Veliké bílé kolo

Martin Šíl

Prolog

Ta světla ozařovala celé údolí oranžovým světlem. Byla krásná, fascinovala ho. Vedle sebe vnímal Družku. Cítil její sladkou vůni a vnímal příjemnou blízkost mladého těla. Byla jeho. Vybojoval si ji. Dnes poprvé se dívají sami. A to veliké bílé kolo se za chvíli objeví.

Začal potichu zpívat...

I. Tajemství

"Neřeknu a neřeknu," smála se Tereza a bleskově uhnula, když se ji Robert pokusil vzít kolem pasu.

"Řekli jsme společně, tak společně, ne?" mrkla na něj.

"Nebuď blázen," přemlouval ji Robert. "Petr se tak jako tak dozví, co v tom je. A navíc tu za chvíli stejně bude. Tak proč bychom měli čekat? A neuhýbej mi pořád, jsi jako ještěrka."

"Právě proto, že tu Petr za chvíli bude, musíme počkat," řekla Tereza.

"Se vším," dodala mnohoznačně. Věděla, že by takovéhle věci neměla říkat, ale nemohla si pomoci. Ráda si hrála s ohněm. Navíc Robert nebyl žádný ohyzda. Měl krátké tmavé vlasy, modré oči... pevné tělo. Přesto pořád váhala, zda přijmout jeho stále otevřenější návrhy.

Důvod byl jednoduchý. Mladík drobné postavy a světle hnědých vlasů. Scházelo mu Robertovo výrazné charisma, ale měl v sobě něco, co ji lákalo a přitahovalo.

Nervózně si upravila krátkou sukni, která jí obepínala štíhlé boky, a usmála se na Roberta.

"Musíme počkat," opakovala.

Dovolila mu, aby ji konečně vzal kolem ramen. Ucítila závan jeho parfému a v náhlém návalu vzrušení přivřela oči. Jen na kratičký okamžik. Robert si toho nestačil všimnout. Muži si ostatně málokdy něčeho všimnou...

Vysmekla se hned, jak ji začal hladit po vlasech.

"Proč?" zeptal se. "Myslel jsem..."

"Nemysli a těš se," skočila mu do řeči. "To, co mám s sebou, nám možná změní život."

"Tak mě už přestaň napínat..."

"Nenapínám tě já, ale Petr." Vzpomněla si na jeho tichá slova tehdy u jezera. Dovolila mu tehdy, aby ji políbil. Jen krátce, ale stačilo to, aby se až nestoudně vzrušila.

Posadila se do trávy a před sebe položila černý kožený batůžek. Byl pevně zašněrovaný a téměř prázdný.

"Je uvnitř?" zeptal se Robert a dotkl se ho.

"Jistě....ale ještě ne. Až přijde Petr."

Posadil se k ní. Už se nepokoušel o žádné důvěrnosti. Teď už ne. Minula ta správná chvíle a navíc - zdálo se, že žádná správná chvíle vlastně ani nepřijde. Ale nevzdával se. Tiše vedle ní seděl a čekal. Na Petra, který byl bůhvíkde. Na Petra, kterého měl rád jako bratra a kterého chvílemi nenáviděl a proklínal. To když viděl, jak se k němu Tereza má, jakou má radost, když ho vidí, jak si dávají pusu na přivítanou. Jen na tvář, samozřejmě, ale s jakým výrazem. Žárlil. Neskutečně, neovladatelně, obludně. Nechtěl, ale žárlil. Když myslel na ty přátelské polibky Petra s Terezou, přestával svoji žárlivost ovládat. Raději se začal věnovat černému batůžku.

"Jsi tam?" zaťukal na něj prsty. "Otevřeš se mi?"

"Ovšem, že se ti otevřu..." promluvila tajemným hlasem Tereza. "Jen co bude správná chvíle. Ještě je čas."

"Jak to vypadá," řekl otráveně Robert, "Petříček má času dost a dost."

"My taky. Víc, než si myslíš. Hm? Nevěříš?" Tereza upřela svoje šedomodré oči na Roberta. Dlouhé světlé vlasy odhodila z čela a usmívala se. V tu chvíli by dal cokoliv na světě za jedinou noc...

Najednou se rozhrnulo křoví a vyskočil z něj Petr.

"Ahoj, párečku!" vykřikl. Tereza sebou mocně škubla a vykřikla. Robert se postavil a plácl Petra po zádech.

"Jednou na ty tvoje přepady umřu!"

"Já už umřela..." vzdychla Tereza.

"Pardón, jsem vás nechtěl polekat," smál se Petr. "Jenom tak trochu. Ahoj, Terezko...."

"Ahoj, Petříku," zašeptala Tereza a políbila Petra na tvář. Roberta jako by bodl.

"Nazdar, ty..." zabručel a znovu poplácal Petra po zádech.

"Máte?" zajímal se Petr.

"Máme," přikývla Tereza. "Viď?" otočila se na Roberta.

"Správně. Ale nic jsem neviděl. Nechtěla nic ukázat, dokud nebudeme všichni."

"To je možná dobře," řekl Petr. "Nevíme, co se může stát..." dodal tajemně.

"Co by se mělo stát?" ptal se Robert. "Přečteme a možná něco zkusíme. Toť vše."

"Možná..." protáhl Petr ještě tajemněji. Tereza se na něj pobaveně uculila.

"Tak, teď to snad už můžeme otevřít, ne?" navrhl Robert. Tereza už na nic nečekala a otevřela batůžek. Vyndala z něj malou dřevěnou krabici. Celá trojice se posadila pod strom na sešlapanou trávu a chvíli se na krabici mlčky dívala.

Chodívali sem často. Byl to kopec nad městem. Holý vršek byl plochý a byl z něj krásný rozhled. Chodívali sem za dne i v noci. To domy pod nimi zářily do noci a neonové poutače blikaly do svitu pouličních lamp.

"Tak můžeme?" zašeptal Robert. Byl napnutý, zvědavý a měl i trochu obavy. Všichni vlastně cítili totéž. Veliké očekávání a obavy, že jim bude líto toho tajemství ještě pořád zavřeného v dřevěné krabici. Pak ale Tereza natáhla ruku a krabici z tenkých destiček otevřela.

Uvnitř ležela malá útlá knížečka. Neměla na sobě vůbec žádný nápis. Ani ornament. Papír mezi deskami byl zažloutlý a místy potrhaný.

"Tak to je ono," zašeptal Robert.

"To je ono," zopakoval po něm Petr. Tereza jen mlčky přikývla.

"Kde jsi to našla?"

"Za jedním trámem na půdě. Jako malá jsem si tam často hrávala. A hledala poklady. Muselo to tam ležet hrozně dlouho. Podle toho, jak to vypadá..."

"Otevřelas ji někdy?" ptal se Petr.

"Nikdy," zavrtěla hlavou Tereza. "Bála jsem se."

