ale teď se nemohu zdržovat hovory s pracujícími, moje milá," pokračovala. „Musím vyrazit. Jdu s Henrym Bromsgrovem tancovat. Je sice poněkud nudný, ale pozvání na lov do Skotska bych přijala. Je do mě blázen!"
Bečky při koupání uvažovala o slovech své přítelkyně. Pronesla je sice v Žertu, ale vystihla její problémy s překročením společenských bariér.
Skutečně to byla Daphne, kdo ji před několika týdny představil Guyovi. Přítelkyně ji tehdy přemluvila, aby se s nimi vypravila na operu La Bohéme do Covent Graden. Bečky si první setkání s mladíkem vybavovala do všech podrobností. Ze všech sil se snažila nepodlehnout jeho kouzlu, zvlášť když ji Daphne upozornila na jeho pověst. Snažila se nedívat příliš okatě na štíhlého mladého muže se světlými vlasy, hlubokýma modrýma očima a neodolatelným šarmem. Jeho kouzlu ten večer podlehla řada žen, ale protože se choval ke všem stejně, dovolila mu několik lichotek. Začala toho litovat už ve chvíli, kdy se vrátil do své lóže, protože většinu druhého jednání upírala pohled jeho směrem. Kdykoli se jejich pohledy setkaly, odvrátila oči k jevišti.
Následující večer se jí Daphne zeptala, co si myslí o tom mladém důstojníkovi, se kterým se setkaly v opeře. „Jak se jmenoval?" zeptala se Bečky.
82
„Tak je to jasné," usoudila Daphne. „Zaujal tě, co?" „Ano," připustila. „Ale co na tom? Copak by se mladík z takové rodiny mohl zajímat o děvče z Whitechapelu?" „Klidně, i když ho podezírám, že mu jde o jediné." „Tak to abys ho varovala, že mezi takové nepatřím," namítla. „Nevzpomínám si, že by ho to někdy odradilo," odpověděla Daphne. „Pro začátek se mám zeptat, jestli bys s ním a několika přáteli nešla do divadla. Co ty na to?" „Moc ráda."
„Myslela jsem si to," pokračovala Daphne. „Tak jsem mu rovnou řekla, že půjdeš."
Bečky se rozesmála, ale na setkání s mladým mužem si musela ještě pět dnů počkat. Vyzvedl ji u Daphne a společně s několika mladými důstojníky a jejich dívkami shlédli v divadle Haymarket představení populární hry Pygmalion od George Bernarda Shawa. Bečky se hra moc Ubila i přesto, že jedna z dívek, která se celé první jednání hihňala, s ní odmítla o přestávce konverzovat. Při večeři v Café Royal seděla vedle Guye a vyprávěla mu o sobě všechno od narození ve Whitechapelu až po přijetí na univerzitu.
Když se rozloučili se zbytkem společnosti, Guy ji odvezl domů do Chelsea a rozloučil se s ní potřesením ruky a slovy: „Dobrou noc, slečno Salmonová." Bečky usoudila, že ho už neuvidí.
Guy jí ale hned druhý den poslal vzkaz a pozval ji na slavnost do kasina. O týden později následovalo pozvání na večeři, potom na ples a vrcholem bylo pozvání na víkend u jeho rodičů v Berkshiru. Daphne se snažila Bečky poskytnout o jeho rodině co nejvíc informací. Ujistila ji, že Guyův otec je velice milý, patří mu sedm set akrů pastvin a miluje hony.
„Guyova matka není obdařena stejnou dobrosrdečností jako major," varovala Daphne. „Především je hrozný snob." Bečky zmalomyslněla. „Je druhorozenou dcerou nějakého baroneta, který byl povýšen do šlechtického stavu za vynález něčeho k tanku. Řekla bych, že zároveň poskytoval štědré dary liberální straně. Je to samozřejmě druhá generace, ti jsou nejhorší." Daphne si zkontrolovala švy na punčochách. „Moje rodina má šlechtický titul už sedmnáctou generaci, víš, takže si myslíme, že už nemusíme nic prokazovat. Jsme si vědomi, že žádný génius mezi námi není, ale díky Bohu jsme bohatí a díky Jindřichovi patříme ke starobylé šlechtě. Obávám se, že o kapitánu Guyi Trenthamovi totéž tvrdit nelze."
83
8. KAPITOLA
Bečky se ráno probudila ještě před zvoněním budíku, vstala, oblékla se a odešla dřív, než se Daphne vůbec pohnula. Nemohla se dočkal až uvidí, jak si Charlie první den vede. Už cestou si všimla, že obchod má otevřeno a Charlie se věnuje jedinému zákazníkovi.
„Dobré ráno, společnice," křikl na ni od pultu, když otevřela dveře.
„Dobré jitro," odpověděla Bečky. „Vidím, že ses rozhodl první den jen sedět vzadu a pozorovat, jak to jde."
Charlie začal zákazníky obsluhovat ještě před příchodem Gladys a Patsy. Bob Makins vypadal jako by měl za sebou celodenní práci.
„Nemám čas na hloupý tlachy," ozval se Charlie dialektem předměstí. „Zastihnu tě dneska večer?" , Jistě," odpověděla.
Pohlédla na hodinky, rozloučila se a vypravila se na přednášky. Jen s obtížemi se dokázala soustředit na období ranné renesance a ani barevné diapozitivy Rafaelových děl promítané na bílé plátno ji nedokázaly plně zaujmout. V mysli se vracela k nastávajícímu víkendu u Guyových rodičů a úvahám o Charli-eho schopnosti vydělat dost peněz na splacení dluhu Daphne. Musela si připustit, že Charliemu důvěřuje víc. S úlevou zjistila, že ručičky hodinek ukazují půl páté. Rozběhla se na roh Portland Pláce na tramvaj, a když vystoupila na Chelsea Terra-ce, rychlým krokem vyrazila k číslu 147.
V zelinářství postávalo několik zákazníků a Bečky slyšela Charlieho bodré poznámky ještě dřív, než vešla dovnitř.
„Půl libry těch šťavnatejch grapů z Jižní Afriky a mohl bych přidat i čerstvej pomeranč a bylo by to za šilink, paninko." V obchodě postávaly starší dámy, maminky a chůvy, které by jinde nad oslovením paninko ohrnuly nos. V Charlieho přítomnosti se jen rozplývaly. Po odchodu posledního zákazníka si Bečky prohlížela změny, které v obchodě provedl.
„Byl jsem tu celou noc, víš. Vyházel jsem poloprázdný bedničky a věci, který by se stejně nikdy neprodaly. Nakonec jsem dal všechny lákavý a barevný věci za pult - rajčata, fazolky, hrá-
84

šek. A tvrdý a nijak vábný zboží, jako sou brambory, turín a vodnice jsem postavil dopředu. To je základní pravidlo."
„Děda Charlie..." usmála se, ale včas se zarazila.
Prohlížela si přestavěné pulty a musela uznat, že Charlieho úprava je daleko praktičtější. Co také namítat, když se zákazníci spokojeně usmívají.
Během měsíce se fronta sahající až ven na chodník stala v zelinářství pravidlem a za další měsíc začal Charlie hovořit o nutnosti krám rozšířit.
„Ale kam?" zeptala se, „do tvojí ložnice?"
„Nahoře moc místa na zeleninu není," ušklíbl se. „A fronta bude ještě delší."
Když zkontrolovala příjmy za poslední čtvrtrok, nemohla uvěřit, jak se jim daří. Usoudila, že je vhodná doba na malou oslavu.
„Co kdybychom šli všichni na večeři do italské restaurace," navrhla Daphne, když dostala za poslední tři měsíce vyšší šek, než čekala.
Bečky ten nápad považovala za skvělý, ale Guy nijak nadšený nebyl a Daphne trvaly přípravy ukrutně dlouho.
„Nechceme za jediný večer utratit celý zisk," ujišťovala ji Bečky.
„To je škoda," namítla Daphne. „Zdá se, že by to byla jediná šance, jak bych se mohla domáhat plnění sankční klauzule. Ne že bych si chtěla stěžovat. Nakonec, Charlie bude po syncích vikářů a beznohých stájnících, se kterými jsem byla nucena trávit většinu víkendů, příjemnou změnou."
„Dej si pozor, aby ti nakonec nesnědl moučník."
Bečky upozornila Charlieho, že stůl je zamluvený na osmou a přiměla ho ke slibu, že si oblékne své nejlepší šaty. „Jsou to moje jediný," upozornil ji.
Guy vyzvedl obě dívky v čísle 97 těsně před osmou. Cestou do restaurace se choval nezvykle mrzoutsky. Dorazili tam několik minut po smluvené hodině. Charlie seděl u rohového stolu a rozhlížel se kolem sebe, jako by byl v restauraci poprvé v životě.
Bečky představila nejprve Daphne a Charlieho a potom oba pány. Stáli proti sobě a měřili se pohledem jako budoucí soupeři.
„Sloužili jste sice u stejné jednotky," poznamenala Daphne, „ale nemyslím, že byste se kdy setkali," dodala s pohledem upřeným na Charlieho. Ani jeden z mužů její poznámku nekomentoval.
85
Jestliže večer nezačal příliš šťastně, jeho průběh byl ještě horší. Nedokázali najít téma hovoru, které by zajímalo všechny čtyři. Charlie postrádal vtip a výfečnost, kterou vynikal v obchodě a tvářil se nepřístupně. Kdyby Bečky dosáhla na jeho kotník, nakopla by ho - a nejen proto, že mlčel jako zařezaný.
Guyova přísná zamlklost situaci ještě zhoršovala, i když Daphne se jako obvykle smála všemu, co kdo pronesl. Když číšník předložil účet, Bečky si oddechla, že se večer chýlí k závěru. Dokonce mu diskrétně sama podstrčila spropitné, protože Charlie si neuvědomoval, Že se od něho něco takového očekává.
Z restaurace vyšla s Guyem a cestou ztratili druhou dvojicí z doslechu. Usoudila, že Charlie a Daphne jsou několik kroků za nimi, ale ve chvíli, kdy ji Guy objal, ji to přestalo zajímat. Políbil jí a řekl: „Dobrou noc, miláčku. A nezapomeň. Že na víkend jedeme do Ashurstu." Jak by na to mohla zapomenout? Sledovala Guyův pohled směrem k Daphne a Charliemu. Její společník ale nečekaně mávl na taxík a sdělil řidiči, aby ho odvezl do kasáren v Hunslow.
Konečně Bečky odemkla hlavní vchod a posadila se v hale na pohovku. Uvažovala, jestli má zajít ještě do Čísla 147 a sdělit Charliemu, co si o něm myslí. O několik minut později vpadla do místnosti Daphne.
„Omlouvám se za ten večer," začala Bečky dřív, než měla její přítelkyně možnost cokoli poznamenat. „Charlie bývá obvykle víc společenský. Nevím, co mu přeletělo přes nos."
„Myslím, že pro něj nebylo snadné večeřet s důstojníkem své jednotky," usoudila Daphne.
„Asi máš pravdu," souhlasila Bečky., Ale jsem si jistá, že se nakonec spřátelí."
Daphne si Bečky zamyšleně prohlížela.
Guy v sobotu ráno předal službu, přijel vyzvednout Bečky na Chelsea Terrace a vyjeli do Ashurstu. Když ji zahlédl v červených moderních šatech půjčených od Daphne, pochválil ji, jak jí to sluší. Celou cestu do Berkshiru byl milý a hovorný a Bečky se začala cítit uvolněně. Do vesnice Ashurst dorazili těsně před třetí hodinou. Guy na ni povzbudivě mrkl a zabočil na příjezdovou cestu, vedoucí k hlavnímu vchodu.
Bečky nečekala, že dům bude tak velký.
Na posledním schodě je očekával komorník, jeho pomocník a dva lokajové. Guy zaparkoval ha štěrkové čeště a komorník přistoupil blíž, aby převzal Beckyina zavazadla. Podal je jedno-
86
mu z lokajů a ten je odnesl. Komorník potom odvedl oba mladé lidi po kamenných schodech do vstupní haly a po dřevěném schodišti k ložnicím v prvním patře.
„Je pro vás připraven Wellingtonův pokoj, madam," oznámil a otevřel dveře.
„Prý tu kdysi strávil jednu noc," vysvětloval Guy. „Mimochodem, nemusíš se ničeho bát, moje ložnice je hned vedle a na rozdíl od toho generála jsem živý."
Bečky vešla do rozlehlé místnosti, kde už jí nějaké děvče v dlouhých černých šatech s bílými manžetami vybalovalo zavazadla. Dívka se otočila, uklonila a oznámila:, Jsem vaše služebná Nellie. Kdybyste něco potřebovala, madam, obraťte se na mě."
Bečky poděkovala a odešla k oknu. Kam oko dohlédlo se rozprostíraly zelené pastviny. Ozvalo se zaklepání a Bečky se otočila ke dveřím. Než stačila pronést: vejděte, objevil se Guy.
„Je pokoj v pořádku, miláčku?"
„Je bezvadný," vydechla a služebná se znovu uklonila. Bečky měla pocit, že v jejím pohledu zahlédla při Guyově příchodu obdiv.
„Jsi připravena na setkáni s tátou?" zeptal se.
„Naprosto," oznámila a společně sešli do salonu, kde je u krbu očekával muž kolem padesátky.
„Vítejte v Ashurst Hallu," pozdravil major Trentham.
Bečky se na hostitele usmála. „Děkuji."
Major byl o něco menší než jeho syn, ale měl stejně štíhlou postavu a světlé vlasy, které ale na skráních prokvétaly šedinami. V tom ale podobnost obou mužů končila. Guy měl svěží světlou pokožku, zatímco majorův obličej prozrazoval, že většinu času tráví venku. Když mu Bečky potřásla rukou, cítila sílu člověka, který je zvyklý pracovat.
„Vaše městské střevíčky se pro moje plány nehodí," podotkl. „Budete si muset půjčit jezdecké boty od mé manželky, nebo možná od Nigela."
„Od Nigela?" podivila se.
„Trentham nejmladší. Copak vám o něm Guy nevyprávěl? Je v posledním ročníku na Harrow a chtěl by se dostat na San-dhurst - a zastínit svého bratra."
„Netušila jsem, že máš..."
„Malej brácha nestojí za zmínku," přerušil ji Guy s úsměvem a otec je vedl halou ke skříni pod schody. Bečky zůstala zírat na řady kožených jezdeckých bot, vyblýskaných lépe než její střevíčky.
87
„Vyberte si, děvče," vybídl ji major.
Po několika pokusech našla jedny, které jí padly jako ulité a vydala se za Guyem a jeho otcem do zahrady. Většinu odpoledne trávili prohlídkou scdmiset akrového panství a když se vrátili, byla Bečky právě tak zralá na sklenici punče, který na ně čekal ve velké stříbrné nádobě v salonu.
Komorník je informoval, že paní Trenthamová volala, že se zdržela na vikářství a nebude si s nimi moci vypít čaj.
Když se Bečky dostala do svého pokoje, aby se před večeří vykoupala a převlékla, paní Trenthamová se stále ještě neobjevila.
Daphne půjčila kamarádce dvoje společenské šaty a dokonce i krásnou polokruhovou diamantovou brož, o kterou měla Bečky trochu obavy. Ale když na sebe pohlédla do zrcadla, strach zmizel.
Jakmile zaslechla hodiny po domě odbíjet osmou, vrátila se do salonu. Šaty i brož na oba muže zapůsobily. Po Guyově matce stále nebylo ani vidu ani slechu,
„Máte okouzlující šaty, slečno Salmonová," pronesl major.
„Děkují, majore Trenthame," odpověděla a šla si ohřát ruce ke krbu.
„Manželka se k nám připojí za chvíli," ujišťoval jí major, zatím co komorník přinesl na stříbrném podnose sklenku sherry.
„Prohlídka panství se mi moc líbila."
„To jsem moc rád, i když to bylo asi dost náročné," odpověděl major s úsměvem a upíral pohled přes její rameno.
Bečky se otočila ve chvíli, kdy do místnosti vešla dáma oblečená od hlavy po paty do černých Šatů. Pomalu a vážně se k nim blížila.
„Matko," přistoupil k ní Guy a políbil ji na tvář, „rád bych ti představil Bečky Salmonovou."
„Dobrý večer," pozdravila Bečky.
„Můžete mi vysvětlit, kdo si vzal moje nejlepší jezdecké boty?" zeptala se paní Trenthamová, aniž by věnovala pozornost Beckyině napřažené ruce. „A potom je klidně vrátil celé od bláta?"
„To jsem byl já," ozval se major. „Slečna Salmonová by jinak musela jít na procházku po farmě ve střevících na vysokém podpatku. A to by jistě nebylo moudré."
„Od slečny Salmonové by bylo moudřejší přijet patřičně vybavená, hlavně co se týče obuvi."
„Promiňte..." začala Bečky.
88
¦^^^¦¦¦H
„Kdes byla celý den, matko?" zeptal se Guy. .Mysleli jsme, že se k nám připojíš dřív."
„Snažila jsem se vyřešit několik problémů, se kterými si náš nový vikář neví rady. Nemá vůbec tušení, jak zorganizovat do-žínkové slavnosti. Zajímalo by mě, co je ted v Oxfordu vlastně učí."
„Nejspíš teologii," navrhl major Trentham.
Komorník si odkašlal: „Podává se večeře, madam."
Paní Trenthamová se beze slova otočila a rychlým krokem je vedla do jídelny. Bečky usadila naproti sobě po majorově pravici. Na velkém stole se před dívkou leskly tři nože, čtyři vidličky a dvě lžíce. Prvním chodem byla polévka, takže bez zaváhání vybrala správný příbor, ale bylo jí jasné, že dál se bude muset řídit podle pana Trenthama.
Podával se už hlavní chod a hostitelka ještě nepronesla k Bečky jediné slovo. Obrátila se na svého manžela ohledně Ni-gelových výsledků ve škole - nebyly nijak oslnivé. Následoval nový vikář - také nic moc. Nakonec přišla na řadu lady Lavinia Malimová, vdova po soudci, která se usadila ve vesnici a působila jen samé potíže.
Bečky měla právě plnou pusu bažanta, když se k ní paní Trenthamová obrátila s dotazem: „V jaké profesi působí váš otec, slečno Salmonová?"
„Můj otec zemřel," vypravila ze sebe.
„To je mi líto," podotkla hostitelka. .Jistě padl na frontě."
„Ne, nikoli."
„Ach, a co tedy za války dělal?"
„Vedl pekařství. Ve Whitechapelu," odpověděla Bečky pa-mětliva otcova varování: „Kdybys chtěla někdy zatajit svůj původ, vedlo by to jen k slzám."
„Ve Whitechapelu?" podivila se paní Trenthamová. „Pokud se nemýlím, je to taková milá vesnička hned za Worchesterem."
,.Ne, paní Trenthamová, to je srdce East Endu v Londýně," vysvětlovala Bečky v naději, zejí Guy přispěchá na pomoc. Ale toho právě zajímala sklenice vína.
„Aha," vydechla paní Trenthamová skrz sevřené rty. „Vzpomínám si, že jsem jednou navštívila manželku biskupa z Wor-chesteru ve vesnici Whitechapel, ale nikdy jsem nepovažovala za nutné navštívit East End. Nepředpokládám, že tam mají biskupa." Odložila příbor. „Můj otec," pokračovala, „sir Raymond Hardcastle - možná jste o něm slyšela, slečno Salmonová..."
„Bohužel neslyšela," odpověděla Bečky pravdivě. i
89
Na hostitelčině tváři se objevil další znechucený pohled, ale pokračovala dál „...za služby králi Jiřímu V. byl jmenován baronetem."
„Jaké služby to byly?" zeptala se Bečky bezelstně. Paní Trenthamová se na chvíli odmlčela a pak vysvětlila: „Sehrál menší úlohu ve snaze Jeho Jasnosti zajistit, aby nás nepřemohli Němci."
„Prodává zbraně," podotkl major Trentham pod vousy.
Pokud paní Trenthamová jeho slova zaslechla, přešla je bez povšimnutí.
„Vy jste letos opustila školu, slečno Salmonová?" zeptala se hostitelka chladně.
,,Ne, pokračuji na univerzitě."
, Já se studiem dívek nesouhlasím. Dámě úplně stačí tři měš-ťanky, naučit se řídit služebnictvo a přežít kriketový zápas."
„Ale když nemáte služebnictvo..." namítla Bečky a chystala se pokračovat, když paní Trenthamová zazvonila na stříbrný zvonek po své pravé ruce.
Objevil se komorník a hostitelka oznámila: „Kávu si vypijeme v salonu, Gibsone." Komorníkovi se mihl tváří výraz překvapení, ale paní Trenthamová se zvedla, vyšla z jídelny a vydala se chodbou k místnosti, kde oheň v krbu už téměř skomíral.
„Nedala byste si skleničku brandy, slečno Salmonová?" zeptal se major Trentham, když Gibson naléval kávu. „Ne, děkuji," odpověděla tiše.
„Omluvte mě, prosím," zvedla se paní Trenthamová z křesla, do kterého před chvílí usedla. „Rozbolela mě hlava, jistě mi odpustíte, kd}'ž odejdu do svého pokoje." „Jistě, drahá," souhlasil major bez zájmu. Po matčině odchodu se Guy zvedl, posadil se vedle Bečky a vzal ji za ruku. „Ráno to bude lepší, uvidíš."
„Pochybuji," namítla šeptem a otočila se k majoru Trentha-movi. „Jistě omluvíte i mě. Byl to náročný den a vy dva si určitě máte o čem povídat."
Oba muži vstali a Bečky se vydala po schodišti do své ložnice. Svlékla se, umyla, a protože se v místnosti netopilo, vklouzla do ledové postele.
Už napůl spala, když zaslechla cvaknutí kliky. Zamrkala a pokusila se zaostřit na vzdálenou stranu pokoje. Dveře se pomalu otevřely, ale dokázala rozeznat jen mužskou postavu. Potom se dveře zavřely.
90
K
„Kdo je to?" zašeptala ostře.
.Jenom já," zamumlal Guy.,Jdu se jen podívat, jak se ti vede."
Bečky si vytáhla přikrývku až pod bradu. „Dobrou noc, Gu-yi," vyhrkla.
„To není moc přátelské jednání," namítl Guy, který mezitím přešel místnost a sedl si na okraj postele. „Chtěl jsem se jen ujistit, že je všechno v pořádku. Mám pocit, že to pro tebe dnes večer nebylo snadné."
,Jsem v pořádku, díky," pronesla energicky. Naklonil se k ní, aby ji políbil, ale uhnula a polibek se jí jen otřel o levé ucho.
„Možná na to není správná chvíle."
„Nebo místo," dodala Bečky a odtáhla se ještě dál, takže skoro padala z postele.
„Chtěl jsem tě jen políbit na dobrou noc."
Bečky se nechala obejmout a políbit na rty, ale držel ji déle, než čekala a tak ho nakonec odstrčila.
„Dobrou noc, Guyi," pronesla rozhodně.
Guy se nejdřív nehýbal, ale nakonec vstal se slovy: „Tak snad jindy." O chvíli později zaslechla cvaknutí kliky.
Chvíli počkala a pak se vysoukala z postele. Došla ke dveřím a otočila klíčem. Vrátila se do postele a za chvíli usnula.
Když druhý den ráno sešla dolů na snídani, dozvěděla se od majora Trenthama, že jeho žena prožila bezesnou noc a její migréna se nezlepšila. Rozhodla se zůstat v posteli.
Později se major s Guyem odebrali do kostela a Bečky nechali v salonu s nedělními novinami. Nemohla si nevšimnout, že služebnictvo si stále něco šeptá.
Paní Trenthamová se objevila až na oběd, ale nijak se nesnažila zapojit do rozhovoru. Právě když polévali pudink krémem, se nečekaně zeptala: „O čem ráno kázal vikář?"
„Nečiň jiným to, co nechceš, aby jiní činili tobě," odpověděl major.
,Jak se vám líbila mše v našem kostele, slečno Salmonová?" otočila se paní Trenthamová k Bečky.
,Já nebyla..." začala Bečky.
„Aha, jistě, vy patříte k vyvolenému bratrstvu."
„Ne, vlastně jsem římský katolík," odpověděla Bečky.
,Aha," namítla paní Trenthamová překvapeně. „Myslela jsem, že příjmení Salmonová.. .V našem kostele by se vám stejně nelíbilo. Je velice přízemní."
91
Bečky uvažovala, jestli si svá slova připravovala.
Po obědě se paní Trenthamová vytratila a Guy navrhl Bečky krátkou procházku. Odešla se přezout do svých starých bot, protože hrůza by jí nedovolila požádat o jezdecké boty jeho matky.
„Z tohohle domu už nic nechci," pronesla, když se vrátila dolů. Potom mlčela až do chvíle, kdy si byla jistá, že paní Trenthamová je mimo doslech. „Co ode mě chce?" zeptala se konečně. „Ono to není tak hrozné," namítl Guy a vzal ji za ruku. „Přeháníš, táta je přesvědčený, že časem se s tím vyrovná. A kdybych si měl vybrat mezi tebou a jí, vím naprosto přesně, která z vás pro mě znamená víc."
Bečky mu stiskla ruku. „Díky, miláčku, ale nejsem si jistá, že bych snesla ještě jeden takový večer."
„Můžeme odjet dřív a zbytek dne strávit u tebe," navrhl. Zadívala se na něj. Nebyla si jistá, co lim myslí. Rychle dodal: „Raděj se vrátíme, jinak by se zlobila, Že jsme ji nechali celé odpoledne samotnou." Oba zrychlili krok.
O několik minut později vycházeli po kamenném schodišti k hlavnímu vchodu. Bečky se vyběhla nahoru přezout a upravit si vlasy a hned se vrátila do salonu. Zaskočilo ji, zeje už prostřeno k čaji. Pohledem na hodinky se ujistila, zeje teprve čtvrt na čtyři. „Nechápu, proč musíme všichni tak dlouho čekat, Guyi," zaslechla, když vešla do místnosti. „Takhle brzy se čaj nikdy nepodává," namítl major od krbu. „Dáte si čaj, slečno Salmonová?" zeptala se paní Trenthamová tónem, jako by i pouhé jméno představovalo hřích. „Ano, děkuji," odpověděla.
.Možná bys mohla Bečky oslovovat jménem," navrhl Guy. Matka upřela na syna pohled. „Nechápu ty moderní zvyky oslovovat hned každého jménem, zvlášť když mi byl právě představen. Darjeeling, Lapsang nebo Earl Grey, slečno Salmonová?" pokračovala dřív, než mohl kdokoli cokoli namítnout. Pohlédla na Bečky, ale ta se ještě nevzpamatovala z předešlé in-vektivy. „Ve Whitechapelu jistě takový výběr nemáte," pokračovala hostitelka.
Bečky měla chuť skočit po konvici a vylít obsah té ženské na hlavu, ale podařilo se jí ovládnout. Uvědomovala si, že paní Trenthamová seji snaží vyprovokovat.
Po chvíli mlčení se hostitelka zeptala: „Máte nějaké sourozence, slečno Salmonová?"
92
„Ne, jsem jedináček."
„To je skutečně překvapivé."
„Proč?" zeptala se Bečky.
„Vždycky jsem si myslela, že nižší vrstvy se množí jako králíci," pronesla starší dáma a upustila do šálku další kostku cukru.
„Matko, to snad..." začal Guy.
„To byl jen žert," přerušila ho. „Guy mě občas bere příliš vážně, slečno Salmonová. Dobře si vzpomínám, jak tatínek jednou řekl..."
„To už by stačilo," ozval se major.
.....že třídy jsou jako voda a víno a člověk by se neměl pokoušet je míchat"
„Myslela jsem, že to byl Ježíš, kdo proměnil vodu ve víno," ozvala se Bečky.
Paní Trenthamová její poznámku přešla. „A právě proto stojí nejvýš důstojníci a ostatní skupiny, Bůh to tak rozhodl."
.Myslíte, že Bůh naplánoval i válku, aby se důstojníci mohli zabíjet?" zeptala se Bečky.
„To nevím, slečno Salmonová," odpověděla starší dáma. „Víte, nemám výhodu vzdělání jako vy. Jsem jem obyčejná prostá žena a uvažuji selským rozumem. Ale vím určitě, že jsme všichni během války přinášeli oběti."
„A jakou oběť jste přinesla vy, paní Trenthamová?" zeptala se Bečky.
„Nespočetně, mladá dámo," odpověděla paní Trenthamová a narovnala se. „Za prvé jsem se musela obejít bez řady věcí, které bývaly pro mou existenci nezbytné."
,Jako třeba ruce nebo nohy?" zeptala se Bečky, ale vzápětí si uvědomila, že se nechala vlákat do pasti a svých slov litovala.
Guyova matka se zvedla z křesla, přešla ke krbu a zazvonila zuřivě na zvonek. „Nemusím si nechat líbit urážky ve vlastním domě." Když se objevil Gibson, dodala: „Dohlédněte, aby Alfred sbalil slečně Salmonové věci. Vrací se do Londýna dřív, než měla původně v úmyslu."
Bečky mlčky stála a uvažovala, co by měla udělat. Paní Trenthamová na ni upírala chladný pohled a tak se nakonec vydala k majorovi. Potřásla mu rukou a řekla: „Řeknu vám sbohem, pane Trenthame; mám pocit, že se už neuvidíme."
„Moje škoda, slečno Salmonová," odpověděl vlídně a políbil jí ruku. Otočila se a aniž by pohlédla na paní Trenthamovou, opustila místnost. Guy ji následoval do haly.
93
Cestou do Londýna se snažil matčino jednání omluvit, ale Bečky bylo jasné, že svým slovům sám nevěří. Když zastavili před Číslem 97, vyskočil a otevřel jí dveře.
„Můžu dovnitř?" zeptal se. „Potřeboval bych si s tebou ještě I o něčem promluvit."
„Dnes ne," odpověděla. „Musím si všechno srovnat v hlavě a na to potřebuju být sama."                                                   i
Povzdechl si. „Chtěl jsem ti říct, jak moc tě mám rád a promluvit si o plánech do budoucna."
„Ty plány zahrnují i tvou matku?"
„K čertu s matkou," odpověděl. „Copak si neuvědomuješ, jak moc tě miluju?"
Bečky chvíli váhala.
„Co nejdřív bychom mohli oznámit naše zasnoubení v novinách, ať si každý myslí co chce. Co ty na to?"
Otočila se k němu a objala ho. „Ach Guyi, já tě také miluji, ale dnes večer se mnou nechoď. Každou chvíli se vrátí Daphne. Možná jindy."
Tváří se mu mihlo zklamání. Políbil ji a popřál jí dobrou noc. Odemkla si a vyběhla nahoru.
Zjistila, že Daphne se z venkova ještě nevrátila. Seděla sama na pohovce a když se setmělo, ani nerozsvítila. Přítelkyně se objevila asi dvě hodiny po ní.
„Tak jak to proběhlo?" vyptávala se. Trochu ji zaskočilo, že kamarádka je už doma. „Katastrofa." „Takže je po všem?"
„Ne tak úplně. Vlastně mám pocit, že mě Guy požádal o ruku."
, A přijalas jeho nabídku?"
„Myslím že ano."
„A co uděláš s tou Indií?"
Následující den ráno vybalila svůj kufřík, s hrůzou zjistila, že kamarádčina nádherná brož chybí. Usoudila, že musela zůstat v Ashurst Hallu.
Po žádném dalším kontaktu s paní Trenthamovou netoužila, tak nechala Guyovi vzkaz v klubu. Hned další den jí ujistil, že se po ní v sobotu, kdy má v plánu oběd s rodiči, podívá. Bečky doufala, zeji bude mít zpátky dřív, než ji bude Daphne potřebovat.
V pondělí jí Guy napsal, že prohledal pokoj pro hosty důkladně, ale brož nenašel a Nellie ho ujistila, že Šperky zabalila osobně.
94
Bečky to připadalo divné, protože po vyhoštění z Ashurst Hallu si balila kufřík sama. Rozechvěle čekala dlouho do noci, až se Daphne vrátí z víkendu na venkově, aby jí vysvětlila, co se stalo. Bála se, že bude trvat měsíce i roky, než dokáže našetřit na novou.
Její spolubydlící se vrátila několik minut po půlnoci. Bečky zatím vypila několik šálků černé kávy a byla v pokušení si zapálit.
„Proč nespíš?" vyptávala se Daphne. „To jsou zkoušky už tak blízko?"
„Ne," odpověděla Bečky a vylíčila celou historii o zmizelé broži. Nakonec se kamarádky zeptala, jak dlouhou předpokládá, že jí bude ztracený šperk splácet.
„Myslím tak týden," odtušila Daphne.
„Týden?"
„Jo. Byla to jen bižuterie. Pokud si dobře vzpomínám, stála tři šilinky."
Bečky s úlevou svěřila Guyovi, že hledání šperku už není tak důležité.
Následující pondělí přinesl Guy brož na Chelsea Terrace a vysvětloval, že Nellie ji našla v pokoji pro hosty pod postelí.
95
9. KAPITOLA
Bečky si všimla změn v Charlieho chování. Nejdřív šlo jen o maličkosti, ale později byly stále výraznější. Daphne se nepokoušela skrývat svůj podíl na akci, kterou nazvala společenský  objev desetiletí,  můj  Charlie  Doolittle, „O víkendu jsem ho vzala do Hartcourt Hallu a byl senzační. I matka si myslí, že byl fantastický."
„Tvoje matka ti schvaluje Charlieho Trumpera?" nevěřila . Bečky.
.Jistě. Ale matce je jasné, že nemám v úmyslu se za něho provdat."
„Dej si pozor, já taky neměla v úmyslu vzít si Guye." „Moje milá, nezapomínej. Že pocházíš z romantických vrstev, zatímco můj původ je veskrze praktický. Právě to je důvodem, proč se aristokracie udržela tak dlouhou dobu. Kdepak, já se provdám za Percyho Wiltshira a nemá to nic společného s touhou nebo hvězdami, jde pouze o staromódní zdravý rozum." „A ví pan Wiltshire o tvých plánech do budoucna?"
„Samozřejmě nic netuší. Ani jeho matka mu o tom ještě ne-řekla."
„Ale co když se do tebe Charlie zamiluje?" „To nehrozí. Víš, má rád jinou."
„Pane Bože," zaúpěla Bečky. „Když si pomyslím, zeji vůbec neznám."
Po obdržení dividend Daphne zjistila, že Charlieho obchod si vede čím dál lépe. Poznamenala, že takhle se žádných peněz za prodlení ve splátkách nedočká. Ale Bečky věnovala Daphne, Charliemu i obchodu minimum zájmu. Blížil se totiž Guyův odjezd do Indie.
Indie.. Jakmile se dozvěděla o Guyově tříleté službě v daleké zemi, přála si, aby jí to sdělil sám, ne Daphne. Dřív bez reptání přijala skutečnost, že díky jeho povinnostem se vídají málo, ale s přibližujícím se odjezdem proklínala všechny služby, noční cvičení a víkendové operace, na kterých se střelci museli podílet.
Bála se, že Guyův zájem po nepodařené návštěvě v Ashurstu ochladne, ale on stále opakoval, jak se po svatbě všechno změní.
96
Ale měsíce se najednou změnily v týdny a datum 3. února 1920, které si zakroužkovala v kalendáři na nočním stolku, se nezadržitelně přibližovalo.
„Zajdeme si na večeři do Café Royal, tam jsme prožili první společný večer," navrhl Guy den před odjezdem.
,,Ne," odmítla. „Nechci se o tebe poslední večer dělit se stovkami cizích lidí." Po chvilce váhání navrhla: „Pokud přežiješ moje kuchařské pokusy, dala bych přednost večeři doma. Můžeme být alespoň sami."
Guy se usmál.
Obchod se rozběhl a Bečky už se v něm nestavovala každý den, ale pokaždé, když šla kolem, nahlédla alespoň do výkladu. V poslední den Guyova pobytu v Anglii šla v osm ráno kolem a překvapilo ji, že Charlieho není nikde vidět.
„Tady," ozvalo se za ní. Otočila se a uviděla Charlieho sedět na lavičce, ze které se díval na obchod první den po návratu do Londýna. Přešla na druhou stranu ulice.
„Co to má znamenat, poflakovat se ještě před splacením půjčky?"
„Ale já pracuju."
„Pracuješ? Vysvětlete mi, pane Trumpere, jak posedávání na lavičce v pondělí ráno souvisí s prací?"
„Už Henry Ford říkal, že každé minutě činnosti by měla předcházet hodina úvah," vysvětloval Charlie s téměř neznatelnou stopou přízvuku chudinské čtvrti. Bečky si všimla, jak vyslovil jméno Henry.
„A kam tě tvé úvahy unášejí teď?"
„K té řadě obchodů na druhé straně."
„Myslíš na všechny?" ujistila se Bečky. „K jakému závěru by došel pan Ford, kdyby seděl na téhle lavičce?"
„Že představují třicet šest různých způsobů, jak vydělat peníze."
„Nikdy jsem je nepočítala, ale budu ti věřit."
„A co vidíš ještě, když se podíváš na druhou stranu ulice?'
Bečky se zahleděla na Chelsea Terrace. „Spoustu lidí na chodníku, většinou dam se slunečníky, vychovatelek s kočárky a dětí se švihadly." Na chvíli se odmlčela. „A co vidíš ty?"
„Dvě oznámení o prodeji."
„Připouštím, že jsem si jich nevšimla." Zadívala se znovu na druhou stranu.
.Protože se díváš jinýma očima," vysvětloval Charlie.
¦y,
97
„První je Kendrickovo řeznictví. Všichni o něm vědí. Majitel je po infarktu a doktor mu doporučil odejít na odpočinek, jinak by nemusel žít dlouho. A druhý je pan Rutherford," pronesla Bečky.
, Jo, prodává starožitnosti. Ano, milý Julian chce obchod prodat a vydat se za přítelem do New Yorku. Tam je společnost kjeho sklonům shovívavější."                                       >
„Jak jsi na to přišel?"
„Informace," odvětil. „Životadárná krev každého obchodu." „Další z Fordových zásad?"
„Ne, někdo daleko bližší. Daphne Harcourt-Brownová." Bečky se usmála., A co s tím chceš dělat?" „Oba je koupím, ne?' „Jak to chceš udělat?" „Pomocí mé mazanosti a tvé píle." „To myslíš vážně, Charlie Trumpere?" „Naprosto," otočil se k ní. „Nakonec, proč by Chelsea Terra-cc mělo být jiné než Whitechapel?" „Možná je rozdíl v desetinné čárce," navrhla. „Tak ji posuneme, slečno Salmonová. Nastal čas, aby ses začala plně podílet na obchodech i ty." „Ale co zkoušky?"
„Budeš mít teď dost času, když tvůj přítel odjel do Indie."
„Odjíždí teprve zítra."
„Tak to ti poskytnu ještě jeden den volna. Zítra zajdeš k Joh-nu D. Woodovi a dojednáš si schůzku s tím mladým úředníkem - jak se jmenoval?"
„Palmer."
„Ano, s Palmerem," souhlasil Charlie. „Pověříš ho, aby naším jménem jednal s majiteli obou obchodů a upozorníš ho, že se zajímáme i o další obchody, které by se na Chelsea Terracc uvolnily."
„Ještě další?" podivila se Bečky a začala si psát poznámky na zadní stranu skript.
.Jistě. Budeme si muset vypůjčit, takže zajdi do několika bank a snaž se získat co nejlepší podmínky. Nad čtyři procenta nepůjdeme."
„Nad čtyři procenta nepůjdeme," opakovala. Potom vzhlédla a dodala: „Ale Charlie, tady je třicet šest obchodů." ,Já vím, může to trvat zatraceně dlouho."
V univerzitní knihovně se Bečky snažila přestat myslet na Charlieho sny a dokončit esej o Berniniho vlivu na sochařství
98
17. století. Zmocnil se jí pocit, že se nedokáže vyrovnat s přítomností a nedovede se zabývat ani historií. Usoudila, že bude muset práci odložit na chvíli, kdy bude schopna soustředit se na minulost.
Během polední přestávky se posadila s pomerančem na cihlovou zeď před knihovnou a pokračovala v úvahách. Naposledy si ukousla, kůru odhodila do koše, věci si složila do kabely a vydala se zpátky do Chelsea.
Nejdřív zašla do řeznictví. Koupila jehněčí kýtu a vyptala se paní Kendrickové, jak se vede jejímu manželovi. Při placení si všimla, že prodavač, i když dobře zaškolený, neprojevuje příliš zájmu. Zákazníci odcházeli jen se zbožím, pro které přišli. To by Charlie nikdy nepřipustil. Stoupla si do fronty v zelinářství a čekala, až na ni dojde řada.
„Čím posloužím, madam?" vyptával se Charlie.
„Kilo brambor, půl kila žampionů, zelí a ananasový meloun."
„Máte štěstí, madam. Je zralý přesně na dnešní večer," řekl, když meloun lehce stiskl. „Mohu madam nabídnout ještě něco dalšího? Několik pomerančů nebo grapů?"
„Ne, děkuji, dobrý muži."
„V tom případě to budou tři šilinky a čtyři pence, madam."
„Já nedostanu pomeranč jako ostatní děvčata?"
„Nikoli, madam. Lituji, ale takové výhody mají jen stálí zákazníci. Ale dalo by se o tom uvažovat, kdybyste mě pozvala na ten meloun. Při té příležitosti bych vám mohl detailně vysvětlit svůj plán na dobytí Chelsea Terrace, Londýna, celého světa..."
„Dnes večer to nejde, Charlie. Guy ráno odjíždí do Indie."
„Promiň, jsem to ale hlupák, úplně jsem zapomněl," omlouval se. ,A co zítra?"
,Ano, proč ne."
„V tom případě tě vezmu na večeři někam ven. Stavím se v osm."
„Platí," souhlasila.
Vzápětí Charlieho zaměstnala tělnatá dáma, která stála za Bečky.
„Á, madam Nourseová," vrátil se Charlie ke svému předměstskému přízvuku. „Bude to turín a vodnice jako obvykle, nebo snad dneska něco odvážnějšího, madam?"
Bečky se ohlédla na statnou šedesátnici, která zrudla a rozložitá hruď se jí spokojeně dmula.
Vrátila se domů a rychle zkontrolovala salon, aby měla jistotu, zeje uklizený. Služebná práci neodbyla a protože Daphne se
99
ještě nevrátila z jednoho ze svých dlouhých víkendů v Harcourt Hallu, zbývalo jen natřást polštář a zatáhnout závěsy.
Rozhodla se připravit v kuchyni co možná nejvíc a teprve potom se vykoupat. Začínala litovat, že odmítla nabídku Daphne přizvat na pomoc kuchařku a několik služebných z Lowndes Square, ale rozhodla se mít Guye jen pro sebe. Bylo jí jasné, že matka by návštěvu mladého muže v nepřítomnosti Daphne nebo jiné gardedámy neschvalovala.
Meloun a jehněčí s brambory, zelím a žampiony by matka schválila, ale mrhání těžce vydělanými penězi za láhev Nuits St. George, kterou koupila u pana Cuthberta v Čísle 101, by u ní nadšení nevzbudilo. Bečky oškrábala brambory, dala péct jehněčí a podívala se, jestli má dost koření. Potom nakrájela zelí.
Odzátkovala víno a rozhodla se, že bude muset nakupovat v okolí, aby měla stejně dobré informace o dění na Chelsea Ter-race jako Charlie. Než odešla do koupelny, zkontrolovala ještě, jestli v láhvi, kterou dostala minulé Vánoce, zbylo alespoň trochu brandy.
Ve vaně začala uvažovat, na které banky by se měla obrátit a jak jim svůj záměr předestře. Všude budou vyžadovat přesné údaje o ziscích a rozvržení splátek...Vzápětí se v mysli vrátila od Charlieho ke Guyovi. Proč ani jeden z nich nikdy nemluví o tom druhém?
Jen co zaslechla z ložnice odbíjet půl, zděšeně vyskočila z vany. Uvědomila si, jak dlouho se zabývala svými úvahami a Guy bude úderem osmé dole u dveří. Jednou věcí si můžeš být u důstojníků jistá, varovala ji Daphne, jsou vždycky přesní a dochvilní.
Ve snaze najít ty nejhezčí šaty, vyházela polovinu kama-rádčina šatníku a téměř celý svůj. Nakonec se rozhodla pro šaty, které měla Daphne na sobě na plese střelců a potom už je neoblékla. Zapnula poslední knoflíček a pohlédla do zrcadla. Měla pocit, že „prošvihne nástup". Hodiny na krbové římse odbíjely osmou a dole se rozezněl zvonek.
Guy ve slavnostní uniformě vešel s další lahví vína a tuctem rudých růží. Obojí položil na stůl a objal Bečky.
„Máš nádherné šaty," pronesl obdivně. „Ty jsem ještě neviděl."
„Mám je na sobě poprvé," připustila provinile, protože se Daphne nezeptala, jestli si je může půjčit.
„Jsi tu na všechno sama?" zeptal se a rozhlížel se po místnosti.
100
„No, Daphne navrhla, že nám bude dělat gardedámu, ale odmítla jsem ji, protože jsem s tebou chtěla být náš poslední večer sama."
Guy se usmál. „S čím ti mohu pomoct?"
„Otevři víno, já dám zatím vařit brambory."
„Brambory od Trumpera?"
„Jistě," odpověděla a sypala zelí do hrnce s vroucí vodou. Po chvilce váhání zavolala do pokoje: „Ty nemáš Charlieho rád, že ne?"
Guy nalil oběma víno a buď její otázku přeslechl nebo se tak
tvářil.
„Cos dělal celý den?" zeptala se po návratu do salonu a vzala si od něj sklenici s vínem.
,3alU jsem spoustu krámů," odpověděl. „Požadujou, aby měl člověk v tý zatracený zemi všechno Čtyřikrát."
„Všechno?" Bečky usrkla vína. „Hm, je dobré."
„Jo, všechno. A cos dělala ty?"
„Probírali jsme s Charliem jeho plán obsadit Londýn bez vyhlášení války, práce se mi nedařila a pak jsem nakupovala." Guy znovu nalil sklenky a Bečky zatím položila jeden talířek s půlkou melounu na Guyův ubrousek, druhou polovinu na své
místo.
Během večeře si stále palčivěji uvědomovala, že je to na následující tři roky možná jejich poslední společný večer. Mluvili o divadle, o Charlieho pluku, o problémech s Irskem, o Daphne, cenách melounů, ale o Indii nepadlo ani slovo.
„Mohla bys za mnou přijet," navrhl nakonec a spolu s další sklenkou vína porušil mlčení o svém odjezdu.
„Třeba na víkend?" navrhla a odnášela nádobí do kuchyně.
„Myslím, že ani to nebude brzy nemožné."
Guy si ještě jednou nalil a otevřel láhev, kterou přinesl.
, Jak to myslíš?"
„Letadlem. Nakonec, Alcock a Brown přeletěli bez zastávky Atlantik, takže Indie je určitě jejich dalším cílem."
„Mohla bych sedět na křídle," navrhla, když se vrátila z kuchyně.
Rozesmál se. „Neboj se, tři roky utečou jako nic a potom se hned vezmeme." Zvedl sklenku a sledoval, jak se napila i ona. Chvíli nepadlo ani slovo.
Zvedla se od stolu s pocitem lehké závratě. „Jdu postavit na
kávu," vysvětlovala.
Když se vrátila, ani si nevšimla, že její sklenka je znovu plná.
101
„Díky za krásný večer," začal Guy a Bečky se vyděsila, Že se chystá odejít.
„Myslím, zeje načase umýt nádobí, když tu na to nikoho nemáš a já nechal svého sluhu v kasárnách."
„Ne, s tím si nedělej starosti," vyhrkla. „Budu na to mít celý rok, a další na utírání a pořád mi bude ještě jeden zbývat."
Guyův smích přerušil pískot konvice.
„Za chvilku jsem zpátky. Nalij si zatím trochu brandy," dodala a zmizela v kuchyni. Našla dva čisté šálky a připravila silnou kávu. Měla pocit, že by nebylo špatné ztlumit lampu. Položila šálky na stolek u pohovky. „Je horká, budeme muset chvíli počkat," upozornila.
Podal jí zpola naplněnou sklenku brandy. Svou pozvedl a čekal. Po chvilce váhání se napila a sedla si vedle něho. Chvilku bylo ticho, potom Guy odložil sklenici, objal ji a začal ji vášnivě líbat. Nejdřív na rty, potom na krk a na odhalená ramena. Bránit se začala, až když přesunul ruku ze zad na ňadra.
Zarazil se a pronesl: „Mám pro tebe překvapení, miláčku. Připravoval jsem ho na dnešní večer."
„Co je to?"
„Zítra vyjde v novinách The Times oznámení o našem zasnoubení."
Bečky na chvíli oněměla. „Ach miláčku, to je nádherné," vydechla nakonec. Přitáhla ho k sobě a už se nebránila. „Ale co na to řekne tvoje matka," ozvala se vzápětí.
„To je mi úplně fuk," zašeptal a znovu jí začal líbat na krk. Když se jeho ruka ocitla na jejích ňadrech, pootevřela ústa.
Cílila, jak jí rozepíná vzadu knoflíčky. Nejdřív pomalu, potom rychleji, nakonec ji pustil. Když si svlékal uniformu a kravatu a přehodil je přes opěradlo pohovky, zrudla. Uvažovala, jestli má dát najevo, že zašli příliš daleko.
V okamžiku, kdy si začal rozepínat košili, podlehla panice. Situace sejí vymkla z rukou.
Naklonil se dopředu a stáhl jí šaly z ramen. Začal ji znovu líbat a přitom rozepínat živůtek.
Myslela si, že ji zachrání zapínání, ale ukázalo se, že Guy se s takovými problémy už dávno vypořádal a zaváhal jen na chvilku, než se přesunul k jejím nohám. Zručně jí svlékl punčochy a zašeptal: „Představoval jsem si, jaké by to mohlo být, ale netušil jsem, že to bude tak nádherné."
102
„Díky," odpověděla a posadila se. Guy jí podal brandy. Napila se a uvažovala, jestli má cenu upozorňovat, že káva je studená a jít uvařit novou.
„Přesto ale dnešní večer provází zklamání," dodal s rukou spočívající na jejím stehně.
„Zklamání?" Bečky odložila sklenici. Zmocnil sejí zmatek.
„Ano," pokračoval Guy. „Tvůj zásnubní prsten."
„Můj zásnubní prsten?"
„Objednal jsem ho u Garranda už před měsícem. Slíbili mi, že bude dnes večer připravený, ale odpoledne jsem dostal vzkaz, že bude hotový až zítra ráno."
„To nevadí," utěšovala ho.
„Vadí," namítl. „Chtěl jsem ti ho dnes večer navléknout. Nevadilo by ti přijít zítra na nádraží o něco dřív? Mám v úmyslu pokleknout a navléknout ti ho tam."
Bečky s úsměvem vstala a Guy ji objal. „Budu tě milovat navždy cky." Půjčené šaty sklouzly na podlahu a Guy ji odvedl do
ložnice.
Odhodil přehoz, vklouzl do postele a natáhl ruce. Když se ocitla vedle něho, vysvlékl ji donaha a začal ji líbat po celém těle. Při milování usoudila, že Guy musí mít v tomto ohledu rozsáhlé zkušenosti.
Ačkoli akt sám byl bolestivý. Bečky překvapilo, jak rychle bylo po slibované senzaci a přitulila se k němu v domnění, že je to navždy. Tak dlouho opakoval, jak moc mu na ní záleží, že její pocit viny zcela vymizel. Nakonec, jsou zasnoubeni.
Napůl ve spánku zaslechla bouchnutí dveří, ale otočila se v přesvědčení, že to je z bytu nad nimi. Guy pravidelně oddechoval. Vzápětí se dveře ložnice rozlétly a v nich stála Daphne.
„Promiňte, netušila jsem," zašeptala a tiše za sebou zavřela. Bečky se s obavami podívala na svého milence.
S úsměvem ji objal. „Neboj se, Daphne nikomu nic neřek-ne." Natáhl ruku a přitáhl ji k sobě.
Když Bečky vstoupila na první nástupiště, nádraží Waterloo už bylo plné mužů v uniformě. O několik minut se zpozdila a překvapilo ji, že Guy na ni nečeká. Vzpomněla si, že šel do Alber-male Street vyzvednout prsten.
Na tabuli si přečetla křídou psanou informaci Vlak do Sout-hamptonu k lodi do Indie, odjezd 11,30. Rozhlížela se po nástupišti, až jí pohled padl na skupinu bezradných dívek. Postávaly pod hodinami a tlachaly o bálech, pólu a módě. Všem bylo jas-
103
né, že se musí rozloučit v nádražní hale, protože dívka může doprovázet důstojníka až k vlaku pouze je-li za něho provdaná nebo je s ním zasnoubená. Bečky si pomyslela, že v novinách bude jejich zasnoubení oznámeno, takže je možné, že s Guyem pojede až na pobřeží...
Znovu se podívala na hodinky - 11,21. Pocítila neklid. Pak ho zahledla. Prodíral se k ní a nějaký muž za ním nesl dva kufry. Zřízenec vezl další zavazadla na vozíku.
Guy se omluvil, ale zpoždění nevysvětlil. Nařídil sluhovi, aby odnesl kufry do vlaku a počkal na něj. Několik následujících minut hovořili o bezvýznamných věcech a Bečky pocítila odstup. Přikládala jej však přítomnosti několika dalších důstojníků na nástupišti, kteří se loučili se snoubenkami a manželkami.
Ozvalo se zapískání a Bečky si všimla, že stráž pohlédla na hodinky. Guy se naklonil, otřel sejí rty o tvář a otočil se. Sledovala, jak bez ohlédnutí nastupuje do vlaku. Zbyla jí jen vzpomínka na jejich nahá těla a na Guyova slova: „Nikdy tě nepřestanu milovat."
Po posledním hvízdnutí se objevil zelený praporek. Najednou stála na nástupišti sama. Zachvěla se pod poryvem větru od rozjíždějícího se vlaku, který vyrazil směrem k Southamptonu. Hihňající se dívky se vzdalovaly také, ale opačným směrem -k taxíkům a autům s řidičem.
Došla ke stánku na rohu sedmého nástupiště a koupila si za dvě pence výtisk novin The Times. Nejdřív rychle prolétla stránku předsvatebních oznámení, potom ji pomalu prostudovala.
Od Arbuthnota po Yellanda se jméno Trentham ani Salmono-vá neobjevilo.
104

10. KAPITOLA
I
W
Ještě před podáváním prvního chodu začala Bečky litovat, že Charlieho pozvání přijala. Večeřeli v restauraci pana Scalli-niho, jinou Charlie neznal. Tak zoufale se snažil o ohleduplnost, že se cítila čím dál víc provinile.
„Moc ti to sluší," pochválil pastelové šaty z šatníku Daphne.
„Díky."
Následovala dlouhá odmlka.
„Promiň," ozval se nakonec. „Mělo mě napadnout, že v den, kdy kapitán Trentham odjede do Indie, ti nebude nejlíp."
„Zítra bude v novinách oznámení o našem zasnoubení," pronesla, aniž by vzhlédla od misky s polévkou.
„Gratuluju."
„Ty nemáš Guye rád, že ne?"
„Nikdy jsem nebyl s důstojníky zadobře,"
„Vy jste se za války setkali, že? Znáš ho asi déle než já," vypálila Bečky bez varování. Charlie nic neříkal, tak pokračovala: „Bylo mi to jasné už při naší první společné večeři."
„Tvrdit že ho znám by bylo přehnané. Sloužili jsme v jednom pluku, ale až do toho večera jsme spolu neseděli u jednoho stolu."
„Ale bojovali jste ve stejné válce."
„Spolu se čtyřmi tisíci dalších mužů z našeho pluku," odmítal se Charlie nechat zatáhnout do důvěrnějšího hovoru.
„A on byl statečný a uznávaný důstojník?"
Nečekaně se vedle nich objevil číšník. „Co budete pít k rybě,
pane?"
„Šampaňské," odpověděl. „Nakonec, máme důvod k oslavě."
„Opravdu?" podivila se Bečky aniž by si všimla, že je to jen záminka na změnu tématu.
„Výsledky našeho prvního roku. Copak jsi zapomněla, že Daphne už dostala zpátky víc než polovinu své půjčky?"
Podařilo sejí usmát. Uvědomila si, že zatímco se trápí Guyo-vým odjezdem, Charlie se soustřeďuje na řešení dalšího z jejich problémů. Ale i přes příznivou finanční situaci se zbytek večera odehrál v tichosti, občas přerušené nějakou Charlieho poznámkou, která zůstala většinou bez odpovědi. Občas usrkla šampaň-
105
ského, pohrála si s rybou, zákusek vůbec nechtěla a jen těžko zakrývala úlevu, když přinesli účet.
Charlie zaplatil a nechal číšníkovi vysoké zpropitné. Daphne by na něho byla hrdá, pomyslela si Bečky.
Když se zvedla, zachvátil ji pocit, Že místnost krouží.
„Je ti něco?" zeptal se Charlie a podepřel ji.
„Ne, to je v pořádku. Nejsem zvyklá tolik pít."
„Taky jsi toho moc nesnědla," poznamenal a vedl ji do chladného večera.
Zavěšeni procházeli podél Chelsea Terrace a Bečky si pomyslela, že náhodný chodec by je mohl považovat za milence. Když došli ke vchodu do domu, kde měla Daphne byt, Charlie musel najít v Beckyině kabelce klíče, odemknout a přitom ji přidržoval opřenou o stěnu. To už ale Bečky vypověděly nohy službu úplně a Charlie ji musel zachytit, aby neupadla na zem. Když došli ke dveřím do bytu, stálo ho hodně vynalézavosti odemknout tak, aby ji neupustil. Nakonec jí dostrkal do salonu a uvažoval, jestli ji má nechat na pohovce nebo hledat ložnici.
Už se chystal odejít, když sklouzla na podlahu a něco nesrozumitelně mumlala. Rozuměl pouze slovu zasnoubená.
Vrátil se k ní a přehodil si ji přes rameno. Otevřel jedny ze dveří a zjistil, Že vedou do ložnice. Položil ji jemně na postel a po špičkách se vracel ke dveřím. Bečky se najednou prudce otočila a Charlie měl co dělat, aby ji odsunul zpátky doprostřed postele. Po chvíli váhání se sklonil, nadzvedl ji a volnou rukou rozepínal vzadu šaty. Když dospěl k poslednímu knoflíku, položil ji, jednou rukou jí zvedl nohy do výšky a druhou tahal za šaty tak dlouho, dokud je z ní nestáhl. Pak je pečlivě složil přes opěradlo židle.
„Charlie Trumpere," zašeptal, když na ni upíral pohled. „Jsi úplně slepý a byl jsi slepý zatraceně dlouho."
Stáhl přehoz a zasunul Bečky pod pokrývku tak, jak to viděl v nemocnici dělat sestry s raněnými.
Pečlivě přikrývku na krajích zahrnul, aby se dívka nemohla skutálet. Nakonec se sklonil a políbil ji na tvář.
Ty jsi nejen slepý, Charlie Trumpere, ty jsi taky blázen, pomyslel si, když za sebou zavíral dveře.
„Hned jsem u tebe," křikl Charlie a přihazoval na váhu brambory. Bečky zatím čekala v koutě.
„Ještě něco, madam?" zeptal se zákaznice, která byla právě na řadě. „Co takhle pár mandarinek nebo jablek? A mám tu
106
krásné grapy přímo z Jižní Afriky, dnes ráno je přivezli na tržiště."
„Ne, děkuji, pane Trumpere, to bude dnes všechno."
„Budou to dva šilinky pět pencí, paní Symondsová. Bobe, mohl by ses věnovat zákazníkům? Potřebuju prohodit pár slov se slečnou Salmonovou."
„Seržante Trumpere."
„Pane," zareagoval Charlie okamžitě na zvučný hlas. Otočil se k vysokému vzpřímenému muži ve tvídovém saku, jezdeckých kalhotách a hnědé kšiltovce.
„Nikdy nezapomínám tváře," poznamenal muž. Nebýt monoklu, Charlie by se na něj rozpomínal s obtížemi.
„Dobrý Bože," vydechl v pozoru.
„To ne, jsem jen plukovník," namítl vysoký muž se smíchem. „Ty nesmysly už můžeme nechat stranou, válka je dávno pryč. Je to už dlouho, co jsme se viděli naposledy, Trumpere."
„Skoro dva roky, pane."
„Měl jsem pocit, že je to déle," poznamenal plukovník zamyšleně. „Ukázalo se, že s Prescottem jste měl pravdu, že? Byl jste mu skutečně dobrým přítelem."
„On byl dobrým kamarádem mně."
„A byl taky prvotřídní voják. Tu medaili si zasloužil."
„Vřele s vámi souhlasím, pane."
„Zasloužil byste si ji taky, Trumpere, ale Prescott byl přednější. Obávám se, že o vás byla jen zmínka v hlášení."
„Medaili dostal ten pravý."
„Hrozná smrt. Stále mě to pronásleduje," svěřoval se plukovník. „Do cíle mu chybělo jen pár metrů."
„To není vaše chyba, pane. Pokud za to někdo mohl, byl jsem to já."
„Pokud za to někdo mohl, vy určitě ne," dodal bez dalšího vysvětlování.
„Jak si vede pluk?" zeptal se Charlie. „Jde to i beze mě?"
„Obávám se, že beze mě také," odpověděl plukovník a uložil do tašky několik jablek. „Odjeli do Indie, ale nejdřív vystrnadili starého koně z pastviny."
„To je mi líto, pane. Pluk pro vás znamenal hodně."
„To je pravda, ale i střelci musí ustoupit pokroku. Abych byl upřímný, jsem pěšák, vždycky jsme jím byl a s těmi novotami, jako jsou tanky, jsem se nikdy nesmířil."
„Kdybychom je měli o pár let dřív, pane, mohly zachránit pěknou řádku životů."
107
„Musím připustit, že svou úlohu sehrály," pokýval plukovník hlavou. „Rád bych měl jistotu, že já taky." Dotkl se spony na proužkované kravatě. „Uvidíme se na slavnostní večeři pluku, Trumpere?"
„Netuším, že se nějaká koná, pane."
„Dvakrát ročně. První v lednu, ta je výhradně pro muže. Druhá je v květnu a tam pouštíme i dámy. Ta bývá i s tancem. Kamarádi mají možnost se sejít a poklábosit o starých časech. Rádi vás mezi sebou uvítáme, Trumpere. Víte, jsem letos předsedou plesového výboru a doufám, Že návštěva bude slušná."
„Můžete se mnou počítat, pane."
„Tak je to správné. Dohlédnu, aby se s vámi spojili z organizačního výboru. Lístek je za deset Šilinků a zahrnuje všechno, co vypijete. Pro vás to určitě není nijak moc," dodal, když se rozhlížel po rušném obchodě.
„Mohu vám něco nabídnout, když už jste tady, pane?" zeptal se Charlie když si uvědomil, že za plukovníkem se vytvořila dlouhá fronta.
„Ne, už se o mě skvěle postaral váš Šikovný pomocník. Můžete se přesvědčit. Že jsem splnil všechna manželčina přání," ukazoval Charliemu papírek se seznamem.
„Budu se tedy těšit, že se uvidíme na plese, pane," loučil se Charlie.
Plukovník přikývl a bez dalších řečí vyšel na chodník.
Bečky bylo jasné, že Charlie úplně zapomněl, že na něho čeká. „Pořád ještě se stavíš do pozoru, Charlie?" rýpla si.
„To byl můj velitel, plukovník sir Danvers Hamillon," vysvětloval obřadně. „Vedl nás na frontě, je to skutečný gentleman. A pamatuje si, jak se jmenuju."
„Charlie, kdyby ses tak mohl slyšet. Možná je gentleman, ale je ze hry, zatímco ty vedeš prosperující obchod. Vím naprosto přesně, kterou z těch pozic bych si vybrala." .Aleje to velící důstojník, chápeš?"
„Byl," namítla. ,A taky zdůraznil, že pluk odjel do Indie bez něho."
„To na věci nic nemění."
„Pamatuj na moje slova, Charlie Trumpere, ten Člověk jednou bude oslovovat sire tebe."
Guy byl pryč už téměř týden a Bečky se dařilo na něho i celou hodinu nemyslet.
108
Většinu předešlé noci trávila nad psaním dopisu, ale když šla druhý den ráno kolem schránky, nebylo do ní co vhodit. Namluvila si, že dopis nedokázala dokončil díky panu Palmerovi.
S rozčarováním zjistila, že oznámení o jejím zasnoubení s Guyem se následující den v novinách neobjevilo. V zoufalství zavolala do zlatnictví, ale tam jí oznámili, že zakázku na prsten pro kapitána Trenthama nebo pro královské střelce nikdy neměli. Bečky se rozhodla, že s dopisem ještě týden počká. Měla pocit, že nějaké vysvětlení existovat musí.
Když vešla do kanceláře Johna D. Wooda na Mount Street, v mysli se stále ještě zaobírala Guyem. Stiskla zvonek a požádala o rozhovor s panem Palmerem.
„Pan Palmer? Ten už u nás nepracuje. UŽ téměř před rokem byl povolán. Mohu pro vás něco udělat?" zeptal se úředník.
Bečky se opřela o pult. „Tak dobře, mohu mluvit s některým ze společníků?" zeptala se rozhodně.
„Mohl bych vědět, čeho by se váš rozhovor týkal?"
„Ano. Přišla jsem se dohodnout o podmínkách koupě obchodů v číslech 131 a 135 na Chelsea Terrace."
,Ano, madam, mohu se zeptat na vaše jméno?"
„Slečna Rebeka Salmonová."
„Hned budu zpátky," slíbil mladík, ale vrátil se až za několik minut. Doprovázel ho daleko starší muž v dlouhém černém kabátě a brýlích s kostěnými obroučkami. Z kapsičky u vesty se mu houpal stříbrný řetízek.
„Dobrý den, slečno Salmonová," pozdravil. „Jmenuji se Crowther. Můžete mě, prosím, následovat?" Zvedl přepážku a vedl ji dovnitř.
„Na tuhle dobu je hezké počasí, že madam?"
Z okna byly vidět roztažené deštníky nad hlavami chodců, ale rozhodla se meteorologickou předpověď pana Crowthera nekomentovat.
Došli do těsné místnůstky v zadní části domu, kde starý pán s pýchou oznámil: „Tohle je moje kancelář. Posaďte se, slečno Salmonová." Ukázal na nepohodlně nízké křeslo proti svému stolu. Potom se sám usadil. „Jsem jedním ze společníků firmy," vysvětloval. „Musím ale připustit, že jedním ze služebně nejmladších." Hlasitě se zasmál. „Co pro vás mohu udělat?"
„Rádi bychom se společníkem koupili obchody v číslech 131 a 135 na Chelsea Terrace."
.Jistě," prohodil pan Crowther a studoval nějaké papíry. „I tentokrát bude slečna Daphne Harcourt-Brownová..."
109
„Slečna Harcourt-Brownová se na této transakci podílet nebude. Pokud byste z tohoto důvodu nemohli se mnou a panem Trumperem jednat, oznamte nám to prosím rovnou," vyhrkla a zadržela dech.
„Asi mi špatně rozumíte, madam. Jsem si jistý, že i s vámi proběhne jednání hladce." „Děkuji."
„Začněme u čísla 135," navrhl pan Crowther, posunul si brýle a zahleděl se do desek před sebou. „Aha, milý pan Kendrick, prvotřídní řezník. Škoda že uvažuje o předčasném odchodu na odpočinek."
Bečky si povzdechla a pan Crowther se na ni zadíval přes okraj brýlí.
, Jeho lékař mu sdělil, že pokud nechce do půl roku zemřít,  j jinou možnost nemá," oznámila.
„Jistě," podotkl a vrátil se ke svým deskám. „Vypadá to, že požaduje sto padesát liber za obchod a dalších sto za zákazníky."
„Na kolik je ochotný slevit?"
„Nejsem si jistý, jestli jsem nepřeslechl vaši nabídku, slečno," zvedl pan Crowther obočí.
„Pane, než se začneme vzájemně okrádat o čas, ráda bych vám svěřila, že pokud se dohodneme na rozumné ceně, máme v úmyslu koupit všechny volné obchody na Chelsea Terrace. Naším cílem je vlastnit celý blok, i kdyby nám to mělo zabrat celý Život. Nemám v úmyslu navštěvovat příštích dvacet let vaši kancelář a zbytečně se dohadovat. Jistě se brzy stanete starším společníkem a oba budeme mít na práci důležitější věci. Mluvím dost jasně?"
„Naprosto," prohodil s pohledem upřeným na poznámky, které Palmer připojil ke spisu při prodeji čísla 147. Ten hoch ohledně klientky nepřeháněl. Posunul si brýle zpátky na nos.
„Myslím, že pan Kendrick přistoupí na sto dvacet pět liber, pokud mu budete ochotni doživotně vyplácet dvacet pět liber ročně."
„Ale on tu může být věčně?"
„Měl bych vám připomenout, madam, že jste to byla vy, kdo upozorňoval na zdravotní stav pana Kendricka." Stařík se v křesle pohodlně opřel.
„Nemám v úmyslu pana Kendricka o jeho penzi oloupit," odpověděla. „Nabídněte mu sto liber za obchod a dvacet liber ročního důchodu po dobu osmi let. Budu-li panu Knedrickovi vy-
110
placet penzi, očekávám, že v případě potřeby nám bude ochoten poradit."
„Jistě, madam," souhlasil Crowther a poznamenal si její podmínky na okraj papíru.
,A co mi můžete sdělit o čísle 131?" „No, to je zapeklitý problém," začal Crowther a otevřel desky.  „Nevím, jestli  znáte  všechny  okolnosti,  madam, ale..."
Bečky se rozhodla mu situaci neusnadňovat a jen se sladce usmívala.
„No, víte, pan Rutherford otvírá v New Yorku kdesi ve Villa-ge se svým přítelem galerii." Na chvíli se odmlčel.
„Je jejich vztah nějak nezvyklý?" zeptala se Bečky, když se mlčení prodlužovalo. „Myslíte, že by zbytek života trávil raději v New Yorku než v cele v Brixtonu?"
„Tak nějak," souhlasil a na čele se mu vyrazily krůpěje potu. „Majitel si přeje veškeré vybavení odstěhovat, protože má pocit, že v New Yorku je prodá výhodněji. V úvahu tedy připadá prázdný obchod."
„V tomto případě to tedy bude bez penze?" „To vám mohu slíbit s určitostí."
„Myslíte, že když uvážíme okolnosti, které na něho tlačí, cena bude poněkud rozumnější?"
„S tím bych nepočítal," odpověděl. „Obchod je výrazně větší než většina ostatních v Chelsea..."
„Sto čtyřicet dva čtverečních metrů," vypálila Bečky. „Ve srovnání se sto čtverečními metry v čísle 147, které jsme koupili za..."
„Tehdy to byla velmi přijatelná cena, pokud si mohu takovou poznámku dovolit, slečno Salmonová." „Nicméně..."
„Jistě," prohodil a na čele mu vyrazil další potůček potu. „Tak kolik si myslí, že by za obchod mohl dostat, když jsme si ujasnili, že penzi požadovat nebude?"
„Požaduje," ještě jednou se o sumě ujistil v poznámkách, „dvě stě liber. Nicméně si myslím," pokračoval, než ho Bccky přeruší, „že při rychlém jednáni se dohodnete na sto sedmdesáti librách." Zvedl obočí. „Pochopil jsem, že chce všechno vyřídit co nejrychleji."
„Pokud po svém příteli tolik touží, jistě při rychlém jednání sleví na sto padesát. Kdyby byl ochoten pár dní počkat, mohl by dostat sto šedesát."
111
„Ano." Pan Crowther vytáhl z náprsní kapsy kapesník a otřel si čelo. Bečky si všimla, že venku stále prší. „Máte ještě nějaké požadavky, madam?" zeptal se a vrátil kapesník do kapsy.
„Ano, pane Crowthere. Ráda bych, abyste sledoval dění na Chelsea Terrace a kdyby se některý z obchodů uvolnil, spojil se se mnou nebo s panem Trumperem."
„Možná by bylo vhodné, abych připravil detailní popis celého bloku. Měli byste s panem Trumperem pro svá rozhodnutí solidní podklady."
„To by bylo velice užitečné," souhlasila Bečky, aniž by dala najevo překvapení nad jeho iniciativou.
Zvedla se, aby dala najevo, že už není o čem hovořit.
Když se vraceli do přední kanceláře, pan Crowther poznamenal: „Zelinářství v čísle 147 je zřejmě nejoblíbenější v celém okolí."
, Jak to víte?" podivila se Bečky.
„Moje manželka odmítá zeleninu a ovoce nakupovat jinde," vysvětloval. „A to bydlíme ve Fulhamu."
„Vaše paní je velmi bystrá žena," podotkla. „Jistě," souhlasil pan Crowther.
Bečky usoudila, že banky přijmou její návrhy stejně nadšeně jako realitní kancelář. Když ale prošla prvních osm, které vybrala jako nejvhodnější, zjistila propastný rozdíl mezi rolí platícího zákazníka a žadatele o půjčku. Pokaždé vysvětlila záměry některému z méně důležitých úředníků, který neměl na rozhodování Žádný podíl a dostalo se jí jen zamítavého potřesení rukou. Stejně se k ní chovali i v bance, která spravovala Trumperův účet. „Představ si," líčila večer Daphne, která si prohlížela módní časopis, „že mladší společník v Penny Bank měl tu drzost mi nabídnout, že kdybych se provdala, s radostí uzavře obchod s mým manželem,"
„Je to snad poprvé, co narážíš na to, že jsi jen žena?" zeptala se kamarádka a upustila časopis na zem. „Mají své spolky a kluby a ženská podle nich patří do kuchyně a pokud je náhodou trochu k světu, možná občas i do ložnice." Bečky přikývla, zvedla časopis a položila ho na stůl. „Musím připustit, že jsem si s tím nikdy starosti nedělala," uznala Daphne a obouvala si moderní špičaté boty. „Ale nejsem tak ctižádostivá jako ty, moje milá. Možná je na čase hodit ti další záchranné lano." „Záchranné lano?" „Ano. Tvůj problém by vyřešila stará školní kravata."
112
„Nevypadala bych v ní trochu hloupě?"
„Jistě bys v ní budila pozornost, ale o to nejde. Jde o tvoje pohlaví a Charlieho přízvuk, i když toho se díky mně už téměř zbavil. Jedno je ale jisté, pohlaví zatím změnit nejde."
„Vůbec ti nerozumím," namítla Bečky bezelstně.
, Jsi moc netrpělivá, jako Charlie. Musíš mi dopřát trochu času, abych ti vysvětlila, o co nám jde."
Bečky se usadila v rohu pohovky a položila si ruce do klína.
„Zaprvé si musíš uvědomit, že všichni bankéři jsou bázliví snobové," pokračovala Daphne. „Jinak by stejně jako ty řídili vlastní firmy. Aby ti zobali z ruky, musíš jim nastrčit nějakého váženého muže."
„Nastrčit?"
„Jistě. V případě potřeby tě musí do banky doprovázet." Daphne vstala a prohlédla se v zrcadle. Potom pokračovala: „Ten člověk nemusí být tak bystrý jako ty, ale na druhé straně bude mít výhodu v pohlaví a bude bez přízvuku. A co bude mít určitě, je kravata školy s dlouhou tradicí a dobrý je i nějaký titul. Bankéři mají v oblibě baronety, ale především je potřeba, aby ten člověk potřeboval peníze. Aby mu záleželo na výsledku, chápeš?"
„Existují takoví lidé?" zeptala se Bečky zaskočeně.
„Jistě. Ve skutečnosti je jich daleko víc než těch, kteří touží chodit každý den do práce." Daphne se shovívavě usmála. „Dej mi týden a seženu ti minimálně tři. Uvidíš."
„Jsi poklad," vydechla vděčně Bečky.
„Na oplátku od tebe budu očekávat drobnou službu."
„Cokoli."
„Nikdy to slovo nepoužívej při jednání s takovou kudlankou nábožnou jako jsem já. No, tentokrát jde jen o maličkost, kterou snadno splníš. Jestli tě Charlie požádá, abys ho doprovázela na ples jeho pluku, pozvání přijmeš."
„Proč?"
„Protože Reggie Arbuthnot mě na tu skvělou slávu pozval a já nemohu odmítnout, protože jinak mě těžko pozve v listopadu na jeho panství do Skotska." Bečky se rozesmála a Daphne dodala: „Nemám nic proti tomu jít s ním na ples, ale odmítám s ním i odejít. Tak jsme domluvené - já ti seženu nějakého degenerovaného baroneta a ty přijmeš Charlieho pozvání."
„Ano."
Charlie nebyl nijak překvapený, že Bečky jeho pozvání na ples
113
bez váhání přijala. Nakonec, Daphne mu vysvětlila dohodu, kterou | s kamarádkou uzavřela. Zaskočila ho ale skutečnost, že když se j Bečky usadila, jejich společníci u stolu z ní nemohli odtrhnout oči.
Večeře se podávala v rozlehlé tělocvičně, což Charlieho ka- j marády provokovalo k vyprávění historek z výcvikového tábora v Edinburghu. U tělocvičny ale podobnost končila, protože jídlo bylo na daleko vyšší úrovni.
„Kde je Daphne?" zeptala se Bečky, když před ní položili i porci jablkového koláče s krémem.
„U čestného stolu se všemi těmi hlavouny," ukázal Charlie palcem přes rameno. „Nemůže si dovolit ukazovat se s lidmi jako jsme my, co?" dodal s úšklebkem.
Po večeři následovala záplava přípitků - Bečky měla pocit, že se připíjí všem kromě krále. Charlie jí vysvětlil, Že pluk od přípitků králi osvobodil v roce 1835 Vilém IV, protože jednotka prokázala panovníkovi naprostou oddanost. Pozvedli sklenice na poctu ozbrojených sil, každého praporu a nakonec i pluku ve spojení se jménem bývalého velitele, a každý přípitek zakončili provoláním slávy. Bečky sledovala reakce mužů u stolu a poprvé si uvědomila, kolik lidí se považuje za šíastné jen proto, že zůstali naživu.
Bývalý velitel plukovník sir Danvers Hamilton, s monoklem na svém místě, pronesl dojemnou řeč o všech, kteří nemohli být 7. nejrůznějších důvodů přítomni. Všimla si, jak Charlie ztuhl při zmínce o svém příteli Tommym Prescottovi. Nakonec všichni povstali a připili nepřítomným kamarádům. Bečky se přistihla, že sejí zmocnilo dojetí.
Jakmile plukovník usedl, stoly se odsunuly ke straně, aby se uvolnil taneční parket. S prvními takty plukovní kapely se objevila Daphne.
„Pojďte, Charlie. Nemám čas čekat, až si najdete cestu k čelnímu stolu."
„Je mi potěšením, madam," prohodil Charlie a vstal. „Co se stalo s Reggiem -jak se jmenuje dál?"
„Arbuthnot," odpověděla. „Nechala jsem ho v péči jedné de-butantky i Chelmsfordu. Můžu vám říct, zeje dost hrozná."
„Co na ní je tak hrozné?"
„Nikdy by mě nenapadlo," pohoršovala se Daphne, „že Jeho Jasnost by připustila někoho z Essexu ke dvoru. Ještě horší je její věk."
„Proč? Je stará?" vyptával se Charlie při waltzu. „Přesně to nevím, ale měla tu drzost představit mě svému ovdovělému otci."
114
Charlie se rozesmál.
„To není nic směšného, Charlesi Trumpere, měl byste se mnou cítit a dát to najevo. Musíte se ještě hodně učit."
Bečky sledovala Charlieho při tanci. „Ta Daphne je kus," poznamenal muž sedící vedle ní. Představil se jako seržant Mike Parker a ukázalo se, že bojoval s Charliem na Marně a teď pracuje jako řezník v Camberwelíu. Bečky přijala jeho poznámku bez komentáře, a když se později zvedl a požádal ji o následující tanec, váhavě přijala. Proháněl se s ní po parketu, jako kdyby běžel s jehněčí kýtou do lednice. V souladu s hudbou jí dokázal jen šlapat na špičky. Nakonec se dočkala návratu do bezpečí pivem politého stolu, liše seděla a sledovala, jak se všichni ostatní dobře baví. Doufala, že už si jí nikdo nevšimne. V myšlenkách se vrátila ke Guyovi a k návštěvě, kterou už nebude moct dlouho odkládat...
„Smím prosit, slečno?"    •
Všichni muži kolem stolu vyskočili do pozoru a plukovník odváděl Bečky na parket.
Brzy zjistila, že plukovník vyniká nejen jako společník, ale také výborně tančí. Když hudba dozněla, pozval ji k čelnímu stolu a představil manželce.
„Musím vás varovat," poznamenala Daphne s pohledem upřeným k plukovníkovi a lady Hamiltonové.,.Nebude pro vás, Charlie, jednoduché udržet s ctižádostivou slečnou Salmono-vou krok. Ale společně ji dokážeme usměrnit."
Po několika dalších tancích Daphne prohlásila, že povinnost splnily a mohou odejít. Bečky s radostí uvítala únik před pozorností tolika mladých důstojníků, kteří sledovali její tanec s plukovníkem.
„Mám pro vás dobré zprávy," oznámila Daphne, když drožka zahýbala z King's Road na Chelsea Terrace. Charlie upíjel z poloprázdné láhve šampaňského.
„Copak to je, děvče," zeptal se.
„Nejsem žádné děvče," odsekla. „Mám sice zájem pozvednout nižší vrstvy, Charlesi Trumpere, ale nezapomínejte, že já vychování mám."
„Tak co pro nás máš?" zeptala se Bečky se smíchem.
„Svou část úmluvy jste dodrželi, teď je řada na mně."
„Co tím chcete naznačit?" zeptal se Charlie v polospánku.
„Mám tři kandidáty na nastrčeného reprezentanta obchodních zájmů a doufám, že se tím vyřeší váš finanční problém."
Charlie okamžitě vystřízlivěl.
115
„Prvním kandidátem je druhý syn jednoho hraběte," začala ¦ Daphne. „Je bez peněz, ale přijatelný. Druhým kandidátem je učenlivý baronet, ale mým favoritem je vikomt, kterého opustí- j Io štěstí a teď je nucený uvažovat o něčem tak vulgárním, jako je obživa prací."
„Kdy se s nimi setkáme?' vypravil ze sebe s obtížemi Charlie.
„Kdykoli si budete přát." odpověděla. „Zítra..."
„To není nutné," namítla tiše Bečky.
„Proč ne?" zeptala se Daphne překvapeně.
„Protože už jsem člověka, který nás bude reprezentovat, vy-
brala."
„Koho máš na mysli, drahá? Prince z Walesu?"
„Ne. Plukovníka sira Danverse Hamiltona, velitele oblasti a důstojníka Jeho Veličenstva."
„Ale vždyť je to plukovník," vykoktal Charlie a upustil láhev na podlahu. „To není možný, ten nebude nikdy souhlasit."
„Ujišťuju vás, Že bude."
„Co tě vede k té jistotě?"
„Protože s ním máme na zítřek v jedenáct domluvenou schůzku."
116
11. KAPITOLA
T~Xaphne mávla slunečníkem na projíždějící drožku. Drožkář \-Jzastavil a smekl. „Kam to bude, slečno?"
„Harley Street 172," oznámila a obě dívky nastoupily.
Znovu zvedl klobouk a lehkým mávnutím biče pobídl koně směrem k Hyde Parku.
„Už jsi o tom řekla Charliemu?" zeptala se Bečky.
„Ne, dostala jsem strach," připustila Daphne.
Tiše seděly, zatím co se drožka blížila k Marble Arch.
„Možná by o tom ani nemusel vědět."
„Možná," zamumlala Bečky.
Následovala další odmlka, dokud kůň nedojel na Oxford Street.
,>Má tvůj doktor pochopení?"
„V minulosti vždycky měl."
„Pane Bože, mám hrozný strach."
„Neboj se. Za chvíli bude po všem a budeš mít aspoň jistotu."
Drožka se přiblížila po Harley Street k číslu 172 a obě dívky vystoupily. Daphne zaplatila. Bečky ještě pohladila koně, ale když zaslechla tři údery mosazného klepadla, otočila se a vyběhla tři schody ke vchodu.
Objevila se ošetřovatelka v modré uniformě s bílým límečkem a v bílém čepci a vyzvala je, aby ji následovaly. Tmavou chodbou je zavedla do prázdné čekárny. Kolem stolku s vyrovnanými časopisy byla rozmístěna pohodlná křesla. Obě se mlčky posadily.
„Já..." začala Bečky.
„Jestli..." ozvala se Daphne současně.
Rozesmály se a jejich smích se odrážel od vysokého stropu.
„Tak začni," navrhla Bečky.
„Chtěla jsem ti jen říct, že plukovník si vede dobře."
„Vzal své poslání vážně. Na zítřek máme domluvenou schůzku u firmy Child a spol. na Fleet Street. Řekla jsem mu, aby to bral jako rozcvičku, protože banku, u které bychom mohli uspět, plánuji až na konec týdne."
„A Charlie?"
117
„Je toho na něj trochu moc. Nedokáže uvažovat o plukovníkovi jinak než jako o velícím důstojníkovi."
„Představ si, že by Charlie navrhl, aby člověk, který tě učil účetnictví, docházel každý týden kontrolovat účty. Byla by to stejná situace."
„Snažím se mu teď vyhnout," odpověděla Bečky. „Pokouším se učit, ale v předmětech, ve kterých jsem vynikala, sotva prolezu a v těch, kde jsem prošla, už nestačím. Nakonec školu nedokončím a vinit z toho můžu jediného člověka."
„Budeš jednou z mála žen, které získaly titul bakalář svobodných umění. Možná bys měla požádat o změnu titulu na SPSU." „SPSU?"
„Stará panna svobodných umění."
Obě se otřepanému vtipu zasmály a bránily se hovoru o tom, proč sem přijely. Náhle se rozlétly dveře a objevila se sestra. „Pan doktor vás očekává." „Mohu jít také?"
„Samozřejmě, určitě to nebude vadit." Obě dívky ji následovaly chodbou k bílým dveřím s mosaznou cedulkou, na které byl sotva čitelný nápis MUDr. Fergus Gould. Sestra zaklepala a obě dívky vešly.
„Dobrý den," přivítal je doktor s jemným skotským přízvu-kem a s oběma si potřásl rukou. „Posaďte se. Testy jsou hotové a mám pro vás skvělé zprávy." Vrátil se na Židli za stolem a otevřel desky. Obě se usmívaly a vyšší z dívek se poprvé po dlouhých dnech uvolnila.
„S radostí vám mohu sdělit, že jste naprosto zdravá, ale protože jde o vaše první dítě," sledoval, jak obě zbledly, „budete na sebe muset v následujících měsících dávat pozor. Nevidím důvod k obavám z jakýchkoli komplikací. Mohu vám jako první pogratulovat?"
„Pane Bože ne," vydechla. Nebyla daleko mdlobám. „Vždyť jste říkal, že máte skvělé zprávy."
„Jistě," souhlasil doktor Goud. „Myslel jsem, že budete nadšená."
Daphne ho přerušila. „Víte, pane doktore, je tu malý problém. Ona není vdaná."
„Aha," změnil lékař tón.,.Promiňte, neměl jsem tušení. Kdybyste mi to řekly při našem prvním setkání..." „Ne, to je moje vina, pane doktore. Prostě jsem doufala, že..." „Ne, je to moje vina. Bylo to ode mne velmi netaktní." Dok-
118

tor Goud se zamyšleně odmlčel. „U nás to je nelegální, ale jsem si jistý, že ve Švédsku je řada výborných lékařů, kteří..."
„To nejde," ozvala se Bečky. „Víte, bylo by to proti všem zá<-sadám, ve kterých mě. rodiče vychovali."
„Dobrý den, Hadlowe," pronesl plukovník, když vešel do banky a podal řediteli svrchník, klobouk a hůl.
„Dobrý den, sire Denvcrsi," odpověděl ředitel a podal kabát, klobouk a hůl svému asistentovi. „Rád bych vyslovil potěšení nad skutečností, že jste si pro své záměry zvolil naši banku."
Bečky se nedokázala ubránit vzpomínce na přijetí v bance podobné úrovně, kterou navštívila před několika týdny sama.
„Byl byste tak laskav a doprovodil mě do mé kanceláře?" pokračoval ředitel a natáhl ruku, jako by řídil dopravu.
„Jistě, ale nejdřív vám představím pana Tfumpera a slečnu Salmonovou. Oba jsou mými společníky."
„Je mi potěšením," hlaholil ředitel, posunul si brýle zpátky na nos a potřásl oběma rukou.
Bečky neušla Charlieho nezvyklá zamlklost. Její společník si neustále upravoval límeček jako by ho škrtil. Nebylo divu, protože když byl předešlý týden nucen strávit dopoledne v Savile Rov, aby mu vzali míry na nový oblek, odmítl si nechat vzít míry i na košili a Daphne musela velikost nakonec odhadnout.
„Kávu?" zeptal se ředitel, když se usadili v jeho kanceláři.
„Ne, díky," odmítl plukovník.
Bečky by šálek kávy uvítala, ale uvědomovala si, že plukovník mluví za všechny tři. Kousla se do rtu.
„Nuže, jak vám mohu pomoci, sire Danversi?" pohrával si ředitel nervózně se sponou na kravatě.
„Vlastním se svými společníky obchod na Chelsea Terrace -číslo 147. Není velký, ale přesto vykazuje slušný obrat." Ředitel se stále usmíval. „Koupili jsme jej před osmnácti měsíci za sto liber a letošní zisk představuje něco přes čtyřicet liber."
„To je velmi uspokojivé," souhlasil ředitel. „Samozřejmě jsem si přečetl dopis a výpisy z knih, které jste mi laskavě poslal po vašem poslovi."
Charlie byl v pokušení odhalit, kdo byl tím poslem.
„Máme pocit, že nastal čas naši působnost rozšířit," pokračoval plukovník. „Potřebujeme se ale spojit s bankou, která by vykazovala poněkud větší iniciativu než ústav, se kterým jsme spolupracovali doposud - a také by dokázala myslet na budoucnost. Obávám se, že vedení naší současné banky ustrnulo někde
119
v 19. století. Dokáží jen uložit peníze a to nám momentálně ne- i stačí."
„Chápu."
„Dělá mi starosti..." začal plukovník a vzápětí se odmlčel, í aby si nasadil na levé oko monokl.
„Co vám dělá starosti?" naklonil se pan Hadlow se zájmem  I dopředu.
„Vaše kravata."
„Moje kravata?" Řediteli znovu vylétla ruka ke sponě.
„Ano, vaše kravata. Počkejte,.. Východokentský pluk?"
„Přesně tak, sire Danversi."
„Hodně jste toho zažili, Hadlowe, co?"
„No, já ne, sire. Moje krátkozrakost, chápete?" vysvětloval a začal si čistit brýle.
„Smůla, starý brachu," zamumlal plukovník a nechal monokl sklouznout „No, abychom neodbíhali. Máme v úmyslu naše aktivity rozšířit, ale považují za slušné vám předem oznámit, že na úterní odpoledne máme smluvenou schůzku s vašimi konkurenty."
„Úterý odpoledne," opakoval ředitel, namočil pero do inkoustu a zaznamenal si tuto informaci k ostatním.
„Doufám ale, že oceníte, že s vámi jednáme jako s prvními," pokračoval plukovník.
„To je pro nás lichotivé," poznamenal pan Hadlow. „Jaké služby, které vám vaše banka není schopna poskytnout, od nás očekáváte? A za jakých podmínek?"
Plukovník se na chvíli odmlčel a Bečky k němu poplašeně vzhlédla. Nedokázala se rozpomenout, jestli ho instruovala o podmínkách. Ani jeden z nich nečekal. Že by se hned při první schůzce mohli dostat tak daleko.
Plukovník si odkašlal: .Pokud bychom se rozhodli pro služby vaší banky, požadovali bychom, vzhledem k dlouhodobé spolupráci, srovnatelné podmínky."
Tato informace udělala na Hadlowa dojem. Pohlédl do svých propočtů a prohlásil: „Jak vidím, požadujete půjčku dvou set padesáti liber na koupi obchodů v číslech 131 a 135 na Chelsea Terrace, které vyžadují podle stavu vašich účtů dočasný úvěr," odmlčel se a počítal, „minimálně sto sedmdesát liber."
„Správně. Vidím, že jste náš návrh obdivuhodně rychle pochopil."
Ředitel se usmál. „Za daných okolností, sire Danversi, bychom vám takovou půjčku mohli poskytnout, pokud vám a vašim společníkům bude vyhovovat čtyřprocentní úrok."
120
Plukovník zaváhal, ale vzápětí zachytil Beckyin úsměv.
„Naše současná banka požaduje úrok ve výši tři a půl procenta," poznamenal. „Ale to jistě víte."
„Ale oni nepodstupují žádné riziko," zdůraznil pan Hadlow. „Také vám odmítli půjčit víc než padesát liber," dodal. „Myslím však, že ve vašem případě bychom mohli na tři a půl procenta přistoupit také. Co o tom soudíte?"
Plukovník nejdřív pohlédl na Bečky. Její úsměv se rozšířil od ucha k uchu.
„Myslím, že i za své společníky mohu prohlásit, že váš návrh je pro nás přijatelný."
Bečky a Charlie souhlasně přikývli.
„V tom případě připravím všechny dokumenty, ale zabere to pravděpodobně několik dní."
„Samozřejmě. Mohu vám slíbit, pane Hadlowe, že se těšíme na dlouhou a oboustranně přínosnou spolupráci s vaší bankou."
Řediteli se podařilo současně vstát a uklonit se. Potom doprovodil plukovníka a jeho mladé společníky do přední haly.
„Starý Chabby Duckworth s vámi ještě pracuje?"
.Jistě, lord Duckworth je předsedou naší správní rady," zamumlal ředitel zmateně.
„Správnej chlap," podotkl plukovník. „Sloužili jsme spolu v Jižní Africe u královských střelců. Rád bych se mu, s vaším svolením, zmínil o naší schůzce, až se potkáme v klubu."
„To by od vás bylo velice laskavé, sire Danversi."
Když došli ke dveřím, ředitel s asistentem pomohli plukovníkovi do kabátu, podali mu klobouk a hůl a rozloučili se. „Kdybyste něco potřeboval, kdykoli za mnou zajděte," byla ředitelova poslední slova pronesená v předklonu. Stál u dveří, dokud mu tři noví klienti nezmizeli z dohledu.
Jakmile se ocitli venku, plukovník zabočil rychlým krokem za roh a za nejbližším stromem se zastavil.
„Jste v pořádku, sire?" zeptal se Charlie, když popadl dech.
„Jsem v pořádku, Trumpere. Je mi dobře. Ale řeknu vám, že bych se raději postavil tlupě rozzuřených Afghánců, než absolvovat něco takového ještě jednou. Jak jsem si vedl?"
,3yl jste skvělý," vyhrkla Bečky. „Vsadím se, že kdybyste si vyzul boty a řekl Hadlowovi, aby je vyleštil, vytáhl by kapesník a dal by se okamžitě do díla."
Plukovník se usmál. „Myslíte tedy, že to proběhlo dobře?"
„Bezvadně," rozplývala se Bečky. „Lépe by to snad ani ne-
121
Šlo. Odpoledne zajdu k Johnu D. Woodovi a složím zálohu na oba obchody."
„Díky Bohu za vaše školení, slečno Salmonová," narovnal se plukovník. „Víte co? Jako personální důstojník jste se osvědčila." Bečky se usmála. „Děkuji za kompliment, plukovníku." „Souhlasíte se mnou, Trumpere? Vybral jste si zatraceně dobrého společníka."
„Ano, pane," souhlasil Charlie a vydal se za rázujícím plukovníkem. „Mohu se vás zeptat na něco, co mí dělá starosti?" „Jistě, Trumpere, ven s tím."
„Znáte se s předsedou správní rady banJcy. Proč jsme nešli rovnou za ním?"
Plukovník se zastavil. „Můj milý Trumpere," vysvětloval. „Kvůli dvěma stům padesáti librám se neobtěžuje předseda správní rady. Řekněme, že zanedlouho se s ním stejně budeme muset sejít, ale teď jsou důležitější jiné věci."
„Jaké?"
„No, slíbil jste mi sklenku whisky, nezapomněl jste?" pohlédl plukovník směrem k hostinci na druhé straně ulice. „A když už jsme u toho, mohla by být dvojitá."
„V kolikátém jsi měsíci?" zeptal se Charlie, když se Bečky následující den objevila.
„Asi ve čtvrtém," odpověděla a vyhýbala se přímému pohledu.
„Proč jsi mi o tom neřekla dřív?" Tvářil se trochu ublíženě, když otáčel cedulku s nápisem Zavřeno a vydal se po schodech nahoru.
..Doufala jsem, že to nebude potřeba," odpověděla a pustila se za ním.
„Trenthamovi jsi o tom doufám napsala?"
„Ne. Chystám se na to, ale ještě jsem se k tomu nedostala." Aby nemusela snášet jeho pohled, dala se raději do uklízení.
„Ty se na to chystáš? Mělas to tomu parchantovi napsat už dávno. Měl by to vědět jako první. Nakonec, je za to odpověd-nej, ne?"
„Není to tak jednoduché, Charlie." „Proboha proč?"
„Znamenalo by to konec jeho kariéry a Guy pro pluk žije. Je jako tvůj plukovník, nebylo by fér po něm žádat, aby se ve třiatřiceti zřekl vojenské kariéry."
„Ten se plukovníkovi v ničem nepodobá," namítl. „A je dost mladej, aby mohl začít pracovat jako my všichni ostatní."
122
„On je ženatý s armádou, ne se mnou. Proč bychom si měli oba ničit život?"
„Ale měl by alespoň vědět, co se stalo a mít možnost se rozhodnout."
„Vždyť by žádnou možnost volby neměl. Naskočil by na první loď, aby si mě vzal. Je to čestný muž."
„Skutečně je tak čestný? No, v tom případě bys mi mohla slíbit jednu věc."
.Jakou?"
„Dneska večer mu napíšeš, co se stalo."
Po chvíli váhání souhlasila: „Dobře, napíšu."
„Dnes večer?"
„Ano."
„A když už jsme u toho, měla bys to sděliti jeho rodičům."
„Ne, to ode mě nechtěj, Charlie," odmítla a zadívala se mu zpříma do očí.
„Proč? Máš snad strach i o jejich kariéru?"
„Ne, ale kdyby se to dozvěděl jeho otec, trval by na tom, aby Guy okamžitě přijel a oženil se se mnou."
„A co je na tom špatnýho?"
„Jeho matka prohlásí, že jsem to způsobila já a jejího syna svedla, nebo ještě hůř..."
„Hůř?"
„.. .že dítě není jeho."
„A kdo jí to bude věřit?"
„Všichni, kteří budou mít zájem."
„Ale to není fér," namítl.
„Tatínek taky říkal, že život není spravedlivý. I já musím jednou dospět. Tobě k tomu pomohla západní fronta."
„Tak co budeme dělat?"
„My?" podivila se.
„Jo, my. Jsme pořád společníci. Nebos na to zapomněla?"
„Pro začátek si budu muset najít nějaké bydlení. To od Daph-ne nemůžu chtít..."
„Ukázala se jako skutečná přítelkyně," podotkl.
„Pro nás oba," souhlasila. Charlie vstal a s rukama v kapsách začal přecházet po místnosti. Bečky si vzpomněla na dobu, kdy chodili do školy.
„Nemyslím..." vypravil ze sebe a zahleděl se na ni.
„Nemyslíš? Nemyslíš co?"
„Nemyslím..." začal znovu.
„Ano?"
123
„Neuvažovalas o sňatku se mnou?"
Po dlouhé odmlce se konečně Bečky zmohla na odpověď „A co Daphne?"
,.Daphne? Snad sis nemyslela, že mezi námi něco je. Dávala mi sice večerní hodiny, ale ne takové, jak si myslíš. V jejím životě existuje jediný muž a určitě to není Charlie Trumper. Daphne totiž moc dobře ví, že pro mě existuje jediná Žena."
„Ale..."
„Miluju tě už strašně dlouho, Bečky."
„Pane Bože," schovala Bečky tvář do dlaní.
„Promiň," ozval se tiše. „Myslel jsem, že to víš. Daphne tvrdila, že ženy to vždycky vycítí."
„Neměla jsem o tom tušení. Byla jsem slepá a hloupá."
„Od svého návratu z Edinburghu jsem se na žádnou jinou nepodíval. Doufal jsem, že bys mě mohla mít trochu ráda."
„Vždycky tě budu mít trochu ráda, ale bojím se, že do Guye jsem zamilovaná."
„Má štěstí, mizera. Když si pomyslím, že jsme tě znal dřív. Tvůj táta mě jednou prohnal, když zaslechl, jak ti za zády říkám Pašíku." Bečky se usmála. „Víš, vždycky jsem dokázal získat to, na čem mi skutečně záleželo. Jak je možný, žes mi unikla?'
Bála se na něj pohlédnout.
.Jistě, je důstojník, já jen obyčejnej voják. Tím to bude." Přestal rázovat po pokoji a zastavil se lesně před ní.
„Ty jsi generál, Charlie."
„Ale stejně mi to není nic platný, co?"
124
12. KAPITOLA
Chelsea Terrace 97 Londýn SW3 20. května 1920
Milovaný Guyi,
Tohle je nejtěžší dopis, jaký jsem kdy byla nucena napsat. Nevím, jak začít. Od tvého odjezdu uplynuly už tři měsíce a stalo se něco, o čem by ses měl okamžitě dozvědět. Navštívila jsem lékaře Daphne na Harley Street a
Bečky se zarazila a znovu pročetla několik napsaných vět. S povzdechem papír zmačkala a zahodila do koše. Vstala, protáhla se a začala přecházet po místnosti v naději, že ji napadne nějaký důvod, proč nemůže dopis dokončit. Bylo už půl jedné, takže by mohla jít spát a tvrdit, že byla na psaní už příliš unavená, ale bylo jí jasné, že by stejně neusnula. Vrátila se ke stolu a znovu uvažovala, jak začít. Vzala pero.
Chelsea Terrace 97 Londýn SW3 20. května 1920
Milovaný Guyi,
Obávám se, že tě můj dopis zaskočí. Dlouho jsem ho odkládala v naději, že mé obavy budou zbytečné. Bohužel tomu tak není a okolnosti mě nutí jednat.
Po naší nádherné společné noci před tvým odjezdem do Indie se mi nedostavila menstruace, ale nechtěla jsem tě tím obtěžovat v naději, že
Ach ne, pomyslela si Bečky a roztrhala svůj poslední pokus na malé kousky, které skončily v koši. Odešla si do kuchyně uvařit čaj. Po druhém šálku se neochotně vrátila k psacímu stolu a znovu se usadila.
'Ifl
125
Chelsea Terrace 97
Londýn SW3
20. května 1920 Drahý Guyi,
Doufám, že se ti v Indii vede dobře a nenutí tě příliš tvrdě pracovat. Chybíš mi víc, než dokážu vyjádřit, ale díky blížícím se zkouškám a Charlieho snaze stát se druhým panem Selffid-gem, uběhly první tři měsíce našeho odloučení jako voda. Jistě tě potěší, že tvůj starý velitel plukovník sir Danvers Hamilton se stal
„A mimochodem, jsem těhotná," pronesla nahlas a třetí pokus skončil u dvou předešlých. Rozhodla se, že se půjde projít. Oblékla si kabát, seběhla se schodů a vyšla ven. Bezcílně se toulala pustou ulicí, až ztratila pojem o Čase. S potěšením zjistila, že na obchodech v číslech 131 a 135 se objevily nápisy PRODÁNO. Chvíli se zastavila před starožitnictvím, zastínila si oči dlaní a zadívala se do výlohy. Zděšeně zjistila, že pan Rutherford odstěhoval naprosto všechno, i rozvod plynu a krbovou římsu, o kterých si myslela, že jsou upevněné na zdi. Příště budu alespoň pečlivěji studovat smlouvu, pomyslela si. Zírala do prázdné místností a zahlédla na podlaze běžet myš. „Možná bychom tu mohli otevřít obchod se zvířaty," pronesla nahlas.
„Prosím, slečno?"
Otočila se a zjistila, zeje to policista, který zkouší, jestli jsou všechny obchody zamčené.
„Dobrý večer, konstáble," pronesla ospale a cítila se provinile.
,Jsou skoro dvě ráno, slečno, a vy říkáte dobrý večer?" „Opravdu?" podivila se a pohlédla na hodinky. „Máte pravdu. Bylo to ode mne hloupé, promiňte. Bydlím v čísle 97." Měla pocit, že by se hodilo nějaké vysvětlení. „Nemohla jsem usnout, tak jsem se Šla projít." „Dejte se k nám. Pak se můžete procházet celé noci." Bečky se rozesmála. „Ne, díky, konstáble. Myslím, že půjdu domů a pokusím se usnout. Dobrou noc."
„Dobrou noc, slečno," zasalutoval policista a zkontroloval vchod do starožitnictví.
Bečky se otočila a vydala se k domovu. Odemkla, vyšla nahoru, pověsila si kabát a vrátila se k psacímu stolu. Na chvíli se zamyslela, vzala pero a psala.
126
Když si teď ujasnila, co je potřeba říct, slova plynula hladce.
Chelsea Terrace 97 Londýn SW3 20. května 1920
Milý Guyi,
Pokoušela jsem se ti mnoha různými způsoby naznačit, co se po tvém odjezdu do Indie stalo, ale nakonec jsem došla k závěru, že nejlepší bude napsat prostě pravdu.
Jsem s tebou čtrnáct týdnů těhotná Na jednu stranu mě ta skutečnost naplňuje štěstím, ale na druhou stranu vzbuzuje i obavy. Štiastná jsem proto, že ty jsi jediný, koho jsem kdy milovala a obavy mám z toho, jaký důsledek bude mít moje zpráva na tvou budoucnost u pluku.
Hned na začátku bys měl vědět, že nemám v úmyslu tvou kariéru ohrozit vyžadováním sňatku. Svazek, jehož základem by byl jen pocit viny kvůli jediné noci.by byl jistě nepřijatelný pro nás oba.
Co se mě týče, nijak svou oddanost k tobě neskrývám, ale pokud vztah není vzájemný, nikdy bych nevyžadovala, abys obětoval slibnou kariéru na oltář pokrytectví.
Miláčku, o mé lásce a zájmu o tvou budoucnost nepochybuj, a kdyby ses rozhodl se od této aféry distancovat, budu to plně respektovat.
Vždycky tě budu milovat a můžeš si být jistý, že se podřídím tvému rozhodnutí.
S láskou Bečky
Při pročítání dopisu se nedokázala ubránit slzám. Zrovna dávala dopis do obálky, když se otevřely dveře a před ní stála ospalá Daphne.
„Není ti nic?"
„Ne. Jen potřebuju trochu na čerstvý vzduch," vysvětlovala Bečky.
„Když už jsem vzhůru," navrhla Daphne, „nedala by sis šálek čaje?"
„Ne, díky. Už jsem dva vypila."
„No, tak si dám sama," oznámila kamarádka a zmizela v kuchyni. Bečky se okamžitě chopila znovu pera a nadepsala obálku:
127
Kapitán Guy Trentham
2. pluk královských střelců
Wellingtonova kasárna
Poona
INDIE
LODÍ
Vydala se ke schránce na rohu Chelsea Terrace a ještě než se voda na čaj začala vařit, byla zpátky.
Charlie dostával občas dopisy od sestry Sal z Kanady, ve kterých mu obvykle sdělovala, že má nového synovce nebo neteř. I Grace mu zavolala, když měla čas, ale návštěva Kitty byla   | skutečně výjimkou. Kdykoli se objevila, bylo předem jasné proč.
„Potřebuju jen pár liber, Charlie, jen abych se dostala z nejhoršího," vysvětlovala hned poté, co se usadila v pohodlném křesle.
Charlie si ji prohlížel. Byla o pouhých osmnáct měsíců starší než on, ale vypadala na pětatřicet. Pod pytlovitým beztvarým kabátem už nezbyla ani památka po postavě, která přitahovala všechny pohledy v East Endu a povadlou tvář brázdily vrásky.
„Posledně to bylo totéž," namítl, „a není to tak dlouho."
„Ale od tý doby mě vopustil mužskej, Charlie. Musím se vo sebe postarat sama a nemám ani střechu nad hlavou. No tak, udělej to pro nás."
Díval se na ni a byl rád, že Bečky se ještě nevrátila z odpoledních přednášek, i když sestru podezíral, že si vybírala chvíle, kdy je jeho společnice bezpečně pryč.
„Za chvíli jsem zpátky," řekl po chvíli mlčení. Vyklouzl z pokoje a zaběhl dolů do krámu. Když si byl jistý, že se prodavači nedívají, vytáhl z pokladny dvě libry a deset šilinků. Rezignovaně se vydal zpátky nahoru.
Kitty už čekala u dveří. Podal jí čtyři bankovky. Chňapla po nich, zasunula je do rukavice a bez dalších slov zmizela.
Následoval ji dolů a mlčky se díval, jak z úhledné pyramidy v rohu obchodu sebrala broskev, s chutí se do ní zakousla a vydala se dolů ulicí.
Večer bude tržbu kontrolovat sám, nikdo si tedy zmizelých peněz nevšimne.
„Budeš si muset tu lavičku nakonec koupit, Charlie Trumpere," poznamenala Bečky a usadila se vedle něho.                         < W
128
.Jedině až budu vlastnit všechny obchody v tomhle bloku, moje milá," otočil se k ní. „A co ty? Kdy už to bude?"
„Doktor si myslí, že tak za pět týdnů."
,3yt už jsi na nového obyvatele připravila?"
„Ano, díky Daphne, nechala mě tam bydlet."
„Stýská se mi po ní."
„Mně taky, přestože jsem ji nikdy neviděla šťastnější, než když byl Percy propuštěný ze skotské gardy."
„Vsadím se, že zásnuby na sebe nenechají dlouho čekat," poznamenal.
„To doufám," souhlasila s pohledem upřeným na druhou stranu ulice.
Naproti zářily tři zlatomodré vývěsní štíty. Zelinářství mělo i nadále výborný obrat a Bob Makins po návratu z vojny zmužněl. Řeznictví sice ztratilo po odchodu pana Kendricka část zákazníků, ale poté, co Charlie zaměstnal Mikea Parkera, přibyli noví.
„Doufejme, že je lepší řezník než tanečník," poznamenala Bečky, když jí to oznámil.
Hokynářství, Charlieho nová chlouba a láska, vzkvétalo od prvního okamžiku, i když zaměstnanci měli pocit, že Charlie je ve všech třech obchodech současně.
„To byl výborný nápad, předělat starožitnictví na hokynářství."
„Takže teď se považuješ za hokynáře, co?"
„Samozřejmě že ne, jsem a vždycky budu zelinář."
„Budeš se tak představovat děvčatům, až budeš majitelem celého bloku?"
„To bude ještě nějakou dobu trvat. Jak to vypadá se ziskem v nových obchodech?"
„Podle knih vykazují první rok ztrátu."
„Ale to se může ještě změnit," protestoval Charlie., A hokynářství je už zavedené..."
„Ne tak nahlas. Chci, aby pan Hadlow a jeho kolegové z banky zjistili, že si vedeme výrazně lépe, než jsme původně předpokládali.
„Ty jsi hrozná ženská, Rebeko Salmonová."
„Až budeš potřebovat, abych ti získala další půjčku, budeš mluvit jinak, Charlie Trumpere."
„Když jsi tak chytrá, tak mi řekni, proč nemůžu získat to knihkupectví," ukázal na druhou stranu ulice na číslo 141, kde jediné světlo prozrazovalo, že dům je obydlený. „Pokud vím, už
129
týdny tam žádný zákazník nevkročil. A když tam někdo vejde, tak jen proto, aby se zeptal, kudy se dostat na Brompton Road." „Nevím," odpověděla Bečky se smíchem. „Už jsem o tom s panem Sneddlesem mluvila, ale nemá zájem obchod prodat. Od té doby, co umřela jeho žena, je pro něho vedení obchodu jediným důvodem k životu."
„Ale co tam dělá? Oprašuje staré knihy a slepuje staré rukopisy?"
„Je šťastný, když si může číst svého milovaného Williama Blakea a válečné básníky. Stačí mu prodat za měsíc pár knih a je spokojený. Ne každý touží být milionářem - jak mi Daphne nepřestává připomínat."
„Možná. Co kdybychom panu Sneddlesovi nabídli sto padesát liber za obchod a roční penzi deset liber? Tak by nám po jeho smrti krám spadl automaticky do klína."
„Ty nebudeš nikdy spokojený, Charlie Trumpere. Ale pokud chceš, můžu to zkusit."
„Samozřejmě že to chci, Rebeko Salmonová. Dej se do toho."
„Budu se snažit, ale možná ti unikla informace, že budu mít dítě a taky se snažím dokončit školu."
„Ta kombinace mi nepřipadá ideální. No, možná budu mít pro tebe ještě jeden úkol."
„Jaký?"
„Fothergillův obchod."
.Myslíš ten rohový?"
„Přesně ten," souhlasil. „Víš jak miluju rohové obchody."
„Jistě, pane Trumpere. Taky je mi jasné, že o umění nic nevíte, natož abyste sám dražil."
„Připouštím že o umění skutečně moc nevím," souhlasil. , Ale po několika návštěvách na Bond Street jsem přišel na to, jak si Sotheby's vydělávají na živobytí. Potom jsem zašel ještě dolů k St. James's, abych zjistil, jak si vede jejich jediný skutečný konkurent Christie's. Došel jsem totiž k závěru, že bychom mohli tu tvou Školu využít."
Bečky zvedla obočí. „Nemohu se dočkat, až se dozvím, jaké plány máš se zbytkem mého života."
„Až dokončíš školu," pokračoval, aniž by její poznámce věnoval pozornost, „budeš se ucházet o místo v Sotheby's nebo Christie's. To je celkem jedno. Za tři až pět let se tam naučíš všechno potřebné. Až budeš mít pocit, žes všechno zvládla a můžeš se osamostatnit, vybereš si schopné spolupracovníky
130
a vrátíš se na Chelsea Terrace do čísla 1, kde otevřeš těm dvěma firmám vážnou konkurenci."
„Poslouchám, Charlie Trumpere."
„Víš, Rebeko Salmonová, zdědila jsi po svém otci obchodní postřeh. Doufám, že se ti to slovo líbí. Když to dáš dohromady s tím, co tě odjakživa zajímá a pro co máš talent, jak by to mohlo selhat?"
„Díky za kompliment, ale mohu se zeptat, kam v tvém skvělém plánu zapadá pan Fothergill?"
„Nezapadá."
„Jak to myslíš?"
„Poslední tři roky má ztráty. V současné době by hodnota majetku a zboží tak akorát jeho ztráty pokryla, nemůže už dlouho vydržet. Tak teď víš, co se od tebe očekává."
„Samozřejmě, pane Trumpere."
Začátkem října už Bečky uvěřila, že Guy nemá v úmyslu na její dopis odpovědět.
V srpnu potkala Daphne v Goodwoodu paní Trenthamovou. Prohlašovala prý, že jejímu synovi se vede výborně a v nejbližší době očekává povýšení na majora. Daphne stálo hodně sebe-ovládání, aby dodržela slib a o Beckyinč těhotenství mlčela.
S blížícím se porodem se Charlie staral, aby se Bečky nemusela unavovat nákupy a dokonce požádal jednu z prodavaček ze zelinářství, aby jí pomáhala s úklidem. Staral se o ni tak, že ho Bečky obviňovala z rozmazlování.
V  devátém měsíci už se neobtěžovala pročítat ranní poštu. Kapitán Trentham se ukázal v tomto ohledu jako velice spolehlivý. Sama se divila, jak rychle sejí vytrácel z paměti, přestože se blížilo datum narození jeho dítěte.
Bylo jí trapné, že většina lidí považovala za otce dítěte Char-lieho. Kdykoli se na to někdo zeptal přímo jeho, nikdy tuto domněnku nevyvracel.
Mezitím bedlivě sledoval obchody, jejichž majitelé by se v dohledné době mohli dostat do situace, která by je přinutila majetek prodat. Daphne ale nechtěla o žádné další transakci slyšet, dokud dítě nebude na světě.
„Bečky se nebude zaobírat tvými hloupými obchody dokud neporodí a nedokončí školu. Mluvím dost jasně?"
„Ano, madam," srazil Charlie paty. Raději se nezmínil o skutečnosti, že Bečky osobně před týdnem uzavřela dohodu s panem Sneddlesem, takže knihkupectví bude po jeho smrti
131
patřit jim. Ve smlouvě byl jeden odstavec, který Charlieho znepokojoval. Nebyl si jistý, jak se zbaví takového množství knih.
„Právě volala slečna Bečky," zašeptal Bob jednoho odpoledne šéfovi do ucha. „Prosí vás, abyste hned přišel. Myslí si, že už to začalo."
„Ale vždyť to mělo být až za dva týdny," podotkl Charlie znepokojeně a svlékal zástěru.
„To nevím, pane Trumpere, ale vím jistě, že hovořila o spěchu."
„Poslala už pro porodní bábu?" zeptal se Charlie, zákazníka nechal zákazníkem a hrábl na věšák po kabátu.
„Nemám tušení, pane."
„Dobře. Dejte pozor na obchod, já už se dneska možná nevrátím." Charlie proběhl kolem usmívajících se zákazníků a vyrazil směrem k číslu 97. Vyběhl nahoru a vrazil rovnou k Bečky do ložnice.
Posadil se na postel a chvíli jí mlčky svíral dlaň.
„Poslalas už pro porodní bábu?" zeptal se.
„Samozřejmě," ozvalo se za nimi. Vešla paní ve starém, příliš těsném hnědém kabátě do deště a v ruce nesla černou koženou brašnu. Podle vzdouvajícího se poprsí jí výstup po schodech dal pořádně zabrat. „Jmenuju se Westlakeová a jsem ve spojení s nemocnicí svatého Štěpána," spustila. „Doufám, že jsem přišla včas." Bečky přikývla a žena se obrátila na Charlieho. „Vy teď jděte ohřát vodu, a rychle." Její hlas prozrazoval, že na vyptávání není zvyklá. Charlie beze slova vyskočil a odběhl do kuchyně.
Paní Westlakeová odložila velkou brašnu ha podlahu a změřila Bečky puls.
„Jak dlouho trvá přestávka mezi stahy?" zeptala se věcně. „Dvacet minut," odpověděla Bečky. „Výborně. Tak to nebudeme muset dlouho čekat." Objevil se Charlie s mísou horké vody. „Co mám dělat dál?" „Potřebuju všechny čisté ručníky, které najdete a dala bych si šálek čaje." Rychle vyběhl z pokoje.
„Manželé jsou v takový chvíli vždycky na obtíž," poznamenala. „Člověk je musí stále něčím zaměstnávat."
Bečky se chystala vysvětlit, že Charlie není jejím manželem, ale zabránily jí v tom další stahy.
132
„Pomalu zhluboka dýchejte, moje milá," povzbuzovala ji paní Westlakeová mírně, právě když vešel Charlie se třemi ručníky a konvicí horké vody.
Porodní bába bez ohlédnutí nařídila: „Položte ručníky na prádelník, vodu nalejte do umývadla a postavte na kamna další konvici, abych měla neustále dost horké vody."
Charlie se beze slova vytratil.
„Kdybych to s ním tak uměla jako vy," vydechla obdivně
Bečky.
„Moje milá, já se svým manželem taky nic nesvedu a to máme sedm dětí."
O několik minut později se Charlie objevil znovu s další misou kouřící vody a nesl ji k posteli.
„Tam ne, položte to na stolek," nařídila rozložitá paní. „A pokuste se nezapomenout na můj čaj. A budu potřebovat další ručníky," dodala.
Bečky nahlas zaúpěla.
„Chytněte se mě za ruku a zhluboka dýchejte."
Charlie se brzy objevil s další várkou horké vody. Vylil ji do umývadla a odešel ohřát další. „Čekejte venku, dokud vás nezavolám," nařídila paní Westlakeová.
Charlie odešel a opatrně za sebou zavřel dveře.
Vařil nekonečné množství čaje a horké vody a střídavě je donášel porodní bábě. Zdálo se, že pokaždé přinesl to nesprávné, až byl nakonec z ložnice vykázán. Přecházel v obavách z nejhoršího po kuchyni, až konečně zaslechl pláč.
Bečky z postele sledovala, jak porodní bába drží dítě za jednu nožičku a poplácává ho po zadečku. „Mám tuhle chvíli moc ráda," pronesla paní Westlakeová. „Je to hezkej pocit přivést na svět někoho novýho." Zabalila děcko do ručníku a podala je matce.
„Jeto...?"
„Chlapec, obávám se," objasnila porodní bába. „Příště budete muset porodit dceru," dodala s úsměvem. „Jestli se na to ještě zmůže," poznamenala a ukázala palcem k zavřeným dveřím.
„Ale on je..." pokusila se Bečky znovu o vysvětlení.
„K ničemu, já vím. Jako všichni mužský." Paní Westlakeová otevřela dveře. „Je po všem, pane Salmone. Můžete se přestat poflakovat a jít se podívat na svýho syna."
Charlie se vřítil do pokoje tak rychle, že málem porazil porodní bábu ve dveřích. Stál v nohách postele a prohlížel si malou postavičku v Beckyině náručí.
133
,Je to takovej šerednej malej chlapík, co?"
„No, všem je jasný, kdo za to může," poznamenala paní Wcs-tlakeová. „Doufejme, že aspoň neskončí se zlomeným nosem. Vaší paní sem už vysvětlila, že příště potřebujete dceru. Mimochodem, jak se tendle bude jmenovat?"
„Daniel George," pronesla Bečky bez váhání. „Po mém otci," vysvětlovala s pohledem upřeným na Charlieho.
„A po mém," dodal Charlie, obešel postel a objal Bečky kolem ramen.
„No, já už půjdu, paní Salmonová. Ale hned ráno se tu objevím."
, Já se jmenuju Trumperová," poznamenala Bečky tiše. „Salmonová jsem se jmenovala za svobodna."
, Aha," pronesla porodní bába a poprvé za celou dobu vypadala vyvedená z míry. „Asi mi popletli v papírech jména. No, uvidíme se zítra, paní Trumperová," rozloučila se a odešla.
„Paní Trumperová?" podivil se Charlie.
„Trvalo mi strašně dlouho, než jsem přišla k rozumu, nemyslíte, pane Trumpere?"
134
13. KAPITOLA
Musím přiznat, že když jsem otevřela dopis, nedokázala jsem si hned vybavit, kdo Bečky Salmonová je. Pak jsem si ale vzpomněla na velice chytrou, ale poněkud obtloustlou spolužačku ze St. Paul's, která mívala nevysychající zdroje šlehačkových dortů. Vím, že jsem jí tenkrát věnovala nějakou knihu o umění, kterou jsem dostala k Vánocům od tety z Cumber-landu. Jsem minimálně o dva roky starší než ona, ale vzpomínám si, že když jsem končila, blížila se ta snaživka už k maturitě.
Ani po druhém přečtení dopisu mi nebylo jasné, proč se se mnou chce sejít. Usoudila jsem, že jediný způsob, jak se to dozvědět, je pozvat ji na čaj do mého malého bytu v Chelsea.
Vůbec jsem ji nemohla poznat. Nejenže výrazně zhubla, ale navíc by byla ideální modelkou na reklamu na zubní pastu -znáte ty dívky se svěží tváří a zářícími perfektními zuby. Musela jsem si přiznat, zejí trochu závidím.
Bečky mi vysvětlila, že se dostala na univerzitu a hledá v Londýně bydlení. Celkem s chutí jsem jí nabídla, aby se nastěhovala ke mně. Matka stejně dávala neustále najevo, jak jí vadí, že bydlím sama a že nechápe, co mi vadí na rodinném sídle na Lowndes Square. Nemohla jsem se dočkat, až rodičům sdělím. Že jsem si našla tu pravou společnici.
„Ale co je to za dívku'?" vyptávala se matka, když jsem přijela na víkend do Harcourt Hallu. „Známe ji?"
„Nejspíš ne, mami," odpověděla jsem. „Je to bývalá spolužačka ze střední školy. Vyloženě studijní typ." „Myslíš nějaká modrá punčocha?" vmísil se do hovoru otec. „Ano, tys na to kápl, táti. Studuje na Bedford College historii umění nebo něco takového."
„Netušil jsem, že dívky mohou studovat na vysoké škole," namítl otec. „To jsou zas nějaké novoty toho zatraceného malého Velšana."
„Nemůžeš o Lloydu Georgeovi takhle mluvit," ohradila se matka. „Vždyť je to konec konců náš ministerský předseda."
„Tvůj možná, moje drahá, ale můj nikoli. Za to můžou ty su-fražetky," dodal.
136
„Můj drahý, sufražetky podle tebe mohou za všechno," připomněla mu matka, „i za loňskou úrodu. No," pokračovala, „vraťme se k té dívce. Zdá se mi, že by na tebe mohla mít dobrý vliv, Daphne. Odkud jsi říkala, že pocházejí její rodiče?"
„Nemluvila jsem o nich, ale myslím, že její otec byl obchodníkem kdesi na Východě a příští týden jdu navštívit její matku."
„Možná v Singapuru," poznamenal otec. „Je tam čilý obchod s gumou a podobnými věcmi."
„Ne, nemyslím, že by obchodoval s gumou, táti."
„No, ať je to jakkoli, přiveď ji někdy na čaj," zakončila debatu matka.„A nebo ji vezmi s sebou na víkend. Má ráda hony?"
„Ne, nemyslím, mami, ale na čaj ji určitě pozvu, aby sis ji mohla prohlédnout a vyzpovídat."
Musím přiznat, že mě pobavila představa, že Beckyina matka mě pozvala také proto, aby se ujistila, že jsem pro její dceru vhodná společnice. No, měla jsem pocit, že moc ne. Pokud si vzpomínám, ještě nikdy jsem nebyla na východ od Aldwyche, takže mi představa návštěvy v Essexu připadala víc vzrušující než výlet do ciziny.
Cesta do Romfordu proběhla naštěstí hladce. Hlavní podíl na tom měl otcův řidič Hoskins, protože se tu dobře vyznal. Ukázalo se, Že pochází odkudsi z Dagenhamu, což bylo, jak sám řekl, ještě hlouběji v Essexské džungli.
Do té doby jsem netušila, že takoví lidé existují. Nepatřili mezi služebnictvo, ani k intelektuálům, ani k venkovské šlechtě. Nemělo smysl předstírat, že bych si Romford zamilovala. Ale paní Salmonová a její sestra slečna Roachová byly velice pohostinné. Beckyina matka se ukázala jako rozumná, praktická a bohabojná žena a uměla vařit skvělý čaj. Výlet tedy nebyl úplně marný.
Příští týden se ke mně Bečky nastěhovala. Její usilovné studium mě vyděsilo. Celý den strávila ve škole, po návratu domů snědla sendvič, vypila sklenku mléka a pokračovala ve studiu až do chvíle, než šla spát. Tou dobou jsem už byla dávno v posteli. Nedokázala jsem pochopit, co ji tak žene.
Po její návštěvě v kanceláři Johna D. Wooda jsem se poprvé dozvěděla o existenci Charlese Trumpera a o jeho ambicích. Tolik povyku jen proto, že prodala jeho káru, aniž by se s ním poradila. Považovala jsem za nutné zdůraznit, že dva z mých předků přišli o hlavu, protože se pokusili zmocnit hrabství a jednoho uvěznili za vlastizradu do Toweru. Vzpomněla jsem si, že mám ale i jednoho příbuzného, který trávil konec života v East Endu.
137
„VŽdyf jde jen o sto liber," opakovala Bečky v přesvědčení, že jedná správně. „A ty je nemáš."
„Mám Čtyřicet a jsem si jistá, že je to opravdu dobrá investice. Zbylých šedesát bych měla získat bez potíži. Nakonec, Charlie dokáže prodal i led Eskymákům."
„Jak chceš vést obchod v jeho nepřítomnosti?" zeptala jsem se. „Copak to zvládneš mezi přednáškami?"
..Nebuď tak jízlivá, Daphne. Jakmile se Charlie vrátí, dá všechno do pořádku. Válka už nemůže dlouho trvat."
„Válka skončila před několika týdny," připomněla jsem jí. „A po tvém Charliem ani vidu, ani slechu." „Charlie není můj," namítla.
Následujících třicet dní jsem ji bedlivě sledovala a bylo mi jasné, že potřebné peníze nesežene. Ale byla příliš hrdá, aby to přede mnou připustila. Usoudila jsem, že nastala vhodná chvíle pro další návštěvu v Romfordu.
„Ale to je nečekané překvapení, slečno Harcourt-Brownová," ujišťovala mě Beckyina matka, když jsem se bez ohlášení objevila u jejich domku na Belle Vue Road. Na svou obhajobu musím říct, že bych návštěvu paní Salmonové ráda oznámila, ale neměla telefon. Potřebovala jsem získat důležitou informaci, která měla zachránit její dceři pověst i finance a nechtěla jsem ji svěřovat postě.
„Doufám, že se Bečky nedostala do nějakých nepříjemností, že ne?" byla její první věta, když mě zahlédla u dveří.
„Samozřejmě že ne," ujistila jsem ji. „Všechno je v pořádku."
„Od smrti jejího otce se o ni stále bojím," vysvětlovala paní Salmonová. Lehce kulhajíc mě vedla do salonu, který byl stejně naklizený, jako když jsem tu byla s Bečky. Na stole uprostřed pokoje stála mísa s ovocem. Doufala jsem, že paní Salmonová se nikdy nerozhodne nás navštívit, aniž by dala dostatečně dlouho předem vědět.
„Co pro vás mohu udělat?" zeptala se mě, když se slečna Roachová odebrala do kuchyně připravit čaj.
„Ráda bych investovala do jednoho zelinářského obchodu v Chelsea," sdělila jsem jí. „John D. Wood mě ujistil, že díky nedostatku potravin a problémům s odbory ten obchod představuje jistý zisk, ale musím najít prvotřídního Člověka, který by jej vedl."
Úsměv paní Salmonové nahradil tázavý výraz.
138
„Bečky pěla ódy na nějakého Charlieho Trumpera, a právě proto jsem tady. Ráda bych věděla, co si o tom člověku myslíte vy."
„Gentleman to tedy není," začala paní Salmonová bez váhání. „Spíš nevzdělaný surovec."
„To mě mrzí," zalitovala jsem. „Bečky totiž říkala, Že váš manžel o něm měl celkem dobré mínění."
„Jako zelinář je skutečně schopný. Musím přiznat, že pan Salmon říkával, že Charlie by mohl být stejně dobrý jako jeho dědeček."
„Kdo to byl?'
„Já jsem se s takovými lidmi sice nestýkala, to jistě chápete," vysvětlovala paní Salmonová. „Ale z druhé ruky vím, že byl nejlepším zelinářem, jaký kdy na Whitechapel obchodoval."
„Dobře, je ten mladý muž poctivý?"
„Nikdy jsem o něm nic špatného neslyšela," připustila paní Salmonová. „A nebesa vědí, zeje ochotný pracovat od rána do večera, ale obávám se, slečno Harcourt-Brownová, že není váš typ."
„Já ho chci pouze zaměstnat jako vedoucího zelinářtví, nemám v úmyslu se s ním ukazovat na dostizích v Ascotu." V tu chvíli se objevila slečna Roachová s čajem. Krom něj přinesla na tácu i koláče s marmeládou a větrníky se šlehačkou. Zákusky byly skvělé, takže jsem se zdržela déle, než jsem měla původně v úmyslu.
Druhý den ráno jsem navštívila kancelář Johna D. Wooda a předala tam šek na zbývajících devadesát liber. Odpoledne jsem zašla za svým právníkem a nechala sestavit dlužní úpis. Formulace byla tak složitá, že jsem jí vůbec nerozuměla, ale byla jsem připravena na chvíli, kdy Bečky zjistí, kdo za ní obchod dokončil. To děvče by nepřipustilo, abych se na obchodu podílela, pokud bych ji nedokázala přesvědčit, že to dělám ze zištných důvodů.
Vzápětí mi přinesla třicet liber, aby dluh nebyl tak velký. S obchodem to myslela vážně, protože během několika týdnů přetáhla jakéhosi mladíka z Kensingtonu, aby se do Charlieho návratu zelinářství ujal. Studiu se věnovala v pro mě nepochopitelných hodinách. Nedokázala jsem ji přimět k vysvětlení, proč vstává před východem slunce.
Když se Bečky zaběhla v novém životním rytmu, pozvala jsem ji jednou večer na operu La Bohéme. V minulosti se mnou nikam jít nechtěla, zvlášť když ji zaneprázdňovaly nové povinnosti kolem obchodu. Tentokrát jsem ji přemluvila, protože jed-
139
na z mých přítelkyň na poslední chvíli odřekla a potřebovali jsme ještě jednu dívku.
.Ale nemám co na sebe," oznámila mi bezmocně.
„Něco ti najdu," navrhla jsem a táhla ji do mé ložnice.
Zjistila jsem, že takové nabídce odolat nedokáže. Objevila se o hodinu později v dlouhých tyrkysových šatech a připomínala manekýnu.
„Kdo jsou tvoji hosté?" vyptávala se.
„Algernon Fitzpatrick. Je to nejlepší přítel Percyho Wiltshira. Vzpomínáš si, to je ten muž, který ještě neví, že se za něho provdám."
,A dál?"
„Guy Trentham. Je kapitánem královských střelců, to je přijatelný pluk, nemyslíš? Právě se vrátil ze západní fronty, říká se, že tam šlo o krk. Dostal válečný kříž. Pocházíme ze stejné vesnice v Berkshiru. Mnoho společného nemáme, přestože jsme spolu vyrůstali. Je pohledný, ale má pověst sukničkáře, tak si dej pozor."
La Bohéme byla skvělá, i když Guy celé druhé jednání zíral jen na Bečky. Ale nezdálo se, že by ji zaujal.
Po návratu domů však Bečky k mému překvapení mluvila jen o něm -jak je hezký, chytrý a okouzlující. Všimla jsem si, že o jeho charakteru nepadlo ani slovo. Nakonec mi přece jen dovolila jít spát, ale až poté, co jsem ji ujistila, že ani ona mu není lhostejná.
Vzápětí jsem se stala amorovým poslem. Hned následující den mě Guy požádal, abych se slečny Salmonové zeptala, zda by ho doprovodila do divadla ve West Endu. Bečky pozvání samozřejmě přijala, ale o tom jsem Guye ujistila už předem.
Po výletu do Haymarketu jsem je začala potkávat všude. Bála jsem se, že jestli to mezi nimi bude vážné, skončí jejich vztah, jak říkala moje chůva, v slzách. Začala jsem litovat, že jsem je seznámila, ale nedalo se nic dělat. Bečky byla až po uši zamilovaná.
Přesto se život v čísle 97 brzy vrátil do původních kolejí. Vzápětí jsme se dozvěděli, že Charlie byl propuštěn do civilu.
Ještě dlouho po návratu mi nebyl oficiálně představen, a když k tomu konečně došlo, musela jsem uznat, že v Berkshiru někoho takového nepotkáte. Seznámili jsme se při večeři v jedné malé ohavné italské restauraci jednu ulici od mého bytu.
Mám-li být upřímná, ten večer nepatřil mezi vydařené. Dílem proto, že Guy se ani nepokoušel tvářit společensky a čás-
140
tečně proto, že Bečky se neobtěžovala Charliemu pomoct. Přistihla jsem se, že většinu otázek kladu já a také si na ně odpovídám. Charlie vypadal na první pohled jako neotesanec.
Když jsme se po večeři vraceli na Chelsea Terrace, navrhla jsem mu, abychom nechali Bečky a Guye samotné. Zavedl mě do svého obchodu a s nadšením líčil všechny změny, které tu od svého příchodu udělal. Jeho nadšení by přesvědčilo i toho nej-cyničtějšího investora, ale na mě nejvíc zapůsobily jeho poznatky o obchodování a lidech, na které jsem do té doby nikdy nepomyslela. V tu chvíli jsem se rozhodla pomoct Charliemu vyřešit oba jeho problémy.
Jeho vztah k Bečky mě nijak nepřekvapil, ale ona byla právě natolik zahleděná do Guye, že Charlieho téměř nevnímala. Během dlouhého monologu o ctnostech té dívky jsem začala plánovat jeho budoucnost. Usoudila jsem, že potřebuje zcela netradiční způsob vzdělávání, ne tak formální, jaké získává Bečky, ale pro jeho budoucnost o nic méně hodnotné.
Ujistila jsem ho, že Guye začne Bečky brzy nudit - vycházela jsem ze zkušeností mnoha děvčat, která mu zkřížila cestu. Dodala jsem, že při troše trpělivosti mu jablko spadne brzy do klína samo. Při té příležitosti jsme mu vysvětlila, kdo to byl Newton.
Usoudila jsem, že slzy, o kterých s oblibou mluvila moje chůva, by mohly začít téct zanedlouho po Beckyině návštěvě u Guyových rodičů v Ashurstu. Nechala jsem se k Trenthamo-vým pozvat v nedělí na čaj, abych Bečky mohla poskytnout morální oporu, pokud by ji potřebovala.
Přijela jsem něco po půl páté, což byla podle mě na čaj nejvhodnější doba. Zastihla jsem paní Trenthamovou obklopenou porcelánem a stříbrem, ale seděla v salonu úplně sama.
„Kdepak jsou naše hrdličky'?" vyptávala jsem se hned ode dveří.
„Pokud, Daphne, hovoříte tímto neomaleným způsobem o mém synovi a slečně Salmonové, tak ti už odjeli do Londýna."
„Doufám že společně?" ujistila jsem se.
,Ano, ačkoli vůbec nedokážu pochopit, co na ní můj chlapec vidí," poznamenala a nalila mi čaj. „Mně připadá úplně obyčejná a fádní."
„Možná by to mohl být její vzhled a inteligence," navrhla jsem. V tu chvíli vešel major. Znala jsme ho od dětství, ale jedna věc mi na něm nebyla jasná - jak se takový člověk mohl zamilovat do někoho jako je Ethel Hardcastleová.
„Guy odjel?" zeptal se.
141
„Ano, vrátil se se slečnou Salmonovou do Londýna," zopakovala paní Trenthamová.
„Škoda. Připadala mi skvělá."
„Ta by mohla vyniknout snad jedině v chudobinci," poznamenala jeho manželka.
„Měla jsem dojem, že Guyovi na ní záleží," namítla jsem.
„Pane Bože," zabědovala paní Trenthamová.
„Obávám se, že Bůh s tím příliš společného nemá," poznamenala jsem.
„V tom případě se do toho vložím já," oznámila. „Nemám v úmyslu připustit, aby se můj syn oženil s dcerou nějakého pouličního obchodníka z East Endu."
„Nechápu proč," přerušil ji major. „Nakonec, čím byl tvůj dědeček?"
„Můj dědeček založil v Yorkshiru vysoce úspěšnou firmu a s East Endem neměl nic společného."
„No, v East Endu to nebylo," podotkl, „ale dobře si vzpomínám, jak mi tvůj otec s pýchou vyprávěl, že jeho táta rozjížděl firmu v nějaké boudě v Huddersfieldu."
„Geralde.. .jsem si jistá, že přeháněl."
„Nepřipadá mi jako člověk se sklonem k přehánění," namítl major. „Naopak, mám pocit, že je poněkud těžkopádný, někdy až zlomyslný."
„V tom případě ti to vykládal už hodně dávno," usoudila paní Trenthamová.
„Navíc se obávám, že děti Rebeky Salmonové si jednou povedou zatraceně lépe než naše," dodal.
„Geralde, byla bych ráda, kdybys slovo zatraceně nepoužíval tak často. Všichni jsme pod vlivem toho socialisticky laděného dramatika pana Shawa a jeho ohavné hry Pygmalion, která je, zdá se, napsaná o slečně Salmonové."
„To těžko," namítla jsem. „Koneckonců, Bečky dokončí univerzitu s titulem bakaláře svobodných umění a to je něco, Čeho v mé rodině za jedenáct století nikdo nedosáhl."
„V tom to možná bude," triumfovala paní Trenthamová. „Ale něco takového je těžko možné považoval za předpoklad k podporování Guyovy vojenské kariéry, zvlášť teď, když jeho pluk odjede do Indie."
Tato informace udeřila jako blesk z čistého nebe. Bylo mi jasné, že Bečky o tom nemá tušení.
„A až se vrátí," pokračovala Guyova matka, „najdu mu nějakou dobře vychovanou, přiměřeně situovanou a možná i trochu
142
inteligentní nevěstu. Gcrald se nedokázal stát plukovníkem, i když k tomu měl předpoklady, ale nedovolím, aby se něco podobného stalo i Guyovi, tím si můžete být jistá."
„Prostě jsem na to neměl," zamumlal major. „Sir Danvers měl daleko lepší předpoklady. Mimochodem, o to, abych byl plukovníkem, jsi stála jedině ty."
„Nicméně, Guyovy výsledky v Sandhurstu..."
„Podařilo se mu projít v první polovině," připomněl jí major. „To lze těžko označit za výrazný úspěch, moje drahá."
„Ale obdržel na bitevním poli válečný kříž a jeho zásluhy..."
Major něco zamručel způsobem, který jasně dával najevo, že hovorů na podobné téma si už vyslechl dost.
„Takže jsem přesvědčená," pokračovala paní Trenthamová nerušené, „že Guy se časem stane plukovníkem. A jistě nemusím zdůrazňovat, že už mám vyhlédnutou ženu, která mu na jeho cestě vzhůru pomůže. Nakonec, jsou to právě ženy, které dokáží muže pozvednout nebo jeho kariéru zničit, ale to jistě víte, Daphne."
„Alespoň v něčem s tebou mohu souhlasit, drahá," zamumlal její manžel.
Do Londýna jsem odjížděla s jistou úlevou. Měla jsem pocit, že po takovém zážitku Beckyin vztah s Guyem záhy skončí. Čím víc jsem o něm věděla, tím méně důvěryhodný mi připadal.
Když jsem se pozdě večer vrátila domů, Bečky seděla se zarudlýma očima na pohovce a celá se chvěla.
„Ona mě nenávidí," byla její první slova.
„Vždyí o tobě nic neví," namítla jsem., Ale mohu ti říct, že majorovi ses moc líbila."
„To je od něj milé. Provedl mě po velkostatku, víš."
„Moje milá, sedm set akrů není velkostatek. Snad usedlost, ale o velkostatku se mluvit nedá."
„Myslíš, že po tom, co se stalo v Ashurstu, se se mnou Guy přestane stýkat?"
Chtělo se mi vyhrknout, že v to doufám, ale ovládla jsem se. „Jestli má charakter, tak ne," odpověděl a jsem diplomaticky.
Guy se s ní následující týden sešel a pokud vím, o incidentu s matkou se vůbec nezmínil.
Nicméně jsem měla pocit, že můj dlouhodobý plán, týkající se Bečky a Charlieho, zdárně pokračuje. Všechno se ale změnilo ve chvíli, když jsem se jednou večer po dlouhém víkendu vrátila domů a našla své nejlepší šaty poházené po podlaze. Rozčileně jsem otevřela dveře do Beckyiny ložnice a ke své
143
hrůze zjistila, že další mé oblečení leží vedle postele společně s Guyovýmí věcmi. Doufala jsem, že Bečky si všimne, co je to za prevíta, dřív, než nechá věci dojít až tak daleko.
Guy se následující den vydal na cestu do Indie a Bečky začala všem vykládat, že je s tou kreaturou zasnoubená, ačkoli neměla ani zásnubní prsten a její verzi nepotvrzovalo ani oznámení v novinách. „Mně stačí jeho slovo," prohlásila. Na to nebylo co odpovědět.
Následující večer, když jsem přišla domů, jsem ji našla v mé posteli. U snídaně mi vysvětlila, zeji tam uložil Charlie.
V neděli odpoledne jsem zašla k Trenlhamovým na čaj a dozvěděla jsem se, že Guy matku ujistil, že se od urychleného odjezdu z Ashurstu se sleěnou Salmonovou nestýká.
„Ale to není..." začala jsem, ale pak jsem si vzpomněla na slib, který jsem dala, a zmlkla jsem. Slíbila jsem totiž Bečky, že Guyově matce o jejich vztahu nic neřeknu.
Za několik týdnů mi Bečky svěřila, že sejí nedostavila menstruace. Přísahala jsem sice, Že se o tom nikomu nezmíním, ale bez váhání jsem informovala Charlieho. Mohl vzteky zešílet, když se to dozvěděl. Navíc musel při každém setkání s Bečky předstíral, že o ničem neví.
„Přísahám, že jestli se ten hajzl Trentham vrátí do Anglie, za-biju ho," opakoval stále a přecházel po pokoji.
„Pokud se vrátí, vím minimálně o třech dívkách, jejichž otcové by to s chutí udělali za vás," uklidňovala jsem ho. „Tak co mám vlastně dělat?" zeptal se mě nakonec. „Nic," navrhla jsem. „Myslím, že čas a osm tisíc mil vám budou dobrými spojenci."
I plukovník patřil k těm, kteří by Guye Trenthama s chutí zastřelili. On by to udělal kvůli cti pluku a podobným nesmyslům. Dokonce mumlal něco v tom smyslu, že zajde za majorem Trenthamem a nebude ho Šetřit. Mohla jsem mu vysvětlit, že o majora nejde. Nebyla jsem si ale jistá, jestli se i při svých bohatých zkušenostech s různými druhy nepřátel setkal s někým tak prohnaným, jako je paní Trenthamová.
Právě v tu dobu konečně uvolnili z armády i Percyho Wiltshi-ra. Konečně mě přestaly děsit telefonáty jeho matky. Během těch strašných let od roku 1916 do roku 1919 jsem si při každém jejím zavolání představovala, že Percy, stejně jako jeho otec a starší bratr, padl. Až po letech jsem se jí svěřila, jakou hrůzu mi její hlas naháněl.
144
Percy mě jednoho dne nečekaně požádal o ruku. Obávám se, že od té chvíle mě naše budoucnost a návštěvy jeho příbuzných zaměstnávaly natolik, Že jsem své povinnosti k Bečky zanedbávala, i když jsem jí přepustila svůj byt. Než jsem se vzpamatovala, porodila malého Daniela. Jen jsem se modlila, aby všechno dobře dopadlo.
Několik měsíců po krtinách jsem se cestou z víkendu u Percyho matky rozhodla k neohlášené návštěvě.
Přivítal mě Charlie s novinami pod paží, Bečky látala na pohovce ponožky. Zadívala jsem se na Daniela, jak se ke mně plíží po kolenou. Zvedla jsem ho do náručí dřív, než měl možnost vydat se po schodech dolů a dál do světa.
„Moc ráda tě vidím," vyskočila Bečky. „Nebylas tu už věky. Uvařím čaj."
„Díky, chtěla jsem se jen ujistit, že..." Pohled mi padl na malou olejomalbu nad krbem.
„To je krása," poznamenala jsem.
„Ale vždyť jsi ho musela vidět už mnohokrát," namítla Bečky. „Patří Charliemu."
,.Ne, vidím ho poprvé," ohradila jsem se a nebylo mi jasné, na co naráží.




