PAUL ADAIR: Hitlerova největší porážka zkáza skupiny armád střed červen 1944 vydal deus Praha 2000 DEDIKACE Materiály obsažené v této knize byly shro- mažáovány jako podklady při tvorbě scénáře instruktážního filmu společnosti Services Sound and Vision Corporation a pro použití na Art and War Symposiu, uspořádaném v roce 1985 v Army War College v USA. Společnosti Services Sound and Vision Corporation jsem velmi vděčen za její laskavé dovolení využívat její přepisy interview stejně jako další archivní materiály. Můj zvláštní dík přitom směřuje do produkčního úseku, jehož pracovníci mi s prací na této knize po léta pomáhali, povzbuzovali mě a dodávali mi odvahu ve chvílích, kdy jsem při zpracovávání stohů listin ztrácel důvěru jak ve svou způso- bilost a schopnost úspěšně se s prací vyrovnat, tak důvěru v sebe sama vůbec. Nemohu na tomto místě nezmínit pány Davida Goldsmitha, Barry Wardena a Johna Fannera a - zejména- paní Ann Carollové Byl to major Bobby Shafto, kdo - ač sám voják - dokázal do všeho, co neslo patinu vojenství, armády a drilu, vnést prvek klidu, dobré nálady a pohody. Neoby- čejně si vážím i podpory, které se mi dostalo od střídajících se náčelníků odboru Army Training, především pak generála Sira Michaela Gowa, GCB, muže, jenž filmovou sérii Campaign Series uvedl v život. Polní maršál Sir Nigel Bagnall, GCB, CVO, MC,= několik symposii navštívil a pokaždé byl připraven a ochoten při zpraco- vávání materiálů týkajících se událostí na východní frontě za druhé světové války napo- moci radou nebo povzbuzením. Zato mu patří můj velký dík. SSVC zvolilo za základní zdroj překlad knihy generála Niepolda, nesoucí název Mittlere Ostfront Juni 44, respektive jeho anglickou verzi Battle for White Russia the Destruction of Army Group Centre, June 1944 ("Boj o Bílou Rus zkáza skupiny armád Střed, červen 1944"), již vydalo nakladatelství Brassey. Svůj vděk vyjadřuji paní Simkinové, která mi dovolila pracovat s překladem jejího zemřelého manžela, brigádního generála Richarda Simkina. Generálporučík Gerd Niepold, někdejší důstojník štábu 1. tankové divize, která byla roce 1944 zasazena na východní frontě, mne na fascinující události, k nimž před více než padesáti lety v Bílé Rusi došlo, upozornil jako první. Jeho praktická pomoc i povzbuzování pro mne mnoho znamenaly. Vděčnost, již pociťuji, však musím vyjádřit i dalším třem německým velícím důstojníkům, kteří se zúčastnili Art of War Symposia v Carlisle v Pensylvánii. Jedná se o generála hraběte von Kielmansegga a generálporučíky Lemma a von Platto. Za dobu delší patnácti let, které jsem studiu válečných událostí na východní frontě věnoval, jsem měl takové štěstí, že se mi podařilo spřátelit s mnoha německými občany, mezi nimiž se nacházela i řada bývalých dů- stojníků Hitlerova Wehrmachtu. Všechny tyto muže bez jediné výjimky jsem postupně, v průběhu let, podroboval dlouhým výsle- chům, při nichž - rovněž bez jediné výjimky- jeden jako druhý projevovali vysokou ochotu vypovídat. Zvláštní mé díky v této souvislosti zcela oprávněně náležejí třem osobám: bývalým plukovníkům Helmutu Ritgenovi a Hermannovi Rothemu a podplukovníkovi Rolfu Stovesovi. Tím v žádné případě nemíním odsunout do pozadí jiné své přátele, jejichž jména zde neuvádím a kteří mi pomáhali vyrovnat se s dalšími jednotlivostmi a zejména s problémy, jež se za nimi skrývaly. Z vojáků v činné službě je nemožné se nezmínit o brigádním generálovi Heraldu van Nesovi, muži, který pro mne představoval oporu ve věcech, jež se týkají zpravodajských otázek, a stejně tak nemohu neuvést jméno člověka, který úsilím, jež vyvinul, zabezpečil zdárný průběh carlisleského symposia, muže zároveň natolik laskavého, že mne provázel všemi spletitostmi, jimiž se německá armáda, angažovaná na východní frontě jako celek, vy- značovala. Pro Dr. Dietera Ose nikdy nebylo zatěžko přispěchat mi na pomoc, což kromě přátelské ochoty pomoci mi vyplývalo z toho, že pro tohoto člověka snad neexistuje problém či potíž, s nimiž by se nedokázal zcela spolehlivě a rychle vypořádat. Nesmírně mne mrzí, že se generál Didi von Senger Eterlin nedožil této doby a nebylo mu tak dopřáno dočkat se zrodu knihy, již čtenář drží v ruce. Dr. Rolf Hinze se účastnil kampaně v Rusku v roce 1944. Bitvu v Rusku nakonec přežil, když se mu po dramatické, možno říci epické anabázi podařilo uniknout zpátky do německých linii. Dr. Hinze toho mnoho o východní frontě napsal a ještě před nedávnem v psaní pokračoval. Jeho práce nejen vykreslu- jí sled událostí na východní frontě v létě 1944, ale zároveň skýtají i syrový obrázek drsného prostředí a krutých, nelítostných podmínek, za nichž ústupové boje v Bílé Rusi a na západní Ukrajině probíhaly. Můj dík Dr. Hinzemu patří za jeho svolení, abych citoval z jeho díla i za ilustrace, jež mi věnoval. Vyjádření největšího vděku jsem ponechal téměř na samý konec. Plukovník armády Spojených států David Glanz, nyní ve výsluž- bě, nesobecky, aniž ode mne vyžadoval nebo očekával sebemenší protislužbu nebo satisfak- ci, mi systematicky předával své unikátní, naprosto bezkonkurenční znalosti a vědomosti o sovětské armádě. Jeho vědomosti, ale i prak- tická pomoc - pročítal koncepty, obtahy j re- dakční korektury a odpověděl na tisíce otázek a dotazů, jimiž jsem ho zasypával - pro mne krom permanentní vzpruhy znamenaly více, než je možné vyjádřit výrazem mnoho. Se svou obvyklou velkorysostí, vlastností, jež je nedílnou součástí jeho charakteru, svolil, abych uváděl citáty z kterékoliv jeho publikace. Výčet prací, u nichž jsem toto dovolení využil, může čtenář vyhledat v bibliografii, zařazené na konec této knihy. Dlužno poznamenat, že tato kniha by nespatřila světlo světa, nebýt laskavé pomoci a přispění právě plukovníka Davida Glanze. Můj dík dále patří nakladatelství Sidgwick & Jackson za povolení citovat z knihy Hiler š War Directives ("Hitlerovy válečné směrnice") fiihrerův rozkaz, koncipující a uvádějící v plat- nost terminus technicus Feste Platze ("Opevněné oblasti"). Jeho plné znění je uve- deno v Dodatku 7. Richard Hanson z firmy Bushwood pak pro mne obstaral povolení uvádět citáty z knihy Ostfront ("Východní fronta") Alexe Buchnera, vydané nakladatel- stvím Schiffer Military History. Dr. Rolf Hinze a Tony Payne za SSVC stej- ně jako Chris Marschal ze Splash mi byli neobyčejně nápomocni v přípravě mapové části díla. Velmi mi pomohli i Rod Daymott z Arms & Armour a David Gibbons z DAG Publi- cations, kteří odstranili několik překážek, jež stály v cestě vydání této knihy. Totéž mohu s klidným svědomím prohlásit o Cille Euri- chové, která - bez ohledu na neustálé revize- trpělivě znovu a znovu překreslovala mapky. Velmi vděčen jsem i svému zmocněnci, Sheile Watsonové, jež mým jménem a v zájmu mém i v zájmu mé práce mnohé vykonala, ačji to nejednou stálo nemálo úsilí. Jako klient jsem v žádném případě nenáležel k těm bezproblé- movým. Svůj nemalý podíl na zdárném dokončení knihy má i moje žena, která mi dokázala vytvořit pro práci podmínky. Paul Adair, duben 1994 Vysvětlivky GCB - Knight Grand Cross of the Most Honourable Order of the Bath (velkokriž kříž řádu Lázné, nejvyšší stupeň). Heslo řádu "Ich dien" (z něm.: "Sloužím"). O heslo a tři pštrosí péra oloupil po bitvě u Kreščaku (Crecyen-Pothieu v Pikardii v sev. Francii)) padlého českého krále Jana Lucemburského anglický král Edward III a věnoval je svému synovi, tzv Černému princi. Angličtí historici se dlouho snažili znění hesla při-jatelnč překroutit tak, aby ztratilo svůj německý původ, pokoušeli se mu dát jiný smysl, avšak neuspěli. - CVO - Commander Royal Victorian Order (Cross) - kříž Viktoriina řádu 3. tridy MC - Military Cross -vojenský kříž. PREDMLUVA Život na jihu Anglie probíhal v květnu a červnu roku 1944 ve znamení chystané invaze, největší námořní a vzdušné operace tohoto druhu v historii lid-stva. V polních táborech na pobřeží i ve vnitrozemí se shromaždovala vojska, jejichž vojáci se pyšnili příslušností k několika státům. V nebývalém množství se zde hromadila i vojenská technika. Kolony, tvořené nákladními automobily, tanky a dalšími vozidly, projížděly ve dne a především v noci v nekonečných šňůrách městy a vesnicemi anglického venkova, šíňly kolem sebe hukot, rachot a hřmot a budily obyvatele ze spánku. I člověku nezasvěcenému do vojenských tajemství bylo jasné, že k výsadku na evropskou pevninu může dojít každou chvíli. Pozornost vojenských i civilních osob v Británii, Francii, Belgii a Nizo-zemsku byla upřena na vodní předěl, oddělující britské ostrovy od pevniny. Několik desítek kilometrů široký rukávec vodní plochy, jedněmi vlastnicky nazývané English Channel (Anglický kanál) a druhými sveřepě označované jako La Manche, měly v dohledné době brázdit kýly invazních plavidel, bitevními loděmi počínaje a vylodóvacími čluny a stovkami nejrůznějších kocábek konče. Datum vylodění bylo s největším možným utajením stanoveno na 6. čer-ven 1944. Navzdory úzkostlivé pečlivosti, s jakou invazní štáby vypracovávaly plány vylodění a s jakou se snažily neopomenout jediný detail, jenž by se mohl stát zárodkem příští vojenské katastrofy, a přes starostlivost, s jakou se zabývaly kdejakou zdánlivě nepodstatnou eventualitou a okolností, u nichž se pravděpo-dobnost, že nastanou, rovnala pravděpodobnosti, že na Zemi přistanou mimozemštané - navzdory všem kalkulacím, výpočtům a přípravám vyplouvalo invazní lodštvo na moře, aniž by kdokoliv z odpovědných osob mohl s absolut-ní jistotou pronést slova: Ve vyloděni nám nikdo a nic nezabráni. Stopy nejistoty, jež ohledně vyhlídek na úspěšnost v časných ranních ho-dinách nepřívětivého 6. června roku 1944 odstartované operace Overlord v řídícím štábu převládaly, Ize ještě v dnešních dnech vyčíst z memoranda, se-psaného pro případ neúspěchu bezprostředně po vydání rozkazu k zahájení ope-race a opatřeného vlastnoručním podpisem vrchního velitele spojeneckých invazních vojsk generála Eisenhowera. Pocit úlevy, který se dostavil po vyslech-nutí zprávy BBC, jež oznamovala zdar vylodění první útočné vlny, měl své opod-statnění. Německé armády, ač bojovaly na mnoha frontách a byly velmi tísněné materiálovou a početní převahou protivníků, nepřišly o svou houževnatost a nez-tratily ani schopnost strategicky a takticky vyvádět nepřítele z konceptu. PŘEDMI.l!VA Po celé osudové léto roku 1944 byla pozornost západních Spojenců soustředěna na boje, které probíhaly v Normandii. Bitvy v západní Evropě v sobě chovaly příslib, že to budou právě tyto operace, jež za válkou v Evropě učiní tečku. Novináři v té době věnovali východu, a tedy událostem a situaci na ruské frontě, jen nepatrné, v nejlepším případě letmé povšimnutí. Přitom na západních bojištích Spojencům čelilo 59 německých divizí (plných 28 z nich bylo nasazeno v Itálii), zatímco proti Rudé armádě jich stálo celých 169. Němci brali přípravy na odražení invaze na západní pobřeží kontinentu vážně. Opatření, jež v této souvislosti přijali, a kroky, které podnikli, byly tradičně německy důkladné. Aby se vyvarovali simultánním bojům na dvou hlavních frontách - věčné noční můře německých generálních štábů - hodlali v první řadě zabránit spojeneckým výsadkovým silám, aby se na pobřeží vůbec vylodily. Teprve v případě, že by se to nepodařilo, měla být nepřátelská vojska rozbita rozhodujícím úderem na co nejužším pobřežním pásu ještě předtím, než se jim podaří vytvořil rozsáhlejší předmostí. Iniciativa získaná německými armádami měla Hitlerovi poskytnut dostatek času k rychlému přísunu dalších divizí, především tankových. S jejich pomocí měly být boje s předpokládanou spojeneckou převahou rozhodnuty ve prospěch Německa. Pohroma, jež by potkala pokus o vylodění, a šok, který by tato porážka nevyhnutelně vyvolala u západních Spojenců, by vůdci umožnily vrhat na ruskou frontu tolik potřebné síly, zvláště pak tankové divize. Na východě by se tak znovu začala otvírat vrát-ka k novému a tentokrát i definitivnímu rozhodnutí ve prospěch Říše. První a nejhlavnější ofenzívou z celé série útoků, které Stalin hodlal v létě roku 1944 vést, byla ta, jež měla způsobit destrukci německé skupiny armád Mitte (Střed) a ve svých důsledcích vést k osvobození Bílé Rusi a západní Ukrajiny, posledních území, jež se k tomuto datu ještě nacházela v rukou nepřítele. Splnění cílů této operace na jedné bojující straně a naopak porážka na straně druhé a nevyhnutelný následující ústup zbytků Hitlerových vojsk posloužily jako námět a staly se i hlavním a vlastně jediným tématem této knihy. Závěrečné boje na území tehdejšího Sovětského svazu znamenaly pro německé ozbrojené síly katastrofu, překonávající zatím největší porážku, kterou říšská vojska utrpěla před rokem u Stalingradu. Když ničím jiným, tedy už jen tím, že Wehrmacht během této ruské ofenzívy přišel o bezmála 30 akceschopných bojových divizí. Na rozdíl od etapy, jež následovala po zničení Paulusovy 6. armády na Volze v zimě počátkem roku 1943, kdy Říše ještě měla takové re-zervy v lidech i materiálu, že dokázala znovu strhnout iniciativu na svou stranu, byly ztráty utrpěné na ruských bojištích o rok a čtvrt později, umocněné stálým odlivem bojeschopných mužů na západní frontu, nenahraditelné a mohly zname- NA UVOD... CO PŘEDCHÁZELO... Navečer 22. června 1941, v den, kdy Němci v rámci operace Barbarossa překročili hranice svého souseda, Sovětského svazu, a za stálých těžkých bojů postupovali dál do jeho nitra, britský premiér, Winston Churchill, vyjádřil ve vysilači BBC jménem národů Británie slib, že pro boj s nacistickým útočníkem "... would give vhatewer help we can to Russia and the Russian people" (... poskytneme v rámci našich možností Rusku a ruskému národu veškerou pomoc). Stalin však na britský závazek a nabídku pomoci překvapivě nereago-val. Teprve dlouho po válce se měl svět a s ním i Británie dozvědět, že sovětský diktátor po vyslechnutí informace o vpádu Hitlerových vojsk na území SSSR utr-pěl nervový kolaps, z něhož se dlouhé dny pomalu vzpamatovával. Teprve ve své patetické, historické řeči k ruskému národu4 se - "s vyjádřercim vděku" - o nabíd-ce, učiněné Churchillem, zmínil. O pár dní později podepsal ruský diktátor společnou anglo-sovětskou deklaraci, jež načrtla kontury příští vzájemné vojen-ské spolupráce Velké Británie a Sovětského svazu a obsahovala závazek obou smluvních stran, že ani jedna z nich za žádných okolností neuzavře s Německem separátní mír. V deklaraci se však nenacházela jediná zmínka, jež by se týkala příslibu Británie na uskutečnění přímé vojenské intervence. S návrhem na vytvoření fronty proti Hitlerovi na západě (v severní Francii) a na severu (v Arktidě) přišel Stalin poprvé 18. července. Churchill ve své odmítavé odpovědi uvádí, že vzhledem k současným britským zdrojům není možné o provedení něčeho v takovém měřítku uvažovat. Stalin kontroval 13. září, když prohlásil, že "Anglie může bez sebemenšího rizika postrádat 25 až 30 divizí, jež by mohla vylodit v Archangelsku nebo je přes Persii (dnešní Írán) přepravit do jižních oblastí Sovětského svazu, aby zde, na území SSSR, ope-rovaly ruku v ruce se sovětskými jednotkami. Tyto Stalinovy výzvy představují počátek volání po přímé vojenské intervenci ze strany západních Spojenců, po jejich vstupu na půdu evropského kontinentu a zapojení se do pozemních bojů. Západní expediční vojska měla v Evropě poutat významný počet německých divizí, a tak odlehčit zle tísněné Rudé armádě. Byla to právě otázka vzniku druhé fronty, jak se příštímu bojišti v Hitlerově týlu začalo říkat, která měla mezi Stalinem a Churchillem, a později i Rooseveltem, vyvolávat po následující dva roky zlou krev. I když o přímé fyzické intervenci britských vojsk v rusko-německém kon-fliktu nemohla být řeč, nebot Británie napínala veškeré síly, aby v zápase se zdr- NA ÚVOD... CO PŘEDCHÁZELO... cující převahou protivníkovy válečné mašinérie vůbec sama přežila, přesto si Churchill s Rooseveltem dojednali schůzku na srpen 1941 na Novém Foundlandu. Předmětem jejich jednání měly být dodávky vojenského materiálu do Ruska. K tomuto dni je také možné datovat začátek gigantické několikaleté j zásobovací operace, nazvané Lend-Lease,b projektu, jenž hrál přinejmenším v počátečním období války v SSSR ohromnou roli ve vybavení Rudé armády. Nic na tom nemohly změnit ani hlasy sovětských poválečných historiků, snažících se západní pomoc SSSR bagatelizovat. První dodávky vojensky důležitého materiálu směřovaly do Ruska z Británie. Navzdory dosud poměrně nízké kapacitě výrobní základny v zemi, oddělené od evropského kontinentu kanálem La Manche, pluly konvoje lodí, obtížených v SSSR nedostatkovými komoditami, kolem Severního mysu do pří- stavu Murmansk, ležícího na severním pobřeží poloostrova Kola nedaleko průsečíku norsko-švédských hranic. Když Němci útoky na britské lodě zinten- zivnili a konvoje následkem zesílené činnosti jejich ponorek a letadel utrpěly enormní ztráty, muselo být od přepravy Severním ledovým oceánem upuštěno. To již ale velký objem zboží, pocházejícího ze Spojených států, docházel adresá- tovi, tedy bojující Rudé armádě, také dlouhou a nelehkou cestou přes Persii nebo byl vyložen v přístavech na pobřeží Tichého oceánu a do evropského Ruska putoval trasou ještě delší, napříč Sibiří, v nákladních vagónech transsibiřské , magistrály. Postupem času se ukázalo, že právě poslednějmenovaným způsobem přepravy mohl být do Ruska importován větší objem válečného materiálu než oběma ostatními dohromady. V průběhu měsíců, jež zbývaly do napadení USA Japonskem, Stalin, ve snaze zmírnit tlak na svá vojska, stahující se k Moskvě, nepřestával vybízet k vytvoření druhé fronty. Německá armáda, naprosto nedostatečně vystrojená a vybavená pro boj vedený v pódmínkách nesnesitelné zimy, utzpěla v měsících, v nichž byly překročeny rekordy v chladu za posledních sto let, svůj první vážný nezdar. Právě v den, kdy Rudá armáda vyrazila do rozsáhlé protiofenzívy proti I prstenci německých vojsk, která ze tří stran nebezpečně svírala Moskvu, vydával japonský generální štáb poslední rozkazy k napadení amerického Pacifického lorlštva, kotvícího v Pearl Harboru. Hitler, ač nejnovějšími událostmi na frontách v Rusku zaskočený a pře- chodem Wehrmachtu do obrany plně zaměstnán, učinil v projevu solidarity ke svému tichomořskému spojenci, který přednesl o několik dní později, další ze svých osudových kroků a vyhlásil nepřátelství Spojeným státům. Sled událostí navozuje otázku, jak by se asi válka vyvíjela, kdyby USA prohlásily za svého prvořadého nepřítele císařské Japonsko a ne Německo. Došlo by k otevření NA ÚVOD... CO PŘEDCHÁZELO... druhé fronty v Evropě i v tom případě, jestliže by invazní vojska mohly tvořit pouze jednotky Velké Británie a ostatních zemí jejího impéria? Bezprostředně po napadení Pearl Harboru japonskými letadly pojal Chur-chill myšlenku odjet do Spojených států, aby s Rooseveltem projednal a vzájem-ně sladil příští kroky obou zemí. Nezapomněl samozřejmě ani na svého spojence z nouze, Stalina. Do Moskvy odcestoval ministr zahraničních věcí Velké Británie Anthony Eden. Na konferenci ve Washingtonu, nesoucí kódové označení Arcadia, učinili oba státníci velmi závažné rozhodnutí, jež mělo mít rozhodující dopad na celý příští průběh války. Ze států Osy bylo za nejsilnějšího a nejne-bezpečnějšího protivníka označeno Hitlerovo Německo ajako takové mělo být poraženo první. Pokud se týkalo data opětovného vstupu spojeneckých vojsk na evropský kontinent, byl uveden rok 1942, i když Churchill by do protokolu raději nechal zapsat rok následující, tedy 1943, jež považoval pro invazi za daleko rea-lističtější. Dřívější vylodění bylo podle jeho názoru možné jedině v případě, že by v Německu došlo k nějakému vnitřnímu kolapsu. Oba státníci se však shodli na tom, že v měsících těsně následujících po Arcadii je jediným proveditelným způsobem pomoci Rusku strategické bombardování Říše. Nikterak nepřekvapo-valo, že závěry, k nimž Roosevelt a Churchill na washingtonské konferenci dospěli, Stalina ani trochu neuspokojily. Sovětský vůdce vyjádřil vůči rozhod-nutím, která byla na Arcadi přijata, své politování. V průběhu dalších let nelito-val žádného úsilí a nepromarnil jedinou příležitost, aby nedal najevo, co si myslí o svých "spojencích, kteří netečně přihlížejí, zatímco se sovětské armády s Němci bijí". V dubnu příštího roku vyslal Roosevelt svého zvláštního emisara, Harryho Hopkinse, provázeného generálem Marshallem, náčelníkem generálního štábu armády USA, do Londýna, aby tam prověřili a prodiskutovali možnost vytvořit pro případ hrozícího zhroucení Ruska ještě v průběhu roku l 942 alespoň - co do rozsahu - limitovanou druhou frontu na evropském kontinentu. Britští náčelníci štábů poukázali na fakt, že pro účely vylodění by z jejich strany přicházelo v úvahu nasazení pouhých sedmi pěších a dvou obrněných divizí, tedy sil, jež by proti přítomným německým vojskům, o jednotkách eventuálně narychlo stažených z východní fronty raději ani nemluvě, neměly sebemenší šanci před-mostí udržet. Přes veškeré výhrady vznesené z britské strany byl nakonec přijat společný potenciální plán k provedení invazní operace, který dostal kódové označení Sledgehammer (Perlík). K vylodění mělo dojít v případě, že by se pro ně vytvořily vhodné podmínky, nebo jako "nevyhnutelná obět po případné kata-strofické porážce ruských vojsk", kterou bylo podle všech předpokladů možné očekávat každým dnem. NA ÚVOD... CO PŘEDCHÁZELO... Churchill si nikdy ani na okamžik nemyslel, že by Sledgehammer měl sebemenší vyhlídku na úspěch a připravoval plány na podstatně rozsáhlejší vylodění, později nazvané Round up (Razie). V souladu s ním mělo v roce 1943 proti kontinentu zaútočit celkem 48 divizí, tedy síly, o nichž byl britský premiér přesvědčen, že se mu je za dobu delší než jeden rok podaří shromáždit. Své ame-rické spojence však nadále nechával v domnění, že je s realizací plánu Sledgehammer za stanovených podmínek srozuměn. Když sovětský ministr zahraničních věcí Molotov postupně navštívil Londýn a New York a domáhal se informací o datu, kdy bude invaze zahájena, způsobila tato Churchillova licoměrnost mnoho zmatku a nedorozumění. Rozhovory v Londýně se nesly v duchu vzájemného neporozumění a rozladění. Molotov vznesl hned na počátku vůči britskému premiérovi poža-davek na uznání záboru území, k němuž ze strany SSSR došlo v roce 1941. Jednalo se zejména o východní Polsko, státy v Pobaltí a rumunskou Besarábii. Churchill žádost sovětského ministra zahraničních věcí okamžitě zamítl. Molotov, instruovaný Stalinem, jak se v takovém případě zachovat, změnil téma a s veškerým důrazem se začal na ministerském předsedovi domáhat bezodklad-ného vytvoření druhé fronty v rozsahu, jenž by zapříčinil stažení nejméně čtyřiceti divizí Wehrmachtu z východní fronty a narušil tak očekávanou němec-kou letní ofenzívu. Churchill na oplátku vyjmenoval všechny překážky, jež se takovému záměru stavěly do cesty, ale dodal, že se ve štábech uvažuje o vylodění v severnímu Norsku. Operace měla mít dvojí účel - jednak do, věci zaangažovat řadu německých divizí, z nichž některé by musely být staženy právě z ruské fron-ty (respektive by v rámci nepřítelova posilování útočných vojsk na východě nemohly být do SSSR přesunuty), jednak obsadit letiště, z nichž byly napadány konvoje plující do Murmanska. I toto poslání, jež měla výsadková vojska splnit, představovalo významnou pomoc bojující Rudé armádě, nebot mělo pomoci obnovit v plném rozsahu proud dodávek válečného materiálu z USA a Británie do Ruska po nejkratší cestě. Churchillovy plány neudělaly na Molotova sebemenší dojem. Po příjezdu do USA se nepřestával dovolávat mohutné spojenecké ofenzívy v západní Evropě. Roosevelt zpočátku myšlenku na vylodění v témže roce podporoval, štáb armády si však počínal obezřetněji prověřil možnosti amerických a britských ozbrojených sil k provedení operace v rozměrech, jaké měli na mysli Stalin i jeho emisar na západě, Molotov. Vojáci došli k závěnz, že k překonání kanálu La Manche (English Channel) je zapotřebný značný počet vylodovacích plavidel vhodného typu, a to právě takových, kterých je vážný nedostatek. Prohlásili, že bez nich není možné uskutečnit výsadkovou operaci v rozsahu, jenž by zaručo- 15 NA ÚVOD...CO PŘEDCHÁZELO... val předpoklad úspěchu. Prezident Roosevelt ukončil Molotovovovo naléhání neurčitým příslibem, že závazná odpověď na to, zda k anglo-americké ofenzívě dojde ještě v roce 1942, závisí na výsledku rozhovorů reprezentantů USA a Británie. Sovětský velvyslanec se vrátil do Londýna, kde se tentokrát od Churchilla dozvěděl totéž, co vyslechl z úst amerických vojenských činitelů i samotného prezidenta na druhé straně Atlantského oceánu. Churchill bude podporovat myšlenku na vylodění na kontinentu, jestliže invazní vojska budou mít k dis-pozici dostatek vhodných vyloďovacích plavidel. Molotov nenašel proti takové argumentaci nic, čím by ji mohl napadnout. Do Moskvy odeslal následující depeši: "Celkový výsledek v naši věci je takový, že britská vláda na sebe nehodlá vzit závazek na otevřeni druhé fronty v tomto roce a prohlašuje - a to pouze pod-minečně - že připravuje jakousi experimentálni přepadovou operaci. " Churchill v červnu znovu navštívil Washington, aby se sešel Rooseveltem. Tématem jejich rozhovorů byla samozřejmě válka a události, k nimž v poslední době na frontách došlo. Oba se shodli na tom, že Sledgehammer je v roce 1942 neproveditelný. Aby se pro Rusy udělalo aspoň něco, nezbývalo nic jiného, než oprášit plán Gymnast, invazi v severní Africe, která byla později kódově označe-na jako operace Torch. Stalin se o tomto úmyslu hlav obou spojeneckých států nedozvěděl dříve než 14. července, tedy v den, kdy mu bylo souzeno vyslechnout i ortel, vyřčený nad konvojovou dopravou do Murmanska. Ztráty lodí během léta vzrostly natolik, že vážně ohrožovaly celkovou tonáž britského obchodního lodštva. Úměrně s tím, jak Němci postupovali dál a dál do hlubokého nitra SSSR, a přiměřeně k tomu, jak narůstal počet zajatých rudoarmějců, jenž začal dosaho-vat měřítek roku 1941, byla Stalinova kritika postoje západních spojenců roztrp-čenější a roztrpčenější. Jeho odpověď na postoje Churchilla a Roosevelta zněla: " V rozporu se smyslem společného komuniké (vydaného za Molotovova pobytu v Británii v květnu), sumarizujiciho požadavky na vytvořeni druhé fronty v roce 1942 a vyjadřujiciho naléhavost takové akce, odročila britská vláda celou záležitost až na rok 1943. Mám za to, že problematice spojené s vytvořenim druhé fronty neni věnována taková pozornost, jakou si tato otázka zaslouži. Vycházeje se současné situace na sovětsko-německé frontě jsem nucen konstatovat, a to co nejdůrazněji, že sovětská vláda se nemůže s odročenim vytvořeni druhé fronty v Evropě na rok 1943 v žádném připadě smiřit. " O týden později přijal Churchill Stalinovo pozvání do Moskvy. Účel cesty objasňuje jeho telegram, odeslaný na adresu Attleeho, oficiálního zástupce mi-nisterského předsedy. NA ÚVOD... CO PŘEDCHÁZELO... i , "Je mou povinnosti tam jet. Maji to za sebou. To nejhorši se už dozvěděli. Zaprotestovali, ale teďse chovaji docela přátelsky. I přesto, Že právě proŽivaji obdobi pro ně nejzoufalejši a nejmučivějši. Pan Stalin kromě toho navic věři, že ! Torch má všechny předpoklady, aby proběhl úspěšně. Já se jen opájim naději, že připravy k operaci probihaji s vynaloženim stejně nadlidského úsili i na druhé straně oceánu. " Snad až příliš brzy si britský štáb náčelníků štábů pospíšil se svým vyjádřením, že v roce 1942 nemůže dojít k otevření druhé fronty. Do samého I konce tohoto roku do Británie dorazilo příliš málo amerických divizí na to, aby bylo možné vést boje na dvou od sebe vzdálených bojištích (ve Středozemí a v západní Evropě), nota bene v rozsahu, jaký by si druhá zmíněná operace vyžádala. Churchill se jen nerad smiřoval s myšlenkou, že oblasti v sousedství moře, pro něž italský Duce razil pojmenování Mare nostrum (lat. Naše moře), Í bude třeba vyklidit.0 semeni, které v důsledku takového aktu mohlo vyklíčit v Indii a v britských zájmových územích na Dálném východě, si nedělal žádné iluze. Přes celkově nepříznivé podmínky k provedení vylodóvací operace na I západní pobřeží Evropy se protagonisté obou západních spojeneckých států rozhodli ustavit v Londýně štáb pro plánování a přípravu druhé fronty. Vznik druhé fronty však podmínili naplněním tak závažných předpokladů a podmínek, že jejich splnění v dané době prakticky nepřicházelo v úvahu."Vylodění se , uskuteční, jestliže to stav německé morálky a vlastní zdroje dovolí", velela nekompromisně jedna z preambulí. Vágnost této i dalších antecedencí naznačo- vala, že autoři příliš nevěřili v úspěšnou realizaci uvažované operace. Základní překážku nadále spatřovali v nedostatku vhodných vylodóvacích plavidel. Stalin svou nevraživost vůči "liknavosti" západních spojenců a z toho rostoucí podráž- dění skrýval pod zdánlivě neproniknutelným pláštíkem kousavé ironie. " U vědomi toho, že rozhodnuti, jež jste učinili ve vztahu k Německu, prezentuji úmysl zničit je otevřenim druhé fronty v Evropě v roce 1943, budu vám vděčen, poskytnete-li mi o konkrétních operacich, plánovaných v této oblasti, jakož i o jejich načasováni bližši informace. " ! O dva měsíce později, sice po katastrofě Paulusovy 6. armády u Stalin- gradu, avšak v době, kdy polní maršál von Manstein způsobil brilantním proti- útokem Rudé armádě ohromné ztráty a stabilizoval jižní kridlo doširoka rozevřeného vějíře německých sil, se Stalin k tématu druhé fronty opět vrátil. "Neurčitost vašich prohlášeni týkajicich se plánované anglo-americké ofen- zivy na druhé straně Kanálu mne znepokojuje natolik, že už dál nemohu mlčet. " V květnu roku 1943 se ve Washingtonu konala konference, na níž Roosevelt a Churchill shodně prohlásili, že nedostatek vyloďovacích plavidel NA ÚVOD... CO PŘEDCHÁZELO... uskutečnění invaze na evropský kontinent přes kanál La Manche v roce 1943 vylučuje. Datum provedení operace Round up, později nazvané Overlord, se tak přesunuje na rok příští, kdy je za den X předběžně zvolen první květen 1944. Nezávisle na washingtonské konferenci obdržel Stalin 4. června tutéž informaci od amerického velvyslance v SSSR. Sovětský vůdce reagoval na nepříjemnou zprávu s viditelným roztrpčením: " Toto rozhodnuti způsobi Sovětskému svazu řadu mimořádrcých těžkosti. Jakoby rcebylo dost těch, které se vyskytly během dvou let, po které musi perma-nentně odolávat tlaku hlavnich německých sil, podporovaných armádami satelitů Německa. Je to rozhodnuti, které nechá sovětskou armádu, jež bojuje nejen za svou zemi, ale i za Spojence, bit se málem samotnou proti stále ještě velmi silné-mu a nebezpečnému nepřiteli. " Churchillova odpověď byla šroubovaná a nečekaně ostrá. "Sovětskému svaZu by ani v nejmenšim rcepomohlo, kdybychom poslali přes kanál do útoku sto tisic mužů, předem odsouzených k nezdaru. K tomu by podle mého názoru došlo, kdybychom se o invazi pokusili za současných pod-minek a se silami přiliš slabými na to, aby třeba i za vysokou cenu mohly zazna-menat sebemenši úspěch. " Stalin nemínil zůstat Churchillovi nic dlužen. Reagoval-li Churchill na výpady svého východního spojence ostře, nasadil Stalin tón tvrdý a jízlivý. "Rozumi se samo sebou, že se sovětská vláda nemůže smiřit s postoji znevažujicimi životně důležité zájmy SSSR ve válce vedené proti ,společnému nepřiteli. " Překonání kanálu La Manche invazními silami "zachráni miliony životů v západni Evropě i v Rusku" a sníží "ohromné ztráty" sovětských armád, vůči kte-rým "mohou být újmy, jež utrpěla anglo-americká vojska, považovány za mirné". Po úspěšné bitvě u Kurska v roce 1943, skutečném bodu obratu na východní frontě, neboL od této doby už německá vojska nikdy nedokázala získat iniciativu v jiném měřítku, než pouze lokálním, Stalin prislíbil, že se se svými západními spojenci setká na pobřeží Kaspického jezera v Teheránu v severní Persii. Poprvé v průběhu druhé světové války se dostavil okamžik, kdy tři vůd-cové protihitlerovské koalice usedli u společného stolu, aby prodiskutovali strategii společného postupu ke zničení nacistického Německa a eventuálně i Japonska a aby si navzájem vyměnili své názory na poválečné uspořádání Evropy. Ke zjevnému Stalinovu uspokojení byl jako den X pro invazi přes Kanál vytyčen l. května 1944. Stalinův životopisec, generál Volkogonov9, zaznamenal: " U snidaně 30. listopadu... Raosevelt prohlásil: Dnes jsme, pan Churchill a já, na základě doporučeni našich spojených štábů učinili rozhodnuti: Operace Overlord začne v květnu a v jejim rámci probě,hne vyloděni v severni Francii. 18 NA ÚVOD... (O PŘEDCHÁZELO... S takovým rozhodnutim jsem spokojen, řekl na to Stalin tak klidně, jak to jen dokázal. Chci k tomu ale pro pana Churchilla a pana Roosevelta podo-tknout, že v okamžiku, kdy vyloďováni začne, budou naše vojska proti Němcům připravovat větši útok. " A tato věta předznamenala genezi ofenzívy, jejímž cílem bylo osvobození Bílé Rusi a zničení skupiny armád "Mitte" (Střed) v roce 1944 a zároveň i nej-větší porážku německé armády v celé její historii. Vysvětlivky 17. září 1939 vpadla na základně paktu a ujednání mezi Stalinem a Hitlerem na území Polska Rudá armá-da a odřízla od jeho území východní teritoria, jež přičlenila k SSSR. Demarkační čára mezi německými a sovět-skými vojsky probíhala zhruba po čáře, jež vycházela z Dukelského průsmyku a směřovala k severu. Mezi 17. zářím 1939 a 22. červnem 1941 se tak Německo a Sovětský svaz staly - na účet Polska - sousedy. Anglo-američtí autoři ve svých dílech obvykle zacházejí s národy žijícími v rámci někdejšího SSSR dosti nedbale, jakoby se do jisté míry zhlédli ve Stalinově neurvalé a necitlivé vnitrostátní národnostní politice. Pod pojmem ruský nároď je proto třeba chápat všechna etnika, zabydlující v dané době území Sovětského svazu. Stalin promluvil poprvé do rozhlasu až 3. července 194I, čili 12. den po německém vpádu do SSSR. Jeho projev byl dlouhý, obsahoval přibližně 5 stran (A4) textu. Za povšimnutí stojí, komu všemu svoje slova adreso-val: "Soudruzi a soudružky! Občané! Bratři a sestry! Bojovníci naší armády a loástva! Moji přátelé, k vám se obracím! Věrolomné válečné přepadení naší vlasti hitlerovským Německem, zahájené 22. června, pokračuje. Přes hrdinský odpor Rudé armády a přes to, že nejlepší divize nepřítele a nejlep.sí jednotky jeho letectva jsou už rozdrceny a našly hrob na bojištích, nepřítel se dále prodírá vpřed a vrhá na frontu nové síly. Hitlerovským vojskům se podařilo zmocnit se Litvy, značné části Lotyšska, západní části Běloruska a části západní Ukrajiny. Fašistické letectvo rozšiřuje okruh činnosti svých bombardovacích letounů a bombarduje Murmansk, Oršu, Mogilev, Smolensk, Kyjev, Oděsu a Sevastopol. Naší vlasti hrozí vážné nebezpečí..." " Lend-Lease - půjčka a pronájem. Zákonem se projekt Lend-Lease stal ll.března 1941. Vůbec první dodávky v jeho rámci směřovaly do Řeeka a Jugoslávie než dorazily na místo určení, obsadil obě země Wehrmacht. Roosevelt se snažil prosadit Lend-Lease Bill (zákon) za každou cenu. Ozřejmil jeho význam a smysl chápání obchodně smýšlejících obyvatel USA následujícím příkladem: "Dům mého souseda se vzňal. Já mám 400 až 500 stop (cca 120 až 150 m) dlouhou hadici. Pokud si ji soused vezme a připojí ji na svůj vodovodní kohoutek, možná s pomocí mé hadice oheň uhasí. Věc má ale háček. Než sousedovi hadici půjčím nebo než se o ni začneme tahat, neřeknu mu: Sousede, tahle hadice mne stála IS $ a těch 15 doláčů mi za ni každopádně musíte nejdřív dát. Takovou transakci s ním přece nechci uzavírat. Nechci po něm 15 dolarů, které jsem mu nepůjčil, ale hadici. A hadici na zalévání zahrady také na něm po uhašení požáru budu požadovat... Záležitost s hadicí na zalévání zahrady však není u konce. Oheň na domě mého souseda se sice uhasit podaři-lo, ale předtím z něj přeskočil na vedlejší domy, takže plameny postupně zachvátily většinu budov ve městě. Obyvatelé udělali jediné, co mohli - místo aby nečinně přihlíželi, jak oheň přeskakuje z domu na dům a čekali, až i ten jejich přijde na řadu, spojili se ve snaze učinit požárům přítrž a hasili hořící budovy společně, můj-nemůj. Ted začal hořet můj příbytek a co se neděje? Sousedi přispěchali na pomoc, v první řadě mezi nimi běží ten, jemuž jsem před nedávnem půjčoval svou hadici, aniž bych od něho předem vyinkasoval oněch proble-matických 15 $. Dálný východ v pojetí Britů a Evropanů obecně - Japonsko, Korea, extrémní východ Ruska, východní oblasti Číny na rozdíl od pojetí ruského: Dálnoj Vastók - východní region Ruska s přístavem Vladivostok Blízký (Přední )východ - JZ Asie, Arábie, Egypt. s antecedence - předpoklad, podmínka. Dmitrij Volkogonov: Stalin, triumf i tragedija. " . . NEMECKA ARMADA Od 18. století hrála armáda v Prusku - i později v Německém císařství- unikátní roli. Prusko teritoriálně vyplňovalo území mezi Labem a vzdálenými hranicemi pravoslavného, pro ostatní Evropu s výjimkou Balkánu exotického, tajuplného a barbarského Ruska. Charakter a renomé Pruska jako bojovného a agresivního militantního státu se odvíjel od řádu Militantních mnichů, kteří si na východě vybojovali a odtržením od slovanských zemí vytvořili vlastní územní doménu." Po skončení třicetileté války se pruská armáda postupně pod velením Velkého kurťiřta a jeho syna, Fridricha Velkého" přeměnila v instituci dominující celému státu, přičemž ze země učinila největší vojenskou mocnost severní Evropy. Hýčkána oběma monarchy vsála armáda do sebe mužskou část aristokra- cie Východního Pruska, junkerů, kteří se výměnou za své služby v ozbrojených silách státu stali nositeli a příjemci různých materiálních privilegii. Fridrich Velký důsledně pokračoval v politice svého otce, Velkého kurfiřta. Důstojnické patenty v jeho vojsku se staly téměř výlučnou doménou východopruských šlechtických rodin, zatímco na příslušnících východopruských středních tříd bylo, aby se zabý- vali obchodem a průmyslem a rozvíjeli státní infrastrukturu. Junkeři, obvykle akceptanti skromných částek, představujících výnosy z jejich nevelkých pozemkových a jiných nemovitých majetků, opanovali všechny oblasti státních služeb2 až se posléze celý státní aparát ocitl vjejich rukou. V bojích proti Napoleonovi se pruská armáda vojensky příliš neprojevo- vala až do bitvy u Jeny se pruský panovník bojům s francouzským císařem vyhýbal, takže jeho vojsko, ač početně mohutné a provázené nejlepší pověstí, představovalo pro Bonaparta hrozbu spíše potenciální. Teprve v roce 1806" se francouzská a prusko-saská vojska srazila v bitvě u Jeny, v níž se sbory Fridricha Viléma III. dočkaly drtivé porážky. Strnulý způsob válčení nemohl obstát v kon- frontaci s válečným uměním francouzského císaře. Bylo třeba přistoupit k celkové reorganizaci a rekonstrukci pruských vojsk a musel být změněn i způ- sob vedení války. Dva pruští vojenští reformátoři, von Scharnhorst a von Gneisenau, si uvě- domili, že francouzské armády vděčily za svá vítězství nejen Napoleonovu vojenskému mistrovství - stejně schopného vojevůdce pruský král do čela svých vojsk postavit nemohl, poněvadž nikdo podobný neexistoval nejen v jeho zemi, ale ani v celé Evropě - ale i tomu, že v případě ohrožení Francie byly v zemi mobilizovány všechny její zdroje. V tomto směru bylo možné učinit pokrok NÉMECKÁ ARMÁDA i v Prusku a oba muži se pustili do práce. Gneisenau odpovídal za výcvik důstoj-níků a za založení a fungování příštího generálního štábu, Scharnhorst měl přetvořit dosavadní trvalou armádu a vybudovat její masovou zálohu v podobě milice respektive domobrany.^ V průběhu 19. století zaujalo Prusko v konfederaci severoněmeckých států dominantní postavení a v bitvě proti rakousko-uherskému vojsku u Hradce Králové v roce 1866, v níž byly armády všech těchto států podřízeny pruskému velení, se pruská vojenská nadřazenost dále potvrdila. Pruská armáda zažila konečnou akumulaci síly po porážce Francie, kdy byly do jejích řad začleněny armády Bavorska, Wiirtemburska a Saska a kdy se pruský král Vilém I. stal německým císařem (Deutcher Kaiser). Druhý a poslední německý císař, mili-taristicky smýšlející Vilém II., zavlekl zemi do I. světové války, která skončila prohrou Německa a jeho abdikací. Poražené německé armády se vracely do Německa zmítaného vnitřními rozpory. Velmoci Trojdohody5 vnutily Německu články Versailleských ujednání v červnu roku 1919. V jejich podtextu se neslo obvinění Německa za vznik války a bývalé císařství mělo být zbaveno možnosti kdykoliv v budoucnu vyvolat nové ozbrojené střetnutí. Zatímco válečné námořnictvo a za války nově vzniklá zbraň, letectvo, byly zredukovány na málem směšné minimum, byla to německá armá-da, která měla na omezení, diktovaná Versailles, doplatit nejvíce. Z předválečné síly dvou milionů mužů zbyl jen náznak ozbrojených sil, pouze sto tisíc mužů, a každý z nich musel být navíc dobrovolníkem. Zálohy nesměly existovat vůbec žádné. Generální štáb, oklasifikovaný jako zdroj a bašta militarismu, byl rozpuštěn a zrušen, vojenské akademie a kadetky, potenciální semeniště junker-ství, byly postaveny mimo zákon a zakázány. Německá armáda neměla v bu-doucnu hrát o mnoho podstatnější roli než domobrana, a proto nesměla být vyzbrojena těžkým dělostřelectvem, tanky a bylo jí zapovězeno disponovat letec-kými silami. Další klausule Versailleské smlouvy připravily Německo o některá území - tak přešlo pod francouzskou správu Alsasko-Lotrinsko, nejvýchodnější oblasti tehdy ještě nerozděleného Pruska .a Horní Slezsko byly cedovány Polsku, část Šlesvicka obdrželo Dánsko. Porýní mělo v budoucnu - až je opustí vojska Trojdohody - existovat v podobě demilitarizované zóny. O uplatnění článků Versailleské smlouvy se starala spojenecká kontrolní komise. Němci ztuhli. Nemilosrdná tvrdost Versailleské smlouvy odzbrojila jejich zemi a vydala ji na milost a nemilost sousedům, mezi nimiž nebyl snad ani je-diný, jenž by si s bývalou říší neprahl vyrovnat účty. Pohnutí, jež Němce zachvátilo, přerostlo v silné hnutí, v pokušení odvrhnout vnucené sankce a třeba i riskovat vpád spojeneckých vojsk, dosud rozmístěných podle německých hra- 21 NÉMECKÁ ARMÁDA nic, a to i za předpokladu, že na značnou část navracejících se říšských vojáků nebylo spolehnutí. Marné utrpení, jež prožili na frontových jatkách, je totiž nala-dilo nepřátelsky vůči představitelům vlastní země a vedlo je až k projevům revolty, nejintenzivnější u mužů, kteří předtím bojovali na východě a byli ovlivněni ruskými událostmi. Převážná většina válečných veteránů si nepřála nic jiného, než se co nejrychleji vrátit do rodinného kruhu. Vojenská rada však hod-lala průběh demobilizace nejen kontrolovat, ale i do něj vnést určitý systém. Všechny vojenské distinkce musely být odstraněny, byl uplatňován zákaz použí-vat vojenské pozdravy (salutovat). Ústřední vojenská rada se snažila udržet si kontrolu nad všemi záležitostmi, které se týkaly armády minulé i budoucí, stejně jako nad vším, co mělo s vojnou a vojáky cokoliv společného. Důstojníci generálního štábu, osobně zaangažovaní na všem, co se kolem nich odehrávalo, zjištovali, že nedisponují žádnými silami, jimiž by mohli ovlivnit průběh změn směrem, jenž považovali za patřičný, a že postrádají jed-notky způsobilé k podpoře vládní politiky. Východní hranice státu zůstávaly nekryté, takže anarchie, vládnoucí v Polsku a v Rusku, měla do nitra Německa dveře otevřené. Taková byla situace a podmínky, za nichž se zrodil Freikorps. Dobrovolnické útvary, u nichž velikost jednotek kolísala od pouhých pár mužů až po sbory velikosti divize, se rekrutovaly převážně z bývalých důstojníků a vojáků, i když do Freikorpsu ústil i slabý pramínek osob civilních, jimiž byli zejména studenti a nezaměstnaní. Dobrovolnické útvary se na samém počátku vyznačovaly velmi špatnou disciplínou a Freikorps jako celek měl chabou orga-nizaci. Tato organizace přesto plnila úlohu, pro niž vznikla - podporovala vládu alespoň špetkou vojenské síly. Bylo však na Freikorpsu, aby splnil ještě jeden úkol. Když byl v roce 1921 založen Reichswehr, tvořil Freikorps jeho jádro a základnu, na níž se začaly nabalovat první jednotky zcela nové armády, Reichsheeru, o jednom statisíci mužů. Se vznikem Reihswehru je neodlučně spjata postava jeho duchovního otce generála Hanse von Seeckta. V letech 1920 až 1926 udělal pro novou armádu, její organizaci ajejí začlenění do státního aparátu víc, než kterýkolivjiný Němec. Hans von Seeckt se narodil 22. dubna 1886 ve Slezsku," v rodině, jejíž mužští příslušníci odcházeli od nepaměti k vojsku, aby zde našli celoživotní uplatnění. Sloužil u granátnického pluku číslo 1 císařské gardy. V roce 1899 graduoval v kurzu pro důstojníky generálního štábu a od té doby zastával nejrůznější štáb-ní funkce. Za první světové války působil na východní frontě, posléze byl jme-nován náčelníkem štábu turecké armády. Dokonce se stal členem německé dele-gace ve Versailles. Von Seeckt byl schopný, rychle chápající a povahově přímý člověk, jenž nosil dokonale upravenou, na míru šitou uniformu. Jeho uvažování 22 NĚMECKÁARMÁDA bylo přesné, precizní, nezřídka se na delší dobu odmlčel, aby posléze do debaty nebo jednání vpadl s nečekaně ostrým, obvykle stručným a výstižným komen-tářem. Ve svém okolí byl přezdíván "Sfinga s monoklem". Von Seeckt hovořil plynule francouzsky a anglicky a projevoval hluboký zájem o umění. Britský velvyslanec v Německu o tomto generálovi prohlásil, že "jeho duch je daleko obsáhlejší, než by člověk u osoby upjaté do tak těsné uniformy čekal široký rozhled, kterým von Seeckt vládne, se zdá být u jedince s tak precizním, korekt-ním a úhledným exteriérem zcela nepřiměřený". Abdikaci císaře armáda vnímala jako bolestivou ránu navždy zmizela polomytická postava, jíž bylo možné prisahat věrnost. Ve špičce státní hierarchie zelo od okamžiku zrušení monarchie téměř hmatatelné prázdno, Seeckt nicméně trval na tom, aby armáda do budoucna představovala nepolitickou sílu. Apoli-tičnost regulérních ozbrojených sil nabyla na významu především ve třicátých letech, kdy se k moci prodrala nacionálně socialistická strana. Když se politická situace uklidnila a stát získal jakous takous vnitřní sta-bilitu, začal se Seeckt zabývat otázkou dalšího rozvoje a účelového zaměření Reichsheeru tak, aby v případě potřeby mohl posloužit jako základna pro jeho podstatně rozšíření. Versailles povolilo existenci dvou armádních sborů, jednoho v Berlíně a druhého v Kasselu, přičemž celkový počet pěších divizí v obou svazcích nesměl být vyšší než 7, zatímco jezdecké divize mohly být nanejvýš tři. Generální štáb byl sice zakázán a zrušen, ale Seeckt skryl těleso vybavené pravo-mocemi běžného generálního štábu pod názvem Truppenamt (vojenský úřad). Někdejší inspektoři, kteří odpovídali jen a pouze císaři, byli podobně jako per-sonální komitét a ústřední zásobovací správa začleněni do Heeresleitungu, zdán-livě pouze formálně podřízenému Seecktovi. Ve skutečnosti to byl právě Seeckt, kdo celou novou armádu - a to naprosto - ovládal. Ačkoliv Reichsheer vznikl z jednotek organizovaných v rámci Freikorpsu a nikoliv z bývalé císařské armády, Seeckt se rozhodl zachovat identitu a většinu tradic bývalých starých pluků a všechny tyto atributy do nově zformovaných útvarů vtělil. Tak zůstaly zachovány zvláštnosti, které se pojily s Hanoverskými pluky, jež kdysi v britských řadách válčily proti Napoleonovi a jejichž příslušní-ci od těch dob nosili na svých uniformách připomínky na slavné bitvy, jež se odehrály u Vittorie,9 Waterloo i jinde. S příchodem Hitlera a vznikem Wehr-machtu však byly staré tradice, připomínající doby dávné slávy, vesměs odstra-něny. I potom ale bylo možné na některé relikty priležitostně narazit, a to hlavně u pluků, jež v minulosti patřily ke kavalerii. Geografická poloha nové Weimarské republiky nutila Reichsheer uvažovat o dvou potenciálních nepřátelích - o jednom na západě a o druhém na východě. 23 NÉMECKÁANMÁDA K zabezpečení hranic byly proto z rezerv vyčleněny nepočetné jednotky, posí-lené speciálními oddíly, známými pod pojmenováním Grenzschutz Ost,z" vzniklými ze Stahlhelmu,2 což bylo sdružení veteránů z války. Seeckt rovněž v rámci limitů, stanovených versailleskou smlouvou, posílil policii bývalými armádními důstojníky. Tito muži, oblečení do uniforem pořádkových sil, vycvi-čili velké množství rekrutů v umění používat zbraň a nepochybně jim předali i své vlastní zkušenosti z let 1914 až 1918. Mnozí bývalí příslušníci Grenzschutz a policie se za války stali nositeli vysokých hodností i funkcí. V tomto stadiu představovalo pro málem bezbranné Německo největší nebezpečí Polsko. Ve snaze odvrátit tuto potenciální hrozbu zahájili představitelé státu rokování se Sovětským svazem. Bilaterální jednání v roce 1922 vyústila v Rapallskou smlouvu, znamenající zároveň navázání diplomatických vztahů mezi oběma státy.22 Tento separátní akt měl dalekosáhlé důsledky. Němci díky této smlouvě získali možnost provádět speciální (zejména takový, jenž Versailleská smlouva zapovídala) výcvik v hloubi ruského prostoru, skryti před zvídavými zraky. Armádní a tanková výcviková střediska spolu s příslušnými školami byla založena ve stepích poblíž Kazaně.z V Lipetsku24 vznikla škola létání, v níž měla svůj zárodek Luftwaffe. Tyto školy a střediska měly pro Reichswehr těžko vyjádřitelnou cenu a byly v Rusku provozovány do roku 1933. I když Seeckt ctil staré tradice a snažil se udržet při životě i kavalerii, nejenže nebránil motorizaci armády, nýbrž ji i podporoval. Podle jeho názoru měla motorová vozidla velký význam především pro přepravu vojsk a vojen-ského materiálu včetně zásob. Konec konců právě existence německé tankové školy v Kazani, která byla otevřena v roce 1925, a podpora, jíž se z jeho strany těšila, může posloužit jako důkaz toho, že se Seeckt v přípravách na vybudování příští armády neomezil pouze na tradiční bojové prostředky, ale že si vzal poučení z událostí na frontách právě skončené války. Jako vůbec první generál-ní inspektor mechanizovaných jednotek projevoval velký zájem o nejrůznější experimenty s vozidly poháněnými spalovacími motory a byl kdykoliv připraven posoudit a uznat jejich taktické či jiné kvality. Nebyl ostatně sám, kdo necítil vnitřní ani vnější zábrany angažovat se v nové a slibné oblasti. Jeden z pří-slušníků jeho štábu, veřejnosti dosud neznámý kapitán Guderian, byl motory a jejich možnostmi v bojovém využití doslova uchvácen a nevynechal jediný vhodný okamžik, aby pozornost svého nadřízeného otáčel k doméně, jejímž zastáncem byl. Později se jméno Guderian stalo pojmem, a to nejen v řadách Wehrmachtu. Generál tankových vojsk Heinz Guderian perfektně předvedl oprávněnost svých teorii v praxi hned na samém počátku druhé světové války. Cesta, jež k takovým závěrům vedla, však byla dlouhá a nelehká. Pochybovačů, 24 NÉMECKÁARMÁDA kteří odmítali nové metody vedení boje, bylo na všech stranách víc než dost. Události však spěly dopředu. Obhajovatelé změn nad konzervativci postupně zvítězili a na pořad dne přišly experimenty s organizací i vedením boje nově vznikajících tankových divizí. Začátky, jako začátky u čehokoliv nového, byly těžké. Úlohu obrněných vozidel zpočátku plnily traktory vyráběné pro potřeby zemědělců, a běžné auto-mobily, kamuflované pomocí plent a štítů do žádané podoby jako tréninková nebo experimentální pomůcka nebyly o nic směšnější než tkalouny, které použí-vali Britové, aby jimi znázorňovali postavení pěších čet, nebo střelba z kulometů, jíž imitovali rachocení a skřípění tankových pásů. Nicméně byl to právě Hitler, který si po získání moci velice rychle uvědomil výhody a možnosti nového typu vojsk i role, jakou by obrněná technika mohla sehrát v jeho plánech na územní expanzi. Armáda si podržela svou organizaci až do chvíle, kdy Hitler usedl do křes-la kancléře a s úmyslem vybudovat moderní, silnou armádu se zaměřil na negaci restrikcí, uvalených na Německo Versailleskou smlouvou. V raných stádiich nacistické strany Reichswehru nezbývalo nic jiného, než své nedostatečné síly, pověřené ochranou východních hranic, posilovat složkami SA.z Lapidárně řeče-no, to, co v čele nacistické strany v této oblasti prováděl a oč usiloval Hitler, vy-hlíželo velmi rozumně a nacházelo v řadách německého obyvatelstva pochopení a neskrývanou podporu. Velmi názorně se to projevilo při projednávání tzv. Ulmského případu, v němž byli tři mladí dělostřelečtí důstojníci obviněni ze snah zavést nacionálně socialistické smýšlení a ducha do armády. Ve snaze prosadit sebe a svou stranu Hitler využil tohoto procesu vůči apolitickému Reichswehru a v projevech k německé veřejnosti okázale demonstroval své národní cítění a sympatie k armádě. Události, ke kterým došlo v lednu 1933 v návaznosti na rozhodnutí německého prezidenta, polního maršála Hindenburga, pověřit Hitlera sestavením vlády, nelze označit jinak než za chaotické. Kromě chybných politických kalku-lací se v nich jako hlavní leitmotiv objevuje strach. Když se Hitler chopil moci, byly jeho první kroky ve vztahu k armádě více než opatrné. Ministrem obrany se stal pouhý den před dosazením Hitlera do nové funkce generál pěchoty Walter von Blomberg, přesvědčený zastánce nového režimu. Generál měl za sebou úcty-hodnou kariéru - za službu v generálním štábu za první světové války obdržel Pour le Merite, náčelníkem generálního štábu se stal v roce 1928. Ale ani jeho vzhled nepopíral nic z toho, co o něm bylo možné vyčíst z jeho osobních listin-Blomberg byl vysoký, chodil vždy elegantně ustrojen a Hitler ho rád brával s sebou, kdykoliv potřeboval někoho, kdo by při slavnostních příležitostech 25 NĚMECKÁARMÁDA reprezentoval ozbrojené síly. Pozdější vůdce národa opanoval generála do takové míry, že sijeho ministr vysloužil přezdívku Hitler-Junge Quex, zvolenou podle filmového portrétu stejnojmenného příslušníka Hitlerovy mládeže. Podlézavý, patolízalský postoj ke kancléři a pozdějšímu fiihrerovi a nacistické straně ze strany Blomberga dal vzniknout rámci, který nakonec Hitlerovi umožnil ovlád-nout Wehrmacht a jehož důsledky vedly k takovým katastrofám, jakými měly v budoucnu být zkáza 6. armády u Stalingradu nebo o dva roky pozdější zničení skupiny armád Střed. V době, která předcházela nacistickou éru, se vynořilo několik projektů, jejichž cílem bylo zvýšit počet mužů v ozbrojených silách. Příslibu naplnění se tyto snahy dočkaly v prosinci 1933, kdy bylo rozhodnuto sílu armády do března roku 1938 ztrojnásobit na 21 divizí. Události však tyto plány předstihly. Francie prodloužila svým povolancům dobu výkonu základní vojenské služby, což byla její reakce na oznámení o existenci Luftwaffe. Hitler kontroval v březnu 1935 vyhlášením povinné vojenské služby. Jeho cílem bylo posílit německou armádu natolik, aby byla schopna postavit 12 armádních sborů s 36 pěšími divizemi, avšak ani jednu divizi navíc. Dopad tohoto opatření na vojsko se příliš nelišil od rány palicí - armáda se dosud nevzpamatovala z posílení číslo jedna a ještě ne-stačila asimilovat předešlé přírůstky. Druhý příliv nových sil, vyplývající ze znovuzavedení povinných odvodů, však zdaleka neznamenal tečku za zvyšo-váním vojenského potenciálu Německa v rámci prostého lineárního zvýšení počtů vojáků měly být dále vytvořeny tri obrněné divize, jedna horská divize a jezdecká brigáda. Německo, i když se ještě zdaleka nemohlo rovnat vojenské síle, jakou disponovala Francie, tak již bylo schopné odrazit vlastními silami pří-padnou diskutovanou polskou agresi (polské ozbrojené síly o několik let později naprosto přesvědčivě porazilo 60 německých divizíj. Hitler projevoval od samého začátku velký zájem o příští osud tankové zbraně a vytvoření tří tankových divizí, v jejichž rámci disponovalo každé brigádní velitelství dvěma tankovými pluky, všemožně podporoval. Byly to: l. tanková divize, též zvaná Weimarská, 2. tanková divize (Wiirzburgská), jíž velel Guderian, a 3. tanková divize, která nesla označení Berlínská. Zformování prvních šesti pluků bylo chaotické a zůstalo takovým až do roku 1945. Vznikly ze směsice původních Kraftfahrkamptruppe (mechanizovaných) jednotek a plu-ků kavalerie a v průběhu jediného roku se dočkaly půlení a dalšího dělení, aby z jednotlivých částí vznikly pluky nové a jejich začleněním do společných orga-nizačních celků i nové tankové divize. Výsledné útvary, tankové divize, měly kromě obrněných brigád disponovat i dvěma střeleckými pěšími pluky a divizní-mi průzkumnými prapory, ale k úplnému naplnění tohoto záměru nikdy nedošlo. 26 NĚMECKÁARMÁDA Pěší pluky potkal stejný osud, jako pluky tankové. Byly půleny, čtvrceny a znovu půleny. Celý proces byl ještě tíživější a bolestnější, protože politické vedení dosud nestanovilo cíle a úkoly, s nimiž se nové útvary budou v budoucnosti vyrovnávat. Vznikaly nové a nové útvary, které vzhledem k nevyjasněnosti před-pokládané bojové činnosti nemohly provádět cílený výcvik a prověřovat v pol-ních podmínkách svoji připravenost. Paralelně s formováním tankových útvarů probíhaly zkoušky jejich bojových prostředků, které vyústily do studie, zvažující vhodnost a účelnost toho kterého typu tanku. První dva typy obrněnců, Panzer I a Panzer 11, jimiž byly tankové divize vyzbrojeny, byly zastaralé již v době, kdy vyjížděly z montážních závodů. Jeden jako druhý byly pouze lehce pancéřovány, takže nebyly schopny odolávat žádnému druhu v té době běžně používaných protipancéřových zbraní. Panzer I byl navíc hendikepován tím, že nesl pouze kulomety ráže 7,92 mm. Panzer 11 byl již sice vyzbrojen rychlopalným kanonem, ale ten měl tak malou ráži (20 mm), že mohl na větší vzdálenost jen stěží vážněji ohrozit obrněné vozidlo protivníka. Jedinou jeho výhodou byla rychlost střelby (až 280 ran za minutu). První dva střední tanky, Panzer 111 a Panzer IV, již představovaly co do využitelnosti na moderním bojišti stroje daleko progresivnější, alejejich charak-teristiky byly stále ještě nedostačující. Panzer IV nejrůznějších verzí setrvaly ve službě až do samého konce války. Válčily na východních i západních bojištích a přes své slabiny, které v porovnání s modernějšími stroji vykazovaly, si nepří-tel nemohl dovolit jejich přítomnost na bojišti ignorovat. Panzer IV procházel neustálými inovacemi. Sám Guderian se jako autor podílel na dvou z nich. Obrněná vozidla se změněnými parametry se sice v bojích skutečně prosazovala lépe a němečtí tankisté každé zlepšení kvitovali s potěšením, v závislosti na měnících se poměrech na frontách však nebylo možné jejich celkový přínos exaktně podchytit. Tak například pokud se týče vylepšení, s nímž přišel Gude-rian, jednalo se v jednom případě o dovybavení každého obrněnce radiostanicí, ve druhém se pak postaral o přísun polopásových vozidel pro motorizovanou pěchotu, aby královna zbraní mohla při přesunech držet s tanky krok. V těchto případech se jednalo spíše o opatření organizačního rázu, ale jindy Panzer IV procházel poměrně rozsáhlou rekonstrukcí. Ve válečných letech však podvazo-vala a brzdila invenci konstruktérů zejména kapacita montážních závodů. Heinz Guderian ( 1881, +1953) byl jedním z tvůrců vedení moderní mechanizované války. Narodil se, podobně jako Seeckt, v pruské vojenské rodi-ně. Důstojnické výložky dostal u pěšího pluku. Absolvoval jeden z vůbec prvních kurzů pro vojenské využití rádia. Na začátku první světové války velel spojovací rádiové jednotce 5. jezdecké divize. Zde poznal význam spojení, 27 NĚMECKÁ ARMÁDA zvláště v návaznosti na rychle se pohybující formace. Po válce se kvalifikoval jako důstojník generálního štábu. V řadách Freikorp.su působil v pobaltských státech, pak byl jako jeden ze 4000 důstojníků, povolených Versailleskou smlou-vou, přijat do Reichsheeru. V roce 1922 byl převelen k jednomu ze sedmi moto-rizovaných logistických praporů, jež v těchto letech spíše než pro zásobování vojsk sloužily k provádění nejrůznějších taktických experimentů. Citlivé a vní-mavé studium manuálů cizího původu mu vnuklo přesvědčení, že tank jako bojovájednotka nemá být používán izolovaně, a to ani v případě, je-li mu zajeho hlavní úkol vymezena přímá podpora pěchoty. Podle Guderianova názoru měly tanky tvořit čelo ofenzivních sil, útočný klín, podporovaný v postupu do nepřá-telských linii dělostřelectvem a leteckými útoky. Úkolem rychle se pohybující tankové formace má být proniknout hluboko do týlu protivníka, přerušit jeho komunikace, odříznout nepřátelské velení od podřízených vojsk i od ústupových cest a případně se ho zmocnit. Guderian tak přišel na podstatu Blitzkriegu, bleskové války, která byla později s úspěchem uplatněna v Polsku a Francii a v prvních měsících invaze do Ruska. Nad formováním nových tankových divizí se jako černé můry vznášely představy pěchoty, jízdy a dělostřelectva o významu a pozvednutí vlastní zbraně. Přesto teoretická organizace tankové divize, vycházející z tankové brigády pod-porované motorizovanou pěší brigádou, i když v praxi často na nízkých stavech a nevybavených dostatečnou technikou, dokázala přežít příštích 5 let. Začátkem roku 1939 existovalo pět tankových divizí a čtyři lehké divize, každá se dvěma pluky pěchoty převážené na nákladních automobilech a podporované jedním tankovým praporem. Koncem roku 1939 a začátkem roku 1940 byly tyto divize zařazeny pod novým označením, a to jako 6., 7., 8. a 9. tanková divize vznikla i 10. tanková divize. Avšak již o několik měsíců později došlo u těchto útvarů k nové reorganizaci. Každá tankové divize ztratila svůj druhý tankový pluk, ze kterých byly vytvořeny 11. až 20. tanková divize. Z nich se mnohé objevily v roce 1944 právě na Bílé Rusi. V době, kdy existoval vůbec největší počet tankových divizí, jich velení Wehrmachtu mělo k dispozici 27. Některé - po Stalingradu - prošly reorganizací, jiné - ztraceny v Tunisku - obnovovány nebyly. 22. a 27. tanková divize byly po velkých ztrátách, jež utrpěly v Rusku ve roce 1943, odepsány a k jejich novému formování nebylo přistoupeno. Tankové divize si po celou dobu války na východní frontě podržely svoji původní organizaci - jeden tankový pluk, dva pěší pluky přepravované na nejrůznějších typech nákladních automobilů (kromě jednoho praporu, který se převážel na obrněných polopásových vozidlech). Každá divize disponovala vlastním dělostřelectvem a dalšími prapory respektive oddíly (protitankovým, průzkumným, ženijním a spojovacím). 28 NHMECKÁ ARMÁDA Základní formací německé armády byla pěší divize. Ta měla tři pluky a dělostřelecký, ženijní a protitankový prapor. Kromě záložního automobilového parku se divize přesunovala pěšky, přičemž veškerou vojenskou techniku táhla koňská spřežení. Těžké ztráty, které pěchota utrpěla během tři roky trvajících těžkých bojů, měly za následek změny ve složení pěších divizí do příchodu roku 1944 se tyto formace scvrkly o jeden pluk. Sedmý prapor, označovaný jako Schiitzenabteilung (střelecký prapor), plnil roli divizní rezervy. Divize pancéřových granátníků měly být původně motorizovanými jed-notkami, převáženými na nákladních automobilech, jejichž úkolem bylo působit ve spolupráci s nově formovanými tankovými divizemi. Co do organizace se v ničem nelišily od normální pěší divize. Do roku 1943 však došlo k jejich reduk-ci na dva pěší pluky, do svazku však byl naopak začleněn prapor se 42 tanky nebo samohybnými děly, takže díky vítané posile úderná ani střelecká síla divize nejen že neklesla, nýbrž právě naopak - dosti podstatně - stoupla. Dvě jmény označené pěší divize, Grossdetschland a Feldherrnhalle se svou strukturou od běžné šablony lišily, a to tak významně, že jejich bojová síla byla vyšší, než u jejich protějšků. Obě byly totiž změněny v tankové divize, ze druhé z uve-dených vznikl dokonce pancéřový sbor. I když na stránkách této knihy nebudou hrát žádnou roli, je možné konstatovat, že jak tankové divize tak divize pancéřových granátníků zbraní SS prezentovaly větší bojovou sílu než útvary stejného charakteru působící v rámci Wehrmachtu. Až do konce roku 1943 poskytoval běžně německé pěší divizi dělostře-leckou podporu oddíl těžkých děl ráže 150 mm a tři oddíly se l OSmm děly, ves-měs taženými koňskými spřeženími. Značný díl zbraní pocházel z ukořistěného válečného materiálu. Dělostřelectvo začleněné do tankových divizí se co do typů děl od dělostřelectva pěších divizí nelišilo, ale veškerý arsenál byl bud převážen na podvozcích, nebo vlečen pásovými vozidly. Některé divize, ať tankové, pancéřových granátníků eventuálně pěší, obdržely samohybná děla Sturm-geschitz, jež v případě ohrožení méně mobilních jednotek poskytovaly ochranu proti nepřátelským tankům a pěchotě. Samohybná děla byla přičleněna k dělo-střelectvu. Šlo o rozhodnutí, kolem něhož se v roce 1943, kdy se Guderian stal generálním inspektorem tankových vojsk, odvíjela řada neutěšených třenic. Stvořitel blietzkriegové doktríny dokazoval řadou vesměs logických argumentů, že pod jeho kontrolu by měla zásadně spadat veškerá obrněná mobilní technika a nikoliv jenom tanky. Německá vítězství v počátečních letech druhé světové války stejně jako více či méně úspěšné útočně defenzivní akce v roce 1944 nebyly poplatné pouze technice Blitzkriegu o mnohé se zasloužili rovněž Hitlerovi důstojníci i obecně 29 NÉMECKÁ ARMÁDA vysoce propracovaná velitelská struktura vojsk, mozek a mícha Wehrmachtu. To i přesto, že Hitler v průběhu války postupně soustřeďoval do svých rukou stále více rozhodovacích kompetencí, takže v samém závěru evropského konfliktu se bez jeho souhlasu neobešel manévr sebemenších armádních útvarů. Model pruského generálního štábu, poslušně plnícího rozkazy vrchního velitele (pruského krále), vypracovaný a vyvinutý právě pruský panovníkem, posloužil fiihrerovi jako vzor. Versailleská smlouva, ve snaze zabránit Německu v dalších agresivních eskapádách, se pokusila vnést do politického a mocenského uspořádání příštího Německa několik bezpečnostních pojistek. Tak byla titulární role vrchního velitele armády vlóžena do rukou prezidenta, avšak jeho výkonná moc byla omezena a podmíněna souhlasem ministra obrany, jenž nesměl být osobou vojenskou, ale civilní. Hitler se však ustanoveními Versailleské smlouvy nemínil řídit. Právě tak ignorovali každé doporučení generálního štábu, jež se neshodovalo s jeho záměry a cíli. Důsledkem takového jednání byla nesmírná zkáza Německa." Vysvětlivky " jejich dědictví později převzal Řád německých rytířů. " Fridrich Vilém I Hohenzollern ( 1622-1688), zvaný Velký kurfiřt (pouze tzv "velcí kurfiřti" měli právo volit římského císaře) byl kurfiřtem braniborským a vévodou pruským získal Východní Prusko, položil základ pruského státu I Fridrich Vilém I z Hohenzollernů (1688-1740), od roku 1713 pruský král, budovatel pověst-né pruské armády, otec Fridricha Velkého Fridrich Vilém II z H. (1712-1786), zvaný Fridrich Veliký, rozšířil Prusko o značná území, od 1740 pruským králem. Vynikající válečník, jenž dokázal nejen uhájit existenci Pruska, ale pozvedl je na úroveň evropské velmoci. Právě on byl mužem, k němuž vzhlížel Hitler a k němu se vztahuje známá episoda s "mrtvou carevnou", odehrávající se v posledních týdnech války ve vůdcově podzem-ním bunkru v Berlíně. Za Fridricha Velikého byl podvakrát vypleněn Berlín, Rakušany v říjnu 1757 a Rakušany a Rusy v říjnu roku následujícího, kdy spojenci město z části také vypálili. = materiál pro tuto kapitolu vznikl v podstatě na základě shrnutí z mnoha interview, doplněné o informace a fakta z děl autorů: ONeill, Cooper, Goerlitz, Seaton. " Prusko-saská armáda o 130 tisících mužích byla v oddělených bitvách poražena Napoleonem u Salfeldu, Jeny a Auerstadtu mezi 10. a 14. říjnem 1806. Ztráty činily se zajatými na prusko-saské straně téměř 60 tisíc mužů, na straně francouzské 13 tisíc vojáků. Zásluhu za francouzské vítězství dlužno plně připsat Napoleonovi, strategického vítězství bylo dosaženo již před začátkem bojů díky obratnosti a rychlosti, s jakými francouzský císař se svými vojsky operoval. Napoleon si pruské armády na rozdíl od vojenských odborníků jiných evrop-ských zemí necenil, naopak jí i jejím velením nepokrytě až okázale pohrdal. " po Scharnhorstovi a Gneisenauovi byla v hitlerovském Německu pojmenována dvě plavidla, bitevní lodi třídy Scharnhorst: Scharnhorst a Gneisenau. " Trojdohoda: Francie, Británie, Rusko I v průběhu války postupně: Čtyřdohoda a Velká pětka (1915 při-stoupila Itálie,1917 přistoupily USA a vystoupilo Rusko). Do konce války se Trojdohoda rozrostla na koali-ci 25 států. Ifi gylo by nejspíš správnější spíše než o Freikorpsu hovořit o Freikorpsech. Frei = svobodný, nezávislý, korps = sbor. " Slezsko - před válkou asi 120 km široký pás německého území při severních hranicích Čech a Moravy, začínající severně od Liberce a Frýdlantu a končící severně od Ostravy a názvopisně rozčleněný na Slezsko Horní a Dolní. Blíže Berlínu se rozkládalo Slezsko Dolní. " Kassel - nevelké město v Hesensku ve středním Německu. " K bitvě u Vittorie v severním Španělsku došlo 26. 6. 1813. Srazili se v ní Britové v čele s Wellingtonem, proti nimž stáli Francouzi vedení bratrem Napoleona, Josefem. Britské přesile se podařilo přimět francouzské vojáky k ústupu do Francie. 2" Grenzschutz Ost - ochrana hranic východ. 