"Bála... proč?"

"Tehdy u toho byly dva velikánské zuby. Ležely přímo na knize. Měla jsem z nich hrůzu."

"A kde jsou teď"

"Vyhodila jsem je z vikýře. Aby mě neděsily. Byly opravdu veliké... a já malá."

"Otevřem ji?" navrhl Robert.

"Ještě ne," řekl Petr.

"Proč ne?" divil se Robert.

"Proč ne?" přidala se Tereza.

"Není správný čas. A nemáme s sebou potřebné věci."

"Jaký věci zas?" ptal se otráveně Robert.

"Co chystáš, Petříku?" zajímala se Tereza a loupla po Petrovi okem.

"Bylo to... je to tajemství, ne? Je to nás poklad. Tak si zaslouží trochu úcty. Sejdem se dnes večer tady. Až se setmí. Robe, ty přines svíčky. Co nejvíc. Ale ať se to dá počítat na tucty. Terezko, bílý ubrus. Nebo prostěradlo. Domluveno?"

"Jak chceš, ale nejradši bych se do ní podíval už teď."

"Když budeme trpěliví, možná nás čekají zajímavé věci. A rozhodně si to víc užijeme. Mějte trochu chuť dělat tajemné věci. Sami uprostřed noci... s knihou, kterou hlídaly dva obrovské tesáky..."

"No, zas tak obrovské nebyly..." namítla Tereza s úsměvem.

"Byly to ty největší tesáky, jaké jsi v životě viděla," usmál se na ni Petr.

"To je pravda," připustila.

"Ty bys přemluvil ježka k potápění," zasmál se Robert a vstal. "Tak až bude tma, tak tady," loučil se. "Terezko, jdeš se mnou?"

"Dneska ne," odmítla s úsměvem. "Zkusím vydolovat z Petříka, na co potřebuje to prostěradlo."

"Hm... tak večer," houkl Robert a vyrazil domů.

Vydolovat z Petříka, na co potřebuje to prostěradlo...

Jedna věc ho napadala. Ne, nechtěl být zlý. Ale taky je nechtěl nechat samotné. Rozhodně ne. Jenže už se nemohl vrátit. Vypadal by jako blázen. Neměl odcházet jako první. Měl počkat, až jak půjdou oni. Teď je sám a oni spolu. Bůh ví, co se mezi nimi stane.

Rozběhl se dolů z kopce a cestou lámal uschlé kmínky malých stromů a suché větve větších. Měl zlost. Na sebe, na Terezu, na Petra. Na Petra, který mu bral Terezu. Před očima mu ji bral. Ale ještě ji nemá. Nemá a nebude mít. Nikdy. To nedovolí. Jistě, jsou přátelé. Neublíží mu. Ale Tereza jeho nebude. O to se postará.

Prudce se zastavil, zadržoval dech a pozorně naslouchal. Neslyšel nic. Žádný smích, žádné projevy náklonnosti... vášně. Ale mohou to dělat potichu... Nebo můžou odejít a dělat to jinde. Zatímco on bude shánět tucty svíček.

"Dost!" zakřičel do horkého dne. Už dost těch hloupostí. Petr je jeho přítel a Tereza...

Dal se znovu do běhu.

V noci byl kopec tajemný a plný zvláštních zvuků. I když ve městě pod ním vládla světla a hluk, svahy a vrchol tonuly v té nejopravdovější tmě. Nocí se ozývalo houkání, praskání větví, dupot neviděných nohou. V noci zkrátka kopec patřil tajemnu.

Svíčky ozařovaly malý kruh noci nažloutlým světlem a vrhaly stíny na sešlapanou trávu pod stromem. Tereza, Robert a Petr stáli v kruhu zapálených svic. Byly jich přesně tři tucty. Uprostřed byl rozložený bílý ubrus a právě na něm trojice stála. Před nimi ležela kniha. Byla vyndaná z krabice a čekala, až ji někdo z nich otevře.

"Je to tak správně?" zašeptala Tereza.

"Kdo ví..." odpověděl Petr a usmál se na ni. Byla trochu vystrašená, ale měla na to právo. Na obloze jako veliké bílé kolo měsíc, kolem tma, ty strašidelné zvuky a před ní tajemná kniha, ze které měla jako malá strach.

"Co dál?" zeptal se Robert. Nemohl se dočkat, až se konečně podívá do knihy.

"Tohle si vezměte," podával jim Petr každému kulatou minci.

"Co to je?"

"Snad stříbro," odpověděl Petr.

"Ááá... proti příšerám," zasmál se Robert.

"To pomáhá?" ptala se Tereza.

"Jistěže," odpovídal Robert. "Stříbro funguje na všechny bubáky." I přesto, že se smál, poslušně si minci s kouskem kůže zavěsil na krk. Tereza udělala totéž. Petr měl už svou dávno pověšenou kolem krku. Ale usmíval se stejně jako Robert. Věděl, že je to legrační, ale chtěl, aby všechno bylo co nejvěrohodnější.

"Kdo ji vezme?" zeptal se pak. Robert se po knize chtěl hned vrhnout, ale ovládl se.

"Patří Terezce..." řekl jen.

"Já...?"

"Kdo jiný..." odvětil Petr.

"Jak chcete, ale až omdlím hrůzou, máte mě na svědomí. Víte, jak se bojím?"

"Zatím se netřeseš, tak to tak zlé nebude," usmál se na Terezu Petr. Pak jí podal malý suchý kvítek.

"To je nějaká slaměnka? Je pěkná, děkuju," vzala si ji Tereza.

"To není žádná slaměnka," zatvářil se Petr tajemně. "To je kouzelné půlnoční kvítí. Pomůže ti."

"Aha," sklopila oči Tereza. "Myslíte, že už můžu?" zeptala se pak obou mladíků.

"Co se mě týká, už jsi mohla dopoledne," utrousil nedočkavě Robert. Petr jen pohledem ukázal na ležící knihu.

Tereza přešla doprostřed světelného kruhu, kde na bílém prostěradle ležela její kniha. Chvíli stála a uvažovala, proč se vlastně tolik bojí. Už nebyla malá holka, která věří, že její babička je opravdová čarodějnice, co umí kouzla a lektvary. Je jí skoro jedenadvacet a spoustu toho o sobě ví. A na čarodějnice už dávno nevěří. Jenže zrovna teď se jí zdá možnost, že by na kouzlech a čarování něco mohlo něco být, jako vcelku reálná. Kdyby se alespoň Petr netvářil tak opravdově. A kdyby nebyla skoro půlnoc a kdyby... Kdyby nebyl Robert tak nedočkavý. A konečně kdyby nebyla řekla o té potrhlé kouzelnické knize oběma svým hochům.

Ve tmě něco zašramotilo a ozvalo se prasknutí suché větve. Tereza leknutím nadskočila a chytila se za srdce.