145
14. KAPITOLA
Když doručili na Lowndes Square zlatě orámovanou kartičku, Daphne ji umístila mezi pozvánku na dostihy do Asco-tu a zahradní slavnost v Buckinghamském paláci. Usoudila, že tahle by mohla na krbové římse zůstat i poté, co Ascot a palác skončí v koši.
Ačkoli trávila v Paříži celý týden vybíráním šatů pro tři různé příležitosti, nejvíc pozornosti věnovala těm na Beckyinu promoci, o které mluvila jako o slavné události.
Její snoubenec - i když si ještě nezvykla o něm tak uvažovat -připustil, že na takovém obřadu ještě nikdy nebyl.
Brigádní generál Harcourt-Browne navrhl, Že je odveze na slavnost Hoskins Rollsem a připustil, zeje trochu zklamaný, že také neobdržel pozvání.
V očekávaný den vzal Percy Daphne na oběd do Ritzu, a když pó bůhvíkolikáté probrali seznam svatebních hostů a písně, které se budou zpívat při mši, obrátili pozornost k blížící se odpolední promoci.
„Doufám, že se nás tam nebudou na nic vyptávat," poznamenala Daphne., Jsem si jistá, že bych na žádnou odpověď nepřišla."
„Neboj se, žádné podobné nepříjemnosti nás určitě nečekají, stařenko," prohodil Percy., Já sám jsem na takovém mejdanu nikdy nebyl, my Wiltshirové jsme známi tím, že podobné instituce nezatěžujeme," dodal se smíchem, který zněl chvílemi jako kašel.
„Musíš se toho zlozvyku zbavit, Percy. Směj se, když se chceš smát, a kašli, když chceš kašlat."
„Samozřejmě, stařenko."
„A přestaň mi říkat stařenko. Je mi třiadvacet a mí rodiče mě obdařili zcela přijatelným křestním jménem."
„Samozřejmě, stařenko."
„Tys mě vůbec neposlouchal." Daphne pohlédla na hodinky. „Je na čase vyrazit. Bylo by dobře tam přijet včas."
„Máš naprosto pravdu," souhlasil a požádal číšníka o účet.
„Máte, Hoskinsi, představu, kam vlastně jedeme?" zeptala se, zatím co jí řidič otevíral zadní dvířka.
.Jistě, lady, projel jsem si trasu, když jste byla s jeho lordstvem minulý měsíc ve Skotsku."
146
„Dobrý nápad, Hoskinsi," pochválil ho Percy. „Jinak bychom tu mohli kroužit celý zbytek odpoledne."
Hoskins nastartoval a Daphne se zadívala na muže, do kterého se zamilovala. Nedokázala se ubránit myšlence, jak dobře si vybrala. Popravdě řečeno se rozhodla už v šestnácti letech a nikdy nezapochybovala, že zvolila toho pravého. Percyho vždycky považovala za příjemného, milého, rozumného a jemného člověka. Pokud není hezký, je určitě alespoň pohledný. Každý večer děkovala Bohu, že prošel celou válkou bez úhony. Když jí oznámil, že odjíždí se skotskou gardou do Francie, následovala tři nejhorší léta jejího života. Každý dopis, zprávu i telefonát považovala za oznámení o jeho smrti. Spousta mužů se ho snažila nahradit, ale Daphne čekala na návrat svého vyvoleného. Že je v pořádku, uvěřila až ve chvjli, kdy ho zahlédla v Doveru. Uchovávala si v srdci jeho první slova, když ji zahlédl.
„Rád tě vidím, stařenko. To je ale náhoda, co?" Percy nikdy nehovořil o příkladu, který pro něj představoval jeho otec, ačkoli noviny The Times věnovaly jeho nekrologu celou polovinu stránky. Popisovaly, jak na Marně sám zlikvidoval celou německou baterii a že patří ke slavným držitelům Vik-toriina kříže. O týden později padl u Ypres Percyho bratr a Daphne si uvědomila, kolik rodin prožívá stejně hroznou zkušenost. Percy nyní zdědil titul dvanáctý markýz z Wiltshiru. Z desátého na dvanáctého přešel titul během několika týdnů.
„Jste si jistý, že jedeme správným směrem?" zeptala se Daphne, když zabočili na Shaftesbury Avenue.
,Jistě, lady," odpověděl Hoskins, který se zřejmě rozhodl oslovovat ji titulem ještě před svatbou.
„Chce ti jen pomoct, aby sis na to snáz zvykla, stařenko," poznamenal Percy.
Daphne přijala s nadšením Percyho rozhodnutí opustit jednotku a začít spravovat rodinné jmění. Jakkoli dobře vypadal v tmavomodré uniformě se čtyřmi mosaznými knoflíky, naleštěných vysokých botách a veselé červenomodrobílé čapce, chtěla se provdat za farmáře, nikoli za vojáka. Prožít život v Indii, Africe a dalších koloniích ji nelákalo.
Sotva zabočili do Malet Street, uviděli dav stoupající po schodišti monumentální budovy. „To bude ono," vyhrkla, jako by objevila novou pyramidu. „Ano, lady," souhlasil Hoskins. „A pamatuj si, Percy..." začala.
147
„Ano, stařenko?"
„...nemluv, dokud tě k tomu nevyzvou. Tady nejsme na domácí půdě a nerada bych, abychom působili trapně. Máš pozvánku a lístky?"
„Někam jsem je dal," oznámil a začal si prohledávat kapsy. „Jsou v levé náprsní kapse vašeho saka, vaše lordstvo," podotkl Hoskins a zastavil.
.Jistě, jsou tady," souhlasil Percy. „Díky, Hoskinsi." „Rádo se stalo, lorde."
„Připojíme se k ostatním," rozhodla Daphne. „A tvař se. jako bychom podobné situace prožívali každý týden."
Prošli kolem několika uniformovaných lokajů ke zřízenci, který pohlédl na vstupenky a uvedl je do řady označené M.
.Ještě nikdy jsem v divadle neseděla tak vzadu," poznamenala Daphne.
„Já se snažil být vzadu jen jedinkrát," připustil Percy. „Uprostřed jeviště byli tehdy Němci."
Mlčky seděli a čekali, co se bude dít. Na jevišti stálo jen čtrnáct židlí. Dvě uprostřed připomínaly trůn.
Za pět minut tři se na jevišti objevilo deset mužů a dvě ženy, oblečeni do něčeho, co by Daphne nazvala černým županem s purpurovou šálou kolem krku. Nejprve prošli pomalu středem jeviště a potom zaujali svá místa. Trůny uprostřed zůstaly prázdné. Úderem třetí se z galerie rozezněly fanfáry, aby oznámily příchod krále a královny. Královský pár se posadil na připravená křesla. Ostatní v sále vyslechli národní hymnu vestoje. „Bertie vypadá dobře, za daných okolností," poznamenal Percy a posadil se. „Bud zticha," napomenula ho. „Nikdo jiný ho nezná." Stát nakonec zůstal jen starší muž v černém taláru. Počkal, až se všichni usadí, postoupil krok dopředu, uklonil se královskému páru a oslovil přítomné.
Rektor univerzity sir Russell-Wells hovořil nekonečně dlouho, a tak se Percy obrátil ke své snoubence: „Jak mu má člověk rozumět, když měl latinu jen jako nepovinný předmět?" „Já to vydržela jen rok."
„Tak to mi moc nepomůžeš, stařenko," připustil šeptem. Kdosi z řady před nimi se otočil a upřel na ně vzteklý pohled. Zbytek obřadu se snažili být zticha, jen občas musela Daphne Percyho upozornit, že dřevěná židle, na které se neklidně vrtí, hlasitě vrže. „Králi je to jedno," zašeptal. „Ten sedí na měkkém."
148
Nakonec přišla vytoužená chvíle.
Rektor, předčítající jména absolventů ze seznamu, se konečně dostal k písmenu T. Vzápětí prohlásil: „Bakalář svobodných umění, paní Trumperová z Bedford College." Potlesk trval dvojnásobně dlouho, tak jako vždy, když si pro diplom šla žena. Bečky se králi uklonila, ten jí položil kolem krku cosi, co v programu označili jako purpurovou kápi a podal jí svinutý diplom. Znovu se uklonila, o dva kroky ustoupila, otočila se a vrátila se na své místo.
„Sám bych to nedokázal lip," poznamenal Percy a připojil se k potlesku. „Ocenění by patřilo i tomu, kdo ji na to malé představení připravil," dodal. Daphne zrudla, ale zůstali na svých místech nehnutě až do konce promoce, kdy své diplomy dostali i studenti, jejichž jména začínala na U, V, W a Y. Po ukončení ceremoniálu se všichni odebrali na zahradu na čaj.
„Nikde je nevidím," poznamenal Percy a otáčel se na všechny strany.
,Já také ne. Ale hledej dál, někde tu být musí."
„Dobrý den, slečno Harcourt-Brownová."
Daphne se otočila. ,Ach, dobrý den, paní Salmonová, moc ráda vás vidím. Máte nádherný klobouk. A drahá slečna Roa-chová. Percy, tohle je Beckyina matka, paní Salmonová a její teta, slečna Roachová. Můj snoubenec..."
„Ráda vás poznávám, vaše lordstvo," pronesla paní Salmonová a uvažovala, jestli jí to v dámském kroužku v Romfordu uvěří, až bude o svých zážitcích vypravovat.
„Určitě jste na svou dceru hrdá," promluvil Percy.
„Ano, jsem, vaše lordstvo," souhlasila.
Slečna Roachová stála vedle mlčky jako socha.
„A kdepak je naše malá školačka?" vyptávala se Daphne.
„Tady jsem," ozvala se Bečky, „ale kde jste byli vy?" vynořila se z klubka nových absolventů.
„Hledali jsme tě."
Děvčata se objala.
„Vidělas mou matku?"
„Před chvílí tu byla," rozhlížela se Daphne.
„Myslím, že šla pro nějaké sendviče," ozvala se slečna Roachová.
„To je pro ni typické," smála se Bečky.
„Ahoj Percy," pozdravil Charlie. „Jak se vede?"
,3ezvadně," odpověděl Percy. „Dobrá práce, Bečky," dodal. Paní Salmonová se vracela s tácem sendvičů.
149
.Jestli po vás Bečky zdědila smysl pro realitu, paní Salmono-vá," prohodila Daphne a vybírala Percymu sendvič s okurkou, „povede si v životě dobře. Obávám se, že během deseti minut už nic k jídlu nebude." Sama si vybrala uzeného lososa. „Bylas hodně nervózní, když jsi šla nahoru na pódium?" otočila se k Bečky.
„Strašně. A v okamžiku, kdy mi král pokládal na hlavu tu kápi, skoro se mi podlomila kolena. A aby toho nebylo dost, když jsem se vrátila na své místo, zjistila jsem, že Charlie pláče."
„To není pravda," protestoval její manžel.
Bečky se do něj mlčky zavěsila.
„Mě zajímá především ta kapuce," ozval se Percy. „Myslím, že bych v něčem takovém vypadal skvěle příští rok na loveckém plese, co ty na to, stařenko?"
„Než se něčím takovým budete moci pochlubit, čeká vás tvrdá práce, Percy."
Všichni se otočili.
Percy se uklonil. „Vaše Veličenstvo má jako obvykle naprosto pravdu. Obávám se. Sire, že není pravděpodobné, abych se o takovou poctu ucházel."
Král se usmál. „Zdá se, že jste se zatoulal daleko od svého domova, Percy."
„To kvůli přítelkyni Daphne," vysvětloval Percy.
„Daphne, moc vám to sluší," pokračoval král. .Ještě jsem neměl příležitost pogratulovat vám k zasnoubení."
„Právě včera jsem dostala milou gratulaci od královny, Sire. Je nám oběma velkou ctí, že si najdete čas přijít na svatbu."
„Ano, jsme moc rádi," doplnil Percy. „Sire, dovolíte mi, abych vám představit paní Trumperovou, která dnes přijala diplom?" Bečky si s králem ten den už podruhé potřásla rukou. , Její manžel, pan Charles Trumper, její matka, paní Salmonová a její teta, slečna Roachová."
Král si se všemi potřásl rukou a prohodil k Bečky: „Výborně, paní Trumperová, Doufám, že pro své vzdělání najdete uplatnění."
„Nastupuji v aukční síni Sotheby's, Vaše Veličenstvo." „Skvěle. Doufám, že si povedete dobře, paní Trumperová.
Těším se, že se uvidíme na svatbě, Percy." Král pokývl hlavou
a přesunul se k další skupině. „Příjemný chlapík," ohodnotil ho Percy. „Je od něj milé, že
jde mezi lidi."
„Netušila jsem, že se znáte..." začala Bečky.
150
„No, mám-li být upřímný," vysvětloval Percy, „muj praprapra-pradědeček se pokusil zabít jeho prapraprapradědečka. Kdyby se mu to bylo podařilo, klidně by to mohlo být dneska naopak. Král se vždycky ale k tomu incidentu stavěl s pochopením."
„A co se stalo vašemu prapraprapradědečkovi?" zeptal se Charlie.
„Byl nucen odejít do vyhnanství," odpověděl Percy. „Musím uznat, že to bylo správné řešení, protože jinak by se o vraždu ten bouřlivák pokusil znovu."
„Pane Bože," rozesmála se Bečky.
„O co jde?" zeptal se Charlie.
„Právě mi došlo, kdo byl Percyho prapraprapradědeček."
Daphne se s Bečky do svatebního obřadu už neviděla, posledních několik týdnů měla minimum času. Ale o dění na Chelsea Terráce se dozvěděla od plukovníka, kterého potkala s manželkou na recepci lady Dendhamové na Oslow Square. Plukovník jí šeptem svěřil, že Charlie se chystá získat u banky značný úvěr a se všemi ostatními věřiteli se už vyrovnal. Daphne se usmála, když si vzpomněla, že poslední splátku sama obdržela několik měsíců před termínem. „Právě jsem se dozvěděl, že ten člověk má zálusk na další obchod," dodal důvěrně.
„Na který?"
„Pekařství - Číslo 145."
„Stará živnost Beckyina otce," poznamenala. ,Jsou si jisti, že ten obchod získají?"
„Myslím že ano, i když se obávám, že tentokrát budou muset něco přidat."    •
„Proč?"
„Pekařství sousedí se zelinářstvím a pan Reynolds dobře ví, jak o jeho obchod Charlie stojí. Ale Charliemu se podařilo pana Reynoldse zlákat nabídkou, že by mohl být v pekařství vedoucím a mít i podíl na zisku."
„Hm. Jak dlouho myslíte, že jim ta dohoda vydrží?"
„Dokud Charlie nezvládne chod pekařství sám."
„A co Bečky?"
„Pracuje u přepážky v aukční síni Sotheby's."
„U přepážky?" podivila se Daphne. „Na to musela tak dlouho studovat?"
„Bečky mi vysvětlila, že takhle tam začíná každý, ať má jakoukoli kvalifikaci," odpověděl plukovník. „Vypadá to, že můžete být synem ředitele, mít několikaletou praxi v renomova-
151
ných galeriích, vystudované dějiny umění nebo můžete být zcela bez zkušeností, stejně začnete u přepážky. Pokud se osvědčíte, povýšíte do některého ze specializovaných oddělení. Trochu to připomíná armádu."
„A které oddělení si Bečky vybrala?"
„Zdá se, že stojí o spolupráci s jakýmsi Pembertonem, známým znalcem renesančního malířství."
„Vsadím se, že u té překážky bude nanejvýš pár týdnů," poznamenala Daphne.
„Charlie o ní nemá tak nízké mínění jako vy."
„Na jakou dobu to odhaduje?"
Plukovník se usmál. „Maximálně deset dnů."
152
15. KAPITOLA
Komorník Wentworth na Lownde Square položil ranní poštu na stříbrný podnos a zanesl ji brigádnímu generálovi do pracovny. Pán domu vybral své dopisy a ostatní nechal na podnose. Komorník je potom roznesl dámám.
Když ale vyšlo v novinách oznámení o zásnubách a bylo rozesláno pět set pozvánek na svatbu, generála začalo přebírání stohů obálek nudit a požádal Wentworthe, aby změnil pořadí a jemu přinesl nakonec už jen jeho poštu.
Jedno pondělní ráno v červnu 1921 zaklepal komorník na dveře pokoje slečny Daphne a předal jí hromadu obálek. Vytří-dila své a matčiny zásilky a několik zbylých obálek vrátila Wentworthovi, který se uklonil a odebral se dokončit obchůzku.
Jen se za ním zavřely dveře, Daphne vstala, položila hromádku dopisů na toaletní stolek a odešla do koupelny. Krátce po půl jedenácté se vrátila a začala otevírat obálky. Přijatá pozvání a omluvy bylo nutné rozdělit a později vyznačit na seznamu přítomných. Matka potom spočítá skutečný počet hostů a začne pracovat na rozsazení u stolů. Z jedenatřiceti dopisů dvacet dva potvrzovalo účast - mezi nimi princezna, jeden vikomt, dva další lordi, jeden velvyslanec, plukovník a lady Hamiltonovi. Přišly také čtyři omluvy. Dva manželské páry budou tou dobu v cizině, jeden ze starších strýců trpěl silným diabetem a dcera jednoho z pozvaných si vybrala ke svatbě stejný den. Daphne odškrtala a zakřížkovala jména na seznamu a vrátila se ke zbývajícím pěti dopisům.
Jeden byl od osmaosmdesátileté tety Agathy, žijící v Cum-berlandu. Omlouvala se, že cesta do Londýna je pro ni příliš náročná. Navrhovala, aby ji Daphne s Percym navštívili hned po návratu ze svatební cesty.
„To snad ne," vydechla Daphne nahlas. ,Až se vrátím, budu mít na starosti důležitější věci než starou tetu." Potom dočetla
i P S.:
A když už tu budeš, moje milá, určitě mi poradíš se závětí. Nevím totiž, které obrazy mám komu odkázat, jde mi hlavně o Canaletta, který si zaslouží dobré místo.
153
Zatracená prohnaná stařena, pomyslela si Daphne. Bylo jí jasné, že stejnou poznámku připsala do dopisů všem příbuzným, takže má jistotu, že nebude trávit víkendy sama.
Druhý dopis byl od Michaela Fishlocka, jehož firma se specializuje na dodávky potravin a zařídí občerstvení pro pět set hostů těsně před obřadem. Tři sta guineí jí připadalo příliš, ale odsunula předběžný odhad stranou, aby se o něm později poradila s otcem. Odložila také oba dopisy adresované matce.
Poslední dopis si schovávala na konec. Obálku zdobily pestrobarevné známky a v pravém horním rohu ovál s královskou korunou.
Pomalu ji roztrhla a vytáhla několik archů papíru. První z nich zdobil znak a hlavička pluku královských střelců.
Milá Daphne, začínal. Spěšně otočila na poslední stranu a našla podpis Tvůj věrný přítel Guy.
Vrátila se na začátek a než se pustila do čtení, podívala se na adresu.
Důstojnická kasárna 2. pluku
Královských střelců Wellingtonova kasárna POONA Indie
15. května 1921 Milá Daphne,
Doufám, že mi promineš dovolávání se našeho dlouholetého přátelství, ale mám problém, o kterém jsi pravděpodobně jako jediná informovaná a bohužel jsem zjistil, že tě musím požádat o radu a o pomoc.
Před nějakou dobou jsem obdržel dopis tvé přítelkyně Rebeky Salmonové.
Položila zbylé listy zpátky na stolek a přála si, aby dopis přišel až po odjezdu na svatební cestu. Chvíli se probírala seznamem hostů, ale potom si uvědomila, že bude muset zjistit, co od ní Guy chce. Vrátila se tedy k dopisu.
Informuje mě v něm, zeje těhotná a otcem dítěte jsem já.
Ujišťuji tě, že nic nemůže být vzdálenější pravdě, protože ve
154

tvém bytě jsem strávil jedinou noc a mezi mnou a Rebekou k ničemu nedošlo.
Mimochodem, večeře na Chelsea Terrace byl její nápad a trvala na něm i přesto, že jsem měl zamluvený stůl v Ritzu.
V průběhu večera mi začalo být jasné, že se mě snaží opít, a když jsem chtěl odejít, byl jsem natolik zmožený, že bych cestu zpátky do kasáren nezvládl.
Rebecca mi okamžitě navrhla, abych u ní zůstal a „vyspal se Z toho". Přesně tak to řekla. Samozřejmě jsem odmítl, ale sdělila mi, že mohu spát ve tvém pokoji, protože jsi na venkově a vrátíš se až druhý den odpoledne. Tuto skutečnost jsi mi později potvrdila.
Její návrh jsem tedy přijal, zalehl do postele a okamžitě tvrdě usnul. Probudilo mě až klepání na dveře. Ke své hrůze jsem zjistil, že stojíš přede mnou. Ještě víc mě ale šokovala skutečnost, že vedle mě leží úplně nahá Rebecca.
Tobě to bylo samozřejmě trapné a okamžitě jsi odešla. Já se bez jediného slova zvedl, oblékl se a odešel do kasáren. Ve čtvrt na dvě jsem byl už ve svém pokoji.
Když jsem následující den dopoledne přijel na nádraží, k mému překvapení na mě Rebecca čekala na nástupišti. Strávil jsem s ní jen několik okamžiků a jasně jí vysvětlil, co si myslím o jejím chování z minulého večera. Pak jsem jí potřásl rukou a nastoupil do vlaku do Southamptonu. Nečekal jsem, že o ní ještě kdy uslyším. Ale potom přišel ten sprostý dopis, kvůli kterému tě Žádám o pomoc.
Daphne otočila list a zadívala se na sebe do zrcadla. Netušila, co by od ní Guy mohl chtít. Vždyť zapomněl, v čí ložnici ho zastihla. Vzápětí se vrátila k dopisu a četla dál.
Nic by se nedělo, kdyby plukovník sir Danvers Hamilton neinformoval mého současného velitele, plukovníka Forbese. Přednesl mu ale verzi slečny Salmonové, takže jsem byl povolán před zvláštní komisi sestávající z kolegů důstojníků, abych se
hájil.
Samozřejmě jsem jim sdělil, co se tu noc stalo skutečně, ale díky přetrvávajícímu vlivu plukovníka Hamiltona někteří mou verzi odmítli přijmout. Naštěstí matka napsala o několik týdnů později plukovníku Forbesovi, že slečna Salmonová se provdala za svého dlouholetého milence Charlieho Trumpeta a ten prohlásil dítě za své. Kdyby plukovník matčino vysvětleni nepřijal.
155
mohl by po mě chtít okamžitou rezignaci, ale k takové nesprave- 1 dlnosti naštěstí nedošlo.
Matka mě informovala, že se chystáš do Indie na svatební ce- '$ stu (přijmi mou gratulaci). Je pravděpodobné, že se setkáš i s plukovníkem Forbesem, který se určitě o této aféře zmíní, protože tvé jméno v této souvislostí už padlo.
Proto tě prosím, abys neříkala nic, co by mohlo ohrozit mou kariéru. Kdybys mohla potvrdit mou verzi, celá tahle trapná záležitost by se konečně přestala omílat.
Tvůj věrný přítel Guy
Položila dopis zpátky na toaletní stolek, začala si pročesávat vlasy a uvažovala, co dál. Nechtěla se o nepříjemnosti radit s otcem ani s matkou a nechtěla do ní zatahovat ani Percyho. Dokud se nerozhodne pro další postup, nemá smysl nic říkat ani Bečky. Udivila ji Guyova krátká paměť. Ten člověk si musí myslet, že Daphnc žije mimo realitu.
Odložila kartáč, zadívala se na sebe do zrcadla a vrátila se k dopisu. Přečetla ho ještě dvakrát. Nakonec ho zasunula zpátky do obálky a rozhodla se, že na něj nebude myslet. Ale přes veškerou snahu sejí Guyova slova stále vracela. Zvlášť ji rozčilovala jeho představa o míře její naivity.
Vtom jí došlo, na koho se obrátí. Zvedla telefon, nadiktovala číslo a s radostí zjistila, že plukovník je doma.
„Právě jsem odcházel do klubu, Daphne," sdělil jí. „Ale řekněte mi, co pro vás mohu udělat."
„Potřebuji s vámi co nejrychleji mluvit, ale obávám se, že po telefonu to nejde," vysvětlovala.
„Chápu," odpověděl plukovník a po chvíli dodal: „Pokud máte čas, mohli bychom spolu v klubu poobědvat. Změním jen rezervaci do místnosti, kam mohou vstoupit i dámy."
Daphne jeho nabídku s povděkem přijala. Zkontrolovala ma-ke up a Hoskins ji zavezl na Piccadilly. K vojenskému klubu přijeli několik minut pojedná.
Plukovník na ni čekal ve vstupní hale. „To je ale příjemné překvapení," vítal ji. „Poobědvat s mladou krásnou dámou se mi nepoštestí každý den. Velmi to pomůže mé reputaci v klubu. Pozdravím každého generála, kterého zahlédnu."
Skutečnost, že Daphne se jeho poznámce nezasmála, přiměla plukovníka změnit tón. Vzal ji jemně za paži a vedl do jídelny pro dámy. Jakmile napsal objednávku a předal ji servírce,
156
Daphne vytáhla z kabelky Guyův dopis a mlčky mu ho podala.
Plukovník si nasadil monokl a dal se do čtení. Občas pohlédl na Daphne, která se zatím polévky ani nedotkla.
„Nepříjemná záležitost," podotkl, zasunul dopis zpátky do obálky a vrátil ji Daphne.
„Souhlasím, ale co navrhujete?"  .
„No, jedno je jisté, moje milá, s Bečky ani Charliem to probírat nemůžete. Mám pocit, že byste měla dát Trenthamovi jasně najevo, že pokud se vás někdo zeptá na otce dítěte přímo, nemáte v úmyslu lhát." Na chvíli se odmlčel a ochutnal polévku. „Přísahám, že s paní Trenthamovou už v životě nepromluvím," dodal bez vysvětlení.
Daphne jeho poznámka zaskočila. Do té chvíle netušila, že se s tou ženou zná.
„Možná bychom mohli společnými silami sestavit nějakou vhodnou odpověď, moje milá," navrhl plukovník po chvíli uvažování. Vzápětí se odmlčel, aby jim servírka mohla předložit jídlo.
„Byla bych moc ráda, kdybyste mi mohl pomoct," souhlasila nervózně. „Ale nejdřív bych vám měla říct všechno, co vím."
Plukovník přikývl.
.Jistě tušíte, že jsem je seznámila já..."
Než se dostala ke konci vyprávění, plukovníkův talíř byl prázdný.
„Většinou to pro mě nebylo nic nového," poznamenal, když si otíral ústa. „Ale podařilo se vám zaplnit několik podstatných mezer. Opravdu jsem netušil, co je Trentham za hulváta. Když se ohlédnu zpátky, měl jsem trvat na důkladnějším prošetření, než jsem mu schválil válečný kříž." Postavil se. „Pokud se na několik minut zabavíte u kávy četbou časopisů, zjistím, čím by bylo nejlepší začít."
„Je mi líto, že vás tak obtěžuji," omlouvala se.
„Nebuďte bláhová. Vaše důvěra mi lichotí," namítl a odešel do knihovny.
Celou hodinu vydržela Daphne pročítat v časopise Lady inzeráty na chůvy.
Plukovník se konečně objevil. Odložila časopis na stolek a vzpřímila se v křesle. Podal jí výsledek svého snažení, který Daphne několik minut mlčky pročítala.
„Ví Bůh, co by Guy podnikl, kdybych takový dopis napsala já," povzdechla si nakonec.
„Vzdá se služby, to je jednoduché, moje milá. Myslím, že už je skoro pozdě." Plukovník se zamračil. „Je nejvyšší čas, aby se
zodpovídal z následků svých zločinů. A nejde jen o povinnosti íj
k Bečky a k dítěti." „Ale když je teď šťastně vdaná, vůči Charliemu to není fér." „Viděla jste poslední dobou Daniela?" zeptal se plukovník ti- ij
Še.
„Před několika měsíci, proč?"
„Možná byste se na něj měla podívat, protože není mnoho   ] Trumpcrů  nebo Salmonů  se světlými  vlasy, orlím  nosem   ¦ a modrýma očima. Obávám se ale, že podobné rysy jsou k nale-   I zení v Ashurstu v Berkshiru. V každém případě může dojít k si-  j tuaci, kdy Bečky s Charliem budou muset chlapci sdělit pravdu, protože jinak by si jen připravili další starosti do budoucna." Chvíli bubnoval prsty do stolu. „Radím vám, pošlete ten dopis." j
Po návratu domů se Daphne odebrala rovnou do svého poko-  í] je. Posadila se k psacímu stolu a dala se do přepisování plukov-  m níkových slov.
Dokončila dopis a pročetla ještě jednou jediný odstavec, kte- I rý z plukovníkova návrhu vypustila. Doufala, že jeho chmurná I předpověď se nikdy nesplní.
Nakonec plukovníkův návrh roztrhala a zazvonila na Went-worthe.
„Potřebuji poslat dopis," oznámila.
Přípravy na svatbu nabraly takové obrátky, že Daphne na Guy-úv dopis úplně zapomněla. Trávila čas vybíráním družiček -hrozilo, že urazí polovinu rodiny, nekonečnými zkouškami šatů, probíráním zasedacího pořádku, aby se vedle sebe u stolu ani v kostelní lavici neocitli příbuzní, kteří spolu už léta nemluví, a rozhovory s budoucí tchyní, ovdovělou markýzou, která po zkušenostech se svatbami svých tří dcer dokázala na každý problém předložit tři řešení. Byla z toho všeho úplně zničená.
Týden před svatbou navrhla Percymu, aby zašlí na nejbližší úřad a co nejrychleji se nechali oddat - a nikomu o tom neříkali.
„Samozřejmě, stařenko," souhlasil Percy, který při slově svatba přestával poslouchat.
16. července 1921 se Daphne probudila v Šest ráno úplně bez nálady, ale když ve tři čtvrtě na dvě vyšla na sluncem ozářené Lowndes Square, byla rozechvělá vzrušením a na svatbu se začínala těšit.
Otec jí pomohl po schodech k otevřenému kočáru, který vezl na svatbu její matku i babičku. Hned u domu ji zdravil hlouček
158
sloužících a cestou do Westminsteru jí lidé mávali z chodníku. Důstojníci salutovali, mladíci posílali vzdušné polibky a děvčata si při pohledu na nevěstu jen povzdechla.
Několik minut poté, co Big Ben odbil druhou, vešla zavěšená do otce severním vchodem do kostela a za zvuků Mendelssohno-va Svatebního pochodu kráčela zvolna k oltáři. Zastavila se jen na chvíli, kdy se k ní připojil Percy. Uklonili se králi a královně, kteří seděli ve vyhrazené lavici vedle oltáře. Když varhany zahřměly Radujte se, radujte se a novomanželé se odebrali podepsat, zatoužila, aby se celý obřad opakoval ještě jednou.
Ačkoli si podpis doma několikrát vyzkoušela, Daphne Wiltshi-rová napsala až po krátkém zaváhání.
Novomanželé vyšli za zvuku zvonů z kostela a vydali se sluncem zalitými uličkami Westminsteru na Vincent Square, kde byla na trávníku připravena velkolepá hostina. Začali se vítat s hosty.
Ve snaze prohodit s každým alespoň pár slov Daphne téměř unikl její svatební dort. Dostala se k němu až když markýza oznámila, že pokud nepřestanou s proslovy, mohou se rozloučit s myšlenkou, že večer odplují.
Algernon Fitzpatrick pochválil družičky a připil nevěstě a Ženichovi. Percy pronesl vtipnou odpověď. Daphne se potom uchýlila do domu jednoho vzdáleného strýce, kde se převlékla do cestovních šatů.
Davy se znovu shromáždily na chodníku, kde létala rýže i plátky růží a kde čekal Hoskins, aby novomanžele zavezl do Southamptonu.
O půl hodiny později projížděli po silnici A30 kolem Kew Gardens a svatební hosty nechali jejich zábavě.
„No, a jsi se mnou spojený na celý život, Percy Wiltshire," sdělila Daphne manželovi.
„Obávám se, že naše matky o tom rozhodly v době, kdy jsme se ještě ani neznali," poznamenal. „Hloupost, skutečně."
„Hloupost?'
„Jistě. Měl jsem jim to spiknutí překazit už před léty. Stačilo jim říct, že si stejně nikoho jiného vzít nechci."
Daphne začala na svatební cestu vážně myslet až ve chvíli, kdy Hoskins zaparkoval u mola dobré dvě hodiny před plánovaným odplutím Mauretanie. Za pomoci několika nosičů vyložil z auta dva kufry - čtrnáct dalších poslali napřed předešlý den -zatímco Daphne a Percy se odebrali k lávce, kde je očekával kapitán.
159
mm
Ve chvíli, kdy se je vydal přivítat, se z davu ozvalo: „Hodné štěstí, vaše lordstvo! A za sebe a ženu bych rád řek, že markýza nevypadá špatně."
Oba se otočili a rozesmáli, neboť zahlédli Bečky a Charlieho, kteří stáli ještě ve slavnostním oblečení mezi davem na molu.
Číšník uvedl všechny čtyři do salonu, kde na ně čekala další láhev šampaňského.
„Jak se vám podařilo nás předjet?" vyptávala se Daphne.
„No," začal Charlie s Širokým předměstským přízvukem, „na Rolls-Royce nemáme, ale stejně sme Hoskinse dostali v našem malým sporťáku už u Winchesteru."
Všichni se rozesmáli, kromě Bečky, která nedokázala odtrhnout pohled od drobné diamantové brože, skvoucí se na klopě Daphneina kostýmu.
,  Po třech zahoukáních lodní sirény číšník navrhl, aby Trum-perovi opustili loď, pokud nemají v úmyslu doprovázet Wiltshi-1 rovy až do New Yorku.
„Nashle za rok," křikl Charlie, když jim mával z lávky.
„Za tu dobu objedeme svět, stařenko," ujistil Percy manželku. !
Daphne přátelům zamávala. „Ano. A až se vrátíme, kdo ví, ij co ti dva zatím dokážou."                                     s
160
16. KAPITOLA
Dobře si pamatuju tváře, takže když jsem zahlédl toho muže, jak váží brambory, okamžití jsem si uvědomil, že už jsem ho někde viděl. Samozřejmě, Trumper, desátník Trumper. Ne, pokud si dobře vzpomínám, byl povýšený na seržanta. A jak se jmenoval ten jeho kamarád, který dostal válečnou medaili? Ano, Prescott, vojín Prescott. Je to legrační, jaké detaily si člověk uchovává v mysli.
Vrátil jsem se domů na oběd a řekl jsem ženě o setkání se seržantem Trumperem, ale nijak ji to nezaujalo. Všechno se změnilo až ve chvíli, kdy jsem jí podal nákup. Začala se vyptávat, kde jsem to ovoce a zeleninu nakoupil. „U Trumpera," odpověděl jsem. Přikývla a bez dalšího vysvětlování si jméno poznamenala. Následující den jsem nařídil sekretáři pluku, aby poslal Trumperovi dva lístky na výroční večeři a ples. Potom jsem na toho muže zapomněl až do chvíle, kdy jsem je zahlédl na plese sedět u stolu pro seržanty. Říkám je, protože Trumpera doprovázela velice atraktivní dívka. Většinu večera si jí ale nevšímal a věnoval se nějaké mladé dámě, jejíž jméno mi uniklo a která seděla u Čelního stolu několik míst ode mne. Jakmile pobočník vyzval k tanci Elizabeth, využil jsem situace. Provázen zvědavými pohledy jsem přešel parket, uklonil se a požádal slečnu o tanec. Zjistil jsem, že se jmenuje Rebeka Salmonová a výborně tančí. Nechápal jsem, na co Trumper čeká a kdybych neměl pocit, že mi do toho nic není, řekl bych mu to.
Po tanci jsem odvedl slečnu Salmonovou představit Elizabeth. Tají byla úplně okouzlená. Později mi svěřila, že ta dívka je zasnoubená s kapitánem Trenthamem z mého pluku. Teď slouží v Indii. Trentham, Trentham.. .vzpomínal jsem si na mladého důstojníka, který se tak jmenoval. Dostal válečný kříž za bitvu na Marně, ale měl jsem pocit, že se kolem něho něco dělo, jen jsem se nemohl rozpomenout co. Chudinka, pomyslel jsem si, protože jsem Elizabeth dostal svého Času do stejné situace, když mě v roce 1882 odveleli do Afghánistánu. Ti zatracení Afghánci mě připravili o oko a téměř také o jedinou ženu, kterou jsem kdy miloval. Je chybou ženit se před dosažením hodnosti kapitána - ale po dosažení majora také.
162
Cestou domů mě Elizabeth upozornila, že na následující dopoledne pozvala slečnu Salmonovou a pana Trumpera k nám.
„Proč?" zeptal jsem se.
„Zdá se, že pro tebe mají nějaký návrh."
Druhý den přišli do našeho domku na Tregunter Road ještě dřív, než hodiny po dědečkovi odbyly jedenáctou. Usadil jsem je do salonu a obrátil se na Trumpera: „Tak o co jde, seržante?" Místo něho odpověděla slečna Salmonová, která vystupovala jako mluvčí. Stručně mi vysvětlila, proč mi nabízejí účast na jejich obchodech za plat jednoho sta liber ročně. Neměl jsem sice pocit, že podobná jednání by byla moje parketa, ale dojala mě jejich důvěra a slíbil jsem, že o jejich návrhu budu uvažovat. Navrhl jsem, že jim své stanovisko sdělím co nejdříve písemně.
Elizabeth s mým postupem souhlasila, jen navrhovala, abych ještě podnikl malý průzkum.
Následující týden jsem každý den trávil alespoň chvíli v do-hleau zelinářského obchodu. Často jsem sedával na lavičce naproti, odkud jsem mohl sledovat, co se uvnitř děje. Pozorování jsem prováděl v různou denní dobu. Někdy jsem se objevil časně ráno, jindy v rušných dopoledních hodinách nebo odpoledne. Jednou jsem dokonce čekal na zavírací hodinu a zjistil jsem, že seržant Trumper prodává, dokud chodí zákazníci. Zelinářství zavíralo až jako poslední v celé ulici. Trumper i slečna Salmonová na mě učinili nejlepší dojem. „Vzácný pár," oznámil jsem manželce po svém posledním pozorování.
Před několika týdny mě oslovil ředitel vojenského muzea, abych se stal členem jejich správní rady. Pravdou je, že kromě Trumperovy nabídky to byl jediný návrh, který jsem po odchodu do výslužby obdržel. Ředitel se o žádné odměně nezmiňoval, tak jsem usoudil, že ani žádná nebude. Z papírů, které mi poslali k nahlédnutí, jsem zjistil, že muzeum mi nezabere víc než hodinu týdně.
Po důkladné úvaze, rozhovoru se slečnou Daphne Harcourt--Brownovou a povzbuzování ze strany Elizabeth, která si stále nemohla zvyknout na mé potloukání se po domě, jsem napsal slečně Salmonové vzkaz, že se mnou mohou počítat.
Hned následující den dopoledne jsem zjistil, co jsem si zavařil, protože výše jmenovaná slečna se u nás objevila, aby mě instruovala na první jednání. Byla schopná a stejně důkladná jako kterýkoli z mých štábních důstojníků.
Bečky - navrhla, abych ji přestal oslovovat slečno Salmonová, když jsme teď společníci - rozhodla, že začneme nanečisto
163
u banky Child na Fleet Street, protože na další týden máme v plánu rybu, kterou by ráda chytila. Tam zasadíme rozhodný úder. Někdy jsem nad jejími výrazy žasl.
Mohu vám říct, že na první jednání jsem se dostavil zpocený jako myš a jestli mám být upřímný, nebýt tčch dvou poctivých dychtivých tváří, které na mě čekaly venku, raději bych to vzdal.
I přes moje nedostatky a chyby jsme se po necelé půlhodině vynořili s prvním vítězstvím v kapse. Myslím, že jsem nezklamal. Hadlow mi sice připadal jako divný patron, ale Východo-kentský pluk nebylo nikdy možné považovat za něco výjimečného. Navíc ten člověk nepřítele nikdy nespatřil, takže podle mých měřítek za nic nestál.
Od té chvíle jsem Trumperovy obchody nespustil z očí. Trval jsem na týdenních schůzkách, abych byl stále v obraze. Občas jsem měl pocit, že mohu přispět radou nebo povzbuzením. Chlap nerad přijímá odměnu, pokud nemá pocit, Zeje užitečný. Dlouho šlo všechno hladce. Na konci června 1920 mě Trum-per požádal o soukromé setkání. Věděl jsem, že se zajímá o další obchody na Chelsea Terrace, ale účet v bance byl poněkud napjatý. Usoudil jsem, že právě to bude tématem našeho hovoru.
Souhlasil jsem, že ho navštívím v jeho bytě, protože mi bylo jasné, že v mém klubu ani u nás na Tregunter Road se necítí dobře. Když jsem večer přišel, zastihl jsem ho rozrušeného. Myslel jsem, že se stalo něco v některém z obchodů, ale ujistil mě, že tam je všechno v pořádku. „No tak ven s tím, Trumpere," pobídl jsem ho. „Abych pravdu řekl, pane, není to nijak snadné." odpověděl. Mlčky jsem čekal, až začne sám.
„Jde o Bečky, pane," vyhrkl nečekaně. „To je prvotřídní děvče," ujistil jsem ho. „Ano, pane, souhlasím. Ale obávám se, zeje těhotná.'' Připouštím, že tuto zprávu jsem se dozvěděl již před několika dny od Bečky, ale dal jsem slovo, že se o tom nikomu, včetně Charlieho, nezmíním. Nezastírám, že mě to vyděsilo. Vím sice, že je jiná doba, ale je mi jasné, že Bečky prošla přísnou výchovou a nikdy mi nepřipadala jako jedna z těch, no, však mi rozumíte. „Asi vás zajímá, kdo je otcem," pokračoval Charlie. „Myslel jsem..." začal jsem, ale okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne, já to nejsem," pronesl. „I když bych si to moc přál. Pak bych se s ní mohl oženit a bylo by po problému."
164
„Tak kdo je viníkem?"
Po chvíli váhání řekl: „Guy Trentham, pane."
„Kapitán Trentham? Ja»přece v Indii, pokud si dobře vzpomínám."
„Správně, pane. A na mě zbylo přesvědčit Bečky, aby mu napsala, co se stalo. Tvrdí, že by mu to zničilo kariéru."
„Ale kdyby mu to nesdělila, zničila by sobě celý život," namítl jsem. Svobodná matka je společensky nepřijatelná, a už vůbec nemluvím o tom, jak je těžké vychovat nemanželské dítě. „Nakonec, může se to dozvědět náhodou, ne?"
„Od Bečky se pravdu nikdy nedozví a já nemám žádnou možnost přimět ho k čestnému jednání."
„Trumpere, neexistuje něco, co bych měl ještě o Trenthamo-vi vědět?"
„Ne, pane."
Trumper odpověděl poněkud příliš rychle, aby mě přesvědčil.
„V tom případě budete muset problém přenechat mně," navrhl jsem. „Mezitím se budete věnovat obchodům. Ale až se to všechno provalí, dejte mi vědět, abych nevypadal jako hlupák, který netuší, co se kolem něho děje." Zvedl jsem se k odchodu.
,2a chvíli to bude vědět kde kdo," poznamenal hořce.
Nabídl jsem mu sice, aby mi svůj problém přenechal, ale netušil jsem, co podniknu. Večer jsem si o celé věci popovídal s Elizabeth, která mi navrhla, abych zašel za Daphne, protože bude do té záležitosti zasvěcena víc než Charlie. Připadalo mi, že má pravdu.
O několik dní později jsme pozvali s Elizabeth Daphne na čaj. Potvrdila mi všechno, o čem mluvil Charlie a navíc mi doplnila i několik chybějících článků skládačky.
Podle Daphne byl Trentham Beckyinou první vážnou známostí a před ním s žádným mužem nespala. I s ním k tomu došlo jen jednou. Kapitán Trentham se podle jejího názoru stejnou pověstí pochlubit nemohl.
Ukázalo se, že na Guyovu matku v tomto ohledu nebude spolehnutí. Syna k čestnému jednání povzbuzovat nebude, spíš naopak. Daphne se dozvěděla, že paní Trenthamová už připravuje půdu, aby všechny přesvědčila, že její syn žádnou odpovědnost
nenese.
„A co jeho otec?" zeptal jsem se. „Myslíte, že bych s ním měl promluvit? Sloužili jsme sice v jedné brigádě, ale ne ve stejném pluku, takže se s ním neznám."
165
„Je z té rodiny jediný, kdo za něco stojí," připustila Daphne. „Je liberálním poslancem za západní Berkshire."
„Takže je rozhodnuto. Politické názory toho muže sice nesdílím, ale to mi nebrání vysvětlit mu rozdíl mezi tím co je správné a co nikoli."
Na další dopis s hlavičkou klubu jsem dostal odpověď okamžitě. Major mě zval následující pondělí na Chester Square na skleničku.
Přišel jsem přesně v šest a byl jsem uveden do salonu, kde mě čekala celkem příjemná dáma, která se představila jako paní Trenthamová. Představoval jsem si ji úplně jinak. Tady přede mnou stála pohledná žena. Neustále se omlouvala, že manžel se zdržel ve sněmovně. Mylně, jak se později ukázalo, jsem usoudil, že věc nesnese odkladu a že majorovi své stanovisko sdělím prostřednictvím jeho manželky.
„Je to trapná záležitost," začal jsem.
„Můžete hovořit naprosto otevřeně, plukovníku. Ujišťuji vás, že manžel mi plně důvěřuje. Nemáme před sebou žádná tajemství."
„Abych byl upřímný, paní Trenthamová, záležitost se týká vašeho syna Guye."
„Aha," poznamenala.
, A jeho snoubenky, slečny Salmonové."
„Ta slečna jeho snoubenkou není a nikdy nebyla," odsekla popuzeně.
„Ale bylo mi sděleno..."
„Že můj syn slečně Salmonové něco takového slíbil? Ujišťuji vás, plukovníku, že nic nemůže být vzdálenější pravdě."
Poněkud zaskočený jsem nedokázal najít diplomatický způsob, jak té dámě sdělit důvod, proč se chci sejít s jejím mužem. Nakonec jsem jen oznámil: ,Ať už slib existuje nebo ne, obávám se, že byste s manželem měli vědět, že slečna Salmonová je těhotná."
„A co to má se mnou společného?" zeptala se a dívala se mi rozhodně zpříma do očí.
„Jen to, že otcem je nepochybně váš syn."
„Je to jen její tvrzení, plukovníku."
„To je od vás nečestné, madam. Znám slečnu Salmonovou jako slušnou a bezúhonnou dívku. V každém případě, kdyby otcem nebyl váš syn, kdo tedy?"
„Bůh ví," odpověděla. „Podle její pověsti soudím, že kdokoli. Nakonec, její otec byl přistěhovalec."
166
„To byl králův otec také, madam," připomněl jsem jí. „Ale kdyby se ocitl v podobné situaci, určitě by věděl, jak se zachovat."
„Obávám se, že vám nerozumím, plukovníku."
„Chci říct, madam, že váš syn se musí se slečnou Salmonovou oženit, nebo se alespoň vzdát služby u pluku a zařídit, aby o dítě bylo dobře postaráno."
„Zdá se, že vám musím jednou provždy objasnit, že smutné okolnosti kolem slečny Salmonové nemají s mým synem nic společného. Mohu vás ujistit, že Guy se s ní přestal stýkat už několik měsíců před odjezdem do Indie."
„Vím, Že tomu tak není madam, protože..."
„Opravdu, plukovníku? V tom případě se vás musím zeptat, co s tím vším máte společného vy?"
„Slečna Salmonová a pan Trumper jsou mými společníky,"
vysvětloval jsem.
„Aha. V tom případě se obávám, Že skutečného otce najdete
velice snadno."
„Madam, to bylo nevhodné. Charlie Trumper není..." „Plukovníku, nevidím jediný důvod v tomto rozhovoru pokračovat," oznámila a vstala. Bez jediného ohlédnutí se vydala ke dveřím. „Varuji vás, plukovníku. Jestli se o této špinavosti někde doslechnu, bez váhání požádám právníky, aby podnikli nezbytné kroky k obhajobě dobré pověsti mého syna."
Otřesen jsem ji následoval do haly s odhodláním dohlédnout, aby záležitost neutichla. Měl jsem pocit, že mou poslední nadějí je major Trentham. Když otevřela dveře, aby mě vyprovodila ven, oznámil jsem odhodlaně: „Předpokládám, madam, že budete náš rozhovor podrobně tlumočit manželovi."
„Nepředpokládejte raději nic, plukovníku," byla poslední slova, než se za mnou dveře zabouchly. Naposledy se mi podobného zacházení od dámy dostalo v Rangúnu a musím připustit, že ta dívka tehdy měla k podobnému chování daleko
pádnější důvod.
Když jsem rozhovor líčil Elizabeth - tak podrobně, jak jsem si dokázal vybavit - manželka mi jasně naznačila, že jsem měl tři možnosti. První byla napsat přímo majoru Trenthamovi a požadovat, aby se o věc postaral. Druhá je informovat Guyova velitele o všem, co vím.
,A třetí?" zeptal jsem se.
„Už se k tomu nikdy nevracet."
Důkladně jsem její slova uvážil a zvolil prostřední z možností. Napsal jsem Ralphu Forbesovi, výbornému chlapíkovi, který
167
mě nahradil ve funkci velitel pluku. Slova jsem volil obezřetně, protože pokud paní Trenthamová myslela své výhrůžky soudem vážně, mohl bych ohrozit dobré jméno pluku, možná ho i zesměšnit. Zároveň jsem se rozhodl dohlédnout na Bečky, protože se současně připravovala na zkoušky, starala se o účty firmy a každému muselo být při pohledu na ni jasné, že během několika týdnů bude rodit.
Jak čas míjel, kolem Trenthama se nic nedělo. Jen Forbes mě ujistil, že sestavil vyšetřovací komisi. Později jsem se ptal Charlieho a Daphne, ani jeden z nich nevěděl nic víc než já.
V polovině října se narodil Daniel a mě dojalo, že Bečky mě spolu s Bobem Makinsem a Daphne přizvala za kmotra. Ještě víc mě potěšilo, když mi Bečky oznámila, že se s Charliem následující týden vezmou. Umlčí tím všechny dohady a dítě nebude nemanželské.
Prostého obřadu na radnici v Chelsea se kromě mě a Elizabeth zúčastnila Daphne, Percy, paní Salmonová, slečna Roa-chová a Bob Makins. Následoval slavnostní oběd v Charlieho bytě nad obchodem.
Věřil jsem, že je všechno v pořádku, až mi o několik měsíců později zavolala Daphne a požádala mé o schůzku. Vzal jsem ji na oběd do klubu, kde mi ukázala dopis od kapitána Trenthama, který jí došel ten den ráno. Při čtení jsem si uvědomil, že paní Trenthamová se musela dozvědět o mém dopisu Forbesovi, ve kterém ho varuji před možnými následky porušení slibu, a vzala události do vlastních rukou. Usoudil jsem, že nastala chvíle dát jejímu synovi jasně najevo, že mu to jen tak neprošlo.
Nechal jsem svého hosta u kávy a odebral se do knihovny, abych za pomoci sklenky brandy napsal co nejostřejší dopis. V poslední verzi se mi podařilo zachytit všechny podstatné body tak diplomaticky a realisticky, jak jen bylo za daných okolností možné. Daphne mi poděkovala a slíbila, že dopis Trentha-movi pošle.
Znovu jsem se s ní viděl až minulý měsíc na její svatbě a tam nebyla k hovorům o kapitánu Trenthamovi vhodná příležitost.
Po obřadu jsem se odebral na hostinu na Vincent Square. Rozhlížel jsem se po paní Trenthamové, protože jsem byl přesvědčený, že bude mezi hosty a neměl jsem v úmyslu se s ní bavit ani vteřinu.
Ve velkém stanu, který tu postavili zvlášť pro tuto příležitost, jsem potkal Bečky s Charliem. Děvče přímo zářilo a Charlie vypadal v šedém obleku elegantně. Hodinky, jejichž řetízek mu
168

visel z kapsičky u vesty, dostal od Bečky jako svatební dar. Zbytek jeho skvělého zjevu bylo nutné hned ráno vrátit firmě
Moss Brothers.
„Není už načase, Charlie, aby sis koupil vlastní kabát?" navrhl jsem. „Nakonec, v budoucnu ho užiješ."
.Ještě ne," odpověděl. „Byly by to jen zbytečně vyhozené
peníze."
„Mohu se zeptat proč? Cena jednoho..."
„Protože mám v úmyslu koupit krejčovskou dílnu," přerušil mě. „Už nějakou dobu sleduju číslo 143 a od pana Crowthera jsem se doslechl, že by měl být v nejbližší době na prodej."
Na takovou logiku není co odpovědět, ačkoli jeho následující otázka mě odrovnala.
„Slyšel jste někdy o Marshall Field, plukovníku?'
„Sloužil u našeho pluku?" zeptal jsem se.
„Ne, nesloužil, „ odpověděl Charlie s úsměvem. „Marshall Field je obchodní dům v Chicagu, kde můžete koupit úplně všechno. Mají sto tisíc Čtverečních metrů prodejní plochy pod jednou střechou." O ničem takovém jsem v životě neslyšel, ale Charlieho nadšeni nebylo možné zastavit. „Ten dům zabírá celý blok," líčil. „Dokážete si představit obchod s dvaceti osmi vchody? Podle inzerátu neexistuje nic, co byste tam nemohli koupit - od auta po jablko. A od každého zboží nabízejí dvacet čtyři druhů. Způsobili revoluci v prodeji poskytováním plného úvěru. Taky tvrdí, že pokud náhodou něco nemají, do týdne vám to seženou. Fieldovo heslo zní: Poskytněte dámě všechno, po čem touží."
„Navrhuješ snad, že bychom výměnou za Chelsea Terrace 147 mohli získat Marshall Field?" zeptal jsem se uštěpačně.
„Ne, alespoň ne teď, plukovníku. Ale časem bych chtěl získat všechny obchody na Chelsea Terrace a mohli bychom zřídit podobné služby v Londýně. A možná bychom je mohli připravit o první řádek jejich reklamního inzerátu."
Bylo mi jasné, že se musím zeptat, co ten řádek hlásá. „Největší obchod na světě," odpověděl Charlie. „A co si o tom myslíte vy?" obrátil jsem se na Bečky. „V Charlieho případě," odpověděla, „to bude největší kára na světě."
169
17. KAPITOLA
První výroční setkání firmy Trumper se konalo nad zelinář-stvím v salonu na Chelsea Terrace 147. Plukovník, Charlie a Bečky seděli kolem stolku a nikdo z nich nevěděl, jak začít. Nakonec se slova ujal plukovník.
.Jsme tu sice jenom tři, ale myslím si, že naše setkání by se měla odehrávat na profesionální úrovni." Charlie zvedl obočí, ale nechal plukovníka hovořit. „Usoudil jsem, že bude dobře pořizovat zápis, protože jinak bychom mohli na některé důležité body zapomenout." Podal oběma kolegům arch papíru s pěti pečlivě zapsanými body. „První bod, který je potřeba prodiskutovat, má název finanční zpráva a začnu dotazem na Bečky, jak vidí naši finanční situaci."
Bečky měla zprávu pečlivě připravenou. Předešlý měsíc si pořídila dva silné, v kůži vázané sešity, jeden červený, druhý modrý. Poslední dva týdny vstávala těsně po Charlieho odchodu na tržiště, aby se připravila zodpovědět všechny otázky, které by mohly vyvstat. Otevřela červený sešit a začala pomalu číst. Občas nahlédla do modrého sešitu se zlatě rámovaným štítkem s nápisem Účty.
„K 31. prosinci 1921 vykazovalo našich sedm obchodů obrat tisíc tří sta dvanáct liber a čtyři šilinky. Zisk činil dvě stě devatenáct liber jedenáct šilinků, což je devatenáct procent z obratu. Dluh v bance činí sedm set sedmdesát jedna liber, což zahrnuje už i úroky. Hodnota sedmi obchodů zůstala v knihách na tisíci dvou stech devadesáti librách, což je přesně cena, kterou jsme za ně zaplatili. Přehled tedy nezahrnuje jejich současnou tržní hodnotu.
Pro jasnou představu jsem propočítala každý obchod zvlášť," oznámila a podala Charliemu a plukovníkovi přehled. Oba se do něj začetli. Potom se rozproudila debata.
„Hokynářství je v příjmech stále na čele," začal plukovník ' při pročítání sloupců zisků a ztrát. „Železářství zůstává vyrovnané, ale krejčovská dílna je ztrátová."
„Ano," souhlasil Charlie. „To byla podařená koupě."
„Jak to myslíš?" nechápavě se zeptal plukovník.
„Víte, nejdřív jsem zaplatil nekřesťanské peníze za obchod.
170
spoustu peněz jsem dal za materiál a nakonec se spokojil s ne-vyučeným personálem. Ale od chvíle, kdy obchod přejal major Arnold, se věci obrátily k lepšímu."
Plukovník se při zprávě, že jeho bývalý štábní důstojník si vede dobře, spokojeně usmál. Tom Arnold se po válce vrátil do Savile Row, kde byl zástupcem vedoucího u Hawkese a zjistil, že na jeho místě už pracuje někdo, koho propustili do civilu o něco dřív. Měl se spokojit s místem vedoucího prodavače. Ale nespokojil. Když mu plukovník svěřil, že budou otevírat krejčovství, Arnold se chopil příležitosti.
„Ráda bych upozornila," ozvala se Bečky, „že lidé se při placení krejčímu chovají úplně jinak, než při vyrovnávání jiných dluhů. Podívejte se do kolonky dluhy."
„Souhlasím," podotkl Charlie. „A bojím se, že dokud major Arnold nenajde náhradu za minimálně tři své zaměstnance, lepší to nebude. Předpokládám, že dílna ještě tak půl roku vynášet nebude, ale doufám, že ke konci roku už to bude
lepší."
„Dobře," ozval se plukovník. ,A co železářství? Číslo 129 vykazovalo loni slušný zisk, tak proč letos takový pokles? Jejich šedesát liber představuje poprvé ztrátu."
„Obávám se, že vysvětlení je jednoduché," odpověděla Bečky. „Peníze někdo ukradl."
„Ukradl?'
„Taky si to myslím," souhlasil Charlie. „Bečky si všimla, že od loňského října se snižují týdenní tržby. Nejdřív jenom mírně, ale potom sumy narůstaly."
„Víme, kdo je za tím?"
„Ano, nebylo těžké na to přijít. Když byl jeden z prodavačů železářství na dovolené, nahradil ho Bob Makins a za chvíli bylo jasno."
„Nech toho, Charlie," zarazila ho Bečky. ,Je mi líto, plukovníku. Prostě zloděj."
..Zjistili jsme, že vedoucí Rcg Larkins propadl hazardním hrám," pokračoval Charlie. „Na splácení dluhů si půjčoval z pokladny. Čím byly dluhy vyšší, tím víc peněz potřeboval."
,.Larkinse jste doufám propustili?" ujistil se plukovník.
„Tentýž den," pokračoval Charlie., Ale ukázal se jako mizera a tvrdil, že v životě nevzal ani penci. Víc jsme o něm už neslyše-' a za tři týdny začal obchod vykazovat znovu mírný zisk. Ještě mi ale nepodařilo najít nového vedoucího. Sleduju jednoho
ladíka, který prodává u Cudsona na Charing Cross Road."
171
¦
„Dobře," souhlasil plukovník. „To by byly loňské problémy, Charlie. Teď nás můžeš postrašit svými plány do budoucna."
Charlie otevřel koženou aktovku, kterou mu Bečky darovala k narozeninám a vytáhl poslední zprávu od Johna D- Wooda. Dramaticky si odkašlal a Bečky se snažila rukou zakrýt úsměv. „Pan Crowther," začal Charlie, „připravil přehled všech obchodů na Chelsea Terrace."
„A nezapomněl si za něj počítat deset guineí," poznamenala Bečky s pohledem upřeným do účetní knihy.
„Pokud se jeho zpráva ukáže jako dobrá investice, nevadí mi to," ozval se plukovník.
„Je to dobrá investice," přesvědčoval je Charlie. „Oba víte, že na Chelsea Terrace je třicet šest obchodů, z nich sedm patří nám. Podle Crowthera bude příští rok k maní dalších pět. Ale majitelé obchodů už vědí, že mám zájem je koupit, což bohužel zvyšuje ceny."
„Obávám se, že k tomu dříve nebo později muselo dojít." „Souhlasím, plukovníku. Ale došlo k tomu dřív, než jsem čekal. Syd Wrexall, předseda sdružení obchodníků, nám začíná dělat starosti."
„Proč právě on?" zeptal se plukovník. „Je to hospodský od Mušketýra, hostince na rohu Chelsea Terrace. Začal vykládat svým hostům, že mám v úmyslu koupit časem celý blok a drobné obchodníky vytlačit." „Má pravdu," poznamenala Bečky.
„Možná, ale nikdy bych nečekal, že sestaví sdružení s cílem zabránit mi v koupi dalších obchodů. Doufal jsem, že časem získáme i Mušketýra, ale za současného stavu věcí je to možné, jak Syd říká, jen přes jeho mrtvolu." „To je ale rána," poznamenal plukovník. „Ale ne," namítl Charlie. „Nikdo se nedokáže vyhnout krizím. Tajemství úspěchu spočívá v zaznamenání potíží a pak v rychlém jednání. Ale obávám se, že nás to teď bude stát víc."
„Bojím se, že situaci nemůžeme nijak ovlivnit," řekl plukovník.
„Cas od času je přinutíme odkrýt karty," oznámil Charlie. „Odkrýt karty? Obávám se, že ti nerozumím." „No, dva obchody byly k maní a já je oba odmítl." „Proč?"
„Protože požadovali nehorázné ceny a Bečky na mě vyrukovala s překročeným úvěrem." „A mělo to nějaký účinek?"
172
„Ano i ne. Jeden už přišel s reálnější nabídkou, ale druhý trvá na původní ceně."
„Kdo?"
„Cuthbertovy lihoviny v čísle 101. Ale zatím není potřeba dělat v tomto směru žádné kroky, protože pan Cuthbert podle Crowthera obhlížel už několik obchodů v Pimlico a Crowther nás bude informovat. Až se Cuthbert rozhodne, můžeme mu udělat rozumnou nabídku."
„Crowther je schopný. Ale kde bereš všechny informace?" zeptal se plukovník.
„U trafikanta Balese a taky u Syda Wrexalla."
„Myslel jsem, že Wrexall ti není nakloněný?"
„Není," souhlasil Charlie. „Ale za půllitr s radostí projeví svůj názor na cokoli, takže Bob Makins se tam stal štamgastem a nikdy si nezapomene postěžovat na mizerný plat. Proto znám záměry sdružení snad ještě dřív než jeho členové."
Plukovník se rozesmál. .A- co aukční síň v čísle 1? Pořád se o ni zajímáme?"
„Samozřejmě, plukovníku. Pan Fothergill, majitel obchodu, se utápí ve stále větších dluzích. Letos zaznamenal další špatný rok. Ale nějakým způsobem se mu stále daří držet nad vodou. Počítám, že příští nebo maximálně přespříští rok mu budu házet záchranný kruh. Zvlášť pokud bude mít Bečky pocit, že se už v Sotheby's naučila všechno potřebné."
„To ještě zdaleka nehrozí," vložila se do hovoru Bečky. „Ráda bych tam zůstala co nejdéle. Dokončila jsem rok v oddělení starých mistrů a teď bych se ráda dostala do oddělení moderního umění, říká se mu impresionisté. Víte, mám pocit, že se toho potřebuju ještě spoustu dozvědět, než zjistí, o co mi ve skutečnosti jde. Chodím na všechny aukce od dražeb stříbra až po aukce starých tisků, ale byla bych ráda,.kdybychom plány s číslem 1 mohli zatím odložit."
„Ale co když se Fothergill ocitne pod vodou a obchod bude k maní?"
„Nějak bych to musela zvládnout. Už jsem si vyhlédla člověka, který by síň vedl. Jmenuje se Simon Matthews. Pracuje u Sothe-by's už dvanáct let, ale v postupu ho neustále někdo přeskakuje. Je tam také jeden mladík, který podle mně založí novou generaci dražitelů. Naštěstí je jen o dva roky mladší než ředitelův syn, takže pokud mu učiníme zajímavou nabídku, jistě se k nám rád přidá."
„Na druhou stranu by nám vyhovovalo, aby Bečky zůstala
aukční síni co nejdéle," podotkl Charlie. „Pan Crowther na-
173
značil další problém, se kterým se budeme muset v blízké budoucnosti vyrovnat." „O jaký problém se jedná?" zajímal se plukovník. „Na deváté stránce svého rozboru píše, že čísla 25 až 99, blok s třiceti osmi byty uprostřed Chelsea Terrace - tam co před několika lety bydlela Daphne s Bečky - může být v dohledné době na prodej. Dobročinný trust, který je vlastní, není spokojený se ziskem který vynášejí a uvažuje o prodeji. V souvislostí s naším dlouhodobým plánem by bylo moudřeje koupit co nejdřív. Jinak bychom riskovali dalších deset let čekání, a cena mezitím výrazně vzroste. Nebo by se nám mohlo stát, že je nezískáme vůbec."
„Třicet osm bytů," zamumlal plukovník. „Kolik by to mělo podle Crowthera stát?"
„Cenu odhaduje na dva tisíce liber. Byty vykazují roční zisk pouhých dvě stě deset liber a po zaplacení potřebných oprav jsou možná i ztrátové. Pokud budou na prodej a získáme je, Crowther radí pronajímat je jen na deset let a prázdné byty se pokusit pronajmout zastupitelským úřadům nebo cizincům, protože li se nebouří proti rychlému vystěhování."
„Takže zisk z obchodů by spolykaly byty," ozvala se Bečky.
„Obávám se. že ano," souhlasil Charlie. „Ale při troše štěstí
by nejdéle za tři roky mohly být také ziskové. A nezapomeň, že
pokud se do věci zapojí úředníci, bude jim to tak akorát stačit
na vyřízení papírů."
„Nezapomínejte na překročený limit. Taková věc by vyžadovala další oběd s Hadlowem," namítl plukovník. „Ale pokud ty byty potřebujeme, stejně nám nic jiného nezbyde. Mohl bych se pokusit promluvit v klubu s Chubbym Duckworthem." Na chvíli se odmlčel. „Mátn-li být k Hadlo-wovi spravedlivý, i on přišel s několika dobrými nápady, které bychom měli uvážit. Zařadil jsem je jako druhý bod programu."
Bečky přestala psát a vzhlédla.
„Hadlow je velice spokojený s výsledky za dva roky naší spolupráce, ale má pocit, že kvůli daním i překročení úvěru bychom se měli přeměnit ve společnost."
„Proč?" zeptal se Charlie. .Jaké by nám to přineslo výhody?" „Ve sněmovně se projednával návrh rozpočtu," vysvětlovala Bečky. „Mohli bychom využít změn v daňovém systému. Pokud bychom našich sedm obchodů sdružili do jedné společnosti, mohli bychom ztráty, například z krejčovské dílny nebo Žele-
174
zářství, odečíst od zisků řeznictví nebo hokynářství a naše daňové zatížení by kleslo. Výhodné by to bylo především v případě nevydařeného roku."
„To zní rozumně," souhlasil Charlie. „Uděláme to."
„No, není to zas tak jednoduché," mírnil ho plukovník. „Hadlow nám pro začátek radí přibrat několik lidí, kteří rozumí oborům, ve kterých nemáme žádné odborné zkušenosti."
„Proč bychom to měli dělat?" ohradil se Charlie. „Nepotřebujeme nikoho, kdo by strkal nos do našich věcí."
„Protože se rychle rozrůstáme, Charlie. Budeme v budoucnu potřebovat rady z oblastí, kterými se zatím nezabýváme. Dobrým příkladem je koupě těch bytů."
„Ale na to máme pana Crowthera."
„Možná by byl daleko aktivnější, kdyby k nám patřil." Charlie se zamračil a plukovník pokračoval: „Chápu, jak ti je. Jsou to tvoje obchody a nepotřebuješ žádné autsajdry, aby ti radili. Ale i kdybychom založili společnost, bude tvoje, protože akcie budou uložené na tvoje a Beckyino jméno a veškerý majetek bude pod vaší kontrolou. A budeš mít navíc možnost radit se s odborníky."
„A taky budu moct utrácet peníze a měnit svá rozhodnutí," namítl Charlie. „Představa autsajdrů, kteří mi budou říkat, co mám dělat, mi nevyhovuje."
„Vždyť tak to vůbec nemusí fungovat," ozvala se Bečky.
„Nejsem přesvědčený, že by to vůbec fungovalo."
„Charlie, někdy by ses měl zaposlouchat do toho, co říkáš. Začínáš mluvit jako nějaký staromilce."
„Mohli bychom o tom hlasovat," navrhl plukovník. „Uvidíme, co si o tom kdo myslí."
„Hlasovat? O čem? Proč? Obchody patří mně."
Bečky vzhlédla. „Nám oběma, Charlie, a plukovník toho udělal tolik, že má právo nám radit."
„Promiňte, plukovníku, nemyslel jsem to..."
„Já vím, Charlie, ale Bečky má pravdu. Pokud chceš uvažovat o dlouhodobých cílech, budeš potřebovat odborné rady a zkušenosti, budeš potřebovat pomoc zvenčí. Takový sen sám neuskutečníš."
„A s nějakými cizími lidmi ano?"
„Uvažuj o nich jako o pomocnících," navrhl plukovník.
„Tak o čem budeme hlasovat?" zeptal se Charlie dotčeně.
„No, někdo by měl navrhnout, abychom se změnili ve společnost. Pokud návrh projde, měli bychom požádat plukovníka.
175
aby se stal předsedou. Může tě potom jmenovat ředitelem a mě sekretářkou. Myslím, že bychom měli přizvat i pana Crowthera a někoho z banky."
„Vidím, že to máš promyšlené," poznamenal Charlie. „Pokud si vzpomínáte na původní smlouvu, pane Trumpere, patří to k mým povinnostem," odsekla.
„Nezapomínejte, že nejsme Marshall Field." „Zatím," poznamenal plukovník. „Nezapomínej, že tímhle způsobem jsi nás naučil uvažovat ty."
„Mohlo mi být jasné, že nakonec všechno bude moje vina."
„Navrhuji, abychom založili společnost," ukončila spory Bečky. „Kdo je pro?"
Bečky a plukovník zvedli ruku bez váhání a Charlie se k nim po chvíli zdráhavě připojil. „A co teď?" dodal.
„Předkládám druhý návrh, aby společnosti předsedal plukovník sir Denvers Hamilton." Tentokrát Charlie zvedl ruku bez váhání. „Děkují vám," řekl plukovník. „Jako první krok v nové funkci jmenuji pana Trumpera výkonným ředitelem a paní Trumpe-rovou sekretářkou. S vaším souhlasem přizvu ke spolupráci pana Crowthera a pana Hadlowa."
„Odsouhlaseno," ozvala se Bečky, která se snažila zachytit všechno do zápisu. „Ještě něco?" zeptal se plukovník.
„Mohu navrhnout, pane předsedo," pronesla Bečky a plukovník se při jejích slovech nedokázal ubránit úsměvu, „abychom se domluvili na prvním setkání v plném obsazení?"
„Mně je to úplně jedno," poznamenal Charlie. „Je úplně jisté, že všichni se u jednoho stolu těžko sejdeme, pokud byste nenavrhli půl pátou ráno. Ale zase bychom" si tak mohli ověřit, kdo je ochotný skutečně pracovat."
Plukovník se rozesmál. „No, spíš bych to považoval za způsob, jak bys mohl prosadit všechny své návrhy, aniž by někdo tušil, o čem jsou. Ale musím tě varovat, jeden těžko vytvoří kvorum." „Kvorum?"
„Nejnižší počet přítomných, aby schůze mohla být usnášení-schopná," vysvětlila Bečky.
„Kdysi jsem rozhodoval já," poznamenal hořce Charlie. „No, dohodneme se, že schůzka se bude konat ode drieška za měsíc."                                                   •' '*¦
176
Bečky i Charlie přikývli.
„Pokud nejsou žádné další body k projednání, prohlašuji schůzi za skončenou."
„Ještě jedna věc tuje, ale nemyslím, že by se taková informace měla objevit v zápise."
„Prosím, máte slovo," souhlasil plukovník se zájmem.
Bečky se natáhla přes stůl a vzala svého muže za ruku. „Patřilo by to do bodu různé," začala. „Čekám další dítě."
Charlie nebyl mocen slova. Plukovník se vzpamatoval jako první a zeptal se, jestli není někde poblíž láhev šampaňského.
„Obávám se, že není. Charlie mi nedovolí koupit víno nebo jiný alkohol, dokud nezískáme obchod s lihovinami."
„To je pochopitelné," souhlasil plukovník. „V tom případě musíme zajít k nám," dodal, zvedl se a uchopil deštník. .Alespoň se bude moci oslavy zúčastnit i Elizabeth. Prohlašuji schůzi za skončenou."
Za chvíli všichni vyšli na ulici. Do obchodu právě vcházel pošťák a když zahlédl Bečky, podal jí dopis.
„Podle všech těch známek bych řekla, že je od Daphne," uvažovala nahlas, roztrhla obálku a začala číst.
„No tak, jak sejí vede?" vyptával se Charlie cestou k Tregun-ter Road.
,.Procestovali už Ameriku a Čínu a řekla bych, že bude následovat Indie," oznámila. „Prý se setkala s nějakým panem Calvi-nem Coolidgem, kdo to je?"
„Viceprezident Spojených států," vysvětlil Charlie.
„Opravdu? Domů prý přijedou někdy v srpnu, takže zanedlouho se všechno dozvíme z první ruky." Bečky vzhlédla a zjistila, že vedle ní kráčí jen plukovník. „Kde je Charlie?" Oba se rozhlédli a všimli sij že stojí u domu s nápisem Na prodej.
Vydali se k němi „Co ty na to?" zeptal se Charlie s pohledem upřeným na dům.
„Na co?"
„Myslím, moje milá, že Charlie se ptá na váš názor na nemovitost."
Bečky si prohlížela třípatrový dům porostlý břečfanem.
, Je nádherný, prostě krásný."
„To je dobře," liboval si Charlie s palci zasunutými za prů-ramky vesty. „Je totiž náš. Hodí se pro rodinu se třemi dětmi, jejíž živitel je výkonným ředitelem prosperujícího podniku v Chelsea."
„Ale ještě nemáme ani druhé dítě, natož třetí," namítla.
177

„Plánuju dopředu. Tos mě naučila ty."
„Můžeme si to dovolit?"
„Ne, samozřejmé že nemůžeme," souhlasil. „Ale jsem přesvědčený, že ceny nemovitostí v téhle čtvrti porostou, jakmile se rozkřikne, že v dosahu bude obchodní dům. A stejně je už pozdě, protože ráno jsem složil zálohu." Sáhl do kapsy a vytáhl klíč.
„Ale proč jsi se se mnou neporadil?" zeptala se.
„Protože mi bylo jasné, že namítneš, že si to nemůžeme dovolit, stejně jakos to říkala o druhém, třetím, čtvrtém, pátém a všech dalších obchodech."
Vykročil ke dveřím. Bečky se držela půl metru za ním.
„Ale..."
„Nechám vás, abyste si všechno vyříkali mezi Čtyřma očima," ozval se plukovník. ,Až skončíte s prohlídkou svého nového domova, přijďte k nám." Vydal se dolů po Tregunter Road, pošvi-hával si v ranním slunci složeným deštníkem, spokojený sám se se sebou i se životem. Domů se vrátil v době vhodné na první skleničku whisky.
Vylíčil Elizabeth všechny novinky, ale jeho manželku zajímalo daleko víc Beckyino dítě a nový dům než stav účtů společnosti a předsednické místo jejího manžela. Zodpověděl všechny dotazy a požádal sluhu, aby umístil láhev šampaňského do kbelíku s ledem. Potom odešel do knihovny prohlédnout ranní poštu a čekal, až přijdou Trumpetoví.
Na stole ležely tři dopisy. V prvním byl účet od krejčího. Při jeho čtení si vzpomněl na Beckyiny poznámky. Druhý obsahoval pozvánku na Ashburtonský Štít v Bisley, událost, na kterou se každý rok těšil. Třetí byl dopis od Daphne. Usoudil, že se dozví v podstatě totéž, co ráno četla Bečky.
Obálka měla razítko z Dilí. Plukovník ji rozřízl. Daphne popisovala, jak moc se jí cesta líbí, ale nezapomněla se zmínit o jejich tíživém problému. Psala, že má nějaké nepříjemné zprávy, týkající se Guye Trenthama. Za pobytu v Pooně se s ním Percy setkal jednou večer v důstojnickém klubu. Guy byl v civilu. Zhubl tak, že ho její manžel sotva poznal. Sdělil mu, že byl nucen vzdát se služby a může za to jediný člověk - jeden seržant, který o něm šířil lži už v minulosti a byl ochoten přátelit se se známými kriminálníky. Guy tvrdil, že ho dokonce jednou přistihl při krádeži. Až se vrátí do Anglie, je rozhodnutý...
Ozval se zvonek.
.Můžeš jít otevřít, Denversi?" naklonila se Elizabeth přes zá-
178
bradlí. „Upravuji nahoře květiny.
Když otvíral, byl na něm ještě znát vztek. Přede dveřmi čekali Charlie a Bečky. Musel vypadat překvapený, že je vidí, protože Bečky mu připomínala: „Šampaňské, předsedo. Nebo jste už zapomněl na můj stav?"
Ach, ano, promiňte. Myslel jsem na něco jiného." Zastrčil dopis od Daphne do kapsy. „Šampaňské bude mít už perfektní teplotu," dodal a vedl hosty do salonu.
Přišlo dva a čtvrt Trumperových," křikl nahoru.
18. KAPITOLA
Plukovník vždy s pobavením sledoval, kolik času tráví Charlie přebíháním z jednoho obchodu do druhého ve sna- ř ze sledovat všechny prodavače. Zároveň se soustředil na ten z obchodů, který právě nepřinášel očekávaný zisk. Ale ať se ;!i dělo cokoli, Charlie si nedokázal odepřít potěšení obsluhovat .1 zákazníky v zelinářství, které zůstávalo jeho pýchou a radostí. | Odložil kabát, vyhrnul si rukávy, nasadil předměstský přízvuk a alespoň hodinu denně trávil vedle Boba Makinse. Připadal si jako na rohu Whitechapel Road s károu po dědovi.
.Jestli si dobře vzpomínám, bude to čtvrt kila rajčat, nějaký fazolky a půl kila mrkve, paní Symonsová, je to tak?"
„Děkuju, pane Trumpere. A jak se vede vaší paní?"
„Skvěle."
„Kdy to Čekáte?"
„Doktor si myslí, že tak za tři měsíce."
„Poslední dobou vás v krámě není moc vidět."
„Věnuju se jen důležilejm zákazníkům, madam," zažertoval. „Nakonec, byla jste jednou z prvních,"
„To je pravda. Už jste podepsal smlouvu na ty byty, pane Trumpere?"
Charlie jí podal drobné a zadíval se na ni neschopen zakrýt překvapení. „Byty?"
„Jo, vždyť víte. o čem mluvím. Od Čísla 25 do čísla 99." „Proč se na to ptáte, paní Symondsová?" „Protože nejste jedinej, kdo se o ně zajímá." „Jak to víte?"
„Vím to, protože jsem viděla nějakýho mladíka s klíčema čekat v neděli ráno venku na zákazníka."
Charlie si uvědomil, že Symondsovi bydlí v domě na vzdálené straně Terrace přímo proti hlavnímu vchodu do bytů.
„Poznala jste je?"
,,Ne. Viděla jsem přijíždět auto, ale pro mýho muže byla snídaně důležitější, takže jsem neviděla, kdo vystoupil."
Charlie sledoval starou paní, jak vzala tašku, zamávala na pozdrav a odešla.
180
I přes bombu paní Symondsové a snahy Syda Wrexalla udržet ho na uzdě Charlie pokračoval v pokusech získat další obchody. Kombinací přičinlivosti majora Arnolda, znalostí pana Crowt-hera a půjček pana Hadlowa se stal koncem července majitelem dalších dvou obchodů - dámských oděvů v čísle 133 a lihovin v čísle 101. Na srpnové schůzi Bečky doporučila, aby byl major Arnold povýšen na zástupce výkonného ředitele společnosti s povinností sledovat dění na Chelsea Terrace.
Charlie by občas zoufale potřeboval ještě jedny oči a uši a protože jeho žena stále ještě pracovala v aukční síni, začal se v této funkci skvěle osvědčovat Arnold. Plukovník s radostí požádal Bečky, aby zapsala, že její návrh je schválený. Schůze pokračovala hladce až do chvíle, kdy se plukovník zeptal: „Ještě něco?"
„Ano," ozval se Charlie. „Co se děje kolem bytů?"
„Nabídl jsem dva tisíce liber," odpověděl Crowther. „Agent tvrdil, že svým klientům doporučí nabídku přijmout, ale smlouvu se mi zatím nepodařilo uzavřít."
„Proč?" zeptal se Charlie.
„Protože mi dneska ráno volali, že dostali na tuto nemovitost výhodnější nabídku. Mysleli si, že bych o tom měl informovat vedení společnosti."
„Měli pravdu," souhlasil Charlie. „Jak vysoká je nabídka? Chci to vědět."
„Dva tisíce pět set liber," oznámil Crowther.
Chvíli trvalo, než se ostatní kolem stolu rozpovídali.
,Jak chtějí zajistit návratnost takové investice?" přemýšlel Hadlow.
„To nejde," prohodil Crowther.
;,Nabídněte jim tři tisíce."
„Prosím?" vyděsil se plukovník a všichni upřeli pohled na Charlieho.
„Nabídněte jim tři tisíce," zopakoval.
,Alc Charlie, ještě před několika týdny jsme odsouhlasili dva tisíce," zdůraznila Bečky. „Proč by měly mít najednou tak vysokou cenu?"
„Mají takovou cenu, jakou je kupec ochotný zaplatit," namítl. „Takže nám nic jiného nezbývá."
„Ale pane Trumpere..." začal Hadlow.
„Jestli se nám podaří získat všechny obchody, ale uniknou nám ty byty, všechny mé plány jsou na padrť. Nechci nic riskovat kvůli třem tisícům liber - nebo vlastně kvůli pěti stům."
„Ano, ale můžeme si teď dovolit tak značné výdaje?" zeptal se plukovník.
„Pět obchodů je ziskových," ozvala se Bečky zahloubaná do účtů. „Dva vycházejí poměrně dobře a ztrátový je v současnosti jen jeden."
„Musíme mít odvahu jít dopředu," přesvědčoval je Charlie. „Koupíme ty byty, vyklidíme je a potom na jejich místě založíme tucet obchodů. Než řeknete švec, budou vynášet."
Crowther jim popřál chvíli na rozmyšlenou a potom se zeptal: „Co na to vedení?"
„Navrhuji, abychom nabídli tři tisíce," pronesl plukovník. „Jak zdůraznil výkonný ředitel, musíme uvažovat dlouhodobě dopředu. Ale záleží na bance, jestli nám může tolik poskytnout."
„Tři tisíce liber si můžete ještě dovolit," studoval pan Ha-dlow své poznámky. „Ale tím vyčerpáte limit. V blízké budoucnosti si nebudete moct dovolit koupit žádný další obchod."
,.Nemáme jinou možnost," díval se Charlie Crowtrerovi přímo do očí. „O ty byty usiluje ještě někdo a my si nemůžeme dovolit, aby se jich zmocnil protivník."
„Pokud tak rozhodne vedení, pokusím se uzavřít smlouvu ještě dnes. Nabídnu tři tisíce liber."
„Myslím, že přesně to bychom rádi," souhlasil plukovník a rozhlédl se kolem stolu. „Pokud už nikdo nic nemá, prohlašuji schůzi za skončenou."
Zvedli od stolu a plukovník vzal Crowthera a Hadlowa stranou. „S těmi byty se mi to přestává líbit. Taková nabídka z čistého nebe by vyžadovala hlubší vysvětlení."
„Souhlasím," zapojil se do hovoru Crowther. „Instinkt mi napovídá, že Syd Wrexall a jeho sdružení se snaží zablokovat Charlieho, dokud není pozdě."
„Ne," ozval se Charlie, který se k nim připojil. „Syd to není, protože ten nemá auto," dodal záhadně. „V každém případě jsou možnosti Wrexalla a jeho spojenců hluboko pod dvěma a půl tisíci."
„Myslíte, Zeje to někdo zvenku?" zeptal se Hadlow. „Někdo, kdo má s Chelsea Terrace své vlastní plány?"
„Spíš je to někdo, kdo odhadl váš dlouhodobý záměr a spočítal si, že za ně budete muset zaplatit cokoli," poznamenal Crowther.
„Nemám tušení, kdo to je, ale jsem si jistý, že naše rozhodnutí přeplatit nabídku je správné."
182
„Souhlasím," ozval se plukovník. ,A Crowthere, jakmile uzavřete smlouvu, dejte mi vědět. Obávám se ale, že se nemohu zdržet. Pozval jsem do klubu na oběd jednu krásnou dámu.
„Známe ji?" zajímal se Charlie.
„Daphne Wiltshirová."
„Pozdravujte ji ode mě," požádala Bečky. „Řekněte jí. že se moc těšíme na příští středu, kdy s nimi večeříme."
Plukovník nadzvedl klobouk a nechal své čtyři kolegy debatám o tom, kdo může mít zájem o byty na Chelsea Terrace.
Jednání trvalo déle něž čekal, takže stihl vypít jen jednu sklenici whisky a už se objevila Daphne. Sice trochu přibrala, ale slušelo jí to.
Objednal jí gin s tonikem a Daphne se pustila do vyprávění o rozverné Americe a horké Africe, ale plukovník měl podezření, že chce hovořit o něčem jiném.
„Jak bylo v Indii," zeptal se nakonec.
„Přiznávám, že to moc příjemné nebylo," začala a napila se. „Vlastně to bylo strašné."
„Zvláštní, Indové mi vždy připadali přátelští," namítl.
„Problém nebyl s Indy," odpověděla.
„Trentham?"
„Obávám se že ano."
„Nedostal váš dopis?'
„Ano, ale události měly rychlý spád, plukovníku. Mám na sebe vztek, že jsem váš dopis neopsala doslovně i s varováním, že pokud se mě někdo zeptá přímo, sdělím mu, že Danielův otec je Trentham."
„Co vás přimělo změnit názor?"
Daphne vyprázdnila sklenici jediným douškem. „Promiňte, plukovníku, ale potřebovala jsem to. No, když jsme s Percym přijeli do Poony, velitel pluku Ralph Forbes nám sdělil, že Trentham požádal o propuštění ze služby."
„Ano, zmiňovala jste se o tom v dopise." Plukovník odložil příbor. „Ale řekněte mi důvod."
„Měl nějaké potíže s pobočníkovou manželkou, ale nikdo nechtěl zabíhat do detailů. Prostě se tam o tom nemluví - ani v dů-stojnickém klubu."
„Nenapravitelný mizera. Kdybych tak..."
.Zcela s vámi souhlasím, plukovníku, ale to horší teprve přijde."
Objednal další pití a Daphne pokračovala.
„Když jsem byla minulý víkend na návštěvě v Ashurstu, major mi ukázal dopis, který Guy poslal matce a kde vysvětloval
183
svůj odchod od pluku. Tvrdil, že důvodem byl váš dopis plukovníku Forbesovi, ve kterém ho informujete, že je odpovědný za těhotenství té děvky z Whitechapelu. To je přesná citace jeho slov."
Plukovník zrudl.
„A potom se ukázalo, že skutečným otcem je Trumper. Takhle to všude prezentuje."
„Copak ten člověk nemá žádné svědomí?"
„Zdá se že ne. Víte, v dopise psal dál o tom, že Charlie Trumper vás zaměstnal, abyste držel jazyk za zuby."
„Zasloužil by sešlehat bičem."
„Myslím, že by s vámi souhlasil i major Trentham. Ale ne-i mám strach o vás ani o Bečky, bojím se o Charlieho."
„Co vás k tomu vede?"
„Před odjezdem z Indie se Trentham setkal s Percym v Over-seas klubu a prohlásil, že Trumper bude zbytek života litovat."
„Proč dává vinu Charliemu?"
„Percy se ho ptal na totéž a Guy mu sdělil, že Trumper vás přiměl ke spolupráci, aby se pomstil."
„Ale to není pravda."
„Percy se mu to snažil vysvětlit, ale nebyl ochoten ho poslouchat."
„Co ten člověk myslel, když mluvil o pomstě?"
„Nemám tušení, jen se mě později večer vyptával na obraz Panny Marie s Jezulátkem."
„Není to ten, co visí u Charlieho v salonu'?"
„Právě ten. A když jsem připustila, že jsem ho viděla, spojil všechno dohromady."
„Ten člověk snad přišel o rozum."
„Připadal mi při smyslech," namítla Daphne.
„No, buďme rádi, že je v Indii, takže nám zbývá čas rozhodnout se, co podnikneme."
„Moc času ale nemáme, plukovníku."
„Proč?' .
„Major Trentham mi řekl, že Guy by se měl příští měsíc vrátit."
Po obědě se plukovník vrátil domů. Když mu sluha otevřel, ještě vřel vztekem, ale nebyl si jistý, co podniknout. Sluha mu sdělil, že v pracovně na něho čeká,pan Crowther.
„Crowther? Co může chtít?" mumlal plukovník, narovnal obraz v hale a vydal se do pracovny.
184
,Dobrý den. pane předsedo," pozdravil Crowther a vstal „Požádal jste mě, abych vás informoval o dění kolem těch
"^Ach ano, jistě," rozpomněl se plukovník. „Uzavřel jste
^.Ne^pane. Nabídl jsem prostřednictvím kanceláře SwfflJfi tisíce liber, ale vzápětí mi volali, že druhá strana nabídla Čtyři
tisíce."
„Čtyři tisíce," opakoval plukovník. „Ale kdo...
Sdělil jsem jim, že tuto sumu nepřeplatíme a diskrétně se zep'tal, kdo je jejich klientem. Řekli mi, že to není žádné tajemství. Měl jsem pocit, že se s vámi musím poradit. Mně totiž jméno paní Trenthamová nic neříká."
185
	