30 2 . HITLER A JEHO GENERALOVE Němečtí vojáci bojující na východní frontě v létě roku 1944 se podstatně lišili od těch, kteří v rámci operace Barbarossa překračovali 22. června 1941 s elánem, nadějemi v blízké a snadné vítězství a s netajeným nadšením sovětsko -polskou hranici. V průběhu tří válečných let doznaly zejména jejich postoje k válce jako takové, jejich názory a stanoviska kardinální změny. Postupně se rozplynuly jejich představy o poznávání nových zemí, o dobývání velkých měst za zpěvu Lily Marlen, o slávě, exotických krasavicích, kořisti a hrdinských činech. Ještě drastičtěji než smýšlení vojáků se však změnila velitelská struktura Wehrmachtu - konečné rozhodování i veškerou moc si se všemi vyplývajícími důsledky, jakými byla především naprosto nepředvídatelná rozhodnutí se stejně nezakalkulovatelnými následky - usurpoval Adolf Hitler. Jen malý počet gene-rálů si dovolil předpokládat, že má natolik silnou pozici, aby se nenechal zviklat jeho permanentním vměšováním do operačních a dokonce i taktických záležitostí a před fiihrerovým pojetím situace na příslušné části fronty neustupoval. Vůdce sám přitom do značné míry uvažoval v intencích zkušeností, jež nabyl během první světové války. V roce 1945 přiměli Američané ty německé generály, kteří se nenacházeli v sovětských zajateckých lágrech a nebyli obviněni ze spáchání válečných zločinů, aby pracovali pro armádu USA. Zprvu bylo jejich úkolem poskytnout materiál, jenž by plně objasnil méně známé okolnosti provázející nasazení ame-rické armády v Evropě, nebot některé souvislosti bylo možné odhalit pouze z výpovědí vysokých důstojníků poražené armády. Po vyhodnocení měly takto získané údaje posloužit při přípravě a zpracování oficiální historie armády USA ve druhé světové válce. Jak však začala nabývat na významu studená válka, záběr otázek, kladených německým generálům, se rozšíril o hodnocení váleč-ných událostí a situací na východní frontě. Generálům, tedy odborníkům fundo-vaným ve vojenské historii nebo v dalších vojenských odbornostech, bylo souzeno seznámit se s požadavkem na vypracování odborných monografii, zabý-vajících se specifikami nedávno skončené války proti Sovětskému svazu. Ke smůle zaangažovaných generálů nebyl, přinejmenším zpočátku, nikomu z nich umožněn přístup k vlastním listinným materiálům, jež se staly kořistí armád vítězných mocností. Tak či onak bylo posléze možné vyčíst ze spisů gene-rálů názor, že Hitlerovo osobní vměšování do ryze vojenských záležitostí na nejvyšší úrovni mělo pro průběh války neblahé následky a že více než značně 32 HITLER A lEHO GENERÁLOVÉ přispělo ke katastrofické porážce, kterou Německo utrpělo. K pochopení toho, jak k takové situaci mohlo vůbec dojít, je ale nezbytně nutné se seznámit s vývo- jem velitelské struktury v německých ozbrojených silách počínaje osudným rokem 1933. Ještě před koncem první světové války byli Dohodoví spojenci odhodláni učinit vše pro to, aby se v rukou rodu Hohenzollernů už nikdy neocitlo výhradní právo disponovat vojenskou silou Německa. Mír v Evropě neměl být v budouc- nu nikdy ohrožen. Po pádu panovnického rodu a přeměně císařského Německa ve Výmarskou republiku měl být v souladu s ustanoveními Versailleské smlou- vy napříště titulárním vrchním velitelem německé branné moci prezident, uplatňující výkonnou moc nad armádou prostřednictvím ministra války, jenž musel být civilní a nikoliv vojenskou osobou. Toto nařízení Německo dodržova- lo až do závěru napjatého rokuz 1932, kdy z politických a v žádném případě ne z vojenských důvodů stařičký prezident polní maršál von Hindenburg dosadil na křeslo ministra války generála pěchoty Wernera von Blomberga.2s Přestože šlo 0 akt, jehož smyslem bylo zpacifikovat výhradně německou domácí scénu, jeho dopad na priští osud německých ozbrojených sil, Německa a de facto i celé Evropy byl fatální.0d samého počátku nebyl Blomberg silný natolik, aby dokázal Hitlerovi čelit - možná právě proto - aby se nestal oddaným stoupencem i vůdce nacistického hnutí. Když byl později na Blomberga vyvíjen nátlak, aby rezignoval a křesla ministra války se opět v souladu s Versailleskou úmluvou ujal civilista, byla celá záležitost znovu a znovu odkládána na pozdější dobu, až se nad ní ve víru jiných událostí úplně zavřela voda. První měsíce po nástupu Hitlera k moci mělo velení armády a zřejmě i všichni výše postavení důstojníci dojem, že by oni sami vhodnější osobu pro funkci šéfa státu jen těžko hledali. Adolf Hitler za první světové války nejen , bojoval na frontě ve Flandrech a jeho vztah k vojsku tak měl nutně daleko ke vztahu platonickému, ale byl mu dokonce udělen Železný kříž 1. tridy - až příliš vysoké vyznamenání pro prostého svobodníka. Tehdejší Hitlerův pobočník oberst (plukovník) Hossbach, s nímž se později setkáme při líčení událostí I v Bělorusku, konstatoval, že Hitler po uchopení moci nezasahoval do personál- ních záležitostí armády a nesnažil se uplatněním svého vlivu některého důstojní-1 ka dosadit do vyšší funkce nebo naopak jiného jeho funkce zbavit. Nebudil dokonce ani dojem, že by se zajímal o strategické či jiné plány. Pouze si přál, aby Německo bylo zase vojensky silné. Blomberg dosadil za první hlavu svého úřadu vášnivého podporovatele i, nacistické strany generálporučíka Waltera von Reichenau. Tento čin měl v bu- doucnosti způsobit značné komplikace v politicko-vojenských vztazích. Důvo- 33 flITl:ER A lEHG GÉNERÁLOVÉ dem byl vztah nově vzniklé aliance Hitler-Blomberg-Reichenau a armády (rozuměj pozemních sil) k ostatním složkám ozbrojených sil. Cílem Blombergova snažení bylo jednotné velení veškerým branným silám v případě války, velení, v jehož čele by stál on sám. Armádní špičky nesly podobné snahy nelibě. Oponovaly argumentací, při níž vycházely z geografické polohy Německa. Generalita tvrdila, že vzhledem k tomu, že německý stát je kontinen-tální mocností, představují pozemní síly nejvýznamnější část branné moci. Vrchní velitel armády tedy musí být ve všech vojenských věcech vztahujících se at už ke skutečnému či jen předpokládanému ozbrojenému střetnutí hlavním poradcem hlavy státu, přičemž se tomuto schématu nesmějí vymykat ani vzdušné síly, ani válečné námořnictvo. Pokud půjde vysloveně o operace na zemi (s jiný-mi bylo možné těžko kalkulovat), musí být vrchní velitel armády jediným a výhradním prezidentovým poradcem. Zatímco válečného loďstva se Blombergovy centralizační snahy pro jeho geografickou roli příliš nedotýkaly, zcela jinak tomu bylo u projektovaných vzdušných sil, v jejichž čele stál Hermann Gdring. Druhý nejmocnější muž v nacistické straně si přál vytvořit z letectva samostatnou, nezávislou zbraň, v níž by figuroval jako konečná, finální autorita. Nehodlal se smířit s podřízenou rolí, kterou mu ve svých představách o budoucím uspořádání německých ozbrojených sil přiřkl Blomberg. Pouhá myšlenka na to, že by se měl podřídit "gumovému lvovi", byla pro GÖringa nesnesitelná a podobná představa nesmyslná. Neshody mezi oběma muži brzy přerostly v konflikt a posléze v otevřenou permanentní bitvu. Blombergův návrh, aby na půdě ministerstva války byla vytvořena sekce, jež by řídila přidělování vojenské výzbroje a výstroje jednotlivým složkám bran-né moci a dozírala na jejich kvalitu, úroveň a modernizaci, byl GÖringem rozhod-ně odmítnut, když konstatoval: "Nemohu se s jakousi residenturou, stojící mimo vzdušné síly, dělit o řízení leteckého průmyslu o nic víc nebo míň, než se mohu s kýmkoliv jiným dělit o velení svému letectvu." Blomberg v podobných situacích obvykle reagoval tak, že ještě vystupňo-val svou impulsivní, nepromyšlenou podporu Hitlera, v jehož osobě cítil autoritu nejvyšší. Nařídil například, aby byl v armádě zaveden pozdrav, jímž se doposud zdravili pouze partajní nacisté: "Heil", později dokonce prikázal nechat našít na uniformy všech příslušníků Wehrmachtu insignie nacistické strany. Po smrti Hindenburga se postaral o to, aby do budoucna všichni vojáci přísahali věrnost fiihrerovi a ne ústavě. Právě tato okolnost měla v roce 1944 způsobit velké těžkosti těm příslušníkům armády, kteří zvažovali alternativy, jak vůdce zbavit moci. V dopise, v němž Hitler Blombergovi vyjadřoval svůj dík za zmíněné úpravy, kromě jiného napsal, že ve svých představách vidí v armádě "příštího 34 NITLER A JEHG GENERÁLOVE výlučného nositele a strážce zbraní německého národa". Blombergova zanícená odezva odtrhla další kus ze zbytku suverenity, jež armádě zbývala: Navrhl vůdci, aby vyjádřil svůj souhlas s tím, že příslušníci branné moci ho ode dneška budou titulovat "Mein fiihrer". Hitler neupejpavě souhlasil, a tak k mnohým pramínkům lana, poutajícím už v té době armádu k nacistické straně, přibyl další. Potom zemřel polní maršál Hindenburg. Všechny dosavadní úpravy, které podlézavý Blomberg snaživě zaváděl a jež ve své podstatě představovaly téměř úplné podřízení armády NSDAP vybledly ve světle dopadů, jež Německu smrt vítěze od Tannenbergu2 přinesla. Úřad říšského prezidenta byl sloučen s úřadem říšského kancléře. V rukou Hitlera se ocitly nejvyšší pravomoci. Nyní prakticky neexistovala legální cesta, jež by ho mohla v jeho příštím počínání omezit či jeho skutky vetovat, a to i v případě, že by si počínal nezákonně nebo nerozumně. Už zakrátko měly být následky takového mocenského uspořádání nedozírné nejen pro samotné Německo, ale i pro celou Evropu a potažmo pro celý svět. Animozita mezi armádou a rozrůstající se Luftwaffe nepohasínala, spíše naopak. Svá polínka do ohně přikládali tu GÖring, tu Blomberg. Do hry byl vnesen nový prvek - některé okolnosti z privátního života generála Blomberga, jenž se právě znovu oženil. GÖring, jemuž se zdálo, že by mohl svého soupeře vystřídat v křesle vrchního velitele ozbrojených sil, hysterii kolem Blombergova nového sňatku stupňoval, kdykoliv se mu naskytla vhodná příležitost.V rámci pravdi- vého vylíčení je však třeba předeslat, že on sám v pozadí celé aféry nestál. Od projednávání jednoho skandálu byl už pouhý krůček k veřejnému pohoršení číslo dvě, tentokrát uměle zinscenovanému a falešnému. Místo po Blombergovi měl zaujmout dosavadní velitel armády generál Werner von Fritsch. Probíhající vyšetřování údajných Fritschových homosexuálních praktik, konstrukce, za níž stál tentokrát od začátku Gdring a pravděpodobně i Himmler, přinutila generála rezignovat " na službu v armádě. Křeslo ministra války pro šéfa Luftwaffe bylo volné. Od Blomberga se očekávalo, že před odchodem z funkce navrhne svého nástupce. Oznámil Hitlerovi, že na řadě je Hermann GÖring. K překvapení všech se však priští říšský maršál letectva nikdy ministrem války nestal. Hitler smetl Blombergův návrh se stolu prohlášením, že Gdring je líný. Nelhal. Tlustý muž skutečně lenivý byl. Poživačnou zahálku miloval snad nade vše. Vrchním velite- lem ozbrojených sil se však nestal zjiného důvodu: Hitler se nehodlal dělit o moc s někým, koho pokládal za schopného jednou ohrozit jeho vlastní mocenské postavení. Byl to opět Blomberg, kdo přišel s osudným návrhem, aby funkci převzal Hitler sám. Současně vůdci označil generála dělostřelectva Keitela, " který vede můj úřad", za ideální osobu k řízení armády pod Hitlerovým vede- ním. Bylo to toto a několik dalších doporučení kjmenování do nejvyšších vojen- 35 HIPI.ER A JEHO GENEHÁLOVÉ ských funkcí, co předurčilo fatální debakl Wehrmachtu, v nějž se Reichswehr v roce 1935 proměnil, na východní frontě v roce 1944. Generál dělostřelectva Walter Keitel se narodil v Braunschweigu (Brunšviku) v roce 1882. Vstoupil do armády a stal se dělostřeleckým důstoj-níkem. U dělostřelců prožil i první světovou válku. Jako důstojník generálního štábu sloužil ve Freikorpsu, prošel přijímacím řízením pro vstup do Reichswehru. V roce 1929 řídil organizační sekci Truppenamtu, což byl krycí název pro generální štáb armády, jehož znovuvytvoření a existenci zapověděla Versailleská úmluva. V Blombergově úřadu fungoval jako jeho zástupce (od roku 1935) a po ministrově odstoupení ( 1938) se stal hlavou Oberkommanda der Wehrmacht (OKW). Keitelova slepá důvěra v Hitlerova génia a poslušné doslovné plnění jeho rozkazů a instrukcí postupně zbavilo armádní špičky a dů-stojníky kdysi všemocného generálního štábu způsobilosti cokoliv namítat proti sebeextrémnějším a sebešílenějším militantním imaginacím fiihrera. "Odhodil stranou loajalitu, jíž byl povinován armádě, a místo toho se plně podřídil potře-bám a požadavkům nacistické strany, jmenovitě Adolfa Hitlera, jemuž sloužil jako oddaný, nic nenamítající a poslušný sluha. Jakmile se Hitler jednou rozhodl, že se sám stane ministrem války, musel se vypořádat s problémem náhrady za Fritsche na místo vrchního velitele armá-dy. Po krátkém zvažování zvolil mezi kandidáty, které měl na výběr, dalšího ge-nerála dělostřelectva Waltera von Brauchitsche, v té době velitele 4. armádní skupiny v Leipzigu (Lipsku). Muže s vynikající vojenskou kariérou, ale také člověka s velkou Achillovou patou, již vůdce dobře znal a jež kromě Brauchitzovy poddajnosti -jakkoliv poněkud ex post - asi byla hlavním důvodem trvání na této volbě. Brauchitsch nedisponoval žádnými statky, a i když by neby-lo správné prohlásit, že byl zcela nemajetný, byl to přece jen nedostatek peněz, jenž mu bránil, aby se mohl znovu oženit. Nevládl totiž takovými finančními prostředky, jež by mu dovolovaly zdárně se vypořádat s požadavky své bývalé manželky. Hitler si Brauchitsche koupil. Zařídil, aby mu byl vyplacen tak vysoký obnos, aby generál mohl své záležitosti uspořádat ke spokojenosti obou žen, manželky bývalé i příští, a aby mu v usednutí na křeslo vrchního velitele už nadále nebránila finanční tíseň. Když Brauchitsch přejímal novou funkci, byl si velice dobře vědom, že bude v rukou vůdce pouhým (i když nezbytným) prostředníkem mezi ním a armádou, pouhou loutkou, jejíž pohyby bude Hitler řídit. V čele vojenské opozice vůči Hitlerovi stál náčelník generálního štábu generál Beck, nelítostný kritik všech jeho plánů na rozpoutání války za účelem uchvácení Československa. Jeho bouřlivé námitky a argumenty, jejichž prostřed- 36 HITLER A JEHO GENERÁLOVÉ nictvím hodlal Hitlerovi jeho záměry vymluvit, připomínaly způsobem, jakým se k nim vůdce stavěl, hrách padající na stěnu. Marné bylo předkládání důkazů, že Německo ani zdaleka není na vedení větší války připraveno - o tom, že Anglie a Francie nebudou k frapantnímu porušení míru s dobyvačnými cíli ve střední Evropě mlčet, se nedalo téměř pochybovat - stejně tak jeho vývody o chybějícím morálním ospravedlnění podobné akce narážely na nepochopení a cílenou hlu-chotu. Brauchitsch mlčel. Becka ani v nejmenším nepodpořil. Beck se na rozdíl od většiny ostatních neangažoval naplano když viděl, že se mu nepodaří příští agresi zabránit, rezignoval na svou funkci náčelníka generálního štábu a uchýlil se do ústraní. Mezi důvody svého odchodu uvedl, že si nepřeje podílet se na katastrofě, která Němécko postihne. Ani když se ocitl na odpočinku, mu jeho přesvědčení a morální odvaha nedovolily zůstat stranou dění. Měl hrát vedoucí roli v plánech na odstranění Hitlera a participovat ve Stauffenbergově přípravě atentátu. Vzápětí po potlačení puče byl zatčen a za nedůstojných podmínek donu-cen spáchat sebevraždu. Jediné, čím si ve chvíli, kdy přikládal revolver ke spán-ku, mohl být jist, bylo, že by ho tak jako tak nečekalo nic jiného, než mučení a poprava. Brauchitz posadil na Beckovo místo generála Franze Haldera s nadějí, že se k programu politické a vojenské expanze, který se Hitler chystal institu-cionalizovat, bude stavět podstatně méně odmítavě než jeho předchůdce. Mýlil se. Ve chvílích, kdy usedal na křeslo velitele Wehrmachtu, byl Halder už dávno do spiknutí proti Hitlerovi plně zapojen6. Po Mnichovu, kde při jednáních s Chamberlainem dostal Hitler zelenou pro akce proti Československu, se vojen-ská opozice v Německu, v konfrontaci s fiihrerovými úspěchy a jejich dopadem na myšlení obyvatelstva, zhroutila. Pod tíhou okolností dočasně kapituloval i Halder nerezignoval však na svůj post a místo toho řídil práce na přípravě následných vojenských operací. Tým specialistů na vypracovávání plánů agresí proti evropským státům včetně Ruska byl na světě - výkonný a přece slabý a nesoudržný, neschopný otevřeně se Hitlerovi postavit nebo jakkoliv jinak prak-tickou realizaci jeho plánů torpédovat. K německým humnům se pomalu ale neodvratně plížila pohroma, jakkoliv se jak v průběhu války proti západní Evropě, tak i v předlouhých prvních měsících po vpádu do Ruska vše zdálo nasvědčovat tomu, že fiihrerovi jeho halasně na veřejnosti vytrubované plány téměř stoprocentně vycházejí. Při přípravě invaze do Polska přestěhovalo OKH svůj hlavní stan z míro-vých kvartýrů do Zossenu, ležícího necelých padesát kilometrů jižně od Berlína (po válce se v těchto barácích usídlilo vrchní velení sovětských okupačních sil ve východním Německu). Hitler se ve svém "speciálu", vlaku vyčleněném pouze 37 HITLER A JEHO GENERÁLOVÉ k jeho potřebě, vypravil společně s několika důstojníky OKW k polské frontě a téměř celý generální štáb armády nechal v Bendlestrasse v Berlíně. Právě tato skutečnost se projevila negativně. Proto se během operací ve Francii nacházelo v předsunutém "Filhrerhauptquartieru" akceschopné vrchní velení OKW i OKH. Vztahy mezi oběma štáby však byly všeobecně špatné a nadále se horšily, takže jejich představitelé k sobě jen zřídka utrousili jedno dvě slova generální štáb armády příslušný k OKH se pokoušel uchránit si svou pozi-ci a kompetence před zásahy generálního štábu Wehrmachtu, (OKW).x Odpovědnost za vypracování operačních plánů pro tažení do Dánska a Norska najaře 1940 vložil Hitler do rukou OKW, zcela logicky přesvědčeného, že by se mělo jednat o rozsáhlou obojživelnou vyloďovací operaci. Vůdce však trval na provedení vlastního plánu a projekt obešel stejně, jako nechal stranou plánovače OKH, kteří se hodlali obou zemí zmocnit především prostřednictvím pozemních sil. Hitler převzal veškerou odpovědnost za řízení operací a štáb OKW mu pouze asistoval. Tvrdě tak zasáhl do pravomocí dvou členů generál-ního štábu armády. Jednou z dotčených osob byl Alfred Jodl. Generál Jodl měl v průběhu světové konfliktu zastávat roli šéfa operačního štábu OKW ajeho vliv na Hitlera neměl být malý. Koncem války byl povýšen na generálplukovníka. V Norimberku byl obviněn z podílu na válečných zlo-činech, odsouzen k trestu smrti a podobně jako Keitel oběšen. Sekci operačního plánování na OKW vedl plukovník Walther Warlimont, přesvědčený zastánce myšlenky tripartitní velitelské struktury s malým ústředním štábem. Warlimont sloužil na OKW ještě nějaký čas po atentátu na Hitlera z 20. července 1944, kdy se v okamžiku výbuchu pumy nacházel jen několik metrů od vůdce. O dva měsíce později na následky utrpěných zranění zkolaboval a do konce války se již na štáb nevrátil. Byl povýšen na generála dělostřelectva, po pádu Říše Spojenci zajat a do roku 1957 vězněn. O pět let později publikoval knihu osobních vzpomínek a postřehů z války tak, jak události vnímal ze své pozice na OKW. "Inside Hitler r Headquarters" je dílo zcela ojedinělé, neboť autor v něm jako přímý svědek mnoha významných událostí umožňuje čtenáři nahlédnout do zákulisí Hitlerova hlavního stanu, tedy do prostředí, které bylo v době třetí říše běžnému smrtelníkovi zapovězené. Sotva dozněly vítězné fanfáry, oslavující pád Francie, umlkla děla a do ze-mě se vsákly poslední kapky krve, odvrátil Hitler svou pozornost od západu Evropy a upřel zrak k nekonečným sovětským pláním na východě. Dojde-li k porážce Ruska, dovozoval, zůstane jen otázkou času, kdy se i Anglie skloní před mocí třetí říše a bude kapitulovat. Eliminuje se tím nutnost vložit do nejistých vln kanálu La Manche osud Wehrmachtu a s ním celého Německa. 38 HfTLER A JEHO GENERÁLOVÉ První plány napadení ruského kolosu vypracovala armáda z vlastní iniciativy, takže OKW zůstalo, volky nevolky, stranou. Situace se změnila po 5. prosinci, tedy po dni, v němž se s armádním projektem seznámil Hitler. Ukázalo se, že plánovači Wehrmachtu se v názorech na primární cíle ofenzívy kardinálně rozcházejí s představami fiihrera. Obě strany se sice shodovaly na nutnosti rozdr-tit a zničit gró ruských sil co nejdříve po překročení sovětských hranic, generální štáb však deklaroval potřebu zaměřit se na Moskvu jakožto na metu číslo 1, přičemž argumentoval tím, že Rudá armáda bude hlavní město SSSR z mnoha důvodů hájit do posledního dechu. Z pohledu Wehrmachtu Moskva nebyla jen sídlem všesvazové vlády, ale zároveň i železničním a silničním uzlem nejvyššího strategického významu. V neposlední řadě bylo možné ve prospěch tažení na Moskvu uvést fakt, že se ve městě nacházelo velké množství průmyslových pod-niků a že s pádem Moskvy by silně upadla prestiž a vážnost "pravitělstva" (vlády) i samotného sovětského diktátora, Stalina. Hitler však naproti tomu (na rozdíl od projektu armády) trval na invazi vedené ne na jednom, ale na třech hlavních směrech. Na podporu své strategické teze uváděl, že na severovýchod útočící síly se zmocní Leningradu a naváží kontakt s finským spojencem, zatím-co úkolem armád postupujících k jihovýchodu bude odříznout Rusko od don-baské průmyslové oblasti a případně obsadit ropná pole na Kavkazu. Třetí pochodová osa bude skutečně mířit na ruské hlavní město, oproti návrhu Wehrmachtu však v tomto případě půjde o podstatně menší úderné síly, než si páni generálové představují, neboť vojska na obou zbývajících směrech budou potřebovat k tomu, aby dosáhly svých cílů, značné množství vojsk i techniky. Hitler prosadil svůj názor i proti vůli celé generality ve formě Rozkazu číslo 21, což byla rámcová direktiva, kódově označená jako Barbarossa, podle níž pozdější napadení SSSR proběhlo. Nikdo se nezmohl na otevřený protest. Kromě dalších důvodů - s oponenty se fiihrer obvykle dokázal rychle a často i drasticky vypořádat - generálové poněkud nadutě předpokládali, že už první dny na ruské frontě jim dají za pravdu a Hitlerovi nezbude, než se pokorně při-klonit k jejich původním operačním plánům.39 Různost názorů, chybné strate-gické závěry a z toho plynoucí celkový nedostatek názorové jednoty a přesvěd-čení o správnosti přijatých opatření se měly projevit jako zkázonosné. V plánu Barbarossa existovaly dva rozhodující faktory -jedním byla potřeba zničit sovět-ská vojska drive, než opustí obranná postavení a začnou operovat v rozsáhlém ruském prostoru, kde by se zcela vymkla německé kontrole a sbírala síly, druhým pak počasí. Podzimní deště a rozmoklý terén mohly znamenat pohromu pro kolovou a možná i pásovou obrněnou techniku, a pověstné ruské mrazy pak mohly ochromit živou bojovou sílu. 39 HlTLER A JEHO GENERÁLOVÉ Plán Barbarossa se začal naplňovat 22. června 1941. Všechny čtyři tan-kové skupiny, které pronikaly do nitra Ruska, vítězily. Po vyčištění kapes u Minska a Smolenska se vleklo po cestách necestách do zajateckých táborů v Říši přes 500 000 apatických ruských zajatců, zatímco k německým týlovým jed-notkám proudilo nespočetné množství ukořistěného vojenského materiálu. Právě v té chvíli zasáhl do průběhu operace Hitler a nařídil generálům, aby splnili řadu podružných úkolů na svých kridlech. Útočné formace musely zastavit svůj postup na dobu delší než jeden měsíc. Z následující ostré výměny názorů mezi velením skupin armád a OKW na jedné a Hitlerovým hlavním stanem na druhé straně měla vojska pochodující Ruskem alespoň nějaký prospěch - unavení vojáci si mohli odpočinout a nabrat nový dech a k polním jednotkám dorazily zálohy i náhrada za zničenou výzbroj a výstroj. Fiihrer neochvějně trval na svém a 21. srpna nařídil vést útok především na severním a jižním směru. Vrchní velitel pozemní armády generál Brauchitz obdržel jeho písemné memorandum příští den. Náčelník generálního štábu Wehrmachtu a známý, i když neoficiální kro-nikář operace Barbarossa generál Halder si v reakci na Hitlerovu směrnici do svých análů poznamenal: "Situaci, která v OKH po fiihrerových zásazich vznikla, považuji za zcela rcesnesitelnou. Nikdo jiný než on nenese vinu za cikcak kurz, jakým se musela vojska ubirat, když měla vyplnit sérii jeho rozkazů, které přicházely jeden po druhém. Odpovědnost za takový stav, a už vůbec ne za zmíněný rozkaz, proto neni v žádném připadě možné svalovat na současný OKH, mimochodem právě teď vedouci už svou čtvrtou vitěznou kampaň. " Halderovy poznámky z předešlých dní dokazují pravdivost tohoto zápisu. Snad nejvýmluvnější je v tomto směru jeho záznam ze 13. 8. 1941: 13. 8. (53. den): ... Mezitim došel nový "Doplněk k Pokynu 34" vrchniho velitelstvi bran-né moci, který povoluje útok pozemnich vojsk skupiny armád Střed rca Moskvu, avšak je vázán na tolik předpokladů (např. na ukončeni operace proti I,eningradu), že je volnost jednáni ve smy.slu našich úvah vážně omezena. (...) 14. 8. (54. den): ... Dnešni práce je ve znameni: l. Doplňku k Pokynu 34, který sice ve smyslu našeho pojeti věci nasazuje pozemni vojska skupiny armád Střed na Moskvu a upoušti od přesunu sil této skupiny na jih, avšak čini nástup ve středu úplně odvislým od splněni operativnich záměrů skupiny armád Sever. 2.Silného nepokoje nejvyššich mist z proniknuti nepřitele jižně od Staroj Russi. Podle úsudku samotné skupiny armád nemá tato věc přiliš velký 40 HITLER A lEHO GENERÁLOVÉ význam. Přesto se z vůdcova stanu telefonicky žádá (Jodl) zasadit do protiútoku celý tankový sbor (později alespoň celou jednu tankovou divizi). Taková reakce shora na naprosto bezvýznamné proniknuti I nepřitele maři všechny plány na vedeni operace i veškeré snahy o vytvořeni stabilniho bojového těžiště. " Nahlédnutím do jiného deníku, v tomto případě Goebbelsova, je možné odhadnout hloubku propasti, jež se ve vztazích mezi Hitlerem a jeho generály vytvořila: "Brauchitsch na tom nese pořádný dil odpovědnosti. Hovoři-li fiihrer o jeho osobě, použivá jen výrazy nejhlubšiho opovrženi. Nafoukaný, zbabělý slaboch, který nedokáže posoudit situaci, natož aby ji zvládl. Svým soustavným zasahovánim a ustavičnou neposlušnosti úplně zmařil celý plán, jenž fiihrer s takovou určitosti a tak jasně vytyčil. Plán, který by byl vedl k naprostému vitězstvi. Kdyby byl Brauchitsch dělal, co se od něho žádalo a co ve skutečnosti 1 také dělat měl, naše pozice na východě by byla úplně jiná. Fihrer ani v nej-i menšim nezamýšlel postupovat na Moskvu. Přál si odřiznout od Ruska Kavkaz, a tak sovětský systém zasáhnout na jeho nejzranitelnějšim mistě. Brauchitsch a jeho generálni štáb samozřejmě věděli všechno lépe. Misto faktického úspěchu chtěli dobýt vitězstvi, které by pozvedlo jejich prestiž. Vůdce také Brauchitsche charakterizoval jako sketu a pitomce. " j Útok skupiny armád Střed se znovu rozběhl na začátku října, ale velmi záhy bylo více než zřejmé, že k němu došlo příliš pozdě. Nejdříve svázalo pohyb všeho, co nemělo pásy, nekonečné, bezedné bahno a hned nato uhodily mrazy, jež v operačním prostoru skupiny armád Střed srazily rtuť teploměrů až na 25 stupňů pod nulou. Sověti vyrazili do protiofenzívy 5. prosince. Na rozdíl od Němců byli vybaveni zimní výstrojí, zbraněmi a další bojovou technikou, uzpůsobenými tak, aby fun- govaly i za největších mrazů.4 Po týdnech těžkých bojů žádali generálové Wehrmachtu o povolení stáhnout vojska do kratších obranných linii, nebot jedi- ně tak mohli získat rezervy v mužstvu i technice. Hitler však nadále trval na zákazu ustoupit byt jen o jediný metr. Měl pro svou neústupnost i vysvětlení-j opuštění současných obranných linii, aniž předtím byly v týlu vybudovány jiné obranné pozice, do nichž by vojska byla zavedena, by se mohlo změnit v nekon- trolovatelný bezhlavý ústup, jenž by nemuselo být možné vůbec zastavit. Generálové proto obdrželi odpověd, kterou v přesvědčení o vlastní neomylnosti ! nadiktoval sám Hitler: " Vůdce nařizuje. Větši úhybné přesuny nesměji být provedeny nebot by vedly k enormnim ztrátám na výzbroji a výstroji. Od velicicich generálů, velitelů všech stupňů a důstojniků bez rozdilu se očekává, že osobně budou vojáky na po-i 41 HITI.ER A J[:HO GINERALOVÉ zicich burcovat k fanatickému odporu, aniž by se ohliželi na nepřítele na křidlech nebo v týlu. Jedině takovým způ.sohem lze ziskat čas, nezbytný k přepravě posil z Německa a ze západu, k niž jsem vydal rozkaz. Teprve až zálohy dorazi do linii za zády bojujícich voj,sk, bude možné uvažovat o eventuálnim přesunu na jiné pozice.4z Generál Guderian, velitel 2. tankové armády, rozhořčeně odmítal Hitlerův rozkaz splnit. Nařídil přistavit letadlo, v němž odletěl do vůdcova hlavního stanu, aby zde otevřeně vyjádřil svůj nesouhlas s tímto rozkazem. Cestou jeho letoun přistál na velitelství skupiny armád Střed. V rozhovoru s náčelníkem štábu skupiny armád vyjádřil své pevné odhodlání riskovat vlastní kariéru i život v pří-padě, že Hitler zůstane neústupný. "Celková situace na frontě je daleko vážnějši, než si kdokoliv vůbec dokáže představit. Pokud v nejkratší době nedojde ke kardinální změně, zažiji německé ozbrojené síly něco, co ještě nepoznaly. Vezmu tyhle vůdcovy rozkazy a založim je do foliantu. Ale nebudu se jimi řidit, a to ani v připadě, že by mi hrozili válečným soudem. Když už nic jiného, postarám se alespoň o to, abych svoji vojenskou kariéru ukončil v mezich slušnosti. "4 Na nesouhlasu vysokých důstojníků se zákazem ústupu profitoval-na účet armády - Hitler. Odstranil z rozhodujících pozic všechny ty, které podezí-ral z opozice vůči svým nařízením. Von Bocka vystřídal ve vedení skupiny armád Střed von Klugem a z armády propustil řadu generálů. Vůbec nejvýznamnější změnou však byla rezignace vrchního velitele armády, von Brauchitze, k níž došlo 16. prosince a kterou vůdce přijal, aniž by abdikujícímu polnímu maršálovi podle zaběhlých zvyklostí udělil některé z vysokých vyznamenání. K Halderovi Hitler poznamenal: " Takovou maličkost, jakou je řizeni operaci ve válce, dokáže dělat v pod-statě kdokoliu Od vrchniho velitele očekávám, že bude vychovávat vojsko v duchu národního socialismu. Nevim o jediném generálovi, který by to dokázal dělat tak, jak chci já. Proto jsem se rozhodl, že veleni nad armádou převezmu osobně já sám. "44 Jakmile se dopracoval k tomuto rozhodnutí, vydal Hitler proklamaci, která byla určena pozemním voj skům: " Vojáci Wehrmachtu a Waffen SS! Náš zápas za národni osvobozeni vrcholi! Rozhodujici události světového významu jsou na spadnuti! Za výsledek boje ne.se prvořadou odpovědnost armáda. V očekáváni rozhodujici bitvy jsem vzal na sebe veleni vojskům. Jakožto voják, jenž bojoval v mnoha bitvách světové války jsem s vámi nejtěsněji spjat ve vůli zvitězit. " To, že Hitler prohlásil sám sebe za vrchního velitele armády, vyvolalo celou řadu méně závažných i závažnějších problémů v administrativě a vyžáda- 42 HITLER A IEHO DENERÁLOVÉ 1o si nejednu úpravu. Vůdce si přál mít rozhodné slovo ve vytyčování a řízení vojenských operací a právo neomezeně zasahovat do personálních záležitostí důstojnického sboru. Zbytek funkcí, patřících armádě, převedl pod kontrolu OKW. Praktický důsledek těchto úprav byl pro Wehrmacht dalekosáhlý - armá-da tak de facto tragicky ztratila vrchního velitele, hájícího její zájmy proti dalším složkám ozbrojených sil, jakými bylo letectvo, námořnictvo a zbraně SS, a to především na poli čerpání z nedostatkových zdrojů. Halder si 19. prosince po-znamenal, že byl zaveden nový druh porad, na nichž podává výčet takový per-sonál, jakým jsou náčelníci sekcí dopravy nebo spojení či generální ubytovatel. Jodl Hitlerovi předkládá hlášení o aktivitě a událostech za posledních 24 hodin včetně východní fronty. Následující diskuse probíhá často bez účasti zástupců OKH a také nejrůznější závěry jsou přijaty před tím, než jsou mluvčí OKH vyzváni, aby vstoupili do poradní místnosti. Dva příklady z Halderova deníku skýtají výmluvnou ukázku toho, jaký duch při Hitlerových brífincích vládl. "I6. prosince - generálni přesun byl mimo jakoukoliv diskusi. Nepřitel pronikl hlouběji pouze na několika mistech. Myšlenka na připravu pozic v zápoli je dětinský nesmysl. 3. ledna - dalši dramatická scéna s fiihrerem, který zapochyboval o odvaze generálů učinit nekompromisni rozhodnuti. Holým faktem ale zůstává, že při teplotě klesajici až ke třiceti stupňům4" pod nulou už naše vojska pro.rtě nedokáži nepřitele déle zadržovat. " Neúspěšné finále tažení na Moskvu bylo prvním vážnějším neúspěchem Wehrmachtu od začátku druhé světové války. Vůdce nastínil úkoly pro rok 1942 ve svém rozkazu č. 41 z 5. dubna. " ..zničit všechen obranný potencicil, jevcž Sovětům zůstal, a odřezat je od jejich center válečného průmyslu natolik, nakolik to jen bude možné, ... "4 Hitler si uvědomoval, že tíživý nedostatek válečných zdrojů zcela vyluču-je útočit na Leningrad a zároveň postupovat na Donbas a do Zakavkazí. Z těch-to dvou možností preferoval jako směr hlavního postupu tažení na jih, k prů-myslovým a nerostným zdrojům tehdejšího SSSR. V příštím a přespříštím roce sváděla německá vojska na severu i ve středu Ruska těžké boje, další pokus zmocnit se Moskvy všakjiž učiněn nebyl. Těžištěm operací Wehrmachtu se staly jižní oblasti. Právě tato okolnost byla hlavní příčinou toho, proč došlo k sovětské letní ofenzívě v červnu roku 1944. HITLER A JEHO GENERÁLOVÉ Vysvětlivky " Proslavená píseň druhé světové války. Ve známost vešla v podání německé herečky a zpěvačky Marlene Dietrichové (vl. jm. Maria Magdalena von Losch). Počátkem roku 1932 kulminovala v Německu hospodářská krize. Brtiningova vláda nařídila rozpustit od-díly SA a SS, ale záhy nato byla nahrazena vládou von Papena, jež zákaz existence oddílů SA a SS opět zruši-la. NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbetpartei - Národně socialistická německá dělnická strana) získala téměř 40 % hlasů, což předznamenalo příchod nacistů k moci. =" ONeill, Robert: The German Army and the Nazi Party,1933-1939 Cassell&Co., Londýn 1966, str. 9. =" Werner von Blomberg (1878-l943), pro své vojenské vzezření a zbabělou povolnost vůči Hitlerovi často přezdívaný "gumový lev". Díky jeho poddajnosti se do té doby nezávislá armáda ocitla v područí nacistů. Od Hitlera se Blomberg velkého vděku nedočkal. V roce 1938 se generál podruhé oženil, ke své smůle s býva-lou prostitutkou. Hitler se chopil příležitosti ponížit armádní špičky a Blomberg byl zproštěn ministerského křesla (čistka zasáhla i generála Fritsche, falešně obviněného z homosexuality). " Str.15 tamtéž. " Str. I5 tamtéž a str.ll - Warlimont Walter: Inside Hitler š Headyuarters, Weidenfeld & Nicolson, Londýn 1964. 2 Tannenberg u Mazurských jezer v severovýchodním Polsku. V srpnu 1914 zde generálové Paul von Hindenburg a Erich Ludendorf obklíčili ruskou 2. armádu, jíž velel generál Alexandr Samsonov, zničili ji a její zbytky zahnali na útěk. O velikosti ruské vojenské tragédie vypovídá už počet ruských vojáků, kteří padli Němcům do rukou živí bylojich přes 120 000. Obtloustlý, dýchavičný A. Samsonov spáchal sebevraždu, když na útěku před postupujícími nepřátelskými jednotkami nestačil s dechem. Tannenberg je pro Německo památ-ný ještě z jednoho důvodu. V roce 1410 zde bojovníci Řádu německých rytířů utrpěli těžkou porážku v bitvě se spojenými polsko-litevskými vojsky. Ani pro Cechy není Tannenberg (Grunwald) nezajímavý. Bojů se na straně Slovanů zúčastnil český zeman Jan Žižka a přišel zde údajně o své první oko. " Blomberg si vzal za manželku mladou sekretářku ze svého ministerstva, jejíž jméno figurovalo v policejní kartotéce prostitutek. " Jistý Schmidt označil von Fritsche za svého zákazníka, s nímž se homosexuálně ukájel. Fritsch zachoval důstojné mlčení - tušil, že za celou aférou stojí špičky nacistické hierarchie - a rezignoval. Po tom, co Schmidt vyšetřujícímu soudci přiznal, že Ihal a že ho ke Ihaní donutilo gestapo, byl Fritsch sice očištěn a rehabilitován, ale do své předešlé funkce už znovu uveden nebyl. V průběhu tažení do Polska v roce 1939 byl zastřelen neznámým střelcem. ONeill, tamtéž, str. 142. " Tamtéž, str. 163. " OKW (Oberkommando der Wehrmacht) - generální štáb pozemní armády OKH (Oberkommando des Heeres) - generální štáb branné moci (pozemní armády, letectva a námořnictva). " Warlimont, stc 27. Sílu německého úderu rozdrobilo již od samého počátku tažení příliš mnoho cílů. Hitler příliš spěchal. Kromě podcenění obranyschopnosti SSSR přidělil exploataci území SSSR v žebříčku hodnot stejný počet bodů jako totální vojenské porážce Rudé armády. Přitom si byl velice dobře vědom nutnosti rozdrtit sovětské vojen-ské síly hned v počátečních fázích invaze. Wehrmncht byl nepochybně schopen dobýt Moskvu v relativně krátkém čase, ale jen útokem vedeným od počátku pouze po jediné ose. Přes oslnivá vítězství, jichž německá armáda dosáhla v Kyjevské oblasti i jinde, není možné význam takového eventuálního počinu s čímkoliv, čeho říšská vojska de facto dosáhla, vůbec srovnávat. Hitler - díky své umíněnosti, podcenění protivníka i neznalosti zákonů strategie - možná skutečně připravil Wehrmacht o celkové vítězství nad Rudou armádou, vítězství, o němž sám snil. " Warlimont, str. 212 až 213, citáty z Goebbelsova deníku. " Na rozdíl od Němců, nucettých zpracovávat náhražkové a syntetické suroviny, měli Sověti k dispozici kva-litní prirodní materiály, obsahující poměrně malé množství nečistot a nežádoucích příměsí. Mazadla z nich zho-tovená byla proto i bez dalších komplikovaných úprav obecně použitelná za daleko nižších teplot, než jejich německá obdoba. Druhým důvodem, podílejícím se na disproporcích v připravenosti vést válku v extrémních podmínkách, byla prostá potřeba udržet nejrůznější agregáty a zařízení v chodu v klimatických poměrech severovýchodu evropského kontinentu - nároky na mazadla v západní a v podstatě ani ve střední a severozá-padní Evropě s jejich relativně mírnými zimami a nepříliš žhavými léty jsou podstatně nižší, takže u Němců až do roku 1941 nevznikla urgentní potřeba vyvíjet dokonalejší maziva, zatímco pro Sověty byla odedávna tak-řka denním chlebem. Němečtí vojáci proto v silných mrazech selhávající zbraně (od pušek po kanony) v zoufal-ství ošetřovali primitivními, na frontě dostupnými ad hoc lubrikanty, jakými byly například na jemno rozdrcený střelný prach, jenž vypreparovali z nábojnic, či medicinální dermální (kožní) zásypy typu Dermatol, obsahující sirný květ a síran sodný. Obdobné problémy jako u pozemních sil se s prichodem zimy 1941/1942 projevily i u německého letectva - zatímco sovětské stroje vesele brázdily ruské nebe i za třeskutých mrazů, německá letadla zamrzla na polních letištích a do vzduchu se s rizikem a nesmírnou námahou podařilo dostat pouze jed- 44 3 EPOCHA STŘÍDÁNÍ Generálplukovníka Haldera vystřídal v září 1942 generálplukovník Kurt Zeitzler. Zeitler byl sice relativně mladý důstojník (narozen v roce 1895), ve všech předešlých funkcích včetně služby na OKW však vykazoval nadprůměrné schopnosti a oplýval takovým množstvím energie, že nemohl ze strany nadřízených zůstat bez povšimnutí. Na velitelský post na OKH přišel rozhodnut znovu na sebe strhnout tolik pravomocí z těch, jež usurpovali Keitel a Jodl, kolik jen bude možné. Warlimont, jenž si Jodla nejen příliš nepovažoval, ba dokonce si ho ošklivil, uvedl, že Zeitzler se na své nové podřízené na OKH obrátil se slovy: "Od každého štábniho dů.stojnika budu požadovat následujici: Musi věřit ve vůdce a v jeho způsob veleni. Tato vira z něho musi neustále vyzařovat jak při .styku s podřizenými, tak ,se všemi okolo. " Nový šéf štábu si zajistil, aby měl na vůdcových brífincích první slovo. S tím se však nespokojil. Snažil se přesvědčit Hitlera, že veškeré operační plány a významné záležitosti, které se týkají východní fronty, budou nejprve projedná- vat spolu, a to pouze za přítomnosti stenografa. I v tomto případě uspěl. Co tím Zeitzler sledoval, je zřejmé. Ve stínu jeho vlastního referátu o situaci se mělo stát zbytečným Jodlovo expozé. A s ním se měla pro šéfa OKH vytratit i možnost vměšovat se do záležitostí velení armády, jak se v hlavním stanu stalo neblahým zvykem od sudetské krize v roce 1938. Největším problémem, s nímž se musel nový šéf štábu vyrovnat, byla si- tuace 6. armády u Stalingradu. Město se stalo symbolem pro obě válčící strany- na původní strategický záměr se přitom zapomnělo. Hitler Paulusovi nedovolil metropoli na Volze vyklidit a včas před kvantem sovětských vojsk ustoupit, Stalin naopak viděl možnost zasadit německým silám na jihu zdrcující úder. Sovětská ofenzíva začala 19. listopadu. Šestá armáda byla obklíčena a 31. ledna 1943 se polní maršál Friedrich Paulus se zbytkem vojsk vzdal. Ztráty na živé síle činily podle odhadu 200 000 mužů. Úsilí skupiny armád Don, která pod velením polního maršála Ericha von Mansteina zahájila najaře protiofenzívu s cílem pro- razit kruh obklíčení kolem Stalingradu, vyšlo naprázdno z toho důvodu, že Hitler 6. armádě kategoricky zakázal vyklidit město. Ve snaze zabránit ještě větší pohromě byla v rámci jarní protiofenzívy stažena z Kavkazu l. tanková armáda a připojena ke 4. tankové armádě. Přesun tak silné elitní skupiny, jakou 1. tanková byla, se neobešel bez potíží. Rudá armáda byla přesto nucena 46 EP(XHA STi2ÍDÁNÍ v průběhu jarních měsíců znovu ustoupit, takže Sověti opět přišli o podstatnou část území z těch, jež v zimě 1942/1943 získali. Celá operace byla z německé strany tak brilantní, že není možné se nezmínit o mozku, jenž za ní stál. Erich von Manstein se narodil v roce 1885 a ke 3. pěší gardě nastoupil ve svých 21 letech. Hned na začátku první světové války utrpěl vážné zranění. Po rekonvalescenci sloužil převážně ve štábních funkcích. Byl to on, kdo navrhl, aby hlavní nápor na Francii v roce 1940 byl veden přes Ardeny, tedy v místech, kde ho Francouzi nejméně očekávali. Hitler souhlasil a sled událostí nejenom prokázal, že se Manstein ve svých odhadech nemýlil, ale vešel do historie vojen-ství jako klasická ukázka prvotřídní překvapivé strategické operace. Příležitostí prokázat svou cenu se naskytla celá řada a Hitler si v určitém období Mansteinova mínění velmi cenil, a to i přes jeho prostořekost. Generál a pozdější polní maršál byl jedním z nejlepších, ne-li vůbec nejlepším operačním velitelem druhé světové války. I když porážka Paulusovy 6. armády u Stalingradu představovala pro třetí říši tu nejbolestnější ztrátu, jakou od začátku války utrpěla, nebyla, v rozporu s názory sovětských historiků, ani fatální a ani zdaleka nezpečetila osud Hitlerova impéria. Říše zůstala silná i přes neúspěch u Volhy. Německo na sebe znovu dokázalo strhnout iniciativu a ve snaze dosáhnout rozhodujícího obratu na frontách v Rusku zahájilo o šest měsíců později novou mohutnou letní ofenzívu u Kurska. Teprve tam mělo dojít k rozhodujícímu obratu na východní frontě a až tehdy měla iniciativu natrvalo převzít Rudá armáda. Mocnosti Osy si byly dobře vědomy, že v roce 1943 až 1944 a nejpozději v roce 1945 musí dojít k anglo-americké ofenzívě. Vyhlídka na válku na dvou frontách donutila Hitlera a OKH přemýšlet o tom, jak stabilizovat východní fron-tu ještě předtím, než dojde k invazi na evropský kontinent. K úderu na ruská vojska byl zvolen kurský výběžek. Ofenzíva měla začít na jaře 1943. Datum zahájení útoku však bylo několikrát odloženo, aby bylo možné soustředit větší množství vojsk a techniky. Operace pod krycím názvem Citadela byla nakonec zahájena 4. července. Během dvou týdnů úporných bojů se německé jednotky sice vklínily do sovětských obranných postavení a pronikly ze severu i z jihu několik desítek kilometrů za první sovětské linie, ofenzíva však očekávaný cíl nesplnila. Důvodů bylo několik. Co do závažnosti stojí na prvním místě vyzrazení německých záměrů sovětské straně, která reagovala vybudováním hluboce členěné obrany a vysokou koncentrací sil a bojové techniky. Kurský výběžek se tak odříznout nepodařilo. Mezitím došlo k tomu, čeho se německé velení obávalo - k vylodění anglických a amerických invazních vojsk na Sicílii ( 10. července, kódové označení operace Husky). Hitler musel k obraně středo- 47 EPUCHA STŘÍDANÍ mořského ostrova a k posílení jednotek, které hájily sousední Itálii, stáhnout řadu útvarů z východní fronty. Velení Rudé armády zamýšlelo vyrazit do útoku dříve než Němci s cílem co nejvíce narušit bojovou sestavu nic netušících říšských vojsk, a tím jim znemožnit realizaci operace Citadela. Do věci se však vložil Stalin. Prosadil svůj názor, jehož základem bylo nebránit Němcům v zahájení útoku, otupit ostří jejich úderu a teprve pak přejít severně a jižně od kurského oblouku do zamýšlené pro-tiofenzívy. Operace Citadela se stala předělem ve válce na východní frontě. Němci během ní, tentokrát trvale, ztratili operační a strategickou iniciativu, kte-rou převzala Rudá armáda. Po celý zbytek války již pouze reagovali na sovětské pohyby a nebyli schopni podnikat jiné, než lokální protiútoky, třebaže se často vyznačovaly nasazením značných sil. Ofenzíva Rudé armády posunula do září hranici mezi německými a sovět-skými vojsky po Dněpr (s výjimkou jižních oblastí), tedy do míst, v nichž Manstein hodlal vybudovat, ale pro nedostatek materiálu, směřujícího téměř výhradně k valu Atlantickému, nemohl ani zdaleka dokončit, "Východní val"-hráz, o kterou se měly rozbít všechny ruské útoky. Plukovník Glantz věčné německé dilema trefně sumarizoval takto: "Hitler rozhodoval na základě toho, co viděl jako politickou a ekonomic-kou nezbytnost, zatimco vojenští velitelé se snažili řešit problémy vojenské. " Kontroverze mezi náhledem politickým a vojenským se táhla po celý podzim 1943, neskončila v roce 1944 a měla trvat, dokud byl Hitler naživu. Vůdce najedné stranějevil neochotu vydat Sovětůmjakékoliv území z obav před ekonomickými a politickými následky německé vrchní velení na straně druhé chápalo vzdání se toho kterého teritoria ve prospěch nepřítele jako nutnost, jež měla generovat síly, schopné zastavit neoblomný postup sovětských vojsk na západ. Eventuální obranné linie na řece Dněpru byly hlavním námětem debat na podzim 1943. Německá armáda by byla ráda vybudovala pevná obranná postavení podél Dněpnz, avšak Hitler, stejně jako v předešlých případech, zabránil, aby se něco takového stavělo předem. Vojska proto musela provizorní obranné linie na Dněpru narychlo budovat v zári a rijnu 1943 a zbývalo jim jen utěšovat se nadějí, že se jim z nich podaří udržet ruské síly na druhém, tedy na východním břehu řeky. Taková byla strategická situace před kyjevskou operací, jež byla na spadnutí. Sled událostí se mohl jen těžko odvíjet jinak, než jak se odehrál. Kyjev padl a německý protiútok neuspěl ani přes mistrovsky zvládnuté operační manévry tankových divizí, stále ještě demonstrující jejich málem absolutní taktickou nadřazenost nad sovětskými obrněnými složkami. 48 EPOCHA STŘÍDÁNÍ 49 EPlXHA STftÍDÁNÍ Celá východní fronta byla v průběhu zimy 1943 a jara 1944 v jednom ohni. Postupně jedna za druhou propukávaly další ofenzívy Rudé armády, až se nakonec zle tísněným říšským vojskům podařilo nápor nepřítele zastavit na linii, jež probíhala západně od Leningradu přes Pskov, Vitebsk, západně od Gomelu, Kovel a Ternopol k Oděse. Hitler ztratil důvěru v polního maršála Mansteina, jenž po Stalingradu přímo virtuózně zvládl nebezpečnou situaci a prokázal, že v operačním manévrování na bojišti je mistrem nad mistry. Se zdůvodněním, že s doširoka rozmáchlými manévrovacími operacemi je konec a že v současnosti je zapotřebí sázet na houževnatou obranu, vůdce Mansteina odvolal a velitelem skupiny armád Jih (později přejmenované na skupinu armád Severní Ukrajina) ustavil polního maršála Modela, jenž již získal v tvrdých obranných bojích značné zkušenosti a osvědčil se při hájení německých pozic především na severu. Po válce se na téma von Mansteinových vojenských schopností vyslovil Liddell Hart:^9 "Nejschopnějšim ze všech německých generálů byl nejspiš polni maršál Erich von Manstein ...když zu nejtěžšich podminek řidil systematický ústup k polské hranici, prokázal pohotovost, nápaditost a značný stupeň zkušenosti. Hitler však nehodlal naslouchat jeho vývodům, když mu vysvětloval, že dlouhým ústupovým přesunem hodlá vymanévrovat Rusy a zasadit jejich útočným čelům drtivý úder. Elárc, s nimž Marcstein argumentoval, vyváděl Hitlera čim dál vic z miry, a proto maršála z armády propustil. " Generál Blumentriit Lidellu Hartovi řekl:" "Byl nejen nejlepším stratégem ze všech našich generálů, ale navíc byl obdařen citem pro politické otázky. Člověk s takovými kvalitami byl pro Hitlera příliš nestravitelným soustem na to, aby mu musel delší čas naslouchat. Na poradách stál Manstein často v popředí těch, kdo měli na věci jiný názor než vůdce a navíc byl natolik troufalý, že se o některých plánech, s nimiž se předtím vytasil sám Hitler, vyjádřil jako o nereálných nesmyslech." A tak armádu opustil jediný generál, který byl s nejvyšší pravděpodobnos-tí schopen vyprostit skupinu armád Střed ze zoufale nebezpečného postavení, do něhož se dostala o čtvrt roku později, v červnu 1944, nebo který by díky svému renomé a nebojácnosti byl alespoň schopen zlomit Hitlerovu neoblomnost natolik, aby souhlasil s limitovaným operačním ústupem v době, kdy byl na něco podobného ještě čas. Německá armáda nyní začala ve zvýšené míře pocitovat kumulovaný dopad vysokých ztrát, jež za poslední léta utrpěla. Celková síla říšských vojsk na východní frontě činila k prvnímu září méně než dva a půl milionu mužů (včetně 50 EPOCHA STŘÍDrlNÍ polních divizí Luftwaffe a zbraní SS) a neexistovala žádná reálná vyhlídka na to, že slabounký pramínek branců někdy zesílí, aby alespoň zčásti prázdná místa v liniich vyplnil. Armáda se navíc o přísun rekrutů musela přetahovat s ostatní-mi zbraněmi a překvapivě také s průmyslovými podniky. Vojenské úřady vynakládaly značné úsilí, aby co největší počet náhradníků získaly z týlových, zásobovacích a dalších jednotek včetně výcvikových, ale přesto byl celkový přínos pro obludně rozsáhlou a nenasytnou východní frontu málo patrný. Mnoho pěších divizí mělo podstav. Některé z nich tvořily místo běžných tří pouhé dva pluky - jen částečně byl tento hendikep kompenzován dokonalejšími proti-tankovými zbraněmi. Hitlerův ministr zbrojního průmyslu Albert Speer projevil více než pozoruhodný talent pro rozvoj a zvýšení průmyslové výroby, takže pod jeho vedením celková produkce přímo dramaticky vzrůstala. Do roku 1944 se například ve výrobě tanků a samohybných děl Německo zhruba vyrovnalo Sovětskému svazu a na obrněncích byla kromě toho odstraněna většina nedostatků a závad s nezanedbatelným výsledkem - na rozdíl od předchozích období předčila řada typů německých obrněných vozidel svou bojovou hodnotou sovětské protějšky (Tiger, Panther, Jagdpanther, Jagtiger, Nashorn, Elefant-Ferdinand).5Z Po nezdařené operaci Citadela nechal Hitler divize, jež prošly peklem ofenzívy a protiofenzív v Rusku a nutně potřebovaly odpočinek, doplnění stavů a přezbrojení, předčasně vystřídat čerstvými divizemi ze západu. Nebezpečí invaze do západní Evropy se se zbývajícími měsíci roku 1943 stupňovalo a německé velení na přelomu let 1943 a 1944 ani v nejmenším nepochybovalo o tom, že k vylodění na kontinent musí nevyhnutelně dojít v nejbližší době. Tváří v tvář tak akutní hrozbě nebylo možné hazardovat vojenskými silami soustředěnými podle Atlantického valu.5j Hitler proto 3. listopadu 1943 vydal rozkaz č. 51, v němž se kromě dalších opatření k posílení hájených linii na západě zabývá i otázkou přesunu jednotek ze západní fronty na jiné bojiště: "Tvrdý boj proti bolševismu v posledních dvou a půl letech vedl ke značným ztrátám a kladl krajní požadavky na naše vojska. Tomu také odpovídala celková situace. Ta se však mezitím změnila. Zatímco nebezpečí na východě zůstalo, rýsuje se na západě nebezpečí další - vylodění. Velikost prostoru na východě připouští v nejzazším případě i ztrátu území většího rozsahu, aniž by byl smrtelně zasažen německý životní nerv. Jinak je tomu ale na západě! Jestliže se zde nepříteli podaří proniknout do naší obrany na široké frontě, bude to mít v krátké době nedozírné následky. Všechny známky mluví pro to, že nepřítel nastoupí nejpozději na jaře, možná však ještě dříve, k útoku na západní Evropu. 51 EFOCFlA STltÍDANÍ Nemohu již dále nést odpovědnost za to, aby byl západ dále oslabován ve prospěch jiných válčišť. Rozhodl jsem se proto zvýšit obrannou sílu jednotek na západě, zejména tam, kde budeme svádět boj s Anglii, neboť tam musí nepřítel zaútočit a tam zaútočí, tam bude - jestliže vše neklame - vybojována rozhodující vylodóvací bitva. Je třeba počítat i s upoutávacími a odvádějícími útoky na jiných frontách. Není vyloučen ani velký útok proti Dánsku, který je z hlediska vedení námořní války obtížnější a nedá se ze vzduchu tak účinně podporovat, ale jehož politické a operativní účinky jsou, v případě zdaru, největší... ... Žádné části vojenských oddílů a svazy rozmístěné na západě a v Dán-sku ani žádné nově na západě nasazované jednotky samohybného dělostřelectva a stíhačů tanků nesmí být bez mého svolení staženy..." Během návratu z konference v Teheránu řekl Stalin Žukovovi: "Roosevelt mi dal .své slovo, že se rozsáhlá vylodóvaci operace uskutečni ve Francii v roce 1944. Věřim, že slovo dodrži. Ale i kdyby mluvil naprázdno, máme dost sily, abychom nacistické Německo dorazili. " Existujíjisté pochybnosti o tom, zda se skutečně Stalin takto vyjádřil, či zda vyslovil právě tato slova, respektive jestli to, co údajně řekl a je zde zapsáno, je skutečně tím, co mínil. V době, kdy se rozhovor odehrával, měl Hitler na východě 164 formací a na západě a ve Středomoří kolem 121. Počty německých tanků a samohybných děl ve Francii a Holandsku vzrostly na 1850 kusů - úctyhodné množství. Faktem však zůstává, že západní spojenci potřebovali, aby Rudá armá-da poutala na východě německé divize a naopak Sověti potřebovali, aby Angloameričané Němcům znemožnili přesun vojsk ze západu na východní frontu. Vysvětlivky " Glantz David, plukovník, Art of War Symposium I985, US Army War Colledge, Carlisle, Pennsylvania, str. 8. v Liddell B. Hart: The Other Side of the Hill, Vassell, Londýn 1948, str. 94 - 98. " Od března 1944 do konce války žil Manstein na svém statku. Zemřel v roce 1973. Polní maršál proslul jed-nak svou schopností vypracovat vynikající, hloubkou úvah pro nepřítele nesrozumitelný a matoucí takticko-operační plán, jednak svou dovedností donutit protivníka, aby převzal Mansteinem mu přidělený part. Podobně jako v judu dokázal usměrnit a využít nepřítelovu sílu proti němu samotnému. Ve známost vešel rovněž opovážlivostí, s níž nepříliš skrývaně a více než nezdvořile kritizoval každého, kdo podle jeho měřítek nebyl plně na výši, přičemž za běžnou normu obvykle bral sebe a své schopnosti. Nejvíce nepřátel si svou oponen-turou pochopitelně nadělal mezi osobami na nejvyšších velitelských místech. Manstein se dostal na seznam válečných zločinců. Po skončení války mu bylo kladeno za vinu, že na východě uplatňoval vyhlazovací poli-tiku třetí říše, když obyvatelstvo oblastí, v nichž řídil vojenské operace, nelítostným vysídlováním zbavil možnosti obživy. Obhajoba vysvětlením, že maršál vystěhováváním obyvatel sledoval výhradně vojenské cíle, soud nepřesvědčila a maršál byl v roce 1950 odsouzen nejdříve k 18, po odvolání ke 12 letům žaláře. Manstein si však odseděl pouze pár let, neboť na svobodu se dostal již na jaře roku 1953. " Liddell Hart: The Other Side of the Hill, Cassell, Londýn 1948, str. 94 - 98. 52 linie, s pocitem bezpečí relaxovala. " Opevnění, táhnoucí se západní a v délce přes 400 km od Norska na severu po Pyreneje i v červnu 1944. 4 STALIN A STAVKA Ačkoliv ve způsobu, jakým Stalin a Hitler během války uplatňovali svou vůli, bylo mnoho podobného, soukolí každého z obou nejvyšších velení se vyví- jelo ze zcela odlišných základů. Zatímco německý systém měl svůj původ v gene- rálním štábu, vytvořeném počátkem 19. století, v porevolučním Rusku obdoba něčeho podobného vůbec neexistovala a většiny nositelů velitelských zkušeností z občanské války se Stalin zbavil během čistek v letech 1937/1938. Jak brzy poznáme, likvidace armádních špiček způsobila, že velitelské posty v Rudé armádě obsadili relativně mladí důstojníci bez náležité kvalifikace. Tento stav je možné přirovnat k situaci v německé armádě, pokud ovšem vezmeme v úvahu rozličné důvody, které podobný proces vyvolaly. Prudký nárůst frontových linii a rezervních divizí si v Německu vyžádal příliv nových generálů a starších dů- stojníků. U Rudé armády i válečného námořnictva existovalo dvoje velení, vojen- ské a politické. Zajistit loajalitu důstojnického sboru měli političtí komisaři, nacházející se na každém stupni armádní hierarchie a operující právem a povin- ností stvrdit platnost každého vojenského rozkazu. Třicátého června 1941 vytvořil Stalin Výbor obrany státu (GKO) a sebe ustavil do jeho čela. Molotov se stal jeho zástupcem a maršál K. V Vorošilov členem výboru. Osmého srpna přijal sovětský diktátor funkci vrchního velitele branné moci a Stavka5s (generální štáb) se změnila v generální štáb vrchního velitele branných sil. Z jejích členů se stali Stalinovi osobní poradci, kteří byli vysíláni k frontům, aby zde čerpali informace o situaci nebo koordinovali či dokonce řídili kombinované operace. Poznáme, že v rámci tohoto klišé probíha- la i sovětská ofenzíva v roce 1944. Stavka sídlila po celou válku v Moskvě, původně v Kremlu. Když němec- ké bombardéry začaly na město nalétávat, přemístila své stanoviště hluboko pod zem, do stanice metra Kirovskaja. Až do svého vystřídání generálplukovníkem A. M. Vasilevským, k němuž došlo závěrem roku 1942, byl náčelníkem ge- nerálního štábu generál G. M. Šapošnikov. Do roku 1945 pak už k žádné změně ve vedení Stavky nedošlo. Až v únoru 1945 se stal hlavou Stavky generál A. I. Antonov, působící do té doby jako zástupce náčelníka generálního štábu. Náročnou funkci náčelníka sekce pro řízení operací vykonával od května 1943 geneřál S. M. Štemenko. Vojenští historici vděčí právě tomuto muži za pozoruhodné a vysoce angažované dílo, pojednávající o práci Stavky za války, 54 STRLIN A STAVKA knihu, jež prvně spatřila světlo světa v roce 1981 pod názvem Sovětský gene-rálni štáb za války. Podobně jako Hitler byl i Stalin nad jiné tvrdý úkolář. Neušla mu sebepo-družnější epizoda, vztahující se k válečnému dění, až postupem času neexistova-lo téměř nic, co by bylo možné vykonat bez jeho primého souhlasu. Osobní se-lhání nebo neúspěch ze strany velících důstojníků - i těch nejvyšších - nechal Stalin postihovat tvrdě a nelítostně. Zatímco ty šťastnější z nich čekala degradace a obvykle zařazení do trestného praporu, což vcelku představovalo pouhý odklad trestu smrti, všichni ostatní neušli zkrácenému řízení před válečným tribunálem, vynášejícím nemilosrdné rozsudky bez možnosti odvolání. Několik příkladů ze Stalinovy nedávné biografie může vnést světlo do jeho celkového vztahu ke ge-nerálům, a to především tehdy, když není v silách obecné charakteristiky podat obraz dostatečně výstižný. Bylo již řečeno, že hodnost, služební věk ani sebevý-znamnější funkce a zásluhy nedokázaly sovětským diktátorem při jeho odsudcích pohnout. Náčelníkovi generálního štábu, Vasilevskému, se 17. srpna 1943 naskytla vynikající priležitost osobně se přesvědčit o Stalinově nekompromisní koncepci ve vztahu k velení armády: . "Je už skoro 3.30 sedmnáctého srpna a vy jste se stále ještě neuráčil štábu podat hlášeni o výsledcich operace ze 16. srpna ani jste nedodal vaše hodnoceni situace. Jako zmocněnce štábu jsem vás dlouhodobě pověřil úkolem zasilat v průběhu operaci mimořádná hlášeni na konci každého dne. Vy jste ale téměř pokaždé na svou povinnost zapomněl a žádnou zprávu neposlal... Vymlouvat se na to, že nemáte čas, nemůžete. Maršál Žukov dělá na frontě to samé, co vy, a přesto nám každodenně svá hlášeni posilá. Rozdil mezi vámi a Žukovem je ten, že on narozdil od vás ví, co je disciplina a zná své povinnosti vůči štábu. Vy jste naopak neukázněný a velmi často na své závazlry vůči štábu zapomináte. Naposledy vás varuji jestliže ještě jedenkrát na své povinnosti vůči štábu zapomenete, budete zbaven své funkce náčelnika generálniho štábu a půjdete na frontu. "56 Podobně jako Hitler i Stalin navštívil frontu pouze jednou, a to ještě spíše jen symbolicky. O co měl menší možnost odnést si z této akce jakýs takýs pojem o poměrech v bojových pozicích, o to více se na toto téma rozepsal ve svém poselství Churchillovi a Rooseveltovi.5 "Právě jsem se vrátil z fronty. Proto jsem až nyni schopen odpovědět na Váš dopis ze 16. července (1943). Nepochybně jste s naši vojenskou situaci obe-známen, a proto budete mit porozuměni pro zdržení. Musim osobně znovu a zno-vu zajiždět na různé úseky fronty a celkově všechno podřizovat děni na frontě. " 55 STALIN A.STAVKA Nikdy a nikde nebyl shledán jediný náznak toho, že by Stalin podnikl další cestu k frontovým liniim. Prozřetelnost zřejmě do arsenálu diktátorů 20. století osobní statečnost neuložila. Byl to Stalin, kdo propracoval detailní rutinní postupy a trval na jejich dodržení do posledního puntíku. Běda každému, kdo třeba jen málo vystoupil z řady. Štemenko podal výstižný obrázek o tom, co znamenalo být se sovětským vůdcem ve styku a pracovat pro něho. "Hlášeni se vrchnimu veliteli obvykle podávala třikrát denně. Prvni mezi I0.00 a 11.00 dopoledne, obyčejně telefonem. To jsem měl na starosti já. Mezi 16.00 a 17.00 se musel s raportem hlásit zástupce náčelnika generálniho štábu. V noci jsme oba dva jeli do hlavniho stanu se souhrnem za uběhlý den. Předtim ale musela být situace každého frontu zanesena na mapách s měřitkem I: 200 000, vyznačeny pozice všech vojsk po divize a v některých připadech dokonce až po jednotlivé pluky. Vrchni velitel netoleroval sebemenši překrouceni či zastiráni skutečnosti nebo jejich přikrašlováni a nelitostně trestal každého, koho při něčem podobném přistihl. Moc dobře se pamatuji, jak náčelnik štábu I. ukrajinského frontu musel odejit z funkce, poněvadž v naději, že se podaři územi zpátky dobýt, nepodal hlášeni o tom, že nepřitel obsadil jistou důležitou, silně zalidněnou oblast. " 5R Štemenko popsal i průběh brífinků tak, jak se odehrávaly buďto v Kremlu, nebo na Stalinově chatě: "Dlouhý čtverhranný stůl stál po levé straně mistnosti s klenutým stropem a stěnami obloženými světlým dubem. Na tomto stole jsme si rozložili mapy, z nichŽ jsme potom podávali hlášeni o jednom frontu za druhým, o každém z nich zVlášt: Vždycky se začinalo tim sektorem, ve kterém v té chvili leželo hlavni těžiště události. Nepouživali jsme nikdy žádné sešity či poznámkové bloky. Všechno jsme znali nazpamět a kromě toho bylo vše zakresleno v mapách. " Stalin potom nadiktoval své rozkazy pro jednotlivé fronty. Mnohé z nich nebyly vytištěny a spojovací středisko je dostalo v originálu, psané rukou. Podepsány byly Stalinem a buďto jeho prvním zástupcem, maršálem Žukovem, nebo náčelníkem generálního štábu, Vasilevským. Pokud tihle dva byli mimo Moskvu, podepisoval za ně rozkazy generál Antonov. Stalin s oblibou úřadoval dlouho do noci (právě tak, jako to dělal Churchill). Štábní důstojníci se do svých příbytků a ubikací nevraceli před třetí či spíše před čtvrtou ráno. Štemenko líčí, jaké měl takový nezvyklý denní rytmus důsledky: "Nebylo v silách kohokoliv v sebemenšim pozměnit neměnný, rigorózni řád, který Stalin pro generálni štáb zavedl. Ohromné množstvi práce, které muse- 56 STALIN A S9AVKA lo být uděláno, ,spolu s naléhavostí všeho toho měnilo službu v generálnim štábu v úmornou a krajně vyčerpávajici dřinu. Dřeli jsme do úpadu, nebot jsme zcela spolehlivě věděli, že za sebemenší chybičku budeme velice tvrdě potrestáni. Zdaleka ne každý dokázal takové nepřetržité vypětí snášet. Někteři mi soudruzi ještě dlouho po tom všem trpěli na neurózy a měli potiže se srdcem. Řada z nich - aniž by dosáhli důchodového věku - ode.šla z armády ihned po skončeni války.59 Příležitost sdělit svůj názor na vrchního velitele a jeho schopnosti plnit tuto roli by ale měl dostat i člověk, jenž měl ke Stalinovi v hierarchii sovětských branných sil funkčně nejblíže, tedy maršál Žukov. Dejme mu proto slovo: "Měl jsem možnost Stalina z hlediska jeho schopnosti jako vojenského velitele prostudovat skutečně důkladně, poněvadž jsem s nim válku začínal i kon-čil. Stalin zvládal techniku organizace frontových operaci i operaci vojskových těles a dokázal je řidit způsobem, který prozrazoval zkuřenost a hluboké pochopeni komplikovaných strategických otázek. Že je schopen zastávat funkci vrchniho velitele armády, začalo být zjevné od Stalingradu. Sotva byli Němci odraženi od Moskvy, začal v řadách Rudé armády pro-ces vyrovnávání se s nedostatky a omyly, jež se při porážkách utrpěných v průběhu roku 1941 zviditelnily. Stavka zavalila fronty a štáby armád přívalem direktiv, týkajících se ofenzivních operací. Desátého ledna 1942 Stavka vyhlási-la: "Naše vojska se nutně musi naučit prolamovat nepřátelské obranné pozice, prorážet obranné linie nepřitele v plné hloubce a vytvářet v nich cesty pro naši pěclzotu, tanky a jizdu. " V průběhu let 1942 a 1943 vynaložila Rudá armáda mnoho úsilí a času na to, aby objevila a zavedla do praxe takovou taktiku a takovou organizaci obrněných jednotek, jež by jim dovolily proniknout obrannými liniemi hluboko do týlu německých vojsk. Ve třicátých letech Rudá armáda vybudovala mohutné tankové síly, členěné do čtyř mechanizovaných sborů, z nichž každý měl více jak 500 tanků. Zkušenosti nabyté za španělské občanské války ale vedly sovětské velení k přesvědčení, že takové jednotky jsou příliš velké a v důsledku toho byly obrněné sbory rozčleněny do samostatných tankových brigád. Přišel však rok 1940 a s ním úspěšné tažení velkých německých tankových formací Francii. Přesvědčivý příklad vedl sovětské velení k opětovné reorganizaci obrněných jed-notek nejprve bylo utvořeno 15 a později dokonce 29 mechanizovaných sborů. Valná většina těchto formací, převážně vybavených staršími typy tanků, byla Němci zničena. Zlikvidované mechanizované sbory nahradily samostatné tankové brigády, ale ukázalo se, že nově vzniklé jednotky jsou příliš slabé na to, aby dokázaly provést hlubší průnik německými obrannými pozicemi. Rudá armáda proto přikročila k další reorganizaci, v jejímž závěru byly tankové 57 STALIN A STAVKA brigády seskupeny do tankových sborů. Očekávaný efekt se ale nedostavil. Ani tak mohutná uskupení, jakými tankové armádní sbory bez jakékoliv pochyby byly, nebyly s to vyvinout takovou energii, jaká byla pro operaci vedenou do hloubky nepřátelské obrany zapotřebí. Následkem tohoto poznání byl zahájen proces sdružování tankových sborů do tankových armád, jichž nakonec vzniklo šest. Každou z tankových armád tvořily dva tankové armádní sbory, pěchotní for-mace ajednotky nejrůznějšího typu a určení. Jedna z těchto armád, Pátá gardová, se zapojila do sovětské ofenzívy v Bělorusku v létě 1944. Zvláštní význam pro průběh této rozsáhlé operace mělo vytvoření nezvyk-lé, zato však velmi efektivní jízdně-mechanizované skupiny. Tuto bezmála podivnou formaci tvořily jezdecké sbory spolu se sbory tankovými respektive mechanizovanými. Sověti však právě díky této nesourodé skupině získali schop-nost operovat za každých klimatických i povětrnostních podmínek v terénu, který byl zčásti nebo zcela neprůchodný pro tanky a jinou kolovou či pásovou techniku. Rudá armáda rovněž vyčlenila velké množství zbraní palebné podpory do zvláštních dělostřeleckých a minometných pluků. Nově byly zformovány i pluky sapérské, vybavené stavebními díly a technikou pro stavbu mostů a stej-ně tak pluky ženijní, jejichž úkolem bylo vytvářet průchody v minových polích. Tyto pomocné jednotky byly posléze sloučeny do podpůrných divizí, jež Stavce sloužily jako záloha, kterou účelově přidělovala armádám, projevila-li se při plnění konkrétního úkolu potřeba takovými specializovanými jednotkami řadová vojska posílit. Sovětské válečné letectvo nefigurovalo jako samostatná zbraň. Bylo částí armády SSSR, mělo však své zastoupení ve Stavce. Těžké ztráty, jež vzdušné síly SSSR v počátečních dnech války utrpěly, když Luftwaffe zničila velké množství jejich letounů jak na zemi, tak ve vzduchu, zabránily, aby rudé letectvo v roce 1941 sehrálo významnější roli. V průběhu následujících měsíců však k bojujícím perutím začaly přicházet moderní stroje, jež dokázaly - v malých výškách-rychlostí a obratností německé stíhače vymanévrovat. S tím, jak na západě sílilo bombardování Říše Spojenci, byli Němci nuceni stahovat stále větší a větší počty stíhacích strojů a pilotů k obraně vzdušného prostoru nad Německem. Tato situa-ce umožnila ruskému letectvu, aby v pozemních bitvách zaujalo pozici jedné z nejvýznamnějších složek sovětských útočných sil. Letecká podpora se stala nedílnou částí ofenzivních operací Rudé armády. Každý frontb disponoval taktickou podporou své vlastní letecké armády, jež mohla být podle potřeby pověřena úkolem zajištovat obranu vzdušného prostoru vést útoky proti pozemním cílům, provádět letecký průzkum či taktickým bom-bardováním napadat nepříliš vzdálené nepřátelské objekty a prostory. Velitel 58 STALIN A STAVKA letecké armády byl členem štábu frontu. Kromě této letecké složky byly k jed-notlivým frontům přidělovány letecké jednotky vybavené bombardovacími stro-ji s dalekým doletem. Uspořádání taktických vzdušných sil frontů vycházelo z úkolů, které tato bojová složka měla plnit - taktické letectvo do značné míry de facto simulovalo či násobilo činnost konvenčního dělostřelectva. Základem byly boje sváděné na zemi, operace pozemních vojsk, jejichž potřebám vzdušné síly sloužily. Taktické letectvo tak narozdíl od angloamerické koncepce představova-lo vedlejší i když v žádném případě druhořadý element mezi zbraněmi, jež měly fronty k dispozici. Proto se hned v samém počátku útočných operací zájem tak-tických vzdušných sil soustředil na německé dělostřelecké pozice, shromaždiště vojsk a techniky a na komunikační centra. Po prolomení obranných pozic nepřítele, začaly letouny chránit vzdušný prostor nad čely obrněných formací a napadat německé síly bránící tankům v postupu vpřed. Z toho důvodu se v čel-ních tancích nacházeli styční důstojníci. Toto schéma se ukázalo jako velmi efek-tivní zejména pro letecké napadání německých záloh, snažících se přesunout se do prostorů, kde došlo k průlomu fronty, případně hodlajících zaujmout pozice před čely nebo na křídlech útočících sovětských vojsk. V létě roku 1944 byla situace na východní frontě pro německé armády nebezpečná už tím, že Luftwaffe přesunula naprostou většinu stíhacích strojů na západ, aby zde čelily jak útokům spojeneckých bombardovacích perutí, tak očekávané invazi. Vysvětlivky Stavka - celý předrevoluční název: Stavka glavnogo komanduješčego (vrchního velitele), carův vojenský poradní sbor. Volkogonov, str. 453. " Když se sovětský diktátor s doprovodem přiblížil frontě natolik, že bylo na obloze možné pozorovat záblesky výstřelů z děl, uvázl jeho vůz v bahně. Po několika marných pokusech vozidlo vyprostit přesedl Stalin do automobilu svého doprovodu a vydal rozkaz k návratu do Moskvy. V prvních frontových liniich nikdy nebyl a nikdy je na vlastní oči - třeba i jen z povzdálí - nespatřil. " Sremenko: The Soviet General Staff at War, 1941 - 1945 Progress Publishers, Moskva, 1981, stra-ny 181-184. Tamtéž, str.186. " Ziemke, str. 507 Edmonds, str. 276. 6 V ruské vojenské terminologii má výraz front dva významy. První z nich odpovídá českému fronta, druhý českému armádni skupina, skupina armád. Zde je míněn druhý význam. Sovětský front v tomto smyslu se obvykle skládal z pěti až šesti armád, jedné až dvou armád leteckých a z celé řady nejrůznějších specializo-vaných i řadových podpůrných formací. 59 5 SOVĚTSKÉ OZBROJENÉ SÍLY Rudá armáda vděčila za svůj vznik bolševické revoluci v listopadu 1917, po níž se v mnoha bolestných metamorfózách zrodila z bývalé carské armády. Mnoho z jejích prvních velitelů i vojáků bojovalo ve světové válce a bylo na nich, aby se seznámili s i s nevyzpytatelností války občanské. Vůdci revoluce počítali už od samého počátku s tím, že dojde k cizí intervenci, jejímž cílem bude znovunastolení carského samoděržaví. Proto nutnost disponovat natolik silným vojskem, aby bylo schopné ubránit nový režim a současně tvořilo pilíř pore-volučního státu, vřadila od samého prvopočátku otázku reorganizace armády mezi nejakutnější záležitosti. Největším a nejvýznamnějším pozitivem, které Rudá armáda měla, byl voják. Známý německý štábní důstojník popsal po válce charakteristické vlast-nosti průměrného ruského soldáta: "Je trpělivost sama a jeho výdrž, odolnost a schopnost snášet utrpeni je téměř nepředstavitelná. Je až neuvěřitelně kurážný a udatný - přesto se z času na ča.s zachová jako ten nejopovrŽenihodnějši, sprostý zbabělec. Přiležltostně se vyskytly situace, kdy se ruské jednotky předtim ,se Zuřivou odvahou odráŽejici německé útoky, daly z ničeho nic na bezhlavý, panický útěk před malou útočnou skupinkou. Ruské prapory ztrácely nervy uŽ po prvnim výstřelu, ale již přišti den tytéž prapory bojovaly proti našim jednotkám zarputile a s fanatickým odhodlánim... Přiznačným rysem ru,ského vojáka je jeho opovrhováni životem i smrti, tolik nepochopitelné pro lidi ze západu. Rusa se vůbec nedotkne, když překraču-je stovky mrtvol svých kamarádů, stejně rceúčastně své mrtvé soudruhy zahrabává do země a o nic méně netečně sám pohliži smrti do tváře.