"Ještě jednou a umřu...," zašeptala a zavřela oči, aby se rychleji uklidnila.

"Neboj...," slyšela šeptat Petra.

"Neboj a vezmi ji," přidal se Robert. "Je to jen stará kniha."

Stará kouzelnická kniha, opravila ho v duchu Tereza. Nahlas ale nic neřekla. Otevřela oči a posadila se na paty. Prsty levé ruky zlehka pohladila černé desky. Skoro čekala, že se zablýskne nebo něco podobného. Ale nestalo se nic. Cítila jen chladné plátno vazby. Zvedla knihu a opatrně ji otevřela.

Ani uvnitř nebyl žádný titul. Písmo bylo staré a dalo se jen těžce přečíst. Zpočátku to ani nezkoušela. Jen si prohlížela řádky. Poprvé se polekala, když otočila na třetí stranu. Přes celou stránku byly nakreslené obrovské dlouhé zuby. Vypadaly jako vlčí. Tereza si ihned vybavila tesáky, které jako malá vyhodila z vikýře. Vykřikla a kniha jí vypadla z rukou.

"Stalo se něco?" ptali se hned Petr s Robertem. Až teď si uvědomila, že si celou tu dobu prohlížela knihu úplně sama a oni jen tiše stáli a sledovali ji.

"Nic, jen... lekla jsem se... ty zuby... fuj."

Oba mládenci si k ní přisedli a Robert dychtivě zvedl knihu z prostěradla. Začal jí listovat, až došel na stránku s kresbou.

"To je ono... úplně jako ty zuby, co byly v krabici," řekla Tereza.

"Neboj," konejšil ji Petr. "Je to jen nakreslený, ty tě nepokoušou." Podívala se na ně. Věděla, že ji nekousnou, nebyla malá holka, ale stejně... Běhal jí mráz po zádech, když je tam viděla.

"Nejsou tam jen ty zuby, podívejte," řekl Robert a ukazoval na papír kolem těch tesáků. Slabé linie dokazovaly, že kolem těch velkých zubů byla načrtnutá celá lebka.

"To není vlčí... vidíte, jak je... bachratá?" ptal se Robert. "Nevím, jak to jinak říct, ale je to jako by vlčí lebka otekla nebo něco takového..."

"Mně se to tedy vůbec nelíbí," řekla Tereza a odtáhla se.

"Nebuď jako malá... tak dlouho jsi se těšila..." obrátil se k ní Robert.

"Ty ses na ni tak dlouho těšil," opravila ho s úsměvem. "Mně se to nelíbí, mám z té knihy husí kůži. Prohlédněte si ji sami, počkám."

Robert pokrčil rameny a otáčel další listy. Slovům se nesnažil porozumět. Hledal další obrázky. Asi na desáté straně našel znovu kresbu.

"Vidíš?" otočil se k Petrovi. "Vypadá to jako nějaký kraj lesa nebo co... a padlá kláda."

"Tady... vidíš?" ukazoval Petr.

"Člověk... podívej... jako když skáče přes tu kládu, ale nějak divně... takhle si zlomí vaz nebo nohy..."

"Podívej se dál," šeptal Petr, kterého to začalo zajímat. Robert otáčel listy, dokud nedošli k další ilustraci.

"Proboha... co to je?" zašeptal Robert.

"To nevím, ale..." Petr nedopověděl. Tereza skočila mezi ně a oběma zakryla dlaní oči. Myslela, že na ni hraní divadýlko, aby dostala ještě větší strach.

"Co to děláš?" obořil se na ni Robert a odstrčil ji stranou. Polekala se a uhnula. Překvapila ji jeho hrubost, ale když vycítila drsnou sílu, která čišela z jeho hrubého gesta... jako by v sobě ucítila nečekané vzrušení.

"Já jen... myslela jsem, že mě strašíte."

"Nic takového, ale radši se nedívej... tohle by se ti líbilo ještě míň...," řekl jí Petr.

"Jen ukažte," pobídla je Tereza, která si ještě pořád nebyla jistá, zda to všechno není jen hra. Když se ale podívala na kresbu v knize, humor ji rychle přešel. Jako v agónii se tam svíjely dvě postavy. Nebylo dost dobře poznat, zda lidské či zvířecí. Tesáky, tlapy, ruce, srst nebo vlasy... Jen krev, maso a vnitřnosti byly zřetelné. A oči.

"Ne!" vykřikla a tu noc už podruhé odhodila knihu na zem.

"Říkal jsem to... Neměla ses dívat," konejšil ji Petr. Vysmekla se mu a schoulila se do náruče Robertovi. Nevěděla proč. Možná si to ani neuvědomila. Cítila sílu a bezpečí.

"Chci domů," zašeptala. "A tu knížku ať vezme čert. Je ohavná. Nechci ji."

"Myslím, že bychom měli jít všichni," řekl Petr. Začal zhasínat svíčky. Tereza vyklouzla Robertovi z náruče a dala se do zhasínání z druhé strany kruhu. Robert, trochu zklamaný z toho, že mu Tereza utekla, složil prostěradlo. Když byla kolem jen tma nerušená ani jediným světýlkem svíčky, vyrazili domů. Nikdo z nich nepromluvil. Petr měl špatnou náladu z toho, že tajemná noc dopadla tak rozpačitě. Tereza při chůzi vsunula ruku do Robertovy dlaně. Pevně a majetnicky ji sevřel.

Když došli na úpatí kopce, Petr se s nimi rozloučil. Zamávali za ním do tmy a vyrazili dál. Robertova dlaň se po chvíli vysmekla a Tereza cítila, jak ji objal kolem pasu. Neprotestovala. Pořád ještě z něj cítila tu hrubou sílu a... moc. A to se jí líbilo. Příliš sama sobě nerozuměla, ale líbilo se jí to.

"Zítra večer se zastavím, chceš?" zašeptal Robert, když dorazili k domu, kde Tereza bydlela. Držel ji kolem ramen a díval se jí do očí. Pouliční lampy v nich zářily podivnými oranžovými plameny. Mlčky přikývla.

"Dobrá..." zašeptal a sklonil se k ní. Jeho rty našly její. Líbal stejně neurvale jako objímal. A tak jako celý ten večer, Tereza cítila, že se nechává unášet vzrušením. Robert se ale po chvíli odtáhl a nechal ji stát na chodníku. Byl pryč. Než stačila otevřít oči slastně přivřené při líbání, zmizel. Rozběhla se domů a tam, ve vaně plné horké vody, uhasila to náhlé živočišné vzrušení.

II. Zvíře

Světlo ho pálilo v očích. Ležel na posteli na zmuchlané přikrývce, šaty stržené v nočním spěchu poházené po zemi. Okny do pokoje svítilo dopolední slunce. Stálo vysoko na obloze bez jediného mráčku a hřálo letním žárem.