	
	^H
	mi
	
RL	
BH	
	Bl
Hra	
	
¦N	
¦1	KB
	
¦¦	¦
	
	¦¦
":vv	¦¦ ¦
¦1	
.-:-^í:í	
¦
BB
19. KAPITOLA
Seděl jsem na lavičce na Chelsea Terrace, upíral pohled na obchod s nápisem Trumper a hlavou se mi honily tisíce otázek. Pak jsem zahlédl Pašíka - alespoň jsem si myslel, že je to ona, protože za dobu mé nepřítomnosti dospěla. Kde je její plochá hruď, legrační nohy, o obličeji ani nemluvě? Nebýt jejích zářivě hnědých očí, pochyboval bych, zeje to skutečně ona.
Vešla do obchodu a dala se do řeči s mužem, který se choval jako vedoucí. Viděl jsem, jak potřásá hlavou. Bečky se potom otočila ke dvěma dívkám za pultem, které reagovaly stejně jako muž. Pokrčila rameny, přistoupila k pokladně, vytáhla šuplík a dala se do počítání tržby.
Sledoval jsem toho muže při práci hodinu před Beckyiným příchodem a musím uznat, že si vedl dobře. Všiml jsem si ale několika maličkostí, které by mohly zlepšit prodej. Například přesunout pult do zadní části obchodu a vynést několik bedniček na chodník, aby lákaly zákazníky zajít dovnitř. „Musíš svý zboží nabízet, nestačí čekat, že zákazníci přijdou sami," říkával děda. Trpělivě jsem čekal na lavičce, dokud nezačaly prodavačky připravovat obchod k zavření.
O několik minut později vyšla Bečky na chodník a rozhlížela se, jako by někoho čekala. Vzápětí se k ní připojil mladík s vi-sacím zámkem a klíčem v ruce a ukázal směrem ke mně. Bečky se poprvé zadívala k lavičce.
Jakmile mě zahledla, vyskočil jsem a přešel na druhou stranu ulice. Chvíli jsme mlčeli. Chtěl jsem ji obejmout, ale nakonec jsme si jen potřásli rukama a já se zeptal: „Tak jaký jsou podmínky?'
,.Nedokázala jsem najít nikoho, kdo by mě zásobil šlehačkovými zákusky," začala vysvětlovat důvod, proč prodala pekařství a jak přišla k obchodu na Chelsea Terrace. Když personál odešel, provedla mě bytem. Nemohl jsme uvěřit svým očím -koupelna, splachovací záchod, kuchyně s nádobím, salon s křesly a stolkem a ložnice - a to už vůbec nemluvím o posteli, která nevypadala, že se zhroutí, když si na ni člověk lehne.
Znovu jsem zatoužil ji obejmout, ale dokázal jsem se jen zeptat, jestli by nezůstala na večeři, protože jsem se potřeboval zeptat na spoustu věcí.
188
„Promiň, ale dneska ne," odmítla mé pozvání. Otevřel jsem kufr a začal vybalovat. „Jdu s jedním přítelem na koncert." Na chvíli se zastavila u Tommyho obrázku, usmála se a odešla. Zůstal jsem zase sám.
Svlékl jsem kabát, vyhrnul si rukávy, sešel do obchodu a několik hodin stěhoval, dokud jsem neměl pocit, že všechno je na svém místě. Když jsem odnesl poslední bednu, byl jsem tak unavený, že jsem byl v pokušení padnout na postel oblečený. Závěsy jsem nezatahoval, abych měl jistotu, že se probudím
včas.
Ráno jsem se rychle oblékl nadšený představou, že se vrátím na tržiště, kde jsem skoro dva roky nebyl. Dorazil jsem tam několik minut před Bobem Makinsem, který se tu dobře vyznal. Smířil jsem se s tím, že mi zabere několik dnů, než zjistím, kteří obchodníci mají spolehlivé dodavatele, kontakty v přístavu, kteří prodávají za rozumné ceny a kteří, což není nepodstatné, vám pomohou v nouzi. Boba podobné problémy nezajímaly. Procházel po tržišti svůj obvyklý okruh a vybíral zboží.
Zamiloval jsem si nový obchod hned ve chvíli, kdy jsme ráno otevřeli. Nějakou dobu mi dělalo potíže zvyknout si na oslovení pane, ale i Bobovi a děvčatům trvalo, než přivykli novému umístění pultu a povinnosti vystavit několik bedniček atraktivního zboží na chodník ještě předtím, než se zákazníci probudí. I Bečky uznala, že podsunout zákazníkům zboží přímo pod nos nebyl špatný nápad. Jen si nebyla jistá, jak na to zareagují úřady.
„Copak v Chelsea se ještě nedoslechli o pouličním prodeji?"
podivil jsem se.
Za měsíc jsem znal všechny pravidelné zákazníky jménem a během dvou měsíců jsem věděl, co mají rádi a co ne, znal jsem jejich slabosti a občasné libůstky. Když večer odešel personál, často jsem si sedl na lavičku na druhé straně ulice a sledoval dění. Zanedlouho jsem si uvědomil, že jablko zůstává jablkem, ať do něj kouše kdokoli, a zákazníci požadují v Chelsea totéž co na Whitechapel Road. Myslím, že právě tehdy jsem začal uvažovat o koupi dalšího obchodu. Proč ne? Zelinářství bylo v celém bloku jediný obchod, před kterým stávala pravidelně
fronta.
Bečky pokračovala ve studiu na univerzitě a rozhodla se mě seznámit se svým přítelem. Snažil jsem se Trenthamovi vyhnout. Netoužil jsem po setkání s člověkem, který podle mě zabil Tommyho.
189
Ale pak mi došly výmluvy a souhlasil jsem, že s nimi půjdu na večeři.
Když Bečky vešla s Daphne a Trenthamem, okamžitě jsem toho začal litovat. Stejný pocit měl určitě i Trentham, na tváři se mu zračila zjevná nechuť. Beckyina přítelkyně Daphne se snažila chovat přátelsky ke všem. Byla moc hezká a svým upřímným smíchem si určitě snadno získávala srdce mnoha mužů. Ale modrooké kudrnaté blondýnky nikdy nebyly můj typ. Tvářil jsem se, že jsme se s Trenthamem nikdy předtím neviděli.
Ten večer patřil k nejhorším v mém životě. Toužil jsem Bečky svěřit všechno, co jsem o tom mizerovi věděl, ale jak jsem je pozoroval, uvědomil jsem si, že by mi nevěřila. Mračila se na mě, ale nedokázal jsem si pomoct. Jen jsem sklonil hlavu a nabral z talíře několik hrášků.
Beckyina spolubydlící se snažila ze všech sil, ale v tu chvíli by nás nerozesmál ani Charlie Chaplin.
Těsně po jedenácté jsem požádal o účet a o několik minut později jsme odešli. Nechal jsem Bečky s Trenthamem poodejít a doufal jsem, že se mi podaří vytratit, ale k mému překvapení se zdržela i Daphne. Tvrdila, že ji zajímá, jaké jsem udělal v krámě změny.
Už z její první otázky, když jsem odemkl dveře, mi bylo jasné, že je bystrá. „Vy jste do Bečky zamilovaný, že?" zeptala se věcně. „Ano," odpověděl jsem bez zábran a začal se jí svěřovat. S člověkem, kterého dobře znám, bych tak mluvit nedokázal.
Její druhá otázka mě zaskočila ještě víc. „Jak dlouho se znáte s Guyem Trenthamem?"
Cestou nahoru do mého bytu jsem jí vysvětlil, že jsme spolu sloužili na frontě, ale vzhledem k rozdílným hodnostem jsme se setkali jen zřídka.
„Tak proč je vám tak protivný?" zeptala se a usadila se proti mně.
Chvíli jsem váhal, ale pak jsem už nedokázal ovládnout vztek a vylíčil jí, co se přihodilo Tommymu, když jsme se snažili dostat zpátky do zákopů. Svěřil jsem se jí i s přesvědčením, že mého nejlepšího přítele zastřelil Guy Trentham.
Skončil jsem a chvíli jsme seděli mlčky. Pak jsem dodal:
„Bečky se to ale nesmí nikdy dozvědět. Nemám žádné důkazy."
Přikývla a začala mi vyprávět o muži, na kterém jí záleží.
Vzájemně svěřená tajemství upevnila přátelský vztah. Její láska
k tomu muži byla tak zřetelná, že mě to až dojímalo. Daphne
190
kolem půlnoci odcházela a slíbila, že se všemožně vynasnaží urychlit Trenthamovu demisi. Vzpomínám si na to slovo, protože jsem sejí musel zeptat, co znamená. Vysvětlila mi to a obdržel jsem tak první vzdělávací lekci - s upozorněním, že Bečky je o pořádný kus přede mnou, protože posledních deset let nezahálela.
Při druhé lekci jsem pochopil, proč se na mě Bečky během večeře mračila. Chtěl jsem se proti té drzosti ohradit, ale došlo mi, že má pravdu.
V následujících měsících jsem se s Daphne vídal často, ale Bečky neměla o našem vztahu tušení. Dozvěděl jsem se od ní spoustu informací o světě svých nových zákazníků, dokonce mě vzala do obchodů s oděvy, galerií a divadel ve West Endu. Viděl jsem hry, ve kterých na jevišti dívky netančily, ale přesto si mi líbily. Ohradil jsem se jen jednou, když se mi pokoušela rozmluvit zvyk chodit v sobotu odpoledne fandit West Hamu. Prý bych měl chodit sledovat jakýsi ragbyový tým s názvem Quins. Nicméně to byla ona, kdo mě uvedl do Národní galerie s pěti tisíci plátny. Zrodila se ve mně láska stejně nákladná, jako láska k ženě. O několik měsíců později jsem ji už sám tahal na výstavy. Viděli jsme Maneta, Renoira i mladého španěla Picas-sa, který začínal budit mezi londýnskou společností pozornost. Doufal jsem, že Bečky si mé proměny všimne a ocení ji, ale měla oči jen pro kapitána Trenthama.
Daphne trvala na tom, abych denně četl dvoje noviny. Vybrala mi Daily Express a News Chronicle. Občas mě pozvala na Lowndes Square, a tak jsem nahlédl i do některých časopisů jako Punch nebo Strand. Začal jsem zjišťovat kdo je kdo a kdo co komu udělal. Dokonce jsem se vypravil do aukční síně Sothe-by's a sledoval, jak byl jeden z ranných obrazů Constablea vydražen za rekordní cenu devět set guineí. Bylo to víc peněz, než bych kdy dokázal dát dohromady. Ale ani velkolepá krajina, ani žádný jiný obraz v galerii nebo na aukci neoslabil mou pýchu na Tommyho obrázek Panny Marie s Jezulátkem, který mi stále visel nad postelí.
Když v lednu 1921 Bečky spočítala výsledky hospodaření za první rok, začal jsem si stále víc uvědomovat touhu koupit další obchod. Náhle byly k maní dva v jediném měsíci. Okamžitě jsem sdělil Bečky, že na ně musí sehnat peníze.
Daphne mi tajně svěřila, Že Bečky má se sháněním peněz starosti. Nic jsem neříkal a očekával jsem, že mi má společnice oznámí, Že to prostě nešlo, zvlášť když myslí výhradně na
191
Trenthama, protože má brzy odjet do Indie, lesně po jeho odjezdu mi sdělila, že jsou oficiálně zasnoubeni. S chutí bych podřízl krk nejdřív jemu a potom i sobě, ale Daphne mě ujistila, že v Londýně žije několik dívek, které si svého času namlouvaly, Že se s nimi Trentham ožení. Bečky byla ale o jeho slibech tak pevně přesvědčena, že jsem nevěděl, které z nich věřit.
Následující týden se v zelinářství objevil můj bývalý velitel. V ruce svíral seznam, co má koupit. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy vytáhl z kapsy peněženku a hledal drobné. Do té chvíle mě nikdy nenapadlo, že i plukovníci žijí obyčejný život. Než odešel, slíbil, že mi pošle dva lístky na plukovní ples. Slovo také dodržel.
Moje euforie - další ze slov od slečny Harcourt-Brownové -ze setkání vydržela dvacet čtyři hodin, než mi Daphne sdělila, že je Bečky těhotná. V první chvíli jsem zalitoval, že jsem Trenthama na frontě nezastřelil a místo toho jsem tomu mizerovi zachránil krk. Usoudil jsem, že se vrátí a ožení se s ní ještě před narozením dítěte. Představa, že se nám zase zaplete do života, mě přiváděla k šílenství, ale souhlasil jsem s plukovníkem, že gentleman se jinak zachovat nemůže. Bečky by jinak zbytek života prožila na okraji společnosti.
Tou dobou mi Daphne vysvětlila, že pokud chceme získat v nějaké bance úvěr, budeme potřebovat solidního reprezentanta. Jako důvod uváděla, že Bečky nikdo nebere při jednání vážně, protože je žena. O mém nevhodném přízvuku taktně pomlčela.
Cestou z plesu nám Bečky sdělila, že se rozhodla požádat o pomoc plukovníka. Podle ní je schopen nás dobře reprezentovat při jednání o půjčkách. Moc jsem si od toho nesliboval. Tvrdila však, že už hovořila s lady Hamiltonovou a že jsme k nim pozváni na čaj.
K mému překvapení jsme za deset dní dostali dopis, Že plukovník souhlasí.
O několik dní později Bečky přiznala, zeje těhotná. Byl jsem zvědavý, co podnikne Trentham. S hrůzou jsem zjistil, že mu o tom ještě ani nenapsala, i když byla už ve čtvrtém měsíci. Přiměl jsem ji odpřisáhnout, že mu napíše ještě ten večer, ale jakékoli výhrůžky předem odmítla. Následující den mě Daphne ujistila, že ji z okna viděla házet dopis do schránky.
Domluvil jsem si schůzku s plukovníkem a informoval ho o Beckyině stavu, než to budou vědět všichni. Trochu záhadně poznamenal: „Nechtě ho mně."
192
O šest týdnů později mi Bečky řekla, že Trentham se ještě neozval a já měl poprvé pocit, že její city k němu chladnou.
Dokonce jsem ji požádal o ruku, ale nebrala můj návrh vážně, ačkoli jsem v životě nikdy nic nemyslel opravdověji. Celou noc jsem přemýšlel, co bych měl udělat, abych jí byl hoden.
Jak týdny míjely, začali jsme se s Daphne o Bečky stále víc starat. Den ode dne byl její stav zřetelnější. Z Indie nepřicházelo stále ani slovo, ale už dlouho před porodem přestala o Trent-hamovi mluvit.
Toužil jsem stát se Danielovým otcem od okamžiku, kdy jsem ho uviděl poprvé. Když se Bečky zeptala, jestli ji mám stále ještě rád, byl jsem štěstím bez sebe.
Jestli ji mám rád!
O týden později jsme se vzali a plukovník, Daphne a Bob Makins šli našemu synovi za kmotry.
Následující léto se Daphne provdala za Percyho, ale ne na radnici v Chelsea, nýbrž ve Westminsteru v kostele svaté Margarety. Hledal jsem paní Trenthamovou, abych zjistil, jak vypadá, ale pak jsem si vzpomněl na Percyho zmínku, že nebyla pozvaná.
Daniel rostl jako z vody a dojalo mě, že první slovo, které vyslovil poprvé, bylo táta. Stále jsem uvažoval, jak dlouho bude ještě trvat, než si s ním budeme muset sednout a sdělit mu pravdu. Představa, že nevinné dítě bude zbytek života trávit jako bastard, mi připadala strašná.
„Ještě je na to brzy," opakovala neustále Bečky, ale bál jsem se, abychom to neodkládali dlouho. Někteří lidé na Chelsea Terrace totiž pravdu znají.
Sal mi poslala z Toronta gratulaci a informovala mě, že sama už s dětmi končí. Dvojčata Maureen a Babs a chlapci David a Rex se jí zdáli dost i na dobrou katoličku. Psala, že její muž povýšil, takže se jim daří celkem dobře. O touze podívat se do vlasti se v dopisech nikdy nezmiňovala. Ani jsem se jí nedivil, protože vzpomínky na domov představovaly opilého otce, spaní po třech v jedné posteli a nedostatek peněz, takže jídla nikdy nebylo dost.
Vždycky mi vyčítala, že v psaní dopisů jsem na tom hůř než Grace. Na práci se prý vymlouvat nemám, protože Grace je vrchní sestrou v nemocnici, kde školí personál, takže má ještě méně času než já. Bečky si dopis přečetla a se sestrou souhlasila. Několik měsíců jsem se proto snažil o nápravu.
193
Kitty navštěvovala Chelsea Terrace za jediným účelem - vytáhnout ze mě peníze. Její požadavky stále stoupaly. Náš rozhovor trval vždy jen několik minut a jakmile jsem jí peníze podal, okamžitě zmizela. Uvědomoval jsem si, že s každým dalším otevřeným obchodem bude stále obtížnější Kitty přesvědčit, Že by se měla mírnit. Jakmile jsme se přestěhovali do nového domu, přicházela stále častěji.
Přes snahy Syda Wrexalla zabránit mi v koupi volných obchodů se mi jich přece jen podařilo získat sedm. Potom jsem se setkal se skutečným protivníkem. Měl jsme zájem o byty v číslech 25 až 99 a chtěl jsem blok koupit tak, aby si Wrexall vůbec nevšiml, co se děje. Nemluvě o touze po Čísle 1, které mělo, díky své poloze, v mých plánech získat celý blok, klíčové místo. V roce 1922 se mi všechno dařilo a už jsem se těšil, až se Daphne vrátí ze svatební cesty a pochlubím sejí, co jsem zatím dokázal.
Týden po návratu do Anglie nás pozvala na večeři do nového domova na Eaton Square. Nemohl jsem se dočkat, až jí vylíčím všechny novoty. Bylo mi jasné, že našich devět obchodů, nový dům na Gilston Road a blok s byty na ni udělá dojem. Věděl jsem, jak bude znít její první otázka, tak jsem si připravil odpověď. „Během deseti let získám celý blok, pokud mi můžete zaručit, že nedojde k žádné přírodní katastrofě nebo nevypukne válka."
Tísně před odchodem nám vhodili do schránky nějakou obálku.
I když ležela na rohožce, rozeznával jsem na ni výrazné písmo. Otevřel jsem ji a začetl se do plukovníkových slov. Najednou jsem si uvědomil, že je mi zle. Začal jsem uvažovat, proč   , chce plukovník na své místo rezignovat.
194
20. KAPITOLA
arlie byl v hale sám a okamžitě se rozhodl, že o plukovníkově dopise řekne Bečky až po návratu od Daphne. Moc se na večer těšila a plukovníkova nečekaná rezignace by jí ho jisté pokazila.
„Není ti něco, miláčku?" zeptala se Bečky, když sešla dolů. „Vypadáš pobledlý."
„Ne, je mi dobře," odpověděl a nervózně cpal dopis do náprsní kapsy. „Pospěš si, jinak přijdeme pozdě. A to by bylo škoda." Charlie se podíval na svou ženu, které se pod-růžový-mi šaty rýsovalo bříško. Vzpomněl si, jak jí je pomáhal vybrat. „Moc ti to sluší," pochválil ji. „Daphne zezelená závistí, až tě uvidí."
„Ty taky nevypadáš nejhůř."
„Když si obléknu frak, vždycky si připadám jako vrchní číšník z Ritzu," přiznal, když mu Bečky upravovala vázanku.
,Jak to můžeš vědět, vždyť jsi v Ritzu v životě nebyl?" zeptala se se smíchem.
„No, tentokrát jsem se alespoň oblékl ve vlastním obchodě," poznamenal a otevřel dveře.
„Jo, ale zaplatil jsi už účet?"
Cestou na Eaton Square se Charlie nedokázal soustředit na manželčiny řeči, protože se snažil odhalit důvod plukovníkovy rezignace ve chvíli, kdy jde všechno jak na drátku.
„Který způsob považuješ za nejlepší?" zaslechl naléhavý dotaz své ženy.
„To záleží na tobě," začal.
„Tys mě od chvíle, co jsme vyšli z domu, vůbec neposlouchal, Charlie Trumpere. Když si pomyslím, že nejsme svoji ještě ani dva roky!"
„Promiň," omluvil se a zaparkoval malý Austin za Silver Ghost, přímo před Eaton Square 14. „Vůbec by mi nevadilo tady bydlet," dodal a pomohl manželce z auta.
„Ještě ne," namítla.
„Proč?"
„Obávám se, že pan Hadlow by nám nebyl ochoten půjčit potřebný obnos."
195
Ch
m
E
Nestačili dojít na poslední schod a už se před nimi otevřely dveře. „Ani takový komorník by mi nebyl proti mysli," zašeptal Charlie.
„Ovládej se."
„Samozřejmě. Nesmím zapomínat, kam patřím." Komorník je uvedl do salonu, kde Daphne upíjela suché martini. „Drahouškové," začala, ale Bečky se jí rozběhla obejmout. Vtom si všimla, že bříško má i Daphne. „Proč jsi mi nic neřekla?" zeptala se. „Moje malé tajemství. Ale zdá se, že jsi, jako obvykle, výrazně napřed." „Tak moc ne," ohradila se Bečky. „Kdy to čekáš?"               _
„Doktor Goud tvrdí, že někdy v lednu. Jestli to bude kluk, bude se jmenovat Clarence, holčička by se jmenovala Clarissa.' Všichni se zasmáli.                                                         L
,.Neopovažujte se ta jména zesměšnit. Jmenovali se tak Per-cyho nejváženější příbuzní," vysvětlovala. Vtom se ve dveřích do salonu objevil Percy.                                                       ,.._
„Na mou duši," potvrdil její slova. „Ale nedokážu se rozpomenout, čím se vlastně proslavili." „Vítejte doma," potřásl si s ním Charlie rukou.               '    ;m
„Díky, Charlie," řekl, a políbil Bečky na obě tváře. .Jsem zatraceně rád, že vás zase vidím." Sluha mu podal sklenici whisky se sodou. ,A teď mi vyprávějte, co se dělo. A prosil bych nevy-pustit žádný detail."
Posadili se na pohovku a Daphne se připojila k Charliemu, který si prohlížel portréty na stěnách.
„Percyho předkové," poznamenala. „Všechny malovali druhořadí umělci. Většinu z nich bych klidně vyměnila za Pannu Marii s Jezulátkem, kterou máte v salonu."
.Ale tenhle ne," namítl a zastavil se před portrétem druhé markýzy z Wiltshiru.
.Ano, to je Holbein," souhlasila. „Máš pravdu. Ale obávám se, že od té doby to šlo s kopce."
„Tomu nerozumím, lady," ušklíbl se Charlie. „Víte, moji předkové se nenechávali portrétovat. Když o tom tak uvažuju, nemyslím, že by měl Holbein příliš zákazníků mezi pouličními obchodníky z East Endu."
Daphne se rozesmála. „Tak jsem si vzpomněla, Charlie, co je s tvým předměstským přízyukem?"
„Co byste si tak představovala, markýzo, půl kila rajčat a flákej grap, nebo pořádnej flám?"
196
„To už je lepší. Nemůžeme dopustit, aby ti několik večerních lekcí stouplo do hlavy."
„Pšt," sykl a ohlédl se po Bečky, usazené na pohovce. „Moje žena o našich schůzkách neví a já jí nic neřeknu, dokud..."
„Chápu," souhlasila. „Slibuju, že ode mě se taky nic nedozví. Neřekla jsem o tom ani Percymu." Ohlédla se po Bečky, zabrané do rozhovoru s jejím manželem. .Mimochodem, jak dlouho ještě?"
„Odhaduju to na deset let," začal Charlie rozvíjet připravenou odpověď.
.Ach, myslela jsem, že to obvykle trvá jen devět měsíců," namítla. „Samozřejmě pokud nejsi slon."
Charlie se rozesmál, když mu došlo, na co se vlastně ptala. „Myslím, že ještě tak dva měsíce. Kluk by se jmenoval Tommy, holčička Debbie. Takže ať Bečky porodí cokoli, doufejme, že to bude vhodný partner pro Clarence nebo Clarissu."
„Hezká představa, ale svět se teď tak mění, že bych se nedivila, kdyby moje dítě skončilo jako prodavač v některém z tvých
obchodů."
Daphne na něho naléhala spoustou otázek, ale Charlie nedokázal odtrhnout pohled od Holbeina. Nakonec ho získala slovy: „Pojď, Charlie, půjdeme něco sníst. Mám teď pořád hlad."
Percy a Bečky vstali a následovali Daphne a Charlieho do jídelny.
Prošli dlouhou chodbou do místnosti, která rozměry i rozvržením odpovídala salonu. Stěny zdobilo šest rozměrných Rey-noldsových pláten. „Tentokrát je jedinou příbuznou támhleta ošklivá," ujistil je Percy, usedl na jednom konci stolu a ukázal na vysokou šedou postavu nějaké dámy, visící za ním. „Bez velkolepého věna by Wiltshire těžko získala."
Usadili se u stolu. Bylo prostřeno pro čtyři, ale pohodlně by se sem vešlo i osm lidí. Následovala večeře o čtyřech chodech, která by nasytila i šestnáct strávníků. Za každou židlí stál lokaj v livreji, připravený okamžitě uspokojit každé přání. „V každé slušné domácnosti by měl být jeden lokaj," zašeptal Charlie přes stůl manželce.
U večeře přetřásali všechno, co se za poslední rok udalo. Při druhém šálku kávy nechaly Daphne a Bečky muže vychutnat doutník a odešly. Charlie měl pocit, jako by Wiltshirovi nikdy
neodjeli.
„Jsem rád, že děvčata odešla," začal Percy. „Obávám se, že se budeme muset dotknout méně příjemného tématu."
i
197
Charlie vyfoukl dým a uvažoval, jaké to asi je, žít tímto způsobem denně.
„Když jsme byli s Daphne v Indii," pokračoval Percy, „setkali jsme se s tím floutkem Trenthamem." Charlie se rozkašlal, ale pozorně sledoval Percyho líčení rozhovoru s Trenthamem. „Jeho výhrůžky, že ti dá co proto, jsou samozřejmě jen plané řeči, ale Daphne má pocit, že bys měl být v obraze."
„Ale co s tím můžu dělat?" odklepl Charlie sloupek popela na stříbrný talířek, který se před ním ocitl právě včas.
„Bojím se, že moc ne," souhlasil Percy. „Ale když člověk ví, I co mu hrozí, může se lip bránit. Každou chvíli by se měl vrátit do Anglie a jeho matka všude rozhlašuje, že dostal tak neodolatelnou nabídku z City, že byl ochoten obětovat své postavení v armádě a vzdát se služby. Nevím o nikom, kdo by jí věřil a většina rozumných lidí si myslí, že City není pro takové jako Trentham vhodné místo."
„Myslíš, že bych o tom měl říct Bečky'?" ,.Ne, myslím, že ne. Ani já jsem Daphne nevyprávěl o svém druhém setkání s Trenthamem. Narazil jsem na něj v Overseas klubu. Proč Bečky zatěžovat detaily? Podle toho, co jsem od ní dnes slyšel, se mi zdá, že toho má i tak dost." „Navíc bude zanedlouho rodit," dodal Charlie. „Přesné tak," souhlasil Percy. „Zatím to nechme tak, jak to je. Tak co, připojíme se k dámám?"
Ve vedlejší místnosti, plné dalších předků na stěnách, vyprávěla Daphne o Američanech, které sice obdivovala, ale měla pocit, že Britové ty drahoušky neměli opouštět. Afričané ji nadchli, ale podle ní měli mít možnost žít samostatněji. Indové se podle ní nemohou dočkat samostatnosti, alespoň to tvrdí ten drobný muž, který dochází do budovy vlády zahalený do ubrusu.
„Nemluvíš náhodou o Gándhím?' zeptal se Charlie a pokuřoval doutník už s větší jistotou. „Na mě udělal dobrý dojem."
Cestou domů na Gilston Road Bečky vesele štěbetala o všem, co se dozvěděla od Daphne. Charlie měl dojem, že o Trenthamovi a jeho výhrůžkách mezi nimi nepadlo ani slovo.
Sám prožil bezesnou noc. Částečně díky těžkému jídlu a alkoholu, ale především se neustále v mysli vracel k plukovníkově nečekané rezignaci a Trenthamově blížícímu se návratu.
Ve čtyři ráno vstal, oblékl si staré šaty a vydal se na tržiště. Chodíval tam alespoň jednou týdně, protože byl přesvědčený, že tak dobře jako on to nikdo nezvládne. Nedávno se nějakému
198
Nedu Denningovi podařilo vnutit mu několik beden přezrálých avokád a bedničku pomerančů, které vůbec nechtěl. Charlie se rozhodl toho člověka z tržnice jednou provždy odstranit.
Následující pondělí nastoupil Ned Denning jako vedoucí hokynářství.
Strávil příjemné ráno hledáním zboží pro obchody v čísle 147 a 131 a o hodinu později ho Bob Makins spolu s Nedem odvezl v nové dodávce zpátky na Chelsea Terrace.
V zelinářství pomohl vyložit zboží a několik minut před sedmou byl zpátky doma na snídani. Měl pocit, že na telefonát plukovníkovi je ještě brzy.
Kuchařka mu předložila vajíčka se slaninou. Snídal s Danielem a jeho chůvou. Bečky se ještě nevzpamatovala z následků opulentní večeře u Daphne.
Při snídani se snažil odpovídat na Danielovy nekonečné dotazy, dokud chůva nevzala protestujícího chlapce a neodnesla ho nahoru do dětského pokoje. Charlie se zadíval na hodinky. Do osmé zbývalo ještě několik minut, ale měl pocit, že déle už nevydrží čekat. Odebral se do haly, zvedl sluchátko a nadiktoval dívce v centrále číslo Flaxman 172. Za chvíli měl spojení.
„Mohu mluvit s panem plukovníkem?"
„Řeknu mu, že jste na drátě, pane Trumpere," ozvalo se z druhé strany. Charlie si pobaveně pomyslel, že v telefonu svůj přízvuk asi nikdy neutají.
„Dobré ráno, Charlie," ozval se další nezaměnitelný hlas.
„Mohl bych za vámi zajít, pane?" zeptal se.
„Samozřejmě," souhlasil plukovník. „Ale mohlo by to počkat do desíti? Elizabeth odjede na návštěvu k sestře do Cam-
den Hillu."
„Budu tam přesně v deset," slíbil Charlie. Položil sluchátko a rozhodl se zbývající dvě hodiny vyplnit obchůzkou obchodů. Už podruhé se ten den vydal na Chelsea Terrace. Bečky se ještě neobjevila.
Vyšli s Arnoldem z čísla 129 a Charlie se mu svěřil, že obchod s lihovinami mu dělá starosti. Stále ještě to není ono, přestože zřídili dodávky do domu, které původně poskytovalo jen zelinářství. Charlie byl hrdý, že jeho obchod jako jeden z prvních v Londýně přijímá telefonické objednávky a ještě ten den je vyřídí. Byl to další z nápadů, které odcizil Američanům, a čím víc o té zemi četl, tím víc ji toužil navštívit a vidět všechno na vlastní oči.
199
Vybavil si svou první donáškovou službu s dědečkovou károu a s Kitty jako obsluhou. Teď tyto služby zajišťovala modrá dodávka o síle tří koňských sil, ozdobená po obou stranách zlatým nápisem Trumper, poctivý obchodník, založeno v roce 1823.
Zastavil se na rohu a zadíval se na obchod, který bude masivními dvojkřídlými dveřmi a velkou výlohou vždycky dominovat celé ulici. Věděl, že se nezadržitelně blíží chvíle, kdy vejde a nabídne panu Fothergillovi šek na uhrazení dluhů. Bývalý zaměstnanec z čísla 1 ho nedávno ujistil, že starožitník účet v bance překročil už o více než dva tisíce liber.
Potom vešel dovnitř, aby zaplatil daleko menší Částku za nové zarámování Panny Marie s Jezulátkem. Zeptal se dívky za pultem, jestli je obraz, který měl být hotový už před třemi týdny, připravený.
Zpoždění mu vůbec nevadilo, protože měl alespoň důvod občas se ve starožitnictví zastavit. Za pultem se odlepovaly tapety a pracovala tam jediná dívka. Usoudil, že majitel má problémy i s platy pro zaměstnance.
Obraz v novém zlaceném rámu mu přinesl sám pan Fother-gill.
„Děkuji," řekl Charlie a zadíval se na pevné tahy štětce v různých odstínech modré a červené, které tvořily portrét. Uvědomil si, jak moc mu obrázek chyběl.
.Jakou může mít cenu?" zeptal se a podal majiteli obchodu desetišilinkovou bankovku.
„Pár liber," odpověděl odborník a pohrával si s motýlkem. „Na kontinentě najdete bezpočet kopií od neznámých umělců." „Opravdu?" podivil se Charlie, zadíval se na hodinky, zasunul do kapsy účet, rozloučil se a odešel. Dopřeje si čas na procházku přes Princess Gardens a zvolna dojde až k plukovníkovu domu. Předpokládal, že tam přijde několik minut před desátou.
Ačkoli bylo ještě dost brzo, chodníky byly už plné lidí a Charlie se zdravil se známými zákazníky. „Dobrý den, pane Trumpere."
„Dobrý den, pane Symondsi," odpověděl, když přecházel silnici, aby si zkrátil cestu přes zahrady.
Uvažoval, co řekne plukovníkovi, až zjistí důvod jeho nečekané rezignace. Ať už bude příčina jakákoli, Charlie byl odhodlaný si starého vojáka udržet. Zavřel za sebou bránu parku a vydal se po vyšlapané pěšince.
200
Ustoupil, aby mohla projít paní s kočárkem a zasalutoval starému vojákovi, sedícímu na lavičce. Přešel trávník, vyšel na Gilston Road a zase za sebou zavřel branku,
Pokračoval směrem ke Tregunter Road a stále zrychloval krok. Usmál se, když míjel svůj dům a úplně zapomněl, že stále drží pod paží obraz. Zcela ho zaměstnávaly myšlenky na plukovníkovu rezignaci.
Vtom někde za sebou zaslechl výkřik a bouchnutí dveří. Instinktivně se otočil a zahlédl vyběhnout na ulici nějakou rozevlátou postavu, která vyrazila směrem k němu.
Zmateně stál a pobuda se k němu blížil, až se několik kroků před ním náhle zastavil. Pár vteřin na sebe oba muži beze slova zírali. Ze zarostlé tváře nebylo možné usoudit, jestli jde o násilníka nebo slušného člověka. Vtom ho Charlie poznal a nemohl
uvěřit svým očím.
Nechtělo se mu věřit, že ten neoholený zanedbaný Člověk ve starém zeleném vojenském plášti a zmuchlané čepici je tentýž muž, se kterým se poprvé setkal před pěti lety na nádraží
v Edinburghu.
Charlie se v té chvíli zahleděl na tři světlejší kroužky na obou výložkách Trenthamova kabátu, odkud byly nedávno odstraněny tři kapitánské frčky.
Trentham se zadíval na chvíli na obraz a o vteřinu později se bez varování na Charlieho vrhl a obraz mu vytrhl z ruky. Otočil se a rozběhl se na opačnou stranu ve směru, odkud se objevil. Charlie se za útočníkem rozběhl a rychle ho doháněl. Trentha-movi překážel v běhu těžký kabát a obraz.
Když mu zbýval necelý metr a už se po útočníkovi natahoval, zaslechl další výkřik. Chvíli váhal, ale uvědomil si, že vychází z jeho domu. Bylo mu jasné, že nezbývá než nechat Tfenthama i s obrazem zmizet, otočil se a vyběhl několik schodů ke dveřím. Vběhl do salonu a zastihl kuchařku a chůvu, jak se sklánějí nad Bečky. Ležela na pohovce a křičela bolestí.
Když zahlédla Charlieho, uklidnila se a vypravila ze sebe:
„Dítě už je na cestě."
„Opatrněji zvedneme a pomůžete mi ji donést do auta," nařídil kuchařce.
Společně ji dopravili z domu a chůva běžela před nimi otevřít dvířka auta. Položili ji na zadní sedadlo. Charlie se na svou ženu zadíval. Byla bledá a oči se jí horečně leskly. Zdálo se, že ztrácí vědomí. Zabouchl dvířka, skočil na přední sedadlo a křikl na kuchařku, která už otáčela klikou, aby nahodila motor.
201
„Zavolejte mé sestře do nemocnice a vysvětlete jí, že jsme na cestě. A řekněte jí, aby byli připraveni na komplikace."
Motor naskočil, kuchařka uskočila stranou a Charlie vyjel na ulici. Vyhýbal se chodcům, cyklistům, tramvajím, koním a ostatním automobilům a hnal se na jih směrem k Temži.
Každou chvíli se otáčel dozadu. Nevěděl, jestli Bečky ještě žije. „Ať to oba přežijí!" křičel ze všech sil. Pokračoval po nábřeží s rukou na klaksonu, občas i křičel na chodce, kteří se mu připletli do cesty. Když přejížděl most Southwark, zaslechl Bečky zasténat.
„Už tam budeme, miláčku," sliboval. .Ještě chvilku vydrž." Na druhé straně mostu zabočil doleva a nezpomalil, dokud neviděl nemocnici. Vřítil se do dvora, objel květinový záhon a už viděl Grace se dvěma muži v bílých pláštích s připravenými nosítky.
Muži položili Bečky na nosítka. Charlie vyskočil z auta, vzal svou ženu za ruku a běžel vedle nosítek. Stoupali po schodech nahoru a Grace mu vysvětlovala, že na operačním sále v prvním patře na ně čeká místní nejlepší porodník doktor Armitage. Muži s Bečky zmizeli za dveřmi a Charlieho nechali čekat na chodbě. Rázoval tam a zpátky a vůbec si neuvědomoval, že ho někdo míjí.
O několik minut později vyšla Grace. Ujistila ho, Že doktor Armitage má situaci pod kontrolou a Bečky nemůže být v lepších rukou. Dítě očekávají každým okamžikem. Stiskla bratrovi ruku a zmizela zpátky na operačním sále. Charlie dál rázoval chodbou, myslel na svou ženu a jejich první dítě a na příhodu s Trenthamem si vůbec nevzpomněl. Modlil se, aby to byl chlapec. Daniel by měl bratra a Tommy by jednou mohl převzít vedení společnosti. Modlil se, aby Bečky při porodu jejich prvního syna moc netrpěla. Procházel dlouhou, zeleně vymalovanou chodbou a mumlal si pro sebe, jak moc Bečky miluje.
O hodinu později se objevil vysoký hubený muž a za ním Garce. Charlie se na ně podíval, ale chirurg měl na tváři roušku a Charlie nedokázal z jeho výrazu odhadnout, jak operace dopadla. Doktor Armitage roušku odložil a Charlie z jeho obličeje okamžitě vyčetl odpověď.
„Podařilo se mi zachránit vaši manželku," začal, „ale pro dceru jsme přes veškerou snahu už nic udělat nemohli. Je mi to moc líto."
202
21. KAPITOLA
Ještě několik dnů po operaci Bečky neopouštěla nemocniční pokoj.
Charlie se později od Garce dozvěděl, Že ačkoli doktor Armitage jeho manželku zachránil, několik týdnů bude trvat, než se plně zotaví. Nepřidalo ji ani sdělení, že by už neměla mít děti, jinak riskuje život.
Charlie za ní chodil každý den ráno i večer, ale trvalo ještě dva týdny, než mu dokázala vylíčit, jak Guy Trentham vtrhl k nim do domu a vyhrožoval, že jestli mu neprozradí, kde je ten obraz, zabije ji.
, Ale proč? Nedokážu pochopit důvod," namítl Charlie. „Už se ten obraz někde objevil?"
„Zatím po něm není ani stopy," odpověděl, ale v tu chvíli se objevila Daphne s velkým košem různých dobrot. Políbila Bečky na tvář a hned vzápětí se dušovala, že ovoce nakoupili ráno u Trumpera. Bečky se usmála a pustila se do broskve. Daphne se posadila na kraj postele a okamžitě začala líčit poslední novinky.
Sdělila jim, že byla na návštěvě u Trenthamových a zjistila, že Guy zmizel do Austrálie. Jeho matka tvrdí, že v Anglii se vůbec neobjevil a rovnou z Indie odjel do Sydney. „Přes Gilston Road," poznamenal Charlie. „Policie si myslí něco jiného," namítla Daphne. „Jsou přesvědčeni, že z Anglie odjel v roce 1920 a nemají žádný důkaz, že by se tu od té doby objevil."
„No, my jim do toho světlo vnášet nebudeme," řekl Charlie a vzal Bečky za ruku.
„Proč ne?" zajímala se Daphne.   i
„Protože Austrálie je dost daleko, tam si může hledět svého. V každém případě pronásledovat ho podle mě nemá smysl. Pokud mu Australané poskytnou dostatečně dlouhý provaz, pověsí
se sám."
„Ale proč Austrálie?" zeptala se Bečky.
„Paní Trenthamová všem vykládá, že Guyovi nabídli podíl ve firmě obchodující s dobytkem — podmínky jsou tak výhodné, že by bylo škoda to nepřijmout, i když se původně služby
203
vzdát nechtěl. Mám pocit, že té historce věří jen vikář." Ale ani Daphne netušila, proč se Trentham s takovou chtivostí vrhl na Charlieho obrázek.
Několikrát za Bečky zašel i plukovník se svou manželkou. Protože neustále hovořil o budoucnosti podniku a o svém dopise se nezmínil ani slovem, Charlie na něj nenaléhal.
Až od Crowthera se Charlie náhodou dozvěděl, kdo koup blok s byty.
O šest týdnů později vezl Charlie manželku domů na Gilston Road. Cítila se daleko lépe, ale doktor Armitage upozornil, že by měla ještě minimálně měsíc odpočívat, než se vrátí do práce. Charlie lékaři slíbil, že na ni dohlédne a nedovolí jí cokoli dělat, dokud nebude naprosto zdravá.
Po návratu domů ji Charlie uložil s knížkou do postele a vrátil se na Chelsea Terrace. Zašel do klenotnictví, které se mu za manželčiny nepřítomnosti podařilo získat.
Dlouho vybíral, až zvolil šňůru perel, zlatý náramek a dámské hodinky. Byly to dárky pro Grace, staniční sestru a sestru, která o Bečky pečovala. Vzápětí se zastavil v zelinářství, kde požádal Boba, aby vybral koš nejlepšího ovoce, zatímco se odebral osobně vybrat do obchodu s lihovinami láhev vybraného značkového vína. „Oboje pošlete panu Armitageovi na Cado-gan Square 7, Londýn SW1," dodal.
„Hned to zařídím. Ještě něco, když už jsme u toho?' zeptal se Bob.
„Ano. Tuto dodávku opakujte každé pondělí až do konce doktorova života."
Asi o měsíc později, někdy v listopadu 1922, se Charlie doslechl o Arnoldových potížích s výměnou jedné prodavačky. Zajištění personálu představovalo pro Arnolda poslední dobou neustálý zdroj bolestí hlavy. O každé volné místo se ucházelo padesát až sto lidí. Arnold vybral vážné kandidáty, se kterými si potom promluvil Charlie. Nakonec rozhodli koho přijmou.
To pondělí měl Arnold vybrané kandidátky na uvolněné místo v květinářství, protože jedna z prodavaček odcházela do důchodu.
„I když jsem vybral tři nejlepší, myslím, že by tě mohla zajímat jedna z těch, které jsem odmítl. Na tuhle práci nemá kvalifikaci, ale..."
Charlie se zadíval na papír, který mu Arnold podal. „Joan Moorová. Proč bych...?" začal Charlie a zběžně prolétl její žá-
204
dost. „Aha, už chápu. Tobě nic neunikne, Tome." Četl dál. „Ale já nepotřebuju...no, na druhou stranu, možná ano." Vzhlédl. „Sjednej mi s ní schůzku na příští týden."
Následující úterý hovořil s Joan Moorovou více jak hodinu a pozval ji rovnou k nim domů. Na první pohled na něj dělala dojem veselé, dobře vychované, ale poněkud nezralé dívky. Než jí nabídne místo služebné u své manželky, rád by znal odpovědi na několik otázek.
„Žádala jste o to místo proto, že jste věděla o vztahu mezi mou ženou a vaší bývalou zaměstnavatelkou?"
Dívka mu pohlédla zpříma do oči. „Ano, pane."
„Vaše předešlá zaměstnávatelka vás propustila?"
,,Ne tak docela, pane. Ale když jsem odcházela, odmítla mi dát doporučení."
, Jaký k tomu měla důvod?"
„Chodila jsem s druhým komorníkem a neinformovali jsme o tom správce, který má služebnictvo na starosti."
„Chodíte s ním stále?"
Dívka zaváhala. „Ano, pane. Víte, doufáme, že až něco našetříme, budeme se moct vzít."
„Dobře, v tom případě můžete v pondělí nastoupit. Potřebné formality s vámi vyřídí pan Arnold."
Když Charlie sdělil Bečky, že jí našel komornou, nejdřív se rozesmála a pak se zeptala: „Na co mi bude?" Charlie jí jasně vysvětlil, proč ji potřebuje a když skončil, Bečky uznala: „Ty jsi strašný chlap, Charlie Trumpere, o tom není pochyb."
Na únorové schůzi vedení v roce 1924 upozornil Crowther kolegy, že číslo 1 by mohlo být na prodej dřív, než čekali.
„Proč?" zeptal se Charlie se zájmem,
„Váš odhad, že Fothergill vydrží nanejvýš dva roky, se ukázal jako prorocký."
„Kolik požaduje?"
„Tak jednoduché to není."
„Proč?"
„Protože má v úmyslu rozprodat všechno sám."
„V dražbě?" zeptala se Bečky.
,Ano. Vyhne se tak poplatku za zprostředkování."
„Aha. A jakou hodnotu má obchod?" zeptal se plukovník.
,Ani to není tak jednoduché," namítl Crowther. „Obchod je čtyřikrát větší než všechny ostatní na Chelsea Terrace, má pět poschodí a je větší než Wrexallova hospoda na rohu. Má velké

205
výlohy a dva vchody, jeden z Fulham Rbad. To všechno jeho hodnotu zvyšuje."
„Přesto, mohl byste se pokusit o odhad?" trval na svčm plukovník.
„Když na mě naléháte, odhadoval bych to kolem dvou tisíc, ale mohou to být i tři, když bude zájem."
„A co zboží," zeptala se Bečky. „Víme, co s ním chce podniknout?"
, Ano, prodá je spolu s nemovitostí."
.Jakou má hodnotu?' zeptal se Charlie. .„Zhruba."
„Obávám se, že tomu rozumí lépe paní Trumperová."
„Už to není tak zajímavé. Své nejlepší kusy prodal prostřednictvím Sotheby's a obávám se, že Christie's také nepřišli zkrátka. To co zbylo bych ale i tak odhadovala na tisíc liber."
„Takže nemovitost se zbožím přijde zhruba na tři tisíce liber," shrnul Hadlow.
„Ale ten obchod bude stát daleko víc," namítl Charlie.
, Jak to?" podivil se Hadlow.
„Protože mezi zájemci bude i paní Trenthamová."
„Jak to víte?" zeptal se plukovník.
„Protože naše komorná stále ještě chodí s jejich komorníkem."
Všichni se zasmáli, jen plukovník zaúpěl: „Ne, podruhé už ne. Nejdřív ty byty, teď tohle. Kdy už to skončí?"
„Obávám se, že dokud bude naživu, bude stát proti nám," odpověděl Charlie.
„Možná nám nedá pokoj ani po smrti," poznamenala Bec-  [ ky.
„Jestli narážíte na jejího syna," ozval se plukovník, „pochybuji, že by nám mohl z té dálky působit nějaké potíže. Ale co se týče matky, taje horší než samo peklo..."
„To je sice pravda, ale potřebujeme stanovit limit, kam až můžeme pří koupi Čísla 1 jít."
„Myslím, že za daných okolností se cena může vyšplhat až na pět tisíc," odhadovala Bečky.
, „Ale víc si nemůžeme dovolit," oznámil Hadlow s hlavou skloněnou nad papíry před sebou.
„Možná o jedno podání výš," navrhla Bečky.
„Promiňte, ale nerozumím," přiznal Hadlow. „Co to znamená?"
„Podání obvykle nepředstavuje přesnou sumu, kterou si stanovíte, pane Hadlowe. Většina návštěvníků aukcí se rozhodne
206
pro určitou sumu, ale čísla se zaokrouhlují. Když jste tedy ochoten jít o jedno podání výš, vyhráváte."
Charlie přikyvoval a Hadlow obdivně připustil: „Souhlasím tedy jít o jedno podání výš."
„Rád bych připomněl, že paní Trumperová s její zkušeností bude postupovat obdobně," ozval se plukovník.
„To je od vás milé, plukovníku, ale budu potřebovat pomoc svého muže a vlastně vás všech," odpověděla Bečky s úsměvem. „Víte, sestavila jsem už plán," a svěřila spolupracovníkům, co má na mysli.
„To bude zábava," pochvaloval si plukovník, když skončila. „Je možné se účastnit jako pouhý divák?"
„Jistě. Musíte přijít všichni. Těsně před začátkem se usadíte v řadě za paní Trenthamovou."
„Zatracená ženská," ulevil si plukovník. „Omlouvám se." „Jistě. Nesmíme ale zapomínat, zeje amatér," dodala Bečky. „Co to znamená?" zeptal se Hadlow.
„Někdy se amatéři nechají strhnout a profesionálové jsou proti nim bez šance, protože amatér zajde nečekaně daleko. Musíme mít na paměti, že to může být její první aukce, možná zatím na žádné nebyla. Navíc touží uspět stejně jako my. Má výhodu rozsáhlejších finančních možností, takže ji musíme zdolat prohnaností." Proti tomuto rozboru nikdo neprotestoval. Po skončení schůze probrala Bečky svůj plán s Charliem podrobně. Jedno dopoledne musel strávit v aukční síni Sotheby's a usilovat o vydražení tří kousků holandského stříbra. Postupoval sice podle manželčiných instrukcí, ale nakonec odešel s georgiánskou miskou na hořčici, o kterou vůbec neměl zájem.
„Praxe je nejlepší škola," ujistila ho Bečky.„Děkuj Bohu, Že se nedražil Rembrandt."
U večeře mu vysvětlila podrobný průběh dražby se všemi úskalími. Dozvěděl se, Že existují různá znamení, pomocí nichž je možné se domlouvat s dražitelem, takže soupeři netuší, že pokračujete, zatímco vy máte možnost zjistit, kdo stojí proti vám. „Ale paní Trenthamová je určitě odhodlaná tě zničit," namítl, když ukrojil krajíc chleba. „Nakonec přece zůstanete jen vy dvě."
„Předtím ji vyvedeš pořádně z míry ty. Pak se teprve objevím
já," namítla.
„Ale představenstvo souhlasilo, abys..." „Abych šla o jedno podání nad pět tisíc."
207
„Ale..."
„Žádné ale, Charlie," oznámila a přidala manželovi dušené maso. „Ráno v den aukce nastoupíš v plné parádě ve svém nejlepším obleku. Posadíš se do sedmé řady hned vedle uličky a budeš se snažit vypadat sám se sebou spokojený. Potom budeš přihazovat o jedno podání nad tři tisíce liber. Až paní Trentha-mová navrhne další sumu, a ona tak nepochybně učiní, vstaneš a jako poražený opustíš síň. Potom budu pokračovat já."
„To nezní špatně," souhlasil Charlie a nabral si hrášek. „Ale paní Trenthamová určitě hned prokoukne, o co ti jde."
„Nemá šanci," namítla Bečky. „Budu mít domluvený signál s dražitelem. Ten se jí nemůže podařit odhalit." „Ale budu já schopný pochopit, o co jde?" .Jistě," uklidnila ho. „Ty budeš přesně vědět, co má gesta s brýlemi znamenají." „Brýle? Tys přece brýle nikdy nenosila." „V den aukce je mít budu. Když je budu mít na nose, poznáš, že budu pokračovat. Až je odložím, mám v úmyslu skončit. Dražitel tedy po tvém odchodu uvidí, že mám brýle na nose a pokraČuju. Paní Trenthamová si bude myslet, že jsi pryč a to ji natolik rozradostní, že nechá za sebe klidně pokračovat někoho jiného."
„Jsi hlavička," pochválil ji Charlie a zvedl se s prázdnými talíři. „Ale co když tě paní Trenthamová uvidí mluvit s dražitelem nebo tvůj smluvený signál odhalí ještě předtím, než pan Fothergill začne?"
„Nemá Šanci," oznámila Bečky. „Na signálu se domluvím s panem Fothergillem těsně před zahájením aukce. Plánuju to na chvíli, kdy halasně vejdeš ty a hned vzápětí se za ní posadí naši spolupracovníci. S trochou štěstí bude tak rozrušená děním kolem, že si mě ani nevšimne.
„Vzal jsem si moc chytrou holku," prohlásil obdivné.
„Když jsme spolu chodili do školy na Jubilee Street, nikdy bys nic takového nepřipustil."
Ráno v den dražby Charlie při snídani skrýval nervozitu, zatímco Bečky vypadala vyrovnaně. Na klidu jí přidala Joarfina informace, kterou její komorník zaslechl od kuchaře, že paní Trenthamová stanovila jako limit čtyři tisíce liber.
„Jen mi není jasné..."
.Jestli tu sumu plánovala přes kuchařku? Možné to klidně je. Nakonec, ta ženská je stejně prohnaná jako ty. Ale pokud se bu-
208

déme držet našeho plánu - a nezapomínej, že každý, včetně paní Trenthamoyé, má omezené možnosti - můžeme ji porazit."
Začátek aukce byl ohlášen na desátou dopoledne. Dvacet minut před zahájením vešla paní Trenthamová a vydala se uličkou dopředu. Usadila se uprostřed třetí řady. Z jedné strany si položila na vedlejší sedadlo kabelku, z druhé katalog. Zajistila si tak, aby si vedle nikdo nesedl. Za deset minut deset vešel do zpola zaplněné síně plukovník s oběma kolegy z vedení společnosti a zamířili podle instrukcí přímo za její sedadlo. Zdálo se, že ji jejich přítomnost nezajímá. O pět minut později vešel Charlie. Prošel uličkou uprostřed sálu, zvedl klobouk na pozdrav několika známým dámám, potřásl si rukou s jedním ze stálých zákazníků a nakonec se usadil na kraji sedmé řady. Dal se do hovoru se sousedem. Hlasitě probírali cestu anglického kriketového mužstva do Austrálie a znovu vysvětloval, že není spřízněný se slavným australským pálkařem, že je to jen shoda jmen. Velká ručička na hodinách za dražebním pultíkem se nezadržitelně blížila ke dvanáctce.
Ačkoli síň nebyla o mnoho větší než vstupní hala Daphneina domu na Eaton Square, podařilo se sem směstnat okolo stovky židlí různé velikosti i tvarů. Stěny byly potažené zeleným suknem, na němž prosvítala místa, kde kdysi visívaly obrazy, a koberec byl tak prošlapaný, že Charlie místy rozeznával prkna podlahy. Začínal mít pocit, že cena, za kterou bude možné starožitnictví pozvednout na úroveň ostatních Trumperových obchodů, bude vyšší než očekával.
Rozhlédl se kolem a usoudil, že zatím je v místnosti přibližně sedmdesát lidí. Uvažoval, kolik z nich přišlo na dražbu a kolik chce být pouze svědky souboje mezi Trumperovými a paní Trenthamovou.
Syd Wrexall, jako představitel sdružení obchodníků, se už usadil se založenýma rukama v první řadě a snažil se tvářit vyrovnaně. Jeho mohutná postava zabírala téměř dvě židle. Charlie očekával, že maximálně po třetím zvyšování skonči. Zahleděl se na paní Trenthamovou, jak ze třetí řady upírá oči na hodiny.
Dvě minuty před začátkem vklouzla do aukční síně Bečky. Charlie seděl na krajním sedadle připravený do písmene splnit instrukce. Zvedl se a vydal se směrem k východu. Paní Trenthamová se ohlédla, aby zjistila, co má v úmyslu. Vzal si jen další seznam nabízených položek a vrátil se zvolna na své místo. Cestou prohodil pár slov s jedním obchodníkem, který si vzal na dražbu volno.
209
Když se znovu posadil, nedíval se ani po své manželce, která byla skrytá kdesi vzadu, ani po paní Trenthamové, ačkoli cítiJ, jak ho provrtává pohledem.
Hodiny odbily desátou a pan Fothergill - vysoký hubený muž a pečlivě učesanými šedými vlasy a s květinou v knoflíkové dírce - vystoupil po dvou schůdcích ke dřevěnému pultíku. Charlie si pomyslel, že vypadá impozantně, jak se nad nimi tyčí. Jakmile se starý pán uklidnil, opřel se rukou o hranu pultíku a upřel pohled na přítomné. Uchopil kladívko a začal: „Dobrý den, dámy a pánové." Síní se rozhostilo ticho.
„Prodej nemovitosti známé jako Chelsea Terrace číslo jedna se vším vybavením i zbožím byl veřejnosti oznámen již před dvěma týdny. Přijata bude nejvyšší nabídka. Nový majitel splatí deset procent ceny ihned po skončení aukce a zbytek doplatí do devadesáti dnů. Tyto podmínky jsou uvedeny i na seznamu, ale opakuji je, abychom předešli nedorozumění."
Odkašlal si a Charlie cítil, jak se mu zrychluje tep. Zadíval se na plukovníkovy zaťaté pěsti a všiml si, že Bečky vyndala z kabelky brýle a položila si je do klína.
„Vyvolávací cena je jeden tisíc liber," přerušil Fothergill ticho v sále. Mnoho lidí už stálo a opíralo se o stěny, všechna sedadla byla obsazena. Charlie upíral pohled před sebe. Pan Fothergill se usmál na Syda Wrexalla, který dál seděl se založenýma rukama a tvářil se odhodlaně. „Nabízí někdo víc?" „Tisíc pět set," ozval se Charlie poněkud hlasité. Ti, kteří nevěděli, co se tu odehrává, se rozhlíželi, kdo to byl. Někteří se obrátili s dotazem na své sousedy a rozproudil se hlasitý šepot. „Jeden tisíc pět set," zopakoval dražitel. „Nabídne někdo dva tisíce?" Pan Wrexall zvedl ruku jako snaživý školák toužící zodpovědět učitelovu otázku.
„Dva tisíce pět set," přihodil Charlie ještě dřív, než Wrexall spustil ruku dolů. „Dva tisíce pět set uprostřed sálu. Dočkáme se tří tisíc?" Pan Wrexall zvedl ruku pět centimetrů nad koleno, ale vzápětí ji nechal klesnout a zamračil se. „Nabídne někdo tři tisíce?" zeptal se pan Fothergill podruhé. Charliemu se nechtělo věřit, že by to bylo tak snadné. Získá číslo 1 za dva a půl tisíce. Při čekání na úder kladívka se každá vteřina vlekla jako minuta. „Nabídne někdo z přítomných tři tisíce?" zeptal se pan Fothergill zklamaně. „V tom případě nabízím Chelsea Terrace číslo 1 za dva tisíce pět set liber poprvé..." Charlie zadržel dech. „Podruhé." Dražitel zvedl znovu kladívko. „Tři tisíce,"
210
oznámil s úlevou, když paní Trenthamová zvedla ruku v rukavičce.
„Tři tisíce pět set," zareagoval Charlie, když se pan Fothergill usmál jeho směrem. Vzápétí se ale podíval na paní Trentha-movou a ta přikývla na čtyři tisíce.
Charlie po několika vteřinách vstal, upravil si kravatu a zamračené se vydal uličkou k východu. Neviděl, jestli si Bečky nasadila brýle ani nevěděl, jak se tváří paní Trenthamová. „Dočkáme se čtyř tisíc pěti set?" zeptal se dražitel a pohlédl směrem k Bečky. „Ano."
Otočil se zpátky k paní Trenthamové a zeptal se: „Pět tisíc, madam?" Očima bloudila po sále, ale zjevně nemohla odhalit, odkud přišla poslední nabídka. Šepot přešel v hlasité vyptávání. Všichni pátrali po tom, kdo souhlasil se čtyřmi a půl tisíci. Jen Bečky v poslední řadě nehnula ani brvou.
„Klid, prosím," požádal dražitel. „Poslední nabídka je Čtyři tisíce pět set. Má někdo zájem zaplatit pět tisíc?" Vrátil se pohledem k paní Trenthamové. Pomalu zvedala ruku, ale přitom se snažila zjistit, kdo stojí proti ní. Žádná další ruka se nezvedla, ale dražitel oznámil: „Pět tisíc pět set. Máme tu nabídku pět tisíc pět set." Zadíval se do řad přítomných. „Nabídne někdo víc?" Zadíval se směrem k paní Trenthamové, ale ta vypadala zmateně a ruce měla bezmocně složené v klíně.
„Tak tedy pět tisíc pět set poprvé," oznámil pan Fothergill. „Pět tisíc pět set podruhé" - Bečky stiskla rty, aby se ubránila úsměvu - „a potřetí," oznámil a zvedl kladívko.
„Šest tisíc," pronesla paní Trenthamová hlasitě a současně zvedla ruku. Sál vydechl. Bečky s povzdechem odložila brýle. Uvědomila si, že její pečlivě promyšlený plán selhal a paní Trenthamová zaplatí třikrát tolik, než je cena kteréhokoli obchodu na Chelsea Terrace.
Dražitel se zahleděl do poslední řady, ale Bečky svírala brýle v ruce. Vrátil se tedy pohledem k paní Trenthamové, jíž pohrával na tváři spokojený úsměv.
„Šest tisíc poprvé," oznámil dražitel a rozhlížel se po místnosti. „Šest tisíc podruhé a pokud není další nabídka, šest tisíc potřetí..." Znovu zvedl kladívko.
„Sedm tisíc liber," ozval se hlas zezadu. Všichni se otočili a zjistili, že Charlie se vrátil a stál se zdviženou rukou v uličce.
Plukovník se ohlédl a když zjistil, odkud je poslední nabídka, začal se potit. Na veřejnosti mu to bylo krajně nepříjemné. Vytáhl kapesník a otřel si čelo.
211
„Mám nabídku na sedm tisíc liber," oznámil překvapeně pan Fothergill.
„Osm tisíc," vyhrkl Charlie.
šepot v síni se změnil ve vřavu. Bečky chtěla vyskočit a vy-šoupnout manžela ven na ulici.
„Klid, prosím," požádal pan Fothergill. „Ticho!" žádal zvýšeným hlasem. Plukovník si otíral čelo, pan Crowther seděl s otevřenou pusou a pan Hadlow si podpíral hlavu rukama.
„Deset tisíc," nabídla paní Trenthamová. Bečky si všimla, že byla stejně jako Charlie v tranzu.
Dražitel se zeptal: „Dostaneme se na jedenáct tisíc?"
Charlie zamračeně zavrtěl hlavou a zastrčil ruce do kapes.
Bečky si oddechla úlevou a nervózně si nasadila brýle, které celou dobu svírala v ruce.
.Jedenáct tisíc," oznámil pan Fothergill s pohledem upřeným na Bečky. Než si stačila brýle sundat, peklo se rozpoutalo znovu. Charlie nebyl mocen slova.
Paní Trenthamová teď konečně našla svou protivnici. Se samolibým úsměvem pronesla: „Dvanáct tisíc liber."
Dražitel se podíval na Bečky, ale ta už uložila brýle do kabelky. Pohlédl na Charlieho. ale ten měl ruce zasunuté v kapsách.
„Nabídka z předních řad představuje dvanáct tisíc liber. Nabídne někdo víc?" zeptal se. Ještě jednou se podíval směrem k Bečky a Charliemu, ale vzápětí se vrátil k paní Trenthamové. „Pak tedy dvanáct tisíc poprvé," -ještě jednou se rozhlédl- „podruhé a potřetí..." Kladívko dopadlo na podložku. „Prohlašuji majetek za prodaný za dvanáct tisíc liber paní Gerald Trenthamové."
Bečky vyběhla ven. Charlie už rázoval po chodníku.
„Na co sis to hrál, Charlie?" vyhrkla několik kroků za ním.
„Věděl jsem, že může jít na deset tisíc," odpověděl. „Tolik má v bance."
„Jak jsi se to dozvěděl?"
„Dneska ráno mi to vzkázal její druhý komorník. Mimochodem, nastoupí u nás jako správce."
V tu chvíli vyšel plukovník. „Musím uznat, Rebeko, že váš plán byl skvělý. Naprosto jste mě zmátla."
„Mě taky," souhlasil Charlie.
„Hrozně jsi riskoval, Charlie Trumpere," nenechala se odbýt Bečky.
„Možná, ale aspoň jsem věděl, kam až můžu jít. Ale cos to prováděla ty?"
212
I
„Já jsme udělala chybu," připustila. „Bezmyšlenkovitě jsem si nasadila brýle. ..Čemu se směješ, Charlie Trumpere?"
„Diky Bohu za ryzí amatéry."
„Co tím chceš říct?"
„Paní Trenthamová si myslela, že pokračuješ. Byla tak zmatená, Že šla výš. Vlastně nebyla jediná, kdo se nechal unést. Dokonce mi začalo být líto..."
„Paní Trenthamové?"
„Ne," ohradil se Charlie. „Pana Fothergilla. Čeká ho devadesát dní v nebi, ale potom se s pořádným žuchnutím vrátí na zem."
213
^^^^^B
M
¦
^H
I
M ¦
|
M
—i— ¦
¦   ¦ I
—
I
22. KAPITOLA
Nevěřím, že by mě někdo mohl považovat za snoba. Ale lidé už jsou takoví, možné je všechno. Narodila jsem se v Yorkshiru v době rozkvětu viktoriánské říše a mohu prohlásit, že naše rodina sehrála v tomto období významnou roli.
Můj otec, sir Raymond Hardcastle, byl nejen úspěšným a zkušeným vynálezcem, ale dokázal vybudovat jednu z nejúspěšnějších firem v zemi. K zaměstnancům se choval jako ke členům rodiny a jeho příklad, jak se dívat na méně úspěšné spoluobčany, se pro mne stal vzorem, kterým se řídím celý život.
Bratry žádné nemám, jen starší sestru Amy. Ačkoli je mezi námi rozdíl jen několika let, nikdy jsme si nebyly blízké. Možná proto, že já jsem byla jako dítě podnikavá a živá, zatímco Amy byla stydlivá a uzavřená. Její stud šel tak daleko, že při setkání s opačným pohlavím utíkala. Pokoušeli jsme se jí s otcem najít vhodného ženicha, ale ukázalo se, že je to nad naše síly. Když Amy oslavila čtyřicáté narozeniny, otec to vzdal. Rezignovala na vlastní život a po matčině předčasné smrti se věnovala péči o otce - a musím připustit, že jim takové uspořádání oběma obdivuhodně vyhovovalo.
Manžela jsem si našla bez problémů. Pokud si dobře vzpomínám, Gerald byl čtvrtým nebo pátým nápadníkem, který poklekl, aby mě požádal o ruku. Poprvé jsme se setkali u lorda a lady Fanshawových v Norfolku. Fanshawovi byli dávnými přáteli mého otce a nějakou dobu jsem se stýkala s jejich synem Anthonym. Bohužel se ukázalo, že nezdědí otcův majetek ani titul, takže nemělo smysl nechávat tomu mladíkovi nějaké naděje. Otce moje volba nijak nenadchla a dokonce se mě od takového rozhodnutí pokoušel odradit. Ale postupně jsem mu vysvětlila, že ačkoli Gerald není nijak oslnivý, má mezi ostatními nápadníky jednu výraznou výhodu - pochází z rodiny, která obhospodařuje půdu ve třech hrabstvích, nemluvě o sídle v Aberdeenu.
V roce 1895 jsme byli oddáni v kostele Panny Marie v Ash-tonu a o rok později se nám narodil první syn Guy. Lidé si všímají, jak dlouhá doba uplyne od svatby k narození prvorozené-
216
ho dítěte. Dbali jsme na to, abychom nikomu nezavdali důvod k nepatřičným řečem.
Otec se ke mně a sestře choval stejně, ačkoli mi často dával najevo, že mě má raději. Nebýt jeho smyslu pro spravedlnost, odkázal by určitě všechno mně. Guye miluje, přímo na něm lpí, ale přesto získá polovinu majetku po jeho smrti Amy. Nebesa vědí, co bude s takovým jměním dělat, protože se zajímá jen o zahradničení, vyšívání a občas navštíví slavnosti ve Scarborough.
Vrátím se však ke Guyovi. Každý, kdo ho znal jako dítě, tvrdil, jak je krásný. Nikdy jsem nedopustila žádné rozmazlování, ale dávala jsem mu jasně najevo, že jeho původ ho předurčuje k postavení, na které je nutné se připravit. Ještě nebyl pokřtěný, a už jsem ho nechala zapsat do přípravky v Asgarthu a na Har-row. Doufala jsem, že se odtamtud dostane na Královskou vojenskou akademii. Co se vzdělání týče, jeho dědeček nelitoval peněz. V případě nejstaršího, vnuka byl opravdu velkorysý.
O pět let později jsem porodila dalšího syna, Nigela. Přišel na svět poněkud předčasně, proto byl na rozdíl od staršího bratra pomalejší. Guy mezitím vystřídal několik domácích učitelů. Některým z nich připadal příliš divoký, ale které dítě nikdy nestrkalo žáby do vany nebo nepřeřezalo někomu tícaničky?
V devíti letech začal studovat v Asgarthu a odtud přešel na Harrow. Tehdy byl ředitelem reverend kanovník Anthony Wo-od. Sdělila jsem mu, že můj syn představuje sedmou generaci Trenthamů, která na Škole studuje.
Guy vynikal ve vojenské přípravě - v závěrečném roce byl velitelem své jednotky - a v boxerském ringu, kde porazil každého s výjimkou zápasu proti Radley, kde nastoupil proti jakémusi Nigerijci, kterému, jak jsem se dozvěděla, bylo už přes
dvacet.
Mrzelo mě, Že v posledním ročníku nepatřil Guy k výborným studentům. Chápala jsem, že má spoustu vedlejších zájmů, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to v jeho zájmu. Doufala jsem sice, že výsledky u zkoušek budou víc uspokojivé, ale vždycky jsem ho považovala spíš za přirozeně inteligentního než za studijní typ. I přes poněkud zaujatou zprávu ze školy, na níž některé známky zaskočily Guye i mě, se synovi podařilo dostat na San-
dhurst.
Na akademii se stal z Guye prvotřídní kadet a našel si čas i na box, ve kterém se stal šampiónem polotěžké váhy. Patřil mezi lepší polovinu studentů, a tak v roce 1916, kdy ukončil školu, nastoupil k pluku, u kterého sloužil jeho otec.
*
217
Gerald odešel od královských střelců po smrti svého otce a vrátil se do Berkshiru, aby se ujal vedení rodinného majetku. Odešel těsně před povýšením na plukovníka. Mnozí ho považovali za nástupce velitele pluku. Ukázalo se ale, že ho nakonec předstihl člověk, který ani nesloužil v prvním praporu, jakýsi Danvers Hamilton. Ačkoli jsem se s ním nikdy nesetkala, mnozí důstojníci zastávali názor, že jeho jmenování představovalo výsměch spravedlnosti. Měla jsem však pádné důvody věřit, že Guy rodinnou Čest pozvedne a stane se velitelem pluku sám.
Gerald se války přímo neúčastnil, nicméně posloužil v těch letech vlasti souhlasem s kandidaturou do parlamentu za západní Berkshire. Byl zvolen už třikrát a pracoval pro stranu přičinlivě ze zadních řad. Všem dával jasně najevo, že o žádný úřad nestojí. Ve stejném volebním obvodu reprezentoval jeho dědeček liberální stranu ještě za Palmersona.
Po získání hodnosti podporučíka byl Guy odvelen do Alders-hotu. Tam pokračoval ve výcviku a připravoval se na odjezd na západní frontu. Během necelého roku byl znovu povýšen a odvelen do Edinburghu, kde se připojil k pátému praporu. O několik týdnů později dostal rozkaz odplout do Francie.
Nigel tou dobou začal studovat v Harrow a snažil sejít v bratrových šlépějích, ale obávám se, že bez viditelných výsledků. Jednou o prázdninách - v dnešní době jich dopřávají dětem nepřiměřeně moc - si stěžoval, že ho ostatní týrají. Řekla jsem mu, aby si to tak nebral a nezapomínal, že je válka. Zdůraznila jsem, že Guy se nikdy o ničem podobném nezmiňoval.
V létě 1917 jsem měla možnost oba své syny sledovat a porovnávat. Obávám se, že Guy bratra nepovažoval za rovnocenného partnera, vlastně jeho společnost snášel jen s krajním přemáháním. Neustále jsem Nigelovi opakovala, že si musí úctu staršího bratra zasloužit, ale náš rozhovor obvykle skončil jeho útěkem do zahrady, kde se dokázal schovávat celé hodiny.
Guyovi jsem během jeho dovolené navrhla, aby zajel navštívit dědečka do Yorkshiru. Dokonce jsem sehnala první vydání Zpěvů nevinnosti. Věděla jsem, že otci chybí v jeho sbírce a jistě je jako dárek náležitě ocení. Po týdnu se Guy vrátil a prohlásil, že knížka, po které dlouho toužil, dědečka opravdu potěšila. Jako všechny matky jsem v té době měla obavy, aby se Guy dobře zhostil své povinnosti tváří v tvář nepříteli a s pomocí Boží se vrátil v pořádku domů. Jak se později ukázalo, měla jsem dost důvodů být na syna hrdá.
218
¦
Velmi záhy byl povýšen na kapitána a po druhé bitvě na Marně obdržel Válečný kříž. Podle názoru některých zasvěcených lidí měl smůlu, že nebyl navržený přímo na Viktoriin kříž. Zdůraznila jsem, že taková věc závisí na veliteli pluku, a protože tím je jistý Danvers Hamilton, je jasné, že jedná zaujatě.
Brzy po podepsání příměří se Guy vrátil domů a sloužil v kasárnách v Hounslow. Zatímco byl pryč, požádala jsem Spinkse, aby vyznamenání nechal opatřit iniciálami G.F.T. a nechal vyhotovit jeho zmenšeninu. Mezitím byl po Geraldově intervenci na Královskou vojenskou akademii přijat i Nigel.
Po návratu do Londýna prožil Guy několik divokých avantýr - který mladý muž v tomto věku je neprožil, ale bylo mu jasné, že sňatek před třicítkou by výrazně ohrozil jeho šance na povýšení.
Několik mladých dívek s sebou přivezl i na víkend do Ashurstu. ale věděla jsem, že s žádnou z nich to nemyslí vážně. Navíc jsem už delší dobu sledovala jednu dívku ze sousední vesnice. Neměla sice titul, ale rodokmen její rodiny sahal až k porobení Normany. A co víc, mohla po vlastní půdě projít z Ashurstu až do Hastingsu.
Proto mě nepříjemně zaskočilo, když se Guy jednou objevil s jakousi Rebekou Salmonovou, která, ačkoli se to zdálo neuvěřitelné, bydlela ve společném bytě s dcerou Harcourt-Browno-vých.
Už jsem vysvětlila, že nejsem snob, ale obávám se, že slečna Salmonová patří k typům, které mě popouzejí. Snažte se mě dobře pochopit. Nemám nic proti lidem toužícím po vzdělání. Vlastně takové počínání - v rozumném měřítku - schvaluji. Ale vzdělání přece neopravňuje takového člověka automaticky k posunu na vyšší příčku společenského žebříčku. Nemohu vystát lidi, kteří ze sebe dělají něco, co nejsou, a u slečny Salmo-nové jsem už předem měla pocit, že do Ashurstu přijíždí s jediným cílem.
Všem nám bylo jasné, že Guy má v Londýně nějakou přítelkyni - slečna Salmonová byla přesně ten typ. Následující týden jsem měla možnost důvěrně si s Guyem promluvit. Varovala jsem ho, aby si podobné dívky nepouštěl příliš blízko k tělu. Musí mít na paměti, že pro děvče z takového prostředí by byl výborným úlovkem.
Guy se jen smál a vysvětlil mi, že s pekařovou dcerou nemá rozhodně žádné dlouhodobé úmysly. Navíc odjede za pár týdnů s plukem do Poony, takže sňatek nepřichází v úvahu. Zřejmě
219
ale cítil, že mé obavy zcela nerozptýlil, protože po chvíli dodal: „Možná by tě, matko, uklidnilo, že slečna Salmonová teď chodí s jedním seržantem z mého pluku a moc si s ním rozumí."
O dva týdny později se doma objevil se slečnou Victorií Ber-keleyovou. Společensky byla daleko přijatelnější a její matku jsem znala už léta. Skutečně, kdyby ta dívka neměla čtyři sestry a zchudlého otce, mohla by být časem ještě přijatelnější.
Po tom nešťastném víkendu se Guy o slečně Salmonové přede mnou už nezmínil. Když potom odjel do Indie, usoudila jsem, že o té holce už nikdy neuslyším.
Nigel nakonec opustil Sandhurst a nenásledoval Guye k jeho pluku, protože dva roky na vojenské akademii jasně prokázaly, že voják z něho nebude. Gerald mu opatřil místo u známé makléřské firmy v City, kde byl společníkem jeden z jeho bratranců. Musím přiznat, že zprávy o Nigelově působení nebyly nijak povzbudivé, ale když jsem Geraldovu bratranci naznačila, že Nigel bude jednou spravovat akcie svého dědečka, začal konečně postupovat po firemním žebříčku nahoru.
Asi o půl roku později se objevil ve schránce na Chester Square 19 vzkaz od plukovníka sira Danverse Hamiltona adresovaný Geraldovi. Jakmile mi sdělil, že s ním chce plukovník soukromě hovořit, zavětřila jsem potíže. 21a léta společenských styků jsem si s Geraldovými kolegy od pluku uměla poradit. Manžel byl ale ve věcech soukromé povahy neuvěřitelně naivní a protivníkovi poskytoval výhodu vlastní nejistotou. Okamžitě jsem si ověřila jeho povinnosti ve sněmovně a vzkázala siru Hamiltonovi, aby přišel v pondělí v šest odpoledne. Bylo mi jasné, že díky schůzi v parlamentu bude muset Gerald setkání na poslední chvíli zrušit.
V pondělí těsně po páté Gerald volal, že se nemůže uvolnit, ale že by plukovník mohl přijít do sněmovny. Slíbila jsem mu, že se to pokusím zařídit. O hodinu později dorazil sir Danvers na Chester Square. Omluvila jsem manžela, vysvětlila důvod jeho nepřítomnosti a ujistila hosta, že jeho vzkaz ráda vyřídím. Když mi plukovník oznámil, že slečna Salmonová je těhotná, přirozeně jsem se ho zeptala, co to má společného s Gcraldem nebo se mnou. Po chvíli váhání mi sdělil, že otcem je Guy. Okamžitě jsem si uvědomila, že pokud by se taková zpráva rozšířila a dostala se až k uším důstojníků v Pooně, znamenalo by to výrazné ohrožení Guyova postupu. Označila jsem plukovníkovo sdělení za absurdní a jedním dechem jsem mu sdělila, co si o něm myslím.
220
O několik týdnů později jsem se na partii bridže u Cclie Litt-lechildové dozvěděla, že když měla podezření, že je jí její první manžel nevěrný, najala si soukromého detektiva, nějakého Har-rise, aby ho sledoval. Po této informaci jsem se k nelibosti spo-luhráček už na hru nedokázala soustředit.
Po návratu domů jsem vyhledala detektivovo Číslo v telefonním seznamu. Max Harris, soukromý detektiv, bývalý policista, případy všeho druhu. Po několika minutách váhání jsem nakonec zvedla sluchátko a požádala spojovatelku o Paddington Číslo 3720. Po chvíli se ozval mužský hlas.
„Harris," pronesl stroze bez dalšího vysvětlování. „To je detektivní kancelář?" zeptala jsem se a téměř položila dřív, než mohl odpovědět.
„Ano, madam," odpověděl se zájmem. „Možná bych potřebovala vaši pomoc...pro přítelkyni, chápete," koktala jsem s pocitem ponížení.
„Pro přítelkyni," zopakoval. .Jistě. V tom případě bychom se mohli setkat."
„Ale ne u vás v kanceláři," vyděsila jsem se. „Chápu, madam. Vyhovoval by vám hotel St. Agnes na Bury Street v Kensingtonu zítra ve Čtyři odpoledne?"
„Ano," souhlasila jsem a položila. Vtom jsem si uvědomila, že neví, jak se jmenuju a já netuším, jak vypadá.
Následující odpoledne jsem dorazila k St. Agnes, hroznému hotýlku těsně za Brompton Road. Musela jsem několikrát obejít blok, než jsem se přiměla vstoupit do haly. O pult recepce se opíral třicetiletý, možná pětatřicetiletý muž. Jakmile mě zahlédl, narovnal se.
„Nehledáte náhodou pana Harrise?" zeptal se. Když jsem přikývla, odvedl mě do hotelové restaurace. Jakmile jsme se posadili v nejzazším koutě, začala jsem si ho se zájmem prohlížet. Mohl být tak metr osmdesát vysoký, podsaditý, měl tmavohnědé vlasy a ještě tmavší knír. Na sobě měl hnědé tvídové sako, bezovou košili a žlutou kravatu. Začala jsem vysvětlovat, co bych od něho mohla potřebovat, ale znervózňoval mě lupáním prstů. Povytahoval si je jeden po druhém nejdřív na levé, potom na pravé ruce. Toužila jsem se zvednout a odejít, a kdybych věděla o někom méně nepříjemném, kdo by mé problémy dokázal vyřešit, udělala bych to.
Nějakou dobu mi zabralo přesvědčování, že neusiluji o rozvod. Na první schůzce jsem mu sdělila jen to, co jsem považovala za nezbytné. Šokoval mě jeho požadavek pěti šilinků na
221
hodinu, aby vůbec zahájil vyšetřování. Ale neměla jsem pocit, že mám na vybranou. Souhlasila jsem, aby následující den začal a další schůzku jsme si domluvili za týden.
Pan Harris mě informoval, že podle názoru stálých hostů hostince U mušketýra je otcem Rebečina dítěte Charlie Trum-per. Když se ho na to někdo přímo zeptal, nijak se nebránil. Tato skutečnost se potvrdila i jejich sňatkem těsně po narození dítěte.
Pan Harris mi bez obtíží pořídil opis rodného listu dítěte. Stálo v něm, že Daniel Georgc Trumper je synem Rebeky Salmo-nové a Charlieho Trumpera, bytem na Chelsea Terrace 147. Všimla jsem si, že dítě nese jména obou prarodičů. Opis rodného listu jsem poslala Guyovi hned v dalším dopise a přidala jsem i několik informací od Harrise, jako například podrobnosti o svatbě a o jmenování plukovníka Hamiltona předsedou představenstva Trumperovy firmy. Byla jsem přesvědčená, že tím celá záležitost končí.
Jenže o dva týdny později jsem dostala dopis od Guye. Musel se s mým dopisem těsně minout. Syn psal, že sir Danvers se spojil se současným velitelem pluku plukovníkem Forbesem a ten z obavy, zda Guy neporušil slib manželství, svolal komisi důstojníků, kde jim měl můj syn vysvětlit vztah ke slečně Sal-monové.
Okamžitě jsem plukovníku Forbesovi napsala obsáhlý dopis - Guy očividně neměl mnou poskytnuté důkazy k dispozici. Přiložila jsem opis rodného listu dítěte, aby se rozptýlily jakékoli pochybnosti, že můj syn by s ním měl něco společného. Podotkla jsem, že plukovník Hamilton je nyní placeným zaměstnancem pana Trumpera. Podle informací, které mi každý týden zasílal Harris, nešlo o zanedbatelnou sumu.
Na nějakou dobu se situace uklidnila. Geralda zaměstnávaly povinnosti v parlamentu a mě zcela vyčerpalo hledání nové hospodyně pro vikáře a bridžový kroužek.
Ale nechutný problém s otcovstvím zasahoval hloub, než jsem si myslela. Zjistila jsem to až ve chvíli, kdy jsme nebyli pozváni na svatbu Daphne Harcourt-Brownové s markýzem z Wiltshiru. Jistě, Percy by se nikdy nestal dvanáctým markýzem, kdyby jeho otec a bratr nepoložili životy na frontě. Ale dozvěděla jsem se, že plukovník Hamilton i Trumperovi byli na obřadu v kostele i na následující hostině.
Pan Harris mě nepřestával zásobovat zprávami o dění u Trumperů i v jejich rozrůstajícím se obchodním impériu.
222
Musím přiznal, že obchodní transakce mě nezajímaly, tento svět mi byl zcela cizí. Zprávy jsem ale schraňovala dál. Připadalo mi užitečné mít přehled o Guyových protivnících.
O několik měsíců později jsem dostala dopis od plukovníka Forbese. Sděloval mi, že mou zprávu obdržel, ale žádné další podrobnosti o nešťastném omylu nepřipojil. Usoudila jsem tedy, že s výmysly plukovníka Hamiltona naložil s opovržením, jakého zasluhují.
Následující rok v červnu pozvali Geralda na ministerstvo války. Myslel si, že to souvisí s jeho působením v parlamentu.
Ale hned jak se odpoledne nečekaně brzy vrátil domů, přiměl mě posadit se a vypít velkou sklenici whisky. Teprve potom mi vysvětlil, že má pro mě špatné zprávy. Málokdy jsem ho viděla tak zasmušilého a uvažovala jsem, co se muselo stát, že ho to přimělo přijít odpoledne domů.
„Guy rezignoval na místo u pluku," oznámil stručně. „Po vyřízení nutných formalit se okamžitě vrátí do Anglie."
„Proč?" zeptala jsem se.
„Žádný důvod mi nesdělili," odpověděl. „Dopoledne mě povolali na ministerstvo války a Billy Cuthbert, kamarád z pluku, mi důvěrně sdělil, že kdyby se Guy služby nevzdal sám, byl by propuštěn."
Během čekání na Guyův návrat jsem prošla všechny Harrisovy zprávy o rychle se rozrůstající Trumperově říši. Mezi množstvím popsaných listů, směřujících nepochybně jen k získání vyššího honoráře, jsem narazila na informaci, která mohla mít pro Trumperovy stejný význam jako pro mě pověst mého syna.
Všechno jsem si prověřila, jednou v neděli ráno jsem si dům prohlédla, v pondělí jsem zavolala firmě Savill's a navrhla dva tisíce pět set liber. Agent mi zavolal koncem týdne, že někdo další - jistě Trumperovi - nabízejí tři tisíce. „V tom případě nabídněte čtyři tisíce," oznámila jsem odhodlaně a zavěsila.
Ještě ten den mi firma sdělila, že jsem majitelkou nemovitostí Chelsea Terrace 25 až 99, což je blok třiceti osmi bytů. Zároveň mě ujistili, že Trumperovi budou neprodleně informováni, kdo se stal jejich sousedem.
223
23. KAPITOLA
Guy Trentham dorazil domů na Chester Square jedno chladné odpoledne v září 1922. Gibson právě sklidil nádobí po odpoledním čaji. Jeho matka na tu chvíli nikdy nezapomene. Právě psala dopis, když komorník oznámil: „Kapitán Guy Trentham." Stěží syna poznala.
Otočila se a uviděla ho vcházet. Zastavil se u krbu zády k ohni, lesknoucí se oči upíral mlčky před sebe.
Paní Trenthamová byla jen ráda, že její manžel tráví odpoledne na jednání sněmovny a vrátí se až po skončení hlasování v deset večer.
Guy se očividně několik dní neholil. Kabát, který mu před třemi lety šili u Gíevese, potřeboval okartáčovat. Celý se chvěl. Když se k ní otočil, všimla si, že svírá pod paží balíček zabalený do hnědého papíru.
Nebylo jí sice zima, ale zachvěla se také. Zůstala stát u stolu. Necítila touhu zanedbaného syna obejmout, ani nechtěla porušit mlčení jako první.
„Co ti řekli, matko?" zeptal se nakonec nejistým, rozechvělým hlasem.
„Nic." Tázavě se na něho podívala. „Vím jen, že jsi rezignoval na místo u pluku, a kdybys to neudělal, propustili by tě."
„To je pravda," připustil. Uvědomil si, že stále svírá pod paží balík a položil ho na stolek. „Ale bylo to spiknutí proti mně."
„Cí?"
„Plukovníka Hamiltona, Trumpera a tý holky."
„Plukovník Forbes dal za pravdu slečně Salmonové i poté, co jsem mu všechno v dopise vysvětlila?" zeptala se chladně.
„Ano...ano, dal. Nakonec, plukovník Hamilton má u pluku spoustu starých přátel a někteří z nich po jeho nařčení s chutí sáhli, když mohli zlikvidovat konkurenci."
Chvíli si ho prohlížela, jak přešlapuje z nohy na nohu. „Myslela jsem, že ta záležitost byla uzavřena. Koneckonců rodný list..."
„Byla by v případě, že by ho podepsal Charlie Trumper i ona. Ale na něm byl jediný podpis - její. A co je ještě horší, plukovník Hamilton poradil slečně Salmonové, aby mě nařkla z poru-
224
Šení slibu a jmenovala jako otce mě. Samozřejmě to udělala, i přes mou nevinu. Protože dobré jméno pluku by mohlo při projednávání utrpět, zbyla mi jediná možnost - odejít sám." Jeho hlas nabyl nádechu hořkosti. ,A to všechno jen proto, že Trumper se bál, aby nevyšla najevo pravda."
„O čem to mluvíš, Guyi?"
Ve snaze vyhnout se matčinu pohledu se vydal k likérníku a nalil si velkou whisky. Sodovku nechal bez povšimnutí a zhluboka se napil. Matka mlčky čekala.
„Po druhé bitvě na Marně mi plukovník Hamilton uložil vyšetřit Trumperovo zběhnutí," pokračoval Guy, když se vrátil ke krbu. „Spousta chlapů si myslela, že by měl být postaven před válečný soud, ale jediný svědek, nějaký vojín Prescott, byl zabit zbloudilou kulkou několik metrů od našich zákopů. Sám jsem dovedl Trumpera a Prescotta zpátky k našim liniím, a když Prescott upadl, ohlédl jsme se a uviděl na Trumperově tváři úsměv. Řekl mi jen: .Smůla, kapitáne, jste bez svědka!'"
„Řekl jsi o tom tenkrát někomu?"
Guy se vrátil k likérníku, aby si znovu nalil. „Komu jsem to mohl vykládat, když Prescott mi to už nemohl potvrdit? Jediné, co jsem pro něho mohl udělat, bylo navrhnout ho na válečnou medaili. Trumper se tak ocitl mimo nebezpečí. Později jsem zjistil, že odmítl potvrdit mou verzi událostí v bitvě a málem mě tak připravil o válečný kříž."
„A když tě teď donutil odejít, bylo by to jen tvoje tvrzení proti jeho."
„Bylo by tomu tak, kdyby se Trumper nedopustil jedné chyby, která by ho mohla potopit."
„Co máš na mysli?"
„No," pokračoval Guy klidněji, „když jsem ty dva v bitvě hledal, našel jsem je ve vybombardovaném kostele. Rozhodl jsem, že tam zůstaneme do setmění a potom je odvedu do bezpečí. Cekali jsme, až zapadne slunce. Trumper si myslel, že jsem usnul, ale já nespal. Seběhl dolů a vzal nad oltářem krásný obraz Panny Marie s Jezulátkem. Sledoval jsem, jak si olejomalbu ukrývá pod kabát. Nic jsem tenkrát nepodnikl, protože mi bylo jasné. Že to bude jednou důkaz o jeho charakteru. Nakonec, obraz se mohl do kostela později kdykoli vrátit. Hned po návratu do našich zákopů jsem nechal Trumperovy věci prohledat, abych ho mohl usvědčit z krádeže. Ale obraz mezi nimi k mému překvapení nebyl."
„K čemu ti to může být teď dobré?"
225
„Obraz se najednou objevil."
„Objevil?"
.Ano," vyhrkl. „Daphne Harcourt-Brownová mi svěřila, že viděla u Trumpera v salonu krásný obraz, dokonce mi ho dokázala detailně popsat. Nepochyboval jsem, že je to tentýž portrét Panny Marie s Jezulátkem, který ukradl z kostela."
„Ale těžko s tím budeš něco dělat, pokud obraz visí v jeho domě."
„Už tam nevisí. Proto jsem tak rozrušený."
„Přestaň mluvit v hádankách," požádala ho. „Vysvětli mi to."
„Dneska ráno jsem navštívil Trumperův dům a řekl hospodyni, že jsem sloužil s jejím pánem na frontě."
„Bylo to moudré, Guyi?"
„Představil jsem se jí jako Fowler, desátník Denis Fowler a napovídal jí, že se s Charliem už nějakou dobu snažím spojit. Byl jsem si jistý, že není doma, protože jsem ho viděl vcházet do jednoho z obchodů na Chelsea Terrace. Služka si mě podezíravě prohlížela a pak mě požádala, abych počkal v hale, že zajde mou návštěvu ohlásit své paní. Tím jsem získal dostatek času vběhnout do salonu a obraz vzít. Než si všimli, co se děje, byl jsem už pryč."
„Ale oni to jistě ohlásí na policii a tebe zavřou."
„V žádném případě," ujistil ji a rozbalil balíček na stolku. „To je to poslední, po čem by Trumper toužil, aby se o tomhle dozvěděla policie." Podal obraz matce.
Paní Trenthamová si malý olej důkladně prohlížela. „Teď už můžeš přenechat Trumpera mně," oznámila bez dalšího vysvětlování. Guy se poprvé od návratu domů usmál. „Nicméně," pokračovala, , je potřeba se zabývat důležitějším problémem, tvou budoucností. Jsem si jistá, že bych ti mohla zajistit místo v City. Už jsem mluvila s..."
„Z toho by nic nebylo, mami, to přece dobře víš. Pro mě v Anglii budoucnost není, alespoň ne do té doby, než bude mé jméno očištěno. Nemám v úmyslu se potloukat po Londýně a vysvětlovat všem známým, proč nejsem s plukem v Indii. Ne, dokud ten rozruch neutichne, odjedu do ciziny."
„V lom případě budu potřebovat trochu času," odpověděla. „Mezitím se jdi nahoru vykoupat a najdi si něco čistého na sebe. Já zatím rozvážím, co podniknout."
Když Guy odešel, paní Trenthamová se vrátila ke svému psacímu stolu a zamkla obraz do levé spodní zásuvky. Klíček ulo-
226
žila do kabelky a začala uvažovat, jak očistit jméno svého syna. Upírala pohled z okna a v hlavě se jí začal rodit plán. Bude sice nákladný, ale poskytne jí prostor označit Trumpera za zloděje a lháře a zároveň očistit synovu čest.
Zjistila, že v hotovosti má v sejfu v ložnici necelých padesát liber, ale měla k dispozici ještě šestnáct tisíc, které jí zbyly z otcova dvacetitisícového svatebního daru. ,3udeš je mít pro případ nenadálých vydání," řekl jí tehdy prorocky.
Vytáhla ze zásuvky arch papíru a začala si psát poznámky. Uvědomovala si, že až její syn večer odejde z domova, dlouho ho neuvidí. O čtyřicet minut později si pročítala výsledek svých úvah:
50 liber v hotovosti
Sydney
Max Harris i  Kabát
Sek na 5 000 liber
Bentley 's
Obraz
Místní policie
Vyrušil ji Guyův příchod. Už se zase podobal jejímu synovi. I když byl pobledlý, byl alespoň čistý, oholený a oblékl si čisté šaty. Složila papír. Dospěla k rozhodnutí, co podniknout.
„Posaď se a poslouchej," oznámila.
Několik minut po deváté, hodinu před otcovým předpokládaným návratem ze sněmovny, Guy dům na Chester Square opustil. V kapse měl padesát liber v hotovosti a šek na pět tisíc. Souhlasil, že hned po přistání v Sydney napíše otci a vysvětlí mu, proč odjel přímo do Austrálie. Matka mu slíbila, že ať bude kdekoli, udělá co je v jejích silách, aby ho očistila a mohl se vrátit domů a zaujmout v rodině místo, které mu náleží.
Dva ze sloužících, kteří se s ním ten večer setkali, dostali příkaz o jeho návštěvě s nikým nemluvit, zvlášf ne s jejím manželem. V opačném případě by je čekala ztráta místa.
Posledním úkolem před manželovým návratem bylo zatelefonovat na místní policejní stanici. Ohlášené krádeže se ujal seržant Wrigley.
Během týdnů čekání na dopis od syna paní Trenthamová neseděla s rukama v klíně. Hned následující den po Guyově odjezdu do Austrálie se vydala na pravidelnou schůzku do hotelu St.
227
¦
Agnes. Pod paží nesla balíček. Podala ho Harrisovi a následovala řada detailních instrukcí.
O dva týdny později ji Harris informoval, že portrét Panny Maric s Jezulátkem uložil v Bentleyově zastáváme na pět let. Do tč doby nemůže být prodaný. Předal jí fotografii obrazu a stvrzenku. Paní Trenthamová obojí uložila do kabelky, ale na vyrovnání poplatku pěti liber zapomněla.
„Dobře," řekla a položila kabelku vedle sebe. „Vlastně výborně."
„Takže po mně chcete, abych nasměroval někoho ze Scot-land Yardu na Bentleye?"
„Samozřejmě že ne," odvětila. „Potřebuju, abyste mi o obrazu nejdřív zjistil některé podrobnosti. Pokud se moje předpoklady potvrdí, veřejnost obraz spatří v aukční síni Shoteby's."
228

24. KAPITOLA
Dobrý den, madam. Omlouvám se, že vás musím obtěžovat." „To není potřeba," namítla paní Trenthamová. Gibson policistu ohlásil jako inspektora Richardse.
„Vlastně jsem nepřišel za vámi, paní Trenthamová," vysvětloval. „Potřeboval bych mluvit s vaším synem, kapitánem Guy-em Trenthamem."
„V tom případě máte před sebou dalekou cestu, inspektore." „Obávám se, že vám nerozumím, madam." „Můj syn se stará o zájmy naší rodiny v Austrálii. Má podíl ve velké firmě obchodující s dobytkem."
Richards nedokázal skrýt překvapení.,Jak dlouho už tam je, madam?"
„Celkem dlouho, inspektore." „Mohla byste to upřesnit?"
„Kapitán Trentham odjel v únoru 1920 do Indie, aby splnil svou povinnost vůči pluku. Za druhou bitvu na Marně získal Válečný kříž." Kývla směrem ke krbové římse. Inspektor tím směrem se zájmem pohlédl. „Ale nikdy neměl v úmyslu v armádě zůstat. Odjakživa měl v plánu získat zkušenosti v koloniích a potom se vrátit domů a spravovat náš majetek v Berkshiru." „Odjel z Indie přímo do Austrálie? V Anglii se nezastavil?" „Bohužel ne, inspektore. Hned po ukončeni služby odjel přímo do Austrálie, kde se ujal nových povinností. Můj manžel, který, jak jistě víte, zastupuje v parlamentě Berkshire, vám poskytne přesné údaje."
„Myslím, že nebude nutné ho tím obtěžovat, madam." „Mohu se zeptat, proč mého syna hledáte?" , Jedná se o vyšetřování krádeže obrazu v Chelsea." Paní Trenthamová nic neříkala, takže detektiv pokračoval sám: „Někdo, jehož popis ukazuje na vašeho syna, byl v těch místech spatřen ve starém vojenském plášti. Doufali jsme, že by nám mohl pomoct." „Kdy k té krádeži došlo?"
„Loni v září. Protože obraz se zatím nikde neobjevil, pořád se tím zabýváme..." Paní Trenthamová lehce naklonila hlavu
229
a pozorně naslouchala dál. „Ale majitel obrazu netrvá na obvinění, takže vyšetřování zřejmě brzy uzavřeme. To je váš syn?" ukázal inspektor na Guyovu fotografii v uniformě.
„Ano, inspektore."
„Popis na něho stejně nesedí," podotkl policista. „Podle vás musel být tou dobou v Austrálii. Bude mít tedy nevyvratitelné alibi." Usmál se, ale paní Trenthamová se tvářila upjatě.
„Nechcete snad tvrdit, že by s tím mohl mít můj syn něco společného?" zeptala se chladně.
„Samozřejmě že ne, madam. Šlo jen o ten plášť. Firma Gie-ves potvrdila, že kapitánu Trenthamovi takový šila. Našli jsme ho na jednom vysloužilci, který..."
„V tom případě jste museli najít i zloděje," podotkla popuzeně.
„To těžko, madam, ten vysloužilec má jen jednu nohu."
Na paní Trenthamovou tato informace žádný dojem neučinila. „V tom případě byste se měli spojit s policejní stanicí v Chelsea. Jistě by vám krádež pomohli objasnit."
,Ale já jsem z policejní stanice v Chelsea, madam," namítl inspektor.
Paní Trenthamová se zvedla z pohovky, přešla k psacímu stolu, vytáhla arch papíru a podala ho inspektorovi. Začal číst a vzápětí zrudl. Dočetl a podal jí papír zpátky.
„Omlouvám se, madam, netušil jsem, že jste krádež kabátu právě ten den ohlásila. Hned jak se vrátím na stanici, si budu muset promluvit s konstáblem Wrigleyem." Paní Trenthamová na policistovy rozpaky nijak nereagovala. „No, nebudu vás už okrádat o čas a půjdu."
Počkala, až uslyší zapadnout dveře, zvedla sluchátko a požádala o spojení do Paddingtonu.
Měla na soukromého detektiva jediný požadavek.
O Guyově příjezdu do Austrálie se dozvěděla díky skutečnosti, že banka Coutts a spol. proplatila její šek jedné bance ze Sydney. Slibovaný dopis otci došel až o Šest týdnů později. Když jí Gerald líčil obsah dopisu a vysvětloval, že Guy začal pracovat u nějaké firmy obchodující s dobytkem, předstírala překvapení. Její muž ale velký zájem neprojevil.
V následujících měsících se paní Trenthamová dozvídala z Harrisových hlášení o rozkvětu Trumperových aktivit, ale při vzpomínce, jak dokázala za pouhé čtyři tisíce liber udělat Trumperovi čáru přes rozpočet, se jí objevil na tváři spokojený úsměv.
230
Znovu se spokojeně usmívala, když jí realitní kancelář Sa-vilTs oznamovala, že by mohla stejně zasáhnout i Rebeku Trumperovou. Cena je ale tentokrát poněkud vyšší. Ověřila si stav účtu a zjistila, že na její záměr bohatě stačí.
Realitní kancelář ji pravidelně informovala o nabízených obchodech na Chelsea Terrace, ale zatím se Trumperovým nepostavila, protože vlastnictví bytů na likvidaci Trumperových plánů úplně stačilo. Když se k ní ale dostala informace o dražbě starožitnictví, uvědomila si, že jde o něco výjimečného. Nejenže je to rohový obchod, zasahující i do Fulham Road, a největší nemovitost v bloku, ale je to také dobře zaběhnutá aukční síň. Paní Trumperová by v něm mohla zúročit studium na Berkley i praxi u Shoteby's.
V přiloženém dopise se jí její agent ptal, jestli se chce jeho kanceláří nechat zastupovat při dražbě, kterou hodlá vést sám současný majitel pan Fothergill. Ještě tentýž den jim odpověděla, že děkuje, ale dražby se zúčastní sama a požádala o odhad ceny nemovitosti a vybavení.
Odpověď z realitní kanceláře obsahovala několik pro a proti, ale podle jejich názoru obchod každopádně stojí za to. Omluvili se, že odhadovat cenu jim nepřísluší, nicméně za horní hranici by považovali čtyři tisíce liber.
Následující týden patřila paní Trenthamová k pravidelným návštěvníkům aukční síně Christie's. Sedávala v poslední řadě a tiše sledovala dění. Nikdy se nezapojila, nepřikývla, ani nezvedla ruku. Chtěla jen přesně vědět, jak to na aukcích chodí.
Na dražbu domu číslo na Chelsea Terrace přišla v dlouhých, tmavočervených šatech, jejichžpkraj se lehce vlnil nad zemí. Vybrala si místo ve třetí řadě a už dvacet minut před začátkem seděla, připravená začít. Neklidně těkala očima po příchozích a sledovala, jak zaujímají svá místa. Několik minut po ni se dostavil pan Wrexall a usadil se uprostřed první řady. Byl zamračený, ale tvářil se odhodlaně. Přesně odpovídal Harrisovu popisu - obtloustlý plešatící pětačtyřicátník. Pomyslela si, že díky značné nadváze vypadá starší. Byl snědý a při každém sklonění hlavy se objevilo několik podbradků. Usoudila, že i kdyby se jí koupě čísla jedna nepodařila, setkání s Wrexallem by mohlo být užitečné.
Přesně za deset minut deset vešel plukovník Hamilton se dvěma spolupracovníky. Prošli uličkou a usadili se na volných místech přímo za ní. Pohlédla na něho, ale on nedal nejmenším způsobem najevo, že si jí všiml. Ještě v devět padesát nebylo po Trumperových ani stopy.
231
,\
¦¦¦¦
Agent z realitní kanceláře ji upozornil, že Trumpcr se může nechat někým zastupovat, ale jak Charlieho za ta léta poznala, takovou vče by nikdy nepřipustil. Ve svém odhadu se nezklamala, protože když hodiny za pultíkem ukazovaly za pět minut deset, Charlie Trumper vešel. Od pořízení fotografie, kterou měla k dispozici, uběhlo sice už několik let, ale bezpečně ho poznala. Na sobě měl vkusný, dobře ušitý oblek, který decentně zakrýval začínající problémy s váhou. Neustále se usmíval, ale paní Trenthamová byla odhodlaná ho o úsměv připravit. Zdálo se, že chce dát svou přítomnost všem najevo. S několika známými si potřásl rukou, prohodil pár slov a pak zaujal rezervované místo několik řad za ní. Posunula židli tak, aby viděla na Trumpera i na dražitele, aniž by se musela ohlížet.
Pan Trumper se nečekaně zvedl a vydal se směrem k východu, ale vzal si jen program a vrátil se na své místo na kraji sedmé řady. Podezírala ho, že jde o naplánovanou scénku, ale nedokázala odhadnout důvod. Přejela pohledem každou řadu, a i když nezahlédla nic podezřelého, zmocnila sejí nervozita.
Když pan Fothergill vystoupil na pódium k pultíku, síň byla zaplněná do posledního místa. Přesto se paní Trenthamové nepodařilo zahlédnout, kde sedí Rebeka Trumperová.
Od chvíle, kdy pan Fothergill vyhlásil první nabídku, se dražba vymkla jejím představám i plánům. Nic z toho, co zažila v aukční síni Christie's, ji nemohlo připravit na závěrečný moment - pouhých šest minut po zahájení pan Fothergill oznámil: „Prodáno za dvanáct tisíc liber paní Gerald Trenthamové."
Byla vzteky bez sebe, že na veřejnosti vypadala jako šašek. Nepomohl ani pocit, že obchod je její, ani rána zasazená Rebece Trumperové. Obojího dosáhla za nepřiměřenou cenu a nebyla si ani jistá, jestli má na účtu dostatek prostředků, aby nemovitost zaplatila.
Po osmdesáti dnech úvah, kdy přemýšlela, jestli požádat o příspěvek manžela nebo otce, se nakonec rozhodla zálohu tisíc dvě stě liber oželet. Jinak by musela manželovi svěřit, do čeho se pustila.
Její rozhodnutí mělo jedinou výhodu. AŽ přijde čas vystavit ukradený obraz, nebude muset využít služeb aukční síně Sotheby's.
Měsíce míjely a paní Trenthamová dostávala od syna pravidelně dopisy. Nejdřív ze Sydney, později z Melbourne. Informoval ji o svých úspěších, ale především ji žádal o peníze. Vysvětlo-
232
val, že s postupem ve firmě potřebuje kapitál na nákup akcií. Během čtyř let putovalo přes oceán do Sydney přes šest tisíc liber. Paní Trenthamová jich nelitovala, když si G-uy ve své nové profesi tak dobře vede. Doufala, že nastane chvíle, kdy bude moci Charlese Trumpera usvědčit z krádeže a lží a její syn se bude moci vrátit domů očištěný dokonce i v očích svého otce.
Potom náhle, ve chvíli, kdy už začínala věřit, že se blíží vhodná doba na spuštění další etapy jejího plánu, přišel telegram z Melbourne. Nedával pani Trenthamové jinou možnost, než rozjet se do vzdáleného místa osobně.
Večer informovala manžela o svém úmyslu vydat se nejbližší možnou lodí k protinožcům, přijal však její zprávu se zdvořilým nezájmem. Nijak ji to nepřekvapilo, protože Guy-ovo jméno vyslovoval její manžel od návštěvy na ministerstvu války před čtyřmi lety jen výjimečně. V domě připomínaly existenci nejstaršího syna jen fotografie na jejím nočním stolku a Válečný kříž na krbové římse. Pro Geralda byl jejich jediným synem Nigel. Geraldu Trenthamovi bylo jasné, že jeho žena vykládá všem přátelům, že Guy je úspěšným partnerem firmy obchodující s dobytkem se sídlem v Austrálii. Sám podobným historkám přestal už dávno věřit a přestal je i poslouchat. Kdykoli se v poště objevila obálka se známým rukopisem, nikdy se na synovy pokroky nezeptal.
Nejbližší lodí plující do Austrálie se ukázal parník Orontes. Vyplouval ze Southamptonu v pondělí. Paní Trenthamová poslala do Melbourne telegram, v němž oznámila datum svého příjezdu.
Plavba přes dva oceány jí připadala nekonečná. Většinu z pěti týdnů byla nucena trávit ve své kajutě. Netoužila po seznámení s nikým z cestujících a ještě horší byla představa, že by se na palubě setkala s někým známým. Kapitán ji několikrát pozval ke svému stolu, ale pokaždé se omluvila.
Po přistání v Sydney se hned následující den ráno vydala do Melbourne. Na nádraží si vzala taxík do nemocnice Royal Victo-ria. Sestra jí sdělila, že jejímu synovi zbývá už jen týden života.
Povolení k návštěvě získala bez potíží. Policista ji odvedl do odděleného křídla nemocnice. Stála vedle postele a v úžasu zírala na obličej, který stěží poznávala. Pohled na vrásčitou tvář, lemovanou prořídlými šedivými vlasy, v ni vyvolával pocit, jako by nestála u smrtelné postele svého syna, ale svého manžela. Lékař jí vysvětlil, že po vynesení rozsudku, kdy si odsouze-
233
ný uvědomí, že nemá naději, nejsou podobné reakce výjimečné. Strávila u Guyovy postele téměř hodinu, ale nepodařilo sejí dostat z něho ani slovo. Nikomu z osazenstva nemocnice nedala   ', své skutečné pocity najevo.
Ubytovala se v tichém klubu na okraji města. S majitelem, panem Sinclair-Smithem, prohodila jedinou větu a odebrala se do svého pokoje.
Druhý den ráno se nechala ohlásit v Asgarth, Jenkins a spol., nejstarší advokátní kanceláři v Melbourne. Nějaký mladík, jehož chování se jí zdálo přehnaně familiérní, se jí zeptal: „Co máte za problém?"
„Ráda bych hovořila s vaším společníkem," odpověděla. „V tom případě se budete muset posadit v čekárně." Nezbývalo jí než počkat, až na ni pan Asgarth bude mít čas. Na advokáta nezvykle oblečený starší společník její smutné vyprávění mlčky vyslechl a nakonec souhlasil, že se ujme pro-    m blémů, které by mohly vyvstat s Guyovou pozůstalostí. Slíbil, že podá okamžitě žádost o povolení odvézt tólo do Anglie.
Paní Trenthamová navštěvovala syna v nemocnici každý den. Za týden Guy skutečně zemřel. Mluvili spolu jen málo, ale přesto se dozvěděla o jedné komplikaci, se kterou se bude muset před návratem do Anglie vypořádat.
Ve středu odpoledne se objevila znovu v advokátní kanceláři Asgarth, Jenkins a spol., aby se se starším společníkem poradila o tom, co zjistila. Právník ji usadil do křesla a pozorněji vyslechl. Občas si něco poznamenal do bloku před sebou. Když skončila, nějakou dobu mlčky přemýšlel.
„Pokud nikdo nemá zjistit, o čem jste mi vyprávěla," začal,     I „bude muset dojít ke změně jména."
„Musíme také zajistit, aby ani v budoucnosti nebylo možné odhalit jejího skutečného otce," poznamenala.
Starý právník se zamračil. „To je otázka důvěry ke..." chvíli hledal v poznámkách, „slečně Bensonové."
„Zaplaťte jí za mlčení co bude požadovat. Finanční vyrovnání zajistí banka Coutts v Londýně."
Právník přikývl a následující čtyři dny pracoval v kanceláři téměř do půlnoci, aby stihl vyřídit všechny nezbytné formality, potřebné ke splnění požadavků své klientky. Paní Trenthamová měla v úmyslu odcestovat co nejdřív po synově smrti zpátky do Londýna.
Lékař ve službě prohlásil Gůye Trenthama za mrtvého 23. dubna 1927 v šest hodin tři minuty. Následující den nastoupila
234
paní Trenthamová s jeho rakví smutnou zpáteční cestu. Byla ráda, že v celé Austrálii jsou jen dva lidé, kteří vědí tolik co ona. Jedním z nich je starý pán těsně před odchodem do důchodu a druhou žena, která nyní může žít na úrovni, o jaké se jí nikdy ani nesnilo.
Před návratem do Anglie poslala manželovi stručný telegram a do Southamptonu se vracela stejně tiše a nenápadně, jako odjížděla do Austrálie. Jakmile vstoupila na anglickou půdu, jela už přímo do svého domu na Chester Square. Sdělila manželovi okolnosti tragédie a on s nechuti souhlasil, aby se následující den objevilo v novinách The Times oznámení:
Po dlouhé nemoci zemřel kapitán Guy Trentfiam, držitel Válečného kříže. Pohřeb se koná 8. června 1927 v kostele Panny Marie v Ashurstu.
Obřad sloužil místní vikář. Ujistil přítomné, že smrt Guye Trenthama představuje pro ty, kdo ho znali, těžkou ztrátu.
Na hřbitově uložili Guyovy ostatky na místo původně rezervované pro jeho otce. Pan a paní Trenthamovi, příbuzní, přátelé, přátelé rodiny, farníci a služebnictvo odcházeli ze hřbitova se skloněnými hlavami.
Během následujících dnů obdržela paní Trenthamová kolem stovky kondolenci. V několika z nich bylo zdůrazněno, že útěchou jí může být mladší syn.
Následující den vystřídal na jejím nočním stolku fotografii Guye portrét Nigela.
r
I


I
.
.
1
I
25. KAPITOLA
Jednou v pondělí ráno jsme s Tomem Arnoldem procházeli po Chelsea Terrace. Tehdy se o tom zmínil poprvé.
„K tomu nikdy nedojde," namítl jsem.
„Možná máte pravdu, pane, ale právě teď podléhá spousta majitelů obchodů panice."
„Je to tlupa zbabělců," utrousil jsem. „Máme skoro milion nezaměstnaných. V takové situaci by o generální stávku usiloval jen šílenec."
„To je sice možné, ale svaz obchodníků radí svým členům stáhnout rolety."
„Syd Wrexall by radil zavřít, i kdyby mu na rohu hospody zvedl nohu pes. A to by to zvíře nemuselo ani čurat."
Tomovi se mihl tváří úsměv. „Takže vy jste odhodlaný bojovat, pane Trumpere?"
„To si pište. V tomhle se plně stavím za pana Churchilla." Zastavil jsem se, abych si prohlédl výlohu s klobouky a šátky. „Kolik lidí přesně zaměstnáváme?"
„Sedmdesát jedna."
„A kolik z nich se podle vás připojí ke stávce?"
,,Pár, odhaduju to maximálně na deset. Budou to jen členové Odborového svazu pracovníků v obchodě. Ale pro některé bude problém dostat se do práce, protože hromadná doprava nebude fungovat."
„Dejte mi do večera seznam těch, u kterých si nejste jistý, v týdnu s nimi promluvím. Třeba se mi jich pár podaří přesvědčit, že u nás mají dlouhodobou perspektivu."
„Ale co s dlouhodobou perspektivou naší společnosti, když stávka propukne?"
„Kdy už si, Tome, uvědomíte, že nás nemůže ohrozit nic."
„Syd Wrexall myslí..."
„Ujišťuji vás, že to je jediná věc, kterou určitě nedělá."
„...myslí, že příští měsíc budou na prodej minimálně tři další obchody. V případě stávky by to mohlo být i dřív. Všichni tvrdí..."
„Charlieho Trumpera nepřesvědčí," odsekl jsem. „Jakmile se dozvíte o někom, kdo chce obchod prodat, dejte mi vědět, mám zájem koupit."
238
„Když všichni ostatní prodávají?"
„Právě v tu chvíli je třeba nakupovat," odpověděl jsem. „Nejlepší je naskočit do tramvaje, když všichni ostatní vystupují. Tak mi sepište ta jména, Tome. Jdu zatím do banky." Vyšel jsem směrem ke Knightbridge.
V soukromí své nové kanceláře na Brompton Road.mč Ha-dlow informoval, že společnost má na účtu něco málo přes dvanáct tisíc liber. Pokud dojde ke generální stávce, je tato částka podle něho přiměřená rezerva.
.Ale ne," namítl jsem podrážděně. „Ke stávce nedojde. A pokud ano, bude to záležitost několika dní."
„Jako poslední válka?" zeptal se Hadlow a díval se na mě přes brýle, „Jsem od přírody opatrný člověk, pane Trumpere..."
„No, já ne," přerušil jsem ho. „Takže buďte připravený dohlédnout, aby se peníze dobře využily."
„Polovinu té sumy jsem už vyčlenil pro případ, že by paní Trenthamová nedokázala dostát svým závazkům ohledně čísla í," připomněl mi. „Zbývá jí ještě," otočil se ke kalendáři na stěně, „padesát dva dní."
„Tak do té doby bychom měli všechno vyřídit."
„Mohlo by dojít ke zhroucení trhu. Nebylo by moudré riskovat všechno. Nechcete si to rozmyslet, pane Trumpere?"
„Ne, nechci, ale právě proto..." začal jsem, ale včas jsem se zarazil.
„Jistě," souhlasil Hadlow a já se cítil ještě hůř. „A právě proto jsem vás v minulostí vždy podržel," pronesl velkodušně.
Jak dny míjely, musel jsem připustit, že generální stávka je čím dál reálnější. Atmosféra nejistoty a nejasná budoucnost způsobily, že byl k maní nejdřív jeden a potom i další obchody.
První dva jsem koupil za minimální ceny a díky rychlé a spolehlivé práci Crowthera a Hadlowa se mi podařilo získat ještě obuv a drogerii.
Když 4. května 1926 generální stávka skutečně začala, vydali jsme se s plukovníkem hned za rozbřesku na Chelsea Terrace a prohlédli jsme zvenku obchody. Všichni ostatní měli zavřeno a stažené rolety. Považoval jsem to za ústupek stávkujícím, ale nakonec jsem souhlasil s plukovníkovým plánem operace „rychlého zavření". Na smluvený signál dokázal Tom Arnold během tří minut zajistit uzavření všech třinácti obchodů. Minulou sobotu jsem jej sledoval při nácviku nanečisto. Kolemjdoucí se dobře bavili.
H I^MMI
První den stávky bylo hezky a ulice se zaplnily davy lidí, takže jsme před zelinářství a hokynářství nevykládali žádné zboží na chodník.
V osm mi Tom hlásil, že i přes strašné dopravní zácpy, které způsobují několikahodinová zpoždění v hromadné dopravě, se neukázalo pouze pět zaměstnanců, z toho jeden je skutečně nemocný.
Procházeli jsme se s plukovníkem sem a tam. Občas jsme se setkali s nějakou nadávkou, ale žádné napětí a hrozící násilí jsem nepociťoval. Většina lidí byla naopak dobře naladěna a několik mládenců dokonce začalo hrát na ulici fotbal.
První známka nepokojů se projevila druhý den ráno, když výlohou zlatnictví v čísle 5 prolétla cihla. Zahlédl jsem několik mladíků, jak sebrali z výlohy na co dosáhli a potom zmizeli. Dav zneklidněl a začal pokřikovat různá hesla. Dal jsem smluvený signál Tomu Arnoldovi, který stál o padesát metrů výš, a ten okamžitě šestkrát pískl. Během tří minut byly všechny naše obchody zavřené a měly stažené rolety. Hlídal jsem u rozbité výlohy, vzápětí se objevila policie a několik lidí bylo zatčeno. Přes napjatou situaci jsem po hodině mohl Torna požádat, aby znovu otevřel a mohli jsme dál sloužit zákazníkům. Během tří hodin naši lidé znovu zasklili výlohu zlatnictví, ale ten den stejně nebyl na nákup šperků příhodný.
Ve čtvrtek chyběli v práci už jen tři lidé, ale napočítal jsem další Čtyři zabedněné obchody. Ulice vypadaly daleko klidněji. Při snídani jsem se od Bečky dozvěděl, že nevyjdou ani The Times, protože tiskaři stávkují, ale vláda začala vydávat vlastní noviny British Gazette. Jejich duchovní otec pan Churchill v nich informoval obyvatelstvo, že železničáři a ostatní dopravci se vracejí do práce. Přesto za mnou přišel Norman Cosgrave, obchodník s rybami z čísla 11, že už toho má dost a kolik bych za jeho obchod zaplatil. Dohodli jsme se na ceně a odpoledne jsme zašli do banky uzavřít smlouvu. Zavolal jsem Crowthero-vi, jestli má potřebné dokumenty připravené a než jsme do banky došli, Hadlow nás čekal s vyplněným šekem. Stačilo jej podepsat. Po návratu na Chelsea Terrace jsem pověřil vedením rybárny Torna, dokud se mu nepodaří najít vhodnou náhradu. Nikdy jsem mu to neřekl, ale když předal obchod mladíkovi z Billingsgate, ještě několik týdnů se za ním táhl charakteristický rybí pach.
Generální stávka oficiálně skončila devátý den ráno a do konce měsíce se mi podařilo získat dalších sedm obchodů. Měl
240
¦i
jsem pocit, že pobíhám neustále mezi obchody a bankou, ale ceny byly takové, že Hadlow se usmíval i při varování, že fondy se ztenčují.
Na následující poradě vedení jsem mohl oznámit, že společnost vlastní nyní na Chelsea Terrace dvacet obchodů, což je víc, než kontrolují členové sdružení obchodníků. Hadlow vyjádřil názor, že pokud chceme dostat nové obchody na úroveň původních třinácti, měli bychom na delší dobu přestat s nakupováním a věnovat se rozvoji. Měl jsem jediný návrh, který získal u ostatních bezvýhradnou podporu - abychom Torna Arnolda přizvali do představenstva.
Nedokázal jsem si odepřít hodinku na lavičce na protější straně ulice a sledovat, jak se mi Chelsea Terrace mění před očima. Rozdíl mezi našimi obchody a těmi, které stále ještě patřily členům Wrexallova sdružení, zřetelně vynikal. Bylo jich i s hospodou U mušketýra a Číslem 1 čtrnáct.
Od dražby uběhlo sedmdesát dva dnů a ačkoli pan Fothergill stále nakupoval v čísle 147 ovoce a zeleninu, zatím se nezmínil, jestli paní Trenthamová svým závazkům dostála či nikoli. Joan Mooreová svěřila Bečky, že pan Fothergill její bývalou zaměst-navatelku navštívil, a ačkoli kuchařka rozhovoru nerozuměla, svěřila jí, že probíhal zvýšenými hlasy.
Následující týden se za mnou stavila v obchodě Daphne. Zeptal jsem se jí, jestli netuší, co má paní Trenthamová v úmyslu,
„Přestaň se o tu zatracenou ženskou zajímat," bylo jediné, co mi doporučila. „V každém případě," dodala, „devadesát dnů za chvíli uplyne a ty by ses měl zabývat matematikou a ne finančními potížemi paní Trcnthamové."
„Souhlasím. Ale když to půjde dál tímhle tempem, nepodaří se mi do konce roku plány uskutečnit," odpověděl jsem, vybral tucet krásných švestek a položil je na váhu.
„Pořád se někam ženeš, Charlie. Proč musíš všechno dokončit do určitého data?"
„Protože to mě nutí pokračovat."
„Ale na Bečky udělá stejný dojem, když dosáhneš svého o rok později."
„To by vůbec nebylo totéž," namítl jsem. „Budu se prostě muset víc snažit."
„Ale každý den má jenom čtyřiadvacet hodin," upozornila mě. „Dokonce i pro tebe."
„S tím bohužel nic nenadělám."
241
Daphne se rozesmála. „Jak je na tom Bečky s prací o Lui-nim?"
„Už tu zatracenou věc dokončila. Zbývá jí jen upravit konečnou verzi na požadovaný rozsah. Pořád je o kus přede mnou. Díky stávce, novým obchodům a paní Trenthamové jsem letos ještě neměl čas ani vzít Daniela na West Ham." Uložil jsem jí nákup do velkého hnědého sáčku.
„Už Bečky odhalila, do čeho ses pustil?" zeptala se.
„Ne. Vytratím se vždycky, když se zdrží v práci nebo pořizuje katalog nějaké skvělé sbírky. Zatím si nevšimla, že denně vstávám o půl páté a pracuju." Podal jsem jí sáček se švestkami a vrátil deset pencí.
„Takový malý Trollope, co?" poznamenala. „Mimochodem, ani já jsem se Percymu s naším tajemstvím zatím nesvěřila, ale nemůžu se dočkat, jak se budou tvářit, až..."
„Pšt, ani slovo..."
Je zvláštní, že když člověk o něco dlouho usiluje, odměna mu nakonec spadne do klína ve chvíli, kdy to nejméně čeká.
To ráno jsem obsluhoval zákazníky v čísle 147. Boba Makin-se vždycky zlobilo, když jsem si vyhrnul rukávy, ale rád jsem si trochu popovídal se zákazníky. Poslední dobou to byla jediná šance, jak zjistit, co se povídá nebo co si zákazníci myslí o našich dalších obchodech. Musím přiznat, že když jsem obsluhoval pana Fothergilla, fronta se protáhla až skoro k hokynářství, které Bob stále ještě považoval za konkurenci.
„Dobrý den," začal jsem, když přišel pan Fothergill na řadu. „Copak vám mohu dnes nabídnout, pane? Máme krásné..."
„Mohli bychom si promluvit, pane Trumpere?"
Byl jsem tak překvapený, že jsem na chvíli nedokázal odpovědět. Věděl jsem, že paní Trenthamové zbývá ještě devět dnů a myslel jsem, že všechno se rozhodne až po vypršení lhůty. Nakonec, i ona má jistě své Hadlowy a Crowthery, aby vyřídili potřebné doklady.
„Obávám se, že jediné klidné místo je sklad," upozornil jsem ho. Svlékl jsem zelený plášť, shrnul rukávy a oblékl si sako. „Víte, nahoře ted bydlí můj výkonný ředitel," vysvětlil jsem a vedl starého pána dozadu.
Nabídl jsem mu posezení na převrácené bedničce od pomerančů a sám si sedl na druhou. Chvíli jsme se na sebe dívali jako protivníci při partii šachu. Uvědomoval jsem si, že na pro-
242
jednávání tak důležité záležitosti je sklad nedůstojné prostředí. Snažil jsem se zachovat klid.
„Půjdu rovnou k věci," začal pan Fothergill. „Paní Trentha-mová se mi několik týdnů neozvala a poslední dobou odmítá brát telefon. Navíc mi realitní kancelář dala jasně najevo, že nemá žádné instrukce jejím jménem obchod dokončit. Dokonce mi naznačili, že paní Trenthamová nemá už o dům zájem."
„Ale máte přece tisíc dvě stě liber zálohy," připomněl jsem mu a snažil se o úsměv.
„To nepopírám," odpověděl. „Ale musel jsem splnit nějaké závazky a navíc ta stávka..."
„Máte pravdu, doba je zlá," souhlasil jsem a cítil, jak se mi začínají potit dlaně.
,Ale vy jste zájem o číslo 1 nikdy neskrýval."
„Ano, ale od té dražby jsem koupil několik dalších nemovitostí a použil jsem na ně prostředky, které jsem původně odložil na koupi vašeho obchodu,"
„To je mi jasné, pane Trumpere, ale teď bych přistoupil na rozumnější cenu..."
„Tehdy jsem byl rozhodnutý jít na tři a půl tisíce, na to se nepochybně pamatujete."
„Pokud si dobře vzpomínám, vaše konečná nabídka byla dvanáct tisíc."
„Taktický manévr, pane Fothergiíle, nic jiného než taktika. Nikdy bych dvanáct tisíc nezaplatil, to je vám jistě jasné."
„Ale vaše žena nabízela později pět tisíc pět set, když zapomeneme na její nepozornost v závěru."
„Nic nenamítám," souhlasil jsem a uchýlil se k předměstskému přízvuku. „Ale kdybyste se oženil, pane Fothergiíle, zjistil byste, proč v East Endu tvrdíme, že s ženskejma jsou jenom potíže."
,Jsem ochoten prodat za sedm tisíc liber," oznámil. „Ale jedině vám."
„Klidně prodáte svůj obchod i za pět tisíc, pokud vám je někdo nabídne."
„Nikdy," odmítl.
„Za devět dnů na moje slova dojde, ale něco vám navrhnu," dodal jsem a naklonil se k němu. „Uznám nabídku své ženy na pět a půl tisíce, což byla horní hranice schválená vedením společnosti. Ale mám podmínku. Budete mít všechny doklady připravené k podpisu ještě dnes před půlnocí." Pan Fothergill otevřel rozhořčeně ústa. „Jistě," dodal jsem, než stačil cokoli
243
namítnout, „to pro vás nebude velká zátěž. Vždyť smlouva vám leží na stole už osmdesát jedna dní. Stačí změnit jméno a upravit cenu. A teď mě jistě omluvíte, budu se muset vrátit k zákazníkům."
„Takhle povýšenecky se ke mně ještě nikdo nazachoval, pane," prohlásil, vztekle vyskočil, otočil se a rázoval pryč. Zůstal jsem ve skladišti sedět sám.
Přečetl jsem Danielovi pohádku, počkal až usne a sešel dolů. Bečky právě nalévala polévku. Během večeře jsem jí podrobně vylíčil rozhovor s Fothergillem.
„Škoda," byla její první reakce. „Škoda, že nepřišel nejdřív za mnou. Takhle ten obchod nezískáme nikdy," zopakovala '"& s povzdechem, než vlezla do postele. Zhasl jsem plynovou lampu a uvažoval, jestli nemá náhodou pravdu. Už jsem usínal, když se ozval dole u dveří zvonek.
„Je půl dvanácté," zamumlala Bečky ospale. „Kdo to může   § být?"
„Možná člověk se smyslem pro přesnost?" navrhl jsem a rozsvítil. Vylezl jsem z postele, oblékl si župan a sešel dolů otevřít. I
„Půjdeme do mé pracovny," oznámil jsem panu Fothergillo-vi, jen co jsme se pozdravili.
„Děkuji, Charlesi," odpověděl. Musel jsem se ovládat, abych se nerozesmál. Odsunul jsem ze stolu učebnice matematiky, abych se dostal k zásuvce, která ukrývala firemní šeky.
„Pět tisíc pět set, pokud si dobře vzpomínám," prohodil jsem, odšrouboval uzávěr pera a zadíval se na hodiny na krbové římse. Ve dvacet tři hodin třicet sedm minut jsem podal panu Fothergillovi  konečné  vypořádání  výměnou za  nemovitost ti Chelsea Terrace číslo 1.
Potřásli jsme si rukama a potom jsem ho doprovodil ke dveřím. Vrátil jsem se nahoru do ložnice a zastihl ke svému pře-  1 kvapení Bečky u psacího stolu.
„Co děláš?" zeptal jsem se.
„Píšu výpověď aukční síni Sotheby's."
Tom Arnold procházel novým obchodem a pečlivě sledoval přípravy. Za měsíc se k nám měla připojit Bečky jako výkonná ředitelka Trumperovy aukční síně a odbornice na umělecké předměty. Bylo mu jasné, že náš nový přírůstek chci povýšit na vlajkovou loď celé Trumperovy flotily, i když se náklady -k Hadlowově nelibosti - blížily nákladům na bitevní loď.
244
Bečky skončila u Sotheby's 16. července 1926. Následující den v sedm ráno se dostavila do budoucí aukční síně, aby převzala vedení rekonstrukce a Tom se mohl vrátit ke svým povinnostem. Rozhodla, že v suterénu bude skladiště, v přízemí recepce na přijímání zákazníků a aukční síň umístila do prvního
patra.
Ve druhém a třetím patře budou provozní místnosti a ve čtvrtém patře, kde měl původně pan Fothergill byt, se vytvoří kanceláře společnosti. Jedna místnost byla vyčleněna na schůze představenstva.
Poprvé se vedení společnosti sešlo 17. října 1926 v plném obsazení v Chelsea Terrace číslo 1.
Během tří měsíců po odchodu z Sotheby's se Bečky podařilo odtamtud přetáhnout sedm zaměstnanců. Zbylí čtyři k nám přešli z firmy Bonhanťs a Phillips. Na první schůzi představenstva nás upozornila, že splácení dluhů za koupi a úpravy čísla 1 může trvat i tři roky. A teprve za další tři bude aukční síň přispívat k ziskům společnosti.
„To není jako můj první obchod," poznamenal jsem. „Ten začal vydělávat za tři měsíce, viďte, předsedo."
„Přestaňte se tvářit tak samolibě, Charlie Trumpere, a uvědomte si, že neprodávám brambory," odsekla moje žena.
„Aha, to jsem nevěděl," odpověděl jsem. 21. října 1926 jsme měli šesté výročí svatby, ke kterému jsem jí koupil van Goghův obraz Jedlíci brambor.
Cena mi připadala poněkud přemrštěná. Po delším dohadováni jsme se domluvili na šesti stech guineí.
Na nějakou dobu zavládl na frontě paní Trenthamové klid. Takový stav věcí ve mně vzbuzoval obavy, protože mi bylo jasné, že kuje nějaké pikle. Kdykoli byl ke koupi nějaký obchod, čekal jsem ji jako protivníka a kdykoli se objevily nějaké problémy, uvažoval jsem, jestli by za nimi nemohla být ona. Bečky s Daphne se shodly, že z mé strany se jedná o posedlost. Jednou mi ale Tom Arnold sdělil, že zašel na skleničku k Mušketýrovi, zrovna když paní Trenthamová volala panu Wrexallovi. Nezjistil, o čem byla řeč, protože Syd odešel k telefonu do zadní místnosti. I má žena potom uznala, že paní Trenthamová se touhy po pomstě nevzdala.
Někdy v březnu 1927 nás Joan informovala, že její bývalá paní dva dny balila kufry a potom odjela do Southamptonu, kde
245
se nalodila na parník do Austrálie. Potvrdila to i Daphne, když k nám o týden později přišla na večeři.
„Takže je jasné, že se vydala navštívit svého povedeného synka."
„Donedávna líčila podrobně kdekomu jeho úspěchy, tak proč teď dělá s odjezdem takové tajnosti?"
„Nemám tušení," odpověděla Daphne.
„Myslíš, že když teď všechno utichlo, Guy plánuje návrat do Anglie?"
„Pochybuju," zamračila se Daphne. „Na to by potřeboval loď plující opačným směrem, ne? V každém případě si myslím, že jeho otec dal jasně najevo, že pokud se Guy opováží objevit v Ashurst Hallu, nebudou se k němu chovat jako k marnotratnému synovi."
„Něco se děje," přesvědčoval jsem ji. „Bude třeba zjistit, proč je paní Trenthamová poslední dobou tak tajnůstkářská."
O tfi měsíce později, někdy v červnu 1927, mě plukovník upozornil v novinách The Times na oznámení o Guyově smrti. „Hrozná smrt," byl jeho jediný komentář.
Daphne se zúčastnila pohřbu v Ashurstu. Později mi vysvětlila, že chtěla vidět ukládat rakev do hrobu, aby si mohla být jistá, že Guy Trentham je skutečně po smrti.
Percy mi později svěřil, že ji jen těžko zarazil, aby se nepřidala k hrobníkům, pokládajícím na hrob drny. Daphne se ale nechala slyšet, že je k příčině Guyovy smrti skeptická, ačkoli neexistovaly žádné důkazy, že by zemřel jinak.
.Aspoň ti z jeho strany už nic nehrozí," shrnul debatu Percy.
Zamračil jsem se. „Tomu uvěřím až ve chvíli, kdy vedle něj pohřbí paní Trenthamovou."
246
26. KAPITOLA
V roce 1929 se Trumperovi přestěhovali do většího domu v Little Boltons. Daphne je ujistila, že učinili krok správným směrem, ale vzápětí dodala: „Na Eaton Square je to ale ještě daleko."
Večírek, který v novém domě uspořádali, měl pro Bečky dvojí význam. Během několika dní měla získat titul mistra svobodných umem'. Když si z ní Percy utahoval, jak dlouho jí trvala práce o jejím milovaném Bernardinu Luinim, označila za spoluviníka Charlieho.
Nijak se nebránil, jen nalil Percymu další sklenku brandy a odklepl popel z doutníku.
„Na promoci nás odveze Hoskins," oznámila Daphne. „Uvidíme se až tam. Doufám, že tentokrát budou mít rozum a posadí nás do některé z prvních třiceti řad."
V sále Charlie zjistil, že Daphne s Percym sedí jen o řadu za nimi, takže mohli ceremoniál sledovat zblízka.
„Kdo je to?" vyptával se Daniel, když se objevilo čtrnáct vážných starých pánů v černých talárech s purpurovou kápí a usadili se do připravených křesel.
„To je senát," vysvětlovala Bečky svému osmiletému synovi. „Rozhodují o tom, kdo získá titul. Ale nesmíš se moc vyptávat, Danieli, abychom nerušili lidi kolem."
V tu chvíli se zvedl děkan, aby předal diplomy. „Obávám se, že si budeme muset počkat. Nejdřív vyhlásí bakaláře," poznamenala Bečky.
„Přestaň se tvářit tak důležitě, drahoušku," ozvala se Daphne. „Někteří z nás si dobře pamatují, že kdysi ti titul bakalář připadal jako nejdůležitější věc na světě."
„Proč táta taky nedostane nějakej titul?" zeptal se Daniel a zvedl z podlahy program. ,Je přece stejně chytrej jako ty, mami."
„To je pravda," souhlasila Bečky. „Ale jeho tatínek ho nepřiměl zůstat ve Škole jako můj táta mě."
Charlie se k nim naklonil., Ale jeho děda ho naučil prodávat zeleninu a ovoce, takže se mohl věnovat užitečné práci."
Daniel byl chvíli zticha a uvažoval o dvou protichůdných tvrzeních.
247
„Bude to nekonečně dlouhé, pokud nezrychlí tempo," zašeptala Bečky, když byli po půl hodině teprve u P.
„My klidné počkáme," sykla Daphne. „Před dostihy v Good-woodu žádný program nemáme."
„Podívej, mami," vyhrkl Daniel. „Našel jsem na seznamu ještě jednoho Arnolda, Moora a Trumpera."
„To jsou rozšířená příjmení," namítla Bečky a do seznamu se ani nepodívala.
„Zajímalo by mě, jak vypadá," nedal se odbýt Daniel. „Vypadají všichni Trumperové stejně, mami?"
„Ne, blázínku, každý je jiný."
„Ale jeho jméno začíná stejně jako tátovo," pokračoval natolik hlasitě, že nikomu v okruhu tří řad neuniklo ani slovo.
„Pšt," tišila ho Bečky, když se po nich začali lidé ohlížet.
„Bakalář svobodných umění," oznamoval děkan, „v oboru matematiky, Charles George Trumper."
„A dokonce jako táta i vypadá," podotkl Charlie, vstal a šel přebrat od děkana diplom. Potlesk zesílil, když si přítomní všimli věku tohoto absolventa. Bečky otevřela překvapeně pusu, Percy si otíral brýle. Jen Daphne se tvářila, že ji to nijak nepřekvapuje.
„Jak dlouho to už víš?" zeptala sejí Bečky semknutými rty. „Zapsal se na Birkbeck College den po tvé první promoci." „Ale kde na to bral čas?"
„Zabralo mu to skoro osm let. Vstával brzy, když tys ještě vyspávala."
Koncem druhého roku začaly vypadat Beckyiny finanční odhady ohledně aukční síně optimističtěji. Úvěr se nezvyšoval a po dvaceti sedmi měsících se dluh začal pomalu ztenčovat.
Na schůzi představenstva si stěžovala, že ačkoli výkonný ředitel společnosti pomáhá zabezpečit obrat, ve skutečnosti nepřispívá k zisku, protože kupuje nejzajímavější díla za odhadní ceny.
„Ale zároveň budujeme rozsáhlou uměleckou sbírku, paní Trumperová," upozornil ji.
„Navíc při slušných investicích ušetříme na daních, což pro nás později může představovat i určitou rezervu," podpořil ho Hadlow.
„To je možné, ale v současné době to nepomáhá vyváženosti mého rozpočtu, předsedo. Výkonný ředitel vždycky zmizí s nejlépe prodejným zbožím. A určitě věci nepomáhá, že rozluštil kód, používaný dražiteli. Umožňuje mu zjistit odhadní cenu."
248
„Musíte se na sebe dívat jako na součást společnosti, ne jako na jednotlivec, paní Trumperová," namítl Charlie s úsměvem. „I když připouštím," dodal, „že kdybychom vás nechali v Sot-heby's, přišlo by nás to laciněji."
„Prosím nezapisovat," ozval se plukovník. „Mimochodem, o jaký kód jde?"
„O série písmen z určitého slova nebo více slov, nahrazené číslicemi. Například slovo Charlie by vypadalo: C -1, H - 2, A -3, ale pokud se některé z písmen opakuje, je to signál nevšímat si ho. Jakmile si odvodíte dvě slova, která používáme místo jedničky a nuly a máte přístup k našemu katalogu, vždycky znáte u každého obrazu odhadní cenu předem."
„Tak proč ta slova čas od času nezměníte?"
„Protože zvládnout kód dokonale není nic jednoduchého. V každém případě je potřeba značná zkušenost, abyste při pohledu na písmena Q, N, H okamžitě věděl, že se jedná o..."
„Tisíc tři sta liber," přerušil ji Charlie se spokojeným úsměvem.
Zatímco Bečky se zabývala aukční síní, Charliemu se podařilo koupit další čtyři obchody, mimo jiné i holičství a trafiku, bez jakýchkoli zásahů ze strany paní Trenthamové. „Myslím, že už nemá peníze, aby nás mohla ohrozit," svěřil se kolegům.
„Dokud nezemře její otec," zdůraznila Bečky. „Jakmile zdědí jeho majetek, může si dovolit cokoli a Charlie jí v tom nedokáže nijak zabránit."
Charlie souhlasil, ale ujistil vedení společnosti, že má v úmyslu skoupit zbylé obchody dřív, než by k něčemu podobnému mohlo dojít. „Není důvod nevěřit, že ten chlapík má ještě pár let života před sebou."
„To mi připomíná," ozval se plukovník, „že příští rok v květnu mi bude šedesát pět let a mám pocit, že to bude pravá chvíle vzdát se funkce předsedy."
Charlieho i Bečky jeho oznámení zaskočilo. Nikoho z nich ještě nenapadlo, že by plukovník mohl odejít na odpočinek.
„Nemohl byste zůstat alespoň do sedmdesáti?" zeptal se Charlie tiše.
„Ne, Charlie, ale je od tebe hezké, že mi to navrhuješ. Slíbil jsem Elizabeth, že posledních pár let strávíme na jejím milovaném ostrově Isle of Skye. V každém případě si myslím, že je načase, aby ses předsedou stal ty."
249
Plukovník odešel oficiálně na odpočinek následující rok v květnu. Charlie pro něj uspořádal oslavu v hotelu Savoy. Pozváni byli všichni zaměstnanci společnosti s manžely nebo manželkami. Podávala se večeře o pěti chodech, tři druhy vína a Charlie doufal, že plukovník na ten večer nikdy nezapomene.
Po večeři vstal, pronesl prvnímu předsedovi Trumperovy společnosti přípitek a obdaroval ho stříbrnou károu, ve které byla zasunutá láhev plukovníkovy nejoblíbenější whisky značky Glenlivet. Všichni přítomní se dožadovali, aby předseda pronesl pár slov.
Plukovník se zvedl, stále se držel zpříma, a začal všem děkovat za přání. Vyprávěl, jak začal v roce 1920 spolupracovat s panem Trumperem a slečnou Salmonovou. Vlastnili tehdy jediný obchod, zelinářství v čísle 147. Získali jej za sto liber. Charlie se rozhlédl po sále a uvědomil si, že mladší zaměstnanci společnosti i Daniel, který dnes večer poprvé oblékl dlouhé kalhoty, starému vojákovi nevěří.
„Teď," pokračoval, „vlastníme dvacet pět obchodů a zaměstnáváme sto sedmdesát dva lidí. Celou tu dobu říkám své ženě, že bych se rád dočkal chvíle, až Charlie," při vlně smíchu se zarazil, „pan Trumper, bude vlastnit celý blok a vytvoří svou největší káru na světě. Ted' uř jsem přesvědčen, že ta chvíle není daleko." Otočil se k Charliemu a zvedl sklenici. „Přeju vám hodně štěstí, pane."
Všichni provolávali slávu, když naposledy zaujal místo předsedy.
Charlie vstal, aby odpověděl. „Předsedo," začal, „nerad bych nechal někoho z přítomných na pochybách, že bez vás bychom s Bečky naši společnost nikdy nevybudovali do dnešní podoby. Bez vás bychom nedokázali získat ani druhý a třetí obchod. Jsem hrdý, že přebírám místo právě po vás a kdykoli budu rozhodovat o něčem důležitém, vždycky si představím, že mi nahlížíte přes rameno. Váš poslední návrh se uskuteční hned zítra. Tom Arnold se stane výkonným ředitelem a Boba Makinse přijmeme do představenstva. V naší společnosti budeme vždycky vybírat vedoucí pracovníky z řad zaměstnanců.
Vy jste už nová generace," rozhlédl se po sále, „a tohle je první příležitost, kdy se setkáváme všichni pod jednou střechou. Domluvme se tedy na datu, kdy budeme pod jednou střechou i pracovat. Navrhuji rok 1940.",
Všichni přítomní vstali, skandovali právě navržený letopočet a provolávali slávu novému předsedovi. Když se Charlie
250
posadil, dirigent zvedl taktovku a dal tak najevo, že se začíná
tančit.
Plukovník vstal a požádal Bečky, aby si s ním zatančila zahajovací waltz. Odvedl ji na prázdný parket.
„Vzpomínáte si, kdy jste mě poprvé požádal o tanec?" zeptala se.                                                                         .
„Samozřejmě, jak bych na to mohl zapomenout. To je dalsi šlamastyka, do které jste nás dostala, jak říká Hardy."
„Za to může on," pohlédla směrem k Charliemu, který vedl po parketu Elizabeth Hamiltonovou.
Plukovník se usmál. „Co asi budou říkat, až bude na odpočinek odcházet Charlie," zašeptal. „Nedokážu si představit, kdo přijde po něm."
„Možná nějaká žena?"