ó2 Rudá armáda se formovala za revoluce a její charakter politického vojska se nevytratil po celou dobu, po kterou nově vzniklý bolševický stát bojoval za zachování své existence. Prvním úkolem vojska dělníků a rolníků bylo elimino-vat hrozbu, kterou pro novou vládu a zřízení znamenali tzv. "Bílí", čili před-stavitelé antikomunistů a těch, kdo zůstali loajální starému režimu. Bolševická vláda v čele s V. I. Leninem si více než jasně uvědomovala nutnost obsadit veli-telské a štábní posty kvalifikovanými a zkušenými lidmi. Řady pro revoluční myšlenku zanícených, většinou však pologramotných, i když politicky spolehlivých harcovníků revolučních gard nemohly, až na několik málo výjimek, posloužit jako rezervoár hledaných odborníků. V zemi přitom ale - možno-li to 60 SOVĚTSKÉ OZBROJENG SÍLY tak nazvat - zásobnice vojenských kádrů existovala. Byl jí důstojnický sbor bývalé carské armády. Vzhledem k situaci však nezbylo nic jiného, než se smířit s nezbytností a exponenty starého režimu, důstojníky minulé carské armády, do nového vojska kooptovat (v roce 1919 jejich počet přesáhl 35 000). Nicméně nedůvěra k "vojénnym specialístam" (vojenským odborníkům), jak byli v zájmu eurytmie nazýváni - přes jejich ochotu vyměnit carské pogony za výložky rudoarmějské uvedla v zápětí v život systém politických komisařů, politruků, strukturu, jež přetrvala nejen bouřlivé porevoluční roky, nýbrž ve své podstatě fungovala i během mírových let a po Stalinově čistce ve velitelských kádrech Rudé armády dokonce nabyla nové síly. Slovo politruka představovalo na každé úrovni zákon. Bez souhlasu zástupce pro věci politické nevešel v platnost jediný rozkaz velitele sebevětšího útvaru. Nikoliv velitel, nikoliv vojenský soud, ale politický komisař byl tím, kdo v první instanci rozhodoval o životě kteréhokoliv příslušníka jednotky, jejího velitele nevyjímaje. Závislost na jeho podpisu nebo pouhém přikývnutí někdy dosahovala takového stupně, že pří-slušné vztahy nemohly v náhodném pozorovateli nenabudit jiný dojem, než že se příslušníci dotyčné jednotky včetně jejich nadřízeného s vysokou pravděpodobností nerekrutovali odjinud, než z některé z institucí, skýtajících zaopatření osobám slabomyslným. Naprosto převažující většina rolníků se daleko více než o službu v armádě zajímala o grunty,ó5 k nimž se za revoluce dostala. Proto byla v zemi zavedena konskripce, povinné odvody, a uzákoněna povinná vojenská služba, vztahující se na každého sovětského občana mužského pohlaví.66,67 Politický podtext těchto opatření byl na každém stupni útvarové hierarchie umocněn založením komunis-tických buněk, označovaných jako buňky stranické (mýlka byla vyloučena, základní stranické organizace, spojené v každém vojskovém tělesu v řetěze, představovaly (nepříliš spolehlivou) páteř každého útvaru. V průběhu bojů s "Bílými", jež ve snaze udržet východní frontu schopnou vázat německé divize podporovali západní spojenci,bs vešlo poprvé ve známost jméno velitele Rudé armády a kontroversní postavy sovětské vojenské historie, M. N. Tuchačev- ského. Tuchačevskij se narodil v roce 1893 jako syn zchudlého ruského aris- tokrata. Protože vzhledem k finanční situaci rodiny nemohl na vysokoškolské studium ani pomyslet, narukoval mladý Michail do armády, kde se stal pří- slušníkem elitní Semenovské gardy. Krátce po vypuknutí první světové války byl zajat a na svobodu se dostal až v roce 1917. O rok později vstoupil do armády jako "vojenský odborník". Působil v Polsku, kde byl svými nadrizenými vysoce 61 SOVĚTŠKÉ OZBROJENÉ SÍLY hodnocen. Už ve svých 26 letech se stal vrchním velitelem Jižního frontu, jemuž velel až do doby, kdy byl jako velitel Západního frontu pověřen reagovat na kri-tickou situaci na polsko-ruských hranicích. Koncem války s Polskem (skončila v roce 1920) působil jako zástupce náčelníka generálního štábu, jímž byl jeho dobrý přítel, generál M. V. Frunze, a jehož místo po jeho smrti zaujal. Oba společně vyvíjeli nemalé úsilí na přeměnu Rudé armády v moderní vojsko, vybavené mechanizovanými a obrněnými prostředky. Po skončení občanské války v roce 1922 přišla ve vedení státu na přetřes otázka, jakého typu a jak silná by měla armáda Sovětského svazu být. Architektem nového vojska se nakonec stal Frunze, jenž přeorganizoval Rudou armádu do sedmnácti střeleckých sborů a dvou sborů jezdeckých, přičemž každý sbor tvořily dvě až tři divize. Po smrti Frunzeho (v roce 1926) jmenoval Stalin vrchním komisařem Rudé armády Vorošilova a ponechal ho v této funkci až do ostudné blamáže, která postihla invazní sovětská vojska v první části rusko-fin-ské války. V prvních letech své existence byl Sovětský svaz vyspělými státy považován za páriu světového společenství. Jedinou výjimkou v tomto ohledu byla Weimarská republika, která dosud nesla nálepku původce první světové války a byla proto svázaná restrikcemi Versailleské smlouvy. Německo nesmělo vlastnit pancéřovaná vozidla, bojová letadla ani těžké dělostřelectvo. Rapallská smlouva uzavřená v dubnu 1922 mezi Německem a SSSR obsahovala tajnou doložku, podle níž měly napříště oba státy společně na ruském území vyvíjet nové tanky a vojenská letadla a cvičit jejich osádky. Tím vznikla základna pro extenzivní spolupráci mezi armádami obou zemí, jež vytrvala až do příchodu Hitlera k moci v roce 1933. Sověti vytvořili již v roce 1930 experimentální tankovou brigádu, kterou o tři roky později přetransformovali v mechanizované sbory. Těmto novým for-macím přidělili tanky, jimiž byly jednak v cizině zakoupené prototypy, jednak vlastní, doma vyrobené stroje, jež vyvinuli v průběhu pětiletého plánu. Do roku 1935 činilo celkové množství těchto obrněnců 7000 kusů, vesměs lehkých tanků typu T 26 a T 27 a těžkých tanků T 35. Základní tankovou jednotkou se stal mechanizovaný sbor, v roce 1938 přejmenovaný na tankový sbor. Tvořily ho dvě tankové brigády, střelecká/kulometná brigáda s podpůrnými jednotkami, vše s celkem 560 tanky. Do rukou velení Rudé armády však začaly proudit informa-ce ze Španělska, kam SSSR odeslal na podporu vládních sil mezi jiným válečným materiálem i kontingent tanků. Na podkladě těchto informací došlo k redukci tankových jednotek co do velikosti. Další přehodnocení síly a počtu formací vyvolaly úspěchy německých tankových skupin během jejich nasazení 62 SOVÉTSKÉ OZBROJENÉ SÍLY ve Francii v roce 1940. Podle německého příkladu vzniklo nejprve devět nových mechanizovaných sborů po zvážení se však velení Rudé armády zdál jejich počet příliš nízký a byl tabulkově zvýšen na optimálních 29. Tohoto stavu mělo b los,e.oloC,ó.Lg...L0ó.CGalCCLClaLll 111lb naříště vyzbrojovány posledním typem těžkého tanku KV6 a budoucím tažným koněm a legendou sovětských obrněných sil, středním tankem T 34. Zatímco se Rudá armáda přezbrojovala, nově organizovala a stavěla obrněné formace, režim, jemuž sloužila, jí zasadil krvavou ránu, z níž se do Hitlerovy invaze nedokázala plně vzpamatovat. Důvod, proč Stalin čistku provedl, nebyl dones zcela objasněn. Stojí tak proti sobě především dva, navzá- jem si odporující názory. Podle jednoho odstranil sovětský diktátor jediným úderem všechny své potenciální rivaly. Hlavy, jež padly navíc, aniž by jejichž nositelé kdy mohli mocenskou pozici svého vůdce ohrozit, měly pomoci pravý Stalinův zámysl zakamuflovat. Podle druhého špičky Rudé armády, s generálem Tuchačevským v čele spiknutí, opravdu vytvořily konspirační centrum, o jehož skutečných cílech je možné se pouze dohadovat. Tuchačevskij nebyl jen tak někdo. V sovětské hierarchii zaujímal vý- znamné místo. Usvědčující materiál proti němu tvořily především listiny, nabíze- jící předání tajných materiálů strategické povahy Německu za podporu a pomoc při svržení Stalina." Nelze ovšem vyloučit, že dokumenty byly falzem, zho- toveným na Stalinův příkaz. Soudní přelíčéní s Tuchačevským, z něhož byla veřejnost vyloučena, proběhlo ll. května 1937. Maršál byl shledán vinným a následující den zastřelen. Čistka v armádě se nezastavila před nikým. Zastřeleno nebo uvězněno bylo na 35 000 osob, čili přibližně 50 procent celého důstojnického sboru. V tomto počtu se nacházeli 3 maršálové (z pěti),14 velitelů armád (ze 16), 8 admirálů (z 8), 60 velitelů armádních sborů (ze 67),136 velitelů divizí (ze 199), 221 velitelů brigád (z 397). Kromě nich bylo zastřeleno všech 11 náměstků komisaře pro obranu a 75 (z 80) členů nejvyšší vojenské rady.z Čísla však o hrůzných koncích všech těchto lidí nic nevypovídají. Jeden z těch, kteří dočasně přežili, uvedl: "Smrt v boji neděsi. Jediný okamžik a je konec jednou provždy. Ale kon- stantni uvědoměni si blizké a neodvratné smrti, kdy neexistuje žádné jiné východisko, žádná pomoc, kdy vite, že neni nic, co by mohlo nadcházejici popravu odvrátit a kdy se osudná chvile neúprosně bliži, až vám nakonec řeknou: Můžeme jit, vaše jáma je vykopaná. "" Avšak ani důstojníci, kteri nebyli ve zkráceném řízení odsouzeni k smrti zastřelením, neměli klid. Před popravčí četou mohli stanout kdykoliv.4 Zmatek , který po čistce v armádě zavládl, je těžké popsat. Když se nejmenovaný důstoj- 63 SOVĚTSKG OZBROlENÉ SII.Y ník dostavil na základě rozkazu velení na štáb jisté divize, aby zde převzal funkci náčelníka štábu, s úžasem zjistil, že osobou s nejvyšší hodností, jíž se podařilo přežít, je kapitán. Pravděpodobně nejtěžší ranou, kterou Rudá armáda utrpěla, byla ztráta značného počtu pokrokových a s ohledem na budoucnost uvažujících důstojníků, jimž vojsko vděčilo za celou řadu technických a organizačních změn a vylepšení, zavedených do praxe ve třicátých letech. Je sice pravda, že velkému množství mladých, nadějných důstojníků se naskytla příležitost zaujmout místa, o jakých by za normálních okolností mohli jen snít, na druhé straně však byla většina starších důstojníků, kteří zůstali na svých postech, dávnými spoluharcov-níky a přáteli Stalina. Na každého, kdo projevil snahu budovat nové mechanizo-vané formace, a tírn de facto odsunout jízdu do pozadí, ne-li ji zcela z armády odstranit, pohlíželi vesměs nevraživě. Ztrátu maršála Tuchačevského, nejpřednějšího z předních sovětských vojenských teoretiků, pokládaného za génia přinejmenším ve všem, co se týkalo vojny a války, nesla Rudá armáda těžce. Byl to on, kdo se v roce 1936 zasloužil o vydání Stanov pro vedení války v poli, prosazujících použití masivních obrněných formací, podporovaných dělostřeleckou palbou. Následovníci Tuchačevského již nebyli obdařeni takovou dávkou jasnozřivosti, k jaké se dopracoval jejich před-chůdce - v zavádění progresivních taktických prvků nejen nepokračovali, ale naopak téměř vše, co jim zavánělo novotou, z armády vymýtili. Jejich postoje se na řetězu katastrof, jež Rudou armádu postihly po červnu 1941, podílely nemalou měrou. Varujícím signálem byly již tragickokomické výsledky, jichž Rudá armá-da "dosáhla" na počátku téhož roku v první fázi svého vpádu do sousedního Finska, kdy se vláda SSSR rozhodla násilnou opravou společných hranic posílit vojenskostrategickou pozici Leningradu. V porovnání se sovětskými silami početně nepatrné skupinky obránců uštědřily útočníkovi sérii potupných porážek, a to i přes třeskuté mrazy a nepříznivé terénní podmínky, jejichž dopady dokázaly využít ve svůj prospěch a v neprospěch protivníka,5 jakkoliv na extrémně nepříznivé klimatické poměry celkem uvyklého a všeobecně dobře adaptovaného. Nakonec se sovětské přesile podařilo vnutit Finům Stalinovu vůli a upravit hran-ice podle jeho představ. Nedostatečná bojová výkonnost Rudé armády během rusko-finské války se stala předmětem zkoumání ze strany sovětských i zahraničních vojenských insti-tucí. Významný ruský historik, generál D. A. Volkogonov, prohlásil, že se Stalin rozhodl vystřídat maršála Vorošilova vzápětí po tom, co si přečetl jeho hlášení, obsahující výčet otázek, na něž je třeba hledat odpověd a poučení z průběhu neštastné rusko-finské války. Vorošilov zmínil " .. celkově nedostatečnou úroveň důstojnického sboru, chabé zásobováni, .neefektivni a nemotorný systém spojeni, 64 SOVĚTSKÉ OZBROlENÉ SÍLY ubohou zimni výstroj i neuspokojivou stravu vojáků na frontě ". Zdůraznil, že " .. mnohý z čelnich velitelů se nedokázal vyrovnat s nejrůznějšimi problémy prostě proto, že na to nestačil. Vrchni veleni bylo nuceno zbavit funkce mnoho vysokých důstojniků včetně náčelniků štábů ne snad z toho důvodu, že by jejich vůdči postaveni nepřinášelo žádný užitek, nýbrž lůli tomu, že jejich rozzy a jiné aktiv-ity se projevily jako zhoubné a způsobily prokazatelnou škodu.6 Dopady rusko-řm-ské války na Rudou armádu byly značné. Na pozici vrchního velitele sice nadále zůstával Stalin, ale na ostatních nejvyšších postech armádní hierarchie došlo k téměř kompletní výměně. Nejpodstatnějším důsledkem zbabrané rusko-finské války však nebyly změny, k nimž došlo uvnitř sovětského státu, nýbrž dojem, jaký Rudá armáda vzbudila ve světě. Velení Wehrmachtu a čelní hlavy Hitlerova státu neměly o sovětské armádě, s výjimkou jejích početních stavů, příliš vysoké mínění a průběh války na severu Evropy je v tomto názoru jen utvrdil. Charakteristika sovětské azmády v hodnocení německého generálního štábu nevyznívala nikterak příznivě: "Kvantitou gigantický vojenský nástroj... Organizace, vybaveni a způsob velerti jsou zcela neuspokojivé... špatný systém spojeni, chabá logistika a celý sy-stém přepravy, zcela chybi nosné osobnosti. " V závěru hodnocení stálo: "Bojové schopnosti sovětské pěchoty v těžltých bojich jsou pochybné. Masy ruských voj.sk nemohou obstát v konfrontaci ,s moderně vyzbrojenou a vybavenou armádou vede-nou kvalitnějšim velitelským sborem. " Taková a podobná hodnocení upevnila v Hitlerovi jeho názor, že Rusko může porazit během jediného několikaměsíčního tažení a stála za jeho rozhodnutím rozehrát partii, kterou málem vyhrál. Chyby a nepřesnosti v odhadu schopností Rudé armády zlepšit vlastní bojové schopnosti byly tím, co předznamenalo konečnou porážku Říše. Sovětská vojenská rozvědka soustředování německých sil podél hranic se SSSR monitorovala. Informace o Hitlerově úmyslu vpadnout do Ruska přicháze-ly i z amerických, japonských a britských zdrojů. Sovětská strana mnoho let ofi-ciálně popírala pravdivost jakékoliv zmínky o tom, že pro Stalina a sovětské vrchní velení nebyla 22. června 1941 německá invaze naprostým překvapením a oponovala tvrzením o nadějích, jež byly vkládány v německo-sovětský pakt o neútočení ze srpna 1939, díky němuž mělo Rusko získat čas, který potřebova-lo k reorganizaci a přezbrojení armády. V poslední době odtajněné písemné dokumenty však vrhají na tuto problematiku nové světlo. Důkaz o tom, že Sověti věděli o německých přípravách k napadení SSSR, lze nalézt napriklad v ručně psaném lístku, který Žukov, v té době náčelník ge-nerálního štábu, poslal Stalinovi. Zde je jeho znění: " Vzhledem k tomu, že Německo provedlo plnou mobilizaci a že má zároveň plně zorganizované týlové složlry, může nás zaskočit náhlým přepadem. 65 SOVÉTSKÉ OZBROJENÉ SÍLY K odvráceni eventuálniho nebezpeči je podle mne nutné připravit německé veleni o iniciativu tim, že sami na jejich vojska nečekaně zaútočime, a tak je zaskočime ve chvili, kdy budou zaujimat výchozi postaveni a kdy nebudou mit čas na to, aby zorganizovala souvislou frontu nebo uspořádala své řady. " Stalinova odpověď ani žádná informace o jeho reakci na tento návrh se nedochovala. Přesto bylo v SSSR v průběhu léta roku 1941 v přípravách na válku vyko-náno mnoho. Byla vyhlášena částečná mobilizace a formace doplněny na válečné stavy. Vše, co se v očekávání války dělo, však probíhalo téměř výhradně ve strategické rovině a nikoliv na úrovních nižších. To proto, že Stalin stále ještě věřil, že se Sovětskému svazu podaří Německo od útoku odvrátit, nebude-li akti-vací vojsk a nově zaváděnými opatřeními vojenské povahy Hitlera provokovat. Velitelé všech čtyř vytvářených zvláštních bojových pohraničních frontových okruhů, vznikajících na místě mírových vojenských okruhů, dostali striktní rozkaz vyvarovat se všeho, co by Hitlerovi mohlo posloužit jako záminka k invazi. Cena času, tolik potřebného ke zvýšení stavů vojsk a k uvedení armády do stavu, v němž by dokázala odrazit slávou vítěze ověnčené divize Wehrmachtu, stejně jako cena doby, nezbytné k mobilizaci zdrojů nepostradatelných pro vedení války, narůstala v měsících předcházejících červnu 1941 od hodiny k ho-dině. Ve chvíli, kdy německá vojska překročila hranice SSSR, Rudá armáda disponovala celkem 303 divizemi. V rámci příhraničních frontových okruhů (Leningradského, Baltského, Zvláštního západního, Zvláštního kyjevského, Oděského a Krymského) čelilo v prvních dnech války Wehrmachtu 170 z nich.x Na západě SSSR bylo zároveň dislokováno 20 z celkového počtu 29 mechanizo-vaných sborů. Tyto nedávno zformované útvary dostaly rozkaz k přesunu do západních oblastí Sovětského svazu vzápětí po tom, co k uším členů Stavky dospěly zprávy o úspěších německých tankových divizí ve Francii. Novými tanky, KV a T 34, však bylo v uspokojivých počtech vyzbrojeno pouze osm sborů. Ostatní se musely potýkat s potížemi, jež s sebou nesly starší typy tanků. Nedostatek náhradních dílů bránil porouchané nebo poškozené stroje zprovoznit, takže poměrně vysoké procento nepojízdných tanků stálo v dílnách a v autopar-cích. V absolutních počtech měl sovětský tankový sbor více tanků než německá tanková divize a Rudá armáda větší množství sborů než Němci obrněných divizí, ale pouze nové stroje nesly záruku, že v nadcházejícím střetnutí obou států budou pro SSSR znamenat skutečný přínos. A to i za předpokladu, že tanky, s nimiž se Wehrmacht na sovětské území vydal, se z hlediska bojové hodnoty nemohly ruským strojům KV a T 34 rovnat. 66 SOVÉTSKÉ OZRROlENÉ SÍLY V noci z 21. na 22. června 1941 přeběhl hranice a oznámil rudoarmějcům, k čemu za několik málo hodin dojde, přinejmenším jeden dezertér německé armády.9 Jakmile se tato informace dostala do Moskvy, sešlo se Politbyro. Žukov přečetl návrh rozkazu, jímž měla být vojskům v pohraničních oblastech vyhláše-na plná bojová pohotovost. Podle Volkogonova však zasáhl Stalin prohlásil, že vzniklou situaci půjde možná vyřešit nevojenskou cestou a zakázal rozkaz k uve-dení jednotek do pohotovosti vydat. K ránu byl sovětský diktátor probuzen, aby si vyslechl, že Němci zaútočili. Vysvětlivky "= Von Mellenthin, Friedrich Wilhelm: Panzer Battles, Cassell, Londýn, str. 350. " pogon - nárameník v carské armádě. " politruk (politíčeskij rukovodítěl) - zástupce velitele pro věci politické. " grunt - statek, půda. "" Zatímco občan českých zemí v popisovaných opatřeních nejspíš žádné příkoří nepocifuje, neboť primi-tivismus reálii postkomunistických států je jeho denním chlebem, je zákon o povinné vojenské službě v příkrém kontrastu s poměry v západních demokraciich. To je také důvod, proč autor této knihy vyzdvihuje záležitost, již by autor český nejspíš vůbec nezmiňoval. " Znění zákona bylo vágní podle něj měli Rudou armádu tvořit dělníci a pracující rolníci, "vykořisfovatel-ské elementy" neměly mít do sovětského vojska přístup. Avšak současně zavedená tzv. Vsevobuč představo-vala povinnou všeobecnou brannou výchovu, jíž museli absolvovat všichni občané staří 18 až 40 let (bez rozdílu). "" Lenin nechal v Brestu Litevském v březnu 1918 podepsat smlouvu mezi sovětským Ruskem a státy Čtyřspolku (Německem, Rakousko-Uherskem, Tureckem a Bulharskem). Tím, že přistoupil na ultimativní požadavky Německa, vysloužil si separátní mír. Jeho cena nebyla nízká. Kromě jiného se sovětský vůdce zřekl území v Polsku, téměř celého Pobaltí, Běloruska a Ukrajiny a Turecku musel postoupit část Kavkazu. Po porážce centrálních mocností západními spojenci ztratila brestlitevská smlouva platnost. "" KV l: těžký tank, hmotnost 50 tun, střelecká kopule o 7 tunách, v té době nejtěžší na světě. Při její výrobě a montáži byly užity světově unikátní, nejprogresivnější metody, kanón ráže 76,2 mm. KV 2: rychlejší a mobilnější než KV-l, "nad německými tanky vykazoval zřetelnější převahu než T 34" (tento i následující údaj pochází ze sovětských zdrojů), "... neexistoval německý tank nebo protitankové dělo včetně rychlopalné flakové 88, jež by bylo schopné prorazit jeho čelní pancíř" (100 mm). KV IS (skornstrnj = rychloběžka), hmotnost zredukována na 42,5 tuny, max. rychlost 42 km.h. KV R.. plamenometné vozidlo s kanónem ráže 45 mm. Kli 2: ve své době (vznikl později než KV I ) nejmohsutnější tank na světě. Výška 3,25 metru, extrémně objem-ná a masivní kopule kryla střeliště a 6 mužů osádky. Hmotnost 52 tuny. Byl vyzbrojen 152mm houfnicí a byl eomalejší než KV l. Sok, který německá vojska zažila při spatření sovětských monster v počátečních měsících rusko-německé války, podnítil německý průmysl k výrobě a montáži ještě mohutnějších a výkonnějších pancéřovaných kolosů, než s jakými Wehrmacht přišel na sovětském území do styku. Světlo světa tak spatřily: Ferdinand (Elefant), hmotnost 65 tun (čelní pancíř 200 mm), kanón 88 mm Jagtiger, hmotnost 75 tun (čelní pancíř 250 mm), kanón 128 mm Tiger, hmotnost 57 tun (čelní pancíř 100 mm), kanón 88 mm Kdnigstiger, hmotnost 68,5 tuny (čelní pancíř 180 mm), kanón 88 mm. " Tuchačevskij, Michail Nikolajevič, velitel Rudé armády za občanské války, člen VKS(b), od roku 1934 náměstek lidového komisaře obrany, maršál SSSR (od 1935). V roce 1936 jmenován prvním náměstkem lidového komisaře obrany. Autor děl s vojenskými a historickými tématy. Narozen v roce 1893, popraven v roce 1937. Zejména v porevolučních letech iniciativní vykonavatel diktátu bolševické vlády, vůči nepříteli i obyvatelstvu uplatňoval teror a nelidské postupy (Umaň). " Určitou roli v tomto případě sehrál čs. prezident Beneš, jenž na existenci dokumentů ruskou stranu upo-zornil. = McCauley, Martin: The Soviet Union,1917-1991, Longman, Londýn, str 106. " Moynahan, Brian: Claws of Bear, Boston, Houghton Mifflin, 1989, str. 73. 67 SOVĚTSKÉ OZBROlENÉ SÍLY " V SSSR nebylo s výjimkou exekucí vojenských, sloužících k odstra."sení vojáků, a proto probíhajících před nastoupeným útvarem, při popravách příliš dbáno na formality a usmrcení se obešlo beze svědků, takže připomínalo porážku dobytka exekutor vpálil klečícímu nebo stojícímu odsouzenci kulku do týla. " Míněn závěr roku 1939 a leden 1940. SSSR napadl Finsko bez vyhlášení války letecky. Vybombardována byla města Helsinky a Viipuri. Současně vtrhly z několika směrů do Finska sovětské invazní síly. Mannerheimovu obrannou linii se však sovětské převaze nepodařilo prorazit. Početně nepatrné skupinky fin-ských záškodníkú pronikaly na lyžích za záda ruských obrněných kolon a blokovaly trasy do SSSR. Bez pali-va a přísunu munice Sověti znehybněli. Dokonce i pohyb vojáků v zaujatých obranných kruhových postaveních byl velmi riskantní. Jeden dva finští osLřelovači, ležící na dostřel ve sněhové závěji a pro oči Rusů neviditelní, dokázali zmrtvět takovou bojovou sílu, jakou představovaly desítky tanků a stovky mužů. Ve finsko-ruské válce nastala patová situace Finové byli příli,"s slabí na to, aby dokázali sovětské útočné síly vypudit ze země, i když se jim na několika místech podařilo ruské motorizované divize neočekávanými protiútoky roztříštit a potom systematicky po částech likvidovat. Rudoarmějci, ač v početní převaze a vybaveni nesrovnatelně kva-litnější bojovou technikou, se naopak nemohli pohnout ze svých kruhových obranných postavení a spojit se odevzdáni osudu trpěli hladem, mrzli a umírali. V únoru 1940 zaútočili Sověti na M. linii znovu, tentokrát 54 divizemi. Taktika "parního válce" nakonec přinesla úspěch. Rudoarmějci po 13 dnech neustávajících útoků prorazili. Finové, vyděšení z jatek, která rudoarmějcům způsobili, ustoupili. Bez munice a bez vyhlídek na pomoc ze zahraničí nakonec kapitulovali. Finské ztráty utrpěné během války činily 25 000 padlých, sovětské se odhadu-jí na 200 000 mužů. " Volkogonov, str. 365. " Volkogonov, str. 398. " Pro srovnání počty formací, překračujících sovětské hranice 22. 6. 1941: 134 divizí německých (z toho 17 tankových), l4 divizí rumunských a 2I finských, celkem 169 divizí. " Stalin vydal rozkaz, aby byl pro šíření popla."sných zpráv okamžitě popraven. 68 6 . 1944 - ROK ROZHODNUTI Stalin se sice v listopadu 1943 v Teheránu Rooseveltovi a Churchillovi dušoval, že Rudá armáda podpoří spojeneckou invazi do Normandie masivní ofenzívou, ale zhola nic nenasvědčuje tomu, že by za tímto účelem byly ze strany vrchního velení podniknuty jakékoliv kroky. Nelze ovšem vyloučit možnost, že si členové Stavky nechali na téma proveditelnosti takového záměru vypracovat předběžné studie a že je předložili Státnímu výboru pro obranu. V prosinci 1943 se totiž jednání Výboru zúčastnil maršál Žukov. V té době však bylo příliš brzy na to, aby bylo možné spolehlivě odhadnout, jak dopadnou zimní a jarní ofen-zívy.x Snad právě z tohoto důvodu se žádný záznam nedochoval. Výběr možnos-tí, kde proti německým vojskům zaútočit, byl rozsáhlý. Při podrobnějším posouzení každé z eventualit se však ukázalo, že neexistuje ani jediná, jež by na jednací stůl nepřinášela celou řadu problémů a těžkostí. Po dlouhých diskusích a opatrném zvažování postoupily do užšího výběru čtyři z nich. V rámci první alternativy by se sovětská vojska dál probíjela Rumunskem směrem na Balkán. Z politického hlediska to byl pro SSSR nad jiné přitažlivý itinerář a zároveň cesta k zaškrcení již tak více než skrovných dodávek pohon-ných hmot do Říše. Při dodržení tohoto směru postupu by však zaangažovaná uskupení Rudé armády měla nejprve na křídlech a později dokonce i v týlu silné nepřátelské formace, od nichž by bylo možné očekávat nepříjemná překvapení. Další riziko představovala současná dislokace všech šesti sovětských tankových armád, jež se nacházely daleko na jihu v těžkých a vyčerpávajících bojích s německými tankovými divizemi vysílené a oslabené ztrátami nutně potřebo-valy odpočinek, náhradní osádky a stroje. Druhá varianta uvažovala o masivním útoku zahájeném na severní Ukrajině s osou směřující přes Polsko k Baltskému moři. Ze strategického pohle-du nejkratší cesta do srdce Hitlerovy říše, a tím i nejkratší cesta k vítězství. Grandiózní operace podobného rozsahu - měla-li být důsledně dovedena do úspěšného konce - by si vyžádala zasazení takového množství vojsk a bojové techniky, že v dané oblasti dalece přesahovala sovětské možnosti. I na této ose by se na bocích postupujících sil nacházely velké nezničené nepřátelské formace. Za třetí bylo možné útočit na severu. Členitost terénu v tomto prostoru a z toho plynoucí značné množství překážek přírodní povahy by však téměř zne-možnily razantní postup vpřed. Proto Stavka rozhodla, že se o této variantě nadále nebude uvažovat. 69 1944 - ROK RO7.FIODNUTÍ 1944 - ROK ROZHODNUTÍ V pořadí čtvrtou a poslední možností bylo odříznout a obklíčit skupinu armád Střed a uzavřít ji na Bílé Rusi do kotle. Tím by se Rudé armádě otevřela nejkratší cesta do Varšavy. Němci by navíc ztratili poslední letiště, z nichž až dosud mohli vysílat letadla k náletům na Moskvu. Kromě vojenského významu mělo ovládnutí Běloruska i nemalý symbolický význam, nebot bylo posledním okupovaným územím SSSR. A tato operace by přinesla ještě jednu výhodu-Němci by přišli o možnost napadnout z boku armády útočící z oblasti Lvova ve směru k Visle.R2 Stavka zvažovala výhody a nevýhody té které volby. Každý z jejích členů však měl uchovánu hluboko v paměti vzpomínku na neúspěchy, které v Bělo-rusku Rudá armáda utrpěla v průběhu jak zimní, tak i jarní ofenzívy. Měli za to, že k nezdarům došlo spíše v důsledku chyb v organizaci sovětských vojsk a v sa-motném vedení operací, než v nedocenění síly německých obranných pozic. Byla to do značné míry snaha smýt hořkou pachut debaklu, která vedla 12. dubna 1944 Stalina i Stavku k rozhodnutí, že prioritu je třeba udělit zničení německých vojsk v Bělorusku. Generální štáb začal bez prodlení s detailním rozpracováním celé řady na sebe navazujících operací, k jejichž zahájení mělo dojít v kvapem se blížících letních měsících. Načasování série ofenzív bylo kritické, protože údery měly následovat jeden po druhém v krátkých časových intervalech, aby nepřítel neměl možnost přesunovat na ohrožené úseky fronty rezervy z týlu ani do nich přemístit vojska a bojovou techniku z klidnějších sektorů. Stalin obeslal Žukova, který převzal velení 1. ukrajinského frontu po gene-rálu Vatutinovi,s zabitém protisovětskými partyzány, aby se zúčastnil jednání o nadcházejících letních a podzimních ofenzívách. Na sezení sovětský genera-lisimus prohlásil, že " .. v červnu Západni spojenci zamýšleji uskutečnit ve Fran-cii velkou vylodóvaci operaci. Němci budou muset bojovat na dvou frontách. Tim jejich problémy narostou tak, že na ně nebudou stačit... " Žukov s Antonovem dostali od Stalina úkol zpracovat podrobnou studii, a to způsobem, jakým se vyučující na státní střední internátní škole obrací na své žáky: "Teďto jděte nakreslit a až budete hotovi, přineste mi to, a já se na to podivám!" Do konce dubna Stavka vypracovala podklady pro celou sérii ofenzív, které měla Rudá armáda zahájit a vést v létě. Na severu, v Karélii a v oblasti Ladožského jezera, měl být počátkem června zahájen velký, pozornost a síly nepritele poutající útok. Sotva se Němci zaměri na posílení severní fronty, stále ještě v červnu, začne hlavní ofenzíva, zaměřená na zničení skupiny armád Střed v Bělorusku. A jakmile německé vrchní velení dopraví na střední frontu posily, zaútočí sovětská vojska, nacházející se na západní Ukrajině, ve směru na Lvov a Vislu ve východním Polsku. Po skončení uvedených operací přejdou do ofen- 71 1944 - ROK ROZHODNUTÍ zívy armády na jihu, aby zde napadly nepřítele oslabeného o divize, jež z této fronty musel stáhnout a odeslat do ohnisek předešlých bojů. Hlavní ofenzíva, běloruská, nesla kódové označení operace Bagration (podle ruského maršála, smrtelně zraněného u Borodina v roce 1812). Jednu z hlavních rolí zde měla sehrát konfigurace terénu (stejně jako před třemi roky u nepřítele, postupujícího v rámci plánu Barbarossa). Pozice obsazené vojsky skupiny armád Střed měly délku přibližně 1000 kilometrů a linie, na které leže-ly, se táhla od jihu Kovelem (nyní Kovil), Pinskem, probíhala západně od Mozyru (nyní Mazyr), pokračovala na Žlobin, odtud do Mogileva k Orše, dále do Vitebska, aby končila patnáct kilometrů severovýchodně od Polocka. Z uve-dených měst bylo do Moskvy nejblíže z Orši, odkud tato vzdálenost činila něco zanedbatelně málo přes 400 kilometrů, z téhož místa to bylo vzdušnou čárou do Berlína bez právě tak zanedbatelných pár kilometrů 1200 km. Jižní část fron-tových linii procházela nezdravými Pripjatskými bažinami, pro tanky prakticky neprůjezdnými končinami, skýtajícími útočiště ohromným hejnům divokého ptactva a sloužícími jako rejdiště nesmírnému množství komárů a jiného hmyzu. Mezi Minskem, ležícím 150 kilometrů v týlu německých vojsk, a jejich obran-nými postaveními se nacházela bažinatá, hustě zalesněná krajina, jež byla pro tanky průchodná jen v několika málo pasážích. Otevřený a pro nasazení těžké bojové techniky vhodný terén se nabízel jen v poměrně nepatrném sektoru, vymezeném trojúhelníkem měst Žlobin - Rogačev - Bobrujsk,x4 tedy na dvaceti pěti kilometrovém úseku fronty co do délky a přibližně padesáti kilometrech do hloubky německé obrany. Pokud šlo o řeky, potenciálně představovaly vážnou překážku, neboť jejich řečiště směřovala od severu k jihu, tedy kolmo na směr příštího útoku, at už se jednalo o mohutný Dněpr, Drut, neblaze proslulou Berezinu,5 Svisloč nebo Ptič. Velmi důležitý prvek představovaly komunikace, poněvadž předem určo-valy, kterými směry se musí sovětský útok po proražení německých obranných linii ubírat. Silnice, navzájem propojující města Bobrujsk, Mogilev, Oršu a Vitebsk ve východní Bíle Rusi, byly vesměs uspokojivé. Sověti se rozhodli vsadit na rychlost, tedy na bleskurychlé proražení nepřátelských obranných pozic a následující rychlý postup do týlu německých vojsk, aby německé velení zba-vili možnosti reagovat na vzniklou situaci. Rychlost, s jakou se měly útočící for-mace pohybovat vpřed, však nedovolovala, aby přesun probíhal pouze po zpevněných komunikacích. Pevné, dostatečně únosné půdě v prostoru mezi Oršou a Vitebskem bylo už několikrát v historii souzeno, aby sehrála významnou roli bylo tomu tak za napoleonských válek a znovu v letních měsících roku 1941, tedy vzápětí po německém vpádu na území SSSR. Před několika málo 72 1944 - ROK ROZHODNUTÍ měsíci, v zimě 1943/1944, se tudy s nasazením všech prostředků, jež měla tehdy k dispozici, pokoušela za každou cenu probít Rudá armáda, aby nakonec nepro-razila. Město Minsk představovalo významný silniční a železniční uzel, v němž se stýkaly dva hlavní komunikační koridory (Moskva - Smolensk - Orša - Minsk a Minsk - Kyjev), na něž se zde napojovaly dva vedlejší silniční a železniční koridory, spojující Minsk přes Moloděčno na severozápadě a Baranoviči na jihozápadě s Pobaltím, polským územím, Říší a ostatní Evropou. Severozápadně od Moloděčna, ve vzdálenosti 170 kilometrů od Minska, se nacházela téměř půlmilionová metropole Litvy, Vilnius, další silniční a železniční uzel a součas-ně kritický bod pro zásobovací složky německého Wehrmachtu. Tudy projížděly ešalony s posilami a vojenským materiálem, když opustily Brest-Litevsk. Právě obtížný terén přivedl sovětské velení k rozhodnutí nasadit jednu tankovou armádu a jednu jezdecko-mechanizovanou skupinu na severu a použít další jezdecko-mechanizovanou skupinub na jihu. Geografické podmínky pře-durčovaly nejen druh zbraní, ale i sektory, v nichž budou působit. V návaznosti na méně obtížnou či naopak problematickou konfiguraci terénu byly stanoveny i cíle pro jednotlivé fáze ofenzívy. Jako první v časovém sledu měla přijit na řadu města Vitebsk, Orša, Mogilev a Bobrujsk, ležící nepříliš daleko od německých předních obranných linii. Dalším cílem, nebo spíše překážkou, již bylo nutné překonat, byla řeka Berezina a most přes ni v Borisově, ležícím šedesát kilometrů severovýchodně od Minska. Borisovo, jakkoliv malé město, představovalo důležitou silniční křižovatku. Navíc jím procházela železniční trat z Minska, přes Oršu, která směřovala dál na východ, tedy do sovětských pozic. Konfigurace terénu v pásmu vymezeném Borisovem a Minskem téměř vylučovala uskutečnění taktických obchvatů a hlavním ofenzivním silám neumožňovala postup jiným než západním směrem. Stavka velice přísně dbala na utajení všeho, co bylo s chystanými ope-racemi spojeno. V počátečním stádiu příprav byli do všech podrobností zasvěceni pouze Stalin maršál Žukov a maršál Vasilevskij, náčelník generálního štábu generál Antonov, jeho zástupce generál Štemenko, náčelník sekce ope-račního plánování a jeden nejmenovaný důstojník štábu. Na perspektivách a iti-neráři operací se shodli v průběhu května: Čtyři armádní fronty měly zaútočit a v první fázi obklíčit a zničit německé síly v prostoru Vitebsk, Orša a Bobrujsk. Po osvobození Minska měly postupovat na západ. Koordinací průběhu ofenzívy Stavka pověrila zvláštního zplnomocněnce maršála Vasilevského, který odpoví-dal za průběh operací u I. pobaltského a 3. běloruského frontu, tedy na severu, a maršála Žukova, jenž kontroloval totéž u l. běloruského a 2. běloruského 73 1944 - ROK ROZHODNUTÍ frotu na jihu. Oba zplnomocněnci měli v rámci svého pověření dohlížet na plnění všech plánovaných akcí v úzké spolupráci s veliteli frontů.x Konečný rozvrh akcí v rámci letních ofenzív byl následující: Karélie 10. červen - 9. srpen Bělorusko 19. červen - 29. srpen Lvov - Sandoměř I3. červenec - 29. srpen Lublin - Brest-Litevsk 18. červenec - 2. srpen (technicky část běloruské operace, ve skutečnosti však součást lvovsko- -sandoměřské operace) Jassy - Kišiněv 20. srpen - 7. záři. Návrh plánu běloruské ofenzívy, signovaný 20. května generálem Antonovem, předložila Stavka Stalinovi ke schválení. Poslední den téhož měsíce byl generel odeslán na frontu. V souladu s ním měl na severu zaútočit I. pobalt-ský front proti německé 3. tankové armádě, nacházející se v prostoru Vitebsk. V rámci tohoto útoku měly severně a severozápadně od Vitebska přejít do ofen-zívy 6. gardová a 43. armáda, jižně od města pak 39. a 5. armáda. Podpůrnou útočnou akci ve směru Orša - Borisov měla rozvinout 11. gardová armáda. Stavka rozhodla, že v samém počátku ofenzívy nasadí všechna vojska k podpoře útoku tankové formace a že 5. gardová tanková armáda spolu s jezdecko-mecha-nizovanou skupinou zůstane v rezervě vrchního velení, o jejíž přidělení některé-mu z obou frontů rozhodne podle situace vrchní velení. V mogilevském sektoru, kde se bránila německá 4. armáda, měla zahájit vedlejší útok 49. armáda 2. běloruského frontu s tím, že druhý hlavní strategický úder povede 1. běloruský front 65. a 28. armádou, dislokovanými na jeho pravém křídle a podporovanými jezdecko-mechanizovanou skupinou a 3. armádou. Proti těmto silám stála německá 9. armáda, rozmístěná v prostoru Bobrujska. Aby bylo dosaženo převahy sil a prostředků, která byla k prolomení německé obrany nezbytná, bylo zapotřebí přisunout ke všem čtyřem frontům značné síly. Úlohu ztěžovala skutečnost, že také levá křídla 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu bylo nutné posílit, měla-li zahájit lvovsko-sandoměř-skou ofenzívu, jakmile bude jisté, že operace Bagration probíhá úspěšně. Na shromaždiště do Běloruska muselo být přesunuto pět armád, složených z for-mací nejrůznějších zbraní, dále dvě tankové armády, jednu leteckou armádu, pol-skou I. armádu, pět tankových, dva mechanizované a čtyři jezdecké sbory-celkově více než 400 000 mužů, 3000 tanků a 10 000 děl a minometů. Z toho dvě armády musely být přisunuty až z Krymu, který ovládly celkem nedávno, začátkem května. 74 1944 - ROK ROZHODNUTÍ Kde to bylo jen trochu možné, přesunovaly se pěší divize po svých, nebot železničních vagónů i lokomotiv byl nedostatek a na frontu bylo nutné dopravit ohromné množství munice a pohonných hmot. Některé divize pochodovaly i dvanáct nocí, aby urazily vzdálenost 250 kilometrů, jež je dělila od shro-maždišť, nacházejících se 15 až 20 kilometrů za frontovými liniemi. Teprve těsně před hodinou H se odtud měly přesunout k frontě. Přípravy na operaci Bagration kladly enormní nároky i na logistické složky Rudé armády, jejichž úkolem bylo zajistit bojeschopnost vojsk i za pod-mínek, jež na nedávno dobytých územích vládly. Nedostatečná sít silnic, které většinou neměly zpevněné podloží ani kvalitní povrch, spolu s nepostačujícími železničními tratěmi, těžce poničenými v důsledku nedávných bojů či cíleně nepřítelem, představovaly slabou záruku toho, že se málem nadlidský úkol podaří splnit v termínu. Štemenko o potížích se zásobováním v létě 1944 napsal: "Při přeskupováni vojsk a shromaždóváni zásob, potřebných pro ofenzivu, jsme měli ustavičné potiže se železuicemi. Byly nesmirně přetižené, a tak představo-valy slabý článek, jenž rcás mohl kdykoliv zradit. Operačni sekce generálniho štábu, naplněna zlými předtuchami, musela vyvinout veliké úsili k neustálé kon-trole plněni harmonogramu železnični přepravy a napravováni ustavičných intervenci. Nejednou byl o obavách, vážicicit se k zadrhávajici dopravě, infor-mován i Stalin nejvyšši velitel však zcela spoléhal na lidového komisaře pro železnice a - jak se brzy ukázalo - silně přecenil jeho možnosti. " Žukov 11. června vrchnímu velení hlásil: "Frekvence souprav s munici na tratich směřujicich k I. běloruskému frontu je extrémně nizká. Pouhé jeden-dva vlaky za den... Existuje důvodné podezřeni, že front nebude ve stanovenému ter-mínu plně zásoben. " Vzdor Stalinovu neústupnému naléhání, díky němuž byl zrevidován a přepracován železniční jízdní řád a vlaky zrychleny, byl začátek operace pře-sunut z 19. na 23. června.s9 Množství munice a pohonných hmot, jež bylo třeba nahromadit k datu zahájení ofenzívy, bylo fenomenální. I když Stavka stanovila, že fronty musejí být vybaveny pěti prvními a druhými pohotovostními dávkami munice, rezerva-mi pohonných hmot pro deseti až dvacetinásobné natankování a zásobami pro-viantu odpovídajícími třiceti denním dávkám, v mnoha pripadech a v řadě ukaza-telů tyto požadavky splněny nebyly. Ve výčtu těžkostí s přepravou vojenských nákladů se na jedno z čelních míst zařadil problém transportu munice ze že-lezničních dep do provizorních úložišť v dosahu dělostřeleckých pozic. Problém, jenž zahájení ofenzívy nevyřešilo, právě naopak. Když útočící vojska postoupila vpřed, následovalo je i dělostřelectvo. Na převoz munice z provizorních úložišť 75 1944 - ROK ROZIl ODNUTÍ nezbýval v té chvíli čas ani prostředky. Poničeným a obvykle i značně bahnitým terénem bylo třeba přepravit velká množství granátů a materiálu všeho druhu. Seržant technických služeb dělostřelecké brigády přidělené k I. pobaltskému frontu M. Fukson vysvětlil, jak si s přepravou munice poradili u jeho útvaru: "K tomuto účelu nám přidělili šestnáct amerických Studebakerů z Lend -Leasu. " Studebakery měly silné motory a dokázaly projiždět i bažinami. Sovětské silnice se v žádném připadě nemohou ,srovnávat s evropskými. Casto se vněni v bahni.ska a tak podobně, jenomže armády při ofenzivě vtepostupuji po sil-nicich prvni třidy. Stubakery nám moc pomohly. "y Velkou pozornost Stavka věnovala zdravotnickému zabezpečení. Před ofenzívou byli z polních obvazišt a polních nemocnic odtransportováni všichni pacienti. Zranění měli být v průběhu bojů převáženi do týlu vozy zásobovací služby, jež na frontě vyložily svůj náklad a vracely se pro nový. Byl vyřešen i problém s raněnými v útočných čelech, vesměs příslušníky motorizovaných či jezdecko-mechanizovaných skupin. Ti měli být na místa, kde se jim dostane ošetření, sváženi lehkými letadly. Zranění, kteří vzhledem ke svému stavu potře-bovali nemocniční ošetření, měli být do týlu evakuováni ambulantními vozidly nebo v dočasné nemocniční soupravy upravenými vlaky. Sovětské autority tvrdí, že rychlá evakuace a odborná terapie umožnily ještě za trvání letní ofenzívy návrat na frontu plným 50 procentům raněných a nemocných. Za logistický systém odpovídal zástupce náčelníka týlových služeb a jeho štáb. Přesněji řečeno, povinností těchto mužů bylo vypracovat natolik pružné a přizpůsobivé organizační schéma, aby vpřed rychle postupující tankové a jezdecko-mechanizované skupiny měly vždy dostatek munice, paliva, píce a proviantu. Týlová služba na této úrovni disponovala značnými pravomocemi. Pokud například na některém úseku fronty docházely pohonné hmoty, mohli její příslušníci o své újmě změnit přímo v plenéru kterékoliv vlakové soupravě směr její cesty a poslat ji na Kavkaz, aby dopravila vše potřebné. Týlové služby získaly během letní ofenzívy 1944 velké zkušenosti s přepravou zásob k rychle postupujícím útočným formacím - empirie, jež jim byly k užitku při ofenzívách roku 1945. Šestého června, v den D v Normandii, napsal Stalin Churchilovi a Rooseveltovi: "Letni ofenziva sovětských vojsk, uskutečňovaná v rámci dohody uzavřené rca konferenci v Teheránu, bude zahájena v polovině června na jednom z nejdůležitéjšich úseků fronty Generálni ofenziva se bude rozvijet ve fázich, jak budou postupně do ofenzivnich operaci zapojovány dalši armády. Mezi posled-nimi dny června a koncem července se počátečni operace rozVinou do generální ofenzívy sovětských vojsk.v2 76 ..,. ,. ., .,...".,. .,,...... ...".y .,y. Y" ,..",... Z interview s p. Fuksonem v Tel Avivu. Štemenko, str. 317. .. MASIIROVIA (MASKOVANI) V tomto stádiu války již Rudá armáda dovedla maskirovku (vojenské maskování) téměř k dokonalosti a učinila z ní něco na způsob uměleckého díla. Nepřítel se s kamufláží mohl setkat ve třech rovinách: strategické, operační a tak-tické. Doslovný překlad slova maskirovka, kamufláž čili maskování, nedokáže postihnout vše, co v sobě tento výraz tajil. Oficiální sovětská definice charakte-rizuje maskirovku takto: "Je to způsob utajeni bojových operaci a denni aktivity vojsk jedná se o komplex opatřeni zaměřených na oklamáni nepřitele a zahrnu-jici přitomnost a rozmi.stěni vojsk i dalšich vojen,ských objektů a cilů včetně jejich stavu, bojeschopnosti, denní činnosti a fungováni právě tak jako bojové činnosti a plánů veleni... maskirovkr vnáši do akci prvek překvapeni a napomáhá zskočit nepřitele. U vlastnich vojsk se podili na zachováni a zvyšováni jejich bojeschop-nosti, na prodlouženi průměrné doby života přislušniků zaangažovaných druhů vojsk i na prodlouženi existence nejrůznějšich rceživých vojenských objektů. "9 Všechno samozřejmě záviselo na co nejpřísnějším utajení. V opačném případě ztrácela většina opatření, které byly v rámci maskování přijaty, a vlastně i maskirovka sama smysl. Během prvních měsíců rusko-německé války, měsíců, jež byly poznamenány celou sérii vážných kolapsů Rudé armády, se sovětské velení snažilo za každou cenu předejít totálnímu zhroucení obrany. Ve značné míře bylo proto utajováno kdeco, obvykle se však jednalo o vesměs neefektivní utajení ve vztahu k obyvatelstvu zemí SSSR, vůči nepřátelské rozvědce nefunkční a více méně neúčinné. Vzhledem k téměř absolutní neschopnosti sovětských jednotek na všech úrovních pochopit principy utajování informací při rádiovém provozu, sklízela německá taktická výzvědná služba, zvláště pak její rádiová složka, bohatou úrodu. Poprvé německá rozvědka selhala v průběhu bitvy o Moskvu - nepodařilo se jí zjistit přísun tří nových sovětských armád ani odhalit rozsáhlé přípravy k mohutné protiofenzívě. To vše v době, kdy takové pochybení přispělo k dovršení katastrofy, nebot potvrzovalo to, o čem byla větši-na Němců včetně vrchního velení armády přesvědčena, že totiž dosavadní boje připravily Rudou armádu o téměř všechny rezervy. Dodnes není jasné, zda německou výzvědnou službu, přivyklou dosavadní sovětské naivní povídavosti, zaskočila hned napoprvé důsledně praktikovaná, a proto úspěšná maskirovka, nebo zda se v závěru roku 1941 projevil souběh pro ni neštastných náhod a těžko snesitelných klimatických podmínek. At to byla náhoda či cílený efekt, zjištění, že Wehrmacht nebyl informován o síle a přípravách protivníka, a poznání důsled- 78 MASKIROVKA (MASKOVÁNÍ) ků, které tato skutečnost vyvolala, vedlo sovětskou stranu k ocenění výhody, jež plynula z utajení vlastních plánů a nasazení vojsk. V létě roku 1942 to byli naopak Němci, kteří přelstili velení nepřítele a přesvědčili ho, že německá letní ofenzíva bude pokračováním loňského tažení proti hlavnímu městu Sovětského svazu. Provedení zámyslu bylo charakteris-ticky přímočaré a jednoduché. Mapy Moskvy a jejího okolí dostaly všechny jed-notky od nejvyšších až po ty nejnižší souběžně s tím probíhaly vojenské porady na téma "Dobytí hlavního města komunistické říše" a stovky válečných zajatců musely vyšetřovatelům odpovídat na otázky týkající se moskevských obranných zařízení. Vedeni snahou donutit Němce ke stažení vojsk a k odvolání útoku na Moskvu, zahájili Sověti monumentální protiofenzívu94 v oblasti Charkova na východní Ukrajině, zhruba v místech, kde Wehrmacht soustřeďoval síly ke skutečné operaci, tedy k tažení na Kubáň a na Kavkaz. Ztráty, jež v bojích Rudá armáda utrpěla, byly až neskutečně vysoké. Některé sovětské klamavé operace měly úspěch. Principy klamání nepřítele byly proto zahrnuty do systematické studie, známé jako Sovětské studie na bázi válečných zkušenosti, jež po dokončení obsahovaly ne méně než 60 dílů. Obsah každého svazku byl oklasifikován jako přísně tajný materiál a drtivá větši-na z nich nebyla odtajněna ani dlouhé desítky let po válce. Teprve v poslední doběje možné k nim získat přístup. Můžeme v nich například nalézt návod na to, jak simulovat přítomnost neexistujících jednotek a způsoby výroby falešných tanků a děl. Souběžně s počátky vzniku Studie byly sovětským velením vytvoře-ny v rámci každého frontu a každé armády zvláštní štáby, jejichž výhradní pra-covní náplní byla vojenská maskirovka. Vazby na maskirovku bylo v budoucnu možné nalézt u každého armádního operačního plánu. V osmdesátých letech jeden sovětský komentátor uváděl: "Zkušenosti získané na základě vyhodnocení závěrů z válečných operací přesvědčivě ukazu-jí, že v případech, kdy velitelé nebrali maskirovku na lehkou váhu, končila bojová akce pravidelně úspěchem. Naopak, pokud se nepříteli podařilo naše plány rozkrýt, naše vojska utrpěla vysoké ztráty a nedokázala úkol splnit.95 Ale i tehdy, kdy sovětské síly začaly provádět vylepšenou maskirovku, jejíž pravidla a metody byly vypracovány v souladu s nejnovějšími poznatky, zejména pokud se jednalo o utajení místa, z něhož měl být útok zahájen, o načasování útoku, kdy byla součástí plánu tma, nepříznivé počasí a jiné prirodní jevy, docházelo ke katastrofám, a to zpravidla tehdy, kdy byla Němcům ponechána možnost provést letecký průzkum." Sovětská protiofenzíva u Stalingradu v listopadu 1942 představovala první významný příklad z války na východní frontě, kdy sovětské velení uvěřilo 79 MASKIROVKA (MASKOVÁNÍ) ve smysl maskirovky a v efekt, který přinese, a víceméně poprvé ji nařídilo provést v širokém měřítku. O jak vysoký stupeň utajení priprav protiofenzívy na sovětské straně šlo, nechtěně odhalil náčelník německého generálního štábu ge-nerál Zeitzler, když začátkem listopadu 1942, tedy necelé dva týdny před zahá-jením ruské obkličovací operace, prohlásil: "Rusové už nemaji zálohy, které by stály za zminku. Nejsou schopni pod-niknout žádný rozsáhlejši protiútok. Tento základni a prvořadý fakt je třeba brát v úvahu pokaždé, kdy bude prováděn odhad dalšich záměrů nepřitele. " O dva měsíce později se Paulusova 6. armáda, vyhladovělá, strádající mrazem, nedostatkem pohonných hmot a munice, vzdala nepříteli. Wehrmacht utr-pěl největší porážku ve své historii. Vítězstvím ukončený krvavý zápas o Stalingrad posloužil Rudé armádě jako priklad zdárně provedené a vysoce úspěšné operace, vzor, z něhož bylo možné načerpat celou řadu poučení. Jedním z bezprostředních důsledků byl zrod obecných zákonů maskirovky s deseti základními zásadami: a)S cíli operace smí být seznámen jen přísně omezený počet štábních dů- stojníků. b)Ústní rozkazy nižším jednotkám smějí být vydány teprve bezprostřed- ně před hodinou H. c)Soustředóvání vojsk do nástupišt k útoku se musí uskutečňovat výhrad- ně v noci, a to za nejpřísnějšího utajení. Možnost provádění jakýchko- liv přesunů za dne je zcela vyloučena. d) Nepovolané osoby mají vstup do prostorů soustředóvání vojsk zakázán. e) Průzkum zajišťují výlučně jednotky, které se nacházejí v předsunutých liniich. f)Jednotky, zvláště pak tankové odřady, vstupující do prostorů soustře- dění, zachovávají naprostý rádiový klid. g)Veškeré pohyby, činnosti, ženijní přípravy a přesuny jsou v rámci pros- torů soustředění uskutečňovány pouze v noci. h)Je prováděna sondáž nepřátelských pozic za účelem odhalení slabých míst všeho druhu. i) Dělostřelectvo nezahajuje palbu bez přímého rozkazu. j)Letectvo napadá nepřátelské štáby, správní a organizační zařízení a mechanismy bez omezení, a to i přede dnem D. V operaci Bagration byly všechny uvedené zásady využity beze zbytku. Maskirovka sehrála významnou roli i v úspěšné orelsko-belgorodské protiofen-zívě, navazující na kurskou bitvu. Nejinak tomu bylo v kijevské operaci, kdy se Sovětům podařilo v naprosté tajnosti přemístit na výchozí bráněné body kom-pletní tankovou armádu. 80 MASKIROVKA (MASKOVANI) Od okamžiku, kdy si Stavka vyjasnila strategický plán pro letní ofenzívu roku 1944, začala uvažovat o způsobu, jak oklamat Němce co do cílů a měřítka celé operace. Po celou právě uplynulou zimu a podstatnou část jarních měsíců se gró sovětských válečných akcí odehrávalo na jihu. Nebylo tedy příliš obtížné přesvědčit německé vrchní velení o tom, že ani v létě Rudá armáda ze svého úsilí zničit pravé křídlo nepřítele nesleví. Počátkem května obdržel velitel 3. ukrajin- ského frontu, dislokovaného na jižní frontě, rozkaz provést rozsáhlou maskovací operaci, jejímž cílem bylo dezorientovat a oklamat protivníka. Jeho úkolem bylo simulovat přítomnost osmi či ještě lépe devíti střeleckých divizí, podporovaných odpovídajícím počtem tanků a dělostřelectva. Detailní rekognoskaci klamných shromaždišt z výšky měly zabránit početné prostředky protivzdušné obrany, jejichž funkci ovšem měli Němci chápat jako zabezpečení shromážděných vojsk a techniky před jejich útoky ze vzduchu. Navíc byly k fingované a v rámci znemožnění rozpoznání fikce i skutečné ochraně vzdušného prostoru nad nepravými shromaždišti vyčleněny potřebné vzdušné síly. Provedená opatření i celkový dojem, jakým novodobé Potěmkinovy vesnicevb působily na pozo- rovatele shůry, kontrolovali štábní důstojníci, kteří denně nad celou oblastí přelétávali v lehkých letounech. Uspořádání klamného představení v takových rozměrech nutně vyvolává otázku, jak si Stavka mohla být jista, že se jí podaří německou pozornost skutečně soustředit na jižní frontu, a to na dobu potřebnou k přípravám skutečné ofenzívy. Odpovědět není snadné. Za strategickou rozvědku odpovídala NKVD a do té doby, dokud její archívy nebudou zpřístupněny historikům, nebude zjed- náno jasno, odkud sovětská výzvědná služba své informace čerpala. Objevily se spekulace na téma, že Rusové dokázali rozlousknout šifru Enigmy, takže mohli od určitého data, podobnějako západní Spojenci, číst šifrované německé rádiové rozkazy, kdykoliv sejim zachtělo. Rozhodnout, zda tomu tak skutečně bylo, není lehké, ale některé skutečnosti tomu každopádně nasvědčují. Pro sovětskou stranu existovala reálná příležitost zmocnit se celé řady nepřátelských šifrovacích stro- jů i doprovodných písemných materiálů s možností vytěžit je zpravodajsky již po ústupu německých vojsk od Moskvy v lednu 1942, v každém případě se však nejméně dvacet těchto strojů společně s dešifrovacími prostředky a množstvím aplikovatelných písemností dostalo do rukou příslušníků Rudé armády po debak- lu 6. armády u Stalingradu o rok později. Otázkou zůstává, zda Sověti byli nato-i lik zdatní, aby dokázali rozlousknout kódy Enigmy do takové hloubky, že by mohli získané informace operativně využívat. Při pomyšlení na některé typy zbraní, jimiž od kontaktů s vnějším světem téměř izolovaní sovětští konstruktéři překonali vše, co dosud na světě existovalo, nebo při úvahách o roli SSSR 81 MAŠKIROVKA (MASKOVÁNÍ) například v šachu je zřejmé, že přílišné podceňování ruské invence zde rozhod-ně není na místě. Jedno z největších tajemství druhé světové války však zůstává tajemstvím i nadále. Mnoho již bylo napsáno o sovětských špionech a aktivních přívržencích SSSR přímo v německém velitelském systému. Jako nejznámější z nich figu-ruje Rudá trojka, Rote Drei, operující ze Švýcarska. Existují domněnky, že šlo o Brity vypracovaný systém předávání informací získaných odposlechem a rozšifrováním depeší, předávaných prostřednictvím německých strojů Enigma, vylučující prozrazení zdroje. Jakýkoliv podobný náznak však Britové příkře odmítají. Attak či onak německá odposlechová služba zachytila více než 400 rádiových depeší Rote Drei, z nichž téměř polovina pocházela od agenta s kódovým označením Lucy. Lucy alias Rudolf Roessler byl dubl agentem, pracujícím pro švýcarskou a současně i sovětskou rozvědku. Německý historik Paul Carell se domnívá, že Lucy řídil Werthera, vysoce postavený zdroj, nacházející se nejspíš ve štábu OKW a schopný poskytovat nesmírně závažné informace po celé trvání války. Během pátrání po totožnosti této osoby se his-torici dopracovali k poznání, že se v tomto případě jedná o jedno z nej-dokonaleji krytých tajemství druhé světové války. Povážlivá byla i rychlost, s jakou Werther uměl odpovídat na dotazy docházející rádiem z Moskvy. Právě tento aspekt dal vyklíčit domněnkám o nutném zapojení Britů a jejich informací získaných z Ultry. Podle obecně přijímaných postulátů oficiální his-toriografie druhé světové války je třeba mít za to, že tok zpravodajských infor-mací po bitvě u Kurska v létě 1943 podstatně zeslábl, a to nejspíše z toho důvo-du, že Rusové nebyli připraveni zužitkovat výsledky práce vlastní rozvědky, jakými byly například charakteristiky a odhady výkonů letounů Luftrvaffe, jichž se jim podařilo zmocnit. Ale at už byl zdroj zpravodajských informací jakýkoliv, začátkem léta roku 1944 byla pro Stavku velmi důležitá odpověď na otázku, zda Němci uvěřili sovětskému předstírání, že Rudá armáda zahájí generální útok v jižní části východní fronty. Cílem maskirovky bylo udržet gró německých záloh v prostoru jižně od Pripjatských bažin,9s aby jejich urychlený přesun do ofenzívou postižených linii v Bělorusku nebyl reálný. Závěry zpravodajských složek potvr-zovaly, že se Němce podařilo oklamat. Bylo tomu tak především proto, že Hitler a OKW již předtím, tedy nezávisle na pozdějších sovětských opatřeních, prováděných v rámci maskirovky, dospěli k názoru, že to bude právě pravé krid-lo Wehrmachtu, proti němuž bude hlavní nápor Rudé armádě při letní sovětské ofenzívě směřovat. Letecké fotografie, pořízené průzkumnými letouny Luft-waffe, je v tomto názoru ještě více utvrdily. 82 MASKIROVKA (MASKOVANÍ) Částí maskirovky strategického plánu pro rok 1944 bylo předstírání, že armády, které čelily německé skupině armád Střed, přecházejí do obrany. Šte-menko k tomu řekl: "Jednotky měly za úkol vylepšit svá obranná postaveni. Noviny vydávané jak na úrovni frontu, tak armádni a divizni zpravodaje publikovaly výhradně materiály s obrartnou tématikou. Každý proslov, každé osloveni vojáků bylo bez jediné výjimky vybidkou k udrženi dosavadnich pozic. " Zároveň s prohlubováním obranných linii začalo i soustředóvání vojsk určených k prolomení německých pozic. Příslušníci útvarů, jež měly to štěstí, že byly přepravovány po železnici, zjistili, že při dočasných přerušeních přepravy smějí z vlaků vystupovat pouze ve skupinách a pod dozorem a že jak-mile se jednou ocitli venku, obklopeni kordónem policejních jednotek museli ihned odpochodovat mimo dohled civilních obyvatel. Pracovníkům, z titulu jejich profese pověřeným řízením provozu na drahách, byla oznámena pouze identifikační čísla souprav, o cílech jejich cesty jim však nebylo známo nic. Když vojenské formace dorazily do prostorů soustředění, prošly náročným pro-cesem urychleného, ale důkladného maskování a zastírání jejich přítomnosti. Výsledky kamufláže kontrolovali štábní důstojníci ze vzduchu. Veškeré akti-vity s výjimkou nezbytně nutného průzkumu byly přísně zakázány. Opatření prováděná v rámci maskirovky neopomenula ani takové detaily, jakými bylo ustrojení důstojníků v prostorech soustředóvání vojsk. Všichni vojáci bez rozdílu, od generála po posledního podporučíka, si museli obléknout a nosit uniformu s nejnižší armádní hodností, tedy řadového vojína. Aby bylo učiněno zadost fikci, že tankové útvary byly soustředěny na jižním křídle fronty, pří-slušníci tankových osádek měli zakázáno se oblékat do svých nápadných černých kombinéz. V prostorech, v nichž měla být simulována zvýšená aktivita, jmenovitě na jihu a v menším rozsahu i na severu, dostala vojska rozkaz počínat si útočně. Při rumunských hranicích zahájily útok přes řeku Prut jednotky 27. armády a 2. tankové armády. Narazily na německou tankovou divizi Grossdeutschland, která, i když bojovala proti absolutní přesile a musela poprvé čelit novým těžkým tankům Josef Stalin, útočící síly zastavila a zahnala na ústup. Vítězství Němců však bylo do značné míry vítězstvím Pyrrhovým. Porážka celé sovětské tankové armády podstatně menšími silami vyvolala na německé straně jak vítě-zoslavné pocity nadřazenosti, tak utvrdila velení v klamných představách o sovětských úmyslech ohledně chystané ofenzívy, přerůstající v uspokojení nad odražením domnělého hlavního útoku. Bitva u Targul-Frumos představo-vala z taktického hlediska natolik excelentně řízenou a špičkově vybojovanou 83 MA.SKIROVKA (MASKOVANI) operaci, že ji počátkem osmdesátých let NATO zařadilo jako ideální vzorový příklad defenzivní akce tankových jednotek do svých výukových programů. V dalších sektorech simulovali Sověti zvýšený ruch a znásobenou pohy-bovou aktivitu. Z fingovaných prostorů soustředění vojsk odjížděly za dne prázd-né vlaky do týlu, zatímco plně naložené do nich přijížděly na sklonku noci, takže k vyložení nákladu docházelo za rozbřesku. Nejinak tomu bylo s pěšími útvary. Major V. Vilenskij velel jednomu praporu pěší divize, používané k oklamání nepřítele: " V noci nás vždycky naložili a odvezli do týlu. K ránu nás dovezli zpátky do prostoru a za svitáni vyložili. Aby u nepřitele vz2ikl dojem, že k přednim liniim přibylo deset nových divizi, udělali to s námi ještě devětkrát. Deset noci jsme jezdili vlaky sem a tam, ráno j,sme pokaŽdé vystoupili a celý den prospali, než nás znovu naložili do souprav a šibovali .s námi .sem a tam. " Sovětská maskirovka však nekončila nočním převážením vojáků. Rusové se vypracovali na mistry ve stavbě maket tanků a dalších bojových prostředků. Pokud se jim nedostávaly nafukovací gumové makety, vyrobili je ze dřeva a někdy i z pouhých drnů trávy. Postavení maket byla bráněna skutečnými pro-tiletadlovými kanóny a ke zvýšení dojmu německých pozorovatelů byla k jejich obraně nasazena i letadla. Základní verzi plánu maskirovky schválila Stavka 29. května a již příští den ji obdržely jednotlivé fronty. S blížícím se dnem D přípravy k ofenzívě kul-minovaly. Snad nejkritičtějším přesunem byla přeprava dvou tankových armád z jihu. Štemenko k tomu poznamenal, že zejména 5. gardová tanková armáda se musela vyrovnat s celou řadou potíží. Nejvyšší velení zjistilo, že 2. ukrajinský front, k němuž byla přičleněna, se před jejím odjezdem pokusil nechat si některé z jejích tanků a pár pluků jejích samohybných děl. Front si vysloužil ostré pokárání a striktní rozkaz, aby oba armádní sbory 5. gardové byly odeslány na sever v plné síle a kompletní jak co do počtu mužů a bojové techniky, tak i dalšího materiálu, což představovalo nejméně 300 tanků a odpovídající počty osádek, mužstva a doprovodné techniky. Finálem maskirovky byl průzkum bojem po celé délce německo-ruské fronty tak, aby sektor, v němž mělo ke generální ofenzívě dojít, nezůstal v útoku osamocený a Němci nepojali eventuální podezření, jež by všechny pečlivé přípravy v samém finále zmařilo. Psal se však již červen 1944 a o tom, že ofen-zíva je na spadnutí, muselo být jasno na obou nepřátelských stranách. Stavka doufala, že i když Němci vědí o zvýšené aktivitě na sovětské straně (respektive zajejími předními liniemi), nemají stáleještějasnou představu o tom, ve které části fronty Rudá armáda udeří, ani o tom, jaké budou cíle ofenzívy. 84 MASKlROVKA (MASKOVAN() Vysvětlivky Tato kapitola čerpá z práce plukovníka Davida Glantze: US Army (Retd.). Jeho kniha o sovětské vojenské kamufláži participuje v této oblasti jako zdroj primárních informací. Cítím se povinován ,mnoha díky za to, že mi ze své práce dovolil čerpat a uvádět citáty. Autor. " Sovětskou ofenzívu zahájil Jihozápadní front pod velením maršála Timošenka 12. května 1942. Během pěti dnů se však Němcům, jímž velel generál von Bock, podařilo sovětský útok zastavit a přejít do protiútoku. 19. května se v rámci obkličovací operace probily do týlu sovětských vojsk první německé divize. Prakticky celý Jihozápadní front se tím ocitl v kotli. Sověti ztratili přes 1200 tanků a více než 2000 děl. Do zajetí padlo čtvrt milionu sovětských vojáků, ztráty na životech byly velmi vysoké a nikdy nebyly spolehlivě vyčísleny. Krátce před zahájením sovětské charkovské protiofenzívy přešla na Krymu do útoku (8. května 1942) Mansteinova 11. armáda, jež se o dva měsíce později zmocnila Sevastopolu. Vlastní německá generální ofen-zíva, tažení roku, jež vyústilo v boje o Stalingrad a Kavkaz, začalo 28. června 1942. " Glantz, str. 103. "" Potěmkinovy vesnice - Potěmkin, Grigorij Alexandrovič (1739-1791), ruský státník a generál, milenec Kateřiny Il, manželky cara Petra III, a jeden z čelních osnovatelů spiknutí proti Petrovi III. Po odstranění cara se zasadil o dosazení Kateřiny II na ruský trůn. Pověřen realizací osídlovacích plánů na nově dobytých územích zveličoval své úspěchy a během inspekčních jízd klamal carevnu tím, že jí z kočáru a z dálky ukazoval pouhé kulisy vesnic tam, kde se podle jeho tvrzení měla nacházet ale nenacházela nová vesnická sídliště. " Enigma - německé šifrovací stroje, do jejichž šifer se podařilo Britům proniknout natolik, že zhruba od poloviny roku 1941 je dokázali operačně využívat. Šlo o jednu z nejtajenějších skutečností na straně Spojenců. Její dopad na průběh války v Evropě byl značný. "" Pripjatské bažiny - vět."sinou močálovitá, nepevná země, rozkládající se po obou stranách řeky Pripjaf v Bělorusku. Plocha terénu, pokrytého močály, má rozměry zhruba 500 x 200 km a náleží k ní vpodstatě celé území mezi řekami Bug a Dněpr. Celé rozsáhlé pasáže těchto bažin jsou naprosto neprostupné pro jakýkoliv druh vojenské techniky. Silniční a železniční síť v tomto prostoru byla ve čtyřicátých letech 20. století zcela nedostatečná a zůstala takovou podnes. 85 " . 8 NEMECKA HLEDISKA Na začátku roku 1944, po bezmála třech letech vyčerpávající války na východě a po tom, co jen málo chybělo k tomu, aby zvítězila, i přes to, že se síly Rudé armády a Wehrmachtu postupně vyrovnávaly, až dospěly do patového stavu, představovala německá armádajako celek extrémně mocnou bojovou sílu, schopnou vypořádat se v pomyslném izolovaném střetnutí s kterýmkoliv pro-tivníkem. Na východní frontě bojovaly čtyři skupiny armád: Sever, Střed, Severní Ukrajina a Jižní Ukrajina. Začátkem května náleželo do svazku skupiny armád Střed třicet osm divizí, z nichž jedna byla maďarská tři tankové respek-tive divize pancéřových granátníků a dal,sí dvě pěší divize stály v týlu jako zálo-ha. Délka fronty, kterou tato skupina armád hájila, činila 785 kilometrů (488 mil). Skupina armád Severní Ukrajina se svými pětatřiceti německými a deseti madárskými divizemi bránila pás fronty dlouhý 352 kilometrů (219 mil). Osm divizí ze čtyřiceti pěti bylo tankových. V rámci skupin armád Severní Ukrajina a Jižní Ukrajina působilo celkem osmnáct tankových divizí respektive divizí pancéřových granátníků, zatímco u skupiny armád Střed se z těžko pochopitel-ných důvodů nacházely takové divize pouze tři. Velitelem skupiny armád Střed byl polní maršál Ernst Busch, jenž za první světové války sloužil jako důstojník pěchoty na západní frontě, kde bojoval v těch nejtěžších bitvách Byl vyznamenán udělením Pour le Merite,y9 nezvykle vysokého vyznamenání pro relativně mladého důstojníka."" Ti, kteří ho dobře znali, měli za to, že Bush je nositelem řady dobrých vlastností, nicméně si však byli vědomi toho, že se svého postavení domohl především díky dokonalé přizpůsobivosti k tezím hlásaným nacistickou stranou, ale zejména inklinací, zaměřenou na její špičky. Plukovník Peter von der Groeben, tou dobou náčelník jeho štábu, jinými slovy jeho la, řekl: "Byl jsem při několika disku,sich, ve kterých se pokoušel Hitlera odradit od rcěkterých konkrétnich postupů. Když se mu vůdcovo pojeti zvrátit nepodařilo, považoval za svou povinnost vykonat to, co vůdce rozhodl. Řikal mi často: Groebene, jsem voják. Naučil jsem se plnit rozkazy.A splnil rozkaz i když se jeho přesvědčeni a názoru sebevic přičil." Skupina armád měla čtyři armády. Na severu bojovala 3. tanková armáda, které velel generálplukovník Hans Reinhardt. Tvořily ji tři armádní sbory s devíti pěšími divizemi v předních postaveních a dvěma v záloze, avšak - vzdor svému pojmenování - ani s jednou tankovou divizí. Pěšáky podporovalo 86 samohyb-ných útočných děl. Čtyři z uvedených divizí byly rozmístněny v prostoru 86 NÉMECKÁ HLEDISKA Vitebska, rozhodnutím Hitlera determinovaného jako Fester Platz, pilíř obran-ných postavení skupiny armád Střed. Jižně od 3. tankové armády byla rozmístěna 4. armáda, jejímž třem armád-ním sborům o devíti divizích velel generálplukovník Gotthard Heinrici, ne-li nejzkušenější, tedy přinejmenším jeden z nejzkušenějších německých generálů, mistr obranných bojů, schopný vcítit se do myšlenkových pochodů nepřítele a včas podnikat protiopatření. Začátkem května byl Heinrici na dovolené v Německu. Ve funkci velitele 4. armády ho zastupoval generál pěchoty Kurt Tippelskirch, vynikající vojenský historik, pozdější autor vyčerpávajících dějin druhé světové války. Devátá armáda o devíti divizích zabezpečovala obranu města Bobrujsk, pravděpodobně nejexponovanější ze všech čtyř předsunutých Feste Platze. Armádě velel generál pěchoty Hans Jordan. Na jím obsazená postavení na jihu navazoval sektor, který bránila 2. armáda generálplukovníka Waltera Weisse. V této fázi války neměla tato armáda sehrát velkou roli, nebot hlavní sovětské ofenzivní síly měly být napřeny severněji. I když německá strana neměla o let-ním sovětském útoku jasno natolik, aby mohla sled příštích událostí předvídat, od 6. června, kdy došlo ke spojeneckému vylodění v Normandii, se nebylo možné v jedné věci neorientovat. Rusové dlužili Západu podporu při jeho ná-stupu na evropský kontinent, přičemž nejefektivnějším příspěvkem z jejich strany mohlo být právě a výhradně upoutání co největšího množství německých sil co možná nejdál od anglo-americko-kanadského předmostí na břehu Atlantského oceánu, tedy na východní frontě. Jinými slovy: sovětská ofenzíva musela být na spadnutí. Na jaře roku 1942 se stal náčelníkem FHO (Fremdes heeres Ost), zpravo-dajské sekce OKH pro východní Evropu, neobyčejně schopný plukovník Reinhard Gehlen. V této funkci se s hodností generálmajora dočkal konce války. Po německé kapitulaci ve spolupráci s Američany a s využitím válečných mikro-filmů a dokumentace založil Gehlenovu organizaci. V jejím rámci pokračoval ve shromaždování informačních materiálů o východním bloku. V roce 1956 GO přešla pod označením Bundesnachrichtendienst (Federální zpravodajská služba) a s Gehlenem v čele pod pravomoc Německé federální republiky. V době sovětských příprav k operaci Bagration předkládal pravidelná zpravodajská shrnutí situace. Už v listopadu 1943 v prognóze záměrů nepritele uvedl: "Hlavni úsili nepřitele ve vojenské oblasti je v současné době napřeno do jižni poloviny východni fronty. Masa operačnich tankových jednotek je soustředóvána do prostoru působnosti skupiny armád Jih, kde je zřejmě počitáno 87 NÉME(KÁ FlI.EDISKA s rozhodným útokem, v prvé fázi směřujicim na Balkán a do jižnich partii Generálniho Gouvernmentu či na jih okupovaného Pol,ska. ""Z Za půl roku a o několik sovětských ofenzív později OKH nepociťovalo potřebu na této představě něco podstatného měnit. V květnu 1944 FHO ve svých shrnutích uvažovalo se dvěma pravděpodobnými nepřátelskými ofenzívami. Obě měly být vedeny v jižních částech východní fronty. Jedna z útočných operací měla podle názoru Gehlenovy sekce směřovat proti obranným postavením skupiny armád Severní Ukrajina a po jejich proražení přes Varšavu k Baltskému moři a druhá, jižnější, měla mít za cíl obsazení Balkánu. Zpravodajská služba z vyhodnocených dostupných údajů o stavu Rudé armády usoudila, že k usku-tečnění první varianty by Sovětům chyběly potřebné kapacity. Možnost číslo dvě připadala proto v úvahu jako nejpravděpodobnější. O sektorech severně od Pripjatských bažin se FHO domnívalo, že zůstanou relativně klidné, i když nevy-lučovalo, že i v těchto místech může nepřítel menšími silami zaútočit na německé pozice k odvedení pozornosti. Díky této prognóze bylo koncem jara gró záloh Wehrmachtu rozmístěno v zázemí přilehlém k jižním částem německo-ruské fronty. Neštěstím pro německou výzvědnou službu bylo, že její práce byla silně omezena podmínkami, vyplývajícími z celkově nepříznivé vojenské situace. Se ztrátou aktivity po bitvě u Kurska Němci ztratili i možnost rozhodovat o tom, na kterém úseku fronty a kdy k rozhodujícím střetnutím dojde. Ohroženou měla nadále být celá rusko-německá fronta. Značná převaha ve vzdušných silách na straně Sovětů podstatně limitovala možnosti leteckého průzkumu. Poměrně sta-bilní situace na zemi znemožňovala provádět sondáž v týlu nepřítele prostřed-nictvím průzkumných jednotek a navíc německá rádiová služba postrádala, díky striktně nařízenému a striktně dodržovanému rádiovému klidu na opačné straně fronty, dostatek podnětů k vyhodnocování situace. To byly hlavní příčiny selhání německé zpravodajské služby. Kromě toho se závěry, k nimž FHO dospělo, téměř do puntíku shodovaly s názorem, jenž panoval na celém OKH. Gehlenova sekce předložila 12. května vrchnímu velení sumář, v němž se její dosavadní prognózy dočkaly mírné revize. Po zapracování nejnovějších poznatků zpravo-dajci dospěli k přesvědčení, že hlavní ofenzíva bude sice vedena na jihu, k ved-lejším respektive podpůrným útokům však dojde také v sektoru skupiny armád Severní Ukrajina, a to ve směru na Brest a Lublin. Poněvadž ani varianta připouštějící možnost podpůrných útoků Rudé armády v prostoru severně od úseku, který hájila skupina armád Jižní Ukrajina, tedy na sever od předpokládaného těžiště příštích bojových operací, jímž byla jižní část německo-ruské fronty, předpoklady nijak výrazně neměni- 88 NÉMECKÁ FlLEDISKA la, přijalo OKH revizi původní prognózy poměrně přívětivě. Pro Wehrmacht nebylo příliš obtížné vytvořit v rámci určitého úseku dostatečně silné rezervy nebylo však v jeho možnostech zabezpečit zálohami celou rusko-německou frontu. Díky prognózám se však situace zjednodušila. Od skupiny armád Střed byl proto odvelen a přesunut na jih LVI sbor měl zde vytvořit zálohu, s níž bude možné nepříteli zasazovat preventivní údery. Pro Buschovu skupinu armád Střed však byla ztráta tankového sboru dovršením bolestných ran, jež jí udělilo vrchní velení. Buschem kontrolovaná fronta se sice zkrátila o 6 procent (o 37 kilometrů), zároveň však jeho síly poklesly ve prospěch jiných skupin armád o 15 procent v absolutním počtu divizí, dále ztratily plných 88 procent tanků a 23 procent samohybných děl, ne méně než 50 procent protitankových kanónů a 33 procent těžkých děl. Nakolik se na redukci bojové kapacity Buschova uskupení podílela jeho trpná poddajnost vůči všemu, za čím bylo možné vytušit vůli samotného fiihrera, bylo a je těžké odpovědně posoudit. Každopádně pohroma, jež skupinu armád Střed před samým začátkem sovět-ské letní ofenzívy postihla, byla ve svých důsledcích srovnatelná se stavem, jaký by se byl dostavil teprve v určité fázi při odrážení hlavních sovětských útočných sil. Obraz, který si velitelské kruhy německé armády o letních záměrech nepřítele učinily, se však začal pozvolna měnit. Na konci května se objevily ná-znaky, že se určitá část sovětských tankových jednotek přemístuje na sever. Prvním z nich byla výpověď zajatého rudoarmějce. Rus trval na tom, že nedaleko Smolenska spatřil generála P. A. Rotmistrova, velitele 5. gardové tankové armády. Pohyb konkrétních sovětských tankových jednotek v sektorech skupiny armád Střed se však německé rozvědce nepodařilo zjistit a samotná výpověď nepřátelského vojáka ke změně celkového pohledu na nepřátelské strategické plány nestačila. Existovaly však i další indikace, jež se zdály naznačovat, že se ve střední části rusko-německé fronty soustředújí pěší a dělostřelecké divize, a kromě toho byl zaznamenán čilý ruch na železnicích, spojujících kritické úseky s týlem. Z pozdějších výpovědí jiných zajatců i z informací, s nimiž přišli pře-běhlíci z druhé strany fronty, zpravodajci vytěžili řadu nových poznatků, z nichž většina se zdála potvrzovat zprávy o přítomnosti početných armádních jednotek v sektorech kritických pro skupinu armád Střed. Rozpory mezi oficiálními představami co do prostoru, v němž k letní sovětské ofenzívě dojde, a množícími se náznaky o jiných pravděpodobných východiscích nepřátelského útoku se přenesly i na OKH. Plukovník J. A. Graf von Kielmansegg, zástupce náčelníka operační sekce OKH, si zaznamenal, že on i generálplukovník Adolf Heusinger (jeho šéf) pocitovali stále silnější pochyb- 89 NĚME(KÁ HLEDISKA nosti o správnosti předpovědi FHO, že sovětská ofenzíva bude směřovat na Balkán. V tomto stádiu měli oba za to, že bude na skupině armád Sever a niko-liv Jih, aby nesla celou tíhu ruského úderu. V průběhu posledních květnových a prvních červnových dní roku 1944 se názory na sovětskou ofenzívu začaly měnit ještě podstatněji. Každá ze čtyř armád skupiny armád Střed zjistila, že nepřítel v jejím úseku fronty posiluje svá vojska. Tentokrát vrchní velení zareagovalo. Preventivní útok, jenž měla provést skupina armád Severní Ukrajina, byl odvolán. Divize LVI sboru však nebyly Buschově skupině armád vráceny. Teprve 16. června dostal velitel 20. tankové divize rozkaz, aby se se svým svazkem připojil ke skupině armád Střed, v jejímž rámci měla jeho divize participovat jako jediná tanková záloha. Třetí tanková armáda hlásila, že jižně od Vitebska zesílily potyčky s nepřítelem, ale růst aktivity protivníka severně od města mlčky přešla. Čtvrtá armáda oznámila, že očekává, že Rusové zaútočí ve dvou liniich - jednak souběžně s Rollbahnem (silnicí I. třídy) spojujícím Smolensk s Minskem, jednak východně od Mogileva, kde zjistila silnou koncentraci dělostřeleckých jednotek. Devátá armáda, vycházející z vlastního pozorování a hodnocení, již 30. května upozornila štáb skupiny armád na to, že nepřítel nepochybně zamýšlí uskutečnit dva průlomy k obklíčení Bobrujska. Druhá armáda, rozmístěná podél Pri-pjatských bažin, však žádný zvýšený ruch nezaznamenala. Pro odražení even-tuálního útoku nepřítele učinila vše, co bylo v jejích silách. Skupina armád Střed tak díky všem těmto hlášením znala všechny hlavní směry útoků, utajena jí de facto zůstala pouze nástupiště, nacházející se v prostoru severně od Vitebska. I přes tento nedostatek bylo Buschovi jasné, že sovětská ofenzíva udeří plnou silou právě na jeho vojska. Proto se jeho štáb snažil podrobně zpracovaným ná-hledem na situaci zapůsobit na OKH v tom smyslu, aby popřelo platnost prognóz, jimiž se doposud řídilo. Autoři sumáře však evidentně předpokládali, že se jejich snaha mine účinkem, nebot rozbor ukončili slovy: "OKH nám ale dalo vědět, že neexistuje důvod, proč tak učinit. " Poslední vyhodnocení zpravodajského oddělení skupiny armád Střed s datem 19. června kategoricky deklarovalo: " Útoky jež nepřitel povede proti úseku hájenému skupinou armád Střed a jež budou směřovat proti Bobrujsku, Mogilevu, Orše a pravděpodobně i proti cilům jihozápadně od Vitebska, budou podstatně vážnějši povahy než pouze lokálni. Suma .sumárum kvanta nasazených nepřátelských pozemnich a leteckých sil vnukaji přesvědčeni, že cilem protivnikových připrav je způsobit kolaps skupiny armád Střed průlomem obrany v několika jejich úsecich. Na základě dostuprcých informaci o dispozicich Rudé armády a odhadů však zatim nic 90 NĚMEGKÁ HLEDISKA nenasvědčuje tomu, že by nepřitel plánoval údery, jejichž cile .se nacházeji hluboko v německém týlu, jako napřiklad Minsk. " Stupeň úspěšnosti sovětské maskirovky lze vyjádřit několika slovy: Němci si sice byli vědomi, že Sověti zaútočí, protože však neměli odpovídající infor- mace o skutečných stavech záloh, jež protivník soustředil v přífrontových pás- mech a neměli zcela jasno ani v otázce, jak a kde své rezervy dislokoval, nedokázali následně odhadnout sílu úderů, jež proti nim budou vedeny. Velení skupiny armád Střed si bylo od samého počátku vědomo, že její síly jsou pro obranu současné linie fronty zcela nedostatečné. Vypracovalo proto dvě taktické varianty - strategické plánování se vymykalo jeho kompetencím - a předložilo je ve formě návrhu na zlepšení obranných možností vrchnímu velení v Berlíně. První z obou navržených variant počítala s ústupem do nových obranných pozic, jež by ležely pokud možno v přímce. Tím by se zkrátila fronta a automaticky se snížily i nároky na množství vojsk, nezbytné k obsazení předních linii. Důsledkem by byl vznik záloh, jež by se - v rámci skupiny armád - rekrutovaly z vojsk nenasazených do frontových linii. Druhá předložená možnost navrhovala vyčkat na sovětské ofenzívy s předem kalkulovanými masivními nepřátelskými průniky do týlu obrany, a pak přejít na taktiku pohyblivé obrany, v níž německá armáda prokázala své vysoké mistrovství už v řadě případů. Vojska by se v určité fázi bojů přesunula do předem připravených pozic, čímž by předešla svému obklíčení a zničení. Dvacátého května přednesl Hitlerovi návrh sám velitel skupiny armád Střed. Vůdce bez zaváhání obě varianty na místě zavrhl, přičemž k Buschovi prohodil, že by si byl nikdy nepomyslel, že i polní maršál patří k těm generálům, kteří veškerý svůj čas tráví ohlížením se dozadu. Polní maršál se ke svým armádám vrátil s nepořízenou a 24. května svá vojska vybídl, aby své současné obranné pozice vylepšila natolik, nakolik budou schopna a nakolik to bude možné. Major Heinz-Georg Lemm velel 1. praporu 27. střeleckého pluku 12. divize a s touto divizí prošel celou dosavadní válkou na východě." Jeho pra- por zaujal koncem jara 1944 obranné postavení v rámci XXXIX armádního sboru 4. armády při řece Pronja asi 50 kilometrů východně od Mogileva. Major podal své svědectví o situaci v jeho úseku fronty ve dnech, které těsně před- cházely sovětské ofenzívě: "Naše pozice tvořila půlkruh, jehož pravý bok však nebyl krytý. Šlo o oblast pokrytou zamokřenými loukami, kterou bylo možné krýt střelbou z kulometů za dne a mit pod kontrolou prostřednictvím hlidek v noci. Naše hlavni pozice se nacházela na nevysokém kopci, jehož jeden svah klesal až dolů k řece. Na jeho opačné straně jsme vybudovali okopy. Nacvičil jsem se svými vojáky čin- 91 NĚMECKA HLÉDISKA no,st, kterou budou dělat, až Rusové zaháji palbu - v předsunuté linii zůstanou pouZe pozorovatelé, zatimco o.statni se přesunou do zákopů na protějši ,stranu kopce. Zhruha deset dni před .sovětským útokem jsme začali regi.strovat zvýšenou aktivitu na ruské straně. V le,sích káceli stromy a vytvářeli průseky pro tanky. Tu a tam bylo slyšet jednotlivé výstřely z děl, jejichž postaveni jsme neznali-za,střelovali .se. Rušti průzkumnici pátrali v řece po brodech a pokoušeli se vy-hledat vhodná mista pro stavbu pontonových mostů. Měli jsme pod kontrolou jis-tou část jejich telefonniho vedeni, takže jsme hyli s to sledovat, jak u nich v posledni době prudce vzrůstá frekvence hovorů. Když jsme o našich poznatcich informovali sbor a divizi, řekli nám, že to všechno jsou aktivity na oko, pouhé před,stiráni. Nepřitel finguje činnost, aby nás zmátl. Hlavni ,sovětský útok se prý očekává na jihu. " Na tomto místě je třeba se zmínit o Hitlerově obsesi, která víc než řada jiných v negativním smyslu ovlivnila celkovou vojenskou situaci prohlašování toho či onoho města za Fester Platz. V rozkaze s datem 8. března 1944 fiihrer smysl tohoto termínu přesně vymezil takto: "Fester Platz bude plnit roli, jaká v historických údobich přislušela pevnosti. Zaruči, že nepřitel nebude okupovat určité teritorium s rozhodujicim operačnim vvznamem. Posádka FP se nechá obkličit, a tim, že na sebe bude vázat co možná největ.