Schoval hlavu pod polštář. Neměl sebemenší chuť vstát. Prudké sluneční světlo mu vadilo. Měl ale hlad. S pevně zavřenými víčky sundal polštář z hlavy. Potom je pomalu a opatrně otevřel. S přestávkami, aby si mohly zvyknout na jasné světlo. Stále měl ale pocit, že ho do očí bodají malé jehličky. Rychle zatáhl žaluzie. Hned se cítil líp. Žádné bodání. Nálada se mu hned zlepšila a s ní se mnohem důrazněji ozval i hlad. Nevrátil se proto do postele, ale přešel do kuchyně a osmažil si topinky ve vajíčku. Vrátil se s nimi do pokoje, sedl si na zmuchlanou přikrývku a zády se opřel o zeď.

Sotva polkl první sousto, zarazil se. Ne kvůli jídlu. Kvůli zrcadlu na dveřích skříně naproti posteli. Když se do něj při jídle podíval, všiml si tmavého kruhu na prsou. Byl veliký asi jako pětikoruna.

Vstal a přešel těsně k zrcadlu. Pozorně si tmavý kruh prohlížel. Přemýšlel, kde se tam vzal. Když se ho dotkl prstem, ucítil, že je teplý. Teplejší než okolní kůže. A potom to přišlo. Poznání, co ten kruh znamená a co k němu patří. Tak jako k ruce patří prsty a k nočnímu nebi měsíc, tak i ten kruh měl svou druhou část. A Robert už věděl, jakou a kde ji hledat. Ve skutečnosti ji ani hledat nechtěl, jen se jí zbavit. To byla první myšlenka, která mu prolétla hlavou, když poznal, o co jde.

Přešel k boku postele a zadíval se na zem mezi svlečené svršky. Je pod trikem. Malý, kulatý a stoprocentně stříbrný. Peníz. Mince, kterou mu v noci dal Petr. Mince, po které má tu malou horkou památku na prsou. Nohou odhodil tričko a stříbrná mince jako by se na zemi zatřpytila. Zamračil se. Ten lesk se mu vůbec nelíbil. Opatrně, aby se náhodou nedotkl samotného penízku, vzal mezi prsty přetržený kožený řemínek. Pak dvěma kroky přešel k oknu. Zavřel oči, aby se co možná nejvíc vyhnul pálícím paprskům, otevřel ho a vyhodil minci ven. Slyšel, jak dole zazvonila o chodník. Rychle okno zavřel a vrátil se do postele. Měl hlad.

Když dojedl, hodil prázdný talíř na svlečené věci a zavřel oči. Chtělo se mu spát. Zaspat to divné světlo, co bodá do očí, i tu minci s jejím tmavým horkým stínem na jeho prsou.

Probudil se až večer. Slunce se sklánělo k obzoru a ztratilo už většinu svojí síly. Jeho svit nebyl tak ostrý a Robert se dokázal na krátkou chvíli podívat z okna bez nepříjemného pálení v očích. Tmavá skvrna na jeho hrudi ale pořád vydávala zvláštní teplo. Špinavé šaty i použitý talíř nechal ležet a odešel do sprchy. Pak se oblékl a vyrazil ven.

"Cítila jsem to," zašeptala Tereza, když otevřela dveře. "Cítila jsem, že jdeš. Jak to?"

"Jsi moje..." odpověděl Robert a bez ptaní šel dál.

"Myslíš?" broukla Tereza, ale uvnitř věděla, že Robertovo tvrzení je blízko pravdě. "Včera...," začala, ale Robert ji přerušil.

"Včera nebylo nic. Dneska bude všechno," řekl mnohoznačně a položil jí dlaň na ústa. Silněji než kdy předtím z něj cítila divokou sílu podobnou té, která ji v noci přiměla, aby se nechala líbat. Jen mnohem silnější. Robert se tak jako tehdy sklonil a políbil ji. Nebylo v tom násilí, jen... hrubost. Ale Tereze se téměř podlomila kolena. Vracela mu polibky a nechala jeho ruce, aby si ji užívaly.

"Ven...," zašeptala po chvíli. "Pojď ven, prosím, tady ne..."

"Spěchej," řekl Robert a jako by se nic nestalo, posadil se do křesla. Díval se na ni majetnicky a s potěšením toho, kdo ví, že má moc. Tereza otevřela skříň a vyndala šaty. Krátké, světlé a hodně lehké. Nechtěla se ale převlékat před Robertem. Příliš si nerozuměla, ale bylo to tak. Přes všechno, co ji na Robertovi přitahovalo, přes všechno vzrušení. Nechtěla, aby ji viděl, jak si svléká triko a šortky a obléká se do šatů.

"Otoč se," přikázala mu. "Prosím," dodala po chvilce. Robert vstal a pousmál se.

"Počkám venku," řekl. "Ale spěchej," opakoval. Pak vyšel z pokoje a Tereza slyšela bouchnout dveře. Rychle ze sebe shodila triko a vklouzla do šatů. Jako by si myslela, že něco z Robertova lačného pohledu zůstalo v pokoji, aby ukradlo aspoň trochu obrázků její skoronahoty.

Vyhlédla z okna. Robert přecházel po chodníku. Občas zvedl hlavu k jejímu oknu a zkoumavě se do něj díval. Když si ho prohlížela, zdál se trochu jiný než včera. Neuměla by říct v čem. Ale cítila, že to tak je.

Robert zvedl ruku a pokynul jí, aby šla dolů. Když se jejich pohledy setkaly, vrátilo se to vzrušení a... napětí. To bylo to správné slovo. Vedle Roberta cítila napětí. Ale právě to se jí líbilo.

"Tak kam?" zeptala se, když sešla na ulici. Robert ji okamžitě vzal kolem pasu. Bylo jí to příjemné.

"Na kopec," odpověděl. "Bojíš se? Nemusíš."

"Ne, nebojím," řekla. Dneska se nebojím ničeho, pomyslela si. Ničeho.

"Tak jdem."

Vyrazili stejným směrem, ze kterého předchozí noci přišli. Pomalu procházeli městem, ulice a domy nechávali za sebou a víc a víc se nořili do tmy. Robert ji stále držel kolem pasu a ona mu položila ruku okolo ramen. Ještě včera večer by Tereze něco podobného připadalo jako Robertova odvážná fantazie. Ne nereálná, ale přece jen fantazie. A dnes... V žilách jí kolovalo lehké vzrušení, které hrozilo každou chvíli explodovat v mohutné vlně chtíče.

"Ozval se ti Petr?" zeptala se při chůzi.

"Proč se ptáš?" zamračil se Robert. "Chybí ti snad?"

"Ale ne...," zavrtěla hlavou. "Jen se ptám..." Nemohlo jí uniknout podráždění v Robertově hlase.