27. KAPITOLA
Stříbrnou svatbu krále Jiřího V. a královny Marie oslavoval celý Londýn. I u Trumperů visel v každé výloze plakát s královským párem a Tom Arnold vyhlásil při té příležitosti soutěž, který z obchodů vymyslí nejpůsobivější výzdobu.
Charlie si vzal na starost číslo 147, jež považoval stále za své království, a za pomoci dcery Boba Makínse, která studovala prvním rokem na umělecké škole, vytvořil postavy krále a královny ze všech druhů ovoce a zeleniny dostupných v britském impériu.
Charlie byl vzteky bez sebe, když porota, tvořená plukovníkem, markýzem a markýzou z Wiltshiru. udělila zelinářství až druhou cenu. Zvítězilo květinářství, které vydělávalo na prodeji svazků bílých, rudých a modrých chryzantém. První místo získali za obrovskou, z květů sestavenou mapu světa, na které bylo britské impérium vyvedeno z rudých růží.
Charlie poskytl všem zaměstnancům den volna a s Bečky a Danielem se už o půl páté ráno vypravili na třídu Mali, aby získali dobré místo a viděli krále a královnu na cestě z Buc-kinghamského paláce do katedrály St. Paul's, kde bude sloužena mše díkůvzdání.
Když dorazili na místo, zjistili, že tisíce lidí nocovali na chodnících ve spacích pytlích, zabaleni do dek a dokonce i ve stanech. Někteří z nich byli už usazeni na svých místech a snídali.
Charlie se při čekání seznámil s mnoha návštěvníky, kteří na slavnost přijeli z celého impéria. Konečně se objevil průvod. Daniel obdivem oněměl a s nadšením sledoval pochodující vojáky z Indie. Afriky, Austrálie, Kanady, spolu s příslušníky dalších třiceti šesti národů. Konečně se objevil kočár s královským párem. Charlie se postavil do pozoru a smekl klobouk. Totéž učinil, když je za zvuků hymny pluku míjeli královští střelci. Vzpomněl si s trochou závisti na Daphne a Percyho, kteří dostali pozvání na mši do katedrály.
Po návratu krále a královny do Buckinghamského paláce -tak právě včas na oběd, jak vysvětlil Daniel kolemstojícím - se Trumperovi vydali na cestu domů. Cestou projeli kolem Chel-
252
sea Terrace a Daniel zahlédl ve výloze zelinářství velký nápis 2. místo.
„Co to je, táti?" začal se vyptávat. Bečky mu s chutí vysvětlila, o jakou soutěž šlo a jak dopadla.
,A jak jsi dopadla ty, mami?"
„Šestnáctá z šestadvaceti," odpověděl Charlie. „A to jen díky tomu, že všichni tři porotci patří k maminčiným dlouholetým přátelům."
O osm měsíců později král zemřel.
Charlie doufal, že s nástupem Eduarda VIII. začne nová éra v životě Británie a usoudil, že nastal čas vypravit se do Ameriky.
Hned na příští schůzi informoval o svém záměru představenstvo společnosti.
„Existují nějaké problémy, které by mě měly na cestách zneklidňovat?" zeptal se výkonného ředitele.
„Pořád hledám vedoucího do zlatnictví a několik prodavaček do dámských oděvů," odpověděl Arnold. .Jinak je právě teď celkem klid."
Charlie si byl jistý, že Tom Arnold i zbytek vedení se bez něho měsíc obejdou. Na zaoceánském parníku Queen Mary, který se chystal na svou první cestu, si zamluvil dvoulůžkovou kajutu.
Bečky prožila při plavbě přes oceán pět nádherných dní. I její muž usoudil, že nejlepší bude odpočívat. Neměl žádné spojení s Tomem Arnoldem ani s Danielem, který začal studovat první rok v internátní škole. Charlie objevil na lodi řadu možností vhodného vyžití pro muže středního věku s mírnou nadváhou a bez fyzické kondice a vychutnával je plnými doušky.
Velkolepá Queen vplula do newyorského přístavu v pondělí ráno, pozdravována tisícovkami zvědavců. Charlie uvažoval, jak asi vypadal příjezd otců poutníků na Mayflower. Nečekalo je žádné uvítání, jen nejistota a strach z domorodců. Musel si přiznat, že určitá nejistota se zmocnila i jeho.
Na radu Daphne si rezervoval pokoj v hotelu Waldorf Asto-ria, ale jakmile s Bečky vybalili zavazadla, únava z něj spadla. Druhý den ráno se probudil o půl páté a při pročítání New York Times se poprvé setkal se jménem Wallis Simpsonové. Dočetl noviny a vydal se do ulic. Procházel po Páté avenue a prohlížel výlohy. Nápaditost obchodníků na Manhattanu jej nadchla.
V devět se obchody otevřely, a Charlie se vrhl do detailního průzkumu. Procházel kolem regálů s módním zbožím, prohlížel
253
si sortiment, sledoval prodavače a dokonce i některé zákazníky, aby zjistil, co budou kupovat. První dva dny se vracel večer do hotelu úplně vyčerpaný
Po dvou dnech skončil s obhlídkou Páté avenue a Madison a přesunul se na Lexington, kde objevil obchodní dům Bloo-mingdale's. V tu chvíli si Bečky uvědomila, že manžel je pro ni po zbytek návštěvy v New Yorku ztracený.
První dvě hodiny nedělal Charlie nic jiného, než Že projížděl na eskalátorech z jednoho poschodí do druhého, až bezpečně pochopil uspořádání prodeje. Potom začal studovat jedno oddělení po druhém, jednotlivá patra a všechno si poznamenával. V přízemí se prodávaly parfémy, kožené zboží a šperky. V prvním patře Šátky, šály, klobouky, rukavice a papírnické zboží. Ve druhem poschodí bylo oddělení pánských oděvů, ve třetím dámské oděvy, ve čtvrtém potřeby pro domácnost a tak postupoval pořád výš, až ve dvanáctém patře objevil za nápisem Vstup zakázán ukryté kanceláře vedení společnosti. Toužil poznat i poslední patro, ale nemohl najít žádný způsob, jak tam proniknout.
Čtvrtý den se věnoval detailnímu studiu rozmístění prodejních pultů a začal si je zakreslovat do plánku. Sotva však vyjel eskalátorem do třetího poschodí, do cesty se mu postavili dva statní mladíci. Zbývaly mu jen dvě možnosti - zastavit se nebo seběhnout po eskalátoru v opačném směru. „Stalo se něco?"
„To si nejsme jisti, pane," odpověděl jeden z dvojice. „Budete tak laskav a půjdete s námi? Pracujeme tady jako detektivové." „S radostí," souhlasil Charlie, ale stále mu nebylo jasné, o co jim může jít.
Vyvezli ho výtahem do patra, kam se mu nikdy nepodařilo proniknout a vedli chodbou k neoznačeným dveřím. Místnost za nimi byla stroze zařízena jen dřevěnými židlemi a stolem. Chvíli zůstal sám, ale vzápětí se objevili dva starší muži.
„Mohl byste nám odpovědět na několik otázek?" zeptal se vyšší z nich.
.Jistě," souhlasil a pořád mu nebyl jasný důvod jejich zvláštního jednání.
„Odkud pocházíte?"
„Z Anglie."
,Jak jste se dostal do Ameriky?"
„Připlul jsem lodí Queen Mary." Všiml si, že po této informaci oba detektivové znejistěli.
254
„Proč se tedy, pane, procházíte už dva dny po obchodním domě, děláte si poznámky, ale ještě jste nic nekoupil?"
Charlie se rozesmál. „Protože vlastním v Anglii dvacet šest obchodů," vysvětloval. „Porovnával jsem si způsob prodeje v Americe a u nás."
Oba muži si začali něco nervózně šeptat.
„Mohu se zeptat, jak se jmenujete, pane?"
„Trumper, Charlie Trumper."
Jeden z mužů vstal a odešel. Charlie měl pocit, že mu příliš nevěří, stejně jako tenkrát Tommy, když mu řekl o svém prvním obchodě. Několik minut seděl mlčky proti druhému Američanovi, který si jej přísně prohlížel. Konečně se otevřely dveře a vešel vysoký, elegantně oblečený gentleman v tmavohnědém obleku, hnědých botách a zlatavé vázance. Hnal se k Charliemu s otevřenou náručí.
„Musím se vám omluvit, pane Trumpere," začal. „Neměli jsme tušení, že jste v New Yorku, natož přímo u nás. Jmenuji se John Bloomingdale a tohle je můj malý obchod. Slyšel jsem, že jste si ho s velkým zájmem prohlížel."
„Ano," pronesl Charlie.
Než stačil říct další větu. pan Bloomingdale ho přerušil: „To je v pořádku, také jsem si prohlédl vaše vyhlášené obchody na Chelsea Terrace a převzal od vás několik nápadů."
„Od nás?" zeptal se Charlie překvapeně.
„Samozřejmě. Nevšiml jste si v naší přední výloze americké vlajky, na které jednotlivé státy reprezentují různobarevné květy?"
„No ano," začal Charlie, „ale..."
„Nápad jsme zcizili u vás, když jsme byli s manželkou v Londýně na oslavách stříbrné svatby královského páru. Takže jsem vám plně k službám, pane."
Oba detektivové se už zdvořile usmívali.
Večer Charlie s Bečky přijali pozvání Bloomingdaleových k návštěvě jejich prostorného domu z hnědého kamene na rohu Šedesáté první avenue a Madison. John Bloomingdale odpovídal na Charlieho otázky až do časných ranních hodin.
Následující den se Charliemu dostalo oficiální prohlídky „malého krámku" v doprovodu samotného majitele. Patly Bloomingdaleová zatím ukázala Bečky Metropolitní muzeum umění a galerii Frick. Neustále se vyptávala na paní Simpso-novou, ale Bečky nebyla schopna ji uspokojit, protože o té dámě až do příjezdu do Ameriky neslyšela ani slovo.
255
Zanedlouho se Trumperovi museli s Bloomingdalcovými rozloučit a pokračovat vlakem do Chicaga. Sotva do větrného města dorazili, zjistili, že se pokoj, rezervovaný v hotelu Ste- I vens, změnil na apartmá a na stole je čekalo rukou psané pozvání na večeři od pana Fieldse z obchodního domu Marshall Fi-elds.
V jeho domě na Lake Short Drive Charlie připomenul panu Fieldsovi reklamu, ve které označoval svůj obchodní dům za největší na světě. Upozornil ho, že Chelsea Terrace bude o tři a půl metru delší.
„Jistě, ale povolí vám postavit dvacet jedna pater, pane Trumpere?"
„Dvacet dva," triumfoval Charlie bez nejmenší představy, k čemu dá londýnská radnice povolení.
Následující den rozšířil své znalosti obchodního domu Marshall Fields detailní prohlídkou interiérů. Zvlášť obdivoval sc-hranost zaměstnanců, kteří vystupovali jako tým. Děvčata na sobě měla hezké zelené šaty se zlatými písmeny MF na klopách, vedoucí jednotlivých pater šedé obleky a vedoucí pracovníci tmavomodré obleky s dvouřadovým sakem.
„Zákazníci zaměstnance snadno rozliší, když něco potřebují. Velkou výhodou je to hlavně v nákupní špičce," vysvětloval pan Field.
Zatímco Charlie se věnoval poznávání obchodního domu. Bečky prožila bezpočet hodin v uměleckém institutu. Zaujala ji hlavně díla Wyetha a Remingtona. Měla pocit, že by si oba umělci zasloužili výstavu v Londýně. Do Anglie si poveze v nově zakoupených kufrech po jednom díle od každého z nich, ale britská veřejnost olej ani sochu dlouho neuvidí, protože Charlie je nepustí z domu.
Koncem měsíce na oba dolehla únava. Věděli však, že do téhle země se budou chtít vracet. Obávali se jen. Že kdyby se Fieldsovi nebo Bloomingdaleovi rozhodli přijet na Chelsea Terrace, nebudou schopni oplatit pohostinství, kterého se jim od nich dostalo. Joseph Fields požádal Charlieho o laskavost. Ten mu slíbil, že jeho přání zařídí okamžitě po návratu do Londýna.
Zprávy o králově poměru s paní Simpsonovou, o kterém v Americe psaly detailně každé noviny, se konečně dostaly i k uším Britů. Charliemu bylo líto, když král nakonec pocítil nutnost abdikovat. Nečekaná odpovědnost dolehla na bedra vévody z Yorku, který se stal králem Jiřím VI.
256
Další zprávy, které Charlie pravidelně v novinách sledoval, se týkaly vzestupu moci Adolfa Hitlera v nacistickém Německu. Nechápal, proč se předseda vlády Chamberlain neřídí zdravým rozumem a nedá tomu člověku jednu dobře mířenou ránu do zubů.
„Neville Chamberlain není původem pouliční prodavač z East Endu," vysvětlovala Bečky manželovi u snídaně. „Je to předseda vlády."
„Škoda," podotkl Charlie. „Kdyby se Herr Hitler objevil na Whitechapelu, nic jiného než pořádná rána by ho nečekalo."
Tom Arnold neměl pro Charlieho po jeho návratu příliš novinek, ale brzy zjistil, jaký vliv měla návštěva Ameriky na předsedu představenstva. V následujících dnech se na Torna valily ze všech stran salvy příkazů a návrhů.
V pondělí ráno na pravidelné schůzi vedení, kde Charlie znovu vychvaloval americké ctnosti, se Tom Arnold zmínil, že obchodníci začínají seriózně zvažovat důsledky, které by na obchodování mohla mít válka.
„To jim bude hodně platné," posadil se Charlie ke svému stolu. „Hitler z toho má jistě radost. V každém případě, Německo určitě nevyhlásí válku nikomu ze spojenců Británie - to by si nedovolilo. Nakonec, nemohlo přece zapomenout na to, jak dopadlo posledně. Co tu máme dál?"
„Daleko přízemnější problém," odpověděl Tom z druhého konce stolu. „Pořád ještě se mi nepodařilo po odchodu Jacka Sladera do důchodu najít vhodného vedoucího do zlatnictví."
„Tak dej inzerát do novin. Kdyby se někdo vhodný ozval, dej mi vědět. Něco dalšího?"
„Ano. Hledal tě nějaký pan Ben Schubert."
„Co chtěl?"
„Je to židovský uprchlík z Německa, ale nechtěl říct, proč potřebuje mluvit právě s tebou."
„Až se znovu ozve, dohodni mi s ním schůzku."
„Ale on už sedí před tvou kanceláří."
„Před mou kanceláří?" podivil se Charlie.
, Jo. Přichází každé ráno a tiše čeká."
„Copak jste mu neřekli, že jsem v Americe?"
,Ano, vysvětlil jsem mu to, ale pro něho to zřejmě nemělo žádný význam."
„Utrpení je družka našeho národa," zamumlal Charlie. „Uveďte ho."
Vešel drobný, shrbený, unaveně vyhlížející člověk. Charlie měl pocit, že nebude o moc starší něž on sám. Zastavil se uprc-
257
střed kanceláře a čekal. Charlie vstal, usadil návštěvníka do křesla vedle krbu a zeptal se, co pro něho může udělat.
Pan Schubert chvíli vysvětloval, jak uprchl s manželkou a dvěma dcerami z Hamburku poté, co několik jeho přátel odvlekli do koncentračních táborů a už o nich nikdo neslyšel.
Charlie mlčky naslouchal výčtu zkušeností pana Schuberta s krutostmi nacismu. Jeho útěk a popis událostí, které se odehrávají v Německu, jako by vystoupily ze stránek románu Joh-na Buchaná. Válka najednou Charliemu připadala daleko skutečnější než při čtení novinových zpráv.
„Co pro vás mohu udělat?" zeptal se, když pan Schubert své smutné vyprávění ukončil.
Uprchlík se usmál a odhalil dva zlaté zuby. Položil na stůl malý kufřík, který svíral v rukou, a pomalu jej otevřel. Charliemu se objevila před očima nejlepší sbírka drahokamů, jakou kdy viděl. Diamanty a ametysty, některé z nich skvostně broušené. Návštěvník potom zvedl horní patro a odhalil rubíny, topasy, diamanty, perly a nefrity v neuvěřitelném množství.
„To je jen malá ukázka toho, co jsme museli nechat v Německu. Živnost jsem převzal po otci a dědovi. Teď musím všechno co zbylo prodat, aby rodina netrpěla hladem."
„Vy jste zlatník?"
„Ano. šestadvacet let," odpověděl pan Schubert. „Už od dětství."
„Kolik doufáte, že za to utržíte?" ukázal Charlie na otevřený kufřík.
„Tři tisíce liber," odpověděl bez rozmýšlení. „Je to o hodně méně, než je jejich skutečná hodnota, ale na další smlouvání nemám čas ani sílu."
Charlie otevřel zásuvku, vytáhl šekovou knížku a napsal: Vyplaťte panu Schubertovi tři tisíce liber. Šek posunul na druhou stranu stolu.
„Ale vy jste si neověřil jejich kvalitu," namítl zlatník.
„To není nutné," pronesl a vstal. „Protože vy je budete jako nový vedoucí mého zlatnictví prodávat. Pak byste mi musel vysvětlit, proč nedosáhly vámi deklarované hodnoty; AŽ vám vyplatí obnos, promluvíme si o dalším."
Panu Schubertovi se rozlil po tváři úsměv. „East End je zřejmě dobrá škola života, pane Trumpere."
„Je vás tam dost na to, abychom byli stále ve střehu," odpověděl Charlie s úsměvem. „Nezapomínejte, že můj tchán byl také jedním z vás."
Pan Schubert vstal a svého nového šéfa objal.
258
Když se nový vedoucí ujal zlatnictví, Charlieho zaskočilo, jaké množství židovských uprchlíků mu chodí prodat své cennosti. S tímto obchodem už žádné starosti nebyly.
Asi o týden později vtrhl jednou Tom Arnold bez klepání do Charlieho kanceláře. Když Charlie viděl, v jakém je Tom stavu, zeptal se jen: „Co se stalo?"
„Krádež."
„Kde?"
„V čísle 133 - v dámských oděvech."
„Co ukradli?"
„Dva páry bot a sukni."
„Tak postupujte jako obvykle. Nejdřív ze všeho zavolejte policii."
„To není tak jednoduché."
„Samozřejmě že to není jednoduché, ale zloděj je zloděj."
„Ale ona tvrdí..."
..Že její devadesátiletá matka umírá na rakovinu a to se ani nezmiňuje o tom, že všechny děti jsou postižené?"
„Ne, že je tvoje sestra."
Charlie se zhoupl na židli, na chvíli se odmlčel a pak si povzdechl. „Cos udělal?"
.Ještě nic. Řekl jsem vedoucímu, aby ji zadržel a šel jsem za tebou."
„Tak jdeme na to," řekl Charlie, vstal od stolu a vyrazil ke dveřím.
Mlčky došli k číslu 133, kde už na ně u dveří čekal rozčílený vedoucí.
, Je mi to líto, pane předsedo," začal Jim Grey.
„Vy se nemáte za co omlouvat, Jime," uklidňoval ho Charlie cestou do zadní místnosti, kde našel Kitty. Seděla na stole, shlížela se v zrcátku a opravovala si nalíčení úst.
Jakmile zahlédla Charlieho, sklapla pudřenku a upustila ji do kabelky. Před ní na stole ležely dva páry módních bot a růžová plizovaná sukně. Nebylo pochyb, že Kitty stále zajímá jen to nejlepší, protože ukradla nejdražší zboží. Věnovala bratrovi neupřímný úsměv.
„Když teď dorazil sám velkej šéf, poznáte, s kým máte tu čest," oznámila Jimu Greyovi.
, Jsi zlodějka," procedil skrz zuby Charlie. „Nic jiného."
„Ale no tak, Charlie, ty si to přece můžeš dovolit." V jejím hlase nebyla ani stopa omluvy nebo lítosti.
259
„O to nejde, Kitty. Kdybych..."
„Kdybys mě nechal odvýst policajtama, noviny by měly žně. Nemůžeš si dovolit mě nechat zavřít, a moc dobře to víš."
„Tentokrát to možná ještě neudělám," odsekl, „ale poěítej s tím, že je to naposledy." Otočil se k vedoucímu: „Kdyby se tahle dáma ještě někdy pokusila odejít s něčím bez placení, zavolejte na ni policii a dohlédněte, aby ji obvinili z krádeže, i kdyby se na mě odvolávala sebevíc. Říkám to jasně, pane Gre-yi?"   '
„Ano, pane."
„Ano, pane, ne, pane. Neboj se, Charlie, už tě nebudu obtěžovat."
Na Charlieho výrazu bylo znát, že jí nevěří.
„Příští tejden vodjíždím do Kanady. Tam je jedincj člen rodiny* kterýmu na mě záleží."
Charlie chtěl něco namítnout, ale Kitty sebrala oboje boty. zastrčila je do tašky a odešla.
„Moment," namítl Tom Arnold.
„Vodprejskni," houkla na něho přes rameno a zmizela.
Tom se otočil na Charlieho, ale ten zíral za sestrou, která vyšla bez ohlédnutí na chodník.
„Nech to být, Tome. Nevyšlo nás to draho."
30. září 1938 se premiér vrátil z Mnichova, kde jednal s říšským kancléřem. Charlieho ale dokumenty o čestně dosaženém míru, kterými mával po návratu před objektivy fotoaparátů, nijak nepřesvědčily. Po vyprávění Bena Schuberta o dění ve Třetí říši nabyl dojmu, že válka s Německem je neodvratná. V parlamentu se už diskutovalo o povolání mužů starších dvaceti let do armády. Daniel byl v posledním ročníku na střední škole St. Paul's a připravoval se na přijímací zkoušky na univerzitu. Charlieho děsila myšlenka, že by mohl v další válce s Německem přijít o syna. Když byl o několik týdnů později Daniel přijat na Trinity College do Cambridge, jeho obavy se jen umocnily.
1. září 1939 vpochodoval Hitler do Polska a Charlie si v plné míře uvědomil, že Ben Schubert ve svém vyprávění nijak nepřeháněl. O dva dny později byla Británie ve válce.
Prvních několik dní po vyhlášení války panoval všude klid a nebýt mužů v uniformách, pochodujících po Chelsea Terrace a poklesu obchodu, Charlie by si nevšiml, že byla Británie zatažena do konfliktu.
V této době byla na prodej jedině restaurace. Charlie nabídl
260

panu Scallinimu slušnou cenu. Ital ji bez smlouvání přijal a vzápětí se vrátil do rodné Florencie. Měl větší štěstí než jiní, kteří byli jen kvůli německému nebo italskému jménu interno-váni. Charlie restauraci zavřel, protože si nebyl jistý, jak s ní naložit. Návštěva restaurací nepatřila v Londýně roku 1940 mezi nejoblíbenější činnosti. Po této transakci zůstávaly mimo Trumperovu společnost už jen obchody členů Wrexallova sdružení a antikvariát. Každý den se znatelněji projevoval význam velkého bloku neobydlených bytů, patřící paní Trenthamové.
7, září 1940 klid skončil, Luftwaffe ten den zahájila rozsáhlé nálety na hlavní město. Obyvatelé Londýna se začali stěhovat na venkov. Charlie se ale stále zdráhal zavřít, dokonce přikázal umístit do výloh nápis Prodej jako obvykle. Udělal Herr Hitlerovi jen dva ústupky - přemístil ložnici do přízemí a záclony nahradil černými závěsy.
O dva měsíce později ho uprostřed noci probudil policista a sdělil mu, že na Chelsea Terrace dopadla první bomba. Vyrazil v županu a pantoflích zkontrolovat Škody. Celou cestu běžel.
, Jsou nějaké oběti?" otočil se na policistu.
„O nikom nevíme," snažil se policista udržet s Charliem tempo.
„Na který obchod bomba dopadla?"
„Na to vám nedokážu odpovědět, pane Trumpere. Vím jen, že to tam vypadá, jako by hořela celá Chelsea Terrace."
Charlie doběhl na roh Fulham Road a zahlédl k obloze stoupat jasné plameny a černá oblaka dýmu. Bomba přistála přímo uprostřed bloku paní Trenthamové, úplně ho zničila a navíc vyrazila výlohy tří obchodů a poškodila střechu kloboučnictví.
Když konečně přijeli hasiči, zbývala už z bytů jen šedivá dýmající jáma uprostřed bloku. Jak týdny míjely, Charliemu začalo být jasné, že paní Trenthamová nemá v úmyslu s hromadou sutin, vévodící nyní Chelsea Terrace, cokoli podniknout.
V květnu 1940 přebral premiérské křeslo od Chamberlaina Churchill. Charlieho důvěra v budoucnost země lehce vzrostla. Dokonce se radil s Bečky, jestli by neměl vstoupit do armády.
„Podíval ses na sebe poslední dobou do zrcadla?" zeptala se ho se smíchem.
„Za chvíli bych byl zase ve formě," namítl a zatáhl břicho. „Nakonec, nejsou přece potřeba jen vojáci do předních linií."
„Daleko užitečnější budeš, když seženeš zboží a udržíš obchody v chodu,"
261
„To by klidně zvládl Arnold," namítl. „Navíc je o patnáct let starší než já."
Se zdráháním usoudil, že jeho žena má pravdu, když se u nich stavila Daphne a svěřila jim, že Percy se rozhodl znovu vstoupit do svého pluku. „Díky Bohu měli tolik rozumu, aby mu sdělili, že na službu v cizině je už starý, tak úřaduje na ministerstvu války."
Následující den odpoledne se šel Charlie podívat, jak pokra-Sují opravy po dalším nočním náletu. Tom Arnold ho upozornil, I že spolek kolem Syda Wrexalla začal nahlas mluvit o prodeji ' zbývajících jedenácti obchodů i hospody U mušketýra.
„Na to je dost času," uklidňoval ho Charlie. „Do roka je budou muset prodat tak jako tak." „Ale do té doby je pod cenou koupí paní Trenthamová." „Dokud je válka, nic takového nehrozí. Ta zatracená ženská moc dobře ví, že dokud vévodí Chelsea Terrace ten příšerný kráter, nemůžu stejně nic podniknout.''
„K čertu," podotkl Tom, když se ozvala siréna. „Už jsou zase na cestě."                                                                              j
„V tom případě," zkoumal Charlie oblohu, „bys měl všechny zaměstnance rychle odvést do krytu." Charlie vyběhl na ulici najít hlídku, která projížděla na kole ulicemi a křičela, aby se všichni co nejrychleji odebrali do nejbližší stanice metra. Tom , Arnold vycvičil všechny vedoucí, aby v takovém případě od- I vedli během pěti minut zaměstnance i zákazníky do suterénu, vybaveného baterkami a zásobou jídla. Charlie si v tu chvíli  L vždycky vzpomněl na generální stávku. Seděli ve skladišti v su- | terénu aukční síně a čekali na konec poplachu. Prohlížel si své | spoluobčany a uvědomoval si, kolík schopných mladých mužů už opustilo společnost a odešlo do armády. Počet zaměstnanců klesl na pouhé dvě třetiny plného stavu.
Některé ženy houpaly v náručí děti, jiné se pokoušely na chvíli usnout. Vrohu pokračovali dva stálí zákazníci v partii šachu, jako by pro ně válka neznamenala nic jiného, než trochu nepohodlí. Několik děvčat se učilo uprostřed místnosti nejnovější tanec a ostatní prostě dřímali.
Všichni slyšeli nad hlavou zvuk padajících bomb a Bečky zašeptala Charliemu, že jedna z nich dopadla docela blízko. „Možná na hospodu Syda Wrexalla," navrhl Charlie. „To ho naučí nalévat pořádnou míru." V tu chvíli siréna oznámila konec náletu a všichni vyšli do podvečerního vzduchu naplněného prachem a popelem.
262
„S tou Wrexallovou hospodou jsi měl pravdu," pronesla Bečky a dívala se na roh bloku. Charlie alé upíral pohled jinam.
Podívala se tím směrem také a zjistila, že další bomba dopadla na jeho milované zelinářství.
„Hajzlové," sykl. „Tentokrát zašli příliš daleko. Teď už není o čem uvažovat."
„Ale k čemu to bude dobré?"
„Nevím," odpověděl, „ale budu mít aspoň pocit, že něco dělám, že jen nesedím a nečekám."
„A co obchody? Kdo se o ně postará?"
„To zvládne zatím Tom Arnold."
,Ale co Daniel a já? Postará se Tom i o nás?" zeptala se zvýšeným hlasem.
Charlie chvíli mlčky přemýšlel. „Daniel je dost starý, aby se o sebe dokázal postarat sám a ty budeš mít dost práce zajistit, aby se společnost udržela nad vodou. A už nic neříkej. Bečky. Jsem pevně rozhodnutý."
Už nebylo nic, co by ho od jeho rozhodnutí odradilo. K Bec-kyinu překvapení přijali střelci starého seržanta do služby s otevřenou náručí a okamžitě ho vyslali do výcvikového tábora poblíž Cardiffu.
Na nádraží Charlie políbil manželku, objal syna, stiskl ruku Tomu Arnoldovi a nakonec všem třem zamával.
Do Cardiffu jel vlakem se spoustou nadšených mladíků, kteří nemohli být o mnoho starší než Daniel. Připadal si mezi nimi jako stařec, protože většina z nich ho oslovovala pane. Na nádraží na ně čekal otlučený náklaďák, aby je odvezl do kasáren.
„Rád tě zase vidím, Trumpere," ozvalo se, když se po více než dvaceti letech ocitl znovu na cvičišti.
„Stan Russell. Pane Bože, ty jsi už hlavní seržant? Tenkrát jsi byl jen svobodník..."
„Ano, pane," ztišil Stan hlas. „A dohlédnu, aby s tebou zacházeli slušně, ze staré známosti."
„Raději ne. Stane. Potřebuju dát pořádně do těla," odpověděl Charlie a položil si obě dlaně na břicho.
Ačkoli se k němu poddůstojníci chovali shovívavěji než k čerstvým nováčkům, bolestně při výcviku pocítil, jak málo posledních dvacet let cvičil. Rychle zjistil, že to, co nabízí kuchyně k jídlu, lze jen stěží označit za chutné, a když se pokoušel usnout na posteli s tvrdými péry, potaženými pět centimetrů silnou matrací z koňských žíní, cítil k Hitlerovi všechno možné, jen ne náklonnost.
263
»
„To by klidně zvládl Arnold," namítl. „Navíc je o patnáct let starší než já."
Se zdráháním usoudil, že jeho žena má pravdu, když se u nich stavila Daphne a svěřila jim, že Percy se rozhodl znovu vstoupit do svého pluku. „Díky Bohu měli tolik rozumu, aby mu sdělili, že na službu v cizině je už starý, tak úřaduje na ministerstvu války."
Následující den odpoledne se šel Charlie podívat, jak pokračují opravy po dalším nočním náletu. Tom Arnold ho upozornil, že spolek kolem Syda Wrexalla začal nahlas mluvit o prodeji zbývajících jedenácti obchodů i hospody U mušketýra.
„Na to je dost Času," uklidňoval ho Charlie. „Do roka je budou muset prodat tak jako tak."
„Ale do té doby je pod cenou koupí paní Trenthamová."
„Dokud je válka, nic takového nehrozí. Ta zatracená ženská moc dobře ví, že dokud vévodí Chelsea Terrace ten příšerný kráter, nemůžu stejně nic podniknout."
„K čertu," podotkl Tom, když se ozvala siréna. „Už jsou zase na cestě."
„V tom případě," zkoumal Charlie oblohu, „bys měl všechny zaměstnance rychle odvést do krytu." Charlie vyběhl na ulici najít hlídku, která projížděla na kole ulicemi a křičela, aby se všichni co nejrychleji odebrali do nejbližší stanice metra. Tom Arnold vycvičil všechny vedoucí, aby v takovém případě odvedli během pěti minut zaměstnance i zákazníky do suterénu, vybaveného baterkami a zásobou jídla. Charlie si v tu chvíli vždycky vzpomněl na generální stávku. Seděli ve skladišti v suterénu aukční síně a čekali na konec poplachu. Prohlížel si své spoluobčany a uvědomoval si, kolik schopných mladých mužů už opustilo společnost a odešlo do armády. Počet zaměstnanců klesl na pouhé dvě třetiny plného stavu.
Některé ženy houpaly v náručí děti, jiné se pokoušely na chvíli usnout. V rohu pokračovali dva stálí zákazníci v partii šachu, jako by pro ně válka neznamenala nic jiného, než trochu nepohodlí. Několik děvčat se učilo uprostřed místnosti nejnovější tanec a ostatní prostě dřímali.
Všichni slyšeli nad hlavou zvuk padajících bomb a Bečky zašeptala Charliemu, že jedna z nich dopadla docela blízko. „Možná na hospodu Syda Wrexalla," navrhl Charlie. „To ho naučí nalévat pořádnou míru." V tu chvíli siréna oznámila konec náletu a všichni vyšli do podvečerního vzduchu naplněného prachem a popelem.
262
„S tou Wrcxallovou hospodou jsi měl pravdu," pronesla Bečky a dívala se na roh bloku. Charlie ale upíral pohled jinam.
Podívala se tím směrem také a zjistila, že další bomba dopadla na jeho milované zelinářství.
„Hajzlové," sykl. „Tentokrát zašli příliš daleko. Teď už není o čem uvažovat."
„Ale k čemu to bude dobré?"
„Nevím," odpověděl, „ale budu mít aspoň pocit, že něco dělám, že jen nesedím a nečekám."
„A co obchody? Kdo se o ně postará?"
„To zvládne zatím Tom Arnold."
, Ale co Daniel a já? Postará se Tom i o nás?" zeptala se zvýšeným hlasem.
Charlie chvíli mlčky přemýšlel. „Daniel je dost starý, aby se o sebe dokázal postarat sám a ty budeš mít dost práce zajistit, aby se společnost udržela nad vodou. A už nic neříkej, Bečky. Jsem pevně rozhodnutý."
Už nebylo nic, co by ho od jeho rozhodnutí odradilo. K Bec-kyinu překvapení přijali střelci starého seržanta do služby s otevřenou náručí a okamžitě ho vyslali do výcvikového tábora poblíž, Cardiffu.
Na nádraží Charlie políbil manželku, objal syna, stiskl ruku Tomu Arnoldovi a nakonec všem třem zamával.
Do Cardiffu jel vlakem se spoustou nadšených mladíků, kteří nemohli být o mnoho starší než Daniel. Připadal si mezi nimi jako stařec, protože většina z nich ho oslovovala pane. Na nádraží na ně čekal otlučený náklaďák, aby je odvezl do kasáren.
„Rád tě zase vidím, Trumpere," ozvalo se, když se po více než dvaceti letech ocitl znovu na cvičišti.
„Stan Russell. Pane Bože, ty jsi už hlavní seržant? Tenkrát jsi byl jen svobodník..."
„Ano, pane," ztišil Stan hlas. „A dohlédnu, aby s tebou zacházeli slušné, ze staré známosti."
„Raději ne, Stane. Potřebuju dát pořádně do těla," odpověděl Charlie a položil si obě dlaně na břicho.
Ačkoli se k němu poddůstojníci chovali shovívavěji než k čerstvým nováčkům, bolestně při výcviku pocítil, jak málo posledních dvacet let cvičil. Rychle zjistil, že to, co nabízí kuchyně k jídlu, lze jen stěží označit za chutné, a když se pokoušel usnout na posteli s tvrdými péry, potaženými pět centimetrů silnou matrací z koňských žíní, cítil k Hitlerovi všechno možné, jen ne náklonnost.
263
»
Koncem druhého týdne mu po povýšení nabídli, že pokud 1 chce zůstat v Cardiffu jako instruktor, okamžitě ho zařadí jako " důstojníka výcviku v hodnosti kapitána.
„Vy očekáváte Němce v Cardiffu, hoši?" zeptal se. „Netušil jsem, že hrajou rugby."
Jeho slova se donesla až k uším velícího důstojníka, takže [ dokončil základní výcvik jako kaprál. Koncem osmého týdne f dostal jako seržant svou četu, aby ji připravil na všechno, co by [ mohlo nastat. Od té chvíle neexistovala soutěž - od střelby po zápasy v boxu - kde by si jeho muži mohli dovolit prohrát. „Trumperovi teriéři" představovali po zbývající čtyři týdny vý- f cviku laťku pro ostatní.
Deset dnů před koncem výcviku jej Stan Russell informoval, že jejich pluk se má vydat do Afriky, kde se připojí v poušti k Wavelovi. Charlieho novinka nadchla, protože tohoto „generála poetu" dlouho obdivoval.
Poslední týden pomáhal seržant Trumper většinu času svým svěřencům s dopisy rodinám a dívkám. Sám se rozhodl napsat až na poslední chvíli. Týden před plánovaným odjezdem se svěřil Stanoví, že s Němci by se bez problémů mohl utkat snad jen ve slovní bitvě.
Právě cvičil s četou nabíjení a natahování lehkého kulometu, když za ním přiběhl zarudlý poručík. „Trumpere."
„Pane," postavil se Charlie do pozoru. „Velitel s vámi chce okamžitě mluvit." „Ano, pane." Pověřil ukončením nácviku svého zástupce a vyrazil za poručíkem. „Proč běžíme tak rychle?" zeptal se. „Protože i velitel běžel, když mě hledal." „Tak to musí jít o něco vážného," poznamenal Charlie. „Bůh ví, seržante. Ale brzy to zjistíte," podotkl poručík před velitelovými dveřmi. Bez zaklepání vešli dovnitř. „Seržant Trumper, 7312087, se hlásí. „Ty kecy vynechte, Trumpere," přerušil ho plukovník. Charlie sledoval, jak velitel rázuje po místnosti a poŠvihává si bam-busovou hůlkou. „U brány na vás čeká moje auto. Pojedete do Londýna."
„Do Londýna, pane?"
„Ano, Trumpere. Právě volal pan Churchill, Že s vámi chce co nejdřív mluvit."
264
28. KAPITOLA
Plukovníkův řidič se ze všech sil snažil dopravit seržanta Trumpera do Londýna co nejdříve. Tiskl plynový pedál k podlaze a snažil se udržovat rychlost kolem osmdesátky, ale neustále je zdržovaly konvoje jednotek, nákladní transporty a dokonce i bojové tanky. Na zatemněném londýnském předměstí Chiswick je zdržel nálet. Po ohlášení konce leteckého poplachu se přes bezpočet zátarasů prodírali k Downing Street.
Ačkoli měl Charlie šest hodin na úvahy, proč ho chce Churchill vidět, když zastavili před číslem deset, nebyl o nic moudřejší, než když odpoledne odjížděl z cardiffských kasáren.
Policistovi u vchodu vysvětlil kdo je, konstábl se zadíval do svých papírů, důrazně udeřil do dveří mosazným klepadlem a vyzval seržanta Trumpera, aby vešel dovnitř. Charlieho udivilo, jak je dům malý ve srovnání se sídlem Daphne na Eaton Square.
Přivítala ho mladá příslušnice ženského pomocného sboru britského námořnictva a uvedla ho do salonku.
„Pan premiér právě jedná s americkým velvyslancem," vy-světíovala, „ale nepředpokládá, že by se pan Kennedy zdržel dlouho."
„Děkuji."
„Mohu vám nabídnout šálek čaje?"
„Ne, děkuji." Charlie byl příliš nervózní. Jen co se za ní zavřely dveře, zvedl ze stolku Lilliput, listoval stránkami, ale slova nevnímal.
Probral i nejstarší časopisy a pak si začal prohlížet obrazy na stěnách. Wellington, Palmerson a Disraeli - všechno podřadné portréty, které by Bečky do své aukční síně nepřijala. Pane Bože, vždyť ona ani neví, že jsem v Londýně, pomyslel si. Zadíval se na telefon, ale bylo mu jasné, že ze sídla ministerského předsedy jí zavolat nemůže. Nervózně rázoval po místnosti a cítil se jako pacient, čekající na konečný verdikt lékaře. Najednou se otevřely dveře a znovu se objevila příslušnice pomocného sboru.
„Pan premiér vás přijme, pane Trumpere," oznámila a vedla ho po úzkém schodišti podél zarámovaných fotografií bývalých předsedů vlády. Na odpočívadle vzhlédl a zjistil, že proti němu
265
stojí skoro sto osmdesát centimetrů vysoký muž s rukama vbok, rozkročenýma nohama a vyzývavě si ho prohlíží. „Trumpere," jj natáhl k němu Churchiil ruku, , je od vás hezké, že jste přijel. I Doufám, že jsem vás nevytrhl z něčeho důležitého."
Jen z nácviku střelby, pomyslel si Charlie, ale raději nic neří- < kal a následoval impozantní postavu do pracovny. Churchiil mávnutím naznačil, aby se usadil v pohodlném křesle vedle !
plápolajícího krbu. Charlie se zahleděl na hořící polena a vyba- I
vila se mu premiérova výzva šetřit uhlím. „Asi by vás zajímalo, proč jsem vás zavolal," začal premiér, I
zapálil si doutník, otevřel desky, které mu spočívaly na koleně a
a dal se do čtení.
„Ano, pane," odpověděl Charlie, ale žádné odezvy se nedo- j
čkal. Churchiil dál pročítal poznámky.                                     a
„Vidím, že máme hodně společného."
„Opravdu, pane premiére?"
„Oba jsme sloužili v poslední světové válce," prohodil a znovu se ponořil do poznámek.  Najednou  nečekaně vzhlédl. „A v této válce máme oba daleko důležitější úlohu, Trumpere. Nemohu si dovolit ztrácet váš Čas výcvikem nováčků ve střelbě z lehkého kulometu." Ten zatracený chlap ví všechno, pomyslel si Charlie. „Když se země ocitne ve válce," pokračoval ministerský předseda a sklapl desky, „lidé mají pocit, že vítězství závisí na počtu vojáků a kvalitě zbraní. Ale důležité bitvy mohou být vyhrávány nebo prohrávány něčím, na co generálové na bojištích nemají nejmenší vliv. Jedno poškozené kolečko může zastavit plynulý chod celého soukolí. Dnes jsem byl nucen ustavit na ministerstvu války nové oddělení, zabývající se dešifrováním kódů. Sebral jsem v Cambridge dva nejlepší profesory s jejich asistenty, aby ten problém pomohli vyřešit. Jsou to nedocenitelná kolečka, Trumpere."
„Ano, pane," souhlasil Charlie. Stále neměl tušení, o čem premiér hovoří.
,A mám problémy i s dalšími kolečky, Trumpere. Moji poradci soudí, že pomoct mi můžete právě vy."
„Děkuji, pane."
„Jde o potraviny, Trumpere. A ještě důležitější je jejich distribuce. Lord Woolton mi sdělil, že zásoby rychle docházejí. Nedokážeme plynule dopravovat ani brambory z Irska. Momentálně se potýkám s problémem, jak zajistit obyvatelstvu dostatek jídla, zároveň válčit na nepřátelském pobřeží a zachovat otevře-
266

né naše zásobovací cesty. Ministr mi tvrdí, že když potraviny dorazí do přístavu, trvá týdny, než je možné je rozvézt. A i polom někdy skončí úplně jinde.
Krom toho," pokračoval ministerský předseda, „si farmáři stěžují, že nemohou pracovat, protože nejlepší muže jim odvede armáda a vláda jim tyto ztráty nijak nekompenzuje." Na chvíli se odmlčel a zapálil si doutník. „Proto hledám muže, který celý život kupuje, prodává a distribuuje potraviny. Někoho, kdo se vyzná v obchodování a zároveň si ho budou vážit i farmáři a ostatní dodavatelé. Zkrátka potřebuji vás, Trumpere. Chci, abyste se stal Wooltonovou pravou rukou a dohlédl, aby zásob byl dostatek a dostaly se na správná místa. Důležitější úkol si nedokážu představit. Doufám, že budete ochotný se toho ujmout."
Touha pustit se do práce se musela Charliemu zračit v pohledu, protože předseda vlády ani nečekal na odpověď. „Dobře, vidím, že základní představu máte. Zítra ráno v osm se hlaste na ministerstvu výživy. Ve tři čtvrtě na osm pro vás přijede auto."
„Děkuji, pane," odpověděl a ani se nepokoušel vysvětlit, že ve tři čtvrtě na osm už mívá za sebou tři hodiny práce.
„A Trumpere, aby mělo vaše slovo náležitou váhu, povýším vás na brigádního generála."
„Raději bych působil jako Charlie Trumper."
„Proč?"
„Možná budu muset být na generály občas nepříjemný."
Předseda vlády odložil doutník a rozesmál se. V dobré náladě doprovodil Charlicho ke dveřím. „Trumpere," dodal a položil mu ruku na rameno, „kdyby bylo někdy potřeba, klidně se obraťte přímo na mě, pokud byste měl pocit, že by to věci uspíšilo. Ve dne i v noci. Spánkem se moc neunavuju, víte?"
„Děkuji, pane," rozloučil se a sešel po schodišti.
,flodně štěstí, Trumpere. A dohlédněte, ať lidi dostanou najíst."
Příslušnice pomocného sboru, která Charlieho doprovodila k autu, zasalutovala. Překvapilo ho to, protože byl stále oblečený v uniformě s hodností seržanta.
Posadil se na přední sedadlo a požádal řidiče, aby ho přes Chelsea Terrace zavezl do Little Boltons. Ve West Endu ho zarazilo, kolik důvěrně známých míst je poničených po náletech Luftwaffe, ačkoli mu bylo jasné, že německému bombardování neunikla žádná část Londýna.
Sotva stačil před domem vystoupit z auta, Bečky vyběhla ze dveří a vrhla se mu do náruče. „Co ti pan Churchiil chtěl?" byla její první otázka.
267

„Jak víš o mé návštěvě u předsedy vlády?" „Nejdřív volali sem a ptali se, kde by tě mohli zastihnout. Tak co chtěli?"
„Někoho, kdo dokáže pravidelně dodávat ovoce a zeleninu."
Charliemu se nový šéf líbil hned cd prvního okamžiku. Ačkoli James Woolton přišel na ministerstvo výživy s pověstí vynikajícího obchodníka, připustil, že v potravinách se příliš nevyzná a slíbil, j že ministerstvo poskytne Charliemu veškerou potřebnou pomoc.
Dostal rozlehlou kancelář na stejné chodbě, kde měl pracovnu ministr, a Čtrnáct podřízených, vedených mladým absolventem Oxfordu Arthurem Selwynem.
Charlie brzy zjistil, že Selwynovi to neobyčejně rychle myslí a ačkoli neměl s obchodováním s potravinami žádné zkušenosti, nikdy nebylo potřeba mu nic opakovat dvakrát.
Sekretářku poskytlo Charliemu námořnictvo. Jmenovala se Jessica Allenova a byla ochotná pracovat od rána do večera. Uvažoval, proč tak pohledná a inteligentní dívka žije osaměle. Z osobních spisů zjistil, Že její snoubenec zahynul při vylodění l u Dunkirku.
Rychle se vrátil ke svému starému zvyku a přicházel do kanceláře o půl páté. Tou dobou na ministerstvu nebyly ještě ani uklízečky. Do osmi tak měl možnost nerušené prostudovat všechny materiály.
Díky zvláštní povaze jeho úkolu a zřejmé podpoře ministra měl všude otevřené dveře. Během měsíce si většina jeho spolupracovníků zvykla přicházet do práce v pět, ačkoli pouze Sel-wyn s ním vydržel pracovat dlouho do noci.
První měsíc jen pročítal hlášení a naslouchal Selwynovým detailním rozborům problémů, které před nimi stojí a je třeba je co nejdřív vyřešit. Občas zašel k ministrovi, aby se zeptal na věci, kterým plně neporozuměl.
Druhý měsíc navštívil všechny významné přístavy v království a zajímal se, co zdržuje distribuci potravin. Zjistil, že často zůstávají celé dny ve skladištích a podléhají zkáze. V Liverpoolu brzy odhalil, že s distribucí potravin se počítá až po transportu zbraní a jednotek. Přišel s návrhem, aby ministersvo zřídilo vlastní vozový park, určený výhradně k rozvozu potravin po celé zemi.
Wooltonovi se nějakým způsobem podařilo zajistit Šedesát dvě nákladní auta, i když většinou šlo o vozy vyřazené armádou. Ale ani ministr nedokázal zajistit potřebný počet řidičů.
268
„Když nejsou k dispozici muži, sežeňte dvě stovky žen," navrhl. V novinách se sice začaly objevovat kreslené vtipy o řidičkách, ale během měsíce se potraviny dostaly z přístavů už několik hodin po zakotvení lodí.
Pracovníci doků přijali ženy bez problémů. Odboroví předáci ale nikdy nezjistili, že Charlie hovořil s dokaři s úplně jiným přízvukem, než jaký používal na ministerstvu.
Při řešení distribuce vyvstaly další dva problémy. Jednak si stěžovali farmáři, že díky nedostatku pracovních sil nemohou vypěstovat dostatek potravin, jednak potraviny z ciziny nepřicházely díky akcím německých ponorek v dostatečném množství.
Charlie navrhl Wooltonovi řešení. „Sehnal jste děvčata k náklaďákům, teď musíte zajistit další na farmy. Tentokrát jich je potřeba pět tisíc. Alespoň farmáři tvrdí, že tolik pracovníků jim chybí."
Následující den Woolton promluvil v BBC a vyzval ženy, aby se zapojily do zemědělských prací. Během prvních čtyřiadvaceti hodin se jich ozvalo pět set a do deseti dnů měl ministr celých požadovaných pět tisíc. Charlie akci neukončil a na výzvu se ozvaly ještě další dva tisíce. Prezident zemědělských odborů se začal usmívat.
Nedostatečné dodávky brambor navrhl Charlie nahradit rýží. „Ale kde ji seženeme?" zeptal se ministr. „Vydat se do Číny nebo na Dálný východ je příliš riskantní."
„To je mi jasné," souhlasil Charlie. „Ale vím o jednom egyptském dodavateli, který nám může poskytnout každý měsíc milion tun."
, Je důvěryhodný?'
„Samozřejmě že ne," připustil, „ale jeho bratr pracuje v East Endu a kdybychom ho na pár měsíců intemovali, myslím, že bych se s jeho rodinou dohodl."
„Kdyby se o našich záměrech dozvěděl tisk, Charlie, roznesl by mě na kopytech."
„Já jim o tom vykládat nebudu, pane ministře."
Následující den byl Eli Calil internovaný ve vězení v Brixto-nu a Charlie se vydal do Káhiry uzavřít s jeho bratrem smlouvu na dodávky milionu tun rýže každý měsíc. Původně byla určena
Italům.
Charlie souhlasil, že platba bude napůl v librách a napůl v pi-astrech a pokud budou dodávky pravidelné, v Káhiře se žádné doklady o penězích neobjeví. V opačném případě se o jejich obchodu dozví egyptská vláda.
269
„To je slušná dohoda, Charlie, ale vy jste byl vždycky férovej chlap. A co můj bratr Eli?" zeptal se Našim Calil.
„Na konci války ho propustíme, ale jen v tom případě, že lodi doplují vždycky včas."
„To je rozumné. Pár let anglického vězení Elimu neuškodí. Nakonec, patří k několika členům naší rodiny, které Jeho Veličenstvo ještě nenechalo zadržet."
Alespoň několik hodin týdně se Charlie snažil trávit s Tomem Arnoldem, aby věděl, co se děje v Chclsea Terrace. Tom neměl dobré zprávy. Společnost soustavně prodělávala, takže nejdřív zavřel pět obchodů a vzápětí další čtyři. Charlie z toho byl nešťastný, protože Syd Wrexall mu nedávno v dopise nabízel k odkoupení všech zbývajících jedenáct obchodů i vybombar-dovaný rohový hostinec. Za ten chtěl šest tisíc liber, což byla podle jeho tvrzení suma, kterou mu Charlie kdysi závazně slíbil. V dopise psal, že zbývá jen podepsat Šek.
Charlie studoval přiloženou smlouvu a namítl: „Ale já mu to nabízel dlouho před vypuknutím války. Pošli mu ty doklady zpátky. Příští rok touhle dobou bude za cenu kolem čtyř tisíc nabízet všechny obchody. Ale snaž se ho nenaštvat."
„To bude složitější," odpověděl Tom. „Po tom bombardování, které mu zničilo hospodu, se Syd přestěhoval do Cheshiru. Má teď venkovsky hostinec v nějakém Hathertonu."
„To je ještě lepší," konstatoval Charlie. „To už ho neuvidíme. Teď jsem se jen utvrdil v přesvědčení, že do roka se s ním dohodneme. Jeho dopis ignoruj, nakonec, pošta je teď velice nespolehlivá."
Musel Torna opustit a rozjet se do Southamptonu, kam dorazila první dodávka rýže od Calila. Nákladní auta byla už na místě, ale ředitel přístavu odmítl zboží vydat bez řádně podepsaných dokumentů. Charlie by se tohoto výletu s radostí vzdal a určitě neměl v úmyslu podnikal podobnou výpravu každý měsíc.
V přístavu zjistil, že s odbory žádný problém není, pracovníci přístavu by pytle rádi vyložili. Děvčata od náklaďáků seděla a čekala, až budou moct vyjet.
Předák dokařů ho nad půllitrem piva v místním hostinci varoval, že ředitel přístavu, pan Simkins, je ohledně papírů neústupný a všechno chce mít podle předpisů.
„Opravdu? Tak tedy budeme dodržovat předpisy," oznámil Charlie, zaplatil a vydal se do správní budovy. Požádal, aby ho ohlásili u pana Simkinse.
270
„Ale ten má moc práce," namítla sekretářka a ani se neobtěžovala vzhlédnout od lakování nehtů. Charlie prošel kolem ní rovnou do ředitelovy kanceláře. Zastihl tam hubeného muže s prořídlými vlasy, jak sedí sám za obrovským stolem a máčí si sušenku v šálku čaje.
„A vy jste kdo?" zeptal se. Byl tak překvapený, že upustil sušenku do šálku.
„Charlie Trumper. A jsem tu, abych zjistil, proč zadržujete mou rýži."
„Nemám oprávnění ji uvolnit," vysvětloval ředitel a pokoušel se zachránit sušenku vznášející se na hladině jeho ranního čaje. ,Z Káhiry nepřišly žádné oficiální doklady a dokumenty z Londýna jsou na špatných formulářích." Spokojeně se na Charlieho usmál.
„Ale může trvat několik dnů, než dám všechny papíry do pořádku."
„To není můj problém."
„Nacházíme se ve válce, člověče."
„Právě proto je potřeba dodržovat všechna nařízení. Jsem si jist, že Němci to tak dělají."
„Co dělají Němci je mi úplně fuk," obořil se na něho Charlie. „Zařídil jsem, aby do tohoto přístavu dorazil každý měsíc milion tun rýže a mám v úmyslu ji co nejrychleji do posledního zrníčka rozvézt. Mluvím jasně?"
„Jistě, pane Trumpere, ale já trvám na správně vyplněných a schválených dokumentech. Potom svou rýži dostanete."
„Nařizuji vám tu rýži okamžitě uvolnit," křikl.
„Není potřeba zvyšovat hlas, pane Trumpere. Už jsem vám vysvětlil, že není ve vaší pravomoci mi cokoli nařizovat. Přístav ani doky, jak jistě sám dobře víte, ministerstvu výživy nepodléhají. Být vámi, vrátil bych se do Londýna a tentokrát se pokusil dobře vyplnit správné formuláře."
Charlie si připadal příliš starý na to, aby mu jednu ubalil. Zvedl ze Simkinsova stolu telefon a nadiktoval číslo.
„Co to děláte?" vyděsil se Simkins. „To je můj telefon...vy nejste oprávněný jej používat."
Charlie se otočil k běsnícímu Simkinsovi zády. Když se na druhém konci ozval hlas, spustil: „Tady Charlie Trumper. Můžete mě spojit s předsedou vlády?"
Simkins nejdřív zrudl a vzápětí zbledl. ,Ale to není potřeba. .." koktal.
„Dobrý den, pane," pokračoval Charlie. .Jsem v Southamp-
271
tonu. Jde o len problém s rýží, o kterém jsem se vám včera zmi-1 ňoval. Snaží se to tady zdržovat. Zdá se, že sám..."
Simkins zoufale mával rukama jak větrný mlýn a snažil se zís- 1 kat Charlieho pozornost. Zároveň energicky pokyvoval hlavou.
„Zajistil jsem milion tun na každý měsíc, pane premiére, ale j děvčata sedí u..."
„To je v pořádku," šeptal Simkins a kroužil kolem Charlieho. i „Ujišťuji vás, že to vyřešíme."
„Chcete mluvit s tím Člověkem sám, pane?"
„Ne, ne," úpěl Simkins. „To nebude nutné. Mám všechny 1 formuláře, všechny potřebné dokumenty zařídíme."
„Vyřídím mu to, pane," pronesl Charlie do telefonu a na 1 chvíli se odmlčel. „Mám se ještě dnes vrátit do Londýna. Ano, 1 pane, hned po příjezdu vás budu informovat. Nashledanou, pa- S ne premiére."
„Nashledanou," odpověděla Bečky a položila. .Jistě mi to ;¦! všechno večer podrobně vylíčíte."
Když příhodu líčil po návratu Wooltonovi, ministr řval smí- J chy a stejně dobře se později bavila i Jessica Allenova.
„Víte, kdyby to bylo nutné, premiér by s tím člověkem rád ' promluvil," poznamenal Woolton.
„V tom případě by se Simkins složil s infarktem," namítl s| Charlie. „A rýže i náklaďáky by zůstaly v přístavu navždycky. Jr Taky jsem při současném nedostatku potravin nechtěl, aby ten | chlápek promrhal další sušenku."
Byl právě na konferenci farmářů v Carlisle, když mu ozná- I mili, že má telefon z Londýna.
„Kdo volá?" zeptal se a pokoušel se soustředit na příspěvek 'k delegáta, vysvětlujícího potřebu zvýšit pěstování vodnice.
„Markýza z Wiltshiru," zašeptal Arthur Selwyn.                      f
„Jdu tam," oznámil a odešel z konferenčního sálu do svého pokoje, kam mu hovor přepojili.
„Daphne, co pro tebe můžu udělat?"
„Kdepak, drahoušku, je to jako obvykle. Něco můžu udělat   | já pro tebe. Četl jsi už dnešní Timesy?"
„Jen jsem přelétl titulky. Proč?" zeptal se.
„Pak se podívej na stránku s úmrtními oznámeními. Zvlášť  ; na poslední řádek. No, už tě nebudu zdržovat, drahoušku, premiér nám stále připomíná, jak zásadní je tvoje role pro vítězství ve válce."
Charlie se zasmál a linka oněměla.
272
m
„Potřebujete něco?" zeptal se Selwyn.
„Ano, Arthure, potřebuju výtisk dnešních Timesů."
Když se Selwyn vrátil s novinami, Charlie je rychle prolétl, až našel stránku s úmrtními oznámeními. Admirál sir Alexander Dexter, velitel s neobyčejnými taktickými schopnostmi; J. T. Macpherson, vzduchoplavec a spisovatel; sir Raymond Hard-castle, průmyslník...
Charlie pročetl i strohé podrobnosti o kariéře sira Raymonda: narozen v Yorkshiru, kde i vystudoval a převzal otcovu strojírenskou firmu. Ve dvacátých letech se ze vzkvétající firmy stal jeden z nejsilnějších podniků v severní Anglii. V roce 1937 prodal své akcie společnosti John Brown a spol. za sedm set osmdesát tisíc liber. Ale Daphne měla pravdu - nejzajímavější byl pro něho poslední řádek.
Sir Raymond po sobě zanechal dvě dcery - slečnu Amy Hardcastleovou a paní Gerald Trenthamovou.
Zvedl telefon na vedlejším stole a požádal o číslo v Chelsea. Za chvíli se ozval Tom Arnold.
„Kdes říkal, že teď žije Wrexall?" bylo jediné, na co se zeptal.
„Už posledně jsem ti řekl, že teď vede hospodu někde v Cheshiru. Jmenuje se to U rozverného pytláka a je to ve vesničce Hatherton."
Charlie mu poděkoval a beze slova zavěsil.
„Mohu vám nějak pomoct?" zeptal se Selwyn prostě.
, Jak vypadá můj program na zbytek dne, Arthure?"
„No, ještě neskončili s vodnicí a odpoledne jste chtěl navštívit další sekce. Večer zastupujete vládu na slavnostní večeři a zítra dopoledne budete předávat výroční ceny chovatelům dobytka."
„Tak se modlete, abych byl na večeři zpátky." Vstal a natáhl se pro kabát.
„Mám jet s vámi?" zeptal se Selwyn ve snaze držet se svého šéfa.
„Ne, děkuji, Arthure. Jde o osobní záležitost. Kdybych se opozdil na večeři, zaskočte za mě."
Seběhl po schodech na dvůr. Řidič jeho auta klimbal za volantem.
Charlie naskočil dovnitř. Bouchnutí dveří řidiče probralo. „Zavezte mě do Hathertonu."
„Hathertonu, pane?"
„Ano, Hathertonu. Za Carlisle se dejte na jih. Za chvíli vám vysvětlím, kudy pojedeme." Vzal si autoatlas, nalistoval rejstřík a projížděl po písmenu H. Vesnic jménem Hatherton našel pět,
273
ale naštěstí jen jedna z nich byla v Cheshiru. Jediné jeho další slovo, které několikrát zopakoval, bylo: „Rychleji." Projeli I Lancasterem, Prestonem a Warringtonem a potom už zastavili před hostincem U rozverného pytláka. Do odpolední zavírací ] hodiny zbývalo třicet minut.
Když Syd Wrexall zahlédl Charlieho ve dveřích, oči mu má-M lem vypadly z důlků.
„Vejcem plněný karbanátek a půllitr piva, hostinský. A žádné I šizení," řekl Charlie s úsměvem, posadil se a aktovku si položil 1 vedle sebe.
„Rád vás vidím v našich končinách, pane Trumpere," vítal ] ho Syd, když křikl přes rameno: „Hildo, jeden plněnej karbaná- 1 tek a pivo. Pojď se podívat, kdo se tu vobjevil."
„Jedu sem na farmářskou konferenci do Carlisle," vysvětloval Charlie. „Myslel jsem, že bych si u starého přítele dal něco 1 k jídlu a pivo."
„To je od vás hezký," prohodil Syd a postavil před něj pivoiB „Čteme o vás poslední dobou hodně v novinách, o práci, kterou <1 děláte s lordem Wooltonem. Stává se z vás slavnej Člověk."
„Premiér mi nabídl zajímavou práci. Doufám, že na tom mís-1 tě budu nějak platný," pronesl a doufal, že to znělo dostatečně | okázale.
„Ale co vaše obchody, Charlie? Kdo se vám vo ně stará, když jste teď pořád pryč?"
„Pomáhá mi Tom Arnold. Dělá v současné situací co je v jeho I silách, ale bohužel jsme už museli pár obchodů zavřít. A to ne- 1 mluvím o těch, které už zavřené byly. Důvěrně vám Syde můžu 1 říct," Charlie ztišil hlas, .jestli se to brzy nezlepší, budu brzy mu- I set hledat kupce." Objevila se Wrexallova manželka s talířem.
„Dobrý den, paní Wrexallova," zdravil Charlie, když před 1 něho pokládala talíř s karbanátkem a salát. „Rád vás vidím. Ne-1 dali byste si se mnou skleničku?"
„Já bych si dal, Charlie. A co ty, Hildo?" zeptal se hostinský ] manželky a naklonil se důvěrně přes pult. „Nevěděl byste naho- 1 dou o někom, kdo by koupil obchody spolku a hospodu?"
„Nevím, Syde," začal.,J?okud si dobře pamatuju, chtěl jste za j Mušketýra spoustu peněz, aleje to jen díra po bombě. A to nemlu- I vím o tom, v jakém stavu jsou obchody, které zůstaly zavřené."
„Chtěl jsem šest tisíc, myslel jsem, že jsme se na nich už do- 1 hodli, ale Tom Arnold mi říkal, že už nemáte zájem," rozpoví- i dal se Syd. Jeho manželka postavila na pult dva půllitry a ode- | šla obsloužit dalšího hosta.
274
„To že vám řekl?" podivil se Charlie naoko.
,Jo," trval na svém Wrexall. „Přijal jsem vaši nabídku na šest tisíc, dokonce jsem poslal i smlouvu, zbejvalo ji jenom podepsat, ale von mi všechny doklady beze slova vysvětlení vrátil."
„To se mi nechce věřit," pokračoval Charlie. „Vždyť jsem vám dal své slovo. Proč jste se neobrátil přímo na mě?"
„To dneska není jednoduchý," namítl Wrexall.,.Nemyslel sem, že by člověk ve vašem postavení měl na někoho jako já čas."
„K tomu Arnold neměl oprávnění," rozčiloval se Charlie. „Nedocenil naše dlouholeté vztahy. Omlouvám se; Syde, a pamatujte si, na vás si udělám čas vždycky. Nemáte tu smlouvu ještě náhodou někde uloženou?"
„Jistě. A ukážu vám, že jsem si nevymejšlel." Wrexall zmizel a Charlie se pustil do jídla a pomalu popíjel místní pivo.
Hostinský se za několik minut vrátil a položil na pult svazek papírů. „Tady to je, Charlie. Podívejte se, že jsem nelhal."
Charlie studoval smlouvu, kterou mu před rokem a půl přinesl Tom. Byl na ní podpis Syd Wrexall a číslice 6000.
„Stačilo jen datum a váš podpis," stěžoval si hostinský. „Nikdy bych si nepomyslel, že byste mi po těch letech něco tako-výho proved, Charlie."
„Jak dobře víte, Syde, držím slovo. Je mi jen líto, že výkonný ředitel firmy nebyl dostatečně seznámen s naší dohodou." Charlie vytáhl z kapsy peněženku, položil si šekovou knížku na pult a na první řádek napsal Syd Wrexall, na druhý šest tisíc. Nakonec šek podepsal.
, Jste skutečnej gentleman, Charlie. Vždycky jsem to říkal, že jo, Hildo?"
Paní Wrexallova nadšeně přikyvovala a Charlie se usmíval. Sebral smlouvu, spolu s ostatními papíry ji zasunul do aktovky a potřásl si s oběma rukou.
„Kolik lo dělá?" zeptal se, když dopil pivo.
„To je na účet podniku," ohradil se Wrexall.
„Ale, Syde..."
„Ne, vo tom nebudeme diskutovat. Nikdy by mě ani nenapadlo chovat se ke starýmu příteli jako k zákazníkovi, Charlie. Je to na účet podniku," opakoval, když zazvonil telefon. Hilda Wrexallova ho šla zvednout.
,,No, musím vyrazit," loučil se Charlie. „Jinak bych přijel na konferenci pozdě a večer tam mám pronést projev. Jsem rád, že jsme se dohodli, Syde." Právě otevíral dveře, když paní Wrexallova přispěchala k pultu.
275
„Volá tč nějaká ženská, Syde, meziměsto. Říká, že se jmenuje Trenthamová."
Jak míjely měsíce, Charlie se naučil zvládnout každou situaci. Žádný z ředitelů přístavů si nebyl jistý, kdy k němu Charlie vrazí do kanceláře, dodavatele nepřekvapilo, když jim přišel zkontrolovat faktury a prezident zemědělských odborů při každé zmínce o něm spokojeně předl.
Nikdy nebyl nucen žádat premiéra o pomoc, ale jednou mu Churchill zavolal sám. Bylo tři čtvrtě na pět ráno a Charlie zvedl telefon.
, .Dobré ráno," řekl. „Trumpeř?" .Ano, kdo volá?" „Churchill."
„Dobrý den, pane premiére. Co pro vás mohu udělat?" „Nic. Jen jsem chtěl zjistit, jestli je pravda, co se o vás povídá. Mimochodem, děkuju." A telefon ztichl.
Občas se Charliemu dokonce podařilo poobědvat s Danielem. Chlapec pracoval na ministerstvu války, ale o své práci ni- ' kdy nemluvil. Když ho povýšili na kapitána, Charlie měl strach, jak na Bečky zapůsobí, až ho uvidí v uniformě.
Charlie koncem měsíce zašel za Tomem Arnoldem a dozvěděl se, že pan Hadlow už opustil místo ředitele banky a odešel do důchodu. Na jeho místo nastoupil Paul Merrick, který se ale | nechová nijak vstřícně. „Tvrdí, že překračujeme limit neúnosným způsobem a zeje načase, abychom s tím něco udělali."
„Opravdu?" podivil se Charlie. „Tak to se za ním budu muset vypravit a svěřit mu několik důležitých skutečností."
Trumperovi vlastnili sice na Chelsea Terrace všechny obchody kromě antikvariátu, ale stále tu zůstával problém s vybombardo-vanými byty paní Trenthamové. Zůstávaly i obavy z Hitlera a stále trvající války. Paní Trenthamovou a Hitlera řadil Charlie do stejné kategorie a ji obvykle uváděl jako první.
Koncem roku 1942 došlo díky vítězství osmé armády u El Alameinu ve válce k příznivému obratu. Charlie si byl jistý, že když Churchill prohlásil, že se mění směr odlivu, měl pravdu. Nejdřív se situace změnila v Africe, pak v Itálii, následovala Francie a nakonec i Německo. Tou dobou to byl Merrick, kdo požádal Charlieho o schůzku. Když Charlie vešel do jeho kanceláře poprvé, zaskočilo ho, jak je Hadlowův nástupce mladý. Také mu chvíli trvalo
276
zvyknout si na bankéře bez vesty a černé vázanky. Paul Merrick byl o kousek vyšší než Charlie. Chybělo mu jediné -úsměv. Charlie brzy zjistil, že ten člověk se nedokáže bavit normálně.
„Jste si vědom, pane Trumpere, že účet vaší společnosti je překročen o čtyřicet sedm tisíc liber? Vaše současné příjmy nepokryjí ani..."
„Ale náš majetek má minimálně pětkrát vyšší hodnotu."
„Pouze v případě, že se vám podaří najít někoho, kdo by byl ochotný jej koupit."
, Ale já nemám v úmyslu prodávat."
„Možná vám nic jiného nezbyde, pane Trumpere. Banka může požadovat své peníze zpět."
„V tom případě budu nucen změnit banku," odpověděl.
.Zřejmě nemáte čas číst zápisy ze schůzí vedení vaší společnosti. Na poslední z nich totiž výkonný ředitel Tom Arnold informoval, že navštívil za poslední měsíc šest ústavů, ale ani jeden z nich neprojevil ochotu ujmout se vašeho účtu."
Merrick chvíli čekal na odpověď, ale když se jí nedočkal, pokračoval sám: .Jan Crowther na stejné schůzi vysvětlil, že pro vás značný problém představuje pokles cen nemovitostí. Ty jsou nejnižší, jaké se od třicátých let objevily."
„Ale to se po válce okamžitě změní."
„Možná, ale to může ještě několik let trvat a vy můžete být insolventní daleko dřív..."
„Odhadoval bych to už maximálně na rok."
„...zvlášť když podepisujete šeky na šest tisíc liber za majetek, který má sotva poloviční hodnotu."
„Ale kdybych to neudělal..."
„Neocitl byste se v tak nepříjemné situaci."
Charlie chvíli mlčky uvažoval. „Co ode mě tedy očekáváte?" zeptal se nakonec.
„Abyste podepsal, že za překročení limitu ručíte veškerým majetkem i akciemi své společnosti. Nezbytné dokumenty jsem už připravil."
Merrick se otočil ke stolu, na kterém ležel arch papíru. „Pokud se rozhodnete podepsat," dodal a ukázal na místo vyznačené řádkem teček, ,jsem ochoten vám úvěr o dvanáct měsíců prodloužit."
,A když odmítnu?"
„Nezbyde mi, než do dvaceti osmi dnů ohlásit konkursní řízení."
277
Charlie se zadíval na papír a všiml si, že Bečky už je na něm podepsaná. Oba muži mlčeli a Charlie zvažoval své možnosti. Potom bez dalšího komentáře vytáhl pero, podepsal, otočil se a beze slova odešel.
7. května 1945 podepsal generál Jodl kapitulaci Německa a generál Bedell Smith ji jménem spojenců přijal.
Charlie se chystal na oslavy vítězství na Trafalgar Square, ale Bečky mu připomněla, že úvěr je překročený už téměř o šedesá tisíc liber a Merrick už zase vyhrožuje bankrotem.
„Má v rukou všechny nemovitosti i akcie. Co by mohl ještě chtít?"
„Navrhuje, abychom prodali něco, co pokryje celý dluh a ještě nám zajistí kapitál na několik příštích let."
„Co je tor'
„Van Goghoví Jedlíci brambor."
„Nikdy!"
„Ale Charlie, ten obraz patří..."
Charlie se následující den nechal ohlásit u ministra. Vysvětlil mu, že má osobní problémy, které vyžadují okamžité jednání. Požádal ho, aby ho uvolnil, když válka v Evropě už skončila.
Lord Woolton Charlieho plně chápal, ale vyjádřil lítost, že už s nimi nechce pracovat.
Když Charlie o měsíc později odcházel, vzal si s sebou jediné - Jesiccu Allenovou.
V roce 1945 se situace zkomplikovala stále klesajícími cenami nemovitostí a stoupající inflací. Charlie měl spoustu práce, ale nesmírně ho dojalo, když po uzavření míru s Japonskem I premiér uspořádal ve svém sídle na jeho počest recepci. I Daphne připustila, že v čísle 10 ještě nikdy nebyla a svěřila Bečky, že si není jistá, jestli o to stojí. Percy připustil, že Charliemu závidí.                                                                  \
Pozváno bylo i několik ministrů. Bečky seděla mezi Chur-chillem a vycházející hvězdou Rabem Butlerem, zatímco Charlie dostal místo mezi paní Churchillovou a lady Wooltonovou. . Bečky sledovala, jak si její muž nenucené povídá s předsedou vlády a lordem Wooltonem a musela se usmát, když Charlie nabídl premiérovi doutník, který to odpoledne sám vybral v čísle 139. Nikdo v sále netušil. Že jsou na pokraji bankrotu.
Na konci večera Bečky premiérovi poděkovala a on na oplátku poděkoval jí.
278

„Za co?" zeptala se.     ^________
„Za to, že v mém zastoupení zvedáte telefony a děláte mým jménem skvělá rozhodnutí," vysvětloval, když je doprovázel chodbou do vstupní haly.
„Netušil jsem, že o tom víte," zrudl Charlie.
„Abych nevěděl! Woolton to vyprávěl hned následující den na zasedání vlády. Nikdy jsme se tak nezasmáli."
Když došli ke dveřím, premiér se Bečky lehce uklonil a řekl: „Dobrou noc, lady Trumperová."
„Víš doufám, co to znamená?" zeptal se jí Charlie cestou z Downing Street.
„Že budeš povýšen do šlechtického stavu?"
„Ano, ale důležitější je, že budeme muset toho van Gogha opravdu prodat."
1



29. KAPITOLA
Stejně seš jenom bastard," křičela malá holka na druhé í straně hřiště, ukazovala na mě a poskakovala z jedné strany na druhou. Tenkrát mi bylo pět a tři čtvrtě a to slovo jsem za- ', slechl poprvé. Mlčky jsem jen stál a zíral, až jsem se konečně [ vzpamatoval, rozběhl se na druhou stranu hřiště a přitlačil ji ke zdi. j
„Co to znamená?" dožadoval jsem se a tiskl jí ruce.
„Nevím," rozplakala se. „Já jen slyšela, jak to mamka říká I taťkovi."                                                                                )
„Já vím, co to znamená," ozvalo se za mnou. Otočil jsem se j a zjistil, že jsme obklopeni zbytkem třídy. Nedokázal jsem ale poznat, čí hlas to byl.
„Co to znamená?" zeptal jsem se znovu, tentokrát hlasitěji.
„Dej šest pcncí a řeknu ti to."
Díval jsem se na Neila Watsona, třídního násilníka, který seděl v lavici za mnou.
„Mám jen tři pence."
Chvíli nabídku zvažoval a pak řekl: „Tak jo, řeknu ti to i za tři pence."
Přišel ke mně blíž, nastavil dlaň a čekal, dokud jsem nevytáhl kapesné na celý týden a nepředal mu je. Potom si zaclonil ústa rukou a zašeptal mi do ucha: „Nemáš otce."
„To není pravda!" vykřikl jsem a začal ho tlouct. Byl ale o hodně větší a jen se mým slabým pokusům smál. Zvonek oznámil konec přestávky a všichni se vraceli do třídy. Několik | spolužáků skandovalo: „Daniel je malej bastard."
Odpoledne mě přišla vyzvednout chůva, a když jsem si byl jistý, že nás nikdo ze třídy nemůže slyšet, zeptal jsem se jí, co to slovo znamená. „Co je to za hanebou otázku, Danieli?" pohoršila se. „Doufám, že vás takové věci neučí při vyučování. Už přede mnou taková slova neříkej."
V kuchyni u svačiny, když chůva odešla, jsem se zeptal kuchařky. „To nevím, pane Danieli," odpověděla. „NedoporuČuju vám vyptávat se někoho dalšího."
Maminky ani táty jsem se zeptat neodvažoval, protože mě děsilo, že by se mohlo ukázat, že Neil Watson nelhal. Celou noc jsen nespal a uvažoval, jak se dozvědět pravdu.
282
Pak jsem si vzpomněl, jak jednou maminka odjela do nemocnice a měla se vrátit s bratrem nebo sestrou, ale přijela sama. Přemýšlel jsem, jestli to nedělá z člověka bastarda.
Tenkrát mě tam chůva vzala za maminkou na návštěvu, ale moc si na to nevzpomínám. Vím jen, že maminka byla bílá a ustaraná. Pamatuju si, jak jsem byl Šťastný, když se konečně vrátila domů.
Další epizoda, která mi jasně utkvěla v paměti, byl nástup do školy St. Paul's. Bylo mi tenkrát jedenáct a poprvé v životě jsem se musel pořádně učit. Na přípravce jsem patřil ve všech předmětech k nejlepším, ačkoli jsem pro to nedělal víc než ostatní. Říkali mi sice šprt, ale nijak mi to nevadilo. Na St. Paul's byla spousta chytrých kluků, ale v matematice na mě nikdo neměl. Nejenže mě na rozdíl od většiny spolužáků, kterým naháněla hrůzu, hrozně bavila, ale táta s mámou měli z mých známek na vysvědčení vždycky radost. Netrpělivě jsem se těšil na další rovnici, příklad z geometrie nebo test z aritmetiky. Většinu příkladů jsem řešil zpaměti, zatímco spolužáci okusovali tužky a sepisovali dlouhé sloupce číslic.
I v ostatních předmětech jsem si vedl dobře, jen ve sportu jsem nevynikal. Začal jsem hrát na cello a hrál jsem i ve školním orchestru. Třídní ale říkal, že to není důležité, protože se zbytek života budu stejně věnovat matematice. Tenkrát jsem jeho slova nechápal. Věděl jsem, že tatínek odešel ve čtrnácti ze školy, aby se věnoval se svým dědečkem prodeji ovoce a zeleniny. Maminka sice studovala na univerzitě, ale musela pracovat na Chelsea Terrace číslo jedna, aby tatínka udržela na úrovni, na kterou si zvykl. Alespoň jsem jí to slýchal občas říkat u snídaně.
Někdy tou dobou jsem zjistil, co slovo bastard skutečně znamená. Četli jsme nahlas z knihy Král Jan, takže jsem se na to mohl zeptat učitele angličtiny pana Saxon-Easta, aniž bych vzbudil pozornost. Několik chlapců se ohlíželo a pochechtáva-lo, ale tentokrát na ukazování prstem nebo šepot nedošlo. Vzpomínám si, že když se mi dostalo vysvětlení, pomyslel jsem si, že Neil Watson nebyl daleko od pravdy. Taková věc se mě ale netýká, protože se od malička pamatuju na oba rodiče. Odjakživa byli pan a paní Trumperovi.
Asi bych na dávnou příhodu úplně zapomněl, kdybych si jednou večer nešel do kuchyně pro sklenici mléka a nevyslechl přitom rozhovor Joan Mooreové a komorníka Harolda.
„Mladý Daniel si vede ve škole dobře," poznamenal Harold. „Nejspíš bude po matce."
283
„Jistě. Modleme se, aby se nikdy nedozvěděl pravdu o svém otci." Ta slova mě přikovala k zábradlí na schodech. Dychtivě jsem poslouchal dál.
„No, jedno je jasné," pokračoval Harold. „Paní Trenthamová nikdy nepřipustí, že je jejím vnukem. Ví Bůh, kde nakonec skončí všechny její peníze."
„U kapitána Guye už ne, to je jisté," poznamenala Joart. „Možná je dostane jeho bratr Nigel."
Potom se začali dohadovat, kdo prostře k snídani, takže jsem vyšel nahoru do svého pokoje, ale usnout jsem tu noc nemohl. Ačkoli jsem v následujících měsících proseděl na schodišti spoustu hodin a trpělivě vyčkával na další informace od služebnictva, nikdy se už o mně nebavili.
Matně jsem si vzpomínal, že jméno Trentham jsem už někdy slyšel. Bylo to jednou, když přišli na čaj blízcí přátelé mých rodičů, markýz a markýza z Wiltshiru. Zdržel jsem se v hale a zaslechl matku, jak se ptá: „Bylas na Guyovč pohřbu?"
„Ano, ale dobří farníci z Ashurstu se nedostavili v příliš hojném počtu," ujišťovala ji markýza. „Ti, kdo si na něho dobře pamatují, to považovali spíš za úlevu." ,3yl tam sir Raymond?"
„Ne. Jeho nepřítomnost byla nápadná, ale paní Trenthamová tvrdila, že je na cestování příliš starý. Vyznělo to jako trapná připomínka skutečnosti, že zanedlouho zdědí značné jmění."
Dozvěděl jsem se sice nová fakta, ale stejně mi to celé nedávalo smysl.
Jméno Trentham se v mé přítomnosti ozvalo ještě jednou. Zaslechl jsem tatínka, jak se loučí u dveří s plukovníkem Ha-miltonem. Táta tenkrát řekl: „Ať nabídneme paní Trenthamové cokoli, ty byty nám nikdy neprodá." Plukovník přikývl na souhlas a podotkl: „Zatracená ženská." Vyhledal jsem jméno Trentham v telefonním seznamu, když rodiče nebyli doma. Bylo tam jediné: Major G. H. Trentham, posl., Chester Square 19. Nebyl jsem o nic moudřejší.
V roce 1939, když jsem se dostal bez nejmenších potíží na Trinity College v Cambridgi, jsem měl pocit, že otec pýchou pukne. Všichni jsme se vypravili na víkend do univerzitního městečka, abychom si je pořádně prohlédli.
Jediným mrakem na jinak jasném obzoru byla hrozba nacistického Německa. V parlamentu se projednávalo povolání mužů nad dvacet let do armády. Němči zabrali Polsko a já se nemohl dočkat, až se také zapojím.
284
Můj první rok v Cambridgi proběhl dobře. Hlavní podíl na tom měl Horace Bradford. Spolu s manželkou Victorií měli všechny předpoklady vyniknout ve skupině talentovaných matematiků, kteří tou dobou na škole učili. Ačkoli se o paní Brad-fordové říkalo, že za nejlepší výsledky v posledním ročníku získala Wranglerovu cenu, její manžel nám vysvětlil, že prestižní cenu nedostala jen proto, zeje žena. Předstihl ji původně druhý muž, který se podvodem posunul do čela. Maminku tato informace pořádně navztekala.
Paní Bradfordovou potěšilo, že moje matka získala titul na Londýnské univerzitě už v roce 1921, zatímco v Cambridgi odmítali ten její uznat ještě v roce 1939.
Na konci prvního ročníku jsem stejně jako mnoho dalších studentů požádal o zařazení do armády, ale Bradford mi navrhl, abych spolu s ním a jeho ženou odešel na ministerstvo války. Založili tam nové oddělení na dešifrování kódů.
Bez váhání jsem jeho nabídku přijal. Zamlouvala se mi představa, jak sedím v budově v Bletchley Parku a snažím se rozluštit německé tajné kódy. Cítil jsem se provinile, protože jsem patřil k několika lidem v uniformě, které válka bavila. Táta mi dal dost peněz na ojeté auto, takže jsem mohl za ním a za maminkou poměrně často jezdit.
Občas jsme si vyšetřili hodinku na společný oběd na ministerstvu výživy. Táta ale obědval jen chleba se sýrem a sklenici mléka. Dával tím příklad zbytku svého týmu. Na první pohled to mohlo vypadat z jeho strany jako prázdné gesto, ale pan Sel-wyn mě ujistil, že k takovým obědům přiměl i ministra.
„Ale pana Churchilla snad ne?" ujistil jsem se.
„Ještě ne, ale říkal mi, že ten je právě na řadě."
V roce 1943 jsem byl povýšen na kapitána. Ministersvo války nám tak dalo najevo, že si práce našeho malého oddělení cení. Otec na mě byl pyšný, ale bylo mi líto, že se s rodiči nemohu podělit o nadšení z rozluštění kódu velitelů německých ponorek. Dodneška mi není jasné, proč používali stejný klíč ještě dlouho poté, co jsme ho rozluštili. Ten kód představoval sen každého matematika. Konečné řešení nás napadlo v hostinci Lyons Corner House na Piccadilly. Poznámky jsem si psal na rub jídelního lístku a servírka mě za to nařkla z vandalství. Pobavilo mě to tak, že jsem se rozhodl vzít si na zbytek dne volno a překvapit matku. Chtěl jsem se jí ukázat v uniformě kapitána. Měl jsem pocit, že mi sluší a připadal jsem si jako švihák, ale její reakce, když otevřela dveře, mě zaskočila. Tvářila se, jako
285
by zahlédla nějaké strašidlo. Ačkoli se velmi rychle vzpamatovala, její první reakce jen přidala další záhadu do stále spletitější hádanky, které jsem se nedokázal zbavit.
Další stopu jsem objevil na poslední řádce jednoho úmrtního oznámení. Nepřikládal jsem mu význam až do chvíle, kdy jsem se dočetl, že paní Trenthamová získala značné bohatství. Samo, o sobě by to nijak zajímavé nebylo, ale když jsem se vrátil na začátek, zjistil jsem, že je dcerou jakéhosi Raymonda Hardcast-la. To jméno jsem už několikrát zaslechl, ale překvapilo mě, že mezi pozůstalými není uváděn Guy Trcntham.
Někdy toužím, abych se narodil s jiným způsobem uvažování a nezaobíral se s takovým zájmem luštěním kódů a nepohrával si s matematickými vzorci. Připadalo mi totiž, že bastard, paní Trenthamová, nemocníce, kapitán Guy, byty, sir Raymond, bratr Njgel, pohřeb a maminčino zděšení, když mě uviděla v uniformě, spolu souvisí. Bylo mi ale jasné, Že ke správnému řešení budu potřebovat daleko víc informací.
Potom mi najednou došlo, o kom hovořila markýza, když tenkrát před lety přišla na čaj a vyprávěla matce, že se právě vrací z Guyova pohřbu. Muselo se jednat o pohřeb kapitána Guye Trenthama. Ale proč to bylo tak důležité?                       P
Následující sobotu jsem vstal v nekřesťansky časnou ranní hodinu a vypravil se do Ashurstu, vesnice, kde markýza z Wiltshiru kdysi žila. Usoudil jsem, že nejde o náhodu. Chvíli po šesté jsem zastavil před kostelem. Jak jsem předpokládal, bylo tu tak brzy ráno pusto. Vešel jsem na hřbitov, procházel mezi náhrobky a pročítal jména. Často se objevovali   J Yardleyovi, Baxterovi, Floodovi a Harcourt-Brownovi. Některé hroby byly zarostlé plevelem, jiné upravené a na některých byly dokonce položené čerstvé květiny. Na chvíli jsem se zastavil u hrobu matky mé kmotry. Kolem kostela musela být pohřbena minimálně stovka farníkú, ale netrvalo dlouho a ne- í daleko sakristie jsem našel pečlivě udržovanou hrobku Trent-   j hamových.
Začal jsem pročítat nápisy, a když jsem došel k poslednímu, polil mě studený pot:
Guy Trentham, držitel Válečného kříže
1897—1927
zemřel po dlouhé nemoci
Celá rodina ho bolestně postrádá
286
A tak záhada skončila u hrobu muže, který mi jako jediný mohl odpovědět na mé otázky, kdyby byl naživu.
Po skončení války jsem se vrátil na univerzitu, abych dokončil studia. Ačkoli pro tátu a maminku bylo událostí roku mé ukončení školy s výroční cenou a nabídka zůstat učit na Trinity, mám pocit, že ani otcovo povýšení do šlechtického stavu nebylo k zahození.
Obřad v Buckinghamském paláci byl pro mě dvojnásob příjemný, protože jsem se tam setkal se svým bývalým učitelem profesorem Bradfordem. Získal šlechtický titul za roli, kterou sehrál při rozluštění německých kódů. Maminka okamžitě podotkla, že na jeho ženu zase nic nezbylo. Vzpomínám si, jak jsem byl na profesora hrdý. Táta určitě sehrál důležitou roli při nasycení britských občanů, ale jak Churchill prohlásil v dolní sněmovně, naše malá skupina zřejmě minimálně o rok uspíšila konec války.
Všichni jsme se nakonec setkali na čaji v hotelu Ritz. Rozhovor se pochopitelně později stočil i na mou poválečnou kariéru. Budiž tátovi ke cti, že mi nikdy nenavrhl, abych začal pracovat pro jeho společnost. Věděl jsem, jak moc toužil po dalším synovi, kterému by své celoživotní dílo mohl předat. Během letních prázdnin jsem začínal věřit ve svou šťastnou hvězdu, protože otec se plně věnoval obchodním záležitostem a ani maminka nedokázala skrýt obavy o budoucnost společnosti Trumper's. Ale kdykoli jsem se zeptal, jestli je potřeba s něčím pomoct, řekla jen: „Ne, nedělej si starosti, ono to nakonec nějak dopadne."
Po návratu do Cambridge jsem sám sebe přesvědčoval, že kdybych se ještě někdy setkal se jménem Trentham, nechá mě to chladným. Ale přesto se mi neustále vtíralo na mysl, nejspíš proto, že přede mnou je nikdo nezmínil. Otec byl vždycky velmi otevřený člověk a nemohl jsem najít vysvětlení, proč právě kolem tohoto tématu dělá takové tajnosti, že jsem nenašel odvahu se ho na to přímo zeptat.
Je možné, že bych celá léta žádnou aktivitu k vyluštění té hádanky nepodnikl, kdybych jednou doma nezvedl telefon a nezaslechl Torna Arnolda, otcovu pravou ruku, říkat: .Ještě štěstí, žes přijel k Sydu Wrexallovi dřív než paní Trenthamová." Okamžitě jsem sluchátko položil s pocitem, že teď už musím té záhadě přijít na kloub stůj co stůj a rodiče si toho nesmí všimnout. Proč člověk v podobných situacích myslí vždycky hned na nej-
287
horší? Nakonec se z toho určitě vyklube něco naprosto nevinného.
Ačkoli jsem se se Sydem Wrexallem nikdy nesetkal, vzpomínám si, že mu patřila hospoda U mušketýra, která stávala na ! okraji Chelsea Terrace. Po vybombardování ji ještě během války otec koupil a později tam zařídil prodejnu nábytku.
Nebylo nijak obtížné zjistit, že pan Wrexall za války Londýn i opustil a je hostinským v hospodě v jakési ospalé vesničce v Cheshiru.
Tři dny jsem se na pana Wrexalla připravoval a teprve když f jsem byl přesvědčený, že mám zformulované všechny otázky,, na které jsem potřeboval znát.odpověď, cítil jsem se natolik jis- j tě, abych se rozjel do Hathertonu. Pan Wrexall nesmí mít pode- < zření, že z něho tahám rozumy. Výpravu jsem ale ještě o měsíc odložil a nechal si narůst plnovous, aby nehrozilo. Že mě Wrexall pozná. Ačkoli jsem si nevzpomínal, že bychom se kdy setkali, je celkem možné, že jsme se před několika lety potkávali. Pak by mu bylo hned jasné, kdo se v jeho hospodě objevil. Dokonce jsem si kvůli tomu pořídil nové brýle.
Na cestu jsem zvolil pondělek. Usoudil jsem, že ten den bývá v hospodách nejméně rušno a je možné tam v klidu poobědvat. Před odjezdem jsem k Rozvernému pytlákovi zavolal, abych měl jistotu, že pan Wrexall bude přítomen. Jeho žena mě ujistila že ano a já položil sluchátko dřív, než se mohla zeptat, proč mě to zajímá.
Cestou do Cheshiru jsem si pořád dokola opakoval své nená- I pádné dotazy. V Hathertonu jsem zaparkoval hned na kraji vesnice a k hospodě U rozverného pytláka se vydal pěšky. U pultu postávali asi tři lidé a dalších pět si vychutnávalo skleničku u stolu vedle krbu. Posadil jsem se na konec pultu a objednal si sekanou s brambory a pivo. Obsluhovala mě plnoštíhlá žena středního věku. Později jsem zjistil, že je to manželka hostinského. Kdo je pan Wrexall, jsem zjistil okamžitě, protože ostatní hosté ho oslovovali křestním jménem. Bylo mi ale jasné, že musím být trpělivý a vyslechnout kdejaké klepy o všech od lady Dockerové po Richarda Murdocha, o kterém mluvil, jako by byli nejlepší přátelé.
.Ještě jednou totéž, pane-?" zeptal se nenucené, když odnášel prázdnou sklenici.
„Ano, prosím," odpověděl jsem s úlevou, že mě nepoznal. Když se vrátil s plnou sklenicí, u pultu už postávali jen dva hosté.
288
„Jste tady z okolí, pane?" zeptal se a opřel se o pult.
„Ne," odpověděl jsem. „Jsem tu jen na pár dní na inspekci. Pracuju na ministerstvu zemědělství."
„A co vás přivádí do Hathertonu?"
„Kontroluju tu v okolí na farmách výskyt kulhavky a slintav-ky."
„Aha, četl jsem o tom tuhle v novinách," prohodil a pohrával si se sklenici.
„Dáte si jedno se mnou?" zeptal jsem se.
„Děkuju, pane. Dám si raděj whisky, jestli vám to nebude vadit." Odložil prázdnou sklenici do dřezu a nalil si dvojitou. Připočítal mi dva a půl šilinku a zeptal se, co jsem zjistil.
„Zatím je všechno v pořádku," sdělil jsem mu., Ale ještě mi zbývá zkontrolovat několik farem na severu."
„Znal jsem kdysi jednoho člověka od vás z ministerstva," poznamenal.
„Opravdu?"
„Sira Charlese Trumpera."
„Ten tam už není," namítl jsem a napil se. .Ale stále se o něm na ministerstvu vypráví. Jestli je alespoň polovina z těch historek pravdivých, musel to být tvrdej chlapík."
„Máte pravdu. Nebejt jeho, moh sem bejt boháč."
„Skutečně?"
„Jo. Víte, než sem se přestěhoval sem, míval sem v Londýně nějakej majetek. Jednalo se vo hospodu a podíl na několika vobchodech na Chelsea Terrace. Za války to vodě mě koupil za mizernejch šest tisíc. Kdybych jedinej den počkal, moh sem dostat dvacet, možná třicet tisíc."
„Ale válka přece zajeden den neskončila."
„Ne, abyste mi špatně nerozumněl, von nic špatnýho neudělal. Ale myslím, že se tu tenkrát po tolika letech nevobjevil náhodou."
Wrexallova sklenice byla znovu prázdná.
.Ještě jednou totéž pro oba?" navrhl jsem v naději, že investice dalších dvou a půl pencí mu rozváže jazyk.
„To je vod vás hezký, pane," odpověděl, a když se vrátil, zeptal se: „Kde sem skončil?"
.Jak nečekaně přijel..."
.Ach, ano, sir Charles...Charlie, jak sem mu dycky říkal. No, uzavřel se mnou smlouvu přímo tady na tomhle pultě a ani ne za deset minut mi volal další zájemce, jestli je to eště na prodej. Musel sem tý dámě říct, že sem to před chvílí prodal."
289
Ubránil jsem se otázce, kdo ta dáma byla, stejně jsem měl j pocit, že to vím. „Ale proč by vám nabízela dvacet tisíc liber?" podivil jsem se.                                                                    ^
„Paní Trenthamová by mi dala cokoli, jen aby se ty vobchody nedostaly do rukou sira Charlese." „Opravdu?" bránil jsem se znovu položit otázku proč." „No jo. Trumperovi a Trenthamovi si dou po krku už celý lé- l ta, víte. Jí patří obytnej blok uprostřed Chelsca Terrace. A drží ho tím v šachu, von tam nemůže vybudovat to svý vytoužený mauzoleum. Navíc se pokoušela získat na Chelsea Terrace i dům číslo jedna, ale Charlie ji dostal. Nikdy v životě sem nic podobnýho neviděl."
„Ale to se muselo stát už pěkně dávno," namítl jsem. „Zvláštní, jak dlouho se dokážou lidé nenávidět."
„Máte pravdu, pokud vím, tak se to táhne už vod dvacá-tejch let, kdy ten její povedenej syn chodil se slečnou Salmo-novou." Zatajil se mi dech.
„Vona s tím nesouhlasila, teda paní Trenthamová. U Muške-týra sme vo tom často mluvili. A když potom její syn zmizel do Indie, to Salmonovic děvče votčhotnělo a vzalo si Charlieho, Ale to eště není konec záhad." „Ne?"
.Jasně že ne," triumfoval Wrexall. „Nikdo z nás si nebyl ji-stej. Čí to dítě vlastně je, kdo je otec." „Otec?'
Wrexall se zarazil. „Už sem toho řek moc. Raděj budu už zticha."
„Je to tak dávno. Divím se, že to někoho ještě zajímá," učinil jsem ještě poslední pokus a dopil.
„To je pravda," souhlasil Wrexall. „Taky mi to není jasný. Ale vo takovejch věcech se nevykládá každýmu. No, pane, musím zavřít, abych neměl voplejtačky."
„Jistě. A já se musím vrátit k dobytku."
Než jsem se rozjel zpátky do Cambridge, zapsal jsem si ještě v autě každé slovo, které jsem si pamatoval. Cestou jsem se snažil jednotlivé kousky skládačky nějak utřídit. I když mi Wrexall poskytl řadu nových informací, stále ještě zbývala řada nezodpovězených otázek. Ale o jedné věci jsem se při návštěvě hostince ujistil - teď už nemohu přestat.
Následující den ráno jsem se vypravil na ministerstvo války
290
a zeptal se starší sekretářky sira Horace, jakým způsobem bych mohl získat informace o bývalém důstojníkovi.
„Jméno?" zeptala se upjatá žena středních let, která si stále česala vlasy do drdůlku moderního za války.
„Guy Trentham," odpověděl jsem.
„Hodnost a pluk."
„Kapitán u královských střelců."
Sekretářka zmizela za zavřenými dveřmi, ale za patnáct minut se objevila s malými hnědými deskami v ruce. Vytáhla z nich jediný list papíru a četla: „Kapitám Guy Trentham, držitel Válečného kříže. Sloužil v první světové válce, později v Indii, v roce 1922 se vzdal služby bez udání důvodu. Další adresa neuvedena."
„Jste skvělá," vydechl jsem a k jejímu překvapení ji políbil na čelo. Pak jsem se vrátil do Cambridge.
Cím víc jsem měl informací, tím víc jsem toho potřeboval vědět, ačkoli v dané chvíli jsem se zřejmě dostal k mrtvému bodu.
Několik dalších týdnů jsem se plně soustředil na práci. Teprve když se mí žáci rozjeli na vánoční prázdniny, odjel jsem na tři týdny do Londýna a strávil s rodiči v Little Boltons veselé rodinné Vánoce. Táta vypadal daleko spokojenější než v létě a dokonce i mamince se dařilo zbavit nevysvětlitelných obav.
O prázdninách se ale objevila další záhada. Protože se nijak netýkala rodiny Trenthamových, neváhal jsem se zeptat matky.
„Co se stalo s tátovým oblíbeným obrazem?"
Její odpověď mě zaskočila. Poprosila mě, abych se na ten obraz táty nikdy nevyptával.
Týden před návratem do Cambridge jsem šel po Beaufort Street domů a zahlédl jsem vysloužilce v modré seržové uniformě, jak se snaží přejít na druhou stranu ulice.
„Mohu vám pomoct?" nabídl jsem mu.
„Díky, pane," odpověděl a pokřiveně se na mě usmíval.
„Pod kým jste sloužil?" zeptal jsem se, aby řeč nestála.
„Pod samotným princem waleským," odpověděl. ,A vy?"
„U královských střelců." Přešli jsme společně na druhou stranu. „Znáte od nich někoho?"
„Od střelců?" zamyslel se. „Ano, Bangera Smithe, ten sloužil už v první válce a Sammyho Tomkinse, ten vstoupil do armády pozdějc, někdy ve dvaadvacátým nebo třiadvacátým ro-
291
fciÉ
ce, pokud se dobře pamatuju. A vod Tobruku se vrátil jako in-'] valida."
,3anger Smith?" zamyslel jsem se.
„Jo," odpověděl vysloužilec, když jsme se ocitli na druhé straně ulice. „Takovej hubenej," vypravil ze sebe a rozkašlal se. ' „Pořád bejvá ještě jeden den v tejdnu v muzeu vašeho pluku, jestli si nevymejšlí."
Hned následující den jsem zašel do malého muzea v Toweru. Hlídač mi řekl, že Banger Smith tu bývá jen ve čtvrtek, ale ani to není stoprocentní. Rozhlédl jsem se po místnosti zaplněné památkami, otřepanými vlajkami, uniformami a zastaralými J zbraněmi. Na stěnách visely velké mapy, na kterých bylo barevnými Špendlíky vyznačeno, kdy a kdejakého vítězství pluk do- I sáhl.
Hlídač byl jen o několik let starší než já, takže nemělo smysl ! se ho vyptávat na první světovou válku.
Vrátil jsem se tam za týden. V rohu seděl starý voják a tvářil se, že má spoustu práce.
„Pan Banger Smith?"
Vysloužilec z bojů ve Francii mohl měřit tak metr šedesát a neměl v úmyslu se postavit. Ostražitě si mě prohlížel.
„No a co?"
Vytáhl jsem z kapsy desetišilinkovou bankovku.
Podíval se na ni a potom upřel tázavý pohled na mě. „Vo co vám de?"
„Nevzpomínáte si náhodou na kapitána Guye Trenthama?" zeptal jsem se.
„Vy ste vod policie?"
,.Ne, jsem právník a vyřizuji jeho pozůstalost."
„Vsadil bych se, že kapitán Trentham nikomu nic nenechal."
„To vám bohužel sdělit nemohu," namítl jsem. „Nevíte, co se s ním stalo, když opustil pluk? Víte, v záznamech je o něm poslední zmínka z roku 1922."
„Bodejť by taky byla. Když vodcházel, nevyhrávala mu k tomu kapela. Toho mizeru měli nechat rozdupat koňma."
„Proč?"
„To je plukovní tajemství. Už ze mě nedostanete ani slovo," začal dělat drahoty.
„Nemáte tušení, kam odjel z Indie?"
„To by vás stálo víc než deset pencí, pane," odpověděl se smíchem.
„Tak povídejte."
292
„Útek do Austrálie, ne? Tam umřel a jeho matka ho dovezla zpátky do Anglie. A je to tak lepší, to mi věřte. Kdyby bylo po mým, tak bych tu jeho fotku strhnul."   .
„Fotografii?"
„Jo. Vlevo nahoře sou všichni, co dostali Válečnej kříž," mávl tím směrem rukou.
Pomalu jsem došel ke stěně, na kterou ukazoval. V řadách visely portréty držitelů Viktoriina kříže, velitelů a potom držitelů Válečného kříže. Byli seřazeni chronologicky: 1914 - tři, 1915 -třináct, 1916 - deset, 1917 -jedenáct, 1918 - sedmnáct. Kapitán Guy TrentJiem vyznamenání obdržel po druhé bitvě na Marně 18. července 1918.
Zíral jsem na fotografii mladého důstojníka v uniformě kapitána a bylo mi jasné, že budu muset podniknout cestu do Austrálie.
ES

293
30. KAPITOLA
Kdy bys chtěl tu cestu podniknout?' „O velkých prázdninách." „Máš na to dost peněz?"
„Mám ještě skoro celých pět set liber, které jste mi dal k promoci - vlastně jsem z nich vzal jen sto osmdesát liber na I auto. Bakalář bydlící na koleji moc velké finanční nároky nc-j má." Vzhlédl, když do salonu vešla matka. „Daniel uvažuje o cestě do Ameriky. Chtěl by jet letos v létě." „Výborně," poznamenala a postavila na stolek vedle Re-mingtonovy sochy vázu s květinami. „To se musíš stavit u Fi-eldsů v Chicagu a Bloomingdaleů v New Yorku. A když budeš mít dost času, mohl bys také..."
„No," začal Daniel a opřel se o krbovou římsu, „hlavně chci navštívit Waterstona v Princětonu a Stinsteada v Berkley." „Znám je?" zvedla Bečky zamyšlený pohled od květin. „Nemyslím, mami. Oba jsou to kolegové, učí matematiku." Charlie se rozesmál.
„No, hlavně nám nezapomeň pravidelně psát," ozvala se znovu Bečky. „Ráda bych vždycky věděla, kde jsi a co děláš."
„Samozřejmě, mami," snažil se ovládnout podrážděný tón. „Musíš mi ale slíbit, že nebudeš zapomínat, že je mi dvacet šest."
Bečky se na něho usmála. „Opravdu už tolik, můj milý?" Daniel se večer vrátil do Cambridge a uvažoval, jak posílat pravidelně zprávy z Ameriky, zatímco ve skutečnosti bude na cestě do Austrálie. Nerad matku podváděl, ale pro ni bylo bolestivější, kdyby mu měla říct pravdu o kapitánu Trenthamovi sama.
Situaci neulehčila ani skutečnost, že mu Charlie koupil lodní lístek na Queen Mary do New Yorku na termín, o kterém spolu hovořili. Za sto tři liber měl zaplacenou i zpáteční cestu podle výběru.
Nakonec řešení vymyslel. Když odpluje týden po skončení školy na Queen Mary do New Yorku, s Twentieth Century Limited a Super Chief přejede dó San Francisca, mohl by stihnout parník Aorangi do Sydney. Má tam den rezervu. Mohl by pobýt
294
v Austrálii čtyři týdny a vydat se na zpáteční cestu tak, aby se několik dnů před začátkem školy vrátil do Southamptonu.
Jako při všem, do čeho se Daniel pustil, trávil dlouhé hodiny sběrem informací a přípravami už dlouho před odjezdem. Tři dny si vyhradil na návštěvu australského informačního střediska a plánovitě se snažil ve školní jídelně sedět vedle doktora Marcuse Winterse, hostujícího profesora z Adelaide. Ačkoli sekretářka a knihovnice australského střediska kroutila nad některými jeho dotazy hlavou a doktor Winters si nebyl jistý důvodem pronikavého zájmu mladého matematika, koncem školního roku byl Daniel přesvědčený, že ví o Austrálii tolik, aby jeho cesta nebyla ztrátou času. Nicméně si byl vědom skutečnosti, že celý tento podnik je vysoce riskantní. Vždyť je možné, že už na první otázku se mu dostane odpovědi: „To není možné zjistit."
Čtyři dny po odjezdu studentů na prázdniny dokončil školní zprávy, měl sbaleno a byl připravený vyrazit. Druhý den ráno pro něj přijela matka, aby ho odvezla do Southamptonu. Cestou na pobřeží se dozvěděl, že Charlie požádal městskou radu o stavební povolení na obrovský obchodní dům na Chelsea Terrace.
„A co ty vybombardované byty?"
„Rada poskytla majitelům tři měsíce na to, aby si podali žádost a blok obnovili. Jinak dostanou příkaz k nucenému odprodeji."
„Škoda, že nemůžeme ty byty koupit sami," podotkl Daniel v domnění, že by mohl z matky dostat nenápadně nějaké informace. Ale ta beze slova pokračovala v jízdě po silnici A30 k moři.
Cítil jako ironii osudu, že kdyby matka našla odvahu vysvětlit mu, proč paní Trenthamová odmítá s otcem spolupracovat, mohla by otočit auto a odvézt ho zpátky do Cambridge.
Vrátil se na pevnou půdu. „Jak chce táta sehnat na tak rozsáhlou stavbu peníze?"
„Pořád se nemůže rozhodnout mezi půjčkou z banky a veřejnou nabídkou akcií."
„Kolik na to vlastně potřebuje?"
„Pan Merrick odhaduje výstavbu přibližně na sto padesát tisíc liber."
Daniel dlouze hvízdl.
,3anka by nám po vzrůstu cen nemovitostí s radostí půjčila," pokračovala Bečky, „ale požadují jako záruku náš veškerý majetek - obchody na Chelsea Terrace, dům i umělecké sbírky. Na-
295
víc máme podepsat osobní záruky a zavázat se ke splácení čtyřprocentního úroku."
„V tom případě by bylo lepší vydat akcie."
„To není tak jednoduché, rodině by v tom případě zůstalo jen padesát jedna procent."
„Padesát jedna procent ale přece stačí na kontrolu nad společností."
.Jistě," souhlasila Bečky, „ale kdybychom v budoucnu potřebovali zvýšit kapitál, pak bychom o většinový podíl přišli. Sám dobře víš, jak otec nerad poskytuje cizím lidem možnost rozhodovat o čemkoli, natož o penězích. A kdyby se musel neustále zodpovídat členům správní rady i akcionářům, mohlo by to vést ke katastrofě. V obchodě se vždycky řídil instinktem, zatímco Bank of England by možná vyžadovala poněkud ortodoxnější způsoby."
„Do kdy je potřeba se rozhodnout?" ,.Mělo by to být jasné do té doby, než se vrátíš." „A co budoucnost aukční síně?'
„Myslím, že je šance, abych ji dala dohromady. Mám dobré spolupracovníky, dost kontaktů, takže pokud dostaneme povolení v takovém rozsahu, o jaký jsme požádali, Sotheby's i Christie's by mohli zaznamenat odliv peněz."
.Jestli ti táta nepřestane krást nejlepší obrazy, nic z toho nebude."
„To je pravda," usmála se Bečky. „Ale jestli bude pokračovat dál, naše soukromá sbírka bude mít daleko větší hodnotu než nemovitosti, což ukázal prodej Van Goghova obrazu do galerie Lefevre. Jako amatér má ten nejlepší vkus, jaký znám...ale říkat mu to nebudu."
Bečky se soustředila na cestu k dokům, až zastavila poblíž zakotveného zaoceánského parníku. Ne ale v takové blízkosti, jak se to kdysi podařilo Daphne.
Když Daniel večer na Queen Mary odplouval, matka mu mávala od mola.
Cestou napsal rodičům dlouhý dopis, který o pět dní později odeslal z Páté avenue. Pak si koupil lístek do Chicaga. Do odjezdu vlaku v osm večer mu zbývalo celých šest hodin, které strávil na Manhattanu, kde si koupil průvodce po Americe.
Po příjezdu do Chicaga připojili lůžkový vagón k vlaku Super Chief, kterým pokračoval až do San Franciska.
Během čtyřdenní cesty přes kontinent začal litovat, že se rozhodl cestovat do Austrálie. Každé z měst, kterým projížděl -
296
Kansas City, Newton City, La Junta, Albuquerque a Barstow -mu připadalo zajímavější než předešlé. Na každém nádraží Daniel vyskočil, koupil barevnou pohlednici a k pozdravu připsal i nějaké podrobnosti z průvodce. Následující stanici ji hodil do schránky a koupil další. Než vlak dojel na Oaklandské nádraží v San Francisku, poslal rodičům do Little Boltons celkem dvacet sedm pohledů.
Z nádraží odjel autobusem na St. Francis Square a ubytoval se v malém hotelu nedaleko přístavu. Nejdřív se ale ujistil, že cena je v souladu s jeho rozpočtem. Do odplutí parníku Aorangi zbývalo ještě šestatřicet hodin. Zajel do Berkey, kde strávil celý den s profesorem Stinsteadem. Jeho výzkum terciálního počtu ho tak zaujal, že znovu začal litovat, že se nemůže v Americe zdržet déle. Pobyt v Berkey by mu dal určitě daleko víc než cesta do Austrálie.   •
Večer před vyplutím koupil dalších dvacet pohlednic a seděl nad nimi, dokud je všechny nepopsal. Při dvacáté už se jeho fantazie přiblížila nejzazší mezi. Ráno vyrovnal účet a požádal recepčního, aby každý třetí den až do jeho návratu odeslal jednu z pohlednic. Podal mu deset dolarů a slíbil, že dostane dalších deset, ale pouze pokud mu bude zbývat správný počet pohlednic. Datum návratu Daniel neupřesnil.
Recepční byl sice zmatený, ale zastrčil bankovku do kapsy a stranou mladšímu kolegovi svěřil, že za léta za recepčním pultem už dělal daleko podivnější věci za daleko méně peněz.
Když Daniel nastupoval na lod, měl už hustý plnovous a tak dobře připravený plán, jak jen to bylo za daných okolností možné. Každý den sedal v jídelně u stolu s australskou rodinou, vracející se z dovolené v Americe. Během třítýdenní plavby jeho znalosti bohatě rozšířila, aniž by měla tušení, že mladík hltá každé slovo s neobyčejným zájmem.
Do Sydney dopluli první srpnové pondělí roku 1947. Daniel stál na palubě a sledoval západ slunce, zatímco lodivod pomalu vedl parník do přístavu. Pocítil stesk a poprvé za celou dobu si skutečně přál, aby se na cestu vůbec nevydal. O hodinu později loď opustil a ubytoval se v penzionu, který mu poradili spolucestující.
Majitelka penzionu, paní Snellová, byla rozložitá dáma s širokým úsměvem a hlasitým smíchem. Ubytovala ho v pokoji, o kterém tvrdila, Zeje nejlepší v domě. Daniel byl rád, že se neocitl v některém z jejích obyčejných pokojů, protože kdykoli se pohnul na velké posteli umístěné uprostřed místnosti, zaskřípa-
297
la pod ním péra a tlačila jej do zad. Z obou kohoutků nad umývadlem tekla studená voda v několika odstínech hnědé barvy a pod jedinou žárovkou, zavěšenou se stropu uprostřed pokoje, nebylo možné číst, pokud by člověk nestál na židli přímo pod ní. A židle v pokoji paní Snellové chyběla.
Když se ho druhý den ráno při snídani, sestávající z vajíček, slaniny, brambor a opečeného chleba zeptala, jestli bude jíst v penzionu nebo někde venku, odpověděl k její nelibostí odhodlaně: „Venku."
Nejdřív musel zajít na přistěhovalecký úřad. Bylo mu jasné, že pokud mu nebudou moci poskytnout požadované informace, nezbyde mu, než se okamžitě nalodit zpátky na Aorangi a ještě ten den odplout. Měl pocit, že by mu to nepřineslo velké zklamání.
Rozlehlá hnědá budova na Markét Street, ve které se uchovávaly dokumenty o všech lidech, kteří od roku 1823 do kolonie přijeli, otevírala v deset. Přestože Daniel přišel o půl hodiny dřív, musel se zařadit do jedné z osmi front tvořených lidmi, kteří se pokoušejí zjistit údaje o registrovaných přistěhovalcích. Bylo mu jasné, že bude muset minimálně tři čtvrtě hodiny čekat.
Když na něho konečně přišla řada, ocitl se před nerudně vyhlížejícím mužem v modré košili s rozhalenkou.
„Snažím se najít jednoho Angličana, který dorazil do Austrálie někdy v letech 1922 až 1925." „Nevěděl byste to přesněji, příteli?" „Bohužel ne." „Aha. A jméno znáte?" ,Ano," odpověděl Daniel. „Guy Trentham." „Trentham. Hláskujte mi to."
Daniel mu pomalu nadiktoval jednotlivá písmena příjmení. „Dobře, příteli. Budou to dvě libry." Daniel vytáhl z náprsní kapsy sportovní bundy peněženku a podal mu požadovanou bankovku. „Tady se podepište," ukázal úředník na spodní linku formuláře. „Přijďte ve čtvrtek." „Ve čtvrtek? Ale to je až za tři dny."
.Jsem rád, že vás v Anglii pořád učej počítat," poznamenal úředník. „Další."
Daniel neodešel z úřadu o nic moudřejší, získal jen potvrzení za poplatek dvou liber. Venku si koupil noviny Sydney Morning Herald a začal se rozhlížet po nějaké restauraci, kde by si mohl dát oběd. Vybral si malý hostinec blízko přístavu, kde seděli
298
většinou mladí lidé. Číšník ho vedl přes rušnou, zaplněnou místnost k malému stolku v rohu. Než mu servírka přinesla objednaný salát, měl už noviny skoro přečtené. Položil je stranou překvapený, že v nich nebyla ani zmínka o dění v Anglii.
Žvýkal listy salátu a uvažoval, jak využije neplánované třídenní zdržení, když se od vedlejšího stolu naklonila nějaká dívka a zeptala se, jestli si může půjčit cukr.
„Jistě, poslužte si," podal jí Daniel cukřenku. Už by šijí nevšímal, ale četla Základy matematiky od A. N. Whitcheada a Bertranda Russella.
„Nestudujete náhodou matematiku?" zeptal se.
„Ano," odpověděla, aniž by se na něj podívala.
„Ptám se," vysvětloval Daniel, protože měl pocit, že se zeptal dost neomaleně, „protože ten předmět učím."
„Jasně," poznamenala a stále upírala pohled do knihy. „Určitě nejmíň v Oxfordu."
„V Cambridge."
Tato informace přiměla dívku zvednout oči a prohlédnout si ho důkladněji. „Tak to byste mi mohl vysvětlit Simpsonovo pravidlo," navrhla nečekaně.
Rozložil ubrousek, vytáhl plnicí pero a nakreslil pro ilustraci několik grafů. Vysvětlil jí pravidlo po jednotlivých krocích. Naposledy se tím zabýval snad na střední škole.
Porovnala jeho výtvory s náčrtky v učebnici, usmála se a řekla: „Čistá pravda, vy fakt učíte matematiku." Překvapilo ho, když vzala talíř s fazolemi a vejcem a posadila se vedle něho.
, Jsem Jackie," představila se. „Venkovský trdlo z Perthu."
, Já jsem Daniel," odpověděl. „A jsem..."
„Asák z Cambridge. To už jsi říkal, nepamatuješ?"
V tu chvíli zpozorněl a dívku naproti sobě si důkladně prohlédl. Mohlo jí být tak dvacet. Měla krátké světlé vlasy a zvednutý nosík. Na sobě měla šortky a žluté tričko s nápisem Perth. Nepodobala se žádné ze studentek, se kterou se setkal v Trinity.
„Studujete na univerzitě?" vyptával se.
,Jo. Ve druháku. V Perthu. A co tě přivádí do Sydney, Dane?"
Nedokázal okamžitě vymyslet přijatelnou odpověď. Ale bylo to úplně jedno, protože Jackie už mezitím vysvětlovala, proč je v hlavním městě Nového Jižního Walesu ona. Vlastně obstarala většinu konverzace sama. Když jim přinesli účet, Daniel trval na tom, že zaplatí.
„To je od tebe hezký. Co máš dneska v plánu?"
„Nic zvláštního."
299
¦
„Bezva! Chtěla jsem jít do divadla. Nešel bys se mnou?" navrhla.
„Co hrají?" zeptal se. Nedokázal zakrýt překvapení, že ho poprvé v životě někdo balí.
„Hru Noela Cowarda Dnes večer v půl deváté. Hlavní role hrajou Cyril Ritchard a Madge EUiotová." „To zní slibně," poznamenal nezávazně. „Tak jo. Sejdeme se za deset minut osm ve foyer. A přijď včas." Zvedla batoh, hodila si ho na záda a byla pryč.
Než se stačil na něco vymluvit nebo její pozvání přijmout, viděl, jak z restaurace odchází. Usoudil, že nepřijít do divadla by bylo neomalené a navíc si musel přiznat, že mu s tou dívkou bylo příjemně. Podíval se na hodinky a rozhodl se, že zbytek odpoledne stráví prohlídkou města.
Do divadla přišel chvíli po půl osmé. Koupil dva lístky na dobré místo a Čekal na svého hosta - nebo hostitelku? Při zvonění pět minut před začátkem představení po ní nebylo stále ani stopy a Daniel si uvědomil, že se na ni těší víc, než je ochotný si připustit. Neobjevila se ani před posledním zvoněním a Daniel usoudil, že hru uvidí asi sám. Minutu před zvednutím opony ucítí něčí ruku a vedle něho se ozvalo: „Ahoj, Dane. Měla jsem pocit, že nepřijdeš." Nikdy v životě nebyl v divadle s dívkou, která má na sobě šortky.
Celé představení se usmíval. Hra se mu líbila, ale ještě víc si užíval společnost Jackie o přestávce a po představení na večeři v malé italské restauraci Romano. Zatím se nesetkal s člověkem, který by ho znal pár hodin a choval se k němu tak přátelsky a otevřeně. Povídali si o všem možném od matematiky po Clarka Gablea a poslední slovo měla vždycky ona.
„Mohu tě doprovodit do hotelu?" zeptal se, když odešli z restaurace.
„Nebydlím v hotelu," odpověděla s úsměvem, přehodila si batoh přes rameno a dodala: „Tak tě můžu doprovodit k tobě."
„Proč ne?" souhlasil. „Myslím, že paní Snellová bude mít volný pokoj."
„Doufejme že ne," poznamenala.
Paní Snellová po několikerém zazvonění konečně otevřela a sdělila jim: „Netušila jsem, že budete dva. To bude samozřejmě dražší."
„Ale my ne..." začal Daniel.
„Díky," vzala si Jackie klíč. Paní domácí na Daniela spiklenecky mrkla.
300
V Danielově malém pokoji si Jackie odložila batoh a řekla: „Neboj se, Dane, vyspím se na zemi."
Nevěděl, co odpovědět, tak se beze slova vytratil do koupelny, převlékl se do pyžama a vyčistil si zuby. Vyšel bez jediného ohlédnutí směrem k dívce a zalezl rovnou do postele. Za několik okamžiků slyšel bouchnutí dveří od koupelny. Vykradl se po špičkách zhasnout a zasunul se zpátky pod pokrývku. Za několik minut se dveře otevřely znovu. O chvíli později se k němu přivinulo dívčí tělo a objaly ho dvě paže.
„Ach Danieli," napodobovala anglický přízvuk, „zbav se toho příšerného pyžama." Když zatáhla za šňůrku kalhot, chtěl protestovat, ale vzápětí zjistil, že se přitiskl pevněji k jejímu nahému tělu. Ležel mlčky se zavřenýma očima a Jackie mu začala pomalu přejíždět po stehnech. Pocítil takové vzrušení, že si nebyl jistý, co se s ním děje. Ale vychutnával každý okamžik.
„Víš, mám pocit, že jsi panic," ozvala se Jackie, když konečně otevřel oči.
„Ne," opravil ji. „Byl jsem panic."
„Obávám se, že stále ještě jsi," poznamenala. „Pokud máme být přesní. Ale nic si z toho nedělej. Slibuju, že do rána to dáme do pořádku. Mimochodem, příště se můžeš zapojit."
Většinu z následujících tří dnů trávil Daniel v posteli pod vedením studentky druhého ročníku univerzity v Perthu. Už během první noci odhalil, jak je ženské tělo krásné. Třetí noc Jackie lehce zasténala, takže měl pocit, že studium sice ještě neskončilo, ale úplný začátečník že už není.
Když mu oznámila, že se musí vrátit do Perthu, byl smutný. Doprovodil ji na nádraží a sledoval, jak vlak odjíždí směrem na západ.
„Kdybych se někdy ocitla v Cambridgi, Dane, vyhledám tě," byla poslední slova, která od ní zaslechl.
„To doufám," odpověděl s pocitem, že mezi učiteli je nejeden, kterému by její výuka prospěla.
Ve čtvrtek ráno se vrátil na přistěhovalecký úřad a po hodině čekání v nevyhnutné frontě podal potvrzení úředníkovi, který seděl za přepážkou ve stejné košili jako minule.
„Ano, Guy Trentham, vzpomínám si. Zjistil jsem jeho údaje několik minut po vašem odchodu," sdělil mu. „Škoda, že jste nepřišel dřív."
„Mohu vám jen poděkovat."
„Za co?" podivil se úředník.
301
Daniel od něj převzal malou zelenou kartičku. „Za tři nej- i šťastnější dny v životě."
„Co to povídáte, příteli?" nevycházel úředník z údivu, ale 1 Daniel byl už z doslechu.
Posadil se na schody před vysokou budovou v koloniálním í stylu a začetl se do úředních záznamů. Splnily se jeho obavy. § Informací tu bylo poskrovnu.
Jméno:          Guy Trentham (registrovaný jako přistěhovalec)
18. listopadu 1922                                           m
Zaměstnáni:   Obchodník s pozemky
Adresa:         Manley Drive 117
Sydney
Na plánu města, který mu nechala Jackie, brzy našel Manley j Drive. Rozjel se autobusem do severní části Sydney a na předměstí vystoupil. Domy tu byly sice rozlehlé, ale poněkud zchátralé. Měl pocit, že to kdysi bývala módní čtvrť.
Zazvonil u domu postaveného v koloniálním stylu. Otevřel mu mladík v kraťasech a tílku. Začínal mít pocit, že se jedná o celonárodní oblečení.                                                           i
„Promiňte, že vás obtěžuju," začal Daniel, „ale hledám člo- I veka, který v tomhle domě bydlel v roce 1922."
„Tu dobu nepamatuju," poznamenal mladík. „Ale pojďte dál a promluvte si s tetou Sylvií - u tý určitě uspějete."
Následoval mladého muže halou přes salon, kde se zřejmě už několik: dní neuklízelo, na verandu, která byla kdysi zřejmě na-   < třená nabilo. V houpacím křesle tam seděla žena neurčitého vě-  j ku. Mohlo jí být něco pod padesát, ale díky obarveným vlasům a silné vrstvě líčidel to Daniel nedokázal odhadnout přesně. Měla zavřené oči, pohupovala se a vychutnávala ranní slunce. „Nerad vás ruším..."
„Já nespím," přerušila ho a otevřela oči. Podezíravě si ho prohlížela. „Kdo jste? Připadáte mi nějak povědomej."
„Jmenuju se Daniel Trumper," představil se. „Pokouším se najít člověka, který tu bydlel v roce 1922."
Rozesmála se. „Pětadvacet let. Musím říct, že optimismus vám nechybí." .Jmenoval se Guy Trentham."                                               *
Zastavila se a zadívala se mu přímo do očí. „Jste jeho syn, že?" Daniel ztuhl. „Na tu jeho falešnou tvář nezapomenu, kdybych žila do sta let."