ši počty nepřátelských voj,sk, zajisti co nejpřiznivějši pod-minky pro ú.spěšný protiútok. " Hrabě von Kielmansegg se pokusil vykreslit pozadí, na kterém vůdcův nápad s Fester Platzem vybujel: "Pojem Fester Platz vytvořil sám Hitler. Nějaký čas tuto koncepci, která vycházela z jeho osobni filozofie, nosil nedozrálou v hlavě. Nesmime zapominat, že si uchoval velmi živé vzpominky na prvni světovou válku, tedy na válku zákopovou. Válku, během niž se skutečně počitalo s každým metrem země. Takovým způsobem se pokoušel udržet německou frontu prakticky až do samého konce války. " V sektoru skupiny armád Střed byly za Fester Platz prohlášeny z měst, nacházejících se na frontové linii nebo těsně za ní, Vitebsk, Orša, Mogilev a Bobrujsk. V hlubším týlu pak Sluck, Minsk, Baranoviči a Vilnius. Úkolem těchto očekávaných center odporu bylo zbrzdit sovětský rozmach, odsát mu energii, vstřebat podstatnou částjeho vojsk ajim i těm nepřátelským silám, které pronikly hlouběji, zablokovat zásobovací trasy. Myšlenka sama o sobě nebyla špatná, kdyby ovšem existovaly předpoklady k jejímu úspěšnému provedení. Pokud by Sověti byli méně mobilní, pokud by ve městech-pevnostech byly 92 NĚMÉ( KÁ HLÉDISKA nasazeny tak velké síly, že by skutečně mohly klást účinný odpor, eventuálně kdyby Německo disponovalo vojsky, jež by obráncům přispěchala na pomoc a z obklíčení je osvobodila. Poněvadž však žádný z těchto předpokladů nebyl splněn, šest divizí, hájících ve smyslu Hitlerova rozkazu z 8. března 1944 Fester Platzy v blízkosti prvních linii, bylo Rusy obklíčeno a následně i zajato. Když se ofenzivní síly Rudé armády přiblížily k "centrům odporu", jež od fronty dělila větší vzdálenost, byla už většina německých vojáků - často v přímém rozporu s rozkazy - přesunuta hlouběji do zázemí, ale mnohá zařízení z nedostatkového vojenského a jiného materiálu zůstala na místě a padla do rukou rudoarmějců. Vojáci v očekávání blížící se ofenzívy pracovali po celé délce fronty na svých pozicích, prohlubovali zákopy a chystali pro nepřítele nejrůznější nepří-jemná překvapení, přiměřená fantazii a invenci vlastní i svých velitelů. Charakter dní, které předcházely ruskému útoku, nejlépe postihl generál Jordan, velitel 9. armády, jenž 22. června zaznamenal: "Před 9. armádou je začátek dalši velké bitvy, nepředvidatelné jak co do rozsahu, tak trváni. Pouze jedna věc je zcela jistá: Nepřitel, jenž proti naši armádě shromaždóval čim dál enormnějši kvanta vojsk, dokončil během posled-nich týdnů své připravy. U 9. armády panuje přesvědčeni, že masy ruských vojáků, dislokované v ji hájeném sektoru, svými počty naprosto předči sily, jimž musi čelit severni křidlo skupiny armád Severni Ukrajina... Devátá se citila povinna opakovar2ě veleni upozorňovat r2a skutečnost, že enormní posilováni a soustředóváni nepřátelských vojsk v ji svěřeném .sektoru považcje za připravy k letošni sovětské hlavni ofenzivě, jejimž cilem bcde dobyti Bilé Rusi. Devátá věří, že i za současného stavu poměru sil na frontě je možné nepřá-telskou ofenzivu zbrzdit a za.stavit v žádném připadě se to však nemůže podařit, pokud zůstanou v platnosti direktivy, jež nekompromi,sně nařizuji zaujmout abso-lutně nehybnou obranu..., nebot neni možné pochybovat o tom, že... pokud 9. armáda v obraně proti útočícím ruským ofenzivním silám nebude moci přejít na mobilni taktiku, bude obrana v jejim úseku nepřitelem rozdrcena a jako taková přestane i existovat... Devátá armáda považuje za obzvlášt nebezpečné rozkazy, přikazujici zřizeni Feste Platzů. Armáda nyni hledi vstřic nadcházejíci bitvě s hořkostí, jsa si vědoma, že je spoutána rozkazy, které ji striktně předepisují a vymezují taktické postupy, jimiž se musi řídit a jimiž musi na nepřátelský útok reagovat, které však s čistým svědomím nemůže akceptovat jakožto správné. Jde o přesně takové rozkazy, které byly v předešlých vitězných kampanich hlavni přičinou těžkých porážek nepřitele, když se jimi při obraně řidil. Neni možné si v této souvislosti nepřipomenout drtivé průlomy a obkličovaci bitvy v Polsku a ve Francii. 93 NÉME(KÁ Hl.EDISKA Velitel a náčelnik .štábu armády v tomto smyslu informovali armádni skupinu na četných poradách, ale zřejmě stále chyběla odvaha předat výsledky hodnoceni nahoru, nebot žádné protiargumenty ani reakce OKH - s výjimkou odkazů na rozkazy vrchniho veleni - nebyly nikdy armádni skupinou 9. armádě předány. A právě to je hlavnim původcem znepokojeni, s nimž armáda pohliži do budoucna. " Vysvětlivky v" Pour le Merite - řád ve tvaru osmihrotého maltézského kříže s děleným francouzským nápisem "Pour le Merite" (Za zásluhy), nejvyšší pruský řád udělovaný důstojníkům za prokázanou mimořádnou statečnost v boji. Francouzština byla na půdě pruského kurfiřta Friedricha Wilhelma v době vzniku řádu (1667) dvorním jazykem, proto je nápis vyveden ve francouzštině. S koncem rytířství nově vzniklé řády už neznamenaly auto-matické zařazení do společenství lidí se společným označením (řádu) výraz řád dostal nový další význam. Stal se formou viditelného vyznamenání, jakými jsou medaile a kříže. "" Pour le Merite obdržel v I. světové válce zcela nezvykle i jiný mladý německý důstojník, poručík Erwin Rommel, pozdější polní maršál a Brity obávaná "Liška pouště". " Fester Platz - opevněný prost.or. Ke konci války vznikla v souvislosti s celkovým přechodem do defenzívy celá kategorie termínů, charakterizujících ten který typ bráněného prostoru: Festung - pevnost, opevněný strate-gicky významný bod, na který se díky houževnaté obraně mělo vázat velké množství nepřátelských sil Stutzpunkt - hájený pevný opěrný bod v nepřátelském týlu, vlastně "kotel", cílová oblast předpokládaných příštích německých protiútoků. I Stuckpunkty měly vázat značné množství vojsk protivníka a nepřímo tak zre-dukovat početní stavy vojsk a množství vojenské techniky útočící na centrální oblasti Říše. "= Ze středního Polska byl po obsazení země Německem ustaven Generální Gouvernment, k němuž byly v průběhu let administrativně připojovány další části. Pouze východní část Polska, zhruba ta, již v roce 1939 okupoval Sovětský svaz, nebyla do GG nikdy začleněna. "" Adolf Heusinger - po válce velící gencrál NATO. "" Po válce působil v hodnosti generálporučíka v Bundeswehru. 94 9 . PARTYZANI Rudá armáda se mohla pochlubit položkou, již německý Wehrmacht znal především z její negativní stránky, položkou, která pro Sovětský svaz znamenala značné aktivum - partyzánským hnutím. Pole působnosti sovětské podzemní armády bylo neobyčejně široké a během plánování a v průběhu příprav běloruské ofenzívy bylo s využitím partyzánské aktivity počítáno už v nejranějších stadiich. Podmínky pro vznik bezmála všelidového hnutí je možné vystopovat v době chybných ideologických kalkulací, jichž se během raných stadii operace Barbarossa Hitler dopustil. Místo toho, aby se pokusil vytěžit maximum z národ-nostních animozit, panujících mezi národy SSSR podobně jako obecná nenávist ke komunistickému režimu, vydal armádě a policii rozkaz k naprosto rigorózní-mu a nekompromisnímu uplatňování rasistických zákonů na všech na východě dobytých územích. Upřímná vřelost z uvítání, s níž se při svém vpádu na sovět-ské území ze strany příslušníků porobených národů vojáci Wehrmachtu setkávali, rychle vyprchala. Domnělí osvoboditelé z bolševické poroby přišli, aby jařmo sovětské nahradili jhem nacionálně socialistickým a fašistickým. Národnostní problémy existovaly v Rusku dávno před Leninovou revolucí a neztratily nic na intenzitě dodnes. Jejich kořeny sahají hluboko do historie Ruska, do časů, kdy většinu země s výjimkou území na severozápadě dobyli a spravovali Turci. V nepodmaněných teritoriich se postupem staletí vyvinul odlišný jazyk a vznikly nové, odlišné obyčeje. O mnoho později se jednomu z těchto území začalo říkat Bílá Rus a jazyk jeho obyvatel, zcela izolovaných od ruského prostředí, jevil a jeví značnou příbuznost s řečí sousedů, tedy Poláků a Litevců. A to i přesto, že Bílou Rus jako důsledek třetího dělení Polska, k němuž došlo koncem 18. století, pohltilo Rusko. Ne nepodobně, odděleně od Ruska, se ubíral vývoj jazyka a národních obyčejů na Ukrajině postupně se zrodila ukrajinština a ustavila ukrajinská autokefální pravoslavná církev, jakožto vlastní interpretace ruské ortodoxe respektive řecko-byzantského obřadu. Revolucí roku 1917 nabyly národnostní nesrovnalosti na síle. Zatímco ze začátku si pobaltské republiky, Litva, Lotyšsko a Estonsko, směly uchovat samostatnost - a právě tak tomu bylo s Ukrajinou a Bílou Rusí - po několika letech velmi pochybné nezávislosti pohltil obě naposled zmíněné země SSSR. V novém, centrálně řízeném soustátí nacionalistické tendence a vášně nejen neuhasly, ale začaly naopak nabírat na intenzitě. Neúprosná násilná kolektivizace zemědělských nemovitostí ožebračila rolníky a přinesla do země chudobu a bídu. 95 PARTY7ANI Němečtí vojáci, překračující v červnu roku 1941 hranice, byli proto ve většině sovětských regionů obyvatelstvem bráni jako osvoboditelé, kteří s ruským impe-rialismem odstraní i útlak přicházející z Moskvy. Dochovalo se množství zpráv o upřímně zbožném dojetí, jež se při pohledu na přicházející německé vojáky zmocnilo obyvatel vesnic a měst ve svazových republikách. Ti očekávali, že se "osvoboditelé" zasadí o to, aby se znárodněná půda i ostatní majetek dostal do rukou jejich původním majitelům. Důstojník 7. tankové divize o svých zkušenos-tech ze setkání se sovětskými lidmi vyprávěl: "Na.šel jsem si čas i vhodnou přiležitost, abych si mohl s mistnimi pro-mluvit. Mohl jsem přitom uplatnit svou znalost ruštiny. Žasl jsem, když jsem viděl, že ti lidé vůči nám nechovaji ani zrnko nenávisti nebo zášti. Z mnoha domů při našem přichodu vycházely ženy s ikonami a s pláčem volaly: Jsme pořád věřici. Zrzchraňte nás před Stalinem! To on rozbořil rcaše kostely. Spousta domorodců nám přiná,šela pecny nenamazaného chleba a vejce a podle svého starodávného zvyku nám je nabizela na uvitanou. Postupně se v nás zahnizdil pocit, že tihle lidé nás na rozdil od obyvatel západni Evropy skutečně pokládaji za své osvoboditele. Bylo mi jich skoro až lito. " Že se ze strany obyvatel nejednalo o pouhou snahu zalíbit se příslušníkům okupační armády, je možné dokumentovat výrokem legendami opředeného ge-nerála von Mellenthina, náčelníka štábu 11. tankové divize, která v roce 1943 bojovala na Ukrajině. "Na jaře 1943 jsem na vlastni oči pozoroval, jak Ukrajinci a Bělorusové naše vojáky vitaji jako přátele. V nově otevřených kostelech sloužili popové mše. Rolnici, které bolševický režim degradoval na kolchozni dělniky, se neskrývali s nadějemi, že dostanou svá hospodářstvi zase nazpátek. Obyvatelé se přestali bát tajrté policie a ztratili strach z toho, že je pošlou do táborů nucených praci na Sibiři... Tisice a tisice Ukrajinců a Bělorusů - už po řadě katastrofálnich porážek, které německé armády utrpěly během zimy 1942/1943 - se chopily zbrani a šly bojovat za osvobozeni Ruska z bolševického jha. " Vše, co zde bylo uvedeno, mně osobně potvrdil bývalý rudoarmějec, důs-tojník, jenž v rámci stejného praporu a stále stejné divize bojoval po celou válku, aby se nakonec stal náčelníkem štábu divize. Jako příčinu svého poválečného zběhnutí na západ udával bídu v SSSR, ale hlavně brutalitu, s níž režim zacházel se svými vlastními lidmi při kolektivizaci zemědělství. Veškeré klady, jež se v Sovětském svazu dobyvateli v podobě antisovětských nálad nabízely k využití, zmařila v samých počátcích ideová i praktická politika fiihrera a jeho stoupenců. Hitlerův Neu Ordnung (Nový pořádek) počítal se zhroucením sovětského režimu, totálním ovládnutím jeho evropských teritorii a následnou důslednou 96 PARTYZÁNI exploatací jeho lidských a přírodních zdrojů. V rámci této politiky byli příslušní-ci všech národů východu pokládáni za Slovany, aniž se činil mezi jednotlivými etniky jakýkoliv rozdíl. Z německých pohlavárů představoval v tomto ohledu určitou výjimku pouze Alfred Rosenberg,o5 Reichminister pro okupovaná východní území. Ten se zasazoval o to, aby obyvatelstvo Ukrajiny a Běloruska bylo vhodným přístupem ze strany německých okupačních úřadů získáno pro vojenskou spolupráci v boji proti Sovětskému svazu. V této snaze ho pod-porovala nepočetná skupina podobně smýšlejících jednotlivců z řad pracovníků ministerstva zahraničních věcí a několik důstojníků velení ozbrojených sil. Prosadit se proti vlivu takových lidí, jakými byli Himmler nebo Bormann, kteří usilovali o rozšíření svých pravomocí ve východních územích, se však Rosenbergovi ani zastáncům jeho myšlenky nepodařilo. Příležitost postavit proti Rudé armádě z přibližných padesáti milionů obyvatel obou zemí silné vojsko, jež by se postavilo bok po boku Wehrmachtu, byla tak nenávratně ztracena. OKW v souvislosti s nebezpečím, jež mohly přinést nepřátelské postoje civilního obyvatelstva podmaněných zemí Sovětského svazu, vydalo zvláštní směrnice. O jejich ústředním leitmotivu zcela výmluvně vypovídaly již první tři body (ze čtyř zde uvedených): 1.Vojenské a válečné soudy nebudou až do eventuální změny tohoto ustanovení příslušné pro posuzování zločinů spáchaných civilními osobami. 2.Vojska budou partyzány nemilosrdně likvidovat jak v průběhu boje, tak na útěku. 3.I všechny další útoky proti ozbrojeným silám, jejich příslušníkům a zaměstnancům, spáchané civilisty, budou okamžitě potlačeny vojen- skou silou. Pro eliminaci útočníků vojska použijí nejkrajnější postupy a ve svém vypětí neustanou, dokud nepřítele zcela nezničí. 4.V případech, kdy uvedené postupy nebyly dodrženy nebo je nebylo možné uvést ihned v život, budou osoby podezřelé z páchání krimi- nálních činů okamžitě předvedeny před kteréhokoliv důstojníka. Tento důstojník rozhodne, zda předvedené osoby budou zastřeleny. Rozkazy a instrukce podobné uvedeným byly přímo odpovědné za drakonická opatření, jež byla uplatňována vůči civilnímu obyvatelstvu. Podílely se však zároveň na vzrůstu počtu partyzánských skupin a napomáhaly je motivo-vat ve smyslu neúprosného nepřátelství ke všemu německému. První nepravidel-né bandy záškodníků vznikly z vojáků Rudé armády, které Wehrmacht při svém postupu do hloubky Sovětského svazu zanechal ve svém týlu. Vzhledem ke zcela nedostatečným počtům svých příslušníků nemohla říšská vojska pokrýt veškerý 97 PARTYZÁNI prostor, jenž se rozprostíral po křídlech a v týlu armád. Rozsáhlé oblasti, v nichž se větší německé útvary neobjevily nikdy nebo jen zřídka, se staly hlavním rejdištěm ozbrojených band, přepadajících ze zálohy a nelítostně vybíjejících menší osamocené jednotky a šířících teror mezi domorodým obyvatelstvem. Čas na upevnění vnitřní organizace a k posílení početních stavů jim Němci poskytli, když téměř veškeré své úsilí zaměřili na splnění časového rozvrhu a primárních cílů operace Barbarossa. Smyšlenka o masovém podzemním hnutí, jež se zrodilo samo o sobě a vyjadřovalo odpor sovětského lidu k okupantům, se nezakládala na pravdě a byla lživá šířili ji propagandisté protagonistů Stalinova režimu během války i v poválečných letech. V boji s vítězícím Wehrmachtem měla fabulovaná legen-da o spontánní celonárodní partyzánské rezistenci vůči uchvatiteli navodit mezi obyvateli obsazených území atmosféru nejistoty a obav, nakolik nesplnili přání Moskvy a neodešli do lesů, aby bojovali s jejím nepřítelem. Třetího července pronesl J. V. Stalin emocionální rozhlasový projev. Kromě dalšího v něm sovětský lid vyzýval k vytváření partyzánských jednotek, aby v nich bojovali za svou matičku Rus. Koncepce partyzánské války sahá hluboko do ruské historie. Ve 20. století, během občanské války, přecházely na partyzánský boj nebo využívaly podpory svých neřadových přívrženců obě bojující strany - Rudí i Bílí. Charakteristickým rysem partyzánské války v Rusku byla nepředstavitelná krutost, jíž se dopouštěli jedni i druzí. Vojenské úsilí, které vynakládali Bílí, a úspěchy, jichž dosáhli, byly redukovány zběsilými nájezdy, jež v jejich týlu podnikali Rudí. Vyjádřeno slovy vojenských historiků nedávného Sovětského svazu: "Nesobecký hrdin.ský zápas dělniků pod vedenim komunistické strany v týlu interventů a Bilých gardistů se velmi významně podilel na vitězném výsled-ku občanské války. " Sovětští vojenští experti v meziválečných letech vypracovali několik studii na téma partyzánské války, jejích principů, jejího vedení a využití v ozbro-jeném střetnutí zapracování těchto myšlenek do doktríny ozbrojených sil státu však znemožnila Stalinova čistka, již nechal ve třicátých letech provést v řadách vyšších důstojníků Rudé armády. Sovětský diktátor zastával a prosadil stanovisko, že příští válečné střetnutí se bude odehrávat na území nepřítele, kde vedení partyzánského způsobu války nebude mít smysl. A pokud by už došlo k tomu, že by se boje v některé fázi rozhořely i na území SSSR, v takovém pri-padě by se jednalo o okrajová teritoria státu, ve kterých mají hluboko zapuštěné kořeny nacionalistické tendence. Bylo by pošetilé dávat potenciálním oponentům režimu do rukou zbraň v podobě výcviku a pomůcek pro posílení snah po ireden- 98 PARTYZÁNI tě, separaci nebo dokonce pro boj po boku nepřítele. Přesto už během prvního měsíce války sovětské velení vypracovalo podrobné instrukce pro partyzánské skupiny o tom, jak co nejúčinněji škodit nepříteli, od sabotáží na mostech a železničních tratích až po ničení německých skladů se zásobami a válečným materiálem. Na obsazených územích byly podle návodu Moskvy ustaveny oblastní partyzánské organizace, zatímco v krajích bezprostředně ohrožených postupem německých armád probíhaly od stejného data přípravy k zaangažování části obyvatelstva na podzemní práci. V Ústředním výboru zároveň vznikla samostatná zvláštní sekce, jež měla řídit a koordinovat diverzní akce v okupo-vaných teritoriich SSSR. V krátkém čase měl tento odbor svá tykadla u každého frontu a každé armády, kde se příslušní důstojníci, obklopeni miniaturním štábem, snažili řídit partyzánskou činnost na opačné straně frontových linii. První partyzánské jednotky vznikaly nahodile, nejčastěji z vojáků Rudé armády, kteří přežili střetnutí s útočícími německými tanky, pronikajícími do jejich týlu, nebo z rudoarmějců, kterým se podařilo proklouznout mezi vojáky Wehrmachtu během grandiózních obkličovacích operací v létě a na podzim 1941, a tak se vyhnout zajetí nebo smrti. Jakkoliv byli obvykle zcela nedostatečně vybaveni výstrojí, výzbrojí a zásobami potravin - postrádali zejména prostředky k navázání spojení s útvary Rudé armády na druhé straně fronty - dokázali škodit německému týlu tak citelně, že se zmínky o jejich činnosti objevily v komuniké OKH už v počátečním stadiu operace Barbarossa. Zmiňovány byly zejména vykolejené železniční soupravy a léčky a přepady vozidel na silnicích. Na exis-tenci skupin rudoarmějců v týlu říšských armád však nedoplácel pouze německý trén obyvatelstvo oblastí, v nichž tyto bandy záškodníků působily, trpělo ještě daleko více. Hladoví, deklasovaní, napůl vojáci napůl partyzáni, navlečeni do cárů uniforem Rudé armády neváhali při vymáhání potravin a rabování použít zbraně. Vesničany olupovali o zásoby potravin, bez nichž nebylo možné přežít zimu, o osivo, odháněli koně, bez kterých nešlo vykonávat polní práce, dopou-štěli se násilí na ženách a nemilosrdně vraždili každého, kdo se s německými úřady snažil vycházet po dobrém. Vedeni snahou chránit své rodiny a majetek tak někteří domorodí obyvatelé vstupovali do milic, vedených a organizovaných okupačními úřady, kde obdrželi ruční zbraně. Pasivní obrana se ukázala být neúčinná - nájezdníci přicházeli nečekaně a hlavně v noci - proto Hiwieso pos-tupně přecházeli k obraně aktivní. Pod vedením Němců, často však i sami, pročesávali lesy a bažiny, jež obvykle důvěrně znali, a v zuřivých potyčkách, v nichž se štěstí přiklonilo jednou na tu a jindy na onu stranu, buď rudoarmějce pobíjeli jako divokou zvěř, nebo jimi byli sami stříleni a trháni ručními granáty. Hiwies se účastnili i německých široce pojatých protipartyzánských akcí, na něž 99 PARTYZÁNI Wehrmacht vzhledem k rozsáhlým oblastem, v nichž záškodníci operovali, ne-stačil. Ještě dlouho po obsazení Běloruska obyvatelé malých měst a vesnic věřili, že Hitlerovi vojáci jsou nositeli svobody a vůbec neuvažovali o tom, že by se kdy přidali na stranu prosovětských partyzánů. Odražení německého postupu na Moskvu a následná stabilizace fronty představovaly pro partyzánské hnutí značný přínos. Paralelně s tím, jak se až doposud přátelsky smýšlející populace na obsazených územích postupně dopra-covávala k pravdivějšímu pohledu na počínání říšských Němců k sobě samé, začala z její strany růst podpora gerilových skupin. Barbarské zacházení se sovět-skými vojenskými zajatci a řádění SS Einsatzgruppen, masově vraždících židy a některé další skupiny obyvatel, brzy změnila původní nechut o odpor vůči německým vojskům v aktivní rezistenci. Polní maršál Giinther von Kluge, veli-tel skupiny armád Střed, vylíčil v únoru 1942 náčelníkovi generálního štábu, generálu Halderovi, situaci v okupovaných zemích takto: "Počet nepřátelských vojáků za naši frontou neustále roste a stejně hrozivě se rozrůstá i partyzánská aktivita v týlu našich armád. Situace se v tomto ohledu začiná jevit rcatolik hrozivá, že mne to nuti se vši vážnosti upozornit na potenciálni rtebeZpeči, které pro nás z takového stavu věci plyne. Zatimco dřive se partyzáni omezovali na narušováni komunikaci a útoky na jednotlivá vozidla a malá zařizeni nebo budovy s nepočetnou posádkou, nyni, kdy už jsou dobře organizVáni, řizeni odhodlanými sovětskými důstojniky a vybaveni velkým množstvim nejrozličněj.šich zbrani, urputně bojuji o zi.skáni kontroly nad ně-kterými kraji. Oblasti, jichž se zmocnili, funguji jako jejich základny, ze kterých podnikají rozsáhlé bojové akce. V mnohých rozsáhlých teritoriich tak již přešla iniciativa do rukou nepřitele, zatimco pro německou administrativu, a tedy i eko-nomické využiti, jsou tyto oblasti nedostupné. " Sověti založili výcviková střediska a školy pro školení partyzánů brzy poté, co se vzpamatovali ze šoku, způsobeného německým útokém. Primárním úkolem těchto zařízení bylo vycvičit členy strany a komsomolu v organizaci par-tyzánských aktivit. Ale záběr školicích institutů byl širší zahrnoval i výchovu příštích partyzánských velitelů a především výuku radiotelegrafie a spojařský výcvik se specializací na radiostanice. V průběhu času se v kurzech vyškolil velký počet lidí, schopných řídit partyzánské skupiny na nepřítelem ovládaném území. Nahodile vzniklé, demoralizované, centrálně neřízené bandy tak vystří-daly jednotky, jimž po stránce vnitřní organizace i napojení na armádní hierarchii na druhé straně fronty do regulérních vojenských útvarů mnoho nechybělo. V počátcích bylo pro partyzánské skupiny obtížné získat takový počet mužů, aby vůbec byly bojeschopné. Teprve jednotka o minimálně padesáti členech mohla 100 PARTYZÁNI plnit roli, jakou od ní Moskva očekávala. Ale už v průběhu prvních měsíců roku 1942 se pro partyzány situace s náborem nových mužů pronikavě zlepšila, takže v některých oblastech, v nichž předtím došlo ke zhroucení německé fronty, se geriloví bojovníci počítali na tisíce. Rozsáhlými mezerami v německých liniich pronikaly do týlu říšských vojsk konvoje automobilů a koňských povozů, přivážejících partyzánům zbraně, munici a potraviny. Vznikaly partyzánské pluky a brigády, posléze divize a dokonce i armádní sbor (Kalininská oblast) s výzbrojí a výstrojí, organizací i velením odpovídajícím řadovým útvarům. Postupná přeměna lupičských band, ukrývajících se v lesích a bažinách a boju-jících o vlastní přežití, v disciplinované, kvalitně vybavené útvary, motivované a řízené Moskvou, vedla k přesunu kompetencí nad partyzánským hnutím z komunistické strany a její výkonné složky, NKVD, na armádu. Vrchního velitele pro partyzány napříště představoval maršál Vorošilov a veškerá gerila na území bývalého SSSR byla považována za detašovaná vojska Rudé armády. Partyzánům se nejlépe dařilo v oblastech, ve kterých jim přírodní poměry skýtaly přirozený úkryt a kde nedostatečné a nevyhovující komunikace nedo-volovaly nepříteli rychle nasazovat silné jednotky. Téměř celá Bílá Rus, pokrytá těžko neprostupnými lesy a bažinami, pro ně představovala téměř ideální terén. V rozsáhlých oblastech v týlu německých armád platily znovu sovětské zákony a vládl sovětský režim. Bez ohledu na říšskou administrativu rolníci znovu hospodařili v kolchozech, fungovala základní výměna pošty mezi Běloruskem a "Velkou zemí", tedy územím SSSR za frontou. Vysoký důstojník Wehrmachtu se snažil najít příčiny prudkého nárůstu partyzánských aktivit a došel k těmto závěrům: Represe uplatňované vůči obyvatelstvu nikdy neměly úspěch. V oblastech, v nichž mezi Němci panovala tuhá disciplína, bylo s místní popu-lací zacházeno korektně. Tam, kde existovaly příklady dobrých vztahů mezi oby-vateli a vojáky, nastartované zrušením kolchozů, se partyzánům nedařilo. Sotva se však německé armádní jednotky přesunuly dál, vstříc nepříteli, a byly vy-střídány okupačními úřady, režim přituhl. Se zhoršujícími se životními pod-mínkami obyvatel se vytratila jejich snaha po jakémkoliv druhu spolupráce s Němci a špatné zacházení, nejistota a strach ze sankcí a postihů začaly lidi vytláčet do lesů a močálů - k partyzánům. Důstojník se několikrát marně pokoušel přesvědčit vedoucí osobnosti mi-nisterstva pro okupovaná východní území o tom, že tvrdostí a přehnanou hor-livostí připravují Říši o sympatizanty z řad domorodého obyvatelstva, náchylné vidět v německém vojákovi svého osvoboditele. Pokud by původní majitelé dostali zpátky svou půdu, pokud by se od Němců dočkali plné rehabilitace své církve a víry, sami od sebe by se při obraně svých reálii aktivně zapojili do boje 101 PARTYZÁNI proti bývalým moskevským utlačovatelům. Hitler však ze svých představ o totál-ním zotročení východních slovanských národů neustoupil ani o krok a nepovolil dokonce ani vytvoření jednotek policie či milice z přátelsky smýšlejících mužů, vybraných mezi místní populací. Postupně si však někteří protagonisté nacis-tického režimu začali přece jen uvědomovat, že jsou na východě ve vztahu k obyvatelstvu uplatňovány chybné metody. Například Goebbels si, zřejmě pod dojmem čerstvých zpráv z Ruska, do svého deníku velice umírněně, nebot se zřetelně rozcházel s vůlí svého fiihrera, zaznamenal: " V podstatě si myslim, že pokud jde o obyvatelstvo na východě, musime svoji politiku změnit. Nebezpeči plynouci z partyzánů se nám podaři hodně zre-dukovat, když si zi,skáme důvěru některých tamnich lidi. " Německá opatření, jež měla anulovat nebezpečí války v týlu, měla zpočátku vyloženě pasivní charakter. Soustředila se na pouhé zajištění stále se prodlužujících a každým dnem zranitelnějších komunikací, spojujících Říši s frontou. Německý hlavní stan počítal s tím, že pro konečnou likvidaci par-tyzánů nasadí po zhroucení východní fronty - podle plánu Barbaro.rsa měla být Rudá armáda zničena nejpozději do příchodu prvních zimních měsíců roku 1942 - řadové tankové a pěší divize. Jejich síle by partyzáni nedokázali v žádném případě vzdorovat. Na ochranu železničních tratí a silnic byly proto dočasně zfor-movány lehkými zbraněmi vyzbrojené zajištovací divize, nazvané Sicherung.s-divisionen. Ke splnění cílů plánu Barbarossa však nedošlo a nejedné ze zajišto-vacích divizí bylo souzeno sehrát v bojích o Bílou Rus v roce 1944 důležitou roli, jež jí podle předpokladů zakladatele nepříslušela. Během mnoha měsíců a let vyzkoušelo německé velení řadu způsobů boje s partyzány. Od pouhé pasivní ochrany komunikací Wehrmacht přešel, i přes permanentní nedostatek vojáků, k aktivní obraně týlu. Rozlehlá území, neobsazená silami Říše, partyzánům zaručovala dostatek prostoru k úniku, kdykoliv se německý tlak ukázal nadjejich síly. Hlavní stan viděl řešení v široce založené operaci, při níž se rozhodl nasadit divize, stažené k tomu účelu z fronty. Největší koncentrace partyzánských jed-notek se nacházela v trojúhelníku, který svírala města Nevel na severu, Orša na východě a Minsk na jihozápadě jedna z částí této oblasti se dokonce honosila názvem Ušakova partyzánská republika. Tímto územím procházelo několik pro německé armády velmi důležitých železničních tratí a silnic. Hlavně na ně se par-tyzáni soustřeďovali. Byly proto terčem neustálých útoků. Koncem roku 1942 se 12. tanková divize pokusila oblast zpacifikovat, ale bez znatelnějšího úspěchu. Další, v mnohem širším měřítku zaleženou vyčištovací operaci Němci podnikli v červnu 1943. Přes značný počet nasazených mužů a těžké techniky se podaři-lo zabít jen nemnoho partyzánů, zatímco ztráty mezi civilisty byly značné. 102 PARTYZÁNI K podobné akci přikročila vojska a policejní jednotky, posílené o muže milicí, ve druhé polovině téhož roku a znovu na začátku roku 1944. Ačkoliv byly částečně úspěšné, nasazeným jednotkám se nepodařilo území od partyzánů zcela vyčistit. Jeden až dva týdny po stažení vojsk však vše začalo nanovo. Nové miny vybuchovaly na silnicích pod koly vozidel, z houštin znovu štěkaly pušky, samopaly a kulomety, ozývaly se minomety, do povětri vylétaly lokomotivy, vagóny převážející vojáky, munici a zásoby. Vynalézavost partyzánů a rafino-vanost jejich léček postupně rostly. Nálože teď ničily železniční tělesa výhradně v místech, kde byly nároky na opravu vysoké, například u mostů a tunelů, rozsé-valy zhoubu a zmar na tratích probíhajících soutěskami nebo naopak po hrázích a náspech, likvidovaly křížení kolejnic a v neposlední řadě i souběžná kolejiště. Zdemolované železniční soupravy a silniční vozidla partyzáni zasypávali dávka-mi ze strojních pušek a ostřelovali je z minometů. Minéři se stále častěji nespoko-jovali jen s dílem zkázy, jež způsobili. Skryti v houštinách a za skalisky čekali, až k cíli jejich útoku dorazí opravárenské čety. Ty pak přivítali ničivou kulometnou palbou, nezridka doprovázenou ostřelováním z protitankových zbraní. Následkem toho byly znepokojivě vysoké i ztráty u německých technických jednotek. Systematičtí Němci, vyvádění z míry aktivitou nepravidelných záškod-nických jednotek, podnikli celou řadu kroků, jejichž cílem bylo řádění "ban-ditů", jak partyzány oficiálně nazývali, zredukovat na nejmenší možnou míru. Ve značně širokých pásech po obou stranách tratí odstranili veškerý porost a zarovnali zemní nerovnosti, bránící výhledu. Místo izolovaných a neobyčejně zranitelných strážních budek, které se stavěly v roce 1941, vyrostly (na dohled od sebe) při kolejích věže, vysoko vyčnívající nad okolní krajinu. Tyto rozhled-ny měly ve svých základech pevnůstky, sloužící hlídkám, jež za denního světla patrolovaly po trati, jako základny. Věže hrály velmi důležitou roli především v noci. Za tmy by patroly, pohybující se výlučně po vymezené trase, par-tyzánům posloužily jako příliš laciný cíl. Proto se vojáci se soumrakem staho-vali do svých pevnůstek. Prostřednictvím sítě strážních věží nebylo obtížné kon-trolovat a monitorovat každý podezřelý pohyb, k němuž především za denního světla kdekoliv na kolejích nebo v jejich blízkosti došlo. I když strážní jednotky byly vybaveny reflektory a světlicemi, ochrana tratí v noci byla problematická. Obvyklou rutinou bylo, že partyzáni v noci podminovali několik úseků kolejí, z nichž některé vybuchly a zdemolovaly příslušnou část drážního tělesa na zbytek min přišly patroly a odstranily je buď samy, nebo za pomoci přivolaných ženistů. Strážní jednotky střežily i všechna důležitější drážní zařízení, například vodní věže, pro parní lokomotivy životně důležité, a proto rozeseté po celé délce tratí. 103 PARTYZÁN7 Železniční soupravy Němci chránili úměrně významu, který přikládali jejich nákladům. Standardní ochranu vlakům poskytovaly pěší jednotky s ku-lomety, umístněnými na místech, odkud bylo možné vést palbu ve střeleckém úhlu 360, lapidárně řečeno kolem dokola. V prvopočátcích zesíleného protipar-tyzánského boje tuto roli zastávaly i vyřazené tanky. Železničáři začali před loko-motivy zařazovat několik vagónů naložených pískem. Měly přivést k vý-buchu nastražené výbušniny, čímž měly zabránit ztrátám na životech a velkým škodám na lokomotivě a vozech, jež za sebou vlekla. Tato taktika byla po dlouhé měsíce úspěšná, de facto až do doby, než technici v sovětských muničkách zkonstruovali nové typy roznětek pro odpalování rozbušek v náložích - dálkově ovládané elek-trické palníky a roznětky s vestavěnými zpožďovači, iniciujícími výbušninu obvykle pár desetin vteřiny po tom, co kolo prvního vagónu stlačilo nástražné zařízení na koleji. Partyzány zamořenými oblastmi kromě toho pravidelně pro-jížděly obrněné vlaky. Jejich osádky prověřovaly uložení kolejí a kontrolovaly železniční svršek. Velitelé souprav se starali o to, aby jejich muži zvládali náplň speciálního výcviku, jehož se jim dostalo a jenž zaručoval, že v případě napadení každý z nich rychle a bez sebemenšího zaváhání začne plnit úlohu, k níž byl cvičen. Nový systém zabezpečení přepravovaných nákladů byl účinný. I když se partyzánům v nejednom případě podařilo přísun záloh, munice a dalšího vojen-ského materiálu totálně přerušit, vyžádalo si znovuuvedení napadeného článku do provozu relativně krátký čas. Útoky proti silničním komunikacím a na nich projíždějícím vozidlům byly oproti sabotážím na železnicích méně závažné. Důvodem bylo jednak to, že na krátkém úseku vozovek (srovnatelném s délkou vlaku) nikdy nedocházelo k takové kumulaci materiálu a živé síly, jednak to, že gró přepravy probíhalo po železnici. Říše spoléhala na železniční přepravu z jednoho prostého důvodu - sil-niční sít v Rusku byla ubohá a vozovky v zoufalém stavu. Kromě hlavního tahu z Minska na Moskvu měly buď vůbec nezpevněný povrch, nebo v lepším případě nezpevněné podloží. Tisíce pásů a desetitisíce kol brzy rozoraly do hloubky všech-ny jejich vrstvy a v suchém létě změnily silnice v prašné polní cesty. Na podzim a najaře se pak tytéž silnice změnily na až metr hluboké, bahnem vyplněné a zcela nesjízdné rigoly. S příchodem zimy koleje zmrzly ajazyky, vytlačené koly vozidel, se proměnily v ostré břity, párající podvozkové partie každého vozu, s nímž se řidič opovážil na takovou silnici vjet. Pár tahů, jež kromě spojnice Moskvy s Minskem bylo možné také považovat za celoročně provozovatelné silnice, bylo relativně snadné uvést po provedené diverzi znovu do provozu. Nesrovnatelně náročnějšímu odstraňování škod na mostech Němci předcházeli rozmístováním silných strážních jednotek, odpovědných za jim svěřené objekty. 104 PARTYZÁNI Po silnicích a cestách se německá vozidla přesunovala v kolonách, které doprovázela početně silná a dobře vyzbrojená eskorta, mezi jejíž základní povin-nosti náleželo pátrání po položených minách a po známkách, jež svědčily o par-tyzánských léčkách. Přestřižené telefonní dráty byly na denním pořádku a jejich oprava byla spojena se značným rizikem. Partyzáni se totiž často ukryli poblíž přerušeného vedení a čekali v záloze s jistotou, že počet vojáků, kteří budou po závadě pátrat, bude nízký. I přes velké množství provedených diverzních akcí však patřilo mezi nejvýznamnější aktivity partyzánů získávání informací. Získané poznatky směřovaly k posouzení do rukou kompetentních důstojníků, vyslaných za tímto účelem přes frontu Moskvou. Od nich putovaly s poža-davkem na prověření pravdivosti zpět k partyzánům. Po konečném prověření byly odeslány nejrůznějšími cestami, obvykle však rádiem, zpravodajským dů-stojníkům Rudé armády na druhé straně fronty, kteří podle jejich obsahu odhadovali, do jaké míry se Němci nechali oklamat sovětskou maskirovkou. Jen velice zřídka se partyzáni utkali s Němci v otevřeném boji. Pokud k takovému střetnutí došlo, zpravidla pro ně dopadlo velmi špatně. Toto pravi-dlo ovšem plně platilo v případech, kdy útvary Wehrmachtu popřípadě SS ne-ztratily jak svou vnitřní, tak vzájemnou soudržnost. Vojáci rozptýlení do malých skupinek a jednotlivci měli jen pramalou šanci na přežití. Ještě si ukážeme, že jednotky skupiny armád Střed během svého ústupu v roce 1944 aktivitou par-tyzánů velmi trpěly. Jsou známy případy, třebaže řídké, kdy se silné partyzánské formace v německém týlu zmocnily důležitých křižovatek a mostů a dokázaly je držet až do doby, než k nim dorazily jednotky sovětské regulérní armády. Znovu je třeba zdůraznit, že se jednalo o skutečně řídké výjimky a že v žádném případě nešlo o rutinní záležitosti. V létě roku 1944 dosáhlo partyzánské hnutí vrcholu jak co počtu jeho příslušníků, tak co do celkové organizovanosti. Poválečné sovětské zdroje hovoří o 374 000 běloruských partyzánech začleněných do 199 brigád a o dalších 400 000 dobrovolnících, kteří čekali na výzvu k odchodu do lesů. Toto kvantum lidí bylo podle údajů sovětských historiků řízeno ústředním výborem komunistické strany Běloruska v návaznosti na požadavky všech fron-tů, zaangažovaných na operaci Bagration. Oblasti ovládané partyzány byly v té době tak rozlehlé, že v nich mohly být vybudovány přistávací plochy i pro tak rozměrná letadla, jakými byly například Dakoty C-47. Z polních letiš proudily do táborů zbraně, munice, zdravotnické potřeby, materiál všeho druhu i vycvi-čení pyrotechnici a další specialisté. V létě 1944 veleli většině partyzánských brigád řadoví důstojníci Rudé armády, kteří v nich utužili disciplínu. Nácvik bojových akcí probíhal primo na místě. I když počet diverzí na německých komunikacích prudce narůstal, partyzánům se nepodarilo přimět německé velení 105 PARTYZÁNI k tomu, aby stáhlo z fronty do týlu větší počet divizí, samozřejmě s výjimkou předem naplánovaných protipartyzánských operací. Skupina armád Střed podnikla na jaře a začátkem léta roku 1944 celkem tři takové vyčišťovací akce, které byly zaměřeny proti obzvlášt silným usku-pením partyzánů. Jednalo se o týl 4. armády a 3. tankové armády. Cílem dvou na sebe navzájem navazujících operací, které Němci nazvali Regenschauer a Friihlingfest,H bylo rozdrtit Ušakovovu partyzánskou republiku a vyčistit oblast západně od Polocka, Vitebska a Orši. Znamenalo to napadnout silně obsazené pozice, chráněné minovými poli, zásobované letecky a těšící se letecké podpoře. Důkladná příprava, vyzbrojení regulérní armádní výzbrojí ani vysoké počty obránců nedokázaly čelit tvrdému tlaku, který říšská vojska vyvinula. Některé brigády se po prvním německém útoku psychicky rozložily a partyzáni se rozutekli po lesích a bažinách. Jiné ale bojovaly chrabře a zarputile a útočníci museli vyvinout značné úsilí, aby je přemohli. Do poloviny května přestala par-tyzánská republika existovat. Její základny byly dobyty a srovnány se zemí a příslušníci bojových skupin rozprášeni nebo pobiti. S koncem partyzánských uskupení severovýchodně od Minska se rozběh-la poslední vyčištovací protipartyzánská operace války, nesoucí kódové označení Kormoran. Byla zaměřena na zničení partyzánských jednotek v oblasti, která navazovala na právě vyčištěné teritorium severovýchodně od Minska. Území vytyčovala města Moloděčno, Lepev, Senno, Borisov a Minsk. Jednalo se tedy o bezprostřední severní a severozápadní okolí běloruské metropole (nejbližší Moloděčno a Borisov leží první 60 km na SZ, druhé 60 km na SV, nejvzdálenější z uvedených měst, Lepev, 130 km od Minska). Operace Kormoran jakoby byla předznamenáním toho, k čemu mělo v létě 1944 dojít. Operace byla úspěšná, obrana partyzánů nekoordinovaná, kruh, v němž německá vojska obklíčeného nepřítele svírala, se den ode dne menšil. Němci na partyzány opakovaně útočili, ale než stačili zasadit polapenému nepříteli rozhodující úder, vyrazili Sověti po celé délce fronty, již držela skupina armád Střed, k letní ofenzívě. Operace Kormoran tak musela být odtroubena, aniž bylo dosaženo konečného úspěchu. Sovětské vrchní velení pojímalo rušivou partyzánskou činnost jako inte-grální část plánu operace Bagration. Osmého června rozeslal sekretariát ústřed-ního výboru běloruské komunistické strany všem partyzánským skupinám depeše s instrukcemi pro operaci "Vojna s reljsami!" (Válku kolejim!), kterou měly zahájit 19. téhož měsíce, tedy tři dny před začátkem operace Bagration. Útoky proti železnicím měly být vedeny veškerou silou, přičemž zvláštní pozornost měli partyzáni věnovat přísunu německých záloh. Sovětské oficiální zprávy hovoří o velikém úspěchu, který operace Válku kolejim! měla, a dost neo- 106 PARTYZÁNI maleně se zmiňují o provedení 40 000 demolicí. Skutečný počet efektivních sabotáží na komunikacích v Bělorusku musel být daleko nižší, řádově stěží vyjádřitelný v celém procentu udávané cifry. Neoddiskutovatelným faktem však každopádně zůstává skutečnost, že jak 5., tak 12. tanková divize byly přeprave-ny do frontových linii během necelého týdne, a to bez jediné hodiny zdržení, jež by bylo možné připsat na vrub partyzány přerušeným komunikacím. Existuje vysvětlení, že sehrané a vysoce výkonné opravářské čety - a těmi železniční tech-nické složky skutečně byly - se v sérii demolic soustředily na obnovu nejdů-ležitějších spojů. Oficiální sovětští vojenští historici dále tvrdí: "Následkem soustavných útoků partyzánů na životně důležité spojovaci linie německé 3. tankové armády byla část těchto spojnic v délce 53 kilometrů k 27. červnu totálně nefunkčni a nepoužitelná. " Stejný zdroj dle vlastního prohlášení dále cituje z německých pramenů: " V noci z 19. na 20. června, dvacet čtyři hodin před tim, než začala běloruská ofenziva, partyzáni zahájili v doslova fantastickém měřitku záškod-nické akce. Celkem bylo napočitáno 10 500 sabotáži na železničnim svršku... Následkem toho byl provoz na železnici skoro (zdůraznil autor knihy) úplně paralyzován po vice rcež 24 hodin, a to předevšim na zásobovacich liniich. Materiálové ztráty byly tak vy,soké, že nezbylo, než z dvoukolejné trati jednu roz-montovat, aby byl dostatek kolejnic alespoň pro jednu kolej. " Ve svém zasvěceném a autoritativním referátu, sepsaném po válce, gene-rálmajor Otto Heidkmper, náčelník štábu 3. tankové divize, k událostem v létě 1944 uvádí, že v důsledku protipartyzánských operací, jež se uskutečnily začátkem léta téhož roku, byla v sektorech, v nichž působila 3. tanková, záškod-nická činnost nevýznamná a co do následků zanedbatelná. Dalším aspektem partyzánských aktivit z pohledu operace Bagration byla návaznost jejich akcí na probíhající nebo chystanou činnost regulérních útvarů Rudé armády. Z německých pramenů je možné vyčíst, že tento druh partyzánské války Němci citelně vnímali ve chvílích, kdy se probíjeli z obklíčení řadovými jednotkami nepřítele. V uvedených zdrojích neexistují žádné zmínky o význam-ných pozicích, hájených partyzány, nebo o mostech přes řeky, jež přešly do jejich rukou a z nichž se je nepodařilo vypudit, i když i k takovým pripadům muselo nevyhnutelně - třeba jen velmi sporadicky - dojít. V zajímavém článku, uveřejněném v roce 1984, lze nalézt velice detailní výčet partyzánských operací, k nimž došlo při pravém křídle l. běloruského fron-tu, v sektoru působnosti 65. armády. Partyzánům byly předány požadavky armády, orientované na bezprostřední budoucnost. Jednalo se zejména o výzvy k ovládnutí některých specifických mostů přes řeky, o preventivní bránění 107 PARTYZANI nepříteli v přísunu záloh a o příkazy k napomáhání v postupu útočícím jed-notkám Rudé armády. Dva příklady za všechny: "Skupiny partyzánů minských a pripjatských části zničily několik menšich nepřátelských týlových a zajištóvacich jednotek a 27. června se zmocnily pře-jezdů přes řeku Ptič jižně od Gluska a držely je až do přichodu čelnich jednotek 15. střelecké divize. Jiné čtyři brigády z minských části ovládly přejezd a most přes Ptiču u Berezvky. V dalšim sektoru nashromáždili 40 člunů, v nichž potom překonaly řeku čelni jednotky 48. gardové střelecké divize... Velitelé partyzán-ských brigád poslali vstřic čelům armády průvodce, kteři pak jednotky zavedli k přejezdům, jež drželi partyzáni. " Je tedy možné udělat závěr: Partyzáni v Bílé Rusi úzce spolupracovali s postupujícími jednotkami Rudé armády. Rozrušovali německý týl, předávali informace vojskům na všech úrovních a pomáhali regulérním útvarům překoná-vat vodní roky tím, že je naváděli k brodům a přechodům, opravovali a uváděli do provozu nesjízdné vozovky a provázeli rudoarmějce obtížným terénem. Z pohle-du sovětského velení hráli partyzáni při osvobozování Běloruska důležitou roli. Partyzány však v příkrém rozporu s tezemi uvedenými na veřejnost sdělo-vacími prostředky povětšině nic dobrého nečekalo. Jakmile se přes kraj, v němž operovali, přehnala regulérní armáda, už nepotřebné partyzánské skupiny byly rozpuštěny. Agenti informovali německou rozvědku o osudu, jaký většinu z nich potkal. Místo díků partyzáni dostali krátkou dovolenou a po jejím skončení byli zapsáni do stavů regulérních jednotek Rudé armády. Někteří z nich, tak jako tak zařazení do trestných praporů, však následné smrti v minových polích neunikli. Ale zdaleka ne všichni bojovníci se po válce vrátili domů ke svým rodinám. Mnohé čekala dlouhá cesta vězeními a gulagy, v ojedinělých případech i kulka z pistole popravčího. Pouze ti, kdo bez závady prošli vyšetřováním, snažícím se analyzovat politické smýšlení toho kterého partyzána, se dočkali medailí a oslav-né veřejné publicity. Každopádně zásluhy za organizaci partyzánského hnutí, stejně jako za vše, co bylo za zády Němců k jejich škodě vykonáno, si připsala komunistická strana a zejména její vedení. Namísto post skripta za touto kapitolou následuje rychlé ohlédnutí za osu-dem těch partyzánů, kteří vytáhli do boje, aby svou zem osvobodili z pout sovět-ského komunismu. Vzhledem ke spletitosti národnostních poměrů a vztahů na Ukrajině a v Bílé Rusi nepřekvapuje, že partyzánské tlupy v těchto oblastech vznikaly především jako výraz nacionálního smýšlení jejich obyvatel. Ačkoliv tito partyzáni byli díky svému zaměření přirozenými spojenci Wehrmachtu, nepovažovali je říšští Němci za spojence, na něž by bylo možné příliš spoléhat. Ve svém nepřátelství a nenávisti ke všemu ruskému a ke každému, kdo zřetelně 108 PARTYZÁNI nemanifestoval své proukrajinské respektive proběloruské inklinace, nečinili rozdíl mezi těmi, kdo stáli za Sověty, a těmi, kdo pracovali pro Němce. Poněvadž v obou zemích neustále narůstal počet Hilfwilliger či Hiwi, a zmíněné postoje měly u obyvatel málem platnost zákona, byl ze strany říšských příslušníků vztah k nacionalistickým partyzánům přinejmenším rozpačitý. Jedna z nejznámějších nacionalisticky smýšlejících partyzánských tlup se v počtu 9000 mužů zformovala kolem osoby Bronislava Kaminského a bojovala proti sovětským vojskům pod starodávným carským emblémem - křížem svatého Jiří (orděnom svjatogo Georgija). Němci považována za téměř nezvladatelnou operovala napůl nezávisle v lesích v brjanské oblasti. Když Němci ustupovali na západ, Kaminski se k nim se svými lidmi, jejichž počet se mezitím zvýšil na 20 000 mužů, připojil. Jeho armáda byla popisována jako "nedisciplinovaná brigáda, vyzbrojená všehochuti zbrani a oblečená do uniforem sebraných po všech koutech... než jako soudobá vojenská jednotka. Připominala spiše bandu žoldáků ze 16. či 17. stoleti ". Když vypuklo povstání ve Varšavě, byla k jeho pot-lačení nasazena i Kaminského brigáda. Vůči neštastným obyvatelům města si počínala tak bezohledně a krutě, že se náčelník generálního štábu pozemních vojsk, generál Guderian, přimlouval za její stažení. Přísloví "s čím kdo zachází, tím také schází" prokázalo v případě Kaminského svou oprávněnost. Za projevy flagrantnío9 neposlušnosti byl Němci později odsouzen k trestu smrti a zastřelen. Antisovětské partyzánské skupiny vznikající na Ukrajině a v Bílé Rusi, jedny jako druhé, čas od času bojovaly proti Němcům to tehdy, když s konečnou platností zjistily, že od Říše nemohou vytvoření nezávislého samostatného státu Ukrajina očekávat. Není vůbec snadné rozepisovat se na toto téma obšírněji. Vedení Sovětského svazu se v kterémkoliv stadiu válečného i poválečného vývo-je tvářilo, že nic podobného v národnostním odboji na půdě SSSR nikdy neexis-tovalo a existovat nebude. Protisovětské hnutí přerostlo do studené války, kdy jakkoliv neupřímná, nesdílná výměna informací mezi Západem a Východem málem úplně ustala. Dvě stručná sdělení na toto téma snad napomohou k utvoření představy o tom, jakého rozsahu antisovětské aktivity v Sovětském svazu nabyly. V březnu 1944"o generál Vatutin, velitel 1. ukrajinského frontu, projížděl sněhem pokrytými poli nedaleko Rovna (290 km východně od Kyjeva) k jedné z jemu podřízených armád. Z ničeho nic se na kolonu vozů sesypala smršt kulek. Generálův vůz a jedno doprovodné vozidlo začaly hořet. Eskorta palbu opěto-vala. Partyzáni se tím nedali zastrašit. Pokračovali ve střelbě a podařilo se jim zasáhnout Vatutina do boku. Sotva přestřelka umlkla, byl generál urychleně převezen do nemocnice. Ani sebevětší péče a nejlepší chirurgové nic nezmohli. Patnáctého dubna dvaačtyřicetiletý generál Vatutin zemřel. 109 PARTYZANI Budiž dáno poslední slovo ve věci protisovětského působení na půdě bývalého SSSR maršálu Rokossovskému. Ve svých memoárech vypráví o své cestě kjednotkám dislokovaným najižním boku jeho frontu. Vylíčil, jak se musel přesunovat v obrněném vlaku... "nebot lesy byly prošpikovány Banderovci a jinými přisluhovači fašistů ". Jako Banderovci byli Sověty označováni všichni příslušníci Ukrajinského osvobozeneckého hnutí bez rozdílu pro zdánlivou mnoho napovídající podobu mezi jménem jednoho z vůdců Hnutí, Bandery, s ruskými výrazy banda a bandit (bandita). Rozhodnut neriskovat vlastní život, přeletěl maršál nebezpečné území při zpáteční cestě do svého hlavního stanu lehkým letadlem. Až se jednou, a tentokrát definitivně, veřejnosti otevřou sovět-ské archivy, bude po seznámení se zápisy o hrdinských činech, které muži Ukrajinského osvobozeneckého hnutí vykonali, ohromena. Dalo se předpokládat, že sovětské úřady nebudou po válce separatistické tendence posuzovat blahovolně a že se zajatými příslušníky osvobozeneckých hnutí nebudou zacházet v rukavičkách. Přeběhlík, někdejší občan SSSR, v roce 1986 vypovídal: "Po válce se naše divize vracela domů pěšky. Od záři 1945 do června přištiho roku jsme bojovali proti ukrajinským nacionálnim partyzánům, tak-zvaným Banderovcům, kteři chtěli samostatnou Ukrajinu. Při potlačováni toho hnuti jsme Zásadně pouŽivali ty nejkrutějši Způsoby. Vždy v noci přijely do vesnic vozy MVD (minister.stva vnitra) a během tři hodin byla celá vesnice čistá. Jednou, bylo to v březnu I946, partyzáni zabili veliteli dělo,střeleckého pluku, který byl synem slavného Capajeva a jenž sám se stal oběti předválečných čistek, jednoho z jeho důstojniků. A tenhle velitel nařidil vydat deseti vojákům signálni pistole, načež se s nimi vypravil do té vesnice, ve které mu oddělali jeho člověka. Když dorazili na misto, rozkázal vojákům, aby zahájili palbu světlicemi proti slaměným střechám chýši, ve kterých vesničané žili. Za chvili byla celá vesnice v jednom ohni. " Vysvětlivky "" Rosenberg Alfred ( 1893-1946) - narozen v německé komunitě v Rusku, v Moskvě vystudoval architektu-ru, po revoluci 1917 odjel do Německa, kde vstoupil do nacistické strany. Zastupoval v roli vůdce strany Hitlera, když byl v roce 1924 uvězněn, později vedl zahraničně politický výbor NSDAP. 1941 jmenován říšským ministrem pro okupovaná východní území, pro výkon úřadu však měl velmi málo praktických pravo-mocí. Podílel se ale na většině zločinů, jichž se na území někdejšího SSSR Říše dopustila. V Norimberku byl mezinárodním tribunálem odsouzen k smrti provazem a pověšen. iredenta - hnutí národnostní menšiny za připojení teritoria, jež obývá, ke státu, v němž je u moci etnikum, jež má národní kořeny společné s menšinou. "" Hiwies - spolupracovníci Wehrmachtu a německých úřadů, rekrutující se z řad domorodého obyvatelstva. "" Regenschauer - přeháňka Frtihlingfest - jarní celebrace. ""flagrantní - do očí bijící. ""Některé zdroje udávají datum jiné: 29. únor 1944 10 . " . ". POSLEDNI SOVETSKE PRIPRAVY Během května a začátkem června Sověti dokončili soustředování vojsk a do detailů rozpracovali konečnou verzi operace Bagration, chronologicky řazenou a rozčleněnou po jednotlivých frontových sektorech. Finální projekt letní ofenzívy vypadal v kostce takto: Sever. 1. pobaltskému frontu velel generál I. Ch. Bagramjan," arménský chráněnec maršála Žukova. Během prvních let války působil v nejrůznějších funkcích, až se stal velitelem 11. armády, operující v rámci Západního frontu. V listopadu 1943 se ujal velení 1. pobaltského frontu, který tvořily tři armády: 5. útočná (dislokovaná nejseverněji), 6. gardová a 43. Úkolem Bagramjana bylo rozdrtit severní křídlo německé 3. tankové armády, přetnout spojení mezi skupinou armád Sever a skupinou armád Střed a přitom současně krýt severní křídlo operací. Jeho 43. armáda, operující na levém křídle frontu, měla ze západu obklíčit Vitebsk a operovat v součinnosti s útočícím pravým křídlem 3. běloruského frontu. Úkolem 3. běloruského frontu bylo smést nepřátelské síly rozmístěné v prostoru mezi Vitebskem a Oršou a dále postupovat na Minsk, Moloděčno a posléze na litevský Vilnius. Mobilní části 3. běloruského frontu představovala jezdecko-mechanizovaná skupina generála N. S. Oslikovského. 5. gardová tanková armáda, která měla vyrazit až proti nepříteli otřesenému údery pravidel-ných frontových jednotek, se nacházela 30 kilometrů západně od Smolenska, kam se právě přemístila z Ukrajiny. Byla přímo řízena Stavkou, neboť představo-valajejí rezervu, a generálplukovník Čerňachovskij, velitel 3. běloruského fron-tu, se díky tomu nemohl při rozvíjení vlastních operací na součinnost s tanky 5. gardové příliš spoléhat. I. D. Čerňachovskému bylo pouhých 38 let a původem byl Žid. U Kurska skvěle velel 60. armádě a v jejím čele stál i v průběhu pozdějších bojů o Ukrajinu. Útok, který Žukov označoval jednou jako "postranní", jindy jako vedlejší, měl vést 2. běloruský front. Podobně jako 3. běloruskému i tomuto frontu velel nově jmenovaný velitel, generál G. F. Zacharov, veterán občanské války. Do, řad rudých vstoupil v Petrohradu v roce 1917 a byl zařazen k dělostřelectvu. Vystřídal nejrůznější velitelské posty vyššího stupně, až ho nakonec Stalin dosadil do funkce velitele frontu. Nahradil generála I. E. Petrova, a to díky Mechlisovi, politickému zástupci ve vojenském výboru SSSR, který se o Petro-vovi vyjádřil, že "je neustále přiliš nemocný na to, aby mohl zastávat současnou funkci " a trval na jeho odvolání a vystřídání někým jiným. 111 POSLEDNÍ SOVÉTSKÉ PHÍPRAVY 112 POSLEDNÍ SOVHTSKÉ PŘÍPRAVY Určující formací na jihu byl 1. běloruský front, jemuž velel jeden z nejkom-petentnějších sovětských velitelů, maršál K. K. Rokossovskij. Byl původem Polák a jakmile promluvil, nebylo obtížné to poznat. Hovořil totiž rusky se silným pol-ským akcentem. Za první světové války bojoval v řadách carské armády a byl něko-likrát vysoce oceněn za projevenou statečnost. Občanskou válku strávil v sedlejako příslušník jízdy Rudé armády. V roce 1941 se v čele mechanizovaného sboru po-koušel zastavit německý postup na kyjevském perimetru. Později velel tankové armádní skupině, která měla několik divizí. Pak byl jmenován velitelem armády a posléze celého frontu. V obou uvedených případech sehrálajemu svěřená vojska rozhodující roli (u Stalingradu i u Kurska). Z jeho divizí se měly na operaci Bagration podílet pouze některé, vesměs ty, jež byly dislokovány na pravém, tedy severním kridle jeho frontu. Zaútočit měly na dvou směrech, jejichž společným průsečíkem bylo město Bobrujsk. Jakmile Bobrujsk padne, útočící jednotky měly postupovat po dvou osách, z nichž první procházela Minskem, zatímco druhá směřovala na východ a protínala město Baranoviči. Mobilní části 1. běloruského frontu představovala jezdecko-mechanizovaná skupina generála A. I. Plijeva. Stěžejním cílem první fáze ofenzívy bylo zničit nebo vyřadit z boje co největší množství německých formací tak rychle, aby nepřítel neměl sebemenší šanci dopravit na linii dotyku se sovětskými vojsky jakékoliv zálohy. Druhá fáze počítala s další etapou obchvatu běloruské metropole, tentokrát za účasti mobil-ních částí 3. a 1. běloruského frontu. Třetí fáze pak měla navázat na dynamický postup ve směru na Východní Prusko a k hranicím Polska. Rozkazy k zahájení poslední fáze operace Bagration měly být vydány pouze za podmínky, že první dvě stadia byla před dovršením. Pokyny k případné další exploataci dosažených výsledků měla vojska dostat v závislosti na konkrétní hloubce průlomu němec-kých obranných linii, stavu vlastních i nepřátelských formací a na dynamice po-stupu ve chvíli rozhodování. Na všechny útvary zapojené do operace Bagration se ode dne jejich pří-jezdu na shromaždiště vojsk vztahovala výcviková povinnost. Nemilosrdná, ri-gorózní a přitom slepá drezůra jednotek probíhala bez ohledu na to, že jejich velitelé cíle ani charakter příští ofenzívy neznali. V podstatě i o tom, že shromážděná vojska budou v nejbližší době nasazena do útoku proti nepříteli, se mohli jenom domýšlet. Generál Štemenko dostal rozkaz pomoci novému veliteli 2. běloruského frontu, generálu Zacharovi, ujmout se jeho povinností. O své misi po jejím skončení referoval se skrytým sarkasmem. " Účelem velitelské porady bylo vyslechnout hlášerci velitele a zadat určité požadavky ohledně připravy vojsk... pro ofenzívu. Shromáždili jsme se ve veli- 113 POSLEDNÍ SOVÉTSKÉ PftÍPRAVY kém stanu. Každý z přitomných důstojniků si svého nového velitele zvědavě prohližel. Zacharov to okamžitě postřehl a zahájil poradu tak, že detailně vyličil celou svou vojenskou dráhu, přičemž se obzvlášt podrobně věnoval těm úsekům své kariéry kdy bojoval s nepřitelem v poli... Potom přišlo cosi jako varováni všem. Vypadalo následovně: Já jsem ten, kdo jediný tady bude mluvit. Pokud jde o vás ostatni, vy budete dělat svoji práci. To znamená poslouchat, co řikám a všechny moje rozkazy si zaznamenat. Potom uminěně trval na tom, aby se mu přihlásil každy, kdo si zamýšli dělat poZnámky. Do výšky vylétl les rukou, svirajicich v prstech potrhané notesy nebo útržlry papiru. Nato se Zacharov vytasil s jakýmisi učebnicemi, které evi-dentně v takových případech použival. Rozdal je zúčastněným a trochu rozvláčně vysvětloval, k čemu jsou. Takto vybaven byl každý z nich samozřejmě připraven zapsat si všechny přikazy a pokyny, jenomže žádné rozkazy ani instrukce nepřicházely. Velitel misto toho důstojniky nutil, aby po řadě povstali, vyptával se jich na vojenské předpisy a kladl jim otázky z teorie taktiky. Mnozi nevěděli nebo nesrozumitelně mumlali odpověd takže Zacharov ztrácel trpělivost čim dál tim vic, až na své podřizené začal být vyloženě sprostý. Byl nejvyšši čas něco udělat, aby nedošlo k maléru. Protože porada už trvala nějakou dobu, navrhl jsem přestávku. Zatimco zaraženi velitelé venku kouřili a potichu si vyměňovali své názo-ry rozdal jsem si to uvnitř se Zacharovem. Udělal jsem všechno pro to, aby si uvědomil, že takto pokračovat nemůže. Asi si leccos ujasnil, protože po přestávce byl daleko věcnějši a dal přitomným několik užitečných přikladů, jak se připravo-vat k průlomu nepřátelských obranných linii. " Koordinace palebné podpory s potřebami útočících vojsk byla na sovětské straně ve středu zájmu všech armádních složek a všech stupňů vojenské hierarchie velitelem minometné či dělostřelecké baterie počínaje přes velitele dělostřeleck-ého a pěšího pluku, velení frontu a představitele Stavky konče, i když ke každému toto téma hovořilo jinou řečí. Postupně byly - nakolik to bylo možné - podrobně, jeden po druhém, prozkoumány jednotlivé objekty německé obrany, jako bunkry, palebné sruby, kulometná hnízda, palebná postavení dělostřeleckých baterii, a stanoven optimální způsob jejich likvidace. Při jejich ničení měla být vojska podpořena letectvem, případně posílena tanky a pěšími jednotkami. Neustálou nejistotou vnášely obavy z německého taktického ústupu - Němci dokázali takový ústup zvládnout přímo mistrovsky - v takovém případě by bubnová stejně jako přehradná dělostřelecká palba neužitečně přeorávala zemi nikoho. Komplet všechny operační plány chystané ofenzívy by musely být přepracovány. Naneštěstí pro Wehrmacht Hitler podobné jednání co nejpřísněji zakázal. 114 POSLEDNÍ SOVÉTSKÉ PŘÍNNAVY Generál Štemenko se ve svém hlášení Stavce neomezil na pouhé vylíčení prvního setkání nového velitele 2. ukrajinského frontu s jemu podřízenými vysokými důstojníky. Rozepsal se i o jiných záležitostech, mezi nimi i o průběhu výcviku vojsk frontu v přípravě na ofenzívu: " 11. a l2. června jsme se, Zacharov a já, zúčastnili výcviku 32. a 290. di-vize. Na prvni pohled vypadalo všechno docela dobře. lojáci se .správně masko-vali, ani pliženi nebylo špatné, a když se hnali proti nepřiteli, křičeli své urá pěkně naplno. Všemu ale chyběla atmosféra opravdového boje. Nikdo nevypálil jediný výstřel, nikde nebyl jediný terč. Zacharov vydal rozkaz, že v budoucnu se při každém takovém cvičeni musi použivat ostrá munice. Jenomže praktikovat něco podobného ve frontových podminkách je samozřejmě problematické. Tak třeba dostatečně rozsáhlé cilové plochy v návaznosti na značný dostřel těžšich kalibrů. Nepřitel nesmi nic vytu.šit, a to je právě to, co celou situaci se simulaci opravdové bitvy dělá tak obtižnou. " V některých sektorech jednotlivých frontů, zejména pak v oblastech zalesněných a bažinatých, byly vypracovány, nacvičeny a později vojsky prak-tikovány zvláštní techniky postupu vpřed. Maršál Rokossovskij ve svých me-moárech vzpomíná: "Naši důstojnici i vojáci se museli vyrovnat s neobyejně palčivým pro-blémem, jakým bylo vybojovat si v tomto obtižném terénu cestu. Slo o výkon, jenž se neobešel bez speciálniho výcviku. Muži se učili plavat, všemi možnými i nemoŽnými způsoby překonávat bažiny a řeky a prosadit se proti německým jed-notkám v lesich. Vyráběli si bahercni boty pro průchod slatinami, stavěli čluny, vory a plošiny pod těžké kulomety, minomety a lehká děla. Tankisté se učili tak-tice vedeni boje v bažinách. " Neméně důležitá, z pohledu Rudé armády, byla příprava nástupiště pro útok. Ženisté 1. běloruského frontu lokalizovali a zneškodnili 34 000 min a vybu-dovali 193 nových přístupových cest pro tanky i pěchotu. Dále postavili řadu mostů přes řeky Drut a Dněpr a rekognoskovali v nich a upravili brody. Rokossovskij nenechává ve svých pamětech stranou ani závěrečná před-ofenzivní opatření, přijatá na úrovni frontu: " Uspořádali jsme pro velitele velkých jednotek několik cvičeni v poli a zevrubně jsme z topografických a reliéfnich map strdovali konfiguraci terénu, v němž jsme měli operovat. Krátce před generálnim útokem jsme provedli štábni cvičeni a válečné hry na téma Proniknuti nepřátelskými obrannými liniemi a vysláni mobilnich formaci do akce. " Jakožto čelní představitel pověřený úkolem koordinovat operace l. a 2. běloruského frontu se na aktivitách osobně podílel maršál Žukov. 115 POSLEDNÍ SOVÉTSKÉ PŘÍPRAVY " V některých připadech, tehdy, když ta která z jednotek měla splnit závažný úkol, projednával maršál podrobnosti s jednotlivými veliteli praporů. " Při všech těchto přípravách velitelé frontů nezapomínali ani na koordinaci hlavních operací s partyzány. Na těch bylo, aby narušili železniční dopravu a znemožnili nebo alespoň podstatně ztížili přesuny německých jednotek na nej-ohroženější místa obrany. Sladění činnosti partyzánských skupin bylo sovět-ským velením pojímáno jako integrální část ofenzívy - byla to ostatně návaznost na destrukce v německém týlu, jež byla při výběru operačních prostorů pro operaci Bagration hodnocena jako jeden z rozhodujících faktorů. Sovětské zdroje uvádějí, že v týlu německé skupiny armád Střed operovalo přes 370 000 partyzánů. Desátého června německá odposlechová služba zachytila depeši adreso-vanou partyzánským skupinám. Obsahovala rozkaz k zahájení akcí proti železnicím v sektoru, který spadal do kompetence německé 4. armády, a to zej-ména počínaje 20. červnem. Z noci z 19. na 20. 6. údajně došlo k 10 000 destrukcí. Němci však díky varování, jehož se jim na základě zachycené rádiové zprávy dostalo, byli schopni podstatnou většinu útoků na železniční svršky včas odrazit, takže v těchto případech k příliš velkým škodám na kolejích ani na železničním parku nedošlo. Ostatně rozsah destrukcí lze do jisté míry posoudit podle těžkostí, s jakými byly na ohroženou frontu přepraveny dvě tankové divize, o nichž již byla zmínka v předcházející kapitole. K přiměřenému zdržení v jejich případě došlo, pokud by však na tratích došlo k 10 000 dokonaných destrukcí, vojskům by transport na místo určení, a to i při příslovečné německé systematičnosti a schopnosti vyrovnat se rychle s potížemi, trval přinejmenším několik týdnů. Scéna pro otevření nové sovětské ofenzívy, jež měla Německu způsobit porážku nesrovnatelně těžší a rozsáhlejší než události u Stalingradu, byla připra-vena. Čtyři armády skupiny armád Střed měly celkem 800 000 mužů, z tohoto počtu se však ve frontových jednotkách nacházela pouze pouhá polovina. K jejich podpoře bylo připraveno 500 tanků a samohybných děl. Rudá armáda proti nim postavila 2 500 000 vojáků, z nichž se ve frontových liniich a těsně za nimi nacházelo 1 250 000. Této mase mělo bok po boku vyrazit 4000 tanků a samohybných děl, 22 000 děl a minometů a 2000 Katuší. Z udaných čísel není obtížné vyjádřit sovětskou převahu v mužích byl poměr sil 3 : 1 a v obrněných vozidlech 8 : 1. Nebyly to však prosté počty vojáků a kusů techniky, nýbrž i jejich obyčejné a nenápadné nahromadění na relativné krátkém úseku východ-ní fronty. To vše v takových podmínkách, že se iniciativa nacházela v ruských rukou a nebyli to Němci, ale Sověti, kdo rozhodoval, kdy a kde k úderu dojde. 