"Když ti nechybí, tak o něm nemluv." Jeho hlas byl strohý, přísný a nedával prostor pro odpověď. Věděla, že to je příkaz, i když ho Robert řekl tiše a klidně. Zachvěla se. Sama sebe se ptala, proč. Strachem nebo podmanivou silou Robertovy náhlé přitažlivosti?

"Petr...," zašeptal Robert a zastavil. Vzal její hlavu do dlaní a zlehka políbil na čelo. "Petr... je mimo."

Příliš tomu nerozuměla, ale přikývla. V té chvíli by snad kývla na všechno. A dobře věděla, že Robert všechno chce. A ještě lépe věděla, že mu všechno dá.

Stáli mezi mladými stromky na svahu kopce, na jehož vrcholku minulou noc otevřeli její knihu. Robert stále držel její hlavu v dlaních. Položila mu ruce na hruď. Připadala jí mohutná a silná. Přitiskl ji k sobě. Prsty jedné ruky jí projížděl ve vlnitých vlasech, druhou bloudil po zádech. Tak blízko u něj cítila, že čpí zvláštní pronikavou vůní. Ten výrazný odér v ní probouzel protichůdné pocity. Chtěla se odtáhnout, ale zároveň zhluboka vdechovat jeho pach. Poté Robert uchopil spodní okraj jejích šatů a prudce jí je přetáhl přes hlavu. Její paže nezmohnuvší se ani na náznak odporu vystřelily vzhůru. Stála před ním jen ve spodním prádle.

"Těšil jsem se na to, až tě takhle uvidím," řekl a posadil se do trávy. Pozorně se na ni díval. "Jsi opravdu krásná. Hezčí než v představách." Tereza mu vrátila úsměv. Sáhla si na záda a rozepnula si podprsenku. Pak ji nechala sklouznout z ňader do trávy.

"I teď?" zeptala se a nespouštěla z něj oči. To lehké vzrušení už neexistovalo. Místo něj v ní vřel chtíč. Chtěla být přesně taková, jakou ji toužil mít. Vilná.

"I teď," přisvědčil. "Ale k dokonalosti ještě krůček chybí..."

"Ty sám..." šeptla. Robert k ní přiklekl a pomalu jí stáhl kalhotky. Díval se, jak odhalují tmavý pruh jejího pohlaví. Začal ji líbat...

Bylo to divoké a drsné milování. Robert si ji bral bez okolků a Tereza mu dávala všechno, co chtěl. Ale i ona si vzala svůj díl, i ona urvala, co chtěla.

Skončili stejně náhle, jako začali. Vykřičeli svou rozkoš do tmy a jeden na druhého. Teď leželi pod jedním ze stromů, šaty přehozené přes sebe jako přikrývku, a dívali se na noční nebe. Na východě začal zrovna vycházet měsíc. Obzor nejprve zrudl a pak se nad něj pomalu vysoukal i rudý kotouč.

"Tebe to včera opravdu tak vyděsilo?" zeptal se náhle Robert.

"Co mě mělo vyděsit?" zeptala se Tereza, která zprvu nevěděla, o čem Robert mluví.

"Ta kniha... ty kresby," vysvětloval.

"Aha, to... Docela mi to nahnalo strach, ale už je to v pořádku... Když jste ji s Pe...," zarazila se. Už i jí se nechtělo vyslovovat Petrovo jméno. "Když jste ji schovali, vyhodili, nebo co jste s ní udělali."

"Aha."

"Aha? Co to znamená? Stalo se něco, co bych měla vědět?" začala se Tereza vyptávat s neoblomným ženským vědomím, že se stalo víc, než aby stačilo říct jen aha.

"Myslím, že ano," řekl Robert a posadil se.

"Mám se začít bát?" zeptala se.

"Určitě ne, i když to bude znít strašidelně. A to bude."

"Proboha, co jste prováděli?"

"My nic, jen já. Vrátil jsem se. I s knížkou," odpověděl Robert.

"Tys v ní četl dál?"

"Nečetl... tedy četl, ale nejen to."

"Nenapínej mě a neděs. Mluv," pobízela ho Tereza, ale v hloubi duše měla velký strach z toho, co uslyší. Letmo si vzpomněla na dva veliké zuby.

"Je to návod, jak... jak se stát někým jiným.Nebo jestli chceš - něčím jiným. Já to zkusil. Bylo to... jako když tě něco hněte a tvaruje. Jako když se do tebe vlije síla, moc, a ty můžeš a chceš udělat všechno, na co jsi doteď neměla odvahu. Necítíš při tom bolest. Jen napětí. A když je konec... jsi silná. A můžeš toho mnohem víc."

"Asi to nechci slyšet," zašeptala Tereza. Robertův pohled, výraz tváře i tón, jakým to všechno vyprávěl, jí naháněly strach. Přesně ten druh strachu, kterého se chtěla vyvarovat a který si pamatovala z dětství. Z chvíle, kdy otevřela krabici s knihou.

Vstala a rychle se oblékala. Robert se ji snažil zadržet. V tu chvíli ale vůbec necítila tu sílu, která z něj vycházela předtím.

"Ne, počkej, to není všechno..."

"Nechci slyšet víc," odsekla.

"Ale to je chyba. Není to tak hrozné, jak si myslíš. Ne pro toho, kdo se změní." Pohledem na chvíli zabloudil k zářícímu srpku měsíce. "A ty se změnit můžeš, když budeš chtít. Nic na tom není. Stačí chtít...!" Poslední slova už volal do tmy směrem, kterým Tereza utekla.

Rozhlédl se kolem. To, co potřeboval, neviděl, ale věděl, kde hledat. Rozběhl se vzhůru k místu, kam se včera tajně vrátil. Prudce oddechoval a ve strmějších místech si pomáhal i rukama. V téhle podobě nechtěl ztratit ani minutu.

Když dorazil na místo, stěží popadal dech. Kniha ležela pohozená na trávě vedle velkého padlého stromu. Na stejném místě, kam ji včera odložil. Rychle ji vzal a nalistoval správnou stranu. Pak knihu zavřel a schoval pod okraj kmenu. Odstoupil na pět kroků. Složil ruce na prsou a v duchu odříkal pět krátkých slov vyčtených ze stránek. Pak se rozběhl a se stejnou grimasou, se stejně složenýma rukama, stejně nepřirozeně zkroucenýma nohama se přehoupl přes kládu.

Když dopadl do trávy, dostavil se stejný pocit jako předchozí noci. Napětí. Dojem, že stojí v temném tunelu a kolem... Ne, skrz něj proudí síla, síla tak nesmírná, že musí zavřít oči a přestat dýchat.

Když byla proměna u konce, rozběhl se z kopce dolů. Silné tlapy mu dávaly rychlost, kterou potřeboval, aby byl ve městě dřív než Tereza, která byla dávno na cestě. Dřív než Tereza, která mu neměla utéct.

