Návrat
Ondřej Dort Šmejkal


Zrcadlo sekce Povidky serveru Andrzej Sapkowski CZ - oficialnich stranek polskeho fantasy spisovatele.
Vice na www.sapkowski.cz !

Vesnice Klika byla to ráno úplně tichá. Visennu to překvapilo.Tušila, že obyčejní lidé od úsvitu pracují, ale vesnice se přeci neskládá jen z rolníků. Přinejmenším ve všech vesnicích pobíhaly po ulicích děti.

Všechno se začalo vyjasňovat, teprve když projela celou Klikou a chtěla pokračovat dále na východ. Za vsí, asi půl stadia od hřbitova, se totiž nacházela většina jejích obyvatel, a to dokonce i těch, co v této době měli pracovat na okolních polích. Zastavilo se zde dokonce i několik obchodních vozů. Pohřeb, řekla si Visenna, a to nejpíš někoho významného, starosty nebo tak. Dav se však neposouval, spíše se zdálo, že vytváří kruh kolem něčeho nehybného. 

Visenna mohla dav minout a nikdo by si jí ani nevšiml, zvědavost jí ale nedala. Svedla koně z cesty a zamířila do středu davu. Šlo to snadno, před jejím ryzákem byli lidé chtě nechtě nuceni uskakovat. Uviděla to, co vlastně čekala. Jen smrt měla takovou moc, aby k sobě připoutala tolik diváků.
Ten muž umíral. Ležel na břiše, kolem krku si přidržoval košili. Ta už získala sytě rudou barvu. Potrhaná černá kazajka ležela opodál, lidé si od ní udržovali odstup, stejně jako od umírajícího. Ne tak od jeho zbraně, meče se zdobeným jílcem v pochvě na dlouhém řemeni, kterou už měl v rukou jeden z přihlížejících.
Visenna si uvědomila ticho. Nikdo si netroufal promluvit třeba jediné slovo, snad v obavě z porušení majestátu smrti. Nikdo, včetně klevetivých žen, upovídaných dětí či hřmotných trpaslíků z kupecké karavany. I sám umírající, jediný herec toho zvláštního divadla, vypouštěl svou duši mlčky, bez jediného zasténání. Visenna začala pociťovat hněv k těm netečným lidem, kteří zde čekají na výsledek nerovného boje muže s vlastní krví. Bez jediného, byť třeba symbolického pokusu o pomoc. Umírající se náhle obrátil na záda. Oči měl široce otevřené, avšak stále ještě nezakalené. Visenna do nich pohlédla a vykřikla.
*
"Zepsula nás všetkých strašlivo," pokračoval Armand Deuvener, obchodník s "tým co sa přitrefí" a utřel si pivní pěnu ze svého dlouhého vousu. Adam Loevenhaupt, obchodník s proutěným zbožím, pozorně naslouchal trpaslíkův příběh.
"Dycky som si myslel, že najvíc sprostot známe my, enem gnómi sú občas eště hubatější. Ale teďkonc tvrdím, že se žádný trpaslík ani gnóm nerovná vědmě, teda alespoň řácky rozčílené. Aspoň polovicu z tech slov, co vypustila, som nikdá dřív neslyšel. Nevíš ty, košíkářu, co je to třeba hyjena?" Loevenhaupt zavrtěl hlavou. "Právě do tech hyjen nám nadávala najčastějc, když mlela něco o tom, že jako zaklínača si objednat, nechat ho ve škarpě chcípnút a eště ho pak obrat, na to že nás užije. Já som si teda ty slova k srdcu nebral, ty platily na místní a najvíc na rychtářa, kterś už vědmákovo mečisko držel. A to mečisko, ať mně roba fúsy utrhne, esli to neni pravda, bolo celé ze stříbra!" Košíkář se na trpaslíka nevěřícně podíval. Deuvener si toho ani nevšiml a pokračoval: "Právě na rychtářa byla vzteklá nejvíc. Už skorem ruku natahovala, aby na něj bosoráctvo seslala, pak ho ale nechala být. Křičala, že žabě se blbě prdel rozkopává. Na to rychtář pustil mečisko a kúkal sa zdekovať, stejně jako dost ludí před ním. Já som tam taky dlúho neotálel, netúžim po tom, stát se žabou, kdyby si to vědma rozmyslela. Ale utíkal som moc pozdě a pomalu." Dvěma mocnými doušky dopil své pivo. "Hej, hospodářu, mám tu sucho v korbeli!"
*
Když se Lambert probral, s udivením si sáhl na krk. Ucítil tři téměř rovnoběžné jizvy tam, kde ho předtím sekl pařátem alp. Jizvy byly velké a vystouplé, ale nenesly žádné stopy šití.
"Dělala jsem, co jsem mohla," zaslechl příjemný ženský hlas. Otočil se za ním a spatřil drobnou rusovlásku s čelenkou z hadí kůže.
"Kosmetické zákroky jsou příliš namáhavé a vy muži se občas rádi chlubíte vlastními ranami."
"Kde to jsem? A kdo jsi ty? A jak.. oh promiň, děkuji ti za všechno."