116 11 NA SEVERU Začátek ofenzívy byl stanoven na 23. června, když se k původně pláno- vanému datu, 19. červnu, nepodařilo pro zácpy na přetížených přístupových komunikacích dopravit předpokládané počty vojsk na shromaždiště a ze stejného důvodu se zdržela i přeprava vojenského materiálu a zásob. V roce 1944 bylo už zaběhnutou sovětskou praxí provádět rozsáhlou průzkumnou a výzvědnou čin- nost. V závěrečných den před vypuknutím bojů se rozvědka snažila zjistit, zda Němci se svými prvními liniemi necouvli na západ a zda nedošlo k velkým změnám v dislokaci jejich jednotek. První pobaltský a 3. běloruský front proved- ly průzkum bojem 22. června, v den třetího výročí vpádu německých vojsk na sovětské území. Již dříve citovaný plukovník Glantz načrtl, jak se v tomto pří- padě sovětský průzkum bojem odvíjel: "Sověti vyslali do ěela průzkumu bojem útočné odřady. Tyto jednotky tvořili pěšáci a ženisté, vlekouci s sebou minomety a těžké kulomety. Současně s nimi obvykle po,stupovalo i několik samohybných útočných děl nebo tanků. Tyto odřady často postupovaly přimo proti opevněným bodům německé obrany za podpory řizené dělostřelecké palby. Předsunuté prapory běžely v patách útoč- ných odřadů za doprovodu praporů ,samohybných útočných děl a tanků. " V 0500 hodin ráno 22. června vydal generál Bagramjan dělostřelectvu rozkaz k zahájeni palby, jež měla útočným odřadům připravit půdu k útoku. Bubnová palba trvala pouhých I6 minut. Následujici hodiny přicházela k Bagramjanovi hlášeni o probihajicich těžkých bojich, jež se rozhořely v ope- račnich sektorech 6. gardové a 43. armády. V průběhu dne byl IX. sbor, bojující na levém křídle 3. tankové armády, zatlačen na dvanáct kilometrů dlouhé frontě u Sirotina o sedm kilometrů. OKH dalo preventivně 3. tankové armádě k dispozici 24. pěší divizi a jednu brigádu útočných děl, aby s jejich pomocí stabilizovala frontu. V prostoru Vitebska dokázal LIII. sbor útok čelních sovětských odřadů odrazit, zato na levém boku armády došlo k několikerému proražení obranných linii s následným limito- vaným průnikem nepřítele do týlu. Generál Bagramjan za této situace rozhodl soustředit přehradnou palbu jenom ty úseky, v nichž se rudoarmějcům nepodaři- lo proniknout německými postaveními. Dělostřelecká palba měla podle původního rozvrhu trvat například u 1. po- baltského frontu dvě hodiny a patnáct minut, z toho celých prvních 90 minut měla děla vést metodickou palbu na německá obranná zařízení, jakými byly 118 NA SEVERU 119 NA SEVEHU pevnůstky, kulometná a dělostřelecká hnízda, ale i samotné zákopy a ochranné náspy před nimi. Před útočící pěchotu měly baterie pokládat clonu přehradné palby a neustále ji - v souladu s postupem čelních rojnic - překládat dopředu až do chvíle, kdy budou ovládnuty první a druhé linie nepřátelské obrany. Některá děla byla vyčleněna pro vedení palby proti nepřátelským dělostřeleckým bate-riim. Útok i celý systém podpory postupujících jednotek byly z taktického hlediska dobře promyšleny a dostatečně flexibilní, takže do nich mohla být snad-no vkloubena letecká činnost. S malými obměnami byla tato taktika využita i druhými fronty. Generál Bagramjan popsal útok svého frontu těmito slovy: " Casně ráno 22. června jsem spolu se skupinou velitelů dorazil na pozorovatelnu, abych řidil průzkum bojem, vedený čelnimi odřady. Dělostřelec-tvo zahájilo palbu v 0500 hodin. Palba vyvrcholila o 16 minut později. Generálové I. M. Čistjakov, velitel 6. gardové armády, a A. P Běloborodov, veli-tel 43. armády, ohlásili, že jejich prapory vyrazily do útoku. O několik minut později na pozorovatelnu přivedli zajatce. Informace, ziskané při jejich výslechu, potvrdily, že naše znalo.sti nepřátelských dispozic i skicy jejich obranných pozic odpovidaji skutečnosti. Zajatci měli za to, že dělostřelecký přepad a následný útok našich útočných praporů znamenaji začátek generálni ofenzivy Rudé armády. Do 0800 hodin se náckové vzpamatovali z úderu a o předni linie se roz-hořel zuřivý zápa,s. Německá obrana neochabla ani po setměni. Vražednou německou palbu střidaly protiútoky obránců, které měly jediný cil - vytlačit naše vojáky ze svých pozic. Velitel frontu si uvědomil, že tak tuhý odpor by mohl even-tuálně být veden nepřitelovou snahou zakamuflovat ústup hlavnich sil rca předem vybudované pozice v hloubce nepřátelské obrany. " Příslušník ruských spojovacích jednotek, jenž prověřoval vedení k dělo-střelecké pozorovatelně, vyprávěl: "Když jsme se dostali až k pozorovatelně, děla pořád eště střilely. Předtim sem dělal pozorovatele na předsunutý pozorovatelně, a tak mě tam nechali koukat. Úplně celý linie byly v jednom vohni, jak tam praly granáty. Bouchalo tam toho tolik, že náckové ani moc nevodpovidali, protože nemohli. Moc dobře vymyšlenej byl ten útok, bylo vidět, že skoro ve všech pozicich hořelo. Pak se ukázaly ty letadla, Iljušiny. To sou bitevni letadla s těžkejma kulometama a rake-tama, a ty taky přidaly svoje drobky. Nepřitel byl zticha a letadla litaly sem a tam a mlátily do všeho z kulometů. " Ve válečném deníku skupiny armád Střed lze nalézt tento záznam: "Masivni útok, vedený nepřitelem severozápadně od Vitebska, byl pro německé veleni naprosto překvapivý. Do dnešniho dne zpravodajská služba 120 NA SEVERU v tomto úseku nezaznamenala žádné soustředóváni vojsk ani techniky, jež by vysvětlovalo přitomnost takového množstvi nepřátelských ,sil (šest nebo sedm divizi) nasazených do útoku. " Oprávněnost těchto slov potvrzuje i pohled do zpravodajské mapy 3. tan-kové armády z 24. června, tedy dva dny po skutečném začátku ofenzívy. Z ní je možné identifikovat jako jediného nepřítele 3. tankové armády 4. údernou a 43. armádu, rozmístěné podél velmi dlouhého úseku fronty. Skutečnost se však od zpravodajské fikce diametrálně lišila. Tak například tam, kde byla v sektoru sovětské 43. armády vyznačena přítomnost jediné střelecké divize,154., přibyla během tří dnů a nocí, jež ofenzívě předcházely, kompletní 6. gardová armáda, se-stávající ze čtyř armádních sborů a navíc posílená armádním tankovým sborem. Oproti tvrzení zpravodajců tedy proti německé tankové armádě stál přinejmenším desateronásobek jedné ze signalizovaných divizí. Tento příklad může posloužit jako ukázka úspěšnosti sovětské maskirovky. Německému překvapení na tomto úseku fronty však nebyl zdaleka konec. Namísto toho, aby se rudoarmějci 43. armády, kteří stáli proti jejich obranným pozicím, vydali podle očekávání po jakžtakž pevné půdě na svém levém křídle, vrhli se rovnou cestou do bažin, jež se rozkládaly přímo před nimi. Jeden z německých generálů na své přesvědčení o neprůchodnosti močálů doplatil - ještě téhož dne byl sovětskými vojáky zajat. Německý IX. sbor hájil na levém křídle 3. tankové armády úsek fronty o délce dvanáct kilometrů. Dělostřelecká palba a nápor útočných odřadů ho již v průběhu prvních hodin sovětské ofenzívy donutily ustoupit přibližně o sedm kilometrů. Generál Bagramjan na druhé straně fronty stál v noci z 22. na 23. června před rozhodnutím, zda vydat rozkaz k zahájení generálního útoku podle přesných dispozic operačního plánu Bagration všem částem svého frontu nebo zda pokračovat v náporu na nepřítele, vedeném útočnými odřady. "K ránu 23. června mi důstojnik rozvědky oznámil, že v jednotlivých izolo-vaných sektorech nacisté ustupuji ze svých pozic, a to po celé délce ofenzivni fronty. Měli jsme dvě alternativy dalšiho postupu. Jednou z nich bylo zahájit masivni dělostřelecké ostřelováni nepřitele po celé délce naši fronty podle původniho plánu. Druhá varianta vycházela z okamžité situace. Nabizela se nám možnost útočit na otřeseného nepřitele všemi silami, jež byly momentálně k dis-pozici, a mohutným dělostřeleckým ostřelovánim a leteckými útoky vojska v jejich postupu podporovat. V 0400 hodin jsme rozhodli vést masivni dělostře-leckou palbu jenom proti úsekům, ve kterých nepřátelská obrana nebyla rozvrá-cena. V sektorech, v nichž naši vojáci pronikli nepřátelskou obranou, jsme hod-lali bez zbytečné ztráty času pokračovat v iitoku a podpořit postup jednotek dělostřelectvem a letectvem. " 121 NA SEVERU Stejný problém jako Bagramjan musel řešit i generál Čerňachovskij, jehož 3. běloruský front zahájil průzkum bojem téhož dne. Náplní operace byl úder dvěma armádami, 39. a 5., vedený v první fázi směrem na západ. Ve druhé fázi se 39. armáda měla stáčet k severu, aby uzavřela obkličovací kruh kolem Vitebska, zatímco 5. armáda měla pokračovat v postupu na západ a 1 l. gardová a 31. armáda měly útočit ve směru na Oršu (o operacích levého křídla frontu bude podrobněji pojednáno v kapitole 12). Jediný za zmínku stojící zisk z průzkumu bojem zahájeného 22. června byl vydobyt na styku 39. a 5. armády. Všude jinde po celé délce fronty 3. bělo-ruského frontu měla být zahájena masivní dělostřelecká příprava a k samotnému útoku mělo dojít ráno 23. června. Německé síly kladly sovětské přesile (10 : 1 v mužích a 7 : 1 v tancích a samohybných dělech) houževnatý odpor. Generál Reinhardt, velitel 3. tankové armády, požádal velitele skupiny armád Střed, polního maršála Busche, o povo-lení stáhnout se v předstihu z několika rozlohou nevelkých, ale nepřítelem obkličovaných výběžků fronty, jmenovitě v oblasti Sirotina. Nepořídil. Polní maršál mu vzkázal, že jeho jednotky smějí ustupovat pouze pod tlakem nepřítele. Vyklizení jakéhokoliv území, jakkoliv v dobře míněné snaze předejít obklíčení a faktické likvidaci ohrožené jednotky, je nepřípustné. K přehrazení vzniklé me-zery západně od Vitebska bude přisunut jeden pluk 95. pěší divize a společně s ním i brigáda útočných děl ze skupiny armád Sever. Ty ihned po přemístění do tohoto prostoru zahájí jihovýchodně od města Obol protiútok. Třiadvacátého června kombinovaná ofenzíva 6. gardové a 43. armády v oblasti Sirotina pokračovala armády se probíjely k jezerům poblíž Šumilina, jejichž vody následkem nedávných deštň vystoupily z břehů. Navečer téhož dne obdržel velitel německého IX. sboru rozkaz zaujmout postavení při řece Dvině. V prostoru Vitebska, tedy v sektoru LIII. sboru, byl prozatím klid. Nicméně i zde existovaly náznaky toho, že protivník se chystá k útoku proti oběma bokům výběžku, aby město i jeho obránce odřízl od spojení s hlavními silami skupiny armád Střed. Komandantem Fester Platzu Vitebsk byl velitel LIII. sboru, generál pěcho-ty Friedrich Gollwitzer, pěšák každým coulem, jenž před tím, než byl v březnu 1943 jmenován velitelem sboru, bojoval na východní frontě jako velitel pěší divize. Drsný válečník, který co do obdivu i pohrdání nečinil rozdíl mezi prostým vojínem a maršálem, jevil obzvláštní nechut ke svému nadřízenému, polnímu maršálovi Buschovi. Gollwitzer byl v dubnu 1944 v souvislosti s ustavením za komandanta Vitebska povolán do hlavního stanu skupiny armád Střed, kde měl být seznámen s odpovědnostmi, jež s sebou jeho nová funkce přinášela. Spolu 122 NA SEVERU s ním se mělo brífinku zúčastnit 11 dalších generálů, z nichž však ani jediný - jak Gollwitzer s trpkostí konstatoval - nositelem žádné z velitelských odpovědností, jakým podléhal on sám, nebyl. Maršál Busch, bojící se Hitlerova hněvu a v tomto případě stejnějako v mnohajiných setřásající odpovědnost za splnění nereálného požadavku na hlavu svého podřízeného, se nad nepochopením situace ze strany nově jmenovaného komandanta pevnosti Vitebsk velmi vážně zlobil: Gollwitzer: "Jaký štáb bude mit komandant k dispozici?" Busch: " To je vaše věc. Obratte se na svoji armádu. " Gollwitzer: "Posádka neni dost početná na to, aby v obkličeni mohla sama nepřiteli čelit. " Busch: "Vic vojáků nemá skupina k dispozici. Vezměte si je z ustupujicich jednotek. " Gollwitzer: "Kdo bude ve Vitebsku stavět obranná zařizeni, když tam ne-jsou žádni civilisté, kteři by to dělali, a když na opevňovaci práce neni možné nasadit bojové jednotky?" Busch: "Použljete na to personál štábu, .správni jednotky a Hiwi. " Gollwitzer: "Může sbor v připadě, že bude hrozit ofenziva, počitat se zálo-hami? Nepřiteli útočicimu z boků výběžku bude zapotřebi zabránit v proraženi obranných po.staveni, které by mělo za následek obkličeni sboru?" Busch: "Na posily v Žádném připadě nespoléhejte! Vybudujte své hlavni obranné linie v mistech styku se sousedními jednotkami!" Gollwitzer: "Sousedy mého LIII. sboru jsou VI. a IX. sbor. Dá se očeká-vat, že se jim podaři prvni útok odrazit. Hned nato budou muset právě v těchhle mistech vybudovat silnou obranu, aby nepřiteli znemožnili obejit je po křidlech. " Busch: "Všechno bude tak, jak jsem řekl. Nařidil to fiihrer!" Čeho se generál Gollwitzer nejvíce obával, se mělo do písmene vyplnit. Sovětská vojska prorazí obranu právě v místech styku jeho sboru se sousedními sbory vpravo i vlevo. Jako zkušený voják, schopný reálně posoudit celkovou vojenskou situaci, předložil polnímu maršálovi požadavek, aby směl se svým sborem z extrémně zranitelného výběžku ustoupit dříve, než nepřítel obkličovací kruh uzavře. Busch předal jeho žádost Hitlerovi. Fiihrer s eventuálním ústupem souhlasil, ale místo na západ se vojáci LIII. armádního sboru měli v případě ohrožení stáhnout na východ, do Fester Platzu Vitebsk. Toto rozhodnutí nezna-menalo pro tak velkou jednotku Wehrmachtu, jakou armádní sbor byl, nic jiného než totální konec. Generál Gollwitzer padl do ruského zajetí, z něhož se do Německa vrátil v roce 1955. Nenapsal paměti, jako to učinili někteří jeho bývalí kolegové ve zbrani, ačkoliv v jeho mysli přežívala zloba vůči těm, kteri odpoví-dali za zbytečné ztráty, jež jeho sbor při plnění nesmyslného rozkazu utrpěl. 123 NA SEVERl! Popisovaná událost může posloužit jako příklad dokládající Hitlerovu obsesi činit taktická rozhodnutí i na relativně nízké úrovni armádní hierarchie, a to přesto, že se nejčastěji - jako v tomto případě - ve chvíli rozhodování nacházel ve vzdáfeném Obersalzbergu. Sovětský průzkum bojem na pravém křídle 3. běloruského frontu se ani zdaleka nezdářil ve všech úsecích. 39. armáda se proti jižním a východním částem vitebské obrany nedokázala prosadit. 5. armáda po její levici však byla podstatně úspěšnější. Abychom si mohli udělat představu o tom, co tato konsta-tování v reálu znamenají, zaměříme svou pozornost na jednu ze sovětských jed-notek, na 63. střeleckou divizi útočící západním směrem. Divizi tvořily tři pěší pluky, palebnou podporu jí poskytoval dělostřelecký pluk. Současně s pěchotou postupoval jeden prapor stíhačů tanků. Nejednalo by se o nijak převratné síly, kdyby těsně před začátkem ofenzívy divizi neposílily další formace - celý pluk stíhačů tanků, pluk útočných děl, další dělostřelecký pluk, lehký raketometný pluk (s kaťušemi) a dva pluky těžkých houfnic. Suma sumárum 63. divize před-stavovala impozantní uskupení, které mělo s divizí společné jenom označení, neboť bylo čímsi mezi brigádou a armádním sborem. Divize měla útočit v pásmu širokém 3,3 kilometru s úkolem vklínit se do taktické hloubky německé obrany a překročit a zablokovat železniční trat mezi Vitebskem a Boguševskem. Na německé straně jí měla čelit 299. divize se dvěma pluky v prvním sledu a se třetím plukem rozmístěným v hloubce obrany, za dělostřeleckým postavením, kde se nacházely i záložní opěrné body obrany. Situace obránců byla vzhledem na síly, jež proti ní útočily, zcela beznadějná. Velitel kombinované 63. střelecké divize, generál Ljaskin, se rozhodl za-útočit dvěma pluky na pravém křídle a jedním vlevo jeden z praporů tohoto pluku participoval jako brigádní rezerva. Podobně fungovaly i dvě baterie z praporu stíhačů tanků a jiné dvě z pluku samohybných útočných děl, jež společně tvořily protitankovou zálohu. Gró obrněnců Ljaskin přidělil k jednotlivým pěším plukům. Průzkum bojem zahájily kombinované divizní síly 25minutovou dělostře-leckou přípravou odpoledne 22. června. Předsunutý úderný prapor se s překva-pivou rychlostí zmocnil německého prvního postavení a velitel divize vydal pěším plukům rozkaz k útoku. Po těžkých bojích se sovětským pěšákům podaři-lo dobýt jeden z německých opěrných bodů a na sklonku dne se zmocnili mostu přes řeku, která protékala územím, o něž sváděli zápas. Vybojovali předmostí, jímž do německých postavení začaly pronikat hlavní síly divize. Konečnou bilancí dne byly dvě překonané vodní překážky, pět téměř úplně zničených nepřátelských pěších praporů a velké množství zbraní, jež rudoarmějcům ze 63. divize padlo do rukou. 124 NA SEVERU Pátá armáda disponovala početnými obrněnými jednotkami, jež měly pod-porovat její pěchotu při úderu na nepřátelské linie. Jednou z takových formací byla i četa příslušející ke 2. gardové samostatné tankové brigádě. Velitelem jed-notky o čtyřech tancích T 34, nově přezbrojenými kanóny ráže 85 mm s dlouhou hlavní, byl poručík Jon Děgan. V době, kdy jsem s ním dělal interview, žil v izraelském Tel Avivu. Vyprávěl mi: " Tušili jsme, že k něčemu dojde, ale o tom, že půjdeme do útoku, jsme se dozvěděli teprve 40 minut před začátkem ofenzivy. Dali nám rozkaz, abychom se pře,sunuli do výchoziho postaveni, a tam počkali, až dělostřelectvo zaháji bub-novou palbu. Když dělostřelba ustala, ukázali nám na mapě, kde máme prorazit nepřátelské linie a co je naším cilem. Ukrývali jsme se ,se svými Téčky v borovicovém lese pobliž palebných postaveni dělostřeleckých baterii, kde nás určitě nepřitel rcemohl vidět. Těsně před začátkem ofenzivy jsme z lesa vyjeli a vyrazili proti nepřátelským postavenim. Útočili jsme obvyklým způsobem - všechny tanky v řadě. Rota útoči-la s deseti tanky, velitel roty se svým strojem v jedné řadě s ostatnimi. Našim úkolem bylo prorazit německou obranou a proniknout do Bogačevska. Prorazili jsme nepřátelskými pozicemi, ale naše ztráty na tancich byly ohromné. Tři dny jsme se s nepřitelem bili, než jsme se do Bagačevska dostali. Naši brigádu při-tom Němci skoro úplně zničili. Mému praporu zbylo pár tanků, z původnich 65 jich zůstalo jen 5. Na to, abychom po dobyti Bogačevska postupovali dál na západ, jsme už neměli silu. Proto ná.s přidělili jako tankovou podporu k pěchotě. Ta měla ničit německé jed-notky, které vycházely z lesů, v nichž se ukryly. Je třeba poznamercat, že Němci bojovali jako šileni. Neměli úplně jasnou představu o tom, co se stalo, že došlo k totálnimu průlomu frorcty. Pořád si mysleli, že se jim podaři dostat se pryč. " Na sklonku 23. června pronikly sovětské síly k řece Dvině, a to v sektoru německého IX. sboru. Stroje T 34 l. tankového sboru se však díky počasí nemohly uplatnit protože následkem silného deště se všechny předtím sjízdné cesty změni-ly v téměř zcela neprůjezdné močály. Ve chvílích, kdy vojska bezradně přešlapo-vala na břehu řeky, dorazila do štábu 1. pobaltského frontu zpráva leteckého průzkumu, zmiňující se o silné formaci německých vozidel, která se odjihozápadu blížila k Dvině. Bylo zřejmé, že se nepřítel snaží dosáhnout řeky, aby zde posílil obranu. Generál Bagramjan si uvědomoval hrozící nebezpečí - Němci by mohli stabilizovat přilehlou část fronty, kdyby se jim podařilo využít k obraně řeku Dvinu jako přírodní překážku. Vzhledem k tomu, že tanky byly díky podmáčené-mu terénu téměř imobilní, nařídil velitelům obou armád, aby přes řeku poslali pěchotu s úkolem zmocnit se druhého břehu jakožto příštího předmostí. 125 NA SEVFRti Na jižním křídle německé 3. tankové armády nepřítel pronikl na mnoha místech obranného sektoru hájeného VI. sborem a ačkoliv se nápor rudoarmějců podařilo z velké části zastavit, šlo o labutí píseň obrany, nebot do bojů byly zasazeny poslední zálohy a jiné na německé straně neexistovaly. Sovětský nápor smetl 299. pěší divizi z jejích postavení a prorazil pozice 197. pěší divize, takže jejím zdecimovaným jednotkám hrozilo obklíčení. Pod tlakem útočící sovětské pěchoty a tanků ustupovaly na severozápad. Dvacet kilometrů široký koridor k Vitebsku však zůstal otevřený. Týž den navečer oznámil maršál Busch OKH, že nevidí žádný způsob, jak situaci v úseku 3. tankové armády uspokojivě řešit. Příštího dne, 24. června, se však situace zhoršila ještě mnohem víc. Oba německé sbory operující severně od Vitebska se pod náporem útočících sovět-ských vojsk rozdrobily na menší, vzájemně od sebe izolované skupiny, bijící se s nepřítelem sice se zoufalou houževnatostí, ale bez vzájemné koordinace a po-moci. Do poledne se čelní odřady sovětské 6. gardové armády dostaly na západ-ní břeh řeky Dviny, když k překonání jejího toku vojáci použili primitivně zho-tovené prámy, kmeny stromů a vůbec vše, co bylo po ruce. O něco později dorazil k východnímu břehu materiál pro stavbu provizorních mostů a ženisté okamžitě zahájili práce na přemostění, takže po několika hodinách, vyplněných usilovnou prací, počaly přes řeku proudit nekonečné šňůry tanků, samohybných děl a vozidel, která vlekla těžká děla a minomety. Důvodem ke spěchu byla infor-mace získaná odposlechovou službou. Náčelník generálního štábu, maršál Vasilevskij, uvedl podrobnosti: "Máme informaci, že fašistické velitelstvi žádalo dvakrát Hitlera o povo-leni k ústupu z vitebského kotle... nesmi to však být Hitler, ale my, kdo rozhodne o osudu jejich vojsk. V žádném připadě nesmime fašistům dovolit odtáhnout. Všechno je teď odvislé od rychlosti, s jakou své operace povede soudruh Běloborodov. " 43. armáda generála Běloborodova však měla značné potíže při přesunu dělostřelectva přes Dvinu. Aby nedošlo k nežádoucímu zdržení a odkladu ope-race o několik dní, velitel frontu Běloborodovovi přislíbil plnou leteckou pod-poru, jež měla kompenzovat chybějící dělostřelecké baterie. Proti ze severu útočícím jednotkám německé 246. pěší divize, snažícím se udržet otevřený kori-dor k městu Vitebsk, skutečně zasáhlo celé letectvo frontu a pomohlo sovětské 60. střelecké divizi nápor nepřítele odrazit. Německý protiútok nebyl úspěšný. Nastala přesně ta situace, kterou tváří v tvář veliteli skupiny armád Střed, polní-mu maršálovi Buschovi, nastínil generál Gollwitzer na poradě dne 7. dubna. Za neustávajících tvrdých bojů se koridor k LIII. sboru ve Vitebsku ho-dinu od hodiny zužoval. Generál Gollwitzer žádal o povolení ustoupit se svými 126 NA SEVERU vojáky, dokud je ústupová cesta z kotle otevřená. Oba velitelé, armády i skupiny armád, se k žádosti připojili a pokusili se z OKH získat svolení ke včasnému vy-klizení kotle. Odpověcf veliteli armády, generálovi Reihardtovi, dorazila ze sku-piny armád Střed v 1905: "Má žádost o povoleni ke staženi vojsk z vitebského sektoru byla znovu zamitnuta. Existuji zvláštni závažné důvody, proč nepřiteli Vitebsk nevydávat (jedná se o předpokládaný nepřiznivý dopad na Finy, kteři by mohli vypovědět německo-finské spojenectvi). Jedna divize má proto ve městě zůstat bude to 206. pěši a jeji velitel, generál Hitter, má převzit veleni v bojich ve vitebském perimetru. Souhlas s timto rozkazem musi vyjádřit velitel sborr. Bude to on, kdo bude řidit ústup jednotek z vitebského sektoru, samozřejmě s výjimkou 206. pěši divize. Žádná dalši rozhodnuti či změny rozhodnuti ohledně Vitebska nelze očekávat. " I když neuspěl, pokus zachránit poslední zbytky vojsk sboru byl učiněn. Večer se Busch znovu pokusil přesvědčit vrchní velení, aby, dokud je ještě čas, tzn. dokud je 3. tanková armáda ještě schopna klást nepříteli odpor, směl evakuo-vat z Vitebska všechny síly, ustoupit s nimi na západ a následným zkrácením fronty vytvořit nové rezervy. Polní maršál však opět se svou žádostí u Hitlera neuspěl. Ve 2025 hodin přijal telegrafista na štábu LIII. sboru radiogram z veli-telství skupiny armád Střed. Stálo v něm: "206. divize má pod velenim generála Hittera nadále držet Vitebsk. Ostatni divize si maji otevřit ústupovou cestu z Vitebska na západ. " Při prvém pokusu probít se z obklíčeného Vitebska, ráno 25. června, LIII. sbor neuspěl. Generál Reihardt, velitel 3. tankové armády bez obrněnců, odeslal veliteli sboru tklivou depeši tohoto znění: "Do rukou generála Gollwitzera. Mnoho štěsti vám a vašim mužům na vaši cestu ven. I když musite jednat co nejrychleji, stále máte velikou vyhlidku na úspěch. Přáni zdaru generálu Hitterovi a jeho divizi, která v této chvili musi stát na mistě se zbraněmi v rukou, a bude-li to nutné, obětovat se pro vás. " Ve 1400 hodin došla ze sboru odpověď: "Situace se od základu změnila. Kompletni obkličeni nepřítelem stále silí. 4. a 6. divize přislušníků Luftwaffe přestaly existovat. 246. divize a 6. divize Luftwaffe tvrdě bojuji na několika frontách. Nepřitel pronikl na několika mistech obrannými liniemi, těžké obranné boje proti značné přesile. " 1833 hodin, depeše sboru armádě: " Celková situace neúnosná. Jsme nuceni zkoncentrovat veškerá vojska a provést průlom ve směru na jihozápad. Hodina H: 0500. Letecké kryti - jihozá-pad Vitebska. " 127 NA SEVERU Tento vzkaz, poslední, způsobil na štábu skupiny armád zděšení. Fiihrer si přál, aby Vitebsk zůstal v německých rukou ještě přinejmenším celý týden a vydal již v této souvislosti rozkaz k tomu, aby byl do Fester Platzu Vitebsk shozen štábní důstojník skupiny armád, jehož úkolem bude zajistit správnou interpretaci Hitlerova rozkazu. To v praxi znamenalo, že generál Gollwitzer, jenž se chystal se zbytkem svých divizí v průběhu několika málo hodin na průlom z vitebského kotle, znemožní dosud neustanovenému štábnímu důstojníkovi jeho poslání splnit. Co hůř - zmaří tak provedení samotného fiihrerova rozkazu vytr-vat co nejdéle. Generálmajor Heidkámper, náčelník štábu 3. tankové armády, vzpomíná na to, co se po obdržení Gollwitzerovy depeše odehrálo: "Přítomný generál Reinhardt řekl pevně a neústupně: Pane polni maršále, informujte, prosim, vůdce, že jediným důstojnikem 3. tankové armády, který přicházi v úvahu v souvislosti se shozem do Vitebska, je velitel armády. Jsem připraven tento rozkaz splnit. Tim celá záležitost skončila a vic se o shozu kohokoliv do Viteb.ska nemluvilo. Jako odpověďna tuto depeši byl LIII sboru odeslán následujici radiogram: Váš záměr schválen. Vůdcův rozkaz doplněn. 206. pěší divize s generálem Hitterem musi zůstat ve Vitebsku a vytrvat. Reinhardt. " Nezůstalo jen při radiotelegrafických vzkazech. Velitel LIII. armádního sboru nařídil řidiči, aby přistavil automobil a s několika dalšími důstojníky a vozy se vypravil na zpáteční cestu do Vitebska. Během cesty na ně zaútočila sovětská stíhačka. Všichni vyskákali do příkopů u silnice, zatímco řidiči strhli vozidla z vozovky a zajeli s nimi hluboko do pole s obilím. Skupina měla štěstí - nikdo nebyl při náletu zabit ani zraněn a bez úhony vyvázly i automobily. Ve městě zuři-ly divoké boje. Rudoarmějci útočili proti centru Vitebska, hájenému hrstkou mužů. Gollwitzer vyhledal generálplukovníka Alfonse Hittera. Našel ho ve společnosti velitele 6. divize Lufiwaffe, generálplukovníka Waltera Peschla. Peschl vypadal tak deprimovaně, že na velitele sboru působil dojmem, že se co nevidět nervově zhroutí. Před chvílí skončil protiútok, který proti sovětské přesile podnikl jeden z jeho pluků. Útočníkům se podařilo postoupit o pouhých padesát metrů. Ti vojá-ci, kterým se poštěstilo výpad přežít, teď leželi pod palbou nepřítele na volném prostranství a nemohli dopředu ani zpátky. Polní divize Luftwaffe byly pro ne-znalost podmínek války v poli nasazovány převážně k plnění úkolů obranného charakteru. Ačkoliv jejich prislušníci prokazovali v bojích mimořádné hrdinství a dobrovolníků k plnění i těch nejnebezpečnějších akcí mezi nimi bylo vždycky mnoho, totální nedostatek výcviku v útočných operacích byl pričinou katastrofál-ních ztrát pokaždé, když se zvedli, aby nepritele odněkud vypudili. Peschl se obá-val, že jeho divize bude při vyprošťování se z ruského obklíčení zmasakrována. 128 NA SEVERU Ač sám pochyboval, že by připravovaná operace měla velké vyhlídky na úspěch, pokusil se generál Gollwitzer své podřízené povzbudit a obnovit v nich sebedůvěru. Svěřil se proto generálu Hitterovi, že je pevně rozhodnut zachránit tolik mužů z 206. divize, kolik jen bude možné, a navzdory vůdcovu rozkazu vydat Fester Platz nepříteli. Neodpustil si poznámku, že se v tomto případě jed-nalo o nejtěžší rozhodování v jeho životě a že při něm vycházel z bojovnosti a bojeschopnosti 206. divize, na něž při svých úvahách plně spoléhal. Proto se také jeho velitelské stanoviště bude nacházet v sektoru této divize a v průběhu vyprošovacích bojů se bude přesunovat společně s jejím jádrem. Když opouštěl Vitebsk, Gollwitzer si s hrůzou všiml, že jediný zbývající železniční most přes řeku Dvinu, který spojoval severní část města se čtvrtěmi na jižním břehu, konstrukce, jež měla v jeho plánu ústupu 206. divize klíčový vý-znam, byla připravována k demolici. Trhaviny ukládali příslušníci železničních vojsk, kteří nespadali pod jeho pravomoc. Aby zabránil hrozící pohromě, nařídil náčelníkovi technických služeb sboru, aby na každý konec mostu postavil energického důsťojníka, který musí pod hrozbou vlastního zastřelení zajistit, že most nevyletí do povětří, dokud se 206. nepřesune na druhý břeh. Veškerá opatření a výstrahy však vyšly naprázdno. Krátce před půl-nocí překonával Gollwitzer Dvinu ve výsadkovém člunu. Když byli uprostřed řeky, zaburácel tmou ohlušující výbuch a most vyletěl do povětří. Vojáci čelní jednotky 206. divize, dělostřelecký prapor, byli již na dohled, takže destrukci mostu mohli sledovat na vlastní oči. Divoký praskot výstřelů pušek a rachot dávek ze samopalů a kulometů ještě nějaký čas bouřily úzkými uličkami Vitebska, potom střelba pomalu ustávala, až se ve městě rozhostilo relativní ticho, přerušované jen hlasitým pokřikováním ruských vojáků. Demolice mostu měla zpečetit osud větší části 246. divize. Spojení se severním břehem Dviny bylo přerváno a situace se stala zcela nepřehlednou. Zmatek, způsobený smrtí řady důstojníků, a tma Gollwitzerovi bránily, aby si udělal obrázek o tom, které části města jeho lidé dosud drží a kterých se již zmocnil nepřítel. Na celkovém chaosu se podílela i skutečnost, že rozkazy, týkající se nehlučného stažení z města a zákazu provádění jakýchko-liv demolic, k řadě obránců vůbec nedorazily. Trvalo prakticky celou noc, než se generálovi podařilo získat určitou kontrolu nad situací. V té době se však jed-notky, neinformované o jeho záměru, řídily podle původních rozkazů. Krátce po setmění se Vitebsk rozechvěl sérii výbuchů a skoro současně k temnému nebi vyrazily vysoké sloupy plamenů ze založených požárů. Kdosi začal likvidovat velké zásoby benzínu, jež byly ve městě uloženy v souladu s Hitlerovým rozkazem číslo 21: Zajistit pro posádku Fester Platzu Vitebsk munici, pohonné 129 NA SEVERU hmoty a potraviny na 21 dni. Hromové detonace nyní všechen nashromážděný materiál trhaly na tisíce kousků a rozmetaly ho do všech koutů města, provázeny burácivým duněním vybuchujících pum, uskladněných na místním letišti. Na základě Hitlerova rozkazu, že vše, co by mohlo být nepříteli k užitku, má být zničeno, končila v plamenech a explozích i elektroinstalační zařízení a rozvody, jakými byly trafostanice nebo vedení vysokého napětí, plynárna a nakonec i objekty civilního charakteru, jako pekárny a další provozovny. Spolu s tech-nickými a dalšími instalacemi se však ztratila i naděje na nepozorovaný ústup. Generál Gollwitzer suše poznamenal: "Die Kesselschlacht beginnt sehr drama-tisch!" (Ústupový boj začiná pěkně dramaticky!). Generál Gollwitzer si scénu, jež ho obklopovala při jeho odchodu z Viteb-ska, dobře zapamatoval: "Staré město i s dávným monumentálnim carovým palácem na kopci bylo v jednom ohni a z dálky dobře viditelné. Poničené věže katedrál a kostelů byly Zpola zavaleny doutnajici a čadici suti a rumem zřicených domů. Ze spáleništ stoupal k tmavému nebi černý kouř, který zrakům pozorovatele co chvili skryl plameny ozářené siluety tu jedné, tu jiné čá.sti Vitebska. Provázeni zvukem kulometné palby, záblesky a hřměnim explozi, odpalovaných německými demoličnimi četami, dávali jsme sbohem městu, jež jsme za cenu tolika životů úspěšně hájili řadu měsiců. Teďbyl v sázce náš vlastni osud." Toho rána začal pokus armádního sboru o únik z kotle a o připojení se k jádru 3. tankové divize, jehož nejbližší jednotka se nacházela ve vzdálenosti 70 kilometrů od Vitebska. Během dopoledne Gollwitzer oznámil štábu skupiny armád, že se téměř všechny síly 206. divize nacházejí mimo perimetr Fester Platzu, v němž jsou rozmístněny pouhé dva pěší prapory. Vzhledem k tomu není možné fiihrerův rozkaz o obraně FP splnit. Obzvlášt v této fázi, kdy je v běhu průlom z obklíčení. Netrvalo dlouho a k veliteli LIII. sboru dorazila odpověď. Byla striktní a měla odmítavý charakter. Polní maršál Busch lakonicky upo-zorňoval, že nikdo z velících důstojníků LIII. armádního sboru nezískal svobodu rozhodování a že Fester Platz Vitebsk nesmí být v souladu se zněním vůdcova rozkazu nepříteli vydán. Je zřejmé, že Gollwitzer své předsevzetí vyvést z kotle co největší počet vojáků, o němž se zmínil generálu Hitterovi, skutečně plnil a že v jeho případě nešlo o prázdná slova. Ráno 27. června došel na skupinu armád Střed radiogram, který oznamoval, že vyprošťovací operace probíhá dobře a že jádro vojsk LIII. sboru se nachází jižně od Vitebska. Skupina armád byla žádána o poskytnutí stálého leteckého krytí. Depeše nesla podpis generála Gollwitzera. Radiostanice, která zprávu odeslala, byla jediná, která sboru zůstala. Shodou okolností se jednalo 130 NA SEVERU o generálovu vlastní stanici, jejímž prostřednictvím mohl udržovat se svým štábem nebo s nejrůznějšími útvary spojení pokaždé, když se nacházel mimo své velitelské stanoviště. Další radiogram od LIII. sboru byl přijat kolem 0900 hodin ráno. Gollwitzer v něm oznamoval, že se jeho vojska probila dál o další tři kilo-metry a že na ně Sověti podnikají těžké nálety. V průběhu vysílání této depeše se řidič radiovozu pokusil uhnout střelbě nalétávající sovětské stíhačky a zapadl s ním do škarpy. V zápětí byl automobil zasažen protitankovým dělem. Poslední pojítko s vnějším světem tak bylo vyřazeno z provozu. V poledne dorazil generál Gollwitzer, provázený několika štábními důsto-jníky, do malé běloruské vesnice, kde už na něho čekal generál Hitter, aby mu podal hlášení o situaci. Ukázalo se, že Hitterův čelní pluk se probil o několik kilometrů vpřed, ale generál s ním neměl žádné spojení. Údernou skupinu, jež postupovala pluku v patách, přibily k zemi ustavičné nálety sovětského letectva. Čelní prapor narazil na opevněný bod s bunkrem, obsazený podle všech známek partyzány, kteří z něj ovládali celou silnici a prostor kolem ní. Prapor přišel při pokusech o dobytí bunkru o řadu mužů, ale zmocnit se ho nedokázal. Bez dělostřelectva to nebylo možné. Postupovat se proto dalo až v noci. Během ústupu utrpěla vojska vysoké ztráty. Pluky se scvrkly do velikosti praporů a pra-pory na roty. Všude byli ranění. Příslušníci úderných skupin je ukládali na svá vozidla a převáželi s sebou protože vysoké ztráty utrpěl i zdravotnický perso-nál, a poněvadž už téměř neexistoval zdravotnický materiál, nebylo možné toho pro raněné mnoho udělat. Nedostával se ale nejen obvazový materiál a medika-menty, docházet začala i munice a pohonné hmoty. Oba generálové došli k závěru, že v daném okamžiku je nejdůležitější navázat kontakt s údernou skupinou vpředu. Po zvážení všech okolností se veli-tel sboru rozhodl osobně, pouze v doprovodu generála Hittera a několika štáb-ních důstojníků, hledat optimální ústupovou cestu. V hustém lese se důstojníci velkou oklikou vyhnuli opevněnému bunkru, obcházeli padlé stromy a prodírali se neprostupnými křovisky. Cestou naráželi na těla německých vojáků, zavražděných v záloze číhajícími partyzány. Čím dál postupovali, tím zřejmější jim bylo, že úderná skupina před nimi postupuje špatným směrem. Pokud se bude probíjet dál v dosavadním kurzu, dříve či později narazí na sovětské tanky, o jejichž pritomnosti se oba generálové na vlastní oči přesvědčili a jejichž moto-ry slyšeli každou chvíli. Zanedlouho vyrazila za údernou skupinou spojka s rozkazem ke změně směru pochodu. Noc proběhla klidně. Jakkoliv vyčerpáni byli namáhavým pochodem, spali oba generálové jen krátce. Měli toho mnoho k prodebatování. Probírali své šance na připojení se k ostatním sborům armády, o nichž předpokládali, že by mohly 131 NA SEVERU v současnosti zaujímat obranná postavení podél řeky Bereziny nějakých sto kilo-metrů na západ odtud. Předpokládali, že obě divize příslušníků Luftrvaffe a přičleněné zbytky 197. divize nepřítel zničil. Od severu slyšeli střelbu a měli za to, že se jedná o jednotky 246. divize, které se snaží prorazit si cestu z kotle. Jak Gollwitzer, tak generál Hitter si začínali přivykat na šokující fakt, že LIII. sbor už neexistuje. K půlnoci došli oba k rozhodnutí, že se pokusí navázat kontakt se zbytky bojující 246. divize. Čekal je dlouhý a namáhavý pochod lesem a bažina-mi. Při prodírání bahnem a stojatou vodou se orientovali podle hvězd, nebot o mapy a kompasy během průlomu přišli. Bylo krátce před svítáním, když dorazili na okraj lesa. Čekalo je zklamání - namáhali se proto, aby před sebou nakonec viděli řetěz sovětských tanků a pěších jednotek, táhnoucí se do nekonečna. Sotva se rozednilo, vzduchem zaduněly exploze granátů a zarachotily kulometné dávky. Zvuky boje přicházely z míst, kde se, jak se domnívali, nacházely zbytky jednotek 246. divize. Po nějaké době střelba utichla. Do nastalého ticha zavrčely stovky motorů tanků a vzduch rozrazilo skřípění pásů. Motorizované odřady ruských vojsk, následovány trénem, se valily na západ. Zatímco ostatním sborům 3. tankové armády se podařilo z kotle ustoupit před tím, než se neprodyšně uzavřel - a rozevřely tak mezi sebou a pravým, nejjižnějším sborem skupiny armád Sever rozsáhlou, nikým nebráněnou mezeru - osud LIII. sboru zahalilo mlčení. Jako armádní jednotka přestal existovat. Útočící sovětské formace zredukovaly a rozmělnily početnější německé části na menší a menší skupiny, na něž bez ustání útočila letadla, vedla palbu děla a jež v lesích a močálech napadali partyzáni. Jen málu vojáků se poštěstilo peklo obklíčení přežít a probít se do německých linii, nyní posunutých daleko na západ. Mnoho tisíců příslušníků Wehrmachtu padlo do zajetí podle sovětských údajů bylo 20 000 mužů LIII. sboru zabito a 10 000 zajato, tyto cifry však byly mimo jakoukoliv pochybnost značně nadsazeny. Generál Gollwitzer po válce uvedl, že v obklíčení se ocitlo celkem 23 000 vojáků, z nichž bylo 22 000 až 23 000 zaja-to a jenom 5000 zabito. Jak se už mnohokrát v minulosti potvrdilo, pravda u dvou navzájem nesouhlasných tvrzení obvykle leží někde uprostřed. Generál Gollwitzer padl do ruského zajetí a dostal se z něj až v roce 1955. Po návratu domů podal vyčerpávající písemnou zprávu o bitvách, jež LIII. sbor svedl, i o osudu, který většinu jeho příslušníků potkal. Ze zkázy sboru vinil vyšší velení a zejména samotného Hitlera. O tom, jak těžké boje museli vojáci v roce 1944 svádět, svědčí osud dvou velitelů armádních sborů. Jeden z nich zahynul v akci, zatímco druhý padl do zajetí. Ze šesti velitelů divizí byla polovina zabita v boji, dva zajati a třeti byl prohlášen za nezvěstného. 132 12 K BEREZINE Dvacátého třetího června, první den generální ofenzívy, vyrazila 11. gar- dová armáda, která tvořila levé křídlo 3. běloruského frontu, do útoku proti německým postavením, v nichž se nacházel protivník, jehož nebylo možné pod- ceňovat - 78. úderná divize (Stiirmdivi.sion) a 25. divize pancéřových granátníků (Panzergrenadierdivision) XXVII. armádního sboru, levé křídlo 4. armády gene- rála von Tippelkircha. Sovětská dělostřelecká příprava na tomto úseku navíc nezasáhla německé obranné linie ani dělostřelecká palebná postavení. Němcům se zde totiž podařilo Sověty oklamat. Přesunuli některé útvary do předsunutých postavení, kde se také zakopaly. Zahýbali i dělostřeleckými bateriemi. Nepřítel nová postavení brzy odhalil a usoudil, že protivník zasadil nové zálohy a jimi posílil a vybudoval nové přední linie. Na ně pak Sověti zaměřili svou dělostře- leckou přípravu. Po prvních výstřelech a dopadech prvních granátů se však německé jednotky rychle a skrytě stáhly na své původní pozice. Na pravém křídle, kde se v zemi nikoho nacházely rozlehlé močály, byla 11. armáda mnohem úspěšnější. Vzhledem k těžko průchodnému terénu obsadili zde Němci obranné lilie podstatně slaběji - nečekali, že se v těchto místech bude Rudá armáda příliš angažovat. Poněvadž velitel sovětské 11. armády, generál- plukovník K. N. Galitskij, s takovým přístupem z německé strany počítal, rozhodl se právě sem soustředit své hlavní úsilí. Divize dvou armádních sborů přešly na jeho rozkaz z levého křídla na pravé. Tento příklad může posloužit jako obzvlášt vhodná demonstrace faktu, že vysoká operační flexibilita už nadále neměla být výhradní doménou německých velících důstojníků, ale že se na rela- tivně stejnou úroveň dokázali propracovat už i někteří sovětští velitelé. Jako jiná ukázka odpovědného a obětavého přístupu mohou posloužit události, jež provázely nasazení mobilní útočné skupiny armádního sboru, jejíž páteř a jádro tvořil 2. gardový tankový sbor. 2. gardový tankový sbor, vedený generálmajorem A. S. Burdějným, se prezentoval jako jedna z nejsecvičenějších, nejzkušenějších a nejschopnějších tankových formací Rudé armády. Tvořily ho tři gardové tankové brigády a jedna motorizovaná střelecká brigáda. V počtech se za označením 2. gardový tankový sbor skrývalo 11 132 mužů, 252 tanků a samohybných děl a 112 polních kanónů a minometů. Tedy síla, která budila respekt. Stěžejním úkolem skupiny v prů- běhu prvního dne ofenzívy byla podpora 11. gardové armády při průlomu nepřá- telské obrany a ziskáni absolutni kontroly nad celým úsekem, v němž k průlomu 134 K BEREZINĚ dojde, a to vše se zřetelem k plánovanému bezprostřednímu zasazení dalších tankových formací do bojů, v tomto případě celé 5. gardové tankové armády, pro jejíž vstup do bitvy měl 2. gardový tankový sbor vytvořit optimální podmínky. V elitním útvaru, jakým 2. gardový tankový byl, nebylo nic ponecháno náhodě. Sbor byl připraven plnit jakýkoliv bojový úkol, útokem proti opevněným nepřátelským pozicím počínaje a obranou před německými tanky konče. Jakmile se seznámil s úkoly, které měl jeho sbor plnit, provedl Burdějný spolu s veliteli brigád a pluků detailní průzkum a analýzu terénu, v němž měli vojáci a technika operovat. Následný, ještě podrobnější průzkum provedli velitelé brigád a pluků se svými podřízenými, tedy s veliteli praporů a rot. Při této činnosti museli všich-ni příslušníci sboru vyměnit své černé tankistické kombinézy za uniformy pěchoty, aby dodrželi pokyny vydané k maskování. K čelnímu odřadu každé divize byli připojeni zvláštní spojovací důstojníci, takže jak velení sboru, tak i armády mělo neustále přesné informace o postupu jednotek a okamžité situaci v různých sektorech bojiště. Spojení mezi jednotkami Rudé armády začínalo hrát stále významnější roli. I když do konce války nedosáhlo ani zdaleka úrovně, jaká existovala ve Wehrmachtu, i tato skutečnost měla na zvýšení operativnosti sovět-ských vojsk kladný dopad. Politická příprava platila za významnou součást výcviku pro ofenzívu. Na stranických a komsomolských schůzích politruci hovořili o úkolech, které na komunisty a komsomolce jakožto avantgardu Rudé armády v nadcházejících bojích čekají, uváděli zdokumentované i vymyšlené případy nehumánního zacházení se zajatci a místním obyvatelstvem ze strany německých vojsk a úřadů, hovořili o mučení, o pohrdání neárijci a Slovany"z. Aktivisté pak líčili pohnuté podmínky, v jakých obyvatelé Běloruska žijí a bojují, i to, jak netrpělivě na příchod rudoarmějců a osvobození z nacistické poroby čekají. O tisících a desetitisících Bělorusů, kteří se chystali před sovětskou svobodou uprchnout na západ, nepadla pochopitelně ani zmínka. Překvapivě mohou zapůsobit některé skutečnosti, které se rovněž pojily k přípravám 2. gardového tankového sboru na ofenzívu. Útvarový válečný deník udává: " .. Zvláštni pozornost byla věnována mladým vojákům, kteři přichcizeli k jednotkám krátce před začátkem ofenzivy. Když k frontu dorazila kolona tanků, postavených na náklady pracujicich Irkutské oblasti, konal se při předáváni stro-jů útvarům slavnostni ceremoniál. Nově přichozi vojáci si mohutná bojová vozi-dla a zbraně přebirali před nastoupenými jednotkami, nad nimiž vlály gardové standarty. Kdykoliv byly znovu přidělovány tanky jejichž předešlé osádky nalez-ly hrdinskou smrt v boji, provázel tento akt obzvlášť obřadni ceremoniál. Přesněji 135 K BEREZINĚ řečeno, mladi lidé si měli pevně vštipit do paměti, že budou napřiště bojovat s tanky, jejichž zahynulé osádky byly nositeli vyznamenáni Hrdina Sovětského svazu. Přislušnici tankových vojsk také hromadně přisahali, že svou povinnost k vlasti budou plnit se cti. " V těchto souvislostech nastoluje zajímavou, i když otevřenou otázku pomyšlení na osádky tanků západních armád nakolik by dokázal u jejich pří-slušníků původ respektive okolnosti spojené s postavením jejich bojového prostředku zvýšit jejich bojovou morálku. A pokud jde o převzetí tanku po předešlé osádce,jež v boji zahynula, ajehož pancíř tedy Němci dokázalijiž dříve probít - nakolik by se u většiny z nich nedostavil efekt spíše opačný, nejistota, obavy, snaha vyhýbat se ohrožení. Úspěch německé 78. úderné divize při odrážení útoku levého křídla sovět-ské 11. gardové armády znemožnil zasazení 2. gardového tankového sboru už v průběhu prvního dne ofenzívy, jak bylo původně plánováno. Teprve nazítří za soumraku se pravému křídlu armády podařilo rozvrátit obranu nepřítele natolik, že generálplukovník Galitskij se rozhodl rozkaz k útoku armádních tankových sil vydat. Jedna z průzkumných hlídek nahlásila veliteli sboru, že je možné s tanky bažinatým terénem v tomto sektoru projet. Generálmajor vyhlásil pohotovost pro ženijní prapor a vydal se osobně do terénu, aby se přesvědčil, nakolik hlášení průzkumníků odpovídá skutečnosti. Na místě zjistil, že močály vede celkem dobře zachovalý násep staré úzkokolejné železniční tratě, který podle jeho názoru stači-lo na několika málo kritických místech opravit a zpevnit. Tanky by se k němu musely prodrat zčásti po pevné, zčásti po podmáčené půdě. Pokud se v místech, kde jim hrozilo zaboření do bažiny, vybuduje provizorní povalová cesty z kmenů pokácených stromů, bude cesta k německým pozicím na světě. Jeho sbor bude moci zaútočit ze směru, ze kterého nepřítel nasazení těžké bojové techniky neočekává. Jakmile si udělal jasno o situaci a přesvědčil se o reálnosti svých úvah, Burdějnyj se urychleně vrátil na své velitelské stanoviště, odkud informoval svého nadřízeného, generálplukovmlca Galitského, o výsledcích svého průzkumu i o zá-věrech, k nimž dospěl. Velitel 11. gardové armády nepotřeboval mnoho času k tomu, aby pochopil, jaká šance se mu naskýtá. Místo přímého postupu proti sil-nému opevnění mohl vyslat tankový sbor s úkolem napadnout nepřítele z neče-kaného směru a vtrhnout mu nejen do boku, ale proniknout i do jejího týlu. Večer téhož dne se v sektoru 5. armády pohnula ve směru na Senno jízd-ně-mechanizovaná skupina s úkolem překročit řeku Berezinu severně od Borisova. Maršál Vasilevskij původně zamýšlel zasadit 2. gardový tankový sbor do boje, jehož první fázi měla vybojovat 11. gardová armáda, již v první den ofenzívy, aby naplno otevřel cestu nepřátelskými liniemi pro 5. tankovou armá- 136 K BEREZINĚ du, jež se tudy měla hladce a bez jakéhokoliv zdržení v plné bojové síle prosmýk-nout do protivníkova týlu. Odhodlaný odpor německého XXXVII. sboru před Oršou však tento záměr zmařil. Východisko z nouze v podobě opovážlivého a riskantního rozhodnutí hnát 2. gardovou tankovou brigádu vstříc nepřátelským pozicím bažinami bylo přímým důsledkem této houževnaté rezistence. Generál Čerňachovskij, velitel 3. běloruského frontu, doporučil 24. června náčelníkovi Stavky, maršálu Vasilevskému, aby 5. gardovou tankovou armádu pře-sunul na sever, kde by - místo v plánovaném operačním prostoru 11. gardové ar-mády - zaútočila v sektoru 5. armády. Gardová tanková armáda s 524 tanky a samo-hybnými děly byla v 1700 hodin uvolněna z rezervy Stavky a skutečně přešla ke 3. běloruskému frontu. Přes námitky jejího velitele, generála Rotmistrova, nabyl platnosti rozkaz, podle něhož se obajeho sbory měly v noci z 23. na 24. června pře-sunout z prostoru soustředění západně od Smolenska do týlu 11. gardové armády. Rotmistrov navrhoval, aby jeho tanková armáda zůstala v dosavadním prostoru až do doby, než se s konečnou platností ujasní prostor jejího zasazení a směr útoku. Když byl nyní jeho sborům na základě doporučení generála Čerňachovského změněn operační prostor, Rotmistrov nejspíš celou Stavku proklel pro nedostatek prozíravosti z její strany. Protože mezi nynějším a nově přikázaným operační pros-torem neexistovaly vhodné silniční spoje, musela se jeho armáda nejdrive opět pře-sunout do svého původního prostoru soustředění poblíž Smolenska a teprve odtud se vydat na 60 kilometrů dlouhý pochod k 5. armádě. Přesun všech 524 obrněnců a stovek dalších vozidel měl být ukončen do 1200 hodin příštího dne. Sebevětší sovětská přesila a masové útoky nedokázaly ani 24. června přimět německý XXVII. sbor k tomu, aby ustoupil o jediný krok. Jeho 78. úderná divize a 25. divize pancéřových granátníků se tvrdě a neústupně bily s přívaly dobře vyzbrojených útočníků. Dlužno však poznamenat, že v případě XXVII. sboru, jakkoliv jej útočící sovětská vojska počty mužů i kvanty nasazených těžkých zbraní několikanásobně převyšovala, nebyla převaha tak extrémní jako na některýchjiných sektorech fronty, kde obránci museli generální ofenzívě čelit. Důvodem byla skutečnost, že se obě formace od konvenčních pěších divizí poněkud lišily, a to především v počtu mobilních obrněných prostředků, kterými tabulkově při svém ustavení disponovaly. Zatímco běžná německá pěší divize měla 14 samohybných děl, v této fázi války ovšem už většinou zredukovaných na 6, maximálně 10 kusů, 78. úderná divize jich měla původně 31 a 25. divize pancéřových granátníků dokonce 45. V 1120 hodin požádal generál von Tippelskirch skupinu armád Střed o povolení ustoupit za řekou Dněpr, pouhých pár kilometrů na západ. Byl však příkře odmítnut: 137 K RER6Z,ING "Váš úkol je .stále stejně jasný a nezměněný - vytrvat a pevně držet postaveni, blokujicí po,stup nepřitele. Pro tento účel je třeba stáhnout svá vojska od divizi, které nebyly napadeny, jako napřiklad od 260. pěši divize. " Ještě před polednem obdržel generál von Tippelskirch depeši, která obsa-hovala doplněk k rozkazu. Velení skupiny armád mu nařizovalo, aby své levé křídlo stáhl na čáru "Tiger", což bylo kódové označení pro linii Boguševsk-Orešovsk, a aby ke svým formacím připojil 14. pěší divizi a zbývající síly poničené 256. divize. Další - opět limitovaný - ústup bylo generálovi povoleno provést navečer. Dvacátého pátého června kladly německé jednotky severnímu křídlu sovětské 4. armády stále zuřivý odpor, ale von Tippelskirchovi bylo jasné, že se jeho vyčerpaní muži už dlouho neudrží. Proto vydal dopředu rozkaz k nočnímu ústupu. Ve 2315 hodin oznámil skupině armád, že se jeho situace podstatně zhoršila a že již vydal rozkaz ke generálnímu ústupu do obranných pozic na Dněpru. Ve chvíli, kdy velitel armády seznamoval se situací náčelníka štábu skupiny armád, vpadl do jejich rozhovoru polní maršál Busch. Prohlásil, že Tippelskirch jedná v rozporu s platnými rozkazy, že obranné linie musí být udrženy za každou cenu a že pokud již byly vydány nepříteli, musí z nich být vyhnán a pozice znovu obsazeny Tippelskirchovými vojsky. Svolení k ústupu bylo vydáno ve vztahu k 31. a 12. divizi před Mogilevem. Podle jedné verze na to velitel armády odpověděl takto: " Tento rozkaz nesplnim a moje divize ustoupi Za Dněpr, aby si udržely kon-takt se sousednimi fórmacemi. " Ve skutečnosti vydal svým dvěma podřízeným velitelům tajný rozkaz k ústupu v případě, že proti nim bude stále nebo znovu útočeno, v opačném pří-padě se neměli ze svých obranných postavení se svými lidmi pohnout ani o krok. O maršálově rozkazu k dobytí hlavních obranných pozic se ani nezmínil, ale skupině armád oznámil, že již vydal rozkaz, aby vojska ustoupila jedině v pří-padě, že budou brána ztečí. Od této doby se praktiky s vydáváním aktuálních rozkazů a pozdějším obhajováním jejich oprávněnosti pomocí zkreslených si-tuačních zpráv rozmohly na všech nižších velitelských stupních. Většina velitelů byla loajální ke svým mužům bojujícím proti ohromné přesile a nikoliv k velení, jež na bojujících jednotkách vyžadovalo splnění stupidních a nereálných rozkazů. Ve 2300 hodin informoval náčelník štábu skupiny armád generála Tippelskirchera, že Hitler se žádostí o povolení všeobecného ústupu, předložené mu před několika hodinami, vyslovil svůj souhlas. Polní maršál Busch na velitelské poradě v dubnu sice odmítl všechny námitky, týkající se nedostatečných obranných sil ve Fester Pllitze s doporuče- 138 K BEREZINĚ ním, aby velitelé pevností posílili svá vojska ustupujícími jednotkami, ale stejně jako mnohé jiné instrukce, které přicházely z hlavního stanu, i v tomto případě se jednalo o nereálný projekt. Velitel "pevnosti" Orša a zároveň i velitel 78. úderné divize, generál Traut, zjistil, že k obraně Orši nemá nikoho, žádnou divizi a dokonce ani pěší pluk. Už 23. června informoval o své situaci služebním postupem své nadřízené. Jeho 78. divize, která se tak statečně bila od samého počátku ofenzívy, byla několikanásobnou početní i materiálovou přesilou za-tlačena severozápadně od Orši, kde vzdorovala dvěma útočícím sovětským divizím. Podobnějako generál Tippelskirch i Traut požádal velení, aby Orša byla vyškrtnuta ze seznamu pevností. I jeho žádost byla zamítnuta a mezi rozkazy z 27., jež obdržel sbor, figuroval i rozkaz město nadále držet za každou cenu. Šestadvacátého června se sovětský 2. gardový tankový sbor probil ke komu-nikaci 1. třídy, která spojovala Vitebsk s Oršou, a přerušil ji. Nato se jeho tanky stočily k jihu a postupovaly až k silnici vedoucí z Orši do Minska. Od této chvíle nemohlo mezi oběma městy projet jediné německé vozidlo, projít jediná jednot-ka. Jedinou dosud otevřenou a podmíněně sjízdnou cestu, umožňující přesuny mezi Oršou a Lepelem v německém týlu, přetala detašovaná tanková brigáda 2. gardového tankového sboru, která tak zároveň dovršila kompletní obklíčení města. Neustávající útoky pěších jednotek 11. gardové a 31. armády, pod-porované tanky 25. gardové tankové brigády, vyvrcholily pozdě v noci z 26. na 27. června. Sovětům se podařilo ovládnout velmi důležité železniční křižovatky na jihozápadním předměstí Orši. Poslední vlaky, jež na poslední chvíli vyklouz-ly z nádraží před tím, než se dostalo do rukou rudoarmějců, byly doslova napě-chovány raněnými. Několik kilometrů za městem však narazily na sovětskou tankovou zálohu, vyčleněnou z detašované tankové brigády 2. gardového tankového pluku, která je rozstřílela na kusy. Sovětské kolony se nyní draly k řece Berezině, aby ji překonaly a zabráni-ly tak ustupujícím hlavním německým silám zkonsolidovat se na jejím západním břehu a zaujmout nová obranná postavení. Pokud by se jim to podařilo, všechny nepřátelské divize, bojující nebo probíjející se na západ, by se ocitly v pasti. Jízdně-mechanizovaná skupina a dva sbory 5. gardové tankové armády postupo-valy co nejrychleji po brigádách, které od sebe byly čas od času vzdálené i dvacet kilometrů, s jediným cílem před očima: břeh řeky Bereziny. Nyní, v červnu 1944, se v čelech mobilních formací pohybovaly detašované skupiny, jejichž páteř tvořily samostatné tankové brigády s vlastní pěchotou, ženisty, raketomety a dělostřelectvem včetně protitankového. Ve stejném tanku jako velitel brigády se velmi často přepravoval i důstojník letectva, což nesvědčí o ničem jiném, než že operativní spolupráce pozemních útočných formací se vzdušnými silami 139 K BEREZINÉ dosáhla v této fázi války v rámci Rudé armády dosud nevídané úrovně. Brigády operovaly daleko před hlavními vojskovými tělesy, z chodu napadaly menší nepřátelská uskupení (kdykoliv a kdekoliv na ně narazily) a zásadně dávaly před-nost útokům z boků. Pokud narazily na silnější skupinu, odhodlaně vzd(C)rující jejich útoku v zaujatých obranných postaveních, přerušily boj a snažily se ji obe-jít, přenechávajíce nepřítele hlavním silám, jež je následovaly. Brigády se přede-vším snažily zmocnit přechodů přes řeky a soutěsek, jimiž procházely silnice. Jeden z velitelů předsunutých detašovaných jednotek, v tomto případě praporu, si vypracoval vlastní takticko operační metodiku: " Tank, ve kterém jsem seděl, byl vždycky vpředc a celý můj prapor jel za mnou. Svoji průzkumnou hlidku jsem měl pokaždé na dohled. Bylo to v rozporu s předpisy, které nařizovaly, aby se průzkum pohyboval ve vzdálenosti od pěti do deseti kilometrů před vlastní jednotkou. Je daleko lepši, když jste vpředu s průzkumem, protože můžete na vlastni oči vidět, co na vás čeká. Jedině a právě proto jsem to dělal takhle a ne podle předpisů. Předpisy byly špatné. " Poručík Děgen vylíčil, co znamenaly přesuny v týlu sovětské fronty: "Bilá Rus neni nic jiného, než jeden velký močál. Nemůžete jet jinudy, než po silnicich. Kdyby německé letectvo mělo stejnou silu jako v minulosti, bylo by s přehledem valnou většinu Rudé armády zničilo, protože se všechno nahrnulo na silnice a nadělalo strašné zácpy. Může se to zdát směšné, ale regulovčiky na křižovatkách byli i plukovnici. Jen si představte - plukovnik mává malými pra-porky a řidi provoz. Ne obyčejný voják, ale sám plukovnik! Nějak jsme se ale dopředu vždycky dostali. Pro tanky plati zvláštni pochodový řád. Mezi jed-notlivými vozidly se má dodržovat vzdálenost 20 metrů. Problémy byly vždycky s jinými vozy, které se mezi tanky vklinily. Jednou, to jsem byl ještě podporučik, se před moje téčko vecpal studebaker s kapitánem rca sedadle spolujezdce. Zrovna byla na silnici přišerná zácpa, všechno stálo a všichni nadávali. Vylezl jsem z tanku a popošel k autu přede mnou. Soudruhu kapitáne, povidám, narušujete náš pochodový pořádek. Pašol k čortu! (Jdi do hajzlu!), vybafl na mě. To mne dopálilo. Vrátil jsem se k téčku a vlezl do něj. Potom jsme s tankem cukli dopředu a studebaker sletěl ze silnice. Kapitárc tak pochopil, co a k čemu tankový pochodový pořádek je. " Pátá gardová tanková armáda se do nového prostoru soustředění v týlu 11. gardové armády přesunula do poledne 25. června a už příští den časně ráno zaútočila podél silnice Smolensk - Minsk na jihozápad ve směru na Tolochin, kam se probila týž den pozdě večer. Sedmadvacátého postupovala po obou stranách hlavní komunikace na Borisov, vzdálený asi 80 kilometrů. Šest kilo-metrů na severozápad od Borisova, v Němanici, v té době sjížděly z nákladních 140 13 " ." . . NEMECKA CTVRTA ARMADA A MOGILEV Dělostřelecké granáty a rakety katuší dopadaly v rámci dělostřelecké přípravy od časného rána 23. června na jednotky německé 4. armády po dobu delší než dvě hodiny v sektorech, jež čelily levému křídlu 3. běloruského a 2. běloruskému frontu. Generál von der Groeben novou sovětskou metodu mohutné dělostřelecké přípravy, jako kontrast k ostřelování, jež předcházelo a provázelo průzkum bojem předešlý den, výstižně popsal: "Rusové shromáždili úžasné množstvi děl a raketometů všech ráži. Ohromná kvanta těžlých zbrani a munice jim dovolila vést těžkou palbu celé hodiny, zasypávat granáty a raketami do značné hloubky obrany všechno, poči-naje našimi pozorovatelnami, předsunutými postavenimi a minovými poli přes všechny obranné linie až po divizui velitelská ,stanoviště. Použili novou taktickou metodiku, které bychom se u nich nenadáli, takže se jim podařilo pořádně ná,s překvapit. Spočivala v tom, že zahájili těžké dělostřelecké o.střelováni, a palbu vedli po dlouhý čas. Samozřejmě, že j,sme vpředu ponechávali jen zcela nezbytný počet lidí, takže Rusové následkem toho vět,šinou bili do prázdna. Když tedy 23. června konečně přestali, měli jsme nutně za to, že teďnemůže přijit nic jiného než útok. Ze zákopů a ,střeleckých okopů vyrazily zálohy, aby se přemistily do přednich linii. A v té chvili však Rusové opět zahájili ma,sivni palbu ta zastihla některé naše zálohy nekryté, jiné ,re při přesunu sice stačily včas vrátit do svých úkrytů, ale Rusové už věděli, kde se ukrývaji a zaměřili se na ně. V řadě připadů nám způsobili velké ztráty. My sami j.sme tohle dřive také často praktikovali, od Rusů jsme to ale prostě nečekali. " Jedním z nejméně příjemných překvapení se pro německé vojáky v prů-běhu sovětské letní ofenzívy mělo stát nepřátelské bitevní letectvo. Dopady jeho působení znásobily podmínky, které ve vzduchu nad Bílou Rusí v létě 1944 panovaly. Letecké krytí německých pozemních vojsk téměř neexistovalo, pro-tože stíhačky Luftwaffe musely v té době odrážet spojenecké bombardovací svazy, které ve stále větší míře útočily na území Říše a systematicky proměňo-valy město za městem v hromady sutin. V Normandii pak němečtí letci sváděli zoufalé boje s přesilou anglo-amerických taktických vzdušných sil, které zde operovaly v rámci spojenecké invaze, k níž došlo před necelými třemi týdny, 6. června 1944. 142 NÉMECKÁ (TVRTÁ ARMÁDA A MOGILEV Sovětská vojska zaútočila proti německé 4. armádě na dvou hlavních směrech první nápor, vedený obzvláště agresivně, směřoval proti jejímu levému křídlu severně od Orši, druhý mířil na Mogilev. Tlak Rudé armády byl obrovský. Pokud vůbec existovala naděje na některém místě sovětskou pěchotu a tanky za-stavit, bylo to v pásmu XII. sboru v jižním sektoru, kde útok, i přes obrovské ztráty na straně ofenzivních sil, neprobíhal z pohledu sovětského velení uspoko-jivě. Ve snaze obnovit obranné linie byl XXVII. sbor na severu posílen brigádou útočných děl a zajištovacím plukem s ženijním praporem. K XXXIX. sboru byla připojena divize pancéřových granátníků Felderrnhalle, jež však měla velmi nízkou bojovou sílu, nebot v předešlých bojích utrpěla vysoké ztráty. V součas-né době disponovala pouhými 28 tanky. V nesouladu se svým pojmenováním, jež obdržela na paměť Hitlerova konfliktu s policii v Mnichově v roce 1923, se jed-nalo o divizi armádní a nikoliv o svazek SS, a to i přesto, že mnoho jejích pří-slušníků tvořili dobrovolníci ,z řad SA. Se zasazením Felderrnhalle se pro nízké stavy tanků i mužstva příliš nepočítalo divize měla zůstat v týlu XXXIX. sboru s tím, že může být zasazena v krizových chvílích na kritických místech, a tak zajišťovat tomuto úseku fronty určitou, i když limitovanou stabilitu. Levému křídlu německé 12. pěší divize, která až dosud dokázala ze svých promyšleně a dobře připravených pozic klást odpor i několikanásobné přesile, začínalo hrozit, že se nepříteli podaří sítí jejích zákopů a pevnůstek prorazit. Divize vznikala v Meklenbursku na severu Německa v letech 1935 až 1936. Se svými třemi pěšími pluky, každým o třech praporech, se účastnila bojů v Polsku a Francii. V krvavých bojích první ruské zimy se její početní stavy ztenčily nato-lik, že v každém jejím pluku byl jeden ze tří praporů zrušen a jeho příslušníci převedeni k některému ze dvou zbývajících. V rámci každého praporu figurovala protitanková rota, baterie polních děl, průzkumná, spojovací a ženijní četa. Začátkem roku 1944 byla divize posílena rotou deseti útočných pancéřovaných samohybných děl se 75mm kanóny, neocenitelných při ničení mobilních i sta-tických cílů, jakými byly nepřátelské tanky, střelecké bunkry a kulometná hníz-da. Pro úplnost je třeba dodat, že 12. pěší divize měla i administrativní, zdravot-ní a veterinární jednotku. Divize si ve Wehrmachtu za dobu svého působení na západě získala velmi dobrou reputaci a dokázala si ji udržet i na východě, kde se angažovala v severní části fronty. Mezi jejími poddůstojníky bylo stále mnoho vojáků z povolání. Většina příslušníků 12. pěší divize pocházela z Meklenburgska nebo Pomoří, a proto byly rozkazy vydávány v dialektu, který jim byl vlastní. Velitelem 1. praporu 27. střeleckého pluku, který působil při řece Proňa"4 na pravém křídle 12. pěší divize, byl major Lemm. Pečlivé, i když pracné hloubení 144 NĚMECKÁ ČTVRTÁ ARMÁDA A MOGII.EV a příprava zákopů k boji přineslo první ovoce ve chvíli, kdy Rusové spustili masivní dělostřeleckou, minometnou a raketometnou palbu. Stačilo pár ostrých povelů a přikrčení pěšáci se spojovacími zákopy spěšně prosmýkli do krytů. Oč byla bilance palebného přepadu neradostnější pro sovětskoú stranu, o to utěšenější sejevila majoru Lemmovi. Přes desetitisíce vypálených granátů nejrůznějších ráží, od nejmenších po ty největší, nebyl ani jeden příslušník praporu zabit a pouze dva z nich utrpěli lehká zranění. Do prázdných zákopů na přivrácených svazích kopců dopadala po celé hodiny smršť granátů, min a raket. Německé obranné pozice a přilehlý týl zahalil kouř z třaskavin a prach, jenž v gejzírech tryskal vysoko do vzduchu, provázen bubínky rvoucím burácením explozí. Viditelnost klesla téměř na nulu. V průběhu prvního dne ofenzívy vojáci 1. střeleckého praporu pozorovali, jak si na nepřátelské straně fronty klestí směrem k německým zákopům cestu lesem ruské tanky a slyšeli vzdálený hukot jejich motorů. Nezaútočily však a ze zákopů nevyrazila ani rudá pěchota. Všechno začalo naplno až příští den. V sovět-ském týlu se znovu rozburácela děla a zahučely kaťuše. Ostřelování pokračovalo plnou silou i ve chvíli, kdy se před očima obránců vynorily ze země rojnice mužů v hnědých uniformách a hnaly se k řece. Přes masivní dělostřeleckou podporu se však rudoarmějci na druhý břeh říčky nedostali. Muži 1. střeleckého praporu každý pokus o její překonání utopili v krvi. Na vodou nasáklé půdě brzy ležely stovky mrtvých a raněných sovětských vojáků a řeka zhnědla stejnokroji znehyb-nělých útočníků. Proti úseku, který hájila jedna z rot 1. střeleckého praporu, vedli Sověti obzvlášt zuřivé útoky tak dlouho, až nakonec prorazili. Vzniklou mezerou začali pronikat do boků a zad obránců, dokud je nezastavil a nezahnal na útěk pro-tiútok záložní roty, vedené velitelem praporu. V těchto souvislostech vyznívá poněkud zvláštně hlášení generála D. Smirnova, velitele sovětského 121. střeleckého sboru: " V noci z 23. na 24. června přešla po předem vybudovaných mostech na západni břeh řeky kompletni 139. pěši divize. V 1500 hodin 24. června se jednotky divize, podporované tanky, dělostřelectvem a letectvem, utkaly s nepřitelem, zlomi-ly jeho odpor a donutily ho k ústupu. " Dvacátého čtvrtého června navečer se major Lemm doslechl, že pod-plukovník Engel, velitel pluku a někdejší Hitlerův pobočník pro záležitosti týka-jící se armády, byl zraněn v boji s rudoarmějci. Na štáb pluku, nacházející se za zády bojujících praporů, zaútočila sovětská pěchota. Bylo zřejmé, že některý z praporů, které bojovaly na bocích Lemmových rot, buď nevydržel nápor Sovětů a ustoupil, nebo se útočníkům podařilo prolomit jeho obranu. Pro 1. střelecký pra-por majora Lemma vznikla vážná hrozba obklíčení. Situaci nebylo možné řešit jinak, než okamžitým stažením všech rot. Major Lemm popsal, jak ústup probíhal: 145 NĚMECKÁ TVRTÁ ARMÁDA A MOGILEV "Šli jsme kolem evakuovaných dělostřeleckých postaveni. Naráželi jsme na trosky zásobovacich vozů, zničených nejspiš letadly. Během našeho ústupu se k nám připojovali jednotlivi opozdili pěšáci, části frontových spojovacich jednotek, řidiči - kurýři a dokonce jedno nákladni vozidlo s munici pro děla... V poledne na nás zaútočilo patnáct tanků obalených pěšáky. Přestože jsme s sebou nevlekli je-diný protitankový kanón, zahnali jsme je na útěk a odrazili jsme i útok pěchoty v sile praporu, podporované tanky. Zničili jsme přitom dva tanky. Po třech dnech ustavičných bojů a celonočnich pochodů bezjediné minuty spánku, kdy jsme museli nést na zádech veškeré zbraně, radiostanice a munici, jsme byli velice vyčerpáni. Ze severovýchodu a z jihu bylo slyšet silnou dělostřeleckou palbu. Neměli jsme nej-menši zdáni, kde se nacházeji sousedni jednotky. " Major Lemm nevynechal ani zmínku o tom, jakým způsobem se vyrovná-val s morálkou vojáků, otřesenou sovětským útokem: "Na druhou rotu se hnala sovětská pěchota a tanky zatimco ze vzduchu na ni bez přestáni útočily stihaci bombardéry Velitel roty padl a opěrný bod, držený jed-nou z čet, odřizly od ostatnich pozic nepřátelské tanky Kritická situace, do které se tim rota dostala, měla za následek, že někteři vojáci zpanikařili a začali ze zákopů utikat. Hned jak jsem to zjistil, vrhl jsem se do sajdkáry a za řidiče na motocykl skočil můj pobočnik, a už jsme ,se cestou necestou řitili směrem, kterým nejspiš prchali poplašeni přislušnici roty, jež se ocitla v prekérni situaci. Museli jsme je předjet, pro-tože teprve za chvili po tom, co jsme zastavili, jsme uviděli, jak se k nám z dálky trousi desitky vojáků v uniformách Wehrmachtu. Nehýbali jsme se z mista a čekali. Když se přibližili na vzdálenost, na kterou bylo možné rozezt jejich obličeje, skutečně jsme začali poznávat některé známé tváře. Byli z našeho praporu. Došli k nám a spustili litanii o tom, že velitel roty byl zabit a oni jsou všechno, co z jednotky zbylo. Všechno je v hajzlu, stěžovali si. Nejdřive jsem se je pokusil uklidnit. Obrátil jsem se na pobočnika a nařidil mu, aby z nedalekého kopce dával pozor, zda se nepřibližuji Rusové. Nato jsem vojákům zavelel Roto, pozor.. A hned nato: V dvojřad na-stoupit! Beze slova uposlechli. Stáli tam za duněni nepřiliš vzdcilených ruských děl v bažinaté louce jako při přehlidce na paradeplatzu a čekali, co bude dál. Prvni řad tři kroky vpřed, druhý krok vz zavelel jsem a obě řady se od sebe přesně o čtyři kroky vzlily. Pomalu a uvážlivě jsem šel od muže k muži a ke každému z nich jsem pronesl několik slov. Jednoho po druhém jsem káral za prohřešky proti stejnokro-jovému předpisu a nařizoval jim, aby se na mistě upravili. Uklidnili se. Když jsem s prohlidkou skončil, promluvil jsem k nim. Zdůraznil jsem jim, že je dostanu za Dněpr a že v připadě, že by se o to pokusili sami, zcela určitě by je objevily ruské tanky a rozstřilely je na kousky. Od té chvile jsem s touto rotou, jejiž čislo úmyslně neuvádim, a ani s jednim jejim přislušnikem neměl ani ty nejmenši potiže. " 146 NĚMECKÁ ČTVRTÁ ARMÁDA A MGGILEV V pozdních odpoledních hodinách dostal prapor rozkaz k ústupu. Na cestu na západ se vydala i čtyři samohybná útočná děla, jimiž jednotka po nějakou dobu disponovala, a nákladní automobily, které v průběhu bojů získala a na nichž se zároveň s ostatními vezli i ranění a nemocní. Zajištován samohybnými útočný-mi děly dorazil prapor k mostu přes Dněpr. "Jen co se posledni vůz našeho malého konvoje dostal na druhou stranu, ženisté odpálili nálože a dřevěný most se poroučel do řeky. Když jsem se zeptal ženijniho důstojnika, který stál vedle mne a destrukci sledoval se mnou: Proč s tim tak pospicháte?, podal mi misto odpovědi dalekohled a mlčky ukázal rukou někam na druhou stranu řeky. Natočil jsem triedr tim směrem a spatřil ve vzdálenosti asi 1000 metrů kolonu přinejmenšim 60 ruských tanků T 34, která se plnou rychlosti hnala k východnimu břehu Dněpru, do mist, kde ještě před chvili stál dřevěný most, po němž jsme přejižděli. Pět minut zdrženi a prapor by se býval na druhou stranu už nikdy nedostal. " Dejme však opět slovo generálu Smirnovovi. "Hlavni sily 238. a 139. pěši divize došly k Dněpru, zmocnily se Lupolova (na východnim břehu) a chystaly se překročit řeku z chodu. K překonáni toku vojá-ci použili všechny předměty které byly po ruce, od sudů a křidel vrat po vory svázané z nejrůznějších klád, o rybářských pramicich nemluvě. Ti, kteři nenašli nic, na čem by se přes řeku převezli, prostě přeplavali. Do poledne se jedrcotky dvou divizi s kulomety, prapornim a plukovnim dělostřelectvem přepravily na druhou stranu Dněpru, ale nemohly pokračovat v postupu, poněvadž na ně vcepřítel soustře-dil palbu svých těžlcých děl, minometů a kulometů. Naneštěsti jsme nebyli schopni dostat na druhý břeh tanky a divizni dělostřelectvo, a tak naši pěchotu v útoku jejich palbou krýt. Nicméně abychom jedvtotkcim na západnim břehu poskytli alespoň nějakou podporu, postavili jsme tanky a děla rca silnici, nacházejici .se v nevelké vzdálenosti od Dněpru. Odtud zahcijily na nepřitele přímou střelbu. Do sedmrcácti hodin zaujaly jednotky obou pěšich divizi a protitankové dělostřelectvo výchozi pozice pro útok na Mogilev. Dělostřelecká připrava začala v 1730. Palba byla soustředěna předevšim na nepřátelské zákopy a na cile zjištěné v okrajové části města, kam protivnik soustředil své hlavni sily. V okamžiku, kdy dozněla posledni salva, vyrazila do útoku pěchota za podpory dělostřelectva armády a sboru. Kromě toho vedly z východního břehu Dněpru palbu proti nepřátelským postavenim tanky. Utok byl hned napoprvé úspěšný. Naše jednotky se zmocnily osamoceně stojicich budov na periferii města, jejich dalši postup však zastavila silná kulometná a minometná palba. Útok musel být zastaven a plán útoku přepracován. U jednotek byla doplněna munice, dělostře-lectvo a tankové sily obdržely nové instrukce. Ve 2100 hodin, po krátké dělostře- 147 NÉMECKÁ (TVRTÁ ARMÁDA A MOGILEV lecké připravě, vyrazili vojáci 238. a 739. pěši divize na zteč znovu. Mezitim jed-notky 330. pě.ši divize uspěly v bojich o překonáni Dněpru. Útok na nepřátel,ské obranné pozice na předměstich Mogileva byl tentokrát úspě,šný. Nepřitel byl přinucen u.stoupit a pěchota tři na.šich divizi ,se zmocnila centra mě.sta. Protivnik však nekapituloval, takže po celou ná,sledujici noc v Mogilevu probihaly těžké a zuřivé poulični boje. " Major Lemm dorazil k Mogilevu odpoledne 27. června. Viděl před sebou starodávné město s převážně dřevěnými budovami, metropoli Mogilevské oblasti, v níž za minulé války po nějaký čas působil hlavní stan carské armády. Po ohlášení byl uveden ke komandantovi Fester Platzu Mogilev, který byl do této funkce dosazen před několika hodinami. Generálporučík Rudolf Bamler, velitel 12. pěší divize, k níž náležel i 27. střelecký pluk s 1. praporem majora Lemma, působil původně ve štábu Wehrmachtu v Norsku. Začátkem června 1944 byl převelen na východní frontu, kde tři týdny velel divizi. S válkou proti Sovětskému svazu neměl žádné zkušenosti a za tři neděle, po které 12. pěší divizi velel, si dokázal vydobýt reputaci nejméně oblíbeného velícího důstojníka celé formace. Když později kráčel hořícími ulicemi, dělal si Lemm rychlý úsudek o vojenské situaci a o vyhlídkách na udržení města - pevnosti proti sovětské pře-sile. Dozvěděl se, že obránci nemohou používat těžké zbraně, poněvadž pro ně nemají žádnou munici, a že se ve městě nachází více než jeden tisíc raněných vojáků, jež není možné evakuovat, protože nejsou k dispozici nákladní automo-bily ani žádné jiné mobilní prostředky, na nichž by bylo možné je odvést. V rezi-denci říšského komisaře Lemm pátral po generálu Bamlerovi. Místo rázného, energického komandanta však ve sklepě budovy narazil na nervově zhrouceného člověka, rezignovaně blekotajícího fráze o boji do posledního muže a do posled-ního náboje. "Řekl mi, že pro mne nemá žádné rozkazy. V tom okamžiku jsem se rozhodl mě.sto se ,svým praporem opustit a prorazit z obkličeni. Požádal jsem Bamlera, aby mi k tomu vydal rozkaz. Odpověděl mi, že od Hitlera osobně dostal rozkaz za každou cenu Fester Platz držet. Opáčil jsem, že by si Hitler určitě nepřál ztratit zbůhdarma celou divizi, když nemá žádnou munici. Zavolal si k sobě divizniho právniho poradce a zeptal se ho, jaký postih by mu hrozil v připadě, že by v rozporu s nařizenim fiihrera vydal rozkaz k probiti se z obkličeni. Právnik řekl, že to je úplně jasné - byl by pohnán před válečný soud a odsouzen k smrti. " Lemm na to pronesl poznámku v tom smyslu, že je lepší jeden mrtvý ge-nerál než 8000 mužů v zajetí. Komandant se však na toto téma nemínil bavit. "Dělejte si, co chcete," řekl, otočil se. na podpatku a odešel. Když ho Rusové I48 NMECKÁ ČTVRrÁ ARMÁDA A MOGILEV zajali, patřil k těm generálům, kteří kolaborovali se svými žalářníky. Jeho spolu-vězeň ho charakterizoval následovně: "Generál Bamler hleděl jen na svůj prospěch. Nespokojil se s tim, že by dělal jen to, co po něm Rusové chtěli, ale cokoliv. Stačilo, když měl za to, že se jim to bude libit. Netoužil po pouhopouhém návratu domů, dychtil po významném postu ve vládě ve východnim Německu. " Ve večerních hodinách, v boji muže proti muži s ruskými pěšáky, se Lemmův prapor probíjel z obklíčeného Mogileva. Roty se vyhýbaly hlavní komunikaci a postupovaly po polních cestách. Bez protitankových kanónů odrážely útočící sovětské tanky - na své konto si připsaly tři tanky T 34, jež zniči-ly pomocí panzerfaustů"5 - až konečně dorazily k řece Berezině"6. Poslední radi-ogram z Mogileva byl zachycen ve 2200 hodin téhož dne, tj. 28. června 1944. Hlásil, že v německých rukou se už nachází pouze úplný střed města. Od té chvíle Mogilev umlkl. Generál Smirnov oznámil, že město bylo od nepřítele kompletně vyčištěno a že do zajetí padlo 3000 důstojníků a vojáků včetně komandanta Fester Platzu Mogilev generála Bamlera a štábu 12. pěší divize. Generálmajor Gotfried von Erdmannsdorff, jenž 12. pěší velel před Bamlerem, byl rovněž zajat. Rusové ho obvinili z páchání válečných zločinů, odsoudili k smrti a v roce 1946 popravili. Generál von Tippelskirch si o situaci, v níž se nacházela jeho 4. armáda, učinil přesný úsudek a nenechal se v závěrech, k nimž dospěl, nikým ovlivnit. Nařídil všeobecný ústup na západ, limitovaný aktuální situací na frontě. Jako leit-motiv veškerého jeho konání od této chvíle u něho figurovala jednak snaha vy-hnout se ruským silám, jež se stáčely k západu z původních směrů útoku na sever a najih, jednak úsilí dostat se s armádou k Berezině a jejím životně důležitým pře-chodům dřív, než tam dorazí sovětské mobilní jednotky. Bylo 24. června. První vlaky, převážející 5. tankovou divizi, již dosupěly do prostoru západně od Bereziny, když Hitler vynětí divize ze svazku skupiny armád Severní Ukrajina konečně odsouhlasil. Divize přijela v pravý čas. Vysvětlivky " Proňa - Bčka, jež pramení 20 km jihozápadně od Orši, plyne k jihu, kde se po 115 km vlévá do Děsny (Děsna je jeden z levostranných pritoků Dněpru). " panzerfaust - pancéřová pěst trubka s hlavicí, naplněnou brizantní třaskavinou droh tarasnice obsluho-vané jediným člověkem jednoduchá, výrobně nenáročná, avšak velmi účinná jednorázově použitelná reaktivní zbraň, určená k ničení nepřátelských pancířů, bunkrů, krytů, střeleckých stanovišf v budovách atd. na vzdálenost cca do 150 metrů. Zbylou trubku střelec po odpálení střely odhazoval. "a gerezina - řeky tohoto jména existují dvě, obě jsou přítoky Dněpru. Kratší z obou Berezin (45 km dlouhá), se do Dněpru vlévá z východu. Lemmova jednotka mířila k delší (512 km) a podstatně mohutnější Berezině západní (bělorusky - Bjarezině), od níž byla na počátku svého pokusu o průlom z obklíčení Mogileva vzdále-na asi 80 km. Byla to táž Berezina, na kterou v listopadu 1812 při svém ústupu od Moskvy narazily a u níž nale-zly zkázu zbytky Napoleonovy Velké armády. 149 14 " . . . . NEMECKA DEVATA ARMADA A BOBRUJSK Dvacátého pátého června zahájil l. běloruský front první fázi ofenzívy průzkumem bojem. Jeho smyslem bylo prověřit správnost předpokladů o síle německých pozic, dislokaci opevněných bodů a dělostřeleckých postavení. Kromě dvou úseků se obráncům ve všech sektorech podařilo pomocí vlastních rezerv všechny průlomy obranných postavení zlikvidovat, útočníky pobít nebo odrazit a znovu obsadit zákopy. Sovětská dělostřelecká příprava hlavní zteče začala v 0400 hodin. Jeden z obránců, kteří přežili mohutnou dělostřeleckou přípravu, své zážitky popsal: "Granáty z ohromného množstvi hlavni všech kalibrů bily do našich pozic. Exploze rvaly Ze Země hlinu, kameni a prach a v gejzirech je vymrštóvaly do výšky. Krajina kolem se změnila v měsični, všude jen kráter vedle kráteru. V ohlušujicim infernu, v němž se vyti a kvičeni střel, mnohonásobné detonace, děsivý praskot a duněni slilo v jediný zvuk a zcela znemožnilo rozeznat jednotlivé výbuchy, byly celé zákopy a střelecké okopy srovnány se zemí, bunkry rozdrceny a hluboko pohřbeny pod hromadami zeminy, zátarasy rozervány na kusy a roz-metány po okolí. Přimé zásahy roztrhaly a rozdrtily kulometná a minometná hnizda i s obsluhami, dělostřelecká postaveni zahalil mrak dýmu a kouře a v jeho nejhořejši vrstvě .se předtim, než dopadla na zem, kymácela a převracela děda, škubavě zmitali vojáci, zběsilou rychlosti točily urvané údy, bezhlavé trupy a části vojenské výstroje. Část munice, dělostřelci připravené k odpáleni, explodovala na zemi, avšak většina granátů a hylzen, vymrštěna k nebi, vysoko ve vzduchu vybuchovala, či syčivě plála. Mezi krátery v jednu chvili leželi mrtvi, krvácejici a umirajici muži, aby se v přišti sekundě v oslnivém růžovém záblesku nenávratně vypařili. Ti, kdo dosud žili, se s hlavou skloněnou k zemi a se zavřený-ma očima tiskli ke stěně rozdrcených, napůl zasypaných zákopů a okopů. Nad peklem explozi přelétaly letouny s rudými hvězdami, shazovaly dolů hrozny pum a zanechávaly po sobě plameny a zkázu. V momentě, kdy hekatomby ohně a smrti kulminovaly, vyrazily na zteč ruské pěši divize. " Ani jedna z obou do útoku zasazených sovětských severních armád se však první den ofenzívy nedokázala vůči německé obraně uspokojivě prosadit, a to ani přes masivní dělostřeleckou přípravu. Sovětské zdroje neúspěch připisu-jí nedostatečnému průzkumu, bažinatému terénu, slabé přípravě vojsk k překonání řeky Drut, deštivému počasí a slabé viditelnosti. Pěchota a tanky 150 NHMECKÁ DEVÁTÁ ARMÁDA A BOBRUlSK 3. armády generálplukovníka A. V Gorbatova prorazily prvním náporem nepřá-telské linie v délce deseti kilometrů v místě styku německé 4. a 9. armády, smet-ly obránce a nezadržitelně se valily do týlu protivníka. I když 48. armáda gene-rálplukovníka P L. Romaněnka nezaznamenala valný úspěch a nedokázala se do obranných linii přesvědčivě vklínit, rozhodlo velení skupiny armád Střed po-stupovat podle návrhu generála Jordana a posílit postavení XXXV. sboru 20. tankovou divizí, svoujedinou obrněnou zálohou. Situace najih od Bobrujska se ještě zhoršila, když se útok 65. armády jihovýchodně od města rozvíjel nato-lik zdárně, že její velitel, generálplukovník P I. Batov, mohl do bojů zasadit i svůj 1. gardový tankový sbor. Než skončil den, měl úsek průlomu německých linii délku 24 a hloubku 8 kilometrů. Přesto měl štáb XXXXI. sboru za to, že situace není ztracená a že se rudým vojskům podaří uzavřít cestu do německého týlu. Nejspíš z tohoto důvodu souhlasila skupina armád Střed s přesunem části 20. tankové divize na sever. 