Podívala se na hodinky. Ukazovaly dvě hodiny s půlnoci. Přidala do kroku. Byli venku déle, než chtěla. A stalo se taky víc, než chtěla. Když nad tím při poloklusu, kterým spěchala domů, přemýšlela, neviděla jediný důvod, pro to, co udělala dnes v noci. Zahnala myšlenky a ještě zrychlila. Chtěla být co nejdříve doma v bezpečí své postele. Od prvních domů na kraji města to už neměla daleko. Po chvíli rychlé chůze vešla do své ulice. Opřený o domovní vchod tam stál Robert.

Tereza prudce zastavila. Jak to mohl stihnout? Cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Pokolikáté dnes? Robert ji sledoval a zpod přivřených víček se usmíval. Jako šelma, která ví.

"Kde ses tu vzal?" zeptala se a věděla, že to byla její poslední otázka.

Dál se bude ptát jen on.

"Pospíchal jsem... Ty taky, ne?" Mlčky přikývla. Udělala tři kroky a zastavila se.

"Ty se mě bojíš?" zeptal se. Zavrtěla hlavou. Nebála se. Skutečně se nebála, i když před pěti minutami by dala krk na to, že jí Robert nahání strach. Teď ale necítila strach. Jen ten známý pocit, že chce.

"Tak pojď blíž... a už neutíkej." Další tři kroky ji donesly až těsně k němu. Znovu ucítila tu pronikavou vůni. Teď jí ale připadala ještě intenzivnější než na kopci. Robert ji objal a začal líbat. Nebránila se. Šla mu vstříc a sama nechala své ruce, aby se rozběhly po jeho těle. Začala ho laskat a toužit, aby se jejich noční milování zopakovalo. Robert jako by to věděl.

"Pozveš mě dál?" zeptal se a při tom ji pevně stiskl.

"Hmm," špitla a přikývla. Nepřestávala ho dráždit, nepřestávala ho líbat. Poslepu nahmátla klíče a odemkla vchodové dveře. Vtlačila ho dovnitř a dál po schodech do patra.

"Honem," pobízela ho, když za nimi zaklaply dveře od bytu. Shodila ze sebe šaty i prádlo, rychle svlékla i Roberta, který ji nechal a jen se díval, a přímo na podlaze chodby ho nechala, aby si ji vzal. Ještě víc se oddávala jeho hrubosti a vracela mu ji.

Když vycházelo slunce, ležela unavená v peřinách a Robert vedle ní.

"Zatáhni žaluzie," přikázal jí. Udělala, co chtěl, a vrátila se k němu. Už usínala, když slyšela Roberta tiše se ptát:

"Uděláš to pro mě?"

"Co?" otevřela oči.

"Skočíš?" Zadívala se mu do tváře. Jako závan větru k ní dolehlo vědomí jeho síly a moci. I když by neměla, věděla, o čem Robert mluví. Mluvil o padlém kmenu, o noci a krátké cestě vzduchem, na jejímž konci je síla, rychlost a to, o čem on nemluvil, ale co jí bohatě dával. Dravost.

"Ano," řekla.

III. Lov

Moc se těšil, až Tereza rozbalí pestrý papír a otevře krabičku. Představoval si její překvapený výraz a pak potěšení z toho, že na ni myslí, že jí dal tak pěknou věc. Občas jí přinesl nějakou maličkost. Pro potěšení nebo jako vzpomínku na prožité věci. A tohle bylo za strach a za všechno, co musela na kopci prožít.

Rychle procházel ulicemi a musel se ovládat, aby neběžel. Celý předchozí den šperk čistil a leštil. Nebylo to snadné, protože spoustu let ležel zasunutý, zapomenutý a černal. Až po návratu z nočního dobrodružství si vzpomněl, že ho někde má. A tak začal cídit, čistit a vyspravovat, protože v jednom místě bylo třeba opravit kovová očka.

Teď mu zbývalo několik posledních bloků. Rozhlédl se, zda lidí na ulici není příliš mnoho, a dal se do běhu. Skoro si myslel, že všichni kolem vědí, proč tak spěchá.

Domovní dveře byly otevřené. Vyběhl do patra a opřel se o zvonek. Hlasitý nepříjemný zvuk dolehl až k němu. Chvíli bylo ticho, pak se ozval tichý šramot, který sílil, až zarachotil řetízek u dveří. Ty se na úzkou štěrbinu pootevřely a v průzoru se objevila Terezina tvář.

"No, dobré ráno," usmál se Petr. "Ty snad ještě spíš!"

"Co tu děláš?" zabručela Tereza. Byla překvapená a rozespalá.

"Něco jsem ti přinesl... Pustíš mě dovnitř?"

"No... já... ještě spím... nevím."

"Na chvíli, pak tě zas nechám chrnět... No tak, Terezko, nenech se prosit," přemlouval ji Petr a nedočkavě za zády schovával balíček.

"Dobře, ale počkej, jsem nahá...," řekla a zavřela dveře. Po chvíli se vrátila v županu a otevřela.

"Tak pojď..."

"Máš tu tmu," řekl Petr, když vešel do pokoje.

"A nepořádek, já vím," odpověděla a snažila se alespoň spodní prádlo, které bylo po včerejší noci poházené všude možně, zakopnout pod pohovku.

"Něco jsem ti přinesl...," přešel to Petr. "Dar nedar," smál se. "Abys už nikdy neměla na kopci strach."

"Už nemám," řekla chladně Tereza a zadívala se na něj. Proč přišel?

"No... To je dobře," zabručel Petr, který si konečně všiml, že je jiná než dřív. "Ale kdyby přece... kdekoliv... i doma, potmě..."

"Ani potmě se už nebojím... ani doma ani jinde..."

"Je to pro tebe... Už půjdu," položil Petr balíček na stolek. Byl v rozpacích, zklamaný, smutný. Moc se tu chvíli, kdy Tereze dárek dá, těšil. Ale Tereza, která seděla naproti němu, byla jiná. Nesmála se, neviděla ho ráda. Vstal.

"Tak...," nedokončil větu. Otevřely se dveře ložnice a v nich stál Robert. Nahý.

"Buď zdráv, Petříku...," řekl s chladným úsměvem. Petr měl chuť znovu se posadit. Tak proto. Proto byla jiná.

"Ahoj...," zašeptal.

"Překvápko?" zeptal se Robert. "Nebo ti vadí, že nejsem ve fraku?" dodal jedovatě.

"Já radši půjdu. Ahoj Terezko. Ber to jako dárek na rozloučenou."

"Ale..." Tereza měla na malou chvíli chuť Petra zadržet. Snad pro to, co bylo dřív.

"Jo, to je moc príma nápad, řekl bych," přerušil ji Robert. "Máme něco na práci."

"Ahoj," šeptl Petr a vyšel z bytu. Před domem se opřel o zeď a zhluboka oddechoval. Tereza... Robert. Proč? A proč byli tak zlí?