302
Nemělo smysl si něco nalhávat. Bude se s tím muset vyrovnat.
„Tak co, přijel jste po letech vyrovnat jeho dluhy?"
„Nerozumím..." ozval se.
„Zmizel, přestože mi dlužil nájemný za celej rok. Vždycky si psal vo peníze matce do Anglie, ale když přišly, neviděla jsem z nich ani vindru. Asi si myslel, že stačí, když se mnou spí. Na toho mizeru jen tak nezapomenu. Zvlášť po tom, jak to s ním dopadlo."
„Chcete říct, že víte, kam se odsud odstěhoval?"
Chvíli váhala a tvářila se, že přemýšlí. Zahleděla se z okna. „Naposled sem vo něm zaslechla," začala po dlouhém odmlčení, „že dělá pro nějaký sázkaře v Melbourne, ale to bylo ještě předtím, než..."
„Než co?" naléhal.
Upřela na něho tázavý pohled.
,,Ne," řekla nakonec odhodlaně. „Raději si to zjistěte sám. Já vám to říct nechci. Jestli stojíte vo mou radu, nasedněte na první loď domů a na Melbourne se vykašlete."
, Ale co když jste jediná, kdo mi může pomoct?"
„Kdysi mě podfouk váš otec a nemám zájem se znovu nechat podvýst jeho synem. Kevine, vyprovoď ho."
Zklamaně poděkoval a odešel. Odjel autobusem zpátky do Sydney a zbytek cesty do penzionu došel pěšky. V noci nemohl usnout. Chyběla mu Jackie a přemýšlel, proč se jeho otec choval v Austrálii tak podivně a jestli by se neměl řídit radou tety Sylvie.
Druhý den ráno opustil paní Snellovou s jejím širokým úsměvem. Nejdřív ale zaplatil předražený účet. Pak se vydal na nádraží.
Když vlak ze Sydney přijel večer na melbournské nádraží na Spencer Street, Daniel nejdřív prolistoval telefonní seznam, jestli tam náhodou nenajde jméno Trentham. Nenašel. Potom obvolal všechny sázkové kanceláře, ale až na devátý pokus narazil na slibnou stopu.
„To jméno mi zní povědomě," připustil hlas na druhém konci linky. ,Ale nemůžu se rozpomenout na souvislosti. Myslím, že byste se měl zkusit zeptat Brada Morrise. Ten tou dobou sázky dělal, možná by vám moh pomoct. Číslo najdete v seznamu."
Daniel vyhledal číslo a když ho spojili s panem Morrisem, rozhovor proběhl tak rychle, že nemusel ani přidávat další minci.
303
„Říká vám něco jméno Guy Trentham?" zeptal se ten den už'l po několikáté. „Ten Angličan?"
„Ano," souhlasil a cítil, jak se mu zrychluje tep. „Mluvil s divným přízvukem a všude vykládal, zeje major?" a „To by mohl být on."
„V tom případě se zeptejte ve věznici. Tam totiž skončil.",! Daniel se chtěl ptát dál, ale linka oněměla.
Když si v úschovně vyzvedával kufr, třásl se po celém těle. í Ubytoval se v hotelu naproti nádraží. Převaloval se na posteli ;i v malém tmavém pokoji a uvažoval, jestli pokračovat, nebo prostě přijmout pravdu a vrátit se první lodí do Anglie.
Za chvíli usnul, ale uprostřed noci se probudil a zjistil, že je oblečený. Když se objevily první ranní paprsky, byl rozhodnut. Nechce nic vědět, nepotřebuje nic vědět a okamžitě se vrátí domů.
Šel se vykoupat, převlékl se a současně s oblečením změnil i rozhodnutí.
O půl hodiny později sešel do recepce a zeptal se, kde najde policejní stanici. Muž za pultem ho nasměroval dolů ulk k Bourke Street.
„Byl snad váš pokoj tak špatný?" vyptával se.
Daniel se zasmál. Zvolna se pln očekávání vydal naznačeným směrem. Za několik minut se ocitl na Bourke Street, ale než se odhodlal vyjít několik schodů k policejní stanici, několikrát obešel blok.
Mladému důstojníkovi jméno Trentham nic neříkalo a jen se zeptal, kdo se po něm shání.
.Jeho příbuzný z Anglie," odpověděl Daniel. Seržant ho zanechal u přepážky a odešel se poradit na druhý konec místnosti se starším kolegou, který u stolu trpělivě otáčel fotografie. Zarazil se a pozorně mladíkovi naslouchal. Pak se na něco zeptal. Seržant se otočil a ukázal na Daniela. Bastarde, pomyslel si Daniel. Seš jenom malej bastard. Za chvíli se sržant vrátil.
„Trenthamův spis je uzavřený," oznámil. „Budete se muset zeptat na vězeňské správě.
Daniel téměř nebyl schopen slova, ale nakonec ze sebe vypravil: „Kde to je?"
„V sedmém patře," odpověděl a ukázal vzhůru.
Vystoupil v sedmém patře z výtahu a ocitl se před plakátem s přívětivě se tvářícím mužem v životní velikosti. Pod ním byl nápis: Hector Watts, generální inspektor věznic.
304
Došel k pultu a zeptal se, jestli se může setkat s panem Watt-sem.
„Máte domluvenou schůzku?"
„Ne."
„Potom pochybuj i..."
„Byl byste tak laskav a sdělil panu Wattsovi, že za ním jedu až z Anglie?"
Po několika minutách čekání ho zavedli do kanceláře generálního inspektora. Vlídný úsměv, který zahlédl na plakátu, měl nyní možnost spatřit živě. Jen vrásky byly ve skutečnosti poněkud hlubší. Usoudil, že Hector Watts se blíží k šedesátce a ačkoli má trochu nadváhu, zdá se, že o sebe pečuje.
„Z které části Anglie přicházíte?" zeptal se Watts.
„Z Cambridge, učím tam na univerzitě matematiku."
„Já jsem původně z Glasgowa. Ale to vás při mém jménu a přízvuku jistě nepřekvapuje. Posaďte se a řekněte mi, co pro vás mohu udělat."
„Pokouším se zjistit, co se stalo s Guyem Trenthamem. Na policii mě odkázali na vás."
, Ano, vzpomínám si na to jméno. Ale proč?" Zvedl se a přešel k registratuře. Vytáhl šuplík nadepsaný STV a vyjmul jednu z krabic.
„Trentham," opakoval si a listoval papíry, až konečně dva vytáhl. Vrátil se ke stolu, položil je před sebe a začal číst. Když se seznámil s podrobnostmi, pozorně se zadíval na Daniela.
„Už jste tu dlouho, mladý muži?"
„Ani ne před týdnem jsem přijel do Sydney," odpověděl, zaskočený otázkou.
„Nikdy předtím jste v Melbourne nebyl?"
„Ne, nikdy."
„Proč po tom muži vlastně pátráte?"
„Chci zjistit o kapitánu Trenthamovi co nejvíc."
„Proč?" vyptával se inspektor., Jste snad od novin?"
„Ne," ohradil se, ,jsem učitel, ale..."
„Pro tak dlouhou cestu musíte mít přece nějaký pádný důvod."
„Myslím, že je to zvědavost. Víte, nikdy jsem ho neviděl, ale je to můj otec."
Ředitel vězeňské správy se zahleděl na seznam jmen nejbližších příbuzných. Manželka Anna Helen (zemřela), dcera Margaret Ethel. O synovi ani zmínka. Zadíval se na Daniela a po chvíli váhání se rozhodl.
305
„Mám pro vás špatné zprávy. Pan Trentham ve vazbě zemřel."
Daniel se roztřásl.
Watts znovu upřel pohled na druhou stranu stolu., Je mi to líto, zvlášť když jste vážil tak dlouhou cestu."
„Co bylo příčinou smrti?' zašeptal.
Generální inspektor otočil list a zahleděl se na spodní řádek, kde bylo napsáno: Popraven oběšením. Pak se podíval na Daniela.'
„Zástava srdce."
306
31. KAPITOLA
Na zpáteční cestu do Sydney si koupil místo v lůžkovém voze, ale nedokázal usnout. Chtěl se dostat co nejrychleji a co nejdál od Melbourne. S každou mílí vzdálenosti pociťoval úlevu a po nějaké chvíli dokázal dokonce v jídelním voze sníst polovinu sendviče. Jakmile vlak dorazil do největšího australského města, vyskočil, naložil kufr do taxíku a spěchal rovnou do přístavu. Koupil si lístek na první loď plující k západnímu pobřeží Ameriky.
Malý parník s možností přepravovat pouze čtyři cestující vy-plouval do San Franciska o půlnoci. Kapitán požadoval před naloděním zaplatit celou částku v hotovosti. Danielovi zbylo tak akorát na návrat do Anglie - pokud se cestou nestane nic nepředvídaného.
Cestu plnou kymácení a houpání trávil převážně natažený na lůžku. Měl tak dost času na úvahy, jak se získanými informacemi naložit. Uvědomil si, co strachu musela v uplynulých letech prožívat jeho matka a jak skvělého má otčíma. To slovo mu připadalo ohavné. Nikdy by tak nedokázal o Charliem uvažovat. Kdyby mu důvěřovali a sdělili mu pravdu už dávno, nemusel by plýtvat časem a energií na pátrání a mohl využít svých schopností užitečněji. Bolestně si uvědomoval, že se jim se svými objevy nemůže svěřit, i když ví pravděpodobně daleko víc než oni.
Pochyboval, že by matka jen tušila, že Trentham zemřel ve vězení a zanechal po sobě ve státech Victoria a Nový Jižní Wales spousty dluhů. Na náhrobku v Ashurstu o ničem takovém nebylo ani zmínky.
Stál na palubě, sledoval, jak se kocábka kolébá po své trase do přístavu a zrálo v něm konečné rozhodnutí.
Když prošel pasovou kontrolou, odjel autobusem do centra a ubytoval se ve stejném hotelu jako před odjezdem do Austrálie. Recepčnímu zbývaly už jen dvě pohlednice. Dal mu slíbenou dcsetidolarovu bankovku, na pohlednice připsal pár slov a před odjezdem z města je odeslal.
Pořád mu dělalo starosti, kolik toho ví jeho matka, ale nikdy by sejí neodvážil zeptat. Ale kdyby nic jiného, získal jistotu, že
307
jeho otcem je skutečně Guy Trentham a že Indii nebo Anglii opouštěl nucenč. Hrůzu nahánějící paní Trenthamová je tedy jeho babička a z toho, co se přihodilo jejímu synovi, z nějakého důvodu viní Charlieho.
Po příjezdu do New Yorku ho popudilo zjištění, že loď Queen Mary vyplula do Anglie předešlý den. Vyměnil lístek na Queen Elizabeth a zbylo mu jen několik dolarů. Posledním činem na americkém kontinentu bylo odeslání telegramu s přesným datem a hodinou příjezdu do Southamptonu.
Jakmile ztratil z očí Sochu svobody, začalo mu být lépe, ale paní Trenthamová mu po celých pět dnů plavby nešla z mysli. Nedokázal na ní myslet jako na svoji babičku, a když přistáli v Southamptonu, cítil, že se bude muset před uskutečněním svého plánu matky na pár věcí zeptat.
Cestou po můstku na rodnou půdu si všiml, že listy za dobu jeho nepřítomnosti změnily barvu ze zelené na zlatou. Než opadají, chtěl by mít problém s paní Trenthamovou za sebou.          • Matka na něj Čekala hned u můstku. Ještě nikdy neměl tako- ¦ vou radost, že ji vidí a objal ji tak vřele, že nedokázala zakrýt \ překvapení. Cestou do Londýna mu sdělila smutnou zprávu, že v době jeho pobytu v Americe zemřela babička. I když dostala j několik pohledů, nedokázala se rozpomenout na jména profeso- ? rú, které se chystal navštívit, takže mu nemohla dát vědět. Ale f moc ji potěšilo, jak často psal.
„Myslím, že nějaké pohlednice ještě přijdou," prohodil a poprvé se cítil provinile.
„Budeš mít čas strávit s námi před návratem do Cambridge pár dnů?"
„Ano. Vrátil jsem se o něco dřív, než jsem měl původně v plánu, tak mi zbylo několik týdnů pro vás."
„Tvůj otec bude rád."
Uvažoval, jak dlouho bude trvat, než se mu pří slovech tvůj otec přestane vybavovat Guy Trentham.
„Jak jste se rozhodli získat peníze na tu novou budovu?"
„Vydáme akcie," odpověděla. „Nakonec to ani jinak nešlo. Architekt přinesl plány a protože tvůj otec touží být ve všem nejlepší, obávám se, že skutečné náklady se budou blížit půl milionu liber."
„Dokážete i v takové situaci udržet padesát jedna procent akcií nové společnosti?"
, Jen tak tak, podle propočtů to bude napjaté. Nakonec budeme muset zastavit i stařičkou káru tvého pradědečka."
308
,A ty byty? Děje se kolem nic něco nového?' Daniel se díval z okna, ale sledoval na skle matčin výraz. Zdálo se, že chvíli váhá.
„Majitelé se podřídili nařízení městské rady a začali odstraňovat trosky."
„Znamená to, že táta stavební povolení dostane?"
„Doufám, ale zdá se, že se to proti našim předpokladům poněkud zdrží. Jeden z místních obyvatel - nějaký pan Simpson -vznesl jménem sdružení drobných obchodníků vůči našim plánům námitku. Táty se na to ale neptej. Pouhá zmínka o těch bytech ho dohání téměř k infarktu."
Nestojí za tím panem Simpsonem paní Trenthamová? toužil prohodit, ale nakonec se jen zeptal: „Jak se má Daphne?"
„Pořád se snaží sehnat Clarisse toho pravého ženicha a Cla-rence umístit do správného pluku."
„V prvním případě není možné jít pod vévodu a ve druhém jinam než ke skotské gardě, co?"
„Tak nějak," souhlasila matka. „Taky očekává, že Clarissa porodí rychle dceru, aby ji v budoucnu mohla provdat za příštího prince z Walesu."
„Ale vždyť princezna Elizabeth teprve nedávno oznámila zasnoubení."
„Já vím, ale Daphne ráda plánuje dopředu."
Daniel vyhověl matčině prosbě a když se u večeře bavil s Charliem o nové společnosti, o bytech se ani nezmínil. Všiml si také, že Van Gogha nahradil v hale Coubertuv obraz Jablka a hrušky. Další skutečnost, kterou nekomentoval.
Následující den trávil Daniel na plánovacím odboru londýnské městské rady. Úředník mu sice poskytl všechny dostupné dokumenty, ale zdůraznil, že žádný z nich nesmí odnést z budovy.
Celé dopoledne procházel doklady, dělal si poznámky a ty se pak učil nazpaměť, aby nic nezůstalo na papíře. Poslední po čem toužil bylo, aby jeho rodiče náhodou našli nějaké jeho poznámky. Nakonec se zdržel až do pěti, kdy úřad zavíral. Když za ním zamykali, byl si jistý, že si dokáže vybavit všechny potřebné podrobnosti.
Venku se posadil na nízkou zídku s výhledem na Temži a všechny podrobnosti si ještě jednou pro sebe zopakoval.
Zjistil, že Trumperova společnost požádala o povolení postavit velký obchodní dům, který by zabral na Chelsea Terrace celý blok. Stavba by sestávala ze dvou dvanáctipodlažních věží. Každá z nich by představovala osmdesát tisíc čtverečních metrů prodejní plochy. Na vrcholu by bylo ještě pět pater s kanceláře-
309
mi. Obě věže budou spojeny průchody. Rada už dala předběžný ;j souhlas na vypracováni plánů. Pan Simpson vznesl námitku j právě proti oněm pěti patrům, která by měla obě věže nahoře i spojit a překlenout tak prázdné místo nad středem bloku. Neby- 9 lo složité usoudit, kdo poskytuje panu Simpsonovi finanční i podporu.
Paní Trenthamová dostala zároveň povolení na stavbu obyt-  ] něho bloku bytů s nízkým nájmem. Daniel v mysli procházel   j její plány, podle kterých by hlavním materiálem měl být jen su- I rovy beton s minimem vnitřního i vnějšího vybavení. Člověku se okamžitě vybavil ošizený slepenec. Danielovi bylo jasné, proč chce paní Trenthamová vybudovat co nejohavnější stavbu, jakou jí městská rada umožní, právě uprostřed Charlieho obchodního paláce.
Podíval se ještě jednou do poznámek, aby měl jistotu, že na nic nezapomněl. Potom je roztrhal na drobné kousíčky, na rohu Westminsterského mostu je hodil do koše a vrátil se domů. I Dalším krokem byl telefonát Davidu Oldcrestovi, právníkovi, který se na univerzitě specializoval na plánování měst a krajiny. Kolega mu hodinu vysvětloval. Že při neustálých námitkách se celá věc může dostat až do sněmovny lordů a povolení ke stavbě se může táhnout několik let. Za tu dobu na celé věci podle doktora Oldcresta vydělají jen právníci.
Daniel příteli poděkoval a když uvážil všechny informace, bylo mu jasné, že úspěch nebo pád Charlieho ambicí je výhradně v rukou paní Trenthamové. Pokud by nedokázal...
Následující týdny trávil spoustu času v telefonní budce na rohu Chester Square, aniž by jedinkrát volal. Další dny sledoval po městě pečlivě oblečenou, zjevně sebevědomou dámu. Snažil   f se sám nepovšimnutý zjistit jak vypadá, jak se chová a v jakém světě se pohybuje.
Rychle se přesvědčil, že obyvatelka Chester Square 19 se pravidelně věnuje třem Činnostem. První z nich jsou setkání s právníky v sídle starosty City. Odehrávala se každý druhý až třetí den, ale ne v pravidelnou hodinu. Druhou byla bridžová setkání. Ta začínala pravidelně ve dvě hodiny odpoledne. V pondělí na Caldon Pláce 9, ve středu na Sloane Avenue 117 a v pátek v jejím domě na Chester Square. Vždy se jich účastnila stejná skupina starších dam. A třetí z jejích pravidelných pochůzek byla občasná návštěva zastrčeného hotýlku v Kensing-tonu, kde sedávala v nejtmavším koutě kavárny s mužem, který mu k dceři sira Raymonda Hardcastla nepřipadal přiměřený.
310
»»
Ale nechovala se k němu vůbec přátelsky, ani jako ke známému a Daniel nedokázal zjistit, co mají ti dva společného.
Následující týden se rozhodl, že svůj plán uskuteční poslední pátek před návratem do Cambridge. Jedno dopoledne strávil u krejčího, specializujícího se na uniformy. Odpoledne sepisoval scénář, který si potom zkoušel. Následovalo několik telefonátů, jeden z nich firmě Spinks, která zaměstnávala odborníky na medaile a ujistila ho, že jeho objednávku vyřídí včas. Následující dvě dopoledne - ale nejdřív se vždy ujistil, že rodiče nejsou doma - zkoušel ve svém pokoji v kostýmu připravený výstup.
Potřeboval jistotu, že paní Trenthamová bude zaskočená a minimálně dvacet minut jí zabere, než se vzpamatuje. Takovou dobu potřebuje na realizaci svého plánu.                      *
V pátek ráno se u snídaně ujistil, že ani jeden z rodičů se před šestou večer domů nevrátí. Domluvili se na společné večeři, protože následující den měl v úmyslu vrátit se do Cambridge. Trpělivě vyčkal, až otec odejde na Chelsea Terrace, ale sám musel s odchodem ještě půl hodiny počkat, protože matku zdržel nějaký telefonát právě ve chvíli, kdy byla už na odchodu. Dveře svého pokoje nechal otevřené a nervózně přecházel po místnosti.
Nakonec matka domluvila a odešla do práce. O dvacet minut později odcházel i Daniel. V ruce svíral kufřík s uniformou, kterou si předešlý den vyzvedl u krejčího. Jako naschvál musel projít kolem tří bloků, než se mu podařilo zastavit taxi.
Vešel do muzea královských střelců a chvíli si prohlížel otcovu fotografii. Podoba tu byla, ale muž na fotografii měl vlasy vlnité a světlejší. Zachvátily ho obavy, že si nedokáže vybavit všechny detaily. Počkal, až se k němu zřízenec otočil zády a i přes provinilý pocit malou fotografii rychle vzal a zasunul do kapsy.
Dalším taxíkem odjel do Kensingtonu. Vešel do holičství, kde mu s radostí vlasy zesvětlili, upravili na pěšinku a přidali několik vln. Výsledkem byla podoba téměř totožná s obličejem na fotografii, podle které holič pracoval. Daniel sledoval změny pozorně v zrcadle a když byl přesvědčený, že výsledek už nemůže být lepší, zaplatil a odešel. Další cesta směřovala ke specialistům na medaile na King Street. Zaplatil za čtyři stužky, které si objednal telefonicky předem. Mladý prodavač se naštěstí nezajímal o to, jestli je oprávněn je nosit. Dalším taxíkem se přemístil do hotelu Dorchester, kde měl zamluvený jednolůžkový pokoj. Dívce v recepci sdělil, že má v úmyslu ještě tentýž
311
,____I
I
den kolem šesté odjet. Podala mu klíc od pokoje číslo 309. Zdvořile odmítl zřízence, který se chystal odnést jeho kufřík J a zeptal se jen, kudy se dostane k výtahu.
V pokoji za sebou zamkl dveře a opatrně rozložil na postel obsah kufříku. Převlékl se ze svého obleku do uniformy, nad le-; vou náprsní kapsu připevnil stužky a výsledek šel zkontrolovati do velkého zrcadla na dveřích koupelny. Viděl před sebou kapitána královských střelců z doby první světové války. Punc věro-j hodnosti mu dodávaly purpurovostříbrná stužka Válečného kří-'; že a tři další za jednotlivá tažení.
Když naposledy kontroloval podle fotografie všechny detaily, zmocnila se ho nejistota. Ale jestli to nedokáže... Posadil se," na kraj postele a každých několik minut kontroloval čas. Po hodině vstal, nadechl se a oblékl si kabát - vlastně jediný kus ol vu, který mu náleží nosit - zamkl za sebou a sešel do haly. Pr šel otáčecími dveřmi, zastavil taxík a nechal se odvézt Chester Square. Zaplatil a podíval se na hodinky. Bylo přesn tři čtvrtě na čtyři a dvě minuty. Byl si jistý, že do konce bridž vého sezení zbývá ještě dvacet minut.
Z důvěrně známé telefonní budky na rohu náměstí sledoval, jak se dámy rozcházejí. Po odchodu sedmé si byl jistý, že paní Trenthamová je, kromě služebnictva, v domě sama. Z rozvrhu činnosti parlamentu, který si přečetl ráno v novinách věděl, že pan Trentham se nevrátí domů dřív než po šesté. Počkal ještě pět minut a rychle přešel na druhou stranu ulice. Bylo mu jasné, že kdyby ještě chvíli váhal, mohl by ztratit odvahu úplně. Odhodlaně zabušil a čekal, až mu sluha otevře.
„Co pro vás mohu udělat, pane?"         l(tó  „,_,_
„Dobrý den, Gibsone. Mám s paní Trenthamovou domluvenou na čtvrt na pět schůzku."
„Jistě, pane." Daniel se nemýlil v předpokladu, že pokud sluhu osloví jménem, nebude o jeho slovech pochybovat. „Prosím tudy, pane," uvedl ho a natáhl ruku po kabátu. U dveří do salonu se sluha zeptal: „Koho mám ohlásit, pane?" „Kapitána Daniela Trenthama."               jftij
Gibson na chvíli zaváhal, ale vzápětí otevřel dveře a oznámil: „Kapitán Daniel Trentham, madam."
Když Daniel vešel, paní Trenthamová se dívala z okna. Otočila se, upřela na mladíka pohled, popošla několik kroků dopředu a vzápětí těžce sklesla na pohovku.
Proboha, jen ať neomdlí, pomyslel si, když stál uprostřed koberce tváří v tvář své babičce.
312
„Kdo jste?" vypravila ze sebe nakonec.
„Nezkoušejte to na mě, babičko. Vy moc dobře víte, kdo jsem," pronesl a doufal, že jeho hlas zní dostatečně jistě.
„Poslala tě ona, že?"
„Pokud mluvíte o mé matce, tak ta mě za vámi opravdu neposlala. Dokonce ani neví, že tu jsem."
Paní Trenthamová otevřela ústa, jako by chtěla něco namítnout, ale nakonec zůstala zticha. Daniel přešlapoval z nohy na nohu a ticho mu připadalo nesnesitelné. Pohled mu padl na Válečný kříž na krbové římse.
„Tak co chceš?" zeptala se.
„Přišel jsem s vámi uzavřít dohodu, babičko."
.Jakou dohodu? Co to má znamenat? Ty žádné dohody uzavírat nemůžeš."
„Myslím, že mohu. Víte, právě jsem se vrátil z Austrálie." Na chvíli se odmlčel. ,3yla to velmi poučná cesta."
Paní Trenthamová z něj nespouštěla oči.
„Dozvěděl jsem se tam o svém otci zajímavé věci. Do detailů zabíhat nebudu, protože jsem si jist, zeje znáte stejně dobře jako já."
Dívala se na něho a zdálo se, že začíná pomalu nacházet sebejistotu.
„Pokud nechcete vědět, kde měl být otec pohřben původně, protože rodinná hrobka v Ashurstu to určitě nebyla."
„Co chceš?" zeptala se znovu.
, Jak jsem řekl, babičko. Přišel jsem s vámi uzavřít smlouvu."
„Poslouchám."
„Chci, abyste upustila od stavby těch ohavných bytů na Chelsea Terrace a vzdala se všech námitek proti stavebnímu povolení, o které požádala společnost Trumpeťs."
„Nikdy."
„V tom případě se obávám, že budu muset svět uvědomit o skutečných důvodech vaší nenávisti vůči mé matce."
„Ale to by tvoji matku postihlo stejně bolestně jako mě."
„Ne, nemyslím, babičko," namítl. „Zvlášť když by se tisk dozvěděl, z jakých důvodů opustil váš syn pluk a že později zemřel v Melbourne za ještě méně společensky přijatelných okolností. A to se ani nezmiňuji o skutečnosti, že jste jeho tělo převezla do Anglie a uložila v jedné ospalé vesničce v Berkshi-ru a všem vykládala, že byl úspěšným obchodníkem s dobytkem a zemřel tragicky na tuberkulózu."
, Ale ty jsi vyděrač."
313
„Ne, babičko, jen nešťastný syn, který zoufale pátral, co s stalo s jeho skutečným otcem a je v šoku nad zjištěním, jaké ta-jemsví Trenthamovi skrývají. Myslím, že novináři by vaše jednání označili za špinavou pomstu a podvod. Jedno je jisté - moje matka by z toho vyšla se svatozáří, ale nejsem si jistý, kolik lidí by po zveřejnění všech podrobností bylo ochotno hrát s vámi bridž."
Paní Trenthamová se čile zvedla a rozběhla se k němu se zaťatými pěstmi. Daniel se ani nepohnul.
„Žádné hysterické scény, babičko. Nezapomínejte, že o vás vím všechno." Byl si vědom, že ve skutečnosti neví skoro nic.
Zarazila se a klidně se zeptala: ,A když budu s tvými požadavky souhlasit?"
„Odejdu a už o mně nikdy neuslyšíte. Na to vám dávám své slovo."
Dlouze si povzdechla a po chvíli přiznala: „Vyhrál jsi. Ale já mám také jednu podmínku, kterou chci splnit, než přijmu tvé požadavky,"
Její slova Daniela zaskočila. Žádné podmínky z její strany do svého plánu nezahrnul. „O co jde?" zeptal se opatrně.
Pozorně její požadavek vyslechl a ačkoli mu připadal zvláštní, neviděl v něm žádné ohrožení svých záměrů. „Přijímám," oznámil. „Písemně," dodala tiše. „A okamžitě." „Potom ale budu i já požadovat naši dohodu písemně," pokoušel se uhájit své postavení. „Souhlasím."
Došla nejistě k psacímu stolu. Posadila se, otevřela prostřední zásuvku a vytáhla dva archy papíru. Pečlivě sepsala obě dohody a podala je Danielovi. Pomalu a pečlivě oba návrhy přečetl. Paní Trenthamová do nich zahrnula všechny jeho požadavky plus dlouhý dodatek, na kterém trvala ona. Souhlasně přikývl a oba papíry jí podal.
Oba archy dole podepsala a podala Danielovi pero. Připojil svůj podpis pod její. Jeden arch mu předala a zazvonila na zvonek u krbu. Za chvíli se objevil sluha.
„Gibsone, potřebujeme, abyste nám svým podpisem potvrdil dva dokumenty. Hned potom vyprovodíte tohoto gentlemana ven," oznámila. Komorník se bez jakýchkoli dotazů podepsal na oba papíry.
O chvíli později se Daniel ocitl ria ulici s nepříjemným pocitem, že celá akce neproběhla úplně v jeho režii. Cestou do hote-
314
lu Dorchester si v taxíku smlouvu přečetl ještě jednou. Nemohl požadovat víc, všechny jeho požadavky dohoda zahrnovala, ale dodatek paní Trenthamové mu nedával smysl. Rozhodl se, že se tím nebude zabývat.
Po návratu do hotelu se rychle převlékl do svého obleku. Poprvé se ten den cítil lépe. Složil uniformu i čepici do kufříku a odešel do recepce. Vrátil klíč, zaplatil účet v hotovosti a odešel.
Taxíkem se vrátil do Knesingtonu. Holič byl překvapený, že zákazník požaduje uvést svůj účes do původního stavu bez vln, pěšinky i světlého odstínu.
Cesjou domů zahlédl jednu opuštěnou stavební parcelu v Pimlico. Zastavil se pod vysokým jeřábem a když si byl jistý, že se nikdo nedívá, uniformu a čepici zahodil do odpadní jámy a fotografii spálil.
Stál a rozechvěle sledoval, jak tvář jeho otce mizí v plamenech.
1


315
I

ÍSfíŠfc
¦
r
El
m
¦
m
^^^^

32. KAPITOLA
Pozval jsem tě na víkend do Yorksbiru, abych ti podrobně M vysvětlil některá ustanovení své poslední vůle." Otec se usadil za svým stolem, mě posadil do koženého křes- ] la proti němu. Vždycky v něm ráda sedávala matka. Dostala 1 jsem po ní jméno Margaret Ethel, ale tam naše podoba končila,'¦ jak vždycky zdůrazňoval. Sledovala jsem, jak si pečlivě nacpá-,1 vá dýmku a uvažovala, co mi míjže chtít sdělit. Beze spěchu I vzhlédl a oznámil: „Rozhodl jsem se odkázat svůj majetek Da-<m nielu Trumperovi."
Jeho prohlášení mě tak zaskočilo, že jsem se několik sekund Ě nezmohla na odpověď.
„Ale otče, po Guyově smrti je legitimním dědicem Nigel."
„Kdyby se tvůj syn dokázal zachovat čestně, byl by dědicem ;1 Daniel. Měl se vrátit z Indie a oženit se se slečnou Salmonovou 1 hned ve chvíli, kdy se dozvěděl, že čeká jeho dítě."
„Ale Danielovým otcem je Trumper," namítla jsem. „Vždyť J to nikdy nepopřel. Rodný list..."
„Jistě, Trumper své otcovství nikdy nepopřel. Ale nedělej ze J mne blázna, Ethel. Rodný list je dokladem jediné věci - že ¦ Charlie Trumper má, na rozdíl od mého vnuka, smysl pro po- 1 vinnost. V každém případě ale ti, kdo viděli vyrůstat Guye   I a sledovali Daniela, mají o vztahu těch dvou mužů jen drobné i pochybnosti."
Nebyla jsem si jistá, jestli jsem mu rozuměla dobře. „Ty jsi 1 skutečně Daniela Trumpera viděl?"
.Jistě," odpověděl věcně a zvedl ze stolu krabičku zápalek. „Dvakrát jsem navštívil St. Paul's. Jednou chlapec vystupoval na školním koncertě, takže jsem měl možnost ho zblízka sledo- I vat téměř dvě hodiny - a musím uznat, že hrál dobře. Podruhé jsem se zúčastnil předávání výročních cen. V matematice ji zís- I kal on. Sledoval jsem ho, když doprovázel rodiče na odpolední čaj v zahradě ředitele. Mohu tě tedy ujistit, že je Guyovi opravdu podobný a zdědil po otci i některé rysy."
„Ale Nigel si nezaslouží, abys s ním zacházel stejně jako s tím klukem," protestovala jsem a usilovně se snažila najít nějaký rozumný důvod, který by přiměl otce změnit rozhodnutí.

„Nigel se mu nemůže rovnat a jeho kvalit nikdy nedosáhne," odpověděl otec, škrtl zápalkou a následovalo nekonečné potahování, které předcházelo pokusu o zapálení dýmky. „Nebudeme se tahat za nos, Ethel. Oběma je nám přece jasné, že ten hoch si nezaslouží ani místo v představenstvu naší firmy, natož aby mohl být považovaný za mého nástupce."
Zatímco otec energicky dýmal, zírala jsem tupě na obraz dvou koní, který visel za ním, a snažila jsem se posbírat myšlenky.
„Určitě jsi nezapomněla, moje milá, že Nigel nedokázal ani dokončit Sandhurst. Nedávno jsem byl informován, že místo u firmy Kitkat a Aitken má jen proto, že jsi vedení naznačila, že časem bude spravovat naše akcie." Každé slovo zdůraznil vyfouknutím dýmu.„A můžeš si být jistá, že k tomu nikdy nedojde."
Nedokázala jsem mu pohlédnout zpříma do očí. Těkala jsem pohledem od Stubbsova obrazu k policím knih, které shromažďoval celý život. Dickens, všecha díla v prvním vydání, Henry James, moderní autor, kterého otec obdivoval a nepřeberné množství milovaného Blakea od převzácných dopisů až po různá pamětní vydání. Vtom přišla další rána.
„Protože v rodině není nikdo, kdo by mě mohl ve vedení společnosti nahradit," pokračoval, „a válka je na spadnutí, budu muset podniknout potřebná opatření." Vzduch se zaplnil dýmem.
„Ty bys připustil, aby se firma dostala do cizích rukou?" vydechla jsem vyděšeně. „Tvůj otec by..."
„Můj otec by udělal to, co by v dané situaci bylo nejlepší a nepochybuj, že očekávání příbuzných by bylo co do priorit až někde úplně dole." Dýmka odmítala hořet, takže přišla na řadu další zápalka. Znovu několikrát potáhl, až se mu na tváři objevil spokojený výraz a pokračoval: „Několik let jsem zasedal ve správních radách těžební společnosti Harrogate a Yorkshirské banky. Naposledy mě přizvala strojírenská společnost John Brown Engineering, kde jsem našel svého nástupce. Syn sira Johna nebude možná geniální předseda představenstva, ale je schopný a co víc, pochází z Yorkshiru. Došel jsem k závěru, že nejlepším řešením bude spojení našich podniků."
Stále ještě jsem nedokázala pohlédnout otci do očí. Snažila jsem se zorientovat v tom, co řekl.
„Nabídli mi za mé akcie zajímavou cenu," dodal otec. „Výnos z těch peněz bude bohatě stačit tobě i Amy, až tu jednou nebudu."
319
„Otče, obě doufáme, že tu budeš ještě mnoho let." „Neunavuj se, Ethel. Lichotit člověku, který ví, že smrt není daleko, je zbytečné. Jsem možná starý, ale nejsem senilní."
„Otče," namítla jsem znovu, ale otec se už věnoval své dýmce a mé rozčilení ho nechávalo chladným. Zkusila jsem to tedy jinak.
„Má to znamenat, že Nigel nedostane nic?" „Nigel dostane to, co za daných okolností považuji za přiměřené."
„Nejsem si jistá, jestli ti rozumím, otče."
„V tom případě ti to řeknu přímo. Po mé smrti dostane pět tisíc liber, se kterými bude moci disponovat podle vlastního uvá- | žení." Na chvíli se odmlčel a potom dodal:,.Rozhodl jsem se tě 1 ušetřit ponížení, takže Daniel Trumper po tvé smrti dostane veškeré mé jmění, ale dozví se to až o svých třicátých narozeni-;'» nach. Tou dobou ti bude už přes sedmdesát a možná se do té do- f by se situací smíříš."
Zbývá mi ještě dvanáct let, pomyslela jsem si a po tváři mi j začala stékat slza.
„Pláč je zbytečný, Ethel, a hysterie taky. Nic nezmůže ani > přesvědčování rozumnými argumenty." Vyfoukl oblak dýmu. I „Jsem pevně rozhodnutý a vše, co bys řekla nebo udělala, na, tom nic nezmění."
Jeho dýmka připomínala parní lokomotivu. Vytáhla jsem z kabelky kapesník v naději, že tím získám nějaký čas na uva- L Žování.
„A kdyby tě náhodou napadlo nechat mou závěť později prohlásit za neplatnou z důvodu mé nepříčetnosti, o které jsi jistě přesvědčená už teď, nechal jsem svou poslední vůli sestavit panem Baverstockem a osvědčit soudcem ve výslužbě, ministrem a co je nejdůležitější, jedním specialistou na duševní poruchy I z Shefieldu."
Chtěla jsem se proti jeho nařčení ohradit, ale ozvalo se zakle- I páni na dveře a vzápětí vešla Amy.
„Omlouvám se, že tě ruším, tatínku, ale mám čaj připravit do salonu nebo si ho vypiješ tady?"
Otec se na svou starší dceru usmál. „Půjdeme do salonu, moje milá," oznámil o poznání vlídnějším tónem, než jakým hovořil se mnou. Vstal, vyklepal dýmku do popelníku a beze slova následoval sestru.
Během čaje jsem převážně mlčela a pokoušela se domyslet dosah otcových nových informací. Amy naopak vesele švitořila
320
o tom, jak petúnie na záhonku pod otcovým oknem trpí současným suchem. „Chybí jim slunce, jsou prakticky celý den ve stínu," tvrdila s obavami v hlase. K pohovce došla kočka a vyskočila jí na klín. Ta stará žíhaná potvora, jejíž jméno jsem si nikdy nedokázala zapamatovat, mi odjakživa lezla na nervy, ale nikdy jsem nic neříkala, protože moje sestra milovala tu obludu jen o trochu méně než otce.
Začala kočku hladit a zjevně si vůbec nebyla vědoma napětí, které tu po předešlém rozhovoru v pracovně vládlo.
Večer jsem si šla brzy lehnout, ale noc jsem trávila úvahami o možnostech, které mi zbývají. Vždycky jsem byla přesvědčená, že Amy ani já žádné velké dědictví nezískáme. Oběma nám bylo skoro šedesát a neměly jsme velké životní nároky. Předpokládala jsem ale, že zdědím dům a pozemky, zatímco firmu dostane Guy, po jeho smrti ho nahradil Nigel.
Do rána jsem dospěla k názoru, že otcovo rozhodnutí změním ztěží. Pokud závěť sestavil jeho dlouholetý právní zástupce a přítel pan Baverstock, ani sám F. E. Smith v ní nedokáže najít jedinou skulinku. Bylo mi jasné, že na záchraně zákonitého dědictví pro Nigela by se musel podílet Daniel Trumper osobně.
Nakonec, otec nebude naživu věčně.
Seděli jsme sami v temném koutě místnosti. Jako obvykle si začal vytahovat klouby prstů pravé ruky.
„Kde to máte?" zeptala jsem se muže na druhé straně stolu, kterému jsem od našeho prvního setkání před dvaceti lety zaplatila už tisíce liber. Stále docházel každý týden na naše pravidelné schůzky v hotelu St. Agnes v hnědém tvídovém saku a křiklavě žluté kravatě. Poslední dobou se zdálo, že si pořídil několik nových košil. Odložil sklenici whisky, vytáhl zpod židle balík v hnědém papíru a podal mi ho.
„Kolik jste za něj zaplatil?"
„Padesát liber."
„Říkala jsem vám, že bez konzultace se mnou mu nemáte nabízet víc než dvacet."
, Já vím, ale kolem obchodu čmuchal jeden prodejce z West Endu. Nemohl jsem riskovat, že mi ho vyfoukne."
Bylo mi jasné, že padesát liber za něj Harris nedal, ale i on bohužel věděl, jak je ten obraz pro mé další plány důležitý.
„Mám obraz předat policii?" zeptal se. „Mohl bych se přitom zmínit, že..."
321
„V žádném případě," odpověděla jsem bez váhání. „Policie je v těchto věcech velice diskrétní. Mám pro pana Trumpera připraveno něco daleko víc ponižujícího, než soukromý výslech v bezpečí Scotland Yardu."
Pan Harris se pohodlně usadil ve starém koženém křesle a začal si vytahovat klouby prstů na levé ruce. „Máte pro mě ještě něco?"
„Daniel Trentham dostal místo na Trinity College. Bydlí  , v New Court, schodiště B, pokoj číslo 7." „To bylo už ve vašem posledním hlášení." Oba jsme se na chvíli zarazili, protože u nedalekého stolku si i vybíral nějaký starší host časopisy.
„Často se teď vídá s jednou dívkou. Jmenuje se Marjorie Car- | penterová a studuje třetím rokem matematiku na Girton College."' „Opravdu? No, když to bude vypadat na vážnou známost, dejte mi vědět a můžete na ni založit spis." Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. Znovu se ozvalo lupání kloubů a když jsem se podívala zpátky, Harris • na mě upřeně díval.
„Dělá vám něco starosti?" zeptala jsem se a nalila si další šálek čaje.
„No, mám-Ii být upřímný, jedna věc by tu byla, paní Trentha-mová. Mám pocit, že nadešla chvíle požádat vás o zvýšení honoráře. Nakonec, očekává se ode mě, že budu mlčet," na chvíli se zarazil, ale vzápětí dodal: „a ta tajemství by mohla..."
„Co by mohla?"
„Mohla by mít cenu i pro další zainteresované strany."
„Chcete mi vyhrožovat, pane Harrisi?"
„To samozřejmě ne, jde jen o to.
„Teď mě dobře poslouchejte, pane Harrisi. Víckrát to už opakovat nebudu. Pokud byste někdy někomu prozradil něco z toho, co jsme spolu probírali, nebudete se muset obávat o svůj honorář, ale o svou budoucnost, protože byste skončil ve vězení. I já si na vás zřídila spis a myslím, že jeho obsah by velice zajímal některé vaše bývalé kolegy. A nejde jen o zastavení kradeného obrazu nebo odstranění vojenského pláště po spáchání zločinu. Mluvím jasně?"
Harris nic neříkal, jen si mlčky jeden po druhém vrátil prsty na své místo.
Několik týdnů po vyhlášení války jsem se dozvěděla, že Dani Trumper se vyhnul povolání do armády. Bude teď sloužit za sto-
322
lem v kanceláři v Beltchley Park a s nenávistí nepřítele by se mohl setkat jedině tehdy, kdyby mu bomba přistála přímo na hlavě.
Ale jak to tak bývá. Němcům se podařilo trefit přímo doprostřed mých bytů a úplně je zničit. Nejdřív jsem měla hroznou zlost, ale když jsem zjistila, jaký zavládl na Chelsea Terrace chaos, uklidnila jsem se. Několik dnů jsem se bavila tím, že jsem postávala na druhé straně ulice a kochala se pohledem na dílo německých rukou.
O několik týdnů později přišel na řadu Wrexallův hostinec a Trumperovo zelinářství. Díky této akci Luftwaffe se Charlie Trumper nechal hned následující den zařadit ke královským střelcům. Ačkoli jsem zoufale toužila po tom, aby Daniela zasáhla nějaká zbloudilá kulka, zároveň jsem pro své plány potřebovala, aby Charlie zůstal naživu. Měla jsem pro něho připravenou veřejnou popravu.
Zprávy o působení Charlieho Trumpera na ministerstvu výživy jsem po Harrisovi nepožadovala, protože o něm psaly všechny noviny. Nicméně jsem jeho nepřítomnosti nevyužila. Usoudila jsem, že během války na Chelsea Terrace stejně nic zajímavého ke koupi nebude a Harris mě každý měsíc informoval, že Trumperovi mají ztráty.
Potom v nejméně vhodnou chvíli, kdy jsem na to nebyla vůbec připravená, zemřel otec na srdeční selhání. Všeho jsem nechala a rozjela se okamžitě do Yorkshiru dohlédnout na přípravu pohřbu.
O dva dny později jsem kráčela v čele smutečního průvodu. Pohřeb se konal v kostelíku ve Wetherby. Jako hlava rodiny jsem šla na levém kraji první řady, tvořené ještě Geraldem a Ni-gelem. Na mši přišlo hodně příbuzných, přátel a obchodních partnerů. Objevil se i pan Baverstock se svou nepostradatelnou aktovkou, kterou nikdy nenechal z dohledu. Amy seděla v kostele hned za mnou a řeč duchovního ji natolik rozrušila, že nevím, jak by bez mé pomoci zvládla zbytek dne.
Hosté se rozjeli domů a já se rozhodla zůstat ještě pár dnů v Yorkshiru. Gerald a Nigel se vrátili do Londýna. Amy trávila většinu času ve své ložnici, takže jsem měla dostatek možností porozhlédnout se po domě a zjistit, jestli bych nenašla něco cenného, co bych před odjezdem do Ashurstu mohla zachránit. Nakonec, majetek se po zveřejnění poslední vůle v nejhorším případě rozdělí rovným dílem mezi nás dvě.
Našla jsem matčiny šperky, kterých se od její smrti zjevně nikdo nedotkl a zajímal mě i Stubbsův obraz, který visel v otcově
323
pracovně. Šperky jsem z otcova pokoje odnesla a co se týče j Stubbse, Amy při lehké večeři v jejím pokoji souhlasila, abych ho odvezla do Ashurstu. Jedinou další hodnotu představovala^ otcova velkolepá knihovna. Ačkoli jsem s ní měla rozsáhlé plány, nehodlala jsem zatím prodat ani jednu knihu.
Na začátku následujícího měsíce jsem se rozjela do Lond na. Navštívila jsem advokátní kancelář Baverstock, Dicke a Cobb, abych se informovala o oficiálním znění otcovy závě' Pana Baverstocka zklamalo, že Amy se na tak dalekou cest necítila, ale přijal skutečnost, že sestra se z šoku z otcovy smrti vzpamatovává jen pomalu. V kanceláři sedělo ještě několik příbuzných, které jsem vídala jen na krtinách, svatbách a pohřbech. Bylo mi jasné, co mohou čekat.
Panu Baverstockovi zabralo vysvětlování celou hodinu, ale abych k němu byla spravedlivá, při výkladu o tom, co by se s majetkem dělo za různých okolností, se mu podařilo vyhnout jménu Daniel Trumper. Když se vzdálení příbuzní dozvídali o svých tisícilibrových podílech, začala jsem doufat, ale když pan Baverstock svým zvučným hlasem pronesl moje jméno, ocitla jsem se rychle zpátky na zemi.
„Paní Gerald Trenthamová a slečna Amy Hardcastlová budou do konce života dostávat po polovině zisku společnosti." Právník se zarazil, aby otočil list a potom položil dlaně na stůl. 5 „Dům, veškeré jeho vybavení a pozemky v Yorkshiru plus dva- [ cet tisíc liber," pokračoval, „odkazuji své starší dceři, slečně ; Amy Hardcastlové."
324
33. KAPITOLA
Dobrý den, pane Sneddlesi." Starého bibliofila překvapilo, že ta dáma ho zná jménem, proto chvíli jen stál a zíral na ni.
Nakonec se vydal ji přivítat a lehce se přitom uklonil. Koneckonců, byla prvním zákazníkem, kterého za poslední týden zahlédl - pokud nepočítá doktora Halcomba, učitele ve výslužbě, který trávil v antikvariátu celé hodiny, ale od roku 1937 nic nekoupil.
„Dobrý den, madam," začal. „Hledáte nějaký konkrétní titul?" zeptal se ženy v dlouhých krajkových šatech a velkém klobouku se závojem, takže do tvářejí nebylo vůbec vidět.
„Ne, pane Sneddlesi," odpověděla paní Trenthamová. „Nepřišla jsem si nic koupit, jen bych ráda využila vašich služeb." Dívala se na staříka v rukavicích, pletené vestě a kabátě. Usoudila, že je tak oblečený proto, že si nemůže dovolit obchod vytápět. Záda měl sice ohnutá a hlava mu z krunýře kabátu vyčuhovala jako želvě, ale oči měl jasné a mysl zřejmě také.
„Mých služeb?" zopakoval.
„Ano. Zdědila jsem rozsáhlou knihovnu a potřebovala bych ji ocenit a pořídit její soupis. Byl jste mi doporučen jako prvotřídní odborník."
„To je od vás milé, madam."
Paní Trenthamové se ulevilo, že se jí neptal, kdo jí dal doporučení.
„Mohu se zeptat, kde se ta knihovna nachází?"
„Několik mil od Harrogate. Zjistíte, že se jedná o zcela ojedinělou sbírku. Můj nebohý otec, sir Raymond Hardcastle - možná jste o něm slyšel - věnoval jejímu sestavení značnou část života."
„Harrogate?" pronesl Sneddles tónem, jako by jednalo o místo někde u Bangkoku.
„Samozřejmě bych vám uhradila veškeré výlohy bez ohledu na to, jak dlouho vám bude práce trvat."
„Ale to bych musel zavřít obchod," zamumlal si pro sebe.
„Obchodní ztráty bych vám samozřejmě vyrovnala také."
Pan Sneddles zvedl z pultu knihu a kontroloval její hřbet. „Obávám se, že to není možné, madam, nejde to, víte..."
325
„Můj otec se specializoval na Williama Blakea. Zjistíte, že má všechna první vydání jeho děl. Získal dokonce í jeden rukopis.. M
Amy si šla ten den lehnout ještě před sestřiným návratem.
„Je teď pořád unavená," vysvětlovala hospodyně.
Paní Trenthamové nezbývalo než povečeřet o samotě a několik minut před desátou se odebrala do svého pokoje. Podle ní se nic nezměnilo - výhled na yorkshirská údolí, černé mraky, dokonce ani obraz nad bytelnou postelí. Spala dobře a v osm ráno sešla dolů. Kuchařka jí vysvětlila, že slečna Amy ještě nevstala, takže musí posnídat sama.
Po snídani se posadila v salonu, četla Yorkshire Post a čekala, až se objeví sestra. Kočku, která vběhla do pokoje o hodinu i později, odehnala složenými novinami. Amy se objevila právě když dědečkovy hodiny v hale odbíjely jedenáctou. Šla pomalu a opírala se o hůl.
„Promiň, Ethel, že jsem na tebe včera večer nečekala," začala. „Obávám se, že se zase ozývá moje artritida."
Paní Trenthamová se neobtěžovala odpovědět, jen sledovala sestru a nemohla uvěřit, jak za pouhé tři měsíce zchátrala.
Amy byla vždycky slabá, ale teď vypadala přímo křehká. Vždycky byla tichá a mírná, ale teď mluvila tak tiše, zeji nebylo téměř slyšet. Bývala sice pobledlá, ale teď zešedla a vrásky se jí tak prohloubily, že vypadala daleko starší než ve skutečnosti byla.
Usadila se v křesle a chvíli těžce oddechovala. Sestře muselo být jasné, že cesta z ložnice do salonu pro ni představovala značnou námahu.
„Jsi moc hodná, že jsi opustila rodinu a přijela za mnou," řekla a žíhaná kočka jí vyskočila na klín. „Musím přiznat, že od tatínkovy smrti jsem úplně bezradná."
„To je pochopitelné, moje milá," usmála se paní Trenthamová. .Ale být s tebou pro mě není povinnost, je to radost. V každém případě, otec se mě snažil připravit na dobu, až odejde a dal mi několik instrukcí, jak se za takových okolností zachovat."
„Ach, to ráda slyším." Amy se mihl tváří slabý úsměv. „Řekni mi, co měl tatínek na mysli."
„Otec si myslel, že bys měla dům co nejdřív prodat a odstěhovat se k nám do Ashurstu..." „Ale ne, nemohu ti přidělávat strarosti, Ethel." „.. .nebo se přestěhovat do některého z těch malých penzionů na pobřeží, které se starají o starší lidi. Myslel, že by sis tam na-
326
šla nějaké přátele a mohla žít bohatším životem. Samozřejmě bych byla nejraději, abys šla k nám, ale Londýn se pořád bombarduje."
„Ale on mi nikdy neříkal, abych dům prodala," mumlala si Amy zmateně. „Vlastně mě žádal..."
„Já vím, moje milá, ale moc dobře si uvědomoval, jakou ránu pro tebe bude jeho odchod představovat a poprosil mě, abych ti všechno ohleduplně vysvětlila. Určitě si dobře vzpomínáš na náš dlouhý rozhovor, když jsem za ním byla naposledy."
Amy sice přikývla, ale na tváři jí zůstal nejistý výraz.
„Pamatuju si každé jeho slovo," pokračovala paní Trenthamová. „A samozřejmě udělám všechno, co bude v mých silách, abych jeho přání uskutečnila."
, Ale já nevím, odkud bych měla začít."
„Ty se tím neunavuj, moje milá," pohladila sestru po paži. „Proto jsem tady."
„Ale co bude se služebnictvem a mým milovaným Garibal-dim?" zeptala se Amy vyděšeně a dál hladila kocoura. „Tatínek by mi nikdy neodpustil, kdyby o ně nebylo dobře postaráno."
„S tím naprosto souhlasím. Nakonec, tatínek jako obvykle myslel na všechno a v tom smyslu mi dal také instrukce, jak zaopatřit služebnictvo."
„To je od tatínka moudré. Ale nejsem si vůbec jistá..."
Paní Trenthamové zabralo další dva dny, než se jí podařilo sestru přesvědčit, že její plány budou všem vyhovovat a co bylo ještě důležitější, že jde o přání drahého tatínka.
Od té chvíle vycházela Amy jen na krátkou procházku po zahradě a občas se zašla podívat na petúnie. Kdykoli paní Trenthamová sestru potkala, žádala ji, aby si to tak nebrala.
O tři dny později se Amy svých odpoledních procházek vzdala.
Následující pondělí dala paní Trenthamová všem sloužícím týdenní výpověď. Výjimkou byla jen kuchařka, která měla zůstat, dokud bude v domě Amy. Tentýž den odpoledne zašla do místní realitní kanceláře a nabídla dům i šestisetakrový pozemek k prodeji.
V úterý si dohodla schůzku s panem Althwaitem, právníkem z Harrogate. Když se náhodou setkala dole se sestrou, vysvětlila jí, že s prodejem není nutné obtěžovat pana Baverstocka, protože si s ním určitě lépe poradí místní člověk.
O tři týdny později přestěhovala paní Trenthamová sestru do malého penzionu na jižním pobřeží nedaleko Scarborough.
327
Souhlasila s majitelem, že v takovém zařízení není možné cho- j vat domácí zvířata a že její sestra to jistě pochopí. Sdělila mu, j aby účty posílal přímo do banky Coutts, kde je obratem vyřídí, j Než se s Amy rozloučila, přiměla ji podepsat tři dokumenty. ¦"' „Teď už se nebudeš muset o nic starat, moje milá," vysvětlovala vlídně.
Amy podepsala tři papíry, aniž by si je přečetla. Paní Trcnt-hamová je rychle složila a zasunula do kabelky. Připravil jí je místní právník.
„Brzy se za tebou stavím," slíbila sestře, políbila ji na čelo a o několik minut později se vydala na cestu do Ashurstu.
Když vešla do obchodu, zvonek nade dveřmi vesele zacinkal. Nejdřív to vypadalo, Že v něm nikdo není, ale za chvíli se z ved-I lejší místnosti vynořil pan Sneddles a pod paží nesl tři knihy.
„Dobrý den, paní Trenthamová," pozdravil. „Je od vás milé, Že jste se ozvala tak rychle. Měl jsem pocit, že byste o lom měla vědět. Objevil se jeden problém."
.Jaký problém?" odhrnula si závoj a odhalila tvář.
„No, jak jistě víte, s prací v Yorkshiru jsem téměř hotov. Je L mi líto, že to trvalo tak dlouho, madam, mám strach, že jsem si dal načas, můj obdiv k..."
Paní Trenthamová mávnutím ruky naznačila, že ji to nepobu-řuje.
„Obávám se," pokračoval, „že i přes pomoc doktora Halcom-1 ba zabere dokončení soupisu a ocenění té skvělé sbírky ještě I několik týdnů. Vždyť váš otec ji shromažďoval celý život. Hod- I ně času zabere i dojíždění do Yorkshiru a zpátky."
„Nic se neděje," ujistila ho. „Víte, nijak na vás nespěchám. I Pracujte svým tempem, pane Sneddlesi, a dejte mi vědět, až bu- | dete hotov."
Antikvář se při představě, že se může dál nerušené zaobírat sepisováním skvostných knih, radostně usmíval.
Doprovodil paní Trenthamovou k východu, otevřel jí dveře I a rozloučil se. Nikdo, kdo je zahlédl společně, by nehádal, že jsou stejně staří. Paní Trenthamová přejela pohledem po Chel-sea Terrace a spěšně si zakryla tvář závojem.
Pan Sneddles zavřel dveře, zamnul si ruce a vrátil se do místnosti za obchodem, aby se připojil k doktoru Halcombovi.
Velice ho popudilo, když zvonek ohlásil. Že do krámu přišel nějaký zákazník.
328
„Po třiceti letech spolupráce nemám v úmyslu měnit makléře," oznámil Gerald Trentham a nalil si další šálek kávy.
„Copak nechápeš, můj milý, jak by Nigelovi pomohlo, kdyby získal pro svou firmu tvé akcie?"
„A jakou ránu by pro Davida Cartwrighta a Vickerse da Cos-tu představovala ztráta klienta, kterému dobře a se ctí slouží už přes sto let? Ne, Ethel, je nejvyšší Čas, aby se o sebe Nigel postaral sám. Vždyť je mu přes čtyřicet."
„To je jen další z důvodů, proč mu pomoct," namítla a namazala si další topinku máslem.
„Ne, Ethel. Opakuji, že ne."
, Ale copak nechápeš, že k Nigelovým povinnostem patří také shánět pro firmu nové klienty? Právě teď na tom hodně záleží. Jsem přesvědčená, že nyní, když válka skončila, mu nabídnou, aby se stal společníkem firmy."
Major Trentham nijak nezastíral pochybnosti. „V tom případě by měl využít své styky - hlavně ty z vojenské akademie a z City. Neměl by spoléhat pořád jen na přátele svého otce."
„To by nebylo fér, Geralde. Když se nemůže spolehnout na vlastní rodinu, proč by měl čekat pomoc odjinud?"
„V tom to právě vězí," pronesl Gerald zvýšeným hlasem. „Ty za něho řešíš jeho problémy už od chvíle, kdy přišel na svět. Možná to je ten pravý důvod, proč se nedokáže postavit na
vlastní nohy."
„Geralde," ohradila se a vytahovala z rukávu kapesník, „nikdy bych si nepomyslela..."
„V každém případě," snažil se major ze všech sil zachovat klid, „mé akcie nejsou nic převratného. Ty i pan Attlee dobře víte, že náš veškerý kapitál je uložený v půdě. Je tomu tak po
celé generace."
„O množství nejde," povzbuzovala ho,, jde o princip." ,.Nemohu s tebou souhlasit," otřel si Gerald ústa, zvedl se od stolu a beze slova z jídelny odešel.
Zvedla manželovy noviny a pročetla seznam jmen těch, kteří budou o králových narozeninách povýšeni do šlechtického stavu. Třesoucím se prstem se zastavila u písmene T
Podle Maxe Harrise odplul Daniel Trentham na letní prázdniny lodí Queen Mary do Ameriky. Ale na otázku proč se tam rozjel soukromý detektiv paní Trenthamové odpovědět nedokázal. Věděl jen, že na začátku nového Školního roku se vrátí na školu.
329
Souhlasila s majitelem, že v takovém zařízení není možné chovat domácí zvířata a že její sestra to jistě pochopí. Sdělila mu, aby účty posílal přímo do banky Coutts, kde je obratem vyřídí. Než se s Amy rozloučila, přiměla ji podepsat tři dokumenty. „Teď už se nebudeš muset o nic starat, moje milá," vysvětlovala vlídně.
Amy podepsala tři papíry, aniž by si je přečetla. Paní Trcnt?|| hamová je rychle složila a zasunula do kabelky. Připravil jí je místní právník.
,3rzy se za tebou stavím," slíbila sestře, políbila ji na čelqffl a o několik minut později se vydala na cestu do Ashurstu.
Když vešla do obchodu, zvonek nade dveřmi vesele zacinkal. ;| Nejdřív to vypadalo, že v něm nikdo není, ale za chvíli se z ved-1 lcjší místnosti vynořil pan Sneddles a pod paží nesl tři knihy.
„Dobrý den, paní Trenthamová," pozdravil. „Je od vás milé, že jste se ozvala tak rychle. Měl jsem pocit, že byste o tom mě-1 la vědět. Objevil se jeden problém."
„Jaký problém?" odhrnula si závoj a odhalila tvář.
„No, jak jistě víte, s prací v Yorkshiru jsem téměř hotov. Je I mi líto, že to trvalo tak dlouho, madam, mám strach, že jsem si M dal načas, můj obdiv k..."
Paní Trenthamová mávnutím ruky naznačila, že ji to nepobu-řuje.
„Obávám se," pokračoval, „že i přes pomoc doktora Halcom-ba zabere dokončení soupisu a ocenění té skvělé sbírky ještě 3 několik týdnů. Vždyť váš otec ji shromažďoval celý život. Hod- i ně času zabere i dojíždění do Yorkshiru a zpátky."
„Nic se neděje," ujistila ho. „Víte, nijak na vás nespěchám. | Pracujte svým tempem, pane Sneddlesi, a dejte mi vědět, až bu- | dete hotov."
Antikvář se při představě, že se může dál nerušené zaobírat I sepisováním skvostných knih, radostně usmíval.
Doprovodil paní Trenthamovou k východu, otevřel jí dveře | a rozloučil se. Nikdo, kdo je zahlédl společně, by nehádal, že ' jsou stejně staří. Paní Trenthamová přejela pohledem po Chel- I sea Terrace a spěšně si zakryla tvář závojem.
Pan Sneddles zavřel dveře, zamnul si ruce a vrátil se do místnosti za obchodem, aby se připojil k doktoru Halcombovi.
Velice ho popudilo, když zvonek ohlásil, že do krámu přisel nějaký zákazník.
328
„Po třiceti letech spolupráce nemám v úmyslu měnit makléře," oznámil Gerald Trentham a nalil si další šálek kávy.
„Copak nechápeš, můj milý, jak by Nigelovi pomohlo, kdyby získal pro svou firmu tvé akcie?"
„A jakou ránu by pro Davida Cartwrighta a Vickerse da Cos-tu představovala ztráta klienta, kterému dobře a se ctí slouží už přes sto let? Ne, Ethel, je nejvyšší čas, aby se o sebe Nigel postaral sám. Vždyť je mu přes čtyřicet."
„To je jen další z důvodů, proč mu pomoct," namítla a namazala si další topinku máslem.
„Ne, Ethel. Opakuji, že ne."
„Ale copak nechápeš, že k Nigelovým povinnostem patří také shánět pro firmu nové klienty? Právě teď na tom hodně záleží. Jsem přesvědčená, že nyní, když válka skončila, mu nabídnou, aby se stal společníkem firmy."
Major Trentham nijak nezastíral pochybnosti. „V tom případě by měl využít své styky - hlavně ty z vojenské akademie a z City. Neměl by spoléhat pořád jen na přátele svého otce."
„To by nebylo fér, Geralde. Když se nemůže spolehnout na vlastní rodinu, proč by měl Čekat pomoc odjinud?"
„V tom to právě vězí," pronesl Gerald zvýšeným hlasem. „Ty za něho řešíš jeho problémy už od chvíle, kdy přišel na svět. Možná to je ten pravý důvod, proč se nedokáže postavit na
vlastní nohy."
„Geralde," ohradila se a vytahovala z rukávu kapesník, „nikdy bych si nepomyslela..."
„V každém případě," snažil se major ze všech sil zachovat klid, „mé akcie nejsou nic převratného. Ty i pan Attlee dobře víte, že náš veškerý kapitál je uložený v půdě. Je tomu tak po celé generace."
„O množství nejde," povzbuzovala ho,, jde o princip."
,.Nemohu s tebou souhlasit," otřel si Gerald ústa, zvedl se od stolu a beze slova z jídelny odešel.
Zvedla manželovy noviny a pročetla seznam jmen těch, kteří budou o králových narozeninách povýšeni do šlechtického stavu. Třesoucím se prstem se zastavila u písmene T.
Podle Maxe Harrise odplul Daniel Trentham na letní prázdniny lodí Queen Mary do Ameriky. Ale na otázku proč se tam rozjel soukromý detektiv paní Trenthamové odpovědět nedokázal. Věděl jen, že na začátku nového školního roku se vrátí na školu.
329
M
V době Danielova pobytu v Americe trávila paní Trenthamo-vá spoustu času se svými právníky, kteří jí připravovali žádost o stavební povolení.
Navštívila už tři architekty a zadala jim zakázku na plány obytného bloku v Chelsea. Ujistila je, že nejlepší projekt získá firmě zakázku a zbylým dvěma zaplatí po stu librách. Všichni tři s podmínkami souhlasili.
O tři měsíce později dodali výsledky své práce, ale jen jeden odpovídal představám paní Trenthamové.
Podle staršího společníka advokátní kanceláře by podle předloženého projektu nejmladšího z nich. Justina Talbota, byloj možné přestavět batterseaskou elektrárnu na palác ve Versailles. I Paní Trenthamová ale právníkovi nesvěřila, že její volba padla j na mladého architekta proto, že jeho strýc je členem plánovací komise londýnské městské rady.                                              ,
I kdyby Talbotův strýc svého synovce nepodpořil, byla si jistá, že většina komise tak fantastickou nabídku přijme. Stavba připomínala bunkr, jakým by opovrhl i Hitler. Právníci jí ale navrhli na projektu trvat, protože tato stavba by představovala levné byty v centru Londýna jako pomoc studentům a osamělým lidem bez práce, kteří potřebují na přechodnou dobu levné bydlení. Veškeré zisky z budovy budou převáděné do charitativního fondu, který bude pomáhat řešit bytové problémy nemajetných rodin. Za třetí by mohla komisi upoutat její snaha poskytnout mladému architektovi možnost prosadit se.
Když městská rada projekt odsouhlasila a vydala povolení, paní Trenthamová nevěděla, jestli má být nadšená nebo znechucená. Po několika týdnech zvažování radní navrhli na Talbotově projektu jen několik drobných úprav. Okamžitě dala pokyn vyklidit suti-ny po bombardování, aby se mohlo neprodleně začít stavět.
Žádost sira Charlese Trumpera o povolení vybudovat na Chelsea Terrace velký obchodní dům byla všeobecně známá a jeho nápad se setkával většinou s příznivým ohlasem. Paní Trenthamové ale neuniklo, že v několika novinách se objevila zmínka o jistém panu Martinu Simpsonovi, který se představuje jako prezident sdružení drobných obchodníků a plán Trumpero-vy společnosti prohlašuje za nepřijatelný. Pan Simpson tvrdil, že malé obchodníky obchodní dům poškodí a pro mnohé z nich bude znamenat bankrot. Stěžoval si, že nemají ve svém středu nikoho tak vlivného a majetného jako je sir Charles Trumper.
„Ale ano, máte," prohodila paní Trenthamová polohlasem u snídaně.
330
„Ale nic," ujistila manžela a ještě ten den vyslala Harrise za panem Simpsonem s dostatečným finančním obnosem, aby mohl vznést protest proti Trumperovu projektu. Zároveň mu navrhla, Že bude po dobu řešení protestu hradit výdaje, které mu s řízením vzniknou.
Sledovala výsledky Simpsonova snažení denně v novinách a dokonce Harrisovi svěřila, že by tomu člověku s radostí platila za jeho služby i mzdu. Ale zdálo se, že mu jde skutečně jen o věc samotnou.
Jakmile vjely na staveniště buldozery a práce probíhala hladce, obrátila pozornost zpátky k Danielovi a problému s dědictvím.
Právníci jí potvrdili, že závěť není možné napadnout a jediná možnost by byla přimět Daniela Trumpera, aby se svých práv dobrovolně vzdal. Dokonce jí napsali formulace, které by v takovém případě dohoda musela zahrnovat, kdyby se paní Trenthamové podařilo přimět ho k podpisu.
Ale rirotože si nedokázala představit situaci, za které by se s ním/mohla dohodnout, považovala celé školení za zbytečné. Přesto návrh dohody uložila pečlivě do spodní zásuvky psacího stolu v salonu spolu s ostatními dokumenty, týkajícími se Trumperových.
„Rád vás zase vidím, madam," vítal ji pan Sneddles. „Nevím, jak se dostatečně omluvit za zdržení při dokončení vaší zakázky. Samozřejmě si budu účtovat jen sumu, na které jsme se původně dohodili."
Knihkupec neviděl, jak se paní Trenthamová tváří, protože si ještě nezvedla závoj. Procházela se staříkem mezi regály zaprášených knih do malé místnůstky za obchodem. Pan Sneddles ji představil doktora Halcomba, který byl stejně jako knihkupec oblečený do těžkého kabátu. Odmítla nabízenou židli, protože si všimla, zeji pokrývá vrstva prachu.
Starý pán s hrdostí ukázal na osm krabic na stole. Téměř hodinu mu zabralo vysvětlování, jakým způsobem je katalog knihovny jejího otce vyhotovený. Pořídili vlastně s doktorem Hal-colmem katalogů několik - abecední, tématický a nakonec průřezový. V pravém spodním rohu každé kartičky je tužkou vyznačena přibližná cena knihy.
Trpělivě ho vyslechla a dokonce se občas na něco zeptala, i když odpověď ji nezajímala. Přetrpěla dlouhé a podrobné vysvětlení jeho činnosti za posledních pět let.
331
„Odvedl jste skvělou práci, pane Sneddlesi," oznámila, když přelétla pohledem poslední kartičku Zola Emile (1840 - 1902). Víc bych ani nemohla chtít."
„Jste velice laskavá, madam," rozplýval se stařík. „Ale i vy i jste prokázala nezvyklý zájem a vás otec by nemohl najít nikoho lepšího, kdo by se postaral o jeho celoživotní dílo.'*
„Pokud si dobře vzpomínám, dohodli jsme se na padesáti gt; ineích," poznamenala, vytáhla z kabelky šek a podala ho maj' teli antikvariátu.
„Děkuji, madam," radoval se pan Sneddles a položil šek roz tržitě do popelníku. Musel se hodně ovládat, aby nedodal, že b jí s radostí za výsadu zkoumat takové skvosty zaplatil dvojnás" bek.
„Vidím," prohodila, když pročetla přiložené papíry, „Že js* celou sbírku ocenil na něco málo pod pět tisíc liben"
„Je to tak, madam. Ale musím vás upozornit, že tyje jen ( had. Víte, některé svazky jsou natolik vzácné, že jeVěžko říct^ kolik byste za ně mohla dostat."
„Mám to chápat tak, že byste byl ochoten takovou!sumu zaplatit, kdybych se chtěla knihovny vzdát?"               /
„Nic by mi neudělalo větší radost, madam," odpověděl stařík. „Ale obávám se, Že momentálně nemám takovou sumu k dispozici."
„A co byste řekl, kdybych vás pověřila prodejem sbírky?"! zeptala se a stále se mu dívala přímo do očí.
„Bylo by mi ctí, madam, ale mohlo by mi to zabrat řadu měsíců - možná i let, než bych takový úkol zvládl."
„Možná bychom se v tom případě mohli dohodnout," navrhla.                                             ,
„Dohodnout? Nejsem si jistý, jestli vám rozumím, madam." „Možná bychom se mohli stát společníky, pane Sneddlesi."
332
34. KAPITOLA
Paní Trenthamová Nigelovi nevěstu schvalovala, nakonec, vždyť to byla ona, kdo mu tu mladou dámu vybral.
Veronika Berryová měla všechny předpoklady, které její budoucí tchyně považovala za nutnou podmínku pro uzavření manželství. Pocházela z dobré rodiny -její otec byl viceadmirá-lem v činné službě a matka dcerou biskupa. Nebyli sice vyloženě bohatí, ale nedostatkem netrpěli a co víc, nevěsta byla ze tří dětí nejstarší.
Svatební obřad se konal v kostele v Kimmeridge v Dorsetu, kde byla Veronika pokřtěná vikářem, biřmovaná biskupem a teď ji tu biskup z Bathu a Wellsu i oddá. Hostina byla velká, ale ne rozmařilá a „děti", jak paní Trenthamová nazývala novomanžele, budou trávit líbánky na rodinném panství v Aberdee-nu. Potom se teprve nastěhují do domu na Cadogan Pláce, který jim vybrala. Z Chester Square to není daleko, vysvětlovala, i když se jí nikdo neptal.
Na hostinu obdrželo pozvání všech třicet dva společníků makléřské firmy Kitkat a Aitken, u které Nigel pracoval, ale jen pět z nich se do Dorsetu vypravilo.
Během recepce na zahradě domu nevěstiných rodičů paní Trenthamová s každým z nich promluvila. K jejímu zděšení s ní nikdo z nich nebyl ochoten mluvit o Nigelově budoucnosti.
Doufala, že její syn se stane společníkem firmy, až dovrší čtyřicet let. Byla si vědoma, že v levém horním rohu firemního papíru se objevila jména mladších mužů, kteří u firmy začali pracovat až po Nigelovi.
Ve chvíli, kdy měly začít proslovy, zahnala přeháňka hosty do velkého stanu. Paní Trenthamová měla pocit, že ženichova řeč mohla být přijata vřeleji. Uznala ale, že se sklenkou šampaňského v jedné ruce a chřestovým závitkem ve druhé je poněkud obtížné tleskat. Nakonec, ženichův svědek si nevedl o mnoho lépe.
Po proslovech vyhledala Milese Renshawa, staršího společníka firmy Kitkat a Aitken, odvedla ho stranou a svěřila mu, že v blízké budoucnosti má v úmyslu investovat značnou sumu do společnosti, která se chystá vydat akcie. Potřebovala by poradit s dlouhodobou strategií.
333
Její informace pana Renshawa nechala klidným, protože mčl za sebou nedávnou zkušenost, kdy ho ujišťovala, že budou spravovat po smrti jejího otce hardcastleovské akcie. Nicméně navrhl, aby za ním zašla do kanceláře, až ona společnost vydá oři* | ciální nabídku.
Poděkovala mu a věnovala se dalším hostům tak, jako by hostitelkou byla ona sama.
Několika Veroničiných zamračených pohledů, vyjadřujících nesouhlas, si vůbec nevšimla.
Poslední zářijový pátek roku 1947 zaklepal Gibson na dveře salonu, vešel a oznámil: „Kapitán Daniel Trentham."                  I
Když se otočila a zahlédla mladíka v uniformě královských střelců, téměř se pod ní podlomila kolena. Vešel a zastavil se uprostřed koberce. Okamžitě si vzpomněla na setkání, ke kterému došlo o téměř dvacet let dřív. S vypětím sil sejí podařilo] přejít pokoj a zhroutila se až na pohovku.
Pevně svírala opěradlo a zírala na svého vnuka. Vyděsilo ji, jak je Guyovi podobný a ze vzpomínek se jí udělalo mdlo. Tak dlouho sejí dařilo držet je až v nejzazším koutu mysli.
Když se vzpamatovala, napadlo ji zavolat Gibsona a nechat j Daniela vyhodit. Rozhodla sd ale chvíli počkat, byla zvědavá, j co po ní může mladík chtít. Kqyž Daniel přednášel pečlivě nau- J čené věty, začala doufat, že by se to setkání mohlo stát pro ni řešením.                                /
Její vnuk vykládal, že byl v létě v Austrálii, ne v Americe, jak tvrdil Harrís. Věděl o tom, že vlastní byty na Chelsea Terra-ce i o její snaze zabránit jeho otci získat povolení na stavbu obchodního domu a znal i nápis na náhrobním kameni v Ashurstu. Nakonec ji ujistil, že jeho rodiče o návštěvě nevědí.
Usoudila, že zjistil, za jakých okolností její syn v Melbourne zemřel. Proč by jinak zdůrazňoval, že kdyby se o tom dozvěděl bulvární tisk, skončilo by to - mírně řečeno - rozpaky všech zúčastněných?
Nechala ho mluvit dál a začala usilovně přemýšlet. Ve chvíli, kdy hovořil o dění na Chelsea Terrace uvažovala, kolik toho může ten hoch skutečně vědět. Usoudila, že to může zjistit jediným způsobem, který ale představuje značné riziko.
Když Daniel formuloval svůj požadavek, odpověděla prostě: „Mám jednu podmínku."                                          ^^^^*
„Jakou?"
„2e se vzdáš všech nároků na hardcastlovský majetek.'
334
Pqprvé ztratil jistotu. Tohle rozhodně nečekal. Bylo jí jasné, že o poslední vůli jejího otce nemá tušení. Nakonec, otec zavázal Ba-verstocka, aby mladíka s jeho rozhodnutím seznámil až po jeho třicátých narozeninách. A pan Baverstock je z těch, kdo drží slovo.
„Nechce se mi věřit, že byste kdy měla v úmyslu mi něco odkázat," namítl.
Nic neříkala, jen mlčky čekala, až souhlasně přikývl.
„Písemně," dodala.
„V tom případě bych naši dohodu požadoval také písemně," vyhrkl vzápětí.
Byla si jistá, že ztratil oporu připraveného scénáře a je nucený reagovat na novou situaci.
Vstala, přešla pomalu ke svému stolu a odemkla zásuvku. Daniel zůstal stát uprostřed pokoje a nejistě přešlapoval z nohy na nohu.
Připravila si dva archy papíru a vytáhla i formulace, připravené právníky. Potom napsala návrh dohody, zahrnující Danielovy požadavky o tom, že se vzdá úmyslu vybudovat obytný blok a stáhne námitku proti vydání stavebního povolení na Trumperovy věže. Přesně opsala právníkova slova o tom, že se Daniel vzdává nároků na majetek svého dědečka. Potom dohodu přepsala ještě na druhý arch.
Podala návrh svému vnukovi k prostudování. Čekala, že každou chvíli odhalí, čeho by se podpisem takové smlouvy vzdal.
Daniel dočetl a porovnal, zda se oba exempláře shodují i v detailech. Stále nic neříkal a paní Trenthamová se stále bála, že zjistí, proč o tu dohodu tak usiluje. Kdyby chtěl, aby prodala své pozemky na Chelsea Terrace jeho otci za odhadní cenu, klidně by to udělala, jen aby ten papír podepsal.
Ve chvíli, kdy se Daniel podepsal na oba archy, zazvonila na Gibsona, aby připojil svůj podpis jako svědek. Jakmile tak učinil, oznámila: .JDoprovoďte pána ke dveřím." Když mladík v uniformě odešel, začala uvažovat, jak dlouho mu bude trvat, než si uvědomí, že uzavřel špatný obchod.
Následující den prostudovali jednostránkovou smlouvu právníci a byli překvapeni, jak jednoduše transakce proběhla. Jak se jí podařilo dohody dosáhnout, si samozřejmě nechala pro sebe. Lehké pokývnutí hlavy nejlepšího právníka firmy bylo jasným důkazem, že smlouvaje nenapadnutelná.
Každý člověk má svou cenu a když si Martin Simpson uvědomil, že zdroj příjmů vyschl, padesát liber v hotovosti ho přesvědčilo, aby svou námitku proti stavbě obchodního domu stáhl.
335
Následující den se paní Trenthamová začala zabývat jinými záležitostmi. Snažila se pochopit dosah předsvatební smlouvy.
Podle mínění paní Trenthamové otěhotněla Veronika příliš brzy. '¦ V květnu 1948, pouhých devět měsíců a tři týdny po svatbě, po-1 rodila její snacha syna Gilese Raymonda. Bylo štěstí, že se ne-1 narodil předčasně. I tak zastihla několikrát služebnictvo, jak po-! čítá měsíce na prstech.
Hned po Veroničině návratu z porodnice došlo k prvním rozporům.
Nigel s manželkou přivezli Gilese na Chester Square, aby jej hrdá babička mohla náležitě obdivovat. Ale paní Trenthamová věnovala dítěti letmý pohled a Gibson kočárek odvezl, aby ho nahradil servírovacím vozíkem.
„Samozřejmě budete chtít chlapce co nejdřív zapsat do As-garthu a na Harrow," ujišťovala se, ještě než si Nigel a Veronika stačili vzít sendvič. „Koneckonců, je dobré mít jistotu, že má člověk své místo zajištěné."
„No, my už jsme se o vzdělání našeho syna s Nigelem do- j hodli," ozvala se Veronika. „Rozhodli jsme se pro jiné ško- j ly."
Paní Trenthamová odložila Šálek a zadívala se na snachu, ja- j ko by právě oznámila, že zemřel král. „Promiň, ale obávám se, : že jsem ti dobře nerozuměla, Veroniko."
„Giles bude chodit do základní Školy v Chelsea a pak bude [ pokračovat v Bryanston."
„Bryanston? Kde to je, jestli se mohu zeptat?" „V Dorsetu. Chodil tam kdysi můj otec," dodala Veronika j a vzala si z tácu před sebou sendvič s uzeným lososem. ""•-vNjigel se s obavami zadíval na matku a nejistě si pohrával j s modřDtj-kfavatou se stříbrnými proužky.
„To je jistě možné," nevzdávala se paní Trenthamová, „ale  | jsem si jistá. Že bychom se měli ještě jednou zamyslet, jak Ray-mond - a na jméno položila důraz - vstoupí do života."
„Ne, to nebude nutné," namítla Veronika. „My jsme s Nigelem Gilesovo vzdělání prodebatovali dostatečně. Minulý týden jsme ho nechali do Bryanstonu zapsat. Koneckonců, je dobré mít jistotu, že má Člověk své místo zajištěné." Veronika se nerušené natáhla pro další sendvič.
Hodiny na krbové římse na druhé straně místnosti třikrát odbyly a Max Harris zahlédl paní Trenthamovou vcházet do hotelo-
336
vé haly. Okamžitě se zvedl, lehce se uklonil a čekal, až se jeho klientka usadí naproti němu.
Objednal čaj a sobě další dvojitou whisky. Paní Trenthamová se nesouhlasně zamračila a číšník odešel objednávku vyřídit. Jakmile se ozvalo známé lupání, zaměřila se na Harrise.
„Soudím, že pro mě musíte mít něco velice důležitého, jinak byste mě jistě na tuto schůzku nezval."
.Myslím, že vám mohu oznámit dobré zprávy. Víte, jistá paní Bennettová se nedávno ocitla ve vězení za krádež v obchodě. Abych byl přesný, jednalo se o kožich a kožený pásek u Harvey Nichollse."
„Proč by mě měl osud té dámy zajímat?" zeptala se s pohledem upřeným přes jeho rameno. Znechuceně si uvědomila, že začalo pršet a ona odešla z domova bez deštníku.
„Zdá se, že má poměrně zajímavý vztah k siru Charlesi Trumperovi."
„Vztah? Jaký?" zeptala se nejistě.
,Ano," triumfoval Harris. „Paní Bennettová není nikdo jiný než nejmladší sestra sira Charlese."
Paní Trenthamová na něj udiveně pohlédla. „Ale Trumper má, pokud si dobře vzpomínám, jen tři sestry. Sal, taje provdaná v Torontu za nějakého pojišťovacího agenta, Grace, která je vrchní sestrou v nemocnici a Kitty, ale ta odjela před nějakou dobou z Anglie za sestrou do Kanady."
„A teď se vrátila."
„Vrátila?"
„Ano, jako paní Kitty Bennettová."
„Vůbec vám nerozumím." odsekla netrpělivě. Hra na kočku a myš, která Harrise očividně bavila, ji už začínala unavovat.
„Za svého pobytu v Kanadě," pokračoval Harris, vědom si podráždění své klientky, „se provdala za jistého pana Bennetta, přístavního dělníka. Manželství vydrželo necelý rok a potom skončilo bouřlivým rozvodem, do kterého bylo zapleteno několik mužů. Před několika týdny se vrátila do Anglie, protože její setra Sal ji odmítla přijmout pod svou střechu."
„Jak jste k těm informacem přišel?"
„Informoval mě kamarád z wandsworthské věznice. Četl v seznamu zadržených jméno Bennettová, rozená Trumperová ,a rozhodl se to ověřit podrobněji. Křestní jméno Kitty sedělo také. Zajel jsem se tam podívat, abychom měli jistotu." Harris se odmlčel a upil ze své sklenice.
„Pokračujte," pobízela ho netrpělivě.
337
„Za pět liber zpívala jako kanárek," chlubil se detektiv. „Kdybych mohl nabídnou padesát, myslím, že by její zpěv mo-) hl konkurovat slavíkům."
Když Trumperova společnost oznámila, že hodlá vydat akcie a začít je prodávat, paní Trenthamová byla na dovolené na panství svého manžela v Aberdeenshiru. Když si tu zprávu přečetla I v novinách, spočítala si, že i když disponuje svým a sestřinými měsíčním příjmem a přidá k tomu dvacet tisíc, stále ještě bude potřebovat veškerou hotovost, kterou získá prodejem majetku v Yorkshiru, aby mohla v nové společnosti získat dostatečně/ velký podíl. To dopoledne vyřídila ještě tři telefonáty.
Na začátku roku vydala příkaz, aby její akcie byly převedeny do správy firmy Kitkat a Aitken. Po několika měsících neustálé- | ho tlaku přiměla svého manžela učinit totéž. Ani tento tah ale nepomohl Nigelovi k místu společníka firmy. Kdyby měla pocit, že se mu někde jinde povede lépe, poradila by mu od firmy! odejít.
Přesto dál pravidelně zvala společníky Kitkatu na večeře do svého domu na Chester Square. Gerald nenechával svou manželku na pochybách, že s její taktikou nesouhlasí a nenechal se přesvědčit, že svým jednáním synovi pomáhá. Bylo mu ale jasné, že jeho názor v těchto záležitostech ji už dávno nezajímá. V každém případě byl major ve věku, kdy se mu dostávalo sil už jen na vyjádření nesouhlasu.
Když si paní Trenthamová v manželových novinách důkladně prostudovala nabídku Trumperovy společnosti, nařídila Nigelovi, aby požádal o pět procent vydávaných akcií a zakoupil je hned, jak seseknou v prodeji.
Nicméněxííky jednomu z posledních odstavců článku Trum-perův triumf v novinách Daily Mail měla pocit, že vlastní obraz, u kjérého si není jista cenou.
Kdykoli ji pan Baverstock požádal o schůzku, měla pocit, že spíš než o pozvání se jedná o předvolání. Možná je důvodem skutečnost, že přes třicet let pomáhal jejímu otci.
Byla si vědoma, že jako vykonavatel otcovy poslední vůle má právník stále ještě značný vliv, ačkoli se jí prodejem majetku v Yorkshiru podařilo značně mu přistřihnout křídla.
Pan Baverstock jí nabídl židli u stolu svého společníka, sám usedl do svého křesla, posunul si brýle a otevřel nepostradatelné šedivé desky.
338
Budil dojem, že veškerou korespondenci i schůzky vyřizuje v duchu, který lze označit za mírně odtažitý. Často uvažovala, jestli se tak choval i k jejímu otci.
„Paní Trenthamová," začal, položil dlaně před sebe na stůl a zadíval se do poznámek, které si připravil předešlý večer. „Nejdříve bych vám rád poděkoval, že jste se obtěžovala mne navštívit v kanceláři a vyjádřil politování nad skutečností, že vaše sestra mé pozvání opět odmítla. Minulý týden jsem ód ní obdržel krátký dopis, ve kterém mi sděluje, že ji nyní i v budoucnu budete zastupovat vy."
„Chudinka Amy," prohodila paní Trenthamová. „Pořád se nemůže s otcovým odchodem vyrovnat, i když jsem udělala všechno, co bylo v mých silách, abych jí to ulehčila."
Právník se vrátil ke svým deskám, obsahujícím zprávu od pana Althwaita z advokátní kanceláře Bird, Collingwood a Alth-waite v Harrogate. Sdělovali, že šek pro paní Amy Hardcastlo-vou má být odesílán přímo do banky Coutts na účet, jehož číslo se lišilo jen poslední číslicí od toho, na který pan Baverstock nechával posílat druhou polovinu renty.
„Ačkoli váš otec zanechal vám a vaší sestře veškerý výnos z trustu," pokračoval právník, „základní kapitál, jak jistě dobře víte, přejde v budoucnu na doktora Daniela Trumpera,"
Paní Trenthamová nezúčastněně přikývla.
„Je vám také známo, že akcie i peníze trustu spravuje obchodní banka Hambros a spol. Kdykoli budou mít pocit, že by mohli jménem trustu výhodně investovat, budeme vás o jejich záměrech informovat, ačkoli sir Raymond nám dal v této oblasti volnou ruku."
„To je od vás taktní, pane Baverstocku."
Právník se znovu zadíval do desek. Tentokrát měl před očima dopis od realitního agenta z Bradfordu. Pozemek, dům i jeho vybavení byly bez jeho vědomí prodané za čtyřicet jedna tisíc liber. Po odečtení provize a správních poplatků poslal agent vyúčtování na stejný účet u banky Coutts, kam má být poukazována měsíčně renta slečny Amy.
„Považuji proto za povinnost," pokračoval rodinný právník, „informovat vás, že naši poradci nám doporučují investovat do jedné společnosti, která se právě chystá vejít na trh."
„O kterou společnost se jedná?" zeptala se.
„Trumpeťs," pronesl a sledoval, jak bude reagovat.
„Proč právě Trumperova společnost?" zeptala se, aniž by dala najevo překvapení.
339
„Především proto, že banka to považuje za výbornou investici. Ale co je důležitější, základní kapitál bude zanedlouho patřit| Danielu Trumperovi, jehož otec, jak jistě dobře víte, je přcdse-| dou představenstva."
„Jistě," oznámila bez dalšího komentáře. Viděla, že pana Ba-verstocka její klid zneklidňuje.
„Je samozřejmě možné, že pokud byste se se sestrou proti této investici ohradily, poradci by možná hledali jiné řešení."
„Kolik mají v úmyslu investovat?"
„Přibližně dvě stě tisíc liber," oznámil právník. „Tato suma' nám zajistí přibližně deset procent nabízených akcií."
„Není nerozumné uložit takovou částku do akcií jediné spo-J Iečnosti?"
„Možná ano," souhlasil, „ale rozpočet trustu to nijak neohrozí." „V tom případě rozhodnutí banky s radostí přijímám," prohodila. , Jsem si jistá, že mohu mluvit i za sestru."
Pan Baverstock se ještě jednou zadíval do desek na přísežné prohlášení slečny Amy Hardcastlové,  zplnomocňující  paníj Trenthamovou k rozhodování o majetku síra Raymonda Hard* castla, včetně přesunutí dvaceti tisíc liber z jejího osobního") účtu. Pan Baverstock doufal, že je slečna Amy v penzionu CliffJ Top spokojená. Podíval se na druhou dceru sira Raymonda.       J „Pak mi zbývá jen tlumočit bance Hambros váš souhlas a slí-J bit vám podrobné informace po vydání Trumperových akcií," '•( Zavřel desky, vstal a vydal se ke dveřím. Paní Trenthamová ho následovala. Byla spokojená, Že banka spravující otcovy peníze i poradci pracují společně na uskutečnění jejího dlouhodobého záměru, aniž by &lokoli z nich tušil, o co jí vlastně jde. í Ještě víc ji těšilo, že ihned po vydání akcií Trumperovy společnosti patnáct procent připadne jí. U dveří se pan Baverstock otočil a potřásl jí rukou. „Nashledanou, paní Trenthamová." „Nashledanou, pane Baverstocku. Vaše informace byly stej přesné jako obvykle."
Došla k autu, kde už na ni čekal u otevřených dveří řidič. Cestou se ohlédla dozadu. Právník stál u dveří své kanceláře s ustaraným výrazem na tváři.
„Kam to bude, madam?" zeptal se řidič, když vjížděli do rušných ulic. Podívala se na hodinky. Schůzka s Baverstockem byla kratší než předpokládala, takže před dalším setkáním jí zbývala chvilka Času. Přesto oznámila: „Do hotelu St. Agncs," a položila ruku na balíček na sedadle vedle ní.
340
Nařídila Harrisovi, aby najal v hotelu pokoj a propašoval Kit-ty Bennettovou výtahem nahoru ve chvíli, kdy bude mít jistotu, zeje nikdo nevidí.
Když vešla s balíčkem pod paží dovnitř, znepokojilo ji, že Harris na ni nečeká jako obvykle u baru. Na chodbě se jí postávat nechtělo, proto vešla do haly, aby se recepčního zeptala na číslo pokoje, který Harris zajistil.
„Čtrnáct," oznámil jí muž v jasně modré uniformě s matnými knoflíky. „Ale nemůžete..."
Nebyla zvyklá, aby jí někdo určoval, co může a co ne. Otočila se a zvolna se vydala po schodišti nahoru do prvního patra. Recepční se rychle chopil telefonu.
Pár minut jí trvalo, než pokoj číslo 14 našla a Harris byl už připravený otevřít dveře. Překvapilo ji, jak je pokoj malý. Vešla se tam jen postel, křeslo a umývadlo. Podívala se na ženu rozvalenou na posteli. Měla na sobě červenou hedvábnou halenku a černou koženou sukni - poclle názoru paní Trenthamové nepřístojně krátkou, ani nemluvě o dvou rozepnutých knoflíčcích na halence.
Protože Kitty ani nenapadlo odsunout kabát přehozený přes křeslo, nezbývalo paní Trenthamové nic jiného než zůstat stát.
Obrátila se na Harrise, který si v zrcadle upravoval vázanku. Zřejmě usoudil, že představování je zbytečné.
Paní Trenthamová se rozhodla vyřídit co nejrychleji své záměry a vrátit se mezi civilizované lidi. Chopila se iniciativy sama.
„Vysvětlil jste paní Bennettové, co po ní žádám?"
„Samozřejmě," odvětil detektiv a oblékal si sako. „Kitty je připravena svou roli sehrát."
, Je možné jí důvěřovat?' pohlédla paní Trenthamová s pochybnostmi na postel.
„Jasně, když dostanu slušně zaplacíno," promluvila Kitty. „Chci vědět jediný: kolik za to?"
„Obnos, za který se prodá, plus padesát liber," odpověděla.
„Tak to bych chtěla dvacku předem."
Paní Trenthamová chvíli váhala, ale nakonec souhlasně přikývla.
„V čem je háček?"
„Jen v tom, že váš bratr se vám to bude pokoušet rozmluvit," vysvětlovala paní Trenthamová. „Možná se vás bude snažit uplatit, abyste..."
„Nemá šanci," namítla Kitty. „Může se umluvit třeba k smrti,
li, se mnou to ani nehne. Víte, nenávidím ho skoro tak jako: vy."
Paní Trenthamová se usmála. Pak položila balíček v hnědém papíru na postel.
„Bylo mi jasné, že vy dvě najdete společnou řeč," liboval si Harris.
1
1


'H
342


35. KAPITOLA
Noc co noc jsem se budila hrůzou, aby se Daniel nedozvě-í děl, že Charlie není jeho otec. Kdykoli stáli vedle sebe, Daniel vysoký, Štíhlý, se světlými vlnitými vlasy a modrýma očima, a Charlie skoro o deset centi- I metrů menší, podsaditý, s hnědými nepoddajnými vlasy a tma-% výma očima, bylo mi jasné, že si Daniel toho rozdílu musí Ča-,i sem všimnout. Navíc i já jsem tmavovlasá a snědá. Kdyby i nešlo o tak vážnou věc, mohly by takové kontrasty působit komicky. Daniel se zatím ale o rozdílném vzhledu a charakteru I mezi ním a otcem nikdy nezmínil.
Charlie chtěl Danielovi říct pravdu hned od začátku, ale já hoj* přesvědčila, abychom počkali, až bude dost velký na pochopei všech souvislostí. Když Guy zemřel na tuberkulózu, nebyl dů vod Daniela zatěžovat minulostí.
Později, po letech strachu a Charlieho neustálých námitkách jsem nakonec souhlasila, aby se Daniel dozvěděl všechno. Týden před jeho odjezdem do Ameriky jsem mu zavolala do Cambridge a zeptala se, jestli ho mohu odvézt do Southamptonu. Získala bych [ tak několik hodin na nerušený rozhovor. Už v telefonu jsem se zmínila, že bych s ním potřebovala něco důležitého prodiskutovat.  '
Vyjela jsem do Cambridge o něco dřív, než bylo potřeba, takže jsem mohla pomoci synovi s balením. V jedenáct jsme už | ujížděli po silnici A30. První hodinu jízdy jsme jen nezávazné klábosili o jeho práci na škole - příliš mnoho studentů, málo času na výzkum, ale když jsme přešli na problémy s byty na Chel-sea Terrace, bylo mi jasné, že mám ideální příležitost sdělit mu pravdu o jeho skutečném otci. Ztratila jsem odvahu, když syn nečekaně změnil téma. Tu pravou chvíli jsem už propásla.
Smutek, způsobený úmrtím mé matky a problémy s paní Trenthamovou během Danielova pobytu v Americe mě přiměly k úvahám, že jsem promarnila jedinou šanci být k synovi upřímná. Žádala jsem Charlieho, abychom se tím jednou pro vždy přestali zabývat. Mám výborného muže. Řekl mi, že se mýlím, Daniel je už dospělý a s pravdou by se dokázal vypořádat. Připustil ale, že rozhodnutí záleží na mně a už se k tomuto tématu nevracel.
344
Když Daniel připlul z Ameriky, jela jsem ho do Southamptonu vyzvednout. Nevím, co se s ním stalo, ale měla jsem pocit, že se změnil. Už na první pohled vypadal jinak. Byl uvolněný a dokonce mě na uvítanou objal, což mě skutečně překvapilo. Cestou do Londýna mi vyprávěl o návštěvě Ameriky, kterou byl očividně nadšený. Aniž bych zabíhala do podrobností, vylíčila jsem mu, co je nového kolem naší žádosti o povolení stavby na Chelsea Terrace. Nezdálo se, že by ho to zaujalo, ale mám-li být spravedlivá, Charlie ho do chodu společnosti nezasvěcoval, protože nám oběma bylo jasné, že je předurčený pro vědeckou dráhu.
I Charlie, který nevyniká pozorovacími schopnostmi, si všiml, jak se Daiňel změnil. Byl stejně vážný a tichý, možná až taj-nůslkářský, ale choval se k nám daleko vlídněji a oba nás napadlo, že se možná na cestách seznámil s nějakou dívkou. Doufala jsem, že tomu tak skutečně je, ale Daniel se po celou dobu o nikom nezmínil. Představa, že by se oženil s Američankou, se mi docela zamlouvala. Dřív vodil dívky domů jen výjimečně a když jsme ho občas představili dceři některých z našich přátel, choval se velice plaše. Když se objevila Clarissa Wiltshirová, což bylo nyní poměrně často, protože obě dvojčata pracovala o prázdninách v naší aukční síni, snažil se co nejrychleji zmizet.
Asi měsíc po Danielově návratu z Ameriky mi Charlie sdělil, že paní Trenthamová stáhla všechny námitky proti našim záměrům spojit obě části obchodního domu nahoře průchody a střechou. Poskočila jsem radostí. Jakmile dodal, že se zřekla úmyslu stavět uprostřed Chelsea Terrace ty ohavné byty, okamžitě mě napadlo, že v tom bude nějaký háček. I Charlie připustil, že netuší, o co jí jde tentokrát. Oba jsme ale odmítli teorii Daphne, že začíná na stará kolena měknout.
O dva týdny později nám z městské rady potvrdili, že všechny protesty proti našemu projektu byly staženy a že můžeme začít stavět. Charlie čekal jen na tento signál. Ihned oznámil, že společnost nabídne akcie k prodeji.
Svolal představenstvo, aby mohla být odhlasována všechna potřebná rozhodnutí.
Pan Merrick, kterému Charlie nikdy neodpustil prodej van Gogha, radil spojit se s obchodní bankou Robert Fleming. Zároveň vyjádřil naději, že nová společnost svěří vedení účtů opět jeho bance Child a spol. Charlie by ho nejraději poslal k čertu, ale bylo mu jasné, že změna banky těsně před tak důležitou
operací by pozvedla všechna obočí v City. Představenstvo oba 1 návrhy přijalo a zároveň přijalo i Tima Newmana z banky Ro- j bert Fleming. Mladík, který představoval nový typ bankéře, I vnesl do společnosti čerstvý vítr. Brzy pochopil, že Charlie ani I já jsme nebyli naladěni s Paulem Merrickem na stejnou vlno-i vou délku.
Jak se blížilo datum vyhlášení nabídky, Charlie trávil s no-B vým bankéřem stále víc času. Tom Arnold převzal odpovědnost I za chod obchodů a dohlížel i na stavbu. Nezasahoval jen do zá- i ležitostí aukční síně, ta zůstávala mou doménou.
Několik měsíců před oznámením našich úmyslů jsem se roz- \ hodlá provést velkou aukci těsné před Charlieho vyhlášením; prodeje akcií. Byla jsem si jistá, že kolekce italských mistrů, které jsem věnovala spoustu času, bude ideálním prostředkem, j jak dát o aukční síni na Chelsea Terra~e důrazně vědět.
Francisi Lawsonovi trvalo téměř dva roky, než padesát devět obrazů shromáždil. Všechny pocházejí z období 1519 až 1768.} Náš triumf představovala Canalettova Bazilika svatého Marka, j obraz, který Daphne odkázala její teta z Cumberlandu. „Není.' zdaleka tak dobrý, jako ty dva, co má Percy v Lanarkshiru," j prohodila, „ale přesto doufám, že ho prodáte za slušnou cenu, drahoušku. Pokud ne, získají u Shoteby's nového zákazníka," | dodala s úsměvem.
Odhadli jsme jeho prodejní cenu na třicet tisíc liber. Vysvětlila jsem Daphne, že se jedná o celkem rozumnou sumu, proto-1 že rekord za Canaletta je třicet osm tisíc, za které se prodal minulý rok v Christie's.
Zatímco jsem finišovala s přípravami na aukci, Charlie a Tim Newman trávili většinu času obcházením úřadů, bank, finančních a investičních společností a vysvětlovali jim, proč by se měli snažit o podíl na největší káře na světě.
Tim překypoval optimismem a předpokládal, že až začnou chodit objednávky, bude silně převyšovat poptávka nad nabídkou. Přesto navrhl Charliemu, aby zajel do New Yorku a pokusil se získat i americké investory. Manžel si načasoval cestu tak, aby byl zpátky v Londýně několik dní před mou aukcí. Ta měla proběhnout tři týdny před veřejným vyhlášením prodeje našich akcií.
Došlo k tomu jednoho chladného květnového dopoledne. Přísahala bych, že zákaznici, která právě jednala u přepážky s jednou z nových asistentek, jsem už někde viděla. Dělalo mi starosti.
346