20. tanková divize vznikla po pádu Francie v roce 1940. O čtyři roky později představovala ostřílený a zkušený svazek, který se pod velením generál-poručíka Mortimora von Kessela prezentoval v mnoho bitvách východní fronty, Kursk nevyjímaje. Přestože se u divize momentálně nenacházel 2. prapor jejího tankového pluku - probíhalo u něj přezbrojování na tanky typu Panzer V Pan-ther, sílu l. praporu prezentovalo plných 71 strojů Panzer IV" s dlouhými hlavněmi. Divize se členila na skupinu obrněnou a pěší, z nichž každá dispono-vala vlastním podpůrným dělostřelectvem. Obrněná skupina odpoledne zaútočila ve směru na východ z Podsely, čáry styku mezi 4. a 9. armádou, aby podpořila 134. divizi. Ve chvíli, kdy byl útok v plném proudu a pěchota vyrazila na zteč, nařídila 9. armáda divizi boj přerušit a přesunout se na jih od Bobrujska. Zde měla zahájit protiútok proti masám sovětských vojsk a tanků, které téměř nerušeně proudily do zápolí po velkém průlomu německých obranných linii. Plukovník Fricke, zástupce velitele 59. pluku pancéřových granátníků - pěchotní složky obrněné skupiny 20. tankové divize - celou událost popsal: "Pancéřovi granátnici vyrazili do útoku kryti palbou tanků. Sotva se začali probijet mezi Rusy, byl útok odvolán... Měli jsme se okamžitě odpoutat od nepřitele a přesunout se na jih, abychom tam čelili vážnému nepřátelskému útoku. Určitě si tu situaci umite představit. Když jednotka dostane uprostřed boje rozkaz odpoutat se od nepřitele, je na ni, aby se vypořádala s velmi vážnými problémy. Uvolnit se ze sevřeni mohutných nepřátelských tankových sil je nepředstavitelně obtižná záležitost. Jednotky pod palbou se nemohou přesunovat lil NÉMECKÁ DEVÁTÁ ARMÁDA A ROBRUJSK ž a _ --- o k ž k a > ca m x x x I .,I.: I i :I,.. I.I "I,.: I I II I I I I I I I I I I , I I I I I X I I xa , , x x, o O i IV ňr V , a É Hn ., I lil =,.,. I Ijl.,,I."I, , I,.,iI , 2 s 5 i r" O , " k ó g re o m .5 a r Ó a F x x O i ! I I I I i I I I,, .!I. , .II ,I,IIIII , II I Iil,l, I I I I I. Il ,i .. I II II: i I,. I:I .. I I,i l, I I I I I I I I I I I I Iillli I I I i I I ,I f ř 7GA . . á,i. 2 / X X .Ň b a W + a g.Q E / iC á I,I,II..:I:Tlillli.li I .Ili I..I ,I,I: ll : I , I I I ÍI , 5C . : I I II I I I ", ._J. I ,. I ,il 152 NÉMECKÁ DEVÁTÁ ARMÁDA A BOHRUJSK běžným způsobem, a to ani v připadě, že se vymani z bezprostředniho sevřeni nepřitele. Silnice, stezky, ale i pouhé tanky vyjeté koleje j.sou ucpány týlovými vozidly a civilisty prchajicimi před Rusy. Navic na ně bez ustáni útoči letadla, shazuji pumy a ostřeluji je z palubnich zbrani. ObjiždlCy vedly močály. Jinými slovy - přesun na jih bylo něco, co bych nerad zažil znovu. " Generálplukovník Kessel ponechal u 134. divize jednu rotu tanků a se zbytkem 20. tankové divize zahájil přesun na jih. Útvar se přesunul na místo určení během noci a v doslova děsivých podmínkách. Příští den v 0600 hodin ráno ohlásil velitel tankové divize XXXI. sboru příchod svůj a předvoje divize-pěchotní skupiny. Obratem ruky obdržel rozkaz okamžitě s pancéřovými granát-níky zaútočit na nepřátelské síly, jež mezitím pronikly až do oblasti západně od Slobodky. Druhá skupina, obrněná, se měla do útoku zapojit ihned po svém pří-chodu. Gró protivníkových vojsk, proti nimž se divize měla angažovat, tvořily tanky l. gardového tankového sboru, který se stočil k severozápadu a hrozil odřezat Bobrujsk od západu. 20. tanková divize nedávno zničila přes 60 sovět-ských tanků, ale zaplatila za to vysokou cenu - ne méně než 38 vlastních tanků. Zbývajících 40 strojů nemohlo v žádném případě útok sovětského gardového tankového sboru s několikanásobně větším počtem tanků a samohybných útoč-ných děl nejen odrazit, ale ani zastavit. Teprve nyní si generál Jordan a náčelník jeho štábu začali plně uvědomo-vat, že pokud 20. tanková divize nebude schopna zastavit sovětské síly, které obkličovaly Bobrujsk, jednotky XXXV. sboru na východ od města se ocitnou ve vážném nebezpečí. Polní maršál Busch však jejich upozornění, za nímž se skrý-vala žádost o stažení těchto vojsk na západ, odbyl slovy: "Přesně tohle jsem od vás čekal. Jenomže komunikačni uzel Žlobin"" musi být udržen za každou cenu. Dnes večer vám k tomu nemohu nic vic řict, musim si nejdřiv vyjasnit věci s OKH. " Operační deník 9. armády, zápis z 25. června: "Protože nám skupina armád neposkytla žádné posily, nebude 9. armáda schopna účinně vázat sily nepřátelského průlomu do té doby, dokud 20. tanková divize povede útok v bažinách proti přinejmenšim jednomu ruskému tankovému sboru. Útok, který nemá sebemenši vyhlidku na úspěch. " V těchto chvílích už generál Jordan ztratil i poslední iluzi z těch, jež v sobě dosud choval a jež se týkaly způsobu, kterým polní maršál řídil boj. Poněkud šroubovaný záznam ve válečném deníku o tom mnohé vypovídá: " Veleni 9. armády je si katastrofálnich následků všech těchto rozkazů plně vědomo. A jedině z toho důvodu, že velitel v poli je povinen plnit rozkazy svých nadřizených, musi se jimi řidit dokonce i tehdy, kdy je při jejich plněni nucen 153 NÉMECKÁ DEVÁTÁ ARMÁDA A BOBRUJSK konat proti svému přesvědčeni. Po tom, co své námitky a stanoviska, racionálně zdůvodněné, předal vyššim mistům. Hořká pilulka, pokud člověk za rozkazy skupiny armád a za vysvětleními, podanými polnim maršálem a náčelnikem jeho štábu, není schopen rozeznat sebemenši stopu po skutcich, jež by svědčily o komandantově cileném úsilí udělat vše, co je v jeho silách, a misto toho vidi, jak poslušně plní rozkazy, jejichž smysl i .samu podstatu nové události dávno překonaly a popřely. " Jak je zřejmé, nechoval v sobě generál Jordan sebemenší pochybnosti o tom, jaký osud jeho armádu čeká a nemine. Jediné, co nedocenil, byl rozsah katastrofy, jež se na obzoru rýsovala. Sověti totiž nejen obkličovali Bobrujsk, ale zároveň se prodírali k Minsku a Slucku. Dvacátého šestého června ráno už bylo zřejmé, že 20. tanková divize jižně od Bobrujska proti masám sovětských vojsk nic nezmůže. Nový rozkaz jí naři-zoval přerušit dotyk s nepřítelem, přemístit se na jihozápad od města a zabloko-vat přístupy k němu. Přesun na nové místo určení se protáhl, nebot nepřátelské tanky zcela zničily nejbližší přemostění. Divize se musela vydat oklikou až k městu Titovka, na jehož předměstí se nacházel dosud neporušený silniční most přes Berezinu. Teprve zde se mohla přepravit na druhou stranu řeky. Než se celý vozový park divize přesunul na druhou stranu řeky, zkomplikovalo splnění rozkazu k přesunu na jihozápad Bobrujska náhlé objevení se tanků sovětského 9. tankového sboru ze směru od Mogileva. Rudé pancíře ve chvíli, kdy se na západním břehu Bereziny nacházela přibližně polovina 20. tankové divize, na most zaútočily a po krátkém boji se ho zmocnily. Na sovětské straně se pohnuly vpřed mobilní síly levého křídla 1. běloruského frontu: 1. gardový tankový sbor vyrazil k severozápadu, aby od západu zablokoval přístupy k Bobrujsku, zatímco jezdecko-mechanizovaná skupina 1. gardového jezdeckého sboru spolu s l. mechanizovaným sborem zamířily přímo k západu. Jejich cílem byl železniční a silniční uzel Baranoviči", pro Němce životně důležitý, poněvadž právě jím musely projíždět na otřesenou běloruskou frontu posily. Téhož dne, tedy 26. června, odletěl polní maršál Busch do Hitlerova sídla v Obersalzbergu, aby zde Hitlerovi referoval o kvapem se horšící situaci v sek-toru jeho skupiny armád. Měl za to, že materiál, jenž s sebou vezl, byl natolik přesvědčivý, že vůdce v tomto případě učiní alespoň částečnou výjimku ze své osobité strategicko-taktické koncepce úporného držení každého metru jednou dobytého území a dovolí, aby ne-li všechny, tedy alespoň některé jednotky skupiny armád Střed ustoupily na západ, a tak unikly obklíčení a likvidaci. Busche doprovázel generál Jordan, jehož Hitler předvolal, aby mu tváří v tvář 154 NÉMECKÁ DEVÁTÁ ARMÁDA A BOBRUlSK vysvětlil způsob, jakým v probíhající bitvě řídí svoji armádu. Vůdci ve skuteč-nosti šlo především o 20. tankovou divizi, jejíž nepřesvědčivé zasazení a neúspěch, který ho rozzuřil, kladl veliteli 9. armády za vinu. Velení skupiny armád Střed se již sice dopracovalo k přesvědčení, že se před ní rozvíjí mohutná nepřátelská ofenzíva a nikoliv pouhý zastírací či odlehčovací útok a že se osy obou sovětských hlavních útočných směrů mají spojit v prostoru Minska, v hlubokém týlu německých vojsk. Skutečné záměry protivníka však stále ještě plně nedocenilo. K poznání, jak masivní síly Sověti soustředili a jak daleko na západ opravdu chtějí proniknout, se mělo teprve dopracovat. Hitler nakonec svo-lil, aby se 9. armáda stáhla do pozic u Bobrujska. Neměl přitom naštěstí nejmenší tušení, že ústup je dávno v plném běhu a že Jordanova armáda do nových postavení pochoduje už od půlnoci. Během rána a dopoledne však sovětský 9. tankový sbor zablokoval všechny silnice a přechody přes Berezinu severně a jižně od Bobrujska a větší část 9. armády odřízl od německých vojsk na západ-ním břehu řeky. Zasazení 20. tankové divize na severu sektoru armády bylo vzhledem k okolnostem pochopitelné, avšak předčasné. V důsledku víceméně unáhleného rozhodnutí nebyla v následujících hodinách schopna se přesunout v reálném čase na jih, kde ohrožení německých obranných pozic prudce narůstalo a až něko-likanásobně překonalo nebezpečí útočících a postupujících sovětských sil na opačné straně sektoru hájeného 9. armádou. Pochybnosti o tom, nakolik by se divize s poměrně nízkým počtem tanků, a tedy i s nižší bojovou silou, dokázala proti masám sovětských tanků a vojáků prosadit, nemohou nic změnit na faktu, že ve chvíli nejvyšší potřeby se její obrněnce, dělostřelectvo i pěchota přesuno-valy nekonečné hodiny po mizerných cestách, beznadějně vklíněny do nekonečného proudu uprchlíků před rudými vojsky. Některé autority v oboru vojenství vyslovují názor, že v popisované situaci, kdy Rudá armáda v sektoru 9. armády zaútočila velkými silami současně po severní i jižní ose, bylo rozum-nější zvolit ze dvou zel zlo menší a tankovou divizi rozdělit na dvě skupiny. Každá z nich se pak mohla postupujícím útočníkům postavit čelem a zbrzdit jejich energii. Až potud je možné s takovým tvrzením souhlasit, ale předpoklad, že by podobný postup neznamenal zkázu celé, i když skvělé tankové divize, je třeba rozhodně odmítnout. Pro svou roli, kterou sehrál v dislokaci 20. tankové divize - přestože její přesuny byly odsouhlaseny, ne-li přímo nařízeny skupinou armád Střed - byl generál Jordan Hitlerem zproštěn funkce velitele 9. armády, v níž pobyl pouhých pár týdnů. Velení se místo něho ujal generál tankových vojsk Nikolaus von Vormann. Pouze jeden den po Jordanovi byl zbaven velení skupině armád Střed polní maršál Busch, kterého nahradil polní maršál Walter 155 15 NĚMEGKÁ 5. TANKOVÁ DIVIZE KONTRA SOVĚTSKÁ 5. GARDOVÁ . . TANKOVA ARMADA Bylo ráno 24. června, když se Hitler rozhodl uvolnit 5. tankovou divizi ze svazku skupiny armád Severní Ukrajina a převést ji ke skupině armád Střed. Učinil tak vzdor svému hlubokému přesvědčení, že opravdová jarní ofenzíva Rudé armády teprve vypukne. 5. tanková divize byla jednou z formací LUI. tankového sboru. Před nedávnem sehrála významnou roli při úspěšných jarních bojích v okolí obleženého Kovelu.2 Měla velký podíl na vytlačení sovětských vojsk z tohoto města a na znovuotevření komunikací, které jím procházejí. Velitelem LUI. sboru nebyl obyčejný voják. Generál pěchoty Friedrich Hossbach byl, ještě jako major, téměř celé čtyři roky Hitlerovým adjutantem-pobočníkem. Šlo o daleko významnější pozici, než je role pouhého adjutanta tak, jak smysl tohoto termínu chápe Brit či Američan nebo jak si jeho český ekvivalent (pobočník) možná vykládá čtenář této knihy. Zůstaneme-li na půdě domácí, důs-tojník, který působí v roli pobočníka, je de facto tajemníkem významné vojenské osoby, pro níž vykonává nejrůznější práce, obvykle osobní povahy. V porovnání s tím je smysl výrazu adjutant v němčině mnohem širší - více než cokoliv jiného znamená mnohem spíše důvěrného poradce ve věcech vojenských a velmi často i prostředníka mezi člověkem, jehož adjutantem byl, a armádou, respektive Wehrmachtem. Hossbach zastával tuto funkci v době, kdy se Wehrmacht for-moval a utvářel. Ve všeobecnou známost však vešel díky svým poznámkách, které si udělal během tajné porady, jež se konala v budově říšského kancléřství 5. listopadu 1937. Hitler na ní před představiteli armády prohlásil, že pokud to z hlediska splnění jeho dlouhodobých cílů bude nutné, necouvne ani před vál-kou. Major své poznámky zpracoval do podoby zápisu z jednání, jenž v době konání Norimberského procesu, kde sloužil za listinný důkaz, vešel ve známost jako Hossbachovo memorandum. Hossbach musel od Hitlera odejít, poněvadž se zapletl do Blomberg-Fritschovy aféry - prozradil generálu Blombergovi, že se proti němu chystá komplot a že bude obviněn a vyšetřován z domnělé homose-xuality. Za války Hossbach působil na východní frontě, kde velel pěší divizi a později LUI. armádnímu sboru.Zz Pátá tanková divize vznikla v listopadu 1938. Převážná většina jejího mužstva pocházela ze Slezska nebo Sudet, teprve 157 NÉME(KÁ 5. TANKOVÁ DIVIZ.E KONTRA SOVÉTSKÁ 5. GARDOVÁ TANKOVÁ ARMÁDA I7néPr É C7 Drnl Ň ž a š I.I I ,: . I I I, I I li I i I I ň a il >III III I ó É ď Ú ů m I m Ili:ii_ ol lll I.:,II jll II , Iil.l č a Q W .. r I N , r "O vi I I C . I J en 8 > , , i y O . Č v . ca r.r C C w ca rr Ň O v >a "C! a G C cd xC, O C a v v .., v, C C N m u l s ! x iFió .13 e. m>. c. ž , u i J,Ý f. J.rJ vi r^, f /I C e r , ll, ,I I II:. li I I I !.:a I,.,"/ / .illi I E I. I I I:I II, II. ,I ei,, lil.. á 2 NĚMECKÁ 5. TANKOVÁ DIVIZE KONTRA SOVĚTSKÁ 5. GARDOVÁ TANKOVÁ ARMÁDA nedávno před tím Německem anektovaných. V bojích ve Francii v roce 1940 si vedla dobře a reputaci si nepohoršila ani na Balkáně v roce následujícím. Druhý tankový pluk byl 5. tankové divizi odňat a stal se jádrem, kolem něhož se zfor-movala 11. tanková divize, obávaná i slavná úměrně tomu, která z válčících stran její kvality posuzovala. Pátá tanková divize vstoupila na území SSSR v červnu 1941 a sváděla boje ve středním sektoru východní fronty. Významnou roli sehrála jak během bojů o Moskvu, tak i v průběhu neúspěšné kurské ofenzívy. V jarních měsících roku 1944 operovala východně od Bobrujska, kde Rudé armádě bránila zmocnit se Rogačeva. Odtud se přemístila do prostoru Kovelu, kde se podílela na vytlačení sovětských vojsk a vymanění přilehlé komunikační sítě i města samotného z obležení. Po vyčerpávajících bojích dostala divize 12 dní na zotavenou a opravu bojové techniky. Právě ve dnech, kdy vojáci nabírali nové síly a odhodlání k dalším bojům a mechanici, elektrikáři a zbrojíři horečně pracovali na odstranění závad na vozidlech všeho druhu a výzbroji, přibyl do prostoru soustředění, po dlouhé době nepřítomnosti, 1. prapor 31. tankového pluku, přezbrojovaný v Německu na tanky Panther. Bojová síla divize se v počtech strojů díky tomu rázem více než zdvojnásobila. Její velitel nyní disponoval 70 tanky Panther a 55 stroji Panzer IV s dlouhými hlavněmi. Bolavým místem a zároveň i Achillovou patou divize však byla její pěší složka - roty pancéřových granátníků měly v průměru po 35 mužích místo 150 tabul-kových. Páté tankové divizi velel generálmajor Karl Decker, velmi zkušený a ostřílený "tankán", sloužící u bojových útvarů od samého počátku ruského tažení. Po tankové divizi převzal později tankový sbor, jemuž velel až do samého konce války. I když nebyl důstojníkem generálního štábu, byl vynikajícím velitelem. Kromě toho, že byl nadprůměrným taktikem, mu hluboce záleželo na každém vojákovi, dbal o mužstvo, a proto nebylo divu, že ho podřízení, jeden jako druhý, považovali za absolutní jedničku mezi veliteli divizí. Prvním důstojníkem štábu divize respektive jejím "Ia" byl podplukovník Anton Detlev von Plato, Hanoveřan, jehož rod žil od roku 900 na stále stejném místě, ve stále stejné vesnici u Labe. Když začal uvažovat o vstupu do armády-že to bude k jízdě se rozumělo samo sebou - jeho otec nic nenamítal. Naléhal však, aby narukoval v Sasku, a to v některých z hannoverských kasáren, které byly tak říkajíc za rohem. Důvod byl prostý - v takovém případě nebude muset nosit nenáviděnou pruskou kokardu. Překvapující pozůstatek desítky let starých animozit. Po čtyřech létech služby byl Detlev převelen ke Guderianově experi-mentální obrněné jednotce. Jen co byla obrněným formacím dána zelená, byl Detlev zapsán do stavu 3. tankové divize, jedné z prvních obrněných divizí vůbec. Působil v nejrůznějších funkcích u pluku pancéřových granátníků, k němuž byl přiřazen. Na začátku války velel motocyklové rotě. Jakmile měl za sebou praxi na štábu, byl převelen k 1. tankové divizi, kde plnil úkoly 2. důstoj-níka štábu divize. Jeho nadřízeným byl plukovník Wenck, jeden z nejznámějších štábních důstojníků Německa. V roce 1945 Wenck velel 12. armádě, operující jihozápadně od Berlína a představující Hitlerovu poslední nadějiz. K 5. tankové divizi byl podplukovník Plato přeložen v říjnu 1943 a zůstal u ní až do doby, kdy byl jmenován náčelníkem štábu znovu postaveného XXVII. sboru. Po válce vstoupil do Burcde,swehru, kde svou kariéru ukončil jako generálporučík. Velel nejprve tankové škole v Miinsteru, aby se posléze stal prvním německým náčel-níkem štábu v NATO. Svou vojenskou dráhu zakončil ve funkci velitele armád-ního sboru. Za zmínku rovněž stojí, že sepsal historii 5. tankové divize. Dvaadvacátého června štáb tankové divize naslouchal bulletinu hlavního stanu, předávanému rádiem. S ostatními zprávami z bojišť si vyslechl i hlášení o ruském útoku v prostoru Vitebska v sektoru skupiny armád Střed. Informace byla kusá. Oznámení, plně ve smyslu Hitlerova nařízení "každý smi zncit jen to, co nezbytně pro splněni úkolu potřehuje vědět", neobsahovala žádné bližší podrobnosti. V 1000 hodin dopoledne 25. června přijal štábní radio-telegrafista radiogram s rozkazem k přesunu do prostoru Bobrujska s tím, že k naložení na železniční soupravy dojde v ChelmuZ4. Během přepravy bylo místo určení změněno na Borisov a Krupki" východně od Bereziny. Vlaky během své nedlouhé cesty mnohokrát stavěly před překážkami, způsobenými činností par-tyzánů a nepřátelskými nízko nad zemí létajícími stíhačkami. První soupravy do Borisova dorazily 27. června. 89. ženijní prapor, složený ze zkušených a ostřílených vojáků, dohlížel na vykládání vojenské techniky divize za pomoci průzkumného praporu. Důstojníci štábu divize se přesunovali po vlastní ose (v automobilech) a na místě byli ze všech nejdříve, když se cestou ještě zastavili v hlavním stanu skupiny armád Střed v Minsku pro rozkazy. Dvacátého osmého června se do Minska přemístily dosud nevyložené soupravy, nebot neustávající útoky sovětských letounů vykládání na odstavné koleji v Borisovu zcela znemožnily. Vůbec poslední vlak vezl tanky Panther 31. tankového pluku. Poblíž Minska se již v té době nacházely nepřátelské tankové jednotky než němečtí tankisté mohli zahájit vykládání vlastních strojů, museli nejprve zahnat sovětské tanky palbou ze svých 75mm kanónů z vagónů. Ženijní prapor narych-lo vybudoval podél silnice 1. třídy mezi Borisovem a Krupkou několik obran-ných postavení, která obsadili příslušníci dvou policejních pluků a několika dalších, narychlo zformovaných praporů pod velením SS Gruppenfiihrera Joachima von Gottberga. Jejich úkolem bylo zdržet postupující ruské čelní jed- 160 NĚMECKÁ 5. TANKOV Á DI V IZE KONTRA SOVĚTSKÁ 5. GARDOVÁ TANKOV Á ARMÁDA notky. Velitelské stanoviště 5. divize bylo zřízeno v Němanici, šest kilometrů severovýchodně od Borisova. Dvacátého osmého června dostaly nové rozkazy jak sovětské, tak i němec-ké armády. Všechny čtyři fronty dostaly za úkol osvobodit Minsk a vynutit si silou další postup na západ. Rozkaz pro německou stranu obsahoval Hitlerův rozkaz č. 8 (Appendix VIII). Vůdce v něm narizoval vojskům skupiny armád Střed zaujmout pevné obranné linie podél řeky Bereziny a pripadné nepřátelské průlomy zlikvidovat za využití podpory tri úderných tankových skupin. První důsledky jmenování polního maršála Modela do funkce velitele skupiny armád Střed se projevily ještě navečer téhož dne, kdy na frontu přišly nejnovější rozkazy z Berlína. Maršál obratem doporučil hlavnímu stanu, aby dal skupině armád Sever rozkaz k přesunu dvou divizí k Minsku tak, aby tyto for-mace kryly svým pravým křídlem město Polock26. Současně s tím se měla 28. lehká divize (Jiigerdivision) přesunout z jihu do postavení v prostoru Slucku a soustředóvání 4. tankové divize v Baranoviči mělo být urychleno. Skupina armád současně vydala rozkaz k uzavření široké mezery mezi 3. tankovou a 4. armádou. Úkolem vybudovat pevnou obranu Borisova proti útoku nepřítele od severovýchodu a vypracovat a realizovat plán na opětovné dobytí nedávno ztraceného území, byl pověřen generálporučík Dietrich von Saucken. S využitím štábu XXXIX tankového sboru měl převzít velení 5. tankové divize, disponující 505. praporem těžkých tanků (Schwere Panzer Abteilung 505), vyzbrojeným těžkými tanky Tiger. Pod urozeného pána ze Sauckenu byly převeleny i rozličné formace zbraní SS. K tomu, aby mohl být nepřítel postupující severně a severovýchodně od Borisova napaden, chyběly informace o momentálním rozložení jeho vojsk. Do terénu proto vyrazily průzkumné jednotky a v rukou von Sauckena se začala hromadit hlášení o situaci na bojištích. Asi 50 kilometrů severně od Borisova se valily na západ velké počty sovětských tanků. Rozkaz bránit severovýchodní přístupy k Borisovu2 dostal v noci z 28. na 29. června 13. pluk pancéřových granátníků. Vojáci zaujali obranná postavení v relativním klidu a zajištěni hlíd-kami několik hodin prospali. V 0430 hodin, na východě právě začalo svítání, se vzduchem rozlehl hukot tankových motorů. Vyburcovaní granátníci viděli, jak se k jejich zákopům valí temné stíny desítek nepřátelských tanků doprovázených pěchotou. Hned nato vypuklo peklo. Obrněnce se za neustávající střelby z kulometů a kanónů draly k předprsním okopů. Zde je vítaly reaktivní střely německých panzerfaustů a protitankové granáty. Zdaleka ne všechny však cou-vly. Mnohé skončily v plamenech nebo se s přervaným pásem a za zlobného štěkotu strojní pušky bezmocně točily na místě, aby je o něco později dorazila 161 NĚMECKÁ S. TANKOVÁ DIVIZE KONTRA SOVĚTSKÁ.S. GARDOVÁ TANKOVÁ ARMÁDA hlavice pancéřové pěsti. Řetěz pancéřových granátníků byl ale tak řídký, že prak-ticky s každým padlým šance útočníka na průlom obranných linii prudce vzrost-ly. Tu a tam přejel tank T 34 zákop a dostal se obráncům do zad. Během pár desítek sekund nato jím však zalomcovala exploze magnetické miny, již na něj ve chvíli, kdy se valil nad obránci, některý z nich přitiskl na slabě pancéřovaný spodek korby. Jindy pádil za hřmotícím nepřátelským tankem granátník s minou v napřažených rukou. Některý svou odvahu zaplatil životem, jinému byl odmě-nou hořící a detonující obrněnec. Hodinu za hodinou odráželi granátníci celý následující den v boji muže proti muži sovětské útočníky, sami, bez podpory tanků nebo dělostřelectva. Na nebi se jako mouchy rojily sovětské stíhačky, přelétaly nad zákopy, pálily do nich z kulometů, shazovaly pumy a útočily na vše, co se hýbalo. Aby se nestaly kořistí bitevních letadel s rudými hvězdami na křídlech, mohly německé tanky k ohroženému úseku vyrazit teprve se sou-mrakem. Už téměř za tmy konečně na bojiště dorazily tanky Panther. V boji došlo ke zvratu. V krátké ale zuřivé tankové bitvě zničily německé pancíře, bez jediného vlastního ztraceného nebo i jen poškozeného stroje, šest nepřátelských tanků. Zatímco ztrátou svých druhů otřesení sovětští tankisté kvapně otáčeli a dávali se na ústup, granátníci dobývali zpět několik úseků svých zákopů obsazených rudoarmějci. Přestože sovětští vojáci věděli, že útoku z obou boků nemohou bez podpory tanků a postupující pěchoty, odolat, bojovali sveřepě dál. Jen málo z nich nakonec granátníci odváděli do zajetí živých a s rukama nad hlavou. Objevení se několika německých tanků na angažovaném úseku fronty mělo za následek delší přestávku. Teprve pozdě v noci opět vyrazily proti německým liniim tanky podporované pěchotou. Jejich útok však znovu ztrosko-tal. Teprve nyní se obránci od zajatého člena jedné sovětské tankové osádky, jemuž se na rozdíl od ostatních poštěstilo přežít přímý zásah 75mm proti-pancéřovým granátem do věže, dozvěděli, že mají co do činění s tanky 29. tankového sboru, operujícího na pravém křídle 5. gardové armády. Stály tedy proti sobě dvě nejproslulejší obrněné formace, na každé straně fronty jedna. Pátá gardová tanková armáda vznikla v březnu 1943 jako jeden z důsledků sovětských snah o reorganizaci a rekonstrukci Rudé armády. Přesněji řečeno jako následek úsilí uvést v život natolik početné a silné obrněné formace, aby byly schopny samostatně operovat daleko před hlavními silami a po průlo-mu obranných linii nepřítele tomu kterému frontu sloužily jako mohutná mobil-ní čela. Pátá gardová tanková armáda se vyznamenala v bitvě u Kurska a později (v srpnu 1943) i v průběhu protiofenzívy u Belgorodu. Velel jí generál P A. Rot-mistrov, o něco později jmenovaný maršálem obrněných vojsk ve Stavce. Pátou gardovou tvořily dva tankové sbory, 3. gardový tankový a 29. tankový, s celkem 162 NBMEKÁ 5. TANKOVÁ DIVIZE KONTRA SOVĚTSKÁ 5. GARDOVÁ TANKOVÁ ARMÁDA 524 tanky a samohybnými útočnými děly, tedy nejméně 4 tabulkové tankové divize podporované motorizovanou pěchotou rovněž v síle několika divizí. Proti této pozoruhodné síle stála německá, z hlediska bojové techniky rovněž silná, 5. tanková divize generálmajora Karl Deckera, disponující 70 tanky Panther a 55 stroji Panzer IV s dlouhými hlavněmi, čili celkem se 125 tanky, avšak s velmi slabou pěchotní složkou. Ráno 29. června došly na divizi informace o velké skupině sovětských tanků, které na severu překonaly řeku Berezinu a směřují na západ. Velitel divize se rozhodl přehradit jim u Logojska (ve směru na Rudňju) postup 14. plukem pancéřových granátníků. Podporovat je měly tanky 31. tankového pluku, které byly před pouhými několika hodinami vyloženy v Minsku. Teprve o dost později se štábu divize podařilo zjistit, ke kterému útvaru nepřátelské obrněnce náležely. Šlo o odřad 3. gardového mechanizovaného sboru jezdecko-mechanizované skupiny generála Oslikovského. Zatímco se k tankové bitvě v severním sektoru dosud jen schylovalo, vojska sovětské 5. gardové tankové armády, rozdělená do dvou částí, bez přestání útočila proti hlavním německým obranným pozicím jednak z před-mostí v Borisovu, jednak se je pokoušely obejít ze severu, aby tak obráncům pronikly do boku a do zad. V průběhu dopoledne pronikla silná skupina tanků k řece Berezině nedaleko města Studenky, 12 kilometrů severně od Borisova, ve snaze probít se na druhý břeh. Pro přechod si Sověti zvolili místo, na kterém nechal Napoleon v roce 1812, při svém ústupu z Ruska, vybudovat dvě provi-zorní dřevěná pontonová přemostění2, když pevný most v Borisově byl v troskách. Boje v oblasti Rudně zuřily po celý den 29. června. Němcům se podařilo zničit pět sovětských tanků. Průzkumný prapor dokázal zadržovat postup nepřítele až k prostoru západně od Zijembinu a podplukovník von Plato, 1 a divize, osobně vedl údernou skupinu 31. tankového pluku ve snaze poskyt-nout jim co nejúčinnější podporu. Tento fakt dokazuje, jaký význam byl činnos-ti průzkumného praporu přikládán. Za aktivitu, kterou toho dne projevil, obdržel von Plato Ritterkreuz (rytířský kříž). Na bojiště se dostavil i velitel divize gene-rál von Saucken, aby nad bojujícími jednotkami převzal vrchní velení. Přivezl si s sebou rozkaz, prikazující mu zadržovat nepřítele v jeho postupu na Minsk tak dlouho, jak jen to bude možné, a zároveň krýt přechody přes Berezinu pro ustupující zbytky 4. armády. Čtvrtá armáda, respektive to, co z ní po týden trvající sovětské ofenzívě zbylo, byla v žalostném stavu. Očitý svědek, účastník ústupu, situaci a stav této neštastné armády výstižně popsal: 163 NĚMECKÁ.S. TANKOVÁ DIVfZE KONTRA SOVĚTSKÁ 5. GARDOVÁ TANKOVÁ ARMÁDA " Už to nebylo stahováni se do nových pozic ani spořádaný ú.stup, ale masa mužů, hystericky usilujicich probit se rozsáhlou oblasti prale.sů, lesů a močálů, protkaných množstvím řek a potoků se strženými mosty a můstky. Stahovali se po ubohých cestách za strašlivého vedra, bez nejnutnějšiho zabezpečeni, ohrožováni ze všech stran. Zdecimované pluky a bojové skuplny, napadány z boků a s pro-následovateli za zády, mu,sely odrážet útoky dobře vyzbrojených partyzánských skupin, nechat na sebe útočit několikanásobně silnějši a těžkou technikou vybavené pravidelné jednotky Rudé armády, brzdit jejich postup a za cenu vysokých ztrát jim bránit v dostiženi hlavnich sil. Navic si musely probojovávat svou vlastni cestu léčkami a zátarasy... Sovětské bitevni letouny podnikaly za denniho světla i v noci opakované nálety na téměř bezbranné zástupy mužů, vle-kouci se pěšky nebo na povozech tažených koňmi, a shazovala a na ně pumy. Na nebi přitom nebylo vidět jediné německé letadlo. " Když se kolony dovlekly do blízkosti mostu přes Berezinu, dosavadní události, i takjiž překonávající středověké představy templářů o pekle, se změni-ly v horor. Další účastník ústupu vylíčil, čeho byl na přelomu června a července 1944 na západním břehu Bereziny svědkem: "Množstvi útočných děl, tanků Panther, Tiger, lehkých i těžkých děl, vesměs samé nové zbraně a výstroj z Feldherrnhalle, stálo nehybně, bez pohonných hmot, vyhozeno vlastnimi osádkami či obsluhami do povětři či zničeno bombami. Čim bliž k mostu, tim byla tlačenice větši a tim častěji se odehrávaly scény, jaké jsem nikdy předtim neviděl. Vozidla se k mostu tlačila ze všech stran, řidič každého z nich usiloval předběhnout ostatni a dostat se na druhou stranu před nimi. Nejen strach, ale i rozkazy nařizovaly zdolat tuto překážku co možná nejrychleji. Jak dlouho bude ještě most stát? Kterákoliv dalši dělostřelecká ,salva ho mohla smést do vln řeky nadobro. Řidiči dostali rozkaz, aby mezi sebe nepouštěli do kolony, v niž se pohybuji, ani jediné cizi vozidlo a byli důtklivě varováni, aby za žádnou cenu na mostě nezastavovali. Přibližně deset, ne-li vice kolon, jedna namáčknutá vedle druhé, se najednou cpaly na předmosti přitom mohla po mostovce horko těžko přejíždět jediná. Řidiči a koči vozidel, sunoucich se k mostu po hlavni silni-ci, měli zato, že by na mostovku měli vjiždět jako prvni, což sice bylo v souladu s dopravnimi předpisy a .snadno pochopitelné, ale ničim neodůvodněné. V situaci, jaká na levém břehu řeky Bereziny vládla, určitě nebylo tim správným kličem pro řazeni vozů pravidlo pravé ruky a podobná nařizeni. Vzduchem létaly kletby, zuři-ly rvačky, řidiči a vozkové se snažili vytlačit jeden druhého. Koňský potah vrazil do jiného vozu, praštělo dřevo a kola se vyvracela. Vraků vozidel všech druhů přibývalo. Vojen.ská policie byla naprosto bezmocná. Nakonec se každý staral jen o sebe a o záchranu svého života. Jenom co nejrychleji na druhou stranu!" 164 NĚMECKÁ 5. TANKOVÁ DIVIZE KONTRA SOVĚTSKÁ 5. GARDOVÁ TANKOVÁ ARMÁDA Přes Berezinu dosud stálo několik mostů a okolo každého z nich se odehrávaly stejné scény. Ve městě Berezino29 střežila obě předmostí mostu úderná skupina pod velením generála Vinzenze Miillera, sestavená z jednotek 31. a 267. pěší divize, kterou vytvořil velitel XII. sboru. Dvacátého devátého června dostal most přímý zásah a část mostovky v délce několika metrů se propadla do vody. Ženisté projevili vysoký stupeň odvahy, když se za neustálých náletů sovětských stíhaček, útočících jak na zbytek mostu, tak na přešlapující masy vojáků a vozů, čekajících na přesun na druhou stranu řeky, pustili do oprav. Ještě se jim nepodařilo most zprovoznit po prvním zásahu, když nová exploze zničila dalších 15 metrů mostovky. Ženisté, vědomi si vážnosti situace, přislíbili, že přemostění opraví do 1700 hodin téhož dne. Díky nadlidskému úsilí však již i tak šibeniční termín o jednu hodinu zkrátili. Už v 1600 hodin most opět sloužil svému účelu. Během 29. června se všechny ruské pokusy o ovládnutí západního před-mostí v Borisově prozatím dařilo odrážet. Na ostatních směrech útoků však obránci ani zdaleka tak úspěšní nebyli. Tanky sovětské jezdecko-mechanizované skupiny se probíjely k Minsku a Moloděčnu od severu a začínaly pro německé velení představovat čím dál vážnější hrozbu, na kterou bylo nutné co nejdrive reagovat. V průběhu 30. června dokázali vojáci 13. pluku pancéřových granát-níků vzdorovat soustavnému a stále rostoucímu tlaku Rudé armády. Vzpruhou jim byl příslib, že v dohledné době budou smět své pozice vyklidit a ustoupit na západní břeh řeky. Povolení k ústupu došlo 30. června navečer. V jeho rámci 89. ženijní prapor vyhodil mosty přes Berezinu do vzduchu, když se krycí jed-notky předtím stáhly na západní břeh. Prvního července byl v severním úseku střední fronty poměrný klid, který narušilo pouze několik sovětských tankových výpadů. Ty však poměrně snadno odrazily tanky 31. tankového pluku a 505. praporu těžkých tanků. Zato západně od Borisova, kde se, kryty z východu slepými rameny Bereziny a několika potoky, nacházely další jednotky divize, se boje rozzuřily naplno. Nebyli to ale jen Němci, pro koho řeky znamenaly vážnou překážku. Na jižním křídle 5. gardové tankové armády, v pásmu 2. gardového tankového sboru, měla mobilní skupina 31. armády překonat z chodu řeku u Borisova, pro-razit německými liniemi do týlu nepritele a u Žlobina přetnout železniční trat Moskva-Orša-Minsk. V dalším pak měla postupovat směrem na Minsk. Tento záměr však ztroskotal na německé obraně. Generál Burdějnyj, velitel 31. armády, se proto rozhodl provést násilný přechod Bereziny nedaleko Čerňjavky, kde měla řeka šířku pouhých 100 až 110 metrů. Při bližším průzkumu terénu prištího ná-stupiště k útoku přes řeku bylo zjištěno, že po nedávných vydatných deštích 165 NÉMFCKÁ 5. TANKOVÁ PIVIZE KONTRA SOVĚTSKÁ 5. GARPOVÁ TANKOVÁ ARMÁPA zaplavila bažinatou půdu na východním břehu řeky voda, a to v šíři 600 až 800 metrů. Hrozilo nebezpečí, že se tanky zaboří do bahna a znehybnělé se stanou snadným cílem pro nepřátelské dělostřelectvo. Aby si udržel nad příštím bojištěm kontrolu, generál se rozhodl krýt převoz tanků přes řeku polními děly praporů samopalníků celého sboru. Nechal rovněž připravit vory, na nichž se měly na druhý břeh přepravit tanky a protitanková děla předního odřadu. Ženisté, kteří měli za úkol uvést do provozu stávající dřevěný most, ho našli v plamenech. Oheň se jim podařilo uhasit a na stávajících pilotech a těch obloucích, jež požár přečkaly bez větší úhony, vybudovali nový provizorní most. Podařilo se jim zpřístupnit i zatopený břeh řeky položením povalové cesty z kmenů stromů a křovin rostoucích podél řeky. Až k mostovce prvního oblouku mostu pak dosahovala rampa, do níž povalová cesta ústila. V té době už na místo dorazil ženijní pontonový prapor, který v krátkém čase vybudoval nedaleko opraveného i plovoucí most. Krátce po zahájení operace se velitel sboru a jeho štáb setkali s velitelem partyzánské skupiny, která působila v lesích západně od Čerňjavky. Schůzka měla pro vojáky velký význam, nebot během ní získali řadu informací o nepříteli a dislokaci jeho vojsk, dozvěděli se o možných zátarasech na hlavních silničních tazích i o cestách, jež byly sice špatné, ale na kterých se pásová vozidla mohla pohybovat rychlostí až 30 kilometrů za hodinu a kde nehrozilo nebezpečí nepřátelských léček. Poručík Děgan z 2. gardové samostatné tankové brigády popsal zajímavý incident, ke kterému došlo ve chvíli, kdy se v čele jedné z jednotek druhého sledu chystal překročit Berezinu: "Když jsme se dostali k Berezině, rozhliželi jsme se, po čem bychom se dostali na druhý břeh. Byli jsme prapor s 20 nebo 21 tanky. Široko daleko neby-lo nic, po čem by se dalo řeku přejet nebo přeplout. Tak jsme se dostali až do Borisova, k železničnimu mostu. Nebyl k ničemu, protože Němci ho totálně zničili. Vedle však stál nový pontonový most. Přepravu po něm řidil plukovnik. Nemohu sem pustit tanky, řekl mi, tenhle most by je neunesl. Jenomže od velitele praporu j.sem měl rozkaz dostat se na druhou stranu za každou cenu. Tak jsem se sebral a šel znova za plukovnikem. Soudruhu plukovrciku, já se s těmi tanky za řeku musim dostat, řekl jsem mu. Jděte pryč! houknul na mě a vic se se mnou nebavil. V tu chvili jsem zahlédl vystupovat z džipu maršála. Opravdového maršála jsem poprvé na vlastni oči uviděl zrovna tenkrát. Hned jsem poznal, že je to maršál Vasilevskij. Všimnul si mě. Měl jsem na sobě kombinézu, a tak nemohl mé nárameniky vidět. 166 NĚMECKÁ 5. TANKOVÁ Df VIZE KONTRA SOVÉTSKÁ 5. GARDOVÁ TANKOVÁ ARMÁDA Řidič tanku, ke mně! křikl na mě. Šel jsem k němu. Co se děje? zeptal se mě. Soudruhu maršále Sovětského svazu, já na to a vyličil jsem mu, že se musim dostat na druhou stranu řeky a že nikde neni žádný most, jenom tenhle. Kolik tanků máte?vybafl na mne. Dvacet jeden, povidám. Plukovniku! řekl, ty tanky necháte přejet. Nemohu ty tanky na mo.st pustit, protože je neunese, nevzdával se plukovnik. Maršál prudce přikročil k plukovnikovi a s nadávkami mu z prsou odtrhl pásku se třemi hvězdičkami. Ty důmaješ, što my étu vojnu vjedóm iz avtomašin? Éti tanki pojédut pjérvym dělom! (Ty si mysliš, že tuhle válku vedeme z automobilů? Tyhle tanky přejedou ze všech nejdřiv!). Takovým způsobem - štástnou náhodou a jen diky setkáni s maršálem - se mi podařilo splnit rozkaz. Ději se ale věci!" Vraťme se však k německé 5. tankové divizi na druhou stranu fronty. Zprávy o tom, že Krasnoje a Moloděčno padly, se ukázaly falešné. To, co německá rozvědka považovala za čelo sovětských vojsk, byly pouze sovětské průzkumné hlídky. Průzkumníci však přece jen nebyli daleko od pravdy - prud-ké boje o Krasnoje se rozhořely už 2. července. Divize musela v podstatě bojo-vat na třech naprosto odlišných směrech. Bojová skupina l, tvořená 2. praporem 14. pluku pancéřových granátníků, záložním polním praporem, jednotkami 31. tankového pluku a 89. ženijním praporem, se s nepřítelem divoce rvala o po-zice v prostoru ohraničeném městy Moloděčno a Krasnoje. Bojová skupina 2, 13. pluk pancéřových granátníků, hlavní síly 89. ženijního pluku a části 31. tankového pluku, se bila o Radoškoviči a čelila masovým útokům tanků a pěchoty. Bojová skupina 3, složená z 1. praporu 14. pluku pancéřových granát-níků, 505. praporu těžkých tanků a několika tanků 31. tankového pluku, zápolila o Lagojsk. Divize tedy stála čelem současně na severozápad, na sever a seve-rovýchod a sváděla proti přesile v živé síle i bojové technice ve stejný čas tvrdé boje na třech místech, vzdálených od sebe více než 70 kilometrů. Jakékoliv spo-jení kromě rádiového nepřicházelo v úvahu a šance ridit a koordinovat z jedno-ho místa tři srážky zároveň nepřicházela téměř v úvahu. Veliteli divize řídil svůj svazek za pomoci svého zástupce, l a, štábního důstojníka a dalších tří důstojníků, rovněž členů štábu: l b, StarajlClhO Se o veškerou administrativu, Ic, odpovídajícího za průzkum a zpravodajské akti- 167 NĚMECKÁ 5. TANKOVÁ DIVIZE KONTRA SOVĚTSKÁ 5. GARDOVÁ TANKOVÁ ARMÁDA vity, a I d, jenž asistoval 1 a. V této fázi války I c a někdy i 1 d divize nebyli důs-tojníky generálního štábu. Rovněž v rolích důstojníků-specialistů působili běžní důstojníci - velitelé podpůrných zbraní, jakými bylo dělostřelectvo, ženisté, atd. Tak například důstojník, který velel diviznímu dělostřelectvu, zároveň zastával roli dělostřeleckého specialisty a jako takový byl poradcem velitele divize ve všem, co se děl a dělostřelecké palby týkalo. V situaci, kdy divize ve stejný čas bojovala ve třech navzájem od sebe značně vzdálených místech, velitel divize zřídil dvě velitelská stanoviště: la s polovinou štábu řídil činnost bojové skupiny 1 ze stanoviště umístěného severozápadně od Moloděčna, zatímco generál Dec-ker, velitel divize, s druhou polovinou štábních důstojníků řídil boj bojových skupin 2 a 3. Bojová skupina 1 vytlačila nepřítele z Moloděčna i přes to, že na ni ze vzduchu neustále útočily nepřátelské letouny. Tím bylo obnoveno přerušené železniční spojení s Vilniusem a na otřesenou frontu mohly být urychleně přepravovány posily. Kromě toho úspěch této bojové skupiny otevřel ústupovou cestu pro jednotky, které bojovaly severně od hlavní komunikace Minsk--Borisovo. Terén západně od Minska, kudy by jinak ústup musel probíhat, totiž vyplňují těžko prostupné Nalibocké lesy, pro spořádané přesuny početnějších vojsk zcela nepříhodné. Sotva se Moloděčno opět ocitlo pod německou kontrolou, začaly přijíždět železniční soupravy s posilami. Druhého července dorazily jednotky 170. a 221. divize a prapor samohybných útočných děl. Dobytí Minska, metropole a hlavního města Bílé Rusi, byjak oficiální sovětští propagandisté, tak samo sovět-ské vrchní velení uvítali s velkou radostí. Na opačné straně fronty, pro Německo, by ztráta tohoto města znamenala hořkou, bolestivou ránu. Minsk byl nejen velice významným silničním a železničním uzlem, ale sídlilo v něm také vrchní velení skupiny armád Střed. Němci za léta svého působení vybudovali ve městě a v jeho okolí silně rozvětvenou administrativní infrastrukturu. Své sídlo zde zřídil gene-rální komisař Běloruskao a protagonisté NSDAP, armádní administrativní respek-tive velitelské jednotky, nacházely se zde i rozsáhlé sklady vojenského materiálu. Největší problém by představovali ranění, kteri byli do zdejších nemocnic evakuováni z fronty ajichž se v Minsku nacházelo značné množství. Dalším neví-taným průvodním jevem blížící se fronty a s ní i ruských vojsk byl by rozruch a panika, postupně zachvacující příslušníky týlových jednotek. Ještě 29. června panoval na velitelství skupiny armád Střed v relaci na poslední události optimismus a přesvědčení, že se situaci v minském prostoru podaří zvládnout a stabilizovat. V souladu se směrnicemi vrchního velení vyčle-nilo velitelství dvě divize ze skupiny armád Sever, jež měly přispět k uzavření 168 NĚMECKÁ 5. TANKOVÁ DIVIZE KONTRA SOVĚTSKÁ 5. GARDOVÁ TANKOVÁ ARMÁDA protržené fronty. Šlo o 170. a 132. pěší divizi. Ale už příští den 4. armáda ve svém hlášení upozorňovala na vážné nebezpečí dalšího obklíčení, tentokrát v prostoru Minska. Časně ráno 30. června byla odpovědnost za Fester Platz Minsk vložena na bedra 9. armády spolu s rozkazem dobudovat obranu města. Veškeré síly, které měl velitel armády ke splnění tohoto rozkazu k dispozici, bylo 1800 mužů, povětšině pro boj nezpůsobilých, opozdilců a vojáků beze zbraní, odtržených od jejich jednotek. Velení skupiny armád Střed začala postupně opouštět víra ve stabilizaci obranných pozic před tím, než se Minsk ocitne ve frontovém pásmu. Kromě toho, že k hájení běloruského hlavního města bylo k dispozici příliš málo mužů, považoval štáb skupiny armád za prioritní a daleko důležitější udržet obrannou linii Baranoviči-Moloděčno na čáře ležící asi 60 kilo-metrů na západ od Minska. Byl vydán rozkaz k demolici vojenských a civilních objektů, s níž se mělo začít v noci z 1. na 2. června. Ve městě se také stále ještě nacházelo 53 vlaků, 15 000 mužů nezpůsobilých boje (beze zbraní a munice, někteří bez uniforem). Prvního a 2. června město opustilo 43 železničních souprav a tři nemocniční vlaky s 8000 raněnými a 12 000 příslušníky týlových jednotek včetně poměrně značného počtu žen pomocných vojenských sil. Velení skupiny armád Střed už bylo v těchto hodinách jasné, že se jednotky 4. a 9. armády v žádném případě nepodaří dostat do prostou Minska. Polní maršál oznámil náčelníkovi štábu OKH, že svůj hlavní úkol vidí ve starosti o to, aby ve směru na západ zůstaly otevřené koridory. Jimi bude možné přisunovat posily a s pomocí posil pak stabilizovat frontu. Té noci Hitler povolil evakuaci Fester Platzu Minsk. Druhý gardový tankový sbor pokračoval 2. července v útoku ve směru na Minsk. Po 50 kilometrů dlouhé jízdě vtrhly tanky sboru do Smoloviči" a město změnilo majitele. Sovětské tanky se však v jeho ulicích nezdržely a uháněly k Minsku, který byl od nich vzdálen pouhou hodinu jízdy. Pak však přišlo rozčarování. Z ničeho nic se tři tanky změnily v hořící pochodně. Následovaly další výbuchy ajeden obrněnec za druhým zachvacovaly plameny a zahalil černý dým. Sověti narazili na německé pozice, které měly jejich postup zbrzdit a zdržet. Generál Burdějnyj zuřil nad ztrátou velkého počtu strojů a zle vynadal velitelům tankovýchjednotek ijejich štábům. Spílaljim zajejich neodpovědnost, za ledabyle odfláknutý průzkum, za což sbor krvavě platil aniž musel. Za vším se však ve skutečnosti skrývala kolosální únava a vyčerpání z osmi dnů a nocí, naplněných boji. Do čela útoku se se svou 4. gardovou tankovou brigádou postavil plukovník O. A. Losik, který byl po válce povýšen na maršála tankových vojsk. Losik se rozhodl zaútočit v noci se samopalníky v těsném závě-su za čelními tanky. Útok se zdařil. Sovětské stroje zničily čtyři nepřátelské 169 NÉME(KÁ 5. TANKOVÁ DIVIZE KGN1RA SOVHTSKÁ 5. GARDGVÁ TANKOVÁ ARMÁDA tanky, několik děl a vymazaly ze světa dvě roty pěchoty. To vše za podstatně při-jatelnějších vlastních ztrát než v prvním případě. Německé zákopy padly. Velitel brigády ohlásil průlom nepřátelské obrany veliteli sboru a požadoval další instrukce. Obratem dostal rozkaz, aby pokračoval v pronásledování nepřítele a nepřestával, dokud se nedostane k východnímu okraji Minska. Tanky brigády plukovníka Losika stanuly na východní periferii hlavního města Bílé Rusi 3. července v 0200 hodiny ráno. V této chvíli velitel brigády ani kdokoliv jiný na sovětské straně nevěděl, zda Němci město zamýšlejí bránit, nebo ho - aniž by se o ně bili do poslední kapky krve - hodlají vyklidit. Éterem se nesl nový rádiový rozhovor a rovněž z éteru přišel nový rozkaz: "Prodolžajtě ataku na rassvětě!" (Pokračujte v útoku za svítání!). Vzhledem k roční době to byla otázka několika hodin. Když obloha na východě zesvětlala a doposud vše obklopující tma začala ustupovat před ranním rozbřeskem, plukovník Losik vyslal do města průzkum-nou tankovou četu. Obrněnce vedené podporučíkem Dimitrijem Frolikovem vjely do Minska ze severovýchodu. Hned zkraje narazily na německou proti-tankovou baterii a zničily ji dříve, než zaskočení dělostřelci stačili vypálit jedi-nou ránu. Frolikovovi se zdálo, že cesta do centra je volná a v tomto smyslu také informoval svého velitele. Plukovník Losik okamžitě reagoval - určil dva tankové prapory, jimž vydal rozkaz, aby se přesunuly na západ, až na severo-severovýchodě od Minska narazí na silnici, která spojuje běloruskou metropoli s Lagojskem. Souběžně s ní se potom měly probíjet k centru města. Třetí tankový prapor dostal rozkaz útočit jižně od hlavní silnice Minsk-Orša. Všechny tanky byly ověšené samopalníky. Tankové jednotky, na křídlech podporovány dvěma bateriemi samohybných děl, se vřítily do východního předměstí. Po překonání nepřátelské obrany v okrajové části města se tanky za neustávající střelby z kanónů a kulometů valily souběžnými ulicemi směrem k západu. Samopalníci seskákali z obrněných vozidel a likvidovali skupinky německých vojáků vyzbro-jených panzerfausty a panzerschrecky. Pokud jim nepřítel nekladl odpor, vezli se samopalníci na tancích a bedlivě sledovali okna budov, které míjeli. Osádka Frolikovova tanku T 34 si vedla srdnatě. Jako první se vřítila na Leninský prospekt, zničila nepřátelské samohybné útočné dělo, protitankový kanón a pobila přibližně 30 pěšáků. Tank řídil řidič-mechanik gardový seržant Bělkjevič, jenž v Minsku bydlel, a proto ho dobře znal. Po dosud stojícím mostě se přehnali přes řeku Svisloč a hodný kus před ostatními se probili do centra města. Na křižovatce před náměstím Svobody včas zahlédli a zaměřili německý proti-tankový kanón - výstřel z děla a cesta byla volná. Když do centrálních čtvrtí Minska dorazila celá tanková brigáda, vyslal plukovník Losik dopředu průzkum. 170 NHMECKÁ 5. TANKOV Á DIVIZE KONTRA SOVĚTSKÁ 5. GARDOVÁ TANKOV Á ARMÁDA Třetího července vstoupily do města od jihozápadu čelní jednotky 1. gardového tankového sboru, příslušejícího k 1. běloruskému frontu. Minsk, metropole Běloruské republiky, se po třech letech války dočkal svobody. Čtvrtou gardovou tankovou brigádu čekal za její činy v této fázi ofenzívy přídomek "minská" a byl jí udělen Řád rudého praporu. Plukovník Losik se stal hrdinou Sovětského svazu a stejně byl vyznamenán i gardový poručík Frolikov. V tanku T 34, který dodnes stojí v centru Minska, se 3. července roku 1944 Frolikov řítil ulicemi tohoto města. Jakmile Hitler svolil, aby hlavní město Běloruska bylo nepříteli vydáno bez vážnějšího odporu, 5. tanková divize koncentrovala veškeré své úsilí do snahy udržet si otevřenou ústupovou cestu na Moloděčno a dál na severozápad. Dvanáctý pluk pancéřových granátníků zaujal postavení východně od Radoškoviči, aby se divize za jeho zády mohla soustředit a zformovat k protiú-toku ve směru na jihozápad. K útoku však nedošlo nejdříve byl odložen a nakonec pro nedostatek benzínu a pro zacpané silnice úplně odvolán. Divize po celý den bojovala - hned ustupovala a hned zase útočila. Plukovník Plato si zaznamenal, že jeho tanková divize spolu s praporem tanků Tiger zničily v průběhu prvních šesti dnů bojů 295 nepřátelských tanků a že sama utrpěla vysoké ztráty. Poručík Děgan, sovětský tankista, popsal boj s německými tanky takto: "Musim přizuat, že jsme dobře věděli, jak moc jsou německé tanky silné. Němci měli napřiklad tavcky Tiger, Panther a samohybná útočná děda Ferdinand. Považovali jsme je za hrůzostrašné, poněvadž měly daleko silnějši pancéřováni čelni panciř tanku Tiger měl tlouštCu 3002 milimetrů, kdežto tank T 34 jen 120 milimetrů. I německé kanóny byly daleko výkonnějši než naše. Měly daleko vyšši ústóvou rychlost střely a mohly nás vyřidit už na dálku 2 kilometrů. Nad německými tanky Tiger nebo Panther se při souboji čelo proti čelu nedalo zvitězLt. Když jsem měl mit šanci na vitězstvi, musel jsem hodně manévrovat, abych mohl pálit do mist, kde byly vůči střelbě méně odolné. To zna-menalo přibližit se k nim z boku. Naše obvyklá taktika vypadala následovně: Když se nám při postupu vpřed některé misto před námi zdálo podezřelé a budilo dojem, Že tam na nás čihaji, řitili jsme se tim směrem nějakou chvili, potom naráz zastavili a vypálili tam několik salv, jako bychom si byli absolutně jisti, že tam jsou. Většinou jsme se hned nato otočili a práskli do bot. Doufali jsme, že na nás zaháji palbu a my se tak dozVime, odkud střileji a budeme se moci podle toho zařidit. " Během noci ze 3. července dostala 5. tanková divize rozkaz okamžitě zaú-točit směrem na jih a vpadnout do boku sovětských vojsk, postupujících z Minska k severozápadu. Ukázalo se však, že větší nebezpečí hrozí od 3. gar-dového jezdeckého sboru jezdecko-mechanizované skupiny generála Oslikov- 171 NHMECKÁ 5. TANKOVÁ DIVIZE KONTRA SGVĚTSKÁ 5. GARDGVÁ TANKGVÁ ARMÁDA ského a 3. mechanizovaného sboru, usilujících o ovládnutí silnice a železniční tratě mezi městy Smorgon a Moloděčno. Dříve, než se tanky daly do pohybu , byl rozkaz k útoku najih stornován místo najih měla divize nyní útočit ve směru na severozápad, na Smorgon. Postupně a se značnými obtížemi se obrněné jed-notky stáhly z boje, zuřícího kolem Radoškoviči a přesunuly se na nové bojiště. Bitva, jež se vzápětí mezi sovětskými a německými tanky a pěchotou rozpoutala, byla nepřehledná a trvala několik příštích dnů. Němci se pokoušeli sovětský po-s-tup na Vilnius zastavit nebo alespoň zdržet za každou cenu. Prioritní záležitostí pro Wehrmacht bylo vybudovat obrannou linii podél železniční tratě směřující na severozápad do Vilniusu a uzavřít mezeru mezi pozůstatky 3. tankové armády na severu a početnými a zoufale se bijícími částmi 4. armády, nacházejícími se vně velkého kotle východně od Minska, v němž uvá-zly hlavní síly armády. Úkolem 5. tankové divize v této situaci proto bylo zadržo-vat, bez ohledu na celkové vyčerpání, sovětský postup na Vilnius tak dlouho, jak tojen bude možné. Znamenalo to nejen bojovat proti obrovské početní přesile, ale zároveň i proti nepříteli, kterému, když se mu zachtělo zasadit do bitvy nové for-mace, nepůsobilo evidentně žádné potíže tak učinit. Nepříteli, jenž měl v tancích převahu 20 : l, v dělostřelectvu 35 :1 a k dovršení všeho i vzdušné krytí. A bylo to částečně i nasazení obrovských sil, co způsobilo, že se sovětská válečná mašinérie začala zadýchávat. Rudá armáda postoupila za krátkou dobu, která uplynula od zahájení ofenzívy, tak daleko, jako ještě nikdy. Není vůbec snadné získat přehled o těžkostech, jimž Sověti museli v této fázi operace Bagration čelit. Jakoby se ve vítězné euforii zapomnělo na potíže, které vyvstaly před tankovými jednotkami, ale i dalšími druhy vojsk. O některých se zmiňuje poručík Děgan, když hovoří o stavu tankové čety 2. gardové samostatné tankové brigády: " V Borisovu nám dali nové tanky a nové osádky přesto jsme nebyli schopni dostat se z týlu na frontu. Brigáda už neměla žádné pohonné hmoty ani munici. Přesto ale nakonec moje četa všechno, co bylo potřeba k boji, dostala. Granáty jsme vzali z druhých tanků, naftu jsme také dostali od jiných tanků a bylo ji dost, abychom si s ni naplnili i rezervni barely. Pak jsme dostali rozkaz pokračovat v útoku na Vilnius. " Asi nemá smysl rozebírat, co znamenalo Děganovo nové tanky a nové osádky. Sovětská tanková, vojska utrpěla v bojích těžké ztráty. Uzavření kotle u Minska znamenalo konec plánované druhé etapy ofenzívy a Stavka a její zá-stupci v poli začali uvádět v život třetí fázi operace - zatlačení německých vojsk dál na západ. K tomuto účelu musely být armády nově přeskupeny nově muse-ly být vytyčeny i hranice jednotlivých frontů, a to tak, aby do jejich operačních 172 NĚME(KÁ 5. TANKOVÁ DIVIZE KONTRA SOVĚTSKÁ 5. GARDOVÁTANKOVÁ ARMÁDA pásem byla zahrnuta území, v nichž se budou angažovat. Útoky měly probíhat simultánně. Na severu měl 1. pobaltský front, jehož hranice se posunula na jihozápad, zaútočit proti německým vojskům v severním Bělorusku, zničit je a vstoupit do Litvy. Operace nesla krycí název Dvina a podílet se na ní měl i 2. pobaltský front. Operace Vilnius se týkala 3. běloruského frontu. Velitel frontu obdržel rozkaz pokračovat v postupu na hlavní město Litvy, podle něhož byla operace nazvána. Podporu mu měla poskytovat 5. gardová tanková armáda, která se v průběhu celé operace prezentovala jako hlavní úderná síla, jež však už na samém začátku pochodu na Vilnius zdaleka neměla svou předešlou výkonnost. Sovětské tankové síly měly za sebou od 200 do 250 kilometrů a taková vzdálenost při nepřerušovaném postupu vpřed se pohybovala na samé hranici operačního limitu. Naprostá většina obrněných jednotek volala po dílnách a doplnění střeliva i nafty již v průběhu prvé poloviny ofenzívy. Bialystocko-brestská operace najihu zatlačila zbytky vojsk skupiny armád Střed k hranicím východního Polska. Na konci druhé fáze sovětské ofenzívy se německá 5. tanková divize fakticky ocitla ve slepé uličce. V létě 1944 šla do bojů s odstrašující silou 70 tanků Parcther a 55 strojů Panzer IV (s dlouhými hlavně-mi), které podporoval 505. prapor těžkých tanků s 20 tanky Tiger. Do 9. července se počty jejích provozuschopných obrněných vozidel smrskly na 12 tanků Panther, 6 strojů Panzer IV a neidentifikovatelné množství vozidel Tiger. Vzhledem k tomu, že v historii divize bojovaly její tanky poprvé v blízkosti vlastních dílen, mohli mechanici v krátkém čase vět,sinu poškozených strojů znovu zprovoznit. Už 9. července stavy bojeschopných obrněnců opět vzrostly, takže svazek k tomuto dni disponoval 25 stroji Panther, 25 vozidly Pz IV a 15 tanky Tiger. Divize k témuž dni uváděla i počty sovětské techniky, kterou zničila od 27. června: 486 tanků, 11 útočných děl, 119 protitankových kanónů a 100 nákladních automobilů. Velitel 13. pluku pancéřových granátníků k bojům na rozhraní června a července 1944 poznamenal: "Boje byly nejtěžši ze všech, kterými jsme prošli. Bili jsme se zamasko-váni, pálili jsme všim, co bylo k dispozici, ustupovali a hned zase na nepřitele z nejrozličnějšich směrů útočili. Každý, od velitele po nejmladšiho granátnika, ze sebe musel vydat úplně všechno. Spánek po celou tu dobu absolutně nepřicházel v úvahu. Slovy není možné postihnout dny naplněné heroizmem, vědomým sebeobětovánim, osobnim utrpenim a strádánim. Bylo by chybou chtit vyzdvihnout jednotlivce nebo některé jednotky. Všichni ze sebe vydávali úplně všechno. " 173 NÉME(KA í. TANKOVA DIVIZE KONTRA SOVÉTSKA 5. GARDOVA TANKOVA ARMADA O vůbec největší kompliment se příslušníkům 5. tankové postaral sám nepřítel, když v rádiu opakovaně odvysílal následující výzvu: "Narazite-li na 5. tankovou divizi, snažte se ji obejit!" Vysvětlivky Knvel - město a významný komunikační uzel na SZ Ukrajině. Vojska 2. běloruského frontu město v dubnu 1944 obklíčila, protiútokem Wehrrrurrhtu však byla z okolí města opět vytlačena. Železniční tratě a silnice, pro-cházející Kovelem, tak nadále sloužily Němcúm až do 6. července, kdy bylo město obsazeno Rudou armádou. V roce 1945 velel 4. armádě, bojující ve Východním Prusku. V beznadějné situaci, v obklíčení a tísněn si-lami dvou ruských frontů, vydal 26. ledna rozkaz k probití se z prostoru Braunsberg (Bramiewo) u Gdaňské zátoky na západ. Po několikadenních bojích byl Hitlerem za to, že bez jeho svolení s armádou vyklidil pozice, ve funkci velitele 4. armády nahrazen generálem Miillerem. Ani ten nevedl 4. armádu dlouho byla totálně zničena o dva týdny později, 13. 2. 1945. 25. února 1945 se u Ketzinu nedaleko Postupimi setkala vojska Žukovova 1. běloruského frontu, obkliču-jící Berlín od východu, severu a západu, s jednotkami Koněvova I. ukrajinského frontu, odřezávajícími hlavní město Říše od jihu a západu. Berlín byl obklíčen ze všech stran. Hitler vydal rozkaz 12. armádě generála Wencka, vzdálené od Berlína 70 - 80 km a vklíněné mezi operační prostory americké 9. a americké 1. armády přibližně v oblasti Magdeburku, k pochodu na hlavní město přes Postupim. Wenckova armáda k průlomu Koněvových vojsk již dávno neměla sílu, navíc generálovi, brodícímu se v moři mrtvol Němců, civilistů i vojáků, a utopenému v oceánu půl milionu uprchlíků, v této fázi války připadalo absurdní a směšné starat se o záchranu jediného člověka, třebas jím byl sám vůdce. Nechal sice do ftihrerova bunkru odeslat hrdinskou depeši ("Jsem si vědom významu úkolu. Všemi silami se vydáváme za přikázaným cílem"), ale směrem k Berlínu se nepohnul ani o krok. IZJ Chelm - polské město se železniční stanicí při hranicích s Bílou Rusí. = Krupki - malé město a silniční křižovatka 40 km východně od Borisova. polnck - starobylé 50tisícové město na Západní Dvině v Bílé Rusi, vzdálené od Minska vzdušnou čarou 200 km na SSV velmi důležitý silniční a železniční uzel s vlastním letistěm. - 50 km severně nd Bnris,ova - pás téměř neprůchodných bažin počínající 15 km severně od Borisova a tá-hnoucí se v průměrné šíři 20 km a délce 80 km po obou březích řeky Bereziny k severu, byl prohlášen za přírod-ní rezervaci. Zmiňovaná sovětská vojska byla lokalizována na západním břehu Bereziny v prostoru západně od rezervace, tedy už několik kilometrů hluboko v týlu německých armád. Berezina 1812 - v listopadu 1812 Napoleon ustupoval na západ přes Smolensk a Oršu. Borisovský most, střežený Poláky, dobyli Rusové a vyhodili ho do povětří. Řeka přes průměrné 25 mrazy nebyla dosud souvisle zamrzlá, pluly po ní pouze jedno0ivé ledové kry. Na obou březích se v prostoru Borisova nacházely silné ruské jednotky, jejichž úkolem bylo zabránit zdecimované "Velké armádě" v překročení řeky, rozdělované v těchto místech několika dlouhými ostrůvky na několik ramen s bažinatými břehy. Jednomu z francouzských předvo-jů padl do rukou vesničan, vedoucí koně. Zvíře bylo od kopyt až po krk mokré. Tak zmáčet se mohlo jen v řece a vesničan se určitě v mrazu s koněm nekoupal, musel v sedě na koni přebrodit řeku. Vojáci ho donutili, aby je dovedl k brodu u vesnice Studenka proti proudu Bereziny. Tam nechal Napoleon zbudovat dva dřevěné mosty a aby oklamal nepřítele, jiné jeho jednotky mezitím pátraly po brodech v Borisově a jižně od něho. Jejich aktivi-ta nabudila v nepříteli dojem, že se Napoleon rozhodl opravit borisovský most, na třech místech zničený, zatím-co činnost jeho ženistů u Studenky severně od Borisova je pouhou kamufláží, směřující k odlákání ruských vojsk od města.. Rusové proto svou pozornost soustředili právě na přechod v Borisově a na svůj - kardinální-omyl přišli, až když se podstatná část zbytků Napoleonovy armády dostala na západní břeh Bereziny. Po pře-chodu řeky ustupoval Napoleon po trase Moloděčno, Smoroň, kde předal velení maršálu Muratovi, a dále ces-toval přes Vilnius v dnešní Litvě, přes Kovno (Kaunas) v Estonsku a dále už směrem na Paříž. Berezino - 1. město na řece Berezině, 80 km severně od Borisova, na severním okraji Berezinské přírodní rezervace 2. město na Berezině, necelých 100 km východně od Minska. Popisované události se vztahují k druhému městu. "" Generálního komisaře Běloruska Kubeho zavraždila v ilegalitě působící J. G. Mazaniková. " Smoloviči - město ležící 35 km jihozápadně od Minska. Jedná se o vybájený údaj, tak silný pancíř neměl z německých obrněnců žádný. Právě tak zmiňovaný sovět-ský tank T 34 (-A5. typ 44) nebyl nikde pancéřován silnějším pancířem než 90 mm. " Smorgon - 40 km na SZ od Moloděčna ležící město, jímž procházely hlavní komunikační spoje (silnice a železnice) rnezi běloruským Minskem a litevským Vilniusem, vzdálených od sebe necelých 200 km. 174 16 " . . NEMECKA 12. TANKOVA DIVIZE ". V JIZNIM SEKTORU Odpoledne 27. června dorazil do sektoru Marjina Gorka - Osipoviči v týlu 9. armády vlak s ubytovacími jednotkami 12. tankové divize. Teprve po dlouhém zdráhání a jen neochotně Hitler souhlasil s tím, aby byl tento útvar od skupiny armád Sever převelen na jih, aby zde zastavil postup pravého křídla Rokossovského 1. běloruského frontu, hrozícího východně od Bobrujska odříz-nout celou německou 9. armádu. Ústup 20. tankové armády, k němuž došlo tři dny před tím, hrozbu obklíčení jen dále vystupňoval. Dvanáctá tanková divize byla v roce 1940 vytvořena ze 2. motorizované divize a bojovala na východní frontě od samého začátku sovětsko-německé války v červnu 1941. Do roku 1944 se její charakter, pokud jde o původ jejích pří-slušníků, kardinálně změnil. Divizi, původně složená pouze z vojáků pocháze-jících Pomořanska, po letech bojů tvořili muži z celého Německa, Alsasko"5 nevyjímaje. A jsou to právě Alsasané, kdo si zaslouží další zmínku. Řada z nich před válkou sloužila ve francouzské Cizinecké legii, z níž po kapitulaci Francie v létě 1940 odešla a vstoupila do řad německé armády. Síla divize činila 11600 důstojníků a mužstva. K nim je třeba připočítat i 681 Hiwi, rekrutujících se především z řad ruských válečných zajatců, přičemž řada z nich byli etničtí Němci. Divizi velel generálplukovník Erpo Freiherr (baron) von Bedenhausen, někdejší důstojník kavalerie. Když vypukla ruská letní ofenzíva, generál-plukovník se nacházel v Německu, kde trávil dovolenou. V jeho nepřítomnosti svazek řídil plukovník Gerhard Miiller, nositel řady vysokých vyznamenání, jenž coby příslušník Afrikakorpsu přišel v Africe o jednu ruku. Poněvadž však s vál-kou na východě neměl zkušenosti, odpovědnost za prijatá rozhodnutí v míře vyšší, nežje obvyklé, padala na hlavu "la", respektive prvního důstojníka štábu.6 Podplukovník Gerd Niepold vstoupil do armády v roce 1932, v generál-ním štábu graduoval v roce 1941. Stal se důstojníkem osobního štábu generála Pauluse, odpovídajícího za zpracování plánu operace Barbarossa a pozdějšího polního maršála a velitele 6. armády obklíčené u Stalingradu." V roce 1944 byl Niepold už velmi zkušeným štábním důstojníkem, jenž nezvykle na německou armádu předtím sloužil právě u téže, tedy 12. tankové divize, k níž se před nedávnem vrátil ze štábu jiného tankového svazku. Po válce Niepold vstoupil do Bundeswehru, byl povýšen na generálporučíka a převzal velení nad armádním sborem. 175 NĚME(KÁ I2. PAN( ÉFLOVÁ DIVIZE V lIŽNÍM SEKTORU Přestože divize nebyla kompletní, potřebovala k přepravě do nových pozic plných 53 železničních souprav. Ze dvou tankových praporů, příslušejících k divizi, putoval ke skupině armád Střed pouze 2. prapor 29. tankového pluku s 35 tanky Panzer IV s dlouhými hlavněmi a 9 tanků Panzer 111, rovněž vyzbro-jených 75mm kanóny s dlouhými hlavněmi."R První prapor téhož pluku se v sou-časnosti nacházel v Putlos v Německu, kde procházel přezbrojením na tanky Panther. 12. tanková divize dále disponovala čtyřmi pěšími prapory respektive prapory pancéřových granátníků, z nichž jeden byl plně vybaven obrněnými transportéry (SPW), zatímco zbývající tři se přepravovaly na nepancéřovaných nákladních automobilech. Druhý pluk obrněného dělostřelectva měl 22 děl včet-ně 12 samohybných houfnic Wespe, děl připevněných k šasí tanků Panzer 11. Jen jediná rota divizního protitankového praporu s výjimkou samotných tanků se mohla postavit lavině sovětských tanků, nebot další části jednotky, stejně jako celý průzkumný prapor, protiletadlový prapor a většina ženijního praporu, byly přezbrojovány a prodělávaly výcvik buď v Německu, nebo v Kuronsku.9 Nepřítomnost těchto jednotek měla mít v následujících týdnech velmi nepříznivý dopad na bojeschopnost celé divize. První vlak s bojovou částí divize míjel na své cestě železniční soupravy mířící na západ. Každá z nich byla do posledního místečka nacpaná příslušníky týlových vojsk, civilisty a jejich zavazadly. V prostoru Marjina Gorka, stejně jako v celé Bílé Rusi, vládlo toho dne slunce, vzduch se pod jeho paprsky vlnil a tetelil. Vlak ještě nedorazil do cílové stanice, když ho zastavil příslušník železničního vojska s červeným praporkem. Oznámil, že koleje o pár set metrů dál končí, nebot celá trat dále na východ byla z preventivních důvodů demolová-na. Preventivní důvody byly nasnadě. Sovětské mobilní, především tankové for-mace se mohly trati nečekaně zmocnit a využít jí k přepravě vlastních vojsk a materiálu. Důstojníci se zároveň dozvěděli, že stejný osud jako koleje brzy potká i vykládací rampu. Bude vyhozena do povětří, nálože již byly uloženy a všechno bylo připraveno k jejich odpálení. Absolutními imperativy dne z toho důvodu byly spěch a rychlost při vykládání. V nejvyšším chvatu byla vyložena tanková rota a dvě mechanizované pěší roty a společně vyslány k pahorkatinám na východě, aby tak bránily pristupy k výkladišti z nejvíce ohroženého směru. Podplukovník Niepold se hned první den dostavil na velitelství 9. armády. Setkal se zde s generálmajorem Helmuthem Staedkem, náčelníkem štábu armády, důstojníkem, jenž v době, kdy Niepold prodělával v roce 1941 v Berlíně kurz na generálním štábu, působil jako jeho instruktor v disciplině taktika boje. Podplukovníka privítal slovy: "ZaplatPánbůh, že jste tady! Žádná 9. armáda už totiž neexistuje. " Generálmajor se rozpovídal a Niepoldovi bylo brzy naprosto 176 NĚMÉCKÁ I2. PAN(ÉŘOVÁ DIVIZE V 7I7NÍM SEKTORU jasné, v jak prekérní situaci se pozůstatky kdysi mocné 9. armády ocitly. Dva hroty útočících tankových sil maršála Rokossovského pronikly severně podle le-vého křídla 4. armády a jižně při pravém boku 9. armády do zad obránců. Nyní, kdy byla převážná většina německých sil v prostonz Bobrujska obklíčena, vzniklo akutní nebezpečí, že se přinejmenším jižní z obou masivních sovětských obrněných skupin stočí zpátky k východu s cílem obklíčeného nepřítele likvido-vat. Jmenovitě se jednalo o jezdecko-mechanizovanou skupinu generála Plijeva, sestávající ze 4. gardového jezdeckého sboru a 1. mechanizovaného sboru - neob-vyklé uskupení, Sověty však rozsáhle používané jako nejvhodnější v těžko pro-stupném terénu, jakým v tomto případě byly močály a pralesy Bílé Rusi. Pozice, držené částmi dvou německých sborů východně od Bobrujska byly nesouvislé a nepřehledné a s městem, rozkládajícím se na pravém břehu Bereziny, je spojoval pouze úzký železniční most. 20. tanková divize přišla při pokusech zmocnit se dřevěného silničního mostu o většinu svých tanků. Devátá armáda přijala depeši s rozkazem polního maršála Busche přehradit mezeru ve frontové linii jižně od Bobrujska, o něco později však stejnou cestou do rukou velitele dorazil rozkaz probít se z obklíčeného prostoru na západ. Další, nejnovější instrukce nařizovala stornovat předchozí nařízení. Než si však štáb armády stačil ujasnit, kterého rozkazu se výzva ke zrušení vlastně týká, došel rozkaz od Hitlera. Vůdce trval na tom, aby město bylo hájeno. Čtyři navzájem si odporující rozkazy vyvolaly ve štábu zmatek. Až postupem času se ukázalo, že pořadí, ve kterém došly, bylo zpřeházené. Depeše obsahující fiihrerův rozkaz nevydávat Bobrujsk nepříteli měla nést pořadové číslo tři, zatímco číslo čtyři se v časové posloupnosti mělo vztahovat k výzvě ke stornování předešlého rozkazu. I když se celá aféra nakonec uspokojivě vyřešila, nepřekvapí, žejejím důsledkem byl silný pokles důvěry ve vyšší velení. Úplně poslední radiogram přinesl rozkaz s tímto zněním: "Nové rozkazy od velitele skupiny armád Střed. XXXXL. tankový sbor a XXXV. sbor si maji probojovat průchod k linii Osipoviči - Stary Ostrov a vybu-dovat tam nové obranné pozice. Generál Hamann s 383. pěši divizi má držet Bobrujsk jako Fester Platz. Potvrďte svůj úmysl řidit se rozlzem. " I když citovaný rozkaz k provedení výpadu z obleženého Bobrujska byl s prvním "kontrarozkazem" prakticky shodný, čas, který byl ztracen, nebylo možné nahradit. Prioritou číslo jedna bylo dostat do Bobrujska po železničním mostě tolik mužů, kolik jen bude možné. Podplukovník Niepold později prohlásil: "I po třeba sebemenšim zdáni jakéhokoliv řádu nebo pořádku byla naprostá veta. Vojáci vyhazovali v celém prostoru do vzduchu vozidla a zatlou- 177 NĚMECKÁ I2. PANCÉŘOVÁ DIVIZE V lfŽNÍM SEKTORU kali4" děla. Po železničnim mo.stě přes Berezinu se, promicháni, poplašeně hnali muži, poháněni výbuchy ruských pum a granátů - nekončici proud vojáků bez těžlých zbrani. Všechno dohromady byl neskutečný zmatek a vřava. " Po dva dny se jednotky XXXV. sboru pokoušely prorazit ruskou blokádou na sever, ale každý jejich pokus byl zadušen už v samém počátku. Generálporučík Kurt-Jiirgen Liitzow, velitel sboru, z přemíry napětí a stresu ner-vově zkolaboval a padl do zajetí. Na svobodu se dostal až v roce 1956. Přestože mohutná sovětská ofenzíva trvala již pět dní, názor Hitlera a OKH v jejich vzdáleném hlavním stanu v Berghofu nedaleko Berchtesgadenu4 na to, že skutečný hlavní sovětský útok teprve přijde, a to v sektoru skupiny armád Severní Ukrajina, se nezměnil. Vůdce přestal spoléhat na polního maršála Busche a nahradil ho polním maršálem Modelem, jedním z mála generálů, k nimž dosud neztratil důvěru. Výměna velitelů kladně ovlivnila, kromě jiného, jeho rozhodnutí o odčerpání posil pro střední úsek fronty od skupiny armád Severní Ukrajina. O smýšlení pohlavárů Říše v Berghofu vypovídá zápis, který dva dny předtím učinil Himmler: "Podle mne bylo veleni skupiny armád slabé a přiliš utrmácené válkou. " Schopnosti polního maršála Busche nikdy neprošly zatěžkávací zkouška-mi prodělaných bitev,^2 jako tomu bylo u von Runstedta a von Mansteina. Za postup na nejvyšší příčky armádní hierarchie Busch vděčil výhradně svému devótnímu postoji vůči nacistickým špičkám a nacismu vůbec. Generál Niepold vypozoroval Buschovu neochotu veřejně vystoupit na podporu OKH, hájícího proti příkře odmítavému fiihrerovi návrh skupiny armád Střed ke zkrácení fron-ty. Přesto si od Hitlera vysloužil poznámku, že si fiihrer teprve v posledních dnech udělal jasno v tom, že polní maršál je jen dalším z řady generálů, kteří se ustavičně ohlížejí přes rameno dozadu. Praktickým důsledkem takového myšlení bylo, že každý pokus získat souhlas k ústupu před nepňtelem jako prevenci hrozícího obklíčení, podniknutý ze strany velitelů armád podřízených Buschovi, byl okamžitě zamítnut. Generál Niepold Buschovo konání okomentoval takto: "Nemá smysl pochybovat o tom, že se velitel skupiny armád považoval za natolik bezmocného, že se neodvažoval nezávisle na komkoliv učinit jakékoliv rozhodnuti, i když se jednalo třeba jen o málo významnou záležitost. Právě tak by si byl netroufl postavit se Hitlerovi a přit se s nim o jeho zákazu. Svým postojem Busch doslova ochromil velitele jemu podřizených armád a v podstatě jim znemožnil reagovat tak, jak situace vyžadovala. " Hitler věňl v Modelovu schopnost stabilizovat frontu a zvrátit současnou zoufalou situaci na středním úseku fronty. Ústupy, jejichž provedení navrhovali ostatní generálové, zamítal bezjakékoliv další diskuze, pňvolil k nim však tehdy, 178 NĚMECKÁ I2. PANCÉŘOVÁ DIVlZE V JIŽNÍM SEKTORU pokud je doporučil Model. Hitler o maršálovi hovořil jako o mein bester Feld-maschall (můj nejlepší polní maršál) a ponechával mu značnou volnost v jednání. Jako přesvědčivá ukázka zvláštního vztahu, panujícího mezi fiihrerem a polním maršálem Modelem, může posloužit epizoda z pochodu na Moskvu v prvním roce sovětsko-německé války. Devátá armáda, vedená Modelem, čelila hrozbě úplného obklíčení vojsky Rudé armády. Model se s Hitlerem dohadoval o otázce života a smrti 9. armády, o nasazení posil. Když se veškerá argumentace míjela s účinkem, ztratil Model trpělivost a dlouze a upřeně se přes svůj monokl zahleděl fiihrerovi do očí. Potom se ho otázal: "Kdo, můj vůdče, veli 9. armádě, vy nebo já?" Hitler nato, pro něj naprosto neobvykle, couvl. Připustil, že Model dobře ví, co se na frontě děje a že by on sám měl učinit patřičná taktická rozhod-nutí. Naštěstí se pro oblíbeného vojevůdce situace na frontě vyvinula tak, jak ji předpovídal. Kromě velení skupině armád Střed si Model ponechal i velení skupině armád Severní Ukrajina, v níž své instrukce a rozkazy uplatňoval prostřed-nictvím svého zástupce, generálplukovníka Josefa Harpera. Rozhodování nad oběma skupinami armád mu bylo ponecháno kromě už zmíněné Hitlerovy ná-klonnosti také proto, aby tok posil mezi uvedenými vojskovými tělesy byl co nejsnazší. Model, ačkoliv byl excentrik4j a na vyšší důstojníky pořádně tvrdý, byl mezi vojáky velmi oblíbený. Populárním se stal zejména díky některým ze svých idiosynkrazii.4^ Tak například měl ve zvyku posadit k sobě do letadla velitele divize, proletět se s ním nad frontou a přistát v lokalitě, kterou si vy-hlédl jako vhodné působiště pro svazek důstojníka, jenž seděl vedle něho. Velitele divize po přistání vysadil a rozloučil se s ním slovy: "Teďse seberte, jděte pro svoji divizi a přiveďte ji sem!" Ti škodolibější z vojáků se pokaždé dobře bavili. Když generál tankových vojsk Nikolaus von Vormann dorazil k 9. armádě, aby nad ní převzal velení, mírně užasl. Místo toho, aby hleděl do tvári velitelů pluků a praporů, připravených naslouchat jeho rozkazům, viděl pouze masu demoralizovaných vojáků. Jediná formace, o níž předpokládal, že bude bojeschopná,1?. tanková divize, se na místě nenacházela vůbec. Přesněji řečeno, byla stále ještě na přesunu. Vřava a zmatek v Bobrujsku rostly s tím, jak pod stálou nepřátelskou dělostřeleckou palbou a leteckým bombardováním překonávalo úzký železniční most přes Berezinu stále větší množství vojáků a vozidel - bez těžkých zbraní-a dostávalo se na druhý břeh. Mnoho budov v Bobrujsku stálo v plamenech, hustý černý kouř zaplňoval ulice a zakrýval nebe. Rudá armáda neustávala ve svých pokusech zmocnit se města a obráncům se její útoky dařilo odrážet jedině 179 NF:ME(KÁ I2. PAN(ÉŘOVÁ DIVIZE V JI7NÍM .SEKTONU za cenu vysokých ztrát. 