Robert přešel k Tereze a objal ji. Pevně ji k sobě přitiskl a začal líbat.

"Po tak nečekaný návštěvě jsem dostal velkou chuť," zašeptal jí do ucha a lehce ji políbil. Tereza okamžitě roztála a shodila ze sebe župan. Vysmekla se mu a lehla si na pohovku.

"Tak si pochutnej...," řekla vyzývavě a vystavila na odiv svoji nahotu.

"Pochutnám, to si buď jistá," pronesl tiše Robert a sklonil se k ní. Tereza ho přijímala pokorně a oddaně.

Když bylo po všem, leželi na pohovce a zírali do stropu. Tereza se lehce dotýkala tmavého kruhu na Robertově hrudi. Byl pořád teplý. Teď víc než kdy jindy.

"Od čeho to vlastně máš?" zeptala se.

"Od toho stříbra. Jak nám tehdy dal. Ten peníz."

"Vážně?"

"Vážně. Musel jsem ho vyhodit z okna. Stříbro je... hnus. Svíjí se a mihotá, když se na něj koukneš. A pálí jako ďas, když se ho dotkneš. Věř mi."

"Chudáčku," utahovala si z něj. "Budu tě muset léčit."

"Věděl bych jak. Tobě to nevadí?"

"Léčit tě?"

"Ta mince. Kde ji vlastně máš?"

"Pryč...," zasmála se a políbila to teplé místo. Vzrušovalo ji. Připadalo jí jako zranění v boji... V lítém boji na život a na smrt. Kousla ho.

"Au! Nekoleduj si! A odpověz."

"Už jsem odpověděla," řekla a znovu Roberta hryzla. "Pryč. Když jsem utíkala, tak se mi přetrhl ten provázek nebo kůže nebo co to bylo. A je pryč..."

"Ještě jednou a vrátím ti to," pohrozil Robert. Tereza ho okamžitě kousla potřetí. Robert ji převalil na záda a pevně jí chytil ruce, aby se nemohla bránit. Tereza se pozorně dívala, co chce udělat. Robert jí ale hodil polštář přes oči. Pak se rychle sehnul a kousl ji nad levou bradavku. Tereza vykřikla bolestí. Robert ji kousl i do druhého ňadra. Znovu vykřikla a shodila si trhnutím z hlavy polštář.

"Ty zvíře... Vrátím ti to!"

"Ne," zavrtěl hlavou Robert. "Já to vracím tobě." V tom se Tereza vymrštila a zakousla se mu do ramene. Začali se rvát a vzájemně se kousat. Robert byl silnější a brzy měl navrch. Tereza se nakonec ve zvířecím poníženém gestu položila na záda s rukama nad hlavou a rozevřeným klínem. Robert ji naposledy jemně kousl do podbřišku a potom jí nabídl své ztopořené mužství. Uspokojila ho ústy.

Leželi znovu líně na pohovce a čekali, až padne soumrak a protivné sluneční světlo ustoupí šeru a tmě. Na stolku vedle nich stále ležela malá krabička zabalená do pestrého papíru. Malá červená mašle skrývala ještě menší cedulku.

"Podívej, tady je určitě něco napsáno," všimla si Tereza a vzala cedulku.

"Od úžasného Petra ještě úžasnější Tereze," rozesmál se ošklivě Robert.

"Nech toho, je mi ho líto."

"Líto? Proč?"

"Já nevím... Je mi ho prostě líto," řekla a otevřela složený lístek. "Proti všem bubákům a strachu," četla. Robert se posadil.

"Ani to neotvírej. Rovnou to hoď z okna."

"Ale proč?"

"Vím, co v tom je."

"Co když ne? Co když je v tom jenom... hloupost?"

"Není, znám Petra. A ty taky," dodal Robert.

"Ale já to chci otevřít."

"Tak to otevři, ale na nic nesahej. Já se jdu obléct. Za chvíli je večer." Robert odešel do koupelny a pustil sprchu. Tereza se opatrně pustila do otevírání krabičky. Papír šel lehce. Pak otevřela víčko a nakoukla dovnitř.

Na kousku tmavé látky tam ležel stříbrný náhrdelník. Tenkým řetízkem byly spojené malé medailónky se složitými ornamenty. Bylo jich dvanáct a celý náhrdelník se třpytil v matném světle místnosti jako něco nesmírně vzácného.

"To je krása...," vydechla Tereza. Tak proto Petr přišel. Opatrně přidržela nad šperkem ruku. Nic necítila. Vstala, přešla k dřevěné komodě a otevřela zásuvku. Chtěla... musela se ho alespoň dotknout. Vyndala bílé hedvábné rukavice. Navlékla si je a zkusmo se šperku dotkla. Rychle. Ihned ucukla. Nic. Žádné teplo. Vzala náhrdelník mezi prsty a zvedla z krabičky. Byl ještě hezčí než na první pohled.

Robert byl stále ve sprše. Tereza přešla k zrcadlu a podržela náhrdelník před sebou. V odrazu to vypadalo, že ho má na krku. Vypadalo to skvostně. Byla z něj unešená. Tak unešená, že rozepnula sponku šperku a nasadila si ho.

Sotva se ale kov dotkl její kůže, zasyčelo to a ona ucítila prudký žár. Jako by jí na krku hořelo tisíc malých ohýnků. Vykřikla a upustila šperk. Ten se ale, místo toho, aby spadl k zemi, zachytil v jejích dlouhých vlasech. Požár na jejím krku pokračoval a Tereza křičela jako o život. Po chvíli se trochu vzpamatovala a zrovna v okamžiku, kdy se ve dveřích koupelny objevil překvapený Robert, strhla si náhrdelník i s chomáčem vlasů z krku. Pak se svezla na zem a rozplakala se bolestí. Kolem krku měla ošklivou krvavou ránu.

"Proč?" šeptal jí Robert, když ji ukládal do postele. "Přece jsem ti říkal, abys na nic nesahala."

"Já... V rukavicích nepálil a já si ho chtěla zkusit..."

"To bude v pořádku, neboj," utěšoval ji a na popálený krk jí přiložil mokrý obklad.

"On mi ublížil," zašeptala a podívala se Robertovi do očí. Bylo v nich překvapení skoro dětsky upřímné. Robert dobře věděl, že nemluví o náhrdelníku, ale o Petrovi.

"Já vím," odpověděl a uvnitř cítil klíčící vztek.

"Proč?"

"To nevím," zašeptal. "Ale on ublížil tobě, my ublížíme jemu," vyslovil nahlas, co ho právě napadlo.

"Ty chceš?" zeptala se.

"Zaslouží si to," přikývl. "Umím... umíme být mnohem silnější než on."

"Kdy?" zeptala se.

"Dnes v noci," odpověděl. "Vydržíš to?" Tereza mlčky přikývla.