"Za málo. Jsi na obchodním voze pana Deuvenera, jedné z těch hyen, co tam tak lačně pozorovali, jak umíráš. Nicméně pan Deuvener po rozhovoru se mnou uznal, že se choval hanebně, a slíbil to odčinit tím, že tě zdarma dopraví do Wyzimy. Tam se pokusím sehnat nový hematit a doléčit tě."
"To nebude třeba, ehm.."
"Říkají mi Visenna. Bude."
Nechala ho, když se pokoušel zvednout. Kupodivu se dokázal posadit, za okamžik si však zase lehnul.
"Tak vidíš. S tím množstvím krve, co ti zbylo, je vlastně zázrak, že žiješ. Budeš teď mít nějakou dobu závratě pokaždé, když zvedneš hlavu."
"Visenno, moje lektvary..."
"Mám je. I tvého koně, meče a všechny ostatní věci. Zabavil je starosta, ale nakonec je rád vrátil. Na ty lektvary jsem se dívala. To opravdu užíváš, nebo jsi profesionální travič?"
"Ten s červenou pečetí. Podej mi ho, prosím."
"Ne. Jsem si jistá, že bys to ve tvém současném stavu nepřežil. Až do Wyzimy zůstaneme u standartních léčebných postupů. Teď mě ale omluv, musím si ještě promluvit s Deuvenerem."
"Děkuji ti za všechno."
"Už jsi mi děkoval," podívala se na něho s úsměvem.
"Jsem zaklínač. Zvykl jsem si, že musím za každou pomoc děkovat co nejčastěji."
Otočila se a odcházela. Ne, nebudu ti nic vysvětlovat. Že se o tebe starám ne přestože, ale protože jsi zaklínač. A nic na tom nezmění, že ne tamten. Cítím v sobě dluh za něco, co se nemělo stát. Dluh, který nikdy nemůžu splatit.
*
"Ten zaklínač byl stejak nějaký zmetený. Vědma ho vykurýrovala, ale jen se chvílu nedívala, nalil do sebe nějaké vědmácké svinstvo a úplně zcepeněl. Oj, ta zase vyplula sprostot! A skorem to vypadalo, že aj bulit začne. Enemže kdo kdy viděl bosorku s mokrým ksichtem. Zato ze spaní křičala..."
*
Byl to jen sen, uvědomila si. Ale tak živý. Nemívala jsem tak živé sny. Viděla bělovlasého zaklínače. Neznala ho, ale teď věděla, že je to on. Stál na mostě poblíž vozu, tak podobného Deuvenerovu. Viděla ho, jak mu z ruky padá meč, který byl zakrvácený po celé své délce. Pak se pokusil udělat pár kroků a klesl na most. Pak se sen změnil. Zaklínač ležel na voze. Věděla, že není mrtvý, přestože tak vypadal. Ale věděla také, že smrt není daleko.
"Zachraň ho..."
To už nebyl zaklínač. Dívala se do tváře dívenky, snad jedenáctileté. Měla popelavé vlasy a velmi zvláštní, hluboké zelené oči.
"Nemůžu... Nemůžu se s ním setkat. Z té cesty se už nelze vrátit."
"Sama víš, že to jde. Nesmíš před ním utíkat. Potřebuje tě."
Já vím. Ale... bojím se.
"Musíš do Zaříčí. Vaše cesty se musí ještě jednou zkřížit."
Pak se probudila.
*
"Zaklínač sa z teho nakonec dostal. Vědma ho zepsula, ale jináč skorem skákala radostí. Den potom, co sa probral, už zkúšal chodiť a celkem mu to šlo.." Trpaslík se odmlčel.
"Víš, košíkářu, už som na tem světě viďal dost ludí, co sa vykurýrovali z řáckých průserů. Aj gnóma, kterému kdosi čakanem kus lebzny urazil a on teď má hlavu plochú, že bys mu na ní pivo postavil.Enemře to trvalo půl roku, než začal chodiť. Ze zaklínače v Klice hodinu krev skorem sříkala, než přijela vědma a krvácení zastavila. A on sa pak nafedruje tým svým svinstvem, tři dny je v limbu a když se probere, hned běhá jako úplně zdravý. To nejsú ludi, košíkářu. Další den odjel zpátky na západ a já budu ještě dlúho přemýšlet, jestli zpátky domů pojedu zase přes Kliku..."
Loevenhaupt chvíli počkal, trpaslík však nepokračoval. A tak začal vyprávět sám.
"Byl jsem v Klice týden po tobě. Zaklínač tam byl den předtím a dlouho na něj nezapomenou..."
*
"Odjíždíš."
Nebyla to otázka. Ale znělo to trochu vyčítavě, a tak odpověděl.
"Co bych dělal ve Wyzimě? Pojedu zpátky. Musím tam ještě něco vyřídit."
Podívala se mu do očí. Rty měla silně sevřené.
"Chápu. Jedeš si pro honorář."
Mlčel.
"Pro honorář," připustil po chvíli. "Mimo jiné."
"Musí to být? Odpusť jim."
"Musí. Odpuštění je přepych, který si zaklínači nemohou dovolit."
"A tak zbývá pomsta."
"Pomsta? Trest. Teprve po trestu může následovat odpuštění. Buď zdráva, Visenno. A děkuji za všechno."
Já bych měla poděkovat, pomyslela si. Protože teď už vím, co mám udělat. Pojedu do Zaříčí. Musím tam. Pro trest. Pro... odpuštění?
"Lamberte?"
Už odjížděl, ale ještě se otočil.
"Bělovlasý zaklínač. Znáš ho?"
"Geralta?"
Geralta. Vždyť vím. Proč jsem se ptala?