28. června velitel XXXXI. tankového sboru požádal o povolení probít se z obklíčení. Souhlas obdržel pod podmínkou, že jednu z divizí ponechá na místě na obranu města. Od požadavku hájit Fester Platz vrchní velení nakonec ustoupilo, pro generálporučíka Waltera Hamanna však už bylo příliš pozdě. Byl zajat, souzen Rusy za válečné zločiny, jichž se měl dopustit v Bobrujsku, a popraven. Během dopoledne připravil štáb plán průlomu a generálporučík Edmund Hoffmeister, velitel sboru, vydal příslušné rozkazy. První vlna měla vyrazit ve 2300 v čele s obrněnou údernou skupinou, tvořenou 20. tankovou divizí a násle-dovanou pěší divizí. Skupinu směla provázet pouze pásová vozidla, v tomto pří-padě terénní volkswageny 4x4, a dále osedlaní koně. Všechno ostatní mělo být zničeno. Zadní voj měl zahájit přesun v 0200 ráno příštího dne. Generál Hoffmeister musel učinit rozhodnutí, jež mu rvalo srdce. Na místě muselo zůstat všech 3500 těžce raněných mužů. Všichni neschopní pochodu byli uloženi do citadely.4 Na místě s nimi statečně setrval i zdravotnický personál. Nikdo z jedněch ani druhých si nedělal sebemenší iluze o tom, jaký osud ho čeká všichni ranění, kteří se mohli jakž takž postavit na nohy, vyvrávorali z citadely a potáceli se ke shromaždišti, aby se připojili k úderné skupině, opouštějící hořící město. Nikdo jim v tom sice nebránil, ale naprostá většina těchto vojáků zůstala ležet na cestě. Po kratší eventuálně déle trvající chůzi, během níž se se svými zdravými nebo jen lehce zraněnými souputníky snažili udržet krok, se zhroutili a potom buď spáchali sebevraždu, nebo byli ubiti partyzány. Rudá armáda Bobrujsk obsadila následující den, 29. června. Pěšáci se mezi ruinami budov a hořícími vozidly, za neustálé nepřátelské dělostřelecké palby, začali připravovat k odchodu, jakmile padl soumrak. Ti, kteří neměli velitele a nevěděli, ke komu se mají připojit, přebíhali od jednotky k jednotce a s nimi celé zástupy civilních obyvatel, kteří prchali před pomstou, jež je čekala od jejich krajanů. V jednu chvíli zahlaholily pobořenými ulicemi těžce zkoušeného města tisíce mužských hlasů - vojáci spontánně zpívali němec-ký ekvivalent popěvku "Proč čekáme". Následovala vlastenecky orientovaná píseň Oh Deutschland hoch in Ehren (Ach, Německo, ve velké úctě...). Průlom provedli pancéřoví granátníci 20. tankové divize za podpory něko lika zbývajících tanků. Útočili na severozápad po pravém, tedy západním břehu Bereziny, jež jim tak kryla pravý bok. Sovětskými postaveními se tanky a granát-níci probili bez větších potíží, po rozednění však byli napadeni množstvím tanků T 34 a pumami a deštěm střel nepřátelských bitevních letounů. Kolona se pod jejich údery rozdělila do několika menších skupin, z nichž každá pokračovala sama v postupu na severozápad. 180 NÉMECKÁ I2. PAN(ÉŘOVÁ DIVIZE V JIŽNÍM SEKTORU Ve vzdálenosti pouhých několika kilometrů od čela vstřícně útočících vyproštovacích sil došlo k obklíčení jedné z početnějších německých skupin a generál Hoffmeister a velitelé 36. a 45. divize, generálmajorové Alexander Conrady a Joachim Engel, padli do zajetí, které přežil pouze generál Conrady. Dvacátá tanková divize, vedená generálem von Kesselem, měla šťastnější osud. Podařilo se jí zmocnit se sovětského armádního skladu, v němž bylo kromě jiného nalezeno i samohybné dělo Josef Stalin. S obrněncem, zajišťujícím kolonu zezadu, jednotky postupovaly dál na severozápad, na Minsk. Ostatní skupiny, jedna jako druhá, narazily na nepravé spojky v čistých, nepotrhaných německých uniformách, pokoušející se vlákat je do partyzánských léček nebo do míst, kde operovaly silné formace sovětské pravidelné armády. Mezi ustupujícími vojáky se rozšířila domněnka, že jde o zajaté příslušníky Wehrmachtu, kteří byli v zajatec-kých táborech ovlivněni Sověty vytvořeným "Národním výborem pro svobodné Německo" a přesvědčeni, aby pracovali pro Rudou armádu. V řadách probíje-jících se mužů vypukla panika a hysterická špionománie, ne nepodobná té, jež během ofenzívy v Ardenách o půl roku později zachvátila americké jednotky, když k ní dali impuls němečtí vojáci oblečení do amerických uniforem. Všechny spojky, které se v červnu 1944 v běloruských močálech a lesích nemohly vykázat odpovídajícími dokumenty, byly bez jediné výjimky na místě zastřeleny. Druhá a třetí vlna, které se 29. června pokusily prorazit obkličujícími je vojsky, dopadly hůře. Většina vojáků byla zajata, zabita nebo beze stopy zmizela. Do Svisloče, který dosud německá armáda držela, dorazily jen nepočetné skupinky mužů v uniformách Wehrmachtu. Anály 45. pěší divize vyprávějí o osudu jedné ze skupin, jejíž vojáci měli to štěstí, že nebyli pobiti hned v tom okamžiku, kdy byli zajati partyzány nebo příslušníky některé jednotky pravidel-né Rudé armády jako mnoho jiných: "Zástupy zajatých vojáků nečekalo nic dobrého. Početné raněné rudo-armějci naložili na primitivni selské povozy tažené koňmi - panje. Na nich je vezli dlouhé dny. Mnozi ze zajatců cestou zemřeli. Ti, kteři přežili, se nakonec dostali do některého z přeplněných polnich lazaretů. Všude kolem bydo mnoho bolesti a málo léků. Ruské doktorky však dělaly, co bylo v jejich silách. Pochodu schop-né zajatce, jakkoliv byli následkem vyčerpáni za posledni týdny na konci svých sil, Rusové donutili utvořit pochodové tvary, každý o několika stech mužich, a těm pak dali rozkaz k chůzi. Po několika dnech pochodu, během něhož nedostali nic k jidlu, dořly kolony zajatých německých vojáků do Žlobinu.4 Řadu raněných vojáků však potkalo něco horšího: "Zakázali nám vycházet ze stanů. Dovezli dalši zajatce, mezi nimi mnoŽstvi uprchlých vážně rnněných z Bobrujska. Přišel ruský komisař a nařidil, 181 NĚMECKÁ 12. PANCÉŘOVÁ DIVIZE V lIŽNÍM SEKTURU aby je vzali stranou. Hned nám bylo jasné, co s nimi zamýšleji. V.šichni byli zastřeleni ranou do týlu. Jeden z nich úpěnlivě volal: Fiinf malinki,4 nebylo mu to ale nic platné. I on skončil s kulkou v lebce. Později jsem se komisaře zeptal, proč to nařidil. Vysvětlil mi, že by to jinak pro těžce raněné znamenalo přiliš dlouhý převoz. Zanedlouho jsme měli možno,st uvidět naše kamarády, jak mrtvi a oloupeni o všechno, leži v přikopech u silnice. " Ti ze zajatců, kteří přežili, byli ve Žlobinu naloženi do dobytčích vagónů a odvezeni do Moskvy. Teprve tady jim jejich věznitelé dali první teplé jídlo a odvšivili je. Potom se všichni do jednoho museli zúčastnit vítězného pochodu, jenž se v ulicích hlavního města SSSR konal. Je však zapotřebí vrátit se zpět k formacím, jejichž úkolem bylo pomoci na západ se probíjejícím jednotkám 9. armády. V průběhu 28. června dorazily do oblasti Marjina Gorka4y a byly vyloženy další železniční soupravy, vezoucí části 12. tankové divize. Ihned po příjezdu na místo obdržel velitel praporu pancé-řových granátníků rozkaz zaujmout předsunuté obranné postavení podél řeky Svisloč mezi městy Talka a Pogoreloje. Ve dnech 29. a 30. června, zatímco do sektoru Marjiny Gorki přijížděly další vlaky s vojáky a technikou 12. tankové divize, velící i štábní důstojníci ve štábu 9. armády uvažovali o jejím optimálním nasazení z hlediska podání pomocné nzky jednotkám, které se z Bobrujska probí-jely sovětskými zátarasy. Navečer 29. června vedla Rudá armáda útok přes Svisloč na rozlehlé vojenské ležení v Lapiči. Generálmajor M. F. Panov, velitel 1. gardového tankového sboru, ohlásil veliteli frontu, že se jeho 17. gardová tanková brigáda zmocnila a drží předmostí na druhé straně řeky Svisloč. Německá hlášení se stej-ným datem naopak udávala, že předmostí bylo na Rudé armádě dobyto zpět a nachází se nadále v rukou říšských vojsk. Těžko odhadnout, která z depeší ho-vořila pravdu. Příští den se však u řeky odehrávaly těžké boje v důsledku toho, že všechny předešlé pokusy překročit řeku ze strany Sovětů skončily fiaskem. V 1500 hodin 30. června zazvonil ve štábu německé tankové divize polní telefon. Když la zvedl sluchátko, uslyšel v něm hlas velitele armády, generála von Vormanna. Tázal se, zda si myslí, že je divize schopná vést útok ve směru na město Svisloč. Niepold odpověděl, že se divize v současné době nemůže odpou-tat od Rusů, kteří neustávají v úsilí proniknout na severozápadní břeh a vytvořit na něm své předmostí. Pár minut po skončení tohoto rozhovonz volal do štábu divize generál von Vormann znovu, tentokrát proto, aby vydal rozkaz k zahájení akce, jejímž cílem bylo zachránit jednotky ustupující z Bobrujska. Tanková divize měla nazítří, a to čím dříve tím lépe, vyrazit k odlehčovacímu útoku z Pogorelova směrem na Svisloč s tím, že záleží jen na divizi samé, jaké síly ke 182 NĚMECKÁ 12. PANCÉitOVÁ DIVIZE V )IŽNÍM SEKTORU splnění úkolu nasadí. Jedinými jednotkami, které mohly být z bojiště při řece Svisloč staženy, byly mechanizovaný prapor pancéřových granátníků a jedna rota tanků, všichni pod velením majora Blanchboise. V průběhu odpoledne a večera byly vyčleněné jednotky vyvázány z boje v okolí města Lapiči, doplněny jejich zásoby munice a benzínu. Na cestu, dlouhou 35 kilometrů a vedoucí po úzkých lesních pěšinách, vyrazily za úplné tmy. Čelo kolony narazilo na nepřátelská postavení teprve nedaleko samotného cíle přesunu. Během krátkého prudkého boje se německým jednotkám podařilo prolomit obranu rudoarmějců a obránce buď pobít, nebo zahnat na útěk. Nepříjemné překvapení však Němce čekalo, když se přiblížili k jedinému mostu přes řeku v tomto sektoru. Už z dálky jim bylo zřejmé, že Rusové s podobným výpadem počítali a byli odhodláni přechod přes vodní tok bránit. Na protějším břehu bylo zřetelně vidět nejen soustavu okopů obsazených pěšáky, ale i po-stavení přinejmenším patnácti zakopaných a zamaskovaných těžkých proti-tankových kanónů. Ve chvíli, kdy měl čelní německý tank za sebou první čtvr-tinu mostovky, zaznamenala jedna ze sovětských dělostřeleckých obsluh přímý zásah. Protipancéřový granát udeřil do levého pásu obrněnce a roztrhl ho. Tank nemohl vpřed ani vzad a cesta na druhý břeh tím byla zablokována. Po celé dopoledne zuřily kolem mostu divoké boje, za nichž střídavě útočily obě strany. Němci se snažili most zprůjezdnit, kdežto Rusové jim v tom pomocí dělostřelecké palby a nasazením vlastních tanků bránili. Přes veškeré vynaložené úsilí se skupině majora Blanchboise kontakt s hlavními silami XXXI. tankového sboru, nacházejícími se pár kilometrů od mostu na opačném břehu řeky, nepodařilo navázat. Ke svým se následkem toho podařilo prosmýk-nout pouhé hrstce totálně vyčerpaných německých vojáků. Generál Hoffmeister mezi nimi nebyl. Stejně tak jako generálům Alexandru Conradymu a Joachimu Engelovi mu nezbylo, než se také vzdát. V okamžiku, kdy před namířenými samopaly rudoarmějců zvedal ruce nad hlavu, dozajista netušil, že se do Německa už nikdy nevrátí. Početné německé skupině ustupující z Bobrujska se podařilo překročit řeku Svisloč níže po proudu. Vojáci ze zadního voje zajišťovací Blanchboisovy jednotky spatřili v tetelícím se rozpáleném vzduchu žhnoucího poledního slunce dlouhou kolonu vysílených mužů, která se pomalu vlekla po silnici k jejich zad- ním postavením. Major vyslal na křižovatku cest důstojníka, aby je nasměroval k německým liniim. Když ho míjely první řady vojáků, oslovil je: "Mechanizovaný prapor 12. tankové je tu proto, aby vás odtud dostal. K německým liniim je to dvacet kilometrů. Když jste se dostali až sem, bezpečně zvdádnete i ten kus cesty, který ještě máte před sebou. " 183 NFME(KA I2. PAN(ÉŘUVA DIVIZE V JI7NIM SEKTORU Autorovi této knihy se major Blanchbois svěřil s tím, co ve chvíli, kdy k uprchlíkům z Bobrujska hovořil, viděl. Všichni muži bez jediné výjimky vypadali hrozně a byli na pokraji zhroucení. Cestou na ně v žáru letního dne i v temnu noci útočili partyzáni, ze vzduchu je při hloubkových náletech skoro bez ustání postřelovaly stíhačky a bitevní letadla. Vzájemná součinnost se vytratila do neznáma, vojáci byli hladoví, vyčerpaní a bez ohledu na nebezpečí těžkého onemocnění zaháněli palčivou žízeň doušky páchnoucí stojaté vody z močálišt. Mnozí si vyzuli boty nebo o ně přišli, když plavali přes řeku teď se ploužili s nohama obalenýma cáry hadrů nebo slámou. Muži se zraněnou někte-rou nohou se za pomoci hole či berlí snažili zoufale udržet krok s ostatními. Když se dozvěděli, že mechanizovaný prapor pancéřových granátníků je na místě setkání proto, aby je z toho dostal, někteří z nich pochopili slovní spo-jení dostat odtud jako odvézt odtud a začali se dožadovat toho, aby pro ně přije-ly automobily a dopravily je do německých postavení. Když se setkali s rozhod-ným odmítnutím, počali se sápat na transportéry ve snaze usadit se v nich. Couvli teprve před napřaženými samopaly. Mnoho jednotek se po cestě rozpadlo, nejčastěji po tom, když byl zabit jejich velitel. Důstojníkům, které neznali, vojá-ci nevěřili, nebot v několika posledních dnech vešla ve všeobecnou známost celá řada případů, kdy sovětští agenti v německých uniformách vydávali zavádějící rozkazy nebo pokyny. Proto byli ze všech přítomných důstojníků ochotni důvěřovat jedině samotnému veliteli úderné a zajištovací skupiny majoru Blanchboisovi. Shromáždili se kolem něho a začali některé muže ze svého stře-du obviňovat ze špionáže a kolaborace s nepřítelem. Požadovali na něm, aby dal tyto lidi okamžitě popravit. V uplynulých dnech a hodinách již na několika svých kamarádech takový ortel vykonali sami. Major Blanchbois musel následkem prožitého utrpení a psychického i fyzického vypětí podrážděné, chorobně podezřívavé vojáky ustavičně nabádat ke klidu a vybízet je k dalšímu pochodu na severozápad, k německým postavením. Nedlouho po poledni dostal major Blanchbois rádiem rozkaz, aby misi úderné skupiny okamžitě ukončil a ustoupil s ní zpět, nebot vyvstala naléhavá potřeba zasadit ji jinde. Přestože mu pro případ, že by neuposlechl, bylo vyhrožováno válečným soudem, major odmítl rozkaz splnit do té doby, dokud proud uprchlíků z Bobrujska nevyschne. K tomu došlo kolem 1800 hodin. Prapor se stáhl do německých pozic po půlnoci. Na transportérech vezl z ustupujících vojáků ty nejvážněji poraněné. Odhady o počtu zachráněných mužů kolísají mezi 10 000 až 15 000 muži. Vylíčená akce byla jedinou úspěšnou záchrannou opera-cí za celou dobu dosavadního trvání sovětské ofenzívy. Major Blanchbois obdržel o několik dní později Ritterkreuz (Rytířský kříž).5 184 NĚMECKÁ I2. PANCÉŘOVÁ DIVIZÉ V lIŽNÍM SEKTORU Podplukovník Niepold sledoval první řady kolony vojáků z Bobrujska na cestě na seřadiště vlaků v Marjině Gorce, vlekoucí se kolem velitelství divize: "Bylo smutné divat ,se na muže poraŽené armády, jak ,re, jedni se Zbraně-mi, druzi bez nich, potáceji z pslednich sil, se s poustou raněných mezi sebou, poskakujicich o holi nebo o berlich. Otřesný pohled. " Jednu z částí 20. tankové divize, které se z obklíčení probily do Marjiny Gorki jako poslední, vedl generál von Kessel s několika málo důstojníky. Bezprostředně po příchodu si vyžádal nákladní automobil a vypravil se s ním na východ, aby pátral po dalších mužích své divize. Když ho Niepold viděl odjíždět, zapochyboval, že ho kdy ještě uvidí. Sovětská formace, která stála proti odlehčovací skupině 12. tankové divize, byla jednou z brigád l. gardového tankového sboru generála Panova-druhé dvě vedly výpad proti Marjině Gorce přes Talku jižně od Minska. Pro německou tankovou divizi představovalo toto rozložení nepřátelských sil a os útoků nebezpečí, protože pokud by včas neustoupila, Sověti ji mohli u Minska uzavřít do kotle. Vše nasvědčovalo tomu, že právě něco takového Sověti svými pohyby zamýšlejí dosáhnout. Skupina armád Střed byla daleko více než hrozbou, jež se vznášela nad 12. tankovou divizí, fascinována ohrožením velkého rozsahu, jež se začínalo rýsovat v sektoru jihozápadně od Minska, kde si nepřítel evidentně vytkl za cíl číslo jedna znemožnit přepravu posil na německou frontu. Tento cíl nejspíš nadřadil jednoduchému a nekom-plikovanému obsazení co nejrozsáhlejšího území směrem na západ, své pravděpodobné metě číslo dvě. Sovětskájezdecko-mechanizovaná skupina gene-rála Plijeva dostala rozkaz zmocnit se komunikačního uzlu Baranoviči, ležícího 140 kilometrů jihozápadně od Minska a zároveň plných 150 kilometrů západně od sektoru Marjina Gorka, kde se v současnosti nacházelo jádro sil 12. tankové divize. Maršál Model rozhodl, aby se právě tato formace přesunula na západ a pokusila se čelit nejen postupu Plijevovy skupiny, ale i bránit železniční a sil-niční spojnice směřující do Minska. Generál Rokossovskij však získal informaci, že do Baranoviči už dorazily první německé vlaky s posilami úder na toto město teď mohl skončit fiaskem a generál proto cíl postupu jezdecko-mechanizované skupiny změnil. Plijevovy síly dostaly rozkaz zmocnit se mostů přes Němen ve městě Stolbcy. Německý letecký průzkum tentokrát své kvality osvědčil a domněnku, že ruské mobilní síly mohou směřovat k přechodům přes Němen, potvrdil. V zápětí putoval éterem rozkaz k 12. tankové divizi, aby okamžitě vyslala k Němenu předsunutou jednotku s cílem Sověty předběhnout. Později vešlo ve známost, že 4. července Stavka nařídila veliteli l. běloruského frontu, aby postupoval směrem na Brest 185 NĚMECKÁ 12. PANCÉŘOVÁ DIVIZE V IIŽNÍM SEKTORU a vybudoval předmostí na západním břehu řeky Bug. Prapor 5. pluku pancé-řových granátníků se však nedokázal vyvázat z boje dříve, než navečer l. čer-vence. Kolona se pohybovala po hlavní silnici, projela Dukorou5z a namáhavě se prodírala houfy civilních uprchlíků a týlovými jednotkami. Po vyčerpávající, 160 kilometrů dlouhé noční pouti prapor dorazil na místo půl hodiny po tom, co se tanky sovětského 1. gardového tankového sboru mostů přes řeku zmocnily. Bez ohledu na únavu přešli pancéřoví granátníci okamžitě do útoku. Sovětské tanky, držící životně důležitý silniční most přes Němen, sice zahnali, ale nedokázali nepříteli zabránit, aby most před ústupem nevyhodil do povětří. Nad řekou se klenul také železniční most, jenž byl rovněž v rukou Rusů. Krátce po poledni přiletělo nad bojiště několik Stuk, ale ani vějířům jejich pum se nepo-dařilo donutit sovětskou obrněnou vozbu k ústupu. Velení 9. armády se přesunulo na západ. Během přesunu však přišlo o většinu svých komunikačních pojítek. Následkem toho ztratilo spojení s podří-zenými formacemi i s velitelstvím skupiny armád Střed. Naděje na to, že se 28. divize myslivců (jigerdivizion)5 skupiny armád Severní Ukrajina probije ke Stolbcy od jihu, se ukázala jako marná, nebot odpor, na který při svém postupu narazila, byl příliš silný. Proto se velitel 9. armády rozhodl odeslat jednoho z důstojníků ke 12. tankové divizi s rozkazem, aby se co nejrychleji přemístila na západ, zaútočila od severu na nepřátelské předmostí v prostoru Stolbcy a zlikvidovala je. Odchodem tankové divize však německá 4. armáda, usilující probít se zpátky do Minska, zároveň ztratila nezanedbatel-ného spojence, operujícího při jejím jižním boku. V roli strážního předvoje, jisticího v oblasti Jašenky silnici z Minska na Sluck54 z obou stran, vyslal velitel tankové divize prapor pancéřových granát-níků, posílený rotou tanků. Skupina v určeném operačním prostoru narazila na příslušníky praporu divize Felderrnhalle,"5 kteří již se sovětskými tankovými silami s úporností jim vlastní bojovali. Po připojení této jednotky plnil prapor nařízený úkol do té doby, než 12. tanková divize překročila Němen. Ztráty, které přitom utrpěl, byly vysoké, ale rozkaz zabránit útokům ruské jezdecko-mechani-zované skupiny na části divize, které ustupovaly z východu na západ, splnil beze zbytku. Divize postupovala celou noc a celý příští den po velmi špatných silnicích a písčitých pěšinách, ustavičně blokována vojáky cizíchjednotek, kteří se snažili vecpat se na vozovku, čímž způsobovali zácpy. Kdykoliv to bylo možné, svezli velitelé vozů muže, kteří spěchali po svých, aby se včas vyhnuli sovětskému obkličovacímu prstenci, který se uzavíral kolem 20 kilometrů na sever ležícího Minska. Do 1300 hodin 1. července byl Minsk, hlavní město Bílé Rusi, po tříleté 186 NÉMECKÁ I2. PANCÉŘOVÁDIVIZE V JIÉNÍM SEKTORU německé okupaci zpátky v rukou Rudé armády. Epizodu z ústupu od běloruské metropole popsal podplukovník Niepold: "Silnice mezl Minskem a Stolbcy byly totálně ucpané jednotkami, které prchaly z východu - čá,stečně následkem paniky částečně diky nekázni. Před námi se klenul malý mů.stek přes řičku a některé cizi jednotky které do té doby pochodovaly mimo silnici, se před vodni překážkou pokoušely vmáčknout do naši kolony, aby se tak dostaly na druhou stranu. Když .se do proudu našich vozidel natlačil nákladni automobil, vlekouci za sebou houfnici ráže 210 milimetrů, nařidil jsem jednomu ze svých důstojníků, aby vytáhl pistoli a zjednal pořádek. Když vyskočil, aby splnil můj rozkaz, šel jsem s nim. Nákladřik by byl můstek rozbořil. Takové metody se tehdy při řizeni dopravy musely použivat!" Kolonu divize ostřelovali z lesů partyzáni, zatímco jižně od trasy, po které se přesunovala, se pohybovalo velké množství sovětské obrněné techniky. Když vozidla projížděla nejjižnějším úsekem své cesty, ocitla se tak blízko sovětských tanků, že štábní důstojníci začali urychleně ničit všechny tajné listiny, v nichž mohl být denní rozpis kódů pro šifrovací stroje. Pohroma, která dopadala na neštastnou 4. armádu, uvízlou v kotli, byla pro 12. tankovou divizi požehnáním. Sovětské letectvo bylo zcela zaměstnáno likvidací zbytků obklíčených vojsk a v důsledku toho byla obloha nad kolonou tankové divize téměř čistá. Třetího července navečer se čelo divize nacházelo ve Stolbcy, kdežto její konec byl od města vzdálen plných 25 kilometrů. Vojáci se během přesunu dozvěděli, že na Stolbcy bude veden soustředěný útok. Z jihu měla bezprostředně po svém pří-jezdu do výchozího postavení zaútočit na západní silniční a železniční koridor 28. divize myslivců, kdežto 4. tanková divize měla napadnout nepřátelská postavení z jihozápadu.12. tanková pak měla na město udeřit z opačného směru, tedy od východu. Krátce po 2000 hodin byl divizi předán rozkaz zmocnit se a potom hájit Stolbcy, a poté usilovat o navázání kontaktu se 4. tankovou na jihu. Plukovník Miiller a podplukovník Niepold se ihned odebrali na velitelské stanoviště 25. pluku pancéřových granátníků, aby společně s velitelem pluku vypracovali plán boje. Podplukovníkovi utkvěl v paměti strhaný obličej velícího důstojníka, únava a deprese, která všechny ovládala, i všeobecná nevíra v úspěch nadcháze-jícího útoku, již pocitovali. Bylo dohodnuto, že na jihozápad od Stolbcy budou s cílem zmocnit se mostu přes Němen postupovat tři prapory pancéřových granátníků. Začátek útoku byl plánován na 0400 hodin ráno. Současně s granát-níky měl vyrazit tankový prapor. Divizní dělostřelectvo bylo připraveno operaci podpořit. Niepold, jenž sdílel pochybnosti co do kladného výsledku celé akce, nařídil diviznímu průzkumu, aby nalezl a prověřil ústupovou cestu na severozá- 187 NĚMECKÁ I2. PANCGŘOVÁ DIVIZE V lIŽNÍM SEKPORU pad. Na severozápad proto, že věděl, že všechny ostatní trasy jsou už zablokovány čelními sovětskými tankovými jednotkami. Útok byl zahájen podle plánu a zpočátku se zdálo, že skončí úspěchem. Stejně tak tomu bylo i u 4. tankové divize. Vzhledem ke značné převaze na sovět-ské straně a celkové vyčerpání německých vojáků se však s ubíhajícím časem postup obou útočících formací zpomaloval, až se zastavil na mrtvém bodě. Ačkoliv komunikace s armádou, teď známou jako "von Vormannovo vojsko", byla vysloveně špatná až ubohá, dorazila na divizi v 0900 hodin depeše, která oznamovala, že postup 4. tankové divize byl zastaven, a zároveň nařizovala, aby 12. tanková divize přešla na druhý břeh Němenu po pontonovém mostu u Jeremiši severně od Stolbcy. Tento most vybudovali ženisté "von Vormannova vojska" po tom, co si generál von Kessel se zbytky 20. tankové divize probojo-val cestu pozicemi partyzánů v nejjižnějším výběžku téměř neprostupného Nalibockého lesa. Důstojníky štábu 12. tankové divize potěšilo, když se tak nepřímo dozvěděli, že generál von Kessel, prohlášený za nezvěstného po tom, co se vypravil na východ hledat opozdilce své 20. tankové divize, je naživu. Dvanáctá tanková divize se v souladu s rozkazem vydala na severozápad. Vzadu ji zajišťoval prapor, který operoval východně od Stolbcy, a další prapor působící východně od Nalibockého lesa. Kolona během přesunu narazila na velký počet skupin, složených z mužů, kteří přežili zkázu 4. a 9. armády, když se jim podařilo proklouznout stahující se smyčkou obkličujících sovětských vojsk. Jednou z nich byl pluk fyzilírů,5 vedený majorem Lemmem. Tato pěší formace pláchla nepříteli u Mogileva. Trasu, po které se divize ubírala, bylo možné charakterizovat jako plnou překážek nejenže cesta nestála za nic, ale její okolí doslova přetékalo partyzány, jejichž útoky museli vojáci každou chvíli odrážet. K dovršení všeho partyzáni podpálili dřevěný most přes řeku Sula chvíli předtím, než k němu čelo kolony dorazilo. Zatímco štábní důstojníci zvažovali, co dál, divize stála ve slunečním žáru na úzké písečné pěšině a čekala na jejich rozhod-nutí. Ke slovu se měli dostat ženisté. Než ale stačili práci na novém provizorním mostě zahájit, vyjel z nedalekého lesa důstojník na motocyklu a hnal se přímo k nim. Uvedl, že je od 20. tankové divize a že ho do štábu 12. tankové posílá ge-nerál von Kessel s úkolem dovéstje k mostu v Jeremiši. Entré neznámého oficíra vzbudilo ve štábu rozpaky a vlnu pochybností ohledně jeho totožnosti, nebot mnoho údajně německých důstojníků ve skutečnosti pracovalo pro Rusy. Kolony, které neměly tušení, s kým mají tu čest anebo se nechaly výmluvností Sověty vyslaných agentů přesvědčit, pak obvykle končily ve smrtících léčkách. V tomto případě ale dokumenty, jimiž se cizí důstojník prokázal, budily dojem, že jsou pravé. Štáb divize se proto přesto, že muž nedokázal vyznačit na mapě 188 NĚMGCKÁ I2. PAN( ÉHOVÁ DIVIZH V lIŽNÍM SEK I ORU cestu, po které je hodlal vést, rozhodl ho následovat. Kolona provedla obrat čelem vzad, úkon, který nebyl vzhledem k těžkým pásovým vozidlům a úzké pěšině snadný, a v patách důstojníka od 20. tankové se vydala na pouť k jinému mostu přes řeku Sulu. Už tak mizerná cesta se s ujetými kilometry ještě více zhoršila a přibylo i útoků ze strany partyzánů. Navzdory všem překážkám se čelo divize už před 1700 hodinou nacházelo na druhé straně řeky. Celá kolona včetně týlových jednotek a zadního zabezpečovacího voje se přes vodní tok přepravila v průběhu dalších 24 hodin. Na štáb divize čekala za řekou Sula nepříliš radost-ná zpráva - s vyčerpanými vojáky oslabené divize se totiž počítalo pro útok, který měl být veden po západním břehu řeky směrem k jihu, vstříc myslivcům 28. divize. Přes tuto skutečnost, navzdory vysokému počtu padlých a značným ztrátám vojenského materiálu byl fakt, že se 20. tanková divize dokázala vy-smeknout ze zaškrcující se smyčky sovětského obklíčení a následné likvidace, potěšitelný. Vysvětlivky ua Marjina Gnrka - město ležící při okraji rozsáhlých bažin 65 km na JV od Minska na železniční trati Minsk - Bobrujsk. Alsasko - historické území mezi pohořím Vogézy a Rýnem, střídavě přecházející pod svrchovanost Německa a Francie. V roce 1940 bylo okupováno Německem, eo válce opět francouzské, zaděleno jakožto územní správní jednotka Haut Rhin (Horní Porýní) s hl. městem Strasburk. "" "Chief G3" v terminologii NATO " ... a ještě později se mělo jeho jméno stát synonymem zrádce, neboť od roku vybízel Paulus prostřed-nictvím ruského rádia 1944 vojáky Wehrmachtu ke složení zbraní a skoncování s hitlerovským režimem. Po propuštění ze zajetí se usadil ve východním Německu a figuroval jako jeden z klíčových svědků sovětské obžaloby v Norimberku. Zemřel I957. "" délka hlavně u těchto kanónů činila 43násobek jejich ráže, čili: 75 x 43 = 3225 mm, téměř tři a čtvrt metru namísto obvyklých 24 ráží (hlaveň dlouhá 1,8 m). Podstatně tak vzrostla úsfová rychlost střely a v důsledku toho i přesnost střelby, účinný dostřel a schopnost prorazit silnější pancíř na větší vzdálenost. "" Kuronsko - území na západ a jihozápad od Rigy v Lotyšsku. a" Zatloukat dělo - původně učinit dělo nezpůsobilým střelby zaražením hřebu do zátravky, tj. do kanálku, spojujícího lůžko zápalky s prachovým prostorem. Za II. svět. války se děla znehodnocovala roztržením hlavně iniciací vložené nálože a odmontováním a odnesením části závěru. o gerchtesgaden - Hitlerovo odpočinkové sídlo v bavorských Alpách v jihovýchodním Německu při hrani-cích s Rakouskem. "z s partikulární výjimkou v září a začátkem října roku 1939, kdy během několikatýdenního tažení proti Polsku velel armádnímu sboru. " excentrický - výstřední. "^ idiosynkrazie - 1. charakteristická odlišující vlastnost, sklon 2. excentričnost, výstřednost 3. alergie, přecitlivělost (vůči lékům, některým látkám, atd.) 4. emoční porucha, nepřekonatelný odpor k některým jevům, vjemům, situacím (zvuk vůně či zápach, atd.). " cltadela - tvrz, obvykle vybudovaná na vyvýšenině uvnitř hradeb hájeného města jako poslední útočiště pro obránce po tom, co se útočník dostal přes vnější opevnění. "" Svisloč - město u soutoku stejnojmenné řeky s Berezinou ve směru na Minsk 45 km severovýchodně od Bobrujska. ", Žlobin - běloruské město 70 km na JV od Bobrujska. Němečtí zajatci tak cestou do zajateckého tábora urazili v průměru asi 100 km. "" fiinf malinki (chybně německo-rusky, rusky správně: pjat máljeňkich) - pět malých dětí. "" Marjiny Gorki se Sověti zmocnili 3. července 1944. isn jjtterkreuz - železný kříž třetí třídy. 189 17 AGÓNIE NĚMEGKÉ 4. ARMÁDY Generál Bamler, jenž odpoledne 27. června přebral po von Erdsmanndor-fovi velení Fester Platzu Mogilev, navečer téhož dne hlásil: "Od poledne nepřitel útoči ze severu, jihu a východu. Boje na přistupo-vých komunikacich k městu. Ve východnim sektoru nepřitel překročil řeku Dněpr. " Poslední radiodepeše od generála Bamlera byla na štábu skupiny armád Střed přijata ve 2200 hodin a obsahovala následující text: "Bráněn střed města. " Situace 4. armády byla zoufalá. Na severu se bránící VI. sbor utrpěl tak těžké ztráty, že téměř přestal existovat. Zbývajících několik jednotek VI. sboru se přesto s vysokým nasazením udatně dál bilo s nepřítelem. XXVII. sbor, XXXIX. tankový sbor a XII. sbor ustupovaly za stálých bojů s několikanásobnou přesilou. Mezerami na levém i pravém křídle armády proudily do německého týlu mohutné nepřátelské síly. Neporušen nezůstal ani střední sektor. Protivníkovi se zde podařilo prolomit obranu na několika místech. Dvacátého šestého června odletěl polní maršál za Hitlerem do Ober-salzbergu,5 aby mu zde prezentoval svůj názor na situaci a pokusil se dosáhnout jeho souhlasu s dalekosáhlými kroky, jež bylo třeba podniknout, aby skupinu armád Střed uchránil před zkázou. Jeho odhady protivníkových záměrů však byly příliš zdrženlivé, nebot nedocenil ani sílu nepřítele, ani cíle, jež Stavka Rudé armádě pro letní ofenzívu vytyčila. Busch a jeho štáb se domnívali, že Sověti hodlají zarovnat frontu a odříznout výběžek do svých linii od Polocku přes Minsk po Luck, ale ze strachu z fiihrerova hněvu se odvážil prezentovat pouze obavy o osud Minska a přilehlého prostoru. Válečný deník OKH naneštěstí ne-existuje a záznamy z 25., 26. a 27. června v análech skupiny armád Střed sovět-skou ofenzívu nepřežily. Události, tak jak jsou zde vylíčeny, vycházejí ze vzpomínek německého důstojníka, který odpovídal za vedení válečného deníku skupiny armád. Hitler si byl zřejmě vědom, že 4. armáda bude nucena ustoupit, a podle všeho proti tomu, aby se její vojska po etapách stáhla za řeku Berezinu, nic nenamítal. Přesto skupina armád Střed vydala 27. června 4. armádě rozkaz, aby i nadále držela pozice na Dněpru. Polní maršál Busch zřejmě zaujetí obranné linie při této řece považovalSs za počáteční fázi ústupu, jiné racionální vysvětlení projeho rozkaz totiž nelze nalézt. Ovšem v důsledku toho 4. armáda ztratila zcela 191 A(iÓNIE NGMG(KF 4. ARMADY zbytečně, právě tak, jako tornu bylo u předchozích, další a stejně nenahraditelný den. Pohromu poměrně silného vojskového tělesa již nemohlo nic odvrátit. V hodinách, kdy byl rozkaz k ústupu k Dněpru vydán, již sovětské jednotky tuto řeku na několika místech překročily. Rozkaz polního maršála Busche ztratil smysl dříve, než se dostal do rukou velitele 4. armády. Generál von Tippelskich ho také ignoroval. Své armádě nařídil, aby ustoupila na západ a zaujala obranné pozice mezi řekami Dněpr a Drut5 s tím, že je nebude bránit déle než 24 hodin. Čtvrtá armáda, čelící útokům z východu, musela neustále sledovat, co se děje za jejími zády. Hluboko v týlu jejího levého křídla totiž duněly pancíře sovětské 5. gardové tankové armády, mířící k řece Berezině a k jejím mostům. Mezi všemi Jobovými zvěstmi, jež dopadaly na hlavu generála von Tippelskicha, byla jedinou potěšitelnou informací zpráva o přisunutí 5. tankové, tedy velmi silné divize. Ráno 28. června vydal velitel armády všem podřízeným jednotkám a útvarům rozkaz k ústupu za řeku Drut. Do večera téhož dne byl jeho příkaz beze zbytku vykonán a celá 4. armáda zaujala narychlo vybudovaná obranná postavení za dalším z běloruských vodních toků. Dvacátý osmý červen byl posledním dnem, kdy byla armáda schopna operovat jako integrovaný celek po tomto datu se rozpadla na jednotlivé sbory, které se na vlastní pěst snažily probít z obklíčení. Mizerné silnice, navíc ucpané prchajícími týlovými jednotkami, a absolut-ní absence adekvátních, dostatečně únosných mostů přes potoky a říčky pro bojující jednotky, usilující dostat se k Drutu, představovaly těžko řešitelnou kom-plikaci. Za denního světla na ustupující kolony bez přestání útočily sovětské letouny. V dešti střel jejich palubních zbraní a v ohni jejich pum našli smrt i dva velitelé sborů, generálové Martinek a Pfeiffer. Neutěšené podmínky, za nichž se 4. armáda opožděně stahovala na západ, ještě vystupňovalo přerušené spojení s velením skupiny armád Střed následkem rádiového stínu v prostoru řeky Bereziny. Během odpoledne se polnímu maršálovi více méně šťastnou náhodou podařilo spojit se štábem 4. armády telefonem. Nařídil von Tippelskirchovi, aby se se svými jednotkami stáhl na západní břeh Bereziny. Generál si neodpustil poznámku: " Teď už je strašně pozdě na všechno! " Když na štáb armády dorazil stvrzující rozkaz, mohli si štábní důstojníci po jeho přečtení udělat představu o tom, dojaké míry velení skupiny armád ztratilo přehled o situaci. Čtvrtá armá-da se měla ve městě Berezino přepravit přes řeku a zaujmout obranné pozice tak, aby si od severu a jihu chránila křídla. Von Tippelskich ale svým jednotkám vydal rozkaz daleko přímočařejší: "K Berezině co nejrychleji!" Krátce po tom oznámil Busch v hlavním stanu skupiny armád své sesazení a příchod nového 192 AGÓNIE NĚMECKÉ 4. ARMÁDY velitele, polního maršála Modela. Ačkoliv se přitom snažil vypadat indiferentně, bylo na něm vidět, že se ho Hitlerovo rozhodnutí hluboce dotklo. Generál Tippelskirch využil této příležitosti k tomu, aby jako viníka za současný stav jeho armády označil velení skupiny armád Střed a samotného Busche obzvlášt. Polní maršál Busch odjel do Německa. Zpátky k armádě se dostal až v sa-mém závěru války v Evropě. Na pár dní se stal vrchním velitelem na severozá-padě, ve Šlesviku-Holštýnsku a v Norsku. V dubnu 1945 se svými jednotkami kapituloval, byl převezen do zajateckého tábora v Anglii, kde zemřel. Pohřben byl v neoznačeném hrobě v Aldershotu." Dvacátého osmého června Stavka přidělila frontům nové operační cíle. V případě středního úseku rusko-německé fronty šlo o průlom německých obran-ných linii a následný postup do prostoru západně od Minska. Po splnění tohoto úkolu byly k 4. červenci vytyčeny cíle nové, a to Kaunas, Grodno, Bialystok a Brest-Litevsk.6 Ale již koncem června bylo možné pozorovat pohyby velkých sovětských formací po obou bocích a v týlu německé 4. armády, dislokované východně od Minska. 5. gardová tanková armáda se největší možnou rychlostí přesunovala k Berezině s cílem zmocnit se mostu v Borisovu, zatímco 2. gardový tankový sbor mířil ke stejné řece, ale o něco jižněji, tedy pod město. Jižní kridlo obkličujících sil tvoril 9. tankový sbor, mobilní skupina 3. běloruského frontu. Mezi těmito svírajícími čelistmi čtyř armád 2. běloruského frontu se tísnila německá 4. armáda, právě se vydávající na bolestivý ústup k Berezině. Oblast, kterou se divize probíjely, byla pro Němce pravým a nefalšovaným "územím ban-ditů". Mizerné cesty, klikatící se hustými lesy a proťaté bezpočtem potoků a říček, a všude kolem močály, ve kterých po libosti operovali partyzáni. Čelní jednotky každou chvíli narážely na demolované mosty, miny, silniční zátarasy z lesních stromů, za nimiž se tvořily kolony dlouhé celé kilometry. Nehybné jednotky bez pohonných hmot a munice byly dokonalým terčem pro partyzány a letadla, která kroužila jako jestřábi nad bezbrannými zástupy mužů a vybírala si kořist. Devětadvacátého června se čtyři do hloubky roztažené sbory 4. armády probíjejí k Berezině. První kolony posledních divizí se teprve začínají přepravo-vat přes řeku Drut, mnoho kilometrů na východ od míst, kde se pohybuje čelo ustupujících vojsk. Pro velitele armády bylo vzhledem k tomu, že jednotky musely neustále čelit nepříteli, eliminovat jeho nástrahy, překonávat zátarasy a další překážky toho či onoho druhu, a následkem rádiového stínu v prostoru Bereziny, velice problematické, ne-li přímo nemožné udržet spojení s jed-notlivými kolonami. Pohyb XII. sboru, postupujícího 4. armádě v ústrety Brodeckou oblastí ve směru na Berezinu, kde ženisté vybudovali nový provizorní most, byl pomalý. 193 AGÓNIE NÉhlE(.KÉ 4. ARMÁDY Most bránily narychlo sestavené síly tvořené jedním plukem 707. zajišťovací divize 9. armády a 200 opozdilci a příslušníky týlových jednotek. Mezi obránci se nacházeli i HIWI, domorodé, tedy převážně běloruské, ruské a ukrajinské pomocné síly, podle hlášení velitele notně vyjukané. Nebylo ostatně divu HIWI dobře věděli, co by je čekalo, kdyby se dostali do rukou soukmenovců v unifor-mách Rudé armády. U některých německých útvarů se vyskytovalo třeba i něko-lik set těchto lidí a někteří z nich neopustili jednotku, k níž příslušeli, až do kapi-tulace. Pod přijatými jmény se postupně stahovali společně s ustupujícími německými vojáky do Německa a část z nich se dodnes účastní srazů Starých kamarádů. V průběhu dne velení 4. armády řídilo a popohánělo vpřed sbory, s nimiž bylo v kontaktu. O útvarech, jež neodpovídaly na rádiové volání a nedávaly o sobě vědět žádným jiným způsobem, se štáb armády domníval, že se k Bere-zině propracovávají jak nejlépe dovedou po svém. Útržky zachycené radiofo-nické korespondence budily dojem, že se VI. sbor spojil s XXXIX. tankovým sborem a že jeho velitel, generál Otto Schiinemann, teď velí celé skupině (o něko-lik hodin později zahynul). Z jeho několikrát opakovaného hlášení se radistům podařilo vyrozumět, že generál je schopen pozice na Drutu držet nejdéle do půl-noci téhož dne. Ze štábu armády odvysílaná radiodepeše, jejíž příjem Schiinemann potvrdil, obsahovala povolení k zahájení okamžitého ústupu k Berezině. Souhlas však byla jedna věc a stažení vojsk druhá. Pohyb kolon na silnici do Berezina se zpomaloval až ustal úplně. K ústupové trase se přiblížily obrněnce sovětského 9. tankového sboru, uzavírající kotel se 4. armádou od jihu. Německá 12. tanková divize teď odrážela útoky jednotek sovětského 18. armád-ního sboru 65. armády, které se po pádu Bobrujska draly na severozápad, tedy na Minsk. Mezi uzavírajícími se čelistmi sovětských sil, zaškrcujícími ústupový koridor 4. armády, už zbývalo necelých 50 kilometrů. Přitom vzdálenost mezi čelem armády a jejími nejvýchodnějšími jednotkami činila více než 70 kilo-metrů. Všechno záviselo na tom, jak dlouho dvě německé tankové divize, 5. na severu a 12. na jihu, dokáží vzdorovat masám sovětských tanků podporovaných pěchotou a udržet ústupové trasy na západ otevřené. Nový velitel skupiny armád Střed, polní maršál Model, se vypravil za ge-nerálplukovníkem Zeitzlerem, aby s ním probral situaci, ve které se nalézala jeho vojska. Jezdecko-mechanizovaná skupina 3. běloruského frontu se jako severní křídlo obchvatových sil hnala o překot na západ a představovala velké nebezpečí pro všechny německé snahy dopravit na prolomenou frontu posily. OKH nemě-lo nic proti tomu, aby byly do Minska přepraveny dvě pěší divize a k obraně Baranoviči nasazena divize horských myslivců. Problém byl v tom, že životně 194 AGÓNIE NĚMECKÉ 4. ARMÁDY důležitý most v Borisovu bránily jednotky, které v žádném případě nemohly náporu blížících se sovětských vojsk odolat. Existovala jen malá naděje, že se rezervy, které bylo možné jen horko těžko postrádat jinde, podaří dopravit na místo určení dříve, než se objeví ruské tanky a pěchota. Příští den, 30. června, Sověti permanentně útočili, aby uzavřeli poslední ústupové cesty z kotle, do kterého 4. armádu uzavírali. Německé jednotky bránící předmostí na východním břehu Bereziny - ač samy napůl obklíčeny - se v zoufa-lém úsilí udržet pro ustupující divize přístupové trasy k řece a mostům přes ni zuřivě bily s nepřítelem. U většiny útvarů 4. armády vládla představa, že u Bereziny najdou pevná, silná postavení, takže budou mít možnost si pod ochra-nou německých zbraní v relativním klidu a bezpečí odpočinout a nabrat nové síly. Po příchodu k řece, tváří v tvář realitě, se tyto naděje rozplynuly jako dým. Skupina von Saucken bránila jedno z předmostí na východním břehu Bereziny v Borisovu, na silnici I. třídy Smolensk-Minsk. Skupina Fldrke, jejíž hlavní síly tvořila 14. divize pancéřových granátníků s generálporučíkem Hermannem Fldrke v čele, byla dislokována na západním břehu řeky proti Čerňjavce62 , u zničeného mostu přes Berezinu. Existující přemostění, provizorní pontonový most postavený ženisty VI. sboru, se nacházelo u Šukovce. V německých rukách stále ještě byl důležitý most v Berezinu, jehož obránci zaznamenali pří-tomnost sovětských tanků jihozápadně od města, na silnici spojující Berezino s Červenem.^ Aby zjednodušil strukturu velení v bojích, jenž se odehrávaly na dvou vzá-jemně od sebe značně vzdálených místech, svěřil von Tippelskirch řízení všech formací jižně od Čerňjavky generálovi Vincenzu Miillerovi, veliteli XII. sboru. Do štábu 4. armády dorazil vzhledem k poměrům, které vládly v éteru, výji-mečně poměrně srozumitelný radiogram, odeslaný skupinou armád. Obsahoval rozkaz vymanévrovat XXXIX. tankový sbor z boje a odeslat ho do Borisova na pomoc jednotkám generála von Sauckena, zapůjčeným 5. tankovou divizí. Potíže s komunikací je možné názorně demonstrovat na následujícím pří-kladu. Dne 29. června vydala skupina armád tento rozkaz: "Hlavnim současným úkolem 4. armády je přechod jejich divizi za řeku Berezinu v takovém stavu, aby mohly bez průtahů obnovit bojovou činnost. Musi být navázán kontakt s 9. armádou a udržen s oblasti kolem města Červen 4. armádě je jasné, že 12. tanková divize má zastavit každý nepřitelův nástup na Minsk z jihovýchodu očekává se, že zejména na křidlech si 4. armáda povede agresivně a předejde obkličeni Borisova. " Právě v těchto hodinách, kdy bylo třeba se vším důrazem hájit řadu kri-tických míst, se začal vážně projevovat bolestivý nedostatek svěžích, neopotře- 195 AGÓNIE NĚME(KÉ 4. ARMÁDY bovaných záloh. Polní maršál Model již stačil rozeznat, že hlavní chod je to, co se děje na středním úseku fronty a nikoliv pouhá předehra k jiné, mohutnější ofenzívě kdesi na jihu. Uvědomoval si, že k obraně Minska mu chybí síly a zároveň naprosto správně hodnotil skutečný význam sovětského postupu na západ, tedy na Baranoviči a Moloděčno, i dopady, které by eventuální ztráta těch-to měst pro německé armády znamenala. Bez těchto železničních uzlů by bylo obtížné, ne-li přímo nemožné, dopravit včas na bojiště rezervy jak od jiných armádních skupin, tak z Říše. V průběhu dne sovětská vojska postupovala z Polocku na široké frontě směrem na Borisov a z chodu zaútočila na německé předmostí na východním břehu Bereziny. Úder byl tak razantní a veden takovými silami, že nebylo možné předmostí delší dobu držet ani za cenu ztráty celé 5. tankové divize. Divize se proto stáhla na druhou stranu řeky. Cílem sovětských operací v tomto sektoru bylo přerušit železniční a silniční spojení mezi Minskem a Vilniusem na severozápadě a dokončit úplné obklíčení 4. armády východně od běloruské metropole. Prvního července se kruh kolem 4. armády postupně uzavíral v tomto stádiu se v něm však stále ještě nacházelo mnoho děr. Tak například 5. tanková armáda vyklouzla z obklíčení, když z kotle ustupovala směrem na Smileviči, a skupina Fldrke65 se zkáze vyhnula tím, že ustoupila na jih, aby se nedaleko města Šukovec, kde byly vybudovány dva provizorní mosty, spojila se zbytky VI. sboru. Jednotlivé útvary obkličované armády se dožadovaly leteckého mostu, nebot jim docházela munice i pohonné hmoty. Skupina Miiller v noci ze 2. na 3. července stále ještě houževnatě odolávala prudkým sovětským útokům a držela rozsáhlé předmostí v Berezinu na východním břehu řeky v naději, že se díky jí zachrání velký počet mužů. Divize, nacházející se nejvíce vzadu, však od Bereziny dělilo mnoho kilometrů a začínaly pocitovat nedostatek střeliva a ben-zínu. Velení skupiny armád určilo prostory pro shoz materiálu a informovalo o nich jednotky 4. armády. Jejich vojáci v naději, že nad hlavou uslyší povědomý hřmot motorů dopravních letadel a spatří jejich známé siluety, marně napínali uši a zrak. Ani jediné takové letadlo se na obloze neobjevilo. Pátá tanková divize nyní byla jedinou formací 4. armády, která byla schop-na operovat jako plně bojeschopný útvar. V této fázi bojů odrážela sovětský nápor na Minsk a zároveň plnila roli ochranného štítu pro oblast Moloděčna, kam směřovaly vlaky s posilami. Nevyhnutelně musela rozdělit své síly, nebot v severovýchodním perimetru běloruské metropole zároveň zajištovala ústup 4. armády. Tím ale vzrostla i hrozba, že se nepříteli podaří proniknout za pomyslnou spojnici měst Moloděčno - Baranoviči. V takovém případě by padla 196 AGÓNIE NÉMECKÉ 4. ARMÁDY i poslední možnost zastavit jeho postup k linii procházející polským Bialy-stokem, na severu ohraničenou litevským Vilniusem a na jihu Brestem. Druhého července odpoledne proto velitel 4. armády nařídil 5. tankové divizi, aby okamžitě přerušila veškeré operace severně od předměstí Minska, v prostoru města Smoloviči, a uvolněné jednotky přesunula do oblasti Moloděčna. Generál von Tippelskirch musel překousnout mnohé, než se k tomuto rozhodnutí odhod-lal. Věděl dobře, že svým rozkazem k odchodu částí tankové divize z místa, v němž od severozápadu jistila ústupové trasy jeho armády, podepsal rozsudek smrti pro velké množství svých mužů. Tři sbory 4. armády se dosud, za stálých útoků několikanásobné sovětské přesily, přepravovaly přes Berezinu. Večer 2. červencejim velení armády odesla-lo rádiovou depeši, v níž jim oznamovalo, že Minsk je od severovýchodu ohro-žován značným množstvím tanků. Radiogram obsahoval výzvu, aby se pokusily stahovat přes Smoloviči, kde si doplní zásoby munice a pohonných hmot. Další osa jejich ústupu měla směřovat na jihozápad, na jih od Minska. Situaci ještě vyhrotila skutečnost, že 12. tanková divize byla z prostoru jihovýchodně od Minska předisponována asi 50 kilometrů na západ, aby zastavila postup nepřítele na Stolbcy, město, jehož pád by kromě ztráty železničního tahu Baranoviči -Minsk Němcům zastavil přísun posil, kdežto pro Rusy by otevřel cestu k linii Moloděčno - Baranoviči a dále na západ. U 4. armády začal ústup jednotek na vlastní pěst. Každá divize, každý pluk se snažily dostat k hlavním německým liniim, které se však den co den posou-valy dále na západ. Ted, když vojáci překročili Berezinu a nenalezli pevná postavení podél západního břehu řeky, jak očekávali, se jich zmocnila panika. Strach, že padnou do rukou Sovětů a zejména partyzánů, stupňoval po celou dobu jejich ústupu pohled na krutě zohavené mrtvoly německých vojáků a ruských uprchlíků, kolem nichž kráčeli. Celková úzkost rostla s pomyšlením na osud jejich vlastních raněných, které nemohli vzít s sebou, a na hloubku nepřá-telského prostoru, v němž se, vydáni krutému a běsnícímu nepříteli na pospas, nacházeli. Rozsáhlý kotel se vytvořil u Pekalinu, jižně od Smileviči, odkud zasahoval až na východ od Minska. Uvízly v něm tri kompletní divize, 57., 267. a 31., a zbytky 260., 25. divize pancéřových granátníků a 78. úderné divize - fakticky většina formací XII. sboru. V pasti se společně s vojáky nacházelo všech šest velitelů divizí, velitel sboru generálporučík Vinzenz Miiller společně s velitelem XXVII. sboru generálem pěchoty Paulem VOlckersem. Vlckers se v obklíčení u Pekalinu neoctl sám a bez vlastních vojsk byly tam s ním i některé části jeho sboru. Některé z uvedených divizí byly silně vyzbrojeny, tak napriklad 25. divize 197 AGÓNIE NÉMECKÉ 4. ARMÁDY pancéřových granátníků disponovala ne méně než 32 samohybnými útočnými a 20 samohybnými děly. I když divize u Pekalinu byly, na rozdíl odjiných forma-cí jinde, zásobovány ze vzduchu palivem, na dodávky munice se jaksi zapomnělo - následkem toho připadalo na jedno dělo v průměru jen pět až deset nábojů. Pátého července svolali velitelé obou sborů generálskou poradu, jejímž cílem bylo posoudit celkovou situaci a uvážit, co dál. Rozhodující a vše určující byla vzdálenost od nejbližších německých linii. V těchto hodinách činila více než 100 kilometrů ve směru na západ, což byla vzhledem ke stavu vojsk, jejich vybavení i k únavě až neskutečná dálka, která byla bez podpory Luftwaffe téměř jistě nepřekonatelná. Bez benzínu respektive munice nebyly těžké zbraně k niče-mu a bez jejich přispění se jakékoliv myšlenky na průlom zdály nesmyslné. Avšak obavy z toho, co by každého, od generála až po nejprostšího vojína, čeka-lo v případě, kdyby se vzdal a padl do ruských rukou, činila ze seberiskantnějšího podniku něco, co rozhodně stálo za úvahu. Generálporučík Adolf Trowitz, jenž minulou zimu unikl se svou 57. divizí z obklíčení u Čerkassy,eb byl pro pokus o průlom, stejný názor zastával i generálmajor Giinther Klammt od 260. divize. Generálporučík Hans Traut váhal myslel na 5000 raněných, které by v případě útoku na sovětské obkličující síly musel opustit. Navečer, na závěr porady, však generálové přece jen dospěli k rozhodnutí - do boje k proražení cesty k němec-kým liniim nastoupí dvě skupiny vytvořené ze dvou sborů. XXVII. sbor bude útočit směrem na sever, zatímco XII. sbor napadne nepřítele na severozápadě. Pozůstatky XXXIX. tankového sboru byly rovnoměrně rozděleny mezi obě dvě skupiny. Rozhodnutí podniknout výpad přijali přítomní generálové přes nesou-hlas generála pěchoty Vdlckerse, jenž doporučoval nehýbat se z místa a bojovat do konce. Pokus o proražení nepřátelských linii v rámci XII. sboru zahájila 25. divize pancéřových granátníků ve 2359 hodin. Udeřila na postavení nepřítele na západě, ve směru na Dzeržinsk,6 ležící asi 25 kilometrů jihozápadně od Minska. Muži neschopní boje a pochodu zůstali na místě pod dohledem lékaře, který dostal dopis v ruštině, apelující na sovětského velitele, aby s raněnými nechal zacházet v souladu s mezinárodně uznávanými pravidly pro vedení války. Není známo, zda tato prosba měla nějaký efekt. Když dělostřelci 25. divize pancéřových granátníků vystříleli poslední náboje, zničili svá děla. Vojáci všech tří skupin, na něž se divize rozdělila, nasadili bodáky a s křikem "Hurá" vyrazili vpřed. Přes velice silnou palbu ze strany nepřítele zlikvidovali sovětskou dělostřeleckou baterii, ovšem za cenu 900 padlých z původního počtu 1000 mužů. Nato přešla do protiútoku masa rudoarmějců a zbývající němečtí vojáci se v malých hloučcích rozprchli na všechny strany, aby se potom na vlastní pěst pokusili 198 AGÓNIE NÉMECKÉ 4. ARMÁDY proniknout prstencem sovětských vojsk ke svým. Alespoň některým z nich se to muselo podařit, nebot když byla o několik měsíců později divize obnovována, stál v jejím čele generál Schiirmann. Téměř ve stejnou chvíli vyrazil se svou 57. pěší divizí na zteč i generál Trowitz. Vzápětí se na něj a najeho muže snesla těžká dělostřelecká a minomet-ná palba. Noc rozzářily rudé záblesky vybuchujících granátů a min, jež dopadaly uprostřed běžících rojnic. Německým pěšákům žhnuly do tváří mihotající se plamínky, vylétající z hlavní kulometů a dalších ručních palných zbraní. Jednotky si i přesto uchovaly soudržnost a za svítání ráno 6. července se spojily se zbytky divize Feldherrnhalle. Oba velitelé divizí sovětskou reakci na útok přežili a nyní se během krátkého rozhovoru dohodli, že budou postupovat společně. Jejich záměrem bylo překročit silnici Červen - Minsk, která byla pod kontrolou sovětských vojsk. Příslušníci obou divizí vyčkávali na příchod noci. Potom vyrazili. Ve srážce s početným protivníkem se muži divize Felderrnhalle rozptýlili, někteří byli zabiti a mnozí padli do zajetí. Jakmile se na druhou stranu silniční spojky obou běloruských měst dostala 57. divize, jejíž stav stále ještě činil 12 000 až 15 000 mužů, rozdělila se do menších skupin. Seskupení, jež vedl generál Trowitz, disponovalo dvěma VW Schimmwageny na odvoz raněných. I když za noci vojáci postupovali vpřed s největší opatrností, sotva se začalo rozednívat, zjistili, že se všude kolem nich nacházejí sovětské pozice. Nezbylo nic jiného, než čekat na příchod tmy. Utrmácení muži se ukryli v žitných polích a dopřávali si dobrodiní spánku. Na večer je probudila palba z pušek a výbuchy min minometů. Skupinka německých vojáků za skupinkou, hlouček za hlouč-kem, upadaly, jeden jako druhý, do zajetí. V průběhu dalších dvou dní byl zajat i Trowitz a s ním i poslední muži 57. pěší divize. 78. úderná divize generála Trauta měla podobný osud. Jeden z jejích pří-slušníků, jemuž se podařilo válku přežít, podal o událostech z počátku července roku 1944 toto svědectví: " Útvary se do útoku formovaly ve 2300 hodin. Některé jednotky začaly zpivat Deutschlandlied (německou národni hymnu). Ti, kdo nezahynuli, nikdy na tuto noc nezapomenou. Vesnice v plamenech, palba z pušek a houfnic, exploze a práskáni prolinalo s hromovým pokřikem a zpěvem útočicich jednotek. Nepřátelské pozice byly proraženy a rudoarmějci, kteři se pokoušeli útočicim vojákům stavět na odpor, obkličeni. Průlom se zdařil... Do svitáni 6. července byla nepřátelská postaveni za námi a my byli z pasti venku. Pak ale Rusové rychle přeskupili svoje jednotky a nasadili motorizované sily. Byli rychlejši než my, pěši. Brzy všechny větši skupiny zase měli. Znovu je obkličili. Jediná šance, jak se z obleženi dcstat, bylo rozdělit se na malé hloučky. 199 AGÓNIE NÉMECKÉ 4. ARMÁDY Většina vojáků 78. úderné divize včetně jejiho velitele generála Trauta padla do zajeti. " Všechny divize, které se pokusily probít z kotle, dopadly v podstatě stejně. Generálporučík Otto Drescher vydal své 267. pěší divizi před útokem bojový rozkaz. Stálo v něm: " Vojáci mé vitězné 267. pěši divize! Za situace, kdy nepřátelské průniky v sektoru skupiny armád Střed způsobily, že ústup byl nevyhnutelný, nasadil pro-tivnik 3. a 4. července proti XII. sboru značné sily. Naše divize figurovala jako zadni voj a umožnila ostatnim divizim, jež zajištóvala, bezpečný ústup. Vy, vojá-ci mé divize, jste přislušnikům všech divizi, které se na vás spoléhaly, předvedli svou udatnost a hrdinstvi. Během bojů se nepřiteli podařilo naše jednotky obkličit. Kruh obkličeni teďmusi být proražen a my si musime vybojovat cestu na svobodu a domů. Pokud se ještě někdy s našimi rodinami a domovy máme shledat, musime vybojovat bitvu. Přeji si, aby nikdo nepochyboval o tom, že to bude zápas tvrdý a že si vyžádá mnoho oběti. Každý, kdo by dal misto boje přednost hanbě a zajeti, musi počitat s tim, že se ocitne ve spárech bolševických vrahů, kteři jsou surovi a kruti už od přirody. Vojáci, jsem si ji.st, že vaše volba mezi cestou na svobodu a potup-ným mučenim v zajeti nebude pro nikoho z vás těžká. Pro probiti se ke kama-rádům! Pro rozhodujici útok, pro cestu ke svobodě a ke svým dornovům! Drescher. " Mezi kroky, které generál Drescher nařídil před útokem provést, patřila i pečlivá analýza výsledků všech hlášení o situaci, jež dodal průzkum. Byl pořízen velký počet kopii podrobných map, v tichosti zničena vozidla, děla a dokonce i polní kuchyně praporů, byli pobiti dělostřelečtí koně. Ani jediná jed-notka, jediný voják, at k pěší divizi přišli odkudkoliv, nesměli zůstat stranou všichni dojednoho byli zařazeni do bojových skupin. Zbraně a munice byly mezi jednotky rozděleny rovnoměrně. Generál Drescher rozdělil divizi do tří samostatných skupin - kolon. Jako první cíl stanovil pro všechny překročení železniční tratě Orša - Minsk a neda-leko od ní se vinoucí hlavní silnice, která spojovala obě města a o níž věděl, že je střežena silnými jednotkami sovětské pěchoty. Formaci, jež postupovala na levém křídle, se podařilo překročit koleje, dokázala se postaveními rudoarmějců probít i na druhou stranu silnice 1. třídy. Pak však Sověti zasadili do boje množství tanků, které na postupující kolonu německých vojáků zahájily prudkou palbu z děl a kulometů. Vzhledem k tomu, že Drescherovi muži postrádali jakékoliv protitankové prostředky, nemělo žádný smysl stavět se vůči pancířům na odpor a skupina se vzdala. Skupina na pravém křídle postupovala po ose, 200 AGÓNIE NÉMECKÉ 4. ARMÁDY která vedla hustými lesy. Útoky dobře vyzbrojených partyzánů, jichž byly plné houštiny, rozprášily vojáky do malých hloučků, jež se pak na vlastní pěst probí-jely na západ. Partyzáni mnoho mužů zabili nebo zajali. Ty, které nechali na živu, odvedli po hlavní silnici do Borisova. Zbývající nepočetné skupinky, které unikly palbě, překonaly zátarasy a dokázaly se vyhnout minám, se probíjely dál na severovýchod. Několik z nich narazilo na dvě pěší roty Rudé armády, posílené minometnými četami, jež jim sovětské velení postavilo do cesty. Němci, vyzbro-jení pouze puškami s maximálně deseti náboji na muže, se s touto přesilou statečně bili, ale výsledek byl jasný už předem. Všichni byli bud pobiti, nebo zajati a eskortováni do Borisova. O pár týdnů později padl Němcům do rukou sovětský vyšší důstojník, jenž před zpravodajci při výslechu vypověděl: , , Na vlastni oči jsem východně od Minska viděl dvě kolony německých zajatců v počtu 400 až 600 mužů, kteři pochodovali ve směru na Moskvu. Naprostá většina Němců byla bosa. Ačkoliv bylo vedro, nikdo z nich se nesměl napit ze studánek nebo potůčků, které v nevelké vzdálenosti mijeli. Pili proto vodu z močálů kolem nich. Kdo se zapotácel, dostal několik ran, kdo se zhroutil, byl za,střelen. Narazil jsem na mrtvoly popravených německých vojáků, které ležely v dlouhé řadě v přikopu u silnice. Když zajatci procházeli městem, prosili obyvatele, aby jim dali kousek chleba. Nikdo se ani nepohnul, všichni se báli na Němce i jen promluvit. Zahlédl jsem staršiho německého nadporučika, jak sedi na předprsni zákopu. Měl na sobě vojenskou košili s epoletami a medaili za statečnost. Chyběly mu kalhoty a byl bosý. Strážni zajatcům odebrali všechny slušnějši části uniforem a vyměňovali je s civilisty za kořalku. " Prostřední skupina, jíž osobně velel generál Drescher, dopadla podstatně lépe. Její příslušníci překročili železniční trat a dostali se za silnici Orša - Minsk. První den urazili ve směru na severozápad, tedy na Moloděčno, poměrně znač-nou vzdálenost. Protože jim došly zásoby potravin, živili se tím, co našli v lese. Generál skupinu rozdělil na menší části, aby se k potravě dostal větší počet mužů. Určil směr, kterého se měla každá z nově vzniklých skupin držet a do-hlédl, aby velitelem každé z nich byl voják s určitou zkušeností s orientací v terénu. Dokonce i divizní kaplan dostal na starost sto mužů. Během přesunu se řada skupin rozpadla na menší, některé z vlastní vůle vojáků, jiné v důsledku útoku partyzánů případně se v členitém terénu, uprostřed hustých lesů a močálů, jedna její část ztratila druhé. Mnoho mužů v neutuchajících bojích padlo nebo bylo zajato pro mizivý počet těch, kteří zajetí přežili a posléze se vrátili domů, nebude osud většiny vojáků střední skupiny nejspíš znám. Mezi formace, jež dopadly relativně nejlépe, je třeba zařadit tu kolonu 25. divize pancéřových granátníků, která vyrazila pod vedením generála 201 AGÓNIF NBME(KÉ 4. ARMÁDY Schiirmanna jako první po výše zmíněné generálské poradě. Hlavní seskupení, jak již bylo uvedeno, se během prorážení sovětské obrany rozpadlo, ale gene-rálova skupina postupovala k severozápadu, k železniční trati Bobrujsk - Minsk, kterou však už v té době drželi Sověti. Schiirmann se několikrát pokusil pronik-nout sovětskými předsunutými postaveními, pokaždé se však nakonec musel stáhnout zpátky. Když viděl, že je zde nepřítel příliš silný, rozhodl se odvést svou stále se tenčící skupinku, teďtřicetičlennou, do německých linii, jež se nacháze-ly mezi Moloděčnem a Vilniusem. Podařilo se mu to a hlouček mužů pod jeho velením byl nejpočetnější skupinou, která pohromadě unikla zajetí. Všichni vojá-ci 25. divize pancéřových granátníků, jimž se poštěstilo probít ke svým, byli převezeni do výcvikového prostoru v Bavorsku. Po doplnění byla divize nasazena do bitvy v belgických Ardenách, odkud se přesunula do centrálního Německa k obraně Berlína. Generál Schiirmann stál v jejím čele do února 1945. Není nezajímavé pohlédnout na německé pokusy o průlom z kotle u Minska ze sovětského pohledu. Časopis Sovjét.skaja vojénrcaja i.storia uveřejnil v roce 1984 článek, v němž jeho autor nastínil průběh sovětských operací, směřu-jících k likvidaci obklíčených německých vojsk. "Akce zaměřené na eliminaci obkličených nepřátelských sil v prostoru východně od Minska mohou být v závislo.sti na užitých metodách rozděleny do tři stadii. V prvni fázi (zhruba mezi 4. a 7. červnem) se protivnik pokoušel prorazit na západ při zachováni pevných, organizačně stmelených formaci, s fungujicim velenim na úrovni armádnich sborů respektive divizi a za využiti leteckých dodávek vojenského materiálu. Naše jednotky v této etapě podnikaly koncen-trované útoky proti silným nepřátelským skupinám s cilem roztřištit je na menši části a vytvořit v jejich řadách takový stav, aby byly nuceny zbavit se těžkých zbrani. Ve druhém stadiu (8., 9. červen) se jednotlivé nacistické jednotky stále pokoušely klást organizovaný odpor, přesunovaly se po lesnich cestách a pěši-nách a snažily se probit z obkličeni. Sovětská vojska tyto izolované skupiny niči-la tak, že je zastavila na mistech výhodných pro ně a pro nepřitele nepřiznivých, rozbila jejich sestavu palbou z lehkých i těžlrých zbrani, načež hlavnimi silami divizi respektive pluků zaútočila. Třeti stadium se vyznačovalo snahou malých nepřátelských skupin, teďuž neuspořádaných a neschopných klást organizovaný odpor, vyklouzhout z obkličeni na západ. Sovětské sily, reprezentované převážně menšimi smišenými motorizovanými jednotkami (pěšimi rotami nebo prapory posilenými četou tanků, baterii protitankových kanónů a baterii minometů) pročesávaly lesy a pole a tyto vesměs početně slabé skupiny honily a zajímaly. " Z různých zdrojů prosakovaly zvěsti o tom, že někteří němečtí generálové zaujímali v otázce vedení dalšího nerovného boje vlažné stanovisko. Zdá se, že 202 AGÓNIE NĚMECKÉ 4. ARMÁDY hlavním tématem, přetřásaným na generálské poradě 5. července, bylo dilema, zda v beznadějném boji proti několikanásobné přesile pokračovat, nebo složit zbraně. Během pokusů o proražení sovětského obklíčení se jednoho dne před sovětskými pozicemi objevil německý důstojník s bílou vlajkou. Rudoarmějcům oznámil, že německý generál se značnými pravomocemi by si přál setkat se se sovětským generálem na stejné úrovni, aby s ním dojednal kapitulaci jeho vojska. Generálem se značnými pravomocemi byl Miiller, který na Sověty působil dojmem zatrpklého, deprimovaného člověka, a to nejen pro jeho děravé boty a neupravenou uniformu, na níž chyběla jedna výložka. Generál Smirnov, velitel sovětského 21. pěšího sboru, se ho otázal, zda se chce upravit. Miller odpověděl: "Ano, děkuji ". Nato sovětští důstojníci německého generála zavedli do domu, stojícího o samotě. Když se Miiller dal do pořádku, vyšel opět ven. Smirnov německému veliteli navrhl, aby své vojáky písemně vyzval ke složení zbraní. Z originálu pak budou namnoženy kopie, které sovětské letadlo rozhodí nad prostorem, ve kterém se nacházejí němečtí vojáci. Miiller s návrhem sou-hlasil a dodal, že si nepřeje, aby byla prolévána krev jeho mužů. Vysvětlivky Obers,alzberg - městečko v bavorských A.Ipách asi 6 km východně od Hitlerova odpočinkového sídla Berchtesgadenu Iokalita, v níž se nacházel jeden z ftihrerových hlavních stanů. - pro srovnání střední průtok v ústí řek Dunaj, Dněpr, Vltava, Svratka v m/s: Dunaj 6430 Dněpr 1670 Vltava 149 Svratka 27,1. "" Drut - řeka, plynoucí v kritickém prostoru souběžně s Dněprem od severu k jihu. Průměrná vzdálenost obou řek od sebe činí asi 25 km. " Aldershnt - město v jižní Anglii v hrabství Surrey 20 km jihozápadně od Londýna. ICaunas - tří set tisícový říční přístav na řece Němanu v západní Litvě 250 km na SZ od Minska, význam-ná dopravní křižovatka Grodno - stopadesátitisícové oblastní běloruské město při hranicích s Polskem 240 km západně od Minska Bialystok - stopadesátitisícové vojvodské město v SV Polsku 300 km na západo-jihozápad od Minska Brest-Litevsk - stopadesátitisícové pohraniční město v předválečném Polsku, 1939 anektované Sovětským svazem, 350 km na IV od Minska. I6= Čerňjavka - město cca 30 km na SZ od města Berezino proti proudu Bereziny. " Šukovec - město cca 20 km na SZ od Berezina. "^ Červen - město 35 km na JZ od Berezina. ", Smileviii - město necelých 20 km na SV od Minska a 30 km na JZ od Borisova, kde 5. tanková sváděla boje o předmostí. Čerkassy - čtvrtmilionové ukrajinské město a říční přístav na Dněpru 150 km jihovýchodně od Kyjeva. " Dzeržinsk - běloruské město rozkládající se 25 kilometrů jihozápadně od Minska. 203 18 " . V SOVETSKEM ZAJETI Ve chvíli, kdy se německý voják vzdal, závisel jeho další osud na oka-mžitém rozmaru rudoarmějce, který na něho mířil svou zbraní. Velice často měl rudoarmějec nebo partyzán vůči Němcům otevřené konto a ke zvýšení skóre stačilo jenom stisknout spoušt. Valná většina těch, kteří přežili první chvíle sovětského zajetí, se dočkala v podstatě přijatelného, i když tvrdého až nelítost-ného zacházení. Pod doprovodem strážných byli zajatci eskortováni nejprve do sběrných táborů, ve kterých byly poměry co do stavu hygieny, stravování i poskytování alespoň elementární zdravotnické péče naprosto neudržitelné. Přežití zde bylo otázkou náhody a štěstí. Sověti působili dojmem, že nejsou připraveni příliv zajatců zvládnout. To, zda při přípravě rozsáhlé ofenzívy došlo v tomto směru k chybě nebo zda šlo o přehlédnutí úmyslné, nelze v současné době z dostupných pramenů posoudit. Valná většina Němců, většinou příslušníků 4. armády, prošla tranzitním zajateckým táborem ve Žlobinu. Po tři dny, za nichž nedostali nic k jídlu ani k pití, se kolony s vyčerpanými a vyhladovělými muži pomalu vlekly na jihový-chod. Ti, kteří nemohli dál, at následkem zranění nebo vysílení, byli strážci zastřeleni. Ve Žlobinu zajatci dostávali jako hlavní a zároveň jediné podávané jídlo za den - řídkou vodovou polévku. Jsou k dispozici svědectví očitých svěd-ků o tom, že některi muži trhali trávu a jetel a jedli je, aby utišili svůj hlad. Po několikadenním pobytu v táboře nahnali strážní zajatce do vagónů a v nich je převezli do hlavního města Sovětského svazu. Tam v rámci příprav na pochod vítězství městem napěchovali všech 57 000 Němců do moskevské jízdárny. Stalinův životopisec Volkogonov připisuje autorství nápadu na uspořádání triumfálního marše v ulicích Moskvy sovětskému diktátorovi, jenž se rozhodl tímto způsobem pozvednout morálku obyvatel a vyprovokovat u vojáků bojechtivost a chut s fašisty zatočit. V průběhu jediného týdne bylo vypraveno 26 vlakových souprav, aby svezly zajatce z týlu fronty do hipodromu, moskevského koňského závodiště, vzdáleného od centra města několik málo kilometrů. Více jak 55 000 německých vojáků, vedených osmnácti generály a 1200 důstojníky, střežených pěšími rudoarmějci a kozáky na jejich malých koních, kráčelo v rámci pochodu vítězství ulicemi Moskvy k Rudému náměstí. Chodníky, kudy procesí táhlo, lemovaly desítky tisíc lidí, sledujících nezvyklé představení. Někteří z přihlížejících zahrnovali zajatce posměšky a jízlivými poznámkami, jiní na ně plivali a hrozili jim pěstmi. Většina obyvatel však tiše 204 V SOVÉTSKÉM ZAlETÍ stála a nejspíš vzpomínala na své syny, manžely, otce a bratry. Ihned po skončení přehlídky byli zajatci odvedeni na nádraží, kde na ně již čekaly vlaky, aby je dopravily do táborů v odlehlých končinách Sovětského svazu. Čekaly je v lep-ším případě dlouhé roky věznění. Mnoho tisíc zajatých německých vojáků se už nikdy nemělo vrátit domů. Existuje několik výpovědí o sovětských zajateckých táborech v anglickém znění, drtivá většinajich však figuruje pouze v němčině. Bližší údaje o některých z nich jsou uvedeny v bibliografii na konci knihy. Všechny výpovědi bez jediné výjimky zmiňují snahu, kterou sovětští činitelé vyvíjeli, aby zajatce přiměli k proruské konverzi a následné kolaboraci. Největší tlak v tomto směru na německé vojáky doléhal brzy po jejich příjezdu do lágru, tedy v době, kdy se nedokázali orientovat v situaci a dosud nenavázali kamarádské vztahy s někte-rou ze skupin, tvořenou spoluvězni. Po příchodu do tábora byli od sebe podle hodností odděleni důstojníci, poddůstojníci a mužstvo. Pod sovětským dohledem byly vytvořeny diskusní skupiny, jejichž úkolem bylo německé vojáky převychovat natolik, aby se stali aktivistybs jedné ze dvou hlavních prosovětských aktivistických organizací, NKFD a BDO. Z pohledu Sovětů byla nejslibnější a nejzasloužilejší NFKD, Nationalkomitee Freies Deutschland (Národní výbor svobodného Německa), jež byla založena v Krasnogorsku u Moskvy, v budově, která nyní slouží jako národ-ní filmový archiv. Předsedou NKFD byl Erich Weinert, známý německý komu-nista a bývalý interbrigadista,6 základ organizace tvořili Němci, kteří z Německa uprchli ze strachu před koncentračními tábory. Členskou základnu pak tvořila směsice příslušníků Wehrmachtu nejrůznějších hodností, sympatizantů s nej-různějšími politickými stranami. NKFD byla zdaleka nejaktivnější prosovětskou organizací. Některé jiné měly, na rozdíl od ní, jepičí život a brzy po svém založení opět zanikly. NKFD vydávala deník, který se okázale honosil starými císařskými symboly. Vycházel ve velkém nákladu a byl distribuován do všech koutů Sovětského svazu a byly jím po celé východní frontě z letadel zasypávány i německé linie. List říšské vojáky vyzýval k dezerci, sliboval jim slušné zacházení v zajetí a brzkou repatriaci po skončení války. Není známo, že by velitelé německých jednotek nasazených na sovětsko-německé frontě měli kdy důvod stěžovat si na podvratný účinek těchto falešných slibů na bojovou morálku jejich mužů. V pořadí druhým nejvýznamnějším, Sověty kontrolovaným hnutím, byla BDO, Bund Deutscher Offziere (Svaz německých důstojníků), do něhož po sta-lingradské bitvě vstoupili někteří generálové. Jejich postoje se od stanovisek vyznávaných NKFD v mnohém lišily, napriklad rezolutně odmítli mít cokoliv 205 V SOVÉTSKÉM ZAlETÍ společného s vyzýváním německých vojáků k dezerci. Po dlouhém vyjednávání se zástupci sovětské vlády však za slib, že Německo si bude smět podržet hra-nice z roku 1938 a za ujištění ze strany vedení NKFD, že němečtí vojáci už více nebudou vyzýváni k dezerci, došlo v doposud rigorózním nazírání generálů ke zlomu. Obě organizace, NKFD a BDO, splynuly v září 1943 v jednu. Je třeba připomenout, že i Sověti si kladli podmínku, a tou bylo, že své sliby splní v pří-padě, že v Hitlerově říši dojde k povstání, které povede armáda. To, že propaganda rádoby podvratných organizací typu BDO a NKFD nedokázala změnit smýšlení převážné většiny říšských frontových vojáků nezna-mená, že nebyli terčem pozornosti německy hovořících Rusů a v některých pří-padech i samotných německých vojáků, kteří přeběhli na druhou stranu. Existuje nespočetné množství zpráv a hlášení o mužích oblečených do uniforem důstoj-níků nebo poddůstojníků Wehrmachtu, kteří ustupujícím jednotkám nabízeli, že je spolehlivě provedou nebezpečným úsekem jejich cesty a místo toho je vlákali do partyzánských léček. Dík těmto případům zachvátila německé vojáky tak silná fóbie," že neznámý příchozí příslušník ozbrojených sil, jenž se nemohl prokázat přijatelným průkazem totožnosti, byl na místě zastřelen. Podobná pani-ka zachvátila americké jednotky v Ardenách v zimě roku 1944 po tom, co do jejich linii seskočili anglicky hovořící němečtí vojáci v amerických uniformách. Řada velitelů sborů a divizí, jež se ocitly v obklíčení, byla buď zabita, nebo spáchala sebevraždu. Někteří zajatí důstojníci se stali členy prosovětské NKFD, i když dlužno poznamenat, že nejednoho z nich, polního maršála Pauluse nevyjí-maje, nebylo možné ke vstupu do této organizace přimět až do 20. července 1944, kdy došlo k atentátu na Hitlera a část armády se pokusila uchopit moc ve státě do vlastních rukou. Po svém propu.stění ze zajetí se někteří důstojníci usadili ve východním Německu, kde potom většina z nich pracovala pro prosovětský režim. Na důstojníky, kteří kolaborovali se Sověty, pohlíželi ostatní s pohrdáním a odporem. Převažující množství německých zajatců se jakékoliv politické aktivitě vyhýbalo a staralo se pouze o vlastní přežití a o návrat domů, k rodinám. Ti, kteri kolaborovali s vězniteli, tzv. aktivisté, byli od Rusů nadřazeni nad ostatní a podíleli se s nimi na vedení tábora, dostávali větší dávky potravin a těšili se některým dalším - poměrně však dosti skromným - privilegiim. Kromě jiného také vedli lekce pro všechny povinného politického školení, jehož cílem bylo indoktrinovat v zajatcích komunistické ideje. Vyskytovali se i aktivisté, kteří nebyli zvlášt horliví a k povinnostem, jež vyplývaly z jejich členství v některé prosovětské organizaci, se stavěli vlažně. Ale i přesto, že se Sověty vesměs spolupracovali jen proto, že neviděli jinou možnost vzhledem k tomu, že se jejich 206 V SOVÉTSKÉM ZAJETÍ rodiny nacházely v ruské okupační zóně, se stali pro gro vězňů terčem nenávisti a opovržení. Na samém vrcholu neobliby stanul generálporučík Rudolf Bamler, někdejší velitel 12. pěší divize a zároveň velitel Fester Platzu Mogilev. Jeden z jeho spoluvězňů ho charakterizoval takto: "Stal se jednim z nejaktivnějšich, nejvynalézavějšich, nejneskrupu-lóznějšich a nejnebezpečnějšich kápů a organizátorů ve službách NKVD. Připojil svůj podpis ke všemu, co mu z NKVD předložili... Dělal pro Rusy všechno, co na něm chtěli. Sbiral důkazy proti svým kodegům, a když je nemohl sehnat normálni cestou, vyrobil falešné. Má na svědomi hodně mužů, kteři byli na základě jim předložených důkazů odsouzeni k dlouholetým trestům rca svobodě. Jestdi je ještě na živu, tiži jeho svědomi neštěsti, které spoustě lidi způsobil. " Většina německých válečných zajatců byla nucena živořit v sovětských lágrech více než deset let. Jejich propuštění na svobodu dosáhl kancléř Adenauer teprve v roce 1955. Vysvětlivky "" aktivista - osoba s kladným vztahem k režimu, obyvatelstvu vnucenému a většinou obyvatel nenáviděné-mu, případně osoba s takovým režimem kolaborující, u nás za německé okupace např. členové organizace Vlajka. Po válce, pár let po únorovém puči 1948, pak v podstatě členové v.sech politických organizací, komu-nisty a mládežníky počínaje a komunisty-osmašedesátníky, hodlajícími proti vůli většiny udržet KSC u moci, konče. "" Weinert také psal, je např. autorem válečných zápisků Memento Stalingrad. "" na vzniku fobie se kromě strachu o život podílejí i únava, neutěšené poměry, vyčerpání z přetěžování, nedostatek spánku, hrůzné zážitky atd. 207 . 