"Ještě si odpočiň. Je chvíle času." Opatrně ji přikryl a lehl si vedle ní. Nemusí nic připravovat. Jediné, co potřebují, jsou oni sami. A padlý kmen.

Jakmile se rozsvítily lampy v ulicích, vyšli z domu. Svižným tempem vyrazili ke kopci. Jeho temeno se dalo rozeznat při pohledu proti obloze, na které vycházely první hvězdy. Nikdo z nich nemluvil. Tereza se snažila nevnímat bolest popáleného krku, Robert uvažoval nad tím, jak asi dnešní noc dopadne.

Na úpatí kopce zvolnili krok. Terezina dlaň vklouzla do Robertovy při prvních krocích ve tmě. Měla trochu strach. Ze tmy. Z toho, co přijde. V koutku srdce ale cítila, že tahle noc, a vlastně i všechny další, bude jejich.

Jakmile dorazili na místo, vzal Robert Terezu kolem ramen.

"Ničeho se neboj," řekl. "Budeš silná. Ty budeš tím, kdo nahání strach." Tereza věděla, o čem mluví. Nezmínil se o tom, ale bylo to cítit z každého jeho pohybu, pronikalo to do ní každým pórem jejího těla, když se milovali i když jen leželi nebo spolu mluvili. Věděla o spárech, zubech a té bezbřehé síle. A těšila se na ni stejně jako předtím na jeho živočišnou touhu. Když byl čas, rozběhla se a přesně jak to viděla u něj, skočila.

Procházel městem a vzpomínal.

Všechno uteklo neskutečně rychle. A zdálo se neskutečně daleko. Ještě před dvěma dny byli tři - teď je sám. Ani noční město už nemá to kouzlo, které mívalo, ulice už nejsou tak... romantické? V myšlenkách se stále vracel k odpolednímu setkání v Terezčině bytě. Jak tam stál, díval se na ně a jen pomalu mu docházelo, co se vlastně stalo... Tereza klopila oči a Robert... slavil.

Prošel osvětleným náměstím s vysokou věží a proklouzl do úzké uličky vedoucí k malé čajovně. Když ale došel až k ní, otočil se a pustil se znovu do ulic. Neměl chuť být zavřený. Musel chodit a dýchat chladný vzduch, aby ochladil ten žár, který ho spaloval. Nechtěl shořet zklamáním.

Na obloze zasvítily první hvězdy. Tehdy u jezera svítily stejně. Tam měl taky strach, že uhoří. Ale touhou po Tereze, která mu tehdy dovolila, aby ji políbil. Chtěl víc, zoufale chtěl, ale neodvážil se. Jen lapal po dechu a prosil bohy i nebe i ty hvězdy, ať mu polibek vrátí a naznačí, že chce víc, stejně jako on. Nic takového. Jeden polibek, který ho pak pálil na rtech a týral představivost. A přece za něj byl rád.

Zastavil se. Stál na úpatí kopce, kde před nedávnem začal konec toho všeho. Nad ním svah zarostlý stromy a křovím, za ním svítící město. Měl ten kopec rád. Rád se díval dolů na světla lamp, neonů i aut kroužících kolem dokola. Často tam chodívali všichni tři a mlčky se dívali. Dnes bude kopec jen jeho. Vyrazil pomalu vzhůru.

Dva rychlé stíny se mihly koutem tonoucím ve tmě. Pouliční lampy nezaženou všechnu tmu. Věděli to oba. Zvedli hlavy a pozorně se dívali vzhůru k oknům, která vedla do jeho pokoje.

Není tam.

Vyměnili si krátké pohledy. On zavětřil. Ona ho tiše sledovala a čekala, jak rozhodne. Tiše zamručel a vyrazil přes malý park. Následovala ho. Před nimi se táhla neviděná stopa. Cítila známý pach.

Temeno pahorku halila tma, kterou znal. Ta nejopravdovější tma, jakou kdy viděl... Tak tomu říkával. Pomalu šel po úzké stezce a dával pozor na větve. Před ním se otevřela malá planina. Stál na hraně svahu. Hluboko pod ním jen skála, na které se tu a tam odvážně držela zakrslá borovice nebo houževnatá bříza. Pod ním leželo ozářené město.

Posadil se na velký kámen. Pohled dolů ho uklidňoval. Myšlenky neuháněly takovým tempem. Daly se zachytit, rozmotat a nakonec i zkrotit. A to bylo dobře.

Vzhůru.

Rozuměla. Vyskočila kupředu. Dychtivě a nedočkavě. Rychle ji předběhl a podrážděně ji kousl do hřbetu. Už ne. Není daleko. Stopa je horká a voňavá, ale právě proto nesmějí spěchat.

Šel před ní a vždycky po několika krocích pozorně větřil. Ta chvíle je blízko. Tak blízko, že nesmí dopustit, aby se všechno pokazilo. Konec je na dosah... Zastavil náhle, až do něj málem vrazila. Byl před nimi. Jen malý kus po stezce. Určitě sedí na tom svém kameni...

Čekej... je čas.

Ona to věděla. Byla nedočkavá, ale věděla, že musí poslechnout. On byl vůdce. Ona jen družka. Hořela vzrušením a bezděky odhalovala dlouhé tesáky.

Vlastně nic nezaslechl, ale přesto se otočil a pozorně se rozhlížel. Ticho kolem bylo téměř absolutní. A možná právě to bylo divné. Byl zvyklý na noční zvuky. Nenaháněly mu strach. Ani houkání, dupot či praskání větviček, máchání křídel nebo občasné vypísknutí ptáka. Vlastně nikdy nebyl noční kopec tichý. Až teď. A právě to bylo zvláštní.

Vstal a udělal krok ke stěně ze stromů a křovin. Zkoušel pohledem proniknout tmou, kterou svítící hvězdy ředily studeným slabým světlem. Neviděl nic. Neslyšel nic.

Ještě jeden krok... Ještě jeden.

Skočil. Mohutné tlapy se daly do pohybu, prolétl ve vysokém oblouku vzduchem a dopadl Petrovi na hruď. Nevydal při tom jediný zvuk, jediné zavrčení. Ona ho okamžitě napodobila.

Petr křičel a bránil se. Jakmile se ale na jeho hrudi i zádech, kam přistála ona, objevily první kapky krve, přestala vnímat jeho nářek. Ta červená teplá tekutina byla opojná a ona se opájet nechala.

Byla nespoutaná, dravá a krutá. Trhala a rvala. Brala si, na co měla chuť.

Epilog

Když bylo po všem, leželi spolu na okraji srázu. Vůně krve se vznášela ve vzduchu všude kolem nich. Měli jí plné nozdry a vzrušením z lovu se jim ještě mžilo před očima. Navzájem si čistili kožichy. Byli tiše a vychutnávali si svůj triumf.

Věděli, že za malou chvíli vyjde měsíc...