že dámu středního věku v poněkud obstarožním plášti, která budila dojem, že se dostala do finančních obtíží a je nucena prodat část rodinného dědictví, nedokážu zařadit.
Když odešla, zašla jsem k pultu a zeptala se Cathy, naší nové posily, kdo to byl.
„Nějaká paní Bernettová," odpověděla mi dívka. Jméno mi nijak nepomohlo, tak jsem se zeptala, co chtěla.
Cathy mi podala malý olej Panny Marie s Jezulátkcm. „Ta dáma se ptala, jestli bychom ho mohli ještě zařadit do italské kolekce. O původu obrazu neměla tušení a musím přiznat, že při pohledu na ni Vně napadlo, jestli není kradený. Chtěla jsem se poradit s panem Lawsonem."
Prohlížela jsem obrázek a najednou jsem si uvědomila, že jej přinesla Charlieho nejmladší sestra.
„Nechtě to na mně."
.Jistě, lady Trumperová."
Vyjela jsem výtahem do nejvyššího patra a prošla kolem Jes-sicy Allenové rovnou do Charlieho kanceláře. Podala jsem mu obraz a stručně ho informovala, jak jsem k němu přišla.
Odsunul papíry na stole k jedné straně, položil obraz před sebe a mlčky si jej prohlížel.
„No, jedno je jisté," pronesl nakonec. „Od Kitty se nic o tom, kde ho získala, nedozvíme, jinak by s ním totiž přišla přímo za
mnou."
„Co mám tedy dělat?'
„Zařaď ho do prodeje. Výdělek máš jistý, protože nikdo za něj nenabídne víc než já."
„Ale jestli ji jde jen o peníze, mohli bychom se s ní dohodnout."
„Kdyby jí šlo jen o peníze, stála by teď tady. Ne, nic sejí nezamlouvá víc než představa, jak před ni škemrám na kolenou."
„Ale co když ten obraz ukradla?"
„Odkud? A i kdyby tomu tak bylo, můžeš přece v katalogu uvést původního majitele. Nakonec, policie má jistě k dispozici všechny podrobnosti krádeže."
„Co když jí ho dal Guy?"
„Guy," připomněl mi Charlie,, je po smrti."
Nadchlo mě, kolik pozornosti začíná nadcházející aukci věnovat tisk a veřejnost. Dalším dobrým znamením byla skutečnost, že v týdnu před prodejem si přišlo vystavené obrazy prohlédnout i několik významných kritiků a sběratelů.
347
Články o Charliem a o mně se začaly objevovat nejdřív ve fi nančních rubrikách, ale později se rozšířily i na další stránk Titulek Triumf Trumperových, který zvolily jedny noviny, n~ nechával chladnou, ale Tim Newman mi vysvětlil, že publici' je při snaze získat peníze velice užitečná. Čím víc jsme se obj vovali na předních stranách novin a časopisů, tím pevněji b náš mladý spolupracovník přesvědčený, že i náš vstup na tr s akciemi bude úspěšný.
Francis Lawson se svou novou asistentkou Cathy Rossovou! pracovali několik týdnů na katalogu. Pečlivě vystopovali histafl rii každého z obrazů, jeho předešlé majitele a galerie a výstavy, na kterých byl vystavován předtím, než nám byl nabídnut k pr ději. Překvapilo nás, že víc než obrazy samotné zaujal veřejno právě katalog. Jako vůbec první reprodukoval všechny obraz v barvách. Jeho výroba byla pořádně drahá, ale pro velký záje jsme museli dvakrát objednat dotisk. Veškeré výtisky jsme pro dali i přes poměrně vysokou cenu pět šilinků, takže náklady se; nám plně vrátily. Na zasedání představenstva jsem mohla infor-'; movat. že po druhém dotisku jsme zaznamenali dokonce menší zisk. „Možná bys měla zavřít galerii a založit nakladatelství,"] komentoval mou informaci Charlie.
Do aukční síně se pohodlně vešlo dvě stě dvacet lidí. V minulosti se nám ji ještě nikdy nepodařilo zaplnit, ale teď, kdjfy poštou přicházely stále nové objednávky na lístky, jsme museli začít rozlišovat skutečné zájemce od pouhých diváků.
I přes pečlivý výběr a škrty jsme zjistili, že zbývá stále ještě téměř tři sta vážných zájemnců. Bylo mezi nimi i několik novinářů, ale hlavní nápor nastal, když volali z rozhlasu, jestli by mohli aukci přenášet.
Charlie se vrátil dva dny před aukcí z Ameriky a v krátkých chvilkách, které jsme pro sebe získali, mi sdělil, že jeho cesta byla uspokojivá. Dodal, že na aukci doprovodí Daphne. „O významné klienty je nutné se starat." Neodvážila jsem se mu říct, že jsem mu zapomněla zajistit místo. Naštěstí se Simonu Matt-hewsovi, který byl nyní mým zástupcem, podařilo přidat na okraj sedmé řady několik židlí. Modlili jsme se, aby se tu neobjevil nikdo od hasičů.
Rozhodli jsme se aukci zahájit v úterý ve tři hodiny odpoledne. Tim Newman nám poradil, že načasování je důležité, pokud chceme, aby se o nás následující den objevily komentáře v novinách.
Noc před aukcí jsme byli skoro všichni na nohou. Snímali jsme obrazy ze stěn a připravovali je v potřebném pořadí na
348
prodej. Zkontrolovali jsme osvětlení místa, kde budou obrazy předváděny a nakonec jsme co nejvíc srazili židle k sobě. Posunutím stupínku, ze kterého bude Simon zítra dražit, o necelý metr dozadu, jsme získali prostor na přidání další řady. Ubylo tak místa pro pomocníky, kteří postávali během prodeje poblíž dražitele a sledovali, kdo zůstává ve hře. Ale vyřešili jsme tím
čtrnáct jiných problémů.
Ráno v den aukce jsme provedli generální zkoušku. Zřízenci nosili jednotlivé obrazy na stojan podle čísla, které Simon vyvolal. Po poklepnutí kladívkem požádal o další. Když se na stojanu ocitl Canaletto, obraz se ukázal v celé své kráse a řemeslné dokonalosti, kvůli které byl malíř tak ceněný. Musela jsem se usmát, když jej vzápětí nahradil Charlieho obrázek Panny Marie s Jezulátkem. Cathy Rossové se přes veškerou snahu nepodařilo zjistit původ obrazu, takže jsme ho jen zasadili do nového rámu a v katalogu jsme uvedli, že pochází ze šestnáctého století. Poznamenala jsem si předpokládanou cenu dvě stě gui-neí, i když mi bylo jasné, že Charlie je rozhodnut za něj dát jakoukoli částku. Pořád jsem se nedokázala zbavit obav, jak se k obrazu Kitty dostala, ale Charlie mi několikrát řekl, abych se tím přestala trápit. Přemýšlel o důležitějších věcech, než jak jeho sestra přišla k dárku od Tommyho.
Odpoledne v den aukce seděli někteří hosté na svých místech už ve čtvrt na tři. Zahlédla jsem několik sběratelů a majitelů galerií, kteří nečekali takový nával a museli postávat v zadní části
sálu.
Ve tři čtvrtě na tři zbývalo volných už jen několik sedadel, takže opozdilci s*, na svá místa museli prodírat davem podél stěn. Někteří dokonce seděli na bobku v prostřední uličce. Za pět minut tři vešla triumfálně Daphne. Na sobě měla skvěle ušitý kostým z tmavomodrého kašmíru, který jsem minulý měsíc zahlédla v magazínu Vogue. Krok za ní šel Charlie, ale připadal mi unavený. Usadili sě na kraji sedmé řady. Charlie vysvětlil, že k tomu má sentimentálni důvody. Daphne působila velice sebejistě, zatímco on se neklidně vrtěl.
Přesně ve tři hodiny jsem zaujala místo vedle stupínku, zatímco Simon vystoupal po několika schůdcích nahoru a chvíli se mlčky rozhlížel, aby zjistil, kde sedí nejvážnější zájemci. Polom několikrát poklepl kladívkem.
„Dobrý den, dámy a pánové," zahájil. „Vítejte v aukční síni Trumpeťs." Když požádal o první položku, sálem se ozvalo za-
349
šumění. Raději jsem se ujistila pohledem do katalogu, ačkolí[ jsem měla pocit, že znám podrobnosti o všech položkách na-*| zpameť. Jednalo se obraz svatého Františka z Assisi od Giovan-J niho Battisty Crcspiho z roku 1617. Měla jsem u něj ve svých poznámkách kód QIHH, takže když ho Simon přiklepl za dvaf tisíce dvě stě, bylo to o sedm set víc, než jsem očekávala. Ulevi-«J lo se mi, že začátek se vydařil.
Z devětapadesáti nabízených položek byl Canaletto zařazen jako třicátý sedmý. Chtěla jsem, aby se objevil na stojanu v příhodné atmosféře napětí, kdy ještě nikoho z hostů nenapadne! odejít. První hodina přinesla čtyřicet sedm tisíc liber navíc, a to| ještě nedošlo na náš trumf. Když se přes metr Široké plátno objevilo na stojanu, přihlížející, kteří viděli skvostné dílo poprvé,! obdivně vydechli.
„Obraz Bazilika svatého Marka od Canaletta," oznámil Si-j mon, „pochází z roku 1741" -jeho hlas zněl, jako bychom dobných pláten měli ve skladišti ještě deset. „O toto dílo bý projeven značný zájem a vyvolávací cena je deset tisíc liber. Přelétl očima nabitý sál a já začala hledat, odkud se objeví prv ní nabídka.
„Patnáct tisíc," oznámil Simon při pohledu na představíte italské vlády sedícího v páté řadě.
„Dvacet lišíc liber zezadu," oznámil Simon vzápětí. Věděl jsem,  že nabídka  pochází od  zástupce Mellonovy  sbírk* Vždycky sedával v předposlední řadě a zájem pokračovat dáv-najevo na rtu přilepenou cigaretou. „Dvacet pět tisíc," obrátil se Simon k zástupci italské vlády. „Třicet tisíc." Cigareta stále dýmala, Mellon zůstává ve hře. „Třicet pět tisíc." Všimla jsem si, že do souboje se zapojil, další zájemce, sedící ve čtvrté řadě. Byl to pan Randall, ředitel' Wildensteinovy galerie na Bond Street.
„Čtyřicet tisíc," oznámil Simon po dalším oblaku dýmu ze zadních řad. Už jsme se ocitli nad sumou, na které jsme se domluvily s Daphne, ačkoli na sobě nedávala nic znát.
„Rozumím dobře? Padesát tisíc?" ujistil se Simon. Tohle byla zatím nejvyšší suma, o jakou u nás šlo. Všimla jsem si, že se Šimonovi chvěje ruka.
„Padesát tisíc," zopakoval poněkud nervózně, když nový zájemce z přední řady, kterého jsem neznala, zuřivě přikyvoval. Cigareta znovu zadýmala. „Padesát pět tisíc." „Šedesát tisíc." Simon se vrátil pohledem k neznámému zájemci, který dal přikývnutím najevo, Že pokračuje.
350
„Šedesát pět tisíc." Zástupce Mellona stále kouřil, ale když se Simon obrátil na neznámého člověka vpředu, dostalo se mu důrazného zavrtění hlavou.
„Šedesát pět tisíc zezadu. Šedesát pět tisíc, nabídne někdo víc?" Simon se ještě jednou zadíval do předních řad. „V tom případě nabízím Canaletta za šedesát pět tisíc, šedesát pět tisíc podruhé, prodáno za šedesát pět tisíc liber." Konečné klepnutí se ozvalo za necelé dvě minuty po první nabídce. Za spontánního potlesku přihlížejících jsem si zapsala do svého katalogu do kroužku ZIHHH - něco takového jsem tu ještě nezažila.
V místnosti se rozproudil hovor. Simon se ke mně otočil a zašeptal: „Omlouvám se za tu chybu, Bečky." Až v tu chvíli mi došlo, že důvodem skoku ze čtyřiceti tisíc rovnou na padesát nebylo nic jiného než nervozita licitátora.
Začala jsem si představovat titulky v zítřejších novinách: Rekordní částka za Canaletta v aukční síni Trumpeťs. Charlie bude spokojený.
„Charliehq obrázek se asi za tolik neprodá," prohodil s úsměvem, když Canaletta vystřídala na stojanu Panna Marie s Jezulátkem. Hned se otočil zpátky do sálu.
„Klid, prosím," začal. „Následuje položka číslo třicet osm, obraz z Bronzinovy dílny." Rozhlédl se po sále. „Vyvolávací cena je sto padesát," na chvíli se odmlčel, „liber. Dá někdo sto sedmdesát pět?" Daphne zvedla ruku. Usoudila jsem, že zastupuje Charlieho. „Sto sedmdesát pět, dočkáme se dvou set?" Simon se zvědavě rozhlížel, ale žádnou odezvu nezaznamenal. „V tom případě sto sedmdesát pět poprvé, podruhé, potřetí a..."
Ale než Simon stačil klepnout potřetí, zvedl se vzadu jakýsi podsaditý prcíedivělý člověk s hnědým knírem v tvídovém saku, kostkované košili a žluté kravatě a vykřikl: „Ten obraz není z Bronzinovy školy, je to Bronzinův originál, ukradený během první světové války v kostele svatého Augustina nedaleko Re-ims."
Rozpoutala se vřava. Lidé se nejdřív otočili k muži ve žluté kravatě, potom zpátky k obrazu. Simon několikrát bouchl kladívkem, ale situaci zvládnout nedokázal. Novináři si začali zběsile psát poznámky. Sklouzla jsem pohledem k Charliemu a Daphne. Měli skloněné hlavy, ale viděla jsem, že bouřlivě debatují.
Jakmile opadlo prvotní vzrušení, pozornost všech se upřela k muži, který s tak vážným prohlášením vystoupil. Stál na svém místě.
351
„Určitě se mýlíte, pane," namítl rozhodně Simon. „Ujišťuji vás, že galerie ten obraz dobře zná už řadu let."
„Já vás mohu ujistit, pane," odpověděl neznámý, „že ten obraz je skutečně originál a ačkoli nemám v úmyslu označit předešlého majitele za zloděje, mohu dokázat, že ten obraz je kradený." Několik přihlížejících začalo listovat v katalogu, aby zjistili jméno posledního vlastníka. Velkými písmeny tam bylo uvedeno: Ze soukromé sbírky sira Charlese Trumpera.
Nastal ještě větší zmatek, ale muž stál nepohnutě. Naklonila jsem se k Šimonovi a zatahala ho za nohavici. Naklonil se dolů a já mu zašeptala své rozhodnutí. Několikrát poklepl kladívkem, až se přítomní nakonec ztišili. Podívala jsem se směrem k Charliemu. Byl bílý jako stěna, a Daphne, která vypadala klidně a vyrovnaně, ho držela za ruku. Ačkoli jsem byla pře-J svědčená, že se ta záhada brzy vysvětlí, cítila jsem se podivné osaměle. Když se Šimonovi nakonec podařilo zjednat klid, oznámil: „Bylo mi sděleno, že tato položka bude z dražby stažena."
„Položka číslo třicet devět," pokračoval, zatímco muž v hnědém tvídovém saku spěšně opustil sál, pronásledován několika novináři.
Žádný ze zbývajících jedenadvaceti obrazů už nedosáhl předpokládané ceny. Když Simon odklepl poslední prodej, bylo mi jasné, že jsme sice zlomili rekord v prodeji italských mistrů, ale noviny budou zítra psát o něčem jiném. Pohlédla jsem na Charlieho, který se ze všech sil snažil tvářit klidně. Instinktívně| jsem se podívala k místu, kde seděl neznámý muž. Sál se začal vyprazdňovat. Všimla jsem"si. Že přímo za mužem v hnědém) saku seděla vzpřímeně starší dáma a rukama se opírala o ruko-1 jeř deštníku. Dívala se přímo na mě.
Když si byla paní Trenthamová jistá, že jsem ji nepřehlédla, pomalu se zvedla a zvolna se vydala k východu.                      í
Následující den měly noviny žně. Přestože jsme s Charliemj žádné prohlášení nevydali, naše fotografie se objevily na titulních stranách všech deníků, s výjimkou The Times, vedle malého obrazu Panny Marie s Jezulátkem. O Canalettovi se v prvních deseti odstavcích žádného z článků neobjevila ani zmínka, natož pak fotografie obrazu.
Muž, který vznesl obvinění, beze stopy zmizel, takže celá nepříjemná epizoda mohla tiše upadnout v zapomnění, ale Freddie Barker, dopisovatel deníku Daily Telegraph objevil, že
352
monsignor Pierre Guichot, biskup z Reims, býval duchovním v kostele, zekterého byl obraz údajně zcizen. Pan biskup souhlasil, že mu poskytne rozhovor. V něm Bakerovi potvrdil, že obraz skutečně během první světové války záhadně zmizel a on sám krádež oznámil organizaci, která se na základě ženevských konvencí zabývala vyhledáváním ztracených uměleckých děl a jejich vracením právoplatným majitelům. Biskup uvedl, že by obraz samozřejmě poznal, kdyby ho znovu uviděl - podle barev, tahů štětce, rysů tváře Panny Marie a dalších znaků. Bronzinova geniální kompozice se mu nevytratí z mysli až do konce života. Barker duchovního citoval slovo za slovem.
Když rozhovor vyšel, zavolal mi do kanceláře redaktor Tele-graphu a informoval mě, že jeho noviny mají v úmyslu pozvat biskupa na své náklady do Anglie, aby si mohl obraz v klidu prohlédnout a stanovit jeho původ. Naši právníci nás upozornili, že by nebylo moudré bránit biskupovi v prohlídce. Veřejnost by takový krok chápala jako jasný signál, že něco tajíme. Charlie bez váhání souhlasil a dodal: „Jen ať se na ten obraz klidně podívá. Jsem si jistý, že Tommy tenkrát neodnesl z toho kostela nic kromě německé helmy."
Následující den nás Tím Newman ve své kanceláři upozornil, že kdyby biskup obraz identifikoval jako Bronzinův originál, museli bychom prodej akcií minimálně o rok odložit. A aukční síň by se z takového skandálu nemusela vzpamatovat už nikdy.
Následující čtvrtek přiletěl biskup do Londýna. Vítaly ho zástupy fotoreportérů, jejichž blesky provázely duchovního až do Westminsteru, kde na něho čekal arcibiskup.
Biskup souhlasil, že ještě tentýž den ve Čtyři odpoledne navštíví galerii. Náhodný chodec by si mohl myslet, že ten den se na Chelsea Terrace objeví sám Frank Sinatra. Na chodníku se shromáždil dav lidí a zvědavě očekával příjezd duchovního.
Cekala jsem na biskupa u vchodu do galerie. Přivítala jsem ho a představila mu Charlieho. Můj muž se sklonil a políbil mu prsten. Myslím, že biskupa zaskočilo, že Charlie je římský katolík. Nervózně jsem se na hosta usmívala. Biskup byl nezvykle zarudlý - myslím, že důvodem nebylo slunce, ale víno. Proplouval v dlouhém purpurovém rouchu vedle Cathy chodbou k mé kanceláři, kde na něj čekal obraz. Novinář Barker se představil Šimonovi, jako by jednal s někým z podsvětí. Když se s ním Simon snažil navázat rozhovor, ani se nenamáhal tvářit zdvořile.
Biskup v mé kanceláři přijal nabízený šálek kávy. Připravila jsem obraz na stojan. Předtím jsem ho na Charlieho přání ne-
353
chala zasadit do původního černého rámu. Všichni jsme mlčky seděli kolem stolu a duchovní si prohlížel Pannu Marii. „Vous permettez?" zeptal se a natáhl ruce. .Jistě," souhlasila jsem a podala mu malý olej. Sledovala jsem napjatě jeho oči, když obraz držel před sebou. Zdálo se, že se stejným zájmem si prohlíží i Charlieho. Toho jsem ještě nikdy neviděla tak nervózního. Biskup pohlédl i na Barkera, kterému se v pohledu zračila pro změnu naděje. Potom se vrátil k obrazu, usmál se a vypadal, jako by mu Panna Marie učarovala.
„Tak co?" zeptal se reportér netrpělivě. „Nádherné. Velká inspirace pro ty, kdo nevěří." Barker se usmál a jeho slova si poznamenal. „Víte," dodal kněz, „při pohledu na ten obraz se mi vrací spousta vzpomínek," Na chvíli se odmlčel a já měla pocit, Že se mi na těch několik vteřin zastavilo srdce. „Nicméně vám musím říci, pane Barkere, že tohle není originál. Jde o pouhou kopii madony, kterou jsem si tolikrát prohlížel." Reportér přestal psát. „Jenom kopie?" „Ano, je le regrette. Ale je to vynikající kopie. Řekl bych, že ji maloval některý z mladých žáků velkého mistra. Nicméně1 pouze kopie."
Barker nedokázal zakrýt zklamání. Odložil blok na stůl a rozhlížel se, jako by chtěl protestovat.
Biskup vstal a uklonil se. „Je mi líto, že jste se dostala do tak nepříjemné situace, lady Trumperová."
Vstala jsem také a doprovodila ho ke dveřím, kde už na něho čekali shromáždění novináři. Všichni se ztišili a čekali, coj oznámí. Chvíli jsem měla pocit, že ci tu chvíli vychutnává.
„Je to originál, pane biskupe?" nevydržel nakonec jeden z re-, portérů.
Duchovní se nevinně usmál. „Jde skutečně o portrét blahoslavené bohorodičky, ale tento kus je pouze kopie, která nemá žádný velký význam." Po svém prohlášení nastoupil bez dalšího vysvětlování do auta a odjel.
„To je úleva," vydechla jsem, když auto zmizelo z dohledu. Rozhlížela jsem se po Charliem, ale nikde jsem ho neviděla. Vrátila jsem se zpátky do své kanceláře. Charlie tam stál s obrázkem v ruce. Zavřela jsem za sebou dveře, aby nás nikdo nerušil.
„To je úleva," zopakovala jsem. „Teď se může všechno vrátit do normálních kolejí."
354
„Určitě je ti jasné, že tohle je Bronzino," pronesl Charlie a díval se mi přímo do očí.
„Neblázni," namítla jsem. „Vždyť biskup..."
„Copak sis nevšimla, jak ji držel?" zeptal se. „Na padělku by tak nevisel pohledem. Viděl jsem mu na očích, jak se rozhodoval."
„O čem?"
„Jestli má kvůli své milované Panně Marii zničit několika lidem život."
„Takže my jsme měli mistrovský originál a vůbec jsme to netušili?"
„Vypadá to tak. Ale pořád mi není jasné, kdo ten obraz vzal
z kostela."
„Guy jistě ne..."
„Proč ne, vždyť by dokázal odhadnout jeho hodnotu daleko
lépe než Tommy."
,Ale jak by Guy zjistil, kde obraz je a jak je cenný?"
„Možná se o něm zmínila Daphne."
„Ale to pořád nevysvětluje jak by zjistil, že se jedná o originál."
„Souhlasím. Myslím, že to vůbec netušil. V tom obraze viděl
jen způsob, jak mě zničit."
, Ale jak je možné..."
„Paní Trenthamová na to měla několik let."
„Ale jak do toho, proboha, zapadá Kitty?"
„To byl jen takový žertík, nic víc. Paní Trenthamová nás chtěla trochu vyvést z míry."
„Kam až je ta ženská ochotná zajít, aby nás zničila?"
„Obávám se, že kamkoli. Jedno je jisté; až zjistí, že její plán opět selhal, nebude spokojená."
Klesla jsem do křesla vedle svého muže. „Co budeme dělat?"
Charlie svíral obraz, jako by hrozilo, že mu ho někdo vezme.
„Zbývá nám jediné."
Večer jsme se rozjeli do arcibiskupského sídla. Zaparkovala jsem u vjezdu pro zásobování. „To se hodí," poznamenal Charlie a tiše zaklepal na dubové dveře. Otevřel nám nějaký kněz a beze slova nás vedl do místnosti, kde arcibiskup s biskupem vychutnávali sklenku vína.
„Sir a lady Trumperovi," oznámil.
„Vítejte, děti," pozdravil arcibiskup a šel nás přivítat. „To je ale překvapení," dodal, když Charlie políbil jeho prsten. „Co vás ke mně přivádí?"
355
„Máme malý dárek pro pana biskupa," řekla jsem a podaia Jeho milosti balíček. Biskupovi se objevil na tváři stejný úsměvj jako když prohlásil obraz za kopii. Balíček rozbaloval pomalu, jako dítě, které dostalo nějaké překvapení a ví, že nemá narozeniny. Chvíli podržel malý skvost v rukou a pak jej podal arcibiskupovi.
„Opravdu skvělý," prohlížel si arcibiskup obraz a za chvíli ho vrátil biskupovi. „Kam si ho pověsíte?"
,.Nad kříž v kapli svatého Augustina. To bude to pravé místo," odpověděl biskup. „A časem jej možná někdo daleko vzdělanější prohlásí za originál." Vzhlédl a Šibalsky se usmál.
Arcibiskup se ke mně otočil a zeptal se, jestli bychom s nimi nechtěli povečeřet.
Poděkovala jsem mu za laskavou nabídku a vymýšlela výt* mluvy, že už máme něco domluvené. Popřáli jsme oběma dob-1 rou noc a vytratili se stejnou cestou, jakou jsme přišli.
Když se za námi zavíraly dveře, zaslechla jsem arcibiskupa říkat: „Vyhrál jsi sázku, Pierre."
>;
36. KAPITOLA
Dvacet tisíc liber?" zopakovala Bečky, když se zastavila před číslem 141. „Vy si děláte legraci."
„Ne, to je cena, kterou požaduje agent," namítl Tom Newman.
,Ale ten obchod nestojí za víc než tři tisíce liber," pronesl Charlie s pohledem upřeným na jediný obchod v celém bloku, který mu stále ještě nepatřil. „Každopádně jsem s panem Sneddlesem podepsal dohodu, že až..."
„Ale ta se netýkala knih," upřesnil bankéř.
„Ale my o knihy nestojíme," namítla Bečky a všimla si, že ve vstupu do obchodu jim brání silný řetěz a zámek.
„V tom případě nemůžete dostat ani obchod, protože vaše dohoda s panem Sneddlesem nabyde účinnosti až ve chvíli, kdy bude prodaná poslední kniha."
„Jakou mají ty knihy skutečnou cenu?" zeptala se Bečky.
„Pan Sneddles vyznačil tužkou cenu v každém jednotlivém výtisku," vysvětloval Tim Newman. „Jeho kolega doktor Hal-combe tvrdí, že celková cena je kolem pěti tisíc, kromě..."
„Tak to kupte," souhlasil Charlie., Jak znám Sneddlese, určitě je podhodnotil. Bečky může celou sbírku později vydražit. Tím pádem proděláme nanejvýš tisícovku."
„Výjimkou je ale první vydání Blakeových Zpěvů nevinnosti," dokončil původní myšlenku Newman. „To je v Sneddlesové seznamu oceněno na patnáct tisíc."
„Patnáct tisíc liber ve chvíli, kdy převracím dvakrát každou penci? Kdo si myslí...?"
„Někdo, kdo dobře ví, že bez antikvariátu nemůžete začít stavět svůj obchodní dům," navrhl Newman.
„Ale jak mohla... ?"
„Protože onen Blake byl původně zakoupený v antikvariátu Heywood Hill na Curzon Street za čtyři libry a deset pencí. Myslím, že polovinu záhady vysvětluje věnování."
„Typuju paní Ethel Trenthamovou," ozval se Charlie.
„Nikoli, ale nejste daleko. Přesné věnování, pokud si dobře vzpomínám, zní: Od milujícího vnuka, Guy, 9. července 1917."
Charlie i Bečky na Tíma Newmana chvíli překvapeně zírali, až se Charlie nakonec zeptal: „Proč jen polovinu záhady?"
357
„Myslím, že ta dáma potřebuje peníze," odpověděl bankéř. „Na co?" zeptala se Bečky nedůvěřivě. „Aby mohla koupit víc akcií vaší společnosti."
19. července 1948, dva dny po odjezdu biskupa z Reims, po-1 skytlo představenstvo společnosti tisku oficiální nabídku prode-|' je akcií. Zároveň se v The Times a Financial Times objevily ce-| lostránkové inzeráty. Charlie a Bečky mohli jen sedět a čekat na| reakci veřejnosti. Během tří dnů po oznámení už poptávka pře-| vyšovala nabídku a po týdnu bankéři zaznamenávali dvojnásob-1 ný zájem, než jaký mohli uspokojit. Když nakonec Charlie] a Tim Newrnan všechny nabídky sečetli, zbýval jim jediný pro-1 blém - jak akcie rozdělit. Dohodli se, že přednost budou mít in-j stituce požadující větší podíl. Představenstvo se tak snáz dostane k většině akcii, kdyby v budoucnu nastal nějaký problém.
Tima Newmana mátla žádost od banky Hambros, která bez jakéhokoli vysvětlení požadovala sto tisíc akcií, což by jim poskytlo kontrolu nad deseti procenty majetku společnosti. Nicméně Tim nakonec představenstvu poradil, aby jejich požadavku vyhověli a nabídli jim místo ve správní radě. Charlie souhlasil, ale měl podmínku, aby banka potvrdila, že nejedná] jménem paní Trenthamové nebo jejích příbuzných. Dvě instituce - pojišťovna Prudential, která s Trumperovými spolupracova- | la už od začátku a firma United States, která, jak Bečky zjistila, patřila do rodinného trustu Fieldových - požádaly o pět procent. Charlie jejich požadavku vyhověl a zbývající akcie rozdělili mezi tisíc sedm set drobných investorů. Sto akcií, minimální} poskytované   množství,   zakoupil   dokonce  jeden   penzista J z Chelsea. Pan Symonds Charliemu zavolal, aby mu připomněl, j že patřil k stálým zákazníkům v jejich prvním obchodě.
Po rozdělení akcií Tim Newrnan navrhl, aby Charlie uvážil, koho přizvat do představenstva. Banka Hambros jmenovala pana Baverstocka, spolumajitele advokátní kanceláře Baverstock, Dickens a Cobb, kterého Charlie přijal bez jediného dotazu. Bečky navrhla, aby přijali také Simona Matthewse, který v době její nepřítomnosti řídil galerii a aukční síň. Charlie souhlasil, takže představenstvo nyní čítalo devět lidí.
Byla to Daphne, kdo Bečky upozornil, že dům číslo 17 na Eaton Square je na prodej. Charliemu stačilo vidět osmnácti-pokojový dům jednou a bylo mu jasné, že to je místo, kde touží strávit zbytek života. Vůbec mu nepřišlo na mysl, že někdo bude muset dohlížet na stěhování, když on se věnuje svému
358
projektu. Bečky by se mohla bouřit, ale zamilovala se do domu také.
O několik měsíců později pořádala Bečky v novém domě na Eaton Square první večírek. Na večeři, podávanou v pěti místnostech, bylo pozváno téměř sto hostů.
Daphne přijela pozdě, protože ji na cestě ze Sloane Square zdržela dopravní zácpa. Plukovník bez námitek na chvíli opustil ostrov, Daniel přijel z Cambridge s Marjorií Carpenterovou a Simon Matthews se k Beckyinu překvapení dostavil s Cathy Rossovou.
Po večeři pronesla Daphne krátkou řeč a darovala Charliemu stříbrnou kazetu na cigarety ve tvaru spojených věží. Bečky usoudila. Že dárek udělal jejímu muži radost, protože po odchodu posledního hosta si jej odnesl do ložnice a položil na noční stolek.
Zalezl si do postele a kochal se pohledem na novou hračku. Bečky se právě vynořila z koupelny.
„Neuvažoval jsi o tom, nabídnout Percymu místo ředitele?" zeptala se, když si lehla. Charlie na ni vrhl skeptický pohled.
„Akcionáři by možná ocenili, kdyby se na firemním papíře objevil titul markýz. Působilo by to solidně a důvěryhodně."
„Ty jsi neskutečný snob, Rebeko Salmonová. Bylas jím vždycky a zřejmě se toho už nezbavíš."
„Když jsem ti před pětadvaceti lety navrhla jako prvního předsedu plukovníka, nic podobného jsi neříkal."
„To je pravda," souhlasil. „Ale tenkrát jsem nemyslel, že to přijme. V každém případě, kdybych už musel jmenovat někoho mimo rodinu, tak bych byl pro Daphne. Tím získáme jméno, titul a zároveň zdroj zdravého rozumu." „To mě nenapadlo."
Když Bečky navrhla Daphne, aby se stala generální ředitelkou společnosti, markýza nadšeně a bez váhání přijala. K všeobecnému překvapení se svým novým povinnostem věnovala s nadšením a neutuchající energií. Účastnila se všech schůzí představenstva, pečlivě pročítala všechny materiály a pokud někdy měla pocit, že Charlie neprobral téma úplně nebo že se snaží něco obejít, nedala mu pokoj tak dlouho, dokud jasně nevysvětlil, co má v úmyslu.
„Jste stále přesvědčen, pane předsedo, že dokážete obchodní dům postavit podle původního rozpočtu?" útočila následující dva roky.
359
„Nejsem si jistý, jestli jmenování Daphne generální ředitelkou byl dobrý nápad," budral Charlie pojedná bouřlivé schůzi, aakdy mu markýza nedala pokoj, dokud nebyla zcela spokojená.
„Mě z toho vinit nemůžeš," namítla Bečky. ,Já bych se kli ně spokojila s Percym, ale jsem snob."
Téměř dva roky zabraly architektům plány na dvě věže obchod ního domu Trumper's, spojené průchody a pěti patry kanceláří nad prázdným pozemkem paní Trenthamové. Situaci nezjednodušil ani Charlieho požadavek, aby se ve všech obchodech prodávalo, jako by se kolem nic nedělo. Skutečnost, že za dobu | přestavby ztratila Trumperova společnost pouze devatenáct procent ročního obratu, připadala všem neuvěřitelná.
Charlie dohlížel osobně na všechno od rozmístění sto osm- [ nácti oddělení až po barvu dvaceti sedmi akrů koberců, od I rychlosti dvanácti výtahů po sílu sta tisíce žárovek, od aranžo-vání devadesáti šesti výloh po oblečení pro sedm set zamést-'} nanců, z nichž každý bude mít na klopě malou stříbrnou káru.
Když si Charlie ujasnil, jak velkou prodejní plochu bude po- ' třebovat a kolik místa zaberou podzemní garáže pro auta zákaz- J níků, náklady začaly výrazně překračovat původní rozpočet, [ Nakonec se ale dodavatelům podařilo do 1. září 1949 stavbu ] dokončit. Hlavní zásluhu na tom měla Charlieho přítomnost na ( staveništi od půl páté ráno téměř do půlnoci.
18. října 1949 markýza z Wiltshiru v doprovodu svého manžela obchodní dům slavnostně otevřela.
Jakmile prohlásila budovu za otevřenou, tisícovka hostů po- j zvedla číše. Shromáždění návštěvníci se potom ze všech sil sna- j žili projíst a propít zisk společnosti za první rok. Ale Charlie to j nevnímal. Štastně pobíhal z poschodí do poschodí a kontrolo- j val, jestli je všechno skutečně podle jeho představ a dohlížel, J aby bylo dobře postaráno o důležité hosty.
Přátelé, příbuzní, akcionáři, kupující, prodejci, novináři, příživníci, nezvaní hosté a dokonce i zákazníci oslavovali v každém patře. V jednu hodinu byla Bečky už tak unavená, že se rozhodla najít manžela a přemluvit ho, aby šli domů. V oddělení kuchyní našla syna, jak si prohlíží lednici, která by byla do jeho pokoje v Trinity příliš velká. Sdělil matce, že viděl otce před půlhodinou odcházet z budovy.
„Odcházet z budovy?" ujišťovala se překvapeně. „Přece by neodešel beze mě?" Sjela výtahem k hlavnímu vchodu. Dveřník jí s úklonou otevřel masivní dveře na Chelsea Terrace.
360
„Neviděl jste náhodou sira Charlese?" zeptala se ho.
„Ano, lady." Ukázal na druhou stranu ulice.
Podívala se tím směrem a zahledla Charlieho sedět na jeho oblíbené lavičce. Společnost mu dělal nějaký starý muž. Živě o něčem diskutovali a dívali se na druhou stranu ulice na obchodní dům. Stařík na něco ukazoval a Charlie se usmál. Bečky se vydala k nim a plukovník vstal, aby se s ní uvítal.
„Moc rád vás vidím, moje milá," sklonil se a políbil ji na tvář. „Kdyby se toho tak dožila Elizabeth."
„Pokud tomu dobře rozumím, chce se po nás, abychom se vykoupili," pronesl Charlie. „Možná nastala pravá chvíle o věci hlasovat."
Bečky se rozhlédla kolem stolu a uvažovala, jak hlasování skončí. Představenstvo pracovalo společně od chvíle, kdy společnost nabídla akcie k veřejnému prodeji. Za celé tři měsíce to byl první problém, na kterém se nedokázali dohodnout.
Charlie seděl v čele stolu a tvářil se nezvykle popuzeně. Rozčilovalo ho, že nemůže dosáhnout svého. Po pravici seděla jeho sekretářka Jessica Allenova. Neměla právo hlasovat, jen věrně zaznamenávala veškerá jednání. Arthur Selwyn, se kterým Charlie spolupracoval na ministerstvu výživy, opustil státní službu a nahradil Torna Arnolda po jeho odchodu do důchodu jako výkonný ředitel. Ukázalo se, že Charlie vybral Tomova nástupce dobře. Selwyn byl chytrý, bystrý a byl ideálním protikladem předsedy, protože se snažil všechno rozumně a v klidu vyřešit.
Tim Newman, mladý obchodní bankéř, byl naopak společenský, přátelský a téměř vždy se postavil na Charlieho stranu. Kdykoli Šlo ale o finanční zájmy společnosti, neváhal přednést protichůdný názor. Paul Merrick, správce účtů, nebyl ani společenský, ani přátelský a neustále dával najevo naprostou oddanost bance Chilďs, jejím zájmům a investicím. Daphne málokdy hlasovala tak, jak zbytek představenstva očekával a řídila se výhradně vlastním názorem. Pan Baverstock, tichý, stárnoucí právník reprezentující deset procent akcií ve vlastnictví banky Hambros mluvil zřídka, ale když k tomu došlo, naslouchali mu všichni včetně Daphne.
Ned Denning a Bob Makins, kteří u Charlieho pracovali už téměř třicet let, se málokdy vzepřeli názorům svého šéfa, zatímco Simon Matthews se často projevoval nezávisle, což jen potvrzovalo vysoké mínění, které o něm Bečky měla hned od
361
„Stávka je to poslední, co by se nám teď hodilo," ozval se Merrick. „Právě ve chvíli, kdy se nám začíná dařit."
„Ale požadavky odborů jsou nehorázné," namítl Tim New-man. „Zvýšení o šest šilinků, čtyříačtyřicetihodinový pracovní týden, zbytek platit automaticky jako přesčasy...opakuju, je to nehorázné."
„Většina ostatních velkých obchodů na jejich požadavky přistoupila," skočil mu do řeči Merrick s výtiskem Financial Times před sebou.
„Asi by nebylo od věci hodit ručník do ringu a vzdát to," ozval se znovu Newman. „Musím ale upozornit. Že zvýšení platů by představovalo ročně dvacet tisíc liber...samozřejmě bez placených přesčasů. Dlouhodobě by tak utrpěli jedině naši akcionáři."
„Kolik dnes bere prodavač?" zeptal se pan Baverstock tiše.   ,
„Dvě stě šedesát liber ročně," odpověděl Arthur Selwyn zpaměti. „Postupně se plat zvyšuje, takže po patnácti letech může dosáhnout až čtyř set deseti liber ročně."
„Probírali jsme to už mnohokrát," vstoupil do diskuse Charlie. „Nastal Čas rozhodnout. Zůstaneme neoblomní nebo se podřídíme požadavkům odborů?"
„Možná všichni reagujeme příliš přímočaře, pane předsedo," promluvila Daphne, která zatím mlčela. „Možná není situace tak černobílá, jak se nám jeví."
„Máte nějaké jiné řešení?" nepokoušel se Charlie zakrýt svou podrážděnost.
„Možná bych měla, pane předsedo. Nejdřív uvažme, co by se stalo, kdybychom platy zvýšili. Značně se nám omezí zisk a navíc ztratíme tvář. Pokud s jejich požadavky souhlasit nebudeme, může se stát, že přijdeme o nejlepší pracovníky a pomůžeme konkurenci."                                                                   '•
„Co tedy navrhujete, lady Wiltshirová?" zeptal se Charlie. Daphne oslovoval oficiálním titulem vždycky, když s ní nesouhlasil.
„Kompromis," odpověděla klidně. „Pokud pan Selwyn usoudí, že je to v tomto stádiu možné. Byly by odbory ochotné jednat o alternativních návrzích o mzdách a délce pracovní doby předložených naším výkonným ředitelem?"
„Pokud s tím bude představenstvo souhlasit, mohu promluvit s Donem Shonem z odborového svazu," navrhl Arthur Selwyn. „Vždycky mi připadal jako slušný a férový chlap a za léta práce pro společnost prokázal firmě značnou loajalitu."
362
„Výkonný ředitel má jednat přímo s představitelem odborů?" vyštěkl Charlie. „Příště ho budete chtít přijmout rovnou do představenstva."
„V tom případě by s ním mohl pan Selwyn promluvit jen neformálně," navrhla Daphne. „Jsem si jistá, že by ho dokázal náležitě usměrnit."
„Souhlasím s lady Wiltshirovou," ozval se pan Baverstock.
„Pak navrhuji, abychom zplnomocnili pana Selwyna k jednání naším jménem," pokračovala Daphne. „Doufejme, že se mu podaří odvrátit stávku, aniž bychom byli nuceni přistoupit na všechny požadavky odborů."
„Rád se o to pokusím," souhlasil Selwyn. „Budu představenstvo informovat na další schůzi."
Bečky si znovu uvědomila, jak elegantně se Daphne a Arthu-ru Selwynovi podařilo zneškodnit časovanou bombu, kterou by Charlie s velkou radostí odpálil.
„Díky, Arthure," pronesl nakonec Charlie neochotně. „Uděláme to tak. Ještě něco?"
„Ano," yložila se do debaty Bečky. „Ráda bych vás upozornila na prodej georgiánského stříbra, který připravujeme na příští měsíc. Během příštího týdne dostanete katalog a doufám, že se všichni, kdo budou mít ten den volno, přijdou podívat."
„Jak dopadla poslední aukce starožitností?" zeptal se pan Baverstock.
Bečky, zalistovala v deskách. „Uskutečnil se prodej za dvacet čtyři tisíce sedm set liber, ze kterých společnosti připadlo sedm a půl procenta. Jen tři položky nedosáhly předpokládané ceny a ty jsme vrátili."
„Zajímá mě to hlavně proto, že moje drahá manželka koupila pohár, pocházející z majetku Karla II."
„Byla to jedna z nejlepších položek, které se dražily," podotkla Bečky.
„Moje manželka je zřejmě stejného názoru, protože za něj dala víc, než měla původně v úmyslu. Byl bych vám vděčný, kdybyste jí nový katalog neposílala."
Ostatní členové představenstva se rozesmáli.
„Někde jsem četl," ozval se Tim Newman, „že u Sotheby's se chystají zvýšit svůj podíl na deset procent."
„Já vím," vysvětlovala Bečky. „Právě proto nemůžeme podobný krok udělat ještě minimálně rok. Pokud jim chceme odlákat nejlepší zákazníky, musíme jim poskytnout výhodu."
Newman souhlasně přikývl.
363
„Nicméně," pokračovala Bečky, „když zůstaneme na sedmi a půl procentech, zisky za rok 1950 nebudou takové, jak jsem si představovala. Ale pokud k nám přejdou významní zákazníci, musíme se s tím smířit."
„Jak jde prodej?" zeptal se Paul Merrick.
„Tam žádné problémy nejsou. Když je co prodávat, zákazníci si cestu najdou. Víte, aukční síň závisí na prodejcích. Ti jsou stejně důležití jako kupci."
„Vedeš zábavné vetešnictví," prohodil s úsměvem Charlie. .Ještě má někdo něco?"
Když se nikdo neozval, Charlie poděkoval všem za účast a vstal, Čímž dal najevo, že schůze skončila.
Bečky si posbírala papíry a vydala se se Simonem zpátky do galerie.
„Máte už hotové odhady toho stříbra?" zeptala se, když naskočili do výtahu těsně předtím, než se zavřely dveře. Zmáčkla P a kabina zvolna sjížděla do přízemí.
„Ano. Dokončili jsme je včera večer. Jedná se celkem o sto třicet dva předmětů. Myslím, že bychom za ně mohli získat ko-» lem sedmi tisíc liber."
„Dnes ráno jsem viděla katalog. Zdá se, že Cathy odvedla zase prvotřídní práci. Našla jsem jen pár drobných chyb, ale ještě I bych se ráda podívala na konečné korektury, než se vrátí do tiskárny."
,Jistě," souhlasil Simon. „Řeknu jí, aby ti zanesla korektury | odpoledne do kanceláře." Dojeli do přízemí a vystoupili.
„To děvče je pro nás hotový objev," pokračovala Bečky. | „Bůh ví, co mohla dělat v tom hotelu, než přišla k nám. Bude mi chybět, až se vrátí do Austrálie."
„Povídá se, že uvažuje o trvalém pobytu v Anglii."
„To je dobrá zpráva. Myslela jsem, že chce nasbírat v Londý- .' ně zkušenosti a vrátit se do Melbourne."
„Měla to původně v plánu, ale možná ji přesvědčím, aby se j zdržela o něco déle."
Bečky by se ráda vyptala Simona na jeho vztah ke Cathy podrobněji, ale když vešli do galerie, okamžitě ji obklopili spolu- * pracovníci.
Když vyřešili několik problémů, požádala jednu z dívek u pultu, aby jí sehnala Cathy.
„Ona tu zrovna teď není, lady Trumperová," odpovědělo děvče. „Asi před hodinou jsem ji viděla odcházet."
„Nevíte, kam Šla?'
364

,Je mi líto, ale nemám ponětí."                  J
„Až se vrátí, pošlete ji za mnou do mé kanceláře. Mezitím mi, prosím, přineste korektury katalogu stříbra."
Cestou do kanceláře se Bečky ještě několikrát zastavila, aby pomohla vyřešit problémy, které se objevily během její nepřítomnosti, takže když konečně usedla za stůl, korektury už na ni čekaly. Pomalu otáčela listy a kontrolovala forografie i detailní popis. Cathy Rossová skutečně odvedla skvělou práci. Právě studovala fotografii georgiánské misky na hořčici, kterou Charlie kdysi přeplatil u Christie's, když se ozvalo zaklepání a vešla Cathy.
„Hledala jste mě?"
„Ano. Pojďte dál." Bečky si prohlížela vysokou štíhlou dívku se záplavou kudrnatých vlasů a pihovatou tváří. Vzpomněla si, že kdysi také mívala takovou postavu, ale zrcadlo v koupelně jí připomínalo, že se nezadržitelně blíží padesátka. „Chtěla jsem se jen podívat na konečnou verzi katalogu, než ho vrátíme do tiskárny."
„Omlouvám se, že jsem nebyla k zastižení, když jste se vrátila ze zasedání představenstva, ale došlo k něčemu, co mi dělalo starosti. Možná přeháním, ale myslím, že byste o tom měla vědět"
Bečky odložila brýle, položila je na stůl a se zájmem vzhlédla. „Poslouchám."
„Vzpomínáte si na toho muže, který vstal při aukci italských mistrů a způsobil tolik potíží kolem Bronzina?"
„Myslíte, že bych na něj mohla zapomenout?"
„Tak právě ten člověk byl dnes ráno v galerii."
, Jste si jistá?"
„Jsem přesvědčená, že to byl on. Podsaditý, prošedivělé vlasy, hnědý knír a pobledlý obličej. Měl dokonce tu drzost přijít znovu v tom příšerném tvídovém saku a žluté kravatě."
„Copak chtěl tentokrát?"
„Tím si nejsem jistá, ačkoli jsem ho bedlivě pozorovala. S nikým ze zaměstnanců nepromluvil, ale se zájmem si prohlížel některé stříbrné předměty, které se budou dražit, především položku číslo devatenáct."
Bečky si nasadila brýle a listovala katalogem, dokud nenašla diskutované číslo. „Čtyřdílný georgiánský čajový servis, konvice, cukřenka, cedítko a kleštičky na cukr se znakem kotvy." Dole byla vytištěna písmena AH. „Oceněno na sedmdesát liber. Souprava patří k lepším kouskům."
^™
365

„Ten chlap si to určitě myslel také," ozvala se Cathy, „prot že nejdřív každý kus dlouho studoval a potom si dělal podrobné ] poznámky. Nakonec odešel. Konvici dokonce porovnával s fotografií, kterou si přinesl." „Byla to fotografie od nás?" „Ne, vypadalo to, že má svoji."
„Věděl, že jste si ho všimla?" prohlížela si Bečky podrobně fotografii v katalogu.
„Když jste se vrátila ze schůze představenstva, nebyla jsem tu, protože jsem se rozhodla ho sledovat."
„Jste bystré děvče," pochválila ji Bečky s úsměvem. „A kdepak náš záhadný hrdina zmizel?"
„DoSel na Chester Square a hodil nějaký balíček do schránky velkého domu vpravo dole, ale dovnitř nešel."
„Číslo 19?"                                          I______________
„Přesné tak," potvrdila Cathy překvapeně. „Vy ten dům znáte?"
, Jen zvenku," odpověděla Bečky stručně. „Mohu vám ještě nějak pomoct?"        B „Ano. Dokázala byste se rozpomenout na zákazníka, který I ten servis přinesl?"
.Jistě, jednala jsem s tou paní osobně." Na chvíli se odmlce- i la a potom dodala: „Na jméno si nevzpomínám, ale byla to stár- I ší dáma a působila tak...upjatě, to je ten pravý výraz." Na chví- .1 li se zamyslela a potom pokračovala: „Říkala, že přijela až .1 z Nottinghamu. Tvrdila, že tu sadu má po matce. Nechtěla ji j prodat, ale okolnosti ji k tomu přinutily. Vzpomínám si na ni naprosto přesně." „Co říkal pan Fellowes, když jste mu sadu ukázala?"            ff
„Že to stříbro patří k nejhezčím exemplářům té doby, jaké vi- f děl jít do aukce. Téměř všechny kousky vypadají jako nové. Tvrdil, že se sada prodá za dobrou cenu, to je nakonec vidět i podle jeho odhadu."
„Nejlepší bude zavolat policii," usoudila Bečky. „Nebudeme čekat, až ten záhadný člověk zase vstane a prohlásí, že i stříbrná sada je kradená."
Zvedla sluchátko a požádala o spojení se Scotland Yardem. Za chvíli už hovořila s inspektorem Deakinsem z kriminálky. Vyslechl podrobné líčení toho, co se dopoledne udalo a souhlasil, že se během odpoledne v galerii zastaví.
Přišel okolo třetí hodiny v doprovodu mladého seržanta. Bečky je odvedla rovnou k vedoucímu oddělení. Peter Fellowes
366
ukázal na škrábanec na stříbrném tácku. Bečky se zamračila. Nechal práce a přešel ke stolku, na kterém už stála připravená čtyřdílná čajová souprava.
„Krásná," sklonil se inspektor nad stolek a zkoumal značku. „Odhadoval bych to na Birmingham někdy kolem roku 1820." Bečky povytáhla obočí.
,Je to můj koníček," vysvětloval inspektor. „Nejspíš proto vždycky skončím u podobných případů." Vytáhl z aktovky desky s několika fotografiemi a detailními popisy stříbrných předmětů, které se ztratily v oblasti Londýna. O hodinu později mu nezbývalo mcž souhlasit s Fellowesem - žádný z popisů georgi-ánské sadě neodpovídal.
„No, žádné další krádeže podobných předmětů hlášené nemáme," připustil. „Navíc jste je vyleštili tak dokonale, že žádné otisky z nich nesejmeme."
„To je mi líto," omlouvala se Cathy.
„Ne, slečno, to není vaše chyba, vy jste odvedla dobrou práci. Přál bych si, aby i moje kousky vypadaly podobně. Raději se ale ještě spojím s nottinghamskou policií a zeptám se, jestli něco nemají oni. Pokud ne, rozešlu popis soupravy, abychom měli jistotu. Taky je požádám, aby se podívali na tu paní...?"
„Dawsonovou," připomněla mu Cathy. „Ano, paní Dawsonovou. Zabere mi to nějaký čas, ale jakmile budu něco vědět, okamžitě se ozvu."
.Aukce se bude konat od úterý za tři týdny," podotkla Bečky. ,J)obře, budu se snažit, aby do té doby bylo všechno jasné,"
slíbil.
„Máme nechat list věnovaný této položce v katalogu nebo bychom ho měli vyjmout?" zeptala se Cathy.
„Ne, klidně ho tam nechtě. Někdo by si mohl všimnout, že jsme se o sadu zajímali."
Už si jí stejně někdo všiml, pomyslela si Bečky,
„Když už, jsme u toho, byl bych moc rád, kdybyste mi na pár dní mohli půjčit fotografii použitou v katalogu spolu s negativem."
Když ut večeře vyprávěla o čajové soupravě Charliemu, navrhl dvě věci: vyjmout položku z prodeje a povýšit Cathy.
„Splnit tvůj první návrh není jednoduché," namítla. „Katalog je hutné rozeslat nejpozději do konce tohoto týdne. Jak bychom vysvětlili paní Dawsonové, že jsme její dědictví po milované staré matce z aukce vyřadili?"
367
„Zaprvé nešlo o její milovanou starou matku a sadu jste vyřa-} dili kvůli vážnému podezření, zeje kradená."                          k
„Kdyby se ale později prokázalo, že paní Dawsonová je na-) prosto nevinná, mohli bychom být obviněni z bezdůvodného porušení smlouvy," namítla.
„Jestliže je vaše paní Dawsonová tak nevinná, jak tvrdíš, proč se potom o tu sadu tak zajímá paní Trenthamová? Nemohu ' se zbavit dojmu, že sama už jednu má."
Bečky se rozesmála. „To jistě. Dokonce jsem ji viděla, ačkoli slibovaného šálku čaje jsem se nikdy nedočkala."
0  tři dny později volal inspekíor Deakins Bečky, že notting- | hamská policie nemá záznam o krádeži podobné čajové soupravy a sdělili mu, že s paní Dawsonovou zatím neměli co do činění. Rozeslal tedy popis sady všem policejním stanicím v zemi. „Ale," dodal, „na venkově nejsou nakloněni spolupracov s Londýnem, když se jedná o výměnu informací."
Po tomto telefonátu se Bečky rozhodla i přes Charlieho oba' vy katalogy rozeslat. Ještě ten den je spolu s pozvánkami novinářům a vybraným zákazníkům odvezli na poštu.
Vzápětí přišla žádost dvou žurnalistů o lístky. Nezvykle po-j dezíravá Bečky zjistila, že oba pracují v celostátně šířených novinách a už několikrát o jejich aukcích psali.
Simon Matthews soudil, že Bečky přehání, zatímco Cathy se přikláněla k názoru sira Charlese, že nejlepší by bylo sad" z aukce vyřadit, dokud se všechny okolnosti nevyjasní.            f
„Kdybychom měli vyřadit z prodeje všechny předměty, o které se někdo zajímá, mohli bychom to tu zavřít a věnovat ses pozorování hvězd," sdělil jim Simon.                                      s
V pondělí před plánovanou aukcí volal inspektor Deakins. Ptal se, jestli můře za Bečky okamžitě přijít v neodkladné zále-žilosti. Za půl hodiny byl už v galerii. Opět ho doprovázel jeho spolupracovník. Tentokrát vytáhl z aktovky výtisk aberdeen- § ských novin Evening Express z 15. října 1949.
Požádal, zda by si mohl ještě jednou georgiánskou sadu prohlédnout. Bečky přikývla a policista pečlivě srovnával jednotli-, vé kusy s fotografií na jedné z vnitřních stránek novin.
„Je to ono," oznámil po pečlivé prohlídce. Ukázal Bečky fo- | tografii.
1 Cathy a Peter Fellowes museli po pečlivém srovnání stříbra s fotografií potvrdit. Že inspektor má pravdu.
„Ta sada byla před třemi měsíci ukradena v muzeu v Aberde-
368  •
enu," informoval je Deakins. „Ta zatracená místní policie se vůbec neobtěžovala dát nám vědět. Určitě měli pocit, že nám do toho nic není."
„Co se bude dít dál?" zeptala se Bečky.
„Kolegové z policejní stanice v Nottinghamu už navštívili paní Dawsonovou a zjistili, že v domě ukrývá ještě další stříbro a šperky. Odvedli ji na stanici, aby ji vyslechli." Vrátil noviny do aktovky. „Až jim zavolám, že podezření se potvrdilo, myslím, zeji hned dnes odpoledne obviní. Obávám se ale, že stříbro budu muset vzít s sebou."
„To je samozřejmé," podotkla Bečky.
„Kolega vám napíše potvrzení, lady Trumperová. Rád bych vám také poděkoval Za spolupráci." Inspektor chvíli váhal a zálibně si sadu prohlížel. „Představuje můj měsíční plat," povzdechl si. „A ukradli ji z podivných důvodů." Rozloučil se a oba policisté odešli.
„Co budeme dělat?" zeptala se Cathy.
„Moc toho udělat nemůžeme," zamyslela se Bečky. „Pokračujte s přípravou aukce, jako by se nic nestalo a až dojde na tuto položku, oznámíme, že byla z prodeje stažena."
„Ale co když se ten muž zase zvedne a oznámí, že se jedná jen o další pokus prodat kradenou věc, kterou jsme byli nuceni na poslední chvíli stáhnout? Povést naší aukční síně by pořádně utrpěla," namítl Simon hlasem, který prozrazoval potlačovaný vztek. „Budeme pak připomínat spíš zastavárnu. Neměli bychom změnit vývěsní štít, abychom upoutali tu sortu lidí, o kterou stojíme?"
Bečky nic neříkala.
„Jestli ti to dělá takové starosti, Simoně, proč se nepokusit obrátit celou tu epizodu v náš prospěch?" navrhla Cathy.
„Jak to myslíte?" zeptala se Bečky a oba se Simonem mladou Australanku napjatě sledovali.
„Musíme získat tisk na naši stranu."
„Nejsem si jistá, jestli vám rozumím."
„Mohli bychom zavolat tomu reportérovi z Telegraphu...jak se jmenoval? Barker...a poskytnout mu veškeré informace."
„K čemu by to bylo dobré?" vyptávala se Bečky.
„Tentokrát bude mít k dispozici naši verzi událostí a určitě bude rád, že je jako jediný novinář v obraze, zvlášť po tom fiasku s Bronzinem."
„Myslíte, že ho bude zajímat nějaká stříbrná sada za sedmdesát liber?'
" 369

„Když je do věci zapletené skotské muzeum a v Nottinyha-mu zavřeli profesionální překupnici? Určitě ho to zauj/iie, zvlášť pokud zdůrazníme, že jsme tyto informace poskytli výhradně jemu."
„Chtěla byste to s ním vyřídit sama, Cathy?" zeptala se Bečky.
„Pokud mě tím pověříte."
Druhý den ráno se na třetí straně Telegraphu objevil menší, ale závažný článek o tom, že aukční síň Trumpeťs pojala podezření, že georgiánská stříbrná Čajová souprava, připravovaná na aukci, je kradená a požádala o pomoc policii. Prokázalo se, že sada byla ukradena z muzea v Aberdeenu. Vzápětí zatkla policie v Nottinghamu ženu, která byla později obviněna z přechovávání kradených předmětů. Dále byl citován inspektor Dea-kins, který novinám sdělil: „Přáli bychom si, aby každá aukční síň a galerie v Londýně pracovala stejně svědomitě, jako Trumpeťs."
Aukce zaznamenala dobrou návštěvu a i přes ztrátu jednoho z nejlepších předmětů se podařilo dosáhnout několika zajímavých výsledků. Muž ve tvídovém saku a žluté kravatě se neobjevil.
Večer Charlie v posteli při pročítáni Telegraphu poznamenal: „Tak ses mou radou neřídila?"
„Ano i ne," vysvětlovala Bečky. „Připouštím, že čajovou soupravu jsem hned nevyřadila, ale Cathy už zastává jiné místo."
370
37. KAPITOLA
9  listopadu 1950 se konala druhá valná hromada akcionářů • společnosti Trumpeťs. V deset hodin začala v zasedací místnosti schůzka členů představenstva, na které Artliur Selwyn seznámil všechny přítomné s plánovaným průběhem setkání s akcionáři.
Přesně v jedenáct opustilo osm ředitelů a předseda představenstva zasedací místnost a odebrali se do velkého sálu.
Charlie všem shromážděným představil jednotlivé členy představenstva. V sále se sešlo přibližně sto dvacet lidí, což byl podle Tůna Newmana na podobnou příležitost úctyhodný počet. Charlie zvládl všechny body programu bez pomoci výkonného ředitele a nakonec se objevila jen jediná nepříjemná otázka: „Proč vaše náklady v prvním roce tak převýšily rozpočet?" Zvedl se Arthur Selwyn a vysvětlil, že oproti plánovaným propočtům výrazně stouply náklady na dokončení budovy a otevření obchodního domu představovalo jednorázové výdaje, které už se opakovat nebudou. Zároveň zdůraznil, že společnost už v prvním čtvrtletí druhého roku své existence zaznamenala zisk. Dodal, že je přesvědčený, že druhý rok dopadne dobře, hlavně díky očekávanému zájmu turistů o oslavy v Londýně. Zároveň ale akcionáře upozornil, že společnost bude možná potřebovat navýšit kapitál, aby mohla rozšířit své aktivity.
Charlie byl nucen po zakončení valné hromady zůstat sedět, protože představenstvu se dostalo od akcionářů projevu uznání potleskem, což ho zaskočilo.
Bečky se právě chystala vrátit do galerie a pokračovat v práci na přípravě aukce impresionistů, kterou chystali na jaro, když k ní přišel pan Baverstock a zlehka ji vzal za loket.
„Mohl bych si s vámi soukromě promluvit, lady Trumpero-
vá?"
„Samozřejmě," rozhlížela se Bečky po nějakém klidném
místě, kde by je nikdo nerušil.
„Myslím, že na náš rozhovovor by byla vhodnější moje kancelář v High Holbom," navrhl. „Víte, jedná se o poměrně choulostivou záležitost. Hodilo by se vám to zítra odpoledne ve tři?"
371
To dopoledne volal z Cambridge Daniel a Bečky se nemohla rozpomenout, kdy naposledy byl lak hovorný a sdílný. Ona byla naopak zamlklá, protože stále uvažovala, o jaké choulostivé záležitosti s ní potřebuje starší společník firmy Baverstock, Dic-kens a Cobb hovořit.
Nepřipadalo jí pravdčpodobné, že by paní Baverstocková chtěla vrátit vydražený pohár nebo toužila po podrobnostech ohledně aukce děl impresionistů. Protože ale u ní vždycky nad optimismem převažovaly obavy, prožila následujících dvacet šest hodin v hrůze z nejhoršího.
Charlieho svými starostmi nezatěžovala, protože ačkoli pana Baverstocka neznala nijak důvěrně, bylo jí jasné, že kdyby se jeho zprávy týkaly i Charlieho, pozval by je oba. Její manžel má1 starostí až nad hlavu, tak proč by ho měla zatěžovat ještě svými. Následující den měla tolik práce, že nestihla ani oběd, ale několik minut před smluvenou hodinou se dostavila do právníkovy kanceláře. Uvedli ji přímo k panu Baverstockovi, který ji už očekával.
Uvítal ji s vlídným úsměvem, jako by se setkal s někým ze vzdáleného příbuzenstva. Nabídl jí židli u masivního mahagonového stolu a sám usedl na druhou stranu.
Bečky usoudila, že mu může být tak pětapadesát, možná šedesát let. Měl kulatý, přátelský obličej a pečlivě učesané prořídlé šedivé vlasy. Tmavé sako, vesta, kalhoty s šedivými proužky a černá vázanka patřily k typickému oblečení právníků, kteří pracovali v okruhu pěti mil od místa, kde se teď nacházeli. Pan Baverstock se posadil a začal se probírat hromádkou papírů před sebou. Potom odložil brýle.
„Lady Trumperová," začal,, je od vás velice laskavé, že jste si našla čas na návštěvu v mé kanceláři." Za dva roky, co se znali, ji nikdy neoslovil křestním jménem.
„Přejdu přímo k věci," pokračoval. „Jedním z mých klientů byl i nebohý sir Raymond Hardcastle." Bečky uvažovala, proč se o tom nezmínil dřív a chystala se ohradit, ale právník rychle dodal: „Ale rád bych zdůraznil, že paní Trcnthamová ke klientům naší firmy nepatřila a nepatří." Bečky se nijak nesnažila zakrýt úlevu. „Měla byste vědět, že jsem měl tu čest pracovat pro pana Hardcastla více než třicet let a ke konci jeho života jsem se mohl považovat nejen za jeho právního poradce, ale také za blízkého přítele. Možná nechápete, proč vám to říkám, ale brzy zjistíte, že tyto informace jsou nezbytné."
372
Přikývla a Čekala, kdy už se dostane k jádru věci.
„Několik let před smrtí," pokračoval právník, „sepsal sir Raymond poslední vůli. Výnos ze svého majetku rozdělil rovným dílem mezi své dcery...musím dodat, že výnos od jeho smrti výrazně stoupl díky investicím, ke kterým svolil ještě před smrtí. Jeho starší dcera se jmenuje Amy Hardcastlová, mladší, to jistě dobře víte, je paní Gerald Trenthamová. Výnos z majetku jim oběma poskytuje možnost udržovat stejný, možná dokonce vyšší životní standard, než na jaký byly zvyklé před smrtí svého otce. Nicméně..."
Bečky začala uvažovat, jestli se pan Baverstock dostane někdy k podstatě problému.
„.. .sir Raymond moudře rozhodl, že kapitál zůstane nedotčený a spojil podnik, který založil jeho otec a který on tak úpěšně pozvedl, s jedním ze svým nejvážnějších soupeřů. Je vám jistě jasné, lady Trumperová, že sir Raymond měl pocit, že v rodině není nikdo, kdo by mohl pokračovat v jeho šlépějích v čele představenstva firmy. Ani jednu ze svých dcer, ani nikoho z vnuků - k nim se vrátím za chvíli - nepovažoval za schopné vést společnost."
Právník si vyčistil brýle kapesníkem, který vytáhl z kapsičky saka a kriticky se zadíval na skla proti světlu. Znovu si je nasadil a vrátil se k tématu.
„Sir Raymond si nedělal o svých potomcích iluze. Jeho starší dcera Amy byla milá, ostýchavá dáma a o otce se v posledních letech jeho života oddanč starala. Po jeho smrti se odstěhovala z rodného domu do penzionu na pobřeží, kde minulý rok zemřela.
Jeho mladší dcera, paní Ethel Trenthamová podle názoru sira Raymonda ztratila v posledních letech kontakt s realitou i s vlastní minulostí. V každém případě vím, jak sira Raymonda trápilo, že nemá syna, takže své naděje zaměřil na vnuka Guye a v ničem na něm nešetřil. Později si dával vinu za jeho neblahý konec. U mladšího vnuka Nigela nechtěl opakovat stejné chyby, ale chlapec v něm ani později nebudil příliš zájmu ani úcty.
Nicméně mezi úkoly naší kanceláře patřilo informovat sira Raymonda o všem, co se k nám o členech jeho rodiny dostalo. Když se kapitán Trentham vzdal v roce 1922 poněkud nečekaně služby u pluku, sir Raymond nás požádal, abychom se pokusili zjistit skutečné důvody jeho demise. Historku své dcery o Guy-ově výhodném zaměstnání u australské firmy obchodující s dobytkem považoval za nesmysl. V jednu chvíli dokonce uvažoval
373
vyslat mě do Austrálie, abych zjistil, co se tam skutečně děje. Potom Guy zemřel."
Bečky seděla a přála si, aby bylo možné přepnout pana Ba-verstocka na vyšší rychlost jako gramofon. Nakonec ale usoudila, že nemá smysl do jeho monologu zasahovat, protože tím by nic neurychlila a nezbývá, než jeho výklad vyslechnout celý. „Výsledkem našeho šetření." pokračoval právník, „bylo zjištění - a nyní se musím, lady Trumperová, omluvit za indiskrét-nost, které se ale nemohu vyhnout, že otcem vašeho dítěte není Charles Trumper, ale Guy Trentham." Bečky sklonila hlavu a starý právník se znovu omluvil. „Sir Raymond potřeboval mít jistotu, že Daniel je skutečně jeho vnukem. Když váš syn začal studovat na St. Paul's, zajel se tam dvakrát podívat." Bečky upírala na právníka překvapený pohled. „Poprvé chlapce sledoval při školním koncertě - pokud si dobře vzpomínám, hráli Brahmse - a podruhé když získal výroční cenu v matematice. Určitě jste tam při obou příležitostech byli i vy. Sir Raymond pokaždé zajistil, aby si ho chlapec nevšiml. Po druhé návštěvě získal jistotu, že Daniel je skutečně jeho pravnuk. Obávám se, že všichni mužští potomci rodiny vynikají typickým tvarem čelisti a v rozčilení mají sklon přešlapovat z jedné nohy na druhou. Následující den sir Raymond upravil svou poslední vůli."
Právník zvedl ze stolu papíry ovázané růžovou stuhou. Pomalu ji rozvázal. „Sir Raymond mi uložil, abych vám některé její pasáže, až usoudím, že nastala příhodná doba, přečetl. Nemělo to být ale dřív, než váš syn oslaví třicáté narozeniny. Pokud se nemýlím, Danielovi bude třicet příští měsíc." Bečky přikývla.
Baverstock zatím rozložil tuhé pergamenové listy. „Už jsem vám vysvětlil, jak sir Raymond svůj majetek zajistil. Po smrti slečny Amy dostává veškeré výnosy z majetku trustu paní Trenthamová. Představuje to přibližně čtyřicet tisíc liber ročně. Pokud vím, svému staršímu vnukovi Guyovi nic neodkázal, ale to už je po jeho smrti bezpředmětné. Druhému vnukovi, panu Nigelu Trenthamovi, menší sumu zanechal." Po chvilce pokračoval: „A nyní musím citovat přesně slova sira Raymonda," oznámil a zadíval se do závěti. Odkašlal si a pokračoval: „Po splnění všech závazků a splacení pohledávek zanechávám zbytek nemovitostí a ostatní majetek panu Danielu Trumperovi z Trinity College v Cambridge. Veškerý výnos pře-
374
jde do jeho rukou po smrti jeho babičky, paní Gerald Trentha-mové."
Konečně se dobral jádra věci a Bečky tiše naslouchala. Pan Baverstock se na chvíli odmlčel, aby jí poskytl prostor na případné dotazy. Mlčela, protože měla pocit, že ještě neřekl všechno. Právník se vrátil pohledem k archům pergamenu.
„Mám pocit, že by v této chvíli bylo vhodné dodat, že jsem si vědom, a věděl to i sir Raymond, co jste vytrpěla od paní Trent-hamové a jejího syna. Je tedy třeba upřesnit, že ačkoli váš syn získá značný majetek, nezahrnuje to farmu v Ashurstu v Berks-hiru ani dům na Chester Square. Obě nemovitosti jsou po smrti majora Trenthama vlastnictvím jeho manželky. Předmětem dědictví, a to je pro vás asi důležitější, není ani pozemek uprostřed Chelsea Terrace, který siru Raymondovi nepatřil. Všechno ostatní, co sir Raymond spravoval, váš syn zdědí, i když, jak jsem už vysvětlil, až po smrti paní Trenthamové."
„Ona to ví?"
„Samozřejmě, otec jí krátce před smrtí všechno vysvětlil. Dokonce se ujistila, jestli nové odstavce, přidané k závěti po návštěvě sira Raymunda v St. Paul's, není možné napadnout."
„Vyústilo to v nějaký právní úkon?"
„Ne. Dokonce krátce poté bez vysvětlení nařídila svým právníkům všechny námitky stáhnout. Ale ať je výnos jakkoli vysoký, sir Raymond jasně stanovil, že na kapitál ani jedna z jeho dcer sáhnout nemůže. To se má stát výsadou jeho pravnuka."
Pan Baverstock se odmlčel a položil obě dlaně na papíry před
sebou.
„Ted už mu to budu muset říct," zamumlala Bečky tiše.
„Právě proto jsem vás požádal o schůzku, lady Trumperová. Chtěl jsem vás plně informovat, protože sir Raymond si nebyl jistý, jestli jste Danielovi sdělili, kdo je jeho skutečným
otcem."
„Ne, to jsme neudělali."
Baverstock položil brýle na stůl. „Nemusíte spěchat, lady, až budete mít pocit, že se s vaším synem mohu spojit, dejte mi vědět a já mu všechno oznámím."
„Děkuji vám," vydechla Bečky tiše.
„Nakonec vám musím říci," ozval se znovu pan Baverstock, „že sir Raymond byl velkým obdivovatelem vašeho manžela, jeho práce i vašich společných úspěchů. Jeho obdiv byl tak hluboký, že u nás zanechal doporučení, abychom v případě vypsání akcií vaší společností investovali do podniku nemalou část-
375
ku. Byl přesvčdčený, že vaše společnost bude vzkvétat a už tch- i dy nákup akcií považoval za výbornou investici."                   .1
„Tak proto koupila banka Hambros okamžitě deset procent našich akcií," podotkla. „Pořád nám to nebylo jasné."             m
„Přesně tak," dodal pan Baverstock se spokojeným úsmč-í vem. „Žádost banky o akcie se uskutečnila na základě mého po-' kynu, takže váš manžel se vlastníka tak velkého podílu nemusí i obávat.
Částka investovaná do nákupu byla menší než suma, kterou představují roční výnosy z majetku. Důležité pro nás bylo, že jsme se v poskytnutých materiálech dozvěděli, že sir Charles j má v úmyslu podržet si padesát jedna procent akcií. Mysleli jsme, že by pro něho vědomí. Že bude jednou nepřímo kontrolovat i dalších deset pročet, mohlo představovat úlevu. Kdyby do- r šlo v budoucnu k nějakým problémům, mohlo by se to ukázat jako velice významné. Snažili jsme se jednat ve vašem zájmu, , plnili jsme tím přání sira Raymonda. Uložil mi vás ve vhodnou j chvíli o všem informovat, jediným omezením, jak už jsem vysvětlil, byl věk vašeho syna."
.Jednal jste velice ohleduplně, pane Baverstocku," ocenila jeho takt. .Jsem si jista, že Charlie vám bude chtít osobně poděkovat."
„To je od vás velmi laskavé, lady Trumperová. Rád bych zdůraznil, že naše setkání pro mne bylo skutečným potěšením. Stejně jako sir Raymond s uspokojením léta sleduji úspěchy vaší rodiny a mám velkou radost z možnosti sehrát v budoucnosti ve vaší společnosti alespoň malou roli."
Potom vstal od stolu a doprovodil Bečky ke vchodu. Uvažovala, jestli právníci hovoří pouze tehdy, jsou-li k tomu oprávněni.
„Budu čekat na váš telefonát, lady, kdy se mohu spojit s vaším synem."
376
38. KAPITOLA
Příští víkend po Beckyině návštěvě v kanceláři pana Bavers-tocka se s Charliem rozhodli rozjet za Danielem do Cambridge. Charlie trval na tom, aby své sdělení už neodkládali a zavolal synovi, že přijedou a mají pro něho důležité sdělení. Daniel otce vyslechl a odpověděl: „To se hodí, já vám taky musím oznámil něco důležitého."
Cestou do Cambridge uvažovali, jak mu tak závažnou věc vysvětlit, ale nakonec dospěli k závěru, že ani při největší ohleduplnosti nemohou předpokládat, jak Daniel na pravdu o svém původu zareaguje.
„Myslíš, že nám odpustí?" bála se Bečky. „Měli jsme mu to
vysvětlit už dávno."
, Jenže jsme to neudělali."
„A ted mu to řekneme ve chvíli, kdy z toho můžeme mít finanční prospěch."
„Ten bude mít hlavně on. Vždyť možná zdědí deset procent akcií společnosti, nemluvě o dalším majetku. Budeme muset pozorně sledovat jeho reakce a podle toho postupovat dál." Na silnici vedoucí z Rickmansworthu Charlie přidal plyn. Chvíli jeli mlčky, až navrhl: „Projdeme si to všechno ještě jednou. Ty mu nejdřív řekneš, jak ses seznámila s Guyem..." „Možná to už ví," prohodila. „To by se určitě vyptával dál..."
„Nevím, byl vždycky takový tajnůstkář, hlavně vůči nám." Rozhovor pokračoval až na okraj Cambridge. Zvolna projeli kolem Queens College, vyhnuli se skupince studentů roztažené po ulici a nakonec zahnuli do Trinity Lané. Zastavili u New Court, prošli vchodem C na ochozené kamenné schodiště, až se dostali ke dveřím s cedulkou Dr. Daniel Trum-per. Bečky vždycky pobavila vzpomínka, jak se o doktorátu svého syna dozvěděla až ve chvíli, kdy ho tak před ni někdo
oslovil.
Charlie uchopil svou ženu za ruku. „Neboj se. Bečky," uklidňoval ji. „Všechno bude v pořádku, uvidíš." Stiskl jí prsty a zaklepal rázně na dveře.
„Dále," ozvalo se zevnitř. Vzápětí se těžké dveře otevřely
377
a Daniel je přivítal. Matku objal a potom oba zavedl do malé pracovny, kde už byl na stolku připravený čaj.
Charlie a Bečky se usadili do kožených křesel z inventáře školy. Zřejmě je používalo už minimálně šest předešlých obyvatel pokoje a Bečky si vzpomněla na křeslo, které odvezla z Charlieho domova na Whitechapel Road a prodala za jeden šilink.
Daniel jim nalil čaj a začal opékat placičky z chlebového těs- ' ta, Chvíli všichni mlčeli a Bečky uvažovala, kde přišel její syn k modernímu kašmírovému svetru.
„Měli jste dobrou cestu?' zeptal se Daniel.
„Celkem ano," odpověděl Charlie.
„Jak jezdí to nové auto?"
„Dobře."
„A co obchody?"
„Mohlo by to být horší."
„Moc toho nenamluvíš, táti. Mohl bys zažádat o uvolněné místo profesora angličtiny."
„Nediv se, Danieli," vložila se do hovoru Bečky. „Má spoustu práce a to ani nemluvím o věci, o které bychom si s tebou | chtěli promluvit."
„Lepší chvíli jste si nemohli vybrat," poznamenal a otáčel J placičky.
„Proč?" zajímal se Charlie.
„Vždyť jsem vám říkal, že vám musím sdělit něco důležitého. Tak kdo začne?" „Začni ty," navhla Bečky.
„Ne, myslím, že lepší by bylo, kdybychom začali my," namítl Charlie.
„Výborně." Daniel položil matce na talíř opečenou placičku. „Máslo, džem a med," ukázal na tři talířky na stole."
„Díky, drahoušku," ocenila jeho pozornost.
„Tak se do toho pusť, táti. To napětí začíná být nesnesitelné." Otočil další placku.
„No, rádi bychom s tebou hovořili o něčem, co ses měl do-  f zvědět už před léty a jistě bychom ti o tom řekli, kdyby..." „Placku, táti?"
„Děkuju," řekl Charlie a kouřící dobroty před sebou na talíři si vůbec nevšímal „...nám v tom nebránily okolnosti."
Daniel opékal třetí placku. , Jez, mami, jinak ti to vystydne. Za chvíli bude hotová další."
„Nějak nemám hlad," připustila.
378
„No, jak jsem říkal," přerušil je Charlie. „Ten problém se stal aktuální díky značnému dědictví, které by..."
Vtom někdo zaklepal na dveře. Bečky vrhla na Charlieho zoufalý pohled v naději, že jde jen o nějaký vzkaz, který se vyřídí během okamžiku. Nejméně by se v tuto chvíli hodil nějaký student s neodkladným problémem. Daniel se zvedl a šel otevřít.
„Pojd dál, miláčku," zaslechli. Charlie vstal a Daniel vedl
svého hosta dál.
„Moc rád vás vidím, Cathy," pozdravil Charlie. „Netušil jsem, že dnes jedete do Cambridge."
„To je pro Daniela typické," postěžovala si Cathy. „Chtěla jsem vám to říct už dávno, ale on o tom nechtěl slyšet." Nervózně se usmála a posadila se do volného křesla.
Bečky se na oba mladé lidi dívala. Nebyla si jistá, ale něco jí dělalo starosti.
„Nalij si čaj, miláčku," pobízel Cathy Daniel. „Přišlas právě včas, za chvíli bude hotová další placka. Táta mi chtěl právě sdělit, kolik od něj můžu očekávat v závěti. Bude to celá Trumpero-va říše nebo jen předplatné na fotbalové zápasy West Hamu?"
„Ach, to je mi líto," omlouvala se dívka a zvedla se z křesla.
„Ne, ne," uklidnil ji Charlie. „Nešlo o nic důležitého. Může to klidně počkat na později."
„Je to horké, nespal se," položil Daniel Cathy na talíř další z placek. „No, moje dědictví je tak zanedbatelné, že začnu se svou novinkou jako první. Víření bubnů, opona nahoru, začínáme," zvedl vidličku, jako by to byla taktovka. „Cathy a já jsme se zasnoubili a budeme se brát."
„Nemohu tomu uvěřit," vyskočila Bečky a radostně Cathy objala. „To je ale příjemná zpráva."
.Jak dlouho už to mezi vámi trvá?" vyptával se Charlie. „Musel jsem být slepý."
„Už skoro dva roky," připustil Daniel. .Ani ty, táti, nemáš dalekohled, který bys každý víkend zaměřil na Cambridge. A musím vám svěřit ještě jedno tajemství. Cathy mi zakázala o našem vztahu mluvit, dokud ji mamka nepřizvala do vedení galerie."
,Jako obchodník ti hochu mohu říct," usmál se Charlie, „žes na tom vydělal hlavně ty." Daniel se rozesmál. „Vlastně se obávám, že Cathy byla ošizená. Ale jak jste se vy dva dali dohromady?"
„Seznámili jsme se při večírku v našem novém domě. Možná si už nevzpomínáte, sire Charlesi, ale skoro jsme se srazili na
379
schodech," vysvětlovala Cathy a nervózně si pohrávala s kříž-j kem na krku.
„Samozřejmě si na to vzpomínám a říkejte mi prosím Charlie, oslovují mě tak všichni." „Už jste se dohodli na datu?" zeptala se Bečky. „Uvažovali jsme o velikonočních prázdninách," ozval se Da- ] niel. „Pokud vám to bude vyhovovat."
„Mně by vyhovoval i příští týden," neskrýval nadšení Charlie. „Nic by mi nemohlo udělat větší radost. A kde se chcete vzít?" yi „V místní kaplí," odpověděl bez váhání Daniel. „Víte, Cathy 1 už nemá rodiče, tak jsme mysleli, že tady by to bylo nejlepší." | „Kde budete bydlet?" zeptala se Bečky. „To se uvidí," prohlásil záhadně Daniel. ,Jak to myslíš?" zeptal se Charlie.
„Požádal jsem o místo na Londýnské univerzitě a během ně-1 kolika týdnů bych se měl dozvědět výsledek." „Myslíš, Že ti to vyjde?" znejistěla Bečky. „Věci se mají tak, že děkan mě pozval k sobě domů na příští ;| čtvrtek na oběd. Uvážíme-li, že jsem toho pána v životě nevi- | děl..." Zarazil se, protože se ozval telefon.
„Kdo to může být?" podivil se. „V sobotu mě obvykle nikdo neobtěžuje." Zvedl sluchátko a chvíli naslouchal.
„Ano, je tady," řekl nakonec. „Mohu se zeptat, kdo voláTJl Řeknu jí to." Obrátil se k matce. „To je pro tebe, mami, nějaký i pan Baverstock." Bečky se zvedla a vzala si od Daniela sluchátko. „To jste vy, lady Trumperová?" „Ano."
„Tady Baverstock. Budu stručný. Informovali jste už Daniela i
o podrobnostech závěti sira Raymonda?" „Ne. Právě jsme se k tomu chystali." „Tak s ním prosím nemluvte, dokud se neporadíme." „Ale...proč ne?" Bečky si uvědomovala, že musí byt co nej- I
stručnější.
„Objevilo se něco, o čem bych nerad hovořil po telefonu, la-.J dy Trumperová. Vracíte se dnes do Londýna?" „Ano, večer."
„Myslím, Že bychom se měli sejít co nejdřív." , Je to skutečně tak důležité?" zeptala se Bečky. „Ano. Bude vám vyhovovat sedmá hodina večer?" ,Jistě, do té doby budeme určitě doma." „V tom případě přijedu v sedm na Eaton Square. A prosím  I
380
vás, ať podniknete cokoli, o poslední vůli sira Raymonda se Danielovi nezmiňujte. Omlouvám se, že mluvím tak záhadně, ale obávám se, že mi nic jiného nezbývá. Nashledanou."
„Nashledanou," odpověděla a zavěsila.
„Nějaký problém?" zajímal se Charlie.
„Nevím," odpověděla a podívala se manželovi přímo do očí, „Pan Baverstock se chce s námi setkat a sdělit nám něco nového o těch papírech, o kterých mě informoval minulý týden."
Charlie se zamyslel. „A nechce, abychom o nich zatím s nikým mluvili."
„To zní opravdu jako záhada," prohodil Daniel a obrátil se na Cathy. „Pan Baverstock, miláčku, patři mezi členy představenstva a telefonát manželce v pracovní době by považoval za porušení pracovní kázně."
„Zdá se, že je tím nejvhodnějším člověkem na místo v představenstvu."
„Vlastně jsi se s ním už setkala," vzpomněl si Daniel. „Byl s manželkou na maminčině večírku v novém domě, ale obávám se, že nepůsobí příliš výrazným dojmem."
„Kdo kreslil ten obrázek?" zeptal se Charlie a prohlížel si akvarel nad Danielovým stolem. Bečky doufala, že změna tématu nebyla příliš nápadná.
Na zpáteční cestě do Londýna se Bečky zmítala mezi radostí nad tím, že bude mít Cathy za snachu a obavami z novinek pana
Baverstocka.
Když se jí Charlie zeptal na podrobnosti rozhovoru, pokusila se jej slovo od slova zopakovat, ale ani jeden z nich z toho nebyl moudřejší.
„Za chvíli budeme vědět víc," usoudil Charlie, když sjeli z A10, aby projeli Whitechapelem a pokračovali do City. Vždycky když míjel káry s pestrobarevným nákladem a slyšel vyvolávání obchodníků, zmocnilo se ho vzrušení.
„Nenabízím vám je za..."
Nečekaně zastavil, vypnul motor a zahleděl se z okénka.
„Proč jsi zastavil?" zeptala se Bečky. „Moc času nám nezbývá."
Ukázal na budovu chlapeckého klubu, která vypadala ještě
ošuntěleji a zchátraleji než obvykle.
„Vždyť jsi ten klub viděl už tisíckrát. Víš, že se nemůžeme zdržet. Pan Baverstock přijde přesně."
Charlie vytáhl zápisník a pero.
381
„Co chceš dělat?"
„Kdy už se naučíš pořádné dívat, Bečky?" Charlie si poznamenával číslo realitní kanceláře z cedule na vratech. Byl na nf nápis Na prodej.
„Snad nechceš otevřít další obchodní dům ve Whitechape-lu?"
„Ne, ale chci zjistit, proč můj starý klub zavírají," odpověděl a zašrouboval uzávěr pera. Zasunul je do náprsní kapsy a nastartoval.
Na Eaton Square přijeli pól hodiny před dojednanou schůzkou. Oběma bylo jasné, že právník by se nikdy neopozdil.
Bečky začala utírat prach a natřásat polštáře v salonu.
„Mě to tu připadá uklizené," namítl Charlie. „Přestaň s ti pobíháním. Na to snad máme hospodyni."
„Aleje neděle večer," připomněla mu a dál upravovala salon Nakonec škrtla sirkou v krbu a zapálila připravený oheň.
Přesně v sedm zazvonil zvonek. Charlie šel otevřít.
„Dobrý večer, sire Charlesi," pozdravil pan Baverstock a odložil klobouk.
Ale ano, uvědomil si, existuje jeden člověk, který mu neříká \ Charlie. Vzal od právníka kabát, šálu a klobouk a pověsil je> v hale.                                                                               r
„Omlouvám se, že vás obtěžuji v neděli večer," omlouval s pan Baverstock cestou do salonu. „Doufám ale, že až vám vy světlím důvod své návštěvy, pochopíte, že to bylo nutné."
„Tím jsem si jíst. Váš telefon v nás probudil zvědavost. AI nejdřív vám nabídnu něco k pití. Whisky?" „Ne. děkuji. Ale sklenku suchého sherry bych neodmítl." Bečky oběma mužům připravila nápoje a všichni se usadil u krbu. Čekali na vysvětlení právníkovy nečekané návštěvy. „Není to pro mě jednoduché, sire Charlesi." Charlie přikývl. „Chápu. Nemusíte nijak spěchat." „Nejdřív bych se rád ujistil, že jste neprozradili vašemu synovi nic ze závěti sira Raymonda."
„Ne, nic jsme mu neřekli. Nejdřív nám v tom zabránilo Danielovo oznámení, že se zasnoubil a bude se ženit a potom váš telefonát."
„To rád slyším. Nepochybně si bude brát okouzlující slečnu Rossovou, že? Vyřiďte jim prosím moji gratulaci." „Vy jste o tom věděl?" podivila se Bečky. „Samozřejmě," připustil. „To bylo přece zřejmé každému." „Kromě nás," poznamenal Charlie.
382
Pan Baverstock se usmál a vytáhl ze své všudypřítomné aktovky desky.
„Nebudu už dál plýtvat slovy. Protože jsem se v posledních dnech spojil s právníky druhé strany, dozvěděl jsem se, že Daniel před nějakou dobou navštívil paní Trenthamovou v jejím domě na Chester Square."
Charlie a Bečky nedokázali skrýt překvapení.
„Hned mě napadlo, že jste o tom setkání nevěděli."
„Ale jak se mohli setkat, když..." vyhrkl Charlie.
„To my dva nevyřešíme, sire Charlesi. Nicméně jedna věc je jistá. Váš syn při té příležitosti uzavřel s paní Trenthamovou jistou dohodu."
„Čeho se ta dohoda týkala?"
Právník vytáhl z desek arch papíru, položil jej před sebe a začal citovat z rukopisu paní Trenthamové: „Výměnou za stažení námitek proti stavebnímu povolení na budovu známou jako Trumperovy věže a souhlas vzdát se vlastních stavebních aktivit na Chelsea Terrace ze strany Ethel Trenthamové, se Daniel Trumper vzdává všech nároků, které by mohly v budoucnu vzniknout z jeho strany na dědictví hardcastlovského majetku."
V tu dobu Daniel samozřejmě netušil, že právě on je hlavním dědicem sira Raymonda."
„Tak proto se tenkrát vzdala bez boje?" vydechl Charlie.
„Vypadá to tak."
„Všechno to podnikl, aniž bychom cokoli tušili," pronesla Bečky, zatímco její manžel pročítal předložený dokument.
„Je ta dohoda právně v pořádku?" zeptal se Charlie hned jak dočetl.
„Obávám se, že ano, sire Charlesi."
„I když vůbec neznal rozsah dědictví?"
„Tohle je dohoda mezi dvěma stranami. Soud by musel potvrdit, že pokud paní Trenthamová svou část dohody dodržela, Danielovi nezbývá, než se zachovat stejně."
„Ale co nátlak?"
„Nátlak sedmdesátileté dámy na šestadvacetiletého muže? To těžko, sire Charlesi."
„Ale jak se vůbec seznámili?"
„To nevím," připustil právník. „Zdá se, že okolnosti jejich setkání nesvěřila ani svým právníkům. Jsem si ale jist, že chápete, proč jsem nechtěl, abyste o závěti sira Raymonda Danielovi říkali."
„Vaše rozhodnutí bylo správné," souhlasil Charlie.
383
„Už se o tom s ním nikdy bavit nebudeme," ozvala se Bečky tiše.
„Proč?" podivil se Charlie a objal ji kolem ramen.
„Protože nechci, aby náš syn trávil zbytek života s pocitem, že zklamal svého dědečka. Vždyť jediným důvodem té dohody byla snaha pomoct nám." Po tvářích jí začaly stékat slzy.
„Možná bych si měl s Danielem promluvit jako chlap s chlapem."
„Charlie, ty už nikdy ani myšlenkou nezavadíš o záměr ho-] vořit s mým synem o Guyi Trenthamovi. Zakazuju ti to."
Stáhl ruku, kterou ji objímal a podíval se na ni s výrazem nespravedlivě potrestaného dítěte.
„Jsem moc ráda, že jste nám tu nepříjemnou zprávu přišel sdělit vy," obrátila se na pana Baverstocka. „Když se jednalo^ o naše záležitosti, byl jste vždycky velice ohleduplný."
„Děkuji, lady Trumperová, ale obávám se, že to ještě není všechno."
Bečky stiskla Charliemu ruku.                                            \
„Je to nepříjemné, ale paní Trenthamová se tentokrát nespo- f kojila s jedinou ranou."
„Co by nám ještě mohla udělat?"
„Zdá se, že se rozhodla rozloučit se svým pozemkem na Chelsea Terrace."
„To není možné," namítla Bečky.
„Aleje," ozval se Charlie. „Za jakou cenu?"
„V tom je právě ten problém," potvrdil právník a sáhl do tovky pro další desky.
Charlie a Bečky si vyměnili rychlý pohled.
„Paní Trenthamová vám nabídne svůj pozemek na Chelse Terrace výměnou za deset procent akcií společnos* Trumpeťs a místo v představenstvu pro svého syna Nigela."
„Nikdy," vyhrkl Charlie odhodlaně.
„Pokud její nabídku odmítnete," pokračoval právník, „nabíd ne pozemek k volnému prodeji a přijme nejvyšší nabídku... je to kdokoli."
„Nevadí," vzdoroval Charlie. „Koupíme ten pozemek sami." „Obávám se, že za výrazně vyšší cenu, než kolik představu'~ deset procent akcií," podotkla Bečky.
„Po tom, co jsme s ní zažili, jsem ochoten zaplatit cokoli a mít pokoj."
„Paní Trenthamová požaduje," pokračoval pan Baverstock, „aby byl její návrh předložen příští schůzi představenstva společnosti a bylo o něm hlasováno."
384
„Ale k takovým návrhům nemá oprávnění," namítl Charlie.
„Pokud na její návrh nepřistoupíte, má v úmyslu rozeslat kopii své nabídky všem akcionářům, svolat mimořádnou valnou hromadu a nechat o návrhu hlasovat tam."
„Může něco takového udělat?" Charlie poprvé ztratil jistotu.
„Z toho, co o té dámě vím, bych soudil, že než se do této akce pustila, poradila se se svými právníky."
„Mám pocit, jako by byla stále krok před námi," podotkla Bečky.
I v Charlieho hlase zazněly obavy. „Když její syn zasedne v představenstvu, bude mít o našich záměrech naprosto přesné informace. Hned po schůzi jí může podat hlášení."
„Takže se nakonec může stát, že její požadavky budeme muset přijmout," shrnula Bečky.
„Souhlasím s vámi, lady Trumperová," podotkl pan Baverstock. „Nicménč jsem považoval za správné vám sdělit všechny úmysly paní Trenthamová, protože bude mou nemilou povinností o nich informovat na příští schůzi představenstva."
Následující úterý se představenstvo sešlo téměř v plném počtu. Omluvil se jen Simon Matthews, protože odjel do Zenevy na aukci vzácných drahokamů. Charlie ho ujistil, že jeho přítomnost není nezbytná. Když pan Baverstock vyložil přítomným úmysly paní Trenthamvé, všichni chtěli okamžitě mluvit.
Charliemu se konečně podařilo nastolit pořádek a oznámil: „Rád bych objasnil, jak se k problému stavím já. Jsem stoprocentně proti takové nabídce. Nevěřím té dámě a mám k tomu pádné důvody. Navíc jsem přesvědčen, že jejím dlouhodobým cílem je naši společnost zničit."
„Ale uvědomte si, pane předsedo," namítl Paul Merrick, „že pokud má v úmyslu pozemek na Chelsea Terrace prodat, může si požadovaných deset procent akcií koupit za získané peníze kdykoli se jí zachce. Co nám tedy vlastně zbývá?"
„Přece nebudeme pracovat s jejím synem," ohradil se Charlie. „Nezapomínejte, že částí jejího vydčračského požadavku je místo v představenstvu."
„Ale pokud se stane vlastníkem deseti, možná i více procent akcií, potom nám stejně nezbyde nic jiného, než mu to místo nabídnout," ozval se znovu Merrick.
„To není tak jisté," odsekl Charlie. „Zvlášť pokud dojdeme k závěru, že jeho jediným cílem je převzít vedení společnosti. Nepřítel v představenstvu je to poslední, co potřebujeme."
385
„To poslední, co potřebujeme, je zaplatit hotové jmění za pouhou díru v zemi."
Na chvíli zavládlo ticho. Všichni zvažovali dvě protichůdná i tvrzení.
„Pokusme se uvážit," navrhl Tím Newman, ,jaké důsledky | by pro nás mělo odmítnutí nabídky paní Trenthamové a pokus o koupi pozemku ve volném prodeji. Může se z toho stát velice ] drahá záležitost, sire Charlesi. Mohu vás ujistit, že Sears, i Boots, House of Frazer, John Lewis a minimálně čtyři další I společnosti by s radostí otevřeli svůj nový obchod přímo upro-} střed Trumperova království."
„Odmítnutí té nabídky by se mohlo ukázat finančně náročné i z dlouhodobého hlediska, ať už je vás osobní názor na onu dámu jakýkoli, pane předsedo," poznamenal Merrick. „V každém í případě mám ještě jednu informaci, ke které bychom se měli I vyjádřit."
„Co máte na mysli?" zeptal se Charlie opatrně. „Mé kolegy ředitele by mohlo zajímat," začal Merrick vzlet- | ně, „že Nigel Trentham se ukázal pro firmu Kitkat a Aitken pře-1 bytečný, což je jen mírnější označení pro skutečnost, že ho vyhodili. Zdá se, že není pro podobnou práci nijak nadšený. Mám pocit, že z jeho strany přehnaný zájem o práci v představenstvu^ teď ani v budoucnu nehrozí."
„Ale to mu nazabrání informovat matku o každém našem kroku," trval na svém Charlie.
„Možná potřebuje vědět, jak se daří oddělení spodního prádla v sedmém patře," poznamenal Merrick. „A to ani nemlu-i vím o problémech se splachovadly na pánských toaletách, se kterými jsme se potýkali minulý měsíc. Ne, pane předsedo,' nepřijmout takovou nabídku by bylo bláhové, nebo spíš ne-i] zodpovědné."                                                                        j
„Mimochodem, pane předsedo, jak byste využil pozemek, > který bychom tak získali?" zeptala se Daphne. Náhlá změna té- \ matu všechny zaskočila.
„Rozšířili bychom prodejní plochu," odpověděl Charlie. I „Stavíme už kde se dá. Ten kousek půdy by znamenal přinej- j menším tři tisíce čtverečních metrů. Kdybychom ten pozemek j získali, mohli bychom zřídit dvacet nových oddělení."
„Kolik by výstavba stála?" pokračovala Daphne.
„Spoustu peněz," vložil se do hovoru Paul Merrick. „A kdybychom museli zaplatit za pozemek, ha novou výstavbu by nám už nezbylo."
386
„Rád bych připomněl, že letošní rok se nám nebývalé vydařil," podotkl Charlie a bouchl do stolu.
„Souhlasím, pane předsedo. Ale také bych rád zdůraznil, že když jste podobné prohlášení pronesl naposledy, během pěti let jste se ocitl na pokraji bankrotu."
„Ten ale způsobila válka," namítl Charlie.
„Teď je situace jiná," pokračoval Merrick. Oba muži na sebe zírali s neochotou zakrýt vzájemné antipatie. „Pro nás musí být vždy na prvním místě akcionáři," pokračoval Merrick a rozhlížel se po ostatních kolem stolu. „Pokud zjistí, že jsme zaplatili nehoráznou sumu za pozemek jen kvůli - a to používám velmi mírná slova - osobní pomstě, na příští valné hromadě bychom mohli být tvrdě kritizováni a vy, pane předsedo, byste možná musel rezignovat."
„Klidně to riziko podstoupím," odsekl Charlie zvýšeným hlasem.
„Ale já ne," opáčil Merrick klidně. „Navíc víme, že pokud nabídku odmítneme, paní Trenthamová svolá mimořádnou valnou hromadu, aby akcionářům vysvětlila svůj postoj a nemám nejmenší pochybnosti, jak se k tomu akcionáři vyjádří. Myslím, že nastal čas nechat o návrhu hlasovat, další diskuse by stejně nikam nevedla."
„Moment..." začal Charlie.
„Ne, nebudu už čekat, pane předsedo. Navrhuji, abychom nabídku paní Trenthamové přijali a výměnou za pozemek jí poskytli deset procent akcií společnosti."
„A co navrhujete ohledně jejího syna?" zeptal se Charlie.
„Neprodleně ho přijmeme za člena představenstva."
„Ale..." začal Charlie.
„Žádná ale, pane předsedo," zarazil ho Merrick. „Nastal čas hlasovat. Osobní antipatie by neměly bránit rozumnému úsudku."
Po chvíli ticha se ozval Arthur Selwyn: „Byl přednesen oficiální návrh na hlasování. Mohla byste prosím sečíst hlasy, slečno Allenova?"
Jessica přikývla a rozhlédla se po devíti členech představenstva.
„Pan Merrick?'
„Pro."
„Pan Newman?"
„Pro."
„Pan Denning?"
„Proti."
„Pan Makins?"
387

„Proti."
„Pan Baverstock?"
Právník položil dlaně na stůl a zdálo se, že stále ještě zvažuje nepříjemné dilema. „Pro," prohlásil nakonec rázně. „Lady Trumperová?" „Proti," odpověděla Bečky bez váhání. „Lady Wiltshirová?" „Pro," oznámila Daphne tiše.
„Proč?" vyhrkla Bečky, jako by nechtěla věřit svým uším.  I Daphne se k ní otočila. „Protože mám raději nepřítele na očích, i když dělá potíže, než aby mi jich za zády napáchal ještě víc."
Bečky se stále ještě nevzpamatovala. „Vy jste zřejmě proti, sire Charlesi, že?" Charlie důrazně přikývl. Arthur Selwyn pohlédl tázavě na Jessíku. „Zatím jsou čtyři hlasy pro a čtyři proti?" zeptal se. „Ano, přesně tak," ujistila ho sekretářka, když ještě jednou přejela ukazováčkem po seznamu.
Všichni upřeli pohled na výkonného ředitele. Odložil pero podložku před sebou. „Potom mi nezbývá než udělat to, co važuji z dlouhodobého hlediska pro společnost za nejlepší, vám svůj hlas ve prospěch návrhu paní Trenthamové." Všichni kolem stolu Čekali, že Charlie něco řekne. Arthur Selwyn chvíli čekal a potom pokračoval sám.„Ná" byl přijat většinou pěti hlasů, pane předsedo. Informuji n banku a právníky, aby připravili potřebné podklady a učiní nutné kroky k hladkému průběhu celé transakce v soulad s pravidly společnosti." Charlie mlčky zíral před sebe.
„Pokud už nejsou žádné další záležitosti k projednání, mohl L byste, pane předsedo, schůzi ukončit."
Charlie přikývl, ale když se ostatní zvedli od stolu a rozcházeli se, seděl nehnutě na místě. Za chvíli zůstali s Bečky v místnosti sami.
„Měl jsem ty byty koupit před třiceti lety, ať to stálo cokoli." Bečky jeho slova nekomentovala.
„Dokud je ta zatracená ženská naživu, neměli jsme vypisov akcie."
Zvedl se a pomalu přešel k oknu. Bečky stále mlčela a Char lie upíral pohled k prázdné lavičce na druhé straně ulice.
388
„Když si pomyslím, že jsem řekl Šimonovi, že jeho přítomnost nebude nezbytně nutná!"
Bečky stále nic neříkala.
„Ale alespoň vím, jaké má ta ženská úmysly s jejím milovaným Nigelem."
Otočil se k Bečky, ale tajen zvedla obočí.
„Chce ho dostat na moje místo jako dalšího předsedu představenstva společnosti Trumper's."
389
1


*
I
I
I
39. KAPITOLA
Mezi otázky, na které jsem jako dítě nedokázala odpovědět, patřila: Kdy jsi naposledy viděla svého otce? Nevěděla jsem. Vlastně jsem ani nevěděla, kdo je mým otcem a neznala jsem ani matku. Většina lidí si neuvědomuje, kolikrát za den, za měsíc a za rok Člověk podobné otázky dostává. A pokud pokaždé odpovíte: ,.Nevím, zemřeli když jsem byla ještě malá, nepamatuji se na ně," dočkáte se podezíravých nebo překvapených pohledů, v horším případě vám nikdo nevěří. Na- J konec se naučíte odpovídat neurčitě nebo převést hovor jinam. 3 Neexistuje otázka, týkající se rodičů, na kterou bych neměla připravenou únikovou cestu.
Jediná matná vzpomínka na rodiče souvisí s mužem, který neustále křičel a s ženou tak plachou, že sotva promluvila. Mám pocit, že se jmenovala Anna, Jinak se mi vzpomínky na oba rozplývají.
Strašně jsem záviděla dětem, které mi vyprávěly o svých rodičích, bratrech, sestrách, dokonce bratrancích a sestřenicích z druhého kolena nebo vzdálených tetách.                                      jf
Já si byla jistá jen tím, Že mě vychovali v sirotčinci svaté Hil-dy na Park Hill v Melbourne, jehož ředitelkou byla slečna Ráchel Bensonová.
Mnoho dětí v sirotčinci mělo alespoň nějaké příbuzné, některé dostávaly dopisy a občas je dokonce někdo přijel navštívit. Dokázala jsem si vzpomenout na jedinou návštěva. Byla to přísně vypadající dáma v dlouhých černých šatech a černých krajkových rukavicích k loktům, s nezvyklým přízvukem. Nemám tušení, jaký byl její vztah ke mně, pokud vůbec nějaký byl.
Slečna Benssonová se k ní chovala s nezvyklou úctou a vzpomínám si, že sejí při odchodu dokonce uklonila. Jméno jsem si ale nezapamatovala a když jsem se později ptala slečny Bensonové, tvrdila, že o nikom takovém neví. Na všechny dotazy ohledně mého původu odpovídala: „Raději to ani nechtěj vědět, dítě." Nedokážu si představit jinou větu, která by představovala silnější pobídku zjistit pravdu.
Jak roky ubíhaly, začala jsem klást nenápadné dotazy, které by mě podle mého soudu mohly přivést na nějakou stopu - vy-
392
chovatelkám, kuchařkám, dokonce i vrátnému. Ale vždycky jsem narazila na neprostupnou stěnu. V den čtrnáctých narozenin jsem požádala o rozhovor se slečnou Bensonovou. Rozhodla jsem sejí zeptat přímo. Už dávno přestala s oblíbenou větou: „Raději to ani nechtěj vědět, dítě," a nahradila ji povzdechem: „Popravdě řečeno, Cathy, o tom sama nic nevím." Přestala jsem se vyptávat, ale nevěřila jsem jí. V pochybách mě utvrzovaly i zvláštní zkoumavé pohledy některých zaměstnanců sirotčince a jejich šepot, když si byli jisti, že jsem z doslechu.
Neměla jsem žádné fotografie ani památky, dokonce ani žádný důkaz o existenci rodičů, jen drobný šperk, který jsem považovala za stříbrný. Pamatuji se, že ten muž, co stále křičel, mi dal jednou malý křížek, který jsem od té doby nosila neustále na krku. Když jsem se jednou večer převlékala před spaním, slečna Bensonová můj poklad zahlédla a vyptávala se, odkud ho mám. Zalhala jsem, že jsem ho vyměnila s Betsy Comptono-vou za deset kuliček. Tenkrát ji to uspokojilo. Od té chvíle jsem svou nejcennější věc pečlivě ukrývala.
Patřila jsem k těm výjimečným dětem, které rády chodily do školy. Zamilovala jsem si ji hned od chvíle, kdy jsem tam poprvé vešla. Třída představovala požehnaný únik z vězení a od mých žalářníků. Každá chvíle strávená v místní škole navíc představovala minuty, kdy jsem nemusela být v sirotčinci. Brzy jsem zjistila, že čím usilovněji se učím, tím déle mohu ve škole zůstávat. Ještě výrazněji se to projevilo, když jsem v jedenácti získala stipendium na církevní dívčí střední škole v Melbourne, kde bylo možné se zapojit do spousty činností od časného rána až do pozdního večera. Sirotčinec se tak pro mě stal postupně jen místem, kde mi poskytovali nocleh a snídani.
Začala jsem se věnovat malování, což mi umožnilo trávit několik hodin v ateliéru bez přehnaného dozoru a neustálého vyrušování. V tenise se mi tvrdým tréninkem podařilo získat místo ve školním družstvu, což mě opravňovalo trénovat na školních kurtech až do setmění. Pro kriket jsem žádný talent neměla, ale stala jsem se alespoň zapisovatelkou. Nechtělo se po mně nic jiného, než abych setrvala na svém místě do posledního odpáleného míčku. Tím pádem jsem ale mohla každou druhou sobotu nasednout do autobusu a vydat se na zápas s některou z dalších škol. Patřila jsem k výjimkám, kterým vyhovovaly zápasy na soupeřově hřišti víc než ty na domácím.
V šestnácti jsem postoupila do šestého ročníku a začala dřít ještě víc. Škola totiž slečně Bensonové naznačila, že bych mo-
393
hla získat stipendium na melbournské univerzitě - a to se cho^ vancům od svaté Hildy nestávalo každý den.                            i
Kdykoli jsem získala pochvalu, nějaké ocenění nebo pokárání - těch posledních bylo minimum, musela jsem to jít oznámit slečně Bensonové do její pracovny, aby mi poskytla několik po- I vzbuzujících slov nebo vyjádřila nesouhlas. Potom sáhla do ( skříňky za stolem, vytáhla desky nadepsané mým jménem a událost do nich zaznamenala. Vždycky jsem ji pří tom rituálu napjatě sledovala. Nejdřív vytáhla z levé horní zásuvky stolu klíč, přešla ke skříňce, v šanonu nadepsaném QRS našla můj spis, uložila do něj zápis o mém úspěchu nebo poklesku, vrátila spis na své místo, zamkla skříňku a klíč uložila zpátky do stolu. Tento postup byl pokaždé stejný.
Dalším pevným bodem života slečny Bensonové byla její každoroční dovolená, kdy odjížděla navštívit své lidi do Adelai-de. To se odehrávalo vždy v září a já se na tu dobu těšila tak jako ostatní na prázdniny.
Po vyhlášení války jsem se bála, že by mohla zaběhnutou ru- 1 tinu změnit, zvlášť když nám bylo řečeno, že všichni musíme I přinášet oběti.
Slečny Bensonové se ale oběti zřejmě netýkaly, takže i přes l cestovní omezení odjela do Adelaidc ve stejný letní den jako I obvykle. Počkala jsem pět dní a potom se rozhodla uskutečnit 1 svůj plán.
Šestý večer po jejím odjezdu jsem ležela s otevřenýma očima .] do jedné hodiny po půlnoci v posteli. Nepohnula jsem se až do chvíle, kdy jsem si byla jistá, že všech šestnáct dívek v ložnici '| tvrdě spí. Pak jsem vstala, půjčila si z vedlejšího nočního stolku 1 baterku a vydala se přes ložnici ke schodišti. Kdyby mě někdo B zastavil, měla jsem připravenou výmluvu, ře je mi špatně. Za \ dvanáct let u svaté Hildy jsem zašla na ošetřovnu zřídkakdy, \ takže jsem si byla jistá, že by mi uvěřili.
Opatrně jsem sešla dolů po schodišti. Baterku jsem vůbec nemusela použít, protože po odjezdu slečny Bensonové jsem si : trasu vyzkoušela mnohokrát se zavřenýma očima. Otevřela jsem dveře studovny a vklouzla dovnitř. Teprve potom jsem baterku rozsvítila. Po špičkách jsem došla ke stolu a opatrně vytáhla levou horní zásuvku. Netušila jsem ale, že se přede mnou objeví dvacet různých klíčů, některé ve svazcích, jiné volně bez jakéhokoli označení. Snažila jsem se rozpomenout na tvar a velikost klíče, kterým slečna skříňku odmykala, ale nebylo to nic platné. Nezbylo mi, než klíče zkoušet postupně, takže jsem ně-
394
kolikrát absolvovala cestu od stolu ke skříni, až jsem našla ten pravý, který se v klíčové dírce otočil o sto osmdesát stupňů.
Vytáhla jsem horní zásuvku se spisy. Dávala jsem si pozor, protože kolečka v nočním tichu kvílela jako bouře. Na chvíli jsem se zarazila a zatajila dech, abych zjistila, jestli je všude klid. Dokonce jsem se podívala pod dveře, jestli neuvidím světlo. Když jsem měla jistotu, že lomoz nikoho nevyrosil, začala jsem probírat jména v šanonu QRS: Robertsová, Roseová, Ros-sová...Vytáhla jsem svůj osobní spis a odnesla si ho na stůl. Posadila jsem se na židli slečny Bensonové a za svitu baterky pročítala jednotlivé stránky. Bylo mi patnáct a v sirotčinci jsem trávila už dvanáctý rok, takže můj spis byl patřičně objemný. Připomněla jsem si dávné pokárání za počuranou postel a několik pochval za kreslení. Jeden z mých akvarelů visí dokonce stále ještě v jídelně. Ale ať jsem se spisem probírala sebedůkladně-ji, o ničem z doby před příchodem do sirotčince v něm nebyla ani zmínka. Uvažovala jsem, jestli to není běžné u všech chovanců, tak jsem zběžně nahlédla do spisu Jennie Roseové. Našla jsem tam jména obou rodičů - její otec se jmenoval Ted a matka Susan. Navíc tam byla slečnou Bensonovou připsaná poznámka, že paní Roseová se stará o tři děti a po smrti manžela na srdeční infarkt se o čtvrté už postarat nedokáže.
Zamkla jsem skříňku a klíč Vrátila do levé horní zásuvky stolu. Zhasla jsem baterku, vyšla ze studovny a rychle vyběhla po schodech do své ložnice. Vrátila jsem baterku do kamarádčina nočního stolku a vklouzla zpátky do postele. Začala jsem přemýšlet, jaké další kroky podniknout, abych se dozvěděla něco o svém původu.
Zdálo se, že mí rodiče nikdy neexistovali a já se objevila na světě až ve třech letech. Další alternativou pak bylo zrození 2 panny, ale to jsem nepovažovala za přijatelné ani v případě Panny Marie. Touha zjistit pravdu mě pronásledovala stále pal-Čivěji. Asi jsem usnula, protože dál už si jen vzpomínám, jak mě následující den ráno probudil zvonek.
Když jsem získala možnost studia na univerzitě v Melbourne, cítila jsem to jako propuštění po dlouhém pobytu v žaláři. Poprvé v životě jsem měla vlastní pokoj a nemusela jsem už nosit uniformu - to ale neznamenalo, že oblečení, které jsem si mohla dovolit, by vzbudilo poprask ve světě módy. Vzpomínám si, že první rok na univerzitě jsem studovala ještě usilovněji, než na střední škole. Bála jsem se, že pokud nesložím zkoušky za první ročník, vyloučí mě a budu muset strávit zbytek života u svaté Hildy.
395
Ve druhém ročníku jsem se zaměřila na dcjiny umění a ang- \ ličtinu, malování jsem měla jen jako koníčka. Stále jsem němé- I la jasno, čemu bych se chtěla po skončení školy věnovat. Učitelé mi navrhovali, abych šla učit, ale to mi příliš připomínalo [ sirotčinec a sebe jsem viděla jen jako další slečnu Bensonovou. |
Před odchodem na univerzitu jsem moc chlapců nepoznala,!' protože v sirotčinci obývali oddělené křídlo a směli jsme se ba- J vit jen mezi devátou ráno a pátou odpoledne. Do patnácti jsem i žila v přesvědčení, že po polibku je možné otěhotnět a byla) jsem odhodlaná neudělat žádnou chybu, zvlášť se zkušenostmi'' ze sirotčince.
Můj první kluk se jmenoval Mel Nicholls a byl kapitánem > univerzitního fotbalového mužstva. Když se mu konečně podařilo dostat mě do postele, tvrdil, že jsem jediná dívka v jeho životě a co víc, že jsem jeho první. Připustila jsem, že se mnou je to stejné a lehla si na polštář. Mel se sklonil a začal se zajímá o jedinou věc, kterou jsem měla na sobě.
.Ještě nikdy jsem nic takového neviděl," řekl a uchopil kří žek mezi prsty.
„Další premiéra?"
„Ne tak docela," zasmál se. „Viděl jsem něco velice podob-nýho."
„O čem to mluvíš?"
„To je medaile," vysvětloval. „Můj táta má tři nebo čtyři, ale ani jedna z nich není stříbrná."
Když se na to dnes dívám s odstupem, myslím, že právě tato informace za ztrátu panenství stála.
V univerzitní knihovně měli velký výběr knih o první světové válce. Spíš než vyloděním ve Francii nebo bojem u El Ala-mein se z pochopitelných důvodů zabývaly bitvou u Gallipoli a tažením na Dálný východ. Nicméně se mi podařilo mezi stránkami popisujícími hrdinské činy australských pěšáků nakonec najít i kapitolu o britských vyznamenáních s několika barevnými ilustracemi.
Zjistila jsem, že existoval Viktoriin kříž, Kříž za vynikající službu a několik stupňů Rádu britského impéria, až jsem konec- | ně na straně čtyři sta devět našla to, co jsem hledala: Válečný kříž. Sestával z bílé hedvábné stužky s vodorovnými purpurovými pruhy a stříbrného kříže s korunou na každém ze čtyř ramen. Dostávali jej důstojníci do hodnosti majora za pozoruhodný projev odvahy v boji. Začala jsem si svého otce představovat jako válečného hrdinu, který v mladém věku podlehl násled-
396
kům vážných zranění. To by vysvětlovalo i jeho neustálý křik, jehož důvodem mohly být přestálé válečné útrapy.
Pokračovala jsem v pátrání návštěvou jednoho starožitnictví v Melbourne. Muž za přepážkou si medaili prohlédl a pak mi za ni nabídl pět liber. Nezdržovala jsem se vysvětlováním, proč ji neprodám, ale zjistila jsem tam, že jediným držitelem tohoto vyznamenání v Austrálii je pan Frank Jennings, který bydlí na Mafeking Street 47 v Sydney.
Tou dobou jsem měla pocit, že Sydney leží na druhém konci světa a nemohla jsem si dovolit podniknout tak dlouhou cestu z vlastních prostředků. Musela jsem trpělivě vyčkat do letního semestru a požádala o místo zapisovatele v univerzitním kriketovém týmu. Odmítli mě, protože jsem žena. Vysvětlili mi, že žena hru nikdy nedokáže plně pochopit. Veselé bylo, že mi to sdělil mladík, který sedával na přednáškách za mnou, aby ode mě mohl opisovat poznámky. Nezbylo mi tedy než trávit hodiny tréninku na kurtech, až mě konečně vybrali do druhého tenisového družstva. Nebyl to žádný skvělý tah, ale mě zajímalo jediné: zápas v Sydney.
Hned po příjezdu do Sydney jsem se vydala na Mafeking Street a udivilo mě, kolik prochází po ulicích mladíků v uniformách. Pan Jennings si prohlížel mou medaili s daleko větším zaujetím, než starožitník z Melbourne.
„Je to miniatura Válečného kříže," sdělil mi a studoval můj poklad pod lupou. „Nosila se na civilních šatech při společenských příležitostech. Na okraji jednoho ramene kříže jsou vyryté iniciály. Pouhým okem jsou sotva vidět, ale mohly by nám pomoct zjistit, komu to vyznamenání patří."   -
Zírala jsem lupou na drobounká písmena, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla. Jasně jsem rozlišila G. F. T,
„Existuje způsob, jak zjistit, kdo ten G. F, T. ve skutečnosti je?"
.Jistě," odpověděl pan Jennings. Sáhl do police za sebou a vytáhl v kůži vázanou knihu. Chvíli v ní listoval, až došel ke jménům Godfrey S. Thomas a George V Taylor, ale nikoho, jehož jménu by odpovídaly iniciály G. F. T. nenašel.
„Je mi líto, ale s tím vám nepomůžu," omlouval se. „Majitelem téhle medaile není Australan, jinak by to tu bylo." Sklapl kožené desky. „Budete si muset napsat na ministerstvo války do Londýna, tam by mohli vědět víc. Mají v archivu seznamy všech příslušníků ozbrojených sil, kteří dostali vyznamenání za statečnost."
397
Poděkovala jsem mu za ochotu a než jsme se rozloučili, nabídl mi za medaili deset liber. Usmála jsem se a vrátila se ke svým spoluhráčkám. Svůj zápas proti univerzitě ze Sydney j jsem prohrála 6 - 0, 6 - 1. Nedokázala jsem se soustředit na nic I jiného než na tři písmena G. F. T. V té sezóně mě už do družstva' nezařadili.                                                                             ;,
Hned další den jsem podle rady pana Jenningse napsala na ministerstvo války do Londýna. Několik měsíců se nic nedělo. Nijak jsem se tomu nedivila, protože v roce 1944 měli určitě na l práci spoustu jiných věcí. Nakonec ale přece jen přišla žluto- j hnědá obálka. Když jsem ji otevřela, dočetla jsem se, že má medaile mohla patřit buď Grahamu Franku Turnbullovi z pluku vé- j vody  z Wellingtonu  nebo  Guyi  Francisi  Trenthamovi  od královských střelců.
Jmenuju se ve skutečnosti TurnbuIIová nebo Trenthamová?
Ještě ten večer jsem napsala na úřad vysokého komisaře do Canberry dotaz, na koho se mám obrátit ohledně informací o dvou uvedených jednotkách. Za několik týdnů mi přišla odpověď. Na základě jejich instrukcí jsem poslala do Anglie dal dva dopisy -jeden do Halifaxu, druhý do Londýna. Pak zbýval jen trpělivě vyčkávat na odpověď. Jestliže se člověk pokou zjistit vlastní identitu už osmnáct let, několik měsíců mu nep" padá nijak dlouhá doba. Navíc jsem studovala v posledním ro niku, takže jsem měla práce nad hlavu.
Nejdřív přišla odpověď z pluku vévody z Wellingtonu. Psali, že poručík Graham Frank Turnbull zahynul 6. listopadu 1917 u Passchendaele. Narodila jsem se v roce 1924, takže poručík Turnbull byl ze hry. Modlila jsem se, aby vyšel Guy Francis Trentham.
O několik týdnů později došla odpověď od královských střelců. Kapitán Guy Francis Trentham obdržel Válečný kříž 18. července 1918 po druhé bitvě na Marně. Podrobnější infor- í mace by měly být dosažitelné v muzeu pluku v Londýně, aleje třeba je ověřit osobně, protože písemně o příslušnících pluku neinformují.
Neměla jsem žádnou možnost vydat se do Anglie, tak jsem ! začala pátrat jiným směrem. Celé dopoledne jsem hledala jméno Trentham v knihách matriky města Melbourne na Queen Street, ale nikdo takový tam zapsaný nebyl. Několikrát jsem narazila na jméno Ross, ale ani v jednom případě se neshodovalo s rokem mého narození. Začínalo mi být jasné, že někdo podnikl kroky, aby bylo jisté, že své kořeny nikdy nevystopuju. Ale proč?
398
r
Upnula jsem pozornost k jedinému cíli - dostat se do Anglie. Neměla jsem peníze a válka skončila teprve nedávno. Začala jsem sledovat všechny nabídky na studijní pobyty a můj učitel mi poradil, abych se ucházela o studium na umělecké Škole Slade v Londýně. Škola nabízela studentům ze zemi Společenství národů každý rok tři místa. Dřela jsem bez oddechu a podařilo se mi dostat mezi šest nejlepších, kteří obdrželi pozvání na závěrečný pohovor do Canberry.
I když jsem cestou do hlavního města prožívala hroznou nervozitu, měla jsem pocit, že pohovor proběhl dobře. Zkoušející mi sdělili, že mé práce týkající se historie umění jsou velice hodnotné, i když ukázky mých malířských pokusů jejich kvality nedosahují.
O měsíc později jsem našla ve své přihrádce na poštu obálku s hlavičkou The Slade. Rozechvěle jsem ji otevřela a vytáhla dopis, začínající slovy:
Drahá slečno Rossová,
Spolitováním Vám oznamujeme...
Jediným výsledkem mimořádného úsilí byla skutečnost, že jsem závěrečnými zkouškami proplula bez potíží a promovala jsem s čeveným diplomem. Ale vytoužené Anglii jsem se nepřiblížila ani o kousek.
V zoufalství jsem zavolala na britský konzulát, kde mě spojili s tajemnicí, která měla přehled o pracovních možnostech v Anglii. Informovala mě, že s přihlédnutím k mému vzdělání by měla nabídky několika učitelských míst. Dodala, že bych musela podepsat smlouvu na tři roky a cestu si zajistit sama. Nemohla jsem si dovolit ani cestu do Sydney, natož do Spojeného království. Navíc jsem si myslela, že na vystopování Guyc Trenthama by mi stačil měsíc.
Když jsem volala podruhé, stejná dáma mi vysvětlila, že další možností jsou takzvaní otroci. Znamenalo to pracovat v hotelu, nemocnici nebo u starých lidí celý rok téměř zdarma, výměnou za zajištění cesty do Anglie a zpátky. Stále ještě jsem neměla jasno, čemu se budu v budoucnu věnovat a tohle byl pro mě jediný dostupný způsob, jak se dostat do Anglie a zjistit něco o svém původu. Zavolala jsem na konzulát a domluvila podrobnosti. Většina mých přátel z univerzity si myslela, že jsem přišla o rozum, ale o pravém důvodu mé cesty neměli tušení.
399
Loď, na které jsme vypluli do Southamptonu, se zřejmě příliš nelišila od těch, kterými před sto sedmdesáti lety připluli opačným směrem první australští přistěhovalci. TO jsme obývaly kajutu menší než můj pokoj na koleji a když se lod naklonila o víc než deset stupňů, Pani a Maureen se ocitly na mé posteli. Všechny jsme podepsaly smlouvu na práci v hotelu Melrose v Earl's Court, což mělo být ve středu Londýna. Po šestitýdenní plavbě nás v přístavu čekal rozhrkaný vojenský náklaďák, který nás odvezl do hlavního města a vyložil na schodišti hotelu Melrose.
Správce nám ukázal, kde budeme bydlet. Zase jsem skončila s Pani a Maureen. Ke svému zděšení jsme zjistily, že budeme sdílet pokojík přibližně stejně velký jako kajuta, ve které jsme se tísnily na lodi. Tady jsme aspoň nepadaly z postelí.
Trvalo dva týdny, než jsem dostala volno a mohla se vypravit na poštu, kde jsem pročetla londýnský telefonní seznam. Jméno Trentham jsem nenašla.
„Možná nejsou v seznamu," upozornila mě dívka za přepážkou. „Potom by váš hovor stejně nepřijali."
„Nebo žádní Trenthamovi v Londýně nebydlí," poznamenala jsem a uvědomila si, že už mi zbývá jen muzeum pluku.           j
Myslela jsem si, že jsem na univerzitě tvrdě pracovala, ale pracovní doba, kterou na nás požadovali v hotelu, by dostala na kolena i ostříleného vojáka. Ale rozhodla jsem se vydržel, zvlášť poté, co se Pam a Maureen po měsíci vzdaly, poslaly ro- j dičům do Sydney telegram, ve kterém je požádaly o peníze a nejbližší lodí odjely. Alespoň jsem do příjezdu další lodi měla pokoj sama pro sebe. Mám-li být upřímná, nejraději bych se sbalila a odjela s nimi, ale neměla jsem v Austrálii nikoho, kdo by mi mohl poslat víc než deset liber.
První volný den, kdy jsem nepadla do postele, jsem se vydala vlakem do Hounslowu. Vyšla jsem z nádraží a zřízenec mi ukázal cestu k výcvikovému středisku královských střelců, kde bylo muzeum umístěno.
Po téměř dvou kilometrech chůze jsem došla k budově, kterou jsem hledala. Zdálo se, že je liduprázdná, kromě strážného v khaki uniformě se třemi pruhy na obou rukávech, který podřimoval za přepážkou. Přešla jsem hlučně kolem, ale tvářila se, že ho nechci vzbudit.
„Mohu vám nějak pomoct, slečno?" zeptal se a protíral si oči. '
„Doufám."
„Australanka?"
400
„To je tak vidět?'
„Bojoval jsem s vašimi krajany v severní Africe," vysvětloval. „Můžu vám říct, že to byli po čertech dobrý vojáci. Tak co pro vás můžu udělat, slečno?"
„Psala jsem vám z Melbourne," ukázala jsem mu rukou psaný koncept. „Zajímám se o majitele této medaile." Přetáhla jsem si šňůrku přes hlavu a podala mu křížek. .Jmenoval se Guy Francis Trentham."
„Miniatura Válečnýho kříže," řekl seržant bez váhání, když držel vyznamenání v ruce. „Guy Francis Trentham, říkáte?"
„Ano, přesně tak."
„Dobře, tak se ho pokusíme najit. 1914 -1918, je to tak?"
Přikývla jsem.
Odešel k polici zatížené obrovskými svazky a jednu knihu v kožené vazbě vytáhl. Položil ji na pult. Když dopadla, zvedl se oblak prachu. Na deskách byla zlatě tištěná slova Královští střelci, vyznamenání, 1914 -1918.
„Tak se na to podíváme," řekl a listoval stránkami. Netrpělivě jsem čekala. „Tady ho máme," oznámil vzápětí vítězoslavně. „Guy Francis Trentham, kapitán." Otočil knihu vzhůru nohama, abych si mohla pročíst celý zápis sama. Zmocnilo se mě takové vzrušení, že jsem chvíli nedokázala ani promluvit.
Záznam o kapitánu Trenthamovi zabíral šestnáct řádek. Zeptala jsem se, jestli bych si je mohla opsat.
„Samozřejmě, slečno," souhlasil. „Nedejte se rušit." Podal mi velký arch papíru a špatně ořezanou tužku. Začala jsem psát:
18. července 1918 ráno vedl kapitán Trentham ze druhého praporu pluku královských střelců svou jednotku ze zákopů proti nepříteli. Cestou zneškodnil několik německých vojáků, dostal se k jejich zákopům a sám zničil celou jednotku. Pronásledoval další dva německé vojáky, zahnal je do blízkého lesa a tam oba zabil.
Tentýž den večer přes obklíčení nepřítelem zachránil dva mule ze své jednotky - vojína T. Prescotta a desátníka Ch. Trumpera, kteří zběhli z bitevního pole a ukryli se v blízkém kostele. Když padla tma, převedl je přes otevřenou planinu pod palbou nepřítele.
Vojín Prescott byl zastřelen zbloudilou kulkou dřív, než se mu podařilo dosáhnout bezpečí vlastních zákopů. Desátníku Trum-
401
I^H
perovi se podařilo palbou nepřítele pmplii.it. Za záchranu svých podřízených a hrdinství pmkázané tváři v tvář nepříteli byl kapitánu Trenthamovi udělen Válečný kříi.
Záznam jsem slovo od slova opsala, zabouchla těžkou knihu a otočila ji k seržantovi.
„Trentham," uvažoval nahlas. „Pokud si dobře vzpomínám, jeho fotografie visí pořád ještě na zdi." Seržant uchopil berle, vysoukal se zpoza pultu a vydal se do vzdáleného rohu muzea. Do té chvíle jsem si nevšimla, že ten nebožák má jen jednu nohu. „Tudy, slečno. Následujte mě."
Při představě, že konečně zjistím, jak můj otec vypadal, se mi začaly potit ruce a pokoušela se o mě nevolnost. Uvažovala jsem, jestli jsem mu podobná.
Seržant minul nositele Viktoriina kříže a přešel k držitelům Válečného kříže. Jejich fotografie visely v řadě jedna vedle druhé. Staré hnědé fotografie ve špatných rámech. Projížděl prstem po nápisech - Stevens, Thomas, Tubbs. „To je divný. Přísahal bych, že tu ta fotka byla. No, asi se ztratila při stěhováni z Tc~ weru."
„Nemohla by být někde jinde?"
„Pokud je mi známo, nemohla," odpověděl. „Nejsem si úplně jistý, ale přísahal bych, že když bylo muzeum v Toweru, vídal jsem ji tam. Nedá se nic dělat."
Požádala jsem ho, jestli tu nejsou o kapitánu Trenthamovi nějaké další informace a nedá se zjistit, co se s ním dělo po roce 1918. Dobelhal se zpátky za přepážku a vyhledal jeho jméno v seznamu příslušníků pluku. „Zařazen do služby v roce 1915, povýšen na poručíka v roce 1916, na kapitána v roce 1917. V letech 1920 - 1922 sloužil v Indii, v roce 1922 se vzdal služby. Od té chvíle o něm není nic známo, slečno."
„Takže je možné, že ještě žije?"
•»iJrčitě, slečno. Mohlo by mu být tak padesát, nanejvýš pětapadesát let."
Podívala jsem se na hodinky, poděkovala mu a když jsem si uvědomila, kolik času jsem v muzeu strávila, rozběhla jsem se na nádraží v hrůze, že bych mohla zmeškat vlak do Londýna a nestihla v pět nastoupit na směnu.
Usadila jsem se v rohu kupé vagónu třetí třídy a znovu si pročetla slovo od slova celý zápis. Představa, že můj otec byl hrdinou první světové války, ml dělala dobře. Pořád mi ale nebylo jasné, proč mi o něm slečna Bensonová nechtěla nic
402
říct. Proč odjel do Austrálie? Změnil si jméno? Usoudila jsem, že pokud se budu chtít dozvědět plnou pravdu o Guyi Francisi Trenthamovi, budu se muset vrátit do Melbourne. Kdybych měla peníze na zpáteční cestu, rozjela bych se zpátky hned ten večer. Ale zbývalo mi ještě devět měsíců práce v hotelu, než budu mít odpracovanou cestu domů. Rozhodla
jsem se vydržet.
Londýn roku 1947 představoval pro třiadvacetiletou dívku město plné vzrušení a musím přiznat, že i přes těžkou práci tu byla řada možností k zábavě. Kdykoli jsem měla volno, vydaly jsme se s jednou kamarádkou z hotelu do galerie, muzea nebo do kina. Několikrát jsem se dokonce se skupinou přátel vypravila tancovat do sálu Mecca kousek od Strandu. Na jeden večer si vzpomínám zvlášť dobře. Jakýsi celkem pohledný chlápek od letectva mě vyzval k tanci a chvíli poté, co jsme se rozlétli po parketu, se mě pokusil políbit. Když jsem ho odstrčila, začal být agresivní a jen rázné kopnutí do kotníku a krátký sprint přes taneční parket mi umožnil utéct. O několik minut později jsem stála na chodníku a vydala se zpátky do hotelu.
Cestou přes Chelsea jsem se občas zastavila a prohlížela si vystavené zboží ve výkladech. Zvlášť mě upoutal modrý hedvábný šál, přehozený přes ramena vysoké štíhlé figuríny. Přestala jsem si prohlížet výlohy a podívala se na nápis nad vchodem: Trumper's. To jméno mi připadalo povědomé, ale nemohla jsem si vzpomenout, odkud je znám. Pomalu jsem se vracela k hotelu, ale jediný Trumper, na kterého jsem si vzpomněla, byl australský hráč kriketu, který ale zemřel dřív, než jsem se narodila. Pak mi to uprostřed noci došlo. Ch. Trumper byl ten desátník, zmiňovaný v záznamu o mém otci. Vyskočila jsem z postele, otevřela spodní zásuvku stolku a zkontrolovala jméno ve zprávě, kterou jsem si opsala v muzeu.
S nikým jiným toho jména jsem se od svého příjezdu do Anglie zatím nesetkala, tak jsem začala uvažovat, jestli ten obchodník nemůže být příbuzným onoho desátníka a nemohl by mi ho pomoct najít. Další volný den jsem se znovu vypravila do muzea v Hunslowu zjistit, jestli by mi můj jednonohý známý nedokázal pomoct ještě jednou.
„Rád vás zase vidím, slečno," vítal mě, když jsem přicházela k jeho pultu. Dojalo mě, že si mě pamatuje. „Snažíte se dozvědět víc?" „Přesně tak. Desátník Trumper, není to náhodou ten...?"
403
„Charlie Trumper, poctivý obchodník. Samozřejmě, slečno. Ale teď je to sir Charles a vlastní skoro všechny obchody na Chelsea Terrace."
„Myslela jsem si to."
„Chtěl jsem vám to říct už tenkrát, jak jste utekla, slečno." Usmál se na mě. „Moh sem vám ušetřit cestu vlakem a půl roku života."
Následující den jsem neseděla v kině na filmu s Gretou Gar-bo, ale na lavičce naproti obchodům na Chelsea Terrace a dívala se na řadu výloh. Siru Charlesovi patřily opravdu téměř všechny obchody v ulici. Nebylo mi ale jasné, proč nechává uprostřed bloku tak rozlehlé prázdné místo.
Začala jsem uvažovat, jak se k němu dostat. Napadlo mě jediné řešení - zanést svou medaili odhadnout do galerie v čísle jedna. A pak se modlit.
Další týden jsem měla službu přes den, takže jsem se na Chelsea Terrace dostala až další pondělí odpoledne. Podala jsem vyznamenání dívce u pultu a požádala ji o odhad ceny. Chvíli váhala, ale potom si zavolala na pomoc někoho dalšího. Objevil se vysoký muž, chvíli si křížek prohlížel a potom řekl: : „Jde o miniaturu Válečného kříže, připínala se na civilní oblek, ! ocenil bych ji na rovných deset liber." Po chvilce rozmýšlení dodal: „Ale u Spinkse na King Street 5 by vám o ní řekli víc."
„Děkuji," pronesla jsem zklamaně, protože jsem se nedozvěděla nic nového a siru Charlesovi jsem se nepřiblížila.
.Mohu pro vás udělat ještě něco?" zeptal se, když jsem se nehýbala z místa.
.Jakým způsobem bych se tu mohla ucházet o práci?" vykoktala jsem a cítila se poněkud trapně.
„Napište žádost, ve které uvedete své vzdělání a praxi a my se vám za několik dnů ozveme."
„Děkuji vám," vyhrkla jsem a beze slova odešla. Večer jsem sedla a sepsala nanečisto žádost s uvedením dosaženého vzdělání a ostatních předpokladů pro práci v galerii. Když jsem šiji přečetla, připadalo mi to málo.
Druhý den ráno jsem dopis přepsala na nejlepší hotelový papír a na obálku jsem napsala Trumpeťs, Chelsea Terrace 1, | Londýn SW7, personální oddělení. Jméno jsem žádné neznala. Druhý den odpoledne jsem obálku předala dívce u přepážky a nijak nespoléhala na to, že mi aukční síň kdy odpoví. Nevěděla jsem ani, co bych dělala, kdyby mi nějakou práci nabídli. Měla jsem v úmyslu se za několik měsíců vrátit do Melbourne
404
a stejně mi nebylo jasné, jak bych se i jako zaměstnanec galerie mohla k siru Charlesovi dostat.
O deset dnů později mi došla odpověď, ve které mě žádali o osobní rozhovor. Utratila jsem ze svého skromného platu čtyři libry a patnáct šilinků za šaty, které jsem si mohla stěží dovolit, a ke galerii jsem přišla o hodinu dřív. Musela jsem několikrát obejít blok. Během té hodiny jsem zjistila, že sir Charles prodává skutečně téměř všechno, co si člověk dokáže představit, pokud má ovšem dost peněz na zaplacení.
Když hodina konečně uběhla, vešla jsem dovnitř a ohlásila se u pultu. Odvedli mě do kanceláře v nejvyšším patře. Dáma, která se mnou hovořila, nemohla pochopit, proč dělám se svým vzděláním pokojskou v hotelu. Vysvětlila jsem jí, že to byl jediný způsob, jak se dostat do Anglie.
Usmála se a upozornila mě, že pokud bych chtěla v galerii pracovat, začínala bych jako všichni u pultu. Pokud bych si vedla dobře, mohla bych brzy dostat zajímavější práci.
„Sama jsem začínala u přepážky v aukční síni Sotheby's," vysvětlila mi. Chtěla jsem sejí zeptat, jak dlouho tam vydržela.
„Pracovala bych u vás moc ráda," řekla jsem. .Ale obávám se, že z hotelu mohu odejít až za dva měsíce."
„V tom případě na vás počkáme," odpověděla bez váhání. „Prvního září můžete začít, slečno Rossová. Do konce týdne vám přijetí potvrdíme písemně."
Byla jsem její nabídkou natolik rozrušená, že jsem úplně zapomněla, proč jsem se o práci vlastně ucházela. Když přišlo písemné potvrzení, zjistila jsem podle podpisu, s kým jsem vlastně mluvila.
40. KAPITOLA
Cathy pracovala u přepážky v aukční síni přesné jedenáct J dní, když ji Simon Matthews požádal o pomoc s přípravou j katalogu na prodej děl italských mistrů. Jako první, s kým se 1 zákazníci aukční síně setkávali, představovala obranný val, zachycují první nápor množství dotazů a požadavků. Dokázala se j s nimi vypořádat většinou sama, o pomoc žádala jen výjimečnč. Pracovala stejně tvrdě jako v hotelu, ale jeden výrazný rozdíl tu | přece jenom byl: práce ji bavila.
Poprvé v životě měla pocit, že někam patří. Rebeka Trumpe-rová se k zaměstnancům chovala přátelsky a nedělala mezi nimi í rozdíly. Plat výrazně převyšoval almužnu od předešlého za- J městnavatele a pokoj, který dostala nad řeznictvím v čísle 135, byl v porovnání s kumbálcm v hotelu hotovým palácem.
Snaha najít otce najednou nebyla tak důležitá jako prokázat, <$ že si místo v aukční síni na Chelsea Terrace zaslouží. Na přípra- J vě katalogu jí připadl úkol prověřit historii každého z padesátí devíti obrazů, které šly do prodeje. Jezdila po celém Londýně ] z jedné knihovny do druhé, telefonovala snad do všech galerií I a snažila se zjistit všechny předešlé majitele. Nepodařilo sejí to u jediného obrazu - Panny Marie s Jezulátkem, na kterém nebyl podpis a nepodařilo sejí o něm zjistit nic jiného, než že původně pochází ze soukromé sbírky sira Charlese Trumpera a nyní jej vlastní jakási Kitty Bennettová.
Zeptala se Simona, jestli ho nenapadá nějaké vodítko a její nadřízený jí sdělil, že má pocit, že se jedná o Bronzinovu školu. Simon přípravu aukce vedl a poradil jí, aby zkusila ještě projít výstřižky z novin.
„Najdeš tam o Trumperových skoro všechno." „A kde ty výstřižky seženu?"
„Ve čtvrtém patře, v té malé místnosti na konci chodby." Vypravila se tam a zjistila, že nejdřív bude muset z krabic a pořadačů omést pavučiny a nánosy prachu. Výstřižky byly uspořádané po jednotlivých letech. Seděla na zemi se zkříženýma nohama a listovala stránkami. Prožívala vzestup Charlese Trumpera od chvíle, kdy koupil první obchod až po současné velkolepé plány. Informace v novinách byly sice jen kusé, ale
406
nakonec našla drobný článek z listu Evening Standard, který ji zaujal. Výstřižek byl už léty zažloutlý a v pravém horním rohu měl uvedené datum 8. záři 1922.
Neznámý, vysoký, neoholený muž kolem třicítky, oblečený ve starém vojenském plášti, se včera ráno vloupal do domu pana Charlese Trumpera na Gilston Road 11 v Chelsea. Ačkoli zcizil pouze malý obraz, který nemá velkou cenu, v domě byla paní Trumperová. Byla v sedmém měsíci těhotenství a lupič jí způsobil šok, po kterém se zhroutila. Manžel ji vzápětí dopravil do
nemocnice.
Doktoru Armitageovi se podařilo pani Trumpetovou zachránit, ale jejich dcerka se bohužel narodila už mrtvá. Paní Trumperová bude muset v nemocnici nějakou dobu zůstat.
Policie žádá všechny případné svědky, aby se s ní spojili.
Cathy přešla k dalšímu článku datovanému o tři týdny později.
Policie zajistila obnošený vojenský plášť, který by mohl patřit muži, jež se 7. září vloupal do domu Trumperových na Gilston Road 11 v Chelsea. Plášť patřil původně kapitánu Guyi Trent-hamovi, který donedávna sloužil u pluku královských střelců
v Indii.
Cathy oba články přečetla ještě jednou. Copak je skutečně dcerou člověka, který se pokusil okrást sira Charlese a způsobil smrt jeho druhého dítěte? Kam do toho všeho zapadá ten obraz? Jak se k němu dostala paní Bennettová? A proč se lady Trumperová o olej neznámého umělce tolik zajímá? Na Žádnou z těch otázek nedokázala odpovědět, tak knihu sklapla a zasunula ji zpátky na místo. Umyla si ruce, vrátila se dolů do galerie a moc si přála mít možnost se zeptat přímo lady Trumperová.
Bylo jí ale jasné, že to nejde.
Když byl katalog hotový a už skoro týden se prodával, lady Trumperová požádala Cathy, aby za ní přišla do kanceláře. Dívka doufala, že se nejedná o nějakou zásadní chybu, nebo že někdo nevystopoval původ Panny Marie s Jezulátkem, na který měla při přípravě katalogu přijít sama.
Když vešla do kanceláře lady Trumperová pronesla: „Gratu-
luju vám."
„Děkuji," odpověděla, ale nebyla si jistá, o co se jedná. „Váš katalog je vyprodán a musíme zajistit dotisk."
407
,,Je mi jen líto, že jsem nedokázala zjistit nic konkrétního o obrazu vašeho manžela," poznamenala s úlevou. Doufala, že by jí zamčstnavatelka mohla vysvětlit, jak se ten obraz dostal k siru Charlesovi a možná i trochu osvětlit spojení mezi Trum-perovými a kapitánem Trenthamem.
„Mě to nijak nepřekvapuje," odpověděla Bečky bez dalšího komentáře.
Víte, našla jsem ve výstřižcích článek o jistém kapitánu Trenthamovi a zajímalo by mě...toužila Cathy začít, ale raději mlčela.
„Chtěla byste se dražby zúčastnit jako jeden z pomocníků licitátora?" zeptala se Bečky nakonec.
V den aukce děl italských mistrů Simon Cathy obvinil, zeje nějaká rozjařená, ale ve skutečnosti se ráno nedokázala ani nasnídat.
Jakmile prodej začal, jeden obraz za druhým převyšoval odhadní cenu a Cathy nadchlo, když Bazilika svatého Marka překročila rekordní sumu za Canaletta.
Když mistrovské dílo vystřídal obrázek sira Charlese, najednou pocítila neklid. Zřejmě to způsobilo osvětlení, protože když se teď na olej zadívala, bylo jí jasné, že má před očima další mistrovské dílo. Okamžitě ji napadlo, jaká škoda, že nemá dvě stě liber, aby je mohla za obraz nabídnout
Poprask, který nálcdoval, když obraz odnesli, v ní vzbudil ještě větší zvědavost. Měla pocit, že neznámý muž může mít klidně pravdu, když tvrdil, že obraz je Bronzinův originál. Ještě nikdy neviděla tak krásné provedení jeho klasických baculatých andílků se svatozáří. Lady Trumperová ani Simon ji z ničeho nevinili, neustále tvrdili, že se jedná o kopii a že galerie obraz dobře zná.
Hned jak aukce skončila, Cathy kontrolovala pořadí štítků, aby měla jistotu, že nedošlo k záměně nových majitelů. Simon kousek od ní hovořil s majitelem jedné galerie, jehož obrazy nedosáhly sjednané ceny a mohly být prodány soukromě. Po odchodu prodejce se na Simona obrátila lady Trumperová. Cathy ztuhla, když ji zaslechla říkat: „To je zas ta zatracená ženská a její další uskok. Všiml sis té babizny Trcnthamové vzadu v sále?" Simon přikývl, ale nijak její rozhořčení nekomentoval.
Asi týden po návštěvě biskupa z Reims pozval Simon Matt-hews Cathy na večeři do svého bytu v Pimlico. „Taková malá oslava," dodal a vysvětlil, že pozval i všechny další, kdo se na aukci podíleli.
408
Když Cathy večer přišla, zastihla už několik kolegů z oddělení starých mistrů vychutnávat sklenku vína. Zasedli k večeři, ale Rebeka Trumperová stále ještě nedorazila. Cathy si znovu uvědomila, jakou atmosféru dokáží Trumperovi vykouzlit i bez své přítomnosti. Všichni hosté vychutnávali skvělé jídlo, sestávající z avokádové polévky a pečené divoké kachny, kterou Simon vlastnoručně připravil. Po odchodu hostů zůstala ještě s jedním mladíkem z oddělení vzácných tisků, který se jmenoval Julian, aby pomohli byt uklidit.
„S nádobím se neunavuj," namítl Simon, „uklízečka na to bude mít celé dopoledne."
„Typicky mužský přistup," poznamenala Cathy a dál umývala talíře. „Nicméně musím připustit, že jsem tu nezůstala tak
úplně nezištně."
„Tak o co ti jde?" zeptal se, vzal utěrku a tvářil se, že pomáhá
Julianovi s utíráním.
„Kdo je paní Trenthamová?" zeptala se. Simon se k ní otočil, tak spěšné dodala: „Slyšela jsem Bečky, jak ti o ní něco říkala po konci dražby. Nějak to souviselo s tím mužem v tvídovém saku, který způsobil takový rozruch a potom zmizel."
Simon chvíli mlčel. Zdálo se, že uvažuje, co říct. Po dvou
utřených talířích začal.
„Je to už dávno, to jsem tu ještě nepracoval. Nezapomínej, že jsem s Bečky nejdřív působil pět let v Sotheby's, než mě požádala, abych šel pracovat k ní. Abych řekl pravdu, o skutečném důvodu jejich vzájemné nenávisti toho moc nevím, ale vím jistě, že syn paní Trenthamové Guy sloužil během první světové války ve stejném pluku jako sir Charles. Guy Trentham byl nějak zepletený do historie s obrazem Panny Marie s Jezulátkem, který jsme museli stáhnout z prodeje. Zaslechl jsem, že Trentham zmizel krátce poté do Austrálie.. .Hej, to byl jeden z mých nejhezčích hrnečků."
„Promiň," omlouvala se. „Jsem nešikovná." Sklonila se a sbírala porcelánové střepy rozházené po kuchyňské podlaze. „Kde ti mohu koupit nový?"
„V oddělení porcelánu obchodního domu Trumpeťs," odpověděl. „Prodávají je tam po dvou šilincích za kus." Cathy se rozesmála. „Něco ti poradím," dodal. „Starší zaměstnanci mají ohledně paní Trenthamové zlaté pravidlo." Cathy přestala sbírat střepy.
„Před Bečky se o ní zmiňují pouze v případě, když o ní začne sama. V přítomnosti sira Charlese jméno Trentham nevyslovuj ůbec, jinak by tě mohl ma místě vyhodit."
409
„K tomu budu mít těžko příležitost," namítla. .Ještě jsem se s ním nesetkala. Vlastně nejblíž jsem tomu pánovi byla dnes při aukci, a to nás dělilo sedm řad."
„No, s tím se dá snadno něco udělat," řekl. „Jak by se ti líbilo doprovodit mě na večírek do jejich nového domu na Eaton Square? Pořádají ho příští pondělí."
„To myslíš vážně?"
„Samozřejmě," odpověděl. „Nemyslím, že by se siru Charlesovi líbilo, kdybych přišel s Julianem."
„Nebude jim připadat příliš troufalé, aby se nový zaměstnanec objevil po boku svého vedoucího oddělení?"
„Ne, siru Charlesovi určitě ne."
Polední přestávky začala Cathy trávit v obchodech s konfekcí. Nakonec si vybrala šaty, které jí na první večírek v novém domě J Trumperových připadaly nejvhodnější. Volba padla na Šaty barvy slunečnic se širokou šerpou v pase, které prodavačka označila jako koktejlové. V poslední chvíli Cathy dostala strach z jejich délky, nebo spíš nedostatku délky, která by mohla být pro takovou příležitost poněkud odvážná. Když ji ale Simon přišel vyzvednout, komentoval její zjev slovy: „Slibuji ti, že způsobíš senzaci." Díky jeho nepředstíranému obdivu nabyla trochu jistoty, ale tají vydržela jen ke schodišti domu Trumperových na Eaton Square. Když Simon zaklepal na dveře sídla svých zaměstnavatelů, Cathy jen doufala, že nebude příliš patrné, že je v tak nádherném domě poprvé v životě. Její obavy se rozplynuly, když je lokaj uvedl dovnitř. Soustředila se na požitky, které dům nabízel. Pro ostatní to byly láhve šampaňského a tácy plné různých la hůdek, ale Cathy svou pozornost obrátila jiným směrem. Už n schodišti bylo co obdivovat.
Jako první se objevil Coubert se sytou červenou, oranžovo-i zelenou, Následoval Picasso s dvěma holubicemi obklopenými růžovými květy, jejichž zobáčky se téměř dotýkaly. Na dalším schodě mohla obdivovat Pissarrovu starou ženu nesoucí otep sena. Obrazu dominovaly různé odstíny zelené. Když ale zahlédla Sisleyem malovanou Seinu, hrající všemi odstíny pastelových barev, vydechla obdivem.
„Ten mám nejradčj," ozvalo se za ní. Otočila se a uviděla vysokého světlovlasého mladíka. Usmíval se tak mile, že mu určitě všichni úsměv opláceli. Na sobě měl Špatně padnouci frak, vázanka by potřebovala upravit a opíral se o zábradlí, jako by bez jeho opory mohl každou chvíli upadnout.
410
„Je to nádhera," souhlasila. „Kdysi jsem také zkoušela trochu malovat, ale právě Sisley mě přesvědčil, že to nemá smysl."
„Proč?"
„Tenhle obraz dokončil v sedmnácti, to ještě chodil do školy," povzdechla.
„Panebože," vyhrkl mladík. „Další znalec umění." Cathy se na svého společníka usmála. „Nechcete si prohlédnout i obrazy
nahoře na chodbě?"
„Myslíte, že by to siru Charlesovi nevadilo?"
„Ne, určitě ne," ujišťoval ji mladík. „Koneckonců, co by to bylo za sběratele, kdyby neumožnil ostatním obdivovat to, co se mu podařilo shromáždil?"
Povzbuzena jeho jistotou postoupila na další schod. „Velkolepé," vydechla. „Sickert, ranné období. Něco takového se málokdy objeví v prodeji."
„Vy určitě pracujete v galerii, že?"
„Ano, v galerii Trumpeťs," oznámila hrdě. ,A vy?"
„Svým způsobem pracuju také pro společnost Trumpeťs," připustil. Cathy zahlédla koutkem oka vycházet ze dveří na posledním odpočívadle sira Charlese. Čekalo ji první osobní setkání s předsedou představenstva. Toužila se jako Alenka vytratit klíčovou dírkou, ale její společník zachoval klid.
Hostitel se na Cathy usmál. „Dobrý večer," pozdravil, když k nim došel. „Jsem Charlie Trumper a už jsem o vás slyšel, mladá dámo. Viděl jsem vás při aukci děl italských malířů a Bečky říkala, že odvádíte prvotřídní práci. Mimochodem, přijměte gratulaci k vašemu katalogu."
„Děkuji, sire," vypravila ze sebe a nebyla si jistá, co by měla říct. Charlie pokračoval po schodech dolů a jejího společníka si
nevšímal.
„Vidím, že s mým synem jste se už seznámila," dodal, když se k ní otočil. „Nenechte se zmást jeho zevnějškem, ve skutečnosti je to stejný mizera jako jeho otec. Nezapomeň ji ukázat Bonnarda, Danieli," poznamenal a zmizel v salonu.
„Ach ano, Bonnard, otcova pýcha a chlouba," prohodil Daniel. „Nedokážu si představit lepší způsob jak nalákat dívku do
ložnice."
„Vy jste Daniel Trumper?"
„Ne, já jsem Raffles, známý zloděj uměleckých předmětů." Vzal Cathy za ruku a vedl ji nahoru do ložnice svých rodičů.
„Tak...co vy na to?" zeptal se.
„Nádhera," bylo jediné, co ze sebe dokázala při pohledu na
411
Bonnardův akt vypravit. Nad dvojitou postelí visel obraz malí-1 rovy milenky Michelle, jak se utírá po koupeli.
„Otec je na tu dámu bezmezně pyšný," vysvětloval. „Nikdy  i nezapomene zdůraznit, že za ni zaplatil jen tři sla guineí. Byla to skoro stejně dobrá koupě jako..." ale větu nedokončil. „Má skvělý vkus."
„Matka vždycky říká, že je nejlepším amatérem v oboru. Když uvážíte, že všechny obrazy v tomhle domě vybíral on, I těžko něco namítat."
„Vaše matka nevybrala ani jeden?"
„Ne. Matka je povahou obchodnice, prodává, táta zase kupu- |
je. Od dob Duveena a Bernsteina se taková dvojice neobjevila." 1
„Ti dva měli skončit ve vězení," namítla.
„No," připustil Daniel, „obavám se, že můj otec skončí stejně  j
jako Duveen." Cathy se zasmála. „A teď bychom se měli vrátit  1
dolů a uchvátit něco k jídlu, dokud je co."
Jen co vešli do jídelny, Daniel došel k jednomu ze stolů na vzdálené straně místností a prohodil dvě jmenovky.
„To snad není možné, slečno Rossová," prohodil a odtáhl jí židli, zatímco ostatní hosté hledali svá místa. „Po všem tom I škádlení nakonec zjistím, že sedíme vedle sebe."
Cathy se usmála, posadila se a sledovala nějakou plachou   | dívku, jak zoufale hledá své místo. Za chvíli už jí Daniel vyprá- I věl o Cambridgi a vyptával se na Melbourne, kde prý nikdy   ¦ v životě nebyl. Zanedlouho se objevila nevyhnutelná otázka:   ] „Co dělají vaši rodiče?' Cathy bez váhání odpověděla:,,Nevím, jsem sirotek." Daniel se usmál. „Tak to jsme stvořeni jeden pro druhého." , Jak to?"
„Já jsem synem pouličního prodavače zeleniny a dcery pekaře z Whitechapelu. Říkáte, že jste sirotek z Melbourne? V tom I případě mám šanci postoupit na společenském žebříčku o stupínek výš."
Cathy se rozesmála a Daniel pokračoval v líčení začátků svých rodičů. V průběhu večera začala mít pocit, že tohle by mohl být první muž, se kterým by dokázala mluvit o svém poněkud záhadném původu.
Když dojedli poslední chod a popíjeli kávu, Cathy si všimla, že ona plachá dívka stojí přímo za její židlí. Daniel vstal a představil ji Marjorii Carpenterové, matematičce z Girtonu. Na první pohled bylo jasné, zeji Daniel pozval a že byla překvapená, pokud ne přímo zklamaná, že neseděla při večeři vedle něho.
412