19 DLOUHY POGHOD DOMU Skupiny říšských vojáků, kterým se v prvních hodinách a dnech po průlo-mu obklíčení podařilo vyhnout zajetí pravidelnými útvary Rudé armády a které se dokázaly probít i jednotkami všudypřítomných partyzánů, musely na své cestě k německým liniim snést nesnesitelné. Extrémní vedra běloruského kontinentál-ního léta, absolutní nedostatek potravy, chybějící munice a mapy, močály i lesy plné útočného hmyzu. Smrt přicházela z rukou střelců ze zálohy, z palubních zbraní letadel, prostě odevšud. Mnoho mužů mělo štěstí a podarilo se jim dostat ke svým. Byly to většinou ti mladší, fyzicky a psychicky zdatnější, zatímco větši-na vyšších, služebně i co do věku starších důstojníků už neměla k tak titánským výkonům dostatek sil a odolnosti. Vojáci postupovali za nocí, ve dne pak jen tehdy, když se nad zemí vznášela mlha. Za denního světla odpočívali a nabírali síly k další cestě. Obcházeli města a vesnice, vyhýbali se hlavním komunikacím at už to byly sil-nice nebo železniční tratě, bylo velice pravděpodobné, že se po nich přesunují sovětské útvary. Kolony, čekající na soumrak, střežily stráže, za pochodu se pak v určité vzdálenosti před nimi pohybovaly hlídky, pátrající jak po nepřátelských jednotkách, tak po jiných německých kolonách. Početnější skupiny se často rozdělily na menší části v naději, že si tak snadněji opatří potravu. Mohlo by se zdát překvapující, že mnozí ruští i polští rolníci ochotně dávali německým vojákům jídlo a vodu. Činili tak z celé řady příčin. Někteří z nich věřili, že se Němci zase vrátí zpátky a oplátkou za poskytnuté zásoby požadovali písemné potvrzení, jež mělo posloužit jako důkaz, že příslušníkům německých branných sil pomáhali ve chvílích, kdy na tom byli špatně. Jiní se báli partyzánů a hrozili se dne, kdy se kolem nich opět sevře sovětské jho. V některých oblastech bylo zemědělských usedlostí velmi málo, a proto nebylo snadné na ně narazit. Jednou byli vojáci spontánně obdarováni potravi-nami, když však stejnými místy procházel další zástup mužů, narazil na zamčená vrata a musel na statek zaútočit a zmocnit se zásob násilím. Jindy se několik německých vojáků skrývalo v kukuřičném stohu na kraji vesnice, když k jejich zděšení přijelo do vsi několik desítek rudoarmějců, aby místním ženám, jež byly nejspíše Litevkami, zrekvírovali obilí. Jeden z Němců vystrčil v nestřeženém okamžiku, kdy byli sovětští vojáci zaměstnáni nakládáním, ze stohu hlavu s uka-zováčkem přitisknutým na rty. Litevka, která ho zahlédla první, přikývla na zna-mení, že pochopila. V příštích minutách skutečně dokázala upoutat pozornost 208 DLOUHÝ PU(HOD DOMŮ rudoarmějců, čímž odvrátila nebezpečí, že němečtí vojáci budou objeveni. Dobře totiž věděla, že ve chvíli, kdy by Sověti na Němce přišli, by první kulky patřily jí. Když jednotky 4. armády překračovaly Berezinu, dorazil k ženistům, sto-jícím na západním předmostí, muž v uniformě německého důstojníka. Po dotazu: "Kdo tu veli" poručil desátníkovi, aby most, po němž přecházela ustupující voj-ska, nechal okamžitě vyhodit do povětří. Velitel ženistů odmítl rozkaz, který se mu zdál nesmyslný a podezřelý, nebot podle jeho informací se k řece přibližo-vala početná německá kolona, splnit. Muže v důstojnické uniformě, pokouše-jícího se vynutit si odpálení rozbušek napřaženou pistolí a vyhrožujícího válečným soudem, na místě bez jakéhokoliv dalšího varování prostřílel dávkou ze Schmeisseru." Ženisté most vyhodili do vzduchu vzápětí po tom, co celá očekávaná skupina přešla na druhý břeh. Největší úsilí zavést na západ ustupující kolony na nesprávnou trasu Sověti vynakládali především v blízkosti velkých toků, zejména pak před Berezinou. Zraněný velitel jedné dělostřelecké baterie ohlásil, že dva kilometry od mostu přes Berezinu se střetl se dvěma jemu neznámými německými štábní-mi důstojníky. Zastavili kolonu a oznámili veliteli, že mostu, ke kterému míří, se zmocnil nepřítel. Obratem se nabídli, že dělostřelce zavedou k místu, kde je možné se přes řeku dostat. Na to začali vozidla odklánět do bažin. Protože ale zraněný velitel baterie neslyšel žádnou střelbu, a bez té by se nově vytvořená frontová linie neobešla, a poněvadž již měl s běloruskými bažinami své zkušenosti, rozhodl se pokračovat v cestě po původní ose. Když však nasedl do obojživelného terénního vozu, aby situaci v okolí mostu, ke kterému jeho baterie mířila, osobně prověřil, oba štábní důstojníci se mu pokusili v cestě zabránit. Tváří v tvář několika desítkám dělostřelců však museli kapitulovat. Most byl v pořádku a v německých rukou a baterie se přes něj bez problémů dostala na druhý břeh. V jiném případě se jiná kolona přepravila přes Dněpr a krátce nato se k veliteli přihnal poručík na motocyklu se sajdkárou a řekl: "Přijiždim z divize s rozkazem vést vás jinudy. Když se dáte tudy" a ukázal rukou ve směru, který se s trasou, po níž se proud doposud ubíral, značně rozcházel, "narazite po pár kilo-metrech na I50 německých tanků. Ty vám poskytnou ochranu. " Když kolona ujela v naznačeném směru asi 15 kilometrů, znenadání do ní udeřila smršt dělostřeleckých granátů a minometných min. Nato na rozprášené muže zaútoči-ly sovětské tanky a pěchota. Někdy pro Sověty pracujícím Němcům jejich lest vyšla, jindy je štěstí opustilo. Příslušník 267. pěší divize referoval o případu, ke kterému došlo v blízkosti Bereziny. U proudu zásobovacích vozidel se objevil major na koni 209 DLOl!HY PO( HOD DOMŮ a nařídil, aby všechna vozidla byla okamžitě zničena. Muži měli s koňmi řeku přeplavat, nebotjak tvrdil, nouzový most nebyl dosud dobudován a Rusové se už údajně nacházeli i na západním břehu. Velitel trénu, jemuž neznámý major při-padal podezřelý, nařídil provést rekognoskaci okolí mostu. Když se ujistil, že tvrzení cizího důstojníka je lživé, v klidu přešel po provizorním mostě, násle-dován všemi vozy. Pokud se týče sovětského agenta převlečeného za německého majora, několik sekund poté, co si velitel kolony vyslechl hlášení průzkumné hlídky, byl popraven několika výstřely. Jiného nepravého německého důstojníka prozradila jeho výstroj. Když kráčel v čele kolony, aby jí ukazoval bezpečnou cestu, klopýtl a zachytil se uniformou za pahýl větve. Knoflíky povolily a jeho blůza barvy polní šedi se rozhalila. Pod ní muži, kteří kráčeli za ním, zahlédli stejný stejnokroj, jaký nosili sovětští komisaři. I tohoto agenta čekala okamžitá smrt. Němečtí vojáci, kteří padli do rukou partyzánů, neměli velkou naději na přežití. Ti šťastnější byli zastřeleni na místě, většinu ostatních čekala smrt v mukách. Ustupující kolony míjely velké množství zohavených těl, která patři-la jejich krajanům. Jedna ze zpráv se zabývala osudem stovky raněných němec-kých vojáků, kteří byli při pokusu o průlom z obklíčení ponecháni na místě. Jeden jako druhý byli zabiti kulkou, vypálenou do týla. Očitý svědek a zároveň primý účastník této události popsal, jak pět zajatých Němců včetně jeho pochodovalo s rukama nad hlavou po silnici. Všichni byli zabiti ranou zezadu. Jako jediný z nich popravu štastnou náhodou přežil a byl později schopen podat o celém případu zprávu. Jindy se skupina zajatců musela svléknout donaha. Partyzáni je nejdriv tloukli a potom do nich bodali a sekali tak dlouho, až jejich pozůstatky ztratily lidskou podobu. Podobných tragédii se odehrálo mnoho, ale z obětí nelidského zacházení přežil jen mizivý počet. Existuje proto jen nepatrný počet těch, kdo by o takových případech mohli podat zprávu. Jak před početnější skupinou mužů, tak před pouhým hloučkem nebo dokonce osamělým německým vojákem, jimž se poštěstilo prosmýknout konči-nami plnými partyzánů a příslušníků pravidelné Rudé armády až do blízkosti fronty, se nacházela nejobtížnější a nejriskantnější část jejich pouti. Museli překonat pár kilometrů sovětských linii a jejich bezprostředního týlu a propraco-vat se do německých pozic, aniž by byli zastřeleni kteroukoliv z obou nepřátel-ských stran. To, že vstupovali do smrtelně nebezpečné zóny, poznali podle charakteristických průvodních jevů - těžké dělostřelecké palby, světlic a paprsků světlometů v noci, množství pohybujících se vozidel a vysokého počtu pří-slušníků týlových jednotek. Sověti zavedli celou řadu opatření, která byla zaměřena na polapení německých vojáků, snažících se projít frontovými liniemi 210 DLOUHÝ POCHOD DOMŮ ke svým. V celé hloubce pozic byla zřízena kontrolní stanoviště a dnem i nocí tu patrolovaly četné hlídky. Jejich společným úkolem bylo pátrat po rozedraných, zarostlých vojácích Wehrmachtu a dalších složek německých ozbrojených sil, pokoušejících se proplížit na druhou stranu fronty. Německý kapitán a desátník se v noci doplazili do sovětských dělostře-leckých pozic. Blížilo se svítání, a proto se zahrabali do hromady povadlých slunečnicových palic s lodyhami. Po pár hodinách přišli ke kupě ruští vojáci, nabrali si plné náruče rostlin a odnášeli je pryč. Oba uprchlíci s obdivuhodnou duchapřítomností vyskočili ze svého úkrytu, jeden jako druhý popadli velkou otep slunečnic a vydali se za Rusy, ubírajícími se minovými poli za neznámým cílem. Z ničeho nic se poslední z rudoarmějců otočil a cosi lc německým vojákům prohodil. Desátník, který nerozuměl jedinému slovu, pohotově místo odpovědi pronesl velmi hrubou ruskou kletbu,"z odposlouchanou od vesničanů. Potom už mlčel. Sovětský voják se s nadávkou spokojil a oba Němci prošli nepřátelskými postaveními a ukryli se v zemi nikoho, kde čekali na příchod další srpnové noci. Výpověď jednoho vojáka, který se týdny probíjel hlubokým protiv-níkovým zázemím a posléze i jeho frontovými liniemi, může alespoň zčásti při-blížit atmosféru a podmínky, v jakých se vojáci 4. armády při překonávání sovět-ských pozic pohybovali. " V tichu horkého dne pozdniho léta bylo najednou slyšet vzdálené hřměni děl. Konečně jsme se dostali k frontě. Měli jsme před sebou nejnebezpečnějši etapu naši cesty. Za tmy jsme se opatrně protáhli týlem nepřátelských frontových vojsk a do.stali se přimo k jejich obranným liniim. Nočni nebe rozjasňovaly barevné světlice a vzduch rozechvivalo hromové dunění vybuchujicich granátů a min. Tři noci a tři dny jsme proleželi přimo za sovětskými pozicemi. Prvni den jsme se propližili do pole s pšenici. Projektily z německých děl vybuchovaly nebezpečně blizko nás. Slyšeli jsme, jak si rušti vojáci mezi sebou povidaji, viděli jsme stiny, které vrhaly jejich postavy. Několikrát je od nás dělila tak malá vzdálenost, že jsme si mysleli, že nás zahlédli. " Následující noci se němečtí vojáci znovu pokusili přeběhnout, museli se však vrátit, protože se stali terčem divokých dávek z kulometu ajen taktak vyvá-zli se zdravou kůží. Třetí noc vyrazili rozhodnuti projít děj se co děj. Kulometné střely se stopovkami křižovaly tmu v obou směrech a když se muži dál pohybo-vali vpřed, všude kolem nich práskaly výstřely kousek od nich strilejících pušek. Pak se k nebi nad nimi vyšplhala světlice a sotva se rozzářila, následovala divoká přestřelka. Němci vyrazili dopředu, aby se skryli v některém z kráterů po vybuchlých granátech. Uběhli pár skoků, když jeden z nich šlápl na německou minu a vzduchem zabourila silná exploze. Muži se rozběhli k německým pozi- 211 20 . NA ZAPAD Začátkem července existovala ze 4. armády pouze její křídla. Obě armády, mezi nimiž se přehnal uragán operace Bagration, 2. v Pripjatských bažinách na jihu a 3. tanková na severu, zůstaly plně bojeschopné, neboť útočící sovětské fronty se o ně pouze otřely. Jakmile Rusové dosáhli svého primárního cíle, jímž bylo zničení hlavních sil armádní skupiny Střed, následovala etapa "co nejdál na západ". Ofenzíva na středním úseku fronty začala ztrácet na tempu. Sovětská mechanizovaná vojska začala nejen pocitovat nedostatek paliva, munice a dalšího nezbytného materiálu, ale navíc se z prvotního šoku, způsobeného nečekaným a mohutným úderem, stačili vzpamatovat Němci, kteří teď na otřese-nou frontu usilovně přesunovali posily. Sovětský plán nadále počítal s postupem na západ, Stavka však dispozice k dalšímu výpadu do týlu německých armád zčásti přepracovala. l. pobaltský front měl útočit směrem na Dvinsk," 3. bělo-ruský front měl přes Moloděčno, Vilnius a Lidu"4 postupovat v širokém pásu na Němen,"5 2. běloruský front měl dokončit likvidaci německé 4. armády u Min-ska úkolem pravého křídla I. běloruského frontu bylo udeřit přes Baranoviči na Brest-Litevsk. Téměř neprostupný Nalibocký les od sebe izoloval dva úzké koridory, směřující na Moloděčno a na Baranoviči. Německá snaha udržet obě města dominovala bojům příštích dvou dnů. Sověti se dožili zklamání, když se jim nepodařilo dobýt Baranoviči v jižním koridoru z chodu a byli nuceni přisunout nové síly a zaútočit znovu, tentokrát za podpory tankových a mechanizovaných sborů. Obrana Baranoviči se zhroutila 8. července, a to i přes zoufalou snahu ze strany Němců o posílení jeho posádky. Ohnisko bojů se po pádu Baranoviči pře-sunulo na sever, do oblasti Moloděčna a Vilniusu. Sovětská 5. gardová tanková armáda obešla německou 5. tankovou divizi a pokusila se proniknout až k Vilniusu, Fester Platzu s velmi slabou posádkou. Vyvstalo vážné nebezpečí, že hlavní město Litvy potká stejný osud jako Vitebsk. Hitler zcela rezolutně odmítl změnit status města a 7. července naopak vyhlásil, že: " Vzhledem ke svému operačnimu významu nesmi Vilnius za žádných okol-nosti padnout do rukou nepřitele. " Fiihrer doufal, že se do útoku proti sovětským vojskům u Vitebska podaří zasadit tankové divize, které prorazí k armádní skupině Sever a obnoví s ní kontakt. Mínění OKH, které ho upozorňovalo, že uvedené formace nebude v žádném případě možné přepravit do operačních zón před 23. červencem, nevěnoval pozornost. Za této situace došla na velitelství 213 NA ZÁPAD pozemních vojsk depeše se žádostí o povolení evakuace Vilniusu. Podrážděný Hitler reagoval okamžitě nařídil, aby město bylo proti útočícím sovětským vojskům hájeno a slíbil, že jeho posádka bude v případě potřeby zásobována ze vzduchu. Polní maršál Model se s vůdcem setkal ráno 9. července. Jejich rozhovoru byl přítomen generálplukovník Johannes Friessner, velitel skupiny armád Sever. Jak Model, tak Friessner si přáli, aby se skupina armád Sever přesunula na obran-nou linii Riga - Dvinsk - řeka Dvina,"6 ale Hitler tento návrh na stažení vojsk z Estonska a podstatné části Litvy zamítl s odůvodněním, že admirál Ddnitz k výcviku posádek svých ponorek nutně potřebuje Balt, a to tak velkou rozlohu, jak je to jen možné. Sovětská 5. gardová tanková armáda sice v těžkých bojích o Vilnius utrpěla vysoké ztráty, nicméně posádka neměla proti silám, které útoči-ly, sebemenší šanci a hlavní město Litvy muselo nevyhnutelně padnout.13. čer-vence byl Vitebsk vojsky 3. běloruského frontu dobyt. V polovině července se energie soustředěná proti německé skupině armád Střed víceméně vyčerpala a Stavka přenesla těžiště dění v rámci svých strategických záměrů pro letní měsíce roku 1944 z centra na křídla s cílem obsadit v týlu německých armád co nejrozsáhlejší území. Podmínky pro takovou operaci byly více než příhodné-nepřítel se na západě tvrdě bil s invazními vojsky a jeho vrchní velení do boje zasazovalo každou divizi, kterou se podařilo uvolnit z jiného bojiště. Čtrnáctého července zahájil ofenzívu, známou pod názvem Lvovsko-sandoměřská ope-race," maršál Koněv se svým 1. ukrajinským frontem. Německá skupina armád Severní Ukrajina, která přišla o tři tankové a dvě pěší divize, když je musela předisponovat ke skupině armád Střed, nemohla pod údery, jež se na ni sypaly, dělat nic jiného, než ustupovat. Sovětům se v prostoru města Brody"" podařilo obklíčit celý jeden armádní sbor s více jak 40 000 muži a ačkoliv někteří němečtí vojáci dokázali nepřátelskými postaveními projít a dostali se ke svým, kolem 25 000 Němců u tohoto města zahynulo a 17 000 jich padlo do zajetí. Ke třetí fázi letní ofenzívy roku 1944 vyrazilo levé křídlo Rokossovského l. běloruského frontu 18. července. Jeho cílem bylo město Lublin"y a řeka Visla. Do konce měsíce se sovětská vojska skutečně k největší polské řece probila a na několika místech se dokonce dostala až na její západní břeh. Nejrozsáhlejší předmostí v sektoru Koněvova 1. ukrajinského frontu zredukoval mohutný německý pro-tiútok, k němuž Model soustředil síly tří tankových divizí. Do začátku září sta-nul Rokossovskij na východních březích řek Visla a Narew a nepohnul se vpřed až do začátku viselsko-oderské ofenzívy v lednu příštího roku. Jeho pasivita předznamenala tragédii polského hlavního města. Pod dojmem přibližujících se sovětských vojsk totiž 1. srpna ve Varšavě vypuklo povstání. Němci, neobtěžo- 214 NA ZÁPAD vaní nepřítelem, s povstalci tvrdě zatočili. Vzhledem k tomu, že se jednotky německé 9. armády stále ještě nacházely na východním břehu Visly, nespadalo město do jejího operačního pásma, nýbrž se na ně vztahovala pravomoc záložní armády, které velel říšský vůdce SS Himmler. Ten ve Varšavě nasadil jednotky obergruppenfiihrera SS Bacha-Zelewského, v nichž se nacházelo mnoho krimi-nálních živlů. Když velení polské Armie Krajowe 2. října 1944 kapitulovalo, bylo město v sutinách a z předválečného milionu tří set tisíc obyvatel zůstalo na živu pouhých třikrát sto tisíc. Stalin Hitlerovi poskytl čas, aby mu prokázal milou službu a zlikvidoval za něho nejaktivnější část příští polské prozápadně oriento-vané opozice. Sám se od varšavského povstání distancoval v prohlášení, adreso-vaném britskému premiéru Churchillovi, stálo: " .. vzhledem k tomu, že vláda SSSR nebyla do plánů povstáni zasvěcena, musi se od varšavského dobrodružstvi distancovat... " Rudá armáda zároveň nepřestávala vyvíjet tlak na severním křídle východ-ní fronty ve směru k Baltskému moři a na křídle jižním, tedy na Balkán. Na severu uspíšilo zahájení letní ofenzívy vyvázání se Finska ze spojenectví s Německem. Neštastný, rozlohou i počtem obyvatel nepatrný soused bolševic-kého kolosu zastavil 4. září válečné operace ve válce, na které nejenže nenesl žádnou vinu, ale naopak, jejíž obětí se stal. Finská delegace podepsala 19. září v Moskvě nerovnoprávnou a nevýhodnou dohodu o příměří. Znepřátelená německá vojska v počtu téměř 200 000 mužů byla pod hrozbou sovětské invaze do Finska vytlačena Finy do Norska. Na severním křídle skupiny armád Střed, mezi ní a skupinou armád Sever, se rozevřela rozsáhlá mezera a v polovině čer-vence do ní vtrhla sovětská vojska. Hitler v podstatě souhlasil s názorem gene-rálního štábu, že nejefektivnější reakcí na nové nebezpečí by bylo stažení všech vojsk za řeku Dvinu, za žádnou cenu se však nehodlal smířit se ztrátou litevské nafty stejně jako přístupu ke švédské železné rudě a finskému niklu. Výsledkem byl rozkaz pro skupinu armád Střed hájit dosavadní pozice. Pro náčelníka gene-rálního štábu pozemního vojska generála Zeitzlera byl tento rozkaz kapkou, kte-rou přetekla jeho číše. Odešel ze štábu, aby se už zpátky nikdy nevrátil. Podle jedné z verzí, kolujících v OKH, se fyzicky i psychicky zhroutil, podle jiné byla jeho zdravotní nezpůsobilost taktickým tahem, jimž dával najevo, že s rozhod-nutími fiihrera nemá nic společného. Po 20. červenci byl jeho odchod do ústraní dáván dokonce do souvislosti s chystaným atentátem na vůdce. Vše dopadlo nakonec tak, že skupina armád Střed nebyla schopna svá postavení udržet a začala se připravovat k ústupu za Dvinu, zatímco 3. tanková armáda už stála na východních hranicích Východního Pruska. Hitler však stále odmítal dát souhlas k evakuaci. 215 NA 7ÁPAD Závěrečný akt sovětské letní ofenzívy roku I944 se odehrál na jihu po tom, co byly z tohoto úseku rusko-německé fronty za účelem stabilizace linii na hlavním sovětském strategickém směru staženy zálohy. V průběhu léta tak skupina armád Severní Ukrajina přišla o šest tankových divizí, dvě divize pěší a dvě brigády útočných děl nutno ovšem poznamenat, že podobně na tom byl i protivník. Ten k posílení středního úseku fronty předisponoval pět ze svých šesti tankových armád. Ačkoliv Sověti i na jihu uplatnili vysoký stupeň maskirovky, v tomto případě příliš nepochodili. Rozvědka na druhé straně fron-ty si o cílech a rozsahu chystané operace dokázala vytvořit představu, jež se od skutečných záměrů Stavky lišila jen v nepodstatných detailech. Ofenzívu, jejímž cílem bylo zničit německá vojska v Rumunsku a odříznout Říši od jeho naftových polí na jihu a východě země, Rudá armáda zahájila 20. srpna. Dopad válečných událostí na politickou situaci na Balkáně měl být dramatický. Druhý ukrajinský front, řízený generálem R. J. Malinovským, sestával ze šesti střeleckých armád, jedné tankové armády a několika samostatných me-chanizovaných, tankových a jezdeckých armádních sborů, podporovaných leteckou armádou. Útočil na jih směrem na Jasy. Třetí ukrajinský front gene-rála Tolbuchina"z udeřil svými čtyřmi střeleckými armádami, dvěma samostat-nými mechanizovanými sbory a jednou leteckou armádou ze svého výchozího postavení západně od Dněstru ve směru na jihovýchod. Hlavní německá síla, 6. armáda (po Stalingradu 1942/1943 nově postavená), stála čelem k severu a severovýchodu s rumunskými formacemi na křídlech. Právě tak jako v případě Paulusovy 6. armády v dalekých ruských stepích i tentokrát dopadl úder na rumunské jednotky, ve srovnání s Němci hůře vyzbrojené a zdaleka ne tak bojovné. Přesně podle sovětského očekávání se útvary problematického spojence daly okamžitě na ústup. Během dalších šesti dní se německá 6. armáda ocitla v dokonalém obklíčení a všechny její pokusy probít se na pravý břeh řeky Prut a dále na západ skončily neúspěchem. Armáda byla z větší části zničena. Podobně dopadla i rumunská 4. armáda, zlikvidovaná v postavení na řece Seret. Rumunská 3. armáda, obklíčená při břehu Černého moře, kapitulovala. Rumunská 1. tanková divize, nesoucí název Větší Rumunsko, proti Rusům nevypálila jedinou ránu a její příslušníci stříleli buď do vzduchu, nebo po vozi-dlech, jež je předjela. Části německé 20. tankové divize, kterým se podařilo vymanévrovat z ruského obklíčení, patřily německé 8. armádě. Pouze jediný z jejich tanků, veli-telský, byl vybaven radiostanicí. Jednomu důstojníkovi štábu divize se podařilo zastavil vlakovou soupravu, která přepravovala tanky k jiné jednotce a obsadil tanky svými osádkami. Až potom byli příslušníci 20. tankové divize schopni 216 NA ZÁPAD účinně odrážet v.sechny sovětské útoky a jedině díky jim a pod jejich ochranou se celé levé křídlo 8. armády mohlo stáhnout za Karpaty. K 29. srpnu, kdy byly zlikvidovány všechny kotle s německými jednotkami, sovětské velení oznámilo 150 000 zabitých nepřátelských vojáků a 106 000 zajatců, z nichž se přibližně 70 000 po válce vrátilo domů. Velký počet mužů z obklíčení vyklouzl a dostal se do bezpečí ke svým buď v Maďarsku, nebo v Karpatech. Obvykle se uvádí, že těchto RiickkmpferR4 bylo 18 000 až 20 000, ověřen však byl příchod pouze 350 vojáků 6. armády a 1200 mužů od 8. armády. Některé německé jednotky, které se nacházely v týlu svých armád, jako tomu bylo například u tří německých divizí na levém křídle 8. armády, se stačily stáhnout dříve, než jim sovětské tanky a pěchota odřízly ústupovou cestu. Každopádně debakl, který Němci utrpěli na jižním sektoru fronty, vojensky i politicky dalekosáhle ovlivnil průběh zbývajících měsíců války. Vysvětlivky " Dvinsk - nynější Daugavpils, stotisícové město v Lotyšsku 250 km na SSZ od Minska, velmi důležitý komunikační uzel. " Lida - běloruské příhraniční město 150 km západně od Minska. " Němen - (Něman, Njamunas), řeka protékající Bílou Rusí a I.itvou, přes 900 km dlouhá. Pramení v Bělorusku a ústí do Kurského zálivu v Baltském moři. "" Dvirra - řeka protékající Bílou Rusí a Litvou (lit. Daugavu) a ústící v Rize do Baltského moře. " Lvnv - více jak půlmilionové polské město, anektované začátkem II. světové války Sovětským svazem 500 km na západ od Kyjeva Sandomierz - polské město ležící na řece Visle 200 km na SZ od Lvova. "" Brody - polské město 80 km na SV od Lvova. "" Lublin - polské město, rozkládající se zhruba v polovině vzdálenosti, dělící Lvov od Varšavy. K Visle bylo z Lublinu nejkratší cestou třeba urazit asi 40 km, k Varšavě 160 km. "" Mulinovskij, Rndion Jaknvlevii - sovětský maršál. V prosinci 1942 jeho 2. gardová armáda zastavila Mansteinovu armádní skupinu Don, snažící se prorazit k Paulusově 6. armádě u Stalingradu. Později Malinovskij postupně velel Jižnímu frontu, Jihozápadnímu frontu, 3. ukrajinskému frontu, 2. ukrajinskému frontu a posléze v Manždusku v boji proti Japonsku Zabajkalskému frontu. " Jus.y - čtvrtmilionové příhraniční město v severovýchodním Rumunsku při řece Prut. "= Tolbuchin, Fjodor Ivanovii, generálmajor - velel armádám a od 1943 armádním skupinám na Krymu, v Ukrajině, Rumunsku, Jugoslávii a Maáarsku. " Prut a Seret- východorumunské řeky, ústící do Cerného moře. "" Riickkiimpfer - (něm.) rlick... zpátky kmpfer... bojovník ten, kdo před nepřítelem utíká. 217 21 . PO PADESATI LETECH Rok 1944 přinesl německé armádě, a to předev.sím na východní frontě, pohromu. Rudá armáda dosáhla vrcholu své síly a struktura jejího velení se změnila natolik, že z této skutečnosti dokázala vytěžit maximum. Letní ofenzívu v roce 1944 je třeba vnímat jako komplex strategických operací, jež vedly ke zničení tří německých skupin armád na středním a jižním úseku rusko-německé fronty. První a nejdramatičtější z těchto akcí byla realizace strategického plánu Bagratiorc, jež také představovala hlavní téma této knihy, to znamená likvidaci skupiny armád Střed a následné osvobození Běloruska, pokud je možné návrat sovětského režimu do této malé země nazvat osvobozením. Operace probíhala s takovou razancí, že německou stranu vedla ke stažení rozhodujících tankových divizí a brigád útočných děl ze sousedních skupin armád a k jejich nasazení na kritických úsecích střední fronty. Když o pár týdnů později Rudá armáda pře-nesla těžiště ofenzívy na sever a jih, neměl Wehrmacht nic, čím by mohl sekto-ry, sovětským nástupem otřesené, posílit. Byl to Sovětský svaz, na jehož straně se nacházela iniciativa ajehož síly pokaždé udeřily do předem pečlivě zvoleného a předem lstí oslabeného úseku fronty. Nehledě k celkové mnohonásobné přesile v lidech, tancích, dělech i letectvu, spočívala podstata sovětského úspěchu v dovedném utajení, masko-vání a klamání nepřítele a ve schopnosti soustředit vojska tak, aby na kritických úsecích fronty dosáhla zdrcující převahy. Vzhledem ke své relativní slabosti Němci nemohli na koncentrování sil protivníka ani dost dobře a včas reagovat. Nebýt ovšem škodlivých Hitlerových zásahů do dění na frontách, mohly armády ledasčemu předejít a ani porážka - jakkoliv nevyhnutelná - nemusela nabýt kata-strofálních rozměrů. Kdyby mohli svobodně rozhodovat, němečtí generálové by za pomoci stále ještě silných tankových divizí zřejmě dokázali protivníkovy tankové sbory zastavit. Sovětská výroba tanků v roce 1944 vzrostla na plných 29 000 kusů. Britové ve stejném roce vyprodukovali 5000 a Američané 17 500 tanků. Německá produkce dramaticky vzrostla po racionalizaci výrobního proce-su a podniknutí kroků k přechodu na masovou výrobu, jejímž autorem byl Albert Speer, jenž byl v září 1943 jmenován ministrem pro válečnou výrobu. V před-posledním roce války Německo zvýšilo výrobu tanků a útočných děl na 19 000 kusů, které opustily výrobní závody navzdory intenzivnímu anglo-americkému bombardování. Oproti Sovětskému svazu, jenž se v té době angažoval pouze na jedné hlavní frontě a pouze k ní veškerá vyrobená obrněná vozidla směrovala, 218 PO PADESÁTI LETECH Německo zápolilo i se západními Spojenci v Itálii a navíc muselo kvůli očekávané invazi na západoevropské břehy posilovat "Atlantický val". Dějinný německý strach z války na dvou hlavních frontách se naplnil. Hitler si velice dobře uvědo-moval hrozbu, kterou vylodění spojeneckých sil představovalo západ Evropy, na rozdíl od rozsáhlých území na východě, však neskýtal dostatečný prostor pro ma-névrování. Každý průlom obranných linii zde otvíral cestu k samému srdci Říše. Přes stále se stupňující letecké bombardování, systematicky měnící německá města v hromady rozvalin a suti, nebyly výrobní závody nikdy postiže-ny natolik, aby nedokázaly bojujícím frontám nové tanky a útočná děla dodávat. To, co v dohledné době muselo způsobit celkový kolaps německé obranyschop-nosti, byl katastrofální nedostatek klíčových surovin. Koncem ledna roku 1945 oznámil Albert Speer Hitlerovi, že budoucnost vidí černě. Výroba válečného materiálu se podle jeho slov musela nevyhnutelně zhroutit v průběhu příštích několika měsíců. Nejbolestivěji, s dopadem na všechna odvětví průmyslu, se projevovala nouze o naftu. Bez ní nebylo možné vést aktuální válečné operace, její nedostatek negativně ovlivňoval výcvik tankových osádek a cvičné lety nových pilotů zredukoval na minimum. Bez dostatečného přísunu pohonných hmot vázla doprava. Přírodní fosilní směs uhlovodíků představovala Achillovu patu Říše a není divu, že na zdokonalení výroby jejích syntetických náhrad Němci vyvíjeli ohromné úsilí. Když spojenecké pumy učinily veškerému snažení v tomto směru v roce 1944 načas konec, Německo se ocitlo na pokraji totálního vojenského zhroucení. Výrobu náhražkového benzínu se sice podařilo znovu obnovit, ale důsledky, které její dočasný výpadek přinesl, naznačily, co by násle-dovalo, kdyby se anglo-americké bombardéry zaměřily převážně na ekonomické cíle. Se zranitelností závodů na výrobu syntetických pohonných hmot nabývala na ještě větším významu rumunská a madarská naftová pole. Rudá armáda naproti tomu měla zbrojních závodů dostatek a netrpěla ani nedostatkem základních surovin. Západní spojenci, především USA a v menší míře i Spojené království a Kanada, Sovětský svaz zásobovali vším, co momen-tální situace vyžadovala, od letadel, tanků a nákladních automobilů přes ingoty a zařízení továren až po máslo, zeleninu, mléko a jiné potraviny. Navzdory tomu představitelé SSSR za války i po ní tvrdili, že Lend-Leases5 z hlediska celkového sovětského válečného úsilí mnoho neznamenal. Z jejich pohledu nedosahovaly jak americké, tak britské tanky úrovně pozdějších německých a ruských typů. K tomu lze jen stěží co dodat. Je však skutečností - prokazatelnou v řadě doku-mentárních filmových záběrů - že některé z těchto obrněnců, zvláště pak ame-rických tanků Sherman, bojovaly na sovětské straně až do samého konce války. Snad největší přínos znamenaly pro Sovětský svaz dodávky amerických náklad- 219 FO PADESATI LETE(H ních a terénních automobilů v roce 1945 tvořily tyto vozy více než 50 procent celkového vozového parku Rudé armády. Jeepy znamenaly pro všechny fronty včetně rusko-německé mnoho, nemluvě o tom, že právě v případě SSSR stály u zrodu odvozených konstrukcí. Skutečným dělníkem války se však na straně Spojenců stal všestranně použitelný, univerzální nákladní automobil Studebaker. Tento vynikající vůz s překvapujícími parametry, zvláště pokud šlo o schopnost překonávat obtížný terén, Sověti používali především k přepravě munice z pol-ních skladů k dělostřeleckým postavením a k zásobení tankových jednotek vším potřebným. Je otázkou, zda by Rudá armáda bez těchto amerických automobilů dokázala na značné vzdálenosti, které v průběhu operace Bagration dělily mech-anizované jednotky od týlového zabezpečení, zvládnout přepravu munice, pohonných hmot a vůbec všeho potřebného materiálu. Masy sovětských tanků a samohybných děl, hromadně nasazené na kri-tických místech, byly jedním z faktorů, které předznamenaly úspěch sovětské letní ofenzívy roku 1944. Ale nebyly to jen záplavy tanků, skýtající pěchotě pod-poru v zuřivých bojích, jež následovaly po průlomu německých obranných linii čelními jednotkami, a masy obrněnců, formující se do obkličujícího prstence. V bezprostředním týlu byly soustředěny další čerstvéjednotky, připravené vyraz-it vpřed bezprostředně po zhroucení německé obrany a prudce rozvíjet útok do hloubky německé obrany. Na severu to byla jezdecko-mechanizovaná skupina, operující v rámci 3. běloruského frontu, na jihu pak záloha Stavkv, 5. gardová tanková armáda, přimknuta k pravému křídlu 1. běloruského frontu maršála Rokossovského. Právě jejich údery nadělaly Němcům tolik těžkostí, když se pokoušeli stabilizovat situaci přisunutím záloh. Jedním z problémů, s nimiž se musí vyrovnat každý vojenský historik, který se zabývá reáliemi druhé světové války, je posouzení relativní nadřazeno-sti německých tanků nad obrněnci protivníků at už na východě, či na západě. V počátcích německo-sovětského střetnutí se němečtí tankisté nedokázali s ně-kterými typy sovětských strojů vyrovnat jinak, než je ničit palbou zezadu. Význam tohoto taktického manévru nabyl znovu na významu koncem roku 1944, v době, kdy Sověti, tváří v tvář těžko překonatelným německým super-obrněncům, urychleně vylepšili své vlastní pancíře jak po stránce pasivní, tedy zesílením ochranných plátů, tak i aktivní, tj. zvětšením ráže kanónů a zvýšením účinku průbojných granátů. Do značné míry se vypořádali i s charakteristickou nemocí sovětských tankových vojsk, kterou byl nedostatek vzájemného spojení. I když do konce války v tomto ohledu nedosáhli úrovně německé armády, byl napříště každý ruský tank vybaven radiostanicí, takže nic nebránilo tomu, aby jeho velitel měl přehled o tom, co se děje mimo jeho stroj. Postupně tak vymize- 220 PO PADFSÁTI LETECH lo předávání rozkazů signalizačním praporkem a sovětští tankisté už napříště nebyli uvnitř svého stroje hluší a slepí. Největší počet stížností velitelů říšských jednotek za a po ruské operaci Bagration se týkal letecké podpory, jíž se v plné míře dostávalo protivníkovi, ale která téměř neexistovala na německé straně. Letadla s hákovým křížem na ocas-ních plochách z oblohy vymizela. Podle mínění německých pozorovatelů by i jen nemnoho letounů Luftwaffe bylo schopno poskytnout pozemním jed-notkám taktickou vzdušnou podporu a odstrašit nebo i zničit sovětská bitevní letadla, jež nemilosrdně řádila v řadách ustupujících kolon. Stížnosti částečně nastiňují důsledky Hitlerova upřednostňování západní fronty před bojišti východními. Je ovšem třeba přiznat, že západní spojenci nasadili nad Normandii takové letecké síly, že znemožnili veškeré přesuny za dne, že nad říšským územím téměř bez přestání operovaly početné svazy bombardovacího letectva, že se pod koberci pum hroutila německá města, že komunikace "zdobily" krátery a že se objekty taktického i strategického významu měnily v oheň a dým. Tou dobou však Luftwaffe, jejíž roztříštěné stroje našly hřbitov na dvou konti-nentech a v jednom oceánu, mlela v bojích s mnohonásobnou přesilou na straně nepřátel z posledního. Jako významný faktor sovětského strategického plánování se kromě kalku-lací s prostou početní převahou v živé síle a vojenské technice projevila maskirov-ka a dovednost organizovat činnost mechanizovaných formací tak, aby jejich úderné složky během bojových přesunů nepřátelským územím za vzdálenými operačními cíli nestrádaly nedostatkem munice a pohonných hmot. Němci si sice byli jisti, že Rudá armáda v letních měsících zaútočí a bylo jim jasné, že do útoku nasadí masy svých tanků, ale nevěděli, na kterém úseku německo-ruské fronty k prvnímu úderu v rámci letní ofenzívy dojde, a neznali operační cíle, které Stavka pro vojska stanovila. Míra sovětského úspěchu byla odvislá nejen od prosté početní převahy ve vojscích, ale také od toho, nakolik se podari nepříteli znemožnit posilování ohrožených úseků fronty. V praxi to znamenalo použitím co největší síly prolomit v krátkém čase německé obranné linie a vzniklými průlomy urychleně do protivníkova týlu přemístit mohutné mechanizované formace. Ty potom s důrazem na rychlost směrovali v několika proudech do hloubky zázemí tak, aby se zde zmocnily co největšího počtu v podstatě nechráněných komunikací a slabě bráněných silničních a železničních uzlů. Za tímto účelem Sověti v nej-vyšší tajnosti přisunuli k frontě tři armády, 6. gardovou a 28. na severním a jižním křídle, a 5. gardovou tankovou armádou v roli zálohy. Soustředěním těchto vojsk dosáhli v daném úseku mnohonásobné převahy nad nepřítelem a po prolomení německé obranné linie začaly masy tanků proudit do nepřátelského týlu. 221 PO PADESÁTI LETECH Porážka skupiny armád Střed znamenala zničení přibližně 30 divizí. Ke zcela přesnému údaji není možné dospět z některých divizí participovala na středním úseku fronty pouze určitá část a některé divize byly naopak nasazeny teprve v průběhu bojů. Podobně je téměř nemožné exaktně vyčíslit ztráty 4. armády na lidech. Některé divize přestaly existovat ze dne na den a nezůstala po nich jediná stopa. Muži, kteří snad jejich zkázu přežili, byli jakožto zajatci zabiti nebo zemřeli v zajetí. Podle údajů OKW činily celkové ztráty 4. armády 300 000 lidí. Ziemke udává, že postiženo bylo 25 divizí, 4. armáda podle jeho odhadů přišla o 130 000 mužů z původních 165 000, 3. tanková armáda ztratila 10 divizí, a 10 000 až 15 000 mužů 9. armády. Buchner uvádí číslici 350 000 včetně 150 000 Rusy zajatých vojáků. Současně odhaduje, že počet zajatců zabitých během cesty do sběrných táborů, ubitých či těch, kteří zemřeli hlady respektive umačkáním na cestě do zajateckých táborů nebo za pobytu v nich, lze vyjádřit číslicí 75 000. Suma sumárum 275 000 mrtvých německých vojáků. Přesná čísla nebudou k dispozici nikdy. Úspěch, který Rudá armáda v rámci operace Bagration vydobyla, nebyl rozhodně laciný. Až donedávna nebylo možné získat z oficiálních sovětských míst údaje o vlastních ztrátách. Situace se však po rozpadu bolševického impéria změni-la v příloze knihy, v Apendixu V jsou na základě odtajněných materiálů uvedena čísla, vyjadřující ztráty Rudé armády v popisované etapě války na východě. 178 000 padlých a nezvěstných rudoarmějců představuje okolo 8 procent mužů z přibližně dvou a půl milionu, které byly do operace Bagration celkově nasazeny. Naproti tomu na druhé straně fronty nalezlo smrt v bojích a v zajetí téměř 44 pro-cent všech zaangažovaných německých vojáků z celkových asi 600 000. Zničení skupiny armád Střed představovalo největší vojenskou porážku, jakou Německo za celou druhou světovou válku utrpělo. Stalingrad byl v porovnání s událostmi na Bílé Rusi roku 1944 málem pouhou epizodou. Dva vysocí důstojníci, oba příslušníci štábů tankových divizí, tak zuřivě se bijících, aby předešly katastrofě, dobře chápali, jaká pohroma v letních měsících před-posledního roku války Německo na východě postihla. Generál Niepold uvedl: "Ztráta celé skupiny armád Střed urychlila celkový kolaps Německa. Válka by byla trvala mnohem déle a obrana proti nepřiteli na východni frontě za předpokladu, že by skupina armád Střed rcebyla rozdrcena, mohla zůstat ještě dlouho konzistentni. "sb Generál Plato smýšlel podobně: "Předzvěsti kolapsu na východě byla vlastně už porážka u Stalingradu. Bilá Rus byla ve chvilich, kdy jsme prohrávali na západě, v pořadi druhým vážhým signálem, že ve válce už za žádných okolnosti nemůžeme zvitězit. " 222 4.pěší divize 6. pěší divize velitel náčelník štábu XII. sbor velitel 18. divize pancéřových granátníků 57. pěší divize 267. pěší divize XXVII. sbor velitel 25. divize pancéřových granátníků 78. útočná divize 260. pěší divize XXXIX. tankový sbor velitel 12. pěší divize 31. pěší divize 110. pěší divize 337. pěší divize velitel náčelník štábu XXXV sbor velitel 6. pěší divize 45. pěší divize 134. pěší divize 296. pěší divize 383. pěší divize generálporučík Pistorius (zabit) generálporučík R. Peschl (zabit) 4. ARMÁDA generál pěchoty genpor. K. von Tippelskirch plukovník E. Dethleffsen generálporučík Vincenz Miiller (zajat) generálporučík K. Zutavern (zabit) generálporučík A. Trowitz (zajat) generálporučík O. Drescher (zabit) generál pěchoty genpor. Vdlckers (zajat) generálmajor P Schiirmann generálporučík H. Traut (zajat) generálmajor G. L. Klammt (zajat) generál dělostřelectva genpor. R. Martinek (zabit) generálporučík R. Bamler (zajat) generálporučik H. Ochsner (zajat) generálporučík E. von Kurowski (zajat) generálporučík O. Schiinemann (zabit) 9. ARMÁDA generál pěchoty genpor. H. Jordan generál tankových vojsk genpor. von Vormann (27. 6. 44) plukovnik Gundelach generálporučik K. J. Freiherr von Liitzow (zajat) generálporučík W. Heyne (zajat) generálmajor J. Engel (zajat) generálporučík E. Philips (zabit) generálporučik A. Kullmer (zajat) generálporučík E. Hoffmeister (zajat) 225 XXXXI. tankový sbor velitel generál dělostřelectva genpor. H. Weidling náčelník štábu plukovník Berger 35. pěší divize generálporučík Richter (zajat) 36. pěší divize generálmajor A. Conrady (zajat) 129. pěší divize generálmajor R. H. von Larisch LV sbor velitel generál pěchoty genpor. F. Herrlein náčelník štábu plukovník Hlz 102. pěší divize generálporučík W. von Bercken (zajat) 292. pěší divize generálporučík R. John 2. ARMÁDA velitel generálplukovník W. Weiss náčelník štábu generálmajor H. von Treskow VIII. sbor velitel generál pěchoty genpor. G. Hoehne XX. sbor velitel generál pěchoty genpor. R. Friherr von Roman XXIII. sbor velitel generál ženistů genpor. O. Tiemann Týiové, zajištovací a výcvikové divize 201. zajišťovací divize generálporučík A. Jacobi 221. zajišíovací divize generálporučík H. Lendle 286. zajišovací divize generálporučík H. Oschmann 391. zajišovací divize generálporučík A. baron Digeon von Montenon 390. polní výcviková divize generálporučík H. Bergen Vojenská oblast Bílá Rus velitel Feste Platze - velitelé Bobruj sk Mogilev Orša Vitebsk generál kavalerie genpor. E. von Rotkirch und Trach generálmajor A. Hamann (zajat) generálmajor G. von Erdmannsdorf (Bammler) generálporučík H. Traut (zajat) generál pěchoty genpor. A. Gollwitzer (zajat) 226 39. armáda 5. armáda 11. gardová armáda 2. gardový tankový sbor 31. armáda Jezdecko-mechanizovaná skupina 3. gardový jezdecký sbor 3. gardový mechanizovaný sbor 5. gardová tanková armáda 3. gardový tankový sbor 29. tankový sbor 1. letecká armáda generálporučík I. I. Ljudnikov generálplukovník N. I. Krylov (od 15. 6. 44) generálplukovmk K. N. Galitskij (od 28. 6. 44) generálporučík A. S. Burdějnyj generálplukovník V. V Glagolev (od 15. července) generálporučík N. S. Oslikovskij generálporučík N. S. Oslikovskij generálporučík Obuchov maršál P A. Rotmistrov (od 8. 8. 44 generálporučík M. D. Solomatin a od 18. 8. 44 generálporučík V. T. Volskij) generál I. A. Vovčenko generál E. I. Fominych generálplukovník G. G. Chrjukin JIH Stavka maršál G. K. Žukov 2. BĚLORUSKÝ FRONT velitel armádní generál G. F. Zacharov (od 28.7.44) náčelník štábu generálporučík A. N. Bogoljubov 33. armáda generálporučík Kjučenkin (od 9.7.44 generálporučík S. I. Morozov) 49. armáda generálporučík I. T. Grišin 50. armáda generálporučík I. V. Boldin 4.1etecká armáda generálplukovník K. A. Věršinin 1. BĚLORUSKÝ FRONT velitel maršál K. K. Rokossovskij (od 29.6.44) náčelník štábu generálplukovník M. S. Malinin 3. armáda generálplukovník A. V Gorbatov (od 27.6.44) 9. tankový sbor generálporučík B. S. Bacharov 48. armáda generálporučík P L. Romaněnko 65. armáda generálplukovmlc P I. Batov 228 1. pobaltský 3. běloruský 2. běloruský 1. běloruský Dněperská flotila CELKEM Zdroje: G. F. Krivočejev, Moskva, Vojénnyzdat 1993, str. 203 (klasifikace "Tajné" zrušena ztráty ozbrojených sil SSSR ve válkách, bojových akcích a vojenských konfliktech). Reprodukováno s laskavým souhlasem plukovníka D. Glantze. DODATEK 5 Z ROZKAZU STAVKY: MASKIROVKA (Z rozkazu štábu vrchního velitele pro velitele frontů) Za účelem utajení připravovaných nebo probíhajících aktivit na všech frontech nařizuji: 1. Všechny pohyby vojsk a materiálu budou prováděny výhradně v noci, bude striktně dodržován celonoční pochodový pořádek. Jakékoliv přesuny za dne je možné povolit jedině v případech, kdy počasí bude absolutně nevhodné ke vzletu nepřátelských letounů, a to pouze pro jednotlivé skupiny a tehdy, kdy bude možné vyloučit nebezpečí, že by mohly být zpozorovány ze země. Za dne na místech pochodových zastávek a v nových prostorech shromažďování musí být vojska i materiál rozptýleny a pečlivě zamaskovány. Mužstvo nesmí komu-nikovat s místním obyvatelstvem a veškeré pohyby vojenských skupin, malé jednotky nevyjímaje, na silnicích, právě tak jako v otevřené krajině musí být minimalizovány. Utajení věnujte obzvláštní pozornost pokaždé, když budete střídat vojska v prvních liniich. 2. Během celé etapy přeskupování a příprav k akci neměňte existující poměry v ostřelování nepřítele. Vypracujte a zaveďte takové postupy při rozmístování a zastřelování se dělostřelectva a minometů, aby bylo zaručeno utajení nahro-madění těžkých zbraní na hlavních směrech. 3. Zakažte nově přibylým formacím provádět pozemní průzkum. 4. Neprovádějte velitelský průzkum u více velkých uskupení zároveň. K utajení skutečných hlavních operačních sektorů organizujte činnost velitelských průzkumných skupin na široké frontě včetně sektorů pasivních. V nezbytných případech smějí velící osoby během velitelského průzkumu nosit stejnokroj a další výstroj prostých vojínů. Pro tankisty platí kategorický zákaz pohybovat se během velitelského průzkumu v tankistických uniformách... 13. Zorganizujte pečlivou a nekompromisní denní kontrolu zaměřenou na důsledné splnění všech rozkazů, týkajících se utajení. Provádějte svědomitou denní revizi zamaskování štábů a postavení vojsk k tomuto účelu musí být ze štábu frontu a štábů armád ustaveni zvláštní důstojníci... 230 Hlášení o plnění tohoto rozkazu do 1. června 1944 1900 h, 29. května 1944 Žukov Antonov (Zdroj: TSAMO SSSR (Ústřední archiv ministerstva obrany SSSR) fond 48-80, seznam 1795, fascikl 3., list 3-5 originálu.) Tento a následující Dodatek jsou s laskavým souhlasem plukovníka D. Glantze reprodukovány z jeho knihy Soviet Military Deception in the Second World War, str. 616. 30. května 1944 vešla v platnost direktiva vojenské rady 1. pobaltského frontu k zajištění utajení v průběhu příprav a k dosažení faktoru překvapení během operace. DODATEK 6 DIREKTIVA VELITELE FRONTU: MASKIROVKA Nařizuji: A) Zamaskování vojsk a dodržování vojenského tajemství. l. Veškeré pohyby vojsk a týlových složek se budou uskutečňovat výhradně mezi 2200 a 0400 hodin v noci na předem přesně stanovené vzdálenosti. Velitelé se nebudou snažit překonávat dlouhé vzdálenosti. Přesuny ukončujte v lesnatých, krytých lokalitách. Nedovolujte kolonám, aby se roztáhly, a zamezte menším formacím, aby zůstávaly pozadu a zdržení doháněly za den-ního světla. Bez ohledu na to, kde se vojska a jejich týlové složky budou za svítání nacházet, musí být všechny silnice prázdné jakýkoliv pohyb musí ustat. 2. Motorová vozidla se smějí přesunovat jedině v noci, a to bez rozsvícených světlometů. Dejte podél cest nainstalovat bílé dopravní značení, za noci běžně viditelné. Přední část kapoty a zadní část vozidel natřete na bílo. Jízda velkou rychlostí a předjíždění vozidel na přesunu se kategoricky zakazuje. Všechna vojska a dopravní prostředky bez jakéhokoliv rozdílu včetně vozidel motorových a bojových se budou přepravovat výhradně po předem určených a prověřených komunikacích jakékoliv odbočení na souběžné silnice, průseky nebo stezky se prisně zapovídá... 5. Pokud se objeví osamocený nepřátelský letoun nebo malý počet takových strojů, protiletadlové zbraně ani přesunující se jednotky stejně jako jednotky v prostorech rozmístění na ně nesmějí zahájit palbu. Nepřátelské letouny je dovoleno ostřelovat jedině tehdy, pokud operují ve velkých skupinách a jed-notky na pochodu nebo v pozicích přímo ohrožují... 8. V celém průběhu etapy přemístování a příprav k akci neměňte existující poměry v ostřelování nepřítele. Vypracujte a zaveďte takové postupy při rozmístování a zastřelování se dělostřelectva a minometů, aby bylo zaručeno utajení nahromadění těžkých zbraní na hlavních směrech. 9. Jestliže se během taktických cvičení jednotek a menších útvarů objeví nepřá-telská letadla, formace i menší jednotky se musejí ukrýt. Nato se určené skupiny podle předem dohodnutých signálů urychleně rozmístí v dosavadních pozicích, kde budou předstírat, že provádějí práce obranného charakteru. 10. Zaveďte přísný a nekompromisní dohled nad komunikačními centry a zakažte jakékoliv debaty po pojítkách, zvláště pak rozhovory o aktivitách po telefonu. I I. Zařiďte, aby v tisku Rudé armády rozhodujícím způsobem převládala téma-ta obranného charakteru a zamezte vydávání článků, zpráv a oznámení, jež by jakýmkoliv způsobem pojednávaly o přípravách k nadcházejícím akcím. 12. Žádná činnost (přesuny vojsk, přeprava zásob, velitelský průzkum a další) nesmí být povolena respektive prováděna, aniž by byly podniknuty kroky k jejímu utajení. Za tímto účelem: - Ustanovte po jedné osobě, zastupující náčelníka štábu na velitelství každé jed-notky a formace ve věci vypracování instrukcí pro maskování vojsk za všech bojových činností a k dohledu nad svědomitostí monitoringu úrovně zamaskování ze strany speciálně tímto úkolem pověřených důstojníků. - Velitelé armád a sborů jsou povinni vypracovat systém velitelských průzkumů, aby zamezili nakupení průzkumných skupin. Skupiny velitelského průzkumu se smějí přesunovat jedině po silnicích, cestách a stezkách, jež běžně používají vojska rozmístěná v obranných liniich. - V zónách uvažovaných pro naplánované akce zintensivněte práce obranného charakteru. Zvláštní pozornost věnujte kvalitě (přesvědčivosti) staveb a kon-strukcí ve falešných minových polích, atp. B) Kázeň za přesunů a v prostorech rozmístění. 1. Zpřísněte normy chování vám podřízených velitelů a vojsk. Průběžně jim připomínejte znění předpisů a nařízení o chování vojsk na pochodu, v prosto-rech rozmístění a při výkonu polní služby. 2. Neustále na vojscích požadujte zvýšení bdělosti, zejména za přesunů, a upo-zorňujte je na nutnost zachovávat vojenské tajemství. 232 3. Zorganizujte z důstojníků stálou kontrolu dodržování disciplíny za pochodu i v prostorech rozmístění. 4. Zakažte personálu jednotek, nově vtělených do stavu letecké armády, vykonávat nad teritorii okupovanými nepřítelem seznamovací lety. Výjimka: jeden nebo dva dny před začátkem akce smějí, a to pouze vedoucí letci, dostat k těmto letům povolení. V takovém případě vymezte přeletové zóny tak, aby jejich hloubka zaručovala, že letoun, zasažený nepřátelskou palbou, bude schopen dosednout na našem území... Vojenská policie, polní četnictvo. 1. Celé pásmo, příslušející frontu, bude za účelem lepší organizace vojenské pořádkové a bezpečnostní služby rozděleno do následujících zón: Zóna frontu. Od čáry, na níž se nachází základna frontu (město Nevel), k čáře, na níž leží základny armád (Železnica, Byšica). Organizaci vojenské policejní služby v této zóně má na starosti náčelník štábu frontu. Zóna armád. Od čáry, na níž se nacházejí armádní základny (Železnica, Byšica), po čáru střídání divizí. Zóna vojsk. Od čáry střídání divizí po přední okraj obrany. Organizace vojenské policejní služby v armádních a vojskových zónách a v prostorech rozmístění jednotek bude příslušet vojenským výborům armád a velitelům armádních sborů... 3. Vojenská policejní, bezpečnostní a pořádková služba musí být zorganizována a přísně vykonávána na silnicích v rámci celého frontu, v zónách všech armád a vojsk počínaje 1800 hodin 2. června 1944... Ke každé organizační složce vojenské policie bude převedena skupina důstojníků z rezerv armády a frontu a kompletní jednotky a útvary, jež budou pověřeny výkonem pořádkové služby na silnicích a cestách a ve vojskových zónách. Při rozhodování o složení policejních skupin musí být přihlédnuto k dále uvedeným faktorům: Na každých 3 až 5 kilometrech silnice jedna služebna vojenské policie se dvěma důstojníky a jedním kontrolním dvoučlenným stanovištěm o jednom vojínovi a jednom četaři na každý 1 až 2 kilometry silnice. Jedna služebna vojenské policie se dvěma důstojníky a 3 až 5 muži na každý prapor ve vojskové zóně... 5. Náčelníci spojení frontu a armád jsou povinni zajistit telefonní spojení a vybavit telefonními přístroji všechna stanoviště hlídek vojenské policie na všech silnicích, všechny služebny vojenské policie a každého důstojníka frontu, pověřeného řízením a výkonem pořádkové a bezpečnostní služby. Důstojníci vojenské policie, odpovědní za pořádek na silnicích a v zónách, musejí být pro 233 tyto účely vybaveni také mobilními prostředky... K zajištění utajení přesunů vojsk, vlaků, vozidel trénu, bojových vozidel i jednotlivých skupin vojáků a důstojníků, a také k zabezpečení účinného zamaskování ženijních prací na nástupištích k ofenzívě okamžitě vyznačte v předních zónách (vojskových) části perimetrů, pozemním nepřítelem vizuálně postižitelných, a zaveďte zde nejpřísnější dozor a výkon bezpečnostní služby. Podnikněte kroky k vytváření vertikální clony. V perimetrech vizuálně kontrolovaných pozemním nepřítelem zakažte veškerý denní provoz vozidel včetně osobních a na hranicích takových perimetrů vytyčte varovné značky. Pro výkon nejpřísnějšího dohledu vytvořte při výstražných značkách hlídková stanoviště důstojníků vojenské policie. Stanovte limity pro provoz nákladních automobilů v maximální výši 100 vozidel za den pro každou z armád a každý z frontových útvarů. Náčelník týlových služeb frontu vyhotoví speciální propustky pro vozidla armád a fron-tových útvarů, opravňující k přepravě za denního světla do výše stanovených limitů. Kategoricky zakažte veškerou písemnou korespondenci, vztahující se k probíhajícím respektive připravovaným aktivitám. Pouze omezenému okruhu vybraných osob bude povolen přístup k listinám elementárního významu tyto listiny nesmějí být přenášeny mimo štáb, jenž je vypracoval. Zakažte přímé předávání požadavků výborů, komisí, štábů a náčelníků vojskových zbraní (spojení, atd.) odpovídajícím výborům atd. jiných frontů a uplatněte zásadní předávání těchto požadavků prostřednictvím štábů armád frontu a štábů frontu. Do hlášení pro velitelství frontu denně ve 2100 hodin zařaďte výsledky kon-troly maskování a utajení. Nepředávejte tuto Direktivu v napsané nebo vytištěné formě velitelům pluků a samostatných praporů se jí dostane ústně prostřednictvím vámi ústně instruovaných velitelů nadřazených formací. Generál gardové armády I. Bagramajan generálporučík Leonov velitel 1. pobaltského frontu člen vojenského výboru 1. pobalt- ského frontu generálporučík Kurasov, náčelník štábu l. pobaltského frontu 30. května 1944 (Zdroj: A, TSAMO SSSR (Ústřední archiv MO SSSR) fond 235, seznam 2074, fascikl 75., list 2-10 originálu.) Izosomiv: K 35. výročí běloruské operace, VIZH, No.6 (červen 1979), str. 49-52, překlad JPRS (Join Publication Research Service.) 234 DODATEK 7 FESTE PLATZE UND ORTSSTJTZPUNKTE ORDNUNG Vůdce Vůdcův hlavní stan Vrchní velení armády 8. března 1944 Vůdcův rozkaz No. 11 (Velitelům opevněných sektorů a velitelům bojových formací). Pro případ nejrůznějších událostí vydávám následující rozkazy: 1. Rozdíl mezi termíny Feste Pliitze (Opevněné oblasti) pod velením jednotlivých komandantů FP a Ortsstiitzpunkte (Omezené pevnosti), každá pod velením velitele bojové formace. FP bude plnit roli, jaká v historických údobích příslušela pevnosti. Zaručí, že nepritel nebude okupovat určité teritorium s rozhodujícím operačním významem. Posádka FP se nechá obklíčit, a tím, že bude na sebe vázat co možná největší počty nepřátelských vojsk, zajistí co nejpříznivější podmínky pro úspěšný protiútok. Naproti tomu OP, nacházející se v hloubce bitevního pole, budou v případě proražení frontových linii vůči pronikajícímu nepříteli houžev-natě hájeny. Začleněny do hlavní bitevní linie musejí fungovat jako záloha obrany a při eventuálním nepřátelském průlomu jako strategický bod a uhelný kámen fronty, pozice, z nichž bude možné vyra-zit do protiútoku. 2. Každý komandant FP bude speciálně vybraný, tvrdý a neústupný voják, nejlépe v hodnosti generála. Jmenován bude příslušnou skupinou armád. Komandanti FP budou osobně zodpovídat veliteli skupiny armád. Zaváží se svým čestným slovem vojáka, že své povinnosti splní do konce. Jedině velitel skupiny armád osobně smí, s mým souhlasem, zprostit komandanta FP jeho povinností či mu nařídit, aby kapituloval. Komandant každé FPje podřízen veliteli skupiny armád nebo armády, v jejímž sektoru se FP nachází. Jakékoliv další delegování velitelských pravomocí na generály - velitele formací - je nepřípustné. Kromě posádky a jejích zajišťovacích sil podléhají všechny osoby, nacházející se v okruhu FP, stejně jako osoby náhodně se tam vyskytující, bez přihlédnutí k tomu, zda se jedná o vojáky nebo civilisty a bez ohledu na jejich vojenskou hodnost a funkci, rozkazům komandanta FP. Komandant FP disponuje velitelskými a trestními pravomocemi velícího generála. K plnění povinností bude mít k dispozici mobilní soudy, vojenský a civilní. Štáb koman- danta FP bude komandantovi přidělen příslušnou skupinou armád. Náčelníci štábů FP budou jmenováni vrchním velením příslušné armády v souladu s doporučeními skupiny armád. 235 3. Pojem posádka FP zahrnuje posádku zajišťovací a posádku generální. Zajištovací posádka FP se musí vždy nacházet jedině uvnitř okruhu FP. Její síla bude stanovena velitelem skupiny armád a bude určena v návaznosti na velikost okruhu FP a na požadavky na zajištovací posádku kladené (odrážení výpadů či lokálních útoků nepřítele). Posádka generální musí být komandan-tovi FP v případě hrozícího protivníkova generálního útoku k dispozici v dostatečném časovém předstihu, aby její muži mohli včas zaujmout obranné pozice a nainstalovat potřebná obranná zařízení. Síla generální posádky FP bude vymezena velitelem skupiny armád a bude odvislá od velikosti okruhu FP a od úkolů, jejichž plnění bude od ní očekáváno (totální obrana FP)... podpis ADOLF HITLER (Reprodukováno z Trevor-Roper: Hitlers War Directives, Pan Books 1978.) DODATEK 8 HITLERŮV OPERAČNÍ ROZKAZ NO. 8 PŘÍSNĚ TAJNÉ! k rukám velitelům armád skupiny armád Střed odesláno skupinou armád Střed Rozpis 3 kopii 5 Přílohou Vůdcův rozkaz skupině armád Střed. V zájmu utajení bude taktický obsah velitelům sborů a divizí sdělen ústně a pouze v rozsahu, jenž se jich týká. Vůdcovy požadavky jiného než taktického charakteru budou vojákům všech hodností tlumočeny obvyklým způsobem. Listiny s rozkazem budou po přečtení zničeny. Tento rozkaz (Rozkaz No. 8) nic nemění na Vůdcově rozkazu No.1, přikazujícím držet Bobrujsk a Mogilev. podpis: Busch velitelství skupiny armád Střed Operační rozkaz No. 8 Instrukce pro skupinu armád Střed pro vedení dalších operací. Postup nepřítele v sektoru skupiny armád Střed musí být zastaven jednou provždy. K dosažení tohoto výsledku jsem nařídil posílit vojska skupiny armád Střed tankovými divizemi a brigádami útočných děl jiných skupin armád i z Německa v čase a měřítku, přinášejícím oslabení ostatních front. Také jsem 236 natolik posílil 6. leteckou armádu, že se z ní stala nejmohutnější vzdušná síla na východní frontě. Oplátkou teď od skupiny armád Střed očekávám, že nevydá jediný metr země bez boje a že každý velitel i muž skupiny armád ve svém nitru vybudí železnou vůli vytrvat. Nejzazší čára, na níž musejí být Rusové zajakoukoliv cenu zastaveni, prochází následujícími body: jezero Červonoje-Ljubaň - Star Dorogi - Osipoviči - řeka Svisloč - řeka Berezina po město Berezino - jezero Ljukolmskoje - současná pozice 3. tankové armády. Pokud jde o nepřítele na území za touto linii, musí být bezodkladně zatlačen zpět brutálním nasazením všech dostupných sil. A pokud se jedná o podmínky, za nichž a o kolik smí být uvedená krajní linie fronty posunuta zpátky, musí jít o postupný proces stahování se po krátkých vzdálenostech vždy do kompakt-ních a kontrolovaných obranných pozic. Pro naše vojáky se musí stát přeprava veškeré výzbroje a výstroje do nových postavení věcí cti. Území postoupené nepříteli musí být co možná nejvíce vypáleno a zničeno veškeré zbraně a záso-by, které budou naše vojska nucena opustit, musejí být totálně zničeny. Tankové formace mají za úkol - přidržujíce se osvědčených bojových zásad-zničit nepřátelské skupiny, jež pronikly za vytčenou frontovou linii, sérii rych-lých, prudkých úderů. Zakazuji nasazovat tankové formace do pozic za účelem vázání sil nepřítele. Mé detailní rozkazy: 1. Budou vytvořeny tři Gegenangriffgruppen (protiúderové skupiny): a. V sektoru 9. armády 12. a 20. tankové divize v rámci XXXXI. tankového sboru. b. V sektoru 4. armády 5. tanková divize a 505 SchPzBn pod velením generál-poručíka von Sauckena k sledovanému cíli mu bude dočasně podřízen štáb XXXIX. tankového sboru. c. V sektoru 3. tankové armády 212. pěší divize a 227. a 232. brigáda útočných děl. d. Rozhodnutí o nasazení 4. tankové divize bude učiněno v přiměřeném čase. 2. 9. armáda obnoví ve svém sektoru souvislou frontu tak, že stáhne svůj střed a levé křídlo a k protiútoku v maximální míře využije své mobilní formace. V průběhu uvedených operací nesmí 9. armáda ztratit kontakt s pravým kridlem 4. armády. Kritickým faktorem operace je rychlost manévrů 4. armády. 3. 4. armáda se, aniž by porušila souvislou frontu, stáhne na linii řeka Berezina - jezero Ljukolmskoje. Během této operace musí použít mobilní formace k pod-poře svého levého křídla. Mogilev a Orša musejí být hájeny řádově několik dní vyvázání sil umožní vybudovat v hlubším zázemí finální obrannou fron-tovou linii. Každý muž posádek obou měst si musí být vědom, jaký význam má a jak důležité je splnění jeho povinností. 237 4. 3. tanková armáda bude dál držet své současné pozice nebo, v nezbytném případě, si vybojuje volnost pohybu. Za žádných okolností se však nesmí nechat zatlačit ještě dál zpátky. Věřím, že skupina armád učiní vše, co je v jejích silách, aby zadaný úkol splni-la. Očekávám, že skupina armád prokáže oprávněnost důvěry, kterou k ní chovám, svými skutky. podpis: ADOLF HITLER (S laskavým svolením generála Niepolda reprodukováno z Mittlere Ostfront Juni 44, z překladu brigádního generála Simkina.) DODATEK 9 INTERVIEWOVANÍ VETERÁNI Němečti: generál hrabě von Kielmannsegg generálmajor von der Groeben generálporučík Lemm plukovník Fricke generálporučík Niepold generálporučík von Plato poručík Schulze Rušti: poručík Děgen četař Fukson podplukovník Herbert major Morderer plukovník Vilenskij 1 a operační sekce OKH 1 a operační sekce sk. arm. Střed velitel praporu 12. pěší divize pobočník vel. pluku panc.granát. 20. tank. div. 1 a 12. tankové divize 1 a 5. tankové divize velitel letky stíhacích bombardérů velitel tank. roty 3. bělorus. frontu dělostřelecká brigáda 3. úder. arm. 2. pobalt. frontu technický důst. tank. brigády 3. bělorus. frontu 69. arm. l. bělorus. frontu důstojník střelecké divize l. pobalt. frontu (Pozn. Německé hodnosti jsou poválečné, získané k datu interview během výkonu služby v Bundeswehru. Ruské hodnosti jsou válečné.) 238 LITERATURA Art of War Symposium. Sjezdy konány 1984,1985,1986 v US Army War College, Carlisle, Penn. a 1987 v Garmisch-Partenkirchen se zaměřením na metody, jaké Sověti používali při svých ofenzivních operacích. Na sjezdech předsedal plukovník Glantz za pomoci map probíral nejrůznější útočné akce. Tím, že za předmět jednání posloužily studie rozličných aspektů sovětského i německého způsobu vedení operací, stala se symposia cenným zdrojem informací o událostech na východní frontě roku 1944. Barnett, Corelli : Hitlers Generads, Londýn, Weidenfeld and Nicolson,1989. Série vynikajících biografii prominentních německých generálů. Buchner Alex: The German defensive battles on the Russian front 1944, Schiffer Military History, West Chester Penn. Anglický překlad německé práce na téma bitev roku 1944 na východní frontě. Čtivě podaný výčet informací o běloruské ofenzívě 1944, obsahující řadu vylíčení osobních prožitků německých vojáků, kterým se podarilo probít z obklíčení. Bullock, Alan: Hitler and Stalin, Paralel Lives, Londýn, Harper Collins. Carell, Paul: Scorched Earth, Hitler :s War on Russia, svaz. 2, Londýn, George Harrap Ltd,1970. Vynikající vylíčení událostí roku 1943 a 1944, vesměs z německého pohledu uvádí zajímavé postřehy o sovětských agentech v německém vrchním velení. Cooper, Mathew: The German Army, 1933-1945 The German Air Force, 1933-1945 The Phantom War, Londýn, Macdonald and Janes,1978-81. První dvě knihy jsou velmi zajímavé především vylíčením vzniku a vývo- je vojsk, o nichž pojednávají. Ve třetí práci je zpracován materiál shromážděný při práci na prvých dvou. Pro mne znamenala přínos přede- vším v informacích o německých protipartyzánských operacích. Deist, Wilhelm: The Wehrmacht and German Rearmament, Londýn, Macmillan 1981. Pojednává o rozmachu Wehrmachtu po Hitlerově příchodu k moci. Edmonds, Robin: The Big Three: Churchill, Roosevelt and Stalin, Londýn, Hamish Hamilton,1991. Velice užitečné vylíčení vztahů mezi spojenecký- mi vůdci, zvláště pak průběh plánování vzniku druhé fronty, k jehož pod- poře byla běloruská ofenzíva načasována. Erickson, John: The Road to Stalingrad, The Road to Berlin, Londýn, Weidenfeld and Nicolson. Profesor Erickson je vůbec první nesovětský badatel, jemuž bylo povoleno listovat ve státních archivech SSSR a jemuž 239 bylo umožněno interviewovat řadu sovětských vojevůdců. Z hlediska kvan- tity vědomostí o sovětském válečném úsilí nemá na západě sobě rovného. Glantz, David Ucelená řada prací na téma sovětské vojenské teorie a praxe: 1. Soviet Military Deception in the Second World War, 2. Soviet Military Operational Art, 3. Soviet Military Deception in wur, 4. Soviet Military Strategy ofthe Soviet Union, Londýn, Frank Cass. Práce plukovníka Glantze jsou založeny na pečlivém bádání v sovětských pramenech. Získané informace mu umožnily vypracovat obšírný a zároveň neobyčejně podrobný výčet operací Rudé armády za II. světové války. Unikátní jsou především jeho studie na téma předtím ve světě téměř neznámé, sovětskou maskirovku. Víceméně všechno, co bylo v raných poválečných dobách o východní frontě známo, vycházelo z německých zdrojů konfrontace skutečností, odhadů i dohadů s detailními rozbory a informacemi plukovníka Glantze je cenná a zajímavá zároveň. S nástupem glasnosti se stalo dostupným veliké množství materiálů a je možné mluvit o štěstí, že se našel badatel takových kvalit, který byl schopen si s takovou záplavou faktografie poradit. Hinze Rolf: der Zusammenbruch der Heeresgruppe Mitte im osten 1944, Stuttgart, Motorbuch Verlag, 1980. Dr. Hinze, jenž v době běloruské ofenzívy sloužil jako německý dělostřelecký důstojník u 267. divize, byl jedním z "riickmpferů", tedy z těch, jimž se podařilo vrátit se do německých linii po tom, co překonali téměř nadlidské překážky. O této epizodě na bojišti II. světové války napsal a soukromě publikoval množství velice cenných a vysoce informativních prací, v nichž popsal a zveřejnil mnoho osobních prožitků a postřehů, s jakými se čtenář setkává jen sporadicky. Keilig, Wolf: Die Generale des Heeres, Friedberg, Podzun-Pallas, 1983. Užitečný abecední výčet německých generálů účastnících se druhé svě- tové války. Knappe, Siegfried: Soldat. Reflection of a German Soldier,1936-1949, Londýn, Airlife Publishing,1992. Poutavě podané osobní zážitky a zkušenosti německého dělostřeleckého důstojníka na východní frontě, významné vylíčením života v sovětských zajateckých táborech a informací o posto- jích ajednání generála Bamlera. Mitcham, Samuel W.: Hitler :s Legions, Londýn, Leo Cooper,1985. Tato kniha detailně, divizi po divizi včetně jejich složení, velitelů a nástinu jejich nasazení, seznamuje s německými dispozicemi. 240 Nie old, Gerd: Mittlere Ostfront Juni l944, Herford, Mittler & Sohn,1985, ppřeloženo jako Battle for White Russia the Destruction of Army Group Centre, June l944, Londýn, Brassey,1987. Generál Niepold byl služebně starším důstojníkem generálního štábu 12. tankové divize a v roce 1985 se účastnil sympozia Art of War, kde vyprávěl o svých zkušenostech z běloruské ofenzívy. Kniha den po dni sleduje průběh ofenzívy tak, jak ji viděli Němci. Konfrontací s pracemi plukovníka Glantze lze získat přesvědčivý obrázek o pohromě, která postihla skupinu armád Střed, zvláště pak o chybných kalkulacích a celkově slabé práci německého nejvyššího velení. ONeil, Robert: The German Army and the Nazy party, Londýn, Cassell,1966. Mistrovsky zpracovaná studie o vztazích mezi německou armádou a Hitlerem po tom, co si jako německý vůdce usurpoval veškerou státní moc. Rokossovskij, maršál K. A.: A Soldier Duty, Moskva, Progress Publishers, 1970. Autobiografie velitele 1. běloruského frontu. Podává zajímavý pohled do zákulisí příprav letní ofenzívy roku 1944, nepříliš autenticky však vyznívá vylíčení průběhu operace. Seaton, Albert: The Russo-German war l94l -45, Londýn, Albert Barker,1971. Vynikajícím způsobem pojednaná obecná historie války na východní fron- tě. Oprávněnost závěrů, k nimž autor dospěl, bez výjimky potvrdily studie v nedávné době odtajněného a přístupu veřejnosti otevřeného sovětského listinného materiálu. A tour de force.- The German Army, l933-45, Londýn, Weidenfeld and Nicolson,1982. Zcela výjimečný popis vzniku a vývoje německé armády s důrazem na její organizační.strukturu. Štemenko, S. M.: The Soviet General Staff at War l942-45, Moskva, Progress Publishers,1985. Vyčerpávajícím způsobem podaný popis řízení sovět- ských operací za II. světové války. Generál Štemenko působil jako náčel- ník štábu operační sekce Stavky a účastnil se plánování běloruské operace. Šukman, Harold: Stalins Generals, Londýn, Weidenfeld and Nicolson,1993. Krátké biografie nejvýznačnějších sovětských válečných generálů. Mnozí z nich jsou Západu téměř neznámi. Trevor-Roper, H. R.: Hitler š War Directives, l939-45, Londýn, Pan Books,1978. Volkogonov, Dmitrij: Stalin, Triumph and Tragedy, Londýn, Weidenfeld and Nicolson,1991. Generál Volkogonov je významným historikem a důleži- tou politickou osobností. Cenná publikace, která reviduje zkreslené pohledy na sovětskou historii v souladu s nebo na základě nedávno odtaj- něných materiálů. 241