Chvíli si všichni tři povídali o univerzitě, až markýza z Wilts-hiru poklepala lžičkou na stůl, aby si zjednala klid a pronesla improvizovanou řeč. Po jejím přípitku všichni vstali, pozvedli číše a připili na společnost Trumper's. Markýza potom věnovala siru Charlesovi stříbrnou kazetu na cigarety s maketou budoucího obchodního domu. Z výrazu hostitelovy tvář bylo zřejmé, že má velkou radost. Po vtipné, a podle Cathy ne zcela nepřipravené řeči se sir Charles posadil na své místo.
„Budu muset jít," oznámila o několik minut později. „Ráno musím brzy vstávat. Ráda jsem vás poznala, Danieli," dodala nezvykle formálním tónem. Potřásli si rukama jako cizí lidé.
„Brzy dám o sobě vědět," prohodil, když se šla rozloučit a poděkovat hostitelům za neopakovatelný večer. Odcházela sama, ale ještě před odchodem si všimla, že Simon je zabraný do hovoru s blonďatým mladíkem, který začal nedávno pracovat v oddělení goblénů a koberců.   .
Pomalu došla z Eaton Square na Chelsea Terrace a snažila se vrýt do paměti každý okamžik večera. Když se krátce po půlnoci vrátila do malého bytu nad číslem 135, připadala si trochu jako Popelka.
Začala se svlékat a přemítala, jak sejí večírek líbil a jak dobře jí bylo ve společnosti Daniela Trumpera. Svůj podíl měla jistě i přítomnost děl tolika jejích oblíbených umělců. Uvažovala, jestli...Najednou se ozvalo zvonění telefonu.
„Říkal jsem, že o sobě dám brzy vědět," ozval se známý hlas. „Jděte spát, mizero."
,Já už jsem v posteli. Ráno se vám ozvu," dodal ještě a zavěsil. Následující den ráno volal hned po osmé. „Právě jsem vylezla z vany."
„Tak to určitě vypadáte jako Michelle. Mohl bych přijet a vybrat vám ručník."
„Už jsem v něm zabalená, díky."
„Škoda," poznamenal, „utírání mi jde moc dobře. Ale nectíme toho," dodal, než stačila něco namítnout. „Nepřijela byste za mnou v sobotu do Cambridge? Naše kolej pořádá slavnost. Bývá jich za rok jen několik, takže pokud mé pozvání odmítnete, další šanci setkat se se mnou budete mít až za tři měsíce."
„V tom případě přijímám. Ale jen proto, že od promoce jsem na žádné takové slavnosti nebyla."
V pátek Cathy nastoupila do vlaku a na nádraží v Cambridge ji už čekal Daniel. Ačkoli stůl v Trinity proslul tím, že naháněl hrůzu i velice sebevědomým hostům, Cathy se mezi učiteli cíti-
413
la uvolněně. Neubránila se ale úvahám, jak se většině z nich podařilo dožít tak vysokého věku, pokud pravidelně jedli a popíjeli taková množství.
„Člověk nemůže žít jen o chlebu," vysvětlil jí Daniel při obědě o sedmi chodech. Usoudila, že orgie jídla snad už končí, když je rektor koleje pozval do svého domu, ale vzápětí zjistila, že se podává další spousta sladkostí a mezi hosty koluje neustále plná karafa s portským. Uniknout sejí podařilo až po půlnoci. Daniel ji doprovodil do pokoje pro hosty v zadní části Great Courtu a navrhl, že by mohli následující den zajít na ranní pobožnost.
.Jsem moc ráda, že nenavrhuješ snídani," zaradovala se. Daniel ji políbil na tvář a popřál jí dobrou noc.
Pokoj pro hosty byl ještě menší než její miniaturní byt na Chelsea Terrace. Usnula v okamžiku, kdy položila hlavu na polštář a probudily ji až vyzvánějící zvony.
Chvilku po jejich příchodu do kaple se ozvaly první tóny sboru. Zpěv byl v kapli daleko působivější než z gramofonové desky, kterou si Cathy občas pouštěla. Jen fotografie na obalu napovídala, jaký to může být zážitek.
Po mši navrhl Daniel procházku v parku. Vzal ji za ruku a pustil ji až po návratu do Trinity, kde je čekal skromný oběd.
Odpoledne Cathy provedl po Fitzwilliamově muzeu, kde ji uchvátil Goyův obraz Ďábel pojídá své děti. „Trochu to připomíná čestný stůl v Trinity," poznamenal. Potom se odebrali na koncert studentského kvarteta, které hrálo -Bacilovy fugy. Vraceli se, když se na Silver Street začala rozsvěcet světla.
„Hlavně žádnou večeři," prosila ho cestou přes most.
Daniel se zasmál, počkal až si vyzvedne kufřík a odvezl ji ve svém autě zpátky do Londýna.
„Díky za nádherný víkend," loučila se, když zaparkoval před Chelsea Terrace 135. „Vlastně to slovo ani nedokáže vystihnout, jak moc mí bylo dobře."
Daniel ji jemně políbil na tvář. „Co kdybychom si to příští víkend zopakovali," navrhl.
„V žádném případě," zděsila se. „Tedy pokud jsi myslel vážně, že se ti líbí štíhlá děvčata."
„Dobře, tak bychom vynechali jídlo a zahráli si třeba tenis. Měl bych aspoň šanci zjistit úroveň druhé šestky univerzity z Melbourne."
Cathy se rozesmála. „Poděkuj mamince za ten nádherný pondělní večírek. Prožila jsem skutečné nezapomenutelný týden."
414
41. KAPITOLA
Od chvíle, kdy se spolu poprvé pomilovali v nepohodlné posteli jeho příjemného malého pokoje, jí bylo jasné, že chce strávit s Danielem zbytek života. Jen si přála, aby nebyl synem Charlese Trumpera.
Prosila ho, aby rodičům o jejich vztahu nic neříkal. Chtěla se nejdřív prosadit a ukázat, že něco umí, nechtěla nic získat zadarmo jen proto, že chodí s šéfovým synem.
Když si Daniel všiml drobného křížku, který nosila na krku, vylíčila mu celý svůj příběh.
Po aukci stříbra, kdy prokázala obezřetnost v případě muže se žlutou kravatou a po jejím návrhu s novinářem z Telegraphu, si začala víc věřit a začala uvažovat o tom, že by se Trumperovi měli dozvědět, že chodí s jejich jediným synem.
V pondělí po aukcí ji Bečky přizvala do vedení galerie a aukční síně, které kromě ní tvořil ještě Simon a Peter Fello-wes, který vedl vyhledávání.
Bečky ji také požádala, aby začala s přípravou katalogu pro podzimní aukci impressionistů a uložila jí ještě několik nových povinností, včetně dohledu nad přepážkou. „Další zastávkou už je místo v představenstvu," utahoval si z ní Simon.
Ještě dopoledne zavolala Danielovi, aby mu novinku sdělila.
„Znamená to, že už můžeme přestat vodit mé rodiče za nos?".
Za několik dnů Danielovi volal otec a sdělil mu, že se za ním
s matkou vypraví do Cambridge, protože s ním potřebují něco
důležitého probrat. Pozval je na sobotu na čaj a upozornil, že
i on pro ně má něco důležitého.
S Cathy si ten týden volali každý den a dívka navrhovala, aby je upozornil, že v sobotu přijede do Cambridge také. Daniel o tom ale nechtěl slyšet, protože nemá moc příležitosti vyvést otce z míry a nemá v úmyslu nechat si ujít pohled na jejich překvapené obličeje.
„Prozradím ti ještě jedno tajemství," řekl. „Požádal jsem o místo profesora matematiky na King's College v Londýně."
„To je od vás velká oběť, doktore Trumpere," poznamenala, „protože jakmile budete v Londýně, těžko vás budu živit způsobem, na jaký jste zvyklý z Trinity."
416
„To rád slyším. Alespoň nebudu muset tak často chodit ke
krejčímu."
Setkání nakonec dopadlo nadmíru dobře. Cathy z něj měla výborný pocit, ačkoli Bečky vypadala rozrušeně a po telefonátu pana Baverstocka se soustředila na hovor jen s obtížemi.
Radost sira Charlese ze synova úmyslu oženit se s ní byla ne-líčená a Bečky představa, že bude mít Cathy za snachu, očividně nadchla. Charlie Cathy překvapil, když najednou nečekaně stočil téma hovoru na akvarel, který visel Danielovi nad stolem.
„Ten malovala Cathy," vysvětlil Daniel. „Konečně bude v rodině nějaký umělec."
„Vy tak dobře malujete, mladá dámo?" vyptával se Charlie
překvapeně.
„Ano," potvrdil Daniel s pohledem upřeným na obrázek. „Dostal jsem ho k našim zásnubám. Navíc je to jediný originál, který Cathy namalovala po příjezdu do Anglie, takže je k nezaplacení."
„Namalujete také něco pro mě?" požádal Charlie, když si
akvarel prohlédl zblízka.
„S radostí," souhlasila Cathy. „Ale kam si ho pověsíte? Do
garáže?"
Po svačině se šli všichni čtyři společně projít do parku. Cathy překvapilo, jak moc Danielovi rodiče spěchají zpátky do Londýna, nešli s nimi ani na večerní bohoslužbu.
Po jejich odjezdu se vrátili do Danielova pokoje a když se pomilovali, Cathy poznamenala, že o Velikonocích by už mohlo být na svatbu pozdě.
„Jak to myslíš?" zeptal se.
„Myslím tím, že se mi už o týden zpozdila perioda."
Daniela ta zpráva tak nadchla, že chtěl okamžitě volat rodičům, aby se s nimi podělil o radost.
„Neblázni," uklidňovala ho. „Nic není ještě jisté. Doufám jen, že to tvé rodiče moc nepohorší."
„Pohoršit? To by si ani nemohli dovolit. Vždy( se brali až týden po mém narození."
Jak to víš?"
„Porovnal jsem datum jejich sňatku s datem svého narození.
Úplně jednoduché."
Cathy se rozhodla, že je nevyhnutné vyjasnit její případný příbuzenský vztah s paní Trenthamovou ještě před svatbou. Dí» ky Danielovi ji už více než rok problém s rodiči netrápil, ale nechtěla, aby ji někdy v budoucnu Trumperovi obvinili, že je pod-
417

vedla a že je spřízněná se ženou, kterou oni nenávidí jako nikoho jiného na světě. Zjistila si, kde paní Trenthamová by a rozhodla se, zejí hned po návratu do Londýna napíše.
V neděli večer si napsala koncept a hned další den ráno í stylizovala dopis načisto.
Chelsea Terrace 13 Londýn SW3 21. října 1950
Vážená paní Trenthamová,
píšu vám jako úplné cizí člověk s nadějí, že byste mi moh pomoci vyřešit dilema, kterým se trápím už několik let. Narodila jsem se v Melbourne v Austrálii. Rodiče jsem ni nepoznala a v útlém dětství jsem se dostala do sirotčince sva Hildy, kde jsem vyrostla. Jedinou hmatatelnou památkou na ~ ce je miniatura Válečného kříže, kterou jsem od něho dosta jako malé děvčátko. Jsou na ní vyryty iniciály G. F. T. Zřízenec v muzeu jednotek královských střelců mi potvrdil, že Guy Francis Trentham takové vyznamenání v roce 1918 po druhé bitvě na Marně obdržel.
Jste nějak spřízněná s Guyem? Mohl by to být můj otec? Byla bych vám vděčná za veškeré informace, které byste mi mohla poskytnout. Omlouvám se, že Vás obtěžuji.
Těším se na vaši odpověď S úctou
Cathy Rossová
Obálku hodila do schránky na rohu Chelsea Terrace. Po letech nadějí, že se jí podaří najít nějakého příbuzného, Cathy najednou zjistila, že touží, aby pro ni paní Trenthamová byla cizí.
Následující den se ve společenské rubrice The Times objevilo oznámení o jejím zasnoubení s Danielem Trumperem. Všechny na Chelsea Terrace ta zpráva potěšila. Simon připil Cathy v polední přestávce šampaňským a všude rozhlašoval: „To dali dohromady Trumperovi, aby měli jistotu, že Cathy neodejde ke konkurenci." Jí do ucha zašeptal: „Ty seš totiž ten pravý člověk, který nás může dostat do stejné ligy." Je zvláštní, jak někteří přisuzují člověku vlastnosti, o kterých ani sám neví, pomyslela si.
418
Ve Čtvrtek ráno našla na rohožce purpurově zbarvenou obálku, na níž bylo roztřesenou rukou napsané její jméno. Nervózně ji otevřela a vytáhla dva listy papíru. Obsah dopisu ji zaskočil, ale zároveň jí přinesl úlevu.
Chester Square 19
Londýn
SW1
29. října 1950
Drahá slečno Rossová,
děkuji Vám za dopis, ale obávám se, že vám nepomohu. Měla jsem dva syny. Mladší Nigel žije odděleně od své rodiny, jeho manželka bydlí v Dorsetu s mým dvouletým vnukem Gilesem
Raymondem.
Můj starší syn se skutečně jmenoval Guy Francis Trentham a po druhé bitvě na Marně mu byl udělen Válečný kříž, ale v roce 1922 zemřel po dlouhé nemoci na tuberkulózu. Nikdy se neoženil a nezanechal žádné potomky.
Miniatura Válečného kříže se synovi ztratila při návštěvě vzdálených příbuzných v Melbourne. Jsem moc ráda, že se po tolika letech objevila a byla bych Vám velice vděčná, kdybyste mi ji mohla vrátit. Jsem si jistá, že když teď víte o jeho původu, budete ochotná mi rodinnou památku poskytnout zpátky.
S úctou
Ethel Trenthamová
Cathy potěšila skutečnost, že Guy Trentham zemřel dva roky před jejím narozením. Znamená to, že je zhola nemožné, aby byla příbuzná s člověkem, který způsobil jejím budoucím příbuzným tolik potíží. Válečný kříž se zřejmě nějak dostal k jejímu otci, ať už to byl kdokoli. Usoudila, že by ho měla paní Trentha-mové vrátit, i když sejí nechtělo vzdát se svého pokladu.
Po informacích od paní Trenthamová usoudila, že své rodiče zřejmě nikdy nevypátrá. Budoucnost spojovala s Danielem a neměla v plánu se v dohledné době vrátit do Austrálie. V každém případě sejí zmocnil pocit, že další pátrání po otci je zbytečné,
Danielovi už dávno řekla, že své rodiče nikdy nepoznala, takže v pátek odjížděla do Cambridge s čistým svědomím. Cíti-
419
la se výborně, protože se nakonec dostavila i opožděná perioda. Nastoupila do vlaku a uvědomila si, že ještě nikdy nebyla tak šťastná. Pohrávala si s křížkem, který teď visel na zlatém řetízku - Danielově dárku k narozeninám. Byla smutná, že jej už dlouho nosit nebude. Pevně se rozhodla, že hned v pondělí ho paní f Trenthamové pošle.
Vlak vjel do nádraží v Cambridge jen s několika minutami zpoždění.
Cathy uchopila malý kufřík a vyšla před nádraží. Čekala, že na obvyklém místě zahlédne Danielovo auto. Ještě nikdy jí nepřijel naproti pozdě. Zklamalo ji, že nevidí ani auto, ani jeho a znepokojilo ji, že se neobjevil ani za dalších dvacet minut. Vrátila se na nádraží, vhodila do telefonního automatu dvě pen- i ce a vytočila číslo. Telefon vyzváněl, ale nikdo se neozýval.
Mátlo ji, kde by mohl být. Požádala jednoho z taxikářů, aby i ji odvezl do Trinity College.
U koleje vystoupila a znejistěla, protože Danielovo auto stálo na obvyklém místě. Zaplatila taxikáři a vydala se po známém schodišti nahoru.
Alespoň si bude moct z Daniela utahovat, zejí zapomněl přijet naproti. Je snad tohle chování, jaké od něho může očekávat v manželství? Vystoupala po ošlapaných schodech a tiše zaklepala, kdyby snad u něho byl ještě nějaký student. Když se ani j na druhé zaklepání nedočkala žádné odpovědi, rozhodla se jít | dovnitř a počkat, až se vrátí. Otevřela těžké dřevěné dveře.
Její výkřik museli slyšet všichni obyvatelé patra.
Student, který přiběhl na místo jako první, našel uprostřed j pokoje ležet na zemi bezvládnou dívku. Padl na kolena, upustil knihy, které měl v ruce a udělalo se mu zle. Zhluboka se I nadechl, otočil se a po kolenou se kolem převrácené židle sna- j žil dostat co nejrychleji z pokoje ven. Nedokázal se ohlédnout, protože by se mu znovu naskytl pohled, který ho srazil na kolena.
Na provaze se uprostřed místnosti pohupovalo tělo doktora Trumpera.
420
42. KAPITOLA
Tři noci jsem nedokázal usnout. Čtvrtý den jsem se spolu s Danielovými přáteli, kolegy a studenty zúčastnil jeho pohřbu v kapli koleje Trinity. Nějak se mi podařilo přežít obřad i zbytek týdne. Velký podíl na tom měla i Daphne, která všechno v klidu zařídila. Cathy se mše nezúčastnila, protože ležela stále ještě na pozorování v Addenbrookově nemocnici.
Stál jsem vedle Bečky a vnímal zpěv sboru. Snažil jsem se v mysli utřídit události posledních tří dnů. Když mi Daphne oznámila, že Daniel si vzal život - ať už jí o to požádal kdokoli, dobře chápal význam slova soucit, okamžitě jsem se rozjel do Cambridge. Zapřísáhl jsem ji, aby Bečky nic neříkala, dokud se sám nepřesvědčím, co se vlastně stalo. Asi o dvě hodiny později jsem dorazil do Trinity. Danielovo tělo už odvezli a Cathy dopravili do nemocnice, kde se stále ještě nevzpamatovala z šoku. Policejní inspektor pověřený případem se choval velice ohleduplně. Když jsem později odjel do márnice identifikovat tělo, děkoval jsem Bohu, že alespoň této hrozné zkušenosti zůstala Bečky ušetřena.
„Pane, zůstaň se mnou..."
Sdělil jsem policii, že mě nenapadá Žádný důvod, proč by si Daniel sáhl na život - nedávno se zasnoubil a nepamatuji ho šťastnějšího. Inspektor mi ukázal Danielův dopis na rozloučenou - list linkovaného papíru s jediným, rukou psaným odstavcem.
„Obvykle nějaký dopis nechají, víte," poznamenal.
Nevěděl jsem.
Začetl jsem se do Danielova úhledného rukopisu.
Když se teď už nemůžeme s Cathy vzít, život pro mě ztratil smysl. Postarejte se o dítě.
Daniel
Opakoval jsem si těch osmnáct slov snad stokrát, ale pořád mi nedávala smysl. O týden později lékař potvrdil, že Cathy není těhotná ani nepotratila. Neustále jsem se k těm dvěma řádkům vracel. Uniká mi něco podstatného nebo se mám smířit se skutečností, že jeho poslednímu sdělení nikdy neporozumím?
422

„Kdyžjsem zůstal sám..." Policejní technik našel později zbytky nějakého papíru v krbu, ale zůstal z něho jen popel, ze kterého nebylo možné nic vyčíst. Ukázali mi i obálku, ve které byl podle nich osobně doručen nějaký dopis a požádali mě, jestli nedokážu identifikovat rukopis. Studoval jsem pevná, rovná písmena psaná fialovým inkoustem, tvořící slova Dr. Daniel Trumper.
„Ne," zalhal jsem. Detektiv mi sdělil, že dopis nebyl doručen poštou, ale přinesl ho v pátek odpoledne nějaký muž s knírem, oblečený v hnědém tvídovém saku. Pamatoval si na něho jeden ze studentů, který ho náhodou zahlédl. Navic mu připadalo, že se v budově dobře vyznal.
Ptal jsem se sám sebe, co mohla ta proklatá ženská Danielovi napsat, aby ho to přimělo vzít si život. Byl jsem si jistý, že sdělení o jeho pravém otci by ho k tak drastickému činu nedohnalo - zvlášť když jsem věděl, že Daniel se s paní Trenthamovu před několika lety setkal a uzavřeli spolu dohodu.
Policie našla na Danielově stole ještě jeden dopis. Děkan King's College v Londýně mu sděloval, že mu nabízí místo profesora matematiky. „A dodej mi odvahy..."
Přímo z márnice jsem odjel do Addenbrookovy nemocnice. Dovolili mi chvíli posedět u Cathy. Měla sice otevřené oči, ale nepoznávala mě. Po celou dobu jen nepřítomně zírala do stropu. Došlo mi, že tady nejsem k ničemu a tiše jsem se vytratil. Na chodbě mě zastavil doktor Atkins a požádal mě, jestli bychom si mohli chvíli promluvit.
Elegantní drobný muž v dobře ušitém obleku a široké vázance mi vysvětlil, že Cathy trpí psychogenní ztrátou paměti, někdy se tento stav označuje také jako hysterická amnézie. Sdělil mi, že bude nějakou dobu trvat, než nám dokáže říci, jak dlouho bude léčba trvat. Poděkoval jsem mu a dodal, že bych s ním rád zůstal v kontaktu. Potom jsem se pomalu rozjel zpátky do Londýna. „Pomoz bezmocným, zůstaň se mnou..." Daphne na mě i přes pokročilou hodinu čekala v mé kanceláři. Poděkoval jsem jí za bezmeznou laskavost, ale vysvětlil jsem, že Bečky tuhle zprávu musím sdělit sám. Bůh ví, jak se té povinnosti zhostím, aniž bych se zmínil o obálce s charakteristickým rukopisem, ale nějak to budu muset zvládnout. Kdybych jí řekl všechno, určitě by se okamžitě vydala na Chester Square a vlastníma rukama by tu ženskou zabila - a já bych jí nejspíš pomáhal.
423
Pochovali ho mezi svými. Kaplan koleje, který musel podobnou povinnost plnit jistě už mnohokrát, se musel třikrát odmlčet, aby překonal dojetí.
„ V životě i ve smrti, ó Pane, zůstaň se mnou..." Celý týden jsme s Bečky denně zajížděli do nemocnice, ale doktor Atkins nám vždy potvrdil, že stav Cathy se nemění. Stále ještě nepromluvila. Nicméně představa, jak tam bezmocně leží a potřebuje nás, nám poskytovalo možnost nemyslet jen na své trápení.
Když jsme se v sobotu navečer vrátili do Londýna, před mou kanceláří přešlapoval Arthur Selwyn.
„Někdo se vloupal k Cathy do bytu, vylomil zámek," oznámil, než jsem měl čas promluvit. „Co by tam mohl hledat?"
„To je záhadou i pro policii. Zdá se, že nic nezmizelo." K záhadnému dopisu paní Trenthamové jsem přidal další hádanku. Co by mohla chtít od Cathy z bytu? Prohlédl jsem její pokoj sám, ale nebyl jsem o nic moudřejší.
Obden jsme s Bečky jezdili do Cambridge. Uprostřed třetího týdne Cathy konečně promluvila. Nejdřív zdráhavě, pak bouřlivě, ale vzápětí nečekaně znovu zmlkla. Občas si těsně pod bradou mnula palec a ukazovák.
To nedokázal vysvětlit ani doktor Atkins. Psychiatr měl ale možnost s Cathy občas promluvit a začal pomocí slovních her zkoumat její paměť. Podle jeho názoru Cathy vytěsnila ze své mysli všechno, co se týkalo Daniela a jejího života v Austrálii. Ujistil nás, že to v podobných případech není nijak vzácné, dokonce tento stav označil učeným latinským názvem.
„Neměl bych se pokusit spojit s některým z jejích učitelů na univerzitě? Nebo promluvit s někým z hotelu Melrose, kde pracovala než přišla k nám? Možná by nám mohli pomoct."
„Ne," odmítl a upravil si puntíkovaného motýlka. „Nemá smysl na ni naléhat. Potřebuje čas, než se všechno upraví." Přikývl jsem.
„Mimochodem, neměl byste zapomínat, že vaše manželka bude prožívat podobné trauma také."
Za dalších sedm týdnů nám povolili odvézt Cathy na Eaton Square. Bečky pro ni připravila pokoj. Přestěhoval jsem k nám všechny její věci z malého bytu nad řeznictvím, ale stále jsem si nebyl jistý, jestli něco po nedávném vloupání nechybí.
Bečky poskládala Cathy její oblečení do šatníku a zásuvek a snažila se, aby pokoj působil co nejveseleji. Před několika dny
424
¦
jsem dovezl z Cambridge její akvarel a pověsil ho na schodišti mezi Couberta a Sisleye. Jenže Cathy přešla obrázek bez povšimnutí, když poprvé stoupala po schodišti ke svému pokoji.
Znovu jsem se obrátil na doktora Atkinse, jestli se nemáme spojit s někým z Melbourne a pokusit se zjistit něco o její minulosti, ale opět mě od toho nápadu odrazoval. Řekl mi, že to musí být ona, kdo o lom začne hovořit. Musí k tomu sama cítit dostatek síly, nemůže to být výsledek tlaku zvenčí.
„Ale jak dlouho to bude trvat, než sejí plně vrátí paměť?" „Podle mých zkušeností to může zabrat jakoukoli dobu od dvou týdnů do čtrnácti let."
Večer jsem zašel za Cathy do jejího pokoje, chvíli u ní poseděl a držel ji za ruku. Velice mě potěšilo, že se jí začala vracet barva do tváří. Usmála se a zeptala se, jak rachotí naše největší kára.
„Dosáhli jsme rekordního zisku," odpověděl jsem., Ale co je důležitější, všichni už se těší, až se vrátíš do práce."
Chvíli uvažovala a potom tiše řekla: „Škoda, že nejste můj táta."
V únoru roku 1951 se na schůzi představenstva objevil poprvé Nigel Trentham. Posadil se vedle Paula Merricka a lehce se na něj usmál. Nedokázal jsem se přimět mu pohlédnout do očí. Byl jen o několik let mladší než já, ale nevypadal na to.
Představenstvo schválilo půl milionu liber na zaplnění průrvy, jak Bečky nazývala půlakrový pozemek, který už deset let ležel uprostřed Chelsea Terrace ladem. „Takže nakonec se přece jen všichni ocitneme pod jednou střechou," prohlásil jsem. Trentham to nijak nekomentoval. Ostatní členové představenstva souhlasili s investicí sta tisíc liber na obnovu chlapeckého klubu ve Whitechapelu, který dostal nový název Centrum Dana Salmona. Všiml jsem si, jak Trentham něco zašeptal Merrickovi.
Diky inflaci, stávkám a zvýšení cen stavebních prací dosáhly výdaje na dostavbu obchodního domu téměř sedmi set třiceti tisíc liber, namísto plánovaného půl milionu. Společnost proto musela vypsat další akcie, aby mimořádné výdaje pokryla. Dalším důsledkem bylo odložení obnovy chlapeckého klubu na neurčito.
O akcie byl znovu velký zájem, ale obával jsem se, že největší Část by mohla skoupit paní Trenthamová. A neexistoval způsob, jak tomu zabránit. Toto oslabení mých pozic vyústilo v pokles mého podílu na společnosti pod Čtyřicet procent.
425
Přes léto Chathy postupně nabírala sílu a Bečky se stávala sdílnější. Nakonec doktor Atkins souhlasil, aby se Cathy vrátila do práce v aukční síni. Po prvním dnu Bečky prohlásila, že se zdálo, jako by vůbec nebyla tak dlouho pryč - krom toho, že se v její přítomnosti nikdo nezmiňoval o Danielovi.
Jednou večer, mohlo to být přibližně o měsíc později, jsem se vrátil večer domů a zastihl Cathy přecházet po hale. Napadlo mě, že jí není dobře, ale skutečnost byla naprosto odlišná.
„Tvoje personální politika je úplně špatná," vypálila, sotva jsem za sebou zavřel dveře.
„Prosím, mladá dámo?" Neměl jsem ani čas svléknout si kabát.
,Je úplně špatná," zopakovala. „Američani šetří ve svých obchodech tisíce dolarů studiemi o využití pracovní doby, zatímco u nás se chováme, jako bychom pobíhali ještě kolem archy."
„Tam nebyla špatná společnost," namítl jsem.
„Jen dokud nepřestalo pršet," odsekla. „Charlie, musíš si uvědomit, Že společnost by mohla ušetřit jen na platech minimálně osmdesát tisíc ročně. Posledních pár týdnů jsem nezahálela. Sestavila jsem zprávu, která můj názor dokazuje." Dala mi do rukou krabici z tuhého papíru a odkráčela.
Po večeři jsem začal její předběžné závěry studovat. Odhalila přezaměstnanost, která všem ostatním unikla a navrhovala řešení, které by nepopudilo ani odbory.
Následující den u snídaně ve vysvětlování pokračovala, jako by předpokládala, že jsem její návrhy studoval celou noc. „Posloucháte, předsedo?" domáhala se pozorností. Oslovení předsedo používala ve chvílích, kdy se chystala prosadit svůj názor. Připadalo mi, že tento zvyk převzala od Daphne.
„To jsou jen řeči," prohlásil jsem. Po této poznámce dokonce i Bečky vzhlédla od novin.
„Mám ti dokázat, zeje to pravda?" zeptala se Cathy.
„Posluž si."
Od toho dne jsem každé ráno při pravidelné obchůzce bezpečně v některém z pater narazil na Cathy, jak se vyptává, pozoruje nebo si píše poznámky. Často přitom mívala v ruce stopky. Nikdy jsem se neptal, co dělá a pokud si mě všimla, pozdravila jen: „Dobrý den, předsedo."
O víkendech jsem slýchal z jejího pokoje klapot psacího stroje. Potom jsem jednou ráno u snídaně našel na místě, kde jsem očekával vajíčko, dva plátky slaniny a noviny, našel objemné desky.
426
Odpoledne jsem se jim začal věnovat a pročítat materiály, které mi Cathy připravila. Navečer jsem došel k závěru, že by se s nimi mělo seznámit celé představenstvo a většinu z nich bez prodlení uplatnit.
Přesně jsem věděl, co bych měl udělat, ale potřeboval jsem k tomu požehnání doktora Atkinse. Hned večer jsem mu zavolal do nemocnice, ale nebyl tam. Naštěstí mi vrchní sestra svěřila jeho číslo domů. Hovořili jsme spolu téměř hodinu. Ujistil mě, že o budoucnost Cathy nemá nejmenší obavy, zvlášť od té doby, co se začala rozpomínat na události z dětství a dokonce byla ochotná mluvit i o Danielovi.
Když jsem následující ráno sešel do jídelny nasnídáni, Cathy seděla u stolu a čekala na mě. Čekala až si namažu topinku marmeládou a tvářila se, že je plně zaujata čtením Financial Times.
„Tak se do toho dej," nevydržela nakonec. „Raději ne," odpověděl jsem, aniž bych zvedl pohled od novin. „Na příští schůzi představenstva totiž figuruješ pod Číslem
sedm."
„Ale kdo můj příspěvek přednese?" vyhrkla.
, Já ne, to je jisté. A nenapadá mě ani nikdo jiný, kdo by o to
stál."
Kdykoli jsem v následujících dnech procházel večer kolem Cathyina pokoje, uvědomoval jsem si, že neslyším klapot psacího stroje. Byl jsem tak zvědavý, co tam dělá, že jsem jednou nevydržel a pootevřenými dveřmi nahlédl dovnitř. Cathy stála tváří k zrcadlu, vedle ní byla na stojanu velká bílá tabule pokrytá množstvím barevných puntíků a šipek.
„Jdi pryč," promluvila, aniž by se ohlédla. Usoudil jsem, že budu muset počkat na schůzi představenstva.
Doktor Atkins mě varoval, že úkol přednést veřejně své poznatky by mohl pro dívku představovat velkou zátěž a kdyby se na ní začaly projevovat známky stresu, měl jsem ji okamžitě odvést domů. „Nenechte to zajít příliš daleko," byla jeho poslední slova.
„Nemějte obavy, dám pozor," slíbil jsem mu. Ve čtvrtek ráno seděli všichni Členové představenstva za tři minuty deset na svých místech. Schůze začala poklidně omluvami nepřítomných. Následovalo schválení zápisu z minulé schůze, ale nakonec musela Cathy na svou chvíli čekat déle než hodinu, protože když jsme se dostali ke třetímu bodu programu - obnovit smlouvu s pojišťovnou Prudential - Nigel Trentham
427
jej využil jako záminku mě rozčílit. Doufal, že mě vyprovokuje a přestanu se ovládat. Možná by se to i stalo, ale když jsem viděl, jak moc po tom touží, dal jsem si pozor.
„Myslím, že nastal Čas na změnu, pane předsedo," oznámil. „Myslím, že bychom měli přejít k pojišťovně Legal and General." [ Pohlédl jsem vlevo a zaostřil na muže, jehož pouhá přítomnost mi připomínala Guye Trenthama. Představoval jsem si, že tak nějak by mohl po šedesátce vypadat. Jeho mladší bratr měl na sobě dobře šitý oblek s dvouřadovým zapínáním, který úspěšně zakrýval potíže s nadváhou. Ale dvojitou bradu ani pokročilou pleš zakrýt nedokázal.
„Musím představenstvu zdůraznit," začal jsem, „že s pojišťovnou Prudential spolupracujeme už přes třicet let. Nikdy v mi- i nulosti nás nezklamali. A co je nejdůležitější, Legal and Gene- ] ral nám není schopna poskytnout lepší podmínky."
„Ale vlastní dvě procenta akcií společnosti," namítl Trent- $ ham.
„Prudential má pět procent," připomněl jsem ostatním. Trenlham se zase nepřipravil. Mohli jsem se dohadovat ještě několik hodin, kdyby si nevzala slovo Daphne a nenavrhla o sporném bodě hlasovat.
Ačkoli Trentham prohrál poměrem tři ku sedmi, hádka mu posloužila k tomu, aby všem připomněl, jaký je jeho dlouhodobý cíl. Poslední rok a půl si budoval pozici ve společnosti skupováním akcií za finanční podpory své matky. Odhadoval jsem jeho podíl přibližně na čtrnáct procent. Navíc je tu sedmnáct procent akcií, které zakoupil hardcastleovský trust v domnění, že je zdědí Daniel. Teď ale přejdou po smrti paní Trenthamové automaticky na nejbližšího příbuzného sira Raymonda, což je Nigel. Sice teď hlasování prohrál, ale nerušené si rovnal papíry s vědomím, že čas je na jeho straně.
,3od sedm," oznámil jsem, naklonil se k Jessice a požádal ji, aby uvedla slečnu Rossovou. Když Cathy vešla, muži kolem stolu vstali. Dokonce i Trentham se na svém místě napůl zvedl. Cathy položila na stojan, který jsem na její přání nechal přinést, dvě rozměrné tabule. Jedna byla plná grafů, na druhé byly tabulky. Když se k nám otočila, povzbudivě jsem se na ni usmál.
„Dobrý den, dámy a pánové," pozdravila. Na chvíli se zahleděla do poznámek. „Ráda bych začala s..."
Začátek byl sice trochu rozpačitý, ale za chvíli už sebejistě vysvětlovala bod po bodu zastaralou personální strategii spo-
428

lečnosti a kroky, pomocí kterých by se dala situace co nejrychleji zlepšit. Patřil mezi ně například nárok na odchod do důchodu pro muže v šedesáti, pro ženy v pětapadesáti letech, pronájem prodejní plochy renomovaným firmám, což by představovalo pro společnost finanční zisk naprosto bez rizika, každá z firem by totiž odpovídala za své zaměstnance sama, nebo slevy pro firmy, které od nás nakupují poprvé. Cathy hovořila asi tři čtvrtě hodiny a když skončila, kolem stolu zavládlo na
chvíli ticho.
Přednesla svou zprávu dobře, ale ještě lépe se vypořádala s následujícími dotazy. Odpověděla na všechny námitky a doplňující otázky Tima Newmana a Paula Merricka, vyvrátila obavy z odborů, přednesené Arthurem Selwynem a s Nigelem Trenthamem se vypořádala s klidem a noblesou, jaké jsem sám bohužel nebyl schopen. Když za půl hodiny odcházela, všichni muži, kromě Trenthama, který se díval do zprávy před sebou,
vstali.
Když jsem se večer vracel domů, Cathy na mě čekala u dveří.
„No?" „No?"
„Nedělej si ze mě blázny, Charlie," mračila se. „Schválili jsme tě jako nového personálního ředitele," řekl jsem jí s úsměvem. Chvíli dokonce ani ona nedokázala nic říct. „Teď jsi otevřela pytel blech, mladá dámo," dodal jsem, „a představenstvo čeká, že to dotáhneš do konce."
Cathy moje novinka tak nadchla, že jsem měl pocit, že bychom se mohli z Danielovy tragické smrti vzpamatovat. Večer jsem zavolal doktoru Atkinsovi a sdělil mu, že Cathy skvěle uspěla a navíc byla přijata do představenstva společnosti. Ani jednomu z nich jsem ale nesvěřil, že jsem byl nucen souhlasit i s Trenthamovým návrhem na dalšího člena představenstva, abych o jejím jmenování nemusel nechal hlasovat.
Od první chvíle bylo jasné, že Cathy bude vážným favoritem na předsednické místo, už to nebyla jen chytrá dívka z Beckyi-ny stáje. Zároveň jsem si byl vědom, že má šanci jen v případě, že se Trenthamovi nepodaří dosáhnout kontroly nad jedenapadesáti procenty našich akcií. Mohl toho docílit jedině veřejnou nabídkou a na to potřeboval hadcastleovské peníze. Poprvé v životě jsem si přál, aby paní Trenthamová žila alespoň tak dlouho, abych stačil vybudovat silnou společnost, proti které by neměly šanci ani Trenthamovy miliony.
429
2. června 1953 se konala korunovace královny Alžběty. Bylo to čtyři dny poté, co se dvěma mužům z různých částí Britského společenství podařilo zdolat Everest. Winston Churchil shrnul situaci slovy: „Ti, kdo četli historii první alžbětinské doby, se musí těšit na svou účast ve druhé."
Cathy přijala premiérovu výzvu a vrhla veškerou svou energii do projektu, který jí představenstvo schválilo. Výsledkem byla úspora čtyřiceti jednoho tisíce liber v roce 1953 a dalších jedenadvaceti tisíc v první polovině roku 1954. Do konce roku toho věděla o vedení společnosti z personálního pohledu víc, než kdokoli z představenstva, mě nevyjímaje.
V roce 1955 začal prudce klesat prodej v zámoří a protože personální oddělení fungovalo bez problémů, nabídl jsem Cathy, aby se podívala na potíže našeho mezinárodního oddělení.
Pustila se do nového úkolu se stejnou vervou, jako kdykoli předtím, ale v následujících dvou letech se neustále střetala s Nigelem Trenthamem nad spoustou návrhů, včetně nápadu vrátit rozdíl ceny zákazníkovi, který prokáže, že stejné zboží koupil u konkurence levněji. Trentham argumentoval tím, že zákazníky nezajímá nějaký imaginární rozdíl v ceně, ale jen kvalita zboží a služeb. Cathy namítla: „Zákazníci se nemusí zajímat o bilanční archy, to je starost představenstva, které to dělá jménem akcionářů."
Při další příležitosti Trentham téměř obvinil Cathy z komunismu, když navrhovala systém zaměstnaneckých akcií, který by podle jejího názoru zvýšil loajalitu zaměstnanců. Ten systém docenili zatím pouze Japonci, kde existují podniky, ve kterých devadesát osm procent zaměstnanců pracuje po celý produktivní věk. Ani já si nebyl tím návrhem jistý, ale Bečky mě doma upozornila, že se začínám chovat jako starý hnidopich. Usoudil jsem, že je to nějaký moderní výraz pro vlastnost, kterou není vhodné se chlubit.
Pojišťovně Legal and General se nepodařilo prosadit přes Trenthamá své zájmy, a tak mu prodala svá dvě procenta akcií-Od té chvíle jsem začal mít obavy, že by se mu mohlo podařit získat dostatečný podíl na převzetí společnosti. Navíc se mu za podpory Paula Merricka podařilo prosadit dalšího svého člověka do představenstva.
„Měl jsem ten pozemek koupit před pětatřiceti lety, kdy měl cenu pouhé čtyři tisíce," sdělil jsem Bccky.
430
„To už jsi nám připomínal mockrát. Ale horší je," zamyslela se, „že paní Trenthamová nás bude víc ohrožovat jako mrtvá
než jako živá."
Obchodní dům Trumper's přežil nástup Elvise Presleyho, máni-ček, jehlových podpatků i chuligánů ve svém obvyklém stylu. „Zákazníci se možná změnili, ale náš standard zůstává," připomínal jsem neustále.
V roce 1960 vykázala společnost hrubý zisk ve výši sedm set padesát sedm tisíc liber, což představovalo čtrnáctiprocentní návratnost kapitálu. O rok později jsme dosáhli vrcholu, když jsme obdrželi královský dekret. Nechal jsem nad hlavní vchod vyvěsit erb rodu Windsorů, aby zákazníci věděli, že u nás pravidelně nakupuje sama panovnice.
Nemá smysl předstírat, že bych kdy zahlédl královnu kráčet naším obchodním domem s typickou modrou taškou se stříbrným motivem dvoukoláku, nebo se projíždět v nákupní špičce po eskalátorech, ale z paláce nám pravidelně volali, kdykoli něco potřebovali. Potvrdilo se tím znovu pravidlo mého dědečka: jablko zůstává jablkem, ať do něj kousne kdokoli.
Vrchol roku 1961 pro mě představovalo otevření Centra Dana Salmona na Whitechapel Road. Byla to další stavba, která překročila rozpočet. Ale nelitoval jsem jediné pence - i přes Mer-rickovu jizlivou kritiku -as radostí jsem sledoval novou generaci dětí z East Endu, jak plavou, boxují, zvedají činky a hrají squash, což je hra, které jsem nemohl přijít na chuť.
Kdykoli jsem se v sobotu odpoledne vypravil na stadion West Hamu na fotbal, cestou domů jsem se alespoň na chvíli zastavil v klubu. Díval jsem se, jak noví obyvatelé East Endu z Afriky a Asie bojují s ostatními se stejným odhodláním, s jakým jsme se my potýkali s Iry a přistěhovalci z východní
Evropy.
Když jsem si četl nad vchodem Tennysonův citát o střídání starého s novým, vzpomněl jsem si na paní Trenthamovou: Poslední dobou jsem ji téměř nespouštěl z mysli, zvlášť když jsem sedával u jednoho stolu se třemi lidmi, dychtícími splnit každé její přání. Nigel, který ted bydlel na Chester Square, spokojeně čekal, až mu peníze spadnou do klína a bude moci vyrazit k rozhodujícímu útoku.
Nepřestával jsem se modlit, aby se paní Trenthamová dožila hodně vysokého věku, protože jsem potřeboval čas na některé
431
kroky, které by Nigelovi znemožnily získat společnost pod
kontrolu.
svou
Byla to Daphne, kdo mě jako první upozornil, že paní Trent-hamová ulehla a pravidelně ji navštěvuje lékař. Nigel Trentham se ale tvářil spokojeně.
7. března 1962 paní Trenthamová náhle ve věku osmdesátí osmi let zemřela. „Klidně a ve spánku," informovala mě Daphne.
432
43. KAPITOLA
Daphne se pohřbu paní Trenthamové zúčastnila. „Abych měla jistotu, že ta hrozná ženská je skutečně pod zemí," vysvětlila později Charliemu. Zároveň ho varovala, že Nigel se už před pohřbem každému chlubil, že na příští schůzi představenstva budou l^jat hromy a blesky. Do schůze zbývalo jen několik dnů.
Když se první čtvrtek následujícího měsíce Charlie rozhlédl kolem stolu, zjistil, že všichni členové představenstva sedí na svých místech. Cítil, že všichni čekají, z které strany přijde první úder. Nigel Trentham a jeho dva kolegové měli černé kravaty, jako by šlo o povinný kus oděvu, který v budoucnu budou nosit všichni. Pan Baverstock měl naopak poprvé, co Charlie pamatoval, pestrou vázanku v pastelových barvách.
Charlie usoudil, že Trentham vyčká na bod číslo šest, což byl návrh na rozšíření bankovních prostor v přízemí. Původní návrh patřil Calhy. Předložila ho představenstvu krátce po jedné ze svých cest do Ameriky. Ačkoli nové oddělení prodělalo v počátcích několik problematických období, ke konci druhého roku své existence už běželo hladce.
t První půlhodina jednání proběhla klidně. Charlie se dostal programu k pátému bodu, ale když vzápětí oznámil: „Bod Číslo šest: Rozšíření..."
„Nejlepší bude banku zavřít a zmenšit tak naše ztráty," přerušil ho Trentham dřív, než mohl Charlie dokončit větu.
„Z jakého důvodu?" zeptala se vyzývavě Cathy.
„Protože nejsme bankéři," odsekl Trentham, „ale obchodníci...tlačíme naši káru, jak nám s oblibou připomíná pan předseda. V každém případě tím ušetříme minimálně třicet tisíc ročně."
.Ale banka si na sebe začíná vydělávat," namítla Cathy. „Musíme uvažovat o jejím rozšíření, ne ji chtít zavřít. A když už mluvíme o zisku, víte, kolik ze získaných peněz se investuje do našich zařízení?"
,Ale podívejte se, kolik zabere banka místa."
„To místo nám dává možnost poskytnout zákazníkům služby na úrovni."
433
„A vyhazovat peníze plnými hrstmi za místo, kde bychom mohli umístit daleko výnosnější prodej," odpálil Trentham.
„Co byste tam chtčl mít?" zeptala se. „Řekněte mi, jaké oddělení by podle vás mohlo poskytovat zákazníkům užitečnější služby a zároveň vykazovat lepší návratnost investic. Když mě přesvědčíte, budu jako první souhlasit s uzavřením banky."
„My neprovozujeme služby. Naší povinností je vykazovat slušný obrat kapitálu akcionářů," odsekl Trentham. „Požaduji hlasování," dodal, aniž by se obtěžoval Cathy odpovědět.
Hlasování prohrál v poměru tři ku šesti a Charlie usoudil, že by se mohli posunout k bodu číslo sedm - nabídce vstupenek na film West Side Story do kina Odeon na Lester Square. Jakmile Jessica začala zapisovat jména zájemců, Nigel Trentham vyskočil a oznámil: „Rád bych učinil prohlášení, pane předsedo."
„Nebylo by to vhodnější až na konci jednání?" zeptal se Charlie nevinně.
„Až se budete zabývat bodem Ostatní, už tady nebudu, pane předsedo," oznámil chladně. Vytáhl z náprsní kapsy složený list papíru, rozložil ho a začal číst.
„Považuji za svou povinnost informovat představenstvo," začal, „že během několika týdnů se stanu majitelem třiceti procent akcií společnosti Trumper's. Na příští schůzi budu požadovat některé změny ve struktuře společnosti, které se budou týkat i osob, které sedí kolem tohoto stolu." Na chvíli se odmlčel a upřel pohled na Cathy. Pak dodal: „Nyní mám v úmyslu odejít, abyste mohli mé prohlášení v klidu uvážit a prodiskutovat."
Odsunul židli a vstal, když se ozvala Daphne: „Nejsem si jistá, pane Trenthame, jestli jsem váš návrh dobře pochopila."
Nigel chvíli váhal, ale nakonec pronesl: „V tom případě vám budu muset své postavení vysvětlit naprosto jasně, lady Wiltshirová."
„To je od vás velice laskavé."
„Na příští schůzi představenstva," oznámil bez rozpaků, „se nechám navrhnout do čela společnosti Trumpeťs. Pokud nebudu zvolen, odstoupím okamžitě z představenstva a oznámím v tisku svůj úmysl koupit zbývající akcie. Všem je vám určitě jasné, že mám na takový krok dostatek prostředků. Na získání majoritního podílu mi chybí už jen osmnáct procent akcií, takže by podle mého mínění bylo dobře, aby většina z vás zvážila, jestli by nebylo lépe na své místo v představenstvu rezignovat a vyhnout se tak ponižujícímu odvolání. Těším se na několi zbývajících členů na příští schůzi." Zvedl se a jeho dva kolegové ho následovali z místnosti.
434                                                                                    1
Do ticha promluvila Daphne: „Existuje nějaké pojmenování pro skupinu srabů?"
Všichni se zasmáli, jen pan Baverstock se zamračil: „Existuje jich hromada."
„Tak teď jsme dostali rozkazy," prohodil Charlie. „Doufám, že máme všichni dostatečně silný žaludek pustit se do boje." Otočil se k panu Baverstockovi a zeptal se: „Můžete nám vysvětlit, jak je to nyní s akciemi, které vlastní trust Hardcastle?"
Starý pán zvedl pomalu hlavu a podíval se Charliemu do očí: „Nemohu, pane předsedo. Je mi to moc líto, ale musím představenstvo informovat, že odstupuji."
„Ale proč?" vyhrkla Bečky. „Vždyť jste nás v minulosti podporoval v dobrých i zlých dobách."
„Omlouvám se, lady Trumperová, ale důvody vám nemohu
sdělit."
„Nemohl byste to ještě uvážit?" zeptal se Charlie.
„Ne, sire," odpověděl právník pevně.
Charlie ukončil schůzi a vyšel za Baverstockem z místnosti. Uvnitř se rozpoutala bouřlivá diskuse.
„Co vás k takovému kroku přimělo?" zeptal se Charlie. „Po
všech těch letech?"
„Bude lepši, když si o tom promluvíme zítra, sire Charlesi."
„Dobře. Jen mi řekněte, proč jste se rozhodl odejít právě ve chvíli, kdy vás potřebujeme nejvíc."
Právník se zastavil. „Sir Raymond předpokládal, že i takováto situace by mohla nastat," pronesl tiše. „A dal mi pro ten případ instrukce."
„Nerozumím."
„Proto se setkáme zítra, sire Charlesi."
„Mám vzít s sebou Bečky?"
Pan Baverstock chvíli uvažoval a potom řekl: „Nemyslím. Pokud mám poprvé za čtyřicet let praxe porušit slovo, raději bych to učinil beze svědků."
Když Charlie přijel následující den ráno k budově, ve které sídlila kancelář Baverstock, Dickens a Cobb, starý pán už ho čekal ve dveřích. Za čtrnáct let spolupráce se Charlie na schůzku s ním nikdy neopozdil, přesto ho ale dojímalo vybrané chování a noblesa, se kterou s nim starý pán vždycky jednal.
„Dobrý den, sire Charlesi," pozdravil a vedl hosta dlouhou chodbou ke své kanceláři. Charlieho překvapilo, že mu nabídl křeslo u krbu namísto obvyklé židle u stolu. Tentokrát v kance-
435

láři nebyla sekretářka ani nikdo z úředníků, aby pořídili zápis a Charlie zaznamenal, že telefon na právníkově stole je vyvěšený. Posadil se s vědomím, že nepůjde o krátkou schůzku.
„Před mnoha lety, když jsem byl ještě mladík," začal pan Ba-verstock, .jsem přísahal, že soukromé záležitosti klientů vždy podržím v tajnosti. S čistým svědomím mohu prohlásit, že jsem předsevzetí dodržel. Nicméně jedním z mých klientů, jak dobře víte, byl sir Raymond Hardcastle a ten..." Ozvalo se zaklepání a vešla dívka s podnosem, na kterém byly dva šálky horké kávy a cukřenka.
„Děkuji, slečno Burrowsová," pronesl a jeden z šálků položil před sebe. Počkal, až dívka s podnosem odejde. „Kde jsem přestal?" zeptal se a upustil do šálku kostku cukru.
„Jedním z vašich klientů byl sir Raymond."
„Ach ano," vzpomněl si. „Sir Raymond zanechal závěť, jejíž obsah zhruba znáte. Nemůžete ale vědět, že k ní byl připojen ještě dopis. Nemá váhu právní listiny, protože je adresovaný mně, jako soukromé osobě."
Charlie napjatě naslouchal a na kávu úplně zapomněl. Pan Baverstock pokračoval: „Právě proto, že ten dopis nepředstavuje právní listinu, ale soukromou korespondenci mezi přáteli, rozhodl jsem se vás s jeho obsahem seznámit."
Právník se naklonil a otevřel desky. Vytáhl z nich list papíru, popsaný pevným rukopisem. „Rád bych zdůraznil, sire Charlesi, že sir Raymond psal tento dopis v době, kdy se rozhodl odkázat majetek Danielovi, nikoli svému legitimnímu vnukovi."
Právník si nasadil brýle, odkašlal si a začal číst:
Milý Baverstocku,
přes opatřeni, týkající se mé poslední vůle, která jsou formulována v závěti, je možné, že Ethel najde nějaký způsob, jak dosáhnout, aby můj pravnuk Daniel Trumper můj majetek nezdědil. Kdyby k tomu došlo, použij prosím svůj zdravý rozum a dohlédni, aby všechna rozhodnuti z mé závěti byla splněna do nejmenších podrobností.
Určitě dobře víš, starý kamaráde, koho a co mám na mysli.
Navždy tvůj Ray
436
/¦''
Baverstock položil dopis na stůl a řekl: „Obávám se. že si byl vědom mých slabostí stejně jako povahových rysů své dcery." Charlie se usmál, aby dal najevo pochopení pro dilema, které starý právník teď musí vyřešit.
„Než se vrátíme k závěti samotné, musím vám svěřit ještě
něco."
Charlie přikývl.
.Jistě dobře víte, že nejbližším příbuzným sira Raymonda je nyní Nigel Trentham. Nicméně závěť je stylizována tak, že sir Raymond ho v ní výslovně nejmenuje. Mám podezření, že doufal, že Daniel bude mít potomky a ti by v takovém případě dědili po něm.
Situace je momentálně taková, že Nigel Trentham, jako nejbližší žijící potomek sira Raymonda, získá akcie společnosti Trumper's i hardcastlovský kapitál. Díky tomuto nečekanému štěstí bude mít na získání většinového podílu prostředků víc než dost. Proto jsem vás ale nepozval. Důvodem je jeden odstavec závěti, o jehož existenci jste nevěděl. Vezmemc-li v úvahu dopis sira Raymonda, myslím, zeje mou povinností vás o jeho obsahu informovat."
Baverstock se znovu ponořil do desek a vytáhl složený papír,
převázaný růžovou stužkou s pečetí.
„Prvních jedenáct odstavců závěti jsem sestavoval se značnými obtížemi a zabraly mi hodně času. Nicméně jejich obsah nemá s naším problémem nic společného, protože se týkají drobných podílů na dědictví pro synovce, neteře, bratrance a sestřenice mého klienta a jejich nároky už byly vypořádány.
Dalších deset odstavců se týká dobročinných organizací, klubů a akademických institucí, jichž byl sir Raymond dlouholetým členem a i ony už svůj podíl získaly. Za klíčový považuji odstavec číslo dvacet dva." Baverstock si znovu odkašlal a otočil několik listů.
„Zbytek svého majetku odkazuji panu Danielu Trumperovi, Trinity College, Cambridge. Pokud by mou dceru Ethel Trent-hamovou nepřežil, suma bude rozdělena rovným dílem mezi jeho potomky. Pokud žádné mít nebude, přejde můj majetek na mého nejbližšího žijícího příbuzného.' A teď to zásadní, sire Charlesi: "V takovém případě pověřuji vykonavatele závěti, aby v hledán! mých potomků se zákonným nárokem na dědictví zašli .tak daleko, jak uznají za vhodné. Požaduji, aby tento požadavek byl splněn beze zbytku a považuji za vhodné, aby dědictví bylo vyplaceno až po uplynutí dvou let od smrti mé dcery."
437
Charlie se chtěl něco zeptat, ale právník ho zarazil. „Je mi jasné," pokračoval, „že sir Raymond připojil ještě dvacátý druhý odstavec z jediného důvodu - aby vám poskytl dostatek Času na zmobilizování všech sil, abyste mohli odvrátit případný nápor Nigela Trenthama.
Přáním sira Raymonda je, aby se v příhodnou dobu po smrti jeho dcery objevila v novinách The Times, Telegraph a Guardi- 's an a dalších, které uznám za vhodné, výzva pro ty, kdo mají po- '] cit, že jim náleží podíl na majetku. V takovém případě se mají I spojit přímo s naší kanceláří. Třináct příbuzných již obdrželo I svůj podíl tisíc liber, aleje možné, že existují ještě další vzdále- | ní příbuzní, o nichž sir Raymond nevěděl. Toto opatření dávalo I starému pánovi oprávnění na dvouletý odklad. Pochopil jsem f jeho krok tak, že s radostí nechá vyplatit dalších tisíc liber, aby vám poskytl manévrovací prostor. Mimochodem," poznamenal právník, „rozhodl jsem se připojit k seznamu ještě noviny Yorkshire Post a Huddersfield Daily Examiner, protože rodina z té oblasti pochází."
„Ten chlap musel být mazaný jako liška," pronesl obdivně Charlie. „Škoda, Že jsem ho neznal."
„Myslím, že mohu s určitostí říci, že by se vám zamlouval."
,Je od vás velice laskavé, příteli, že jste mě uvedl do obrazu," poděkoval.
„Víte, jsem si jistý," namítl Baverstock, „že kdyby byl na mém místě sir Charles, udělal by totéž."
„Kdybych tak byl řekl Danielovi pravdu o jeho otci..."
„Pokud budete jednat rychle," vrátil ho do reality právník, , je možné, že prozíravost sira Raymonda nevyjde naprázdno."
7. března 1962, v den, kdy paní Trenthamová zemřela, se naše akcie prodávaly za libru a dva šilinky. O Čtyři týdny později už o tři šilinky dráž.
Tim Newman Charliemu radil skoupit všechny dostupné akcie a za žádnou cenu nepřipustit během následujících let vypsání dalších. Kdyby se Trumperovým naskytly nějaké peníze, mohli by akcie vypsat, ale okamžitě je sami skoupit.
Problém byl ale v tom. Že kdykoli se nějaké akcie na trhu objevily, okamžitě je zkoupil neznámý makléř, který měl instrukce přistoupit na jakoukoli cenu. Charlieho makléři se podařilo několik akcií získat, ale bylo to jen. od akcionářů, kteří je nechtěli prodat na burze. Charlie byl ale opatrný, protože nezapomínal, jak blízko bankrotu byl kdysi díky překročení úvěru.
438
•
Koncem roku se akcie společnosti ustálily na libře a sedmnácti šilincích. Když se ve Financial Times objevilo upozornění, že během následujících osmnácti měsíců se ve společnosti Trum-pers's očekává tuhý boj o převzetí vedení, neprodával už téměř
nikdo.
„Ty zatracený noviny mají stejně dobré informace jako členové představenstva," postěžovala si Charliemu Daphne na následující schůzi. Dodala, že už se neunavuje ani čtením zápisu, protože stručný výtah z něho najde vždycky na úvodní stránce Financial Times. Připadalo jí, jako by měli informace přímo z první ruky. Po posledních slovech upřela pohled na Paula
Metrická.
Poslední článek v novinách byl nepřesný pouze v jediném bodě. Bitva o vedení společnosti se už neodehrávala v zasedací místnosti. Jakmile bylo oznámeno dvouleté omezení vyplacení dědictví, Nigel Trentham a jeho nohsledi přestali na schůze představenstva docházet.
Trenthamová nepřítomnost popouzela pouze Cathy, protože nová banka v přízemí přinášela měsíc po měsíci stále vyšší zisky. Své názory ale sdělovala třeni prázdným židlím - ačkoli měla podezření, Že Merrickovým prostřednictvím se dostane na Chester Square každé slovo. Na valné hromadě akcionářů v roce 1963 mohl Charlie přítomné informovat, že společnost dosáhla dalšího rekordního ročního zisku.
„Ty strávíš život budováním takové společnosti a nakonec ji předáš na talíři Trenthamovi," vztekal se Tim Newman.
„No, paní Trenthamová se nemusí v hrobě obracet," připustil Charlie. ,Je ironií osudu, že po všem, co způsobila během života, se jí až po smrti podařilo své dílo dovršit."
Když na začátku roku 1964 cena akcií začala stoupat - tentokrát se dostala až nad dvě libry - Tim Newman Charlieho informoval, že Nigel Trentham stále kupuje.
„Ale kde bere na takové investice peníze? Vždyť dědictví je stále ještě zablokované."
„Vytáhl jsem z jednoho bývalého kolegy, že jedna z předních bank mu poskytla velkorysý úvěr za příslib, že bude spravovat majetek trustu. Kéž bys měl taky dědečka, který by ti odkázal takové jmění," poznamenal Tim.
„Ale já ho měl," odpověděl Charlie.
Nigel Trentham si vybral Charlieho šedesáté čtvrté narozeniny jako vhodný okamžik oznámit světu, že hodlá zanedlouho zís-
439
kat většinový podíl akcií ve společnosti Trumper's a za akcii nabízí dvě libry a čtyři šilinky. Do vypršení dvouleté lhůty zbývalo už jen šest týdnů. Charlie si byl stále jistý, že s pomocí přátel, institucí, jako je například pojišťovna Prudential a některých akcionářů, kteří čekali, že cena akcií ještě stoupne, se mu podaří získat téměř čtyřicet procent. Tim Newman tvrdil, že Trent-ham může mít v současnosti přibližně dvacet procent, ale jakmile k nim přidá sedmnáct procent z dědictví, bude mu stačit na získání většinového podílu už jen osm, devět procent.
Ten večer pořádala Daphne na Charlieho počest večírek ve svém domě na Eaton Square. Jméno Trentham dlouho nikdo nezmínil, ale po několika sklenkách portského se Charlie svěřil se zněním té části závěti sira Raymonda, kterou do ní starý pán připojil jen kvůli tomu, aby mu poskytl čas k záchraně.
„Na sira Raymonda," pozvedl Charlie sklenku. „Je to dobrej chlápek do týmu."
„Na sira Raymonda," pozvedli sklenice všichni ostatní hosté kromě Daphne.
„Co se děje, stařenko?" obrátil se k ní Percy. „Máš prázdnou sklenici?"
„Ne, jen uvažuju, kdy konečně dostanete rozum. Charlie vůbec nepochopil, co od něj sir Raymond čekal."
„O co od něj čekal, stařenko?"
„Myslela bych, že to pochopí každý," zamumlala a otočila i od manžela k čestnému hostu.
.Jsem na tom stejně jako Percy... vůbec netuším, o co jde."
Všichni kolem stolu ztichli a čekali, co Daphne řekne.
„Je to úplné jednoduché," pokračovala. „Sir Raymond vůbec neuvažoval o tom, že by paní Trenthamová mohla Daniela přežít.'
„Tak o co mu šlo?" podivil se Charlie.
„A taky pochybuju, že by si myslel, že Daniel bude mít před její smrtí děti."
„Možné to je." připustil Charlie.
„A všem je nám jasné, že Nigela Trenthama považoval za poslední krajní možnost - jinak by ho klidně v závěti jmenoval a nepřál by si dědictví předat potomkovi svého vnuka Guye. Nedával by tam větu, že pokud Daniel zemře bez potomků, přejde dědictví na nejbližšího žijícího příbuzného."
„Tak o co mu šlo?" naléhala Bečky.
„Nejdůležitější je poslední odstavec, týkající se výzvy pro další příbuzné, kteří by mohli nárok na dědictví uplatnit. Pochopila jsem to správně?" obrátila se na pana Baverstocka.
440
„Ano, lady Wiltshirová, ale stále nechápu, kam..." „Protože jste stejně zaslepený jako Charlie," odpověděla. „Díky Bohu, že alespoň jeden z nás zůstal střízlivý. Pane Ba-verstocku, mohl byste nám připomenout instrukce sira Raymonda ohledně výzvy do novin?"
Právník si otřel rty ubrouskem, pečlivě ho složil a položil na stůl. „Výzvu měly uveřejnit noviny Telegraph, The Times a Guardian a kterékoli další, které budu považovat za vhodné a potřebné."
„Které budete považovat za vhodné a potřebné," zopakovala Daphne s důrazem na oba přívlastky. „Od vás bych čekala víc rozvahy." Všichni na ni upírali pohled a nikdo se ji neodvážil přerušit. „Copak nechápete význam těch slov? Jestli měl Guy Trentham ještě nějaké děti, výzvou v novinách The Times, Telegraph, Guardian, Yorkshire Post nebo Huddersfield Daily Examinor je nenajdete."
Charlie upustil kousek svého narozeninového dortu zpátky na talířek a pohlédl na pana Baverstocka. „Dobrý Bože, vždyť
ona má pravdu!"
„Možná se nemýlí," připustil právník a zavrtěl se neklidně na židli. „Omlouvám se za nedostatek představivosti, protože jak lady Wiltshirová správně poznamenala, byl jsem blázen, když jsem slepě plnil instrukce svého klienta, a on zatím spoléhal na můj zdravý rozum. Bral v úvahu i možnost, že Guy by mohl mít další děti a ty by se skutečně jen těžko nacházely v Anglii."
„Výborně, pane Baverstocku," pochválila ho Daphne. „Měla jsem jit studovat práva."
Pan Baverstock nechal její poznámku bez komentáře. .Ještě nám nějaký Čas zbývá," poznamenal Charlie. „Dědictví bude volné až za šest týdnů, takže se dáme do práce. Mimochodem, díky," uklonil se Daphne.
Charlie vstal a odešel k nejbližšímu telefonu. „Nejdřív ze všeho budu potřebovat nejlepšího australského právníka," poznamenal a pohlédl na hodinky. „A nebude mu smět vadit časné
ranní vstávání."
Pan Baverstock si odkašlal.
Během následujících dvou týdnů se ve všech australských novinách, jejichž náklad převyšoval padesát tisíc výtisků, objevil velký inzerát. Po každé odpovědi následoval rychle rozhovor s právníkem v Sydney, kterého Charliemu doporučil pan Baverstock. Charlie Trevoru Robertsovi každý den večer zavolal,
441
aby zjistil poslední zprávy z kanceláří v Sydney, Melbourne, Perthu, Brisbane a Adelaide. Po třech týdnech ovčřování informací vyčlenil Roberts tři kandidáty, kteří splňovali všechna potřebná kritéria. Ale ani oni při osobním rozhovoru s právníkem neprokázali přímý vztah k rodině Trcnthamových.
Roberts zjistil, že v centrální kartotéce registrují sedmnáct Trenthamů, většina z nich pochází z Tasmánie, ale ani jeden z nich nemá přímý vztah ke Guy Trenthamovi nebo k jeho matce, ačkoli jedna stará dáma z Hobartu, která těsně po válce emigrovala z Riponu, úspěšně prokázala legitimní požadavek na tisíc liber, protože se ukázalo, zeje vzdálenou sestřcnicí sira Raymonda.
Charlie Robertsovi poděkoval a požádal, aby pokračoval dál bez ohledu na náklady.
Na poslední schůzi představenstva před datem, kdy Nigel Trentham převezme dědictví, Charlie informoval své spolupracovníky o tom, co v Austrálii zjistili.
„Moc nadějně to nezní," poznamenal Tim Newman. „Pokud nějaký další Trentham nebo Trenthamová existuje, bylo by mu dnes kolem třiceti a určitě by se ozval."                                    L
„Souhlasím, ale Austrálie je proklatě veliká země a taky není  ! jisté, jestli ten člověk nežije jinde."
„Ty se nikdy nevzdáváš, co?" poznamenala Daphne. „Ať je to jakkoli," zapojil se do hovoru Arthur Selwyn, „obávám se, že je nejvyšší čas se s Trenthamem dohodnout. V zájmu společnosti i akcionářů bych se rád ujistil, jestli by zainteresovaní lidé nedokázali dospět k nějaké přijatelné dohodě..."
„Přijatelné dohodě!" vyhrkl Charlie. „Pro Trenthama je přijatelné jediné...usadit se do tohoto křesla s většinovým podílem, zatímco já budu trávit zbytek života nečinně ve starobinci."
„To je sice možné," připustil Selwyn, „ale musím vám, pane předsedo, připomenout naše povinnosti k akcionářům."
„Má pravdu," ozvala se Daphne. „Budeš to muset zkusit, Charlie, už kvůli budoucnosti podniku, který jsi založil." Potom tiše dodala: „I když to bude bolet."
Bečky přikývla a Charlie se obrátil na Jessicu, aby mu do- j mluvila s Trenthamem schůzku jak nejdřív to bude možné. Sekretářka se za několik minut vrátila a oznámila, že Nigel Trentham nemá o žádné setkání zájem. Uvidí se se všemi na březnové schůzi představenstva, kde rád osobně přijme jejich rezignaci.
„Sedmého března uplynou přesně dva roky od smrti jeho matky," připomněl Charlie.
442
„Z druhého telefonu vám volá pan Roberts," oznámila Jessica.
Charlie se zvedl a vyšel z místnosti. Uchopil sluchátko, jako by šlo o ono pověstné stéblo, kterého se chytá tonoucí. „Co pro mě máte, Robertsi?"
„Guye Trenthama!"
„Ale ten je-pochovaný na hřbitově v Ashurstu."
,Ale tam se dostal až poté, co ho odvezli z melbournské věznice."
„Věznice? Myslel jsem, že zemřel na tuberkulózu."
„Nemyslím, že by člověk umřel na tuberkulózu, když při tom
visí na konci dvoumetrového provazu, sire Charlesi."
„Byl oběšen?"
,2a vraždu své manželky Anny Helen," upřesnil právník.
„Měli spolu nějaké děti?"
„To bohužel není možné zjistit."
„Proč ne?"
„Podle zákona věznice nesmí jména příbuzných sdělovat."
„Proboha proč?" „Kvůli jejich bezpečí." „Ale tady by šlo jen o jejich dobro."
„To už slyšeli mockrát. Bylo mi řečeno, že jsme inzerovali po celé zemi od pobřeží k pobřeží. A co je horší, pokud Trent-hamův případný potomek změnil jméno, a nebylo by divu, máme jen mizivou šanci ho nebo ji vystopovat. Ale buďte si jistý, že na tom stále pracuju, sire Charlesi." „Domluvte mi schůzku s šéfem policie." „To nám nepomůže, sire Charlesi. On vám stejně..." vysvětloval Roberts, ale Charlie už zavěsil.
„Jsi blázen," prohlásila Bečky, když mu o hodinu později pomáhala balit kufr.
„Máš pravdu," souhlasil., Ale je dost možné, že je to poslední šance, jak si zachovat kontrolu nad naší společností a já nemůžu připustit, aby se taková věc odehrávala dvanáct tisíc mil daleko a já všechno sledoval jen prostřednictvím telefonu. Musím tam být, abych si byl jistý, že pokud to nevyjde, udělal jsem všechno, co bylo v mých silách." , A co tam chceš vlastně najít?"
Charlie se zadíval na manželku a zavřel kufr. „Obávám se, že to ví jen paní Trenthamová."
443
44. KAPITOLA
O třicet čtyři hodin později vystoupil Charlie po přistání letu 012 na letišti Kingsford Smith v Sydney do vlahého slunečného podvečera s pocitem, že by se potřeboval především pořádně vyspat. Prošel pasovou a celní kontrolou a venku na něj čekal vysoký mladý muž ve světlém obleku, který se představil jako Trevor Roberts, právník, kterého mu doporučil Baverstock. Ro-berts měl rezavé nepoddajné vlasy a zarudlou pleť. Podle jeho vypracované postavy se zdálo, že víkendová odpoledne tráví pravidelně na hřišti nebo na kurtech. Chopil se vozíku s Charli-eho kufrem a vydal se s ním ke dveřím s nápisem Parkoviště.
„Do hotelu nepojedeme," navrhl a podržel Charliemu dveře. ..Zavazadla necháme v autě."
„Doufám, že mi radíte dobře," pronesl Charlie a snažil se udržet s mladíkem krok.
„Samozřejmě, sire Charlesi, nemáme času nezbyt." Mladík zastavil u chodníku a řidič uložil zavazadla do kufru. Charlie se s právníkem usadil na zadním sedadle. „Na šestou vás pozval do svého sídla na skleničku britský guvernér, ale musíme stihnout poslední letadlo do Melbourne. Zbývá nám pouhých šest dnů, nemůžeme si dovolit ztrácet čas pobytem v nesprávném městě."
Charliemu se Roberts hned od prvního okamžiku líbil. Když mu podal silné desky a začal líčit program následujících tří dnů, Charlie bedlivě naslouchal. Jen občas přerušil mladého právníka otázkou, když potřeboval něco zopakovat nebo upřesnit. Chvíli mu trvalo, než si zvykl na mladíkův styl práce, naprosto odlišný od metod kteréhokoli z právníků, se kterými se zatím v Anglii setkal. Když požádal pana Baverstocka, aby mu doporučil nejlepšího australského právníka, netušil, že se bude tak lišit od jeho starého přítele.
Auto směřovalo po dálnici k sídlu guvernéra a Roberts s několika listinami rozloženými na klíně pokračoval ve výkladu: „Na setkání s guvernérem jdeme z jediného důvodu," vysvětloval. „Je totiž možné, že během následujících tří dnů budeme potřebovat pomoc při otevření některých nedobytných dveří. Hned potom odletíme do Melbourne, protože kdykoli někdo
444
z mých lidí přijde s nějakou stopou, všechny konči na stole tamního šéfa policie. Na zítřejší ráno jsem vám s ním sjednal schůzku, ale jak už jsem vás upozornil, není příliš ochotný spo-
lupracovat." „Proč?"
„Proč?"
„Dostal tu funkci teprve nedávno a zoufale se snaží prokázat, že se všemi se bude jednat nestranně, kromě špiclů." „Tak v čem je problém?"
„Jako Australan druhé generace nenávidí Brity, nebo se tak alespoň tváří," ušklíbl se Roberts. „Myslím, že víc nenávidí už jen jednu skupinu lidí." „Zločince?"
„Ne, právníky. Teď si dokážete představit, proč jsou naše vyhlídky tak mizerné."
„Podařilo se vám z něho už něco dostat?" „Vůbec nic. To, co byl ochoten nám sdělil, se už dávno objevilo v novinách. 27. července 1926 zabil Guy Trentham v návalu vzteku svou manželku několika bodnými ranami, když se koupala. Pak ji podržel pod vodou tak dlouho, až měl jistotu, že je mrtvá...ve zprávě to máte na straně šestnáct. Víme také, že 23. dubna 1927 byl oběšen, i když guvernér dostal v jeho případě několik žádostí o milost. Vůbec se nám nepodařilo zjistit, jestli měl nějaké děti. Melbourne Age, jediné noviny, které o procesu psaly, se o dětech nezmiňují. Ale to není nijak překvapivé, protože pokud by ta informace nebyla důležitá pro projednávání případu, soudce by se proti ní ohradil."
„A co jméno jeho manželky za svobodna? To by mohlo být
vodítko."
„Moc vás nepotěším, sire Charlesi," varoval ho Roberts.
„Zkuste to."
.Jmenovala se Smithová...Anna Helen Smithová...to je tak rozšířené příjmení, že jsme se raději soustředili na jméno Trent-
ham."
ni.
„Jiné stopy jste neobjevili?"
„Obávám se, že ne," připustil Roberts. „Pokud tehdy žilo v Austrálii dítě s příjmením Trentham, nedokázali jsme je vystopovat. Mí lidé promluvili s každým Trenthamem, kterého jsme objevili v registru, dokonce i s tím, který žije v Coorabul-ce, což je místo s jedenácti obyvateli a z nejbližšího města se tam dostanete za tri dny autem a pěšky."
„I přes vaše marné pokusy, Robertsi, mám pocit, že existují kameny, které jsme ještě nenadzvedli."
445
„Možné to je," připustil právník. „Uvažoval jsem i o možnosti, Že si Trentham po příjezdu do Austrálie změnil jméno, ale policejní šéf mě ujistil, že spis v Mclboume je vedený pod jménem Guy Francis Trentham."
„Když tedy jméno nezměnil, případné dítě by mělo být možné najít?"
„Ne tak úplně. Nedávno jsem měl případ, kdy manžela mé klientky odsoudili za zabití. Vrátila se ke svému dívčímu příjmení a nechala je změnit i dítěti. Ukázala mi, že je možné nechat jméno vymazat i z úředních záznamů. Uvědomte si, že by se jednalo o dítě narozené někdy v letech 1923 až 1925 a ztráta jediného papíru by dokázala odstranit jednou provždycky jakékoli stopy o jeho spojení s Guyem Trenthamem. V takovém případě by hledání v tak rozlehlé zemi připomínalo hledání jehly v kupce sena." „Zbývá nám už jen šest dnů," připomenul Charlie smutně. „To dobře vím," namítl Roberts, když auto vjíždělo do vrat guvernérova sídla. „Na tohle setkání jsem vyhradil jedinou hodinu, ani o minutu déle," varoval Charlieho právník. „Za tu dobu musíte guvernéra přesvědčit, aby zavolal policejnímu šéfovi do Melbourne ještě před vaší zítřejší schůzkou a požádal ho o spolupráci. Ale až vám řeknu, že musíme jet, znamená to, že musíme jet."
„Chápu," souhlasil Charlie a připadal si jako poslední pěšák na přehlídce v Edinburghu.
„Mimochodem," pokračoval Roberts, „guvernér se jmenuje sir Oliver Williams, je mu šedesát jedna let, je bývalým důstojníkem gardy a pochází z místa, které se jmenuje Tunbridge Wells." O dvě minuty později vcházeli do sálu guvernérova domu. „Moc rád vás poznávám, sire Charlesi," vítal ho vysoký, elegantně oblečený muž v obleku s dvouřadovým zapínáním a gardové vázance.
„Děkuji, sire Olivere." .Jaká byla cesta?"
„Pětkrát jsme zastavovali kvůli čerpání paliva a ani na jednom z letišť nedokázali uvařit slušný čaj."
„V tom případě vám nabídnu něco jiného," navrhl sir Oliver a podával Charliemu velkou sklenici whisky. „Představte si," pokračoval guvernér, „že naše vnoučata prý budou létat z Lon-dýna do Sydney nonstop za necelých čtyřiadvacet hodin. No, vaše zkušenost ale jistě není tak hrozná v porovnání s tím, co museli prožít první osadníci."
446
„To je jen malá útěcha," nedokázal Charlie vymyslet žádnou příhodnější odpověď. Nedokázal se ubránit srovnání favorita pana Baverstocka a královnina vyslance.
„Co vás přivádí do Sydney?" zeptal se guvernér. „Můžeme snad očekávat, že druhá největší kára na světě se chystá přijet naším směrem?"
„Ne, sire Olivere. Toho budete ušetřeni. Jsem tu na krátké soukromé návštěvě a snažím se vyřídit nějaké rodinné záležitosti."
„Kdybych vám mohl být něčím užitečný," nabídl hostitel
a vzal si z podnosu sklenici ginu, „dejte mi vědět."
„To je od vás laskavé, sire Olivere, protože v jedné věci bych vaši pomoc skutečně potřeboval."
„O co jde?" zeptal se guvernér a díval se Charliemu přes rameno směrem k dalším přicházejícím hostům.
„Mohl byste zavolat policejními řediteli do Melbourne, aby se mi snažil vyjít vstříc, až se s ním zítra setkám?"
„Považujte to za vyřízené," ujistil ho sir Oliver a naklonil se kupředu, aby si potřásl rukou s jakýmsi arabským šejkem. „A nezapomeňte, sire Charlesi, pokud byste potřeboval s čím-koji pomoct...myslím skutečně s čímkoli...obraťte se na mě. Ach, Monsieur L'Ambassadeur, comment allez vous?"
Najednou Charlie pocítil hroznou únavu a po zbytek hodiny se snažil udržet na nohou. Konverzoval přitom s diplomaty, politiky a obchodníky, kteří všichni zřejmě jeho obchodní dům dobře znali. Nakonec mu dal Roberts stiskem ruky najevo, zeje čas odjet na letiště.
Cestou do Melbourne sice vydržel vzhůru, ale oči měl zavřené. Na Robertsův dotaz odpověděl, že guvernér slíbil, že hned ráno policejnímu řediteli zavolá. „Ale nejsem si jistý, jestli pochopil, jak je to důležité."
„Aha, v tom případě hned ráno zavolám do jeho kanceláře. Sir Oliver nijak neproslul plněním slibů daných na večírku. Jeho oblíbené rčení: A nezapomeňte, pokud byste potřeboval s čímkoli pomoct, myslím skutečně s čímkoli, je pověstné." Charlie se ospale usmál.
Na letišti v Melbourne na ně čekalo další auto. Charlie byl tak unavený, že okamžitě usnul a probudil se až za dvacet minut, když zastavili před hotelem Windsor. Ředitel odvedl hosta do apartmá prince Eduarda a jakmile zůstal Charlie sám, svlékl se, dal si sprchu a vklouzl do postele. Za několik minut tvrdě spal. Přesto byl ráno hned po čtvrté vzhůru.
447
Následující tři hodiny strávil opřený o nepohodlný, molitanem plněný polštář a pročítal Robertsovu zprávu. Mladík možná zjevem ani chováním Baverstocka nepřipomíná, ale z každé stránky byla patrná stejná pečlivost a rozvaha. Když dočetl poslední stránku, musel připustit, že Robertsova kancelář nevynechala jedinou možnost a prověřila skutečně každou stopu. Poslední nadějí zůstává tedy nevrlý policista.
V sedm si dal Charlie studenou sprchu, po osmé pak teplou snídani. Jedinou schůzku měl ten den sjednanou na desátou hodinu, ale už dlouho před půl desátou, kdy ho měl Roberts vyzvednout, rázoval nervózně po pokoji. Bylo mu jasné, že pokud setkání s policistou nepřinese žádné ovoce, může se sbalit a hned odpoledne odletět zpátky do Anglie. Alespoň bude Bečky spokojená, že měla pravdu.
Za minutu půl desáté Roberts zaklepal na dveře. Charlie uvažoval, jak dlouho čekal venku za dveřmi. Právník ho informoval, že volal do úřadu guvernéra a sir Oliver slíbil, že během hodiny policejnímu řediteli zavolá.
„Dobře. Řekněte mi, co o tom člověku víte."
.Jmenuje se Mike Cooper, je mu čtyřicet sedm let, je schopný, neomalený a agresivní. Začínal od píky a neustále považuje za nutné prokazovat své kvality, hlavně v přítomnosti právníků. Možná proto, že kriminalita v Melbourne rychle roste."
„Včera jste říkal, že jeho rodina tu žije teprve dvě generace. Jaký je jeho původ?"
Roberts nalistoval v deskách stránku o policejním řediteli. „Jeho otec emigroval do Austrálie na přelomu století z místa, které se jmenuje Deptford."
„Deptford?" ujistil se Charlie s úsměvem. „Výborně." Pohlédl na hodinky a navrhl: „Neměli bychom jet? Myslím, že jsem na setkání s panem Coopcrem připravený."
O dvacet minut později mu Roberts podržel dveře policejního ředitelství. Vítala je velká fotografie dobře vypadajícího čtyčicátní-ka, která Charliemu připomněla každý z jeho čtyřiašedesáti roků.
Roberts nahlásil službě jejich jména a po několika minutách čekání uvedli Charlieho do ředitelovy kanceláře.
Když si potřásal s Charliem rukou, na rtech se mu objevil zdráhavý úsměv. „Nevím, jestli vám budu nějak platný, sire Charlesi," začal Cooper a vybídl ho, aby se posadil. „Přestože mi volal váš guvernér a žádal mě, abych vám vyšel vstříc." Ro-bertse. který zůstal stát necelý metr za svým klientem si vůbec nevšímal.
448
„Ten přízvuk znám," prohodil Charlie a zůstal stát.
„Prosím?" podivil se policista.
„Půlkorunu proti libře, že váš otec pochází z Londýna."
,Ano, máte pravdu."
„A hádal bych, že z East Endu."
„Z Deptfordu," upřesnil Cooper.
„Bylo mi to jasné hned jak jste promluvil," pokračoval Charlie a pohodlně se usadil do koženého křesla. ,Já sám pocházím z Whitechapelu. Kde se narodil váš otec?"
„Na Bischop's Way," odpověděl policista, „hned za..."
„Co by kamenem dohodil od mýho světa," vrátil se Charlie
ke svému starému přízvuku.
Roberts zatím nepromluvil ani slovo, natož aby měl možnost
uplatnit svou odbornost.
,.Doufám, že fandíte Tottenhamu," prohodil Charlie. „Ne, Gunners," odpověděl Cooper odhodlaně. „To sou srabaři," poznamenal Charlie. .Arzenál je jedinej tým, kde hráčům hrozej nakládačkou vod fanoušků."
Policejní šéf se rozesmál. „Souhlasím, letos už jsem je téměř odepsal. A komu fandíte vy?" „West Hamu."
„A to si myslíte, že vám pomůžu?"
Charlie se zasmál. „Vždyť jsme vás nechali jednou vyhrát." „V roce 1923," souhlasil se smíchem Cooper. „Máme hodně společných vzpomínek." „Nikdy bych nečekal, že byste mohl mít takový přízvuk, sire
Charlesi."
„Říkejte mi Charlie, oslovují mě tak všichni přátelé. Ještě něco, Miku, mám ho poslat pryč?" ukázal Charlie na Trevora Ro-bertse, kterému stále ještě nikdo nenabídl židli.
„Možná by to pomohlo," prohodil policista.
„Počkejte na mě venku, Robertsi," oznámil Charles, aniž by
se na právníka podíval.
„Ano, sire Charlesi," otočil se mladík a vyšel ven.
Když osaměli, Charlie se naklonil přes stůl a důvěrně ztišil hlas: „Ty mizerové jsou všichni stejný. Chovají se jako snobové, ncchaj si zaplatit nekřesťanský peníze a pak aby si člověk
všechno zařídil sám."
Cooper se rozesmál. „Zvlášť to pocítíte, když patříte k chlu-
patejm," svěřil se.
Charlie se usmál. „Tenhle výraz pro poldu jsem slyšel naposledy ve Whitechapelu." Potom se důvěrně naklonil. „Mezi ná-
449
ma, Miku, zůstane to jen mezi dvouma klukama z East Endu, nevíte náhodou o Guyi Trenthamovi něco, vo čem ten panák za dveřma nemá tušení?"
„Abych byl férovej, musím uznat, že Roberls skoro všechno už vyšťoural, sire Charlesi." „Charlie."
„Charlie. Podívejte, víte už, že Trentham zavraždil svou manželku a určitě jste se už dozvěděl, že za to dostal provaz."
„Ano, ale nutně bych potřeboval vědět, jestli měl nějaký dě ti, Miku." Charlie se zatajeným dechem sledoval, jak policis' váhá.
Potom se podíval na rozsudek, který měl připravený na stole. „Tady píšou - manželka zemřela, jedna dcera."
Charlie se držel, aby radostí nevyskočil. „Není tam náhodou taky její jméno?"
„Margaret Ethel Trenthamová."
Charlie si byl jistý, že v Robertsovč zprávě se tak nikdo z prověřovaných Trenthamů nejmenoval. Přesně si pamatoval jména těch, kteří se s příjmením Trentham narodili v letech 1924 a 1925. Navíc to byli všechno chlapci.
„A datum narození," vyzvídal dál.
„To tu není, Charlie," oznámil Cooper. „To děvče přece nesoudili." Posunul papír na druhou stranu stolu, aby se jeho host mohl přesvědčit. „Ve dvacátých letech se s takovejma podrob-nostma nezdržovali."
„Není ve spise ještě něco, co by mohlo pomoct klukovi z East Endu, kterej tu není na domácím hřišti?" vyptával se Charlie a jen doufal, že nezašel příliš daleko.
Cooper chvíli listoval Trenthamovým spisem a nakonec váhavě pronesl. „Jsou tu dva dodatky, který by vám mohly být užitečný. První z nich dopsal tužkou můj předchůdce a druhý je ještě starší, ten by vás mohl zajímat nejvíc."
, Jsem jedno ucho, Miku."
„Ředitele Parkera navštívila 24. dubna 1927 nějaká Ethel Trenthamová, matka odsouzeného."
„Dobrý Bože," vydechl Charlie, neschopný své překvapení zakrýt. „Ale proč?"
„Důvod její návštěvy ani záznam rozhovoru tu bohužel nejsou uvedené."
, A ten druhý dodatek?"
„Ten se týká další návštěvy z Anglie ohledně Guye Trentha-ma. Tentokrát to bylo 23. srpna 1947" - policejní šéf ještě jed-
450
nou zkontroloval, jestli přečetl jméno návštěvníka dobře, „pan Daniel Trumper."
Charlie se křečovitě chytil opěrek křesla.
„Jste v pořádku?" zeptal se Cooper s nepředslíranými obavami v hlase.
, Ano, to je jen důsledek změny časových pásem. Ani u tohoto návštěvníka není uvedeno nic bližšího?'
„Podle připojené poznámky tvrdil, že je synem odsouzeného," citoval policista. Charlie se snažil nedat na sobě nic znát. Policejní ředitel se posadil zpátky do křesla. „Teď už víte totéž,
co já."
„Moc jste mi pomohl, Miku," ocenil jeho ochotu Charlie, vstal a podal policistovi ruku. „Kdybyste se někdy ocitl v Dept-fordu, vyhledejte mě. S radostí vás vezmu na pořádnej fotbal."
Cooper se zasmál a cestou k výtahu pokračovali v historkách z East Endu. V přízemí Charlieho doprovodil až před vchod a znovu si s ním potřásl rukou. Charlie se potom odebral za Ro-bertsem do auta.
„Robertsi, mám pocit, že jsme odvedli kus práce."
„Mohu se vás nejdřív na něco zeptat, sire Charlesi?"
„Poslužte si."
„Co'se to stalo s vaším přízvukem?"
„Ten si nechávám jen pro zvláštní příležitosti, pane Robertsi. Používám ho při rozhovoru s královnou, Winstonem Churchi-lem a když obsluhuju zákazníky. Dnes jsem považoval za vhodné připojit k nim melbournského policejního ředitele."
„Raději si ani nechci představit, co jste říkal o mně a o mé
profesi."
„Řekl jsem mu, že jste příliš dobře placený snob a Že očekáváte, že všechnu práci udělám za vás."
„Co vám na to řekl?"
„Myslel si, že se vyjadřuji poměrně zdrženlivě."
„To rád věřím," souhlasil Roberts. „Podařilo se vám z něho dostat nějaké nové informace?"
„Samozřejmě," odpověděl Charlie.  „Vypadá to, že Guy
Trentham měl dceru."
„Dceru?" opakoval Roberts vzrušeně. „Věděl o ní Cooper něco dalšího, jak se jmenuje..."
.Jmenuje se Margaret Ethel. Mohla by nám pomoct i skutečnost, že matka Guye Trenthama navštívila v roce 1927 Mel-bourne. Cooper ale důvod její návštěvy u policejního ředitele neznal."
451
„Pane Bože," vydechl obdivně Roberts. „Vy jste se dozvěděl za dvacet minut víc než já za dvacet dnů."
„No, mám výhodu dobrého rodiště," usmál se Charlie. „Tak, kam by se anglická dáma v tč době v tomhle městě uchýlila?"
„Nejsem odsud," připustil Roberts. „Ale možná nám to řekne můj partner Neil Mitchell. Jeho rodina žije v Melbourne už přes sto let."
„Tak na co čekáme?"
Když Roberts položil kolegovi otázku, Neil Mitchell se zamračil. „Nemám tušení," přiznal se. „Ale matka to bude určitě vědět." Vytočil číslo a po krátkěm úvodu se zeptal. Zatímco Charlie a Trevor Roberts postávali před Mitchellovým stolem a čekali, jeden trpělivě, druhému tato vlastnost chyběla, právník bedlivě naslouchal matčině výkladu.
„Díky, mami, jsi neocenitelná, jako vždycky. Uvidíme se o víkendu," ukončil rozhovor a položil.
„Tak co?" vyptával se Charlie.
.Jediným přijatelným místem pro dámu z podobné rodiny byl ve dvacátých letech Victoria Country Club. V Melbourne byly v té době jen dva slušné hotely a ten druhý využívali výhradně obchodníci."
„Existuje to místo ještě?" zeptal se Roberts.
„Jo, ale moc dobře to tam nevedou. Vypadá poněkud ošuntěle."
„Zavolejte tam a objednejte jménem sira Charlese Trumpera stůl na oběd. Sira Charlese náležitě zdůrazněte."
„Samozřejmě, sire Charlesi," přikývl Roberts. „Který ze svých přízvuků použijete tentokrát?"
„To vám zatím nemohu říct, nejdřív se musím seznámit s druhou stranou," odpověděl Charlie a vydal se k autu.
„Když o tom tak přemýšlím, je to ironie," prohodil Roberts, když vjížděli na dálnici.
„Ironie?"
„Ano. Jestli paní Trenthamová podnikla tohle všechno, aby odstranila záznamy o své vnučce, musel jí pomáhat prvotřídní právník."
„No a co?"
„Takže někde v tomhle městě je zastrčený spis skrývající všechny informace, které potřebujeme."
„To je sice možné, ale jedna věc je jistá - nemáme dost času na pátrání, v čí registratuře se zrovna nachází."
452
Ředitel Victoria Country Clubu už je očekával v hale. Vedl urozeného hosta ke klidnému stolu v jednom z výklenků. Char-lieho zklamalo, jak je ten člověk mladý.
Vybral si na jídelním lístku nejdražší pokrm a láhev vína Chambertin ročník 1957. Během chvilky mu věnovali pozornost všichni číšníci.
„O co se budete zajímat tentokrát, sire Charlesi?" zeptal se Roberts, který se spokojil s obyčejným menu.
„Trpělivost, mladíku," odvětil Charlie a s posměšně pohrdavým výrazem bojoval tupým nožem s tuhým kusem jehněčí kýly. Nakonec se vzdal a objednal si vanilkový krém v přesvědčení, že na něm toho moc pokazit nemohou. Když se nakonec podávala káva, přistoupil k nim nejstarší z číšníků, aby jim nabídl doutník.
„Monte Christo, prosím," požádal Charlie, vytáhl z peněženky librovou bankovku a položil ji před sebe na stůl. Číšník otevřel starobylou krabici. „Pracujete tu už dlouho, že?" prohodil
Charlie.
„Minulý měsíc to bylo čtyřicet let," odpověděl Číšník a sledoval, jak na první bankovce přistála další. „Máte dobrou paměť?"
„Myslím, že ano, pane," prohodil číšník s pohledem upřeným na bankovky na stole.
„Nevzpomínáte si náhodou na jistou paní Trenthamovou? Puritánská Angličanka, která tu zřejmě pobývala několik týdnů v roce 1927," řekl Charlie a posunul bankovky směrem k starému muži.
„Jestli si na ni vzpomínám?" vyhrkl Číšník. „Na tu nikdy nezapomenu. Tenkrát jsem byl v učení a ta dáma si celou dobu jen stěžovala na jídlo i služby. Prohlásila, Že bude pít jedině vodu, protože australská vína nepovažovala za důvěryhodná a za francouzská se jí nechtělo utrácet peníze. Obsluhoval jsem ji většinou já. Na konci měsíce beze slova zmizela a nenechala mi ani pětník zpropitného. To si pište, Že si na ni vzpomínám!"
„Tak to byla jistě paní Trenthamová," souhlasil Charlie. „Nemáte tušení, proč do Austrálie přijela?" Vytáhl z peněženky třetí bankovku a přidal ji k ostatním.
„To bohužel nevím, pane," posmutněl stařík. „Tady s nikým neztratila ani slovo a nejsem si jistý, jestli by o tom něco věděl pan Sinclair-Smith." „Pan Sinclair-Smith?" Číšník kývl hlavou přes rameno ke vzdálenému rohu, kde se-
453

dčl osamělý šedovlasý muž s ubrouskem zasunutým za límec a potýkal se s kusem sýra. „Současný majitel," vysvětloval číšník. „Jeho otec byl jediný, s kým se paní Trenthamová bavila."
„Děkuji vám, moc jste mi pomohl." Číšník zasunul bankovky do kapsy. „Byl byste tak laskav a zeptal se ředitele, jestli bych si s ním mohl promluvit?"
„Samozřejmě, pane," sklapl číšník krabici s doutníky a odešel.
„Ředitel je moc mladý, aby si pamatoval..."
„Mějte oči otevřené, pane Robertsi, možná pochytíte pár triků, které vás na právnické fakultě neučili," prohodil Charlie a odřízl konec doutníku.
„Chtěl jste se mnou mluvit, sire Charlesi?" uklonil se u stolu ředitel.
„Myslíte, že by pan Sinclair-Smith přijal mé pozvání na skleničku?" zeptal se Charlie a podal mladému muži svou vizitku.
„Hned se ho zeptám, sire," odpověděl ředitel a vydal se na druhou stranu jídelny.
„Budete se muset odebrat do haly, Robertsi. Obávám se, že následujících dvacet minut se nebude odehrávat zcela v souladu s vaší profesionální etikou." Pohlédl k odlehlému stolu, kde starý pán právě studoval jeho navštívenku.
Roberts se s povzdechem zvedl a odešel.
Na rtech pana Sinclair-Smitha se objevil široký úsměv. Odsunul židli, zvedl se a vydal se za hostem z Anglie.
„Sinclair-Smith," představil se s anglickým přízvukem a podával Charliemu nejistou ruku.
„Je od vás, hezké, že se ke mně připojíte," začal Charlie. „Poznám krajana kdekoli. Nepohrdl byste sklenkou brandy?" Přihlížející číšník spěchal jeho přání vyplnit.
„Je to od vás milé, sire Charlesi. Doufám, že můj skrovný podnik vám poskytl slušné jídlo."
„Vynikající, ale to jsem věděl už předem. Dostal jsem na vás doporučení," řekl Charlie a vyfoukl oblak dýmu.
„Doporučení?" podivil se pan Sinclair-Smith. „Mohu se zeptat od koho?"
„Od mé stařičké tety, paní Ethel Trenthamové."
„Paní Trenthamové? Dobrý bože, paní Trenthamová, naposledy tu byla, když ještě žil můj otec."
Číšník přinesl dvě sklenice brandy.
„Doufám, že sejí daří dobře, sire Charlesi."
„Výborně," lhal Charlie. „Kladla mi na srdce, abych vás nezapomněl pozdravovat."
454
„To je od ní milé," odpověděl starý pán a pohrával si se sklenkou. „Musí mít skvělou paměť, protože já byl tenkrát mladík a v hotelu jsem začínal. Musí jí teď být..."
„Přes devadesát," upřesnil Charlie. „Představte si, že rodina dodnes neví, proč tenkrát do Melbourne vlastně jela," dodal.
„Já také ne," odvětil stařík a usrkl brandy.
„Vy jste s ní nikdy nemluvil?"
„Ne, nikdy. Můj otec s ní vedl dlouhé hovory, ale nikdy se nesvěřil, co mezi sebou mají."
Charlie se snažil nedat najevo zklamáni. „No, když o důvodu její návštěvy nevíte nic vy, asi to nebude vědět ani nikdo jiný,
že?"
„No, tím bych si nebyl tak jistý," namítl pan Sinclair-Smith. „Slade by mohl něco vědět.. .tedy, pokud už není úplně senilní."
„Slade?"
„Ano. Pocházel z Yorkshiru a pracoval v klubu tenkrát jako řidič. Paní Trenthamová jeho služeb po celou dobu pobytu u nás hojně využívala. S nikým jiným jezdit nechtěla."
„2ije někde poblíž?" zeptal se Charlie a vyfoukl další oblak
dýmu.
„Bůh ví," odpověděl majitel hotelu. „Už před léty odešel na
odpočinek. Nevím ani, jestli ještě žije."
„Dostanete se často do staré vlasti?" vyptával se Charlie, odhodlaný získat od starého pána co nejvíc informací.
,J>Je, je mi to líto, ale..."
Následujících dvacet minut Charlie vychutnával doutník a naslouchal názorům pana Sinclair-Smitha na všechno od úpadku Britského impéria až po žalostný stav kriketu v Anglii. Nakonec Charlie požádal o účet. Majitel hotelu se v tu chvíli rozloučil a diskrétně se vytratil.
Když starý číšník zahlédl na stole další librovou bankovku,
přistoupil k Charliemu. „Potřebujete něco, pane?" „Říká vám něco jméno Slade?" „Starý Walter Slade, bývalý klubový řidič?"
„To je on."
„Už před léty odešel do důchodu."
„To vím, ale je ještě naživu?"
„Nemám tušení," přiznal číšník, „Když jsem o něm slyšel naposledy, bydlel někde v Ballaratu."
,.Děkuji." Charlie udusil doutník, vytáhl ještě jednu bankovku a odešel do haly za Robertsem.
455
„Zavolejte neprodleně do své kanceláře," požádal právníka. „Je potřeba najít Waltera Sladea, měl by bydlet na nějakém místě zvaném Ballarat."
Roberts se rozběhl k telefonu. Charlie se zatím procházel po chodbě a modlil se, aby stařík ještě žil. O několik minut později se právník vrátil. „Mohl byste mi vysvětlit, o co jde, sire Charlesi?" zeptal se, když podával svému klientovi papír s adresou napsanou velkými tiskacími písmeny.
„To by k ničemu nebylo," namítl Charlie. „Obejdu se bez vás, ale budu potřebovat auto. Uvidíme se později v kanceláři, ale nevím přesně, kdy to bude." Cestou ven právníkovi zamával a Roberts najednou zjistil, že stojí v hale sám.
Charlie podal lístek s adresou řidiči. Ten si ho prostudoval a namítl: „To je ale skoro sto mil daleko."
„V tom případě nemáme času nazbyt, že?"
Řidič nastartoval a vyjel ze dvora hotelu. Projeli kolem mel-bournského kriketového hřiště. Mrzelo ho, že nebude mít dost času ani na návštěvu zápasu Austrálie proti Británii. Další hodinu a půl jeli po dálnici a Charlie měl dostatek času uvážit, jak získá důvěru pana Sladea, pokud tedy, jak poznamenal pan Sinclair-Smith, není úplně senilní. Když projeli kolem ukazatele odbočky k Ballaratu, řidič zajel k pumpě. Obsluhující naplnil nádrž a poskytl řidiči informace, jak se na místo dostat. Za patnáct minut zastavili před domkem s terasou nedaleko polorozpadlého sídla.
Charlie vyskočil z auta, vyšel po zarostlé pěšině ke dveřím a zaklepal. Po chvilce čekání mu přišla otevřít starší paní v dlouhých pestrobarevných propínacích šatech.
„Paní Sladeová?"
„Ano," odpověděla a podezíravě si ho prohlížela.
„Mohl bych si promluvit s vaším manželem?"
„Proč?" zeptala se. „Jste ze sociální péče?"
„Ne. jsem z Anglie a přivezl jsem vašemu muži malé dědictví od mé tety, paní Ethel Trenthamové, která nedávno zemřela."
„To je od vás milé," změnila tón. „Pojďte dál." Vedla Charli-eho do kuchyně, kde před krbem poklimbával v křesle stařík ve svetru, čisté kostkované košili a pytlovitých kalhotách.
„Waltře, přijel za tebou nějakej pán až z Anglie."
„Co se děje?" protíral si stařík ospajé oči.
„Přijel nějakej pán z Anglie," zopakovala mu manželka. „Má pro tebe dárek vod paní Trenthamový."
456
„UŽ sem moc starej, abych ji vozil," upřel unavený pohled na
Charlieho.
„Ne, Waltře, ty mi nerozumíš. Přijel za tebou až z Anglie a přivezl ti dárek. Vona umřela."
„Umřela?"
Oba tázavě hleděli na Charlieho. Rychle vytáhl peněženku, spočítal všechny bankovky a podal je paní Sladeové.
Začala pomalu počítat a její muž stále zíral na Charlieho. Ten stál uprostřed kuchyně a cítil se nesvůj.
„Osmdesát pět liber, Waltře," oznámila a podala peníze manželovi.
„Proč tolik?" zeptal se., A po tak dlouhý době?"
„Poskytoval jste jí výborné služby," vysvětloval Charlie. „Chtěla se vám nějak odvděčit."
Ve staříkově pohledu bylo patrné podezření.
„Zaplatila mi už tenkrát," prohlásil.
Já vím," namítl Charlie. ,Ale..."
,A> já celou dobu mlčel," dodal.
„To je další důvod, proč se rozhodla být k vám tak štědrá,"
improvizoval Charlie.
„Chcete snad říct, že jste jel celou cestu z Anglie až sem, abyste mi vodevzdal osmdesát pět liber?" divil se stařík. „To mi nedává smysl, hochu." Najednou vypadal velice čilý.
„Ne, to ne," bránil se Charlie s pocitem, že ztrácí iniciativu. „Doručil jsem ještě několik dalších podílů, ale vás nebylo snadné najít."
„To se nedivím. Už dvacet let nejezdím." „Vy pocházíte z Yorkshiru, že?" usmál se Charlie. „Ten pří-zvuk bych poznal kdekoli."
„Jo, hochu, a vy ste z Londýna. To znamená, že vám není co věřit. Tak pročpak ste vlastně přijel? Jsem si jistej, že vo ty peníze vůbec nejde."
„Nemohu najít tu holčičku, která byla tenkrát s paní Trentha-movou, když jste ji vozil," přiznal Charlie. „Víte, mohla by získat obrovské dědictví."
„Jen si to představ, Waltře," spráskla ruce paní Sladeová. Walter Slade se tvářil nezúčastněně.
„Musím ji najít a informovat tu mladou dámu o tom, jaké štěstí ji potkalo."
Staříkův výraz zůstával stejný a Charlie se snažil dál: „Myslel jsem, že byste mi mohl pomoct."
„Ne, já vám nepomůžu. A ty peníze si můžete nechat," od-
457
sekl Slade a hodil Charliemu bankovky k nohám. „A ať vás ani nenapadne se tu ještě ukázat s nějakejma vymyšlenejma histor-kama vo dědictví. Ukaž tomu pánovi dveře, Elsie."
Paní Sladeová se sehnula, posbírala bankovky a podala je Charliemu. Když skončila, tiše odvedla hosta ke dveřím.
„Moc se omlouvám, paní Sladeová," loučil se Charlie. „Nechtěl jsem vašeho muže popudit."
„Já vím, pane, ale von Walter byl vždycky hrdej. Nebesa vědí, že by se nám ty peníze hodily." Charlie se usmál a vsunul hrst bankovek staré paní do kapsy a prstem na rtech naznačil, aby mlčela. „Když mu to neřeknete vy, ode mě se o tom nedozví," dodal. Zlehka se uklonil a vydal se k autu.
„Já tu holčičku nikdy neviděla," ozvala se stará paní sotva slyšitelně. Charlie strnul na místě. „Ale Walter jednou vez tu nafoukanou dámu do sirotčince na Park Hill v Melbourne. Vím to, protože sem tenkrát chodila se zahradníkem a ten mi to řek." Charlie se otočil, aby jí poděkoval, ale stará paní už zmizela v domku.
Nastoupil do auta. Byl bez peněz a získal jedinou nejistou stopu. Navíc mu bylo jasné, že ten muž by mu mohl celou záhadu objasnit. Kdyby tomu tak nebylo, klidně by mu řekl, že nic neví, když ho žádal o pomoc.
Na zpáteční cestě se proklínal za svou neobratnost a hloupost.
„Robertsi, je v Melbourne nějaký sirotčinec?" byla Charlieho první slova, když vešel do kanceláře.
„Svatá Hilda," odpověděl Neil Nicholls dřív, než se jeho partner zorientoval. „Je to někde nahoře na Park Hill. Proč?"
„To je ono," vyhrkl Charlie a zadíval se na hodinky. „V Londýně je přibližně sedm ráno, jsem unavený a půjdu se do hotelu na chvíli prospat. Od vás mezitím potřebuju odpověď na několik otázek. Chci veškeré informace o tom sirotčinci, včetně seznamu zaměstnanců z let 1923 až 1927, od ředitelky až po poslední služku. Pokud někoho z té doby objevíte, chci s ním mluvit.. .a to během příštích dvaceti čtyř hodin."
Dva z pracovníků Mitchellovy kanceláře začali horečně psát, aby jim neuniklo jediné Charlieho slovo.
„Chci znát jména všech dětí, které se tam v letech 1923 až 1927 nacházely. Nezapomeňte, že hledáme dívku, které nemohlo být víc než deset a možná se jmenovala Margaret Ethel. Až to budete mít, vzbuďte mě. V kteroukoli hodinu!"
458
45. KAPITOLA
Druhý den ráno se Trevor Roberts objevil v Charlieho hotelu několik minut po osmé a zastihl svého klienta u snídaně, sestávající z vajec, rajčat, nakládaných hub a slaniny. Právník vypadal sice unavený a neoholený, ale nesl dobré zprávy.
„Spojili jsme se s ředitelkou sirotčince paní Culverovou a ukázalo se, že je to velice ochotná dáma." Charlie se usmál. „Zjistili jsme, že v letech 1923 až 1927 přišlo do jejich ústavu devatenáct dětí, osm chlapců a jedenáct děvčat. Z těch jedenácti devět nemělo tenkrát ani jednoho z rodičů. Se sedmi z nich se nám podařilo spojit a pět z nich má ještě žijící příbuzné, kteří potvrdili totožnost jejich otce. Rodiče jedné z nich zahynuli při autonehodě a a jedna z nich patří k domorodcům. Dvě zbývající je ale velmi složité vystopovat. Možná by bylo nejlepší, kdybyste se se mnou rozjel do sirotčince a prohlédl si jejich spisy
sám."
,A co zaměstnanci?"
„Z té doby je tam už jen kuchařka a ta tvrdí, že dítě jménem Trenthamová v sirotčinci nikdy neměli a nevzpomíná si ani na žádnou Margaret nebo Ethel. Vaší poslední nadějí bude zřejmě slečna Bensonová."
„Slečna Bensonová?"
„Ano, v té době byla ředitelkou a dnes žije v luxusním domově pro staré lidi Maple Lodge. Je to na druhé straně města."
„Není to špatné, Robertsi," pochválil ho Charlie. „Jak se vám podařilo přimět paní Culverovou ke spolupráci?"
„Převzal jsem některé metody, které jsou, obávám se, zaběhnuté spíš na škole ve Whitechapelu než na Harwardu, sire Charlesi."
Charlie zvedl tázavě obočí.
„Zdá se, že sirotčinec svaté Hildy se právě snaží sehnat peníze na minibus..."
„Minibus?"
„Který tolik potřebují, aby mohli s dětmi jezdit na výlety."
„A tak jste naznačil, že..."
.....byste jim možná pomohl a zaplatil třeba kola, když..."
.....když oni na oplátku..."
459
„.. .budou spolupracovat. Přesně tak."
„Učíte se rychle, Robertsi. To se cení."
,A protože času je stále méně, rozjedeme se do sirotčince, abyste se podíval na ty spisy."
„Ale nejvíc se můžeme dozvědět od slečny Bensonové."
„Souhlasím, sire Charlesi. Naplánoval jsem návštěvu u ní na odpoledne, hned jak skončíme u svaté Hildy. Mimochodem, když byla slečna Bensonová ředitelkou, mezi dětmi i dospělými měla přezdívku Drak, takže od ní můžeme očekávat asi tolik ochoty jako od Waltera Sladea."
Při příjezdu do sirotčince Charlieho očekávala u hlavního vchodu paní Culverová v čerstvě vyžehlených zelených šatech. Zjevně se k potenciálnímu dobrodinci rozhodla chovat jako k Nelsonu Rockefcllerovi, protože k dokonalosti uvítání chyběl jen červený koberec. Potom Charlieho uvedla do své pracovny.
Když s Robertsem vešli, dva mladí právníci, kteří celou předešlou noc pročítali záznamy týkající se chování, povinností v kuchyni, školních výsledků i trestů, vyskočili ze židlí.
„Máte něco nového o těch dvou?" zeptal se právník.
,Ach ano, k těm dvěma, není to vzrušující?" pronesla paní Culverová a vydala se na obchůzku po místnosti, při které urovnávala všechno, co nebylo na svém místě. „Napadlo mě..."
„Žádný důkaz zatím nemáme," oznámil mladík se zarudlýma očima, „ale jedna z nich by to být mohla. První informace o ní existují až ze druhého roku života. Navíc do sirotčince přišla v době, kdy kapitán Trentham čekal na vykonání rozsudku."
„Kuchařka si vzpomíná, že v době, kdy tu sloužila jako pomocnice v kuchyni," vložila se do hovoru paní Culverová, „sem tu holčičku přivedla uprostřed noci nějaká dobře oblečená, přísně se tvářící nóbl dáma, která potom..."
„To bude paní Trenthamová," přerušil ji Charlie. „Ale to děvčátko se určitě jmenuje jinak."
Mladý právník se zadíval do poznámek před sebou. ,Ano, pane. Ta dívenka byla zapsaná pod jménem Cathy Rossová."
Nohy vypověděly Charliemu službu a Roberts s paní Culve-rovou mu pomohli do jediného pohodlného křesla v místnosti. Ředitelka mu povolila kravatu a límeček.
„Není vám nic, sire Charlesi?" vyptávala se. „Musím říct, že nevypadáte příliš..."
, Já ji měl celou dobu přímo pod nosem," mumlal Charlie. ,3yl jsem slepý jako krtek, jak správně tvrdí Daphne."
„Obávám se, že vám nerozumím," poznamenal Roberts.
460
„Já sobě asi také ne." Charlie se otočil k mladíkovi, který mu před chvílí sdělil Cathyino jméno.
„Odešla ze sirotčince studovat na univerzitu?" zeptal se.
Tentokrát si právník své poznámky přečetl raději dvakrát. „Ano, pane. Začala studovat v roce 1942 a v šestačtyřicátém
skončila."
„Studovala dějiny umění a angličtinu." Mladík opět nahlédl do papírů před sebou. „Přesně tak, pane," odpověděl překvapeně. „Nehrála náhodou tenis?" „Občas hrávala za druhé univerzitní družstvo." „Malovala?" vyptával se Charlie dál. Mladík listoval v poznámkách.
,Ano," ozvala se paní Culverová, „a moc jí to šlo, sire Charlesi. Jeden z jejích obrázků visí stále ještě v jídelně, je to krajinka inspirovaná Sisleyem. Dokonce bych řekla..." „Mohl bych len obrázek vidět, paní Culverová?" „Samozřejmě, sire Charlesi. Ředitelka vytáhla z pravé horní zásuvky psacího stolu klíč a požádala: „Následujte mě."
Charlie se nejistě postavil a vydal se za paní Culverovou chodbou k jídelně. Trevor Roberts se držel těsně za svým klientem. Nic nechápal, ale otázek se zatím zdržel.
V jídelně se Charlie zastavil a tiše pronesl: „Mělo mě to napadnout už dávno."
„Prosím?" nechápala ředitelka.
„Na tom nezáleží, paní Culverová," odpověděl a zastavil se před krajinkou v tlumených tónech zelené a hnědé.
„Je krásný, že? Vynikající cit pro barvy. Dokonce bych
řekla..."
„Myslíte, že by ten obraz byl vhodnou protihodnotou za malý autobus?"
„Myslím, že by to šlo," odpověděla paní Culverová bez zaváhání. „Jsem si jistá, že..."
„Bylo by příliš opovážlivé vás požádat, abyste na jeho zadní stranu napsala: Malovala Cathy Rossová, a doplnila dobu jejího pobytu u svaté Hildy?"
„Myslím, že to nebude nutné, sire Charlesi." Paní Culverová si stoupla těsně ke stěně, obraz sundala z háčku a otočila. Všichni viděli. Že požadované údaje jsou na něm už napsané. Písmo bylo sice vybledlé, ale přesto dobře čitelné.
„Omlouvám se, paní Culverová, podcenil jsem vás." Vytáhl z náprsní kapsy peněženku, podepsal nevyplněný šek a podal jí ho.
461
„Ale kolik...?" začala zaskočená ředitelka.
„Kolik budete potřebovat," odpověděl Charlie a vychutnával okamžik, kdy paní Culverová mlčela.
Vrátili se do studovny, kde už na ně čekala velká konvice čaje. Jeden z mladých pomocníků seděl a opisoval Cathyin spis, zatímco Roberts volal do domova důchodců, kde bydlela paní Bensonová a upozornil ošetřovatelku, že za hodinu přijedou. Potom Charlie poděkoval paní Culverové za laskavost a rozloučil se. Ta ze sebe nakonec s velkými obtížemi vypravila: „Děkuji vám, sire Charlesi. Děkuji vám."
Cestou k autu Charlie pevně svíral obraz pod paží. Řidiče upozornil, aby balíček opatroval jako oko v hlavě.
„Samozřejmě, pane. Kam to bude teď?"
„Pečovatelský dům v Maple Lodge, na severní straně." vysvětlil Roberts, který nastoupil z druhé strany. „Doufám, že mi vysvětlíte, co se v sirotčinci odehrálo. Zvědavostí už nemohu vydržet."
„Řeknu vám tolik, co vím sám," začal Charlie. Vyprávěl, jak se před téměř patnácti lety seznámil s Cathy Rossovou na večírku ve svém domě na Eaton Square. Pokračoval v příběhu až k okamžiku, kdy se slečna Rossová stala členkou představenstva společnosti a jak jim po Danielově sebevraždě nedokázala říct mnoho o svém dětství, protože přesně se dokázala rozpomenout až na události po svém příjezdu do Anglie. Právníkova bezprostřední reakce Charlieho zaskočila.
„Můžete si být jistý, že návštěvaslečny Rossové v Anglii ani její zájem o zaměstnání u společnosti Trumpeťs nebyla náhoda."
„Na co narážíte?" zeptal se Charlie.
„Určitě odjela z Austrálie s jediným cílem: zjistit, kdo je její otec a přesvědčit se, jestli ještě žije. To byla určitě prvotní motivace její cesty do Londýna, kde bezpečně vypátrala spojení mezi svou a vaší rodinou. A když odhalíte spojení mezi jejím otcem, cestou do Anglie a zaměstnáním ve vaší společnosti, máte důkaz.. .důkaz, že Cathy Rossová je ve skutečnosti Margaret Ethel Trenthamová."
„Ale já nemám nejmenší tušení, jak to spojení odhalit," namítl Charlie. „A protože si Cathy vzpomíná na své dětství jen velice mlhavěje možné, zeje nikdy nenajdu."
„No, doufejme, že nás správným směrem odkáže slečna Bensonová. Ačkoli, jak už jsem vás upozornil, nikdo, kdo ji za dobu jejího působení v sirotčinci poznal, ó té ženské neřekl jediné dobré slovo."
462
„Když mě vyhodil Walter Slade, obávám se, že nebude jednoduché uspět ani u ní. Začíná být zřejmé, že paní Trenthamové se podařilo očarovat každého, s kým přišla do styku." • „Souhlasím," prohodil právník. „Právě proto jsem paní Campbellové, hlavní ošetřovatelce v Maple Lodge, cíl naší návštěvy nesdělil. Nevidím důvod, proč bychom měli slečnu Ben-sonovou varovat předem. Získala by tím jen čas připravit si odpovědi na naše otázky."
Charlie souhlasně zamručel. „Máte nějaký nápad, jak sejí dostat na kobylku?" zeptal se. „Na Sladeovi jsem úplně pohořel."
„Ne, nemám. Musíme to prostě zkusit a doufat, že bude ochotná spolupracovat. Ví Bůh, jaký přízvuk by se vám hodil tentokrát, sire Charlesi."
O chvíli později projeli mohutnými kovovými vraty a pokračovali po zastíněné příjezdové cestě k rozlehlé budově z přelomu století, umístěné uprostřed několikaakrového soukromého
pozemku.
„Tady to určitě není laciné," poznamenal Charlie.
„Ne," souhlasil Roberts, „nevypadá to, že by potřebovali mi-
nibus."
Auto zastavilo před masivními dubovými dveřmi. Roberts vyskočil, počkal, až se Charlie objeví vedle něho a zazvonil.
Nemuseli dlouho čekat a přišla jim otevřít mladá ošetřovatelka. Odvedla je po naleštěné podlaze do kanceláře své nadřízené.
Paní Campbellová na sobě měla naškrobenou modrou uniformu s bílým límečkem a manžetami. Přivítala oba muže a kdyby oknem nesvítilo dovnitř slunce, Charlie by díky jejímu silnému přízvuku zapomněl. Že není ve Skotsku.
Když se všichni navzájem představili, pani Campbellová se zeptala, co pro ně může udělat.
„Doufal jsem, že byste mi mohla umožnit rozhovor s jednou oby vatelkou vašeho domova."
„Ano. samozřejmě, sire Charlesi. Mohu vědět, koho chcete
navštívit?"
„Slečnu Bensonovou," vysvětloval Charlie. „Víte..."
„Ach, sire Charlesi, copak vy jste o tom neslyšel?"
„O čem?" podivil se Charlie.
„Slečna Bensonová minulý týden zemřela. Ve čtvrtek jsme ji
pochovali."
Charlieho začaly opouštět síly a Roberts ho podepřel a odvedl k nejbližšímu křeslu.
\                      463
¦-¦»:-**>.¦:¦¦.: ¦      ___________
^^¦H
„To je mi líto," omlouvala se ošetřovatelka. „Netušila jsem, že jste byli tak blízcí přátelé." Charlie nic neříkal. „To jste cestoval až z Londýna, abyste ji navštívil?"
„Ano, jel sem kvůli ní," vysvětloval Roberts. „Nebyl tu za ní v nedávné době ještě někdo?"
, JJe, poslední dobou měla jen velice málo návštěv. Občas za ní přijel někdo z příbuzných z Adelaide, ale z Británie za ní nebyl nikdo."
„Nezmínila se někdy o Cathy Rossové nebo Margaret Trent-hamové?"
Paní Campbellová se na chvíli zamyslela. „Ne," oznámila nakonec. „Alespoň si na to nevzpomínám."
„V tom případě pojedeme, sire Charlesi. Nebudeme paní Campbcllovou připravovat o čas."
.Jistě," souhlasil Charlie tiše. „Děkuji vám, sestro." Roberts mu pomohl na nohy a paní Campbellová je doprovodila k hlavnímu vchodu.
„Vracíte se hned do Anglie, sire Charlesi?" zeptala se.
„Ano, nejspíš už zítra."
„Obtěžovalo by vás hodně, kdybych vás požádala, abyste mi v Londýně odeslal jeden dopis?"
,,Ne, bude mi potěšením."
,2a normálních okolností bych vás tím neobtěžovala," vysvětlovala ošetřovatelka, „ale když se to týká přímo slečny Ben-sonové..."
Oba muži se zastavili a zadívali se na upjatou skotskou dámu. I ona se zastavila a sepnula ruce.
„Nejde mi o to, ušetřit za poštovné, vy to jistě chápete, sire Charlesi, ačkoli většina lidí by mě z toho vinila. Jde mi o jediné - ušetřit peníze jejím dobrodincům."
„Dobrodincům?" vyhrkli oba muži současně.
„Ano," vypnula se do výšky svých sto padesáti centimetrů. „My tady v Maple Lodge nemáme ve zvyku nechat si platit za mrtvé, pane Robertsi. Jistě budete souhlasit, že by to nebylo čestné."
„Samozřejmě."
„Takže ačkoli požadujeme platbu na Iři měsíce předem, pokud náš klient zemře, peníze vracíme. Tedy po zaplacení všech mimořádných výdajů, to jistě chápete."
„Jistě," souhlasil Charlie a upíral na ni pohled plný naděje.
„Pokud byste mohl laskavě chvíli počkat, zaběhla bych pro obálku." Zašla do své kanceláře.
464
.Začněte se modlit," nařídil Charlie.
„Už se stalo."
O chvíli později se paní Campbellová vracela s obálkou v ruce. Podala ji Charliemu. Ohledným rukopisem na ní byla napsaná adresa Coutts a spol., ředitel, Strand, Londýn WC2.
„Doufám, že vám moje prosba nepřipadá příliš troufalá, sire Charlesi."
„Ne, udělám to pro vás s větší radostí, než si dokážete představit, paní Campbellová," ujistil ji Charlie a rozloučil se.
Když seděli v autě, Roberts promluvil jako první: „Bude to v rozporu s etikou radit vám, jestli tu obálku otevřít nebo ne, sire Charlesi. Nicméně..."
Charlie už ale obálku roztrhl a vytahoval obsah. K podrobnému vyúčtování za léta 1953 až 1964 byl připojený šek na devadesát dva liber.
„Bůh žehnej Skotům a jejich puritánskému vychování," poznamenal Charlie, když uviděl, na Čí jméno je šek vystavený.
465
46. KAPITOLA
Když si pospíšíte, sire Charlesi, můžete ještě stihnout poslední letadlo," řekl Roberts, když auto zajelo do dvora před hotelem.
„Budu se snažit, rád bych byl co nejdřív zpátky v Londýně."
„Dobře, zavolám na letiště, jestli vám mohou změnit let a nechám připravit účet."
„Děkuji. Zbývá sice ještě několik dnů, ale rád bych si některé věci v Londýně vyjasnil a dotáhl do konce."
Charlie vyskočil z auta dřív, než mu řidič stačil otevřít dveře. Vyběhl do svého pokoje, naházel věci do kufru a o dvanáct minut později byl už zpátky v hale, vyrovnal účet a spěchal k autu. Řidič už čekal s otevřeným kufrem.
Jakmile se usadili, vyjeli ze dvora a vyrazili směrem k dálnici.
„Máte pas a letenku?" zeptal se Roberts.
Charlie se usmál a vytáhl obojí z náprsní kapsy, jako když dítě kontroluje své věci podle seznamu.
„Teď už zbývá jen doufat, že tam dojedeme včas."
„Odvedl jste skvělou práci," pochválil ho Charlie.
„Děkuji, sire Charlesi. Obávám se ale, že i přes důkazy, které se vám k případu podařilo shromáždit, zůstává všechno jen v rovině důkazů nepřímých. Vy i já můžeme být přesvědčeni, že Cathy Rossová je ve skutečnosti Margaret Ethel Trcnthamo-vá, ale slečna Bensonová už nám nic neřekne a Cathy Rossová si na žádné podrobnosti nevzpomíná, takže u soudu se to prokázat nepodaří."
„Rozumím vám," odpověděl Charlie. „Ale teď mám v ruce alespoň něco, ještě před týdnem jsem neměl vůbec nic."
„To je pravda. A když jsem vás posledních několik dní sledoval při práci, dávám vám šanci minimálně padesát ku padesáti. Ale v žádném případě neztrácejte z dohledu ten obraz, je stejně průkazný jako otisky prstů. Dopis paní Campbellové uchovávejte na bezpečném místě a jakmile necháte pořídit ověřenou kopii, pošlete jej bance. Nechcete přece, aby vás zavřeli za krádež dvaadevadesáti liber. Tak, je něco, co bych mohl zařídit tady?"
466
„Ano, můžete se pokusit dostat z Waltera Sladea písemné prohlášení, že vezl paní Trenthamovou s malým děvčátkem jménem Margaret do sirotčince svaté Hildy a že potom jeho zákaznice odjela bez ní. Můžete se pokusit zjistit přesné datum."
„Po vašem nezdařeném pokusu bych řekl, že to nebude jednoduché," poznamenal právník.
„Tak se alespoň pokuste. Snažte se zjistit, jestli paní Bensonová dostala od paní Trenthamové nějaké peníze před rokem 1953 a pokud ano, nezapomeňte na přesné částky a data. Mám podezření, že na její účet přicházely pravidelně slušné částky už déle než třicet pět let. To by vysvětlovalo, proč si mohla na stará kolena dopřát takový přepych."
„Souhlasím, ale znovu upozorňuju, že to není přímý důkaz. Navíc žádná banka by mi nedovolila zkoumat soukromý účet slečny Bensonové."
„Jistě," souhlasil Charlie. „Ale paní Culverová by vám mohla říct, kolik slečna Bensonová vydělávala, když vedla sirotčinec, a jestli si nežila nad poměry. Koneckonců, u svaté Hildy by mohli potřebovat kromě minibusu i něco dalšího."
Charlie vychrlil ještě řadu dalších nápadů, které si Roberts hbitě poznamenal.
„Kdyby se vám podařilo přesvědčit Sladea a prokázat, že slečna Bensonová dostávala peníze po celou dobu, měl bych daleko pevnější pozici. Mohl bych se Nigela Trenthama zeptat, proč by jeho matka tajně posílala celé dlouhé roky peníze ředitelce sirotčince na druhé straně zeměkoule, kdyby tam nepečovali o potomka jejího staršího syna."
„Udělám, co je v mých silách," slíbil Roberts. „Kdybych na něco přišel, dám vám okamžitě vědět."
„Děkuji vám, Robertsi. Myslíte, že bych mohl něco udělat
i já pro vás?"
„Ano, sire Charlesi. Vyřídil byste ode mě pozdravy strýci Ernestovi?"
„Strýci Ernestovi?"
„Ano, Ernestu Baverstockovi."
„Houby pozdravy, udám ho právnické komoře za protěžování příbuzných."
„Musím vás upozornit, že z toho žádný případ nebude, sire Charlesi. Protekce zatím nepatří mezi zločiny. Ale abych byl upřímný, za všechno může moje matka. Víte, měla tři syny a ze všech se stali právníci. Jeden z mých bratrů pro vás pracuje v Perthu a druhý v Brisbane."
467
Auto zabočilo k chodníku před vchodem k terminálu společnosti Quantas. Řidič vyskočil, vytáhl kufr a rozběhl se za Charliem, který už vyrazil k přepážce s letenkami. Roberts s Cathyi-ným obrazem rázoval metr za ním.
„Ano, let do Londýna ještě stihnete," ujistila ho dívka u přepážky. „Musíte si ale pospíšit, protože za několik minut skončí odbavování." Charlie si vydechl úlevou a rozloučil se s Robert-sem. Řidič mezitím položil jeho kufr na váhu.
„Zatraceně," vykrkl Charlie. „Můžete mi půjčit deset liber?"
Roberts vytáhl z peněženky požadované bankovky, Charlie je podal řidiči, který se dotkl prsty čepice a odešel k autu.
„Nevím, jak vám poděkovat," potřásl Trevoru Robertsovi rukou.
„Poděkujte strýci Ernestovi, ten mě přemluvil, abych do tohoto případu zapojil všechny síly."
O dvacet minut později už Charlie nastupoval do letadla, aby zdolal první část dlouhé cesty do Londýna.
Letadlo odstartovalo s desetiminutovým zpožděním. Charlie se pohodlně usadil s vědomím, že získal celé tři dny k dobru, aby poskládal jednotlivé dílky skládačky dohromady. Přijal Ro-bertsovu teorii, že Cathy nepřišla do aukční síně pracovat náhodou. Musela zjistit nějaké spojení s rodinou Trenthamových, ačkoli si nedokázal představit o co mohlo jít, když jim o lom nechtěla říct. Nesvěřila se jim, ale jakým právem by se k tomu mohl vyjadřovat? Kdyby řekl Danielovi pravdu, mohl by chlapec dnes žít. Jedno považoval za zcela jisté - Cathy netušila, že Daniel je jejím nevlastním bratrem. Měl podezření, že paní Trenthamová to nějak zjistila a zdrcující zprávu svému vnukovi neprodleně oznámila.
„Zlá ženská!" ulevil si Charlie pro sebe.
„Prosím?" zeptala se dáma ve středním věku po jeho levici.
„Promiňte," omlouval se, „to nepatřilo vám." Vrátil se ke svým úvahám. Paní Trenthamová musela nějak vyšťourat pravdu. Ale jak? Šla snad Cathy i za ní? Nebo ji k jejímu činu podnítilo oznámení v novinách, že Daniel a Cathy se zasnoubili? Charlie si uvědomoval, že ať to bylo jakkoli, dnes, kdy Daniel i paní Trenthamová jsou po smrti a Cathy si dobu před příjezdem do Anglie vybavuje jen útržkovitě, už existuje minimální šance, že se mu podaří poskládat celý příběh dohromady.
Pomyslel, jakou ironií osudu je většina z toho, co zjistil v Austrálii, uložena na Chelsea Terrace v čísle jedna v deskách nadepsaných: Carhy Rossová, žádost o práci. Ale pořád nechápal, jak to všechno navzájem souvisí. Roberts mu jasně řekl, že
468
až to zjistí, bude schopen prokázat i vztah mezi Cathy Rosso-vou a Guyem Trenthamcm. Charlie souhlasně přikývl.
Poslední dobou se Cathy na některé okamžiky ze své minulosti začala rozpomínal, ale když se dostala k dětství, nevybavila si vůbec nic. Doktor Atkins mu radil, aby ji k ničemu nenutili; byl jejími pokroky nadšený, zvlášť poté, co byla schopná hovořit o Danielovi. Ale jestli má zachránit společnost, bude muset přitvrdit. Rozhodl se, že hned po přistání na anglické půdě doktoru Atkinsovi zavolá a poradí se s ním.
„Hovoří k vám kapitán letadla," ozvalo se z reproduktoru. „Omlouvám se,.ale musím vás upozornit, že nás potkal drobný technický problém. Ti z vás, kteří sedí na pravé straně letounu si možná všimli, že jsme museli vysadit jeden z motorů. Ujišťuji vás, že není nejmenší důvod k obavám, protože nám zbývají tři plně funkční motory a letadlo je schopné doletět bezpečně i s jedním." Poslední informace Charlieho uklidnila. „Nicméně," pokračoval kapitán, „pro naši společnost je bezpečnost cestujících na prvním místě a proto v podobných případech patří k našim pravidlům přistát na nejbližším letišti, aby závada mohla být odstraněna." Charlie se zamračil. „Protože ještě nejsme za polovinou trasy do Singapuru, letecká kontrola trvá na tom, abychom se okamžitě vrátili do Melboume." Letadlem se rozlehl sbor vzdechů.
Charlie se pokusil zhruba odhadnout, kolik času mu ještě zbývá. Vzpomněl si, že letadlo, kterým měl cestovat původně, odlétá z Melbourne ve dvacet hodin dvacet minut.
Odepnul si pás, vzal z poličky nad hlavou Cathyin obraz a přesunul se na nejbližší volné sedadlo u pilotní kabiny. Plně se soustředil na jediný problém - jak se dostat do letadla společnosti BOAC do Londýna.
Na letišti v Melbourne přistáli sedm minut po sedmé. Charlie vystoupil jako první a co nejrychleji se rozběhl k letištní budově. Zdržoval ho ale obraz, který svíral pod paží, takže ho předběhlo několik cestujících, kteří měli zjevně stejné úmysly. K přepážce doběhl jako jedenáctý. Cestujících před ním ubývalo, jak získávali místo v letadle, ale když na něj došla řada, mohli mu nabídnout už jen místo náhradníka. Zoufale se snažil představitele letecké společnosti přesvědčit, že letět musí, ale ostatní cestující potřebovali být v Londýně stejně naléhavě jako on.
Pomalu se vrátil k pultu společnosti Qantas, kde ho informovali, že let 102 byl pro opravu motoru odložen až na další den ráno. Ve tři čtvrtě na devět sledoval, jak letadlo společnosti BOAC, kterým se měl vracel původně, vzlétá bez něho.
\
469
Všem cestujícím zajistila společnost nocleh v jednom hotelu poblíž letiště. Oznámili jim, že jejich letadlo poletí následující den v deset hodin dvacet minut.
Charlie byl na letišti už dvě hodiny před plánovaným odletem, a když jeho let konečně ohlásili, byl na palubě jako první. Spočítal si, že pokud půjde všechno podle plánu, měl by v pátek ráno přistát na Heathrow. Zbývalo by mu pořád ještě jeden a půl dne do vypršení dvouleté lhůty sira Raymonda.
Poprvé vydechl úlevou, když letadlo odstartovalo, podruhé při mezipřistání v Singapuru a potřetí, když na dalším mezipři-stání získali celých deset minut k dobru.
Vyšel ven, aby se protáhl. Za chvíli už ale seděl na svém sedadle, připravený pokračovat v cestě. Další mezipřistání mezi Singapurem a Bangkokem bylo v Don Muangu. Přiletěli tam s třiceuminutovým zpožděním, ale další hodinu muselo letadlo čekat na přistávací dráze. Později zjistil, že na letišti neměli dostatek personálu na věži. I přes neplánované zpoždění si nedělal vážné starosti, jen každých pět minut kontroloval čas. Nakonec vzlétli s hodinovým zpožděním.
Letadlo přistálo v Dilí na letišti Palam a Charlieho čekala další hodina obcházení halou, než letadlo doplní palivo. Pohled na hodinky, parfémy a šperky v prodejně bezcelního zboží ho popudil, protože mu bylo jasné, že i bez cla na nich padesát procent vydělají. Když hodina uplynula a výzva pro cestující se stále neozývala, odebral se k informacím a zeptal se, co se děje.
„Zdá se, že je tu drobný problém s posádkou," sdělila mu dívka za pultem. „Nedodrželi předepsaných dvacet čtyři hodin odpočinku."
„Jak dlouho odpočívali?"
„Pouze dvacet hodin," odpověděla dívka s viditelnými rozpaky.
„To znamená, že tu budeme trčet další čtyři hodiny?"
„Obávám se že ano."
„Kde je nejbližší telefon?" zeptal se, aniž by se pokoušel zakrýt rozladění.
„Na druhém konci haly, pane," ukázala dívka.
Charlie se postavil do fronty. Když se dostal k telefonu, podařilo se mu dvakrát promluvit se spojovatelkou, jednou dostal spojení s Londýnem, ale k Bečky se nedovolal ani jednou. Po nástupu do letadla se cítil zničený.
„Tady je kapitán Parkhouse. Omlouvám se za zpoždění," promlouval pilot příjemným hlasem. „Doufám, že vám čekání
470
nezpůsobilo příliš nepříjemností. Připoutejte se, prosím, budeme startovat."
Čtyři motory začaly s rachotem pracovat a letadlo se blížilo ke startovací dráze. Potom začalo nabírat rychlost, ale vzápětí nečekaně několik desítek metrů před koncem dráhy prudce zabrzdilo.
„Hovoří k vám kapitán letadla. S politováním vám musím oznámit, že hydraulické pumpy, zajišťující vysunování a zasouvání podvozku vykazují na kontrolním panelu červené světlo a já bych velice nerad riskoval za takových okolností start. Musíme se nechat odtáhnout zpátky a požádat místní mechaniky, aby se pokusili závadu co nejrychleji odstranit. Děkuji vám za
pochopení."
Největší obavy měl Charlie ze slova místní. Když znovu vystoupili, obíhal přepážku jedné letecké společnosti za druhou ve snaze najít jakýkoli let, který by ještě ten večer odlétal z Dilí do Evropy. Zjistil ale, že jediné letadlo letí ten večer do Sydney. Začal se tedy modlit za rychlost a spolehlivost indických mechaniků.
Seděl v zakouřené hale, listoval časopisy, upíjel teplou limonádu a čekal na informace o letu číslo sto dva. Po nějaké době se mu podařilo zjistit, že už poslali pro hlavního mechanika.
„Poslali?" vydechl. „Co to má znamenat?"
„Ppslali jsme pro něho auto," vysvětloval usměvavý pracovník letiště.
„Poslali auto? Ale proč není na letišti, když je ho zapotřebí?"
„Dnes má volno."
„A žádný jiný mechanik tu není?"
„Ne pro tak složitou práci," připustil zahanbeně úředník.
„Kde ten člověk bydlí?"
„Někde v Dilí. Ale nedělejte si starosti, pane. Do hodiny je
tady."
Potíž v téhle zemi je, Že člověku řeknou přesně to, o čem jsou přesvědčeni, že chce slyšet, pomyslel si Charlie.
Později nebyl stejný úředník z neznámých důvodů schopen vysvětlit, proč mechanika museli dvě hodiny hledat, další hodinu jim zabrala cesta na letiště a za dalších padesát minut onen dobrý muž usoudil, že tak náročná oprava bude vyžadovat celý tým tří kvalifikovaných mechaniků, kteří právě odešli.
Rozklepaný autobus dopravil cestující letu 102 do hotelu Taj Mahal v centru města, kde Charlie valnou část noci seděl oblečený na posteli a snažil se získat spojení s Bečky. Když se mu ji
471
konečně podařilo zastihnout, přerušili je dřív, než jí stačil vysvětlit, kde právě je. Další pokusy vzdal a pokusil se usnout.
Následující ráno dopravil stejný autobus, cestující zpátky na letiště. Úředník je vítal s širokým úsměvem na tváři.
„Letadlo odletí včas," sliboval.
Včas, pomyslel si Charlie. Kdyby situace nebyla tak vážná, s chutí by se zasmál.
Letadlo odletělo nakonec s hodinovým zpožděním a když se při nástupu ptal, kdy přistanou na Heathrow, bylo mu sděleno, že někdy v neděli dopoledne. Těžko to mohli vyjádřit přesněji.
Když letadlo muselo znovu neplánovaně přistát v neděli ráno na letišti v Římě, Charliemu se konečně podařilo dovolat se Bečky. Nepustil ji vůbec ke slovu. „Jsem v Římě a potřebuju, aby mě Stan vyzvedl na Heathrow. Nejsem si jistý, kdy se tam dostaneme. Ať okamžitě vyjede a čeká tam. Máš to?"
„Ano."
„Budu potřebovat Baverstocka. Jestli už odjel na venkov, popros ho, ať všeho nechá a okamžitě se vrátí do Londýna."
„Jsi v pořádku, drahý? Působíš hrozně unaveně."
„Promiň, ale tahle cesta nebyla z nejlehčích."
S obrazem pod paží nastoupil do prvního evropského letadla, aniž by se zajímal, co je letadlu tentokrát a kde skončí jeho kufr. Cestou do Londýna sledoval neustále hodinky. Když v osm večer přelétali nad Lamanšským průlivem, byl si jistý, že čtyři hodiny budou stačit na to, aby nechali zaregistrovat Cathy-in nárok na dědictví - pokud Bečky sehnala Baverstocka.
Zatímco kroužili nad Londýnem, vyhlédl z malého oválného okénka a zahlédl klikatící se Temži.
Trvalo ale dalších dvacet minut, než se pod nimi objevila světla přistávací plochy. Letadlo přistálo a pojíždělo na určené místo. Ve dvacet hodin dvacet devět minut se konečně otevřely dveře.
Charlie s obrazem pod paží proběhl pasovou a celní kontrolou.
Zastavil se až u nejbližšího telefonu, ale protože neměl žádné drobné mince, sdělil spojovatelce jméno a požádal o hovor na účet volaného. Za chvíli už mluvil s Bečky.
,3ecky, jsem na letišti. Kde je Baverstock?"
, Je na cestě z Tewkesbury. Předpokládá, že o půl desáté, maximálně v deset by mohl být ve své kanceláři."
„Dobře, zajedu tedy domů. Cekej mě za tři čtvrtě hodiny."
472
Zavěsil, podíval se na hodinky a uvědomil si, že mu nezbývá Čas na hovor s doktorem Atkinsem. Vyběhl na chodník do mrazivého večera. Stan čekal v autě. Za léta služby si bývalý seržant zvykl na Charlieho netrpělivost a vyrazil bez ohledu na omezení rychlosti předměstskými čtvrtěmi Londýna. I přes mr-holeni se mu podařilo dorazit na Eaton Square už ve čtvrt na
deset.
Charlie byl asi v polovině líčení výsledků pátrání v Austrálii, když zavolal B.averstock, že je ve své kanceláři na High Hol-born. Charlie mu poděkoval, předal mu pozdravy od synovce a omluvil se, Že mu kazí víkend.
„Pokud máte dobré zprávy, tak mi to vůbec nevadí," ujistil
ho právník.
„Guy Trentham měl ještě jedno dítě," oznámil mu Charlie.
„Nikdy by mě nenapadlo, že byste mě sem vláčel v noci z Tewkesbury jen proto, abyste mi sdělil výsledky posledního kriketového zápasu s Austrálií," odpověděl Baverstock. „Je to dívka nebo chlapec?"
„Dívka."
„Je manželská nebo nemanželská?"
.Manželská."
„V tom případě mohu její nárok na dědictví zaregistroval
kdykoli před půlnocí."
„Musí vznést svůj nárok osobně?"
„Závěť to tak stanoví," vysvětloval Baverstock. „Ale pokud je ještě v Austrálii, může tak učinit u Trevora Robertse, protože
jsem mu dal..."
„Ne, je v Anglii. Před půlnocí budeme u vás v kanceláři." „Dobře. Mimochodem, jak se jmenuje?" zeptal se právník.
„Připravím zatím potřebné dokumenty."
„Cathy Rossová," odpověděl Charlie.,,Na podrobnosti se ale
vyptejte svého synovce, já nemám ted čas," dodal a zavěsil
dřív, než stačil právník zareagovat Vyběhl do haly a sháněl se
po Bečky.
„Kde je Cathy?" křikl, když se objevila nahoře na schodech.
„Šla na koncert do Festival Halí, hrají Mozarta. Myslím, Že se zmiňovala o doprovodu někoho z City."
„Dobře, jedeme," oznámil Charlie.
.Jedeme?"
, Jistě," odsekl a vyrazil ze dveří. Posadil se na zadní sedadlo,
když si všiml, Že v autě není řidič.
Vyskočil a rozběhl se do domu. V tu chvíli se objevila Bečky.
473
„Kde je Stan?"
„Nejspíš v kuchyni večeří."
„Dobře," zamumlal a vytáhl z kapsy klíčky. „Budeš řídit."
, Ale kam jedeme?"
„Do Festival Halí."
„To je zvláštní," poznamenala. „Za celá léta jsem si nestačila všimnout, že máš tak rád Mozarta." Posadila se za volant a Charlie se usadil vedle ní. Nastartovala a rozjela se obratně večerními ulicemi. Charlie pokračoval v líčení poznatků z Austrálie a vysvětlil, jak je důležité najít Cathy před půlnocí. Bečky celou dobu pozorně poslouchala.
Při přejíždění Westminsterského mostu se jí zeptal, jestli nemá nějaké otázky, ale mlčela dál.
Chvíli čekal a potom se naléhavě zeptal: „Ty k tomu nic ne-řekneš?"
„Ano," odpověděla. „U Cathy nesmíme udělat stejnou chybu jako u Daniela."
„Co máš přesně na mysli?"
„Musíme jí říct plnou pravdu."
„Před tím se ale musím poradit s doktorem Atkinsem," namítl. „Ze všeho nejdřív se teď musíme postarat o registraci jejího nároku na dědictví."
„A to ani nemluvím o ještě naléhavějším úkolu, kde zaparkovat," oznámila, když zabočila do Belvedere Road, kde před koncertní síní značky hlásaly zákaz zastavení.
„Zastav přímo před vchodem," nařídil a Bečky bez námitek poslechla.
Jakmile auto zastavilo, vyskočil, přeběhl chodník a rozrazil skleněné dveře.
„V kolik to končí?" zeptal se zřízence v uniformě.
„Ve dvacet dva třicet pět, ale před vchodem parkovat nemůžete."
„Kde je kancelář ředitele?"
„V pátém patře druhé dveře vpravo od výtahu na levé straně chodby. Ale..."
„Díky," křikl Charlie a běžel k výtahu. Bečky dostihla manžela ve chvíli, kdy výtah sjížděl do přízemí.
„Vaše auto, pane..." snažil se zřízenec, ale dveře výtahu se už zavřely.
Když se v pátém patře výtah otevřel, Charlie vyskočil, rozhlédl se a našel dveře s nápisem Ředitel. Zaklepal a vrazil dovnitř. Dva muži ve fracích vychutnávali cigaretu a poslou-
474
chali koncert z reproduktoru. Otočili se, aby se ujistili, kdo
je ruší.
„Dobrý večer, sire Charlesi," pozdravil vyšší z nich, vstal, udusil cigaretu a udělal dva kroky kupředu. .Jmenuji se Jack-son a jsem ředitelem divadla. Mohu vám nějak pomoct?"
„Doufám že ano, pane Jacksonc. Potřebuji co nejrychleji vyvolat z koncertu jednu mladou dámu. Je to nutné."
„Znáte číslo jejího sedadla?"
„Ne, nemám tušení," podíval se Charlie na manželku, ale ta
zavrtěla hlavou.
„Pojďte za mnou," navrhl ředitel, vyšel ze dveří a zahnul k výtahu. Když výtah přijel, vystoupil z něho zřízenec, se kterým se Charlie setkal u vchodu.
„Nějaké problémy, Rone?"
„Tady ten pán nechal stát auto přímo před vchodem, pane."
„Tak na něj dejte pozor, Rone," ředitel stiskl tlačítko označené 3 a obrátil se k Bečky: „Co má ta mladá dáma na
sobě?"
„Bordó šaty s bílou pelerínou," popisovala Bečky naléhavým
hlasem.
„Výborně, madam," prohodil ředitel, vystoupil z výtahu a vedl je ke dveřím do malého salonku. Sundal ze zdi fotografii, zachycující královnu při slavnostním otevírání budovy v roce 1957 a objevil se průhled, kterým bylo jednostranným zrcadlem vidět do hlediště. „Je to bezpečnostní opatření pro případ nepředvídaných obtíží," vysvětloval. Potom sundal ze stojanů dvě divadelní kukátka a podal je Charliemu a Bečky.
„Až ji najdete, někdo z personálu ji diskrétně vyvolá." Otočil se a na několik vteřin se zaposlouchal do bouřící hudby. „Máte deset minut, maximálně dvanáct. Na dnešní večer se Žádné přídavky neplánují."
„Ty prohlédni lóže, já se zaměřím na hlediště," oznámil Charlie a začal prohlížet řady diváků pod sebou.
Museli prohlédnout téměř dva tisíce sedadel. Nejdřív zběžně, potom důkladněji. Ale Cathy nikde neviděli.
„Nezapomeňte na lóže na druhé straně, sire Charlesi," upozornil ředitel.
Dva páry skel se stočily na vzdálenou stranu hlediště. Po Cathy ale stále nebylo ani stopy. Vrátili se tedy ještě jednou ke středu hlediště a znovu rychle projížděli řady.
Dirigent sklonil po mohutném závěru taktovku a ve dvacet dva hodin třicet dva minut se strhl ohlušující potlesk. Oba
475
zkoumali stojící řady diváků, když se rozsvítila svčtla a hlediště se začalo vyprazdňovat.
„Hledej dál, Bečky, já jdu před vchod a pokusím seji zastihnout na odchodu." Vyrazil ze salonku a následován Jacksonem, sbíhal ze schodů. Málem srazil nějakého muže, který vycházel z lóže pod nimi. Otočil se, aby se omluvil.
„Ahoj, Charlie, netušila jsem, že máš rád Mozarta," ozval se známý hlas.
„Nikdy jsem ho neuznával, ale teď je na vrcholku hitparád," odpověděl nadšeně.
„Samozřejmě," poznamenal Jackson. „Do lóže pod námi jste vidět nemohli." „Mohu ti představit..."
„Na to ted není čas, pojď se mnou." Uchopil Cathy za paži. „Pane Jacksone, mohl byste laskavě požádat mou ženu, aby tomuto gentlemanovi vysvětlila, proč Cathy tak naléhavě potře-buju? Po půlnoci se vám vrátí," usmál se Charlie na zmateného mladíka. „A děkuji vám, pane Jacksone."
Podíval se na hodinky. Bylo za deset minut jedenáct. „Ještě nám zbývá dost času."
„Dost času na co, Charlie?" zeptala se Cathy, když zjistila, že ji postrkuje k východu. Uniformovaný zřízenec stál v pozoru vedle auta.
„Děkuji, Rone," poděkoval a vzal za kliku předních dveří. „Zatraceně, Bečky je zamkla," zaklel. Otočil se a zahlédl přijíždějící taxík. Zastavil ho.
„Poslyšte, příteli," ozval se muž v čele fronty, „obávám se, že ten taxík je můj."
„Bude rodit," pronesl Charlie a strkal štíhlou Cathy na zadní sedadlo.
„To je něco jiného, aí to dobře dopadne," ustoupil muž dozadu. „Kam to bude, pane?" zeptal se taxikář. „High Holborn sto deset, a pospěšte si." „Ale na té adrese není gynekolog, tam je advokátní kancelář," namítla Cathy. „Doufám, že máš dobrý důvod připravit mě o večeři s jediným mužem, který mě po dlouhé době někam pozval." „Ted ještě ne," uklidňoval ji. „Teď mi bude stačit, když před půlnocí podepíšeš jeden dokument. Slibuju, že vysvětlení bude následovat."
Několik minut po jedenácté zastavil taxík před právníkovou kanceláří. Charlie vystoupil a zjistil, že Baverstock je čeká u vchodu.
476
/
„Dělá lo vosům šilinků a šest pencí, pane."
„Pane Bože," vydechl Charlie. „Nemám s sebou peníze."
„Takhle využívá dívky," prohodila Cathy a podala řidiči de-setišilinkovou bankovku.
Oba následovali Baverstocka do jeho kanceláře, kde už byly na stole připravené potřebné dokumenty. „Po vašem telefonátu jsem měl dlouhý rozhovor se synovcem z Austrálie," začal Baverstock. „Myslím, že jsem dobře seznámen se vším, co se během vaší cesty odehrálo."
„To jste na tom lépe než já," poznamenala Cathy nejistě.
„Všeho do času," odbyl ji Charlie. „Vysvětlování později." Otočil se k Baverstockovi: „Co je potřeba teď?"
„Slečna Rossová se musí podepsat sem, sem a ještě tady," ukázal právník na křížkem označená místa na třech listech papíru. „Protože nejste se slečnou Rossovou v příbuzenském vztahu, sire Charlesi, podepište se prosím jako svědek."
Charlie přikývl, odložil divadelní kukátko a vytáhl z náprsní
kapsy pero.
„Charlie, vždycky jsi mě učil, že člověk si má všechno důkladně přečíst, než se podepíše."
„Zapomeň na všechno, co jsem ti kdy říkal, milé děvče, a podepiš se tam, kam pan Baverstock ukazuje."
Cathy se beze slova podřídila.
„Děkuji vám, slečno Rossová. A teď mě prosím na chvíli omluvte, musím informovat pana Birkenshawa."
„Kdo to je?' podivil se Charlie.
„Právní zástupce pana Trenthama. Musím mu neprodleně oznámit, že jeho klient není jedinou osobou, která vznesla nárok na dědictví po siru Raymondovi."
Cathy se zmateně otočila k Charliemu.
„Později," uklidňoval ji. „Slibuju."
Baverstock vytočil sedmimístné číslo v Chelsea.
Mlčky čekali, až telefon někdo zvedne. Nakonec se ve sluchátku ozval ospalý hlas: „Kensington 7192."
„Dobrý večer, pane Birkenshawe, tady Baverstock. Promiňte, že vás ruším tak pozdě večer. Nedělal bych to, kdyby okolnosti bezpodmínečně nevyžadovaly, abych vám zasahoval do soukromí. Mohu se nejdřív zeptat, kolik je podle vás
hodin?"
„Rozumím dobře?" rozčílil se Birkenshaw. „Vy mi voláte uprostřed noci, abyste se zeptal, kolik je hodin?"
„Přesně tak," souhlasil Baverstock. „Víte, potřebuju potvrdit.
477
že rozhodující hodina ještě nevypršela. Uklidněte se a sdělte mi, kolik je podle vás hodin."
„Dvacet tři hodin sedmnáct minut, ale pořád nechápu..."
„Já mám dvacet tři hodin a šestnáct minut," namítl Bavers-tock, „ale s radostí přistoupím na váš údaj. Důvodem mého telefonátu," pokračoval, .je skutečnost, že se právě přihlásila další osoba - zdá se, že je k siru Raymondovi v užším příbuzenském vztahu - a vznesla nárok na dědictví."
, Jak se ta dívka jmenuje?"
„Myslím, že to dávno víte," poznamenal starý právník a zavěsil. „Zatraceně," vyhrkl a zadíval se na Charlieho, „měl jsem si ten rozhovor nahrát."
„Proč?"
„Protože Birkenshaw nikdy nepřizná, že použil slova dívka."
478
47. KAPITOLA
Chcete snad říct, že Guy Trentham je můj otec?" zeptala seCathy. „Alejak...?' Charlie probudil doktora Atkinse, který byl na noční vstávání zvyklý, a poradil se s ním, nakolik může Cathy do problému zasvětit. Potom dívce vysvětlil, co zjistil během pobytu v Austrálii a jak to zapadá do informací, které poskytla Bečky, když žádala o práci v aukční síni. Baverstock pozorně naslouchal, čas od času přikývl a všechno srovnával s poznámkami, které si udělal při rozhovoru se svým synovcem ze Sydney.
Cathy pozorně naslouchala každému slovu a ačkoli si na některé události z života v Austrálii vzpomínala, na dobu studia na univerzitě v Melbourne si pamatovala jen mlhavě, na pobyt v sirotčinci vůbec a jméno Bensonová jí nic neříkalo.
„Tolik jsem se snažila rozpomenout na události před příjezdem do Anglie, ale není to nic platné. Zato se mi vybavuje skoro každá podrobnost, která se stala po přistání v Southamptonu. Doktor Atkins moc optimistický není, co?"
„Neustále mi opakuje, že neexistují žádná pravidla, u každého pacienta se paměť vrací individuálně."
Charlie vstal, přešel na druhou stranu místnosti a vrátil se s Cathyiným obrazem. Doufal, že ho pozná, ale dívka jen potřásla hlavou.
„Souhlasím, určitě jsem to malovala já, ale netuším kdy ani
kde."
Kolem čtvrté ráno zavolal Charlie pro taxi, aby je odvezl zpátky na Eaton Square. Souhlasil, aby Baverstock dojednal na nejbližší vhodný termín setkání s druhou stranou. Když dojeli domů, Cathy byla tak unavená, že si šla rovnou lehnout, ale Charlie měl ještě posunutý čas, takže se usadil v pracovně a znovu začal uvažovat o tom, jak Cathyin nárok prokázat. Bylo mu jasné, že i když se mu podaří odhalit spojení mezi Cathy a Trenthamem, čeká je právní bitva.
Následující den ráno jel s Cathy do Cambridge, kde strávili celé odpoledne v ordinaci doktora Atkinse. Psychiatra daleko víc než skutečnost, že Cathy by mohla být v příbuzenském vztahu s paní Trenthamovou a měla tím pádem nárok na dědic-
479
¦
tví, zajímal její spis ze sirotčince, který jim poskytla paní Cul-verová.
Pomalu s ní probíral jednotlivé detaily ze zápisů - hodiny kreslení, výsledky zkoušek, napomenutí, tenisové zápasy, studium na střední škole, odchod na univerzitu - ale vždy se setkal se stejnou reakcí: Cathy se přes veškerou snahu rozpomínala matně jen na některé události. Pokusil se zjistit, jaké asociace v ní vyvolávají slova Melbourne, slečna Bensonová, kriket, loď, hotel. Odpovědí mu byly výrazy: Austrálie, Hedges, zapisovatel, Southampton, dlouhá pracovní doba.
Z nich doktora zaujal pouze výraz zapisovatel. Když se mu věnoval podrobněji, Cathy si dokázala vybavit jen hrubý popis střední školy, několik okamžiků ze studia na univerzitě, nějakého mládence jménem Mel Nicholls a dlouhou cestu do Londýna. Rozpomněla se na jména Pam a Maureen, které cestovaly s ní, ale nevěděla už, odkud pocházejí.
Když se ale přesunuli na život v hotelu Melrose, dokázala jej popsat do všech podrobností, stejně jako události po jejím přijetí do aukční síně. To mohl Charlie potvrdit.
Když líčila seznámení s Danielem a vzpomněla si i na to, jak prohodil jmenovky u stolu, Charliemu se zalily oči slzami. Ale ohledně svých rodičů, paní Ethel Trenthamové nebo slečny Ráchel Bensonové nemohla nabídnout vůbec nic.
V šest hodin byla už hrozně unavená. Doktor Atkins si vzal Charlieho stranou a upozornil ho, že podle jeho názoru není příliš pravděpodobné, že by se na dobu před příjezdem do Londýna rozpomněla detailněji. Možná se jí čas od času vybaví některé drobnosti, ale zřejmě to nebude nic významného.
, Je mi líto, že jsem ti moc nepomohla," omlouvala se cestou do Londýna.
Vzal ji za ruku. „Ještě nás nedostali," slíbil, ačkoli začínal mít obavy, že Trevor Roberts byl ve svém odhadu, že šance jsou půl na půl, příliš optimistický.
Bečky na ně čekala a všichni tři společně povečeřeli. Charlie se o odpoledni v Cambridge rozpovídal až poté, co Cathy odešla do svého pokoje. Když se Bečky dozvěděla všechny podrobnosti, trvala na tom, aby děvče nechali už na pokoji.
„Přišla jsem kvůli té ženské o Daniela," sdělila manželovi, „ale o Cathy se připravit nenechám. Pokud chceš o společnost bojovat dál, budeš se musel obejít bez ní."
480
Charlie přikývl, ačkoli se mu chtělo křičet: jak mám zachránit to, co celý život buduju a co mi chce sebrat další z Trentha-mů, bez Cathyiny spolupráce?
Právě chtěl zhasnout lampičku na nočním stolku, když zazvonil telefon. Volal Trevor Roberts ze Sydney, ale neměl dobré zprávy. Walter Slade odmítal sdělit jakékoli informace o paní Trenthamové a dokonce odmít podepsat prohlášení, že ji znal. Charlie si znovu vynadal za způsob, jakým se staříkem jednal.
„Co banka?" zeptal se.
.Australská komerční banka oznámila, že informace o kontě slečny Bensonové uvolní pouze pokud prokážeme, Že byl spáchán zločin. To, co paní Trenthamová provedla Cathy bylo sice svinstvo, ale zločin nikoli."
„Ani jednomu z nás se dnešek příliš nevydařil," povzdechl si
Charlie.
„Nezapomínejte, že druhá strana o tom nemá tušení." „To je pravda, ale kolik toho vlastně vědí?" „Strýc mi svěřil, že Birkenshawovi uklouzlo slovo dívka, takže bych sázel na to, že vědí téměř tolik co my. Až se s nimi střetnete, předpokládejte, že vědí všechno a snažte se neustále odhalovat souvislosti."
Charlie zavěsil a nehybně ležel až do chvíle, kdy zaslechl Bečky pravidelně oddychovat. Potom vyklouzl z postele, oblékl si župan a vytratil se do své pracovny. Vzal si zápisník a začal zaznamenávat všechna fakta, která během několika posledních dnů zjistil. Doufal, že by ho tak mohlo něco napadnout. Druhý den ráno ho Cathy našla spát s hlavou na stole.
„Vůbec si tě nezasloužím," zašeptala a políbila ho na Čelo. Probudil se a protřel si oči.
„Vyhrajeme," pronesl ospale a dokonce se mu podařilo vyloudit na tváři úsměv. Z výrazu její tváře ale vyčetl, že mu nevěří.
O hodinu později při snídani hovořila o všem možném, jen ne o setkání s Trenthamem a jeho právníky, které je čekalo ten den odpoledne.
Charlie se zvedl od stolu a Cathy nečekaně požádala: „Chtěla bych být na tom jednání přítomná,"
„Myslíš, zeje to moudré?" pohlédla Bečky tázavě na manžela. „Možná ne," připustila dívka, „ale jsem si jistá, že chci být u toho, nechci se o tom dozvědět až z druhé ruky."
„Jsi správné děvče," pochválil ji Charlie. „Schůzka je ve tři v Baverstockově kanceláři. Trenthamův právník se k nám při-
481
pojí ve čtyři. Vyzvednu tě o půl třetí, ale kdyby ses rozhodla jinak, nijak mi to vadit nebude."
Bečky napjatě očekávala, jak Cathy na Charlieho návrh zareaguje. Byla ale zklamaná.
Když Charlie vešel v půl deváté do své kanceláře, Daphne a Arthur Selwyn na něj už čekali.
„Tři kávy a prosil bych nerušit," oznámil Jessice a položil před sebe na stůl výsledek noční práce.
„Tak kde začneme?' zeptala se Daphne. Následující hodinu a půl připravovali otázky, prohlášení i taktiku na jednání s Trenthamem a Birkenshawem. Snažili se vzít v úvahu všechny situace, které by mohly nastat.
Před dvanáctou, když si nechali přinést lehký oběd, byli úplně vyčerpaní. Chvíli ani jeden z nich nepromluvil.
..Musíš si být neustále vědom, že tentokrát jednáš s jiným Trenthamem," pronesl nejednou Selwyn a upustil do kávy kostku cukru.
„Pokud je mi známo, jsou všichni stejně prolezlí zlobou," namítl Charlie.
„Nigel je možná stejně odhodlaný, jako jeho bratr, ale chybí mu prohnanost paní Trenthamové a Guyovo samostatné myšlení."
„O co ti jde, Arthure?" zeptala se Daphne.
„Na tom odpoledním setkání se musí Charlie snažit Trentha-ma přimět co nejvíc mluvit. Za ta léta jsem zjistil, že neví, kdy přestat a obvykle prozradí víc, než měl v úmyslu. Vzpomínám si, jak se stavěl proti jídelně pro zaměstnance, kterou označoval za ztrátový podnik, dokud mu Cathy nepřipomněla, že jídlo se vaří v restauraci a vlastně tím ušetříme, protože jinak se vyhazuje."
Charlie o jeho slovech uvažoval a ukousl si další sousto sendviče.
„Zajímalo by mě, na které z mých slabých míst ho upozorňují jeho poradci."
„Na tvou prchlivost," odpověděla Daphne. „Vždycky se hned rozpálíš, tak se snaž, aby se jim to nepovedlo."
V jednu hodinu Daphne s Arthurem Selwynem odešli. Když se za nimi zavřely dveře, Charlie odložil sako, natáhl se na pohovku a na hodinku si zdříml. Ve dvě ho Jessica probudila. Usmál se na ni a cítil se naprosto fit. Další dědictví z války.
Vrátil se ke stolu a ještě jednou si pročetl své poznámky. Potom si oblékl sako a o troje dveře dál vyzvedl Cathy. Očekával, že změnila rozhodnutí, ale dívka už měla na sobě kabát. Odjeli
482
do Baverstockovy kanceláře, kam dorazili o celou půlhodinu dřív, než měl přijít Trentham s Birkenshawem.
Starý právník pozorně vyslechl Charlieho návrhy, občas přikývl nebo si něco poznamenal, ale z výrazu jeho tváře Charlie nedokázal vyčíst, co si o věci skutečně myslí.
Když se Charlie dostal na konec svého monologu, Baverstock odložil pero na stůl a pohodlně se opřel. Chvíli panovalo ticho.
„Logika vašich argumentů na mě udělala velmi dobrý dojem, sire Charlesi," pronesl a položil obě dlaně na stůl před sebe. „Navíc je podporována důkazy, které se vám podařilo sehnat. Nicméně vás musím upozornit, že bez potvrzení vaší hlavní svědkyní a bez písemného prohlášení Waltera Sladea nebo slečny Bensonové pan Birkenshaw rychle dokáže, že vaše tvrzení je založené jen na nepřímých důkazech.
Přesto," pokračoval, „budeme muset nejdřív zjistit, čím chce operovat druhá strana. Po sobotním rozhovoru s panem Birkenshawem mám pocit, že vaše zjištění pro ně nebudou ničím
novým."
* Hodiny nad krbem čtyřikrát odbily. Baverstock zkontroloval čas na svých kapesních hodinkách, ale nikdo nepřicházel. Právník začal za chvíli bubnovat prsty o desku stolu. Charlie uvažoval, jestli nejde o součást protivníkovy taktiky.
Ve čtyři hodiny a dvanáct minut se Trentham se svým právníkem konečně objevil. Ani jeden z nich nepovažoval za nutné se za zpoždění omluvit.
Charlie se postavil a pan Baverstock mu představil Viktora Birkenshawa, vysokého štíhlého padesátníka, který se zbytkem prošedivělých vlasů snažil začesat pokročilou pleš. Výsledkem jeho snahy byly šedé pramínky přilepené k holé lebce. Jediné, co oba právníky spojovalo, byl dojem, že Šijí u stejného krejčího. Birkenshaw se posadil na jednu z volných židlí naproti panu Baverstockovi. Cathy nevěnoval jediný pohled. Z náprsní kapsy vytáhl pero a z aktovky zápisník.
„Můj klient, pan Nigel Trentham, přišel vznést oficiálně požadavek na své dědictví," začal. „Podle závěti sira Raymonda
mu náleží."
„Rád bych vám připomněl," promluvil Baverstock a vzal do ruky papír, který mu Bikenshaw položil na stůl, „že váš klient není v závěti sira Raymonda jmenován a kolem právoplatného dědice se nyní objevily vážné pochybnosti. Nezapomínejte prosím, že tuto schůzku jsem svolal na základě instrukcí a přání sira Raymonda, abych jeho jménem dědice potvrdil."
483
„Můj klient," namítl Birkenshaw,, je druhým synem Geralda a Margaret Ethel Trenthamových a vnukem sira Raymonda Hardcastla. Po smrti Guye Trenthama se tedy stal právoplatným dědicem on."
„Podle závěti mohu nárok vašeho klienta přijmout pouze v případě, kdy se prokáže, že Guy Trentham zemřel bezdětný. Víme už, že Guy Trentham byl otcem Daniela Trumpera..."
„To se nikdy plně neprokázalo," namítl Birkenshaw a pilně si Baverstockova slova zapisoval.
„Sir Raymond to považoval za natolik prokazatelné, že dal Danielovi ve své závěti přednost před vaším klientem. Vzhledem ke schůzce Daniela Trumpera s paní Trenthamovou máme všechny důvody se domnívat, že matka vašeho klienta dftbře věděla, kdo je jeho otcem. Proč by s ním jinak uzavírala tak závažnou dohodu?"
„To jsou všechno jen dohady," oznámil Birkenshaw., Jisté je jediné: onen mladý muž už není mezi námi a pokud je nám známo, žádné potomky nezanechal." Cathy si stále ještě nevšiml. Seděla tiše na svém místě a sledovala, jak se míč znovu ocitl mezi oběma profesionály.
„To rádi přijímáme bez jakýchkoli námitek," vložil se poprvé do hovoru Charlie. „Ale až donedávna jsme netušili, že Guy Trentham měl ještě jedno dítě jménem Margaret Ethel."
„Jakým důkazem můžete své tvrzení podpořit?" zeptal se Birkenshaw.
„Důkazem je bankovní přikaž, jehož opis jsem vám zaslal v neděli večer."
„Máte na mysli bankovní příkaz, který neměl otevřít nikdo jiný než můj klient?" Pohlédl na Nigela Trenthama, který si právě zapaloval cigaretu.
„Souhlasím," zvýšil Charlie hlas. „Ale rozhodl jsem se, že tentokrát vyfouknu eso paní Trenthamové z rukávu já."
Baverstock sebou trhl v obavách, že jeho klient se přestává ovládat.
„Ať bylo to děvče kdokoli," pokračoval Charlie, „v policejních spisech je uvedena jako jediné dítě Guye Trenthama a namalovala obraz, který zůstal v jídelně jednoho sirotčince v Mel-bourne viset celých dvacet let. Rád bych dodal, že jeho reprodukci nemohl pořídit nikdo jiný než ten, kdo maloval originál. Nemyslíte, že je to průkaznější než otisky prstů? Nebo jde podle vás také jen o domněnky?'
.Jediné, co ten obraz dokazuje, je skutečnost, že slečna Ros-sová žila někdy v letech 1927 až 1946 v sirotčinci v Melbourne.
484
Ale pokud vím, ona sama se na svůj život v onom zařízení nedokáže rozpomenout, neví ani, jak se jmenovala tamni ředitelka. Nebo je to snad jinak, slečno Rossová?" otočil se poprvé
přímo na Cathy.
Neochotně přikývla, ale neřekla ani slovo. „To je tedy svědek!" prohodil Birkenshaw sarkasticky. „Vždyť nedokáže ani podpořit historku, kterou jejím jménem předkládáte. Jmenuje se Cathy Rossová a i přes vaše pochybné důkazy neexistuje nic, co by dokazovalo její příbuzenský vztah se sirem Raymondem Hardcastlem."                           %,
„Existuje několik lidí, kteří mohou její historku, abych použil vašich slov, podpořit," skočil mu do řeči Charlie. Baverstock zvedl obočí, protože nevěděl o žádném svědectví, které by Charlieho tvrzení podpořilo, i když chtěl jeho slovům věřit.
„Pokud někdo ví, že vyrostla v sirotčinci v Melbourne, neznamená to ještě, že může dosvědčit její původ," poznamenal Birkenshaw a upravil si pramen, který se mu svezl do čela. „Znovu opakuji, že i kdybychom přistoupili na vaše výmysly o setkání paní Trenthamové se slečnou Bensonovou, neprokazuje se tím spojení slečny Rossové a Guye Trenthama."
„Možná byste si rádi ověřili její krevní skupinu," navrhl Charlie. Tentokrát Baverstockovi vylétlo obočí ještě výš, protože o krevní zkoušce zatím ani z jedné strany nepadla zmínka.
„Dodal bych, sire Charlesi, že půjde o krevní skupinu, kterou sdílí polovina lidstva," pohrával si Birkenshaw s klopami saka. „Aha, takže vy jste si ji už ověřili?" pronesl Charlie s vítězoslavným úsměvem. „Tak i vy máte pochybnosti?"
„O právoplatném dědici sira Raymonda Hardcastla žádné pochyby nemám," prohlásil Birkenshaw směrem k Baverstockovi. , Jak dlouho bude tahle fraška trvat?" Jeho otázku provázel pohoršený povzdech.
„Tak dlouho, dokud nebudu nezvratně přesvědčen o tom, kdo je právoplatným dědicem sira Raymonda," oznámil Baverstock pevným autoritativním hlasem.
„Co víc ještě chcete?" zeptal se Birkenshaw. „Můj klient nemá co skrývat, zatímco slečna Rossová nemá zjevně co nabídnout."
„V tom případě mi jistě uspokojivě vysvětlíte, pane Birkens-hawe, proč paní Trenthamová posílala pravidelně řadu let slečně Bensonové, tehdy ředitelce sirotčince svaté Hildy v Melbourne, nemalé sumy peněz. Jistě se shodneme na tom, Že se jedná o sirotčinec, kde žila v letech 1927 až 1946 slečna Rossová."
485
„Bohužel jsem neměl tu čest zastupovat ani jednu ze jmenovaných dam, takže se nemohu kvalifikovaně vyjádřit. Obávám se, pane, že vy také ne."
„Možná o těch platbách ví něco váš klient a rád by se vyjádřil," vstoupil do hovoru Charlie. Všichni se otočili k Nigelu Trenthamovi, který v klidu zamáčkl zbytek cigarety, ale nezdálo se, že by se chystal promluvit.
,.Není jediný důvod očekávat od mého klienta, že by se chtěl vyjadřovat k podobným hypotetickým otázkám!" odsekl Bir-kenshaw.
,.Pokud váš klient odmítá odpovídat na dotazy sám," pronesl Baverstock,, je pro mě obtížné uvěřit, že nemá co skrývat."
„Tohle jistě nemyslíte vážně, pane," ozval se Birkenshaw. „Vy přece sám nejlépe víte, že pokud se člověk nechá zastupovat právníkem, je zřejmé, že nebude chtít za sebe hovořit sám. Vlastně sem nemusel ani chodit, kdyby nechtěl."
„Tady nejsme u spudu," namítl Baverstock ostře. „V každém případě si myslím, že dědeček pana Trenthama by podobnou taktiku neschvaloval."
„Odpíráte mému klientovi jeho zákonná práva?"
„Nikoli. Nicméně díky jeho neochotě vyjádřit svůj názor nemohu dojít k žádnému závěru, takže mi možná nezbyde jiná možnost, než doporučit oběma stranám, aby se obrátily na soud, jak stanoví odstavec číslo dvacet sedm závěti."
Další odstavec, o kterém jsem nevěděl, pomyslel si Charlie.
„Ale to by mohlo trvat léta, než se případ začne projednávat," namítl Birkenshaw. „A obě strany by měly s procesem značné výlohy. Nechce se mi věřit, že o něco takového by sir Raymond stál."
„Možná máte pravdu," souhlasil Baverstock. „Ale váš klient bude mít možnost vysvětlit ony záhadné čtvrtletní platby před porotou.. .tedy pokud o nich něco ví."
Zdálo se, že Birkenshaw poprvé znejistěl, ale Trentham zarytě mlčel. Klidně si zapálil další cigaretu.
„Porota může také slečnu Rossovou označit za pouhou podvodnici," měnil tón Birkenshaw. „Podvodnici, která se v Anglii pokouší uzpůsobit fakta tak, aby odpovídala její historce."
„To je skutečně pravděpodobné," poznamenal Charlie. „Ve třech letech se dostala do sirotčince a právě v té době byl Guy Trentham zavřený do místního vězení..."
„Shoda náhod," poznamenal Birkenshaw.
„...zanechala ji tam paní Trenthamová, která potom každý
486
čtvrtrok posílala peníze ředitelce onoho ústavu a v momentě, kdy slečna Bensonová zemřela, platby končí. Určitě uchovávala nějaké tajemství."
„Znovu jde jen o dedukce, v tomto případě na základě nepřípustným způsobem získaných informací," namítl Birkenshaw.
Nigel Trentham se naklonil dopředu a zdálo se, že chce něco říct, ale jeho právník ho pevně uchopil za paži. „Na podobnou taktiku nejsme ochotni přistoupit, sire Charlesi, ta se hodí spíš na Whitechapel Road než mezi právníky."
Charlie vyskočil a se zaťatými pěstmi vyrazil proti Birkens-
hawovi.
„Uklidněte se, sire Charlesi," okřikl ho Baverstock ostře.
Charlie se zdráhavě zarazil několik kroků před právníkem. Ten neuhnul ani o kousek. Po chvíli váhání si Charlie vzpomněl, co mu radila Daphne a vrátil se na své místo. Trenthamův zástupce na něj upíral pronikavý pohled.
„Jak jsem řekl," pokračoval Birkenshaw nerušené, „můj klient nemá co skrývat. A určitě nebude cítit potřebu uchylovat se k fyzickému násilí, aby svůj nárok prokázal."
Charlie sice uvolnil pěsti, ale na síle hlasu neubral. „Doufám, že váš klient uspěje před soudem s odpovědí na otázku, proč jeho matka platila tak značné sumy někomu, kdo žil na druhém konci světa a koho podle vás nikdy neviděla. A proč pan Walter Slade, řidič hotelu Victoria Country Club vezl paní Trenthamovou 20. dubna 1927 do sirotčince svaté Hildy spolu s malou holčičkou Cathyina věku jménem Margaret, ale odjeli bez ní. A vsadím se, že když požádáme soud o prověření bankovního účtu slečny Bensonové, zjistíme, že ony platby začaly přesně v den, kdy v sirotčinci přijali slečnu Rossovou. Nakonec, už je nám známo, že týden po její smrti byly platby
zrušeny."
Baverstocka znovu vyděsila Charlieho nestoudná drzost a zvedl ruku v naději, že se mu podaří zabránit dalším nepředlo-
ženostem.
Birkenshaw se naopak spokojeně usmíval. „Sire Charlesi, máte tu sice svého právního zástupce, nicméně cítím potřebu vám připomenout několik skutečností. Nejdříve bychom si měli ujasnit jednu věc: můj klient mě ujistil, že jméno Bensonová slyšel poprvé včera. V každém případě žádný anglický soudce nemá oprávnění zasahovat do pravomocí australské banky, pokud neexistuje prokazatelné podezření, že došlo ke zločinu, spáchanému na území obou států. Navíc máte, sire Charlesi,
487
smůlu i v tom, že dva z vašich svědků už odpočívají v hrobě a třetí, pan Walter Slade, do Londýna v žádném případě nepřije-de, dokonce ho nemůžete ani nechat předvolat.
A teď se vraťme k vašemu tvrzení, že porota bude překvapena, pokud můj klient nebude vypovídat jako svědek jménem své matky. Obávám se ale, že by byla ještě víc zaskočena zjištěním, že vaše korunní svědkyně nebude moci odpovídat sama za sebe, protože si většinu událostí z té doby nepamatuje vůbec nebo jen velmi matně. Obávám se, že v této zemi nenajdete obhájce, který by dokázal váš spor vyhrát jen na základě odpovědí: Promiňte, nevzpomínám si. Není třeba možné, že vaše svědkyně nic podstatného prostě neví? Ujišťuji vás, sire Charlesi, že k soudu půjdeme s velkým potěšením, protože vám se tam vysmějí."
Z Baverstockova výrazu Charlie usoudil, že prohrál. Smutně se podíval na Cathy, jejíž výraz se po celou doba jednání nezměnil.
Baverstock si pomalu sundal brýle, vytáhl z kapsičky saka kapesník a získával čas dlouhým a důkladným čištěním. Nakonec oznámil: „Potvrzuji, sire Charlesi, že v tomto případě skutečně neshledávám důvod zabírat soudu čas. Obavám se, že by to ode mne bylo nezodpovědné, pokud by ovšem slečna Rosso-vá nepředložila nějaké nové důkazy ohledně své identity, které by mohly podpořit prohlášení, která jste dnes jejím jménem učinil." Obrátil se k Cathy. „Slečno Rossová, existuje něco, co byste nám ještě ráda sdělila?"
Všichni čtyři muži se k dívce otočili. Ta tiše seděla a mnula si pod bradou palec s ukazováčkem. „Omlouvám se, slečno Rossová," pokračoval Baverstock, „nevšiml jsem si, že se snažíte upoutat mou pozornost."
„Ne, ne, to já se musím omluvit, pane Baverstocku. Tohle dělám vždycky, když jsem nervózní. Připomíná mi to takovou drobnost na krk, kterou jsem kdysi dostala od otce."
„Drobnost, kterou jste jako dítě dostala od svého otce?" ujišťoval se právník tiše, protože se obával, že dobře nero-zumněl.
„Ano," potvrdila svá slova Cathy. Rozepnula si horní knoflíček halenky a vytáhla miniaturu medaile, která jí visela na řetízku na krku.
„To ti dal tvůj otec?" zeptal se Charlie.
„Ano. Je to jediná hmatatelná památka, kterou na něho mám."
488
„Mohu se, prosím, na ten náhrdelník podívat?" požádal Baverstock.
„Samozřejmě," souhlasila Cathy, přetáhla řetízek přes hlavu a podala medaili Charliemu. Ten si ji chvíli prohlížel a pak ji předal Baverstockovi.
„Nejsem sice odborník, ale myslím, zeje to miniatura Válečného kříže," poznamenal Charlie.
„Byl Guy Trentham držitelem takového vyznamenání?" zeptal se Baverstock.
„Ano," připustil Birkenshaw, „a také studoval na Harrow, ale pokud má někdo kravatu léto školy, ještě to nedokazuje, že je bratrem mého klienta. Nedokazuje to nic a u soudu by to jako důkaz nebylo přijato. Koneckonců, mezi lidmi budou takových medailí stovky. Slečna Rossová si ji mohla pořídit v kterémkoli starožitnictví v Londýně, když se rozhodla zahrnout Guye Trenthama do své historky. Jistě nečekáte, že vám na tak starý trik skočíme, sire Charlesi?"
„Ujišťuji vás, pane Birkenshawe, že tuto medaili mi daroval můj otec," ozvala se Cathy a dívala se právníkovi přímo do očí. „Možná mu nepatřila, ale vzpomínám si přesně na chvíli, kdy mi ji pověsil kolem krku."
„To nemůže být bratrova medaile," promluvil konečně Nigel Trentham. „Mohu to dokázat."
„Co můžete dokázat?" zeptal se Baverstock. ,Jste si jistý?" začal Birkenshaw, ale tentokrát ho stiskem ruky zarazil Trentham.
„Mohu dokázat, pane Baverstocku, že medaile, která leží před vámi není válečným křižem, který získal můj bratr." „Na základě čeho?" zeptal se Baverstock. „Guyova medaile byla unikátní. Když dostal Válečný kříž, matka poslala originál Spinksovi a nechala na jedno z ramen kříže vyrýt jeho iniciály. Ta písmena jsou viditelná pouze pod lupou. Vím to, protože vyznamenání, které získal po druhé bitvě na Marně, leží na krbové římse v mém domě na Chester Square. Pokud existovala miniatura, matka by ji jistě nechala
opatřit iniciálami také."
Baverstock otevřel za naprostého ticha zásuvku psacího stolu a vytáhl lupu s rukojetí ze slonoviny, kterou používal na luštění nečitelného rukopisu. Zvedl medaili, otočil ji ke světlu a prohlížel jedno po druhém stříbrná ramena kříže.
„Máte pravdu," oznámil nakonec s pohledem upřeným na Trenthama. „Máme důkaz." Podal miniaturu i lupu Birkensha-
wovi, který ji důkladně prohlédl a vrátil s lehkou úklonou Cat-hy. Otočil se ke svému klientovi s otázkou: „Byly iniciály vašeho bratra G. F. T.?"
„Ano, je to tak. Guy Francis Trentham."
„V tom» případě je velká škoda, že jste nedržel jazyk za zuby."
490
¦ _¦-*
48. KAPITOLA
Když Charlie ten večer vrazil do salonu, poprvé jsem pocítila skutečnou jistotu, že Guy Trentham je koneční mrtvý.
Tiše jsem seděla a můj manžel přecházel po pokoji a líčil do všech podrobností setkání, ke kterému to odpoledne v kanceláři pana Baverstocka došlo.
Milovala jsem ve svém životě čtyři muže a zahrnovala je city od obdivu po naprostou oddanost, ale jen Charliemu jsem byla schopna dát všechno. Ačkoli teď právě prožíval pocit vítězství, bylo mi jasné, že zůstane na mně, abych ho připravila o to, co v životě miluje nejvíc.
Do dvou týdnů od onoho osudového setkání Nigel Trentham souhlasil, že nám své akcie přenechá za tržní cenu. Když teď úroky vzrostly na osm procent, nebylo nijak překvapivé, že se mu nechtělo spor o dědictví protahovat.
Pan Baverstock odkoupil jeho akcie jménem trustu Hardcast-le za něco málo přes sedm milionů liber. Zároveň poradil Charliemu, aby svolal mimořádnou schůzi představenstva a informoval na ní, k čemu došlo. Musí také do dvou týdnů rozeslat podrobné informace všem ostatním akcionářům.
Bylo to po dlouhé době poprvé, kdy jsem se na schůzi představenstva těšila.
I když jsem byla v zasedací síni mezi prvními, to dopoledne seděli všichni členové představenstva na svých místech dlouho před plánovaným začátkem schůze.
„Omlouvá se někdo?" zeptal předseda úderem desáté.
„Nigel Trentham, Roger Gibbs a Hugh Folland," informovala ho Jessica věcně.
„Děkuji. Zápis z minulého jednání," oznámil Charlie. „Mohu jej podepsat?"
Rozhlédla jsem se kolem stolu. Daphne, oblečená do vyzývavého žlutého kostýmu, si na zápis něco čmárala. Tim Newman se tvářil stejně zdvořile jako obvykle, zatímco Simon se napil ze sklenice vody před sebou a když zachytil můj pohled, zvedl ji jako náznak přípitku. Ned Denning zašeptal něco Bobu Ma-kinsovi a Cathy si odškrtla bod číslo dva. Jen Paul Merrick se
492
tvářil, jako by se tu necítil nejlépe. Otočila jsem se zpátky
k Charliemu.
Protože nikdo nic nenamítal, Jessica nalistovala poslední stránku a ukázala Charliemu, kam se podepsat. Všimla jsem si Charlieho úsměvu, když četl instrukci, kterou dostal od představenstva na poslední schůzi: „Předseda se pokusí uzavřít s panem Trenthamem přijatelnou dohodu o převzetí společnosti
Trumpeťs."
„Má někdo něco, co vyplývá z minulého zápisu?" zeptal se. Když se nikdo neozval, vrátil se k papírům. „Bod číslo Čtyři, budoucnost..." začal, ale vtom začali mluvit všichni najednou. Když se podařilo obnovit jakýs takýs pořádek, Charlie navrhl, aby nás výkonný ředitel informoval o současném stavu. Připojila jsem se k pokyvování, které po jeho návrhu nastalo.
„Děkuji, předsedo," začal Arthur Selwyn a vytáhl z aktovky položené vedle židle nějaké papíry. Zbytek představenstva trpělivě čekal. „Členové představenstva jistě vědí, že poté, co pan Nigel Trentham oznámil, že ustupuje od úmyslu získat většinový podíl na společnosti a podílet se na jejím vedení, cena akcií poklesla z rekordních dvou liber čtyř šilinků na současnou jednu libru a devatenáct šilinků."
„To si všichni můžeme přečíst v novinách," skočila mu do řeči Daphne. „Mě by zajímalo, co se stalo s akciemi, které Trentham osobně vlastnil?"
K všeobecnému souhlasnému mručení jsem se nepřipojila, protože jsem znala znění smlouvy do všech podrobností.
„Akcie pana Trenthama," pokračoval Selwyn, jako by ho nikdo nebyl přerušil, „ podle dohody mezi jeho právníky a slečnou Rossovou zakoupil před dvěma týdny pan Baverstock jménem trustu Hardcastle za dvě libry a jeden šilink za kus."
„Bude představenstvu sděleno, co k této dohodě vedlo?" zeptala se Daphne.
„Nedávno vyšlo najevo," vysvětloval Selwyn, „že pan Trentham během loňského roku skupoval naše akcie na úvěr, ale překročil ho tak výrazně, že to banka již nebyla ochotna tolerovat. Proto se rozhodl svůj osobní podíl - něco kolem dvaceti osmi procent - prodat přímo trustu Hardcastle za momentální tržní cenu." „Opravdu?" ujišťovala se Daphne.
„Ano," potvrdil Charlie. „Představenstvo by mohlo také zajímat, že jsem během minulého týdne obdržel tři dopisy s rezignací na členství v představenstvu.. .od pánů Trenthama, Follan-da a Gibbse a okamžitě jsem je i vaším jménem přijal."
493
„Rozhodl jste bez nás," poznamenala Daphne ostře.
„Myslíte snad, že jsem je přijmout neměl?"
„Samozřejmě, předsedo."
„Mohu se vás zeptat na důvody, lady Wiltshirová?"
.Jste prostě sobec, pane předsedo." Měla jsem pocit, že dusila smích. Když si byla jistá, zejí všichni věnují pozornost, dodala: „Víte, celou dobu jsem se těšila, jak navrhnu, aby byli svých míst zbaveni."
Jen několika členům představenstva se podařilo zachovat vážnou tvář.
„Nezapisovat," otočil se Charlie k Jessice. „Děkuji vám, pane Selwyne, za obdivuhodně stručné shrnutí naší současné situace. A teď přejděme k bodu číslo pět, týkajícího se bankovní haly."
Charlie se pohodlně usadil a Cathy všem sdělila, že nová banka v přízemí vykazuje měsíčně úctyhodný zisk a nevidí jediný důvod, proč by se čísla nemohla v dohledné budoucnosti ještě zlepšit. „Myslím," prohlásila nakonec* „že nastala pravá chvíle, abychom našim stálým zákazníkům nabídli úvěrovou kartu jako..."
Dívala jsem se na miniaturu Válečného kříže, kterou měla Cathy na krku a která představovala ono pojítko, o jehož existenci byl pan Roberts tak pevně přesvědčený. Cathy se stále ještě nedokázala na řadu událostí ze svého života před příjezdem do Londýna rozpomenout, ale souhlasila jsem s doktorem Atkinsem, že bychom se měli přestat zabývat minulostí a měli se věnovat spíš budoucnosti.
Nikdo z nás nepochyboval, že až nastane chvíle rozhlédnout se po novém předsedovi představenstva, nebudeme muset hledat daleko. Viděla jsem jen jediný problém - jak přesvědčit současného předsedu, že přišel čas uvolnit své místo někomu mladšímu.
„Máte pocit, že bychom měli stanovit nějaký limit, pane předsedo?" zeptala se Cathy.
„Ne, zní to celé velice rozumně."
„Nejsem si jistá, že s vámi v tomto bodě mohu souhlasit," ozvala se Daphne.
„Pročpak, lady Wiltshirová?" zeptal se Charlie s nevinným úsměvem."
„Částečně proto, že už asi tak deset minut vůbec neposloucháte," prohlásila, „takže je celkem možné, že vůbec nevíte, s čím vlastně vyslovujete souhlas."
494
„Omlouvám se," souhlasil Charlie. „Připouštím, že jsem byl v mysli na druhé straně zeměkoule. Nicméně jsem četl Cathyi-nu zprávu a navrhuji, aby se limit stanovil zákazníkům individuálně. Možná budeme muset zaměstnat nějaké nové lidi, kteři mají zkušenosti z práce v City. Pokud se k poskytování úvěru skutečně rozhodneme, požaduji do příští schůze představenstva detailní časový rozvrh. Je to možné, slečno Rossová?" zeptal se Charlie v naději, že se mu podařilo jednou ze svých pověstných improvizací dostat ze spárů Daphne.
„Všechno bude připravené minimálně týden před schůzí." „Děkuji. Bod číslo tři.. .zpráva o hospodaření." Pozorně jsem naslouchala, jak Arthur Selwyn předčítá údaje o jednotlivých odděleních. Znovu jsem si uvědomila, jak věcně se Cathy ptá, kdykoli má pocit, že vysvětlení nebylo vyčerpávající. Bylo to jako sledovat lépe informovanou a profesionálnější
verzi Daphne.
„Jaký zisk bychom podle současného stavu mohli předpokládat na rok 1965?" zeptala se.
„Přibližně devět set dvacet tisíc liber," odpověděl Selwyn a ukazoval si prstem v sloupcích Číslic.
V tu chvíli jsem si uvědomila, kdy nastane ta pravá chvíle navrhnout Charliemu, aby odešel na odpočinek.
„Děkuji, pane Selwyne. Můžeme přejít k bodu číslo sedm? Týká se jmenování slečny Rossové zástupkyní předsedy představenstva." Odložil brýle a dodal: „Nemyslím, že by bylo potřeba dlouze vypočítávat důvody..."
„Souhlasím," skočila mu do řeči Daphne. „S velkou radostí proto podávám návrh, aby slečna Rossová byla jmenována zástupkyní předsedy společnosti Trumpeťs."
„Rád bych se k návrhu připojil," ozval se Arthur Selwyn. Při pohledu na Charlieho jsem se nedokázala ubránit úsměvu. „Kdo je pro?" zeptal se. Zvedla jsem ruku spolu se všemi ostatními.
Cathy vstala, krátce poděkovala představenstvu za důvěru a ujistila nás, že je plně oddána společnosti a že udělá vše pro
její budoucnost.
„Má někdo ještě něco dalšího?" zeptal se Charlie a začal
skládat papíry.
,Ano," ozvala se Daphne. „Poté, co jsem měla to potěšení navrhnout slečnu Rossovou jako zástupkyni předsedy, myslím, že nastala chvíle, abych na své místo rezignovala."
„Ale proč?" zeptal se zděšeně Charlie.
495
„Protože mi příští měsíc bude šedesát pět let, předsedo, a mám pocit, že to je ten pravý věk uvolnit místo mladším."
„V tom případě mohu jedině říci..." začal Charlie a tentokrát se nikdo z nás nesnažil mu v dlouhé a procítěné řeči zabránit. Když skončil, všichni dali najevo uznání potleskem.
„Děkuji vám," pronesla stručně Daphne. „Nikdy bych nečekala, že z šedesátilibrové investice budu mít takový zisk."
Kdykoli se představenstvo po odchodu Daphne dostalo do diskuse o nějakém citlivém problému, říkali jsme si s Charliem, jak nám chybí markýzin přímočarý způsob zdravého uvažování.
„Zajímalo by mě, jestli ti budu také tolik chybět, až se vzdám svého místa?"
„O čem to mluvíš, Bečky?"
„O tom, že za pár let mi bude také pětašedesát a hodlám následovat Daphneina příkladu."
„Ale..."
„Žádná ale, Charlie," namítla jsem. „Aukční síň bezvadně funguje, poté, co jsem přilákala z Christie's mladého Richarda Cartwrighta, je to dokonce ještě lepší. Ten mladík by zanedlouho mohl převzít moje místo. Koneckonců má největší odpovědnost a minimální pravomoci."
„Počítej s tím," ozval se Charlie vzdorovitě, „že já rezignovat nebudu ani v sedmdesáti."
V roce 1965 jsme otevřeli tři nová oddělení. První z nich se jmenovalo Mladá móda a nabízelo oblečení a hudbu pro mládež. Jeho součástí byla i menší kavárna. Druhým byla cestovní kancelář, kterou jsme reagovali na stále větší poptávku po dovolené v zahraničí. A nakonec oddělení dárků pro muže, kteří mají všechno. Cathy představenstvu navrhla, že po téměř dvaceti letech provozu by obchodní dům potřeboval renovaci. Charlie se mi svěřil, že si není jistý nutností tak důrazného zásahu. Připomněl Fordovo pravidlo, že je nesmyslné investovat do něčeho, co je potřeba živit nebo opravovat. Ale Arthur Sel-wyn ani ostatní členové představenstva o nutnosti programu obnovy nepochybovali, tak se vzdal.
Svůj slib jsem dodržela, i když Charlie ho označoval jako výhrůžku, a tři měsíce po pětašedesátých narozeninách jsem ze své funkce v představenstvu odstoupila. Charlie tak zůstal z původního vedení sám.
496
Tou dobou poprvé připustil, že začíná svůj věk pociťovat. Když se rozhlédl kolem stolu, uvědomoval si, jak málo má s mladšími spolupracovníky společného. Noví šviháci, jak jim říkala Daphne, byli odborníky na finance, na získání a udržení potřebného množství akcií, na styk s veřejností, ale všichni se neustále vzdalovali od toho jediného, co Charlieho na obchodě zajímalo - od zákazníka.
Mluvili o deficitních rozpočtech, schématech splácení půjček a nutnosti mít k dispozici vlastní počítač a Charlieho názor je většinou vůbec nezajímal.
„Co s tím mám dělat?" zeptal se mě po jedné schůzi představenstva, kde se mu sotva podařilo otevřít pusu.
Zamračeně mou radu vyslechl.
Následující měsíc Arthur Selwyn na valné hromadě společnosti oznámil, že předběžný odhad zisku za rok 1966 představuje jeden milion sedmdesát osm tisíc šest set liber. Charlie na mě pohlédl a já přikývla. Počkal, až se na pořadu ocitne bod Ostatní, vstal a oznámil shromáždění, že nastal čas na jeho rezignaci. Do sedmdesátých let musí káru dotlačit jiní.
Všichni se zatvářili zděšeně. Hovořili o jeho nenahraditelnosti a o tom, že už to nikdy nebude jako dřív. Nikdo z nich ale Charliemu nenavrhl, aby si to ještě rozmyslel.
O dvacet minut později valná hromada skončila.
497
a^    '•
49. KAPITOLA
Jessica Allenova sdělila nové předsedkyni představenstva, že volal pan Corcran z galerie Lefevre a vzkazuje, že její nabídku sto deset tisíc liber přijímá.
Cathy se usmála. „Tak teď už zbývá jen domluvit se na datu a rozeslat pozvánky. Můžete mě spojit s Bečky, Jessico?"
První návrh, který Cathy předložila jako jednohlasně zvolená třetí předsedkyně společnosti Trumpeťs, se týkal Charlieho doživotního jmenování prezidentem společnosti a uspořádání večeře na jeho počest v hotelu Grosvenor House. Měli být pozváni všichni zaměstnanci spolu s manžely a manželkami a řada lidí, se kterými se Charlie a Bečky za téměř sedmdesát let spřátelili. Charlie zaujal ten večer místo v čele čestného stolu a velký sál zaplnilo tisíc sedm set sedmdesát lidí.
S velkolepou večeří o pěti chodech měl problémy i Percy. Když Charlie dostal sklenku brandy a velký doutník, naklonil se k Bečky a zašeptal: „Přál bych si, aby se toho dožil tvůj táta." Vzápětí dodal: „Je mi ale jasné, že by nepřišel.. .jedině snad v případě, že by to tu zásoboval veškerým pečivem.."
„Já bych si přála, aby tu s námi mohl být Daniel," odpověděla jsem tiše. Za několik okamžiků vstala Cathy a pronesla řeč, která nikoho nenechala na pochybách, že Charlieho nástupce zvolili dobře. Skončila přípitkem na zdraví zakladatele společnosti a jejího prezidenta. Sotva potlesk utichl, sklonila se a sáhla pro něco pod židli. „Charlie," začala, „tohle je jen malý pokus, jak dát najevo naše díky za to, že jsi udržel naši flotilu nad vodou." Otočila se a podala mu obraz. Charlie, vzrušený očekáváním, otevřel při pohledu na něj ústa a doutník mu upadl na stůl. Nemohl tomu uvěřit. Nějakou dobu trvalo, než dokázal Jedlíky brambor odložit a odpovědět na volání: „Proslov! Proslov!"
Připomněl všem přítomným, jak začínal ve Whitechapelu s dědečkovou károu, s tou, která stojí v prodejně potravin. Ocenil plukovníka, který byl tou dobou už dlouho po smrti, první spolupracovníky společnosti pány Crowthera a Hadlowa, stejně jako dva z prvních zaměstnanců, Boba Makinse a Nedá Den-ninga, kteří odešli na odpočinek několik týdnů před ním. Skon-
498
čil vyzdvižením zásluh Daphne, markýzy z Wiltshiru, která jim všechno umožnila půjčkou šedesáti liber.
„Kdyby mi tak mohlo být znovu čtrnáct," řekl zamyšleně. „Já, moje kára a moji zákazníci na Whitechapel Road. Byla to nejšťastnější léta mého života, víte, jsem prostě zelinář." Všichni se smáli, jen Bečky si při pohledu na svého manžela vzpomněla na osmiletého kluka v krátkých kalhotách a s čepicí v ruce, jak stojí před obchodem jejího otce a doufá, že dostane koláč.
„Jsem hrdý na to, že se mi podařilo vybudovat největší káru na světě a že dnes večer mohu být mezi těmi, kteří mi ji pomáhali tlačit celou cestu z East Endu na Chelsea Terrace. Budete mi všichni chybět...mohu jen doufat, že mě mezi sebe občas
pozvete."
Když se posadil, všichni vstali, aby mu připili. Naklonil se k Bečky, vzal ji za ruku a řekl: „Promiň, zapomněl jsem jim říct, že je to všechno hlavně tvoje zásluha."
Bečky, která nikdy v životě nebyla na fotbale, musela teď celé hodiny poslouchat úvahy svého muže o fotbalovém mistrovství světa. Tři z hráčů West Hamu byli vybráni do národního mužstva.
První čtyři týdny po odchodu z představenstva ho Stan vozil z Sheffieldu do Manchesteru a z Liverpoolu do Leedsu, kde společně sledovali úvodní zápasy.
Anglie se dostala do semifinále a Charlie využil všech svých styků, aby se mu podařilo zajistit dva lístky alespoň k stání. Jeho radost byla nezměrná, když domácí mužstvo postoupilo do
finále.
Ale přes veškeré styky, ochotu zaplatit cokoli a osobní dopis managerovi anglického týmu Alfu Ramsayovi se mu nepodařilo na finálový zápas získat ani lístky k stání. Řekl Bečky, že to vzdává a budou se Stanem sledovat zápas v televizi.
Ráno v den konání finále sešel Charlie k snídani a ve stojánku na topinky našel dvě vstupenky. Vzrušením nedokázal sníst svá vajíčka se slaninou. „Jste skvělá, paní Trumperová," opakoval několikrát., Jak se ti to povedlo?"
„Styky," poznamenala. Nerozváděla dál, že pomocí nového počítače zjistili, že paní Ramsayová má u jejich banky účet a Cathy jí navrhla, že by mohla patřit k vybrané skupině zákazníků, kteří dostanou desetiprocentní slevu.
Vítězství čtyři dva nad Německem, kdy autorem tří gólů byl Geoff Hurst z West Hamu, dostalo Charlieho na pokraj extáze.
499
Bečky uvažovala, jestli i teď dokáže hodit společnost za hlavu a nechá Cathy volnou ruku.
Týden po návratu ze stadionu ve Wembley se Charlie jen potloukal po domě, ale během dalšího týdne si Bečky uvědomila, že pokud něco nepodnikne, dožene ji ten chlap k šílenství. Zároveň tou dobou přišla o většinu služebnictva v domě. Hned v pondělí zašla do cestovní kanceláře a během měsíce jí byly doručeny dva lístky na cestu do New Yorku lodí Queen Mary a na cestu po Spojených Státech.
„Doufám, že se beze mě Cathy obejde," uvažoval cestou do Southamptonu.
„Myslím, že to nějak zvládne," poznamenala Bečky. Naplánovala cestu na tři měsíce, aby měla Cathy dost času i na renovaci a opravy, které by Charlie jistě ze všech sil zdržoval.
Ještě důrazněji si to uvědomila, když Charlie vešel do obchodního domu Bloomingdale's a začal hudrat, že tu nemají dost místa, aby si zákazník mohl zboží prohlédnout. Odvedla ho do Macy's, ale tam si stěžoval, že neposkytují některé základní služby, a když přijeli do Chicaga, sdělil Josephu Fieldo-vi, že výlohy, které bývaly kdysi pro jeho obchod charakteristické, ztratily úroveň. „Jsou moc přeplácané, i na Ameriku," ujistil majitele. Joseph Field vyjádřil v některých bodech taktně se svým starým přítelem nesouhlas, ale přiznal, že ani jemu se metody nového vedení nelíbí. Nový ředitel věří prý v sílu květin, ať už je to cokoli.
V Dallasu, San Francisku ani Los Angeles to nebylo o nic lepší, a když o tři měsíce později nastupovali v New Yorku na zaoceánský parník, nemluvil o ničem jiném, než o obchodním domě Trumpeťs. Začala mít obavy z toho, co se začne dít, až vstoupí na anglickou půdu.
Doufala, že pět dnů klidné plavby a příjemný větřík mu pomohou uvolnit se a na chvíli na společnost zapomenout. Ale většinu plavby jí vysvětloval své nové nápady na zmodernizování obchodního domu, o kterých si myslel, že se musí uskutečnit okamžitě po návratu do Londýna. V tu chvíli se rozhodla zasáhnout.
,A!e nejsi už ani členem představenstva," připomněla mu, když ležela na palubě a opalovala se.
„Jsem prezidentem," namítl a dokončil výklad o značení oděvů dotekovými kolíky proti krádežím.
, Ale to je jen čestná funkce."
„Nesmysl, budu svý názory prosazovat vždycky, když..."
500
„Charlie, to by nebylo fér vůči Cathy. Už není tvou zástupkyní, je předsedkyní správní rady mocné společnosti. Je na čase, abys dal od společnosti ruce pryč a dovolil Cathy tlačit káru vlastními silami."
,A co budu dělat já?"
„Nevím, Charlie, a je mi to jedno. Ale ať se pustíš do čehokoli, mělo by to být v dostatečné vzdálenosti od Chelsea Terrace.
Mluvím jasně?"
Charlie se chystal odpovědět, ale přiběhl k nim jeden z důstojníků.
„Promiňte, že vás ruším, sire."
„Nerušíte," odsekl Charlie. „Tak o co jde? Mám zorganizovat vzpouru nebo tenisový turnaj?"
„To nepatří do mé kompetence, sire Charlesi. Kapitán vás Žádá, abyste za ním zašel na můstek. Dostal telegram z Londýna a myslí, že byste se měl s jeho obsahem okamžitě seznámit."
„Doufám, že to nejsou žádné špatné zprávy," vyhrkla Bečky, posadila se a knihu, kterou se snažila cist, položila na zem. „Říkala jsem jim, že nás mají volat jen v naléhavém případě."
„Nesmysl," zamručel Charlie. „Ty jsi hrozná pesimistka. Podle tebe není láhev nikdy zpoloviny plná, ale napůl prázdná." Vstal, protáhl se a vydal se s mladíkem po palubě k můstku. Cestou mu vysvětloval, jak zorganizovat vzpouru. Bečky šla mlčky krok za nimi.
Na můstku je přivítal kapitán.
„Právě přišel telegram z Londýna, sire Charlesi. Měl jsem pocit, že byste ho měl okamžitě vidět," vysvětlil a podal mu list
papíru.
.Zatraceně, zapomněl jsem si vzít brýle," vztekal se. „Bečky, budeš mi to muset přečíst." Předal papír manželce.
Bečky třesoucími se prsty rozložila papír a nejdřív si vzkaz přečetla pro sebe. Charlie sejí snažil vyčíst z tváře, co se děje.
„No tak, o co jde. Zpoloviny plná nebo napůl prázdná?"
„Je to požadavek z Buckinghamského paláce," odpověděla.
„Co jsem říkal," triumfoval Charlie. „Člověk je nemůže nechat chvíli samotné. Prvního v měsíci, mýdlo má ráda levandu-lové, zubní pastu Colgate a toaletní papír...já Cathy nevaro-
val..."
„Ne, nemyslím, že by si Její Veličenstvo stěžovalo na toaletní
papír," odvětila.
„Tak v čem je problém ?"
„Chtějí vědět, jaký titul by ti vyhovoval."
501
„Titul?" podivil se.
„Ano," otočila se Bečky k manželovi. „Lord Trumper odkud?"
Bečky překvapilo, jak rychle se lord Trumper z Whitechapelu zapojil do každodenní práce horní sněmovny a Cathy se ulevilo. S převzetím titulu se přestal do každodenních záležitostí společnosti plést. Charlieho pracovní vytížení ji vrátilo ve vzpomínkách do druhé světové války, kdy pracoval pod lordem Wo-oltonem a ona nikdy nevěděla, kdy se objeví doma.
Šest měsíců poté, co mu zakázala přibližovat se k Chelsea Terrace, oznámil, že byl přizván do výboru pro zemědělství, kde by mohl své rozsáhlé zkušenosti využít. Dokonce se vrátil k letitému zvyku: vstávat v půl páté a pročítal podklady na jednání parlamentu.
Kdykoli se vrátil domů na večeři, překypoval novinkami o tom, co ten den ve výboru navrhl nebo jak nějaký starý hlupák zdržoval celou sněmovnu nekonečnými poznámkami o stavu zajíců.
Když v roce 1970 požádala Británie o připojení ke společnému trhu, Charlie byl předsedou klubu navržen na předsedu subkomise pro distribuci potravin v Evropě. Kdykoli šla Bečky od toho dne dolů na snídani, nacházela cestou mezi Charlieho pracovnou a kuchyní spoustu papírů, zápisů a návrhů a na stole ležel vzkaz, že musel jít na schůzi výboru nebo na schůzku s nějakým důležitým dodavatelem, který je zrovna náhodou v Londýně. Bečky do té doby netušila, jak tvrdě členové horní sněmovny pracují.
Sama udržovala kontakt se společností pravidelnými návštěvami v pondělí dopoledne. Do obchodního domu přicházela v době, kdy tam nebylo příliš rušno, a ke svému překvapení se stávala pro Charlieho hlavním zdrojem informací.
Strávila několik hodin prohlídkou různých oddělení, všímala si,-jak se mění móda a jak se Cathy daří držet se stále o krok před konkurencí, ačkoli stálé zákazníky neodrazovala žádnými převratnými změnami.
Nakonec navštívila aukční síň a prohlédla si obrazy, které mají jít do dražby. Už před několika lety předala své místo Richardu Cartwrightovi, bývalému hlavnímu licitátorovi, ale mladý muž si vždycky našel čas, aby ji provedl galerií a ukázal nové přírůstky. „Tentokrát to budou drobná díla impressionistů," informoval ji.
502
„Ale za značné sumy," podotkla Bečky a prohlížela si malby Pissarra, Bonnarda a Vuillarda. „Na tohle nesmí Charlie přijít."
„Už se stalo," upozornil ji Richard. „Stavil se tu minulý čtvrtek cestou do sněmovny, rezervoval si tři obrazy a dokonce si stěžoval na naše ceny. Tvrdil, Že tu před několika lety koupil velké Renoirovo plátno L'homme á la péche za cenu, kterou teď požadujeme za drobný Pissarrův pastel, který není ničím jiným, než studií pro velké plátno."
„Obávám se, že má pravdu," poznamenala, když si listovala katalogem a kontrolovala ceny. „A Bůh vás chraň, kdyby zjistil, že jste u obrazů, které ho zajímají, nedosáhli předpokládané ceny. Když jsem to tady vedla já, byl vždycky hlavním strůjcem
našich ztrát."
Připojila se k nim jedna z asistentek, kývnutím pozdravila Bečky a podala Richardovi papír se vzkazem. Přečetl si ho a otočil se k Bečky: „Paní předsedkyně vás prosí, abyste se u ní stavila. Potřebuje něco důležitého projednat."
Richard ji doprovodil k výtahu, kde mu ještě jednou poděkovala, Že se s ní zdržoval.
Cestou nahoru skřípajícím výtahem - další z věcí, které měla Cathy v úmyslu renovovat - uvažovala, co po ní může Cathy chtít. Doufala jen, zejí nechce sdělit, že s nimi dnes večer nemá čas povečeřet, protože měli přijít Joseph a Barbara Fieldovi.
Ačkoli se Cathy přestěhovala před rokem a půl z domu na Eaton Square do rozlehlého bytu na Chelsea Cloisters, minimálně jednou měsíčně se scházeli na společnou večeři a když se v Londýně objevili Fieldsovi nebo Bloomingdaleovi, Cathy přicházela na večeři také. Bečky věděla, že Joseph Field, který stále ještě vedl známý obchodní dům v Chicagu, by byl moc zklamaný, kdyby Cathy nemohla, protože hned následující den se vrací s manželkou do Ameriky.
Jessica uvedla Bečky přímo do kanceláře předsedkyně. Cathy zrovna telefonovala a jako obvykle se při tom mračila. Bečky se zatím zahleděla z okna na prázdnou lavičku na opačné straně ulice a vzpomněla si na Charlieho, který by ji určitě s chutí vyměnil za červené lavice ve sněmovně lordů. Cathy zavěsila a zeptala se:, Jak se má Charlie?" „Nevím," odpověděla. „Vídám ho občas při večeři a tento týden se mi ho podařilo zastihnout v neděli při snídani. Nebyl někdy v poslední době tady?"
„Moc Často se tu nestaví. Mám-li být upřímná, pořád mám
pocit viny, že jsem ho vyhnala."
503

„To vůbec není nutné," namítla Bečky. „Nikdy jsem ho neviděla spokojenějšího."
„To ráda slyším. Ale právě teď bych od něho nutně potřebovala poradit."
„O co jde?"
„O doutníky," odpověděla Cathy. „Právě jsem mluvila s Davidem Fieldem. Říkal, že jeho otec by rád dvanáct krabic svých oblíbených doutníků a že je nemusíme posílat, protože si je vyzvedne dnes při večeři."
„A v čem je problém?"
„Ani David Field ani naše oddělení kuřáckých potřeb netuší, o jakou značku se jedná. Zdá se, že to vždycky vyřizoval Charlie osobně."
„Mohla by ses podívat do starých záznamů."
„To jsem udělala, ale o doutnících tam nic není. To mě překvapilo, protože si dobře vzpomínám, že jsme mu pravidelně posílali tucet krabic do hotelu, kdykoli přijel do Londýna." Cathy se znovu zamračila. „Vždycky mi to připadalo divné. Když o tom tak uvažuju, musí mít ve svém obchodním domě velké oddělení kuřáckých potřeb."
„To jistě," souhlasila Bečky. „Ale nemá tam žádné doutníky z Havany."
„Z Havany? Nerozumím."
„V padesátých letech vešel v platnost zákaz dovozu kubánských doutníků do Ameriky a Davidův otec, který havana kouřil už dávno předtím, než svět zaslechl něco o Fidelu Castrovi, neviděl důvod odpírat si něco, co považoval za své nezadatelné právo."
„Jak ten zákaz Charlie obešel?"
„Sešel dolů do kuřáckých potřeb, vzal tucet krabic kubánských doutníků, vrátil se do své kanceláře, odlepil etikety a nahradil je nevinnými holandskými nálepkami. Upravené doutníky naskládal zpátky do krabice a odeslal. Staral se, aby pan Field dostal novou zásilku dřív, než mu stará došla. Měl pocit, že je to to nejmenší, jak se odvděčit za pohostinnost, kterou nám Fieldovi před léty prokázali."
Cathy přikývla. „No jo, ale stejně potřebuju vědět, který druh kubánských doutníků patří k nezadatelným právům pana Fielda."
„To nevím, Charlie se o to staral vždycky osobně."
„V tom případě za ním musím někoho poslat, aby to buď zařídil sám nebo nám sdělil, o jakou značku se jedná. Kde bych mohla našeho prezidenta v pondělí v půl dvanácté sehnat?"
504
„Řekla bych, že se bude ukrývat v některé zasedací síni horní
sněmovny."
„Tam není," namítla Cathy. „Tam už jsem volala a ujistili mě, Že dnes ráno ho nikdo neviděl...ba co víc, tento týden ho vůbec
nečekají."
„Ale to není možné," namítla Bečky. „Vždyť tam je neustále."
„To jsem si myslela také. Proto jsem tě požádala, aby ses tu
stavila."
„Hned to zjistím. Pokud mě Jessica spojí se sněmovnou lordů, vím o člověku, který o něm bude vědět."
Jessica se vrátila do své kanceláře, vytočila číslo a jakmile dostala spojení, přepnula je do vedlejší kanceláře, kde Bečky
zvedla sluchátko.
„Sněmovna lordů?" ujistila se. „Mohu prosím mluvit s panem Ansonem? Dobře, ale no přesto bych ráda nechala naléhavý vzkaz lordu Trumperovi...z Whitechapelu...Ano, myslím, že je na zasedání výboru pro zemědělství...Určitě? To není možné...Opravdu?...To je zajímavé...Ne, děkuji...Ne, nebudu nechávat vzkaz a pana Ansona neobtěžujte. Děkuji vám."
Bečky zavěsila a když vzhlédla, zjistila, že Cathy i Jessica jí
visí na rtech.
„Charlie dnes dopoledne ve sněmovně nebyl a zemědělský výbor nezasedá. Není členem výboru, ale jen nějaké komise a ve sněmovně už ho tři měsíce nikdo neviděl."
„Ale já to nechápu," namítla Cathy. „Jak jsi ho sháněla, když bylo něco potřeba?"
„Charlie mi dal číslo, které mám na stolku doma na Eaton Square. Vždycky se tam ozve pan Anson a přesně ví, kde Char-lieho zastihnout."
„Existuje ten člověk vůbec?" zeptala se Cathy. „Ano," ujistila ji Bečky. ,Ale zdá se, že pracuje v jiném patře a tentokrát mě přepojili jen na informace." „A co se stane, když tomu Ansonovi zavoláš?" „Charlie se obvykle během hodiny ozve sám." „Takže mu můžeš zavolat i teď."
„Raději ne," namítla Bečky. „Raději bych zjistila, co můj manžel poslední dva roky podniká. Jedno je totiž jisté, pan Anson mi to neřekne."
,Ale je to zřejmě jediný člověk, který to ví," poznamenala Cathy. „Nakonec, Charlie přece nežije ve vzduchoprázdnu." Obě se otočily na Jessicu.
505
.1

^^^B        ¦¦¦¦
„Na mě se nedívejte, s touto kanceláří neudržuje od chvíle, kdy jste ho z Chelsea Terrace vyhnaly, žádné styky. Kdyby Stan nezašel občas do jídelny na oběd, nevěděla bych ani, jestli Charlie ještě žije."
„Samozřejmě, Stan přece musí vědět, co se děje. Ráno Char-lieho vyzvedne,a večer ho přiveze. Charlie by nemohl nic podnikat bez důvěryhodného řidiče."
„Jessico," oznámila Cathy s pohledem upřeným do diáře. „Zrušte můj dnešní oběd s ředitelem Moss Bros.a řekněte sekretářce, aby mi nepřepojovala žádné hovory a nerušila nás, dokud nezjistíme, co náš doživotní prezident podniká. Potom se zajděte podívat do jídelny, jestli je tam Stan. Pokud ho tam zastihnete, okamžitě mi zavolejte!"
Jessica vyběhla z místnosti a Cathy se podívala na Bečky.
„Myslíš, že by mohl mít milenku?" zeptala se Bečky tiše.
„Celé dny a noci ve dvaasedmdesáti letech? Kdyby tomu tak bylo, zasloužil by si cenu býka roku na královské zemědělské výstavě."
„Tak co může celé dny dělat?"
„Vsadila bych se, že se chystá na doktorát na univerzitě," navrhla Cathy. „Vždycky ho štve, když mu připomeneš jeho nedokončené vzdělání."
„Ale to bych v domě musela najít nějaké knihy nebo poznámky."
„Viděla jsi jen ty, které ti sám předložil. Nezapomínej, jak je prohnaný. Když studoval kdysi, vodil tě za nos celých osm let."
„Možná se nechá] zaměstnat u konkurence."
„To není jeho styl," namítla Cathy. „Na to je příliš loajální. V každém případě, kdyby k něčemu takovému došlo, jistě bychom to už dávno věděli. Ne, půjde o něco jiného." Zazvonil Cathyin soukromý telefon. Zvedla sluchátko a napjatě poslouchala. „Díky, Jessico, jdeme tam."
„Jdeme," oznámila, když zavěsila. „Stan právě dojídá oběd," informovala ji a vyrazila ke dveřím. Bečky ji následovala a mlčky se vydaly výtahem do přízemí, kde jeden z vrátných zděšeně sledoval, jak lady Trumperová a předsedkyně správní rady nastupují do taxíku, ačkoli oba řidiči jsou připraveni.
O několik minut později vyšel ze stejných dveří Stan, nasedl do Charlieho Rollsu a zvolna se rozjel směrem k Hyde Parku. Taxíku za sebou si nevšiml. Pokračoval přes Picadilly a Trafal-gar Square, kde zabočil doleva směrem na Strand.
506
„Jede na King's College," vyhrkla Cathy, „ mčla jsem pravdu, chystá se na doktorát."
„Ale on nezastavuje," namítla Bečky, když Rolls minul vjezd univerzity a pokračoval na Fleet Street.
,.Nechce se mi věřit, že by koupil noviny," vydechla Cathy.
„Nebo si našel místo v City," dodala Bečky, když auto mířilo k Mansion House.
„Mám to," pronesla Bečky vítězoslavně, jen co řidič odbočil z City a rozjel se směrem k East Endu. „Pracuje na něčem ve svém chlapeckém klubu ve Whitechapelu."
Stan pokračoval na východ, až zastavil před Centrem Dana
Salmona.
„Ale to nedává smysl," namítla Cathy. „Když jde jen o to, proč ti o tom nic neřekl? Proč s tím dělá takové tajnosti?" „To nevím," připustila Bečky. „Tak půjdeme dovnitř a zjistíme, o co jde." „Ne," odmítla Bečky a zadržela Cathy rukou. „Potřebuju si nejdřív v klidu rozmyslet, co udělat. Jestli má Charlie v plánu něco, o čem nemáme vědět, nemůžeme ho připravit o zábavu, zvlášť ne já, která jsem mu zakázala přístup na Chelsea Terrace." „Dobře," souhlasila Cathy. „Vrátíme se tedy do mé kanceláře a nikomu o našem objevu století neřekneme. Nakonec, můžeš vždycky zavolat panu Ansonovi a Charlie se za hodinu ozve sám. Zbyde mi ještě dost Času vyřešit problém s doutníky."
Bečky přikývla a požádala zmateného taxikáře, aby je odvezl zpátky na Chelsea Terrace. Bečky vyhlédla z okénka na středisko pojmenované po jejím otci. „Zastavte," vyhrkla nečekaně. Taxikář šlápl na brzdy a auto na místě stálo. „Co se děje?" zeptala se Cathy.
Bečky ukázala zadním oknem na postavu v obnošeném obleku a kšiltovce, která právě scházela ze schodů. „To snad není možné," poznamenala Cathy. Bečky rychle zaplatila za taxík, zatímco Cathy vyskočila a rázovala za Stanem, který právě zahýbal na Whitechapel Road.
„Kam může jít?" zeptala se Cathy. Stále měly Stana v dohledu. Ošuntěle oblečený řidič pokračoval po chodníku tempem, které by žádného bývalého vojáka nenechalo na pochybách, co je jeho původní profese. Dvě dámy, které ho sledovaly, musely občas dokonce popoběhnout.
„Asi jde do Cohenovy krejčovské dílny," uvažovala Bečky. „Ten člověk skutečně vypadá, že by se mu nový oblek hodil."
507
Stan se ale několik metrů od krejčovství zastavil. V tu chvíli zahlédli dalšího muže ve starém obleku a kšiltovce, stojícího za novou károu s nápisem Charlie Salmon, poctivý obchodník, založeno roku 1969.
„Dámy, nenabízím vám je za dvě libry," ozýval se hlas stejně zvučně, jako řada mladíků kolem, „nenabízím je za jednu libru, dokonce ani za padesát pencí ne. Ne, dám vám je za dvacet pencí!"
Cathy a Bečky překvapeně zíraly, zatímco Stan Russel pozdravil Charlieho a začal ukládat zboží dámě do košíku, aby se jeho pán mohl věnovat dalším zákazníkům.
„Tak copak to bude dneska, paní Batesová? Mám tu nádherný banány, právě připluly z ostrovů. Měl bych je prodávat po devadesáti pencích za trs, ale pro vás, paninko, to bude za padesát. Nesmíte to ale nikde říkat."
, A co ty vodnice, Charlie?" vyptávala se silně nalíčená čtyřicátnice a podezíravě nahlížela do bedničky před dvoukolákem.
„Ať se propadnu, paní Batesová, jestli je dneska nedovezli z Jersey. A víte co já udělám, prodám vám je za stejnou cenu, za jakou konkurence prodává starý. No řekněte, můžu bejt poctivější?'
„Vezmu si dvě kila, pane Salmone."
„Díky, paní Batesová. Posluž dámě, Stane, já se zatím budu věnovat dalšímu zákazníkovi." Charlie se postavil na druhou stranu dvoukoláku.
„Moc rád vás vidím, paní Singhová. Kilo fíků, oříšků a rozinek, pokud mi paměť dobře slouží. Jak se vede doktoru Singhovi?"
„Má hodně práce, pane Salmone."
„Tak to musíme dohlídnout, aby se pořádně najedl," prohodil Charlie. .Jestli se zhorší počasí, budu ho možná potřebovat. A co malá Suzika?"
„Ta právě odmaturovala, pane Salmone. V září nastoupí na univerzitu, bude studovat techniku."
„Já na tom nic dobrýho nevidím," hlaholil Charlie a vybíral fíky. „Techniku, říkáte? A do čeho se pustěj příště? Kdysi jsem tu znal jedno děvče, to taky vystudovalo a pak se celej život staralo vo manžela. Můj starej děda dycky říkal..."
Bccky se rozesmála. „Tak co podnikneme teď?"
„Vrátíme se na Eaton Square, najdeš číslo na pana Ansona do sněmovny a zavoláš mu. Budeme mít jistotu, že se nám Charlie do hodiny ozve."
508
Bečky přikývla, ale obě dál fascinovaně zíraly na nejstaršího prodavače na tržišti při práci.
„Nenabízím vám je za dvě libry," hlásal a v každé ruce držel hlávku zelí. „Nenabízím je za libru, ani za padesát pencí."
„Ne, dám vám je za dvacet pencí," zašeptala Bečky tiše.
„Ne, dám vám je za dvacet pencí," křičel Charlie ze všech sil.
„Představ si," ozvala se Bečky, když opustily tržiště, „že Charlieho dědeček prodával do svých třiaosmdesáti let a zemřel jen několik metrů od místa, kde stojí Jeho lordstvo teď."
„Ušel od té doby dlouhou cestu," poznamenala Cathy a mávla na taxi.                                                                           (i
„Ani ne," namítla Bečky, „vzdušnou čarou je to jen pár mil.